Host do domu

)^t-

. Wi

Ir^. ří;*-;^' r ^

v '" *'

'^'^K^ yi

. éW-^

ílV'

>"-*^

4ÍL. i Uď ';•

Pítrchased for the

LIBRARY of the

UNIVERSITY OF TORONTO

from the

KATHLEEN MADILL BEQUEST

,n

j í

hÁA

BYSTŘINY' SVAZEK DRUHÝ.

VYTISKL K. BENIŠKO V PLZNI.

JIŘÍ WOLKER

HOST DO DOMU

NAKLADATEL K. BENÍŠKO V PLZNI

S'Ů3?

H

C.

OKORÁ,

Stanu se menším a ješté menším,
až budu nejmenším na celém světe.

Po ránu, na louce, v lété

po kvítku vztáhnu se nejmenším.

Zašeptám, až se obejmu s ním :

„Chlapečku bosý,

nebe dlaň o tebe opřelo si

kapičkou rosy,

aby nespadlo,"

B R

Pán Bůh jedenkráte přišel ke mné

iak žebrák s mošnou a holí.

Spal asi na seně,

vonělo z něho jak z červnových polí,

na prahu stanul a prosil.

Tenkráte měl jsem

mnoho zlých věcí, které dech úží;

černé šaty, límec, knihy vázané v kůži

a že jsem byl syt,

tak vážné jsem přemýšlel,

zda lépe je zemřít, či žít.

Nic jsem mu nedal, — neměl jsem rukou.
Jen jsem se styděl,
když jsem jeho oči viděl
modré od západu k východu.

Pán Bůh odešel.
Dveře zůstaly otevřené.

Ty jednou mě vytáhly bez límce a knih
na cestu daly mi mošnu a chlapecký smích,
mnoho smutků a urážek do uzhčku
a stříbrnou vzpomínku na matičku.

10

Ted chodím městem a Pána Boha hledám*

vím že tu chodí s mošnou a hoH,

vím, že se jednou s ním shledám,

ale už mé to nezaboU,

protože nemám žádných zlých véd-

Vezme mě s sebou. Stoupnem si na nároží

s čepicí v rukou, slunce nad hlavou.

„O lásku prosíme, lidé boží, —
— Ote vrte srdce!"

11

ATODUŠNÍ SVÁTKY.

Všichni chlapci domů odjeli,

jen já jsem zůstal v cizím městě.

Na svatodušní svátky

srdci se vždycky chce k mamince zpátky,

aby ona dobrá a rozmilá

je růžovou konvičkou zalila

jak za oknem kvítka.

Dva dny jsou chlapci doma už,

to budu ještě dlouho sám.

V noci jak okno se celému světu otvírám

a domlouvám : „Srdce, přece se vzmuž

a seznam se s kamením !"

Dny za sebou jedou a jedou,

zlaté a vybavené vagóny první třídy

svátečního vlaku.

Chlapec v poli myslel, že převezou za kytku máku,

nebo za slzu, nebo za úsměv,

ale ony přejely, nevzaly,

neřekly nic,

za sebou nechaly

jen svět spoutaný okovy černých kolejnic.

12

K A M N A.

Myslím, že v poledne každý den

by mohl být květnové tichý a slavný,

kdyby všechny plotny u kamen

mohly být jako louky na jaře,

Maminky-sluníčka

v kuchyních by se nad nimi točily a smály,

žehnaly by je zlatýma rukama

a ony, — jako ta země pod náma

v odplatu za to by daly

růst na sobě chlebům a koláčům,

tak jako květinám polním,

co rostou z lásky a tepla,

V poledne by je maminky otrhaly,

na stůl postavily čerstvé a vonící :

„Vezměte z našich rukou, moji nejmilejší,

kytici!"

13

OŠTOVNÍ SCHRÁNKA.

Poštovní schránka na rohu ulice,

to není nějaká lecjaká věc.

Kvete modře,

lidé si jí váží velice,

svěřují se jí docela,

psaníčka do ní házejí se dvou stran,

s jedné smutná a s druhé veselá.

Psaníčka jsou bílá jako pel

a čekají na vlaky, lodě a člověka,

aby jak čmelák a vítr je do dálek rozesel,

— tam, kde jsou srdce,

blizny červené

schované v růžovém okvětí.

Když na ně psaní doletí,
narostou na nich plody
sladké nebo trpké.

14

N

Slunce je veliký básník
a napsalo krásnou báseň
zlatým perem
na naši zem.

Muži bez kabátů,

ženy s červenými šátky,

déčka na mámině sukni

přes celý den

jen

čtou a čtou a čtou.

Na kopečku nad polem

také já chci říkat tu báseň,

volat,

aby stařečci v dědině až na práh vyšli

a slyšeli, co slunce napsalo,

ale slova jsou tak veliká,

že neprojdou mými ústy,

a jen cítím, že jsem :

klas v řadě,

písmeno,

vykřičník !

15

K.

V lese se učit

to znamená ďábelskou trpělivost.

Les má pichlavý chvost

a šimrá jím pod nosem, do uší, do očí.

Žáku,

kniha ti ve stínu nadává hlupáku,

— zabij ji!

Skoč

na výsluní!

Slunce se směíe, až nebe duní.

Zavolá na té bronzovým hlasem:

Hochu,

všechno už umíš, co potřeba na dvacet let

Pohod mi svět

do náruče,

do srdce jej zabal,

af se nepotluče!

16

K SVÁTKU MÉ MILÉ.

Den jako jesle tichý je

na svátek panny Marie.
A já nejsem Josef ani Bůh otec

a přece vás, milá, mám rád.

Jdu vám až večer gratulovat,
protože večer je světnička s andělem

a chlév s narozeným dítětem.

Dělníci už se z práce vrátili,

na nebe první hvězda vyletí.
Nesu vám: básničku, kvítko a objetí,

lásku ve třech osobách.

17

H Á

Až jednou se ožením,

budu mít dvanáct synů,

dvanáct synů jako dvanáct břízí.

Má žena v nich jako bílá kaplička v zeleném hájí zmizí

a já budu před ní klekátkem mechem obrostlým.

Vnučky-družičky budou na mě klekat,

modlit se čistýma očima

a až se zšeří

Pán Bůh bude chodit k nám na večeří.

18

H O J !

Dva lesní rohy zazpívaly na prahu černého pokoje,

bílý chrt běžel okolo rudého srdce.

Hoj!

Nevím, půjdu-li na lov, či půjdu-li do boje,

vím jen, že musím si s sebou vzít náboje,

bláznivé náboje a divokou ručnici,

oči a srdce,

všechny staré obrázky strhati se steny,

nechat tam jenom Pannu Marii

a říci:

Panenko, možná, že dnes tě zabiji,

prsa ti probodnu bílou lilijí,

možná, že sám se vrátím smutný a zraněný,

prosím tě, tenkrát. Rodičko boží,

sestup se stěny

a potěš chlapce,

který poslechl lesní rohy, chrty a srdce.

19

VZDÁLENÁ MILÁ.

Včera byly u mne na návštěvě

všechny hvězdy,

— měsíc sedl si do velké lenošky —

ale když jsem se jích mezí řečí ptal,

zda kdo mou milou někde uhlídal,

tak všichni vstali

a šli ji hledat.

Odešli asi do velmi vzdáleného kraje,

protože dnes jich ani vidět není.

Prší mi do světnice a veliká tma je,

v šeru od všech věcí beru rozloučení:

housle, knihovno, stolku,

pán Bůh je dlužen mi radostnou, červenou holku,

daleko kdesi ji schovává.

Hvězdy a měsíc jsou tuze už staří,

myslím, že se jim nepodaří

dojit až tam . . .

Musím jít sám.

20

OKNO.

Okno je skleněná loď

připoutaná k břehům mé světnice.

Mladý námořník nepotřebuje sedmimílové střevíce.

Vsedne a odjede;

každou chvílí

urazí očima dychtivýma deset tisíc mílí

nad mořem

po nebi krásném a širokém.

Bílá oblaka,

bílé skály,

Afriku i Austrálii jsme zcestovali,

s černochy se pobratřili,

Indiány navštívili.

Našli jsme i nové světa díly,

ze všech světa dílů nejmladší,

to vše ale nestačí,

abychom se zastavili.

Svět je kulatý.

Po mnoha dobrodružstvích rád vrátíš se zase

do nízké světničky, která zavírá se

nad starými známými věcmi.

U rozviklaného stolu mezi dvěma vysychajícími kalamáři

nejlépe uplatníš povídku s polární září.

Vše bude tiché a šťastné, — ty sám nejvíce.

Oči své položíš doprostřed světnice:

dáreček z cesty —

— album světa.

21

UKŘIŽOVANÉ SRDCE.

UKŘIŽOVANÉ SRDCE.

Srdce ukřižované na dřevěném kříží

předvčírem zemřelo.

I sňali je a do země vložili,

slzami zalili

a srdce vzklíčilo

dnes ráno.

Červený květ

chodí po zemi a po nebi,

Pánaboha velebí

v nevěstincích a kasárnách,

v předměstských domcích a továrnách

a říká celému světu:

Jsem láska a kvetu
ranou otevřenou,
aby všichni nevěřící
železným životem rozbití
mohli v ni prsty vložiti.

25

POKOJÍK V HOTELU.

Pokojík za šest korun,

číslo dvacetpět,

s vyhlídkou do dvora, umyvadlem a postelí,

na rozklížené židli sedí

a hledí

jako ta stará panna,

co mnoho viděla, nemilovala a nebyla milována.

Kdo na noc přijde už odpoledne,

na postel sedne, ruce dá do klína

a usedavě vzpomíná,

kdo by tak moh',

kdo by tak moh' z toho cizího města

přijít a zadarmo usmát se na něho,

říc něco dobrého, jasného, teplého,

aby i nejsmutnější věci v tom pokoji viděly,

že přec není všechno tak, jako si myslely.

26

R E K R U

S Bohem hoši a děti,

my už dnes rukujem',

my chlapci dvacetiletí,

tohoto smutného rána,

kdy celé nebe jsou kasárna,

s rozbitými okny, zídkou studenou,

šedivé a čerpě omalovanou.

My už nemáme hlav na ramenou,
už máme na nich jen kufříčky,
černé kufříčky — černé rakvičky,
na nich naše jména v bílém lemování
a v nich jsme my sami pochováni,
v sepiatých rukou srdce držíme,
už o tobě ničeho nevíme,
živote krásných skleněných věcí,
lásko s maminčinýma rukama.

27

Děvčátka smutná, nechoďte za námi,

to není pohřeb, my se zas vrátíme

jednou večer se všemi hvězdami.

My mrtví vojáci

prijdem' k vám touto ulicí,

přineseme vám ze svých ran kytici,

kytici červenou, dar, co na prsou krvácí.

Do rukou nás vezměte, do bílých postelí,

abyste, milé, věděly,

kde se naše tiché tělo

pro rty vaše ranou otevřelo,

abyste mohly hluboko do něho

té noci svatební.

Dříve než se rozední,

počneme pod vaším srdcem radostné pachole,

nový život.

28

DLÁŽDĚN

Dláždění, kamenná organisace,
dalo se na pochod ulicí,
ohromilo střechy prapory tisíci
s ušlapanými lidskými tvářemi.

Vystěhovalo se mezi lesy a pole,

s hřiby a chrpami sedí při jednom stole,

dlaždička každá roste a roste

jako každé semeno

poctivé a prosté,

které lidmi klečícími

ze srdce bylo do země vloženo.

V městě zatím

zvony se rozzvonily, až se zvoníce rozsypaly,

zvony jako ptáci z klece na nebesa odlétaly,

domy ruce zvedly, vzdaly se a spadly,

tramwaye na náměstích jak utržené máky zvadly,

kabarety se rozbrečely a kavárny shořely,

bída vstoupila na nebesa a Kč zůstaly v popeli,

nezůstal kámen na kameni,

— vše bylo opřeno o dláždění.

Jen ruce dlaždičů

pod svou vlastní prací pochované

zvolna se z prsti vztýčily.

Lán stotisíc rukou.

Klasy.

Obilí.

29

ZE SOBOTY NA NEDĚLI.

V noci ze soboty na nedělí
náměstí se rozveselí.
Ztroskotaní opilci

domů se vracejí sami a sami,

rozmlouvají s lucernami

o týdenní robotě.

Zpívají tvrdé písničky

o štěstí a lásce

a jejich písnička kamenná

rozbíjí okna skleněná.

V den výplaty

peníze má i kdo není bohatý.
Měsíc je jako panna bílý,
opilí se životem neopili,
oni jej zapili rumem a slivovicí
jako chorobu žaludeční,
nebo lásku podvedenou.

V noci ze soboty na neděli
ztroskotaní lidé velmi zesmutněli.
Dnes vidí všechno trojitě,

což je pranic nepotěší,
nebof je všechno třikrát těžší.

30

Proto v ten čas v smutných tmách

zjevuje se jim Pánbůh ve třech osobách,

ve jménu Otce říká jim: Synu!

ve jménu Syna říká jim; Bratře!

a ve jménu Ducha svatého tiše je pohladí po čele

řka: Ještě dnes ráno bude neděle.

31

VĚZEŇ.

(Jaromíru Berákovi.)

Na kříži ze čtyř cihlových stěn

den bílý byl mřížemi v boku proboden,

krev a voda

vyšly z rány,

krev a voda

tekou po nebi sedm dní.

Toto je vězení

s tisíci nemocnými lidmi,

s desíti věřícími lidmi

a mým kamarádem, kterého zavřeli v tento svět,

protože má dvacet let.

Samovazba.

Ticho je tu,

šalebno je tu,

úzko je tu.

Myšlenky se stále potácivě vracejí

jako ranění vojáci z bitvy do polního lazaretu,

ten lazaret je přepadená světnička doma

a maminka s lomícíma rukama je rána na vlastním těle.

Maminky vždy věří v Syna a Spasitele,

ale bolesti jsou nejtěžší, když se musejí rozdat.

Slunce,

přijd sem s paprsky všemi!

Tento vězeň je sám jako semeno v zemi.

32

N Á v R

Lucerny na mostě
jektají skleněnými zuby,
plešatí starci

se v barech u vína chlubí,
kolik holek si koupili,
kolik životů zabili —
této noci —
černá řeka teče,
odnáší utopené květiny,
člověk je na světě jediný,
mlha, mráz a vichřice
dnes nepovídají,
kde je ona ulice,
která by vedla k ráji,
nebo k domovu.

Ale ty, moje milá,

jsi v daleku rozsvítila

bílé okno černého činžáku.

Myslím si na tebe,

že spíš ve světle.

Nad postýlkou bezpečný sen

je jako baldachýn rozvěšen.

Nezdá se ti o mně,

který jdu nocí,

zdá se ti o mně,

kterého uvidíš zítra ráno.

Jak je to krásné probodnout špendlíčkem

dírku do nebe !

33

Ale dnešní den

je už mi souzeno, abych byl nešťasten.

Myslím-li na ty

jimž v mlhavém bloudění zjevil se svatý,

musím si vzpomnět i oněch,

kteří jej nespatřiU,

protože očima večeři zaplatili.

34

MILOVÁN

Chudý přišel k vám,

byl jsem to já sám.

Slečno, co mi dáte z bohatství svého,

červenými rty a bílými prsy uzamčeného?

Na uhci je bláto

a v srdci hlad,

člověk musí mít někoho rád,

člověk je sám ;

ztratil se mezi Hdmi.

Stojím, stojím,

slova si nevystojím,

které bych, ženo, ti položil do dlaně

prostě a oddaně

tak, jako maminka klade na stůl

talíře k večeři.

Chudý si s bohatým nevěří.

Taková krásná byla,

dívala se a neviděla.

Hrozně zlaté oči měla,

jako dvě zlatnické výkladní skříně

křičící

na žebráckou a loupežnickou ulici.

35

NEMOCNÁ MI

To není nemocný pokojík,

to je smutný rybník

a já jsem utonulá

na dně jeho dřevěném.

Postelí mě zatížili jako těžkým kamenem,

abych snad k oknu nevyplula,

kde nebe se dotýká hladiny skleněné.

Milý si možná vzpomene
a snad mě navštíví v této hlubině.
Na židli sedne, klobouk složí na klíně,
řekne, že venku je pěkné počasí.
A já nemám, co bych mu dala,
protože jsem se rozstonala
a mé tělo je průsvitné
jako prázdná sklenice.

Ze všeho na světě lásky chtěla jsem nejvíce.
Ale dnes srdcem svým
ani jediného hladového nenasytím.
Odpust mi, můj milý, hříchy moje!

BÁSNÍKU, ODEJDI!

Básníku, odejdi!

Zahoď vše — jen s rýčem se vraf

a přeryj ten lán od hřbitova k obzoru!

Z večera zasej tu lásku a pokoru,

aby se urodilo ráno zlaté a zářící,

jemuž by scházeli básníci,

protože všichni lidé

by dovedli plakat a zpívat.

37

HOST DO DOMU,

HOST DO DOMU.

Tvé vlastní srdce to bylo, co řeklo ti: Lazare vstaň I

a já s tebou vyšel jsem z kamenné světnice.

Zaradovali jsme se oba velice,

když jsme našli nové a dovedné ruce na svém těle,

zemi jsme do nich uchopili převesele
a země byla těžká jako práce modrookých havířů
a země byla slavná jako rodinná kamna při večeři.

Na kamenném chodníku

poznáš svátek nejlépe.

I my jsme jej poznali a proto půjdeme

na pout k svatému světu.

Však my už cestu docela dobře najdeme,

vždyf ne hvězda jediná,

ale hvězd tisíce

dobře nás povedou na všechny strany od bílého měsíce,

protože se na všech stranách narodila

pacholátka.

Na konci dědiny

rostou tiché květiny,

ale tu v předměstí

roste jen bída a neštěstí.

Pod obrazem umučené rodiny

petrolejová lampa věčně svítí.

S hladovými se chceme nasytiti —

zde je naše první zastavení.

41

Do prázdných talířků oči své k noclehu položíme,

z krve a ze sazí básničku vystavíme,

básničku jako velikonoční svíci,

bílou, svítící, potěšující,

o cestě k ráji.

Lidé

lidem

dvéře

otvírají.

Host do domu —
— a ještě někdo.

42

o U T N

Já nejsem cesta, — já jsem hvězda bílá,

na svět ruku svou jsem položila,

na černý kabát pentli přišpendlila

jako v neděli.

A ti, kdo mé viděli

zprvu se báli,

pak se ale stali králi

a řekli si: „Pojdme,

narodil se Mesiáš!"

Po světě je pěkně vedu.
Svět je jenom chodník nebem,
nebe zas je velké pole,
květy nahoře i dole,
— řekl bys, že konce nemá.

V srdci dary, v rukou srpy,
v očích anděly a chrpy,
na žně jdeme do Betléma.

43

M R

Smrt jsou jenom bílá boží muka

na rozcestí, v poli.

Dlouhá cesta utrmácí,

nohy bolí,

oči jako smutní ptáci

na trávník se posadí,

ruce zemi pohladí.

Pro člověka

je zem jako postel piěkká.

Usneš. — Nebe vyzvání

klekání,

kraj je bílý jako z mléka,

srdce pije, hlava leží,

oblaka jdou bez otěží,

nebe táhnou za sebou.

Potom

nad tebou a křižovatkou

velké světlo rozsvítí se.

Divem stichneš jako pěna.
A v tom světic políbí se
muž a žena.

To už ani ve snu není,
to je spíše probuzení.

44

NOČNÍ DÉŠŤ.

Někdy v noci déšť je nenadálý,

zatřese bezútěšně ulicí

zrovna když by tři poutníci

městera rádi chodili a pod spícími okny si povídali

o lilii polní, nebo o nějaké nádheře na této zemi,

— ale tak schovají se do dveří prvního domu

a jsou rádi tomu,

že jim srdce nenamokne.

Když tak stojí,

musí si vykládat samé smutné věci,

protože déšf je drží v kleci

s šedivými dráty,

ale jeden poutník

a možná, že všichni

si mysh:

Tento dům

je třeba svatý jako evangelium

a za těmito dveřmi může bydlet archanděl Gabriel.

Kdyby nám tak otevřel

a pozval nás k sobě, než pršet přestane,

do světnice teplé jako království boží,

to bychom se poměli

my přesmutní křesťané

mezi oknem, stolem a postelí!

Jeden

a možná že všichni

tomu už věří,

45

protože předlouho stojí u zamčených dveří
a říkají do deště věci smutné a smutnější,
aby, — až se dveře otevrou, —
radost byla ještě větší.

46

NA SVATÉHO MIKULÁŠE.

Dnes je svatého Mikuláše,

a já jedu domů rychlovlakem,

očima ukrajuji si ze země jako z mléčné kaše

posypané cukrem a skořicí,

zapomínám na noviny, tramway a ulici

v šedivém kupé

s lidmi, kteří odjíždějí nebo přijíždějí

vlastnímu srdci.

Svatý večer

proměnil náš vlak v punčošku za oknem.

Pane Mikuláši, přijdi také sem,

navštívit tyto neklidné děti na jejich pouti.

Ony chtějí zem svými cestami obejmouti

a nebe svými úmysly.

Pověz jim slova víry a potěchy,

vlož laskavě červená jablka a zlaté ořechy

do tohoto vlaku Praha — Bohumín

a do vlaků celého světa.

47

KOLED

Na náměstí vyhrávají koledy
tři přesmutné trumpety:
mlha, bláto, sníh.

A na konci města

vede do chaloupky cesta.

Třebas právě nový člověk po ní na svět přišel

a rozhazuje bílý křik na nahé stěny,

že už je tu

malý, živý, narozený

maminčinou bolestí požehnaný.

Ze se narodil z rány

tak na něj dýchají, tak jej zahřívají

z jedné strany krev

a Pán Bůh z druhé strany.

Svatý Stěpáne,

smutný den přinesl jsi ve džbáně,

promáčené boty děrami pláčí,

ale to jsou přec nejvděčnější posluchači

poselství radostného,

chlebíčka na černé míse přineseného,

protože jsou nejblíže trumpet tvých přesmutných

jako je: mlha, bláto a sníh.

48

I.

Miluji véci, mlčcnlivé soudruhy,

protože všiciini nakládají s nimi

jako by nežily,

a ony zatím žijí a dívají se na nás

jak věrní psi pohledy soustředénými

a trpí,

že žádný člověk k nim nepromluví.

Ostýchají se první dát do řeči,

mlčí, čekají, mlčí

a přeci

tolik by chtěly trochu si porozprávět!

Proto miluji véci

a také miluji celý svět

49

H Ř B I T o

Na našem hřbitove

Ba tom s rozpuklou zídkou a zapadlou márnicí,

s cestičkou zarostlou, tichou a vonící

nikdy si na smrt nepomyslím.

Mrtvých už není tu;

napsaH znamení do stromů, do květů,

že žijí.

Jsou tu jen aleje akátů,

dvě lavičky pro milence

a děti, co na hrobech hrají si

na mámu a oa tátu.

Když nebe ic dobré,

tak chodí tu andělé bíh

obvázat hroby, které se ještě nezajizvily,

promluvit se třemi, čtyřmi stařenkami v černých šatech,

s největšími broučky v této zahradě.

Do očí se jim posadí,

— to nejsou slzy —

to jsou oni, — andělé, já je znám,

vždycky mě pohladí,

když tu někdy chodívám tuze sám

a říkají:

Na této zemi není smrti, —

jsou jenom staří a mladí.

50

D N

Dnešek je jisté nesmírný zázrak,

dotkl se vám mého srdce z nenadáni

jak veliká bolest, jak veliká láska —

a hned nastalo slavné zmrtvýchvstání,

mnoho věcí stoupalo na nebe,

každá čistounká jako sedmikráska,

a moje oči ten zázrak viděly,

ale musely zůstati dole

zrovna jako ti apoštolé,

co potom se rozešH po světě do dáli

a každému radostné říkali,

že Pánbůh se jim zjevil jako člověk.

51

o B S A a

CHLAPEC.

Pokora 9

Žebráci 10

Svatodušní svátky 12

Kamna 13

PoStovoí schránka 14

Žné 15

Žák 16

K svátku mé milé 17

Háj 18

Hoj! 19

Vzdálená milá 20

Okno 21

UKŘIŽOVANÉ SRDCE.

Ukřižované srdce .25

Pokojík v hotelu 26

Rekruti 27

Dláždění 29

Ze soboty na neděli 30

Vězeň 32

Návrat 33

Zamilovaný 35

Nemocná milá 36

Básníku odejdi i .... 37

HOST DO DOMU.

Host do domu 41

Poutníci 43

Smrt 44

Noční dešf 45

Na svatého Mikuláše 46

Koledy 48

Věci 49

Hřbitov 50

Dnešek 51

?G Wolker, Jiří
5038 Host do domu
W6H67

PLEASE DO NOT REMOVE
CARDS OR SLIPS FROM THIS POCKET

UNIVERSITY OF TORONTO LIBRARY

V"" ^ ■

r-:*-

..^„ *' V-^*^-? **'