9 19894010 LŽÍ LL VOV O1NOHO1 4O ALOGSKIM 8 c PRAZE - ZOOLOGICKÉ ODDĚLENÍ LA VÝVOJ OPIC A ČLOVĚKA NÁRODNÍ MUZEUM V PRAZE Dlouhodobá výstava Zoologického oddělení m w vw Výstava podávající přehled řádu primátů a osvětlující vývoj číověka, jako živočišného druhu OBSAH KATALOGU VÝSTAVY 1. Původ a přehled podřádu poloopic PROSIMIALE 2. Původ a přehled opic ANTHROPOCIDEA Opice širokonosé PLATYRHINA Opice úzkonosé CATARHINA AUTOR KATALOGU VÝSTAVY Dr. Otakar Štěpánek odborná spolupráce Dr. Ludmila Malá Dr. Jan Hanzák VÝTVARNÉ ŘEŠENÍ VÝSTAVY Arch. V. Hainall „eX3A0|2 poand eu 9x8) O|)9AS OUJZIA opng“ simuva Ha Původ řádu primátů. Vedle starších a po mnohých stránkách primitiv- nějších savců vejcorodých a vačnatých objevují se už v starší době křídové, tedy asi uprostřed druhohor, vyšší savci placentální, u nichž mimo jiné progresívní tělesné znaky nacházíme i dokonalejší ochranu a výživu plodu, lepší spojení s matkou, ve formě tak zvané placenty. Proto je nejsprávnější vy- jádřit i ve vědeckém dělení třídy savců tento základní vývojový charakter i v no- menklatuře důsledným zaváděním jména EUTHERIA (savci vyšší) pro všechny savce placentální. Zprvu to byla zřejmě drobná zvířata, často jen velikosti potkana s ostrým početným chrupem, který upomínal na chrup dnešních hmyzožravců (INSECTIVO- RA). Poněvadž tito druhohorní savečkové dali vznik jak dnešním hmyzožravcům, tak i ostatním řádům vyšším savců, nazýváme je prahmyzožravci. Dodnes upomínají ve své kosterní skladbě někteří primitivní hmyzožravci na tyto své druhohorní a raně třetihorní předky a můžeme je snad považovat za přímé, jen málo pozměněné potomky některých druhů prahmyzožravců. Jsou to například africký rod vydříků (POTAMOGALE), madagaskarský tanrek (CENTETES) a několik jiných. Zatímco uvedené rody jsou potomky prahmyzožravců žijících pozemním způ- sobem života, žila již v třetihorních pralesích jiná skupina obývající výlučně stromy a ve své tělesné skladbě podstatně přizpůsobená stromovému (arborikol- nímu) způsobu pohybu. Stálý pobyt ve větvích vysokých stromů nutil k vývinu chápacích prstíků, nebo speciálně upravených kožních padáků a změnil ovšem pronikavě zevní tvar těla těchto savečků. Došlo k specializaci pro pobyt ve výškách a u jedné skupiny, dnes žijící v pralesích Malajska, Filipín a Sundského souostroví došlo dokonce k vývinu padákovitého zařízení v podobě kožního zá- hybu, který se táhne od krku, objímá přední i zadní končetiny až ke špičkám prstů a končí na špičce ocásku. Tito primitivní hmyzožravci se mohou pohybovat od horní větve k dolní padákovitým letem a známe je pod rodovým jménem letušky (CYNOCEPHALUS). Zajímají nás proto, že pro celou řadu osteologic- kých znaků byly letušky dříve řaděny do přímé blízkosti poloopic. Dnes pro ně, jako pro velmi specializovaný typ, jehož příbuzné formy známe už z eocénu, stanovíme zvláštní řád DERMOPTERA. Podobnost s netopýry je pravděpodobně jen povrchní, vyvolaná podobným způsobem života a představují skutečně spe- cializovanou skupinu prahmyzožravců. V téže oblasti žije stromovým způsobem jiná skupina drobných savců, zevně připomínající naše veverky. Hmyzožravčí chrup jasně však ukazuje jejich příbuz- nost s řádem INSECTIVORA a byli proto dříve zařazováni přímo do zvláštního pod- řádu hmyzožravců. Nazýváme je tany a moderní, autoři, jako např. Simpson (1945) je kladou pro celou řadu znaků (např. prstencovité očnice) přímo na za- čátek řádu primátů. U jiných autorů je vyjádřeno zvláštní postavení tan tím, že pro ně stanovili zvláštní podřád PRAEPRIMATES, což bychom mohli česky vyjádřit jménem předprimáti. Čeleď tanovitých TUPAIDAE zahrnuje jen nevelký počet druhů v několika rodech, jako například tanu indickou (TUPAIA TANA), nebo podobnou tanu malajskou (TUPAIA FERRUGINEA), které žijí od Burmy až po Sundské souostroví. Tany žijí v pralesích, za pomoci velmi pohyblivých prstíků s dlouhými drápky a dlouhého ocásku obratně šplhají ve větvích a potravu si přidržují v prstech předních končetin. Nejstarší zástupce tanovitých známe už z oligocénu (MONGOLSKO, rod ANAGATE). V každém přípa- dě můžeme tany považovat za poměrně málo pozměněné potomky arborikolních prahmyzožravců, kteří dali vznik primitivním poloopicím a jsou tudíž VÝCHOZÍM VÝVOJOVÝM ČLÁNKEM PRO CELÝ ŘÁD PRIMÁTŮ. Řád primátů (PRIMATES). Zakladatel novodobé klasifikace obratlovců, švédský zoolog Karel Linné stanovil pro poloopice, opice a člověka zvláštní řád, který nazval PRIMATES, vzhledem k smyslové a rozumové dokonalosti jeho pří- slušníků. Původně zařadil sem i netopýry, což byl ovšem omyl. Řád primátů zůstává v platnosti dodnes a bude na místě, předešleme-li zde několik řádek charakteristiky této skupiny. Jak již bylo řečeno, linnéovský název měl vyjádřit představu řádu nejdokonalejších savců, neboť ani Linné se už nebál zařadit sem i člověka. I když dnes víme, že některé anatomické vlastnosti primátů, včet- ně člověka, nepatří právě k vrcholu vývoje po všech stránkách, přece jen je nutno souhlasit s Linnéem při stanovení mimořádné skupiny primátů s ohledem na značný vývin mozku a tudíž i rozumových schopností. Vedle uvedeného zna- ku liší se primáti od ostatních savčích řádů několika dobře definovatelnými znaky. Je to především tvar končetiny, zvláště přední. Prsty jsou dlouhé, po- hyblivé a chápavé, u velké většiny druhů jsou zakončeny místo obvyklého úzké- ho drápu širokým plochým NEHTEM. Proto bývá užíváno pro řád v češtině též označení nehetnatci. Zvláštní postavení palce umožňuje primátům, že se vytváří více či méně dokonalá RUKA, schopná opozice palce a jeho postavení proti ostatním prstům. Zvláště u vyšších primátů, u opic, je vytvořena ruka po- dobného tvaru a částečně i podobné funkce jako je ruka lidská. Počet mléčných žláz je omezen na jediný pár umístěný na hrudi. Očnice na lebce jsou namířeny dopředu a zpravidla vyvinuty v podobě uzavřené jámy, nebo alespoň uzavřené- ho prstenu. Namíření očí dopředu umožňuje primátům daleko lepší soustředěné vidění a spolupráci obou očí při vytváření obrazu. U vyšších primátů má obli- čejová část lebky vývojovou tendenci ke zmenšování a počet zubů je obyčejně 32—36. Původ poloopic (PROSIMIAE). Z prahmyzožravčích forem, popřípadě z arborikolních savečků typu dnešních tan vznikly, snad už v období paleocénu typy, které řadí někteří autoři již mezi primitivní poloopice. Je to například raleocénní INDRODON MALARIS, nebo spodnoeocénní PLESIADAPIS. V každém případě to byli arborikolní savci, velmi blízcí dnešním poloopicím. Tyto druhy žily v třetihorách na daleko větší rozloze než dnešní poloopice, takže například nejstarší zbytky známe ze severoamerického a západoevropského eocénu. Podle některých badatelů je těmto primitivním poloopicím snad nejbližší recentní ksukol ocasatý (DAUBETONIA MADAGASCARIENSIS), který však úpravou chrupu a prstů představuje na druhé straně druh silně specialisovaný ke způ- sobu života, především ke způsobu přijímání potravy. Podřád poloopic dá se cha- rakterizovat jednak přítomností 36 zubů v protáhlé tlamě a souvislostí jámy oční s jámou spánkovou. Je zde však celá řada výjimek, takže podle některých autorů je tento podřád skupinou umělou a bylo by správnější nahradit ho ně- kolika samostatnými podřády. V každém případě můžeme zde rozeznávat jak podle vývoje, tak i podle anatomických znaků dvě přirozené skupiny, u nichž je celkem pro náš účel lhostejno jaký stupeň systematického žebříčku jim při- dělíme. Jsou to především vlastní poloopice (LEMUROIDEA) s nejprimi- tivnější formou placenty, které můžeme odvozovat od druhů, jichž zbytky známe z amerického eocénu a které řadíme do čeledi NOTHARCTIDAE a z eocénu evropského z čeledi ADAPIDAE. Tito třetihorní lemuři byli menší savci velikosti veverky až vřešťana. Jejich chrup byl složen ze 40 zubů, které byly ve své stavbě velmi primitivní. Mozek třetihorních poloopic byl podstatně menší než u dneš- ních druhů a jevil zřetelně nižší stupeň vývoje. Druhou skupinou poloopic jsou nártounií (TARSIOIDEA) s daleko dokonalejší placentou, blížící se poměrům známým u opic. Příslušníci této skupiny žili už ve spodním eocénu jak v Evropě, tak i v Severní Americe. Vesměs to byla malá zvířata, jen zřídka větší dnešního nártouna. U všech jsou očnice nápadně velké, takže vyplňují větší část obličejové partie lebky. Z třetihorních nártounů zde uvedeme rod OMOMYS ze spodního eocénu Wyomingu, rod TETONIUS ze stejných vrstev, z Francie pak rod PSEUDO- LORIS a mladší MICROCHOERUS. Přehled poloopic. Dnešní poloopice jsou vesměs plachá noční zvířata, která se tiše pohybují v korunách stromů, hledajíce si různou potravu jak rost- nám linnou, tak i živočišnou. Ú některých druhů je nápadný pomalý a jakoby váhavý způsob pohybu. Celý den prospí stočeny do klubíčka v úkrytu větví, nebo v du- tinách stromů a teprve za večerního soumraku se probouzejí. Dostanou-li se přes den náhodou na prudké světlo, lhostejno, zda přirozené či umělé, rychle se z jeho dosahu snaží odklidit. Jejich veliké, tmavé oči nesnášejí světelné pa- prsky a při prudkém osvětlení silně slzí. Za tmy oči lemurů světélkují, jak zjisti- li všichni, kteří měli příležitost poloopice v přírodě či v zajetí pozorovat. Roz- množování poloopic je velmi pomalé, neboť samice rodí u většiny pouze jediné mládě, jen u některých příslušníků rodu Galago jsou pravidelně dvě mláďata a zcela výjimečně tři. Dnešní zeměpisné rozšíření poloopic je silně omezeno proti dřívějším obdo- bím. Většinu druhů nalezneme na ostrově Madagaskaru, který je tím pověstný, část druhů přechází i na africkou pevninu a jen několik dosahuje západních oblastí Afriky; několik druhů pak obývá indomalajskou oblast a to jak pevninu, tak i přilehlé ostrovy. Z čeledi lemurovitých (LEMURIDAE), která je omezena ve svém výsky- tu na ostrov Madagaskar, uvádíme především lemura vari (LEMUR VA- RIEGATUS), známého též pod českým jménem muna pestrobarevná. Vari má protáhlou tlamu podobnou liščí, chvostnaté boltce a dlouhý huňatý ocas. Jeho ba- revná srst je měkká a velice bohatá. Na ostrově Madagaskaru žijí ještě další druhy lemurů z tohoto rodu. Bylo jich celkem popsáno 38, ale zdá se, že je možno všechny převést na šest druhů. Z jiných rodů uvádíme rod Lepilemur (L. MUSTELINUS). Zvláštní úpravou prstů se odlišuje od ostatních poloopic indri korunový (INDRI BREVICAUDATUS), u něhož srůstají prsty do podivných chápavých kleští, jimiž se ovšem indri bezvadně přidržuje v korunách stromů. Žije společensky v pralesích na západní straně Madagaskaru a podle jeho nevelkých očí můžeme soudit na denní způsob života. Je to zvíře velice přítulné a lehko přivyká i lidem. Hovové ho prý chovají dosti často v poloochočeném stavu ve svých domech a uží- vají k lovu ptáků. Ocas je u této největší poloopice zakrnělý, na rozdíl od pří- buzného příslušníka čeledi INDRIDAE, muny věncové (PROPITHECUS DIADE- MA), která má dlouhý ocas. I tento druh je denní a je znám schopností skoků dlouhých až deset metrů. Celkově upomíná muna věncová v celé své postavě, úpravě nohy i ve způsobu života na opice. K téže čeledi patří ještě jeden noční madagaskarský zástupce, známý pod jménem avahi (LICHANOTUS LANIGER). Jednou z nejprimitivnějších poloopic je ksukol ocasatý (DAUBENTONIA MADAGASCARIENSIS), který tvoří nejen zvláštní čeleď Daubentoniidae, ale i samostatnou skupinu uvnitř řádu. Byl objeven teprve r. 1782 francouzským M-N< badatelem“ Sonneratem na západním pobřeží Madagaskaru a byl pro zvláštní úpravu chrupu dlouho považován za hlodavce. Má totiž bezkořenné dlátovité řezáky a velkou mezeru mezi nimi a stoličkami. Teprve Owen na základě di kladného studia kostry zařadil ksukola definitivně mezi poloopice. Zatímco ně- které znaky ukazují na druh velmi primitivní, jsou končetiny naopak velmi spe- cializované pro vybírání hmyzích larev ze stromové kůry a podávání potravy do úst. Prsty ksukola jsou totiž nápadně dlouhé a zakřivené, přičemž zvláště u prostředního prstu jsou poslední články velice prodloužené a lysé. Na zadních nohách je nehet vyvinut jen na palci, kdežto ostatní prsty jsou vyzbrojeny drá- py. Načervenalé vypoulené oči jsou přizpůsobeny vidění jen za noční tmy. Ksukol je zvíře stále ještě vzácné a ve sbírkách muzeí jen zřídka vídané. Na africké pevnině a v oblasti indomalajské žijí zástupci další čeledi outlo- ňovitých (LORISIDAE), kam patří celá řada rodů od štíhlých outloňů (rod NYCTICEBUS) až na zavalitá gala ga (rod GALAGO). Největší z afrických po- loopic z této skupiny je šedavá komba ušatá (GALAGO CRASSICAUDATUS), která žije v lesích východní Afriky. Galaga mají poměrně největší mozkovnu, velmi krátkou tlamu a představují progresívní typ poloopic. Jsou proto oddě- lována velmi často do zvláštní čeledi GALAGIDAE. Některé druhy této skupiny zasahují ve svém rozšíření až do západní Afriky; z kamerunských pralesů při- vezl do sbírek Národního muzea zvěčnělý Alois David před druhou světovou válkou podivnou poloopičku potto (PERODICTICUS POTTO), která se vyznačuje vlnatým kožíškem a rovným drápem na druhém prstu. Do zvláštního podřádu oddělujeme pro mnoho anatomických znaků čeleď nártounovitých (TARSIIDAE), kam patří jediný rod nártoun (TARSIUS). Systematika tohoto rodu rozšířeného na Sundském souostroví a Filipínách je dosud nepřesně zpracována a podle některých autorů patří sem sedm, podle jiných pouze tři druhy. Nejtypičtější je nártoun okatý (TARSIUS SPEC- TRUM), který žije na Celebesu a několika jiných ostrovech. Z anatomie nártouna víme, že je po mnohých stránkách dokonalejší než ostatní poloopice, takže byly vysloveny i teorie, přivádějící předky nártounů do přímé souvislosti s předky hominidů (tudíž i člověka). Zastáncem této teorie byl anglický anatom S. Wood- Jones. Počet zubů je zredukován pro krátkost čelistí na 34 a očnice jsou tak veliké, že vyplňují větší část obličejové partie lebky. Velmi nápadná je i podivná úprava prstů, které jsou velmi tenké, pokřivené a na konci rozšířené v přísavné terčky. Nártouni jsou noční, nebo soumraková zvířata žijící po párech v prale- sích. Živí se hmyzem a drobnými plazy. Původ opic (ANTHROPOIDEA). Zdá se, že to byly právě tarsoidní formy poloopic, které daly už v eocenu vznik prvním dokonalejším primátům, jimž ří- káme souborně opice. Tak například ve spodním oligocénu egyptském byly nalezeny zbytky nevelkého primáta, který byl označen jako APIDIUM PHIO- MENSIS a jiného označovaného vědeckým názvem PARAPITHECUS FRAASI. Oba nálezy jsou však doloženy pouze spodními čelistmi, u Apidia dokonce jen frag- mentem se čtyřmi zuby. V třetihorách je to již celá řada rodů, dokonce i některé dodnes žijící, jako například rod makaků. Vznik opic starého světa, čili takzv. opic úzkonosých dá se tedy celkem dobře odvozovat od tarsoidních poloopic. Poněkud těžší je to s výkladem původu opic nového světa (širokonosých), kde je paleontologických nálezů dosud velmi málo. Dá se předpokládat vývoj od starobylých severoamerických NOTHARCTIDŮ, jichž sporé zbytky byly nalezeny v eocénních vrstvách. Mnoho znaků na kostře jihoamerických opic ukazuje rov- něž na vzdálené předky ze skupiny tarsoidních poloopic. Přehled opic širokonosých (PLATYRHINI). Opice širokonosé, kterým říkáme někdy též opice nového světa, vyznačují se celou řadou znaků ukazujících na nižší vývojové postavení, srovnáváme-li je s opicemi úzkonosými. Především je to tvar a šířka nosní přepážky, která je tak široká, že nozdry jsou od sebe oddáleny a směřují svým vyústěním na stranu. Také velikost a vývoj mozku jsou podstatně odlišné a evolučně nižší než u druhé skupiny. Většinou je u nich vy- vinut též vyšší počet zubů (36), přičemž zvýšení počtu se projevuje přítomností třetího premoláru. Vývin chápavé ruky ukazuje rovněž na nižší postavení, neboť palec se obyčejně nedá postavit tak význačně do opozice jako u velké většiny opic úzkonosých. Za to mají některé z nich vyvinutu citlivou a chápavou špičku ocasu, kterou se mohou obratně přidržovat na větvích, popřípadě si i podávat předměty. Proto najdeme někdy ve starších pojednáních nesprávný název: opice pětiruké. Širokonosé opice jsou ve svém výskytu omezeny na neotropickou oblast při- bližně od 23. stupně sev. šířky, tj. od Mexika až k 30. stupni již. šířky, tj. až do jižních oblastí Brazílie. Jsou to výluční obyvatelé stromů a jen velmi zřídka sestupují dobrovolně na zem. Nejvíce druhů žije v tropických pralesích, přičemž široké vodní toky jsou pro ně nepřekročitelnými hranicemi. Počet mláďat je opět velmi nízký, zpravidla pouze jedno (malpy), nebo vý- jimečně dvě i tři. Nejdelší dobu březosti najdeme u malp (6 měsíců), nejkratší u vřešťanů (něco přes čtyři měsíce). Rodinný život je celkem podobný jako u opic úzkonosých, rovněž i péče o mládě je stejná. Některé druhy žijí ve veli- kých společnostech pohromadě. Po stránce rozumových schopností nestojí malpy daleko pod opicemi starého světa, kdežto ostatní jihoamerické opice vykazují daleko nižší vývojový stupeň. Po stránce systematické je ještě mnoho nejasného a především vzájemný po měr takzv. opic drápkatých k ostatním širokonosým opicím není dosud spolehli vě vyřešen. Podle většiny autorů dělíme širokonosé opice na dvě čeledi a to na čeleď drápkatých (HAPALIDAE) a čeleď malpovitých (CEBIDAEJ. Nositelkami znaků celé skupiny je čeleď malpovitých (CEBIDAE), kam řadíme vedle známých malp také vřešťany, chápany, opice vlnaté, mirikiny a kotuly. Mají vždy chrup složený ze 36 zubů a na ruce palec málo schopný opo- zice, nebo i zakrnělý. Velmi často je u nich vyvinut dlouhý chápavý ocas a u ně- kterých dokonce s citlivou lysou špičkou. Nejčastěji vídáme v evropských zoologických zahradách malpu rohatou (CEBUS FATUELLUS) u níž tvoří čepička chlupů na hlavě jakési růžky. Malpy ) jsou daleko nadanější než ostatní jihoamerické opice a dovedou velmi obratně užívat kamenů k roztloukání ořechů. Svými kosmatými ocasy ovíjejí větve strc- mů při šplhání, ač není u nich vyvinut typický, na konci lysý chápavý ocas, jako ho vidíme u dalšího rodu vřešťanů (ALOUATTA). U těchto velkých štíhlých opic je konec ocasu citlivý a v klidu stočený vždy do kotoučku. Je užíván skcro tak obratně jako ruka. Nejznámější z nich je vřešťan rezavý (ALOUATTA SENICULUS) z Kolumbie a pralesů na střední Amazonce. Vřešťani mají zvláštní kostěné resonanční bubínky na jazylce, takže jejich hlas je velmi zvučný a neuvěřitelně silný. Jsou to družné opice, které se shromažďují občas ve značném počtu ke soolečným koncertům. Nejlépe vyvinutý chápavý ocas má jiná opice z této čeledi chápan černý (ATELES PANISCUS) s dlouhými a štíhlými končetinami, z nichž přední jsou delší zadních a mají pouze čtyři prsty (palec je zakrnělý). Hustou kožešinou se vyznačuje opice vlnatá (LAGOTHRIX LAGOTRICHA), která žije v horských pralesích na Amazonce, v Bo- lívii a částečně i v Peru. Je o ní známo, že vystupuje někdy i vysoko do hor a proto také lépe snáší zajetí v evropských zoologických zahradách, kde je dosti častým chovancem. Vzácnou opicí i v muzejních sbírkách bývá podivná opice pavouková (BRACHYTELES ARACHNOIDES) z pralesů vnitřní Brazílie. Palec je zde vyvinut v podobě krátkého článku, někdy i s nehtem. Do příbuzenstva malp patří také nejmenší opice z této skupiny kotul ve- verovitý (SAIMIRI SCIUREUS). Je o málo větší než naše veverka a zevně hodně podobný drobnému kočkodanu. Jsou to velice čilé a celý den pohyblivé opičky, které se v malých společnostech prohánějí v korunách stromů od Guate- maly až k Bolívii. Drobné opičky podivného vzhledu soustřeďuje podčeleď PITHECINAE. Velmi krátkým ocasem se vyznačuje uakari (rod CACAJAO), jehož zástupci žijí v pralesích kolem Orinoka a Amazonky, od Guayany až k Peru. Sem patří též m Z, HE, 6 opička ďáblova (CHIROPOTES SATANAS), která má téměř černou srst a u samců mohutný vous. Je zajímavá tím, že při pití používá rukou. Do podčeledi CALLICEBINAE řadíme jediný rod CALLICEBUS, kam patří mnoho druhů drobných opiček žijících v pralesích od Panamy až po Brazílii. Velmi často bývá tato podčeleď spojována s podčeledí mirikin (AOTINAE), kam patří ně- kolik druhů jediných nočních opic. Mirikiny žijí v hustých pralesích na Ama- zonce a ukazují celou řadu velmi primitivních znaků, takže někteří autoři kladou do této podčeledi i nejstarší miocénní nálezy amerických opic (například rod HOMUNCULUS). Přizpůsobení k nočnímu životu je u mirikin patrné i na veli- kosti očí. Zvláštní čeledí jihoamerických opic jsou tzv. opičky drápkaté (HAPA- LIDAE), kam patří nejmenší známí primáti vůbec a u nichž bývá někdy vyvinuto jen 32 zubů a plochý nehet bývá pouze na palci, zatímco na ostatních prstech jsou úzké dlouhé drápy. Známe tu rody kosman (HAPALE), lvíček (LEONTOCEBUS) a jiné. Jsou to drobná zvířátka, některá menší než naše veverka, vesměs s dlouhými, osrstě- nými, nechápavými ocásky. Žijí v korunách stromů po celé tropické Jižní Ame- rice. Jen velmi zřídka bývají u nás drápkaté opičky chovány v zajetí a zcela výjimečně vydrží v zajetí ve zdraví několik roků. Nejčastěji vídáme v zoologic- kých zahradách kosmana běločelého (HAPALE JACCHUS). Celá řada dru- hů patří k velkým vzácnostem a dostává se tak zřídka do rukou badatelů, že dodnes není systematika těchto rodů do důsledku přesně provedena (napříkl. u rodu MICO, CEBUELLA, MIDAS, atd.). Přehled opic úzkonosých (CATARRHINI). Opice úzkonosé jsou v mno- hých znacích podstatně dokonalejší než opice širokonosé, bereme-li za kriterium dokonalosti znaky člověka. Nosní přepážka je úzká, takže nozdry stojí vedle sebe a jejich otvory směřují dolů. Počet zubů je konstantní, je tu vždy vyvinuto 32 zubů v tomtéž sledu jako u člověka. Ocas není nikdy chápavý, ale za to velmi často zakrňuje, popřípadě chybí vůbec. Palec je schopen na přední kon- četině vždy zřetelné opozice proti ostatním prstům, takže vzniká ruka podobně stavěná jako ruka lidská. U některých druhů dochází k další specializaci ruky, přičemž jsou prsty prodlouženy, palec zakrňuje, nebo je velmi slabý a krátký. Mozek je daleko složitější a poměrně i objemnější než u opic širokonosých a ta- ké rozumové schopnosti jsou daleko vyššího typu. I po stránce čilosti smyslů a pohotovosti pohybů jsou opice úzkonosé dokonalejší než jihoamerické druhv. První skutečnou opicí úzkonosou je již výše zmíněný nález z vrstev spodního oligocénu v Egyptě popsaný pod jménem APIDIUM PHIOMENSE, rovněž stejn“ starý nález známý pod jménem PARAPITHECUS. Z vrstev svrchního oligocénu známe již první opici anthropomorfní ze skupiny gibonů, známou pod jménem PROPLIOPITHECUS HAECKELI, od níž lze sledovat takřka plynulou vývojovou linii k dnešním gibonům. V pliocénu a pleistocénu známe již celou řadu opičích zbytků, z nichž mnohé patří do rodů dnes ještě zastoupených, jako napříkl. MACACA PRISCUS z pliocénu Francie, nebo MACACA FLORENTINUS z vrstev italských. Tento druh byl pravděpodobně velmi blízký dnešnímu magotu. Také v Českuslovensku byly několikráte nalezeny v miocénních vrstvách zbytky fossil- ních opic, napříkl. MESOPITHECUS PENTELICI. Do skupiny opic úzkonosých řadíme podle moderní systematiky čtyři veliké a dobře odlišitelné čeledi. Jsou to především jako nejnižší skupina opice kočko- danovité (CERCOPITHECIDAE), dále jakýsi přechod k lidcopům, opice gi- bonovité (HYLOBATIDAE), čeleď lidoopů (PONGIDAE) a konečně čeleď hominidů (HOMINIDAE), kam patří po somatické stránce také člověk. Vývojově nejméně dokonalou je čeleď opic kočkodanovitých (CERCO- PITHECIDAE), kam patří několik set druhů a zeměpisných ras opic žijících v Africe a teplejší Asii. Velmi často se vyznačují dlouhým ohonem a u někte- rých dochází k rudimentaci palce. Největším rodem, kde známe víc jak sto dru- hů a zeměpisných ras je kočkodan (CERCOPITHECUS), jehož druhy jsou oby- vateli afrických pralesů v tropické oblasti. Jsou přizpůsobeny pro život na stro- mech, ale jsou i obratnými běžci. Nejznámější z nich je kočkodan zelený (C. CALLITRICHUS) ze západní Afriky, který nechybí snad v žádné evropské zoologické zahradě. Ostatní druhy kočkodanů jsou již méně hojné a některé z nich se vyznačují velmi pestrými barvami srsti. Z příbuzných rodů uvedeme mangabeje (rod CERCOCEBUS), napříkl. velmi pěkného malého man gabe- je černého (C. ATERRIMUS) z Konga. V asijské oblasti patří sem několik druhů rodu makak (MACACA), především nejznámější opička Indie a všech vivarií a Cirkusů, otužilá proti chladu i nevhodnému ošetřování, makak rhe- sus (MACACA MULATTA). Rhesus žije téměř po celé Indii, často i hodně vy- soko v horách. Do téhož rodu patří i známý makak magot (M. SYLVANA), udržující se uměle v několika exemplářích na Gibraltaru v jižním Španělsku, jinak žijící v severozápadní Africe. Velmi blízký je i makak medvědí (MA- CACA SPECIOSA), žijící v Číně a Japonsku. Skupina paviánů (rod PAPIO) liší se od ostatních kočkodanovitých opic protáhlou psí tlamou a hrubou, méně pohyblivou rukou. Jsou to silné opice přizpůsobené životu ve skalách, kde si hledají potravu hlavně pod kameny, které obratně odvalují. Patří sem napříkl. známý pavián pláštíkový (PAPIO HAMADRYAS), jehož samci se vyznačují mohutnou hřívou na hlavě a plecích. Tento pavián žije ve smečkách ve východní Africe, napříkl. v Ethiopii, hlavně ve skalnatých krajinách. Vedle jiných druhů 0) paviánů patří sem též známý mandril rýholící (MANDRILLUS SPHINX) ze západní Afriky. Zvláštní podčeledí kočkodanovitých jsou opice bezpalcovité (COLOBI- NAE), typické obyvatelky stromů, na nichž si hledají převážně rostlinnou potra- vu. Projevuje se to jednak zvláštní úpravou ruky, na které zakrňuje palec, jed- nak i speciální úpravou žaludku. Patří sem především guereza (rod COLO- BUS), jehož druhy se vyznačují jemnou dlouhou srstí, takže bývají nemilosrdně loveny jako kožešinná zvěř. Guerezy žijí ve stromových oblastech tropické Afriky. Z indických opic si uvedeme rod hulmanů (SEMNOPITHECUS), z nichž např. hulman posvátný (S. ENTELLUS) byl dříve uctíván v Indii jako zasvěcený bohům a posloužil jako předloha Svatopluku Čechovi pro postavu Hanumana v jeho stejnojmenné satyrické básni. Nejpodivnější opicí z této skupiny je ka- hau nosatý (NASALIS LARVATUS) z pralesů na ostrově Borneu, který má dlouhý převislý nos, takže se podobá lidské karikatuře. Zvláště samci se pyšní touto pochybnou „ozdobou a v rozčilení prodlužují nos až na délku deset centi- metrů. Je to celkem velice vzácná opice a naše sbírky se mohou pochlubit celou rodinou těchto výlučně býložravých opic. Druhá čeleď opic úzkonosých byla dříve zařazována přímo mezi lidoopy. Správnější je však zařazovati gibony do podskupiny ANTHROPOMORPHA, ale do zvláštní čeledi opic gibonovitých (HYLOBATIDAE). V současné době patří sem jednak rod siamang (SYMPHALANGUS) ze Sumatry, jednak rod 8 ibon (HYLOBATES), jehož druhy žijí v malajské oblasti jak na ostrovech, tak i na pevnině. Giboni jsou něžné, nevýbojné opice, pomalých pohybů, schopné dlouhých skoků a neobratné chůze po dvou po zemi, od stromu ke stromu. Při této chůzi zalamují zvláštním způsobem dlouhé štíhlé ruce nad hlavou. Jejich hlas je velmi zvučný a našemu sluchu lahodný. V zoologických zahra- dách je vídáme jen zřídka, neboť jsou velmi citliví ke změně temperatury a k podmínkám v zajetí. Někteří autoři věnovali gibonům velikou pozornost, hledajíce v nich potomky výchozích forem, z nichž se vyvinuli i hominidi. Třetí čeledí úzkonosých opic jsou praví lidoopi (PONGIDAE), kam řadíme z dnešních druhů orangutana, gorilu a šimpanze. Po všech stránkách, jak tě- lesných, tak i duševních jsou tyto opice člověku nejbližší a skutečné předky člověka musíme hledat ve formách velmi blízkých předkům lidoopů. Nesporné předky anthropoidních primátů a pravděpodobně i hominidů musíme hledat v úzkonosých opicích z rodu DRYOPITHECUS, jichž sporé zbytky jsou od r. 1856 nalézány v miocénních vrstvách Evropy, Asie i Afriky. Některé z těchto nálezů ukazují spíše ke gorile, jiné k šimpanzu a některé z nich (např. DRYOPITHECUS DARWINI) snad k hominidům. Od miocénních až k pleistocénním vrstvám lze sledovat zbytky příbuzného rodu SIVAPITHECUS podle nalezišť asijských i afric- kých. Někteří autoři staví tyto lidoopy do přímé linie k zástupcům rodu PRO- CONSUL i k předkům hominidů. Dnešní druhy jsou však silně specializované pro pralesní způsob života a mnohé j2jich somatické znaky souvisejí úzce s pohy- bem na stromech, nebo v lesním podrostu. Nejvíce je pro stromový způsob ži- vota specializován orangutan sundský (PONGO PYGMAEUS), který je proto ve svém vzhledu a v tělesných proporcích od lidského typu nejdále. Velmi dlouhé ruce, které při vzpřímené pozici těla dosahují skoro až na zem a krátké nohy s velmi slabým palcem charakterizují orangutana mezi všemi lidoopy. Samci mají krom toho různé deformující výrůstky na lebce a tvářích, které jim dodávají odpuzujícího vzezření. Ve vzrůstu se však orangutan přibližně podobá člověku, neboť vzrostlý samec bývá i při svých nízkých nohách asi půldruhého metru vysoký a váží až 8) kg. Také svým věkem a dospíváním se blíží člověku z tropických oblastí, neboť dosahuje v přírodě asi 60 let stáří a dospívá přibliž- ně v desátém roce života. Orangutan je výlučný obyvatel stromů a na zemi, kde je nadmíru neobratný, sestupuje jen nedobrovolně. Obrovským lidoopem je africká gorila (GORILLA GORILLA), která může do- sáhnout v samčím pohlaví výšky až 180 cm a váhy skoro 300 kg. Na rozdíl od štíhléhlo orangutana je gorila zavalitá a svalnatá. Při širokém a těžkém trupu má poměrně krátké, ale silné končetiny. Gorila je obyvatel pralesního podrostu, v němž běhá po všech čtyřech a vztyčuje se na nohy jen tehdy, chce-li se rozhlédnout, nebo vyzvat nepřítele k zápasu. Do korun stromů vystupují je; mladé kusy, popřípadě samice s novorozeným mládětem. Vedle typické gorily nížinné známe ještě tzv. gorilu horskou (forma BERINGEI), která je z vývojo- vého hlediska zajímavá tím, že má chodidlo daleko podobnější chodidlu lidské- mu, než všichni ostatní lidoopi, především ve vývinu a poloze palce. Člověku nejpodobnější a anatomicky také nejbližší je africký šimpanz (PAN TROGLODYTES). Bývá v samčím pohlaví až 170 cm vysoký a váží někdy i přes 70 kg. Samice jsou o mnoho menší a slabší. Známe několik zeměpisných ras, které se liší hlavně barvou lysých částí obličeje. Tak zatímco šimpanz čego má v dospělosti obličej skoro docela tmavý, má šimpanz gambijský světlou tlamu a bělavé proužky nad očima. Šimpanz sice také běhá v podrostu po zemi na všech čtyřech, ale velmi často se vztyčuje, zvláště pohybuje-li se na volné ploše. Žije také velmi často na okrajích pralesů a vychází za potravou i na volná místa, ba i na pole. Má poměrně dlouhé nohy, zatímco ruce jsou skoro přiměřené a sahají stojícímu něco pod kolena. Povaha šimpanze je družná a veselá, zvláště v mládí a také jeho nadání je ze všech lidoopů největší. V zajetí přilne oddaně ke svému ošetřovateli a naučí se řadě kousků, někdy i ze své vlastní silné napodobovací schopnosti. Zvláště zajímavá a vývojově důležitá je šimpanzova mimická schopnost, která mu umožňuje vyjádřit zřetelně různá citová rozpoložení grimasou obličeje. Nejvyšší čeledí anthropomorfních primátů jsou hominidi (HOMINIDAE), kteří se od předešlých dvou čeledí liší napřimováním postavy, ústupem špičáků a zvětšujícím se obsahem mozkovny. Patří sem především vymřelá skupina ho- minidů, podčeleď AUSTRALOPITHECINAE, známá hlavně z četných nálezů v již. a vých. Africe. Její zástupci žili v první polovině pleistocénu, přibližně před třičtvrtě až půl miliónem let. Kosterní nálezy nejsou starého data a některé z nich nebyly dosud podrobně zpracovány. Náležely jednak druhům, které žily vedle sebe, jednak takovým, jež náležely jiným časovým obdobím. Je to například geologicky starší rod AUSTRALOPITHECUS a jemu velmi blízký rod PLESIAN- THROPUS zastoupený drobnými, vzpříma chodícími formami poněkud podobný- mi šimpanzům. Australopithekové obývali otevřené krajiny a přizpůsobovali se dokonce životu ve stepi; lovili menší zvěř a užívali jako zbraní ostrých kamenů a úlomků kostí. Rody PARANTHROPUS, ZINJANTHROPUS a MEGANTHROPUS ob- jevovaly se později, když klima se stávalo vlhčím. Tvořili je jedinci robustnější tělesné stavby s mohutnějším žvýkacím aparátem, kteří, jak ukazuje struktura jejich chrupu, živili se převážně potravou rostlinnou. Zvláštní postavení mezi australopitheciny má vývojově pokročilejší rod TELANTHROPUS, o němž není dosud jasno, zda představuje formu, která překlenuje mezeru mezi australopithe- ciny — předlidmi a pithecanthropy — lidmi, či zda již patří do další skupiny skutečně lidských typů. Vyšší podčeledí hominidů jsou hominidi vlastní (HOMININAE), kam vedle opočlověka a pračlověka řadíme i člověka rodu Homo. Především je to známý opočlověk jávský (PITHECANTHROPUS ERECTUS), na jehož kosterních zbytcích byly zjištěny znaky čistě lidské vedle znaků připomínajících lidoopy. Část mozkovny a stehenní kost tohoto předchůdce člověka nalezl v létech 1891—92 na Jávě u Trinilu holandský lékař Eugen Dubois a popsal tento nález pod jménem, které předtím si zkonstruoval zcela teoreticky známý německý darwinista Haeckel, aby označil tehdy neznámý přechodní článek ve vývoji člo- věka z nižších forem. Později byly na Jávě nalezeny další zbytky opočlověka, takže dnes můžeme tohoto dokonalého hominida, který žil ve středním pleisto- cénu v období mezi 500 000—250 000 léty, zrekonstruovat zcela bezpečně. Velmi k tomu pomohly pozdější nálezy paleontologa G. H. R. Koenigswalda z několika míst na Jávě. Shrneme-li všechny poznatky, můžeme dnes stanovit, že jávský opočlověk byl už tvorem lidským, i když velmi primitivním. Vysvítá to i ze srovnání mozkového obsahu, který je u dnešních lidoopů 400—500 ccm, u sou- časného lidstva asi 1420 cem a u opočlověka asi 800—1000 ccm. Váhu mozku opočlověka odhadujeme na 750 g, zatímco váha mozku dnešních lidí je průměrně A 1350 g. Vedle kostí byly nalezeny i jednoduché kamenné nástroje, kterých opo- člověk používal k obraně i k získání potravy. Většinou autorů byly k rodu Pithecanthropus přiřaděny systematicky i nálezy opočlověka z Číny u obce Čou-khou-tienu nedaleko Pekingu, které byly popsány pod jménem SINANTHROPUS PEKINENSIS. Zbytky Sinanthropa nalezli švédšti pracovníci J. G. Anderson a B. BOLIN, a hlavně pak čínský geolog Pej Wen-chung který řídí vykopávky v Čou-Khou-tienu podnes. Vědecky je zpracoval D. Black a F. Weidenreich. Rovněž z Afriky známe nálezy opolidí. Patří mezi ně především ATLANTHROPUS MAURITANICUS, nalezený C. Arambourgem a R. Hoffstetterem v Ternifine v Alží- ru. Sporné je prozatím, zda mezi opolidi můžeme počítat také pozdně datovaný nález z Tanganjiky, popsaný H. Weinertem pod názvem Afrikanthropus njarasensis, nebo již zmíněnou formu Telanthropus capensis z Tanganjinky, kterou vědecky zpracoval sám nálezce J. T. Robinson. Ale i Evropa měla ve středním pleistocénu svého opočlověka z blízkosti rodu Pithecanthropus. Je to takzv. ČLOVĚK HEIDELBERSKÝ, který podle čelisti obje- vené u Maueru v r. 1908 byl popsán prof. Schoetensackem pod názvem Homo heidelbergensis. Poněvadž tu jde zřejmě v systematickém zařazení nálezu o auto- rův omyl, byl tento nález zařazen později do příbuzenstva opočlověka pod novým názvem PROTANTHROPUS. Zatímco kostra opočlověka se liší v mnohých znacích od kostry člověka dneš- ního typu, jsou tyto nápadné rozdíly setřeny, srovnáme-li kosterní pozůstatky opočlověka s nálezy, které shrnujeme pod vědecký název HOMO NEANDER- THALENSIS, nebo pod všeobecný český název PRAČLOVĚK. Objevy pračlověka jsou jedny z nejstarších. Nejvýznamnější z nich byl nález v Neandrově údolí u Důsseldorfu v Německu v r. 1856, který rozvířil otázku vývoje člověka a dal plně za pravdu Darwinovi, když označil člověka jako „odnož opičího kme- ne starého světa.“ Od té doby by bylo podobných objevů učiněno mnoho, takže dnes máme zcela jasnou představu o tělesné stavbě a vzezření pračlověka, který žil asi před 150 000 až 50000 léty. Lebka se vyznačuje ubíhajícím čelem, dobře vyznačenými nadočnicovými valy, ubíhající bradou a předstupujícími čelistmi; nos však není plochý jako u opo- člověka, ale již typicky lidský. Ale i když mozek pračlověka dosáhl kapacity blízké dnešnímu člověku (1233 cem), kvalitativně zůstává daleko pod ním. Vy- vinuty jsou především partie smyslové, zatímco vývin čelních laloků, sídlo rozu- mu, je stále nedostatečný. Pračlověk byl nositelem moustiérské jádrové kultury, která se vyznačuje tvarově zdokonalenými pěstními klíny. Sestavíme-li četné nálezy tohoto typu do mapy, ukáže se, že pračlověk žil na mnoha místech Evro- py, Asie a Afriky. Jeho pozůstatky známe z Československa, Francie, Německa, Belgie, Jugoslávie, Itálie, Sovětského svazu, Palestiny, Jávy, Afriky atd. Ve vrstvách svrchního pleistocénu z poslední doby ledové objevují se asi před 50 000 léty poprvé kosterní pozůstatky PŘEDVĚKÉHO ČLOVĚKA, který v podstatě se již nelišil od člověka dnešního typu. Nazýváme jej vědeckým jménem HOMO SAPIENS s přízviskem FOSSILIS na rozdíl od člověka dnešního, který má přízvis- ko RECENS. Jeho duševní vyspělost zračí se ve znalosti dokonalé výrobní techni- ky ve zpracování kamene a kostí, z nichž vytvářel mnohotvárné a krásné ná- stroje vyhovující všem pracovním úkonům. Předvěký člověk byl iovcem, rybá- řem, byl také zručným malířem, sochařem a rytcem. Dokonale ovládaje okolní přírodu šíří se do neznámých krajin a posléze dobývá i kontinentů Ameriky a Austrálie. 13. 14. 15. Seznam vyobrazení Srovnání koster opice, lidoopa a člověka. Srovnání lebek člověka s lebkami lidoopů - šimpanze, gorily a orangutana. Lemur vari, madagaskarská poloopice, známá u nás též pod názvem muna pestrobarevná (Lemur variegatus). Indri korunový, madagaskarská stromová poloopice (Indri brevicaudatus) Muna věncová, madagaskarská poloopice silně připomínající vzhledem i pohyby opice (Propithecus diadema). Ksukol ocasatý (Daubentonia madagascariensis) s primitivními anatomic- kými znaky, ale silnou specializací chrupu a prstů. Potto, západoafrická stromová poloopice (Perodicticus potto). Nártoun okatý, noční poloopička ze Sundského souostroví (Tarsius spectrum). Vřešťan rezavý, jihoamerická opice žijící ve velikých společnostech (Alouatta seniculus). Opice vlnatá z horských pralesů kolem Amazonky (Lagothrix lagotricha). Kosman běločelý, drobná drápkatá opička z Jižní Ameriky (Hapale jacchus). Tamarin žlutonohý, stromová drápkatá opička z Jižní Ameriky (Tamarinus midas). Bezpalec hřivnatý, africká opice známá i pod jménem guerezza (Colobus guerezza). Gibon stříbrný (Hylobates leuciscus) z pralesů malajské oblasti. Šimpanz, člověku nejbližší lidoop (Pan troglodytes). Katalog expozice PRIMÁTI A ČLOVĚK Vydalo Národní muzeum, propagační oddělení, ve spolupráci s n. p. Výstav- nictví, grafickou úpravu provedl Karel Kramule, obálku navrhl arch. V. Hainall, tiskla Stráž, nár. podnik Plzeň, závod Č. Budějovice. 201-3308-63. Cena jednoho výtisku 1,30 Kčs F-05*30240 Prague. Národní museum. Zoologicke odděleni Primati a člověk PLEASE DO NOT REMOVE CARDS OR SLIPS FROM THIS POCKET UNIVERSITY OF TORONTO LIBRARY