co-

0)=

001

COi

OOi

ŠLENKY SARYKOVY

HO SPISŮ A ŘEČI.

(VÝBOR Z MtACi.)

PÉČÍ „NOVÉHO LIDU".

^

CENA K 1

•éo.

V BRNĚ 1920.

NAKLADEM nov. lidu. • TISKL POKORNÝ A SPOL.

^Mi t?vo|

Presented to the

LIBRARIES ofthe

UNIVERSITY OF TORONTO

by

PETER J. POTICHKYJ

^hh*«í7j

MYSLENK-¥ MASARYKOVY

z JEHO SPISŮ A ŘEČÍ.

(VÝBOR Z PRACÍ.)

PÉČÍ „NOVÉHO LIDU".

V BRNĚ 1920.

NÁKLADEM „NOVÉHO LIDU". TISKL POKORNÝ A SPOL,

NAS VŮDCE.

Masaryk — tof novýčlověk. Celý jeho život byla usilovná, cílevědomá práce, hledání a hájení pravdy, služba bližnímu a národu, příprava k české samostatnosti. On pochopil správně význam českých dějin a poslání našeho národa, viděl vzácné vzory češství v Husovi, Komenském, Kollárovi, Palackém, Havlíčkovi a z jejich ideálů vytvořil souladně směr- nice pro život českého člověka. Šel svou cestou za pravdou, i když byl prohlašován českými lidmi za zrádce a neznaboha - - on, největší syn národa a člověk hluboce náboženský.

Všechno veliké a trvalé vzniklo jen z víry. A tuto víru iMasaryk vždy měl. Když r. 1893 ve ví- deňské sněmovně* volal vládě rakouské: »Osam()- statnění našeho státu nezabráníte !« — již tehdy mlu- vila jeho pevná víra v samostatnost národa.

Byli jsme v cizině takřka neznámí. A jen Ma- saryk jako známý filosof, svou diplomatickou obrat- ností dobyl nám přízně civilisovaného světa a do- konce pak i jako vojevůdce vybojoval s legionáři česko-slovenskými národní samostatnost.

Dr. Herben napsal o Masarykovi : »Kdyby nebyl nic jiného národu dal, nežli myšlenky České otázk\', Havlíčka a ()tázk\' sociáhii, musili bychom uznat, že dal každénui uvědomělétmi Čechovi do rukou kompas životní a že pro všechn.\' další potřeby ná- rodní, které příští doba přinese a již přinesla, dal

1*

nám zásady a methodu: zásady pravdy a pokroku, které jsou podstatou našeho češství a methodu reali- stickou, která jde věcem na kořen a nespokojuje se vidinami. Dílo Masarykovo se již plní. Dílo to není nic jiného, než navazování na tu naši minulost husit- skou a bratrskou, kterou přerušili oba vítězové bělo- horští: Vídeň a Rím.«

Hledajíce vzor pro nového člověka českého, ne- nacházíme mezi živoucími lepšího nad našeho tatíčka Masaryka. Jděme za jeho příkladem: Proměňme svůj život v lepší, pravdivý, poctivý a mravný — tak jedině dobře oslavíme tohoto velkého Čecha a člověka a prospějeme sobě i národu. Jen tak vyroste nám opravdu — nový hd a národ bude míti zajištěnu šťastnou budoucnost pro všechny časy.

Vydání tohoto výboru umožněno bylo nám vzác- nou ochotou p. presidenta, který svolil, abychom z prací jeho směli výbor poříditi. Zatím vybrali jsme a pro krátkost času vydaH jen ty nejhlavnější my- šlenky, aby aspoň tyto, než bude možno opatřiti úplné jeho spisy, vykonaly své poslání buditelské. (Seznam děl, jež k pilnému studiu doporučujeme, je na konci tohoto spisku.)

V B r ně, v ňnoru 1920.

Redakce »Nového Lidu«.

ČESKA OTÁZKA.

(NAPSÁNO R. 1894.)

O národech i o národě vlastním může se sou- dit docela nestranně a není třeba zbožňovati vlastní národ; mně na př. Slováci, protože poznávám jejich chyby, o nic nejsou nemilejší, než když jsem chyb těch nepoznával. Nepochopuji, proč poznávání sku- tečnosti by vadilo přirozené lásce vlastního lidu, ja- zyka, národa. V národy zvláště vyvolené nevěřím. Nemám potřeby snižovat národy jiné, aby můj tím vynikal. Poznávám také chyby jiných národův, ale ty mne tak nepálí jako chyby národa mého — mne samého. Uznávám přednosti národů jiných ochotně, ale to na cit můj národní nemá vlivu žádného. M\- slím, že je mravní povinností mluvit o národech, vlastním i cizím, odkrytě: národnostní augurství překáží vlastnímu pokroku.

Jako při člověku i při národu hledím hlavně na duši a ducha. Jazyk nepokládám za svatý, ale za prostředek sloužící duchu ve zlém i dobrém. Mateř- ský jazyk přirozeně je prostředek nejmilejší a tudíž i nejúčinnější. Ve sporech národnostních jde mně především o zápas duchovní — idee a city, mravní cíle nmě rozhodují. Pokládám braní jazyka za bar- barství bezduchého materialismu a politického me- chanismu. Proti hmotě však bojovat chci duchem; proto jsem dávno vystoupil z církve modloslužcb- ného slovíčkářství a národnostního fanatismu. Mrav- nost — lidskost musejí býti cílem každého jednot- livce a národav

Přestaňme pokládat zřízení a události politické a válečné za všecek život národů.

Proti vlivům ducha cizího nezbývá nežU posta- vit vlivy ducha svého. To děje se bezvědomě; jak- mile však lidé o tom počínají uvažovat, nezbývá než sebestudium a studium cizího co nejpřesnější a nej- svědomitější a pak vědomě dělat, co dělá se bez- vědomě.

Právě roku 1848 vyšel českým jazykem prvý svazek českých dějin — významná to předzvěst Palackého programu politického. Palackého čin ná- rodní'byl, že v plném dosahu uvědomil nám smysl našich dějin — stavě nám za ideál snažení našich Českých Bratří, ukázal nám Kollárovu filosofickou a slovanskou ideu jakožto ideu českou, jakožto náš pravý národní program. Položiv základy k politické historii české, stal se Palacký zakladatelem české politiky.

Hledíme-li k době reakční, v níž Havlíček stal se národním vůdcem, otázka taktiky pochopitelným způsobem byla rozhodující. Vidím v tom velikost Havlíčka, že znal jasněji než kdo jiný svůj cíl a že cíle toho před revolucí, v revoluci a pak i za reakce domáhal se vždy způsobem stejným — onou muž- nou důsledností, jež znajíc své prostředky, ničím, ani všeobecným rozčilením, nedala se vést ani tuze na levo a tudíž ani na právo. V tom Havlíček pro nás ještě dlouho bude vzorem nedostižným. A Hav- líček byl člověk naskrze český, je mezi spisovateli a našimi veřejnými pracovníky vzor typický. Havlí- ček, pochopiv ducha českých dějin, byl opravdově svobodomyslný a na svém přesvědčení svobodo- myslném důsledně zakládal všecku svou činnost po- litickou a národní.

Netoliko roku 1848 a 1849, ale i později vždy a důsledně všímal si věcí církevních a náboženských, odkrýval vady církevní správy a života a žádal napravení. Na tuto stránku Havlíčkovy činnosti i

jeho přívrženci rádi zapomínají — náš vulgární libe- ralism vyhýbá se otázkám o posledních věcech člo- věka jako čert kříži. Kdo Havlíčka po této stránce nepochopil, nepochopil ho vůbec a nepochopil smyslu české historie a českého ducha. Havlíček ne darmo oddat se chtěl povolání kněžskému, a ne darmo I)řekonal ten úmysl a prožil muka duše ztýrané bo- jem staré víry a nové.

Havlíček je nedostižný vzor českého žurnalisty a literáta a hlavně v tom, že ukázal, jak i denní i minutová práce žurnalistická podat může a má celkovým názor politický a světový vůbec, jak každá řádka pro potřebu dne napsaná vyplynout může a musí z přesvědčení, zbudovaného předchozím a ustavičným přemyšlováním o základních požadav- cích života společenského i soukromého.

Otázka liberalismu a konservatismu pro naše obrození a všecek náš vývoj je nesmírné, je hlavní důležitosti. Otázka je, buď věrné a hluboké pře- svědčení o životních úkolech člověka nebo ne, vše- cky jiné otázky jsou podřízené. Buď chceme a bu- deme žít a umírat podle těch Chelčických, Husů, Komenských anebo ne, buď chceme být opravdovými nebo — te.rtinm non datur. Národ, jenž provedl re- formaci a prožil protireformaci, nemůže být povrch- ní a bohudíky v nejlepších svých mužích nebyl. Obrození počalo ideami reformace a ideami těmi jsme sílili.

Při neliotovosti naší a nedostatku dělby práce pro nedostatek pracovníků se stalo, že veliké vrstvy národa si zvykly očekávat od politiky dovršení na^- šeho obrození a přímo naši spásu. Ookonce pak nři novosti konstitučního života politická činnost zdála se tak mnohým být sumum národní práce. Nenn^ižc být osudnějšího omvlu.

Jako jsme za Kollára a s Kollárem politického působení a státního života nedoceňovali, tak jsme je po Kollárovi přcccriovali.

život státní a politický nemá pro národ té důle- žitosti, která se mu u nás tak často přisuzuje. Urči- těji řečeno: politická samostatnost nás nespasí a ne- zachrání: byli jsme samostatní a přece nesvoji. Pa- lacký dobře poznal a neúnavně kázal, jak politický osud národa našeho závislý je na tom, co on zval »centralisací celé zeměkoule«, a jak tím nuceni jsme k asociaci se státy a národy jinými, a jak v té cen- tralisaci světové udržet se můžeme jen neúmornou prací osvětovou — hlasu toho politikové naši a my všichni jako bychom neslyšeli a slyšíme-li jej, tož mu nerozumíme.

Naše obrození dovrší se teprve, když domů- žeine se své správy v jisté formě politické samo- statnosti, neboť nejsme a nebudeme cele svými, po- kud nebudeme si sami pány a správci.

Život státní a pohtický je jen skrovnější část života duchovního.

Všechen smysl naší historie v tom ie uzavřen; pochopit cíl humanitní po stránce mravní a rozumo- vé, pochopit plně, že čistá člověckost nesmí být pouze obrozenským heslem, ale že snaha Dobrov- ského, Kollárova, Palackého, Havlíčkova musí být snahou nás každého a všech, že humanita jakožto cíl a program národní musí důsledně spravovat i naši národní taktiku.

Upomínky na naše četné boje za existenci v minulosti a zejména povstání končící porážkou bělo- horskou, náš pád, naše obrození za francouzské re- voluce a osvícenského hnutí minulého věku, revo- luce r. 1848, povstání Dolské — to všecko nutí my- slícího Čecha k rozhodnutí: násilně nebo mírně, me- čem nebo pluhem, krví nebo prací v potu tváře, smrtí nebo životem?

Ne násilím, ale mírně, ne mečem, ale pluhem, ne krví, ale prací, ne smrtí, ale životem k životu — tof odDOvěď českého eenia, tof smysl našich dějin a odkaz velkých předků.

Tato otázka po národní taktice má ovšem ohromnou důležitost a je velmi složitá, plna záhad

a otázek; zde zatím uvedu slova Palackého, jež O věci pronesl jako starosta Svatoboru r. 1864, tedy v době, kd\^ formuloval svůj politický program. »Uziiáno jest hlasem všeobecným, že to byli spiso- vatelé čeští, co nedali zahynout národu, ale vzkřísili jej zase a vytknuli snahám jeho cíle ušlechtilé; uzná- no jest, že literatura stala se nám pravou studnicí života národního. Národ náš jest jak na počet, tak i na rozsáhlost sídel svých nevalný, a- již na druhé tisíciletí jest mu zápasiti se sousedem mocnéjšhn o uhájení a zachování bytu svého. Vyložili jsem na jiném místě, kterak celá historie česká co do hlav- ního obsahu svého jest ustavičné a věčné stýkání a potýkání se Slovanství s Němectvím a to téměř ve všech oborech působení lidského. Ví to již tuším každé dítě, ^e v osudném zápasu tom, ačkoli ne- rovní počtem a silou hmotnou, obstáli jsme nejed- \uni nejen čestně, ale i slavně; to však ještě na mále vešlo v obecnou známost a musí teprv snažně připomínáno býti, že kdykoli isme -zvítězili, dalo se to pokaždé více převahou dudia než mocí fysickou, a kdvkoli jsme podléhali, že tím vinen býval vžd\' nedostatek duchovní činnosti, mravní statečnosti a odvahy.

Jsouf velice na omylu ti, kdo se donmívají, že ony válečné zázraky, které způsobili předkové naši v nepokojích husitských, záležely v jakémsi zběsi- lém zuření, bouchání a třískání rozsápaných divochů (jakož ie líčit bohužel ode dávna vešlo v obyčej) a ne raději v iaré nadšenosti ducha pro idey. ve mrav- ní zachovalosti a vyšší osvětě národa našeho. Na- opak, kdvž o dvě stě let pozděii v podobném zá- nasu klesli isme až téměř do hrobu, zavinili jsme to tím, že nenředčivše vzdělaností dncha. ale rovna- jíce sp nepřátelům více mravní hnilobou nežli ne- dobita tkem moci, apelovali isme sann' k meči a k násilí.

,Ten tehdáž ubezpečíme trvale budoucnost ^vou. když duchem \'ítězit o vévodit bndetne v odvěkém zápasu prozřetelností boží nátn uloženým . ..« Ne-

10

budu zde již říkat, v čem s Palackého nazíráním na historický náš vývoj nelze mi souhlasit — z celé duše však slovy jeho určuji podstatu naší národní taktiky.

Historie je skutečné učitelkou života a nám jí musí býti více než jiným. Také byla — ale hlavní učitelkou života je přítomnost, život sám. I nelze se tajit, že jsme posud více, než sluší, odvráceni od přítomnosti k minulosti a v té jednostrannosti tají se vážné nebezpečí pro věc národní. Historism i Pa- lackého zavedl ve mnohém na dráhy nesprávné konservativní.

My pronikat musíme tajemnou rouškou přítom- nosti, my poznat musíme ten život přítomný a jeho pravé podmínky a z toho poznání, jež přirozeně musí být doplněno poznáním historie, musíme smělým če- lem hledět v budoucnost. To je náš veliký úkol.

Zavrhováním Hankových podvrhů nastal ovšem nové generaci i nový vědecký úkol, nahradit faleš- nou minulost pravou a neméně skvělou, ba skvělejší nežli se starovědecká škola vlastenecká domnívala. Vůbec starovlastenecké zpátečnictví vyžadovalo nejedno sacrifizio del intelletto a je smutno a ne- pěkno vzpomínat, jaké v tom směru oběti se při- nášely a přijímaly. Už proto spor o rukopisy se šířil a prohluboval, brzy nešlo jen o národní rozum, než i o národní mravnost; přirozeně a docela logicky zahájená takto kritika vedla k revisi celé duchovní organisace národní, až konečně i politické. Ustavily se dva tábory: starovlastenecký a pokrokový.

Novému kritickému a vědeckému směru dáno bylo jméno: r e a 1 i s m.

Realism čeliti má historismu, historismu upříliš- něnému. Věci, ne historie, věci, ne vývoj, je realis- mu, jak mu rozumím, heslo. V tom je ovšem filoso- fický názor a filosofická methoda: pokud mne se týče, snažil jsem se ve své konkrétní logice a před tím už ve studii o Buckleovi tento názor vědecky

u

vyložit a z něho hlavní důsledky vědecké i sociáhií vyvodit.

Realism je pokus znárodnit všecku vědu a filo- sofii, nezadávaje vědecké přesnosti, realism chce vědu učinit přístupnou všem vrstvám národa. Rea- lism je protest proti monopolu vzdělání, realism chce vědecké a filosofické vzdělání socialisovat.

Odsud i politický program realistický — přede- vším vydatné sociální reformy, práce kulturní, poli- tika vnitřní. Socialisace české politiky je důsledným pokračováním obrozenských ideí: humanita dnes pojímat se musí méně abstraktně a extensivně, hu- manita dnes znamená pracovat pro ty, které jsme posud z kulturní práce vylučovali; dát jim pouze některá práva je málo — nnslit, pracovat musíme s nimi a pro ně.

Politická taktika odpovídat musí idei humanitní, tedy důsledné využitkování všech moderních no- kroků ve všech oborech společenské správy . . . Če- ská politika musí přestat být »politickou«. Žádné podlízavosti, protože nebude žádné přepjatosti!

To není učení, že zlému se nemá odpírat, naopak má se mu odpírat pořád a všude, ale důsledně a hned od samých jeho zárodků. Kdyby lidé, t. zv. hodní a dobří nebyli vlastně lenoši, zlých b\' již nebylo. Mů- že každému člověku nastati doba, že proti násilí musí se bránit železem, netoliko prací a rozumem. í národ český by tak učinil, kdvb\' se nui sahalo na život.

Je holým neštěstím, že si zvykáme očekávat tolik od vlády, samočinnosti se vzdávajíce. To je krajní liberalism iiolitický, to je nešťastná víra v — policii. Přispěli k tomu naši buditelé a zejména Pa- lacký svou historií. Je totiž osudný klam myslit, že všecka naše historie není než ustavičný boj proti Němcům a vládě — tak malí jsme nebyli a nejsme. Vyvíjeli jsme se i positivně, vývoj náš má obsah svůj a vlastní, v němž antagonism proti Němcům hrá roli velikou, ale přece jen podřízenou. V tom re-

12

alism, a to v otázce nad jiné důležité, liší se od Pa- lackého i Havlíčka a ovšem od běžného teď politi- sování. Je to požadavek politiky absolutně aktivní a positivní; troufejme si konečně sami býti většími — nejsme tak malí, jak naši vlastenečtí fňukalové nám, a tudíž i jiným namlouvají.

Vedle realismu, s ním a jeho vlivem v mladším pokolení literárním ujímají se i směry jiné. Literárně důležit je směr kritický, jevící se jako počátek lite- ratury kritické. — Budoucnost krásně literatury a umění vůbec je na dráze těch, kteří v dílech svých dovedou prohloubit a stělesnit národní tužby v tom smyslu, v jakém Havlíček a v nejlepších svých vý- konech Neruda usilovali.

I výtvarné umění se národní, více nežli v době předchozí, vytčené již nepříznivé okolnosti a vlivy ovšem posud trvají.

Hudba DO Smetanovi pořád je pravým uměním českým a jistě je její vliv i národně, ač na to ne- pamatujeme, právě pro nás velmi důležit. Opět od mladších kritiků hudebních čekat musíme sociologji- ckou paralelu s ostatním vývojem netoliko uměle- ckým, ale národním vůbec (filosofie české hudby), to tím spíše, že Wagnerova hudba si zjednala ob- čanské právo — v jeho spisech a jeho filosofických a esthetických učitelích k tomu popudů je dosti. Sta- čila by však filosofie tónů Smetanových.

Náboženský vývoj a hlavně naše reformace od Palackého v základech dobře bvl pojat a osvětlen: avšak i tu podle vymožeností náboženské vědy, nyní tak pilně a všestranně pěstěné, v některých punk- tech ie potřeba opravv. Dějiny církevního vývoje nad jiné jsou nám důležité a právě z té stránky če- káme iiž tak dlouho na pokračování a doplnění dě- jin Palackého. Národ Husův. Chelčického, Komen- ského nemá ještě dějin syého církevního vývoje! Obzvláště také doba protireformační čeká ještě své- ho Palackého.

Naše vědecká práce vyžaduje ovšem, jako kaž- dá složitá práce, náležité organisace.

13

Popularisace vědy nad jiné je žádoucí — kdy pro tyto a souvisící s tím potřeby bude postaráno?

Protože přirozeně přejímat musíme od národů jiných a velmi mnoho, je úkol všeobecný: přejímat organicky, vystříhat se vadám eklekticismu a ne- samostatnosti, šířící se velmi často, kde jiní již nás prací a plody předešli.

Ne všecko, co se hodí a snad i nehodí jiným, hodí se nám; jediné tu je pravidlo — sebepoznání skutečných potřeb vlastních, sic jinak budeme se ztrácet v eklektickém napodobování, třeba budeme žít v ilusi, že jsme samostatní.

Při tom běží také o mravní moment, o to, abycli to tak stručné řekl, dívat se na duchovní život vlastní a národa positivně, t. j. nedělat a nenechávat ničeho proto, že ten neb onen jednotlivec resp. národ to dělá. Je málo lidí, kteří si troufají žít po svém — kde kdo žijeme, abychom se zachovali jiným, uznání a mínění jiných váží nám více než svědomí a vědomí vlastní.

Využitkovat všecky pokroky a vymoženosti vědy a poznání — musí být heslem naší národní l)raxe.

Pohtika národní musí tedy dostat plnější obsah, pojem národnosti samé musí se především rozšířit a prohloubit podle zásad zde vyložených. Pojem ná- rodnosti nesmíme určovati pouze jazykem, ale vedle toho kulturním obsahem národu našemu osudem ulo- ženým.

I naše politika, jako všude jinde, musí být zalo- žena na hlubší a všestrannější práci kulturní, nnisí být praktickým užitím politického a obecného vzdě- lání vůbec. A toho vzdělání nebylo a ještě není.

Otázka studentská má pro nás důležitost vel- kou. Studentstvo české jako všude, vždy stálo v čele pokroku a nových ideí — již za Husa to dokazovalo a pořád v dobách pozdějších; v době znovuzrození taktéž bvlo hlasatelem a šiřitelem národní idce.

14

Není pro nás maličkostí, jak se vzdělává naše akademická mládež, budoucí představitelé a do znač- né míry vůdcové lidu; není lhostejno, jaké názory a směry mládež ta o prázdninách zanáší na venkov k mladším druhům škol středních a do ostatní spo- lečnosti.

Rozumí se samo, že český student snaží se vnik- nout do všech hlavních časových otázek vědy, umě- ní, literatury a života sociálního a že se především také snaží postihnout smysl našich národních snah a tužeb. Český student má si osvojit důkladné vzdě- lání odborné a všeobecné, otázky pohtické a sociální musí především a předně studovat, a důkladně stu- dovat.

Hlavním úkolem otců našich synů jest, postarat se o zdravou, silnou a hojnou stravu duchovní. V té příčině naše akademie, musejní společnost, naše de- níky a my všichni máme před sebou mnoho milé a záslužné práce. Zatím však mládež akademická sama má povinnost pěstěním cizích jazykův, zejmé- na také slovanských, doplňovat ty značné mezery naší literatury a našich vzdělávacích ústavů; v ma- lém národě i dorost akademický má úkoly jiné a po- měrně těžší nežU v národech jiných — musí být samostatnější a proto i českého studenta úlohou je sebevzdělání a sebevýchova. Opakovat však ne- musím, že mu politická činnost nemůže a nemá být hlavní — český student, trvám, nejlépe by měl chá- pat a plnit humanitní a osvícenské ideály obrodní.

Samostatnost neudrží a nespasí žádného národa, národ si musí udržet samostatnost — spasí nás mravnost a vzdělanost; i politická samostatnost je jen prostředkem pravého života národního — po- zbyli jsme ji, když jsme přestaH jako národ mravně žít. U nás i poHtická strana vedle svého užšího pro- gramu politického musí stát na pevném základě ši- rokého programu kulturního. To u národa menšího, i kdyby byl politicky samostatný, ani jinak být ne- může, nemá-li i ta politická samostatnost být jen pro forma a politický prostředek mocnějšího souseda.

15

Úpadek politických stran našich nejeví se pouze v této poHtické abstraktnosti, ale i v tom, že se ztra- tilo a ztrácí vědomí našich obrodních ideálů. Kollár, Palacký, Havlíček budovali jej na základech huma- nitní filosofie — potomkové ztráceli a ztratili ten základ a odsud pak ona všednost, která se více než třeba zjevuje v našem národním konání.

Národ český pro svou minulost naprosto nemůže přijat klerikalismu; nebude ovšem proti náboženství lásky, ale vždy bude a musí být proti klerikální pa- novačnosti.

Náboženství jistě je po výtce lidovým a má tu- díž klerikalism mocného spojence proti liberalisnuj, nedovedoucího lišit náboženství od theologie a kle- rikální politiky. V té příčině potřebí je netoliko hlub- šího vzdělání, ale především té opravdovosti, která se našemu nynějšímu liberalismu naprosto nedostává.

Otázka náboženská pro národ, proživší refor- maci a protireformaci, má důležitost největší, třeba za panství dnešního liberálního indifferentismu vět- šina lidí otázkám těm se vyhýbá. Marně — české svědomí ani liberalismem se nedá umlčet a tak vi- díme, že i v kruzích liberálnícii otázka náboženská, ovšem ve způsobe velmi podivném, se přetřásá. Hlá- sá se totiž t. zv. idea cyrillomethodějská. Kdyby za- stanci idee jen trochu byli jasnější, kdyby ve svých vývodech jen trochu prozrazovali, že ideu berou do- opravdy, kdybychom jen zdaleka viděli, že idea ta především na své vyznavače působí obrodně, uznali bychom plně a bez reservy ideální stránku snažení a přímo bychom ji vítali, přes to, že ji pokládáme za pochybení. Avšak nedovedeme snést, psát o otáz- kách náboženských liberálním inkoustem a horovat pro náboženství při národní medovině.

Mně je naprosto ncpochopitclno. jak se nn^ižc mluvit o shodě a historické kontinuitě s církví Me- thodějovou na Moravě. Cyrill a Metiioděj byli prostě katolíci ve sniyshi své doby, v níž východní a zá-

16

padni církve nebyly ještě zjevně rozpoltěny; Hus však a dokonce Chelčický stáli proti katolicismu a byli by stáli i proti pravoslavné církvi. Našim refor- mátorům šlo o dogma, o mravnost, o církev, ne o jazyk. Jakmile se odklonili od latinské církve, přijali eo ipso jazyk český za jazyk církevní — lidové hnutí náboženské samo sebou všude vedlo k jazyku ná- rodnímu. Jazyk a národnost česká prospívala, proto- že Cechové měli hluboké náboženské přesvědčení.

NAŠE OBROZENÍ, SMYSL NÁRODNÍ

A HISTORICKÝ: HUMANITA.

Humanitní ideál, hlásaný Dobrovským a KoUá- rem, náš ideál obrodní má pro nás Čechy hluboký smysl národní a historický — humanitou, plně a opravdově pojatou, navážeme na nejlepší svou dobu v minulosti, humanitou překleneme duchovní a mravní spánek několika století, humanitou kráčet máme v hlavě hdského pokroku. Humanita znamená nám náš národní úkol vypracovaný a odkázaný nám naším Bratrstvím: humanitní ideál je všecek smysl našeho národního života.

Tento náš český ideál humanitní není romanti- ckým blouzněním. Ovšem humanita bez důsledné úsilnosti a účinnosti je mrtvá. Humanitní ideál vy- žaduje, abychom soustavně, všude, ve všem a vždy odpírali zlému, vlastní a cizí nehumanitě společnosti a její orgánům osvětným, církevním, pohtickým, ná- rodním — všem. Humanita není sentimentalita, ale práce a opět práce.

Z neurčitého, nejasného husitství vzkypělo tá- borství, důsledné v činech podle okamžitého vnuk- nutí, nikoH z rozvahy; bylo nepřirozené — již za dvě desítiletí po smrti Husově bylo zničeno (Lipany 1434). Avšak zároveň padá i husitství. Neboť kom- paktáty husitství mravně bylo pochováno — že tak dlouho živořilo, je jen důkaz síly reformační idea českého národa, A v této osudné chvíli hlas svůj

17

pozvedá Clielčický, i)řekonávající liusitisin roz- iiincm, táborství láskou. Z Clielčickélio povstaki cír- kev česká, udrževši se až podnes nepohícena ně- meckým protestantstvím jako husitism, Komenský stal se učitelem všech národů.

U Lipan padlo násilí násilím, padla demokracie česká, poražená již svou vlastní rozháraností. Pro- kop sám napřed s Pražskými se smlouval — a spo- jenou silou šlechty husitské a katolické a části měst. Avšak nebylo šlechtě dosti, vyrazit lidu meč Žižkův a palcáty, lid český všecek musil.být poroben a právně zotročen. Usneseno tak v památném r. 14S7. Tak tedy končila reformace povstavší pro svobodu ducha, zotročením ducha i těla. Většina sněmu však již několik let byla katolická, ale husitská šlechta s ní v tom bvla za jedno — jak záhv stala se ne- věrná zásadám Husovým! Tak v době, kdy v Ce- chách ustavovala se Jednota Bratří, vznikl a ustálil se zároveň nevolnický stát šlechtické, oligarchie. Šlechta tu postavila se zřejmě proti lidu všemu, s nímž i města cítila za jedno, pro zákon poroby na sněme nehlasující. A podivno — stát se tak musilo za krále z Polskv ...

Šlechta vedla si také podobně jako polská. Au- torita královská bvla podlomena, moc měst upadla, lid byl uiařmen; šlechta a náni zatím krok za kro- kem poddávali se panovníkům cizím, i páni pof^ obojí, až konečně došlo k bitvě na Bílé hoře. Již v srdci české země cizinci stáli proti cizincům, nc- bof Čechové již nebyli nány své země, ani katoličtí ani protestantští, tito dokonce íiž i yíru svou bvli zaměnili za cizí. Bitva, icž katolíkům vydala Cechy a jež málem by jim lA'la v\dala svět. stála císařské dvěstěpadesát mužů. (Denis, p. 736.) Mohli Cechové býti Prozřetelností krutěii poníženi, nežli takovýmto konečným úpadkem, zpečetivším dvousfoletou kolí- savost?

Tak mstila se neurčitost a nedostatek pevných zásad, tak mstila se neláska k bližnímu, podrobivši r. 1487 vlastní lid.

18

Máme-Ii se tudíž skutečně obrodit, musíme od- činit příčiny našeho úpadku: odčinit rok 1487 — tof náš praktický národní úkol obrodní. Odčinit rok 1487 — to znamená v českých zemích všem obča- nům dáti naprostou rovnost před zákonem, to zna- mená úplnou svobodu svědomí, to znamená stát se pevnými a mravnými, to znamená plnit ideály naší reformace, to znamená důsledně pracovat za ideály humanitní.

Ukázal jsem, jak ve všech oborech našeho sna- žení a myšlení projevuje se problém sociální — v politice, v literatuře a umění, ve vědě a filosofii. Vý- voj ten byl docela přirozený, i stojí dnes otázka sociální v popředí otázky české vůbec. Sociální otázka odkazuje nás opět a přirozeně do století XV., neboť už tehdy otázku tu počali jsme řešit a roz- řešili jsme ji špatně. Rozřešením otázky sociální od- činíme rolí 1487; nerozřešíme-li ji v duchu našich historických a národních^ v duchu ideálů všelid- ských, odvrátíme-li se od světla ke tmě, od lásky k násilí — pak vrátíme se do svého hrobu, z něhož nebude žádného z mrtvýchvstání.

Otázka sociální není pouze otázkou dělnickou, jako roku 1487 nebyla pouze otázkou selského lidu. Otázka sociální není otázka jedné pouze třídv a kasty, jest otázkou všech. Povoliti nátlaku dělníků Doskytnutím všeobecného práva hlasovacího iest rozřešení otázkv jen částečné a negativní; otáz- ka musí býti rozřešena celá a positivně a to zna- mená osvětlit a oteplit hlavy a srdce všech, zna- mená duchu dát moc nad hmotou, znamená potlačit sebelásku.

Otázka sociální jest otázka mravnosti-nemrav- nosti. je otázka násilí a účinné humanity.

Dnes běží především o program sociální. Avšak český student a český inteligent vůbec nesmí se domnívat, že je rozeným učitelem rolníka a dělníka — ve mnohém může a musí být i jejich žákem, sám maje se teprv učit, jen v míře skrovnější může jiným

19

být učitelcMii. Dčliiictvo a tříd\' hospodářsky a po- liticky slabší nesmějí nám být prostředkem; chybo- vali bychom, pojímajíce svůj nkol vůči dělnictvu jen národnostně a politicky; úkol je mravní a přede- vším mravní; neběží o to, získat dělníky, jak se ří- kává, myšlence národní, ale o to, zjednávat v celé společnosti naší cit pro spravedlnost — všecko ostatní bude nám přidáno.

Naši dělníci tak jsou závislí na německých so- ciálně-demokratických ideách, jak naši buditelé byli závislí na německé filosofii osvícenské a z týchž kulturních a zeměpisných příčin. Co Herder byl prvým buditelům, našim dělnickým vůdcům je Marx.

Dělnická žurnalistika a literatura vyvíjí se pod vlivem vzorů německých a domácích. Ráz tohoto dělnického písemnictví shoduje se netoliko po strán- ce formové s literárními vzory staršími, ale i v umě- leckém pojímání.

Naproti dělnictvu německému naše dělnictvo jr organisováno více federativně a autonomisticky, než centralisované dělnictvo německé. I v tom tají se charakter národní, jak ani jinak být nemůže — jsme synové téže země, téhož času a týchž rodičův, o to jde, abychom se všichni bratrv také cítili. 1\) je dnes hlavní smysl Kollárovy humanity.

Přesvědčil jsem se — co se výtk>' beznárod- nosti týká — nejednou, že naše buržoasní společ- nost o nic není národněiší než dělnictvo, není-íi do- konce méně národní. Proto výtky beznárodnosti jsou i^lanč. Pokud naše literatura a žurnalistika (^ duchovní stravu dělnictva se nestará, potud nemá práva k takové obžalobě.

Pokud se však hlavnícii zásad sociální demo- kracie týká, v>'slovil jsem se již nejednou, že filo^(>- fický a socioloírický základ sociálně-dtMnokratického programu nepřijímám. Socialistická filosofie se v\- vinula z >klasické« filosofie: z této filosofie minuléJK^ a tohoto stoirtí sociální demokraté černali ná/or materialistický, jenž materialism t. zv. liistorický liokládá za theorctický základ socialistické iiolitik\'

o*

20

a filosofie vůbec. V otázkách celkového názoru na svět, v otázkách o posledních věcech člověka není ovšem a nemůže býti kompromisů. Není zvykem mým o věcech těch mnoho mluvit a víru svou házet na pospas našeho liberalismu a klerikalismu a proto jen prostě opakuji, že jsem rozhodný odpůrce mate- rialistického názoru na svět. Přes to naučil jsem se být tolerantním a neprohlašovat každého materia- listu za člověka špatného a protimaterialistu za člo- • veka hodného a dobrého.

Jestliže sociální demokracie činí z Marxa ne- dotknutelnou autoritu, pochopuji to, ale nedovedu se z toho těšit. Proto však, to cítím a vím velmi dobře, nemám pražádného důvodu a práva stavět se proti požadavkům spravedlnosti a rovného práva, ať po- žadavky ty pronášejí se od kohokoliv a ve jménu zásad jakýchkoli. »Který z vás je člověk, jehož kdyby prosil syn jeho za chléb, dal by jemu ká- men ?« A my zatím dělnictvu našemu dáváme ka- meny — literární, filosofické, theologické, politické . .

O NAŠÍ NYNĚJŠÍ KRISL

(Psáno r. 1895.)

Obrození nebylo a nemůže být nic jiného, nežli sebepoznáváním a uvědomováním. Od doby Pala- ckého ustaly naše vedoucí strany v práci buditelské, ustaly v kritickém sebepoznávání a uvědomování. Dnes vedoucí strany ty nevědí, jak pokračovat v obrodním úsilí. Nesprávně se dívají na samo to obrození a především nepochopují, že proces obrod- ní daleko není dovršen.

Naši buditelé pochopili, že udrží se malý národ jen využitím všech vymožeností světových a že udrží se jen humanitou. A to je smysl našeho obrození a zároveří smysl naší minulosti.

Pokračovat v práci národní znamená tedy vše- možně se zasazovat o prvenství v tom, co národům všem je nejdražší, zasazovat se o prvenství osvě-

tové a mravní — to je náš ideál humanitní. Že tím zároveň pěstovat a zdolíonalovat budeme i svůj ja- zyk — rozumí se pálí samo sebou.

Je tedy práce třeba, má-li náš oíicielní ná- rodní program dostat plnější obsah, než jej má ted, práce je třeba, máme-li čestně obstát v světové konkurenci. Musíme si uvědomit, že naše obrození nemělo pouze obsah jazykový a národnostní, nýbrž že to bylo obrození všeho života a že tudíž právě na všechnu tu plnost nového života musíme pama- tovat.

Politické názory přirozeně vrcholí v pojímání státu. Theorie sociologická, státovědecká a pohti- cká pořád se zabývá otázkou, co je to vlastní pod- stata státu, jak vznikl a jaký je jeho účel.

Ukázal jsem v »Ceské otázce«, jak se u nás idea národnostní postupem vývoje obrodního po- změňovala a to tak, že se národ pořád více a více pojímal demokraticky a určitěji jako 1 i d, že se pojímal lidově; vyložil jsem, že to není pouze změna terminologie. Z týchž důvodiiv a příčin i pojem státu obdobně se pozměňoval, takže dnes i u nás, jako jinde, pojímáme i stát nejen demokraticky, ale lidově. Naproti staršímu liberalisnm státovědeckému formulujeme dnes své správnější moderní nazírání ve výrok: že nuisímc politiku a stát socialisovat. Celíme tím vědomě dvo- jímu liberalistickému názoru: názoru o všemohouc- nosti státu, přejaténui liberalismem od absolutismu a reakce druhé, rozumíme socialisací netoliko roz- šíření politických práv na nejširší vrstvy (to se již stává), nýbrž hlavně že stát a politická práce pi^i- hlížet má k potřebám tf\i\ všech a ovšem třídy nej- větší, lidu.

Musíme si zvykat pojímat stát (a podobně spo- lečnost, národ, lid atd.) konkrétně a reálně: Tolik a tolik obyvatelů s určitými vlastnostmi duchovními a fysickými, shromáždění ve stát, mají mezi sebou tolik a tolik různých úředníku politických, tolik mi- nistrů a niají svého určitého vladaře; ti úředníci a

22

všichni, kdo vládnou, řídí se tou a tou ústavou, ale také těmi a těmi zvyky atd. — zkrátka musíme uči- nit pokus každé kolektivum, tedy stát, církev, ná- rod, lid atd. pojímat ve své časové dané plnosti. Tedy ne: stát in abstrakto, nýbrž tolik set úředníku soudcovských, tolik administrativních, tolik mini- sterských, tolik členů dvora, tolik vojáků atd., jed- ním slovem: mít názor o státu učlenčný, plný, ne mlhavý a prázdný nebo abstraktní (všeobecný).

Kdo tak věc pojímá (kdo tedy zná poHtickou, hospodářskou atd. statistiku své země, funkce jed- notlivých úřadů atd.), prohlédne, že politická funkce je jednou z různých sociálních a kulturních funkcí určité společnosti; pochopí, že státní, politická čin- nost souvisí s ostatní činností kulturní a že určitý stát odpovídá určité církvi a názorům náboženským, zároveň názorům literárním a vědeckým, hospodář- ským a obchodním atd. Státní moc a vliv stojí vedle sociálních mocí a vlivů jiných, všecky ty moci a vlivy se navzájem křižují, působí na sebe. Politická činnost je slovem jednou činností kulturní vedle kul- turních činností ostatních a nemůže být účinná, jest- liže se nespravuje tou ostatní činností.

Dnes přímá moc států všude po výtcQ kontroluje poměry hospodářské; v době protireformace stát staraly se více o náboženství a t. p. Ačkoli tato spra- vující,' centralisující, kontrolující moc státu je veliká, přece není tak silná, jak úsilí a tužby náboženské, osvětné, vědecké, mravní, vůbec kulturní. Pro spo- lečnost, pro národy důležitější je tento život kulturní a jeho základové, nežli jediná jeho část, činnost politická.

A konečně proto, že stát více závisí na kultur- ním úsilí na státě, každý stát závisí na »světové centralisaci«, totiž na těch živých a pořád živějších mezinárodních stycích netoliko tržebních, ale kul- turních vůbec.

Běží (tedy) v státě parlamentárním o to, jak voličstvo je politicky a všeobecně vzdělané a uvě- domělé. »Svoboda není požíváním, nýbrž práce, ne-

23

přetržitá práce ve prospěch velikých úkolů kultur- ních moderního státu. « (Anast. Qriin.) Chceme-Ii mít zdatné sněmy a poslance, musíme se starat o dů- kladné vzdělání politické. Konstitucionalism, parla- mentarism bez politického vzdělání poslanců a tudíž voličů je maskovaným absolutismem. Obzvláště při- padá tu žurnalistice veliký a vděčný úkol výchovní, neméně však všem těm, kdo národ (anebo lépe) voličstvo vzdělávají a vychovávají. Neboť dnes, při živé a všeobsáhlé práci kulturní, politika jako praxe vyžaduje důkladného vzdělání politického a všeobecného. Dnes politika není, čím bývala dříve. Panovat se dá mocí, ale nedá se jí spravovat. Poli- tickou moc, působící živě a organicky, dává jen vědění. » Vědění je moc!« Dnes, jako každá jiná pra- xe a umění, také politika je praxe a umění uvědo- mělé a tudíž na vědění a politické vědě založené. Všude proto ve státech a společnostech pokročilých reformují se studia právnická a zavádějí se vyšší a nižší školy sociologické a politické.

Poslanec musí být politicky vzdělán, v každé četnější politické straně musí být nejméně tolik růz- ných odborníků, kolik je resortů ministerských, aby dovedli činnost administrativní kontrolovat. Zejmé- na oposice parlamentární musí dnes býti vzdělaná.

Kdo pojímá stát materialisticky, snadno upadne v chybu, že bude pojímati materialisticky společ- nost všecku a celý její život. Avšak ani stát a do- konce celá společnost nei^í jen organisací hospodář- skou a není jen na hospodářství založena. I kdyby pravda bylo, že člověk je egoista a že má jen inte- res hospodářský, tedy nedovede hospodařit bez vě- domostí a bez vědomostí mnohých. Avšak člověk není od přírody jen egoista a nemá jen zájmy ho- spodářské, nýbrž má zároveň i zájmy jiné. Chce žít fysicky, ale i duchovně.

Jednostranného hospodářského materialismu drží se všichni, kdo chtěj nechtěj z hmoty dělají ducha, ba boha. Materialism nedá se odstranit mate- rialismem.

24.

Cím spletenější je netoliko státní, ale i spole- čenská organisace vůbec, tím toto rozpoznání pra- vých příčin*) stává se nesnadnější, politické umění stává se těžším a těžším. Proto již dnes parlament plenární nemá té důležitosti, jako činnost ve výbo- rech. Již dnes vlády samy starají se o dobré od- borníky ve svých jednothvých resortech — a ti s velikým khdem poslouchají nájezdy neodborných poslanců, neboť vědí, že voličstvo konec konců po- suzuje nejen špatné, ale i dobré účinky vládní praxe. Proto dnes musí se na poslanci žádat a musí se především žádat politické vzdělání. Neúhonný, ne- zištný charakter rozumí se sám sebou: nerozumí se však sám sebou charakter politický a ten bez politického vzdělání není možný.

Práce politická, jako skutečná práce všechna, vyžaduje soustavnosti, pilnosti, stálosti, vytrvalosti

— občasné vzpružení citů a vůle a úryvkovité jed- nání není prací.

Člověk moderně vzdělaný poznává, že společ- nost S€ vyvíjí krokem, ne skokem a proto stojí ve všech oborech, tedy i v poHtice, o stálou práci re- formační. Je tedy proti všeliké revoluci, proti re- voluci z dola i s hora. Revoluční taktika je taktika zastaralá, je šosáctvím. Realistické a konkrétní po- jímání společnosti a státu vylučuje politický roman- tism; reahsm a revoluce (násilná) jsou naprosté pro- tivy. Kdo věří v revoluci, nebéře života do opravdy. Vím, že revoluce je dnes přežitkem starého režimu

— politika demokratická a lidová revoluce nepři- pouští. Svět stál a stojí na práci, ne na náladě, svět udržuje se jen prací a to prací drobnou, prací stálou. Ani v geologii katastrof není a nebylo, co se dříve mělo za ojedinělé, úryvkovité katastrofy, poznává- me teď za výsledek nesčetných vlivů malých a men- ších. Tak i ve společnosti a historii převraty veliké, bijící do očí lidí nepochopujících, jsou jen sumací a výsledkem stálých vlivů a příčin malých. Dnes po^

*) Neblahých účinků vládních opatřeiní. Po'zn. poř.

25

znáváme, že zejména revoluce posledního století byly výsledkem a pokračováním předchozího po- chybeného vývoje, poznáváme, že revoluce je sym- ptomem a další příčinou nezdravoty a proto voláme po práci a opčt po práci soustavné, promyšlené, stálé, vytrvalé. Pohtika lidová je stálou a nepřetr- žitou reformací — politika lidová je nadšením pro práci a práci.

(Při korektuře — r. 1908 — dodávám, že ovšem revoluce reformní má oprávnění: bez revolucí by se všecky dobré pokroky nebyly staly. Psal jsem proti zahrávání s revolucí.)

I já jsem stát, národ a lid, musí si dnes říci každý, kdo politicky myslí a co tedy žádá po státu, národu a lidu, plniž především sám ve svém kruhu stálých povinností.

Nespokojenost naše neobracej se jen na venek jako u dětí a mládeže, hledejme příčiny nezdaru především v sobě.

Jen prací a opčt prací lze dčlat politiku moder- ní, jen prací a opčt prací lze dělat politiku světovou a tím zároveň uniknout té tísnivé malosti.

Ty živé boje a spory posledního desítiletí mají smysl jen jako symptom té krise, kterou prožíváme. Ty boje a spory mají smysl jen jako pokus o při- rozenou organisaci a dčlbu národní práce; nové má se starému přičlenit, má staré oživit a obrodit. Starý systém je povalen — toho by nevidčl jen slepý; běží teď o, to, provádět nutnou organisaci a reorganisaci s poznáním zásad a s plným vědomím — k tomu však, nemáme-li budoucnost ponechat ná- hodě a jejím osobám, je teď především potřeba veřejné diskuse. Blaze nám, že o našich životních potřebách můžeme a chceme jednat odkrytě, od- krytě nejen před světem, ale i před sebou samými. Jen tak náš národní život a jeho zájmy mohou se stát životem a zájmy světovými; naše otázka, otáz- ka česká je buď otázkou světovou anebo otázkou není.

o ETHICE A ALKOHOLISMU.

iNebyl alkoholismus vždycky. Alkoholismus jest iičco nového. Pilo se víno a jiné alkoholické nápoje, ale nebylo alkoholismu, rozuměj toho stálého, trva- lého, všeobecné rozšířeného. Antika neznala alko- holismu. Hospody, v našem smyslu, jak je vidíme na př. v Praze, téch v antice nebylo. Hospoda i ve středověku jest ještě něco docela jiného, než naše. Pro hosta, jak ještě název značí. Ale teprve od 17., 1<S. století a zvláště ítd se upevňuje alkoholismus.

To pravidelné pití, že dávky alkoholu požívají se tak často, že dávka dříve požitá ještě není strá- vena, to jest alkoholismus. Může to být i t. zv. mírné pití. Nemáme jednotného měřítka, co jest mírné a co jest nemírné. Lidé zvykají pořád na víc a více, člověk ^e již neopíjí, ale stává se typickým alkoho- likem.

Dnes zejména už nikdo nesmí tvrdit, že jest alkohol potravou. Trochu pivo, ale jen trochu. Rela- tivně za stejné peníze, které se yydají za pivo, dá se koupiti mnohem více lepší potravy.

Alkohol není také medikamentem. Snad jen pro jeden, dva případy, možná, že by se ještě dnes pře- depsal alkohol.

Alkoholismus jest přímo působící příčinou těch zel, jež vědecké hnutí abstinentní mu přičítá. Jest pravda, že v duševním a společenském životě lidí neexistuje pouze jediná příčina; alkoholismus rov-

iičž má své j)říčiny a spolupříčiny, ale přes to jest sám nejsilnější spolupříčinou vší té bídy, za níž jest činěn odpovědným. K tonmto konci dospíváme při pečlivém porovnání a uvážení jednotlivých skuteč- ností; tak na př. Bunge má data o zdravotním stavu 445 rodin, statisticky správně a kriticky srov- naná a na základě těchto dat dovozuje, že alkoho- lismus, tedy chronická otrava alkoholem -- alkohol v každé formě jest právě jed a piisobí na každý or- ganismus, zvláště na člověka jakožto jed — jest l)říčinou degenerace. A právě tak dá se v ostatních případech dovoditi, že alkoholismus jest působící a rozhodující příčinou ochuzení a zbědovanosti, fysi- ckého a psychického onemocnění.

To znamená: můžeme, musíme alkoholismus přímo ethicky posouditi a odsouditi. Jednak jako působící a rozhodující i)říčinu mnohého zla, ale pak posuzujeme a odsuzujeme motivy pití; kdo se dnes rozhoduje pro pití, rozhoduje se pro příčinu nesčisl- ných běd a i)r() příčinu v každém ohledu poch\be- ného, přímo pathologického celkového s])()lečenské- ho stavu. ^.iJi

Zásluhou Kraepelinovou a jiných badatelů jest pokusně dokázáno, že i)itím celá duševní činnost člověka jest otupována, že nejen činnost rozumová, ale i cit a vůle, že vůbec duševní schopnost jest zmenšována a zhoršována. Patagonci jmenují ko- řalku »prostředkem, jímž se ztrácí rozum.; nejen rozum, akutním a chronickým alkoholismem ztrácí se též síla citu, ztrácí se energie, schopnost resi- stence. Požití alkoholu zmenšuje chápavost, sesla- buje pozornost; má-li se správně a jasně myslit, nesmí se píti; precisní, i)řesná vědecká i)ráce jest požíváním alkoholu znemožněna. \ eškerá clnála I)()znání a vědy jest odsuzováním i)ití.

Také síla uměleckého tvoření není alkoholem lK)dporována.

Z citové stránky posuzováno, pití otupuje šlechetnější cit\'; piják stává se nervosním, podráž- děným, k svému okolí brzo drsným, \ dalším \nú-

28

běhu vývoje hrubým, konečně brutálním a ukrut- ným. Piják uzavírá se při zdánlivé společenskosti v sebe, ztrácí důvěru, jest víc a více sobečtějším, a to velmi často na iijmu svých příbuzných, přátel a zvláště svých nejbližších.

S í 1 a v ů 1 e jest seslabena, piják slábne a ztrácí konečně moc nad sebou, jest neschopen o sobě roz- liodovati a o sebe pečovati, otupuje sílu ku vlastní odpovědnosti a čit pro své povinnosti. Piják ztrácí svou vnitřní svobodu, svou sílu tvůrčí a resistenční.

Zkušenost tedy dokazuje, že alkoholismus před- stavuje chronický, degenerativní proces celého du- ševního žití, jest docela patrně subethický, neethi- cký a protiethický celkový stav jedince a společ- nosti.

O otázce alkoholismu třeba uvažovati zvláště se stanoviska moderní ethiky. O tom, co vlastně moderní ethika jest, mohou panovati velice rozličné a protichůdné názory; ale myslím, že nechybím, po- stavím-Ii zde jako základ e t h i c k é h o s n a ž e- nínynějšídoby vypracování harmoni- cké a energické osobnosti. Harmonické : chápeme mnohostrannost Hdských schopností a vloh, a chceme proto, jak říkáme, vychovati, zcela jed- notně propracované lidi a charaktery. Energické: poznaH jsme veliké íikoly, které nový společenský život každému uvědomělému individuu ukládá, a vyžadujeme proto J^aždý od sebe sama i .od každého druhého, aby byl osobností vyvinutou, činnou a k činnosti schopnou.

Dnes žádáme na lidech enereii, chceme bvti lid- mi silné vůle a takovými je chceme i míti. Dříve se to nevyžadovalo; ve starších dobách a ještě teď jest sice vyžadována píle a vytrvalost, ale vedle toho zvláště poslušnost, důvěra a víra, t. j. víra v jiné, a krátce řečeno víra ve vedoucí vyvolence a jednotlivce; my však jsme pochopili, že nepotřebu- jeme slepé víry, nýbrž uvědomělé přesvědčení, my nemůžeme a nechceme pouze následovati a poslou- chati, nýbrž my musíme a chceme se konečně sebe-

29

určovati a sebeovládati, p()cii()|)ili jsme, že iiiodtTiií člověk musí své i svého okolí osudy v zapletenéiii společenském životě s ťii^lnou jasností střežiti a na jejich účelném vybudování cílevědomě spolupra- covati.

Odvaha k iniciativě, to jest ono i)raktické heslo reformační přítomnosti; vyžadujme od moderního člověka, aby tvořil dějiny, a každý z nás je má tvořit, má se duchově a duševně plně využíti, nemá si nechati předpisovati, nýbrž má umět sám volně postupovati. Sebeurčení a sebeovládání, to jest ve- liké snažení moderní ethik\' a tato ethika musí alko- holismus odsouditi, neboť on seslabuje a zhoršuje chápavost, oslabuje schopnost myslit, kazí činnost fantasie tím, že místo ní posiluje nejasnou a bizarrní fanastičnost. Piják ztrácí sebeovládání, seslabuje svou vůli, odvahu, své vnitřní svobodné sebeurčení, svou odpovědnost a schopnost pro jiné myslit, cítit a jednat.

Moderní ethika žádá od každého člověka, ab\- k otázce pokroku v každém směru zaujal stanovi- sko a rozhodl se pro pokrok, t. j. nejen pro vývoj, nýbrž pro zdokonalení. K tomu však potřebuje jasné hlavy a čisté mysli.

Piják jest nepřátelský pokroku, poněvadž jest ethicky indifferentním. Piják jest nejhorší filistr a reakcionář. Nejvýše chopí se fantastický piják uto- pismu, ale utopismus jest vlastně také jen reakcio- nářský. Piiák jest hazardní hráč, kterv vsází do hry celou svoji budoucnost, svůj život; piják uzavírá se před i)ohledem v zákonnost svého i cizího života, neboť nechce a ani nemůže jasně myslit. Piják stává se fantastou a proto fatalistou, neobmezeným fata- listou a utopistou; piják stává se pověrčivým, po- něvadž nepostřehuje přirozené spojení budcKicnosti s přítomností, protože jeho rozervaná fantasie před- vádí mu utopistické obrazy budoucnosti, zathn co seslabená vůle a energie ničí jeho i)racovitost. Po- krok bez práce jci^t právě utopisnuis.

Piják jest proto velmi často hráčem, liazardním

30

hráčem. Žije právě v neskutečném, falešném světě alkoholové utopie, věří a touží po zázraku takovou měrou, jakou právě jsou jeho síly seslabeny a zni- čeny. Piják obelhává se právě ze zvyklostí, tvoří si docela hmotným způsobem falešný svět, faleš- nou budoucnost. Pití a práce jsou nejpříkřejší pro- tivy.

Alkoholismus jest nepokrokový, poněvadž se- slabuje individualismus. Pokrok, jak učí moderní filosofie dějin a sociální politika, jest organickým pokračováním v novodobých snahách reformačních; pokrok není možným bez neustálé re- formace, bez sebereformace a proto neustálé sebevýchovy. Reformace znamená pro moderního člověka jen nepřetržitou a stále obnovovanou refor- maci, to jsme si ujasnili pozorováním a vědeckým posuzováním dějinného vývoje.

Pokrok jest osobní a společenský; pokrok jest bez plného osobního života nemožným, a jest ne- možným bez plného sociálního života, neboť každý ž nás sám jest dějinami a společností; dějiny a spo- lečnost nejsou žádnými mythickými bytostmi na^ osobním životem individua, nýbrž já, ty, on, my všichni jsme společností a dějinami.

Také moderní ethik bijde proto lásku k bližnímu považovati za základ všech ethických povinností, í áska k bližnímu znamená však práci oro bližního. Nežádáme od moderního člověka sentimentální fi- lantropii, nýbrž vědomí povinnosti, aby ustavičně myslil na ulevení a odstranění fvsické i duševní bí- dv; proti této bídě musí bojovati a k jejímu odstra- nění musí účelně pracovati. Alkoholismus oslabuie cit pro spolučlověka, oslabuie chuť k práci, oslabuie víru a důvěru v liHskost. K činorodé lásce k bliž- íiímu. k práci pro bližního patří čistá mysl a bystrá hlava.

Láska k bližnímu a práce pro něj vvžaduie v tomto případě dávati příklad abstinence. Příklad protipříkladu. Příkladem i^tí hřeší ^e neivíce. nejvíce pijáků bylo svedeno příkladem. Žádný člo-

31

věk nemá přirozenou potřebu alkoholového jedu. Příklad abstinence musí dávati zvláště intelligenti, nebof ti musí dnes plně znáti význam alkoholismu.

Když při dnešním stavu alkoholové věd\^ lékař, učitel nebo vychovatel pití trpí, nebo d()konce k ně- mu radí, lže a dopouští se zločinu. A pozorujte jen v životě, jak alkoholismus zdržuje člověka v konání povinností. Lékař. Jak je to hrozné, když ho musíte přivést z hospod\' k nemocnému, jak nepozorně vy- šetřuje. A stejně soudce a profesor a učitel. Takový učitel může dětem vykládat, co chce, duchovní může dětem evangelium třeba rozkrájet a když ho pak děti vidí pijícího a snad opilého? Zkušenost učí, že všechna výchova dosáhne se ne řečí, ale živoucím příkladem, a jest tedy povinností vzdělaných a vůd- čích kruhů theoretick\ poučováním a prakticky ab- stinencí ničiti alkoholovou pověru.

Alkoholismus, jak nám praví kriminální stati- stika, jest stálou příčinou nmoha zločinů, zvláště proti osobám. Alkoholismus podkopává lásku k bliž- nímu a podporuje vzájemný boj. Alkoholismus činí naše požadavky nepřirozenými, popouzí nás v ner- vosní shon a lakotnou konkurenci, rozčiluje jedno- tlivce proti jednotlivci, třídu proti třídě, státy a ná- rody navzájem proti sobě.

Pohlédneme-li na rodinný život, musíme si při- znati, že alkoholismem rodina triií. Jak jest možnv rodinný život a zejména naší intelligence, af už je to učitele, úředníka nebo koho jiného. Od rána je v úřadě, pak přijde domů. a místo aby zůstal v kruhu rodinném, musí si jít oddychnout, odpočinout — do hospody.

Pití a alkoholismus škodí poměru muže k ženě. Poměr ten jest snížen a zhruben, animálnost nastu- l^uje místo člověckosti.

Manželství jest také svazkem duší a to v alko- holisimj jest nemožné. Pravá a silná láska jest čistá a cudná.

Nemluvíme tu o žádné ženské otázce, neboř ií není, existuje však \cliká mravm' oíúzka, zdali muž

32

a žena mají k čistotě stejné postavení, zdali žena uiá býti konečně chráněna před surovostí mužovou. Jedná se konečně o čistotu muže. To jest snahou přítomnosti.

Po tomto mravním obrození stane se též poměr mezi rodiči a dětmi novým a vyšším. Matka byla až dosud vždy útočištěm rodiny; zajisté jest jméno matčino posvátným, ale neméně svatým jest i jméno otcovo.

Nová zkoumání alkohoHsmu poučují docela ne- sporně, že pití kazí .pohlavní život přítomnosti. AI- koholism.us, otevřeně řečeno, jest spolu s prostitucí hlavní příčinou degenerace národů.

Protialkoholní hnutí přineslo nám již znameni- tou literaturu o degeneračních zjevech, na které mu- síme s ethického stanoviska co nejdůkladněji upo- zorniti. Piják škodí sobě i svým potomkům fysicky i psychicky, alkoholismus jest příčinou fysické i psy- chické degenerace jednothvců, rodin a pokolení, a proto též celých národů. Slyšíme nyní, že pití ro- dičů škodí dětem, a že samo obyčejné mírné pití mstí se na dětech; dědictví hrubého alkohoHsmu jest přirozeně tím nebezpečnější. »Cti otce svého i matku svou« zajisté, ale dnes musíme do- dati : Chraň a hleď si duše svého dítěte!

Jest povinností každého myslícího člověka, aby činně pomáhal na regeneraci svého národa; každý učiní nejlépe, působí-li nejprve energicky na sebe, na svou rodinu, na své děti. Jest národní povinností každého jednotlivce potlačovati degeneraci lidstvo ohrožující, to vyžaduje dnešní pravý patriotismus nutně. Nejen vnější, ale hlavně vnitřní politika — sebevýchova, sebereformace, sebeobrození zní ná- ' rodní hesio. a proto jest nutná usilovnější spolu- práce na odstranění všech škod, které alkoholismus vvvolal. To jsou ještě netušené kolonie v našem vlastním středu, jež můžeme získati, ba celého svě- ta můžeme ještě dobýti.

Alkoholismus seslabuje celou osobnost jedno- tlivce a tím podporuje též sociálně-politickou ujař-

33

menost. O Lykurgovi jest známo, že podrobené kmeny povzbuzoval k nemírnému pití, aby je moli I tím spíše a jistéji opanovati. Docela tak v naší spo- lečnosti hromadné pití podmiňuje sociální a politi- ckou ujařmenost, otroctví na jedné straně, panství- chtivé vykořisťování na straně druhé. Alkoholismus jest nepřítelem sociální a politické rovnosti a vol- nosti, alkoholismus jest protivníkem demokratismu, podporovatelem absolutismu, jemuž tvoří zrovna tak tyrany jako otroky.

Ethika a náboženství, které alkoholismus trpí nebo docela podporuje, jest ethikou a nábožensvím smrti. Alkoholismus jest nejen příčinou mnoha ne- mocí, jest právě přímou i nepřímou příčinou úpadku. Oběti alkoholismu na lidských životech přesahují daleko oběti války; ale oběti alkoholismu pouze ne- umírají, nýbrž plouží se bídně svým chorobným ži- votem a vštěpují svůj úpadek příštím pokolením. Alkoholismus jest velikou příčinou nervosy a du- ševních nemocí, ' jest velikou příčinou sebevražd, které svýrn hrozným počtem (nejméně 60.000 ročně v Evropě) a stálým přírůstkem jsou nejhlasitější obžalobou našeho vzdělání a civilisace.

Obhájci pití hájí své názory jakožto radost ze života a výhost askesi. V pravdě hájí takoví ob- hájci touhu po smrti, přes kterou se právě svou nemocnou fantastikon přenášejí. Alkoholismus vzni- ká docela patrně z illusí. sebeklamu a poblouzení.

Stěžujeme si na výdaje nnlitarismu, ale dáme dvakrát i třikrát tolik za alkohol, který nám jen škodí. V Německu vydají se ročně 3 milliardy za alkohol, tedy více než na rozpočet, mnohem více: za všechnu potravu v^-dá Německo 1320 milionů marek a z toho ale odpadne skoro třetina na ne- potřebný a škodlivý alkohol.

Kde se hodně pije, tam je zase potřeba více nemocnic, krinn'nálů. policajtů. To jsou zase výdaje národní. A z této hospodářsko-sociální stránky alkoholismus iest opět nebezpečí, ohrožuje přímo. i duševně nepřímo.

3

34

Naproti tomu jest ctliika protialkoliolismu etlii- kou života a životní radosti. Jest již všeobeciič známo, že abstinenti jsou zdravější a siJnejší; ab- stinence prodlužuje život a činí smysly a schopnosti člověka vnímavnějšími a celé jeho žití obsažnějším.

Abstinence činí nás též schopnějšími ku práci a v rozličných nástrahách života obezřetnějšími, v mnohých životních nebezpečích odvážnějšími. Al- kohol prý zvyšuje chuť ku práci — ve skutečnosti působí právě opačně, poněvadž jen zdánlivě po- vzbuzuje a sílí tím, že jen na okamžik nervy na- píná a pak ochabuje. Alkohol jest nepřítelem každé práce, fysické stejně jako duševní.

Piják nemá oekonomie svých sil, jest to právě hráč, hazardní hráč, žádný pracovník. Pracovati znamená mysliti a chtíti, piják otupuje svoji sílu myšlení i vůle, a propadává proto utopismu práce se štítícímu.

Protialkoholní literatura poučuje nás o pravém významu nedělí a svátků — to jsou právě dny a svátky alkoholu; žádný den Páně, nýbrž den (otroka.

Alkoholismus jest hrubý materialismus. Snaha dosíci mechanickým způsobem klidu a upokojení, což může býti podle mého přesvědčení dosaženo ien na základě duchovně náboženském a ethickém. Proto boj proti alkoholismu znamená boj proti ma- terialismu. Jest to boj o lepší život, boj o odušev- nění. Rozhodnutí pro pokrok nebo proti němu, pro nebo proti vyššímu duševnímu názoru a způsobu života.

Nevěřím, že člověk by potřeboval 'umělých ilusí, aby mohl žíti, nebo dojdeme na konec k ná- hledu, že je nám třeba také opia. Člověk až dosud skutečně iluse měl, i je hledal, ale my chceme a musíme se osvoboditi ode všech ilusí, jež jsme jed- nou iakožto iluse rozpoznali. Alkoholismus, a o tom n<^ní možn*^ dnes už pochybovat, jest takovou pro- hlédnutou ilusí.

35

Alkoholismus jest pro nás pověrou a blouznO- ním; je-li človčk tím, co jí, pak včří v to, co pije.

Nemyslím, že my jednoduše samotnou absti- nencí dosáhneme vyššího stupně. Ne, někdo muže být abstinent, a může při tom býti docela nepokro- kový a reakcionářský.

Abstinence sama to nedělá, ta může být zrovna tak meciianická a materialistická jako neabstinence. Záleží na tom, že vyšší světový názor, o který zá- pasíme, abstinencí vyžaduje a schvaluje. Nový a vyšší světový a životní názor jest v poslední instanci tvořením charakteru, abstinence jest jedním z pro- středků. Byla-li kdy doba, která vážně a poctivě přemýšlela o nejdůležitějších životních otázkách, jest to doba nynější, a mezi mnoha otázkami, jež nám nedávají spáti, jest abstinentní otázka jednou z nejdůležitějších.

Otázka jídla a iiití má i v jiném směru svou ethickou a s()ciáhiě-i}olitick()u důležitost. \'ědecké l)()znání pravého výběru potravv, nutné kvantit\- a kvalit\' vede ku přemýšlení o nerovnosti lidí, o hladovění amohých a nezdravém přesycení nemno- hých. ^' tomto smyslu jest otázka žaludková biolo- í^icky, sociálně i ethicky jednou z nejdůležitějších životních otázek přítomnosti.

V tomto smyslu musí býti poznatky biologie a hygieny, zvláště biologie a hye:ieny alkoholické, ethicky oceněny a prováděny. Bez tohoto rozhod- nutí ethického nedají se jednotlivě a samy o sobě nejdůležitější otázky hygienické řešit. Když na př. alkoholová biologie nám říká, že nití krátí život, pak může ten a onen piják odpověděti: Pro nmc a za mne, nmě na tom nezáleží, zda žiji déle neb(> kratšeji, jen když mám svůj požitek — co máme takoxému životnínui filosofovi odpověděti? Fakt\- alk(íliolové biologie a h\'gieny jsou nni znám\-. jak(> nyní již skoro všem vzdělancům a \ůbec čtenářům: o to tedy nejde, nýbrž stojíme před mzhodnutím. jak máme ty fakty ocenit, pro který světový názor se rozhodnout. Boj nroti alkofiolismu jest bojem proti

36

ethickému a proto i sociálnímu indifferentismu, jenž z něho pochází a jej rozšiřuje a posiluje.

V této souvislosti má abstinentní hnutí veliký význam a oprávněnost, a jest jednou z otázek sub specie aeternitatis*) — rozhodně pro toho, kdo chce sub specie aeternitatis myslit a jednat. Proto ne- jedná se jen o mechanickou abstinenci, nýbrž o pokrok lidstva k vyššímu rozvoji. Chceme utvořiti nový, vyšší život, nové životní ideály.

Povznesený, obnovený člověk — to jest náš úkol a k jeho řešení jest nutná vedle ostatních snah opravdu pokrokové ethiky také abstinence od al- koholu. V tomto smyslu platí slova: budoucnost patří střízlivý m, totiž těm, kdož se rozhodli pro vyšší, mravnější světový názor a způsob života.

*) Pod zornýim úhllern .věcnosti.

IDEÁLY humanitní.

(VYŠLO R. 1901.)

Moderní člověk má kouzelné heslo »hunianita« — »člověctví« — »člověčenství«, kterýmžto heslem vystihuje všecky své tužby asi tak, jako člověk středověký všecky své tužby vyjadřoval slovem křesťan. Tento ideál humanitní, člověctví, jest zá- kladem všech tužeb novodobých a zejména také ná- rodnostních, jak už víme z Kollárova výroku: »Zvo- láš-li Slovan, ať se ti vždycky ozv^ člověk. «

Náš český humanitism je přirozeným pokračo- váním našeho českého Bratrství.

Idea humanitní jeví se v naší době jako idea národnostní. Počíná se to v poslední době u nás po- cíio]K)vat, že totiž idea humanitní není i^roti idei ná- rodnostní, nýbrž že právě národnost, stejně jako člověk jednotlivec, má být a může být humánní, Iiu- manitní.

V dnech našich ideu humanitní a národní pojí- máme lidově, sociálně. Lid je nám něco jiného než národ, lidovost stává se heslem, ideálem tužeb na- šich. Socialism vůbec, jako národnost, je projevem téže idey humanitní.

S ideou humanitní v>'víjela se netoliko idea ná- rodnostní, nýbrž také kosmopolitism. Jen že je roz- díl mezi kosmopolitismem a kosmopohtismcm. An- líličan, Francouz i Němec kosmopohtisniLMn rozunu' vlastně panství aniiiické, francouzské, německé; ná- rodové menší a mah' jsou v situaci jiné. Ale ani oni se nemohou ubránit ors:anisaci světové. V nás hlá-

38

sal se zároveň s ideou národní kosmopolitism slo- vanský, jak jej Havlíček správné nazval. Historie však poučuje, že nejen v menším, nýbrž také ve vět- ším a velikém centralism jednostranný je škodlivý, že musí být oživován autonomií přirozených celků hospodářských, kulturních a také národnostních. Dnes starší kosmopolitism, jak jej hlásal liberalism, ustupuje správnějšímu hnutí po mezinárodní nenu- cené organisaci svéprávných kulturních národů. Tím stát ustupuje v pozadí před ideou národnostní.

SOCI AU SM.

SociaHstické hnutí ve svých cílech není než jed- ním z četných hnutí humanitních. Slovo socialismus znamená asi: spolčování, sdružování lidí intimnější. Na konci minulého věku byla prohlášena práva člo- věcká. Ve jménu pak těchto práv člověckých byla hlásána a požadována, a posud se hlásá i požaduje volnost, rovnost, bratrství. Bratrství — tento poža- davek humanitní a sociální, jest základem socialismu. Bratrství, člověctví však může býti pojímáno různě a způsobem mnohým. A zejména mohou se lidé spo- kojovat jen heslem, jak se říká, člověctvím in ab- stracto. Ale býti člověkem a uznávat druhého ja- kožto člověka v právech, o to běží. A tudíž ve jmé- nu člověctví žádala se a žádají práva politická. Na př. důvodem všeobecného hlasovacího práva jest konec konců člověctví, rovnost člověka s člověkem. Ale nejen práva politická, nýbrž i práva hospodář- ská se žádají, a to jest zvláštní význam sociálního hnutí doby poslední. Z té idey bratrství a rovnosti žádá se ne rovnost vůbec, nýbrž rovnost hospodář- ská. Tak na základě humanitní idey, když se tato idea má ztělesniti hospodářsky a nemá býti jen ab- straktní, žádá se rovnost hospodářská — bratrství, to znamená: komunismus. Tak pojímají socialisté všech škol humanitu. Rozumí se, že tato idea huma- nitní a tudíž také humanismus komunistický se bě-

3^

hem času mční. Také koniunism může být pojímán a provádčn velmi rozmanitě.

Základní filosofické učení Marxovo jest tak zv. in a t e r i a 1 i s m historický. Co se týče slova samého, říkají mu někteří také ekonomický. Jest to především materialism ve filosofickém slova smyslu, tedy atheism a tak zvaný psychologický materialism, totiž mínění, že člověk nemá duše (ne- smrtelné). To jest materialism, jak v letech čtyři- cátých a padesátých byl v Evropě rozšířen, a pra- vím hned, nikoliv z filosofických důvodu, nýbrž z politických. Materialism jest vždycky reakce proti reakci. Šířil se v době, kdy revoluce politická (1S4(S) byla zkrušena, když začínaly v Německu a v Ra- kousku konkordáty a hnutí reakcionářské vůbec.

Druhý prvek materialismu ekonomického dá se vystihnouti slovem Feuerbachovým: »Clověk jest, co jí.x Duch, všechna duševní práce je účinkem a plodem těla; tělo se udržuje potravou, tudíž duch není než výsledkem potravy, a protože potrava se musí dobývat prací, tedy na konec je duch výsled- kem práce a hospodářské výroby vůbec. Člověk je tím, co v\'ráhí. Tak tcd\' z filosofického materialis- mu Engels a Marx dospěli k materialismu hospodář- skému, že prý výrobní poměry (způsob práce atd.) jsou reálním základem všeho žití společenského a zejména reálním základem všeho toho, co marxisté zovou »ideologií«.

Umění, filosofie, náboženství i stát, všecko, co zoveme duševním životem v nejširším slova smyslu, to jest dle nich ideologie, to není reální, nýbrž jest to pouhým »reflexem«, odleskem, odrazem poměrů hospodářských. Jediným reálním životem jest dle názoru jejich život hospodářský. Celá historie, vše- cek vývoj spočívá v tom, jak člověk si vyrobí po- travu a čeho vůbec k ukájení svých potřeb potře- buje. Také mravnost jest jim ideologií, nemá reální- ho významu. Marx a Engels v pozdějších letech na všecky takové mravní tužby a ideály nekladli váhu. Proto slvšímc i dnes vchni často ve schůzích soci-

40

alistických mluviti proti moráikářství, že všecko to mluvení o mravnosti jest jen takovou, řekněme, okrasou těch velmi nemravných poměrů hospodář- ských. I

Sociahsm na tomto základě historického mate- rialismu jest uvědoměle protiindividuaHstický. Odtud vědomí a po případě svědomí jednotlivcovo nic íie- znamená, pouze vědomí a svědomí kollektivní mas- sy, rozumí se massy proletářské.

Jest ovšem otázka: Jestliže individuum nestojí za nic, jak všecky kolektivistické názory tvrdí, od- kud pak má cenu ta massa individuí? Když indivi- duum není ničím, jeho vědomí a svědomí jest bez významu, proč tisíc individuí jest nejen něčím, nýbrž dokonce vším? Tu jest přepínání každého kolíekti- vismu; — a již teď si můžeme zapamatovati, že jest jednou z palčivých otázek naší doby uvědomiti si rozpor mezi individuahsmem a kollektivismem, af již je tento formulován národnostně, církevnicky, sociahsticky atd.

Socialisté tvrdí dále, že mravnosti a mravouky, která by hověla každému člověku, každému národu, každé době, není, nýbrž že jest jen morálka a mrav- nost třídní, protože celá společnost spočívá na tříd- ním boji; každá třída (hospodářská) má svou mrav- nost, své tužby mravní, kapitalista, proletář, živ- nostník, dělník, každý má svou. Ale morálky vše- obecné, která by toho boháče a chudáka smiřovala, prý není. Myslím, že jest to přepínání. Pravda jest, že mnohé třídy se svými zvláštními zájmy jsou, toho nikdo nemůže popírati, a že by se měly tuze rády, toho také nikdo nebude tvrditi. Ale toHk smí se po- věděti, že přece jen při všech rozdílech uznávají se některé zásady mravní všeobecné, a nebýti toho, pak by třídy vůbec nikdy nemohly se dohodnouti, a přece o dohodnutí oběma běží. Fakt jest, že člověk bojiatší, bohatý, člověk prostředního majetku, a zase dělník, každý má svoje mravy, svůj způsob života, jenž se dědí v generacích, a tím se liší třída od třídy. Jest pravda, že také národové se liší podle

41

svých mravů. Ale že by se lišili v podstatných ná- zorech mravoučných — aspoň hledíme-li k národům arijského plemene — nelze tvrditi.

Speciálnější otázka jest: Má se rovnost hospo- dářská provést mírně nebo revolučně? I v tom ko- lísal Marx. Jako všichni socialisté hlásal revoluci, ale v pozdějších dobách sám, a obzvláště Engels od revoluce upouštěl a hlásal možnost smírného do- hodnutí.

Já bych nerad, abyste měli dojem, že mé nepřá- telství proti některým theoretickým položkám mar- xismu platí také dělnictvu a jeho massám. Neuzná- vat obětavosti dělnictva bylo by velmi nespravedli- vé; odsuzovat hnutí dělnictva šmahem, poněvadž nemůžeme souhlasiti s některými názory theoreti- ckými nebo s některými chybami, třeba politickými, to jest více než jednostranné.

V poslední době také u nás zájem v otázkách hospodářských roste a již od r. 1848 hlásá se heslo: bohatnout. Praktický člověk nebude tomu oponovat: ale bohacení nemůže býti nejvyšším cílem našeho života, záleží na tom, jak kdo dovede bohatství uží- vat. Jsou lidé, kteří chtějí zbohatnout a bohatnout, ale jsou otroky peněz. A tak jako bylo řečeno Kri- stem, že jest pánem soboty, tak i národ a každý jed- notlivec musí být pánem bohatství. To jest: nepod- léhat materialismu, třeba byl ověšen sebe krásněj- šími frásemi mravními, náboženskými, jakýmikoli, nýbrž býti pánem peněz, umět čestným způsobem peníze \ ydělávat a šlechetným způsobem umět iicli n žívat.

INDIVIDUALISM.

individualism je projeven,! humanitních snah: humanita se projevuje individualisticky. A tak jako humanitních, je též individualistických soustav mnoho.

Proti individualismu stojí socialism. Socialism je také projev iiumanitních tužeb. 'rcd\' upozorriiiji

42

abychom se nedali mýlit jmény a názory, nýbrž abychom vždycky přihlíželi k véci.

Filosoficky jakožto representant individualismu obyčejně se jmenuje Stirner.

Stirnerova filosofie vyvinula se stejně jako Mar- xova a Engelsova z filosofie Hegelovy a zejména z levice hegelovské. Feuerbach a jeho humanitní filo- sofie byla základem Stirnerova anarchismu a Mar- xova socialismu. Hegel prohlásil vesmír za boha. Feuerbach řekl: bohem je člověk, člověčenství. A teď přišla levice hegelovská a tu řekl Marx a En- gels: bohem je proletář, massa proletářů; a Stirner praví: Ne, bohem jsem já. Z pantheistického boha liegelova stal se, Stirnerovi bůh individualistický. A jádro a smysl všeho krajního individualismu je: bohem jsem já.

Proti tomuto krajnímu individuahsmu stojí na druhé straně krajní socialism Marxa a Engelsa; En- gels řekl: Individuum není nic. Mezi Marxem a En- gelsem a Stirnerem záhy vypukl také literární spor a boj a posud socialism je důsledným odpůrcem vše- ho individualismu. Jako už Marx a Engels, posud všichni čelnější marxisté stavějí se proti individu- alismu. Nedávno Rus Plechanov za příležitosti růz- ných atentátů velice rozhodně popírá anarchism. Socialisté velice určitě se vyslovili proti anarchismu činu. Zkrátka: socialism na jedné straně, anarchism na straně druhé representují nám dnes dva krajní směry ideálů humanitních. Pravda, je také anarchism komunistický; jsou různé pokusy sloučit obě pro- tivy, ale v celku stojí tyto dva směry proti sobě.

Vedle anarchismu theoretického mluví se často o anarchismu ethickém, mravním a za typ takového anarchisty mravního lze považovat Tolstého. Ani Tolstoj nechce mít církev, ani stát a vůbec žádnou autoritu. Ale při tom je anarchista ethický, chce to- tiž mravnost a náboženství.

Anarchism u nás, ať se jmenuje jakkoli, je ne- český. České myšlení, pokud dovedu českého člo- věka chápat, vždy bude spíše sociálním.

43

Každý individualismus krajní pokládáni za po- chybený. Prostě proto, že žádný člověk, žádné »já< není a nemůže být samo. Stirnerova myšlenka je falešná svou krajností. Člověk není bohem. Jaký bůh, když každý přece se narodí v rodině, když je od- chován společností?! Kdo toho může nevidět? Jen theoretisující krátkozrakost při vší zdánlivé hlubo- kosti může chtít jedince isolovat tak, jak se o to po- koušel Stirner. Být jen individuem bez svazku ně- jakého k individuím druhým prostě nelze. Není žád- ného já samého o sobě. Krajní individualismus padá mravně i theoreticky tím, že staví »já« na roven bohu.

Tím není řečeno, že úsilí mnohých moderních individualistu po vypěstění silné individuality je ne- oprávněno. To je docela něco jiného, než hlásání krajního individualismu. índividualism mírný, indi- vidualism opravdu filosoíický a ethický chce, aby ve společnosti siiolečným úsilím, na základě lásk\', se vypracovah' určité typy, charaktery, osobnosti.

UTILÍTARÍANISM.

Utilitarianism znamená etliiku a filosofii užitku, prospěchu (od latinského utilis = užitečný). Prospěch, užitek má býti cílem všeho jednání. Na otázku, co je prospěch, dostáváme odpověď: slast, blaho, štěstí. Proto utilitarianism je zároveň hedonismem, t. j. ethi- kou slasti (od řeckého hedoné = slast). Na otázku, jaký prospěch, odpovídají dvojím způsobem. Jedni říkají: Můj prospěch vlastní, a jen můj vlastní pro- spěch jest předinětem vší mé touh\'. Druzí praví: Nejen prospěch můj, nýbrž prospěch co možná nej- většího počtu lidí. Podle toho mluvívá se pak v an- glickém jargonu filosofickém o maximum slasti, o »maximaci« slasti. Někteří jdou ještě dále, hlásajíce co možná největší prospěch všeho cítícího a myslí- cího tvorstva.

Utilitarianism anglický byl zmírněním francouz- ských idcí revolučních. Co francouzská revoluce

44

chtěla násilím, to Angličané prováděli svým utilita- rianismem. Národ francouzský je radikální, revoluč- ní, anglický počítavý, klidný.

Také poslední ethické hnutí anglické a ameri- cké je v podstatě utilitarianismem.

Velmi rozšířila se tato filosofie na Rusku. Všich- ni ruští stoupenci empirismu a praktického směru sociálně-politického byli utilitarianisty. To, co Ru- sové zvaH realismem, jest v základech utilitarianism.

Representantem našeho českého utilitarianismu jest Karel Havlíček. Havlíčkova filosofie jest také většinou utiHtární, čili jak sám formuluje, filosofie zdravého rozumu.

PESSIMISM.

Jaktožto hlavní representant pessimismu mo- derního jest Schopenhauer. (Pessimismus odvozeno jest od lat. pessimus = nejhorší.) Podle něho svět, všecek život, nestojí za nic; jest světem ze všech možných nejšpatnějším. Tím se staví proti učení opačnému, které zejména Leibniz formuloval, že tento svět jest ze všech možných nejlepším. Stavě se proti tomuto optimismu, zavrhuje především jeho filosofický podklad, totiž víru v boha. Jest tudíž jeho přesvědčení o. nicotnosti světa a života atheis- mem, to jest přesvědčením, že svět nemůže býti dí- lem boha vševědoucího, nanejvýš dobrotivého atd. ■ Jesthže člověk jest přesvědčen, jako Schopen- hauer káže, že ten svět, život nestojí za nic a že jest lépe nebýti než býti, následovalo by z toho: nechme života!

Pessimismus se zrodil z přepiatého individualis- mu. Proto také podstata Schopenhauerovského pes- simismu je zlost a zloba, nikoli zoufání.

V druhé polovici minulého století proti pessi- mismu se šířilo učení evoluční. Napřed darwinism. Nastupuje víra v pokrok. Podle Schopenhauera není pokroku; svět jest zlý, nanejvýš se může zhoršit, zlepšit nikoliv. Proti tomu přichází evolucionism z

45

Anglie, věřící, že svět pokračuje. Obzvláště socia- iisni přijal tuto víru v i)()krok, stal se nepessiniisti- ckým, třebaže rná kus pessimismu v sobě. (Řeklo se, že socialism jest pessiiiiistickýin pro minulost a |)řít()iim()st, pro budoucnost však optiiTiistickýni.) Dílležito jest, že socialism a tudíž massa lidu má ví- ru, že bude lépe. Evolucionism do massy přinesl víru a naději a tím pessimism více nežli filosofickými soustavami byl povalen.

Proti pessimismu stojí lilavm' nepřítel, evoluci- onism moderní. Pessimism souvisí časově s utilita- rianismem. Utilitarianism tvrdí, že každý člověk jde })0 svém štěstí, po své slasti a jen po své slasti, jiessimism to štěstí hledá také, ale dochází poznání, /c štěstí nelze najíti, poněvadž prý ho není.

Také já myslím, že ho není. Totiž: je po štěstí, jakmile ho někdo tak schválně hledá. Ten, kdo hledá štěstí, již ho ztratil. Člověk každý rád je šťasten — jistě, jakmile však začne štěstí tak úsilně vyhledá- vat, již ho nenalézá.

EVOLUCIONISM.

V nové době tak, jak se vyvíjela idea humanitní, stejně vyvíjela se idea pokroku. Dnes slovo pokrok, vývoj, je každénui běžné a známé. Lidé starší, do- konce lidé ve středověku, že by byl nějaký pokrok, rozuměj pokrok v celku, společnosti, národu, státu, takové myšlenky nikdy neměli. Oni mysleli, jako mají absolutní pra\du náboženskou, že vůbec všecko už na vžd\'cky je hotovo, o nějakém i)oh.\'bu v i)řed, o zdokonalování nikd>^ nem\'sleli. Teprve nová doba - a tím je nová - - se vyznačuje právě touto věrou ve vývoj a pokrok. Tento názor se vyvíjel ponenáhlu v různých oborech. Začalo se myslit o pokroku ve vědě, v umění (> renaissance«), o i)okroku v nábo- ženství (»reformace <) a tak krok za krokem pokrok ve všech oborech. Zvláštního výrazu nalezla tato myšlenka moderním evolucionismem. Slovo to zna-

46

ineiiá učení o vývoji. Zejména myslívá se při tom na darwinism, na učení Darwinovo.

Darwinism svoji víru v pokrok, zdokonalování, že od generace ke generaci se lepší všecky poměry a věci, zakládá na přírodovědě.

Darwin si představoval, že živočich s živoči- chem vede tuhý boj o existenci, o život, a že v tom boji podléhá slabší a silnější vítězí, že tedy ten boj o život je prostředkem zdokonalování.

Názory o umělém výběru a jeho škodnosti ve- dly k tomu, že povstali lidé, kteří bez okolků prohlá- sili jako logický důsledek přirozeného výběru, že silnější má právo zničit slabšího. 1 šířilo se mínění doCela protihumanistické.

Zejména Nietzsche proslavil se tím, že prostě z darwinismu vyslovil: Ano, silnější má právo! Síla — pravda!

Pochopujeme pořád víc a více, že to, čeho jsme dosáhli — a je to velice nedokonalé — jistě se vy- víjelo tisíce let, že tedy pokrok bude povlovný.^ Žád- ný skok. žádný zázrak se nestane.

Jistě tedy mnohem střízlivěji počínáme teď uva- žovati o Dokroku, ale víru v pokrok máme, a po- kud dovedeme i nejstřízlivěji na věc pohlížet, je víra ta onrávněna. Víra ta má v sobě něco přímo nábo- ženského. Je-li Dodstatou náboženství naděje v bu- doucnost, jestliže náboženství tím člověka sílí, že mu vštěpuje víru v budoucnost a naděii, pak učení evolucionistické má ráz náboženský, lidé učení při- jímán tak. iako přijímali a přijímají víru v nesmrtel- ný život. To je cenný prvek evolucionismu.

posmviSM

n 1-

Každý, kdo slyšel o positivismu, positivnícli dech, o Dositivním proti negativnímu, si asi již před- stavuje, že to znamená, abv se člověk nerozptyloval v hledání ideálů a bůh ví jakých velikých pravd, nýbrž aby se »positivně« omezil na skutečnost. Od- kud je, proč je - toho prý nemůžeme vědět. Celá

47

filosofie od počátku nic prý nám nepovcděla kloud- ného o tom, odkud se svět a život vzal, jaké méh' příčiny a kam směřují; věda nám miiže povědět pou- ze o tom, co je. Positivism připouští, že člověk má také zájem na tom, co bude, ale neběží mu o ideál\', on chce prostě předvídat, co bude a podle toho za- řizuje svoje krok\'. í^ositivism na základě faktiV , »dokumentů« chce odhalovat roušku budoucnosti, ^dyž budu vědět, co zítra se stane, pak vím, co dnes mám dělat. To je asi celá filosofie positivismu. í^ři tom positivism, jak jeho hlavní představitelé ukazují, je pro humanitu.

Je chyba positivismu, že j^ro samou historii a samé počítání s faktv a dokument\' zapomíná na svědomí, jako hv to neb\lo faktem, nebylo stejně positivním. A to stálé před\idání toho. co »se^< stane

nestane »se« pouze, ale já to musím udělat,

já musím se rozhodnout svou vťilí a svým svědomím.

HLAVNÍ ZÁSADY ETHIKY HUMANITNÍ.

Mezi náboženstvím a mravností je rozdíl věc- ný. Mravnost není náboženstvím a náboženství není mravností. Miiže být člověk nábožensky velice vě- řící, oddaný své církvi, svým dogmatfmi i předi)i- sům a nebude mravný, ba bude třeba nemravný. Nemluvím jen o svatoušství. Ale náboženství je to- lik nižných forem, že prostě myslit, jako by ten, kdo má náboženství, proto už měl mravnost, je om>l. Mravnost, to je poměr čloxěka k člověku. Potřebu- jeme mravnosti ve svém st\ku s bližním. Nábožen- ství vzniká z poměru člověka k celému světu, zvlá- ště k bohu. Náboženství má širší okruh než mra\- nost: v náboženství mravnost je obsažena.

Náboženství má mravnosti být základem. Ne- dovedu si představit posledního rozřešení i mrav- ní otázky bez náboženství. Ale nniě nestačí nábo- ženství positivní, to jest náboženství církví, které nym jsou. Chci mít mravnost na náboženském zá- kladě, ale na náboženství jiném než tom, které se

48

oficiálně podává. Jaké, do toho se nelze zde pouštět. Jen tolik bych ještě pověděl, že náboženství nemá se stotožňovat s theorií, s učením církevním. Lišíme tedy ethiku náboženskou od theologické a církevní.

Přiznávám se tu k těm, kteří zakládají mrav- nost na citu, ale nemyslím, že cit má být v protivě k rozumu. Citů je mnoho: pěkných, nepěkných, šle- chetných, nešlechetných, hrubých, surových — to všecko jsou city. Citová ethika se nesmí ztrácet v citech. Myslím, tedy, že soulad citu s rozumem a do jisté míry převládání citu nám bude základem mrav- nosti.

Především nic nového, nýbrž staré uznané pra- vidlo je základem i moderní mravnosti: »Miluj bliž- ního svého jako sebe samého !«

Už dávno bylo řečeno: »Cti otce svého i matku svou!« Já myslím, že máme k tomu přidat: A měj úctu k duši svého dítěte! Pamatuj na generace bu- doucí! Naše láska budiž tedy vzájemná, ale nepře- stávej na vzájemnosti.

Jestliže humanitní ideál, hledící k člověčenstvu celému, je poněkud neurčitý, stává se určitějším tím, že obsahuje také národ? Není národnost také ještě neurčitá a všeobecná myšlenka? Méně než idea člo- věčenstva, ale většině Hdí také ideál národnostní se rozplývá jako těm, kteří na člověčenstvo myslí. A co se nalže ve jménu národa jako ve jménu člo- věčenstva!

Láska, humanita musí být positivní. Často ne- návist (na př. k národu druhému) pokládá se již za lásku k národu svému. Vyšší je, nemít té nenávisti, ale positivně milovat. Nebudu se přít o to, Ize-Ii něco cizího tak milovcit jako své. Na příklad cizí národ milovat tak jako svůj. Bylo by nepřirozené to žá- dat, ale zvykejme si, národ, rodinu, stranu svou, kohokoli milovat positivně, to jest bez pozadí ne- návisti, a docela nový mravní svět se nám otevře.

Láska musí být účinná. Musíme pro bližního něco udělat, proň pracovat. Ale prací není to nepo-

40

kojné, rozčilené hledání a šukání, práce budiž klidná, vědomá svých cílů.

Práce není ideálem, není posledním účelem. Je prostředkem. My, každý, když jsme upřímní, chce- me mít prázdno. A pak půjde o to, jak s prázdneiri naložit. Práce je práce drobná, nemilá. To je práce, čeho nikdo nechce dělat. Ale my jsme romantikové. Toho romantismu má každý dost. Chceme b^H reky a chceme se honosit vehkými činy. Čin, ale ne práce. Ale kolik je tčch generálů a reků a kolika lidem podaří se čin veliký? Všichni chceme být vůdci. Není pochyby, že vůdcové být musejí, ale vůdce nemá být pánem. Vůdcem dobrým bude ten, kdo dovede sloužit, a kdo cítí, že sám je veden a veden být chce. Někdy je potřebí velikých obětí, ale málo- kdy. Je lidí jistě málo, kteří měli příležitost, aby položili život, ale přece si všichni — ve fantasii — zo- brazujeme situaci, ve které jsme ochotni položit za věc život. Ale to je fráze, fantasie. Člověčenstvo, národ, rodina, strana, kamarád potřebuje od nás práce.

Nemějme záliby v mučednictví. Nemějme záliby ve smrti. Je to divná věc: lidé chtějí žít a nedovedou se odtrhnouti od smrti. Chceme-li tedy život, nechtěj- me mučednictví. Jestliže se posud volalo: Pryč s mu- čiteli! musíme také říci: Pryč s mučedníky. Pokud jsou mučitelé, jsou mučedníci, ale pokud jsou mučed- níci, jsou také mučitelé.

Pracovat, to znamená odi^írat zlému a důsled- ně. Všude, vždy a zejména zlénui v jeho zárodku. To neznamená být radikální, ale vytrvalý. Nemít strachu, bych řekl. Ze strachu lidé se dopouštějí ná- silí, ze strachu lžou. Tyran a lhář má strach a otro- kem je i ten, který znásilňuje.

Veliké zlo je, že žijeme v myšlence, co řekne r) mně soused. Ale o to běží, mít s\'ůi úsudek, svoji osobnost, individualitu. Odhodlejme se l\vt svými! Nežijme na cizí účet, na cizí svědomí.

Mravnost je založena na citu. Ale není každý cit pravý, jK^kný, a protože mravnost na citu je zn-

4

50

ložena, neodporuje proto rozumu. Hledejme vzdě- lání pravé proto, že cit je slepý, musíme citu svítit rozumem. Vzdělání hledejme praktické, ale také všeobecné a filosofické. Dnes zejména také třeba vzdělání historického, pohtického. Mravnost- dne^ znamená do vehké míry mravnost politickou. Ne- célejme rozdíl mezi politikou d mravností.

Chceme-li vzdělání, buďme pozorní, učme se myslit, ale nebuďme všeteční. Být moudrý, o to běží. Mnohovědnost nás nespasí.

Pokud je to možno, všechny své síly a schop- nosti musíme pěstovat souladně. Nejen ducha, nýbrž i tělo. Pokud možno vzdělání harmonické.

Musíme věřit v pokrok, že se život jednothvce a celku lepší a ze bude pořád lépe. Kdo věří v po- krok, nebude netrpělivý. Pokračovat, znamená špat- né překonávat. Špatné překonávat dobrým — to není tak těžké, ale těžko je, překonávat dobré lepším.

Člověk od přírody je slabý, ale není z gruntu zlý. Proto v součinnosti všech můžeme pokračovat.

Láska pravá spočívá na naději. V naději na ži- vot věčný. Taková láska teprve je láskou, protože věčné věčnému nemůže být lhostejno. Věčnost — věčnost nenastává teprve po smrti, věčnost je již teď, v tomto, v každém okamžiku. A proto neod- kládat ničeho pro nějakou věčnost vzdálenou.

Upíraje zrak k věčnosti, neopovrhuj hmotou, tělem, že duch je vyšší. Není hmota, není tělo bez hodnoty. Není hmota a tělo zřídlem zla, ale duch! Nečistota netkví v hmotě, v těle, ale pochodí z ducha.

Neleň, ale nerozčiluj se, neboť jsi věčný. Od- měřuj všecko správně, co neuděláš ty, dodělají jiní.

Ale víra naše již nemůže býti slepá, nýbrž zdů- vodněná; můžeme mít jen víru, která prošla ohněm kritiky, tQdy přesvědčení.

JAN HUS A ČESKA REFORMACE.

(Z ŘEČI 17. ČERVENCE 1910 NA KOZÍM HRÁDKU.)

Celé Úsilí lidstva je spiato s církví, vedeno touto církví a slouží této církvi. Proti této ohromné du- chovní a světské moci obracejí se Hus a čeští refor- mátoři, proti této moci postavil se celý český ná- rod. Naše reformace sice nežádala nic jiného, než aby to, co církev hlásala, skutečné také i)Inila, žá- dala, aby se vrátily doby apoštolů.

Reformace naše byla také tím pronikavá, že žádala sociální spravedlnost, že právě na sociální a politickou spravedlnost, jak ukazuje táborský ko- munismus, kladla tak velkou váhu. Z těchto hlav- ních zásad vidíme, že naše reformace — reformace doslova znamená opravení, napravení — nesla se směrem především mravním.

Naše reformace má zvláštní význam tím, že český národ celý se vzepřel centralisaci římské, že se jako celek postavil proti Římu. Jistě že refor- mační hnutí zachvátilo celou Evropu, ale teprve po sto letech národové jiní pokračovali za námi.

Co to znamená, že se hlásíme k Husovi, že je nám Hus problémem, kteří většinou stojíme v církvi římské? Na to odpovídám, že Hus, Táboři, Chelči- cký, Komenský podali nám lepší, vyšší náboženství, než podávala thcok račic římská. M\' v české refor- maci vidíme lilubší i^rojcN' české duše a národmli(> našeho charakteru.

Reformace, která začíná \e jménu lásk\- a vy- l)a\'ciií z moci římské, končí I.iinin\-. I' Lipan sešla

52

se šlechta římská i podobojí proti demokratickým ráborům, aby zničily ty, kteří důsledně prováděli reformaci a lépe než oni. Často jsme sáhli k násilí, kde toho nebylo třeba, často násilím jsme provo- kovah. I horlení proti kněžím, protiklerikalismus, by] mravně dvojsečný. Ne kněz sám nám smí vadit; byla by chyba, jesth bychom viděli nesprávnost církve v tom, že kněz nežije tak, jak má žíti: jak žiji já, jak žiješ ty, to je otázka české reformace. Konečně fanatismus, který se často v husitství pro- jevuje, odděluji od pravé udatnosti a energie.

V chybách reformace vidím chyby našeho če- ského charakteru a proto jest úkol náš učiti se z historie, uvědomiti si, jakým způsobem duchovně můžeme se obrodit. To obrozenímusí býti obrozením jednotlivce, pak teprve bude obrozením národa. Obrodíme se, když se vyhýbáme dle možnosti chybám, které se projevují v naší re- formaci a vybíráme její přednosti. Já mám Žižku rád, já s ním sympatisuji, on mne strhuje k sobě, abych ho následoval, ale já si "musím říci s Chelči- ckým, že násilí, kterého on užíval, nesmím užívat, proto pravím, já přestanu na^ Chelčickém, charak- teru tak energickém jako Žižka, ale bez násih. Mne Hus vábí svým příkladem, ale já si na konec přece jen řeknu, že nad Husa reformace pokročila, já si vyvolím Komenského. A tak myslím, že pra- vým úsilím českého člověka jest, uvědoměle v sobě Komenského a Chelčického zceliti. Ta harmonie, kterou Komenský tak požadoval, musí býti v nás, to znamená zcehti v sobě krásné prvky charakteru naší reformace. Harmonie, pravím, ne kompromis mezi Žižkou a Chelčickým, mezi Husem a Komen- ským, žádný kompromis, to je zlo.

Nekážu, že se máme státi Českými bratry. Hu- sity, že máme jíti nazpět, ne vpřed, ale směr, který byl zahájen -naší reformací, ten musíme zachovat. To znamená ovšem odpoutati se od Říma, ale dii- clioviiě a doopravdy nejen podle jména překonati Rím v sobě jeden každý z nás musí.

53

Naše úsilí politické je pokračováním reforma- ce; americká ústava, přejatá Evropou, přímo vy- rostla z reformace a úsilí o svobodu náboženskou. Kdo je nábožensky svobodný, kdo má správné ná- boženství, ten nalezne správně cestu politickou. A naopak, svoboda politická umožňuje svobodu ná- boženskou. Jakmile domúžeme se politické svobody, bude prvým naším krokem rozluka státu od církve; náboženství musí býti jako Husovi věcí svědomí a ne politiky. Proto v politickém boji, jenž se často jeví jako protiklerikalismus, musíme pracovati k to- mu, abychom í^ím v sobě překonali, abychom se obrodili mravně nábožensky. Ta česká reformace, ty české postavy jihu, východu, severovýchodu, Moravy, Slovenska, celé české země kážou kaž- dému stále jedno: opravu, nápravu celku! Vštipmc si dobře tu Husovu modlitbu k pravdě: Hledej prav- dy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti!

z PRVÉHO poselství.

(22. PROSINCE 1918.)

» Věřím i já Bobu, že po přejiití vichřic hněvu, hříchy našimii na Mavy naše uvedeného, viláda věcí Tvých ;k Tobě zase se nav:rátí, o lide český, a pro tuto naději Tebe dědicem oiním všeho toho, co jsemi kolii vo předcích svých by:la zdědila a přes těžké :a iiesnadné časy pf echovala, nýbrž i v čem- koli dobrém skrze práci synů mých a požehnání božií rozhojnění jsem. přijala, to všecko Tobě od- kaizuji'.«

Proroctví-rnodlitba Komenského vyplnila se do- slova; náš národ je svobodný a nezávislý a vstupuje vážen a podepřen všeobecnou sympatií do společ- nosti evropských národn.

Centrální mocnosti, vedené pruským Německem, domáhaly se panství nad starým světem, nad Evro- pou, Asií, Afrikou a to byl přední cíl pangermán- ských politiků, označovaný heslově: Berlín — Bag- dad. Starý, staletý německý nápor na východ měl býti dovršen konečným podmaněním východních národů, v prvé řadě slovanských a celý průběh vál- ky a vítězství Německa uskutečňovaly pangermán- ský plán.

Podmanění evropského východu bylo by mělo za následek podmanění západu a celého starého světa. Ale nový svět, Amerika, vystoupila ze své reservy, nahradila umdlené a rozvrácené Rusko a za nedlouho generál Foch diktoval poraženému Ně- mecku a Rakousko-Uhersku podmínky.

55

My Cechové a Slováci nemohli jsme v tomto světovém boji stát stranou, museh jsme se rozhod- nout proti Rakousko-LIhersku a Německu a musiii jsme vystoupit, neboť cekl naše historie, její obsah a smysl vede nás k mocnostem demokratickým.

Organisovali jsme za hranicí všechny naše ko- lonie emigrantské a zahájili promyšlenou propagan- du ústní a publicistickou a činnost diplomatickou. Ale politika a zejména revoluce není možná bez peněz — v tom pomohli naši v Americe a v Rusku. Chci zde důrazně konstatovat, že jsme nevzali od spojencův ani krejcaru — zdůrazňuji to, protože naši odpůrcové mluví o ruských, anglických a jiných l)enězích. A stejně zde konstatuji, že jsme za celou tu dobu neužili ani jedné nepravdy j)roti našim ne- přátelům, ani jedné z těch tak zvaných diplomati- ckých chytrostí — tak čestný politický boj, tak čestná revoluce, smím to říci, sotva kdy byla pro- vedena.

Naše vojsko, bojující na třech frontách, vybo- jovalo nám naši svobodu. Historie naší zahraniční akce a zejména našeho vojska, jeho bojův a hrdin- ství, historie sibiřské anabase, — to všechno bude bohatou výchovnou epopejí pro naše budoucí ge- nerace!

Pangermanisté hlásali, že malí národové ne- mají budoucnosti, že historie směřuje k vybudování velkých států; tento názor je očividně nesprávný, neboť od 1S. století no dnes vznikla celá řada ma- lých států. ímperialistický pokus Napoleonův so nepodařil a právě tak ztroskotal imperialism ně- mecký, rakousko-uherský i ruský. Malí národo\'č jsou osvobozeni.

Negativní úkol války je dovršen, Evropě na- stává úkol positivní, organisovat Východ Kvrojiv :» tím Evropu a lidstvo vůbec. Stojíme na prahu no\ é doby, kdy celé člověčenstvo pociťuic svoii iednotu. Náš národ přispěti chce s plným vědomím k usku- tečnění tohoto velkolepého a vznešeného úkolu svojí hřivnou. Víme, že národové čekají novou ^r,--? •.

56

organisační politiku a slibujeme, že se o takovou politiku poctivě pokusíme.

Bismarck řekl, že ten, kdo je pánem Cech, je pánem Evropy. Označil takto svým způsobem zvláštní světové postavení našeho národa. Jsme nej- západnější slovanská větev ve středu Evropy a odo- lali jsme poněmčovacímu náporu Němců na východ. Dnešní vítězství umožnila nám naše národní hou- ževnatost a k tomu země od přírody bohatá. Naše vítězství je také vítězstvím ostatních malých náro- dův, ohrožovaných Rakouskem a Německem.

My jsme vytvořiH náš stát; tím se určuje státo- právní postavení našich Němců, kteří iiňvodně do země přišli jako emigranti a kolonisté. Máme plné právo na bohatství našeho území, nezbytného pro průmysl náš i Němců mezi námi. My nechceme a nemůžeme obětovati naše značné menšiny české v tak zv. německém území. My jsme také přesvěd- čeni, že hospodářský prospěch odkazuje naše ně- mecké krajany k nám. Závisí na nich, aby se k nám postavili správně. Ať si vzpomenou, že roku 186I spolu s námi žádali císaře, aby se dal korunovati na českého krále. Přeji si upřímně, abychom se co nejdříve dohodli. Přiznávám se, nám je těžko zapo- menouti, že naši Němci a Němci v Rakousku vůbec přijímali nelidské ukrutnosti rakouské a maďarské soldateskv bez protestu, nám je těžko zapomenouti, že naši Němci dávali nejzuřivější kontingent pan- germanismu. Ale přes to je přijmeme rádi, jestli se rozhodnou ke spolupráci. Nikdo nám nemůže za- zlívati, budeme-li po tolika trpkých zkušenostech opa- trní, ale ujišťuji, že minority v našem státě budou požívati úplných národních práv a občanské rovno- právnosti.

O Maďaroch netřeba řečí šíriť. Hrali až do rokov šesťdesiatich minulého storočia úlohu skrom- ná: ale v tom čase uplatnila sa úrodnosť ich pódy a dostali tvm pre industriálné časté Rakúska hospo- dárskej doležitosti.

Rolo priamo nesmyselne, že taký národ, akým

57

sú Maďaři, směl tak dlho vykoristovaf štyri inč ná- rody, — našich Slovákov, Rusínov, Rumunov a Juhoslovanov.

Prial bych si, aby náš poměr k nim co najskór niohol byf upravený rozumné. Maďarské minority budil poživaf všetky občanské práva. Maďaři boli dosť krutí, že hovorievah: Slovák nie je človekoni, — my nebudeme im odplácaf zlým, chcem len, aby Slovensko v plnom rozsahu málo hranice vhodné pre svoj rozkvet. A to platí také o Rusínoch, likisia- cich sa k nám.

Víme, že nedosáhneme našeho národního pro- ííramu pouze politikou zahraniční, že musíme hlav- ně pracovat uvnitř. I v tom naše politika podle Havlíčka bude poctivá a rozumná.

V přechodné době vynasnažíme se o zachování pořádku, chceme se věnovat klidné práci admini- strační. Podstata demokracie je v administraci a samosprávě. Demokracie není panování, nýbrž prací k zabezpečení spravedlnosti. A spravedlnost je ma- tematika humanity.

Zvelebení zemědělství, průmyslu a obchodu mu- síme věnovat zvlášť pozornost; nastoupíme novou železniční a komunikační politiku. Nové světové po- měry, naše spojení se spojenci, nebude jenom jioli- tické, nýbrž i hospodářské.

Ale člověk a národové nežijí jen chlebem; uvě- domili jsme si všichni, že potřebujeme převychování. Starost o školu a všecek duševní život vyžaduje nejintensivněiší péče.

Vyvarujme se překotností, máme času dost, ne- musíme mít všechno najednou. Začneme s nejnutněj- ším a s thn, co umožní a usnadní vývoj další, vý- voj orsfanický.

Světové i naše poměry vyžadují pronikavé so- ciální reformv; demokratická rovnost vylučuje vše- liké v^'kořisfování a panství třídní.

Chceme všichni, jednotlivci i národové, byt lid- mi! Velké oběti na životech a statcícli nevyšly na- darmo. Dosáhli jsme svého cíle. Teď se vynasnaží-

58

ine, abychom si ho navždy zabezpečili. Úkol snad těžší než za války. Všichni občané dobré vůle, bez rozdílu stran, náboženství a národností, mají dánu možnost vybudovati vzorný demokratický stát, je- hož úkolem bude starati se o zájmy všeho svobod- ného samosprávného občanstva.

Byl jsem sám antimilitarista a neměl jsem rád rakouského vojska; ale toto naše vojsko neorgani- sovali jsme z militaristických choutek, nýbrž pro vybojování a udržení svobody a demokracie. A pro tuto obranu musíme míti naše vojsko; bude vážným úkolem těch, komu formování jeho bude svěřeno, vybudovat armádu republikánskou a demokratickou. A demokracie ve vojsku, jako vůbec, nezjedná se pouze odstraněním rakušanství, nýbrž přerodem ducha.

Z DRUHÉHO POSELSTVÍ.

(28. ŘÍJNA 1919.)

Naše republika vznikla pravidelným bojem v poli a prací, a prací naše repubHka se udrží; boj, doufejme, nebude již potřebný.

Na každý způsob musíme si zvykat při vší naší veřejné činnosti doma pamatovat na to, jak zároveň působíme za hranicí. Každý pozorovatel může se snadno přesvědčit, jak na př. náš obchod do značné míry je závislý na zahraniční politice. Stejně naše finance a celý náš průmysl, také naše zemědělství a naše sociální reformy a vůbec všecka naše poli- tická práce jsou v úzkém vztahu k politice zahra- niční.

Ted máme svůj vlastní stát a ten vyžaduje smysl pro odpovědnost a světový rozhled; jest nám třeba státního smyslu, smyslu pro stát.

Náš nový stát nevyžaduje pouze tento všeobec- ný smysl státní, nýbrž my potřebujeme pro úspěš- nou administraci nové úřednictvo; chcete-li, novou byrokracii. Novou — to jest pracovitou, svědomi- tou, čestnou a poctivou, a při tom myslící a myslivců.

59

Každý úředník je teď do jisté míry zákonodár- ceni. Odrakouštění administrace nesmí zůstat jen heslem! Zkrátka — v politice vnitřní i zahraniční musíme se teď postavit výše, hodně výše, musíme mít odhodlanost a odvahu, býti většími, být světo- vými.

Pozoruji, že často žalují na zločince lidé, kteří sami nešetří pořádku a práva v malém. Volá se po silné ruce, po diktatuře, po přísných zákonech — já bych chtěl zdůraznit, že každý jednotlivec a jed- notlivé organisace musí pracovat k očistě. Máme tisíce a tisíce spolků, máme různé organisace a jed ííoty učitelské, úřednické a j., máme Sokol, máme obecní správy, máme svůj parlament, máme svůj tisk, af každý ve svém působišti a okolí se zasadí o mravní ozdravení.

Cizinci, kteří mne navštěvují, velmi často srov- návají naše poměr>' s poměry v okolních státech a pochvalují si náš celkový stav. Mně samému b\- nestačilo, že je u nás lépe, než u některých sousedů.

Naše republika demokratická, která se vzdala starých politických autorit, která se vzdala monar- chismu, militarismu, bude pevně spočívat jen na všeobecné mravnosti; podle vzoru demokratickvch republik, zejména Ameriky, usilujeme také n roz- luku státu a církve a uvohnijeme se takto íkI cír- kevní autority, jak ji Rakousko vvbu('ovalo. A\'šak to neznamená uvolnění mravnosti, nýbrž musí na- o|}ak znamenat sesílení všeobecné mravnosti.

A nerozpakuji se opakovat, že v rozluce státu a církve vidím také prostředek pro sesílení autoritx' náboženské.

S tohoto mravního hlediska dívánr se také na časové úkoly sociální refornn'. t^ekl iseni už a opa- kuji, že tyto reformv musí být i)r()nikavé. Mluvíme všichni o socialisaci. Socialisace za docela abnor- málních poměrů, způsobených dlouholetou válkou, je úkol velmi těžký a odpovědný. Vynikající sociali- stičtí vůdcové a spisovatelé prohlašují ji za danc

DU

poválečné situace přímo za nemožnou. Chci ku věci něco povědět.

Socialisace předpokládá veřejnou kontrolu vše- ho hospodaření.

Socialisace dále není možná, jestliže massy pracujícího lidu, jestliže dplnictvo se nenaučí po- chopit celý proces výroby a distribuce. Nestačilo by tak zvanou buržoasii diktaturou k socialisaci při- nutit; žádné násilí není blahodárným, a to neplatí pouze o násilí politickém, nýbrž i hospodářském a sociálním. Při socialisaci neběží také pouze o to, aby dělnictvo se zúčastnilo vedení závodů. V nor- málních poměrech správa nějakého závodu již hoto- vého není věcí nejtěžší; avšak při hospodářské a sociální reformě tak pronikavé neběží jen o spolu- správu nebo převzetí závodů zavedených, nýbrž o vytvoření, zavedení závodů nových, neb alespoň o zdokonalování a účelnou přeměnu závodů a celé hospodářské praxe a organisace. Pro produkci je třeba podnikavosti a podnikavosti je tím více třeba, že všecky státy, celá Evropa je válkou ožebračená. Pravím-li podnikavost, tož nemyslím na spekulaci a hyperspekulaci, která se právě v abnormální dobč tak zhusta zjevuje, nýbrž na podnikavost tvůrčí, na vynalézavost, na geniální využití daných poměrů a vytvořování nových statků. Neběží jen, abych tak řekl, o socialismus distribuce, nýbrž o socialismus produkce.

Mluvím-li o této podnikavosti a tvořivosti, ne- říkám tím, že se jí nedostává dělnictvu a že jí oplý- vá buržoasie. Naopak, mám-li býti upřímným na obě strany, musím si postěžovat, že část naší buržo- asie zdá se mi trpět nedostatkem právě té podni- kavosti. Nemýlím-H se, naše industrie srovnána s industrií západních států, má na sobě ještě ráz ře- meslnické dílny.

Buržoasie opravdu podnikavá dohodne se s in- teligentním, podnikavým dělnictvem.

Problém socialisace vyžaduje velmi opravdové a upřímné přemýšlení a dobré vzdělání dělnich-'

bl

i kapitalistů; avšak dívám se na úkol socialisace nejen jakožto na úkol hospodářský, nýbrž také ja- kožto na požadavek mravní.

Prožil jsem bolševickou revoluci na Kusku; po- zoroval jsem ji velmi zblízka, a pozoroval jsem s největším zájmem, a smím říci, docela objektivně. Lenin prohlašuje svůj komunistický program za pravý marxismus. Avšak Lenin se mýlí. Marx pro- dělal někohk stadií svého sbciahstického vývoje; jistě třeba rozlišovat marxismus dvojí. Je marxis- mus revolučního r. 1848, komunistického programu, a prvního svazku »Kapitálu«; ale ve svém druhém stadiu Marx vzdal se již revolučnosti svého mládí a přijal stanovisko evoluční, až konečně Engels krátce před svou smrtí této revolučnosti se úplně vzdal a výslovně. Lenin a jeho stoupenci dovolávají se tudíž marxismu, kterého se Marx a Engels sami později vzdali. Leninovský bolševism je skutečně mnohem více revolučním anarchismem, po případě syndikalismem než socialismem.

Marx očekával od konečného převratu a od diktatury proletariátu vyšší stadium nejen vývoje hospodářského, nýbrž i kulturního. Avšak Lenin a jeho stoupenci representují hospodářský a kulturní primitivismus ruského negramotného mužíka. Lenin prohřešil se proti zákonu dělby práce, nepochopil, že vytvoření nové společnosti vyžaduje nové od- borníky politické, hospodářské a sociální. Ve svých řečech Lenin velmi často připouští, že on a jeho stoupenci dělali chyby a že se chybami učili; jenže ty chyby znamenají tisíce a tisíce lidských životu marně utracených. Svědomitý sociální politik učí se ze zkušenosti věků, musí umět čerpat % historie, musí pochopit pravou tendenci vývoje, zejména své doby a na takové zkušenosti musí stavět svou no- vou budovu, resp. opravovat budovu starší. Leni- nova taktika upomíná příliš taktiku Ivana Hrozného. Ruský bolševismus nepřekonal ruského carismu. Ne- |)()píráni a sám jsem se o tom přesvědčil, mezi ru- skými bolševiky jsou lidé ideální, jsou také theoreti-

kove, ale nebyli s svého úkolu; dnešní Rusko a jeho zoufalá hospodářská anarchie, všeobecná bída a všeobecný hlad vyvracejí leninovský komunismus. Nevidím jedním slovem v ruském bolševismu pra- vého marxismu a pokud je marxismem, je vyvrá- cením marxismu spíše než jeho potvrzením, jakože vůbec tato válka a její následky, zdá se mi, nejsou verifikací marxismu, nýbrž jeho vyvrácením. Za- jisté si všimne každý, že bolševism y Rusku vznikl po porážce vojenské, podobné také v Německu a Uhrách, tedy v zemích poražených; pro psycholo- gické pochopení moment nadmíru výmluvný.

Byl jsem a jsem proti intervenci na Rusi a v Uhrách. Každý národ musí v těžkých krisích po- moci sám sobě a Rusko prožívá velkou a těžkou krisi. Ta krise není jen způsobena bolševismem, nýbrž staletým vývojem. Bolševism Leninův je ná- sledek romanovského carismu. Proti bolševismu ru- skému vojenská bariera sousedních menších států Evropě nepomůže; bolševism musí být překonán mravně, sociálními reformami a celou politickou výchovou. Já od srdce přeju Rusku brzké ozdra- vení, přeju si Rusko mohutné, ale demokratické. Rusku můžeme nejlépe pomoci, jestliže pomůžeme sobě. Politika opravdu česká a slovenská bude pod- porou a pomocí Rusku a Slovanstvu.

Sociální reformy, jak je žádá promyšlený a vědecky odůvodněný program socialisace, vyžadují pracovitost všech, všude, ve všem. Pracovitost zna- mená pocit povinnosti k denní pravidelné, t. zv. drobné práci.

^ude nezbytné, aby se problém sociahsace přes- něji než posud studoval a rozebíral; nelíbí se mi, že tak četní přívrženci i odpůrci nevynikají nad pouhé heslo. A zejména nesmí se dělnictvu tolik slibovat; je pochybno, vedlo-li by se dělníkům hned v prvých stadiích socialisace lépe, než za režimu kapitalistického; není vyloučeno, že se mu dokonce povede hůře. Socialisace vyžaduje obětí nejen od kapitalistů, ale i od dělníků — běží přece o veliký

tjvi

princip, běží o přelom věkový, o jehož možnosti a žádoucnosti nemůže rozhodovati dočasný prospěch, třeba i všech.

Připouštím, že státní správa musí být v duchu demokratickém zjednodušena a že musí ve všecíi oborech státní správx' zavládnout promyšlené, vy- trvalé šetření.

Vývoj moderní národnosti dál se současné s vývojem mezinárodnosti. Jak Dostojevský pěkné ukázal, člověk nemá pouze lásku k svému národu, nýbrž zároveň touhu k obcování s národy jinými a sjednocení všelidskému. To jest také smysl našeho humanitního programu našich křisitelů. Naše revo- luční propaganda za hranicemi získala našemu ná- rodu sympatie ve jménu tohoto programu. Jsme nyní národ samostatný, máme stát svůj, nebudeme našimi dřívějšími národními odpůrci. Němci a Ma- dary, tak ohroženi, jak jsme byli. Politika vpravdě národní nebude šovinistickou. Je poučné, jak teď vážní němečtí politikové viní národní šovinism vše- německý jakožto hlavní příčinu války a německé porážky. Šovinism je všude a vždycky slepý. Vím ovšem, že je také šovinism mezinárodnosti — ten světoběhlý. kosmopolitism, pohrdající národy malýnn' a nepochopující, že pravá niezinárodnost není proti- národní, ani nenárodní. Čistá lidskost Kollárova může se jevit jen v národnosti.

OBSAH.

Str.

Náš vůdce (Úvod) .... 3

Česká otázka 5

Naše obrození, smysl národní

a historický: humanita . . 16 O naší nynější krisi .... 20 O ethice a alkoholismu . . 27

Ideály humanitní 37

Socialism 38

Individualism 41

str.

Utilitarianism .43

Pessimism 44

Evolucionism 45

Positivism 46

Hlavní zásady ethiky huma- nitní 47

Jan Hus a česká reformace . 51 Z prvého poselství . . . .54' Z druhého poselství . . . 58

VYKLAD CIZÍCH SLOV.

Antagonism = protiva dvou růz- ných zájmů.

Askese = zdrželivost.

Asociace = spolčení, sdružení.

Biologie = životozpyt.

Distribuce = rozdělení, rozvržení.

Eklektik = vyběrač nejlepšího.

Empirický = zkušebný, pokusný,

Ethika = mravouka.

Humanita = lidumilnost.

In abstracto = odtažitě.

Indifferentism = lhostejnost.

Individualism = soustava zjedno- tlivující.

Kollektivism = systém, domáha- jící se společného vlastnictví výrobních prostředků.

Kosmopolitism = světoobčanství.

Pangermanism = všeněmectví.

Reakce = zpátečnictví.

Sacrifizio del intelletto — obě- tování rozumu.

Tertium non datur = třetí případ není možný.

Theokracie = vláda kněžská, bohovláda.

Vulgární = obyčejný, sprostý.

'■.m']^

SPISY MASARYKOVY.

O hypnotístnn (magnetismu zvířecím). Praha 1880. Sebevražda hromadným zjevem společenským moá&mi

osvěty. Vídeň 1881. Praha 1904. B. Pascal, život a filosofie. Praha 1883. Počet pravděpodobnosti a Humova skepse. Pr^a 1^83. Theorie dějin podle zásad T. H. Buckle. Praha 1884. Základové konkrétné logiky. Třídění a soustava věd.

Praha 1885. O studiu dél básnických. Praha I. d. 1884, II. d. 1886. Slovanské studie. Slavjanofilství Iv. V. Kirčjevského.

Praha 1889. Česká otázka a Naše nynější krise. Praha 1895. Jan Hus. Naše obrození a reformace. Praha 1896. Karel Havlíček. Praha 1896. Otázka sociální. Praha 1898. Mnohoženství a jf dnoženství. Praha 1899. Nutnost revidovati proces polenský. Praha 1899. V boji o náboženství. Praha 1904. Osm hodin piáce. 1900. Právo přirozené a historické. 1900. ideály humanitní. 1901. O alkoholismu. 1905. Zrcadlo katechetům. 1906. Věda a církev. 1908. Tak zv. velezrádný proces v Záhřebe. 1909.

(Vydáno do r. 1910. Nově vyšel znamenitý spis Rusko a Eiiropa a j.)

Prací Masarykových po revuích a časopisech doma i v ci- zině roztroušei^ch je veliké množství; rovněž i hojiié je brožur a přednášek samostatné vydaných.