MTs

^ik^

EDICE ATOM PRAHA

AT

OM

TĚŽKÁ HODINA

J I Ď í WOLKER

TĚŽKÁ HODINA

VERŠE 1921-1922

PRAHA NAKLADATELÉ PETR A TVRDÝ

1922

TĚŽKÁ HODINA

A. M. Pišovi

Přišel jsem na svěť, abych si postavil život dle obrazu srdce svého.

Chlapecké srdce je písnička na začátku,

plán pro zámek, který bys lidem jak milé dal k svátku,

ale mužovo srdce jsou ruce a mozoly,

které se krví svou do cihel probolí,

aby tu stála alespoň skutečná hospoda u silnice

pro ušlé poutníky a pro poutnice.

Dnes je má těžká hodina.

Chlapecké srdce mi zemřelo a sám v rakvi je vynáším

a zemřelým trpě, trpím i tím,

které mi v prsu se roditi počíná.

Dnes je má těžká hodina;

jedno srdce jsem pohřbil a druhé ié^th nemám,

sesláblý úzkostí, sesláblý samotou

marně se bráním studeným stěnám

pokoje svého

uštěpačného.

Miienčin dopise, lampo, kniho kamarádova,

věci zrozené z lásky, světla a víry

dnes při mně stůjte a třikrát mi věrnější buďte,

když zůstal jsem na světě sirý

a modlete se,

aby mi narostlo srdce statečné a nesmlouvavé

a věřte dnes za mě, že tomu tak bude

a věřte dnes za mě, že postavím

dle obrazu jeho

život člověka spravedlivého.

Já mužné srdce jésté nemám,

sám v těžké své hodině;

a proto nevěřím.

BALADA o NENAROZENÉM DÍTĚTI

Nejdřív se na sebe usmáli,

potom se do sebe zamilovali

u lucerny na nábřeží,

kde voda běží a běží

a lidé stojí, jako by odrazem světel na ní byli.

Na konec se spolu políbili.

Milenci jsou lidé bohatí,

pokladů mají, že jich nelze vypočítati:

ruce, oči, prsa a ústa.

„Za město, má milá,

vede cestička bílá

a za městem hluboko v obilí

se zelené meze zrodily.

Tam poklady své spočítáme,

tam si je věrně odevzdáme,

aby nám neshořely,

nebo neodletěly

jako ptáci

ohniváci."

Za město šli a večer už byl, o lásku nadarmo nikdo neprosil; i mladí se smějí milovat i chudí se smějí milovat.

z lásky se člověk narodil, za město šli a večer už byl.

Z prvu se bránila,

z prvu se bála,

na konec se ale přece odevzdala.

Proč bych mu tělo své nedala, tělo své z krve a života, když jsem mu srdce už dala, své srdce z krve a života?

Láska je žena a muž, láska je chleba a nůž. Rozřízl jsem tě milá má, krev teče mýma rukama z pecnu bílého.

Když nohy domů se vracely, daleko bylo od dveří k posteli, když noc hoří, peřiny nehřejí, té noci na srdci se jí dětská ústa narodila. Té noci plakaly čtyři holé stěny, že těžko, těžko bude dát hladovým ústům krajíc ukrojený.

Měsíc nad městem svítící se třikrát naplnil a dvakrát has, když po třetí hasl nad černou ulicí dětská ústa k srdci promluvila :

10

Maminko milá,

já jsem láska

která by ráda se narodila!

Když fo slyšela

k milému běžela.

Pokojík jeho byl smutný a studený

jak těžká hlava mezi slabými rameny.

Když se to oba dověděli,

na pelest sedli.

Tiší byli, bledí byli,

k lásce a zabití sbírali síly.

„Dnes

naše srdce, milá má,

a ostatních srdcí tisíce

jsou jenom na pultu hospodské sklenice.

Stačí se spífi zahořklým rtům.

Nalili krev jsme a vypili rum.

Statisíce lidí se milovalo,

žádné dítě se nenarodilo z nich

— ni naše se nesmí narodit.

To není hřích,

to je jen bída."

Slunce už nesvítí, hvězdy už nezáří, odešli k lékaři milenci dva.

11

Tam nevede cesfa bílá a měkká,

tam se jde po schodech z kamene

a v čekárně se čeká,

dlouho a dlouho se čeká,

až dveře strašlivě zavřené

se otevrou pohledem žlutým a kosým

a řeknou: Prosím!

Lékař měl ruce z karbolu a slova z ledu:

„Nemocné ženy léčit nedovedu, spravuji jenom zlámané věci."

Bluzičku svlékl,

prsty jí na prsa bubnoval

smuteční pochod.

Ó ženo,

slyšíš ten hlas,

co na prsu hořel ti?

Teď naposled zakřičel jcsté.

Teď zhas.

On zatím stál

u dveří, na prahu pokoje stál. Však oči jej zradily a nestály s ním, křečovitě kráčely za její bolestí, za její bolestí, za vozem pohřebním, kola skřípěla, podzimní vítr vál. Udělal jsem to já? Já jsem to udělal.

12

„Podej mi, můj milý ruku,

až půjdem po schodech dolů.

Už nejsem statečná a budu plakati,

že z bohatství všeho

mně v kapse zbyla jen lahvička eumenolu,

že jsem jen rána

mrtvýma rukama dítěte zobjímaná.

Já nejsem žena,

já jsem hrob.

Dvě oči na mě stojí, jako dvě svíčky

co na podzim hoří za dušičky

a nikdo se nade mnou nemodlí.

I žena chce svět lepší a jinačí

a žena jen pláče, když ruce na to jí nestačí.

Večer

mnoho milenců smutných je, že to, co žít mohlo, nežije a mnozí ani smutní nejsou, protože to nedovedou.

Slunce na zemi svítilo a stromy zůstaly lysé, lidé se na zemi milují a láska nenarodí se.

Nenarodí se?

13

SLEPÍ MUZIKANTI

Dva slepí muzikanti chodili po zemi, jeden měl harmoniku, druhý šel s houslemi.

Na kamenných dvorečcích v městě, u plotků vesničky dva chudí lidé hráli veselé písničky.

Okna se otvírala i lidé za nimi, celý svět toHk zkrásněl, že až zrak přecházel.

Zatím co slepí hráli písničku veselou, tak lidem narůstaly nové a nové oči.

Čím pěkněji slepí hráli tím rostlo očí víc, to aby z velké té krásy se neztratilo nic.

14

Harmonika a housle, dva slepí žebráci sfo očí vyhráli lidem, dostali po krejcaru.

15

ČEPOBITÍ

Trubači troubili čepobití v kasárnách za městem, já se svojí milou ležel jsem na bílé posteli.

Na bílé posteli v pokoji

dnes už nikdo se milovat nebojí,

zatím co za oknem v černé ulici

krvácí

zamilovaní vojáci

do srdce střeleni polnicí,

ranění příkazem táhlého čepobití.

Rek bys že války tu není

a přece je to volání k boji největší a každodenní,

když se musíš se svou láskou rozloučiti

vojáku,

ať kvete ti u mozolných prsů, nebo ve zraku

služek, šiček, holek z fabriky,

milenek.

Na kasárenském dvoře

dva trubači stojí,

všechny muže volají k boji

a já také mužem jsem.

Od tvých prsů a očí musím odejíti

na rozkaz velkého čepobití.

16

Odešel jsem od tebe,

sladká milenko,

vracím se k ťobě,

ženo člověka.

Ty iiná jsi a já jsem jinačí,

zcela jinak se budeme milovati.

Podoben vojáku trubači

na ústa si tě položím jako kovovou polnici,

z lásky a tonů vystavím do polí silnici

běžící světem na všechny strany,

aby vojáci, služky, mládenci a panny,

všichni, kdo se rádi mají a jsou rozloučeni,

po naši silnici mohli si naproti jíti

dle srdce svého.

17

TVÁRZASKLEM

Kavárna „Bellevue" je říše

stavěná z hudby, tepla a plyše,

z oken má vysoké, průhledné hranice,

které ji dělí od zmrzlé ulice.

Dnes jako jindy páni si za stoly sedli,

důstojní páni a vznešené dámy

ústa si probodli úsměvy, kravaty drahokamy

a v teple, hudbě a v plyši

noviny na oči posadili si,

aby přes ty brejle z papíru viděli,

že svět je veselý, protože sami jsou veselí

v kavárně „Bellevue".

Když tu tak seděli teple a ctihodně

s rukama vyžehlenýma

tu stalo se, stalo, — ne zcela náhodně, —

že na okna sklenného tenounkou hranici

přitisk tvář člověk, který stál v ulici,

výrostek zpola a zpola muž

a pohledem ostrým a chladným jak nůž

prořízl okno a vbod se v tu nádheru,

v číše a valčík, v zrcadla pro milenky,

v břicha a teplo, fraky a peněženky

a zůstal v nich trčeti čepelí

i když ty oči dvě zmizely.

18

Tenkrát se sfoly sraly

náhrobky mramorovými,

pohřbení šťastlivci se usmívali

mrtvolně mezi nimi,

sklepníci v šatech smutečních

z šedého kouře věnce nosili,

před okny žila ulice, bída a sníh,

za okny civěly mohyly

v kavárně „Bellevue".

19

KÁZÁNÍ NA HOŘE

Já jsem řečník chorý,

ale ne mrtvý

a tofo jsou lesy a hory,

obec zelená

na nebi sluncem stavěná,

aby v ní bydlel život veselý

těch, kteří ve světě bídou zemřeli

a po smrti ještě mrtví na něm prodlévají

v podobě mužů a v podobě žen

a na kamenných ryncích ostatky své prodávají

pod světlem voskových luceren.

Ten, kdo je živý,

ví, že svět musí být spravedlivý.

Neplačte, vrazi a opilé nevěstky,

že město vás živé na věky pochová,

nesakrujte, vojáci z krve a olova,

že kasárna o lásku neprosí.

Neboť:

každý má někde srdce, i když sebou je nenosí.

Proto ty nejsi

voják,

nevěstka,

vrah,

proto jsi smrt,

jedle

a modřín

20

a vy všichni bezejmenní chudáci z dědin a předměstí

jsfe na hórách les, kferý roste do štěstí,

do štěstí čistého, tak jako zde kvete

v jehličí, hvězdy a jahody zakleté.

Bratři,

už skoro na nebe vzatí,

možná z vás budou svatí,

na nebe vstoupíte po oblacích

a zapomenete mrtvých z údolí.

Svaté nic nebolí.

Raděj' se svatými nestaňte,

raděj' tu s námi zůstaňte,

silnicí dolů sestupte, rozejděte se po celé zemi,

z vyhaslých očí vyrazte pryskyřnatými haluzemi,

svět pro sebe dobudte v jednom vítězném šiku

vánočních stromků a dubových bojovníků.

Hurrá 1

Mrtví na uHcích oživnou,

muziky ve vsi zahrají,

na cestách rozkvete kamení,

my sami budem si vráceni.

21

OCI

Malíři O. Lasákovi

Nejširší moře lidské oči jsou,

celý svět na sobě unesou,

celý svěť v tisíci lodích po jejich hladině pluje:

hvězdy, květiny, ptáci, města, fabriky, lidé,

všechno, co bylo, všechno, co tu je,

všechno, co přijde.

Viděl jsem věci šťastné a líbezné,

jež pro vzdušnosť nikdy neztroskotaly.

Viděl jsem hvězdy a květiny, viděl jsem ptáky

když před zimou do krajin jižních přelétali,

to byly lodě nákladů lehkých, štíhlého boku a labutí šíje,

jež do očí šťastně vždy veplují a šťastně přeplují je,

to byla's i ty, milenko s bílým plachtovím,

pnšla's a odešla's, — viděl jsem tě

a už tě neuvidím.

Však znám také věci těžké a nejtěžší,

jež marně vypluly na cestu k ráji,

znám nemocnice a předměstí, lidi, které bůh netěší,

znám koráby z olova, které vždy ztroskotají.

Znám lodníka, který se nesměje

vraky, vězně a galeje,

jež tíhou svých břemen se rozpraskly v půli

a do očí vpluly mi, aby v nich utonuly.

22

Nejhlubší moře lidské oči jsou,

dnem svým až k srdci dosáhnou.

Co v očích ztroskotá k srdci se propadne,

do srdce zaroste a srdce ovládne,

aby v něm hluboko kotvilo

v jiné a strašlivé kráse,

jež se všech krás světa nejsilnější je,

protože nelaská,

ale nabije

všechny tvé smysly nesmělé

střelami ohně a ocele.

23

JARO

První květiny jarní v ulicích rozkvetou,

první květiny jarní v očích dívek jsou

a oči ty modré, černé a kovové

jsou z daleka hbití a větrní poslové,

aby jsi věděl, že za městem,

za tvýma rukama sevřenýma <

leží veliká zem

a taje.

Dnes jako včera by bylo, kdybys šel sám,

ulice, bláto, sněhových mraků rám,

ale náhle, ty železná drůzo mezi kameny

jsi čímsi v srdci i v hlavě vlaze zmámený,

pod kyticí pohledů jako bys rozkvétal oblázku holý,

čím krásnější dívka jde okolo,

tím více to bolí.

V podzemních hospodách zahráli: Jaro je tadyí

na horách daleko roztává sníh,

sto krásných těl řeklo ti, že jsi dnes mladý,

do rukou chtěl bys vzít každičké z nich,

s nejkrasším utéci na konec světa

do jizby nalité teplem jak pupen rašící,

zapomnět na všechnu bídu v černé ulici

a polibky, jež oblak měly by krajku a pěnu

si trhat ty oči a rty a ňadra a ženu.

24

Zaťím však stojíš a stojíš

s míznafou touhou kol rozřízlých úst,

krev do ran ti roste, že musí růst

a náhle stromem jsi s rameny roztaženými,

přísným a černým stromem, co stojí uprostřed zimy

a pod ledy, které tím jarem neroztávají

ucítíš polární smutek rodných svých kraji,

do kterých zarůstáš kořeny.

O plakát tančírny opřený

octneš se v předměstských činžácích,

v závěji vychladlých jizeb sta uvidíš srdcí

a na nich odvěký sníh.

Tu poznáš

že v tento led a v tyto skály

se slunce březnové ni v červnu nepropálí

a s rukou, s haluzí v nebe se deroucích

střeseš ten podzimní lístek, kterým jsi před chvíli zjih,

ztvrdneš, — zpřísníš, — zledovíš

pro jiné jaro jiného milování

jež čeká teprv své vybojování,

neb jeho květiny mírné a veselé

vyrostou na hrotech mečů,

na stvolech z ocele.

25

Jaro nebeské, vím,

lefos jsi jenom podobenstvím

jako jsi bylo a budeš vždy,

když v člověku pokvete svět.

Na rohu ulice,

na ostří štěstí a běd

poznal jsem nejhlubší znamení tvá,

ó jaro roku

1922.

26

BÁSEŇ MILOSTNÁ

Řekla's mi, že jenom v očích fvých je celý svěť,

že pro mě není nic, co leží mimo ně.

V ťvých očích kvetou bílé jabloně,

oblaka plují

pfáci zpívají a poletují.

Já ti věřím

a nevěřím.

S velikou bolestí oči tvé na kusy rozlamují,

aby mě poznovu obrostly řetězem duhovým.

Pověz mi, má milá,

— když celý svět oko tvé objímá, —

proč jsi dopustila,

že dělník dnes ráno s lešení spadl

a před mýma očima

se zabil?

27

BALADA O SNU

J. Seifertovi

V špinavé ulici na předměsťí bydlel mládenec jménem Jan. Měl dobré srdce, slabé pěsťi a modrou pracovní zástěru. Městem se brouzdal k večeru a ve světel barevném kolotoči mu narůstaly bolavé oči, jež všechno skutečně viděly a do srdce krutě křičely :

Tady jsou paláce, — tady podkroví, tady jsou sytí, — tady hladoví, jedni jsou otroci, — druzí diktátoři a všichni jsou choří. Svět je jak srdce kulatý a je-li do půle rozfatý, — umírá.

Po městě chodil smutný Jan se všech stran očima dobýván, toužil a trpěl a přece chtěl žít, svět na vážkách spravedlivých vyvážit, neboť člověk na svět přišel a proto tu je, aby se stával tím, co země potřebuje. Nechť je jí pokrmem — jestli hladem sténá, nechť je jí hladem, — je-li přesycena.

28

Po městě bloudil

v ulicích chodil,

hvězdy mu nepomáhaly.

Vrátil se domů. V světnici nízké

okno a tři lidé spah.

Na houni uleh' bludný Jan

a oči zející do dvou ran

tiše se zavíraly,

tiše se zajizvovaly.

Sotva se víčka zavřela

nad dvěma modrými ranami,

srdce, jak semeno zalité slzami

rozrostlo se mu po těle

v krajiny šťastné a veselé.

Neviděl paláců, neviděl podkroví,

zmizeli žebráci nuzní a hladoví,

po světě bez bídy, bez chamtivosti

chodili lidé chlapecky prostí,

stateční jako montéři, moudří jak inženýři

co stavějí mosty s básní a tonů

a hlavně z železobetonu,

aby spojili se zemí zem

a srdce se srdcem.

Jan rozpřáhl ruce;

velkou láskou jat

chtěl vše to jak svou milou ohmatat,

29

však běda, bědal

— oči — rány nezhojené náhle roztrhly se,

zřel jizbu jež je jiťrem bledá,

činžáků střechy lysé,

skutečnost dvěma hřebíky se v srdce probila mu

a poznal, že vše byl jen sen

z bídy, slaboty, klamů.

Sirény rozkaz zahoukly, Jan utáhl si pás, šel včera a šel předevčírem a dneska půjde zas. Dnes ulicí však nejde sám, sen krásný naň se věsí, bylo-li včera těžké vše, dnes je to ještě těžší.

V předměstské ulici bydlela též

dívka jménem Marie.

Na šicím stroji každého dne

deset košil ušije.

S Janem kdysi setkala se

když večer v město pad,

Jan ji objal teple v pase

a povídal, že má ji rád.

Pak častěj' spolu chodívali

a o lásku se dělívali.

Toho večera sešli se zas. Jan hlavu měl svěšenu, propadlý hlas.

30

„Dnes v noci, Marie, zdálo se mi,

že žíti lze lépe na naší zemi.

Však s ránem jsem poznal, že fo byl sen

a snem tím jsem k smrti nemocen,

neb přes den, jak líbezné strašidlo kráčí přede mnou,

železným nábřežím, ulici kamennou

a stane-li, průsvitný, uprostřed náměstí

skrze něj vidím tisíce neřestí,

neřestí, které tím strašněj' své boláky odkryly,

že poznal jsem krajiny ve kterých nebyly.

Ti, kterým slunce nesvítí,

sny slunečné musí zabíti, —

sic zemrou na ně sami.

Pověz mi, má milá,

jak bys sen zabila?"

„Dokud jsem tě, Jene, neznala,

též hrozné sny jsem mívala.

Můj sen

však muži milenci byl podoben.

Ze celý den jsem samotinká byla,

tož noc mě v jeho náruč položila,

ne za odměnu, ale z trestu spíš.

Chceš-li žít, ze snu vždy se probudíš.

A já se probouzela

do čtyř chudých, holých stěn,

abych si řekla krutě ošálená :

to nebyl muž, — to byl jen sen.

Však od těch dob, co jsme se poznali,

sny tyto se mi zdáti přestaly.

31

Tím, že jsi řek* mi : má milá 1

sny fy jsem v sobě navždy zabila."

Poslouchal mládenec jménem Jan, - pochopil muž to jménem Jan, obtěžkal ruce a řekl jen : „Zabiji sen."

Z fabrik a podkroví dělníci jdou, ťvrdosf životů jejich jim padla do rukou, ti všichni krásné sny měli a tíhu jich poznali, dnes jeřábem zvednou je a vytešou do skály, to lidé jsou z masa a kostí, tvoření světa dědicové věční, co krásné sny zabijí tím, že je uskuteční, nemají dobré srdce jen, ale též dobré pěsti, protože po světě jdou, ve světě vrou a na světě staví

své štěstí. Z fabrik a podkroví dělníci jdou mezi nimi Jan a Marie, svatí drží v rukou lilie, muži kladiva a meče ; když velké sny se zabíjejí mnoho krve teče.

Musí se zabít, musí se žít, ruce jsou zbraně, srdce stit\

32

SLOKY

Sníh padá na město, na měsfo zšeřelé v tvém oku roztává se v louže popele

a z věží hodiny jak panny zrazené padají v náměstí, v jezero kamenné.

Jdeš tudy prvně sám se srdcem churavým a proto se ti zdá, že trpíš světem vším

a zatím jsi to ty, jen ty a z části jen,

jenž hořem soukromým jsi kdesi poraněn.

Staň u zdí nádraží a poslyš vlaků hvizd jež vezu do světa lásku a nenávist

a do všech usedni a slavnou silou hnán se z místa bolesti rozjedeš do všech stran

po světě širokém, jenž nezná modřin tvých, zápase v závratích a ranách propastných.

Své srdce přemoz tu, neb nejsi srdce jen, fím čím chceš vítěziti, — sám nebuď poražen

a přemoz bolest svou a nepřežvykuj jí, bys stále v boji byl a nikdy po boji.

33

Pak sníh, jenž na město se snáší zšeřelé, jen bílým obkladem ti bude na čele

a z věží hodiny se s ptáky rozletí. Neb bolest přemoci je víc než trpěti.

34

POHŘEB

Anežka Skládalová

po dlouhé nemoci vydechla naposled

v pondělí 15. srpna ve věku 69 leť

a dnes je středa.

Šesť svící hoří a varhan hudba setmělá

vodí náš smutek křížovou cestou kolem kostela.

Za kostelem jsou pole a silnice a na nich stromy rostou,

od rakve k nim si cestu můžeme vykoupit

jedině modlitbou prostou :

buď vůle tvá.

Po dlouhé silnici

černý průvod kráčí,

zde nejvíce líto je živých, kteří pro mrtvé pláčí,

zde nebe se do očí přelomilo a mrtvou v nich přikrylo,

příliš malý jsi pohřební voze, zlacená mohylo,

příliš prázdná jsi rakvi,

neboť mrtvá z tebe vystupuje,

na stuhách pohřebních věnců znovu oživuje,

na bílých stuhách s živými jmény

vlá do všech světových stran :

Jiří, Karel, Jaroslav, Věra, Dagmar, Zora, Radovan,

vnoučata.

35

Okolo topolů za měsťem

jde cesta ke hřbitovu.

Obilí už je do sýpek svezeno

a my je dnes svážíme znovu.

Z tohoto světa nic se neztratilo

a nic se neztratí. Svezené zrno v chléb se obrátí.

Když pohřeb k hřbitovu přichází, nejstarší vnuk říká si :

Tři sta dní krvavých, babičko, srdce tvé protrpělo,

když po kapkách z tvého těla odcházelo,

dej, ať nezmírám jako ty na posteli v propadlé světnici,

chci zemřít jak voják s bodlem a ručnicí

do srdce raněný granátem.

Neboť jdu do boje,

babičko moje

pro slávu světa tohoto.

Neslaď řeč, kněze, blaženou duší, rájem a anděly,

nebe je kusem této země s obyčejnými lidmi,

nezpívejte, zpěváci, nad hrobem chorál do smutku zšeřelý,

zpívejte raděj jak zahradníci

při setí zpívají.

Pláčí-li, nepláči pro mrtvé. Není jich.

Trpím-li, trpím pro bolest živých.

Jen rakev pochováváme,

jen jméno pochováváme

po srdcích spravedlivých.

36

Hřbitove, hřbitove,

zahrado zelená,

do tebe sejou se

nejdražší semena,

aby rostla.

37

MUZ

Uprostřed noci

vichřice do jeho srdce vpadla,

dřív než moh napřáhnout ramena svadlá

srdce mu z kořenů vyvracet počala —

a srdce to dubové, srdce to vysoké

se sedmdesáti čtyřmi roky — sedmdesáti čtyřmi

haluzemi se na tělo zvrátilo a tělo padlo k zemi. Uprostřed noci

posetý hvězdami ran sám v noc se měně už na podlaze bezmocně ležel a přece ještě muž, nezavzdych, nezakřik, nezavolal, aby se vnoučata, co vedle v jizbě spala neprobudila a nepolekala.

Nepadne na ráz dub vichřicí,

nepadne na ráz srdce mrtvicí.

Ráno jej našli, na postel položili

a tak jsme se naposled sešli, dědečku můj milý.

Tenkrát tvé oči přesmutné, tvé oči odlétající

z daleka na mě volaly a chtěly cosi říci,

tenkrát jsem poznal nejvíce, že slova tohoto světa

jsou příhš těžká pro ptáka, jenž nad oblaka vzlétá

a přec jsem tiskl ruku tvou a toho jsem si přál,

by z ruky mé do ruky tvé se život přeléval ;

té krve, jíž mám dostatek, chtěl dát jsem ze svých žil,

38

aby ses na loži posadil a ke mně promluvil.

Ale tvé ruce pokorné jak křížek polámaný,

jež nikdy si sloužit nedaly sloužíce na vše strany

nevzaly krve mé a já v té hodině

pochopil, kdo život opouští že dát jej může jedině.

Má ruka brala tu, tvá dávala a z ní

íak jiskry elektrické sršely tvé síly poslední.

V pokoji nad městem, v otevřené truhli dnes leží stařeček v svátečních šatech sfuhlý, kytkami dětí a vnuků ověnčen. Přes mrtvolu se dívám oknem ven. Mrtvý byl Jiří, — já jsem Jiří též, mrtvý byl mužem, — budu mužem též? Až věčná vichřice na srdce nalehne mi, vyvrátí srdce mé, přibije mě jím k zemi, zda sílu zachovám kterou mi mrtvý dal, bych zemřel jako on, do noci nevolal, do noci nesmírné, záhadné a prosté v níž stařec umírá a děcko ve snu roste?

39

A

FOTOGRAFIE

U Topiče ve výkladní skříni,

mezi knihami a obrazy

visí fotografie.

Kniha je z papíru i když nejkrasší život sní v ní,

obraz je z plátna, když nejlépe život zobrazí,

ale každá tato fotografie

strašlivě skutečným životem žije:

Hlad v Rusku! Hlad v Rusku!

Gubernie hřbitovů stavěné z ledu a zimy,

hromady mrtvolek dětí s břichy nafouklými,

zvrácená ústa, ruce zaťaté v kleště,

ti, kteří hladem zemřeli, — ti, kteří zemrou ještě

a nejsmutnější všech, jež zovou lidojedy,

kteří však přece jsou jen křížek mezi ledy,

jen křížek zoufalý, žijicí mohyly

iež v rakvích žaludků své bratry pohřbili.

To nejsou fotografie za výkladním sklem,

to rukou tisíce, tisíce

přes celou Evropu se natáhlo až sem

do syté pražské ulice,

aby pod prsty bídy a žalu

dvojnásob vynikla krvavá tlama kapitálu.

40

Soudruzi, kteří kol skříně fé

do práce se ubíráte,

soudruzi, kteří v srdci svém

hladem svých bratrů umíráte,

vryjte ty obrazy bídy a zmaru

v porcelán talířů restaurací a barů,

na zátky šampaňských, do lístků jídelních

vlepte ty fotografie !

Aby ten každý, kdo hoduje dnes tu a pije,

na každém talíři, na každé sklenici

narazit musel na mrtvoly křičící:

Lidojede! Lidojede 1

41

DUM V NOCI

Uprosťřed noci stojí dům, šedesát oken propadlo snům, šedesát oken, jen jedno ne okénko v podkroví vsazené, za ním dva milenci sedí, ruce si tisknou, v oči si hledí, veliká světla rozžíhají.

Tenkráte za okny ostatními

co ze tmy a zimy jdou do tmy a zimy

lidé to uviděli.

Rozbitá těla nechali na posteli,

tichounce vstali

a na cestu se dali.

Zádušný uhlíř z podsklepí

a domovnice,

švadlenka, která hektickým ruměncem

prošívá bledá svá líce,

úředník smutný, jenž v zimě ztratil svou ženu,

opilec z prvního patra, šest dětí ze souterrainu,

dělníci z Ringhoferovky olejem pomazáni,

ženy s vyschlými prsy, bezdětná paní,

všechny ty partaje bídy a kamení,

všichni ti mrtví a ranění

v zástupu bledém tajíce dech

42

stoupají vzhůru po schodech a po černé chodbě vzdušně jdou jak tichý měsíc nad vodou.

Pět poschodí přešli

v podkroví staví,

přes dveře zamčené,

přes proudy dřevěné

v bílých vorech se plaví.

V podkrovní jizbě u cíle jsou,

v jizbě, co haluzí světelnou

do noci prudce vyráží.

Ze bylo jim u srdce těžko a zima

do těl milenců vstupují s rukama sepiatýma,

do bílých těl, do bílých kaplí

k velikonoční oběti.

Milenci padnou si v objetí.

On horoucně zašeptá : Jak jsme tu sami 1

Ona rozevře klín

a po jeho ramenech bloudíc rukama holýma

poznává, že nad svět větší je tělo jež objímá

a říká : Jsme sami,

sami, — sami —

a je nás tak mnoho !

43

SETKÁNÍ

Má čisťá milá,

třpytivá hvězdo nad jezerem,

noc je dnes těžká dokola kolem

jak mlýnský kámen na hrdle holém

a já jsem se propadl sem

až na dno ulice, kde v červených lucernách plane

podmořský maják pro lodě ztroskotané:

vinárna Finále.

První nevěstka přišla,

kávu mi přinesla,

druhá nevěstka přišla,

vlas mi pohladila

třetí nevěstka mě políbila

a na tebe, má milá, podobna byla.

Tvůj obraz hluboko pod vodou viděl jsem,

třpytivá hvězdo nad jezerem,

tvé oči, tvé ruce a řas tvých lem,

to's byla ty, jen prostoupená šerem,

ale, když ústa jsi otevřela

to nebyl pták, co slétl z nich,

byl to proud boláků hnisavých

co v těle už neměly místa.

44

člověče, ženo,

má milenko čisfá,

tvá podoba bolí a hrozně se ptá:

kdo ví, zda život svůj žijeme sami,

kdo ví, zda hvězda nad hlubinami

z bahenních kořenů nevykvétá?

Na tebe myslím

jež úsměv svůj žiješ,

na tu se dívám,

jež žije tvůj pláč.

Nevěstku líbám,

nechápe zač,

vždyť neví, že za tebe musí tu trpěti.

ó, zda jsem měl dosti horoucí objetí

pro tuto ženu, má milá,

jež pro tvoje štěstí, pro naše štěstí

své štěstí utopila ?

45

MIROGOJ

Na záhřebském hřbiťově, na Mirogoji s očí se sloupla mi jižní a sladká zem, na záhřebském hřbiťově tisíce křížů stojí ty jediné v očích svých udržel jsem, ty kříže dřevěné, tak stejné, tak stejné jak stejná je smrt vojáků zabitých v boji.

Zdřevěnělé ruce spoutané v zápěstí

mě dovedly urvat a daleko unésti,

s armádou podzemní světem jsem mašíroval.

Do hrobů politých vápnem nad nimiž jména zvadla

a zůstala jenom těla ve válce světové padlá

hluboko, hluboko jsem se propadal,

a každý mrtvý se přitiskl ke mně jako hlas úpěnlivý

a každý mrtvý se ptal :

Pověz mi, živý,

proč jsem umíral?

Kořeny v květech mohou slunce uchopit,

mrtvý v živém se doví, proč pad,

pro krále, vlasti, pro vše je možno se bít,

ne pro všechno lze však umírat.

O mrtví z Rus, Němec, Cech a Francie

v dlaně mé kladete dědictví hrobu a krve,

modlím se nad ním, ať v pěstích mých ožije,

ať na chléb a na víno vzkvétá

46

a otázku vaši těžkou a slavnou jak zvon

co možno nejvýše v hrudi své zavěšuji,

z rozkazu božího živý s živými žít budu ji

živou otázku vaši, — ó mrtví ze všech front světa

47

NEVĚRNÁ!

Černé oči měla, mladé srdce měla věrnost mu slíbila dřív, než odejela.

Na mořském pobřeží vlna s vlnou běží. ale věrná milá samoťinká leží.

Ve vzpomínkách dojdeš, nedojdeš však celá, není láska z očí, ale také z těla.

Po mořském pobřeží bledá žena chodí, osmahlý námořník přijel v bílé lodi.

Z železa ruce měl, z železa kotvy měl, zakotvil tenkráte když na ni pohleděl.

48

Dvě noci plakala, dvě noci klečela, třeti noc sýčka u oken slyšela.

Lefěl a zasykal jí zrovna nad srdcem a v fom srdci zemřel ten, kdo byl dříve v něm.

Zemřel i s věrností, kterou si od ní vzal. Čtvrtou noc námořník na jejich ňadrech spal.

Na dvou bílých vlnách, na věčném příboji, nechtěj však ani ty snít v míru a pokoji,

neb srdce to nepatří ni tobě, můj neznámý, srdce žen nebe je se všemi hvězdami

a patří-li někomu na věky, na věky, — tož patří noci.

49

ODJEZD

Krajinu okolo nádraží

každý vlak do dálky odváží

a proťo ťa krajina v očích svých chová

bludný žal cizince bez domova.

Z vysoké stanice v skalách nad přísťavem

odjedu také a proto smuťen jsem.

Možná, že na dně kufříčku

moře mám schováno v lastuře,

možná že v růžích dvou červených

lásku mám schovánu nahoře,

kdybych však v tento čas je uchopiti chtěl,

tož bych je nespatřil, tož bych je nenašel.

Bakarské nádraží,

vlak ještě nepřijel, — noc mě už odváží

v černých svých vagónech jimž hvězdy v pochod tlukou.

Nelíbej, milenko, toho, kdo tu už není!

Ve chvílích loučení jsme dávno rozloučeni

a ten, kdo s Bohem dává, — nedosahuje rukou.

50

MILENCI

Na jižních domcích, na domcích z kamene jsme viděli věnečky květin růsf, hlavu jsi složila tak blízko vedle mne, ústa máš blízko, tak blízko mých úst.

Měsíční paprsek dnes příliš velký je, by naším objetím moh' proplést svůj vlas, však celý svět bez mezí dnes dosti malý je, aby moh ležeti uprostřed nás.

Na srdci milenců řve fabrik siréna, do tiché noci polnice zní, když ruka má za tebou odchází, milená, sta věcí hranatých tiskne se k ní.

Sta věcí hranatých z krve a kamení, sta bludných balvanů v něž zaklet je květ. Věříš, že pěst má je ve věnce promění? Počkáš, — až s tebou obejmu svět?

51

BALADA o OČÍCH TOPIČOVÝCH

Utichly továrny, utichly ulice,

usnuly hvězdy okolo měsíce

a z města celého v pozdní ty hodiny

nezavřel očí svých jenom dům jediný,

očí svých ohnivých, co do tmy křičí,

že za nimi uprostřed strojů, pák, kotlů a železných tyčí

dělníků deset své svaly železem propletlo,

aby se ruce a oči jim změnily ve světlo.

„Antoníne, topiči elektrárenský, do kotle přilož 1

Antonín dnes, jak před lety dvaceti pěti,

železnou lopatou otvírá pec,

plameny rudé z tad syčí a letí,

ohnivá výheň a mládenec.

Antonín rukama, jež nad oheň ztuhly

přikládá plnou lopatu uhlí

a že jenom z člověka světlo se rodí

tak za uhlím vždycky kus očí svých hodí

a oči ty jasné a modré jak květiny

v praméncích drátů nad městem plují,

v kavárnách, v divadlech, nejraděj' nad stolem rodiny

v radostná světla se rozsvěcují.

„Soudruzi, dělníci elektrárenští, divnou ženu vám mám.

52

když se jí do očí podívám

pláče a říká, že člověk jsem prokletý,

že oči mám jiné, než jsem měl před lety.

Když prý šla se mnou k oltáři

jako dva pecny velké a krásné byly,

teď prý, jak v talířku prázdném mi na tváři

po nich jen drobinky dvě zbyly."

Smějí se soudruzi, Antonín s nimi

a uprostřed noci s hvězdami elektrickými

na svoje ženy si vzpomenou na chvíli,

které tak často si dětinsky myslily,

že muž na svět přišel, aby jim patřil.

A Antonín zas jak před lety dvaceti pěti

jen těžší lopatou otvírá pec.

Těžko je ženě vždy porozuměti,

má jinou pravdu a pravdivou přec.

Antonín očí květ v uhelné kusy

přikládá, neví snad o tom, spíš musí,

neboť muž vždycky očima širokýma

se rozjet chce nad zemí a mít ji mezi nima

a jako slunce a měsíc z obou stran

paprsky lásky a úrody vjíždět do jejich bran.

V tu chvíli Antonín, topič mozolnatý

poznal těch dvacet pět roků u pece, u lopaty

v nichž oči mu krájel plamenný nůž

a poznav, že stačí to muži, by zemřel jak muž

zakřičel nesmírně nad nocí, nad světem vším :

53

„Soudruzi, dělníci elektrárenští, slepý jsem, — nevidím!" *

Sběhli se soudruzi přestrašení celí, dvěma nocemi domů jej odváděli. Na prahu jedné noci žena s děckem sténá, na prahu druhé noci nebesa otevřená.

„Antoníne, muži můj jediný, proč tak se mi vracíš v tyto hodiny. Proč jsi se miloval s tou holkou proklatou, s milenkou železnou ohněm a lopatou ? Proč muž tu na světě vždycky dvě lásky má, proč jednu zabíjí a na druhou umírá?"

Neslyší slepec, — do tmy se propadá

a tma jej objímá a tma jej opřádá,

raněné srdce už z hrudi mu odchází

hledat si ve světě jinačí obvazy,

však nad černou slepotou veselá lampa visí,

to není veselá lampa, — to jsou oči čísi.

54

to oči jsou tvoje, jež celému světu se daly, aby tak nejjasněji viděly a nikdy neumíraly, to jsi ty, topiči, vyrostlý nad těla zmučené střepy, který se na sebe díváš, ač sám ležíš slepý.

Dělník je smrtelný, práce je živá, Antonín umírá, žárovka zpívá :

Zeno má, — ženo má, neplač!

55

MORE

Na břehu ostrova Krku, na břehu z kamení

moře jsem hledal celých šesť smutných dní

a moře jsem nenašel — viděl jsem ptáka jen,

co zvlněnou perutí odlétal celý den,

by z večera na měsíc sedl a z něho znavený

písničkou stříbrnou pad mezi pobřežní kameny,

písničkou mámivou, jež namlouvala mi,

že pták ten moře je s modrými vlnami,

že stačí po světě, jak po lučině jit,

že, abys uviděl, se stačí zrakem spít.

Na břehu okna hotelu tiše se otvírala,

za každým oknem bledá dívka stála

a každá dívka ta, jež v prostřed noci snila

své moře stvořila, aby je utopila

do chorých očí svých, jimž v sklenné báni hvězd

svět není chlebem už, že lahví s lékem jest.

Ty oči viděl jsem, ta moře viděl jsem

a přece zůstal jsem slepcem a cizincem.

Nestačí mlha pěn a ze snů příboje,

já chtěl jsem poznat víc, chtěl znát jsem to, co je,

to moře skutečné, jež se mnou i beze mne bije

v skalnaté útesy hor a břehy Dalmácie.

Na břehu ostrova Krku, na břehu z kamení moře jsem hledal celých šest smutných dní a moře jsem nenašel, neboť svěť cudný je

56

a rukám rozměklým fělo své ukryje

do kulis barevných, do rakve malované,

zatím co na místech světějších z mrtvých svých vstane.

Teprv dne sedmého, kdy nad městem zvon zněl,

já opilec z vlastních svých očí jsem se vypotácel,

ne už co lázeňský host — jak dělník v neděli

jsem městem se potloukal sdílný a veselý.

A proto večer v hospodě u mola

skutečné moře jsem uzřel kol do kola,

když přes stoly dubové hleděl jsem do tváří

vám námořníci, bárkaři a rybáři,

vám bratři uzlatých pěstí, co v trikotu roztrhaném

nosíte bouře a pohody a celou tu zem,

vám dělníci věční, sluncem propálení,

kteří tu stavíte moře a jste z něho vystavěni !

Zahřej chraplavý aristone, ptáku mi nad jiné milý,

zde tančí všechna moře s pěti světa díly

a nejšťastnější já, jenž do srdce tance všech byl přijat jsem,

mozoly obrůstám jako strom ovocem,

jsem námořník, barkář a rybář, jsem dělník z přístavu,

v tisíci lodicích proplouvám moře a ješté je proplavu,

ne jedněma, tisíci rukama moře se zmocňuji,

ne jedněma, tisíci rukama moře buduji.

Zahřej chroplavý aristone, ptáku mi nad jiné milý,

svět jsou jen ti, kteří jej živí, by z něho živi byli,

moře jsme my, dělníci zvlněných svalů, cizí i zdejší,

my, skutečnost jediná, skutečnost nejskutečnější!

OBSAH

Těžká hodina 7

Balada o nenarozeném dítěti 9

Slepí muzikanti 14

Cepobití 16

Tvář za sklem 18

Kázaní na' hoře 20

Oči '22

Jaro 24

Báseň milostná 27

Balada o snu 28

Sloky 33

Pohřeb 35

Muž 38

Fotografie 40

Dům v noci 42

Setkání 44

Mirogoj 46

Nevěrná 48

Odjezd 50

Milenci 51

Balada o očích topičových 52

Moře 56

EDICE ATOM

svazek

VIL

Jiří Wolker

TĚŽKÁ HODINA

VERŠE

1921 — 1922

Obálku do linolea vyřezal

Josef Čapek

Vytiskl F. Obzina ve Vyškově

v 1000 výtiscích, z nichž 50 číslovaných

na italském ručním papíře

pro

nakladatele Petra a Tvrdého v Praze

1922.

AUTOR VYDAL

R. 1921 KNIHU VERŠŮ

HOST DO DOMŮ

v ÚPRAVĚ J. ZRZAVÉHO Cena Kč 10-—

V TISKU

TŘI HRY

AKTOVKY

Wolker, Jiri Tezka hodina

1

PLEASE DO NOT REMOVE CARDS OR SLIPS FROM THIS POCKET

UNIVERSITY OF TORONTO LIBRARY

L

I