Skip to main content

Full text of "Spisy"

See other formats 


SPISY   VIKTORA    DÝKA 


BURICI    A    smířeni 


V    PRAZE 
NAKLADATEL      F.    TOPIČ 
19  18 


KNIH  KUPEC 


BUŘIČI     A    smířeni 


NAPSAL 
VIKTOR    DYK 


V   PRAZE 

NAKLADATEL      F.   TOPIČ       KNIHKUPEC 

1918 


p(^ 


DVA    PROLOGY 


PROLOG  POETICKY  Z  ROKU   1912. 

Před  lety  desíti  hučela  jinak  ta  bystřina  dole. 
V  hvozdě  se  rozhučel  před  lety  desíti  jinaký  vichr. 
Před  lety  desíti  bouřlivě,  útočně  zdvihla  se  vzpoura 
mladého  buřiče. 

Všechna  ta  místa  zde  kolkolem  minulost  znají  a  chápou. 
Změněna  časem,  změn  necítí  vlastních.  Než  tvoji,  tu  vidí. 
„Vracíš  se,"  šeptají.  „Vracíš  se  . , .  tak  jako  stíny  se  vrací 
za  přešlým  poutníkem. 

Tak  jako  ozvěna  vrací  se  hlasu,  jenž  ve  skalách  dozněl. 
Tak  jako  vzpomínka  na  mrtvé  znovu  se  živému  vrací. 
Stín  stínu,  ozvěna  ozvěny,  vzpomínka  vzpomínky.  Mládí 
s  tebou  se  nevrací." 

Důvěrně  kynu  těm  skalám  a  lesům  a  lukám  a  vodám. 
„Mládí  se  nevrací,"  pravda.  Já  poznávám,  vidím  a  chápu. 
Les  kde  stál,  paseka.  Mlází  pak  sousední  vzrostlo. 
Pro  koho  doroste? 

Všechna  ta  místa  zde  kolkolem  slyšela  přešlé  mé  kroky, 
hledají  slova,  jež  říkal  jsem  před  lety...  slova,  jež  mlčím. 


Ozvěna  bouří  mé  mladosti  doznívá  v  horském  tom  kraji. 
Hučí  je  ozvěna. 

„Vracíš  se,"  zahučí  bystřina.  „Vracíš  se  s  tichými  slovy." 
„Vracíš  se,  vyšlý  kdys  se  vzdorem.  Vracíš  se  s  klidným  už 

okem." 
„Vracíš  se,"  zareptá  káravě.  „Vracíš  se  přespříliš  smířen. 
Kde  gesto  mladosti?" 


Sum  lesů,  hukot  vod  .  .  .  Vichřice  pozdního  léta. 
S  příchutí  podzimu.  Soumrak  už  časný  se  chýlí. 

Sum  lesa,  hukot  vod  .  .  .  Lučina  bují  a  vzkvétá. 
Kosa  už  zařinČí.  Sečkejte  kratičkou  chvíli. 

Sum  lesů,  hukot  vod.  Všechno  mne  ze  změny  viní. 
Přespříliš  rozumím  němému  vážnému  hlasu. 

Pravdu  svou  má  ten  hlas.  Vracím  se  změněný  nyní. 
S  příchutí  podzimu;  ale  jak  plný  je  jasu! 


Já  stárnu,  pravda.  Vidím  cizí  hoře. 
Co  s  chápavýma  počít  očima? 


Já  stárnu,  běda.  Ale  stárnu  tvoře. 
Bol  jako  radost  víc  mne  dojímá. 

Já  stárnu,  pravda.  Vlasy  šednou  lety. 
A  pravda  též,  že  dny  se  nevrátí. 
Než  zřít-li  mohu  na  lučině  květy, 
proč  bych  měl  touhu  mít,  je  trhati? 

Jsem  změněn,  ano.  Jiná  moje  víra. 
Mladosti  g-esto  mládí  odnáší. 
Kdo  mnoho  popřel,  posléz  nepopírá. 
Když  život  prchá,  je  nám  nejdražší. 

Jsem  změněn,  ano.  Prchla  temná  havěť, 
jež  slétla  se  jak  sýčci  na  věži. 
Já  bořil  jsem  a  chtěl  bych  nyní  stavět. 
Pro  věk  či  den?  Co  na  tom  záleží? 

Oh,  stavět,  stavět!  Přehlížeti  tlapu, 
jež  v  půli  práce  náhle  zdvihne  se. 
Bez  zachvění  zřít  dravost  horských  slapů, 
z  nichž  jako  pírko  každý  unese. 

Hry  vzdorných  revolt,  zákeřné  a  chladné 
dohrány,  mrtvy.  Spusťte  oponu! 
Nepadly  sny,  jen  snící  básník  padne, 
poslušen  odevěkých  zákonů. 


PROLOG  PROSAICKY  Z  ROKU  1918. 

Souhrnný  titul  „Buřiči  a  smíření",  který 
jsem  volil  pro  hudbu  svých  lyricko-epických  skladeb, 
byl  by  mnohem  přiléhavější,  kdyby  tento  svazek 
byl  úplný.  Chybí  tu  ještě  článek:  Zápas  Jiřího 
Macků.  Bude  do  tohoto  svazku  zařazen  při  de- 
finitivním vydání. 

Dedikace  „Buřičů"  —  příteli  básníku  Josefu 
Holému  —  čtla  se  už  v  prvním  vydání  básní. 
Dnešní  dedikace  „Giuseppe  Mora"  je  nová:  v  době 
napsání  básně  —  vzniklé  na  jaře  roku  1910  —  žil 
ještě  leckdo  z  mrtvých  lodi. 

Změny,  jež  jsem  podnikal,  jsou  zcela  nepatrné; 
mé  mínění  je,  že  autor  —  nechce-li  od  základu 
nové  dílo  vytvořit  na  zříceninách  starého  —  nemá 
k  větším  a  podstatnějším  změnám  práva.  Tak 
zůstalo  leccos,  co  bych  dnes  cítil  jinak  a  psal 
jinak,  zvláště  v  „Buřičích":  bylo  by  po  mém 
rozumu  chybou,  dílo  vzešlé  z  určitých  předpokladů 
a  disposic  dobových  opravovat  podle  vlastního  po- 
zdějšího vývoje  a  dílu  mladosti  brát  zvláštní  tento 
ráz  mladistvého  díla... 

Neprováděje  oprav  takových,  nevypustíl  jsem 
ani  prolog  k   „Milé   sedmi    loupežníků",    ač 


10 


měl  bych  dnes  velmi  vážné  námitky  proti  němu. 
Je  to  komentář  k  dílu,  jež  komentái^e  tuším  ne- 
potřebuje; a  k  tomu  je  to  komentář,  který  nebyl 
pochopen.  Dal  jsem  se  v  něm  svést  k  polemice 
o  vlastní  dílo:  ironisoval  jsem  radost  ze  zla, 
která  podle  kteréhosi  kritika  tvořila  smysl  a  pod- 
statu „Buřičů".  Je  nebezpečno  v  Cechách  cokoli 
ironisovati.  Domníval  jsem  se,  že  je  dost,  jestliže 
po  třech  verších,  podávajících  skutečný  obsah 
díla,  připojím  verš  čtvrtý,  z  daných  pramenů  ne- 
správně dedukující: 

„Hra  a  vášeií,  úsměv,  kletba, 
výkřik  pomsty,  její  echo, 
„In  tyrannos"  Schillerovo. 
Radost  ze  zla  úhrnem. 

Bolest  tmy  a  truchlost  stínů, 
bolest  pobloudilých  s  cesty, 
rachocení  ranních  bouří 
Radost  ze  zla  úhrnem. 

Féerie  našich  bludů, 
plaché  zmatky  našich  srdcí. 
Posměvavý  přízvuk  ozvěn. 
Radost  ze  zla  úhrnem. 


11 


Odstrašiž  to  navěky  ironiky  od  ironie:  radost 
ze  zla,  opakovaná  a  k  tomu  proloženým  tiskem, 
zůstala  kořistí,  kterou  si  přemnoho  —  a  nikoli 
vesměs  pošetilých!  —  lidí  odneslo  z  prologu. 
„Radost  ze  zla"  zůstala  u  těchto  čtenářů  navždy 
spojena  s  nebohou  „Milou",  ač  předpokládá,  my- 
slím, radost  ze  zla  rozeznávání  dobrého  a  zlého, 
jehož,  af  vábila  jakkoli  sedm  loupežníků,  n  e- 
bylo  u  milé. 

Přes  toto  nedorozumění,  přes  vlastní  námitky 
netroufám  si  vypouštět  prologu:  také  on  charakte- 
risuje  určité  stadium  vývoje,  také  on  vrhá  světlo 
na  jeho  vznik,  také  on  je  kusem  vzpoury. 

K  chronologii  ještě:  „Buřič  i"  vznikli  1901  — 1902. 
„Milá  sedmi  loupežníků"  první  počátek  vzala  r.  1897. 
Závěrečnou  její  báseň  najde  čtenář  v  „Síle  života" 
(vydaná  1898).  Hlavní  její  část  vznikla  po  „Bu- 
řičích". „Giuseppe  Moro",  jak  řečeno  už,  na  jaře 
roku  1910.  „Zápas  Jiřího  Macků",  článek,  který 
v  tomto  vydání  chybí,  psán  roku   1915. 

Viktor   Dyk. 


BU  RiCl 


JOSEFU   HOLÉMU 
v   příbuzné   snaze    a   přátelství 


VIKTOR   DYK. 


V  Praze    1902. 


NAVAROVSKÁ    ELEGIE 


Klidný  a  rozumný,  se  skály  kraje 
poslouchám,  vítr  jak  písničky  hraje 
o  lidských  radostech,  o  lidském  žalu, 
dalekém  jakéms  ideálu, 
žhne  slunce,  nic  mne  nebolí, 
a  hledím  klidně  v  údolí. 

Nápady  mívám  zvláštní,  však  lidské, 

nápady  čistě  idyllické, 

jak  lesy  voní,  jak  perlí  se  rosa, 

dívenka  růžová  kráčí  tu  bosá, 

v  obzoru  hasnou  červánky  .  .  . 

Vše  plno  míru,  selanky. 

Zítra  vše  začne  jako  vČera, 
klidný  a  rozumný  .  .  .  et  cetera  .  .  . 
Idylla  vzkvétá,  idylla  roste, 
idylla  pro  dobré  dušinky  prosté; 
idyllu  tuto  vylíčí 
selankovití  buřiči  — 


Po  bouři,  která  vše  plnila  děsem, 
po  prudké  bouři  kráčel  jsem  lesem. 
Jak  šel  jsem  večerem,  vydrážděn,  choř, 
v  mlhy  se  zahalil  majestát  hor, 


19 


šedivá  mlha  vše  clonila  zraku. 

Z  daleka  slyšel  jsem  hučení  vlaku. 

Myslil  jsem  na  bouři,  která  tu  byla, 

na  bouři,  která  vše  očistila, 

na  vzduch  tak  svěží,  na  svobodu  chvíle, 

na  blesky  zrádné,  zarputilé. 

Lesy  se  kouřily  po  prudkém  dešti, 

já  cítil,  hlava  jak  podivně  třeští 

z  bouře,  již  časem  přečkáte! 

Podivné  blesky  klikaté 

a  rachot  reptavý  zrádného  hromu 

hledaly  vrcholky  nejvyšších  stromů  — 

Stoupal  jsem  necestou,  po  příkré  pouti 
chtěl  vnitřní  bolest  jsem  odvrhnouti, 
vrhnout  do  řeky  s  příkré  té  stráně, 
vrhnouti  hluboko  ve  jménu  Páně 
msty,  vzpoury,  záští  doutnající. 
Hučet  jsem  slyšel  Kamenici. 

Kdož  jdeš  tu,  poutnice,  ve  Spartě  řekni, 

že  padli  bez  slova  snové  mi  pěkní, 

o  zemi  slynoucí  mlékem  a  strdí, 

o  velkém  geniu,  na  nějž  jsme  hrdí, 

o  světu,  pro  mne  jenž  kdysi  byl  stvořen, 

o  stromu,  jehož  já  býval  bych  kořen; 


20 


padli,  jak  zákony  kázaly,  s  klidem. 
Jediné  zbývá  už:  tož  soucit  k  lidem. 

Bouře,  jež  děsila,  ničila,  bila, 
bouře  ta  očistila. 

S  velikým  soucitem,  bez  děsu,  úžasu, 
pozírám  do  temna,  pozírám  do  jasu, 
pozírám  na  děje,  pozírám  na  pletky, 
pozírám  v  příčiny,  tak  jako  výsledky, 
pozírám  na  štěstí,  předčasně  zemřelá, 
na  ctnosti  ďáblovy,  na  hříchy  anděla, 
zem'  pryč  je,  slynoucí  mlékem  a  strdí, 
veliký  g^enius,  na  nějž  jsme  hrdí, 
msty,  vzpoury,  záště  doutnající 
v  hučící  metám  Kamenici. 

VIII.  02. 


TRI 


Mračna  se  válí  tam  a  sem. 
Tři  lidé  sedí  nad  srázem. 
Jak  karty  třímají  rukou 
Spasitel  hledí  s  tajenou  mukou 
se  svého  kříže  na  jejich  zjev. 
Zdá  se,  že  z  ran  víc  teče  mu  krev. 
Tři  lidé:  zdá  se  mu,  jakoby  každý 
schopen  byl  nejhorší  vraždy. 

Zlomený  kříž,  kout  zapadlý  je. 
Nad  hlavou  jedle,  dole  sráz. 

To  je  ta  scenerie. 

Přízvukem  zlobným  zněl  prvého  hlas. 

I. 

Čas  je  tak  zoufale  zdlouhavý. 

Dnes  ani  karty  mne  nebaví. 
Štěstí  i  neštěstí  stejně  mne  nudí. 
Ohníček!  Ohníček!  Tady  to  studí! 
Ohníček  zahřeje,  ohníček  těší. 
Pro  žáry  ohníčku  krásně  se  hřeší! 
Na  krásný  ohníček  vzpomínka  zmátla, 
—  snad  že  je  výroční  den  — 
na  krásný  ohníček  myslím  si  jen. 


25 


A  Člověk  chvíli  má,  kdy  žvatlá! 
Vyžvatlá  lásky,  vyžvatlá  msty. 

—  Rodokmen  můj  je  nejistý. 
Pochybnou  existenci  svou 
děkuji  ochotě  tuláků  dvou, 
již  v  kterés  noční  chvíli 
mou  matku  znásilnili. 
Alkohol  svedl  prý  je  k  žertům. 
Zmizeli  potom  ke  všem  čertům. 
Je  časem  obtížno  najíti  otce. 

Matka  prý  umřela  v  druhém  mém  roce, 
nevím  jak,  nevím  kde,  těžko  říc'  dnes. 
Úřady  vzpomněly  na  rodnou  ves. 
Uznali  za  dobré  ctihodní  páni, 
by  péči  měla  ta  o  vychování. 
Váhala  trochu  prý  —  nepříliš  mnoho, 
pak  se  však  ujala  úkolu  toho. 

Uprostřed  lopoty,  výprasků,  dřiny, 

poznal  jsem  krásy  domoviny. 

A  přespříliš  když  hlad  mne  hněf, 

„Kde  domov  můj"  jsem  začal  pět. 

O  jídlo  pěstoun  neměl  totiž  muku. 

„Kup  za  pět  prstů,"  říkal,  „co  chceš,  kluku!" 

Ze  zisku  toho  jakýs  díl 


26 


2a  vychování  zasloužil. 

Drobné  ty  neplechy  dělaly  špás, 

horko  mne  sežehlo,  tužil  mne  mráz, 

výprasky  sloužily  zdraví. 

Bůh  život  požehnal  pravý. 

K  mé  věčné  spáse  zřetel  též  brán: 
občas  mne  poučil  velebný  pán, 
za  hříšný  život  vypsán  že  jest 
časný  i  věčný  trest. 
Pochybnost  měl  stran  mojí  ceny 
pan  představený, 
o  bídných  časech  mluvil  těch, 
obecních  břemenech, 
vypočet,  vsi  co  tropím  škody, 
a  šel  pak  do  hospody. 

Viděli  všichni  v  celé  vesnici 

ve  mně  jen  koukol  mezi  pšenicí, 

už  pohled  na  mne  bouřil  hněv. 

—  Nač  máme  živit  tu  zkaženou  krev?  - 

Zato  jsem  zajímal  však  cele 

našeho  pana  učitele. 

Při  školních  návštěvách,  řídkých  dosti, 

mručíval  cosi  o  dědičnosti, 

hovořil  se  mnou,  otázky  klaď, 


27 


rozměry  lebky  měříval  rád, 
zkoumal,  kam  touhou  byl  bych  hnán, 
ptal  se  mne,  jsem-li  tetován; 
na  štěstí  zábava  hluboká 
jednou  se  udala  do  roka. 

Občas  den  lopotný,  trpký  a  dlouhý, 
krátily  vášnivé,  vrtkavé  touhy: 
uprchnout  pryč  a  jíti  a  jít. 
Mne  v  modré  dálky  pudil  cit, 
vést  chtěl  jsem  život  volný,  nový. 
jak  sluší  tulákovi. 
Zádostiv  pohybu,  žádostiv  změny, 
pud  hnal  mne  neukojený. 

Tu  lásku  vždycky  k  věci  nové 
mi  zanechali  tatínkové. 

Rodinným  zálibám  činil  jsem  zadost, 

v  tuláckém  životě  prchla  má  mladost, 

má  láska  k  bližním  mým  stoupla  z  těch  dob, 

kůrku  mi  hodil  ten,  jiný  mne  kop', 

těžko  je  říc', 

co  časem  pálilo  víc. 

Ostatně  nevyšel  jsem  z  cviku, 
postrach  všech  drůbežníků, 


28 


můj  byl  to  časný  cíl 

užívat  vhodně  hospodářských  sil, 

pln  snahy  byl  jsem  očité 

uvádět  v  pohyb  jmění  movité. 

To  však  se  různě  vyplácí. 

Kdys  chyť  mne  sedlák  při  práci, 

ač  známost  nehledal  jsem  skromně. 

Obuškem  začal  bušit  do  mně. 

Mně  tento  projev  díků  jeho 

do  vzteku  uveď  šíleného. 

Od  jaktěživa  přítel  čestných  mravů 
rozbil  jsem  mu  hlavu; 
na  štěstí  pouze  na  chvíli. 
Doktoři  mu  ji  zašili. 

Že  žil  jsem  v  spořádané  zemi, 

nazítří  seděl  jsem  za  mřížemi. 

kde  přemítal  jsem  o  hříchu  i  ctnosti 

v  smíšené  společnosti. 

Vedli  jsme  o  lecčems  zábavné  řeči. 

ByH  to  chlapíci  s  praxí  už  větší, 

můj  obzor  malý 

otvírali. 

Prvý  z  nich  chlap  už  letitý, 
měšťákům  četl  levity, 


29 


I 


kriminály  se  vlek' 

po  celý  věk, 

pro  nedohody  s  Veličenstvy, 

pak  pro  rušení  náboženství, 

pro  jiných  zločinů  víc, 

jež  neumím  ani  říc'. 

Když  nuda  mořila,  chraplavým  hlasem 

podivné  písničky  zpívával  časem, 

s  ochablým  přízvukem  stařeckých  let: 

Nechť  zhyne  starý,  podlý  svět!  — 

Mě  bouřila  ta  prudká  slova, 
shroucená  postava  stařečkova, 
zjev  jeho  podivný  z  jiného  kraje. 

Nese  on  pomsty  hrom  a  lidu  hněv. 

Náš  prápor  do  krvavá  plaje, 
je  na  něm  pracovníků  krev!  — 
Refrain  ho  vysílil  —  tiše  si  leh', 
došelf  mu  dech. 

Sotva  si  oddychl,  vykládal  znova 
jizlivá  jakási  slova. 

Jsou  krys  dvě  sorty, 

ty  jedny  mají  hlad,  ty  druhé  jedí  dorty. 
Ty  syté  vlast  svou  milují, 
hladové  v  dálku  vandrují. 


30 


Ty  radikální  krysy 
nábožné  nečtou  spisy  .  . . 

Takových  řečí  vedl  mnoho. 
Kousky  jsem  pouze  zachytil  z  toho. 

V  mé  nečinnosti  útěchy 
mi  podávaly  výslechy. 
Akta  se  plnila  suchá, 
událost  byla  jednoduchá. 
S  důkazy  lehká  práce, 
den  soudu  určen  krátce. 

Den  před  soudem 

stařeček  v  cele  byl  v  živlu  svém. 

Ze  všeho 

nic  netušil  mi  dobrého. 

Pán  drží  s  pánem,  pán  pána  chrání, 

právo  a  zákon  si  vyloží  páni. 
Říkej  si  tisíckrát:  Jíst  chci,  mám  hlad. 
Litera  odsoudí  zákona:  „Kraď!" 
Říkej  si  tisíckrát:  za  ránu  ránu! 
Jen  pán  má  právo,  ty  cti  právo  pánů! 
Páni  nás  odsoudí,  páni  nás  vězní, 
řeč  naše  nelibá  pánům  těm  nezní, 
státem  hned  otřese. 
Paragraf  snadno  najde  se. 


31 


Co  ze  své  dřiny  já  dnes  mám? 
Bez  chleba  jsem  tu,  jsem  tu  sám. 
Zenu  mi  vzaly  souchotiny, 
v  dolech  jsem  ztratil  tři  své  syny, 
dvě  dcery  v  špitále 
skončily  nekale. 

Bůh  drží  s  pány,  bůh  pány  chrání, 
bůh  pánům  ovečky  do  stájí  vhání, 
bůh  plní  kapsy,  stodoly, 
bůh  pánům  všecko  dovolí! 
'Bůh  upírá  jen  k  mocným  zraky. 
Cas  nezbývá  mu  pro  chudáky! 
Není  tu  hříchu  a  není  tu  ctnosti, 
není  tu  spravedlnosti, 
silnější  má  jen  moc! 
Na  konec  přijde  noc! 
Umřeme,  záhynem',  konec  je  všemu! 
Soud  věčný?  Hahaha!  Směji  se  jemu! 
Vše  nastrojeno  prokletě. 
Jen  pomsta  zbývá  na  světě! 
Právo  je  špatná  zbraň, 
Ize-li  se  bránit,  se  braň! 

S  úsměvem  pochybným  na  svoji  tváři 

dí  druhý  soudruh:  Zle  se  to  daří, 

když  ruce  naše  okovy  spiaty. 

Však  přijde  jednou  den  odplaty!  — • 


32 


stařeček  do  řeči  mu  vpaď. 

—  Snad  — 

pokrčil  druh  náš  rameny. 

—  Kdo  věří,  blažený! 

Já  na  tu  víru  nedám  ani  grejl 

Každý  se  o  sebe  postarej! 

Co  je  ha  tom,  co  bude  dále? 

Lecčemus  učí  nás  v  kriminále. 

Zde  je  zpola 

vysoká  naše  škola. 

Ve  světě  dosavad  může  se  žíti, 

hejlové  dosud  na  lep  se  chytí, 

lidé  se  koří  zázraku, 

dosud  je  dosti  hlupáků. 

Kdo  nechce  na  světě  bídná  být  nicka, 

tomu  je  beranem  hloupost  lidská. 

Něco  se  vždycky  trhne. 

A  třeba  vůz  se  zvrhne, 

hlava  se  nad  tím  neztrácí. 

Nás  živí  světa  hlupáci. 

Jestli  tě  zavřou,  zase  tě  pustí, 

v  úklidu  talent  tvůj  může  růsti. 

Ostatek:  krádež!  Maličkosti! 

Pár  měsíců  a  potom  dosti. 

Tělo  líné 

si  aspoií  odpočine, 

osnuje  v  šeru 


33 


budoucí  kariéru. 

Měj  hlavu  bystrou  a  nebuď  bloudem!  — 

Druhý  den  stál  jsem  před  krajským  soudem. 

Na  soudce  upřel  jsem  zrak, 

figury  upjaté  tak, 

nic  nepohne  se  na  tváři, 

nešlehne  blesk,  úsměv  nezáří. 

Žaloba  dlouho  dost  se  četla. 

Nuda  mne  zatím  hnětla. 

Verš  stařečkův  se  v  mysl  vplef : 

—    -    Nechť  zhyne  starý,  podlý  svět!  — 

President  ptal  se  lhostejně,  líně : 

Znáte  se  k  vině?  — 

Oči  kams  do  prázdna  upřené, 

lhostejně  řek'  jsem  svoje  „Ne!" 

Pojednou 

myšlenku  měl  jsem  nezbednou. 

Přiznám  se,  slavný  soude,  slepice 

že  milují  mne  velice. 

Jakmile  z  dálky  mne  tušily, 

pod  kabát  můj  se  ukryly. 

Přiznávám  se,  slavný  soude,  nepokrytě, 

nevím,  jak  přišel  jsem  k  té  popularitě, 

snad 

určil  ji  boží  řád. 


34 


Slavný  soude,  nechci  drzým  býti, 

ale  zkoušku  račte  učiniti. 

Bez  g-roše  v  kapse,  s  hladem-li  jdete, 

drůbeže  lásku  dobudete, 

slepicí,  krůt  a  hus. 

Věc  stojí  za  pokus. 

Bez  g-roše  v  kapse,  zkusit-li  chcete, 
tak  jako  magnet  přitáhnete 
nejenom  železo,  i  lepší  věci. 
Jsou  na  to  svědci. 
Snad  také  slepice  vzruší, 
kohouta  ve  mně  že  tuší. 
Na  důvodech  málo  záleží. 
To  by  bylo  o  té  krádeži. 

Ve  směru  druhém  jasná  záležitost. 

Já  vinen  nejsem.  Nelze  cítit  lítost. 

Já  prvý  nebyl  jsem,  kdo  tenkrát  ranil. 

Já  prvý  nenapaď,  já  se  jen  bránil, 

s  měkkostí  největší. 

Pan  svědek  Vávra  dosvědčí. 

Na  pozemské  té  krátké  pouti 

chci  nepřátelům  prominouti : 

odpouštím  zbytek  ran. 

Káže  tak  Kristus  Pán. 


35 


Leč,  slavný  soude,  mám  tu  přání 
stran  slepicí  těch  předvolání. 
V  každou  hodinu 
dosvědčí  moji  nevinu, 
skutkovou  povahu  objasní 
vývodní  svědkové  překrásní. 
Slavný  soud 

o  návrhu  tom  račiž  rozhodnout. 
Nižádná  na  mně  vina. 
Ve  jméně  Otce  i  Syna ! 

Bohužel  krásné  této  řeči 

část  jsem  nepronesl  větší. 

Předseda  soudu,  jak  pergamen  žlutý, 

předseda  soudu,  nepohnutý, 

zlovolné  choutky  mé  cítě 

slovo  vzal  mi  hbitě. 

Spolu 

trest  disciplinární  diktoval  do  protokolu. 

Líný, 

Vávru  jsem  vyslechl,  čeledíny, 

zlé  vysvědčení  od  obce, 

řeč  veřejného  žalobce. 

Pak  slavný  senát  pro  spásu  světa 

vinným  mne  uznal,  tři  udělil  léta. 


36 


Nejprudší  můj  však  dráždil  vztek 

Vávrův  pošklebek. 

Bezmocně  sevřel  jsem  pěstě. 

Mnoho,  žel,  stálo  v  cestě. 

Ještě  když  z  síně  té  v  celu  jsem  přišel, 

jakobych  tichý  smích  Vávrův  byl  slyšel. 

V  kterýsi  krásný  den 

do  trestnice  byl  jsem  odveden. 

Nesvědčila  mi  ta  půda. 

Soužila  mne  strašná  nuda. 

Civět  tady  po  léta, 

tof  historie  prokletá, 

jež  pranic  neláká 

neklidného  tuláka. 

Nevidět  slunce,  nevidět  mrak, 

na  čtyři  stěny  jen  upírat  zrak, 

mít  jenom  procházku  povinnou, 

měřenou  malou  krátkou  hodinou, 

vše  vidět  včera  jako  dnes, 

neslyšet  obilí,  neslyšet  les 

postava  sedláka  v  onom  čase 

s  tím  drzým  posměchem  jevila  se, 

a  bouřil  vzteku  záchvaty 

smích  ten  proklatý. 

Bych  dlouhou  chvíli  odrazil, 

pomsty  jsem  různé  si  obrazil, 


37 


oh,  jen  až  budu  na  svobodě! 
Myslil  jsem  na  to  stoje,  chodě. 

Zádostiv  pohybu,  žádostiv  změny, 

pud  utlačen  byl  neukojený, 

já  byl  v  tc  době 

jak  mrtvý  v  hrobě, 

jen  vzteku  žily  záchvaty, 

jež  budil  smích  ten  proklatý. 

Člověk  se  baví  podle  své  síly, 

by  ušel  dlouhé  chvíli  I 

Písnička  starcova  bouřila  krev  : 

Nese  on  pomsty  hrom  a  lidu  hněv ! 

Jak  čas  mi  ušel,  nevím  sám, 

nejasně  na  to  vzpomínám. 

Bouřil  jsem  časem,  proklínal,  cliřaď, 

zoufáním,  nadějí  jat, 

dny  celé  ležel  pak  tupý, 

košíků  pletl  kupy, 

dny,  týdny,  měsíce,  rok,  druhý,  třetí, 

své  živě  předsevzetí. 

Tak  přišel  den, 

kdy  byl  jsem  svi  boden. 

Za  dálným  obzorem,  za  rudým  květem 

šel  jsem  světem. 


38 


Na  cestě  do  Račic  nebyl  jsem  líný, 
bouřil  jsem  bledé  a  vyhublé  stíny, 
o  krásách  mluvil  jsem  jiné  říše, 
o  mocných  pýše: 

Pán  drží  s  pánem,  pán  pána  chrání, 

zdraví  a  sílu  ssají  vám  páni, 
hynete  v  kouři,  hynete  v  psotě, 
hynete  bez  tuchy  o  životě. 
Hynete  bídáky,  ubozí  bratři. 
Vstaňte  a  vezměte,  co  lidu  patří. 
Vstaňte  vy  všichni,  ruku  v  ruce, 
ve  jménu  revoluce  1 

Marně  jsem  kázal  zavřeným  uším, 

marně  jsem  kázal  uvadlým  duším. 

Na  kterés  hroudě  jsou  vždy  doma, 

a  k  vzpouře  sílu  necítí. 

Tak  málo  přec  jen  málo  kdo  má, 

by  nemoh'  nic  už  ztratiti. 

Ten  cit  už  vyrosť  zvykem  denním, 

majetných  poslední  to  val : 

zří  na  žebráka  s  povržením, 

kdo  ještě  halíř  zachoval. 

Temně 
mluvili  ke  mně: 


39 


—  Nemožný  převrat  nenadálý, 
je  nutná  práce  pomalá. 

Svět  není  ještě  pro  nás  zralý. 

Nač  síla  by  se  plýtvala? 

Vše  postupná  je  doby  práce, 

a  vývoj  všechno  podá  ti. 

Cas  přijde  jednou  vyrovnat  se  — 

—  Což  mohu  vůbec  čekati?  — 

Já  smál  se:  brachu,  učení  tvé  skromné 

není  pro  mne. 

Cekejte,  čekejte  pro  svoje  děti, 

vývoj  vám  dá  něco  po  století, 

úmornou,  postupnou  dlouhých  let  prací, 

získáte  právo  hlasovací. 

Co  z  něho  čekáte? !  Úlevu  snad?! 

Zkrácení  práce?  A  žádný  hlad? 

Blaženi,  kdož  něco  čekají  1 

Člověk  se  toho  však  nenají! 

Země  je  volná,  země  je  naše! 

Nač  chodit  jak  kočka  kol  horké  kaše? 

Zít  nebo  umřít.  Živá 

jediná  touha  zbývá: 

zpražit  tu  zpupnou  čeládku. 

To  čiňte  na  mou  památku!  — 


40 


Za  dálným  obzorem,  za  rudým  květem, 
šel  jsem  světem, 
pél  temnou  písničku 

0  krásném  ohníčku. 
Ohníček  zahřeje,  ohníček  těší, 
pro  žáry  ohníčku  pěkně  se  hřeší. 
Postava  Vávrova  v  tom  čase 

s  posměchem  na  tváři  jevila  se. 

Za  dálným  obzorem,  za  rudým  květem 

šel  jsem  světem! 

Večer  už  pozdní  byl,  do  vsí  jsem  přišel, 

muziku  z  daleka  slyšel. 

Muzika  veselá  a  páry  v  kole, 

občas  i  procházky  zahradou  dole. 

Někde  je  vždycky  kout, 

kde  možno  odpočinout. 

Dny  věru  těžké  jsou,  važte  si  svátku ! 

Pomalu  plížím  se  k  Vávrovu  statku. 

V  těžký  sen 

je  statek  pohřížen. 

1  ten  pes  na  dvoře  nějak  si  hoví. 
Spí  lidé?  Tančí?  Pijí?  Kdo  ví. 
Muzika  veselá  z  daleka  hraje. 

Náš  prapor  do  krvavá  plaje  — 


41 


Na  střeše  škrť  jsem  sirkou.  V  chvíli 

plamínky  malé  vyskočily, 

volně  se  kroutily,  háďata  malá, 

plazily  ven  se  okénky 

ty  krásné  plaménky. 

Hleděl  jsem  s  rozkoší,  jak  střecha  vzplála. 

Oh,  bylať  rozkoš  v  tom. 

Nese  on  pomsty  hrom  — 

Vítr  se  zdvihl,  jak  spolčený  se  mnou, 

plameny  šlehaly  nocí  tou  temnou, 

za  chvíli  hořela  ves. 

Prchl  jsem  v  les, 

se  skály  vysoké  hleděl  jsem  dolů 

do  plápolů. 

Hleďte  jen,  oči:  poplach  a  zmatek, 

za  statkem  chytá  statek, 

jiskry  v  tmách  ohnivě  plají. 

Dobytek  bučí  v  stáji, 

poplašný  cinkot  zvonu, 

v  tom  bezvýsledném  shonu 

zoufalé  dětí  výkřiky. 

Toř  krásný  konec  muziky! 

Kletby  se  dusí  slzami. 

Smiluj  se  Bůh  váš  nad  vámi! 

Rozhodit  jiskry,  rozmetat  žáry, 
toužil  jsem  do  dálky  v  celý  svět  starý. 


42 


Zapálit,  zadusit  všechno  tím  čmoudem, 
vzkřiknouti  v  ucho  všem:  jstepředsvým  soudem! 
Za  všechnu  bídu,  pohrdání, 
vše  moci  sžehnout  bez  ustání, 
zřít  Vidí  děs, 
tak  jako  dnes! 

Hasili,  hasili,  marně  však, 
volali  marně  do  oblak, 
déšť  nesnesl  se,  vítr  jen 
se  vzmáhal,  jak  by  podplacen; 
plameny  blýsknou,  vyletí, 
žádají  nových  obětí. 

Podivnou  mocí 

jat  jsem  byl  v  temnotách  světlé  té  noci. 

Hlava  má  jak  by  opilá, 

krev  v  žilách  jak  by  pálila. 

Umru-li,  na  tom  nezáleží, 

mne  těší  zřít,  jak  had  rudý  běží 

po  statcích,  chalupách, 

úkladný  vrah. 

Uštkne  a  uštkne:  v  krátké  chvíli 

všichni  se  otrávili. 

Zpívám  si  s  pomstěnou  svou  zlostí: 

Není  tu  hříchu,  spravedlnosti  .  .  . 


43 


Dosud  mám  pocit  onen  v  mysli 
spletený,  nesouvislý, 
doposud  vidím  plameny, 
dosud  křik  slyším  zmateným 
pláč  slyším  stkáti  v  oblohu. 
Ohníček  hřeje,  ohníček  těší! 
Pro  teplo  ohníčku  pěkně  se  hřeší! 

—  Zde  stojím.  Jinak  nemohu! 

II. 

Zlomený  kříž,  kout  zapadlý  je. 
Nad  hlavou  jedle,  dole  sráz. 
To  je  ta  scenerie. 

Z  té  řeči  druhého  čišel  mráz. 

Z  vyšších  sfér  přicházím,  ač  se  to  nezdá. 

V  den  mého  zrození  svítila  hvězda. 
Nepřišli  tři  však  králové. 

V  světě  to  bývá  už  takové! 
Péče  žen  život  mi  upředla  jemně, 
genia  maminka  viděla  ve  mně, 
myslila  plaše 

na  Mesiáše. 


44 


Jsemf  narozen 
na  Štědrý  den. 

Mesiáš  nebyl  jsem,  což  dlužno  říc', 
myslím,  že  v  světě  jsem  nespasil  nic, 
vlastnosti  poznala  ve  mně  však  skvělé 
má  teta,  eine  schone  Seele. 
Tak  k  roli  přišel  jsem  prokleté 
zázračného  dítěte. 

S  talenty  k  všemu  a  k  ničemu  vlastně, 
skládal  jsem,  maloval,  zpíval,  psal  básně, 
pln  různotvarných  vloh 
už  jako  hoch. 

Vždy  předmět  obdivu,  nerad  jsem  čekal, 
od  věci  k  věci  jsem  ležérně  těkal, 
rozmaru  soustavnost  málokdy  hoví. 
Tož  talent  raděj  vždy  odkryl  jsem  nový. 
Život  můj  výsledkem  sklonu  byl  toho. 
Práce  tu  nebylo,  nápadů  mnoho, 
mne  jednotlivé  jaly  tóny, 
nedbal  jsem  dále  o  zákony, 
duch,  který  nad  ně  povzletí, 
Kraftgenie  zašlých  století. 

Odpusťte  řeči  mé  ve  vyšším  slohu, 
mluvím  však  pouze  tak,  jak  vůbec  mohu! 


45 


Výraz  můj,  přiznávám,  často  vás  mate, 

co  je  to  génij,  možná  se  ptáte! 

Co  je  to  génij?  Význam  slova 

leckterý  půvab  v  sobě  chová. 

Génij  vše  může  činiti, 

génij  se  musí  vyžíti, 

génij  jde  svými  cestami, 

závazek  každý  mu  neznámý. 

Génij  jde  bez  ohledu  vpřed 

a  pro  genia  je  tu  svět. 

Génij  je  maják,  který  bdí, 

a  vidí  to,  co  jiní  nevidí! 

Morálky  nezná:  zná  jen  fakt. 
Akt  jako  akt! 

Pro  blaho  světa 

talenty  vzbouzela  matka  i  teta; 

největší  talent,  jenž  laur  získal  mé  skráni, 

byl  talent  milování, 

jejž  kdysi  u  chlapce  služka  čilá 

v  seně  probudila. 

Tož  záhy  byl  jsem  okouzlen 

krásou  žen. 

Sílen,  zpit 

od  ženy  k  ženě  dál  jsem  líť. 


46 


nějaká  touha  dál  vždy  štvala, 
nějaká  touha  vytrvalá. 
Hojený  a  přec  nevyhojen, 
ukájen  a  přec  neukojen, 
nové  jsem  hledal  vždycky, 
hotový  génij  erotický. 

Génij  ten  zabral  však,  u  sta  ďasů, 

přemnoho  peněz,  přemnoho  času. 

Studia  nechal  jsem:  nebavilo, 

banální  bylo. 

Je  trapné  ale  skorém, 

je-li  génij  expeditorem. 

Úradek  malý,  hubený, 

lásky  a  krve  plameny, 

matka,  jež  lomí  rukama, 

hle,  pěkná  skizza  pro  drama. 

Rodinné  jmění  matčino 

na  lásky  padlo,  na  víno. 

Génij  vše  může  činiti, 

génij  se  musí  vyžíti. 

Kult  zla  mne  upoutal,  kult  silných  duchů, 

nemoh'  jsem  dýchati  v  měšfáckém  vzduchu, 

touhou  jsem  práh' 

zlo  chutnat  v  různých  podobách; 


47 


opilý  byl  jsem  černou  včelou, 

hříchu  abecedou, 

pyšný,  král, 

nade  vše  květy  zla  jsem  miloval. 

S  životem  tím  však  byla  to  svízel, 
mé  dluhy  rostly,  můj  úvěr  zmizel 
pomalu,  lehounce. 
Dne  kteréhosi  byl  jsem  u  konce. 
Měšťáků  kapsy  upjaté, 
krčení  ramen  proklaté, 
protekční  gesto  troupa, 
tof  situace  hloupá. 

Dotěrní  věřitelé 

mne  štvali  zatvrzele. 

Proudu,  jenž  strhoval,  jsem  se  svěřil. 

Několik  tisíc  jsem  zpronevěřil. 

Týden  byl  krásný  .  .  .  nad  propastí 

hřešiti  a  ani  se  nezatřásti, 

a  v  proudu  org-ie 

mysliti:  teď  se  vše  odkryje  .  . . 

požitky  tím  jsou  zbarveny, 

stupňovány  a  zvýšeny. 

Týden  byl  krásný:  o  to  není. 

Nakonec  přišlo  probuzení. 


48 


Zatčení,  plačtivé  scény, 

pláč  matky  zatracený, 

jež  docela 

banálně  z  toho  umřela. 

Vkus  estetický  v  tom  mi  přísně  brání, 

líčiti  postup  vyšetřování, 

a  vaudeville  přelíčení. 

To  vše  je  každodenní. 

Ni  žalářová  nepobaví  fadessa, 

když  člověk  konec  konců  věří  v  nebesa, 

květ  barvy  bílé, 

—  z  dlouhé  chvíle. 

Skončil  se  dlouhý  tento  čas, 

volným  jsem  byl  zas. 

Po  čertech  volným!  V  plném  žáru, 

bez  sousta,  kapky,  bez  krejcaru, 

bez  ženy 

život  je  bezcenný. 

Ve  vězení  mém  vyrostla 

touha  zla; 

kdy  cela  tělo  poutala, 

má  fantasie  těkala 

(^o  dalekých,  záhadných  sfér, 

v  jeden  směr. 


49 


Místečko  jakési,  placené  skromně, 

příbuzný  jakýsi  získal  pro  mě. 

Venkovské  hnízdo,  vzdálené  města, 

kam  ani  nevede  ze  světa  cesta, 

sídlem  mým  novým  bylo. 

Mně  se  to  protivilo: 

šum  ulic,  kočáry,  toilett  lesk, 

dav,  ženy,  v  očích  jichž  koketní  blesk, 

to  byla  atmosféra  má. 

Zde  finessa  hříchů  neznámá, 

všechno  je  venkovské,  hrubé,  sprosté, 

bez  kultury  to  všechno  roste. 

Dlouho  jsem  nesnesl  těchto  pout. 

Čas  přišel  kdys,  je  odvrhnout. 

Na  úřední  jsem  zase  sáhl  jmění 

a  zmizel  bez  prodlení, 

rozvířiv  hladinu  místní. 

V  náladě  šel  jsem  moralistní, 

Zrak  těkal  mrzutě  po  šedém  prachu. 

—  Tož  tedy  dožil  jsem  všude  se  krachu. 

Podniky  mé  měly  slaboučké  nohy, 

k  ničemu  nebyly  všechny  mé  vlohy, 

vlohy  mé  četné  a  vlohy  mé  skvělé, 

jež  kdysi  nadchly  tak  mou  schóne  Seele. 

Můj  génij,  zářivší  nad  nadání, 

můj  génij  milování. 


50 


mou  situaci  zhoršil  kritickou. 
Nákazu  chyť  jsem  syfiiitickou. 
Fiasko  života,  vehký  krach. 
Žena  mi  byla  jak  veliký  vrah, 
úlisný,  sladký, 
od  mojí  matky. 

Silnicí  beru  se  bez  cíle. 
Děvčátko  uzřím  tu  spanilé. 
Zpívalo  cestou  písničku  svou, 
jaro  jí  zářilo  z  očí  dvou, 
jaro,  jež  v  čistých  očích  leží, 
pohyby  byly  pružné  a  svěží. 
Žár  jakýs  nervy  prochvěl  tem.ně, 
stará  má  vášeň  se  vzbouřila  ve  mně, 
s  ní  mstivý,  dráždivý  pocit, 
nad  nevinným  vším  prociť. 
Daleko  krajina  byla  pustá. 
Děvče  jsem  povalil,  zacpal  mu  ústa. 
Nikdy  jsem  rozkoš  necítil  tak, 
jak  když  hleděl  jsem  v  zděšený  zrak, 
v  ty  oči  horečné. 
Jsou  vůně  hříchu  skutečné. 
Jinýma  hleděl  jsem  očima: 
Milého  děvče  snad  v  dáli  má. 
V  etapách  všech  se  rozvíjela 
přede  mnou  tragedie  celá. 


51 


Ta  hrůza  činu  —  jak  bych  řek'?  — 
—  kořenila  požitek. 

Rád  znovu  prožívám  den  toho  děje, 

rozkoší  nerv  každý  ještě  se  chvěje, 

rozvíjím  možnosti,  kombinuji, 

zlem  spáchaným  se  opojuji. 

O,  zlo  je  rozkoši,  nad  kterou  není, 

krev  naši  pobouří,  krev  naši  vzpění, 

opustit  jenom  nesmí  city 

půdu  morality. 

Zlo  bez  té  příchuti  není  zlo  moje, 

zlo  žádá,  abys  znal,  že  čin  tvůj  zlo  je. 

Nechci  já  morálnost  ničiti: 

morálky  proplétat,  morálky  šálit, 

morálce  blížit  se,  morálce  vzdálit, 

tof  krásný  program  pro  žití. 

Ze  všech  mých  umění  zbylo  mi  toto. 

Hra  jde  teď  ku  konci  . . .  nedbám  já  o  to. 

Génij  se  musil  vyžíti  — 

III. 

Zlomený  kříž.  Kout  zapadlý  je. 
Nad  hlavou  jedle,  dole  sráz. 
To  je  ta  scenerie. 


52 


Hlas  jeho  chraplavý  nějak  se  třas'. 

—  —  Noc  jako  noc  a  den  jak  den. 
Mrtvý  vždy  vystoupí  z  hrobu  ven. 
Vystoupí  ven  a  okolo  těká. 

A  dole  hučí  řeka. 

Myslím  si:  Pohřbil  jsi.  Ze  země  čouhá. 

Noc  je  tak  dlouhá,  tak  dlouhá,  tak  dlouhá. 

Nikomu  na  světě  nic  po  tom  není, 

že  jsme  my  souzeni,  zatraceni. 

Dříve  či  později  —  kdo  se  klame?  — 

v  nějaké  díře  doděláme. 

V  létě  je  horko,  v  zimě  zebe. 

Bloudíme  volně  v  prostoře. 

Když  se  tak  dívám  v  modré  nebe, 

nevím,  zda  někdo  nahoře. 

Může  to  býti.  Málo  víme. 

My  dole  ho  tu  nevidíme. 

Noc  jako  noc  a  den  jako  den. 

Jsem  tím  vším  trochu  unaven. 

Mrtvý  se  šklebí  z  dálky  na  mne. 

„Bratříčku,  hehe,  bratříčku!" 

—  Myslíš,  žes  vyhrál?  To  je  klamné. 
Počkej  jen  ještě  chviličku! 

Chceš  zase  vyčítat?  Není  to  novým. 

Jste  bídní  jako  já:  všechno  vám  povím. 


53 


Byli  jsme  bratři:  tak  a  tak. 

On  byl  tak  hodný  a  já  darebák. 

Nevím,  jak  přišlo  to:  nebylo  nad  něj. 

Z  očí  mu  zářila  veškerá  ctnost. 

Na  něho  vřeleji  a  na  mne  chladněj' 

každý  se  zadíval.  To  budí  zlost. 

On  doveď  mluviti  něžně  a  sladce 

k  sousedům,  tetičkám,  k  otci  a  matce, 

o  modrém  nebíčku,  o  kráse  květů, 

o  lásce  veliké  k  celému  světu, 

o  cestě  ctnosti,  jdoucí  hložím, 

o  velkém  smilování  božím, 

a  totéž-li  z  nás  každý  řek', 

on  budil  lásku  a  já  posměšek. 

Nevím,  jak  přišlo  to.  Celkem  vzato 
nemoh'  jsem  za  to. 

Snad  jeho  oči  získávaly, 

řeč  jeho  jasná,  veselá. 

Já  plachý  byl  už  co  hoch  malý. 

Tím  stal  jsem  se  jím  docela. 

Ař  Činím  já  však  tak  či  tak, 

dí  každý:  To  je  darebák. 

Mračí  se,  nejde  mezi  lidi. 

—  Po  darebáctví  patrně  slídí. 

Klukovská  malá  rozpustilost, 


54 


nad  tou  se  oči  zamhouří. 
Zde  však  je  tichá  zarputilost, 
ta  nejvíc  lidí  pobouří. 

Já  kolem  školy  chodil,  kostela. 
A  k  čemu  vlastně  všechno  d?ení? 
Člověk  to  všelijak  udělá. 
Dobré  to  přeci  nikdy  není! 
Na  svoje  lože  večer  klesnu, 
oko  se  tiše  zavírá. 
Můj  bratr  se  mi  m.ění  ve  snu 
v  divného,  zlého  upíra. 
Marný  je  odpor,  marný  hněv, 
ssaje  mi  krev,  ssaje  mi  krev, 
ssaje  mi  krev  —  a  druhý  den 
malátný  vstávám,  unaven. 
Poznámka  stále  ruší  klid: 
Moh'  bys  si  Jana  za  vzor  vzít. 

Čert  nikdy  nespí. 

Míjela  tak  doba. 
My  jedno  děvče  milovali  oba. 
Čert  nikdy  nespí,  jak  se  říká. 
Měla  ho  ráda  Veronika. 
Souzeno  bylo,  celou  bídu 
že  musím  plně  trpěti. 


55 


Já  za  humna  si  kdysi  vyjdu 

a  zahlédnu  je  v  objeti. 

Byl  letní  den  ...  šly  těžké  mraky. 

Vítr  se  zdvihal  v  prostoře. 

Upřel  jsem  k  nebi  svoje  zraky: 

Nevím,  zda  někdo  nahoře. 

Moh'  ale  v  této  chvíli  číst 

v  mém  srdci  vztek  a  nenávist. 

Mladosti  moje  zloba  celá 

do  hlavy  vstoupla,  žilami  vřela: 

mladosti  otrávený  čas, 

u  lidí,  u  boha  chlad  a  mráz, 

pohrdá,  ranící  časem  klatě, 

ruka,  jež  teple  nestiskla  tě, 

—  něco  se  lámalo.  Co  do  těch  krámů? 

Až  třetí  den  jsem  se  vrátil  z  flámu. 

Matka  se  ptala  jizlivě: 

Synáčku,  ještě  na  živě? 

Je  dobré  pivo  „U  věnce"? 

A  líbil  jsi  se  panence? 

Vedeš  to  pěkně!  —  Otec  však 

děl  pouze:  Byl  vždy  darebák. 

To  ráno  dosud  ještě  v  mysli  mám. 
Zmateným  vírem  prohýřených  nocí 


56 


mne  jeden  obraz  upoutal  svou  mocí, 
do  samoty  mé  provázel  mne  sám. 
Uprostřed  nějak  mezi  bděním,  snem, 
zjev  Veroničin  stále  viděl  jsem. 
Když  mdloba  víčka  zavírá, 
šeptám  si:  Zabiji  upíra. 
Musí  být  moje:  tak  či  tak. 
Jak  známo,  byl  jsem  darebák. 

Do  Hůrky  na  pouť  šli  jsme  v  neděli. 

Jan  s  Veronikou  tančil  veselý. 
Všichni  se  dívali:  pěkně  se  točí, 
sukně  se  míhají,  v  ohni  jsou  oči, 
oba  jsou  ztepilí,  zámožní,  mladí. 
Není  nic  na  světě,  co  štěstí  vadí. 
Dá  Pán  Bůh,  brzouČko  bude  z  nich  pár 

Stále  víc  pálil  mne  krve  mé  žár. 

To  bylo  žertů,  šuškání  a  smíchu 
(ó,  někdy  pálí  lidský  smích 
tak  jako  peklo,  a  jak  hřích!) 
Já  zamračený  seděl  v  tichu. 

Chvíli  jen  .  .  . 


57 


Pak  jsem  se  do  tance  dal. 
Nikdo  mne  tehda  nepoznal. 
Já,  zamračený,  mrzout,  dareba, 
jsem  smál  se,  více,  než  je  potřeba. 
Já,  jindy  na  svém  čele  pouhé  stíny, 
jsem  dováděl  víc  než  kdokoli  jiný, 
mně  vycházelo  každou  chvíli  se  rtů 
na  kopy  ostrých,  nehledaných  žertů. 

Bylo  už  pozdě  ...  a  hluk  stále  vzrůstal. 
Sousedův  Józa  řek'  mi:  „Tys  tu  zůstal? 
Jan  odešel  už  .  .  .  právě  před  chvílí," 

A  křičel  komu's:  „Já  že  opilý?" 

Dí  tanečnice  s  tváří  roztomilou: 
„Sel  vyprovodit  nejspíš  svoji  milou." 

Já  šel  jsem  rychle,  rozčilen  a  bled. 
Nikoho  na  cestě  nevidět. 
Stín  nemihne  se,  noc  je  tmavá  dnes. 
Ti  zašli  jistě  v  nedaleký  les. 
Dovnitř  jsem  nešel  už.  Pomalu 
vracím  se  domů  na  Skálu. 

Od  Hůrky  cesta  podél  řeky  úzká. 
A  blíže  Skály  hluboký  je  sráz. 
Od  dešfů  půda  něco  málo  kluzká. 
Kdo  spadne  dolů,  zlomí  sobě  vaz. 


58 


Myšlenky  bloudí  v  jediném  kole. 
A  řeka  hučí  dole. 

Noc  byla  tmavá.  U  sta  hromů  ! 

tak  asi  špatně  dojdou  domů. 

Noc  tmavá  .  . .  vyruší  kdo  stěží 

na  měkkém  loži  po  lese. 

A  jestli  s  tebou  milá  leží, 

i  tvrdší  lože  snese  se. 

Sedím  tu  tichý,  sehnutý. 

Má  hlava  horká,  srdce  buší, 

a  zdá  se  mi  tak,  na  mou  duši, 

že  nehýbou  se  minuty. 

Broukám  si  .  .  .  aby  tak  ušel  mi  čas  : 

Kdo  spadne  dolů,  zlám.e  si  vaz. 

Noc  je  tak  pro  každého  jiná. 
Čert  ví,  kdo  dělá  rozdíly. 
Než  se  mi  stala  tahle  psina, 
hvězdy  se  více  jasnily. 
Ty  chvíle  míjely  však  strašně, 
jak  mrazem  já  se  prudce  chvěl. 
Mé  všechny  bouřily  se  vášně, 
a  já  je  ještě  probouzel. 

Leží  tam  v  lese?  Jsou  už  doma? 

(I  bolest  něco  svůdného  má !) 


59 


Tak  jsem  tam  civěl.  Pojednou 
stín  vynoří  se  přede  mnou. 
Opět  to  tělem  zamrazí. 
Jan  přichází. 

Hvízdá  si,  lehkým  krokem  kráčí, 
jako  by  ještě  k  tanci  šel, 
jako  by  chvíle  všeho  sladší 
vzpomínku  ještě  živou  měl : 
před  chvílí  —  to  mne  umučí  — 
měl  Veroniku  v  náručí. 
Maně  se  pěst  má  zavírá: 
Zabiji  toho  upíra. 

Vstoupil  jsem  v  cestu.  Něco  nutí 
zastavit  se  tu  bez  pohnutí. 
Tak  Jan  mne  zahleď.  Sfastný  sen 
na  tváři  dosud  zobrazen. 
Upírá  s  úsměvem  na  mne  zraky. 
—  Bratříčku,  ty  jsi  tady  taky? 
Co  stojíš?!  Spát  tu  někde  chceš? 
Zmohlo  tě  pivo?  Nemůžeš? 

Já  pil  jsem  málo,  chvála  Bohu. 
Pojď,  povedu  tě,  ještě  mohu !  — 

Za  ruku  chopil  mne.  V  tom  čase 
nebyl  jsem  špatným  člověkem, 


60 


však  všecka  vášeň  vzbouřila  se 
tím  jeho  ruky  dotekem, 
zloba,  již  rozum  neukrotí ! 

Jediný  pohyb  stačil  jen. 
Něco  tam  dole  zarachotí, 
nižádný  další  slyšet  sten. 

Mrtvého  našli  třetí  den. 

Cesta  je  úzká:  v  chvíli  rozhárané 
neštěstí  lehko  se  stane. 
Je  valně  třeba  hledět  sobě  cesty, 
zvlášf  jdeš-li  od  nevěsty. 
Mínění  všech  je :  je  ho  škoda, 
Neměla  odnést  ho  ta  voda. 
Čert  nikdy  nespí,  jak  se  říká. 

Nejtíž  to  nesla  Veronika. 

Plakala  ovšem  mnohu  chvíli, 
až  jejích  očí  líto  je  mně. 
Umře-li  dívce  její  milý 
může  být  z  toho  nepříjemně. 
Je-li  však  hezká  —  nu,  co  z  toho  ? 
Deset  jich  najde  za  jednoho. 


61 


I  já  jsem  slzel  častokrát. 
Rikali  lidé  :  Měl  ho  přeci  rád. 
Docela  zkažen  není  přec. 

Pochován  dávno  umrlec. 

Všechno  se  v  hlavě  staré  mísí, 
co  zašlo  a  co  bylo  kdysi. 

Zlá  historie,  proklatá, 
většinou  ovšem  bez  data. 
Uvadlo  něco,  co  snad  kvetlo, 
zhasnulo  časem  nějaké  světlo, 
něco  být  mohlo,  něco  není. 
Jisto  jen,  že  jsme  zatracení, 
že  ztratila  nás  dávno  ctnost, 
že  teď  jsme  bídní,  plní  zrady, 
a  jak  jsme  dnes  se  sešli  tady 
jsme  vyvržených  společnost. 
Tehda  to  nebylo  docela  tak. 
S  účastí  měřil  mne  sousedů  zrak, 
respekt  získal  náhle  povinný 
z  velkého  statku  synek  jediný. 
Nebylo  neštěstí,  nebylo  vin, 
jako  by  navždy  můj  odstoupl  stín. 
Sluníčko  na  nebi  tepleji  hřeje, 
děvče  jde  okolo  —  na  mne  se  směje 


62 


pracuji  na  poli  —  „Sílu  má  pravou," 
staříci  zálibně  kývají  hlavou. 
Kráčím  tak  po  lesích,  cesta  se  ztrácí, 
vzduch  voní,  šumí  strom,  zpívají  ptáci, 
chvíle  je  plna  lahody. 

Užívám  svojí  svobody. 
Upír  je  zabit,  upíra  není, 
vesele  světlo  směje  se  denní, 
nic  nemučí,  nic  neděsí, 
—  jak  smířen  byl  bych  s  nebesy ! 
Všechno  to  v  hlavě  mé  se  mísí, 
zdá  se  jen,  že  to  bylo  kdysi, 
směs  bouřlivá  a  bezhlavá. 
Jen  bolest  zůstává. 

Určitý  jediný  mám  sen : 
Slunečný,  jarní,  čistý  je  den. 
Ve  vzduchu  tančí  zlatý  prach. 
Jdem'  s  Veronikou  po  lukách. 
Těším  ji,  těším,  jak  jen  kdo  by  moh'. 

okoda  je  Jana,  byl  to  hodný  hoch. 

Skoda  ho  věru  ;  umřel  ještě  mlád.        , 
Srdce  měl  zlaté.  Já  je  musil  znát ! 
Zijem'  a  hynem'.  Svět  se  s  námi  točí ; 
neplač :  je  škoda  tvojích  hezkých  očí. 
Necítíš  ani,  jak  dnes  všechno  voní? 


63 


Nač  na  to  myslit,  co  se  stalo  vloni? 
Myslíš,  že  Jan  sám  moh'  by  si  to  přát? 
Řeknu  ti  něco,  děvče:  mám  tě  rád. 

My  nemluvili  o  tom  ani  slovem. 

Leč  octli  jsme  se  náhle  před  hřbitovem. 

Hřbitov  je  pustý;  neslyšet  ani  dech. 

Bázlivě  rostou  květy  na  hrobech! 

V  ten  jarní  den  tu  není  člověka. 

Na  soudný  den  se  mrtvý  načeká! 

Kvil  větru  dnes  tu  nad  ním  nezavzdychá! 

Stáli  jsme  zticha. 

Nejzazší  hřbitova  kde  kout, 

souzeno  Janu  spočinout. 

Rov  ještě  čerstvý  ,  .  ,  drn  že  sotva  roste. 

Nad  mrtvým  křížek  práce  prosté. 

Já  cítil  celou  mladosti  své  zlobu 

u  toho  hrobu. 

Něco  mnou  pojednou  počalo  chvět. 

Zrak  náš  se  střet'. 

—  Nešeptá  nikdo?  Otřás  jsem  se  prudce. 

Není  hlas  známý?  Chyt  jsem  její  ruce. 

Za  život,  otrávený  zlem, 

chtěl  pomstít  jsem  se  nad  hrobem. 

Mrtvého  bludnou  duši 


64 


ař  naše  láska  ruší. 

Vášnivě  objal  jsem  ji  v  pase, 

lehounce  nazad  sklonila  se. 

Ticfiá  byla. 

Ani  se  nebránila. 

Celou  věc  lze  říci  několika  slovy: 

nevěstu  veď  jsem  domů  po  bratrovi. 

Jsou  věci,  body,  na  něž  lip  se  nevzpomíná. 

Mně  Veronika  porodila  syna. 

Podivný  pocit  tehdy  ve  mně  vznik', 

jak  slaboučký  jsem  zaslech'  jeho  křik, 

drobounké  viděl,  neforemné  tělo: 

jak  neštěstí  by  v  dům  můj  přicházelo. 

V  čem  neštěstí  to,  nemohl  jsem  říc'. 

Vše  šlo  přeci  dobře,  nestalo  se  nic. 

Však  pocit  ten  byl  —  zpola  jen  tak  snem  — 

jak.  mrtvý  v  dům  by  navracel  se  sem. 

Mně  nepřipadal  jako  vlastní  syn, 

půl  strašidlo,  půl  mrtvého  to  stín: 

rys  každý  tváře  nový 

znak  podoby  měl  po  bratrovi. 

Každičký  týden,  jak  rostl  hoch 

podobu  větší  jsem  rozeznat  moh'. 


65 


Myšlenka  ta  mi  otráví  vzduch. 
Přijdou  sem  známi.  „Požehnej  Bůh!" 
Měří  nás  oba  —  snést  to  jen!  — 
„Je  tuze  .  .  .  tobě  podoben." 
A  zvukem  malé  jistoty: 
„Má  oči  stejné  jako  .  .  .  ty." 
Přijde  zas  jiný,  pohýčká  robě. 
„Ba,  podoben  je  navlas  .  .  .  tobě." 
Chytrácky  oči  přimhouří 
a  přízvuk  má,  jenž  pobouří. 

Zlá  ta  shoda 
bodá  a  bodá! 

Hoch  jako  květ,  jenž  na  jaře  pučí, 
ale  ta  myšlenka  mučí  a  mučí! 
A  zadívám-li  ženě  své  se  v  zrak, 
tuším,  nač  myslí:  Podoben  mu  tak! 
Tlumím  ten  pocit:  pouhý  klam, 
mrtvý  už  tři  roky  v  hřbitově  tam, 
výmysl  pouhý,  chorobné  zdání! 

Je  marno  namáhání. 

Bodá  to:  mrtvý  mstí  se  za  tvou  pýchu, 
pokuta  je  to  spáchaného  hříchu, 
pokuta  za  onen  den  .  .  . 


66 


Jak  těžký  sen, 

čas  onen:  týden  za  týdnem 

jde  v  chodu  líném,  nevlídném. 

Myšlenka  týrá  duši  mou: 

Je  mstitel  vlastní  pod  střechou! 

Každý  se  diví,  vida  můj  chlad: 

„Tak  hezký  hoch  ...  a  nemá  ho  rád!" 

A  míjí  léta.  Běží  čas. 

Vždy  odkryju  znak  nový  zas. 

Směje  se  docela  jak  on, 

pohyby  stejné,  hlavy  sklon, 

stejné  má  čelo,  stejný  vlas, 

stejné  má  oči,  stejný  hlas! 

Jan  zavražděný  zírá  z  všeho. 

Je  krutá  pomsta  zabitého! 

Čas  míjel  tak,  hoch  zvolna  rošt. 

Janova  celá  minulost 

šla  znovu  mýma  před  očima: 

hoch  stejně  cítí,  stejně  vnímá, 

stejně  si  hraje  .  .  .  hrůzou  štván 

dívám  se  často:  Celý  Jan! 

Umí  též  mluviti  něžně  a  sladce, 

k  sousedům,  tetičkám,  k  otci  a  matce, 

o  modrém  nebíčku,  o  kráse  květů. 


67 


o  lásce  veliké  k  celému  světu, 
o  cestě  ctnosti,  vedoucí  hložím, 
o  velkém  smilování  božím  .  .  . 
Nemohu  spáti:  stále  jen 
zřím  jednu  noc  ...  a  jeden  den! 

Když  zadívám  se  v  oči  svojí  ženy, 
hledí  z  nich  někdo  dávno  zavražděný. 
Každý  její  tah 
prozradí  neklid  a  strach. 
Nějaká  záhada  před  ní  se  děje, 
rozumět  nemůže  —  pouze  se  chvěje. 
A  oči  hledí  —  snad  je  to  klamné  — 
hledí  kams  .  .  .  upřeny  daleko  za  mne. 

Život  mne  týrá,  život  se  hnusí, 

hoch  mučí  stále  mne,  stěny  mne  dusí. 

Veliký,  krásný  statek  ten 

jak  strašidly  je  obklopen, 

strašidly  z  toho  hřbitova. 

Uprch  jsem  z  domova. 

Po  světě  bloudil  jsem  pro  trochu  klidu, 

štval  nepokoj  svůj  v  prostoře. 

Když  uvážím  svou  celou  bídu, 

nevím,  zda  někdo  nahoře. 

Nikdy  jsem  neprosil,  pot  na  své  skráni. 


68 


nikdy  jsem  nežebral  o  smilování! 

Nikdy  jsem  nehrál  nevinu! 

Nutno-li  zahynout,  zahynu! 

Noc  jako  noc  ...  a  den  jako  ďin, 

jsem  vším  už  unaven. 

Nohy  jsou  umdleny,  tělo  už  chátrá. 

Nač  nechat  smáti  se  šťastného  bratra?  — 

Zlomený  kříž.  Kout  zapadlý  je. 
Nad  hlavou  jedle.  Dole  sráz. 
To  je  ta  scenerie. 

Kdos  mih'  se  nad  srázem. 

Ticho  je  zas. 


69 


SLEPÝ 


1. 


Do  temnoty,  jež  všechno  jemu  kryje, 
v  níž  mizí  čas, 

jak  posměch  krvavý,  jak  ironie 
zni  cizí  hlas. 

Svět  jemu  vzat.  Svět,  který  svojí  vlohou 
rozrušil,  zveď, 

svět  jemu  vzat,  na  který  šláp'  svou  nohou. 
Ten  jeho  svět! 

Jak  starý  dynasta,  jenž  zbaven  náhle  trůnu 

a  vržen  v  mrak, 

jenž  nepřipraven  pouze  o  korunu, 

—  též  o  svůj  zrak!  — 

teď  sedí,  bezmocný:  jsou  chladny  čtyry  stěny 

a  plny  muk, 

a  z  daleka  sem  vniká  rozvášněný 

dne,  noci  hluk. 

Otevře  okno:  kroky  zní  tam  tiší; 
milenců  krok. 

Otevře  okno:  výskot,  hudbu  slyší. 
A  míjí  rok. 


73 


Pro  něho  žeň  neroste,  větrem  hnutá, 
na  Hše  staleté. 

Mák  krvavý  ni  pyšná  růže  žkitá 
pro  něho  nekvete. 

Pro  něho  orel  křídla  nerozpíná 
do  vzduchu  čistého. 
Jak  irreélní  jakás  veličina 
je  kosmos  pro  něho. 


3. 


Den  za  dnem  přichází  sem  figurka  ta  planá 
a  plaší  sny. 

Den  za  dnem  přichází  v  té  póze  Eckermanna 
had  úlisný, 

den  za  dnem  o  síle  on  mluví  obrovité, 
o  božském  nadání. 

Jak  Pythagoras,  Mistře,  verše  dítě 

bez  psaní 

Den  za  dnem  slova  opakuje  stará, 
den  za  dnem  rozladí, 


74 


den  za  dnem  cituje  vždy  Cannizara, 
Miltona  uvádú 

Den  za  dnem  přijde  Eckermann  ten  lstivý, 
bídného  týrati. 

Jak  lupič,  do  trosek,  jenž  vnikl,  žádostivý 
poklady  hledati. 


4. 


Ten  svět  tak  abstraktní,  a  bože,  ah,  tak  chladný, 

až  promrazí. 

Nedělen  na  noci  a  nerozdělen  na  dny, 

vždy  stejně  přechází. 

Unaven  myšlením  a  unaven  už  city, 
jež  mučí  hlouběji, 
má  před  sebou  jen  matný,  neurčitý 
svět  idejí. 

Svět  idejí .  .  .  On  cítí  hrot  ten  temně 
v  zlé  nudě  chvil. 

Jak  Anteus  by  dotknout  chtěl  se  země, 
by  nabyl  sil. 

Chtěl  vssáti  by  zas  harmonie  tvarů 
a  formy  skutečna. 


75 


On,  který  nucen  ve  svém  marném  žáru 

hleděti  do  věčna! 

Svět  jemu  vzat.  Ty  chladné  čtyry  stěny 
pohřbily  vzlet. 

Svět  jemu  vzat.  Dobytý,  pokořený 
ten  jeho  svět. 

Myšlenky  temné  hlavou  víří 
dlouhými  večery; 
jak  za  soumraku  netopýři 
jdou  Chiméry. 

Vše,  co  krev  mohlo  v  minulostí  vznítit, 
do  noci  plápolá, 

a  iluse,  jež  nemoh'  v  pouta  chytit 
on,  živá  mrtvola, 

vše  na  posměch  dnes  tančí  tanec  divý 
a  drze  chechtá  se. 

Den  za  dnem  Eckermann  jde  lichotivý 
a  mluví  o  kráse. 


5. 


A  myslí  si:  Té  chvíle  někde  vzlétla 
myšlenky  raketa. 


76 


Tu  chvíli  padl  úzký  kroužek  světla 
v  ta  temna  staletá. 

A  myslí  si:  Té  chvíle  duch  kdes  tvůrčí 
se  vznesl  nad  zemí. 
A  kosmem  hne  a  cestu  jemu  určí 
a  vládne  dušemi. 

Proud  dějin  jiným  obrací  se  směrem, 
zákony  etiky. 

Kdes  prorok  přišel  s  novým  desaterem, 
světlý  a  veliký. 

Na  něco  myslí .  .  .  šero  .  . .  vzpomíná-li 
—  ó,  chvíle  tvořivá!  — 
vír  jeho  představ  matně  kamsi  v  dáli 
se  rozplývá  — 

On  není  nadán  pevným  tvůrčím  klidem 
v  noci,  jež  trvá  tu. 
Neumí  odít  v  řeč,  přístupnou  lidem, 
snů  svojich  podstatu. 

On  byl  jen  ten,  jenž  pochodeň  kdys  zdvihl, 
již  jiní  uchopí. 

On  byl  jen  ten,  jenž  na  scéně  se  mihl 
a  zajde  bez  stopy. 


77 


že  marně  rukou  nervósně  se  chvící, 
proud  v  žití  protekl, 
že  svoje  slovo  mohl  kdysi  říci 
a  že  je  neřekl, 

do  temnot  vržen,  marně  rozpjal  ruce, 
by  zachyť  den. 

Duch,  který  zvyká  zvolna  svojí  muce, 
je  odsouzen  . . . 


6. 


Než  Eckermann  do  temnot  jeho  hodí 
dráždivý  časem  svit. 
—  Jak  trosečníku  na  tonoucí  lodi 
břeh  z  daleka  se  kmit'. 

Břeh  rýsuje  se  v  dálce  v  mlze  ranní, 
marný  a  lákavý. 
To  tonoucímu  život  nezachrání, 
však  skon  to  otráví. 


7. 


V  salonech  zatím  lichotky  zní  časté, 
v  lahodném  ševelu. 


78 


Chef-ďoeuvre,  Madame,  právě  napsala  jste  — 

—  Vy  krásnou  novellu  — 

—  Oh,  kniha  Vaše  před  světem  Cedí  pýcha, 
Nechváh'm  ze  zvyku!  — 

Přesládlá  slečna  cituplně  vzdychá: 
„O,  něžný  lyriku!" 

V  tom  jméno  jeho  padlo  v  řeči  plané. 
Puls  prudčej'  nebije. 

—  Což  Folprecht?  —  Umlk'.  —  Umřel? 

—  Ne,  můj  pane: 
slepý  je. 

Přesládlá  slečna  vzdychá:  —  Je  ho  škoda. 
Mám  zájem  o  něho  — 
A  s  jemným  taktem  hostitelka  podá 
nekrolog'  živého: 

Je  škoda  této  rozčilené  hlavy, 

bouřící  bez  mezí- 

Zel,  jeho  talent  robustní  a  dravý 

nedospěl  k  synthesi. 

Štval  neklid  jakýs  dál  jej  neustále 
vírem  všech  pocitů. 


79 


Svou  hřivnu  rozdal  světu  v  minci  malé, 
a  díla  není  tu. 

K  ničemu  nebyla  ta  vloha  jeho  velká, 

již  času  strhl  tok 

S  úsměvem  jemným  končí  hostitelka 
živého  nekrolog-. 

Poklony  dál  zní  blahovolné,  časté, 
v  lahodném  ševelu. 

—  Světový  román,  vskutku,  napsala  jste  — 
Vy  skvostnou  novellu!  — 

—  Jsou  verše  vaše  v  temnu  pruhem  světla. 

—  A  plny  tragiky  — 

—  Já  vaše  drama,  příteli,  jsem  četla: 
ó,  jak  jste  veliký! 


8. 


Den  horký  je,  ni  mráčku  není  v  dáli, 

jenž  nes'  by  naději. 

Přítel  se  líně  na  fauteuilu  válí 

a  plivá  vztekleji. 

Cos  zoufalého  —  zdá  se  —  vším  tu  vane, 
po  celé  redakci. 


80 


Za  týden  číslo  vyjít  má,  můj  pare, 
a  není  atrakcí  — 

Nic,  pouhé  nic.  Den  bezútěšně  pustý, 
den  přímo  zoufalý. 
Ubermensch  přítel,  morosní  a  tlustý 
se  vztekle  převalí. 

Zlá  přišla  doba:  neúrodno,  sucho. 
Kéž  blíž  jsme  potopy. 

—  On  marně  lačně  nastrkával  ucho 
k  porodům  Evropy. 

—  Pohroma  vždycky  naděje  zas  zhroutí. 
Co,  k  čertu,  počíti? 

Což  musil  Folprecht  zrovna  oslepnouti, 
což  nemoh'  umříti?! 

Cos  zoufalého  horkým  dnem  tím  vane, 
a  truchlo  v  redakci. 
Nekrolog-  tučný  býval  by,  můj  pane. 
Teď  není  atrakcí. 


9. 


Tři  talenty,  jež  teprve  se  rodí, 
—  ustupte  před  zoří!  — 


81 


tři  talenty  po  hlavní  třídě  chodí 
a  vtipně  hovoří. 

V  své  hlavě  nese  lyrik  visiony: 

—  funkce  to  odvěká  — 

„V  mé  nové  knize  budou  nové  tóny, 
jež  nikdo  nečeká." 

„Toť  věru  škoda,"  soused  jeho  jistí, 
„svou  zásadu  že  mám: 
od  let  jsem  odvyk'  vůbec  něco  čísti, 
já  stačím  sobě  sám." 

—  „Ve  strouze  mělké  těžko  lovit  kapry! 
Ni  kloudný  nevím  klep. 

Lang-ovi  správa  drama  vrátila  prý 
a  Folprecht  prý  je  slep." 

„Náš  mikrokosmos  nebyl  dosud  celý, 

což  chyba  veliká. 

Na  čase  bylo  dávno,  bychom  měli 

slepého  básníka " 

„Toť  věru  škoda,"  soused  mírně  jistí, 

„že  málo  jeho  znám. 

Od  let  jsem  odvyk'  vůbec  něco  čísti; 

já  stačím  sobě  sám " 


82 


»Pan  Folprecht  nebyl  mojím  ideálem, 

ač  mnoho  hlupců  pleť. 

Tric  v  slepotě  té  čenichal  bych  málem, 

by  kleslý  zájem  zveď " 

Do  beletrie  naší  náhle  vpadl, 

prost  nebyl  zcela  vloh 

Motivy,  žel  Bůh,  Rusům  drze  kradl 

a  Hamsunovi  sloh 

Tři  talenty,  jež  teprve  se  rodí, 
—  ustupte  před  zoří!  — 
tři  talenty  po  hlavní  třídě  chodí 
a  vtipně  hovoří. 


10. 


Krok  ženy  zní  teď  -  Folprecht  zná  ho  —  síní. 

Zjev  její  vytuší. 

Krok  ženy  tolik  nervosním  ho  činí 

a  rozruší  — 

Jaký  má  výraz  asi  na  mé  tváři  ? 
Kdyby  moh'  viděti! 
Je  na  ní  nuda  ...  či  v  ní  úsměv  září? 
Krok  zní  tak  trpce  ti! 


83 


Tón  hlasu,  akcent,  arg-umenty  řeči, 
ni  výlev  nadšený, 
nic  kromě  očí  jeho  nepřesvědčí, 
a  ty  jsou  zastřeny. 

Na  tisíc  zrad  mu  fantasie  kreslí, 
nejhorších  tisíc  zrad. 
Ďáblové  všichni  nejhorší  sem  snesli, 
by  mohli  se  mu  smát. 

Svět  jemu  vzat;  i  ona  jemu  vzata 

a  víc  než  svět! 

Ah,  moci  jednou  —  oh,  ta  noc  kol  klatá  — 

v  oči  se  zahledět! 

Tón  hlasu,  akcent,  argumenty  řeči 
ni  výlev  nadšený, 
nic  kromě  očí  jeho  nepřesvědčí 
a  ty  jsou  zastřeny. 

Ne,  pro  něho  svou  náruč  nerozpíná, 

za  živa  mrtvého. 

—  Jak  irreélní  jakás  veličina 

je  žena  pro  něho. 


84 


Pěst  zaťal.  Hle,  zde  figurka  ta  planá, 
jež  plaší  sny. 

—  Zas  přichází  v  té  póze  Edcermanna 
had  úhsný. 

11. 

Ten  neklid  štve  ho  všemi  jeho  city. 
Hladina  vzbouřena. 
Zní  šelest,  šramot  vedle  neurčitý. 
Co  vše  to  znamená? 

Krok  ženy  dneska  síní  ani  nezní, 
jen  šelest  vedle  tam. 
S  ní  trapno  je,  však  trapněji  mu  bez  ní. 
Je  opuštěn  a  sám. 

Sám  s  přízraky  je  zlobnými;  čas  míjí. 
A  přeci  nemá  klid. 
Nějaký  ševel  teskných  preludií. 
Prokletý  cit! 

Spiklenci  jak  by  tam  se  umlouvali 
o  jeho  zabití. 

O,  kdyby  smrt  už  z  milosti  mu  dali: 
jak  chtěl  by  umříti! 


85 


—  „Kdož  mohl  tušit"  —  něžný  hlas  tu  uváz'. 
„A  žil  jen  pro  lidi!"  — 

—  „Oh,  tolik  krásy,  milostivá,  u  Vás. 
A  on  ji  nevidí!" 

Co  může  pro  mne  život  ještě  chovat? 

Vše  už  je  dožito. 

Hle!  Slepého  zde  věčně  ošetřovat!  — 

—  „Což  býti  musí  to?"  — 

„Myslíte?  Sama  časem  jsem  se  pytala. 

Leč  schází  odvaha!" 

—  „Kdybyste  los  svůj  k  jeho  připoutala, 
co  mu  to  pomáhá? 

K  umění  nes'  se  život  jeho  celý 
a  touhy  rozpjaté. 

Kdybyste  život  svůj  mu  dala  (Ize-li) 
oči  mu  nedáte!"  — 

Spiklenci  jak  by  tam  se  umlouvali. 
Oh,  žádný  den! 
Pro  odumření  nejsa  ještě  zralý 
je  odsouzeni 

Duch,  který  tvůrčí  před  sebou  má  roky, 
nečinně  civí  zde. 


86 


Krev  bouří  se.  Slyš  zřetelné  teď  kroky. 
Eckermann  jde 

o  síle  ducha  mluvit  obrovité, 

o  božském  nadání. 

—  Jak  Pythag-oras,  Mistře,  verše  dítě, 

bez  psaní  — 

12. 

Tak  sedí  tady,  obklopený  zradou, 
dynasta  svržený. 

Kol  něho  léčky  záhadné  se  kladou. 
A  oči  zastřeny. 

Krev  do  tváře  mu  tajná  bázeň  vhání 
pro  krutou  pohanu. 
Andělů  sedm  po  straně  ho  chrání, 
však  tisíc  satanů. 

Léčky  se  kladou.  S  které  přijde  strany 
mu  rána  poslední? 
A  má  se  poddat  tiše,  bez  obrany 
svých  smutných  dní? 

Msty  truchlý  květ  mu  v  srdci  zvolna  vzrůstá, 
podivný  květ. 


87 


Na  rty  se  dere  blasfemie  pustá. 

—  Ty,  ó  buď  klet!  — 

O,  je-li  někdo,  kdo  je  vyšší  lidí, 
on  jemu  vymkne  se. 
A  je-li  někdo,  kdo  náš  osud  řídí, 
jho  jeho  setřese! 

Do  tváře  vmetne  výkřik  nepokorný, 
bez  bázně  před  smrtí. 
On,  bídný  buřič,  sražený,  však  vzdorný, 
naposled  rozdrtí! 

13. 

Pochyby  hořké,  staré  jeho  známé 

na  něho  útoČí. 

Což  jeho  žena?!  Podvádí  ho?  Klame? 

—  Hledět  jí  do  očí! 

Pochyby  hořké  stále  nové  rodí, 

a  sílu  podvrátí. 

Eckermann,  ano,  proč  sem  stále  chodí 

svou  lekci  říkati? 

Ty  pochyby  ho  mučí  dál  a  dráždí, 
a  chimér  zjev. 


88 


Ty  pochyby  ho  vysilují,  vraždí. 
Ssají  mu  krevl 

Vztek  cítí  jen,  vztek  srdcem  jeho  zpívá. 

—  Jak  ujít  komice?  — 

Zabránit?  Nelze.  Co  mu  tedy  zbývá? 

—  Pomstít  se. 

14. 

V  hasnoucím  ohni  ještě  jiskry  blýskly 
v  okamžik  ten. 

Dvě  ruce  hrdlo  Eckermanna  stiskly, 
když  přišel  druhý  den. 

To  hrdlo  stiskly  vášnivě  a  prudce, 
než  dozněl  hlasu  zvuk. 
Dvě  ubohé  a  zoufalé  dvě  ruce, 
prošedší  peklem  muk. 

Dvě  ruce,  které  bídu  celou  mstily, 
dvě  ruce  rebella, 
dvě  ruce  hrdlo  ono  zaškrtily. 
Duše  se  nechvěla. 

Podlaha  síně  náhle  zaduněla 
mrtvoly  nárazem. 


89 


Slepý  stál  vzpřímen,  nepohnutý  zcela, 
s  klidným  svým  výrazem! 

15. 

Efekty  světla  končí  vždycky  tmami. 
A  mamo  pouta  roztlouci. 
Jen  svatý  Duch  se  vznáší  nad  vodami, 
kde  zhynul  tonoucí. 

Den  čtyřicátý  holubice  letí 

s  poselstvím  z  daleka. 

Na  arše  nikdo  z  Noemových  dětí 

nečeká  — 


míla  sedmi  loupežníků 


(PSÁNO    1897-1904) 


PROLOG. 

Neznám  přesného  už  data, 
ale  kdysi  se  to  stalo 
za  letního  večera. 
Bylo  někdy  po  klekání, 
sám  jsem  kráčel  pustou  strání, 
dívaje  se  do  dálek. 
Krajina  to  byla  známá, 
pohorské  to  panoráma, 
vrch  a  dol  a  vrch  a  dol. 

Nevím  přesného  už  data, 
oživla  však  stará  nota 
za  letního  večera. 
Vášnivá  a  teskná  nota, 
stará  nota  romantiků, 
v  letní  noci  houslí  pláč. 
Sedm  vidím  loupežníků. 
Dosud  visí  na  čakanu, 
jak  jsem  zřel  je  před  lety. 

Sedm  let  už  přešlo  zatím, 
k  sujetu  se  přece  vrátím. 
Dávné  bouře  bol  a  síla 
vzpomínkou  se  probudila. 


93 


Chladný  vítr  vanul  s  hor, 
cítil  soucit  jsem  a  vzdor. 
A  já  tiše  citoval  si 
staré  osudové  drama: 
Jsem  ten,  jehož  lesy  znáte, 
jemuž  vrazi  řeknou  brate, 
loupežník  jsem  Jaromír. 

Sedm  vidím  loupežníků, 
jak  jsem  zřel  je  před  lety. 
Milá  nosí  pro  ně  kvítí, 
musilo  prý  všechno  býti; 
sova  ještě  houká  v  lese, 
rozvalen  je  starý  mlýn. 
A  co  cítím  teď,  to  zve  se 
radost  ze  zla  úhrnem. 

Hra  a  vášeií,  úsměv  kletba, 
výkřik  pomsty,  její  ticho, 
„In  tyrannos"  Schillerovo. 
Radost  ze  zla  úhrnem. 

Bolest  tmy  a  truchlost  stínů, 
bolest  pobloudilých  s  cesty. 
Rachocení  ranních  bouří. 
Radost  ze  zla  úhrnem. 


94 


Féerie  našich  bludů, 
plaché  zmatky  naších  srdcí. 
Posměvavý  přízvuk  ozvěn. 
Radost  ze  zla  úhrnem. 

Tiše  housle  zaplakaly, 
rytmus  jakýs  zvonil  v  nitru, 
patheticky  zněly  verše 
starosvětské  ballady. 
A  já  sen  svůj  tiše  choval 
a  já  sobě  opakoval, 
říkal  krajině  té  šeré, 
kterou  noc  se  tiše  bere 
citát  z  Schicksalsdramatu; 
samolibým  světcům  říkal, 
přežvýkavcům  na  katedře, 
světlům  vlastí  ubohé: 
Jsem  ten,  jehož,  lesy,  znáte, 
jemuž  vrazi  řeknou  brate, 
loupežník  jsem  Jaromír. 


95 


Loupežník  zpívá: 

Úžlabím  vede  cesta  v  tmách. 
Sto  rýnských.  Celý  kraj  se  děsí. 
Nejistá  pole.  Zrádné  lesy. 
Z  té  hlavy  mají  všichni  strach. 

A  tak  se  chodí  nad  propastmi. 
Sklouzneš  a  konec.  Mlčí  hloub. 
Krev  teče  z  rány.  Oči  v  sloup. 
Vzpomínku  věnuje  snad  vlast  mi. 

A  cesta  vede  šerem  skal. 
Farář,  ten  káže  oheň,  síru. 
To  už  je  tak,  kdo  nemá  víru. 
Ovečky  spí.  Má  pastýř  žal. 

Hartusi  páni  od  práva. 

Tak  dlouho  zbojník  řádí  v  skrytu. 

To  podkopává  autoritu. 

Kdo  žandarmy  to  uspává? 

A  cesta  vede  sídly  sov 
a  časem  slyšet  píseň  sýČka. 


97 


Smrt  chodí  lesem?  Přivřem'  víčka. 
To  je  ta  cesta  na  hřbitov? 

Nad  propastmi  jde  naše  stezka, 
kam  biřiců  se  noha  bála. 
Sto  rýnských  včera  bratru  stála  — 
co  naše  hlava  stojí  dneska? 

II. 

Milá  sedmi  loupežníků  zpívá 

Bludičky  tančily,  ohýnek  plál. 
Jdu  cestou  necestou.  Dálka  mne  vábí. 
Na  zemi  budu  spát,  na  hedvábí? 
Jdu  stále  dál,  jdu  stále  dál. 

Chci  zahřát  ruce.  Je  mi  zima. 
Chci  zahřát  nohy.  Tisíc  díků. 

—  Ty  nebojíš  se  loupežníků?  — 
Očima  hledí  planoucíma. 

—  Ne,  nebojím  se.  Nůž  váš  rudý 
mne  zajímá.  Chci  ruce  hřát  — . 

—  Chceš  jíti  s  námi?  —  Chci-li?  Snad. 
Ne,  nebojím  se.  Pouze  nudy. 


98 


III. 

Loupežník  zpívá: 

Je  naše  panství  noc  a  stín. 
Je  naše  panství  les,  jenž  zpívá. 
Hýříme.  Časem  smutno  bývá. 
Ožije  časem  starý  mlýn. 

Hledají.  Loví.  Léčky  staví. 
Kdy  bude  konec?  Zítra,  dnes? 
Večer  je  teskný,  šerý  les. 
Přátelé,  omakejme  hlavy. 

Přátelé,  vína  připijme  si. 
Zena.  My  máme  pouze  ji. 
Je  naší  láskou,  nadějí. 
Oprátka  zítra.  Mlčí  lesy. 

IV. 

Milá  sedmi  loupežníků  zpívá 

Jsem  jako  svěží  polní  květ 
u  cesty,  kde  jde  lidí  mnoho. 
Jsem  pro  všecky  a  pro  nikoho. 
Je  škoda  mojich  mladých  let. 


99 


"n. 


A  zrána  padá  krůpěj  rosy 
a  v  poledne  žhne  slunce  žár. 
Svěžímu  květu  nese  zmar, 
kdo  utrhne  a  s  sebou  nosí. 

Když  zří  mne  jezdec,  s  koně  skočí. 
Chce  v  dálku  snad  mne  vzíti,  bloud? 
Ne,  já  se  nedám  utrhnout. 
Chci  ještě  vábit  jiné  oči. 

V: 

Loupežník  zpívá: 

V  neděli  počestně  se  brali 
do  kostelíka  rodiče  mí. 
Žili  tak  klidně  mezi  všemi, 
nehlučně,  jako  umírali. 

Bez  vášně  žili,  beze  spěchu. 
Hrob  křesťanský  a  tichý  měli. 
Zbyl  po  nich  obraz  neumělý 
a  dobrá  pamět  v  otce  cechu.  — 

Jak  zabloudil  jsem  v  tmavé  noci? 
Kdo  vnutil  mi  to  v  ruku  nůž? 


100 


Rodiče  dobří?  s  bohem  už! 
Nebylas,  matko,  věrná  otci? 

VI. 

Milá  sedmi  loupežníků  zpívá 

Noc  měsíčná.  A  blízká  děsu. 
Noc,  která  vůní  hříchu  dýše. 
Jste  z  výpravy.  Jen  jděte  tiše. 
Nerušte  píseň  černých  lesů. 

Vím,  jistě  kořist  dobrá  byla. 
Mně  říkala  to.  záře  hvězd. 
Hle,  zlato,  šperky.  Dobře  jest. 
Já  za  vás  jsem  se  pomodlila. 

Zarudlou  skvrnu  má  váš  šat. 
Je  oheň  to,  jenž  zbarvil  látku? 
Je  předvečer  dnes  velkých  svátků. 
Sepněme  ruce.  Kdo  to  pad? 


101 


VII. 

Loupežník    zpívá: 

Neumím,  milá,  zprávy  dať, 
tvář  mihla  se,  meč  blýskl  v  pěsti. 
A  časně  umřít  také  štěstí. 
Byl  mladý.  Bil  se.  A  pak  paď. 

Měl  zlaté  vlasy.  Planuly 
v  zápase  jeho  oči  mladé. 
Pak  závoj  jak  když  na  ně  klade. 
Byl  mladý.  Bil  se.  Zhasnuly. 

Já  závidět  bych  málem  moh'. 
Na  mechu  leží.  Les  tak  voní. 

Srny  se  nad  pasekou  kloní. 
Byl  mladý.  Bil  se.  Šťastný  hoch! 

VIII. 

Milá  sedmi   loupežníků  zpívá 

Nevím  co  sen  ukryl  krátký, 
Vždy  jsem  chtěla  v  širé  světy, 
dýchat  vůni,  hledat  květy. 
Nechci  nikdy  hledět  zpátky. 


102 


Nevím,  mohl-li  kdo  lkáti. 
Vábila  mne  jiná  touha. 
Objetí  chci  dáti  dlouhá. 
Ale  srdce  nechci  dáti. 

Kdos  prý  plakal.  Oblak  plouti 
zřím  v  tu  stranu.  Nevzkazuji. 
Mráčku,  s  bohem.  Nelituji. 
Nechci  nikdy  vzpomenouti. 

IX. 

Loupežník  zpívá: 

Noc  je  tichá.  Velkost  hor  tě  bolí. 
Vycházím  ven  ze  svých  lesů.  Smutno. 
Širá  pole.  I  tam  žíti  nutno. 
Bílá  m'ha  stoupá  nad  údolí  — 

Nevím,  kdo  tam  dře  se  bez  oddechu, 
uštván  vstává,  uštván  večer  lehá. 
Měsíční  ívit  ostře  nějak  šlehá. 
Zvučí  krok  —  a  já  zvyk'  chodit  v  mechu. 

Mlha  umí  Ukat,  čerti  vědí  — 
mlha  umí  mjuvit  o  návratu. 


103 


v  diudém  svitu  louče  někdo  sedí, 
hovorná  zní  píseň  kolovratu. 

Měkká  slova  někdo  v  stínu  žvatlá. 
Batolí  se  vstříc  ti  děcko  z  chaty. 
Zrádná  pole!   Půjdu  v  lesy  zpátky. 
Bílá  mlha  byla  by  mne  zmátla! 

X. 

Milá  sedmi  loupežníků  zpívá 

Noc  tajemství  je  pravá. 
Kapradí,  hle,  dnes  kvete. 
Po  práci,  milí,  jděte. 
Znamení  sova  dává. 

Noc  svatojanská  volá. 
Jsou  kouzla  v  její  páře. 
Kdo  rozpálí  mé  tváře? 
Metejte  kostky,  holá! 

Noc  přišla.  Bují  země. 
Do  jitra  čas  je  dloulý. 
Kdo  ukojí  mé  touhv? 
A  kdo  je  uspí  ve  mně? 


104 


XI. 

Loupežník    zpívá: 

Ví  bůh,  kde  člověk  kost:  složí. 
Proud  bystřin  nejlíp  téci  nechat. 
Ustaňte!  Nezdravo  tak  spěchat. 
A  máte  zlato?  Máte  zbož'? 

Vy  jdete  těžit  s  hřivnou  svojí. 
Úrodné  zlatem  vaše  vozy. 
Kup,  sedláče!  A  bohpomozi: 
co  stálo  groš,  pět  grošů  stojí. 

Bůh  odnímá  a  zase  dává, 
a  chce-li,  lidské  Činy  zvrátí.  — 
Vy  o  groš  zvykli  jste  si  hráti. 
Což  menší  sázkou  naše  hlava? 

XII. 

Milá  sedmi  loupežníků  zpívá; 

Dnes  nevrací  se.  Marně  zrak 
v  tmách  hledá  lidi.  Tma  je  čirá. 
Strašidlo  bílé  v  okna  zírá. 
Hodiny.  Stále  tik  a  tak. 


105 


Dnes  jakoby  byl  spáchán  hřích. 
Přecházím  marně  síní  svojí. 
Pes  skučí.  Což  i  on  se  bojí? 
Kdo  vedle  mne  to  náhle  vzdych'  ? 

A  srdce  nosí  těžké  břímě. 

Co  přinese  mi  tato  noc  ? 

Volám  tě,  bože,  na  pomoc. 

Jsem  hříšnice.  Než  stůj  dnes  při  mně! 

XIII. 

Loupežník  mluví: 

Zřídka  se  lov  tak  podaří. 
Zdravím  vás,  pane  faráři ! 

Nevím,  co  děsí  vás,  co  vás  tak  mate. 
Zbloudilé  ovečky  před  sebou  máte. 
Napravit  jejich  blud  potěší  mnoho 
dobrého  pastýře.  Važte  si  toho. 
Příbytek  náš,  ten  trochu  chudý  je, 
a  okny  vílr  fouká  sem  prudce. 
Bůh  šatí  hůř'  nás  než  své  lilije. 
—  Co  že  tak  hledíte  na  naše  ruce? 


\106 


Pastýři  dobrý,  z  dávných  časů 

leště  vás  poznávám  po  sladkém  hlasu. 

Spása  i  prokletí  řine  se  se  rtů; 

někdo  jde  do  nebe,  někdo  jde  k  čertu. 

Pamatujete  na  ten  hlad 

—  boží  či  čertovo  dílo  ?  — 

My  šli  jsme  na  dveře  zaklepat, 

otevřít  nechtěl  nikdo  rád, 

tož  brali  jsme,  co  bylo. 

Sem  tam  se  pálilo.  Pitvorný 

hon  počal  vysoké  zvěře. 

Na  zámku  jindy  tak  hovorný, 

proč  že  tak  hledíte  na  naše  dveře? 

Konec  vzal  špatný  tento  lov, 
coí  bylo  dobré  dle  vašich  slov. 
Nu,  byl  to  tehda  hluk  a  křik, 
a  vy  jste  vzdával  bohu  dík. 
Na  stromech  tehdy  visely 
vyzáblí  lidé,  hubené  hrušky.  — 
Na  zámku  tolik  veselý, 
proč  že  tak  hledíte  na  naše  pušky? 

Kde  lidé  věší  se,  hlavy  se  věsí. 
My  se  tu  ukryli  v  hluboké  lesy. 
Pastýři  dobrý,  z  vašeho  stáda 
oveček  několik  účet  žádá. 


107 


Kázal  jste  ovšem,  že  je  to  hřích, 

vrchnost  i  poddané  stvořil  jsi,  bože. 

Na  zámku  jindy  samý  smích, 

co  že  tak  hledíte  na  naše  nože? 

Toužíte  k  bohu,  duše  vy  zbožná. 

A  chcem'  vám  pomoci,  jak  vůbec  možná. 

Strom  sobě  vyberte,  kde  se  to  stane. 

Oprátka  hotová,  k  nebi  se  stoupá. 

Jak  je  to,  vzduchem  když  hruška  se  houpá, 

velebný  pane? 

XIV. 

Milá: 

Já  prošla  trní,  prošla  hloží 
a  klekla  jsem  tam  v  pokoře. 
Byl  zabit.  Je  to  sluha  boží. 
Bůh  vidí  to  tam  nahoře  !  — 

Však  kde  mám  hledat'  jeho  vraha? 
Kdo  proved  čin  ten  zběsilý  ? 

Loupežníci: 

To  řekneme  ti  krátce,  drahá  : 
my  všichni  jsme  ho  zabili! 


108 


XV. 

Milá  sedmi  loupežníků  zpívá 

Nad  lesem  ještě  mlha  ranní 
a  rosa  leží  na  květech. 
Je  chladný,  svěží  větru  dech, 
a  je  to  chvíle  k  milování. 

A  je  to  jako  jitro  prvé 
a  je  to  jako  dětský  smích. 
Les  leží  tady  cist  a  tich, 
jak  nikde  nebylo  by  krve. 

A  já  jsem  divným  citem  vziíata. 
Chci  vykoupat  se  v  rose  té. 
Květ  jaký  pro  mne  vykvete? 
Proč  leží  země  nedojata? 

Objímám  stín,  jenž  se  mi  trati. 
Což  nejsem  dost  už  krásna  dnes? 
Kdo  polibek  můj  chladně  snes'? 
Proč  země  nechce  milovati? 


109 


XVI. 

Loupežník    zpívá: 

Cihám  a  číhám.  Listí  se  třese. 
Stezka  se  nějak  dnes  nejistě  bělá. 
Jakoby  kraj  se  byl  proměnil  zcela. 
Nějaké  strašidlo  skrylo  se  v  lese. 

Ne  krve  líto.  Uvyk'  jsem  všemu. 
O  hrdlo  běží-li,  každý  se  brání. 
Dnes  ty  a  zítra  já  s  krvavou  skrání  — 
Ale  tak  těžko  je ;  táži  se  :  k  čemu  ? 

Od  dětství  —  od  mládí  —  něco  mne  dusí. 
Na  pláči,  úsměvech  je  to  jak  kletba. 

Ctnost  i  hřích,  ničení  tak  jako  setba 

Táži  se,  táži  se :  což  se  vždy  musí? 

XVII. 

Milá    sedmi    loupežníků    zpívá: 

A  nebud  dnes  tak  zamyšlený. 
Mne  dráždí  myšlenky  tvé  dumné. 
Ty  u  nich  jsi  a  nejsi  u  mne. 
Žárlím,  jak  byly   by  to  ženy. 


110 


Mám  žízeň,  hořím,  chce  se  píti. 
Krev  tvoji  dnes    bych  vyssál  chtěla. 
Je  teplá,  sladká,  je  tak  vřelá. 
Kdos  mrtev  je.  Je  sladko  žíti. 

,      XVIII. 

Loupežník   zpívá: 

Já  žárlím,  milá,  na  ten  les, 
když  vábí  k  sobě  tvoje  oči, 
na  vlny  žárlím,  v  které  skočí 
tvé  mladé,  bílé  tělo  dnes. 

Zhyzděna  jizvou  moje  líc, 
však  neztratila  síly  páž. 
Všech  sedm  milovat  nás  máš. 
Nikoho  víc.  Nikoho  víc. 

Podivný  oheň  zrak  má  tvůj, 
podivný  chlad  s  tvým  žárem  střídá, 
podivně  ret  tvůj   napovídá. 
Nikoho  více!   Pamatuj! 


111 


XIX. 

Milá    sedmi    loupežníků    zpívá: 

Když  slunce  svítilo,  na  cestu  vyšel, 
les  šuměl  nad  hlavou,  ptáky  pět  slyšel. 
Ve  větvích  stromů  se  modralo  nebe. 
Poutnice  mladý,  líto  mi  tebe. 
Potůček  teče  rudý. 

Kam  noha  vstoupila,  vyrostl  květ, 
a  ptáci  tichli,  když  počal  pět. 
Nikdy  jsem  písně  té  neuslyšela. 
Stesk,  hoře  zoufalé  a  touha  vřelá. 
Potůček  teče  rudý. 

Chtěla  jsem  promluvit.  Chtěla  jsem  říci: 
Dál  nechoď.  Číhají  loupežníci. 
Chtěla  jsem  promluvit:  Obraf,  jdi  domů. 
Úklady  číhají  v  stínu  těch  stromů. 
Potůček  teče  rudý. 

Ruku  jsem  dala  mu,  mluviti  chtěla. 
Objal  mne  lehce  kolem  těla. 
Tolik  let  děvče,  hledal  jsem  tebe. 
Les  šuměl  nad  námi,  modralo  nebe. 
Potůček  teče  rudý. 


112 


Chtěla  jsem  říci:  Smrt  čeká  v  mžiku. 

Jsem  milá  sedmi  loupežníků. 

Smrt  bloudí  lesem,  číhá  tu  v  hvozdě. 

—  Mech  byl  tak  měkký  a  pak  bylo  pozdě. 
Potůček  teče  rudý. 

Vypadli  na  něho,  raněný  kles' 

Slunce  se  ztratilo,  zesmutněl  les. 

Zrak  hledí  s  výčitkou,  mrazí  jak  v  zimě. 

—  Tolik  let,  děvče,  a  zradila  jsi  mne. 
Potůček  teče  rudý. 

Peníze  cinkají.  Tich  a  něm 
on  odpočívá  pod  stromem. 
Hluboká  rána  v  prsou  mu  zeje. 
Kde  je  tvá  písnička,  cizince,  kde  je? 
Potůček  teče  rudý  —  — 

Sednu  si  u  tebe.    Dobře  je  tak. 
Příliš  se  tesklivě  díval  tvůj  zrak. 
Peníze  cinkají,  kořist  se  dělí. 
Tak  jsme  se,  cizince,  setkati  měli? 
Potůček  teče  rudý. 


113 


XX. 

Loupežník    zpívá: 

Má  zvláštní  přízvuk  slovo  msta. 
Kde  jeden  mrtvý  tiše  tlí, 
ař  zvolna  cesta  zarůstá. 

Ty  máš  nás,  milá,  všecky  ráda. 
Proč  jednoho  jsi  měla  víc? 
Já  zabil  svého  kamaráda. 

Ted  poslouchám.   Kdo  co  mi  poví? 
Tajený  jak  bych  slyšel  smich. 
Ve  větru  šelestí  to  křoví? 

A  nesměj  se,  má  milá,  už. 
Jen  pro  tebe  se  všechno  stalo 
a  pro  to,  že  je  ostrý  nůž  — 

Tys  měla,  milá,  všecky  ráda, 
jak  padla  kostka,  jak  byl  čas. 
Jednoho  víc.  To  byla  zrada. 

Hrob  přítelův  af  zarůstá. 

A  nesměj  se.  Mám  nůž  ten  v  ruce. 

Má  zvláštní  přízvuk  slovo  msta. 


114 


XXI. 

Milá  sedmi  loupežníků  zpívá 

Noc  voní.  Světlušky  zříš  plát. 
Noc  krásná  je,  jak  v  létě  bývá. 
U  ohně  sedím.  Hlavo  divá: 
Chce  se  mi  smát,  chce  se  mi  smát! 

Nůž  blýská  v  ohni.  Bodni  jen. 
Tvé  oči  divě  hledí  na  mne. 
Proč  váháš?  Všechno  bylo  klamné. 
Vše  jako  sen  —  a  pouhý  sen! 

Co  ráda  mám,  to  těžko  říc'. 
Nad  hříšnou  smiluj  se,  o  bože. 
Hru  oblak,  bouři,  odlesk  nože, 
vzpomínku,  sen  svůj.  A  snad  nic. 

Já  neměla  tě  nikdy  ráda. 
Noc  voní.  Slyšíš  z  dálky  hlas? 
Chci  jíti  —  proč  tak  křičíš  zas? 
A  proč  jsi  zabil  kamaráda? 

Vše  jako  sen.  —  Mně  chce  se  zdát 
sen  o  očích,  jež  jinde  planou. 


115 


Co  chceš  s  tím  nožem,  se  svou  hanou? 
Chce  se  mi  smát,  chce  se  mi  smát! 

XXII. 

Loupežník: 

To  houkání  ne  zbůhdarma. 
To  není  sova,  kamarádi. 
Stín  mezi  stromy  mih'  se  kradí. 
Ne,  já  jsem  poznal  žandarma. 

Leč  kdo  as'  byl  ten  bídný  zrádce, 
jenž  na  Čakan  nás  posílá? 

Milá  sedmi  loupežníků: 

To,  milí,  mohu  říci  krátce: 
já  jsem  vás  všecky  zradila! 

XXIIL 

Milá  sedmi  loupežníků  zpívá: 

Vždy  časně  ráno  smutná  vstanu 
a  jdu  se  modlit  k  Slitovníku. 


116 


—  Spí  v  lese,  visí  na  čakanu 
mých  sedm  smutných  loupežníků. 

Bůh  nechce  zřít  však,  co  mne  boh', 
vždy  chlad  a  přísnost  v  jeho  líci. 
A  chmurně  hledí  do  údolí 
mí  nejsmutnější  loupežníci. 

Ty  žárné  oči  dávno  zchladly. 

Tak  zchladly,  jako  všechno  zchladá. 

—  Vy  loupili  jste,  vy  jste  kradli, 
a  já  vás  za  to  měla  ráda. 

Vy  líbali  jste  v  ohně  plání 
v  hlubokých  lesích  pří  měsíci. 
Vy  tančili  jste  do  svítání. 

—  Proč  věšeli  vás,  loupežníci? 

Já  polní  kvítí  pro  vás  nesu, 
vy  ale  k  němu  nevoníte. 
Mám  kapradiny  z  vašich  lesů, 
vy  ale  už  jich  nevidíte. 

Jak  vítr  vaším  tělem  klátí, 

já  stojím  mdlá  a  bez  naděje. 

Když  Kristus  Pán  moh^z  mrtvých  vstáti, 

proč  vám  též  toho  nedopřeje?! 


117 


A  já  vás  všechny  milovala 
v  hlubokých  lesích  při  měsíci. 
A  já  vás  všechny  zrazovala, 
mí  smutní,  krásni  loupežníci! 


GIUSEPPE  MORO 


(PSÁNO  NA    JAŘE    1910.) 


1 


1. 


Já,  Giuseppe  Moro,  Janovan, 
vyprávím,  co  slyšel  jsem  a  viděl. 
Věřícího  slovům  víry  přiděl. 
Slyšeli  jsme  štěkat  oceán 

jako  psa,  jenž  vidí  zloděje, 
kolem  oken  domu  jak  se  plíží. 
Strhnouti  chce  řetěz,  jenž  ho  tíží. 
Lomcuje  jím.  Všechno  marné  je. 

Pietro  jen  kynul  pravicí 
mořských  vln  těch  hrozivému  vzmetu. 
Niccolo,  jak  zřel  by  Fiamettu, 
Oceánu  prones'  zdravici. 

Já,  Giuseppe  Moro,  mlčel  jsem 

o  stožár  se  němě  opíraje. 

Tušil  jsem,  že  hloubka  hltavá  je. 

—  Já,  Giuseppe  Moro,  spatřil  zem'  — 


Plachty  dmou  se,  plujem'  z  přístavu. 
Loď  je  lehká,  lehká  srdce  naše. 


121 


Nehledíme  zbaběle  a  plaše, 
necítíme  v  údech  únavu. 

Vítr  žene.  A  my  voláme 
pozdrav  těm,  kdož  na  břehu  dlí  klidní, 
neznámí  a  přehlížení,  bídní 
odkryjeme  světy  neznámé! 

Pozdrav  všem,  kdož  z  pobřeží  nám  kynou! 
Pozdrav  všemu,  co  dnes  ztratíme! 
Do  Janova  až  se  vrátíme, 
nestaneme  v  studu  před  otčinou. 


Rukoudáním  jsmef  si  slíbili, 
svoji  čest  jsme  dali  za  zástavu, 
že  se  nevrátíme  do  přístavu, 
dřív  než  bychom  slávy  dobyli. 

Nezleká  nás  živel  zavilý. 
Zůstanem',  af  cokoliv  se  stane. 
My  tři  mladí  a  tři  Janované 
rukoudáním  jsme  si  slíbili! 

Kdyby  bratr  mrtev,  bez  síly 
padl  v  seči  s  osudem  svým  tuhé, 


122 


promluví  ten,  který  přežil  druhé. 
Rukoudáním  jsme  to  slíbili! 

Skrytému  vsti^íc  šli  jsme  osudu. 
Na  svých  druhů  silné  svaly  hledě, 
na  osmáhlé  tváře  jako  z  mědě 
říkal  jsem  si:  Já  to  nebudu! 


4. 


Třeba  toužil  duch,  je  tělo  chabé. 
Nejslabší  jsem  z  naší  trojice. 
Mohu  také  snem  svým  opít  se, 
skutečnost  však  říká:  Ustup,  rabe! 

Sladce  umí  mluvit  Niccolo, 
Pietro  má  přízvuk  hrdé  síly. 
Koktám  já,  kde  oni  hovořili. 
Mluvím  váhavě  a  napolo. 

S  nimi  jdu,  jak  muška  za  světlem. 
Připálím  si  křídla,  dobře  cítím. 
Třeba  mladým  platil  bych  však  žitím, 
přihřeji  se  při  snu  rozkvetlém. 


123 


5. 


Chvíle  přišly,  smrti  příšeru 
kdy  jsme  zřeli  civěti  tak  z  blízka. 
Vrhne  bouře  loď  nám  na  skaliska? 
Octli  jsme  se  v  hloubi  kráteru? 

Cítím,  že  je  marný  všechen  vzdor. 
Na  trámu  lpím,  zavíraje  oČi. 
Zdá  se  mi,  že  celá  loď  se  točí, 
vlny  výše  dosahují  hor. 

V  údolí  jsem  mezi  nimi  skryt. 
Tajemství  dna  tajemstvím  mi  není. 
Poslední  to,  myslím,  okamžení. 
Křižuji  se,  klesám. 

A  pak  klid. 


Záhadně  se  Janov  kolíbá. 
Jasné  nebe,  perspektivy  jasné. 
Jasná  touha,  jež  se  chví  a  žasne. 
Bezvětří.  A  loď  se  nehýbá. 


124 


Nepohne  se  z  jediného  bodu. 
Cekáme.  Klid  je  tak  hrobový. 
Nepohne  se  ani  plachtoví. 
Jenom  žralok  brázdí  slanou  vodu. 

Jenom  žralok  brázdí  slanou  vodu. 
Připomínka,  hrozba,  výstraha? 
Bouří  neumdlela  odvaha, 
na  jednom  však  hrozno  stanout  bodu. 


Ale  v  den,  kdy  se  zas'  hnula  loď, 
vášnivá  nás  touha  v  dálku  hnala. 
Jakby  mladá  žena  zavolala 
z  oken  v  květu  usmívavé  „Pojď". 

Sváteční  se  vítr  dotkl  skrání, 
sváteční  nám  vítr  čechral  vlas. 
Oko  vlhlo.  Chvěl  se  mladý  hlas. 
Objali  se  mladí  Janovani. 

Věřili  jsme:  Země  nedaleká. 
Cítili  jsme:  loď  k  ní  pospíchá. 
A  v  nás  byl  to  zmatek  ženicha, 
na  nevěstu  krásnou  který  čeká. 


125 


Řekli  jsme  si:  Zítra,  zítra  již! 
Nemůže  lhát  radost  mého  nitra. 
Srdce  naše  volá  jasně:  Zítra! 

Kromě  moře  nic  dnes  neuzříš. 

8. 

Kolikrát  vál  vítr  do  skrání, 
kolikrát  nám  srdce  zachvělo  se, 
jako  květ  se  chvěje  v  ranní  rose. 
Jaká  byla  muka  čekáni! 

Kolikrát  jsme  mohli  v  dálce  zřít 
malý  bod,  jenž  znamenal  nám  zemi. 
Nad  mrtvými  jak  nám  nadějemi 
těžko  bylo  rakev  uzavřít! 

Mohu  mluvit  v  chvíli  zmíráni, 
odevzdán  kdy  do  vůle  jsem  Boha: 
život  svůj  dnes  znovu  žíti  moha 
nevzdal  bych  se  muk  svých  čekání! 

9. 

Pouze  hvězdy  směr  nám  cesty  děly. 
Marný  mapy,  marný  rozměr  plánů. 


126 


Marný  slavný  dopis  velkochánu. 
Neporadí  ani  Toscanelli. 

Přibj^vá  řas,  které  lodi  brání. 
Konec  cesty?  Všeho?  Těžko  chápat. 
Plujem'  na  západojihozápad. 
Přes  loď  letěli  dva  pelikáni. 

10. 

Onoho  dne  píseň  zmlkala 
nejbujnějších  námořníků  na  rtu. 
Nevíš,  jestli  štěstí  nebo  zmar  tu. 
Mořská  žena  na  nás  volala. 

Bílé  její  tělo  nad  vodou 
zahalily  zpola  dlouhé  vlasy. 
Na  lehounké  sedla  mořské  řasy, 
zpívala  nám  s  divnou  lahodou: 

„Námořníku,  běda!  Kudy  jdeš 
utonulo  tisíc  druhů  jiných. 
Střež  se  vln  těch  moře,  zrádně  siných. 
Námořníku,  běda!  Zahyneš!" 

„Námořníku,  běda!  Vypučí 
marně  květy  na  janovském  břehu. 


127 


Marně  hledáš  cizokrajnou  něhu. 
Hledáš-li,  pojď  v  moje  náruči!" 

„Krásné  ženy  budou  plakati" 
třetí  byla  píseií  mořské  ženy. 
„Do  kostela  půjdou  uslzeny. 
Ze  tři  jeden  jen  se  navrátí." 

„Ze  tří  jeden"  žena  pěla  tu, 
zamrsknuvši  ocasem  svým  rybím. 
„Kdo  jde,  tomu  novou  zemi  slíbím. 
Kdo  se  vrátí,  boj  se  návratu!" 

11. 

Přišla  noc  a  my  jsme  všichni  bděli. 
Na  sen  nikdo  nepomyslil  hrubě. 
Bloudili  jsme  tiše  po  palubě. 
Se  svou  bázní  jsme  se  procházeli. 

Přišla  noc  a  mléčná  dráha  svítí. 
Po  palubě  chodili  jsme  tiše. 
Pietro  mnil  v  důvěřivé  pýše: 
„Oba  zemrou,  já  však  budu  žíti!" 

Niccolo  však  hleděl  na  nás  v  trudu. 
Lítost  jeho  ochromila  radost. 


128 


Ale  z  očí  děla  silná  mladost: 
„Oba  zemrou,  já  však  žíti  budu!" 

Já,  Giuseppe  Moro  v  závrati 
ptát  se  chtěl,  kde  marno  bylo  ptát  se: 
„Mám  já  doufat  nebo  spíše  bát  se?" 
Ze  tří  jeden  jen  se  navrátí! 


12. 


Těla  naše  ať  si  shltne  moře, 
jeho  ryby  nechť  se  o  ně  dělí. 
Neustáném'  kde  jsme  jednou  chtěli. 
Neustáném',  třeba  kyne  hoře. 

Chceme  zem',  o  které  vám  se  nezdá, 
nový  kraj  a  nový  vzduch  a  půdu. 
Zříme  v  nebe:  nemůže  být  v  bludu, 
koho  v  dálku  zavolala  hvězda. 

Důvěru  my  máme  mezi  všemi, 
po  zklamání  tolikerém  víru! 
Vesmír  najdeme  my  ve  všem  míru, 
v  tomto  moři  objevíme^zemi! 


129 


13. 

Tak  jsme  sobě  přísahali  temně, 
plavčíka  hlas  v  plachtoví  kdy  jásal, 
plavčíka,  jenž  zajíkavě  hlásal 
opojivé,  velké  slovo:  „Země! 


X    " 


Námořníci  skupili  se  v  sboru 
hledajíce  v  naznačeném  směru. 
Užaslí  jsme  stáli  v  ranním  šeru, 
žvatlajíce:  „Země  .  .  .  Na  obzoru  .  . 

Jako  k  tanci  ulétala  loď. 
Naklonění,  bychom  dříve  zřeli, 
starý  pocit  svůj  jsme  opět  měli: 
Úsměv  ženy  volal  z  dálky:  „Pojď!" 

Pojď  a  vem'!  ta  sličná  žena  děla. 
Upoutáni  jejím  obrazem, 
usměvavou  viděli  jsir.c  zem'. 
My  ji  ranou  uvítali  z  děla. 

14. 

Měsíce  tři,  jaký  krátký  čas! 
Měsíce  tři,  kdy  je  všechno  nové! 


130 


Noci  krásné,  krásnější  jich  dnové. 
Měsíce  tři  opojily  nás. 

V  pralesy  jsme  vešli  zasněn*. 
Vyděšené  zraky  smělých  plavců 
zřely  couvat  smečky  divných  dravců, 
chvít  se  ptáky  nikdy  nezřené. 

Podivné  jsme  zřeli  byliny, 
vůně  zvláštní,  silné,  omamivé. 
Rozkoše,  jichž  neznali  jsme  dříve, 
lidi  jiné  jiné  otčiny! 

Měsíce  tři,  jaký  krátký  čas! 
Jiný  bůh  tu  jinou  zemi  stvořil, 
jiný  lid  se  jinak  jemu  kořil. 
Měsíce  tři  opojily  nás! 

15. 

Divný  v  nitru  odehrál  se  děj. 
Opustivše  zemi  svojich  otců, 
uprostřed  těch  rudých  domorodců 
změnili  jsme  mrav  a  obyčej. 

Jako  dravci  šli  jsme  v  lesů  šero. 
Starý  bůh  nás  nezná  v  tomto  kraji. 


131 


Neplatí  zde  zákon  na  Sinaji, 
není  pro  nás  dáno  Desatero. 

Činit  zlé  nás  vnitřní  požár  nutí. 
Domorodců  dráždí  důvěra. 
Se  smrtí  nás  rozněcuje  hra. 
Kdož  dřív  byli  dobří,  ted  jsou  krutí. 

Plamen,  zkázu  šířili  jsme  vůkol 
v  neznámém  a  novém  národu, 
vražednému  zhouby  pochodu 
říkajíce  zpyšněle:  Náš  úkol! 

16. 

Na  hor  témě  stouply  naše  nohy, 
hleděli  jsme  laČně  v  širý  kraj. 
Adama  a  Evy  byl  to  ráj? 
Ne  už  lidmi,  my  jsme  byli  bohy! 

Domorodec  zíral  přeubohý 
na  cizince,  který  zkázu  nes'. 
Na  místo  ho  přikovával  děs. 
Ne  už  lidmi,  my  jsme  byli  bohy. 

Novou  zem  jsme  našli,  všichni  dí. 
Máme,  čeho  lidská  touha  žádá. 


132 


Nad  žitím  i  smrtí  naše  vláda. 
Máme  vše,  však  svět  to  nevidí. 

17. 

Každý  chová  svoji  myšlenku, 
je-li  sám,  tož  jí  se  rozehřívá. 
Každý  sen  svůj  úzkostlivě  skrývá, 
žárlivec  jak  skrývá  milenku. 

Zvláštní  každý  pro  sebe  má  žití. 
Cizí  oči  kraj  ten  neshlédnou. 
Myšlenka  však  roste:  pojednou 
přerostla  nás,  že  ji  nelze  skrýti. 

1:8. 

Za  večera  my  tři  z  Janova 
sešli  jsme  se  na  pobřeží  bledí. 
Zraky  naše  do  daleka  hledí, 
tam,  kde  asi  břehy  domova. 

Nad  pýchy  jsme  stáli  propastí, 
ďáblů  v  ní  se  zakmitaly  rohy. 
Nestačí  nám,  že  jsme  tuto  bohy. 
Chceme  býti  ctěni  od  vlasti. 


133 


Chcem',  by  domov  poznal  slávu  synů. 
O  zemi,  již  jsme  tu  odkryli 
nezlekáni,  hrdi,  zmužilí 
chceme  zpraviti  svou  domovinu. 

19. 

Nutno  říci,  že  nás  varoval 

nějaký  hlas  před  zlou  jízdou  domů. 

Není  možno  žíti  světu  tomu? 

K  čemu  hledat  nebezpečnou  dál? 

Bránili  se  mnozí  námořníci. 
Moře  trámů  nemá,  lepší  zem'. 
Není  lip  žít  v  opojení  svém  ? 
Satan  pomoh'.  Dali  sobě  říci. 

Nestačilo  hrdým  štěstí  ticha, 
nestačilo  hrdé  vědomí. 
Všichni  musí  vědět  jako  my. 
Varoval  hlas.  Zvítězila  pýcha. 

20. 

Sbohem,  země !  Přišlí  z  daleka 
přinesli  jsme  dravost  rasy  cizí. 


134 


do  tvé  krásy  vnikli  cudní,  ryzí 
s  věčnou  zvědavostí  člověka! 

Sbohem,  země,  jež  jsi  tolik  dala ! 
Sbohem,  sne,  jenž  přestal  býti  snem, 
pohádko,  jež  náhle  řekla  „Jsem", 
Touho,  která  jsi  nás  zavolala  ! 

Sbohem,  země  čarovná  a  nová! 
Třeba  strhnout  s  tebe  čistý  háv. 
Třeba  tebou  potěšiti  dav. 
Třeba  dáti  zprávu  do  Janova! 

21. 

Já,  Giuseppe  Moro,  Janovan, 
se  syny  jenž  Tribola  se  sbratřil, 
vyprávím,  co  poznal  jsem,  co  spatřil. 
Slyšeli  jsme  štěkat  oceán 

jako  psa,  jenž  vida  zloděje 
zboží  nésti  z  domu  nakradené, 
na  svůj  těžký  řetěz  zapomene. 
Lomcuje  jím.  Všechno  marné  je. 

Pietra  řev  moře  nezmate. 

Hledí  na  ně  klidně,  kterak  běsní. 


135 


„Zem'  jsem  viděl,  o  níž  doma  nesní. 
Marně  štěkalo  jsi  tenkráte!" 

Niccolo  též  setřás  srdce  tíž. 
„Připíjím  ti,  broukavé  ty  moře, 
za  štěstí  a  za  triumf  a  hoře!" 
Přes  palubu  metal  moři  číš. 

Já,  Giuseppe  Moro,  mlčel  jsem 
vzpomínaje  písně  mořské  ženy. 
Cíše  vína  padla  v  mořské  pěny. 
Já,  Giuseppe  Moro,  spatřil  zem'! 


CAST    DRUHA 


1. 


Zdálo  se  mi,  že  jdu  přes  moře, 
Oceán  že  skrocen  k  nohám  kles'  mým. 
Mohu  vše,  jen  zastavit  se  nesmím. 
Hladinou  jdu,  s  vichry  hovoře. 

Moře,  zdá  se,  přikoval  můj  zrak, 
sklopím-li  ho,  dravě  na  mne  skočí. 
Nad  propastmi  kráčím  volně  tak. 
Ale  běda,  přivřu-li  své  oči! 


2. 


Jedeme.  Loď  plna  památek 
na  měsíce  tři  a  pyšné  chvíle. 
O  světů  dí  jiných  zvláštním  díle. 
Na  ráj  připomíná.  Na  svátek. 

Domorodcům  všechno  vzato  je. 
Máme  bůžky  tváří  naduřelých, 
máme  sošky  tvarů  zvláštních,  smělých. 
Kroje,  hračky,  zbraně,  nástroje. 

Ale  závistivá  vichřice 
trofeje  nám  pyšně  stále  trhá, 


139 


trofeje  nám  kamsi  v  propast  vrhá. 
A  nás  jímá  po  nich  tesknice. 

Na  smrt  myslíme  my,  na  záhubu, 
na  včerejška  zašlou  nádheru. 
Hledíme  tam  v  jícen  kráteru. 
Cos  nás  táhne  mocně  přes  palubu. 


3. 


Třeba  síly  sebrat  poznova, 
na  svůj  úkol  pomyslit  a  žíti. 
Na  zvěst,  na  to,  jak  jí  ohromiti 
slavnou  signorii  domova. 

Lítost  naše  ustupuje  touze. 
Na  daleký  vzpomínáme  břeh. 
Na  důvěrné  kouzlo  rodných  střech. 
Na  večer,  kdy  vypráví  se  dlouze. 

Na  souseda,  závistí  jenž  bledne. 
Na  janovských  dívek  rudý  ret, 
řkoucích:  Nový  oni  našli  svět! 
Na  rozkošný  úsměv  zvláště  jedné. 


140 


4. 


Snů  těch  rej  mou  bolest  neoslabil, 
paměť  nesetřel  té  neživé. 
Upře  na  mne  oči  zářivé: 
divoška  mne  mučí,  již  jsem  zabil. 

Jako  dítě,  jemuž  hračku  dali, 
zatleskala  svýma  rukama. 
Byla  tu  a  prchla  neznámá. 
Vánkem  jsme  ji  proto  nazývali. 

Jako  hračkou  byl  jí  také  stan, 
jako  hračkou  byly  naše  pušky. 
Shovívavý  nad  rozmary  družky 
usmíval  se  časem  Janovan. 

Žvatlala  svá  slova  divošská, 
kterým  nikdo  z  lodi  nerozuměl. 
Staletý  strom  nad  hlavou  nám  šuměl. 
V  žilách  krev  nám  vřela  jinošská. 

Zavěsila  se  tam  na  větev, 
ukázala  prstem  na  mou  pušku. 
Já  ji  vzal  a  zastřelil  svou  družku. 
Z  rozmaru  ...  to  nebyl  ani  hněv. 


141 


S  větve  na  větev  se  kácela 
jako  pták,  jenž  postřelený  padá. 
Byla  lehká,  zářivá  a  mladá. 
Padla  v  trávu.  Vykrvácela. 

Odešel  jsem,  nepocítil  hoře. 
Nová  země  měla  tolik  krás. 
Nová  země  opojila  nás. 
Ale  nyní  mluví  o  ní  moře. 


5. 


Každému  z  nás  mluví  nyní  moře 
o  nějakém  pomíjeném  činu, 
každému  z  nás  najde  tajnou  vinu, 
každý  z  nás  dnes  do  vln  hledí  choře. 

Každý  z  nás  dnes  na  hladinu  civěl, 
jakoby  tam  mrtvá  těla  plula, 
jakoby  tam  tiše  povzdechnula. 
Opilec  jsme,  který  vystřízlivěl. 

6. 

Kterak  směšně  na  to  zírali 
divoši  ti  pitvorní  a  rudí. 


142 


Za  noci,  kdy  chladný  vítr  studí, 
myslím  na  to,  kterak  zmírali. 

Kterak  cize  naše  rány  zněly 
v  ohromeném,  snivém  pralese. 
Zdálo  se  nám,  že  nás  táže  se: 
Cizinci,  co  u  mně  jste  tu  chtěli? 

Přišli  jste  sem  v  touze  zvědavé, 
přišli  j.ste  sem  brát  a  poskvrniti. 
Vaše  oči,  ty  se  světla  štítí, 
vaše  oči  zlé  a  šilhavé. 

V  souladu  jsem  žil  svůj  život  celý. 
Není  barvy,  chybící  snad  tady.    ■'.■■ 
Mám  své  šelmy,  škorpiony,  hady. 
Bylo  třeba,  byste  přicházeli? 

Ptačí  skřeky  zněly  na  všech  stranách. 
Dálka  s  dálkou  šumně  hovořila. 
Opice  se  šklebíc  zavěsila 
nad  hlavami  někde  na  liánách. 


7. 


Na  palubě  v  podvečerní  chvíli 
sešli  jsme  se  k  nové  zábavě. 


143 


Jako  vojín  o  své  výpravě 
o  své  Zemi  my  jsme  hovořili. 

Kreslili  si  záliv,  proudy  řek, 
kanoe,  jež  jimi  hbitě  pluje. 
Ptáka,  který  ohněm  oslepuje. 
Kreslili  si  půvab  divošek. 

Sahali  jsme  denně  na  roušku, 
minulost  jež  ode  dnešků  dělí. 
K  dotazu  jsme  vždy  se  navraceli: 
„Pamatuješ  .  .  .  Ten  let  papoušků?" 

Palubu  když  měsíc  zalije, 
Niccolo  se  tiše  sklání  ke  mně. 
„Pamatuješ?  Země!  Země!  Země!"  — 
Promluví  ten,  který  přežije! 

8. 

Po  palubě  tupě  chodíce 
počítáme  tupě  svoje  kroky. 
Počítáme  dny  a  měsíce. 
Budem'  marně  počítati  roky? 

Bojíme  se.  Chvějem*.  Nikdy  klid. 
Vrhá  vpřed  a  zpět  nás  metá  bouře. 


144 


v  dlouhých  nocích  očí  nezamhouře 
slyším  v  tichu  druhů  srdce  bít  — 

Každý  večer  dí:  Co  bude  příště? 
Síly  bere  nám  to  pomnění. 
Naše  loď  je  naše  vězení. 
Bude  zítra  naše  popraviště? 


9. 


Přišel  čas,  kdy  naše  zásoby 
ku  podivu  zrádně  docházely. 
Přišel  čas,  kdy  na  obzor  jsme  zřeli, 
spasení  jak  v  očích  bylo  by. 

Přišel  čas,  kdy  došla  sladká  voda; 
zpráhlé  hrdlo  marně  čekalo. 
Přišel  čas,  kdy  všechno  lekalo. 
Přišel  čas,  kdy  hlad  náš  dřevo  hlodá. 

Přišel  čas,  kdy  jakby  utkvělá 
naše  loď  se  nehýbala  s  místa. 
Přišel  čas,  kdy  byla  zkáza  jistá. 
Viděli  jsme:  sudba  proklelal 


145 


10. 

Biskajec  ten  chytrý!  Uschoval 
suchary  si  někde  stranou  v  sudu. 
Usmíval  se  v  hladovících  trudu. 
Jeho  úsměv  na  čin  žaloval. 

Biskajec  ten  chytrý!  Svoji  skrýš 
nechtěl  udat,  když  jsme  přišli  v  hněvu 
poptati  se  jeho  po  úsměvu. 
Biskajec  se  neusměje  již. 

11. 

Za  bídnými  dny  jdou  noci  bídné. 
Po  palubě  bojíme  se  jít. 
Prudká  touha  jímá  seskočit. 
Vidíme  jen,  kterak  mužstvo  řídne. 

Všichni  mohou,  přemůže-li  bol, 
vrhnouti  se  do  dobrého  moře. 
Unaví-li  vyčkávati  zoře, 
do  noci  je  věčné  cesta  kol. 

Všichni  mohou,  přemůže-li  strast, 
do  prsou  si  vrazit  dobrou  ocel. 


146 


Muk  je  zbaví  navždy  její  pocel. 
Na  náš  život  má  však  právo  vlast. 

Všichni  mohou,  dochází-li  síly, 
někde  stranou  vzíti  dobrý  provaz. 
Hůře  bude  těm,  kdo  zbyH  po  vás. 
Rukoudáním  my  však  přish'bili. 

12. 

V  našich  očích  nic  už  nebylo 
nežli  úzkost  zvěře,  jež  je  v  pasti. 
Dobyvatel  počínal  se  třásti. 
Vše,  co  bylo,  všechno  zradilo. 

Ag-onii  druhů  vidí  zrak. 
Myšlenka  se  neodbytná  vtírá: 
Je  to  spása,  že  ten  druhý  zmírá, 
Zahynou-li  všichni,  lépe  tak! 

Na  lodi  se  stíny  mihají. 
Pouze  jeden  navrátí  se  ze  tří. 
Nikoho  hlad  krutý  neušetří. 
Na  lodi  hle,  blázni  číhají! 


147 


13. 


Chvílemi  jen  něco  probleskne, 
vědomí  jak  minulosti  vyšší. 
Pouze  na  mžik  zoufalství  se  ztiší. 
Lepší  bolest  sobě  zasteskne. 

Lítostná  se  pronášejí  slova. 
S  námi  zhyne  celý  nový  svět. 
O  divech  kdo  bude  vyprávět, 
nevrátíme-li  se  do  Janova? 

14. 

A  v  těch  chvílích  oči  horečné 
hledají  se  opojiti  ještě. 
Snad  že  daly  nalokat  se  deště 
po  dnech  žízně  vody  skutečné. 

Naše  oči  vidí  novou  zemi, 
naše  noha  stojí  na  hrudě. 
Naše  duše  čelí  Obludě 
důvěrou  a  svými  nadějemi. 

Jsme  tak  lehcí,  že  i  letět  možná, 
jako  pták,  jenž  na  plachtoví  seď. 


148 


Vítězný  a  nádherný  to  let! 
Duše  hledí  věřící  a  zbožná. 

15. 

Pod  námi  jsou  cizí  národy, 
pod  námi  jsou  cizí  veleměsta. 
Pod  námi  je  soudce,  který  trestá, 
pod  námi  jsou  vlasti  obchody. 

Pod  námi  jsou  meče  vraždící, 
pod  námi  rod  papežů  a  králů. 
Pod  námi  moc  bolesti  a  žalu. 
Pod  námi  jsou  svatí,  hříšníci. 

Pod  námi  je  velký,  širý  svět, 
Janov  je  v  něm  mizivý  bod  pouze. 
Rozplýváme  v  ohromné  se  touze. 
Jaký  je  to,  jaký  je  to  let! 

16. 

Náhle  někdo  křídla  tvoje  shodí. 
Srdce  bije  těžce,  bije  slabě. 
Ruka  sjíždí  po  tvém  těle  chabě. 
Civíme  tu  na  palubě  lodi. 


149 


! 


Pálí  náhle  moje  rohožka.  ii| 

Pálí  oči,  hrdlo,  všechno  pálí. 
Na  hranici  jako  bj'  mne  spiali. 
Usmívá  se  na  mne  divoška. 

17. 

Přežili  jsme  všechny  znavení. 
Bez  zájmu  jsme  mrtvé  sčítali. 
Bez  zájmu  šla  noc,  dny  svítaly. 
Pietro  dal  večer  znamení. 

Těžko  slova  z  hrdla  už  se  drala. 
O  přísaze  mluvil  zmateně. 
Blouznil  zrádné  mořské  o  ženě, 
která  jeho  víru  oklamala. 

Pak  se  snažil  odkaz  vtělit  v  slova; 
za  ruku  nás  oba  prudce  bera, 
ukazoval  kamsi  do  večera. 
„Jděte  říci,"  šeptal,  „do  Janova!" 

18. 

Všemu  klnul  potom  umíraje, 
rukou  mával,  jakoby  chtěl  bít 


150 


všechny  ty,  kdo  mohou  déle  žít, 
vzpomínek  nést  netušené  ráje. 

Klnul  Nové  zemi,  klnul  chviH, 
kdy  jsme  vrátit  rozhodli  se  domů. 
Klnul  zlému  okamžiku  tomu, 
na  cestu  kdy  jsme  se  vypravili. 

Klnul  chvíli,  kdy  byl  matkou  zrozen, 
klnul  bohu,  který  stvořil  svět. 
Klnul  žiti,  smrt  jež  naposled. 
—  Umřel  pak  a  do  moře  byl  hozen  - 

19. 

Leželi  jsme  mdlí  a  znavení. 
Bez  zájmu  jsme  zřeli  do  dáli. 
Bez  zájmu  jsme  smrt  svou  čekali. 
Niccolo  dal  ráno  znamení. 

Niccolo  byl  pokorný  a  tichý; 
prosil  Boha  otce,  Jesu  Krista, 
aby  tomu,  který  mřít  se  chystá, 
odpuštěny  byly  mnohé  hříchy. 

Na  sebe  bral  všechny  viny  naše. 
Sebe  z  pýchy  obvinil  a  zrady. 


151 


Jeho  vinou,  tvrdil,  že  jsme  tady. 
Lákání  prý  poslech'  Satanáše, 

Mořské  ženy  šalbu  mohl  znáti, 
mořské  ženy,  která  lstivě  pěla, 
v  Niccolovi  víru  probouzela, 
on  že  bude  třetí,  jenž  se  vrátí  — 

Pokorná  pak  přeryl  jeho  slova 

poslední  vzkaz  naplněný  jasem. 

Sklonil  jsem  se  k  němu.  Mroucím  hlasem 

„Zprávu dáti "  šeptal  „do  Janova " 

20. 

Poledne  žhne.  Ticho  okolo. 
Potácím  se  s  vytřeštěným  zrakem 
lodí,  jež  je  opuštěným  vrakem. 
Třeba,  by  byl  pohřben  Niccolo. 

Pošetile  k  sobě  hovoře, 
žraloky  jsem  s  lodí  plouti  spatřil. 
Já,  jenž  kdysi  s  Niccolou  se  sbratřil, 
žralokům  ho  hodil  do  moře. 


152 


21. 

Snilo  se  mi  o  veselé  pitce, 
bujných  ženách  v  krčmě  námořníků. 
O  vášních  se  snilo  okamžiku. 
Snilo  se  mi  o  krvavé  bitce. 

O  pěvci  se  snilo  s  krásným  slovem. 
Bílé  cestě,  která  z  města  vede. 
O  dívkách,  jež  kráčí  po  ní  bledé. 
O  lese  se  snilo  piniovém. 

Snilo  se  mi  o  té  opuštěné, 
která  chodí  k  přístavu  a  čeká. 
O  dívce,  jež  doufá  a  se  leká 
vidouc  loď,  již  z  dálky  vítr  žene. 

Povzdech  zněl  mi  přes  daleké  moře, 
přes  světy  se  její  úzkost  chvěla, 
v  bezmocném  až  touhu  probouzela 
ukonejšit  krásných  očí  hoře. 

Bože,  usuš  oči,  které  pláčí! 
Nedej,  aby  k  přítomnosti  slepá 
vzpomínala  marně  na  Giuseppa. 
Živým  štěstí  dej  a  klidu  spáči! 


153 


Bože,  uzdrav  srdce,  jež  je  choro! 
Dej  jí  lásku,  ménč  krutou  mojí! 
Dej  jí  štěstí,  které  rány  zhojí! 
Její  syn  ať  zve  se  Cristoforo! 


22. 


ČÁST    TŘETÍ 


1. 


Dobří  mniší  chodí  podél  lože. 
Neznámého  léčí  cizince. 
Marně  hledám  ve  své  vzpomínce: 
Kudy  veď  jsi  hříšného  sem,  Bože? 

Jaké  vedly  v  tento  klášter  schody? 
Jakým  peklem  šel  jsem  za  živa? 
Mnich  se  na  mne  tiše  usmívá. 
A  já  slyším  ještě  hukot  vody. 

Časem  touha  ptát  se  uchvátí. 
Naslouchají,  hlavou  potom  vrtí. 
Je  to  pro  mne  ostrý  osten  smrti. 
Neznají  řeč.  Lip  se  neptati. 

Časem  zvěst  má  z  rtů  mi  vyletí. 
Nové  země  opíjím  se  slávou. 
Vypravuji-  Oni  vrtí  hlavou. 
Nechápou  mne.  Lip  je  mlčeti. 


2. 


Já,  Giuseppe  Moro  z  Janova 

na  břeh  země  vstoupil  plný  děsu. 


157 


Jestli  slovo  mrtvých  neunesu, 
moji  druzi  zemrou  poznova. 

Mizí  časem  mdlá  má  odvaha. 
Zdá  se  mi,  že  lip  je  moře  na  dně. 
—  Smím  však  druhy  opustiti  zrádně? 
Úloha  mne.  Bože,  přemáhá! 

Na  loži  dlím  slabý,  chorý  já. 
Dobří  mniši  se  mnou   tuto  prodlí, 
za  spásu  se  mojí  duše  modlí. 
Zvonit  slyším  Ave  Maria. 


3. 


Rozuměli,  že  si  přeji  psáti. 
Přinesli  mi  tento  pergamen. 
Na  krucifix  hledím  unaven: 
rač,  o  Pane,  síly  k  dílu  dáti! 

Rozluštit  nech  čtenářovy  zraky 
písmo  moje  příliš  neumělé. 
Přečte  někdo,  dumu  na  svém  čele, 
námořníka  snrěšné  klikyháky? 

Bude  slovo  chorého  mít  cenu? 
Uvěří  mi  bližní  moji  zdraví? 


158 


Stíny  mrtvých  ,Pokus  se!*  ini  praví. 
Píšu  těžce  na  svém  perg-amenu. 


4. 


Napsal  jsem  a  klesám  pod  únavou. 
Na  mé  písmo  hledí  zbožní  mniši. 
Nerozumím,  co  si  praví  v  tiši. 
Chápu  pouze  toto:  vrtí  hlavou. 


5. 


Nakreslil  jsem  Janov,  slunce  zář, 
přístav,  kde  se  plachty  lodí  kupí. 
Nakreslil  jsem  námořníků  tlupy. 
Pietrovu,  Niccolovu  tvář. 

Schůzky  naše  na  klášterním  dvoře, 
kučeravé  hlavy  nad  mapou. 
Vůli,  zápasiti  s  útrapou. 
Posléze  jsem  namaloval  moře. 

Nakreslil  jsem  mraky,  jdoucí  temně, 
bouři,  vichr,  bezvětří  a  jas. 
Mořskou  ženu  zrazující  nás. 
Plavčíka,  jenž  volá  ,Země!  Země!* 


159 


Nakreslil  jsem  záliv,  proudy  řek, 
kanoe,  jež  po  nich  hbitě  pluje. 
Ptáka,  který  ohněm  oslepuje. 
Nakreslil  jsem  půvab  divošek. 

Strast  jsem  kreslil,  hlad  a  mrtvoly, 
výčitky,  jež  navečer  se  vrací. 
Naději  a  potom  resig-naci. 
Pietra  smrt  a  smrt  Niccoly. 

Maloval  jsem  všechnu  úzkost  smrti, 
Bědného,  jenž  všecky  přežije. 
Ale  obraz  němý,  špatný  je. 

Nahlédnou.  Jsou  tiši.  Hlavou  vrtí. 

6. 

O  silného  opřen  fratera 
v  kostelíček  jsem  se  dovlekl. 
Na  chladný  jsem  kámen  poklekl, 
zíraje  tam  lačně  do  šera. 

Prosil  Boha  o  zdar  jsem  svých  cest, 
o  to,  abych  druhům  nebyl  lhářem! 
V  ornátu  kněz  zpíval  před  oltářem 
slavná  slova:  ,Ite,  missa  est!* 


160 


7. 


A  já  šel  jsem,  kudy  osud  velel, 
šel  jsem  slabý,  pokorný  a  chudý, 
Novou  zemi  našel,  nové  trudy. 
Mladý  vlas  můj  zlobou  času  zbělel. 

Každý  skloní  hlavu  ke  mně  vkroče. 
Každý  lítost  s  bezmocí  mou  cítí. 
A  ti,  jejichž  synem  mohl*  bych  býti, 
pokorně  mne  oslovují  ,Otče!' 

Domů  jít  chci,  vůle-li  to  Boha, 
domů  jít,  jak  ret  chtěl  mroucích  bratří. 
Janova-li  brány  oči  spatří? 
Donese  mne  v  dáli  slabá  noha? 

Z  mého  okna  výhled  k  hřbitovu. 
Mluvit  chci  a  hrdlo  mi  to  svírá. 
Volat  chci  a  hlas  mi  v  ústech  zmírá. 
Umrou  moji  bratři  poznovu? 


8. 


Duch  je  silný,  třeba  tělo  choro. 
Zahynu-li,  nezahynu  zrádce. 


161 


Sbohem,  bratři,  půjdu  cestou  ptát  se: 
Dojde  k  c)>i   bledý  poutník  Moro? 

Klášter  mizí,  za  vrchy  se  schová. 
Odejdu  a  nepohlednu  nazad. 
Starců,  mužů,  dělí  chci  se  tázat: 
Kudy,  bratři,  cesta  do  Janova? 

Hory  splynou  s  mráčkem,  který  plová. 
Do  úpadu  půjdu,  nezareptám. 
Stařen,  žen  i  dívek  já  se  zeptám. 
Kudy,  seslro,  cesia  do  Janova? 

Nepochopí  nikdo  mého  slova, 
budou  smát  se  muži,  ženy,  děti. 
Raní  kámen,  který  z  řad  jich  letí. 
Schýlím  hlavu,  dál  jda  do  JanoVa. 

Mdlý  až  padnu,  pozdvihnu  se  znova, 
slovo  svoje  půjdu  domů  říci: 
Mrtví  všichni  lodi  námořníci. 
Počet  za  ně  jdu  dát  do  Janova. 

Sbohem,  bratři.  Nemá  pro  vás  cenu 
neumělé  písmo  cizí  řeči. 


162 


Po  staletích  přec  snad  oči  něčí 
rozluští  ten  obsah  pergamenu! 

Duch  je  silný,  třeba  tělo  choro. 
Já  tu  zbyl,  zlým  pomíjený  časem 
se  svým  slabým,  chvějícím  se  hlasem. 
Unese  svůj   úkol  poutník  Moro? 


OBSAH 


Buřiči 
13 

Milásedmi    loupežníků 
91 


Giuseppe    Moro 
119 


Vytiskla    gkafia   v   praže 


Q 


APR  i  i 


PLEASE  DO  NOT  REMOVE 
CARDS  OR  SLIPS  FROM  THIS  POCKET 

UNIVERSITY  OF  TORONTO  LIBRARY 


PG 

503B 

D85 

1918 

sv.l 


Dyk,   Viktor 
Spisy