w «* *» m m
tY^j,
^i^^ffS^^^^^.'.
jffíl;
m
m s m
■V.. a«^^..JsřSÍ.:
ADOLFA HEVijit;
XLIX.
OD
•;-.R A Dunaje
PG
5038 |H48 |03
1910
c.l IROBARTS
Presented to the
LIBRARY ofthe
UNIVERSITY OF TORONTO
by
ALEX S. HAVRLANT
Digitized by the Internet Archive
in 2010 with funding from
University of Toronto
^l
)^y
y
littp://www.arcliive.org/details/odtaterdunajeolilOOIieyd
SPISY ADOLFA HEYDUKA
XLIX.
OD TATER A DUNAJE.
NÁKLADEM J. OTTY V PRAZR. j
1910 '^
c /
i
ADOLF HEYDUK:
OD TATER A DUNAJE,
OHLASY.
NÁKLADEM J. OTTY V PRAZE. 1910.
VŠECHNA PRÁVA VŮBEC VYHRAZUJE SI NAKLADATEL,
Tiskem .Unie« v Praze.
PRmODEM.
oirá voda, louka dlouhá: do Tater mne žene touha , půjdu přes luka i vodu, zazpívám si na pochodu.
\'nonm duši v píseň prostou, jaké v srdci lidu rostou, pod jeho jak klíčí krovem, třeb duchem vic než slovem.
Až můj zpěv jak pták se vznese, přemnohý snad ušklíbne se na tu píseň z lidu chudou; úškleb zajde, písně zbudou.
HORSKÝ JONÁK.
Jede horský jonák vesel s poli, nejhezčí on chlapec na okolí, jede vesel, do lesa se divá. jeho milá zhlidla jej a zpívá.
Zná ty písně jonák, hruď se třese, z lesa dívčina mu kytku ne.se, vzal si kytku jonák, vztáhl paže, ke kalůpkii ozdobou ji váže.
Jede, plove jako rvba v toku, večer zulibá ji při obloku, jede vesel směje se a hvízdá, že skřivánci \ylétají z hnízda.
Vylétají 7. hnízda, k němu letí, vybízejí mladé svoje děti: ,, Spěšte, děti, než se začne stmívat, přiučte se od j onak a zpívat!
Pojďte rychle, pějte druhým v hnízdě, vše co hvízdal jonák při své jízdě, pějte, že se v horách sníh už tratí a že jaro dojista se vrátí!"
TATRY.
Děda, běda! Mnohou chmuru vidím letět k Tatrám vzhůru 2 žalu světských hlubokostí, což jich není posud dosti?
Což pak posud málo visí n\raků v Tatrách z bahen Tisy? což není už dost těch mraků z očí Peštbudínských draků?
Což nejde ta mračná psina z Kečkenietu, z Dcbrecína? což pak se tam lidé choří posud po psech ncpotvoií?
Běda! Na Tatrách se stmívá, ale Slovák stále zpívá, zpívá, vzlétá, sotva chápá, že ho jestřáb v spáry lapá.
Jestřáb velký, skřivan malý; plesání se mění v žaly, klekt jestřábí do jásání. Hynou hnízda \' Tater stráni!
Bože! kdypak se to zrněni? Pouhé touze zdaru není: zdar je v slunci, smrt je v stínu, vítězství je pouze v činu!
Nuže k vůli, k činův zje\'n a pak k nadšení a zpěvu; každý hruď a hlavu pěsti, doletět-li toužíš štěstí.
DUNAJ.
olyšíš, jak se lítí, vzteUá pyšný Dunaj, divá řeka; jak se jitří a jak v mlází kolem vrbin pěnu hází?
Zlíceně jsou jeho skřeky, hltá dravě horské řeky, jež se valí z lesních tají a v klíně mu zapadají.
V perlách kypí, v perlách vzlétá, ale zas je v klín svůj smetá, sbírá, snáší \' práci perné do své skříně, v moře Černé!
Ale v cestě zle a lstivě trhá pleny mnohé nivě. mnohým luhům srdce protne, až na srdci moře skrotne^.
VELKÝ PAN.
IJrabě má poli veliký lán. zámky a lesy a sady, láska však přece vetší ie pán a vládne a poroučí všady.
Do zahrad lásky vejdeš-U kdos. zabloudíš, málo jich tuši, nemůžeš zpátky; poroučej, pros, recháš tam srdce i duši!
Na zámku \' noci holubů řad spát musí, vzlétá jen ve dne, láska však vzdechům nedává spát, v noci, i měsíc když bledne.
Hrabě má polí veliký lán, zámky a lesy a sady, láska však, láska větší je pán, moří a trápí lid všadyl
^ ^
LÁSKA.
Láska věru kouzlům od slunce se učí, divuplná skoro o lásce jde zvěst, na děvče jen dechne, hned do květu pučí, na děvče jen vzhlédne, hned jak růže jest.
I^ska koná kouzla jak lesk slunce bílý,
k nevěřeni věru je ten její zjev,
o hochovo srdce jenom zavadí-li,
hned je jako ptáček, hned je samý zpěv.
Slunéčko však často pokryto je mrakem: v mlhách šedých skryt je zlatý jeho lesk, tu na koho vzhlédne Láska mlžným zrakem, s pláčem do náruče ulapí ho stesk.
DI\NY míly.
iVlilý můj je silný chlapec z hory, okamžikem zadrží vůz v trysku, v ráz zastaví desatery vory, za veslo když chytne na plavisku.
Deset zmůže zbojníků a \áce, lapit-li jej v provazné chtí sítě, leč když já mu hladím snědé líce, chvěje se a pláče jako dítě!
DRUŽNÉ ŠTĚSTÍ.
V houští mlází bukového studánka se smála, když tvá chvějící se ústa vroucně na mých plála.
Smála se jak mladá žena, když se ze sna budí; a my jedno srdce měli v podvojené hrudi.
Na naých tvá se ňadra chvěla, vinid jsem tě úže; na západě odkvětaly dne krvavé růže.
Za to v hloubce ňader našich zkvetly růže nov" růže plné sladké vůně, krve purpurové
Vykvétaly, zavoněly duším rajskou zvěstí. a dvě srnv zahlédlv se v tiché naše štěstí.
SNOUBENCI.
1 od oravským zámkem pěkné orání, tam se děvče objímání nebrání.
Zastavím se prostřed brázdy kdykoli, objímám je v odpočinku na poli.
Objímám je, poboskám je po třikrát, má mne rádo a já mám je také rád.
Praví: ,,Můj jsi, šohajíčku, a já tvou, snoubenci jsme pod tou boží oblohou.
Zasnoubil ta srdce naše Pánbůh sám, příroda je nejkrásnější jeho chrám."
NĚMÁ LÁSKA.
r tála se mne v senoseči. co mně schází, že jsem bled, proč tak skoupým bývám \' řeči, proč tak plachý je můj hled, to však do hrobu mě sklátí, že se může ještě ptáti, lépe kdybych umřel hned!
Den se krátí, noc se dlouží,
roste větrů divý ston,
po polích se mlhy plouží,
déšť mi tluče do oken;
na cestu se ptáci dali,
s výkřikem niě s sebou zvali
do širého světa ven!
Poslechl bych výzvy ptačí, leč mé duše stesk a žal, kam se šinu, za mnou kráčí, jak bych o ně cestou dbal; kdybych poslech' jejich rady rvaly by mé srdce všady, zda bj-ch t echy vyzískal ? —
v PODZIM JSEM TÉ POZNAL.
V podzim jsen\ té poznal pii vázání žit, paprsek tvých očí do srdce mi slít' ; od té doby blondíni v polích jako stín, skonejšit mou hlavu může jen tvůj klín.
Divnou žalost podzim do srdce mi snes , jsem jak v listopadu rozteskněný les; v pustých skalách těkám, se mnou vzdechů roj ; poslouchám, jak v roklích horský pláče zdroj.
Ustává zdroj skalní v teskných žalostech, když naň roztoiilaný bily sever dech ; chlad jej vikonejší v křišťálový sen, ale moje žalost vyrůstá co den.
Juž mi z oči tryská
stále víc a víc,
zhynu, nevyjdeš li
srdci mému vstříc;
nedáš-li mí okřát
z vnad svých sladkých vín,
na svůj nevezmu-li
šťasten tebe klín.
í-9
POSVÉCENÍ.
vJsty modliti se neumím;
lípa na stráni je chrámem mým;
z kostela když pospíchají davy,
provázené zvonů hlasem kovovým,
moje milá, černobrvá, vždy se u nane staví.
Na mou duši!
V neděli to bývá sice jen, ale já jsem s málem spokojen, pokaždé jí vesel v ústret spěju; zlíbá-li mne, jsem jak posvěcen a celičký týden nezaklejul Na mou duši!
SILlM.
^ilí po tobě mé srdce vzňaté, nedal bych tě za tři zámky zlaté, za tři zámky, v nichž je sluhů četa, ani za poklady všeho světa!
Ve tvé duši. ve tvém srdci mladém roste pro mne poklad za pokladem; nač mám sluzi? nechci takých druhů, sám ti budu za tisíce sluhů!
Šílím po tvé lásce; léku není, jenom v požáru tvých políbení, ať v něm třeba moje duše shoří, lépe tak, než topit se v slz moři!
»^
OPATRNÁ. «
t)ndeš-li k náir, hochu, chodit, když měsíček svítí, zavru dvířka na petlici, zavážu ji nití.
A že chlapci, jako ty jsi, okenice lámou, zabedním je listem z dýně, opru uvnitř slámou.
A kdybysi jak chtěl klepal, ani za vteřinu neotevru, schovám se ti tiše pod peřinu.
TYS MŮJ SVÉT!
Pod Knváňem mladý lis, kdo tak štíhlý jako tys, kdo tak svěží, jak ty sám, ráda, šnhajko, tě mám!
Tisu hlava kulatá, tvá všecka jak ze zlata , tis pln temně hnědých rýh a tys jako padlý sníh.
Tisu květ jak rudá zář,
růžovější však t\'á tvář,
ale co mi tisu květ,
tys můj život, tys můj svět!
o BEŇOVSKÝCH JANU.
V-y BeňoNských Janu známo v dál i šíř, ťlesítky že hází hudcům na talíř; ilobrou věru žat\'u mají hudci hned, když Beňovských Janík k vínu sobě sed'
Nejlepší však při tom barboráš má žeň, <lo barbory Janík hází celý den ; hází také v noci, až nemá co dát, pak mu ještě hudci musí domů hrát.
A Janik si no li
jako v lese pták,
ač tě nemá v kapse
ani za turák;
co je po penězích?
Veselí je dost,
vždyť nás Pán Bůh stvoří!
v světě pro radost!
Ten Beňowských synek nemá věru han, ze všecli hochů na vsi nejhezčí je Jan: veselý je, švarný, štědrý napořád, není vůkol tobo, jej by neměl rád!
Žije spokojeně, vždy mil žehná Bůh, nemá sice peněz, leč nemá též dluh; přítel je mu každý, robotník i pán, v míru žije na vsi s každým V3-ro\Tián!'
25
J'io takého synka ze všech co tu jich, hez rozvahy rázem •írdce dala bych; nemá žádné vady, nemá žádných han, ze všech hochů vůkol Beňovských je Jan!
ROZTO ULANÝ.
iNemohu od\yknout, nemohu se zmoci, abych se netoulal po vsi clo půlnoci.
Po vsi do půlnoci, když už všechno dřímá, ať se mraky temni, ať prší, ať hřímá.
V tom pooledním domku světélko v ol>loku, přes pole a nivy u něho jsem v skoku.
Zaklepu naň jednou — síňkou Jerka šustí, zaklepu naň dvakrát — do síňky mě pustí.
Líbám ji a naše srdce hodokvasí,
a když nejvíc tlukou, Jerka světlo zhasí.
K čemu ještě světlo, když nám svítí očj, jako ty světlušky lesa na úboči.
NA HORSKÉ PASTVĚ.
V horách se mi při mé pastvě
dobře daří,
třikrát denně brambory mi
žena vaří;
třikrát denně posype je
ovčím sýrem,
neměnil bych, na mou věru,
s bohatýrem!
Ve všem všudy se mi u nás
dobře vede,
na šaty mi stará matka
pačes přede;
na hlavu mi roste v hoře
čapka z trudu,
na papuče zbytky z houně
míti budu.
28
Píšťalu si zrobím z vrby,
nxám též dudy,
veselo je, kde se stavím,
v pastvě všudy;
v hovoru jsem. se vším vůkol
neustálém,
v slunci myslím, že jseni v Tatrách
velkým králem.
Jedlina mi smolným dechem
pěkně voní,
za soumraku všecky keře
se mi kloní;
za parna mi dává řeka
pozdrav chladu,
v polích mám se jako páni
ve svém hradu.
V nemoci mi neni třelja
mnoho léku,
napravit mne sky-\-a chleba.
s kouskem špeku;
to-li ne, pak uzdraví mne
mléka dižka,
ještě lip však rtů mé milé
různá číška.
Nuže, co mi při mé pastvě
k žití schází?
vždyť, i děvče na salaš mne
vyprovází,
aby se mně nestýskalo,
se mnou bývá,
hněvá se jen, že se v horách
pozdě stmívá!
•f
\ KCER y POLÍCH.
z, jara žito metá, v létě zraje, vlažný vánek dálnou setbou vlaje, vysoké je stéblem, vyšší klasem, křepelka v něm volá teskným hlasem.
Slyšela s ji, moje duše drahá? Večer^^ jsou dlouhé, noc je vlahá, pojď, ať kdo chce vůkol po nás slídí, setím bloudit přec nás neuvidí.
Neuslyší pohovoru v polí, hodný vánek tomu nedovolí, neuslyší na rty padat rtíky; koroptví je přejásají ryky.
Nikdo nespatří nás, neuslyší, mez je nižší, pšenice je vyšší, skřivan přehluší rty v písně vzletu, ztratíme se v štěstí všemu světu.
Křepelice až se v jásot vzruší, ztlumí zvuk, jímž naše srdce buší, natrháme pod oblohou světlou kytku lásky rudě v duších zkvetlou.
:májová noc.
v staň s lože, se mnou pospěš ven,
v síň měsíc se ti dívá,
noc hvězdami se rozvila
a pohaninou niva
a na jabloni u meze
pták písničku si zpívá.
Vstaň, milá, na mé srdce spěš, však víc než kvítí voní, a všechen jeho zlatý pel naá duše v klín ti srorí, spěš, lásky prchlý okan žik vzc'ech žádnv nedohoní!
LEPŠI ZDOBA.
J enom jsem ti za večera do hvězdnatých očí kouk'. z volavčího hned mi pera dala s zdobu za klobouk.
Ej, volavčí pera ztratím, nežli přejdu ves a spíš lip až večer zas se vrátím, objetim mě přizdobíš.
4b
UR\'ANÝ KVĚT.
J ako ta růže na keři kvetla jsem při své mateři, tys mě však urval s úsměvem, o štěstí s tebou snila jsem.
Ve tvou jsem náruč zipadla. na tvém jsem klíně uvadla, když mi květ krásy z liček sprch' do proudu žalu jsi mě vrh'.
Poplavu smutku do moře. do nářku, do slz, do hoře, shltí mne vímý duše žal; proč jsi mne kvésti nenechal!
RÉVA MILENKA.
ohlídl jsem svou nalou s temnou kšticí keře uvazovat na vinici, usmála se, a hned teplá záře rozhřála mi srdce, krev i tváře.
Mám ji rád, jest jako bujná réva, kd}'ž jí slunce v hrozny víno vlévá, v hruď jí mladost žene plno,st vnadnou a rty její na mých jenom sladnou.
Jako rosa oči se jí stkvěji a ty páže tak mne ovíjejí, jak výhonky ráje božské révy, o níž dávno bídné lidstvo neví.
Jak výhonky božské révy ráje,
jež v tmách dávnověku jenom zraje; ^
tak i naše láska ve dne snící
zraje v mlžných nocích na vinici.
36
KDYBY !
1 ys jak slunný den, já noc jak \'laliá, považ, Katuško, jen, moje drahá, kdybychom se objali v tvém stánku, změnili bychom se do červánků!
Až bys pospala si jak noc v jaře, já bych přišel zase plný záře, zlíbal bych tě dřív, než měsíc zbledne, a čas z rána šel by na poledne.
Véru krásná jarní noc by byla, kdybys tisíckrát mne políbila ! Věř, to políbení v jarní rose do hvězd vždy a vždy by měnilo se!
A kdybys se usmála jen málo, zlaté slunce z toho by se vzňalo, zlaté slimce plápolem by plálo, a to žití rájem by se stalo.
SHOŘÍM !
Velice mi lito, velice mě moří,
že m,á milá na mne slůvka nehovoří.
Ona nehovoří, jiný se ji koří
a má duše hněvem vzejme se a shoří!
38
RŮŽO\'A KLEC.
Vítr vzdychá, slavík v bezu pláče, to je pro tebe, mé zlaté ptáče, obé pro tebe se drahá rmoutí, že z mé duše v svět chceš ulétnouti.
A já zabránín. ti věru v letu; uvězním tě v duše vonném květu, \- květu růži, jež tak bujně vzchází, že jej křidélka tvá neprorazí.
VÍSKA BEZ CHLAPCŮ.
Jjez chlapců je horská naše víska a mně se v ní bez milého stýská.
Dřív tu Ondrejko byl, Janko taky, Oba nám je vzali za vojáky.
Hajducká pryč odvedla je rota a já bloudím jako bez život .
Pro Ondrejka šla bych v dálné kraje, pro Jánka se vrhla do Dunaje.
Zanes by mne Dunaj rychle k moři, uhaslo by, co v mém srdci hoří,
Co v něm hoří, co mě v duši pálí, snad by nás pak s Jankem pochovali.
^
RANĚNY.
o nebes výše do mladého setí skřivánek jak živá střela letí; na své hnízdo bolestně se skácel, v němž rod jeho mladý vykrvácel rozlíceným luňákovým hněvem; kvílí, pláče žalostivýni zpěvem.
Také mně tak; zchřadl jsem a vadl, l«dyž jsem z nebe štěstí náhle padl, lítý ostříž zpěvnou hruď mou kruše vyrval soucit pro mne z tvojí duše, \' rozluce tvá ústa dřív tak smavá zranila mne ,,s boheni" do krvavá.
4t
TAK NEBO TAK.
iVvete milý pod horou, já na hoře vadnu; zadržte mě, přechorou, než mu k nohám padnu.
Srubněte radš, prosín^ vás v hoře černé sněti, ať můj milý v jeden ráz volně ke mně letí.
42
BEZ SOUPERE.
J si jenom drobný, vonný květ, leč za všechen tě nedám svět, a kdyb}- mě tě niocí bral, hned s celým světen bych se pral.
A kdyby přišel měsíc snad. hned hrudí na hrud bych mu paď a pres křik jeho, pláč a kvil. v ráz rohy bych mu urazil.
A hvězd kdy přikvapil b}- roj, věř, se všemi bych dal se v boj a strh' bych diadem jim s hlav a do všech koutů hnal jak brav.
A kdyby přišlo slunce juž, já v srdce vrazil bych mu nňž. až skropilo by všecku zem své žhoucí krs'e purpurem.
A kdyby přišel archinděl a od tebe mne zahnat chtěl, s ním vítězně se pustím v seč a plamenný mn vyrvu meč.
Ať padne všecko v prach a dým, mít soupeře, to nestrpím; co proto řádně všemu dám, chci mít tě sám a sám a sám!
PÉKXÉ KONÁNI.
Doze, jak to šumné, když je milý u mne, když se ke mně shýbá a mne v ústa líbá.
Bože, jak to ladné, když mně v náruč padne, vroucně tiskne k boku s živým ohněm v oku.
Bože, jak to pěkné. když přede mnou klekne,'' a já šťastna vinu do svého jej klínu.
DI\OKE SRDCE.
v^ím to je? Když zrak tvůj v můj se nocí,
div že se mi prsa nerozskoči,
div mi srdce z ňader nevyletí
jako mkidý skři\an z hnízda v setí.
Síla vyrůstá v něm, šlehá, hoří, tluče, div mi prsa nerozboří, nletí mi, kdož mi za to ručí, své-li nechytneš je do náručí.
Z rtů-li pít mu nedáš, z krásy zřidla, samým chvatem poláme si křídla, z tlumeného rozteskní se hoře, spadne v letu \^ hluboké slz moře!
CHYTRÉ SLUNCE.
Z,řel jsem tě, když slunce vyjit chtělo, jistotu hned srdce moje mělo, že než v nebe ii výš vystupuje, úsměv od tebe si vypůjčuje.
Zřel jsem též, než slunce v jasu stálo, že lesk očí tvých dřív tajně ssálo, a než večer v širé moře padlo, žár tvých — rtiků pod hlavu si kladlo.
NĚCO ZA NĚCO.
Za našimi liiimny štěp je planý, na něm šáteček vlál vyšívaný, milý ho tam ukryl, když jsem spala, za to jsem ho ráno zulíbala.
Zulíbala jsem ho dnes i včera, z rána, za poledne, za večera, zulíbala bjxh ho také v noci, třeba bv se bránil ži\-ou mocí.
48
KOUZELNÉ OČI.
1 almou husy di\"oké k jihu od S(_-\-eru, rád bych s nimi také táh', rád bych s nimi věru, rád bych s nimi na])ořád, kamkoli" se stočí, do neznámých končin v dáli, ale mě tu upoutaly černé oči.
Zčaroyaly duši mou, srdce zčarovaly, do okovu nohy mé tajně ukovaly, nemohu se s místa hnout, jen kam ona kročí, kouzelnou mě táhnou mocí k její chýši ve dne \' noci černé oči.
ZÁHADY.
J á nevím, proč tě dítětem má svět, což jar tě nezlíbalo třikrát ])L't? Či neumíš se ruměnit i smát ? . . . Já nevím, proč tě nechtějí mi dát!
Což na špičky se vypnout neumíš, bys jasným čelem vztýčila se \'ýš a na rtu tvém ret jiný mohl vzplát? Já nevím, proč tě nechtějí mi dát?
Či malá's k žatvč, slabá pod kopist? Či neumíš snad jemnou přízi příst a z osnovy a outku plátno tkát? Já nevím, proč tě nechtějí mi dát!
či růže pěstit neumíš i len
a trávu plit a zpívat celý den,
a do podušek hbitě peří drát?
Já nevím, pi-oč tě nechtějí mi dáti
Či neumíš snad drobné prádlo šít, a kolem krku oblé ruce vít, a žhavě líbat, švarně postel stlát? Já nevim, proč tě nechtějí mi dát!
!MILY KONÍČEK.
Iřiběh' mi Juiíček \' ústrct na chodníček, pyšně sobě vedl jak švarný koníček, pyšně sobě vedl, hlavu vzhůru zvedl, ale samou p\'-chou na mne nejiohlédl.
Tohle prohřešení, milý, darmo není, až budu tvou ženou, všecko v ráz se změní, \šecko se přetvoří, co mne nyní moří, třeba o tom nyní ústa nehovoří.
Dočkám-li se vda\'kú, napravím ti hlá\'ku, dám ti udělati z růžiček ohlávku, do vínku je sviji na tvou pyšnou šíji, oprať dám mvch rukou jako k\'ět lilijí.
Budu jimi ntá\-at, láskou ti podstlávat, na postýlce bílé budeš se mnou spávat, počkej, navždy jatý v komůrce mé chaty
skrotneš, hrdojiyšku, juříčku můj zlatý!
ČERNÉ OČI.
O jak se mi hlava točí, dívám-li se do tvých očí, propas Sli to bezeměrná, nebo i dvě slunce černá.
Zřím-li tě, hned hruď má buši, vrhnu v propast svoji duši. ať mne navždy tma jich halí, neb ať mne ta slunce spálí.
Ví však moje duše snivá, hodná žes a milosti\-á, že spíš utopíš mne sma\'ě vln svých ňader ve záplavě.
NA rozcestí.
V cizinu kráčím z domu; za štěstím? zda se vrátím i komu dát ruku, komu? nežli se v dálce ztratím.
Milá se v listrct kloní, • matka se nazpět kácí, domov se v slunci sloní, dálka se v mlze ztrácí.
Milá mi z dálky kývá, matka mi ruku stiská; v srdci mi ja o zpívá, v očích se rosa blýská.
v sadě květ bílý spirily lilie s rudým hloliem, ze všad se ptáci slétli, aby mně dali s bohem.
Xa bezu slavík kvílí, pěnkavka jásá s hruše; neví, kde v odchodu chvíli prodlít má smutná duše.
NEDBÁM.
Jsi mým přáním, jsi mé duše echem, růží jsi, jež těší mne svým decliem, jsi květ jabloně mi, třešní snítka, jsi mi vonných květů plná kytka.
Vím, jak pro mne kveteš, voníš skrytě, na srdce když vroucně přivinu tě, tu z tvých očí žha\é jiskry srší a tvé květy %ěeck\' na mne prší.
Nedbám, ať ta krásy kouzla dvojí v ohnivý se pří\-al rázem spojí, bez rozvahy letmo duši vženu v déšť těch krás a lásky do jilanienu.
Š\'ARXÉ DÉVČE.
1 od širým jsme nebem ondy spali, andělé v snů ráj mě zavolali, abych pěkně jak nějaký svatý' vyzdobené zřel jich do komnaty.
Hezky to tam máji, na mou věru! Tu, když na dvůr nebeský se beru, viděl jsem, jak svatý' ]Michal tady andělský pluk řidil do parády.
Cvičili se k svátku Matky Páně, a já udiveně zřel jsem na ně, jak to všechno jako šňůra stálo, divno jedno jen mně být se zdálo.
Jak jsem na ty anděly se díval, ani jeden z nich se neusmíval, ani jeden, kam se tvář má točí, ani jeden neměl černé oči.
Ani jeden — čím to asi bude — ani jeden neměl rtíky rudé, ani jeden krásy ])ostať pravou, a já bezvolně jsem \rtěl hla\'ou.
Když to Michal shlť-dl, mírně, jemně, proč že hlavou vrtím, optal se mne, řek' jsem: ,,Nuž, ač nechci pronést hanu, nad ty zde jsou mnozí z pozemčanu!
Já na příklad, nebes generále, mám na zemi děvče, drobné, malé, na krásu však, stovku vsadím zrovna, žádný anděl se jí ne\ yrovná!"
JEDNA DUŠE.
Z,píval ptáčík v sadě, pročechral si peří, nseď v zlatém slunci na zeleném keři, na zeleném keři růže se rozvila, o tom zpěvném ptáčku celé noci snila.
To nezpíval ptáčík, hoch zazpí\-al milý, zazpíval u keře podvečerní chvílí, to nebyla růže, co líbezně snila, to milá milého v náruč polapila.
Jedna cesta vzhůru, druliá cesta dolů,
u keře dva lidé setkali se spolu,
teď v dvou mladých ňadrech jedno srdce buší,
ol)a dohromady jednu mají duši.
(^í
BEZ HOCHA.
lod horou březovou šohaj pole vláčí, dvě děvušky švarné pro šilhaje pláčí.
Jedna z ]\likulášc, druhá od Kremnice;
neplačte, panenky, sešpatní vám líce.
Ej, o naše líce není škody trocha, nebudem milovat švarnějšího hocha.
Zašel, nevrátí se z dalekého kraje, skočíme bez hocha třeba do Dunaje.
PRÁNÍ I OB.WA.
K.dyby to milý Pán Bůh dal, abych tě jednou zulíhal! Což bych tě líbal zas a zas, plameny v srdci, v duši jas, až by svět všechen nad tím zas'. Kdyby to milý Pán Bůh dal, abych tě jednou jen zulíbal!
Leč kdyby s\-it ten krásný den, bál bych se, duší rozechvěn, že by lesk krásy zpod tvých řas vyšlehnul — hynul, mřel a zhas', na věčný pro nás oba zas; vždyť, kdyby mně to Pán Bůh dal, já bych tě do smrti zulíbal.
•^
pRec závistivý.
Mle, pěkně srovnán v poli stoh, však divu není věru, vždyť s š\arnou di\-kou švarný hoch jej ro\'nal \' ranním šeru.
Hoch za poledne na vrch klaď snop poslední a zpíval. Ej, moje zlatá, mám tě rád, a v oči se jí díval.
A z večera vrat statku blíž vzal okolo jí pasu, a mluvil, šeptal: „Přijdu, víš?" a zajíkal se v hlasu.
A ona zrudla jako mák, když slunéčko naň s\'íti, a divně se jí jiskřil zrak, jak plamt-n, jenž se niti. —
Šel mimo jsem a zřel je stát, tak blízko vedle sebe, dva ohně zřel jsem v jeden plát a v srdcích dvoje nebe.
Jsem prorok, hochu, \'ěštím. Věz, noc probdíš tenkrát jistě; co zá\ist, nevím, ale dnes chtěl bvch bvt na tvém místě!
STUDNÉ.
Na světě jsou lidé bludní, a já nejvíc; do dvou studní zapadl jsem bez pomoci při cymbálu \- krčmě \- noci.
Přes veškerou ňader chmuru nemohu z těch studní vzhůru, nechať po tom duše práhne, stále mě to dolů táhne.
Stále mne to táhne dolů, jak spád vodu do výmolu, vír se nad hlavou mi točí: studně ty jsou tvoje oči
PŘIJĎ XA SALAŠ.
JL)o chaty k nám nechoď, brání tomu naši, přijď až v noci, sama budu na salaši.
Nechoď! lásky ohněm zžehli bychom chatu, a kdo by ji hasil do plamene vzňatu?
Na salaš přijď za mnou, tam-li žár se zdýnie, hubičkami plamen snadno uhasime!
65
HODNÁ MILÁ.
K.dyž jsem koňům JL-lclinu žal, na krev jsem si nohu posekal, běda, volám, všecku sílu ztrácím, omdlévám už, zhynu, vykrvácím!
Sotva milá zaslechla můj žal, vzala šat, jejž poutí jsem jí dal, obvázala, líbala mne k tomu, zdráv a vesel s ní jsem kráčel domů.
OSTYCH A\'Y.
INerek', že mě rád má a že se inně koří, ale když mě potká, t\"áí"e m.u jen hoří.
Tváře mu jen hoři, oči mu jen svítí, neřek', že mě rád mi, ale chce mě míti.
Xeřek', že mé rád má a že po mně touží, a přec kolem naši,ch jako stín se plouží.
Přes plot do zahrádky jenom hlavu nahne, čím víc zrak mu vlhne, tím víc srdce prahne.
TESKNÝ ZPÉ\'.
Kdybys byla u Dunaje k\itím,
rád bych proudem pobřežním se stal,
myšlenek svých zlatým vlnobitím
liílť nohy t\é bych objímal.
Kdyl)yb byla modrým bezem \- sadě, na t\vch květů nerozvitou směs při pohody usměvavé vnadě nejjasnější krůpěje bych snes'.
Nejsi květný bez, to hruď mou nuičí; červánkem jsi, a když spát chce den,, zavíráš jej různé do náruči; jinéhos, mně zbývá rosa jen.
Rosu v očích, j)lameny mám \- duši, žhavě rudé jako v poli mák; to, co za dne pálí mě a kruší, zpí\"ám v soumraku jak teskný })ták.
LÉK.
IVlilý v lese pod cyprnší zavázal jsi moji duši, zavázals ji políbením, teď jsi sněním mým i bděním.
Zavázals ji různou smyčkou, dals hubičku za hubičkou, zavázals ji smyčkou dvojí, už jsem, milý, na xždy t\'ojí.
Zavázals ji smyčky na tři, už ti ve všem všudy patří; na tři uzle jsi ji svázal, za tebou jít Pánbůh kázal.
Přes daleké cliodíni hatě, kady chodíni, myslím na tě; přes daleká kráčím luka, kady kráčím, srdce puká.
6q
Pod cy})i"uší často sedám, bjdiny a travky hledám, ale z bylin ani trávy už mé srdce neozdravi.
Ozdraví jen po tvém boku, kdyby chřadlo tisíc roků; ozdra\'ím jak břízka v Ihočí jenom slunéčkem tvých očí.
ŠŤASTNÁ XEXĚSTA.
iViým býti máál Jsem šťastna, věř, ač chudá na bohatství zlata, přec na klenotů drahých směs jsem v lásce k Tobě přebohatá,
Jak šťastna z pokladů jsem těch! Je v úděl příroda mi dala! . . . Hle, rudý žár v mých vonných rtech, jímž sestrou růži jsem se stala.
A hvězdných očí temný jas, a broskvi nádech mého líce, a zlatý hedváb dlouhých řas, a slunný vodopád mé kštice.
A ramcnou niýcli snCžiiá hěl, a ňader holubic ruch hravý, a plných údu cuchiý jiel, a \'nad jich sc)ul)or usměvavý'.
A píivalni mých pestrý květ, a ladně klenoucí se l)oky, a ducha zpivajici \zk-t a srdce okřídlené sloky!
Ach blažená jsem z darů těch a žehnám tvorstva štědré máti, že, až mi \z])laneš na listech, je v.šecky Tobě mohu dátil
PO SOB AS I.
r o sobáši! Už jsem tvoje, od svých musím domů, odčesnuta od tatíčka jako snítka stromu.
Odtržena od matičky, jako růže v květe, už mi budeš, můj Juričko vším na božím světě.
\' kostele i na komůrce l)udu všecka tvoje, otl košilky do opleck.i , Jurko zlato moje.
Od podpatků u éižmiček až do \'lasů půtce: urobils mi, učařils mi, kučeravý škůdce!
Do vůle ti musím \secka,
jak se ti jen ráči,
a mně v duši hned jak k smicliu
a hned jako k pláči.
BEZSTAROSTNY.
,.lVlám s tebou jít; což máme žít jak ptáci Já neuvykla posud žádné práci, mám ruce nepracné a lehkou hlavu, co za vděk dala bych a za potravu?"
Ej, to ti překáži snad, to tě bolí? Vše z chalup vezmem si i z štědrých polí; z vod hojnost ryb a hojnost zvěře z lesů, a všecko, kde co ulovím, ti snesu.
To upraví nám krčmář na samotě — já ženu chci, chci tebe, černé kotě — a v zemanových sklepů hlubokosti vždy uchystáno pro nás vína dosti.
Co po všem ostatním mi v žití spěchu, jen ustlati-li umíš lože z mechu a za pokrývku rozvít v cliladné časy své k patám sáhající černé vlasy.
Ať jiná jak chce činí, co chce kutí, já statnost chci a \roucnost v obejmutí a vášeň v polibku a požár v oku a prsíi pii\'abnost a plnost boků.
Jen to chci mít, jen to, já člověk chudý, to ostatní čert vezmi všecko všudy; pojď, krev i duše k objeti nás nutí, ať vyžijeme život aspoň s chutí. —
76
STÉSTI.
V kočáře jsi přijela jak knění, zda k mé radosti či k rozželeni? Vždyť když mé tě oko náhle shlédne, hoří plamenem, ač líce bledne!
Ej, já věi'u proto nepřijela, by tvá duše žalost z toho měla, jedu hledat štěstí, život nový, leč mí koníci jsou bez podko\'y.
Ztratili je všecky rychlým klusem, bys je okoval zas, proto tu jsem, bys mi okoval je dokonale; bez podkov už nelze s nimi dále.
A já oko\áni je ryzím zlatem, <láš-li za to s\-új mi úsměv platem; jTině i koním bude pěkná zdoba, najdeš štěstí ty i já, my oba.
^limo mě lu není podkováře, \-vheň má i liruď jsou plny záře, a mé srdce buší láskou za tři, ani nevíš, že už tobě patří.
^' plamenech tě míjže k nebi vznésti, sluncem je, toť život je a štěstí; mimo lásku na světě ho není, buďme šťastni, srdce mého knění.
S\'ARNA ŽENKA.
Z-enuškii mám zk\i_-tlou nad liliji, vlasy se ji kok-m hki\'y \'ijí, švai"ná je a š\'arně se mi šatí, lesklé čelo jen se jeí"al)atí.
Nad žhavý jí nhel oči s\-iti, nad maliny ústa se jí nití, a. když v tanci buší srdce naše z\oní na lirdle jí mariáše.
Mariáše jí, mně ostruženkv, oj, to ženka nad všeck\- je ženky, směje se, když vymrštím ji s chutí; jako v nebi v mém je obejmutí!
MLADOŽENKA.
Scdi Katka v . krášlena, sedí, ručky v klínu, na nohou má záhybové čižmy z karmazínu.
Na mladého čeká muže, zlatě hoří oči,
čeká, že s ním při cymbálu do kola si skočí.
Vstoupil Janko do komůrky bez chyby a hany sváteční má ko.šulenku mentěk šňůrovaný.
Letí k milé: ,, Hudci hrají, pojď se v kole svíjat, pojd se točit, vykrucať se, podkovkami sbijat."
,,Ach, já nemám podkovečky, Janičku muj zlatý, jak že budou pokreskávat, nožky mé a paty.
Ach jak bych tě, Janko zlatý, chtěla pocelovat, kdybys mi chtěl na čižmičky podkovečky kovat!" —
Laskali se, hovořili, pozvedla svou nožku: ,, Podkovej mě, můj Janíku, podkovej mě trošku."
,,Co mám kovat? Sotva vidím malou tvoji patku; nechci kovat, ale líbat drobnou svoji Katku." —
ZASVITLO SLUNÉČKO.
Z,as\itlo slunéčko \' okna mé duše, v sadě to zak\illo na, srdci hruše, Vesele do zlata osení \'zi"ůstá, poupěti na šipku ruměni ústa.
Bez hrozen květnatý přes zídku kloní, chce slyšet písničku, zvonek již z\'oní, zvoneček zelený v zek-ném keři, an z ňader nejhel)čí škuhe si peří.
Škulie je s družkou svou, štěhetá cosi, škube a vesele na hnízdo nosí, na hnízdo, \' úkrytu sotva jež znáti, nad ním d\a motýli honí se zlatí.
Xajxidal do hnízda bílý květ višní, hebkými plenkami zvonci se pyšní, sluníčko zapadá zpod horských sklonků, \- Imízdo se stulilo dvé šťastných z\-onků.
SMUTNÝ ORAC.
Všecko vůkol osiiuitnělo, nebem táhne mrak, a mé srdce plakat chtělo, a mně vlhne zrak.
A mné vlhnou oči obě a, mně prchá klid, že chceš v první jara době na vždy odejít.
Odejdeš-li, na vše časy, zůstanu tu sám, cestu, kterou odešla jsi, \'šecku přeorám.
Přeorám ji zlatým plulicm, žalost budu mít, v každou brázdu jiok-m, hihem, perly budu sít.
Až ty perl}' v slunci vzplanou v plameny mých běd, zajde cestou jiřeoranou pro mne celý svět.
84
postní rozjbiani.
INa veliký pátek v temný šla jsi chrám, v chrámu chlad a smutno, co tam dělat mám; ^'enku mnohem krásněj ; slunečko tam svítí, kočičky má jí^■a, země pestré kvítí.
Na veliký pátek velký v chrámu den, a já v mladém jaru veď bych tě radš ven, kde skřivánek polní v slunci zpívá s hora mnohem veseleji kruchty nad kantora!
Na velik}'^ pátek mumlá v chrámě lid, ^' omlazeném lese mír je však a klid, tam pozorné ouško, i když větřík šumí, co si láska šeptá, všemu porozumí.
Xa veliký pátek velký církve ]n'ist, a já rád bych syt byl vínem rudých úst, ej, což bych se opil, nedbal věru ani, sto necliť otčenášů měl bych za i)okání.
\'eliký je pátek, ale což je víc! za krok ke mně jeden, sto ti \yjtlii \stiic, nebudcm se klamat, nebudem se šálit, milo\'at je také Pána Boha chválit.
PUSTA.
H le, má pusta ncdohk^dná, nikde Jakás cesta sledná, sotva někde v řídkém křoví unavený pták si hoví!
Xikde cesty; k horám, k boru, vše se ztrácí na obzoru; stejná v shinci je i v bouři, mlhami si kUdně kouří.
Když v ní vlci v zimě vyjí a beťáři proletí ji spěchající k vína k\asu zaduní, leč bez ohlasu.
Zaduní a zas je tichá, nehovoří, sotva dýchá a na ňadrech, s kytkou křoví jako magnátka si hoví.
VLAŠTOXIČKAM.
1 ěknoii střechu má ta naše chata, zrob v ní hnízdo, vlaštovičko zlatá, zrob ^' ní hnízdo, vypěstuj své mladé, jaro je, viz, už to pučí všade.
A v mém srdci také už to pučí, toužím sevřít hocha do náručí; až by jaro blížilo se k letu, bylo by mé srdce plno květu.
Až byste se vy zas k jihu braly s bohem by vám naše duše hrály s bohem by vám hrály na husličk}-; měli bychom v srdcích andělíčky.
XAHRADA.
iJěda, běda! Spadla hvězda k zemi náhle k ránu, jistě zaspal její hlídač v božím nebes stanu.
Jistě zaspal! Bože, bože, nežli ten den mine, musí dodat nebes hlídač v nebe hvězdy jiné.
Nejkrásnější musí dodat: jasnou, smavou, čilou. Chvím se; neníť na tom světě hvězdy nad mou milou!
MEDOVÉ KVĚTY.
Jara úsmč\' liriuT mi rozežfh, myšlenky mé na t\-vch jsou dnes rtech sladký med z jich Icvětů vyssát chtěly jako včely rudém na jeteli.
Když je k tobě snesla lásky \lna, poznaly, žes sladkých květů plna že skvost píelibezný nad med cho\-á ústa tvá i líčka malino\-á
NAČ DBÁTI.
1 oHiul na světě jsou, Boliu díky, rudé žhavé víno, žhavé rtíkv, ]iokucl to dvé na s\'ěté mě hlaži, jsem a budu vždycky jiři kuráži!
• Rudé \'íno radost \l' mně \zl)udí, rtv dám na rtv, hrud ]iíí\inu k hruch, až se olié v ži\-v jikimen zželme, což pak na tom, clivšdi v popel leluie.
Xež se zima \'rátí, tepla minou, z proutí, z chvoje vystavím chýš jinou; stále budem jako dří\-, nic méně, nechať shoří wšecko každodenně.
ZBOZNY.
Otará krčma, s žlutým věncem z chvojí, mám ji rád, tu známou babku svoji, mám ji rád už pěknou řadu roků, ač už kladou opřena je v boku, ač ji s hlavy slamný čepec padá, mám ji rád, když byla ještě mladá.
Od jakživa veselo tam bylo, vždycky se tam dobré vino pilo. \'ždy se to tam tančilo jak letem, při souzvuku housli s klarinetem, jen že nemohl jsem přes strop z proutí děvče nad hlavu si vyšvihnouti.
Stará krčma; byli jsme tu rádi. já i družní moji kamarádi, veselé jsme zpívali si písně, třebas tatíčkové zřeli přísně, když jsme jednu přes míru si dali. však to v mládí také dělávali.
Řiká páter, že se srdce kazí
v smoiidu krčmy, kde prý hřích se plazí,
já však v děvčat nejbujnějším roji
myslil na tebe vždy, duši svoji
a byl jistě před boží jsem tváří
zbožnějším, než on je při oltáři.
Stará krčma; vždy jsem rád v ní stával v děvčat hejně, abych rozeznával, oč jsi krásnější v svém mládí květu — nežli všecky co jich v širém světu — vždyť bys jen kol hlavy na anděla zlatou zář a křídla míti měla.
NESMÍ r^ENÝ.
1 icliouiiká jsi, útloučká a malá, alf \'c!nii jsi mě oklamala, na smrt jsi mé duši ublížila, za]ilať ti to jiánbťili, moje milá.
Až uslyšíš smrt mou z K-sa strany, neber kněze, nedej z\-onit hrany, bez ZNonu \" hrob tělo ulož tlíci, jiukh' by yám z\ony na z\-onici.
Pukly by yám; srdce mého žaly proyazy by se \ám přetrhaly, zyonice l)y na sás náhle spadla, yždyť má duše lsti tvé jedem zyadla.
PODV(JDNY MILENEC.
Ixdj-ž jsem k \áin jczdixal, ještě loni, studánka k'sl<la se potí jabloni; bez \odv, bez \']áliv dnes ta místa, \-yprálila sbmeěkein dozajista.
^'ypráhla shmeékem, či t\'ým okem? Dost bylo \'ody zde j)ied pul rokem, jabloň-li vpila, ji ve své sněte? Dost bylo vody tu ještě v letě.
Nebádej, nezpytuj, co tu bvlo, za ten čas mnoho se proměnilo, koník t\'új \ yj)il ji do kapky sám, kdvž clnátals od jiné tepr\e k nám.
Pod\-áděls obě dvě, šuhajíčku, k jedné jsi jezdíval při měsíčkvi, k druhé jsi jezdíval při zořici, zajeď si pro milou k šibenici!
SMUTNO, TESKNO.
Omutno v poli, teskno, vůkol horský dým, teskno, smutno; srdce bolí za milým, všecko smutno, nic mi radost nevěští, snad potkalo šohajíčka neštěstí!
Jako meč to srdce moje proniká, nebudu mu napájet už koníka, jezdil na něm pod oblouček v soumraku, jasné hv'ězdv svítily mu ze zraku.
Západ konik \' horské zimě do sněhu nemohl se ke mně pustit do běhu, shodil chlapce ncvěrníka ze sedla, nová milá šohajka mi odvedla.
Přebrodit chtěl za dědinou bystřici,
ale já ji od dávna mám sestřici,
ta se za mou bolest v hněvu mstila hned
v proud jej strhla, už se vzhůru nepozved.
96
Líbala jej kolébala v náručí, snad se od ní věrné lásce přiučí; pomstila mne posestřice za hoře a já pláču osiřelá v komoře.
Kudy plují, kterým krajem? Až to zvím, přec za chlapcem přeubohým pospíším, se skal skočím do bílých vln chomolu, poplujeme s milým v moře pospolu.
Jestliže mne voda na břeh vynese, zapějí mně drobní ptáci po lese jeho píseň, jež mi stále v hlavě zní, pak se teprv moje srdce uklidní.
UKVAPEN.
Vyjela si z hradu pani v les s myslivcem na čekání, vyjela si, pospíchala, jednoho jen sluhu \-zala.
Jeli, jeli skrze mlází, kde se srn a srnka schází: kde sled zvěře, bděle stáli, koně k jedlím přivázali.
Srna píská, srnec říje; vystřelili, chybili je . . . ,,Ať si prchli," děla ona, ,, stejně s nimi hruď mi stoná!
Hruď mně hoří, hlax^a ])álL, vody není, leda v dáli, nežli spráhne ret můj chorý naber, sluho, do čutory!"
93
Dlouho hledal, nenacházel, červánek už k zemi scházel, když ji nabral, v skok se dává, budeť paní nedočkavá.
Nebyla však, jen se smála, s švarným myslivcem tu stála ; ,, Pospíchal jsi, vím to," dčla, ,,pot se ti jen Hne s čela.
Až budu zas žíznit v lese" — a vzdech na rtech se jí tf-ese — ,,chceš-li o mne lépe dbáti, nesmíš příliš pospíchati.
Toužila jsem čerstvé vláhy, byl jsi tu však příliš záhy, v pozdější jen trochu době lip bylo by mně i tobě!"
NA PRÍ\'OZE.
olabost nedá jíti noze! IJmdlen stojím na přívoze, kde že jiMvozník, kdo ])oví? U milé si v krčmě hoví!
To má duše nevydrží, krev mi srdcem jde jak strží, hlava hoří, tělo vadne, buďto já, neb on ať padne!
Výsknu si naň, uslyší-li, výsknu si naň, počkám chvíli, žabím jej, až přijde k lodi ])roč mně za děvčetem chodí?
Proč mně chodí za děvčetem, jediným mé duše květem? Že mi je chce utrhnouti, dám jej rvbám v řece plouti.
NE\ÉRNY.
o varného jsem jezdce milovala, uzdu zlatou jeho koni dala, koni uzdu, jemu při rozluce kolem krku o\ila jsem ruce.
Sotva políbil mě, vyjel v luliv,
vyjel bez sedla a bez ostruh}-;
i tu uzdu mohl oželeti,
bez uzdy kůň mnohem lip přec letí.
V krčmu slétl jako ptačí peří, koně k sloupku uvázal blíž dveří, rudé víno dal si nosit v džbánu, od večera popíjel až k ránu.
Pil a ]iil, až zlatou uzdu propil, \(lo\-u krčmářku kol pasu choiiil, zřel ji v oči; nový clen když sivěl, znova zpil se, dřív než vystřízlivěl.
Rozkoše číš pil s ní vrchovatou, propil uzdu i mou lásku \-zňatou; za to ruce krku kol jsem s\-ila, \- tvář jej líbala — a uškrtila.
DVOJÍ \LÁHA.
ivodný sad a moje srdce dva jsou různé světy, ni i tam jsou pochovány dva líbL-zné květA'.
V rodném sadě na záhonku růžičku mám znylou, a v svém srdci nevěrnou jsem pohřbil svoji milou.
Znylou růži o\-lažuje \iáha skrytá \ mlze; hrob mé milé na dně srdce vlaží moje slze.
\ÁHU.
Váhu, milý Váhu, ty máš tisíc prahů, ale já jsem beden, mám práh jenom jeden.
Jdu-li přes něj domů, hned stotisíc hromů ze své hněvu strže žena vstříc mi vrže.
Všecka rozkvašena je ta mrcha žena, kdo nrě od ní zbaví? Kéž ji vlk udáví!
Vlk ji neudáví, ona neumlká, než by vlk ji polkl, spíš by polkla vlka!
ZOUFALY
Ole, s děvčaty hoši skáčou, a mé hněvy jiskry pláčou, hoří všemi myšlenkami, žena s jiným odešla mi.
Odešla mi tam tou hatí, vím, že se mi nenavrátí, odešla mi tamo k lesví a já žalost v srdci nesu.
Xesu žal, jsem láskou chorý, prchnu, budu chlapcem z hory; bvidu bloudit se sekerou, zabiju, kde potkám kterou.
Za své noci plné trudu na všech ženách mstít se budu, ať mě třeba hajduch chytí budu z pomsty radost míti.
POŽUNSKÉ ŽENUŠKY.
I ři ženušky jako l^x-ilí v Požuni jsem znal, když jsem pánům k \-inobraní na cvmbále hráL
Hrál jsim ]iánum na cvmbále, doliré \-íno pil, s ženuškami jako k\"ítí jsem se poba\'il.
První jako živé stříbro, zrak jí jenom plál, té jsem jednou při potkání políbení dal.
Hubička to byla žhavá, vonný růže květ, posavad mně po ní sládne roztoužený ret. -
! >ruhá byla Lipcjpa\-á, k schůzce jsem ji z\-al, dvakrát jsem ji usměvavou kolem pasu jal.
Milá objeti to bvla, ch\-ěla se mi hruď, když mi ňadry srdce tiskla; l>ožehnána buď!
Třeti byla jak beruška, učiněná clnost, ji jsem jednou z dobré vůle zahrál pro radost.
Byla tichá, klidná, vážná — té jsem opas sňal, ]iři měsíčku na \inici třikrát u ni spal.
JONAK.
1 okavad mládí vítězně v krvi i svak'ch mi \ýská, pokavad koně bujného lýtko mé krotí a stiská, pokavad z krve pučí mi zelené větve žití, chci míti vonný, žhavý květ, listy i plody chci míti.
Chci míti chýšku útulnou jak hnízdo pěnkavčí v klenu, chci míti družku veselou, ohnivou, švarnou chci ženu, chci míti víno vyzrálé s perel vždy šumným zdrojem, chci míti srdce jásavé s rozkoší zvučícím rojem.
Chci kolem sebe radost mít, štěstí chci vně mít i ve mně, chci v duši klasů bohatost i s viiní zorané země; zrozen-liž jsem, bych otročil? Kdo směl pak v život vratkj v hry okamžiku svévolném z klínu mě probouzet matky?
\LÍDNÉ KRČMÁRKY.
i\.dekoli jsme pili mnohé dny a týdny, všude byly, vůkol krčmářky k nám vlídný.
Statečně jsme pili, v^-bomě jsme spali, věru nás šuhaje pěkně milovaly.
Švarně milovaly, v pohár nalévaly, když jsme odcházeli, ještě peněz daly:
,,Přijdte, šuhajové, kdy se vám jen ráčí, při\ijejte k srdci, která se vám páčí.
Vhod-li není která, šuhajové, víte, za večera si nás snadno vyměníte.
My Vás pomilujem, jste-li láskou choří, naše ňadra hřejí, naše ústa hoří.
Naše ústa sládnou, naše oči svítí.
přijďte k nám, šuliajci, až se hvězdy znití.
Sladké milováni při vínečku ve dne, ale ještě sladší, když slunečko sedne."
TYS JAK SLUNNÝ DEN.
1 ys jak slunný den, já noc jak vlahá, považ, Katuško jen, moje drahá, kd3"bychoni se objali v tvém stánku, změnili bychom se do červánků!
Až bys pospala si jak noc v jaře, já bych přišel zase plný záře, zlíbal bych tě, dřív než měsíc zbledne, a čas z rána šel by na poledne.
Věru krásná jarní noc by byla, kdybys tisíckrát mne políbila! Věř, to políbení v jarní rose do hvězd vždy a vždy by měnilo se.
A kdyby ses usmála jen maně, slunéčko by vzešlo v jitra straně, vzneslo by se, plápolem by plálo a to žití rájem by se stalo!
ŽÁRLIVÝ.
Olabost nedá jíti noze! Umdlen stojím na přívoze, kde že převozník, kdo poví? U milé si v krčmě hoví!
To má duše nevydrží, krev mi srdcem jde jak strží, lilava lioří, tělo vadne — buďto já neb on ať padne!
Výsknu si naň, uslyší-li, výsknu si naň, počkám chvíli, žabím jej, až přijde k lodi, proč mně za děvčetem chodí?
Proč mně chodí za děvčetem, jediným mé duše květem? Že mi je chce utrhnouti, dám jej rybám v řece proutí.
U KRČMÁRKY
Z.apršelo, jen se lilo, srdce se mi zarmoutilo; promokl jsem, šatu želím, nevím, kde se obveselím.
Hej, v Trnavě v krčmách všude prodávají víno rudé. ale v jedné, zdali znáte, nalévají víno zlaté.
K čemu tedy hloupé nářky? V oné krčmě u krčmářky za chvílečku, věřím pevně, zmoknu vnitř a uschnu zevně.
Ej, což víc! Ať prší slapy; když mě ona v náruč lapí, za mžik vino zázrak koná: hořím já a hoři ona!
Noc se krátí, noc se chýlí. „Nechoď, nechoď," vdova kvíli, „nechod ještě, moje zlato, po dešti le v cestě bláto"
Nechoď, až zas bude suše, nechoď, nechoď, moje duše, nechoď, doble tobě radím, večer vše ti vynahradím!
Nechoď, nechoď, večer chutě, hubičkami opiju tě; promoklého z černé tuče přivinu tě do náruče!" . . .
Poslouchám, kůň skryt je v stáji a já v krčmě jako v báji, jako v báji, jako v ráji, andělé mi husle hrají!
Hrají, plaší dlouhou chvíli, až se doba v půlnoc schýlí.
třeba by — již hrají s pílí — černí cigáni jen byli.
A já uvnitř zmoklý vínem krčmářku si k ňadrům vinem; její oči zroATia srší a hubičky v tvář mi prší.
A tak činím z dobré rady; mám-li zmoknout, zmoknu tady; v dešti přejít devět lánů? Xe, radš zmoknu u cigánů.
I" cigánů, u krčmářky; tisknu bočky, líbám tvářky, piji víno v bázni boží a vj-spím se v jejím loži.
KORHEL.
ivorhel báča zle virobil, zbyl se kobyl, ženu dobil, mámu zbodal, chatu prodal, potom v hoře kůru hlodal.
BABA STAROST.
Ajta moje starost, baba kletá,
už mi zas prach s dýmem v líce metá.
Tmí s štěrkem na cesty mi dává, bláto na ně ze všad prihrabává.
Z dravcích drápů zrobené má hrábě; posvítím já šeredné té bábě.
Opiju ji nejžhavějším vínem, rozbij u jí lebku vzdorn klínena.
Zakleju ji navždy kletbou ráznou, od vína ji vrazím v bečku prázdnou.
Do řeky ji hodím: Hajdy k moři! Konec bude starosti a hoři.
Potom znova do krčmy si sednu: Hospodo, sem čerstva ještě jednu! -
HNÉV.
Všech upírů nejdravější zlý je hněv, nejjistěji ve dne v noci pije krev, pije krev a dusí ňadra napořád, jenom vínem přinutíš jej pokoj dát!
Staré víno to jen ničí srdce trud, jiné léky užívati zlý je blud; hněv je lstivý, chodí s tebou, kudy jdeš, jenom vínem ze srdce jej vyženeš!
A nemáš-li staré víno: dobrý lék u večer je od děvčete polibek, sladký, žhavý jako v září slunce žár, k osvěžení není taký nad pohár !
1 18
VESELE !
ri aslaře mám v předu, v zadu dudáka, proto v smutnou krčmu nic mne neláká; do pole se pustím, zajdu do boru, číšku nosím v k pse v torbě čutoru.
Kdo se snautku poddá, sám se utýrá, ph hudbě a víně žalost umírá; svět se divně motá, stár a slab je snad, kdybych nezpíval mu, byl by v bláto pad!
119
Hřejte tedy, hoši, vesele nám v let, nežli vrávoravý skutálí se svět; než obruče puknou z jeho útoru, číšku nosím v kapse, v torbě čutoru.
Pijte, nalévejte, pijte zas a zas, svět se divně vikle, hrozí zabít nás; chytněte jej v půli. mírněte ten rej. krčmářko, buď k vůli, hubičku mi dej!
ŽENA CIGÁNSKÉ KRVE.
Otatek měl a domek nový, podědil ho po tátovi; od otcova bratra strýka plemeňáče dostal býka.
Od pantáty dostal hřebce, oženil se, tančil křepče, dostal ženu. pěknou v líci. krasa\'ici, parádnici.
Měla na rtech sladká slova, co den chtěla býti nová, vše chtěla, co srdce snilo, peněz však už nestačilo.
A muž, aby hověl ženě, prodal něco každodenně; prodal louku, prodal pole. a les mladý nic než hole.
Prodal býka, prodal hřebce, koupil botky, koupil čepce, naposledy koupil šaty — ukradené za dukát}'!
Přišel hajduch: ,. Pomoc není, musíš se mnou do vězeni. zatím ženu na sirobě mladý sudí vezme k sobě."
iSIuž dokonal na žaláři, ženušce se dobře daří: kvetla, tloiistla, víno pila — potom v městě cigarila.
JAKÉ BY TO BYLO ŽIVOBYTÍ?
JL/ozněl ve vsi zvon, den zmírá, na pustě se mlha rozprostírá, sever dýše mrazi\'ými ústy, potulný vlk \y]e lačen j pusty!
Ať noc straší, nám se v krčmě jasni, pokud v džbánu víno jiskry básní; pokud ruce krčmářky je nesou, ať hruď zpívá, až se okna třesou!
Jen ať náhle, dbejte, pusty děti, jen ať srdce její neodletí za horárem mladým v staré hoře, pak bychom zde zahynuli v skoře!
123
Zda by někde krčmárka as jiná nosila nám. takového vína ? zda by sladila je svými ústy? zda by neutekla radost z pusty?
Žena z krčmy, z pusty všecko kvítí, jaké by to bylo hloupé žití? k čemu byly by pak naše hlavj'? Leda pánům hračkou pro popravy!
UPTR.
Všech upírů nejdravější zlý je hněv, nejjistěji ve dne v noci pije krev, pije krev a dusí, dáví, jenom starým vínem se ho zim ví!
Staré víno to jen ničí srdce trud,
jiné léky užívati, zlý je blud,
hněv je lstivý, chodí s tebou, kudy jdeš,
jenom starým vínem zas jej vyženeš.
A nemáš-li staré víno, dobrý lék, u večer je od děvčete polibek, sladký, žha\^'^ jako v srpnu slunce žár, k osvěžení není však, věř, nad pohár!
ČIKOŠ.
V pustě jsem zrozen, v pustě mám byt, sám jsem, mně v odpor všetečný lid. Pohorské houští, skrýš má — a hnu to je můj oblek, přítel m.i kůň!
Kůň prostý sedla, bez uzdy, ej, přes pustu v nej prudcí dává se rej, nad sedlo turecké jest jeho srst, jen sena odměnou kd\'ž mu dám hrst.
Na pustě vesel jsem, v pustě jsem vzrost, před sluncem, před deštěm širák mi dost, vesele pohlížím přes Dunaj v dál . . . hej, kdo je šťastnější, čikoš či král?
•sÁ:\i CHCI ŽENU, sÁ:\i chci koně!
v dědině jsi často, sám kde bývám, oknem krčmy do sině se dívám, zřím, jak usmíváš se na krčmářku a mé srdce hned je plno nářku.
V krčmě přenocuješ, já kde líhám, ale věz to, Bandi, že tě stíhám, chytnu-li tě, divý pusty hosti, ustelu ti v Tise do věčnosti.
Za ženou mi chodíš, vím to jistě, přes dunajské táhlé třasoviště, uvidím-li, jak se přes ně plížíš, tam kde uhlídám tě, hlavu snížíš!
-Dost máš jiných, vj^ber, což je o ně! Sám chci však mit svou, jak sám chci koně, nechci o ženu se s tebou dělit, raděj bych se do čela chtěl střelit!
Rozkatím se, rozbij u co v cestě, žabím chlapů, kdyby přišlo dvě stě. Sám chci ženu, sám chci svého koně, nebo zh\niout v lese na průhone.
Na průhone, kde se drvo kácí, kde nepějí děvčata ni ptáci, kde se nikdo zastaviti nechce, kde jen černý havran v noci křehce!
Sám chci s\é, nač cizí líbat v ústa; koně nemilého měj si pusta, jen co mé jest, miluji a jímám, z cizí fajkv sobě nezadýmám!
POSPĚŠ, KONI!
Omutno je mi, hlava se mi kloní, postůj, osedlám tě, milý koni, osedlám tě, hleď, jsme tady sami leč mé srdce je už za horami.
Za horami stoji u oblokvi, zrcadli se v holubicím oku, zrcadli se, ach, zde těžko je mi, pospěš, koni. než v něm utone mi.
Pospěš, než ji na dno srdce padne, dvě bude mít ona a já žádné, pospěš, pospěš, umru, pomoc není, své-li srdce za mé nevymění.
LABUŽNÍK.
riynu, dej mi číši vina, z Tokajského rád bych pil, churavim, má krev je líná, rád bych se zas uzdravil.
Nuž, zde pohár vrchovatý, napij se a vesel buď! . . . hle, jak jiskři zdroj ten zlatý, ve lva změní chorou liriiď'
Piji na tvé zdraví, malá, nejmilejší děvče z všech, abys mi se usmívala jako růže na ňadrech.
Z Tokaje však víno není, jež mi poctou přinášíš, ač se jeho září mění v křišťálovou ze skla čiš.
Tokajské to není zhola, ač to přece vzácný zdroj; myslím, že v něm ukryt z póla polibků tvých zlatý roj.
Ale duše žár v něm není, třeba zlatý lesk mě sved, proti tvému políbení trpkne sám tokajský med.
Proto mně jím není líku, nemať pravý ohně žeh, tvých-li se však dotknu rtíků, hned mám srdce v plamenech.
Tknuli se jich jenom maně, potácím se tam i sem, stal jsem se jím svrchovaně labužnickým pijanem.
Duch můj bouří, líce blednou; chceš-li mne zas hodným mít, ra svém srdci nech mě jednou prospat se a odporít.
KRČMA ZA DUNAJEIM.
V pustě nad Dunajem krčma slámou krj'ta, chodím Ice krčmářce, sotva ráno svítá.
V krčmu u Dunaje chodí také jiní,
se mnou krčmáika ^■šak nejlépe to míní.
Krčmářka sic xšecky starým vínem vnadí, ale číš mou tajně rudými rty sladí.
Rudými rty sladí, slunným okem jasní: ,,Ať se ti, šuhajko, o mně jednou zasní!"
,, Zasní se mi denně, ale nespínx v noci!" ,,Ej, šuhajko, tomu snadno odpomocí!
Když sesiví žluté i; Dunaje koře, přijdi pod okénko, šuhaji můj, v šeře.
Ale nechoď s jiným, k čemu také páru? Sladšího dám vína z lepšího poháru.
Sladšiho dám vína při měsíčné záři,
usneš na mých ňadrech lip než na polštáři!"
Chodím v krčmu denně po tom vínku planu, chodím za večera, odcházím až k ránu:
Odcházím až k ránu, když už vyjasníno, u jiných jsou břečky, u milé je víno!
NALEJ !
Krčmáři, iialej, ale věz, že posavad jsem bez peněz; za týden — poctivý jsem chlap, dám všecko — ne-li, pak mě zabl
Zab mě a navždy budem qiiit, jak ne, mě můžeš pověsit, leč zaplatím a všecko dám, sám sebe židu zaprodám.
Dám chaliTpu mu, dám dvě krav, dám polní nářadí, dám brav i ženu přidám; pro tu as mi všecko i s ní vrátí zas!
MEZI JÍZDOU.
Žvasta vme se! Zde je věch, tož víno, jaké asi? Bohu poručíno, kdo je v cestě žízniv, málo žádá, jen když krčmářka je točí mladá.
Plná číše zdárným bude líkem, osladíte-li ji tím svým rtíkem; výborné je; vrávorám, ej ruče chytněte mne, drahá, do náruče!
Hlava se mně točí, hynu, chvatem ustelte mi na svém srdci zlatém, ať mne spánek v sedmé nebe nese, buďte milosrdná, smilujte se!
NEBE.
1 y vroucí objetí máš hříchem? To s iitrpným jsem výslech' sn lehem; nač v nebi po smrti mám býti; když mužem' za živa je míti?
Spěš do nebe — mé do náruče — mé srdce na vrata mu tluče, já vím, že Pánbůh sám už velí, by andělé nám otevřeli.
136
UČENÍCI.
Jede horský jonák vesel s polí, nejhezčí on chlapec na okolí, jede vesel, do lesa se dívá, jeho milá shlédla jej a zpívá.
Zná ty písně jonák; hruď se třese, z lesa dívčina mu kytku nese, vzal si kytku jonák, vztáhl paže, na kalůpek ozdobou ji váže.
Jede: plove jako ryba v toku, večer zulíbá ji při obloku; jede vesel, směje se a hvízdá, že skrivánci vylétají z hnízda.
Vylétají z hnízda, k němu letí, \'ybízejí mladé svoje děti: „Spěšte, děti, než se začne stmívat, přiučte se od jonáka zpívat.
Pojďte rychle, pějte na svém hnízdě, vše, co hvízdal jonák při své jízdě, pějte, že se v horách sníh už tratí a že jaro dojista se vrátí!"
'3«
koRenAč.
U Tarčalu na kopečku roste \áno kořenáč, koupím si ho věru bečku, ale nevim kdy a zač.
Prstů pět už měl bych na ni, přidám k prstům ještě hmat, s chlapci druhy na Kriváni budem pit a hodovat!
H\ĚZDY
■IVlne všeho světa všechen lid o volnost nemoh' oloupit; jak neoraná niva vždy tyl jsem od jakřiva.
A všechen lid a všechen svět ten urvat nemohl mi květ — ač hrdá jsovi má slova — jsem švarná z krčmy vdova.
Dřív byl mou síní les i lán, teď na vždycky jsem ukován své ii^ilé oblou paží a pouta ta mě blaží.
Dřív byl jsem jezdcem rychlým tak, že nemoh' dostihnout mne pták, teď zastavit mě nutí mé vdovy povzdechnutí.
Dřív od večera v bílý den zřel v hvězdnatý jsem noci sen, teď nechať svět se mračí, jen dvě mi hvězdy stačí.
Dvě hvězdy pouze, její zrak, ty zjasní každý duše mrak, co ještě zapotřebí, jsem v krčmě jako v nebi.
ZLATA \'DOVA.
Z,laté oči v různé tváři, zlaté broskve v bílém
klinu, pozvala mne zlatá vdova ku zlatému v krčmě
vínu; s lící zlatým usmiváním dala mi je v zlaté číši a já tonul v jejích očích jako v zlaté nebes
říši.
Zlatá vdovo, zlaté \íno v zlaté číši zlatě hoří, a mé srdce hoří spolu v krásy vaší zlaté zoři, dnše má je všecka spita, srdce mé je žárem
jato, dejte \'íc mi, nejen víno, nejer broskve, moje
zlato!
142
Dejte rtů svých oheň zlatý, dejte zlaté
obejmutí, bez těch \-ino i ty broskve nejsou pro mne
pravé chuti; nechtě mne v tom obejmutí od červánků v jitro
zlaté, vzplanem jak dvě zlatá slunce, v lásce v štěstí,
uhlídáte!
Ach, já vím, že sladší ještě — zlatá vdovo — darv máte'.
ZBOJNÍKOVA MILÁ.
Zamiloval zbojník švarnou vdovu, u vody jej lapli do okovu, hynek zbojník, strádá v trudném snění, ukovaný k špalku ve vězení.
Hyne zbojník, strádá, málo dbalý, že ho v komitétu ukovali, hyne ňadry, pláče, kvílí znova, mlá že ho prozradila vdova.
Jen až hněv jej vzkřísí v živém rovu, uteče a vyhledá tu vdovu, a než počne novou zradu snovat, tisíckrát jej musí pomilovat.
ISIusí při něm toužit při hvězd záři, jak on po aí toužil na žaláři: musí od něho mít důkaz pádný, milovat jak on že nezná žádný!
HŘEJ, cigáne:
rirej, cigáne, celá ves ať slyší, chci za tebou skákat s plnou číší, s plnou číší, s plným vína džbánem, hřej, cigáne, před Eržiným stanem.
Hřej a hřej, ať třeba o tom neví,
ať jí nikdo lásku neprojeví,
ať jí nezjeví též moje žaly,
že mne, chlapce s hory páni jali!
HŘEJ, CIGÁNE!
II.
Hřej, cigáne, rychle, fresko,
nohy touží v let,
ať má hlava, jež se kloní
vytýčí se hned,
ať naé srdce čardáš tančí,
ať nemusím snad
sklopit oči pod širákem
a snad zaplakat.
Nehřej mi tu rozplakanou,
veselou mi hřej,
žalost má i radost naoje
chtí se (láti v rej ;
hřej, ať se tu nerozpláču,
ať radš zazpívám,
hrst měďáků za tvou práci
na víno ti dám!
146
Vše ti dám, jen něco nechám
pro příhodu zas,
jestli svět mne mrzet bude:
pevný na provaz,
aby ona nemyslila,
že jsem teskliv byl,
když jsem v krčmě při cimbálu
rudé víno pil.
Rudé víno popíjel jsem,
byl jsem samý zpěv,
mnil jsem, z klamného že toho
srdce piji krev;
že jsem zpil se jeho jedem
a že jeho kvas
přivedl mne k sešílení —
a pak na provaz.
v tokají.
v Tokaji, kde Tisza s Bodrogem se spájí, všecka děvčata mne věru rády mají, všecka děvčata tam po tokajském k\-etou, všecky ženušky mi tamo hlavu pletou.
V Tokají, v Tarzálu roste víno žhavé, žhavé jsou tam ženy tváře usmívavé, leč já dobrý chlapec nezkušený, mladý, jakou bj^ch si vybral, nevím sobě rady.
Nevyhlížej ; srdce počne se ti svírat, poceluj hned první, jenom nevybírat; ty ostatní rády přání tvému zhoví, jen až družka družce o tvé touze poví.
148
v Tokaji, v Tarzálu, všude réva sladká, všude dobrá srdce, všude líčka hladká, tam budu mít cimbál, ženky, víno, to ostatní budiž bohu poručíno!
Jestli černovlasou, nebo snad tu rusou, jestli snědou v tváři, neb tu s rudou pusou, nejdřív tu, pak onu, jak ti která padne, má-li žhavé oči, má-li líčko ladné.
Neber podle očí, neber podle líce, vyber, která v lásce objímá tě více, která k tobě přijde na vinici v touze, která celu je tě vesele a dlouze!
Které milovat mám, nevím zhola věru, přemýšlím a zkoumám, tak i tak to beru, ale k rozhodnutí nemohu se zmoci — snad Tokajské ve dne a Tarzálské \' noci!
HROZBA.
Víno vždy mne láká k zléiru, dozajista pomstím se mu, ať se mračí nebo směje, vj^pijn je do krůpěje.
Vypij u je z beček, z ílaši.
potom mne už nepostraší,
od něho se ani nehnu:
umru, k prázdným lahvím lehnu.
150
POr^ISTBI SE!
Uivíte se, co se ze mne stalo? Víno mi to, věřte, udělalo. Hanbu tržím, lidé se mne štítí Pfuj, to věru jinak musí býti!
Zlořečené víno, pekla liosti, stát chci proti tobě bez milosti, projdu za tebou vše světa říše, vj^piju tě do poslední číše.
.t.
HNÉ\' KAMARÁD.
r roč se v dlaně hlava moje skládá? nad Hněv nemám, v světě kamaráda; rad vše věrnější mne neopustí, •od malička bylo mi s ním růsti.
Od noalička stejnou cestu máme, černé chleby věrně se mnou láme, stejné se mnou řeže v lese hole, když nás z vesnic psy štvou v šíré pole.
Vím, že kdybych teskliv skočil v řeku, vytáhne mne na břeh, ač ne k deku, vždy je se mnou: v sdílnosti i v muce, ■do hrobu s ním půjdu ruku v ruce.
Známe se už dávno, mnohá léta, dětmi šli jsme do širého světa, také z něho cestu najdem záhy, viď, můj Hněve, kamaráde drahý!
CHLAPEC Z HORY. I.
Fo dvacet krásných, volných lot byl palácem mým celý svět, teď v žaláři jsena dlouhý rok a nesmím z něho ani krok.
Jsem uvězněn a v řetězích, že z magnátových plných líh řad pšeničných jsem snopů xzal a v jeho zámku sladce spal.
\'šak brzy uteku, já vín\, ty řetězy v čas přerazím a do hor ptákem dám se v let a mým celý bude zas svět.
A mým, ať chce neb nechce pán, zas zlaté pšenky bude lán a jeho ženy sladký vděk — a magnátem můj potomek.
CHLAPEC Z HORY. II.
v^hleba lační psi a řádu vždy mi v cestu vyběhnou, ať se kam chce oko nese, ať se kam chtí nohy hnou.
Chleba lačni psi a řádu vždy za sebou v patách mám, leč zlatými sny své duše zlé ty šelmy krotivám.
Než jich tlamy nenasytné chvilky nechtí odpočít, nejen zlaté sny mé duše, i mé srdce touží mít.
Jak je skrotit? Pádnou pěstí? naplivnout jim v rudý zrak? To ni ono nevzpomáhá, ze psa tiui jen roste drak.
Chleba lační psi a řádu, skrotím já vás v krátký čas; hodím vám s\ůj otráven}-, bídný život na pospas. —
zbojník odhodlaný
ÍN ebe jako z olova je slito a vše vůkol nocí obemknuto, báča sever v skalách zlostně vzlyká, v mračnech bleskn zlatý had se smyká.
Dědiny-li dojdu brzy asi a z beťárské kohos najdu chasy; krčmu najdu-li, kde cigán hude, vina číš a děvče-li tam bude?
Nenajdu-li, dám se rovnou k lesu, nač pak těžkou valašku si nesu? na mechové uhostím se lože, než mi kohos pošleš, hodný bože!
156
často volaři zde voly vedou. Často páni na hody tu jedou, a já třeba s čerteni vyjdu v sázku, že zde někdo zbude bez opasku!
A jestliže hajduci mě lapnou, ať tři na jednoho, všickni skapnou, neskapnou-li, budu chlap jalc svíce, až mne sejmou brati s šibenice. —
1:7
CHLAPEC Z HORY.
Otrádáml Bůh mne zapomíná, napořád jsem hnán a štván; dám-li si dát číši vína, bývám břečkou oklamán!
Sotva jaro započíná, v toniky spěchám s návrší; dám-li si dát číši vína, mračno mi v ně na prší.
V letě vázne noha líná, vedro svěžest ubíjí; dám-li si dát číši vina, slunce mi z ní upíjí.
Jeseň ani neusíná, vždy mne bouří provází, dám-li si dát číši vína, prach mi do ní nahází.
Zima, dnem i nocí jiná, ráda u mne hoví si; dám-li si dát číši vína, sněhem mi je pomísí.
Zda mne osud neprokliná ? k čemu nést tu věčnou tíž? dám-li si dát číši vína, poslední to bude již'.
Ať se jak chce duše vzpíná, ze všeho jen žalost mám; dám-li si dát číši vína , jed si k němu přimíchám! —
HODNÝ míly
Z,enské pokolení, zda je znáte? Mé podvedlo žen už padesáte; v každé, v každé byla duše černá, první po půl stu však byla věrná!
Chvála bohu, aspoň jedna juilá, aspoň jedna ze všech hodná byla, aspoň jednu tedy, chvála bohu, aspoň jednu ze všech podvést mohu.
OBSAH.
Průvodem 5
Horský jonák f>
Tatry 8
Dunaj 10
Velký pán 11
Láska 12
Divný milý 13
Družné štěstí 14
Snoubenci 15
Němá láska 16
V podzim jsem tě poznal 18
Posvěceni 20
ŠiUm 21
Opatrná 22
Tys můj svět 23
O Beúovských Janu 24
Roztoulaný 27
Na horské pastvě 28
Večer v polich 31
Májová noc 35
Lepši zdoba 34
Urvaný květ 35
Réva milenka 36
Kdyby 37
Shořím 38
Růžová klec
39
Viska bez chlapců 40
Raněný 41
Tak nebo tak 42
Bez soupeře 43
Pěkné konání 45
Divoké srdce 46
Chytré slunce 47
Něco za něco 48
Kouzelné oči 49
Záhady 5°
Milý koníček 52
Černé oči 53
Na rozcestí 54
Nedbám 56
Švarné děvče 57
Jedna duše 59
Bez hocha 60
Přání i obava 61
Přec závistivý .62
Studně 64
Přijď na salaš 65
Hodná milá 66
Ostýchavý 67
Teskný zpěv 68
Léto 69
Šťastná nevěsta 71
Po sobáši 73
Bezstarostný 75
Štěstí . .' 77
Švarná ženka 79
Mladožínka 80
Zasvitlo slunéčko 82
Smutný oráč 83
Postní rozjímání 85
Pusta 87
Vlaštovičkám 88
Náhrada 89
Medové květy 90
Nač dbáti 91
Zbožný 92
Nesmířený 94
Podvodný milenec 95
Smutno, teskno 96
Ukvapen 98
Na přívoze 100
Nevěrný loi
Dvojí vláha 103
Váhu 104
Zoufalý 105
Požunské ženušky 106
Jonák io8
Vlídné krčmářky 109
Tys jak slunný den lu
Žárlivý 112
U krčmářky 113
Korbel ii5
Baba starost 117
Hněv 118
Vesele 119
Žena cigánské kne . . .121
Jaké by to bylo živobytí 123
Upír 125
Cikoš 126
Sám chci ženu, sám chci koni' 127
Pospěš, koni 129
Labužník 130
Krčma za Dunaj<:-in 132
Nalej 134
Mezi jízdou 135
Nebe 136
Učenici 137
Kořenáč 139
Hvězdy 140
Zlatá vdova 142
Zbojníkova milá 144
Hřej, cigáne 1 145
Hřej, cigáne II 146
V Tokají 148
Hrozba 150
Pomstím sel 151
Hněv kamarád 152
Chlapec z hory 1 153
Chlapec z hory II 154
Zbojník odhodlaný 156
Chlapec z hor^• 158
Hodnv milv 160
163
|
^ |
o o |
|
|
1 |
= ^ |
|
|
LLl ■»— |
||
|
1 |
$ — |
—— 1— o |
|
1 |
IU = |
=tn |
|
^B |
>=^ |
— O ^ |
|
^ |
(fí — |
|
|
'n |
z — |
^^ii_ |
|
m |
^= |
_i |
|
Hj |
o |
(/> o |
|
^ |
Q = |
^ |
|
1 |
1— ^= |
— 25 " |
|
_| |
■<" |
CD o UJ |
|
s |
_l — 1-^ |
=^1 — ^ |
|
1 |
ZD = |
=S^ |
|
■ |
Q co |
ifc3iříZ0- '^'W'
m-m'
Wf^wt^
ml .*
ik^..m.
mm
l:^:-^
m 'm
\^^i ^-M: ^ --^^
mj^m.
0 *
m Igř l» • m m m
f0i^ 'i0 ."^
m ■'*'^ ** ' -jgto ^ «i «*
A^^ '\ 'laik '<*» ..JT 1^ "^m '».' -^l *
■'■Mm ^iWh ''^P' r '■^m 'VP '^í .-^^l
!^- :im m *»["
■^ :j0 mi*
^ lÉ* *•. ^[^ ^ .M» *>P «»[«
mTm *»_*■[ '^
•I li
' ' 1 ' t I
M'
«^'" |M^
lni
^^;"^';M I*
mm" '^'^
«» mi m . m..
m.
Pil
^ mm 4M \^ ^ «» «» ^
» m m .»
. I*. *•; ^
jM' ai^ :?iř 4 m m:
M
4gkiivJ:
1,
lil
|
■ IkHH |
|
■ ■■■ ■ ■■■! mm m. |
M^^W" '
w