Bohyn svtice eny : torso

-"r

c

v.

B o H Y N É

SVĚTICE

ŽENY

STANISLAV K. N F U M A N N

l^> O H Y N É

SVĚTICE

ŽENY

TORSO

1^15

lil KNIHA ZLATOKVÉTU

NAKLADATEL

FR. ĎOROVÝ V PRAZE

S03Š

PŘEDMLUVA

Většina básní téío nevelké knížky, iotíž ty, které
nejsou do ní zařazeny z mých sbírek předchozích,
vznikla v době, kdy jistá stagnace v české lyrice dosa-
hovala svého vrcholu. Vysvětlil jsem kdysi pod čarou
v Lidových Novinách, které důvody vedly mne v té
době k tomu, abych se pokoušel o takové zlomky
epopeje sub specie Ženy, a které okolnosti — myslím,
šťastné okolnosti — zavinily, že z mého projektu usku-
tečnilo se jen toto maličko. Věc nezdá se mi tak dů-
ležitá, abych jiná tomto místě opakoval. Jako cyklus
jsou zkrátka tyto básně malé nejasné torso a také
jinak jsou velmi nesourodé. Mínil jsem je tedy při
novém pořádání své lyriky uveřejniti v této formě
i s těmi dvěmi, třemi básněmi staršími až v knize
jinýdi podobných fragmentů. Ale pan nakladatel, ho-
mo novus pro nás, který má vzácnou lásku k mladé
české literatuře a chce se jí otecky ujmouti, naléhal,
naléhal, právě o tuto knížečku mu šlo, a tak, nevzdá-
vaje se svého úmyslu zařaditi toto torso později do
větší sbírky, vydávám je prozatím v samostatné formě,
přechodní věc v přechodní době: spisovatel, který,
jako já dnes, hledí s novými nadějemi do nové bu-
doucnosti, jest konečně rád, má-li takovou starou.

nepevnou etapu včas i formálně za sebou. Tím ovšem
nepravím, že jsem zlomil hůl nad Jednotlivými
básněmi této sbírky.

Březen i9iS. $. K. N.

AMATERASU-O-MIKAMl

Oh, měla osmkrát pravdu plavá Amaterasu,
vznešenost zářící s nebes, zlatá bohyně slunce,
že konečně rozhněvala se na nenávistného
a zlého bratra Susanoo, který ve mracích vládne
a závistivě honí temná a smutná svá stáda
vždy před tvář její, když se usmívá nejkrásněji
a nejvroucněji líbá moře, zemi a břehy.

Proí bouře zlověstný bůh ten pronásleduje stále
ji, která miluje jas a pohodu a ticho,
kypící život všeho, jenž se v paprscích jejích
ke slávě země rodí, uzrává jejím dechem
a hyne ve své chvíli s polibkem jejím na rtech?

Proč nečeká se svou zlobou, s pochmurností svou věčnou
před jasným prahem světla, dokud nestopí ona
do moře poslední záblesk horoucí nádhery své?
A proč se nebeských hříchů dopouští ve svévoli:
rýžové pole ničí, hráze a příkopy kazí,
zvířata mučí a bahnem zanáší posvátná místa?

Oh, měla osmkrát pravdu Amaterasu-o-mikami,
že konečně rozhněvala se a opřela jeho zlobě,
nešetříc celou přísností, nevybírajíc slova.

12

Než, bédal Susanoo, nehorázné to mužství,
nic nepochopil z Jejfho spravedlivého hnčvu
a zesinal divým vztekem a zuřivé rozlítil se:
Zemé se třásla v základech, moře vzdouvalo vlny,
jak láteřil, bouřil, hromoval bezuzdným svým basem;
zdálo se, hadi že syčí, meče svišti a luky,
když na konec už Jen sípal se svého mračného trůnu;
a vše, co na zemi zaleklé vztyčovalo se k výši,
teď ohýbalo se, padalo, hroutilo, lámalo se,
ve víru octli se lidé, stromy, zvířata, trámce,
jak šíleně mával rukama a nohama tepal mraky.

Až lekla se toho vzteku plavá Amaferasu.
A vidouc, že mamo by bylo zápasit s neurvalostí,
hrdě se odvrátila, odešla uražena
a v jeskyni mizíc zavřela za sebou skalní bránu.

Té pohromyl Mladý život pohřbila ve věčné šero,
Izumo, Jamato, Kyušu pohřbila ve věčné šero
ta, bez níž pohody není na zemi, na nebesích,
Amaterasu, slunce, vznešenost uražená.

Kalichy květů svých svěsily byliny pestré a sladké,
tesklivé ticho nastalo v hájích bambusových.

13

zvěř zalezla, ptáci se skrčili, stromy svěsily listí;
odcházel život s ostrovů zbavených milosiné záře.

1 s nebes odešla radost. Vládlo tu šero s chladem,
v něž marně pán tiché noci, Tsukl-no-kami, měsíc
ze svého hvězdného stanu vysílal studený svit svůj.

Té pohromy! Toho smutku, smutku všeho, co žilol

1 osmkrát sto tisíc bohů leklo se, zasmušilo.

A osmkrát sto tisíc bohů sešlo se k poradě vážné,
neb vrátiti měli nebesům vznešenost zářící shůry,
vylákat, usmířiti plavou Amaterasu.

I vymyslili si šperky a pruhy krásných látek,
by jimi ověnčili věčně zelený stromek
všem bohům milé sakaki, který pak postavili
před zavřenou skalní bránu. Amatsumeori
ze železa spadlé hvězdy vytepal zrcadlo skvostné,
by se v něm shlížeti mohla zlatá bohyně slunce,
praboha Izanagi dcera z levého oka,
až s vyzdobenou svou krásou vrátí se v zenith slávy.

A, zatím co jeden za všechny vzýval vznešenost skrytou.

14

jež skulinou v skalní bréně paprsky vysílala,

milostná, veselá Uřume Jala se tančit a zpívat

s kyticí rolniček v ruce, s vlasy rozpuštěnými

a s ruměncem roztomilým na svých buclatých tvářích.

Prosebně vztyčovala své bílé okrouhlé paže.
prstíky růžovými prosila, lákala, zvala,
životem kolébajíc rozkoše slibovala,
na květu motýl byla, jeřáb, jenž k slunci se vznáší,
tančila nesmírný smutek oblohy, země, bohů,
tančila radostnou naději oblohy, země, bohů,
tančila prosbu a smíření, pohodu nebes i země,
tančila životem, pažemi, prsty veselost života v slunci.

Tančila, zpívala: „Pohleďte na onu skulinu, bozi,
v ní zjeví se k radosti naší vznešená nebešfanka,
aby se potěšila pohledem na naše skvosty."

V tom však jí ohnlvost tance kimono rozhalila,
že bozi zahlédli náhle Uzume půvaby tajné,
a píseň o skulině nabyla zvláštního smyslu.

Tu osmkrát stotlsíc bohů na ráz propuklo ve smích
a osmkrát stotlsíc bohů smíchem se otřásalo,
že mocně se chvěla obloha, že mocně se chvěla země

15

I neodolala nyní již plavá Amaferasu

a skulinou v skalní bráně zahleděla se na svět.
jenž přes její nepřítomnost dovede býti tak vesel.

Však s úžasenn spatřila slunce, vstříc jí zářící mocně,
veliké, smavé, žhoucí právě jak ona sama.
neb na pokyn bohů Uzume jí zrcadlo nastavila
a volala na ni, že našli novou bohyni plavou,
velikou, smavou. žhoucí právě jak ona sama.

Tu lekla se Amaterasu, z jeskyně ve hněvu vyšla.

Tož bohové docílili, čeho si tolik přáli.

A rychle, pozorně obstoupili zlatou bohyni slunce
a hodili za ni provazec pletený z rýžové slámy,
by nikdy se nesměla již vrátiti za skalní bránu.

Tak vrácena byla světu plavá Amaterasu,

vznešenost zářící s nebes, zlatá bohyně slunce,
praboha Izanagi dcera z levého oka.

A od té doby. tak dávné, všichni, kdož milují slunce,
milují zpěv a tanec, zrcadlo v rukou ženy,
zelenou ratolest, sakaki, a porozhalené roucho.

16

JUDITA

.Miluješ, pane, dívku israelskou?"

Oh, Jehovo, jak jeho ruce drsné

se chvějí na mých vzdorovitých ňadrech I

.MilujeS, pane, dívku ísraelskou?'

Je tygr zkrocen. Přede jako kote
a vllnč přivírá svá hnědá víčka
nad žlutým ohněm výsměšných svých oěf.
Žár v nečistém a zpupném jeho nitru
nemohly ulít proudy chvástavosti,
a já mu dala stud svůj za potravu
a já jej v plamen rozdmychala z jiskry,
jež věčně bdí a na dech ženy čeká
a stejně bdí u šelem bohaprázdných,
jež ohrožují národ vyvolený,
jak u slabochů, kteří u nás čelem
o zemi tlukou, pláčou v stopách ženy.

Svým výsměchem, v němž celé hadí hnízdo
vstříc vzpínalo se otrockému stádu,
svou ukrutností, očí vzteklým bleskem
a chvástavosti dobře vypočtenou
pro krvelačné modloslužebníky

18

on živou modlu vztýčil vedle mrtvých
a sám si myslí, že jest víc než človčk.
Jen zdáním vedl k vítězství své voje,
viak véčnou pravdou a mou rukou padne.

.MilujeS, pane, dívku israelskou?'

Však, Jehovo, proč jsou ti naši muži
tak příliš slabí, zbabělí a věrní,
že jako psi se plazí v stopách ženy,
že umírají hrůzou z Holofema?
Jak dlouho silného již hledala jsem,
bych Jeho jasem život naplnila,
by stálo za to všechno jemu dáti!
Teď bére si to všechno Holofemes:
znásilní práh múj, vyrazí mé dvéře,
mé tajemství ml vrátí zhanobené . . .

Zkrocený tygr líže teď mé ruce
a tělo vypjaté tře o mé boky
jen s jednou myšlenkou a s jednou žízní.
Mnou spll, co ještě neopila pýcha;
pán zástupů teď u mých nohou leží
a v milostném svém vrkání je slepý.
A přece já jsem, která všechno dá mu.

19

A kdo mi řekne, budu-li mít více,
až s lože zdvihnu hanbu bílých údů
a usmrcujíc, vSechno vezmu jemu?

.MiluJeS, pane, dívku israelskou?"

Oh, Jehovo, ty polibky mne pálil
'Proč toho těla oheň, dech a zápach,
huňatý příval, vlna zbrunatnělá
v mém nitru nerozlily příval hnusu,
by srdce zkřehlo mi a ztuhlo maso,
by všechny moje smysly otupily
a život unikal mi temnou nocí?
Oh, Jehovo, co děje se to se mnou?
Ty ruce chlípné na mých bocích, ňadrech,
ta ústa hlodající na mé kůži
mne nemrazí, a chvřjí-li se, bože,
to není hnusem . . . Oheň v sobě cítím
a jeho žár je sladký . . . Což pak iilím?
Pod tíhou toho těla neumírám,
já žiju, bože . . . Mizí Holofemes,
stan, lože, svět . . . Oh, vezdy takhle býtil
Je letní noc? Oh, svítí velké hvězdy.
Pod Akem nahé poznala jsem itěstf . . .
Co je to, bože? bolest? Rozkoi horká?

20

Oh, Jehovo, mám výkfik slasti v hrdle
a bojím se Jím saplaSiti sen svůj . . .

Jak iilk6 Je la ruka na mých ňadrech!
Kde byla Jsem? A co se dólo se mnou?
To nebyl sen Jen, skutečnost to byla.
Oh, Jehovo, J6 z věčnosti Jsem pHIla
a chtčla bych teď věděti jen Jedno:
zda veliká Jsem byla nebo malá
v té ničemu se nepodobající
a slastné chvíli mimo smrt a život.

Spí, zdolán ženou. A Já malátná jsem
a váhám vstáti, chopiti se meče.
Pod Jeho rukou chvílemi se chvěji:
Jak při vzpomínce na pláč dlouhý, prudký
mé tělo vzlyká Ještě v tiché noci.
Viak i ty vzlyky, bože. Jsou tak sladké!

A přece právě teď Je třeba činu,

na který čeká v úzkostech můj národ,
na který čekáš, Jehovo, můj bože.
Jenž jsi mně kázal hříchy tvého lidu
vykoupit panenstvím, jež tvého hněvu
nástroji strašnému jsem v pospas dala.

21

Proč vóhóm? Bože, mluv! Čf vsaťs mi sílu,
2e duSe moje nezůstala čistá,
2e v noci velké byla jsem tak malá
a místo hanbou, zoufalstvím a hnusem
2e vykupovala jsem lid svůj slastí
nesmírnou, pro vždy utkvělou v mé duSi?
Jsem vším tím zmatena a vóhóm . . . Vóhóm?
Což v nitru nejsem jista tím, že zemře?
Což cítím v sobě stín jen směšné touhy
bez jeho hlavy vrótiti se domů? . . .
Oh, nikoli. Co stót se mó, se stane,
a tuto jistotu móm, bože, z tebe.

Judita vyjde s hlavou Holofema.

Tu jistotu móm z tebe, bože silný,
a proto vím teď, že jsi zůstal se mnou
a rozkoší, již daťs mně místo hnusu,
že's odměnil jen poslušnou svou dceru.
Jsem opět své, a tygr spící vedle
již neuhlfdó dívky israelské.

Judita vyjde s hlavou Holofema.

Tak naho, jak mne z nóruče své pustil

22

pFemoien vínem, jehož číSÍ 2ena,

tu stojím před ním, který stud můj vzal mi

a zpupnou hlavu zaň mi d6ti musí,

tu před ním, který rozkoš dal mi poznat

a nikdy tomu vysmáti se nesmí.

Judita vyjde s hlavou Holoferna.

je dokonáno. 5 bělostných mých ňader,

krev hustá, temná stéká ke kolenům.

Krev postříkala moje bílé télo.

Řev tygra ráno neprobudí stráži.

V plášf zahalím své mladé, bílé tělo,

jež zhanobil, vSak s dopuštěním božím,

a Všemohoucí smyje hanbu jeho.

A s činem svým se vrátím k svému lidu

na lásku boží, úctu lidu hrdá.

Vše chtěl mi vzíti. Vzal či nevzal? Zdá se,

že bohatší jsem o tajemství sladké.

Vím, co je rozkoš, vzpomínka co žhavá!

Je dokonáno. Mladé, bílé tělo,
jež poprvé dnes pohled muže sžehal.

23

zaholfm opét . . . Venku spí vie jetté.
viak las je jíti, obloha již bledne.
Mražení lehké dráždi moji kůži.
Po činu, zdá se, odpočívá vůle . . .
Já, myslím, silná byla, ale úzkost
teď jakási mi radí, abych prchla.
Silného cosi vane z toho trupu,
víc nežli ukrutnost a výsměch pána,
vfc nežli chvástavost a zpupná pýcha.
Ty byly v živém, s mrtvým ještě zbývá
cos jiného ... 5 tím tělem klesala jsem
v nesmírné moře, jež dá zapomenout,
s nim poznala jsem rozkoš nevýslovnou
a slastnou chvíli mimo smrt a život . . .
To bylo s ním přec. Mamo zapírati.
Teď z mrtvého to nad vše jasně cítím.
Byl vojevůdce Holofemes chvástal
a vlastni krutostí svou zaslepený;
ten pouhou ženou poražen být mohl.
Však Holofemes muž byl mocný plamen,
jenž rozsvítil v mém nitra celý požár
a okusiti dal mi, čeho nikdy
jsem nenašla u synů israelských.

Vím, co je rozkoš, vzpomínka co žhavá!

24

Je dokonáno. Zdhaiuji tělo . . .

VSak proč tu náhle chladno tak a práxdno? .

Vie prchlo: život muže, blaho chvde,

statečnost ženy, víra ve vftčísíví.

Smrt je tu se mnou . . . ohavný je pohled

na bezhlavý ten trup a kaluž krve.

Mně nezbývá, než abych také prchla.

Jdu, obloha již bledne, národ čeká:
vrací se, bože, s hlavou Holofema
ke svému lidu posluiná tvá dcera.
Jdu, Jehovo; ty slavně zvítězil jsi . . .
však já, můj bože, já . . . Jak blesk to přišlo,
mým šlehlo vědomím a nad vše jisté:
zda nerozbalila jsem svého roucha
pro rozkoš velikou dnes ponejprve . . .
a naposled? ... Je mrtev Holofernes
a doma jsou jen syni israelštf . . .
Já byla, bože, krutne poražena.

Jdu temnotou a osud můj mne děsí.

Ta mamá touha po tom, čeho sladkost
jsem nepoznala a jen tušila ji,
ta šla mou duší kdys jak vánek teplý

25

I

a napojený vůní thymfanu;

jó nevěděla, po čem tolik toužím.

VSak touha, které teď mne schvétl doma

po blahu, jež je mimo smrt a život,

po mocně poznaném a okušeném

- oh, jé to vím, a není spésy pro mne —

ta poletí jak orkón pouStí nitra

a zasype vSe horoucím svým piskem.

Jé zemru spróhnutím . . . Oh, proí mne raděj

dnes nerozsépal tygr supající? . . .

26

S A L o M E

Tančit

Až žhoud vlny tvého zardilého vlasu

hodovní síní rozlejí svou vůni,

af radost jejich dréždivého jasu,

jak hříSné světlo hvězd a novolunní,

u krále, knížat ba i u otroků

chuf vzbudí váSnivou po ěíSích plamenného moku,

po číSích vína, po číších rtů,

po mladých ženách v rozkvětu.

Tanči!

Ař poskoky ňader pyšných, že zvítězí vždycky,

zhypnotisují pohledy, v nichž těkavou nejistotu

rozlila proroků slova, tak málo znějící lidsky,

hrobová, smutná až k smrti,

tak smutná, že ve hrudi drtí

kořání síly a pýchy

a květ jeho - radost

Tanči!

Dej vyrůst nad koberců barvami zašlými

bílému zázraku těla,

jak bizarní květině s tvary vzácnými.

jež stále je nová a skvělá

s tisícem vděků, s tisícem tvarů

28

s tisícem milostných véínivých darů
v2dy jiná.

Tančil
Svůj osud čeká v tmách sklepení stařecká hlava.

Tančil
V ty zraky nesmí juž vniknout slunce ohnivá sláva.

Tanči!

Ai krev se rozpčnf v mužích a vůně poteče síní,

v tmách sklepení umlknou ústa, jež ze hříchu viní,

na zlaté míse ti pl^inesou hlavu starce,

A to bude odmčna tvá:

Tvé tčlo nahé, ňadra mladistvá,

svatozář vlasu, oka propastnou hloub

té asketické hlavy zraky vyčítavé,

než obrátí se v sloup,

naposled zachytí v sebe a nevrátí nikdy více,

nesouce tvoji mladost, tvou krásu, tvé štěstí

a rozkoS, která tak mohla jen v tobě kvésti,

nesouce obraz ženy,

bílý a rozechvěný,

na věčnost.

Tančil

29

L U 5 U Š A

Nad šírým krajem červnovým spícfm v divoké vůni
úplněk tane na vlnách tetelícího se světla,
v nesmírném tichu houkají sovy a ze skrytých tůní,
jak by si broukala země Sfastnó, že právě zkvetla.
zpívají kuňky chorál dumavě pfidušený.
Jen zvěře i^ev a Štěkot se chvílemi střetne s klidem,
v němž vod a hvozdů bohové snují osudy lidem,
a celý kraj se jim vzdává jak v žertvě zapálený.

V chladných vSak lesích velebně tekoucích k srdci země,
jež mezi jihem a severem jak zubatý pohár se hloubí,
jen zřídka se zastříbří paprsek. Tu stero haraSÍ jemně
tajemných zvuků, tu voní mechy, boří a doubí,
a krůpěje věčné rosy v houStinách zvolna se řinou.

Stezka jde tudy na sever. A jako přízrak bílý

dnes vrací se po ní k domovu stmělou doubravinou
Kroková moudrá dcera. Hlavu poněkud chýlí
ke svému bělouši skloněna v dlouhém zamySlení,
sama jak ze sna vidina pohřížena je v snění.
Dvě věrných a statných družek ve zbroji za ní kráčí,
svou mlčky sleduje pani. Svit měsíce, prodere-li se
pravěkou spletí korun, krátkými blesky značí
zlaté a spěžové spony a okamžik čarovně chví se
na teplém úbělu ruky. jež uzdu lehounce svírá.

32

Tok Uic, prízračné tentokrál vracf se Lubuia domů,
ai Jindy vesele hovofí a směle před sebe zírá
a často po dobrodružstvích pátrá ve stínu stromů,
když po této cestě známé od Stadlc ke svému rodu
se vracf z náručí mužova Sfastna svou láskou silnou,
jež činí Ji doma tak chladnou k slibům zemanských svodů,
a Sfastna svým tajemstvím sladkým, Jež mySlenku činí vilnou
i v přísné věJtkyni lidu, proslulé za sídly kmene . . .

Dnes však i bělouš kráčí tich cestou, již nezapomene.

Veliké odhodlání uzrává v červnové noci.

Mu láska Jest vzpruhou, cílem dni slávy po dnech šera.
Spanilá nad všechny ženy a moudrostí podobna otci
sen srdce hrdého vtěliti chce bílá Kroková dcera.

Sen srdce hrdého snovati počala s vášní mladou
Již tehda, když z pohřební tryzny otcovy vracela se,
by k soudcovské moci se nechala povolat lidu radou
Jím černý zrak jí žhnul a v úbčlové kráse
planulo čelo svítící, když s hradiska v dálce zřela
za sídly kmene, za hvozdy hor temena potemnělá
a v srdci země viděla zkvétati rod svůj pilný.

Sen srdce hrdého potom vzplál ještě horoucně

33

Když s poselstvím stadický přiSel jinoch mladý a silný,
jenž dav si hádati od ní, shledán byl předurčen k dčjf
zvláštnímu, vznešenému, a s dobrou pořízenou
se vraceje nesl si také srdce jaté tou ženou
a lásky slib, jejž slyšel soumrak v posvátném háji.

Sen srdce hrdého kojila věhlasem ducha svého,
a jako sen ten i láska čarovně kvetla v taji . . .

Teď vhod však přišla jí urážka zemana nadutého,
jenž s láskou byv odmítnut mstil se Lubuši spravedlivé . .

Doubrava šumí tajemně, temnotou světlušky kanou,
tlumené kročeje úměrně v ticho boří se chtivé,
a drsné vůně neslyšně s dlouhými pocely vanou
hlubokým chladem. Jak přízrak bílý a nesoucí štěstí
vrací se na bělouši k rodnému dvorci žena
a ví již, co jest jí činiti, by malou, nevinnou lestf
knížete dala rodu a po bok mu postavena
sen lásky a slávy v život zářící proměnila . . .

Zas půjde bělouš k Stadicím, lidem v poselstva čele
vyslaný směrem, jímž pokyne věštkyně ruka bílá . . .

Pobízí Lubuša koně. Myšlenky letí směle.

34

a dumy prchají před krví, jež se bujaře nití.

Jíž nestačí družky koní. Opil6 odhodláním

sama se rozjíždí néhle vstříc prvním záchvěvům ranním,

jakoby zlákána mýtinou, jež v dálce tajemně svítí

modrými trhlinami tam dole probleskujíc.

Zas půjde bčlouš k Stadicím. Zas na poli známém stane . .

A srdcem i hlavou zvětřilou své dílo předem snujíc
v miláčku knížete obejmout již touhou vášnivou plane
a žrece modlitbou horoucí své bohy vzývá věčné.

V mýtině zářné již stanula bílá, vznešená, krásná,
zdviženou hlavu vztyčuje ve světla proudy mléčné;
toužící žena silná a moudrá věštkyně jasná
sen slávy před sebou vtělený vznášeti se vidí:
v budoucno brána jest dokořán a jasný osudy lidí.
Na oslněném bělouši s rukama vztýčenýma,
úplněk v slunce změněný majíc ve zraku žhavém,
zatím co doubrava kolem lehkými parami dýmá,
a zlaté pouto třpytí se ve vlasu jejím plavém,
svou vidinu skvoucí celuje celou bytostí sněžnou
ta, která kmene svého stane se velikou kněžnou.

Zří cimbuří nového hradu nad tokem stříbrné řeky.

35

po jejíchž březích město dolinami se táhne,

zfí knížecí rod svůj v něm kvést a mocně panovat věky

kmeni, jenž v národ se promění a rukou odvážnou sáhne

po slávě, jež hvězd se dotýká a znova vždy vztyčuje paže

velebnou svatozář dávajíc věkovitému městu

za drahou čelenku skvoucí a k světlu posvátnou cestu

mu káže — — -

Tak našly Lubušu družky a stanuly udiveny

čarovným zjevem věštkyně ... A když jí ruce sklesly,
a s dobrotivým úsměvem zraky její se snesly
zpět k mýtině vonné a svítící, přiskočily ty ženy,
by bělostné řízy lem jí oddaně poUbily . . .

Pak pod korunami dubů cestu zas nastoupily.

36

MECHTILDA Z MAGDEBURKU

I.

Řekněfe mu, sestry, až ho potkáte,
že mé postel byla pro něj připravena,
a po jeho zdraví až se poptáte,
řekněte mu, že jsem láskou chorá žena.

Čekala jsem dlouho. Nešel. Nepřišel.
U vás jsem se zřekla světských marnivostí.
Že však srdci vezmeš lásky slast i žel,
myslí si jen blázen ve své bláhovosti.

Srdce nepřestává volat po bohu.

Strast a lásku nesu v sladkou rosu ranní.

Miluji. Miluji. Jinak nemohu.

Láskou jsem se dala zajmout do skonání.

Řekněte mu, sestry, až ho potkáte,
že jest postel moje dosud připravena
v měkké zkvetlé louce slasti přesvaté,
kde květ zasnoubení utrhne si žena.

II.

Sladké čekání dlí. Pane, mezi námi,
čekám o hladu a čekám s velkou žizní.

38

čekém s v6h6n(m, až lásky zahradami
půjdei. Miláčku, a ulevIS mé trýzni.

Nejvyšší strom zahrad skloníS pro mne k zemi,
dél mi rudé plody, jež se v zeleň hrouží;
jasné slunce božství sladce zasvitne mi,
jehož nezná panna, která teprv toužil

Láskou celá divá přináším ti. Pane,
klenot hory vyšší, hlubší nežli moře,
hvězdy Iřpytivéjši záře z ného kane,
a je také tčžší nežli země hoře.

A ten klenot, tof, hle, touha srdce mého,
světu jsem ji vzala, s lidského ji snímám,
břemene však nelze nést mi obrovského,
proto rci mi. Pane, kam ji složiti mám.

Na tvé božské srdce, v lidskou náruč tvoji?
Kam se také jinam položiti může?
Co zranilo srdce, to je také zhojí,
jako na rány když vložíš lístky z růže.

Dlouhou cudností mé hrdlo ochraptělo,
ale líbeznost tvá hlas mi vrací sladký.

39

Puknout, lázní tvou být srdce mé by chtělo,

když ti k sobě vedu růžovými vrátky.

«

Eja, Pane, nyní jsem tě položila
na ustlanou postel svého lásky bolul
O lásce teď řeč nám zbytečná by byla,
kdyžtě v objetí si ležíme již spolu!

Eja, Milý, eja, mám té ve svém klínu,
neíetři mne, vezmi vše, co srdce ráčí.
V této lásce dokud láskou nezahynu,
nic mne neukojí, nic mi nepostačí.

111.

Nejsem k ničemu již, ani k službě boží,
takou bytost, sestry^ navštěvuje žal.
Žalem zmírala jsem v opuštěném loži,
když se včera spánek víček vzdaloval.

Ale milost boží odměňuje stále
dobrou vůli, byf i vůli chudáka.
Nejbídnější můrku noční nenadále
k světlu nebeskému prudce přiláká.

40

Smysly pozemské mne, slyšte, opustily,
boží zázrak v krásný zavedl mne chrám,
prázdný v$ak, až slzy z očí mých se lily,
£e jsem přišla pozdě a že vinu mám.

Ale náhle vidím, kterak jinoch vchází,
bílé květy stele dole pod věží;
druhý fijalky pak v prosti^ed chrámu hází,
jako když se shůry modře zasněží.

Třetí na oltář nes' růže svaté Panně;
čtvrtý rozhazoval v kůru Ulije.
Když já ubohá jsem pohleděla na ně,
cítila jsem, že mé srdce ožije.

Načež v drsném rouchu chudý člověk vkročil,
bílého beránka nesl na oltář.
Jana Křtitele v něm duch můj ihned zočil;
lamp dvě držel v prstech, skvoucí šla z nich zář,

A pak jinoch přišel, s orlem, v něžném šatu,
a pak svatý Petr, jednoduchý muž.
Za nimi pak zástup hrnul se ve chvatu
ze všech končin nebes, místa neměl už.

41

5ídná jako kremel mezi drahokamy
za iy zástupy jsem ustupovala
pod kúr, mezi davem lidí s čelenkami
v údivu a bázni jsem se schovala.

A když odvážila jsem se obezřele
na kůr pohlédnouti, co jsem spatřila?
Svatou Pannu, která mnoha světic v čele
mezi andčly tu slavné trůnila.

Ale tu mi bylo náhle pohleděti
na sebe, a - vidím celá zardělá
krásný plášf a na něm zlatý verš se skvěti:
.Ráda bych, 6 Pane, láskou umřela!"

Cítila jsem tvář svou jako andělovu,
věnec ze zlata mi zářil na hlavě.
Cítila jsem, kterak v blaženosti plovu:
Všichni kolem zřeli na mne laskavě.

Tu mi svatá Panna pokynula shůry:
„Řekni, po čem toužfS, duše nevinná! *
Andělské se libě rozepěly kůry,
šla jsem vzhůru prosit matku o syna.

42

Zéfný paprsk vyJcI ze rlů svaté Panny,
beránka se dotkl lásky posel ten.
K oltáři jsem sešla bez bázné a hany,
beránku jsem nesla srdce svého sen I

A tu svatý Jan sám beránka mi podal,
jenž svá sladká ústa na má položil:
na téch ústech žár můj žádostivě hlodal
a on srdce moje odevzdané pil

Jděte, sestry, nyní, sama mohu býti,
lásky ukojené v duši světlo mám.
Srdce on mi vypil, vzal mi smysl žití —
jděte, sestry moje. jděte, umírám . . .

43

VDOVA Z EFESU

Letní nocí temná mračna
k tajemnému snčmu jdou,
zřídka luna zatřpytí se
rozervanou oblohou.

Vítr hvízdá, téžká krůpěj
slétne časem v tesknou noc;
sova houká jako človék
volající o pomoc.

2^ městem na pustém kopci
k nebesům ční smutná věc,
na čakanu klátí se tu
pověšený zločinec.

Po svahu se vlní hřbitov
praskajícím stromovím,
černé thuje houpají se.
hrobka někdy zdivem svým

mezi nimi zabělá se
jako plátno na rubáš . . .
Pod čakanem v zadumání
mladý žoldnéř slojí stráž.

46

Noc tak dlouhá připadá mu,
plna chmurných láchvévú.
Hledč v dálku touží tiSe
po číši a po zpivu.

A tu s větru utišením
zdá se mu, že slyší sten.
Naříká kdos na hřbitove?
ČI byl sluch číms podveden?

Ale sten se opakuje.
Ženské slyší kvílení.
Ke hřbitovu mladý žoldnéř
sestoupiti nelení.

Blikající světélko mu
na hřbitove značí cíl.
Zvědavě se blíží k hrobce,
z které nářek zní a kvil.

Mladá vdova jako anděl
na rakvi tu spočívá,
plavým vlasem stírá slzy,
tělo, jež se zachvívá.

47

liskne k rakvi, i v tom bolu
nevýslovně spanilá.
Mladý žoldnéř sotva dýše,
jak ho krásou zmámila.

Odvahy si vposled dodá,
usedne k ní na rakev.
,PanI. nezoufejte", šepce,
, život pláč dnes, zítra zpěv'.

Vdova nedbá však, co šepce
jinoch touhou zmámený.
V nářku obejímá rakev
bělostnými rameny.

Merno všechno domlouvání.
.S bohem, paní bláhová!"
Žoldnéř navrací se smutně
cestičkami hřbitova. -

Pod čakanem v zadumání
ženy kvil a větru svit
slyší ve tmě, chvílemi však
zachvěje se jako list.

48

Pomalu tu o samotč
lepSf řeč mu napadá,
k smčlejšímu počínání
touha srdce nabádá.

Noc se zdá být nekonečná,
ze zdola dál nářek zní.
Mladý žoldnéř sestupuje
znova ke zdi hřbitovní.

Blikající kahanec teď
jako hvězda vede ho.
Znova na rakev si sedne
vedle těla mladého.

«Panf moje, jste tak mladá,
krásná jste a plna vnad.
Kdo pak bude v mladém věku
život takhle odmítat!

.Paní moje, posaďte se,
vypovězte ml svůj žal.
Paní moje, nezoufejte,
já bych za vás duší dal.'

49

Ruku vztáhne, lehce hladí
ramena i prstíky,
slova útěchy a prosby
šepce její ve vzlyky.

Polehounku pomáhá jí,
aby mohla usednout.
.Paní moje, vaše slzy
na svém srdci cítím žhnout.

Ztišila se, zodpovídá
septem jeho otázky.
Že chce umřít, nechce žíti
bez muže a bez lásky.

Že již po tri dni a noci
bdí tu v slzách, o hladu.
.Paní moje, nezoufejte,
život dá vám náhradu.'

Zaúpěla, velké slzy

hrnou se jí zpod víček.
.Vždyf my jsme se milovali
tak jako dvé hrdliček."

50

Znova klesá k dřevu rakve
jako smyslů zbavena,
vine kol nt křečovité
bčlostnó svá ramena.

Mamo všechno domlouvání,
U cíle se skoro zřel
mladý žoldnéř, ale teď mu
zbývá jen, by odešel.

V temnou noc, kde vítr hvízdá,
volá ho i povinnost.
,S bohem, paní, pamatujte,
meze že má také cnosl!"

Pod čakanem v zadumání
kráčí sem a kráčí tam.
Temná noc však nesháší mu
v mladém srdci mocný plam.

Před očima stále vidí
vdovu za hřbitovní zdí;
míří dolů, váhá, stane,
vposled rozhodnuv se dí:

51

.Poprvé mne neslyšela
pro bol, jejž nic neztiší.
Podruhé mi naslouchala.
Pofřetí mne vyslyší."

Kol čakanu, na čakanu
zdá se v pořádku vše být.
Poti^etí jde mladý žoldnéř
smutnou vdovu potěšit.

Sedí na rakvi jak spící,

tvář má v dlaních pod vlasem;
slzy vyschly, nářek usnul,
mysl zdá se jata snem.

«Paní krásná, musel jsem vás
ješté jednou spatřiti!
Paní drahá, dovolte mi,
bych směl vlas váš hladiti.'

Usedne k ní, ruku svou ji
kolem pasu ovine.
Ejhle, vdova nebrání sel
Jako dítě nevinné

52

na prsa mu hlavu složí,
když jí k sobě přitiskne.
Mladý žoldnéř nad svým Stčstfm
věru div, že nevýskne.

Odsunuje dlaně s líček
a vlas, jenž je zaclání,
k zardělčmu obličeji
5 polibkem se naklání.

Dlouho trvé políbení.
„Pani krásná, pani má,
rychle, rychle, obejmi mne
ručinkama bílýma!'

O večeři se s ní dělí,
vodu dá ze studánky.
Na líčkách se objevuje
úsměv jako červánky.

.Paní krásná, paní moje,
obejmi mne vesele,
nežli kohout vyžene nás
z tvrdé naší postele! "

53

Kahan prská, uhasíná.
,Panf moje, objímej!"
Rakev chví se; vítr hviídá.
Mrtvý, lež a nevstávej!

, Ještě jednou, paní moje,
paní krásná jako květ!"
Že se vezmou, slibují si,
když se s nimi točí svět.

A když vyjdou z temné hrobky,
v dáli šeří den se již.
K čakanu se dívá žoldnéř.
.Paní, běda, nevidíš?!"

Vzhůru běží beze smyslů,
hrůzou trne celičký.
5 čakanu jen uříznutý
provaz visí bez kličky.

Mamě rozhlíží se kolem,
klička pryč a mrtvý s ni!
Číhající odnesli jej
zločincovi příbuzní.

54

.Paní drahé, tof můj ortel.
Viset budu ještě dnes."
Zachvěla se, zaplakala.
Z očí čtvera mluví děs.

.Paní, dobrá rada drahé,"
df, když dlouho mlčela.
Néhle chytne ji a mumlá:
.Dej mi svého manžela!"

Zbledla, pak ho políbila.
Do hrobky jdou pospolu.
Otvírají těžkou rakev,
vynáSejí mrtvolu.

V nové kličce nové tělo
táhnou, táhnou na čakan.
Roztrásó je při té práci
ranní chlad a větru van.

Ale, když již hotovi jsou,
muž se bije na čelo:
.Paní drahé, zločincovi
jedno ucho chybělo!"

55

Ješté jednou zachvěla se,
kynula pak s úsměvem:
« Celého jsem ti ho dala,
tak si i to ucho vem'.'

Znova tělo k zemi klesó,
složili je, žoldnéř fal.
Za chvili se mrtvý opět
na čakanu rozhoupal -

Kohout zpívá, vftr hvízdá,
v mracích slunce vychází.
Chladné je to letní ráno,
až člověka zamrazí.

Pod čakanem v zadumání
mladý žoldnéř stojí stráž.
Na město se dívá s kopce:
.Moje milé, jak se máí?'

56

JANE SEYMOUROVA

Jak je ti, ženo, které králův svod
uložil Tudorcům zachrénit rod?
Není ti těžký diadém,
bledého čela skvoucí lem,
a nechvéjí se ti nožky?
Tajného potu krůpějí
s ňader, kde úzkost s naději,
zda nevlhnou ti krajkové vložky?
Ty s očima zédumčivýma,
není v nich časem divná tma?
Půl roku teprve práchnivf španělská Kateřina
kdys zavržená, že neměla syna.
A včera teprve Anna Boleynová,
ta graciésní královna nová,
na Špalku mladou hlavu ztratila,
nevinna, vinna ledačím,
však hlavně tím,
že špatně rodila!
Nic oné modlitby platný nebyly,
nic této vnady, jež zářily;
kdo tobě, Jane, pomoci chce,
neporodíš-li Tudorce?

Jak je ti, ženo, v bolestech,
kdy tělo se svíjí a tají se dech?

58

MóS-li jen okamžik oddechu,

jak štvané rvířc na mechu

úxkost srdce II trýřní?

Či netušíš, co se děje

za dveřmi, kde se chvéjc

krél, který po sjmu žízní?

Řekli mu, že jde o život,

že matka zemře, anebo plod.

Dí Jindřich Osmý: Obětujte matku!

A ležíc v mdlobách, v bolestech,

kdy tělo se svíjí a tají se dech,

a život synu po té dávajíc v krátku,

zda slyšíš ještě, kterak zvony

svůj jásot mísí ve tvé stony

a radost královu nesou k nebesům

s modlitbou diků, že Tudorcú dům

je zachráněn?

A tvůj sten,

rci, stichl teď pod štěstí cvalem,

anebo žalem?

Jak je ti, ženo, která syna máš
a umíráš?

Jde jásot po anglické zemi,
a král je blažen nadějemi.

59

Ty dala jsi mu, co přál si míti,

teď můžeš jíti.

Ze shonu, plesu těch veselých dní,

jež pro tebe jsou poslední,

tvou smrtí nikdo se vyrušit nedá.

Cítíš to, královno bledá?

A přece - to však již nemůžeš viděti —
král vzpomene tebe jednoul
Tvým kostem vedle svých přikáže ležeti,
když na sobě smrti ruku ucítí lednou.
Neb ze žen šesti tys jediná byla,
která's mu Tudorce porodila.

60

SASKIA VAN UYLEN5URGH

Těžké domy s frontami přeozdobenými,
se sterými okny pijícími mizivé dny
podél kanálů nahlížejí tvářemi důležitými
do vody, jež ztratila smysl pro idylické sny.
Po ulicích pyšní kupčíci účelné chodí,
za skly oken manželky vážně se dívají na ně
s hlavou sedící důstojně v okruží naškrobeném;
svrhli právě španělské jho a svobodných lodí
pány ř^ádnými jsou, mrav přesný jich hlásají skráně,
pevné cifry jim hlavou jdou v šiku ukázněném,
sytost, pořádek, blahobyt jsou jejich starostí,
zasmušilá je svoboda jejich a puritánské jich radosti.
Venku přístav hemží se, duní, odfukuje a píská,
útočiště drahých věcí, jež Východ svěřil vodám,
ve městě však jen kupčík přísný počítá, kolik získá,
tich je Amsterodam.

Ale osud je k tomuto městu více než milostiv:
určí, by se tu krásy pohanské rozkošný stal div.

Divoch z mlýna, syn slunce, větru a lijáků,
křídly jako len větrník mávajícím! vzduchem,
jeden z velikých milenců a velikých pijáků
okouzlený temnosvitu věcně krásným vzruchem;
bůhví, jak se to stalo, na býčím hřbetě svém Jupiter

62

tak si Evropu uchvátil, jak jednu ze sedmi dcer
patrícijských a ctných ten člověk nezkrocený,
jenž se zrodil, aby světlo zboži^oval a oslavil,
aby světlo z temna ki'esal a na triumf ženy
věčným, skvělým vodopádem marnotratně lil.

Celá země mohla se koupati v studené mlze,

v den ten byl by ji viděl žhnoucí jak na slunci rubín;
hoře světa mohlo se vylít v jedné veliké slze,
byl by slyšel ptactvo jásat v hloubi kvetoucích dubin;
mladým bohem tak nikdy se lidský necítil šťastlivec
jako on, když sobě vedl domů na Ďloemengracht,
pyšný, zvětřilý kapitán na moře nejhezčí z yacht,
ženu, milenku, model, svou velitelku, svou věc,
v jedné bytosti vedl si všechno od Venuše k Marií,
domů vedl si Saskii.

Této ženě dal osud velikých osm let,
jež by největší královna mohla jí závidět,
věčný život v nich určil mladistvé její kráse:
svatá úloha ženy zde zářivě naplnila se.

Dnes, hle, brokáty, šperky, perly a pštrosí péra
přerod hlásají dívky ctné v bohyni milostnou;
zítra do zlata jasu z amsterodamského šera

63

jejf nahotu genius vynéil s láskou svou.

Dnes, hle. Východu divy, papouSky, lastury skvouct

celé jmění k nohám jí klade marnotratný cit;

zítra umělcův zápal hymnou ji opěvá vroucí,

nesmrtelnost jí dává, dvojnásobně špit.

Jako milenku, matku, ženu, jako bohyni, královnu

stále znovu ji vášnivě vyznává před světem,

nic z ní neskrývá pyšný, hýřící v pohanském snu,

v Susaně a Danai se honose jejím rozkvětem.

Rozpustilým bohem genia mladého činí
ona, kterou povýšil sladkou na bohyni.

Marta s Venuší, Labuf s Ledou, &accha s Ariadně
oslavující gesto lásky jiný nechf maluje;
hrdým bohem se cítě i ženě když v náruč padne,
v loži s nebesy kterak svou Saskií miluje,
rydlem božsky veselým vyznává, milostné bdění,
věčnost dávaje ženě za líčka uzardění.

Z ohně objeli jeho tak v oheň věčného světla,
ranní rosy úsměvy majíc na retech,
klesá opojena ta, která pro lásku zkvetla
8 k ní šťastna dostala tvůrce kouzelný dech . . .

64

Přísný zlobí se méšlénín, pcnéz lituje kupec,

v spících oknech křižují se matrony naškrobené.
Když je svoboda dobyta, svobody nemá rád tupec.
V okna Amsterodamu zří nebe zamlžené.
Ale směle genius trhá mlhy a předsudky,
pohár Šumivě plný je zde. aby se pil;
času nemívá pohan ohlížeti se na sutky,
když mu žena vešla do pobouřených žil.

Vládne Saskia srdcí, vládne ruce i ducha,

bohů darem jsouc muži v dar mění se geniův nám;
patricijská ta dcera svou nahotu plnou vzruchu,
ale olympsky čistou dává na pospas epochám.

Světla velkému básníku stává se Musou těla,
neztrácejíc ničeho z úbělu čistého čela;
věkům v oběf se dávajíc věky má za podnoži
zlatou slávu přijímá na světlém Danae loži

Mladá umírá Saskia; milostný obraz její

nesměl se zakalit všedností, porušit beznadějí.

Muži, milenci umřela, neumřela světu,
blahořečejí staletí čarovnému květu.

65

žije, panuje, kvete v kruhu přešťastných žen,
kterým svatozář krásy utkal geniů sen;
její jméno sladké jak ptačí chvála vesny,
jejf obraz odsouzený ustavičně hořeti
budou žíti pro vSechny, jimž krása kyne ve sny,
dokud nezmizí z věků. neshasne v paměti -
Rembrandt.

66

ŽENSKÝ PORTRÉT

GAINS50R0UGHUV

v rozkošném soumraku hudba stlumená chválí
poněkud sentimentálně kouzlo vznešené něhy.
Myšlenkou, která burcuje, ni vášní, která pálí,
snů měkkých netají cudné, nevinné sněhy.

Pojď, lásko, ztichounka, diskrétně drobnými kroky,
plachosti dívčí očka vstř^íc se ti usmívají
z oválu nadechlého, a útlé jsou její boky,
a křehkou vegetací kadeře její se zdají.

Jsi očekávána, lásko, grácií pozasněnou

a melancholií touhy, jež v ženu mění nechtíc
koketku s naivním srdcem, než za zelenou stěnou
kdes v parku dobude ji upřímný venkovský šlechtic.

Vše je tu citlivé, něžné, líbezné a křehké,
a s intelektem bojovnic nikdo nesmlouvá tu.
Pod rafinovaným hedvábím, jež jako pel je lehké,
srdéčko prosté bije bez nebezpečného chvatu.
V soumraku ztlumená hudba kouzlo grácie chválí,
Mozartův menuet v dáli.

68

MARKYZA DE POMPADOUR

Mademoiselle Poisson má oči, které zmatou
svou barvou záhadnou a svými úsměvy;
cos horoucího dlí za mladostí jich zlatou,
za pestrým vějířem jak ňader záchvěvy.

Sní Jeanne Antonie, tak útlá, křehká, bledá
jak ranná větévka, jež rostla v skleníku,
sní ctižádosti sen, jenž pokoje jí nedá,
v kov jeden taví vše v svém krutém tygiíku.

Let devět bylo jí, když kartářka jí řekla,
že její miláček - oh, zticha! - bude král.
Však toho mademoiselle se nijak nezalekla.
Jen sníti počala a mlčky hledět v dál . . .

A madame ďEtíoles ve snění pokračuje,
jež nikdo netuší za čarným úsměvem,
za očí záhadou, jíž stále okouzluje
kruh přátel vybraný i s panem Voltairem.

Uprostřed bohatství a měšfanského štěstí
na sídle rozkošném zrá žena, zrá i sen.

70

Manželku pachtýře tak leckdo chiél by svésti.
VSak ona touží jen, by král byl okouzlen.

Jen s králem nevéry se mohu dopustili",
dí často s úsměvem a hledí výbojně.
Přátelé nemohou se dosti nadiviti.
A manžel vedle ní usíná pokojné.

Psi lovčí štěkají a hrabou bujní koně.
Všem klnou pikéri a rohy volají.
Skla zlatých kočárů. A slunce křeše o né
podzimní ohňostroj. V nich dámy skrývají

za šminkou červenou své bledé žárlivosti,
a ctižádostivost jim zatajuje dech.
To dvorní společnost a lesk a povyk hostí
okolí zámečku, kde král je na honech . . .

Sne, marný nebudeš! Zrak záhadný, jenž svádí,
z azurné karrossy, ze stínu vějíře
a z líčka bledého zří toužebně a krádí,
když svede náhoda s ní krále-frejíře.

71

Sne, marný nebudeš! A hněv tě nezastraší
hraběnky z ChSteauroux. Či není mrtva již?
Nad dcerky kolébkou se madame hrdě vznáší:
s rtů děcko pouštějíc snu jimi líbá číš.

A na maškarní ples již rozechvěna spěchá,
jcjl Paříž pořádá ku poctě dauphina:
Domino útočí a král se dobýt nechá.
Šarvátka koketní je dobře svedena.

Krajkový šáteček král zdvihne na památku.
A maska zrazená se štěstím prchá svým . . .
Již samozřejmé jest, že madame po té v krátku
poprvé večeří s Ludvíkem Patnáctým.

III.

Dni míjí. Král se zdá, že milenky se bojí.
Jak hadi syčící se plíží intriky.
Dlí madame v úzkostech a v krutém nepokoji.
Což zapomenul král snad sladké na rtíky?

U dvora bigotní se svobodáři vedou
boj tiše urputný. A Binet, komoří.

72

u krále pracuje pro pfíbuxnou svou bledou.
Má těžkou volbu král. VSak přece zahoří

po kráse záhadné svou živočfSnou touhou.
Po druhé večeři se madame stěhuje
pod střechu versailleskou . . . Vidinou pouhou,
sne drahý, nebyl jsi! A pachtýř putuje

kam's vyhnán z Paříže . . . Jak stéblo anemické
chví v loktech hladových se madame, prosta chmur
Tu do pole jde král. Však psaní rozkošnické
jí posílá: á la marquise de Pompadour.

Již skvoucí komnaty jsou pro ni připraveny.
Již představení den u dvora nadešel.
Marii Leszczynskou dojímá půvab ženy,
jenž před královnou tu se naposledy rděi.

IV.

Jak hadi syčící! Jak smečka pří štvanicí!
Což Versailles nezazní vítězným hallali?
Oh, nesmí budoucnost o našem dvoru říci,
že usurpátorku jsme klidně přijali!

73

Zbraň každá dobré jest. A dauphin jazyk plazí,
a zuří Maurepas. Květ hrdé grácie
dam dvorních pošklebkem se zlomyslným kazí,
pod šminkou neuschnou div líček iilije.

Kde kdo zná pamflety a klípky o rodině,
a Versailles šepotem se chvějí guerilly.
Však sílu studenou má útlá včvodkyně
a neodpovídá na prosby z bastilly.

Král pouze na lásku má velké požadavky
a mlčí v rozpacích ke každé urážce.
Leč tajná intrika se mění v chybu lávky,
jde v exil Maurepas po kruté porážce . . .

Sne drahý, jsi, oh, jsi teď skutečností dlouhou?
Co na tom, tmím že jde cesta ke kvítí!
A paní markýza je novou jata touhou:
Chce srdce královské, oh, srdce dobýti!

Ta žena vymýšlí si steré hříčky lásky
a steré kulisy, hle, staví lačnému.
Pro chvíle v ložnici své mění čamé masky,
na divadle mu hrá a při mši zpívá mu.

74

V5ak, touho, mama jsH Vše Ludvíku se líbí,
leč pranic do nitra se jemu nevplfžf.
Dí lid: Je bez srdce a vnitíTíOsti mu chybí
jak jeho pomníku tam dole v Paříži.

Oh, touho bláhové! Oh, ženo s krví chladnou!
S tvou křehkou grácií je brzy hotov král.
A číhá intrika za portiérou zrádnou.
Dnes paní de Choiseul král účes pocuchal.

Tož touho, marná jsi! A bylas pokořena!
Ač paní de Choiseul již ve vyhnanslví dlí,
markýzy každá noc je pláčem naplněna,
a úzkost jímá ji před jitra nevolí.

Jsou mami lékaři. Nemůže s králem v zápol
o vavřín milostný jít se svým uměním.
Nechf tedy nezmamý té jeho krve plápol
má denní kořist svou teď v Parku Jelením.

Ty ženy nebudou jí aspoň nebezpečny,

když lásky vzdává se. Však moc má dosud svou!

75

A cítí markýza, o vavřín jiný, věčný
2e sílu v zápas má a ručku železnou.

O vavHn slávy teď se útlá bude chvíti
a chrabrá ničeho se cestou nelekne.
Netřeba sníti již, jen duchem svým se skvíti,
jenž kráSlí září svou i stezky nepěkné.

Již Voltaire, Diderot a Rousseau, Montesquieu
jsou vděčni markýze s malířem nejedním.
V grácii rokoka kus její duSe žije.
A Sevrěs svědčí tu o duchu obchodním . . .

Však, cíli nejvyšší, tě ještě dosáhnouti!
Tě, moci, která hráš si jako s loutkami
s ministry, s vojáky a dech svůj slyšíš douti
jak moře drtící vše svými vlnami.

A útlá ručinka po cíli sáhá směle,

vše svírá prstíky, co mohlo býti snem . . .
Však, běda, v cíli svém má svého nepřítele.
A pouhé neštěstí jest spolek s Rakouskem.

76

VI.

VSe prohráno a lid se chystá k rebelii.
Král po atentátu má sklony k pokání.
Jsou mrtvy illuse. A noc, v níž zle se svíjí
nemocná markýza, jim hranu vyzvání.

Dlí v Choisy v horečkách. A vzpomíná, jak snila
o králi, o lásce a kterak pro slávu
své §těstí veSkero a mládí promarnila,
by zřela marnosti teď v krutou dálavu.

Je horko markýze. Však ve dne dál se hrouží
ve státní listiny. A nezapomněla
ni ctižádosti své a naposledy touží —
by v zámku královském své oči zavřela.

Do Versailles vrací se, kde vládla věčně štvána

pro triumf poslední ... Tu, na rtech drobný smích,

se šminkou bezvadnou a dobře učesána

s farářem madeleinským o věcech posledních

jak malý filosof se chvilku ještě baví

v den dešfů dubnových, jež srdce uhasí . . .
Za vozem pohřebním král dívaje se praví:
«Dnes madame na cestu má špatné počasí.'

77

KANE

Miláčku! Jaké blaho! břečfan stromu
se drží takhle. A přec v divém letu
mé srdce blouzní. Unikla jsem svétu,
spad' k řece kámen s vyprahlého lomu.

Dřeh plavý vssává vlnu. Hádej, komu
vstříc otvírá se škeble vlhkých retů?
Oh, ty to víš, že pro tebe jen kvetu,
ač jsem jen květ ze Zeleného Domu.')

Co smíchu, objetí a sladkých slov,
doteků žhnoucích jako žhavý kov,
co písní, vzdechů, pocelů a křečí

noc probudila v této budově!

A přec jen my tu bytosti jsme dvě,
jimž vše to můž' být lásky sladkou řečí.

U.

Miláčku! Jaké ticho! Čeká jed.
Na cestu v meido'^) vše je připraveno.

80

Na loži tvém, kde neřekneš mi: ženo,
dnes ležím poprvé a naposled.

Dům tvého otce mrazí mne jak led
a rítra vyvrhne mne, mrtvou žoro.')
Již tichne srdce však, jež bylo choro,
a navždy ztuhne žalující ret.

Miláčku, jaké ticho! Jaký klid!
Ten bol, že spolu nemůžeme žíti,
se změnil v ples, že spolu mužem' mříti.

Již čeké nápoj. Dej mi, drahý, pít!

Tak svorně, jako v meido spolu jdeme,
i na lotosech rajských spočineme.

III.

(Kane svému zaměsinavaieli:)

,To píli Vám, kdy srdce bol již stich'.
Mne loňská vesna láskou ranila,
jak víte, neifastnou. Snad vymstila
se na nás zrada z žití předešlých.

81

Svět děl: být nesmí muž a žena z nich.
Zda nám než cesta v meido nezbyla?
Tož odpusfte, že jsem si zvolila
smrt sladkou v loktech pro mne tuhnoucích.

Vfm, co Váš soucit pro mne učinil,
pro matku, sestru; jako moře byl:
oh, nevděk nezřete v tom, co se stane!

Snad z říše stínů leccos oplatím.
Teď, co mi srdce velí, učiním. -
U Vašich nohou leží

Vaše Kane.

') Japonský nevěstinec. ^) Cti médo, podsvětí.
*) Nevěstka.

82

SVATÁ LUISA MICHELOVA

Ve Vatikáne v komnatě stmělé zimním odpolednem
ta velkým stolem dubovým v žlutém plápolu voskovic
dnes kardinálové sešli se, úřad pro výrobu svatých,
jak tribunál raků vařených, ohromných a červených,
již trochu života jeStě náhodou zachovali si
a časem pohnou pomalu bizarními klepety.

To Oreglio di Santo Stefano přišel opět

s tím nápadem svým, jak každý uzná, trochu předčasným

by občan Mastai Ferreti, vulgo Pius Devátý,

byl blahoslaven. A, pokud kardinál to ještě dovede,

ohnivě tvářím pergamenovým i vypaseným líčí

o Kristův ovčinec zásluhy a svatý život pana hraběte,

jenž třicet a dvě léta seděl na slavném Petrově stolci,

jenž jedno početí učinil na věky neposkvrněným

a papežské slovo s katedry na věky neomylným

a Syllabus vydal, Syllabus nade vše výmluvný . . .

Má přívržence dobrý Oreglio. Však v komnatě té,

kam člověk dvacátého století přístupu na štěstí nemá,
i nelibost se zračí v několika tvářích kardinálských!

A Merry del Val tlumočí i jménem občana Sarta
o choulostivé věci té důvodné pochybnosti.

84

Vždyf obklíčena prý církev zbudovaná na Skále,

divokou hordou nepřátel, a třeba stNci se všeho,

co dráždilo by smečku lačnou již a dobře pamětlivou,

2e hrabě pro radost si choval vězně po žalářích

a popravovat dával, postřílet nevděčné rebelanty . . .

A v tiché stmělé komnatě hlas teď se významné tlumí,
neb třeba říci ledaco mezi řádky výkladu
o ubohém vnuku židovky, stíženém padoucnicí,
jenž podivnými cestami dostal se pod tiáru . . .
A křižují se důstojné pro i proti hlasy,
dnes červený ten tribunál je pod povrchem zmítán,
že proti dobrému zvyku ani nedříme nikdo
a pozornost je napjata, zatím co nevinné zraky
do žlutého světla voskovic hledí a hledí . . .

Ne, nepozorovali šumotu, snad ani žádný nebyl,

ač v temnu za křeslem Oreglia, jenž právě chystal se mluvit,
nahatý vztýčil se ďábel, nahatý, chlupatý, rohatý,
a dlouhý, lysý svůj ohon na konci se štětkou chlupů
do výše pozdvihl a přímo jím na stůl miřil.

«Nu, a teď dosti, pánové, dosti zbytečných tlachů",
- a ohon dopadl na stůl, že většina svíček shasla.

85

a zadunčl hlas jako hrom, že v červená roucha
se klepeta rychle stáhla a zapadly všechny hlavy -
,je Pius mým a všichni ostatní mými jsou také
juž dávno, dávno; neračte namáhati se příliš".
A ohon znova dopadl a hlas byl slavnostní trochu:

«Já navrhuji vám tu dnes Luisu Michelovoul'

Cos pohnulo se v pláštích, snad mdloba se pokoušela,
a s křesla Oregliova červeň mizela pomalu pod stůl.
Však tichou komnatou zněl dál teď ďáblův plaidoyer:

.V slz údolí, kde pláčou vyhnané děti Evy
a v potu tváí^e chléb dobývají pro jiné,
zvěstovat přišla a dobývat království nebes na zemi;
nu, co bych si já s ní počal, já, ďábel katolický?

.Hladové ke chlebům vedla, žíznivé napájela,
o šat svůj se dělila se všemi, kdož byli nazí,
z almužny druhů svých žila, z krvavě zasloužené,
a i o tu almužnu dělila se s chudšími ještě;
nu, co bych si já s ní počal, já, ďábel katolický?

.Jen soucit znala a boj a sebeobětování

86

pro vydčdřné a hladové, pro novou budoucnosi lidstva,
pro človčka zftrejSfho každičkým dechem žila
a trpěla za to v žalářích i v Nové Kaledonii;
nu, co bych si já s nf počal, já, ďábel katolický?

,Což nezalekl se pi^ed ní sám Gallifet krvežíznivý,
což nemíjela jí věčně potupná slina lidská,
což dokonce sama smrt neváhala tak dlouho?
Nu, co bych si já s ní počal, já, ďábel katolický?

.Že ovšem nevěřila v boha a naši církev,
to přiznám, přiznati musím; však, pánové, na srdce ruku,
kdo pak z nás ještě věří v dobrého starého pána,
jejž pomáhali jste pilně uložit k věčnému spánku?
A co se týče té církve, přiznejme si to také,
že já i vy pečujeme jen svorně o její blaho,
by chléb mohla nám dávat, chléb, pečené a víno".

Tak tedy ďábel se rozohnil. A nepovšimnul si ani,
že v komnatě potemnělé nezbylo živé duše,
neb kardinálové sešli se pod stolem pomalu všichni
a z dosahu ďáblova ohonu po čtyřech odplížili se
a beze slova dveřmi zmizeli, za nimiž komorník chrápal.

87

Tu ďábel usmál se, snesl se do křesla Oregliova
a zadumal se nad stolem, pravicí opřev hlavu,
a levicí upaloval si v malém plaménku svíčky
na ohonu konečky chlupů. A když ho již zápach
ke kašli dráždil, vstal pomalu a zamručel tiSe:

«)en pro mne snášejí práci. Však námahou jsem již zdrcen
a cítím, že i já ve hrob spěji, dost napracovav se pro ně.
Oh, bláhoví, nepomýšlejí, co beze mne sobě počnou.
Vždyf skuteční svatí lidstva nadarmo nepracují".

Pak protáhl se. Záda si narovnal. Zmizel.

88

OBSAH

Amaterasu-o-mikami (1909) 11

Judita (1909) 17

Salome (1898) 27

Lubuša (1912) 31

Mechtilda z Magdeburku (1912) 37

Vdova z Efesu (1913) 45

Jane Seymourové (1913) 57

Saskia van Uylenburgh (1912) 61

Ženský portrét Gainsboroughúv (1913) 67

Markýza de Pompadour (1913) 69

Kane (1910) 79

Svaté Luisa Michelové Geden 1905) 83

Stanislav K. Neumann:

BOHYNĚ

SVĚTICE

ZENY

11. kniha Zlatokvělu

vydal

nakladatel Fr. Borový v Praze

v 1200 výliscích

v úpravě M. Kalába.

Frontispic púv. litografie J. Čapk

Vytiskla Graf i a v Praze

a svázal Antonín Jelínek v Praze

19 15

k

i PG Neumann, Stanislav Kostka

I 5038 Bohyni světice zeny

] N4636

PLEASE DO NOT REMOVE
CARDS OR SLIPS FROM THIS POCKET

UNIVERSITY OF TORONTO LIBRARY

i:

k