z 4 kaklsaí 


9 Gy469£800 LOLZL č 


PRO VOVOVÍ 


OLNOHOL 4O ALISHJAIN 


dě 2 
ar 

na ací 
T 


ds 
vět: 
ž 


x 
PR, 


PTY VT . u 
ad E P < O OV 
O č dě 


| © THEODORA NOVÁKA 
(STATI VYBRANÉ 


S ŽIVOTOPISNÝM NÁSTINEM 


oD 


ARNE NOVAKA. 


VYDALI 


ARNE A TERÉZA NOVÁKOVI. 


SE SEDMI VYOBRAZENÍMI. 


PRAHA 1902. 


1879—1880. 


Podobizna Theodora Nováka 
z roku 1884. 


šechny myšlénky Theodora 

Nováka nesoucí se k do- 
movu, všecky jeho vzpomínky 
splácené rodišti, sedaly na le- 
snaté stráně českomoravského 
pohoří, bloudily v hlubokých 
horských údolích okolí rodné 
Litomyšle,trhaly bělostné sedmi- 
kvítky Strakovských lesů a fia- 
lové vřesy Budislavských skal, 
jež pro ně vzkvétaly daleko 
spíše než stříbrná lilie staroby- 
lého města Litomyšle, vyrůsta- 
jící v studeném stínu elegického 
renaissančního zámku a zasmu- 
šilé a téměř opuštěné piaristské 
kolleje. Tradice a ovzduší česko- 
bratrského druhdy města nc- 
dotkly se ani v dětských letech 
duše dítěte, jehož rodný dům 
tměl se úplně na periferii města, 
nad polovenkovskými chaloup- 
kamiadomky předměstí Záhradí, 
tonoucího v bohaté zeleni ztich- 
lých zahrad a posunutého hlu- 


boko do kvetoucích luk a zrajících polí. Zde v »Brachtlově chalupě « 
narodil se Theodor Novák 21. ledna r. 1879 jako druhé dítě pražských 
rodičů, professora Dra Josefa Nováka a Terézy Novákové, rozené 
Lanhausovy, v smutném čase neoschlých slz za záhy zesnulou malou 
dcerušku a palčivého zármutku nad náhlou, nevysvětlitelnou smrtí 
matky matčiny. I bylo pozdraveno krásné děcko jako pravý Theodor, 
božská útěcha a dar po těžkých ztrátách, a brzy stal se jemný 


1* 


6 


hošík plavých vlásků a zádumčivých, velikých hnědých očí, radostnou 
náhradou. Miláček všech kteří jej znali, měl více přátel mezi dospělými 
než dětmi, byl obdivován a celován celým městem upoutávaným jeho 
aristokratickým zevnějškem a hlubokomyslnými nápady. Sotva se na- 
učil chodit a mluvit, procházel se tiše po pokoji s ručkama na zad 
složenýma, mluvě sám k sobě; a otázán byv: » Tedáčku, co povídáš?« 
zavrtěl rusou hlavičkou a odpověděl záporem, aby po chvíli znovu 
svými monology získával si titul »malého filosofa«. Spíše zamlklý 
než hovorný vnímal bohatou pozorností vše, co kolem něho se 
mluvilo nebo zpívalo, překvapoval každým okamžikem novou pí- 
sničkou, byl malým skladištěm Vinařického deklamovánek, jimž se 
rád od matinky učíval, naplňoval údivem svými úvahami, jimž 
scházívaly záhy střední členy logické, a jež rády se chlubívaly 
nezvyklými přechodníky. 

Tiché jeho zábavy, o něž se sdílel s bratříčkem Arnoštem, 
o 13 měsíců mladším, vyhýbaly se důsledně všem vojenským hrám 


a každému míči, soustřeďovaly se na neunavné batolení se v trávě. 
na dvoře rodného domu, jež byla s neobyčejnou systematičnosti 


trhána a sušena, a z níž byly pozorně tříděny veškeré květiny. 
Jen to těšilo budoucího přírodozpytce, který velmi záhy poznal 
hlubokou krásu lesů za prázdninového pobytu na »Horách«, lá- 
zeňském místečku u České Třebové, co bylo v těsném spojení 
s živoucí přírodou. Proto z nekonečných beden nemilosrdně byly 
vypuzeny sebe nádhernější hračky, aby učinily místo plesnivícím 
kaštanům a v červenou kaši se rozplývajícím »kněžským čepičkám.« 
brslenovým. Proto jen miloval malý Theodor »panskou zahradu«, 
ovíjející se zamlklým půvabem italskou krásu zámku litomyšlského, 
že její kKlokočové keře nesly bohatství hnědých kuliček; proto tak 
rád chodíval podél rtuťové hladiny velkého rybníka Košíře, že za- 
šeřené aleje na jeho břehu házely v jeseni štědře na cestu ostnité 
tobolky s hnědými kaštany, a vedly malého vytrvalého poutníčka 
k hustě lesnatým stráním, líbaným tmavou Desinkou, nad nimiž 
kolébaly se žaludy v rozmilých krabatých mističkách. Syté a bar- 
vité lučiny, přiléhající k rodnému >»Záhradí«, ty nesčíslněkráte 
proběhnuté »Líbánky,« kam se mohlo vyběhnout třebas v zástěrce 
a takměř bez kloboučku, dávaly bednám umrzlé šípky a růžové 
houby a zvědavé dušičce neuhasitelnou touhu proniknouti až do 
tmavomodrých lesů Strakovských, jež tměly se na jejich okraji. 
Jako pětiletý podnikal s přáteli, hlavně z žáků otcových, obsáhlé 
výlety do okolí, kdež se sbíraly a hned latinskými jmény určovaly 
»Galanthus nivalis« a »Convallaria majalis«, kde se s dojemnou 
seriosností sušily čekanky a vytrvale hledaly v hromadách štěrku 
otisky zkamenělin; a ve fysikálním kabinetě gymnasia litomyšlského 
rozněcován byl zájem hošíkův o příčiny jevů přírodních pokusy 
s elektřinou a magnetismem. 

Toto nepřetržité přibližování se přírodě a jejímu studiu způ- 


Dé P ho oh o o 


: 


sobem hry a zábavy udržovalo se v rovnováze s láskou chlapco- 
vou ke knize a všemu, což bylo pro něho symbolem věd duchov- 
ních. S pohledem netrpělivé touhy stával před otcovou bibliothe- 
kou klassických autorů, netrpělivě odhrnoval modrou záslonu její, 
chtěje alespoň tak vniknouti k ní blíže, denně obracel listy sta- 
rých Hálkových »Květů«, usiluje bezpečně vyluštiti smysl jejich 
obrázků; pohádky B. Němcové, jež matinka neb tetička vyprávěly, 
se rozváděly a všelijak transformovaly; s bratříčkem Arnoštem 
diskutoval malý Theodor o všech hovorech rodičů, komentoval 
zejména každé slovo maminčino, na níž Theodor, nosící její oči 
a srdce, domníval se míti obzvláštní právo. Vlastenecko-historické 
rozpravy protkávaly celé dny obou hošíků, vychovávaných ve vě- 
domí samospasitelnosti boje národního a od maminky znovu a 
znovu pobízených k vše posvěcujícímu nadšení. Mnoho dětských 
her a báchorkovitých fikcí napředli si kloučci do svého ponětí 
národa, jež vracelo se k ústřednímu bodu, že jest říše dobra ve 
věčném boji se zlem, které bude konečně udoláno. Všecky své 
duševní statky zavírali oba hošíci pečlivě před oběma mladšími 
sourozenci, sestřičkou Marií a bratříčkem, jemuž sami stanovili 
jméno Vladimír; sami šest a pětiletí cítili aristokratickou superio- 
ritu vůči »těm dětem«. To vše se ještě mnohem jasněji vyhránělo, 
když veliká naděje a touha Theodorova měla dosáhnouti cíle: na 
podzim r. 1884 počal choditi do školy. 

Tehdejší šestitřídná obecná škola chlapecká Litomyšlská umí- 
stěna byla v nepatrném a nedostatečném domě na rohu Nové 
a Kostelní ulice. Děkanský strmý kopec s obšírným a starostlivě 
důkladným děkanstvím, opředeným plazícími se úponky, dýchal 
z léta svěží svou zeleň do nevlídných oken školy a chytal v zimě 
její tmavé stíny na velké své plochy sněhové. Malí školáčkové ze 
» Záhradí« přicházívali »prkennou uličkou,« jejíž vysoké ploty za- 
hradní odrážely zvučně každý krok a malebnou kamennou bran- 
kou na tiché nádvoří děkanské, kde v černavých hlubokých vý- 
klencích a na patkách pilířů ležely v létě podušky lišejníků a v zimě 
ručeje sněhu, kam šuměly klidné stromy zrušeného hřbitova i ne- 
určité kroky z klenutých chodeb děkanských. Po příkrém děkan- 
ském kopci, jenž v zimě byl jedinou stříbrnou náledí, spustili se 
dolů do školy, naplnění posvátným snem mlčelivého nádvoří a ra- 
dostným vědomím obtížné výpravy do města. Veliké nadání Theo- 
dora Nováka objevilo se ve škole záhy: jeho hluboká pamět a 
bystrý úsudek překvapoval již v prvních létech; jeho přesnost 
v řešení početních úkolů a vytýkání grammatických chyb, jež 
schválně k vytříbení úsudků žáků míseny byly do textu na tabuli, 
vzbuzovaly podiv učitelův, z kterých na něj hlavně působili pp. 
Vogner a Luňáček. Doma sedával dlouhé hodiny nad přírodopis- 
nými knihami: Brehmův »Život zvířat«, Starého » Veselé prázdniny « 
a zejména »Kroniku práce« čítával znovu a znovu; z velkých ná- 


stěnných obrazů Schreibrových čerpal smysl pro systematiku z0- 
ologickou; devítiletý pročetl důkladně Fričovu »Malou geologii« 
a proletěl středoškolskými učebnicemi botaniky, aby ve škole a 
doma svému bratříčkovi, interessujícímu se vždy o přírodopis 
z pouhé bratrské oddanosti, hojně uštědřoval z vlastních vědomostí. 
Již tehdy v devíti létech argumentoval nikoliv bez pohrdání a po- 
směchu proti Linné-ovu systému rostlinnému, a sepsal stručný 
článek o ptakopysku, který jej dlouho zajímal obtížemi, jež skýtá 
systematice. S neutuchající vytrvalostí kreslil mapy, opakuje při 
tom své opovržení k těm, již ve škole se domnívali, že lze mapu 
nakresliti bez poledníků a rovnoběžek, Ve škole nenáviděl právě 
tak nedbalost jako pedanterii, a v jeho listech z té doby vrací se 
jeho rozhorlení proti »krajníkům, jež opravují chyby, kde jich 
není.« Skromný a nesmělý, jednalo-li se o vlastní zájmy, stával se 
neústupným a hněvivým, šlo-li o vyslovení a zdůvodnění pravdy, 
která rozohňovala výmluvnost hošíka, jindy zamlklého a tichého. 
Ale škola, v níž byl vždy prvním žákem, jímž rádi se pochlubili 
učitelé při úkolech složitých a zapletených, daleko nenasytila jeho 
duševní potřeby a nevyčerpávala jeho zájmy, tíhnoucí vždy více 
od hry a zábavy k vědeckému snažení. Do »časopisů«, jichž celé 
serie vydával s bratříčkem, kreslil obrázky a psal stati přírodo- 
pisné, ač již tehdy nejevil přílišné chuti k »věčnému škrabáctví«. 
Založil s bratříčkem spolek »Přírodu«, »k prozkoumání okolí Li- 
tomyšle«, a pro nejmladší sestřičku Lilu namaloval řadu přírodo- 
pisných obrázků do knížky, již oba nejstarší bratři jí věnovali. 
etba »Malé geologie« dala vznik sbírce zkamenělin, za 
nimiž konány přečetné výpravy do lomů a útesů opukových v okolí 
Litomyšle. Byla to hlavně »Kalouška«, opuštěný lom, plný hlini- 
tých tůní a bělavých hromad opukového kamení, kdež doufal malý 
geolog nalézti nejdůležitější otisky útvaru křídového, kam spěchával 
již v únoru, těše sebe i provázejícího jej bratříčka nadějí na »obrov- 


-ský zub žraločí«. Ovšem, »obrovský zub žraločí« nikdy se nenašel,- 


ale sotva padly první paprsky na tající sníh, chvátali oba hoši po 
Němčické silnici k zaslíbené zemi, kterou navštěvovali až do svého 


-odjezdu z Litomyšle, později jako naleziště koleopterické a bota- 


nické. Jindy podniknuty složité přípravy k systematickému poznání 
českých čmeláků, a malí sběratelé nedali se odstrašiti výsledkem, 
jenž sestával z pobodaných prstíků a z rozlití se páchnoucího lihu 
ze sběratelských lahviček do kapsiček hošíků. Byly to sváteční 
chvíle, když s krejcarovým rohlíčkem a nekonečným přírodově- 
© deckým nadšením chvátali dvě hodiny cesty do rozsáhlých lesů, 
jichž neznali, a kde tak snadno mohli zablouditi, a kde vždy Theo- 
dor našel nejkratší zpáteční cestu k domovu. Lesy Strakovské ne- 
byly více touhou, a »Ptačí les« nebyl více pohádkou, nýbrž sku- 
tečností, jíž bylo lze „dosáhnout pochodem, jehož úpal a únavu 
hasily nekonečné diskusse. Hajní a hlídači ovšem nemilovali malé 


9 


vetřelce, již každé tabulce, zakazující vstup do lesa, se slovy i činy 
-© posmívali; ale kdykoliv hošíci byli vypuzeni, těšili se vědomím, 
že se stali obětí hrubého násilí na snaze po vědeckém poznání. 


Prázdniny trávívala rodina Novákova od r. 1887 v Budislavi, 
zapadlé a chudé vesnici od Litomyšle as tři hodiny vzdálené. Černé 
záplavy borových lesů Šumí tam nad rozervanými pískovcovými 
skalinami, vysoké a pružné mechové polštáře s fialovou kresbou 
vřesových zvonců a purpurem brusinkových bobulek lehly si na 
písek báchorkově zbloudilých údolí, železité potůčky a zdroje třísní 
svou krví hluboké vrstvy rašelinníků a vějíře kapradin; smutné 
borovice, otočené kožešinami vousatých lišejníků, šeptají tiše svou 
plachou píseň, a zdá se, že poslouchají je jen pískovcové balvany, 
bloudící hlubokými roklinami a kupící se v bezlidná kamenná 
města a bludiště, jimž lid říká »Maštale«. V myslivně na pokraji 
těch lesů, kde plynou k nim louky posněžené parnassiemi, bydlel 
Theodor Novák již r. 1887 o prázdninách, a již tehdy byl takměř 
opojen ponurou krásou pohorských těch hvozdů. Návštěvy v Bu- 
dislavi se opakovaly, i když nebydlelo se v myslivně, nýbrž na 
samém začátku vesnice v »Krčmě«. Tehdy poznal Theodor i dru- 
hou část rozlehlých lesů Budislavských, t. zv. »Horní revír«, pnoucí 
své bukové a smrkové koruny nad žulové balvany a mísící tma- 
vohnědý svůj půvab se svěží zelení rozsáhlých pasek, jejichž vy- 
hnilé pařezy postříkány jsou zlatem starčků a fialovými krůpějemi 


4 vrbkových květů, jež v srpnu změnily se v bělavou vlnu, chvějící 
-se nad pasekami jako hustý sníh. Tudy bloudil Theodor Novák 


sám, sbíraje dílem brusinky, dílem kapradiny, dnes zaujat geolo- 
gickým vznikem skalních útvarů, zítra rašelinami roklí. — Dával 
v Budislavi vždy přednost bloudění v lesích před seznáváním rá- 
zovitého lidu, jejž tehdy matinka jeho studovala i se stanoviska 
ethnografického i za účelem belletristickým, jak ukazují hlavně její 
práce »Kroj lidový a národní vyšívání na Litomyšlsku« a četné 
povídky a novelly v těchto končinách se odehrávající. Listy psané 
-| jmenovitě tetičce jsou výmluvny a nadšeny, jakmile octne se 
-© Theodor v Budislavi, věty jejich mazlí se s každým lesním koutem 
-a každým malebným balvanem.  »Já chodívám často sám,« psal 
tehdy, »mezi ty temné, štíhlé smrky a jedle, rozložité buky, "do po- 


-- chmurných skal a na slunné paseky, do úzkých údolí i na roz- 


-- sáhlá luka.« Tehdy, tuším, pojal svou silnou a odvážnou lásku 
-- kosamělé lesní přírodě, jež byla mu přítelkyní a matkou, osvěžením 
a rozkoší, touhou a milenkou. 


A O prázdninách r. 1889 poznal jiné lesní zátiší »Nové Hrady « 
-na Vysokomýtsku, kouzelnou letní píseň zeleně a hnědě všech 


-- odstínů, plnou slunce a záře, úsměvu a radosti, triumf vítězného 


-půvabu proti zachmuřené kráse Budislavi; i místa zasmušilá a temná 
- Zvyšovala tu kontrastem ostatní slunnou a barvitou gracii. Byla 


10 


to rozkošná škola vkusu a poznání pro Theodora Not 
prošel celé lesy novohradské a konal odtud návštěvy 
slavi. Na jednom společném výletě do Rychmburka ná 
v krajině zcela jemu cizí i neznámé, kde hojné cesty posk a 
ležitost zblouditi; společnost věřila, že se ztratil, jen matink 
léhala na jeho bystrý smysl orientační, a skutečně: JÍ 
chází na Rychmburské náměstí a vstříc jí kývá svým 
Theodor. 

Byly to jeho poslední prázdniny jako školáčka; p 
na gymnasium. Byl již poněkud zklamán, když úd; 'h 
desátý rok nemohl po čtvrté třídě býti přijat na škol 
v páté třídě se upřímně nudil. Pilnou hrou na klavír, 
celou energií oddal, zaháněl v zimě svou dlouhou c 
kynula zas Kalouška a Strakovské lesy. Ale i tu toužil 
sbíraje brouky a kapradiny litoval srdečně, že nezná 
systému a latinských jmen. Tušil, co jest věda, ale 
čkavě, že to bezpečně a jasně pozná. S těmi nad 
v září r. 1889 do primy litomyšlského gymnasia. © 


HN. 
1889-—1895. 


Sh ore tradice, obestírající závoji ze sedmnáctého a osmnáctého 
věku žlutavou budovu gymnasia litomyšlského s barokní vě- 
žičkou a zachycené se slunné a barvité své stránky Jiráskovou 
»Filosofskou historií« pomísily se po sestátnění ústavu r. 1874. 
s uniformními rysy studia humanitně realního a přebarveny byly stálým 
stykem gymnasia s realkou litomyšlskou, jež s ním chvíli od chvíle 
tvořila i jednotný celek. Studenti gymnasijní chodili dále do chladné 
a přísné krásy mohutného chrámu  piaristského, ale byli kromě 
toho voděni i do rozsáhlé botanické zahrady při budově někdy 
realní; odříkávali před hodinami tradicionelní latinské modlitby 
k Duchu svatému, ale učili se kreslení jako na školách realních; 
nosívali o slavném Vzkříšení v šumném průvodu kaditelnice, triangl 
neb paschu, ale záhy učili se hojnými a vzácnými dalekohledy 
fysikálního kabinetu pozorovati hvězdnaté nebe; chodívali na mše 
za spásu duše Ilustrissimae Herulae Freboniae Eusebiae de Pern- 
stein, skutečné zakladatelky ústavu a domnělé fundatorky chle- 
bíčkové nadace pro chudé studenty, ale pitvali při tom v prakti- 
ckých cvičeních anatomických a mikroskopických nižší obratlovce. 


Tak zastihl na podzim r. 1889 Theodor Novák litomyšlské 
gymnasium, na němž prodlel po šest let. Hned z počátku projevil 
se v něm student bystrého úsudku, pronikavého nadání, nezdolné 
píle; přesný počtář i vynikající stylista. Již v primě, kdy, jak sám 
žertoval, unavovalo jeho vysvědčení přílišnou jednotvárností, kva- 
lifikovány byly professorem Fr. Jelínkem jeho vědomosti gramma- 
tické jako vynikající zvláštní poznámkou na semestrálním vysvěd- 
čení. Jeho nezvykle rozsáhlá znalost přírodopisu byla professorem 
Em. Bártou, jemuž se vždy cítil vděčným za uvedení do věd pří- 
rodních, uznána tím způsobem, že jako žák nižšího gymnasia se 
směl účastniti praktických cvičení pro studenty z tříd vyšších. Při 
nich batolil se třináctiletý hošík poněkud neobratně v příliš dlouhé 
modré zástěře, ale s akuratessou zacházel se zkumavkou a lihovým 
kahancem a ovládal dobře mikroskop a anatomický nožík. 


Herbář, jejž založil si nejprve pro pouhou potřebu školní 
r. 1891, stal se záhy předmětem jeho starostlivé péče a píle, je- 
dinou hračkou, pokud byl ještě chlapcem, oddechem při dalším 
studiu, pýchou na universitě a posléze příčinou jeho skonu. Práce 
a radost desíti let leží v 17 velikých svazcích, a kdokoliv otevře 
některý z fascikulů uložených v »Klubu přírodovědeckém«, projde 
nejen všemi kraji, kde Theodor Novák shýbal se po rostlinách, 
ale i celou drahou jeho duševního vývoje. Zprvu, kdy neznaje ještě 
techniky sběratelské, psal jména rostlin a nalezišť přímo na papír, 
bedlivě zaznamenával vedle latinského terminu i název český a při 
udávání nalezišť naivně spokojil se poznámkou »U cihelny «, »v háji«, 
»na Hlubokém rybníce«, jakoby bylo každému samozřejmo, že 
cihelnou rozumí se cihelna litomyšlská, že hájem se myslí ono 
kroisovské naleziště sněžných kokoříků i bizarních aronů u Ne- 
došína, a že Hluboký rybník jest právě ona mělká bažina koléba- 
jicí se růžovými kvítky rdestů u Zavadilky nedaleko Litomyšle. 
Známý florista, evangelický farář p. Bohumil Fleischer ve Sloup- 
nici, uvedl jej do obvyklé techniky botanické a uspořádav jeho 
tehdy nepatrný herbář, dal podklad sběratelství systematičtějšímu. 

Již tehdy ukládal si Theodor Novák důkladně prostudovati 
rodů Rubus, Ranunculus, Euphorbia a Carex. Téměř něžnou po- 
zorností zahrnoval vstavače, typické repraesentanty podhorské kvě- 
teny litomyšlské, znal každý luční úval blíže lesíků Borek u ves- 
nice Benátek, kde bíle a šarlatově kropily trávu vstavače osmahlé 
a pronikavě páchly vstavače štěničné, nečistí plebejci vedle štíhlých 
a ubledlých Lister a Cephalanther. Za novým druhem. spěchal bi- 
jícím deštěm a vysoce zrosenou travou; na nové stanoviště schá- 
zející v Čelakovského. »Analytické květeně české«, jeho věrné 
družce a průvodkyni, pádil za divokých bouří a přívalů. Od 
prvních dnů března, kdy hledal v houštinách zapadlého údolí La- 
zaretského rozkvetlé snítky tmavě růžového lýkovce a pod ním 
mezi kosmatými podkovovitými listy zakouřený kvítek kopytníka, 
až hluboko do listopadu, kdy v úkrytu lesů Mendrických krčily se 
vzácné plavuně a kapradiny do mlh, bloudil v každé volné chvili 
v přírodě s krajíčkem chleba v kapsičce a se zelenou torbou po 
boku, jež činila jej v celé krajině typickým zjevem. 

Na dalekých botanických těch výpravách, pronikajících jednou 
„v odvážné vytrvalosti až k zemské hranici moravské a podruhé 
až k Orlici, jest snad spíše jevištěm jeho překvapujícího vzrůstu 
a mohutnění duševního než v gymnasialních učebnách, jež znaly 
ho vždy jako nejprvnějšího z žáků. Jeho hluboký zrak obrácený 
do vlastního nitra učil se na osamělých výletech hleděti k příčinám 
a kořenům věcí, stopovati v dlouhých samomluvách bez slov, ale 
nikoliv bez námitek a pochyb, souvislost přírody a hledati v pří- 
sných a důsledných myšlénkách zákony příčinnosti přírodní i psy- 


E Přes S 


ko 


-chické. Tehdy již mezi třináctým a čtrnáctým rokem zřekl se zje- 


-— veného náboženství, jako absurdity znesvěcující prabytost Tvůrcovu, 


3 a ethiky odtud plynoucí pro její přílišnou pohodlnost a malichernost, 


-počítající s bláhovostí a ješitností lidskou, jak sám formuloval 


-© důvody svého přerodu náboženského. 

; V letech těchto nebyl dojista již dítětem, nestotožňujeme-li 
s dětstvím ono důvěřivé a něžné teplo citové, jež prohřívalo jeho 
bytost do posledního dechu. Krutý tyfus, jenž stihl jej v zimě 
- r. 1890/1. proměnil jej na útlého hocha poněkud nesmělého a 
-— ostýchavého, vzal jeho tváři plné linie, ale nechal jí hluboké hnědé 
-oko vyzařující krásu a bohatství jemné té duše. I byla tato tělesná 
změna jakoby symbolem duševního přerodu, jenž podporován byl 
i rozšířením obzoru hochova. R. 1891 uviděl Prahu po devíti letech, 
a nepodléhaje ani tehdy historickému sentimentalismu zachvácen 
byl hlasitým tepotem práce a síly, jejž cítil a hloubavě hledal 
v každém objektu tehdejší Zemské jubilejní výstavy. 

A přece vrátil se rád z výstavního vlnění a jiskření domů, 
do smrkových a borových lesů rodného kraje a do oněch spiritu- 
elních hájů, jež pěstovala již tehdy jeho vlastní spekulace a snění, 
a jež si vyvolával často hrou na klavír. Ještě do dob gymnasijního 
-studia litomyšlského spadá jeho přechod od Schubertových písní 

-k Mendelssohnovi a Čajkovskému; a tehdy kdysi vyprávěl s jem- 


A ným nadšením, že jedna barkarola Čajkovského jest rašící stráň 
-© nad tmavou hlubinou vodní s bílým březovým hájem politá dechem 


jarního slunce. Nepochopil jsem nikdy lépe jeho nadšenou vy- 
-© trvalost, s níž sedával za zimy u klavíru než při těchto slovech 
-— otvírajících srdce básníka. 

E- Mocné a pronikavé toto dospívání duševní obráželo se jasně 
i v osobitém jeho pojetí veškerého studia. Odkloňuje se vždy 
více od kultu fysické síly a vzdaluje se vždy větší měrou kterého- 
„koliv formalismu, zaujal stanovisko odmítavé ke kultuře římské, 
Jež zdála se mu nepravdivým a neupřímným dílem duší rhetori- 
Ckých a mělkých, zakrývajících nedostatek živných ideí lichou 
a strojenou zdobností. Rozhorloval se často proti »Špinavému ad- 
Vokátu« Ciceronovi, jenž prý se snaží periodami uměle stavěnými 
a řečí labužnicky uhlazenou zaslepiti posluchače, aby nehledali 
přesvědčení řečníkovo, jehož nemá. Opovržlivě mluvíval i o Vergi- 
liovi, jenž prý s duší naplněnou vůní lombardských lučin a sýrů 
zpívá se schválně falešnou sladkostí a idylličností o řadě lupičství 
a barbarských půtek. Nenáviděl hluboce Řím, jemuž ještě později 
přičítal vinu na ujařmujícím evropském centralismu církevním 
i státním, a celá ethika a politika Sparty zdála se mu symbolicky 
koncentrována v ošklivé a nechutné, třebaže neobyčejně živné a 
zdravé polévce z krve. Miloval však celou duší harmonickou kul- 
turu Athén, jež odpovídala jeho zálibám a láskám synthesou života 
přírodního i uměleckého, 


14 


Odvracel se vždy více od pouze formálních věd mathemati- 
ckých, jichž ústrojí pevně a chvílemi i virtuosně ovládal, k přírod- 
ním vědám, na kterých již tehdy miloval hlavně fysiologickou jich 
část. Nestačily mu více pečlivě usušené a správně určené rostliny 
herbáře, jež pokládal za »mrtvolky květin«, ale hořel zájmem 
o vnitřní jich život a jeho vztah k životu vůbec. Třebaže mnohé 
z těchto zásad a názorů teprve v příštích letech staly se mu for- 
mulovaným přesvědčením, leží kořeny jich dojista již v posledních 
letech gymnasijniho studia litomyšlského. Bylo to, jakoby duševní 
jeho tvář vždy více se odvracela od krajiny a her dětství a hle- 
děla vždy jistěji a určitěji do budoucnosti. 

Záhy zmizelo jeviště dětství i s pohledu tělesného a zaměněno 
bylo Prahou; ale tato změna toužená a očekávaná, musila býti 
vykoupena velikou bolestí smrtí sestry Marie r. 1895. Toto 
tiché a něžné dítě, chodící životem po špičkách střevíčků a s mo- 
dlitbou na rtech, se zrakem mírným a smutným, zastřeno bylo 
vždy závojem jiného světa. Její dojemné starosti o budoucnost a 
její vytrvalá píle, svědomitě nahrazující stkvělé nadání, zhaseny 
byly předčasnou smrtí, jež přišla tiše a svatě, jako přichází vždy 
k těm, kteří v srdcích rodiny a přátel mají se zjevovati jako bě- 
lostní legendární andělé. Skon její náhlý a neočekávaný ranil hlu- 
boce rodinu. Theodor, jenž z botanických výletů přinášíval nej- 
vzácnější květiny na její hrob, psal tehdy tetičce: »Nastává mám 
těžké, bolestné loučení s hrobem naší milované Maryčky. Od je- 
jiho skonu cítíme se osamělými a hledíme co nejúžeji všickni 
k sobě se přimknouti; tím teskněji nám bude v Praze, kdy i od 
rovu jejího budeme odtrženi.« 

Poslední okamžik v Litomyšli, 17. září r. 1895 patřil návštěvě 
jejího hrobu. Nedaleko nad hřbitovem zvedá se žlutavá budova 
rodného domu Theodorova, pod vysokými renaissančními lome- 
nicemi zámku lze vytušiti staré gymnasium; tmavé lesy Strakovské 
zavírají polokruh obzoru. Celé dětství Theodorovo leží jako slu- 
neční přísvit na obraze, který nad rovem sestřiným zachycuje svým 
pohledem. Horské lesy posílají mu jehličnatou svou vůni pozdravem, © 
jeho tmavý zrak děkuje jim krásným výrazem vděčné lásky. Pak 
rychle zmizí rodný kraj, a slunné přísvity dětství na něm pohasínají. 


a 


m" 
B 

o: 

kb 


NH. 
1896—1897. 


p do níž v září r. 1895 Theodor Novák trvale přišel, byla 
ozářena oslňujícím jasem podzimu rozsvěcujícího v korunách 


- Petřína i Letné hnědá i červená kouzla, a prosycena zvláštním ne- 


zachytitelným ovzduším, které jako měkké jarní mlhy lehalo do 
všech mladých duší. Tytéž city a myšlénky, tytéž vidiny a touhy 
zorganisovaly neviditelně a přece pevně generaci dvacetiletých na 
universitě a na středních školách, jež z knih nejvíce různorodých 
a revuí vzájemně sporných a nepřátelských živila svou drahou a 
nejistou úmluvu nového zákona. 

Mladé ty hlavy hořely citovým vzrušením nad lomem dvou 
světů, starého, jemuž patřilo jejich dětství a nového, jenž byl spíše 
cítěn než myšlen, tušen než viděn ; bolestně byly trýzněny sporem 


- dvou světových názorů, uměleckého a ethického, z nichž každému 


náležel díl jejich bytosti; a nelítostně zkoušeny věčným kolísáním 
mezi kollektivismem a individualismem. Nepřetržité zmítání se 


- „mezi přiostřenými kontrasty porušilo rovnováhu jejich srdcí, ustra- 
-- šených mravním i společenským soumrakem doby a marností če- 


kání na obrozující převraty; srdcí podrážděných politickou tísní 
a národními neúspěchy; srdcí živených přejemnělým uměním dnes 
krajně analytickým a zítra metafysicky symbolisujícím. Tato mla- 
distvá srdce stržená závratí hledala příliš rychle rozšíření a východ, 
hnala se s přílišným enthusiasmem za chimerickým rozluštěním 
svých krisí, málo poslušná korrektivu, jejž kladl intellckt u mno- 
hých jednotlivců hluboce vyvinutý. 

Obdivuhodný byl průměrný souhrn vědeckých poznatků, jež 


Ě. přinášela tato generace si do života; znalost poměrů výrobních 


i vědomosti z dějin umění, esthetika i biologie, sociologie i poe- 


tika byly majetkem osmnáctiletých a dvacetiletých hochů. Leč tento 


iemně a mohutně kultivovaný intellekt vstoupil do služeb utopismu 
žádaného citovými krisemi, nebránil, nýbrž pomáhal výstředně 


š krajním konstrukcím, jež byly spíše dílem snění než myšlénky. 


Našla-li předcházející generace důsledek svých reformních 


-snah v utonutí v socialismu, jemuž se vzdala plně a cele, vsadila 


16 


tato nová celou svou citovou a rozumovou existenci na kartu příkře 
důsledného individualismu. Psychologické disposice této reakci 
individualistické poskytlo umění, v celém devatenáctém věku 
zobrazující hořký a chmurný stesk deklassovaného titana brzy re- 
voltujícího brzy zoufajícího a chytajícího se každého stébla vysvobo- 
zení z tohoto uraženého vyhnanství. Jako největší tušitel a prorok 
individualismu byl milován a ctěn Nietzsche, na němž však bolestně 
překvapovalo mladé enthusiasty, že stál a padal paradoxní překot- 
ností a tančící nedůsledností, kterou milují umělci a nenávidějí 


utopisté. Ostatně, v žilách bilo příliš to, proti čemu se reagovalo, © 


a tak jako v krásné větě Turgeněvově o silném dubě a silné 
lásce, pučelo nové listí individualismu, aniž opadalo staré soci- 
alismu. Na řešení otázky socialní nedovedla se mládež dívati než 
očima vyhladovělého proletáře, a sen nové individualistické formace 
společenské byl prolnut více anarchistickým idylismem evangelia 


dle pojetí tak rychle zapalujícího a tak rychle zhasínajícího traktátu 


Tolstého »Spása ve vás«, než výlučným a hrdým aristokratismem 
Nietzscheovým.  Utopičtí enthusiasté nechtěli se spokojiti s oním 
realisovatelným politickým systémem individualistním, jejž znali a 
na němž studovali ústrojí svobody jednotlivcovy, s liberalismem 
Stuarta Milla, a volili místo moudře užitečného a prakticky roz- 
vážného utilitáře dvě krásné snivé hlavy, nad něž nikdo malebněji 
nedovede nésti kouli fikce a nikdo hůře podpírati pilíře společenské 
reality: hlavu snílka-učence E. Récluse a hlavu snílka-básníka Bruna 
Wille. Tato utopie »theoretického anarchismu« ne nepodobná ro- 
manticky nadechnuté vidině, již rok 1848 nazýval svobodou, byla 
střežena dušemi nejměkčími a nejcitovějšími, roznicenými naivní 
a soucitnou lyrikou nepatrné knížky »Sturm« německého Skota 
J. H. Mackaye. 
Viděla-li snad hrstka polovzdělané dělnické mládeže v »theo- 
retickém anarchismu« — jehož lyricky nadšení vyznavači těžce 
bývali uraženi, uváděly-li noviny různé atentáty ve spojení s jejich 
plachou a humanně zbarvenou vidinou — jistou realitu, věřili stu- 
denti, že tato utopie jest realisovatelna jediné dostoupením určitých 
stupňů pozvolného vývoje a spojovali tak svou víru sociální s bio- 
logickým evolucionismem na jedné a s nadšenou a vědomě 
účelnou prací o vlastní vnitřní vývoj na druhé straně. Této cestě 
zůstali věrni, i když změnili cíl; též ten, kdo nevěděl, kam jdou 
a kam chtějí dospěti, viděl bezpečně, že heroismus práce a víra 
-v její hodnotu a krásu je provází. : 
Toto ovzduší prolínající dusné školní učebny, proudící z listů 
zelených i modrých revuí, chvějící se pražskými ulicemi, obestřelo 
-a okouzlilo i Theodora Nováka. Vytrhnut z rodného kraje a 
vzdálen tak nesmírně hlubokých lesů, zachvácen byl v Praze stí- 
sněností a steskem. Ranními parami stoupajícími z Vltavy, jež 


žertem jmenoval denně homersky »pastýři nikoliv milými, zloději 


su ae v Doo c 


uejodké, L ká 
: MW -4 


- ovcí však nad noc milejšími,« pospíchal ráno do budovy akade- 
| mického gymnasia, na němž strávil dva roky, unaven dlouhým 
- bděním a znechucen úzkým obzorem středoškolským. Ačkoliv 
- dle vlastních slov »proklínal tuto duchamornou práci nádennickou«, 
- přece věnoval jí většinu svého času, snaže se vždy ve škole vy- 
- niknouti, nikoliv snad z pouhé ctižádosti, nýbrž spíše z oné pře- 
- krásné noblessy jemných duší, která chce vše, čehokoliv se dotkne, 
naplniti neposkvrněnou dokonalostí. Tak byl vzorem svých druhů 
útlý a ubledlý tento hoch přišedší z venkova, který hluboce znal 
- klassické autory, i když jimi opovrhoval, který mistrně rozmotával 
- pletivo mathematických problémů, i když zřel v nich jen hru for- 
- málního mechanismu, a který rozohňoval se při každé zmínce 
o dějinách filosofie neb zákonech fysiologických. Uzavřený vůči 
druhům rád ukázal, jak dovede i k nim býti obětavý, přímý a 
přísný ve styku se spolužáky i učiteli byl záhy ctěn a obdivován, 
snad spíše než milován, jako čistý a světlý charakter. Professoři 
si vážili plachého a seriosního, něžného a hlubokého studenta; 
přátelství některých z nich na př. professora Fr. Drtiny odnesl si 
až za hrob; v doktrinách mathematiky a fysiky platí na akade- 
mickém gymnasiu dosud za příkladný vzor. Byl i dokonalým uči- 
telem a pomocným přítelem řadě žáků a žaček, jež privatně vy- 
učoval a na jichž duševní růst a vývoj blahodárně působil. 

i Když pak večer unaven studiemi i hodinami zavíral učebnice 
- Aa »přece při tom všem dření šel na lože s trapnou myšlénkou, 
- že skoro ničeho neudělal«, jak stýská si v jednom listě, přichází- 
- valy mučivé a bolestné chvíle psychologické sebeanalysy, vědecky 
- přísné a bezohledné. Tu kontroloval krok za krokem každý svůj 
projev intellektuelní, citový i volňí, aby podrobil analyse dle 
-slov vlastního záznamu »i nejkrásnější výtvory, které třeba svou 
- vlastní synthesou vybudoval a v nichž se s velkou zálibou kochal.« 
Tak cestou heroickou a obětavou nesoucí se k »synthese t. zv. 
neuvědomělé a uvědomělé činnosti duševní v nový způsob my- 
šlení, nad míru intensivní, bohatý a subtilní«, dospěl tam, kde 
- život přestává míti hodnotu sám sebou, stávaje se pouhým 
-mrtvým materialem studia psychologické anatomie. Hypertrofie 
©- schopností analytických otravovala mu poměr k ženě, kterou tehdy 
-v létech puberty počínal poznávati v dívčích postavách tanečních 
-hodin a které se blížíval s plachou nedůvěrou, dobře věda, že analy- 
£- tický jeho intellektualism rozloží každé vřelé citové vznícení v bez- 
zájmové a lhostejné prvky bez krásy a života. Jeho příkrý sklon 
- analytický nedovolil, aby poměr obou pohlaví zůstal okouzlující 
- a nebezpečnou hádankou citu a vůle, byl mu vždy daným objektem 
rozboru psychologického a ethického, tím důležitějším a zajíma- 
- vějším, čím rostl jeho interess o ženskou otázku, již řešil s obdivu- 
- hodnou svobodomyslností pohlížeje na ni se stanoviska čistě 
© intellektuelního. Řešení tomu zůstal i po čtyřech létech věren, 
: Theodora Nováka Stati vybrané. 2 


18 


třeba že je tu pojímal mnohem subtilněji; první ženskou promoci 


na české pražské universitě vítal slovy (Ženský Svět, roč. V., ČR 
»Věda, jíž se první naše doktorka i její družky oddávají, nezamítá © 


žádných pilných rukou a bystrých myslí, a nejeden, jenž s úžasem 


za každou nově dobytou odpovědí vidí nově odkryté záhady vědy, 


chová naději, že snad ženské práci mnohý taj podaří se vysvětliti, 
k němuž myslím mužů v čiře intellektuelním vědeckém pojí- 
mání světa vychovaných dostihnouti nemožno. Badatelé učinili ze 
světa myšlení-představu a počínají očekávati ty, kdo z toho my- 
šlení vytvoří zase vůli-život.« Heka: 


Lučavka ahalysy rozleptala i souhrn citových a intellektu- 
elních jevů, shrnutých do komplexu vlastenectví, a na dně duše 
zůstal jen obnažený, zoufalý výkřik příslušníka malého národa, 
jenž neodvažuje se doufati, aby nebyl v nejdražších svých bo- 
lestech zase klamán; definitivní výraz této mučivé a zraněné bez- 
nadějnosti, Macharovy »Smutné perspektivy« uvedl v hudbu, jež 
chtěla potencovati ještě trpká muka těchto rhytmů. 


I koncentroval se duševní, radostný zájem na některé vzdušné 
ač vratké koncepce spekulativní, budované -do tesklivé trpkosti 
dnů poznatky věd duchovních i přírodních. Studium přírodopisné 
stojí v popředí i v té době, a vývojesloví jest jeho středem. R. 1896 
studoval Theodor Novák důrazně a vytrvale Darwina, vraceje se 
ustavičně k »Původu druhů« jejž několikráte přečetl a mnohoná- 
sobně excerpoval; také jeho řečnické cvičení obvyklé v septimě 
platilo theorii descendenční, postupujíc konsekventně až k člověku 
a jeho historickému rozvoji. I různé theorie přírodně filosofické 
poznal v jejich dějinném rozvoji. Spor školy neodarwinistické 
a neolamarckovské zaměstnával již tehdy jeho zájem, a aplikace 
zákonů těch na složité jevy života společenského, bylo thema, 
o němž se zálibou diskutoval. Článkům »Živy<, tuším, děkoval za 
první podnět k seznámení se s energetikou Rob. Mayera a Ost- 


x SN: ž ky k 
zá ao db "A 


V T TNTÉ V V VN 


walda, v níž viděl od r. 1897 do r. 1899 jediný pevný a ne- - 


zvratný podklad k nové filosofii přírodní, jež stojíc na pevném 


podkladě empirickém neupadá do fantastičnosti »naturfilosofů« 
první polovice XIX. věku a čelí i úzkoprsému materialismu druhé © 
polovice tohoto století. Všecky prvky, z nichž syntheticky rodí se 
r. 1898 jeho první větší otištěná stať »Extense individua jako © 


princip soustavy světové«, byly za let ještě gymnasijních nashro- 


mážděny a čekaly na konečné vyjádření, jehož se jim dostalo ve © 
chvíli, kdy Theodor Novák tento stupeň duševní evoluce překročil. © 
Jest nejvýše charakteristické pro stkvělý vývoj Theodora Nováka, - 
že jeho články nerepresentují nikdy onu duševní periodu, v které © 


pisatel právě stojí, nýbrž onu, již má bezprostředně za sebou. 


© Energetická filosofie přírodní slévá se tou dobou s individu- © 
alismem filosofickým a socialním nesoucím jasnou pečeť zmíněné 


19 


| generace oněch let. Jeho filosofické vzdělání, tehdy zahrnující zna- 
lost filosofie řecké, jasný obraz filosofie Kantovy a Schopenhaue- 
-rovy a napojené i ethickými ideami professora Masaryka, vede ho 
k individualismu právě tak jako jeho záliby literární, tíhnoucí 
- předem k poesii Ibsenově. Jmenovitě »Nepřítel lidu« hluboce naň 
- působil nejen jako mohutně koncipovaná postava symbolická, 
nýbrž jako personifikované filosofické přesvědčení a životní program. 
Tato individualistická konstrukce zocelená některými ethickými 
konsekvencemi darwinovského boje o život, lámající v snění hra- 
nice i zákony státní, rozvracující pro idol vzájemné svobody členů 
rodiny formu rodiny staré, jmenující se ráda, věrna názvosloví své 
generace, theoretickým anarchismem, byla duševním majetkem 
něžného hocha, oddaného láskyplně své rodině a v každém oka- 
mžiku ochotného podříditi zájmy vlastní zájmům kohokoliv jiného, 
bratra, jenž maličkého Jarouška zahrnoval vlídnými laskavostmi a 
syna, jemuž skryté přání matčino bylo radostným zákonem. 


Přišly-li však chvíle, kdy analytický skepticism počal bořiti 
na spekulativních těch konstrukcích, kdy intellekt zhroutiv vše, 
stál tu sám neukojený a neukojitelný, trpký a neúprosný, pak 
-  zbývaly pouze dvě cesty, jimiž bylo lze prchnouti před ním: umě- 
— lecký požitek hudby a vzdání se léčivému kouzlu přírody. Byla-li 
- tehdy Chopinova hudba, tento vášnivý karneval zoufalých srdcí, 
-| Theodorovi reakčním lékem proti upřílišenému intellektualismu, 
-a Schumann odvážně heroickým osvobozením od vší malichernosti 
© a bláhovosti školního i národního prostředí, byl mu R. Wagner, 
-jejž poprvé poznal r. 1895, uměleckým symbolem všech vlastních 
- ideových koncepcí, všech světlých snů o nové říši ducha a svo- 
- bodě jedince. Hudební požitek citový dostavoval se u něho sou- 
- časně S požitkem intellektuelním, aniž by tento byl nějakým theo- 
- rematem nebo doktrinou, ač vždy se stupňující theoretické vzdě- 
-lání hudební učilo ho pronikati vždy hlouběji a jasněji v skryté 
- ústrojí díla uměleckého. 


E: A konečně zbývala příroda. V drobném autobiografickém 
- náčrtku z té doby »Trientalis«, charakteristické směsi něžného 
- snění i psychologické analyse, theoretického blouznění i přesně 
© realistických popisů, filosofických exkursů i kritických poznámek, 
- odhaluje veškerou léčivou moc této největší lásky životní. Mezi 
© listy herbáře zjeví se sytě zelené bory Strakovské, smrkové jejich 
© koruny se rozevrou, a z hlubokého údolí podává hochu snílkovi 
© rusalka lesů rodného jeho kraje, dojista inspirovaná Hauptman- 
= movou Rautendelein, milovaný bělostný kvítek trientalis a hojivě 
-klade svou ruku na jeho šíji. Skutečně toto vzpomínkové snění 
= o horské přírodě východočeského domova bylo lékem některých 
- ponurých chvil, kdy nebylo možno výletem do okolí pražského 

přiblížiti se přírodě samé. Ale chvíle prázdnin patřily jí cele. Tu 
; s 


proměnil se opět psychologický analytik a zpět h 
v oddaného a vroucího hocha, sklánějícího se s láskou nad: 
kvítkem a těkajícího dlouhé dny poli a lesy, šťastného, © 
skutečně jednota člověka a půdy, jednotlivce a k d 
za dlouhých zimních nocí tolik přemýšlel, ní 

V červenci r. 1897 přišla zkouška maturitní, 
kávaná. Krásné vysvědčení maturitní dalo by hád 


jemuž gymnasijní studium bylo vším. On však v listě: 
roku před maturitou kommentoval rozmarně tento 
začne zase každodenní školní shon, který s krátkými 
trvá šest měsíců. Jest mi dosti se činiti, abych tuto 
disharmonií, jež již teď jest dosti obtížnou, řádně dohr 
myslím, stále postupovati jako stretto a crescendo, 

maturitou v prestissimu a fortissimu se skončí. Ale 
že budu moci vskutku sednouti ku klavíru a otevříti 
-tam kde začíná hymnus: »O fánd ich Jubelweisen 


IV. 


1898—1900. 


3 stupuje na podzim r. 1897 do síní universitních, věděl Theodor 
"3 Novák bezpečně, že všechny jeho vědecké snahy soustředí se 
kolem poslucháren a laboratoří přírodovědeckých. V letech gymna- 
sijních čekali jeho rodiče a učitelé, že tento přesný a důmyslný 
počtář specielně se oddá studiu mathematickému; touto včrou, 
právě jako běžným zvykem pohnut spojil původně odbor přírodo- 
pisný s mathematikou a fysikou. Spojení to netrvalo dlouho; 
- mathematiku a fysiku vystřídala záhy chemie, jakmile Theodor 
- Novák poznal, že z mathematiky získal již to, co od ní očekával: 
- formální jistotu a onen training, jenž připravuje a uschopňuje 
- ducha k obtížným a smělým pochodům spekulativním. Specielní 
-studium chemie, vždy intensivnější, bylo pouhou potřebou hlavního 
-jeho přírodovědeckého úsilí: proniknouti k samému jevu života 


úzné VY PE © 
k o vy obě o Ě 
Spol k , M 


- a jeho vysvětlení, pouhým důsledkem názoru, že biologie — bez 
Ě chemie nepochopitelná — jest hybnou osou veškerého poznání 
- přírodovědeckého. 


k Toto hledisko, jež hrdě vyjadřoval nejmilejší vlastní charakte- 
© ristikou » Theodor Novák, biolog«, podmiňovalo i rozsah a směr 
© jeho studia filosofického. Theorie jsoucna a s ní těsně spjatá theorie 
L poznání byly mu filosofií xať' ččovýv, vůči níž jest ethika pouhou 
| aplikací a logika disciplinou čiře formální; jeho vřelý zájem 
-o psychologii byl rázu čistě přírodovědeckého, neboť i on stavil 
| ji na basi ryzí empirie a tak odlučoval od filosofie nejvlastnější. 
prvních semestrech studia universitního věnoval mnoho energie 
čjinám filosofie, vedle cyklických přednášek professora Drtiny 
- byla mu vodítkem díla Baumannova a Kuno Fischerova; ve filo- 
© sofickém semináři professora Masaryka horlivě se účastníval dis- 
- kussí a debat, pronikaje břitkými poznámkami k individualitě 

- analysovaných myslitelů; vysoce charakteristicky jsou jeho po- 
- známky a glossy k záznamům přednášek professora Masaryka 
o praktické filosofii hned z prvního semestru universitního, v nichž 
| reaguje hlavně proti základnímu předpokladu této ethiky snažící 


3 


22 


se maximu »Miluj bližního jako sebe sama« spíše vsuggerovati 
než odůvodniti. Jistota, s níž se pohyboval v semináři filosofickém 
a později i paedagogickém prof. Drtiny, kdež rád rozněcoval a 
v plameni udržoval debatu ne tak o thematech z dějin paedagogiky 
jako o otázkách aktuelní reformy, spoléhala na methodickou prů- 
pravu přinesenou ze školy střední. 

Specielní svůj obor přírodopisný studoval všestranně; po- 
slouchal kollegia zoologická professorů Friče, Vejdovského a Mrázka, 
botanická: Čelakovského, Velenovského a Němce, geologická a mi- 
neralogická: Vrby, Woldřicha a Barvíře, chemická Braunera a Raý- 
manna, a přinášel právě tak četná a vynikající vysvědčení z kol- 
lokvií jako z laboratoří, kde nad mikroskopem a retortou, zku- 
mavkou a mikrotomem trávil celé dny, nedávaje se odstrašiti ani 
marností práce mnoho měsíců věnované předmětu již jinde pro- 
zkoumanému, jež jemu samému byla údělem mezi jiným při studiích 
o cellulose hub. Botanika stála vždy v popředí; bohatá průprava 
gymnasijní, přesnost i obratnost v kreslení mikroskopickém, ne- 
obyčejně cenný herbář a neutuchající zájem o oba hlavní směry 
botanické, floristiku i fysiologii rostlinnou, splynuly v jednotný 
proud hlubokého porozumění a věrné lásky. V užším kroužku 
nejoddanějších žáků professora Velenovského, k němuž záhy přilnul, 
zaujímal vyňikající místo mladý botanik, jenž od ostatních výlučných 
floristů a teratologů lišil se širokým názorem fysiologickým. Tato 
družina, s níž professor Velenovský pro veliká svá systematická 
díla o českých meších a jatrovkách určil a stanovil na dalekých 
a namahavých exkursích spoustu neznámých druhů a nových na- 
lezišť, ironisovala chvílemi smělého »naturfilosofa«, jenž ani ve flo- 
ristice nikým nedal se zahanbiti, ale ctila v něm přece vzor píle 
a svědomitosti, rozumové důslednosti a mravní vznešenosti. 

Studium botanické dalo mu poznati větší část Čech: Středo- 
hoří i jihočeská rašeliniště, Posázaví i Sumavu, poříčí Labské i Brdy. 
Přece vždy vracel se k rodnému kraji východočeskému, jejž před- 
sevzal si botanicky prozkoumati, a to nejen Litomyšlsko, nýbrž 
i Poličsko a Žďárské pohoří, celý ten pomezný kout, jenž nejen 
charakterem obyvatelů, ale i celou florou hlásí se za končinu hor- 
skou. O prázdninách letních i svatodušních bloudil pohraničnými 
lesy, a vzhlížel se v temných rybnících u Vojnova Městce, jichž 
rašelinnou floru vylíčil ve zvláštní stati. V chemii byl upoután 
vždy chemií organickou, bezpečným klíčem k poznání základních 
jevů životních; laboratoř professora Raýmanna denně jej vítala a 
strojila mu hojné poznatky i hrozivá nebezpečí. Poslouchal-li jako 
jediný filosof fysiologické přednášky professora Mareše na fakultě 
lékařské, a čerpal-li odtud hojné impulsy a inspirace přemýšlení, 
bylo to i vnější zpečetění jeho směru přírodovědeckého. 

Ve dvou spolcích, ve kterých byl neunavně činen, rovněž 
obrážel se tento směr: v »Jednotě filosofické« vystoupil poprvé 


23 


© přednáškou slučující stanovisko filosofické spekulace a přírodo- 
- vědecké empirie, charakteristickou »Extensí individua<; v »Klubu 
-- přírodovědeckém« pracoval v botanické sekci, která v těchto le- 


© tech se probudila a obrodila, vytrvale referuje o nových spisech 


© z rostlinné fysiologie, předkládaje nově nalezené rostliny a upo- 
- zorňuje kollegy zejména na nejnižší a tím nejzajímavějsí třídy 
- rostlinné, i v hlavních přednáškách klubovních volíval themata 
- z fysiologie a botanické chemie. 

Ů V těchto vnějších hranicích položených studiem a povoláním 
-pohyboval se nesmírně intensivní život vnitřní skrytý, za štítem 
- melancholického mlčení a uzavřené vážnosti. Skromnost a plachost, 
-s níž vystupoval tento tichý hoch hlubokého pohledu, dávaly sice 
tušiti, že skrývá cudně před lhostejným světem duševní bohatství 
-a myšlénkovou krásu, nikoliv však, že veškerým svým názorem 
-- přírodně-filosofickým odvážně a hrdinsky reaguje proti svému my- 
- šlénkovému okolí a přírodovědecké víře i přesvědčení svých učitelů. 
- Přírodovědecký mechanism a materialism, opírající se o exaktní 
-poznatky věd přírodních a čerpající hlavně z chemie vždy novou 
-- zápalnou látku pro sebevědomá svá tvrzení, snažil se s katheder 
-a v laboratořích shrnouti všecky jevy v jednotu a vysvětliti process 
- životní. Hmota produkující energii byla jevem primerním a pravou 
substancí světa, který byl pokládán za její odvození; veškerá snaha 
- se nesla k přesnému a exaktnímu vysvětlení všech jevů z této 
- pralátky a k bezvadné redukci všech processů na tuto prasubstanci. 
- Tvrdili-li jední s pařížským akademikem Berthelotem, největším 
-chemikem svého věku, odvážně a sebevědomě: »Není žádného 
- tajemství více,<« odpovídali druzí na námitky filosofů, že jest ještě 
-mnoho tajemství materialismem a mechanismem nevysvětlených, 
- všeobecným popřením možnosti filosofického poznání, jak je for- 
- muloval v příkrém »Ignoramus et ignorabimus« akademik berlínský 
- du Bois Reymond. Důvěra v čistě materialistické vyložení světa 
- byla v devadesátých letech zviklána, ale tím zřetelněji se jevil 
© sklon k umdlenému agnosticismu du Bois Reymonda, který zastavil 
- se na polovině cesty, a svou polovičatostí znovu otevřel brány 
L vědeckému dualismu vítanému i dogmatikům i modlářům mrtvého 
© faktu. Du Bois Reymond byl pravý přírodovědecký filosof doby, 
© jejíž umění dalo Andréu Sixtovi modliti se nad mrtvolou Roberta 
- Greslou a Gramovi jíti ke knězi, jejíž spekulace z úzkosti před 
- sebou samou vracela se zpět ku Kantovi. Du Bois Reymondovým 
- agnosticismem a dualismem byl Theodor Novák mocně, ale jen 
© okamžitě bolestně vzrušen, a záhy v něm viděl nejnebezpečnější 
© zbraň dávanou vědecké intelligenci. Když r. 1900 byl žádán, aby 
-přeložil jeho přednášky »O hranicích přírodovědeckého poznání« 
- a »Sedm záhad světa«, chtěl původně obě stati zčeštiti, ale úvodem 
L ostří jejich zlomiti; brzy však se rozhodl, že nebude do českého 
- skla nalévati krutého jedu, jak sám řekl. 


se, jak zmíněno, již v létech gymnasijních součástí jeho bytosti, 


terialismu, který se pokoušel veškerý organický život vysvětliti 
jako produkt anorganického, dospěl tak daleko, že v smělém pa- 


uhodneme organismy ji vytvořivší, jako dnes za útesy korálovými 
vidíme tvůrčí láčkovce a za pyramidami dělníky je zbudovavší. 
V hovorech s Theodorem smávali jsme se tomu grandiosnímu 
paradoxu a vymyslili jsme pro něj ještě paradoxnější termin »mlá- 


v něm nebojácná víra, že není vůbec 7477vé přírody, že jediný a 


síla, energie. Zki2 

Proto miloval tolik Schopenhauera, jenž vzbuzoval jeho obdiv 
i nesmírnou noblessou své ethiky, že jasněji než kterýkoliv z filo- 
sofů vytušil a vycítil sílu a smysl tohoto životního principu, který 
nazýval vůlí. Proto se často vracel k Nietzscheovi, pro nějž teprve 
o teď po úzkoprsém utopismu šestnácti let dokonale uzrál, že měl 


se každý lekal. 


Tento život, tuto aktivní sílu miloval nejvíce na umění, v němž 
pronikavě chápal každý, velký, zmužilý čin, každé dobytí nové půdy 
a v němž se odvracel od marných a studených her, technických 


pravým umělcem jeho srdce, Wagner, jenž vrhá celou svou bytost, 
celou svou životní energii do své hudby, Wagner, jenž chce a 


-a všecken svůj cit, Schopenhauerovec Wagner, jenž poslední tajem- 
-ství svého umění vidí v odkrytí metafysické »vůle«, živoucí síly 
a moci vesmíru. I mohl milovati Theodor Novák, jenž nikdy nebyl 
stržen erotickou vášní, a jemuž každý mysticism byl dalek, nejvíce 


-vše oživuje a ničí, živí a spaluje. V Bedřichu Smetanovi, nejdražším 


-© Novák radostné a vítězné vtělení vší síly a rázovité moci, která 
šumí lesy českého kraje a tryská temperamentem českého lidu; 


-do detailů a jemuž věnoval tolik volných okamžiků. 


Tak byl H. Ibsen vlastním dramatikem mladého myslitele, 
-jenž vyhýbal se jinak prknům a kulissám činohry, Henrik Ibsen, 


- jež vidí š/vo/ a duševní dění i tam, kde dramatičtí psychologové 


Proti materialistickému mechanismu stavěl energetism, stavší 
proti agnosticismu víru v stálou evoluci poznání, proti dualismu © 
monismus. V enthusiastickém přehodnocení přírodovědeckého ma- 
radoxu tvrdíval, že není vůbec přírody anorganické. Chtěl věřiti, — 


že přijde jednou chvíle, kdy za veškerou přírodou anorganickou © 


ďata nerostů«. Bylo však v něm mnohem více než paradox: byla — 


poslední princip, kterým vše se dá vyložiti, jest š/vo/ akitvní 


odvahu hnáti tu energii života až do závratných výší, jichž dosud 


kombinací a ciselovaných příkras a ozdob. "Tak byl R. Wagner © : 


dává slyšeti v svých dílech všecek svůj intellekt, všecku svou vůli 
-ze všech jeho děl »Tristana a Isoldu«, kde odpoutaná tato moc — 


svém českém umělci, k němuž přilnul již za dětství, slyšel Theodor 


© kouzelným principem češství bylo mu toto barvité dílo, jež znal © 


„před ním neviděli ničeho, H. Ibsen, jenž studoval emereši vodní k 


i 


25 


- všestranně od obou krajních typů Brandovy energie ethické a 
© Gyntovy energie pudové až k jejímu úplnému zhasnutí v Hjal- 
- marovi a obrozování se v Rosmerovi, Henrik Ibsen, jenž proti 
- dobře vypočítaným a zle opotřebovaným technickým obratnostem 


- běžných dramatiků, pojímá divadlo zase čistě dynamicky. Goethe 
-posléze mu byl spíše myslitelem než básníkem, filosofem než uměl- 


- cem, Goethe fysiolog a osteolog, mineralog a optik, autor »Far- 
- benlehre« a »Metamorphose der Pflanzen,« Goethe vydávaný a 
- kommentovaný sic filology, ale milovaný a chápaný přírodozpytci, 
- mrtvý ve školních vydáních, ale živý a aktuelní v moderním evo- 
- lucionismu, Goethe, jemuž literární tvoření jest daleko méně po- 
- sledním účelem než vždy jasnější poznání, jenž píše, aby se vnitřně 
k Všecko to umění není mu jen předmětem lásky a obdivu, 
- radosti a rozkoše, ale bezpečným důkazem duchovní evoluce a 
-měřítkem jejích úspěchů, direktivou jejího postupu a předzvěstí je- 
-jiho plného vítězství. V evolucionism a protimaterialistický energetism 
-dá se shrnouti duševní názor jeho v těchto třech létech, kdy sám 
-| překonává úspěšně utopistické sny a příliš hlasité protesty doby 


- předchozí, kdy měří a ocelí svou duševní sílu. Rozběhy a rozlety 


- v různých oborech charakterisují pracovité a úsilné toto triennium; 


-- universalism přírodovědecký vystřídá v nich universalism všeobecně 


- vědecký předešlého údobí. Co jindy prožívá inteligentní mládež 
- deset let mezi dvacátým a třicátým rokem, prožito a promyšleno 
5 tu v době tříleté, co promítá se u oné vnějšími krisemi a mrav- 
-ními přemety, vyhráněno tu čistě duchovně ve vzácné harmonii. 


=- Proces takto napověděný zobrazil Theodor Novák pozoruhod- 


i nou řadou prací. Osmnáctiletý vystoupil literárně, a díla z jedna- 


- dvacátého jeho roku mluví již o bohatém duševním jeho vývoji, 
-nejen o mohutnění, nýbrž i vytříbení a zjemnění názorů. Odborně 
-přírodopisné práce těch let, otištěné v »Živě« a »Vesmíru«, zabý- 
- vají se v první řadě rostlinnou fysiologií a fysiologickou chemií; 
- některé z nich byly předneseny původně v »Klubu přírodověde- 
ckém« a na to literárně propracovány. 


4 Přesné ovládání případné literatury, kritický úsudek v jejím 
posouzení, částečně i vlastní mikroskopické a chemické revidování 
- výsledků prací předchozích a vždy široké hledisko, podřaďující 
- nový, důležitý detail všeobecným zákonům biologickým, charakte- 
- risují tuto skupinu, repraesentovanou nejvýznačnější prací »O che- 
- mickém složení rostlinné blány buněčné« (Vesmír XXVIII). 

3 Studium specielně botanické přináší vedle fAoristické stati 
- »Rašeliny Žďárského pohoří« (Vesmír XXIX.), shrnující v koncisní 
- formě výsledky mnohonásobných studií ve východních Čechách, 
- největší práci anatomickou a morfologickou: »Příspěvky k morfo- 
E- logii a anatomii pižmovky (Adoxa moschatellina)«. Definitní stylisace 


26 


této práce náleží posledním měsícům života Theodora Nováka, kdy © 
spracoval hotový již rukopis ve formě písemní práce k účelu státní © 
zkoušky. Vlastní studia o adoxe, která po stránce floristické zajímala © 


ho již v Litomyšli, konal v botanickém ústavě české university r. 1899, 


když morfologickým zjevem, jejž popsal ve »Vesmíru« XXVIII, i 
str. 215, v zprávě »O přelistěném okvětí u Anemone nemorosa« 
byl upozorněn na nový způsob výkladu této obtížné partie aš 


matické cestou morfologickou. 


Bohaté jsou jeho práce, popularisující vědy přírodní z té 
doby, všecky nesené přesvědčením, že nový názor životní jen tehdy 
vnikne do srdcí a duší, budou-li i odborné vědomosti přírodopisné 
učiněny přístupnými vší intelligenci. Tak shrnul ve dvou statích 
»Rozhledů«, jež od otištění »Extense individua« čítaly jej k svým 
nejoddanějším a nejpilnějším spolupracovníkům, »Naše země« a 


»O rostlinné assimilaci«, výsledky moderní geologie a rostlinné 
fysiologie způsobem přehledným a jasným, opětně svědčícím o ově 


dání předmětu i odborné literatury. 

Tak napsal pro »Ženský Svět«, který již r. 1896 přinesl jdi 
první tištěný referát o »Dějinách dalekohledu« P. Šafaříkové, celou 
řadu článků, snažících se ukázati, jak znalost přírodních zákonů 
nese i ovoce praktické v domácnosti. Jsou to stati »O topení,« 


»O pokrmech kvašených«, »O výživnosti potravin<, »Květena 


v oknech«, vesměs v III. roč. »Ženského Světa«. 
Filosofické úsilí těchto let vtělil ve dvě studie, osvětlující filo- 


sofický individualism se dvou hledisek, s hlediska přírodovědecky 


spekulativního »Extense individua jako princip soustavy světové« 
(Rozhledy VII), a s hlediska historického »Díla Maxe Stirnera« 
(Lumír XXX.). »Extense individua« jest definitním dokumentem 
vykonané již dráhy, vinoucí se od r. 1896. až do r. 1899., dráhy 
částečně souběžné s myšlénkovým pochodem mladé generace, z níž 
Theodor Novák vyrostl, částečně však determinované vlivy ener- 
getiků Roberta Mayera a Ostwalda, dráhy, jejíž rychlý vzestup 
snažili jsme se skizzovati na těchto stranách. Přílišný apriorism a 
optimistický enthusiasm tohoto debutu, shrnujícího poněkud sum- 
marně komplex různých jevů pod jediné heslo, byly Theodoru 
Novákovi záhy cizí, i když věděl, že tato přednáška, konaná v »Jed- 
notě filosofické« 21. května 1898 a odměněná konkurenční cenou, 
vděčí za svůj úspěch hlavně břitce vyslovené tendenci po 
rialistické, jež působila jako osvobození. 


Také jemná vlákna kořenů historicko-filosofické studie »Dílo 
Maxe Stirnera« dlužno hledati v létech gymnasijních. K Maxu Stir- 
nerovi, jehož metafysický nihilism posoudil ve svém článku s pří- 
krou odmítavostí moderního evolucionisty, přistoupil Theodor No- 
vák s obdivem napojeným nadšením J. H. Mackaye, snažícího se 
v díle »Der Einzige und sein Eigenthum« viděti poslední formu- 


4 
3 
i 
: 
j 


zd aa č RO 


ea ab ed ke k -nák mth das eo ně pák o dak o 


P, VV 


R nám še dán é > “ vě KADVÉ VOP MAL 
o dd V ol k o we ší 7 Po p v Son A E K P 


NE lí be V100 T 


27 


ci a filosofické rozřešení moderního individualismu. Četba posup- 
ého a zachmuřeného nihilisty pozměnila značně obraz, jejž o Stir- 
erovi vtiskl Theodoru Novákovi snivý a měkký lyrik, a Theodor 
Novák byl úplně rozčarován Stirnerem. Nenašel v něm moderního 
© myslitele, pronikajícího celou bytost lidskou, nýbrž výstředního 
- metafysika, který chce zničiti všemi dialektickými zbraněmi něco, 
- co za jeho doby byla velká konstrukce Hegelianů, a dnes není 
- než mrtvým stínem, byvši nahrazeno novou koncepcí člověka ve 
- ve filosofii Schopenhauerově a moderních vědách přírodních. 


3 Diskusse ve filosofickém semináři professora Masaryka, kdež 
- práce dílem přednesena, ukázala mu pak jasně, že Stirner, kterého 
- Mackay tak osamocuje, jest jedním článkem řetězu levice hegeli- 
= anské. Zápal pro t. zv. theoretický anarchism pohasl, Mackay nebyl 
- než episodou; Theodor Novák nesdílel se již ani o to, co druhdy 
-na Stirnerovi nejvíc jej zajímalo, o »onu tragiku důsledného intel- 
- lektu, jenž dusí úvahami cit i vůli ničí aktivní život skutků«, 
- o které se mluví na konci práce. Studie »Dílo Maxe Stirnera,« jež 
- měla býti apotheosou a nadšeným kredem, stalo se chladnou hi- 
storicko-kritickou essayí. I Theodoru Novákovi mluvil nešťastný 
- Stirner z duše, řekl-li o sobě: 


»Ich hab' mein' Sach' auf Nichts gestellt.« 


V. 
1900—1901. 


toe rok života Theodora Nováka jest bohatý a plodný róke 
myšlénkové koncentrace a duchovního jednocení. Všecky mc 
hutné a živé proudy, kterými v předcházejícím trienniu nesl 
jeho vědecké a filosofické snahy, usiloval teď uvésti v jednotné 
široké řečiště; všem duchovním listům, které o svém myšlénkovém 
životě posílal veřejnosti, vtiskoval velkou společnou pečeť, na níž 
vyryt byl znak duševního jeho šlechtictví. Pečetí tou j t m 
nismus. 


Úsilí o monistický světový názor tají se hned od poč 1 
dně veškeré jeho myšlénkové práce; jeho konstrukce krajně indi- 
vidualistické z let gymnasijních a důsledně energetické z první 
roků studia universitního byly již pokusy v tomto směru. Usil 
val-li ve studiu o Stirnerovi o vlastní osvobození se z moci 
kantovské metafysické spekulace, nebylo ovšem již pochyby, 
mladý myslitel nebude ukájeti svou monistickou touhu v proudec 
pramenících z německého idealismu Fichteova, Schellingova nebo 
Hegelova, jenž dospívá k vyložení problemu světa ne tak moni: 
mem jako filosofií identity. — Uráželi-li tito filosofové exaktníh 
„mladého přírodozpytce libovolným a schvalným vykořisťování! 
-faktů přírodovědeckých pro své účely a zájmy metafysické, byl 
mu největší myslitel monistický Spinoza cizí nejen logickým sche- 
matismem, tak charakteristickým pro tohoto geometrického metho- 
© dika v morálce a brusiče konvexních a konkavních skel v životě, 
© nýbrž i mysticko-pantheistickou náladou, šeřící se tradicemi syn 
gogy a zvýšenou studiem theologických scholastiků. Theodor No- 
vák nebyl ničeho tak dalek jako negovati realné k vůli transcen- 
entálnímu, a nejvyšší dobro a nejvyšší cnost byl by nie kk de 
níše než v Spinozově »amor Dei intellectualiss. i 


Poznání přírodovědecké prolnulo veškerou jeho výlov né 
nohl býti jeho monismus jiný než monismus moderně přírodově- 
cký. Koncem roku 1899 vycházejí »všeobecně srozumitelné studie 
onistické filosofii« »Die Weltrthsel< Arnošta Haeckela. Toeě 


29 


© Novák tu nalezl knihu svého srdce. Jméno Haeckelovo mu nebylo 
© drahé jen jako jméno nejdůslednějšího a nejpronikavějšího evolu- 
- cionisty a rozvíjitele Darwinova, s nímž se setkával nepřetržitě ve 
- svých studiích o neolamarckismu a neodarwinismu, jako jméno 
- exaktního badatele, jehož práce o radiolariích, spongiích i theorii 
| gastracové dokumentují vítězný význam pečlivě prozkoumaného 
- detailu pro celou biologii, nýbrž i jako jméno odvážného zápas- 
- nika, jemuž vědecké přesvědčení není mrtvou literou a kathedro- 
- vou pravdou, ale vší pýchou a láskou, celým životem a smrtí. — 
- Veliké lásky Theodora Nováka platily vždy starcům, a bělovlasý 
- krásný kmet jenský, mladistvě zanícený pro svou víru, byl z nich 
- láskou největší. 


Opětovaná četba knihy »Die Weltráthsel« ujasnila a zocelila 
-poznání přírodní filosofie Haeckelovy, kterou Theodor Novák stu- 
-- doval již řadu let v těsné souvislosti s dílem jeho vědeckým, Hlu- 
boký obdiv neproměnil se však nikdy v nekritické vzdávání se 
nauce Haeckelově, proti Haeckelovu materialismu reagoval vlastním 
idealismem, proti mechanismu vitalismem, a i samé jádro filo- 
sofie Haeckelovy modifikoval pro sebe tím, že Haeckelovo pojetí 
hmoty a energie nahradil pojetím Ostwaldovým, buduje tak na 
základech, jež svému myšlení již v »Extensi individua« položil, 
Trpí-li i Haeckel typickým nedostatkem všech přírodovědeckých 
myslitelů, chudobou smyslu historického, snaží se Theodor Novák 
ukázati, že vady a chyby odtud vyvěrající a hlavně názoru na kře- 
sťanství a náboženství se těsně dotýkající, jsou nedopatření kritič- 

- tějším pojetím snadno napravitelná. Velká budova filosofického 

-názoru Haeckelova stojí pro Theodora Nováka vždy pevně a slavně, 

-třeba že si přeje, aby příbytky v ní byly lidskému srdci vlídnější 
a teplejší, a třeba že rozsáhlé prostory její naplňuje světlým a 
vzdušným jasem mladistvé své duše. 


Pro rozšíření Haeckelových zásad působil r. 1900 s mnoho- 
násobným úsilím. Přednáškou v »Klubu přírodovědeckém« dne 
7. května »O Haeckelovi a jeho zásadách« seznamoval s exaktními 
výsledky Haeckelových biologických studií; dvěma přednáškami 
ve »Filosofické jednotě« v prosinci upozorňoval na »Weltráthsel« 
a polemickou literaturu tímto dílem v míře tak hojné vyvolanou; 
prvních šest čísel X. ročníku »Rozhledů« přineslo velkou práci 
»Arnošt Haeckel, biolog a filosof«, jež z jara roku 1901 vyšla ve 
zvláštním otisku. 


Osud ustanovil, aby tato krásná studie Theodora Nováka 

zůstala jeho nejkrásnější. Psána stylem vřelým a pohnutým, který 
-raději klade živé a teplé představy než studené a mrtvé pojmy, 
-jenž užívá nových a přesných obrazů, jen aby znázorňoval a ni- 
-koliv aby zdobil, jenž nešetří charakteristickými epithety a neplýtvá 
působivými antithesemi, připomíná všecek způsob a řeči a diskusse 


30 


svého mladistvého autora. Jsouc jasna a přehledna ve vědeckém 
výkladu, napovídá duchaplně poznámkami; líčíc širokými rysy hlavn 


ideje a problémy, illustruje případně bohatými analogiemi. Stojí 


na pevné přírodopisné bási a nese čelo ve vzdušných oblacích 


filosofie, zachází mikroskopem a sleduje chvílemi kouzla umění. 


Chce v první řadě propagovati a břitce kritisuje; předvádí dílo vy- 
nikajících vlastností a demonstruje jeho nedostatky. Oddaná víra 
dítěte jest v ní jako vědecký enthusiasm jinocha a kritický mužný 
úsudek; a exaktními těmi stranami zahraje chvílemi i snění o 
slitele a myšlení snílka. 

Když brožurka vyšla, poslal ji Theodor Novák Haeckeloví 
s obšírným německým listem, plným zmužilé přímosti. Vylíčiv 
v něm, jakými cestami k poznání Haeckela došel a je v Čechách 
rozšířiti se snažil, píše: 

»Třeba že nejsem odborný zoolog, myslím, že mám právo 
na samostatný úsudek o oněch všeobecnějších otázkách, jež Vaše 
díla zodpovídají. A neváhám přiznati, že ve mně nenalézáte věr- 
ného žáka, který by se neodvážil změniti litery na slovech mistro- 
vých. Ve sporu s většinou svých učitelů jsem vyznavač energetiky 
a vitalismu. K tomuto přesvědčení nepřivedly mne ani důvody 


oportunní, ani zúmyslná cvičení; pramenem mého vitalismu jest 


úsilí pozorovati celou přírodu v jednotném smyslu, učiniti zbyteč- 
ným veškeré zasahování kterékoliv síly nadpřirozené a viděti v ži- 
votě process autonomní. Při tom jsem nepřítel teleologie a dua- 
lismu a pokouším se připnouti východisko biologických představ 


na převědčení, jež jste již dávno vyjádřil větou »Dle našeho ná- 


zoru spočívá mylné pojetí, které se pravidelně tomuto vlivu při- 
pisuje, především v tom, že organismus pojat byl jako bytost na- 
prosto passivní, kdežto ve skutečnosti chová se vůči všem vlivům 
zároveň aktivně.< Život, tuším, dá se pouze sám ze sebe a nikoliv 
z mrtvé hmoty pochopiti. A nejcennější plod Vaší práce životní 
zřím v tom, že jste na formách životních tolik viděl a tolik o nich 
pověděl. Odpustíte dojista mladému muži, zří-li v naukách, jež ob- 


divuje, pouze přípravné lešení budoucí práce; stal se tak vroucím © 


evolucionistou, že nemůže než ve vysokém viděti vždy vyšší.« 
Odvaha, s níž neznámý mladý muž vyjadřuje své námitky 
samému mistru, má rys heroičnosti, jenž okamžitě překvapuje a 
získává. Haeckel odpověděl děkovacím lístkem, v němž přeje mnoho 
zdaru k dalším studiím monistickým. 
Dospě ní k evolucionistickému monismu nebylo pro Theodora 


Nováka jen vítěznou bitvou intellektu, nýbrž i citu a vůle; plným © 
rozvitím se jeho bytosti, která věřila zmužile a pevně, že nyní bude © 
moci jistěji a bezpečněji spěti k dalšímu poznání. Dle hlubokých © 
-slov Goethových, jež tužka mladého učence podtrhla si v «PŘDN : 


ním exempláři Fausta: 


k ší o =. 3 4 


31 


»Nur der verdient sich Freiheit wie das Leben, 
der táglich sie erobern muss,« 


- byla mu každá etappa poznání válečným tahem, na který nasadil 
- všecku svou životní energii. Věděl, že jest to tah válečný, ale 
- věřil, že bude vítězný. Vlastní jeho slova v listě, psaném v lednu 
- 1901, charakterisují zmužile přesvědčení evolucionisty: »Nehledám 
- věčných, absolutních pravd, jež jsou mi illusí; nevidím ve vědění 
- mic jiného než stálé přizpůsobování a vývoj — nemá konce — 
- ale právě zase jen úryvek v nekonečném dění a žití.« Tato světlá 
- a slunečná důvěra ve vývoj a vesmír počala se posléze krystali- 
- sovati v šťastný a radostný názor o životě, jenž nerozpoltuje kul- 
-turu a přírodu, myšlénku a čin, člověka a osud. Snil o sladkém 


obnovení dětského poměru člověka k přírodě, věřil v laskavé teplo 


= jejího klínu, jenž dává nejen lesům mízu a světlo, ale i vynikají- 


- cím jednotlivcům příležitost plně a mohutně rozvíti všecky skryté 
- síly a schopnosti. Absurdním a pověrčivým bylo mu staré domnění, 
- že hrdina, rek, myslitel, umělec jsou porušením rovnováhy, ale 
- pevnou a silnou věrou mu bylo, že právě oni jsou vlastním pro- 
- jevem a výrazem evoluce. Proto neznal pro duševního reka jinou 
> ethiku než plnou odvahu sama sebe, příkladnou věrnost vlastní 
- osobnosti. Myslil, že rek může padnouti jen, zradí-li sám sebe, 
- neboť není v přírodě ani zrady, ani nástrah. 


Zatím co zasmušilá a závistivá Moira zauzlovala jemu nej- 


- krutější léčku, šel podoben Siegfriedovi zmužile v ostrou seč za 


svoje zásady. Na jaře r. 1901 vyšla filosofická kniha professora 


© Mareše »Idealism a realism v přírodní vědě«, polemicky přibrou- 
| "šená kritika poznání přírodovědeckého, jehož zoufalou marnost 
-vidí v udýchané honbě za fantomem pravd absolutních. Skličený 
- skepticism knihy, jenž v důsledcích vyráží exaktním vědeckým 
- pracovníkům anatomický nožík i zkumavku, nebyl by Theodora 
- Nováka dojista postavil do první řady obránců kaceřované knihy 
- a jejího autora. Ale mužná hotovost a sebevědomá energie, s níž 
| autor stojí za své přesvědčení v tak příkrém odporu jsoucí s ná- 
- zory zástupců exaktní české vědy, a pak slunná a radostná apo- 


theosa tvůrčího žití, aktivního i plodného, knihu zavírající, vtiskly 


- mladému učenci péro. Některé polemiky, jež vznítila publikace 
- Marešova i jeho referát o ní v »Rozhledech« (roč X., č. 5. a 6. I) 
- přeletěly již přes jeho hrob. 


Spočíval v tom nemalý zákmit ironie, že dílo tak skepticky 


- soudící o ceně exaktní práce přírodovědecké nalezlo odhodlaného 
| zastánce právě v mladém muži nad jiné vynikajícím touže exaktní 
© prací. Horlivé přípravy k státní zkoušce, kterou zamýšlel na pod- 
- zim podstoupiti, dělily se o jeho čas s neunavnou činností ve vě- 


me deckých spolcích. Starší práce o adoxe byla zpracována jako do- 


p mácí práce písemná; otištěná (v »Chemických Listech« roč. XXV. 


32 


č. 4—6) přehledná stať »© dusíkatých derivátech uhlohydrátů«, 
jejíž vědecký material rovněž spracován i dříve v chemické labora- 
toři, upravena k témuž účelu; pro dissertaci z rostlinné fysiologie — 
oboru, jejž studiemi v Lipsku u professora Pfeffera příštího roku 
hodlal dokonale poznati,— »O stromatech pyrenomycet« shledáván 
material. S jakou seriosností pomýšlel Theodor Novák na učitelskou 
dráhu středoškolskou, o tom svědčí jeho dvě práce z methodiky 
a didaktiky přírodních věd, podané v semináři paedagogickém, »Bo- 
tanická methodika na gymnasiích« a »Vyučování přírodopisné na 
gymnasiích,« kdež všecky navržené reformy důsledně vycházejí 
z evolučního názoru na svět, jehož tradování sliboval si od dů- 
sledně provedeného neohumanismu. 


Mnoho večerů následujících po úmorné práci v laboratořích 
věnoval »Jednotě filosofické«, kdež byl horlivým jednatelem, a bo- 
tanické sekci »Klubu přírodovědeckého«, již s přítelem Wilhelmem 
řídil. V lednu a únoru r. 1901 pořádala sekce »Kurs krypto- 
gamický«, všeobecně přístupný, v němž oba pořadatelé o přednášky 
se rozdělili. Theodor Novák, zaujatý tehdy v přední řadě studiem 
hub, stylisoval charakteristické provolání akcentující důležitost po- 
znání nižších kryptogam pro pozorování biologická, hlavně pro 
fysiologii buněčnou a nauku o parasitismu (» Vesmír« r. XXX. č. 82), 
přednášel kromě všeobecného úvodu třikráte o myxomycetách, 
eumycetách a phycomycetách. Literární jeho práce té doby jsou 


rázu vesměs drobnějšího, tak referát o knize van ť"Hoffově v Roz- — 


hledech, Machově v České Mysli a obě informační stati o neo- 
lamarckismu a neodarwinismu v Ottově Slovníku naučném. 


Tato krásná a jemná sloha učence a filosofa, snílka a mys- 
litele, soulad analytické břitkosti a synthetické tvůrčí síly, po- 
svěceny byly tklivým až kouzlem srdce dětského. Když hnědé 
své oko, jež intensivním duševním životem stávalo se hlubším a 
jemnějším, upřel s vděčnou oddaností ku své matce, již miloval 
láskou absolutní, když čekal skromně na přání otcova, jež mu 
byla mravním zákonem, když malého bratříčka Jarouška houpával 
na klíně a ukazoval mu obrázky ze zoologie Fričovy nebo Hert- 
wigovy, ležela na snědé tváři jeho táž tichá a čistá něha, jíž před 
dvacíti lety oblita byla tvářička »malého filosofa«. Jen žena zů- 
stala mu vždy hádankou. »Už kolikráte chtěl jsem se vydati na 
cestu a hledati novou pevninu, ženu, ale vždycky zůstala má loď 
zakotvena v pevné půdě vědy,« píše v listě děkujícím za blaho- 
přání k posledním zrozeninám. 


Rekovně antická láska plná obětavosti a přátelského poroz- 
umění pojila jej k mladšímu bratru, s nímž chodívali jako bratrské 
postavy na řecké medailli. Smím dnes, kdy medaille ta ukrutně 
zlomena, dotknouti se nezapomenutelných posledních chvil, jež za- 


žili jsme spolu? Bylo to v dubnu, ve světlých a zářivých lesích, plných © 


ZK V ME 0 VNO O VV I 


- Hirsch. Dojmy museí a obrazáren, celý ten mocný úsměv prvního 
- velikého kulturního města, jež Theodor Novák viděl, ležel v jeho 
- šťastném pohledu. Radostně a bezpečně mluvil o své budoucnosti, 
o práci, na niž se těšil a o vědeckých bojích, z nichž se nechtěl 
vyhnouti žádnému. Na jihu v mlhách hledal Čechy a naleznuv 
směr, kde asi leží Praha, tiše se usmíval. Pučící lesy kolem nás 
šuměly mízou a plynoucí pryskyřicí a naplňovaly jeho duši sladkým 
„vědomím jara. Druhého dne jsme se rozešli. Příští jaro ztrávím 
nad jeho hrobem. 


Theodora Nováka Stati vybrané. 3 


Místo skonu Theodora Nováka u Libice n. C. 


VL 
26. červenec 1901. 


polovici července r. 1901 odevzdal Theodor Novák zkušební 

kommissi universitní obě písemné své práce z chemie a bo- 
taniky. Prázdniny hodlal věnovati systematickému studiu ke zkou- 
škám. Unaven a umdlen poněkud chtěl »okřáti na prsou matky 
Země«, jak sám. říkával osamělému bloudění v skrytých lesích a 
zapadlých končinách. Krkonoše, jež poznal jako hošík r. 1896, 
vábily jej nejen bohatou kryptogamickou kořistí, již si od nich 
sliboval, nýbrž i samotářským klidem svých hřebenů a mlčelivou 
hloubkou lesů na úbočích. Časně ráno v pátek dne 26. července, 
pln svěžesti s pevným plánem jeti přímo do Vrchlabí, opustil 
domov rozloučiv se stručně, jakoby odcházel na půldenní vycházku. 

Patrně cestou na nádraží dráhy Severozápadní náhle změnil 
plán, chtěje zahájiti botanickou výpravu poznáním květeny po- 
labské. Vystoupiv v Poděbradech navštívil známou rodinu pana 
ředitele Bucka, hrál a žertoval s dětmi, důvěřivě vyprávěl o svých 
plánech, a jindy reservovaný a uzavřený, otevřel tentokráte celé 
své srdce a pravil v hovoru po obědě: >»Jsem úplně šťasten. Co 
jsem mohl za daných poměrů vykonat, vykonal jsem; doufám, že 


35 


budu moci ve své práci pokračovat, a ne-li, budou snad práce mé 
jinému k užitku.« 

Pak si vyprosil hodinku k botanické exkursi; zvláštní povo- 
lení lesního úřadu opravňovalo jej procházeti se revírem poděbrad- 
ským, hlavně v okresu zvaném »Kluk<; nepatrná lávka přes Cidlinu 
blíže Libice, osudem nastražená a dnes již stržená, přivedla jej na 
druhý břeh labský. Sytě zelená příroda, šeřící se světlem korun 
bukových a šeptající bledými lístky javorového i březového pod- 
rostu, chytala na drolivých písčitých březích labských paprsky čer- 
vencového slunce, deroucí se vlnou mračen; stlumený zpěv ptáků 
tratil se v hlubokých mýtinách, bažanti křičeli na travnatých lesních 
lukách, a divoké kachny nad klidnou hladinou Labe. 


Jedinou hymnou letního zrání byl osamělý dech přírody úplně 
vzdálené lidských obydlí; hymnou, naplňující srdce pevnou důvěrou 
v život, kolotající v této jasné a světlé krajině. Theodor Novák, 
jenž sám tu se zelenou torbou po boku v revíru »Soukupka« 
bloudil, byl cele proniknut touže dětinskou oddaností v »matku 
Přírodu«. Když po písčině stupňovitě do Labe se snižující vstu- 
poval patrně za nějakou kryptogamou do vln labských, bylo dojista 
v jeho oku vše kromě bázně a strachu. Botanická věda detailu, 
jež měla býti tomuto duchu básnické lehkosti a filosofického vzletu 
pevným a silným zábradlím, stala se v tom okamžiku nepřátelskou 
propastí, na jejímž strašném dně hučí černá vodstva záhuby. De- 
vítimetrová prohlubeň, vzniklá vtokem potoka a zvýšená někdejším 
přístavištěm, zhltla všecku důvěru a dětskou oddanost mladého 
muže. Odložené šaty na břehu přivedly v pátek večer na stopu, 
zápisníček prozradil nejen adressu, ale i celý čistý charakter The- 
odora Nováka. Obnažené mrtvé tělo přivezeno do Poděbrad, a za 
dopolední jízdy po Labi naplnilo se slovo básníkovo: 


»Zde za ranního úsvitu 

v své kráse leží bez citu, 

a s výše, kde se oblak stkvěl, 

hlas, jak by hvězda spadla, zněl: 
Excelsior!« 


Květy zakryly téměř cele jeho rakev, nedovedly však zakrýti 
na tváři, nezkřivené smrtelným zápasem, hluboký stesk, v němž 
jako by bylo psáno: Proč, jen proč? 

Kovová rakev odvezena v neděli večer Černo-Kosteleckými 
lesy na hřbitov olšanský; jehličnaté koruny naposled zašuměly nad 
mrtvou hlavou, jež často se k nim vracívala, aby četla z jejich 
jehlic a mízy zákony věčného života; ale » Theodor Novák, biolog « 
neuhodl již, že i ty lesy i celá ta mateřská příroda jsou bezcitny 
a němy ke skonu člověka. Dne 30. července byl pohřben na Olša- 
nech, a bílé květy a fialky vždy nakladené na nasypaný rov pá- 


3+ 


36 


tého hřbitova svědčí, že jsou srdce, pro něž nezemřel tento světlý, 
svěží Adonis. 

Druhové v jeho práci a vědeckém úsilí vzpomenou snad pří 
výsledcích studií, která i on konal, dvou pilných práchnivících 
rukou a dvou hluboce zkoumajících zhaslých zraků, přátelé v ži- 
votě zamyslí se v některých okamžicích nad mravní krásou a jem- 
ností charakteru neporušeného, ale utraceného osudem, rodině zů- 
stane jeho hrob vždy čistým obětním oltářem vzpomínky a lásky. 
Ti pak, kteří jako on, měli pevnou a silnou víru v život neporu- 
šitelný a nezmařitelný, uslyší dle veršů básníkových »jeho hlas 
i v řevu hromu i kvílení nočního ptáka, ucítí přítomnost jeho 
v klase trávy i kameni, neboť on dýchá tam, kde rozprostírá se 
ona Moc, jež jej vpila ve svůj klín.« 

Několik dní po smrti prošel jeho světlý zjev ještě naposledy 
stránkami »Rozhledů«<, jež byly svědky jeho duševního vývoje; 
Pavla Maternová vyvolala znovu z mlh bolesti a stesku jeho jemnou 
tvář: 


»Měl pohled jako dítě; ten sametový zrak 

bral hloubku temné matce Zemi a jas měl od oblak. 

Měl hlas jak hudba milý, měl úsměv zkvetlých niv... 

Jak celý muž byl ušlechtilý — a byl jak anděl živ... 
Dar nebe!« 


Ve třech portretech zachytili jeho tři vynikající přátelé: pro- 
fessor Drtina, F. X. Šalda a Dr. Antonín Štolc tragiku jeho skonu 
a kouzlo jeho osobnosti; tito dva po krátkých pouze osobních 
stycích intuitivně vytušili smysl jeho individuality, jako malíř 
M. Svabinský vykreslil jeho podobiznu jen silou mocné umělecké 
intuice, jíž stačí nedokonalá fotografie amaterská, aby uhodla srdce 
bytosti jinak plně neznámé. Professor Drtina v nekrologu »České 
Mysli« vidí kořeny zájmu Theodora Nováka o otázky filosofické 
ve zvláštní jeho dumavé povaze, skličované nějakým rozporem, 
jejž utěšiti chtělo mladé, jemné to srdce právě filosofií a končí 
vylíčení činnosti Th. Nováka slovy: »S velikým nadáním, ne- 
úmornou pílí a idealním nadšením slučovala se v něm povaha 
čistá, mladistvě. zanícená pro vše dobré a krásné, jež činí zjev 
jeho nezapomenutelným všem, kdož poznali jej a nahlédli na dno 
dobré duše jeho.« I Dr. Antonín Štolc v »Naučném Obzoru Ná- 
rodních Listů« ze dne 21. srpna 1901 mluví »0 schopnostech 
zrosených karakterem ušlechtilým a zaniícených půvaby krásna.« 
»Živá letora,« praví dále, »plná rozpínavých, vědy chtivých zá- 
chvěvů, nabádala jej, aby pronikal vždy širší a širší území věd 
přírodních, až tam, kde nad bádáním kraluje filosofování. Není 
divu, že talent tak expansivní záhy usiloval a vedl k produktiv- 
nosti, jejíž rychlost a poměrná četnost skoro jakoby dávaly tušiti 
předčasný skon svého tvůrce — —- — : 


37 


Kdo, poměrů znalý, přišel ve styk s mladým tím mužem, 
věřil, že schopen jest vykonati něco neobyčejného. Skoro však se 
bál budoucnosti, až jemná duše opustivsi čarovnou zahradu, v níž 
ssála opojnou vůni květů vědy, vydá se mezi nehostinné srázy, 
aby sama trhala na strmých, nedostupných úbočích rostoucí vzácné 
květiny poznání. Nad mrtvými nadějemi, jež zhynuly s Theodorem 
Novákem, nechť netruchlí jen zarmoucení rodiče, sourozenci i dobří 
přátelé, nechť truchlí i malý národ, jehož jest největším neštěstím, 
dočkává-li se věku dlouhého prostřednost, a hyne-li, záhy podťata, 
schopnost.« — i 

Jemný medaillonek F. X. Saldy (v »Ženském Světě«), zachy- 
cující několika rysy poslední tajemství duchovního zjevu Theodora 
Nováka a metafysickou tragiku jeho smrti, klademe sem celý: 
»V Theodoru Novákovi zemřelo nekonečně víc než odborný 
a exaktně vědecký badatel: byl mi především myslitel a filosof, 
člověk krásné duševní kultury, posvěcené čelo, celý duch a smělé, 
nebojácné, srdnaté srdce. 

Zvláštní, skoro románové kouzlo leželo pro mne na tom ti- 
chém, slabém, hubeném a roztomile nesmělém hochovi, jenž se 
rozněcoval v plynnou, až překotnou výmluvnost jen tehdy, když 
se jednalo o jeho drahé duševní statky, a jenž kryl za křehkou 
formou velkou hotovost a pevnost myšlénky a vytrvalost vůle a 
slučoval s neúmornou, odbornou, detailovou prací smělé jednotné 
zření filosofické ve velikém, slavném vržení světla a vášnivý kult 
vysokého a cudného umění snu a pýchy. 

Tichý a plachý vnějškem a při tom uvnitř žijící vášnivým 
životem a trávený jím, pilný, střízlivý a svědomitý do pedantismu 
a při tom veliké, široce rozepjaté obraznosti a nebojácného, slad- 
kého a srdnatého srdce — rozmilá směs dítěte, učence, filosofa, - 
básníka a snivce — tak rýsuje se mi před očima. 

Monistický názor světa nebyl mu jen knižním theorematem, 
byl mu předem vírou, životem, jistotou: bylo to v první řadě od- 
vážné, statečné a bezelstné srdce, celé proniknuté a napojené týmž 
světelným optimismem a touže strašně silnou a oddanou důvěrou 
ve vesmír, jako. Spinoza, Goethe, Shelley anebo Emerson. 
Důvěřoval jako oni, že Kosmos má veliký a krásný smysl, 
a že není v něm pro sílu, práci, oddanost zmaru a smrti. Nebyl 
mu ani lstí a pastí, ani temnotou, ani hrou —- byl mu sluhou 
rozumu, síly a práce, nadšeným a oddaným pomocníkem vůle 
a ideje. 

Vhazoval stále celé svoje srdce do vod chvíle, náhody a touhy 
a věřil, že vynesou je na povrch, poněvadž v ekonomii světa ne- 
může být zmaru žádné hodnotě. 

Tak bylo dětsky důvěřivé, tak bylo mužně vytrvalé a tak 
pevné toto srdce. 

Nemělo potřebí mystiky smrti a nemilovalo allegorické hry 


38 


se stíny právě proto, že bylo tak poctivé, nebojácné a důvěřivé. 
Vesmír mu měl svůj smysl v životě a svoje mysterium v práci, 
a nebylo mu většího tajemství nad všední den a jiné věčnosti 
kromě plnosti a krásy chvíle. 

Soudilo se Spinozou, že všecka moudrost je v přemýšlení 
o životě a ne o smrti, a s Nietzschem se odvracelo od všeho. 
zásvětí. 

Milovalo plné, bílé denní světlo a jeho jedinou svatost. 

A pak — umění. 

To umění, které sytilo všecky jeho potřeby snu a obraznosti, 
kde nestačilo náboženství. Umění veliké a přísné, cudné a vášnivé, 
umění Severu, které převzalo funkci náboženství a nese všecky 
ony lidské krásy a pýchy, jež vzalo s jeho mdlých rukou: Goetha, 
Wagnera, Ibsena. 

A toto oddané, důvěřivé srdce padlo tak náhle a zákeřně, 
jakoby zrazeno a zaskočeno, že se chce vzkřiknout člověku se 
Shelleym, který zaplakal nad Keatsem: 

Kde's byla, mocná Matko, když kles'?« 


* * 
* 


Až po desitiletích ona generace, kterou v sloze tak dokonalé 
dílem představoval, dílem dával tušiti, bude předmětem historického 
líčení, bude i jméno Theodora Nováka žíti ne snad silou faktu, 
ale silou symbolu. Pak padnou nové zas paprsky na jeho práce, 
pak i tento soubor nabude nového smyslu. 

Není pochyby, že mnohý z těchto článků byl by Theodor 
Novák odložil stranou jako pouhý dokument svého vývoje, jako 
pouhý stupeň lepšího poznání, kdyby mu bylo dopřáno vytvořiti 
ona velká díla, v nichž cele se mělo zrcadliti jeho monistické cí- 
 tění a myšlení; zdaž však dnes, kdy v našich rukách zanechal 
pouze nepatrný fragment nejen svého díla, nýbrž i svého života, 
nemáme si vděčně vážiti alespoň těchto fragmentů ? A to tím více, 
čím plněji platí o Theodoru Novákovi významná slova, která na- 

-© psal Lessing, vydávaje filosofické fragmenty nešťastného mladého 
© přítele K. W. Jerusalema: 

»Seine Laufbahn war kurz; sein Lauf schnell. Doch lange 
leben ist nicht viel leben. Und wenn viel denken allein, viel leben 
ist, so war seiner Jahre nur fůr uns zu wenig.« 

o Uspořádali jsme knihu jen proto, aby jemná a krásná jeho 
© individualita, jíž nebylo přáno cele se vyžíti, žila i dále v myslích 
-a srdcích, nejen tím, co dala, nýbrž i tím, co slibovala a nesměla 

© dáti; aby čistá a jasná její zář hřála blahodárně dále, i když její 
ohnivý a odvážný plamen zhasen byl závistivými vlnami; aby bolest 
vzpomínky na Theodora Nováka nebyla jen steskem a smutkem, 
nýbrž i očistou a požehnáním. 


z prsu | 


| STAT I FILOSOFIC 


pe 


ádě 


Extense individua jako princip soustavy světové. 


(Psáno r. 1898, otištěno v »Rozhledech< téhož roku.) 


době nynější jeví se skoro všeobecně antagonism mezi zá- 

stupci přírodních věd a filosofie: přírodopisci vytýkají filo- 
sofům přílišnou apriornost myšlení, odvážné spekulace na základě 
pouhých hypothes, filosofové jim naopak jednostranné specialiso- 
vání, nekritický sensualism a materialism. Tuším, že hlavní příčinou 
těchto sporů jest neznalost protivníkova oboru myšlení. Tak na 
př. přírodní filosofie Hegelova a Okenova diskreditovala v očích 
přírodopisců filosofii, že se k ní chovají naprosto odmítavě, a všecko 
filosofické bádání o přírodě, jehož nestudují, identifikují s Hege- 
lianismem a p. Naopak energetika, před 50 lety Robertem Mayerem 
konstituovaná, zcela zůstala, pokud je mi povědomo, od filosofie 
nepovšímnuta, a proto až do doby nejnovější byla spracována a 
pojímána naprosto materialisticky. Od nauky této, jejíž nejnovější 
stanovisko, Ostwaldem hájené, jest naprosto antimaterialistické, a 
jejíž základy jindy míním vyložiti, vycházím, a mám za to, že její 
důsledné užití i v psychologii, sociologii a filosofii vede k cenným 
výsledkům. 


Základní rysy energetiky jsou asi tyto: Podkladem každé 
soustavy theoreticko-přírodovědecké jest stanovení neproměnné 
veličiny. Posud byly takové dvě: hmota, representovaná různo- 
rodými atomy, neproměnnými, a pak energie, často, zvláště pak 
v dřívější době silou (méně přesně) nazývaná. Energie tato jest 
buď činnost, změna, která se na předmětech jeví — energie aktu- 
alní, neb možnost takové změny, jež v předmětě jest skryta 
energie potencialní. Změnou energie potencialní v aktualní se práce 
produkuje, vyvinuje — na př. při spádu vody s vyšší polohy na 
mlýnské kolo, při změně opačné se práce spotřebuje —— na př. 
při čerpání vody v pumpě do výšky. Souhrn obou energií jest 
nezměnný. Analogicky jako při energii mechanické vyskytují se 
přechody obou stavů energie i u ostatních: tepelné, chemické, 
světelné, elektrické energie. Jak kvalitativně různé energie jedna 
v druhou přecházejí, lze výborně pozorovati na dynamoelektrickém 
stroji: motor jeho jest z pravidla parní stroj, v němž spalováním, 


42 


dějem to chemickým, vzniká teplo, které se převádí v pohyb; pohyb 
tento se mění na vlastním dynamoelektrickém stroji, jehož hlavní - 
částí je otáčející se prsten neb válec kovový s cívkami drátu in © 
dukčního, v elektrický proud, a ten opět může ve vzdálených pří- 
strojích využit býti buď mechanicky neb k osvětlování neb ku 
chemickým akcím. 


Proto prohlašovány energie všechny za mechanické. Naproti © 
tomu tvrdí Ostwald: všecko, co pozorujeme na hmotě, jest energie: 
když si odmyslíme její tíži, optické, chemické, elektrické vlastnosti, ; 
zbude jen prostor, a ten sám jest jen výrazem pro energii polohy. 
Ostwald prohlašuje za nesprávné, všecky energie identifikovati 3 
s mechanickou a pro všechny obory fysiky stanoví na základě své 
theorie základní pojmy ve formě mnohem jednodušší než dosud 
se stalo. Tím, že hmota prohlášena za výsledek působení energii, 
nikoli za základ všeho bytí, odstraněna propast mezi »hmotnýme, 
přírodním v užším smyslu, a psychickým, která byla vždy přední 
vadou materialismu, a umožněn jednotný názor na veškeré děje 
světové, vycházející od věd přírodních. 


V Anglii, klasické zemi přírodních věd, provedeno ve zna- 
menitém stupni sjednocení přírodovědeckých poznatků s filosofií 
Spencerem, s hlediska více kolektivistického © Závada, již jsem 
právě vytkl v souhlasném poměru věd přírodních a filosofie, je 
moment subjektivní, příčina hlavně osobních sporů; leč i po od- 
stranění jejím, k čemuž stačí pouhá dobrá vůle a širší podklad 
všeobecného vzdělání, zbude ještě veliká mezera mezi obory, ve- 
liký skok mezi methodami obou kategorií, jehož původem jest ve- 
liká neúplnost vědy sprostředkující, psychofysiky. A právě zde 
jest nucena každá theorie, jež chce vysvětliti celou soustavu svě- 
tovou, učiniti veliký skok, spojení tělesného s duševním jest v ní © 
problémem nejchoulostivějším. 3 


za r 23 z a ky Ju Zo té P č o boson U ou 


Že jednotného názoru světového jest nám třeba, vysvítá zcela 
empiricky z ohromné řady pokusů podniknutých o něj v nejrůz- 
nějších dobách, často v diametrálních směrech. První důvod, jejž 
uvádím ve prospěch názoru o jednom principu ve všech oborech 
poznání, je vlastně jen methodický, v přírodních vědách téměř 
pravidlem se vyskytující: Každé faktum, každý poměr hledíme 

„předně vyložiti co nejjednodušeji, teprve když se ukáže nespráv- 
nost, nepřijatelnost našeho. výkladu, upravujeme jej (není-li nutno 
-ho naprosto zavrhnouti) ve formu složitější. Větší jasnost jedno- 
duchého výkladu má i tu přednost, je-li chybný, že snáze dají se 
vady jeho přehlédnouti než při mnohonásobné konstrukci vysvět- 
lovací, rovněž mylné. Positivní přímý důvod pro jednotný princip 
„věd přírodních i psychických jest tento: Všecko naše vědění zá- 
leží naprosto ve stavech naší duše, na pochodech velmi složitých, 
které se v ní dějí; s druhé strany až na nevelkou přímou vědo- 


43 


3 most o svém nitru, která ostatně až dosti pozdě, na základě methody 


-a znalostí odjinud vzatých, byla vědecky zkoumána, nabýváme 


-© všech svých znalostí na základě pocitů smyslových, tedy prostřed- 
- nictvím svého těla. I jest dle první věty celý svět jen obsahem 
-© naší duše, s druhého stanoviska jsou znalosti psychické sprostřed- 
-© kovány naším tělem, a tedy ve způsobě poznání není podstatného 
-rozdílu mezi věděním přírodopisným a psychickým. Nad to třeba 
uvážiti, že se nám děje hmotné (tak řečené) a psychické nejeví 
jako dvě řady úkazů naprosto od sebe oddělené, nýbrž střídavě 
jsou jedny příčinou a následkem druhých. : 

Základní princip vzat jest z empirie věd přírodních; po před- 
nosti v různých odděleních fysiky byl samostatně, v každém jinak, 
formulován, ale také pojímání života ústrojného, děje-li se s hle- 
diska širšího, více méně má jej za obsah. Leč i moderní, individu- 
alistická sociologie a ethika jej přijímají ve svoje systemy jako 
základní pojem. Princip ten formuluji takto:  Kašdé individuum, 
i nejjednodušeji pojaté, dá vlastnost, še se neobmezeně vším způ- 
sobem rozšiřuje. Tato extense není mi nějakou zvláštní mohutností, 
nýbrž vlastností nutně příslušnou pojmu energie, kterou energetika 
jako základní prvek všeho jsoucího přijímá. Energie jest ovšem 
vlastnost, která ve větší neb menší míře existujíc, nestává se tím 
jinou, není jedincem, individuem. Každý jednotlivý předmět jest 
pak pokládati za souhrn energií v určitých k sobě poměrech; jak- 
mile si odmyslíme energie jeho, které se subjektivně vyjadřují 
nám ve vlastnostech, nezbývá nám ničeho, pražádná podstata »das 
Ding an sich.< Kdyby existovalo individuum jediné, dálo by se 
šíření vskutku do nekonečna: ale náš svět in concreto jest (o čemž 
snad ani nejdůslednější pantheista nepochybuje) soustavou indi- 
viduí mnohých, jež týmž principem jsou spravována. Proto nutně 
dojde ke kontaktu individuí; slova kontakt ovšem nelze bráti v do- 
slovném smyslu materielním, neboť jedná se nám jen z Části 
o t. zv. hmotu, a mimo to i v tomto zvláštním případě dostačuje 
šíření účinků. Aby tato these nezdála se nedůsledností theorie, 
podotýkám znovu, že energetice je hmota teprve jedním z vý- 
sledných zjevů při působení energii, o nic podstatnějším a pro 
individuum nutnějším než jiné jeho vlastnosti a účinky, a tedy 
může při jiném sestavení energií v jednotníka naprosto scházeti; 
ale posud takových individuí neznáme, ana duše samostatně, bez 
těla žijící jest pomysl nad míru problematický. Ale i to z pozo- 
rování bezprostředně vyplývá, že též bez šíření se tak zv. hmoty 
jeví individua na sebe kausalní vliv, naopak šíření hmoty bez 
účinků, bez rozšířené činnosti sil je absurdní. 

Z pokusu o jednotný názor světový již plyne, že se dů- 
sledně přidržujeme determinismu; bez něho by nebylo možno 
mluviti o zákonech, kausální působnosti, a vycházíme-li z přírodních 
věd, ani nemůžeme započíti indeterministicky. Důvodů pro deter- 


44 


minism ani něepodávám, pokládaje jej za conditio sine gua non 
vědeckého myšlení soustavného. Dle tohoto deterministického ná- 
zoru zdálo by se snad, že mathematika užitá dostačí ku přesné 
konstrukci světa, a obhájcové tohoto mínění poukázati mohou na 
mocný rozkvět fysiky, hlavně mechaniky a astronomie čistě me- 
chanickou prací; jim odpovídám, že jest se vždy omeziti na určité 
vztahy zjevů, experimentálně všechny ostatní vymýtiti, aby se ma- 
thematická práce osvědčila; že se tak pracuje jen s nejevident- 
nějšími úkazy, a jakmile několik kategorií fysikálních vlastnostní 
pojednou jest probírati, třeba se ohlížeti po jiných cestách, hlavně 
objektivně pozorovati. Mathematika, věda pouhé kvantity, buď (čistě 
theoretická) abstrahuje ode vší jakosti, neb (užita jsouc) může za 
předmět míti jen jediné kvale. Jestliže tedy již ve fysice nelze jen 
a jen počítati, tím méně v chemii, biologii, vědách psychických, 
kde nedovedeme o každé jednotlivé skupině vlastností samostatně 
jednati, ba často ani takových kategorií spořádati jsme nedokázali. 
Nikdy nesmíme zapomenouti, že nejen zjevy stejné kvality, při 
nichž mathematiky často s prospěchem užijeme, na sebe působí, 
nýbrž i fakta kvalitativně různá, jež sčítati, odčítati, násobiti, děliti, 
mocniti, logarithmovati, differencovati spolu bylo by čirým ne- 
smyslem. — Při názoru deterministickém jest základní vlastnost 
individua, extense jeho, spolu s mnohosti individuí, empiricky to 
naprosto jistým faktem, příčinou existence společnosti (v nejširším 
smyslu); jakmile se však ptáme po vlastnostech jejích, ihned třeba 
nám dbáti kvalitativní různosti individuí ji skládajících. 

To, co o principu individuelní extense právě bylo promlu- 
veno, jest dosud zcela abstraktní, i bude nutno, v jednotlivých 
vědách probrati jej konkretně. Za tou příčinou si vytkneme po- 
řádek věd, jimiž zabývati se nám jest. Třídím vědy vůbec na 
1. fysické či přírodní, 2. psychické neboli duchovní, které obojí 
jednají o zjevech existujících v celku, tedy i o individuích; nej- 
jednoduší pojmy, které ani jedné, ani druhé kategorii nenáležejí, 
ale oběma jsou potřebny, spracovává třetí skupina věd, mathema- 
tika a logika. To jsou vědy čistě formální, v nichž o individuu se 
vůbec nejedná. 

Pro vědy přírodní jest jednotníkem nejjednoduším atom. 
(Přesné pojímání terminů atom a molekula trvá ve vědě jen asi 
půl století: molekula jest nejmenší část, kterou by bylo možno 
obdržeti z hmoty idealně dokonalým dělením mechanickým, ta- 
kových se předpokládá v prášku mikroskopicky sotva viditelném 
několik set tisíc; molekula má tytéž chemické vlastnosti, tutéž po- 
měrnou váhu, jako těleso, jehož je části; kdybychom na molekulu 
chemicky působili, rozložíme ji na části naprosto již nedělitelné, 
atomy, jež mohou býti vlastností různých. Leč i molekuly t. zv. 
prvků, hmot chemicky jednoduchých, jsou, jak i níže upozorněno, 
víceatomové.) Atom ovšem má různé již vlastnosti, a dle toho jest 


R r a 


45 


již několik různých energií v něm sloučeno; později se přesvěd- 
číme, že takové slučování je základem vyšší individualisace. Prvotní 
stadium dohledné části světa, o němž přírodovědecká kosmonogie 
mluví, jest úplná rozpoutanost atomů; dle nejběžnější theorie po- 
vstal svět, lépe řečeno naše soustava sluneční a nejspíše i hvězdná, 
zhušťovaním. Při největší možné rozptýlenosti atomů síla chemická, 
jen do vzdálenosti malé značně působící, nevytvořila ještě molekul; 
ale působnost této energie, tedy zvláštní druh individuelní extense, 
větší vzdáleností proto zamezena nebyla. I nastane proto záhy (za 
příčinou množství atomů) kontakt; energie nemohouce se sířiti 
extensivně, spotřebují se při vytvořování nové formy, v níž jsou 
latentně uloženy: tak vzniká nové individuum složitější, vyšší mo- 
lekula. Teprve při tomto aktu můžeme přesně mluviti o chemismu, 
před tím nebylo lze určitě energii pojmenovati; při tom se jasně 
objeví i energie jiné, na př. teplo. To jest základní, těžko pocho- 
pitelný akt vzniku světového; ku objasnění chci uvésti analogii 
z fysikální empirie: setkají-li se dvě tělesa proti sobě vržená, po- 
zbudou své rychlosti (== energie pohybové) po případě úplně, za 
to však splynou v těleso nové, hutnější, za vývoje tepla. Přímé 
slučování se atomů v molekuly se za nynějších, obyčejných po- 
měrů neděje, neboť již prvky, s nimiž chemické experimenty pro- 
vádíme, skládají se z molekul víceatomových, a tedy přesně che- 
mická akce je změna sloučeniny ve sloučeninu (tak na př. při 
spálení vodíku děje se akce chemická 2 Hz I O2 — 2 H2 O a ni- 
koli 2H—— O — Hz O); slučují se dvě dvouatomové molekuly vodíka 
s jednou dvojatomovou molekulou kyslíka na 2 molekuly vody. 
Přes to u některých prvků se předpokládají molekuly latomové, 
rtuť (Hg) a plyny in statu nascenti (ve zrodu), kde neobyčejnou 
působnost jeví, snad také sestávají z jednotlivých atomů. Mezi 
atomy v molekulách nesmíme si představovati něco ještě jiného, 
nejsou spolu slepeny etherem, jak staré theorie chtěly: pojem 
etheru je zbytečný, činí spojení dvakrát složitějším, místo přímého 
nepřímým, není o nic pochopitelnější souvislost atomu s dílem 
etheru než s atomem jiným a nad to fysikalně dokázáno (Kel- 
vinem), že vedle našich pojmů všeobecných existovati nemůže.*) 
V základním zjevu sloučení právě vylíčeném objevily se též oba 
principy fysikální; odpudivost, jež jest právě extense, a odrazem 
z ní vznikající přítažlivost; přeměna jedné ve druhou se před na- 
šima očima v nesčíslných případech opakuje, i bylo by zbytečno 
jiný příklad, než svrchu uvedený, podávati. Tyto principy nejsou 
ale síly, lépe řečeno energie, nýbrž výsledky jich působení. Pře- 
cházení odpudivosti ve přítažlivosti, jich vzájemné se doplňování, 


*) I jinde třeba nám přijímati diskontinuitu předmětů na sebe půso- 
bících: upozorňuji tu na př. na přetržitost soustavy nervové, v nejnovější 
době pracemi zvl. Ramón y Cayalovými objevenou, jež svými důsledky da- 
leko do psychologie zasahá, 


46 


sporné postavení jeví se stále i v ostatních oborech věd přírodních; 
i shledáme se s ním pod názvy antipathie a sympathie v psycho- 
logii, individuality a kolektivismu v sociologii; jsou to hlavní formy 
světové a jich poměr a původ právě vysvětluje princip individuelní 
extense. Ještě jeden zjev velmi pro další vývody poučný lze spa- 
třiti při vzniku molekul; spojí-li se mnoho atomů v jedinou, na- 
stane utajení velikého množství energie, která pak jest podkladem 
přerozmanitých nových zjevů. To jest nejlépe pozorovati na ohromně 
komplikovaných, až  tisíciatomových sloučeninách organických,- 
v jichž opětném spojení naskytne se zjev nového druhu energie, 
snad nejpodivuhodnější vedle myšlení, chtění a cítění vůbec, život. 
Molekula jest zákonné spojení několika atomů, individuí niž- 
ších: jejich vlastnosti, hlavně ovšem chemismus, trvají, pouze jsou 
modifikovány, obyčejně ovšem seslabeny, za to se vyskytly vlast- 
nosti nové, t. ř. síly molekulární: rovněž i při dalším vývoji vyš- 
ších individuí jejich prvky nepozbývají svých původních energií, 
ale nabývají mimo to nových druhů energie, tedy individuelní 
extense se jeví i nabýváním bohatství nových vlastností, t. ř. in- 
tensita jest jen druhem extense, jaksi obrácením jejím do vnitra, 
což jest tím pochopitelnější, an sám svým vznikem nabyl vyšší 
jedinec značného množství vnitřní energie. Že obě tyto modifikace 
v sebe přecházejí, vysvítá z výměnného slučování: soudržnost ato- 
mová v obou reagujících látkách přejde (zhusta za zjevů thermi- 
ckých a mechanických) v chemickou slučivost, t. j. akci na venek, 
tato po utvoření nových látek zase v soudržnost atomovou a mo- 
lekulární. Analogii spatříme opět ve vědách jiných. : 
Molekuly jeví opět extensi: některé z nich, jež skládají plyny, 
zůstanou celkem od sebe odloučeny, u jiných působení na ze- 
vnějšek (dle kvalitativní jich různosti) vede ku vzájemnému spojo- 
vání, jednak k volnějšímu, v kapalinách, jednak ku těsnějšímu, 
v tělesech tuhých. I nastává tu předůležité rozrůznění: molekuly 
méně složité, se stavbou průhlednější, se spojí dle zákonů nám 
rovněž jasnějších, výjevy mechanické, především gravitace, jsou 
jen nepatrnou změnou vlastností molekulárních, jen hromadným 
působením přítažlivosti a odpudivosti molekul je skládajících. A jako 
příčinou tohoto spojení je nám actio in distans, což jest jen jiné 
jméno pro extensi individua, tak i actio in distans nově vzniklých 
předmětů je souhrn všeho, co na nich pozorujeme: právě změny, 
které na jiných předmětech působí, rozruchy, jež od nich ať bez- 
prostředně, ať prostředně vycházejí, jsou původem našich pocitů, 
bez této individuelní extense bychom vůbec neměli o světě vě- 
domí. Jakmile se skupily molekuly v dosti malý konglomerát, další 
hromadění se stává týmž způsobem, i vznikají tu, po přednosti 
působením gravitace, mezi těmito jednotlivými skupinami velké 
celky, a za jeden z nich pokládáme původní tvar soustavy naší 
sluneční; vznikla-li z částí tak různých, jak vylíčeno, nebyla ho- 


-© mogenní, nýbrž směs nad míru různorodá. V prostor ji obklopu- 
- jící jeví její části právě tak extensi, jako do středu, a tu stále 
-větším se kupením molekul vzniknou skupiny značné, základ 
oběžnic, a odpudivostí, jež o nic sekundárnější není přitažlivosti, 
ba již v nejjednoduších individuích dokonce za původní bylo pro- 
hlásiti, se rozdělí soustava sluneční zřejmě. Na jednotlivých jejích 
částech vyvíjejí se individua extensivně opět způsobem přitažli- 
vosti: nejjasněji zřejmo. je to na krystalech nerostných, jež někdy 
i před očima našima vznikají: kolem nepatrného jádra usazují se 
stále nové molekuly, až jedinec minerální nabude značného roz- 
měru, ale přes to nelze ho nazývati mnohonásobnou  srostlicí. 
V massách postupuje takové tvoření krystalové kol několika stře- 
disek pojednou, extensivním vývojem mnoha krystalů vedle sebe 
nastane brzo kontakt, a pokud je další vývoj možný, splynou je- 
dinci bývalí tu v druzu, tu v žílu, tu v celou horninu. Při tom 
ovšem mohou býti krystaly různorodé, i povstávají horniny t. ř. 
složité. Jaké nové vlastnosti tímto novým spojováním vznikají, vy- 
-© svitne poukázáním na rozmanité úkazy optické, elektrické, magne- 
- tické, tepelné, jež na sestavení krystalografickém závisejí, jaké 
ohromné působnosti nabývá spojená a soustředěná individuelní 
extense, dokazuje nápadně působení slunce, jež svými paprsky na 
povrchu zemské koule je nejdůležitější příčinou všech jeho změn. 
Z příkladu posledního vysvítá, že nechci tuto extensi pojímati 
přímo jako chtění přírody, duši vkládati i do t. zv. anorganické 
hmoty. Mimo to k ucelení oddílu o neústrojných bytostech po- 
znamenávám, že krystal je tu nejdokonalejším, nejvyšším indivi- 
duem, horstvo že se jím právě tak nemůže nazvati, jako v jiném 
oboru na příklad fauna jedné krajiny; že vzdušiny a kapaliny 
jsou individualisovány pouze v molekulách; konečně že tělesa ne- 
beská pokládám též za individua, obrovská sice, ale málo doko- 
nalá; země není výsledkem živých i neživých přírodnin, společností 
živočišných a lidských, jež na ní bytují, nýbrž substratem jich. 
A proto také všeobecně nelze považovati individuum větší za do- 
konalejší. 

Změny svrchu vylíčené nestaly se jedna po dokonání druhé, 
nýbrž větším dílem dosud probíhají; přes to, než nastati mohly 
výjevy života na naší zemi (neboť ten jediný známe, a je dosti 
záhadnou hádankou, než abychom si pro větší intresantnost vy- 
mýšleli a zkoumali jiný), změny anorganické jí dodaly podoby 
s nynější dosti analogické. Ať byla plocha zemská zcela jiné tvář- 
nosti, přece nelze si ji jinak mysliti, pokud vědecké výzkumy sa- 
- hají, než pokrytou na počátku organického tvorstva vodou — snad 
- mnohem více než nyní —- s několika ostrovy, s atmosferou snad 
nad míru hustou a horkou, a to vše aspoň ve zmenšeném měřítku 
dosud na zemi máme. 

Obrátíme se nyní ku molekulám komplikovaným, o nichž 


48 


jsem již řekl, že stávají se podkladem života organického. Mimo- 
chodem podotýkám, že velmi zajímavý, ale dnes naprosto hádan- 
kovitý problém, proč jsou to právě uhlíkové sloučeniny, má po- 
dobně interesantní a tajemnou analogii při nejbližším přechodu : 
proč z nejvýše organisovaných živočichů právě ssavci v sobě vy- 
tvořili tvora s nejvyšším psychickým životem, člověka. Nechci, bych 
se od thematu nevzdálil, objasňovati se stanoviska energetiky, 
odkud je nová energie životní, ani řešiti otázku, kdy a kde po- 
vstal život; kladu prostě: život jest a v souhlasu s evolučním po- 
nětím jeho naznačím, kterak opět zde se jeví princip individuelní 
extense. Máme organismus nejjednodušší, jakékoli Protiston, jedinou 
buňku.*) Extense její jeví se jednak v lokomoci, jednak v přibí- 
rání částic jiných, akkomodování jich částečném t. j. v assimilaci. 
Tím povstává vzrůst takového individua, leč záhy nutna jest di- 
ferenciace hmoty původně dosti stejnorodé: nově vzniklé orgány 
(pokožka, pseudopodie, kostra a p.) podporují velmi život orga- 
nismu. Opět jest mi důraz na to klásti, že nebyly tyto orgány 
vytvořeny úmyslně od individua samého, (což by bylo naprosto 
proti principu kausality a zvláště v očích přírodopisce absurdní), 
nýbrž vznikly vlivem vnějších poměrů na stávající vlastnosti orga- 
nismu a přirozeným výběrem se stupňovaly. Nerozřešeno je též, 
zda různost nucleu a plasmatu jest společnou všem buňkám živým 
v organismech a původní, nebo zda teprve sekundárním rozlišením 
vznikla. Ale vzrůst organismu prostý je záhy omezen tím faktem, 
že síly v něm nepůsobí v té míře do dálky, aby zvětšené indivi- 
duum jimi dostatečně bylo ovládáno: rozdělení, první způsob plo- 
zení, je jen výsledkem extense. Stalo-li se rozdělení, je to zjev 
výhodný pro organismus, neboť tím může energie v částech pů- 
vodně jsoucí působiti mocněji (již z prostých fysikálně mechani- 
ckých příčin; skupina tří sloupců daleko jistěji udrží desku v rovno- 
váze stálé, než jediný, jim rovný), jednak je tím umožněn vzrůst 
nový. I jest tu možnost dvojí, ve skutečnosti se vskutku naskytu- 
jící: buď nová individua se oddělí a opakuje se život starý, nebo 
zůstanou při sobě a několikerým rozmnožením povstává nový celek, 
vyšší organismus. Chci mluviti všeobecně o obou říších ústrojen- 
stva, rostlinstva i živočišstva, z nichž druhá kategorie vyznačuje se 


*) Protista nazval Arnošt Haeckel živé tvory, jež nelze ani od zvířectva 
ani od rostlinstva odděliti, neboť mají znaky obou; jsou to organismy velmi 
jednoduché, jednobuněčné a bývají nyní častěji čítány k rostlinstvu. Mnozí 
badatelé považují je za předky obou říší organických. Sem náležejí Myceto- 
zoa — hlenky, Diatomaceae — rozsívky, skládající většinou t. ř. infusoriovou 
hlinku svými křemitými schránkami; a Schizomycetes, obecně zvané bakterie, 
tvořící hlavní kohortu mezi jednak obávanými, jednak předůležitými mikroby. 
Buňka, základní element organismu, jest rozlišena vždy ve polotekuté plasma, 
hlavní obsah a hutnější jádro — nucleus, které dle všeho má velikou důle- 
žitost při rozplozování; blána, která u rostlinných buněk skoro nikdy neschází, 
u živočišných zhusta se nevyskytuje i nenáleží ku podstatě buňky. 


49 


- postupně větším a větším vystupováním rázu psychického; o vzrůstu 
- jeho pomlčím, ano není pojednávání o něm nutno pro provedení 
- přítomného thematu, a názory ve věci té jsou naprosto neujasněny 
-V organismu vyšším opět buňka vzrůstá; ale dle toho, je-li mezi 
ostatními, nebo na obvodu, rozlišuje se její funkce, a tak vzniká 
-první diferencování uvnitř nového individua, jež pak jasněji se liší 
- od pouhé skupiny jednoduchých samostatných nižších organismů, 
slovem určitěji je individualisováno. Jiným směrem se zdokonaluje 
organismus opět z důvodů extense: je mnoho individuí, všechna 
k udržení, vzrůstu a rozmnožování svému potřebují určitých pod- 
mínek a proto nastane záhy boj o život. 


Nechci zde líčiti, jakým způsobem rozlišují se, zdokonalují 
se individua, vznikají variety, druhy, jak z několika jednoduchých 
typů povstane přebohatá rozmanitost rostlinného a živočišného 
obyvatelstva naší země v době geologicky dávné, a pak znenáhla 
ustupuje a podléhá svému potomstvu ještě bohatšímu a vyššímu — 
vše to jest známo ne-li z památného díla Darwinova sama, tedy 
- aspoň obsahově ve variacích tu duchaplněji, tu sušeji pojímaných 
-a podávaných. 

Ale na celé ty děje pohlížíme my lidé jako na velikolepou 
- ouverturu, kde tony všech nástrojů, oktav nejhlubších i nejvyšších, 
- hrstka souzvuků a spousty dissonancí valí se v bouřném zmatku, 
- v němž však vidíme opět harmonii, až konečně zdvihá se opona 
- dramatu lidstva a ještě za ní slyšíme první hlasy člověka. 


3 Směsice děsu, podivu a útrpnosti nás jímá, když věda odha- 
© luje nám tvář našeho prvního předka; jest to tvor nižší než sou- 
- časný divoch, bílá bestie, polozvíře, i sotva spatříme při prvním 
-pohledu na něm, co nazýváme psychickým životem. Ale když první 
- afekty úžasu přestanou, když počneme analysovati, brzo vidíme, 
- že u něho celý nynější člověk je v zárodku, ba že počátky duše 
- daleko níže jest hledati. Dvou věcí se pouze dotknu: předně, že 
- v člověku zůstává stále vše, z čeho postupně vznikl — tak jako 
= v jeho těle nepřetržitě probíhají chemické, mechanické, fysiologické 
= akce mezi atomy, molekulami, organy, tak i jednotlivá individua 
- vedou struggle for life mezi sebou, a to zápas tak mocný, že ne- 
- jeden sociolog a historik pouze na základě jeho vybudoval celou 
- theorii dějin lidstva; že ovšem jednostrannost ta byla konečně 
- zkázou systému, vidíme nejlépe na úpadku sociálních theorií Marxo- 
- vých, historickém materialismu. Hledíme-li nepředpojatě, uznáme 
-zajisté duši za zcela zvláštní, nový zjev, tak odlišnou od ostatních 
- energií, za jakou jsme život prohlásili a zase pravím: duševní děj 
- je nám fakt, jak tuto energii pojímati vzhledem k ostatním, 
- nutno v energetice blíže probrati. Zatím jenom k objasnění po- 
- dávám některé these bez odůvodnění: jest zvláštní energie duševní, 
M" a sice jako jiné buď ve stavu aktualním neb potencialním; na jed- 
Theodora Nováka Stati vybrané. 4 


„ 


notlivých lidech (poněkud i na živočiších) je část její, ale nikoli 
nezměnná, individualisována jako Zuše, pociťování, představy, cítění, © 
chtění mají pro sebe vesměs jen jednu energii a ukazují nám různé © 
lejí vlastnosti. Chtění je právě extense individuelní v duševním 
ohledu, ale spatříme, že i při rozumové práci jest tato extense, 
chtění, a že též v citech má svůj díl. — Druhý problem, o němž 
nechci šíře mluviti, je psychický vývoj celého lidstva; několik my- 
šlének o něm vyplyne z provedení thematu: jak člověk indivi- 
duelně se zdokonaluje a stává členem společnosti. Mám za to, že 
duševní vývoj člověka počíná teprve po narození: to, co se s ním 
děje v těle mateřském, zahrnuji v obor vytváření tělesného, jehož 
vliv na duševní činnost nikterak nechci podceňovati. A poněvadž 
by mohlo vzejíti nedorozumění v příčině poměru mezi tělem a duší, 
objasňuji své stanovisko takto: tělo vůbec, nervová soustava zvláště 
má ohromný vliv na duši, poněvadž jest jí nejbližší částí světa; 
přes to není duševní činnost žádnou funkcí mozkovou a pokládám 
za zbytečnou, ba velmi škodlivou hypotesu o nějaké vibraci buněk 
mozkových, o umístění intelektu, citu, vůle v určitých částech ce- 
rebralních: nejsou to sídla, nýbrž pouhá působiště, systém nervový 
jest orgánem duše, sprostředkuje těsnou konnexi mezi ní a svě- 
tem ostatním, i bylo by možno mysliti si, že při činnosti duševní, 
která nic společného nemá s vnějším světem, tělo je zcela ne- 
činno: ale sám nedovedu takové činnosti jmenovati. 

První dojmy narozeného dítěte jsou velmi silné, jak souditi 
můžeme z reflekčních pohybů při nich nastávajících a již při nich 
nezůstává na okamžitém affektu: velmi neurčitý obrys jich přejde 
v duševní obsah dítěte a tato percepce je první zjev duševní 
extense. Takovou nevědomou extensí jsou percepce další, rovněž 
i associace představ, jež vede k tomu, že pevněji v duši naší utkví. 
Záhy jsme si toho, byť ne zcela určitě vědomi, že pojímáním po- 
čitků, skládáním a rozkládáním představ obohacujeme svou duši, 
zvyšujeme psychickou energii, vzděláváme se. Ale nastane i roz- 
množení kvalitativné: jasnější si uvědomění poměrů mezi počitky 
- a představami více a více v popředí staví cit a s bohatstvím inte- 
lektu vzrůstá též bohatství citové. Obyčejně se vyvozuje z intelektu 
i vůle, neb zároveň s citem staví se mu za rovnomocnou: ale zdá 
se mi správnější, klademe-li vůli za zjev základní s intelektem, a 
cit za výsledný, ovšem jen v tom smyslu, že z funkcí jednotné 
energie duševní naposled vystoupí ty, jež nazýváme city: snad mé 
odlišné pojímání má příčinu hlavně v tom, že vše, co má jen po- 
někud ráz počitku (»cítění« smyslového) vylučuji z citů, kdežto 
dosti často hranice citů daleko do smyslových afektů se posunuje. 
Pokud na dětech mohl jsem pozorovati, mají velmi záhy aspoň 
nejasné představy, ale k vývoji citů jest třeba několika týdnů; 
naproti tomu chtění se objeví již v prvních dnech žití. Ale analy- 
sujeme-li jednotlivý duševní skutek člověka dospělého, objevíme 


51 


na něm z pravidla jak stránku myšlénkovou, tak i citovou i volní: 
třeba ovšem dokonale celý zjev znáti a proto vede, tuším, jen se- 
-© beanalysa ku přesnému poznání. Vykonav ji častokráte o různých 
- -faktech, utvrdil jsem se v přesvědčení, že celá duševní činnost je 
-© jednotná, že intelekt, cit a vůle jsou vždy združeny, a že oddělo- 
vání jich od sebe jako samostatných, někdy nezávislých mohutností 
je pro správné ponětí škodlivá anthropomorfisace abstrakt. 


-V rozvoji člověka jako individua i jako celého druhu opět 
hlavním principem je extense: člověk na počátku (dítě i divoch) 
chce se zmocniti předmětů sobě blízkých, chtění vede ku přemý- 
šlení o prostředcích, k rozšíření vědomostí. Ale totéž se opakuje 
ve stupních vyšších: čím více nových předmětů jest obsaženo ve 
vědomí člověka, tím rozmanitější vznikají city, pasivní to nálady 
duše, tím různějším směrem pudí jej vůle. Nejen život každodenní, 
nýbrž i, a to v míře zvýšené, extensí individuelní je dílo vědecké 
a umělecké; v obou je zřejma snaha, duševní majetek člověka roz- 
šířiti a produkce obojí jeví se spojením intelektu s vůlí, uvědo- 
mělým chtěním. I jest dle toho duševní život učence i umělce 
bohatší, intensivnější než lidí jiných, on sám individuum vyšší. 
A takový člověk, s obsáhlým intelektem, bohatými city, mohutnou 
vůlí jest souměrně duševně vyvinut, jest to idealní postulat mo- 
derního člověka. 


Z podaného rozboru evoluce člověka je zajisté patrno, že 
původní směr chtění vztahuje se jen ku osobě vlastní, je to čistý 
egoism. Jak na základě toho společnost se buduje, odkud pochází 
to vše, co nazýváme altruismem, pokusím se tu naznačiti. Poklá- 
dám svůj pokus ovšem jen za vytčení hlavního myšlénkového 
směru, vycházím pro zjednodušení od člověka již hotového, i třeba 
míti na zřeteli, že při prohloubení theorie této třeba dbáti postup- 
ného vývoje člověka a sice opět jednak jako individua (od dítěte 
k muži a ženě), jednak jako druhu (od pradivocha k modernímu 
člověku). Opět jest nepopíratelným faktem, že individuí lidských 
je mnoho, že nejsou stejna a že při extensi vnější snahy a činy 
jejich záhy zasáhnou v sebe. Tím jednotlivec je přinucen všímati 
si druhého: při snahách sobě odporujících vzniká nelibost, anti- 
pathie, při snahách souhlasných duševní sblížení, sympathie, láska, 
ovšem pouze v rudimentech. — Již z toho vysvítá, jak neprávem 
odiosní je slovo egoism: v něm původně není žádného nepřátel- 
ství, to vzniká zároveň s láskou až ve stycích společenských. Ale 
poněvadž cítiti a chtíti můžeme jen na základě určitých představ 
a ve spojení s nimi, a poněvadž z kategorií duševních zjevů nej- 
jasnější je obor představování, třeba při analysi vycházeti od toho, 
lak si druhého, bližního představujeme. 


Známe původně jen sebe; vše mimo sebe představujeme si 
sub specie sui: člověka jiného buď více nebo méně se svou osobou 


at 


52 


stotožňujeme. Z principu individuelní extense plyne, že duše se 
nemůže naprosto na sebe omeziti, jak v představách, tak i v citech 
a snahách: čím více si uvědomujeme podobnost s ostatními (shoda, 
rovnost všech lidí není empiricky pravdiva a pro theorii přinese 
nanejvýše -— pohodlí), tím více i v citech a snahách se mu sbli- 
žujeme: čím více druhé individuum mne opakuje, tím pevnější 
může býti vzájemný svazek: i stává se tu egoism základem milující 
se společnosti. Zde hledati jest původ lásky rodinné, ducha spo- 
lečenských tříd, přátelství mezi lidmi stejně vzdělanými, homogen- 
ními, vědomí národního. I zde vyskytuje se analogie plodícího 
motivu: jednotlivec ví, určitěji nebo nejasněji, že omezen jest ča- 
sově a prostorově, život jeho jest poměrně krátký, působnost na 
nepatrnou část světa, několik lidí omezena, i chce život svůj, svoji 
činnost rozšířiti na doby budoucí, na společnost, pokud možno, 
nejširší. Děje-li se to ve spojení s tělesným rozplozováním, jest 
to základem nejpevnější nyní společenské instituce, rodiny: odtud 
ta vřelá láska otcovská a zvláště mateřská ku dítěti, pro něž ani 
sebeobětování se nehrozí: vidíť rodiče v dětech svoje druhé já, 
to, co je přetrvá, jich rod, snahy, ideje udržovati bude, až sami 
skonají. Ale i v duševním čistě ohledu hledíme, by to, co jest 
nám nejdražší, po záhadném onom aktu, jejž zoveme smrtí, pře- 
trvalo: nejlepší myšlénky své svěřujeme světu, ač často vnitřní 
hlas nazývá náš čin profanací vlastní bytosti, přejeme si, aby od 
jiných byly přijaty a pochopeny, abychom v nich žili v dobách 
příštích, bychom jimi pronikli celý národ, snad i celé lidstvo. Tak 
zvýšenou činností jednotlivců vznikají celky společenské, jejich 
přirozené zákony nemají jiného původu, než v jednotlivcích samých, 
ale přece směřují ku společnému pokroku. Uvědomíme-li si tuto 
spojitost, nebudeme v pochybnosti, že rozvoj jest jen možný za 
úplné sociální svobody, že individuum jest samo sobě normou, 
vlastní jeho chtění opravňuje každý čin. Leč tu stojíme před 
strašlivým dilematem, problemem dobrého a zlého. Pokud věříme 
v evoluci, je pro každého z nás rozřešení možno: při postupu ku 
zdokonalení to je dobro, co je podporuje, vše, co je zastavuje, 
zlo; nejcennější, čeho jsme posud v něm nabyli, je energie duševní: 
tu hleďme každý rozvinovati a v ní postupovati v před, nedbajíce 
ustálených mínění cizích, jež by nám odporovala. 

Vývoj člověka směřuje k tomu, aby se stal nejsilnějším, nej- 
mohutnějším, hlavně po stránce duševní. Nestačí nám člověk, jak 
dosud trvá, chceme vytvořiti typ nový, nadělověka, toužíme po 
třetí říši. Egoism individualistický postupuje, evoluce přesně em- 
pirická tvrdí, že nejsou k novému stavu vyvolení všichni členové 
lidského pokolení: ale ti, již vystoupí na vyšší stupeň, pozdvihnou 
ony, již jsou jim nejbližší, zrodí psychicky nové pokolení a evo- 
luce bude postupovati znova. Nová aristokracie ovládati bude svět. 
Ale jak bude svoboda moci existovati? Ani nyní svobody od 


nikoho jsme neobdrželi, každý si ji sám dobyti musí; nikomu ne- 
bude bráněno, aby se stal silným, a ti, již toho nedovedou, ne- 
-mohou ani býti svobodní. A ovládání možno jest i bez donuco- 
- vání: vědecké pravdy přijímáme jen, protože důkazy nás přesvědčují, 
umělecké výtvory rovněž samy sebou na nás působí: příští vyšší 
život bude uvědomělým uměním, hledáním dokonalosti. Ku každému 
bude voláno: staň se silným, ale každý zasažen bude i vlivy cizími: 
jak dalece dovede býti svým, záleží na něm samém, na vědomém 
procítění, neoblomném jeho chtění. Ideál náš, člověk třetí říše, 
bůh celý v člověku, jest v nedohledné dálce: ale že nedostižný 
není, dotvrzuje řada velikých mužů, jako Richard Wagner, Henrik 
Ibsen, Charles Darwin, již blíže k němu přišli, než my ostatní, 
kteří duchovní svou silou stali se vládci myšlení a činů lidských. 


Dílo Maxe Stirnera. 


(Psáno r. 1899, otištěno v »Lumíru« r. 1901.) 


yl zas jeden z hlučných večerů v berlínské vinárně Hippelově, 
kam v letech čtyřicátých scházívali se bez úmluvy, ale pra- 
videlně nejliberálnější z liberálů, nejradikálnější z radikálů, nej- 
kritičtější z kritiků předbřeznové doby. Bylo to četné shromáždění 
žurnalistů, spisovatelů, studentů, svobodomyslnějších důstojníků 
a přepestrých hostí, ba ani dámy nescházely, a každý se vpravoval 
do otevřeného, bezohledného tónu, jímž tato společnost, stále se 
měnící, žádnými stanovami nevázaná, na vše přítomné se odvažovala. 
Ze stálých hostí Hippelových jistě nejvíce lesku této společnosti 
»Volných« (Freien) dodávali bratří Bauerové (Bruno a Edgar), 
filosofičtí kritikové, a žurnalista Ludv. Buhl, vedle jiných, jichž 
jména nyní docela jsou zapomenuta. V koutě prostorné, začazené 
jizby seděl muž, který obklopen dýmem svého doutníku, bavil se 
se svým sousedem, a jen sem tam vtipnou poznámkou zasáhl do 
bouřlivé rozpravy, která od rozebírání včerejší konfiskace záhy až 
ku kritisování práv, povinností a podstaty státu zaběhla. Proneseny 
sem tam narážky, co prý dělá Stirnerovo »Ich«<, jak dlouho bude 
-ještě spáti v jeho psacím stole, ale host v koutě, jehož se právě 
týkaly, jen úsměvem a pokrčením ramen odpovídal. A přece v málo 
-dnech vyšlo v knihkupectví Wigandově hlavní dílo jeho života, 
-© které svou smělou důsledností zarazilo i kruh »Volných«<: to bylo 
- ještě převýšení jejich bezohledné kritiky. 


Poohlédněme se poněkud po osobě autorově, jež nám objasní 
„snad v některém směru myšlénkový ráz jeho práce. Bude snad 
těch několik dat, čerpaných z jediného spolehlivého životopisu 
básníka Mackaye, vítáno těm, kteří marně po slovnících a dějinách 
filosofie by je shledávali. Vlastní jméno M. Stirnera je Fax Kašpar 
-— Sehmidt; pseudonym, pod nímž téměř výhradně psal, dán mu pro 

© vysoké čelo od spolužáků na gymnasiu. Narodil se 25. října 1805 
v Bayreuthě, leč již po půl roce pozbyl otce, matka se podruhé 
provdala za lékárníka Ballerstedta a odstěhovala se do Kulmu 
v západním Prusku; ale hoch již ve 12 letech vrátil se ke kmotrovi 


SOA P 6 a- Sne 
S PS k o a ž > > i 


55 


do Bayreuthu, kde pilně a s úspěchem vystudoval gymnasium 
Patrně příliš mnoho skutečné intimnosti rodinné nezažil. Od r. 1826. 
do roku 1839 slyší, leč se značnými přerývkami, přednášky uni- 
versitní v Berlíně, Erlangách, Královci o klassické filologii, hi- 
storii, filosofii, náboženství, a mezi professory jeho jsou mužové 
vynikající, jako Hegel, Michelet, Schleiermacher, Běckh, Carl Ritter, 
Lachmann. Zkoušky neposkytly mu ovoce, jehož očekával po tak 
obsáhlých studiích: nedosáhl ani doktorátu filosofie, ani oprávně- 
nosti učiti na středních školách.. Jeho první sňatek s Anežkou 
Burtzovou, jenž za rok byl smrtí její přerušen, nemá významu. 
Schmidt, nemoha se obrátiti na ústav státní, vyhledal si. místo na 
vyšším dívčím ústavě Mme. Gropiusové, kdež od podzimu 1839 
působil klidně pět let a dobrovolně, aby po vydání svého díla 
»Der Einzige«, měl volné ruce, od tohoto povolání upustil. 


Do let čtyřicátých spadá po výtce jeho literární činnost: 
počíná články, uveřejňovanými v Marxově »Rheinische Zeitung«, 
korrespondencí v »Leipziger Allgemeine Zeitung«<, příspěvky 
v »prvním a jediném« svazku Buhlovy »Berliner Monatschrift«. 
Delší z těchto článků jsou zajímavy tím, že jednak jsou průpravou 
a jaksi prvními náčrtky jeho hlavního díla »Der Einzige«, jednak 
v nejedné věci je doplňují. Články ty již jsou podepsány pseu- 
donymem Max Stirner neb šifrou M., a tituly nejdůležitějších, jako: 
»Das unwahre Prinzip unserer Erziehung oder der Humanismus 
und Realismus«<, »Kunst und Religion«, »Einiges Vorláufige úber 
den Liebesstaat« nám ukazují, čím se Stirner tou dobou zaměst- 
nával. V době té se seznámil Stirner, zajisté v kruhu »Volných«, 
s Marií Dáhnhardtovou, tenkrát ještě bujnou, as čtyřiadvacetiletou, 
dle pojmů doby »emancipovanou«, intelligentní dívkou, jež se 
r. 1843 stala jeho chotí. Sňatek byl církevním úřadem zpečetěn, 
třeba že ani novomanželé, ani svědkové, Br. Bauer a Buhl, nebyli 
v nábožensky povznešené náladě, a třeba že za snubní prsteny sloužily 
z nouze mosazné kroužky Bauerova sáčku. Po sňatku manželé 
vedli klidný, nenápadný a z počátku spokojený život jako dříve, 
zvláště pokud několik tisíc tolarů majetku Marie Dáhnhardtové jim 
bezstarostnost zajišťovalo. To byla doba jistě nejšťastnější v životě 
Stirnerově, a lesku dodal jí v r. 1844 vyšlý spis » Der Einzige 
und sein Eigenthum«, který vydán byl proslulým lipským nakla- 
datelstvím O. Wiganda a nesl věnování: »Meinem Liebchen — 
Marie Dáhnhardt«. 


Kniha vzbudila velkou pozornost a byla původně zabavena, 
ale konfiskace záhy zrušena, protože prý spis »je příliš absurdní, 
aby mohl býti nebezpečný«. Posuzovatelům své knihy, mezi nimiž 
jest též filosof Feuerbach a pozdější historik filosofie, tehdy mla- 
dičký student, Kuno Fischer, za kritiku »Volných« mluvící hlas 
Szeligův, mluvčí socialistů Moses Hess, paní Bettina v. Arnim, 


56 


odpovídá Stirner s kousavým sarkasmém a vědomím své převahy, 
dvakráte ve Wigandově » Vierteljahrsschrift« a jejím pokračování 
»Epigonech« r. 1845 a 1847. 

Tu končí se skvělá perioda života Stirnerova. Vzdav se svého 
místa učitelského, minil se živiti činností literární, i počal, opět 
u Wiganda, vydávati překlady francouzských a anglických ná- 
rodních hospodářů, z nichž vyšel Say a Smith. Ale hmotný vý- 
sledek tohoto podniku byl as malý, a proto jal se, nejspíše i na 
pobídku své choti, zařizovati mlékařství; ačkoli plán byl dobrý, 
nezdařil se pro úplnou praktickou neznalost Stirnerovu a pohltil 
zároveň poslední zbytek jmění jeho ženy. Stav domácnosti, bez- 
dětné, byl stále neutěšenější, a manželství se ukončilo po třech 
letech rozchodem. Marie Dáhnhardtová odešla do Londýna, pak 
se odebrala do Australie, kde zakusila nejvyšší bídu, a z liberální, 
nevázané ženy stala se bigotní, fanatickou katoličkou, která i pak, 
když po návratu do Londýna bídy byla zbavena, nezměnila se, 
a dosud, jako osmdesátiletá stařena žije, jen nerada a s nenávistí 
o Stirnerovi mluvíc. A Stirner, jenž zůstal v Berlíně, sám klesal 
také stále; vlny bouřlivého roku 1848, s jehož hnutím nesympa- 
tisoval a jehož se neúčastnil, se převalily přes něj i jeho dílo, 
zavalily je kalem zapomenutí, roztříštivše i sbor kritiky »Volných«. 
Ještě r. 1852 uveřejnil dva zlomky, asi polovinu díla svého »Ge- 
schichte der Reaktion«. Pak umlkl. Živil se bezpochyby komisio- 
nářstvím a zažil při tom mnoho bídy: dvakrát dokonce byl pro 
dluhy' uvězněn. Zemřel 25. června 1856 otravou krve, způsobenou 
píchnutím mouchy, a teprv při pohřbu jeho shromáždilo se několik 
jeho dávných přátel, mezi nimi Br. Bauer a L. Buhl. Jen spoře 
promluvily časopisy o jeho smrti, a záhy byl zcela zapomenut. 

Až kolem roku 1890 počíná se jméno jeho zase objevovati, 
zhusta ve spojení s jménem Fr. Nietzsche. Z filosofů upozornil na 
něj Edv. v. Hartmann; zároveň s Nietzschem učinil jej předmětem 
zvláštní knihy R. Schellwien; u něho se dočteme po přednosti 
hojných úvah o podstatě pravdy, mravnosti a práva, jež nepatrný 
vztah jen mají ku filosofům v titulu uvedeným, a ducha úplně 
Fichtovského jeví. Z fichteanismu autorova plyne obdiv pro Stirnera, 
jenž, jak z rozboru sledujícího bude patrno, v mnohém jest dů- 
sledným pokračovatelem Fichtovým. Hlasem volajícího na poušti 
před Messiášem-Nietzschem jest Stirner essayistovi Ole Hanssonovi. 
Zvláštní péči věnoval propátrání jeho života básník John Henry 
Mackay, poeta anarchismu, jenž jeho památce knihu básní »Sturm« 
věnuje a je nadšeným obdivovatelem Stirnerovým. Že »Der Ein- 
zige« jest biblí nové doby, že jest ta kniha život sám, nevyčerpa- 
telný zdroj moudrosti, dovede říci jen ten, kdo se jí úplně, jako 
Mackay, vzdává. Podobně nadšení, s nímž za svého proklamovali 
Stirnera nejnověji ethičtí anarchisté, je naivní, neanalysující enthu- 
Siasmus, zajisté hlavně Mackayem podnícený. ; 


57 


I. 


Kdo chce poznati Stirnera, nepotřebuje čísti než jeho hlavní 
spis, »Der Einzige und sein Eigenthum<. Ze dvou velkých ostatních 
jeho knih jsou »Národohospodářští spisovatelé « jen překlad, k němuž 
slíbené poznámky nevydány; ale přes to upozorňují nás, že Stirner 
měl mnoho smyslu pro tyto problémy sociologické, jak „svědčí 
také poměrně zdařilá kritika jeho sociálního liberalismu. Méně se 
ještě dovídáme o spisovateli z »Dějin reakce«, jež jsou skoro jen 
snůškou historického materiálu. (Ostatní práce, vesměs drobné, 
jsou buď bezvýznamné, neb takřka kommentář ku spisu »Der 
Einzige«. 

»Jediný a jeho vlastnictví« bývá zván spisem filosofickým; 
ale to, co pro filosofii je charakteristické, vlastní systém, samo- 
statné odvození základní, buď nočtické nebo psychologické, mu 
schází. Také sloh neblíží se ani slohu »filosofů z povolání«, a je 
charakteristický zvláštnostmi, které jednak době, jednak osobě jest 
přičítati. Stirner hledí ku největší možné zřetelnosti, vyhýbá se 
vědeckým terminům, jest přesvědčen, že dosavadní užívání mluvy 
je chybné, že byla pokažena křesťanstvím a filosofií, a snaží se 
správný význam slov nezřídka etymologicky nalézti. S druhé strany 
dovede si se slovy výborně hráti, a za touto hrou slovní skrývá 
se zhusta důkladná sofistika v myšlénkách; proto některá místa 
jeho spisu jsou naprosto nepřeložitelna, jako na př. eskamotage 
slovy Lump a Lumpac ve kritice socialismu. Jak daleko tato péče 
o slovo u Stirnera vede, jest viděti v jeho diametrálním lišení spo- 
lečnosti a spolku; kdyby slova Gesellschaft a Verein mu byla 
poukázala ku skutečné příbuznosti obou útvarů, sotva by byl viděl 
ve společnosti jen vykořisťování jednotlivce ostatními, ve spolku 
právě naopak zřízení ku prospěchu jednotníka. Ozdobností také 
sloh Stirnerův nevyniká, ale sem tam dá se strhnouti k enthu- 
siasmu, zvláště na koncích větších oddílů, a pak ve svých před- 
povědích, ve kterých s naprostou jistotou hrozí zkázou tolika 
zřízením a formám společnosti, jež v půlstoletí je sledujícím nového 
rozkvětu došly. Stirner stále mluví o sobě v první osobě; většinou 
vidí před sebou protivníka, jehož názory neunavně vyvrací; ne- 
zřídka obrací se ku svému čtenářstvu a káže mu jistou cestu 
ku blaženosti — egoista. Kniha protkána hojnými citáty i příklady 
ze spisů současníků, historie, zvláště však z bible, jejímž studiem 


se Stirner, jistě pod vlivem Schleiermachera, pilně zabýval. Zvláštní 


jsou jeho narážky na přítomný stav Německa; sám říká, že si tím 
vynutil svobodu slova, an píše 0 Číně a Japanu místo o Německu 
a Prusku, ale zdá se nynějšímu čtenáři, jak při této hře na slepou 
bábu tehdejší censura byla příliš omezená, že těchto drobných 
úskoků neprohlédla. Konečně se Stirner velmi opakuje: nejen jeho 
methoda je pořád táž, nýbrž o téže věci čteme tytéž výklady na 


58 


několika místech jeho spisu. Mnoho k této rozvláčnosti přispívají 
i celé kritiky pozoruhodných současných prací, jež s jejich vyjitím 
byly sepsány, leč na příhodném místě knihy později zařazeny. 


Předmluva má nadpis: »Ich hab' mein' Sach' auf Nichts 
gestellt.« Co všecko má býti má věc! Dobrá věc, věc boží, věc 
lidstva, pravdy, svobody, humanity, práva, mého národa, knížete, 
vlasti, věc ducha a tisíc jiných, jen moje věc nikoli, hanba egoistovi, 
který jen na sebe myslí! A přece kníže, národ, bůh, lidstvo atd. 
jsou zcela egoističtí, proč já bych nemohl na nic jiného dbáti než 
na sebe? 


Ze dvou velkých dílů spisu první je nadepsán Člověk, a je 
pouze negativní, kritický. V prvním jeho odstavci líčí Stirner lidský 
život. Dítě v boji se světem snaží se přemoci věci, zničiti, obelstíti 
to, co mu nahání strach, až vidí konečně, že vše se dá překonati 
Istí, rozumnosti, statečností, vzdorem, vůbec duchem. To je první 
nalezení sebe, první porážka božského, jímž jsou dítěti síly při- 
rodní. Když člověk poznal moc ducha, pozoruje, že se dosud 
duševně na svět nedíval, vše vidí v jiném světle: rodiče, před- 
stavení, jichž jako přírodní moci nyní by nedbal, vystupují znovu jako 
moci duševní, vztahy k nim jsou věci jeho svědomí, které je mu 
zase tak mocnou hrází jako příroda v dětství. Dítě je realista, 
jinoch idealista, jemuž vše pozemské je ničím; v čistých beztělých 
pojmech, ideách, kterých chce v absolutní jasnosti dosáhnouti, jest 
jeho nebe. Jinochu přerostou tyto ideje přes hlavu, jej ovládá 
božství, »čisté lidství« atd. Muž konečně má konkretní osobní 
zájmy, jest praktický, jest egoista. Jako se nalézám za věcmi jako 
duch, tak se shledám za myšlénkami opět sám, jako jejich tvůrce 
a vlastník. Jako jsem jako duch odvrhl svět, odvrhnu jako vlastník 
duchy či idey v jich prázdnotu. Nemají moci nade mnou, jako 
nad duchem žádná »moc země« vlády nemá. 


Obsáhle pojednává část druhá >0o lidech staré a nové doby«. 
Zahajuje ji citátem z Feuerbacha: »Starým byl svět pravdou«, 
k němuž dodává: za jejíž nepravdivost hleděli dospěti a konečně 
dospěli. Staří byli zcela vázáni na názor smyslový a zvyk, stávající 
zákony; sofisté osvobodili ducha jako vše přemáhající rozum, So- 
krates srdce, což dokonali až skeptikové. Sofistické vzdělání pů- 
sobilo, že člověku nad ničím rozum nestojí, skeptické, že srdce 
ničím není pohnuto. Morálka antiky jest vlastně jen eudaimonismus, 
© moudrost světa, která ji vede až ku stoicismu, t. j. samostatnosti 
proti světu, a skepticismu. Člověk, jenž proti světu ještě ve zbrani 
stojí, jehož nic nevede než srdce, účast soucit, duch, jest člověk 
nový, je — křesťan. 

O nových praví Stirner zase: Novým byl duch pravda, za 
jejižto nepravdivost dospěti se snaží a konečně dospějí. Je tedy 
filosofie nové doby (středověku a novověku) bohosloví, proti staro- 


59 


věké moudrosti světa. Postup je týž jako v antice: humanismus 
jako sofistika zničí víru, a reformace se vrhne na srdce, jež osvo- 
bodí od těžkého břemene křesťanství, tak že v něm na konec 
nezůstane než prázdná láska k lidstvu (dere Menschen). 


Duch je dědictví po starověku, jenž ho ještě neznal a v smrti 
své zplodil. Duch nemá co dělati se světem, kde je cizincem, jest 
svobodný, totiž ve svém vlastním světě, a je tvůrcem tohoto du- 
chového světa. Smysl křesťanství jest, aby člověk stal se tímto 
pouhým duchem, duch jest jeho ideál. Protože však člověk není 
duch, je duch, aspoň na počátku křesťanského smýšlení, mimo 
svět, jest Bůh. A dle toho filosofie, třeba by se zvala protikře- 
sťanskou, je v podstatě přece jen křesťanská, i Feuerbach, tvrdí-li: 
»Člověk je člověku nejvyšší bytost,« strhuje vlastně celý obsah 
křesťanství do vnitř člověka, aby jím úplněji byl proniknut. Člověk 
není u něho ještě duch, ideál sám, nýbrž jeho příbytek. 


Celé myšlení doby nové, křesťanství a filosofie, charakterisuje 
Stirner těmito větami: Máš ducha, neboť máš myšlénky. Co jsou 
tvé myšlénky? — Duševní bytosti. — Tedy nikoli věci? Nikoli, 
nýbrž duch věcí, nejdůležitější ve věcech, jejich vnitro, jejich — 
idea. — Co myslíš, není tedy pouze tvá myšlénka? —— Naopak, 
to je skutečnost, to je vlastní pravé na světě; jest to pravda sama; 
myslím-li jen správně, myslím pravdu. Vlastní tvor, myšlénka, stává 
se člověku vyšším, než on sám, jeho strašidlem, něčím posvátným, 
to jest člověku cizím: svatý je na př. Duch svatý, pravda, právo, 
zákon dobrá věc, majestát, manželství, blaho obce, pořádek, vlast 
atd. A pak se řeklo, že tyto posvátné idey vskutku jen existují, 
všecko se duchem posvěcuje, není pak ani světa, jen duch, nebo 
jak Stirner humoristicky praví: Es lebt,nichts als das Gespenst 
Tyto posvátnosti, fixní idey opanují člověka, vedou jej k fanatismu. 
Víra v ně není jen náboženská, nýbrž totéž je víra mravní; pro 
Stirnera je mravnost vůbec guintessencí dogmatu. Liberálové ne- 
stíhají již kacířů ve víře, tím více však kacíře v mravnosti. Feuer- 
bach vyjádřil liberální myšlénku tu plně: místo boha nastoupil 
člověk, místo náboženství mravnost. Ale není to člověk jednotlivý, 
nýbrž člověk vůbec, pojem generický (der Mensch). To, co bylo 
dříve na člověku božské, je nyní v pravdě lidské: láska je v pravdě 
lidská. Dříve jen víra byla náboženská, nyní i rozum (dle Hegela 
filosofie), vůbec vše snaha lidská má býti náboženská: hlásá se 
náboženství lásky, náboženství svobody, náboženství politické, vůbec 
každý enthusiasmus je náboženství. A co je náboženství? Vázanost 
(religio) jest náboženství vzhledem ke mně; svobodou vzhledený 
k duchu. Fanatická mravnost vede až k bezohlednosti, vraždě ve 
jménu idey, a tou je poprava jako politická vražda. Leč s druhé 
strany klesá na pouhou zákonitost. Pak činí všechnu opposici 
illusorní: opponent chce býti ku vládě mravný, nemůže tedy chtíti, 


60 


nutiti, nýbrž jen prositi. Nero nemůže býti od mravných svržen 
pro posvátnost vládce, ale když padne, je to triumf mravnosti. Oč 
je panství mravnosti lepší než vláda nízkých choutek tělesných ? 
Mamon na zemi a Bůh na nebi vyžadují stejný stupeň sebezapírání. 
Na těch všech nás ovládajících ideách a citech není nic našeho, 
všechny jsou nám dány z vnějška: docela jinak prý city egoistické, 
které vnějškem v nás jsou jen vzbuzeny. Ovšem celé vychování 
hledí do mládeže vpraviti jen co nejvíce »vznešených citů«, a do- 
spělá je, když žvatlá jako staří. 

Křesťanství i s filosofií dává Stirner čestný titul Mongolství, 
kdežto starověk je prý Negerství. Je to pořád konservatismus, 
základ křesťanství nedovede podvrátiti, jen reformuje staré. Kypí 
nesmířítelnou záští proti nebi a přece buduje denně nová nebe: 
nebe Židů roztříští nebe Řeků, nebe křesťanů nebe Židů. Toto 
Mongolství se jeví v úplné bezprávnosti smyslnosti, v nesmyslnosti 
a nepřirozenosti. Všechno svaté nás připravuje o zmužilost, činí 
nás pokornými: a přece není nic svato samo sebou, nýbrž mým 
uznáním, svědomím. Strach před něčím připouští ještě osvobození 
lstí, snad i mocí, úcta vylučuje všechen odpor, jest vnitřní a pro- 
niká zcela člověka. Duch, aby měl vládu neomezenou, postuluje 
pro sebe nesmrtelnost. 

Ale tato celá služba ideám jest v podstatě zas jen egoismus: 
kdo jen jednu panující vášeň mají, pečují jen o jedno ukojení, 
ale to tím horlivěji, vzdávají se mu. Egoistické jest jejich celé 
konání a žití, ale je to jednostranný, nerozhodný, předpojatý ego- 
ismus: je to posedlost. Společnost trestá zloděje ne proto, že jí 
přímo škodí, nýbrž jen proto, že je zločincem a zločinnost se ne- 
srovnává s posvátným jí pojmem člověka. Veliká massa nedovede 
býti důsledně ideální, i provádí to jako většina křesťanů s nábo- 
ženstvím: egoismus ve všední den, ideální interess ve svátek. 

Ve středověku chtěli pravdu pochopiti prostým vědomím, 
Luther dokázal, že pro ni třeba jest organu, že je pravda jen pro 
myslícího člověka. Hned Cartesius svým skepticismem a výrokem 
cogito, ergo sum, ukazuje, že totéž je principem novější filosofie, 
existuje jen rozumné, jen duch. Tak mění se hierarchie středověku 
v jinou, nyní je hierarchií vláda myšlének, vláda ducha. A kdo 
jsou kněží této víry? © Vzdělanci, filosofové. Ale filosofem nelze 
nazvati toho, kdo má více otevřené oči pro věci světa, jasný, ne- 
zaslepený zrak, správný úsudek o světě, avšak ve světě jen svět, 
v předmětech jen předměty, vůbec všecko prosaicky vidí, jak to 
jest, nýbrž filosof jest toliko ten, kdo ve světě nebe, v zemském 
nadzemské, ve světském — božské vidí, ukazuje nebo dokazuje. 
Proto Stirnerovi empirická filosofie anglická, Baconova, Hobbesova, 
Lockova, Humeova není vlastní filosofií. Německá filosofie vidí 
- život jen v poznávání; to vede ku pouhé abstrakci života, říši 
ducha. 


o ční 


s a ok Roe drábný l 


61 


Protestantismus a filosofie obrátily skutečnou moc v myšle- 
nou, Boha a ďábla v pojmy dobrého a zlého, ale tím mocnější. 
Proti státu stávajícímu opponujeme, proti pojmu státu nikdo ne- 
odváží se pozdvihnouti. Protestantismus učinil z člověka teprv sku- 
tečně »tajný policejní stát«. V roztržení člověka v »přirozený pud« 
a »svědomí« (vnitřní luzu a vnitřní policii) záleží protestant. Ka- 
tolik cítí se spokojen, vykoná-li rozkaz; protestant jedná dle »nej- 
lepšího vědomí a svědomí«. Jeť katolík jen laik, protestant je sám 
kněz. Protestantismus dle Stirnera nepřivedl prý světské ku cti, 
je mu lhostejnější než katolicismu, proto je hledí zničiti tím, že je 
posvěcuje, a sice vlastní podstatou, ne úkonem kněze. Starověký 
člověk nabyl vlády nad světem, konec křesťanství má býti vláda 
nad duchem. Tu si člověk dobude na svém respektu, stane se 
nepředpojatým, učiní posvátné svým majetkem, jímž zachází, jak 
chce. Pohltíš-li posvátné, stalo se tvým. Strav hostii — a zbavíš se jí. 

Zvláštní, obsáhlý odstavec nadepsaný »die Freien« jedná 
o pokračování »nových«, liberálech. Při politickém liberalismu za- 
mění se osoba jednotlivého vládce za stát: osobní vůle panovnická 
zmizela u konstitučního vládce. Politický liberalismus povstal za 
francouzské revoluce, kdy lid poznal svou moc. Zmizely výsady 
jednotlivců a stavů (které mohly býti prohlášeny za bezpráví), 
vládne zákon pro všechny platný. Před státem jsou všichni si 
rovni, bourgeoisie je šlechtictví zásluh. Ve státě privátní věci ob- 
čanů nemají ceny, jen veřejné. Smysl jeho je omezená svoboda. 
Politická svoboda je svoboda státu, státní idey, ale tím větší po- 
roba jednotlivců. Občanu nemá kdo poroučeti, to je jeho pýcha; 
proti rozkazu však je možný odpor, proti zákonu, jako svatému, 
nikoli. Stát přeje svobodné konkurenci (feudalismus ji potírá), 
nikoli však osoby, nýbrž věci, majetku, peněz. Občan miluje solid- 
nost, hmotnou i mravní, opovrhuje proto jako nemravnými šejdíři, 
nevěstkami, zloději, lupiči a vrahy, lehkomyslníky, nemajetnými 
bez zaměstnání, vůbec »proletariátem«. Ale bourgeoisie nechce 
pauperismus zameziti, a dáváním almužny je to vůbec nemožno, 
jen pokud proletariát je jí nepřátelský, hledí ho potlačiti. Raison 
d'étre měšťáctví je zlatá prostřednost mezi dědictvím a prací, pra- 
cující kapitál pod ochranou státu. Stát spočívá na otroctví práce, 
jak ta se osvobodí, je stát zničen. 

Práci chce osvoboditi sociální liberalismus. Pracovníci, pod- 
daní zaměstnavatelů, jsou ve svém množství velikou mocí, i uva- 
žují: Jsme k svobodě zrození a musíme sloužiti egoistům. © Máme 
se proto státi egoisty? Ne, učiníme raději egoisty nemožnými, 
chceme se státi »lumpy«, všichni nic nemíti, aby všichni (t. spo- 
lečnost) měli. Nastává práce vespolná. A za vespolnou práci je 
zas všeobecná odměna. Komunismus dává každému do rukou, ba 
vnucuje požitky a zisk. Zde je zase zákon sociální a bohem — 
společnost. 


62 


Všechen liberalismus se dokonával liberalismem humanním,lépe 
kritickým. Odstavec o něm jednající je zajímavý tím, že se obírá nej- 
bližšími Stirnerovi lidmi, zmíněným kruhem » Volných«, hlavně však 
theoriemi Bruno Bauera. Nad to je ku konci jeho in nuce podán 
ideový obsah celého spisu. — Občan státu, dělník společnosti 
používá egoisticky; třeba vyššího interessu, čistě lidského. »Člověk« 
však neznamená kritickému liberalismu každého člověka: nevěstka, 
žid, křesťan, privilegovaný člověk, to vše má odvrhnouti, aby se 
stal člověkem, lidství je jeho povolání. Politikové vzali člověku 
vlastní vůli — ta v majetku potrvala — socialové zničili majetek 
-— ve vlastnictví myšlénky zůstal —— proto kritika chce i myšlénky 
učiniti neosobnými. »Člověk« je poslední privilegium, kterým se 
obdaří všickni. Odstranění všech mezí mezi lidmi je nejdokonalejší 
sociální theorie, ale ta právě čelí nejvíce proti osobitosti lidí. 
Jako per parenthesim podává tu Stirner právě nejcennější své 
analysy; myslitel, jehož myšlénky a objevy přinášejí blaho jiným, 
hledá, myslí původně jen z vnitřního popudu, z touhy po pravdě, 
něčem novém a když tuto svou vnitřní potřebu ukojil, proč by 
nedal ze svého přebytku jiným, těše se z jejich prospěchu? A zas 
geniální myslitel, umělec vyznamenává se právě svou odlišností 
od jiných, v jeho dílech neceníme pouhého »člověka«, nýbrž více, 
jeho osobu. 

A nyní Stirnerova. konstrukce!  Jednotlivec liberalismu není 
člověk, nýbrž má se jím státi, jeho osoba nemá ceny. Proti tomu 
Stirner praví: Já se nenaleznu, pokud se hledám jako člověka, 
jako ducha, nýbrž jen jako jeďiný, od jiných docela -odlišný. 
Člověk humanního liberalismu nemá míti přednost před jinými, 
Stirner dí: já nechci míti předností, protože se k jiným nepři- 
rovnávám, nechci vůbec žádné právo. Já chci býti a míti vše, co 
mohu. Jsou-li jiní něco podobného, na tom mi nezáleží, stejní býti 
ani stejně míti nemohou. Přes tuto odlišnost nepřestanou styky 
mezi lidmi, neboť lidé se potřebují, nastoupí spolek, lidé se sjed- 
notí, místo aby byli spoutáni rodinou, státem atd. Nechci v tobě 
nic uznávati neb respektovati, ani majitele, ani lumpa, ani člověka, 
nýbrž chci tě spotřebovati. Humanní liberalismus dokonává lum- 
povství, já se sebe svléknu člověka, a tím přestávám býti, čím 
jsem byl, lumpem. Kritika ubíjí myšlénku myšlénkou, tvrdí, že 
-k lidství vede jen neinteressovanost, já se od ní učím, odvrhnu my- 
šlení vůbec, pak jsem já sám, jediný. Nikoli myšlení, nýbrž bez- 
© myšlénkovitost neboli Já, nemyslitelný, nepochopitelný nechť osvo- 
bodí mne z posedlosti. Všechny dosavadní předpoklady mají se 
zrušiti, ne, aby se vyššími nahradily, a tak prospěly Bohu, státu, 
čisté morálce, nýbrž aby vůbec žádných nebylo, což prospěje Mně, 
pánu myšlének. 

Když jsme viděli, jakým způsobem Stirner ku konstrukci 
»Jediného« došel, a co jím vskutku míní, můžeme ze specielního 


ná ně 


P 


63 


provedení v díle druhém, nadepsaném Ich, vybrati jen to, co 
vskutku nového podává. Počíná v oddílu »die Eigenheit« kritikou 
svobody, ukazuje, že každé osvobození dává nové úkoly, a že je 
negativní, zbavení něčeho; ale člověk touží jen po vlastnictví. 


Vše člověk dělá k vůli sobě, zbavuje se toho, poddává 
onomu (na př. lásce), k vůli sobě zbořil pohanské nebe a vztýčil 
křesťanské, a přec se nechce přiznati k egoismu. Každý se po- 
kládá za ďábla, ovládaného pudy, vášněmi, chce žíti podle věčných 
zákonů božských a mravních, jakoby přírodní pud nebyl také 
věčný zákon. Člověk baží po odměně, ať v nebi, nebo ve vědomí 
dobrého činu. Vlastníka nepotřebujeme hledati, tím jsme sami od 
sebe, vlastník je svoboden sám sebou, »svobodný« jen touží po 
svobodě. Svoboda mně je jen klamně dávána, vskutku ji mám 
jako vlastník. Se vším mohu dělati, co chci, používám-li vědy jen 
ku výdělku, je to egoismus jen malicherný, ale žádné znesvěcování 
vědy. Kdo má moc, nestará se o zákon, stojí nad ním: tak to či- 
nili vždy velcí lidé. Stirner nestaví ideu, nekonstruuje systém, 
nýbrž popisuje vlastníka. To soustředí ve třech lapidárních větách: 


Má moc jest mé vlastnictví. 
Má moc dává Mně vlastnictví. 
Má moc jsem já sám, a jsem jí své vlastnictví. 


Jak jednotlivec užívá své moci, padá moc státu: stát buď nic 
nesmí trpěti proti sobě, neb musí všechno trpěti a zhyne. Moc 
mne opravňuje ke všemu: Jsem oprávněn Dia, Jehovu, Boha 
svrhnouti, mohu-li to; jsem však sám sebou oprávněn vražditi, 
nezakazuji-li si to sám. Příroda nemůže člověka k ničemu oprávniti, 
jen skutek mne opravňuje. »Měli byste přece věděti, že jsme 
všichni bídní hříšníci, ale Vy zamýšlite se hříchu vyhnouti. Vy 
nepochopujete, že vina jest cena člověka. Ó kéž byste hřešili!« 
Zločinec jedná v týchž myšlénkách (pod tlakem týchž představ, řekl 
by psycholog) jako spravedlivý: béře cizí, posvátnou věc. Jako 
egoista by se měl styděti, že tou věcí neopovrhuje. Padne-li idea, 
padne zločin; není-li manželství svaté, není nevěra hřích. Pro můj 
styk je daleko výhodnější, měřím-li se s osobním protivníkem, 
sobě rovným, než se společností, nade mne se vyvyšující. Pro 
Stirnerův radikalismus jest charakteristická polemika proti těm, 
kteří něčeho stávajícího využitkují, aniž by to odstranili, jako kněží 
náboženství, občané státu. A pak ukazuje na jednotlivých společ- 
nostech, že nejsou nic než »Spuk« (strašidlo): rodina existuje prý 
jen rodinnou pietou, spojení syna s matkou přestává přerušením 
tělesného svazku. Kdo vystoupí z rodiny, vstoupí do státu, ale 
tím mu pomoženo není, místo piety je tu zákonitost, loyalita. 
Stirner vidí úplnou analogii mezi státem a církví. V národu dle 
všeho vidí Stirner jenom politický národ, stát. Jako náboženství 


64 


je překonaným stanoviskem, tak padne záhy stát i národ: jak 
směšný je národní enthusiasmus, jak pošetilá naděje v nějaké bu- 
doucí sjednocení Německa! 

Pádem těch všech panujících společností stanu se pánem Já, 
vlastníkem všeho, čeho se mohu zmocniti a co uhájiti. Tiskové 
svobody nemohu dostati, ale dobýti si jí způsobem psaní (jak také 
Stirner vskutku učinil). Takové vyrovnání nebude ovšem bez bojů. 
Co učiní otrok, až rozbije své okovy, na to musíme — čekati. 
Egoista v opak nynějšímu směru myšlení vysmívá se právě tomu, 
co je svaté, váží-li si na někom všeho ostatního, svatého jistě ne. 
Nedávám nic zadarmo, ani z povinnosti, za vše chci přiměřenou 
odměnu. Mezi námi vespolek jest jediný poměr upotřebitelnosti, 
užitku. Nesloužím ani pravdě, kdo v ní vidí idol, nedovede se od- 
hodlati k hrdinství lži. Svět osvobozuji jen k vůli sobě, aby se 
stal mým majetkem. Spása přijde od beroucích, nikoli od dáva- 
jicích. Ale to se stane vzpourou každého jednotlivce, nikoli vše- 
obecnou revolucí. Nad vchodem naší doby nestojí apollinské »Po- 
znej sebe sama«, nýbrž » Uplatní sebe«. 

Můj egoismus mi však nebrání, míti soucit s jinými, činiti 
jim dobré, ba k vůli nim obětovati své požitky, ale nečiním to ze 
žádného vyššího principu, jen protože mně cizí blaho působí ra- 
dost. Miluji vůbec každého člověka, mám soucit se vším, co cítí, 
ale jen proto, že láska mne oblažuje. Cit pro ctnost, právo činí 
naopak tvrdým. Rodina, stát, národ, náboženství, mravnost, žití je 
mé vlastnictví: ale to dokážu dle Stirnera tím, že je — zničím. 
Nade mnou není vyšší idey, pro niž mám žíti, já spotřebují svůj 
život, jako svíce se stráví hořením. Člověk nemá úkolu, nemá 
určení ani povolání, jako ho nemá ani rostlina, ani zvíře. Žití zá- 
leží v projevování a užívání naší síly, nikoli v touze po zdoko- 
nalení. — Člověk prý je takový, jaký býti má, protože ani jiným 
býti nemůže, možnost není nic jiného než myslitelnost. Pravdy, jež 
jsou pode mnou, jsou mi příjemny, pravd nad sebou neuznávám. 
Jsa pánem svých myšlének jako věcí, budu je ovšem hájiti; ale 
s úsměvem budu pohlížeti výsledku boje vstříc, s úsměvem klásti 
štít na mrtvoly svých myšlének a své víry, s úsměvem, podlehnu-li, 
triumfovati. Humor v maličkostech lidských prováděti, to dovede 
každý, kdo »vznešené city« má; jím ale se všemi »velikými my- 
šlénkami,< vznešenými city, ušlechtilým nadšením a posvátnou ví- 
rou pohrávati, dovede jen vlastník všeho. Ani sám sebe neváží 
maximami; to, co jsem byl včera, nemá významu pro mne dnes, 
nemohu se proti ničemu proviniti. 


Poslední odstavec resumuje celý spis a končí jakousi dithy- 
rambou egoismu. Říká se o Bohu: Jména tebe nepojmenují. To 
platí o Mně: Zádný pojem mme nevyjádří, nic, co se jako má pod- 
stata udává, nevyčerpá mne: jsou to jen jména. Rovněž říká se 


Th rodný jí 


-o Bohu, že jest dokonalý, a nemá proč by snažil se k dokonalosti. 


- I to platí o Mně. 

4 Jsem vlastníkem své moci, a jsem jím tehdy, vídím-li v sobě 
- Jediného. V jediném vrací se vlastník ve své tvořící nic, z něhož 
se zrodil. Kažďá vyšší bytost nade mnou, ať bůh, ať člověk, oslabuje 
cit mé jedinosti a zbledne teprv před sluncem tohoto vědomí. Bu- 
duji-li na sobě, jediném svou věc, spočívá na pomíjejícím, smrtelném 
svém tvůrci, jenž se sám stravuje, a mohu říci: »Na nicotě jsem 
budoval.« 


II. 


Stirner se stal v době poslední autorem modním. Viděli v něm 
většinou předchůdce Nietzschova, »hlas volajícího na poušti«, jak 
říká Hansson. Několik lidí, hlavně nový apoštol domnělého spa- 
sitele, John Henry Mackay, dokonce říká, že on pronesl poslední 
slovo sociální filosofie, že přítomnosti a budoucnosti jest třeba jen 
ho následovati. Jistě nejmnožší čtenáři Max. Stirnera počali čísti 
jeho knihu výroky uvedenými pobídnuti, hledali v ní knihu mo- 
derní. A sklamali se. 


Celý postup myšlénkový je člověku konce XIX. století cizí, 
ba absurdní, věci, o nichž mluví, vidíme nyní v docela jiném světle, 
než Stirner, ale také docela jinak, než jeho současníci, proti nimž 
se obrací. Tu namítne snad někdo: Nejspíše my máme nějaké 
předsudky, a Stirnerovi, který všechny utkvělé ideje odmítal, proto 
nerozumíme. — Nikoli, to, čím se tak pronikavě lišíme od Stir- 
nera, leží v celé duševní naší povaze, a pokusím se dokázati, že 
právě o to jsme positivnější, konkretnější. 


Abychom Stirnerovi (jako zjevu dějinnému, nikoli jako pro- 
roku) rozuměli, nesmíme se oddávati klamu, že Stirner je docela 
samorostlý, že svou filosofii nevzal odnikud. Již jména jeho uni- 
versitních profesorů, zvláště Hegela, Micheleta, nám označují pra- 
meny, ze kterých čerpal, a dobře připomíná Jočl ve své bezohledné 
kritice »proroka Stirnera a jeho apoštola Mackaye«, jak Trende- 
lenburg (tento filosofický reakcionář, jehož hlavním činem je otře- 
sení Hegelovy dialektiky) vytkl při státní zkoušce kandidátu K. 
Schmidtovi »nezneuznatelný vliv Hegela« a »předpojaté filosofické 
formy, jež mu ve svobodném a přirozeném pojímání brání«. "Také 
Hartmann vidí v jeho zabsolutisování »Já« pravou praktickou kon- 
sekvenci subjektivistického monismu Fichtova. 


Methoda celé knihy je dialektika tak, jak ji Fichte a Hegel 
typicky vypracovali. Již základní myšlénka její: pohanství se za- 
bývalo světem věcí a přivedlo jej konečně pod svou moc, kdežto 
křesťanství počne negací světa a sestrojí jemu zcela protivnou 
(kontrerní) říši ducha, ta na konec opanuje, a Já spojí obojí (avšak 

Theodora Nováka Stati vybrané. 5 


66 


což pro celou dialektiku Stirnerovu je charakteristické, v jejich 
negaci), jest Fichtovská limitace, a to tak daleko provedená, že 
z obou pojmů se omezujících nezůstane téměř nic. Důležitější ještě 
jest původ Stirnerovy metafysiky, ideologie. Zde máme úplné pře- 
vzetí Fichta. Já klade předměty mimo sebe, ale jen proto, aby 
v nich vůli svou projevilo. Já jako příčina svobody jest svobodno, 
samo se určuje k svobodě, jen popudu potřebuje. Prakticky to zní: 
já jsem tvůrcem celého světa, a vládnou nade mnou jen moji tvo- 
rové, kteří mi přerostli přes hlavu: myšlénky a pojmy. U Fichta 
je vědecké pojímání světa (Wissenschaftslehre) jen pro toho možno, 
kdo se emancipuje od skutečného vědomí a jeho fakt; Stirner po- 
jímá vědu stejně a proto ji zavrhuje. Z téhož důvodu Stirner uznává 
jen ideologickou filosofii německou za filosofii a nemá smyslu pro 
empirické filosofy angiické. Sám charakterisuje novější filosofii tím, 
že v člověku vidí jen myslícího tvora, a v té věci je s ní naprosto 
za jedno: všechno jsou u něho jen myšlénky, pojmy. — Mluví-li 
o člověku jednajícím, dovede jen člověka myslícího kritisovati, vidí 
totiž v každém činu jen myšlénku. 


Také ve filosofii dějin závisí Stirner nemálo na svém učiteli, 
Hegelovi, rovněž na Feuerbachovi. Jejich slova uvádí v čele svých 
rozborů; za to samostatné u něho jest důsledné, jednotvárností až 
unavující a schematičností nám nepravdivost suggerující provádění 
myšlénky, že každé zdánlivé osvobození byla vždy větší poroba 
jednotlivcova, konečně to, že počátek třetí doby »bělošství« klade 
až do budoucna. 

Feuerbach má pro Stirnera význam předůležitý: on mu do- 
končuje dogmatiku, ruše ji, Stirner chce totéž učiniti s morálkou 
aby celé náboženství padlo. A také »kritika«, jež ústně ve kruhu 
»Volných« bezohledně prováděna, a jejímiž representanty v litera- 


tuře zase vynikající z »Volných« byli, působila mocně na Stirnera, 


jenž není než jejím pokračovatelem, jak sám se přiznává. Že tak 
prudce s ní a Feuerbachem polemisuje, nesmí nás mýliti: právě 
ten boj je známkou, kdo mu byli myšlénkově nejbližší. 


Největší rozdíly, jimiž se Stirnerovo myšlení od myšlení na- 
šeho liší, jsou Zudeterminismus a naprostý nedostatek psychologie. 
Obé jsou nikoli znaky Stirnera, nýbrž prostředí, z něhož vyšel, 
oné filosofické školy, která z Kanta vycházejíc, ujala se jeho nou- 
men, věcí o sobě, a aby odstranila rozpor jich s fainomeny, pro- 
hlásila je za jediné platná, a zákon jejich a lidské vůle, spontanitu, 
za zákon všeobecný. Její vzestup značí pilíře Fichte, Schelling, 
Hegel, její úpadek Feuerbach a Stirner. Právě pro svůj idealismus 
a indeterminismus, konstruujíc svět ze sebe, pohrdala shledáváním 
fakt, nedovedla v sobě pěstovati přírodní vědu, tehdy již skvěle 
se vyvíjející, čistě empirickou, experimentální a pro totéž neujala 
se přírodopisu duše, psychologie. Živý doklad toho máme ve fy- 


siku a psychologu Fechnerovi, jenž sám jsa filosof nejdříve jako 
dr. Mises nejkrutějším sarkasmem, až nevázaně rozpustilým, stíhá 
Hegeliany a pak proti nim píše vážný, konstruktivní spis, plný 
srdce: »Die Tagesansicht gegen die Nachtsansicht«. 

Noc skutečně po Hegelovi nastávala: methoda, jež byla syta 
konstrukce a slába k další, počala bořiti, rozbila vše, co postavili 
jiní a ona sama. Stirnerem dokonává svou samovraždu — nezbude 
skutečně nic, jak Stirner sám vítězně volá. Ale zůstává pořád touž, 
a jako za lesku svého stavila pojmy, za úpadku jen proti nim se 
obrací, a jakkoli vidí Stirner právem v pojmech jen »Gespenst, 
Spuk«, přece v celé knize proti nim bojuje. 

Mackay nazývá Stirnera nejkonsekventnějším německým my- 
slitelem a jako největší přednost vytýká jeho nepřekonatelnou, 
bezohlednou logiku. Tato logika skutečně v celé knize provedena 
jest, ale moderní čtenář v ní vidí nikoli přednost, nýbrž vadu. 
Logika byla apriorní filosofii tím, čím jest nám nyní nesčetná 
řada pozorování: vyšlo se od myšlénky, která se zdála nepopíra- 
telnou, postupovalo se jako v mathematice: co jest správně nale- 
zeno, jest správno, byť to byly i imaginární veličiny a čtvrtý rozměr 
v prostoru. Ale taková mistrná logika zaslepuje a málo jest platna, 
máme-li jednati o kausálním spojení věcí, jichž základy jen čá- 
stečně známe. Směr Stirnerova díla je ethický a sociologický; 
moderní ethik a sociolog by za nezbytnou podmínku správnosti 
své práce pokládal prozkoumati důkladně velikou řadu morálních 
a sociálních zjevů, a pak indukcí a analogií by odvodil zákony, 
kterým by se neosmělil přikládati všeobecnou platnost: Stirner 
má za jisté, že člověk produkuje svět, a z toho plyne celé pásmo 
spekulací. 

Stirner, ač systemu filosofického neutvořil, stojí tudíž přece 
naprosto pod vlivem filosofů systematických, jsa extremní výstřelek 
Hegelianismu. Že jeho názor světový jest pouze kathedrový, že to 
není odpozorovaný život, naopak nepochopení skutečného. žití 
a myšlení přirozeného člověka, a že nauky jeho jsou prakticky 
života neschopny, vysvitne, rozebereme-li speciálně aspoň některé 
jejich vývody a výsledky. 

Stirner neznal ani duševní povahy svých současníků. To, co 
povídá o lidech nové doby v oddílech »die Neuen« a »die Freien«, 
jest čerpáno ze spisů, a sice spisů, které byly sbírkou dogmat své 
doby, nikoli zrcadlem mravů a činů, a pak z osobního styku 
s lidmi vynikajícími, kteří nebyli typickými představiteli svých 
vrstevníků, nýbrž jejich vůdci, následovanými sotva z dálky ně- 
kolika přivrženci. Nebylo by jinak možno, aby Stirner prohlásil, 
že pověra, katolicismus, protestantismus, národnost jsou stanoviska 
překonaná, aby přehlédl miliony, jež je za nezviklané pravdy po- 


važovali. Drasticky jeví se tato neznalost skutečného stavu ve 
5* 


68 


Stirnerově výroku k Meissnerovi, jenž mu svého Žižku předložil: 
»Měl jste z Žižky udělati komické epos hrdinské, jakousi Batra- 
chomyomachii! Protivy papežství a protestantismu se tak dokonale 
přežily, že báseň takového obsahu jen u theologů může buditi 
zájem.« Neméně nápadné a nám absurdní je místo v »Jediném a 
jeho vlastnictví«, kde vidí v německém národě jen přelud, kde se 
vysmívá myšlénce, že by 38 států německých se mohlo sjednotit: 
již zvoní hrana Němectvu a nad hrobem jeho stojí národem a 
státem nevázaný vlastník Jediný. Čtvrt století po vydání této knihy 
vstává sjednocené císařství Německé, a stát i národ jsou ve větší 
míře vůdčími ideami lidstva vzdělaného, než kdy jindy. 

Právě tak málo, jako své současníky, zná Stirner lidstvo dob 
minulých: jeho historie lidstva je historie filosofie, a historie filo- 
sofie není historie lidstva. V dobách, kdy působili sofisté, a kdy 
Sokrates kázal mravnost, ani v Athénách, nejvzdělanějším městě 
světa, neměla větší část občanů nejmenšího interessu filosofického. 
Když za římského císařství zkvétal stoicismus a skepticismus, uctíval 
lid božstva římská, hellenská i orientální tak jako za časů Homer- 
ských. Proč přijaly ty massy křesťanství? Ne protože přinášelo 
ducha, ale protože slibovalo lásku, protože nový bůh zdál se lidem 
bližší, laskavější a štědřejší než někdejší Olympané. Ve filosofií 
samé přehlíží Stirner veliký proces patristiky a scholastiky, jímž 
teprv z nauky Syna Člověka, docela praktické a populární, utvo- 
řena ona transcendentální dogmatika, o které Stirner mluví. Zrovna 
tak bylo s vítězstvím protestantismu; bůh, kterého Řím odklidil 
do nebe a tabernakula, sestoupil znovu na zemi v bibli, svobodném 3 
výkladu písma, lid nalezl v protestantismu osvobození od hierarchie. k 

i 


Ale při této změně náboženství měli věřící stále něco společného: 
nikdy se nestarali o vysokou theologii, nýbrž žili pořád svým po- 
zemským zájmům a přáli si jen, by bůh v jejich slabosti jim při- 
spěl, a vzhlížejíce k němu s dětinskou důvěrou, ochotně přijímali 
jeho mravní nařízení, nedovedouce se při tom odloučiti od svých ; 
pověr a zvyklostí. Morálka nebyla nikdy kvintensencí dogmatiky, 9 
nýbrž stála vedle ní a byla vždy populárnější. Velmi těžkého i 
omylu se dopouští Stirner, když říká (nikoli první): konec staro- © 
věku je vláda nad světem věcí, konec křesťanství vláda nad světem 
ducha. Vlády nad světem věcí nikdy dosaženo nebylo, ani zdán- 
- livě, tím, že by pověry přestaly, tím méně ve skutečnosti; říká se, 
že rozvoj vědy a průmyslu člověku podmanil přírodu, a právě teď, 
čím lépe přírodu známe, vidíme, jak málo proti ní zmůžeme. Celé 
lidstvo nedovede vyšinouti zemi z její dráhy nebo vytvořiti nej- 
menší živou bytost z hmoty neživé. Zrovna tak i svět ducha není 
-© překonán: stále jsou nejmocnějšími popudy k činu idey, jen staré 
se vyměňují za nové. Za zdařilé jest pokládati dovození, jak Feuer- 
- bach postupuje vskutku v duchu křesťanství, rozuměj ovšem trans- 
cendentálního; podobně i postup liberalismu politického, sociálního 


a humanního je správně líčen, leč skutečné jich pohnutky nebyly 
abstraktní uvažování ceny člověka, nýbrž cit, utrpení, jehož se lidé 
chtějí zbaviti. To, co Stirner říká o socialismu, platí téměř plně 
o theoretických spisech Marxových (tenkrát socialismus zahajujících) 
ale jen v nepatrné míře o smýšlení a cítění prostého proletáře. 


Při pojetí jednotlivých společenských celků praví Stirner jistě 
docela správně, že charakter společnosti jest ničen charakterem 
jejích členů; ale ihned konkretních výsledků této zásady nedbá, 
nýbrž vykládá, jak na př. základem rodiny je jen rodinná pieta a 
víra v nerozlučitelnost manželství. Jemu přestává spojení syna 
s matkou přerušením pupečníku: to necení pranic, že veliké množ- 
ství tělesných i duševních vlastností rodičů na děti přechází, a že 
již tato veliká podobnost je zřídlem »rodinného ducha«. Kdyby 
Stirner nepokládal za absurdní pojem přirozené společnosti, nebyl 
by mohl přehlédnouti, že již u zvířectva, u něhož nemůže býti 
řeči o nějakých vštípených ideách, jest útvar rodinný již hotový 
a někdy velmi pevný, a že rodina jest nejpevnější institucí u všech 
primitivních národů. Abychom pochopili, proč Stirner rodinu za 
čistě umělý výtvor společenský považuje, rozpomeňme se, kolik 
sám rodinného života poznal: jako dítě vychován byl skoro jen 
od cizích lidí, jako choť nebyl nikdy otcem a nezažil, pokud víme, 
žádného intimního soužití se svou první ani druhou ženou. 


Zrovna tak prohlašuje neprávem i národ a lidstvo za idey 
kterými je dialektická filosofie udělala: objektivně jsou to rassy a 
druh, tak jako zoologie zná plemena a druhy, subjektivně jasnější 
neb nejasnější poznání této skutečné příbuznosti a podobnosti. 
Národ není skupina lidí, k nimž vztahuji určitou ideu, nýbrž lidé, 
kteří mají týž jazyk, podobné zvyky a jiné společné tělesné i du- 
ševní znaky. O Stirnerově úsudku platí podobně jako při rodině: 
Braniborským Němcům století XIX. nebyla národnost něčím, co 
by stále musili. brániti a proti cizím vlivům ochraňovati, Stirner 
se nelišil znakem »Němectví« od nikoho ve svém okolí, a proto 
ani nevěděl dobře o něm. Týmž způsobem vysvětlíme, proč Stirner 
nerozeznává příliš stát a národ: jest to zjev obyčejný u myslitelů 
nepocházejících z národů, kteří se svým vlastním státem vedou boj, 
protože je jim cizí, jako na př. národ český. V kritice států mluví 
Stirner stále proti onomu státu, který stojí jako anthropomorfistický 
bůh nad námi, sahá do každého našeho hnutí a žádá, bychom 
„všecko své konání mu obětovali. Dovedeme si pomysliti, že jiné 
představy o státě nemohlo býti za tehdejší vlády absolutistické 
byrokratie po celé Evropě, ale na Stirnera jistě působila nejvíce 
Hegelovská theorie státu. I v nynější době k nám vniká jen po- 
malu vědomí, v Anglii na př. již ode dávna trvající, že stát 
jsou občané sami, nic vyššího nad nimi, ba ani jejich povinnosti . 
a nejlepší snahy. Z anthropomorfistického ponětí státu plyne též, 


70 


že stát nesmí připustiti žádný odpor, žádnou kritiku se strany ob- 
čanů. Na kritice státu, která opět a opět se v knize Stirnerově 
objevuje, vidíme nejlépe, co míní svým tvrzením: Hierarchie ist 
Gedankenherrschaft. U něho skutečně abstraktní myšlénka panuje, 
proto je každé osvobození ducha pro něj porobou individua (viz 
na př. katolicismus a protestantismus); nikde nevidí, že se stýkají 
lidé s lidmi, ne idey s ideami, a proto jen může říci, že proti 
jednotlivým státům dovede leckdo bojovati, proti pojmu státu se 
opříti bylo by prý pravé hrdinství. 


Když Stirner ukázal, že všechna víra, filosofie, mravnost, vzne- 
šené idey jsou jen blud, kterému ke své škodě sloužíme, analy- 
suje skutečné jednání člověka a odhaluje, že jsme všichni egoisty 
a individualisty. Tyto demonstrace jsou nejlepší a nejpřesvědčivější 
stránky jeho díla, výborné je dovození, že vše veliké jest egoi- 
stické vystoupení individua, jak ošklivé jest vzdávati se vlastní 
svobody jednání a býti pouhou loutkou v rukách společnosti, státu, 
národa. Když čteme, jak národnost, stát, lidství, náboženství je 
naše vlastnictví, jak láska se vyvozuje z egoismu, jak individuelní 
hrdost se má státi místo zákona měřítkem mravnosti, čekáme, že 
na těchto zásadách, které sami rádi přijímáme, se zbuduje celá 
nová sociální a morální soustava. Tu z nich již vyčetli individuali- 
stičtí anarchisté, kteří Stirnera přijali za svého proroka. 


Ale zamrazí nás, když čteme dále. Stirner, dokonavatel úpadku 
dialektiky, je /ilosofický nihilista. Člověk, který je pánem světa věcí 
i světa ducha, dokáže to jen tak, že je oba zničí. Odtud plyne 
onen výsměch křesťanství a filosofii, že nedovedou ničiti, nýbrž 
jen reformovati, stavíce místo sbořeného nebe zase nové. Je to 
nepochopení základních potřeb člověka, který jako potravy a 
vzduchu potřebuje dogmatu i ethosu, umění a vědy. To, co strá- 
víme, není zničeno, nýbrž nejlepší část toho vchází ve krev a 
svaly naše, a tak i celý duševní život náš, má-li býti požitkem, 
jak Stirner chce, nemůže býti ničením, nýbrž skutečným osvojováním 
a produkováním myšlének. Stirner byl příliš filosofický radikál, 
než aby měl smysl pro skutečný život, nedovede pochopiti, že 
-někdo může stát využívati, aniž ho zničí, a nepodává ani v celém 
dlouhém výkladu o »obcování« a »požitku« »jediného« návodu, 
jak se člověk stane vlastníkem majetku, myšlének atd. jiného člo- 
věka: vždyť si myslí, že je vezme státu, společnosti atd., jakmile 
bude přesvědčen, že jsou jeho, snad pouze tímto vědomím. O ne- 
praktičnosti podává nejen důkaz vlastní jeho život, nýbrž i naivní 
domněnka, že spolek bude nástrojem jednotlivce, něčím docela 
iiným než stát a společnost. 

Na Stirnerovi jeví se i tragika velkého, důsledného intellektu, 
jenž dusí úvahami cit i vůli, ničí aktivný život skutků a sám hasne 
„jako svíce, k níž sám se přirovnává. Mohl býti ten život snad po- 


žitkem? Skoro stoicky vyznívá absolutní, nihilistický egoismus Stir- 
nerův. Stirner vykonal veliký čin myšlénkový ukázav, že absolutní 
idealism a subjektivism Fichtovský vede ku pojímání společnosti 
a světa vůbec jako illuse, k čirému egoismu, právě jako jiný ra- 
dikální člen Hegelovské levice, Marx, objektivism Hegelův do ex- 
tremu vypracovav, došel na druhý pól myšlení, kde jednotlivec je 
přeludem a společnost pravým a jediným bytím. Ale svou zna- 
menitou konstrukci zločinného nadčlověka, svoje »Jenseits von Gut 
und Běse« rozbije konečně sám. Člověk nedá se ovládati ani 
světem, nízkými požitky, pudy a vášněmi, ani duchem, ideály a 
mravními principy; pak, jak Stirner pravdivě dí, sklesne ve své Nic. 


Člověk jest mrtev. Avšak z tohoto Nic vstává zase znovu 
zrozen člověk z mrtvých. Člověk, který jen a jen myslil, nemohl 
skončiti jinak než Stirnerovo schema; ale jeho nemyslící Nic zna- 
mená veliký poklad duše: instinkty, city a vůli. A zatím co člo- 
věk Hegelianů dokonával, nalezli tento poklad jiní filosofové: vůle 
k životu víc a více se hlásí u Schopenhauera, Hartmanna a Nietzsche, 
a po logice, metafysice, aprioritě a indeterminismu opanují filosofii 
hledání fakt, psychologie, indukce a determinismus. 


Leč i moderní člověk, produkt půlstoleté evoluce, může při- 
jmouti dosud některé myšlénky Stirnerovy: Z jednotlivců a jejich 
egoismu vycházíme, abychom na pevné půdě postavili mravnost 
a společnost, dospíváme však až k právu a altruismu (Ihering a 
Spencer), hájíme práv individua proti státu a společnosti (sr. Ibse- 
nův »Nepřítel lidu«), potíráme obvyklou morálku zákony svými, 
individuelní psychologií. Kdežto však Stirner měl člověka hotového, 
jejž nemohl dalším postupem než zničiti, chceme my se stále vy- 
víjeti: máme evoluci ve vědě, v mravnosti i životě, a žijíce pro 
tuto budoucnost, vždy budeme v ní míti své nebe a své ideály.*) 


*) Ku práci této použito spisů: Wax Sfirmer: Der Einzige und sein 
Eigenthum. (Vydáno v Reclamově »Universalbibliothek« s úvodem P. Lauter- 
bacha.) Joku /enry Mackay: Max Stirner, sein Leben und sein Werk (1898). 
fd. Hartmann: Phánomenologie des sittlichen Bewusstseins. | Robert Schell- 
iwien: Max Stirner und Friedrich Nietzsche, Erscheinungen des  modernen 


„ 


Geistes und das Wesen des Menschen 1892. Karl %oel: Stirner (v »Neue 
Deutsche Rundschau« 1898). Ola /anssou: Průkopníci a věštci. Leo Berg: 
Der Úbermensch in der modernen Literatur. 


Arnošt Haeckel, biolog a filosof. 


(Psáno roku 1900, otištěno v »Rozhledech« téhož roku.) 


est dvojí vědecké poznání. Množství drobných i velikých fakt 
bylo pilně a přesně pozorováno a zkoumáno, výsledky té práce 


uloženy do odborných pojednání a příručních knih, jež občas ruka 


specialního badatele znova otvírá, aby ku řadě starých pozorování 
připojila nové; celou řadu vědeckých dat předložili nám ve škole, 
a my jsme je na krátko neb na dlouho uložili v paměti, poněvadž 
již dle tradice náležejí v systém vzdělání — to poznání stává se 
nejvýše naším majetkem, z něhož po případě i prakticky těžíme, 
ale pro vnitřní náš život jest lhostejno, víme-li z jeho nepřehled- 
ných spoust to či ono. A na druhé straně k nám doléhají jiné 
vědecké pravdy, z nichž každá stává se středem celého tlumu 
představ v mysli naší, podněcuje a soustřeďuje další poznávání, 
ovládá postupně všecko přemýšlení a nabývá většího a většího 
vlivu na naše chtění a skutky: to poznání jako by se stalo sou- 
částí naší bytosti, je tak naše, jako vlastní krev a nervy. A přece 
každá z těchto životních představ vědeckých vzala svůj původ 
z onoho chladného materiálu konstatovaných fakt. Někdy i celá 
věda v málo desetiletích prožije přechod, jímž z předmětu odbor- 
ných výzkumů stává se hybným popudem celého kulturního pro- 
středí. Před půl stoletím byla již biologie velmi obsáhlým sou- 
- borem věd, byla vzdělávána od set pracovníků, měla spousty 
© poznatků, jež byly důležity pro praxi lékaře i ekonoma — ale pro 
„širší veřejnost. byla pořád jen naukou naturae curiosorum, po- 
jednáváním o rozmanitých zjevech zvláštních a podivných, ale 
vlastních, životních interesů člověka naprosto dalekých. A také 
-mezi učenci bylo biologii vykázáno místo, jehož hranice nepřekra- 
— čovala, nestýkajíc se s vědami jinými, nejméně pak o vůdčí místo 


< „mezi nimi se ucházejíc. Nyní jest zcela jinak. Psychologie se úzce 


„připíná ku biologii, přiznává, že musí čistě přírodovědeckým způ- 
-© sobem jednati o mnohých zjevech základní důležitosti pro poznání 
© činnosti duševní. Celý souhrn věd odděleně pěstovaných, jež slují 
© historické, již z těchto psychologických důvodů ujímá se aplikace 
: biologických zákonů; vědecký dějepis, jemuž pro nutný pojem 


73 


vývoje národních i politických celků metafysické pojetí nedosti 
jasný názor poskytovalo, rád sáhl po přírodovědeckém, daleko jas- 
nějším a z konkretních fakt vycházejícím výkladu evoluce, přijav 
zároveň jako nutný doplněk svého bádání o prvních dějích lidstva 
výzkumy, které ne jeho, nýbrž geologickou a palaentologickou me- 
thodou mohly býti zpracovány. A jakmile tyto theoretické vědy 
vstoupily ve svazek s biologií, postupovala aplikace její hlouběji 
ku životním otázkám člověka. Ethika, která vždycky v nesnázích 
se ocitá při stanovení nejvyšších principů, pokusila se o osvěžení 
svých systémů a přijala za základ bytost lidskou, jak ji biologie 
i psychologie líčí, a za novou devisu přírodovědecký evolucionismus. 
Sociologie, jež se právě v době největšího vzmachu biologie teprve 
řádně ustavovala, podlehla jejímu vlivu tím více, a valná část jejích 
vynikajících zástupců vidí v sociálním celku úplnou analogii orga- 
nismu, přinášejíc skoro nezměněné zákony pro organické indivi- 
dium platící na život a vývoj společnosti. Přirozeně výchova, jejíž 
theorie na vědách právě zmíněných spočívá, musila se přikloniti 
ku směru evolucionistickému, a jestliže ve školách konkretně da- 
leko jeho vliv se dosud nejeví, jest příčinou toho nesnáz zříci se 
dávných tradic a vychovávati tak, aby byla škola pro mládež a 
ne mládež pro školu. Literatura se naplnila biologii; a že nepod- 
lehla vlivu jejímu jen pasivně a mimovolně, svědčí heslo natura- 
lismu, ke kterému se s chloubou přihlásil vynikající a mohutný 
směr umělecký, otevřeně přiznávaje, že chce podati přírodopis člo- 
věka. A zároveň se veliká slova »evoluce«, »přirozený výběre«, 
»základní zákon biogenetický«, stala oblíbenými hesly vřavy ve- 
řejného života, jimi potírán jest komunismus od individualismu, 
buržoasie od sociální demokracie, jimi se hlásá zároveň rovnost 
lidí i právo silnějšího, všeobecná láska i boj všech proti všem, 
jimi se plaiduje pro prudké převraty i pro udržení »přirozeného« 
běhu věcí; základní theorie biologická, nauka vývojová, má všude 
zastance i protivníky, ale přejíti přes ni ku dennímu pořádku je 
nemožno. — Dva kroky stačily k dosažení této důležitosti: nejdříve 
Darwin vyslovil formuli vysvětlující jednotně vznik organického 
tvorstva, a pak horlivý stoupenec dořekl, co mistr napověděl: po- 
stavil člověka do celé té vývojové řady. Haeckelovo tvrzení o pů- 
vodu člověka z opice, ač vědecky jen nutná konsekvence Darwi- 
novského | evolucionismu, anglickým | badatelem pak obšírně 
zdůvodněná, mělo obrovský význam jako válečné heslo: vystou- 
pení ohnivého německého přírodozpytce ukázalo, že nejde tu jen 
o přesně vědecký problém, nýbrž že dotýká se tu bádání samých 
kořenů naší vlastní bytosti, že zpřevracují se ethické, sociální i ná- 
boženské představy, na kterých spočívalo celé naše pojímání sebe 
samých. Kdo myslili, že nový přírodopis dá se smířiti se starým 
názorem světovým, viděli, že nutno se rozhodnouti mezi jedním 
i druhým nesmířitelným protivníkem. Kruhy nevědecké teprve teď 


74 


poznaly, že něco velikého se stalo, a teprve Haeckel dal na kon- 
tinentě evropském iniciativu k výbojnému postupu biologie do 
všech oborů současného myšlení. 

Chceme-li některou školu vědeckou vystihnouti netoliko 
v jejích theoretických výsledcích, nýbrž i v celé její aktualitě ži- 
votní a významu všeobecném, vybíráme si obyčejně některého je- 
jiho charakteristického zástupce. Kdo pozoruje přírodovědecký 
evolucionismus devatenáctého století, bude jistě přilákán typickou 
postavou »Jenského proroka« Arnošta Haeckela. Kdežto tvůrce 
selekční theorie, Charles Darwin, v ústraní svého venkovského sídla 
v Downu kladl pevné základy pro novou budovu biologie, ne- 
ohlížeje se, zda stěny její budou se ozývati přátelskými hovory 
nebo výkřiky hněvu, byl Haeckel prvním z těch, kteří v jedné ruce 
kladivo a v druhé meč, byli zároveň dělníky na novém díle 
i obránci jeho. Kulturní poslání descendenční nauky, jež u osoby 
Darwinovy v dáli se ztrácí, vystupuje v popředí v Haeckelovi, za- 
stiňujíc téměř vědecké její prohlubování. A jako díla toho nikdy 
neopustil, tak nezměnil ničeho ani na základech, které první sta- 
vitel zbudoval; s hlubokou pietou pro svého mistra vztýčil na nich 
smělou budovu, která byť z veliké části byla jen vzdušnou kon- 
strukcí, přece činí dojem úplné stavby a může býti příbytkem 
těm, kteří nemají odvahy bydliti pod bouřlivým nebem kritiky 
a skepse anebo haliti se chladnou pokrývkou resignace. 


Snažíce se kriticky osvětliti Haeckelův pokus o filosofický 
systém vyrůstající z přírodních věd, jejž sám nazývá monismem, 
budeme vyšetřovati, zda principy, které od Darwina převzal, vhodně 
byly voleny; pokusíme se ukázati, jak ve zpracování jich působil 
ráz individuality Haeckelovy, a různé vlivy, kterým dříve vydán 
byl; uvážíme všeobecné podmínky a základní vlastnosti, jež pří- 
rodně filosofická soustava míti musí, by vyhověla potřebám mo- 
derního myslitele; a na konec posoudíme celou soustavu v té 
podobě, kterou jí autor v poslední své knize dal, nepomíjejíce ani 
některých podrobností, jež pro myšlénkový směr i obzor nejen 
spisovatelův, nýbrž i většiny přírodovědců jsou nanejvýš typické. 


Soustava, kterou Haeckel ve dvaceti statích své »filosofické 
závěti« »Die Weltráthsel« (»Záhady světa«<), vyšlé r. 1899, v roz- 
vrhu značně nesouměrném podává, není vlastně nová. Jádro všech 
všeobecných názorů, které kdy propagoval, obsahuje dílo nyní již 
vzácné a nemnoho čtené »Generelle Morphologie«<, spis dvaatřiceti- 
letého muže, vydaný r. 1866. Kniha tato nám též ukazuje v mnohé 
příčině Haeckelovo postavení k Darwinovi, vliv jeho universitních 
učitelů a vědeckých přátel a jest vůbec klíčem ku poznání jeho 
osoby i snah. Nemajíce v úmyslu podávati tu biografii Haeckelovu, 
vytkneme jen některé důležité rysy jeho individuality a názory 
vědeckého prostředí, z něhož vyšel, pokud jsou významny pro po- 


Pb nh sč, 


chopení jeho dila.*) Základní ton celé jeho duševní nálady je 
estheticismus. Ten na nás zírá jasně nejen ze stkvostných kreseb 
v jeho četných obrazových dílech, nejen z vlastních krajinářských 
akvarelů, kterými ozdobil svůj byt, netoliko ze záliby v krásných 
formách Radiolarií a Coelenteratů, ne pouze ze sytých barvitých 
líčení krajinné dekorace v listech z indických tropů, nýbrž zvláště 
z jeho snahy, celý svět uzavříti v jeden harmonický systém, mo- 
nismus. Proto jako zářný idol vznáší se mu před zrakem největší 
kulturní heros Německa, celé lidské myšlení svým geniem objí- 
mající Goethe, jehož stopy a památky skrývají se ve všech koutech 
maloměstského působiště Haeckelova, Jeny. V poesii Goethově 
znějí struny nejrůznější, a tak závěrečný akkord Fausta vyznívá 
v kadenci vykoupení, kadenci docela jinou, než je přiměřena 
komposicím evolucionismu, ale hlavní thema, které se vine celou 
symfonií jeho tvorby, jest přece jen naturalistický pantheismus. 
Haeckel jako pravý Němec 19. století pro vše nachází »ein Goethe- 
wort«, citáty z Goetha počínají i končí kapitoly a celé knihy, a to 
nejen populární, více filosofující, nýbrž i základní dílo jeho pro 
rekonstrukci vědecké biologie »Generelle Morphologie«. Jej staví 
po bok Lamarckovi vedle Darwina mezi budovateli evoluční 
theorie, a věnoval srovnání těchto tří zvláštní studií, i cení ne- 
obyčejně vysoko Goethovy názory o organické přírodě. Dědičné 
disposici dal by se snad přičísti zajímavý rys povahy Haeckelovy, 
snaha po systematické, ba až schematické jasnosti a přehlednosti, 
jejíž význačný produkt jsou četné, Haeckelem konstruované rodo- 
kmeny, a »tektologické, promorfologické, ontogenetické these« 
v »Generelle Morphologie«, skoro dojmem paragrafů nějakého zá- 
konníka působící. Bělsche, životopisec jeho přikládá tento rys 
dávné právnické tradici jeho rodiny. Konečně je Haeckel úplně 
venkovan, jako srostlý se svou »vesnickou universitou« Jenskou, 
v celé své logické stavbě a hlubokém enthusiasmu optimista, až 
do pozdních let mladistvě svěží, a vždy, čímž jediné chce se 
chlubiti, poctivý pracovník. To ukázalo se zřejmě v jeho roz- 
porech s velkoměstskou Berlínskou (pozdější) biologií, s bývalým 
učitelem Virchowem, který přes čiře mechanistický názor o orga- 
nickém životě nezdráhal se kompromisu s vládnoucím státem 
a oficielní církví, jmenovitě pak s elegantním, ale chladným, di- 
plomatických úskoků se neštítícím du Bois Reymondem, kterého 
později vůbec jen »Berlínský rhetor« nazývá, sám od něho čestný 
titul »Jenského proroka« obdržev. 


Mladý přírodopisec vyšed ze střední školy Inul vším zájmem 


svým k botanice, i upoutal jej k sobě proslulý Schleiden, zakla- 
datel buněčné theorie pro říši rostlinnou. On vynikal tím rysem 


*) Životopis Haeckelův, v němž osvětluje jeho význam a vývoj jeho 
názorů, podal W. Bělsche 1900 v Diercksově sbírce biografií Mánner der Zeit. 


76 


vědeckého badatele, který Haeckelovi zdál se býti vždy nejcen- 
nější: širokým rozhledem a snahou vystihnouti společné vlastnosti 
a zákony organického tvorstva. Náhlým onemocněním a otcovým 
přáním, aby věnoval se praktickému povolání, změněn byl směr © 
jeho studií vědeckých: oklikou přes medicinu zaveden byl k zoo- © 
logii, kde mu kynula velikolepá a plodná činnost. Od vynikajících © 
mužů dostalo se mu nejen theoretických nauk, nýbrž i uvedení -© 
v samou vědeckou práci. Kus svých základních názorů — pojímání © 
organismu jako státu buněk, víru v mechanický, t. j. fysikálně 
chemický výklad života — má od svého kdysi mladistvého učitele, 
pak krutého protivníka Virchowa; část pochopení pro hluboké, 
morfologické souvislosti vděčí svému staršímu příteli a kolegovi 
Gegenbauerovi, jenž zoologii podal novou konstrukci srovnávácí 
anatomie ve smyslu nauky vývojové, — ale ne tito chladně logičtí 
mužové v něm roznítili ideu veliké vědeckofilosofické biologie, 
nýbrž muž, kterému se temperamentem tak podobal, a od něhož 
se v základních vědeckých předpokladech tak odchýlil — Johannes © 
Můller. Zoologové a většinou i fysiologové odbudou zhusta od- 
souzením: vitalista — badatele, který jistě tolik fakt přinesl 
vědě jako oni přírodopisci, jejichž »exaktnost« buď v tom 
spočívá, že nedovedou už všeobecně mysliti, nebo v tom, že 
za absolutní pravdu mají materialismus, to jest metafysiku, 
a který měl již jednotný, a v mnohém jistě přirozenější názor © 
o organismu, než ti, kterým vše se dá vysvětliti pohybem atomů, 
způsobeným »přitažlivými a odpudivými silami«. Měl mnoho žaků, 
znamenitých, většinou nevěrných, dílem i nevděčných — stačí 
uvésti jména Schwann, Virchow, du Bois Reymond; Haeckel vzpo- 
mínal vždy s vděkem, že jemu ukázal organické poklady moře, 
zdroj jeho celého odborného bádání a obraz universální biologie 
budoucnosti.*) Jen jediné jméno dovedlo v očích Haeckelových 
překonati lesk postavy Můllerovy: byl to Charles Darwin. Jako 
v životě a vědeckém vystoupení oba mistři se nesetkali a nestřetli, 
vyšelt Darwinův »Původ druhů« až po smrti Můllerově, tak i v mysli 
Haeckelově obrazy obou klidně vedle sebe trvaly: od prvého, jenž 
© mohutnou osobností působil, dalek jsa všeho vnucování autority, 
přijal ideové popudy k své práci, spojující filosofickou reflexi 
s přesným poznáváním skutečnosti, druhý mu poskytl chladně, 
© nestranně odvozené zákony, jichž prohloubení, rozšíření, aplikaci 
© a propagaci za cíl si vytkl. Sotva že šestadvacetiletý Haeckel, právě 
-na habilitaci na Jenské universitě pomýšlející, kacířskou knihu, 
a *) Johannes Můller (1801 —1858) nejstkvěleji vynikl jako fysiolog. Jeho 
hlavní dílo, Handbuch der Physiologie des Menschen, předčí práce pozdějších 
„škol stejnoměrným zpracováním psychických i tělesných funkcí. Ze zoolo- 
© gických studií vyniká jmenovitě prozkoumání vývoje ostnokožců a kopinatce 
© (Amphioxus), v němž poznal nejnižšího obratlovce, a vůbec četné vývojezpytné 
„práce o obratlovcích. : 


Bronnem přeloženou a zároveň ad usum delphini patřičně přistři- 
ženou, r. 1860 do rukou dostal, už byl celý Darwinův, akceptuje 
jeho dílo do všech konsekvenci, které potom z něho do nejzazších 
extremů vyvodil. Pochopíme, že tento estheticky naladěný enthusiast 
z evolucionismu, čistě přírodovědecky koncipovaného, nemohl než 
učiniti nauku o smyslu celého světa, filosofii a morálku a ná- 
boženství. 

Spisy Haeckelovy představují o sobě dosti objemnou knihovnu. 
Jeho speciální vědecké práce by mu samy o sobě pojistily jméno 
mezi předními zoology našeho věku. Především to byly Radiolarie 
(mřížovci), v nichž postupným bádáním jednobuněčné organismy 
seznal. Na přeozdobných, někdy jako dle zákonů krystallografie 
utvořených schránkách počal Haeckel obdivovati činnost nepatrné 
vločky plasmatického jejich těla, i uvědomoval si jasněji a jasněji,- 
že nemůže býti principielního rozdílu mezi životem jediné buňky 
a celého vysoce komplikovaného organismu obratlovců. Geo- 
metrická pravidelnost jejich schránek dala podnět k založení zvláštní 
větve všeobecné biologie, nauky promorfologické. Rovněž nanejvýše 
plodným bylo studium mořských hub či Spongií. Jmenovitě ve 
svém zpracování malé skupiny vápenitých hub podal jeden z nej- 
přesnějších důkazů induktivních pro Darwinovu nauku o původu 
druhů a objevil základní vývojový tvar hub, gastrulu, jejž snažil 
se dokázati při vývoji všech vícebuněčných zvířat: tu postihl zá- 
kladní myšlénku »gastracové theorie«, kterou pak v řadě pojed- 
nání »Studien zur Gastraea-Theorie« rozvedl. "Theorie tato jest 
vrcholem odborně zoologických výzkumů Haeckelových a nesmírně 
důležita pro vývojezpyt i systematiku mnohobuněčného zvířectva 
čili metazoí. Oceniti ji možno bude teprve po objasnění základního 
zákona biologického. Jiná řada jeho prací jest věnována trubýšům 
(Siphonophora), láčkovcům, kteří jsou příbuzní medusám, nežijí 
však jednotlivě, nýbrž v koloniích, jichž členové dělí se o jedno- 
tlivé funkce životní, pohyb, přijímání potravy, ochranu proti vnějšku, 
rozplozování, pozbývajíce částečně své organisace a nabývajíce ne- 
obyčejných tvarů, jen určité funkci přizpůsobených. Takový trs 
svými fysiologickými úkony se rovná jedinému zvířeti, podobně 
jako celé složité květenství složnokvěté rostliny, na př. slunečnice, 
biologicky zastupuje jediný květ. V Haeckelově stále za zvšeobecňo- 
váním jdoucí mysli uzrály úvahy o tom v pojednání o všeobecné 
tektologii, jež jest vynikajícím oddílem knihy »Generelle Morpho- 
logie«. Když proslulá výprava Challengerova (1872—1876) obrovský 
materiál za čtyři léta z hlubin oceanu vytěžený mezi jednotlivé 
zoology světa ku zpracování rozdělila, aby pak výsledky výzkumů 
v 50 nádherných svazcích, plných stkvělých illustrací nákladem 
anglické vlády byly publikovány, a vědeckému obecenstvu celé 
země jako velecenný dar podány, dostalo se Haeckelovi za úkol . 
prozkoumati veškeré Radiolarie, Siphonophory a malou skupinu 


78 


Spongií, totiž rohovité houby. Dvanáctileté studium těchto skupin 
zvířectva jest uloženo v řadě anglických monografií výsledků 
Challengerovy cesty, ale hlavní obsah podal Haeckel v několika 
spisech i německy. Vedle toho veliké práce věnovány jsou i jiným 
zástupcům láčkovců, jmenovitě medusám a ostnokožcům.  Dílem 
odborně zoologická, dílem polemická, popularisující a filosofující 
jsou jeho hojná menší pojednání a zvláště četné přednášky, obra- 
cející se tu k užšímu kroužku soudruhů v bádání, tu k nejširšímu 
obecenstvu, pokud o přírodní vědy vůbec zájem má. Nejdůležitější 
z nich jsou »Ueber unsere gegenwártige Kenntniss vom Ursprung 
des Menschen« (1898) doplněk »Anthropogenie« a »Monismus als 
Band zwischen Religion und Wissenschaft. Glaubensbekenntniss 
eines Naturforschers.« (1892), předzvěst knihy »Weltráthsel«. Vy- 
nikající a zvláštní postavení mezi knihami jeho má »Generelle 
Morphologie«. Není to spis populární, naopak dosti těžce psaný, 
ale také je nadmíru dalek toho, co obyčejně se zve odborná vě- 
decká práce. Haeckel mohl jej nadepsati, jak učinil Lamarck 
u svého stěžejného díla »Zoologická filosofie«. Název »všeobecného 
tvarosloví« nepoučí ani čtenáře ve vědecké terminologii znalého, 
co vše v knize může nalézti. Názvu morfologie odpovídá totiž ně- 
kolik pojmů různého rozsahu. Botanikové rozumějí morfologií 
pouze nauku o vnějších tvarech rostlinných, zvláště pak uvádění 
jejich vzájemných vztahů na určitá jednoduchá schemata: tomuto 
pojímání odpovídá přibližně Haeckelova tektologie. V zoologii se 
morfologii dává význam širší, ale ne vždy stejný: nejčastěji se ji 
rozumí nauka o všech tvarech, vnějších i vnitřních, oku nápadných 
i drobnohledem pouze zřejmých na hotovém těle zvířecím. Jiní 
přírodozpytci, a mezi nimi Haeckel, čítají v obor morfologie i vý- 
vojepis živočišstva, nauku o vznikání tvarů. Jakkoli na jedné straně 
jest patrno, že nejčetnější ústroje a celé organismy můžeme po- 
chopiti pouze, víme-li, jak se tvoří, lze jinak právem namítnouti, 
že hranice morfologie, vědy popisující, jsou tu překročeny a že 
genese, změna jest zjev dynamický, a náleží proto fysiologii. Timto 
ohraničením ovšem nemůže býti řečeno, že vývojezpyt má se od- 
děleně pěstovati od organického tvarosloví; bylo by vůbec žádoucno 
hlubší spojení morfologie s fysiologii, než dosud, aspoň u veliké 
části vynikajících zoologů a botaniků, bývá uskutečněno, Haeckel 
vřazením vývojepisu vedle anatomie v system všeobecné morfo- 
logie neučinil vskutku žádného násilného kroku ani v klasifikaci 
věd, a získal nesmírně mnoho: pojmem vzniku, vývoje nábyl 
možnosti, příčinně vysvětliti souvislost organického tvorstva, a tato 
práce ve velikém stylu v »Generelle Morphologie« jest provedena. 
V díle tom uložil Haeckel celý svůj system nejen theorií biologi- 
ckých, nýbrž nazírání na svět vůbec. 

V pozdějších populárních a filosofických spisech nic v pod- 
statě nového nepověděl, všechno, co později zdánlivě dogmaticky 


OKEM. 


79 


- tvrdil, jest odůvodněno a dovozeno v této knize. Poněvadž pozor- 
-nost naše upírá se po přednosti ku Haeckelovi-filosofu, připojíme 
- podrobný rozbor též jeho biologických principií ku kapitolám jeho 
- posledního spisu, po výtce filosofického; nicméně nemůžeme ne- 


vzpomenouti celkové osnovy »Generelle Morphologie« a některých 


i statí jejích, pro všeobecnou zoologii významných, jichž obsah by 
-jinak nám ušel. První díl, » Všeobecná anatomie organismů«, zabývá 


se nejdříve otázkami klasifikace věd biologických a methody vě- 
decké. Již tu prohlašuje se rozhodně pro mechanický výklad ži- 
vota, a tvrdí, že vitalismus je indeterministický a proto nevědecký. 


i Pak sledují zajímavé kapitoly o poměru organismů k říši neústrojné, 


o vzniku organismů vůbec a rozdělení jich v zvířectvo a rostlin- 


+ 


= stvo. Jest známo, že nejdokonalejší zástupci obou těchto říší ústro- 
- jenstva hluboce se od sebe liší jak způsobem života tak i orga- 


nisací a tvarem, že však o nejnižších bytostech ústrojných bývá 
zhusta nemožno rozhodnouti, zda ku rostlinám nebo živočichům 


É náležejí. Vyšší zvířata a rostliny jsou charakterisovány rázem svých 


tkaniv buněčných: zde toto kriterium schází, neboť právě ony nej- 
nižší organismy tvořeny jsou buď buňkou jedinou, nebo nejvýše 


- skupinou  stejnorodých buněk, nijak význačnou. Zbývají tu jen 
- fysiologické znaky, u rostlin výživa z neústrojných sloučenin, u ži- 
- vočichů pohlcování organické, pevné potravy — pohyblivost a 


čivost jest všem organismům, ovšem v nejrůznějším stupni spo- 


- lečná — ale známe četné ústrojné bytosti, které buď zároveň, neb 
- v různých dobách života jako rostliny a živočichové se chovají. 
- I navrhl Haeckel rozeznávati ještě třetí říši ústrojnou, Protista (jí 
- odpovídá vlastně český název prvoci, ale vztahujeme jej obyčejně 
- jen na živočišné zástupce), do které se zahrnují všechny tyto sporné 
- formy. Ale při stanovení hranic této říše vyskytuje se tolik obtíží 
- že lze týmž právem ji přijmouti i zamítnouti. Četní přírodopisci 
L již methodicky proti ní namítají, že nesnáze při stanovení jediné 
- meze mezi zvířectvem a rostlinstvem vzrostou dvojnásob potřebou 
- dvojího ohraničování. Protože nevědecký by byl čistě negativní 
- výměr říše Protistů, kdybychom v ni vřadili to, k čemu ani bo- 
- tanikové ani zoologové se nechtí hlásiti, nebo co obojí zároveň 
- pro sebe reklamují, přijal Haeckel za společný znak Protistů, že 
- sestávají z jediné plastidy, nebo z několika hodnotou i úkonem 
- sobě rovných. Pro zvířectvo tato charakteristika stačí, zvláště když 


M 


pro všechna vyšší zvířata dle Haeckela platí vývoj z gastruly, ty- 
pického již pletiva. Hůře jest u rostlinstva. Nehledíme-li ku spor- 


- nému pojímání vláken některých řas jako skupin jednobuněčných 
- organismů, známe vysoce jinak organisované rostliny, napodobující 


| nezřídka peň, listy a kořeny, jichž celé tělo sestává z jediné mno- 


hojadrné buňky, nebo které, dle pojímání proslulého rostlinného 
- fysiologa Sachsa, mají stavbu nikoli jednobuněčnou, nýbrž bezbu- 
ME něčnou. Výborným příkladem takových rostlin je mořská řasa 


80 


Caulerpa, vzrůstem skoro nějaké kapradině se blížící; leč i vnaší © 
domácí floře máme některé takové řasy a zvláště velikou skupinu 
nižších hub, rozmanitých to plísní. Proti oddělování těchto od hub 
vyšších, mnohobuněčných, s nimiž je pojí přechodné tvary, bude 
každý botanik se vzpírati. Ostatně Haeckel tím, že později rozlišil 
ve svých Protistech Protophyta a Protozoa, prvorostliny a prvozví- 
řata, učinil sám uznávání této třetí zvláštní říše celkem illusorním. 
— Mimochodem vyskytl se nám Haeckelovský termin plastida. 
V dobách, kdy »Generelle Morphologie< byla psána, bylo jádro 
již pokládáno za veledůležitou, část buňky, nicméně popisovány 
četné nízké organismy jako bezjadrné. Tyto nazývá Haeckel vše- 
obecně monery, a proti buňkám jádrem opatřeným cytody; název 
plastida zahrnuje cytody i buňky. Z čxistence bezjaderných moner 
činil Haeckel daleké a důležité dedukce: v nich nejsou ještě roz- 
děleny funkce jádra a plasmatu, jsou to nejprimitivnější organismy, 
kterým podobné povstaly praplozením. Když později zdokonalenou 
mikroskopickou technikou i v domnělých monerách jádra byla 
objevována, tak že nyní jen maličko forem se udává, u nichž jádro 
buněčné spatřeno nebylo, viklaly se faktické základy této theorie. 
Někteří přírodopisci dokonce dopustili se toho povážlivého kroku, 
že prohlašujíce jádro za nutnou součást živé buňky, která posléze 
všude prý bude nalezena, a popírajíce tím Haeckelovy monery, 
zároveň s Haeckelem přijímají archigonii, která bez vzniku bezja- 
derných cytod těžko se dá mysliti. V třetím oddílu »Generelle 
Tectologie oder allgemeine Structurlehre der Organismen« stanoví 
se některé důležité pojmy o sestrojení těla živočišného. Rozeznává 
se šest stupňů individuality morfologické: plastida, organ, antimer, 
metamer, osoba (prosopon) a kmen (cormus), z nichž každý vyšší 
skládá se aspoň ze dvou nižších. Dobře lze toto složení pozoro- 
vati na zvířatech zevně článkovaných, na př. hmyzu: brouk sám 
je osoba, skládá se z článků za sebou jdoucích, metamerů. Ty mají 
různou podobu a různé funkce, ale původně a u nižších členovců 
-neb dokonce u předků jejich červů jsou velmi podobně organi- 
-sovány: u stonožek a nižších korýšů má každý článek artikulované 
přívěsky, nohy, a uvnitř má svou zauzlinu nervovou, u některých 
červů kroužkovitých dokonce i vyměšovací, dýchací, ba dílem 
i pohlavní orgány v článcích za sebou sledujících se opakují. — 
U obratlovců jest článkování vnitřní a proto těžko poznatelné; ale 
srovnávací anatomie nás poučuje, že s metamerickým uspořádáním 
páteře z řady obratlů souvisí analogické, ale vývojem velice zaple- 
— tené ustrojení nervové soustavy, svalstva, a že též soustava oběhu 
- krevního z části má původ svůj v obloucích žaberních, ve větším 
-© počtu stejnoměrně sebe sledujících a se opakujících. Každý z těles- 
-ných metamerů čili segmentů jest opětně složen ze dvou polovic, 
© zcela souměrně uložených, shodných jako předmět a zrcadlový. 


obraz: ty slují dle Haeckela antimery. U jiných typů zvířecích 


* 


- skládá se metamer z několika antimerů: u ostnokožců z pěti, 
- u medus, korálů a jiných láčkovců z 5, 6 neb 8, čímž podmíněna 
© jest i paprsčitá souměrnost těla. Každý antimer obsahuje zase různé 
- ústroje čili orgány, složené z elementarních organismů, buněk. Čle- 
© novec, obratlovec vyvíjí se od buňky všemi stupni individuality 
až k osobě, jiná zvířata, jako nižší červi, zůstávají státi na nižším 
stupni metameru neb jen antimeru. 


Naopak koráli, trubýši i zvířata jiných tříd živočišných pře- 

kročují stupeň osoby, i spojují se ve vyšší individuum šestého 

- stupně, kmen čili cormus: takovými jsou »keře« korálové, plovoucí 

5 »kolonie« Siphonophorů. Totéž pojetí platí pro rostlinstvo, kde 

-relativní pojímání individuality již velkým morfologům, Braunovi a 

© jiným, již před Haeckelem bylo obvyklé: stromy a většina ostat- 

-ních květných rostlin dostupuje tu v dokonalém vývoji šestého 

-stupně individuality, kmene čili cormu, jehož název odtud vzat, 
osobě živočišné odpovídá jednoduchá větev nebo květ. 


Vnějšími formami se zabývá »promorfologie organismů<. 
Haeckel, aby ukázal, že tytéž geometrické zákony platí pro tvary 
živé i neživé hmoty, podává tu úplný pendant k anorganické krystallo- 
grafii: i nejpravidelnějších 5 mnohostěnů shledal, a to právě mezi mří- 
žovci, stavěnými od předchůdců jeho do kmene »Amorphozoí« t. j. 
beztvarných zvířat. Podobně jako krystallografie nenáleží právě ku 
nejzábavnějším naukám, tak ani Haeckelův popis 40 typů promor- 
fologické symmetrie, opatřených vesměs novými, podivuhodně se- 
strojenými řeckými jmény neuvedl v nadšení čtoucí přírodopisce; 
ale nehledíc k této odstrašující terminologii stala se promorfologie 
důležitou částí pozdějších všeobecných zoologii. Ve větší míře platí 
to o tektologii, jíž nově zavedené pojmy metamerů a antimerů 
umožnily přesnější vyjadřování a tím i myšlení o mnohých vzta- 
zích celkové organisace živočišné. Nezřídka tektologie a promor- 
fologie, vskutku úzce spolu souvislé, podávají se v jedné nauce 
-+0 architektuře těla živočišného«. 

. Druhý díl jest věnován všeobecnému vývojezpytu. Úvodem 
1 jemu jest genealogie organického tvorstva, schematicky osvětlená 
-několika tabulemi rodokmenů. Jak souvisejí tyto rodokmeny 
s tím, co se potud nazývalo vývojezpytem, objasňuje následující 
b pojednání. Jest totiž vývoj dvojí: vývoj individua z jediné 
© buňky, ontogenie, a vývoj veškerého jeho příbuzenstva z nej- 
= nižšího předka, fylogenie. Že druhý vývoj existuje, dokázala 
teprve proti dogmatu stálosti stvořených druhů descendenční 
theorie. Obojí tento vývoj spjat jest pevným zákonem, jejž Haeckel 
= určitě formuloval a základním zákonem biogenetickým nazval: 
= vývoj individua opakuje ve více méně skrácené a pozměněné 
formě vývoj všech předků. Ve všeobecné ontogenii (všeobec- 
nější výraz než embryologie, která značí vlastně jen vývoj orga- 
Theodora Nováka Stati vybrané. 6 


82 


nismu uvnitř zárodkových obalů) zabývá se Haeckel různými 

způsoby plození, i ukazuje, že od prostého dělení nepřetržitá řada 
modifikací vede ku typickému plození nepohlavnímu čili monogo- 
nickému, a od tohoto přes spojování dvou stejných buněk ku po- 
hlavnímu splývání dvou zcela differencovaných elementů, vajíčka 
a chámového vlákna, ku amfigonii. Pohlavní rozmnožování zaše 
výjimečně vymizením oplození může se zvrhnouti v monogonii; 
tomu zjevu říká se parthenogenesis a jest častý u hmyzu, jmeno- 
vitě u včel i příbuzných vos a u motýlů. Jinde, jmenovitě u mšic, 
nastává rozmnožování dříve než zvíře celkově dospělo, i zve se 
ten zjev paedogenesis, obyčejně s parthenogenesí jsa spojen. 


Obšírně pojednává Haeckel i o poměru proměny nepřetržité ku 
t. zv. rodozměně. Rodozměna jeví se na příklad u většiny medus 
tím, že z vajíčka vyvine se polyp, někdy úplně podobný zvířeti 
korálovému, a ten nepohlavně, pučením, vytvořuje jednak nové 
polypy, jednak medusy, tvarem mu zcela nepodobné a pohlavního 
množení schopné. Zkrácením vývoje může rodozměna přejíti v pro- 
stou proměnu. Všechny tyto zjevy rozmnožování dají se uvésti na 
procesy vzrůstu a řízeny jsou principy přizpůsobení a dědění, 
které Haeckel považuje za nutné důsledky výživy. Výživa čili assi- 
milace jest mu opět dějem čiře mechanickým, a tak spatřuje 
v theorii Darwinově, od přizpůsobení a dědičnosti vycházející, do- 
konale mechanistický (tolik co materialistický) výklad organického 
tvorstva. 


Jak se jeví tu nejvěrnějším následovníkem Darwina, poznáme 
při kritice jeho filosofické soustavy. Sleduje ještě výpočet jedno- 
tlivých zákonů dědičnosti, který tu může míti jen hodnotu jasných 
definic, neboť o skutečném determinismu jednotlivých zjevů dě- 
dění doposavad mnoho určitého nevíme, objasnění trojí paralely 
mezi historickým vývojem kmenů organických, individuelním vý- 
vojem jedinců a systematickou podobností druhů jednoho kmene, 
čili souběžnosti fylogenie, ontogenie a systematiky na základě 
základního zákona biogenetického. Závěrem knihy jsou výklady 
o významu vývojezpytu pro anthropologii, psychologii, kosmologii 
a theologii; již zde pronáší větu o opičím původu člověka, pro 
niž mu vytýkáno bylo, žé jest darwinističtější než sám Darwin, a 
požaduje i naznačuje system monistické filosofie. 


Velká kniha neměla z počátku úspěchu, jakého zasloužila. 
Přirodopisci už s jistou nevolí hleděli r. 1863 na Štětínském sjezdě 
na mladého badatele, který do Německa zavléká anglickou nemoc 
Darwinismu, a nepřivítali s velkou účastí dílo ještě hlouběji jdoucí 
než před třemi léty jeho bojovná řeč. Během let, kdy nová nauka 
ze zapovězeného ovoce stala se biologii chlebem vezdejším, došla 
ovšem i práce Haeckelova cti. Zatím autor odvrátil se od tvrdých 
uší vyvoleného lidu israelského a počal kázati nové evangelium, 


83 


- pobanům. Kniha, která vzešla z řady populárních přednášek o nej- 
| důležitějších otázkách biologických a nazvána byla »Natůrliche 
© Schopfungsgeschichte« (1868), byla vskutku schopna státi se biblí 
© přírodovědeckou. Je to vzor knihy propagační. V devíti vydáních 
- stále se zdokonalujících od neveliké knihy s několika bídnými 
- dřevoryty ku dvěma skvěle ilustracemi vypraveným svazkům v ti- 
- „sících exemplářích rozšířila se mezi německým čtenářstvem, dva- 
- náct různých překladů ji učinilo přístupnou vzdělancům jiných 
- národů. Její přístupný styl, odvážný a jistý tón, důmyslný postup, 
- kterým vyvozuje theorie z naprosto nevyvratitelných fakt, tak že 
- čtenář nevynikající neobyčejnou kritičností neuzří, kde končí vě- 
- dění a počíná konstrukce, a hlavně umělecká mohutnost, učiniti 
-z boje o život boj o boha, dotknouti se nejen intelektuelní stránky 
— člověka, nýbrž pobouřiti hluboce i jeho cit a vůli -— to vše při- 
- spělo k tomu, že největší část vzdělanců zná Darwina v podání 
- Haeckelově a Haeckela sub specie »Přirozeného stvoření světa«. 
- Třeba nám pohlédnouti jen do nejvěrnějšího zrcadla myšlénkových 
-stavů národa, jeho krásné literatury, a uvidíme, kam ohlas Hae- 
© ckelových slov zaléhá. Žákem jeho jest Gerhard Hauptmann, jistě 
- z předních dramatiků současného Německa. Obraz Jenského my- 
- slitele na stěně studovny, kde setkávají se fysiolog Johannes 
- Vockerat se studentkou mediciny Annou Mahrovou, jest zajisté 
- symbolem velikého vlivu, jejž básník sám pocítil, a jejž i jiná jeho 
- dramata dokumentují. Jiná popularní kniha Haeckelova je »Anthro- 
- pogenie« (1874), kde hojným materialem fakt popsaných i vyo- 
- brazených snaží se objasniti a na jisto postaviti vývoj i původ 
- člověka. V posledních letech (1894—-1896) ujal se Haeckel po- 
- „drobného propracování thematu, které v úvodě ku II. dílu » Vše- 
- „obecné morfologie« nastínil: napsal třídílný spis »Systematische 
- Phylogenie«, kde zcela specielně sestrojuje a odůvodňuje rodo- 
© kmeny všech tříd organického tvorstva. Ani ti přírodopisci, jimž 
5 jest původ zvířectva i rostlinstva z několika málo původních, jed- 
-© noduchých tvarů věcí nepochybnou, neuvítali, tuto práci příliš 
vřele. Kdo neprobíral se řadou systematických děl vědeckých, ne- 
— představí si nesnáze při těchto rozsáhlých a zároveň do detailů 
-| jdoucích konstrukcí. 

| Názory o příbuznosti jednotlivých čeledí živočišných a rost- 
linných se tak od sebe liší, že žádné kritické srovnání nemůže 
vésti k positivnímu výsledku; ba ani o to nejsou ve shodě badatelé, 
které znaky by se měly bráti za základ systematického seskupování. 
Revise názorů jest tu možna jen na základě nového odborného 
zkoumání. Ani úplná práce kompilační nedá se provésti, neboť 
ku přečtení potřebné literatury nestačí lidský život. Proto musil 
Haeckel voliti názory, které nejlépe zdály se vyhovovati jednotnému 
systematickému zpracování organických druhů. Přirozeně nejlépe 
podány jsou systémy některých tříd protozoí, láčkovců a ostno- 


6* 


nh 


84 


kožců, kterými se sám monograficky zabýval, a obratlovců, k nimž © 
stále interes jeho se nesl; nejchoulostivější oddílem jest fylogenie © 
rostlinná, kde Haeckel vstupuje v obor bádání sobě celkem cizí. 
Četní badatelé vůbec zavrhují Haeckelovo sestrojování rodokmenů, © 
ba uvádějí i v posměch jeho »Stammbaumy«: nemůžeme prý 
zobraziti příbuznost tvorstva, když většiny spojovacích členů, které © 
můžeme hledati jen ve zvířectvu a rostlinstvu vymřelém, vůbec © 


neznáme. Takové uvažování značí odkládati usuzování o důležitých 


otázkách biologických na neurčito, ba snad prohlásiti jich zodpo- © 
vědění za nemožné; neboť není naděje, že bychom někdy nalezli - 


zkameněliny organismů, jež byly jen protoplasmem beze vší pevné 


opory, rozplývajíce se třebas v málo minutách, z vody mořské © 
byvše vyvrženy. Material palaeontologie doplňuje vývojezpyt a srov- © 
návací anatomie, a byť byl dosud nad míru neúplný, přece do- — 
voluje prozatímní konstrukce; a více Haeckelova ani každá jiná © 
fylogenie nechce, prohlašujíc se sama za heuristickou hypothesu, © 
methodu, jak na základě známých vztahů pátrati po nových. Ukol, © 
jejž tu na sebe vzal Haeckel, převyšuje síly sebe výtečnějšího © 


jednotlivce, má-li býti exaktně vědeckým způsobem proveden; 
principielně jest pro evolucionismus tvorstvo všem ohromným 
rodokmenem, avšak okem z tohoto ohromného stromu jen několik 
větviček možno jest dobře přehlédnouti. Než Haeckel, esthet, nečeká, 


až všecko stavivo bude přivezeno, co je pohotově, umístí pokud © 
možno nejvhodněji, a ostatek doplní důmyslně malovanou dekorací, © 
tak že příchozí vidí hotovou scénu, a neví, kde přestává pevné — 


stavivo fakt, a začíná plátěný obraz fikce. 


Tím volnější dráhu měla jeho fantasie, když ujal se sepisování 
své filosofie. Haeckel nikdy nechce vydávati domysl za pravdu, 
není však s to, přesně rozeznávati vědecky zajištěná fakta a to, 
co rozumová úvaha z nich vyvodí. Klameme se vůbec, myslíme-li, 
že přesně logické myšlení od správných předpokladů vždy nás 


dovede ku správným důsledkům: jednak vědecká indukce, hlavní 


to methoda přírodních věd, jest založena na analogii a pravdě- 
podobnosti, nikoli na identitě a jistotě, jednak v žádném vše- 
obecném uvažování nevyhneme se jistým principům subjektivním, 
které mají býti jen regulativní, na nichž však obyčejně se zakládají 
celé soustavy. Každá něco tvrdící filosofie upadá do těch osidel 
a smyček, které Kant svou kritikou čistého rozumu jasně vytkl, 
a do nichž ethickými, praktickými důvody v druhé části své filosofie 
byl zase zaveden. Přírodovědecký, konkretní základ, na němž svou 


filosofii buduje, nabádá však zároveň k jinému směru kritického 


uvažování: jde o to, poznati filosofickou plodnost biologie, a tím 
i její nejvšeobecnější formalní základy. 


Haeckel po řadu let zabýval se úmyslem, celý system »mo- 
nistické filosofie« podati na, základě nauky vývojové. Sám se 


© přiznává, že necítí k dilu takovému již dostatečných sil, a že blížící 
- se stáří nabádá pětašedesátiletého muže, aby dílo svého života 
- zakončil. A tak podává místo dokonalého celku řadu skizz velmi 
© nestejné, jak sám dí, ceny. Tuším však, že tento více essayistický 
- charakter knihy přispěl ku rozšíření jejímu mezi širším obecenstvem, 
© jež by jistě už název systemu filosofického zastrašil. Spis »Die 
- Weltráthsel« dojde asi téže popularity, jíž honosí se nyní »Na- 
© tůrliche Schopfungsgeschichte«: již v minulém roce, v době devíti 
7 měsíců vydán byl devátý tisíc jeho. A nejen čten byl, nýbrž 
- i mnoho o něm uvažováno; kromě kritických posudků vědeckých 
-i jiných časopisů hned několik brožur, i větších spisů, dílem proti 
-jeho vývodům, dílem ve prospěch jich bylo napsáno.*) Nevážíce 
- se na postup dvaceti kapitol čili »monistických studií«, rozdělených 
po čtyřech oddílech, anthropologickém, psychologickém, kosmo- 
logickém a theologickém, vynasnažíme se zachytiti směr a význam 
Haeckelovy monistické filosofie v celku. 


Haeckelova filosofie dokumentuje nám nutnou potřebu jedno- 
tícího názoru světového. Přečetné pokusy se staly o něj, a skoro 
všecky vyzněly nábožensky. Potřebujeme něco podobného, jako 
byla myšlénková jednota středověká. Ale nové náboženství musí 
býti jiné, a jeho zbudování bude ještě těžší néž založení křesťanství: 
jde o to sjednotiti myslící lidstvo ne dogmatem, nýbrž svobodným 
myšlením, ne věrou, nýbrž pravdou, to jest hledáním pravdy. Jde 

- © to, je-li tu nová centralní myšlénka, zda jest vůbec života 
- schopna, zda jest již dosti vypracována, aby se mohla lidstvu 
předložiti, a je-li lidstvo pro ni zralé. Od dob Platonových chtělo 
býti lidstvo vysvobozeno, vykoupení je ústřední idea skoro všech 
nejvyšších snah, od moralních i mystických filosofií pozdního 
starověku přes křesťanství až do dialektiky Hegelovců a pessimismu 


*) Richard Hónigswald: »Ernst Haeckel, der monistische Philosoph«, 
uvažuje monismus se stanoviska Kantovského kriticismu. 

A. Bliedner: »Und die Schule verlangt auch das Worte jest odpověď 
se stanoviska paedagogiky a dokumentuje vůbec snahu Haeckela označiti 
jako nebezpečného buřiče proti dosavadním osvědčeným názorům. 

Friedrich Loofs »Anti-Haeckel« stíhá hrubou neznalost dějin křesťanství, 
kterou poslední kapitoly »Weltráthsel« projevují, i nesprávnost útoků, jež 
2 této nevědomosti vycházejí. 

Rud. Steiner »Hacckel und seine Gegner« je nadšená obrana moni- 
stického stanoviska Haeckelova, jež dle něho jediné jest oprávněno pro 
přírodní vědy, kdežto dualismus není prý než zakuklená theologie. 

-7 Baumann »Haeckels Weltráthsel nach ihren starken und schwachen 
Seiten« operuje proti Hacckelovi námitkami moderních „věd a filosofie, uznávaje 
i cenné stránky jeho díla. 

A. Michelitsch »Haeckelismus und Darwinismus« je katolická odpověď 
m na »Weltráthsele, vyzbrojená sice vědeckými daty, ale scholastický dogma- 
-- tismus a nepochopení vědeckého myšlení téměř na odiv stavící, 

Z časopiseckých posudků nejdůležitější jest odmítavá kritika / aw/senova 
v »Preussische Jahrbiicher«. 


86 


Schopenhauerova i Hartmannova. A podstatou těchto soustav jest 
vždy dualismus buď původní nebo sekundární: buď od počátku 
jest princip dobra (bůh) a zla (hmota) oddělen, anebo zlo povstalo 
odcizením se původního dobra sobě samému. A tento rozpor jest 
právě theoretický podklad idey vykoupení: buď zlo původní bude 
přemoženo, nebo dobro se vrátí ve svůj počáteční stav dokonalosti. 
Obojí modifikace dualismu vede vědecky, ethicky a nábožensky 
ku strašným sporům, které žádným uvažováním nedají sé rozřešiti, 
a jen Saiským závojem dogmatu mohou býti zakryty, a proto volá 
Vatikan: Ignoratis a dualistický přírodovědec: Ignorabimus, což 
není obé nie jiného než: Credite! —— Monismus jest snad ještě 
starší než dualismus, jím počíná řecká filosofie, a k němu se obrací 
zase jeho protichůdce. To vidíme v dějinách náboženství i filosofie. 
Ďábla snaží se křesťanství vylíčiti jako slabšího, služebníka a nástroj 
boha, ale vždy tím upadá v druhou formu dualismu, spojující 
v bohu dobro se zlem. Z čiře dualistického Cartesianismu vychází 
přímo nejdůslednější monista, Spinoza, aby metafysicky jednotil, 
co empiricky sloučiti nelze. | Kant opouští své pracně vybudované 


lišení mezi světem jevů a pomyslů, a praktickými, všeobecnými 


ideami chce sklenouti most ze světa jevů do nepřístupného abso- 
lutna. A můžeme tu i jinde pozorovati, že to bývají praktické, 
ethické důvody ještě více než theoretické, které monismu se do- 
žadují. Jaká jest tedy idea, kterou podati můžeme místo vykoupení ? 
Jest to vývoj; evoluce. Má-li z evoluce udělati se jednotný názor 
lidstva, nestačí, aby to byla pouhá vědecká doktrina, soustava fakt 
sebe přesněji konstatovaných, nýbrž musí se státi smyslem života. 
Tím nelze se spokojiti, když ukážeme, že jsme výsledkem a předmětem 
jejího působení, třeba jest, abychom si uvědomili, že jsme článkem 
celého vývojového řetězu, nejen účinkem, nýbrž i příčinou, a znajíce 


tuto zákonitost, máme i mravní povinnost ku vývoji přispívati. 


Idea evoluce se může směle měřiti s ideou vykoupení: absolutní 
rozpor mezi dobrem a zlem, božskou duší a hříšným tělem, který 
jen zázrak a zapření sebe sama může umlčeti, jest zaměněn rela- 
tivní protivou dokonalejšího a méně dokonalého, kterou neustále 
zahlazuje působení přirozených dějů světových a uplatnění vlastních 
schopností člověka; vykoupením člověk se nejvýše vrátiti může 
v původní stav, jehož dokonalost odjinud jest určena, evolucí se 
mu ukazuje cesta v před, na základě vlastních sil, a žádný z my- 
slitelných ideálů není tak vysoký, aby nemohl býti dosažen 
a překročen. 

Od tohoto moderního; evolucionistického monismu, který 
v soustavu filosofickou úplně vypracován nebyl, liší se diametralně 
monismus Spinozův. Vyjdeme-li z dualismu, který liší realné 
a transcendentálné, můžeme Spinozismus pojímati jako negaci 
realného, jevů; monismus moderní jako negaci transcendentálného. 
Monismus Spinozův je naskrz důsledný, všecko jsou attributy 


K n o n 


x 


87 


7 a mody substance, již si mysliti můžeme jen jako jedinou, boha. 
7- Ale Spinozismus nám přijmouti nelze z nejedné příčiny. Předně 

- jest koncepce jeho výhradně logická, z nejvšeobecnějších pojmů, 
-to jest z nejprázdnějších schemat tvoří se základy světové. Jaká 
- jest to stavba, jejímž úhelným kamenem je definice:  Substance 
P- jest to, co samo o sobě a sebou jest představitelno? Pak není 

- možno se smířiti s negací světa jevů jako reality, redukováním 
jich na stavy jediné podstaty a celým mysticko-pantheistickým 
duchem, v němž individuum jest umlčeno jen ad maiorem dei 
gloriam. Nejtěžší však nedostatek Spinozismu jest vysvětlení světa 
z boha: bůh, nekonečná substance, má nekonečně mnoho attributů, 
z nichž známe jen dva, nekonečnou rozsáhlost a nekonečné my- 
šlení, což jest jen dvojí název pro tutéž věc. Proto na př. tělo a duše 
je totéž, jen z různého stanoviska pozorováno. Svět hmotný a my- 
šlení jsou dvě paralelní řady, žádná z obou není příčinou, vysvět- 
lením druhé, nýbrž jen neurčitý, nepochopitelný bůh. Podobnost 
Spinozismu s moderním monismem je hlavně formalní, oba vy- 
cházejí od docela různých principií, různými methodami, a jen 
zřetel všeobecný vede k některým shodným výsledkům, jako 
panthcismu. Jen nedostatečná kritika a analysa může v moderním 
monismu navazovati na nauku Spinozovu. 


Monismus novověký chce býti induktivní filosofií vyplývající 
z věd přírodních, čili spíše z věd veškerých, přírodovědeckým 
duchem proniknutých. Proto jest mu provésti nejdříve kritiku 
přírodovědeckého poznání. Všecko naše vědění dá se uvésti na 
kombinace představ a těmto odpovídající smyslové pocity. Pocity 
promítáme mimo sebe, a přikládáme jich příčinám, popudům, 
realnou existenci ve vnějším světě. Odtud se béře filosofie, úzce 
spjata jsouc s fysiologií smyslového vnímání, dvojím směrem. Buď 
klade důraz na to, že pocity jsou funkcí člověka, a proto se musí 
vykládati z jeho ustrojení. Již při prvním kroku na této. cestě 
shledáváme se s theorií, která až doposud ohromný vliv má na 
fysiologii: hypothesou o specifické energii smyslové. Tato dí: jakost 
našich pocitů nezáleží na jakosti podnětů, nýbrž toliko na ustro- 
jení ústředního orgánu vnímání (nikoli snad obvodového ústroje 
smyslového nebo vodícího nervu); týž popud jakéhokoli rázu mů- 
žeme pocítiti jako světelný, tepelný, sluchový, hmatový i jiný pocit, 
dle toho, do kterého okrsku a které buňky v kůře mozkové do- 
chází. Tato specifická energie je oněm buňkám vrozená *) 

Do důsledků provedená tato theorie ocitá se v odporu s četnými 
fakty přírodovědecky zjištěnými a nedá se smířiti s theorií evoluční. 
Jsou-li naše pocity výhradně určeny našimi ústroji, nastává otázka, 


+) Objasnění nynějšího stavu tohoto problemu podávají dva instruktivní 
články v Živě r. 1897 od /. Babáka: »O principu specifické energie smy- 
slové« a »Proti principu specifické energie«, kde uvedena i hojná nová literatura 


88 


zdali existuje realně »vnější svět«, a jaká jest jeho povaha. Mů- 
žeme říci ovšem, že nevíme, ale tím jsme neřekli nic. Jiná možná 
odpověď jest, že vnější svět vůbec neexistuje; toto řešení se příčí 
naprosto povaze lidského myšlení, popírá možnost přírodních věd, 
a je na tomto stupni nedůsledné, neboť vnímací orgány, svoje 
tělo, musíme nutně pokládati za kus »vnějšího světa«, neboť víme 
o něm zase jen skrze smysly. Extremní důsledek by tu byl 
Fichtovský subjektivismus, avšak i ten vlastně chová nedůsled- 
nost v sobě tím, že zamítá pro řadu základních jevů (které tu 
mohou býti jen psychické) kausalitu, jež jest vlastně jádro vší 
důslednosti a soustavy. Třetího řešení se tu přidržela skoro celá 
přírodověda, přijímajíc za podstatu světa pohyb atomů. Hypothesa 
atomistická, jako heuristická domněnka nadmíru plodná a užitečná, 
stala se dogmatem, a tu velice nebezpečným: úkolem přírodopisu 
se stalo, všecky jevy a tout prix převésti na pohyb atomů, a to 
pokládáno za výklad dostatečný. Četné šiky: přírodopisců táhnoucí 
do pole za dogma tohoto vědeckého materialismu potíraly stále 
se tenčící zástup odpůrců jako nevědecké metafysiky, nevidouce, že 
sami hájí metafysické axioma, za realitu prohlašují, co nikdo přímo 
nepozoroval, za illusi barvy, zvuky, teplo, chuti, pocity, představy, 
myšlénky, které nám empirie podává. Filosoficky jest to Lockovo 
rozeznávání primárních a sekundárních gualit; chceme-li empirický 
základ tohoto materialismu uhájiti a osvětliti, přiznáme, že mohl 
vzniknouti jen přeceňováním jediného smyslu, hmatu, proti ostat- 
ním, jediného odvětví fysiky, mechaniky, na úkor částí i věd 
jiných. 

Jinak lze uvažovati takto: Pocity mají zajisté příčinu, jí ne- 
uznáváme v sobě, proto jest vskutku tam, kam ji promítáme, 
vnější svět existuje. To jest stanovisko naivního realismu, přiro- 
zené myšlení každého člověka, východisko, odkud in praxi po- 
stupuje vědecká indukce. Bez naivního realismu není vůbec pří- 
rodní věda myslitelna, a materialismus, jak jsme jej vylíčili, jest 
vždy jen dočasnou odchylkou od něho při vědecké spekulaci. 
Historie posledních desíti let přírodovědeckého bádaní ukazuje, že 
řada myslitelů se od materialismu opět odvrací. Přece zdá se však, 
že naivní realismus je mělký, že ignoruje vážné filosofické a fysio- 
logické námitky, i jest třeba uhájiti jej proti nim, po případě i do- 
plniti. Snad by bylo zbytečno obšírně dokazovati, že metafysické 
supposice jsou škodlivy soustavě každé empirické vědy, opakovali 
bychom jen Kanta dovozováním, že pro tyto, noumena, neplatí 
zákon příčinnosti, a že tedy zavedením jejich ruší se kausalní 
souvislost, podstata každé vědecké soustavy. A naivní realismus 
je jediný, jenž nám žádných věcí o sobě nevnucuje. Doplniti jest 
třeba jej jistou měrou skepse, která vyplývá z historických a fysio- 
logických poznatků. Dějiny věd nám líčí, jak se představy o světě 
měnily, ba dokonce časem v opačné převrátily, fysiologie a psycho- 


89 


logie nás poučí, že tytéž popudy vnější mají různé účinky dle 
M- vlastností vnímajícího podmětu. Proto třeba jest uznati: předmětem 

© vědeckého zkoumání lidského jest svět lidský, t. j. svět, jak se 
nám jeví; ale podstatou světa jest vůbec jenom, že se jeví, svět 
absolutní jest svět beze všeho vztahu ku jakékoli bytosti, a snažíme-li 
se jej vystihnouti, vždy dojdeme ku prázdnotě, —- čili jinak: svět 
absolutní pro nás neexistuje, proto nemůže býti předmětem žádné 
vědy ani filosofie. Jen tím způsobem možno jest vyváznouti z osud- 
ného rozporu, při němž na jedné straně ukládá se nám hledání 
pravdy, a na druhé straně ad oculos demonstruje pomíjejícnost 
všech pravd. Závěr ten jest také nutným důsledkem nauky evo- 
luční a usmířením subjektivismu s objektivismem, kde subjekt 
stává se integrujícím článkem jediné kausality světové. 
Zdá se sice, jako by tu činil monismus nemístnou koncessi 
nevědeckému, anthropocentrickému, populárnímu názoru světo- 
vému; ale jest prostě upřímný, spokojuje se tím, čeho jediné věda 
dosáhnouti mohla. Přesvědčíme se, že materialismus, který všecky 
jevy uvádí na přitahování a odpuzování atomů, dopouští se tu 
tak ukvapeného anthropomorfismu, jako na př. náboženství lidským 
představováním svého boha, a zrovna tak daleko překročuje dosah 
zkušenosti, jako ono. Ukolem vědy bude tedy přesně pozorovati 
jevy, a najíti mezi nimi souvislost, vyslovovati theorie, které nejsou 
nevyvratitelnými dogmaty, nýbrž konstrukcemi, co nejjasněji spo- 
jujicími pokud možno největší skupiny fakt, a pronášeti praktické 
zásady, které nejsou příkazy pro věčnost, nýbrž moderativními 
pokyny pro člověka, jaký jest. Ty zásady měl vynikající zástupce 
přírodovědeckého positivismu ve Francii, fysiolog Claude, Bernard, 
a tím směrem postupuje nejznamenitější dosud soustava induktivní 
filosofie Spencerovy. V tomto naivním realismu a zároveň rela- 
tivním fenomenalismu stýká se hluboce věda i s uměním. Pro 
úmění konečně též nejplodnější je zásada, viděti věci, jaké jsou 
(a to jest vlastností i velikého umělce, i velikého badatele, viděti 
ve věcech, co v nich jiní dosud neviděli), a konečný cíl vědy, 
sestrojiti jednotný názor na svět z daného stanoviska lidského 
poznání, jest rázu v jádře esthetického. 
Celý ten názor se stránky nočtické charakterisuje i důsledné 
držení se kausality. Otázku po oprávněnosti kausalního myšlení 
vlastně zodpověděti nelze, poněváč každý výklad, ať pro, ať contra 
spočívá zase na kausalní souvislosti: vůbec mysliti důsledně, uva- 
žovati vědecky značí neustále se držeti kausality. Jak tuto popřeme, 
nemůžeme vlastně mysliti nic, neboť to jest jediná nám známá 
forma myšlení. S druhé strany zase vědecký fenomenalismus ne- 
může pátrati po poslední příčině, protože by tato nebyla determi- 
nována, a tím nedostupna byla vědeckému poznání.*) 


Sr M ko ry org Loše - 


„ %) Pronikavě osvětluje tuto stránku thcorie poznání kni“ 
>Die Analyse der Empfindungen«, po sepsání této stati vyšlá. 


90 


Haeckel sám nepodává žádné kritiky poznání, a že hlouběji 
se jí nezabýval vůbec, svědčí nikoli k jeho prospěchu ta místa 
jeho poslední knihy, "kde pojednává o nejobtížnějších a néjspor- 
nějších problemech způsobem příliš dogmatickým. Proto vychází 
jeho myšlení, jako většina dogmatických filosofií od stanovení 
pojmu podstaty světové. Jeho pojem substance má dosti podivu- 
hodný obsah i genesi. Je totiž kompromisem mezi třemi velmi 
různými názory. Přírodní vědy v první polovině devatenáctého 
století přijímaly řešení čiře materialistické *) pro t. ř. neústrojnou 
přírodu, a díl biologů je zaváděl i do pojímání tvorstva živého. 
Jedinou podstatou všeho byla hmota v pohybu; ta vyhovovala 
úplně vědeckým požadavkům, jsouc veličinou přesně měřitelnou, 
a nad to od dob Lavoisierových každou chvíli na analytické váze 
bylo možno se přesvědčiti o nezměnitelnosti, stálosti a tedy věč- 
nosti hmoty, vykonati chemicko-metafysický důkaz. Ale materiali- 
stický výklad v biologii dospěl největšího rozkvětu, když vlastně 
jeho fysikální důvody byly valně otřeseny. Již dříve fysice největší 
obtíž způsobovaly otázky: je-li hmota sama sebou pravá substance, 
odkud jest její pohyb? (Co znamená vlastně síla, jak jmenu- 
jeme příčinu pohybu?  Uvahy Mayerovy, Jouleovy, Helmholtzovy 
ujaly se tohoto polomystického pojmu síly, jenž mathematickému 
spracování stále se vzpíral, a objevili v něm novou substanci, 
energii. Energii, síle v smyslu stálé příčiny stavů i změn hmoty, 
přiznali tutéž cenu jako hmotě, jí nelze vytvořiti ani zničiti, ani 
rozmnožiti, ani zmenšiti; souhrn její v přírodě jest veličina stálá. 
Ku zákonu zachování hmoty, přistoupil zákon zachování energie, 
a stal se pro přírodovědu větou nepochybnou. Není též ničím 
jiným, než konstatováním fakt. Určitý děj produkuje množství 
energie, jíž můžeme měřiti vykonanou prací. Tuto energii můžeme 
měniti v jinou, a to několikráte. Převedeme-li úhrn výsledné energie 
v jedinou formu, (a sice nejsnáze se to děje v teplo), shledáme, 
že obdržíme totéž množství, které bychom přímo z původního 
zdroje dostali. Tak spalováním uhlí lze jeho chemickou energii 
změniti v tepelnou, teplo dodává páře v parním kotli její napjetí, 
jímž koná mechanickou práci, projevujíc energii pohybu. Při tom 
stroj překonává tření, spotřebovaná práce způsobuje zahřátí. Kdyby 
stroj práci konal v uzavřeném prostoru, a zastavil se v původní 
poloze, bude se celkový výsledek jeviti jen teplem, a to, změříme-li 
je, jest totéž, jako kdybychom přímo uhlí pálili a jím zahřívali. 
Ale podobně můžeme parou hnáti dynamoelektrický stroj, tím 
rozněcovati elektrické světlo, neb prováděti chemické pochody, 
nebo konečně zas mechanickou práci, celková bilance bude jako 
v prvním případě. Ovšem práce, jíž při tom sužitkujeme, jest jen 


*) Nehledíme-tí ku metafysickým spekulacím, jež vskutku mimo půdu 
přírodopisu stály. 


sodná 


od šk ko C ng 


ar 37 ez áněšo a 8 S A 8 o n S B POJÍ jh oo bh 


zvý Si 


91 


nepatrný zlomek té, která se produkuje; ale ztráty existují jen pro 
prospěchy člověka, v přírodě jsou jen jinými projevy. 

Důležitý jest ještě rozdíl mezi energií aktuální a potentialní, 
»silou živou« a »napjetím“«. Zdvihnu-li kámen, konám práci a vydávám 
energii; ale kámen nabude tím nové polohy, a puštěn k zemi, může 
vykonati zrovna tak velikou práci, jakou jsme spotřebovali. Zrovna 
tak je energie obsažena v páře, která přeměnou ve vodu vydá 
tolik tepla, kolik bylo třeba, aby z vody vznikla. Podobným způ- 
sobem můžeme shromážditi energii chemickou na př. ve slouče- 
nině explosivní, elektrickou v leydenské láhvi neb akkumulatorech 
a td. Na první pohled záráží vystavování energie za substanci, 
ale praxé technická a sociální, oceňujíc práci, ba prodávajíc ji, 
ukáže nám, že jest to veličina dobřé měřitelná, a že nejsou to 
jen odvážné theorie, které ji konstituovaly. Zejména ve fysice 
energie záhy stala se důležitější než hmota, fysiologie ji ná- 
sledovala, a chemie i biologie (morfologická) také s ní musily 
počítati. 

A dualismus byl tu. Energii nebylo možno odstraniti, nebo 
ji vyložiti jako funkci hmoty; byla možná jen dvojí cesta z tohoto 
dualismu: buď hmotu a energii sloučiti ve vyšší jednotce, nebo 
popříti hmotu vůbec jako substanci. První řešení je Haeckelův 
monismus. Haeckel slučuje hmotu s energií Spinozovským pojmem 
substance: obě jsou jen dvě stránky téhož jsoucna. Ale spojení 
tak vlastně uskutečněno není: abychom s Kantem mluvili, v říši 
fainomen hmota a energie jsou od sebe vzdáleny, v říši noumen 
máme místo nich jediný pojem substance; a tento spojující člen 
nemůže právě ty dva druhy jevů spojiti, protože jest z jiného 
světa. Haeckel míní, že v každém faktu zkušenost nám podává 
hmotu i energii, neznáme prý energie bez hmoty. To jest pravda, 
ale jen tenkrát, když každému zjevu hmotu supponujeme. Světlo 
dle obyčejné theorie fysikální jest pohyb, t. j. energie atomů 
etherových t. j. hmoty; ale zkušenost nám nepovídá nic o etheru, 
a nikdo ho dosud na analytické váze nezvážil. K tomu prosvítá 
tímto monismem zakuklený materialismus, energie má býti přece 
vlastností hmoty. Druhá základní vada Haeckelovského monismu 
jest, že identifikuje bez odůvodnění a bližšího výkladu energii 
s myšlením a činností duševní vůbec. Dle toho, jak Haeckel sám 
uznává, musí duševní jevy na sobě tak kvantitativně záviseti, jako 
fysikální. Psychofysika prý to ukázala. To jest hrubý omyl; velká 
část psychologů pokládá mathematickou formulaci psychických 
zákonů za nemožnou, a Fechnerův »základní zákon psychofysický «, 
jehož se Haeckél dovolává, praví něco zcela jiného: dle něho 
intensita pocitu jest úměrná logarithmu intensity popudu, své pří- 
činy; ve fysice jest účinek úměrný přímo příčině. 

Obezřetněji a při tom mnohem radikálněji než Haeckel vede 
si Ostwald. Ptá se nejdříve: jak a odkud známe hmotu a energii? 


(rr ratan TT pop R 0 ee 
o RU O Z o o bc : Bašsko 


92 


Odpovědí, že naše vědění o nich pochází ze smyslů, přiznává se 
otevřeně k naivnímu realismu, i dochází úsudku, že přímo víme 
jen o energii; jet to název pro příčiny našich pocitů. Tak úplně 
odpovídají pocitům energie světelná, tepelná, mechanická (tlaku, 
napjetí). Hmotu o sobě nemohu pozorovati, ani si představiti: 
barva, světlost, váha, tuhost, všecko jsou energie, ba ani vyplňo- 
vání prostoru nepatří hmotě, zjevujíce se jen vydáním energií: 
pohybem pozorovaného předmětu neb pozorovatele, po případě 
světelným neb tepelným zářením. Hmota jest abstrakce, která 
vzniká ze zjevu odmyšlením jeho vlastností, energie jsou jen ob- 
jektivnější výrazy pro vlastnosti. Z těchto zásad vychází energetika 
Ostwaldova, a jest vskutku monistickou fysikou a chemií. Před 
materialismem a monismem Haeckelovým má tu přednost, že ne-, 
přejímá žádný princip odjinud, z metafysiky a jistě není »spíritu- 
alistickým« monismem, jak Haeckel myslí, identifikuje i tu mylně 
duševní jevy s energií. 

Jinou chybou jest stylisace zákona zachování energie, jejž 
Haeckel vyjadřuje s Clausiem větou, že souhrn vší energie ve 
světě je veličina stálá. V tom jest obsaženo tvrzení, že jest to ve- 
ličina konečná, a svět sám že jest konečný, jak Clausiova theorie 
o maximu entropie čili konečném vyčerpání vší aktuelní energie 
přijímá. Proti tomu polemisuje Haeckel prudce, ano otevřeně tvrdí, 
že svět jest nekonečný. Ona chybná stylisace jest konečně věc 
vedlejší, ale s důrazem sluší vytknouti, že jest to jen hlásání 
dogmatu, praví-li se, že svět jest nekonečný prostorně i časově, 
právě tak, jako dí-li se, že jest konečný. 


Můžeme říci určitě jen tolik, že svět se prostírá dále v čase 
i prostoru, než naše poznání dosud mohlo dojíti. Na druhé straně 
této Kantovské antinomie si vedl Haeckel už opatrněji: k otázce, 
skládá-li se svět z diskretních, nedělitelných atomů, nebo je- -li to 
kontinuum do nekonečna dělitelné, odpovídá tím, že uvádí sice 
atomistickou theorii jako všeobecně uznávanou, ale chýlí se raději 
ku hypothese pyknotické, dle které celý prostor je vyplněn pů- 
vodně jednotnou hmotou, která se v určitých bodech zhuštila 
v atomy hmoty, jinde zředila a jest tam etherem (theorie v po- 
slední. době J. G. Vogtem zastávaná). Existence etheru jest Hae- 
ckelovi od 12 let dokázaným faktem. Stíhá dokonce výsměchem 
»positivní exaktní fysiky«<, kteří mají o tom pochybnost. Pojem 
etheru jest vskutku odvozen takto: světlo, elektřina nedají se uvésti 
na pohyb važitelné hmoty; protože jsou všechny zjevy pohybem 
hmoty, jsou tyto pohybem hmoty nevažitelné, etheru. Střední věta, 
jak patrno, má cenu jen hypothetickou, a padá, jakmile mohu si 
mysliti nějakou jinou původní energii, než pohyb hmoty. 


- Zákony zachování hmoty a energie shrnuje Haeckel pod no- 
vým titulem zákona substance a identifikuje je se všeobecným záko- 


vá 
á 
3 
p 


2) 


P PA a O om ale sal pe ppr tep oogivěno. 


Pp Zo on apo vám 
VASEK E EA R 90090 


93 


nem kausalním. Můžeme však jednoduchou úvahou se poučiti, že 
zákon takto stanovený by nevyčerpával vší souvislosti v přírodě. 
Vedle síly jako příčiny dějů, již zveme energií, nutno rozeznávati 
i sílu jako vlastnost. Tak jest tíže vlastností těl, která padají 
k zemi, ale příčina pádu jest energie, která dána byla jim vy- 


zdvižením. 


Sklo se elektrisuje třením, vydáním energie; ale vlastností 
skla jest, že elektřinu podržuje. Vlastnost trvá na předmětu, a pů- 
sobí, že energie se projevuje v určité formě. Tráva jest zelená, ale 
tuto vlastnost pozorujeme jen, je-li osvětlena. Krystal vápence nebo 
křemene jest stále dvojlomný, ale projevuje tu vlastnost jen za 
působení energie světelné. Vůbec jest vlastnost je stálá schop- 
nost čili možnost. 


Pro vlastnosti neplatí »mechanická« kausalita, kde příčina 
rovná se účinku (je to jen jiný výraz pro zachování energie), a 
přece jest mezi nimi stálá, tedy příčinná souvislost: tak souvisejí 
fysikální vlastnosti krystalů -s vnějším tvarem, tento opět jest ve 
spojení s jejich chemickou konstitucí, tepelná i elektrická sou- 
vislost mají určité vztahy ku kovovému a nekovovému vidu prvků, 
v řadách organických sloučenin stoupá bod varu s určitým pří- 
růstkem v chemickém složení atd. Některé z těchto vztahů dají se 
dokonce mathematicky vyjádřiti, ale mechanická kausalita to není. 
Sem náležejí i procesy vybavení, kde nepatrný popud může způ- 
sobiti libovolně veliký účinek. Stisknutím tlačítka elektrického mů- 
žeme rozsvítiti množství elektrických lamp; tlak prstu působí jen do- 
tknutí dvou kovových plošek, mechanickou příčinou světla je energie 
dynamoelektrického stroje, ale souvislost mezi oběma ději jest zřejmá; 
zde předpokládá účelné zařízení člověka, jinde třeba předpokládati 
neznámé nám vlastnosti předmětů, mezi nimiž takové spojení exi- 
stuje. Tak jest to u přečetných zjevů organického života. Tyto 
vlastnosti jsou nový pojem, jejž by měla monistická filosofie s hmo- 
tou a materií sjednotiti. Haeckel jich úplně opominul, a bylo by 
mu jistě nemožno, odvoditi je z hmoty v pohybu, což na konec 
jeho substance jest; spíše by bylo možno je vysvětliti ze vztahů 
různých energií, které i hmotu, jak jsme seznali, námmohou nahraditi; 
pak by byla energie jediným principem, ale nutná tady mnohost 
energií by monismus takový silně zabarvovala pluralisticky. 

Z podaného právě rozboru vysvítá, že kosmologické základy 
Haeckelova monismu jsou nepřesné a neúplné; hlubší a moder- 
nější pochopení věd fysikálních by zajisté přispělo ku odstranění 
mnohých omylů, přes to však nemůže fysika naší doby poskytnouti 
jasných, určitých a nesporných pojmů o povaze anorganického 
světa. Pro system deduktivní filosofie by takovým přiznáním bylo 
vše ztraceno; induktivní filosofie, vyrůstající z exaktních věd, ne- 
musí se tu vzdávati. Vždyť ta nechce říci absolutní věčnou pravdu, 


94 


chce jen hledati souvislost světa. Kus této jest poznán v zákonu 
zachování hmoty a energie, ten úspěch pobízí ku bádání dalšímu. 


Kosmogenie a geogenie neposkytuje zvláštní filosofické zajíma- 
vosti. V první vykládá Haeckel Kant-L aplaceovu vůbec známou theorii 
o vzniku soustavy sluneční zhušťováním původní mlhoviny, jež 
platí i pro ostatní tělesa nebeská. V druhé již jasně vystupuje 
princip stálého vývoje proti náhlému, občasnému tvoření; moderní 
geologie následujíc Lyella vykládá, že processy na zemi dosud 
probíhající stačily ku vytvoření všech vrstev a tvarů kůry zemské, 
které jsme poznali a že nebylo třeba katastrof, jež povrch země 
vždy v chaos proměnily, než nová perioda země a organického 
tvorstva nastala, jak jmenovitě Cuvier učí v »theorii kataklysmů«. 


Za to část biologická a psychologická jest nejpoutavějším a 
nejcennějším oddílem Haeckelova díla. Tam vidíme zejména, jak 
pochopil Haeckel Darwinismus a spojil jej s naukami materiali- 
stické školy fysiologů německých a kolik vlastních myšlének při- 
činil k tomu základu. Bude snad někdo viděti nesamostatnost 
u Haeckela v tom, jak věrně se přidržuje Darwina; naopak možno 
v tom spatřovati rozvážné a hluboké pochopení celého problemu. 
Darwinova nauka má dvě stránky: jednak vykládá, že se organismy 
vyvinuly z několika jednoduchých forem, jednak objasňuje příčiny 
tohoto vývoje. První část, theorie evoluční, vývojová, descendenční 
neboli transformační byla již Lamarckem v jeho »Philosophie z00- 
logigue« úplně jasně vyložena, i navrhl pro ni Haeckel název 
Lamarckismus; druhá část, theorie přirozeného výběru čili selekční, 
neboli vlastní Darwinismus*) provedena byla teprve Darwinem, 
a Současně s ním, ale poněkud v jiném smyslu, Wallacem. Evo- 
lucionismu Darwin svými spisy vydobyl všeobecného uznání; hrstka 
vážných badatelů, kteří ho nepřijímají, nemůže uvésti dostatečných 
důvodů, aby v pochybnost uvedla jeho přívržence, a musí se skoro 
vždy dovolávati nadpřirozeného stvoření. Selekční theorie nebyla 
daleko tak ochotně přijata a i u následovníků Darwinových byla 
různými směry pěstěna, tak že jedni z nich, Neolamarckisté, berou 
za nejdůležitější, co druzí, Neodarwinisté zamítají, a naopak. La- 
marck vykládal jako příčiny vzniku nových forem přizpůsobení se 
vnějším podmínkám a zvláště užívání a neužívání organů; tyto 
»činitele Lamarckovské« Darwin přijímá, ač za podřízené prohla- 
šuje, a připojuje k nim přirozený výběr, jenž působí udržení se 
nejschopnějších individuí v boji o život. Wallace a pak ještě dů- 
razněji Weissmann prohlásili přirozený výběr za jediný princip 
vývojový. | 


*) Užívati názvu Lamarckismus a Darwinismus se tu nedoporučuje ; máť 
Lamarckova theorie i svou kausalní stránku, a Darwinismus může míti i širší 
význam Darwinových nauk vůbec. 


: 
: 
k 
k 


95 


Tento »Neodarwinismus« vyšel z tvrzení, že vlastnosti při- 
způsobením vnějším podminkám získané se nedědí, poněvadž znaky 
nabyté po vytvoření pohlavních buněk nemohou býti přeneseny 
na potomstvo. Předpokládá se tu patrně jako jistá theorie, že orga- 
nismus jest stát buněk, a ne jednotné individium, jehož všechny 
části jsou ve stálé závislosti. Dědičnost byla internována do buněk 
pohlavních. Aby měl přirozený výběr z čeho voliti, bylo nutno 
předpokládati neurčitou variaci potomstva týchž rodičů, a tím 
vlastně pohlavních buněk téhož organismu; tak otevřeno náhodě 
širé působení. Konečně ku vyložení dědičnosti sestavil Weissmann 
theorii o kontinuitě zárodečného plasmatu: část hmoty buněk po- 
hlavních utvoří celé tělo živočicha, část zůstane v organech roz- 
plozovacích a opět u potomstva způsobuje objevení se dědičných 
vlastností. Kdo zná historii zoologie, jistě s podivem shledá, že tato 
»moderní« přírodní filosofie nemálo se přibližuje staré »Einschach- 

$telungstheorie<, v osmnáctém století kvetší, dle níž na př. v ovariu 

naší pramatky Evy byly už uloženy zárodky celého lidstva. Ku 
vyložení záhad dědičnosti zvláště Weissmann zavádí nové pojmy 
»bioforů«<, »id<, »determinantů<, čiře problematických, nepřispivaje 
ku objasnění nijak tímto dosazením nových neznámých. 


Od »Neolamarckistů« liší se Haeckel jen tím, že klade větší 
důraz na působení přirozeného výběru než tito. Nemáme-li se ztrá- 
ceti v metafysických konstrukcích, musíme nutně za podklad .při- 
rozeného výběru přijmouti vlastnosti získané přizpůsobením vnějším 
vlivům. Že by tyto nemohly působiti na rozmnožovací buňky, lze 
vyvrátiti snadno i tomu, kdo za nutnou pokládá přímou materielní 
spojitost; vždyť výživou mění se sama hmota buněčná ve všech 
ústrojích tělesných, ba může býti převedéna z jednoho do druhého; 
není ostatně takového přelévání hmoty třeba, aby se přenesla 
vlastnost. O hlubokém zachycení sporné otázky »Lamarckovských 
činitelů« svědčí výborná slova, jež Haeckel napsal již v »Generelle 
Morphologie« (II. dil, str. 211): »Dle našeho mínění záleží klamné 
ponětí, které tomuto vlivu se z pravidla přičítá, především v tom, 
že se spatřuje v organismu úplně neb aspoň. většinou passivní 
bytost, kdežto vskutku tento zároveň aktivně se chová vůči všem 
vlivům«. Ostatně je to jako z duše mluveno — vitalistovi J. Můlle- 
rovi. Vskutku není Haeckel od vitalismu tak dalek, jak sám si 
myslí; tak na př. G. Wolff, který otevřeně proti materialistickému 
výkladu života a vývoje se ozval,*) za nejdůležitější větu svého 
-názoru 0 organismu vystavuje právě stálou aktivitu proti vnějším 
-© vlivům. 

Integrující části theorie dědičnosti a ústřední osou dalšího 
Haeckelova biologického a psychologického myšlení jest jím určitě 


č » Tři i pojednání původně v »Biologisches Centralblatt« uveřejněná, 
vydal r. 1898 v doplněném vydání »Beitráge zur Kritik der Darwin'schen Lehre«. 


96 


vytknutý základní zákon biogenetický; ontogenesis jest krátké a © 
rychlé opakování fylogenese.  Vytknuvše již svrchu smysl tohoto 
zákona, obrátíme se ke kritickému posouzení jeho. Mnozí říkají, 
že převedení ontogenie na fylogenii není vůbec kausalní výklad, 
nýbrž jen stanovení stálé souvislosti. Ukryta jest. tu výtka, že ta- 
kový zákon se nemůže sevšeobecňovati a obraceti, nýbrž platí jen 
pro poznané případy. Z té námitky páchne silně Hume, ale. pak 
třeba jen býti upřímným, a všechna kausalita je ta tam. Pro po- 
sitivismus přírodovědecký, jenž byl svrchu nastíněn, zákon bio- 
genetický jest tak postačitelným a příčinným vysvětlením, jako 
jsou na př. zákony fysikální. Od neodborníků se často potírá tento 
zákon fakty: u potomstva se vyskytují nové vlastnosti, které u předků 
nebyly. Takové námitky svědčí jen o nepochopení; Haeckel v po- 
zdějších spisech kladl důraz na to, že toto opakování stává se ná- 
sledkem přizpůsobení stále stručnějším, a že přistupují nové zjevy: 
ze základních vlastností organismu dědičnost působí opakování, 
palingenesi, přispůsobení novotvary, kainogenesi. *) Zákon tento 
jediné nám umožňuje sledovati historický vývoj organického tvorstva 
nazpět a vyložiti mnohé otázky ustrojení i individuelního vývoje 
dokonalejšího zvířectva, které jinak by byly nepochopitelny. Vy- 
nikajícím příkladem jest výklad vzniku smyslových ústrojů a nervové 
soustavy. 

Sledujeme-li vývoj tvorstva živého zpět, ocitneme se u pra- 
předků jeho, dle Haeckela bezjaderných kousků živé hmoty, moner. 
Stvoření jednotlivých živých bytostí nám vyvrátí vývojezpyt; 
stvoření druhů učinila zbytečným evoluční theorie; jest třeba stvo- 
ření pro první organismy? Haeckel ukazuje, že pro descendenční 
nauku stává se logickým postulatem vznik organismů z neústrojné 
hmoty, archigonie. Toto nutné doplnění descendence směrem ku 
počátku jevilo se většině exaktních badatelů postačitelným důvodem, 
aby Haeckela v zodpovídání tak principielní otázky se přidrželi. 
Haeckel sám dobře věděl, že pouhá logika a dogmatické tvrzení 
tu nepostačuje, a proto usiloval o to, sesiliti předpoklady svého 
výroku. Ukáže-li se, že poveha organismů není podstatně rozdílná 
od povahy říše neústrojné, že fysikalní zákony postačují na vy- 
světlení tu i onde, není příčiny vzpírati se jinak nad míru pro- 
spěšné hypothese prvoplození, 


Sem snesl všechny nástroje faktických znalostí a methodi- 
ckých postupů, jichž ve škole mechanistické fysiologie u Virchowa 
užívati se naučil. Aby vnější, geometrická shoda byla ozřejměna, 
podnikl těžkou práci »všeobecné promorfologie«. Druhým úkolem 
s přenese chemické složení organismů na látky anorganické. 


„ Haeckel piše chybně cenogenesis; latinisovaný tvar od xawoyévsag 
(uxivóg — nový) zní caenogenesis; Haeckclovo psaní značí vznikání na prázdno 
(nevóz). 


Že neobsahují rostliny a zvířata žádný prvek, který by nerostné 
přírodě scházel, bylo již od počátků chemie jisto. Jinak bylo se 
sloučeninami. Za mládí Haeckelova vyznívaly, zvláště mezi neche- 
miky, ještě ohlasy představ Liebigových, že »organické látky 
mohou býti vytvořeny jen v živém těle, i byla vydatným argu- 
mentem proti takovému vitalismu synthesa několika organických 
látek, zejména močoviny (již 1828 Wóhlerem provedená). Ted 
dovedeme z čistě nerostného materiálu vyrobiti úžasné množství 
organických látek, již i uhlohydráty si počínáme skládati, a čeká 
jen už řada materialistických biologů na hodinu, kdy chemik jim 
předloží uměle připravenou bílkovinu a dá jim tak do ruky živou 
hmotu. Chemikovi bude třeba nejspíše několika desitiletí analytické 
práce, aby nadmíru složitou konstituci látek bílkovitých poznal, 
pak nebude daleko ku synthetickému jejich připravení. 


Ale živá hmota tu pořád nebude. Neníť valná část bílkovin 
s aktivním tělem organickým ve větší spojitosti, než škrobová zrna 
do zásoby ukládaná, nebo anorganické soli, ve šťávách rozpuštěné. 
Ale kdyby se mám podařilo všecko ve zkoumavce a křivuli vy- 
robiti, co chemická analyse v buňce najíti může, kdybychom oné 
podivuhodné směsi rozmanitých látek, která sluje plasma, dali 
všechny ty struktury, které histologie pod drobnohledem objevila, 
bude živá hmota pořád ještě problém. Sestrojiti mrtvého člověka 
je snáze myslitelno, než upraviti živou bakterii. 


„Nyní neznáme vskutku žádného rozdílu podstatného mezi 
hmotou anorganickou a mrtvou hmotou organickou; všechny dů- 
kazy, kterými Haeckel stejnost obou tu dovozoval, a zvláště jeho 
»uhlíková theorie« i kolloidalní stav organických těl, kterým četné 
různosti čiře chemickým a fysikálním objasněním se vyrovnávají, 
mohou stále, až na několik specialních korrektur, jako platné a 
přesné býti uváděny. Ba vznik první bílkovinné hmoty, který 
Haeckelovi zdál se býti podstatnou částí archigonie, můžeme, zcela 
v jeho prospěch posunouti mezi zjevy anorganické. Pravda jest 
také, že děje v organismu živém nevymykají se ani zákonům 
fysikálním. 

Pokusy, které s náležitou přesností byly vykonány, ukázaly, 
že i pro živé tělo naprosto platí zákon zachování energie, a nebylo 
možno energii z něho získati v nějaké nové formě, fysice anorga- 
nické dosud neznámé, Po uvedení těchto fakt málo bude těch, 
kteří by Haeckelovi nepřisvědčili v tvrzení, že v organismu není 
nic jiného, než co fysika a chemie v mrtvé hmotě vypozorovaly, 
nebrání-li jiné snad nějaké dogma slyšeti řeč poznané skutečnosti. 
A přece v té logice jest chyba. Jsou dvě vlastnosti, jimiž princi- 
pielně se liší živé tvorstvo od mrtvého: výživa a dráždivost. Ty 
dva zjevy, které můžeme viděti už u nejnižšího prvoka, Amoeby, 
nepatrného kousku plasmatu, platí pro veškeré rostlinstvo i zví- 
Theodora Nováka Stati vybrané, 7 


98 


řectvo, a znamenají pro ně to, čemu u člověka říkáme život a duše. 
Kdyby. byl nějaký zvláštní element v organických bytostech, nebo 
nějaká zvláštní energie, mohli bychom tyto projevy na chemii 
a fysiku svésti —- není-li této ani onoho —- nutno pro tento nový 
zjev přijímati novou příčinu. Nemůže to ovšem býti žádná sub- 
stance, je to vlastnost, ona aktivita živé hmoty, čili životní síla, 
obdobná tíži, magnetismu, elektřině, barvě, lámavosti světelné, 
vůbec fysikálním silám ve smyslu vlastností. V tomto osvětlení 
vidíme, že počátek ústrojného žití přirozeně vyložiti se nedá; máme 
volbu mezi zázrakem stvoření a mysteriem praplození. Takovým 
stanovením vitalismu sbližuje se ovšem dvojí nepochopitelnost 
světa, předně hmotného, pak duševního těsně v jeden problém, 
jak Haeckel, kladně odpovídaje ku skepsi du Bois Reymondově*), 
se domnívá. Haeckel sám potírá vitalismus všude a důsledně: 
spatřujeť v něm nejnebezpečnějšího protivníka monismu. Má po- 
stavení dosti krušné, neboť celá řada vynikajících přírodopisců 
prohlásila, že v životních zjevech tkví přece něco zvláštního, a což 
jest mu nejtrapnější, i nejeden z bývalých hlavních zastanců bio- 
logického mechanismu. Hlásati vitalismus značí prý popírati bio- 
logii jako vědu, neboť vitalismus je teleologie, opak kausality, a bez 
kausalně mechanické spojitosti je věda nemyslitelna. — Než jest 
možno se rozhodnouti, nutna jest kritika na obě strany. Zhusta, 
zejména od theologů, pronáší se námitka, že účelnost v živé pří- 
rodě vskutku jest; jaké právo mají přírodopisci ji popírati a uzná- 
vati jen příčinnost? To jest výtka ryze neznalecká: popírati na př. 
účelné zařízení lidského oka nikdo se jistě neodvážil. Co jest 
vlastně účelnost? Každý účel předpokládá myslící bytost, tedy již 
tím příčinnost; účelnost v organismu není nic jiného, než přimě- 
řenost jednotlivého ústroje ku jeho výkonu. Výkon, konec konců 
podléhá však přímo zákonům příčinnosti. Není tu třeba než uká- 
zati, že tato činnost myslící bytosti jest buď domnělá, nebo že 
jest determinována jako všechny zjevy na světě, a účelnost se nám 
přemění na komplikovaný zjev příčinnosti. Komu jest účelnost 
jasnější než příčinnost, bude onu viděti všude — to je myšlení 
scholastické. Biologie si vzala za úkol účelnost, která vskutku jest, 


4.4 


vysvětliti příčinně, a vedena jsouc Darwinismem, provedla svůj úkol 


v přečetných případech šťastně; Haeckel sám abstraktně postup 
ten vyložil a konkretně na hojných příkladech provedl. — Škola 
Neodarwinistů dokonce přijala do svých základních vět, že všechny 
vlastnosti organišmu jsou mu prospěšny, neboť jen takové mohly 


*) Ve své proslavené řeči »O hranicích přírodovědeckého poznání« 
praví E. du Bois Reymond, že možná podstata hmotného i duševního světa 
je táž, odkrytím záhady jedné by byla rozřešena i druhá, »ale v povaze věcí 
leží, že ani v té příčině nenajdeme jasnosti, a všechno další mluvení o tom 
zůstane marno«. Rozvedením některých vývodů té řeči je přednáška »Sedm 
záhad světa« 1880. 


dř s ac 0 bb oh 


99 


- býti zachovány přirozeným výběrem; ač tím tvrzením nijak ne- 


ia 
13 
š 
bo 
. 
a 
£3 
1 
v 
5 
> 
ak 


F: 
$ 3 
c 
i 
4 

* 


ustupuje od mechanistického kausalismu, hlásá dogma všemohou- 
cnosti přirozeného výběru. Proti těmto biologům může se s úspě- 
chem obrátiti nauka Haeckelem původně proti protivníkům Dar- 
winismu ustavená, dysteleologie. Slovo to vypadá čiře nočticky, 
znamenajíc do slova bezůčelnost; pojednává ten oddíl vědy o ústro- 
jích bez výkonu, obyčejně zakrnělých, a někdy i organismu přímo 
škodlivých. Takovými jsou zakrnělá křídla četných ptáků a hmyzů, 
slepé oči většiny obyvatelů jeskyní a hlubin mořských, neplodné 
tyčinky a semenníky nejrůznějších rostlin; příkladem nebezpečného 
ústroje je červovitý přívěsek slepého střeva, jehož zánět bývá dosti 
častý a smrtonosný. Ostatně každý takový ústroj, který výkonu 
pozbyl během kmenového vývoje, jest nepřímo škodlivý organismu 
tím, že jest zbytečně živen. Tedy teleologie v přírodopisu živých 
bytostí není potřeba, a v extremní důslednosti jest nemožna. Proti 
Haeckelovi však sluší uvésti, že kausalita není totožna s mechanis- 
mem; mechanická kausalita, jak již podotčeno, vyžaduje, aby pří- 
čina byla rovna účinku, kausalita vůbec jen, aby každý účinek 
měl příčinu. Tuším ani ve fysice a chemii nelze vystačiti s me- 
chanismem, tím méně možno jest to v biologii. Chyba hlavní vězí 
u Haeckela vlastně v terminu; jak počne věcně uvažovati, zachází 
s »fysiologickými funkcemi dědění a přizpůsobení«, čirými to 
vlastnostmi organismů, zcela správně dle zákonů všeobecné kausa- 
lity. Vším právem tvrdí (Gen. Morph. VL, str. 6.), že z těchto dvou 
funkcí dá se jednotně celá organická morfologie vyvoditi. Možno 
ten problém ještě poněkud všeobecněji stylisovati. Základní vlast- 
nosti organismu jsou výživa a dráždivost. Výživa způsobuje vzrůst*) 
dráždivost řídí změny tvaru a výkonu vzhledem ku vnějším po- 
pudům. Na úkazy vzrůstu dá se uvésti i rozmnožování, spojení 
potomstva se obráží v dědičnosti vlastností. Ale vlastnosti samy 
mají za příčinu přizpůsobení; ba i výživa předpokládá dráždivost, 
která se jeví vybíráním potravy a přeměňováním jejím v tělo 
organismu, čili assimilací. Obě funkce, výživa i dráždivost, spolu- 
působí neustále, a není téměř možno jednu bez druhé si mysliti. 
Nyní nutno jest si mysliti, že různými vnějšími popudy povstávají 
v živé hmotě, původně stejnotvárné, různé změny, na mechanické 
podráždění odpovídá stahováním, na světelné snad chemicky a p., 
i uzříme, že tak mohou se vyvinouti počátky rozmanitých ústrojů. 


*) Někdy se mylně tvrdí, jak i Haeckel kdysi činil, že vzrůst krystallů 
je analogický vzrůstu organismů, »zvířecí krystallisaci«. Prý i vybírání mate- 
rialu tu ké uvádí se Reylův pokus, v němž z roztoku dusičnanu draselna- 
tého a síranu sodnatého vykrystalluje vždy ta z obou solí. jejíž al do 
roztoku hodíme. Ale potrava organismů je v podstatě chemicky jiná, než je- 
jich činnost (u rostlin dokonce neorganická); nikdo dosud neviděl, že by 
rostl krystall dusičnanu draselnatého z roztoku uhličitanu ammonatého a 
oo ny draselnatého, ač v něm jsou všechny jeho prvky, draslík, kyslík 
i dusík. 


„* 


100 


Jestliže ústroj stále týž úkol koná, na př. stahuje se, čije světlo, 
jest intensivněji drážděn, více se přizpůsobuje, stává se dokonalej- 
ším, i vzniká svalové vlákno, oko atd. 

Tento zvláštní způsob činnosti, čili specifická energie (nejen 
smyslová) není tedy původní, nýbrž nabytá a vývojem zdokona- 
lená; naopak původní musí býti rozdílnost popudů. Je-li vše pohyb 
atomů, vzrůstají obtíže vyložiti činnost různých ústrojů do neko- 
nečna. Že ani v konkretních případech u vysoce vyvinutých orgánů 
nelze princip specifické energie přísně bráti, ukazuje svalstvo obrat- 
lovců, jehož vlákna už ani buňkami zváti nelze; za normálních 
případů čije za ně nerv a způsobuje jejich smrštění, ale když 
otrávíme zakončení nervové na svalu, jest tento sám, ač v malé 
míře, schopen reagovati na dráždění elektrickým proudem, nepo- 
zbyl tedy posud všeobecné dráždivosti, veškerým živým bytostem 
vlastní. Dědičnost působí, že se u potomstva objevují dokonalé 
ústroje dříve, než jich může užívati; ale nelze popříti, že na toto 
zkrácení vývoje mělo vliv přizpůsobení. I mohli bychom sledujíce 
Haeckela ve všech jednotlivostech života organického viděti půso- 
bení těchto dvou funkcí, ale dostačí k ocenění jeho důmyslu, 
upozorníme-li jen, že z jejich součinnosti vyvodil, též i zdůvodnil 
»základní zákon biogenetický«. 

Nejdůležitější applikací této monistické biologie jest nauka 
o člověku. Je k tomu zajisté třeba již neobyčejné dogmatické za- 
tvrzelosti, aby bylo možno člověka vyjímati ze systemu živočiš- 
stva. Ještě však podivnější jest, že několika badatelům, kteří pro 
celé organické tvorstvo theorii vývojovou přijali, zdá se býti absurd- 
ním »původ člověka z opice«. Vyvrácení těch předsudků věnoval 
Haeckel vždy hlavní část svého úsilí, pokud vystupoval jako po- 
pularisator vědy. Ze srovnávací anatomie, vývojepisu a palaento- 
logie dokazuje i v posledním spise, že je člověk pravý obratlovec, 
typický ssavec, má všechny znaky řádu opic, a jest nejbližší pří- 
buzný anthropoidů čili veleopů (gibbon, orang, gorilla, Šimpanz). 
Jako vstříc přišel jeho theoretickým dedukcím o bezprostředním 
předku člověka nález onoho scházejícího členu E. Duboisem 1894. 
na Javě. Dosti neúplné zbytky dolní končetiny (stehenní kost) a 
lebky ukazují přece zřetelně na příbuzenské vztahy ku žijícím ve- 
leopům, zvláště ku gibbonu, ale blíží se ještě více kostře nejniž- 
ších plemen lidských. Nejvíce asi vážiti bude údaj, že obsah lebečný 
(tedy prostor mozkový) u žijících veleopů má asi 500 cm?, u Jav- 
ského pračlověka (Pithecanthropus erectus) asi 1000 cm?*) u člo- 


—věka asi 1500 cm“. Komu by se zdálo nepochopitelným, že by 


dva značně různé druhy živočišné mohly míti společného předka, 


*) Přesných čísel uváděti jest vůbec nemožno, neboť u jedné i téže 
lebky dva badatelé zpravidla udávají dosti různý obsah, což se může i při 
dvojím měření témuž pozorovateli státi. 


ová k dal dv lé 


a n bk 


m n my re E 


i 
„i 
jj 
£ 3 
H 
bj 
% 
: 


101 


nechť uváží, že zárodky všech ssavců asi v 6.——8. týdnu vývoje, 


; za stadií dřívějších dokonce zárodky všech obratlovců, jsou si 


k nerozeznání podobny. Rozlišení, které se stává v několika tý- 
dnech, mohlo se snad státi během statisíciletého vývoje? Je možno 
na konec říci, že i kdybychom měli úplnou řadu přechodních 
tvarů mezi člověkem a opicí, jest jen dokázána možnost vývoje, 
nikoli však, že člověk všemi těmi tvary prošel. Skepse tato jé 
popřením všeho vědeckého poznání proměny, neboť přesněji jsouc 
vyjádřena obrací se proti předpokladu, že pozorovaná věc trvá 
i mimo momenty, kdy ji pozorujeme. Předpokladu toho vzdáti se 
bylo by trochu riskantní: nejde ani tak o vědu; ale ráno vždycky 
bychom musili se přesvědčovati, mluvíme-li skutečně se svým 
bratrem, kterého jsme večer viděli, než jsme šli spat —- snad je 
to nově povstalá bytost, možná, že i my jsme právě nově povstali, 
vždyť ve spaní jsme o sobě nevěděli. Zásada vědeckého naivního 
realismu nás té skepse zbaví. 

Ano, tělesně člověk není nic jiného, než nejvýše vyvinutý 
člen jednoho řádu ssavců. Ale co s duší? Není nutno věřiti, že 
ta pomíjející dobu s tělem jest spoutána, existujíc před narozením 
i po smrti? To animalní tělo je beztoho podřízená, zkáze podro- 
bená a hříšná část, snad jednou i theologové je úplně vydají na 
pospas biologii; avšak s duší, kterou se liší člověk od zvířete, ti 
všeteční přírodopisci nemají práva se zabývati. Žádný jiný tvor 
tělesný nemyslí, jen člověk. U problemu myšlení zastavil se du Bois 
Reymond, tady řekl své Ignorabimus — sama přírodověda se po- 
kořila před nemožností. Haeckel kráčí statečně dále. A v principu 
zcela správně. Zde jest problem obtížný, ale zcela jistě řešitelný, 
jdeť o to, převésti vysoké a komplikované zjevy duševní činnosti 
lidské na primitivní záblesky čití u nejnižších organismů. Kdo ne- 
důvěřuje dosti fysiologii, potřebuje do ruky vzíti jakoukoli novější 
(ani ne moderní) rukověť psychologie, a uvidí, že duševní činnost 
nepočíná teprv myšlením, nýbrž že nerozlučitelným jejím oddílem 
jest smyslové pociťování, a to přece jistě jest děj fysiologický. Leč 
také u zvířat vidíme zjevy, které nutno jest postaviti v kategorii 
myšlení, —- odbýti inteligenci psa neb včely slovem pud jest buď 
povrchnost nebo mystika. Jakmile pojmeme pociťování v obor du- 
ševnosti, musíme uznati, že život a duše jsou nerozlučitelny. Ani 
rostlinám nelze upříti psychickou existenci; nevytýkáme-li nápadné 
přímo zjevy citlivosti citlivky a rostlin masožravých, které sledují 
prudké pohyby ústrojů, bylo u nejmnožších rostlin dokázáno, že 
pociťují tíži, světlo, rostouce (neb se i pohybujíce) v jejich směru 
neb proti němu. Úkol svůj vycítil Haeckel jistě dobře, ale methoda 
jeho má veliké vady, které pocházejí jistě z dogmatických před- 
pokladů. Supponuje totiž 1. že vícebuněčný organismus jest stát 
buněk, 2. že každá síla jest vázána na hmotu, 3. že duševní život 
jest síla, patrně ve smyslu fysikální veličiny energie. Důsledek 


102 


těchto praemis jest přirozeně ten, že duše se internuje do nervstva © 
a z jeho struktury, a když to nejde, z neznámého chemického - 


složení se vysvětluje pociťování a myšlení. Biologicky vystupuje 
hned patrná nedůslednost, neboť pak zvíře bez nervové soustavy 
(neb rostlina) jest celé oduševnělé, ostatní zvířata jen z části; a 
toto poslední tvrzení není pravdivé, neboť čijí vskutku i jiné buňky 
a ústroje, než nervstvo a smyslové orgány, třeba v menší míře. 


O tom, že duševnost není energie (ve fysikalním smyslu), pře- 
svědčíme se na témž příkladě, jímž Haeckel ukazuje, že podléhá 
zákonům biologickým. Splynutím vaječné buňky mateřské a sper- 
matozoa otcovského vzniká organismus potomka; jelikož tento jeví 
duševní vlastnosti svých rodičů, byly jejich nositeli zmíněné buňky 
pohlavní, dle moderních názorů dokonce jen jejich jádra. Nejdříve 
je nepochopitelno, jak tak nepatrné ústroje by mohly obsáhnouti 
onu celou energii; podruhé příčí se mechanické zákonitosti faktum, 
že duševní činnost rodičů se neumenšuje, a duševní činnost dí- 
těte dospěje přibližně stejné velikosti, jako jejich. — Při větším 
množství potomků by duševní energie se mohla přiměřeně zmnoho- 
násobiti. Vskutku jest duše vlastnost, podobně jako určitá orga- 
nisace tělesná, a stejně s touto podléhá kausalitě, nikoli však me- 
chanické. 


Otázka, je-li duševní činnost celého organismu výsledkem 
činnosti jednotlivých buněk, aneb je-li její jednota původní, jest 
u mechanistických biologů sporná. V individuelním vývoji celý 
organismus vzniká z jediné buňky, dle toho by tato jednota byla 
spíše původní; fylogenie, dle níž jednotlivé buňky prvních mnoho- 
buněčných bytostí byly celkem nezávislé vespolek, mluví spíše pro 


možnost druhou. Této zastává se i Haeckel, odvozuje z duše bu- 


něčné čili cytopsychy nejdříve duši kolonie buněčné, a odtud teprv 
duši pletivovou, platnou pro rostliny a zvířata bez nervové sou- 
stavy. Nejvyšším stupněm jest mu neuropsyche, duše nervová, 
vedle níž však trvají ještě jednotlivé duše buněčné. Duševní činnost 
potom Haeckel vykládá z ústrojů. Díváme-li se na duši jako na 
vlastnost a děj, nevyskytne se nám obtíž rozeznávati duši buněčnou 
a celkovou, neboť děj není svou povahou vázán na určitou sku- 
pinu hmoty. Přirozenější než stanovisko Haeckelovo bude, považu- 
jeme-li živou bytost se stránky tělesné i duševní za základní jednotku. 
Ač nelze duše vyložiti z nervů, neboť ty teprv. činností duševní 
se vytvořily, přece poznání přístupného účinku, orgánu, nás může 
poučiti o mnohých vlastnostech nepřístupné příčiny. Proto jest 
vskutku poučný fylogenetický vývoj smyslových a »myslicích« 
ústrojů, jak jej Haeckel vyličuje. Jediného momentu se zde do- 
tkneme, který ukazuje k neodlučitelnosti čití smyslového od my- 
šlení.  Cití jest vnímání vnějších podnětů, i jsou čidla ústroje po- 
vrchové. Předkem všech mnohobuněčných zvířat jest hypothetická 


bj 
4 

H 

bd 
bj 
ÉÁ 
bi 


: | gastraea. Jediná buňka protozoí se rozdělila, i povstala koule dutá 
- (blastula) uvnitř naplněná tekutinou. Na jednom místě se počala 


stěna vchlipovati, dutiny ubývalo (jako když míč silně stlačíme), 
a výsledek vchlipování byla nová koule, ale o dvojitých stěnách, 
opatřená otvorem, Ta nazvána Haeckelem gastraea, prvožaludek, 
podobní ji tvorové dosud žijí, a každý vyšší živočich se v ana- 
logický tvar, gastrulu vyvíjí z oplozené vaječné buňky.. Vnější 
vrstva buněk takové gastrey slouží ku čití (a pohybu), vnitřní ku 
výživě a množení. U vývojových stadií vyšších zvířat slují ty dvě 
vrstvy prvolupeny zárodečné; ve vnějším povstávají základy nervové 
soustavy. Také u ssavců a u člověka z vnějšího lupenu zárodečného 
se trubicovitě odčleňují základy mozku a míchy, a později teprv 
vývojem posunou se do nitra tělesného. Podporuje tu vývojezpyt 
snahu psychologie moderní, vyložiti tu počitek smyslový jako zá- 
kladní zjev psychický. Při tom nutno ovšem vědomí prohlásiti za 
stav duševní, který jest vlastní jen dokonalejším bytostem živým, 
asi jen těm, jež mají značně zcentralisovanou soustavu nervovou. 
To jest i mínění Haeckelovo; klamně mu byla podkládána hypo- 
thesa vědomí atomového. 


Vskutku hlásal Haeckel oduševněnost nejmenších částic bu- 
něčných (nikoli vědomou *), a později přiznal, že tato »duše« může 
se vztahovati i k atomům. Steiner, Haeckelův obhájce, nám dává 
na ruku, co tato atomová duše jest: přitahování a odpuzování. 
Nuže, chceme-li ty dva výrazy bráti do slova, jest docela možno 


-z přitažlivosti a odpudivosti atomů vyvoditi celý duševní život, 


třeba i lidský; neboť duši obdržíme na konec vždy z přírodních 
zjevů, když jsme ji tam dříve dali. Jeť přičítání skutečného při- 
tahování a odpuzování přírodním tělesům čirý anthropomorfismus; 
jisto jest jen, že se k sobě a od sebe pohybují, ale přitahování 
a odpuzování předpokládá už chtění pohybu. Jak fysika o těch 
silách mluví, není na nich nic duševního; ale spekulací se z nich 
hned stávají Empedoklovské gtAtx a věrzo<, láska a nenávist. 


Jaký jest vlastně poměr činnosti duševní +»fysiologické«, 
nedovede Haeckel dobře říci; asi paralelismus těla a duše vyznívá 
z jeho mínění, že souvisejí s fysicko-chemickou výměnou. látek. 
Mnoho asi nebude těch, jež by toto převedení duše na neznámé 
chemické změny nervstva upokojilo. (© poměru souzení, cítění a 
vůle ku představování nepraví Haeckel nic pozcruhodného; s dů- 
razem se vyslovuje proti svobodě vůle. Má za to, že tento pojem 
vznikl nesprávným oceňováním neobyčejného rozvoje vůle, de- 
terminované jako vše ostatní, u člověka. (Theoreticky vlastně nic 
nevede k pojmu svobody vůle, a jest pochybno, zda prakticky, 


* V řeči r. 1875. »Die Perigenesis der Plastidule oder die Wellen- 
zeugung der Lebenstheilchens, tištěné r. 1876. 


104 


tj. ethicky má její postulování takovou cenu, jak se tvrdívá; 
není-li vůle člověka determinována, nelze na ni vůbec působití, 
aní ne na vlastní vůli vlastním myšlením; před tímto zázrakem 
ve světě umlkne všechno vychování a všechna příčetnost: a tak 
zachraňují mravnost zastanci svobodné vůle. Biologické pojímání 
duše same sebcu vylučuje víru v individuelní nesmrtelnost duše, 
jež vzniká s tělem, řídí se týmiž zákony dědičnosti a přizpůsobení 
a smrtí jeho též pomíjí. Tento »thanatismus« je podstatnou částí 
náboženského názoru Haeckelova. 


Haeckel podává biologický hojný material poznatků ze »srov- 
návací«, »vývojezpytné« a »fyletické« psychologie. Při tom se však 
obrací proti introspektivní psychologii, která o sobě prý jest nej- 
důležitějším pramenem poznání jediné pro jevy vědomí, v ostat- 
ních oddílech psychologie jen podřízeným; vůbec jest psychologie 
jen větev biologie. Nad to činí současným psychologům výtku, 
že místo co by applikovali výsledky přírodních věd, dávají se slepě 
vésti schematy metafysických spekulací. Výtky Haeckelovy jsou 
tu dvojnásob neoprávněny. Předně moderní díla psychologická si 
vytýkají za přední úkol objasniti poměr duše a těla, a nezřídka 
prozrazují nemalé fysiologické znalosti svých autorů; metafysickým 
předpokladům se psychologie vybýbá nyní více než kdy jindy. 
Po druhé biologické methody nemohou býti nikde v psychologii 
hlavním pramenem poznání; přímo pozorovati duševní děje mů- 
žeme jen na sobě, že a jak čije jiný tvor, můžeme souditi jen 
analogicky z projevů; podobně i sdělovati si své počitky můžeme . 
jen s lidmi. Psychologie jest právě tak věda samostatná, jako 
biologie s fysiologií nejsou pouhou aplikací fysiky a chemie. 


Kam spěje na konec monistická filosofie? Sdílí osud všech 
filosofií. Jako Řekové počali přírodní filosofií ionských fysiků, Sc- 
kratem zavedeni byli ku člověku, a v mystice neoplatonické od- 
dali se náboženským představám, vede Haeckelova cesta z biologie 
přes anthropologii k theologii, se kterou úzce spíná se ethika. 
Svět jest jeden velkolepý system, vše v něm jest spjato jednotným 
zákonem, nikde není cizorodých porušení, a všechny konsonance 
i disonance jeho bytostí stíhajících se v neustálém chvatu i zápasu 
spojují se ve věčnou harmonii. Můžeme si mysliti úděl vznešenější pro 
bytost, která jest předmětem našeho nejvyššího uctívání, než že 
jest příčinou a podstatou celého kossnu, všudy přítomná, všechno 
působící, mimo níž není žádného bytí? Bůh pantheistický jest 
vskutku nejdokonalejší, nelpí na něm nic z lidských nedokona- 
losti. Tím vyniká panthěism nad všéchna positivní náboženství, 
kde bůh vždy více méně jest jen zdokonalený člověk. Ale všechna 
ta positivní náboženství měla lepší pochopení pro skutečné po- 
třeby člověka, než pantheism. Cirá rozumnost se uspokojí úplně 
esthetickou koncepcí neosobního, nejvšeobecnějšího boha; ale 


člověk citový a volní, jakými po přednostmi jsme, potřebuje 


- v bohu otce a přítele, jenž jest nám podoben, s námi cítí a nám 


může pomoci. Proto křesťanství ovládlo tolik duší, že bůh jeho 
stal se člověkem: ne nepochopitelné abstraktum Trojice, nýbrž 
skutečná osoba spasitele a velekněze Krista je základem víry ve 
vykoupení. Ne neurčitého, nepřístupného boha, nýbrž heroa po- 
třebujeme, jen ten může nám býti vůdcem a vzorem na temných 
a strmých cestách žití. Jistě lépe než biolog Haeckel pochopil 
smysl evolučního náboženství filosof Nietzsche, učiniv středem jeho 
ne boha, jenž jest, nýbrž nadčlověka, který má býti teprv zrozen. 


Haeckel útočí ve jménu vědeckého poznání a vyššího nábo- 
ženského na anthropocentrická, anthropomorfistická, anthropola- 
trická dogmata, vůbec na celý anthropismus. V mnohém má 
pravdu, ale celkem jest v omylu. Člověka nikdy nevypudíme 
z jeho myšlení, všechno naše poznání a konání, věda, umění i ná- 
boženství jest lidské: ze svého nitra pozorujeme svět, s sebou vše 
musíme srovnávati, a co nejvyššího dovedeme říci, jest zase jen 
naše abstrakce. A Haeckelovi též nezbývalo, když mluvil o kultu 
monistickém, než personifikovati nejvyšší idealy krásy, pravdy a 
dobra ve třech vznešených bohyních. Na Haeckelových výrocích 
o kultu monistickém viděti jest úplnou neosobnost a tím prázd- 
notu pantheismu; dostupuje téměř již hranic komičnosti, co praví 
o monistických církvích, a chrámech vědy, které nastoupí místo 
-nynějších kostelů, o oltáři hranic, — vše to je nepromyšlená utopie, 
-© neboť jen věčné dogma a osobní bůh mohou nábožensky býti 
| uctívány, nikoli však abstraktum a pomíjející pravda. Jen svatým 
se staví chrámy, profannímu stačí klenba nebes, dílna pracovní 
a rodinná chatrč.*) 


Plna omylů a neznalosti jest Haeckelova kritika náboženství, 
jmenovitě křesťanského. Křesťanství pokládá za nejchatrnější formu 
monotheismu, jež vlastně jest tritheismem, a s katolickým kultem 
Marianským tetratheismem. Nad ně staví vysoko  mohamedanism 
a zvláště buddhism. To jest konečně subjektivní rozhodování, při 
kterém každému čtenáři jistě připadne Lessingovo stanovisko 
v »Nathan der Weise<« — in abstracto, těžko říci, které vyznání 
bylo by nejlepší. Převrácené jsou představy Haeckelovy o histo- 


*) Bez přímých vztahů k Haeckelovi jest nábožensko-ethický monismus, 
který u nás šíří karlínský lékař dr. Bulowa německou knihou »Die Einheits- 
lehre (Monismus) als Religion« a stejnojmennou brožurou. Vyniká nad Hae- 
ckelův monismus církevnějším spojením svých přívrženců, ale i dokonale 
nelogickým dogmatismem svého vyznání víry, kde pantheistický bůh, ne- 
sirgpoeypet] zákon příčinnosti a svoboda vůle v jedné větě svorně k sobě 
se pojí. 

Agitační brožurka AX, Pelanta »Protiváha klerikalismu« před málo týdny 
vyšlá připíná výslovně k Haeckelovým vývodům. I její monismus jest nad 
míru naivní a dogmatický; jen proto, že u nás jako předešlý spis ukazuje 
jakousi populární specics monismu, nabývá zajímavosti. 


106 


rickém významu a vývoji křesťanství. Povrchnímu liberáloví před 
několika desítiletími stačilo řící »temný středověk« k odsouzení 
celého. tisíciletí dějinného vývoje; ale přírodozpytec měl by při 
nejmenším zůstati věren své evoluční theorii. Středověký názor 
světový byl úplně přiměřen stavu středověkého lidstva v Evropě, 
přiměřenější než jest kterákoli soustava filosofická nám, neboť 
tato nedovede nás sjednotiti a všechno naše myšlení nésti, jako 
to vykonal onen tak dlouhou dobu. A kdyby proti moderním 
názorům byly středověké sebe nedokonalejší, nebylo by možno 
je odsoutiti; byly takřka nutnými orgány ideálního organismu 
lidstva ve vývojovém stadiu, které nutně předcházelo myšlénkový 
život nynějška. Mnoho ze středověku žije stále i v nejmodernějších 
z nás a jest schopno života; že nejeden názor, nejednu instituci 
jsme odvrhli, když zbytečnou se stala, neznamená, že vůbec byla 
ničemna: zrovna tak živočišný organismus zbavuje se proměnou 
četných ústrojů, které pro dobu jeho larvového života byly uži- 
tečny, ano i nezbytny. Že věda ve středověku křesťanském byla 
potlačována, není pravda; církev sama šířila vzdělanost a měla 
učence, již všechno úsilí věnovali subtilným problémům theologicko- 
filosofickým; věda ve smyslu moderním pěstována nebyla, po- 
něvadž středověk neměl vůbec smyslu pro přesné shledávání fakt. 
a stanovení přirozené zákonitosti; vědecké poznání bylo všem 
lhostejno, neboť mysl se upírala k supranaturalismu a supranatu- 
ralism jen k theologickým a morálním záhadám. Teprv ku konci 
středověku filosofie přestala býti služkou theologie, a církev, která 
»druhou pravdu« z počátku trpěla, počala ji pronásledovati, když 
se samostatně hlásila k slovu. Ale ta perioda, zahájena nomina- 
lismem ve scholastice, je už rozkladem středověkého názoru svě- 
tového.*) Že by mohamedanism více vědě přál než křesťanství, 
jest také omyl; vědečtí badatelé a filosofičtí myslitelé byly ortho- 
doxním mohamedánům tak nebezpečnými kacíři, jako Galilei a 
Giordano Bruno katolické církvi. Zmatené představy o vývoji kře- 
stanské věrouky u inteligenta naší doby už ani nepřekvapují, ač 
tradování jich ve vážné populárně- -filosofické knize právem vyvolá 
u odborného znalce rozhořčení, ve kterém Loofs Haeckelovi 
všechnu vědeckou svědomitost upřel. Haeckel má příčinu ku hněvu 
na preláty a pastory současných církví křesťanských; ale nehezký 
stín vrhá na šediny vážného badatele, že nenávistí tou stihá kře- 
sťanství vůbec, a nešetří ani jasné postavy jejího zakladatele. 
A při tom se dopouští ještě neupřímnosti. Ví dobře, -že jen ni- 
čemné instituce právní bez citu a hlubšího pochopení člověka 
vtiskly znak hanby v čelo nemanželského dítěte, a přece on, jenž 
jako přírodozpytec nad ně má býti povznesen, chce snižovati 
osobnost Kristovu nesmyslnou povídačkou o dívce Mirjam, sve- 


*) Viz: Zr. Drtina: Myšlénková povaha středověku. 


dené římským setníkem Panderou, kterou dle nečistého talmud- 
ského pramene cituje po anglickém žurnalistovi Saladinovi velmi 
pochybné pověsti. *) 

Důležitého užití docházela evoluční theorie v ethice. Haeckel 
monistické mravouce věnuje zvláštní kapitolu. Něco zvláštního tu 
nepodává, a zdá se, že jest závislý podstatně na H. Spencerovi.**) 
Když jsme již dříve vytknuli ethickou cenu evolucionismu, stačí ně- 
kolika větami referovati. Poněvadž není žádného bytí posmrtného 
a žádných bytostí mimosvětných, jest mravní smysl života čistě 
pozemský. Egoismus v rovnováze Ss altruismem má říditi lidské 
konání, jsouť oba přírodní zákony, i altruismus podmíněný »soci- 
álními instinkty«. Lásku k bližnímu, pro kterou vynalezl Haeckel 
zbytečné jméno »zlaté pravidlo« (jako vůbec vymyslil dosti zby- 
tečných jmen), přejímá monistická morálka od křesťanství; odmítá 
však jeho pohrdání sebou, přírodou, rodinou a ženou. Ku podivu 
Haeckel na místě tom ani nezmiňuje se o základní ethické před- 
nosti mravnosti vývoje před mravností vykoupení. 


Svoje názory o umění vykládá Haeckel ve studiu o křesťan- 
ství, i míní, že evolucionistický monismus i v umění provede úplný 
převrat. Jest jisto, že příroda chová v sobě dosud neznámé před- 
lohy pro uměleckou tvorbu, Haeckel nejnověji plnými hrstmi roz- 
dává výběr ladných tvarů drobnohledné přírody mezi obecenstvo,***) 
ale nač teď celý jeho útok na křesťanské umění? Jde přec o umění 
nynějška, a tu nelze pozorovati nějakou patrnou převahu nábožen- 
ských látek, a tam, kde vzácná dila je za podklad berou, vždy 
mají svou velikost v tom, že jsou hluboce lidská. V literatuře svě- 
tové náboženský problém má význam jako jiné veliké problémy 
psychické a sociální, hudba právě během našeho věku úplně vy- 
manila se ze služby církve, z výtvarného umění sochařství nikdy 
nedovedlo býti dobře křesťanským, malba dokonce v přilnutí ku 
přírodě je dále, než kterýkoli obor lidské činnosti duševní; krajino- 
malba, jejímž Haeckel jest nadšeným ctitelem, právě v našich 
letech dokonalosti a vystižnosti svých výtvorů předstihuje ostatní 
větve tohoto rozsáhlého umění. © 


Haeckelovo mínění o státě (ostatně jen z jednotlivých zmínek 
vysvítající), není nikterak revoluční. © vědeckém stanovení ná- 
rodnosti, což přece pro biologa přímo lákavé jest thema, u něho 


+) Saladin (Stewart Ross) God and His Book. Spis jest nízkým slohem 
psaný útok na křesťanské pojímání bible, pln nesprávných a nesmyslných 
údajů. Německý překlad »Jehova's gesammelte Werke« zhrubuje ještě originál. 
Není pochopitelno, jak takovou knihu mohl si Haeckel zvoliti za hlavní svůj 
pramen pro počátky křesťanství. 

-8 Kde v biologii a psychologii jeví shodu se Spencerem, postačí 
přijmouti ku vysvětlení společné evoluční stanovisko; tam jest Haeckel asi 
samostatný. 

+) Kunstformen der Natur, 1899. 


108 


se nedočteme nic o jejím poměru ke státu, o vzniku politických 
útvarů. Stát jest Haeckelovi daný kulturní činitel, a sice nad jiné 
důležitý; jemu nenáleží starati se jen o osobní a majetkovou bez- 
pečnost občanů, nýbrž pečovati i o celý duševní vývoj. Na určitou 
formu vládní neklade Haeckel žádnou váhu. Praví doslovně: Zda 
monarchie nebo republika, zdali aristokratická či demokratická 
ústava, to jsou podřízené otázky proti této hlavní a základní: Má 
moderní a kulturní stát býti duchovní či světský; má býti řízen 
theokraticky nerozumnými články víry a klerikální libovůli neb. 
demokraticky rozumnými zákony a občanským právem? Kde mluví 
Haeckel proti nynějším poměrům politickým v Německu, vytýká 
vždy jen, že stát se dává v područí reakčních církví, kdežto ve 
prospěch jeho by bylo, sledovati zásady, které moderní věda sta- 
novila. O kulturu ve smyslu tom se má stát postarati důkladnou 
reformou školství. Ač nepraví to výslovně, Haeckelovy reformní 
návrhy týkají se jen středního a vysokého školství. Právě však 
v úsudku o obecném školství by bylo nutno určitě se vyjádřiti 
o nejbolavějším bodu, o vyučování náboženském. Pro nevyvinuté 
úsudky dětí šestiletých přece jistě není míněná »monistická mravo- 
uka« a »srovnávací nauka náboženská«, kterou škola má podávati, 
kdežto vlastní náboženské vyučování jest věc soukromá. Dle toho, 
co povídá Haeckel o nutnosti výběru z bible, tedy naší biblické 
dějepravy pro elementární vyučování (v protestantských zemích 
dává se dětem bible přímo do rukou), zdá se, že pro obecné 
školství Haeckel podávání positivního náboženství s odstraněním 
nepřístupné jeho metafysiky, připouští. Je-li možno na př. katoli- 
ckému knězi vykládati náboženství bez dogmatu Trojice, inkar- 
nace druhé božské osoby, transsubstanciace atd., zdá se býti velmi 
pochybno. Ale ani na našich nižších gymnasiích a jiných středních 
školách nedovolil by duševní vývoj žactva vědeckou ethiku a vě- 
„decké náboženství tradovati; snad ani učitelstvo k tomu by se ne- 
nalezlo, neboť víme, kolik dogmat se hlásá i z universitních stolic, 
které přec honosí se svobodou učení, — třeba také přírodově- 
deckých. Kdyby Haeckel chtěl i tady applikovati svůj základní 
zákon biogenetický, musil by vyučování positivnímu náboženství, 
jež fylogeneticky naší kultuře předchází, školám přímo navrhnouti. 
Mnoho pěkných a časových slov povídá Haeckel o směru vyučo- 
vání, jenž má více duševní činnost všestranně vyvinovati, než 
množstvím jednotlivostí paměť obtěžovati; přimlouvá se, aby do- 
savadní filologicko-starohumanistický směr ustoupil záhy moder- 
„nímu poznávání přírody a současné kultury, radí ku většímu pě- 
stování uměleckých dovedností (zvl. kreslení) a pěstování tělesných 
schopností.*) Vysoké školy mají za úkol podávati vědu v její 


*) Zcela podobný program mají někteří moderní paedagogové, tvrdíce, 
že »neohumanismus« vede ku soustředění učiva kolem mateřské řeči, historie 
a přírodních věd. 


109 


úplnosti a uváděti do vědecké práce; proto jest dostatečně vytknuta 
jich reforma požadavkem, aby veškeré vědy vycházely od poznatků 
přírodovědeckých a byly proniknuty duchem evolucionistickým; 
jak jmenovitě právnické nauky by veskrze byly tím přeměněny, 
netřeba vykládati nikomu, kdo zná nynější jejich stav. 

Evolutionistický monismus jest více než system filosofický. 
V jeho dosah náleží už řada různých filosofických systemů a uka- 
zuje nám, že jest v moderním myšlení mocný směr, tíhnoucí ku 
velikolepému úkolu, vybudovati nový názor světový, jenž by byl 
vědou, filosofii i náboženstvím zároveň. Jest dosti zřejmo, že dříve 
než takové dílo s úspěchem bude možno podniknouti, bude nutno 
každou jednotlivou věďu v tomto novém smyslu vzdělati; leč právě 
tato práce předpokládá, aby myslitel ji konající měl ve hrubých 
obrysech stále všeobecný, celkový úkol před sebou. Haeckel ve 
» Všeobecné morfologii« ujal se nového přepracování biologie, 
jehož výsledky v rámci celé »monistické filosofie« později znovu 
podal; právě tato biologická práce, jejíž výsledky z nemalého dilu 
jsou výborné a velecenné, bude míti své vynikající místo v dě- 
jinách synthetické filosofie. Četné nedostatky, ba nesprávnosti 
v jiných vědách ubírají ovšem knize tak širokých cílů, jako jsou 
»Weltráthsel«, na přesnosti, mnohé z nich mohly býti již použitím 
vhodnějších pramenů odstraněny; ale v celém souboru moderních 
věd se vyznati jest i pro badatele nejobsáhlejšího vzdělání a nej- 
pronikavějšího úsudku věcí téměř nemožnou.  Nesnáze vzrůstají 
i na jiných stranách; možno viděti naivní enthusiasmus Haeckelův, 
že na konci století a na sklonku své myslitelské činnosti vysílá 
pohled do dvacátého věku, v němž tuší století úplného vítězství 
monismu. Větší jest dílo, jehož se ujal, než sám mistr tuší; ne- 
sčetné jsou zástupy, které ani si neuvědomují, v jaké myšlénkové 
rozpory zavádí víra, kterou uznávají; málo dosud je těch, kteří cítí 
potřebu rozhodnouti se mezi starou a novou vírou. Nauka není 
ještě zralá, a ústa ani nejlepší části lidstva nejsou připravena pro 
ovoce nové chuti. Přece však Haeckelova konstrukce, přes nedo- 
statek filosofické kritiky a z něho plynoucí snahu po stanovení 
absolutní pravdy, jejímž výsledkem jsou dogmatické základy na 
jedné a fantastické vývody na druhé straně, nám ukazuje, co z pří- 
rodozpytu, moderní vědy faktů, nám vzroste, když upřímně a od- 
hodlaně do konce důsledky jeho se domyslí.*) 


*) Ku konci r, 1900. vyšla brožura H. Sc4mid/ta Der Kampf um die 
Weltráthsel, jež poskytuje jasný obraz bojovného ruchu, který poslední kniha 
Haeckelova v Německu vyvolala zároveň s pečlivým sestavením bibliografickým. 


2 


1 
G 


ee 


„Vyučování přírodopisné na gymnasiích. 


(Seminární práce paedagogická z r. 1901). 


'3 E mi snad dovoleno, v čele úvahy o vyučování přírodo- 

; pisném na gymnasiích vystihnouti význam poznatků biolo- 
gických, které jsou hlavním jeho předmětem, slovy předního 
zoologa současného, Oskara Hertwiga, jenž mluvě o vývoji biologie 
- V XIX. století na sjezdu německých přírodozpytců a lékařů, na- 
-vázal na řeč van ťHoffovu o pokrocích fysiky a chemie tímto 
způsobem: 


»Poznání přírody, mohu tuším tak tvrditi, jehož lidský dů- 
mysl i v biologickém sboru dosáhl, nezůstává ve všeobecném vě- 
deckém významu a dosahu pro vzdělanost lidstva za objevy a vy- 
nálezy věd fysikalně chemických. Neboť vhled do zapletených 
- zákonů přírodních, jimž organismy jako anorganická těla podlé- 
- haji, vhled v jejich stavbu, jich původ, jich životní děje, jich 
-vztahy mezi sebou a k celku přírodnímu, učí nás také svět živých 
bytostí podmaňovati vládě svého ducha, používati jich k svému 
prospěchu v nesčíslných směrech aneb se jim brániti hygienickými 
-- opatřeními, když proti nám jako nepřátelské moci povstávají. 
- Anebo, což jest ještě mnohem důležitější, biologie objasňuje nám 
naši vlastní lidskou bytost v tělesném i duševním ohledu, vede 
nás konečně k větší sebevládě, její pokroky mají vliv i na naše 
náboženské, mravní a socialní představy a probouzejí tím rovněž 
světohybné síly, které běh našeho žití neméně přetvořují, než 
technické ovládání neživé přírody fysikou a chemií.« 


Vrhněme malý pohled zpět v dějiny vědy, a uzříme, jak 
nynějšího významu svého přírodopis nabyl, a jak paedagogika 


| i z něho těžiti může a jest povinna. 


P Ještě v minulém století byl i učencům přírodopis »naturae 
- curiosa«, přírodopisci se zabývali zjevy neobyčejnými, exotickými, 
-a také v periodě, kterou charakterisuje proslulé jméno Linné-ovo, 


A soustředily se přírodovědecké snahy k tomu, aby všechny přírod- 


-miny podle vnějších, snadno poznatelných znaků v logické schema 
- umělého systemu uspořádaly. Ale práce půldruhého století učinila 
Theodora Nováka Stati vybrané, 8 


114 


z přírodopisu vědu vysoké hodnoty a velikého významu: teď popis © 


mineralů, rostlin a zvířat je pouhým prostředkem při shromažďo- 
vání a spracování výzkumného materialu, hlavním úkolem bádání 
jest nalézti souvislost jednak v přítomném, vzájemném pů- 
sobení tvorstva, jednak v historickém jeho vývoji. V systemu věd 
souvisí přírodopis s jedné strany s fysikou a chemií, s druhé 
stýká se s psychologií, sociologií a historií. Problemy přírodopisné 
jsou již značně komplikované, nesvádějí k mathematické schema- 
tičnosti v myšlení, s druhé strany však přírodopis, věda mladá, 
jest celkem prost scholastických a metafysicko-mythických tradic, 
jež naše filosofické, socialní a historické myšlení tak tíží. I jest 
přírodopis již methodou svou vhodným přípravným studiem k vě- 
dám psychickým. Historický vývoj vedl od přírodopisu Linnéova 
přes přírodopis Cuvierův k přírodopisu Darwinovu, který teď vy- 
plňuje zoologii i botaniku; ale ne každý zpytatel si uvědomuje, 
že vývojový přírodopis znamená docela nové pochopování orga- 
nických bytostí, ne jako tvarů, nýbrž jako řady dějů, a málo pro- 
niklo dosud přesvědčení, že všude a veskrz jest pochopovati ne 
činnost z ústroje, nýbrž ústroj z jeho činnosti. Primatu fysiologie 
nad anatomii se mnozí zoologové a botanikové úsilně vzpírají; 
snad proto, a pak ovšem právem, že fysiologie, jak u nás výtečně 
bylo vytknuto,*) nepostoupila dosud se stanoviska Cuvierova na 
stanovisko Darwinovo. Přírodopis se musí dříve státi v myslích 
učících z nauky o organismech naukou o životě celém a jeho 
jednotlivých projevech, aby mohl mocně působiti i na žactvo. 
Bohužel za studia universitního nelze si budoucím učitelům osvo- 
jiti takové pojímání biologie; a jsou toho příčiny několikeré. Jest 
„předně kvalifikace požadovaná příliš rozsáhlá, tak že vedlejší 
předměty, resp. druhý hlavní obor odvracejí od předního cile 
studia. Nesnáz tato jest těžko odstranitelna: neboť nevyžaduje 
pouhou reformu státní zkoušky, nýbrž reformu celé osnovy středo- 
školské. Přetížení jest patrno, srovnáme-li obor přírodopisu na př. 
se studiem filologickým; uvážíme-li, že v každém z odvětví pří- 
rodopisných jest rozsah vědecké práce světové asi takový, jako 
-v oboru některého jazyka, že však všechny tři při kvalifikaci 
jedinému jazyku na roveň se staví, nepodivíme se, že při přírodo- 
piscích vyučování středoškolského se ujímajících sotva v jediném 
oboru jest žádoucí znalosti vskutku dosaženo. I nebylo by divu, 
kdyby právě zástupci tohoto předmětu vyučovacího se vyznačo- 
vali neúplným odborným a nedostatečným všeobecným vzděláním. 

Věc druhá je nedostatek filosofické fakulty. Na ní se vykládá 
„přírodopis — hlavně ovšem jde tu o biologii — čiře morfolo- 
gicky, pro druhou, neméně důležitou polovinu jeho jest stolice 
pouze na medicinské fakultě, kam pro poučení u nás — pokud 


*) Mareš, v úvodě »Všeobecné fysiologie.« 
5 


: 


- zkušenost pisatele sahá — jen maličké procento posluchačů filo- 
- sofie se obrací. Příslušelo by fakultě filosofické, zástupkyni hlav- 
-ního úkolu university, podávání nauk theoretických, míti ve svém 
- středu zástupce vědy fysiologické, tím spíše, že ještě dosud poslu- 
- chačstvu ostatních fakult, praktických to a odborných škol, v jiných 


oborech sama theoretické základy podává. Nejvnitřnější však ne- 


i dostatek je odpor přírodopisců proti spřízněným vědám psychi- 


ckým, který sužuje jejich vědecký rozhled a odnímá jim pak jako 
učitelům velikou část vědecké i osobní působivosti. 

Hlavním úkolem gymnasia, ze kterého nevycházejí lidé k urči- 
tému povolání již připravení, nýbrž teprvé specielnímu studiu se 
oddávající, mělo by býti podati takovou zásobu vědomostí, a tak 
vychovati k vědeckému myšlení, aby jinochům neb dívkám je 
absolvovavším nebyl žádný obor vědy zcela cizí, aby každého se 
uchopiti mohli s úspěchem, a samostatně si vytvořiti mohli cel- 
kový názor světový. Povšechný ráz našich gymnasií je historický: 
podává se obraz kultury obou čelných národů antických, a žák 
má úkol, co dosud plodným jest dědictvím po Helladě a Romě, 
si osvojiti, z toho, co překonáno, associací kontrastu k moder- 
nímu názoru přijíti. Tak jistě by se nám jevilo gymnasium, kdyby 
počtu hodin předmětu věnovaných odpovídalo vždy jeho pro- 
niknutí a prohloubení. Není v této stati místo, ukazovati, jak da- 
leko od tohoto neohumanistického idealu je skutečnost a praxe; 
nechci ani ve prospěch přírodopisu dovozovati jeho nemožnost a 
potírati tak pěstování jazyků klassických, ale nemohu zapříti, že 
se mi zdá příliš těžkou úlohou pro gymnasijní mládež, nač 
ohromnou námahu doba několika století -— renaissance — vyna- 
ložila, ze starého názoru učiniti nový. Jeví-li se v čem pronikavě 
vliv věd přírodních na myšlení druhé polovice XIX. století, jest 
to jistě všechno ovládající názor evolucionistický. Záleží-li naše 
nočtická modernost v tom, že všechno si představujeme jako 
vývoj, proč nemá býti i mládež našich středních škol týmž smě- 
rem vyučována? S tou myšlénkou smíří se zajisté i nejupřímnější 
filolog, pokud jen jest moderní člověk, že nebude ukazovati svým 
žákům na antiku, jako dokonalý vzor i vrchol věd a umění, ráj 
ztracený, k němuž nikdy již nedospějeme, nýbrž že ji vylíčí jako 
fasi světa, zárodky mnohého, co v nás dosud žije, pouze vrchol 


| : jediné vlny v evoluční křivce. Že takový evolutionistický směr 


vyučovací by vyžadoval, aby více pozornosti věnovalo se též kul- 
turám poantickým, zvláště pak současné, než dosud se děje, jest 
samozřejmo. Taková by byla asi všeobecná reforma gymnasijního 
vyučování, kterou by přírodopisec ve shodě s celým filosofickým 
myšlením doby přítomné navrhoval. Ovšem oktroyovati nikomu jí 
nemůže, a nutno jest, aby tento postulat, ať již v ostatních před- 
mětech nikde se ho nedbá, ve svém vlastním oboru důsledně 
prováděl a, čeho jinde opomenuto, to nahraditi hleděl. 

g* 


1106 


Je to úloha hodně těžká: nejdřív má býti žák v ohromnou 
rozmanitost přírody uveden, seznámen s nejvšcobecnějšími a nej- 
hojnějšími zjevy; pak jest veliké množství přírodnin, ku kterým se 


znamenitý praktický interess nese, a kterým třeba proto specielní © 


pozornost věnovati; a konečně má učitel vyložiti konkretně 
Ev vd dv, ukázati úplnou spojitost celé přírody, vyložiti, že vše 
se děje dle nezměnných zákonů, předvésti v hlavních rysech 
celou vývojovou řadu tvorstva, a na konec postaviti člověka 
s duší, počátek nových intellektualních, moralních a socialních 
problemů. 


Pohlédneme-li na adaeguat vědy, která v myšlénkovém ruchu 
současném jedno z předních, ba vůdčích míst má, o níž pracují 
úsilně sta pracovníků, a jejíž výsledky celkový názor světový stále 
prohlubují a přerozsáhlého použití v nejrůznějších oborech praxe, 
v průmyslu, v denním životě, v lékařství docházejí, v rozvrhu učiva 
gymnasijního, zrovna ironicky krčí se před námi devět semestrů 
po dvou hodinách. A když pečlivěji prohlédneme tento rozvrh, 
seznáme ještě ve větší míře, že na přírodopis pohlíží se jako na 
předmět posledního řádu. Předně již roztržení každého odboru na 
dva kursy, od sebe dvou, neb i tříletní pausou oddělené má z pra- 
vidla následek, že na vyšším gymnasiu bývá nutno stavěti zase od 
základů, neboť to, co v nižších třídách probráno, skoro vesměs je 
zapomenuto. 

Při tom naprosto nedbáno požadavků, jež klassifikace 
věd klade i v paedagogice. Má-li býti přírodopis podán v celém 
svém dosahu pro světový názor, třeba jej už na gymnasiu pojí- 
mati netoliko jako vědu popisnou, nýbrž spatřovati v něm exaktní 
biologii, která pátrá po vztazích, zákonech a příčinách žití! A jako 
botanika a zoologie, tak i mineralogie zdánlivě jen o mrtvé hmotě 
jednající, měla by býti projednávána více geneticky, jako nauka 
o vzniku a změnách kůry zemské; pak ovšem umlčovaná geologie 
a petrografie, jistě tak důležité, ne-li důležitější než popis jednotlivých 
nerostů, vedly by hlavní slovo. Jakmile se vysloví postulat exaktního 
přírodopisu,*) není možno vyhnouti se jeho základům, které tkví 
bezprostředně v t. zv. přírodních vědách základních, fysice a chemii. 
Nechci obšírněji rozváděti, kolik znalostí z fysiky vyžaduje vysti- 
žení fysikalních vlastností nerostů, a zda k tomu postačí znalosti 
přinesené z nižšího gymnasia do kvinty. Hlavně chci vytknouti 
že průprava chemická, v prvním semestru tercie podávaná, je na- 
prosto nedostatečná. To již dobře osnovou vycítěno, že bez vědo- 
mostí z lučby k nerostopisu vůbec nelze přistoupiti, a vřazena 
proto již před první kurs mineralogický Hned tu máme otázku, 


*) Název sám není dosti přesný; ale držím se všeobecného usu, kde 
přírodopis značí obě vědy biologické, pak mineralogii s geologii, přírodní 
vědy mimo to zahrnují fysiku a chemii. 


- zda chemie v rozsahu, jak jest základem vyučování nerostopisného 
- ma nižším gymnasiu, stačí pro rozšířené stanovisko gymnasia vyš- 
- šihož A můžeme-li (v nejlepších případech konkretních) odpově- 
- děti kladně, nelze hned nic více akcentovati, než úplný nedostatek 
| vzdělání v chemii organické, již jako nutné průpravě k vědám 
- biologickým. Jak vůbec bez organické chemie je možno si učiniti 
-představu o nejdůležitějších funkcích fysiologických, o assimilaci 
- rostlinné, rozdílu mezi výživou samostatnou a parasitickou, o kva- 
©- šení a rozkladech, působených nízkými organismy, o trávení živo- 
- čišném a spojenými s tím vyměšovacími processy, o dýchání, vůbec 
o celé výměně látek a stavbě těla organického, jest mně hádankou. 
Chemie se vykládá, jak známo, vlastně jen na nižším gymnasiu, 
chemie organická vůbec nikdy. Podobně i rozmanité jiné úkazy fysi- 
ologické, hlavně fysiologie vzrůstu a pohybu, t. ř. tropismy a taktismy 
- by K'svému výkladu vyžadovaly aspoň takovou znalost fysikalních 
zákonů, jaká se traduje v septimě a oktávě, když už přírodopis pokládá 
se za v pánu zesnulý. Otázka vědecké průpravy souvisí bezpro- 
středně s otázkou myšlénkové zralosti. Již zmíněné právě feno- 
meny fysiologické, podobně i mnoho z theoretické morfologie, 
skoro celá anatomie jako nauka o buňce a pletivech, vystižení 
t. ř. rodozměny u nižších zvířat i rostlin i valná část embryologie 
by měly býti předkládány mládeži v myšlení již vyškolené, kom- 
plikovaných zjevů a výkladů se nelekající. Snad by mnohý uvedl, 


£ že i moralní vyzralosti jest třeba, mají-li se bez mravní urážky 


- vykládati poměry pohlavních orgánů a reprodukce. Nad to však 
-veliká váha a působnost přírodních věd záleží v jejich theoretických 
-© vývodech, a již z počátku jsem naznačil, že duch moderní přírodo- 
vědy, evolucionismus, jest duch současného pokrokového myšlení. 
I není pak pochyby, že gymnasium  evolucionismus  vykládati 
musí, chce-li býti vskutku živým článkem v řetěze kulturním, a že 
jej musí vykládati tam, odkud pochází. Pojetí boje o život, varia- 
bility, tvoření se druhů, celé fylogenie, základního biogenetického 
zákona — pojmů nyní už i v psychologii, historii a sociologii 
běžných — není jistě o nic snazší než na př. pochopení zákona 
gravitačního a výklad polarisace, a mělo by býti podáno v nej- 
vyšších třídách, navázáno na konkretní logiku a applikováno 
v psychologii. 

Smyslem přírodovědeckého vyučování na střední škole by 
byla po přednosti exaktní biologie v celém svém dosahu. Histo- 
ricky však jmenovitě na rakouských školách se částí přírodopisu 
stala mineralogie, a proto bude nutno též zásady pro vyučování 
přírodopisu anorganickému vyložiti. 

Dříve však ještě míním konkretně podati rozvrh učení přírodo- 
pisného u nás a přirovnati k němu disposici platnou pro dva 
přední kulturní státy evropské, Prusko a Francii. U nás připadá 
na nižším gymnasiu zoologii v I. a II. tř. po 6 měsících, botanice 


118 


po 4 měsících; v tercii, v druhém běhu, se vykládá mineralogie; 
pak opět v kvintě a sextě opačným postupem tytéž vědy se pro- 
bírají, jeden semestr mineralogie, jeden botaniky, dva zoologie. 
Všudy dány jsou přírodopisu jen dvě hodiny týdně; dvojstupňo- 
vitost jest velice patrna, a dle platných předpisů je rozdíl mezi 
vyšším a nižším stupněm podstatný jen ten, že v tomto má býti 
vyučování názorné, v onom systematické. Na gymnasiích pruských 
(devítitřídních) probírá se botanika a zoologie promiscue ve 4 nižších 
třídách, na to následuje (v Oberterzia) jeden běh somatologie a 
hygieny; mineralogie se neprobírá samostatně, nýbrž ve spojení 
s vyučováním fysikalně-chemickým ve vyšších třídách. Ve Francii 
ve třech třídách přípravných (division élémentaire) vykázáno jest 
po jedné hodině názornému vyučování; v oddílu II. (division de 
grammaire) jest rozdělení toto: jeden rok (classe de sixičme) z00- 
logie, na to (v classe de cinguičme) asi !/3 roku (do 1. ledna) 
geologie, 2/3 roku botanika, vždy 1 hodina týdně; v classe de gua- 
tričšme se přírodopisu neučí, rovněž ne v division supérieure classe 
de troisičkme; v classe de seconde je 12 hodin geologie za rok, 
v classe de rhétorigue opět nic, v classe de philosophie (nejvyšší) 
dvě hodiny týdně histoire naturelle, což jest anatomie a fysiologie 
rostlinná i zvířecí a 12 hodin (conférences) za rok o hygieně. 


Program pruský sluší považovati za horší než rakouský; nemá 
sice dvojstupňovitosti, ale trpí rozkouskovaností látky ještě více; 
zároveň omezuje přírodopis na nižší stupeň, čímž hlubší vniknutí 
v něj na střední škole stává se nemožným. Jediná přednost jeho 
jest samostatný běh somatologie. Programu francouzskému sluší 
vytknouti, že hodina jakéhokoli předmětu za týden jest nedosta- 
tečná, kdyby tu se měl applikovati vyučovací system u nás obvyklý, 
nevyložilo by se vůbec nic. Za to plného uznání zasluhuje důraz 
jejž klade francouzská osnova na geologii, proti níž mineralogie 
ustupuje v pozadí. Ale věcí nejznamenitější zdá se mi v nejvyšší 
třídě probíraná všeobecná biologie, k níž též velmi vhodně se pojí 
kurs hygienický. Tato biologie je desideratem v Prusku i Ra- 
kousku. Veskrz scházejí, vlastně úmyslně pominuty jsou výklady 
o dvojích předmětech: rozplozování a embryologii zvířecí, resp. 
lidské, a základní theorie biologické —— jedněm brání pruderie, 
druhým dogmatismus. 


Lze říci, že prozatím postačuje pro nižší gymnasium rozsah 
a úprava vyučování přírodopisného, jak jest, a spíše rozmnožení 
hodin týdenních, než rozmnožení semestrů vyučovacích by bylo 
žádoucí. Také cíl vyučovací jest tu správně vytknut. Nepokládám 
totiž dvojstupňovitost samu o sobě za zlo, naopak myslím, že se 
dá jí zcela zdravý smysl podložiti, a mohu se do jisté míry i za 
ni přimlouvati. Nemohu na tomto místě odůvodňovati, že vědu 
popularisovati značí naváděti k vědeckému myšlení. Tuším, že by 


S m m R 


119 


mělo býti vůbec jasno pro celou středoškolskou paedagogiku, že 
podávání pouhých vědeckých výsledků, třeba nejmodernějších, 
způsobem dogmatickým je pouhé hromadění učeného balastu, bez 
ceny nejen pro vytříbení myšlení a cítění, nýbrž zrovna tak pro 


„praktický život. Encyklopedie vědy nemá smyslu — k tomu jsou 


konversační lexikony —- methodu vědeckou ukázati, to je hlavní 
věc. Snad mi tu někdo vytkne přílišný formalismus, — ale me- 
thoda přírodních věd je právě proti všemu formalismu, vychází od 
fakt a postupuje přes fakta k vysvětlení fakt. Právě tak přinese 
si student už z gymnasia největší počet organicky spořádaných a 
tím zapomnění unikajících vědomostí, a na tomto základě může 
se bez pomoci cizí později vzdělati dále. Ale kdežto dogmatům 
naučí se na paměť už osmileté dítě, k osvojení methody vědecké 
je potřebí značné duševní dospělosti, evoluce je všude, ať je také 
v paedagogice. A proto myslím, že na nižším gymnasiu má se 
žák naučiti, jak dívati se na přírodu, býti uveden v rozmanitost 
její, pokud se bez velkého analysování jemu jeví; vyššímu gym- 
nasiu náleží proniknouti do celé stavby, poznati spojení a zákon- 
nost přírodních zjevů. Z tohoto zřetele ovšem na vyšším gymnasiu 
vyučování přírodopisné veskrz by bylo přetvořiti a do nejvyšších 
tříd jeho části položiti, které neméně nesnadné jsou než fysikalní 
nauky. Původcové »Organisačního nástinu«, Exner a Bonitz, za- 
jisté si již ten požadavek jasně uvědomili, položivše do posledního 
semestru gymnasijního studia tříhodinné vyučování geografii a fy- 
siologii rostlinstva a zvířectva, což v době té bylo (vedle anatomie) 
nejvyšším výsledkem biologie. Plán z 10. září 1855 přidal sice 
přírodopisu dvě hodiny v sextě, ale z nejvyšších tříd jej jako 
předmět inferiorní vyloučil. : 


K jasnějšímu vystižení idealních postulatů, k nimž by při 
možné reformě mělo býti přihlédnuto, načrtl jsem plán pro pří- 
rodopisné vyučování, jež by se podávalo ve všech třídách vyššího 
gymnasia. 


V. L sem. Mineralogie, petrografie. 
II. sem. Geologie všeobecná a historická. 


VI Li IL sem. Botanika systematická, morfologie a anatomie 
rostlin. 


VIL Zoologie systematická: I. sem. nižší zvířectvo, II. sem. čle- 
novci, obratlovci. 


VIII Srovnávací anatomie obratlovců, anatomie člověka; fysiologie 
rostlinná a zvířecí; nástin vývojepisu hlavně člověka; základy 
hygieny; theorie biologické. . 

Stačilo by pak, kdyby jen dvě hodiny týdně byly věnovány 
přírodopisu, vedle něhož by se paralelně vyučovalo fysice a chemii. 


120 


Proberu nyní postupně specielní úkoly jednotlivých disciplín: 

1. mineralogie s geologii, 2. systematické botaniky, 3. systema- 
tické zoologie, 4. všeobecné biologie ve spojení s anthropologií 
a hygienou. Cíl těchto odborů může ovšem odpovídati jen ideal- 
ním podmínkám, jaké jsem v utopickém plánu načrtl; vynasnažím 
se ukázati, pokud i v rámci nynější osnovy lze úspěchů dobýti. 
Mineralogie o sobě nepodává žádných všeobecných důsledků 

a poznatků; její všeobecné pojmy náležejí geometrii, fysice a 
chemii. Proto jest nesprávno, že v obou kursech se jí dostává 
samostatného semestru. Na nižším gymnasiu, kde se podává ma- 

terial poznatků, jest její místo vhodné; na vyšším zabírá je mnohem 
nutnější geologii. System mineralů nyní ukazuje čistou appli- 
kaci chemie; poněvač se vůbec nezakládá na evidentních znacích, 
nemůže na nižším gymnasiu vůbec býti probírán; tam by se do- 
poručovalo spíše sestavení k výskytu a praktickému významu 
přihlížející. Všeobecnou mineralogii tu probírati bylo by též zcela 
pochybeno; při jednotlivých mineralech lze uvésti nejdůležitější 
tvary (ale ne značky!) a něco málo z fysikálních vlastností, spíše 
více chemické charakteristiky, která po předchozím semestru 
chemie nečiní přílišných obtíží. Systematická mineralogie dosud 
i ve vědeckých knihách, universitních učebnicích a přednáškách 
má příliš Linnéovský ráz: popisuje, pokud možno s největší dů- 
kladností, hodně specií, a jednu skoro týmiž slovy jako druhou. 
Při tom o vzájemných vztazích genetických sotva bývá zmínka. 
Tato ubíjející methoda se nesmí prováděti na gymnasiích, mám 
za to, že na minerogenii by bylo položiti větší důraz. Úžasně in 
praxi protežována jest krystallografie, ač »Instrukce« spíše před 
ní varují, nevyžadujíce ani značek krystallografických. Jest zcela 
jisto, že žák, jenž o věci přemýšlí, pocítí spor, jenž jest mezi dů- 
razem kladeným na popis tvaru, a mezi formami nerostů, které 
ve velmi vzácných případech dosahují »dokonalosti modelu». Oddě- 
lené od systemu probírání jest na tomto stupni sice celkem 
správno, ale měly by býti jednotlivé soustavy krystallů charakte- 
risovány zároveň fysikalně (mechanickými a optickými vlastnostmi), 
a tu by teprve vysvitlo, že každý úlomek hmoty může morfolo- 
gicky býti naznačen. Když tyto znaky, zejména optické, se pro- 
bírají u jednotlivých mineralů, povstává dojem, jako by byly něco 
nahodilého. Jak teď se vyučuje, mnohý na př. myslí, že některé 
vápence se liší od všech jiných nerostů tím, že jsou dvojlomné. 
Chemických vlastnosti za to všeobecně probírati netřeba, neboť 
moderní system je právě jejich demonstrací. To všecko však 
nutno co nejvíce, na 2/2—3 měsíce směstnati, tedy pokud možno 
zredukovati, uvažujeme-li v mezích stávajícího plánu. Avšak kdyby 
i dva semestry na anorganografii byly určeny, nutno v jednom 
běhu s mineralogií vzíti petrografii. Nejdůležitější horniny v tercii 
se připojí k mineralům je skládajícím, což možno i v kvintě uči- 


niti; ale vhodnější jest spíše ve spojení s geologií je soustavně ji 
předvésti. Petrógrafie jest věda u nás nyní nedosti pěstovaná, a 
pro svou theoretickou důležitost a praktický interess by měla býti 


-více v gymnasijním vyučování respektována. Ve větší mnohem 


míře platí to o geologii. Přírodovědecká znalost země mezi vzdě- 
lanci u nás je nepatrná; geologie se na gymnasiích nevykládá, a 
-© geografie je zase předmět druhého řádu, na vyšším gymnasiu 
-vůbec není, na nižším vlastně jen v nejnižších dvou třídách se 
-© podává přírodní zeměpis, dále jen politický, který vlastně jest jen 
praktickou vědou. Šest hodin na konci běhu, jak se osnovou na- 
vrhuje, z geologie nestačí; nelze přestati jen na zjevech geologie 
dynamické, třeba také něco z geologie astronomické a geofysiky, 
ale především hodně jasného obrazu geologického vývoje země, 
tedy geologie historické, s prvním poučením o vyhynulých typech 
zvířectva a rostlinstva. To, co se z těchto poznatků mimochodem 
v jiném vyučování poví, jest naprosto nedostatečné. Proto geologii 
přísluší s petrografií právem polovina času věnovaného anorgano- 
grafii. Moment rozvoje duševních schopností, k němuž mineralogie 
skoro jen obtěžkáváním paměti přispívala, u geologie vstupuje 
velice do popředí; geologie líčí hlavně děje, jichž sledování velice 
tříbí intellekt; a zprávy, které s astronomií a palaeontologií po- 
dává o velikosti našeho světa v prostoře a čase, nejsou bezvý- 
znamnými faktory při vzniku moderních názorů světových, a mají . 
tím více méně i váhu morální. Pokud se methodiky vyučování týče, 
platí pro anorganografii jako pro celý přírodopis zásada názor- 
nosti. Thema to bylo již tolikrát propracováno, a jest již tak vše- 

- obecným majetkem, že všeobecně o něm mluviti pokládám za 
- zbytečné; jak v jednotlivých předmětech si vésti, nemohu v krátkém 
nástinu vyložiti, i přičiňuji jen několik poznámek v příčině obtíž- 
nějších oddílů. V mineralogii optické vlastnosti nerostů bývají 
docela abstraktně projednávány; tím stává se nemožným je po- 
chopiti, ale demonstrování jich bývá zhusta na našich ústavech 
neuskutečnitelno, poněvač se nedostává mineralogického mikro- 
skopu. Mikroskopické zkoumání je pro petrografii methodou nej- 
důležitější, a s oceněním této vědecké discipliny bude i přístroj 
onen pokládán za nezbytnou pomůcku vyučovací. Značná část 
pouček z geologie, jmenovitě dynamické, nemůže býti s úspěchem 
vyložena ve školní světnici, i odkázány jsou tyto do vycházek 
vědeckých. 

Zoologie a botanika na nižším gymnasiu mají za úkol se- 
známiti žáka s nejdůležitějšími typy zvířectva a rostlinstva. V každé 
povaha poznatků vede k jinému postupu. Kdežto hlavní pojmy 
zoologické systematiky jsou velmi jasny, ba popularní, jako třídy 
obratlovců, ano i řády ssavců, jest systematika rostlinná do té 
míry obtížná, že v prvním roce vyučovacím není vhodno k ní 
hlavní zřetel obraceti. Za to zoologie může býti podávána celkem 


postupem přirozeného systemu, pokud se tříd týče, od nejvyšších 
živočichů počínaje. Postup řádu zachovávati není nutno, ale na- 
prosto nevhodno by bylo jednotlivé řády rozkouskovati. Pokud 
zoologie probírána bývala v I. tř. i v létě, byl dosti účelný způsob, 
v prvním běhu probrati ssavce, v druhém hmyz, po případě ještě 
část nižšího zvířectva; v prvém běhu sekundy vykládán byl hlavně 
zbytek obratlovců. Méně vhodno jest však i nyní, kdy zoologii 
přiděleny dva kursy po šesti měsících podzimních a zimních, týž 
postup  zachovávati, neboť důvod pro probírání hmyzu v době, 
kdy lze jej sbírati, nemá teď místa. Snad i na nižším gymnasiu 
by mělo býti dbáno souměrnějšího pojednávání o jednotlivých 
třídách zvířecích; dá-li se ssavcům a hmyzu společně polovic ve vy- 
učovacího času, jest to poměrně příliš mnoho; bylo by snad nej- 
přiměřenější, polovici času věnovati obratlovcům, polovic ostatní 
fauně, obé po případě zcela ve sledu systemu přirozeného; i na 
tomto stupni třeba dojíti až k prvokům. U rostlinstva principem 
pořádku jest přirozený výskyt a přístupnost stavby; až v třídě 
druhé jest vhodno podati základy systemu; tam náleží také zmínka 
o rostlinách tajnosnubných; v souhlasu se zoologií v třídě této 
počíná používání drobnohledu. 


Pokud vím, není v učebnicích a tuším ani ve školní praxi 
dosti oceněn význam methody morfologických typů, a biologický 
zřetel zatlačen na druhé místo, do drobného tisku, což platí pro 
zoologii i botaniku. Za to se opakují jednotvárné, dle jednoho 
schematu sestavené popisy u zvířat a rostlin velice si blízkých. 
Biologické (vlastně oekologické) poznatky jsou na tomto stupní 
právě velmi cenným úvodem do pochopení významu a podstaty 
živého tvorstva, a proto správno jest právě od nich vycházeti. Jak 
methoda typů může býti použita i k vážným vědeckým kompen- 
diim, ukazuje skvěle francouzská rozsáhlá Zoologie concréte; u nás 
se ten způsob zdá býti snad i pro gymnasijní učebnici příliš po- 
pularní. Místo co by se popisovala gorilla, šimpanz, orangutan, 
magot, mořská kočka, pavian, vřešťan a malpa, stačilo by z celého 
řádu popsati jasně jediného zástupce, a ostatní seskupiti kolem 
něho. Většinou ovšem ne řády, nýbrž čeledi budou míti po typi- 
ckém zástupci, naopak u nižšího živočišstva a rostlinstva nutno 
vystačiti s jediným typem pro celou třídu. 


, , 


Pro vyučování biologické na gymnasiu vyšším jest nesnadno 
stanoviti normy, které by jen z daleka přihlížely k současnému 
stavu vědy a nepřesahovaly mezí dosud předmětu vyměřených. 
Dříve než k věcnému rozboru přistoupím, dotknu se důležité for- 
malní stránky. Jest to latinská nomenklatura vědecká. Přimlouvám 
se za to, aby na vyšším gymnasiu se důrazně od žactva požado- 
vala, v čemž asi theoretičtí pedagogové se mnou nesouhlasí, po- 
kládajíce ji za zbytečný balast. To nejsou prázdná slova, nýbrž 


označují dobře definované zjevy organické, a žáci se mají dověděti, 
že bez nich, výrazů to internationalních, sotva budou moci čísti 
české spisy, tím méně pak knihy v cizím jazyku psané, k nimž 
bohužel více než synové jiných národů musíme sahati. Nomenkla- 
tura v jazycích moderních se důsledně provésti nedá, vedouc 
k barbarismům, jichž nanejvýš vůči mrtvým řečem si dovolujeme. 

Botanika na vyšším gymnasiu vždy za jeden z hlavních úkolů 
má i bude míti uvedení v system. Výyložil jsem na jiném místě 
obšírně, že jediné přirozený system má býti ve škole podáván, a 
vyslovil jsem se přímo radikalně proti tradování Linné-ovy sou- 
stavy na kterémkoli stupni; třeba ještě zachytiti dvojí stránku 
systemu, specielní a všeobecnou. První myslím nejbližší příbuznost 
rostlin, která se zvláště vytýká zařazením jich v čeledi: jest patrno, 
že i v tom ohledu methoda typů, zároveň názorností vynikající, 
koná výtečné služby. K vytknutí příbuznosti ve velkém rozsahu 
nutná jest již tu znalost základních pojmů morfologických. Postup 
systemu přirozeného, od nejnižších rostlin počínaje, v celku za- 
chovati bude možno, a zajisté i radno. V pravidelném vyučování 
nemůže býti přihlíženo k podstatnému rozhojnění znalosti druhů 
rostlinných; jen čeledi důležité třeba proti nižšímu gymnasiu do- 
plniti. Jest tu totiž nový úkol, poznání rostlin tajnosnubných, o něž 
nižší stupeň sotva zavadil; v té věci jest praxe vyučovací naprosto 
nedostatečná, a system sám jest ostatně též novum: zopakování 
fanerogam, probrání kryptogam by byl dobře úkol na semestr. 
—. Ale vedle toho třeba jest současně se systematickou látkou 
podati též poznatky všeobecné botaniky. —— Vědecká morfologie 
rostlinná jest nauka homologisující části rostlinné, i jedná takřka 
o idealním rostlinném organismu; veškeré detailní popisování tvarů 
specialních jest vlastně jen nomenklatorická pomůcka k úplnému 
vypisování druhů, a nepatříc k podstatě vědecké morfologie, na 
gymnasiu, jehož úkolem není system odlišení druhových, jen pře- 
káží. Podstatou učení morfologického bude: hlavní pojmy útvarů 
rostlinných, kořen, osa a list, jich metamorfické homologie, zejména 
listová hodnota květních částí, větvení racemosní a  cymosní. 
Důraz, který dosud klade se na fyllotaxii, pro pochopení tak ne- 
snadnou, spočívá na starém mechanistickém názoru o přírodě, a 
beze škody vědění bude asi v brzku značně oslaben. V anatomii 
část cytologická potřebuje důkladné reformy: význam plasmatického 
obsahu nutno žactvu jasně vyložiti a obšírněji jeho změny, zvláště 
dělení, vylíčiti; naopak mohou býti značně omezeny dosavadní 
výklady o specielních modifikacích blány buněčné. V histologii 
zase nedostačuje stanovisko, dosud výhradně popisné; jak moderní 
vědecké výzkumy ukázaly, jsou kausalní vztahy mezi anatomickou 
strukturou a fysiologickou funkcí rostliny i částí jejích tak hluboké 
a zároveň evidentní, že jest v zájmu nejen vědeckého proniknutí, 
nýbrž již usnadnění učiva o pletivech zvláště dle úkonů jejich 


pojednati. Vhodně na místě tom se připojuje nauka o biologických 
typech rostlinných, rostlinách vodních, xerofytech etc. Pokud se 
týče doby, kterou nyní lze všeobecné botanice (i s fysiologií, o níž 
níže) věnovati, morfologie květu a plodu nevyžaduje zvláštních 
hodin, nýbrž probírá se v systematice; pro ostatní třeba reservo- 
vati 8 hodin, nikoli však úryvků vedle systematiky, nýbrž samo- 
statných. Způsob přednesu o nich je forma akademické Pře 
jíž zachová se kontinuita předmětu. 


Zoologie jest na našich gymnasiích čiře systematická, a to 
jen popisující. Zůstaňme zatím při systemu! Zásadně správný směr 
v něm jest srovnávací anatomie, se zřetelem k ontogenii a fylo- 
genii. Nyní k tomu všemu jest obrácen system vzhůru nohama. 

Člověkem se začíná patrně proto, aby na konci nedodržením 
učebního plánu anthropologie, čili jak teď se zve, somatologie ne- 
byla skrácena; že methodicky je to vhodno, popírám. Na tomto 
stupni nejde už jen o názor, nýbrž o pochopení, a pochopí se 
snáze úžasně komplikovaný organismus člověka než jediná buňka 
Protozoi? (S důrazem ovšem vytýkám, že jde tu o morfologii, ni- 
koli fysiologii.) Další důvod pro umístění člověka na konec sy- 
stemu jest postulat, s nímž ovšem osnova nepočítá: podání vývoje- 
pisu člověka a fylogenie jeho. Tato předchozí stadia nedají se vy- 
světliti bez znalosti nižších organismů. Důvod pro převrácený po- 
stup svrchu připomenutý ukazuje právě, že s časem zoologii teď 
přiděleným pořádně hospodařiti nelze. Také v praxi nižší polovice 
typů živočišných se probere snad rychleji než za měsíc; o proto- 
zoích sotva který gymnasista má jasné ponětí. Jestliže systematika 
počne od protozoí, což jediné jest vědecké, může příležitostně, a. 
přece při tom postupně přibrati základní pojmy cytologické, ana- 
tomické a vývojepisné, ze kterých leccos již. na nižším stupni bylo 
naznačeno: Protozoa vybízejí k poučení o buňce, u Coelenterat se 
vnucuje výklad základních pletiv, prvolupenu zárodečného, dutiny 
zažívací a tělesné, rodozměny, promorfologické symmetrie; červi 
poskytují výtečný material k ukázání architektury tělesné, vývoje 
svalstva; členovci zvou k srovnání nervové soustavy jich a obrat- 
lovců, vystižení vztahů organů vnímání k systemům ostatním 
v ohledu morfologickém; pláštěnci jsou naprosto nepochopitelni 
bez výkladu degenerace a homologie s obratlovci, a konečně obrat- 
lovci sami poskytují k výkladům všeobecným pole nejširší. 


Závěrek morfologického vyučování přírodopisného tvoří pak 
zcela logicky nauka o člověku, jenž není vzorem, dle něhož více 
méně nedokonale ostatní příroda je vytvořena, nýbrž konečný 
produkt a souhrn velké části jejího díla. Z názoru toho vycházeje 
mluvím o spojení srovnávací anatomie obratlovců s anatomii člo- 
věka, k níž ovšem ona hlavně tíhne. V této závěrečné stati pro- 
iednávala by se soustavně i cytologie a histologie, jež v úryvcích 


-za systematiky byly podány. Anatomii člověka by bylo podati 
- úplně a úměrně: kostra, pokud vím, bývá dosud nejpodrobněji 
-© popisována, též i ústroje zažívací; avšak svalstvo a nervstvo není 
ve svém významu a vztazích dosti jasně vytknuto. Nemíním, že by 
se měla memorovati jména svalů a nervů, naopak, ze skeletu mohlo by 
- se ještě několik jmen vynechat, ale ráz těch ústrojů má být vysvětlen 
tak, aby na tom fysiologické poznatky mohly býti budovány. — 

Úmyslně se vypouštějí z učiva gymnasijního výklady o pohlavních 
organech lidských. Všímněme si, že u nižších typů zvířectva ob- 
šírně se popisují, ba ještě u ptáků se o nich vykládá, ale gymna- 
sijní ssavci a člověk patrně jich už nemají. Snaha, vychovati na 
gymnasiu jinochy, kterým pohlavní život je něco neznámého, jest 
velmi patrná, a vím, že se někdy tomuto šlechetnému úsilí podaří 
vychovati psychické kieštěnce. Ten případ jest ovšem vzácný. Za 
to pravidelný jest účinek opačný. Celá naše společnost v té pří- 
čině žije jako středověká. © pohlavních věcech otevřeně mluviti 
je pohoršením, pohlavní perverse je každodenní zjev. Působením 
téže církve, která pohlaví ve středověku dráždila okovy askese 
k zuřivým výbuchům, také teď mládeži na školách se ukazuje 
v sexualních věcech něco tajemného, nedovoleného a proto jen 
k odhalení a k hříchu svádějícího. Ve škole se o nich nedovědí, 
ale poznají je přece, a to záhy a jen k své škodě. A zrovna tak 
jen v zájmu oné osudné moci zatajuje se mladým lidem process 
jejich původu, akt, jímž všechno žití na světě vzniká, nesmí jimi 


- býti poznán. Jdou pak do života, nevědí, odkud přišli a kam jdou 


— Bylo by snad se lépe slušelo, střízlivě vědecky uvažovati, a prostě 
prohlásiti, že úplné podání biologie žádá též úplnou znalost oněch 
dvou věcí; ale jde tu nejen o poznání samo, nýbrž i význam jeho 
výchovný. Poučení o vzniku života lidského znamená ohromně 
mnoho pro pochopení člověka celého; ve spojení s poznáním pů- 
vodu pokolení lidského je úhelným kamenem nejen intellektual- 
ního, nýbrž i mravního názoru světového. 

Další vážný úkol, na gymnasiu valně zanedbávaný, jest fy- 
siologie. Z fysiologie rostlinné se něco málo probéře při botanice. 
Nauka ta zasluhuje obsáhlejšího podání z nejednoho důvodu. — 
Předně jsou četné zjevy životní, rostlinám i živočichům společné, 
které od rostlinné fysiologie daleko snáze mohou býti pozorovány 
než od živočišné. Současně leží ohromné rozšíření základních před- 
stav přírodovědeckých v poznání, že obě ty říše v podstatě jsou 
si svými výkony velice blízké, že život jest jen jeden, ale že jest 
sám zase něco zcela osobitého proti jevům neživotným. Vedle 
toho jsou rostliny základem bytí všeho ostatního živého tvorstva, 
transformujíce energii sluneční a nerostné látky v hmoty, z nichž 
živočišstvo teprv své tělo budovati může. Z fysiologie nejnižšího 
rostlinstva víme, že i ničení a zkáza života jest jimi působena; 
mikroorganismy, které člověku pomáhají žíti, uvrhají jej též ve smrt. 


126 


Fysiologie živočišná, specielně lidská, měla by přirozeně býti 
integrující části studií, jež slovou humanistická; vskutku jest z nich 
vyloučena. Při »somatologii« se řekne o ústrojích, jen k čemu jsou; 
jak jednotlivý děj probíhá, o tom se nepraví. Jediné, o čem se 
trochu pojedná, jest oběh krve, ale hned na př. dýchání, zažívací 
činnost jsou tak povrchně odbyty, že vlastně při tom falešné 
pojmy se tradují; o činnosti svalové není ani zmínky. V hrozném 
stavu jest i fysiologie smyslových úkonů: přírodopisec jí nevykládá, 
na ucho a oko dojde ve fysice. Celý přírodopis, pokud není pod 
vlivy cizími, čpí mechanistickým názorem z éry du Bois Reymon- 
dovy, ale vrchol jeho jest možnost těchto dvou výkladů. Co může 
říci fysik o slyšení a vidění? Nic, pro něj ani neexistují, není-li 
sám fysiolog. Frappantní jest příklad tento: Fysik vyloží, že v oku, 
jako zvláštním přístroji optickém, vzniká převrácený obrázek spatřo- 
vaného předmětu. Buď sám vyřkne, nebo zajisté v mysli přemíta- 
jícího žáka vzbudí problem: Jak jest pak možno, že přece vidíme 
přímo? Zhusta ani professor psychologie v oktávě nedovede na tu 
otázku odpověděti. A tak se vede mládež na bludné cesty ve vědě, 
za falešnými záhadami. Problem onen pro fysiologii vůbec ne- 
existuje, v pociťujícím ústroji není žádný obrázek, nýbrž právě 
pocit, geometricky s obrazem nesrovnatelný. A zrovna tak výklad 
fysikův o barvách fysiologicky se nedá recipovati: onde jsou barvy 
vlny světelné určité délky, zde jsou to zase pocity. 


Hygienické vyučování má dle osnovy pojiti se k somatologii. 
Není mně vůbec pochopitelno, jak hygiena může obstáti bez 
fysiologického základu. Zdraví není přece nic jiného, než souhrn 
normálních funkcí veškerého organismu, a choroby, ať již podklad 
jich jest jakýkoli, aspoň se projeví vždy porušením pravidelných 
funkcí. Hygiena jest v podstatě praktickou applikací fysiologie. 
I musili bychom již z tohoto utilitaristního stanoviska postulovati 
fysiologii, neboť hygienické vyučování jest pro střední školy nejvýš 
potřebno. A to hygiena v hodně širokém rozsahu. Bude to: nejen 
návod k správné dietě životní v stravě i bytě, nýbrž i poučení 
o příčinách nejobyčejnějších chorob, vysvětlení vzniku nemocí 
nakažlivých, k němuž bakteriologické poznatky musí přinésti bo- 
tanika, výklad o důležitých chorobách dědičných, upozornění na 
degeneraci alkoholismem a jinými vleklými otravami, a nesmí býti 
také opomenuta hygiena pohlavní. Nebudu opakovati, co jsem řekl 
svrchu o neupřímnosti naší doby v sexualních věcech; připojím 
Jen, že varování a poučení je tu svrchovaně potřebí už brzo, vždyť 
smutných zjevů není jen plno u mladých mužů z gymnasia vy- 
šedších, nýbrž dosti už i u samé mládeže posud na ústavech jsoucí. 
K tomu ovšem nestačí hodina hygieny v jedné třídě, na to jest 
třeba, aby celý ústav v každé chvíli měl jen pravdu a upřímnost 
za úkol. 


Ontogenie přírodovědecká nám odpovídá otázku: »Odkud 
© jsme?« Třeba ještě doříci vše, a odvětiti i na záhadu: »Kam jdeme?« 
- To právě činí theorie biologické. Předem jsem již vysvětlil, proč 
-mají býti vykládány, zbývá mi říci ještě, jak. Doporučuji methodu 
- Darwinova »Původu druhů«. Již za vyučování systematického v zoo- 
- logii a botanice, ještě více však na vědeckých vycházkách naskýtá 
-se příležitost, ukázati na četné variety a přechody od druhů 
- k druhům. Celý výklad systematický, vědecky podaný, vede k po- 
- znání vzájemné podobnosti jednotlivých skupin, srovnávací ana- 
-© tomie nám naznačuje vyvození jedněch z druhých, a přibéřeme-li 
© k doplnění ještě formy fossilní, třeba jen na konec říci, že nejlépe 
si tuto podobnost a příbuznost představíme jako skutečný rodokmen — 
a první část evoluční theorie, o níž ve vědě není sporu a která 
má v sobě tolik jistoty, jako Newtonův zákon gravitační, jest 
předvedena. O tom, že postupnou variací vzniká jeden druh z ji- 
ného, jak v přítomné době, tak již od věků, jsme přesvědčeni; 
jaká jest její příčina, nevíme. Odvážil bych se ve škole ještě říci, 
že jistě vliv mají činitelé Lamarckovští, vnější podmínky, a zápas 
vzájemný, a že mnoho záleží též na vnitřní variabilitě organismu; 
ale do hypothes přírodní filosofie nejnovější uváděti žactvo bylo 
by jistě docela nevčasno. Přes to však veliký positivní výsledek 
vždy lze z nauky té těžiti: člověk jest posud nejdokonalejším 
článkem stoupajícího řetězu evolučního, jemu kyne stále vyšší 
a vznešenější dokonalost. Posledním slovem učitele přírodopisu 
k žactvu bude evoluční ethika. 


Botanická methodika na gymnasiích. 


(Seminární práce paedagogická z r. 1899.*) 


botanice platí ještě ve větší míře, než o přírodopise celém, 

že jest na gymnasiu Popelkou. Ještě na nižším gymnasiu dán 
ji vedle zoologie a mineralogie náležitý podíl tím, že (dle min. 
výnosu ze dne 24. května 1892 č. 11373) v primě a sekundě jí 
dáno po čtyřech měsících na konci školního roku, kdežto dříve 
na jediný, k tomu v kruté zimě počínající běh byla omezena. Ale 
na vyšším gymnasiu má zoologie dva semestry, botanika a minera- 
logie po jednom. Jak nyní se mineralogie probírá, a to zcela ve 
smyslu ministerských nařízení a instrukcí, t. j. jako popis mineralů, 
nanejvýš s šestihodinovou skizzou geologickou, za neobyčejné ex- 
tense krystallografie, nemá pro pochopení přírody a pro orientaci 
v četných praktických otázkách životních valné ceny. Jinak by 
ovšem bylo, kdyby se, zavedla vedle ní petrografie a geologie; 
ale takto nezaslouží takového počtu hodin jako botanika. Zoologie 
sama v sobě má látku ohromně rozsáhlou, a při pořizování učeb- 
ního plánu pomýšleno (jednostranně jako v celé úpravě přírodo- 
pisu) jistě jen na systematiku: když srovnáme soustavu živočišnou 
a rostlinnou, uznáme za vhodné zoologické systematice věnovati 
dvakrát tolik času jako botanické. Ale což všeobecná biologie? 
Kde ta se probírá? Jindy se na to snad mohlo odpověděti: 
nikde; ale teď již do učebních knih něco z ní jest pojato, a od- 
pověď zní: v botanice. Později dolíčím, že právě pro mnohé její 
poznatky je botanika vskutku podkladem daleko vhodnějším než 
zoologie; ale prozatím konstatuji jen faktum, že zoologie na našich 
gymnasiích jest jen a jen system, a že botanika všeobecná in praxi 
vskutku se probírá. Ale kdy se má probírati nauka o buňce, ple- 
tivech, vůbec celá anatomie, morfologie a fysiologie rostlinná ? 
Vidíme, že na to je třeba také delší doby, že na to nestačí, sit 
venia verbo, zkradené čtvrthodiny mezi probíráním rostlin tajno- 


*) Podáváme v této seminární práci paedagogické pouze onu vnitřně 
úplně samostatnou a uzavřenou část, kterou Theodor Novák nepřejal do po- 
zdější práce paedagogické »Vyučování přírodopisné na gymnasiich« výše 
otištěné. Tu byly přejaty a opakovány hlavně úvodní úvahy všeobecné. 


ja 


3 E -nubných (jak tomu radí instrukce od 26. května 1884 platné), a 
- dle toho bylo by žádoucno botanice věnovati tolik, jako zoologii. 


M Štěstí jestě, že professor oblečený do této svěrací kazajky 
- nepatrného počtu hodin vyučovacích a svázaný všelijakýt mi šňůrami 
- instrukcí o rozsahu a způsobu vyučování, má dvě věci na své 
- straně: názornost předmětu a přirozený zájem žactva. Jednotlivec 


: nemůže jistě předělati rozvrh pro gymnasia celého Rakouska 
: platný; ale tolik úcty k sobě a uvědomění paedagogického má 


míti, aby se neřídil při výkladu všelijakými nevhodnými předpisy 
a nařízeními, nýbrž důležitosti jednotlivých oddílů a vychovatelským 
taktem; a již vlastní jeho úspěch ve vyučování, tím více pak 
prospěch žactva jej vede k tomu, aby názornost předmětu a jeho 
zajímavost co nejvíce stupňoval. 


Pozoruji již na dětech velikou vnímavost jak pro živočišstvo, 
tak i pro říši rostlinnou, která sice nehybná jsouc tak pozornost 
nevábí, ale za to pořád nás obklopuje a dobrou polovinu životních 
prostředků nám poskytuje. 

Na gymnasium již jsem si přinesl interess pro přírodopis, 
a měl jsem štěstí, že můj professor přírodopisu v žácích dovedl 


= buditi lásku a chuť ku nabývání odborných znalostí, ba dokonce 


nám v praktických cvičeních průpravu podával k samostatné vě- 
decké práci. Viděl jsem sám na sobě, co znamená osoba učitelova 
při učbě přírodopisné, a mohu tyto úspěchy tím více přičísti 
svému učiteli, a jako osvědčenou jeho methodu uvésti, an jsem 


© několikráte pozoroval, jak professor své žáky sám od přírodopisu 


3 odvrátil. 


Pro přítomnost nezbývá než smířiti se s dvojstupňovitostí 
gymnasijního učení botanice. 


I myslím, že na nižším gymnasiu má se žák naučiti, jak dí- 


© vatí se na přírodu, má býti uveden v rozmanitost její, pokud se 


bez velikého analysování jemu jeví; vyššímu gymnasiu náleží pro- 


© niknouti do celé stavby, poznati spojení a zákonnost přírodních 
= zjevů. Řekněme to konkretně v botanice: na nižším gymnasiu 


nechť pozná student všechny význačnější a důležitější zástupce 
domácí květeny, a některé zvláště pozoruhodné zjevy cizozemské; 
pro vyšší stupeň patří systematický nákres ve smyslu fylogenie, 
osvětlení základů rostlinné geografie, celá všeobecná morfologie, 
anatomie a fysiologie, a úvod do theorií vývoje tvorstva. Když 


i takový obsah podložíme dvojstupňovitosti, pozbývá hlavní své 


vady, že totiž jedna věc se dvakrát probírá, a ukáže se jako do- 
cela rozumný postup. 


Nižší gymnasium nemá dle toho býti ničím samostatným, 
v sobě ukončeným, nýbrž průpravou pro gymnasium vyšší. Co 


i jest mu přiděleno, vypadá tuze málo proti gymnasiu vyššímu, ale 


Theodora Nováka Stati vybrané. i 9 


130 


je toho dost pro určených 8 měsíců. Když vypustíme. všechny 
svátky a jiné možné dni prázdna, značí to asi 50 hodin. A za 
hodinu probrati lze na nejvýše dvě typické rostliny; když vpo- 
čteme sem asi 10 rostlin tajnosnubných a snad tolikéž cizích, 
jest právě tu stanovena nejmenší míra pro poznání vyšší domácí 
květeny. Toto omezení látky nutně vyplývá z jediné přiměřené 
methody vyučovací; je už skoro k omrzení stálé akcentování ná- 
zorného vyučování, které jistě zcela po právu i instrukce tak do 
popředí staví. V prvních hodinách professor přinesenou rostlinu, 
kterou mezi žáky rozdá, popisuje sám, a z počátku se musí ome- 
ziti jen na hlavní znaky, všech specielností se vzdaluje; na žácích 
jest, aby tento popis, svůj exemplář v ruce majíce, opakovali. 
Později možno již i neznámou rostlinu k popisu předložiti, žákův 
výklad opravovati a doplňovati. S popisem rostliny, který sám 
o sobě dost suchý bývá, druží se zmínka o jejím nalezišti, vylí- 
čení jejích biologických poměrů (jako zúrodňování hmyzem neb 
větrem, rozmanité pohyby a p.), a velmi zhusta, protože vhodno 
bývá voliti rostliny kulturní, také vytknutí jejiho užitku. Otázka, 
které rostliny vybrati, nedá se všeobecně zodpověděti.  Nesnáz, 
že botanické vyučování počínalo v únoru, kdy žádná rostlina do- 
mácí z přírody není přístupna, vyjma methodicky docela ne- 
vhodné tajnosnubné, jest poslední již zmíněnou změnou rozvrhu 
učebního odstraněna; koncem března již nebývá nouze o vhodný. 
material. Myslím, že na nižším gymnasiu, zvláště v prvním školním 
roce jest dáti výhost veškerému systematickému postupu a hleděti 
naopak ku střídání hodně rozmanitých tvarů rostlinných. Jsouť 
principy přirozené soustavy rostlinné daleko méně přístupny než 
systematika obratlovců, ba třeba i členovců, která v téže třídě se 
probírá, a vyžadují už jakousi vědeckou znalost rostlin, jež dle 
nich se řadí. Kniha školní nemůže býti učiteli normou žádným 
způsobem, a po mém soudu jest i pro žactvo celkem zbytečna. 
Professor nemůže vždy vybírati za vzory rostliny v knize obšírněji 
popisované [nepřipouštějíť to zhusta místní floristické poměry|, 
a pak žáci si zhusta myslí, že nepotřebují dávati pozor na po- 
zvolný výklad, ve všem se vážící na předkládaný objekt, a že se 
raději na paměť naučí hotovému popisu: sklonnost k mechani- 
ckému učení je zvláště u méně nadaných žáků velmi rozšířena. 
Vůbec pak je naprosto nevhodné slov knihy při výkladu se držeti 
nebo dokonce nějaké popisy z učebnice k naučení bez předcho- 
zího ústního projednání a demonstrování ukládati. Jsem přesvědčen, © 
že přílišné dbání knihy zmenšuje úctu k osobě professora, jehož 
výklad vedle pozorování přírodnin má býti přece věcí hlavní. 
A stavím se zcela vědomě proti zásadě, nyní stále a officielně 
hlásané, že student gymnasijní nemá si mezi výkladem nic zna- . 
menati, to že prý je vhodno jen pro universitní přednášky a vy- 
vinuje nevčasnou psavost. Právě k,tomu jest vésti mládež, aby si 


pět 


dovedla vše důležité poznamenati, tím se odvrátí od způsobu, 
který pořád více se vzmáhá u našich vzdělanců, uváděti doslovně 
celé serie cizích dlouhých výroků, místo co by podstatnou my- 
šlénku vybrali. Na počátku je nutno říci, co psáti a co ne; záhy 
se takt posuzovací vytříbí. Ostatně v přírodopisu vůbec, ale v bo- 
tanice zvláště mnoho se žáci nenapíší; pokud se rozebírá rostlina, 
jest pozornost na ni poutána, a nutným doplněním a shrnutím 
výkladu jest, aby professor dle přirozeného objektu na tabuli 
schematicky poměry květu i vegetativního složení nakreslil; ba 
bývá také s prospěchem, celý habituelní obrázek  načrtnouti. 
Tento nárys, jejž si žactvo do svých poznámek zanese, zároveň 
s připojeným označením rostlinných ústrojů stačí skoro vždy na 
registrování veškerých výkladů. Kreslení na tabuli je tím důleži- 
tější, že ve školních knihách, ba i v obrazových dílech, která pro 
tento stupeň jsou vhodna, máme skoro samé obrazy celé rostliny, 
třeba velmi pečlivě, ano i umělecky provedené, ale pro své nuance 
více kreslířské zanedbávající vědecky důležité momenty morfo- 
logické. V příčině flory domácí jest nedostatku úplného obrazového 
dila, jejž jsme dosud pociťovali, konec učiněn zahájeným právě 
vydáváním Polívkovy »Názorné květeny zemí koruny České.« 
Atlasy botanické a sbírky vývěsných tabulí botanických, jichž vy- 
dána hojnost, dílem ve značně dokonalé úpravě a spořádání, hodí 
se výborně ku sesílení a novému vybavení představ, výkladem 
přírodopisným získaných; ale použití jich místo přirozeného, ži- 
vého materialu demonstračního jest přípustno jen u rostlin cizích, 
jež in natura opatřiti jest velmi obtížno. Vedle toho jsou některé 
obtížnější případy, jako složení květu trav, vstavačovitých, kdež 
i nejopatrněji volené příklady z přírody jsou příliš drobné a proto 
nenázorné, a v těchto teprvé na místě jsou veliké modely, na 
kterých lze výklad provésti, ale pak hned na živou. rostlinu 
applikovati. 

Podotkl jsem již, že na nižším gymnasiu soustavy není 
vhodno v postupu se držeti; naopak je však důležito, všechny 
větší přirozené skupiny domácí foru aspoň v jediném vždy zá- 
stupci probrati. Tomuto požadavku se bohužel zřídka vyhoví; 
z řádů, které bývají zanedbávány, chci zde připomenouti: z jedno- 
děložných Helobieae, které by mohly býti representovány buď 
žabníkem (Alisma) neb některým rdestem (Potamogeton) a Panda- 
nales, ku kterým náležejí u nás hojně zevary (Sparganium) a oro- 
bince (Typha); z dvouděložných srostloplátečných zhusta u nás 
opomíjí se velikých řádů vřesovitých (Bicornes) [za příklad hodí 
se vřes (Calluna) neb borůvka (Vaccinium)|, mařinovitých (Ru- 
biales) u nás hojně zastoupených na př. ve svízelích (Galium) a 
zvonkovitých (Campanulinae) s řadou praobyčejných druhů rodu 
Campanula; z dvouděložných prostoplátečných často se nedostává 
náležité pozornosti | rdesnovitým (Polygoniflorae) s rozsáhlým 

9* 


132 


rody Polygonum (rdesno) a Rumex (šťovík), a lebedovitým (Cheno- 
podiaceae), jež by mohly býti demonstrovány v některém z hoj- 
ných druhů merlíku (Chenopodium). Ale nejpodivnější jest, že 
veliký rád okoličnatých (Umbelliferae), z něhož celá řada kultur- 
ních rostlin pochází, velmi nedostatečně bývá probírán. Systema- 
tický duch má býti žákům vštípen tím, že kolem zmíněných, 
obšírněji popisovaných zástupců se kupí druhy příbuzné; to nesmí 
býti zas výčet jmen, třeba i s krátkými popisy, nýbrž zase pod- 
kladem tu jsou živé rostliny. I sebe chudší floristicky krajina po- 
skytne materialu dost a dost, a konečně i botanická zahrada, jež 
by neměla žádné střední škole scházeti, slouží k jeho opatřování. 
Ale i zde je potřebí míry; jednak nenakupiti na jednu hodinu 
více než deset probraných rostlin vůbec (v primě i tolik je mnoho), 
jednak nepředkládati řadu druhů málo od sebe se lišících. Pokud 
je možno specifickou rozmanitost domácí flory poznati gymnasi- 
stovi, odkazuji uvedení do ní hlavně — do přírodovědeckých 
exkursí. I kulturní rostliny cizí jest lépe připojiti k některé rost- 
lině domácí, než probírati samostatně podle obrázků, protože 
živých explářů snad žádné gymnasium si opatřiti nemůže; výjimku 
tvoří ovšem některé nás docela daleké a charakteristické typy, 
jako palmy. 

Teprve ku konci sekundy jest přiměřeno podati syste- 
matický přehled jevnosnubných. A dle jakého systemu ? Žádný 
moderní přírodopisec nesáhne k jinému, než přirozenému, a spo- 
kojí se tím, když objasní rozdíly mezi nahosemennými, jedno- 
děložnými a dvojděložnými rostlinami, mezi těmi zase rozliší prosto- 
a srostloplátečné. A při tom nespokojí se slovnými definicemi, 
nýbrž ukáže, jak v celé ústrojnosti ony třídy se různí. Toto objas- 
nění jistě nezabere tolik času, jako paedagogy často doporučovaná 
a přírodopisci dávno do historie odkázaná a z vědy (i univer- 
sitních přednášek) vyloučená soustava Linnéova. Při vší úctě, 
kterou chováme k práci svých vědeckých předchůdců, nemůžeme 
vůbec na gymnasiu, kde nám čas na přítomný stav vědy nestačí, 
nějakou historii její předkládati, tím méně však tam, kde pravdu 
mluviti je první a poslední povinnost, vykládati jejich omyly. 
Umělá soustava Linnéova je dílo čistě schematické, od povrchních 
znaků vycházející a ku povrchnosti vedoucí: jí odchována řada 
tyčinky a čnělky počítajících botaniků, kteří s »Balgzoology« sklá- 
dali ono pokolení komických přírodopisců, předmět nekonečného 
výsměchu literatury i pseudoliteratury celého století. Nad to se- 
xualní soustavou dostanou se k sobě rostliny přirozeně velmi 
vzdálené, a roztrhnou do různých tříd nejen celistvé čeledi, nýbrž 
i některé dobře ohraničené rody. Ještě v některých analytických 
klíčích se drží tento primitivní system, ale ani ku určování rostlin 
pro kolisavost počtu tyčinek, základního to dělidla, se zvláště 
nehodí. 


133 


Per parenthesim zde něco o určování rostlin. Jen povzbuzení 


©- zasluhuje snaha žáků, jméno a příbuznosti každé rostliny, kterou 


naleznou, se dověděti, a každý učitel ochotně určí všechny rost- 
liny, které do školy z vycházek svých přinesou; ale na nižším 
gymnasiu určovati systematicky dle klíče jest ukvapeno, ani 
žáci neznají dost rostlin, s nimiž by mohli sobě nové srovná- 
vati. Leč také na vyšším gymnasiu nanejvýš soukromě některé 
zvláště o věc se zajímající jednotlivce professor může k tomu vésti, 
ana soustava našich klíčů (jmenovitě jediné české doporučení 
hodné »Analytické květeny< Čelakovského) jest obtížná, práce 
vyžaduje mnoho času a cviku. 


Do druhého běhu botanického vyučování, sekundy, náleží 
též probírání rostlin tajnosnubných. Zasluhovalo by vůbec zvláštní 
úvahy, jak u nás nejen ve školství středním, nýbrž i na vysokých 
školách a v celém ruchu vědeckém, třebas i floristickém ruchu 
této poloviny celého rostlinstva jest si všímáno. Přirozený. populární 
interess se k ní nenese, nanejvýš k hřibům a lanýžům jako po- 
travinám a lahůdkám; ale ohromná důležitost jejich v ekonomii 
přírodní, škody, jež rozmanití parasiti z říše kryptogam v hospo- 
dářství polním a lesním působí, s vědeckými finessami nejnověji 
prováděné, ač prastaré, užití mikroorganismů rostlinných v hospo- 
dářském i jiném průmyslu, těsná souvislost studia některých mikro- 
skopických hub s lidskou pathologií — nehledě ani ku neoby- 
čejné theoretické zajímavosti -— by k intensivnímu zabývání se 
tajnosnubnými přímo vybízela. Hlavní závadou jest tu obtížnost, 
a řekněme hned i nákladnost tohoto studia, k němuž se proto 
málo kdo u nás obrací. To brání též na gymnasiu se jimi obšír- 
něji zabývati, jako objektem příliš unavujícím. Přes to nelze po- 
minouti je příliš zkrátka, naopak má býti při probrání asi deseti 
typů, hodně charakteristických, již v sekundě upozorněno na dů- 
ležité vztahy, které jsem svrchu shrnul, a na rozmanitost nemenší 
než u květných rostlin. V sekundě se stává zároveň drobnohled 
stálým průvodcem botanického vyučování. Již u květných rostlin, 
při příležitostném výkladu o pylu, pokožce rostlinné, buňkách, 
cévách a p. jediný pohled na mikroskopický preparát poskytne 
větší užitek, než dlouhé definice, které se hned zase zapomenou, 
tím nutnější je to při orgánech rostlin tajnosnubných, u nichž 
ukázání skutečného předmětu jest identické skoro s mikrosko- 
pickou demonstrací. 


Třeba ještě něco promluviti o zkoušení a domácím úkolu 
žactva. Naše officielní předpisy stále kladou váhu na to, aby 
zrovna půl hodiny věnováno bylo výkladu a stejně zkoušení. Mám 
za to, že professor přírodopisu, kterému tak rozsáhlý předmět a 
tak skrovný počet hodin jest přidělen, nemůže si dovoliti luxus, 
polovic toho skrovného času stráviti vyvoláváním žáků. Hlavní 


134 


úloha školy je přece učiti, a známky jsou vždy jen schematickým 
oceněním vědomostí žáků, ničím, co by mělo positivní cenu. 
A pak představuji si, že vyložené již názorné vyučování, jakmile 
se nejedná o věci naprosto nové, bude se jeviti jako rozmluva 
mezi professorem a žactvem, a z účasti a pochopení, které při mí 
se jeví, mohou se již oceniti vědomosti a vlohy žactva. A má-li 
býti systematické zkoušení: —- ať je to opakování rozborů v pře- 
dešlé hodině podaných, na objektu neb aspoň obraze, ale nikdy 
ať neklesne na odříkávání naučených partií z knihy. Každým způ- 
sobem však stačí k tomu, není-li veliký počet žactva ve třídě — 
také jedno zlo, které neobyčejně stěžuje poznání žactva učitelem 
a postup učebný činí zdlouhavým — vždy asi čtvrt hodiny. Příro- 
dopis se bohužel pokládá de facto i de nomine od žactva za 
předmět druhého řádu; to přesvědčení vyvrátiti jest těžko, a jak- 
mile professor svůj předmět poněkud v popředí, ba jen do stejné 
čáry s ostatními staví, neujde výtce přetěžování žactva. Ale 
při tak názorném způsobu vyučovacím, jaký je pro předmět sám 
žádoucí, je možno toho docíliti, že žák pozorný a jen poněkud 
vnímavý většinu učiva již ve škole si osvojí, a že domácí příprava 
není značná. 

Kdežto na nižším gymnasiu methodologicky akcentováno, že 
příroda, objekt, je pramen všeho vědění, a tak uveden adept do 
přírodních věd pravidlem: »Noli iurare in verba magistri«, na 
vyšším gymnasiu bude ukázán způsob, jak se dívati na přírodu 
sub specie aeternitatis, jak jíti po stopách jejích zákonů. Dříve, 
a vedle toho ještě má býti doplněn základ znalostí floristických, 
z dřívějška přinesený. Stálým průvodcem výkladu jest tu drobno- 
hled, v části fysiologické mimo to expěriment. Počátek běhu 
školního uprostřed zimy vede k tomu, aby se počalo systema- 
tickým probíráním tajnosnubných. Akcentoval jsem již dříve dů- 
ležitost toho oddílu rostlinstva, a zajisté i při největší restrikci 
nemůžeme jim věnovati méně než 4 neděle. Partie tato zároveň 
se výborně hodí ku nastínění fylogenie ve velkém stylu: zde 
„možno ukázati, jak k rostlinám jednobuněčným, znenáhla víc a 
více rozvětveným, se pojí rostliny vícebuněčné (zvl. u hub a řas), 
jak plodnice a vůbec celé vznikání výtrusů je komplikovanější 
u výše stojících rostlin; u mechů lze analogií protonematu s řa- 
sami, tobolky s listem kapradin ukázati rozdíl a zároveň přechod 
mezi rostlinami buněčnými a cévnatými; u cévnatých tajnosnub- 
ných možno vyložiti, jak rozlišení makrospory a mikrospory a 
stálá redukce z nich se vyvíjejícího prothallia ukazuje přímo na 
vajíčko a pyl květného rostlinstva. Bylo by třeba také rozhled po 
rozmanitosti skupin rozšířiti; tak z hub schází v učebnicích a ne- 
probírá se veliký shluk Pezzinei, jež v Čechách jistě několik set 
druhů mají; Pyrenomycetinae ještě daleko četnější, jsou též nedo- 
statečně zastoupeny jen složitou paličkovicí (Claviceps), kdežto 


sh pš obě oc 


k Ed V o o da oh BE Z udá 


i 
k. 
3 
k. 
“ 
P 
4 
E: 
E 


135 


-o jednodušších tvarech se nemluví nic; podobně mechy jatrovko- 
kovité nejsou dosti representovány chřástovitou Marchantií, aspoň 
jedna neb dvě listnaté formy, Jungermanniaceae, by měly býti 
uvedeny; rovněž mechy pravé by se měly aspoň ve 20 nejhoj- 
nějších a nejtypičtějších druzích ukázati. Při probírání tajnosnub- 
ných nelze mnoho navazovati na gymnasium nižší, a proto většinou 
totéž názorné vyučování, jako onde, jest na místě, jen stručnější 
a do hlubších poměrů zacházející; vedle systematicky-fylogene- 
tického zřetele platí tu normy užitkové, které jsem s hora vytkl. 

Rostliny jevnosnubné mohou pak býti probírány, pokud 
momentanní příležitost není příčinou odchylky, celkem v pořádku 
přirozeného systemu, neboť v přírodě jarní i letní nebude nikdy 
nouze o přiměřené representanty. Bude sotva možno mnohem 
více rostlin probrati, než se stalo v primě a sekundě, a tu je do- 
poručení hodno, při větších řádech vzíti za zástupce rostlinu jinou, 
co na nižším gymnasiu vyloženo, stručně jen rekapitulovati, nové 
znaky, na obtížnějších poznatcích založené (jako povaha květen- 
ství, složení semene a p.) jasně vytknouti, a okolo popisovaného 
druhu seskupiti zase jen nepříliš značný počet příbuzných, které 
buď čerstvé, neb aspoň v dobrých herbářových exemplářích a zá- 
roveň vyobrazeních možno ukázati. Nově přes to bude nutno 
předvésti některé řády, méně četné, ale přes to zajímavé neb nějak 
důležité; pro krátkost času jistě odpadnou některé drobnější če- 
ledi, jichž Aoristického poznání jinde musí býti docíleno. O cizích 
rostlinách, kterých poměrně více zde se uvádí, platí totéž, co na 
nižším stupni: připojiti je, pokud možno, k domácím. Na exotické 
rostliny také přiměřeně se poutají líčení jednotlivých krajinných 
vegetací, jež doplňují vhodně botanické krajinomalby; do sou- 
vislého nějakého výkladu z rostlinné geografie pouštěti se nedo- 
voluie čas. 

Dle osnovy náleží do kvinty též nástin všeobecné botaniky, 
a tím též leccos z všeobecné biologie. 

Pro kvintana jsou, bez obalu řečeno, tyto věci velmi ob- 
- tížné, ale professor přírodopisu, nemaje slovo v septimě a oktavě, 
kde zralejší již posluchači by byli, nemůže je říci než zde. Jak- 
koli bylo by si přáti, aby ani zoologie všeobecná nebyla vylou- 
čena z kruhu učiva gymnasijního, přece ku mnohým základním 
faktům i pomyslům cytologie, histologie a fysiologie vede mno- 
hem pohodlnější cesta z botaniky než z živočichopisu. Již vývoj 
historický nás poučuje, oč snadnější je poznati buňku rostlinnou, 
kterou uvidíme na každém řeze břitvou, než buňky těla zvířecího, 
které zhusta teprv na zbarvených mikrotomových řezech možno 
pozorovati; buňka rostlinná je proti sousedním ohraničena pevnou 
a zřetelnou blanou cellulosovou, buňce živočišné tento obal schází 
a má jen neurčité kontury. Zrovna tak jest i u pletiv rostlinných 
a živočišných. Rostlinná fysiologie, ač o mnoho mladší fysiologie 


1306 


člověka a zvířectva, v mnohých svých oddílech, zejména co se vý- 
živy týče, má již daleko jistější poznatky než ona, a nad to pro- 
blémy rostlinné fysiologie jsou většinou daleko  průhlednější, 
než onde. | 

Jde nyní o čas, kdy tyto všeobecné věci vykládati. Morfo- 
logii květu a plodu, ovšem s vyloučením všeho memorování ter- 
minů, které jen vnější popisné znaky označují, je nejlépe probrati 
v systematice jevnosnubných rostlin; ostatně z té části mnoho již 
známo z nižšího gymnasia. Ale ostatní oddíly na systematický 
popis navěsiti je těžko. U nich je třeba samostatné přednášky, 
a to v rozsahu aspoň 8 hodin (absolutně velice málo, ale rela- 
tivně to značí celý měsíc, pětinu všeho času vyučovacího). Hodiny 
takové, které však celé by měly býti věnovány všeobecné bota- 
nice, aby žáci nebyli přetížení tímto abstraktnějším učivem, a aby 
práva systematiky nebyla zkrácena, vloží professor mezi hodiny 
systematické. Pokud se formalního podání týče, je zde docela na 
místě forma akademické přednášky, ve které se úplně může po- 
dati celá souvislost zjevů; každé rozkouskování, k němuž obvyklý 
způsob vyučovací vede, bylo by jen na škodu. Tane mi na mysli 
způsob universitní přednášky z experimentalní fysiky, ve které 
nepřipadá větší podíl slovu professora než demonstracím; v cyto- 
logii a anatomii to bude ukazování mikroskopických preparátů, 
ve fysiologii skutečné pokusy. Tím zároveň chci říci, že nemá 
professor mnoho mluviti o věcech, kterých ukázati nemůže; ne- 
bude jistě nesnadno opatřiti buď hotové preparáty, neb ku uká- 
zání některých pohybů uvnitř buňky živé rostliny: takovým de- 
monstračním způsobem mohou žáci seznámiti se s povahou stěn 
buněčných, obsahu plasmatického a jeho prouděním, zrny škro- 
bovými, chlorofyllovými, aleuronovými a jinými, uloženými v plas- 
matu, na přiměřeně zbarvených preparatech se ukáže i různost 
plasmatu a jádra, a též některý z karyokinetických obrazců je- 
vících se při dělení buňky. Ovšem k těmto demonstracím, nemá-li 
spotřeba času býti příliš veliká, je třeba několika drobnohledů; 
ale dá se čekati, že tak důležitý nástroj ve sbírkách ústavních 
nebude v exempláři jediném, snad dokonce praehistorického stáří; 
nad to professor sám, chce-li něco vědecky pracovati neb aspoň 
postup vědy stopovati, potřebuje nástroje svého, jejž v nutném 
případě jistě k použití v ústavě propůjčí. 

-Čo se rozsahu učiva morfologického týká, jest u nás uží- 
vaná školní kniha Rosického dosti dobrým regulativem; výborný 
návod jak k počátkům vlastního studia, tak ku předvádění mikro- 
skopické botaniky ve škole podává Strassburger ve svém »Malém 
botanickém praktiku<,*) podobně jako pro fysiologii technické 


*) Jest to vlastně výtah z obsáhlé knihy »Das botanische Praktikum« 
téhož autora. 


137 


pokyny hledati jest v Detmerově »Das physiologische Praktikum<«; 
výbor zvláště z druhého spisu musí býti co nejskrovnější, ana zají- 
mavost látky vede snadno k obšírnějšímu rozvádění. Z histologie 
stačí asi za hodinu probrati rozdíly mezi pletivy parenchymatickým, 
prosenchymatickým, sklerenchymatickým a mezi nimi stojícím kol- 
lenchymatickým, ukázati na původ jejich vesměs z parenchymatického 
pletiva, nestlustlých to, celkem' kulovitých buněk, vysvětliti složení 
dřeva a lýka z cév, sítkovic a průvodných buněk, vesměs vzhledem 
k fysiologickým funkcím. S morfologií vnější neradno se mnoho 
zdržovati; zvláště na př. fyllotaxie, jak se většinou (i v odbor- 
ných spisech) podává, vede k omylnému schematisování, jehož 
v přírodě není. 

Rostlinná fysiologie jest skoro všechna pium desiderium pro 
gymnasia; ostatně, jaký div, když sám první kulturní ústav národa 
českého, universita, nemá stolice pro ni, a ten, kdo chce ji stu- 
dovati, buď zcela vlastní pílí musí si osvojiti methodu a znalosti 
z knih, neb jíti za poučením do ciziny. Jak jsem již s důrazem 
vytkl, bude to experimentalní fysiologie, s výkladem anatomickým 
jednotlivých organů. Výživa rostliny z mineralních hmot může se 
předvésti asi ve třech vodních kulturách, jedné v úplném roztoku, 
dvou v neúplném, bez některé podstatné soli, na př. jednou žele- 
zité po druhé fosforečné; tak ozřejmí se i složení těla rostlinného. 
O assimilaci chlorofyllové povídají školní knihy dost a dost; ale 
tu zas je třeba ukázati, že kyslík se skutečně produkuje, nejlépe 
jednoduchým jímáním bublinek ucházejících z poraněné vodní 
rostliny; k opačnému pokusu o vydychování kyseliny uhličité 
z částí nezelených, neosvětlených nebo rychle se vyvíjejících hodí 
se dobře klíčící boby. Že škrob vzniká v listech assimilací, a to 
jen na místech osvětlených, možno markantně demonstrovati po- 
lepením partie listu stanniolem, a po účinkování světla a odstra- 
nění chlorofylu líhem, když zbarvíme partie škrob obsahující 
iodem do černomodra. © assimilaci dusíku vzdušného se ve ško- 
lách dosud nemluví; přes to, že výzkumy o ní jsou velmi nové, 
mají ohromnou důležitost vědeckou a praktickou, i neměly by 
býti ve škole ignorovány; experiment bohužel vyžaduje několik 
měsíců, a nemůže býti proveden. Co se chemické stránky týká, 
nemůže professor mnoho objasňovati, ana průprava z organické 
chemie není žádná; o nějakých konstitučních vzorcích není ovšem 
ani řeči, a jen přibližně možno naznačiti souvislost na př. cellu- 
losy a škrobu s cukry, těch s organickými kyselinami a alkoholy, 
a zmíniti se k vůli všeobecnému interessu o medicinalních alka- 
loidech; složení bílkoviny ostatně ani exaktní věda nezná. Rozvá- 
dění látek po těle rostlinném prolínavostí se znázorní známým 
fysikalním pokusem diosmotickým; dráhy možno ukázati buď po- 
raněním živých rostlin, neb zavedením barevných tekutin do 
vnitra. Konečně při fysiologii vzrůstu možno učiniti několik mě- 


138 


ření na mladých rostlinkách pomocí tušových značek, heliotro- 
pismus, geotropismus se ukážou na rostlinách v živé přírodě neb 
v květináčích, podobně pohyby rostlin oplétaných a j., a tak možno 
fysiologii uzavříti. Přístroje ku zmíněným pokusům potřebné dodá 
inventář i nejchudšího fysikalně chemického ústavu. Při zkoušení 
této všeobecné botaniky omezuje se professor, aby mu nemohla 
výtka přetěžování býti učiněna, na kratičké resumé svých výkladů, 
které třeba i nadiktovati na konec může. 


Dovršením botanických výkladů je nárys evoluční theorie 
živého tvorstva. : 

Theoretické vylíčení vzniku rostlinstva není už ovšem před- 
mětem zkoušení, ano připadne na poslední hodinu neb dvě před 
ukončením roku; k tomuto jistě povznášejícímu závěru se pojí 
přirozeně vybídnutí k dalšímu, samostatnému vzdělávání a nazna- 
čení jeho pramenů; přes tento konec jistě i v příštím čase nebude 
osoba professora daleka vědecky snaživých jednotlivců. 


Dodatkem chci krátce pojednati o dvou pomocných zaříze- 
ních, která mohou býti velikou podporou vlastnímu soustavnému 
vyučování. První z nich jsou vědecké vycházky. Výlety se na 
gymnasiu konají z důvodů hygienických, zřetele to jistě správného; 
ale přírodovědecká vycházka bývá ročně jedna, nanejvýše dvě, a 
to ještě ve třídách, kde není přírodovědeckého vyučování, není ani 
přírodovědeckých exkursí. Ve škole podáme řadu jednotlivostí, a 
mluvíme o všeobecném souladu, ale ukázati můžeme tuto harmonii 
jen v přírodě samé, mnohé vztahy, jako botanické formace, změny 
rostlinného tvaru dle stanoviska, vzájemnost mezi geologii, klima- 
tem a vegetací dají se pochopiti jen očitým pozorováním a pro- 
vázejícím to vysvětlováním. Ve škole mimo to se předvádějí tři 
oddělené říše přírodnin, venku vidime neustálé pronikání jejich 
činností. Na vycházkách těch sebrané rostliny jsou základ herbáře 
žáků, který slouží v rocích, kde není botanického vyučování, ku 
obnovení a osvěžení vědomostí systematických. Ten úkol by měl 
ve zvýšené míře připadnouti exkursím, každoročně by měly býti 
v jedné třídě asi čtyři, a také tam nějaká, kde není vyučování 
přírodopisného. Tím by se kontinuity, dvojstupňovitostí nynější 
formy docela zmařené, poněkud přece dalo dociliti. Je to, pravda, 
obtížno pro professora, který má 20 hodin týdně, pokaždé ještě 
půl dne, neb snad celý den věnovati žactvu (více než 50 žáků na 
jednu vycházku bráti nelze, aby kázeň a vyučovací úspěch ne- 
utrpěly). Přes to při dobré vůli a trošce obětavosti aspoň částečně 
by úspěchu exkursí mohlo býti docíleno. Nedovedu si představiti 
přírodopisce, který by týdně několikrát nevyšel k vůli sobě do 
přírody; nuže, ať vždy jednu z těchto vycházek věnuje žactvu 
svému. Ovšem nikdo nebude na něm žádati, aby pro tyto své 
zvláštní snahy měl ještě nové výlohy: ale náhrada by se dala 


139 


zjednati snadno: jednoduše peníze, které věnují se na tělo i ducha 
ubíjející gymnastické hry, věnovaly by se na vycházky, při nichž 
se tělo otužuje a osvěžuje, a duch bystří. 


Professor má míti všechny žáky rád a všem svou snahu vě- 
novati, a jistě přímé jeho mysli daleko jest všechno protežování, 
každý bude posouzen spravedlivě dle vědomostí svých; ale po 
povinnostech spravedlivosti jsou ještě jiné. Jest omyl v našem 
celém gymnasijním zřízení, že měřítkem jsou všude žáci prostřední, 
to jest dostateční neboli podprůměrní, a tak se vychovává přímo 
systematicky pokolení prostředních, chabých a ke všemu lhostej- 
ných lidí. Ta věc je těžký problem nejen paedagogický, nýbrž 
vůbec ethický a socialní, jaká škola a co vůbec dělati s tou massou 
málo schopných lidí, kteří nyní vyšedše z gymnasií, plní úřady a 
snad i jiná důležitější a zodpovědnější místa? Nechci se proto zde 
do něho pouštěti. Ale na jinou stránku této chyby chci upozorniti: 
pod zástěrou spravedlnosti ke všem provádí se nevšímavost k žá- 
kům vynikajícím, kteří se mohou státi hybnými momenty společ- 
nosti. Někdy se mi zdá, že učitel, který měl jednoho vynikajícího 
žáka, tím více učinil, než vychováním tisíce lidí obyčejných. — 
V každé třídě se najdou jistě aspoň dva žáci, kteří mají zvláštní 
zájem přírodopisný, a pro ty na vyšším gymnasiu (ovšem pro 
všechny jeho třídy) jsou výborným povzbuzením mikroskopické a 
anatomické kursy. V nich se vyvine úplná intimita žáků s pro- 
fessorem, a když v těch několika hodinách (snad jednou za 14 
dní) se věnuje malému kroužku šesti až desíti žáků, může dosti 
daleko je vésti ku methodám vědeckého zkoumání, a znamenitě 
rozšířiti vědomosti jejich; snad aspoň některý z nich stane se od- 
borným pracovníkem v přírodopise, jako lékař vnikne hlouběji do 
vědeckých základů mediciny, anebo jako vzdělanec vůbec zachová 
si interess pro vědy přírodní. 


Přírodopis nese sám s sebou, že při jeho podávání užívá 
professor vždy jen střízlivých výrazů vědeckých a pracnou indukcí 
postupuje od jednotlivých zkušeností ku všeobecným zákonům, 
neznaje lesklých frásí a hřmotivých hesel. Ale věda i nepatrný 
chloupek a mikroskopickou sponu pozoruje sub specie aeternitatis, 
a škola, jež za ní v probouzení myslí rychleji neb zdlouhavěji po- 
stupuje, jistě nezapomene, že přírodopis, vyšed od každodenních 
a nepatrných zjevů, vyslovil první s vědeckou přesností theorii 
evolucionismu, jež hýbe duchem století: i my přírodopisci máme 
nemalý podíl na všeobecné kulturní práci, revolucionování duchů. 


k: 


K 
3 


HR Je 


Rašeliny Žďárského pohoří. 


(Psáno roku 1900, otištěno ve »Vesmiru« téhož roku.) 


Ž te ve středu Čech sjednocují svoje proudy s nádherným 
tokem Vltavy dvě hojnovodé řeky: Berounka a Sázava. Be- 
rounka téměř neustále protéká lidnatými kraji průmyslnými, nej- 
dříve vinouc se uhelnou pánví Plzeňskou, pak zas pod rudonosnými 
stráněmi Brdskými, a konečně mezi vápencovými lomy českého 
siluru a devonu; Sázava klestí si cestu mezi prahorami chudé, 
řídce obydlené vysočiny Českomoravské, jediné značnější město, 
Německý Brod, na své pouti spatřujíc. Proto též poříčí její, třeba 
půvabů krajinných nepohřešuje, málo jest navštěvováno, a rozlehlé 
jeho kraje též při přírodovědeckém výzkumu Čech méně než jiné 
byly propátrány. (Chci tedy čtenáře uvésti ku samým pramenům 
Sázavským na hranici Čech a Moravy. 


Chceme-li onu krajinu navštíviti, snad nejvhodněji za výcho- 
diště zvolíme malé moravské město Žďár, drahou nyní s Německým 
Brodem spojené. Dle něho má jméno prahorní, hlavně rulová a 
žulová vysočina, která odtud směrem severovýchodním se rozkládá 
a na moravské půdě v úvodí Svratky vrcholem Devíti skal nej- 
větší své výše (837 4) dostupuje, Z malé části této vysočiny, v níž 
vynikají moravský Čertův kámen čili Tisůvka (790 ) a pohraniční 
Kamenný a Šindelný vrch (801 a 802 m), béře své prameny 
i Sázava. : 

Již město Žďár leží ve výši asi 570 7 nad mořem; odtud 
jdeme po silnici proti toku Sázavy nejdříve do vsi Žďáru zámku, 
jíž výstavnosti dodává úhledný zámek s klášterem a malebnosti 
podivný hvězdovitý kostelík na »Zelené hoře« nad pěkným ryb- 
níkem stojící. Pak uvidíme Sázavu v drobných oklikách vinoucí 
se lukami ku rybníku a dospějeme do rozlehlé vsi Polničky v Če- 
chách už ležící. Hned za ní blýská se hladina rybníka Hamrov- 
ského, jej sleduje rybník Stříbrný, a o něco dále Železný, zcela 
již lesem obklíčený. Po jeho straně vytéká mladá Sázava v bujných 
peřejích, a hnědá její voda čeří se v bělavou pěnu. 


Čtvrthodinová cesta nás dovede od něho na hráz » Velkého 
Dářka«. Pohled s hráze té jest vskutku překvapující. Na jihu po- 


144 


dlouhlý rybník, jejž jsme minuli, leží v lesní kotlině, a na konci 
jeho, v dálce skoro kilometrové, prokmitává listnatým stromovím 
několik domků »Na horním hamru«; přímo pod hrází, na níž sto- 
jíme, dere se voda několika proudy, ba z jednoho otvoru vystři- 
kuje v podobě malého vodotrysku. Na straně severní šíří se veliko- 
lepý vodojem Velkého Dářka. 


Po ploše asi dvou čtverečných kilometrů prostírá se jeho 
hladina, kolkolem smrčinami lemovaná; jen na dvou místech úzkých 
dosahují k němu močálovité louky. Hojnost vodního ptactva pluje 
po rybníce a poletuje nad ním, ale neslyšíme jeho křiku, vše pře- 
hlušuje zvuk vln narážejících o hráz a hukot prudkého víru, jenž 
strhuje v sebe spousty vod rybníka, by je na druhé straně v pě- 
nivém vodotrysku vychrlil. Mezi velikými českými rybníky vyniká 
»Veliké Dářko« svou polohou 616 7% nad hlad. mořskou; to patrno 
jest i na opozdělé době květu stromoví: jeřáby na jeho březích 
ještě v červenci se honosívají bílými kyticemi květů. 


Lesy, jež rybník tento obkličují, jsou jehličnaté, většinou 
smrkové, sem tam buky promíšené; půda jich jest pokryta četnými 
struhami, v nichž spatřujeme, že svrchní vrstva jest tmavá, vodou 
prosáklá rašelina. Na travnatých jich místech, jež zdobena jsou 
statnými hajními starčky (Senecio Fuchsii), kruštíky (Epipactis 
latifolia), kokoříky (Polygonatum verticillatum) i něžnými květy 
hruštičky (Pirola minor) a sedmikvítku (Trientalis europaea) a místy 
přecházejí v lesní palouky, pobíhá hojnost srnčích rodin; v koru- 
nách stromů dovádějí veverky, a zpívají a pokřikují ptáci. Ale 
zajdeme-li na západní kraj rybníka, máme před sebou les rázu 
zcela jiného — jsme na typické rašelině. 


Přírodně nejzajímavější části dalekého okolí věnujeme tu více 
pozornosti. Z rašelinné půdy okresu Přibyslavského, jež dle stati- 
stiky zemědělské rady (z r. 1885) pokrývá 1628 Za, jistě přes po- 
lovic zaujímá plocha kolem Velikého Dářka. Mělké rašelinné 
vrstvičky jsou již as hodinu severně odtud u Krucemburka na 
lukách: pod vrstvou ?/3 72 mocného lučního náplavu mladšího (al- 
luvia) je tam '/s94 rašeliny; podobně daleko na jih i pod luční 
půdou u Polničky lze pozorovati ještě výběžky rašeliniska. Ale na 
ploše asi '/2 km? při Dářku dosahují vrstvy rašelinné mocnosti 
značné; směrem ku vesnici Radostínu je dosti rozsáhlý prostor, 
kde rašelina se vylupuje, a tam pozorujeme, že ložisko její jest až 
4 metry zhloubí. Geologické poměry rašeliniště dají se zcela dobře 
pouhým pozorováním okolního terrainu poznati. Podél celého vý- 
chodního úbočí Železných a s nimi souvisejících Žďárských hor, 
útvaru to prahorního, jest uložen úzký pruh útvaru křídového, jenž 
v jižní části své, mezi Krucemburkem a Zďárem, zároveň S vy- 
stoupením hor Žďárských značně byl zdvižen. Z části jsou křídové 
vrstvy, turonské -opuky a cenomanské pískovce rozpadlé, a v je- 


-jich bezprostřední blízkosti utvořil se z nich jíl stáří alluvialního. 
- Tyto vrstvy jílové jsou vodě neprostupným podkladem, na němž 
- leží mělké rašeliny u Krucemburka; ale rašelina u Dářka spočívá 
-na nejspodnějších jílovitých vrstvách cenomanu. O stáří rašeliniště 
- toho svědčí, že nalezeny byly v něm pníčky borovice s pryskyřicí 
- změněnou v mineral fichtelit (uhlovodík o složení nejspíše C1s Has). *) 


Rašelina u rybníka Dářka jest typu vrchovištního, a sice 


E v podstatě sphagnetum: půda jest kryta houbovitou pokrývkou 
© rašeliníku, výhradně skoro rašeliníkem ostrolistým (Sphagnum acu- 
© tifolium), a jednotvárná podoba jeho jen tím nabývá poněkud roz- 


manitosti, že každých 10 kroků barva toho koberce se mění: ze 
světle zelené přechází do žlutavé, oranžové, ba místy čistě růžové. 
Ostatní mechy mají tu úlohu velmi podřízenou; nejvíce ještě z nich 
se vyskytuje Aulacomnium (Gymnocybe) palustre. Kdežto většina 


E roste ve vysokých kobercích, místy tvoří kupky složené z nízkých 


individuí; když vytrhneme takový trs, spatříme, že hustá spleť 
odumřelých spodních částí lodyžních a kořenového vlásení jest 
celá prohlodána komůrkami, děrám mycí houby nenepodobnými: 


: zbudovaliť si v kupce takové mravenci svoje obydlí. 


S Aulacomniem smíšen bývá též mech se silně vlnitými listy 
na konci štětičkovitě skupenými, Dicranum undulatum. Jinde mezi 
rašeliníkem spatříme skupiny tuhého, temněji zeleného mechu: 
máme tu Polytrichum gracile, s hojnými »květy« a tobolkami. Pa- 
řezy z rašeliny čnějící, většinou již také v zemitou a drobivou 
hmotu proměněné, mají na sobě celou pokrývku jatrovek promí- 


© chaných lodyžkami i tobolkami modrozeleného míšku Tetraphis 


pellucida, na jiných jsou polštářky Aulacomnium androgynum nebo 
skupiny Webera nutans. Z vyššího rostlinstva zvláštní ráz dodává 
rašelině borovice bahenní, Pinus uncinata. Její tmavé jehličí, ne- 
vysoké kmeny s hustou korunou, po celé ploše rašeliniště rostoucí 
a valnou většinou stromovité vegetace tvořící, skládají nízký les, 
jehož pochmurný vzhled na první pohled oku jest nápadný. 
A smutek rašeliniště zvyšuje i hluboký klid, nepřerušený ani 
zpěvem ptactva ani skokem lesní zvěře; ba také vítr v nízkém 
stromoví tlumí svoje zvuky. Sem tam vmíšeny jsou, zejména při 
krajích vlastního rašeliniště sphagneta, mezi bahenní borovice 
i stromy a keře jiné. Na místech sušších vyskytují se obyčejné 
lesní stromy, smrky a buky; v močálech, kde ustupuje rašeliník 
ostřicím, jest hojně olší (Alnus glutinosa et incana) ve společnosti 
krušiny (Frangula alnus); jinde uzříme chlupaté ratolesti olše pý- 
řité (Betula pubescens); hojně se vyskytuje tu forma její carpa- 
tica o listech zcela lysých, dosti hrubě pilovaných. 


*) Geologické poměry podány na základě práce prof. Krejčího a inž. 
Helmhackra: »Vysvětlivky ku lých deo mapě Hor Železných« viz Archiv 
pro přírodovědecký výzkum Čech díl V. 


Theodora Nováka Stati vybrané. : 10 


1406 


Částečně po kraji, dílem i středem rašeliniště vede vozová © 
cesta, celá dlážděná tenkými, na příč položenými kmeny. Po stranách © 
jejích většinou půda jest vyšší, a tam rašeliník mísí se s rozmani- 
tými rostlinami vřesovitými. Samými rašeliníky (Sphagny) se pro- 
plétají a je obepínají niťovité stonky klikvy (Oxycoccos palustris), © 
drobnými, tuhými, vespod sivými lístky pokryté, na dlouhých © 
stopkách nesouce na počátku léta růžové květy s rozestřenými 
plátky, v pozdních měsících ročních již červené, trpké bobule; v sou- 
sedství jich bydlí nizounké, ale zde neobyčejně hojné úzkolisté 
kříčky kyhanky (Andromeda polifolia). Sem tam ustupuje jim 
i rašeliník, a zároveň druží se k nim vlochyně (Vaccinium uligi- 
nosum). Tato konečně opanuje skoro sama sušší prostory, a tak 
zdejší borůvčiny (Vaccinieta), ovšem rozsahu nevelikého, jeví barvu 
modrošedou, skoro celé pokryty jsouce až půl metru vysokými 


kříky vlochyňovými. Jestliže i obyčejný vřes (Calluna vulgaris) a © 


brusnice (Vaccinium vitis idaea), často Exobasidiem znetvořená, 
jako kyhanka, k nim se přidruží, vzniká tu přechod v obyčejnou 
podobu vřesoviště. 


Před léty se dobývala rašelina i mezi stromy a keři lesními, © 
a stopy tohoto dobývání jsou široké strouhy, které daleko rašeli- 
niště protínají, a nyní zase vegetací vlhkomilnou jsou zaujaty. 
V nich i v močálech, ku bahnitým lukám kolem rašeliniště při- 
lehlých, daří se dobře rostlinám šáchorovitým; jsou to zejména 
různé druhy ostřic, které trsnatými nebo zase plazivými oddenky 
v bahně jsou upevněny. Rostou zde zejména Carex pulicaris, 
muricata, ampullacea, Oederi a velmi vzácná v Čechách Carex 
chordorrhizza. S nimi společně na nejvlhčích místech obývají sucho- 
pýry: vedle obyčejného mnohoklasého Eriophorum angustifolium 


jsou tu i oba druhy české o jediném klásku: nizounké, chudo- i 


květé Eriophorum alpinum a Eriophorum vaginatum, jež má klásky © 
značně větší, hojnokvěté a stéblo statnější, obalené nahoře dvěma © 
nadmutými pošvami. Mezi šáchory i mechový podklad se měnívá; © 
Sphagnum aspoň z části zastoupeno jest hnědými trsy Hypna, © 
jmenovitě Hypnum cuspidatum a fuitans. V močálech těchto li- © 
buje si také velikolistá vrba Salix pentandra; největší ozdobou 
jsou jim však hrozny temnomodrých, přilbovitých květů oměje 
Aconitum napellus na statných tuholistých lodyhách. Skromným 
společníkem jim je tu štíhlé bělokvěté Galium palustre. 


Malou část rašeliniště zaujímají louky. Hlavně v jejich pří- © 
kopech se shromažduje význačnější rostlinstvo: Peucedanum pa- © 
lustre, okoličnatá s mnohonásob dělenými listy, větevnatý ptačinec © 
Stellaria Frieseana, tmavokvětý záběhlík (Comarum palustre), a ba- 
zanovec (Naumburgia thyrsiflora), v úžlabí vstříčných listů nesoucí © 
hrozny zlatožlutých kvítků. Po louce celé roztroušena hmyzožravá © 
rosnička Drosera rotundifolia a bledá Viola palustris. Některá © 


| místa na louce pokryta jsou nizounkou plavuní, jejíž nestopkaté 
- klasy plodní sotva se liší od částí lodyžních. To jest Lycopodium 
-inundatum, které vede podobný život jako rašelinné mechy. dole 
-stále odumírajíc a na konci znova se větvíc a se množíc. 


3 Opouštíme-li rašelinu, neopomeňme se zastaviti u malé tůňky při 
© severním jejím okraji. Z ní vyloviti můžeme nejen ohromně hluboko 
- na dně kořeny tkvící záběhlík (Comarum), nýbrž i podivně na vodě 
- splývající tmavohnědý mech, hlenem a řasami pokrytý; když jej 
- dobře vyždiímáme, poznáme po silně srpovitých listech i větévkách 
- statné Hypnum exanulatum. Zároveň nás uvítají hojné keříky nízké, 
- úzkolisté vrby Salix repens v. rosmarinifolia, tůňku vroubící. 


3 Odtud po kraji lesa močálovitého na levo přišli bychom ku 
- místům, kde rašelina se dobývá, na pravo, k cestě, vedoucí do bídné 
vsi Radostína. Z ní lze se dostati ku dvěma městečkům, bližšímu 
- Vojnovu Městci a vzdálenějšímu Krucemburku. Cesta vede poli, 
- a leckde dobře pozorovati můžeme jíly křídového útvaru, jež jsou 
- podkladem rašelin u Velkého Dářka, a na nich spočívající opuky. 
- Ani neznamenajíce, přejdeme předěl poříčí Sázavy a Doubravky, 
- Polabí a Povltaví. Za Krucemburkem již vlak nás odváží pryč od 
© hranic českomoravských. 


10* 


Příspěvky k morfologii a anatomit pižmovky. 


(Adoxa  Moschatellina L.) 


(Psáno roku 1899, definitivně upraveno roku 1901.) 


L Úvod. 


Málokterá rostlina jevnosnubná má tak pestré dějiny své 
systematiky jako Adoxa Moschatellina. Tato bylina representuje 
nám typ rostlinný, jediným druhem po celém severním mírném 
pásmu zastoupený, jenž blízkých příbuzných v rostlinstvu vůbec 
nemá, a proto do větších skupin rostlinných jen jako genus ano- 
malum vřaďován býval. První budovatel přirozené soustavy rost- 
iinné, Antoine Laurent de Jussieu v díle svém »(Genera plantarum 
secundum  ordines  naturales  disposita« postavil Adoxu vedle 
Chrysosplenia ve svůj přirozený řád (čeleď v moderním smyslu) 
Saxifragae; zdá se, že systematika nejnovější se vrátí k umístění, 
které nejstarší mistr jí dal. Poznámka Jussieu-ova »Habitus Panacis 
trifolii« vedla k tomu, že na základě habituelní podohy a polohy 
jediného, jak se za to mělo, vajíčka, jež s rodem Panax se sho- 
dovaly, kladena byla Adoxa po příkladě De Candolle-ově v čeleď 
Araliacei, do řádu Umbelliflor; ale již Payer (2.) ukazuje k tomu, 
že shoda vajíček neexistuje, neboť u rodu Panax se zakládají pů- 
vodně vajíčka dvě. Nejčastěji bývá Adoxa vřaďována mezi Capri- 
foliacey, k čemuž jistě velice přispěla váha autority Eichlerovy 
a Bentham-Hookerových »Genera plantarum«<, kde ani zmínky 
není o pochybnosti tohoto postavení systematického. Za původní 
pojímání Jussieu-ovo přimlouvá se vřele Drude (7.); dle něho by 
příbuznost systematická takto se dala vytknouti: 


: *) Práce tato spoléhá až v druhé řadě na literaturu odbornou, o Adoxe 
© pojednávající; tím, že morfologické výklady potud pronesené jsou sporny, 
i že anatomii zabývá se stať jediná, vyobrazení vůbec pohřešující, byl jsem 
-veden k tomu, hlavní váhu klásti na pozorování vlastní, která též některá 
- nová fakta podala. Z té příčiny i téměř všechna vyobrazení jsou kreslena 
« dle přírody. Material sbíral jsem sám v okolí pražském, jmenovitě u Selce, 
Všenor a [rnové; spracoval jej dílem doma pomocí vlastního drobnohledu, 
dílem v botanickém ústavě české university, používaje drobnohledu Reicher 
tova a camery lucidy systému Abbé. 


1 


Familia: Saxifragaceae. 
Tribus: Chrysosplenieae. 
Genera: Chrysosplenium. 
(G. anomalum) Adoxa. 


Nepopírá však také vztahů k rodu Panax, poznamenávaje, 
že Saxifraginae a Umbelliflorae jsou spřízněné řády. (Grisebach 
© dokonce, když s ním svůj názor sdělil, proslovil úsudek, že jest 
> Adoxa spojovací člen mezi oběma řády dle schematu: (Saxifra- 
- gaceae) — Chrysosplenium —- Adoxa —— Panax — (Araliaceae), 
k čemuž Drude připojuje, že by Panax i Adoxa mohly býti des- 
cendenty Araliaceí, za doby glacialní vzniknuvšími. Warming (8.) 
podobně Adoxu staví vedle Chrysosplenia, leč míní, že nejlépe 
jest pro ni zvláštní čeleď stanoviti. Ostatně propast systematická 
- mezi Araliaceemi a Caprifoliaceemi, ač do dvou různých oddílů 
- dvojděložných jest tu Adoxa stavěna, není tak přílišná: blížíť se 
- Rubiales a Umbelliflorae sobě značně, zvláště Cornaceae a Sam- 
- buceae nemají rozdílu jiného než prosto- a srostlolupennost koruny; 
není-li tato u Adoxy vůbec přítomna, jak jeden z přijímaných 
výkladů dí, nelze mezi těmito řády rozhodnouti. I ve veledíle ně- 
mecké systematiky »Natůrliche Planzenfamilien« (10.) se jeví tato 
- discordia doctorum; redaktor tohoto souboru monografii Engler 

v obšírné poznámce vytýká K. Fritschovi, že ve zpracování Ado- 
- Xaceí přijav Drudeův*) výklad květu klade tak Adoxu fakticky 
daleko níže, než kam celkovým plánem díla (vedle Caprifoliaceí 
E a Valerianaccí) byla vřaděna, i zamítá ono pojímání jako nesprávné. 
K morfologii květu podařilo se mi učiniti některé nálezy, které 
- sporné názory osvětlují a příbuznost Adoxy se Saxifragaceemi j jme- 
- novitě rodem Chrysosplenium pravdě podobnou činí. Bylo mým 
- úmyslem i anatomické části této práce srovnáním pižmovky a čeledi 
- lomikamenovitých ve směru systematickém využíti, ale literární 
údaje o čeledi té k tomu účelu nedostačovaly, i přestal jsem na 
popisném projednání anatomie, nejednu zvláštnost ukazující. Že by 
i tu shoda Adoxy s Chrysospleniem se dala stopovati, naznačuje 
© "anatomicky průřez rhizomu obou rostlin. 


II. Část morfologická. 


Již osní pá zo pižmovky není bez zajímavosti; hlavní 
osa je bledý rhizom, na němž po dělohách vytvoří se naduřelé šupiny, 
pak střídavě s nimi listy v divergenci '/2. Hlavní osa na basi odu- 
mírá, ale žene z úžlabí šupin hojné niťovité výhonky se sporými, 
" méně dužnatými šupinami; tyto výhonky ku konci naduřují, 
nesouce Šupiny v hojnosti, posléze i listy, a slouží patrně vydatně 


“ Engler praví Eichlerův, ale teprve Drude-ovo doplnění vede ku zmí- 
něnému systematickému důsledku. 


150 


k vegetativnímu množení, čemuž hromadný výskyt pižmovky na 
stanovištích celkem nehojných a značně od sebe vzdálených na- 
svědčuje. Z úžlabí některého listu neb šupiny vyniká dvojlistá 
lodyha ukončená z pravidla Dčetným květenstvím klubkovitým 
(glomerulus). 


Na pohled se zdá, jak i část systematiků popisuje, že konečný 
kvítek má dvojlistý kalich, čtyři srostlé plátky korunní, 8 tyčinek, 
4 plodolisty; u postranních kvítků, jež tvoří dva o 909 k sobě 
orientované vstřičné páry, jest kalich trojlistý, květ ostatně pěti- 
četný, ovšem s 10 tyčinkami. Po listenech není v tomto květenství 
ani stopy. Poslední zjev nebyl by právě neobyčejný; neboť úplné 
potlačení brakteí se vyskytá i u celých čeledí, jako trav a křížo- 
květých, pravidlem, Tíže bylo vysvětliti trojčetnost kalicha. Wydler 
(1.), Braun (4.) a Engler (10.) mají za to, že se dá toto číslo 
uvésti na kalich 5Sčetný, z něhož lístek čtvrtý a pátý byly potla- 
čeny, vyskytajíce se vskutku někdy abnormě; též prý pozoroval 
Braun stopy brakteí a profylla květů. Terminalní květ měl by pak 
původně čtyřčetný kalich. Tak jej vskutku kreslí Payer (2.), s jedním 
lístkem menším, a to pro normalní, dospělé květy. 


Jiný výklad podal Eichler (5.). Zdánlivý kalich Adoxy není 
nic jiného, než involukrum ze srostlých listenů. U postranních 
květů je tvoří jejich podpůrná braktea (1) a profylla (a, p), u ter- 
minalního jsou to sterilní braktey (c, .d, g, h), z jichž úžlabí vyniká 
někdy vskutku třetí pár květů; pak jest terminalní květ obyčejně 


bez involukra. Ale někdy vyvine se ještě jeden pár braktei, jež © 


tvoři zdánlivý kalich konečného sedmého květu, jindy zůstane 
nejen tento, ale i předcházející pár brakteí sterilní, i dají oba 
původ útvaru, který jako čtyrčetný kalich býval uváděn. Za pro- 


ně ora So 


a sb o DAB k 


a 


- fylla konečného kvítku sluší považovati vstříčné listy lodyhy (a, b), 
-podpůrnou jeho brakteou jest šupina eventuelně list (š) na hlavní ose 
© (a X) t.j. rhizomu. Ku výkladu Eichlerovu připojuje se i Drude (7.). 
-Že lístky involukra nejsou stejného významu, svědčí i ten zjev, 
- že velmi zhusta jsou nestejnoměrně vyvinuty (tab. I., obr. 3., 9., 11.); 
a sice bývá lístek dolů obrácený (přední), který odpovídá braktei 
podpůrné, menší. Kdyby ono involukrum bylo vskutku kalichem, 
dalo by se očekávati, že má vztah k cyklickému uspořádání ostatních 
částí květních. Spozorovav velikou variabilitu Adoxy v počtu 
a tvaru květních částí, sestavil jsem pro jasnější přehled statistiky 
poměry 24 květenství od rostlin současně a na témž místě sbí- 
raných *). Toliko ve třech květenstvích bylo typické uspořádání, 
jak svrchu bylo udáno. Terminalní květ v jednom případě měl 
trojčetný obal, 5 plodolistů, podruhé involukrum 3listé, plodolisty 4 
(okvětí s tyčinkami bylo již upadlé). "To vysvětliti možno buď 
rozdělením brakteí, neb objevením se listenu nového; v prvním 
případě byly postranní květy jen 3, tak že nový lístek zdánlivého 
kalichu zajisté byl podpůrnou brakteou zmizelého kvítku. Jednou 
vyskytl se terminalní květ pětičetný, nicméně obal byl zase jen 
dvoulistý. Také jeden kvítek terminalní jsem nalezl (avšak mimo 
zmíněnou serii 24 květenství), který měl 4 lístky involukra, avšak 
zřejmě ve dvou párech nestejné velikosti (tab. II., obr. 16.), jenž 
za vhodnou sloužiti může illustraci Eichlerova vysvětlení 4listého 
kalicha. Přečasto byly 1 až 4 postranní květy celkem čtyřčetné 
(tab. I., obr. 9., 11., t. II., obr. 14.), ale obal listenový byl tu veskrz 
trojlistý; řídčeji zakrněl spodní lístek až na nepatrnou stopu; ale 
poloha zbývajících blížila se i tu postavení typickému (tab. I., 
obr. 13.). Podobně časté byly květy s okvětím 6četným; tam pojil 
se trojlistý obal velmi přiměřeně k němu, stoje vždy za mezerami 
dvojice plátků. Avšak v polovici těchto případů bylo tyčinek 
pouze deset a plodolistů pět, tak že bylo nutno přijímati sekun- 
dární rozdělení jednoho plátku; vskutku bylo možno. sledovati 
přechod od květu pětičetného ku šestičetnému úplně (tab. I. a IL, 
obr. 7., 10., 15., 8.). Z těchto udání jest zřejmo, že domnělý kalich 
nesleduje svým počtem počet členů v ostatních kruzích, nýbrž 
řídí se dle polohy květu: to vysvětlí nám právě Eichlerovo pojí- 
mání jeho jako listenového involukra. —- Na jednom květenství 
dokonce spodní pár kvítků byl zakrnělý; jeden z nich opřen byl 
brakteou mohutně listovitě vyvinutou a ke konci i dělenou; na 
basi byl ještě úkrojek malý, který by bylo možno míti i za jedno 
profyllon (tab. II., obr. 22.). Tyto doklady, tuším, dosti zřejmě 
mluví pro Eichlerův výklad domnělého kalicha. 


Eichler sám názor tento odvolal v 2. díle Blůtendiagramme, 


*) Material s jiných míst při prohlížení jevil variabilitu, uvedenou 
v témž rozsahu. 


poněvadž Braun nalezl kvítky se sledy brakteí a on i kvítky © 
vzniklé na ose květů postranních, pod jejich trojčetným obalem, — 
či snad přece kalichem. Marně jsem hledal sám podobný nějaký 
doklad, a na základě fakt sobě známých mohu jen první výklad 
Eichlerův potvrditi. Ostatně Drude, jenž na něm své úvahy zakládá, 
také mlčením opomíjí odvolání Eichlerovo. Jestliže homologie s Chryso- 
spleniem dá se i jinak než v involukru prokázati, bude snad možno 
naopak o této sporné části positivně souditi. I myslím, že homologi- 
sováním kruhů tyčinkových morfologický souhlas jest dostatečně 
dokázán. Konečně též přeměna pochybné braktey v listu podobný 
útvar mluví nemálo proti tvrzení, že by byla přece lístkem kališným. 


Následující kruh ještě Eichlerem byl považován za srostloplá- 
tečnou korunu. Předpokládaje potlačený pětičetný kalich, došel sche- 
matu který liší se od typického diagrammu Caprifoliaceí jen 
tím, že medianní cíp (myšleného) kalicha směřuje ku předu, 
kterážto orientace se výjimečně tu i tam u Sambucus Ebulus L. 
vyskytuje. Proti uznání toho kruhu plátků za kalich namítá Eichler, 
že by koruna typicky scházela, nebo by bylo nutno doplniti kromě 
ní ještě kruh tyčinek, což prý pro Caprifoliaceu je pravdě nepo- 
dobné. Kruh toho logického úsudku jest patrný: systematické 
postavení Adoxy jest přece pochybné, i nelze z něho nic vyvo- 
zovati pro morfologii, která má jistě lepší kriteria v pozorování 
přímém. Dalek jsa tohoto předpojatého mínění, prohlásil Drude (7.) 
žlutozelené plátky Adoxy za okvětí, a poukázal k tomu, že vlastní 
diagramm Eichlerův pro Chrysosplenium (kde se také vyskytá 
pošinování braktei na vedlejší osu) podaný se shoduje nápadně 
se schematem květním, které pro Adoxu on navrhuje; jen vkládá 
sem hypothesu potlačeného kruhu tyčinek tepalům opponovaných, 
který prý beze stopy vymizel. 


Dříve než pokusíme se řešiti tento tyčinkový problem, bude 
vhodno všimnouti si zygomorfické symmetrie postranních květů, 
která jmenovitě v perigonu jest nápadna. Není o tom nejmenší 
pochyby, že tato zygomorfie jest funkcí geotropismu a vzrůstu 
rostliny; vývojově bylo (Payerem 2.) pozorováno, že svrchní (či 
zadní) část květu mnohem dříve a rychleji se vyvinuje, než spodní 
(přední); na kvítcích zakrnělých, pokud deformování připouštělo, 
viděl jsem, kterak spodní lístky sotva jako hrbolky se jevily, 
kdežto na svrchních ještě podobu plátkovitou bylo možno uzna- 
menati. Není téměř vyvinutého květu, na kterém by tato převaha 
svrchní poloviny nebyla patrna; přes to všeobecně uvádí se květ 
jako typicky aktinomorfní. Někdy vyskytnou se též úplně nepra- 
videlné květy (tab. I., obr. 11.); i tu lze po případě tuto úchylku 
vyložiti jako zjev vzrůstu; v čtyřčlenném květenství čtyřčetný kvítek 
obr. 11. se vyvíjel značněji na té straně, kde sousedství jiného 
tomu nebránilo. I v perigonu jest obyčejným zjevem rozdělení 


153 


plátků, které již v involukru může se vyskytnouti a s nímž 
v kruzích tyčinkových opět se setkáme. Stane-li se toto rozdvojení 
na postranním tepalu, ruší se tím medianní souměrnost květu 
(tab. I, obr. 3.); častěji však, právě ve smyslu zygomorfie, roz- 
děluje se lichý plátek svrchní více méně hluboko, čímž může býti 
způsobena skoro úplná Gčlenná aktinomorfie (tab. I., obr. 8., 10., 
12., tab. II., obr. 15.) v tepalech, ku které se tu pěti, tu šestičetné 
androeceum a gynoeceum pojí. Terminalní květ svou polohou není 
vydán modifikacím své aktinomorfie; bezpochyby i jeho tvar 
a čtyřčetnost není bez vnitřního vztahu ku počtu květů v kvě- 
tenství, jehož členové zejména z počátku vývoje značně jsou 
směstnány. Na účet úžasné této nestálosti v počtu i tvaru lístků 
perigonu jest i přičísti himalajskou varietu Inodora Falc., jejíž 
terminalní květy z pravidla jsou prý Splátečné, postranní 6plá- 
tečné (dle Bentham-Hookera). 


Vyvinutý kruh tyčinek všemi popisovateli byl shodně vy- 
kládán. Base 8 neb 10 monothekních anther splývají tu v jakýsi 
límeček, na spodu s perigonem srostlý.*) Vždy pár jich za zářezem 
okvětí stojící jest více sblížen, a skládal by spojením jedinou nor- 
malní introrsní tyčinku. I tvrdí se vůbec, že jest to jediná tyčinka 
až na basi rozdělená (nikoli dedublovaná!). Výklad tento, ostatně 
na snadě jsoucí, podporuje se vývojepisným udáním Payerovým 
(2.), že obě anthery vznikají z jednoho primordia; možno však 
poukázati také k tomu, že cévní svazky do nich vedoucí vycházejí 
z jediného bodu, což zvláště lze viděti po utržení okvětí i s androe- 
ceem. (Viz všecky obrazy na tab. I. a II.) Na květu, jehož svrchní 
plátek byl hluboce rozdělen, byla proti jeho zářezu vyvinuta 
šestá tyčinka, jejíž nitka teprve na konci byla rozdělena, dva 
prašníky nesouc; tu jest přímý přechod k normalní dithekní tyčince 
(tab. II., obr. 15.) 


Svrchu již jsem se toho dotkl, že Drude srovnává Adoxu 
s obdiplostemonickým Chrysospleniem. U tohoto kruh tyčinek za 
zářezy okvětí stojící jest slabší, u Adoxy jen ten byl by vyvinut, jako 
u Saxifragacey Heuchery s jediným kruhem staminovým. Druhý 
kruh, opponující tepalům, ani ve stopách prý tu není přítomen. 
Avšak dle mého mínění jest možno viděti přeměnu těchto tyčinek 
v útvaru, který nikde není udán ani vykreslen, ani v obrazech 
květů, ani v diagrammech. Než jsem znal literární údaje, kreslil jsem 
jej jako pravidelnou část květní; nemoha se o ní ku svému pře- 
kvapení ničeho dočísti, prohlédl jsem mikroskopicky značnou serii 
květů z různých stanovisk, ale nikde nescházel. Na basi každého 
tepalu sedí hroznovitá žlázka, složená z četných vejčitých tělísek, 
z několika buněk s velikými zřetelnými jádry sestávajících (tab. II, 


*) V popisech se však o tomto útvaru nedočítáme, a obrazce, patrně 
velmi schematisované, ho neukazují. 


154 


obr. 17., 19.); jest těsně přitisknuta k límečku tyčinek, ač s ním 
nesrůstá, jak při zvětšení asi šedesátinásobném lze rozeznati. Na 
čerstvých květech před otevřením prášníků pozoroval jsem lesklé 
krůpěje na basi tepal, které zajisté jsou sekretem těchto žlázek.*) 

Tento kruh pěti žlázek se střídá přesně s (dvakrát) pěti- 
četným kruhem tyčinek v postranních květech; ve vrcholovém 
jest též 4četný. Zvláště pro tento poměr poučný jest květ obr. 10., 
tab. L; tam svrchní lístek okvětní jest hluboce dělen, ale jako jen 
deset tyčinek jest vyvinuto, tak i pátá žlázka sice zvětšena, ale 
nerozdělena stojí proti jeho zářezu, kdežto jinde s dvanácti tyčin- 
kami šest žlázek se vyskytá. Odhodláme-li se Adoxu postaviti 
v blízkost Chrysosplenia, můžeme žlázky její srovnati v homologii 
se žláznatými staminodiemi rodu Parnassia, který nyní přímo do 
Saxifragaceí bývá vřazován. U tohoto přímo již změna tyčinek ve 
žlázky Buchenauem (3) a Wettsteinem (9) byla pozorována. O tuto 
shodu se opírajíce můžeme, žlázky Adoxy právem považovati za 
útvar zastupující druhý kruh tyčinek, k čemuž i poloha jejich 
poukazuje. 

Bylo by možno ovšem namítnouti, že útvar objemem tak 
nepatrný jest spíše excrescencí s povrchu tepala než samostatným 
fyllomem; avšak ke žlázce vede samostatný celek cévní, jak na 
průřezu seznati můžeme (tab. II., obr. 23.), i jest proto pravdě 
podobnější, že máme tu dva kruhy fyllomové na basi kongeni- 
talně srostlé. 


V plodolistech nejeví se nic morfologicky zajímavého; zmínky 
jediné snad zasluhuje, že při šestičetném vývoji okvětí a tyčinek 
zhusta sice, ale ne vždy, i šest pouzder semenníka a šest blizen 
(místo pěti) se objevuje. Čnělky jsou dosti krátké, čárkovité, na 
konci drobně hrbolaté blizny nesoucí. Pouzdra semenníka mají 
po jednom visutém vajíčku. Plod je peckovička, vroubená nad 
středem lístky involukra. Obyčejně jen 2—3 květy květenství vy- 
tvoří plody, a v těch opět jen 1-——3 semena jsou vyvinuta. Tato 
mají tvrdý endokarp, jemnou testu a malý klíček uzavřený v endo- 
spermu. Jako popisný detail uvádím ještě tvar pylu. Zrna pylová 
mají v podstatě tvar trojosého ellipsoidu, ale vlhkem naduřujíce 
dosahují skoro isodiametrické, kulovité podoby. Exine jest drobně 
bradavkatá a stlustlá válcovitě na obvodě největšího průřezu pylo- 
vého zrna, jehož povrch tak na dvě poloviny jest rozdělen (tab. 
II, obr. 24.). 


Shrneme-li výsledky uvedených fakt, můžeme asi tolik tvrditi: 
Květní části Adoxy a Chrysosplenia jeví značnou shodu. U obou 


.*) Na čerstvých květech žlázky se neliší barvou od svého okolí a jsou 
kryty límečkem antherovým skoro úplně; tím si vysvětluji, že nebyly dosud 
pozorovány. Na květech svadlých, zvláště však v líhu konservovaných jsou 
zřetelné. 


155 


jsou listeny pošinuty na stopečku květní, u Adoxy nad to srostlé; 
-oba rody mají jednoduché okvětí, jež sledují dva obdiplostemo- 
-nické kruhy tyčinek; u Adoxy je vnější z nich přeměněn ve žlázky, 
vnitřní rozštěpen. V plodolistech a plodech se ovšem oba rody 
značně liší: u Adoxy jest 4 až 5 (6) plodolistů a vícesemenná 
peckovice, u Chrysosplenia plodolisty 2 a jednopouzdrá tobolka. 
Nechceme-li střízlivě Adoxu učiniti zástupkyní zvláštní čeledi, 
která však nemůže se řaditi v řád Rubiales, nýbrž spíše Saxi- 
fraginae, nedopustíme se asi veliké ukvapenosti, jestliže ji s Drudem 
zařadíme mezi Saxifragaceae, třeba bychom se nesrovnávali s jeho 
spojením Adoxy a Chrysosplenia v jedinou tribus. Zajisté není 
její příbuznost s touto čeledí vzdálenější, než příbuznost Parnassie, 
a ta se celkem uznává. 


IL Část anatomická. 


O anatomii Adoxy jediná zevrubnější pozorování činil van 
Tieghem (11.). On seznal naprostou různost anatomického složení 
rhizomu a nadzemní osy v uspořádání cévních svazků. Ale jeho 
pojednání nemá vyobrazení, a tak nechává pochybnosti jmenovitě 
o endodermis, která prý v oddenku existuje. Toto udání recipo- 
váno v »Natůrliche PAanzenfamilien« ve formě tvrzeni, že Ado- 
xaceae jsou charakterisovány anatomicky pochvou dřeňovou, ač 
při cévních svazcích lodyhy van Tieghem sám žádné endodermis 
nepozoroval. Následující údaje dílem potvrzují bádání van Tieg- 
hemovo, dílem podávají nové zprávy o anatomii listu, jíž se zmí- 
něný zpytatel neobíral. 


Rhizom Adoxy (tab. III., obr. 25.) jest objat jednoduchou © 
pokožkou, pod níž sleduje mohutná vrstva  parenchymatického, 
velkobuněčného pletiva základního. Buňky jeho přeplněny jsou 
množstvím zrnek škrobových (tab. III., obr. 28.), velmi různé veli- 
kosti. Jen z malé části jsou kulovitá, zvláště větší z nich mají tvar 
ellipsoidický neb široce vejčitý, i má delší jejich průměr 8—30 |1. 
Velká zrna jeví velmi dobře vrstevnatý sloh, i možno u nich viděti, 
že vrstvy jsou' značně excentrické; připomínají celkem škrob 
bramborový. Na nejvnitřnější vrstvě tohoto parenchymu viděl van 
Tieghem stupňovité záhyby, a proto ji prohlašuje za typickou 
endodermis čili pochvu dřeňovou. Sám jsem nepozoroval však, že 
by stěny těch buněk od ostatních značně se lišily. Snad toho pří- 
činou byla preparace: abych jasných obrazů mikroskopických 
došel, užil jsem roztoku síranu anilinového v kyselině sírové, jímž 
nejen dřevné elementy se silně žlutě zbarvily, nýbrž i škrob, 
kterým řezy byly všude přímo obaleny, hydrolysoval a se rozpustil;není 
pochyby, že roztokem tím se změnilo napjetí a možná i podoba 
stěn buněčných. Je-li tu endodermis vůbec vyvinuta, není nikterak 


156 


význačna značnějším stluštěním nebo jinou modifikací svých bu- 
něčných stěn. Středem oddenku se táhne jediný, dosti tenký 
svazek cevní (tab. II., obr. 26.) Vnější jeho část jest lýková a ob- 
sahuje (dle Tieghema) toliko sítkovice; v ní jest uzavřena skupina 
silně zdřevnatělých cév spiralních, kruhatých a schodovitých s trva- 
lými příčnými přehradami. Tato dřevní část jest v celém svém 
průběhu zřejmě dvojdílná; někde jest uprostřed značně zaškrcena 
(tab. III., obr. 25.), ale jinde jeví se jako dvě oddělené skupiny 
přibližně trojúhelníkovité (tab. III., obr. 26.). Ty zaujímají svrchní 
a spodní stranu rhizomu, a listy i šupiny, lateralně se pojící, berou 
z obou zároveň elementy svých cévních svazků. 

V tenkých výhoncích oddenkových jest však dřevní část 
representována jedinou skupinou cév, ani súžení uprostřed ne- 
jevící (tab. III. obr. 29.). 


Zcela jiný obrazec anatomický poskytuje příčný průřez nad- 
zemního stonku a řapíku listového. Kdežto -rhizom, abstrahujeme-li 
od šupin, jest útvar oblý o průřezu přibližně kruhovitém, má 
lodyha nadzemní tvar více hranolovitý. Mezi čtyřmi tupými hra- 
nami můžeme znamenati mělké brázdy, které směrem k vrcholu 
se prohlubují, tak že lodyha bezprostředně pod klubkovitým kvě- 
tenstvím jest široce čtyřkřídlá, a příčný řez jeji má podobu rovno- 
ramenného kříže s otupenými rohy. Tato biradialní symmetrie 
jeví se také ve vnitřním uspořádání (viz táb. III., obr. 30. a 32). 
Většinu tkaně tu tvoří opět parenchymatické pletivo základní, 
podobně jako v oddenku hojně škrobu, ač jen občas, obsahující. 
To zde zaujímá i střed jako dřeň, a cévní svazky v počtu čtyř 
leží od sebe úplně odděleny blíže ku čtyřem hranám, resp. tupým 
křídlům lodyhy. Po nějaké pochvě není tu ani stopy. Složení mají 
centrické: uprostřed cévy dřeva, kolem část lýková. Opětně se tu 
vyskytují jen cévy a tracheidy (tab. III., obr. 31.). 


Řapík listový má na vnější (rubní) straně zaoblený kýl, na 
vnitřní (lícní) hlubokou rýhu, nad níž se obě hrany sklánějí 
(tab. III., obr. 33.). I tu odpovídá struktura anatomická vnějšímu 
tvaru. Rapík jest triarchní, ale nejsou jeho svazky mohutností 
a polohou sobě rovny. Každý z nich jest obklopen kruhem buněk 
od ostatního pletiva menší velikostí se lišících, jenž by mohl býti 
považován za pochvu svazku, ač stěží nějakou zvláštní fysiolo- 
gickou funkci, ať vodění živných látek, ať mechanické upevnění 
zastává. Nejmohutnější z těchto svazků leží málo nad středem 
řapíka. Dřevní jeho část jest vyvinuta jako mohutný půlměsícovitý 
pruh, na stranu vnitřní (k rýze řapíka) vydutý (tab. IV., obr. 34.). 
Svazek tento dodává řapíku sám o sobě značné pevnosti, převy- 
šuje svou massou součet všech čtyř svazků lodyžních. Oporu tuto 
doplňují ještě dva svazky postranní, mezi rýhou řapíka a jeho 
postranními hranami umístěné. Každý z nich jest sotva zvící 


-třetiny svazku medianního, jemuž se stavbou zcela podobá: na 
-průřezu jeví jako onen kruh lýkového pletiva, v němž uložen jest 
půlměsíc dřevních cév; vypuklá strana tohoto jest obrácena k střed- 
nímu svazku. Při trojení čepele listové postupuje do každého 
z řapíčků jeden svazek cévní, ale ihned se opět ve tři dělí, což 


pm 


Průřez řapíčků listových 1 mm. za rozdělením listu. 
Původní obrazec dle přírody. 


odpovídá lalokům lístků I. řádu. Střední řapíček opakuje na 
průřezu zcela poměry řapíku celého listu; v postranních jest 
krajní cevní svazek nepatrný, oba ke středu celého listu bližší, 
skoro stejně veliké. 

Úpravou svých listů se prozrazuje Adoxa jako rostlina stínu 
a vlhka milovná. Již povrchním pozorováním shledáme, že čepel 
jejich jest nadmíru tenká, záhy vadnoucí, byla-li rostlina z půdy 
vytržena. Leč roztrhnouti takový list není tak snadno, jeť kraj jeho 
nejpevnějším místem, opatřen jsa sesílením zvláštního druhu. Tato 
-struktura listová činí zároveň obtížným provedení příčných řezů, 
které i při mikrotomické technice stěží v celé šíři listu se podaří. 
Obojí epidermis poměrně snadno dá se stáhnouti jako celistvá 
blanka. Buňky její jsou jako u většiny Dicotyledon hluboce a ne- 
pravidelně laločnaté (tab. IV., obr. 35.) a průduchy, nahoře nečetné, 
dole hojné, neukazují zvláštní úpravy ani charakteristické polohy. 
Jako zvláštní zjev sluší však uvésti, že nejen ve svěracích buňkách 
průduchů, nýbrž i v buňkách celé spodní pokožky jsou roztroušena 
zrna chlorofyllu, v nevelikém počtu, ale dosti veliká. Nejčastěji se 
tvrdí, že chlorofyll v epidermis listové se vyskytá jen u kapradin; 
vskutku však přítomnost jeho ve spodní pokožce není u dvojdě- 
ložných případem nikterak vzácným, i pojí se Adoxa k celé řadě 
rostlin, pro něž Stěhr (12.) chlorofyll v epidermis uvádí. Přítomnost 
jeho nelze pokládati za nějaký znak systematický, nýbrž (zajisté) 
jen biologický: jsouť všecky rostliny, u kterých pozorován, oby- 
vatelkami stinných a vlhkých stanovisek. ——  Prohlédneme-li kraj 
listový lupou, shledáme, že jest průsvitně obrouben a mělce vroub- 
kován (tab. IV., obr. 36.). Při mikroskopickém zkoumání nejdříve 
zpozorujeme, že ony vroubky neleží v jedné rovině; pak, uži- 
jeme-li zvětšení tak značného, že nepatrné rozdíly vzdálenosti od 
ohniska čočky se jeví různou jasností spatřovaných vrstev, na- 
budeme asi této představy o struktuře lemu. listového, kterou 
potvrzuje i srovnání s příčnými řezy (tab. IV., obr. 37.-—40.). 
Nejvíce na kraj jest posunuta řada buněk se stěnami velice stlust- 


158 


lými, které jsou patrně kutikularisovány a ukazují na povrchu 
vlnité záhyby. Jednotlivá taková buňka jest téměř válcovitá, bez 
assimilujícího obsahu; i ku vnitřnímu pletivu listu se pojí tlustou, 
jen málo prohnutou stěnou. Tato krajní řada není vlastně ani 
souvislým pásmem: místy jsou v ní nepatrné mezery, jinde pře- 
čnívají buňky sousední, ležíce v různých rovinách, a jsouce 
takřka kloubovitě spojeny. Celá struktura ta působí asi takovým 
dojmem, jako by do souvislého zdiva nějaké hradby vtěsnána byla 
řada jednotlivých, vyčnívajících kamenů. Svrchu i se spodu jsou 
ty buňky kryty buňkami podobnými, které se pojí již jako po- 
kračování ku svrchní a spodní pokožce. Můžeme je zároveň s ní 
již strhnouti. Na vnějšek jsou rovněž silně vyduté a značně kuti- 
kularisované, ale na vnitřní straně mají už několik záhybů, a sou- 
sedí-li se spodní epidermis, zhusta již i několik zrnek chlorofyl- 
lových. Většina obsahu jest ovšem hyalinní. Následující řada 
pokožkových buněk jen méně hlubokými záhyby se liší od typic- 
kého tvaru. — Ve vnitru listu marně hledáme assimilační pletivo 
palisadové. Není tu žádného zrůznění, veškeré buňky mají nepra- 
videlný tvar i skládají pouze pletivo houbové. Tato homogenně 
centrická úprava zdá se býti spíše výsledkem redukce než primi- 
tivní strukturou; poněkud snad kompensuje nedostatek PAhetNKé : 
vrstvy chlorofyl ve spodní pokožce. 


O anatomii chrysosplenia nemám dosti úplných dat; průřez 
tenkých, oddenkových větví (tab. III., obr. 27.) jest týž jako 
u Adoxy, i rozdělení dřevních elementů ve dvě skupiny je velmi 
zřejmé, ale v nadzemních osách a řapících dosahuje značného 
vývoje mechanické pletivo, jehož u Adoxy vůbec není. 


Theoretických dedukcí z těchto anatomických fakt skášalimí 
činiti nelze. Podivuhodná rozdílnost cévních svazků v oddenku 
a lodyze jest zjevem docela specifického rázu; zajímavá úprava 
kraje listového a nedostatek palisadových buněk poukazuje spíše 
ku příčinám biologickým, než by systematicky mohla býti oceněna. 
Není vyloučeno ani, že i shodné anatomie rhizomu adoxy a 
chrysosplenia je dána prostě jejich oekologickou shodou, ač ra- 
ději bychom ji příbuzností vykládali. 


Positivní výsledek pro systematiku jest jediné ten, že i ana- 
tomicky rod Adoxa jest dobře charakterisován. 


LITERATURA. 


1. Wydler: Morphologische Mitthcilungen IV. Botanische Zeitung 1844. 
2. Payer: Traité d'organogénie comparée de la leur 1857. 


3. Buchenau : Einige Beobachtungen aus Gebiete der dem Planzenterato- 
logie Botanische Zeitung 1862. 


4. Braun: Sitzungsberichte des botanischen Vereins fůr die Provinz 
Brandeburg 1875. 


5. Eichler: Blůthendiagrame, I. 1876, II. 1878 (v dodatcích). 

6. Bentham-Fooker: Gienera plantarum. 

7. Drude: Úber die verwandschaftlichen Bezichungen von Adoxa zu 
Chrysosplenium und Panax. Botanische Jahrbiůcher 1884. 

8. Warming: Handbuch der systematischen Botanik (přeložil Kno- 
blauch) 1890. 
A 9. Wettstein: Zur Morphologie der Staminodien von Parnassia palustris. 
-© Berichte der deutschen botan. (Gesellschaft, 1890. 
10. Natůrliche Pílanzenfamilien (Engler-Prantl) IV. 4. Adoxaceae von 
Frilsch 1891. 

11. van Tieghem : Anatomie de la Moschatelline. Bulletin de la société 
botanigue de France XXVII. 1880. 

11. S/ókr: Úber das Vorkommen von Chlorophyll in der Epidermis 
der Phanerogamen-Laubblátter. Sitzungsberichte der kais. Akademie der Wissen- 
schaften in Wien LXXVII., 1879. 


VYSVĚTLENÍ TABULEK. © 


Tabulka L a tabulka va 


| Márielavé květu. 


Obr. 1—13, 14—16 zobrazují květy v čeráka č zvě 
jsou květy z jednoho květenství, a) 4) značí týž květ svrch 
Obr. 17 neúplně dělená tyčinka zvětšená 25krát (detail k obr. 
monothekní tyčinka (zvětšeuá 35krát). — Obr. 19 báse pli it 
(zvětšená 80krát). — Obr. 20 a 21 jednotlivá tělíska žlázky 
Obr. 22 zveličelá braktea se zakrnělým kvítkem (ovšem dv; 
pre květu (zvětšen 16kráte). — ký 24 pyibě zrna = 


Tabulka III. 


Anatomie oddenku a dodyhy. 


Obr. 25 průřez oddenku Adoxy. — Obr. 26 jeho centrá 
© Obr. 27 týž u Chrysosplenia. — Obr. 28 škrob Adoxy. — Obr. 
— výhonkem oddenku. — Obr. 30 a 32 dva key pm — o! 
svazek lodyhy (v obr. 30 v pravo nahoře). 


Tabulka IV. 
Anatomie řapíku a čepele listové. 


K (Obr. 33 průřez řapíku. — Obr. 34 jeho hlavní cévní: sva: 
epidermis. — Obr. 36 kraj listu. — Obr. 37 epidermis a tě při 
silovacím buňkám (obrysy pod rovinou epidermis tečková 

okra pokožky. — Obr. 39 a 40 příčné řezy krajem listu, 


P kučišení: Obr. 36, 6krát. — Obr. 25, 30, 32, 33, 39, 25krát. 
31 3, 35, 37, 38, 40, 60krát. =- šáh 28, 29, 120krát. 


TABULKA I. 


"TABULKA II. 


KTE VE NM 
z Lk do de 


P Sa 
ční db 


živé 


, 


O chemickém složení rostlinné blány buněčné. 


(Psáno r. 1899, otištěno ve »Vesmíru« téhož roku.) 


de důležitý znak, jímž rostliny se liší od zvířat, uvádí se vždy, 
že mají cellulosní blánu buněčnou, kdežto buňky živočišné 
jsou z pravidla nahé. Proto mají pátrání o povaze buněčné blány 
„význam nikoli podřízený. I míním nejdůležitější, dílem velmi zají- 
mavé jejich výsledky, pokud se chemického složení dotýkají, 
krátce zde podati. 


Bylo by naprosto omylem mysliti, že všechny blány buněčné 
u rostlin sestávají z látky jediné, buničiny neboli cellulosy. Každému 
„botaniku jest známo, že dřevo, korek, cuticula, ač složeny jsou 
-téměř jen ze stluštělých stěn buněčných, dávají zcela jiné reakce 
než buničina. Zjev ten se vykládal tak, že cellulosní blána jest 
- také zde základem, jest však proniknuta, inkrustována, jinými lá- 
- tkami, které reakce její zakrývají. Novější bádání ukázala, že na- 
© prosto čistá cellulosa jen vzácně se vyskytuje, a ve mnohých 
„případech má jen malý podíl ve stavbě blan buněčných, ba někdy 
„dokonce schází. Abych nebyl nucen uváděti četné spisy o jedno- 
> tlivostech jednající, spokojím se v tomto stručném náčrtku s uve- 
- dením jmen předních v tomto oboru pracovníků; jsou to: E. 
- Schulze se svými žáky, zejména Steigerem a Maxwellem, W. 
© Hoffmeister, G. Lange, Fr. v. Hoóhnel, Reiss, E. Winterstein, L. 
- Mangin, E. Gilson a j. v. Práce zmíněné jsou rázu více chemického 
- než botanického, a výsledky jejich nebudou míti naprosté jistoty, 
- pokud chemie uhlohydratů a látek jim příbuzných nebude doko- 
- nale prostudována. Zejména třeba na to důraz klásti, že všeobecně 
užívané mikrochemické reakce, jako modré zbarvení iodovými re- 
agenciemi, rozpustnost v ammoniakalním roztoku mědi (t. zvané 
Schweizerovo agens) při zjištění známých věcí často dobře poslouží, 
ale při výzkumu neznámých hmot spolehlivým kriteriem býti ne- 
mohou. Příkladem může býti jedna z nejobyčejnějších zkoumacích 
method: pouhým roztokem iodu se barví zrnka škrobová modro- 
fialově; ale rovněž tak se chová amyloid, některé dextriny (půso- 
bením kyselin a enzymů ze škrobu vznikající), isolichenin (v lišej- 
nicích). 

Theodora Nováka Stati vybrané, 11 


162 o 


Jak naznačeno, počítá chemie téměř všechny dotud zjištěn. 
látky rostlinných stěn mezi uhlohydraty neb alespoň derivaty 
jejich; štěpí se totiž působením zředěných kyselin čili hydrolysou 

A ve hmoty postupně jednodušší, posléze v různé druhy cukrů. 
I považují se, nejisto zda plným právem, poněvadž přímému che- 
mickému zkoumání nejsou přístupny, na základě hydrolytické reakce 
a elementární analysy za jakési anhydridy cukrů, v něž se Ra 
dají, a podle nichž se také nazývají. : 


Podám nejdříve v tabellarním přehledu chonich, klassifikací 
látek tvořících rostlinné blány, a pojednám pak krátce o jedno- 


7 tlivých. 
* | Polymery cukrů (Poly- Dusíkaté 
ek, | sacharidy). odvozeniny 
| arabany: arabské gummi, | 1 
S | Arabinosa | br třešňové klí a j. klí, se- 
= - | 821 sliznatělé membran 
5 PRA RA VERO DO V Pohon ankáo ae DE 
m fe xylany: dřevné gummi (— 
© Xvlosá s) inkrustační material dř. 
= y ov OBAL vý boa 
= = lignin) částečná směs : 
pR oc. M A s abany 
Methylpen- f P 6 ee 
tosa $a0 
CsH12O5 | E = o “ č az 
jé - (glukosany (dextrany): cel-| | houbová 
nm lulosa, amyloid, (škrob, cellulosa č. 
Ko P dextriny, glykogen, tu- pe eno 
1.5 oennvýh 5 | nicin) © [ehitin]. | 
OD TT C O 
k levulan friketunasí 
| (levulosa, © T finulin] ( y): 
oo © ovomÝ |< 
bm m galaktany: v semenech le-, 
8| Galaktosa | 8 guminos, jako směsi s 
4 : 5 pentosany: paragalaktan 
(= © | manosan lupkách| 
s y: ve slupkác 
po : T ořechů, křemenáčů, se- 
(seminosa) minin areservní icellulosa 
: pektinové hmoty, callosa, 
Různé pentosy některé slizy a rosoly 
a hexosy 2 rostlinné. 
Kyseliny více Mimo system uhlohydratů stoji 
bo sytné, mastné polymery 
-© [Korková, suberi-| neb snad © suberin v cuticule a korku. 
© nová, floionová - glyceridy dk 
—— 


sy jnid v hranscýéh závorkách značí důležité uhlohydraty, jež | 
nejsou | stavivem stěn buněčných. 


163 


Čistá celtulosa nebo-li buničina skládá většinu stěn v mladých, 
živých buňkách rostlinných, vyjímaje houby. Téměř čistá je ve 
© chmýří některé plody obalujícím, jako ve vláknech bavlny. Poznává 
- se mikrochemicky (makrochemická analysa hydrolysou patrna z ta- 
- bulky) dle rozpustnosti v sehnané kyselině sírové, v ammonia- 
kalním roztoku mědi (jmenované Schweizerovo agens, jež nesmí 
býti přes půl roku staré). Působením silné kyseliny sírové mění 
se ve hmotu škrobu příbuznou; tím způsobem se vyrábí z papíru 
- známý rostlinný pergament; užijeme-li pak iodu, nejlépe ve vodním 
L- roztoku s iodidem draselnatým, nastane temně modré zbarvení. 
-V roztoku iodu, iodidu draselnatého a chloridu zinečnatého nabývá 
cellulosa barvy fialové. Cellulosa vpíjí též množství barviv: tak 
haematoxylinem se obarví intensivně fialově, kdežto blány zdřevna- 
— tělé nebo zkorkovatělé nanejvýše žlutavě nebo hnědavě. Podobně 
-1 anilinové, methylové a berlínské modři, červení kongo lze vý- 
-hodně užíti ku rozlišování od blan jiných. Zajímavá je tinkce van 


-- Tieghemova a Douliotova; řezy zbavené vodou javelleskou a žíra- 


-vým draslem obsahu plasmatického se prosáknou tanninem a pak 
- vloží v roztok chloridu železitého; všechny blány cellulosové jeví 
- se inkoustově černy. 


E. Schulze nazývá všechny látky, které mají tutéž iodovou 
reakci jako cellulosa, dávají hydrolysou pentosy nebo hexosy 
a snáze se rozpouštějí v kyselinách a alkaliích, souborným jménem 


-- hemicellulosy. Gilson, jemuž se podařilo přivésti cellulosu ku jakési 
- krystalisaci, tvrdí, že jest tato chemické individuum, a že jí jediné 


přísluší reakce chlorzinkiodová: Schulzovy hemicellulosy jsou prý 
směsí různých pentosanů a hexosanů, jmenovitě jeho manoso- 
cellulosa. Gilson rozlišuje v buněčné bláně vyšších rostlin tři 
vrstvy: vnitřní je prý vždy cellulosová; střední sestává z rozmani- 
- tých hmot, někdy cellulose blízkých, často dřevovitých nebo korko- 
- vitých, vnější, dle jiných autorů intercellularní lamella, hlavně 
z hmot pektinových, jež macerací bývá snadno zrušiti. Původní 
stěna jest cellulosová, a nenáhlejší nebo rychlejší změnou. její 
vznikají látky stěny střední, v níž dle toho buničinu ještě můžeme 
zjistiti, neb již nikoli. 

Ku cellulose druží se azyložď, obsažený v semenech Tropae- 
eola, Impatiens, Balsamine, Paeonie, Primulaceí a j, jenž jest 
látkou reservní; barví se modře pouhým iodovým roztokem a jest 
nejspíše identický s látkou, která kyselinami z cellulosy vzniká. 


Tutéž funkci má v endospermu datlí, plodů Phytelephas, 
Paris guadrifolia, Foeniculum officinale a jiných semen. zeservní 
cellulosa (Reissem objevená), která od obyčejné cellulosy liší se 
produkty hydrolytickými, nikoli mikrochemickou reakcí; rozštěpuje 
se nejdříve v látku podobnou dextrinu, ale levotočivou, seminin, 
pak v krystallický, v pravo točivý cukr, manosu či seminosu. Ne- 


11" 


104 


obyčejné tvrdosti dodávají tyto manosany skořepinám vlašských 
ořechů, t. zv. křemenáčů. 


Rovněž zásobní látkou jest pazagaloktan (E. Schulze), jenž 
shledán ve stlustlých buněčných stěnách děloh Papilionaceí; hydro- 
lysuje se již 19/o kyselinou sírovou nebo solnohi a poskytuje ga- 
laktosu a jakousi pentosu. Za horka zahřát s Aoroglucinem a ky- 
selinou solnou barví se třešnově. Inkrustuje stěny vlastně cellulo- 
sové, a zamezuje jak reakci iodovou, tak i rozpouštění se v ammo- 
niakalním roztoku mědi; obojí se však objeví, odstraníme-li para- 
galaktan 25% vřelou kyselinou solnou. 


Dodatkem k těmto látkám cellulose blízkým sluší dodati, 
že také ve zvířectvu, a sice v sumkách (Ascidia) shledána hmota 
glukosanová Zunzcíu, nejspíše s cellulosou identická. 


Vedle cellulosových blan jistě největší důležitost mají 07- 
brany zdřevnatělé, které vyskytují se ve všech svazcích cévních, 
Phanerogam a Pteridophyt. Rozeznávají se mikrochemicky velmi 
dobře od cellulosy tím, že jsou nerozpustny v ammoniakalním roztoku 
mědi, a jodovými reagenciemi žloutnou nebo hnědnou. Není pochyby, 
že základní látka jest tu cellulosa, jež se vskutku průmyslně vyrábí 
macerací hydratem sodnatým neb siřičitanem vápenatým. V botani- 
ckých laboratořích se macerují zdřevnatělé části rostlinné činidlem M, 
Schulzovým (kyselina dusičná a chlorečnan draselnatý), s nímž se 
vaří buď ve zkoumavce nebo přímo na podložním skle; vyloužené 
dřevo dá se pak snadno roztrhati jehlou ve své elementy histo- 
logické, buňky, cévy i tracheidy a dává reakci cellulosovou. Ale 
čisté cellulosy tak neobdržíme, neboť dle Wintersteina v pilinách 
bukových ještě po čtrnáctidenní maceraci zbýval podíl »materialu 
inkrustačního«. Látky cellulosu pronikající byly dříve zahrnovány 
názvem Zignin. V novější době objasněno blíže chemické složení 
ligninu. i seznán jako směsice rozmanitých hmot. Z nich povahy 
kyselé jsou Langem odkryté kyseliny ligninové. 


Největší část látek inkrustačních tvoří dřevné gummí (Thomsen), 
rozpustné v žíravém louhu sodnatém, z něhož se vylučuje 909/0 alko- 
holem. Z dřevného gummi hydrolysou obdržíme cukry: xylosu 
a někdy i arabinosu; jest to tedy polysacharid xylan, po případě 
směs jeho s arabanem. Nejznámější reakce zdřevnatělých membran 
jest intensivně červené zbarvení, které nastane působením kyse- 
liny solné a floroglucinu CeH:(OH):. Tutéž reakci dává za tepla 
i dřevné gummi. Avšak příčinou toho jsou. vazž/žin CsHsOs, aldehyd 
řady aromatické a příbuzný mu glykosid kouzferin C16H22Os. 2H2:O 
(Allen, Hegler), možná i jiné aromatické aldehydy. Obvyklé je po- 
znávati dřevo dle žlutého zbarvení síranem anilinovým, ale trvalé 
preparáty si zjednáme nejlépe síranem thallinovým, který s vanil- 
linem dává žluť, kdežto fenol pouze části proniklé koniferinem: 


165 


modří. Nechtěje vypočítávati barviva, jimiž se dřevo jinak než 
(cellulosa barví, odkazuji na obsažné vypočtení mikrotechnických 
method v Zimmermannově příruční knize. *) 


Také o korku se myslilo, že v něm cellulosové stěny jsou 
inkrustovány suberinem, látkou tukovitou, neboť (dle v. Hóhnela) 
se barví blány korku louhem draselnatým, byvše vylouženy chlor- 
zinkjodem červeno-fialově. Avšak dle prací Gilsonových cellulosa 
-se v korku nejspíše ani nevyskytuje, neboť korkové lamelly se 
-rozpouštějí vřelým alkoholickým (3"/o) roztokem hydratu sodnatého, 
-jenž cellulosy neporušuje. Za to se mu podařilo dobýti z korku 
- různých rostlin kyselinu fellonovou (CzsH13Os?) a z korku dubu 
korkového Avselinu suberinovou (C1iHa0Ox) a flozonovou (CiiHaO+). 
Zmíněné červené až červenofialové zbarvení vztahuje se ku vzniku 
volné kyseliny fellonové nebo její soli draselnaté, které vskutku 
isolovány chlorzinkjodem červeně se barví. Že by suberin byl 
směsí tuků, to jest glyceridů zmíněných kyselin, není pravdě po- 
dobno, neboť se nerozpouští v žádném ze známých rozpustidel 
tukových, a netaví ani při 290"C. Zdá se tedy, že korek sestává 
ze složitých kondensačních a polymerisačních produktů zmíněných 
kyselin, snad i jejich exterů, látek o podobně nejasném složení, 
jako vyšší uhlohydraty, polysacharidy.  Přítomnosti volných tuků 
nasvědčovalo by však, že se korkové lamelly jako tyto, leč slaběji 
červeně alkaminem barví. Korkové lamelly a jim příbuzná, ale 
chemicky ještě méně prozkoumaná cuticula vzdorují většině roz- 
pustidel cellulosy: sotva chromovou kyselinou, jíž žádná blána 
rostlinná (vyjma houbovou) neodolá, se porušují. Silným louhem 
draselnatým hnědnou, a jeví pak vláknitou nebo zrnitou strukturu; 
dlouhým vařením ve Schulzově macerační směsi změní se posléze 
-ve žluté kapky, které jako cerinová kyselina se uvádějí. Ku bar- 
- vivům se chovají korkové blány podobně jako dřevnaté: tak i io- 
dovými reagenciemi žloutnou a hnědnou. 

Hodně nejasné a neúplné jest naše vědění o 7o0stlinných 
slizech a rozmanitých gumách. Ačkoli značná část jejich vzniká 
vyměšováním z plasmy, přece třeba zde o nich promluviti, protože 
některé jsou zcela jistě sesliznatělé blány buněčné a poněvadž 
máme celou přechodní řadu hmot mezi blanou buněčnou, vodu 
jen vpíjející a gummami ve vodě zcela rozpustnými. Jedny jeví 
z nich reakce cellulosy iodové i jiné, druhé barví se nejvýše 
žlutě, jiné zmodrají již pouhým iodem. Soudí-li se z procentual- 
ního složení a produktů hydrolysy, pak zmíněných reakcí, jsou 
to směsi hmot odvozených od arabinosy, glykosy a snad ještě 
jiných cukrů; dle modrání iodem možno miti za to, že v některých 
jsou látky obdobné dextrinům. Ještě méně známo jest chemické 


* Botanische Mikrotechnik, cin Handbuch der mikroskopischen Prápa- 
rations-, Reactions- und Tinctions-Methoden. Tiibingen, 1892. 


1606 


složení 7osolovitých obalů řas, zvl. Zygnemataceí, které od blány 
jejich jsou ostře ohraničeny, z ní zajisté nevznikly a nejeví jejich 
chemických vlastností. 

O mnoho lepšího chemického zkoumání se nedostalo ca/lose. 
Jméno to dal Mangin v publikacích r. 1888-—1890 vydaných, látce 
silně světlo lámající, která ucpává pory starších sítkovic a tvoří 
konečně silný v nich povlak. Dříve nazývána zároveň se zcela 
jinou hmotou, rány rostlinného těla zacelující, ca//us. Mangin uka- 
zuje, že s ní identický j je pollenin v bláně pylových zrnek mnohých 
rostlin, a že tvoří stěny buněčné u nižších hub, j. Peronosporaceí. 
Jest neěrozpustna ve vodě, alkoholu a ammoniakalním roztoku 
mědi, v roztocích uhličitanů žíravin bubří, ale hydraty žíravin ji 
rozpouštějí, jakož i silná kyselina sírová, roztok chloridu vápena- 
tého nebo zinečnatého. lod a ZnCls barví callosu cihlově nebo 
hnědočerveně, iod a CaCl: růžově. 


Zmíněný badatel ukázal též velikou rozšířenost Žmof pekti- 
nových, nejdříve z řepy, mrkve, jablek a hrušek poznaných. Z nich 
sestává z pravidla intercellulární, poměrně nejlépe rozpustná la- 
mella mezi stěnami cellulosovými. Základem těchto látek, jakož 
i arabské klovatiny, třešňového klí a p. jsou látky kyselých vlast- 
ností, kyselina peklinová, k. metapektinová čili arabinová a jiné, 
v solích draselnatých a vápenatých. Hydrolysou z nich ob 
cukry pravotočivé; galaktosu a arabinosu. 


K inkrustačním látkám náležejí také rozmanité znědene 
soli, které stěny buněčné pronikají, a z nichž, když spálením nebo 
silnými kyselinami (nejlépe sírovou a pak chromovou) ústrojné 
látky byly zničeny, zůstávají krystallické kostry. Jsou to hlavně 
soli draselnaté a vápenaté, ale u mnohých rostlin, zvláště Diato- 
macei, Graminei, Cyperaceí, Eguisetaceí velmi značné množství 
kyseliny křemičité. 

Zvláštní místo v příčině chemického složení blány buněčné 
náleží houbám. Jest u nich přes znamenité práce zvláště Gilsonovy 
a Wintersteinovy mnoho nejistého, ale tolik možno již tvrditi, že 
u mnohých hub stěna buněčná neskládá se z cellulosy, ani jiného 
uhlohydratu, nýbrž z látky dusíkaté, odvozené od cukru hrozno- 
vého. Dle všeho jest tento zzykoszu identický, neb aspoň velmi 
příbuzný s chytinem, z něhož, jak známo, skládají se tvrdé po- 
krývky těl Arthropodů. 

I jest zajímavo stopovati přechody tunicinem, zvířecí to cel- 
lulosou, a mykosinem, rostlinným chitinem značené, které ukazují, 
že není podstatných rozdílů ve složení těla rostlinného a živočiš- 
ného, a že tu i jinde jest mnoho mostů, jež hranici mezi oběma 
říšemi ústrojnými přepínají a je spojují. 


- Dusíkaté derivaty uhlohydratů v tělech živo- 
| čišných a rostlinných.*) 


(Psáno r. 1900, upraveno r. 1901.) 


L Úvod. 


p Chemie organická ustavivši se původně jako chemie látek 
- rostlinných a živočišných proti chemii minerální, počala nejdříve 
tyto hmoty analysovati, cestou chemie anorganické. Záhy však 
methoda tato byla shledána jako nedostačující: chemická analysis 
v látkách z živých těl odkryla jen málo prvků, s nimiž konstra- 
-- stovala ohromná rozmanitost organických sloučenin samých, a 
-nabyla vrchu snaha, pátrati po vzájemných spojeních oněch ele- 
-© mentů mezi sebou; kdežto základním principem v anorganické 
-chemii jsou prvky, sloučeniny, jest jím v organické její konstituce. 
-Obě poloviny chemie se zrůznily ve své práci, jedna zůstala pře- 
-vahou analytickou, druhá stala se synthetickou. Chemie organická, 
-s úspěchem neočekávatelným provádějíc synthesi, vyrobila tisíce 
látek nových, které theoretickému zkoumání a přemýšlení nad 
-míru široký dosah poskytly, a ještě snad většího praktického vý- 
— zmamu nabyly, ale byla zároveň odvedena od zkoumání přiroze- 
ných látek, z největší části velice komplikovaných a proto, jak by 
se zdálo, jediné analytické methodě přístupných. Avšak uvážíme-li 


*) K práci této bylo použito těchto souborných spisů: 

Beilstein: Handbuch der organischen Chemie 3. v. 1897. 

Cohnheim: Chemie der Eiweisskórper 1900. 

Jammarsten: I.ehrbuch der physiologischen Chemie 3, v 1895, 

Husemann u. Ffilger: Die Pflanzenstoffe. 

Neumeister: Lehrbuch der physiologischen Chemie, 

Pfeffer: PRanzenphysiologie 2 v. 1897. 

van RŘíjn: Die Glycoside 1899, 

Tollens: Kurzes Handbuch der Kohlenhydrate. 

Zimmermann: Botanische Mikrotechnik 1892. 

Jelikož m o kterých práce snaží se býti úhrnným referátem, 
jsou většinou data novějšího, snažil jsem se všechna původní pojednání, 
pokud dostupna mi byla, přečísti, což mi bylo možno u prací i článků uve- 
fejněných v následujících časopisech, po případě sbornících: 

Annalen der Chemie und Pharmacie. — Berichte der deutschen botanischén 
Gesellschaft. — Berichte der deutschen chemischen Gesellschaft, — La Cellule. — 


168 


přesněji význam chemických method, a úspěchy, které v létech © 
posledních chemii při obnoveném studiu přirozených látek orga- © 
nických provázely, přesvědčíme se, že i tu jest hlavní methodou — 


organické chemie synthese; až po synthetických pracích Fische- 
rových o řadě cukrů bylo možno úplné poznání a klassifikace 
uhlohydratů rostlinných a živočišných, studium alkaloidů došlo 
úspěchů až po vypracování chemie heterocyklických jader; vše- 
obecně lze říci, že úplně známe některou látku teprvé tenkrát, 
dovedeme-li ji sami syntheticky sestrojiti. 


Většina látek, které v životních dějích organismů mají zá- 
kladní význam, jest zahrnuta ve třech rozsáhlých skupinách tuků, 
uhlohydratů a bílkovin. První dvě z nich staly se aspoň v jedno- 
dušších svých zástupcích přístupnými chemické synthesi a nále- 
žejí tím úplně v obor pravidelné chemické práce; skupina poslední 
nevykazuje však dosud ani jediné látky, jejíž konstituce by byla 
známa, i musí chemie posud své úsudky zakládati jen na roz- 
kladných produktech bílkovin. Z nich pak nejvíce pozoruhodny 
jsou ty, které všeobecně se vyskytují a nepříliš hlubokým rozkladem 
molekuly bílkovin vznikají. 

V práci této bude pojednáno o několika takových hmotách: 
a látkách jim analogických, které zároveň přechod k druhé důle- 
žité skupině tvoří, jsouce uhlohydraty, v jejichž složení vstupuje 
dusík, vytvořuje dílem sloučeniny rázu aminového, dílem vlastní 
spojení uhlohydratů s různými komplexy rázu bílkovin. Aby se 
ozřejmila jejich funkce v organismu, nebude snad nepřiměřeno 
úvodem v krátkosti naznačiti význam uhlohydratů a bílkovin 
v živém těle, a pak promluviti o těch vlastnostech obou, které 
k posouzení zmíněných přechodních hmot nutno na zřeteli míti. 


Jak uhlohydraty, tak bílkoviny mohou míti v těle živém 
dvojí, v podstatě různou funkci.*) Buď jsou účinny přímo při 


Centralblatt fiir Physiologie. — Comptes rendus des séances de VAcadémie 
des sciences. —. Jalrbůcher fůr wissenschaftliché Botanik (Pringsheims.) — 
Pílůgers Archiv fůr Physiologie. — Skandinavisckes Archiv fůr Physiologie. — 


Zeitschrift fiir Biologie. — Zeitschrift fiir physiologische Chemie na dá 
— Hoffmeisters /andbuch der physiologischen Botamik. — Ladenburgs /Zazd- 
wórterbuch der Chemie. — Silzungsberichte der Academie der Wissenschaften 


su Wien. 

U prací mně nepřístupných bylo mi spokojiti se s referaty, jež jsem 
čerpal z časopisů: 

Botanisches Centralblatt — Centralblatt fiir. Physiologie — Chemisches 
Centralblatt — fahresberichte dber die Fortschritte der Thierchemie (Maly's). 

> O thematě této práce podal pisatel referát v konferencích o nové lite- 

ratuře chemické, jež se svými žáky v chemickém ústavě české university 
konal pan prof. dr. Bohuslav Raýman. Diskusse při tom vedená přispěla 
k ujasnění názorů pisatele o thematě zpracovaném. Výtah z onoho referátu 
vyšel v »Chemických listech.« r. XXV., č. 4, 5, 6. 


*) Pfeffer, Planzenphysiologie. 


životních dějích organismu jako látky plaséícké, nebo jsou vylučo- 
- vány z živé hmoty buněčné, i slouží jako hmoty aplastické v eko- 
- nomii organismu; nejdůležitější případ tohoto způsobu jest, kde 
— látky ty tvoří pevné opory neb ochranný obal organismu, i nazý- 
- váme je pak /ormatřvnémi. Třeba že táž látka může sloužiti dlouho 


-jako formativní, v čas potřeby jest však stržena v životní výměnu 


© látek; mívají tu zhusta oba stavy i fysikalně různé modifikace, jež 
tento funkcionalní rozdíl provázejí. Plastický stav bílkovin jest 
nejdůležitějším faktorem v živé buňce: protoplasma, jež identifi- 
kujeme s živou hmotou, sestává po výtce z nich.*) Jejich ohromné 
molekuly podmiňují kolloidalní stav protoplasmatu, jenž brání, 
aby z buňky, i u živočichů aspoň zhoustlým plasmatem ohrani- 
čené, neunikalo, a působí jen nepatrným osmotickým tlakem na 
stěnu. Mají-li se bílkovité hmoty po organismu rozváděti, děje se 
při tom zpravidla štěpení v látky poměrně jednoduché, krystallující 
snadno, a proto i lehce diosmoticky prolínající, z nichž na místě 
spotřeby bílkoviny opět snad se regenerují. K processu tomu, jenž 
zejména při klíčení rostlin přesně byl stopován, druží se podobná 


,. přeměna bílkovin potravy v těle zvířecím, jeden z nejspornějších 


problemů fysiologické chemie; tolik však jisto jest, že štěpí se 
hluboce, při čemž většina jich dusíku vylučuje se močí, a zbytek 
v podobě uhlohydratů a snad i tuků ukládá se v těle a vchází 
v oběh; při tomto processu mají veliký úkol játra, a proto 
iv ních přechodné látky mezi bílkovinami a uhlohydraty hledány, 
o čemž níže bude pojednáno. —— Uhlohydraty ve stavu plastickém 
jsou po výtce snadno rozpustné cukry. Poněvač však zvláště 
u rostlin, jež mají rozsáhlé periody, v nichž neassimilují (v noci, 
v zimě, za klíčení), jest třeba značných zásob, jeví se mnohé 
uhlohydraty jako reservní material. Jím nebývají jednoduché cukry 
samy, jichž roztoky veliký osmotický tlak jeví, nýbrž právě poly- 
sacharidy o velikých molekulách, látky většinou pevné, které 
v buňce se značně mohou nahromaditi, aniž by tím značnější tlak 
povstal. Tyto zásoby se — tak jako bílkoviny — rozpouštějí, 
mají-li dojíti užití na jiném místě rostliny. Takovým reservním 
látkám, z nichž uvádím pro příklad: glukosany škrob, amyloid, 
dextriny glykogen, fruktosan, inulin, galaktany v semenech Legu- 
minos, manosany seminin (podobný dextrinu) a reservní cellulosu 
v plodech palmových, jsou velmi podobny formativní uhlohydraty, 
jež jmenovitě u rostlin budují stěny buněčné. Jindy se všeobecně 
udávala cellulosa za stavivo buněčných blan, nyní víme, že ve 
většině případů značný díl, někdy i přes polovinu, tvoří látky jiné, 
ba zdá se, že na př. v pletivu korkovém cellulosa a vůbec uhlo- 


*) Tim nemá býti řečeno, že živé plasma jest směs bílkovin (v nej- 
Širším smyslu), jak je z organismu vyproštěné známe; jest pravděpodobno, 
že tento »plastický« stav vyznačuje neustálou měnu lučecbného spojení látek 
těch vespolek. 


170 


hydraty scházejí. Hmoty cellulose podobné, rozpustné v kyselinách 
a žíravinách, zove Z. Schulze hemicellulosy; ty dávají hydrolysí 
různé hexosy a pentosy. Cellulosa jest ze všech těch látek nej- 
stálejší; rozpouští se toliko v ammoniakalním roztoku měďnatém. 
Zajímava jest methoda, již k isolaci cellulosy podává Wžsselineh;*) 
stačí v zatavených trubicích zahřívati rostlinný material v destil- 
lované vodě při 150" 6-——8 hodin, neb v glycerinu při 300" jen 
půl hodiny, aby se všechny látky mimo ni uvedly v roztok. Toho 
způsobu možno užiti s výhodou zvláště při mikrochemickém zkou- 
mání; uvedena jest na tomto místě, jelikož týmž způsobem autor 
zmíněný i chitin isoloval. (Gz/som**) přivedl cellulosu z roztoku 
měďnato-ammonatého k jakési krystallisaci, jednak v buňkách, 
jednak též in vitro, i tvrdí, že cellulosa tak isolovaná je chemické 
individuum, a že jest charakterisována fialovým zbarvením chlo- 
ridem zinečnatým, iodem a iodidem draselnatým; s podobnou 
reakcí, jíž mikrochemicky užito, setkáme se opět u chitinu. Cellu- 
losa však přítomna jest i v těle zvířecím, ač dlouho bylo sporno, 
zda tu není matena s nějakou látkou dusíkatou. » Zumžežm« v plášti 
sumek (Ascidia) a jiných Tunicatů, jímž jmenovitě Ber/helot***) 
a Wintersteiný) se zabývali, má vlastnosti zcela stejné s cellulosou 
rostlinnou a dává hydrolysí glukosu. Dle výzkumů Ambronnových+) 
jest cellulosa obsažena i v různých hmyzech i jiných členovcích 
a v desce sepie. : 


Z ostatních formativních uhlohydratů zmíniti se dlužno 
o kallose, Manginem iv) blíže charakterisované, sklovité hmotě 
v některých cévách rostlinných a v pylu nalezené, rozpustné 
v koncentrované kyselině sírové a v roztocích Ca Cl: a Zn Clg; 
jodovými reagenciemi se barví růžově až cihlově. Podobné jsou 
hmoty pektinové, v ovoci, řepě i jinde rozšířené, pak »inkrustační 
látky« dřeva, které jsou v podstatě galaktany, arabany a xylany 
a draselnaté i vápenaté soli kyseliny pektinové a metapektinové 
čili arabinové. 

- Podobnou úlohu jako formativní uhlohydraty mají i některé 
látky bílkovité, jež tvoří opory organů zvířecích. Náležejí vesměs 
ve třídu t. zv. a/buminoiďů. Z nich jmenujeme *+) skupinu Žeračíná, 
jež tvoří hlavní díl ve složení pokožky zvířecí a jejich výrůstků, 


*) V úvodu ke studiu: »Úber die Zellwand der Fungi.« 

+*) Gilson, La cristallisation de la cellulose La Cellule IX. 

Gilson, Die Krystallisation der CeHulose. Chemisches Centralblatt 1893. 
II., 530. 

++) Berthelot, Comptes rendus XLIV. 

+ Winterstein, Zur Kenntnis der Thiercellulose oder des Tunicins. 
Zeitschrift fůr physiol. Chemie XVIII. 

-TD Aměronn, Mittheilungen der zoologischen Station zu Neapel. 
+11) Mangimn, Sur la callose. Comptes rendus CX. 
*+) Dle Zřammerstena Lehrbuch der physiologischen Chemie. 


jimiž jsou vlasy, chlupy, peří, nehty, kopyta, rohy atd. Obsahují 
vesměs mnoho síry (2 až 5"/o) která jest aspoň částečně slabě 
vázána, odštěpujíc se již při vaření s vodou, ba i při pouhém 


-styku (na př. vlasů) s kovovými předměty. Jiná skupina bez síry 


neb sírou velmi chudá jsou elastiny ve svazech obratlovců, ve 
stěnách cév a jiných vazivech. Ao/ageny čili klihodárné hmoty 
jsou hojné zejména v kostech a chrupavkách obratlovců, i liší se 
od typických bílkovin, že nedávají při rozkladu tyrosinu, podobně 
jako zežikulín v lymfatických drahách a některých žlázách. Konečně 
pode jménem skeležínů zahrnuje AKrukenberg*) různorodé hmoty, 
které tvoří podporu neb pokrývku tělesnou u nižších zvířat, 
spongin v mořských houbách, konchčolimu v lasturách a ulitách 
měkkýšů, korneču v osách rohovitých korálů a chitin, o němž šířeji 
bude promluveno. 


IN. Data. 


Než obrátím se k látkám pouze ze synthetických dílen orga- 
nismů známých, zmíniti se chci o nejjednodušších hmotách dusí- 
katých, od uhlohydratů odvozených, které syntheticky lze vyrobiti, 
a z nichž některých rozkladem přirozeného materialu nabýváme. 


Do poslední doby **) uváděly se mezi derivaty glukosy e/vko- 
stíny. Tanret***) obdržel zahříváním 3 dílů glukosy s 5 díly 2590 
ammoniaku při 100" po 30 hodinách zásady, jejž nazval a-9/ykosču 
a p-elykosin. Dle něho má a-glykosin složení Co Hs Ns a vře při 
136, 3-glykosin je s ním homologický maje vzorec C7 Hio Na. 
Velmi jedovatá zásada v přiboudlině z melassy vroucí při 1709 jest 
dle Worina ft) asi totožná s $-glykosinem. Avšak novější výzkumy 
Brandesa a Stóhra vy) ukázaly, že působením ammoniaku se kon- 
stituce cukru tak hluboce změní, že vzniknou sloučeniny o jádrech 
cyklických, homology pyrazinu: a-glykosin je vskutku zwe/hylpyrazin 
Cs He N+, 3-glykosin dimethylbyrazin Co Hs N+ vedle těchto vznikají 
i Zvridin Cs Ho N a Pyrasim C1 H4 Ns. Ve shodě s nimi nalezli 
Bamberger a Eichhorn) v přiboudlině zásady dimethylpyrazin a 
dimethypiperazin Co Hi Na. 


Skutečné dusíkaté derivaty cukrů jsou g/ykosaminy. *+) 


*) Krukenberg, Grundzůge ciner vergleichenden Physiologie der thie- 
rischen Gerůistsubstanzen. 

**) Tak i u Beilsteína, Handbuch der organischen ChemielII. v. 1897-1899, 

***) Tamret, Bulletin de la société chimigue de Paris XLIV. 

+ Morin, Zeitschrift fiir analytische Chemie XXIX. (1891). 

+1) Brandes und Stóhr, Journal fiir praktische Chemie LIV, 481. 

+11) Bamberger u. Eichhorn, Zur Kenntnis der im Fuselól enthaltenen 
Basen. Berichte der deutsch-chemischen Gesellschaft XXX, 234. 

*+) Jiné derivaty než aminové nemají fysiologického významu, pročež 
na tomto místě pominuty. 


172 


Nejdříve získán glykosamin cestou analytickou z chitinu; po- 
něvadž až do nynějška jeho konstituce jest sporna, a nelze na 
určito udati cukr, od něhož jest odvozen, nazývá se zhusta chžťo- 
samin. Připravuje se nejlépe.z klepet račích dříve studenou kyse- 
linou solnou odvápnělých vařením s koncentrovanou HCI. Chitin 
jejich se tu rozkládá, i vzniká kyselina octová a chlorhydrat glyko- 
saminu *) 


2 C15 H26 Nz O10 —- 6 H2O = 4 Cs His NOs + 3 CHz . CO2H 


Z překrystalovaného chlorhydratu lze poříditi sulfat a rozlo- 
žením toho čistý glykosamin. (C. A. Lobry de Bruyn**) dobývá 
volnou zásadu z chlorhydratu působením methylalkoholického roz- 
toku methylatu sodnatého a vylučuje ji suchým etherem, Brever***) 
užívá k tomu diethylaminu v alkoholickém mediu. Glykosamin 
krystaluje v alkoholickém roztoku v jehlicích, rozpouští se ne- 
snadno v líhu, lehce ve vodě, roztok vodní reaguje dle Tžemanna 
neutrálně, dle Brevera však alkalicky a otáčí rovinu světla polari- 
sovaného v pravo ([a]p— +- 48'64", v silnější koncentraci — 4708". 
Úplně suchý glykosamin dá se nad kyselinou sírovou měsíce ucho- 
vati; jinak záhy žloutne a po týdnech mění se v hnědou massu. 
V rource při 1059 hnědne, při 1109 taje a rozkládá se. I roztok 
vodní záhy se štěpí, páchna po NHs a hnědna; z čerstvého lze opět 
kyselinou solnou obdržeti chlorhydrat glykosaminu, za den jen 
huminové látky. 

Glykosamin redukuje roztoky Ag, Cu a Bi zcela jako glukosa, 
a sice 1 molekula glykosaminu tolik jako 1 molekula glukosy. 
Sám nekvasí. Kyselinou dusíkovou odštěpí se jeho dusík, i vzniká 
hmota složení asi Ce H12 Os, která redukuje sice měďnaté roztoky, 
ale nekvasí a není sladká. Při vaření glykosaminu s žíravým louhem 
draselnatým vzniká ammoniak, něco kyseliny mléčné a pyrokate- 
chinu; při zahřátí se zředěnou kyselinou dusičnou kyselina iso- 
cukrová Ce Hi Os, s fenylhydrazinem typický glukosan. Glykosamin 
tento pokládán byl za derivat glukosy, i připisována mu konstituce 


je v > o. r COH 


OH OH OH OHNHL 


Z isometrických sloučenin známy byly dříve jen dvě, při- 
pravené F. Fischerem.) První nazval zsoglykosamin, i přikládá mu 
složení CHe ČEL ČH CH: COA E 


| | | | | 
OH OH OH OH NH: 


* Ledderhose, Zeitschrift fůr physiologische Chemie II. 214, IV. 141. 
Tiemann, Berichte der deutschen chemischen Gesellschaft XVIL. 213. 
**) C, A. Lobry de Bruyn, Uber das frcie Chitosamin. Berichte der 
deutschen chemischen Gesellschaft XXXI. 2496, 
***) Breyer, Úber das freie Chitosamin, tamtéž XXXL. 2, 193. 
be FE. Fischer, Berichte der deutschen chemischen Gesellschaft XIX. 
S21, 


1921, 


173- 


Získal jej z glukosazonu, který suspendoval v 75%0 alkoholu 
a působil naň zinkovým práškem a kyselinou octovou. Isoglyko- 
samin jest syrupovitý a chová se podobně jako glykosamin,- ale 
- roztoky soli zahřívány se zředěnými louhy rychle žloutnou a od- 
- štěpují ammoniak. Roztoky ty jsou levotočivé. Působením HNO» 
- vzniká fruktosa, osazon jest týž jako u glykosaminu. Stejným způ- 
-sobem připravil Fischer z «-akrosazonu a-akrosamin, vlastnostmi 
podobný glykosaminu. 
3 V poslední době celá řada analogických sloučenin připravena 
- a studována od C. A Lodry de Bruyna ve spojení s jinými pra- 
- covníky.*) Z výsledků jejich prací jest nejdůležitější: cukry spo- 
jují se s ammoniakem přímo, působíme-li na ně alkoholickým NH. 
Sloučenina laktosy jest pravý aldehydammoniak (C12 Hse O1. NHa), 
ostatní vznikají za vystoupení vody, i zve je autor osaminy, a vše- 


NH 
obecnou jejich konstituci označuje ....... CH — CH. "OH 
O 


* SPAP a 
odpovídající jeho domněnce o konstituci glukosy (.... CH— CH OH 
pro [a]p — -+ 539.**) Takovými osaminy jsou glukosamin ([x]p— 195, 
taje při 127"), maltosamin, galaktosamin, xylosamin, arabinosamin, 
rhamnosamin, mannosamin a fruktosamin. Vodné roztoky těchto 
látek, zvláště uzavřené, jsou dosti stálé; kyselinami se hned roz- 
kládají a nedávají solí; liší se tedy od glykosaminu z chitinu a 
Fiseherova isoglykosaminu a akrosaminu značně. Lodry de Bruyn 
dostal vařením methylalkoholického roztoku chitosaminu (neb i po 
pouhém ustání krystalickou hmotu, kterou má za totožnou se svým 
fruktosaminem: jest ve studené vodě těžko, v horké snadno roz- 
pustná, kyselinami. se těžko rozkládá a s HCI neslučuje. Acetylo- 
váním vzniká krystalický pentacetát. Dle něho jest cukr chitinu, 
problematická chitosa, v souvislosti s fruktosou, ne-li s ní totožna. 
Offer a Fránkel***) shledali, že požitý chlorhydrat chitosaminu se 
vylučuje močí beze změny, i myslí, že není to derivat snadno 
stravitelné fruktosy, nýbrž spíše glukosy; závěr tento zdá se však 
býti ukvapený. 

* ča Lobry de Bruyn el Franchimont, Recueil des travaux chimigues 
des Pays-Bas XII, XIII. 

Lobry dě Bruyn, Recueil XIV. 

Týž, Úber die Ammoniakderivate der Kohlehydrate. Berichte der 
deutschen chemischen Gesellschaft XXVIIL 3083. 

£. Weent, Untersuchungen ber Milchzucker, Maltose und Galaktose 
und ihre Ammoniakderivate (Dissertace v Basileji). 

Lobry de Bruyn et van Leent, Recueil XV. 

+) Lobry de Bruyn und W. Alberda v. Ehenstein Berichte der deutschen 

chemischen Gesellschaft XXVIIL 3078. 

+) Offer und Fránkel, Úber das Verhalten des salzsauren Chitosamins 
im Thierkórper. Centralblatt fitr Physiologie XIII, 489. 


174 


Ve hmotách zvířecích, jež v dosahu této úvahy jsou, bývají © 


uhlohydraty ve spojení s látkami rázu bílkovin. Dle klassifikace 
Hoppe- Seylerem a Drechselem*) provedené liší se od vlastních bí- © 
kovin látky komplikovanější, které opatrným štěpením poskytují © 
jednak typické proteiny, jednak látky jiné, barviva, uhlohydraty, 
xanthinové čili nukleinové kyseliny a p., i nazývají se proteidy. 
Látky, jichž ani mezi typické bílkoviny, ani mezi proteidy nelze 
zařaditi, jež však jinak povahu bílkovin jeví, shrnují se v proza- 
tímní skupinu a/buminozdů. Roztřídění proteidů jest toto: 


albumin — barvivo... . . . haemoglobiny 
muciny a mukoidy 
albumin —- uhlohydrat . . —. —. gdykoproteidy nár a d 
ichthulin 


| nukleohiston 

| cytoglobin. 

První skupina jsou známá barviva krevní; třetí obsahuje látky bo- 
haté fosforem, přítomné s vlastními nukleiny v hojnosti hlavně 
v plasmatě jaderném, leč též v cytoplasmatě. 

Pravé zuuciny jsou kolloidní hmoty, jichž vodnaté roztoky, 
po případě s nepatrným množstvím alkalií jsou slizovité a dají 
se niťovitě táhnouti. Kyselinou octovou se srážejí; za vlhka isolo- 
vány jsou to bílé nebo nažloutlé vločky neb amorfní massy; 
v suchém stavu jeví se jako bílý nebo šedožlutý prášek. Chemicky 
jsou charakterisovány tím, že hydrolysí dávají redukující uhlohydrat. 
Mukoidy se od nich liší jinými poměry rozpustnosti a tím, že jejich 
roztoky néjsou slizovité. Muciny jsou značně chudší dusíkem a 
dílem i uhlíkem než bílkoviny. Obsahujíť v procentech: **) 


albumin -- nukleinová kyselina. zuk/eoproteidy 


C H N S p O 
bílkoviny 506-545 65-73 150-176 03-22 042-085 2150-2350 
hlemýždí 50:32 6:84 13:65 1:75 2744 
o šlach ey. 4830,- 644 1175 0:81 32:70 
É | slin 4884 6:80 1234 0:84 31:20 
2 cysty ovaria +) 49:2 70 126 0:94 


Muciny jsou známy ze zvířecího těla ve výronech různých 
slinných žláz obratlovců, ve slizu hlemýždím, ve svazech, ve šňůře 
pupeční, v obalech žabích vajec, v pathologických cystách ovarií. 


*) Drechselův článek Eiweisskórper v ZLadenburgově Handwěrterbuch 
der Chemie. 

**) V třídění a specielním pojímání glykoproteidů přidržuji se ZZammar- 
stena, který jest za předního jich znalce uznáván; údaje, pokud jinak není 
poznamenáno, jsou čerpány z jeho »Lehrbuch der 'physiologischen Chemie«. 

+++) Loebisch, Zeitschrift fůr physiologische Chemie X. 40. 

+) Lepierre, Bulletin de la société chimigue 1898. Referat v Chemisches 
Centralblatt 368. 


-U nižších zvířat, jmenovitě dle GZacosy*) u hlemýžďů a žabích 
vajec, vyskytují se látky původnější, ucinogeny, které alkaliemi 
-neb idestilovanou vodou se štěpí v bílkoviny a muciny. Že látky 
-sem vřazené svou konstitucí značně se liší, jest patrno i z percentu- 
- alního složení: mucin hlemýždí obsahuje více S, a blíží se ku kera- 
-- tinům. Muciny reagují slabě kysele. Působením přehřáté vodní páry 
- odštěpují muciny uhlohydrat, dle Landawekra,**) t. zv. zvířecí gummi, 


-  mucin hlemýždí specielně achrooglykogen, jejž mění kyseliny, 


— ptyalin i amylasa v glukosu; ale při štěpení mucinu ze slinné žlázy 
- submaxillarní obdržel /ammarsten i Folin***) gummovitou látku 
-obsahující dusík, »zucínalbumosu«<. Jinak pojímá zvířecí gummi 

Můller;+$) dle něho jest to látka o 8 až 100% N 60 až 80"/o re- 
dukující sloučeniny, jež se jeví jako glykosamin; rozkladem vzniká 
vedle něho konstantně kyselina octová. Od acetylglukosaminu (chito- 
© sanu) z chitinu se zvířecí gummi úplně liší.  Vařením mucinů se 
- zředěnými kyselinami povstává acidalbuminat, látky rázu albumos 
nebo peptonů, a neprozkoumané dosud látky redukující. Silnými 
kyselinami obdržíme z nich leucin, tyrosin a kyselinu laevulovou, 
silnými alkaliemi alkalialbuminat,albumosy,peptony aredukující látky. 


Z mukoidů vyskytá se Hseudďomucin vý) dříve zvaný zeetalbumin 
v pathologických cystách ovarií a dodává jich obsahu tekutě-rosolo- 
vitý ráz. Má složení C 49'75%/o H 698% N 1028% O 3174% 
S 125%: Pfannenstielti) rozeznává vedle tohoto a-pseudomucinu 
pevně kolloidní B-pseudomucin a y-pseudomucin, snadno rozpustný 
ve vodnatou tekutinu. I jiné exsudaty obsahují mukoidy, tak peri- 
tonealní čili ascitové tekutiny (mukoid, mucin-albumosu *+) synovia 
čili tekutina pochev šlachových (synověn, i za normálních poměrů. **+) 
Ve sklině oční jest něco bílkoviny a mukoid kyselinou octovou 
se srážející, Mórnerem***+) nazvaný žyalomukoidď (122790 N, 1195). 
Týž badatel shledal i v rohovce oka vedle bílkovin a kollagenní 
hmoty mukoid o složení C 5016/0 H 6979% N 127999 S 207. 
Asi 109/9 pevných látek slepičího vejce tvoří ovomukoidď (C — 4885, 


*) Giacosa, Zeitschrift fůr physiologische Chemie VII, 4. 

+) Landiwchr, Zeitschrift fůr physiol. Chemie VIII. 114, 122 IX, 361. 
Landwehr, PRůgers Archiv XXXIX. 193, XL. 21. 

***) Kolin, Zeitschr. f. physiol. Ch. XXIII. 347. 

+ F Můller, Die Chemie des Mucins und der Mucoide. Sitzungsberichte 
der naturwiss. Gesellschaft, Marburg 1898, 117. 

+7) Zammarsten, Zeitschrift fůr physiol. Chemie VI. 194. 

4 +19) 7. Pfannenstiel, Úber das Pseudomucin der cystischen Ovarialge- 
- schwůilste. Zvláštní otisk z Archiv fiir Gynákologie XXXVIII Ref. v Maly's 
Jahresberichte XX. 419. 

*+) Olaf Hammarsten, Om fórekomsten af mukoida substansers i Asci- 
o Upsala Lákarefórenings Fórhandlingar. Ref. v Maly's Jahresberichte 
AA, 419. 

"key Hammarsten, Upsala Lákaref. Fórh. XVII 

Salkomwskí, Virchows Archiv CXXXI. 

***) Mórner, Zeitschrift fiir physiol. Chemie XVIII 60, 213, XX. 356. 


176 


H = 692, N== 1256, S—- 2229/0) objevený Neumežstrem*) Dá 5600 
dobýti tím, že se albumin srazí zahřátím a kyselinou octovou, filtrat 
sráží znova síranem ammonatým nebo po zavaření alkoholem. 
Sráží jej i tannin, kyselina fosfowolframová, ocet olovný s ammo- 
niakem.  Vyschne-li, je nerozpustný ve studené vodě, ale horkou 
vodou přechází v modifikaci rozpustnou.  Vařením se zředěnými 
mineralními kyselinami odštěpuje redukující látku; rozkladem HCI 
povstává glykosamin a kyselina sírová. Dle Zzchholze**) jest v bílku 
vaječném i pravý mucin »ovomucin«. Ze sera volské krve isoloval 
Zanetti glykoproteid stejně se chovající jako ovomukoid, z moče 
Moórner***) látku rovněž podobnou, ale snad spíše k pravým mu- 
cinům náležející. Glykoproteid z bílkové žlázy žáby studovali v jeho 
rozkladných produktech Scéu/z a Difthorn.+) Látky samé, jež jest 
asi rázu mucinů nebo mukoidů, neisolovali.  Vařením materialu 
s HCI, a rozkladem benzoylovaného produktu obdrželi krystallický 
produkt, jenž redukoval intensivně Fehlingův roztok a otáčel 
v pravo. Dle stanoveného množství dusíku a kyseliny slizké, jež 
vznikla oxydací kyselinou dusičnou, soudí autoři, že se tu od- 
štěpuje galaktosamin, lišící se od glykosaminu již snadnou roz- 
pustností v alkoholu. 


Jiná skupina glykoproteidů jsou látky, jež Krukenbergýi) ] 


pode jménem Žvalogenů zahrnuje. Ty vyskytují se jako část kostry 
zvláště u nižších zvířat jako ozufiu, spírograjin z rourek červů 
Onuphio a Spirographis, chondďrosiu z rosolovité houby Chondrosia, 
leč i ve stavivu hnízda salanganního (eossiu), v kůži hadí, sklině 
oka volského a vepřového, v pouzdře čočky oční (membraniny 
Měrnerovy).  Hyalogeny dávají reakce bílkovin; působením rozře- 
děných alkalií nebo koncentrované vody barytové se rozkládají 
v nepropátrané látky bílkovité a v Zyvaliny, dusíkaté, kolloidní, 
uhlohydratům blízké hmoty. Z hyalinů vznikají zředěnými kyseli- 
nami konečně cukrům podobné látky, dílem dusík obsahující, dle 
všeho glukosamin nebo příbuzné jemu. 


*) Neumeister, Zur Physiologie der Eiweissresorption Zeitschrift fůr 
Biologie XXVII. 369. 

Další práce podali: 

Měrner, | c. 

Salkowski, Centralblatt fiir die medicinischen Wissenschaften 1893, 
č. 31 a 43. 

Zanetti, Annali di Farmacoterapia e Chimica XXVI. — Referat v Maly's 
Jahresberichte XXVII. 31. 

**) Eichhols, The hydrolosis of Proteids. Journal of Physiology XXIII 
163. — Referat v Centralblatt fůir Physiologie XII. 

***) Mórner, Skandinavisches Archiv fůr Physiologie VI. 332. 

+1 Fr. N. Schulz u. Fr. Dilthorn, Galactosamin, ein neuer Amidozucker, 
als Spaltungsprodukt des Glycoproteids der Eiweissdrůse des Frosches. Zeit- 
schrift f. physiol. Chemie XXIX. 373. 

11) Krukenberg,V erhandlungen der phys. med. Gesellsch. zu Wůrzburg 1883. 

Krukenberg, Zeitschrift fůr Biologie XXII. 241. 


177 


© Kromě toho se vyskytují i hyaliny nespojené s bílkovinami. 
V chrupavce obratlovců je vedle kollagenní hmoty a bílkovin 2y- 
-— selina chondroitová, Mórnerem*) Za kyselinu ethersirovou prohlášená. 
-- Schmiedebere **) jí dává vzorec C1s H27NSO17 a složku Cis Hs7 NO4 
vedle kyseliny sírové nazývá chondroitin. Chondroitin novou hydro- 
- lysou poskytuje kyselinu octovou a chondďrosim, jenž jest jako onen 
jednomocná kyselina gummovité povahy, redukuje Cu (OH) v al- 
kalickém roztoku ještě silněji než glukosa; roztok jeho alkalický 
je pravotočivý. Rozložíme-li chondrosin vodou barytovou, obdržíme 
glukosamin a kyselinu glukuronovou CoH107. Probíhá tedy roz- 
klad kyseliny chondroitové asi dle těchto rovnic: 


4 1) O1s Hs7 NSO17 I H2O — Hz SO4 — Cís Hs7 NOu 
+- 2) Cs H2z NO- 3H2O — 3CHz CO2H — Cz Hat NOu 
- 3) G2 Hr NOu — H+O == COH (CH . OH)+ CO2H —- Cs Hin O5.NHz 


Zároveň se vyskytá v chrupavce též chondromukoid, složený 
z bílkoviny a kyseliny chondroitové (C —= 4730, H == 642%, 
N — 12580, S — 242%, O — 3128/0). Oddi***) a Kramwkow T) 
-- konstatovali kyselinu chondroitovou i v elastické stěně aorty, 
-v amyloidně degenerovaných játrech, ledvině a slezině. 


Druhý volný hyalin jest chžízu, rozšířený jako hlavní část 
kožní kostry u všech členovců, a přicházející i u jiných bez- 
obratlých, jako na př. v lasturách ramenonožce Lingula anatina. 
Chemickou povahou jeho zabývalo se mnoho pracovníků. $$) Podle 
Krawkowa není chitin v pancířích Arthropodů volný, nýbrž sloučen 
nejspíše s nějakou bílkovinou. Připravuje se nejsnáze z krovek 
velikých brouků nebo ještě lépe z pancíře homara. Material ten 
zbaví se vápna zředěnou HCI, pak vaří postupně s KOH, lihem, 
étherem. Surový chitin, tvaru původního, organisovaného materialu, 
rozpustíme v koncentrované chladné HCI nebo Hz SO4, a rozřeďu- 
jíce vodou srážíme sněhobilou, amorfní látku, jež se rozpouští jen 
v koncentrované HCI a H+SO1, z počátku beze změny, posléze 


+ Mórner Upsala Lákarefórenings Fórhandlingar. XXIX. 461. — Skandi- 
navisches Archiv fiir Physiologie I. 20. 

+) Schmiedeberg: Archiv fr experimentale Pathologie und Pharmacie 
XXVIII, 355. 

+++) Oddi, Archiv fiir experimentale Pathologie und Pharmacie XXXIII. 376. 

fo Dalet: ibidem XL., 195. 

) Důležitější pojednání jsou: Odier, Berzelius Jahresbericht V., 247. 
Schmiedeber g, Archiv (ir experimentale Pathologie u. Pharmacie XXVIII; týž 
Mittheilungen aus der zoologischen Station zu Neapel 1884, 392.— Ledderhose. 
Zeitschrift fr physiologische Chemie II., 213, V. 384. — Sundďiik, tamtéž V., 
384, Araki, tamtéž XX. 498. —  Bůlschli, Reicherts und. Dubin-Reymunds 
Archiv 1874, 562.— Zřemanu, Berichte der deutschen chemischen Gesellschaft 
XVII, 241. — /řoppe-Seyler tamtéž XXVII 3329., XXVIII 32, 

: Instruktivní článek o chitinu napsal Drechsel v Ladenburgově Hand- 
-- wěrterbuch der Chemie; a důležité zprávy jsou u Zo//ense Handbuch der 
Kohlenhydrate. 

Theodora Nováka Stati vybrané. 12 


178 


rozkládajíc se a poskytujíc, jak již podotčeno, glykosamin. Půso- 


bením kyseliny dusičné připravena bílá, nerozpustná, třaskavá nitro- © 


látka. V zažívací rouře obratlovců se chitin nemění, ale ryby 
chrupavčité jej stráví. 


Jménem chitinu se zahrnuje dle všeho více látek, z úlet 3 
některé se barví iodem (po případě Hz SO4 a J) hnědě, po případě © 
modře, jiné vůbec nic. Ledderhose analysí preparatů různých nalezl: 
C 4504 až 45-1090 v jedné skupině 45:82 až 461890 ve druhé, 
ale žádných středních hodnot. Swzdzvik udává formuli Cso H100 Ns Has 
— n.H2O, při čemž n jest 1, 2, 3, 4, (tomu odpovídá 9/0 složení: © 
C == 4620 — 4466, H== 654 — 670, N— 718 — 695, 0554008 
—— 4169) a pokládá chitin za aminový derivat jakéhosi polysacharidu 
(CoH10O5)n. | Krazwkow snaží se různost chitinů vyložiti tím, že je 
odvozuje od různých uhlohydratů, i byly by to pak obdoby dex- 
trinů, glykogenů atd. Dle rozkladu kyselinou chlorovodíkovou © 
v glykosamin a kyselinu octovou má Sc/mzedďeberg chitin za slou- © 
čeninu těchto dvou složek. Naproti tomu Sundavik píše rozklad 3 
ten takto: 

Co H100 Ns Oas —- 14 H2O —= 8 Co Hi3 O5N —- 2 G5 H12 O6 


látka Cs Hiz Os se prý pak dále rozkládá, i vzniká kyselina octová, © 


máselná a tmavé látky huminové. Chitin pálen netaje, nýbrž uhel- © 


natí a shoří; taven s KOH dává NHz, kyselinu octovou, máselnou, 
šťavelovou. /oppe-Seyler a Araki zahřívali chitin s KOH a málem 
vody na 1809 a obdrželi po odštěpení kyseliny octové novou látku, 
chitosan C14H26N2O10, jež měla ještě formu původního chitinového 
materialu. Chitosan se rozpouští ve zředěných kyselinách, i v octové, 
zředěným roztokem iodu se barví violově. Kyselina chlorovodíková 
jej rozkládá v glykosamin a kyselinu octovou. 


: Cs Hao N, C160 — 2H20 +- 2HCI—2 G H13O5NŇ. HCI 4- CH+ C0: H 


Anhy dridem kyseliny octové se chitin z chitosanu regeneruje, A 


anhydridem kyseliny propionové nebo benzoové vznikají obdobné — 
chitiny. /oppe-Seyvler a Araki tvrdí však, že regenerovaný chitin © 
-není shodný s původním, a že má aspoň tři skupiny acetylové. © 
Tolik však jest jisto, že glykosamin z chitinu vždy vzniká, a dle © 
toho v molekule jeho nejspíše již praeformován jest. : 

Příbuzná chitinu látka, nebo snad přechod k bílkovinám čilicí 4 
jest v cystách Echinococcu t. j. v boubelích tasemnice jaterní, © 


zhusta značné velikosti a váhy několika kilogramů dosahujících, a © 
nazývá se 4yalin (v užším smyslu). V mladých cystách je mnoho -© 


solí vápenatých (169/o), staré jsou průhlednější a anorganickým É 
„látkou chudé. Zůceke*) udává složení z cyst a 
starších CSA HB M55 0430 
a z mladších C==441 H==67 N=45 0= BZ 


*) Lůcke Virchow's Archiv XIX. 


Vařením s H+ SOx dá hyalin asi 509/9 redukujícího, pravotočivého, 
- kvasitelného cukru. Ve zředěných kyselinách a louzích je roz- 
„pustný, jakož i ve vodě při 150. 


Jediná známá látka rostlinná, kterou za dusíkatý derivat 
uhlohydratu považovati lze, jest žoubová ce//nlosa čili fungin. Otázka 
po chemické povaze blány buněčné u hub jest povahy principielní, 
neboť cellulosové membrany byly vždy uváděny jako charakteri- 
stické známky buňky rostlinné; i byla utkvělá myšlénka, že v bláně 
buněčné u rostlin musí vždy býti cellulosa, a to svádělo badatele 
i při přesné práci experimentální v této otázce k hrubým chybám 
v úsudku. Již Bracounoť lišil cellulosu hub od obyčejné pode 
jménem fungin, Z?émy zval ji metacellulosou. Proti jeho tvrzení © 
o různých druzích cellulosy Paveu vše hleděl redukovati na cellu- 
losu jedinou, jen znečištěním změněnou. Payenova mínění přidržuje 
se i známé kompendium rostlinných látek /usemannů a Hilgera.*) 
Proslulý mykolog de Bary **) dle chování se k iodovým reagenciím 
soudí, že jen malá část hub obsahuje pravou cellulosu, a uvádí 
v ní, ve shodě s nejnovějším zkoumáním, Saprolegniceae a Perono- 
sporaceae. U většiny hub jest látka, jež prý má chemické složení 
cellulosy, nikoli však její vlastnosti: tu zve » Pž/zce//ulose«. Mylnou 
interpretací svých nálezů dospěli Richter***) a Drevfussý) k úsudku, 
že látka buněčných stěn hub je cellulosa, znečistěná bílkovinami 
nebo nukleiny; Manginti) podobně mylně tvrdí, že u většiny je 
to kallosa (jím samým nejdříve popsaná), řídčeji cellulosa »o vlast- 
nostech jiných než obyčejná«. Práce vědecky bezúhonné, propra- 
covaných method chemických užívající, podali Gz/souý1+) a Winter- 
stein.*+) 

* Husemann und FHlilger, Die Panzenstoffe, 2 v. 1888. s. 107. 

+) De Bary, Morphologie und Physiologie der Pilze, Flechten und 
2 Fake Floffmeisters Handbuch der physiologischen Botanik II. 9.) 
ee) Richter, Beitráge zur genaueren Kenntniss der chemischen Be- 


-© schaffenheit der Zellmembranen bei den Pilzen. Sitzungsberichte der Akademie 


der Wissenschaften zu Wien LXXXVIIL (1881) 
+) /s. Dreyfuss, Uber das Vorkommen von Cellulose in Bacillen, Schimmel- 
und andere Pilzen. Zeitschrift fiir physiologische Chemie XVIII 338. 
++) Z. Mangimn, Observations sur la Constitution de la membrane chez 
les champignons Comptes rendus CNII, 816. 
£L. Mangin Sur la constitution de la membrane chez guelgues champi- 
gnons. Bulletin de la Société botanigue de France XLI, 373. 
++) E. Gilson, n kn chimigues sur la membrane cellulaire des 
champignons. La Cellule XI. 
Z. Gilson, Das Chitin oba die Membranen der Pilzzellen. Berichte der 
deutschen chemischen Gesellschaft XNVIIL 821. 
Gilson, De la présence de la chitine dans la membrane cellulaire 
des an r of Comptes rendus CXX, 1000, 
interstein, Zur Kenntnis der Pilzcellulose. Berichte der deutschen 
ada Gesellschaft XI. 441. 
Týž, Zur Kenntnis der in den Membranen der Pilze enthaltenen Be- 
standthcile. Zeitschrift fr physiologische Chemie XIX, 52, XXI. 34. 


12* 


180 


Poněvadž výsledky jsou mezi sebou shodné, a pozdějším 
zkoumáním znovu potvrzeny, můžeme je pokládati za definitivní. 
Svá prvá zkoumání konali oba badatelé téměř zároveň, jistě ne- 
odvisle od sebe, a jen rozdíl několika měsíců v publikaci dává 
jakousi prioritu (G7/somovi. V první své práci měl za material skle- 
rotia paličkovice nachové (Claviceps purpurea, v tomto stadiu 
zvaná »námel«) a plodnice žampionu (Agaricus campestris). Prášek 
z nich upravený extrahoval alkoholem, etherem !/49/0-ovým D40 
po promytí vařil s 2"2"/o-ovou H2SO4. 


Zbytek nerozpustný polil (dle Z. Schu/zovy methody) zádí Pe 


12 dílů NO3H (h== 115) a 1 d. ClOsK, v níž zůstal 14 dní, 
potom jej digeroval 1 hodinu při 600 ve velmi zředěném ammo- 
niaku. Zbyla bělavá látka, sestávající z prázdných obalů buněčných, 
která ani se nebarvila iodovými reagenciemi, ani nerozpouštěla 
v roztoku Sc/wezzerově. Z této látky obdržel dle methody //0ppe- 
Seyvlerovy zahříváním s KOH a trochou vody při 1800 po P 
dusíkatou látku >77ykosin«. 


Mykosin se barví iodem a kyselinou sírovou červenofialově, 
ale jinak liší se značně od cellulosy. Mykosin je nerozpustný 
v silné HCI, snadno však rozpustný ve velmi zředěné HCI, za varu 
ve zředěné H2SOu. Nerozpouští se v ammoniakovém roztoku měď- 
natém, a barví se violově roztokem iodu v KJ za přítomnosti 
malého množství H2SOx: 700/0-ová kyselina sírová, jíž jest třeba 
k zbarvení cellulosy, mykosin odbarvuje. Podobně po proniknutí 
roztokem I a IK působí ZnCl: zbarvení červenoviolové, v 50%/o-ové 
koncentraci více modré; při 709/0 ZnCl» zbarvení mizí, kdežto cel- 
lulosa teprv teď by se zbarvila. Elementarnou analysí nalezl C- 
4370/0. H== 730/0, O — 4169/0, N— 739/, kterému nejlépe od- 
„povídá vzorec. C14 Hzs Ne O2. Později dokázal (Gi/som totožnost 
houbové celulosy s chitinem, a mykosinu s chitosanem, jmenovitě. 
odštěpil z ní glykosamin jako chlorhydrat. Winterstein pracoval 
podobným způsobem; vedle Schulzovy macerace užíval však 
i Hoffmeisterovy (HCI a ClOsK) a analysoval zbytek již po této 
maceraci. Obdržel hodnoty C—4198— 4487, H—627—689, 
N = 246 — 3909/0, jen preparát z Polyporus offioinalis měl toliko 
0.70 N, což pocházelo jistě od inkrustujících uhlohydratů. Obvyk- 
lými reakcemi dokázal, že bílkoviny nejsou přítomny, pak hydro- 
lysoval H2SO4, i dostal posléze dílem krystallovanou glukosu, 
dílem aspoň svrupy poskytující charakteristický glukosazon. I ky- 
selinu octovou. zjistil několikerým způsobem. Taktéž připravil 
ehlorhydrat glykosaminu a mykosin čili chitosan, i nabyl přesvěd- 
čení, že houbová cellulosa jest identická s chitinem. 


Týž, Uber Pilzcellulose. Berichte der deutschen botan. Gesellschaft XIIL 65. 
Týž, Úber die Spaltungsprodukte der Pilzceliulose. Berichte der deut- 
schen chemischen Gesellschaft XXVIL 3110. XXVIII. 167.. 


181 


Wisselingh*) podnikl záslužnou práci mikrochemickým pro- 
zkoumáním asi 100 druhů hub. Vycházeje od výzkumů (Gz/so- 
nových a Wintersteinových, zkoumal znovu methody k isolování 
cellulosy a chitinu i jejich mikrochemické reakce na objektech 
rostlinných i zvířecích. Isoluje obě látky ze směsí v organismu 
existujících zahříváním v zatavených trubicích s glycerinem na 
300, mykosin zahříváním s koncentrovaným KOH na 180%. Tvar 
objektu se tu nezmění. Mykosin se nejlépe dokáže roztokem 
iodovým (025 125 d. Ja 2 — 10 d. IK na 100 d. vody) 
a H2+SO+ nanejvýše 509/0, stačí však 19/o i slabší: blány původně 
chitinové se zbarví červenoviolově. Reakce s iodem a ZnCl» může 
vésti ku zmatení s cellulosou, rozpustnost chitosanu v kyselinách 
nedá se pod mikroskopem dobře pozorovati. Zkoušky s barvivy 
synthetickými má za docela nespolehlivé, i myslí, že na př. u Wau- 
gima vedly k záměně chitinu za kallosu. Výsledky potvrzují a do- 
plňují G/sona a Wintersteina. Ani chitin, ani cellulosu nenalezl, 
u bakterií, Saccharomycet, 1 lišejníka, Myxomycety Fuligo; cellu- 
losu shledal u jiné Myxomycety, v Peronosporaceích a Sapro- 
legniceích, chitin u © Plasmodiopazy,  Chytridiaceí, © Mucoracef, 
Automophthoraceí a všech vyšších hub (snětí, rezů, Basidiomycet, 
Ascomycet) i lišejníků. V lišejnících bylo dobře rozeznati chitin 
houby od cellulosy buněk řasových. 


Málo dosud prozkoumaná, ale fysiologicky jistě zajímavá 
skupina jsou fosforelykoproteidy. Tyto látky pepsinem se rozkládají 
a dávají při tom paranuklein. Varem s kyselinami vzniká z nich 
redukující látka a bílkoviny, nikoli však zásady xantbinové. Známy 
jsou dotud jen dvě sem náležející látky. IWal/erem **) studovaný 
ichthulin má složení C == 535, H== 77, N-= 156, S04, P=704, 
Fe —=0:19/0. Autor pokládá jej za amorfní modifikaci krystallického 
zchthydinu. Ichthulin se vyskytá ve vejcích kapřích. /lameomarsten ***) 
isoloval z bílkové slinné žlázy hlemýždě zahradního (Helix pomatia) 
helikoproteid (C — 4699, H— 678, N-=608, S-062, P— 0479), 
jenž z vodního roztoku se sráží kyselinou octovou. Vařen se zře- 
děnou H2SO4 dá mnoho cukrovité látky, alkaliemi se štěpí v alkali- 
albuminat a zvířecí sinistrin (C1 Hso O10 —- '/2 H2O), jenž v cukr 
se mění vařením se zředěnými kyselinami, nikoli však ptyalinem, 


V posledních létech odštěpeny byly uhlohydraty též z mo- 
lekuly typických bílkovin, a sice z bílkovin živočišných nejen 
hexosy, nýbrž i pentosy, dotud jen z rostlinstva známé. Sem náleží 
i odkrytí pentosové skupiny v kyselinách nukleinových /Vew- 


——— 


*) C, van Wisselingh, Uber díe Zellwand der Fungi. Jahrbůicher fůr wissen- 
schaftliche Botanik XXXI, 619. 


+) Walter, Zeitschrift fůr physiologische Chemie XV. 477. 
+) Fammarsten, Plůigers Archiv XXXVL 373. 


182 


mannem*). Nukleinové kyseliny jsou obsaženy v jádrech buněčných; © 
z nich jedna, vlastní kyselina nukleinová, seznána Neumannem 
jako směs tří kyselin, a-nukleinové, b-nukleinové a nukleothyminové. 


Kyselina nukleothyminová štěpením dává kyselinu fosforečnou, . 


uhlohydrat a zásady nukleinové, hlavně hypoxanthin a adenin, 
ostatní dvě však poskytují xanthin a guanin. Všecky tři dávají 
zahříváním s HCI furfurol, čímž pentosy jsou dokázány. Též u pří- 
buzné látky, nukleoalbuminu, jenž získán z tuberkulosního, hnisavého 
exsudatu pleuralního, zjištěna pentosa jako složka reakcí s HCI 
a floroglucinem, vedle toho i osazonem tajícím při 155" až 156" **) 
Opětovaná udání, že z pravých bílkovin odštěpen byl cukr, činí 
hranici mezi nimi a glykoproteidy dosti nejistou.***) | Několikrát 
získány cukry (jistě glukosa, snad i galaktosa) z bílku i žloutku 
slepičího vejce; /rdnkel z ovalbuminu srážením solemi olovnatými - 
a čistěním kyselinou tříslovou dostal nezřetelně krystallický prášek, 
snadno rozpustný ve vodě, reagující intensivně s «a-naftolem 
a H2SO4 (fialové zbarvení, reagens Wolischovo na uhlohydraty), 
který neredukuje soli Cu a Bi, nedává redakci biuretovou ani 
pentosovou. Roztoky otáčejí v přáno ([a]b— + 32-229). Analyse 
vedou ke vzorci Ce Ho O4NHz. '/2H+O. Autor zve tento dusíkatý 
uhlohydrat albaminu, a myslí, že se zakládá na glukosaminu: dáváť 
osazon tající při 2040 a benzoylováním bílé jehly tající při 1950 
jako tetrabenzoylglukosamin. Chitin se od něho liší jen přítomností 
tří acetylů.  Trávením ovalbuminu i jiných bílkovin pepsinem — 
a HCI neb trypsinem vzniká prý též albamin. O. Weiss vařil 
ovalbumin slepiči s alkaliemi a odštěpil z něho bílý prášek, ve 
vodě rozpustný, jenž měl 1:80/0 N; roztok ve vodě byl neaktivný. 
Vařením se zředěnou H2SO4 dostal látku, jejíž roztok byl pravo- 
točivý a redukoval Fehlingův roztok. Osazon krystalloval v je- 
hlicích a tál při 1799 až 1919. Destilat s HCI páchl furfurolem, 
dával však i reakce methylfurfurolu. Dle toho a Flemenktnm analyse 


*) A. Neumann, Zur Kenntnis der Nucleinsubstanzen. Archiv fr 
Anatomie und Physiologie 1898, 374. 

**) Zoar Bang, Deutsche medicinische Wochenschrift 1897. 324. 

**) O. Weiss, Úber die Abspaltbarkeit von Kohlenhydrat aus Eiweiss. 
Centralblatt fůr Physiologie XII. 515. 

A. Eichhols, The Hydrolysis of Proteids. Journal of Physiology XXIII. 
3103 

X. Seemann, Úber reducierende Substanzen, welche sich aus Hiihnér- 
eiweiss abspalten lassen. Archiv fiir Verdanungskrankheiten IV. 5. 

P. Meyer, Úber die Abspaltung von Zucker aus Eiweiss. Deutsche 
medizinische Wochenschrift XXV. 95. 

P. Blumenthal u. P. Meyer, Úber die Abspaltung von Zucker aus 
Albumin. Berichte der deutschen chemischen Gesellschaft XXXII. 274. 
1070008 Fránkel, Úber die Spaltungsprodukte des Eiweisses. Sitzungsberichte 
der kaiserlichen Akademie der Wissenschaften zu Wien CVII. II. Čl. 819. 


Wohlgemuth, Beitráge zur Zuckerabspaltung aus Etweiss. Berliner kli- © 


nische Wochenschrift XXXVII. 745. 


osazonu vznikla tu 7%e/hkylbentosa Cos His Os, isomerická rhamnose. 
Později isolována zcela prostá N v bezbarvých, monoklinických 
krystallech, jež tály při 919—93" a rozpouštěly se snadno ve vodě 
a alkoholu Wožlgcemuth obdržel z různých bílkovin hexosazony, 
z nukleoproteidů i pentosazony; s kaseinem, vitellinem a gelatinou 
však experimentoval stejným způsobem bez výsledku. 


V játrech a krvi obratlovců vedle glukosy jest obsažena jiná, 
přímo redukující hmota, Zekoriu.*) 


© Dle Henriguesa převládá nad glukosou v normalní i patho- 
logické krví, dle Bzuga tvoří se i z cukru vstříknutého do těla, 
ba i z cukru přidaného čerstvé krvi mimo tělo. Z alkoholického 
roztoku lecithinu a glukosy podařilo se připraviti jekorin, jenž 
jest tedy sloučenina lecithinu s cukrem hroznovým. Podobné slou- 
čeniny dává lecithin s arabinosou, fruktosou, galaktosou, maltosou 
a sacharosou. Seegem popírá, že by jekorin ve větším množství 
v krvi se vyskytoval a uvádí z jater hmotu od jekorinu rozdílnou, 
dusíkatou, také přímo redukujicí, ve vodě a lihu rozpustnou, jež 
dává hydrolysou až 95/, cukru. Čistou ji isolovati nemohl. Nic- 
méně množství této látky není tak veliké, aby se vysvětlilo jejím 
rozkladem větší množství cukru v krvi ven jaterních, než z přive- 
dených uhlohydratů mohlo by vzniknouti. 


Zvláštní skupinu látek tvoří Prolagon, Liebreichem objevený, 
a jeho rozkladné produkty, cezebrosidy **). Protagon obsahuje dle 
Gamgee a Blankenhorna 66:39%/o C, 10:699/0 H, 2399/0 N, 10689, P, 
dle jiných i síru. Jelikož poměry ty kolísají značně, předpokládají 
Kossel a Freytag několik protagonů. Vařením s barytovou vodou 
dává protagon rozkladné produkty lecithinu, totiž kyseliny mastné, 
kyselinu glycerofosforečnou, cholin a vedle těch cerebrosidy. Pro- 
tagon obsažen jest hlavně v bílé hmotě mozkové, a dá se získati 
jako bílý prášek, vodou v rosolovitou massu bubřící. Cerebrosidy 
(dříve za jediný cerebrín pokládané), neobsahují P, ale N. Ceredrin 
jest rozpustný v horkém alkoholu a chladnutím se sráží jako 
zrnitý prášek, kdežto v roztoku zůstávají kerasimu a enkefalin, vy- 


*) Objeven Drechselem. Journal fůr praktische Chemie XXXIII. 425. viz i 

Flenrigues, Zeitschrift fůr physiologische Chemie XXIII. 244, 

H. $. Bing, Úber das Jekorin. Centralblatt fůr Physiologie XII. 209. 

JH. 3. Bing, Skandinavisches Archiv fiir Physiologie IX. 336. 

X. Seegen, Úber einige in der Leber vorhandene, durch Sáure in Zucker 
umwandelbare Substanzen. Centralblatt fiir Physiologie XIII. 

**) Liebreich, Annalen der Chemic und Pharmacie CXXXIV. 29, 

Gamgec und Blankenhorn, Zeitschrift fiir physiol. Chemie III. 260. 

Kossel und Freytag, tamtéž XVII. 431. 

Thudichum, Grundzůge der anatomischen und klinischen Chemie. 

Parcus, Úber einige neue Gchirnstoffe. Inaugurační dissertace v Lipsku 
r. 1881. 

Thierfelder, Úber Identitát des Hirnzuckers mit der Galactose. Zeit- 
schrift fůr physiologische Chemie XIV. 209, 


lučující se jako krystallické jehličky a lupénky. Složení oerebrosj 
jest v přocents ké M 


Č H N o | 


cerebrin 6008 11:47 213 17:32 
kerasin (homocerebrin) 7006. 1160 223 1611 
enkefalin 68'40 11:60 3'09 1691 


Cerebrin nad plamenem taje, znenáhla se rozkládá, páchne 
spáleným tukem a shoří pak jasným plamenem; rozpouští se v kon- 
centrované H2SO4, a roztok po zahřátí nabude barvy krvavé. 
Všecky cerebrosidy vařením dávají cukr, a sice, jak /4zerfelder 
dokázal, galaktosu. K cerebrosidům náležejí i byvosin a pvogenin, 
které Kossel a Freytag z hnisu isolovali. 


Také některé glykosidy rostlinné*) obsahují ve své složce 
necukrové dusík. Avšak s určitostí žádný nelze prohlásiti za ami- 
dový derivat některého cukru. Možná jest taková konstituce na- 
nejvýše u očežnu (Cs His N3 Os)x a konvicínu Č1o His Na Os + Hz O, 
v jichž rozkladných produktech mimo jiné jsou ammoniak a allo- 
xanthin. Amygdalin má dusík ve skupině nituilové, která opět jen 
nepřímo se složkou uhlohydratovou souvisí. Je totiž pomosna 
amygdalinu Čzo H27 NOu tato c 

„ Ce Hs 


C12 Ha1 O10.O..CH < CN 


Velmi blízké jsou jemu Zaurocerastim a snad i namarin. Jiná 
skupina Phykosiců zakládá se na kyselině iminoxythiouhličité 


2 OH 
— SH+ 
Z—NH 
a má uhlohydratovou skupinu vázanou na síru. Takové glyko-. 
sidy jsou: 
O— SO0:0K 
sinierin SE 
ah H16 NS2KOs z H2O * S— G Hu Os 
N — G Hs | 
O — S80: O0 .C16 Ha4 NOs 
- senalbin 
C30 Hs2 Ne Ss O15 < — B C HOg 
N — CHz . Cs H1 . OH 
n O-— SO. OK 
a glykotropaeolin i ; 
C14 His NSs KOs : S — G Hu O5 
| N — CH: G Hs 


*) 7. 7. L. van Rijn, Die Glycoside. 


185 


4 Jak vázán je zbytek glukosy v Zudikanu sz Hoz Nz Oa4, není 
A blíže známo. 


NI. Závěry. 


É - Uvedená fakta vedou k rozmanitým úvahám. Látky, o nichž 
-— pojednáno, jsou poměrně nečetné a přes to representují několik 
-- skupin, i jest pravděpodobno, že novým zkoumáním zvláště 
-© u rostlin v hojnějším počtu budou objeveny. Glykoproteidy jsou 
-velice časty v průvodu vlastních bílkovin, a z udání zde uve- 
dených a zkušeností získaných při studiu albumos a peptonů 


© hranice mezi oběma třídami není příliš přirozená. Od výzkumů 


Hofmeisterových a Pickových*) uznávají se v molekule bílkovin tři 
různé skupiny: žemiskupina, snadno rozštěpitelná, s hojnými mo- 
noaminokyselinami tyrosinem, kys. skatolaminooctovou, s málem 
leucinu- aglykokollu; am/iskupina, resistentní proti rozkladu, s hoj- 
nými diaminokyselinami, leucinem a glykokollem, bez tyrosinu 
a derivatů indolových; o třetí skupině jest známo toliko, že obsa- 
huje komplex uhlohydratovitý, má proti celé molekule bílkovin 
mnoho O, méně však C a zvláště N. Tyto skupiny jsou v různých 
bílkovinách zastoupeny nestejnoměrně; kasein je na př. skoro 
čistá hemilátka, klíh převahou antilátka. Kde z bílkovin byl uhlo- 
-  hydrat odštěpen, pocházel zajisté z onoho třetího komplexu, který 
- jako nejméně charakteristický pro bílkoviny a zhusta scházející 
- bylo by možno nazvati epř-skupinou; naopak mnohé glykoproteidy 
bude možno budoucně definovati jako bílkovinu, v níž tento 
komplex značně jest zastoupen. 


Dusíkaté derivaty uhlohydratů v tělech rostlinných a živo- 
čišných jsou z většího dílu látky aplastické, jež slouží organismu 
dílem jako material oporný, dílem i k účelům jiným, zhusta oeko- 
logickým: muciny ve slinách činí povrch těla, ať již vně, ať ve 
vnitřních drahách kluzkým a lepkavým, a podporují tak pohyb 
buď těla zvířecího, neb pevných látek v něm. Zvláštní pozornosti 
zasluhují glykoproteidy ve vejcích, dílem i fosfor obsahující: není 
zcela pravdě nepodobno, že jsou tak uloženy uhlohydraty potřebné 
pro vývoj embrya zvířecího, zvláště když v semenech rostlinných 
přečasto veliké zásoby pravých uhlohydratů bývají; to by zároveň 
poukazovalo k potřebě uhlohydratů pro všecka stadia organismu 
zvířecího. Studium dusíkatých derivátů uhlohydratových, jež při 
trávení a zažívání potravy zejména v játrech a krvi se tvoří, při- 
spěje snad poněkud k rozřešení sporu, který o souvislost a význam 
proteinových látek a uhlohydratů ve výživě živočišné tak prudce 
se vede zvláště mezi Vožlem a Pflůgerem. 


* E. P, Pick, Zeitschrift fůr physiologische Chemie XXVIII. 219. Po- 
dáno dle Cohuheíma, Chemie der Eiwcisskórper. 


186 


Pokud se složení skupiny hyalinů týče, lze vším prá 
míti za to, že glykosamin v jejich molekule (a snad i v ostati 
případech) jest již praeformován, a že tím jest dána i souvislo 
mezi kostrovým materialem nižších zvířat a obratlovců. Také stálé 
vyskytování se kyseliny octové dává vznik domněnce, že v hy- 
alinech existuje již funkční skupina acetylová. Nápadný jest para- 
lellismus fysiologický formativních polysacharidů a hyalinů: zdá 
se, jako by ony vlastní byly rostlinám, fotosynthetické assimilace 
nerostných látek schopným, tyto pak je zastupovaly u živočichů 
a rostlin nezelených, které zcela neb aspoň z části na hotovou 
potravu organickou jsou odkázány. Konečně výskyt cellulosy 
u hub vděčno jest uvažovati se stanoviska systematiky rostlinné. 
Houby se dělí v oddělení Phycomycetes, jež řasám do jisté míry. 
jest paralellní, a Eumycetes, vyšší houby, jež jaksi kmen rostlinstva 
samostatně se vytvořivší representují. U těchto nalezen pouze 
chitin; ze tří oddělení Phycomycet chitin mají Zygomycetes a Chy- 
tridineae, cellulosu Oomycetes, které též rozplono tm řasám 
nejvíce se podobají. 


E STATI 
© VĚDU POPULARISUJÍ 


. 
-= 


La 


Naše země. 
Výsledky novějších geologických bádání. 


(Psáno r. 1898, otištěno v »Rozhledech« téhož roku.) 


L 


B 


1 


4 oka vzhlížel člověk k obloze, vbájeje v její nedozírno tajemné 


bytosti, nevídané kraje; ale vždy hledal jen jas za modrou 


- klenbou nebeskou, za pláštěm vyšitým nesčetnými perlami hvězd. 
- Ale jiná záhadná říše se rozkládala pod jeho nohama, a o ní měl 
© představy ještě neurčitější, leč tím děsivější. Ale má-li moderní 
| věda, která s dalekohledem a spektroskopem v rukou trhá zne- 
- náhla roušky, halící nám vzdálené světy, říci, co se kryje pod 
- půdou, na které svůj život trávíme, co existuje vskutku na místech 
- antického Tartaru a křesťanského Inferna — nemá odpovědi ne- 
- klamné. Tu utíká se geologie stále ku kombinacím, hypothesám, 


- a dosud daleky jsou od sebe různé názory, sotva něco jistého 
- podávajíce. 


Zemězpyt vychází z fakt, pozorovaných na samém povrchu 


- země, neb z výzkumů uvnitř vrstev kůry zemské. Jakkoli obrovské 
- práce tu vykonány v poměru k silám lidským, a proniknuto do 
- hloubky as dvou tisíc metrů, znamená to velmi málo proti vzdá- 
| lenosti středu zemského, téměř 3200krát větší. Aby prozkoumáno 
- bylo, z čeho se skládá vnitro zemské, sáhnuto nejdříve k metho- 
- dám mathematickým. Dle zákonů gravitačních přitahuje každé tě- 
© leso jinou hmotu poměrně ku své velikosti; proto na úpatí hor 


- odchyluje se olovnice od směru svislého, kloníc se poněkud k vrchu. 


- Velikost vrchu lze vypočísti, velikost země jest též známa, a sklá- 
© dá-li se hora z hornin zjištěné hutnosti, lze z poměrů přítažlivosti 
- vypočísti hmotu země. Z method jiných jsou nejdůležitější ty, při 
- nichž se používá kývadla: v době nejnovější sestrojil velmi jemný 
- přístroj tomu účelu sloužící český učenec Láska, profesor ve Lvově. 
- Z výsledků přečetných měření resultují tato určení: hmota země 
© jest as 6 bilionů gr a průměrná její hutnost přibližně 56 větší 
- než hutnost vody. Vypočítá-li se hutnost té části kůry zemské, 
- jejíž složení jest známo, a uváží-li se při tom, že velikou část země- 


| koule kryje vodstvo, shledáme, že tato tenká slupka zemská má 


190 


hustotu as 2krát větší vody (nejtěžší z důležitějších hornin, j. čedič | 
vykazují číslo ne větší než 34). Dle toho ve větších hloubkách i 
jsou soustředěny hmoty větší hustoty; jedni z učenců kladou tam — 
ryzí kovy, zejména železo, jehož rudy tak hojny jsou ve vrstvách © 
povrchních; tím by se vysvětliti dal i magnetism zemský. Jiné jest M 
mínění, k němuž příkladem se přiznává Mendělejev, že vrstvy ty — 
obsahují hojně metallických karbidů, sloučenin uhlíka s kovy. Ko- © 
nečně však lze připustiti, že mohou v oněch hloubkách uloženy M 
býti hmoty, jež za obyčejných poměrů velikou hutností nevynikají: M 
bylť by náš vzduch ve hloubce 56 2 hustotou rovný vodě, ve A 
hloubce 83 2 hustší platiny. Mylno by bylo uvažovati, že snad © 
tíží se hmota soustředila ku středu, jako místu největší přitažlivosti, © 
a že tam každá hmota nabývá největší tíže; ve středu zemském, 8 
vlastně těžišti, které však u země dle všeho je centrální, jest síla M 
přítažlivá rovna nulle, neboť síly ji skládající, přítažlivost jednotli- © 
vých částic zemských se vzájemně ruší. Kdyby byla země všude ©- 
stejně hutná, bylo by maximum přítažlivosti právě na povrchu, © 
jak nás jednoduché použití gravitačního zákona Newtonova poučí; © 
vskutku jest přítažlivost největší ve hloubce asi %/11 zemského © 
poloměru, což vysvětlíme právě tím, že ku středu zemskému se- © 
skupeny jsou nejtěžší hmoty. Dle velmi důmyslných výpočtů Hel- © 
mertových a Stapffových vychází pro hutnost hmoty ve středu P 
zemském číslo as 115 (větší než stříbro). A 


Jiná veledůležitá pozorování konána o teplotě zemské. Mimo © 
všechnu pochybnost jest, že povrch zemský nabývá téměř vší své © 
teploty od slunce a tedy jeví změny během dne i roku. Leč již © 
v neveliké hloubce, u nás as 25 7%, na rovníku ještě menší, u polu © 
větší, přestává kolísání, a vládne skoro průměrná teplota povrchu © 
po celý rok. V krajinách arktických, kde průměrná roční teplota © 
nedosahuje bodu tání, rozkládá se proto blízko pod prstí mohutná © 
(až přes 120 z) vrstva zmrzlé půdy. Okršlek její zabírá jen ne- © 
patrné části Evropy; za to v Americe i Asii zaujímá ohromné © 
plochy a jest z hlavních příčin, pro něž stromy ani keře tam se © 
neudrží. Postupujeme-li do hloubek větších, znenáhla teplota stoupá, © 
a to pro určitou hloubku skoro pravidelně; ale »geothermický - 
stupeň hloubky« je v různých horninách velmi rozdílný: kdežto 
v pruských solných vrtaných jamách, z nichž u Parušovic (Pruské © 
Slezsko) největší již zmíněné hloubky dosaženo, stoupá teplota © 
o l0 C na 46 o, v dolech Comstock-Lode (v Nevade, Severoame- — 
rická Unie) v hlubině 900 panuje již nesnesitelná člověku 
teplota 700 C. 


Vysvětlována byla vnitřní teplota zemská chemicky, že vzniká É 
prý při tvoření hydratů, uhličitanů, kysličníků, leč to se děje nej- © 
úsilovněji blíže povrchu; ani tlak vrstev by k vysvětlení nestačil, © 
i zbývá pouze jako pravdě nejpodobnější theorie o žhoucím © 


vnitru země. Zvláště překvapující jest potvrzení názoru o stoupající 
teplotě do hloubi nálezem Petersenovým, dle něhož pod dnem 
mořským, jehož voda má teplotu 01 C, bahno v hloubi 1 7% do- 
—— sahuje již 70. Dle Thomsona*) a Taita přibývá teploty stejnoměrně 
- asi do hloubky 30 2, pak znenáhla méně; pokusně dotvrdil tyto 
- výpočty Bischoff měřením teploty roztavených a pak chladnoucích 
- koulí čedičových. Leč ze všeho vysvítá, že ve vnitru země panuje 
-tak ohromný žár, jemuž podobného nedovedeme si ani představiti, 
-ve kterém všechna známá tělesa obstojí jen ve skupenství plyn- 
- ném. Ovšem přibývá do hloubky i tlaku, a poněvač ohromným 
-tlakem možno téměř všechny plyny skapalniti i stužiti, zdá se, že 
se jím vyvažuje účinek temperatury na hmotné skupenství, že jest 
tedy vnitro země tuhé. Ač tato domněnka pronesena, pozbývá 
ceny, máme-li v paměti, co dle Andrewsova objevu všeobecně 
o plynech platí: při určité, t. zv. kritické teplotě nelze jich žád- 
ným tlakem přeměniti v jiné skupenství. 
Na pásmu výzkumů a theorií, jichž hlavní myšlenky stručně 
7- podány, založil Ritter Gůntherem nejnověji prohloubenou jednot- 
-© nou hypothesu, jíž míní vysvětliti uspokojivě všechny zjevy geo- 
- fysické. Vnitro zemské skytá všechny skupenské stavy známé, 
z nichž jeden přechází nenáhle ve druhý. Celkový obraz Gůnthe- 
rem podávaný jeví se asi takto: 1. Vrstva povrchová nám dokonale 
známá, pokrytá částečně vodstvem a obklopená obalem vzducho- 
-- vým, skládá se z hornin, jichž tuhost a křehkost jest větší snad 
-- skla, ne však taková, by nenáhlým, neustálým působením sil ne- 
- dala se pošinouti. 2. Této křehkosti a tuhosti stále ubývá, takže 
následující vrstva jest sice pevná, ale skrytě plastická a pružná. 
(Ve stav takový dá se uvésti mocným tlakem velká řada nerostů, 
mezi kovy na př. i železo.) Tlouštka pevné této kůry se čítá as 
na 70 Zm. 3. Na to následuje vrstva jakéhosi minerálního těsta 
— magmatu — čím dále tím řidčího, až konečně přejde v pás 
4. tekutý. Hladina tohoto takřka ohnivého moře obrácena jest ku 
vnitru zemskému, kde ji pokrývá 5. vrstva žhavých par, které 
však, jestliže tlak okolí stoupne, mohou se změniti v tekutinu. Leč 
se stoupající teplotou stává se to (postupně u různých z nich) 


E- nemožno, i následuje pás 6. plynů v nadkritickém nestužitelném 


- stavu. Všecky tyto oddíly obsahovaly hmoty od sebe rozeznatelné, 
-jichž atomy aspoň v molekuly byly seskupeny; jinak jest tomu 
7. v rozsáhlé kouli kolem středu zemského, kde nesmírná výše 
temperatury (dle Rittra 100.0000) nedopouští žádného slučování, 
kde v jednoatomovém plynu nelze o chemické různosti mluviti. 

Hypothesou tou vyrovnán spor o viskositu a regiditu země, 
z nichž prvá představuje zemi jako kouli tekutou, jen nepatrnou 


*) William Thomson, nyní Lord Kelvin, jest z prvních autorit v theo- 
-| retické fysice, zvláště zjevů tepelných, jsa hlavním budovatelem mechanické 
© theorie tepla. 


192 


skořápkou pevné kůry obklopenou, druhá jako těleso od středu 


až na povrch veskrz ztuhlé, a námitky proti oběma krajním před- — 
pokladům zbaveny své váhy. Tak upraven i souladsKant-Laplace-ovou © 


theorií o vzniku sluneční soustavy: koule žhavých plynů odloučená 


od původního slunce se ochlazovala ponenáhlu od vnějška do k 


vnitř, při tom neustále se smršťujíc, a stadia jejího vývoje vidíme 
v obrazech na obloze:*) stav zcela plynný jako mlhoviny, stav 


částečného zhuštění a největší zářivosti jako jasné, bílé hvězdy, “ 


jež po bilionech let záření chladnou a nabývají žlutého světla 
i povahy našeho slunce, pak uhasínajíce ještě červeným svitem 
žhou, až se pokryjí slabou kůrou. Tu prorazí z počátku často 


vnitřní hmota ohnivá, a hvězda na krátký čas ještě zahoří ku pře- k 


kvapení astronomů, až pak jen jako temná, neviditelná poutnice 
se bere nekonečnem. Takovou je naše země. A její druh a syn 
měsíc ukazuje své matce záhy sestárlou svou tvář, by věděla, jak 
bude jednou vyhlížeti, až i její srdce vychladne, a s obličeje vrá- 
skami rozrytého zmizí vláha oceanů. 


I. 


Vystoupíme-li za jesenního dne na některý vrch v Českém 


Středohoří, a rozhlížíme-li se po reliefu okolní i vzdálenější kra- © 


B 


jiny, záhy uznamenáme různý ráz našich útvarů půdy. Kdežto — 


v nejbližší blízkosti zdá se, jakoby řada kup sena zdvihala se E 


mezi údolím Labe a Oharky, prostírá se směrem ku Praze mírně — 
vysoká planina, nikterak značně zvlněná; na obzoru severozápadním © 
však jeví Krušné Hory tvar znenáhla od úpatí se zdvihajícího hřbetu, © 
jenž místy se pne ku značnější výši. Odkud tato rozmanitost hor- © 


ských forem? 


Domněnky, že povrch zemský od počátku měl nynější svou | 


podobu, netřeba ani vyvraceti: již od dob historických změnily se. 
na příklad značně břehy moře Jaderského: zatím co úskalí dal. © 
matská stále v moře se ponořují, vzrůstá nános na protějším po- 


břeží Italie tak, že některá starověká přístavní místa jsou vzdálena : 


nyní až dvě hodiny od moře. 
Pozorování taková konána podél veliké části břehů mořských, 


ano i uvnitř pevnin zjištěno kolísání ve výšce nad mořem. I není © 3 


příčiny, proč by takové změny nemohly trvati od dob pradávných. j 


Pohlížíme-li na vývoj země se stanoviska hypothesy zhušťovací 
(v oddílu I. vyložené), jest možno vyložiti v souhlasu s pozorováním — 
složení vrstev zeměkůry nynější podobu takto: Když utvořila se. 


pevná kůra zemská, neměl povrch její značnějších vyvýšenin ani 3 
prohlubenin. Vytvořením této pokrývky nebylo zastaveno ochla- © 
zování dílem tekutého, dílem plynného vnitra. Ochlazováním zmen- © 


*) Typy hvězd vytknuty zde zhruba dle třídění Secchiho. 


sín r Pe ní týna Z gpup e 
p -BEL R = nb 


pro o 


- 
+ 

4 
a 
j 8 


šuje se objem u největší části známých hmot, tudíž ubylo velikosti 


země, zkrátil se její poloměr, a zmenšil i její povrch. Jelikož pevná 


kůra zemská čili lithosfera jest prostřednictvím latentně plastické 
vrstvy S vnitrem spojena, zasažena byla účinkem tohoto stahování; 
tlouštka její se patrně nezmenšuje, i nastává značné napjetí, jehož 
působením se jednotlivé části této kůry z původní polohy vyšinou. 
Dřívější názory, že proměny lithosfery způsobeny byly silami ze 
středu země působícími, nesouhlasí s uložením pošinutých vrstev, 
jež naopak poukazují na působení tlaku celkem rovnoběžného 
s povrchem (t. ř. tangentialního), a tento se dá vysvětliti nejlépe 
způsobem shora vyloženým. Pěknou analogii poskytuje nám vy- 
sychající ovoce, jehož šťavnatý vnitřek rovněž na objemu ztrácí: 
slupka, jež dříve jako hladká vrstva je pokrývala, schoulí se zne- 
náhla v hojné vyvýšeniny a vrásky. Že chladnutí vnitra zemského 
stačí ku vyvození všech vypuklých a dutých tvarů povrchu, ukázal 
Deville svým výpočtem, dle něhož ochlazení země o 600% (což 
není změna poměrně ohromná proti teplotě Rittrem předpokládané 
100.000 C?) by mohla na rovníku vytýčiti tři pohoří rozsáhlá 
jako Alpy. 

Názory naše o poměrném stáří jednotlivých vrstev vypracovány 
byly teprve v posledních 60 letech. Na počátku bádání geologi- 
ckého třídily se útvary zemské dle hornin, z nichž jsou složeny: 
nynější třídění zakládá se na zbytcích živočišstva a rostlinstva, jež 
se v nich zachovaly; vápenec vyskytuje se ve všech útvarech, po- 
dobně i pískovec a břidlice. Názvy útvaru křídového, kameno- 
solného, kamenouhelného jsou jen dědictvím, jež se jen zvykem 
a pietou k původcům jmen těch udržuje. Proč se nyní na povahu 
hornin tak malá váha klade, vysvitne ze způsobu, jímž vrstvy zemské 
dle naprosto jistých výzkumů povstaly. Některé z hornin, jež na 
povrchu země se vyskytují, jsou části původního tuhého obalu 
země, jenž z tekuté nebo těstovité podoby se vytvořil; a dle způ- 
sobu škraloupů, jež na chladnoucích kapalinách vznikají, skládají 
se z desek, v nichž celkem rovnoběžně jednotlivé součásti jsou 
uloženy. Za takovou pokládá se rula, onen narůžovělý nebo šedý 
kámen, jenž hlavní kostru pahorkatiny jihočeské tvoří, ve vysočině 
Cesko-moravské na velikých plochách na světlo vystupuje, a tam, 
kde v osamělých skupinách do výše trčí, na rovnoběžné plotny 
snadno se rozpadá. Složení její z průhledných téměř zrnek kře- 
mene, matného živce a světlých nebo tmavých, vždy lesklých lu- 
pénků slídy jest bedlivému pohledu snadno patrno. Složení toto 
jest z chemického zřetele nad míru důležito: jest to křemen čili 
kysličník křemičitý a sloučeniny jeho čili křemičitany kysličníka 
draselnatého, sodnatého, vápenatého, hořečnatého, hlinitého, želez- 
matého a jiných méně důležitých. 

Zkoumáme-li všechny horniny ostatní, shledáme, že se v nich 
opakují tytéž látky, jen kyselina křemečitá bývá nahrazena ky- 
Theodora Nováka Stati vybrané, 13 


194 


selinou uhličitou, vodou, chlorem, kyslíkem, látkami, jež jem A 


v ovzduší, jednak v tekutém obalu země jsou přehojny. 
Nad zmíněnou prvotní korou vznášela se hustá atmosfájní 
plná vodních par, kysličníku uhličitého, ammoniaku, chloru a nej- 


spíše rozmanitých jiných plynů, jež nyní jen v malých sledech © 


v ní existují. Záhy se srazily vodní páry, a utvořily po celé zemi 
hladinu ohromného moře. Tento ocean se lišil asi značně od moře, 
jak si je nyní představujeme: voda jeho pod ohromným tlakem 
ovzduší, zahřívána ještě hojným teplem z vnitra země, měla teplotu 
vysoko nad normálním bodem varu, a zmítána byla neustálým 
neklidem, jejž působily stále ve vnitru se vyvinující páry a skoro 
nepřetržité bouře, které v atmosféře parami nasycené zuřily. I mů- 
žeme si snadno představiti, jak vlivy tohoto bouřného oceánu 


mocně dno jeho vyhlodávaly; nad to předpokládají mnozí badatelé 3 


(Gůmbel, Credner), že chemické složení vody mořské tehdy bylo 
zcela jiné, ana pod vysokým tlakem nasycena byla z ovzduší ze- 
jména kyselinou uhličitou a chlorem, čímž chemické účinky její na 
pevné dno se ještě zvýšily. Látky, jež takto byly pevné zemi 
urvány, dílem v podobě úlomků, zrn pískových za silného vlnobití 
zurážených, klesaly záhy na dno, dílem jen mechanicky jako jemný 
kal se ve vodě praoceánu vznášely, za klidu znenáhla dolů kle- 
sajíce, částečně v ní byly rozpuštěny, a vzájemným působením 
sloučeniny se srážející poskytovaly. ak vznikla na dně mořském 
první usazenina, jež součástmi valně se nelišila od původní kůry. 
Když se později vrstva ta z moře zdvihla, nebo novými sedimenty 
pokryla,' změnami miliony let trvajícími přetvořila se v pevný 
kámen. Příkladem takových hornin jsou zejména prahorní břidlice 
či fyllity. Že ve vrstvách usazených horniny zcela různého složení 
se vyskytují, ačkoli pocházejí vesměs ať přímo, ať prostředně z roz- 
tříštěné původní kůry zemské, není nikterak absurdní. Křemenné 
žíly vznikly osamocením kyseliny křemičité z jejích sloučenin, 
křemičitanů. Na místo nich nastoupila často kyselina uhličitá, 
v ovzduší vždy hojná; mohutná ložiska uhličitanů, jimiž jsou ze- 
jména vápno, pak některé rudy železa, cínu a j. kovů, vysvětlují 
petrografové jako vzniklá přeměnou křemičitanů. Jinde týž úkol 
měla kyselina sírová, jež povstala spálením síry a okysličením 
vzniklého kysličníku siřičitého. —— Mezi sírany, které větší ložiska 
tvoří, náleží sádrovec, síran vápenatý, vodnatý, a týž bezvodý, 
slující anhydrit; oba jsou stálými průvodci ložisek kamenné soli, 
'a patrně usazeniny chemické z vody mořské. Konečně část kře- 


mičitanů po vyloučení křemene zůstala beze změny, neb přijala JŠ 
nejvýše vodu: příkladem prvních jsou nejlepší rudy železné, magne- | 


tovec a haematit (krevel), od něhož limonit (hnědel) jen obsahem 


vody se liší. Co se však stalo s křemičitany sodnatými a drasel- A 


natými, any kysličníky, uhličitány i jiné soli těchto kovů hornin 


tvořitt nemohou, jsouce ve vodě rozpustný? Tu: nasťala: změna 3 


"Ú 


hlavně působením chloru, jenž se sodnatými sloučeninami dává 
látku velice známou, sůl kuchyňskou. Ta byla a jest dosud důle- 
žitou součástí mořské vody, z níž se, když část moře od ostatní 
oblasti vodní byla oddělena a znenáhla vyschla, usadily vrstvy 
soli kamenné, provázené četnými látkami vedle ní v mořské vodě 
obsaženými, silvinem (chloridem sodnatým), solí hořkou (síranem 


- hořečnatým), Glauberovou (síranem sodnatým), zmíněným již sá- 
- drovcem a anhydritem, což nejlépe lze pozorovati na známém 
- solném souvrství Stassfurthském (v severu pohoří Harzského). 
- Mimo horniny vzniklé mechanickou a chemickou cestou jsou ta- 
- kové, jež jsou výsledkem života organického, a nazývají se z00- 
-- genní a fytogenní. Hladina i hlubiny mořské jsou oživeny ohrom- 


ným množstvím podivuhodného zvířectva. Z něho vynikají velikostí 
živočichové, kteří buď mají tělo pokryté pevným vápnitým kru- 


- nýřem, jako mořští ježci, mořské hvězdy, rozmanití raci a krabi. 


Jiní opět vypocují jako náš hlemýžď ze slizkého, měkkého těla 
vápnitou skořápku, jež jest jim pak, úkrytem před nepřáteli: sem 
náležejí přečetní plži, lasturnatci (příbuzní škeble a ústřice) nyní 


- nehojní, kdysi však přečetní skořepatí hlavonožci, pak veliké 
=. množství korálotvorných polypů. Největší však hojností vynikají 
-z živočichů vápenitou skořepinou opatřených tvorové drobnohlední, 
- kořenonožci čili foraminifery. Zvířata ta přijímají vápno ve vodě 


mořské v nepatrném množství rozpuštěné ku stavbě svých příbytků 


3 a koster; když zvíře zhyne, klesá schránka jeho ke dnu a mine- 


rální látka její stává se stavbou zeměkůry. Vrstvy tím povstalé 


- bývají mnoho metrů mohutné a skládají se ze samých často ještě 
- zachovalých skořepin a koster zvířecích; to můžeme pozorovati 


dobře na jedné plotně vápence z okolí Prahy. 


Tak jako foraminifery vápenné, vytvořují křemité řasy Diato- 
maceae (rozsivky), rovněž mikroskopické, ze svých skořepin značné 
žily i vrstvy křemenné; jsou-li ještě sypké podoby, poskytují »infu- 
soriovou hlinku« z okolí Františkových Lázní i odjinud známou. 
Konečně těla vyšších stromovitých rostlin, uložená pod novými 
usazeninami, pozbyla ze svého složení chemického znenáhla skoro 
všeho kyslíku a vodíku a stala se základem ložisk uhlí kamenného 
a hnědého. | 

Dle podané genese útvarů jest dosti zřejmo, že táž hornina 
v dobách nejrůznějších se mohla usazovati, neboť stejné podmínky 
mechanického a chemického rázu se mohly častěji opakovati, Zá- 
roveň jest nepochybno, že vrstvy svrchu stručně vylíčené, z vod 
usazené, měly polohu původně vodorovnou. Vrstvy, jež vskutku 
pozorujeme, jsou skoro vždy z polohy té vyšinuty, a sice vrstvy 
nejstarší na témž místě vždy nejvíce. Uvedli jsme již jako příčinu 


: toho zjevu stahování země, jež působí pak ve vrstvách pevných 
- tlak s povrchem rovnoběžný. Pro „vysvětlení vzájemné polohy 


13* 


196 


vrstevní nutno přijmouti, že děj smršťovací trvá od pravěku zem- 
ského nepřetržitě, občas však místně značněji vystupuje. Jsou-li na 
některém místě nahromaděny horniny velice pevné, které mu vzdo- 
rují, soustředí se působení tlaku na partie podél nich ležící: tak 
směr pohoří Alpského byl dán massivními starými horninami střední 
Francie, menšími pevnými skupinami jižního Německa a mohutným 
massivem jihočeským, jak pozorováním hlavních pásem, místních 
ohybů a zúžení snadno shledáme. Všeobecný účinek smršťování 
jest vytvoření povrchu mohutně vlnitého; leč tam, kde soudržnost 
hornin nemohla vzdorovati tlaku, přelomily se na mnohých místech 
a podél trhliny posunuly, zpravidla ovšem do výše. Ale struktura 
ta se jeví i v menších rozměrech, i můžeme spatřiti v odhalených 
vrstvách na př. tmavého vápence mezi Hlubočepy a Chuchli pře- 
četné klikaté, místy i ostře se sbíhající ohyby i pošinutí. 


Následkem t. ř. dislokace vzniknou z vrstev původně vodo- 
rovných vyvýšeniny a prohlubiny, a dle toho můžeme horstva 
takto tříditi: Jestliže převládalo zvlnění, úzké záhyby, vznikla pás- 
mitá pohoří, takové podoby, jako Šumava, Rudohoří, Sudety, Al y. 
K nim náležejí nejvyšší horstva země, a jich hlavní pás probíhá 
Starým světem od východu k západu, Novým světem od severu 
k jihu. Podoba těchto horstev v jich nynější výši počíná dobou 
poměrně nedávnou. Horstva téhož způsobu, jež v dobách dávněj- 
ších se utvořila, podlehla na to mnohým změnám, vyhlodání vzdu- 
chem, vodou, novým pošinováním podél trhlin či vržením a ná- 


sledkem těchto porušení mají ráz středohoří: takovými jsou více. © 


skupinová horstva Harz a Smrčiny. Jinde opět neutvořily se téměř 
záhyby, nýbrž veliká hruda neb deska zemské kůry se posunula 
do výše podél trhlin: příklad takovéto vysočiny slabě vlnité, za 
to však hlubokými údolími řek rozryté, podává vysočina Česko- 


moravská; ještě však bližší obraz vyvýšené desce poskytují vnitro 3 


Arabie, severní Číny a planiny v západních státech Unie. 


HI. 


Takovými neustálými převraty brzo ta, brzo ona část země 
vynořovala se nad hladinu Oceánu, až nabylo rozdělení souše a 
moře nynější podoby. Bylo dříve mezi geografy mínění, že pohoří 
lze považovati za jakousi kostru pevnin, ostatní části za výplň. 


Pečlivým měřením hloubek mořských se však shledalo, že lemují © 
mejčastěji břehy, nad kterými vyčnívají mocná pohoří; kdyby byly © 
oceany vody sproštěny, objevily by se kontinenty jako mocné © 
kolosy do výše trčící, pohoří jen jako jich vyvýšené okraje. I má © 
moderní geologie za to, že břehy kontinentů jsou provázeny veli- © 
'kými trhlinami, podle nichž jednak povrch pevnin, jednak dno © 


oceanů protivnými směry daleko se posunuly. 


R: 


197 


Ale trhliny toho rozsahu přesahují již tlouštku zevní, pevné 
vrstvy zemské, i jsou ve spojení ne-li s vrstvou žhavého magmatu, 
- tedy aspoň s jednotlivými dutinami v latentně plastické lithosfeře, 
-jež jsou jím vyplněny. Trhlinami těmi může ono magma vystou- 
-pití na povrch, i nastávají výjevy sopečné. Řidčeji se vyskytují 
— trhliny tak hluboké i ve vnitru kontinentů. To jest jednoduchý 
- výklad podivného zjevu, že sopky stojí v řadách blíže břehů moř- 
=- ských, zvláště obloukovitě lemujíce Tichý ocean. Podél trhlin ta- 


-- kových děje se občas opětné posunování země, vznikají rozpukliny 


nové; v tom má své příčiny veliké množství úkazů seismických, 
z nichž nejmohutnější jest zemětřesení. Ovšem může zemětřesení 
nastati i prolomením velikých dutin podzemních, leč většina jich 
-zcela zřejmě má za osu některé známé vržení vrstev. Tím, že se 
- staré průchody učiní volnými, po případě nové otevrou, uvolní se 
tlak, jenž udržuje žhoucí magma, bublinami plynů proniknuté, 
v hlubinách mimo to vniká k němu často voda mořská neb i ve 
vnitro hornin prosakující. 


Jako když kápneme na žhoucí desku kovovou kapku vody, 
mění se z počátku jen povrchová její vrstva v páru, na níž se 
ostatní voda dlouho vznáší, jakmile však deska poněkud ochladne 
- a napjetí vzniklé již páry se zmenší, pojednou celá krůpěj se vy- 
- paří, děje se totéž ve vnitru sopek: po nějaké době klidného 
vnikání vody mastane prudká erupce. Mimo pravé sopky »oheň 
- chrlící hory«, jsou výjevy sopečné činnosti země i mnohá zřídla 
- horkých vod, výrony plynů, jako kyseliny uhličité a siřičité (sol- 
fatary). I takové úkazy provázejí zpravidla nějakou trhlinu zemskou. 


Nynější činnost sopečná jest však jen usínajícím ohlasem dob 
minulých, kdy tenčí kůra možnými činila explose mnohem ohrom- 
nější. Kdežto sopky nynější vznikly z vrstev občas vyhazovaných 
jícnem, a na sobě spočívajících, vylila se zpravidla za dob geolo- 
gicky vzdálenějších tak ohromná massa magmatu z hlubin zem- 
= ských, že v jednom rázu utvořila vrch. Kopce takové mají oby- 

- čejně podobu okrouhlých kup, a netvoří pásma, nýbrž stojí buď 
osaměle, neb v řadách podél starých lomů lithosfery. Na látce 
nejstarších z nich nelze téměř pozorovati původu sopečného: jest 


E to žula a příbuzné jí horniny, které prorazily prastarý obal rulový, 


- ale z malých hloubek přicházejíce a podlehše pak překrystaliso- 
-- vání, neliší se od ní než slohem, jenž není vrstevnatě spořádán. 
Ty tvoří zároveň nejmohutnější skupiny ze všech hornin vyvřelých, 
i byly považovány dlouho zá přeměněné sedimenty. Pozdější vrchy 
- vyvřelé ukazují svůj původ jasně: ve složení jich tvoří značný 

- podíl hmota sklovitá, jež jen za žáru z roztopené massy za men- 
= šího tlaku vzniká. Horniny toho druhu jsou porfyr (červený), me- 
P lafyr, znělec či trachyt, čedič (obyčejně tmavé). Z posledních dvou 


m sestávají vrchy našeho Středohoří i několik osamělých kopců, jako 


198 


Řip; kdežto znělee se rozpadá na ploché desky, jeví čedič sloh © 
pěti neb šestibokých sloupců. © 4 

Tím vystiženy zhruba všechny faktory, které zeměkůře cel- 
kových nynějších obrysů dodaly. Na tento již rozmanitý relief 
působí neustále boříc i stavíc ovzduší, vodstvo tekoucí i stojaté, 
sníh i led, konečně rostlinstvo a živočišstvo, a tak vzniká neko- 
nečná pestrost v krajinné tvářnosti jeho. Tato se neustále měnící 
podoba jest určujícím momentem ve vývoji živého tvorstva, a tak 
řetěz příčinnosti poutá i člověka k osudům tělesa nebeského, jež 
jest jeho sídlem. 

Jako historikové, kteří se ocitli před hieroglyfickými nápisy 
egyptskými, z počátku je pokládali za hádanku nerozřešitelnou, 
až deska Rosettská poskytla jim přechod k písmům známým a © 
klíč ku konečnému rozřešení, tak geologové, odkryvše ve vrstvách © 
zemských vápenité skořepiny, podobné ulitám a lasturám nyněj- © 
šího zvířectva, nevěděli, jak zjev ten si vyložiti. A 

To, co odkrylo systematické probádání zbytků tvorsta bý- 
valého, palacontologie, jest ovšem ještě daleko velikolepější, než 
historie onoho starověkého národa, avšak též mnohokráte kompli- 
kovanější; listiny, z nichž zprávy o tom čerpáme, totiž propátrané 
vrstvy, jsou nadmíru neúplné: předně jen malá poměrně jich část 
je zkoumána, po druhé ty, jež se zachovaly, tvoří jen část všech 
původních usazenin, neboť ostatek byl zrušen rušivou činností 
atmosfery i vodstva. Konečně jsou to jen některé oddíly živouciho 
tvorstva, jehož zbytky přetrvaly předlouhé periody země: převeliká © 
část zvláště nižšího živočišstva sestává z hmot výhradně měkkých; 
jiné mají tělesné opory z látek rohovitých neb chrupavčitých; jen 
ti, kteří vytvořují vnější schránku aneb vnitřní kostru vápenitou 
nebo křemitou, zanechají zbytky jich pro pátravé oko zkoumatele. 
A'tu opět jest případ přečastý, že hornina je obsahující podlehne © 
velikým změnám, nejčastěji překrystalisování, a pak fossilia (do- © 
slovně vykopané předměty, značí zbytky předvěkých živočichů a © 
rostlin) v nich obsažená buď částečně, neb úplně nezřetelnými se © 
stanou. Vše to platí i o rostlinstvu: tak snadno si vysvětlíme, © 
proč z ohromné skupiny rostlinstva bunečného nezachovalo se © 
mimo křemité pancíře Diatomaceí téměř ničeho. Nad iiné důležito © 
jest pamatovati, že fossilní fauna i flora jest ohromnou převahou © 
mořská; z rostlinstva i zvířectva suchozemského se zachovaly jen © 
ty nepatrné částky, jež při povodních byly uchváceny neb do © 
vody náhodou klesly; ještě méně zůstalo nám ze zvířat, jež po- © 
mocí křídel neb létadel ve vzduchu se vznášela. Toliko mohutné 
lesy, jež v některých periodách břehy veletoků a jezer vroubily, 
hluboká bahna i rašeliny stíníce, zanechaly v ložích uhelných 
nejen kmeny svých stromů, nýbrž i něco drobnějšího rostlinstva, 
jež pod nimi se dařilo. Jen o nejmladších útvarech můžeme si. 
utvořiti obraz dosti úplný. 


199 


Přes tu všechnu neúplnost jsou již některé zjevy všeobecné 
důležitosti naprosto jisty. Pokud jest zachován nepřetržitý sled 
jednoho souvrství, mění se zvířena i květena jeho postupně: již 
© máme stanovenu řadu útvarů od vrstev azoických (beze zbytků 
ústrojenců) až po usazeniny, které před zraky našimi se ukládají. 
Sled takový však dosud nikde nalezen nebyl; a protože jsou to 
vrstvy hlavně mořské, poukazují k tomu, že totéž místo povrchu 
zemského několikráte bylo dnem moře i souši. Zároveň toto ne- 
náhlé se měnění zbytků ústrojného tvorstva jest jedním z nej- 
cennějších důkazů pro pravdivost evoluční theorie: tvorstvo ny- 
nější je přímým potomstvem méně dokonalých tvorů minulých 
period geologických. 

Proto v živočišstvu i rostlinstvu vymřelém vystupují nejdříve 
typy jednodušší, méně rozmanité, a stále podobou se blíží druhům 
nynějším. Pro princip divergence, jenž dí, že z týchž předků po- 
vstati může různé potomstvo, mluví vyskytování se organismů 
celé skupiny spojujících: takovými jsou ryboještěři, ptákoještěři, 
ssavci vejcorodí a vačnatí, drobní předkové kopytníků. 

Celkem rozeznávají se tři veliké periody tvorstva; při tom 
není ovšem zcela analogický historický postup typů rostlinných 
s rozvojem zvířectva; přece však lišíme zpravidla dle zvířeny sku- 
pinu palaeozoickou, mesozoickou a neozoickou. Tyto veliké periody 
rozdělují se zase na útvary, z nichž každý se vyznačuje zvířenou 
a květenou zvláštní. Přehled usazených vrstev od nejmladších po- 
čínaje jest tento: 


I. Neozoická skupina: 
( Alluvium (Mladší naplaveniny) 
(Diluvium (Starší naplaveniny) 
Pliocen. 
Miocen. 
Oligocen. 
Eocen. 
II. Mesozoická skupina čili Druhohory: 
3. Křídový útvar. 
4. Jurský útvar. 
5. Trias (bývalý útvar kamenosolný). 
HI. Palaeozoická skupina čili Prvohory: 
6. Permský útvar. 
7. Kamenouhelný útvar čili Karbon. 
8. Devonský útvar. 
9 
0 


1. Čtvrtohory — Ouarterní útvar 


2. Třetihory = Tertierní útvar 


. Silurský útvar. 
„ Kambrický útvar. 


K nim se pojí: 
IV. Azoická č. archaická skupina (bez ústrojných zbytků): 
11. Prahory. 


200 


Všechny tyto útvary proráženy bývají: 
12. skupinou eruptivních (vyvřelých) hornin rozmanitého stáří. 


V zemi české zastoupena jest značná část jmenovaných 
útvarů ve vrstvách mohutně vyvinutých; půda její byla prozkoumána 
již velmi bedlivě od přečetných pracovníků domácích i cizích. 
U nás vzniklo velikolepé, fundamentální dílo o fauně doby palaeo- 
zoické, Barrandovo »Systěme silurien du centre de la Bohéme«. 
Barrande však shrnul ve svůj system silurský, jejž rozdělil na 8 od- 
dílů (étage A-——-H) vrstvy, jež nyní počítáme ku čtyřem útvarům: 
prahorám (A), útvaru kambrickému (B, C a část D), silurskému 
(D, E) a devonskému (F, G, H). Skupina ta tvoří velikou pánev, 
jejíž osou jest pohoří Brdské; sama Praha na vrstvách těch hlavně 
spočívá. 

Ze zvířeny útvaru kambrického (fauna primordialní dle Bar- 
randa) soudíme najisto, že není to počátek' života organického: 
máme v ní množství druhů vysoce organisovaných, dokonce i formy 
redukcí z dokonalejších vzniklé (na př. slepé); vskutku nejnovější 
pátrání ve vrstvách předkambrických v Bretagni odkrylo v nich 
křemité zbytky mikroskopických organismů. Pro všechny tři nej- 
starší palaeozoické útvary význačnými zkamenělinami jsou trilobiti, 
řád koryšů již zcela vyhynulý, jenž má málo příbuznosti s našimi 
raky, více však s lupenožkami neb ostrorepy tropických moří. Ob- 
jevují se v ohromném množství a veliké rozmanitosti forem, od 
"druhů až půl metru zdélí, po trpaslíky, sotva 2 centimetry dlouhé. 
Pro vlastní silur charakterističtí jsou Graptoliti, jichž stopy se po- 
dobají nejčastěji pilkovitým nebo hřebenatým ornamentům jako 
tužkou kresleným. Byli to tvorové, již tvořili přechod mezi polypy 
usedlými (korálotvornými) a volně v koloniích plovoucími. V dobách 
pokambrických oživeno bylo moře množstvím hlavonožců s ulitami 
t. zv. rovnými (Orthoceras), tu zahnutými (Cyrtoceras) neb i sto- 
čenými (Lituites, Gyroceras). I plžů, lasturovců, jim podobných 
ramenonožců, mořských lilijic (Crinoidea) a jim příbuzných jablovců 
(Cystoidea) hvězdic i ježovek byla hojnost. Ve svrchních pásmech 
jest množství druhů korálových. Že moře tehdejší oplývalo jako 
nyní massami živočišstva drobnohledného, netřeba ani zvláště vy- 
týkati. I obratlovci se již v siluru, více pak v devonu vyskytují; 
jsou to ryby podivných tvarů, příbuzné nynějším skelnošupinatým 
(ganoidním) jeseterům a žralokům. Flora z dob těch se téměř ne- 
zachovala. — Z obrazu zvířectva dob tak dávných, jemuž úmyslně 
větší pozornost jsme věnovali, viděti jest, že tvorstvo tehdejší ne- 
bylo chudší, než v periodách pozdějších; jen jiné typy než nyní 
se vyvinuly k neobyčejné dokonalosti. 

Podobný zjev poskytuje rostlinstvo útvarů následujících: cev- 
naté rostliny tajnosnubné, nyní jen menší a poměrně nečetnou 
vegetaci tvořící, zastoupeny jsou v nich vysokými kmeny Calamitů 


(příbuzných přesličkám), dvojklanně se větvících Lepidodender a 
- Sigillarií, stromů to plavuňovitých, a přerozmanitými, ozdobnými 
-- vějíři bylinných i stromovitých kapradin. Vyskytovaly se již i pře- 
— chodní tvary k nahosemenným rostlinám, Cordaity. Flora ta ulo- 
-žena jest v usazeninách sladkovodních, jež v Čechách dílem pís- 
kovce, dílem i důležitá ložiska kamenného uhlí tvoří; mořských 
usazenin karbonu v Čechách není, jen něco permských vrstev je 
původu marinního. Ze zvířeny tehdejších pralesů a bažin se za- 
chovalo nemnoho; přece však víme, že žili tehdy první dlouhorepí 
raci, pavouci, stonožky, ba i křídla hmyzu nalezena.  Obratlovčí 
zastoupeni byli tehdy rybami již dokonalejšími; zvláštní čeleď 
Stegocephalů (krytolebců) čili Labyrinthodontů byla intermedierní 
mezi plazy a obojživelníky; kdežto praví plazi zastoupeni Palaeo- 
hatterií, jíž příbuzná Hatteria dosud na Novém Zelandě žije. 


3 I vidíme, že již v palaeozoiku vyvinuly se všechny hlavní 
©- typy zvířectva; při sledování útvarů následujících všimneme si jen 
nejcharakterističtějších zjevů a hlavně postupu obratlovců. © Útvar 
triasový Čechám zcela schází; jurský zasahá k nám jen malým 
proúžkem ze sousedního Saska. Jinak však útvar jurský jest vý- 
tečně prozkoumán, i člení se ve tři veliké oddíly: Lias (černý Jura), 
Dogger (hnědý Jura), Malm (bilý Jura). Neobyčejně bohaty jsou 
vrstvy těchto dvou, jakož i křídového útvaru na ammonity, hlavo- 
nožce s neobyčejně ozdobnou ulitou.  Obratlovci jeví opět nové 
-- typy: jsou to krokodilové, ryboještěři Ichthyosaurus a Plesiosaurus 
-s předlouhým labutím krkem, ptakoještěři Pterodactylus a Rhampho- 
rhynchus, s létadly na způsob netopýřích, želvy, ssavci vačnatí a 
první známý pták, Archaeopteryx se slabými, k létání neschopnými 
křídly, ještěřím ocasem a ozubeným zobákem. Na přechodu k útvaru 
křídovému a v něm samém objevují se zevně kopytnatým ssavcům 
podobní ještěři Dinosaurii a Iguanodonti, pak ptáci částečně již 
k letu schopní (Ichthyornis). Svrchní útvar křídový pokrývá vrstvami 
opukovými i vápencovými veliké prostory v severní polovici Čech; 
kdežto zvířenou se neliší podstatně od vrstev předchozích, má 
květenu již jinou, bohatou poměrně na rostlinstvo jevnosnubné. 
Zjištěno jest, že klima v době té bylo sice po celé zemi teplejší 
než nyní, ale nikoli již, jak asi dříve, po celé zemi stejné: lze 
zřetelně rozeznávati pásmo fauny mořské, a též rozdíly ve zvířeně 
nynějších hlavních kontinentů se objevují. 


Doba třetihorní měla již zvířectvo i rostlinstvo v hrubých 
rysech takové, jako věk nynější, jehož organismy z části přímo 
z tertierních se dají odvoditi. Flora střední Evropy hostila tehdy 
vždy zelené stromy a keře, jichž zbytky v pánvích hnědouhelných 
(v Čechách hlavně v okolí Teplic) se udržely. Zvláštní geografické 
rozšíření vedlo některé geology ku domněnce, že pol zemský 
tehdy měl zcela jiné místo, že tedy osa země až o 20" od ny- 


202 


nější polohy byla odchýlena (Nathorst, Schiaparelli). Význačnými 
pro periodu tertierní jsou vrstvy nummulitové, složené z penízko- 
vitých skořepin velmi nízkých živočichů. Z vyšší zvířeny zvláštní © 

zajímavost mají tehdejší ssavci. Vačnatí ustupují znenáhla ze Sta- M 
rého světa i Ameriky, za to vyšší ssavci se velmi rychle vyvíjejí, M 
vykazujíce množství spojovacích typů. Ku nejpodivnějším náležejí A 
američtí lenochodi, slonům velikostí se rovnající (Megatherium, © 
Mylodon) a Dinoceros, jenž snad třemi páry rohů se honosil © 
Z téže země známe serii předků koně, již od pětiprstých, jako 
liška velkých druhů až k nynějšímu postupují. V Starém světě 
bydlili v téže době slonům podobné Mastodonti a Dinotheria. © 
Tím vystiženo jest ovšem jen několik zvláštností tehdejší zvířeny, M 
v níž nescházeli zástupci žádného z recentních řádů. K otázce po © 

původu člověka a stáří jeho na zemi vyskytají se v rocích po- © 

sledních tři odpovědi. Vedle kostí slonů, náležejících svrchnímu © 
útvaru třetihornímu nalezeny ve Francii vý robky ruky lidské; ale © 
skutečně přechodný tvar mezi nejvyššími opicemi spatřují někteří va 
badatelé v Sundajském ssavci Pithecanthropus erectus. Konečně © 
i v jižní Americe nalezeny kostry velmi malého třetihorního ple- kč 
mene lidského. 


Po době třetihorní nastala perioda velice studená. Příčiny "V 
zalidnění, jež sahalo hluboko do střední Evropy a pak v menších © 
rozměrech se opakovalo, jsou velmi záhadny a mají as základ — 
-v poloze země ke slunci; tehdy přistěhovaly se k nám artické 
organismy a zatlačily bývalou floru a faunu na pobřeží Středo- © 
zemního moře i dále. Tenkrát, za doby diluvialní, žil jistě již : 
člověk a bil se v našich krajinách o existenci svou se lvem, © 
medvědem, hyenou jeskynní, setkával se se srstnatým slonem ma- — 
mutem a nosorožcem. Znenáhla nastaly poměry přítomné, avedle © 
přírodopisce má v dobách těch hlas archaeolog a historik. Že změny ; 
země trvají neustále, že i tvorstvo ústrojné se dále vyvíjí, není © 
pochybnosti: ale kam vývojem svým spějeme, na to věda neod- a 
váží se PoP odpovídati. *) RY 


P abi z nichž hlavně ve práci této čerpáno, jsou: Giinther, Geo- 
physik; Kayser, Geologie; Vejdovský, Zoologie všeobecná; L'année scienti- © 
figue 1895, Woldřichovo pojednání Rozhledy po názorech týkajících se ver „8 
zemského (Živa 1898). : 


O rostlinné assimilaci. 


(Psáno roku 1899, otištěno v »Rozhledech« téhož roku.) 


ypravovali si Hellenové o obru Antaiovi, že nabyl vždy ne- 

přemožitelné síly, kdykoliv se své matky Země dotkl. Tato 
báje jest symbolem dosud všeobecného a populárního názoru, že 
všechen život naší planety béře svou sílu z půdy, nejen rostlinstvo, 
jež v ní jest kořeny upoutáno, nýbrž i zvířectvo, které na rostlinstvu 
závisí. A přece, jak názor ten jest rozšířen, tak jest mylný: nejen 
ze sil, které jsou podkladem projevů životních, nýbrž i z hmotného 
staviva organismů jenom nepatrná část pochází z půdy, a vše 
ostatní jest darem jednak slunce, jednak atmosfery. Veliký, roz- 
ložitý smrk jsa spálen zanechá nepatrnou hromádku popelu, a to 
jest všecko, co z půdy po mnoho let svého vývoje přijal. Abychom 
si objasnili, odkud a jak »živá hmota« vzniká, stačí, omezíme-li se 
na říši rostlinstva, neboť zvířecí tělo nemůže z látek nerostných 
ústrojné hmoty vyrobiti, a přeměny, které se v něm dějí, jsou 
způsobu velmi komplikovaného, i nemohou býti pochopeny beze 
znalosti života rostlinného. 


Těch několik slov, kterými se pokusím nastiniti v základních 
obrysech oddíl rostlinné fysiologie, »assimilace« nadepsaný, nechce 
nic říci o tom, co jest podstatou ústrojného života, co znamená 
nám »hmota«, a čím je vedle energie; nechce prohlašovati ani 
materialistický, ani vitalistický názor, třebas tato nejvyšší, téměř 
metafysická theoremata právě v přítomné době, a to hlavně v bá- 
dání fysiologickém, v přírodních vědách znovu stávají se předmětem 
diskusí i sporů, a ačkoliv provádění těchto filosofických principií 
až do vývodů specielních věd zasáhá. Zjevy assimilace vegetalní 
pojímají botanikové, ať jakékoliv jest filosofické jich stanovisko, 
v podstatě stejně; jinak jest ovšem na př. v nauce o pohybech 
rostlinných t. zv. tropismech, a celé řadě jiných problemů rostlinné 
fysiologie. Předmět svůj si formulujeme takto: Jaké jest složení 
těla rostlinného, jak se liší chemicky od nerostného, a jakými 
změnami se material neústrojný přizpůsobuje čili assimiluje orga- 
nismu? Zřejmo jest tu zároveň, že jednati se bude nejen o látkách, 
nýbrž i osilách, které zmíněné změny způsobují, jakož vůbec (0b- 


204 


vyklou terminologií mluveno) výměna látek bez výměny sil v pří- 
rodě nikdy neprobíhá. 


Kdežto v říši nerostů vyskytuje se značné množství (asi 70) 
prvků, hmot dosud nerozložených, uskrovní se počet ten v těle 
rostlinném a živočišném velmi značně: látky, které jsou organismům 
vlastní, obsahují téměř jen uhlík, vodík, kyslík, dusík, řídčeji též 
fosfor a síru; kromě těchto prvků jest pro rostlinu nevyhnutelný 
draslík, železo, magnesium (hořčík), chlor, u většiny rostlin i vápník. 
Nad to může se v rostlině vyskytnouti ještě řada jiných prvků, 
avšak z nich všeobecnější rozšíření má jen sodík, v rostlinách ze 
slaných vod a slané půdy, jež obsahují chlorid sodnatý čili ku- 


chyňskou sůl, pak křemík, který jako kyselina křemičitá (čistá jest © 


v křemeni, sloučena v největším počtu našich mineralů) inkrustuje 
a upevňuje blány přemnohých rostlin, na př. přesliček i trav. 


Dosti malý počet sloučenin přímo z říše nerostné vzatých, 
se vyskytá též v rostlinstvu; látky takové čerpá rostlina ze země 
v podobě ve vodě rozpustných mineralních soii. Ale k zbudování 
základních a nejdůležitějších látek organických jen dosti málo 
materialu dodává ornice, a celé toto množství jest obsaženo v sou- 
částech popelu. Daleko větší množství poskytuje rostlině ovzduší 
a z atmosféry se srážející voda: z nich béře rostlina veškerý svůj 
kyslík, vodík, uhlík, a dílem též dusík. V dalším pozorování 
assimilace musíme různiti v rostlinstvu dvě fysiologicky naprosto 
odlišné skupiny, které též nápadným znakem morfologickým se 
rozeznávají: jedny obsahují zeleň listovou čili chlorofyll, druhé sid 
koli, nemajíce skoro nikdy barvy zelené. Rostliny zelené, ja 
zkrátka je budeme zváti, mohou z vody a plynů ovzduší přímo 
vyráběti organickou substanci, rostliny nezelené nikoli, i žijí buď 
parasiticky (cizopasně) na jiných organismech, nebo jak saprofyty 
čerpají potravu z rozkládajících se, již odumřelých látek organických. 
Rostliny zelené, assimilace na světle slunečním schopné, jsou téměř 
veškeré rostliny květné čili jevnosnubné, z tajnosnubných k nim 
náležejí kapradiny, přesličky, plavuně, mechy listnaté a jatrovkovité, 
řasy sladkovodní i mořské, u nichž někdy chlorofyll zakryt bývá 
barvivy hnědými, červenými a modrými. K těmto rostlinám druží 
se malá skupina drobnohledných organismů, t. zv. purpurových 
bakterií, jež chlorofyllu sice nemají, přes to však pomocí červe- 
ného barviva, jež obsahují, mohou assimilovati jako zelené rostliny. 
K nezeleným rostlinám, které, jak seznáme, způsobem výživy se 
podobají zvířectvu, náleží předně rozsáhlá třída hub; v hlavních 
jejich zástupcích sluší jmenovati nejen vůbec pod tímto jménem 
známé houby rouškaté, nýbrž i rozmanité rezy a sněti na živých 
kulturních i jiných rostlinách, plísně, žijící dílem cizopasně na 
rostlinách i zvířectvu, jednak saprofyticky, pak bakterie, nejjedno- - 
dušší tvory, jichž postavení na počátku jak rostlinstva, tak zvířectva 


205 


-© ještě nejisté jest. Ale také mezi květnými rostlinami máme dosti 
-značný počet bez zeleni listové, a některé z nich dokonce jak 


vnějším tvarem, tak i jednoduchostí buněčného pletiva podobají 
se houbám. Našim čtenářům zajisté známy jsou z vyobrazení ob- 
rovské, žlutočervené květy javské Rafflesie, mající i přes metr 
v průměru, vyrážející přímo z houbovitého pletiva, cizopasícího na 
kořenech stromů tropických a hmyz odporným zápachem lákající. 
Její hojné příbuzenstvo, Rafflesiaceae a Balanophoraceae jsou vesměs 
cizopasné rostliny, žlutých nebo červenavých barev a dobrodružných, 
zhusta kloboukům hub podobných tvarů. Ale také u nás máme 
nezelené, cizopasné nebo z lesní humosní půdy žijící rostliny, 
jakými jsou vstavačovité korálice (Coralliorhiza) a sklenobýl (Epi- 
pogon), mnoho tropických Orchideí pohřešuje listové zeleni nebo 
vřesu příbuzný hnilák (Monotropa), jehož špinavě žluté, kličkovitě 
zahnuté lodyhy s květenstvím trubkovitých květů, v jehličnatých 
lesích v zástupech někdy vyčnívají z vlhké půdy. Jinými takovými 
parasity jsou příbuzné sobě rostliny s nepravidelnými, pyskatými 
květy: podbílek (Lathraca), jehož růžové, šupinaté oddenky se při- 
pínají ku kořenům listnatých stromů a četné druhy záraz (Oro- 
banche) na bylinách cizopasící. Ale jsou také rostliny, jež více 
méně chlorofyllu obsahují, a přece cizopasně na jiných žijí; tako- 
vými jsou u nás hnědožlutý vstavač hnízdák (Neottia nidus avis), 
zelené jmelí (Viscum), kokotice (Cuscuta) a mnohé jiné. Budeme 
se nejdříve zabývati normalní assimilací rostlin, t. j. pomocí chloro- 
fyllu, pak pojednáme o některých důležitých zvláštnostech rostlin 
nezelených, a zmíníme se o zajímavých zjevech symbiosy čili 
spolužití obou těchto skupin, jakož i rostlinách hmyzožravých a 
masožravých. 

- Fysiologicky dělíme sloučeniny organické nejčastěji na bez- 
dusičné a dusíkaté. Pro rostlinnou fysiologii jest dělení to tím 
důležitější, že každá skupina vzniká v rostlinách jiným způsobem. 
Sloučeniny bezdusičné, aspoň pokud v rostlinách se vyskytují, 
skládají se pouze z uhlíku, kyslíku a vodíku. Kyslík a vodík jsou 
sloučeny ve vodě, již rostlina kořeny ze země přijímá, uhlík béře 
z kyseliny uhličité, stálé součásti to vzduchu. Tady se jeví zvláštní 
vzájemnost mezi zeleným rostlinstvem a ostatním živým tvorstvém, 

se udržuje rovnováha v celém hospodářství přírodním. Vzduch 
se skládá z 208%o kyslíku a 7919/0 dusíku, ostatek připadá na 
páru vodní a kyselinu uhličitou, po případě i jiné plyny. Poměr 
kyslíku a dusíku jest po celém povrchu země a ve všech výších 
stejný. Kyslík se spotřebuje jednak dýcháním zvířat i člověka, 
jednak spalováním, kvašením a hnitím a p. Pokud se týká hoření 

tek organických neb aspoň nerostů organického původu (v něž 
čítáme hlavní svítiva a paliva, petrolej a uhlí, jakož i produkty 
z uhlí získávané), spaluje se tu vždy uhlík, vedle něho i vodík, 
a vzniká, rovněž jako jmenovanými životními ději, kromě vodní 


206 


páry kyselina uhličitá. Kdežto čistý vzduch obsahuje jí 0049/0, jest 
jí ve vzduchu vydychovaném stokráte tolik (přes 49/o) a podobně — 
znečisťuje se jí vzduch působením ohromného továrního průmyslu, 
jehož hybnou silou jest spalné teplo uhlí. "Tato kyselina uhličitá 
není organismu zvířecímu a lidskému lhostejna, neboť jest nedý- 
chatelna, a jsouc těžší než vzduch, hromadila by se při povrchu 
zemském, jako v tak řečených moffetách, z nichž nejznámější jest 
»Psí jeskyně«, se děje; tam ovšem následkem utuchající činnosti 
sopečné vystupuje ze země. Ale toto ohromné množství kyseliny 
uhličité *) spotřebují zelené rostliny: přijímajíce ji listy rozkládají 
ji, pro sebe spotřebujíce jen její uhlík, a kyslík, živočišstvu tak 
potřebný, vydychujíce. Objemem se rovná vydychovaný rostlinami 
kyslík spotřebované kyselině uhličité (jsa ovšem téměř o třetinu 
lehčí), a tak regeneruje se původní složení vzduchu úplně. 
Důležité jest zodpovídati otázku, jaká látka při této assimilaci 
uhlíka vzniká nejdříve. Kdybychom prohlédli mikroskopicky zelený 
list většiny rostlin, zpozorovali bychom, že vrstva svrchní, pokož- 
ková, skládá se z buněk bezbarvých, někdy s obsahem odumřelým; 
následující buňky bývají hustě vyplněny několikerými tělísky, která 
v polotekuté hmotě bunččné čili protoplasmatu jsou uložena; z nich 
některá jsou jasně zelená, a to jsou právě zrnka chlorofyllu, jiná 
bezbarvá, silně světlo lámající, a proto při intensivním osvětlení 
velmi lesklá: to jsou zrnka škrobová. Mimo to někdy spatříme 
jádro buněčné jako lesklou kuličku, leč u většiny buněk se to 
podaří teprve po umělém zbarvení. Zrnka škrobová lze vždy snadno 
poznati roztokem iodu, jímž barví se nejdříve modrofialově, pak 
skoro černě, kdežto ostatní obsah buněčný nabývá barvy hnědo- 
žluté. Rozmanitými pokusy seznáno, že ve dne, za činnosti assi- 
milační, vzniká škrob a hromadí se v buňkách listových, v noci 
se stěhuje do ostatních částí rostlinných a při vícedenním za- 
temnění úplně z listů zmizí. Kdybychom pak takový list škrobu 
prostý částečně zakryli neprůhlednou pokrývkou (na př. lepenkou 
nebo staniolem) assimiluje jen v částech světlu přístupných, a po- 
užijeme-li nyní, odstranivše na př. líhem zeleň listovou, iodové 
tinktury, zbarví se nám intensivně jen nezakrytá dříve místa. Ale 
škrob se nevytvořuje ve všech rostlinách assimilací: zkoumáme-li 
cibuli, nezpozorujeme ho ani stopy, za to možno zjistiti v listech 
i v celé rostlině cukr hroznový čili škrobový, který s cukrem 
ovocným ve všech sladkých plodech se vyskytá, s ním v cukr 
třtinový jest sloučen, a nyní i v továrnách ze škrobu se dobývá. 
Jest velice pravděpodobno, že cukr hroznový vzniká assimilací 
přímo, a z něho pak ihned na to škrob. Jest totiž cukr hroznový, 
vědecky glukosa zvaný, v organismu zvířecím i rostlinném velice 
+) Přesnější název pro plyn sám jest kysličník uhličitý, kdežto kyselina 
uhličitá jest vlastně sloučenina jeho s vodou; ale usus tyrannus i zde. 


ozšířen, nejsnáze podléhá působením živé buňky přeměnám, a 
est základem veledůležitých hmot, škrobu, buničiny čili cellulosy, 
-hlavní to látky stěn rostlinných, glykogenu čili škrobu živočišného, 
jenž hlavně ve svalstvu se hromadí a m. j., které z pouhého spo- 
jení molekul glukosy záležejí. Spíše asi v přírodě vzniká dříve 
látka jednodušší než složitější. Podobně i jiné látky, které se za 


- assimilace v listech hromadí, jako cukr ovocný a třtinový, olejové 


- kapky, vznikají, bezpochyby nepřímo, přeměnou cukru hroznového. 
E- Pohlížíme-li v duchu theoretické chemie na životní process 
- rostliny, zpozorujeme překvapující úkaz: v rostlině, jak později 
-- seznáme, probíhají chemické změny, které vyžadují veliké energie, 


Ě. „rovněž jí třeba jest k udržování teploty, ku vzrůstu, k rozvádění 
-výživných látek a vody tělem rostlinným — a rostlina přijímá 


mineralní soli, vodu, kysličník uhličitý, dusík, vesměs látky, jichž 
chemická energie jest nepatrná, neboť vznikly, právě za jejiho vydání, 
zejmena spálením. Odkud tuto energii rostliny béřou? Již několi- 
krát jsme vytkli, že assimilace není možna v temnu: jest to teplo 
- a světlo paprsků slunečních, které rostlina -ve velké míře využívá, 
-pomocí jejich z chemicky mrtvých látek buduje své tělo, a tuto 
-zásobu sil v něm ukládá. ly paprsky sluneční, které ozařovaly 
pralesy doby kamenouhelné i hnědouhelné, uloženy v zásobách 


-© uhlí ve vrstvách zemských, vynášejí se v černé, neúhledné podobě 
-na světlo denní a podporují dnešní zimniční ruch průmyslu, jemuž 


L nestačí již, co příroda nynější mu poskytuje. 

E Leč odkud béře rostlina tuto energii potřebnou, když assi- 
-- milovati nemůže, v noei, době květu a zrání, kdy činnost životní 
-jest zvýšena? Pak žije i rostlina zelená tak jako živočich, process 
životní vede tu k oxydaci, spalování, jímž se nabývá energie v po- 
době tepla, ale uhlík těla rostlinného se slučuje s kyslíkem vzdu- 
chovým v kyselinu uhličitou, v noci rostlina dýchá. Podobně 
i veliké, zvláště silně vonné květy produkují kyselinu uhličitou, 
zhusta též za stoupání teploty; proto jest i nebezpečno v ložnicích 
pěstovati kvetoucí rostliny. 

Poznali jsme, že assimilace uhlíka závisí nutně na osvětlení 
světlem slunečním, a dle toho zve se též fotosynthesou. Budiž mi 
dovoleno ještě uvésti primitivní pokus, kterým o vydávání kyslíka 
při assimilaci můžeme se přesvěděiti. Poraníme-li list některé vodní 
rostliny, sluncem ozářené, vystupují z něho bublinky plynu, který 
můžeme jímati ve vodou naplněné baničce, dnem vzhůru obrácené. 
Plyn, jehož větší množství můžeme si získati, má vlastnosti kyslíku: 
jsa těžší (leč nepatrně) vzduchu udrží se nějakou dobu i v otevřené 
nádobě, rozněcuje v plamen doutnající předměty a podporuje dý- 
chání. Zastíníme-li rostlinu, vylučování kyslíku ochabne nebo 
i zmizí. 

: Assimilaceza působení paprsků slunečních jest jedním z předních 
fysiologických výkonů rostlinných a zhusta (i ve výkladech našich 


208 


středních škol) pod assimilací jen tato fotosynthese se myslí. Pro- ; 


hlédněme si produkty její a jich význam pro rostlinu. Vznikají tu 
pouze sloučeniny tří prvků, uhlíka, vodíka a kyslíka, původně ve 
formě škrobu neb cukru: z nich pouhým přistoupením neb od- 
nětím vody se tvoří přerozmanité jiné uhlohydraty, z kterých 
různé cukry (hl. původní hroznový, pak cukr ovocný a třtinový) 
jsou rozpustné látky, ve výživných šťavách rostliny kolující, kdežto 
pevné uhlohydraty j. buničina s podobnými hmotami, dřevo s ní 
skládajícími, škrob, příbuzné mu dextriny a mn. j. jsou dílem 
stavivem pevných částí těla rostlinného, dílem zásobním materialem. 
Hlubšími proměnami z uhlohbydratů vznikají tuky, ústrojné kyseliny, 
alkoholy, rozmanité silice, terpeny a pryskyřice. Všechny jmeno- 
vané látky slouží rostlině (rovněž jako živočichu) k udržování 
stálého tepla, jich spotřebou vzniká energie potřebná k vzrůstu, 
překonávání překážek, po př. vykonávání pohybů, ale vlastním 
podkladem organického života jsou bílkoviny, shromážděné v hlavním 
obsahu buničném, plasmatu, a v jádře. Bílkoviny obsahují vždy 
mnoho dusíka, mimo to různé jejich druhy i síru i fosfor. I bude 
otázka, odkud těchto důležitých prvků rostlina nabývá. Síru a fosfor 
čerpají rostliny, jako ještě jiné nutné prvky, jak již zmíněno, jen 
z mineralních solí prsti; z téhož pramene jest hrazen částečně i dusík. 
Jsou to jednak soli kyseliny dusičné (známé »lučavky«), jednak 
soli ammoniaku, kterých rostliny užíti mohou; leč mineralů dusík 
obsahujících je velmi poskrovnu, a dusík, který přirozenými hnojivy 
živočišnými do půdy se dostává, jest zase jen původu rostlinného. 
jinak dusíka z oběhu organického několikerým směrem ubývá: 
sloučeniny jeho mineralní, vodou snadno rozpustné, se odplavují 
pryč, spálením se rozloží sloučeniny dusíka až v pouhý dusík, ba 
existují i bakterie, které volný dusík vylučují. Rostliny normalně 
dusík z ovzduší, kde jsou ho ohromné zásoby (čtyřikrát více než 
kyslíku) zpracovati nemohou. Odkud přichází náhrada? Jednak 
mohutnými elektrickými výboji při bouřích se dusík slučuje s vo- 
díkem a s kyslikem, a s následujícím deštěm vzniklé plyny do- 
stávají se do prsti (odtud jest i zvláštní zápach dešťové vody po 


silných bouřích). Vedle toho jsou některé mikroorganismy, které : 


dusík vzdušný mohou zpracovati. Zvláště zajímavy jsou však v té 


příčině rostliny motýlokvěté, k nimž celá řada pěstovaných bylin, i | 


j. hrách, čočka, vikev, vojtěška, jetel náleží. Pěstováním jejich v písku 


za vyloučení všech dusíkových sloučenin, když ostatní mineralní © 
soli pro vzrůst rostlinný potřebné byly v roztoku přidány, seznalose, © 
že se zcela dobře daří, kdežto obiliny za týchž podmínek zakrňují; © 
dle analysy sklizně značné množství dusíku v jejich těle bylo © 
sloučeno, který odjinud nemohl přijíti, než z ovzduší. Této podivu- © 


hodné schopnosti nabývají motýlokvěté rostliny spolupůsobením 
jistých drobnohledných hub, které ve zvláštních naduřeninách kořenů © 


jejich žijí. Jest zřejmo, že pro racionelní ekonomii tento zjev má © | 


velikou důležitost: látky, které jinak nutno podávati v přirozeném 


-© neb umělém hnojivu, vznikají tu činností rostlin kulturních samých. 


-V jaké sloučenství dusík při assimilaci nejdříve vstupuje, není 
posud určito; ale zcela jistě nejsou to ihned bílkoviny, nýbrž da- 
leko jednodušší sloučeniny, t. ř. amidy, zejména asparagin (po 
chřestu [asparagus|, ve kterém hojně přichází jmenovaný), glutamin, 
tyrosin se v assimilujících organech hojně vyskytují. 


V listech, po případě kořenech se shromažďují první produkty 


-© assimilace; k tomu, aby jich rostlina na místech největšího vývoje 


užíti mohla, třeba jest, aby tam byly převedeny. V rostlině jsou 
dráhy rozváděcí v podstatě dvojího druhu: jednak cévy, velice 
dlouhé trubice bez překážek a bez živého plasmatu: těmi prochází 
hlavně voda, méně výživné roztoky, často pouze vzduch a jiné 
plyny. Jiné dráhy jsou živé buňky samy: jedna ode druhé oddělena 


E jest blanou, kterou procházejí pouze roztoky, podobně jako blanami 
-© živočišnými nebo filtračním papírem, nikoli však látky klihovité, 


nebo sebe menší částice pevné; tento způsob pronikání roztoků 
sluje prolínavost čili osmosa. Při tom jest patrně nutno, aby látky 
reservní, většinou pevné uhlohydraty a bílkoviny, se rozpustily, 
a to je možno jen za značných chemických proměn v cukry, ky- 
seliny, oleje, třísloviny, zmíněné už aminy, a mnoho jiných látek, 
z kterých z praktického ohledu ještě zmínky by zasluhovaly du- 
-  síkaté alkaloidy, látky většinou jedovaté, z části i důležitá léčiva, 
-jako chinin, nikotin, thein, kokain. Na místě, kde nastává spo- 
5 třeba, vznikají nové změny, zvláště regenerace bílkovin, za složitých 
= chemických processů. Při rozpouštění a přeměnách bílkovin i uhlo- 
-- hydratů mají velikou úlohu enzymy čili fermenty (česky bychom 
je nazvali nejvhodněji snad kvasidla). To jsou látky, které na roz- 
hraní stojí mezi materialem chemika a živou přírodou: z rostlin 
jest možno je isolovati, a dlouho při působení udržeti, ale značné 
zvýšení teploty je usmrcuje, t. j. činnost jejich na vždy zastavuje, 
aniž by měnilo jejich chemického složení. Studium jejich je ne- 
dávné, ale již ohromná spousta jich odkryta. Neomezuje se činnost 
jejich na processy uvnitř rostliny, nýbrž, a to zvláště u nižších 
organismů, působí značné rozklady ve výživném mediu, ve kterém 
žijí. Zejména hospodářská industrie z toho velmi těží. Enzym klí- 
čícího zrna obilného (»sladu«) mění škrob v dextriny a cukr hroznový, 
enzym kvasnic, velmi jednoduchých to hub, působí kvašení líhové 
při výrobě piva a líhovin, enzymy různých plísní a bakterií kysání 
octové, mléčné a máselné, kvašení sýra, a rozmanitá kvašení hnilobná. 


Na vylučování rozmanitých enzymů zakládá se také zhoubný 
účinek četných parasitických hub, které většinou uvnitř rostlinných 
buněk bují, na povrchu jen plodnice vytvořujíce, plasma buněčné 
© rozkládají a odumírání částí rostlinných působí. Vyšší parasitické 
E rostliny působí většinou jen tím způsobem, že odnímají jí látky 
Theodora Nováka Stati vybrané, 14 


210 


k výživě potřebné, mimo to i mechanicky, tísníce, jako kokotice, 
přepadenou rostlinu a volnost i světlo jí odnímajíce. — Uvedl jsem 
celou řadu rostlin parasitických, jichž hlavním vnějším znakem je 
nedostatek chlorofyllu a proto i nemožnost assimilace vzdušné 
kyseliny uhličité. Jim docela se podobají rostliny žijící z rozkláda- 
jících se látek ústrojných, ba mnohdy jest pochybno, zda taková 
saprofytická rostlina nepočala život ničíc živého hostitele, neb zda 
již od počátku na odumřelém těle ústrojném žije. Pozoruhodno 
jest, že nepatrných, ba i drobnohledných parasitů a saprofytů 
z třídy hub jest veliké množství jak rozmanitostí forem, tak i čí- 
selnou hojností: jim náleží v ekonomii přírodní úkol to, co k ži- 
votu jest málo schopné a odumřelé, naprosto rozrušiti, v jedno- 
duché látky rozbíti, ne v prach a popel, nýbrž v úrodnou prsť pro 
nové generace organismů proměniti. Tyto nepatrné bytosti nejen 
že dovedou jen z organických látek žíti, nýbrž i jinak jsou ome- 
zeny na jediný nebo málo směrů chemicko-fysiologické činnosti, 
i jsou zjevy tyto u nich zhusta daleko průhlednější, než u rostlin 
vyšších; sem právě spadá většina toho, co svrchu praveno o en- 
zymech. Ale známe také jiný způsob spolužití rostlinného, který 
nejen hosti, nýbrž i hostiteli prospívá; to jest vlastní soužití čili 
symbiosa. V takovém spojení žijí vlákna hub s kořeny lesních 
stromů a rostlin vřesovitých, což zve se mykorrhiza; podobné 
spolupůsobení, kde nižší organismus koná přípravnou práci che- 
mickou pro vyšší, seznali jsme u kořenových nádorů motýlokvětých. 


Nejznamenitější případ symbiosy jsou lišejníky: řasy, které samy 3 


jsou schopny assimilace svým chlorofyllem, mizí skoro v spleti 
nezelených vláken houby, jež jim opět z podkladu vodu a mine- 
ralní látky přivádějí, a obě rostliny při tom bujně se daří, a tak 
splývají, že Schwendenerovi, který lišejníky jako dvojité bytosti 
rostlinné (r. 1869) poznal, bylo mnoho bojovati, než theorie jeho 
u exaktních vědeckých pracovníků přijetí došla. 

Zbývá ještě něco říci o rostlinách, které se živí pevnou po- 
travou: jsou to rostliny masožravé. Jakkoli nadmíru exoticky slova 
ta zní, máme i u nás řadu rostlin, které hmyz lapají a jej vy- 
ssávají. Chemický pochod jest týž jako u trávení: děje se to 
ostrými Šťavami, které z částí listových se vylučují a z těla po- 
lapeného hmyzu všechny měkké části rozpouštějí, tak že konečně 
jen vnější, chitinová kostra zbývá, kterou rostlina pak odvrhuje. 
Při tom zhusta bývají i rozmanitá lapací zařízení: exotické, často 
i u nás pěstované rostliny Sarracenia a Nepenthes (láčkovka) mají 
řapíky listů duté, a rozšířené na způsob džbánu, v němž zmíněná 
tekutina se shromažďuje; víkem takového rostlinného džbánečku 
jest list, který nešťastného okřídleného hosta ve vězení uzavře. © 
Severoamerická Dionaea (mucholapka) má listy, které chlopňovitě © 
nad polapeným hmyzem se sevrou; naše bažiny hostí příbuznou © 
rostlinku rosničku (Drosera), která má okrouhlé listy pokryté OM 


211 


množstvím stopkatých žlaz, dotykem velmi dráždivých, které rychle 


-se sklánějí nad hmyzem, jenž po čepeli listu leze, a nerozevrou 


-se dříve, než nad jeho vyssátou mrtvolou. Rosničku jest možno 
- »krmiti« dokonce i bílkem nebo drobnými kousky syrového ho- 
-  vězího masa. V močálovitých tůních, zvláště polabských, roste ve 
-vodě splývavá bublinatka (Utricularia); její vláskovitě dělené listy 
- končí se malými měchýřky, v nichž můžeme zhusta pozorovati 
- chycené drobné korýše. Podivuhodné stravování živočišné potravy 


L- jest u rostlin jistě jen vlastností nabytou; všechny masožravé rostliny 


- mohou vegetovati i bez ní, ale pak obyčejně jsou zakrnělé a ne- 
vyvinují květů. 

Zajímati snad bude naše čtenáře, že studiem jejich zabýval 
se veliký Darwin, jenž vedle své epochalní theorie podal vele- 
důležité práce o mořských měkkýších, korýších, tvoření korálových 
útesů, o pohybech rostlinných, oplozování květů hmyzem, o rostlinách 
hmyzožravých. 

E Na několika předchozích stránkách snažil jsem se naznačiti 
- základy jednoho odvětví rostlinné fysiologie. Vědu tuto, která 
-nyní skvělému rozvoji se těší, na široké základy postavil německý 
- badatel Julius Sachs, předloni ve Wůrzburgu zemřelý, kdysi žák © 
| našeho vynikajícího fysiologa Purkyně, a jeden z přispěvatelů 
- prvého českého listu přírodnického »Živy«. Nyní přední autoritou 
-je spisovatel rozsáhlé rukověti rostlinné fysiologie, ovšem jen pro 
- přesně vědecky vzdělané čtenáře, lipský professor Pfeffer. Z veli- 
- kého množství vynikajících pracovníků bylo by jmenovati v přední 
- řadě jenského Detmera, od něhož (vedle řady specielních pojednání) 
-vyšla přístupnější již rukověť a znamenitý návod ku provádění 
-- pozorování; v Rakousku má jméno vídeňský Wiesner. I německá 
-universita v Praze má řádnou stolici botanické fysiologie; na uni- 
- versitě české drahně času bude nám čekati na takové přednášky, 
- a do té doby domácím pracovníkům bude nutno návod ku práci 


= hledati v cizině. 


14* 


Přírodní přehled východních Čech. 


(Psáno 1899. Otištěno v Ottových Čechách, díl XIII., seš. 200. Východních 
Čech sešit 1.). 


Geologický náčrtek. 


p om vysočina jest jednou z nejstarších částí půdy © 
Čech; veliká část její, hlavně pohraniční vrcholy, nebyla kryta © 
mořem od dob, jež předcházejí prvnímu známému tvorstvu na zemi. © 
K skupině prahorní čili archaické neboli azoické náležejí spousty © 
krystallických hornin, které pokrývají horní poříčí Svratky a © 
valnou část Poličska. Ovšem pokračuje útvar prahorní i pod vrstvami © 
mladšími, jsa jedinou souvislou pokrývkou zeměkoule. Z prahor © 
složeny jsou všechny značnější vrcholy, které po výtce hranici © 

Moravskou lemují. Krajina prahorní vyznačena jest dlouhými hřbety © 
a širokými poměrně údolími; na hřebenech hřbetů vynikají zhusta © 
skupiny balvanů, které jsou zároveň nejvyššími vrcholy (Lucberk © 
737, Skalka 694, Perničky a Černé Skály 751, Karštejn 774 74; pod. © 
na Moravské straně Devět Skal 837, Malínská skála 813, Dratnickáskála © 
775); jediné krajina kol pramenů Svratky má ráz více horský. M 
Největší prostory pokrývá rula deskovitým slohem vyznačená. © 
V okolí Svratky, Křižánek a Milov prorvána je rula troskami žuly, © 
která se od ní jen nedostatkem rovnoběžného slohu liší; ale právě © 
v těchto nejvýchodnějších končinách Českomoravské vysočiny jest © 
těžko obě horniny rozeznati, ana se žula zde svým slohem rule O8 
velmi blíží. Příkladem těchto žulových trosek jsou právě Perničky, Černé A 
Skály a p. Na východě Poličska vystupuje rula až po čáru ozna- 
čenou Poličkou, Staršovem, Rohoznou, Vítějovsí; odtud až ku © 
Svitavce pokrývají ji vrstvy křídové. 


" Na sever ohraničuje prahory massiv žulový, který u Kutřína, © 
Perálce, Zderazi, Boru, C. Rybné, Kam. Sedlišť, Poříče, Zrnětína, M 
Lubné, Borové, Sv. Kateřiny (Skalka), Pasek lze snadno pozoro- M 
vati. Z údolí, jež jsou v něm potůčky prorvána, sluší jmenovati Kali- M 
bánku a Hůra. Zajímavo jest stopovati, kterak žula v okolí Jaro- © 
šova a Budislavi zapadá pod vrstvy křídové, tam pískovci tvořené: 
na prahorní půdě roste hustý les smrkový, s buky částečně smí- 


213 


- šený; na pískovcích, jež jsou málo výživnou půdou, skoro jen 
- borovice. Sv07 se jeví zřetelně na nejjižnějším Poličsku, v okolí 
- Bystré a Svojanova. Rozeznává se od ruly hlavně tím, že desky jeho 
-jsou vlnité a velmi snadno větrají, rozsypávajíce se při tom ve 
- množství slídy a křemenný písek. V něm nezřídka bývá množství 
= obecných granátů, které často pěkně jsou v kosočtverečných 
- dvanáctistěnech nebo deltoidových 24stěnech krystallisovány. — 
- Krajina ta jest vůbec spletí několika hornin: rula přechází tu nejen 
- ve svor, nýbrž i v prahorní břidlice či fyllity (také v drobných 
-ostrůvcích při Prosečské žule, na př. les »Miláčky <), jako u Staršova, 
©- Hartmanic, Jobovy Lhoty a Hutí, v amfibolovou břidlici (mezi Svo- 

janovem a Předměstím, u Dolní Lhoty, Studence, Poloupecna a 
- Trpina), v mastkovou břidlici (dobývanou u Studence). Geologicky 
- nad tyto horniny jsou zajímavější přechody fyllitu v břidlici tu- 
- hovou, pak i ložiska čisté tuhy, provázená žilami vápennými. 
© Takové ložisko je při Křetince u Hutí, kde obklopující je fyllity 
- vysokými, v desky rozlámanými stěnami takměř bránu zemskou 
- tvoří. Rud není téměř v těchto prahorách; železo kdysi dobýváno 
© u Rudy a Telecí. — Prahorní jest ještě z líčeného území část 
£ nejsevernější, náležející vlastně k systému hor Orlických, »enklavy «. 
- Tu pokrývá červená a šedá žula pohraniční pruh s vrcholy Schwarz- 
- bergem, Buchbergem, dvojím Wachbergem na západ až k Vý- 
- prachticům, poněkud sahajíc ido údolí Sázavy (pod křídové vrstvy), 
-na jih až za Herbortice. V ní se vyskytují kol Heřmanic, pak Ne- 
- pomuku a Laudonu vrstvy svorové. 


3 Z doby palaeozoické, která v středních Čechách mocně všemi 
© členy svými, útvarem kambrickým, silurským, devonským, kameno- 
- uhelným a permským jest zastoupena, ve východních Čechách 
- máme jen vrstvy nejmladší. Přestupuje totiž perm z Moravy dosti 
- širokým pruhem mezi tokem Třebovky a Mor. Sázavy do Lanš- 
£ krounska a za Orlicí ještě severněji až k Liticům. Kolem Trpíku, 

= Damníkova a Lukavy je pokryt mladšími útvary, hlavně diluviem, a 

m vystupuje jen v ostrůvcích jako Rothhůbel Lukavský na povrch; 

m zřejmý je zcela u Rudoltic, Ustrovi, Čermné, Lanšperka atd. Vrstvy 
- permské jsou na první pohled nápadny svými rudými ornicemi, 
- které vznikly zrušením červených hlinitých pískovců. Zkamenělin - 
- vnich nalezeno nebylo; u Čermné objeveny tenounké, průmyslně 
- bezcenné vrstvičky uhlí. 


; Po dlouhé mezeře zaplaveno bylo Vysokomýtsko, Lito- 
© myšlsko, Lanškrounsko a východní část Poličska zátokami moře 
© křídového, jež tehdá dobrou třetinu Čech, hlavně sever země, po- 
= krylo. Usazeniny jeho jsou střídavě kvádrové pískovce, vápenité 
P opuky a slíny; povrch jest jinak mírně vlnitý, uložení málo od- 
- chylné; ale drobivé pískovce a měkké opuky snadno podléhají 
i rušivé činnosti vody i vzduchu, které v nich prorvou divoké rokle 


214 


a vytvoří bizzarní skalní útvary a bludiště, Útvar tento zastoupen 
jest v krajinách východočeských všemi českými stupni: k senonu 
náležejí Jizerské sladkovodní pískovce u Budislavi, na Poličsku, 


příkré stráně Hřebečovského hřbetu na Moravu spadající a Kory-. j 


canské mořské pískovce kol Proseče, Třebové a Lanškrouna; turon 
pokrývá skoro všude svými opukami, jež se čítají ku Bělohorským 
vrstvám, a jeví se velmi pěkně v krajině mezi V. Mýtem, Luží a 
Novými Hrady: z údolí Olšinky jeví se nám pravý břeh jako řada 
ohromných, ostře ohraničených a dosti prudce spadajících stupňů, 
nahoře skoro rovných. V těsném spojení s nimi jsou senonu ná- 
ležející vrstvy Jizerské, rovněž z opuk a vápnitých pískovců se 
skládající, v okolí Litomyšle značně mocné; v nich jeví se nejlépe 
palaeontologické bohatství křídového útvaru. Mnohý kus vápnitého 
pískovce prostoupen jest celý klepety raka Callianassa antigua; 
k obecným zkamenělinám patří mořské ježovky Micraster, lastury 
Lima i Pecten, Inoceramus, Exogyra, Trigonia, Pinna (obyčejně 
pokládaná za rybí ploutve) hlavonožci Nautilus, zuby žraloků a j. 
I bakulitové jíly (s hůlkovitými hlavonožci Baculites) Březenské 
vyskytují se kol Sloupnice a Mýta. 

Po křídě sledující útvar třetihorní po celých Čechách za- 
stoupen usazeninami sladkovodními; ale právě v tuto krajinu 
zasahal z Moravy úzký záliv mořský. Několik malých pánviček při 


Třebovce, u Úberděrflu, Opatova, České Třebové a Rudoltic obsa- © 


huje mořské ulity jako Cerithium, Turritella, ústřice v množství ne- 
hojném; leč památný jest tento okrsek tím, že v něm nalezeny 
krásné (ale většinou ztracené) zbytky dvou exemplářů slonovitého 
ssavce Dinotherium giganteum. 

Za doby diluvialní usazovaly se nové vrstvy jen nánosem 
řek a potoků, i pokryly rozsáhlé plochy zejména v okresu Vysoko- 
mýtském, Litomyšlském kol Osíka a Morašic, v rybničnaté končině 
kol Opatova a podél Sázavy u Lanškrouna a Lukavy písky, štěrky 
a zvláště žlutou cihlářskou hlínou, která hojně cihelny opatřuje.— 
Mladších eruptivních hornin v okrsku není: nejbližší je čedič Ko- 
šumberka a Kunětické hory. 


Nástin floristický. 


Různost vegetace v okresech Litomyšlském, Vysokomýtském, 
Lanškrounském a Poličském lze vysvětliti jednak geologickým pod- 
kladem, jednak poměry výškovými a klimatickými. Teplomilná M 
flora polabská zabíhala sem v pruzích podél údolí Loučné, Olšinky 
a potoků do nich vtékajících; za pohraniční rostlinu lze považovati M 
vělkokvětý sléz lesní (Malva silvestris), jenž ještě v Tržku, Boh- © 
ňovicích a Č. Heřmanicích se objevuje, výše však se nevyskytá. © 
Nejvíce jeví nížinný ráz Vysokomýtsko směrem k Luži, jak vý- 


značné rostliny, hlaváč žlutý (Asterocephalus ochroleucus), pcháč 4 | 


215 


nízký (Cirsium acaule) a starček barborkolistý (Senecio Barbareae- 


- folius) dosvědčují. Veliká část zmíněných okresů sahá do výše 


| „střední pahorkatiny, a právě toto pásmo s drsným podnebím hostí 


© květenu chudou, právě jen obyčejné druhy po celých Čechách 


-© rostoucí. 


u Půda je všechna kultivována, většinou v pole, v údolích po- 
-toků i v louky; velmi rozsáhlé lesy zaujímají značnou část táhlých 
-- hřbetů. Na lesích lze nejlépe pozorovati závislost na půdě: na pí- © 
- skovcích rostou suché lesy borové, které jako podrost mají vřeso- 
viště s hojným borůvčím a brusinčím; i sousední role jsou hu- 
bená, a patří vedle nejdrsnějších hřebenů prahorních k nejbíd- 
nějším v celém okrsku: tak u Budislavi, Jarošova, Zderazi a t. d. 
Opuky a ještě více prahorní půdy bývají pokryty lesem smrkovým, 
-zhusta s buky, někdy i habry smíšeným, který v humósní půdě 
-daleko bohatší i bujnější rostlinstvo hostí. A podobnou hojnou 
-© Aorou honosí se i lučiny tyto lesy vroubící neb probíhající. 
Ozdobou lesních úkrytů jsou bílé, jako voskové květy hruštiček 
(Pirola) a jednokvítků (Monesis), k nimž se druží příbuzný zimo- 
zelen (Chimophila); na loukách pestří se hlavně bizarrní orchideje, 
vedle obyčejných druhů i vzácnější vstavač bezový (Orchis sam- 
bucina), v. mužský (O. mascula), štěničný (O. coriophora), vemenník 
zelenavý (Platanthera chlorantha), ve společnosti starčku potočního 
(Senecio rivularis) a sedmikvítku (Trientalis). Zmíněné“ orchideje, 
k nimž se na lesních bažinách i kruštík bahenní (Epipactis palu- 
stris) druží, jsou zástupci flory podorlické, k níž celé Lanškrounsko 
náleží, a jiži do Litomyšlska pronikají. Pozoruhodný zjev je statný, 
žlutuchám poněkud podobný ploštičník (Cimicifuga foetida), známý 
doposud jen z jihovýchodních krajin, nejseverněji od Blánska, který 
objevil se na pasekách pohraničního hřbetu Schonhengstského, 
a stává se tak občanem květeny české.*) Příchozím z nížin 
bývají nápadny zelenobílé kvítky tolije (Parnassia palustris), jež 
s hmyzožravou rosničkou (Drosera rotundifolia) jsou stálými oby- 


| 4 vateli luk, zvláště rašelinatých. Rašeliny, jimž dosud málo pozor- 


nosti věnováno, jsou zvláště pěkně vyvinuty v lesích na křídovém 
útvaru spočívajících, a bývají porostlé olšovým, březovým i krušinovým 
křovím, borůvčím a brusinčím; z kapradin na nich bujících vedle 
ohromných kapraďů samčích, ostnitých a papratek samičích zmínky 
zaslouží zvláště úhledné trsy různolístku (Blechnum spicans), ka- 
pradě bodlavého (Aspidium aculeatum) a k. horského (A. oreopteris). 


*) Th. Novák objevil jej sám r. 1898. Posu, vyd. 


Karolina Lukrecie Frederika Herschelová. 
(K 50. výročí jejího úmrtí.) | 


((Psáno r. 1898, otištěno v Ž. Světě téhož roku.) 


(0 toknáte jste asi, rozmilá čtenářko, upírala svůj zrak na hvězd- 
natou oblohu: nejspíše jste se prostě obdivovala nádherné 
koruně královny Noci, snad vmýšlela jste se v ty daleké světy, 
říše barevných sluncí, fantastické bytosti, a tázala se, zda má 
někdo v tom ohromném kosmu takové myšlénky jako my, — ale 
stěží vám připadlo na mysl, že byste měřiti mohla dráhy těch 
světových těles, pátrati po zákonech, dle nichž přicházejí a od- 
cházejí vlasatice, bludné mezi nimi poutnice. Ale více než před 
stoletím nořila své oko do nekonečných hlubin vesmíru, daleko- 
hledem jí přibližovaných, žena, jejíž jméno slavně je zaznamenáno 
v annalech astronomických. 


Jest to Lukrecie Karolina Herschelová, sestra a teta pro- 
slulých astronomů téhož jména. Předkové její sídlili na Moravě a 
přidržovali se víry evangelické, pročež za náboženské persekuce. 
po bitvě bělohorské opustili vlast a hledali pohostinství v cizině. 
Celá rodina vynikala hudebním nadáním; otec její, Isák Herschel, 
byl hautboistou vojenské kapely v Hannoveru; jemu se narodila 
Karolina Lukrecie dne 15. března 1750 jako osmé dítko a čtvrtá 
dcera. Pro skrovné příjmy otcovy a časté jeho churavění žila celá 
rodina v poměrech stísněných; malá Lukrecie velice záhy svým 
probudilým duchem brala podíl na osudech svých rodičů a sou- 
rozenců. Již když r. 1755 otec a starší bratři, z nichž k Vilémovi 
Inula vřelou, neobyčejnou láskou, povoláni byli se svým plukem — 
do Anglie, měla doby plné trudů a námah: chodíc do školy vo- 
jenské a učíc se ručním pracem pomáhala matce v obstarávání 
domácnosti, pletla pilně a psala za matku dopisy nepřítomnému 
otci a bratrům: podobně vyřizovala korrespondenci ženám četných 
vojínů, jež většinou nedovedly psáti. Za dvě léta vrátil se otec 
z Anglie, ale oba bratři za nedlouho na to opět tam odcestovali, © 
aby jako hudebníci štěstí a jména hledali. Přes všechny námahy 


217 


- byla Lukrecie téměř stále zdráva, toliko v 11 letech byla těžce 
- nemocna tyfem, načež až v pozdním stáří opět chorobami byla 
- stíhána. Několik let, jež s otcem po jeho návratu strávila, bylo 
© pro ni dobou radostného rozvoje duševního; otec velice rád se 
- zabýval astronomií, a pro hudbu, jež byla mu povoláním, i pro 
-svou milovanou vědu vznítil ve svých dětech živý zájem. 


3 Když Karolina v 17 letech otce ztratila, utrpěla tím několi- 
-- kerou ránu: nejen že rodinné poměry materielní se staly ještě 
-- stísněnějšími, ale matka chtěla ji pouze a pouze k domácím 
pracem vychovati, což jí, napivší se z božských pramenů vědy a 
umění, bylo skličujícím a nedostatečným. V osiřelosti té přispívala 
- k výživě rodiny vyučujíc ručním pracem. Z trapného tohoto 
-stavu vytrhl ji r. 1772 šlechetný, od ní tak blouznivě milovaný 
- bratr Vilém, jenž byl tehdy varhaníkem v Bathu, povolav ji k sobě. 
-Od té doby byly životy jich ve všech strastech, všech námahách 
-a všem úspěchu spojeny. Vilém, dosud skromný hudebník, chtěl 
-svou sestru vzdělati na divadelní a koncertní pěvkyni; vedle hudby 
vyučoval ji v angličině a arithmetice; ve chvílích odpočinku bavili 
- se hovory o astronomii a jiných vědách. Při tom však vedla Ka- 
rolina Lukrecie bratrovi domácnost, opisovala mu hlasy pro 
orchestr, sbory a sola, a při sborech, jež řídil, cvičila sopranistky, 
- z nichž první obyčejně bývala sama. Roku 1774 platila v kon- 
- certech za první zpěvačku, a vystupování její v koncertních síních 
© v Bathu a Bristolu bylo vždy vítáno horlivým potleskem. Bratr 
- její zatím pobádán byl svým vědeckým zápalem. stále mocněji a 
- výše. Poněvadž nemohl si ze svých skrovných prostředků opatřiti 
- žádoucího pro sebe dalekohledu, umínil si jej sám vyrobiti, i pro- 
- měnil se jeho byt ve velikolepou optickou dílnu, a primadonna 
Re Karolina Lukrecie Herschelová neváhala býti zároveň správkyní 
-jeho domácnosti i společnicí této nové práce. 


É: Konečně byl velký teleskop postaven. a Vilém, objeviv jím 
Re r. 1781 Urana, zazářil sám jako skvělá hvězda na obzoru světové 
- vědy. Karolina, vzor oddané sestry, provázela jej v jeho novém 
- povolání královského astronoma do Datchetu, odmítnuvši všechny 
£ skvělé nabídky, jež se jí jako nejznamenitější pěvkyní Anglie 
7 hojně naskytovaly. Zatím, co bratr její po dlouhý čas býval ne- 
- přítomen, studovala pilně hvězdářství a vzdělala se na jeho astro- 
L momického assistenta; vědecky se zabývala hledáním komet a za- 
- znamenáváním bratrových výzkumů. Tu strávila nejednu noc celou 
-pod širým nebem, po veškeré obloze pátrajíc zkoumavým zrakem, 
£ nestihne-li někde nový zjev siderický; práce s velikým teleskopem 
- byla i nebezpečna, neboť lešení, na nichž spočíval, byla velmi 
- vratká, a v úplném temnu nočním utrpěla Karolina nejednou dosti 
- vážné zranění. Při tom hotovila s bratrem svým na zakázku četné 


218 


dalekohledy a jevila neobyčejnou schopnost v broušení zrcadel.*) 1 


Tehdy zároveň zbudovali pro své práce proslulý dalekohled 40sto- 
pový, jenž postaven v Sloughu. Do tohoto místa se záhy oba pře- 
stěhovali docela, a četné návštěvy učenců, šlechticů i členů panov- 
nického rodu platily jak královskému astronomu, tak i jeho sestře. 
Karolina odkryla r. 1786 první svou kometu, načež následovalo 
ještě 7 jiných objevů vlasatic. Pět z nich před ní oko žádného 
astronoma nespatřilo; tři ostatní poznány jako nová se objevení 
komet již pozorovaných. Roku 1787 králem jmenována byla Ka- 
rolina Herschelová assistentem při velikém teleskopu Sloughském 
s ročním platem 50 liber sterlingů: byl to její první stálý příjem. 
Záhy na to postoupila místo správkyně a paní v domě bratrově 
jeho choti; od té doby bydlila sama odděleně, ale přicházela 
k němu každodenně, nepřestávajíc býti jeho přehorlivou vědeckou 
spolupracovnicí. Blouznivou lásku, jíž od nejútlejšího mládí k němu 
Inula, přenesla na syna jeho Johna Williama, jenž se stal později 
i dědicem slávy otcovy, jsa třetím astronomem v proslulé rodině 
hvězdářské (narozen 1792, zemřel 1871). V dobách těch Karolina 
mnoho cestovala po Anglii; několik měsíců prodlévajíc v Lon- 
dýně stýkala se s dvorem, ano i královskou rodinou, jejíž laskavost 
ve svých memoirech velmi velebí. Výsledkem jejích vědeckých 
prací v té době byl doplněk Flamsteedových záznamů astrono- 
mických (uložených ve spise Historia coelestis Britannica) Catalogue 
of 361 Stars, obsahující přesně přepočtena data o 561 hvězdě, 
jež Flamsteed sice pozoroval, ale nezpracoval, seznam pozorování 
ku hvězdám v Britském katalogu uvedených (A general index of 
reference to every observation of every star inserted in the 
British catalogue). Nevydaný seznam mlhovin a skupin hvězdných 
bratrem pozorovaných s oposicemi přepočtenými pro rok 1800 
(Zone Catalogue of all the nebulae and clusters of the stars 
observed by the brother) vypracovala pro Johna Williama Her- 
schela. Velikou radost způsobilo jí graduování jejího synovce, 
jenž od té doby jednoho vyznamenání po druhém nabýval, stále 
vyšších hodností docházeje. Od r. 1814 byla často churava, du- 
ševně nad to velice sklíčena častými nemocemi svého bratra. 


V poslední nemoci skoro denně jej navštěvovala, a když 25. srpna : 


r. 1822 duši svou vypustil, byla smrtí jeho o všechnu duševní 
sílu oloupena. V Anglii neměla již stání; setrvala tam pouze, aby 
bratra na poslední pouti — k hrobu doprovodila, pak rozloučivši 
„se se svou rodinou a se svými známými po Anglii, jmenovitě 


dvorem královským, odjela s bratrem svým Dětřichem, jenž jí za. 3 


*) Za tehdejší doby užíváno k vědeckým pracem výhradně daleko- 
hledů zrcadlových (reflektorů), poněvadž čočky, jež bylo lze vyrobiti, posky- 


tovaly obrazů velmi nedokonalých; nyní všeobecně se hotoví jen dalekohledy © 


čočkové (refraktory). 


219 


- hojné podporování v dobách dřívějších vděčností velice byl za- 
vázán, do jeho domácnosti v Hannoveru, jejím rodišti. 

Tam po činném, námah i slávy plném žití trávila zbytek 
svých dnů v oddálenosti od světa; ale žádný učenec, jejž cesta 
-vedla Hannoverem, neopomenul jí navštíviti a několik hodin 
-© v duchaplném hovoru s ní stráviti. | s královskou rodinou hanno- 
-- verskou žila v příjemném osobním styku. Největším potěšením 
bylo jí psáti listy svým příbuzným a posílati jim dary, na něž 
-často i polovici svých příjmů (100 lib. sterl.) věnovala, sama žijíc 
-velmi skromně. Radostně byla vzrušena návštěvami svého synovce 
a jeho malého synáčka Williama Jamesa, svého kmotřence: tenkrát 
přes své vysoké stáří celé dny jim věnovala, konajíc vycházky po 
městě a jeho okolí. R. 1828 obdržela zlatou medaili od londýnské 
Royal Astronomical Society za svůj seznam mlhovin; v přípise 
jmenuje se tento soupis prací, jež svou velikostí a důležitostí 
v annalech astronomických nemá rovné. Roku 1835 jmenována 
členem téže učené společnosti. Roku 1846 k svým 96. naroze- 
ninám překvapena darem zlaté medaile od krále pruského; slavný 


-© učenec Alexander Humboldt, na jehož přímluvu tak král učinil, 


zaslal jí za té příležitosti velmi lichotivý list, plný uznání jejích 
vědeckých zásluh. Až do posledních dob svého žití byla duševně 
velmi čilá: navštěvovala pravidelně divadlo a psala až do r. 1845 
denník.*) R. 1847 počala stonati a na večer 9. ledna 1848 opu- 
-- stila duše její vetché tělo, prchajíc do hlubin vesmíru, v něž se 
- dříve s takovou touhou pobružovala. 


Když přehlížím ještě jednou veškerou činnost slavné bada- 
telky nebe, když chci vyjádřiti význam její, nedovedu jinak, než 
slovy básníka vesmíru, pěvce Kosmických písní zvolati: 


My umřem, ale dříve si 
hrob vysteleme slávou, 
svět celý musí nad rovem 
stát s obnaženou hlavou, 


*) Denník ten, obsahující zajímavý biografický a povahopisný materiál, 
jakož i její listy, vydala s názvem: »Memoirs and correspondence of Caroline 
erschel« choť jejího synovce, Johna Herschela. 


O pokrmech kvašených. 
(Psáno r. 1899, otištěno v Ženském Světě téhož roku.) 


pm nezazlívejte mi, že se tu nedočtete žádných nikdy ne- 
slýchaných předpisů kuchařských. Nechci se tu zmiňovati vůbec 
o žádných nových vynálezech toho druhu, nýbrž budu mluviti 
o pokrmech dávno známých, na příklad o každodenním chlebě a 
pátečních vdolkách. Proto mohu docela opomenouti podrobností 
jejich výroby a obrátiti se k tomu, z čeho se vlastně dělají, a jak 
se to v podstatě děje. Jistě v laboratořích alchymistů nikdy tak 
složité výkony neprobíhaly při výrobě zlatého lva, panacee života 
a kamene mudrců, jaké každodenně se provádějí v nejprostší ku- 
chyni! Potřebovalať chemie, když již veliký Lavoisier na prahu 
XIX. století vědou ji učinil, ještě mnoho úsilí a výzkumů, než 
k vysvětlení toho mohla se odvážiti, a akty o věci té se daleko ne- 
blíží uzavření. Ale zhruba nástin těch změn, které při výrobě 
a úpravě potravin nastávají, jest načrtnut již v určitých rysech a 
část z něho dovoluji si dnes podati. Jelikož všechny naše kvašené 
pokrmy mají za hlavní material mouku, bude nejdříve nutno po- 
znati její složení. Zrno obilné, z kterého se pravidelně vyrábí, 
není veskrze stejnorodé: vrstva povrchní, která se omele jako 
otruby, má složení podobné dřevu; pod tímto oplodím jest vrstva 
buněk, naplněných rostlinným lepem, a vnitro zrna, největší jeho 
část, obsahuje množství zrnek škrobových. Tato zrnéčka, jichž 
jednotlivý. prášek mouky obsahuje často několik, při zvětšení 
aspoň stonásobném jeví se nám jako tělíska složená z vrstev sou- 
středných, asi jako cibule. Skrob může však pocházeti z rostlin 
přerůzných, neboť jest v rostlinstvu skoro všeobecně, ač ne vždy 
v hojnosti, rozšířen; a protože každá skupina, ba často jednotlivé 
druhy rostlin mají charakteristický tvar zrnek škrobových, lze tak 
mouku, po případě porušení jeji drobnohledně dosti snadno po- 
znati. Lep, který z mouky si zjednáme, hnětouce ji dlouho pod 
vodou, jest hmota šedá, mazavá; náleží chemickým složením mezi 
látky bílkovité, dusík obsahující, kdežto škrob jest z hlavních zá- 
stupců hmot, jež zoveme nesprávným, ale zakořeněným již jménem 
»uhlohydraty«. 


dal 


Jak různý význam mají bílkoviny a látky bezdusičné, k nimž 
též tuky čítáme, ve výživě těla, o tom snad někdy jindy více po- 
hovoříme. Zde pouze podotýkám, že sytivost pečiva jest tím větší, 
čím více jest v něm lepu rostlinného; toho obsahuje mouka 
pšeničná více než žitná, mouka tmavší (z vrstev povrchových) více 
než bílá. Jinak jest ovšem při pečivu, jež se připravuje mlékem, 
které má něco bílkoviny kaseinu (== sýroviny), a vejci, jež téměř 
výhradně z bílkovitých látek se skládají; pak netřeba se tak úzkostlivě 
ohlížeti na sytivost mouky samy. 
krob sám je uhlohydrat velmi složitý, nerozpustný ve vodě 
ani tekutinách těla lidského; ale veliké množství látek mění jej 
ve sloučeniny jednodušší, rozpustnější. Látky takové, jež vznikají 
životnou činností rostlinstva a živočišstva, slují fermenty (tolik jako 
kvasidla). Takové vyměšují se ve žlázách, které provázejí rouru 
zažívací a činí požité potraviny rozpustnými a stravitelnými. Nás 
však zajímají dnes fermenty, které jsou obsaženy ve kvasnicích. 
Za nimi podnikneme malý exkurs do botaniky. 

Zase jest to mikroskop, jenž lidskému zraku poskytl možnost 
proniknouti do tohoto koutu veliké dílny přírodní. Ve všech kva- 
sících, kysajících a hnijících tekutinách i pevných látkách odkryty 
tímto nástrojem nad míru malé organismy, velmi jednoduchého 
ústrojí, které staví přírodopis na rozhraní, a tak dle vývojové nauky 
i na počátek říše rostlinné a živočišné; veliká většina jich se po- 
čítá mezi rostlinstvo. Mezi těmi tvoří velikou skupinu dakťerie, 
které ve svých četných pathogenních (nemoci působících) druzích 
jsou postrachem konce 19. století; jiné z nich však jsou pro nás 
výhodně činny při vznikání octa, kysání zelí a okurek, výrobě 
sýra a mnohu jiném. Vedle nich jsou to některé mikroskopické 
houby, a to Plísně a celá skupina Avasznek. Všechny tyto rostlinky 
žijí zhusta ve velikém množství na dozrálých plodech ovoce, vína, 
obilin, ve vzduchu a když se ocitly v příznivých podmínkách ži- 
votních, k nimž zejména vlhkost a mírné teplo náležejí, počnou 
svou činnost. 

Poněvadž zejména líhové kvašení jest bez nich nemožno, 
pěstoval je člověk ode dávna, ani jich neznaje; v pivovarnictví 
jsou to kvasnice, které po vykvašení v hojném množství zbudou, 
neboť malá přidaná jich část v tak výživné tekutině, jako je mla- 
dinka, velice se rozmnoží. Těch po vylisování se používá v našich 
domácnostech pod názvem droždí a pokrmy se jimi proměňují 

-zcela podobně, jako v pivovarech slad v pivo a v lihovarech ma- 
-- terial obilný nebo brambory v líh. Kvásek, kterého hospodyně 
-—- zadělávajíce na chléb upotřebují, vznikl zcela jako lisované droždí 
(kvašením chleba kvasinkami, jež ze vzduchu nebo z mouky samé 
v něj se dostaly). Ovšem kvasnice a ještě více kvásek jsou směsicí 
organismů přerůzných, obsahujíce mimo kvasinky ještě mnoho 
jiného, a protože každý druh má jinou chemickou působnost, 


222 


mění se při kvašení nejen škrob, leč i látky dusíkaté, a vznikají 
při tom plyny ostře páchnoucí, jak zvláště při chlebu dobře mů- 
žeme pozorovati. 

V lihovarnictví, kde práce s obyčejnými kvasnicemi způso- 
bovala ztrátu nejméně desetiny materialu, počali již používati druhů 
o sobě pečlivě vypěstěných; a není snad daleka doba, kdy také 
do domácnosti se zavedou tyto čisté kultury: v Německu aspoň 
zcela vážně se využívají výsledky bakteriologie v kuchařství. Čistými 
kvasinkami (vědecký název jich jest Saccharomycetes, což by zna- 
čilo asi houby cukrové), přemění se škrob těsta tímto způsobem: 
za přistupování vody vznikají nejdříve dextriny, ty se podobně 
mění v maltosu čili cukr sladový, a ten konečně v glukosu či cukr 
hroznový neb škrobový. Ze všech cukrů (jichž chemikové znají 
ohromné množství) cukr hroznový nejsnáze podléhá činnosti mi- 
krobů a skvasí se v obyčejný líh a kysličník uhličitý. Z toho všeho 
jest patrno, že necháme-li těsto úplně dokvasiti, máme z něho 
kořalku. Obyčejně se však v domácnostech připravuje oběd dvě 
až čtyři hodiny, a nikoli několik dní, jichž by bylo třeba k úplnému 
dokonání popsané chemické proměny. I změní se tak jen nepatrná 
část škrobu; páry se vyvinujícího líhu a hlavně plynný kysličník 
uhličitý činí těsto kyprým, působí kynatí. Při pečení pak změní 
se veliká část škrobu v dextriny, jež obsaženy jsou hlavně v zlato- © 
žlutých a hnědých kůrkách; zároveň všecky látky, které v těstu 
byly obsaženy, se úplně promísí i proniknou, plyny kvašením vy- 
vinuté, hlavně kysličník uhličitý, svůj objem zvětší a tím těsto 
ještě více zkypří, páry líhu vyprchají. I promění se tak původní 
škrobová, těžce stravitelná massa v řadu látek, jež nejen jsou chuti 
příjemny, nýbrž i stravitelností (zvláště zmíněné hnědé, klihovité 
dextriny) vynikají. Při tom ovšem něco mouky a po případě v těstě 
přítomný cukr změní se v součásti těkavé, líh a kysličník uhličitý 
a celý postup kvašení vyžaduje několik hodin. I zavádí se v po- 
sledních letech v závodech pekařýchsk užívání »pekařského prášku«, 
a nazývá se ten způsob pečením rychlým neb »zdravotním«. Tu 
netřeba zdlouhavého kynutí, prášek se přimísí k mouce, a těsto 
lze dáti ihned péci. Hotové pečivo má pak vzhled jako jiné, oby- 
čejným způsobem připravené. Je-li tento rychlý způsob zároveň 
zdravější, dovoluji si pochybovati. Prášek zmíněný jest dvojuhličitan 
sodnatý, jehož s kyselinou vinnou používá se v šumivých prášcích. 
Při pečení se rozkládá na kysličník uhličitý, který činí těsto kyprým, 
a uhličitan sodnatý, obyčejnou to sodu, která v těstě zůstane a 
chuti jeho je sotva na prospěch! Přihlédneme-li zároveň k tomu, 
že tu žádného kvašení není, tudíž že škrob se daleko neúplněji 
přemění než úpravou obyčejnou, nebudeme asi dlouho na vahách, 
pro který způsob se rozhodnouti. Snad těch několik poznámek © 
o vnitřních dějích při přípravě důležité skupiny pokrmů přispěje 
k lepší znalosti věcí, jež každodenně před sebou máme. : 


O výživnosti potravin. 
(Psáno r. 1899; otištěno v Ž. Světě téhož roku.) 


: | Páně si nejdříve otázku: proč vlastně jíme? Pokud tělo se 
hi vyvinuje, zdá se, že se potrava spotřebuje ku vzrůstu; kdy- 
- bychom však chvíli počítali množství denně požitých pokrmů, 
-© viděli bychom, že by za rok člověk se stal příšerným obrem, 
kdyby všechna potrava přešla v jeho tělo. A pak, když vzrůst 
přestává, nenastanou veliké rozdíly ve spotřebě potravy, jež se 
dostavují až ve stáří, při všeobecném ochabování tělesné soustavy, 
-© neb v případech abnormálních, v nemoci. Jest tedy hlavní úkol 
- *vyživování docela jiný, jest to opatřování potřebných sil životních. 
-© Jak se nyní celý děj výživy pojímá, není právě jednoduché; spo- 
-© čívá to na dvou podobných zásadách, všeobecně v přírodních 
vědách přijatých: není možno hmotu vytvořiti z ničeho, nýbrž 
měniti jen jednu ve druhou, a podobně síla nemůže vzniknouti 
leč z jiné síly. Tím, že pracujeme, vůbec se pohybujeme, vyna- 
kládáme svoje síly; leč také když je člověk v úplném klidu, vy- 
čerpává se jeho síla. Tělo lidské má totiž stálou teplotu 37" C; 
jeho okolí však skoro nikdy nebývá tak teplé (za veliké horko 
pokládáme, když teplota vzduchu stoupne přes 20" C, zima u nás 
dosahuje i přes 20" pod nullou, průměrná teplota roční jest u nás 
99, ba ani v nejteplejších krajinách země, severní Africe, nedosa- 
huje průměrná teplota 379). I vyzařuje se z povrchu těla veliké 
množství tepla do okolí vypařováním, a také toto teplo jest nutno 
nahraditi. Je to podobně jako při parním stroji, jenž koná práci 
pohybem vlastním i celého vlaku; při tom však se nevyužije vět- 
šiny síly, vznikající hořením paliva, nýbrž uniká kouřem, parami 
i jinak do vzduchu. Ovšem jako každé, i toto přirovnání pokul- 
hává; nesmíme beze všeho stotožňovati proměny potravin v těle 
lidském se spalováním uhlí, jak i ve vědeckých spisech se stá- 
valo, jestliže se cena potravy odhadovala přímo tím, že se kalo- 
„riemi měřilo její spalné teplo. Při tom je nutno uvážiti, kolik 
z celé potraviny tělo spracuje, a v jakém způsobu nepotřebné 
zbytky odcházejí: papír má na př. téměř totéž spalné teplo jako 
mouka a přec není potravinou, poněvadž jest naprosto nestravi- 


224 


telný. Dosti podobný jest děj zažívání hoření, ovšem velmi po- 

vlovnému; z látek bezdusičných se jako při spálení vyvine slou- 
čením se vzduchovým kyslíkem voda a kysličník uhličitý, jež vy- 
dychujeme plícemi a povrchem celého těla (při zvýšené teplotě, 
neb námaze potem), látky dusičnaté se rozštěpují však neúplně 
nejvýše v močovinu; konečně celá řada látek odchází z těla ne- 
strávena. Toto odměšování jest naprosto nutné, bez něho by se 
v těle hromadilo množství hmot, jichž síla se úplně pohybem 
i vývinem tepla tělesného spotřebovala, a které jsou pak jen ob- 
tížnou přítěží. 

Všimněme si nyní složení potravy. Kdežto většina rostlin 
přímo pomocí paprsků slunečních živí se z látek nerostných, 
jest každý živočich, tedy i člověk, odkázán na ústrojné slouče- 
niny již hotové, které z rostlinstva přímo, neb i prostředkem 
těl zvířecích bere. Jedna látka nerostná jest ovšem pro všechny 
organismy nevyhnutelná; jest to voda, která tvoří %/4 váhy těla a 
jejímž odnětím již částečným nastávají ohromná porušení orga- 
nismu, a záhy i smrt. Vždyť všechny látky mohou býti po těle 
rozváděny a využity jen v roztoku, jehož rozpustidlem jest vždy 
voda, a zároveň je voda stálou, nutnou součástí živé hmoty. Také 
sůl kuchyňská, chlorid sodnatý, pokládá se u člověka za nutnou. 
nerostnou přísadu pokrmů; působením žaludeční šťávy vzniká z ní' 
kyselina solná (lépe zvaná chlorovodík), která přispívá k roz- 
kladu bílkovin. Látky rostlinné a živočišné skládají se jen z ma- 
lého počtu prvků; jsou to hlavně uhlík, kyslík, vodík, dusík; 
kyslík a vodík skládají vodu, dusík je s kyslíkem ve vzduchu, a 
vedle něho něco kysličníku uhličitého, z uhlíku a kyslíku slože- 
ného. A z několika těchto v nerostné přírodě přeobyčejných prvků, 
k nimž připojuje se i něco síry (v bílkovinách), fosforu (zvl. 
v hmotě mozkové), vápníku (vyloučeného v kostech), železa (hl. 
v krvi), sestaveno je v poměrech velmi složitých ohromné, přeroz- 
manité množství sloučenin, z kterých tělo.. rostliny i zvířete se- 
stává. Dělíme je obyčejně na dvě velké skupiny: bezdusičné a 
dusičnaté. Mezi bezdusičnými látkami mají pro výživu největší 
důležitost tak zvané uhlohydraty a tuky, mezi dusičnatými bílko- 
viny. Z uhlohydratů jsou nejjednodušší látky cukry, a jeden z nich, 
zvaný glukosa, jest přítomen ve velikém množství v těle zvířecím 
i rostlinném. Složitější mnohem jsou látky škrobovité, škrob rost- 
linný, ve vodě nerozpustný, a živočišný glykogen, jenž v malém 
množství ve svalstvu a krvi, hojně v játrech je obsažen a vodou 
dá se vyloužiti. Do třídy uhlohydratů náleží buničina či cellulosa, 
která tvoří hlavní část stěn rostlinných: dřeva, cev a rozmanitých 
vláken, z nichž mnohých se užívá na látky oděvné (bavlna, len, 
konopí). Tuky, mezi něž náležejí oleje, máslo, sádlo, lůj, jsou slou- 
čeniny kyselin mastných s. glycerinem. Vlastní »živá hmota«, 


>protoplasma« zvířecí i rostlinná, je v podstatě bílkovina; její © 


a různé druhy jsou: bílkoviny rostlinné v obilinách a hlavně v luště- 


-© ninách, bílek ptačího vejce, kaseiny v mléce a sýře, haemoglobin 


a fibrin v krvi, myosin ve svalstvu, látky klihovité a mnoho ji- 
=- ných. V rostlinách vůbec mají převahu uhlohydraty, v živočiších 
-© tuky a bílkoviny. 


První děj trávení je rozpouštění potravin; již slinami v ústech 
se mění škrob v cukr sladový, vyloučeniny šťav žaludečních mění 
bílkoviny v tak řečené peptony; velmi důležita jest sliznice břišní 
čili pankreas; jí se vyměšují tři různé látky rozklad působící, čili 
enzymy, které dílem dále ještě rozpouštějí bílkoviny, dílem. (t. ř. 
diastasa) rozkládají uhlohydraty až v cukr hroznový (glukosu), 
dílem štěpí tuky v glycerin a mastné kyseliny. Dosti malou úlohu 
má při přeměně tuků žluč. Nestrávena zůstává buničina (která 
nepříjemně se projevuje v »dřevnaté« zelenině, slupkách a drob- 
ných pecičkách některého ovoce), a některé jiné tuhé látky. Vý- 
sledek trávení je míza či chymus, kterou hustá síť mízního cevstva 
převádí do krve a jí do svalů a různých žlaz, z nichž játra vyrá- 
bějíce glykogen, a ledviny odstraňujíce nepotřebné části jsou 
zvláště důležity. Při tom dějí se v míze veliké chemické změny, 
tak že již ani v krvi nelze pozorovati přímo látek trávením vznik- 
lých. Mylno by bylo mysliti, že každá potrava se ukládá zase 

-v podobné formě v těle: tuky na př. mohou vzniknouti z uhlo- 
-- hydratů i bílkovin. I nedá se tedy potravina na přesně odvážené 
+ části rozděliti, když nad to jest jiná spotřeba v klidu a práci, v létě 
a v zimě, různá u různých individuí. 


Tolik lze s určitostí tvrditi: nezbytnou, nenahraditelnou po- 
travou jsou jediné bílkoviny, protože dusík z těla stále vylučovaný 
nedá se nahraditi, kdežto uhlohydraty a tuky potřebné i z bíl- 
kovin (takto nejsložitějších známých sloučenin) se mohou vytvo- 
řiti. Ale to jest dosti malý podíl, tak že by člověk i od bílkovin 
v chlebě obsažených žíti mohl; méně ovšem pouhými brambory, 
které téměř jen ze škrobu jsou složeny (naši horští venkované jen 
proto jimi živiti se mohou, že k nim požívají mléka). Většina 
produkovaného tepla i vykonané práce děje se však na útraty 
látek bezdusičných, uhlohydratů a tuků, a jen za zvláštní námahy 
spotřebuje sval také svoji bílkovinu. 


Přejděme nyní ku nejdůležitějším potravinám. Nemůžeme 
při tom nezavaditi o vegetarianismus. Důsledný vegetarian musí 
vyloučiti z »dovolených« potravin nejen maso (inklusive ovšem 
ryby), nýbrž i vejce, mléko a máslo. Nebudeme zde daleko roze- 
bírati ethických důvodů vegetarianismu, podotýkajíce jen, že 
není o nic mírnějším ničením živočišného života, živíme-li se 
zárodky jeho, aneb odnímáme-li v mléce potravu mláděti; ostatně 
v nižších skupinách nemůžeme dobře stanoviti hranici mezi zvířaty 

Theodora Nováka Stati vybrané. 15 


226 


a rostlinami, a proč rostlinný život nemá býti za život považován ? 
Jindy se říká, že požíváním masa stává se člověk surovým: dle 
toho by se členové naší nevegetarianské společnosti jistě už vraždili 
po ulicích. Jest vegetarianismus jen sentimentální výmysl lidí, kteří 
neměli řádného ponětí o fysiologii, a zároveň neznali důležitější 
ethické starosti, než aby lidé nejedli maso. Důvody proti němu 
jsou velmi závažné: v rostlinstvu jest bílkovin jen málo, a vůbec 
rostlinné potraviny, v nichž stěny buněčné jsou složeny z bílko- 
viny, jsou mnohem obtížněji stravitelny než živočišné. Že člověk 
jest způsobilý právě k smíšené stravě, jest nejlépe viděti z délky 
zažívací routy, jež asi uprostřed stojí mezi krátkým zažívacím 
ústrojem masožravců a velice dlouhým u býložravců, jichž značná 
část, přežívaví ssavci, má mimo to ještě velmi složitý žaludek, do 
něhož potrava dvakrát přichází; vysvítá to též z jeho úplného, leč 
nikoli příliš ostrého chrupu. Výhradně rostlinná potrava by se 
musila velmi pečlivě vybírati, aby měla dostatek bílkovin, a možna 
by byla jen v tropech, kde tuků, jež se pod pokožkou ukládají 
a tělo před zimou chrání, není tak třeba, a kde se celkem na- 
máhavá práce méně koná, tedy svalstvo tak nevyčerpává; v nej- 
severnějších krajinách jest člověk skoro jen na zvířecí potravu 
odkázán, nemůžeť se živiti mechy a lišejníky. Ale s druhé strany 
nutno jest zamítnouti výhradně živočišnou potravu; člověk, který 
by se živil samým masem, by seslabil svoje trávící a zažívací ústroje, 
pouhá pečeně je takřka luxus pro lenochy. — Velmi pochybené názory 
se pronášejí o tom, jak se má maso požívati. Ti, kteří pokládají 
maso syrové za nejlepší, ubíhají v nebezpečenství, že při tom , Po- 
žijí jedovaté látky, v mase někdy buď chorobou zvířete, neb rozkladem 
posmrtným vzniklé, a zárodky cizopasníků (tasemnic, trichin, mo- 
tolic a p.) někdy velmi nebezpečných; ostatně ne každý člověk 
syrové maso snese, a teplem stravitelnost masa se příliš neumen- 
šuje. Při úpravě jest ovšem dáti přednost pečení a smažení před 
vařením; při pečení i smažení sráží se bílkovina masa původně 
jen na povrchu a ve vnitru extraktivné látky důkladně proniknou 
jeho vlákny, měníce se teplem v příjemně chutnající mok. Vodou 
chladnou se tyto látky z masa vylouží, a zůstanou pouze vlákna 
málo chutné a méně snadno stravitelné bílkoviny. Podobně se, 
děje, ale v menší míře, při obvyklém vaření polévky tím způso- 
bem, že se maso ponoří do vřelé vody; tu se bílkovina srazí do 
větší neb menší hloubky, a maso více méně vylouží: buď máme 
slabou polévku, neb chatrné vařené maso. Polévka obsahuje 
v sobě z masa glykogen, kreatin a podobné látky, příbuzné pe- 
ptonům, zažíváním vznikajícím, i působí více jako dráždidlo, než 
jako potravina; proto také Liebigův extrakt (vl. zhuštěná polévka) 
není »vůl v tygliku<, neboť hlavní výživná část masa v něm 
schází. Nepokládejme tedy hovězí polévku za základ života; vyva- 
řené maso je cenná potravina a pochybeně se v některých domác- 


227 


nostech zahazuje; nejlépe by ovšem bylo, chceme-li míti polévku 
silnou, maso v ní nechati na malé kousky rozkrájené a zároveň 
s ní požívati. Vejce mají podobnou cenu výživnou jako maso; 
prudkým sražením bílkoviny, jež se děje při »vaření na tvrdo«, 
stávají se tíže stravitelnými. Z ostatních látek zvířecích sluší při- 
pomenouti mléko jako důležitou potravinu, nyní bohužel velmí 
porušovanou; ale také výhradní jeho požívání seslabuje organismus 
a je více pokrmem pro děti než pro dospělé. Malá pozornost se 
u nás věnuje sýru, který, obsahuje všechny bílkoviny a většinu 
tuků mléka, jest velmi výživný; zároveň náš hospodářský průmysl 
by nemálo těžil z hojné potřeby jeho. 

Z rostlinstva béřeme nejvíce látek škrobovitých, o jejichž užití 
již dříve na tomto místě promluveno (viz článek »O pokrmech kvaše- 
ných«<). Vedle obilin a bramborů hojně škrobu mají luštěniny, hrách, 
fazole, čočka, předčíce je obsahem bílkovin; mnoho dusíkatých 
látek ve snadno stravitelné formě má zelenina i ovoce, na jejichž 
rozmanité a chutné druhy opět a opět by bylo dobře upozorňo- 
vati naše hospodyně. Málo se o tom ví, že i cukr je důležitá po- 
travina; fysiologové z něho živí celé serie tvorů a v domácnostech 
látka, která je nejsnáze stravitelna, považuje se leckdy za luxus, 
jejž v poslední době chtěli nahraditi odporně sladkým, nestravi- 
telným a zdraví po případě škodlivým saccharinem.  Záliba dětí 
na sladkých věcech, cukr obsažený v mléce mateřském by nás 
měl poučiti, jakou cenu cukr má! 

Ku konci ještě něco o dráždidlech. Cibule, česnek, rozmanitá 
koření, pikantní delikatesy mají také svoji důležitost a oprávněnost, 
vzbuzujíce jednak chuť k jídlu, jednak i čistě fysiologicky vzbuzujíce 
větší vyměšování rozpouštějících šťav a tím trávení urychlujíce. Do 
skupiny dráždidel nutno i zařaditi mnohé nápoje: pivo, jež obsahujíc 
něco dextrinu, má výživnou hodnotu, ovšem velice malou (v celém sudu 
piva není tolik výživných látek, jako v krajíci chleba), víno, rozmanité 
likéry, vesměs lihoviny; čaj a káva černá, obsahující alkaloid thein, 
nervovou únavu uměle zadržující; čokoláda (a kakao) s podobným 
theobrominem, jež však pro množství tuku i bílkovitých látek může 
se zároveň i za pokrm pokládati. Ale každé dráždidlo může býti 
požíváno jen v menším množství, aby svůj účinek v náležité míře 
mělo; jinak orgánismus otupí, vyžaduje stále větší množství, a 
běda tělu, u něhož se tyto výjimky staly pravidlem: otrava alko- 
holem neb i theinem je tak nebezpečná, jako otrava arsenem a 
morfiem. Není třeba nějakého krutého boje proti všem líhovým 
nápojům; v litru piva, což by mohlo býti denním největším množ- 
stvím pro osobu, nebývá více než 5 setin litru líhu (ve víně ovšem 
i 12 [středoevropská| až i 24%/o [jižní], v likerech a rumu 7090), 
jež nepůsobí nijak nebezpečně i po celé řadě let; ale zvýšené 
množství požíváno každodenně, vede snadno k nebezpečnému 
alkoholismu s jeho hroznými následky. 


15* 


: "M otázku, kdy a kolik je třeba jh lze zdem odpověc 
stručně. Dobře je míti určité doby jídelní a po hojnějším o 
a večeři neodebírati se hned ku práci nebo spaní, protože i trá 
vení potřebuje nějaké doby klidu a normální polohy těl | 
nejlépe určí, pokud jsme zdrávi, kdy máme sednouti k » 
kdy ustati — hlad. Chceme-li v jídle přepych, budiž v jakos 
nikdy však v množství. Zvláště však nesmíme. zapomenou 
jen zdravý člověk může dobře potravu spracovati i odhad 
co mu jest prospěšno, jakmile jest zdraví porušeno, neexperi- 
mentujme s tělem, nalévajíce do něho odvary všelijakých h 
mánků, nehledejme »domácí prostředky« v osvědčených 
mácích rádcích« a v insertech časopiseckých, ale tažme se 
lékaře, jak byl celý organismus porouhění a jak možno. Z 
zdraví nabyti. 


Květena v oknech. 
(Psáno r. 1899, otištěno v Ž. Světě téhož roku.) 


zavření ve svých městských příbytcích, z kterých někdy ani 

týden nevyjdeme do volné přírody, hledíme si nahrazovati 
pohled na samorostlou květenu lesů a luhů tím, že aspoň něco té 
zeleni a pestrých barev uměle pěstíme v řadách květináčů. Ale 
člověk je netrpěliv; kdežto příroda má na rozdání tolik volné 
prsti, tolik čistého ovzduší, a přece jen omezenému počtu bylinstva 
i stromů dá růsti v jedné krajině, chceme my v uzavřených svých 
pokojích na hrstce hlíny odchovati pestrou květenu z dalekých, 
nejrůznějších zemí snesenou. A nad to si myslíme, že každé 
semeno, které v půdu zasadíme, vypučí v hojný list a květ, a 
zatím v přírodě mnohdy sotva z tisíce plodů jeden může vykličiti, 
a z vyklíčených ještě většina neodolá zápasu o život se sobě 
rovnými, i cizími škůdci. Již i pěstováním na polích a v zahradách 
se rostliny oslabují i stávají choulostivými: kdežto plané stromy 
ovocné vynikají mohutným kmenem a rozložitými korunami, jsou 
pěstované odrůdy, jež nesou krásnější a daleko větší ovoce, stromky 
většinou malé. Málokterá planá rostlina má tolik škůdců mezi 
zvířectvem a rostlinnými cizopasníky, jako obilí a jiné rostliny 
kulturní; ba stává se někdy, jako u evropské révy, že mnoho 
pokolení trvajícím pěstěním druh se tak seslabí, že neudržel by 
se, neb snad zvrhl, kdyby s čerstvým, planým nebo nedlouho 
pěstovaným druhem nebyl křížen. Jsou dokonce i rostliny, jako 
náš jalovec, které v přírodě nejbídnější půdou, třebas i hrstí prsti 
ve skulině skalní se spokojí, ale pěstovány jsouce záhy hynou. 


Rostlin, které pro ozdobu v Evropě pěstujeme, jest mnoho 
tišíc; k tomu ještě přispívá, že z jediného nebo několika málo 
příbuzných druhů zahradníci vypěstovali na sta odrůd. Příklady 
toho v nejvyšší míře jsou skoro nejpopulárnější květiny: růže, 
tulipán, hyacinth. Někdy již sama příroda se postará o takové bo- 
hatství forem: přirozených druhů rodu Begonia je ku čtyřem stům, 
z nichž přemnohé se pěstují, podobně jest tomu u dužňatých čili 
sukkulentních rostlin z rodu Aloč a veliké skupiny kaktovitých. 


230 


Nelze ovšem dle jediné šablony celou tu pestrou květenu pěsto- 
vati, ale pohlédneme-li poněkud v život rostlinný, poznáme některé 
všeobecné zásady, kterými se máme říditi. Vytrhneme-li opatrně 
jakoukoli rostlinu ze země, spatříme, že síť kořenů, kterou se 
v zemi drží, jest velice rozsáhlá; hlavní kořen se stále větví a 
přechází konečně v jemňounké vlásení, kterému vlastně náleží 
úkol ssáti ze země vodu a rozpuštěné v ní minerální soli, k vý- 
živě rostliny potřebné. Když s takového svazku kořenového prst 
střásáme, ba třeba jej i ve vodě vypíráme, nepodaří se nikdy 
všechnu půdu odstraniti, vlásení kořenové srůstá pevně s nejmen- 
šími jejími částmi. Kořeny vylučují dokonce též ostré, kyselé te- 
kutiny, jimiž tvrdé nerosty a horniny, se kterými se setkají, leptají. 
To můžeme velmi dobře viděti na stěnách květináčů, v nichž 
rostlina s hojnými kořeny byla zasazena: ve stěnách hliněných 
jest vyhloubeno množství podélných jamek na místech, kde kořeny 
přiléhaly. Zvláště pěkně jeví se takové prohlubeniny na desce 
z hlazeného mramoru, již bychom na dno květináče vložili. Vidíme 
tu neobyčejnou důležitost vlásení kořenového pro výživu rostliny, 
což nás vybízí k opatrnosti při přesazování rostlin, aby kořeny 
pokud možno málo byly porušeny. Protože květina v kořenáči 
pěstovaná má poměrně málo prsti k použití, třeba k tomu hleděti, 
aby aspoň dostatek výživných látek z ní čerpala. Minerálních solí 
draselnatých, vápenatých, železnatých a hlinitých mívá prsť, ve 
které rostliny pěstujeme, z pravidla s dostatek; ostatně lze je při- 
váděti do prsti, zaléváme-li květiny velmi slabounkým roztokem 
potřebných solí; doporučuje se obyčejně vhoditi do vody, kterou 
zaléváme, několik krystalků kamence nebo salnytru. Důležitější 
bývá opatřiti rostlinstvo sloučeninami fosforečnými a dusíkatými, 
kterých daleko větší množství spotřebují; to se děje obyčejně 
hnojivy organického původu, t. ř. guany, a nyní v obchodu jsou 
některé směsi, specielně pro rostliny pěstované v hrncích vhodné.*) 
Rozmanité fosfátové moučky, kterých v polním hospodářství se 
„hojně užívá, nehodí se pro domácí potřebu: jednak nedají se dosti 


jemně rozděliti, jednak mají z pravidla veliké množství volné ky- j 


seliny sírové, která jemnější rostliny přímo ničí. 


Nemalou důležitost má také mechanické složení prsti: jest 
sice pro různé rostliny různá půda vhodná, ale rozhodně spíše — 
lehčí, více sypké půdy třeba bráti při pěstování v domácnosti než © 
v zahradnictví a přírodě. Je-li totiž půda příliš hutná neb dokonce 
jílovitá a bahnitá, udržuje jednak větší množství vody v sobě, než 
rostlině prospěšno, jednak nemůže býti proniknuta vzduchem; 


následkem toho rozmnoží se ohromně v ní drobnohledné rostlinky, ř | 


*) Takové hnojivo prodává v malých balíčcích na př. firma bratří A 


Kimlové v Praze. 


231 


bakterie, které půdu přímo'otravují a choroby i hnití kořenů způ- 
sobují. Že taková půda bývá vskutku infikována, svědčí smutné 
případy, kde otrava krve nastala prstí do otevřené rány vniklou. 
Jest podivno, že dokonce čerstvá prsť, podobně jako pavučina, 
jest prostonárodní prostředek, aby se zastavilo krvácení, kdežto 
naopak právě tím nepatrná rána může se státi velmi nebezpečnou. 
Aby vzduch i voda pravidelně mohly procházeti, jest též potřebí 
vhodných květináčů. Tvar jejich nechť se řídí tvarem kořenů rost- 
liny: tak cibulnaté rostliny, jež pod cibulí (která vlastně sestává 
z dužnatých listů) mají ještě dlouhý svazek kořenů, vyžadují hrnce 
válcovité, na rostliny víceleté, zvláště dřevnaté, které pod zemí se 
tak bohatě větví jako nad zemí, zapotřebí jest nádob pokud možno 
velikých a p. Nádoby porcelánové neb z polévané hlíny jsou na- 
prosto nevhodné, neboť zamezují vypařování vody a průchod 
vzduchu; proto jest nutno, aby také květináče z nepolévané hlíny 
měly ve dně otvor pro odtok vody. Kořeny třeba chrániti před 
přílišným teplem; není ani dobře, květináče vystavovati silnému 
světlu slunečnímu. 

Zalévati květiny nemusíme příliš zhusta, neboť v půdě vlhkost 
se dosti dlouho udrží; častěji toho bývá třeba jen za dnů parných 
a pak za květu rostliny. Důležitost přímého osvětlení slunečního 
se zhusta přeceňuje; pro většinu rostlin jest stejně příznivé jasné, 
rozptýlené světlo denní, ba někdy i přílišné ozáření zastavuje ži- 
votní činnost rostlin. Jenom dužnaté rostliny, které ve svých pů- 
vodních vlastech měsíce bez vláhy v parnu tropického slunce 
bujně se daří, potřebují přímé světlo sluneční. Naproti tomu 
mnohé rostliny milují šero, jako kapradiny, vranečky čili selaginelly 
(drobné, jasně zelené rostlinky, v květinářských výkladech jako 
obruby pestrých květin oblíbené, v domácnostech zřídka pěstované), 
aspidistry, asparagus (pěstované druhy chřestu), chlorophytum, 
břečtany, azalie a mnohé jiné; rovněž i klíčící a pučící rostliny 
na počátku nejlépe v šeru neb i v úplné tmě se vyvíjejí. Osvět- 
lení jest však nejen nutnou podmínkou vzrůstu rostlinného, nýbrž 
způsobuje i zvláštní pohyby; každému pěstiteli rostlin jest znám 
zjev nazývaný heliotropismus, že totiž rostliny se kloní nápadně 
ve stranu, na níž jsou osvětlovány, což někdy ani uvázáním k pod- 
poře nelze zameziti. Podobně střídavé osvětlení a zatemnění 
způsobuje t. ř. spánek rostlinný, při čemž buď ve dne neb v noci 
květy se otvírají, listy sklánějí a vzpřimují. Vděčnou rostlinou jest 
v té příčině citlivka (Mimosa), která také nejmenším dotykem 
podrážděna sklání své listy; ale není snadno tuto stromkovitou 
rostlinu, akátu podobnou, v domácnosti pěstovati. U květin našich 
domácností trvá doba květu poměrně dlouho; jest totiž zvláštností 
mnohých, že tak dlouho květy jejich zůstávají svěží, pokud 
pylem z jiných nejsou oplozeny; ale s nimi cizího hmyzu, 
který toto opylení vykonává, nepřivážíme, a proto zahradníci 


232 


při exotických rostlinách provádějí je uměle. Zřejmé jest, že 
v domácnostech rostliny z ciziny přivezené, byť sebe krásněji 
kvetly, plodů skoro nikdy nepřinesou, i jsme odkázáni na roz- 
nolování odnoži, a u. některých (jako u mnohých begonií) 
zvláštními pupeny, které v úžlabí listu se tvoří. 


Ještě chci se dotknouti nyní oblíbeného pěstování cibulo- 
vitých rostlin ve sklenicích. Rostlina při tom žije, pokud se 
týče minerálních látek, jen od zásob z dřívějška nastřádaných, a 
proto též na příklad hyacinth takto chovaný po jednom roz- 
kvetení | naprosto jest vyčerpán. Nádoba, která nejlépe se 
skládá z otevřeného, nahoře pro cibuli rozšířeného válce, 
a širší, kuželovité sklenice, plní se čistou, studničnou, po případě 
svařenou vodou, která se denně střídá. Aby naprosto žádného 
rozkladu ve vodě nenastalo, možno vodu nepatrně okyseliti, neb 
něco kamence přidati. 


Pěstování rostlin v bytech má i nemalý význam hygienický. 
Rostliny kyselinu uhličitou, kterou vydechujeme a která topením 
a svícením vzniká, spotřebují ku své výživě, vydávajíce volný 
kyslík, který jest součást vzduchu k dýchání nutně potřebná. Ale 
toho čistění atmosféry děje se jen ve dne; v noci vydychují i rost- 
liny, zvláště za květu, kyselinu uhličitou, nedýchatelnou a ve větším 
množství jedovatou, a proto není radno v ložnicích kvetoucí, silně 
vonné rostliny přes noc nechávati. | 


Přece však hlavní, co poskytují nám pěstované květiny, jest 
esthetický požitek. Již zeleň listů je barva, na které oko unavené 
jednotvárnou hnědí, žlutí a bělí, kterou všude spatřuje, nej- 
raději spočine; a tím více lahodí mu směs pestrých, a přece sou- 
ladných barev květů, jež bohatým rouchem listů prohlédají. Ale 
Ineme-li již láskou k tomu malému kousku přírody, jejž s ná- 
mahou a opatrností při životě udržujeme za svými okny, tím pl- 
nějších radostí poskytne nám otevřená její říše za branami měst, 
v širých luzích a lesích. 


O topení. 


(Psáno r. 1899, otištěno v »Ženském Světě« téhož roku.) 


lunce jest nejen středem naší hvězdné soustavy, ale také pů- 

vodcem všeho ruchu živého i neživého na naší zemi. Vždyť 
i za tmavé, mrazivé zimní noci, kdy při světle lampy hřejeme se 
u kamen, užíváme tu zas jen světla a tepla slunečního, za dob 
pradávných z paprsků jeho nashromážděného. V našich krajích, 
z nichž blíže máme k polárnímu kruhu a severní točně, než ku 
tropům a rovníku, po několik měsíců nuceni jsme užívati těchto 
zásob tepla slunečního; a poněvadž již nastává ona chladná polo- 
vina roku, nebude snad nevhodno, o různých druzích topiva a to- 
pení poněkud šíře promluviti. 


Základní a hlavně ceněnou hmotou všech druhů topiva jest 
týž prvek, uhlík. Uhlík jest obsažen ve všech ústrojných hmotách, 
zvláště však hojně v pevných stěnách rostlinných, zejména zdřev- 
natělých. Že do těla rostlinného se dostává uhlík činností listů za 
působení paprsků slunečních ze vzdušné kyseliny uhličité, tak že 
skutečně se v nich ukládá teplo sluneční, již na těchto místech 
jednou jsme se zmínili. Dříví je původním topivem po celém 
světě (jen národové polárních krajin, kde neroste stromů, použí- 
vají tuků vodních ssavců za palivo a svítivo), a zároveň základ 
všech ostatních druhů paliva. Odumře-li dřevo a jiné části rost- 
linné a jsou-li chráněny vodou neb vrstvou půdy před vzduchem, 
jenž působí hnití a práchnivění, mění se postupem dlouhých dob 
v hmotu uhlovitou. To bylo pozorováno nezřídka na zbytcích pra- 
starých mostů, podzemních roubení ve studnách, dolech a p. Ve 
velkém se dála změna ta v přírodě po milliony let, a jest zajímavo, 
ale též prakticky velmi důležito stopovati, jak souběžně se stářím 
různé druhy uhlí mají více uhlíku a méně prvků ostatních, zvláště 
vodíku a kyslíku. Dříví samo má jen polovic své hmoty (50"/o) 
uhlíku; nejmladší druh uhlí, rašelina, která před očima našima 
vzniká, obsahuje asi 609/0 uhlíku. Před dvěma a třemi milliony let 
bujely v naší vlasti a celé Evropě pralesy, skládající se z rost- 
linstva podobného vegetaci pralesů amerických, afrických a in- 
dických; těla těch lesních velikánů zapadala v močálovité okolní 


234 


hlubiny, hromadila se, pokryta byla pak půdou a pískem a vy- 
tvořila ona znamenitá ložiska hnědouhelná, zvláště důležité a bo- 
haté pánve severočeské v Poohří. Hnědé uhlí, jehož sloh zřejmě 
jeví původ z kmenů rostlinných, má uhlíku téměř 709/,. V dobách 
sahajících do minulosti šestkrát ještě dávnější, byly rovněž mnohé 
krajiny země, a mezi nimi i místa, kde nyní stojí česká města 
Kladno a Plzeň, pokryty pralesy, ale rázu podivného, jemuž podob- 
ného na celé zemi bychom nenalezli; trčelyť v nich z bažinaté 
půdy mezi hojným podrostem kapradí sloupovité kmeny stromo- 
vitých přesliček a plavuní. Pozůstatky jejich někdy ani neukazují 
stopy svého původu; podlehlyť za takovou řadu věků změnám 
velikým, a ty se jeví i na chemickém složení kamenného uhlí, 
které přes 80"/0 až i 909 uhlíku vykazuje. Ze vzniku hnědého 
i kamenného uhlí jest pochopitelno, že nemáme z pravidla před 
sebou přeměněný čistý materiál rostlinný, nýbrž že častěji obojí 
druh uhlí obsahuje přimíšené hmoty nerostného původu, jimiž je 
znečistěno. Ba známe ještě starší druhy uhlí, lesklý, černé smůle 
podobný anthracit, jímž však netopíme, a tuhu, nemálo jistě dů- 
ležitou pro produkci uměleckou a šíření vzdělanosti. Tuha, snad 
též rostlinného původu, jest téměř čistý uhlík; úplně čistý, krysta- 
lovaný uhlík máme v diamantu. Máme i uměle připravované druhy 
uhlí, uhlí dřevěné, které z průmyslových dílen nyní jen do samo- 
výtopných žehliček se odstěhovalo, uhlí z kostí (spodium), ku fil- 
trování tekutin při chemických pracech vědeckých a továrních 
upotřebované, a koky (coaks), které zbývají jako tvrdá hmota po 
výrobě svítiplynu z kamenného a hnědého uhlí. 

Čím čistší jest uhlík a čím hutnější, tím vyšší má zápalnou 
teplotu: tak nemohli bychom démantem topiti, ani kdyby ho byla 
veliká ložiska, rovněž ani tuhou, neboť zaněcuje se až při 700%: 
zároveň jest třeba k spalování jich velmi mnoho vzduchu přivá- 


děti. Tím přicházíme k lučebnímu ději při hoření. Je-li hoření 


dokonalé, slučuje se uhlík topiva s kyslíkem vzdušným na kyse- 
linu uhličitou, plyn bezbarvý, těžší než vzduch, jenž nehoří a dusí 
plameny; zároveň vodík v palivu vždy jsoucí spaluje se v páry 
vodní. V plamenu opodál paliva hoří pouze plyny, proto jest bez- 
barvý, nesvítivý, ale velice horký. Látky hořlavé se tu promění 
úplně ve sloučeniny nezápalné, netečné, a využije se tak veškeré 
množství spalného tepla; zároveň jsou všechny zplodiny hoření 
(až na nespalitelné součásti minerální, které zbudou jako popel) 
plynny a odstraní se proudem vzduchu do ovzduší. I jest hoření, 
které z vědeckého zřetele nazývá se dokonalým, zároveň nejeko- 
nomičtějším, nejčistším, vůbec i prakticky nejdokonalejším způ- 
sobem topení. Sloučeniny vodíkem bohaté, jako dříví, ve větší 
míře ještě některá kapalná a plynná paliva, shoří úplně již za mír- 
ného přítoku vzduchu; naopak uhlí ve svých různých druzích vy- 
žaduje, aby v míře více méně značné vzduch byl přiváděn. Z toho 


235 


L se vysvětluje nutnost různé konstrukce kamen pro různá paliva: 


: -čím delší jest roura, kterou vzduch a plyny vzniklé z ohniště do 


vzduchu proudí, tím větší je rozdíl teploty nahoře a dole, a tím 
také prudší proud vzduchu, jenž kamny i komínem prochází; proto- 
při topení dřívím vystačily nízké krby, a třeba i ohniště bez roště, 
kterým se zdola vzduch k ohni přivádí, naopak v továrnách, ve 
kterých v ohromných massách se pálí kamenné uhlí, vzrostly ko- 
míny do výše věží. Přes to spalování uhlí není nikdy úplné, 
jak vidíme na oblacích kouře, jenž s různými plyny do ovzduší 
našich velkých měst a průmyslových středisek vstupuje a je 
otravuje. 


Při hoření nedokonalém zůstává značná část uhlíku ve stavu 
pevném, plamen jest pak svítivý, bílý neb jasně žlutý, neboť 
v něm žhaví pevný uhlík, a pevné částice uhlíku usazují se na 
chladnějších místech jako saze, nebo unikají do vzduchu jako kouř. 
Rovněž ucházejí do vzduchu hořlavé plyny, kysličník uhelnatý, ne- 
dokonalým sloučením uhlíku vzniklý, a rozmanité uhlovodíky, jichž 
směs je velmi podobna svítiplynu, a prozrazuje se zápachem oby- 
čejně při počátku topení; z kamenného uhlí, v němž vloženy jsou 
často kovově lesklé vrstvičky kyzu, sloučeniny to železa a síry, 
vzniká při tom též ohavně hnijícími vejci páchnoucí sírovodík. 
Při takovém nedokonalém hoření až polovice materiálu se proinaří 
jsouc nespálena, ale nad to vzniká i veliká škoda hygienická. Ky- 
selina uhličitá, která úplným spálením vzniká, jest sice nedýcha- 
telná, ale jest pravidelnou součástí vzduchu, a působením rost- 
linstva a proudění vzduchového se její rozdělení ve vzduchu rychle 
reguluje. Ale mnohé uhlovodíky, zejména však kysličník uhelnatý, 
jsou rovněž nedýchatelné, leč také přímo jedovaté, slučují se se 
součástí krve, a ve větší míře vdýchány způsobí všeobecné ochab- 
nutí těla, a v několika hodinách i smrt. Nebezpečenství je tím 
větší, poněvadž při hoření neúplném zároveň proudění vzduchu 
je nedostatečné, a zplodiny hoření místo do volného prostoru vchá- 
zejí do topené místnosti. Jest velkým omylem, který neustále 
v domácnostech se děje, že se uzavírá průchod vzduchu komínem, 
»aby teplo neutíkalo«: ztratí se tím způsobem spáleného tepla 
daleko více, znečistí ve velké míře kamna sazemi a nad to uvádí 
zdraví ve veliké nebezpečenství. 


Zhusta jest třeba rozhodnouti se mezi jednotlivými druhy 
paliva. Nejčistší a nejbezpečnější jest topení dřívím, může se 
díti i v kamnech dosti primitivních, ale jest poměrně drahé, a pak 
stěží lze jím dociliti velikého žáru; průmysl ho užívá jen v ně- 
kterých odvětvích sklářství, kde především se vyžaduje úplná či- 
stota práce. Nejvydatnějším palivem jsou koky, skoro jen v to- 
várnách užívané, a uhlí kamenné, ale vyžaduje kamen o velice 
silném tahu. Uhlí hnědé stojí svými vlastnostmi asi uprostřed a 


236 


jest, aspoň v severních Čechách, v blízkosti velikých pánví hnědo- 
uhelných, palivem nejlacinějším, a proto též buď samo, neb ve 
směsi s uhlím kamenným, v domácnosti i průmyslu nejvíce uží- 
vaným. Rašelina má význam paliva jen v místech výroby, ale 
svým velikým objemem a nepříjemným zápachem, jejž hoříc vy- 
dává, jest topivo docela nesalonní. 


Využití tepla záleží též na ploše, která bezprostředně jest 
zahřívána. "lo jest předností oblíbených nyní kachlových kamen, 
že horké plyny prostupují dosti dlouhou klikatou cestou mezi pře- 
pážkami a sdělují tak teplotu ploše dvou až čtyř čtverečných 
metrů; jiná přednost jejich před malými železnými kamny jest, 
že znenáhla jen chladnou a více zahřívají okolní vzduch prouděním, 
než vyzařují tepla prudkým, ale v účincích pomíjejícím sáláním. 
Proudění vzduchu, jež jest jediným správným způsobem zahřívání, 
se sesiluje t. zv. pláštěm, kovovou stěnou, jež obkličuje kamna a. 
dole poskytuje přístup chladnému vzduchu k nim, chránic zá- 
roveň před sálavým teplem; téhož lze téměř dociliti obyčejnou 
dole otevřenou »španělskou stěnou«. 


Velmi nutno jest místnost před topením dobře větrati; i kdyby 
přístup plynům hořením vznikajícím byl naprosto zamezen (což 
jest skoro nemožno), zmenšuje se zahřátím poměrné množství par 
ve vzduchu, a nepříjemné účinky příliš suchého vzduchu na ústroje 
dýchací jeví se značně; velmi obyčejný jest ten zjev ve veřejných 
budovách, jež se vytápějí vzduchem: v podzemní místnosti se za- 
hřívá vzduch velmi silně, a rozvádí se pak po celé budově. Tento 
systém, ač ve velkém velmi výhodný a nad jiné čistotný, nehodí 
se však hlavně z příčin ekonomických pro soukromé domácnosti. 
Jiný systém, který by přivedl značnou úsporu paliva a pro zdra- 
votní poměry velikých měst měl by veliké přednosti, jest spalo- 
vání kouře; bohužel však technické provedení jest dosud tak ná- 
kladné, že sotva průmyslové velkozávody, kde jednoprocentní 
úspora materiálu jest již značným ziskem, ho zavésti mohou; leč 
při rychlém postupu techniky snad již v desíti letech i o uvedení 
jeho do soukromých domů vážně bude možno uvažovati. 


Ku konci několik slov o palivech tekutých a plynných. Hoř- 
lavých kapalin a plynů užíváme hlavně jako svítiv; složení hrubé 
jest celkem podobno složení uhlí a dříví, vždy obsahují uhlík a 
vodík. Toliko líhu se užívá u nás ve větší míře jako paliva, a 
opět, poněvadž jen asi 509/0 uhlíku má, dává plamen nesvítivý. 
Ve velikých obvodech petrolejových, hlavně v Severní Americe, 
topí se plynem, který přirozeně v blízkosti pramenů petrolejových 
ze země vystupuje; jinde k témuž účelu užívají nafty, t. j. řídkého, 
málo svítivého petroleje přirozeného, aneb nejtěkavějších částí — 
získaných při raffinování petroleje. Petrolej sám pro příliš čadivý 
plamen méně je vhodný. Svítiplyn, vznikající prudkým zahříváním 


237 


k neúplným spalováním kamenného uhlí (vedle koksu, dehtu a j. 
hmot), může ve směsi se vzduchem také sloužiti k topení, a jest 
dosti divno, že způsob ten, ve vědeckých pracovnách všeobecně 
osvědčený, totiž pálení v »Bunsenových kahanech«, místo a vedle 
-užívání líhových přístrojů nebyl zaveden. 


Uhlík, který jako diamant jen majetkem málo lidí jest, jako 
"daleko větší statek v podobě tmavého uhlí náleží millionům lidí; 
i zdá se, jako by přírodou za symbol bohatství ustanovena byla 
táž hmota, která nejen v době naší největším zdrojem zisku se 
stala, nýbrž i vůbec je z nejpodstatnějších součástí každého ži- 
vého těla. 


ovkoí 


3 


L 


„ 


= 
7 
.- 
© 
. 
4 
= 
> 
N 
< 
M 
- 


J. Sully: Studie dětství. 


[Přeložil prof. O. Sýkora. S 60 ilustracemi. V Praze, nákl. J. Pelcla.) 


(Psáno r. 1900, otištěno v »České Mysli« téhož roku.) 


NN: Sullyho knize viděti jest, jak mladá jest věda, kterou nám 
podává. Posud není tolik vědecky sebraného materiálu, aby 
bylo lze z fakt odvoditi uspokojující theorie. Proto nás nesmí 
překvapiti, že se kniha stává sem tam snůškou anekdot. Největší 
obtíží jest, že duševní stavy dítěte jsou jistě jiné než u dospělého 
člověka, jež s nimi obyčejně se stotožňují. Jsme tudíž odkázáni 
na závěr z analogie, kterýžto postup vyžaduje veliké opatrnosti. 
Klíč ku mnohým záhadám poskytuje základní zákon biogenetický, 
děti opakují duševní stadia svých živočišných předků a primitivních 
plemen; avšak i zde musíme se míti na pozoru, abychom do po- 
zorovaných fakt nevnášeli vlastní myšlénky. Rozebíraje obraznost 
a rozum dětský v II. a IV. kap., přichází Sully k těmto asi vše- 
obecným vývodům: v myšlení dítěte převládá anthropomorfisace 
a názor anthropocentrický. Předměty vnější zachycuje nejdříve dle 
jednotlivých nápadných znaků, pak teprv poznává souhrn znaků, 
a toto nedokonalé poznávání smyslové těsně souvisí s doplňující 
je fantasií. Sem spadá i thema IX. kapitoly: Dítě jako umělec. 
Hra, jež jako Vart pour Vart je tvořením krásných věcí k vůli nim 
samým, jest pravý typ dětského umění. Mohli bychom dodati, že 
v ní lze právě tak najíti i zárodky vědeckého snažení — jako 
vůbec pravá vědecká, tvořící činnost jest zas jen dílo fantasie. 
Specielní odvětví dětského umění, počátky kreslení, potvrzuje vše- 
obecné pravidlo, že dítě spíše symbolisuje, než hledí přesně na- 
podobiti a vyjádřiti, že vůbec jeho projevy jsou obrazem vědomí 
dle zcela jiné soustavy spořádaného, než vědomí dospělých. Řeči 
dítěte, jako nejpřístupnějšímu projevu dětského intellektu, jehož 
vždy si hojně všímáno, věnuje Sully V. kapitolu. Liší tu periodu 
praelinguistického žvatlání, jež jest projevem všeobecných stavů 
tělesných a duševních, nikoli myšlenek, pak dobu osvojování si 
řeči dospělých. Při výkladu technické stránky Sully má za to, že 
postupné objevování se hlásek jest ještě jinak podmíněno, než 
fysiologicky; ale jak, toho se nedozvídáme. Hojně jsou tu doloženy 
Theodora Nováka Stati vybrané, 16 


242 


modifikace slov v ústech dětských, zejména záliba v reduplikaci " 


a připodobování. Že s počátku slovo neohebné jest dítěti větou, 
pak že věta podobá se řadě substantiv, jsou věcí známé; obtíže 
ve flexi slov a konstrukci vět českému čtenáři přirozeně mnoho 
nepovídají, neboť výklady autorovy odnášejí se k řečem se za- 


niklou téměř deklinaci, avšak nadmíru přísnou syntaxí, tedy v těch — 


věcech od češtiny naprosto rozdílných. Kapitola VI jednající 
o bázni, již většinou vykládá jako neofobii, a pokládá za největší 
snad zlo dětství, přináší obsažnou analysu tohoto důležitého zjevu, 


zároveň s praktickou aplikací výsledků. Pojednání o morálce a 


právních citech dětských (hl. VII a VIII) nepřesvědčují dosti 
svými vývody. V psychologii vůbec city a chtění daleko nejsou 
tak zanalysovány jako postup myšlení, a mimo to zdá se, že Sully 
mluví zde příliš v duchu anglickém; zvlášť divně působí jeho do- 


vozování, že dítě přichází vstříc zákonu, ba že přirozeně a pů- © 


vodně zákonitost jest v jeho povaze. Ovšem každý shodne se 
s jeho tvrzením, že u dítěte nemůže býti řeči o dobrém a zlém 
dle našich pojmů, a s jeho návodem, jak příkazy dětem se mají 


vštěpovati: nikoli přímo nařizovati, nýbrž působiti nepo V 


aby určitým způsobem dítě jednalo. 
Jaksi přílohou k dílu jest připojený » Výtah z denníku otcova«, 


psaný přesně biograficky; autobiografie mládí (G. Sandové v če- ( 


ském překladu vypuštěna. Kniha jest také důležita paedagogicky, 
a to nejen povahou svého předmětu, ale i tím, že na nejednom 
místě přechází od analysy zjevů v praktické pokyny. Sem tam 
sympatie, s jakou se dívá na roztomilý nárůdek dětský, snad 


vedla k přeceňování schopností dětských; přisuzujeť jim autor A | 


někdy složité úsudky logické a metafysické, ba na dvou místech 
i Berkeleyovský idealismus jim přičítá. Konečně nepochybuji, že 
knihu budou čísti se zájmem nejen paedagogové theoretičtí, paeda- 
gogové z povolání, ale i rodiče, jež si autor získá vřelostí a ná- 
zorností svých vývodů. 


M JS M 0 +8 | 


F. V. Krejčí: Bedřich Smetana. 


(Psáno r. 1900, se změnami otištěno v »Ž. Světě« téhož roku.) 


dykoli zavzní mi ve sluch slova, jimiž bayreuthský mistr na 
M konci »Mistrů pěvců« ústy Hans Sachsa oslavuje význam 
nacionálního umění, vnucuje se mi přímo úvaha o českém umění 
národním. Náš národ, politické samostatnosti dávno zbavený, ho- 
spodářsky a socialně dosud málo silný, tím čím jest, jest hlavně 
svou literaturou a svým uměním. A přece největšího umělce svého, 
který dal mu jeho hudbu, ještě daleko nedocenil. Již v tom se 
zračí nepochopení jeho významu, když ku jménu Smetanovu se 
přiřazuje jako stejnocenné jméno Dvořákovo neb i Fibichovo — 
ti šli už po cestě, kterou tvůrce české hudby ukázal, a ještě nejsou 
v té plnosti a hloubce čeští jako on. Před Smetanou jsme měli 
jen své výkonné umělce, své lidové písně, a skladatele napodo- 
bující hudbu cizí — a to ještě ne nejmodernější. Mnozí u nás 
ještě myslí, že Smetanova českost a původnost jest v tom, že 
přimknul se ku písni lidové a hojně z ní těžil, ale to činili již 
před ním i po něm, a mnozí z nejvěrnějších napodobitelů národ- 
ních písní přes to nebyli s to podati nic v pravdě a hloubce če- 
ského. Smetana na počátku své tvorby dobře věděl, že štěpiti 
odhodlává se vinici, v níž dosud žádná réva nevzrůstala, že musí 
stavěti budovu od základu. 
Umění Wagnerovo a Lisztovo, jímž do té doby se napájel, 
a v jehož základních principech poznal jediné plodné základy 
pro moderní hudbu, vešlo v krev i nervy jeho umělecké bytosti, 
a on z této krve i nervů vytvořil veliká díla, která zřejmě se 
hlásí k moderní obci hudební, a při tom jsou ve své podstatě 
rázu čistě českého a individuelního. Můžeme říci, že Smetana po- 
chopil Wagnerismus hlouběji, než kterýkoli hudebník jiný; on 
-není žák Wagnerův, nýbrž druhý a nový Wagner, který jako 
německý mistr buduje z ducha druhého národa umění jemu 
vlastní, a proto přes všecku podobnost snah obou tvůrců tak 
naprosto jiné. Jako Wagner zbudoval vzory tragické opery, tak 
Smetana úplně přetvořil operu komickou, po dlouhá desitiletí již 
v úpadku jsoucí, v nový typ, jehož representanty vidíme v »Pro- 
16% 


244 


dané nevěstě«, »Hubičce« a »Tajemství«. Ba zdá se nám, že. 
»Hubička«, v níž komické živly před vážným konfliktem do 
pozadí již ustupují, jest velikým krokem ku hudebnímu dramatu 
současného života, v němž ne mythičtí heroové a heroiny, nýbrž 
lidé naší společnosti ve vážných zápasech životních by vystupo- 
vali. Hudebním vyjádřením všeho nejvznešenějšího a nejslavnějšího, 
co český národ má, jest zase »Libuše« a symfonická báseň »Má 
vlast«. 

Odkud náš největší umělec čerpal tento ráz svých skladeb, 
jaký národní vývoj se obráží v povaze této nejčeštější hudby, 
a kde v umění světovém stojí Smetana, to poprvé u nás vyložiti 
se pokusil pan F. V. Krejčí. Neshodujeme se sice s ním ve mno- 
hém tvrzení, jako na př. že nejlepší část svého díla vytvořil Sme- 
tana proti svému přesvědčení, že hudba jeho jest atheistická, demo- 
kratická, dokonce snad že jest to pravá hudba pro moderní 
proletariat, nesdílíme též jeho mínění, že pro českou vážnou operu 
není přiměřeno tragické pathos »Dalibora«, nýbrž jen heroický 
idyllismus »Libuše«, ale přece vděční jsme mu za mnohé krásné 
stránky, kde ukazuje, jak v nejvyšší míře Smetana jest z těch 
umělců, »kteří vyslovili ducha, rhytmus a smysl své země«. 


Ko m : šk z = 
KO O S P dí dadst .. . še 
k PS v do o ká na o a < Od oo bn W 


'd 
3 
" 
(9 
i 
Ě jd 


Idealism a realism v přírodní vědě. 


(Psáno r. 1901, otištěno v »Rozhledech<« téhož roku.) 


řirodní vědy platily obecně a zvláště u nás za vzor objektiv- 

ního, neosobného myšlení; věřilo se a věří většinou dosud, že 
jejich nejcennějším ovocem jsou pravdy ničím nevyvratitelné, po- 
něvadž na exaktním pozorování jsou založeny. Víra ta je nezbytná, 
neboť nedovedeme téméř pochopiti pravdy jinak, než jako dogma, 
spoléhající na věčnou auktoritu. Jsme oddaní věřící, ať již které- 
koli bohy máme. Proto knihy, které něco jiného praví o vědě, 
které spatřují v ní projev subjektivní mysli badatelovy, jsou při- 
jímány jako kacířské, ne-li jako škůdnické. I mohou takové hlasy 
způsobiti jen škodu vědě, zničiti její vážnost, ukazují-li vskutku 
toliko, že skutečná pravda, podstata věci, nám není naprosto do- 
stupna, že celý system vědy je fikce a konstrukce, a že theoriemi 
jen odvracíme se od světa, který jest nám přístupný. | zdá se 
skoro nepochopitelno, když muž vědy otřásá skepticky budovou, 
již sám pomáhal stavěti, když zlehčuje práci svých soudruhů, 
označuje jich dílo jako domky z karet. Máme příležitost ve svě- 
tové literatuře vědecké stopovati takové vyvracení dogmat vědy, 
jež činí místo starým dogmatům církví, vidíme, jak nejeden učenec 
obrací se od zkoumání a spekulace k víře a mystickému snění. 
A nad to jsou to zároveň učitelé mládeže, vedou ji k práci, sami 
prohlašujíce ji za marnou a bláhovou. —— Má i v našem národě, 
kde není ani dosti rukou pracujících, býti slyšen hlas vědu zne- 
hodnocující a od vědeckého zkoumání k filosofickému snění 
lákající ? 


Tuším, že nejedna mysl vědecká odsoudila tou výtkou knihu, 
kterou před nedávnem na literární forum naše vyslal zástupce 
české vědy biologické, profesor F. Mareš. A přece vítáme spis 
»Idealism a realism v přírodní vědě« s radostí. Kdo jím byli po- 
horšeni, ti nedovedli ani dříve odlišiti ve spisech cizích, filosofu- 
jících přírodopisců beznadějně skeptické úvahy od prací, budu- 
jících nový, života schopný názor © povaze vědeckého bádání. 


246 


Mezi tyto řadí se vskutku kniha Marešova. V celém vědeckém 
světě, nejvíce v sousedním národě německém, s jehož učenými 
snahami cítíme se tak spoutáni, prociťují jednotlivci ze zklamání, 
jež jim neúspěchy přírodních věd v nejvyšších otázkách připravily. 
Právě v kruhu tohoto německého národa přijala přírodní věda 
zhoubné dědictví po absolutné přírodní filosofii: její panovačnost 
a dogmatism, který v přírodovědeckém materialismu dozrál. Ba- 
datelé jiných národů, Angličané, Francouzi, neprožívají teď pře- 
vratu tak prudkého, neboť obnovují téměř jen dávné tradice vě- 
deckého positivismu, jenž nanejvýš dočasně byl zastíněn vlivem 
německým. Jde tu v podstatě o věc nejen rozumu, nýbrž i vůle; 
uznává se, že okovy orthodoxie přírodovědecké zrovna tak tíží 
volnost myšlení jednotlivců, jako pouta orthodoxního náboženství; 
vidí všichni, že život tak jako ve středověku musí míjeti a opra- 
vovati cesty domnělé nejvyšší pravdy. I nabývá víc a více ohlasu 
volání, že místo hledati východ. z tohoto pralesa záhad a tajů do 
stánku pravdy, máme sami si tu postaviti příbytky života. 


Spis, který zastupuje protidogmatický, individualistní směr 
v přírodní vědě, nese nutně na sobě ráz osobnosti autorovy, 
který sám praví, že napsal jej z vlastní potřeby. Tato personelnost 
spisu sesiluje pronikavost jeho vývodů; oddaluje od nás všecko 
utíkání se k povšechné auktoritě vědy a připomíná stále čtenáři, 
že nemá tu hledati hotových pro sebe myšlenek, nýbrž mysliti 
sám. Methoda je tu historická: v osudech celého přemýšlení filo- 
sofického a přírodovědeckého se ukazuje, co znamenaly oba proti- 
chůdné názory, realistický a idealistický, pro rozvoj bádání, ozřej- 
muje, že pro základní myšlenky přírodní vědy vždy byla výcho- 
diskem některá filosofická soustava. Nebude snad od místa shrnouti 
resultáty kritických úvah vzhledem k vědeckému materialismu, 
který dogmaticky přírodní vědu dosud z velké části ovládal. 
Známy jsou nám vlastně jen naše duševní stavy, z nichž vzhledem 
k vnější přírodě si všímáme v první řadě pocitů a představ. Ta- 
kovými jsou různé vjemy tvarů, rozprostření, časů, pak barev, 
světlosti, tepla, zvuku atd. Dle všeobecně uznávaných theorií vě- 
deckých jsou však pravou skutečností pohyby atomů, tedy změny 
rozprostření v čase, ostatní vše jsou illuse, podmíněné ustrojením 
našich smyslů, a jest úkolem vědy, zvuk, světlo, teplo převésti na 
pohyb hmotných částic; tím konečně třeba také vysvětliti děje 


životní a duševní. Živé bytosti vykládány byly skutečně jako ve- © 


lice komplikované mechanismy, jež nikoli sice dnešní, ale jistě 
budoucí chemie a fysika vyloží; ale jakmile k duši přistoupili, 
musili sami přední vědečtí materialisté uznati, že názor jejich tu 
nepostačuje. 


To se stalo už dávno, před třiceti málem lety; poslední roky 


však ukázaly, že ani v biologii tímto materialistickým pojímáním © 


247 


, 


© nic nepořídíme, a někteří přírodopisci ho nechtějí uznati ani ve 


-fysice a chemii. Věda století dvacátého bude idealistická; pokrok 
její bude znamenati filosoficky postup od Descartesa a Locicea 
k Berkeleyovi, Humeovi a Kantovi. Materialism přidržuje se ní- 
zoru o primerních kvalitách, prostoru a času, nepodmíněných lid- 
ským vnímáním, z nichž smyslné vjemy třeba vyložiti; věří v kau- 
- salitu. Kritická filosofie zase ukazuje, že též prostor, čas, příčinnost 

jsou formy nazírání lidského; v Kantovi snaží se z destruktivní 
té skepse zachrániti možnost poznání v mezích zkušenosti. Z učení 

Kantova vskutku zůstane ponětí zákona příčinnosti jako principu 
regulativního, který postuluje rozum v zájmu jednoty poznání; ta- 
kového smyslu nabývají všechny zákony přírodní. Druhá hlavní 
zásluha Kantova jest odhalení bludů racionalní psychologie, jež 
snaží se marně vyvoditi celou nauku z jediné praemisy »já myslím « 
a racionalní kosmologie, která se zaplétá v antinomie konečnosti 
a nekonečnosti prostoru, času a řady příčinné, zneužívajíc regula- 
tivních pojmů jako konstitutivných; kladením these nebo antithese 
dogmaticky chybuje dosud skoro každý přírodopisec při všeobecných 
úvahách. V materialistickém atomismu překročila věda meze po- 
znání lidského několikrát. Hmotná částice nekonečně malá nemůže 
býti nikdy empiricky poznána; jeji vlastnosti jsou vždy jen do- 
myšlené a konají dobré služby, jsou-li účelně zvoleny, na př. k vy- 
světlení úkazů chemických a fysických. Ale pro fysiologické a 
psychologické zkoumání nemůže se státi tato theorie normou; tam 
se obrací naše pozornost k zjevům, pro které vlastnosti atomů 
nebyly vyvoleny, a proto pokusy, vyložiti život a duši materiali- 
sticky, vždy selhaly a skončily vyznáním: ignorabimus. Ano, nikdy 
se nedovíme odpovědí na otázky, které chybně činíme, nikdy ne- 
domyslíme se původu myšlení a pociťování z myšleného zjevu, 
nýbrž maopak musíme hledati pochopení hmotného z duševních 
jevů, které jedině jsou nám dány. 

Realism, pokud tvrdí, že vnější svět, hmota, jest skutečné 
bytí, zdá se sice naukou zdravého rozumu, ale ve vědecké práci 
vede k zmatkům a k naprosté nevěře v možnost poznání! Svět 
vnější možno jen klásti, jest empiricky realní, omezen naprosto 
lidskou zkušeností; o existenci jeho nemohu se nikdy přesvědčiti, 
věděti mohu jen o sobě, svých pocitech, představách, citech, 
chtěních; je-li možno pravdu poznati, máme pro ni jediný pra- 
men, vnitřní zkušenost. Věda, chce-li se vystříhati všech fikcí, 
může jen popisovati jednotlivé zjevy, stanoviti jich vztahy, sou- 
časnost, následnost a p.; ale vysvětlovati, pronášeti zákony věda 
positivní nemůže. To, co zveme zákon přírodní, je určitá forma 
příčinného spojení zjevů; domnívá-li se věda, že zkoumáním jed- 
notlivostí nalezne mezi nimi souvislost, že zákony vyrůstají samy 
z fakt, trvá po osvětlení Kantově v úplném bludu: zákony vklá- 
dáme my v přírodu, abychom ji mohli pochopiti. Proto bojují 


248 


. 


zástupci vědy vždy nevhodnou zbraní proti kterékoli nauce, vy- 
týkají-li, že je to hypothesa, že se vymyká exaktnímu stanovení, 
neboť v každém vědeckém myšlení je kus konstrukce, věda celá 
je dílo lidské. Nemůže býti úkolem bádání, stanoviti pravdu na 
člověku nezávislou, smysl vědy je biologický, věda je kus života 
a má představy naše uvésti v soulad mezi sebou, je to intelektu- 
alní přizpůsobování se organismu vnějším podmínkám. Proto není 
také žádných věčných pravd vědeckých, pravdy jsou ve stálém 
vývoji a změně jako život sám, který jest tvůrcem hodnot. Věda 
ve službě života tvoří, zušlechťuje, okrašluje a ulehčuje jej. — 
Přesvědčení, že nad vědění povýšen jest život, konání, že poznání 
jest teprv produktem žití, vůle, jest ve shodě s učením Kantovým, 
ale u auktora zajisté spíše přisvědčením k nauce Schopenhauerově 
o vůli, jako skutečném principu bytí. Fysiologie a vývojezpyt 
nervstva vede k témuž poznání. 


Připojuji tu několik poznámek. Cílem, který tu auktor vědě 
vytýká, strhává mocnou vládkyni s trůnu pravdy a ukládá jí slou- 
žiti životu. A zdá se i v jeho podání, že snižuje vědeckou práci. 
To veliké množství lidí, kteří všecko své úsilí na vědecké bádání 
vynaložili, a kteří zajisté jsou vybráni z nejzdatnějších údů lidské 
společnosti, konalo tedy dílo malé a jen služebné? Kritika repre- 
sentantů filosofie a vědy, kterou auktor své přesvědčení podpírá, 
dokazuje docela jasně, že pravda absolutní, poznání skutečna na 
nás nezávislého, vymyká se vší snaze lidské; ale není tato abso- 
lutní skutečnost prázdnou fikcí? Přijměme, že něco jest; jak od- 
myslíme si vše, k čemu toto bytí má vztah, odmyslíme tím toto 
bytí samo; i myšlení věci o sobě jest naše myšlení, i vidíme zřejmě, 
že hledání pravdy absolutní jest honba za vlastním stínem. Jako 
vždy, učinili jsme si modlu z vlastní slabosti a pošetilosti, a chceme 
jí obětovati. Co skutečně jest veliké, je celek našeho života, svět 
celý vnitřní i vnější, a jemu sloužiti značí jej žíti, je vznešené a 
důstojné žití samého. Proti sklíčenosti a resignaci, která místy 
z knihy vyznívá, podškrtuji heslo zenesance humanismu, které proslov 
její přináší. Potom však motiv realistický vstupuje do popředí pří- 
rodovědeckého myšlení; ne poloviční realism, zkalený metafysikou 
materialismu, nýbrž jeho plnost: pravým skutečnem jsou naše du- 
Ševní stavy, ať je ven promítáme čili nic, ty jsou nám elementy 
všeho bytí,*) a z nich sestrojujeme k své orientaci, svému pro- 
spěchu a k svému požitku ideální svět vědecký a umělecký. 


Kniha, která zahájena je skepsí proti duchu současné vědy, 
končí nadějí! Víra ve vědecké poznání pravdy je vyvrácena, od- 
souzena jako nauka nepřátelská žití. Ale život sedá na stolec, jenž 
jest uprázdněn a jenž mu právem náležel. 


*) Realism a empiriokriticism A. Macha. 


249 


+ 


»Učenec věřící netroufá si podřizovati svá fakta ideám, neboť 
očekává právě z venku odhalení pravdy; theorie jsou mu antbro- 
pomorfickými přeludy; on chce čistá fakta, hodně mnoho posi- 
tivních fakt, velkou hromadu pilin z rozřezaného světa.< 

»Badatel tvořící vyhledává fakta, kterými doceluje budovu 
ideového skutečna, jakou si sestrojuje z fakt; vědecká theorie jest 
-ideová budova poznání, stvořená od člověka, který chce rozuměti 
souvislostem a závislostem fakt. Theorie a zákony přírodní jsou 
vrcholy tvořící vědecké práce, v nich jeví se tvůrčí moc lidského 
ducha, poesie.« 

» Život je tvoření. Člověk tvořící, činný, dávající, poeta, na- 
plňuje život. Člověk věřící, trpný, přijímající, učenec vyprazdňuje 
a znehodnocuje život. Člověk tvořící povznáší život pod vlastní 
moc a zodpovědnost, činí ze života pravdu, určuje bodnotu života; 
člověk věřící podřizuje život neznámé pravdě, vidí v něm přelud, 
zbavuje ho vší ceny.« 

»Je-li pravda v dosahu člověka, dosáhne jí spíše tvořící než 
věřící. Umění vykonalo pro poznání pravdy mnohem více, než 
věda vůbec může. Umění nehledá pravdy venku, ve faktech, 
mimo život, nýbrž v životě a ve tvoření.« 

»Kdykoli vedli lidstvo lidé tvořící, povznášelo se a žilo; lidé 
tvořící povznesou ho též z tohoto prázdného a mrákotného živo- 
ření, ve které je zavedli lidé věřící ve vědecké poznání pravdy.« 

Nebude nevhodno ukázati též na nacionalní ráz knihy Ma- 
rešovy. Cítíme všichni, že ve vědecké činnosti musí se projevovati 
naše národní zdatnost, ale nejsme si jisti, oč ve vědě teď máme 
nejvíce usilovati. Jsou hlasy, které vybízejí, abychom nejdříve si 
osvojili vše, co jinde bylo vykonáno, pak teprv že s úspěchem 
závoditi můžeme s produktivní prací ciziny; ale rady ty nechtějí 
jistě odvraceti od produktivního díla, kde je možno. Vskutku snaží 
se naši badatelé pracovati v týchž směrech, které jinde jsou vzdě- 
lávány. Ale auktor chce od vědy naší více: odvolávaje se na od- 
lišnost povahy slovanské od germánské, přičítaje jí ráz více citový 
a volní, volá, abychom se odvrátili od ducha německé vědy, jenž 
značí modloslužebnost pravdě, nepřátelství životu, zamítli tuto dravčí 
kulturu, před níž varoval nejeden z našich předních mužů, uvě- 
domujíce si, že Němci sami svou filosofii a vědu přejali po jiných 
národech, a nepochopili svých velkých myslitelů, Kanta a Schopen- 
hauera, již mravní kulturu kladou výše než intelektualní. Jaký nový 
význam má věda na základě tohoto názoru, ukazuje právě spis 
© »Idcalismu a realismu«. Ale dovedeme toto obrození provésti 
skutečně? Zda zrodí se jednou u nás lidé tvořící? 


Seznam prací Theodora Nováka. 


18906. 


P. Šafaříková: Dějiny dalekohledu. (Posudek.) Ženský Svět, 
1, 


1897. 


Žena v XIX. století (dle Miny Cauerové). Ženský Svět, 
roč. II. č 


1898. 


Karolina L. Herrschelová. Ženský Svět toč. IL č% 

Extense individua jako princip soustavy světové. Rozhledy, 
roč. VII. č. 22—24. 

Universitní studium žen u nása v cizině, Ženský Svět, roč. II. č. 7. 

Naše země. Rozhledy, roč. VIII. č. 2—4. 


1899, 


o pokrmech kvašených. Ženský Svět, r. IIL č. 2. 

Oběh dusíku v rostlinstvu. Živa, r. IX. č. 3. 

Dilo Maxe Stirnera. Lumír, r. XXX. č. 1—6. 

Přírodní přehled východních | Čech. Čechy Ottovy XIII. s. 1. (200.) 

O výživnosti potravin. Ženský Svět, r. III. č. 4—5. 
: O. chemickém složení rostlinné blány buněčné. Vesmír 
XXVIIL č. 11—12. 

Botanická methodika na gymnasiích. 

Vznik a přeměna rostlinných So dra Živa IX. č. 7. 

Květena v oknech. Ženský Svět, r. III. 13. 

O přelistěném okvětí u Anemone nemorosa. Vámi XXVII. č. 19. 

> Příspěvky k morfologii a anatomii pižmovky (Adoxa Moscha- 

tellina L.). 

O rostlinné assimilaci. Rozhledy roč. VIII. č. 19—20. 


P o 


PON ME PA 


Ť 
(a 
E 
=. 
(8 
i 
c 
í 


V 
V 
“ 
be 
" 


0 topení. Ženský Svět, r. III č. 18—19. 


251 


Sjezd německých lékařů a přírodozpytců v Mnichově. Roz- 


© hledy IX. č. 223. 


O assimilaci dusíka rostlinstvem. Vesmír XXIX. č. 8. 


1900. 


Rašeliny Žďárského pohoří. Vesmír XXIX. č. 9—10. 

C mimoblanném plasmatě. Živa X. č. 5. 

P. Šafaříková: W. Herrschel a jeho sestra Karolina. (Posudek.) 
Ženský Svět, r. IV. č. 8. 

F. V. Krejčí: B. Smetana. (Posudek.) Ženský Svět r. IV. č. 9. 

Fr. Drtina: Vyšší dívčí výchova ve Francii. (Posudek.) Ženský 
Svět, r. IV. č. 10. 

Arnošt Haeckel, biolog a filosof. Rozhledy X. č. 1—7. 

Dusíkaté deriváty uhlohydratů. Výtah v Chemických Listech, 
r. XXV. č. 4—6. 

J. Sully: Studie dětství. (Posudek.) Česká Mysl r. L č. 3. 

van ©Hoff: O vývoji přírodních věd v XIX. století. (Posudek.) 
Rozhledy X. č. 11—-12. 


1901. 


Provolání o kursu kryptogamickém. Vesmír XXX. č. 7. 
Pokroky botaniky v XIX. století. (Referat.) Živa XIL č. 3. 
E. Mach: Analyse der Empfindungen. (Posudek.) Česká - 


„Mysk, r. II. č. 2. 


Vyučování přírodopisné na gymnasiích. 

Idealismus a realismus v přírodní vědě. Rozhledy XI. č. 5—6. 

Neodarwinismus. Ottův Slovník Naučný. Díl XVIII str. 187. 

Neolamarckismus. Ottův Slovník Naučný. Díl XVII str. 189. 

V. Walter: Manželství a jeho vliv na přítomné a budoucí 
pokolení. (Posudek.) Ženský Svět, r. V. č. 14. 


Vřelé díky 


| osdáváme všem, již přispěli k umožnění vydání léto knihy: 
velectěnému panu císařskému radovi 7. Oltovi, nakladateli, : 
za svolení k otištění statí nedávno publikovaných, za totéž n 


vele i ,.  nakladateli »Roshledů« 7. Pelclovi; slovutným n 


professorům české university, jichž | vsácnou ochotou 
leno nám nahlédnouti do defimitních přepisů prací a 


ý Stránka. 
Padobisna Theodora Nováka dle pérokresby Maxe Švabinského. ; 
p facekeilem: podpisu. © -© ee Před listem titulním. 
Theodor Novák. Životopisný nástin od Arne Nováka. (S dvěma vy- 
aa 0 0 ROE pon Ano 4 KO A 


k: Stati filosofické: 
| Extense individua jako princip soustavy světové. .-.. .... «. <.. 41 
EI -Dilo Maxe Stimera P: RA 5 Eo) Ar Re NY SR V Rd 
© Armošt Haeckel, olova Slosel. PE A 7 E REO VK a AO ra 7 
Stati paedagogické: 
-Vyučování přirodopisné na pymnasiické 3/11 4 06 da žŘÁ 
(Botanická methodika na gymnasiích. , . . < <<- <<- <<< < 4128 
Stati přírodovědecké: 
© Rašeliny Žďárského pohoří. B o O VE 000 Poa LP Rý 0 CAP Ao o 1 
© Příspěvky k morfologii a anatomii pižmovky (Adoxa moschatellina L.) 
-| (8 dvěma vyobrazeními v textu a čtyřmi zvláštními „s boj k ry 0 
O chemickém složení rostlinné blány buněčné.. . . .. 1610 
| Dusíkaté derivaty uhlohydratů v tělech živočišných a zastlinných. 6 
: Stati vědu PORN ahojte 
(Naše země. E M O A V U C M AO O ake dp né A MŠÍ 
- O rostlinné assimilaci. . . ... PSE A404 ko č 61 5 0 Tall ko ONE 
©- Přírodní přehled východních Čech: POS Á S4 ala Robo A CK dn VA NN NNN 
E Karolina Lukrecie Frederika Herschelová.. <... . <. +4 426... 0. 0 
E- PO-hokriech kvašených. .—. . 0 Ve 020 
EE enosti potrávikue -s 2004000 v0 o eo ŠE 6 o K0 MĚ On 
nikvdkna © oknech 2 4 -600 V c L D6 0 
bitope - - -1 K6 done VCR O AO K Ne R ON 
: Ukázky recensí: 
Madla AKIM ie s eo de de A o 0 0 KD P pa 
5 © F.V. Krejčí: Bedřich M 0 . 243 (A KE 
m. Mdeálism a realism v přírodní vědě.. <... . <<.. <<.. 245 A 
E- Senam ptáci Theodora Nováka . -25.2.4200 02060 akon 
aa u nl Ea et B 


X 16 
rady 


ER 


z SX 0 E 
SE půdě: 7 


KDBIVEZÍNKA OE. OLT OVTJ/4 


PLEASE DO NOT REMOVE 
CARDS OR SLIPS FROM THIS POCKET 


UNIVERSITY OF TORONTO LIBRARY 


0H Novák, Theodor 
31 Stati vybrané 
N58A25 

1902 


BioMed 


* 


vé 
pán, 


DR ed RUN KC 
ní úč a 6 


REM 


světí 
ře E 
Boa 


n 
s 


(s 

kPeN A 
jak 
tn 


k be nk 
c 


Peorkol