'•9^J=iÁit:.-^^^.

1^.

,spr:

=jp::'::3pKr¥

mm-'m

blb «,

ii!?b^M

»aia«ai^

^í^tó--..^.

yíB^	i^tJŽj* , ---	■ ' --.*?,.■-•.-..
■ *'^''-:3	K g,^ -Jfc*j!i£^4.	...-^-^^^^É?
, «^»v	"^*"'. "^Mi -	."".v. ,.př. '-^l
Sf^Pv

^wp.

■«v;, jr

Neumann, Stanislav Kostka Satanova sláva mezi námi

4

5Q38

N46S3

1897

rMNOVíl 5

7rntífl?i.

©btaxcvD

3Tflní>LťlV

K.íieij(Dřinn

>K"^-'p>?«ít?fl

STANISLAV K. NEUMANN

SATAlíA SLÁ?A MEZÍ NÁMI

BÁSNĚ. CIO.D.CCC.XCVII

I

NAKLADATELE

GROSMAN A SVOBODA "i

.jv- m\í

KNIHKUPECTVÍ ^

V PRAZE

^

Týž autor vydal

NEMESIS, BOXORUM CUSTOS . . VERSE . 1895

JSEM APOŠTOL NOVÉHO ŽITÍ . . BÁSXĚ . . 1896

ALMANACH SECESSE 1896

APOSTROFY HRDÉ A VÁSNHVÉ. BÁSNĚ . . . 1896 APHRODITA. PŘEKLAD Z PIERRA LOUYSE . .1897

T

) í? Cf "7

^ Ut genus hoc hominum faciant sine nomine ^hřišti. Commodianus de Gáza.

Pere adoptif de ceux, qu'en sa noire colěre du paradis terrestre a chassés Dieu le Pere, o, Satan .... ch. Baudeiaire.

Le coq rouge a chanté pour un nouveau baptéme.

Adoiphe Retté.

SATANOVA SLÁVA MEZI NÁMÍ

*) Tato kniha jest částí stejnojmenného cyklu, k némuž i několik čísel APOSTROF HRDÝCH A VÁŠNIVÝCH náleží. Autor neuznal za vhodné připo- jiti k této své knize předmluvu; doufá, že jeho umělecké a lidské intence, jež u ného nerozlučné jsou spojeny, vyniknou dost reliéfně z básní samých.

Jlve Satan.

o krvavých požárech zpívám, zpívám o síle a váŠni, zpívám o tmavých hlubinách, jež slují : záští a odboj.

S nejvyššími sosnami hlubokých pralesu, s nejvyššími vrcholy nejvyšších pohoří zpívám o síle a vzdoru.

Spoutaných příteli.

rebellů bratře,

milence prokletých básni ku,

v bouřlivých nocích zpívám také

o tvojí slávc.

A že jsi me stvořil dotekem revoltující ruky

a že jsi mou tiusi zažehl hrdostí žhnoucího dechu.

o svojí pýša zpívám

uprostřed lůzy.

Vypučel jsem nad bahna . .

Vypučel jsem nad balma do měsíčné noci jednou, a ráno, když střílírnou radost svého života skřivan střásal na zemi, ku žhnoucím nebesům vzepjatý, zřel jsem se zkvétat. Osudu tvrdou pěstí zaset}'-, přišel jsem z tropů a hrdým gestem odmítl jsem akklima-

tisovat se. Vypučel jsem do vzduchu,

jenž zemdlený chvěje se bázní a předtuchou slavného otectví, o jehož příchodu zpívám ;

vypučel jsem vysoko a barvami vetřelce kvetu, nad bahny kvetu úbělem a uprostřed mdloby žárem.

Ale ty v bahnech moje kořeny !

Uprostřed pláně stojím samoten

a vysoko zdvihám

svá hubená ramena vstříc mým snům nejdražší vlasti.

Sám

pyšný

věčné nepřátelství vypověděl jsem plazům, jež kolem

s jedovou vegetací živoří nečisté dny své,

a svoji nenávist jako štít jasný ísem pozvedl

a čekám ránv.

A takový jest můj život :

když průvany větrů z dálek zni v tence napjatých strunách,

své slzy nostalgické skrývám v samotě smutných.

A vroucí plameny slunce když na ňadra rozhalená

nechávám stékat

s takovou rozkoší faunů, jež tisknout se smějí

na pevná ňadra nymf kdes na slunných březích

— o Pane životodárný! —

zas jásám

a ten život hanebný

pěstí bych přidržet chtěl až k posiední kapce.

A to, co jest mezi tím,

to, co jest nejlepší na nmč,

to věčné nesmíření se s bahny a s reptiliemí,

ten boj za každý krok,

ten boj za každé slovo . . .

viď duše :

Sám

pyšný

uprostřed pláně stojím a vysoko zdvihám

svá hubená ramena vstříc mým snům nejdražší vkisti.

Jld te clamamus exules filii Evae.

Ve tmách hoří divoké máky

a krvavě zardělý měsíc

v nesmírném tichu koupá chvílemi

v záUvech mračen svůj kov.

Jdou léta umdlená parny života, jdou hluboko dole . . .

A nad propastmi

na tvrdém, kamenném Lrůné

zamračen}' a nahý

sedí

protinožec boha.

Jsou zasmušilí básníci s roznícenými zrál

ti v opálové misky duše své

tresavé paprsky života

nervosníma dlaněma chytají

a, nemocemi věku pobledlí,

přec nové víry Jáni Křtitelé jsou

a k NĚMU v sladkém duši přátelství

přivinuli se.

Jsou duše vzdorné, velikých moří vlny,

pod zázrakem svého slunce bijící v kameny břehů

s palčivou touhou na dně : rozlít nádheru svoji

v hýření nekonečném barev, lesků a vůní

v prostoru bez hrází

volně,

volně, oh, volně !

Ti žhavými zpyšněli boji

a nenávist našli u králů

a JEMU, prvnímu rebellu,

hrdě říkají : Bratře I

Jsou ženy delikátní s milenci subtilními, jsou nyvé páry dítek Astartiných, jež s kalným leskem nostalgie v oku svá měkká ňadra slunci obnažují a v divých nocích lásky k NĚ^IU : Bože ! vzdychají.

A jiné ženy jsou a jiní muži,

z království bídy smutní poddaní,

jimž masky duší život z vosku modeloval

a každý den se rydlem poznamená v tvář jim,

kde stopy krve zůstaly po dlaních,

v něž mdloba sklání je.

Ti mlčky trpí,

mlčky zatínají pěstě

a mlčky čekají, jak čeká velká naděje,

a k němu v duších : Otče ! volají. —

A nad propastmi,

na tvrdém, kamenném trůně

sedí

ON,

Satan,

náruč rozevřená vyhnaným dítkám Evy,

oheň přívětivý v kraji podzimkovém,

síla duší, pýcha srdcí lidských,

a čeká.

Výheň žhavých jeho zřítelnic

plá, maják záchranný, ve tmách země,

svadlé

pod těžkou stopou Nazaretského.

A on čeká

velikým čekáním silných,

neboť i jeho koráby

přirazí ku břehům žití

a vítězné

i polnice jeho zástupů

v Kanaan života vtrhnou,

kde nalité hrozny révy

l)ro všechna zardí se ústa

na luzích, jež zkvetou barvami,

jak nepoznala jich země,

skropená rosou volných, širokýcli nebes,^

jež morósní suverén opustil,

zahnán radostí lidskou.

To bude člověka chvíle největší.

A žena krásná

s očima sálajícíma

a s ňadr}- vřelými

na Golgathu vystoupí nahá,

květ stylisovaný v melodii žhavou,

bílý zázrak v metaraortose tvarů,

a iemně skloní

na ňadra výskající hlavu zkrvavělou

Ukřižovaného

a ruce trčící do výše vyčítavě

od hřebů osvobodí a tělo sejme s dřeva

jež strouchnivělé k nohám se jí sřítí, —

Jdou léta umdlená parny života,

jdou hluboko dole

nad řekou špíny, zločinů a krve,

nad slavobranou pro básníky králů,

nad blahoslavením pokojných a tichých .

Však nad propastmi,

na tvrdém kamenném trůně

zamračený a nahý

čeká

protinožec boha.

Ve tmách hoří divoké máky, a krvavě zardělý měsíc v nesmírném tichu koupá chvílemi v zálivech mračen svůj kov.

Cizinec,

z bílého pohoří, z šera mlh náhle přišel a mlčky si seď.

Myslil jsem: drzý, však byl jsem tich a jen v jeho fosforný plul jsem zrak

V pohoří svoje se nevrací zpět, sedí mi naproti, jak si byl seď.

Myslím si : drzý, však dál jsem tich a jen v jeho fosforný pluji zrak . . .

Píseň,

Smíchu, radosti ptáci tažní, kde jste ptáci s bělostným peřím?! Ze jsme včera hýřili spolu, sotva dnes věřím.

Kdybych byl věděl, ptáci tažní, že mi zrádně prchnete na jih, rudé pochodně byl bych zažehl ve svých krajích.

Stíny reflexem zkrvavěly by a v plamenech divých se spálil olověný a zoufalý žal, jenž mne zalil.

Umřelo srdce.

Umřelo srdce. Miáď černých hadů plaz jedovatý tam krmí.

Umřelo srdce. Já vzal je z nitra a zkrvavené v dlaň kladu.

Bych ti je, ženo, před tebou kleknuv, na dlani podal,

Dar blasfemický, jak starý rouhač, když tajně slouží mši černou

a obětuje v ciboři zlaté krev uškrcené kočky.

Blasfemické JJve.

Zdráva's,

Bohu nejvyčítanější mezi ženami !

Stanul jsem před tebou, Panno,

jíž andělé Boha slouží,

já, anděl černý toho,

jenž s křídly cherubína a s očima žhnoucíma trůní

za kovovou branou pekel.

Stanul jsem před tebou,

stanul, ne poklek',

neboť neklekám v životě a nenávidím

cnost panenských žen

a bezbolestná početí z Ducha.

Neměli jsme čeho si x\ci.

Neboť nenávist veliká, mlčelivá

stála mezi námi —

a pod námi

ivnj dav se válel v křečích nejstrašHvčjší muky,

jež tebou přišla na svět.

Neboť slovo tělem učiněno jest a dobro zlem se stalo.

Zdráva's ,

však nikoli pro mne.

A požehnaný plod života tvého I

Však nikoli

pro tancující a zpívající dítky Pana a Země.

Neseme ratolesti radosti

a vítězné palmy bojů

a krev svou mísíme s krví matky své,

krev svou s krví Země

ve vznešeném krvesmilstvu,

Zdráva's,

Bohu nejvyčítanější mezi ženami I

Zdráva's,

však nikoli pro mne !

Majáky.

Civím na oblaka nemocny a mdlý . .

Jsou snad ještě, kdož by za mně se modlili.

Ale já násilím podacím každé slovo i vzdech. Jdi, cizince, a mlč a trpět mě nech.

Jsem jeden z toho rodu majáků, jež bdí, a všechno viděli, čeho nikdo nevidí.

A všechen žal a smutek a všechny bolesti na jejich vřelém srdci za jeho hrdost se mstí,

Ale ti násilím potlačí každé slovo i vzdech. Jdi, cizince, a mlč a trpět mě nech.

Píseň zoufalé noci.

Venku je noc studených hvězd, tam dole město z hkiboka dýaiá. Rozsviť lampu, ty jenž tu nejsi. Je mně zima.

Psi vyjí. Ďas je vem. Kdosi k nám s rukama přišel křečovitýma. Zasměj se hlasitě, iv, jenž tu nejsi. Je mně zima.

Je dneska pátek. Matka a syn! Na Golgatě byli jsme s nima. Vlož ruce mé chladné na ňadra nahá. Je mně zima.

Huhú! Vítr zběsile řádí, a viděl jsem někoho s očima zlýma. Probůh, proč jen tu nejsi ženo I Je mně zima.

Ve vezení.

(Podle Paiúa Verlalna.)

Nebesa venku tam nad střechou tak modrá a snivá, strom venku ta^n nad střechou větvovím kývá.

Na nebi zvon, jejž možno zřít, ve shidké zní tísní, pták na strome, jejž možno zřít, žahije písní.

Můj Bože, můj Bože, život ten prostý a klidný ! To z města šum a hukot ten sem zaléhá vh'dný.

Cos učinil ty, jenž tu dlíš a pláčeš tu krádí, cos učinil, rci, ty, jenž tu dlí.š, ze svého mládí.

Glossy k životu a uměni.

Eines jedoch darf nimmer ver- gessen werden, dass alles Kunst- schaffen im Sexualleben wurzelt, dass, wie die Religion nur „ver- kappte Wollust*, so auch die Kunst — transponirter Sexualis- fnus ist. Franz Servaes.

Der schlechte Gott .

. . . uferlos liess er alle Instinkte in dem Strombett des Geschlechts sich breiten, und nannte es Kunst.

St. Przybyszewski.

Ve vlažném kraji,

kde vzduch má příchuť

rozkveth'ch zahrad hospitalů,

a kde v nocích selenových

mdle vydychují vegetace

nezrozených barev,

ve vlažném kraji pramení

v puberty nejistotách,

V křehkých skalách

sbírá své vody.

Jsou květy sněhových kalichů

d oplozeny se lámou ;

jsou neposkvrněné zeleně —

a žloutnou pod žárem slunce.

A pramen pomalu,

a pramen závratně rychle někdy

slzami večerů sentimentálních,

slzami výbuchů prvých

roste a roste a řítí se

nejistým šeřením duše,

jež neví, má-li snad vzdorovat

či pokorně bleskům se vzdáti.

Oh, pupence ňader, jež dmou se

při doteku horkých retů !

A hlavy rozpálené

při splynutích nevyčerpatelných I

Z miniových obzorů touhy hle, bledá Astarta vstává a bílou intensitu rozkoše rozlévá nocí lásky a žhavé krůpěje kanou do srdcí, do duší a pálí, pálí a pálí . . .

A proud roste, roste slzami spasmické muky, roste, roste slzami zápasů divých.

Milence !

je třeba býti psa lísavějším a devotně Madonnu zdáti; je třeba býti lstivějším kočky, než na bílé hrdlo se vrhneš !

Hle ! pod dotekem objetí tvého uvadly květy jara a panenství a Satan velí, kde Bůh byl dřív pánem. —

Buď požehnán, proude sladkého moku,

v němž znova křtí se pro království JEHO !

Řítíš se veliký,

šumivý, syčící

s vodopády vášně,

řítíš se dušemi

vždy jiný a přece týž,

instinktv člověka s tebou

II.

Moře I

Moře moií a vášní I

U tvých pramenů jsme sedali

a nejlepší své písně ti zpívali.

Moře !

jNIoře moří a vášní !

Na tvých hladinácli veslujeme,

a v liloubkách tvých hledáme perly,

v tvých \lnách koiiuáme duši svou

a ústy zanícenými

promlouváme pohádku o Anadyomeně,

tvé pěny vůni nesouce v život.

Moře !

Moře moří a vášní !

ni.

Uprostřed z hlubin palác ční, okna mu žárem pochodní zardělá planou, a kolem vlny se řítí a dmou divokou, vášnivou, syčící hrou, až krůpěje po stěnách kanou . . .

Uprostřed bílý palác ční, vysoko mávejme pcchodní rudou.

Pochodní hříchu, vášně a síly, pochodní instinktů, jež od věků byly, pochodní radosti lidské . . .

Chcem na nebi na zemi plameny, chcem květy, jež vůní jsou zmámeny a ženy, jež očima svítí;

chcem horkou krví se opojit

a ve svém paláci smát se a snít,

chcem veliký požár žití !

Sonet.

(Podle Richarda Dehmela.)

Zahradou liduprázdnou bloudě kdysi na pávů pár jsem maně přišel ; páv stál před svou ženou, křídla zježena, chvost rozestřený maje, sršel světly.

Tak stál a kroužil, slepici si vábil a k sobě nutil němým pohledem., pér tuhých, rozčilením řinčících, vysoko vztýčiv zlatou modř a zeleň.

Teď přepadá ji; jeho ozdoba vzduch horký divě mrská, jiskře třepí lem chvostu špice svoje, tak že mně zahrada kolem v ráj se proměňuje — o člověče, jak zvíře nádherným, když cele jako zvíře rozvine se I •

Sexus.

žena svého vlastního těla v moci nemá,

ale muž,

též podobně; muž těia svého vlastního v moci nemá,

ale žena.

Pavel ke Korlnth VII. 4.

I.

Tragedie Ženy.

(Anna Costenoble)

Květem nejsmělejsícri barev, z nichž rudá nejvýše zpívá, květem vůně opojivé jako prolitá krev liorká, květem bizarruim jak orcbis nejvzácnějšího tvaru jednou, jen jednou rozkvétá Zena.

Písní nejlstivější a nejupřímnější jak blankyt než bouře přišla, písní nejžhavější, která ledovým pálí mrazem, písní hříšnou jak Satan, písní čistou jak děcko, jednou, jen jednou v naho se vyzpívá Žena.

V tom její počátek, A že přišel muž

a květem tím svého fraku ozdobil knoflíkovou dirku,

aby uvadl nežli pfilnoc je přepadne v divém kankánu —

a že přišel muž, a tu její píseň

falešně si zapískal rety pohru livými při černé kávě

a v dVmu cigarety vyfoukl upomínku — v tom jeji konec.

II.

La Dáme au coclwn.

(Félicien R:ps)

^Pomsta je ii Bolia«. Ne, pomsta je u Zeny vždycky. Ale pomsta ani u Ženy není, pomsta je ii Satana. Běda ! proč zakřikťs Zenu, když jedinkrát zpívala lidsky. Běda I ta tvoje vítězství, běda! tvoje jsou hrana.

Nejlepší dílo Boha, tvá duše, sourodá Bohu, nejdelikátnější Dílo — o, muži ! — tvá Duše, tvá Duše. Hle ! , Zena tam vložila nohu. Satan vložil tam nohu, a tělo tvé nikdy nepatřilo, tvé tělo nepatří Bohu.

A Satan se šklebí a Satan si tleská, jásavý vítěz tleská tvojí litanií : Zena je svůdná, Zena je hezká. Zena je nebe, Zena je bůh.

A Satan se šklebí, a Satan si tleská, jásavý vítěz tleská největšímu vítězství, jehož kdy fanfáry zavřískly svě:.em, věčnému vítězství, strašnému vítězství — Zeny nad prasetem.

Petrus Ďiaconus.

Ignoravi et nescivi corpus tuum mulier. P. D.

Ka ]\Iont-Cassině bledf a melancholický sedával u okna . . .

Tam dole na kolenou vše plazilo se v prachu,

starou modlu zas našla knížata, dav i papež,

neb vzdorovitá svatokrádež posadila na trůn Boha

zapomenutou na čas, k poD:istě však znovazrozenou Zenu,

Orgie vína a lásky tekly divokým proudem,

nebylo rukou čistých, by zbožnou přinesly oběť,

neb Zena je potrísnila a víno opilo všechuy;

nebylo zraků jasných, jež vroucně vzhlédly by k nebi,

neb Zena je omámila a oslepilo je zlato.

Nečistou rukou papež nečistým žehnal davům

a nevěstky na stupních chrámů kupčily s klérem . . .

A bledý a melancholický na Mont-Cassinč

sedával u okna mnich a hleděl v tu náplň vášně . . .

)^Xepoznal a nepochopil jsem těla tvého, ženo.«

A dál se modlil a Bohu do světa si stěžoval, a nikdo netušil, on sám netušil ani, jak udupaná a balvany rdousená v něm klíčila hořkost z nepoznaného a neokuseného nikdy.

Princezně ^^^

Váš vzácný erb se studem zarděl asi

a kníže zuřil ;

dobré naše matrony se horšily

a jejich dcerky se rdely,

uzrávajíce počestným filislrňm.

Avšak princezno I

Pro ty vaše rozkošné hříchy,

pro krásu vašich linií, jež tak obnažujete ráda,

a pro tu vyzývavost uprostřed pochybných cnosti

absolvo Te.

Ve jménu Krásy immoralné, ve jménu života, jež kypí nám v žilách, ve jménu instinktu nejsvětějších : absolvo Te.

Já, příliš šúčastněný kronikář své doby, člověk vášně, básník immorality : absolvo Te.

A e musíš, Edo, být žárlivou . .

Nemusíš, Evo, byt žárlivou, dosti, žes, Evo, zoufale svůdnou. Oh, kolikrát ještě pobledlé tváře v divokých hříčkách nám zrudnou !

Nemusíš, Evo, byt žárlivou.

Tys jediná mou.

Což tebe nepálí vášně mé dech?

Což tebe nebodá žhavost mých slov?

Té žluté květiny Dech ;

žluté jsou oči sov.

Nemusíš, Evo, být žárlivou. Ty hrozivé bouře juz přešly i nekonečné deště juž přešly. Tys jediná mou. Přešly bouře i deště. Nemusíš, Evo, být žárlivou. Miluju ještě.

Je svátek luny . . .

je svátek luny v žlutých vlnách polí, neznámý soprán chci kdes ve tmách slyšet.

O lásce pažete po dávném slohu. O bílých liljích v blankytovém erbu.

V sežloutlých trávách nadroi)eno rosy. A všecky tiroby oddychují lehce.

Vy milenci, již plížíte se tudy — :

což nelze spát juž na Madonny ňadrech?

A ticlié stíny zapadají v klasech :

— Teď lze jen hřešit, hřešit bez oddechu.

Drobní hmyzové noci . .

(Podle Sapphy.)

])robní hmyzové noci

nechtě spát milenku moji

a opusťte

komnatu mlčelivou.

Kdybyste mohli pochopit,

nessáli byste takto

krev mladou, jez růžoví kůži.

Ach, neotevru dveří víc

s lampou rozsvícenou ;

její plamen vás vábí.

Nepotřebuji lampy, když

spí milenka má ;

dík luně

podobné zrcadlu chladnému,

mohu hleděti na tvář a vlasy její,

jež rozpoutala před usnutím.

Rychle, hmyzové drobni,

odejděte ;

a chcete-li krev,

vezmete moji.

floe, Nere :

To az půjdeme spolu,

má Beatrice ďábelská a svůdná,

za ruce se vedouce a vdechujíce lačnc

vzduch prosycený žárem paprsků slávy,

o níž jsme snili a zpívali,

vypravujíce si o Vladaři pekel , . ,

To až půjdeme spolu,

hluboko v propasti zanechávajíce zemi,

dvě duše vzepjaté k žhnoucímu centru životů,

těch, které jsme žili i těch, jež budeme teprve žíti.

Tehdáž také Jeiio uzříme v slávě,

již vyvoleným dítkám připravil Otec

blízko slunce na vrcholcích modrých pohoří :

subtilního césara, jemuž podobáme se tolik,

otřásajíce klenbami uproklínancho věku,

zpívajíce hymny nad požárem ]\Iěst příliš starých,

žháři a básníci !

VV

Viď, divoký imperatore, sedíš vedle Poppeiy své,

v nahotu její ňader opíraje svou hlavu,

a hledíš zasmušile

na Rómu svou

a impérium svoje,

na barbary a na vše, čeho's ani neznal.

Zříš věnec růží, s nímž jsi hodoval,

to světlé signum radosti a lásky,

ve prachu svadlý, zašlapaný v kalu,

zříš Ježíše a Církev svatou

a onu hrůzu,

jež se tehda lihla strašlivá ve tmavých doupatech,

jak rozhazuje děsivý svůj symbol

zemi stesknělou,

d život pokrytecký zříš a k nesnesení bídný.

Ave, Nero!

V neskonalý smutek věku volám tvé jméno,

uprostřed cností špinavých a přetvářky a hanby,.

uprostřed triumfu těch,

jichž pochopil;, šťastný, jsi nemoh'.

Miloval jsi nejkrásnější ženu, miloval jsi básníky a víno, miloval jsi požáry a pýchu a velikost a krásu . . .

a zoufanlivé pochodně daťs vrhnout v tmu, jež plížila se ... !

Ave, Nero

Sen spících pan ne n opustil má luka

Sen spících parnifn opustil má luka a bílou plachtu svinuly mé čluny na slaných vodách poznání a hříchu.

jsem viny pln, jak šťávy sladkých piodů, a v horkém víně koupám svoji vášeň ve starém hvozde smějících se dryad.

Sen spících panen opustil má luka, kde žhavé slunce v nahá ňadra stéká, a v jeho dešti svoji syrinx líbám.

O Pane písně, velký Pane lásky, já jsem jí vlíbal krásu tvého jména a vášeň sloky tvé, když zrádně včera

Sen spících pannen opustil má luka.

Setkání,

Ucítila jsi nepřítele v tom pavouků zapředeném, když z konvence podal ti ruku?!

Nech pršet svůj odpor v jiných krajinách a klidně jdi kolem něho !

Takový mlaďounký hladovec po hroznech a slunci^ líčenv ironicky a blaseovaně.

Hleď, na svá tě kolena volám ! Jsem ze starých poddaných věrný.

Své paní barvu nosím a zpívám a v rytířských službách zemru.

A směj se Adamu pod stromem uprostřed jenž možná že kousl, však nejí !

Neví o princezně, neví o draku a rozkoše nezná do zřítelnic dívat se tisrru.

Ty, jenž jsi bledý JJdonis . . .

Ty, jenž jsi bledý Ad(")nis našeho mládí a lásky, nádherný, krásný Satane s černými, žhoucími zraky, chraň divokou na.si lásku, chraň naše objaté duše, na troskách morálky staré chraň velikolepý sabbath !

Ať objetí naše plane v žalostném životě dnešku,

jak hluboko v černé noci požáru krvavá hvězda,

kde šílí to jiskrami, krví to stříká a syčí a praská a výská

na hrůzu zbabělé dušičce buržoy rozespalého.

Své ruce rozpjatí třeba a obnažit svoje ňadra vstříc přívalu zlatého slunce a divoké vášni v plen a všechnu svou sílu zaklít v jásavé zvonění smíchu vstříc zlato ropuše doby a strážcům morálky jv jí.

Je třeba smát se a milovat a slunci, slunci se klanět, bez bohů jako bohové žít na zámcích samoty své ! Jen přimkni se, milenko, těsněji ke mně, jde doba zlověst- ných komet a bude chtít ženy, jimž z bitev domů na štítě vrací se muži.

Až půjdeme krajem srážejíce emblem\- potupy svojí, až v znamení nového člověka naposled budeme rvát se a ty, jenž jsi dneska Adonis lásky až praotcem vzpoury

zas budeš, nádherný, krásný Satane s černvmi žhnoucími zrakv.

Meditace,

Jsem staroslavné království, v západních vodách ostrov, a předtuchy plný chveju se až do základů sv^ch — : bičován bouřemi, svíjeje se v nehtech smrtící zkázy, věk starý s novým zoufale zápasí na pláních.

Jsem staroslavné království ; v pyšném baroku s erby

spí aristokratické paláce v šeru klikatých ulic,

prach leží na fasádách oprýskaných a uvnitř v rozlehlých

sálech bezhlesé bledé })anstvo dlí zděšeně k sobě se tube.

Tam venku na prsou slabého starce mladý athleta klecí . . . Jest všecko, všecko ztraceno juž, země jest pohřbena v tmách, divoký vítr vyvrací nám ložnice, chráíuy a duše, a bleskem stihnuty paláce naše topí se v požáru nach.

Však noci, noci jsou nejhorší; každý smrtelně bled do dálky strnule naslouchá lijavcem, temnotou, mračny — : ohromné, zpěněné, šílené moře v hrozivé notě tam hučí, jakoby všecko pohltit chtěl ten přís.jrný netvor lačný . . .

Jsem staroslavné království . . . K probůh ! . . . To bylo

snad včera či před lety možná. . . nevím juž . . . ten ostrov byl kdesi, byl,

ty zamlklé, temné paláce, to bezhlesé, bledé panstvo,

to ubohé království západní, kde zoufalství smutek se lil.

Ale já nechci juž, nechci vzpomínat toho, co pohřbeno leží v hlubokém moři, jež modn' svůj proud rozlilo úrody plný, já z divoké jeho pěny narodil jsem se znova, jsem pyšný a silný a nenávidím jako ty jeho vlny.

A byť se i vyzáblé tělo mé bědami dědictví třáslo a starý rod buržoy reflexy házel v nádheru nových mých snů, já sebe v sobě jsem zachránil, jste sám, jdu silný a prudký, nevěře potlesku, záští se nelekám a jen k svému slunci se pnu.

Credo.

Věřím v Satana, jenž Pýcha jest a Vědění a Život, věřím v stvořitele dobré matky Země, věřím v stvořitele Lásky a Záští a Vášně.

Vládne nad propastmi a ku hvězdám až sáhá a hudba sférická je sykotem jeho krve, jež v mocném kolotání probíhá hvězdnými rody a lidskými rody planet a žhnoucími ohni sluncí.

Věřím v jeho S)na, v Člověka, jenž slavný metamorfosou tvarů vyšel ze hlubin Země a stvořen byl k radosti a k boji a síle, stvořen, by pyšně a volně nádheru duše svoji jak třpytivý chvost páva rozestíral na slunci.

Byl zrazen zlatovlasým mužem z Nazarethu, byl zrazen Člověk a umíral ve křečích hysterie . . . Však Ženou znova narodil se a tisíckrát znova se rodí^ před Křížem klesnuv, znova k Lásce vztyčuje šíji.

Věřím v Satana Otce a věřím i v jf.ho Syna,

věřím, že tmavá sklepení Bídv rozbije odvážnou pěstí

a sebe silného a sebe jediného

v střed Dostaví vířících kruhu volného žití.

širokými proudy liorlid fadessa léta

Širokými proudy horká fadessa léta

stéká po vyprahlé zí:mi . . .

Sesmutnčl jsem pod tíhou parnatych dnů

a mozků zbabělých.

Oh, kdy se zas budeme rvát nad srázy nejstrmějšími!?

Slákaná panenství odvedli si spocení fauni

v hluboko lesa pod skálu, kde pramenů kapky

o kameny pleskají v tichu.

A poslední syrinx opuštěného

zbabělou písní pláce . . .

Oh, kdy se zas budeme rvát nad srázy nejstrmějšími!?

Hymnus Nudé,

Má zakuklená přítelkyně v kápi šedivé : ba, juž se dosti nahřešilo Ninive.

Memento homo ! Ještě budou zítřky života !

Pak bychom ani nepoznali jak žhavě slavík klokotá.

Buď tobě chvála, milenko, v dnech hořké moudrosíi, kdy duše má jen soumrak věcí, nic víc nehostí.

Ty, jenž polibení infikuješ, hrůzo milenců^ by zítra nové kvítí mohli sbírat do věnců.

Ty, před jejíž krokem hasnou nebesa plamenná, by zítra znova mohla výskat srdce nadšená.

O, chvíle soumračná po divém kankánu I

A hodino před probuzením v modlitbách k Satanu !

Veliká královno, jíž svět dneska pokořen, milenko básníků, milenko žen — :

jest chvíle tvého ticha, jest chvíle tv^ch snů,

jest předvečer slavných válek, jest předvečer velikých dnů.

Žebrák diLŠí.

Ohnivé slunce lilo se ke inně zlatem

a já se mu oddával jako milenka oddává se.

A tu náhle neslyšně a mlčky přišel ke mně.

Fijalové roucho věčného odříkání

krylo mu pohlaví a zlaté vlasy,

pro polibky kurtisán stvořené zlaté vlasy

kol bledé tváře splývaly jemu mrtvě.

S očima vyčítavýma přišel ke raně.

Poznal jsem jej po jizvách hluboko v dlaních

a hluboko v nohách, přišel bosý.

Ihned zachytil trochu ironický můj pohled

a rozzářily se ty jeho veliké naivní oči.

Eh, to se pyšnil, pyšnil těmi ranami,

jimž dobrovolně dal zohavit na Golgatě tenkrát

zlatovlasého muže krásné tělo.

Zůstal mlčky na prahu nesměle státi,

a myslím, že soucitně díval se na mne.

■Mlčel jsem také zvědavě, a konečně,

když juž hloupým se mě to zdálo

a jeho pohled mě dráždil, ten věčně passivní,

prudce jsem přistoupil k žebráku :

Co chceš ode mDe, malomocný ?

Čeho hledáš v doupěti vlčím, beránku?

Vrať se k ovcim, jež čekají ještě, pastýři dobrý I

J.\ nikoho nečekám, sám jdu,

Viastní se protloukám pěstí.

Nenávidím. — Tys učil políčkům

tvář druhou mlčky nastavovat.

Proklínám. — Tys blahoslavil tiché.

Je vzpoura v krvř mé. — Tys boží syny liledal

a řvoucí lůzu nepoplvals tam dole.

A v jasných nocích se ženami hýřiml

A slunci klaním se I A k Satanu se modlím !

Co chceš ode mne ? Vrať se k ovcím svým I

A jestli jsi byl láska, Láskou vyslaná,

vrať se klidně, slyšíš ?

V nejkrásnějších svých chvílícli oba jsme milovali.

Vrať se klidně I Slyšíš ?

Odešel s mého prahu. Eh, žebrák I

Tady ležím s rukama rozepjaiýma

Tady ležím s rukama rozepjaiýma. Požehnaný sne mlďlí,

celá žhnoucí má duše vstříc se ti vyzařuje jako veliké temné oko oddávající se ženy.

Požehnaný sne mládí I

Jako štíhlá borovice hvozdu

silná a přímá

k tomu shmci tam nahoře . . .

má duše sní sen slunce. Jen silní mohou sníti o slunci. Jako borovice ve tmavém hvozdu má duše sní sen slunce.

SATANOVA SLÁVA MEZI NÁMI

AVE SATAN

VYPUČEL JSEil NAD BAHNA . . .

AD TE CLA:\IAMUS EXULES FILU EVAE

CIZINEC

PÍSEŇ

UilRELO SRDCE

BLASFEMICKÉ AVE

MAJ.ÍKY

PÍSEŇ ZOUFALÉ NOCI

VE VĚZENÍ

GLOSSY K ŽIVOTU A UMENí

SONET

SEXUS

PETRUS DIACONUS

PRINCEZN-E ^*^

NEMUSÍŠ, EVO, BÝT ŽÁRLIVOU . . .

JE SVÁTEK LUNY . . .

DROBNÍ HMYZOVÉ NOCÍ . . .

AVE, NERO . . . !

SEN SPÍCÍCH PANNEN OPUSTIL MÁ LUK V

SETKÁNÍ

TY, JENŽ JSI BLEDÝ ADONIS

MEDITACE

CREDO

ŠIROKÝMI PROUDY HORKÁ FADESSA LÉTA

HYMNX'S NUDĚ

ŽEBRÁK DUŠÍ

TADY LEŽÍM S RUKAMA ROZEPJATÝilA .

NÁKLADEM SVÝM VYDALI JSME V. DYK:

A PORTA INFERI,

(BÁSNĚ) 60 KR.

K. MAŠEK (fa presto):

STUDENTI.

(V TISKU). A NÁDHERNÉ ILLUSTROVANÉ DlLO

PÍSEMNICTVÍ ČESKÉ

SLOVEM I OBRAŽEN

PřsE Dr. V. FLAJŠHANS.

VYŠLY DOSUD 2 SEŠITY PO 36 KR. PŘEDPLÁCÍ SE NA 5 SEŠ. ZL. TSO, NA 10 SEŠ.ZL. 3-6

NAKLADATELSTVÍ

GROSMAN A SVOBODA

KNIHKUPECTVÍ

PRAHA, JUNGMANNOVA TŘÍDA ČÍSLO 41 NOVÉ (proti jungmannovu pomníku).

%

TISKEM EM. STIVINA V PRAZE

PLEASE DO NOT REMOVE CARDS OR SLIPS FROM THIS POCKET

UNIVERSITY OF TORONTO LIBRARY

PG Neumann, Stanislav Kostka

503B Satanova sláva mezi námi

N4.6S3 1897

mTm.

Pyp

r*^^

'<»*• ■"■'"'

f3»

rlĚíífesiijí^l^Si

..^3*

■		■	■	1
■ ■	■ ■	■ ■	m ■	1 1

■■■■11

-mr^mT&zmzm:

*Í*^:»í

^wm 9

m:.m:::M

m. 'xm