Full text of "Zablesky Pameti"

TlMOTHY LEARY 



ZÁBLESKY PAMĚTI 



autobiografie s předmluvou W. S. Burroughse 
osobní a kulturní dějepis jedné epochy 




ZÁBLESKY PAMĚTI 






TIMOTHY LEARY 

ZÁBLESKY PAMĚTI 

autobiografie s předmluvou W. S. Burroughse 
osobní a kulturní dějepis jedné epochy 






V O T O B I A 






íMí j: 









Copyright © 1996 by Votobia 

Originál English language edition 

Copyright © 1983, 1990 by Timothy Leary 

All rights reserved including the right of reproduction in whole or in 

part in any form. 

This edition published by arrangement with Jeremy P. Tarcher and The 

Putnám Berkley Group, Inc. 

© Translation Petr Jochmann, 1996 

ISBN 80-7198-038-2 



Barbaře 
a všem dětem 





















Poděkování 



Jeremy Tarcher je nakladatel, o kterém toužebně sní snad každý au- 
tor. Jeho moudrý úsudek provázel tento projekt od samého počátku. 
A jeho redakční komentáře, stejně duchaplné jako zničující, by vydaly 
na slušnou příručku o tom, jak léčit návyk na přídavná jména a jiné 
jazykové abusy. 

Úkolu přehlédnout a zredigovat několik tisíc stran rukopisu se 
vskutku zázračně zhostila Stephanie Bernsteinová. Časem se naše spo- 
lupráce posunula z polohy v oboustranné úctě vedené debaty k laska- 
vému vyjednávání, dále k reflexívní zpětné vazbě a nakonec k rezo- 
nující telepatii. 

Cennými radami a pomocí přispěli ostatní přátelé z Tarcherova 
týmu - Kim Freilichová, Leslie Brown, Janice Gallagherová, Millie Loe- 
bová, Laura Goldenová a Robin Raphaelian. 

Jsem vděčný Dereku Gallagherovi, Thomovi Dowerovi a Kelley Ale- 
xanderové za jejich vynalézavou práci v oblasti produkce a designu; 
Dorothy Schulerové, Jonovi Bradshawovi, Georgi Koopmanovi, Arelu 
Lucasovi a Karlu Stullovi za jazykové poradenství; Georgi Milmanovi 
za poradu právní; a June Newtonové, Lawrencu Schillerovi a Johnu 
Loengardovi za pomoc v oboru vizuálních médií. 

Těm mnoha odvážným duším, ať už jsou v knize uvedeny jménem 
nebo zůstávají bezejmenné, které se mnou sdílely a spoluvytvářely po- 
dobu těchto riskantních dobrodružství, těm všem patří mé nejhlubší 
díky. 

Má milovaná žena Barbara vytvořila koncepci této knihy a pečova- 
la o ni ve všech obdobích jejího růstu. 

Mnohé dialogy v této knize byly rekonstruovány z poznámek 
a vzpomínek, z nichž některé jsou více než šedesát let staré. V několi- 
ka případech jsou do jedné interakce spojeny rozhovory, které se pů- 
vodně odehrávaly v různých obdobích. Vyvinuli jsme veškerou snahu, 
aby v těchto pasážích nedošlo k narušení podstaty, ducha a základní- 
ho emočního naladění. 

Části některých kapitol (např. o Allenu Ginsbergovi, G. Gordonovi 
Liddym, Cary Grantoví, Charlesů Mansonovi, Thomasů Pynchonovi 
a Eldridgovi Cleaverovi) jsou volně zpracovány podle starších děl au- 
torových. 



Předmluva 



Když jsem se v létě 1961 poprvé setkal s Timothym Learym v Tangeru, 
měl už zformulovaný svůj přímočarý a široce založený plán obrácení 
světa na psychedelické drogy. V oboru výzkumu psychiky mě Tím po- 
važoval za průkopníka, patrně proto, že jsem se v roce 1952 vydal do 
Jižní Ameriky, abych tam našel halucinogenní popínavou rostlinu zva- 
nou yage a vyzkoušel na sobě její účinky. Moje první zkušenost s psilo- 
cybinem však rozhodné nebyla bůhvíjak povznášející. Ostatně později 
jsem měl zjistit, že pro můj nervový systém existuje snad jediná vhodná 
psychedelická droga, a tou je cannabis, konopí. 

Později téhož roku jsem navštívil Timothyho a jeho kolegy v Newto- 
nu, Massachusetts. Jejich entuziasmus se mi tehdy zdál přehnaný, hra- 
ničící snad až s mesiášstvím, a jejich vědecká úroveň nižší, než na jaké 
bych si je přál vidět. Ačkoli když se na to teď dívám zpětně, z perspek- 
tivy téměř tří desetiletí, uznávám, že tehdy museli být na stopě něčeho 
důležitého - proč by jinak jejich úsilí mělo za následek tak panickou 
reakci a tak tvrdou perzekuci ze strany tajných služeb? Je jasné, že 
mnohé ze sociálních svobod a vymožeností současného západního svě- 
ta vděčí za své prosazení právě všeobecnému rozšíření těchto prasta- 
rých chemikálií měnících myšlení, stejně jako jejich moderních analo- 
gií, z nichž jednou je i LSD. 

Je fascinující pohlédnout zpět a vidět, jaká vskutku jiskřivá síť spo- 
lečenských, vědeckých, uměleckých a politických konexí byla utkána 
a aktivována v těch raných dobách psychedelického experimentování. 
Přesně uprostřed té pavučiny byl Tim Leary. Na minutu přesné se 
s ním kontaktoval Allen Ginsberg v roce 1960 a jeho odhodlání demo- 
kratizovat drogovou zkušenost a podělit se o ni s každým obyčejným 
člověkem nejenže dokonale ladilo s Timothyho egalitářským duševním 
založením, ale bylo možná rozhodující pro Timothyho start na jeho 
pozdější dráhu Johnnyho Acidseeda. Zde došlo k zásadnímu obratu co 
do vlivu těchto látek na společnost. Až do té doby bylo totiž jejich využi- 
tí vyhrazeno jakési psychedelické elitě, která si přisvojila právo rozho- 
dovat, koho přijme do svých řad. Každý nově příchozí byl navíc varo- 
ván, že jakékoli prozrazení „tajného vědění" nezasvěceným je vysoce 
nebezpečné. 

Martin A. Lee a Bruče Shlain ve své vynikající knize Acid Dreams 



10 Timothy Leary 

ukazují, že průkopnickou úlohu v tomto ohledu hrála Ústřední zpravo- 
dajská služba Spojených států - bez její skryté, nicméně všudypřítom- 
né a neumdlévající podpory psychedelického výzkumu v 50. a 60. le- 
tech by terén pro všeobecné uvedení psychedelik do společnosti 
v průběhu šedesátých let zdaleka nebyl tak dobře připravený. CIA hle- 
dala ovšem „drogu pravdy", nebo alespoň nějaké činidlo vyřazující 
z boje nepřítele v potenciální chemické válce. Viděno v retrospektivě, 
dostala mnohem víc, než v co mohla doufat: dr Leary a jeho kohorty 
kyselinových tripperů vyskákali okamžitě z Pandořiny skříňky CIA 
a „tajné vědění" se zcela v duchu te velké americké tradice vzápětí sta- 
lo věděním veřejným a široce sdíleným, ovšem také nevyhnutelně po- 
křiveným a místy přinášejícím škody, nicméně s tak hlubokým vlivem 
na naši dobu, že je ho jen stěží možno přecenit. 

Navzdory mé původní podrážděné reakci na „dr. Tima" a jeho šaš- 
kárny chtě jící spasit svět (neméně skeptický jsem byl v té době vůči své- 
mu drahému příteli Allenu Ginsbergovi, který měl podobné ambice), 
uznal jsem později v Timothym opravdového průkopníka lidské evolu- 
ce. On nikdy neváhal postavit se všem v úsilí o uskutečnění svého ide- 
alistického snu o univerzálním psychedelickém osvícení, a na cestě za 
tímto snem vytrpěl skutečně hodně: byl nemilosrdně obtěžován a pro- 
následován úřady, vyhodili ho z Harvardu, strávil dlouhou dobu ve vě- 
zení za nepatrný přestupek s marihuanou, jeho „zachránci" z řad Čer- 
ných panterů ho tyranizovali ve jménu politické korektnosti, a když se 
konečně dostal v roce 1975 na svobodu, byl příslušníky alternativní 
kultury falešně obviněn z udavačství. 

Ale Timothy Leary všechny tyto bouře překonal, a nyní, když mu 
táhne už na sedmdesátku, těší se dobrému zdraví. Ohledně perspektiv 
a potenciálu lidské mysli a lidského ducha zůstává skutečným vizioná- 
řem. Ve svých početných knihách provedl syntézu prastarých poznat- 
ků o duši a převedl tuto moudrost do pojmosloví moderní doby tak, 
aby byla k užitku duchovním hledačům jedenadvacátého století. Jakož- 
to staří přátelé a ostřílení vieux combatants, veteráni bitevních polí, 
jsme v lecčem odlišní - v osobních vlastnostech, ve světovém názoru 
a v odhadu vyhlídek člověka, ve větší či menší chuti zabývat se politi- 
kou - nicméně v základním směřování jsme pevně solidární. 

Čeká nás kosmický věk a je na nás, abychom do něj vstoupili. 

William S. Burroughs 

Prosinec 1989 



Prolog 

Moje pojetí mého početí 



Byl jsem počat na vojenské základně ve West Pointu ve státě New York 
v noci 17. ledna 1920. Den předtím byl alkohol prohlášen za nelegální 
drogu. 

V kronice vojenské akademie stojí, že onoho sobotního večera se 
v Důstojnickém klubu konala taneční zábava. Když byl teď alkohol ile- 
gální, začalo mít jeho požívání zničehonic řadu přitažlivých a mírně 
nemravných implikací. Bouřlivá léta dvacátá mohla začít. 

Má matka Abigail často vzpomínala, jak se během jejího těhotenství 
vznášel nad ulicí, kde bydleli důstojníci, odér na černo ve vaně pálené- 
ho ginu jako těžký smog. Můj otec Timothy, přezdívaný Tote, se právě 
v té době měnil ze sociálního pijana v alkoholika. Když mi později dá- 
val rady do života, říkával, že prohibice byla špatná, ale ještě horší by 
bylo, kdyby vůbec žádný chlast nebyl. 

Byla to pozoruhodná noc! Muži v parádních uniformách a bílých 
rukavicích, ženy v dlouhých večerních róbách a s mikády nakrátko 
střiženými ve stylu Antoine de Paris. Máme-li věřit svědectvím pamětní- 
ků, byla flirtu přístupná, nicméně ctnostná Abigail nejkrásnější ženou 
na základně: vlasy černé jako uhel, hebká mléčná pleť, půvabná posta- 
va, která jako by vypadla z módních časopisů s ilustracemi Charlese 
Gibsona. 

Tote byl arogantní jako obvykle. Sportovec každým coulem, vysoký 
a štíhlý, postával u baru a ze stříbrné ploché náprsní láhve doléval 
ilegální rekreační drogu do sklenic kapitána Omara Bradleyho, kapi- 
tána Geoffreyho Prentice a poručíka George Pattona. 

Abigail, opuštěná u stolu pokrytého ubrusem v příšeří nevalně 
osvětleného sálu, se bavila se svým přítelem generálem Douglasem Ma- 
cArthurem, náčelníkem akademie, který ji právě požádal o tanec. Or- 
chestr hrál „Just a Japanese Sandman". Poručík Patton, vyhlášený suk- 
ničkář, to nemohl nechat jen tak a při tanci generálovi Abigail přebral. 

Potom přišel ke stolu, u kterého seděla Abigail, Tote. Lehce se pohu- 
puje do rytmu „Missouri Waltz", můj otec pronesl: „Koukám, že tady 



12 Timothy Leary 

sedíš jako učiněná panenka Maria. Asi by to chtělo takové menší zvěs- 
tování." 

Abigail, jejíž lehce narušenou duševní rovnováhu prozradil pouze 
ten nejjemnější ruměnec, sklapla vějíř, s grácií povstala, vesele zamá- 
vala svým společníkům a odebrala se do šatny. 

Kapitán Timothy Leary nepříliš jistě řídil svůj Packard k domu na 
Důstojnické třídě, pobrukuje si při tom „Somebody Stole My Gal". Tam 
moje matka odešla do ložnice, převlékla se do noční košile, poklekla 
vedle postele a jala se modlit. 

Zdrávas matko milosttplná 

Tote si namíchal drink z načerno páleného ginu. Vyprázdniv sklenku, 
přešel trochu nejistým krokem do ložnice, svlékl si modrou armádní uni- 
formu se dvěma stříbrnými prýmky a sundal si černé boty, černé hed- 
vábné ponožky a bílé podvlékačky. Natáhl se vedle Abigail a zahájil 
onen poněkud škrobený fertilizační rituál, tak typický pro jeho generaci. 
Zhruba dva týdny předtím bylo jedno skvělé vajíčko pečlivě vybrá- 
no z asi milionu svých druhů uložených v těle mé matky a vydalo se 
za svým životním dobrodružstvím. Pomalu a jemně klouzalo její Fallo- 
povou dálnicí, až dospělo, právě oné noci 17. ledna 1920, na místo před- 
určeného rendezvous. 

Pán s Tebou 

V okamžiku ejakulace Tote deponoval přes 400 milionů svých sperma- 
tozoí do „reprodukčního traktu" mé matky. 

Ve vědeckých kruzích se stále různí názory ohledně toho, co se uda- 
lo potom. Podle tradičních biologických scénářů se oněch 400 milionů 
spermií, z nichž každá obsahovala jednu moji polovinu, okamžitě pus- 
tilo do jakýchsi závodů v plavání, navzájem do sebe strkalo a naráže- 
lo, kličkovalo zuřivé a hnalo se vpřed jakýmsi australským kraulem a 
flagelantským stylem pomocí svých ocásků, krátce každá ze spermii se 
usilovné snažila vyhrát tyto závody, aby mohla znásilnit chudáka pod- 
dajnou a receptivní slečnu vajíčko. K reprodukci pak údajně došlo teh- 
dy, když úspěšná spermie-sportovec násilím pronikla do vajíčka. 

Já však tuto teorii početí co nejvášnivěji odmítám. Já jsem nebyl re- 
produkován! Já jsem byl stvořen jakožto výsledek inteligentního, teleo- 
logického procesu Přirozené volby. Ukazuje se, že ten vysmívaný 
a zneuznaný Lamarck nevalné pověsti má pravdu, přinejmenším na 



Záblesky paměti 13 

této důležité úrovni RNA. Stejně jako vy, i já jsem byl pečlivě a rozum- 
ně znovu-stvořen, abych sehrál určitou nutnou úlohu v evoluci našeho 
druhu. Výběr spermie, která provede oplodnění, a také rozhodnutí 
o konečném rozdělení chromozomů, to vše učinilo Vajíčko, tedy ona. 
Ona měla poslední slovo. 

Požehnaná jsi mezi ženami 

Shledal jsem, že jsem byl přesné podle plánu vystřelen do Abigailiny re- 
kreační laboratoře, do té teplé růžové jeskyně podobné oceánu, ve kte- 
ré pulzují voňavé signály a probíhají jí nejrůznější chemické instrukce. 
Zde jsem se těšil stavu nevýslovné Blaženosti, který tak často popisují 
mystici. 

Kdesi před sebou nahoře jsem spatřil Ji, Slečnu Vajíčko, a viděl 
jsem okamžitě, že ona rozhodné není nějaké pasivní prostoduché cosi 
s kulatým bříškem, které čeká, až je zbouchne první sotva dechu popa- 
dající svalnatá a uřícená spermie, nýbrž naopak že je to světélkující 
slunce, které vyzařuje jakousi pobavenou dobromyslnou inteligenci a je 
obklopené magnetickými poli, zježenými fosforeskujícími radarovým 
anténami a laserovými obrannými zařízeními. 

Na toto báječné, Elegantní, Vzdělané a Zkušené Vajíčko rozhodně 
nebylo možné vletět jenom tak, s primitivní chlapskou dychtivostí. Za- 
razil jsem se a našpicoval uši, já, opozdilec, a prohlížel jsem si množ- 
ství jeho sensorických štěrbin, snaže se dešifrovat signály, které vysíla- 
lo, a vůbec si představit, What Does WoMan Want, co vlastně žena 
chce? Celá moje kariéra na tom závisela. Zkoušel jsem přirozené také 
různé triky, abych upoutal jeho pozornost. Asi působily, protože jakási 
jemná magnetická přitažlivá síla mne lehounce nesla skrze Velký va- 
ječníkový kanál a potom Bulvárem rozdělených genů, přičemž jsem cí- 
til, jak jsem všemožné měřen a vážen a oceňován a jak je o mne na- 
konec jakýmsi chichotavým způsobem usilováno a zároveň jsem 
podrobován výcviku a vyučován. 

A požehnaný plod života Tvého 

S největší jemností jsem byl uváděn do toho měkkého, smetanového do- 
mova, mé tenoučké hadovité tělo se doslova tetelilo rozkoší. Čím víc 
jsem byl vtahován do té solární sféry, tím víc jsem se rozplýval ve vírech 
žhavé inteligence. 
Sbohem. Buď vítán! 



Části 

METAMORFÓZA: 
KONEC STARÉHO 



Život výjimečných jednotlivců se nemůže odehrávat mimo generaci samot- 
nou. Jednárli se např. o ryby, je oním generačním prostředím voda, ve kte- 
ré žijí. Generační senzitivita, kterou sdílejí s ostatními, vykazuje daleko 
vyšší signiňkanci než vlastnosti, ve kterých se jednotlivci navzájem liší. 

Landon Y. Jones 

Great Expectations: 

America and the Baby Boom Generation 

Nová civilizace vzniká v horizontu našich životů a zaslepení lidé se vše- 
možně snaží ji potlačit. Tato civilizace s sebou přináší nový styl rodinné- 
ho života; proměňuje způsoby práce, milování a žití vůbec; je příčinou 
nových politických konňiktů; a je konečně pozadím, na kterém všechny 
tyto změny probíhají, je změněným vědomím... 

Úsvit této nové civilizace je jedinečným a navýsost explosivním faktem 
poznamenávajícím dobu, kterou žijeme. 

On je tou ústřední událostí, klíčem k pochopení let, která jsou před 
námi. Je to událost tak všeobsáhlá, jakou byla ona První vlna změn, která 
se dala do pohybu před deseti tisíci lety v souvislosti s vynálezem země- 
dělství, nebo celou planetou otřásající Druhá vlna, spuštěná průmyslovou 
revolucí. My jsme dětmi příští transformace, Třetí vlny. 

Alvin Toffler 

To není chvástání, pokud jsi to ovšem skutečně udělal. 

Dizzy Dean 



ŽIVOTOPIS _ italský básník, politik, psycholog a vizionář původem z Toská- 



Dante 






ny, vytvořil jeden z největších filozofických systémů středověku. 
Jeho život byl plný protikladů. Intelektuální stránkou své osobnosti 
AllCjhieri se soustředil na uctívání ženského principu (personifikovaného 

(1265-1321) v osobě milované Beatrice) a na systematickou kritiku institucio- 
nalizovaného náboženství a autority papeže. Pro svůj odpor vůči 
světské moci papeže Bonifáce Vlil. upadl v nemilost a ve věku se- 
dmatřiceti let byl vypovězen z Florencie. 

V exilu Dante napsal Božskou komedii, rozsáhlou alegorickou 
autobiografii, která ve svém encyklopedicko-epickém tvaru před- 
stavuje syntézu umělecké tvorby a poznání své doby. V ní básník 
putuje skrze minulost (Peklo) a současnost (Očistec) do budouc- 
nosti (Ráj). Komedie je tak klasickým vylíčením lidské evoluce a je- 
jím hlavním tématem je postupné porozumění jednotlivým stupňům 
růstu a rozvoje. 

Danteho poselství bylo ještě zesíleno tím, že je vyslovil v ma- 
teřském jazyce namísto latiny, užívané kněžskou byrokracií. Mezi 
jeho dalšími díly najdeme pojednání o lásce Vita nuova, disertaci 
na podporu humanistické vědy Convivia a spis De Monorchia, 
výmluvnou obhajobu světské moci jakožto protikladu moci papež- 
ské. 



1. Hledání klíče 

22. října 1955, Berkeley, Kalifornie 

Přesně tam, kde dle básníka je lidský život v půli se svou poutí, 
v den mých pětatřicátých narozenin, vstoupil jsem do míst nejtem- 
nějších. Marianne, moje něžná a milující žena, matka Susan a Ja- 
cka, se zabila. 

Bylo kalné sobotní ráno. Měli jsem koupené lístky na fotbalový 
zápas mezi California Golden Bears a USC Trojans. Probudil jsem 
se s kocovinou, ale okamžité jsem cítil, že Marianne není vedle 
mne. Vylezl jsem z postele a motal se po domě, žaludek jak z olova; 
volal jsem ji. „Marianne." 

Ticho. 

Vyběhl jsem ven. Garáž byla zavřená, ale vevnitř jsem slyšel běžet 
motor. Páčil jsem sekvojová vrata a cítil přiboudlý dech výfuku. Ko- 
nečné se mi podařilo otevřít. Marianne seděla na předním sedadle, 
uvolněná, chladná. Naše dvě děti, Susan (osm let) a Jack (šest), které 



18 Timothy Leary 

probudil můj křik, stály ve vratech v pyžamu a s vytřeštěnýma 

očima. 

„Susan," křikl jsem, „běž pro hasiče a řekni, ať vezmou kyslík." 
Hasiči přijeli. Bylo pozdě. Marianne nás ponechala sobě samým. 

Jaro 1959, Florencie, Itálie 

Žil jsem v podkrovním bytě, ze kterého byl výhled na kupole a věže 
tohoto středověkého toskánského města. Z terasy jsem se díval dolů 
na pomalu plynoucí Dantovo Arno. Susan bylo nyní dvanáct a Jac- 
kovi deset, byli tady se mnou a chodili do americké školy kousek vý- 
chodně od Ponte Vecchio. 

Byl jsem skoro na mizině, vyhlídky na zaměstnání mizerné. Až do 
loňska jsem byl úspěšný psycholog, publikoval jsem řadu vědeckých 
prací a vyšly mi také dvě knihy o diagnostice osobnosti, které vzbu- 
dily pozornost. Po šestnácti letech práce ve výzkumu a výuce jsem 
odešel z místa ředitele psychologického výzkumného centra v Kai- 
ser Foundation Hospital v kalifornském Oaklandu. Důvodem mého 
odchodu bylo naprosté vnitřní zmatení, které jsem ohledně své profe- 
se pociťoval. Po deset let můj výzkumný tým sledoval a vyhodnocoval 
statistiky úspěšnosti v psychoterapii. Zjistili jsme, že ať byl typ psychi- 
atrické léčby jakýkoli, výsledky byly stejné neradostné. Asi u jedné 
třetiny pacientů se stav zlepšil, třetina na tom byla stejně a poslední 
třetina zaznamenala zhoršení. Kontrolní skupiny bez jakékoli léčby 
vykazovaly stejné statistické výsledky. 

Vzdor veškerému svému úsilí nenašla dosud psychologie způsob, 
jak stimulovat podstatné a předvídatelné změny lidského chování. 
Uvědomil jsem si, že vykonávám profesi, jejíž metody jsou podle vše- 
ho nepříliš účinné. 

Poslední rok jsem žil v dobrovolném exilu v Evropě, z peněz čer- 
paných z malého výzkumného grantu a z pojistek, četl jsem filozo- 
fická díla a přemýšlel. Nemohl jsem se smířit se zjevným faktem, že 
lidské bytosti, dokonce i ty nejvzdělanější, nejsou s to zvládnout pro- 
blémy lidské přirozenosti: neštěstí, omezenost, náchylnost ke konflik- 
tům. Tato osobní i profesní mizérie zamořila celé období studené vál- 
ky a atomové bomby. Od Hirošimy bylo všechno jaksi špatně. 

Na staré vypůjčené Olivettce jsem právě dopsal definitivní verzi 
rukopisu s názvem The Existential Transaction. V knize jsem navrho- 



Záblesky paměti 19 

val nové, humanistické metody stimulace změn chování. Snad poprvé 
ode dne mých pětatřicátých narozenin jsem pocítil jakýsi záblesk en- 
tuziasmu. Zdálo se mi, že jsem přišel na způsob, jak by lidé mohli ovlá- 
dat svůj osobní vývoj. Nyní jsem musel najít kliniku nebo univerzitu, 
kde bych tyto ideje mohl ověřit v praxi. 

Zazvonil zvonek a za dveřmi byl Frank Barron, zarostlý, v tvído- 
vém obleku, v keltských očích jiskry inteligence a vzpoury. Můj sta- 
rý přítel a kamarád z mokré čtvrti z dob našich postgraduálních 
studií v Berkeley se později stal světově uznávanou autoritou v ob- 
lasti psychologie kreativity. Už na univerzitě Frank propadl vášnivé 
víře, že nukleárnímu holocaustu může zabránit jedině psychologie, 
a to tím, že přivodí zásadní změnu rozvrhu a zaměření lidského 
myšlení. 

Barron měl sabbatical a cestoval po Evropě. Hořel touhou vyprá- 
vět mi o jistých neobvyklých pokusech, které uskutečnil zcela nedáv- 
no. Jeho výzkum kreativity ho dovedl do Mexika a tam se setkal 
s jedním psychiatrem, který mu líčil své vize a stavy transu po požití 
takzvaných „kouzelných hub". Frank přivezl pytel oněch hub do Ber- 
keley a vyzkoušel je. V tomto momentě jsem Frankovi přestal ro- 
zumět, když tak básnil o zjeveních ala William Blake, o jakýchsi 
mystických vhledech a transcendentálních perspektivách, to vše 
v důsledku požití těch hub. Dělalo mi to trochu starosti a na přítele 
jsem naléhal, aby se s ohledem na svou vědeckou kredibilitu pokud 
možno vystříhal hovorů na toto téma a v tomto duchu s ostatními 
našimi kolegy. 

Než odjel, podal mi Frank dva praktické důkazy svého přátelství. 
Ze svého výzkumného grantu od Fordovy nadace mi dal 500 dolarů 
na cestu do Londýna, kde jsem měl udělat interview o kreativitě s Ar- 
thurem Koestlerem."A dále mi řekl, že ve Florencii právě čerpá svůj 
sabbatical profesor David McClelland, ředitel Střediska pro výzkum 
osobnosti na Harvardu. Třeba by mi mohl pomoci sehnat místo. 

Profesor McClelland četl mou knihu The Interpersonal Diagnosis 
of Personality a o p racovní rozhovor projevil živý zájem. Na příští 
den mne pozval na oběd. 

Profesorovi bylo asi pětačtyřicet a byl to hubený muž s vizáží pre- 
zidenta Lincolna. Jeho žena Mary byla drobná a živá kvakerka. Oba 



20 Timothy Leary 

překypovali novoanglickým akademickým šarmem. S McClellandem 
jsme pak seděli na terase s výhledem na legendární město, kde byl 
domovem Dante Alighieri, popíjeli lehké chianti a diskutovali o bu- 
doucnosti psychologie. McClelland si prohlížel titulní stranu mého 
rukopisu a chtěl vědět, o čem to celé je. 

Vysvětlil jsem mu, že slovo existenciální pro mne znamená, že psy- 
cholog pracuje s lidmi v reálných životních situacích, podobně jako 
když přírodovědec pozoruje dění přímo na poli či na mezi. „Musíme 
se zabývat lidmi takovými, jací skutečně jsou, a ne na ně násilné apli- 
kovat klinické nebo jiné modely." 

McClelland si zapálil kroucený italský doutník a pokynul mi, 
abych pokračoval. 

„A slovo transakce používám v tom smyslu, že by psychologové 
neměli své pacienty jenom s odstupem pozorovat. V případech, kte- 
ré studují, by měli být osobně zaangažováni. Do každého experimen- 
tu by měli vstupovat s ochotou měnit se stejně jako studované subjek- 
ty. Nebo i víc." 

McClelland lehce povytáhl obočí. „Vědec že by se měl sám měnit?" 
Vzal znovu rukopis a soustředěné jím listoval. Dolil jsem víno a du- 
mal o tom, zda se ještě někdy budu moci živit psychologií. 

McClelland si sundal brýle. Vypadal vážné. „Vy v této knize žádá- 
te drastickou změnu v roli vědce, učitele, terapeuta. Podle vás by- 
chom neměli poměřovat naše pokusné osoby, studenty a pacienty, 
uniformními všeobecnými standardy. Měli bychom se k nim chovat 
jako rovní k rovným, náš přístup by měl být založený na vzájemné 
výměně informací. Je to tak?" 

„Přesné to jsem měl na mysli." 

„Předpokládám tedy, že se nyní pokusíte najít nějakou nic zlého 
netušící vzdělávací instituci, která by vás zaměstnala, abyste v ní roz- 
jel několik aktivistických výzkumných projektů. Což si ovšem násled- 
ně vyžádá změnu instituce samotné." 

„Tak nějak to je," připustil jsem. Měl jsem pocit, že je čas popad- 
nout rukopis a šlápnout do pedálů Susanina bicyklu. Domů to bylo 
s kopce. 

McClelland dolil do skleniček a zapálil si další doutník. „O. K., 
jsem ochoten nabídnout vám místo na Harvardu." 

„To myslíte vážně?" 



Záblesky paměti 21 

„Velice mne to zajímá," řekl profesor McClelland. „To, o čem tady 
mluvíte, znamená nepochybně budoucnost americké psychologie. 
A rozhodné nejste sám, kdo říká něco podobného. Vždyť i některá 
skutečná esa v naší branži - třeba Benjamin Spock, Carl Rogers, 
Abraham Maslow, Harry Stack Sullivan, Milton Gloaming - usilují 
o to, aby se důraz kladl na vnitřní potenciál a osobnostní růst, jehož 
základem je schopnost spolehnout se na sebe sama. Tak by se pacien- 
ti nemuseli dostávat do závislosti na autoritářských doktorech a nej- 
různějších dogmatech. Vy tady navrhujete taktiku pro boj v první li- 
nii. Jste právě to, co potřebujeme, abychom s tím na Harvardu trochu 
pohnuli." 






ŽIVOTOPIS _ filozof a psycholog, první význačný americký badatel v oboru 

William c ' r0 9 ov '' v " u Í' clcn lidský mozek. Syn swedenborgiánského pasto- 

ra a bratr romanopisce Henryho Jamese. Otec americké psycho- 
jameS logie, především díky svému klasickému spisu Principles oř Psycho- 

(1842-1920) logy (1890). Na rozdíl od autoritářských evropských teorií James 
klade důraz na aktivní a sebeurčující vědomí v procesu utváření 
individuální reality. Jeho hypotéza o potřebě „vydobýt si" vlastní 
skutečnost z „nerozlišeného prostorového kontinua" se stala fun- 
damentálním principem drogové kultury 60. let. 

William James zahájil tradici výzkumu změn mozku na Harvar- 
du a šokoval akademickou obec svými experimenty s peyotem 
a s kysličníkem dusným (rajským plynem). Ve své knize The Varie- 
ties of Religious Experience William James ukázal, že k některým 
důležitým úrovním inteligence, které jsou normálně překryty limito- 
vaným vědomím strukturovaným na bázi podmiňování, lze získat 
přístup prostřednictvím drog. 



2. Harvardský vizionářský ústav 

Leden 1960, Cambridge, Massachusetts 

V té době, na počátku nové dekády, Harvard svým masivním navrst- 
vením po staletí ukládané akademické tradice připomínal nejspíše 
jakýsi vysoce prestižní akademický korálový útes, který skýtá obživu 
nejrůznějším živočichům žijícím při pobřeží: brejlatým profesorům, 
neposedným asistentům, nervózním úhořovi tým postgraduálním stu- 
dentům, pestrobarevným studentíkům nižších ročníků, kteří se 
ovšem tu a tam stávali kořistí do bezpečí prchajících fakultních kra- 
bů, případně též velryb-zabijáků kissingerovsko-schlesingerovského 
druhu, proplouvajících těmito vodami skýtajícími bezpečné útočiště 
na své každoroční pouti na Wall Street či do Washingtonu a dalších 
přebohatých lovišť, a zase zpět. 

Po příjezdu do Cambridge jsme se nastěhovali do třípokojového 
apartmá v hotelu jen jeden blok vzdáleném od Střediska pro výzkum 
osobnosti. Následujícího dne jsem děti nechal zapsat do školy a vydal 
jsem se navštívit Calvina Pembroka, proslulého krejčího z Harvard 
Square. 

„Právě jsem nastoupil na univerzitu, pane Pembroke, a potřebuji 
nějaké vhodné šaty." 



Záblesky paměti 23 

Pembroke na mne chvíli zíral přes brýle, pak vydal souhlasné za- 
mručení a vybral mi ty správné košile a knoflíčky do manžet a tví- 
dová saka s koženými nášivkami na loktech. Se svými brýlemi s kos- 
těnou obrubou na nose jsem byl dokonalou karikaturou profesora. 
Do obrazu nezapadaly jen moje bílé tenisky, které jsem nosil všude. 

Dwight D. Eisenhower právě uzavíral svůj poslední rok v úřadě 
a Richard Nixon byl viceprezidentem. Studená válka se dostala do 
kritického stadia v důsledku Castrova vítězství na Kubě a čínské in- 
vaze do Tibetu. Barney Rossett z nakladatelství Grove Press dosáhl 
zrušení zákazu šíření Milence lady Chatterleyové. V undergroundu 
byl bestsellerem Nahý oběd od Williama Burroughse. S velkým úspě- 
chem se promítaly filmy Hirošima, má láska, Černý Orfeus a Někdo to 
rád horké. Librium, přípravek snižující úzkost, se stalo nejrozšířeněj- 
ším prostředkem pro změnu nálady, který měla americká veřejnost 
k dispozici. 

Má akademická kariéra na Harvardu odstartovala bleskové. Mezi 
studenty bylo plno nespokojenosti s freudiány jejichž psychopatolo- 
gickým teoriím se tak dobře dařilo v depresivní atmosféře bostonské 
rezidenční čtvrti Back Bay Stoupenci Skinnerovy teorie podmiňová- 
ní zase ztráceli sympatie kvůli svým skupinovým manipulacím, které 
brali smrtelné vážné. Ústav sociálních vztahů právě zpracoval statis- 
tický přehled diagnostických metod používaných v psychologii a mo- 
je práce The Interpersonal Diagnosis of Personality (prohlášená za 
nejlepší knihu v oboru psychoterapie za rok 1957) vyšla z této analý- 
zy velmi dobře. Kniha vzbudila zájem pro svoje nové přístupy k pro- 
blematice změn chování. Zejména postgraduální studenti ochotně 
přijímali nové techniky Věřili, že s humanistickou psychologií přichá- 
zí nová, vzrušující, živá a optimistická éra védy. 

Sídlem Střediska pro výzkum osobnosti byla hrázdéná budova 
v puritánském stylu, dům číslo 5 v ulici s názvem téměř prorockým: 
Divinity Avenue (třída Božské Podstaty). Nabídli mi několik kanceláří 
ve druhém patře, ale já jsem si vybral malou místnost poblíž vchodu, 
bývalou pisárnu, protože jsem chtěl být co nejblíž centru dění. Mým 
úkolem bylo vést postgraduální seminář psychoterapie pro pokroči- 
lé. Ale úplné nejdřív jsem musel najít nová pracoviště pro klinickou 



24 Timothy Leary 

praxi. Praxi samotnou jsem chtěl decentralizovat. Až doposud post- 
graduální studenti většinou chodili do freudiánsky orientovaných 
nemocnic a klinik, kde se pořád ještě dávala přednost mechanické 
aplikaci sterilních a neúčinných metod, jako byl Rorschachův test in- 
koustových skvrn. Já jsem však studentům říkal: „My musíme řešit 
problémy přímo v chudinských čtvrtích, v ghettech, v katolických si- 
rotčincích a ve věznicích, zkrátka v přirozeném prostředí, ve kterém 
lidé skutečně žijí. Krizím musíme čelit tam, kde vznikají, kde jsou ob- 
nažené, živé, v džungli všedního života na ulici." 

A tak jsme se studenty dělali rozhovory s narkomany, s policajty 
na ulicích, se sociálními pracovníky v terénu. Uspořádal jsem konfe- 
renci s Billem Wilsonem, zakladatelem nejúspěšnější svépomocné 
skupiněkam beze stopy mizeli. Teta Frances utekla do Kan- 
sas City s jakýmsi protestantem a Toteho za ní poslali vlakem, aby ji 



30 Timothy Leary 

přivedl zpátky. Sestřenice Sissy si vzala bohatého episkopaliána, 
načež - chraň nás pánbůh a všichni svatí - odplula parníkem do Pa- 
říže, kde se rozvedla. 

Tyto příchody a odchody doprovázely přenádherné scény, jako 
vystřižené z kýčovitých seriálů. 

Learyové byli vášniví a elegantní, úplně jiní než rodina mé matky. 
Ferrisovi pocházeli z konzervativní, zbožné a zámožné venkovské 
vrstvy. Žili v Indián Orchard, městečku asi šest mil východně od 
Springfieldu. 

Své prarodiče z matčiny strany, babičku a dědečka Ferrisovy, 
jsem nikdy nepoznal. Zemřeli během epidemie chřipky v roce 1918, 
zanechavše mé tetě Dudu poněkud okleštěnou výměru polností 
a dva statky. Teta Dudu byla plaché, fanaticky zbožné stvoření s vi- 
záží skřítka. Snažila se, ostatně dost marně, dirigovat rodinné záleži- 
tosti se zbožností hodící se spíše na irský venkov, sedávala celé dny na 
pohovce, klapala svým umělým chrupem, mumlala modlitby a četla 
katolické náboženské traktáty. Jak se vzhledem k jejímu úctyhodné- 
mu postavení hlavy rodiny slušelo, spávala teta Dudu v pánské ložni- 
ci nazývané „dědečkovým pokojem", na počest toho neohroženého 
farmářského tyránka, který dům kdysi postavil. 

Teta Dudu chodívala spát velmi brzy. Než usnula, nechávala si do 
postele přinášet šláftruňk, což byla sklenka whisky smíchané s hor- 
kým mlékem. Když zase jednou utekla má matka od mého otce do 
domu Ferrisových, byla povinnost nosit tetě Dudu její večerní lék svě- 
řena mně. Chodíval jsem s nápojem opatrně po schodech nahoru, 
občas jsem k němu přičichl a vždy hluboce žasl nad jeho prapodiv- 
ným, dost nechutným odérem. 

Ale ostřížímu zraku tety Mae tato má čichací neřest neunikla. 
Oznámila, že nadále mi není dovoleno vykonávat mé poslání. Ten zá- 
kaz spolu s vůní likéru byly možná spouštěcím mechanismem mé 
learyovské přirozenosti. Přehnaná bdělost zapůsobila v opačném 
směru a já jsem ji jednou provždy asocioval - horké mléko s morbid- 
ní ctností neznající žertu. 

Nikdo z Ferrisů svázaných s venkovem toho v industriální kultu- 
ře mnoho nedokázal. Hvězdou rodu byl jeden ze strýců, páter Micha- 
el Cavanaugh, který studoval v Římě a stal se monsignorem a pří- 






Záblesky paměti 31 

slušníkem vatikánské hierarchie. Jakožto knéz bohaté církve vedl 
otec Michael velkopanský život a hodně cestoval, nechávaje se vozit 
šoférem. Byl vysoký a z jeho impozantní postavy v černém kněž- 
ském rouchu, obklopené italským uměním, vyzařovala jakási až feu- 
dální arogance. 

Dům Ferrisových, ve kterém jsem v dětství tak dlouho žil, byl bi- 
zarním skladištěm religiózního umění. Mé tety učitelky se o letních 
prázdninách vždycky vypravily lodí do Evropy, navštěvovaly tam ka- 
tedrály a muzea a vracely se s barevnými reprodukcemi italských 
a holandských mistrů. Už ve svých pěti letech jsem dovedl rozeznat 
různé typy Madon a Narození Páně, znal jsem všemožná umučení 
a nanebevstoupení, zázraky a svaté disputace od Tiziana, Raffaela, 
Giotta, da Vinciho. 

Nepamatuji se ani na jediný případ trochu uvolněnějšího veselí na 
statku. Klan Ferrisů byl nejctihodnější irskou katolickou rodinou ve 
městě a v místním kostele seděli jeho členové již sedmdesát let ve 
druhé lavici na svatojosefské straně. 

V domě Ferrisů vládla nedůvěra k lidem i k sexualitě a tato ne- 
důvěra se soustřeďovala především na Toteho, jenž tam ostatně jak- 
živ nevstoupil. Tetu Mae svatba mého otce a matky tak zdrtila, že tři 
dny plakala a zapřísahala Abigail, aby nejezdila na svatební cestu. 
Jansenistická fobie ze sexu zde dostala charakter obsese. Každá čin- 
nost, každá kniha, film či divadelní hra, všechno bylo pečlivě zkoumá- 
no, aby nebyl přehlédnut sebemenší náznak erotiky 

Ve svém raném dětství jsem se tak setkal se dvěma naprosto proti- 
chůdnými modely Klan Ferrisů: tradicionalistický, orientovaný na ro- 
dinu, podezíravý vůči všemu, co v životě přináší radost, co je frivolní 
nebo jen módní. Proti tomu Learyovi: elegantní a sexy, milovníci zá- 
bavy a rozptýlení, soustředění na svou individualitu. Každý Leary 
okázale vystavoval na obdiv svůj osobní jedinečný styl. 

Pro Ferrisovy byla základní jednotkou existence vesnice a její po- 
spolitost. Doktrínám hlásaným církví a názorům sousedů byla při- 
kládána hodnota nejvyšší. Ferrisovi odsuzovali Learyovy za to, že 
byli egoističtí. Learyové se naopak jen zřídkakdy namáhali o Ferri- 
sových vůbec mluvit, prosté proto, že se u nich nikdy nic nedělo. Pro 
Learyovy bylo individuum to, oč běží, a čím temperamentnéjší, tím 
lépe. 



32 Timothy Leary 

Jako dítě mne pochopitelně Learyovi přitahovali. Bratranec Phil 
představoval pro mne jakýsi learyovský vzor či prototyp. Věčný tee- 
nager, sportovec a výborný hráč bridže, naprosto se odmítal rozčilo- 
vat nebo znepokojovat všemi těmi melodramaty, která vířila kolem 
nás. Když mi bylo sedm, začal se dvořit atraktivní mladé ženě, která 
se posléze stala mou tetou Anitou. Často jsem je překvapil, jak se objí- 
mají v šatné. Oba byli to, čemu se říká „kus", byli pořád spolu, chicho- 
tali se a hihňali, neustále obklopeni atmosférou legrace a vzrušení. 
Phil nebyl ambiciózní. Po smrti strýce Arthura převzal sice jeho buti- 
ky, ale většinu času trávil v expedici, sázeje na koníčky a na výsled- 
ky míčových her. Pořád dokola mi opakoval svoje krédo: „Buď šťast- 
ný." Na to, že byl irský katolík z Nové Anglie a že byla třicátá léta, 
byl avantgardní ažaž. 

Kontrast těchto dvou polarit, Learyových a Ferrisových, vyvolával 
ve mně jistý zmatek. Miloval jsem maminku a později jsem porozu- 
měl i její touze být respektovanou ženou prosperujícího zubaře. Jen- 
že záležitosti klanu byly u matky na prvním místé. Nejméně hodinu 
denně trávila u telefonu v rozhovoru s tetou Mae, přidržujíc si slu- 
chátko u levého ucha a opakujíc věčně to své: „A-ano, a-ano." 

Ve vzpomínce se mi uchoval obraz mé matky z doby, kdy mi bylo 
asi deset let. Kolem trávníku za domem pěstovala maminka květiny. 
Jednoho dne jsem si hrál s míčem, a najednou jsem ji zaslechl vzly- 
kat. Běžel jsem do zahrady. Seděla tam na záhoně v hlíně a plakala, 
protože náš německý ovčák poničil jednu květinu. Sukni měla vyka- 
sanou až ke stehnům a na punčoše jí utíkalo oko. Její tvář byla zmač- 
kaná v grimase zármutku. Už tehdy jsem v jejím smutku cítil okáza- 
lost až narcistní. Vypadala jako nějaký Tizianův mučedník, vyžívající 
se tady na zahradě v lítosti nad prvotním hříchem. 

Určitě jsem si už tehdy umínil, že moje budoucí žena musí mít přes- 
ně opačný temperament, než jaký měla Abigail. Od té doby jsem si 
vždycky vybíral jen ty nejdivočejší, nejveselejší, nejmodernější a nej- 
víc velkoměstsky vyhlížející dívky. 

Únor 1960, Indián Orchard, Massachusetts 

Sjel jsem z massachusettské dálnice na výjezdu v Ludlowě a blížil se 
k svému rodnému městu nejdřív po mostě přes řeku Chicopee, po- 
tom kolem automatu, kde jsem si kdysi kupoval vzrušující časopisy 



Záblesky paměti 33 

Spicy Detective a Spicy Adventure, projížděl jsem kolem domů v uli- 
cích, kam jsem za dvacetistupňových mrazů doručoval vánoční poš- 
tu, kolem hotelu Indián Leap a dál kolem polí, které kdysi rodina mé 
matky prodala pod cenou společnosti Chapman Valve. Nakonec jsem 
zabočil k vjezdu do statku. 

Matka a teta Mae se vybatolily svým drobným krokem starých 
dam, aby nás přivítaly. Vypadaly skvěle, byly tak křehoučké a kvoka- 
ly nadšením. A přece jsem byl ostražitý. Ještě i ve svých čtyřiceti 
jsem se měl na pozoru, připraven bránit sám sebe i děti před zběsi- 
lým moralizováním tety Mae. 

Bylo toho tolik, o čem bylo třeba se vzájemně informovat, a hovor 
příjemně plynul. Rozmlouvali jsme o Florencii, o Uffiziích, o Micha- 
langelových sochách. Děti vyprávěly veselé historky z evropských 
škol a jako když bičem mrská vysypaly ze sebe několik vět v italšti- 
ně. Matka a teta Mae přijaly moje pozvání na příští týden na oběd do 
hotelu Copley Plaza. 

Pak jsme usedli k nedělnímu obědu. Na programu byly oblíbené 
lahůdky: pečené kuře, bramborová kaše, klikvová omáčka, hrášek, 
salát, teplé pečivo. Když si matka sundala zástěru a přišla ke stolu, 
pronesla svou tradiční větu, kterou jsem předtím slyšel aspoň tisíc- 
krát: „No, jedla jsem v nejlepších restauracích v New Yorku i v Pa- 
říži, ale nikde si člověk nepochutná tak jako doma." 

S tím všichni souhlasili. 

Teta Mae v čele stolu se před jídlem nahlas pomodlila: „Požehna- 
né jsou, Bože, dary, které nám ve své štědrosti dáváš, skrze Pána na- 
šeho Ježíše Krista, amen." Děti jsem předem poučil o této proceduře, 
a tak sklonily hlavy a zavřely oči jako dobře vycvičení jezdečtí koně. 
Matka i teta Mae kvitovaly jejich výkon souhlasným pokývnutím. 

Oběd znamenal totální úspěch. Matka zářila a teta Mae se málem 
usmívala. Konečně, po čtyřiceti letech starostí a zklamání, se matči- 
ny sny začaly vyplňovat: její syn byl profesorem na Harvardu a rodi- 
na znovu sjednocena. 

I teta Mae byla zjevné potěšena. Nikde neshledala sebemenší 
známku nepravosti. Jejím zvykem bylo držet v pravé ruce srolované 
noviny, asi tak jako královna Viktorie žezlo. Tu a tam, aby trochu 
zmírnila matčin entuziasmus, utrousila: „Ale prosím tě Abby, mlč už", 
a lehce klepla matku novinami po ruce. 



34 Timothy Leary 

Slunce už zapadalo a my jsme si na odchodu oblékali kabáty, 
když si mne teta Mae vzala stranou. 

„Udělals dnes své matce velkou radost." 

„Já vím. To je skvělé, ne?" 

„Ale dříve jsi ji velmi často zarmucoval, Timothy." 

Přikývl jsem. 

„Na Harvardu teď potíže mít nebudeš, že?" 

„Potíže?" málem jsem vykřikl. „Jaké potíže?" 

„Ty víš, co myslím. Vyhozen ze střední školy, Vyhozen ze Svatého 
Kříže. Nucené mlčení ve West Pointu. Vyhozen z Alabamské uni- 
verzity. Mariannina smrt. Pak ten útěk do Evropy. Jestli budeš mít 
potíže i na Harvardu, bude z toho mít tvá matka smrt." 

„Harvard, to je něco jiného, teto Mae. Tam mé přímo provokují, 
abych dělal nové věci." 

„Oni tě vždycky všude mají zpočátku rádi. Ale ty potom pokaždé 
uděláš nějakou nehoráznost. Slib mi, že se přizpůsobíš. Timothy. Slib 
mi to kvůli své matce." 

„Spolehni se, teto Mae," řekl jsem. 

Ano, jako vždy byla i teď teta Mae vdovou Douglasovou z Hanni- 
balu v Missouri, a neustále se mne snažila „zcivilizovat". Tentokrát, 
myslel jsem si, by se to mohlo i podařit. 



ŽIVOTOPIS _ psycholog a filozof, získal doktorát filozofie na Kalifornské uni- 

Frank verzitě v Berkeley v roce 1950. Díky svým vynikajícím pracím 

o kreativitě vzbudil Barron již na počátku své kariéry zájem CIA. 
Darron pf es ^j cef | e f p racova | v Institutu pro diagnostiku a výzkum 

(1922- ) osobnosti v Berkeley, v organizaci, jejíž financování a personál- 

ní obsazení zajišťovali bývalí psychologové z OSS-CIA. Barron 
dvakrát odmítl nabídku stát se vedoucím psychologického odděle- 
ní CIA. 

Barron byl jedním z prvních psychologů, kteří se zabývali stu- 
diem účinků psychedelických rostlin a drog, a byl spoluzaklada- 
telem Výzkumu psychedelických drog (Psychedelic Drug Re- 
search, 1960- 1961) na Harvardu. 

Barron je autorem řady vynikajících děl z oblasti psychologie 
a filozofie: Creaf/vify and Psycholog/ca/ Health, Creativity and 
Personál Freedom, Scientific Creativity, Creative Person and Cre- 
ative Process, Artists in the Making, Shaping oř Personality. 



4. Posvátné houby mexické 

Léto 1960, Cuernavaca, Mexiko 

V roce 1960 byla Cuernavaca místem nadmíru půvabným. Již po celá 
staletí zde nalézali útočiště blazeovaní Aztékové, zkorumpovaní poli- 
tici i potulní učenci. Právě zde prožíval svoji romanci s Anně Morro- 
wovou jeden z mých oblíbených hrdinů, Charles Lindbergh. 

V dobách Montezumových bylo toto město, jehož jméno znamená 
doslova „kravský roh", domovem proroků, mudrců a kouzelníků. 
Cuernavaca leží jižné od horského hřebene tvořeného vulkány Popo, 
Ixtacihuatl a Toluca. Na svazích těchto sopek rostou posvátné houby 
mexické, houby proroků, zvané teonanacatl, maso bohů. 

Se synem Jackem jsme prošli městem a posléze si pronajali vilu 
vedle golfového hřiště u silnice do Acapulca. Byl to bíle omítnutý dům 
nepravidelného půdorysu, s jasné červenými nárožími a okenním 
ostěním, obehnaný šedivou kamennou zdí. Příjezdová cesta končila 
u paty širokého schodiště ústícího na dlouhou verandu. Vedle horní 
terasy byl bazén a svažující se trávník s hustou hrubou trávou, kte- 
rá, když jste si do ní lehli, vám vtlačovala svůj vzorek do zpocených 
zad. Dolní trávník stínily stromy ahuehate, které vypadaly jako kraj- 
ka. Stěny domu byly porostlé popínavou buganvílií, jejíž květy tvořily 



36 Timothy Leary 

rudé, oranžové a nafialovělé cákance na pozadí vysokého modrého 
nebe bez jediného mráčku. 

Do domu a z domu proudily davy báječných hostů. Byla tady Ruth 
Detteringová a její manžel Richard, zabývající se sémantikou, věčné 
podroušený a deklamující svá filozofická moudra. Ti dva s sebou 
přivedli přítele jménem Bruče, vousatého logika z Michiganu. Přijel 
profesor David McClelland s rodinou; všichni trávili léto v oblíbeném 
údolí Tepoztlanu, vzdáleném asi deset mil východně. Na svých prázd- 
ninových cestách se zde zastavili Frank Barron a Dick Alpert. Jack 
Leary byl neustále zabrán do hry se synem služebné, který se jmeno- 
val Pepe. Susan trávila celé léto na návštěvě u přátel v Berkeley 

Křišťálové čisté letní dny, bazén před snídaní plný plavců osvěžují- 
cích se koupelí, vychlazené grapefruity, vášnivé diskuse s učenými 
návštěvníky. Fotbalový ťukes v trávě a pokřikování Jacka a Pepeho, 
kteří proháněli kachny na dolním trávníku. Prudké a chladné večer- 
ní přeháňky, potemnělé nebe nad vrcholky sopek, burácení hromu. 
Kopretiny. Večeře při svíčkách. 

Často nás navštěvoval Gerhart Braun, antropolog, historik a ling- 
vista z Mexické univerzity. Gerhart se zabýval studiem Aztéků a pře- 
kládal z jejich prastarého jazyka Nahuatl. V těchto textech objevil 
časté narážky na požívání kouzelných hub. Houby užívali věštci 
k předpovídání budoucnosti, při některých slavnostních příležitos- 
tech je však požívali všichni. Gerhart se mne ptal, jestli bych je ne- 
chtěl okusit. 

Vzpomněl jsem si na Barronovu napůl žertem pronesenou před- 
pověď, že tyto houby by mohly být oním usilovně hledaným prostřed- 
kem změny vědomí. 

„Bylo by skvělé, kdyby se vám jich podařilo trochu sehnat," řekl 
jsem. 

Příští týden mi Gerhart telefonoval z Mexico City. Ve vesnici San 
Pedro nedaleko sopky Toluca se setkal s jednou domorodou curande- 
rou, léčitelkou. Kousek od vřavy tržiště, ve stínu kostelní zdi mu Juana 
ukázala pytlík s houbami. Když se ptal, jestli nejsou jedovaté, strčila 
si místo odpovědi dvě do úst. Koupil je tedy a přinesl domů, opláchl ve 
studené vodě a uložil na prostřední příčku do ledničky. 

„Uvidíme se v sobotu," řekl jsem. 



Záblesky paměti 37 

Gerhart přijel někdy kolem oběda. Přijela s ním i jeho přítelkyně 
Joan s dcerou Mandy a studentka angličtiny z Berkeley, Betty, která 
psala básně, ze všeho si dělala legraci a s chlapci hrála fotbal. 

Gerhart se ohledně hub radil s botaniky z Mexické univerzity. Za- 
tímco jsme je třídili, vyprávěl nám, co se dozvěděl: kouzelné houby 
užívali Aztékové, katolická církev je zakázala a zákaz byl tak účinný, 
že v současné době dokonce i někteří nejvýznamnější botanici popí- 
rali samotnou jejich existenci. Podařilo se dokonale je vytlačit z histo- 
rického vědomí a teprve v posledním desetiletí je znovu objevili bo- 
tanici Weitlinger a Schulte s a dva amatérští mykologové Valentina 
a Gordon Wassonovi. Až dosud houby okusilo jen několik vědců, bás- 
níků a intelektuálů, prahnoucích po mystických prožitcích. Údajné 
mají vyvolávat ty nejpodivuhodnější stavy extáze. 

Gerhart naaranžoval houby do dvou misek na stole pod velkým 
plážovým slunečníkem. Řekl, že každý by si jich měl vzít asi tak šest. 
Mohly by začít účinkovat asi za hodinu. Potom si vložil do úst jednu 
velkou černou plesnivou houbu a s obličejem poněkud pokřiveným ji 
začal žvýkat. Díval jsem se, jak mu při polykání poskakuje ohryzek. 

Potom jsem vzal jednu do ruky. Páchla vlhkostí. Byl to zápach, kte- 
rý vydává trouchnivé dřevo nebo jisté sklepy v Nové Anglii. A chut- 
nala ještě hůř než vypadala, byla hořká a šlachovitá. Nalil jsem si 
panáka Carta Blanca, nacpal si do úst i zbytek a spláchl jsem to 
všechno do žaludku. 

Každý byl teď plné soustředěn na vlastní útroby, aby mu neunikly 
první známky případné otravy. Všech pět nás tam sedělo v plavkách 
na terase zalité sluncem a čekali jsme. Stále jsme čekali. A při tom 
čekání jsme se ptali jeden druhého: Kolik jsi jich vzal? Cítíš něco? 

Dva lidé se zdrželi. Ruth Detteringová byla těhotná, ale protože 
byla vystudovaná zdravotní sestra, účastnila se jako pozorovatelka. 
Druhým abstinentem byl Bruče, který prohlásil, že trpí nervovými 
záchvaty a bojí se reakce. Měl na sobě plavky a spodky s květino- 
vým vzorem, černé ponožky, kožené boty a hedvábný koupací plášť. 
Usoudili jsme, že to je dokonalá výstroj vědce, a okamžité jsme ho 
také oficiálním vědcem jmenovali. Jeho úkolem bylo podrobné zazna- 
menávat naše reakce. 



38 Timothy Leary 

Začal jsem mít podivné pocity. Bylo to jako u zubaře, když jste mír- 
ně oblouzeni injekcí proti bolesti. Potom mi bylo trochu na zvracení. 
Jako bych byl oddělený od sebe sama a vzdaloval se někam pryč, 
pryč od té skupinky lidí sedících na terase pod bezmračným mexic- 
kým nebem. Ve všem kolem pulsoval život, dokonce i v neživých před- 
mětech. 

Dettering říkal, že cítí totéž. 

Bruče začal rychle psát, úzká ramena skloněná nad poznámko- 
vým blokem. Vypadal jako nějaký vídeňský psychoanalytik. Podívej- 
me se na vědce! Vůbec netušil, co vlastně pozoruje. To běžné a z pro- 
fese plynoucí poznání se mi najednou zdálo nanejvýš komické. Smál 
jsem se a smál. Jako pominutý. Nemohl jsem přestat. 

Všichni na mne hleděli s úžasem. Jejich údiv moje veselí ještě zvý- 
šil. Bruče ke mně vzhlédl a z hustého křoviska jeho plnovousu vy- 
střeloval jeho dlouhý rudý jazyk. 

A já jsem se dál chechtal své vlastní denně předváděné nařvanos- 
ti, úzkoprsé aroganci vědců, té drzé nestydatosti racia a blazeované 
naivitě slov, v protikladu k syrovému, bohatému, stále se měnícímu 
proudu obrazů, kterými byl zaplavován můj mozek. 

Šel jsem do domu a padl na postel. Dettering šel za mnou a se zá- 
jmem mne sledoval. 

„Vidíš to taky, Dicku? Ta naše titěrná vědomíčka?" 

Přikývl. Fajn, viděl to. Začal se chechtat. 

Úplně jsem se té rozkoši odevzdal, jako to dělali mystici po staletí, 
když se jim podařilo nakouknout za oponu jevového zdání a najed- 
nou objevili, že tento svět - jakkoli skutečný se zdá být - je jenom jakou- 
si kulisou, křehkou jevištní dekorací vykonstruovanou naším vědomím. 

Vydal jsem se zpět na terasu, A hleďme, místo chůze jsem najed- 
nou jaksi klouzal a nohy jsem měl jako z gumy. Místnost byla zřejmě 
naplněná jakousi průzračnou kapalinou. Vlnil jsem se směrem 
k Básnířce Betty. Její klasicky oválný obličej byl otevřený jako sluneč- 
nice. Nepochybně prožívala pocit dokonalé blaženosti. U dveří stála 
Ruth Detteringová. Plaval jsem k ní. 

„Hele, Ruth," řekl jsem a byl jsem překvapený, že můj hlas zní nor- 
málně, „tyhle houby jsou mnohem silnější, než jsem předpokládal. Asi 
bys měla poslat děti do města do kina a služebné dát na odpoledne 
volno. A ty buď někde poblíž a pořádné se na všechno dívej." 



Záblesky paměti 39 

Načež jsem se odebral do jakéhosi fiktivního, bájného vizuálního 
prostoru. Paláce na Nilu, hinduistické chrámy, přepychové komnaty 
Babylónu, beduínské stany rozkoší, mihotající se drahokamy, hedváb- 
ná roucha přímo vydechující barvy, mozaiky, na kterých září smarag- 
dy z Múza, rubíny z Barmy a safíry z Cejlonu. A hle, zde se plazí 
hadi pokrytí drahými kameny, maurští plazi, klouzající, svíjející se 
a doslova se valící otvorem uprostřed mé sítnice. 

Potom následovala pouť jednotlivými stádii evoluce, na kterou se 
může vydat každý, kdo se této Velké Mozkové Cesty odváží. Klouzal 
jsem dolů jakýmsi tunelem rozpomínání se až do archaických prosto- 
rů středního mozku: procházel jsem údobím plazů, časem ryb, dobou 
gigantických palmových džunglí, časem zelených krajkových přesli- 
ček. S klidnou vyrovnaností jsem pozoroval prvního na souš se de- 
roucího mořského živočicha, a co víc, bylo to jako bych lezl s ním, cí- 
til jsem, jak mě písek škrábe na tváři a pak mne to odplavilo zpět do 
hlubokého zeleného oceánu. Ahoj, jsem první živočich. 

JE PRESNE OSM HODIN STOP HOUBY JSME ZAČALI JIST 
V PET STOP EFEKT ZACINA SLÁBNOUT STOP CHCI TADY ZŮ- 
STAT STOP NAVRAŤ BRZY STOP MAM OKAMŽIKY VĚDOMI BEZ 
TRANSU STOP PAK SE NÁDHERNÉ VIZE VRACEJÍ (AT TO NE- 
SKONČI) STOP 

Trip trval něco přes čtyři hodiny. Stalo se mi totéž, co většině ostat- 
ních, kteří poodhrnuli oponu. Zpět jsem se vrátil jako jiný člověk. 

Sv Jan z Kříže, Aldous Huxley, váš vlastní mladší bratr, William 
Blake, John Lennon, Platon poté, co se zúčastnil mystérií v Eleuzíně, 
Lucy in the Sky with Diamonds. Ti všichni by určité souhlasili s tím, 
že v mozku jsou podivuhodné říše a měly by se prozkoumat. 

Všichni jsme už o tom slyšeli a snad každý z nás měl příležitost 
přečíst si některou ze zpráv poutníků vyprávějících po návratu se za- 
tajeným dechem o tom, co prožili. A přesto je pro většinu lidí tento 
objev úžasným překvapením. Mystici se vracejí zpět, blouzníce o vyš- 
ších úrovních vnímání, v nichž člověk prožívá skutečnosti stokrát 
krásnější a významuplnéjší, než jsou důvěrně známé a uklidňující 
scenérie normálního života. 

Pro mnohé lidi je šokem hluboce proměňujícím jejich život pozná- 
ní, že okruh jejich všední skutečnosti je jenom jedním z mnoha poten- 



40 Timothy Leary 

cionálné dostupných okruhů, které, když se otevřou, jsou stejně reál- 
né, a přitom v nich pulzují neobvyklé formy a tajemné biologické 
signály. Vnímání těchto alternativních skutečností bývá zrychleno 
a zesíleno, někdy můžeme mít pocit, že pozorujeme dění mikrosko- 
pem zaostřeným na fascinující detail, jindy naopak jako bychom se 
dívali dalekohledem. 

Psychedelické drogy nás uvádějí do jiných úrovní vnímání a proží- 
vání, a tato zkušenost je koneckonců záležitostí filozofickou. Je 
výzvou, v níž je konfrontována povaha skutečnosti a celá soustava 
našich křehkých a subjektivních názorů na ni. A tento kontrast vy- 
volává smích úlevy, anebo úděs. Náhle zjišťujeme, že po celá léta jsme 
byli jistým způsobem naprogramováni a že to, co akceptujeme jako 
skutečnost, je pouze sociálně podmíněnou konstrukcí. 

V průběhu jednadvaceti let, která uplynula od mého prvního po- 
žití hub v oné zahradě v Mexiku, jsem věnoval většinu svého času 
a energie průzkumu a klasifikaci těchto mozkových okruhů a jejich 
evolučním implikacím, a to ve směru k minulosti i k budoucnosti. 
Za ty čtyři hodiny na terase u bazénu v Cuernavace jsem se o vědo- 
mí, mozku a jeho strukturách dozvěděl víc, než za předchozích pat- 
náct let své psychologické praxe. 

Uvědomil jsem si například, že mozek je jakýsi biocomputer využí- 
vaný jen částečné, s miliardami neuronů, ke kterým normálně nemá- 
me přístup. Dozvěděl jsem se, že to, co nazýváme normálním vědo- 
mím, je pouhou kapkou v oceánu inteligence. Že mozek lze nové 
naprogramovat. Že získání dalších poznatků o tom, jak mozek pra- 
cuje, je nejnaléhavějším vědeckým úkolem naší doby. Byl jsem bez 
sebe nadšením, přesvědčen, že jsme našli klíč, který jsme tak dlouho 
hledali. 

Několik dní po svém prvním tripu jsem věnoval introspekci a kon- 
templaci. To se ukázalo jako velice šťastné. Silný psychedelický proži- 
tek znamená pro každého člověka hluboký vnitřní otřes. Později jsem 
ve svých knihách i přednáškách vždy doporučoval, aby po psychede- 
lickém sezení měl každý účastník možnost strávit jeden den v klidu, 
nerušen světským rozptýlením, aby mohl lépe vstřebat to, co prožil. 

Po několika dnech jsem se vydal do nedalekého Tepoztlanu pode- 



Záblesky paměti 41 

lit se o své objevy s profesorem McClellandem. Neboť profesor ne- 
jenže byl vynikajícím kreativním psychologem, ale navíc nedávno 
přestoupil ke kvakerství. Toto transcendentální náboženství založil 
jistý George Fox na základě své bouřlivé a smělé vizionářské zkuše- 
nosti, a já jsem tedy očekával, že McClelland by mohl být nakloněn 
myšlence také okusit houby. 

Nebyl. Co horšího, zdálo se, že ho moje entuziastické předpovědi 
ohledně možnosti využít změněných stavů vědomí v psychologickém 
výzkumu dost otravují. 

McClelland mě měl rád a vážil si mne, věřil v mé existenciálné- 
-transakční teorie změn chování a těšil se nadějí, že spolu budeme 
pracovat na programu humanizace psychologie. 

A já jsem mu tady nyní navrhoval systematické experimenty 
s drogami na Harvardu. Jakožto můj patron na univerzitě byl pocho- 
pitelné znepokojen administrativními a politickými potížemi, které 
od samého začátku očekával. 

Během schůzky s McClellandem jsem si uvědomil, že je prakticky 
nemožné sdělit zkušenost změněných stavů vědomí někomu, kdo ji 
sám neprožil. Vzpomněl jsem si, jak jsem se pochybovačně díval na 
Franka Barrona, když se mi snažil přiblížit své prožitky s houbami. 
S podobnou skepsí se setkáte i u přítele nejvěrnějšího. Tak ty jsi vi- 
děl nějaké prapodivné věci? Na šest hodin ses přivedl do stavu šílen- 
ství? A co to má společného s praktickými problémy každodenního 
života? 

Snažil jsem se to McClellandovi vysvětlit. Činnost každého smyslo- 
vého orgánu je jakoby zesílena. Barvy a tvary jsou extrémně jasné 
a zřetelné. Měl jsem moc stát se jakýmkoli hudebním nástrojem. 
Všechno je živé. Dokonce i neživotné předměty vysílají signály a do- 
stávají zvláštní význam. 

„Bruceovy vousy že nabyly významu? Tak tomu nerozumím," vzdy- 
chl McClelland a mrkl na hodinky 

Přijel Frank a měl radost, že jsem okusil houby. Celé hodiny jsme 
seděli u bazénu, popíjeli jiný silný místní lektvar, totiž tequilu s toni- 
kem, a donekonečna diskutovali o vědeckých implikacích fenoménu 
multip Ukované reality. Vyprávěl jsem mu o McClellandových pochy- 
bách a odporu, a on mne varoval, abych nepodléhal nutkavé potře- 



42 Timothy Leary 

bé každému na potkání vyprávět o těchto úžasných jevech a o tom, 
jaký by mohly mít význam. 

Již brzy jsem měl zjistit, že svět se dělí na ty, kteří tuto zkušenost 
prožili (nebo toužili ji prožít), a na ty, kteří ji neprožili (a třásli se 
před tou možností hrůzou). 

Během několika následujících let se stalo rovněž zřejmým, že mezi 
těmi, kdo tento prožitek zakusili, se vyvinulo zvláštní emocionální 
propojení. Společně sdílené povědomí o potenciálu skrytém v moz- 
ku se časem stalo signifikantním a velmi rozšířeným sociálním feno- 
ménem. Od té doby v mém životě neuplynul snad ani jediný den, aniž 
by mne někdo - cizí člověk na ulici, číšník v restauraci, steward v le- 
tadle, nový známý na večírku - chytl za ruku, s naléhavostí se mi po- 
díval do očí a vychrlil ze sebe resumé své první psychedelické zkuše- 
nosti. 

Domluvili jsme se s Frankem, že na Harvardu zahájíme nový vý- 
zkumný projekt a budeme celou věc dál sledovat. Frank se měl sou- 
středit na aspekt kreativity a já jsem se chtěl zaměřit na možnosti 
využití drog k urychleni změn chování. 

Frank odjel, ale zanedlouho se svou novou Cessnou přiletěl Dick 
Alpert, celý dychtivý taky okusit houby. Ale jaksi jsme nemohli žádné 
sehnat. Několikrát jsme se vydali do San Pedra hledat curanderu, ale 
marné. O Juané nikdo nikdy neslyšel! 

Konec léta byl velkolepý. Jack a já jsme letěli zpět s Dickem, vyhý- 
bali jsme se bouřkám, v mlze jsme se nemohli strefit na letiště, poska- 
kovali jsme po kravincích na pastvině při přistání kvůli doplnění pali- 
va v Michoacanu - krátce řečeno, učili jsme se důvěřovat jeden 
druhému, tak jako v dobrodružstvích Torna a Hucka. 



ŽIVOTOPIS 

Aldous 
Huxley 

(1894-1963) 



- studoval v Etonu a Oxfordu, jeho kariéra v oboru biologie se 
však nemohla rozvinout kvůli jeho zrakovému handicapu. Ve dva- 
cátých letech napsal několik románů, v nichž ironizoval dekadent- 
ní intelektuální život v Evropě. 

V roce 1935 Huxley přesídlil do Kalifornie a po zbytek své- 
ho života se věnoval studiu a psaní o transcendentální filozofii, 
výhledech do budoucna a evoluci inteligence. Díky svým knihám 
Doors oř Perception, Heaven and Hell a utopickému románu Is- 
land se stal nejvlivnější autoritou v oboru psychedelických drog na 
světě. 

Huxley se začal zajímat o drogy vyvolávající změny v moz- 
ku už v dětství. Tehdy se dočetl o Erasmu Darwinovi 
(1731-1802), dědovi slavného přírodovědce, který anticipoval 
dílo svého vnuka Charlese v tom smyslu, že interpretoval organic- 
ký život v termínech principů evoluce. Erasmus Darwin se rovněž 
proslavil tím, že spolu s prezidentem Královské společnosti Jose- 
phem Banksem vypěstoval v Anglii první sazenici marihuany [can- 
nabis indicaj. Rostlina dosáhla výšky skoro šesti metrů. 



5. Harvardský drogový výzkum 



Podzim 1960, Cambridge, Massachusetts 

Počátkem září jsem se s dětmi přestěhoval do Newton Center, bos- 
tonského předměstí vzdáleného asi pět mil od Cambridge. Náš dům, 
dvoupatrové stavení na kopci, byl obklopen trávníkem a stromy. Pat- 
řila k němu garáž pro čtyři vozy a prosklená zahradní besídka. 
K hlavnímu vchodu vedlo schodiště se 185 kamennými stupni. Dům 
byl přepychově zařízen, místnosti byly obloženy dřevem, podlahy po- 
krývaly tlusté koberce a na nich stály plyšové pohovky a mosazné 
lampy v marockém stylu. Ze vstupní haly se zvedal oblouk širokého 
schodiště do poschodí. 

Dům patřil jistému profesorovi, který trávil svůj sabbatical v So- 
větském svazu. Až doposud jsem většinu své profesní kariéry prožil 
coby kočovný výzkumný pracovník, a nyní jsem shledával nadmíru 
příjemným být uznávaným členem pospolitosti těšící se akademic- 
kým privilegiím. Mocenská síť nabízela spousty výhod: cesty kolem 
světa v rámci postgraduálních stipendií financovaných vládou, nej- 
různější výzkumné granty, pohodlné domy. 



44 Timothy Leary 

Do východního křídla domu se nastehoval Frank a okamžitě vy- 
balil svůj kufr plný knih o vizionářských prožitcích různých mystiků. 

„Asi začnu Williamem Jamesem," řekl. 

James, zakladatel katedry psychologie na Harvardu, byl k mému 
překvapení průkopníkem výzkumu drog vyvolávajících změny 
v mozku. Ve své knize The Will to Believe (1897) psal o svých zkuše- 
nostech s kysličníkem dusným neboli rajským plynem: 

„Naléhavě apeluji na ostatní vědce, aby zopakovali tento experi- 
ment, který, je-li použitý plyn čistý, trvá poměrně krátce a je zcela 
neškodný. Jeho efekt bude samozřejmě u různých jednotlivců různý, 
stejně jako se bude příležitostně lišit u téhož individua... U mne, stej- 
ně jako u všech dalších osob, o nichž jsem slyšel, základní charak- 
teristikou prožitku byl nesmírně vzrušující pocit í. Vypra- 
vily se do New Yorku a několikrát zašly na Broadwayi do divadla. 
Dva kusy byly nádherné. Jeden pochybný. Také se jim líbil báječný 
výlet autobusem k jezeru Chaplain, který financovala asociace učite- 
lů v důchodu. 

A jak ty ses měl v létě, Timothy? 



Záblesky paměti 49 

Pustil jsem se do dramatického vyprávění o svých houbových ob- 
jevech. Děti se nudily. Slyšely o tom už mnohokrát. Matka se mne 
snažila sledovat, pokyvovala hlavou a říkala: „Zajímavé." Teta Mae 
třímala pevné v ruce své srolované noviny. Když jsem oznámil, že na 
Harvardu zahajujeme rozsáhlý výzkumný projekt, v jehož rámci bu- 
deme pokusným osobám dávat tuhle zeleninu, už to nevydržela. „Mu- 
síš být velmi opatrný, Timothy. Vypadá to moc divné. Nikdy, nikdy 
jsem o něčem takovém neslyšela."' 1 

Snažil jsem se ji uklidnit a uváděl jsem některá fakta a statistické 
údaje. 

„Nikdy v životě jsem o něčem takovém neslyšela. Určité je to le- 
gální? Asi to bude nebezpečné. Nebo ještě něco horšího." 

Ale já jsem byl jako puštěný z řetězu. Říkal jsem, že vůbec žádné 
drogy by neměly být ilegální. Že Aldous Huxley, Henry Luče a filozof, 
jezuita, otec Murray, že ti všichni se věnovali experimentálnímu che- 
mickému mysticismu. 

Má drahá matka se snažila mne bránit. „Ale Mae," říkala, „víš, že 
věda pokročila od té doby, kdy jsme studovaly na Teacheťs College 
my. Od roku 1906 se všechno změnilo. Dokud Harvardova univerzita 
podporuje to, co Timothy dělá -" 

Teta Mae klepla matku svým novinovým žezlem. „Mlč, Abby," řek- 
la. „Tahle záležitost s drogami nebude dělat dobrotu. Cítím to v kos- 
tech. Zase jedna learyovská bláznivina." 

„Budeš hodný a opatrný, že, synku?" 

Ale teta Mae si byla jista, že nebudu, a také mi to řekla, když jsme 
zůstali na chvíli sami. „Proč musíš svou matku pořád trápit? Proč ne- 
můžeš být jako ostatní? Proč se konečně nepřizpůsobíš? Vzpomeň si, 
jak dopadl tvůj otec." 

Slíbil jsem, že si budu dávat pozor. Přísahal jsem, že má práce 
bude významným příspěvkem k rozvoji společnosti. 

V pondělí odpoledne došlo k dalšímu z oněch synchronních jevů, 
které patrné nastávají vždy, když je člověk otevřený novým informa- 
cím. Na fakultním večírku mi někdo řekl, že Aldous Huxley pobývá po 
celý semestr v Cambridgi jako hostující profesor na MIT (Massachu- 
setts Institute of Technology). Napsal jsem mu dlouhý dopis, ve kte- 
rém jsem podrobně vylíčil naše výzkumné plány. Aldous mi po dvou 



50 Timothy Leary 

dnech telefonoval do kanceláře, vzrušený snad ješté víc, než jsem byl 
já sám. Nabídl se, že se zúčastní našich experimentů jako pokusná 
osoba. Domluvili jsme se, že se následujícího dne sejdeme na obědě. 

Huxley bydlel v novém obytném komplexu MIT, ze kterého byl vý- 
hled na Charles River. Zazvonil jsem u jeho dveří a on otevřel - vyso- 
ký, křehký, přátelský. Vezl jsem ho do harvardského Akademického 
klubu a celou cestu jsem mu vyprávěl o svých zážitcích s houbami. 

Zkoumal jídelní lístek skrze zvětšovací skla svých brýlí jako něja- 
ký laboratorní preparát. „Zdá se, že je osudem předurčeno, abychom 
si dali polévku," řekl nakonec. 

„Výborné. A jakou?" 

„Houbovou," vybuchl ve smích. Ukázalo se, že to je pro něj charak- 
teristické. 

Aldous Huxley byl přesně ten typ člověka, kterého byste obsadili 
do role britského filozofa. Byl vyrovnaný jako Buddha a měl mozek 
vpravdě encyklopedický. V jeho ústech jemné bublala elegantní ox- 
fordská angličtina, jejíž intenzita se zvyšovala pouze v těch chvílích, 
kdy s pobavenou nevolí anebo s pobouřením hovořil o aroganci 
mocných, kteří změněné stavy vědomí označovali cejchem duševní 
poruchy. 

Byl jsem nadšen jeho okamžitým porozuměním i tím, že byl srozu- 
měn s existenciálné-transakčním rozvrhem našeho výzkumu. 2) 

V průběhu října 1960 jsme se pravidelné scházeli a plánovali spo- 
lečné experimenty. Aldous měl ve zvyku naslouchat jakoby v medita- 
ci, s očima zavřenýma. Zpočátku nás jeho odpoutání trochu znervóz- 
ňovalo. Ale Aldous potom vždycky oči otevřel a pronesl poznámku 
jasnou a průzračnou jako křišťál. Měl spousty praktických návrhů 
ohledně toho, jak vytvořit esteticky podnětné prostředí pro budoucí 
experimenty. 

Těsně před Dnem díkůvzdání byla na naši adresu doručena lepen- 
ková krabice se čtyřmi hnědými lahvičkami. Na krabici byla nálepka 
s nápisem, který nás naplnil vzrušením: ZÁKAZ KOMERČNÍHO VY- 
UŽITÍ. POUZE PRO VÝZKUMNÉ ÚČELY. Každá lahvička byla uza- 
vřena zátkou z umělé hmoty, pod níž byla bavlněná vložka. Vysypal 
jsem si na dlaň několik tablet. Třpytily se jako růžové perly. Dívali 



Záblesky paměti 51 

jsme se na ně v tichém zamyšlení. Životy nás všech, kdož byli přítom- 
ni, se měly díky těmto tabletám hluboce změnit. 

Následujících několik týdnů jsme věnovali experimentům s dro- 
gou. Byl to naivní a romantický čas. Vzrušovala nás představa, že 
bychom se my lidé mohli naučit létat, že bychom se mohli vyvázat 
z výkladových schémat, která nás poutala k nižším úrovním duševní 
činnosti, a vznést se do dosud neprobádaných oblastí mozku. Byla to 
sezóna průkopnických letů podobných pokusům bratří Wrightů. Kaž- 
dý adept musel nejdřív sebrat odvahu ke startu, pak se odrazit, někdy 
poněkud nejisté, a teprve pak mohl odplout mimo hranice normální- 
ho vědomí. Hele, Wilbure, koukni se na ten strom! Jak je ti, Orville? 
Jeden za druhým jsme my letečtí začátečníci odlétali z dosahu vlast- 
ních radarů, ztráceli se uvnitř sebe samých a potom se vraceli zpět 
a přistávali střemhlav, plni nádherných zážitků. 

Pomoc jsme nemohli čekat odnikud. V západní psychologické lite- 
ratuře prakticky neexistoval žádný průvodce, žádná mapa ani text, 
kde by se aspoň připouštěla existence změněných stavů vědomí. Nee- 
xistovaly žádné obřady, tradice či způsoby poskytování útěchy, ke kte- 
rým bychom se mohli vracet. V souladu s našimi existenciálné-trans- 
akčními teoriemi jsme se hleděli vyhnout sterilitě laboratoře i odéru, 
který se vznáší nad pacientem v nemocnici. Své experimenty jsme 
prováděli přímo v bytech, u krbů skýtajících pohodu, při svíčkách 
namísto elektrických lamp a při hudbě, která podporovala toto nala- 
dění. 

Jako vodítko pro naše experimentální rituály nám Aldous Huxley 
nabídl Gautierův popis metod a technik, které používal Baudelaire 
a další klienti hašišového klubu v Paříži někdy před sto lety: 

„Je pochopitelné, že přeje-li si někdo plně se těšit z rozkoší, které 
přináší zázračný hašiš, měl by se na ně připravit předem, a to tím, 
že si vsugeruje určité základní téma těchto extravagantních variací 
a rozpoutaných fantazií. Je důležité, aby jeho mysl i tělo byly ve sta- 
vu pokoje, aby toho dne netrpěl úzkostí ani neměl neodkladné povin- 
nosti nebo cokoli pevně stanoveného, a aby při tom mohl prodlévat 
v příbytku podobném těm, které milovali Baudelaire a Edgar Poe, 
v místnosti zařízené s jistým poetickým pohodlím, bizarním přepy- 



52 Timothy Leary 

chem a elegancí plnou tajemství; mél by to být útulek intimní, skry- 
tý... 

Jsou-li splněny tyto podmínky, je možné, ba dokonce téměř jisté, 
že se příjemná senzace přirozenou cestou změní v úchvatně krásné 
milosti a extáze, v nevýslovnou rozkoš, mnohem úžasnější, než jaký- 
mi jsou ony prosté a poněkud hrubé radosti slibované pravověrným 
v ráji Mohamedové... 

Bez těchto předběžných opatření se však extáze může proměnit 
v noční můru, rozkoš v utrpení, radost v hrůzu; mučivá úzkost se 
pak zmocní člověkova nitra a zlomí ho svou nepředstavitelně vel- 
kou tíhou... Jindy jím prostoupí ledový chlad a on bude mít pocit, že 
zkameněl, že je až po pás z mramoru..." 

Po šesti týdnech jsme uspořádali sezení pro patnáct členů pedago- 
gického sboru. Věděli jsme už mnohem víc o dávkování a o tom, jak 
důležité je celkové uspořádání - harmonické prostředí, do kterého je 
třeba zahrnout i samotné účastníky sezení. Brzy jsme si uvědomili, 
že mezi lidmi, kteří se společně účastní sezení, se vytvářejí silné vzá- 
jemné vazby. Zdálo se, že mají potřebu navštěvovat se a být si nablíz- 
ku po dobu asi jednoho týdne po sezení. Proto jsme se dohodli, že kaž- 
dé pokusné osobě bude umožněno přizvat k účasti i členy rodiny 
a blízké přátele. 

Byli jsme plní vzrušení, a to ovšem provokovalo zájem dalších 
příslušníků akademické obce. Téměř všichni postgraduální studenti 
v našem středisku se přihlásili do programu výcviku pro práci s dro- 
gami ovlivňujícími mozek, což vzbuzovalo pochopitelnou žárlivost. 
Tradičné byl každý jednotlivý student přidělen některému z pedago- 
gů coby výzkumný asistent. Hejna studentů rojících se kolem drogo- 
vého projektu se stala vážným politickým problémem fakulty. Frank 
Barron i já jsme hovořili s našimi kolegy a nabízeli jim, že uspořádá- 
me sezení i pro ně, ale většina z nich to odmítla. Neměli k dispozici 
žádné paradigma, v jehož kontextu by mohli tento nový fenomén 
uchopit, takže neměli zájem. Prostě jenom chtěli, abychom jim nebra- 
li jejich příděl postgraduálních studentů. 

Dosti nevyhnutelné jsme se my houboví výzkumníci začali grupo- 
vat v jakousi sektu, těšili jsme se ze společně sdíleného zaujetí a en- 
tuziasmu průkopníků a vzdalovali jsme se tak od dřívějších přátel. 
Zážitky z tripů byly prosté tak silné, tak odlišné od všeho dosud po- 



Záblesky paměti 53 

znaného a tak otřásající obecnou lidskou iluzí jediné reality, že ti, kdo 
to prožili, nutné vytvářeli jakousi do sebe uzavřenou skupinu. Rozdíly 
mezi těmi, kdož dychtili prozkoumat nové oblasti mozku a těmi, kteří 
se reflexívně této výzvě vyhýbali, byly temnou předzvěstí hořkého kul- 
turního konfliktu, který měl zasáhnout celou společnost v průběhu 
následujícího desetiletí. 

Otázka, která nás pronásledovala v oněch raných dobách, zněla: 
jakým způsobem by bylo možno zavést tyto metody expanze vědomí 
do společenské praxe? 

Jednoho dne jsem se svěřil s tímto problémem Huxleymu v Aka- 
demickém klubu. 

„Dnes večer se u vás zastavím," řekl. „Vezmeme drogu a zeptáme 
se našich rozšířených mozků." 

Slunce zapadalo a já jsem chystal oheň v krbu, zatímco Aldous 
naskládal na konferenční stolek hromadu knih, které přinesl s se- 
bou. Pak se natáhl na gauč. Každý jsme si vzali dávku psilocybinu. 
Potom jsme tři hodiny poslouchali hudbu - Bacha, Mozarta, africké 
bubny, monotónní indiánské inkantace, Raviho Shankara. Tu a tam 
jsme si pokynuli pro pocit jistoty, anebo jsme si něco šeptali o pocitu 
dokonalého štěstí. 

Pak se Aldous posadil, zkřížil pod sebe své hubené nohy a šibal- 
sky se na mne zadíval. „Tak vy nevíte, co si počít s tím zatraceným 
kamenem mudrců, o který jsme zakopli? V minulosti bylo toto moc- 
né vědění ukrýváno v přísném soukromí a předáváno bylo jen ve 
formě nezřetelného metaforického obskurantismu mudrců, mystiků 
a umělců." 

„Ale společnost tuto informaci potřebuje," namítal jsem vášnivé. 
Aldous ve mně zmáčkl antielitářský knoflík. 

„Tyhle věci mají svůj vývoj, svoji dynamiku. To se nesmí uspěchat. 
Nejdřív do toho zasvěťte umělce, spisovatele, básníky, jazzové muzi- 
kanty, kurtizány z vyšších kruhů, malíře, zazobance hrající si na bo- 
hémy. A ti potom zasvětí inteligentní boháče. Tímto způsobem se 
v oblasti kultury a krásy a filozofické svobody předávalo vždycky 
všechno." 

Nastalo ticho. Z krbu se linuly zářivé barvy, tančily po pokoji, ve 



54 Timothy Leary 

kterém zavládl klid vpravdě arkadický. Huxley měl oči zavřené, bla- 
žený úsměv mu pohrával kolem úst s tenkými rty. 

Zničehonic se dlaněmi plácl do hubených stehen. „Vaše role je úpl- 
né prostá. Staňte se podněcovatelem evoluce, dělejte to jako ti chlapí- 
ci na stadionu, kteří organizují povzbuzování fanoušků. Něčím po- 
dobným jsem byl i já a přede mnou můj dědeček. Až budou tyto 
drogy působící na mozek vyráběny ve velkém v laboratořích, přivodí 
hluboké změny ve společnosti. K tomu dojde v každém případě, ať 
s naší účastí, nebo bez nás. Všechno, co můžeme dělat, je šířit slovo. 
Hlavní překážkou v tomto vývoji, Timothy, je Bible." 

„Ale já si nevzpomínám, že by v Bibli byla sebemenší zmínka 
o drogách ovlivňujících mozek." 

„Copak jste úplně zapomněl na první kapitolu Geneze, Timothy? 
Jehova říká Adamovi a Evě: ,Dal jsem vám krásný příbytek východ- 
ně od zahrady Eden. Tam můžete dělat, co se vám zlíbí, jen ovoce ze 
Stromu poznání jíst nesmíte.' " 

„Takže šlo o první substance, které měly zůstat pod kontrolou." 

„Přesně tak. Bible začíná prohibicí ohledné jídla a drog." 

„Takže příčinou Pádu a Prvotního hříchu bylo požití ilegálních 
drog." 

V tomto okamžiku se Aldous málem zakuckal potlačovaným smí- 
chem, navýsost spokojen sám se sebou. Já jsem se smíchem válel po 
podlaze. 

„Timothy, musíte být připraven na odpor. V této společnosti exis- 
tují lidé, kteří udělají cokoli, co je v jejich moci - a jejich moc rozhod- 
né není zanedbatelná -, aby váš výzkum zastavili." 

„Nebude to lehké, říkáte." 

„Přesné tak," odpověděl Huxley. „Manažeři vědomí od Vatikánu po 
Harvard jedou v téhle záležitosti už hodně dlouho a určitě nebudou 
ochotni vzdát se svého monopolu. Oni jsou koneckonců odborníci 
a my jsme jenom obyčejní amatéři. Oni jsou prof íci a my to děláme 
proto, že se nám to líbí." 

Zopakoval jsem to ještě jednou: .Nebude to lehké." 



ŽIVOTOPIS . jeden z nejvýznamnějších amerických básníků druhé poloviny 



Allen 






20. století. Narodil se v Patersonu, Newjersey, a v roce 1949 
absolvoval Kolumbijskou univerzitu. Byl předním mluvčím Beat 
Ginsberg Generation, hnutí, které se v průběhu 50. let rozvinulo v New 

(1926- ) Yorku a San Franciscu. Ginsberg a beatnici byli bytostně anar- 

chističtí, odmítali konvenční uus papíru. „Tohle je jedna adresa 
v New Yorku. Čekáme vás tam příští neděli večer kolem osmé." 

Dveře do Cassadyho bytu mi otevřela mladá žena v těsných mod- 
rých džínách a v přiléhavém svetru. „Já jsem Salinas. Slyšela jsem 
o tobě od Neala a Betty." 

„Betty z Berkeley?" 

„Bydlela se mnou loni na pokoji na UC. Mluvila pořád o tobě." Za- 
vedla mne do obývacího pokoje. 

„Kde je Neal?" 

Salinas mávla rukou směrem k otevřeným dveřím. „Právě tam 
šoustá s Patty-Belle. Jdi tam a řekni mu, že už jsi tady." 

Vešel jsem do ložnice. Na jednolůžkové posteli se zmítala dvě nahá 
těla, dělali to jako psi, zezadu. Dívka byla blond, její hezká tvář se tr- 
haně pohybovala v rytmu, tam a zpět. Usmála se na mne a zamáva- 
la mi rukou. Cassady klečel za ní a makal. Taky mi vesele pokynul. 
Stál jsem tam jako přimrazený, totálně v rozpacích. Bylo mi čtyřicet 
a teď jsem poprvé viděl jiné lidi souložit. 

„Ahoj Timothy," lapal Cassady po dechu. „Prosím tě... ach... prosím 
tě promiň na chvilku. Tohle... je... Patty-Belle... a když není to její bez- 
vadný proudnicový šasi každej den řádně ošetřený, rozumíš, je... 
naštvaná." Cassady zavřel oči a začal vypočítávat. „Takže já musím 
dycky vybrousit ty její slaďoučký mékkoučký ventily, promazat její 
trubičky, očistit a projiskřit její svíčky, rozumíš, naolejovat její trans- 
mise, promazat skříň její převodovky, rozumíš, seřídit její hebké ma- 
ličké válce a sešlápnout nakonec její plynový pedál pěkně k podla- 
ze." 

Celý nervózní jsem se dal na ústup směrem k Salinas, která řek- 
la: „Už se nemůžu dočkat, až začnem." 

„Řekl ti Cassady o domluvě ohledně experimentu?" ptal jsem se, 
zoufale přemýšleje o tom, že musí existovat nějaký méně komisní 
způsob, jak to říci. „Já vám dodám drogy. Vy je vezmete a pak mi řek- 
nete, co jste prožili. Zvlášť mé zajímá, jak silný se vám bude zdát psi- 
locybin ve srovnání s dalšími drogami, které jste zkusili už dřív. Psy- 



Záblesky paměti 67 

chofarmakologové zatím nebyli schopni dát dohromady tento typ 
komparativních fenomenologických dat." 

„Ty jako myslíš, že se máme dostat do úletu s tvojí drogou a pak 
to srovnat s jinejma věcma, co jsme brali dřív?" 

„Přesné." 

„Divný." 

Vyndal jsem z kapsy lahvičku a vysypal několik desítek růžových 
pilulek na nízký stolek. Salinas se naklonila dopředu a olízla si rty. 
Cassady, v modrých džínsech, ale nahý do půl těla, si klekl ke stolku 
a cvrnkal do pilulek prstem. V tmavých očích mu jiskřilo. Patty-Bel- 
le, jenom v kraťasech a nedbale zapnuté pánské košili, si sedla se 
zkříženýma nohama na podlahu a poulila modré oči. 

„Kolik je jedna dávka?" chtěl vědět Cassady. 

„Většina pokusných osob dostala dvě pilulky. Zjistili jsme, že šest je 
středně silná dávka. Deset, to už je intenzívní prožitek." 

„Kolik vzal kdo nejvíc?" ptala se Salinas. 

„Dvanáct." 

„Kdo vzal dvanáct?" 

„Já." 

„Tak já chci taky dvanáct," řekla. 

„Důležitým faktorem je tělesná váha," dodal jsem. „Řekl bych, že 
dvanáct pro mne, to je tak osm pro tebe." 

„Chceš říct, že si to dáš s náma?" Salinas byla překvapená. Hned 
jsem se cítil o trochu lépe. 

„Ano. Chci, aby můj mozek pracoval ve stejných obrátkách a ve 
stejné výšce jako váš." 

Pilulky byly rozdány. Fascinovalo mne klidné vnitřní zanícení, ba 
až jakési nábožné odevzdání, se kterým je beatnici konzumovali. 
Z Harvardu jsem byl zvyklý, když se jednalo o drogy, na nervozitu 
projevující se připitomělým chichotáním, na racionalizace plné tísně, 
na ztuhlé tváře prozrazující vnitřní paniku. Naproti tomu Salinas, 
Neal a Patty-Belle byli vážní, plní naděje a moudrosti. Tohle byli 
znalci, zkušení poutníci vesmírem, kteří se blíží k nadějné nové pla- 
netě. 

Tři hodiny bylo v místnosti ticho. Salinas se stočila do klubíčka 
v rohu gauče, jen občas se kolem sebe pozorné rozhlédla. Neal po- 
skládal své tělo do jakési orientální meditační polohy. Vypadalo to, že 



68 Timothy Leary 

se plné soustřeďuje na dýchání. Patty-Belle ležela bez hnutí na ko- 
berci. 

Bez jakékoli námahy jsme se vznášeli v nadpřirozeném klidu, v ti- 
ché a jasné komunikační bubliné, kde slov není zapotřebí, protože 
vše je už předem pochopeno. Anebo si to aspoň každý myslí. 

Najednou Neal vyskočil a začal rázovat po pokoji. Jeho obličej byl 
zardělý a vyzařovala z něj neskonalá laskavost. 

„To je neskutečné! Určitě je to legální?" 

Kývl jsem. 

Salinas otevřela šikmé oči jako trnky a tajuplné se usmála. „Je to 
až moc božský, aby to mohla být pravda. Člověče, řekni to na rovinu, 
je to návykový." 

Zavrtěl jsem hlavou. 

„Chceš, abychom ti popsali své prožitky?" ptal se Neal. 

Přikývl jsem. 

„Tak já ti teda dodám jeden expertní posudek. V tomhletom se 
kombinují dobré stránky ostatních drog a nejsou v tom ty špatné. Je 
to naprostý luxus, čistý potěšení moudrosti, nemá to chybu. Je to jem- 
nější a celkově příjemnější než heroin, ale netlučeš přitom špačky. 
Cítíš se jaksi víc živý, nabitý a plný energie, a přitom tě to nedrásá. 
Má to v sobě tu pecku jako kokain, ale vydrží to desetkrát dýl." 

„To muselo stát balík," řekla Salinas. 

„Má to v sobě prostor jako nejlepší hašiš," pokračoval Cassady, 
„ale je v tom taky lehkost a pružnost." 

„V životě mě nic tak nerozrajcovalo," řekla Patty-Belle. 

„Je to filozofický," dodal Cassady. „Mohl bych napsat celou knížku 
o kosmické jch myšlenkách, který jsem měl. Tohleto je drogové j Rolls 
Royce. Naprosto skvělý." 

Celou místnost zaplavily vlny vzrušení. 

Na úsvitě se Salinas na gauči rozmotala. „Člověče, furt nemám tu- 
šení, co jsi vlastně zač. Když jsem o tobě poprvé slyšela, myslela jsem 
si, že třeba hledáš nějakýho zajdu, se kterým by sis moh hrát na dok- 
tora a drobet ho zmanipulovat. O co ti vlastně jde doopravdy? 1 ' 
„Chtěl bych vám poděkovat za to, co jsem se tady včera naučil." 
„A co jsme tě vlastně naučili? V čem je psilocybin odlišnej od 
ostatních drog?" 



Záblesky paměti 69 

„Copak to nevidíš, Salinas?" vmísil se do toho Cassady. „Profesor 
prosté eště nikdy neviděl nikoho, kdo by v tom úletu byl poctivě a do- 
opravdy. Že jo?" 

„Přesně," souhlasil jsem. „Protože vy se těch změněných stavů ne- 
bojíte. Vám naopak jako by přímo prospívaly, aspoň to tak vypadá. 
Naše zážitky ze včerejší noci potvrzují, že to nejdůležitější je duševní 
naladění a prostředí, ve kterém se drogy berou. Droga má jen velmi 
málo specifických předpověditelných efektů. Osvobozuje vaši mysl, 
takže můžete jít kamkoli, pokud jste na to připraveni." 

Cestou zpět do Cambridge jsem zrekapituloval nové poznatky 
z tohoto neobvyklého experimentu. V jeho průběhu jsme se my čtyři 
dostali do situace, kdy jsme dočasné byli zcela mimo sociální role, 
mimo normální starosti. Zjevné jsme se dotkli nějakého meditativní- 
ho okruhu v našich mozcích, který umožňuje nadhled a který nám 
dovolil sdílet společně okamžiky filozofického pochopení, v němž se 
spojil jeden intelektuál z Ivy League a tři velmi pozemské a velmi 
svobodné duše. 

Schopnost drogy spojovat rozdílné lidi silnými empatickými svaz- 
ky naznačovala velice vzrušující společenské implikace. Kdyby se lidé 
naučili sdílet vjemy svých bližních, bylo by možné dosáhnout vyšší 
úrovně lidské komunikace. 



ŽIVOTOPIS 

Arthur 
Koestler 

(1905-1983) 



- evropský filozof, narodil se v Budapešti. Ve 30. letech žil v Ber- 
líně, kde se stal známým jako vědecký publicista a politický akti- 
vista. V roce 1931 se stal komunistou, ale později ze strany vy- 
stoupil na protest proti stalinským čistkám a vykonstruovaným 
procesům. Během občanské války ve Španělsku byl vězněn Fran- 
covým režimem a několik týdnů prožil v cele smrti, kde měl vize, 
které změnily jeho život. Po dobytí Francie Němci byl internován 
v koncentračním táboře, odkud se mu v roce 1940 podařilo 
uprchnout. 

Jeho román Darkness aí Noon (1941, česky Tma o poled- 
nách) je působivým zpodobněním represivní povahy komunismu. 
Hlavní hrdina, bolševický veterán, se stává jednou z obětí čistek, 
protože se postaví na obranu člověka jakožto individua. Po II. svě- 
tové válce Koestler napsal několik dalších románů, dvoudílnou au- 
tobiografii a řadu prací o filozofii vědy. Jeho kniha Janus (1978) 
je věnována studiu technologií a strategií evoluce a představuje 
kritiku darwinistické teorie slepého přírodního výběru. 

Koestler je intelektuálním hrdinou dvacátého století. Pronikl hlu- 
boko do oblastí zásadně důležitých pro poznání lidské přiroze- 
nosti, jako jsou humor, kreativita, teorie poznání, genetika a tele- 
patie, a stal se skvělým ztělesněním onoho fascinujícího lidskému 
typu, kterým je „angažovaný mudrc". 



8. Úlety skrze námahu a utrpení 



Podzim 1960, Harvardova univerzita 

Když se psilocybinový projekt rozjel naplno, napsal jsem nadšený 
dopis Arthuru Koestlerovi do Londýna. Shrnoval jsem v ném dosa- 
vadní výsledky naší práce a zval jsem ho, aby se k nám připojil. 
Vždyť to byly pravé jeho spisy, které mne připravily na „mystickou 
zkušenost", a já jsem mu chtél splatit dluh za to, že tak zásadně změ- 
nil můj život. Odpověď přišla obratem. Právě se chystal do Ameriky 
na nějakou neurologickou konferenci a projevil zájem okusit při té 
příležitosti houby. 

Měl jsem určité pochybnosti, zda je Arthur vhodná pokusná oso- 
ba. Byl tak racionální, tak moc se kontroloval, a měl tak málo smyslu 
pro humor. Zdálo se, že je doslova usouzen tím věkovitým evropským 
pesimismem. 

Několik dní před svým plánovaným příjezdem Arthur telefonoval 



Záblesky paměti 71 

z Michiganu. Říkal, že mu dali psilocybin a že to byl jeho nejhorší zá- 
žitek v životě. Takže ruší svoji návštěvu v Cambridgi. Ať se nezlobím. 

Načež jsem mu slíbil, že mu nenabídneme nic silnějšího, než dobré 
francouzské víno, jen ať přijede. Souhlasil. 

Když jsem pro něho přijel na letiště, vypadal hrozně. Ukázalo se, 
že jistý anglický psychiatr z Ann Arbor jménem Pointsman se nějak 
dozvěděl, že Arthur má v úmyslu vzít u mne psilocybin. Navrhl mu 
tedy, že pro něj uspořádá sezení on sám.' 1 

Načali jsme láhev Blanc de Blanc a Arthur začal vyprávět. 

„Zpočátku to probíhalo skvěle. Ležel jsem na gauči a brzy jsem 
začal mít prožitky, které popisovali meskalinoví mystici. Zářivé vzory 
nepředstavitelné krásy. Kdybych to byl sám sobě dovolil, mohl jsem 
možná prožívat vize proroka Eliáše, když letěl do nebe. Ale já jsem 
měl pocit, že takto bych k těm vizím přišel až moc lacino, takže jsem 
se silou vůle snažil mít oči otevřené. Podle hesla, že pro mne žádná 
snadná cesta neexistuje. Dokonce jsem si gratuloval ke své střízlivosti 
a sebekontrole. Jsem přece racionalista a moje mysl se nedá jen tak 
oblbnout nějakými pilulkami." 

„To je jako kdybyste přímo přivolával neštěstí," řekl jsem mu, „ta 
snaha mistrovat svůj mozek." 

„Ale přitom," pokračoval, „dokonce i když jsem měl oči otevřené, 
vypadal pokoj jinak. Barvy byly zářivé a světélkovaly, a co do kvality 
se rovněž lišily od všeho, co jsem viděl kdykoli předtím. K jejich popi- 
su bych musel vymyslet nové pojmy, které by jedním slovem vyjádřily 
kvality několika barev, třeba zelené a modré. Ale já jsem nechtěl při- 
pustit, aby se moje mysl nechala ukolébat těmito falešnými haluci- 
nacemi. Tu najednou pravidelné se opakující záblesk otáčející se 
magnetofonové cívky získal svůj plný a zlověstný význam. Když dr. 
Pointsman vešel do pokoje, byl změněný k nepoznání. Jeho tvář byla 
chorobně žlutá a rozpadala se na dvě ostře ohraničené části, jako 
při buněčném dělení. Na krku měl doktor malou jizvu, které jsem si 
předtím vůbec nevšiml. Teď ale zela jako černá díra, která se chystá 
pohltit jeho nateklou bradu. Jedno ucho se sesychalo, zato druhé se 
o několik palců zvětšilo. Vypadal jako nějaký samolibý, zlý ďábel, 
s drzým úsměškem na tváři. 

Předpokládám, že jsem nebyl ve stavu mysli přiměřeném pro apli- 
kaci hub, a ty potom probudily vzpomínky na to, co jsem prožil jako 



72 Timothy Leary 

politický vézeň, na mučení, brainwashing, výpovědi vynucované ná- 
silím." 

„To je škoda," řekl jsem s pochopením. „Ale když už jste tady, do- 
volte mi uspořádat pro vás sezení, kterého se můžete zúčastnit jako 
pozorovatel. To sezení se bude odehrávat v podpůrném prostředí. 
Ujišťuji vás, že je to něco úplně jiného." 

„Domluveno. Pokud se ho ovšem nebudu muset sám aktivně účast- 
nit." 

Příštího dne mne Koestler doprovodil do areálu Harvardovy uni- 
verzity, kde jeho přítomnost vyvolala značný rozruch. Obědvali jsme 
s B. F. Skinnerem a hovořili s Jeromem Brunerem, proslulým kogni- 
tivně orientovaným psychologem. 

Následujícího dne jsem telefonoval do Massachusettského institu- 
tu duševního zdraví a sjednal jsem Koestlerovi schůzku s dr Maxem 
Rinkelem, významnou autoritou v oblasti drog. Rinkel o Koestlerovi 
ještě neslyšel a já jsem si z jeho nevědomosti trochu utahoval. Do- 
mluvili jsme se, že se sejdeme na koktejlu v baru hotelu Ritz. 

Když jsme na cestě do Bostonu přejížděli Charles River, zabral se 
Arthur do vzpomínek na své dva přátele v Berlíně ve 20. letech, kteří 
se zabývali výzkumem meskalinu. Jejich psychedelická sezení jim ote- 
vírala dosud neznámé oblasti společné sdílených prožitků a objevů. 
Snažili se ostatním lidem vyprávět o svých objevech, ale nikdo je ne- 
poslouchal, ani přátelé, ani kolegové, dokonce ani členové jejich ro- 
din. Nakonec se vzájemné odcizení tak prohloubilo, že se oba zhrou- 
tili, duševně naprosto vyčerpáni. Jeden odjel do Mexika, kde zakrátko 
zemřel. Druhý se vydal do Mnichova, aby tam podstoupil léčbu u jed- 
noho známého psychiatra, který ho však spíše zničil, neboť naprosto 
neporozuměl kreativní povaze jeho zkušenosti. Koestlerův přítel 
v zoufalství přerušil léčbu, vrátil se do Berlína a spáchal sebevraždu. 

Rinkel nás očekával u rezervovaného stolu. Během několika mi- 
nut oba tito v Evropě školení muži sklouzli do opilecké hádky. Rinke- 
la iritovalo, že Koestler, který neměl formální lékařské vzdělání, trval 
na tom, že je v oboru neurologie odborník; tím se cítil dotčen vzdor 
tomu, anebo právě proto, že se Arthur vracel z prestižní vědecké 
konference věnované problematice mozku, kde měl zásadní přednáš- 



Záblesky paměti 73 

ku. Pod tlakem Koestlerovy logické argumentace se časem ocitl v po- 
zici umanutého negativistického dítěte. Vystrkuje hlavu zpoza hroma- 
dy bramborových čipsů na stole, byl ochoten nakonec popřít i samot- 
nou existenci středního mozku. Koestler triumfálně spolknul olivu, 
ale vzápětí vyslal směrem ke mně pohled plný rezignace. 

Náhle se v jeho tváři objevilo napětí. 

„Maxi," mumlal Koestler v zamyšlení, „nepraktikoval jste někdy 
psychoterapii na Reichsklinik v Mnichově? Nepamatujete se, když 
tam byl na léčení jeden psychiatr z Berlína, jistý dr. Moses?" 

Rinkel si nevzpomínal na žádného dr. Mosese. 

Nakláněje se dopředu jako vyšetřovatel při křížovém výslechu, po- 
koušel se Koestler načrtnout detailnější podobiznu svého přítele. „Ex- 
perimentoval s meskalinem." 

V Rinkelových očích se objevil záblesk vzpomínky. „Ano, ano, když 
jste mi teď připomněl ty podrobnosti, mám dojem, že si na ten případ 
vzpomínám. Je to tak dávno." 

„Máte tušení, co se s ním pak stalo?" 

„Ne. Právě jsem se vás chtěl zeptat, jestli o něm nevíte něco bliž- 
šího." 

Arthur povzdechl a potřásl hlavou. „Zabil se pár týdnů po tom, co 
jste ho propustili." 

Kolem stolu se rozhostilo trapné ticho. Rinkel, roztrpčený tou ne- 
příjemnou výtkou, potáhl z doutníku a kývl na servírku, aby přines- 
la účet. Arthur a já jsme vstali, formálně jsme se uklonili a šli pryč. 2) 

Venku vál čistý a svěží vítr od parku Boston Common. Byli jsme 
rádi, že máme to nepříjemné setkání za sebou. Jeli jsme svižné do 
North Endu navštívit Franka Barrona a krásnou Nancy, novou ženu, 
která se objevila v jeho životě. Měli jsme v úmyslu povečeřet tam 
a pak se vrátit domů, kde se měl Arthur jako pozorovatel účastnit 
houbového sezení s Charlesem Olsonem, legendárním bardem 
z Gloucesteru. 

Večeře s Frankem a Nancy ve Steel Helmet byla slavnostní. Když 
jsme pak přijeli domů, seděl už Charles Olson v kuchyni a povídal si 
s Jackem. Skupina se shromáždila v pracovně. Z výklenku ve zdi 
jsem vyndal bizarní orientální krabičku zdobenou intarzií. Odpočítal 



74 Timothy Leary 

jsem pilulky jednotlivým tripperům. K mému úžasu si jich několik 
vzal i Arthur. „Jdu do toho taky." Vzal si obstojnou dávku, asi deset, 
a zapil je whisky se sodou. 

Poslouchali jsme Bacha. Tu a tam jsme si vyměnili pár slov. 
V místnosti zavládla atmosféra jemné smířlivosti, vyvolaná houbami. 
Naše rozdrásané, stále se někam ženoucí mysli se pomalu uklidňova- 
ly a začaly jakoby spokojeně příst. Byli jsme lehčí a lehčí a vyrovna- 
nější a projasnénější. Na stole hořela svíčka. Nancy a Frank si hledě- 
li do očí. Pak se Nancy vyzývavě zasmála, předvedla jakýsi vířivý 
taneček, a oba byli pryč. 

Arthurova tvář byla úplně proměněná. 

„To je dokonalé," šeptal. „Všechno je tak krásné. A ta hudba, tako- 
vou jsem v životě neslyšel." Zavřel oči a jenom se usmíval. Pocit míru 
a vyrovnanosti trval několik hodin. Pak, právě když se v pokoji chvěl 
a vibroval Mozart, jsem vzhlédl a uviděl Arthurovu tvář, zarudlou 
a plnou utrpení, a v ní jeho oči, v nichž byl snad veškerý smutek 
věků. 

Jeho hlas stoupal v bolestném protikladu k hudbě. „Je to nádher- 
né, to nepochybně," říkal. „Ale je to falešné, ersatz, náhražka. Instant- 
ní mysticismus. Ale žádná snadná a rychlá cesta k moudrosti neexis- 
tuje. Námaha a pot, to je skutečná cena poznání. 

Vzpomínám si, že když jsem chodil do školy, byli jsme na výletě 
v rakouských horách, které jsem měl tak rád. A trvalo nám šest ho- 
din, než jsme vylezli na vrchol vysoký necelých 2500 metrů. Dnes se 
na ten vrchol můžete dostat za pár minut autem nebo lanovkou." 

„Co říká?" ptal se Olson, miliony mil vzdálený. 

„Něco o potu a námaze," řekl jsem. 

„Ale ještě i dnes," pokračoval Arthur, „můžete vidět tisíce dětí ško- 
lou povinných, manželských párů ve středním věku a dokonce i star- 
ších lidí deroucích se po příkrém svahu nahoru lapajíce po dechu 
a sténajíce pod vahou svého batohu." 

„Říkal sténajících?" ptal se znovu Olson. 

„A když vystoupí do horského útulku pod vrcholem, pot z nich 
teče proudem a oni mají skutečné nárok na svou jedinou odměnu, 
sklenku šnapsu. A pak se kochají výhledem do údolí. 

Já netvrdím, že ctnosti lze dojít jediné skrze námahu a utrpení. Je- 



Záblesky paměti 75 

nom si myslím, že i když výhled je stejný, jejich vidění je jiné než těch, 
kdo tam přijedou autem." Domluvil a začal se sám pro sebe smát 
smíchem plným radosti. 

„Dej si šnaps, Arthure," křikl Olson srdečné. 

„Racionální mysl a střízlivá sebekontrola," volal Arthur, v proti- 
kladu ke svým slovům smějící se od ucha k uchu. „To je maximální 
profanace, tenhleten mysticismus z papiňáku." Ale přitom se smál 
na celé kolo, vesele nám zamával a vyběhl z pokoje. 

Měl jsem strach, aby se nevrátila jeho michiganská paranoia 
a tak jsem šel zaklepat na jeho dveře. Barronův veselý hlas zevnitř 
křikl, ať jdu dál. On a Nancy se k sobě tulili pod pokrývkami. 

„Kde je Arthur?" 

„My jsme vůbec nevěděli, že to je jeho pokoj. Prostě jsme skočili do 
první postele, kterou jsme uviděli. Arthur sem strčil hlavu asi před mi- 
nutou. Hrozně se omlouval." 

Procházel jsem pokoji pro hosty v chodbě. „Arthure! Arthure!" 

„Time? To jsi ty?" 

Arthur byl schoulený pod pokrývkami a k hrudi si tiskl polštář. 
Smál se jako blázen a byl v těžkém úletu. Ulevilo se mi, že moje sta- 
rost byla zbytečná, a vracel jsem se zpět nahoru. Ještě dlouho do 
noci jsem se díval do ohně v krbu a pokuřoval. 

1932, Springfteld, Massachusetts 

Ležel jsem v posteli, nacvičoval svůj jedinečný styl inhalace s imagi- 
nární cigaretou a přemýšlel, jakou značku si vyberu, až mi bude šest- 
náct. Neměl jsem žádné zábrany vůči návyku na nikotin. Všechny fil- 
mové hvězdy okázale předváděly tuto neřest jakožto nezbytnou 
součást svého osobního kouzla. Bette Davisová, Claudette Colbertová 
i Katherine Hepburnová, všechny měly ve zvyku nervózně bafat, 
když měly přejít třeba jenom verandu. Gary Grantoví, Clarku Gable- 
ovi a Humphrey Bogartovi visel vajgl v koutku úst s elegantní sexy 
ležérností, když konali své hrdinské činy. F. D. Roosevelt, osobnost ztě- 
lesňující nejvyšší autoritu, se na fotografiích objevoval zásadně se 
svou vzhůru směřující apartní cigaretovou špičkou. Sportovní hvězdy 
i senátoři dělali reklamu svým oblíbeným značkám. Pro balíček Ca- 
melek půjdou rádi celé kilometry. Po náklaďáku Old Golds ani neza- 
kašlete. Lucky Strikes implikují už svým názvem zásah při každém 



76 Timothy Leary 

úderu. A reklamy v New Yorkeru představují příslušníky horních de- 
seti tisíc, kteří uklidňují své nervy (když například číšník nedopatře- 
ním vyleje polévku vévodkyni do klína) tím, že si zapálí Muradku. 

Mým horkým favoritem byly Kentucky Winners, protože jejich vý- 
robce sponzoroval rozhlasové přenosy ze zápasů baseballového tý- 
mu Red Sox. Pokaždé, když Joe Cronin nebo Jimmy Foxx napálili ho- 
mera, vyfasovali karton tohoto voňavého kuřiva. Ale nakonec to na 
celé čáře vyhrály Chesterfieldky. Líbila se mi jejich krabička v bílé 
a zlaté. 

Dveře mého pokoje se s bouchnutím zavřely. Já jsem ale už dřív 
jakožto zkušený soukromý detektiv protáhl přes kladku nade dveřmi 
strunu, takže jsem je mohl otevírat a zavírat leže v posteli. Nyní jsem 
tedy za šňůru zatáhl a dveře zase otevřel. Byl za nimi Tote, nalitý 
a trochu popletený. „Já se teď jdu milovat s tvou matkou, synu, 
a chci, aby ty dveře byly zavřené." 

A znovu je zabouchl. 

Dělal jsem, že spím, a znovu jsem zatáhl za šňůru. Dveře se ote- 
vřely. 

„Sakra kruci, co to s těma dveřma je?" bručel Tote. Zabouchl je po- 
třetí. Já jsem potřetí otevřel. 

Za minutu se Tote vrátil s kladivem a hřebíky a dveře zatloukl. 
To mi nevadilo. Znal jsem únikové cesty. 

Podzim 1960, Harvardova univerzita 

Druhý den ráno jsem šel vzbudit Arthura na další kolo harvardských 
návštěv Seděl na posteli, stále ještě se usmívaje. „Ty pilulky včera na 
mé neměly žádný vliv. Mám velkou duševní sílu." 

„No jasně," odpověděl jsem. 

Když jsme se vraceli domů po dni stráveném na univerzitě, koupil 
Arthur dvě lahve Pouilly Fousse a láhev skotské. U mne v pracovně 
jsme začali whiskou. Arthur zvedl sklenici, zakroužil jí ve vzduchu 
a led zacinkal. 

„Asi zůstanu věrný své droze. Alkohol je sociální stimulans. Dosta- 
ne té do nálady, a člověk je pak jaksi blíž druhým. Houby rozpoutají 
vír uvnitř, až příliš blízko vlastního nitra. Důsledkem je přechodná 



Záblesky paměti 77 

psychóza využitelná v terapii. V životě jsem se necítil lépe. Ale žádná 
moudrost v tom není. Včera v noci jsem odhalil všechna tajemství 
vesmíru, ale do rána jsem je zase zapomněl." 

Nazítří jsem zaskočil do pracovny Franka Barrona. Ptal jsem se 
ho jako nějaký starostlivý rodič: „Kde jsme udělali chybu s tím Arthu- 
rem? Říkal, že objevil všechna tajemství vesmíru, ale pak je zase za- 
pomněl." 

„Možná je to tak v pořádku," řekl Frank. „Ale pro nás z toho ply- 
ne poučení. Dokonce i William James si o svých prožitcích pod vli- 
vem kysličníku dusného dělal poznámky. Po jednom sezení ho pře- 
kvapilo, co si zapsal: .Tajemství vesmíru spočívá ve vůni pražených 
mandlí.' Pro mě za mě si může vesmír svoje tajemství nechat, já chci 
mít jenom záznam o tom, co lidé v těchto zvláštních podmínkách 
prožívají." 

„Takže řešením pro nás je," řekl jsem, „dělat si co nejvíc poznámek. 
A zaznamenávat také vnější okolnosti. Vůně pražených mandlí není 
pro začátek tak špatná. Když má člověk u nosu hadici přivádějící 
kysličník dusný, je pochopitelné, že vesmírné tajemství má čichový 
charakter." 

„To je naprosto pochopitelné." 

„Ale proč," ptal jsem se, „odmítá Koestler extázi, pokud není její 
součástí i námaha a utrpení? To je jako když luddité odmítali novou 
technologii." 

„A ti luddité, to byl kdo?" 

„Ned Ludd byl trochu přitroublý dělník z Leicestershire, který 
v 19. století přesvědčil anglické tkalce, aby rozbíjeli parní tkalcovské 
stavy, které jim šetřily práci. Víš, něco v tom smyslu, že když je něco 
nové a pohodlné a šetří to čas, musí to být špatné. To je jakési Arthu- 
rovo sebemrskačství, ten trip do biblické viny." 

Ale Frank vrtěl hlavou. „Nevím, jestli je to tak jednoduché. Idea, že 
teprve po rozmanitých zkouškách a utrpení je možno dojít poznání, 
je ve filozofii jedna z nejstarších. V principu jde o protiklad tvrdá 
práce versus technologická zkratka. Drogy jsou ty zkratky. Ale záro- 
veň nám dávají další možnosti volby. Lyžařské vleky a motorová vo- 
zidla jsou alternativou chůze. Já souhlasím s Aldousem. Nejde tady 



78 Timothy Leary 

o buď-anebo, spíš by se mělo jednat o případ to i ono, oboje. Jestli 
chceš, můžeš se dnes při cestě na vrchol potit, a zítra si naopak tře- 
ba zvolíš výstup za pomoci technologie." 

„Ale Arthur říká, že ti, kdo na vrchol stoupají pěšky, vidí potom 
něco jiného než ti, kdo použijí technologii." 

„O tom nemůže být pochyb," řekl Frank. „Odměnou za poctivý vý- 
stup s bolavými puchýři na chodidlech je v jistém smyslu kvalitnější 
výhled. A určité sebeobětování, pokud není nepřiměřeně dlouhé, nás 
skutečně může přiblížit opravdové zbožnosti. Ale bylo by příliš jedno- 
duché tvrdit, že jakákoli zkratka je méně hodnotná. Zkonstruovat ly- 
žařský výtah anebo vést drogové sezení, to vyžaduje spoustu discipli- 
nované, vynalézavé a někdy riskantní práce." 

„Když o tom přemýšlím," dodal jsem k tomu, „tak mám pocit, že 
veškeré snahy o odhalení tajemství života jsou také jen jakási zkrat- 
ka. Odmítat drogy jako nástroj poznání je pak totéž, jako bychom za- 
vrhovali mikroskop, protože příliš usnadňuje pozorování. Myslím, že 
lidé mají právo na jakékoli poznání, které je v jejich dosahu." 

„Zajímalo by mne jedno," pravil Frank ironicky. „Vracel se Arthur 
do New Yorku pěšky, s hekáním a funěním?" 

„Nikoli. Letěl zkratkou, s Eastern Airlines. A v tašce měl láhev 
šnapsu." 



ŽIVOTOPIS. _ americký spisovatel, narodil se v Lowellu ve státě Massachu- 

■ k. setts, studoval na Kolumbijské univerzitě. V roce 1956 napsal kni- 

hu On the Road, v níž vylíčil pitoreskní dobrodružství, která proží- 

KerOliaC va | s Nealem Cassadym. Román se stal biblí beatnického hnutí. 

(1922-1969) Kerouac ve své tvorbě užívá obdobné postupy jako jazzová hud- 
ba, především co se rytmiky a frázování týče. 

Pro veřejnost zůstal Kerouac jednou provždy prototypem beat- 
nika. On sám však byl ve svých posledních letech na hony vzdá- 
len životnímu stylu drogové kultury a byl k němu i velmi kritický. 
Jeho názory se staly, snad i v důsledku alkoholového abusu, kraj- 
ně konzervativními. 

Kerouac napsal řadu dalších knih s autobiografickými prvky, 
mj. The Subterraneans (1958), The Dharma Bums (1958), Big Sur 
(1962) a Deso/ar/on Ange/s (1965). 



9. literární elity 
a zklamaná naděje 

Podzim 1960, New York City 

Z New Yorku telefonoval Allen Ginsberg. Už se nemohl dočkat, až 
zahájíme naši kampaň politiky extáze. Naplánoval řadu sezení 
s houbovými pilulkami pro Jacka Kerouaca, Roberta Lowella a Bar- 
neyho Rossetta, proslulého avantgardního nakladatele. 

Allen a Peter žili v neuvěřitelně zasviněném bytě na Lower East 
Side. V životě jsem v žádné domácnosti neviděl takový nepořádek, 
ale díky Allenovu veselému a žoviálnímu hemžení jsem se tam brzy 
cítil jako doma. 

Jack Kerouac seděl u kuchyňského stolu, popíjel červené víno 
a vedl nekonečný monolog proudu vědomí o jistém strategicky důle- 
žitém bodu uprostřed Allenova penisu, o tom, že někteří Buddhové 
jsou draví jako ryby barracuda, atd. atd. Přes všemožné slovní hříč- 
ky, vtípky, chvástávé škádlení a žertíky hodící se tak do školní šatny 
jsme se nakonec dostali až k debatě o sportu. Ukázalo se, že Kerou- 
ac si podobné jako já vymyslel vlastní pravidla samotářského base- 
ballu, mél soupisky imaginárních hráčů a vedl statistiky zásahů, 
běhů, chyb. 



80 Timothy Leary 

1926-1930, Indián Orchard, Massachusetts 

Vyrůstal jsem samotářsky, zcela ponořen do příběhů plných hrdin- 
ských činů, historických událostí, romantiky a objevů. A historek ze 
světa sportu. Skvělost, dokonalost, to byl bod, kolem kterého kroužily 
mé myšlenky. 

Na rozdíl od mých katolických kamarádů ve škole, kteří byli vede- 
ni k tomu, aby si brali příklad z melancholických světců, ctnostných 
panen a masochistických mučedníků, já jsem se snažil sám sebe for- 
movat podle vzoru legendárních hrdinů a milovníků. Každý týden 
jsem vlekl domů z knihovny nejméně deset příruček o tom, jak vlast- 
ními silami dojít slávy, a dychtivě jsem se nořil do světů krále Artuše, 
Robina Hooda, Odyssea, Jebá Stuarta, Sokrata a římského hrdiny 
Horatiplně věřit. Pro většinu lidí by ta- 
hle dávka nebyla dost silná, aby mohla vyvolat transcendentáiní 
účinky. 

Cestou do města jsem řekl Allenovi: „No, všechno šlo hladce, ale co 
se tím vlastně dokázalo?" 

„To, že ten skvělý, ale duševně labilní génius, který prožil už něko- 
lik nervových zhroucení, může brát psychedelika bez rizika, pokud 
má zajištěno vhodné prostředí." 

„No ano, ale rozhodné nemám dojem, že bychom nějak změnili 



86 Timothy Leary 

jeho život," řekl jsem. „Možná jsme mu měli dát vybrat, zda by přece 
jen nechtěl vzít pořádnou dávku a projít tu cestu celou." 

„To by bylo příliš riskantní," řekl Allen. „Nechtěl bych dojít pochyb- 
né slávy tím, že jsem přivedl nejlepšího amerického básníka do blá- 
zince." 

„Ano, ale přece jen cítím určité zklamání. Moje skóre s Keroua- 
cem a Lowellem v té Lize zjevení měnícího život je nula dva." 

„Teď je před námi ještě těžší soupeř," smál se Allen. „Barney Ros- 
sett už vyřídil několik psychiatrů. On je takový Mickey Mantle intro- 
spektivních intelektuálů." 

„Proč musíme vlastně zasvěcovat toho Rossetta?" ptal se Peter. 
„Proč radši neseženeme pizzu a neuděláme si večírek?" 

„Rossett je jeden z nejvlivnějších nakladatelů v Americe. Když 
uvedeme do transu jeho, můžeme následně osvítit celý New York 
i Londýn." 

Barney Rossett bydlel v elegantním řadovém domě a právě kon- 
čil večeři, když jsme tam přijeli. Byla s ním Zelda, vláčná žena s pletí 
jako čokoláda. Šli jsme nahoru do nóbl obývacího pokoje, kde jsme 
zahájili experiment. Měli jsme už jenom dvě dávky psilocybinu. Navr- 
hl jsem, aby houby vzali Allen a Barney, my ostatní, Zelda, Peter a já 
jsme měli vzít meskalin, který byl volné k dostání a dal se objednat 
i poštou v některých velkých newyorských lékárnách. Jakmile houby 
začaly působit, pokynul Barney Allenovi a odešli spolu do jeho pra- 
covny zkoumat vesmír. 

My tři meskaleros jsme si lehli na koberec, který pulsoval a bobt- 
nal jako louka pokrytá čerstvě posečeným senem. Účinky na moje 
zrakové vnímání byly fantastické. Stěny zářily barvami jako kdyby 
byly pokryty tkaninami posázenými drahokamy. Pigment na obra- 
zech se zdál být aspoň dvanáct palců tlustý a tvořil prohlubeniny 
a vyvýšeniny surové, vrásčité, třpytivě zářivé barvy. Nemá smysl, 
abych se to tady snažil se zatajeným dechem popisovat: klasický po- 
pis a rozbor těchto archetypálních vnitřních vizí přinesl Aldous Hux- 
ley, sám téměř slepý, ve svých knihách Doors ofPerception a Heaven 
and Hell. 

V té vysoké zelené trávě jsme se Zelda, Peter a já zubili zamilova- 
ně jeden na druhého, spojeni poutem sdíleného prožitku. 



Záblesky paměti 87 

Zelda zvedla hlavu. „Víš, tahle véc může ten problém vyřešit." 

Okamžitě jsem věděl, o jakém problému mluví. 

„Už nikdy tady nechci nic černobílého," šeptala. 

Vešel Allen s ustaraným obličejem. Když nás uviděl, celý se rozjas- 
nil. „Vidím, že vy tři tady žádný kosmický angst, žádnou úzkost nepo- 
ciťujete." 

„Jak je Barneymu?" 

„Myslím, že se nachází v nějaké melancholické komnatě mysli. 
Napsal několik nekrologů o svém životě, o své kariéře a rodině, 
o politice a náboženství, a stěžoval si, že platí 75 dolarů na hodinu 
svému psychoanalytikovi za to, že mu pomáhá vyhnout se podobným 
věcem." 

K ránu vystřídala Allena v Barneyho ložnici Zelda. 

My tři s Allenem a Peterem jsme uklidili obývací pokoj, dali des- 
ky do regálu, zhasli a vyšli do zimních ulic. Východ slunce zbarvil 
sněhem pokrytý velkoměstský kaňon do růžová. U obrubníku nás 
zdravila hromada naprosto dokonalých potlučených plechovek: 
„Dobré ráno." Jejich kovová těla i zbytky toho, co v nich kdysi bylo, 
zářily jako rubíny a diamanty. S plnou vážností a beze slov mi udě- 
lovaly zábavnou lekci o tom, co Indové rozumějí pod označením To, 
o jejich pojetí předmětnosti, která je oduševnělá a plná chvění. 

„Jdeme, jdeme, to stačí," žertoval Allen, tahaje mne za ruku. „Já 
vím, v celé galaxii není nic krásnějšího než potlučené plechovky. Ale 
my teď máme spoustu práce." 

V Allenové bytě jsme udělali statistiku našich víkendových experi- 
mentů. Dali jsme drogy třem intelektuálům ve středním věku a jedné 
černé ženě. Všichni tři muži usilovali o to, aby své prožívání udrželi 
pod kontrolou, lpěli na svých osobních realitách a vyšli z této zkuše- 
nosti - aspoň podle našich pozorování - relativně nezměněni. Zaslou- 
žili si uznání za svou zvídavost. Uvážíme-li, jak dobře znali povahu 
vlastních neurotických problémů, musíme je chválit za jejich odvahu. 
Ale ani v jednom případě jsme se nesetkali s žádným zběsilým hla- 
dem po nalezení smyslu této události, s žádnou vášnivou touhou po 
transformaci. 

Jejich rezervovanost nás postavila před morální paradox. Do jaké 
míry jsme odpovědni za dávkování drogy? Na tomto neurologickém 



88 Timothy Leary 

pomezí neexistoval dosud žádný etický kodex. V historických zázna- 
mech jsme nenašli jedinou zmínku, že by kdy filozofové museli čelit 
problémům jako byly naše. Tyto problémy souvisely se snadnou do- 
stupností chemikálií schopných vyvolat změny v psychice lidí, kteří 
se této zkušenosti odvážili. 

Robert Lowell byl inteligentní, ale utýraný muž, který měl svůj 
tvůrčí vrchol již za sebou. Měl jsem právo ho vyzvat, aby se změnil, 
nabídnout mu tuto riskantní alternativu? „Podívejte se, jestli si vezme- 
te dostatečně velkou dávku těchto hub, prožijete mystickou zkuše- 
nost, možná vás to uvrhne do nejhlubších kruhů právě toho pekla, ze 
kterého jste se tak snažil uniknout. Ale možná se odtud vrátíte znovu- 
zrozený, svěží, připravený začít znovu." 

Časem jsme měli zjistit, že některé lidi přitahuje možnost dosáh- 
nout osobní mutace více než jiné. Měli jsme spousty záznamů, 
v nichž naši poutníci popisovali, jak se jejich život změnil k lepšímu. 
Většina pokusných osob na Harvardu byla po návratu připravena 
učinit z rozšiřování vědomí součást své životní cesty - toužili naučit 
se, jak vést sezení i pro ostatní. 

Proč se přesto někteří lidé odvraceli od této zkušenosti, zatímco 
jiní, jako třeba Zelda, okamžitě pochopili její smysl? Bylo to proto, že 
Zelda byla tak mladá? S jistým zármutkem jsme zjišťovali, že právě 
mládí se stávalo v našem výzkumu stabilní pozitivní indikací. Čím 
starší pokusná osoba, tím větší strach z vizionářské zkušenosti. Dů- 
ležitými faktory byly rovněž rasa, náboženství a příslušnost ke spo- 
lečenské vrstvě. Čím víc toho člověk mohl ztratit, tím méně byl ocho- 
ten vydat se na cestu mimo lineární židovsko-křesťanskou mentální 
strukturu. 

Zeldina pozitivní reakce na drogu naznačovala, že ženy mohou 
být vnímavější k mnohočetné realitě a tolerantnější k pluralitě a re- 
lativitě Přírody. Možné rozdíly mezi muži a ženami se dostaly na pro- 
gram našeho dalšího studia. 

K zamyšlení vyzýval i další důsledek tohoto sezení: Zeldino pouto 
k jejímu příteli Barneymu se oslabilo. Po několika dnech jsem dostal 
od Allena nervózní dopis, ve kterém stálo, že Zelda si usmyslela na- 
kvartýrovat se do jeho bytu a vzít si ho za muže! Takže nová, pikant- 
ní peripetie v Allenově sexuálním životě. 



Záblesky paměti 89 

Ale pak Zelda telefonovala mně. Jestli by mohla přijet do Newton 
Center na návštěvu. Jakmile přijela, pouto vzniklé v průběhu našeho 
společného sezení se okamžitě obnovilo. Vešla a bylo to, jako bychom 
byli milenci už léta. 

Zelda mne naučila, jak se radovat ze života. Žasla, že my, kteří 
jsme pracovali s tak efektivním hedonistickým instrumentem, jsme 
plýtvali časem na intelektuální výzkumy místo abychom se věnovali 
rozkoším smyslů. 

V mnoha ohledech byla Zelda pro mne snad až moc pokročilá. Já 
jsem se příliš ztotožňoval s onou středostavovskou misí výkonu a od- 
povědnosti, měl jsem pocit, že k dalšímu postupu evoluce nedojde, po- 
kud veškerou svou energii nevrhnu do práce na tomto úkolu. 

Už nikdy se nám nepodařilo dosáhnout onoho něžného sjednoce- 
ní, které jsme zakoušeli v New Yorku. Pak jí jeden přítel nabídl místo 
modelky v Hollywoodu a já jsem na ni naléhal, aby to vzala. Na letiš- 
ti na mne pohlédla s jakýmsi zmatkem. „Vlastně nevím, proč tě opou- 
štím," řekla. Já sám jsem tomu rozuměl trochu lip. Ještě pořád jsem 
nebyl schopen se přenést přes Marianninu smrt. 



ŽIVOTOPIS _ americký psycholog a filozof, doktorát získal na Stanfordu. 

Richard ^ roce ^^ byl jmenován docentem na Harvardově univerzitě 

. a o tři roky později se stal nástupcem Franka Barrona jako spolu- 

MlperT ředitel Harvardského výzkumného projektu psychedelických drog 

(1931 - ) (Harvard Psychedelic Drug Research Project). 

V roce 1967 se Alpert vypravil do Indie a stal se tam odda- 
ným přívržencem a žákem Neema Karoliho Baby. Ten mu dal 
nové jméno Baba Ram Dass. Po návratu na svých přednáškových 
turné a v knihách (z nich uveďme především Be Here Novv), se- 
znamoval americkou veřejnost s východními praktikami meditace 
a vnitřního rozvoje. 

Alpert si získal nesmírný vliv jakožto duchovní učitel díky své- 
mu osobnímu charismatu a schopnosti převést východní filozofic- 
ké koncepce do jednoduchého a vtipného jazyka. Jeho skrom- 
nost, otevřenost a schopnost dále se vyvíjet inspirovaly miliony 
lidí, aby ho následovali na jeho objevitelské cestě. 



10. V jednotném rytmu 

Zima - jaro 1961, Harvardova univerzita 

Během čtyř měsíců jsme v rámci našeho výzkumného projektu apli- 
kovali psilocybin více než stovce pokusných osob. Kromě občasných 
záblesků strachu a nejistoty měla sezení vesměs pozitivní a velice 
stimulativní průběh a poskytovala nám množství materiálu k pře- 
mýšlení. Byli jsme plní vzrušení a začínali jsme si myslet, že jsme ob- 
jevili ten dlouho hledaný kámen mudrců, klíč k vyšší inteligenci. 1} 

Věřili jsme, že výcviková střediska podobná našemu by bylo mož- 
né zřídit u každé lékařské fakulty, u každého teologického učiliště, 
při katedrách psychologie, filozofie, antropologie na všech univerzi- 
tách a collegesv zemi. Během dalšího roku či dvou by se každý, kdo 
má filozofické ambice a vážný zájem rozšířit svou inteligenci, mohl 
naučit brát drogy efektivně. Ustavil by se určitý vzdělávací kontext. 
V učebních plánech colleges by byly kursy pro začátečníky a v nich 
by se studenti učili aktivovat svůj nervový systém podle instrukcí zku- 
šených badatelů a výrobců drog. 

1936-1938, Springfield, Massachusetts 

Můj záměr vyvinout metody výchovy a vzdělávání na bázi imprintin- 
gového potenciálu mozku byl nepochybně důsledkem i mých nepříliš 



Záblesky paměti 91 

šťastných zkušeností s výukou na vyšší střední škole a na prvních 
dvou colleges, které jsem navštěvoval. 

V roce 1935 byla Klasická vyšší střední škola impozantní institucí 
a těšila se reputaci jedné z nejlepších přípravek na college v Nové 
Anglii. Člověk přicházel k širokému schodišti a představoval si, že 
tam potká přinejmenším Platona a Aristotela, Andrewa Carnegieho 
a Herberta Hoovera, všechny v tógách a s deskami, na nichž je ve- 
psána nejvyšší moudrost, v rukou. Já jsem byl v této protestantské 
duševní fabrice trochu zaražený. Měl jsem pocit, že je to místo obýva- 
né nějakými vyššími tvory. Dívky nosily kotníčkové ponožky a kombi- 
nované střevíce, pod měkkými vlněnými svetry se jim rýsovala ňadra 
a mne oslňovaly svým episkopaliánským tajemným kouzlem. Starší 
chlapci byli jeden jako druhý rozložití arogantní atleti připravující se 
na Harvard, Princeton, Dartmouth. Byl jsem tím trochu postrašen. 

Ředitel Klasické vyšší, William C. Hill, byl vysoký, majestátní muž. 
S velkou hřívou bílých vlasů vypadal jako soudce nejvyššího soudu. 
Na začátku školního roku vždycky nechal nastoupit nováčky a vedl 
k nim řeč, v níž jim vysvětloval heslo školy, kategorický imperativ na 
způsob Kanta: „Nikdo nemá právo činit to, co by, kdyby to dělali všich- 
ni, zničilo společnost." Když prováděl po škole dospělé návštěvníky, 
měl ředitel ve zvyku zastavovat studenty na chodbách, a ti pak muse- 
li papouškovat tuto totalitní doktrínu. 

Po dva roky na škole jsem byl dost společensky stažený a akade- 
mické prostředí ve mně vzbuzovalo rozpaky. Dojížděl jsem denně ze 
vzdáleného Indián Orchardu a v papírovém sáčku jsem si nosil svou 
venkovskou svačinu. Studoval jsem pilně, ale bez valného chápání 
souvislostí. Zvláště se to projevovalo v hodinách latiny, kde mne stří- 
davě vzrušovaly a iritovaly všechny ty skvělé svatouškovské dívky ze 
snobského předměstí Longmeadow, které ovládaly deklinace jako 
když bičem mrská. Účastnil jsem se nominačních závodů do různých 
sportovních družstev, ale handicapovalo mne mé tělo kost a kůže, 
s rukama a nohama tenkýma jakou troubel dýmky. Ale dychtil jsem 
vyniknout v čemkoli a tak jsem se přihlásil do diskusního kroužku, 
do jednotky dopravní služby, do pěveckého sboru, a stal jsem se také 
členem redakce školních novin. To všechno ale byly jenom détinskosti. 

Pak jsem se setkal s rasou či genetickým prostředím, které mělo 



92 Timothy Leary 

sehrát ústřední roli v mém budoucím životě. Začal jsem se přátelit se 
skupinou židovských studentů. Než jsem přišel na střední školu, nepo- 
znal jsem jediného Žida. V Nové Anglii ve 30. letech pocházeli vaši 
přátelé zásadně jen z té ekonomické vrstvy a z té církve, jejímiž pří- 
slušníky jste byli i vy sami. 

Byl jsem rád, že jsem se setkal s těmito zvláštními kluky, tak odliš- 
nými od WASPů a katolíků. Byli bystří, zábavní a drzí, otevření světu 
a pozemští a hraví. Možná proto, že jsem je měl rád a obdivoval je 
pro jejich skutečné vlastnosti, přijali mne jako jediného křesťana 
mezi sebe. Hráli jsme poker a tenis a klábosili o sportu a o hol- 
kách. Ukázali mi, že svět je mnohem větší, divočejší a báječně rozrůz- 
néný, což jsem si dřív v prostředí ostrovní izolace, ze kterého jsem 
pocházel, neuvědomoval. Díky jim jsem získal schopnost vyhlédnout 
za hranice konvenčního. 

Moje sexuální nevědomost byla pro moje nové přátele trapně zjev- 
ná. S úděsem jsem poslouchal jejich historky týkající se ženské ana- 
tomie. Všichni jsme třeštili po letmo spatřených prsou a na zlomek 
vteřiny se zablesknuvších stehnech. „Měla šaty vyhrnuté až k bradě 
a já jsem viděl, co měla k snídani." To byla fráze, kterou jste mohli 
slyšet nejméně třikrát denně. 

Moji noví přátelé přispívali k mé výchově dále tím, že mi půjčovali 
sešity oplzlých comicsů, ve kterých Jiggs udělal z Maggie, původně 
urýpané manželky-semetriky, okouzlující milenku, a to díky svému 
tři stopy dlouhému ptákovi, a v nichž Olivě Oylová odhazuje svoje 
hedvábné kalhotky do větru a pak ječí rozkoší, jsouc obhospodařová- 
na podobně obdařeným Popeyem. 

V šestnácti jsem dostal řidičák a začal jsem fungovat jakožto do- 
pravní obsluha butiků strýce Atrhura. Byl jsem mobilní, měl jsem pra- 
chy - a v lavici za mnou seděla Rosalind, nejodvázanéjší a nejvíc 
sexy holka ve škole. Po vyučování jsem vždycky jel do skladu, sbalil 
tam zakázky určené k dodání až do domu, stavil se pro Rosalind 
a popojížděl pak po luxusních čtvrtích města, zastavuje tu a tam v li- 
duprázdných ulicích, abych se pomuchlal se svou rafinovanou a svě- 
ta znalou slečnou. 

Jedné noci mne přivedla na letní verandu u nich doma, lehla si na 
gauč a natáhla ke mně ruce. Položil jsem se na ni. Líbali jsme se jako 



Záblesky paměti 93 

šílení. Rosalind jemné pohybovala boky a zkušeně mne vedla. Té noci 
jsem se miloval poprvé. 

Mé hormony byly probuzeny a já jsem se změnil z ostýchavého, 
zdrženlivého mládence v sebevědomého a drzého extraverta. Rosa- 
lind a já jsme se stali nejslavnějším mileneckým párem naší střední 
školy a hvězdami společenského života adolescentů. Během šesti 
měsíců mě to vyneslo do funkce předsedy školního senátu a šéfre- 
daktora školního časopisu. 

Díky rafinované Rosalind jsem získal světácký nadhled a stře- 
doškolské záležitosti se mi náhle jevily jako dětinsky jednoduché. Tě- 
šili jsme se spolu z toho nádherného pocitu sexuálního spiklenectví 
a čerpali z něho odvahu k objevování nového. Rosalind dala nový, 
hravější styl školním novinám, do kterých psala sloupky „co se poví- 
dá". Byly peprné, vtipné a prošpikované narážkami, studentům se 
hrozné líbily a pedagogy uváděly do rozpaků. Rozpoutali jsme něko- 
lik komických skandálů. Vydali jsme speciální programové číslo 
u příležitosti důležitého fotbalového zápasu s Technikou. Koncem 
roku naše noviny rozdrtily všechny soupeře a byly prohlášeny nej- 
lepším školním časopisem v západním Massachusetts. 

Ale vzdor našemu úspěchu jsem se dostal do vážných potíží s ře- 
ditelem Hillem. Zavolal si mne do své kanceláře poté, co jsem napsal 
jeden zvláště bojovný úvodník, v němž jsem tvrdil, že kategorický im- 
perativ je totalitní a neamerický, protože glorifikuje blaho státu 
a klade je nad práva individua. 

Pan Hill stál strnule v celé své velebnosti za stolem a v ruce držel 
záznamy o mé docházce, ze kterých nezvratně vyplývalo, že jsem se 
s jistou pravidelností ulejval. „Jste si vědom, že jste měl absence ve 
škole častéji než kterýkoli student z vaší třídy? Předpokládám, že 
vaše nepřítomnost ve výuce byla zapříčiněna vašimi redaktorskými 
povinnostmi." 

„Ta práce si žádá spoustu různého zařizování, pane." 

Pan Hill se ke mně otočil zády a pohlédl ven z okna na State 
Street a katedrálu sv Michala. 

„Mohl bych a měl bych vás vyloučit ze školy," řekl, „ale neudělám 
to. Znám vaši rodinu příliš dlouho a vím, jak by ji to zdrtilo." 

„Děkuji, pane," řekl jsem. 



94 Timothy Leary 

„Ještě jedna věc.Uvažujete o tom, že mne požádáte o doporučení 
pro přijetí na college?" 
Kývl jsem. 

„Radím vám, nedělejte to. Rozumíte mi?" 
„Ano, pane," řekl jsem. 

Ředitel Hill svoji hrozbu splnil. 

Moje žádosti o přijetí na některou z prestižních WASP colleges 
byly zamítnuty. Abigail tedy telefonovala monsignorovi Michaelovi 
a prosila ho, aby využil svého vlivu a jako bývalý vynikající absol- 
vent zařídil moje přijetí na kolej sv. Kříže. Abigail chtěla, abych strá- 
vil rok nebo dva v této jezuitské instituci a připravil se zde na účast 
ve velmi náročném přijímacím řízení do akademie ve West Pointu. 

V prvním semestru jsem byl akademickou hvězdou, děkanovým 
oblíbencem a vzorem dobrých mravů, a to je co říci, uvážíme-li mé 
genetické vybavení a povahu této instituce. V následujících letech 
byly katolické koleje radikálně liberalizovány, ale v roce 1938 se sv. 
Kříž stále ještě podobal spíše klášteru. Ráno v sedm povinná boho- 
služba v kapli; modlitba před každou vyučovací hodinou; žádné výbě- 
rové předměty, naopak student musel projít quadriviem tak, jak je 
stanovil ještě sv. Ignác z Loyoly před čtyřmi staletími: řečtina, latina, 
rétorika, náboženství. Nevyučovalo se žádné vědní disciplíně, příro- 
dovědné nebo humanitní, s výjimkou základů chemie a kursů mate- 
matiky, které byly zavedeny zcela nedávno jako odvážná novinka pro 
budoucí studenty medicíny. 

Profesory zde byli blazeovaní, tajuplní tvorové, odění v černém od 
hlavy až k patě a vyučující metodou pedantického memorování. Stu- 
denti, hřmotní synové novoanglických irsko-katolických obchodníků, 
tento způsob výuky poslušně přijímali. Důraz málem nutkavý byl kla- 
den na sporty, ale ideje a intelektuální záležitosti nezajímaly nikoho. 

Masa studentů byla, až na pár výjimek, panicky nezkušená. O- 
všem, tu a tam se objevilo nervózní žertování o sexu, ale nikde neby- 
lo možno spatřit žádné obrázky obnažených slečen, a v areálu kole- 
je se vlastně nekonaly ani žádné společenské události s výjimkou 
shromáždění studentů na fotbalových zápasech. Děvčata, snad kro- 
mě rodinných návštěv, nebyla v koleji k vidění vůbec. 



Záblesky paměti 95 

Bavila mne latina, překlady Cicera, Vergilia, Tacita, Horatiových 
ód (části, kde se vyskytovaly jakékoli zmínky o sexu, byly vynechány), 
ale jinak jsem nevycházel z údivu. Proč se mají tihle dobromyslní irš- 
tí chasníci připravovat na svou životní dráhu obchodníků či regionál- 
ních politiků tím, že jsou nuceni produkovat špatné pochopené me- 
chanické překlady římských satiriků? Rozbřesklo se mi později. 
Prosté je cvičili, aby byli schopni hájit svoji víru slepě a proti všem, 
proti vědě, sekularismu i svobodnému myšlení. 

Ve druhém semestru se mi podařilo lokalizovat dalšího neklidné- 
ho outsidera. Byl jím Angelo, bystrý student z New Havenu, který se 
připravoval na medicínu a jehož otec byl jedním z donu mafie. Zalo- 
žili jsme bookmakerský kroužek a přijímali sázky na výsledky dosti- 
hů a různých sportovních utkání. Já jsem vydělal hraním pokeru 
dost peněz na koupi fordky Model A z druhé ruky, a tak jsme my 
dva vždycky po večerce přelezli přes zeď a vyrazili na tah po dělnic- 
kých barech anebo jsme balili prodavačky v obchodech. 

Během letních prázdnin domluvila pro mne Abigail účast na sou- 
těžní přijímací zkoušce do vojenských akademií, kterou sponzoroval 
místní poslanec Kongresu. Dosáhl jsem nejvyššího skóre a mohl jsem 
si tak vybrat mezi akademiemi v Annapolis a ve West Pointu. Chtěl 
jsem k maríné, ale rodinná tradice zvítězila a já jsem se zapsal do 
Vojenské akademie ve West Pointu. Deset měsíců do nástupu jsem 
zamýšlel strávit v New Yorku a najít si tam práci, ale Abigail, větříc 
nebezpečí zběhnutí, mne poslala zpět do sv. Kříže. Ale to nebylo zase 
tak špatné. Jelikož primitivní vyučování bylo nyní dvojnásob irele- 
vantní, využíval jsem většinu času k páchání typických studentských 
darebností. 

Ani jezuité, ani já jsme se nerozplývali v slzách, když jsem koneč- 
né sbalil své knihy a vyrazil do West Pointu. 

Leden 1961, Newton Center, Massachusetts 

Podzimní semestr trávil Richard Alpert jako hostující profesor na Ka- 
lifornské univerzitě v Berkeley. Průběžně jsem ho informoval o na- 
šem postupu. 

Jeho návrat se časově kryl s největší sněhovou bouří oné zimy. 
Sněžilo nepřetržitě osmnáct hodin a kolem domu vyrostly metrové 



96 Timothy Leary 

závěje. S Jackem jsme nanosili do obýváku a do pracovny náruče 
březových polen a zatopili v krbech. Po večeři jsem se dal do práce, 
když tu se Jack vřítil do místnosti. „Hádej, kdo přijel!" 

Slyšel jsem Susaniny výkřiky radosti. Byl to Richard v jakémsi po- 
lárnickém plášti a kožešinových rukavicích, vysoké boty měl obalené 
sněhem, a hned k sobě tiskl děti a naplnil okamžité celý dům dob- 
rou náladou. Jakožto poutník z povolání a věčný host do domu, měl 
Dick tyto radostné příchody dokonale zvládnuté a všude mu získáva- 
ly oblibu. 

Všichni jsme se nahrnuli do kuchyně a usadili ho na židli. Susan 
se jala ometat koštětem sníh z jeho kalhot a Dick se s křikem bránil: 
„Jacku, ne, tím záchodovým kartáčem ne!" 

Řehtali jsme se jako blázni. Později jsme s Dickem seděli u stolu, 
pili pivo a hovořili o posvátných houbách. Dick byl psychedelickým 
výzkumem fascinován, celý dychtivý také se zapojit. Prvním krokem 
samozřejmě muselo být zahájení jeho výcviku. „Kdy?" 

„Tady a teď. Jsi připraven?" 

Bylo to báječné sezení plné lásky a porozumění a se spoustou 
žertů. Vyprávěl jsem mu historky o našich výzkumných dobrodruž- 
stvích a ty nepochybné vtiskly do jeho otevřené mysli ducha romanti- 
ky, dobrodružství, idealismu a vzrušení, které měl jakoby najít v bu- 
doucnu, až se k nám připojí. 

Otázka. Když odhlédneme od toho veselí, došlo u pokusné osoby 
k nějakým hlubokým změnám? 

Odpověď. Richard Alpert popisoval slovem a později i v tisku 
tuto svou první zkušenost s psilocybinem s výmluvností poněkud ex- 
travagantní. „Bod obratu v mém životě. Nahlédl jsem za svou sociál- 
ní identitu. Objevil jsem, že ,já' existuje nezávisle na sociálním egu. 
Uvědomil jsem si existenci multip Ukovaných realit. Zjistil jsem, že 
všechno může existovat tady a teď. Otevřely se přede mnou celé nové 
říše možného." 

Otázka. Jak sezení skončilo? 

Odpověď. Za úsvitu si Dick obul své vysoké boty, ale ještě celou 
další hodinu jsme kecali a smáli se. Před domovními dveřmi jsme pak 
zírali na trávník pokrytý křišťálově čistým třpytícím se sněhem a na 
stromy s bílými čepicemi jako z vánočních pohlednic. Najednou ze 



Záblesky paměti 97 

sebe Dick vyrazil výkřik, vyskočil do výšky a začal skákat dolů po 
svahu. Když byl u silnice, zamával mi a já jsem mu taky zamával. 
Pak odjel zpátky k rodičům, odházel sníh z chodníku před domem 
a nasekal dříví do krbu. 

Dickův příjezd se časové shodoval s další změnou. V lednu se 
Frank Barron oženil s Nancy a rozhodl se věnovat více své energie 
budování manželského štěstí. Jeho účast na projektu se tím zreduko- 
vala. Nakonec předal většinu svých povinností Richardovi. 

Letěli jsme s Dickem jeho Cessnou na Long Island, abychom tam 
vedli sezení pro Dorothy Normanovou, prominentní orientalistku 
a důvěrnici Néhrúovu. Dorothy napsala o naší práci premiérovi 
a ten nás pozval, abychom zřídili výzkumné středisko v Indii. Za dal- 
ší dva týdny jsme letěli na jih do Durhamu v Severní Karolíně a akti- 
vovali jsme tam personál parapsychologického projektu J. B. Rhinea. 
Po sezení jsme letěli zpět, po cestě se vyhnuli bouřce, přistáli na letišti 
La Guardia, vzali si taxík a jeli do apartmá newhavenské železniční 
společnosti na Park Avenue. U domovní služby jsme objednali šam- 
paňské a připili si na vítězství. S jistotou jsme uvedli osm význam- 
ných psychologů do tajů psilocybinu během jediné krátké pracovní 
návštěvy. 

Úspěch nás povzbudil a tak jsme s Dickem pokračovali v našem 
vzdělávacím programu. Organizovali jsme přednášky, dílny, seminá- 
ře. Chodili jsme na desítky koktejlů a večeří a propagovali program 
rozšiřování vědomí skrze chemikálie mezi prominentními intelektuá- 
ly a umělci. Zajeli jsme do laboratoří Sandozu v New Jersey a infor- 
movali je o našem plánu na rozšíření distribuce psilocybinu. A jeli 
jsme také do Washingtonu se záměrem přesvědčit správu federální- 
ho vězeňského systému, aby povolila zavedení psilocybinové terapie 
do věznic. 

Vytvořili jsme docela efektivní tým - dva atraktivní, dobře vycho- 
vaní harvardští psychologové, vyrovnaní, sebevědomí a slušní, bez 
zábran využívající ten náš všeamerický entuziasmus k získání pod- 
pory pro projekt drogového výzkumu. 

Mezi námi dvěma vládla vzájemná důvěra a spolehnutí se jeden 
na druhého, podobně jako v kolektivní hře hrané v plném nasazení. 



98 Timothy Leary 

Já jsem byl o deset let starší a tím jaksi přirozené předurčen pro roli 
ideového vůdce, který připravuje rozvrh akce. Dick, výjimečně talen- 
tovaný obchodník a diplomat, přednášel pak tyto myšlenky s doko- 
nalou vážností a za rafinovaného využití všemožných aspektů kýče. 
Provokoval ještě moji gaelskou potrhlost, mé divoké a opojné zábles- 
ky vizí budoucnosti, sám pro sebe si vyhradiv roli jakéhosi protekto- 
ra a pozemní kontroly letu. Později během našeho společného života 
měl Dick na starosti pacifikaci sousedů, obskakoval děti, dohlížel na 
vyrovnaný stav naší šekové knížky, řídil provoz kuchyně - bylo to 
zkrátka jakési rodinné partnerství, které vytrvalo po čtyři důležité 
roky. 

Práci jsme si rozdělili přímo geniálně. Já jsem byl plně zaměstnán 
řízením té spousty experimentů s drogami, které vedl náš pětadvace- 
tičlenný tým. Dick se soustředil na diplomacii. Uměl to skvěle s žena- 
mi a dětmi fakultních notáblů. Když se při autonehodě zabil syn jisté- 
ho významného profesora, zorganizoval Dick sbírku na zemřelého. 
Jindy zase děkanův syn propadl záchvatu vzdoru a strýček Dick ra- 
dou i žertem krizi uzemnil a vrátil do reálných dimenzí. 

Díky psychedelickým drogám získal Dick sílu a sebedůvěru ke 
změně, schopnost najít vlastní cestu a později se otevřeně postavit 
systému. Dick byl přímo zrozen k tomu, aby osvobozoval. V podsta- 
tě byl outsider, hluboce zakonspirovaný agent uvnitř systému. Jeho 
židovství a jeho homosexualita mu poskytovaly onu vzácnou per- 
spektivu cizince, odlišný úhel pohledu. 

V roce 1961, v blažené nevědomosti co se pestré budoucnosti leží- 
cí před námi týkalo, těšili jsme se s Dickem z onoho nádherného 
pouta milujícího bratrství a spojenectví psychologických psanců na 
způsob Butche Cassidyho a Sundance Kida, psanců, kteří se snažili 
uvést na trh a prodat koncept rozšířeného vědomí. 



ŽIVOTOPI S _ se narodil v Německu, otec byl Němec, matka Angličanka. Ab- 



Ralph 



solvoval psychologii s vyznamenáním prvního stupně v Oxfordu 

v roce 1958 a získal doktorát z klinické psychologie a diagnos- 

Metzner ^y osobnosti na Harvardu v roce 1962. Následujícího roku ob- 

(1935- ) držel postgraduální stipendium v oboru psychofarmakologie na 

lékařské fakultě Harvardovy univerzity. 

V roce 1960 se Metzner připojil k Harvardskému projektu 
psychedelických drog a k výzkumu, který na něj navazoval 
a který organizovala tamní teologická fakulta. Roku 1963 se stal 
redaktorem časopisu Psychedelic Review, autoritativního zdroje 
vědeckých informací o drogách a problematice vědomí. 

V letech 1963-1967 byl Metzner ředitelem Mezinárodní na- 
dace pro vnitřní svobodu (International Foundation of Internal Fre- 
edom - IFIF) a nadace Castalia (Castalia Foundation). Věnoval 
se především otázkám programního rámce experimentů zaměře- 
ných na změny mozku. 

Řada Metznerových spisů zabývajících se problematikou vě- 
domí je již dnes klasikou tohoto nového, bouřlivě se rozvíjejícího 
oboru. Jejich autor má schopnost slučovat současné vědecké obje- 
vy s klasickými filozofickými teoriemi a pomáhá tak překlenout 
mezeru mezi metafyzickými systémy Východu a západní psycho- 
logií. 

Mezi jeho nejvýznamnější díla patří The Psychedelic Experien- 
ce (1964), Tne Ecstatic Adventure (1968), Maps oř Consc/ous- 
ness (1971 ), a Know Your Type: Maps of Identity (1979). 



11. Z trestanců proroci 

Březen 1961, Harvardova univerzita 

Do jara jsme aplikovali psychedelické drogy více než dvěma stovkám 
pokusných osob a získali jsme množství poznatků o tom, jak vést se- 
zení. Osmdesát pět procent pokusných osob uvedlo, že tuto zkušenost 
považují za nejvýznamnější pramen sebepoznání v celém svém dosa- 
vadním životě. Tato svědectví nás velice těšila, protože většina terapií 
včetně psychoanalýzy tradičně uvádí jen okolo třiceti procent pozitiv- 
ních změn. 

Ale jakožto vědci jsme stále nebyli spokojeni. Stáli jsme tváří 
v tvář problému, kterému se v psychiatrii nelze vyhnout. Jak vůbec 
prokázat, že u někoho došlo ke zlepšení? To, jak svůj stav hodnotí 



100 Timothy Leary 

pacient, je sice ukazatelem důležitým, ale nikoli zcela průkazným; 
lidé závislí na heroinu nebo ti, kdo konvertovali ke křesťanství, mohou 
tvrdit, že se cítí lépe, ale objektivně tomu tak vůbec být nemusí. Stejně 
tak neexistuje naprosto objektivní způsob, jak zaznamenávat a vy- 
hodnocovat změny v kvalitě života. Polovina lidí pod naším vedením 
možná dospěla k určitému uvolnění, druhá polovina se naopak roz- 
hodla svůj život organizovat přísněji, a pro obé tyto skupiny mohly 
být tyto změny skutečným zlepšením. U poloviny třeba dojde k větší 
intimitě a vzájemné blízkosti v manželství, zatímco druhá polovina 
se se svými dosavadními protějšky rozejde. Některým prospěje, když 
budou vydělávat více, jiným se uleví, že konečně mohou vydělávat 
méně. Museli jsme vyjasnit statistické ukazatele, aby lépe zachycova- 
ly změny ve hře života. 

Někdy v té době se mi telefonicky ohlásili dva vysocí úředníci ze 
správy věznic státu Massachusetts. Chtěli vědět, zda by jim Harvard 
neposkytl několik postgraduálních praktikantů pro výzkumnou a vý- 
cvikovou práci ve vězení. Očekávali zřejmě bleskové odmítnutí. Proto- 
že tak jako byli vězeňští dozorci na nejnižší příčce v hierarchii donu- 
covacího systému, byla i vězeňská psychologie považována za jakési 
podpalubí psychologie jako takové. Zločinci byli prostě nenapravi- 
telní. 

Pozval jsem oba úředníky, k jejich velkému překvapení, na oběd 
do Akademického klubu. Řekl jsem jim, že vítám příležitost dostat se 
do vězení a zahájit tam program dobrovolné rehabilitace. Měl jsem 
na mysli dva cíle: za prvé, pokud by se nám podařilo pomocí drog 
změnit chování pachatelů násilných trestných činů, bylo by to důka- 
zem, že naše metody jsou účinné i tam, kde vše ostatní selhalo. Za 
druhé, rehabilitace vězňů by nám zajistila to, o čem sní všichni vědci 
zabývající se problematikou změn chování, totiž objektivní a neotře- 
sitelný ukazatel zlepšení. Tímto ukazatelem by bylo procento reci- 
divy. 

Míra recidivy v massachusettských věznicích dosahovala sedmde- 
sáti procent. Věřil jsem, že bychom ji mohli radikálně snížit. Jaké by 
to bylo dobrodiní pro společnost - násilničtí zločinci by se změnili 
v pokojné, zákonů dbalé občany. Kdyby se nám podařilo dovést 
k očistě mysli ty nejzatvrzelejší, bylo by pak hračkou ukázat cestu 
k lepšímu životu i ostatním, řádným členům společnosti. 



Záblesky paměti 101 

Ještě během oběda jsme uzavřeli dohodu. Slíbil jsem, že zajistím 
vyslání harvardských praktikantů do věznic; úředníci měli naopak 
získat souhlas ředitelů věznic a vězeňských psychiatrů k distribuci 
drog odsouzeným. 

O týden později jsem se vydal do jedné z věznic. Oblékl jsem si na 
to svou tvídovou uniformu příslušníka Ivy League a dokonce jsem si 
při té příležitosti obul kožené boty. Na ředitele Torna Grennana, kte- 
rý byl Ir jako já, to udělalo dojem. Dá se říci, že byl potěšen. S psycho- 
logem z Harvardu u nich dosud neměli tu čest. 

Teď jsem ještě musel získat souhlas vězeňského psychiatra. S tím 
mohly být potíže. Psychoanalytici, označováni všeobecně přezdívkou 
cvokaři, většinou nechtěli o rozšiřování vědomí ani slyšet, a přívr- 
ženci medikamentózní léčby, neboli medici, se zase nechtěli vzdát své- 
ho monopolu na drogy. 

S jistou nervozitou jsem kráčel chodbou k železným vratům, za 
kterými byl blok vězeňských cel. Stiskl jsem tlačítko zvonku. Otevřela 
se špehýrka, vyhlédl strážný, pak kývl hlavou a otevřel další ocelové 
dveře. Procházel jsem věznicí s jakýmsi neblahým tušením. Jako 
bych byl již předem poražený. Jako bych zde už někdy předtím byl 
a měl se tu octnout znovu. 

Srpen 1940, West Point, New York 

„HEJ VY TAM, STÁT! POLOŽTE TO ZAVAZADLO!" Přistoupili ke mně 
tři kadeti z vyššího ročníku. 

„Ahoj," řekl jsem a udělal ten nejsrdečnější civilní úsměv. Cestov- 
ní vak jsem položil na zem. Asi ne dost rychle. Ty tři to rozzuřilo. 

„STÁT ROVNĚ! V POZORU! TA MRZÁCKÁ RAMENA ZATÁÁÁ- 
ÁÁHNOUT DOZADU!" 

Zkusil jsem to nemotorně a podíval se na své trápíce, jestli je to 
dobře. To byla chyba. 

„DÍVAT SE PŘED SEBE! ODPOVÍDAT JENOM KDYŽ SE VÁS NĚ- 
KDO NA NĚCO ZEPTÁ. JASNÉ, TROUBO?" 

„Jasný", odpověděl jsem, zíraje strnule před sebe. 

„A POKAŽDÉ ŘEKNETE „PANE", KDYŽ S VÁMI MLUVÍ MAZÁK. 
JASNÉ?" 

„Ano, pane." 

„VYHRŇTE SI TY NOHAVICE." 



102 Timothy Leary 

Vyhrnul jsem si nohavice svých sportovních kalhot až ke kolenům. 

„ZVEDNĚTE TO ZAVAZADLO." 

Zvedl jsem ho, s rameny stále křečovitě zataženými, s očima idi- 
otsky upřenýma před sebe. 

„POLOŽTE TO ZAVAZADLO." 

Položil jsem ho. 

„ZVEDNĚTE HO." 

Zvedl jsem ho. Načež se mnou odpochodovali do velké pseudogo- 
tické budovy. Obrovské nádvoří bylo plné nováčků, které sekýrovali 
stejně jako mě, a všichni měli vyhrnuté nohavice. Mazáci se naopak 
skvěli v plné slávě své uniformy: naškrobené bílé kalhoty, modrošedé 
blůzy, šedivé čapky se štítky z lakové kůže lesknoucí se jako zrcadlo, 
naleštěné černé boty. My ucha jsme byli jenom jakási beztvará chát- 
ra s chlupatými lýtky trčícími z pestrobarevných ponožek. Naše ci- 
vilní individualita zde byla zjevné nepatřičná a směšná. 

Každý pohyb byl na povel. Nástup do řady. Zvednout žíněnky. Roz- 
počítat se na pokoje. Všechno bylo naruby: svaly ronily slzy, v očích 
tepala krev, srdce se potilo. PÓÓÓZOR! Byli jsme zmatení a desori- 
entovaní, všude kolem nás chladně elegantní mazáci štěkající povely. 
Holič mne bez špetky slitování ostříhal dohola.  banku." 

„Pokud budeme dělat všechno otevřené, všem na očích, můžeme si 
pár chyb dovolit," řekl jsem. 

„Možná," připustil Monroe. „Navrhuji vám tuto dohodu. Budu vám 
krýt záda jak jen to půjde, dokud neuděláte botu. Jakmile však po vás 
začnou jít, tak přesně v tom okamžiku si budu muset začít chránit 



108 Timothy Leary 

svou vlastní černou prdel. Protože já nejsem vy. A nejsem ani nový 
Freud. Takže vyhrávat budu s vámi, ale nemůžu si dovolit s vámi pro- 
hrát." 

Na základě této domluvy jsme připravili plán: Monroe sežene pro 
drogový projekt dobrovolníky z řad vězňů a já přivedu z Harvardu 
několik postgraduálních studentů ochotných podrobit svůj nervový 
systém zkoušce na hranici dvou světů: vzít drogu společné s vězni 
v nejpřísnějším režimu. 

Pár dní nato za mnou přišel jeden postgraduální student jménem 
Ralph Metzner Metzner byl považován za jednoho z nejusilovnějších 
experimentátorů na škole. Chtěl spolupracovat na vězeňském pro- 
jektu. 

Nejdřív se mi to moc nezdálo. Metzner byl na můj vkus příliš aka- 
demický, až příliš britsky způsobný, jen stěží jsem si ho dovedl před- 
stavit, jak opouští svou věž ze slonoviny a bere ve vězení drogy spolu 
s těmi grázly. Ale Metzner trval na tom, že to chce zkusit. Zorganizo- 
val jsem tedy výcvikové sezení pro něho, jeho přítelkyni, dr. Monroea 
a jeho ženu a pro dalšího postgraduálního studenta Gunthera Wei- 
la, rovněž se ženou. Bylo to moje dvaapadesáté psilocybinové sezení. 

Uskutečnilo se v mé pracovně. Jelikož se jednalo o výzkumné 
a výcvikové sezení, instruoval jsem účastníky, aby se uvolnili, uvedli 
se pokud možno do příjemné nálady a z pokusu se snažili získat co 
nejvíc. Po několika hodinách tiché vyrovnanosti se Jefferson spontán- 
ně ujal úlohy lídra. Jeho vtip a lidská vřelost vytvořily neobyčejně pří- 
znivou atmosféru. A Ralph se projevil jako rozený průzkumník vnitř- 
ních světů. 

Po několika dnech jsme my tři, Ralph, Gunther a já, spojeni poci- 
tem kamarádství z nedávného společného prožitku, vyrazili do věz- 
nice v Concordu. Tam na nás čekalo šest kandidátů vybraných Jef- 
fersonem z dobrovolníků, kteří se přihlásili k pokusům s drogami. 
Byli mezi nimi dva vrazi, dva pachatelé ozbrojeného přepadení, jeden 
defraudant a jeden překupník heroinu, černoch. 

Pokoj v nemocničním oddělení věznice působil bezútéšným do- 
jmem. Šedé stěny, černá asfaltová podlaha, v oknech mříže. Vyprá- 
věli jsme těm šesti nedůvéřivcům o zkušenosti, která může změnit je- 






Záblesky paměti 109 



jich život. Přinesli jsme jim nějaké knihy a zprávy pokusných osob 
popisujících jak stavy extáze, tak i případné nepříjemné zážitky. Vět- 
šinu času jsme věnovali vyprávění o našich vlastních prožitcích a od- 
povědím na jejich otázky. Chtěli jsme, aby vězňům bylo naprosto jas- 
né, že my tady nejsme od toho, abychom jim néco dělali. V žádném 
případě nepůjde o hru na doktora a pacienta. My vezmeme drogy 
společně s nimi. Jim se nebude dít nic, co bychom nevyzkoušeli už 
před tím sami na sobě. 

S vězni jsme uzavřeli transakční výzkumnou dohodu. Řekli jsme 
jim asi toto: „Zajímá nás, zda a do jaké míry se během tohoto prožit- 
ku změníte. Proto vám sejmeme několik psychologických testů před 
tím, než vezmete drogu. Po třech nebo čtyřech sezeních vám ty testy 
uděláme znovu. Nakonec společně projedeme výsledky a rozebere- 
me si je. Nic před vámi nebudeme tajit." Vězni se nudili a dohoda se 
jim tudíž docela zamlouvala, a tak jsme v průběhu následujícího týd- 
ne sejmuli každému z nich složitou baterii testů. 

Vězeňský projekt znamenal rozšíření výzkumu na mnoho dalších 
problémových okruhů. Naše skupina se diametrálně lišila od pokus- 
ných osob, se kterými jsme měli co dělat na začátku výzkumu, totiž od 
profesionálů a lidí s vysokým společenským statutem. Za druhé, zde 
jsme přecházeli od dotazníků a subjektivních zpráv k objektivnímu 
měření a vyhodnocování změn osobnosti. A za třetí, zatímco dříve 
jsme se snažili vytvořit pro každé sezení příjemné a stimulující pro- 
středí, nyní jsme museli pracovat v podmínkách maximální kontroly 
a minimální inspirace - v nemocničním oddělení věznice s přísným 
režimem. 

Sešli jsme se, šest vězňů a tři harvardští psychologové, na prvním 
drogovém sezení. Dopoledne jsem měl začít já a první tři odsouzení, 
zbývající tři vězni a dva postgraduální studenti budou pozorovatelé. 
Odpoledne potom vezmou drogy Gunther, Ralph a tři vězni - pozoro- 
vatelé a první skupina bude dělat průvodce zase jim. Přivezli jsme 
s sebou také gramofon, magnetofon a pár knih o klasickém umění. 
Místnost byla dosti nehostinná: čtyři postele, velký stůl, několik židlí. 
Abych navodil atmosféru důvěry, vzal jsem drogu jako první. Potom 
jsem nechal misku kolovat mezi vězni a každý z nich si vzal po dva- 



ceti miligramech. Asi za půl hodiny začala droga účinkovat: myšlení 
se rozvolňovalo, v hlavě se šířil pocit tlaku, smyslové vnímání bylo 
ostřejší, jasnější, posléze až brutálně intenzivní. 

Cítil jsem se hrozně. 

Kde jsem se to vlastně octl - zavřený v jakémsi nápravně výchov- 
ném ústavu, bez světla, mimo vlastní mysl. Můj mozek se soustředil 
na muže sedícího nejblíž ke mně. Byl to jakýsi bankovní lupič z Wor- 
cesteru, Polák původem. Viděl jsem ho s ohromující jasností, každý 
pór, každý flíček na jeho tváři, chlupy v nose, odporný zelenožlutý 
povlak na zkažených zubech, lesknoucí se vystrašené oči, každý 
vlas na jeho hlavě vypadající jako větev stromu. Co tady vlastně dě- 
lám? 

„Jak je, Johne," zeptal jsem se s kyselým úšklebkem. 

„Dobrý." odpověděl, ale já jsem mu nevěřil. 

„A jak je tobě, doktore?" 

Správně bych měl odpovědět uklidňujícím, profesionálním tónem, 
ale nemohl jsem. Je těžké lhát, když jste pod vlivem huty „Hnusně." 

John vtáhl dovnitř své šarlatové a růžové riy]$\fM jako proč, dok- 
tore?" F 

Uvnitř jeho očí jsem viděl žlutou pavučinu sítnicových vláken a oč- 
ní žilky, zářící a pulsující. „Bojím se tě," řekl jsem. 

Johnovy oči se rozšířily překvapením, a pak se dal do smíchu. Vi- 
děl jsem vnitřek jeho úst, naběhlé rudé sliznice, dásně, jazyk, vnitřek 
krku. Vypadalo to, že mně v příštím okamžiku spolkne. 

„No to je teda bezvadný, doktore, protože já se zase bojím tebe." 

V té chvíli jsme.se ob^usmáli a naklonili se blíž k sobě. 

„A proč se mě bojíš?" 

„Protože jsi zločinec. A p^qč se bojíš ty mně?" 

„Já se tě bojím, protože seš zatracené j potrhlej vědátor. 

Pak jsme zavřeli oči a jenom jsme 

No prosím. Tak takhle to je. Navázali ismelfam takt. V místnost i vy 
šlo slunce. Aspoň na chvilku 

Jeden z vězňů, ten překupník heroinu, sténal a házel sebou na 
lůžku. ^^n 

„Jsi v pořádku, Willy?" zeptal jsem se a uvědomoval si přitom, že 
náš právě nabytý pocjťoezpečí je ohrožen. Všichni v místnosti sledo- 



Záblesky paměti 111 

váli déní pozorně a s úzkostí, obávajíce se, že se vězeňské podmínky 
mohou ukázat jako pro drogové sezení zcela nevhodné a že právě 
toto může být jeden z těch obávaných „špatných tripů". 

Willy zvedl hlavu a udělal úsměv od ucha k uchu. „Jako jestli jsem 
já v pořádku? Člověče, já jsem v nebi a dívám se dolů na tu bezva 
planetu a je mi asi tak milion let a je tady asi tak milion prima věcí - 
a to všechno tady, v krimu. A ty se mě ptáš, člověče, jestli jsem v po- 
řádku?" 

Willy se smál a všichni jsme byli v pohodě a šťastní. 

Do místnosti občas vešel Jefferson na kontrolu, prošel se tam jako 
způsobná elegantní kočka, moc nemluvil, ale nic mu neuniklo. 

V šest hodin, když se odpolední sezení pomalu chýlilo ke konci, 
ozvaly se rány na dveře a dovnitř vešli dozorci. „Konec, chlapi. Zpát- 
ky na cely." Ralph, Gunther a já jsme doprovodili šest vězňů zpět do 
uzavřené části nemocnice a ještě chvíli jsme tam společné pokuřova- 
li, smáli se a porovnávali své zážitky ohledně toho, kde jsme byli a co 
jsme tam viděli. 

A pak jsme už museli jít. Podali jsme si ruce a my tři jsme slíbili, 
že se zítra vrátíme a všechno podrobně probereme a zpracujeme. 
Pak jsme s Guntherem a Ralphem vyšli z nemocnice, přešli temný 
vězeňský dvůr, zazvonili na zvonek, počkali, až se ocelové dveře ote- 
vřou a vstoupili do místnosti dozorců. Pak jsme prošli dalšími dvěma 
železnými dveřmi, dolů po železných schodech, kolem drnčících radi- 
átorů, ze kterých unikala pára, a vyšli jsme ven z věznice. 

Triumfálně jsme se chechtali. My všichni, harvarďáci i vězni, jsme 
pravé složili rozhodující zkoušku. Do této situace na hranici dvou svě- 
tů jsme museli vsadit veškerou svou důvěru v lidskou přirozenost 
a všechnu svoji zkušenost s drogami. Snad se zde udalo něco, co při- 
pomínalo pohanskou magii, a nikdo z nás do smrti nezapomněl na 
ten krátký den plný milosti. Byla to velká chvíle v životě každého 
z nás. 

Následujícího rána po sezení jsem jel zpátky do vězení a bylo to 
jako bych se vracel na nějaké příjemné místo uvnitř vlastní hlavy. Cí- 
til jsem silnou empatii k ostatním. Společné jsme prošli dobrodruž- 
nou zkušeností. Odpoutali jsme se od rolí psychologů z Harvardu 



112 Timothy Leary 

i trestanců, společně jsme čelili strachu, dokázali jsme si navzájem 
důvěřovat, naučili jsme se spolu smát. 

Ve věznici jsem se tentokrát cítil jako doma. Po dobrém tripu je 
tomu vždycky tak. Vaše stará realita jako by trochu vybledla, a do 
vás naopak pronikne kousek reality nové. Tato identifikace se vůbec 
neodehrává jenom v rovině metafory. Je založená neurologicky. 

V našich vědeckých pracech jsme pro ni razili termín re-imprinting. 

Toto první sezení změnilo náš status ve věznici. Jakmile se zpráva 
o něm šuškandou roznesla, vězni na dvoře nás zastavovali a ptali se, 
jestli by se mohli do projektu také přihlásit. Dozorci a sociální kurá- 
toři mající na starosti podmíněně propuštěné nás žádali, abychom do 
skupiny zařadili i jejich chránénce. 

Následující dva týdny jsme strávili diskusemi s vězni o jejich reak- 
cích. Potom jsme uspořádali druhé sezení pro stejnou skupinu. Tento- 
krát už byli vězni zkušenější a nekonalo se tedy žádné poposedávání 
na židlích v nervózním očekávání věcí příštích. Jakmile každý ucítil 
počátek vyzařování energie ve svém těle, ulehl na lůžko a zavřel oči. 

V dalších dvou nebo třech hodinách leželi všichni zcela ponořeni do 
svých vizí, jen tu a tam si někdo sedl, usmál se a pronesl tichou po- 
známku. 

Po třetím sezení jsme vézňům znovu sejmuli osobnostní testy, aby- 
chom zaznamenali změny, které nastaly. Výsledky testů jsme přivezli 
do nemocnice a předali je těm, kterých se týkaly. Žádné tajnosti. Vy- 
světlili jsme, co se těmito testy měří, a interpretovali výsledky. 

U vězňů došlo ke změnám v objektivních ukazatelích, tak dra- 
hých srdci každého psychologa. Vykazovali vesměs menší sklon 
k depresi, menší hostilitu a antisociální tendence, zato více energie, 
odpovědnosti a ochoty ke spolupráci. Jejich osobnostní skóry se dra- 
maticky a signifikantně změnily směrem k zlepšenému duševnímu 
zdraví. 

Tím, že jsme vézňům předali a vysvětlili výsledky jejich testů, po- 
skytli jsme jim školení v psychodiagnostice. Stali se svými vlastními 
psychology a hrozně se jim to líbilo. Následovaly zuřivé diskuse 
o osobnostních charakteristikách. Zkrátka vězni začali hrát hru na 
psychiatra. 



Záblesky paměti 1 13 

Připravovali jsme plány pro další fázi výzkumu. Odsouzení sami 
měli vybrat nové členy své skupiny. Museli se proto naučit snímat psy- 
chologické testy a dávat úvodní orientační přednášky. Nakonec měli 
celý projekt převzít do svých rukou. 

Věznice se stala živým výcvikovým střediskem. Nováčkům z řad 
postgraduálních studentů poskytovali úvodní orientaci a vedení zku- 
šení vězni. Probíhalo jedno sezení za druhým a někdy vězňové dělali 
lídry lidem z Harvardu, jindy zase harvardští vedli vězně. 

Energie, která vznikala během těchto sezení, vyzařovala i mimo 
zdi vězení. Místnost ve věznici, kde se sezení konala, se proměnila 
v jakési jeviště. Návštěvníky, kteří přijížděli do Cambridge a zajíma- 
li se o psychedelické drogy, jsme brali na exkurze právě tam. Odsou- 
zení vyprávěli o svých mystických zážitcích Geraldu Heardovi, Alanu 
Wattsovi, Williamu Burroughsovi, Aldousu Huxleymu a taky třeba 
ex-králi ze Sarawaku, stejné jako zástupům psychiatrů, kteří nás na- 
vštěvovali. Součástí naší strategie bylo dělat všechno možné pro to, 
aby se zvýšilo jejich sebevědomí a oni měli pocit, že něco dokázali. 
Každé kvantum energie, které jsme mohli na odsouzené přenést, se 
stalo jedním z vláken ve struktuře jejich sebeúcty. 

Na podzim 1962 čítala naše skupina více než 35 vězňů a 15 vý- 
zkumných pracovníků z Harvardu. Někteří muži byli propuštěni na 
podmínku, týkalo se to asi dvou až tří měsíčně, a tak jsme spustili 
projekt KONTAKT. Z bývalých vězňů a lidí z Harvardu jsme utvoři- 
li jakési kamarádské či bratrské páry s tím, že harvardští navštěvo- 
vali bývalé trestance v jejich domovech. Zřídili jsme telefonní linku 
s nepřetržitou čtyřiadvacetihodinovou službou kvůli rychlé pomoci 
v naléhavých případech. 

V krizových situacích jsme se snažili přivádět bývalé vězné ke 
zdravému rozumu, dávali jsme jim dobrozdání pro sociální kurátory 
dohlížející na dodržování pravidel podmínečného propuštění, zchla- 
zovali jsme horké hlavy rozčilených šéfů. Krátce dělali jsme to, co 
dělá každá rodina pro své členy, kteří se ocitnou v nesnázích. Snažili 
jsme se je prostě udržet mimo vězení. 

Brzy se tento cirkus rozrostl na fantastický podnik se třemi tema- 
tickými okruhy. Jednak tu byla skupina pracující ve vězení. Mimo věz- 
nici běžel projekt KONTAKT. A třetím, stejně důležitým úkolem bylo 



1 14 Timothy Leary 

udržovat v klidu státní administrativu a vysoké správní úředníky. 
Zaplavovali jsme nepřetržitým proudem memorand a zpráv o na- 
šich pokrocích tisíce nejrůznějších oddělení, z nichž každé žárlivé 
střežilo své zájmy v oblasti nápravné práce se zločinci. Podle Jeffer- 
sonovy moudré rady jsme nenechali uplynout jediný týden, aniž by- 
chom kontaktovali byrokraty na nejrůznějších úrovních, které jsme 
tím vlastně vtahovali do dění. 

Jednoho rána v druhém roce projektu jsem přišel do pracovny ře- 
ditele Grennana, abych mu podal zprávu o našich nejnovějších sta- 
tistických výsledcích. Více než 90% bývalých vězňů se nám podařilo 
udržet mimo vězení. 

Poslouchal mne zdvořile, ale neustále se díval kamsi za mou hla- 
vu. Když jsem skončil, poklepal mi na rameno a zavedl mne do rohu 
místnosti. „Podívejte se na tohle, Timmy," řekl, a v hlase se mu chvě- 
la pýcha. 

Byl to v barvách vyvedený architektonický plán jakéhosi supervě- 
zení. „Podívejte. Dvě fotbalová hřiště. Jedno křídlo pro příjem vězňů 
a první orientaci. Další dva bloky cel. Dvakrát větší společné jídelny. 
Budeme mít kapacitu pro dvojnásobné množství vězňů a můžeme 
zdvojnásobit také personál ve všech článcích řetězu." 

Jeho tvář zářila. Uskutečňoval se jeho fantastický sen. Obrovské 
vězení a k tomu dvojnásobné organizační schéma! Nebesa byro- 
krata. 

„To je vynikající, Bille," řekl jsem. „Ale copak jste zapomněl? Vy vů- 
bec nebudete potřebovat větší vězení." 

V jeho tváři se objevilo překvapení. 

„Jak to, že ne?" 

„Protože my snižujeme procento recidivy ze sedmdesáti na deset. 
Pokud nás necháte pokračovat v tom projektu, nebudete potřebovat 
polovinu těch cel, co máte teď." 

Ředitel se chtě nechtě rozesmál. „Asi máte pravdu, Timmy. Proto- 
že vám se podařilo udržet ty chlapy na správné cestě. Ale jak jste to 
dokázal, to nevím, kdybyste mé zabil." 

Sami jsme přesně nevěděli, jak to vysvětlit. Vypadalo to, že odsou- 
zení se změnili v důsledku působení dvou hlavních faktorů: za prvé, 



Záblesky paměti 115 

prožitek nové reality jim pomohl pochopit, že existují i jiné alternati- 
vy vedle hry na četníky a na zloděje; a za druhé, empatické vazby, 
které mezi členy skupiny vznikly, jim umožnily této volby nového živo- 
ta se přidržet. 

Podobné změny chování byly pozorovány i u jiných živočišných 
druhů. Německý etolog Konrád Lorenz a holandský přírodovědec 
Nikolaas Tinbergen byli první, kdo popsali imprinting (vtiskování, 
vpečeťování), typ učení, který probíhá permanentně, ale uskutečňuje 
se vždy v jediném okamžiku či nárazu, v protikladu k podmiňování, 
které postupuje krok za krokem, je pedantické a často i bolestivé, 
založené na principu odměny a trestu. Podle tradičně orientovaných 
psychologů a pedagogů tvoří právě jen podmiňování bázi, na které 
se uskutečňují změny. Lorenz objevil fenomén imprintingu, když se 
jednoho dne v jeho laboratoři v inkubátoru vylíhla housata. Jelikož 
housata neměla matku, chodila za Lorenzem, zjevně proto, že on byl 
jediným teplým pohybujícím se objektem v jejich dosahu. Ptáci se na 
něho nepřestali orientovat ani tehdy, když k nim byla vpuštěna jejich 
matka, kterou naopak ignorovali. 

Lorenz i další badatelé provedli stovky experimentů, které doká- 
zaly, že toto instantní učení, k němuž není potřeba cukru ani biče, 
může proběhnout jenom v jistých kritických periodách, krátce po 
narození, anebo v důsledku nějaké hluboké metamorfózy. V této kri- 
tické periodě organismus nezískává impulsy pro své chování od pro- 
středí, nýbrž naopak zapojí jisté vrozené vzorce chování na prostře- 
dí. Nervový systém savců a ptáků reaguje prostě na první podnět, 
který se objeví - obvykle je to matka -, a tak aktivuje a vytváří vazby 
instinktivního chování. Je například známo, že ptačí mláďata se sna- 
ží vyvolat mateřské chování dokonce i u pingpongových míčků. 
U mladých žiraf zase došlo k imprintingu vůči džípu lovců, kteří 
předtím zastřelili jejich matku. 

Psychologové zpočátku jen velmi neochotně připouštěli, že by se 
princip imprintingu mohl uplatňovat i v lidském chování. Možná to 
bylo proto, že tento koncept představuje jistou výzvu či zpochybnění 
našich teorií svobodné vůle. Nicméně se zdálo, že právě tyto koncep- 
ty nejlépe vysvětlují dramatické změny chování, ke kterým docházelo 
v důsledku našich vězeňských experimentů. Drogy zřejmě suspendo- 
valy předchozí imprinty reality (v tomto případě vězeňskou mentali- 



116 Timothy Leary 

tu) a vyvolaly kritickou periodu, během které mohlo dojít k imprin- 
tům novým. 

Lidé měli tendenci vytvářet mocné pozitivní vazby k těm, kdo s ni- 
mi prožili trip, někdy se dokonce snažili chodit všude spolu jako ta Lo- 
renzova housata. Zároveň samozřejmě platilo, že i já jsem se cítil být 
silně připoután k těm, kteří se účastnili mých sezení. 

Možná dokonce ještě důležitější než vytváření těchto vazeb byl re- 
imprinting celé soustavy nových idejí a postojů ohledné druhých lidí 
a společnosti vůbec, ke kterému docházelo v průběhu našich sezení. 
Pozitivní, podpůrné prostředí umožňovalo imprinting nových, již ni- 
koli zločineckých realit. (A jakýmsi tajemným a zlověstným způso- 
bem mohlo naopak u mne dojít k re-imprintingu vězeňské mentality, 
která odpovídala realitě, ve které jsem byl přinucen žít v letech 
1970-1976.) 

Vše, co jsem se naučil v následujících dvaceti letech práce ve vý- 
zkumu drog, posílilo moje přesvědčení, že psychedelický re-imprin- 
ting patří spolu s rozluštěním struktury DNA k ne j signifikantně jším 
vědeckým objevům tohoto století. 2) 

Naneštěstí následná kontroverze ohledně drog zastínila vědecké 
implikace tohoto experimentu. Ačkoli se nám podařilo dramaticky 
snížit procento recidivy tím, že jsme vězně naučili očistit svou mysl od 
starých programů a nahradit je novými, byl vězeňský projekt ukon- 
čen vzápětí poté, co jsme byli s Alpertem vyhozeni z Harvardu. Bý- 
valí vězni, účastníci našeho projektu, utvořili potom s pomocí našeho 
kolegy, profesora Waltera Houstona Clarka, vlastní skupinu a po- 
kračovali ve svépomocném programu po dalších patnáct let. 

Vědecká metodologie si žádá, aby byly důležité objevy opakovány 
a buďto vyvráceny, nebo verifikovány. Vždycky byly a stále jsou stov- 
ky psychologů, kteří touží provádět experimenty tohoto druhu. Vláda 
však neochvějné trvá na krácení finančních zdrojů na smysluplný 
psychedelický výzkum, ačkoli každý jiný způsob rehabilitace zločinců 
ztroskotal a rok co rok se tisíce lidí dostávají do bludného kruhu re- 
cidivy. 



ŽIVOTOPIS 

Robert 

Gordon 

Wasson 

(1903- ) 



- narodil se v Montaně^ výrů sta I v Newarku, Newjersey. Povo- 
láním bankéř, stoupal Wasson na společenském žebříčku až na 
post viceprezidenta banky J. P. Morgan & Co. Dále dosáhl Was- 
son, pracující v tandemu se svou ženou Valentinou, uznání jako 
etnobotanik specializující se na úlohu halucinatomích hub v kul- 
turní historii. 

V roce 1955 byl Wasson prvním bělochem, který prokazatel- 
ně požil „posvátné houby". Získal je od Marie Sabiny, proslulé 
čarodějky z Oaxacanu. Jeho záznamy prožitků vyvolaných dro- 
gami jsou pravděpodobně nejpoetičtější, filozoficky nejpřesvědči- 
vější a schopné vzbudit největší vzrušení ze všech, které kdy byly 
publikovány. Kniha Mushrooms, Russia and History (1957) byla 
první z několika dalších, v nichž Wasson stopoval vznik mnoha 
světových náboženství až ke kultům psychedelických hub nebo 
kyseliny lysergové. 

Výzkum rostlin vyvolávajících změny vědomí zavedl Wassona 
do Mexika, Japonska, Indie, na Novou Guineu a do Afghánistá- 
nu. Stal se čestným řádným členem - badatelem Botanického mu- 
zea na Harvardu a mimořádným čestným členem - badatelem, 
a doživotním členem správní rady Botanické zahrady v New 
Yorku. 



12. V drogách je počátek 
náboženství a filozofie 



Jaro 1961, Harvardova univerzita 

Hned za rohem od našeho Střediska pro výzkum osobnosti bylo har- 
vardské Botanické muzeum, doupě, v němž žil přední světový etno- 
botanik, profesor Richard Evans Schultes. Jeho specializací byly psy- 
choaktivní rostliny. Profesor Schultes prožil během II. světové války 
a po ní několik let na horním toku Amazonky. Vyhledával tam zdroje 
kaučuku pro americkou vládu. Aby si ukrátil dlouhé noci v divočině, 
experimentoval přičinlivý botanik s nejrůznějšími bylinami, kořínky 
a úponky vyvolávajícími změny vědomí, o nichž se dozvěděl od do- 
morodců. Později uváděl, že po osm let denně žvýkal listy koky, které 
mu dodávaly energii a udržovaly ho v euforii. 

Vezmeme-li v úvahu, že profesor vyjadřoval své pravicové politic- 
ké názory zcela bez obalu a že jeho práci soustavně sponzorovala 



118 Timothy Leary 

vláda, málokoho překvapilo, když vyšlo najevo (v knize The C. I. A. 
and the Acid Generation, autoři Lee a Schlaen), že jeho zpráv a po- 
znatků využívala v 50. a 60. letech CIA při svých experimentech 
s brainwashingem. 

Jakožto nováčkové v této psychobotanické vizionářské oblasti 
jsme my z drogového projektu pohlíželi na profesora Schultese s re- 
spektem, který si podle nás coby neohrožený vědec zasluhoval. Zvyk- 
li jsme si tu a tam zaskočit do muzea, kde jsme si zamilovaně prohlí- 
želi vzorky rostlin diskrétně vystavené ve skleněných vitrínách. 
Schultes byl vždy srdečný, nicméně si udržoval jistý odstup. Měli jsme 
pocit, že jsme pro něho něco jako domorodci, jejichž drogové návyky 
on pozoruje. 

Jednoho dne přišel telefonát ze Schultesovy kanceláře v muzeu. 
Na drátě byl Robert Gordon Wasson, kterého před nedávném prosla- 
vil dlouhý článek v magazínu Life, který popisoval jeho náročné ces- 
ty do Mexika a jeho objev psychedelických hub. Většina mykologii 
před Wassonem existenci těchto kouzelných hub popírala. Wasson 
dokázal, že se mýlili. Tento důstojný bankéř z Manhattanu požil hou- 
by, ulehl na hliněnou podlahu chatrče šamana v Oaxacanu a prožil 
tam hluboké filozofické vize. 

Wasson potom vykonal další cesty do Mexika společné s význam- 
ným francouzským mykologem Rogerem Heimem. Vzorky, které zís- 
kali, posílali do drogových laboratoří firmy Sandoz, kde z nich Albert 
Hofmann syntetizoval jejich aktivní složky. Takže i my jsme vděčili za 
svou zásobu psilocybinu přičinlivosti newyorského bankéře a šikov- 
nosti basilejského chemika. 

Wasson se ptal, jestli by nás mohl navštívit. Uspořádali jsme na 
jeho počest odpolední recepci v konferenční místnosti našeho stře- 
diska. 

Bankéř Wasson byl dobře vypadající muž seriózního chování. 

Vyprávěl nám o své první psychedelické zkušenosti a o hypoté- 
ze, která byla základem jeho úsilí. 

„Už si nevzpomínám," pravil pan Wasson, „kdo z nás dvou - zda 
moje žena nebo já - se první odvážil, ještě hluboko v letech čtyřicá- 
tých, slovy vyjádřit hypotézu, že naši dávní předkové, možná někdy 
před 4000 lety, uctívali houby. Potom na podzim 1952 jsme se dozvědě- 
li, že někteří autoři ze 16. století, kteří psali o indiánských kulturách 



Záblesky paměti 119 

v Mexiku, zaznamenali, že v domorodých náboženstvích byla urči- 
tým houbám připisována úloha přímo božská. Takzvané houbové ka- 
meny (nalezené v Mexiku) skutečně představovaly houby. Byly to ná- 
boženské symboly, podobně jako jimi jsou kříž u křesťanů, šesticípá 
hvězda u židů nebo půlměsíc u muslimů." Vyměnili jsme si radostné 
pohledy, když jsme slyšeli, že náš psychologický výzkum je napojen 
na tak úctyhodnou historickou tradici. Přesně toto jsme potřebovali 
slyšet. Povzbudilo nás to. 

„Předností hub je, že mohou přivést mnohé lidi, byť ne úplně všech- 
ny, do stavu transu, aniž by kvůli tomu museli projít oněmi etapami 
sebeumrtvování, které protrpěli Blake nebo sv Jan z Kříže. Dovolují 
vám nahlédnout za horizont tohoto života. Cestovat v čase dopředu 
nebo zpátky. Vstupovat do jiných rovin existence. A dokonce, jak ří- 
kají Indiáni, poznat Boha. 

Vše, co během této noci zahlédnete, má jistou kvalitu svěžesti a či- 
stoty: krajiny, stavby, zvířata, ba i ornamenty, všechno vypadá jako 
by to právě vyšlo z dílny Tvůrce. Novost všeho - zdá se, jako by se 
svět teprve probouzel na úsvitu -, vás úplně ohromí a vy se téměř 
rozplynete v její kráse." 

Dick, který okamžitě uvažoval, jak by toto svědectví z lůna Morga- 
novy banky mohlo zvýšit náš kredit, začal Wassonovi vyprávět o na- 
šich obsahových analýzách spisů vizionářů a lidí, kteří užili filozofic- 
ké drogy. Zmínil se i o našich plánech na vytvoření vědeckého 
klasifikačního modelu úrovní či okruhů nervového systému i o tom, 
že se chystáme zkonstruovat jakýsi zkušenostní psací stroj (pokusná 
osoba by pak mohla pouze stisknout tlačítko s určitým symbolem, 
místo zápasu o slovní vyjádření své zkušenosti). 

Jenže Wasson nepřišel proto, aby poslouchal. Chtěl prostě jen vy- 
právět o svém prvním drogovém tripu. 

Wasson se zuby nehty držel své role pedanta-gentlemana, vychut- 
návaje přitom své postavení čestného mimořádného člena Společnos- 
ti harvardského muzea, tak jak to dokáže jen laik, a přímo se vyžíva- 
je v uvádění rostlin pod jejich vědeckými názvy. Peyot byl takto 
Lophophora williamsii, což je však jen nesprávné synonymum pro 
Anholonium lewinii, protože byl přece pojmenován na počest Lewise 
Lewina. Kyselina lysergová se zde objevovala pod označením Rivea 
corymbosa, neboť se získává ze semen povijnice nachové, tedy prostě 



120 Timothy Leary 

svlačce. Narkomani byli závislí na Papaver somniferum, a ten bílý 
prášek, který šňupali hollywodští producenti a bankéři z Wall Stree- 
tu, byl Erythroxloin coca. 

Cítili jsme jisté zklamání. Wasson prostě putoval svým malým 
mozkem jako na nějakém safari, a vrátil se zpět jako většina oněch 
cestovatelů z 19. století oblečených v khaki, kteří očekávali, že budou 
moci uplatnit tento svůj nárok a vykolíkovat si dílec v dosud panen- 
ských oblastech. O tom, že i my jsme se odvážili do téhož teritoria, 
nechtěl nic slyšet. Tohle přece byly jeho zasrané houby, které ze své 
zasedačky kontroloval jeho Stvořitel. Vypadalo to, že nás považuje 
spíše za soupeře. Umínil jsem si, že zavolám Aldousovi, aby mi pora- 
dil, jak se vypořádat s řevnivostí mezi koloniálními mocnostmi. 

Wasson tvrdil, že všechna velká světová náboženství měla svůj po- 
čátek v rostlinných halucinacích nějakých dávných vizionářů. Nej- 
dřív nám zarecitoval a pak přeložil stará jména pro houby v růz- 
ných středo- a dálněvýchodních jazycích a naznačil, že všechna 
implikují náboženskou zkušenost - pokrm bohů, maso bohů atd. Do- 
konce i jméno Ježíš Kristus v aramejštiné bylo podle něho odvozeno 
od slova označujícího psychedelické drogy. 

Přitom byl Wasson proti jakémukoli užívání hub v dnešní společ- 
nosti. Ačkoli všechny velké filozofické vize starověku vznikly na zá- 
kladě zkušenosti s houbami, nemají tyto, soudil, v moderním světě 
žádný význam. V rozhovorech s námi Wasson dal najevo, že pouze 
on sám může podat důležitá vysvětlení ohledně hub, a byl pyšný na 
to, že publikoval své zprávy v prestižních novinách a časopisech 
jako byl Life. Zvláště ho rozčilovalo, že o houbových vizích psaly 
i obyčejné, „vulgární" časopisy. Projevil svůj plný souhlas s policejní- 
mi raziemi na ty „podivíny", totiž na mladé lidi, kteří využívají psyche- 
delických hub pro svůj osobnostní růst a hledání duchovna. 

Bylo ironií, že právě jeho spisy inspirovaly mnoho mladých, aby se 
vydali do podobných vesnic jako byla jeho Juatla a tam znovu proží- 
vali to, co on sám tak výmluvně popsal. Wassonův egotismus byl pro 
mne hádankou. Nejenže souhlasil se zátahy agentů FBI na mladé hle- 
dače, ale v nejmenším neprotestoval ani tehdy, když byla krátce poté 
zatčena i Maria Sabina. 11 

Ale mýlil se, a my jsme ho měli brzy usvědčit z omylu. 



ŽIVOTOPIS 

William 
Seward 
Burroughs 

(1914- ) 



- se narodil v St. Louis v rodině, která se proslavila a zbohatla 
výrobou kalkulaček. Harvard absolvoval v roce 1936. V roce 
1 944 zahájil Burroughs své experimenty s drogami, jimž se věno- 
val celý život a jejichž důsledkem byla i jeho mnohaletá závislost 
na heroinu. Hodně cestoval po zemích civilizovaných i nerozvinu- 
tých, studoval tamní způsoby užívání drog a vyzkoušel na sobě 
mnohé divoce rostoucí byliny, jejichž účinky byly do té doby zná- 
my pouze domorodcům. 

V roce 1953 vydal pod pseudonymem William Lee román 
Junky (česky Feťák), v němž s nemilosrdnou otevření vylíčil život 
narkomanů na dně společnosti. Román Naked Lunch (česky Nafiý 
oběd) z roku 1959 udělal z Burroughse jednoho z nejvýznam- 
nějších amerických spisovatelů a postavu doslova kultovní. 

Dalšími Burroughsovými knihami jsou Nova Expres (1964), 
Soft Mach/ne (1966), The Ticket That Exploded (1967), Extermi- 
nařor (1973), a The Last Words of Dufch Scfiu/z (1978). Román 
C/ř/es ofřhe Red Night (1981) je všeobecně považován za jeho 
vrcholné dílo. 



13. Hostilní teritoria 

Léto 1961, Harvardova univerzita 

„Rozhodně musíš napsat dlouhý nadšený dopis Burroughsovi," řekl 
Allen Ginsberg, „a vzbudit v něm zájem o psilocybin. On je největší 
znalec drog na světě." 

Napsal jsem Burroughsovi a otázal se ho, zda se chce zúčastnit 
symposia o psychedelických drogách, které v září organizuje Ame- 
rická psychologická asociace (APA), a potom pobýt nějaký čas 
v Cambridgi a pracovat s námi. Jeho odpověď zněla ano, a zároveň 
s ní přišlo pozvání, abychom ho navštívili v Tangeru během léta. Jel 
jsem tam v srpnu. 



Taxi se škrábalo klikatými uličkami k jednomu tangerskému hote- 
lu, ve kterém pro mne Allen rezervoval pokoj za dva dolary na noc. 
On sám byl momentálně někde pryč. Ale za chvíli se do hotelové haly 
všoural vyzáblý nahrbený muž s brejlemi. Na hlavě měl šedý plstěný 
klobouk. Podle fotografií na obálkách knih jsem poznal Burroughse. 
Byli s ním dva hezcí mladí Britové, snad devatenáctiletí. 



122 Timothy Leary 

„Dáme si drink a počkáme na Allena," navrhl jsem. 

Sedli jsme si do zahrady před restaurací a hodili do sebe několik 
ginů a přitom probírali ty záležitosti s APA a Harvardem. Později, 
už vevnitř, jsme večeřeli s Allenem a Gregory Corsem a jedním dal- 
ším beatnickým básníkem, s Allenem Ansenem. Pak jsme šli k Bur- 
roughsovi do tmavého pokoje s velkou postelí a psacím stolem zava- 
leným horami papírů. Ze tří nevyladěných radiopřijímačů vycházel 
příšerný praskot atmosférických poruch. 

Všichni jsme vzali psilocybin. Burroughs si lehl na postel a ti mla- 
dí Angličané ho hlídali. My ostatní jsme vyšli ven k zahradní zdi a dí- 
vali se dolů na tangerský přístav. Allen byl v depresi kvůli odjezdu 
svého přítele Petera. 

Ve městě právě probíhal královský trh. Králova podobizna visela 
na drátech nad každou křižovatkou. Odtud shora jsme viděli tržiště 
rozzářená planoucími světly a slyšeli píšťaly a bubny. Noc byla tep- 
lá a jasná a my jsme stáli nad tím severoafrickým přístavem a na- 
horu k nám stoupala hudba. Dýchajíce zhluboka, podívali jsme se je- 
den na druhého. Allen Ansen a Gregory se tiše culili. 

Burroughs chtěl mít klid a tak jsme ho opustili a pomalu sestupo- 
vali k hotelu, kde bydlel Allen. Vyšli jsme na terasu před jeho poko- 
jem. Město pod námi bylo jako koberec mihotající se tisíci světel. Na 
stěžních a v lanoví lodí kotvících v přístavu zářily lucerny a karne- 
valové veselí dosahovalo až k samé vodě. 

Všichni jsme byli v nanejvýš povznesené náladě, plní lásky k celé- 
mu světu. Ansen tomu prostě nemohl věřit. Pořád se smál a vrtěl hla- 
vou. Vzal houby poprvé a teď z něho vycházelo to, co jsme my už dů- 
věrně znali: „To nemůže být pravda. Taková krása. Ale kde je v tom 
všem výkupné ďáblovi? Něco tak nádherného musí mít přece v sobě 
nějakou trhlinu. Přece to nemůže být tak vynikající jen tak, bez jediné 
chyby." 

Nakonec jsme se rozhodli vzít Burroughse a společně se jít podí- 
vat na trh. Allen vylezl kousek po zdi Burroughsova hotelu a volal. 
„Bili BUH-rows. Bili BUH-rows." 

Chvilku jsme čekali u jeho dveří. Konečně se s vrznutím otevřely 
a za nimi stál Bili, zhroucený na zárubeň. Jeho tvář byla unavená 
k smrti a zbrocená potem. Zíral na nás jako člověk hypnotizovaný 
pohledem hrdlořeza. 



Záblesky paměti 123 

„Prosím tě, Bille, jak ti je?" ptal jsem se. 

„Nic moc. Zasáhla mé ta juxtapozice purpurového ohně, kterou 
houby uvolnily z Rezervoáru bolesti. Je to naléhavé varování. V moz- 
kových hemisférách je mnoho nepřátelských teritorií. Myslím, že ra- 
ději zůstanu tady, v tomhle žárem se bortícím plášti embryonálního 
masa. Asi si vezmu trochu morfia." 

Začal dávit, ale nic z něho nevyšlo. 

„Jeden z nejnechutnějších případů, které kdy toto oddělení mělo 
na starosti," řekl Ginsberg, cituje dr Benwaye z Nahého oběda. 

Listopad 1940, West Point, New York 

Bum. 

Výstřel z děla ohlásil budíček. Bum, bum, bum- několikanásobná 
ozvěna se valila betonovými nádvořími a kolem žulových budov U. S. 
Military Academy. Pak se ozvala polnice a zatroubila signál budíčku. 

Baynes a Barnes, mí kamarádi na pokoji, vyskočili z postelí 
a bleskově se začali oblékat. Do ranního nástupu zbývalo deset mi- 
nut. Ucha musela být nastoupena už za pět minut. 

Spal jsem dál. 

„Hej, vstávej," řekl Baynes. 

„Není mi dobře," zabručel jsem. 

Četa bubeníků a trubačů pochodovala dole po dvoře a vyhrávala 
dojemné variace na známou melodii budíčku. 

Nemohu je vzbudit 
Nemohu je vzbudit 
Nemohu je vzbudit 
Dneska rááá-no 

„RANNÍ NÁSTUP! PŘEDEPSANÝ ODĚV PRO DNEŠEK PLÁŠŤ. 
POSLEDNÍCH PĚT MINUT," křičelo ucho dole u schodů. 

„Asi by ses měl obléct a jít na nástup," řekl Barnes se starostí 
v hlase. 

Vystrčil jsem hlavu z postele, začal skytat, ale nedostal jsem ze 
sebe nic. 

„My jdeme," řekl Baynes. „A ty sebou hoď, ať nepřijdeš pozdě." 

„Hele, hoši, běžte," zamumlal jsem, „mně je hrozně špatné." 



124 Timothy Leary 

Baynes a Barnes seběhli se schodů. 

„RANNÍ NÁSTUP! PŘEDEPSANÝ ODĚV PRO DNEŠEK PLÁŠŤ. 
POSLEDNÍ DVĚ MINUTY." 

Dum da da dum da da da: „Náš kapitán je pes," vytrubovaly pol- 
nice. 

Dole na dvoře už stála ucha nastoupená v řadách, zatímco mazá- 
ci se teprve loudali do útvaru. Bylo těsně před úsvitem, ještě tma. 

„RANNÍ NÁSTUP! PŘEDEPSANÝ ODĚV PRO DNEŠEK PLÁŠŤ. 
POSLEDNÍ MINUTA," zakřičelo ucho u schodiště. 

Zahoukala siréna. Polnice troubila „Nástup", velmi pomalu, čímž 
opozdilci získali ještě pár vteřin, aby se mohli zařadit do útvaru. 

Opičák v jeteli 
má kulku v prdeli 
Vyndej mu ji 
Vyndej mu ji 
vyndej mu ji 
Vyndej 
mu 
jííí... 

„Roto póóó-zor!" zařval kapitán. „HZááddá-šení!" 

„První četa plný stav, pane." 

„Druhá četa plný stav, pane" 

„Třetí četa. Kadet Leary nepřítomen, pane." Výdech mlčenlivého 
překvapení. 

Otevřel jsem oči. Baynes mnou třásl. 

„Prošvihls budíček," řekl a tvářil se hrozné důležité nad tím neslý- 
chaným porušením předpisů. 

„Já už asi v životě nevstanu." Se sténáním jsem padl zpátky na 
polštář. 

Dovnitř se vřítil důstojník, kadet první třídy, a málem vyvrátil dve- 
ře z pantů. „Leary." 

Vyvalil jsem na něho oči červené jako rak. 

„Za pét minut se budete hlásit u kapitána." 

Baynes a Barnes mi pomohli s oblékáním. Klopýtal jsem dolů do 
místnosti kadetních důstojníků. Byla plná mazáků ze čtvrtého roční- 
ku, tvářících se nadmíru pochmurné. 



Záblesky paměti 125 

„PĚT MINUT DO NÁSTUPU NA SNÍDANI!" řvalo ucho venku. 

„Leary, opil jste se ve vojenském vlaku včera v noci?" 

„Ano, pane." 

„Kde?" 

„Na toaletě, pane." 

„S Robbinsem a Hawkinsem?" 

„Ano, pane." 

„Nařídili vám, abyste se k nim přidal?" 

„Ne, pane. Řekl bych spíš, že mě pozvali." 

V místnosti to zašumělo nesouhlasem. Bratříčkovat se s uchy, kte- 
rá měla statut nedotknutelných, znamenalo urážku bráhmanské Prv- 
ní kasty. 

Jednoho dne následujícího týdne mě ve studijním čase vyvolali 
z pokoje. Měl jsem se hlásit u Čestného výboru, což byla oficiálně tr- 
pěná, avšak samozvaná klika, ustavená na bázi zbožnosti, cti a vlas- 
tenectví. Kamarádi na pokoji se na mne poplašeně podívali. Pokud 
byl kadet ve West Pointu shledán vinným z porušení cti, mohlo to být 
pro něho osudné. Výbor ho mohl donutit odejít z akademie. 

Byl jsem obviněn, že jsem lhal veliteli roty a čtvrťákům u výslechu 
onoho rána po zápase armády s námořnictvem. 

„Kadete Leary, přinesl jste destilát do posádkového vlaku a dal ho 
kadetům první třídy?" 

„Ano, pane." 

„Ale u výslechu jste uvedl něco jiného." 

„Ano, pane." 

„Takže jste lhal." 

„Ne, pane." 

„Jak to, že jste nelhal?" 

„Protože jsem nebyl tázán, odkud destilát pocházel." 

Rozhostilo se ticho. Mé původní vyšetřovatele prostě vůbec nena- 
padlo, že by subalterní ucho mohlo samo od sebe obstarat zakázanou 
drogu. Nyní se ale právě tato skutečnost potvrdila. Takže už nebylo 
důležité, jestli jsem lhal nebo ne. Teď bylo nutno zabránit, aby velitel 
roty ztratil tvář. 

„Věděl jste, že jste vyslýchán ohledné pití ve vlaku. A zamlčel jste 
informaci, kterou se kadetní důstojníci snažili zjistit." 

„Ano, pane. Pokud toto je porušení kodexu cti, pak jsem vinen." 



126 Timothy Leary 

„Dobře. Nyní vás tedy musím požádat, abyste rezignoval ze sboru 
kadetů. Hodláte tak učinit?" 

„Rád bych si to ještě rozmyslel." 

Následujícího dne jsem rezignaci odmítl. Odejít z West Pointu by 
mi vůbec nevadilo, ale věděl jsem, že moje rezignace by byla pro mou 
matku krutým zklamáním. A byla to také otázka sebeúcty, schopnos- 
ti odolat nátlaku. Nyní byli na tahu oni. 

O několik dní později byly ve společné jídelně oznámeny kázeň- 
ské postihy za pití ve vlaku. Všichni čtyři flamendři byli degradováni 
a na šest měsíců přikázáni do trestní služby. O týden později ohlásil 
kadetní adjutant, že se hned po večeři koná mimořádné shromáždě- 
ní všech rot ve sklepě, kam se ukládaly vyřazené věci. V jídelně to 
zašumělo údivem. Když jsem šel do budovy kasáren, zavolal si mne 
velitel roty stranou. „Leary, vy na tu schůzi chodit nemusíte. Vás se to 
netýká." 

Seděl jsem sám na pokoji a nervózně kouřil chesterfieldky. Pak na 
schodišti zaduněly kroky kadetů. Ale nebylo slyšet žádné živé štěbetá- 
ní jako obvykle. Pak vešli dovnitř moji kamarádi z pokoje, oba v sl- 
zách. 

„Rozhodli, že jsi umlčen," řekl Baynes. 

„Nesmíme už s tebou promluvit. Ještě dnes večer se musíme od- 
stěhovat z pokoje." 

„Nakonec tak je to nejlepší," pokračoval Baynes. „Do měsíce tě po- 
staví před vojenský soud a pak budeš moci vypadnout tady z té 
smradlavé díry a začít znova na nějaké koedukované college. Stejně 
nejsi typ pro armádu." 

Od následujícího rána jsem byl ne-osoba. Ignorovali mne dokona- 
le. V jídelně byly vedle mne dvě prázdné židle na každé straně. Dali 
mi tužku a blok, do kterého jsem měl vždycky napsat žádost o jídlo. 
To jsem odmítl. Postupné se vyvinul jakýsi mlčenlivý rituál, kdy byly 
misky a talíře s jídlem ponechávány prosté v mém dosahu. 

Jakási část mne samého to všechno pozorovala s překvapeným 
úžasem, těšíc se dokonce z toho nenadálého zvratu událostí, uvědo- 
mujíc si, že se děje něco podstatného. Ale v noci mne budily noční 
můry, a nakonec jsem onemocněl těžkou chřipkou, ze které jsem se 
dlouho nemohl dostat. 

Potom se uskutečnilo zasedání vojenského soudu. Za obhájce mi 



Záblesky paměti 127 

byl určen pracovník právního oddélení velitelství, milý a kulaťoučký 
kapitán jménem Turnipseed. Myslím, že jsem se mu docela zamlou- 
val, nicméně přesto od začátku předpokládal, že žádná obhajoba 
nemá naději na úspěch proti výboru kadetů a té řadě svědectví, kte- 
rá proti mně postavili. 

Září 1961, Harvardova univerzita 

Letadlo s Burroughsem přistálo na Loganové letišti. Celní odbavení 
proběhlo hladce. Byl čistý jako slovo boží, nic neriskoval. 

V Newtonu bylo indiánské léto. Burroughs pracoval na své před- 
nášce pro výroční konferenci APA; nesla název Rozdílnosti mezi psy- 
choaktivními drogami. Zaujal v ní naprosto korektní vědecký postoj. 

Potom jsme jeli na Manhattan na symposium o drogách rozšiřují- 
cích vědomí. Mimo jiné tam zazněly přednášky Podmínky a prostře- 
dí experimentu Timothy Learyho, Neobvyklé poznání a proměny vě- 
domí Franka Barrona a Poznámky o extatogenezi filozofa Geralda 
Hearda; jednalo se o historicky první sympozium svého druhu. 

Přišlo nečekané velké množství zájemců. Sál neměl dostatečnou 
kapacitu a byl nacpaný k prasknutí, lidé seděli na podlaze kolem 
řečnického stolu a tísnili se v desetistupech na chodbě. Burroughs 
četl monotónním, tichým a chladně neosobním hlasem svůj rukopis. 

Po konferenci se Burroughs ubytoval v našem domě. Sedával, cy- 
nický a osamělý, se svým šedým plstěným kloboukem na hlavě ve 
svém pokoji ve druhém patře, kolem sebe hromady rozstříhaných fo- 
tografií. Večer scházel dolů do kuchyně, kde se vždycky zhroutil za 
stůl, popíjel gin s tonikem a vedl nekonečné monology na způsob 
Hassana-i-Sabbaha.Byl čím dál víc zahořklý a paranoidní, přesto ne- 
odolatelný. 

Jednoho večera se u kuchyňského stolu proti sobě vyzývavě usa- 
dili Bili Burroughs a Jefferson Monroe, oba dokonale ovládající umě- 
ní rafinovaného využití kýče k prosazení svých záměrů, a snažili se 
jeden druhého přetrumfnout v lascivní a nechutné dekadenci. 

Bili prskal a mumlal svým hlubokým nosovým hlasem: „Kdo říká, 
že nemá chuť ošoustat dvanáctiletého arabského kluka, je buď šíle- 
nec anebo lhář." 

Monroe vřeštěl vysokým falsetem, poklepávaje si s předstíraným 



128 Timothy Leary 

pohrdáním na zápěstí. „Můj milý, vždyť vy jste úplný stře do stavovský 
maloměšťák. Šoustal jste někdy..." 

My harvarďáci jsme to poslouchali s otevřenou pusou. Bylo jasné, 
že jsme hrozní šosáci, prolezlí konvencemi. Burroughs nám byl na 
hony vzdálen. Experimentoval s drogami už téměř dvacet let, prošel 
Andy, chrápal v kdekterém laciném hotýlku kdekterého severoafric- 
kého města a poslouchal poetické drogové kecy feťáků kokainu, opi- 
ových somnambulů, amfetaminových stepařů a poživačů hašiše. Na 
vlastní uši slyšel ty feťáky blouznit o každém novém derivátu morfia, 
který vymyslel nějaký „ďábelský německý chemik", a zástupy peyotis- 
tů s rozšířenýma očima pět ódy na svou kouzelnou houbičku. Jenom 
proboha nevykládejte Burroughsovi o tom vašem bohu zelenáčů, 
kterého jste právě objevili ve svém halucinatorním dětském kočárku. 
On je dávno zná všechny do jednoho. 

Burroughse jsme zklamali. Shledal nás na svůj vkus málo vědec- 
kými. Nepřijel do Harvardu kvůli nějakým psychedelickým sezením, 
na nichž se navazují mystická spojení, ani kvůli našim blábolům 
o lásce a kosmické jednotě. Mne považoval jenom za jakéhosi trené- 
ra vědomí z koleje Notre Dáme, který dává v šatně o poločase svým 
hráčům nalejvárnu ohledné vnitřní svobody. 

„Počítače, člověče, to je ono. Dokonale přesná lokalizace a zasaže- 
ní hostilních i přátelských oblastí v mozku. Neurologické implantáty. 
Generátory mozkových vln. Biologická zpětná vazba." 

Měl pravdu, samozřejmě. Byl daleko před námi. 




1921, West Point, stát New York. Abigail Learyová a autor ve věku tří měsíců. 




1922, Springfield, Massachusetts. 
Dr. Timothy Leary st. a autor ve vě- 
ku dvou let. 

1923, Springfield, Massachusetts. 
Prarodiče Dennis a Sara Learyovi 
s autorem ve věku tří let před svým 
domem na Central Street č. 54. 

Podzim 1931, Springfield, Massachu- 
setts. Autor sní o tom, že se stane 
slavným fotbalistou. 






Červen 1941. Kadet Leary ve West 
Pointu v období svého „umlčení". 

Duben 1944, Butler, Pennsylvania. 
Timothy a Marianne Learyovi po- 
té, co uzavřeli sňatek v posádko- 
vé kapli. 





William Burroughs a autor v Lawren- 
ce, Kansas. 

Podzim 1962, Cambridge, Massachu- 
setts. Profesor Richard Alpert monito- 
ruje reakce dr. Ralpha Metznera, kte- 
rý se pomocí „zážitkového psacího 
stroje" pokouší vyjádřit své vize z jed- 
noho drogového sezení. 

Jaro 1962, Playboy Club v San Franci- 
scu. Allen Ginsberg, Peggy Hitchcock- 
ová, autor a majitel nakladatelství Ciíy 
Lights Lawrence Ferlinghetti plánují 
psychedelickou revoluci. 






Listopad 1964, Sausalito, Kalifornie. Alan a Jano Watt- 
sovi hovoří ve svém houseboatu s autorem o Alanově 
knize The Glorious Cosmology. 

Leden 1965, Kalkata. Timothy a Nanette Learyovi před 
obchodem s licencí na prodej marihuany (gandža). Tato 
fotografie byla uvedena jako důkaz při soudním přelí- 
čení v Laredu, jež se stalo součástí kampaně za legali- 
zaci konopí ve Spojených státech. 



Léto 1964, Millbrook, New York. Van Wolfe (vlevo), filo- 
zof a stratég drogové kultury, rozmlouvá s Richardem 
Alpertem (Ram Dassem). 






Jaro 1966, Laredo, Texas. Autor se spoluobžalovanou Susan Learyovou (tehdy 
ve věku 18 let) hovoří s právníky 




Jaro 1966, Washington, D.C. Na slyšeních Dodd- 
- Kennedyho výboru Senátu o LSD žádá autor za- 
vedení licencovaného užívání drog vyvolávajících 
změněné stavy vědomí za supervize zodpovědných 
dospělých a varuje před vznikem obrovského čer- 
ného trhu, pokusí-li se stát zavést prohibici. 

Listopad 1966, New York City. Allen Ginsberg, au- 
tor a dr. Ralph Metzner se připravují na vystoupe- 
ní v psychedelické slavnosti „Osvícení Buddhovo". 



Jaro 1966, Millbrook, New York. Šerif Albert Traver 
přihlíží, jak G. Gordon Liddy zatýká Jacka Learyho 
po razii ve Velkém domě. 






Listopad 1967, Laguna Beach, Kali- 
fornie. Rosemary a Timothy Lea- 
ryovi po svatebním obřadu, který 
v rezervaci Joshua Tree vykonal 
indiánský šaman. 



Léto 1967, Millbrook, New York. 
Maha Jantra (propojené trojúhel- 
níky) na komíně, symbol tantrické 
fúze, namalovali Rosemary a Ti- 
mothy Learyovi. 





Prosinec 1969, ranč v Hidden Valley, Kalifornie. Autor a Rosemary Learyová 
v klidné náladě, tři týdny před tím, než byl Leary odsouzen na dvacet let vězení. 

Srpen 1967, Millbrook, New York. Autor jako protagonista autobiografického 
filmu o harvardském profesorovi, který utíká do indiánské rezervace, aby uni- 
kl myšlenkové policii. 

Podzim 1969. Plakát pro guvernérské volby v Kalifornii proti dosavadnímu gu- 
vernérovi Ronaldu Reaganovi; použit je slogan „Come Together", který později 
zpopularizoval Learyho příznivec John Lennon. 





Srpen 1969, hotel Queen Eliza- 
beth, Montreal. Yoko a John při 
svém bed-in nahrávají píseň „Gi- 
ve Peace a Chance", Rosemary 
a Timothy perkuse a zpěv, Tom- 
my Smothers kytara. 



Léto 1970, New York City. Rose- 
mary Learyová oznamuje na 
tiskové konferenci založení Vý- 
boru na obranu svého uvězně- 
ného manžela. Jerry Rubín 
a Abbie Hoffman, svázaní 
a s roubíkem v ústech, předsta- 
vují v živém obraze osud politic- 
kého vězné. 





Říjen 1970, Káhira. Autor při své návštěvě pyramid cestou do 
Ammánu v Jordánsku, kde se účastnil tiskové konference 
s Jeanem Genetem. 

Září 1970. Autorova fotografie na pas na jméno konzervativ- 
ního obchodníka Williama McNellise; účes Bernardine Do- 
hrnová. (Fotografii poskytl archiv Kongresu, ze slyšení Výbo- 
ru Senátu o falšování pasů.) 

Říjen 1970, Alžír. Eldridge Cleaver, ministr informací americ- 
ké exilové vlády ustavené Černými pantery, a autor (čepice 
na hlavě zakrývá vyholenou lebku). 

Podziml970. Obálka časopisu Realist vydávaného Paulem 
Krassnerem, na níž jsou Eldridge a Kathleen Cleaverovi, po- 
někud rozpačití v jedné posteli s Rosemary a Timothym 
Learyovými, jako karikatura k filmu Bob and Carol and Ted 
and Alice. 






. _ — 









Leden 1972, Montana-Crans, Švýcarsko. Autor 
se raduje z rozhodnutí švýcarské vlády odmít- 
nout jeho vydání. 

Jaro 1971, Lausanne. Michel Hauchard, legen- 
dami opředený playboy, dobrodruh a pašerák, 
později na útěku před francouzskými úřady. 



Jaro 1972, Basilej. Autor s ob- 
jevitelem LSD a psilocybinu 
dr. Albertem Hofmannem, kte- 
rý mu právě popisuje svoji le- 
gendární jízdu na kole po prv- 
ním vědomém požití LSD 
v historii. 



Jaro 1973, San Luis Obispo. 
Autor s pouty na rukou i na 
nohou je eskortován zpět do 
věznice San Luis Obispo po 
soudním přelíčení ohledně je- 
ho útěku; k transportu nebez- 
pečného uprchlíka bylo nasa- 
zeno více než dvacet policistů 
a pět hlídkových vozů. 








. 





Září 1979, Beverly Hills. Barbara 
a Timothy Learyovi oslavují sta- 
žení obvinění okresním prokurá- 
torem v L.A. poté, kdy při policej- 
ní razii v ložnici nebyly nalezeny 
žádné ilegální drogy. 



Léto 1979, Springfield, Oregon. 
Autor, Ken Babbs a Ken Kesey 
plánují velkolepou oslavu znovu- 
shledání. 




Podzim 1980. Susan Learyová-Martinová se 
svými dětmi Ashleym a Dieadrou. 

Podzim 1982, Malibu. Dr. John Lilly, průkop- 
ník bádání v lidském nitru, s autorem. 





Léto 1982, Hollywood Hills. Přátelské setkání 
s Ram Dassem těsné předtím, než se částeč- 
ně znovu vrátil ke své totožnosti coby Ri- 
chard Alpert. 





Červenec 1982, Los Angeles. Před jedním ze 
svých rozhovorů se G. Gordon Liddy a Timo- 
thy Leary škádlí na tiskové konferenci. 

Květen 1982, Hollywood. Zachary, syn Barba- 
ry Learyové a nevlastní syn autorův, compu- 
terové dítě, vynálezce videoher a baseballová 
hvězda na druhé metě. 



Žl VOTOPI S 

Walter 
H. Clark 

(1902- ) 



- emeritní profesor psychologie náboženství na Andover-Newto- 
nově teologické fakultě, absolvoval Williams College a Harvard. 
Ve svých knihách Tne Oxford Group a The Psychology of Religi- 
on přistoupil Clark k tématu náboženské zkušenosti v tradici Wil- 
liama Jamese. 

V roce 1962 se stal spolupracovníkem Harvardského projek- 
tu psychedelických drog. Později pracoval v nadaci Worcester 
Foundation for Experimental Biology a v Marylandském středis- 
ku psychiatrického výzkumu ve státní nemocnici Spring Grove, kde 
zkoumal účinky psychedelických drog v klinickém prostředí. Své 
objevy publikoval v mnoha vědeckých článcích, kompendiích 
a výzkumných zprávách z oblasti psychologie, výchovy a vzdě- 
lávání a religionistiky. Mezi jeho významná díla patří Chemical 
Ecstasy (Sheed & Ward), Religious Experience (C. C. Thomas) 
a heslo „Pharmacological Cults" pro Encyklopedii Britannicu. 

Clark byl spoluzakladatelem a po dvě funkční období prezi- 
dentem Společnosti pro vědecké studium náboženství. V roce 
1961 obdržel za své dílo v oblasti psychologie náboženství Pa- 
mětní plaketu Williama Jamese od Americké psychologické asoci- 
ace. 



14. Zázrak na Velký pátek 



Jaro 1962, Harvardova univerzita 

V průběhu léta a podzimu 1961 vznikl mezi členy náboženské komu- 
nity v Cambridgi značný zájem o psychedelické drogy. Začalo to tím, 
že Frank a já jsme vedli výcvikové sezení pro profesora Houstona 
Smitha, vedoucího katedry filozofie na Massachusettském technolo- 
gickém institutu (MIT). V následujících měsících uspořádal Smith psi- 
locybinová sezení pro interní i postgraduální studenty na MIT 
v rámci laboratorních cvičení při svých seminářích o mysticismu. 
Bylo to elegantní a civilizované. Přesně tak, mysleli jsme si, by melo 
vzdělávání probíhat. 



Dr. Walteru Clarkovi bylo dvaašedesát a byl profesorem Andover- 
-Newtonova semináře a hostujícím profesorem na Harvardu. Několi- 
krát se u nás zastavil a žádal nás, aby se mohl také účastnit našeho 
projektu. Byl pozoruhodnou osobností, jaksi až úděsné bezúhonnou. 
Nepil ani nekouřil, ale velice dychtil vyzkoušet naše silné drogy. Po 



130 Timothy Leary 

pravdě řečeno měl jsem pocit, že profesor Clark je snad až příliš aka- 
demický a konzervativní. Ale on nepřestával naléhat. Ukázalo se, že 
můj názor na něho byl, jako již tolikrát, mylný. Clark usiloval o mys- 
tickou zkušenost po většinu svého života. Po svém sezení se stal pře- 
svědčeným členem výzkumného týmu projektu. 

Dalším naším návštěvníkem z hájemství věrouky byl Walter Pahn- 
ke, nadšenec s mladistvou tváří, majitel diplomů a člověk kvality ry- 
zího zlata - byl pastorem, z Harvardu měl doktorát medicíny a mo- 
mentálně se zde připravoval doktorát teologie. Tématem doktorské 
dizertace dr. Pahnkeho měla být psychedelická zkušenost: zamýšlel 
provést double-blind experiment s lékařskou supervizí, s testy se- 
jmutými před pokusem i po ném, vše mělo být vědecky standardizo- 
váno a po všech stránkách na špičkové současné úrovni. Experimen- 
tálně tak měl být ověřen vznik náboženské extáze, kterou popisovali 
křesťanští vizionáři a kterou nyní měly zachytit dotazníky, záznamo- 
vé archy testů a interviewy. Opravdu mu nešlo o nic menšího. 

„S kolika pokusnými osobami počítáte, Pahnke?" ptal jsem se. 

„S třiceti v experimentální skupině a s třiceti v kontrolní. Všich- 
ni vezmou drogu - nebo placebo - na Velký Pátek, v kostele za zvonů 
varhan, s kázáním a obřadem v plné parádě." A s chlapeckou 
upřímností dodal: „Znám vaše práce o podmínkách a prostředí ex- 
perimentu." 

„Vy chcete uvést do extáze třicet lidí najednou a na veřejném 
místě?" 

„Jo. V kostele bostonské univerzity. Už jsem o tom mluvil s děka- 
nem Thurmondem. Dá nám k dispozici jednu menší kapli." 

„Pahnke, tohle je nejriskantnéjší nápad, o jakém jsem v poslední 
době slyšel. Dát drogy najednou třiceti nezkušeným lidem. Vůbec ne- 
chápete, co je tady ve hře. Psychedelická zkušenost je naprosto intim- 
ní. Navíc je nesmírně intenzívní. Směješ se vesmírným žertům a sté- 
náš v kosmické hrůze. Můžeš skončit tak, že se plazíš po zemi a rveš 
se s Bohem i s ďáblem. První sezení musí probíhat v chráněném, 
klidném a bezpečném prostředí." 

„Ale vždyť to bude bezpečné," řekl Pahnke trochu v defenzívé. „Já 
mám přece doktorát medicíny. Budu mít po ruce sedativa a se všemi 
předem udělám psychiatrické pohovory, abych vyloučil lidi s psycho- 
tickými dispozicemi." 



Záblesky paměti 131 

„Pořád nechápete, v čem je hlavní problém. To, co navrhujete, je 
možná bezpečné z hlediska psychiatrie, ale v jistém smyslu je to ne- 
mravné. Vy jste se ještě nikdy neúčastnil psychedelického sezení, že? 
Vaše idea systematického studia mystické zkušenosti se mi líbí, ale vy 
sám musíte projít několika sezeními předtím, než vůbec pomyslíte na 
výzkum. Musíte vědět, o co všechno se zde jedná." 

Ne, takhle to on dělat nemohl. Samozřejmě očekával opozici vůči 
svému bádání - z Harvardu, z teologické fakulty, od lidí z lékařské 
branže - a tak nechtěl, aby ho mohli obvinit z předpojatosti. Musel 
tudíž zůstat psychedelickým panicem a případně se svým slovem za- 
ručit, že nevzal drogu ani jednou až do chvíle, kdy jeho dizertace byla 
přijata. 

Čím delší byl čas, který jsem trávil s nezdolným dr. Pahnkem, tím 
větší dojem na mne dělal. Za fasádou jeho obličeje se skrývala niter- 
ná oddanost, klidný, vyrovnaný optimismus, hluboká víra v nábožen- 
ský prožitek a ve schopnost psychedelických drog jej produkovat. 
Prostě nade mnou zvítězil. 

Časem se v našem středisku ustavil jakýsi neformální seminář ná- 
boženství. Chtěli jsme získat podporu akademické obce pro Pahnke- 
ho projekt. Scházeli jsme se každou neděli večer v domě profesora 
Houstona Smitha: Walter Clark a dr. Pahnke, profesoři a studenti 
z teologické fakulty, další zájemci z řad teologů. Vyprávěl jsem o ná- 
boženských aspektech psychedelických sezení, která jsme již uskuteč- 
nili, odpovídal na dotazy. Smith, Clark a Pahnke hovořili o posvát- 
ných drogách v historických souvislostech. 

To všechno vzbuzovalo živý zájem. Uspořádali jsem výcviková se- 
zení pro členy skupiny a postupně se nám podařilo připravit tým líd- 
rů pro Pahnkeho výzkum. 

Únor 1941, West Point, New York 

Vystoupení před soudním tribunálem bylo mým prvním a bylo velice 
impresivní. V deset dopoledne se v zasedací síni obložené dubovým 
dřevem shromáždilo sedm elegantních důstojníků, členů vojenského 
soudu. Jejich šavle ležely na stole a nad celou scenérií jako by se 
vznášel stín Dreyfusův Důkazní materiál nevěštil nic dobrého. Byl 
jsem obviněn z držení nebezpečných drog a dva členové Čestného 
výboru vypověděli, že jsem svou vinu přiznal. 



132 Timothy Leary 

Pak jsem zaujal místo svědka já a veškerá obvinění jsem odmítl. 
Přísahal jsem, že otázka po tom, čí byl alkohol, nebyla nikdy polože- 
na. Potom přednesli svá svědectví moji kumpáni, druhové z oné pija- 
tyky. Fitzgerald sklíčeně vyprávěl, jak mě v posádkovém vlaku kvůli 
alkoholu neustále otravoval a jak mé čtvrťáci „pozvali" na svůj ve- 
čírek. 

Na mou obhajobu potom vypovídal Baynes. 

„Onoho nedělního rána," tázal se kapitán Turnipseed," jaký byl 
váš první kontakt s kadetem Learym?" 

„Nevstával na budíček, pane. Tak jsem s ním zatřásl a snažil se 
ho probudit." 

„Co na to říkal kadet Leary?" 

„Říkal, že umírá a že už asi nikdy v životě na budíček nevstane." 

„Zdál se vám nemocný, kadete Baynesi?" 

„No, vypadalo to, že trpí tím, co můj otec nazýval kocovinou jako 
z děla ráže 175 a půl." 

Tomu příměru se poněkud zatuhlá skupina důstojníků usmála. 
Netrvalo ani dvě minuty a soud mě žaloby zprostil. 

Můj pocit vítězství ale neměl dlouhého trvání. Ještě téhož večera 
byl znovu vydán rozkaz, aby se celý útvar sešel ve sklepě na schůzi. 
Tam bylo všem dáno jasně na srozuměnou, že i když z hlediska prá- 
va jsem nevinný, přesto jsem se provinil neposlušností. Přikázané ml- 
čení mělo pokračovat. Jelikož pro mé propuštění ze služby nebyl 
žádný důvod, vymyslel Čestný výbor nový plán. Měl jsem být uštván 
disciplinárními opatřeními za drobné přestupky. 

Při každém nástupu se kadetní důstojníci shlukli kolem mne 
a zkoumali moje vzezření jako pod mikroskopem. Dali mé do zápisu 
za „nezastřižené chlupy v nosních dírkách". Škrábanec, který jsem si 
udělal při holení, byl klasifikován jakožto „svévolné poškozování vlád- 
ního majetku". Bez předchozího upozornění změnili moje zařazení do 
útvaru a když jsem se chtěl postavit na původní místo, byl jsem hlá- 
šen k raportu za „nesprávné zařazení". 

Umínil jsem si, že všechno vydržím a nevzdám se. Jakýmsi zvlášt- 
ním způsobem jsem sám sebe přesvědčil, že právě toto je mým úko- 
lem, totiž přežít tu zkoušku ohněm. Mladý hrdina samo jediný povstá- 
vá proti opresívnímu systému. Považoval jsem to všechno za cennou 



Záblesky paměti 133 

přípravu pro těžší zkoušky, které měly přijít. Ironií bylo, že jsem se 
v tom nemýlil. 

Do určité míry mi přece jen poskytovaly ochranu menšinové frak- 
ce a outsideři skrytí uvnitř systému. Katolický kaplan si mne nechal 
zavolat do sakristie a nabídl mi svou podporu. 

Také kadeti z řad černochů byli na mé straně. Všichni dva. Na 
„negry", kteří v těch raných dobách Rooseveltova New Dealu vděčili 
za své přijetí do akademie intervenci kongresmanů, bylo uvaleno ml- 
čení od prvního dne po jejich nástupu do ústavu. Když jsme se náho- 
dou potkali někde uprostřed dvora, nenápadně na mne mrkli a bez 
zastavení pokračovali v chůzi. Ve frontě v kantýně nebo v tělocvičně 
mi občas zašeptali: „Vydrž, brácho," a pokračovali ve své činnosti, 
aniž hnuli brvou. Tak jsem se stal jakýmsi „bílým negrem" útvaru. 

Podpory se mi dostalo ještě z další strany. Náčelník ústavu, gene- 
rál Eichleberger, měl pocit, že to mlčení není v pořádku. Jednou do 
týdne si mne nechával předvolat do své kanceláře k přátelskému 
rozhovoru. Říkal, že armáda by se neměla octnout ve vleku bigotních 
pobožnůstkářů a zamýšlel vydat doporučení, aby institut umlčení byl 
zrušen. Navzdory tomuto povzbuzování byla má situace bezútěšná. 
Uběhly celé dny, aniž bych promluvil s jediným člověkem. Četl jsem, 
psal, věnoval se svým povinnostem v trestní službě. Ale vzdor tomuto 
dramatickému vývoji jsem se k smrti nudil. Vyučování mi nepřináše- 
lo žádné podněty a denní řád byl neotřesitelný. Dychtil jsem po ra- 
dostech života v college. 

Filozofie a sport byly jediné dvě aktivity, které mne držely nad vo- 
dou v tomto období odcizení. Četl jsem The Story of Philosophy od 
Willa Duranta, což byl populární přehled životních příběhů velkých 
mudrců historie, který si všímal i souvislostí mezi peripetiemi jejich 
životů a jejich teoriemi. Potom jsem se pustil do studia Platona, Aris- 
totela, Kanta a Schopenhauera, a na jaře 1941 jsem napsal svou prv- 
ní knihu - adolescentní, značné pedantický esej á la Schopenhauer, 
v němž jsem se pokoušel dokázat, že všechno na světě, zvířata, rostli- 
ny, ba i nerosty, existuje jakožto projev inteligentní energie. 

Jediné uvolnění, které bylo kadetům v kárném režimu dopřáno, 
byl sport, a tak jsem trávil každou volnou hodinu v tělocvičně. Bé- 



134 Timothy Leary 

hem hodin vyhrazených povinnému cvičeni byli moji druhové nuceni 
strpět mě coby člena týmu, i když ani pak se mnou nepromluvili jedi- 
né slovo. Pociťoval jsem jakýsi perverzní požitek, když jsem nastoupil 
na první metě baseballového týmu naší roty a slyšel jsem, jak ti, kdo 
mé odsoudili k mlčení, jásají nad každým mým úspěšným úderem. 
A přímo fantastické zadostiučinění jsem prožíval, když se mi před 
všemi uchy podařilo vyhrát v běhu na dlouhé trati (i když jsem byl 
díky své nervozitě náruživým kuřákem). 

Konečně nastal čas všemi uchy toužebné očekávaný, onen červno- 
vý týden, konec roku plného trápení. Útvar se stěhoval z kasáren do 
letního tábora a zároveň se připravoval na absolventskou přehlídku 
a slavnost „začlenění" uch do sboru. Na slavnost přijížděli i bývalí 
absolventi a všechny cesty byly ucpány davy tvořenými příslušníky 
rodin kadetů, děvčaty v květovaných šatech a tisíci turistů. 

Tou dobou byla naše rota schopna předvést pochod vpravdě velko- 
lepý; nacvičovali jsme ostatně tento balet na trávníku po dlouhých 
deset měsíců. Každá řada mašírovala v perfektním zákrytu, takže 
divák zahlédl vždy jen jediný záblesk bílých kalhot. Šikana od mazá- 
ků trvala do poslední minuty, chrlili na nás doslova proudy toho nej- 
vášnivějšího pohrdání, snažíce se nás ještě na poslední chvíli zdeptat 
neslýchanými urážkami. 

Červnovým „začleněním" byla ucha přijata do celoživotního bratr- 
stva příslušníků West Pointu. Klub to byl vskutku elitní. Po obřadu si 
mazáci a již-ne-ucha potřásali rukama, smáli se, objímali jeden dru- 
hého, poklepávali se po rameni a výskali radostí. 

Bouře vzájemného sbratřování se přehnala všemi řadami kolem 
mne. Já jsem zůstal stát sám, neviditelný a všemi ignorovaný, objíma- 
jící se kadeti mnou postrkovali a posunovali sem a tam. Běžel jsem 
do severovýchodního kouta dvora Ústředních kasáren a tam jsem 
pak stál tváří k drsné žulové stěně, otřásaje se pláčem sebelítosti. 
Když se rota měla znovu seřadit, vrátil jsem se do útvaru a pak jsme 
pochodovali do letního tábora, tentokrát již v povznesené náladě 
druháků, kteří si mohou dovolit volné pohupovat rameny. V táboře 
jsem opět osaměl ve svém stanu a se závistí poslouchal rozjívené 
a obhroublé žertování zbrusu nových kadetů třetí třídy, které pokra- 
čovalo až do chvíle, kdy slunce zapadlo za zelené kopce a zazněl hlas 
polnice. 



Záblesky paměti 135 

Jelikož kadeti první třídy z akademie odešli, mého delikátního 
morálního problému se ujal Čestný výbor v novém složení. Ten se 
nejdříve pokusil nasadit tvrdý kurs, aby mne donutil k rezignaci. 
Nastala ještě vetší buzerace za sebemenší chybičku. Byl jsem neustá- 
le sledován a podrobován výslechům ohledné těch nejmalicherněj- 
ších přestupků. 

Nicméně několik kadetů přece jen nahlédlo neférovost této situa- 
ce a začalo se mnou mluvit. A v srpnu 1941, když přišla z přijímače 
do letního tábora nová ucha, začalo se mlčení kolem mne hroutit také 
jinak, způsobem, který představoval pro Čestný výbor vážnou hroz- 
bu. Ucha z nového ročníku se mnou totiž mluvit mohla. 

Obecně řečeno neexistovaly mezi mazáky a uchy žádné společen- 
ské kontakty. Nicméně každý mazák mohl „uznat" kterékoli ucho tím, 
že mu obřadně podal ruku. Načež se ucho smělo chovat k mazákovi 
jako rovný k rovnému. K tomuto suspendování řádu docházelo však 
zcela výjimečně, většinou mezi kadety, kteří se znali ještě před nástu- 
pem do akademie. 

Ale moje existence se odehrávala mimo kastovní systém (i můj 
stan stál až na konci řady stanů naší roty), takže jsem mohl mluvit 
s kým se mi zlíbilo. První noc po příchodu uch do letního tábora za- 
skočilo jich ke mně z čiré zvědavosti několik. Z toho, že s nimi mluví 
mazák, byli celí pryč. Odpovídal jsem na jejich otázky ohledně řádu 
tábora, žertoval s nimi a umožnil jim tak navázat kontakt se starším 
kadetem. Pak byla vydána vážná varování a ucha se ke mně začala 
plížit v noci po večerce. Můj statut outsidera mi zaručoval velice sil- 
nou pozici vůči mladší generaci. 

Jednoho večera, když dozněla melodie večerky, to smutné vojen- 
ské blues plné stesku po domové, uviděl jsem, jak se podél řady stanů 
roty míhá světlo svítilny a blíží se k mému stanu. Dva vysocí kadetní 
důstojníci, nikoli členové Čestného výboru, mě vyvolali jménem. Odhr- 
nul jsem síť proti komárům a pokynul jim, aby vešli a posadili se. 
První promluvil velitel praporu. 

„Náčelník akademie a většina profesorského sboru považuje vaši 
situaci za politováníhodnou. Dostáváme mnoho dopisů od dřívějších 
absolventů, kteří kritizují nás i náš kodex cti. Většina kadetů z vyš- 
ších ročníků nyní cítí, že se Čestný výbor loni dopustil několika váž- 
ných chyb. My jsme na vaší straně, pokud se nás ovšem rozhodnete 



136 Timothy Leary 

za své přívržence považovat. Máme dostatek síly a možností donutit 
Čestný výbor, aby vás zprostil viny. 

Dále je tady problém s nováčky. Neustále se ptají, proč je na vás 
uvaleno mlčení. Hrome, sám víte, že pokud by začali pochybovat 
o systému již během několika prvních týdnů tady, byl by to pro né 
velmi špatný začátek a nikdy by dokonale nevstřebali ducha útvaru." 

„V mlčení jste už devět měsíců," připojil se velitel regimentu. „Ne- 
můžete zůstat umlčen po celé čtyři roky, protože by tím bylo infiková- 
no sedm ročníků kadetů. To nelze dopustit." 

Ti dva počestní mužové na mne zpříma pohlédli. 

„Jste ochoten uzavřít úmluvu o svém odchodu?" 

„Možná," řekl jsem. 

„Buďte konkrétnější. Jaké jsou vaše podmínky?" 

Pocítil jsem záblesk euforie a pýchy. 

„Žádám písemné prohlášení Čestného výboru, že jsem nevinen, 
a chci, aby bylo veřejně přečteno v jídelně." 

Kadetní důstojníci povstali a pokývli na souhlas. 

„V pořádku. Nyní musíme zjistit, jestli to ti ochránci cti takto vez- 
mou. Vrátíme se zítra nebo pozítří." 

Obřadně jsme si podali ruce. 

Následující noci přišli znovu. S dohodou byl vysloven souhlas. Ná- 
čelník akademie si mne nechal zavolat, aby se ujistil, že jsem nebyl 
vystaven nátlaku. Slíbil, že na žádného kadeta nebude už nikdy uva- 
leno mlčení, pokud on bude zastávat svoje místo. 

Kapitulace Čestného výboru byla vyhlášena během oběda. Kadet- 
ní adjutant vyzval shromáždění, aby zachovalo klid, přečetl několik 
běžných oznámení, pak udělal pauzu a slavnostně pronesl: „V PŘÍ- 
PADU KADETA LEARYHO SE ČESTNÝ VÝBOR USNESL PŘIPOJIT 
SE K ROZHODNUTÍ VOJENSKÉHO SOUDU. VÝROK ZNÍ: NEVI- 
NEN." 

Nastal šok z ohromení, místy se ozval potlesk. Ti odvážnější 
z mých druhů u stolu mi podávali ruce. Od sousedních stolů mi ky- 
nuli na znamení gratulace. 

Po obědě mi dali posádkový džíp a já jsem odjel do letního tábora 
a zaparkoval před svým stanem. Když jsem do auta nakládal svůj vo- 
jenský kufr a polní pytle, shromáždil se kolem přátelský hlouček. 
Mnozí kadeti se omlouvali, že se mnou nemluvili. Vůbec nebylo snad- 



Záblesky paměti 137 

né odjet. Úzká ulička mezi stany roty byla ucpaná těmi, kdo mi přišli 
popřát všechno dobré a podat mi ruku. 

Pak jsem jel kolem jízdárny k nádraží a vyložil svá zavazadla na 
nástupiště. Ohlédl jsem se ještě na nárožní věžičky i vysoké věže 
s chrliči U. S. Military Academy. Všechno bylo tak staromódní, má- 
lem feudální. Z těch okázalých pseudogotických budov ze šedé žuly 
nemohlo vzejít pro Ameriku nic dobrého. 

Jaro 1962, Harvardova univerzita 

Dr. Walter Pahnke a profesor Walter Clark pokračovali pilně v pří- 
pravě plánů na Velkopáteční experiment. Zvláště Pahnke byl prostě 
k nezastavení - byl mistrem politiky jakožto umění možného. Moud- 
rá a důstojná podpora profesora Clarka přesvědčila zase vedení 
Andover-Newtonova semináře, aby svým studentům povolilo účast na 
projektu. V zájmu završení tohoto mistrovského díla diplomacie jsme 
s profesorem Clarkem vedli sezení pro dva děkany, oba bývalé pre- 
zidenty Severní baptistické církve. 

Pahnke souhlasil se změnou rozvrhu svého výzkumného projektu. 
Nakonec se rozhodl, že přece jen nenechá pochodovat zástup pokus- 
ných osob pod drogami najednou a v plné síle. Podle nového plánu 
měl být vzorek rozdělen do pěti menších skupin. V každé by byli čty- 
ři studenti teologie, z nichž dva by dostali psilocybin a zbývající dva 
placebo. Každou skupinu by monitorovali dva lídři, kteří prošli výcvi- 
kem. 

Nikdo, dokonce ani Pahnke nebo Clark, nesměl vědět, kdo obdržel 
svátost a kdo si vylosoval neúčinné pilulky. 

Ale zde se Pahnke zasekl ohledně lídrů, kteří měli vzít drogu také. 
Zapojení pozorovatelů do pokusu bylo jednou z jeho hlavních námi- 
tek proti naší metodice. 

Profesor Clark a já jsme však na tom trvali. Z dvojice lídrů měl je- 
den zůstat bez drogy, zato druhý měl být rovněž v transu, a svou úlo- 
hu si měli vylosovat. Tak měli lídři usilovat o totéž, co pokusné osoby 
- o hluboký spirituální prožitek Velkého pátku. 

V průběhu postního období jsme se rozdělili do skupin. Lídři se ve 
fázi orientace pravidelně scházeli se čtyřmi studenty své skupiny 
a poznávali navzájem své zájmy, aspirace i slabé stránky. 

Na Velký pátek jsme se sešli v deset hodin dopoledne. Bylo pro 



138 Timothy Leary 

nás rezervováno pét místností v přízemí kostela bostonské univerzi- 
ty. Dostavil se Pahnke se zapečetěnými obálkami. Po zahajovací mod- 
litbě jsme otevřeli každý tu svou a spolkli pilulku. 

Čekali jsme, až droga začne působit, zvědaví, co jsme si vylosovali. 
Studenti si četli v bibli, ale já jsem si byl jist, že se nemohli soustředit 
na slova. Po chvíli jsem cítil, že se něco začíná dít. Vynikající! Dostal 
jsem psilocybin Čekal jsem, co bude dál. Moje pokožka nejdřív zrů- 
žověla a později úplně zrudla. A hele, to bylo divné. S houbami jsem 
nikdy nic takového nezažil. Brzy mé tělo doslova sálalo teplem, ale 
mé vědomí bylo nezměněné. Pochopil jsem, že Pahnke nám dal place- 
bo se silným somatickým účinkem. (Byl to derivát vitaminu niacinu.) 

Pozoroval jsem dva studenty s tvářemi rozpálenými doruda. Ne- 
klidné se vrtěli, ve tváři výraz vzrušení. Pak jeden z nich mrkl na dru- 
hého, vstal a řekl, že jde na toaletu. Za vteřinu se druhý student s ru- 
dou tváří vydal za ním. Jakožto lídr jsem se s jistým odstupem šoural 
za nimi. Na hajzlíku vybuchli v jásot jako úspěšní spiklenci. 

Jak jsme tam tak stáli, dveře se s bouchnutím otevřely a dovnitř 
vešel třetí student. Nedíval se napravo nalevo, jeho oči však zářily 
a na tváři měl úsměv Šel k oknu a dlouho tam stál, dívaje se ven. 

„Bůh je všude," zvolal nakonec, „v celé své slávě!" 

Ti dva s červenými tvářemi zklamané pokrčili rameny. Měli po 
nadějích. 

Zbytečnost a sméšnost double-blind experimentu" 1 s psychedelic- 
kými drogami byla zjevná. Po třiceti minutách věděl každý, jestli vzal 
pilulky s psychedelickým účinkem nebo placebo. 

Deset studentů sedělo ukázněné a mlčky čelem k oltáři jako dob- 
ří věřící. Těch druhých deset v transu se chovalo daleko nekonvenč- 
něji. Jeden si lehl na podlahu, několik jich leželo na lavicích a další se 
procházeli po kapli, šeptali modlitby nebo různé poznámky plné úža- 
su. Jeden pěl jakýsi chvalozpěv, jiný přistoupil se vztaženýma rukama 
k oltáři a zase jiný hrál na varhany podivuhodné vzrušující akordy. 

Kolem páté hodiny odpolední byla celá skupina šťastně a bez po- 
tíží venku z vizionářského teritoria. Pahnke a Clark svědomité na- 
hrávali na magnetofon rozhovory s jednotlivými účastníky. 

Po skončení sezení jsme měli v plánu jít ke mně domů a společné 
povečeřet. Atmosféra byla velice jemná a produchovnélá. Ti, kdo pro- 



Záblesky paměti 139 

žili trip, byli ještě pořád příliš vysoko, a tak jen vrtěli hlavami a vzdy- 
chali úžasem. 

Seděl jsem v kuchyni a na oslavu jsem si otevřel pivo. Dovnitř se 
vřítili Pahnke a Clark. Všichni jsme se na sebe usmívali a potřásali 
si rukama. Bylo to jako při prvním sezení ve věznici. Znovu jsme měli 
příležitost ověřit si, že dobrá vůle, vzájemná důvěra a odvaha jsou 
základními nástroji drogového výzkumu. 

Během následujících několika týdnů nechal Pahnke za pomoci 
týmů psychologů, kteří o experimentu nic nevěděli, vyhodnotit údaje 
a zprávy studentů a vynést je na stupnici náboženského prožívání. 
Dotazníky a rozhovory prokázaly, že účastníci, kteří požili houby, 
měli prožitek náboženské zkušenosti, zatímco kontrolní skupina ni- 
koli. Statistické výsledky byly jasné a nesporné. Naše aplikace po- 
svátných hub lidem s náboženskou motivací v religiózním prostředí 
přinesla vědecký důkaz toho, že spirituální extáze, náboženské na- 
hlédnutí Pravdy a spojení s Bohem je nyní bezprostředně dostupné. 
Mystickou zkušenost bylo nyní možné navodit pro ty a těmi, kdo po 
ní toužili. 

Časopis Time publikoval obšírný a velmi příznivé laděný článek 
o Pahnkeho experimentu, který svými vyjádřeními podpořila řada 
předních teologů. Tak se slovo o Velkopátečním experimentu dostalo 
k národu. Očekávali jsme, že od nynějška každý kněz, pastor, rabín, 
každý teolog, filozof či vědec stejně jako prostí muži, ženy a děti po 
celé zemi budou pozorné sledovat další implikace tohoto studia. K to- 
mu však dojít nemělo. Naopak, tato dobrá zpráva se setkala s bouří 
nesouhlasu. 

Členové vedení teologické fakulty vyvinuli tlak na Waltera Clarka, 
aby ukončil spolupráci na našem výzkumu. Tento jemný, přemýšlivý 
a ohleduplný muž se však poradil se svým svědomím a odmítl. Nic- 
méně další experimenty v semináři byly zastaveny a entuziasmu stu- 
dentů teologie byly kladeny všemožné úřední překážky. 

Harvardská disertace Waltera Pahnkeho byla přijata jen neochot- 
ně a jemu samému nebylo dovoleno pokračovat v této práci. Když 
žádal o přidělení finančních prostředků z vládních fondů, aby své 
experimenty mohl zopakovat, byl odmítnut. Jistý úředník jménem 
Goddard, lékařský rada ve vedení Úřadu pro potraviny a drogy 



140 Timothy Leary 

(Food and Drug Administration), se k možnosti, že by psychedelické 
drogy mohly znamenat psychologické dobrodiní pro společnost, vyjá- 
dřil s neskrývaným posměchem. Nechal se slyšet, že naše výsledky 
jsou „pouhopouhá hovadina". 

Vzpomněli jsme si na Huxleyho poznámku, že prvotní hřích spočí- 
val v požití ovoce ze zahrady Eden, které mění vědomí. Ani my jsme 
neměli příliš velkou šanci, že by byrokrati křesťanské Ameriky akcep- 
tovali výsledky našeho výzkumu, ať už byly jakkoli objektivní. 

Střetli jsme se zde s onou židovsko-křesťanskou oddaností jediné- 
mu Bohu, jednomu pravému náboženství a pouze jedné realitě, kte- 
rá je prokletím Evropy po celá staletí, Ameriky pak ode dne jejího 
vzniku. Drogy otevírající mysl mnohočetným realitám nevyhnutelné 
vedou k polyteistickému náhledu na univerzum. Cítili jsme, že nade- 
šel čas pro nové humanistické náboženství založené na rozumném 
a tolerantním pluralismu a na védou podloženém pohanství . 



Ž I VOTO Pl S _ narodil se v Montrealu. Ještě mu nebylo deset a již ho považo- 



Maynard 



váli za zázračné dítě. V 50. letech vystupoval s orchestrem Sta- 
na Kentona jako sólista na trubku, později založil vlastní big band. 
rergilSOn Obecně je považován ze jednoho z nejlepších trumpetistů na svě- 
(1928- ) tě. Fergusonova technická virtuozita nebyla pravděpodobně v ce- 

lé historii hry na tento nástroj překonána. 

V 60. letech vedli Maynard a jeho žena Flora Lu salony 
v New Yorku a Millbrooku. Setkávali se zde význační umělci, hu- 
debníci i vědci, aby diskutovali o filozofických otázkách. Flora Lu 
Fergusonova s úspěchem kombinovala asijský design s moderní 
západní módou a mnohé z vysokého stylu rané fáze drogové 
kultury bylo inspirováno jejími experimenty. 



15. Nejvyšší afrodisiakum 

Jaro 1962, Newton Center, Massachusetts 

Nízko nad Charles River ve směru k Bostonu, na nebi bez jediného 
mráčku byl zavěšen srpek měsíce. Přijel jsem na Loganovo letiště 
právě včas, abych stihl přistání kyvadlového aerotaxi z New Yorku. 

Za dvě minuty jsem již spatřil své hosty, Salinas v džínsách a s ní 
elegantní blondýnu kolem třicítky. Měla smetanovou pleť, plná ústa 
a obrovské tmavomodré oči. Z její drobné tváře bez makeupu vyza- 
řovala pozemskost a duševní vyrovnanost. Flora Lu si mne prohléd- 
la a v jejích očích jiskřila inteligence. „No," řekla, „koneckonců vypa- 
dáte jako pozemšťan. Po tom všem, co mi vyprávěla Salinas, jsem 
očekávala spíš nějakého návštěvníka z cizí planety." 

U kraje chodníku jsme zahlédli nějakého muže ve středních letech 
se skleslými rameny. 

„Chudák," zašeptala Flora Lu. „Moc šťastně nevypadá." 

Podíval jsem se lépe a poznal přítele. „Abe!" 

Abe Maslow mi oplatil úsměv. 

„Můžeme té někam vzít?" 

„Nedělejte si starosti. Čekám na taxi." 

„Jen pojď. Jedeme do Newton Center. Vysadíme té, kde budeš 
chtít." 

Flora Lu a Salinas seděly vzadu a Abe na předním sedadle vedle 
mne. Jel jsem tunelem, pak kolem bostonských doků a podél Charles 



142 Timothy Leary 

River. Celou cestu jsme s Abem ukazovali našim společnicím historic- 
ky zajímavá místa. 

„Co děláte, Abe?" ptala se Flora Lu. 

„Abe je jedním z nejvýznamnějších současných psychologů," řekl 
jsem. „Skoro jen vlastními silami se mu podařilo vyvrátit názor zastá- 
vaný freudiány, že lidské nevědomí není ničím jiným než primitivní, 
vražednou bažinou. Abe zavedl termín vrcholný prožitek (peak expe- 
rience) a dokázal, že lidská psýcha je též zásobárnou skvělých poten- 
ciálů, které čekají, až budou probuzeny a využity." 

„Co je to ten vrcholný prožitek?" chtěla vědět Flora Lu. 

„To je právě to, co prožijeme dneska," promluvila afektovaně Sali- 
nas, „jestli bude profesor na nás hodný. Nechcete se také zúčastnit 
našeho sezení, dr. Maslowe?" 

„Rád bych," odpovědi Abe, „ale obávám se, že nejsem zrovna v té 
správné náladě." 

„A nebyla by právě teď ta správná doba pro vrcholný prožitek?" 
ptala se Flora Lu. 

„To nevím," řekl Abe měkce, „protože jsem to ještě nikdy nezkusil. 
V tom je ten paradox starých filozofů. Ti, kdo o něčem moc teoreti- 
zují, bývají poslední, kdo to vyzkoušejí. Právě tohle poučení lze získat 
od Freuda." 

Toho večera naši skupinu tvořili jeden psychiatr a jeho žena, dva 
postgraduální studenti a ty dvě elegantní dámy z Manhattanu. Sali- 
nas ovládla sezení svým bystrým, jako břitva ostrým hipsterským 
myšlením. 

Ráno jsem vstal brzy. Udělal jsem míchaná vajíčka na slanině pro 
sebe, Susan a Jacka. Salinas a Flora Lu ještě spaly. Odvezl jsem Sus- 
an k jedné její přítelkyni, u které chtěla strávit celý den, a Jacka do 
baseballového klubu nedaleko od nás, v němž jsem působil jako po- 
mocný manažer baseballového týmu dětské ligy. Jack byl jediný, kdo 
mohl být nasazen v každé směně, protože byl chytač, a na tomto ob- 
tížném postu byl ze všech chlapců nejspolehlivější. V zápase toho 
rána se Jackovi povedl double a triple. V poslední směně vyskočil, 
chytil hod z pole a vyřadil tak hráče běžícího z postu pálkaře. Tento 
jeho zásah zachránil celý zápas. Kouč se nechal slyšet, že tenhle Jack 
Leary je opora týmu. 



Záblesky paměti 143 

Vrátil jsem se domů a Flora Lu se Salinas si povídaly v kuchyni. 

„Kde jsi byl?" ptala se Salinas. 

„Ale, něco jsem musel zařídit. Snídaly jste už?" 

„Ano. Bylo zvláštní vstát a najít dům prázdný. Už jsme si málem 
myslely, že to všechno byly jen halucinace." Nalil jsem si do šálku 
kávu. 

„Mluvily jsme o tobě," řekla Flora Lu s úsměvem. 

„Usnesly jsme se, že jako psycholog jsi možná eso, ale že potřebu- 
ješ trochu pomoci v některých pozemských drobnostech jako je tře- 
ba oblékání. A taky by ses měl nechat pořádně ostříhat-" 

„- a měl bys vědět, jakou hudbu poslouchat, a jak ta sezení udělat 
hezčí, aby to nebylo jako někde v akademickém klubu, protože zatím 
to tady tak vypadá. Takže by mi bylo ctí," pokračovala Flora Lu, „kdy- 
bys nás přijel navštívit příští víkend. Zorganizovala bych sezení se za- 
jímavými pokusnými osobami a ukázala bych ti, jak to funguje v pr- 
votřídním prostředí." 

Flora Lu navrhla, že se setkáme v Birdlandu, nočním klubu na 
Manhattanu, kde se scházeli špičkoví jazzoví muzikanti a chodil tam 
i její manžel. 

V baru seděla vedle Flory Lu okouzlující černovlasá žena. Poslou- 
chal jsem hudbu a prohodil tu a tam pár slov s hudebníky, kteří při- 
cházeli ke stolu. Ta žena se jmenovala Malaca a pocházela z Maro- 
ka. Nyní pracovala jako modelka - její portrét se právě objevil na 
obálce magazínu Holiday -, ale předtím byla provdána za člena írán- 
ské královské rodiny, který jí sice dával spoustu peněz, ale jinak se k 
ní choval hrozné. Pokoušela se změnit svůj život a najít v něm nový 
smysl. Flora Lu jí vyprávěla o našich pokusech s drogami a také jí 
řekla, že já jsem možná tvor z jiné planety, takže si mne prohlížela 
zblízka a s ústy pootevřenými. Připadala mi oslnivá a nesmírně 
mne přitahovala, takže jsem byl Floře Lu vděčný, že pro naše neuro- 
logické experimenty zařídila tak zajímavou společnost. 

Pak na pódium přišel Maynard, ten archetypální mladík s trub- 
kou či rohem, stál tam doširoka rozkročený, tělo vypjaté do oblouku, 
a jeho trubka křičela a vřeštěla a třepotala se výš, stále výš. Kolem 
půlnoci jsme se nacpali do černé limuzíny parkující před barem a vy- 
razili po West Side Highway a asi za třicet minut jsme vjeli do jaké- 



144 Timothy Leary 

hosi lesíka a po štěrkové cestě jsme přijeli k velkému domu v tudo- 
rovském stylu. Venku před vchodem stály dva jaguáry. 

„Dovol, abych ti ukázala tvoji novou laboratoř," řekla Flora. 

Obývací pokoj byl obrovský, s podlahou pokrytou plyšovým ko- 
bercem. Velký, hluboký a měkký gauč ve tvaru písmene U stál v půl- 
kruhu před krbem. Stěny byly obložené leštěným dřevem a knihovny 
plné knih dávaly vyniknout zářivým abstraktním obrazům. Podél celé 
jedné stěny stálo elektronické reprodukční zařízení a police s metry 
dlouhohrajících desek. 

Luxusní pokoj byl zařízen s neomylnou erotickou vynalézavostí, 
která rozhodovala o umístění každého detailu. To na mne udělalo 
zvlášť silný dojem. 

„Pojď, ukážu ti tvůj pokoj." 

V patře otevřela Flora Lu dveře vedoucí z dlouhé chodby do poko- 
je. „Doufám, že se ti tady bude líbit." Podlaha i velká postel byly po- 
kryty kožešinami a tu a tam po nich byly poházeny růžové hedváb- 
né polštáře. A zase dřevo a samet a zrcadla. 

„Chceš se podívat do našeho pokoje?" zeptala se. 

Ložnice pánů domu byla pohodlným doupětem, měkce vystlaným 
krajkami, šňůrkami a střapci, portiérami a kožešinami. Na stěnách 
visely malby á la Rubens a tantrické jantry. Pro mně to bylo první 
velice příjemné uvedení do hedonismu. Do té doby mi byla samotná 
existence rozkoše jakožto způsobu života neznámá. 

Většinu svého dospělého života jsem prožil v běžném komfortu 
vyšší střední třídy, obklopen všemi těmi stroji a zařízeními usnadňu- 
jícími bydlení, které lidé zaměstnaní v nějaké profesi v té době uží- 
vali. 

Ale tohle bylo něco víc než jen pohodlné bydlení. Flora Lu navrhla 
jakousi svatyni, v níž měl být každý smysl přiveden do extáze a tělo 
ukonejšeno přepychem vpravdě harémovým. A v této barokní svaty- 
ni s nádechem přepychu málem bordelového byla zahájena moje vý- 
chova k hedonismu. 

V té době jsem byl něco jako úspěšný robot - respektovaný na 
Harvardu, řádný a duchaplný, a v té jinak víceméně inertní kultuře 
neobvykle kreativní. Dospěl jsem sice k nejvyšším metám, které na 
mladého amerického intelektuála čekaly, byl jsem nicméně naprosto 



Záblesky paměti 145 

oddělen od svého těla i smyslů. Poslušně jsem se oblékal tak, aby to 
odpovídalo image slavného profesionála. Dokonce i když jsem měl 
za sebou dobrou stovku drogových sezení, poslouchal jsem zcela ru- 
tinně pop music, pil martini a jedl, co přede mne postavili. 

Umění jsem byl schopen „oceňovat" asi tím způsobem, že jsem byl 
tu a tam ochoten posunovat svoje tělo oněmi „posvátnými místy", kde 
se vyskytovalo, ale tento můj turismus neměl pochopitelné s autentic- 
kým estetickým prožíváním nic společného. Můj nervový systém byl 
uzavřen v kukle symbolických významů jako larva bource morušové- 
ho; jev samotný jsem vnímal vždycky jakoby z druhé ruky, zprostřed- 
kované. Umění pro mne bylo jen jakýmsi akademickým konceptem, 
neživotnou institucí. Nikdy mne nenapadlo, že by člověk mohl žít svůj 
život jako umělecké dílo. 

Pak jsme vzali psilocybin. Sedl jsem si na gauč v rajské komnatě 
Flory Lu a dovolil své pravé mozkové hemisféře pomalu se otevírat 
přímému smyslovému vnímání. Flora Lu a Maynard mne začali vyu- 
čovat eroticismu - oné józe smyslového vnímání. Každý okamžik byl 
zkoumán a hodnocen z hlediska svých smyslových potencionalit. 
Jemný půvab bylo možné objevit například v pohybu vaší ruky, a to 
nikoli jako součást naučeného algoritmu přežití, nýbrž pro čistě kine- 
stetické potěšení, které skýtal. 

Měl jsem na sobě hedvábnou košili a sametové kalboty, které mi 
Flora Lu, plníc slib, že bude mým módním poradcem, nachystala na 
postel, když jsem se sprchoval. Ona sama byla celá v lehoučkém 
modrém hedvábí. Maynard byl florentským šlechticem oděným 
v upnutých sametových kamaších. Malaca ve svém marockém kafta- 
nu byla tak hebká, přímo člověka sváděla, aby se jí dotýkal. 

V srdci mi jemné plál oheň. Vzduch byl provoněn kadidlem. May- 
nardovy citlivé uši byly najednou velké jako mísy z Areciba a on se 
pohupoval v pocitu rozkoše. Flora Lu proplouvala pokojem, s tváří 
proměněnou radostným vzrušením. Malaca přímo rozkvetla v kvét 
nevídané krásy, její klasické rysy byly přetvořeny v důstojný půvab 
egyptského vlysu. 

Mé oči se setkaly s jejími. Vstali jsme v témže okamžiku a vyšli 
na terasu. Otočila se, přistoupila ke mné a položila mi paže kolem 
krku. 



146 Timothy Leary 

Byli jsme jako dva mořští živočichové. Naše spojení v tomto no- 
vém prostředí začalo dotykem vlhkých rtů, jehož důsledkem byl jem- 
ný elektrický výboj šířící se do celého těla. Průzračná tekutina barvy 
medu nás obklopovala, omývala a nadnášela, se představit si, co si s těmi odhaleními počnu, 
a hlavně co si počnu s těmi životními návyky, které se ukázaly jako 
zcela umělé. 

Vzpomínám si, že když jsem následujícího dne jel do své pracovny 
v Cambridgi, cítil jsem v mozku stále jakýsi zvláštní elektrický šum. 
Proč jsem se musel vrátit? Kde jsem ztratil ten proud? Bylo to snad 
v důsledku mého strachu, chamtivosti, starých pošetilostí? A budu 
moci ještě někdy proniknout do té druhé iluze a tančit uprostřed 
toho divokého reje vibrací? Pak jsem si uvědomil, co vlastně dělám. 
Snažil jsem se poměřovat ono právě mi odhalené tajemství života 
mentálními hrami, které jsem hrával před tím, než jsem požil kyseli- 
nu. Všechno to byla jen otázka důvěry a akceptace. 

Již dvacet let uplynulo od mého prvního kyselinového tripu s Mi- 
chaelem Hollingsheadem. A já jsem nikdy na ten zážitek nezapo- 
mněl. A také jsem se už nikdy nemohl vrátit ke způsobu života, který 
jsem vedl před tím sezením. Vlastně jsem se z té ontologické konfron- 
tace nikdy úplné nevzpamatoval. Nadále jsem už nebyl schopen brát 
sám sebe, svou mysl a sociální svět zcela vážné. Od té doby jsem si 
nepřestal být naléhavé vědom, že vše, co vnímám, všechno ve mně 
i kolem mne je jen výtvorem mého vlastního vědomí. A že každý 
z nás žije v jakémsi nervovém kokonu své privátní reality. Nikdy od 
onoho dne jsem se už nezbavil pocitu, že jsem jenom jeden z herců 
jakési hry, komedie, která je se všemi svými herci, rekvizitami i kuli- 
sami výtvorem mého mozku. 



154 Timothy Leary 

Po tomto sezení se vytvořil nový vztah mezi mnou a Michaelem. 
Můj mozek, ještě plný dojmů z LSD, si vykreslil Michaela jako agenta 
nějaké vyšší inteligence, jako moudrého cizince z jiné planety, který 
vládne schopností provířit se milionem realit za minutu. Byl pro mně 
až jakýmsi bohem. Anebo možná zhýralým klaunem ve službách ně- 
jakého boha. Nicméně o jeho božské podstatě nemohlo být pochyb. 

Bedlivě jsem pozoroval každý jeho pohyb, hledaje záchytný bod, 
který by mi odhalil smysl oněch časoprostorových scénářů, se který- 
mi tak obratné žongloval. Pociťoval jsem jakousi vinu, že jsem neroz- 
poznal Michaelovy mimořádné schopnosti již před sezením, a snažil 
jsem se tuto svou nedostatečnost nějak odčinit. 

Zářivý obraz Michaela coby cizince obdařeného vyšší inteligencí 
ovšem postupně bledl. Tento efekt našeho společného sezení vydržel 
asi týden. 

Jednou se mnou Michael jel i do věznice. Na odsouzené tam udě- 
lala velký dojem jeho okázalá nonšalance a na některé úředníky 
zase jeho povýšenecké moresy příslušníka vyšší třídy. 

Mezi účastníky kyselinového sezení vzniklo silné vzájemné pouto. 
Ale Dick nebyl tomuto mocnému imprintu LSD vystaven a nesdílel tu- 
díž můj respekt a posvátnou hrůzu, které jsem pociťoval vůči excent- 
rickému a okouzlujícímu Michaelovi. 

Mnozí ze spolupracovníků našeho projektu byli překvapeni a tro- 
chu i postrašeni mou reakcí na LSD. Děsil je můj prázdný pohled člo- 
věka, který zahlédl příliš mnoho. Dick byl vyvedený z míry, a nebylo 
těžké pochopit proč. Byl připraven pracovat s psilocybinem, s tou 
milou a přátelskou drogou vzbuzující lásku, a teď měl pocit, že LSD 
je předznamenáním krachu našich plánů na získání Nobelovy ceny 
a řádných profesur na Harvardu. V okamžiku, kdy jsme začínali mít 
pocit, že máme ontologickou komplexitu už už zvládnutou, vystřelilo 
nás LSD do hýřivého a vířícího chaosu. Náhle se otevřely nové okru- 
hy mozku a cesty zpét nebylo. Lidé ve výzkumném týmu jen ztěžka 
vzdychli, s laskavou lítostí dali sbohem pitoresknímu psilocybinu 
a odvážné se vydali na průzkum nových oblastí. 

LSD se ovšem nemohlo objevit na scéně v období delikátnéjším. 
Náš politický balet s harvardskou administrativou vrcholil. 



Záblesky paměti 155 

Vězeňský projekt a sezení na Velký pátek přinesly přesvědčivé ex- 
perimentální důkazy, že psilocybin podávaný v souladu s našimi me- 
todami je bezpečný a může skutečně změnit život lidí. Doufali jsme, 
že kolegové vědci a pracovníci administrativy to uznají a poskytnou 
podporu naší práci. Ale došlo k přesně opačné reakci, prosadil se 
Semmelweisův efekt.^Čím úspěšnější byl náš výzkum, tím víc stížnos- 
tí a námitek přicházelo od byrokratů vědy. 

Tento odpor měl svůj základ v přesvědčení, sdíleném mnohými 
psychology a psychiatry, že lidská osobnost se tvoří v průběhu mno- 
ha let jako důsledek podmiňování a že každá změna je pomalá a bo- 
lestná. Toto filozoficko-religiózní přesvědčení bylo hluboce zakořeně- 
né a hlásili se k němu společně křesťané, darwinisté i konzervativci. 
A najednou přicházíme my s naším projektem. Pokud bychom byli 
skutečně schopni dosáhnout změn u trestanců, studentů teologie 
i u sebe samých, znamenalo by to, že své názory a metody musejí 
změnit i psychologové. Představa, že by drogy mohly dokázat to, co 
nesvedly konvenční terapie, byla nesnesitelná. 

Samotný fakt, že psychoanalýza mnoha pacientům nepomáhá, byl 
v této souvislosti irelevantní. Sociální systémy, včetně establishmentu 
působícího v oboru duševního zdraví, jsou strukturovány tak, aby 
z nich měli prospěch lidé, kteří je kontrolují. Stejně jako komunismus 
a křesťanství, stala se i psychoanalýza úctyhodnou ortodoxií, která 
své elitě zajišťuje respektované postavení i velmi dobrou ekonomic- 
kou úroveň. 

Podpory se nám zato dostalo z oblastí příbuzných. V akademické 
obci bývají radikální revize daleko spíše tolerovány v sousedních dis- 
ciplínách. Například profesoři teologické fakulty necítili z naší stra- 
ny žádnou hrozbu a naopak je zaujalo, že my, sekulární vědci, jsme 
schopni vyvolat nábožensko-filozofickou zkušenost u jejich studentů. 

Naše drogy požilo také mnoho fyziků a astronomů z MIT, napří- 
klad Herman Kahn a další badatelé z Hudsonova institutu. Tito pří- 
rodovědci chtěli prožít zkušenost mnohočetných realit a relativistic- 
kých perspektiv. Dostávali jsme také spousty dopisů od fyziologů 
z celé země, kteří prováděli své vlastní drogové výzkumy. K nejzají- 
mavějším výsledkům patřila holografická teorie mozku Karla Pri- 
brama. 

Postgraduální studenti, kteří ještě nebyli zapojeni v systému, stáli 



156 Timothy Leary 

ve frontách u dveří naší kanceláře a hlásili se na neurologickou prá- 
ci v terénu. Největší zájem ovšem měli studenti řádní, které jsme však 
podle naší úmluvy s univerzitou museli z výzkumu vyloučit. Ale 
vzdor tomu se drogy stávaly vysoce módní záležitostí. O každém ví- 
kendu se příbytky obyvatel Harvardu měnily v kosmické lodě, které 
se vznášely desítky mil nad areálem univerzity. 

V tomto okamžiku opozice udělala první tah. 

Do pracovny ředitele McClellanda vtrhl profesor Herbert Kelman 
a přednesl vážná obvinění ohledné našeho projektu. Mc Clelland se 
rozhodl svolat schůzi střediska, na které se měly stížnosti ventilovat. 
Nanejvýš neobvyklé bylo, že na schůzi byly pozváni i postgraduální 
studenti. 

Důvod Kelmanovy rozmrzelosti byl zřejmý. Daleko méně studentů 
než dřív bylo ochotno asistovat na jeho krotkém a nudném dotazní- 
kovém projektu. Nabízeli jsme mu, aby buď také vyzkoušel drogu, 
nebo aspoň spolupracoval jako pozorovatel ve věznici, ale on odmítl. 

Kelman byl nebezpečný protivník. Bylo nepopiratelné, že má znač- 
ný vliv ve Washingtonu, což se projevovalo jeho záhadnou schopností 
získávat každým rokem granty, postgraduální stipendia a hostování 
na zahraničních univerzitách. Nikdo vlastně pořádně nevěděl, proč je 
ve Středisku výzkumu osobnosti, když jeho oborem byla sociální 
a politická psychologie.omobilových závodníků, spisovatelů a fil- 
mových hvězd. Byla elegantní, se smyslem pro humor na hranici sar- 
kasmu, a všichni ji považovali za nejvynalézavějšího a nejuměními- 
lovnějšího člena rodiny, jejíž hlavou byl Andrew Mellon. Tento klan 
tvrdohlavých a prudérních katolíků nicméně štědře podporoval Bol- 
lingenskou nadaci, nakladatelský dům vydávající učené esoterické 
knihy včetně děl C. G. Junga a I-tingu, té bible poutníků říšemi LSD. 
Peggy se dovedla lehce nadchnout a stejně rychle ztratit zájem, ale 
jelikož měla intelektuální ambice, hledala usilovné projekt schopný 
absorbovat její energii srovnatelnou jedině s energií tornáda. A tím- 
to hledaným cílem jsme se stali my. Peggy tak mohla pokračovat 
v mellonském sponzorování vizionářského výzkumu. 

Peggy mě mimořádně přitahovala, ale pak Richard oznámil, že je 
první ženou v jeho životě schopnou přivést ho do extáze, byť platonic- 
ké. Já jsem tedy svoji vřelost zdusil a pokusil se vpravit do role nejlep- 
šího přítele. Dick mi všechno popisoval, detailně, s úzkostností až mu- 
čivou. Nedošlo vůbec k ničemu. Nicméně jsme spolu začali chodit 
v trojici, Dick a já jsme prosté našli svou Bečky Thatcherovou. 

Letěli jsme do Mexika. Na pobřeží jsme chtěli najít nějakou klid- 
nou vesnici a v ní zřídit naše letní středisko. Bylo to jako v nějaké 
lechtivé španělské komedii ze společnosti. V Mexiko City, v Taxcu 
i v Acapulcu skončili vždycky Dick a Peggy ve společné ložnici 
a mysleli na mně a mluvili o mně, zatímco já ve vedlejším pokoji 
jsem div neexplodoval potlačovanou touhou po Peggy. Tenze narůsta- 
la k pobavení nás všech. 

Otevřeli jsme mapu a zabodli prst do rybářské vesnice jménem 
Zihuatanejo, asi sto mil severně od Acapulca. Ukázalo se, že je to na- 
prostá idyla. Letiště se zanedbanou přistávací drahou a nedlážděná 
hlavní ulice dokázaly odradit většinu turistů, kromě těch nejodvážněj- 
ších. Jelikož další výstavba v Zihuataneju se plánovala teprve od 



164 Timothy Leary 

roku 1980, snažila se mexická vláda směrovat turisty do jiných, zná- 
mějších rekreačních oblastí. 

Vesnice byla malá a působila ospalým dojmem. Hrbolatá prašná 
silnice se klikatila podél pobřežních útesů a končila u hotelu Catali- 
na, což byl komplex přízemních vilek s výhledem na velkolepý pustý 
záliv s asi míli dlouhou soukromou pláží. Kamenné schodiště sbíhalo 
cik-cak dolů na pobřeží a lemovaly je tropické květiny barevné až 
k šílenství. Pestrobarevní ptáci drze pokřikovali v bujném stromoví. 
V noci bylo schodiště, domky i otevřené prostranství s barem a jí- 
delnou zaplaveno proudy duhového světla. 

Byla to země fantazie. Majitel, jistý Němec jménem Oskar, byl ne- 
smírné šťastný, že si akademici z Harvardu pronajali jeho hotel na 
celou letní sezónu. Myslel si, že jsem Tom Lehrer, harvardský mate- 
matik, kterého proslavily jeho satirické písně. Ponechal jsem ho 
v omylu. O drogách nepadlo ani slovo. 

Vrátili jsme se do Cambridge, kde výsledky naší cesty vzbudily 
nadšení. V květnu, až skončí moje přednášky, jsem chtěl nejdřív letět 
na Západní pobřeží a v Hollywoodu konzultovat s několika proslu- 
lými badateli v oblasti LSD. Teprve pak jsem měl pokračovat do Me- 
xika a připravit náš letní výcvikový tábor. Dick, Susan, Jack, Peggy 
a další členové našeho týmu tam měli přiletět za mnou. 

Asi týden před mým odjezdem na pacifické pobřeží se telefonicky 
ohlásil přítel 0'Connell z Úřadu pro narkotika. Věc byla naléhavá. 
Když později 0'Connell vstupoval do mé pracovny, vypadal trochu 
nervózně. Rozhlédl se po místnosti a navrhl, abychom se šli projít. 
Chodili jsme sem a tam po areálu univerzity a nakonec jsme přešli 
Charles River po Business School Bridge. 0'Connell ukázal na fotba- 
lový stadion a vyprávěl mi, jak právě tady kdysi sledoval několik stu- 
dentů z college podezřelých z kouření marihuany, a jak se za nimi 
plížil ve svém černém kabátě. Zdaleka mi to nepřipadalo tak zábav- 
né jako jemu. 

„Dostaly se mi do ruky nějaké materiály o tobě, Timmy, a mluvil 
jsem taky s několika přáteli z FBI. Jsou to dost vážné věci. Možná ses 
namočil do něčeho, o čem nemáš páru. Mrzelo by mě, kdyby se pri- 
ma chlap jako ty, a katolík k tomu, dostal do maléru." 

„O co jde, prosím té?" 



Záblesky paměti 165 

0'Connell se na mně zadíval s vážným výrazem. „Teď tady nejsem 
jako polda," řekl, „ale jako přítel, který ti chce pomoci. Můžu se té na 
něco zeptat?" 

„Jistě." 

„Za prvé, co myslíš, proč vlastně ten Kelman spískal tu schůzi, na 
které se do vás pustil?" 

Pokrčil jsem rameny. „Asi normální reakce konzervativního profe- 
sora. Štve ho, že se snažíme dělat něco nového, a žárlí, že se postgra- 
duální studenti víc zajímají o naši práci než o jeho." 

„No jo," řekl 0'Connell a neznělo to vůbec přesvědčivě. „Ale řekni 
mi tohle. Kolik dostáváte peněz od vlády na ten váš výzkumný pro- 
jekt?" 

„Ani cent. Podali jsme žádost na Národní institut pro duševní zdra- 
ví, ale byla zamítnuta. Trochu nás to překvapilo, protože jsme měli vy- 
nikající doporučující dopisy od ředitele Správy věznic, od předsedy 
Rady pro podmínečné propuštění a od ředitele Grennana z věznice 
v Concordu. A silnou podporu od spousty hlavounů tady na Har- 
vardu." 

„Takže jak vlastně financujete ten projekt, když na něm pracuje 
víc než 25 lidí?" 

„5000 dolarů jsme dostali od Uris Foundation na platy pro sekre- 
tářky. Jinak všichni členové týmu jsou dobrovolníci a dělají to za- 
darmo." 

„Fajn, takže ještě jednu otázku. Proč to vlastně děláte?" 

„Abychom získali víc poznatků o lidské povaze. Chceme zjistit, 
k jakým změnám může pod vlivem drog docházet v mozku a chce- 
me pomoci lidem lépe žít." 

0'Connell na mne vrhl takový ten rodičovský pohled plný trpěli- 
vosti, pochopení a blahosklonnosti. „Timothy, já vážně nevím, co s te- 
bou mám dělat. Možná kouříš trochu moc té prima věcičky. Ty prostě 
žiješ v snách." 

„Jak to myslíš?" 

„Dovol, abych ti nastínil, co se děje v reálném světě. Dejme tomu, 
že ti řeknu, že někteří lidé ve vládě už vydali 15 milionů dolarů na vý- 
zkum těch vašich drog. Ale tajně. Hodně z těch peněz šlo právě sem 
na Harvard, na lékařskou fakultu." 21 

Mé případné námitky vyřídil 0'Connell už předem mávnutím ru- 



166 Timothy Leary 

ky. „To, co ti teď řeknu je jenom mezi tebou a mnou a možná ještě pa- 
pežem, rozumíš. Ale několik velmi mocných lidí ve Washingtonu spon- 
zoruje celý ten drogový projekt a ti jsou za těmi vašimi problémy 
tady. Chtějí tě zastavit." 

„Ale proč?" 

„No, pro začátek snad tolik: ten chlápek, co na vás poštval tisk, ten 
profesor Kelman, ten to nedělal jenom z nějaké žárlivosti na tebe. On 
totiž dostává prachy od Fondu pro ekologii (Ecology Fund), a to je 
předsunutý oddíl CIA." 

Vzpomněl jsem si na Kelmanovy podivné služební cesty do ciziny 
a na finanční podporu jeho práce z federálních zdrojů. 3 ' 

„Tak takhle to je," řekl 0'Connell suše. „Tihle hoši ve Washingtonu 
jsou správní Američané a vlastenci a musejí občas dělat věci, při 
kterých nechtějí, aby se jim někdo koukal na prsty. Ostatně jako kaž- 
dý. Ale oni jsou náš mančaft v té hře proti Rusákům, Timmy, a tahle 
liga se hraje smrtelné vážně. Nakonec na tom není nic špatného, 
když se nějaký fikaný chlápek jako je ten Kelman pošle někam na 
zahraniční univerzitu, aby tam hájil naše zájmy. Prozatím to doufám 
stačí. Chytrému napověz. Proč se vlastně na ty drogy nevykašleš? Ať 
si s nimi hraje CIA, nech je. Na tebe čeká prima kariéra tady na Har- 
vardu. Nakonec se třeba staneš nějakým státním inspektorem pro du- 
ševní zdraví. Pokud někomu nešlápneš na kuří oko. Víš, co tím myslím." 

Poděkoval jsem 0'Connellovi a snažil jsem se ho trochu uklidnit. 

„Hodně štěstí, Timmy," řekl 0'Connell. „Dávej pozor, ať se nedosta- 
neš do maléru. A nezapomeň, co jsem ti právě řekl. Ve Washingtonu 
je pár zatracené důležitých lidí a ty moc zajímá, co tady děláte. A bu- 
dou pozorné sledovat každý váš další krok." 

Neuplynul ani týden a komplikace, o kterých mluvil inspektor 
0'Connell, se nečekaným způsobem zkonkretizovaly. Něco jsem psal 
u stolu a když jsem náhodou zvedl oči, opírala se o zárubeň dveří 
žena provokativně prohnutá v bocích. Prohlížela si mne pozorně se- 
bevědomým přímým pohledem. Mohlo jí být ke čtyřicítce a rozhodně 
byla velmi zachovalá. Měla pronikavé zelenomodré oči a krásné obo- 
čí sklenuté do vysokého oblouku a tváře s jemnými lícními kostmi. 
Vypadala pobaveně, arogantně, aristokraticky. „Doktore Leary," pro- 
nesla chladně, „musím s vámi mluvit." 



Záblesky paměti 167 

Udělala několik kroků ke mně a podávala mi ruku. „Jmenuji se 
Mary Pinchotová. Přijela jsem z Washingtonu a chtěla bych si s vá- 
mi promluvit o důležité věci. Chci se naučit, jak vést sezení s LSD." 

„Ano, tím se tady skutečné zabýváme. Co máte konkrétně na 
mysli?" 

„Můj přítel je muž ve velice významném postavení. Vyprávěla jsem 
mu o své zkušenosti s LSD a něco mu řekli i další lidé. Udělalo to na 
něho velký dojem a chtěl by to také zkusit. Přijela jsem, abych se do- 
zvěděla, jak na to. Nechtěla bych něco pokazit." 

„Měla jste vzít svého důležitého přítele s sebou, mohl by se pár dní 
účastnit našeho projektu. Potom, pokud by ho to ještě zajímalo a mě- 
lo to význam i pro ostatní, udělali bychom pro něho sezení." 

„To nepřipadá v úvahu. Můj přítel je veřejný činitel. To je prostě 
nemožné." 

„Lidé, kteří mají co do činění s mocí, nebývají obvykle těmi nejlep- 
šími pokusnými osobami." 

„Podívejte," řekla Mary Pinchotová, „slyšela jsem v rádiu a v tele- 
vizi Allena Ginsberga. Říkal, že kdyby Chruščov a Kennedy vzali spo- 
lečně LSD, mohli by ukončit konflikt mezi dvěma bloky. Nebylo by to 
ono, přimět ty u moci, aby to vzdali?" 

„To říká Allen, ale já jsem s tím nikdy nesouhlasil. Premiér Chruš- 
čov by to měl vzít se svou ženou, hezky v klidu a v bezpečí ve své lož- 
nici v Kremlu. Stejné tak i Kennedy." 

„Nemyslíte, že kdyby mocný člověk prožil ten úlet se svou ženou 
nebo přítelkyní, že by to mohlo prospět celému světu?" 

„Co se týče změn mozku, úplně jisté není nic. Ale obecně řečeno 
existují důvody věřit, že pro přiměřené zdravého a relativně spokoje- 
ného člověka by mohlo být docela prospěšné, kdyby mohl využít ty 
mnohočetné reality, které jsou v mozku potenciálně k dispozici." 

„Myslíte si, že by na světě mohlo být lépe, kdyby mocní lidé prožili 
zkušenost s LSD?" 

„Podívejte se kolem sebe, co se děje ve světě," řekl jsem. „Všude je 
čím dál víc jaderných bomb. Všude vznikají vojenské diktatury. V ob- 
lasti politiky neexistuje žádná kreativita. Asi je na čase něco zkusit, 
něco nového a slibného." 

Chtěl jsem jí nalít trochu kalifornské sherry ze své dvoulitrové láh- 
ve, ale ona udělala afektovaný obličej a řekla, abychom šli někam 



168 Timothy Leary 

ven na šampaňské. Sedéli jsme v koktejlovém salónku a ona mi klad- 
la jednu otázku za druhou. Nakonec jsem se zvedl, abych se vrátil 
k' sobě do pracovny, ale pozvala mne na večeři. Navrhl jsem, že by- 
chom se mohli najíst u mě doma v Newton Center, že tam na mne 
čekají děti. Vešli jsme dovnitř a Malaca nejdřív vrhla na Mary nepřá- 
telský pohled. Ale pak se vzpamatovala a pozdravila ji s okázalým 
francouzským šarmem. 

Ovšem k jídlu jsme se nedostali. Michael Hollingshead namíchal 
drinky, trochu se přiopil a začal přednášet o drogách ovlivňujících 
činnost mozku. Mary pomohla Malace a mně nachystat večeři pro 
děti a potom jsme si všichni sedli kolem krbu a vzali menší dávku 
psilocybinu. Michael byl ve vrcholné formě a dával k lepšímu špičko- 
vá čísla z dřívějších sezení. Ve druhém plánu svých komediálních vý- 
stupů poskytoval vlastně Mary poučení ohledně vnitřní navigace: jak 
řešit problémy, které mohou nastat, jak se soustředit a nepodléhat 
panice, jak případně umět najít záchytné body v realitě skýtající 
uklidnění. 

Pak jsem si všiml rostoucího napětí v její tváři. 

„Vy chudáci," šeptala. „Vy nemáte vůbec ponětí, do čeho jste se to 
dostali. Vy nevíte, co se kolem drog děje ve Washingtonu, že?" 

„Slyšeli jsme, že v tom snad něco podniká armáda," řekl jsem. 

„Nejvyšší čas, abyste se dozvěděli něco víc. Chlápci, co o všem roz- 
hodují - a teď myslím ty, kteří ve Washingtonu skutečně rozhodují -, 
ti se o psychologii moc zajímají, a o drogy zvlášť.Ti lidé to hrají na- 
tvrdo, Timothy. Oni chtějí využít drogy ve výzkumu pro válečné účely, 
ve špionáži a pro brainwashing, zkrátka chtějí s jejich pomocí ovlá- 
dat ostatní." 

„Ano," řekl jsem, „o tom jsme slyšeli." 

„Naštěstí ještě existuje pár lidí jako jsem já, kteří by chtěli využít 
drogy pro mírové účely, ne pro válku, a taky pro zlepšení života lidí. 
Chcete nám pomoci?" 

„Jak?" 

„Už jsem to řekla. Chci se naučit, jak vést sezení a jak používat 
drogy pro dobro lidí." 

I když nás všechny prostupoval onen příjemný spiklenecký pocit 
společně sdílené psychedelické zkušenosti, i když jsme jeden druhé- 
mu předávali imprinting nanejvýš pozitivní, přesto jsem pocítil jistou 



Záblesky paměti 169 

nevolnost. V Mary bylo něco jakoby vykalkulovaného, jakási tvrdost 
vlastní lidem žijícím v bezohledném svété vysoké politiky. 

Znovu jsem se jí zeptal: „Kdo to vlastně jsou, ti přátelé, kteří chtějí 
využít drogy pro věc míru?" 

„Ženy," řekla, smějíc se. „Washington, jako kterékoli jiné hlavní 
město na světě, ovládají muži. A muže, kteří konspirují proto, aby do- 
sáhli moci, mohou změnit jedině ženy A v tom nám můžete pomoci." 

Následujícího dne jsem odvezl Mary na letiště a dal jsem jí hroma- 
du knih a článků o našem výzkumu. 

„Myslím, že na vedení sezení by to ještě nestačilo," řekl jsem jí. 

„Souhlasím. Brzy se vrátím a chci ve výcviku pokračovat. Ale ne- 
zapomeňte," dodala, „jediná naděje pro svět jsou inteligentní ženy." . 

Po sezení byla Malaca jaksi zaražená. Řekla mi, že toho večera 
jsme jí my tři, Mary, Michael a já, připadali úplné cizí, měla pocit, že 
jakožto křesťané jsme najednou až příliš vzdálení od její vlastní kul- 
tury. „Ty drogy ti dovolí zahlédnout až příliš mnoho," řekla zamyšle- 
ně. 

O několik dní později odletěla Malaca do New Yorku a dál na Por- 
toriko, kde získala angažmá jako modelka. Když se vrátila do New 
Yorku, často mi pozdě v noci telefonovala. Stýskalo se jí po světě, do 
kterého jí otevřely cestu houby. Jediné zde dokázala být šťastná. Ob- 
čas jsme se vídali u Flo, ale dohromady jsme se nedali už nikdy. Im- 
print křesťansko-muslimského odcizení z našeho posledního sezení 
byl zřejmě příliš silný. 



ŽIVOTOPIS _ vystudoval buněčnou fyziologii na Columbijské univerzitě 

Oscar a ^°^ or ^ rnedicíny získal na lékařské fakultě Kalifornské univer- 

zity v Irvine, kde je nyní docentem klinické psychologie. 
Jamger v bdobí 1 954- 1 970 byl Janiger ústřední postavou ve skupi- 

(1918- ) ně lékařů, psychologů a filozofů, kteří se v metropolitní oblasti 

Los Angeles zabývali výzkumem drogové zkušenosti. Studovali 
problematiku osobnostního rozvoje a duchovního růstu a apliko- 
vali LSD řadě vlivných a veřejně známých osobností včetně něko- 
lika filmových hvězd. 

Je ironií, že zatímco psychedelickou drogovou aktivitu v San 
Franciscu a na Východním pobřeží provázely senzační titulky 
v novinách, Janigerově skupině, pracující v tichosti a s úzkostli- 
vou pečlivostí, se podařilo zůstat mimo pozornost médií, zcela 
v duchu tradice „tajných" sekt, díky nimž se transcendentní duch 
v lidských dějinách přenášel z pokolení na pokolení a vzkvétal. 



17. Hollywoodská spojka 

Květen 1962, Hollywood, Kalifornie 

V Los Angeles u letadla mé očekávali přátelé hostitelé, Max, podsa- 
ditý, silně opálený čtyřicátník, a jeho žena Veronica, statná blondý- 
na. Zatímco jsme čekali na moje zavazadla, sdělovala mi Veronica 
první informace. LSD ve své praxi využívalo více než tucet zdejších 
psychiatrů, z nichž nejvýznamnější byl Oscar Janiger. Ten aplikoval 
LSD spoustě lidí a taky několika filmovým hvězdám, Cary Grantoví, 
Jimmymu Coburnovi a Jackovi Nicholsonovi. „Z těch se pomalu stá- 
vají mystici," říkala Veronica. „Ale Kubrick se asi zblázní." 

„To je zajímavé," řekl jsem. Pro sebe jsem si pomyslel, že raději po- 
čkám a uvidím. 

Max a Veronica žili v domě samý chrom a sklo, ze kterého byl 
překrásný výhled na obrovské a majestátní Los Angeles s pravoúh- 
le se protínajícími řadami světel. Z baru, z knihovny, z obývacího 
pokoje, odevšad se dalo skleněnými dveřmi vyjít na velký pečlivě za- 
střižený trávník ze všech stran obklopující modře vykachlíkovaný 
bazén, který večer osvětlovaly plynové lampy. Prosté jižní Kalifonie. 

Moji hostitelé mé vedli přes terasu s bazénem k části vyhrazené 
pro hosty, která byla zmenšeným vydáním hlavního domu. Byla tam 
jen jedna ložnice, ale jinak zase sklo, knihy, krb. 



Záblesky paměti 171 

„Až se trochu osvěžíte, přijďte za námi k bazénu," řekla Veronica. 
Ta elegantní jižní Kalifornie se svým všudypřítomným lehkým ván- 
kem byla tak odlišná od prostředí, ve kterém žili hedonisté na výcho- 
dě Států, jako třeba Fergusonovi. 

Druhého dne ráno mě Veronica vezla do města, její ruce s rudě 
nalakovanými nehty se sotva dotýkaly volantu mercedesu, vůz sjížděl 
dolů úzkou silnicí, která se točila kolem domů, jejichž stěny byly po- 
kryté popínavými rostlinami v plném květu, aby se vzápětí vnořila 
do tunelu z palem a italských cypřišů. Já jsem se především soustře- 
dil na to, abych na sebe nevylil svůj šálek café au lait. Nakonec Vero- 
nica zabočila na parkoviště vedle domu teprve nedávno přestavěné- 
ho na lékařský komplex. Vešli jsme do pracovny dr Oscara Janigera. 
Doktor vyskočil a spěchal se s námi přivítat. Veronica měla pravdu: 
skutečně to byl parní válec. Pevná atletická postava, šedé vlasy, ener- 
gická opálená tvář, bystré oči. 

V dlouhé chodbě visely akvarely vytvořené pod vlivem psychede- 
lických drog. Janiger měl ve své pracovně pozoruhodnou sbírku děl 
o drogách ovlivňujících mozkovou činnost - byla tam první vydání 
prací o opiu ze 17. století, klasická německá díla o změněných sta- 
vech vědomí, úplná bibliografie vědeckých prací z celého oboru. Zno- 
vu se ve mně probudil pocit, který jsem měl už jednou, tehdy, když 
Frank Barron zahájil moje školení v psychedelických drogách: exis- 
tovala dlouhá a vynikající tradice výzkumů vědomí, o které však vě- 
děli jen nemnozí. Zeptal jsem se Janigera, jak začal jeho výzkum LSD. 

Doktor byl velice rád, že mi o tom může vyprávět. 

„K psychedelikům mě uvedl filozof Gerald Heard. Říkal něco 
v tom smyslu, že to, že se ve 20. století objevilo LSD, je způsob, kterým 
nám Bůh dává dar vědomí. Věřil, že LSD je oním prostředkem, který 
může zachránit lidstvo před Armageddonem. 

Já jsem měl svůj první trip v roce 1954. Nebudu vás unavovat de- 
taily, řeknu jen tolik, že to nebyla zkušenost jednoznačně pozitivní. 
Spojily se v ní elementy, které měly charakter jedinečné a totální 
transformace, s jinými, které působily spíš jako noční můra. Takže 
jsem si to užil v celé šíři, nebe i peklo. Chvílemi jsem se cítil tak špat- 
né, že jsem z toho chtěl za každou cenu rychle ven. A pak tam zase 
byly okamžiky tak úžasné krásy, že jsem si přál, aby to neskončilo ni- 
kdy. 



172 Timothy Leary 

Takže druhý den ráno jsem byl úplné ochromený. Pak jsem o tom 
začal přemýšlet a od toho okamžiku se moje mysl nezastavila ani na 
minutu. Později jsem se dozvěděl i o dalších dělnících na této vinici. 
A hrozně jsem toužil po tom, abych se s nimi co nejdřív dostal do 
kontaktu. 

V těch dobách navázat s někým kontakt znamenalo, že se dva 
lidé podívají jeden na druhého přes celou místnost, poznají se a stvr- 
dí to pokývnutím, které značí prostě jen „ano, ty také". Víte, bylo to 
něco úplně odlišného od toho okázalého „vítej, bratře, v říši mysté- 
rií". Byla to taková vstupenka jenom pro vás, a nic víc. Jediný vědou- 
cí pohled, a od toho okamžiku jste byl členem jakéhosi zvláštního 
bratrstva. Považovali jsme sami sebe prosté jen za právě žijící přísluš- 
níky onoho klanu průzkumníků vědomí, jehož existenci lze vystopo- 
vat zpět v dějinách až někam k mystériím v Eleusíné, k islámskému 
súfismu a k indickým védám. Takže vítejte i vy v tomto klubu." 

Janiger nám ukázal svou kliniku. Byla to přímo továrna na odha- 
lování podstaty. Místnosti, v nichž se konala sezení, byly zařízeny jed- 
noduše, nicméně pohodlně a s vkusem. Sezení probíhala v určité 
dny a drogu mohlo společné vzít vždy několik pokusných osob, které 
pak byly na tripu osm hodin pod dohledem jakési „paní k dětem" - to 
byla osoba, která měla vlastní zkušenost s LSD a prošla Janigero- 
vým výcvikem zaměřeným na vytváření podpůrného prostředí. 

Cílem výzkumu bylo zjistit, jakým způsobem lze využít LSD pro 
osobnostní růst. Více než šest let shromažďoval Janiger záznamy 
z experimentů a výsledky testů velkých skupin lidí s odlišným způ- 
sobem života. Mnozí z nich označili svůj prožitek za osvícení, které 
jejich život hluboce proměnilo. Jiný experiment vedl Janiger s výtvar- 
nými umělci, kteří měli za úkol vytvořit umělecká díla před tripem, 
a další v jeho průběhu. Vznikl tak cenný soubor dat o tom, jak LSD 
mění vnímání. Dále Janiger zkoumal účinky LSD jakožto prostředku 
estetické stimulace. Pacientům trpícím depresemi aplikoval experi- 
mentálně minimální dávku každé ráno, dříve než se začali věnovat 
svému normálnímu dennímu programu. U mnohých došlo ke zlepše- 
ní kvality života. 

Potom nás Janiger zavedl do svého archivu. Místnost byla přecpá- 
na registry plnými záznamů a dotazníků. Ze záznamových archů 



Záblesky paměti 173 

psychologických testů a ze stohů poznámek vy abstrahovali asistenti 
soupis typických reakcí na LSD. To mne zvlášť zajímalo. 

Nejčastější reakcí je „všechno je živé". Tu udávají téměř všechny 
pokusné osoby. A druhá nejčastější: „Děje se to ve vlnách." 

Zasmál jsem se: „Ano, vlny. Vaše testy potvrzují pozorování, která 
jsme udělali na Harvardu: aktivovaný lidský mozek zakouší svět způ- 
sobem, který popisují Einsteinovy rovnice a kvantová mechanika." 

Janiger mi nabídl spolupráci při využití svých dat. Přímo z něho 
vyzařovala důvěra a kamarádství, vlastnosti tak vzácné ve světě 
vědy. Stýkal jsem se s psychology a psychiatry již více než patnáct 
let, ale tento entuziasmus, přímý a poctivý vědecký zápal, tato odda- 
nost utopické vizi, to vše ostře kontrastovalo s řevnivostí a tajnůstka- 
řením tak obvyklými ve vědeckých kruzích. 

Janiger mluvil o psychologii migrace a o evoluci kultury, o neu- 
rogeografii. „Není náhodou," říkal, „že myšlence změněných stavů vě- 
domí se tak dobře daří zde v jižní Kalifornii. Toto je vůbec zvláštní 
místo. Během posledních dvaceti let došlo k výrazné migraci prvot- 
řídních myslitelů do Los Angeles. Thomas Mann. Schónberg. Huxley. 
Isherwood. A všimněte si, k jakým změnám zde došlo v jejich myšle- 
ní. Stalo se jaksi víc filozofickým, víc vizionářským. Změna je latentné 
přítomná už ve zdejší atmosféře. Nová fyzika se dělá na Cal Tech (Ka- 
lifornský institut technologie v Pasadeně) stejně jako severněji ve 
Stanfordu a v Berkeley Lidé si vzájemně dodávají odvahy k inova- 
cím. Podporuje nás i místní komunita, i ta je orientována na všechno 
nové. Sledovali jsme reakci Harvardu a establishmentu na Východ- 
ním pobřeží na vaši práci a dobře víme, proč byla právě taková. Vý- 
chod není tím správným místem, kde se dají prosadit změny. FDA už 
hrozí, že zakáže všechny experimenty s LSD. Zdá se jim, že je v tom 
příliš mnoho entuziasmu. Asi přichází čas udělat závěrečný účet, bi- 
lanci výsledků." 

Domluvili jsme se Janigerem, že zůstaneme v kontaktu i v oněch 
složitých a konfliktních dobách, které nás čekají. 

Veronica říkala, že je načase uspořádat oběd s Cary Grantem. 
Prosvištéli jsme rovinou na pobřeží a jeli nahoru do La Cienega po 
Melrose, Santa Monica Boulevardu, Sunset Boulevardu, Hollywood 



174 Timothy Leary 

Boulevardu, ta magická jména se objevovala a mizela jedno po dru- 
hém jako drahokamy navlékané na šňůrku snů. Jako každý turista 
přijíždějící z Východního pobřeží byl jsem i já plný vzrušení, že jedu 
do filmového studia a mám se setkat se slavnou filmovou hvězdou. 

Pro mne byl ale Grant ještě něčím víc než jenom další příjemnou 
tváří, se kterou se setkávám. Mezi nadšenci LSD se stal legendou díky 
své výmluvné obhajobě této drogy. Mnozí Američané se o LSD dozvě- 
děli právě z jeho rozhovorů pro média. 

Strážný ve vchodu do studia nám pokynul, abychom šli dál. Přišli 
jsme k hezkému domku obklopenému malým trávníkem s květina- 
mi. Tam na nás čekal příjemný statný muž, ze kterého vyzařovalo 
charisma a uvolněný šarm. Cary Grant políbil Veronicu na tvář 
a mně srdečné potřásl rukou. 

„To je báječné. Moc jsem se těšil na setkání s vámi." 

Byl jsem celý ztuhlý samým respektem, jazyk úplně zdřevěnělý. 
Grant nám pokynul, abychom si sedli na pohovku. Vyhrkl jsem: „Má- 
te to tady moc pěkné." 

Spokojeně se usmál. „Fakt je to pohodlné, že? Myslíte, že je to dob- 
ré prostředí na trip s LSD?" 

„Mohl by tady být ještě krb," řekl jsem. 

„Máte úplně pravdu," řekl Grant. „Musíme s tím něco udělat." 

Zvedl telefon a volal někam do studia, aby mu v jeho domku oka- 
mžitě postavili krb. 

Ptal se nás na náš výzkum na Harvardu a z jeho otázek bylo zřej- 
mé, že se ve věci vyzná. Udělalo na mne dojem, jak dobře chápal spe- 
cifické problémy výzkumu. Zvlášť ho fascinoval vězeňský projekt 
a řval smíchy, když jsem mu popisoval některé sekvence velkopáteč- 
ního experimentu. 

„Z toho by byl vynikající film," řekl. „Profesoři a vězni, hříšníci 
a světci, vězení a kostel. To přímo volá po zfilmování." 

Poděkoval jsem Carymu jménem všech, kdo se zabývají výzku- 
mem LSD, za jeho odvážné a přesné svědectví o tom, co pro něj LSD 
znamenalo. 

„Ale kdepak," řekl Cary. „To naopak já jsem nekonečné vděčný, že 
jsem mohl prožít tuto zkušenost. LSD úplně změnilo můj život. Žiji jak- 
si víc, cítím víc, mám prostě větší radost ze života v těch posledních 






Záblesky paměti 175 

několika letech. Větší, než bych si ve snu pomyslel. Největší dar, které- 
ho se mi dostalo prostřednictvím LSD, je můj nový vztah k matce, to, 
že jsem schopen ji znovu milovat. Po léta jsem s ní neudržoval téměř 
žádný kontakt. Skoro jsem o ní nemluvil, nerad jsem na ni dokonce 
i myslel. Žila tehdy v jednom domově pro staré lidi v Anglii. Od do- 
by, kdy jsem prožil zjevení s LSD, tam za ní pravidelně jezdím. Je jí 
teď už přes osmdesát, ale pořád je to nesmírné živý, inteligentní, nád- 
herný člověk. A tohoto vzácného daru se mi dostalo díky LSD." 

„A co ten film, o kterém jste mluvil?" ptala se Veronica. 

Cary řekl, že film o LSD by dělal hrozně rád. Představoval si sám 
sebe v roli harvardského profesora hledajícího klíč k tajemstvím 
univerza. Jediným problémem byl vhodný scénář. 

„V Hollywoodu stále platí Shakespearova maxima: Hlavní věcí je 
hra sama. Hoďte celou tu velikost, nádheru, kouzlo LSD na papír a já 
budu prosit, abych v tom filmu mohl hrát." 

Vraceli jsme se domů k Veronice a já jsem zářil. „To je fantastic- 
ké, že chce udělat film o LSD." 

„On skutečně dovede bezvadně vyprávět o tom, jaké by se daly dě- 
lat filmy," odpověděla Veronica trochu tajuplně. 

To jsem ještě nevěděl, že mi bude trvat dvacet let, než budu scho- 
pen napsat scénář. 

Následoval večírek u Maxe a Veronicy, další příjemné uvedení do 
kultury jižní Kalifornie a mezi příslušníky její psychedelické avant- 
g irdy. Byla tam spousta mladých lidí od filmu, třeba Peter Fonda 
a Denis Hopper, a pár lidí z medicínské branže z LA, kteří ovšem 
také vypadali jako filmoví producenti - byli uhlazení a uvolnění, non- 
šalantní a zazobaní. Nějaký dermatolog vykládal, že tráva je nejlep- 
ší pro poslech hudby a pro sex, může obejít spojovatelku a telefono- 
vat přímo Bohu se vám ale podaří jenom s pomocí kyseliny a peyotu. 
Bylo tam také několik svatých mužů z Indie v oranžovém rouchu, 
každý z nich obklopený hloučkem žáků. 

A pak se tam vyskytovalo několik úspěšných obchodníků s droga- 
mi, sebejistých se svými právníky po boku, a vedle nich ovšem i pár 
profesionálů, kteří jim na vysoké úroky půjčovali peníze na kauce. Ti 
dodávali celé společnosti tak trochu zlověstný nádech. 



1 76 Timothy Leary 

Jennifer Jonesová seděla na terase a vypadala skvěle. Byla zcela 
zaujata svým synem Bobbym Walkerem, jedním z nejoslnivějších hip- 
pies v Hollywoodu. Položila mi několik otázek ohledně účinků LSD. 

Setkal jsem se také s delegací atletických blonďatých surferů 
z Laguna Beach. Jejich vůdce, energický a nervní mládenec jménem 
John Griggs, si mne vzal stranou a vyprávěl mi svůj příběh. 

On a čtyři jeho přátelé, všichni zbéhové ze střední školy v Oran- 
ge County, vytvořili gang a na svůj surfařský život si „vydělávali" 
drobnými krádežemi a obchodováním s drogami. Jednoho dne si 
Johnova žena přečetla v jednom časopisu článek o harvardských 
profesorech, kteří veřejně užívají a propagují drogy vzbuzující extá- 
zi. Ukázala časopis Johnovi a ten byl šokován. Jak to, že tihle profe- 
sorští hlavouni se mohou dostávat do transu legálně a ještě se tím 
chlubit v novinách, když jeho kámoši běžně fasují pět let v lapáku je- 
nom za to, že se u nich našla trocha toho neškodného plevele, té trá- 
vy? John a jeho gang se rozhodli, že vstoupí na tuto scénu. Poptali se 
v drogovém podsvětí a dozvěděli se, že koupit se LSD nedá, že k ně- 
mu má přístup jenom pár doktorů. 

Johnovi se podařilo sehnat adresu a jednoho večera se gang při- 
hnal k jistému domu v Hollywood Hills. Večírek tam byl právě v pl- 
ném proudu. Hoši z Johnova gangu vytáhli bouchačky a veleli, aby 
si všichni lehli na zem. Hostitel hned navrhl, že jim dá peníze, jenom 
ať nikomu neubližují. 

„Tvůj chleba my nechceme, chlape, my chceme LSD." 

„LSD! Vy jste přišli ukrást LSD?" Hostitel se nemohl udržet smíchy. 
„Žádný problém. Buďte mými hosty. Je to v té bílé krabici na horní 
poličce v lednici." 

Členové gangu do sebe hodili pro jistotu každý dvojitou dávku 
a vyrazili na pláž. 

V tomto okamžiku jsem se nemohl udržet a rozesmál se zděše- 
ním a úžasem. 

„Nemusím ti podrobné líčit," pokračoval John, „co se dělo pak. 
Když jsme přijeli k oceánu, byli jsme už na plný pecky v tom. První, 
co jsme udělali, bylo, že jsme naházeli bouchačky do moře. Na fleku 
se z nás stali náboženští mystici. Další den jsme volali k tobě do kan- 
celáře a poprosili jsme je, aby nám poslali pár tvých článků a knih 



Záblesky paměti 177 

o tom, jak programovat drogové tripy. Od té doby pořádáme každý 
týden skupinová sezení." 

„Skupinové sezení?" řekl jsem překvapené a vzpomněl si na vel- 
kopáteční experiment. „To je delikátní záležitost, pokud nejsou lidé 
dobře připraveni. Kolik míváte účastníků ve skupině?" 

„Od padesáti tak do dvou set. Jedeme každý týden na jiné místo 
někam ven do přírody. Třeba na Mt. Palomar. Nebo na nějakou klid- 
nou pláž. A taky třeba do pouště do rezervace Joshua Tree anebo 
k Warner Hot Springs." 

„Říkals dvě stě?" 

„To bylo na Velikonoční neděli. Normálně to bývá tak kolem 
stovky." 

„A kolik z nich to bere poprvé?" 

„Asi tak polovina. Kdo se jednou dostane do transu, chce příště 
přivést svou rodinu a přátele. Máme tady spoustu rodičů se ratolest- 
mi a dokonce i několik prarodičů. Všichni prostě leží v trávě a mi- 
lují Boha. Občas někdo volá: Díky, Bože, nebo, miluji tě, Bože." 

„A co když má někdo špatný trip?" 

„Fakt je, že občas někdo tu kocovinu dostane, ale je dost těžké zů- 
stat trčet ve špatném tripu, když všude kolem jsou takové spousty 
těch nádherných lidí." 

„Pracují s vámi doktoři nebo lídři z profese?" 

„Občas tam pár doktorů je. Třeba můj zubař tam chodí pravidel- 
ně. Ale lídry děláme většinou my sami. Chceme založit takovou církev, 
Bratrstvo věčné lásky. Otevřeme obchod v Laguna Beach a tam bu- 
deme prodávat knihy, obrázky, zdravé jídlo, doma vyrobené oděvy. 
Musíš někdy přijet do Laguny na návštěvu." 

Řekl jsem, že určitě přijedu. 

Večírek skončil a já jsem padl do postele. Právě jsem začal poma- 
lu sjíždět po tom sladkém svahu, který vede z bdění do spánku, když 
jsem zaslechl, jak se dveře potichoučku otevírají. 

Pootevřel jsem oči a škvírami mezi víčky jsem zahlédl půvabnou 
blondýnku v šatech bez rukávů. 

„Ahoj," zašeptala. „Potřebuji s tebou mluvit." 

„Je mi líto, nejsem doma," zabručel jsem. 



178 Timothy Leary 

Přetáhl jsem si přes hlavu polštář. Toho dne jsem měl už nejrůzněj- 
ších stimulů nad hlavu. 

Podzim 1942, Tuscaloosa, Alabama 

Nejodvázanější a nejvíc sexy holka na celé alabamské univerzitě 
byla Betty Harlowová, dcera generála. S neomylnou přesností sou- 
středila palbu ze všech svých zbraní na mne a já jsem okamžitě pod- 
lehl. Hrozné ráda šoustala. 

Měl jsem parťáka jménem Don, byl to takový vymetač večírků pů- 
vodem z Illinois, a ten vlastnil Buick model 1941. Don byl menší po- 
stavy, což bylo perfektní, protože Betty měla mladší sestru Anně, 
drobné děvče krev a mlíko, která měla legraci stejně ráda jako její 
sestra. V sobotu odpoledne jsme vždycky všichni čtyři vyrazili autem 
do sousedního okresu, nakvartýrovali se do nějakého laciného moto- 
restu, pili pivo a tančili při juke-boxu vyhrávajícím „Fll Be With You 
in Apple-Blossom Time", chodili na procházky do lesa a vyvalovali se 
v peřinách. 

Jedné horké sobotní noci jsem ale nemohl než si s Betty povídat 
skrze síť proti hmyzu nataženou v jejím okně na koleji. Předtím při- 
šla odněkud pozdě a teď měla omezené vycházky. Takže jsme flirto- 
vali skrze jemné drátěné pletivo, až mé náhodou napadlo zatáhnout 
za roh té sítě. Bettyiny oči se najednou setkaly s mými a ona se krát- 
ce zasmála. Trhl jsem trochu víc, a hle, síť necuda se najednou uvol- 
nila ze svého uchycení. Vlezl jsem do Bettyina pokoje a hned za mnou 
Don, který mluvil s Anně u vedlejšího okna. 

Za úsvitu jsme se s Donem vrátili na kolej. V poledne mne kdosi 
probudil s tím, že si proděkan pro disciplinární záležitosti studentů 
přeje, abych se dostavil do jeho kanceláře. Okamžité. Když jsem tam 
přišel, vycházel právě z proděkanovy svatyně Don se sklíčeným vý- 
razem ve tváři. Proděkan na mne chladně kývl prstem, abych vstou- 
pil. „Byl jsem informován, že jste strávil noc na dívčí koleji." 

Přiznal jsem, že je to pravda. Proděkana zajímaly detaily. Souložil 
jsem i s dalšími dívkami? Ne. Použil jsem antikoncepční prostředek? 
Ano. Došlo k orálnímu styku? Dosud ne. 

Načež proděkan zařval, že takovéto skandální chování nemá pre- 
cedens v celé dlouhé historii univerzity. Dopustil jsem se poskvrnění 
cti celého ženského pokolení zde na Jihu. 



Záblesky paměti 179 

Připomenul jsem své dobré studijní výsledky. 

No ano, o tom proděkan ví. Také mu už telefonovali profesoři Dee 
a Waldheim. (S pobavením jsem zaznamenal, že homosexuální spří- 
seženectví vyrazilo okamžité na mou obranu.) Ano, moje výborné stu- 
dijní výsledky dělají na proděkana velký dojem. Rovněž oceňuje moji 
upřímnost, která je v ostrém kontrastu s Donovými pokusy o vytáč- 
ky a lhaní. Nicméně pardonu se mi nedostalo. Byl jsem vyloučen 
z univerzity. Když jsem za chvíli volal na dívčí kolej, bylo mi řečeno, 
že Betty a její sestra se už spakovaly a odjely domů do Washingtonu, 
D.C. 

Vyloučení z univerzity znamenalo něco horšího než jenom jisté 
zdržení na akademické dráze. Díky němu jsem přišel o odklad vojen- 
ské služby. 

Návrat domů do Indián Orchard rozhodně nebyl triumfální. Teta 
Mae úporně mlčela a jenom vrtěla hlavou nad tímto novým důkazem 
learyovské bezuzdnosti. Má matka si trochu poplakala, ale snažila se 
vidět věc z její lepší stránky. Četla nahlas tetě Mae dopis od proděka- 
na. Psal, že v jádru jsem docela milý mladík a že můj postoj čímsi při- 
pomíná Ježíše Krista! Na tetu Mae to však neudělalo dojem. Nebylo 
přece myslitelné, aby Ježíš strávil noc na dívčí koleji. 

Květen 1962, Hollywood, Kalifornie 

Ale ta smyslná vetřelkyně do mého spánku strčila svou ruku pod pol- 
štář a čuchala mi vlasy. 

„No tak," zašeptala. „Chci se na vás jenom podívat." 

Sedl jsem si, tvář dvacet centimetrů od její. 

„Tak vy jste ten Timothy Leary." 

„A vy Marilyn Monroe," uhádl jsem. 

Vzala mne za ruku. „Poslyšte, chtěla bych to také zkusit. Až dosud 
jsem nikoho do svého mozku nepustila." 

„A proč jdete za mnou?" ptal jsem se. „Je přece spousta doktorů, 
co dělají s kyselinou, někteří byli tady na večírku. Anebo řekněte Ca- 
rymu Grantoví." 

„Nechci k tomu nikoho jiného, jenom vás," řekla. 

Sel jsem k baru a otevřel láhev Moetu. Přišla za mnou do obýva- 
cího pokoje a na gauči se stočila do klubíčka. 



180 Timothy Leary 

„Určitě vás pořád někdo otravuje, každý chce zažít úlet, že?" 

Kývl jsem. 

„Takže nikdy nevíte, jestli vás mají lidé rádi také pro vás samého. 
Máte pocit, že vás využívají?" 

„Po určité době se z toho stane rutina," připustil jsem. Zdálo se mi, 
že je to až moc vážné téma pro tuto hodinu. 

Sedl jsem si na židli proti ní. Soustředěně si mne prohlížela. 

„Vy vždycky někam přijdete a uvedete lidi do transu, že? Ale když 
vás teď vidím, mám pocit, že byste spíš potřeboval, aby někdo uvedl 
do transu vás. Není to legrační?" 

„Fajn," řekl jsem na to. „Diagnostikovali jsme můj problém. A teď 
co?" 

„No mám tady takové kouzelné pilulky. Měl jste někdy Mandys?" 

„Co to je?" 

„Randy-Mandys. Takové rajcovní pilulky. Vypnou váš mozek a za- 
pnou tělo." 

„Neměl. Odkud to máte?" 

„Nevím. Z Londýna. Anebo možná z Francie. Dal mi to jeden pří- 
tel, Mexičan. Tady máte, vezměte si jednu. Anebo rovnou dvě." 

„Díky," řekl jsem a zapil pilulky šampaňským. Dokázali byste říci 
ne? 

„Cítíte něco?" 

„A co bych měl cítit?" 

„Takové jakési teplo a pocit přátelství." 

Otevřel jsem oči a podíval se do jejích. Najednou jsem měl pocit, 
jako by se moje tělo změnilo v balón naplněný teplým medem. 

„Cítil jste někdy něco takového?" 

„Ne. Je to fantastické. Kde se toho dá sehnat víc? Myslím té drogy." 

Políbila mne na tvář. 

„Jaké drogy?" 

„Ale to se mi ještě nikdy nestalo... moje tělo nikdy ..." 

„Právě jste spolkl dva aspiriny." 

Rozesmála se tak vesele, že jsem se musel usmát taky. Položila mi 
hlavu na rameno. „V pořádku?" 

„Perfektní. Akorát mám hroznou žízeň. Musím si dát trochu šam- 
paňského." 

„Jste si jist, že ho určité chcete?" 






Záblesky paměti 181 



Vstal jsem, udělal dva kroky a s úžasem zjistil, že moje nohy jsou 
najednou jako z gumy, podivně se pode mnou ohýbají a já se sesou- 
vám na měkký koberec. Začal jsem se hihňat. Zkoušel jsem vstát, ale 
chapadla, ve která se proměnily moje nohy a ruce, se pode mnou bor- 
tila a svíjela jako živá. Zkoušel jsem se plazit, ale i s tím bylo moc 
práce. Zaslechl jsem ještě, jak se Marilyn na gauči tiše směje. Pak 
jsem upadl do smyslného spánku, tak jak jsem byl, rovnou na koberci. 

Čekala mne další štace, letní tábor v Mexiku. 















ŽIVOTOPIS _ zvaný též Stařec z Hory, je hlavní postavou pozoruhod- 

Hassan-i-5abbah n ® ' e 9 enc ty ° sexu / drogách a politických intrikách, kterou 
. *, ..... na Západ přinesl Marco Pólo. 

Podle této legendy žil Hassan-i-Sabbah v horské pev- 
nosti zvané Alamaut (název v překladu znamená „Orlí 
hnízdo" anebo „Orlí učení"), která ležela více než 3000 
metrů nad mořem. Zde pořádal drogové seance, při nichž 
cvičil své tajné agenty ve využívání „jistého elixíru" (možná 
šlo o směs opia a hašiše) k brainwashingu. Podle pověsti 
se tyto seance konaly v zahradě pohádkové krásy, kde 
o adepty pečovaly „nejkrásnější dívky světa, které ovláda- 
ly umění hry na všemožné nástroje a zpívaly nad pomyšle- 
ní sladce a tančily způsobem, jemuž bylo potěšením přihlí- 
žet". Hassanova „zahrada rozkoší" byla vytvořena podle 
popisu zahrady v Koránu, jehož autorem byl Mohamed 
a jež byla předobrazem ráje, v němž „hurisky s nádher- 
nýma očima" uspokojí každou touhu. 

Podle Marca Póla měli tito agenti, mezi nimiž byli muži 
i ženy, mimořádně vysokou motivaci a byli ochotni risko- 
vat třeba i smrt při plnění jakékoli politické mise v zájmu 
kultu. Legendy se víceméně shodují v tom, že Hassanovými 
spolupracovníky při výcviku agentů byly ženy, které se do- 
konale vyznaly v technikách manipulace mysli. '' 



18. Letní psychedelický tábor 

Léto 1962, Zihuatanejo, Mexiko 

Náš letní tábor měl dva hlavní cíle: jednak sběr přímých dat z experi- 
mentů ve formě pozorování, záznamových archů testů a písemných 
zpráv pokusných osob, jednak vyzkoušení nových metod vedení dro- 
gových sezení. Především jsme chtěli ověřit naši teorii prostředí. Byli 
jsme přesvědčeni, že účinky drogy jsou téměř úplné determinovány 
prostředím, ve kterém sezení probíhá, včetně výběru jeho účastníků. 
Pokud z prostředí a osob vyzařuje bezpečí, krása a moudrost, pak 
dokonce i neurotické osoby mohou při sezení mít prožitky tohoto 
druhu. Naše teorie předpokládala, že všechny „špatné tripy" jsou po- 
tencionálními tripy „dobrými", pokud se věnuje dostatečná pozornost 
citlivému aranžmá prostředí tak, aby poskytovalo účastníkům pod- 
poru. 



Záblesky paměti 183 

Přijel jsem o týden dříve, abych instruoval a připravil hotelový 
personál. Mimo to jsem ve volném čase ležel na zlatém písku pláže 
anebo překládal Tibetskou knihu mrtvých z verze anglicko-buddhis- 
tické do podoby americko-psychedelické. Toto pozoruhodné dílo popi- 
suje stavy vědomí, o kterých se soudí, že nastanou v průběhu devě- 
tačtyřiceti dní po smrti. Je přehledem zvláštních archetypálních vizí 
a duševních stavů, z nichž některé přinášejí úzkost, jiné jsou příjem- 
né. Zároveň uvádí techniky, které si má budoucí poutník těmito konči- 
nami zapamatovat anebo které mu připomene průvodce; s jejich po- 
mocí postupuje jeho duše různými úrovněmi posmrtného vědomí, jež 
se nazývají bardo. Na psychologické implikace tohoto orientálního 
textu mě před časem upozornila Salinas. 

Naše skupina čítala asi třicet lidí: několik postgraduálních studen- 
tů, pár lidí z akademického establishmentu včetně Metznera, Weila 
a Alperta, dva psychiatři s rodinami a několik hippies z Cambrid- 
ge. Občas se odněkud přihnali a po chvíli zase zmizeli Peggy Hitch- 
cocková, její bratr Tommy a několik dalších příslušníků společenské 
smetánky. 

Denní rozvrh tábora byl stanoven tak, že vždycky jedna třetina 
účastníků vezme psychedelika, druhá třetina jim bude dělat lídry 
a zbývající třetina bude odpočívat po tripu předchozího dne, psát 
zprávy o svých prožitcích a dělat rozhovory se členy výzkumného 
týmu. Jelikož bylo stále obtížnější sehnat psilocybin v potřebném 
množství, začali jsme při experimentech využívat LSD. Mluvili jsme 
o něm jako o Morning Glory nebo o Heavenly Blue (Nebeská modř), 
protože v jistých semenech prodávaných pod tímto názvem se kyseli- 
na lysergová vyskytovala také. Možná kdyby se tyto názvy vžily na- 
místo slova kyselina, mohla se společenská situace vzhledem k LSD 
vyvinout o poznání pastorálnéji a harmoničtěji. 

Trippeři, kteří toho dne vzali drogu, se obvykle procházeli po plá- 
ži, koupali se, trávili celé hodiny v meditaci anebo prostě jen tak po- 
lehávali v houpacích sítích natažených na terase. Večer celý areál 
ožil barevnými světly, v písku hořely ohně, vzduchem se nesly tóny 
kytar a fléten. Lidé ve skupinách diskutovali o svých prožitcích 
z tripů. 

Měli jsme pocit, že jsme se stali součástí fascinující historické udá- 
losti - prvního výzkumného projektu, v jehož průběhu měly být expe- 



184 Timothy Leary 

rimentálně vyvolané mystické prožitky vetkány do matérie každoden- 
ní práce i zábavy. Považovali jsme se za průkopníky, kteří rozvíjejí 
moderní verzi tradičních technik filozofického dotazování se a stimu- 
lace osobnostního růstu. 

Občas jsem se zastavil na horní terase a díval se dolů, pociťuje pý- 
chu nad tím starodávným kouzlem, které se nám zde dařilo oživit. 
Cítil jsem se jako jakýsi Ignác z Loyoly, ten náboženský reformátor 
a vůdce společenství sjednoceného silnou ideou, tvůrce nového řádu 
meditace a niterných objevů. Jindy jsem měl pocit, že jsem neurolog 
podobný Knutě Rocknemu. Každopádně jsem byl vědcem působícím 
na nejpřednější univerzitě v nejmocnější zemi světa, který právě dělá 
další krok na dobrodružné cestě lidského poznání. Těšilo mne, že se 
mi podařilo naplnit radu děda Learyho, abych se věnoval jen tomu, 
čím se nezabýval ještě nikdo jiný přede mnou. Měsíc byl v první čtvr- 
ti a vzduch plný vůně květin a smíchu. V těchto chvílích jsem pociťo- 
val štěstí, že se mohu počítat k té dlouhé linii vizionářů, kteří v růz- 
ných obdobích lidských dějin na podobných klidných místech v lůně 
přírody uspokojovali svou touhu po nalezení sebe sama. 

Náš experiment v Zihuanatejo byl jednoznačným úspěchem. Při 
všech těch stovkách „svlačcových" sezení nedošlo k žádným větším 
problémům, snad kromě několika chvilek úzkosti, kterou lídři snadno 
rozptýlili. Získali jsme sebedůvěru, že jsme schopni vést nejen sebe 
samy, ale být i průvodci ostatních na těchto cestách, jež odedávna 
vzbuzují posvátnou úctu. 

Znovu jsme demonstrovali, že sebeobjevování může být zkušenos- 
tí velmi příjemnou, že filozofie je za jistých okolností zábavou a věda 
sama artikulací jakési pohanské lásky k životu, že odhalování pod- 
staty bytí se může stát zdrojem radosti. Jako v jakémsi inkubátoru se 
v našem táboře klubal na svět onen pozitivní duch let šedesátých. 

V sobotu večer před naším odjezdem jsme uspořádali večírek na 
rozloučenou. Skoro všichni z naší skupiny vzali LSD. Z vesnice při- 
šla domorodá kapela, objevil se i starosta a několik jeho úředníků. 
Přidal se i hotelový personál a všichni společně jsme zpívali a tanči- 
li. O půlnoci jsme zapálili na pláži ohně a zábava pokračovala po 
celou noc až do svítání. Teprve v neděli ráno jsme si vzpomněli, že 
jsme si na tento den domluvili baseballový zápas s místním týmem. 



Záblesky paměti 185 

A tak jsme se v poledne nacpali do několika mikrobusů VW a jeli 
dolů do vsi. Baseballové hřiště bylo poblíž letiště a k našemu velké- 
mu překvapení se tam již shromáždily stovky fanoušků netrpělivě 
očekávajících začátek zápasu. Ukázalo se, že noviny na sever i na jih 
podél pobřeží již několik dní mohutně propagovaly utkání mezi uni- 
verzitním mužstvem z Harvardu a místním poloprofesionálním tý- 
mem vedeným jako oficiální reprezentace státu. Z okruhu mnoha 
mil svážely autobusy k zápasu místní farmáře. Všude byla záplava 
stánků nabízejících mexické sendviče „taco", limonády a pivo. Bylo 
jasné, že se na výsledek utkání mohutně sází. 

Trenérovi soupeře jsem vysvětlil, že jsme jenom amatéři. Měl spor- 
tovního ducha a souhlasil, že nám zapůjčí své náhradníky, házeče 
a chytače. Neřekl jsem mu ovšem, že někteří hráči našeho týmu včet- 
ně mne měli stále ještě halucinace. 

Čtyři hráči našeho družstva byli skutečně dobří. Jedním z nich 
byl dr. Allen Cohen, který se později stal stoupencem Mehera Baby 
a členem protidrogové komise guvernéra Ronalda Reagana. Kdysi 
hrál v reprezentaci Americké legie a dnes podal vynikající výkon, 
i když ještě halucinoval. Na druhé metě se blýskl Lowell, bývalý pře- 
kupník drog, který později zemřel ve vězení v Maroku. V outfieldu 
se s nenucenou elegancí pohyboval Tommy Hitchcock. A na prvním 
metě jsem byl já a šlo mi to lip než kdysi ve West Pointu. Dick perfekt- 
ně organizoval povzbuzování našeho družstva. 

V první směně nejdřív soupeřův házeč vyprovodil tři naše pálka- 
ře. Ale pak jako by ztratil koncentraci, možná i proto, že ti tři tam 
stáli s pálkami na ramenou a jejich oči s rozšířenými zorničkami zí- 
raly kamsi do jiných světů. A také většina diváků byla na naší straně, 
protože nás považovali za domácí tým. 

Ale pak Tommy odpálil homera a proběhl všechny mety, a najed- 
nou se všem našim pálkařům začaly dařit singly nebo i debly 

Kyselina úplně změnila naše prožívání času. Veškerý pohyb se 
zpomalil. Když míč opustil házečovu ruku, plul pomalu, pomaloučku 
vzduchem, tak pomalu, že člověk měl dost času spočítat na něm 
všechny stehy, prozkoumat podrobné značku firmy Wilson, zamyslet 
se nad historií kompetitivních sportů od doby řeckých olympiád, 
a teprve pak cítil, jak se jeho svaly reflexívně stahují a tělo se připra- 
vuje na odpálení. Koneckonců je to jenom naše mysl, neustále se řítící 



186 Timothy Leary 

kamsi kupředu, co nám zabraňuje, aby se naše jednání vyznačovalo 
podobnou grácií, se kterou se pohybují zvířata. Naši pálkaři, jejichž 
mysl byla maximálně uvolněna, se tedy rozmachovali přesně tak, jak 
se to má dělat, tedy bez jakéhokoli křečovitého úsilí. 

Náš nadhazovač, podporován celým tím obrovským jásajícím da- 
vem, nadhazoval zároveň s míčem snad i celé své srdce, a když pak 
míč letěl k nám do pole, chytali jsme ho se stejnou nenucenou elegan- 
cí a jistotou. 

Zápas byl sjednán na sedm směn. Po šesti bylo skóre 8 : pro nás 
a začínalo být jasné, že budou problémy. Soupeř se stával značné ne- 
vlídným a také nálada davu se ponenáhlu měnila ve prospěch latin- 
sko amerického týmu. 

V jednom okamžiku jsem tedy přišel k našemu nadhazovači 
a významně mrkl směrem k rozčilenému davu. „Myslím, že by neby- 
lo špatné nechat je taky si trochu bouchnout, Manueli," zašeptal jsem 
mu španělsky. Kývl, že rozumí. Na podporu tohoto rozhodnutí jsem 
stáhl ze hry naše nejlepší hráče a nahradil je postgraduálními stu- 
denty, což byly antisportovní typy, že ani nevěděli, že rukavice se na- 
tahuje na tu ruku, kterou se nehází. Náš házeč nahazoval míč poma- 
leji a naši soupeři zabrali a řítili se z mety na metu jako zuřiví psi. 
Naproti tomu naši polaři pobíhali bezcílně po hřišti. Vraceli míče na 
špatné mety, dlouhé údery podbíhali, několikrát dokonce praštili ru- 
kavicí o zem místo aby se vrhli za míčem. Dav šílel, když se místnímu 
týmu v heroickém comebacku podařilo srovnat skóre. Nikdo neměl 
náladu přidat ještě rozhodující směnu. Místo toho propuklo všeobec- 
né veselí, lidé se objímali, proudem teklo pivo a tequila. Zábava se 
rozšířila do celého městečka. 

Všichni chtěli, abychom jim slíbili, že příští rok přijedeme zase. 
A my jsme měli v plánu to udělat. Těch šest týdnů v Zihuatanejo 
bylo jakýmsi okamžikem uskutečněné utopie zde na Zemi. 

Leden 1943, Fort Eustis, Virgínie 

Můj odklad vojenské služby byl zrušen a těsně po vánocích přišel po- 
volávací rozkaz. Na základní výcvik jsem byl přidělen k pobřežnímu 
dělostřelectvu. 

Na světě neexistovalo místo méně podobné Utopii, než byl Fort 



Záblesky paměti 187 

Eustis ve Virgínii, a pokud ano, pak je musela vojenská výzvědná 
služba nějakým nedopatřením přehlédnout. Základna ležela v pro- 
láklině na břehu bažinaté zátoky. Vzhledem k tomu, že jsem měl za 
sebou již dva a půl roku strávených ve vojenské akademii - a buze- 
race v této elitní službě byla daleko větší, než jakou kdy prošla větši- 
na důstojníků na naší základné - nastoupil jsem výcvik se zcela nepa- 
trnými iluzemi ohledně romantiky a slávy, které přináší služba ve 
zbrani. Shodou okolností jsem právě dočetl dvě velice instruktivní 
knihy na toto téma: The Enormous Room od e. e. cummingse, v níž se 
podrobné líčí internační tábor v jedněch francouzských kasárnách, 
a životní příběh T. E. Lawrence, který poté, co vykonal různé hrdin- 
ské činy v Arábii, nechal se odvést do RAF jako prostý vojín. Rozhodl 
jsem se pro toto polní tažení užít zcela novou taktiku: neupozorňovat 
na sebe, nevyčnívat. 

Po celé tři měsíce základního výcviku v neustálém chladu a vlhku 
mé sužoval katar, vznášel se nade mnou jako fátum. Jediným mým cí- 
lem bylo přežít. V kasárnách to vypadalo jako na tuberkulózním od- 
dělení. (Bylo to ještě před vynálezem antibiotik, takže nezbývalo než 
kašlat a trpět, jak to bylo údělem pěchoty už po několik tisíciletí.) 
Kombinace chronické bronchitidy a otřesů, kterým byli vojáci vysta- 
veni při dělostřeleckém výcviku, měla za následek, že mnozí z nich 
odcházeli do civilu s poruchami sluchu. Tento neduh sužoval i mne 
a podařilo se ho napravit až o mnoho let později. 

Zbraní, u které jsem sloužil, bylo protiletecké délostřelectvo. Naše 
baterie byla vyzbrojena několika obrovskými devadesátimilimetrový- 
mi kanóny, které jsme měli za úkol naučit se rozebírat a znovu sklá- 
dat, nabíjet a střílet z nich na ty chytřejší anebo prosté jen šťastnější 
lidi, kteří létali někde tam nahoře. Náboj do děla byla věcička měřící 
bezmála metr. Tyto zbraně, vytrvale a pečlivě monitorující každou 
píď nebe, se zaměřovaly za pomoci supertajné kouzelné černé skříň- 
ky. Později jsem se dozvěděl, že šlo o ranou verzi analogového po- 
čítače. 

Ve službě jsem se držel zpátky. Jenom příležitostně, když jsem měl 
pocit, že by se to mohlo vyplatit, blýskl jsem se svou zručností v za- 
cházení se zbraní. Především jsem se hrozil toho, že bych případně 
musel vydupávat ta mrazivá kolečka na noční hlídce; tomu jsem se 



188 Timothy Leary 

vyhnul, když jsem na přehlídce jednotky vysekl úkony s puškou s ele- 
gancí dokonale nacvičenou ve West Pointu, díky čemuž se mi dostalo 
cti strávit noc jakožto služba na velitelství praporu. Tam bylo teplo 
a dalo se tam číst. 

Znovu mé vybrali pro důstojnický výcvik. Ale naštěstí si v té době 
armáda uvědomila, že pro vítězství ve válce stejně jako pro zajištění 
míru je zapotřebí psychologů a nabídla vojákům, kteří si psychologii 
zapsali jako hlavní předmět na college, možnost dokončit si vzdělání 
v oboru. Takže jsem dal sbohem důstojnickým prýmkům a odešel na 
tříměsíční studijní pobyt na Georgetownskou univerzitu, pak na šesti- 
měsíční výukovou praxi na univerzitu státu Ohio (kde byl poměr žen 
a mužů asi sto ku jedné), abych konečné zimu strávil ležením na slun- 
ci a četbou ve výcvikovém středisku letectva na Miami Beach. 

V létě roku 1944 mě jakožto psychologického konsultanta převele- 
li na velitelství vojenského transportního letectva s určením v jižním 
Pacifiku. Na velitelství pracoval civilní personál z komerčních letec- 
kých společností a rovněž letadla byly běžné dopravní stroje, zcela 
bez výzbroje. Naším úkolem bylo přepravit jednotky výsadkářů 
v bezmotorových kluzácích tažených za letadly někam nad japonské 
ostrovy, kde se měly kluzáky odpoutat a pěkně tiše a hlavně lacino 
přistát bez podvozku. Krátce řečeno, šlo o komando sebevrahů, 
a hlavním smyslem celé věci, aspoň jak jsem tomu rozuměl, bylo eli- 
minovat celou civilní větev amerického letectví z komerčního boje, 
jehož propuknutí se očekávalo po skončení války. 

Mezitím se dr. Deeovi podařilo získat místo psychologa v jedné vo- 
jenské nemocnici ve střední Pennsylvánii. Potkali jsme se náhodou 
v Buffalu a já jsem opět naslouchal pikantním historkám o jeho mi- 
lostných aférách s těmi báječnými mladými psychology z Harvardu 
a s úředníky lékařské služby. Dr. Dee vystoupal příčku za příčkou 
vysoko v armádní hierarchii a zapřísahal se slavnostně, že jeho 
„přátelé" na ministerstvu války zařídí, abych byl přeložen pod jeho 
velení. 

Já jsem byl v té věci pesimista, protože jsem věděl, že na transfery 
z velitelství vojenského transportního letectva bylo uvaleno morato- 
rium. O to větší bylo moje překvapení, když asi za týden přišel tele- 
gram s rozkazem, kterým jsem byl přidělen do nemocnice Armádní 
lékařské služby v Butleru v Pennsylvánii. 



Záblesky paměti 189 

Do Butleru jsem přijel vlakem na úsvitu. Vzal jsem si taxi a jel do 
vojenské nemocnice, plný těch nejskvělejších nadějí. Povýšili mne na 
desátníka a já jsem byl celý žhavý, abych užuž mohl zahájit svůj vý- 
cvik jakožto klinický psycholog s určením na ušní klinice. Prvním člo- 
věkem, kterého jsem v nemocnici potkal, byla Marianne. Pracovala 
tam jako audiotechnik, měla vlasy černé jako uhel, klidné hnědé oči 
a pleť jako smetana. Zamiloval jsem se do ní na místě. 

Ptala se mne, jestli mohu přijít na sluchový test. Řekl jsem ano, při- 
rozeně. Udělal bych cokoli. 

Zavedla mne do zvukově izolované místnosti a nasadila mi na- 
slouchátka. Srdce mi šíleně bušilo. Zavřela za sebou dveře a potom 
už její hlas svými měkce a sladce šeptanými spondejemi vstoupil do 
mé mysli. Slunce. Měsíc. Sněží. Láska. Zjistila u mne lehké poškození 
sluchu a s jemností a taktem mne zaopatřila naslouchátky, to vše ješ- 
tě před tím, než jsem jí mohl říci, že jsem nový člen personálu kliniky. 

Bylo zvykem, že v hodině vyhrazené obědu se mladší pracovníci 
kliniky scházeli v hudebním pokoji. Tam jsem i já poslouchal, jak Ma- 
rianne hraje na piano a svým živým a bohatým kolor aturním soprá- 
nem zpívá melodie z muzikálů. Byla absolventkou Northwestern Uni- 
verzity a pocházela z bohaté katolické rodiny v Oregonu. Vyptával 
jsem se jí na všechno možné. Přímo z ní vyzařovala zvláštní osobi- 
tost, inteligence a mnoho, mnoho citové vřelosti. 

Hned toho večera mne pozvala na večeři. Dali jsme si několik drin- 
ků a začali se líbat. Není nad alkohol. Spolehlivě odplaví veškeré zá- 
brany nesmělého mládence. 

„Je mi nádherné jako nikdy," řekla. 

Padli jsme spolu do postele, jak nám bylo osudem předurčeno. 

Nedlouho poté jsme si pronajali malý prima byt v průmyslové 
čtvrti Butleru a začali jsme vést společnou domácnost. Každý detail 
domácího uspořádání v nás vzbuzoval vzrušení. Bylo to tak bolestné 
sladké sdílet život se ženou. Nakupovali jsme nádobí a povlaky na 
polštáře a ručníky a nacpali ledničku potravinami. Dělili jsme se 
o koupelnu. Okruhy v našich mozcích, které mají na starosti instinkt 
hnízdění, byly uvedeny do pohotovosti. Pak jsme oba poprvé prožíva- 
li tu nejkrásnější lidskou radost: totální milování se, jehož jediným 
účelem je maximální splynutí, v bezpečí a jistotě postele, která je jen 
naše. 



190 Timothy Leary 

Má matka a teta Mae stejné jako Mariannini rodiče byli horliví 
papeženci a tak jsme se vzali v posádkovém katolickém kostele 12. 
dubna 1944. Mně bylo třiadvacet a jí o rok méně. 

Líbánky jsme trávili v hotelu St. Moritz na Manhattanu, a tam 
došlo k jedné podivné události. Oblékali jsme se na večeři a jen tak 
pro radost jsme spolu vypili láhev šampaňského. Načež Marianne 
vtančila do jakýchsi tajných alkoholových komnat svého mozku. Už 
byla nastrojená ve svých prudce elegantních večerních šatech, na 
hlavě cylindr z lakové kůže. Ještě se jí podařilo nějak probalancovat 
hotelovou halou, ale v otočných dveřích uklouzla a plácala se na 
zemi, hihňajíc se mým marným snahám dostat ji ven. Já jsem byl za 
sklem dveří jako v pasti, zkoušel jsem za ně tahat a pak zase tlačit, 
ale vysvobodit ji se mi ne a ne podařit. 

Každé ráno odvážel dr Dee Marianne a mne do posádky. Jedno- 
ho dne jsme přišli k autu a našli ho, jak zírá do prázdna, ruce křečo- 
vitě sevřené kolem volantu. 

„Co se děje?" řekl jsem poplašeně. 

Dr. Dee ukázal na noviny ležící na předním sedadle. Z první stra- 
ny křičel titulek, že Američané svrhli novou superbombu na japonské 
město Hirošimu. 

Mou první reakcí byl pocit úlevy. Tento nový důkaz síly mohl zkrá- 
tit válku. 

Ale dr. Dee žádnou úlevu nepociťoval. „Osmdesát tisíc mrtvých při 
jediné explozi. To je to nejhorší, co jsme kdy udělali." 

Válka skončila v několika dnech. O pár týdnů později jsme byl po- 
výšen na seržanta. Díky svým poctivě odkrouceným pěti letům v ar- 
mádě jsem získal možnost zažádat co nejdřív o propuštění do zálohy. 

Po demobilizaci v táboře v Indiantown Gap v Pennsylvánii jsme 
s Marianne nastoupili do železničního vagónu druhé třídy a vydali 
se na čtyřdenní cestu do Portlandu. Několik mil odtud proti proudu 
řeky Willamette, v Oregon City, žila Mariannina rodina. 

Její rodiče byli katolíci německého původu, pracovití, houževnatí 
a šetrní. Matka byla neustále v jakési pochmurné náladě, otec byl 
karikaturou maloměstského obchodníka: díky všeobecnému nedo- 
statku za války nadělal ve svém obchodě s nábytkem velké peníze. 



Záblesky paměti 191 

Druhý den po našem příjezdu mě vzal otec do města, ukázal mi ne- 
movitosti na Hlavní třídě, které vlastnil, a provedl mne svým obcho- 
dem. S vážností až dojemnou mi řekl, že to všechno může být moje, 
ovšem po několika učednických letech v jeho firmě. Odmítl jsem 
zdvořile, ale pevně. 

Jaro a léto jsme s Marianne strávili na univerzitě státu Washing- 
ton, kde jsem promoval v oboru psychologie. Jako diplomovou práci 
jsem předložil statistickou studii o dimenzích inteligence. V září 
jsem pak byl přijat na postgraduální doktorandské studium psycho- 
logie na Kalifornské univerzitě v Berkeley 

V okamžiku, kdy jsme s Marianne přejížděli hranici z Oregonu 
do Kalifornie, vysvitlo slunce. Kolem silnice se tyčily sekvoje vysoké 
jako věže a kynuly nám na pozdrav. Billboardy lákaly poutníky k ná- 
vštěvě místních vinných sklepů. Lehké bílé víno a sýr zdarma. Vítejte 
v Kalifornii! Jeli jsme na jih okresem Marin, prosvištěli tunel Sausali- 
te a pak už uviděli... sanfranciský záliv. Golden Gate Bridge. A za 
vodou bílé věže mrakodrapů San Francisca. Od toho okamžiku jsem 
se stal Kaliforňanem, a to nadosmrti. 

Našli jsme si maličký byt v Berkeley Hills nedaleko univerzity. Ma- 
rianne získala místo lektorky na katedře foniatrie a já jsem se zapsal 
jakožto student-doktorand na katedře, která měla pověst nejlepšího 
univerzitního psychologického pracoviště na světě. 

Několik týdnů jsme se s Marianne seznamovali s kolegy, postgra- 
duálními studenty. Byl to první poválečný ročník, bohatá úroda váleč- 
ných veteránů, o několik let starších a víc znalých světa, než jak 
tomu bývalo u normálních postgraduálních studentů. Představovali 
si tito elitní mladí vědci, že využijí svých zkušeností a svého vzdělání 
k tvorbě nějakého nového, lepšího světa? 

Popravdě řečeno, o obecnou krizi, ve které se ocitly záležitosti lid- 
stva, se nemohli starat méně. Základní kursy si většinou zapisovali ve 
filozofii, psychologii, metodologii véd. Tam poslouchali přednášky 
o Sokratovi a Voltairovi a Williamu Jamesovi. Ale rozhodné se nei- 
dentifikovali s těmito hrdiny, to spíš s profesory, kteří jim o nich 
přednášeli. A právě to, aby se naučili, jak se profesory stát, bylo vlast- 
ním cílem jejich studia. Ostatně ani pedagogové se příliš nestarali 
o sociální aplikace psychologie. Byli to většinou žoviální a kultivova- 



192 Timothy Leary 

ní muži, kteří se v poklidu věnovali nějakému tomu experimentální- 
mu bádání v oboru učení u zvířat a užívali si příjemného života 
v poválečné Kalifornii. 

Shledal jsem brzy, že jsem se znovu ocitl v pasti další vrstvy šedi- 
vé byrokracie. Kdybych býval toužil po pohodlné kariéře, mohl jsem 
zůstat ve West Pointu anebo se zapsat na studia práv či obchodní ad- 
ministrativy. Místo toho jsem cítil, jak ve mně znovu ožívá moje pra- 
stará keltská nespokojenost, ta vášnivá touha po metamorfóze, po 
něčem novém, lepším. Seznámil jsem se s jiným postgraduálním stu- 
dentem, s napůl poblázněným Irem jménem Frank Barron, který cí- 
til podobný vnitřní neklid. Často jsme se spolu poflakovali, hráli tenis 
a popíjeli v barech, hovořili o poetických aspektech psychologie. 



ŽIVOTOPIS _ narodil se v Anglii, do Spojených států přišel v roce 1938. 

A| an V průběhu života zastával řadu profesí, byl anglikánským pasto- 

rem, učitelem, redaktorem; je rovněž autorem řady knih o nábo- 

WOfiS ženských systémech Orientu a o psychologii vědomí. Již jeho 

(1915-1973) první kniha, The Spirit of Zen, kterou napsal ve svých dvaceti le- 
tech, se vyznačuje hlubokým pochopením povahy buddhismu 
a výmluvností, se kterou autor dokázal přiblížit tuto problematiku 
západnímu čtenáři. Watts získal mnoho příznivců také díky svým 
vystoupením v rozhlase a veřejným přednáškám. 

Jeho hluboké porozumění filozofickým konceptům Východu 
stejně jako jeho důvtip a otevřenost přispěly k tomu, že se z ně- 
ho stal inspirativní činitel v humanisticky orientované psychologii 
a ve společenském hnutí usilujícím o rozšíření vědomí. Na přelo- 
mu padesátých a šedesátých let byl Watts nadšeným stoupencem 
využití psychedelických drog ke spirituálním účelům. Ve své knize 
The Joyous Cosmology podal skvělé vylíčení mystických zážitků 
vyvolaných drogami. 

Mezi jeho pracemi z pozdního období najdeme The Wisdom 
oř Insecurity, The Supreme Identity, Nature, Man and Woman 
a Psychotherapy East and West. 



19. Rozloučení s Harvardem 

Podzim 1962 -zima 1963, Harvardova univerzita 

V Harvardu jsme se přestěhovali do dvoupatrového domu se šesti 
ložnicemi, který jednoho odpoledne zakoupil Richard Alpert. Dům 
byl v Newton Centeru, jen několik bloků od budovy, ve které jsme 
měli svůj hlavní stan předchozího roku. Přesně v tradici Brook Far- 
m x) jsme zkoušeli něco, co se nám zdálo naprosto přirozené, nicméně 
co naše okolí pokládalo za zjevný projev naší kulturní deviace. Žili 
jsme zde v jakési komunitě složené z několika rodin, dohromady nás 
bylo dvanáct: Dick, já a moje dvě děti, Ralph Matzner se svou ženou 
Susan, Frazier, hezký student, do kterého se zamiloval Richard, plus 
jeho rodina čítající tři osoby, a Lowell, černoch, bývalý překupník 
drog, který s námi strávil léto na jihu v Zihuatanejo. Posledním čle- 
nem rodiny byla Peggy Hitchcocková, která pendlovala mezi Cam- 
bridge a New Yorkem. Naše romance z letního tábora rozkvetla do 
milostného románku a nakonec se proměnila v přátelství trvající 
celý život. 



194 Timothy Leary 

Problémy začaly okamžitě. Někdo ze sousedů napsal stížnost na 
městskou radu, v níž uvedl, že jsme porušili jakýsi prastarý předpis, 
podle kterého smí v jednom domě bydlet jen jedna rodina. Dostali 
jsme předvolání před městskou radu na formální slyšení ohledně pří- 
padného soudního vystěhování. 

„Bez obav," řekl Dick a zvedl telefon. Našeho zastupování v přípa- 
du se ujal sám George Alpert, prezident společnosti New York, New 
Haven and Hartford Railroad, spolu s několika právníky společnosti. 
Dickův otec přednesl mistrovský právnický rozklad, citoval z Bible, 
z Mayflower Compact a z několika dodatků k ústavě. Následujícího 
dne titulky v novinách oznámily, že naše velká domácnost získala ofi- 
ciálně status jediné rodiny. 

Naše mnohorodinná komunita nesená společným záměrem se 
stala jakýmsi mohutným psychlotronem, zařízením, v němž se mo- 
hou rozpustit pasivní imprinty a bezděčné sociální podmiňování. 
Měli jsme svobodu získávat nové zkušenosti, studovat chování své 
i ostatních a znovupromýšlet, jak bychom si představovali svůj život 
v té které jeho etapě. 

Jestliže se hlásíte k filozofii, jejímž základním principem je změ- 
na, růst, metamorfóza, mutace, migrace, jestliže váš koncept „trvalos- 
ti, nehnutelnosti" je spíše neurologické povahy než ten, který je vlast- 
ní ostatním savcům, potom metaforou snad nejlépe vyjadřující vaše 
životní prostředí může být odrazový můstek. Váš „domov" se tak stá- 
vá jenom jakousi kuklou, jedním ze stadií, kterými ve svém vývoji pro- 
cházíte. Intencionální komunita se potom podobá záchrannému člu- 
nu, ve kterém několik odvážných a změnám otevřených duší opouští 
loď předchozích generací, odráží se od ní a vydává se na cestu obje- 
vování nových horizontů. 

Naše kuchyně se stala rušným průsečíkem, místem, kde se neustá- 
le křižovaly filozofické a vědecké informace. Toho podzimu žili 
v Cambridgi Alan Watts a jeho žena Jano, a ti k nám často přichá- 
zeli večer na návštěvu. Čaroděj Alan si kolem sebe držel cosi jako 
dvůr, pil jako duha a soukal ze sebe spousty historek o bájeslovných 
rozšiřovatelích vědomí z dávné minulosti. Hle, ztělesnění ústní tradi- 
ce předávání moudrosti. 

Alan vyprávěl příběhy o velkých mysticích historie, jako třeba 
o ruské okultistce Madame Blavatské, která čerpala moudrost u du- 



Záblesky paměti 195 

chovních učitelů v Tibetu a byla zakladatelkou teosofického hnutí na 
sklonku 19. století; nebo o Annie Besantové, která učila indický mysti- 
cismus a takzvané Tajné doktríny; o Krišnamurtim, tom elegantním 
mladém bráhmanovi, kterého Besantová označila za nového mesiáše 
a který, na vrcholu své popularity, měl dostatek zdravého rozumu, 
aby se této pochybné pocty zřekl. Byl jsem těmito okultisty fascino- 
ván, ale zároveň jsem si uchoval svůj skeptický odstup k nim jako 
k lidem, kteří si nárokovali zázračné, milovali tajnůstkářství a skry- 
tost, spoléhali se na lehkověrnost svého okolí a odmítali, ve své pře- 
vážné většině, védu. 

O indických guru a svatých mužích Alan moc nemluvil. Zdálo se 

mu, že jim chybí humor a že jsou příliš autoritářští. Občas z legrace 

napodoboval nabubřelý anglo-indický způsob mluvy těchto svatých 

/ mužů, nakláněje hlavu k rameni v gestu plném samolibosti: „Ášram 

bez guru je jako loď bez kormidla." 

Ale nejvíc mne fascinovaly Alanovy příběhy o G. I. Gurdjieffovi, 
súfickém mystikovi rusko-arménského původu, který učil vitální du- 
chovní vědu plnou smyslu pro humor. Gurdjieff vyzýval hledače 
duchovna, aby studovali cestu meditace stejně jako cestu jogínů i fa- 
kírů, ale především hlásal, že nejúčinnějším způsobem zvýšení inte- 
ligence a kontroly mozku je cesta čtvrtá: požívání drog. 

Alan znamenal maximální přínos a poučení i v jiném smyslu. Byl 
nám vzorem filozofa-gentlemana, který není příslušníkem žádné by- 
rokracie a nepatří k žádné akademické instituci. Napsal a vydal 
více knih, jež ovlivnily společnost, než kterýkoli jiný orientalista naší 
doby. I když by mohl strčit do kapsy každého profesora s definitivou, 
vyhýbal se statutu akademika a zůstal nezávislým putujícím mudr- 
cem, vydělávaje si na živobytí bezprostředně zhodnocovanými plody 
svého nesmírně plodného mozku. Byl totálním filozofem na plný úva- 
zek, a to ve svých slovech i činech. 

Watts nás naučil dělit mystiku na dvě části, na trudnomyslnou 
a na duchaplnou. Od té doby jsem již napořád zůstal rezervovaný 
ohledně farizejských učitelů zakládajících školy a hierarchie a vy- 
mýšlejících rituály po vzoru institucionalizovaných náboženství. Zá- 
padní vědecká jóga, na jejímž vzniku jsme se chtěli podílet, se musela 
obejít bez tajnůstkářství, byrokracie, hierarchie mistrů a učedníků, 



196 Timothy Leary 

dogmat i rigidních rituálů, a musela být schopna využívat experi- 
mentálních metod, aby mohla každému zpřístupnit to, co bylo po sta- 
letí zahaleno rouškou okultismu. 

1946, Berkeley, Kalifornie 

Naše první dítě se narodilo 25. září 1947. Byl jsem v nemocnici po Ma- 
riannině boku, abych jí poskytl útěchu v její těžké chvilce, kterou na- 
konec ulehčily medikamenty Odvezli ji na porodní sál. 

Za půl hodiny se otevřely dveře a ven vyšel doktor se širokým 
úsměvem. Gratuluji! Máte krásnou holčičku. 

Zavedl mne do místnosti pro novorozence. Skrze skleněné okno 
jsem v náručí sestřičky spatřil droboučkého nového človíčka, který 
se na mne díval mýma vlastníma očima. 

Poté, co Marianne přijela se Susan domů z porodnice, objevil se 
mučivý problém. Když matka nabídla dítěti prs, vzalo si jen malý dou- 
šek mléka a začalo úzkostně plakat. 

Asi po týdnu, když toto trápení ne a ne skončit, šel jsem do obcho- 
du a nakoupil všechny ty vymyšlenosti umělé výživy. Susan přijala 
láhev s dychtivostí. Ale Marianne už nebyla jako předtím. Veselá 
a samostatná mladá žena se v důsledku imprintu mateřství změnila 
ve věrnou kopii své matky, v osobu rozmrzelou, introvertovanou, pře- 
hnaně závislou. A ze mne se stal přičinlivý otec-robot, svědomitě 
snášející do hnízda tučné červy. 

Dva roky po Susan přišel na svět náš hezký a zdravý syn. Dali 
jsme mu jméno John Busch Leary, v marné snaze udělat radost Ma- 
rianninu otci. Tentokrát jsme se na problémy s kojením připravili už 
předem. Když se Jack odvrátil od prsu, nabídli jsme mu okamžitě ko- 
jeneckou láhev. 

Susan na nového bratříčka žárlila a hned od počátku mezi obě- 
ma dětmi vzniklo napětí, které mi mělo během dalších let přinést 
spoustu zármutku. 

Po Hirošimě ovládl celý svět strach z atomového konfliktu. Mari- 
anne neustále trpěla úzkostí, že k nukleárnímu holocaustu by mohlo 
dojít právě v době, kdy jsem v práci a že bychom tudíž nebyli spolu 
v okamžiku smrti. Volávala mi proto občas na kliniku a prosila, 
abych přijel domů. 



Záblesky paměti 197 

Marianne se postupně víc a víc stahovala z okolního světa. Také 
jsme už nebyli od sebe tak neoddělitelní. Mně zabíraly dva nebo tři 
večery v týdnu různé schůze a Marianne zůstávala doma sama. 
O víkendech jsme pak pořádali těžké pijatiky s přáteli. 

Bez většího zájmu jsem pokračoval ve svém postgraduálním stu- 
diu a chodil na různé klinické praxe, ale většinu svého času jsem vě- 
noval svému politickému angažmá na straně liberálů. Stal jsem funk- 
cionářem Výboru amerických veteránů (American Veterans 
Comittee), organizace, která bojovala za věc integrace ras a menšin, 
míru a ekonomické spravedlnosti. Zřídili jsme mezirasový klub vete- 
ránů, založili liberální noviny, postavili rasově smíšený softbalový 
tým a vášnivě lobovali pro každou právě aktuální liberální kauzu. 
Můj entuziasmus byl nepřehlédnutelný a všimli si ho i národní vůdci 
AVC, což byli lidé z Ivy League jako Franklin Delano Roosevelt mlad- 
ší, Gilbert Harrison, Michael Straight, Charles Bolte a Cord Meyer 
mladší. Z ústředí k nám posílali emisary, jedním z nich byl napří- 
klad Richard Bolling, pozdější kongresman za stát Missouri, který mi 
důvěrně sdělil, že hlavním úkolem, který si vůdcové AVC stanovili, ne- 
bylo ani tak pracovat ve prospěch veteránů a za liberální politický 
program, nýbrž demaskování a vyhnání „rudých", kteří infiltrovali 
organizaci. Vůbec to bylo bláznivé období americké historie. Mnoho 
vzdělaných a inteligentních Američanů neváhalo po určitou dobu 
vkládat spoustu své energie do podpory Sovětů. A naopak mnoho in- 
telektuálů a upřímných idealistů bylo fanaticky posedlých paranoid- 
ní atmosférou studené války. Mne odpuzovaly obě tyto skupiny, které 
otrocky kopírovaly politiky starší generace, ať levicové nebo pravico- 
vé, a vydávaly bombastické rezoluce ohledně globální politiky, střiže- 
né vesměs tak, aby se líbily jejich mentorům. 

A tak když se Cordu Meyerovi a jeho klice podařilo zredukovat li- 
berální idealismus na frakční potyčky a tahanice, vrhl jsem se napl- 
no do psychologického výzkumu. Jakožto postgraduální aspirant 
jsem musel strávit čtyři roky na praxi na klinikách a v psychiatric- 
kých léčebnách. Tady mne čekala další deziluze. Zdálo se mi, že mno- 
hé diagnostické a terapeutické metody a postupy byly vymyšleny je- 
nom proto, aby se pacienti s duševními poruchami, na které byly 
aplikovány, cítili ještě bezmocnější. 

Vrcholným bodem v provozu psychiatrického pracoviště byl ritu- 



198 Timothy Leary 

ál zvaný shromáždění personálu. Při něm se celebranti rozesadili ko- 
lem obdélníkového stolu, v jehož čele zasedl předsedající, psychiatr 
s nejvyšší hodností, obklopený MUDry ve výkonných funkcích. Násle- 
dovali psychologové s pouhým PhDr a na konci stolu seděli sociální 
pracovníci, povětšině rodu ženského. 

Sociální pracovník přednesl kazuistiku pacienta opepřenou něja- 
kými těmi klepy. Pak psychologové shrnuli výsledky psychodiagnos- 
tických testů. Nakonec udělali definitivní rozhodnutí o pacientově 
osudu psychiatři. Tovar, kterého se toto zpracování týkalo především, 
totiž pacient sám, byl ovšem z této výměny informací zcela vyloučen. 

Tato hodnocení se vyznačovala naprostým nedostatkem elemen- 
tární vědecké objektivity. Každý klinik měl tendenci donekonečna 
opakovat svá oblíbená diagnostická epiteta. Jeden například objevo- 
val v každém latentní homosexualitu; jiný věnoval veškerou svou po- 
zornost potlačeným incestním impulsům. Tyto svévolné kabinetní 
procedury nejenže pacientům nepomáhaly, ale navíc pro ně byly na- 
nejvýš ponižující. Nebyl jsem s to pochopit, proč by ke klinickým po- 
sudkům neměly mít přístup právě ty osoby, jichž se týkaly a které 
měly skutečnou potřebu se s nimi seznámit. 

Když jsem jednou navrhl, aby pacienti dostali možnost nahlédnout 
do klinických záznamů o sobě samých, propukl skutečný poprask. 

„No, ale to by v nich mohlo vyvolat zmatek, mohlo by to být pro ně 
nebezpečné," vyprskl jeden doktor. 

„V tom případě by bylo řešením," řekl jsem, „aby se tam nepsalo 
o pacientovi nic, co by nebylo podloženo fakty a nemělo konstruktiv- 
ní charakter. Dokonce i tehdy, když si myslíme, že pacient je skutečně 
vážně nemocný... měl by to být především on, kdo se to dozví. Zamlčo- rožitku mozkového urychlení, které „slovy nelze 
vyjádřit". Pokusná osoba měla dostat možnost označit jakoukoli rovi- 
nu vědomí, byť by ji i nebyla schopna okamžité vyjádřit slovy, tím, že 
by zmáčkla odpovídající klapku našeho psacího stroje. Tento signál 
by se zaznamenával na otáčejícím se bubínku, podobně jako se 
zachycuje graf průběhu teploty na meteorologických stanicích. Po 
skončení sezení, když vědomí už pracuje na nižší obrátky, měla by po- 
kusná osoba dostatek času vrátit se znovu ke svému záznamu a do- 
podrobna a přesně popsat sled událostí. 

Abychom dokázali identifikovat různé úrovně vědomí (to zname- 
ná vyvinout zcela nový software), museli jsme si položit řadu otázek 
ohledně mozku jakožto biocomputeru. Jak je vlastně programován? 
Ke kterým okruhům je možné získat přístup? Jakým způsobem tyto 
okruhy přispívají ke konfigurování reality, ve které žijeme? Od mé 
první zkušenosti s houbami bylo mým hlavním a trvalým úkolem na 
poli filozofie pokusit se najít odpovědi na tyto otázky. 

Byli jsme schopni rozlišit osm úrovní vědomí: patologicky nehybné 
či stuporózní, emocionální, symbolické, somatické, sensorické, buněč- 
né, molekulární, mimotělní. Pro každou úroveň bylo nutné vytvořit 
speciální jazyk. Pro emocionální a symbolickou úroveň, které se po- 
měrně snadno otevíraly verbální deskripci, jsme mohli využít pro- 
měnných, které jsem vyvinul při svém výzkumu v Berkeley. Sensoric- 
ké, buněčné a molekulární vize si ovšem žádaly jazyk nonverbální. 
Takže jsme posháněli různé filmy a diapozitivy biologických prepa- 
rátů, poskládali je jeden přes druhý a vytvořili tak nejrůznější multi- 
plikované obrazy. Objednali jsme si také zvětšeniny snímků zachycu- 



206 Timothy Leary 

jících buněčné aktivity. Výsledkem bylo, že na stěnách našich praco- 
ven i obývacího pokoje mokvaly a posunovaly se technikolorové bak- 
teriální pulzace a setkávali se na nich všemožní prvoci. 

Největší novinkou však bylo vytvoření auditivního slovníku. Založi- 
li jsme fonotéku, v níž jsme měli záznamy tlukotu srdce, zesílených 
mozkových vln, různých elektronických zvuků, kapilárního proudění, 
dunění při pádu lavin, oddechování při námaze, erotických stenů, 
projevů radosti (normální), projevů radosti (zvýšené), řvoucích davů 
vyjadřujících nepřátelství (ve 24 jazycích), cinkání pokladny v obcho- 
dě, zvuků vydávaných žabkami prskavkami, pazvuků při souboji 
o míč v americkém fotbalu, hučení příboje a pískání velryb. Podaři- 
lo se nám vyvinout, byť jen v hrubých obrysech, jazyk pro externali- 
zaci aurálních panoramat, které jsou součástí prožívání v okamži- 
cích transcendence. 

Tyto nové lingvistické nástroje dělaly na naše návštěvníky značný 
dojem. Téměř každého tak či onak trochu vyvedlo z míry, když byl vy- 
staven působení zpětné vazby tělových obrazů. Některé slabší pova- 
hy, jsouce konfrontovány s dosud nepoznanými, přesto velmi inten- 
zivními sensorickými a neutrálními záznamy silně osobní povahy, 
nezvládly beze zbytku situaci a my jsme jim pak museli pomoci vy- 
vrávorat z místnosti s pocity lehké nausey. 

Značné úsilí jsme věnovali tomu, abychom vytvořili takové prostře- 
dí, v němž by bylo možné odpoutat se od lokálních světských záleži- 
tostí a otevřít se novým dimenzím. Přesné o to nám šlo i při kon- 
strukci naší Komory času. 

K jednomu z pokojů přiléhala středně velká místnost sloužící 
jako pracovna. Její dveře jsme napevno zatloukli a stěnu v obývacím 
pokoji jsme znovu vytapetovali tak, aby nic neprozrazovalo její exis- 
tenci. Já jsem pak oknem vlezl do tajné pracovny a elektrickou pilou 
vyřízl do dřevěné podlahy čtvercový otvor o straně asi jednoho met- 
ru. Do místnosti byl potom přístup tímto otvorem ze sklepa po žebří- 
ku vedoucím temným tunelem. Stěny i strop komory jsme pokryli 
kašmírovými tkaninami z Indie s abstraktním esovitým či buněčným 
vzorem. V části místnosti vzdálené od vchodového otvoru trůnila 
usmívající se bronzová soška Buddhy, osvětlená svíčkami v ozdob- 



Záblesky paměti 207 

ných svícnech. Tu nám velkoryse věnovala Peggy Mellon Hitchcocko- 
vá. V této tajné komnatě, jakési moderní verzi skrýše Torna Sawyera, 
nebylo těžké zapomenout, za pomoci drog nebo jen tak, kde se vlast- 
ně nacházíte, v kterém domě anebo vůbec na které planete. Byla to 
jakási raná verze izolačního tanku, zařízení, které se v psychologic- 
kém výzkumu používá k navození pocitu totální izolace. 

Experimenty v komoře času nebyly ovšem pro každého. Občas 
nás přicházel navštívit Charlie Mingus, vlekl s sebou svou basu 
a hřímal hned u vchodových dveří, plný svých nádherných parano- 
idních vizí. A pak si sedá za piano, zabrnká několik jazzových impro- 
vizací a tu se mu zachce cestovat v čase. Ale ať ho s nesmírným he- 
káním zvedáme a tlačíme jak chceme, jeho mohutná neohrabaná 
postava otvorem do komory neprojde. 

To Jean Houstonová byla mnohem pružnější. Právě jí udělili něja- 
kou dramatickou cenu na off-Broadway a získala také doktorát z an- 
tropologie, a tak hořela touhou podělit se s námi o své myšlenky 
ohledné změněných stavů. Proplouvala domem jako královna a reci- 
tovala historické monology - Alexandr Veliký u egyptských pyramid, 
pak za noci na moři černém jako inkoust cestou na Krétu, nakonec 
při ústí kalně žlutého Nilu nedaleko města nesoucího jeho jméno. Str- 
nula vždycky v póze připomínající egyptské basreliéfy a recitovala 
slavnostně strofy plné mystiky, načež nás prováděla vřesovišti u Sto- 
nehenge za nocí, kdy je měsíc v úplňku. Ona byla prvním příkladem 
onoho nového plemene emancipované ženy, se kterým jsme se setka- 
li. Sama sebe představovala v roli královny filozofů a my jsme se jí 
jakožto takové kořili. 

Na rozdíl od filozofů, kteří nám radili, abychom naše výzkumy 
drog ovlivňujících mozek udrželi v rovině intelektuálního elitářství 
a soukromí, věřila Jean, že věda, nikoli náboženství, je tou institucí, 
která může zajistit, aby se užívání psychedelik stalo záležitostí běž- 
nou a každému dostupnou. Různé ty mužské tajné spolky a kliky, to 
nebylo nic pro ni. Nepřestávala na nás naléhat, abychom s celou věcí 
vyšli poctivě na veřejnost, přičemž naprosto odmítala onu klidnou 
nehybnost a antivědecký podtext tak typický pro východní nábožen- 
ství. „Co to má vlastně znamenat, všechno to řečnění o bratrské lás- 



208 Timothy Leary 

ce, ten kvaziorientální mysticismus? Všeobjímající láska, agapé, ale 
tryskem! Vědci, samozřejmě muži, vezmou drogy, posadí se do lotoso- 
vé pozice a moudře zírají jeden na druhého." 

Jean pojala záměr získat pro naši věc co nejvíce renomovaných 
vědců a zapojit je do programu užívání drog ovlivňujících mozek. Její 
tvrdohlavý, tak typický americký zdravý rozum nás nasměroval zpět 
k tradici Williama Jamese. Západní logika, západní optimismus, zá- 
padní empirie, západní drogy. O to tu běželo. 

Fakticky se Jean Houstonová k našemu projektu nikdy nepřipoji- 
la. Byli jsme pro ni příliš měkcí, příliš ochotní ke kompromisům. Ale 
její vliv na nás byl silný. 

Mezitím se náš výzkumný tým činil. Všichni jsme pilně publikovali 
články v odborných časopisech a obesílali svými příspěvky vědecké 
konference. Na naši práci se jezdily dívat delegace výzkumníků doslo- 
va z celého světa. 

Neustále nás pronásledovali naši interní studenti, po drogách pří- 
mo posedlí. Ve třetím roce výzkumu celá univerzita přímo vřela dro- 
govým vědomím. A když jsme je my puritáni odmítali uvést do tran- 
su? Žádný problém. Sehnali si drogy v Bostonu nebo v New Yorku. 
Několik podnikavých studentů chemie si zřídilo laboratoře doma 
a vyráběli si tu věc sami. Drogová epidemie ženoucí se Cambridgi se 
povětšině jevila jako benigní. Stovky harvardských studentů se snaži- 
ly o rozšíření vědomí, prožívali vize, četli mystickou literaturu, psali 
zajímavé eseje o svých zkušenostech. V podstatě se zdálo, že by jim 
to mohlo být ku prospěchu. 

Příležitostně ovšem došlo k několika nehodám a ty nevyhnutelné 
vzbudily zájem úřadů. Ti lidé, kterým se to stalo, se okamžité hnali na 
nějakou psychiatrickou kliniku a tam bez dechu vyprávěli o svých 
špatných tripech. Jejich barvité historky o změněných stavech šoko- 
valy lékaře, kteří s drogami neměli zkušenosti. 

„Říkáte, že jste měl pocit jako by se vaše tělo rozplývalo v bazénu 
plném medu? Psychotické myšlení." 

Několik studentů odešlo ze školy a vypravili se na pouť na Východ, 
aby tam na březích Gangy studovali jógu: z našeho pohledu to neby- 
lo nutně špatné řešení, ale jejich rodiče tím pochopitelně nadšeni ne- 
byli. Neposlali přece své děti na Harvard, aby se tam z nich stali bud- 



Záblesky paměti 209 

dhové. Nejhorší problémy ale vznikaly v důsledku chronické potřeby 
studentů každému hned všechno vyklopit. A tak ti bystří mladí lidé po 
desítkách telefonovali domů a oznamovali rodičům, že nalezli Boha 
a odhalili tajemství univerza. Načež si rodiče stěžovali a pracovníci 
studijního dohledu se stávali stále podrážděnějšími. 

Harvardská administrativa se ocitla v pěkné šlamastyce. Na jed- 
né straně se snažila poskytovat pokud možno pevnou podporu naše- 
mu výzkumu, kterému se dostávalo mezinárodní pozornosti, na stra- 
ně druhé ale byla vystavena tvrdému tlaku a musela nás obtížně 
hájit vůči prudké antidrogové reakci. Nakonec se pracovníci studijní- 
ho oddělení rozhodli se se svým dilematem otevřené svěřit Dickovi 
a mně. My jsme vyjádřili pochopení pro jejich starosti a znovu jsme 
začali přemýšlet, kde najít méně restriktivní prostředí. 

Nastaly i další problémy. Konzervativnější členové akademické 
obce vyslali směrem k našim postgraduálním studentům a mladým 
asistentům zlověstný signál v tom smyslu, že by jejich kariéra mohla 
být ohrožena, pokud nepřeruší své kontakty s naším výzkumem. 
Tato hrozba byla vážná, jelikož celá akademická profese v podstatě 
operuje na bázi osobních kontaktů, starých přátelství a doporučují- 
cích dopisů. Náš starý protivník, profesor Brendan Maher, to v jed- 
nom rozhovoru se skupinou postgraduálních studentů vyslovil jasně. 
„Tohleto braní drog je teď na univerzitě módní, ale je to bláznivina, 
něco jako polykání zlatých rybek. Skutečně očekáváte, že dostanete 
doporučení na dobré místo, když se ve svém výzkumu věnujete těm 
vylomeninám dobrým tak pro školáky?" 

V tomto systému starých kamarádů s definitivou nebylo obtížné, 
aby postgraduální studenti, kteří se nedrželi v lajně a projevovali 
zájem o problémy, jimž se dosud nedostalo všeobecného souhlasu 
a stály jaksi na samé hranici poznání, obdrželi bryskně nálepku 
„cvoků". Jak ukázal Kulm ve své knize The Structure of Scientific Re- 
volutions, téměř všechny průlomy v intelektuálním poznávání byly 
dílem nonkonformních individualistů, vytlačených mimo stávající 
establishment a operujících nezávisle na jeho strukturách pozná- 
ní. 11 

Starší členové naší skupiny - Alan Watts, Houston Smith, Walter 
Clark, Dick a já - pociťovali znepokojení nad touto hrozbou ohrožují- 
cí naše mladší kolegy. Svolali jsme tedy schůzku všech, kdo byli do vý- 



210 Timothy Leary 

zkumu zapojeni, včetně jejich rodinných příslušníků. Do velké kuchy- 
ně v našem domě se nás nacpalo více než třicet. Lidé seděli na spo- 
ráku, na ledničce, na kuchyňské lince i na podlaze. Dick nastínil pro- 
blém. Shodli jsme se na tom, že jakkoli jsme chovali sympatie 
a respekt k univerzitě, nemohl být tento penzionát pro budoucí vyso- 
ké vládní úředníky a kapitány průmyslu a obchodu nadále tím pra- 
vým působištěm filozofických aktivistů připravených změnit praktic- 
ky cokoli. 

Čestným řešením tedy bylo odpoutat se od Harvardu a utvořit no- 
vou organizaci. Dick se však rozhodl na Harvardu zůstat. Šikovně se 
mu podařilo získat částečný úvazek na katedře pedagogiky, což mu 
přece jen ponechávalo pootevřené dveře k získání postu s defini- 
tivou. 

Kromě lehké nostalgie jsem žádné silnější emoce ohledné svého 
odchodu z univerzity nepociťoval. Ostatně odchody se stávaly jednou 
z těch oblastí, v nichž jsem byl expert. S profesorem McClellandem 
jsem zůstával v přátelských vztazích a oba jsme byli rádi, že moje 
rozloučení je zdvořilé a důstojné. 

Potom jsme vymysleli název pro náš nový výzkumný drogový pro- 
jekt: International Foundation for Internal Freedom (Mezinárodní na- 
dace pro vnitřní svobodu.) Časem byla tato instituce známá spíše pod 
svou zkratkou, poněkud sarkastickým akronymem IFIF. Naším cílem 
bylo zřídit po celých Spojených státech síť výzkumných středisek, 
v nichž by se prováděla výcviková cvičení s psychedelickými droga- 
mi. Každé středisko mělo mít ve svém týmu poradce a konzultanty 
z oboru medicíny, psychologie a práva, kteří by asistovali ostatním 
členům při jejich průzkumných výpravách do vlastního nitra. Vítáni 
by byli především umělci, spisovatelé, příslušníci různých církví 
a hledači smyslu života. Neurotiky a ty, kdo potřebují spíše psychiat- 
rickou péči, jsme chtěli odkazovat na lékaře. Úkolem celostátního ve- 
dení bylo vydávat vědecký časopis (tím se stala The Psychedelic Re- 
view, redigovaná Ralphem Metznerem), zajišťovat kvalitní drogy pro 
místní střediska a organizovat letní pobytové dílny v Mexiku. Drogy, 
které jsme ve výzkumu používali - psilocybin, meskalin, LSD - byly 
v té době stále ještě legální. 

S Dickem jsme napsali článek do harvardského Crimsonu, 
v němž jsme nastínili naše plány. Pak tu věc převzaly bostonské novi- 



Záblesky paměti 211 

ny a od nich tiskové agentury: Harvardští profesoři plánují celostát- 
ní síť drogových středisek. Publicita vzbudila pozoruhodnou odezvu. 
Během několika týdnů nám více než tisíc lidí poslalo po deseti 
dolarech spolu s přihláškou k účasti na projektu, a navíc nás zava- 
lili lavinou dotazů. Do května 1963 jsme dostali přes 500 žádostí 
o účast na letním programu, a z těchto adeptů neuronautiky jsme 
300 přijali. 

Znovu to bylo Mexiko, které se zdálo být ideálním místem pro naši 
dočasnou hidžru. Přední mexický psycholog pracující v oblasti prů- 
myslu, Elliot Danzig a jeho žena Dolores, kteří už dřív vzali drogu 
s Georgem Litwinem, se ochotně nabídli, že v náš prospěch uplatní 
svůj vliv v místních záležitostech. Mé kontakty s mexickými psychiat- 
ry, které jsem budoval léta, slibovaly solidní podporu lékařských kru- 
hů. Rovněž jsme měli k dispozici přiměřené finanční prostředky, tak- 
že jsme několik psychiatrů mohli zařadit na naši výplatní listinu 
jakožto konzultanty. 

V dubnu jsem dostal dopis od jistého dr Billa Brunella, organické- 
ho chemika pracujícího pro pivovar v Milwaukee. Brunell se již sedm 
let zabýval výzkumem drog ovlivňujících mozek a toužil po příleži- 
tosti uplatnit své znalosti. Pozvali jsme ho rovnou, aby přiletěl do Bos- 
tonu a strávili jsme dva dny s ním a s dalšími kolegy z harvardské 
fakulty ekonomiky obchodu. Brunell uměl vyrobit LSD, psilocybin 
a meskalin v komerčně využitelných množstvích. Navíc měl zkuše- 
nosti se syntetizováním aktivních složek dalších exotických psychobo- 
tanik. Jediné, po čem toužil, bylo mít k dispozici laboratoř a dostatek 
finančních prostředků, aby mohl zahájit výrobu. 

Já jsem měl podle plánu odletět do Mexika a tam zorganizovat 
právní, politickou a lékařskou podporu. Rovněž jsem měl uzavřít do- 
hodu s nějakou přední mexickou farmaceutickou firmou, abychom 
tam mohli přivést Brunella a dát mu prostor k práci. IFIF se měla 
stát sponzorem největší organizace na světě zabývající se výzkumem 
a výrobou drog měnících myšlení. Naši obchodní poradci předpoví- 
dali, že bychom se do pěti let mohli stát jedním z největších producen- 
tů drog na světě. Jelikož IFIF byla non-profitní organizací, měly být 
veškeré zisky znovu investovány do programu výzkumu a vzdělá- 
vání. 



212 Timothy Leary 

Věděli jsme, že náš záměr naučit lidi rozumnému užívání drog pů- 
sobí v roce 1963 stejně hrozivým dojmem, jaký by vyvolala pouhá 
zmínka o sexuální revoluci o generaci dříve. Ale byli jsme přesvědče- 
ni, že společnost se nakonec bude muset zhostit této odpovědnosti, 
tak jako to v zájmu zdravého rozumu udělala se sexuální výchovou. 
Připadalo nám naprosto logické, že nakonec budou lidé sami vyžado- 
vat poučení ohledně rozumného užívání drog. Nicméně v následující 
dekádě došlo k tomu, že byly vyhozeny miliardy na zcela zbytečné 
a neúčinné programy potlačování drog a drogové dezinformace. My 
jsme věděli už tehdy, že výcvik k odpovědnému užívání drog je jedi- 
nou cestou k prevenci jejich zneužití. 

Čas mého odchodu z Harvardu se přiblížil a mně se zdálo správ- 
né napsat nějakou poznámku na rozloučenou do Harvard Review, 
nóbl časopisu redigovanému interními studenty. Redakce se rozhod- 
la na závěr školního roku vydat monotematické číslo pod názvem 
Drogy a mysl. Mezi redaktory časopisu byl i Andrew Weil, který se 
měl později stát světovou autoritou v oboru rostlin vyvolávajících 
změny vědomí. 

Pod souhrnným názvem „Politika expanze vědomí" náš článek ob- 
sahoval následující kapitoly: „Expanze a kontrakce je rytmem vesmí- 
ru", „Stará známá hra: vizionář versus polda", „Hádka odvazáka se 
sucharem mě už nebaví", „Směr postupu: vnitřní svoboda", "Kortikál- 
ní vitamíny: zapni se nebo vypadni", „Vizionářský automobil", „Kdo 
vlastně kontroluje nástroje svobody?" a „Pátá svoboda: změna vlast- 
ního vědomí". Vždycky mé hrozné zajímalo, kolik z těch, kdo přispí- 
vali na vydávání Harvard Review, četlo tento článek. Mimo jiné 
v něm byly i následující pasáže: 

Dovedete si představit náš současný jazyk, v němž by chyběla slova 
jako konvertibilní, akcelerátor, transmise, General Motors, U. A. W., 
Standard Oil, dálnice, parkovací lístek, soud pro dopravní přestup- 
ky? Pro naši kulturu jsou to termíny všeobecně známé, a přece star- 
ší generace je vnímají spíše jako nějaké mystické emblémy... 

Je možné, že se v následujících dvaceti letech náš slovník, jímž 
vyjadřujeme své psychické zkušenosti (zatím politováníhodně 
skromný), mnohonásobně rozšíří, tak, aby pokryl i ty oblasti myšle- 
ní a prožívání, které dnes ještě nejsou známé. A možná se za dvacet 



Záblesky paměti 213 

let i všechny společenské instituce transformují v důsledku nových 
poznatků a vhledů, které přinese zkušenost rozšířeného vědomí. 
Vzniknou společenské instituce nové, aby bylo možno zvládnout vý- 
razový nápor potencovaného nervového systému. 

Několik dní před mým odletem do Mexika mi volala Mary Pincho- 
tová. Před tím jsem s ní nemluvil několik týdnů. Mohl bych ji zase na- 
vštívit v Ritzu? V jejím hlase bylo cítit napětí. A ona sama také ner- 
vózní byla. Vešel jsem do pokoje a viděl jsem to okamžitě: žádné 
perlivé šampaňské, žádné šťastné úsměvy. „Musela jsem vás vidět. 
Věci se dost komplikují. Pokusili se mě veřejné zkompromitovat." 

„V souvislosti s drogovými experimenty?" zeptal jsem se, lehce 
znepokojen. 

„Ne. V tomto ohledu jde všechno dobře. Jedná se o tu moji milost- 
nou záležitost." Přešla k telefonu. „Objednáme si něco. Nemáte 
hlad?" 

„Ne, jenom kávu. Řekněte mi, co se stalo." 

„Bože, čím začít. Ve Washingtonu právě zuří tvrdý boj o moc. A je- 
den můj přítel v něm dostal nakládačku, ale skutečně hnusnou. Pros- 
tě udělal botu. Opil se a v místnosti plné reportérů začal vykládat 
o mě a o mém příteli." 

„Předpokládám, že váš přítel je ženatý." 

Suchý smích. „To by bylo to nejmenší." 

„Byla kolem toho nějaká publicita? O žádném velkém skandálu ve 
Washingtonu jsem nic nečetl." 

„To mi právě nahání hrůzu. Nikde o tom nevyšlo ani slovo." 

„To je fakt hrozné," řekl jsem. 

„Nesmějte se, to skutečné hrozné je. Nevěřil byste, jak dobré spo- 
jení někteří z těch lidí mají, a přece to nikdo nevybalil." 

Znenadání někdo ostře zaklepal na dveře. Oba jsme vyskočili. Ale 
hned jsme se podívali jeden na druhého a zasmáli se. Když pokojová 
služba odešla, Mary přistoupila ke mně a objala mě. 

„Prosím vás, nenechte se mnou moc vystrašit. Na tom, co jsem vám 
právě vyprávěla, není vlastně nic zvláštního. Vždyť jsem to v té medi- 
ální politice zažila stokrát. Ty zmanipulované zprávy, všechny ty ka- 
mufláže, dezinformace a špinavosti. Naštěstí díky drogám se teď 
mohu stáhnout a dívat se, co se bude dít, sledovat celou tu hrůzu. Teď 



214 Timothy Leary 

je mi jasné, že tak to zůstat nesmí. Ameriku nesmějí řídit všichni ti 
gauneři z doby studené války. Oni jsou úplní blázni, doopravdy. Vů- 
bec neposlouchají, co kdo říká. Nikdy se nic nenaučí. Jsou úplně po- 
sedlí plánováním třetí světové války. Nic jiného než moc a kontrola je 
nezajímá." 

„Ale právě do toho byste přece měla jít," řekl jsem. „Vy byste měla 
uvolnit jejich myšlení." 

Mary se zastavila na svém pochodu po pokoji. 

„Ani nevíte, jak máte pravdu. Děkuji. Znovu mi dáváte naději. Asi 
právě kvůli tomu jsem vás chtěla vidět." 

„Co kdybyste přijela letos v létě do Mexika a dala si tam trochu 
našeho intenzivního výcviku? Stane se z vás jednička v brainwashin- 
gu, přinejmenším od dob Kleopatry." 

„Nenechte se unést," řekla suše. „Už tak jsem dost kompromitova- 
ná. A vy byste si měl dát taky pozor. Ve Washingtonu je to teď skuteč- 
ně ostré. Pokud bychom se to pokusili trochu uvolnit, je jisté, že musí- 
me počítat s reakcí. Pokračujte v tom, co děláte, ale nenápadně, bez 
velkého hluku. Jakmile kolem vás bude příliš velký rozruch, zavřou 
vám hubu." Udělala efektní pauzu. „Anebo ještě něco horšího." 

„Jak se s vámi spojím?" 

„Telefonu ani poště nevěřím," řekla. „Já navážu kontakt s vámi. 
Ale opravdu, buďte opatrný" 2 ' 



Žl VOTO PIS 

Carlos 
Castaneda 

se narodil 
buď v Brazílii 
(1935) 
nebo v Peru 

(1925) 



Vzájemně si protiřečící příběhy jeho života ponechávají jeho raná 
léta zahalena závojem tajemství. Absolvoval antropologii na Kali- 
fornské univerzitě v Los Angeles a potom se vydal do Mexika, 
kde vstoupil do učení k šamanům, reálným či imaginárním, kteří 
využívali halucinogenních rostlin. 

V roce 1968 vydal knihu The Teachings oř Don Juan (česky 
Učení dona Juana), v níž poutavě vylíčil své zkušenosti s peyo- 
tem a psilocybinem, kterých nabyl pod vedením puntičkářského, 
trochu paranoidního a vůbec poněkud pochybného kouzelníka 
z kmene Yaqui jménem don Juan Matus. Následovaly populární 
knihy A Separate Reality a Journey řo /xf/an, která byla přijata 
jako autorova doktorská disertace. 

Castanedovy teorie o změněných stavech vědomí skutečně 
mohou mít původ u nějakého yaquiského kouzelníka, ačkoli není 
znám jedintěvy pozorovatelů." 

„Doktore Alperte, vyslechněte mne prosím. Vždyť my dva jsme 
jako dvojčata, jako jacísi duchovní bratři. Můj otec, stejné jako váš, je 
prezidentem jedné železniční společnosti v Peru. A já jsem Žid, tak 
jako vy. Není to úžasná shoda náhod?" 

„Pane Arano, já nejsem dr. Alpert, a jednou z našich zásad je, že 
nepřijímáme žádné návštěvníky. Ale rád vám poskytnu exempláře 
našich odborných prací." 

Lidé z personálu právě nakládali hotelovou dodávku pro cestu do 
vesnice. Posadil jsem tedy do ní i Aranu, potřásl mu rukou a a uložil 
se opět do své houpací sítě. 

Druhého dne ráno za mnou přišel hotelový údržbář Raphael 
s převelice vážnou tváří. Navštívila ho jeho teta Theresa, domorodá 
kouzelnice, a vyprávěla mu zlověstný příběh. Předcházejícího večera 
se u ní zastavil jistý Latinoameričan jménem Arana, který o sobě tvr- 
dil, že je profesorem na jedné významné univerzitě v Kalifornii. Svě- 
řil se Therese, že se před časem podrobil výcviku v čarodějnictví, aby 
se stal „náčelníkem ducha", a nakonec ji požádal o pomoc. Neboť 
jeho schopnosti jsou nyní zablokovány a může za to jistý nořte ameri- 
cano, který vládne velkým kouzlem ukradeným mexickým Indiánům. 
Arana chtěl, aby mu Theresa pomohla získat to kouzlo zpět, aby pak 
on, Latinoameričan, mohl ochránit mexický lid. 

„Kdo je ten nořte americano, který se údajně zmocnil toho 
kouzla?" 

„Jste to vy, seňore Timoteo. Ten muž, ten Arana říká, že jméno na- 
šeho hotelu, „La Catalina", je vlastně jménem zlé čarodějnice, jeho 



Záblesky paměti 221 

dávné sokyné. Nevěděl, že všichni členové Theresiny rodiny pracují 
zde v hotelu." 

„A co udělala Theresa?" 

„Řekla mu, že vy jste dobrý člověk a jste pod její ochranou. Hroz- 
ně se rozčílil a odešel, přísahaje, že si nedopřeje klidu, dokud nezís- 
ká vaše kouzlo." 

Dalšího dne se Arana objevil opět a kolem úst mu pohrával 
úsměv. Doprovázela ho jedna hezká americká hippie v domorodém 
oděvu. 

„Doktore Leary, přišel jsem se vám omluvit. Bylo ode mne hloupé, 
že jsem si vás spletl s dr. Alpertem. Ale když jsem k vám dorazil, byl 
jsem tak nervózní, že jsem vám zapomněl vyřídit důležité poselství od 
Marie Sabiny. Poslala vám po mně osobní dárek." 

Maria Sabina byla curandera, která dala kdysi drogy mykologovi 
Robertu Wassonovi. Pro mne byla velkou kulturní postavou, osobnos- 
tí vzbuzující úctu. 

„Maria vám vzkazuje, abyste ji někdy navštívil, a posílá vám tyto 
svíce a tento předmět, který má kouzelnou moc." 

Arana mi obřadně předal dvě obyčejné kostelní svíce a jakýsi těž- 
ko popsatelný kožený vak. Otevřel jsem ho, obrátil vzhůru nohama 
a zatřásl jím. Vysypalo se z něho několik žlutých krystalů velikosti 
vlašského ořechu, které vydávaly zvláštní štiplavý zápach. 

„To je kopal, posvátné kadidlo Aztéků. Zapalte je při vašich drogo- 
vých sezeních." 

„Řekl jste, že tento předmět má kouzelnou moc," odpověděl jsem. 
„Já jsem myslel, že Maria Sabina je léčitelka." 

Arana se opovržlivě zasmál. „Lidé si myslí spoustu věcí o Marii 
Sabině, ale pravdu o ní mohou vyslovit jen její vlastní ústa. Požádala 
mne, abych vám svěřil některá z jejích tajemství." 

„O jaká tajemství se jedná?" 

„Je to tajemství, jak se stát mužem vědění, hombre de conocimien- 
tos. Tedy kouzelníkem." 

„A co přesně chcete ode mne?" ptal jsem se. 

„Chci s vámi sdílet poznání. Jít ve vašich stopách. Naučil jsem se 
mnohému od Indiánů v Oaxace a v Peru a v severním Mexiku. Mo- 
hu vás naučit jejich kouzlům. Společné se můžeme stát ještě silněj- 
šími." 



222 Timothy Leary 

„Lituji, pane Arano, ale mýlíte se. Já nejsem kouzelník a ani netou- 
žím po tom se jím stát. Jsem védec." 

„Já také usiluji o vědecký přístup," odpověděl Arana. „Tak jako vy, 
i já jsem byl vyhozen z univerzity kvůli experimentům s houbami. Ty 
historky, které vám vyprávím o primitivních indiánech jako je Maria 
Sabina, jsou jen pro vaši informaci. Já také mám odpor k používání 
podvodných metod. Proto jsem přišel sem jakožto chudý badatel 
a hledač, aby se mi od vás dostalo poučení ohledně západních způso- 
bů myšlení." 

„Lituji, ale nemohu vás pozvat, abyste zde zůstal s námi. Pro naše 
letní kursy se lidé museli zapisovat již v Bostonu." 

„Ale já nemám kde spát. Dokonce jsem si musel půjčit peníze i na 
cestu sem." 

„V tomto směru si nedělejte starosti. Na druhé straně zálivu na 
pláži Los Gatos je tábořiště, které provozuje člověk jménem Manolo. 
Zde máte deset dolarů. To vám umožní pobýt tam několik dní. Žije 
tam spousta poutníků z Ameriky a hledačů, jako jste vy sám. Od 
nich se určitě hodně naučíte. Dám vám k dispozici loď, která vás tam 
odveze." 

Pak jsem se omluvil a šel hledat lodníka. V baru jsem se potkal 
s A ranovou společnicí. Jmenovala se Linda. „Nenecháte nás tady?" 

„Můžete spát na tábořišti pod širým nebem na druhé straně záli- 
vu. Mohl bych vás o něco poprosit?" 

„O co jde?" 

„Až se budete vracet, zastavte se tady na skok. Rád bych věděl, co 
se tam děje." 

1930-1935, Camp Norwich, Berkshire Hills 

Určitou zkušenost, jak zacházet v prostředí venkovské idyly se stavy 
evokujícími různé fáze lidské evoluce, jsem měl už z dřívějška. 

Když mi bylo mezi deseti a patnácti lety, jezdil jsem pravidelné na 
letní tábory v Berkshire. Bydleli jsme ve stanech, z nichž každý byl 
pojmenován po jednom indiánském kmeni: Seneca, Mohykán, Irokéz. 
Ráno nás budil výstřel z děla, který se nesl nad jezerem. Pak zazněl 
hlas polnice a zatroubil budíček. Když jsem byl v táboře druhým ro- 
kem, dostalo se mi pocty smět zatáhnout za odpalovací šňůru děla. Po 



Záblesky paměti 223 

východu slunce byla voda v jezeře, nad kterým se vznášel lehký opar 
a kam jsme se chodili umýt, teplejší než čerstvý ranní vzduch. 

Rybařili jsme na člunech u západního břehu a hledali skrýše, 
v nichž jsme si zřizovali tajné klubovny. Učili jsme se lesní moudrosti, 
poznávali stromy a houby, a v době odpočinku, když naši vedoucí 
usnuli, snažili jsme se vystopovat divokou kočku až do jejího doupěte. 
Na pastvinách farmáře McKinneyho jsme proháněli býky. Slunce 
pražilo do našich opálených těl, a jen tu a tam v kopcích propukaly 
prudké novoanglické bouřky s blesky a déšť bičoval plátěné stěny 
našich stanů. 

Všechno mělo charakter jakési slavnosti: vaření pod širým nebem, 
vyprávění duchařských příběhů, hry, při nichž jsme hledali poklad, 
celonoční pochoďáky. Zajímavé bylo, že náplní hlavní soutěže, jíž se 
účastnil celý tábor, bylo pašování drog, které se staly díky prohibici 
ilegální. Tábor se rozdělil na dvě družstva, na pašeráky a pobřežní 
gardu. Úkolem pašeráků bylo jakýmkoli způsobem dostat prázdné 
galonové plechovky přes jezero a skrze lesy na baseballové hřiště. 
Když se pobřežní gardě podařilo pašeráky chytit, byli uvězněni na 
hřišti pro košíkovou - do té doby, dokud je jejich druhové pašeráci 
nějakým odvážným nájezdem neosvobodili. Pak se házelo mincí a já 
jsem byl vylosován k pašerákům. 

Při mém třetím pobytu v táboře se stal jedním z obyvatel našeho 
stanu těžkopádný, mentálně zaostalý osmnáctiletý mládenec, jehož 
bohatá rodina štědře podporovala nadaci, která tábor provozovala. 
Vedoucí mne požádal, abych na toto monstrum trochu dohlédl, když 
by ho povinnosti odvedly jinam. 

To první odpoledne seděl Edgar na svém kufru, cosi si brblal 
a hihňal se sám pro sebe. My ostatní jsme se mu vyhýbali obloukem. 
Ale on najednou vyrazil zvláštní výkřik, vrhl se na kolena a začal lás- 
kyplné šišlat na housenku lezoucí po podlaze. 

„Ahoj, kde se tady bereš? Ty jsi ale hezoučká!" 

Byl jsem konsternován. Kterákoli z těch normálních malých bestií 
tady by prosté ten hmyz rozšlápla anebo přinejlepším hodila kama- 
rádovi na kavalec. 

Každý stan si měl připravit nějakou scénku, kterou by pak na spo- 
lečné slavnosti předvedl celému táboru. Napadlo mě, že by náš stan 



224 Timothy Leary 

mohl zahrát scénku o Sherlocku Holmesovi. O roli geniálního detek- 
tiva se rozpoutala velká hádka, ale já jsem trval na tom, že hlavní 
hvězdou výstupu má být právě naše monstrum. Postupně jsme dra- 
ma nazkoušeli. A tak jeviště ovládl v roli aristokratického detektiva 
náš těžkopádný Edgar, který triumfálně vykoktával svoje repliky, po- 
tměšile přitom pomrkávaje a legračně se mrače. Já jsem hrál věrné- 
ho doktora Watsona. Vždycky když Edgar nezachytil narážku, vytáhl 
dr Watson z kapsy papír s textem a soustředěně ho studoval: Hol- 
mesova velká střapatá hlava se nad papír sklonila také a já jsem mu 
napůl slyšitelné šeptal text. Hra měla ohromný úspěch. Edgara 
a mne pozvali, abychom s ní vystoupili na zimním setkání účastníků 
tábora. 

Úspěch našeho show ovlivnil mé pozdější uvažování. Mému přiro- 
zenému sklonu vyhledávat věci neobvyklé a riskantní, pravý opak 
stereotypů, se tak dostalo časné odměny, a on se pak znovu projevil 
v mé praxi klinického psychologa. I zde jsem měl vždy tendenci při- 
stupovat k pacientovi, ať byly jeho potíže jakékoli, stejné jako k Edga- 
rovi - jako jeho přítel a spolupracovník. Edgar mě naučil, jak se 
s přátelstvím a porozuměním přiblížit k onomu monstru, které dří- 
má, stočeno do klubíčka, v buňkách každého z nás. 

Květen 1963, Mexiko 

Následujícího dne se lodí, která přivážela čerstvé ryby a košíky kre- 
vet z Los Gatos, vrátila Linda. 

„Jak to šlo?" ptal jsem se. 

„No, Arana přišel na to tábořiště hippies na druhým konci zálivu 
s připitomělým šklebem přes celej ksicht a říká: Ahoj hoši, já jsem 
Carlos z Los Angeles a přijel jsem, abych to do sebe narval. Ale to 
entrée neudělalo na nikoho dojem. Myslím jako že všichni byli v kli- 
du a najednou tam leze nějakej mexickej chlápek oháknutej jako taj- 
nej z protinarkotickýho. A hned začíná vykládat tu story, jak jste ho 
odsud vyhodili. Říká, že vy jste tady stejně praštění. Že vaše drogy je- 
nom přeorganizovávají stará zdání. Co to jako má bejt, ta zdání?" 

„Tvoje karma." 

„No to je jedno. Ale on tak opruzoval, že s ním nikdo nechtěl nic 
mít. V jednom momentě začal předvádět nějaký kouzelnický triky, 



Záblesky paměti 225 

třeba najednou vyndal z gatí banán. Nakonec si ho vzalo pár maní- 
ků bokem a řekli mu, ať vypadne." 

„Takže odešel?" 

„Jo, sedl na loď a byl pryč." 

„No, třeba se chytne někde ve městě." 

Mezitím se světová publicita šířila dál. Časopis Life ohlásil, že 
v červenci k nám vyšle reportéra s fotografem. Reportáž o nás plá- 
novaly i CBS, NBC, BBC a několik dalších evropských televizí. Vypa- 
dalo to, že se nám daří zapnout celý svět na něco nového. 

Jedna věc ale nevyšla, a tou byla návštěva Mary Pinchotové. Do- 
stal jsem jenom kratičký záhadný lístek psaný na stroji a bez podpi- 
su, s poštovním razítkem Washington, D. C. 

VŠECHNO JDE PODLE PLÁNU VELMI DOBŘE. NAPROSTO 
SKVĚLE!!! ALE PŘIJET NEMOHU. PŘÍLIŠ MNOHO PUBLICITY. VÁŠ 
LETNÍ TÁBOR JE V NEBEZPEČÍ. KONTAKTUJI VÁS PO NÁVRATU 
DO USA. 

A pak se objeví nezvaní hosté: dva agenti mexické federální poli- 
cie. Buenos Dias, Comandantes! Jorge Garcia byl ještě poměrně mla- 
dý, vypadal dobře a na tváři měl jakýsi pobavený výraz. Ten druhý, 
Juan Blicero, byl starší, s kyselým obličejem. 

Usadili se v jídelně na terase a dali si mne zavolat ke krátkému 
pohovoru. Slovy rozhodné neplýtvali. Federální policie náš tábor 
prosté uzavírá. Proč? Protože nepřátelská publicita kolem nás poško- 
zuje dobré jméno Mexika. Juan vytáhl nějaké noviny z Mexico City. 
Titulek zněl: „Rozkládající se mrtvola má možná souvislost s har- 
vardskými drogovými orgiemi." 

„Jaká rozkládající se mrtvola?" vydechl jsem 

Mrtvola byla nalezena v jedné vesnici vzdálené asi sto mil od tá- 
bora. 

„Co to má co dělat s námi?" 

„No, to je přece jasné. Tisk podezírá vás, a veřejný skandál tohoto 
druhu nelze tolerovat." 

Ukázali mi další novinový článek, jehož podkladem byly báchorky 
vyprávěné hippies, které jsme odmítli. Článek nás obviňoval z mari- 



226 Timothy Leary 

huanových orgií za účasti pochybných ženštin, málem čarodějnic, 
z pěstování černé magie, z toho, že se u nás šíří venerické choroby 
a že účelem celé akce je jenom nahrabat peníze. 

„Zeptejte se tady koho chcete, lidí z personálu, starosty, místní po- 
licie. Tady je všude všechno naprosto v pořádku." 

„No ano, doktore, to jsme už slyšeli také," řekl mladší z policistu, 
Jorge Garcia. „Takže formálním důvodem, proč tady musíte skončit, 
bude, že máte jenom turistická víza a nejste tudíž oprávněni provo- 
zovat v Mexiku obchod či živnost." 

Příkaz k vyhoštění měl nabýt právní moci za týden. Díky tomu 
jsem mohl odletět do hlavního města zjistit, jestli by se s tím nedalo 
ještě něco dělat. Celou situací jsem byl konsternován, ale přesto jsem 
choval jistou naději, že by se mi mohlo podařit dosáhnout zrušení pří- 
kazu. Jelikož letadlo letělo zpět až za dva dny, museli zde zůstat i po- 
licisté. Nabídl jsem jim, aby byli našimi hosty. 

Následující den a půl si Jorge prohlížel celý areál hotelu a zají- 
mal se i o lidi. Vedl dlouhé a podrobné rozhovory s pomocným per- 
sonálem. Před západem slunce mne požádal, abych se s ním šel pro- 
jít na pláž. Mluvili jsme španělsky. 

„Poslyšte, doktore Leary. Hodně jsem se toho o vás dozvěděl. Člo- 
věka, jako jste vy, my nazýváme philosophico loco. Mluvil jsem se vše- 
mi těmi Mexičany a po tom, co mi řekli, bych chtěl taky zkusit tu vaši 
drogu. Ale vy se chováte jako blázen, jste úplné nepraktický. Svým 
hostům tady například účtujete 300 dolarů za měsíc. Příteli, to, co vy 
tady nabízíte, by chtěl každý na světě. Ale každý by za to měl zaplatit 
poctivou cenu. Teď mě poslouchejte. Guvernérem státu Michoacan je 
můj bratr. Nechtě to tady klidně zavřít. Pak se přesunete do mého do- 
movského státu a tam uvedeme do provozu dva nebo možná tři hote- 
ly jako je tento. A účtovat budeme cenu, kterou bere průměrný hotel 
v Acapulcu: 2000 dolarů za měsíc. Snad nebudete nic namítat proti 
tomu, trochu zbohatnout, co říkáte?" 

Poprvé za poslední dva dny jsem pocítil něco jako záblesk opti- 
mismu. 

Domluvili jsme se, že Jorge zkusí zatahat za nějaké ty svoje tajné 
nitky v hlavním městě a dosáhnout, aby mi bylo dovoleno zůstat 



Záblesky paměti 227 

v Mexiku. Chtěl zorganizovat banket v nějaké dobré restauraci, se- 
zvat na něj lidi, kteří byli ochotni nás podpořit, a trochu jim promlu- 
vit do duše. 

Po příletu do Mexico City jsem telefonoval Dickovi do Cambridge. 
Od našeho vyhazovu z Harvardu jsme spolu mluvili poprvé. Dick ří- 
kal, že několik přátel se chystá jet do Mexika s jistým mexickým hla- 
vounem, velkým kšeftsmanem, který se prý dušoval, že se mu pomocí 
úplatků na správných místech určitě podaří dosáhnout toho, aby- 
chom směli zůstat v Mexiku. 

Dalšího dne jsme spolu s mým právníkem donekonečna vysedá- 
vali v úřadovně ministra zdravotnictví, což byl chlapík, který si potr- 
pěl na pompu a okázalost a který nám podrobně vyprávěl o své vý- 
cvikové stáži na Menningerově klinice. Doufali jsme, že se nám ho 
podaří přesvědčit, aby zrušil příkaz k vypovězení. Ale on dělal ura- 
ženého. Jak jsme si mohli myslet, že bychom v jeho zemi mohli uspět 
s takovými triky! 

Poukazoval jsem na spoustu báječných výhod, které by to Mexiku 
přineslo, kdyby inteligenční exploze začala právě v této zemi a udě- 
lala z ní severoamerické Švýcarsko. Ale tohle on nezbaštil. Díky mno- 
ha rozhovorům s americkými úřady byl přesvědčen, že jsem nežá- 
doucí osoba. 

Večer na banketu uspořádaném Jorgem jsem byl naopak osobou 
nanejvýš vítanou. Guvernér státu Michoacan sem vyslal jednoho ze 
svých nejbližších spolupracovníků, který mé měl podpořit v mém 
rozhodnutí přestěhovat se do jeho státu. Druhého dne měli on 
a Jorge slíbenu audienci u prezidenta a očekávali snadný souhlas. 
Prezident se měl guvernérovi revanšovat za mnohé laskavosti. Ne- 
sčetněkrát jsme si připíjeli na budoucnost vědy i peněz z našeho 
podnikání. 

Ale následujícího dne přišel Jorge do mého hotelu zcela zdrcený. 
Je to neprůchodné. Sám prezident si vzal tu záležitost na starost, tak- 
že nelze dosáhnout ani odkladu mého vyhoštění. Osobně mu telefono- 
val americký velvyslanec, lidé z CIA i vysocí úředníci z ministerstva 
spravedlnosti. Nedalo se s tím nic dělat. 

Velké zvíře kšeftsman hlásil stejný výsledek. 



228 Timothy Leary 

Do hotelu Catalina jsem se vracel se špatnými zprávami, ale tam 
mé čekaly ješté horší. Jednomu z účastníků našeho výcviku, jistému 
inženýrovi z Bostonu jménem Duane Marvy, se ani po dvanácti hodi- 
nách nedařilo vrátit se z tripu do normality. Poprvé jsme se setkali 
s tak neobvykle dlouhým „špatným tripem". Našel jsem Duana sedět 
na terase, mlčel, na nic nereagoval, zíral do prázdna. Čas od času vy- 
skočil a chtěl naopak někam běžet, přičemž vykřikoval, že jsme 
všichni komunisti a on že nás všechny práskne CIA. Samozřejmě, 
myslel jsem si, příjezd policie narušil prostředí experimentu. Prostě 
jsme měli všechna sezení od té chvíle zrušit. Doufal jsem, že se z toho 
do příštího dne, kdy jsme měli podle příkazu odjet, dostane. 

Večer jsme uspořádali závěrečnou rodinnou večeři, ale všichni 
jsme byli hrozně zaražení. Po desertu mé prosil dr. Fred Payne, psy- 
cholog z Kalifornie, který právě dorazil do tábora, aby si mohl ještě 
udělat trip. Jedna sestra z psychiatrického oddělení nemocnice Men- 
lo Park a psychiatr Jack Downing se dobrovolně nabídli, že mu bu- 
dou dělat lídry. Všichni tři tak naléhali, až jsem vyslovil s jistým váhá- 
ním souhlas. 

Asi o hodinu později jsem seděl na terase a pozoroval měsíc, když 
tu se tam vplížila jakási gorila střední velikosti, jejíž hladká pokožka 
však neklamně prozrazovala nahého muže, v mžiku vyskočila na 
stůl, začala se bít v prsa, pak přeskočila na sousední stůl, vyrazila ze 
sebe divoký řev a přehoupla se přes okraj terasy do houštiny pod ní. 

O vteřinu později se přihnal po schodech nahoru dr. Downing 
a v patách za ním sestra, která jen stěží popadala dech. „Neviděl jste 
tudy projít doktora Payna?" ptala se sestra malomyslně. 

„No, viděl jsem tudy proběhnout asi osmdesátikilového opičáka. 
Zkuste mu nějak domluvit a uklidnit ho. A na honěnou si s ním ra- 
ději nehrajte, protože lidoopovi jeho velikosti se rozhodně nemůžete 
rovnat." 

Dr. Payne se proplétal mezi stromy, skákal po střechách, hnal se 
nahoru nebo dolů po schodech a připravil tak svým pronásledovate- 
lům pořádnou štvanici. Zahnali ho do kouta u dveří do kuchyně, ale 
on se vyšplhal po okapové rouře a zmizel na horní terase. Sestra 
a psychiatr se vrátili pro pomoc. Nakonec jsem našel dr. Payna, jak 
sedí na kamenném schodišti, celé tělo pokryté krvácejícími povrcho- 



Záblesky paměti 229 

vými odřeninami a množstvím pohmožděnin. Se spokojeným výra- 
zem si cucal palec na noze. 

„Ahoj, Frede. Jsi na pěkně divokém tripu, že?" 

Zíral na mne se zaujetím němé tváře. 

„Budeš v transu ještě asi hodinu, a pak se pomalu začneš vracet. 
Ničeho se neboj. Prožíváš teď prostě jenom takové divoké a zmatené 
dobrodružství." 

Trhl hlavou a nosem podezíravě vtáhl vzduch. 

„Co tak dát si cigáro, Frede?" Natáhl jsem k němu ruku s balíč- 
kem pallmallek. Udělal pohyb směrem ke mně. Ale mně se najednou 
zmocnila panika, zakopl jsem a svalil se o několik schodů níž. Z hlavy 
a z loktu mi tekla krev. A on se otočil a hnal se zase kamsi nahoru. 

Následovala jedna z nejbláznivějších scén mého života. Naše šes- 
tičlenná skupina se vyzbrojila polštáři a pokrývkami, jeden z nás 
nesl velkou plachtu a lano. Jack Downing třímal injekční stříkačku 
naplněnou sedativem. Opatrně jsme se přiblížili k bungalovu, rozra- 
zili dveře a posvítili si do tmy vevnitř baterkou. Pak jeden z nás sko- 
čil dovnitř a rozsvítil. Brali jsme popořádku jeden bungalov za dru- 
hým. Nikdo z nás expertů-hlavounů se ani na vteřinu nepokusil 
zamyslet nad tím, čeho se vlastně bojíme. 

Nakonec jsme dr. Payna našli skrčeného na terase před vlastním 
bungalovem. Všech šest se nás na můj povel vrhlo s polštáři na toho 
nešťastníka. Trochu se bránil, ale my jsme ho prostě přišpendlili 
k podlaze. Pak mu Jack Downing píchl trojitou dávku sedativa. Va- 
hou našich těl jsme ho přimáčkli k zemi, zabalili do plachty, pro jisto- 
tu ještě kolem něho omotali síť na ryby a nakonec ho svázali lanem 
od hlavy k patě. Vypadal hrozně, krvácel ve tváři a divoce koulel oči- 
ma. Když jsem tak byl nad ním sehnutý, podíval jsem se náhodou na- 
horu. Na střeše seděl Pancho, noční hlídač, s lahví tequily v ruce, 
a lhostejné se na nás díval. Připadal jsem si jako nějaký potrhlý 
gringo. 

Pak jsme si rozdělili služby a seděli vedle dr. Payna po celou noc. 
On se na nás ale ani nepodíval. 

Později, když jsem o celé záležitosti přemýšlel, uvědomil jsem si 
jasně, že to není tripper sám, ale určití lidé v určitém prostředí, kdo 



230 Timothy Leary 

jsou příčinou nějakého problému. Dr. Payne se vlastně nikoho ani ne- 
dotkl. Nejenže nechtěl způsobit zranění někoho dalšího, ale každý 
jeho krok či pohyb byl veden záměrem právě této možnosti se vy- 
hnout. Jediná krev, která byla prolita, byla jeho vlastní, a ovšem mo- 
je, jakožto důsledek mého panikaření. 

Druhého dne ráno byl už dr. Payne schopen logicky myslet, ale byl 
nesmírně vyčerpaný. Dr. Downing, sám rovněž s Kalifornie, slíbil, že 
na něho cestou do San Francisca dohlédne. 

„Někdy si o tom ještě musíme promluvit," zašeptal mi Payne, když 
jsme mu pomáhali rychle balit před odjezdem na letiště. 

Zato zfetovaný inženýr Duane Marvy stále nebyl schopen jakékoli 
reakce. Poslušně se mnou nastoupil do mikrobusu VW, který nás vezl 
na letiště. Jelikož nás bylo příliš mnoho a nevešli bychom se do leta- 
dla společnosti Aeronaves, poslala pro nás mexická vláda velký do- 
pravní speciál. Seděl jsem v letadle vedle Marvyho. Zdálo se, že mu 
dělá dobře, když ho držím za ruku. 

Přistáli jsme v Mexico City a na letišti nás už čekali dva agenti 
tajné policie a spolu s nimi i jednotka uniformovaných federales. 
Bylo to trochu jako na divadle. Koupil jsem Marvymu letenku do Bos- 
tonu a s lidmi od IFIF domluvil, že ho odvezou taxíkem domů na 
předměstí. Když už se mělo nastupovat do letadla, snažil jsem se 
s ním nenápadně projít východem z letištní budovy. Ale nevyšlo to. 
Zřízenec, který vybíral palubní lístky, na katatonického Marvyho je- 
nom mrkl a odmítl pustit ho do letadla. 

Telefonoval jsem tedy jednomu ze svých mexických přátel psychi- 
atrů a ten zařídil Marvyho hospitalizaci v léčebně pro duševně cho- 
ré ve městě. Při příjmu do léčebny jsem objevil v jeho náprsní tašce 
několik průkazů, které dosvědčovaly, že má přístup k informacím 
s vysokým stupněm utajení. 

Poslal jsem tedy na ministerstvo obrany telegram tohoto znění: 
„Váš agent Duane Marvy se nachází v léčebné pro duševně choré 
Chapultepec v Mexico City." 

V následujících týdnech jsem udržoval těsný kontakt s dr. Pay- 
nem. Napsal mi o svém sezení dlouhý dopis, v němž uváděl, že to 
byla nejhlubší zkušenost jeho života. O šest let později jsem se účast- 



Záblesky paměti 231 

nil jedné konference pořádané lékařskou fakultou Kalifornské uni- 
verzity v San Franciscu, na které Payne vystoupil s přednáškou pl- 
nou entuziasmu ohledné LSD. 

To Duane Marvy mi dělal vetší starosti. Po návratu do Newtonu 
jsme okamžitě volali jeho rodinu a velmi se nám ulevilo, když jsme se 
dozvěděli, že je na cestě do Bostonu. Později jsme spolu mluvili telefo- 
nicky a on mi tvrdil, že mu ten průšvih nijak neuškodil. 

Asi za rok přijel Marvy na návštěvu do našeho střediska v Mill- 
brooku. Choval se přátelsky, ovšem takovým tím svým utlumeným 
způsobem, a vyjádřil nám vděčnost, že mohl prožít zkušenost s LSD. 
Ale v důsledku té příhody dostal horší hodnocení v tajné službě, pro 
kterou pracoval, a nakonec přišel i o své místo ve státní službě. Ni- 
kdy nám nesdělil ani název své agentury ani cokoli o povaze své 
mise v ní, ale tvrdil, že ve svém novém zaměstnání coby inženýr s ve- 
lice slušným platem je mnohem spokojenější. Spíše se zdálo, že ho víc 
mrzí, že ztratil přístup k tajným materiálům, než to nepovedené se- 
zení s LSD. Zeptal jsem se ho, jestli by chtěl vzít LSD znovu a on od- 
pověděl, že si to musí rozmyslet a případné mi dá vědět. 

Payne a Marvy představovali dva nejhorší případy účinků LSD, 
které jsme do té doby zaznamenali. Jejich přechodné psychotické sta- 
vy znamenaly pro nás bezprostřední konfrontaci s faktem, že i LSD 
je drogou, která může být nebezpečná. Ale zároveň nás tato zkuše- 
nost utvrdila v tom, jak důležitý je screening a příprava pokusných 
osob, stejně jako podpůrné prostředí. V následujících letech, když se 
psychedelické drogy dostaly k milionům nic netušících a nepouče- 
ných Američanů, se tyto problémy vracely a staly se po nás zdrojem 
stálého znepokojení. 21 



Žl VOTOPI S 

Wilhelm 
Reich 

(1897-1956) 



- duch brilantní a obrazoborecký zároveň, byl jedním z promi- 
nentních členů vídeňského kroužku raných psychoanalytiků-freudi- 
ánů, kroužku, z něhož však byl nakonec vyloučen. Jeho koncept 
„tělesného krunýře" podobně jako jeho teorie týkající se sexuality 
a tělesnosti vůbec se později staly základnou mnohých terapeu- 
tických systémů včetně bioenergetiky a gestalt terapie, jejichž za- 
kladatelé patřili mezi jeho žáky. Jeho klasické spisy The Sexual 
Revolution (byl to on, kdo razil tento termín) a The Function of fhe 
Orgasm z počátku let třicátých, ovlivnily nepochybně celou epo- 
chu. Bylo ironií, že Reich osobně nezávazné erotické chování od- 
suzoval. 

Reich zůstal v podstatě vždy lékařem a velmi se zajímal o kli- 
nické aspekty toho, co označoval „orgon", a co by bylo možno 
volně opsat jako tělesnou energii, smyslovost či pudovost vůbec. 
Byl přesvědčen, že nedostatek či poruchy „orgonu" mohou mít za 
následek destruktivní tendence ba dokonce mohou vyvolat rakovi- 
nu. Proto Reich zkonstruoval jakousi kabinu, ve které měl pacient 
absorbovat uzdravující energii. Americký lékařský establishment 
měl na jedné straně pro jeho práci jen posměch a opovržení, na 
straně druhé ji považoval za cosi potenciálně nebezpečného. 
Reich pokračoval ve svých experimentech, přičemž se snažil do jis- 
té míry vyhovět omezením, která na něho uvalil Úřad pro potravi- 
ny a léčiva (Food and Drug Administration, FDA). Nakonec byl 
uvězněn za to, že prodával své kabiny na přijímání „orgonu". Ze- 
mřel ve vězení zcela osamocen, aniž se mu dostalo podpory se 
strany americké psychiatrické obce, vystaven persekuci federál- 
ních agentů, kteří konfiskovali a pálili jeho knihy. Tyto knihy se 
později staly v sociologii a psychologii díly vpravdě klasickými. 



21. Ostrovy v slunci 



Červen 1963, Newton Center, Massachusetts 

Nucený ústup ze Zihuanateja se proměnil v potupný debakl. Dick 
a já jsem se stali osobami pochybné pověsti. Vyhazov z Harvardu 
a vyhoštění z Mexika měly za následek, že na nás ulpél cejch „zneu- 
ctění", že jsme rázem přišli o svou dobrou pověst a důvěryhodnost. 
Najednou z nás byli vyvrhelové. Cítili jsme se v této pozici na okraji 
společnosti dost osamocení. I my, stejně jako kdokoli jiný, jsme toužili 
po tom, aby nás ostatní akceptovali. 



Záblesky paměti 233 

Když jsem nyní procházel hlavním náměstím harvardského areá- 
lu, obklopeným majestátními památníky akumulovaného vědění 
a tradice, cítil jsem hlubokou úzkost plynoucí z vědomí, že trajekto- 
rie mého života mne neodvolatelné vytlačuje do pozice, v níž mi již 
nikdy nebude dáno prožívat ono uspokojení, které přináší normální 
společenské uznání a souhlas, tu jistotu a podporu, kterou skýtá pří- 
slušnost k instituci. Tento pocit smutku se mi vracel často. Nikdy však 
netrval příliš dlouho." 

1953, Berkeley, Kalifornie 

Každý víkend jsme s Marianne chodili na večírky, spolu s dalšími 
páry našeho věku: s psychology a psychiatry a dalšími lidmi z uni- 
verzity, s intelektuály z Berkeley. Bývaly to divoké pijatyky, na kte- 
rých se pěstovalo opilecké flirtování a osahávání se stejně jako tanec 
tělo na tělo. Ale co se skutečného sexu týče, byla naše parta pozoru- 
hodně ctnostná. Etika orientovaná na dítě nutila tyto matky rodin ze 
zámožných předměstí ovládat své touhy. 

Někdy v té dobé začala pracovat v mém výzkumném týmu mladá 
žena jménem Delsey Bylo jí dvaatřicet, byla dokonalou dvojnicí Aud- 
rey Hepburnové a měla veselou a příjemnou povahu. Její manžel 
Rollo byl dost úspěšný interiérový designér. Děti neměli. 

S Delsey jsme se začali občas scházet, chodili jsme spolu na večír- 
ky, flirtovali jsme spolu a žertovali. Postupné jsme se do sebe zamilo- 
vali. 

Obvykle jsme se asi tak třikrát týdně po práci zastavili někde 
v baru. Marianne a Rollo věděli o tom, že se vídáme, ale byli pře- 
svědčeni, že naše přátelství nepřekročilo meze počestnosti. A ono 
také dlouho skutečně nevinné bylo, už proto, že jsme všichni čtyři byli 
v těchto věcech nezkušení a báli jsme se komplikací. 

Ale nakonec k tomu došlo. 

Když se to stalo, pronajal jsem si malý byt na Telegraph Avenue 
a po dva roky jsme tam s Delsey chodili třikrát nebo čtyřikrát týdně 
- bývala to jen taková krátká setkání. Pokaždé jsem stál u okna v ku- 
chyni a díval se, jak ona zajíždí svým autem na parkoviště a pak 
přes ně kráčí na svých vysokých podpatcích. V bytě nebylo nic kro- 
mě postele. Vždycky jsem ji posadil na ledničku vysokou po ramena, 



234 Timothy Leary 

a zatímco ona popíjela suché Martini, stál jsem před ní a mazlil se 
s ní, byla tak štíhlá, a oba jsme plácali hlouposti jeden přes druhého. 
Skutečně jsme se jeden druhému líbili, rádi jsme se na sebe dívali 
a těšili se ze svobodné hry našich myslí, z těch dlouhých, legračních 
i vášnivých rozhovorů milenců. A nakonec zaťukaly její podpatky 
předsíní do koupelny, odkud potom vyplula v průsvitném modrém 
negližé, které setřásla s nahých ramen, když došla k posteli. 

Tělesná vášeň je skutečné mocná, tak mocná, až někdy zapome- 
neš, že dovede být také tvrdá a neúprosná. Bylo to utrpení. Vždyť 
jsem opravdu miloval Marianne a Susan a Jacka. Nepřipadalo 
v úvahu, že bych je opustil. 

Celá záležitost se protahovala a i nervózní trpělivost Rolla a Ma- 
rianne vydržela tak dlouho především proto, že nikdo ze zúčastně- 
ných si netroufal cokoli změnit. Každý jako by věřil, že ten křehký sta- 
tus quo - společné výlety na lyže, táboření, pravidelné večírky každý 
víkend - je lepší, než děsivé propasti a trhliny, které mohlo otevřít 
jedno jediné slovo. Nejvíc trpěla Marianne. Pila stále víc. Začala uva- 
žovat o tom, že si bude muset najít psychiatra. 

Naše nezřízené pití celou záležitost ještě zhoršovalo. Každý v na- 
ší partě konzumoval obrovská kvanta tvrdého alkoholu, chtěli jsme 
prostě přetrumfnout Hemingwaye, Fitzgeralda, Faulknera. Kdo nepil, 
byl považován za puritána a stydlivku, který se bojí všech těch báječ- 
ných impulsů, které alkohol přináší. 

Můj život - osobní i profesionální, soukromý i veřejný - byl vždyc- 
ky silné ovlivňován drogami a jejich nadměrným užíváním. Měl jsem 
bohaté zkušenosti prakticky s každým známým a dostupným pro- 
středkem ovlivňujícím mozkovou činnost. Z nich ze všech právě alko- 
hol byl příčinou těch nejničivějších událostí mého života. To chlast 
zruinoval mého otce a rozbil jeho manželství, stejné jako těžce zasá- 
hl do života čtyř mých strýců. Důsledkem nemírného pití byla i Mari- 
annina sebevražda a následné nekonečné utrpení mých dětí. Většina 
mých ztracených přátelství byla rozbita vinou alkoholu. Devadesát 
procent výbuchů agrese, vulgarity anebo třeba jenom necitlivosti, kte- 
rých jsem se v životě dopustil, spustila dávka alkoholu, byť nevelká. 
(Zbývajících deseti procent jsem se dopustil ve stavu střízlivém.) 

Během posledních dvaceti let jsem požil obrovská kvanta psyche- 
delických drog (šlo hlavně o cannabis a LSD). Ověřil jsem si, že tyto 



Záblesky paměti 235 

chemické látky vyvolávají smyslově reflexívní reakce s příznačně 
klidným, vyrovnaným, ba radostným průběhem. Vlastně ze mne děla- 
ly lepšího člověka. Pod vlivem těchto látek jsem nikdy neudělal nic, 
čeho bych musel litovat. 

Dlouhé hodiny jsem strávil v smutném rozjímání, jak jinak se mo- 
hly věci vyvíjet, kdyby byly psychedelické drogy k dispozici už dříve. 
Kdybychom si s Marianne bývali mohli sednout ke krbu, pokuřovat 
marihuanu vyvolávající úsměv, a přitom si pohovořit o svých man- 
želských problémech, namísto abychom do sebe házeli jednu sklenku 
oblbujícího martini za druhou... Kdyby tak můj otec býval měl LSD, 
aby s jeho pomocí mohl živit a uvolňovat svůj pradávný irský ne- 
pokoj... 

Červen 1963, Newton Center, Massachusetts 

Týden po návratu z Mexika mi telefonovala Mary Pinchotová. Byla 
na bostonském letišti a ve městě se mohla zdržet jenom toto odpoled- 
ne. Sešli jsme se v centru v jedné restauraci s rybími specialitami. 

„Vy jeden lehkomyslný Ire. Zase jste v maléru. Ty vaše ztřeštěné 
výpady a nájezdy jsou vskutku velkolepé. Mais ce n'estpas laguerre." 

„Kde jsem podle vás udělal chybu?" 

„Jde o tu publicitu. Přece jsem vám říkala, že vás nechají dělat co 
budete chtít, pokud kolem toho nebudete dělat rozruch. Ten plán 
s IFIF byl po všech stránkách chytrý. Oni by infiltrovali každou sku- 
pinu, aby tam dostali svoje lidi na výcvik. Ale prostě nepřipustí, aby 
CBS filmovala, jak dáváte lidem drogy na nádherných mexických plá- 
žích. S tímhle byste byl schopen zničit během jednoho měsíce kapita- 
lismus a socialismus dohromady." 

Znovu mne zarazila její chladná vypočítavost, kterou tato aristo- 
kratická žena převzala od těch WASPů s tvrdýma očima a v per- 
fektně padnoucích oblecích, kteří v luxusních limuzínách pendlují 
mezi svým domovem a úřadem, od všech těch zprostředkovatelů in- 
formací, redaktorů, členů správních rad, úředníků z vládních institu- 
cí, od těch mužů ještě mladých, jejichž oči a tváře jsou však jaksi 
předčasné zestárlé, od mužů, které jste mohli samozřejmě potkat 
i na hlavním náměstí v Harvardu či v Yale, zasvěcených tak záhy do 
oné kalvinistické konspirace a zavázaných přísahou spolehlivosti 
a mlčenlivosti na věky, kteří pracují v Curychu pro Wild Billa Dono- 



236 Timothy Leary 

vana, ve Washingtonu pro Allena Dullese, a taky pro Henryho Luče- 
no jako šéfové kanceláří a střídají to mezi Newsweekem a Postem, od 
všech těch manipulátorů s tajnými dokumenty a fakty, se šeptandou 
i prognózami, s informacemi o válečných inventářích, cenových 
maržích na burze, volebních blocích, s průmyslovými a obchodními 
tajemstvími a klepy a pomluvami ohledně sexuálních a drogových 
preferencí jednotlivých kongresmanů, prostě od lidí vycvičených 
chňapnout, co mohou a nepustit, oddaných do poslední kapky krve 
oněm článkům své protestantské víry, podle nichž planeta Země je 
v podstatě jenom něco jako dojná kráva. 

„Ale teď se už na to vykašlete," řekla Mary. „Zatímco vy jste dělal 
blbosti, já jsem tvrdě pracovala. S mými přáteli se nám podařilo 
uvést do transu několik nejdůležitějších lidí ve Washingtonu. Je nej- 
vyšší čas, abychom měli svou vlastní psychedelickou buňku i na Poto- 
macu, nemyslíte?" 

„Takže potřebujete další drogy? To bude problém. Naše plány na 
zřízení chemické továrny v Mexiku ztroskotaly." 

Mary se zasmála. „Ale v tom není problém. Mohu vám dát jeden 
kontakt do Anglie. Oni vám dodají, co budete potřebovat. A pokud 
věci půjdou tak, jak doufám," řekla s náhlou empatií, „bude se i tady 
u nás brzy vyrábět spousta kvalitních drog." 

Trochu jsem na ni naléhal, ale odmítla říci více. 

21. října 1955, Berkeley, Kalifornie 

Toho pátečního večera jsem přišel domů a našel Marianne plnou 
nového nadšení. V očích, tak dlouho smutných, jí nyní jiskřilo. Měla 
plán. 

Namíchal jsem martini a sedli jsme si k baru, nálada byla výbor- 
ná jako za starých časů. Marianne si uvědomila, že je příliš závislá, 
příliš stažená, příliš bolestínská. Bylo jí jasné, že potřebuje nějaký 
šok, něco, co by jí otřáslo a dovolilo jí uvolnit se ze svých introvertních 
návyků. Takže ona a děti odjedou na nějakou dobu pryč. Byla si na- 
prosto jistá, že naše láska může znovu rozkvést. 

Mariannina nejbližší přítelkyně z college byla provdaná za diplo- 
mata a s manželem pobývala ve Švýcarsku. Marianne se nechala in- 
spirovat jejími dopisy, v nichž popisovala tamní společenský život, ly- 
žování na horách, dobré školy. 



Záblesky paměti 237 

Chtěla odjet na několik měsíců. Pronajme si dům v Alpách, naučí 
se lyžovat, děti tam budou chodit do školy. Prostě se na chvíli zkusí po- 
stavit na vlastní nohy. Já jsem měl za nimi přijet na návštěvu. 

Ale k realizaci plánu by byla nutná jistá finanční výpomoc od je- 
jích rodičů. 

Marianne vytočila Oregon City a stručně nastínila svůj plán. Pak 
chvíli poslouchala. Její tvář se jakoby propadla. Držela křečovité slu- 
chátko a prázdným pohledem zírala do zdi. Ve sluchátku byl slyšet 
oznamovací tón. 

Její otec řekl jedinou větu: „Ty ses asi zbláznila, když chceš opustit 
svůj domov a manžela a poflakovat se někde po Evropě." 

Objal jsem ji a přivinul k sobě. 

„Stejně to uděláme," řekl jsem. „Uděláme všechno, co si umíníme." 

„Ano, uděláme to," řekla. „A teď to oslavíme. Dáme si drink." Na- 
míchal jsem další martini. Marianne toho moc nepojedla, ale pila ne- 
ustále. 

Toho večera jsme měli jít na menší večírek. Ještě před odchodem 
telefonovala Delsey. Následujícího dne odjížděla na Tahoe. Bezmyš- 
lenkovitě jsem navrhl, aby k nám s Rollem na chvilku zaskočili poz- 
ději večer. 

Kolem půlnoci jsme se vrátili a já jsem s vozem zajel do garáže, 
jejíž těžká sekvojová vrata se spouštěla dolů a zamykala zvenku. 
Normálně jsme je nikdy nezavírali, protože se vlhkem trochu roztáh- 
la a zavřít šla jen ztěžka. 

Když jsme pak šli po schodech dolů k našemu domu, objevilo se 
další auto. Byla to Delsey. Šel jsem k jejímu vozu. Dovnitř jít nechtěla, 
zastavila se jen na skok, aby se rozloučila před odjezdem. A taky aby 
mi popřála všechno nejlepší k mým pětatřicátým narozeninám. 

Pak jsem se vracel k domu. Spatřil jsem Marianne na schodech 
pode mnou, upírala na mne pohled, ve kterém bylo prozření a otřes. 

„Ale ty ji doopravdy miluješ," řekla jenom. 

Najednou vydala hrozný vzlyk a doslova se zhroutila se schodů 
na travnatý svah. 

Pomohl jsem jí na nohy a odvedl ji dolů na terasu a odtud do lož- 
nice. Svlékl jsem ji a pak jsem se svlékl sám. Objal jsem ji a ona mi 
položila paže kolem krku a s jakousi zběsilostí mě sevřela v náručí. 

A tak jsme i usnuli, s rukama i nohama pevné propletenýma. 



238 Timothy Leary 

Červenec 1963, Newton Center, Massachusetts 

Dopis, který nikdo nečekal, přišel z ostrova Dominica. V této malé 
a jen zřídka navštěvované karibské zemičce založil jistý Američan, 
nadšenec do psychedelických drog jménem John Presmont, experi- 
mentální komunu. Tvrdil, že má zajištěnou podporu labouristické 
strany, která by se podle všeobecného očekávání mela dostat k moci 
v příštích volbách. Labouristé se doslechli o naší úspěšné operaci 
v hotelu Catalina v Mexiku a byli celí dychtiví, abychom tam u nich 
na jihu pomohli nastartovat avantgardní intelektuální turistické cen- 
trum. 

Vyslali jsme na Dominicu dva průzkumníky, Gunthera Weila 
a Franka Fergusona, mladého a nadějného absolventa Wesleyanské 
univerzity. Ani ne za týden jsme dostali telegram plný nadšení. Poda- 
řilo se jim setkat se s témi politiky. Potenciál to byl velice slibný. Ať 
okamžité přijedeme. 

Postavil jsem se do čela naší imaginární jednotky v počtu deseti 
lidí a letecky jsme se přemístili nejdřív na Návětrné ostrovy a pak na 
maličkou Dominicu. Když naše letadlo začalo klesat nad horami 
a blížilo se k letišti, probudily se v nás velké naděje, asi podobné, 
jako u imigrantú vystupujících z lodi na Ellis Islandu. Naši zvědové 
nás ale očekávali se zprávami, které nás naplnily zklamáním. Sou- 
časná konzervativní vláda, úzce spolupracující s vládou Velké Britá- 
nie, se dozvěděla o našich plánech a vydala rozkaz k vyhoštění na- 
šeho hostitele Presmonta, který se momentálně k naší smůle snažil 
pokud možno nevystrkovat nos ze svého domu. Vedoucí představitelé 
loajální opozice Jejího Veličenstva se obávali setkat se s námi veřej- 
ně a tak byla na dnešní noc sjednána tajná schůzka. 

Po setmění působil ostrov poněkud zlověstné - pláže s černým pís- 
kem končily náhle v divoké džungli. Téměř veškeré obyvatelstvo tvo- 
řili černoši, potomci bývalých otroků. Britské ovocnářské společnosti 
je udržovaly ve stavu koloniální zaostalosti a chudoby. Dominice 
zkrátka chyběl onen lázeňský šarm, tak příznačný například pro 
Bahamy. 

Gunthera, Franka a mé naložili do taxíku, který řídil mladý čer- 
noch. Tvářil se přátelsky, ale byl značně nervózní. Jeli jsme po silnici 
plné velkých krabů, které drtily pneumatiky našeho vozu. 

V jednom omláceném koloniálu nám černoška za pokladnou po- 



Záblesky paměti 239 

kynula, abychom šli dál do přecpaného skladu osvětleného jedinou 
žárovkou visící na drátě. Kolem stolu seděli tři mohutní svalnatí muži, 
do pasu nazí, jejich ebenová kůže se leskla potem. S nimi byl další 
černoch v apartním vycházkovém oblečku, který nám podal ruku 
a jal se nalévat rum a coca colu. 

Ti tři muži bez košilí byli poslanci parlamentu a vůdci opozice. 
Elegantní chlapík se jmenoval Horace a byl to právník známý v ce- 
lém Karibiku. Vysvětlil nám, že v daném okamžiku nemůže labouris- 
tická strana podniknout žádné oficiální kroky na naši podporu, jeli- 
kož je v parlamentě v menšině devět ku osmi. Nicméně flagrantní 
podpora britských obchodních zájmů ze strany konzervativců vzbu- 
zuje v lidu pobouření. Nemůže být pochyb, že příští volby přinesou 
labouristům drtivé vítězství. Ti, jakmile se dostanou k moci, mají 
v úmyslu přivést do země i jiný kapitál než jen britský, díky němuž 
by se postavila ekonomika na nohy Zajímalo je, jaké máme úmysly. 

Vyprávěl jsem jim o našem výzkumu i o rychlém přírůstku člen- 
stva IFIF. Navrhoval jsem, že bychom si nejdřív pronajali některé re- 
kreační objekty a později možná i postavili nové, což by nám umož- 
nilo navázat na ztroskotavší mexický projekt. 

Horace spočítal, že už na úrovni operace v Zihuatanejo bychom 
mohli ztrojnásobit příjmy, které má ostrov z turistiky. Padla narážka, 
že by se na Dominice případně objevily nějaké peníze z Las Vegas, 
z nichž by se část mohla využít na podporu našeho projektu. Jaký je 
můj názor na možnost zřídit zde několik kasin? 

To tedy byla scéna! Místnost, kolem jejíchž stěn jsou vyrovnány la- 
ťové bedny se zbožím, stůl z hrubého neohoblovaného dřeva, nad 
ním slabá žárovka, lesknoucí se černá pokožka mužů a jejich bílé 
zuby vyceněné v úsměvu: a zde se kuje plán jak za pomoci našich 
drog převzít moc v této malé zemi. Bylo domluveno, že několik dní 
strávíme zjišťováním výše nájemného za hotely a další nemovitosti 
poblíž pláží. Potom jsme měli, Horace a já, odletět do New Yorku 
a tam navázat kontakt s perspektivními lidmi schopnými poskyt- 
nout podporu, a uzavřít s nimi formální dohody. 

Následující týden byl idylický. Horace nás prováděl po ostrově 
a společně jsme objevili tři lokality na pobřeží, které byly k maní za 
velice rozumné ceny. Místním lidem jsme byli představováni jako přá- 
telé a dostávalo se nám od nich velice vřelého přijetí. 



240 Timothy Leary 

Nedaleko našeho hotelu tekla prudká horská bystřina s vodou 
studenou a čistou. Vždycky odpoledne jsme tam lenošili, nechávali 
jsme se unášet proudem až k jezu, pod kterým vřela voda v lesní 
tůni, v níž naše cesta s mohutným plácnutím končila. Čím dál víc se 
nám líbil tenhle ostrov se svými plážemi s černým pískem. 

Ale naše pohoda skončila v okamžiku, kdy se k našemu hotelu 
v burácejícím džípu přiřítil Horace, tvář popelavou strachem. 

„Byla tady už policie?" zařval divoce. „Ne? Skvělé. Poslyšte, pokud 
máte někde nějaké drogy, bleskově je prosím vás schovejte. A neo- 
pouštějte areál hotelu. Volejte okamžité na letiště a zajistěte si rezer- 
vaci na zítřejší let. Vláda vydala příkaz policii k vašemu zatčení za 
překupnictví drog. Člověče, oni z vás chtějí udělat největšího obchod- 
níka s heroinem na světě." 

„Heroin?" pípl jsem jenom. 

„Naštěstí máme u policie lidi, kteří nám pomáhají. Ti mám řekli, 
že americká vláda poslala naší vládě všechny možné informace 
o vás. Nějaký americký agent jménem Donovan - asi ze CIA - přile- 
těl včera a mluvil přímo s guvernérem. Naši lidé ve vládě říkají, že 
určitě budete mít potíže. Krucifix, už jsou tady." 

Dovnitř vjelo auto s úředním označením a z něho vyskočili dva 
policisté. 

„Profesor Leary? Můžete jít prosím s námi? Guvernér si s vámi 
přeje mluvit." 

„Nejdřív bych si chtěl promluvit se svým právníkem." 

Policisté mrkli jeden na druhého a pokývli. Poodešel jsem s Hora- 
cem stranou. 

„Musíte s nimi jet," řekl. „Tak aspoň nebudou moci udělat razii." 

„Co je to zač, ten guvernér?" 

Horace udělal kyselý obličej a zavrtěl hlavou. „Nejhorší, co může 
být, člověče. Alkoholik, který má odkroucených čtyřicet let v koloniál- 
ní službě. Je naprosto neschopný a sem ho odložili do starého žele- 
za. Udělá všechno, co mu Američani řeknou." 

Horace měl pravdu. Ten starý Brit se na mne zamračil přes celý 
stůl. Jeho odulá tvář se podobala starému koženému vaku a byla roz- 
rytá rudými vráskami. V ní plavaly oči jako na vodě. Na stole ležela 
objemná složka s označením „LEARY" a vedle ní, což bylo ještě hor- 
ší, nejnovější číslo magazínu Time se senzačním článkem o LSD. 



Záblesky paměti 241 

Guvernér přečetl nahlas úryvek z Time a pravil: „Na tomhle os- 
trove žádné takové svinstvo nechceme." Jediná příjemná věc na tom 
byla, že to bylo stručné a jasné. 

Byli jsme znovu vypovězeni. 

Toho večera zůstal Horace s námi v hotelu jakožto jakási bezpeč- 
nostní pojistka. Celou noc jsme zašívali pilulky do plyšových med- 
vědů. 

Na letišti se to odbylo bez problémů. Nejdřív jsme letěli na ostrov 
Antigua, kde jsme se na pár dní ubytovali v kouzelném hotelu na po- 
břeží, abychom se nabrali sil před dalšími kroky. 

Ukázalo se, že majitelem hotelu je jeden můj bývalý spolužák 
z West Pointu. Do Karibiku byl služebně přidělen během II. světové 
války a život na ostrovech se mu tak zalíbil, že hned po vítězství nad 
Japonskem zažádal do výslužby. 

Jako tak mnozí lidé na ostrovech i můj přítel vězel až po krk v po- 
dezřelých kšeftech s pozemky a nemovitostmi. Podařilo se mu kou- 
pit dva ostrůvky poblíž Grenady, ale s podmínkou, že tam do dvou let 
vybuduje natrvalo několik budov. Ale neměl na to dost peněz a tak 
nám učinil nabídku, kterou nebylo možné odmítnout. Navrhl nám, že 
nám polovičku jednoho pustého ostrova prostě dá, pokud tam ty stav- 
by postavíme. Tam bychom byli absolutně v bezpečí. A než by se ty 
budovy postavily, mohl by náš tým sídlit v již nepoužívaném klubu na 
pláži, který nesl jméno „Vědro krve". 

Zcela náhodou se krátce po nás ubytoval ve stejném hotelu i Dick, 
který byl na cestě za námi na Dominicu. Když viděl, jak skotačíme na 
pláži, zmocnil se ho vztek. Chudák Richard, události toho léta zasadi- 
ly kruté rány jeho nadějím na to, že se stane respektovanou osobou. 
S hořkostí mi vynadal, že jsem rozfofroval těch 20 000 dolarů od Pe- 
ggy. A navíc jsme byli během dvou týdnů vyhoštěni ze dvou zemí. 

Netrvalo dlouho a tento počet se zvětšil na tři. Několik nóbl poldů 
v bílém s vycházkovými hůlkami se sice chovalo přátelsky, nicméně 
zcela nesmlouvavě (možná toho věděli o rozumném užívání drog víc 
než my). 

„Bože můj, člověče, v tomto momentě už každý ostrov dostal varo- 
vání ohledné vás a vaší pirátské smečky." Kapitán na mne spiklenec- 
ky zamrkal. Dalšího dne jsme už byli na cestě na Portoriko. 

Teď už šlo veškeré zklamání mimo mne. Připomněl jsem si nuce- 



242 Timothy Leary 

nou migraci disidentských skupin v minulosti. Naše dilema se dalo 
čekat. Toto postrkováni z místa na místo, jehož iniciátory jsou držite- 
lé moci, se zdá být standardní zkouškou pro ty, kdo jsou oddáni něja- 
ké utopistické vizi. Dělali jsme jen kroky tance, jehož choreografie 
byla napsána již předem, kroky, kterým se filozofičtí novátoři nikdy 
nemohli vyhnout. Deportace 1-A. Teorie a praxe společenského ost- 
rakismu. Všechno se to zdálo být z historického hlediska v pořádku 
a určitě to bylo lepší, než nekonečné vysedávání na fakultních schů- 
zích. 

Právě se nám dostávalo té nejlepší lekce v oboru aplikované kul- 
turní antropologie. Pokud se sociálním inovacím - a platí to zvláště 
pro ty, které se týkají výchovy mladých - nepodaří získat mocenskou 
bázi (teritoriální, politickou, finanční), jsou jejich průkopníci vystave- 
ni nekonečným obstrukcím a všechny byrokracie jim hážou jenom 
klacky pod nohy. 

Na straně aktiv zaznamenal náš program změn i dvě kladné po- 
ložky: stali jsme se mluvčími toho obrovského množství lidé z genera- 
ce narozené po II. světové válce, která už čeká v záloze, aby jednou 
převzala moc, a dále, pochopili jsme, že schopnosti a možnosti ko- 
munikace jak prostřednictvím médií, tak jednoduše ústně, se stávají 
důležitým prostředkem pro přípravu mocenské báze v informační 
společnosti budoucnosti. 2 ' 






Část 2 

PEDOMORFÓZA - 
-JUVENILIZACE 



Proces biologické evoluce je do značné míry historií úniků ze slepých 
uliček nadměrné specializace, evoluce idejí pak sérií úniků z dušev- 
ních stereotypů a stagnaci podlehnuvších procedur a rituálů. V bio- 
logické evoluci může tento únik nastat v důsledku stažení se z dospě- 
lého stádia na juvenilní, což je bod obratu a počátek nové linie; 
v evoluci mentální pak dočasným regresem na pružnější a všemožný- 
mi zábranami méně zatížené mody ideace, po kterémžto regresu může 
nastat kreativní skok vpřed. 

Arthur Koestler 

Určité plemeno či rasa může dosáhnout obnoveného mládí tím, že se 
mu podaří odstranit, jakoby odstrčit dospělé stádium života jedinců, 
kteří je tvoří, z pozice na konci jejich ontogenezí. Takovéto plemeno 
může se potom rozšiřovat do všech směrů. 

Sir Gavin de Beer 

Science fiction je nejvýznamnější literární formou, které kdy lidstvo 
dalo vzniknout... Ale my jsme až příliš zaměstnáni každodenním živo- 
tem a pohybem vždy k následujícímu konceptu, takže jsme si prostě 
nepovšimli, kterých že idejí se ta naše fikce vlastně týká. 
Nyní nastal čas, abychom si to uvědomili. 

Ray Bradbury 



ŽIVOTOPIS _ vyrůstal v Poughkeepsie ve státě New York jako syn pastora, vý- 



Fitz 



znamného zastánce zrušení otroctví. V dětství rád čítal dobrodruž- 
né příběhy ze Středního Východu jako jsou Tisíc a jedna noc, Pu- 
Hligh fovám Marca Po/a a Hrabě Monfe Chr/sro, ze kterých se 

Llldlow dozvěděl o hašiši. Podobně jako William James i tento věčně 

(1836-1870) v knihách pohroužený mladík chatrného zdraví se stal neúnavným 
experimentátorem s drogami (sám sebe nazýval „Alexandrem Ve- 
likým farmacie"). Stal se pomocníkem místního lékárníka, aby mohl 
vyzkoušet opium, éter, chloroform a východoindické konopí zná- 
mé jako cannabis incl/ca (bylo tehdy k dispozici jako léčivý pro- 
středek v podobě tinktury nebo sladké medicíny v ceně čtyři dáv- 
ky za dolar). 

V posledním roce svých studií na Union College napsal Lud- 
low hymnu své almae matris a také svou první knihu, jež byla prv- 
ním dílem o cannabisu v angličtině vůbec. Kniha The Hashish Ea- 
ter, publikovaná anonymně v roce 1 857, se stala literární senzací 
a posléze přinesla svému autorovi trvalou, byť poněkud skandál- 
ní proslulost. Po zbytek svého života se Ludlow věnoval žurnalisti- 
ce a cestování. 



22. Život v časoprostorové kolonii 

Září 1963, Millbrook, New York 

Tři předcházející roky byly pro mne velice náročné. Provedl jsem ex- 
perimenty s LSD s více než 1500 pokusnými osobami, řídil jsem roz- 
sáhlý výzkumný projekt, zaměstnávaly mne nikdy nekončící politické 
problémy a boje. Cítil jsem se vyčerpán. Čert vem filozofii i historii, 
říkal jsem si, nejlepší by bylo zmizet někam na pustý ostrov, kde vane 
pasát z jižních moří. 

S vynalézavostí sobě vlastní Peggy zařídila, aby Dick uspořádal 
sezení s LSD pro jejího mladšího bratra Billyho, který v té době pra- 
coval jako mladý nadějný makléř v prestižní firmě Lehman Brothers. 
Reakce Billyho byla nadšená. Najednou to vypadalo, že právě on je 
tím pravým inteligentním, neklidným, po vzrušení toužícím dědicem 
mellonovské tradice, skutečným synem Thomase Hitchcocka, legen- 
dárního amerického letce a špičkového hráče póla. 

Billy společné se svým dvojčetem Tommym právě koupili velkosta- 
tek v Millbrooku ve státě New York, dvě hodiny jízdy autem z Man- 
hattanu proti proudu řeky Hudson. Bylo to kouzelné místo, asi dva- 






246 Timothy Leary 

krát pět mil úrodné půdy, přičemž vstup na pozemek tvořil impozant- 
ní komplex hradní brány s padací mříží. Od této strážnice vedla míli 
dlouhá příjezdová cesta lemovaná dvěma řadami javorů k třípatro- 
vému zámku se dvěma věžemi. Budova svítící bělobou v sobě skrýva- 
la 64 pokojů a byla obklopena vzorné udržovanými trávníky, poblíž 
pak stály stáje a jakási chata, zvenku zdobená ornamenty, v níž byla 
kuželna. Asi míli odtud, ve volné krajině, do níž se odvíjela pole, se 
nacházel menší zámeček zvaný „bungalov", v němž si Hitchcockovi 
založili své víkendové útočiště. Billy a Tommy, kteří nyní energicky 
podporovali naši práci, nám navrhli, abychom zřídili výzkumné stře- 
disko v prozatím prázdné hlavní budově. Plán IFIF, podle něhož jsme 
hodlali zřídit lokální střediska po celé zemi, byl nyní stejné v tros- 
kách. Náš provoz bychom tedy vědomé omezili a pokračovali ve vý- 
zkumu změněných stavů vědomí zde, v ústraní a izolaci. Těšilo nás, 
že se nacházíme nedaleko míst, kde žil Fitz Hugh Ludlow, v kraji, kde 
byl uložen k poslednímu odpočinku francouzský jezuita, filozof 
a mystik Teilhard de Chardin. 

Dali jsme si jméno Castalia Foundation (nadace Castalia), chtéjíce 
i tímto názvem vyjádřit návaznost na společenství učenců-mystiků 
z knihy Hermanna Hesseho Hra skleněných perel. 

Zatímco se to v domě, v němž žila naše komuna v Newton Cen- 
ter, hemžilo přípravami na stěhování, udělal jsem si já sám volnou 
chvilku k napsání filozofické studie, jež se měla stát základem pro 
moji výzkumnou práci v následujících osmnácti letech. Sepsal jsem ji 
u příležitosti svého pozvání k přednášce na výroční konferenci Ame- 
rické psychologické asociace (APA) ve Philadelphii, které mi zaslala 
jistá společnost luteránských psychologů. V 50. letech, kdy jsem pra- 
coval jako klinický psycholog v Berkeley, působil jsem rovněž jako 
konzultant vzdělávacího programu luteránského semináře. Mnoho 
mladých luteránských duchovních prošlo výběrem, jehož základ tvo- 
řily mé testy. 

Ve své studii jsem psal, že náboženská ortodoxie se marně pokou- 
ší, skrze dogmata a poetické mýty, dát odpověď na osm základních 
otázek týkajícících se lidského osudu, na otázky, které filozofie nové 
formulovala v pojmech logiky a na něž může adekvátně odpovědět 
pouze věda. 



Záblesky paměti 247 

Dále jsem ve studii shrnul nové poznatky z mnoha vědních oborů 
(z nukleární fyziky, astrofyziky, genetiky, imunologie, biochemie, neu- 
rologie, etologie, demografie, teorie computerů), jejichž důsledkem 
vbrzku budou drastické změny našeho pojetí lidské přirozenosti. 
Údaje, které tyto vědy nashromáždily, umožňují, aby nyní, poprvé 
v historii vůbec, mohly inteligentní lidské bytosti nejen nacházet od- 
povědi na základní otázky ohledně toho, jak a proč jsme se jako ta- 
koví vůbec vyvinuli, ale dovolí nám rovněž postoupit dál, k ovládnutí 
technologií řízení vesmíru i této planety, naší genetické budoucnosti 
i naší současné neurologické reality. 

Studie naznačovala, že na podkladě nových vědeckých modelů 
bude možné formulovat osm přesných a objektivních definicí Boha 
jakožto designéra /technologa evoluce. Takže každá rozumná lidská 
bytost, která to myslí vážně, dostane nyní možnost osvojit si to, co 
jsem označil jako Osm božích technologií. 

Studie, jakási moje summa theologica, tedy představovala systém 
vědeckého humanismu, byla jakousi příručkou, prostoupenou mým 
vnitřním nadšením, která chtěla lidem pomáhat na jejich cestě k to- 
mu, aby se stali vědomými a uvědomělými agenty evoluce. Snažil 
jsem se ukázat, že humanistická véda poskytuje lepší odpovědi na 
ony základní otázky, než jsou ty, které dává náboženství. Naznačoval 
jsem, že těch osm otázek koresponduje s osmi stádii evoluce a rov- 
něž s osmi obvody mozku, propojenými tak, aby tato evoluční stádia 
- ať už se jedná o druh jakožto celek, anebo o jednotlivce - modulo- 
valy. Domníval jsem se, že je docela dobře možné, že existuje osm 
typů neurotransmiterů neboli přenašečů (jde o drogy, které si tělo 
buď vytvoří samo, nebo které jsou mu dodávány zvnějšku), jež mohou 
aktivovat osm úrovní vědomí, umožnit přizpůsobení člověka oněm 
osmi stádiím evoluce a dosažení vhledu v oněch osmi otázkách. ,) 

Tuto studii jsem tedy přečetl před užaslými luterány. Snažil jsem 
se ji napsat v pečlivě vyváženém stylu, okořenit ji vědeckými fakty 
a dochutit poetickými nástiny vývojových panoramat, doplnit citace- 
mi ze zpráv z psychedelických sezení od věhlasných osobností vědy 
i od našich pokusných osob, což byly prožitky, které vyrážely dech. 
Na dvě hodiny se ve Philadelphii chopila vlády hereze a mladí lute- 
ráni mé odměnili nadšenými ovacemi. 

Asi v polovině září 1963 jsme naložili veškerý náš majetek z domu 



248 Timothy Leary 

v Newton Center do pronajatých stěhovacích vozů, sami se seřadili 
do karavany a vyrazili směrem na západ. V naší skupině byli Susan 
a Jack, Peggy Hitchcocková a Ralph a Susan Metznerovi. Lékař- 
skou supervizi měl zajistit jeden mladý lékař, který se právě snažil 
zbavit se svého návyku na methedrin. Posádku doplňoval jeden psy- 
cholog z Kalifornie jménem Gary Fisher, jeho žena a dvě děti. 

Na místo jsme dorazili těsně po západu slunce. Velký dům s okny 
a dveřmi zatlučenými prkny se před námi vynořil jako přízrak, se 
svými dvěma věžemi, s příkrými štíty a sráznými střechami vypadal 
jako tajemný hrad v Karpatech. Elektřina ještě nebyla zapojena, 
a tak jsme v krbu hodném přinejmenším nějakého baronského síd- 
la rozdělali divoce hučící oheň, zapálili svíčky a v jejich svitu zame- 
tali podlahu z dubových prken v obrovském obývacím pokoji. Naše 
nové dobrodružství jsme zahájili v nejlepší náladě. 

Budovu postavil na přelomu století William Dietrich, magnát-vizi- 
onář, který nadělal své obrovské jmění tím, že v mnoha amerických 
městech zavedl elektrické pouliční osvětlení. Tento precedens osvíce- 
ní jsme považovali za dobré znamení. Dietrichův umělecký vkus se 
orientoval na bavorské baroko. Dřevěné segmenty vnitřní výzdoby 
vypracovali mistři řezbáři z Německa a z Rakouska. Stěny byly po- 
kryty elegantními, byť trochu již vybledlými čalouny. Dřevěné stropy 
zdobily intarzie. Kuchyně byla tak velká, že by stačila i pro provoz 
hotelu a do lednice se mohlo sméstnat několik lidí. Zde Charlie Min- 
gus testoval svou paranoiu: nechal se zavřít dovnitř a čekal, kdy 
a jestli vůbec ho my běloši pustíme ven. Vždycky se zdál trochu zkla- 
maný, že jsme ho nakonec pustili. 

Naším prvním úkolem bylo budovu vyčistit a uvést do pořádku, 
aby se dala obývat. Nejdřív jsme strhali prkna z oken a všude vy- 
gruntovali. Prolezli jsme sklady místních bazarů a obchodů se staro- 
žitnostmi a hledali vhodný nábytek. Rozhodli jsme se pro zařízení ve 
stylu Středního Východu. Kromě kuchyně, při jejímž vybavení stoly 
a židlemi byla rozhodujícím kriteriem praktičnost, byl zbytek domu 
zařízen jako harém, se spoustou nízkých pohovek a s celými hekta- 
ry polštářů a hedvábných podušek. Zkrátka prostředí jako stvořené 
pro měkká přistání. 

V průběhu prvních několika týdnů jsme uspořádali knihovnu. 
Všechny svoje osobní knihy jsme dali na jednu hromadu a zjistili 



Záblesky paměti 249 

jsme, že máme skvělou sbírku děl z oblasti historie, filozofie, mysticis- 
mu (východního i západního), neurologie a výzkumu mozku, bioche- 
mie a genetiky. Zato bylo až symptomatické, jak málo textů jsme 
vlastnili z oboru psychologie. Zřídili jsme zvukové studio a fonotéku 
hudby k sezením: byla v ní Bachova a Mozartova hudební geomet- 
rie, čistý jazz, rhythm-and-blues, hudba exotických národů i primitiv- 
ních kmenů. 

Velice rychle se nám podařilo ustavit pravidelný denní program. 
Dny jsme trávili pracemi zajišťujícími chod domácnosti a badatelský- 
mi aktivitami, totiž studiem a psaním o rozšiřování vědomí. Jednou 
týdně jsme se účastnili programovaných sezení s LSD. Pravidelně 
jsme se střídali a vždy jeden člen našeho týmu byl odpovědný za 
aranžmá prostředí a výběr stimulů. Lídr vybíral pasáže ke čtení z fi- 
lozofických děl i z krásné literatury a také hudbu, která se ukázala 
jako nejdůležitější činitel při usměrňování myšlení. Lídři se často sna- 
žili připravit různé speciální nahrávky, které nás měly dovést ke zce- 
la specifickým ontologickým dobrodružstvím. Také usilovali o to, aby 
nám zprostředkovali své hlavní zájmy z oblasti filozofie stejně jako 
své estetické preference. 

Jelikož pasivní imprintingové učení je v průběhu sezení s kyseli- 
nou nesmírné urychleno, byli jsme schopni vstřebat široké spektrum 
nejrůznějších moudrostí a rozkoší všech věků. Po několik týdnů jsme 
se zabývali spisy vynikajícího rusko-arménského mystika G. I. Gurdji- 
effa a snažili jsme se rovněž zopakovat jeho hluboké, drogami inspi- 
rované experimenty. 

Peggy trávila zhruba polovinu svého času na Manhattanu a při- 
jížděla vždycky s mohutným burácením ve voze naloženém bednami 
šampaňského a různých exotických jídel a nápojů. O víkendech jez- 
dili do svého „bungalovu" i Billy a Tommy a přiváželi s sebou pří- 
slušníky společenské smetánky, nejrůznější celebrity a zvědavé aris- 
tokraty. Strávit víkend v Millbrooku se stalo pro odvázané mladé 
boháče z New Yorku velice módní záležitostí. Ale pohostinství jsme 
poskytovali rovněž biologům z Yale, oxfordským psychologům i sva- 
tým mužům z Indie. Po celý víkend se jednotlivé skupiny přesunovaly 
z jednoho domu do druhého, vyžívajíce se v uhlazené konverzaci. 

Majordomem a hlavním obřadníkem těchto víkendových setkání 
se stal Van Wolfe, divadelní producent na poloviční úvazek a muž 



250 Timothy Leary 

znalý velkého světa, který sám sebe jmenoval vyslancem Castalie pro 
oblast Park Avenue a Broadwaye. Van zůstával často v Millbrooku 
i mimo víkendy, a tehdy se stěhoval z bungalovu do Velkého domu 
a účastnil se našich programových sezení. Během těchto tripů se čas- 
to stávalo, že lidé objevili svou „základní" osobnost, neboli, jak jsme si 
zvykli to nazývat, „manifestovali svou božskou podstatu". Z Vana se 
vyklubal jakýsi moudrý a lstivý Levantinec, něco jako vezír na dvoře 
sultánově, který kul pikle a snoval plány ve prospěch jediné věci, 
a tou věcí pro Vana bylo totéž co pro mnohé z nás, totiž naučit se 
užívat psychedelické drogy ke stvoření nebe na zemi. Za fasádou vše- 
mi mastmi mazaného intrikána a podnikavce v oblasti show busi- 
nessu, mistra bridže, arbitra a vůdčího ducha nejrůznějších salonů, 
skrývalo se Vanovo pravé já, a tím byl soukromý psycholog, který 
věří, že nástrojem k osvobození lidí od strachu a pocitů viny je ro- 
zumné užívání drog. 

Sami sebe jsme považovali za jakési antropology z 21. století, kte- 
ří svůj modul schopný cest v prostoru i čase ukotvili v temných do- 
bách let šedesátých 20. století. V této časoprostorové kolonii jsme se 
pokoušeli vytvořit jakési nové pohanství spolu s novým pojetím života 
jakožto uměleckého díla. Zdálo se mi tehdy, a když teď o tom přemýš- 
lím, myslím, že celkem právem, že se uskutečňuje můj chlapecký sen. 

Měli jsme pocit, že svět konfliktů a politického boje je někde dale- 
ko odtud, ale nebylo tomu tak, problémy číhaly všude, hrozivé a kru- 
té, vždy připravené udeřit. 

Nejdříve přišel telefonát od Mary Pinchotové. Bylo to jednoho 
pozdního odpoledne a její hlas taktak balancoval na tenké struně 
hysterie. Na letišti La Guardia si půjčila vůz a momentálně byla ně- 
kde v Millbrooku. Na statek přijet nechtěla. Mohl bych se s ní setkat 
někde ve vsi? 

Když jsem vyjížděl z brány, všiml jsem si zelené fordky zaparkova- 
né kousek odtud na silnici č. 44. Vyrazila za mnou. Zpomalil jsem. Vůz 
za mnou zastavil. Byla to Mary. Přesedla si ke mně a pokynula mi, 
abych jel dál. 

Zahnul jsem na vedlejší silnici. Projížděli jsme tou podzimní scené- 
rií, která se nikdy neomrzí - zlatá pole, stáda statných, jako uhel čer- 
ných krav, stromy změněné v cákance křiklavých barev, nebe jako 



Záblesky paměti 251 

zářící indigo -, a vedle mne seděla ta nejsmutnější mladá žena na 
světě. 

„Všechno šlo tak dobře," začala vyprávět. „Podařilo se nám získat 
osm vzdělaných žen a ty přivedly do transu nejmocnější muže ve Wa- 
shingtonu. A pak to prasklo. Byla jsem hrozný blázen. Zmýlila jsem 
se při výběru lidí. A jedna počestná manželka nás práskla. Mám 
hrozný strach." Dala se do pláče. 

Natáhl jsem ruku a pohladil ji po vlasech. „Je tohle v důsledku... 
myslím jako, měla jste špatný trip?" 

„Ne. Všechno bylo perfektní. Proto je to taky tak smutné. Možná 
jsem v opravdovém průšvihu. Vlastně bych tady asi spíš ani neměla 
být." 

„Jste právě teď na drogách?" 

„O mně nejde, to ta situace se tak posrala. Teď musíte být velmi 
opatrný, Timothy. Ať kolem vás není sebemenší rozruch. Žádnou pub- 
licitu. Bojím se o vás. Bojím se o nás všecky," 

„Mary," řekl jsem konejšivě, „pojďme se vrátit zpět do Velkého 
domu. Odpočinete si, dáte si trochu vína a třeba se naložíte do vany, 
a pak zkusíme vymyslet, co by se dalo dělat." 

„Já vím, na co teď myslíte. Ale tohle není paranoia. Prostě jsem se 
zapletla do několika velice nebezpečných věcí. To je realita. A vy mi 
musíte věřit." Zabodla své oči do mých. „Věříte mi?" 

„Ano." Její znepokojení mě konečně přesvědčilo. 

„Hleďte, kdybych se tady někdy nečekané objevila, můžete mé na 
chvíli schovat?" 

„Jisté." 

„Dobře." Vyndala z kabelky lahvičku plnou pilulek a dala mi ji. 
„Tohle by mělo být nejlepší LSD na světě. Mám to z Národního insti- 
tutu pro duševní zdraví. Není to legrační, že to nakonec já dávám 
vám?" 

Díval jsem se za ní, jak odjíždí, a snažil jsem se usilovně přemýš- 
let. Neporušila přece žádné zákony. Tak v jakém průšvihu by mohla 
být? 

Té noci telefonovala Laura Huxleyová. Řekla, že Aldous umírá 
a že by si hrozné přál, abych mu ještě vyprávěl o té příručce, kterou 
jsme dali dohromady podle Tibetské knihy mrtvých. 



252 Timothy Leary 

Druhého dne jsem letél do Los Angeles. Aldous a Laura, jejichž 
dům padl za obéť velkému požáru v Hollywoodu, bydleli u jednoho 
přítele nedaleko Mulholland Drive. Laura si mne vzala bokem a stisk- 
la mi ruku. Mela pocit, že Aldous není schopen postavit se tváří 
v tvář neodvratnosti smrti. Právě toho dne odpoledne žertoval o ne- 
příjemnostech, které s jejich pobytem ve svém domě jejich přítel má. 
Zmínil se i o tom, že až se uzdraví, musejí si nějaký dům pronajmout. 

Aldous ležel v horním pokoji v nemocniční posteli, téměř se nehý- 
bal a byl velmi slabý. Na pozdrav mi odpověděl úsměvem a hned se 
začal tichým hlasem ptát, jak pokračuje naše práce. Začal jsem vy- 
právět a on kýval hlavou na znamení souhlasu a jemně se usmíval 
mým žertům. Pak mi pokynul, abych se k němu naklonil. Jako spikle- 
nec mi šeptal, že nechce znepokojovat Lauru, která se nedokáže smí- 
řit se skutečností, že on umírá. Říkal, že o této své smrtelné nemoci 
věděl už tehdy, kdy psal onu scénu v románu Ostrov, v níž hrdina 
provádí svoji umírající babičku skrze několikerá barda. Aldous mě 
požádal, abych mu dělal lídra při jeho posledním sezení s LSD, že by 
to byla naše psychedelická verze Tibetské knihy mrtvých. 

Řekl jsem, že by podle mne bylo lepší, aby mu lídra dělala Laura 
a aby to byla rovněž ona, kdo mu přečte instrukci, jak dosáhnout Bí- 
lého světla. 

„Ne. Nechci ji vystavovat dalšímu emocionálnímu tlaku. Koneckon- 
ců mám takovou představu, že bych mohl v průběhu toho tripu ze- 
mřít." 

Vešla sestra a přivezla kyslíkovou bombu. Já jsem šel mezitím do 
pokoje, kde čekala Laura. Pověděl jsem jí o našem rozhovoru. Laura 
ochotně souhlasila s tím, že bude Aldousovl dělat lídra při tomto se- 
zení, kdy je smrt již tak blízko. Mluvili jsme ještě o výzkumném pro- 
jektu dr. Kasta, který prokázal, že LSD může významně přispět k do- 
sažení stavu vyrovnanosti a smíření u pacientů v terminální fázi 
nemoci. 

Při loučení mi Aldous zašeptal: „Buďte k nim všem jemný, Timo- 
thy. Oni touží po tom, aby byli osvobozeni, jenže nevědí, jak toho do- 
sáhnout. Učte je. Dodávejte jim víru a sebedůvěru." 

Snad každý z nás si velice přesně pamatuje, kde byl a co dělal 
onoho 22. listopadu, když nás zasáhla ta hrozná zpráva. Díky televizi 



Záblesky paměti 253 

se vytvořil masový imprint ve stovce milionů mozků, imprint náhlé 
ztráty nevinnosti. Zavraždění Kennedyho znamenalo zvláště kruté 
prozření pro ty, kteří se narodili po roce 1946. Byla to pro ně první 
zpráva o tom, že ta špinavá záležitost se již dala do pohybu a že svět 
rozhodně není tím příjemným a bezpečným místem, které jsme se 
pro ně my, jejich rodiče, snažili připravit. 

Toho večera mi volal též přítel z kanceláře agentury Associated 
Press v New Yorku. Sdělil mi zprávu, kterou právě telegraficky obdr- 
žel. Aldous Huxley zemřel. V atmosféře zármutku nad Kennedyho 
smrtí to skoro nikdo nezaznamenal. 

Drželi jsme dlouhou vigilii při svíčkách za oba muže, které jsme 
považovali za své duchovní vůdce. 2) 






ŽIVOTOPIS _ se narodil v Brooklynu, studoval techniku, ale přitahovala ho 

Robert s P'* e žurnalistika a literatura. V 60. letech byl členem kontroverz- 

ního Fóra časopisu Playboy a svou erudicí a vtipem přispěl k se- 
AnTOn xuální a psychedelické revoluci, která probíhala v této dekádě. 

Wílson Při výchově svých čtyř dětí se on i jeho žena Arlen inspirovali stu- 

(1932- ) ^iem čarodějnictví, crowleyanské magie, forteánských anomálií 

a dalších aspektů paranormálních a okultních jevů. 

Na počátku 70. let se stal Wilson jedním z předních znalců 

a popularizátorů hnutí bavorských lluminátů. Ve svých knihách //- 

luminatusl, Cosmic Triggera The illuminati Papers zkoumal vznik, 

vývoj a odkaz této tajné společnosti 18. století, v níž vládl duch 

politické a mystické konspirace. 

Wilsonovy odvážné a originální exkurzy do oblasti science 

fiction mu získaly početné a oddané publikum. 



23. Experimenty v Millbrooku 

Zima 1963-1964, Millbrook, New York. 

Té zimy předcházel prvnímu sněhu holomráz a jezera na pozemcích 
patřících ke statku se změnila v plochy čistého ledu, na kterých se 
dalo báječné bruslit a hrát hokej. My jsme poblíž zámku připravili 
sáhy dřeva na topení v krbu. Z lesa přicházela až k domu stáda je- 
lení zvěře. Ta jemná zvířata si nás prohlížela se stejným zájmem, s ja- 
kým jsme pozorovali my je. Všichni jsme měli tváře zrůžovělé mra- 
zem. 

Naše pracovní skupina se neustále měnila. Psycholog z Kalifornie 
si nedokázal zvyknout na zdejší zimu. Náš lékař se rozhodl zařídit si 
praxi na Portoriku. Na návštěvu přijela jistá velice přitažlivá blondý- 
na jménem Carol se svým synem, živým chlapcem s vlasy jako kou- 
del, a už u nás zůstali natrvalo. Maynard a Flo Fergusonovi se svý- 
mi dětmi zabrali čtyři pokoje v prvním patře. A Dick k nám přivedl 
bystrého mladého muže jménem George, který pocházel z jedné bo- 
haté rodiny a na college měl problémy s přizpůsobením. A ještě 
naši partu pro tuto zimu doplňovala Sara, bývalá asistentka na Har- 
vardu. 

Zcela vědomě jsme dávali dohromady jakousi sociální molekulu či 
buňku, to, co Kurt Vonnegut nazývá „karass", strukturu složenou z li- 
dí, jejichž neurální charakteristiky jsou v souladu. Doufali jsme, že 



Záblesky paměti 255 

společným soužitím kombinovaným s re-imprintingem prostřednic- 
tvím LSD by se nám mohlo podařit vyvinout cosi jako povědomí úlu či 
hnízda, k němuž by každý člověk přispěl tím, co je pro něho specific- 
ké a v takto vytvořené rodině by pak hrál i konkrétní roli. Napří- 
klad George byl kutil, uměl spravit nejrůznější věci, přitom plnil úlo- 
hu našeho rychlého posla, a, což bylo neméně důležité, přispíval do 
našeho společenství i svým naprosto originálním estetickým cítěním. 
První měsíc mě přivedl málem k šílenství tím, že si neustále přehrá- 
val desky s jakýmsi hučením a kvílením. Ukázalo se, že to je atonální 
hudba, a já jsem ji nakonec absorboval, naučil jsem se mít ji rád. Po- 
dobně jsem byl přiveden k ranému Bobu Dylanovi. Fergusonovi se 
svými pěti dětmi přispěli do fondu naší komunity nejen jistým obno- 
sem peněz, ale i oním vzrušením, které provází svět show businessu 
a jež s sebou přinesli, a k tomu svou duchaplností a energií svých 
dětí. My všichni ostatní jsme dělali tety a strejdy a podíleli se na od- 
povědnosti i radostech péče o děti." 

Po celou tu dobu od zavraždění Kennedyho jsem očekával telefo : 
nát od Mary Pinchotové. Ozvala se někdy kolem 1. prosince. 

V telefonu jsem jí rozuměl jen stěží. Buď byla opilá, nebo zdrogo- 
vaná, nebo doslova přemožená a zdrcená zármutkem. Anebo všech- 
no dohromady. „Už nebyli schopni ho kontrolovat. Měnil se příliš 
rychle." 

Dlouhá pauza a hysterický pláč. Snažil jsem se ji uklidnit, dodat 
trochu síly. Ale ona jenom dál vzlykala. „Všechno ututlali. Musím vás 
vidět. Mám hrozný strach. Buďte opatrný." 

Sluchátko oněmělo. Byl jsem plný starostí, ale dělat jsem nemohl 
nic. 

Telefon zvonil znovu a hlas ve sluchátku měl skotský přízvuk. Byl 
to R. D. Laing. Číslo měl od Allena Ginsberga. Mohl by přijet na ná- 
vštěvu? 

S Ronnie Laingem jsme toho měli mnoho společného., Jeho studie 
o změnách chování se skvěle doplňovaly s mými pracemi o proble- 
matice interpersonálního chování. Podařilo se mu získat grant od 
oné exkluzivní nadace se sídlem v Yale, která kdysi financovala i mo- 
je kalifornské výzkumy. A stejně jako já, také on experimentoval 
s psychedelickými drogami. 



256 Timothy Leary 

Z Ronnieho se vyklubal rozšafný, mazaný a tvrdohlavý Skot v ele- 
gantním tvídovém obleku. V kuchyni jsme snědli pár sendvičů a pak 
popíjeli víno. K mé hrůze vyšlo najevo, že Ronnie je fascinován pato- 
logií psychózy a že je přesvědčen, že šílenství je kreativním řešením 
emocionálního konfliktu. Založil středisko s názvem Kingsley Halí, ve 
kterém chtěl žít společně s psychotiky. 

Pokoušel jsem se mu něco říci o doslova nakažlivé povaze optimis- 
tických interakcí. Zdálo se mi vrcholným bláznovstvím žít ve společ- 
nosti lidí melancholických a smutných. Tím jsem myslel nejen psychi- 
atrickou léčebnu, ale celou Británii jako takovou. Navrhoval jsem mu, 
aby se přidal k nám. Ale ne, on byl pevně rozhodct dotisků. Stále vycházel i náš časopis The Psychede- 
lic Review. Ralph i já jsme pravidelné přednášeli na colleges a uni- 
verzitách o výsledcích našeho výzkumu i o našich utopických plá- 
nech. Bylo to úplné nové, nikdy dřív na žádné škole nikdo o něčem 
podobném neslyšel. 



260 Timothy Leary 

Jedním z našich návštěvníků byl spisovatel Robert Anton Wilson, 
který přijel do Millbrooku se zvláštním pověřením od časopisu Rea- 
list, exkluzivního magazínu alternativní kultury redigovaného Pau- 
lem Krassnerem. Wilson přijel, právě když jsme hráli baseball na 
trávníku před Domem meditace. Na střeše Velkého domu seděl May- 
nard Ferguson a vyhrával na trubku. 

Robert byl střízlivě uvažující atletický muž s uvážlivými a přesný- 
mi pohyby. Mluvil pomalu, v jakýchsi málem školometských odstav- 
cích, se zvláštním sarkastickým smyslem pro humor. A zároveň byla 
v jeho způsobu vyjadřování jakási živá a dychtivá otevřenost; zdálo 
se, že registruje všechno, co se kolem něho děje. 

V té době byl Robert redaktorem magazínu Fací, jehož vydavatel, 
Ralph Ginzburg, ho odmítl na interview se mnou vyslat. Byl totiž pře- 
svědčen, v tom roce 1964, že hnutí psychedelických drog je u konce. 

Strávili jsme s Robertem celé odpoledne diskusí o teorii her 
a o aplikacích teorie relativity a kvantové fyziky na psychologii, 
o nutnosti nově definovat tak vágní slova, jako např. neuróza, v ter- 
mínech etologie, o vztahu mezi změnami vnímání časoprostoru při 
psychedelické zkušenosti a mými časoprostorovými definicemi typů 
osobnosti. Během dalších osmnácti let jsem poskytl rozhovory stov- 
kám žurnalistů, z nichž někteří mi nebyli přátelsky nakloněni, větši- 
na však se mnou sympatizovala. S pouhou jednou výjimkou byl Wil- 
son jediný, kdo si přečetl moje knihy a byl schopen diskutovat 
o vědeckých aspektech mé práce. 21 

Pak nás ovšem navštívili lidé, kteří se vyznačovali daleko méně 
otevřenou myslí - byli to dva vysocí úředníci z FDA, jeden lékař, dru- 
hý takový ten typ z právní mašinérie. Chtěli vědět, ovšem zcela neofi- 
ciálně, rozumíte, co to tady vlastně děláme. Předali jsme jim výčet na- 
šich aktivit. Byli aspoň natolik upřímní, že otevřené vyjádřili své 
zděšení. 

„No teda, z toho, co tady děláte, jsme úplně šokovaní," řekl doktor. 
„Po celá staletí se braní drog považovalo za zlořád. A vy je nyní ne- 
jenže obhajujete, ale dokonce se nám snažíte namluvit, že je to morál- 
ní, výchovné a snad i v souladu s náboženstvím. S tímhle myšlením 
by možná souhlasil Kennedy, ale Johnson je úplné jiný." 

Pak si vzal slovo ten druhý „Lidé pracující v oblasti práva a justi- 



Záblesky paměti 261 

ce - a věřte mi, že mají dostatek moci - rozhodně nehodlají čekat, až 
budou tyto drogy prohlášeny za ilegální, takže se připravte na to, že 
vám mohou pěkně zvalchovat prdel." 

Pokrčil jsem rameny. „I kdyby byly drogy prohlášeny za ilegální, 
stejně se tím jejich užívání nepodaří zastavit. Prohibice z nich udělá 
jediné ještě atraktivnější artikl. Pamatujete si na pašování rumu? 
Drogy sem prosté přijdou, bez ohledu na to, co bude dělat vláda - 
a hlavně mladá generace se o ně bude zajímat." 

„Omyl. Ta děcka vždycky zaujmou akorát nějaké ty módní výstřel- 
ky. Jako třeba hulá hop. Anebo čepice podle toho zálesáka Davyho 
Crocketta. Anebo rock'n'roll. Drogy jsou něco úplné jiného." 

„Kdepak, tady jste vedle. Drogy se stanou permanentní složkou 
americké kultury. Ta děcka tím získají vlastnosti, které dospělí prostě 
nemají." 

„Jako třeba co?" 

„Například schopnost měnit způsob myšlení. Vláda by rozhodně 
neměla dopustit, aby se drogy staly doménou mladých." 

„Takže vy říkáte, že co se drog týče, měli bychom hodit ručník do 
ringu." 

„Ne. Naopak, vláda by měla udělovat licence, mít nad vším dozor 
a vychovávat lidi k tomu, aby drogy užívali účelně." 

Doktor z FDA se zasmál. „Myslíte si snad, že ti staří jižanští sená- 
toři, kteří mají rozhodující slovo v Kongresu, budou tohleto podporo- 
vat?" 

„Stačí se podívat do statistiky. Lítají v tom miliardy dolarů. Týká 
se to celých zemědělských odvětví. A během deseti let se narkotika 
stanou jedním z pěti nejdůležitějších průmyslových odvětví Ameriky. 
Vy, mládenci, byste měli přijít s programem, ve kterém bude trocha 
prostoru pro každou velkou zájmovou skupinu. Podívejte se na alko- 
hol. Před pětatřiceti lety byl ilegální a dnes se v hlavním městě kaž- 
dého státu právě kolem něho soustřeďuje nejvýznamnější lobby. Přá- 
telé drazí, tohle je větší věc než televize. Proč vyhánět na černý trh to, 
z čeho se mohou odvádět daně a na co můžete jako politik získat fi- 
nanční prostředky od federální vlády?" 

„Teoreticky znějí tyhle myšlenky skutečné velkolepě," řekl doktor. 
„Faktem ale je, že prezident Johnson řekl naprosto jasně, že on chce 
mít Ameriku bez drog." 



262 Timothy Leary 

Chudák Lyndon, pomyslel jsem si, když jsem se za nimi díval, jak 
odjíždějí ve svém voze bez poznávací značky. Drogy tady budou mno- 
hem déle, než kdokoli z nás. 






ŽIVOTOPIS _ legendární americký romanopisec, narodil se v Coloradu. V ro- 

i£ en ce 1957 získal na Oregonské univerzitě diplom bakaláře věd. 

V roce 1962 vyšla Keseyho kniha One Flew Over the 
ivesey Cuckoo's Nést, satiricko anarchistická parabola o tom, jak se in- 

(1935- } stituce snaží rozdrtit individualitu. Románem Someř/mes a Greař 

Noř/on (1964) Kesey definitivně potvrdil svou pozici předního 
amerického spisovatele. 

Kesey je obecně považován za duchovního otce hnutí hippies. 
Svou první zkušenost s LSD získal jako honorovaná pokusná oso- 
ba v jednom výzkumném projektu financovaném CIA. Jeho poz- 
dější dobrodružství přiblížil milionům čtenářů Tom Wolfe v knize 
The Electric Koql-Aid Acid Test. 

Kesey se svou ženou Faye se stali ztělesněním životního stylu 
amerických lidových vrstev, pro který je charakteristická nezávis- 
lost, humor, ekologické povědomí a jemný, nenásilný odstup od 
autority. 



24. Rošťáci přijíždějí do Millbrooku 

Léto 1964, Millbrook, New York 

Naše nadace Castalia rozhodně nebyla jediným místem v zemi, kde 
se braly drogy. Ústřední postavou rozmarné série slavností s LSD 
v San Franciscu, takzvaných „kyselinových maturit", byl Ken Kesey. 
V Los Angeles se LSD zase rozšířilo v subkultuře filmového průmys- 
lu. A v New Yorku se živá, a také živě komentovaná, drogová scéna 
ustavila kolem mimořádné úspěšného představitele pop-artu Andyho 
Warhola, jehož obrovský ateliér v budově bývalé továrny hostil nej- 
současnější hvězdy umění a módy. 

Naší spojkou na Warhola byla Viva Superstar, přitažlivá, inteli- 
gentní a vzdělaná herečka, která občas, na Andyho doporučení, za- 
jížděla do Millbrooku, aby unikla horečnatému newyorskému životu. 

Už dávno jsem Warhola obdivoval, vždycky jsem ho považoval za 
jakéhosi kosmopolitního zenového mnicha, vedoucího život vyrovna- 
né jednoduchosti uprostřed šílenství Manhattanu. V 60. letech byl 
jedním z mála těch, kdo aspoň tušil historickou perspektivu oněch 
kulturních změn, o jejichž vyvolání jsme usilovali, Jednou mi řekl, že 
naše role ve společenské evoluci je podobná té, kterou pro předchozí 



264 Timothy Leary 

generaci hrál Aleister Crowley se svými pohoršlivými libertinskými 
ideami („Dělej, co chceš, to je jediný zákon"). 

Newyorská drogová scéna byla naprostým protikladem Mill- 
brooku, nepochybně zčásti i proto, že každý druh je definován svým 
habitatem. Pobyt ve velkoměstě odsuzuje člověka k tomu, aby vedl in- 
tenzívní a hlučný život plný kontaktů s lidmi, do kterého se psyche- 
delické drogy vůbec nemusejí hodit. To poslední, co člověk žijící 
v New Yorku potřebuje, je chemická látka vyvolávající hypersenziti- 
vitu, díky jejímž účinkům jste vystaveni „živoucnosti" všeho kolem. Pro 
toho, kdo New Yorkem jenom projíždí, může být toto město tím pravým 
prostředím pro zážitek LSD; ale pro ty, kteří tam žijí a pracují, by moh- 
la aplikace psychedelických drog znamenat přetížení systému. 

Warholovo mraveniště žilo na drogách poskytujících únik, které 
vás na chvíli vypnou tím, že otupí a znecitliví nervová zakončení. Al- 
kohol, amfetamin, trankvilizéry. V myšlení některých lidí kolem War- 
hola existovala značná předpojatost vůči našim drogám otevírajícím 
prostor a modré nebe. Pro život, který vedli, život ve vysokých obrát- 
kách a tvrdé realitě, se jim jejich drogy zdály přiměřenější. 

Zajímavé bylo, že newyorským hipsterům se většinou dařilo získá- 
vat drogy na lékařský předpis. Drogovými guru Manhattanu se stali 
oni lékaři - specialisté na prima náladu, jejichž ordinace byly dnem 
i nocí přecpané známými postavami ze světa sportu, zábavního prů- 
myslu a módy, stejně jako příslušníky společenské smetánky. 

Jednoho odpoledne například vtrhla jako vítr do apartmá Vana 
Wolfa supermodelka Edie Sedgwicková a žadonila o „žihadlo dokto- 
ra Jaká". Následující obrázek byl z rodu těch naprosto bizarních: za- 
tímco Van, sužovaný neustálým chvěním v celém těle, chystal svýma 
třesoucíma se rukama injekční stříkačku, Edie jen klidně přenesla 
váhu na levou nohu, vytáhla si košili a popustila kalhoty, čímž vysta- 
vila na odiv svou měkkou růžovou půlku, načež se chladnokrevně ne- 
chala píchnout, aniž by na jediný okamžik vypadla z rytmu historky, 
kterou právě vyprávěla. 

Oblíbenou drogou, kterou tito doktoři-pohodáři distribuovali, byl 
amfetamin (speed) v kombinaci s obrovskými dávkami vitamínů. 
Tyto petardy, vystřelované do těl klientů z těžkotonážních hypoder- 
mických injekčních stříkaček, uváděly je do stavů mohutné vířivé eu- 
forie a maximálního energetického nabití. 



Záblesky paměti 265 

V té době byl nejproslulejším z těchto doktorů-pohodářů Max Ja- 
cobson. Jeho klientelu tvořilo mnoho špičkových hvězd show-busines- 
su. Na výzkumy doktora Jaká se pravidelně konala různá benefiční 
show, jelikož pacienti pouze vděční ochotně nakupovali drahé vstu- 
penky, aby mohli shlédnout vystoupení pacientů talentovaných. 

Neprozrazuji tím žádné státní tajemství, když řeknu, že péče dr 
Jacobsona značnou měrou přispívala k dobré náladě a energii pa- 
nující v Bílém domě za prezidenta Kennedyho. Snímky, které byly 
pořízeny v průběhu padesátimílového Pochodu pro elán, ukazují dr. 
Jaká, jak na občerstvovacích zastávkách aplikuje různé medikamen- 
ty První rodině i špičkovým členům jejího doprovodu. 

Flora Lu Fergusonová byla přesvědčena, že všechny problémy 
mysli mohou vyřešit moje drogy, zatímco veškeré problémy těla zase 
drogy dr. Jacobsona. Takže bylo zorganizováno setkání těchto dvou 
titánů euforie. 

Musel jsem chvilku sedět v čekárně, což nebyla žádná velká tra- 
gédie, jelikož místnost byla nacpána mimořádně zajímavými lidmi. 
Uctivé ticho zavládlo, když se dveře otevřely a důstojně jimi prošel 
statný mladý muž ostříhaný na ježka a za ním jakýsi chlápek ve 
středních letech. 

„Není to Mickey Mantle?" zeptal jsem se nevěřícně. 

„Jo, a s ním Mel Allen, ze stanice Hlas Yankeeů," utrousil muž se- 
dící vedle mně. 

„Snídané šampiónů," pravil jsem spokojeně a vycenil zuby 
v úsměvu. 

Utahaná sestra mi pokynula, abych šel dovnitř. Doktor Jaké byl 
malý snědý muž s dlouhýma vrásčitýma rukama, které mu sahaly 
snad až ke kotníkům. Na sobě měl bílý plášť. Hlasem s konspirativ- 
ním středoevropským přízvukem se mi omlouval za své zaneprázd- 
nění. Ve vzdálenějším rohu místnosti se nacházelo experimentální 
pracoviště doktora Jaká - z krystalů zalitých ultrafialovým světlem 
vycházely ty nejroztodivnější barvy a ve velkých kádinkách bublaly 
různé duhově zbarvené lektvary. 

Z oddělené vyšetřovny vyšel rychlým krokem Allen Jay Lerner 
a hbitě jako lasička se protáhl ordinací. 

„Pokud dobře rozumím vaší terapii," pravil jsem k dr. Jacobsono- 



266 Timothy Leary 

vi, „je založena na maximalizaci rozkoše a redukci bolesti. Za pomo- 
ci chemikálií uvádíte své pacienty do stavu klidu a pohody, k tomu 
přidáváte pozitivní sugesce, a tím se pokoušíte zrychlit přirozené sa- 
moléčící procesy v organismu." 

„Správně," řekl doktor Jaké, naklonil se dopředu jakýmsi jakoby 
opičím pohybem připomínajícím opici a plácl se dlaněmi do kolen. 
„Utrpení je špatné a nezdravé. Deprese je chemická nemoc. Já vě- 
řím, že lékař má udělat vše, co je v jeho silách, aby zmírnil zbytečné 
utrpení." 

„Pod to bych se podepsal i já," opáčil jsem. 

„Vynikající," zvolal doktor Jaké. „Dovolte mi nyní, abych zjistil, co 
pro vás mohu udělat. Vy trpíte poruchami sluchu?" 

„Ano, já..." 

„Fajn, uděláme pokus. Mohu vás toho zbavit během deseti minut." 

„To je fantastické," řekl jsem. 

„Stoupněte si támhle a hned prozkoumáme ten váš handicap." 

Postavil jsem se ke stěně a hlavu jsem otočil na stranu. Doktor 
Jaké se přikrčil na druhém konci místnosti. 

„Opakujte po mně čísla, která řeknu." Lstivý doktor potichu po- 
hnul rty. 

„Aha. Jste hluchý jako poleno. Výborně. A nyní vás vyléčím." 

Trochu se přikrčil a skočil ke stolu přecpanému kádinkami, křivu- 
lemi, baňkami a lahvičkami. Smíchal dohromady několik roztoků 
a směsí naplnil obrovskou podkožní injekční stříkačku. 

Pak jsem už cítil, jak amfetamin bezbolestně klouže do mé žíly. 
Horký proud rozkoše vyrazil vzhůru paží až k srdci a následně ex- 
plodoval do celého těla. Doslova jsem se vznášel v nepopsatelné ex- 
tázi. Šest palců nade mnou plula tvář doktora Jaká, ta velká semitská 
koule usmívající se na mne dolů a dávající lidský tvar a význam té 
rozkoši beroucí dech. Zíral jsem na dárce vší té radosti, nesmazatel- 
ně si vtiskuje tvář Božského Jaká do milionů neuronů, tetelících se 
blahem. 

„Dobře. Výborné. Doktor Jaké vám udělá pohodu," šeptal. 

„Ano, je to báječné," šeptal jsem ospale. Pociťoval jsem hlubokou 
náklonnost k mému Dobrodinci, a také jakousi neurčitou iritaci vůči 
těm pomýleným kritikům, číhajícím kdesi mimo můj kužel extáze, kte- 
ří tak křivdí Milovanému Lékaři, jenž mé právě hladil po čele. 



Záblesky paměti 267 

Trvalo to snad celé epochy, a potom doktor Jaké jemně zatřásl 
mou paží. „A nyní znovu vyzkoušíme váš sluch," 

V levitaci jsem odplul na testovací místo u zdi pokoje. Když jsem 
otočil hlavu na stranu, doktor Jaké zařval: „JEDNA, DVĚ, TŘI. SLYŠÍ- 
TE MĚ?" 

„Jedna, dvě, tři. Slyšíte mé?" opakoval jsem poslušně. 

„Experiment se zdařil," zvolal doktor Jaké. „Váš sluch je v pořádku." 

„Skutečné se cítím dobře." 

„Nyní vám namíchám celou várku a dám vám ji s sebou. A taky 
několik balení jehel na jedno použití. Ode dneška nejenže uslyšíte 
všechno, ale zároveň to budou jenom dobré zprávy." 

Čtvrtý červenec, kromě toho, že je to den, kdy vznikly Spojené stá- 
ty, byl i datem narození našich přátel Tommyho a Billyho, majitelů 
Millbrooku. Na oslavu jejich narozenin jsme uspořádali karneval. 

Celý náš pracovní tým z Velkého domu se shromáždil v maškar- 
ních kostýmech. Richard Alpert, Ralph a Susan Metznerovi, Gunther 
a Karen Weilovi, Jack a Susan Learyovi, Carol Ross a Rickie, Terry 
a George, Maynard a Flo Fergusonovi se svými dětmi, a k tomu ně- 
kolik kolegů z Harvardu, MIT a Princetonu. Maynard přivedl svůj 
patnáctičlenný big band, nejlepší v zemi. Rozložili se kolem krbu 
a buráceli jako hurikán. 

Hitchcockovi pozvali spoustu přátel z Manhattanu, Londýna, Pa- 
říže, Říma. Peggy na sobě měla kostým břišní tanečnice, ve kterém se 
půvabné vlnila a vzbuzovala pokušení ve všech kolem. Její exotické 
oči zářily. Billy byl oslnivý v kostýmu sultána, a jeho žena Aurora pů- 
vodem z Venezuely, převlečená za egyptskou královnu, byla nádher- 
ná. Tommy Hitchcock a Suzanne Kentová šli za Romea a Julii. 

Seděl jsem na pohovce a pomalu se dostával do transu vyvolané- 
ho tou pastvou pro oči vířící všude kolem, stejné jako báječnou hud- 
bou, když tu ke mně přistoupila jakási vysoká světlovlasá princezna 
oděná ve vzdušném hedvábí. Sundala si tmavé brýle gestem jako ze 
striptýzového baru a odhalila tím dvojici obrovských, jakoby nahých 
modrých očí. „Nepamatujete se na mě?" zašeptala. „Já jsem Nanette." 

Vyškrábal jsem se na nohy s překvapením i radostí. „Nannete! 
Ovšem." Kdysi nás navštívila v Cambridgi s Gregorym Corsem 
a malým psíkem jménem Rascal. 



268 Timothy Leary 

„Ale ona se jmenuje Naughty," zašeptala a její krátkozraké oči si 
pohrávaly s mými. Měla uličnický úsměv. „No vidíte, pořád se snažím 
najít Ztracený ráj." 

Přisedla si ke mně a vyprávěla mi, že jednou, když byla ještě malá 
holčička, vzal ji její otec na výlet na vrcholek jedné hory a poeticky jí 
vyprávěl o jednotě přírody. Nanette toužila po tom, odhalit tajemství 
vesmíru, chtěla jet do Indie a hledat tam nejvyšší moudrost a naučit 
se tajným sexuálním praktikám Orientu. 

To všechno mi znělo sympaticky. 

Později během večírku jsem v jednom pokoji našel Peggy, jak 
s kýmsi vášnivě mluví v telefonu. Vědoucné se na mne usmála. 

„Vidím, že jste se s Nanette našli." 

Cítil jsem, že mě polévá ruměnec. 

„Nemáš nic proti tomu?" ptal jsem se s ostychem. Věděl jsem, že 
Peggy začala v New Yorku s někým chodit. 

„Kdepak. Ona je krásná a inteligentní. Jste jeden pro druhého 
jako stvoření." 

Vyměnili jsme si chápavé úsměvy. 

„Dnes je to skutečný Den nezávislosti," řekl jsem a objali jsme se. 

Nazítří v poledne jsem se hnal do bungalovu. Nanette ležela na le- 
hátku u bazénu. Své průsvitné harémové šaty už na sobě ovšem ne- 
měla a můj zrak se tak mohl kochat jejím dlouhým, hladkým tělem 
v mikroskopických bikinách. Vyprávěla mi spoustu historek o svých 
dobrodružstvích v tom hektickém Londýně i o tom, jak se jí podaři- 
lo dobýt svět módy v New Yorku a jak se jí nakonec sláva i peníze 
omrzely. 

Tato přemýšlivá a romantická žena se stala jakýmsi prototypem 
krásy a byla tudíž nucena žít v prostředí techniků a manažerů prů- 
myslu módy a nechat se jimi řídit a manipulovat. Její tvář se pravi- 
delné objevovala na obálkách nejrůznějších časopisů. Svýma modrý- 
ma očima vás lákala, abyste si koupili zboží inzerované v televizních 
reklamách. Byl jsem jaksi až zastrašený jejím tělesným půvabem 
i osobním charismatem. 

O příštím víkendu přijela z New Yorku do Velkého domu znovu. 

V pondělí dopoledne, lenivé schoulená v mém náručí, se natáhla 



Záblesky paměti 269 

po telefonu a vytočila newyorské číslo Eileen Fordové. „Zamilovala 
jsem se, Eileen, chci si vzít dva týdny volno... Ano, vím, co všechno je 
domluveno. Prostě to budeš muset odložit anebo na to vzít někoho ji- 
ného." 

Přestěhovali jsme se s Nanette do pokoje ve věži, který ona zapl- 
nila spoustou vzácných tropických rostlin. Vždycky odpoledne jsme 
vyváděli jako mladí milenci. Dick se pokoušel meditovat v ložnici 
pána domu přímo pod námi a chodil si nahoru stěžovat, že mu naše 
projevy rozkoše brání v koncentraci. 

Po několika dnech si Nanette přála zúčastnit se také sezení s LSD. 
Já jsem nikterak netoužil po tom, abych ji příliš rychle uvedl do této 
zkušenosti. Věděl jsem, že Nanette i já vyjdeme z tohoto prožitku 
změnění, že budeme jinými lidmi spojenými jiným vztahem. Také se 
mohlo stát, že ona obrátí okuláry svého mikroskopu přímo na mne 
a najednou ve mně pozná právě toho inhibovaného a po sexuální 
stránce dost nešikovného muže, kterým jsem byl od smrti Marianne. 
Anebo ta zkušenost zbaví sebejistoty i ji a zažene ji do nějaké temné 
jeskyně její mysli. 



Vydali jsme se na náš trip u krbu ve velkém obývacím pokoji. Le- 
želi jsme na nízkých pohovkách a já jsem pozoroval, jak Nanette do- 
volila, aby z jejího obličeje odpadla ta maska, kterou si nasazovala 
pro společenskou smetánku; bylo to, jako když dítěti odpadne strou- 
pek ze zahojené pokožky. A uvnitř se objevila jakási archetypální 
vznešenost, zářivá esence Valkýry 

A potom už úsvit pozlatil okna a my jsme vyšli za zámek na ka- 
menný most přes potok. Zde se zastavila, stáhla si s prstu zlatý prs- 
ten a hodila ho do temných vod. Potom se rozběhla, rozjásaná a tri- 
umfující, a pak se otočila a pohlédla na mě s pažemi rozepjatými. 
Byl jsem úplné uhranut. 

Po svých dvou týdnech prázdnin zavedla Nanette nový životní re- 
žim - tři dny práce na smluvních zakázkách v New Yorku, zbytek 
týdne se mnou v Millbrooku. 

A potom přijel na návštěvu Ken Kesey. Během oněch pěti let, kte- 



270 Timothy Leary 

ré jsme strávili v Millbrooku, nás navštívily stovky zajímavých lidí. 
Ironií bylo, že bez mé účasti proběhla jedna z nejvíce komentovaných 
návštěv u nás, přitom návštěva hosta z nejvýznamnějších. Tom Wol- 
fe v jedné, naštěstí milosrdně krátké kapitole své knihy The Electric 
Kool-Aid Acid Test předkládá svou verzi zprávy o výletu Keňa Kesey- 
ho do Millbrooku. Po vyčerpávající jízdě ve svém školním autobusu 
napříč celou zemí 

očekávali Keseyho Rošťáci to nejslavnější přivítání. Po všech těch le- 
tech možná už dnes není tak snadné představit si, jak slavnostní to 
přijetí - podle nich - vlastně mělo být. Neboť Rošťáci považovali sebe 
samotné a Learyho skupinu za dvě naprosto jedinečné tajné společ- 
nosti, a vlastně za jediná dvě společenství na celém světě schopná 
uskutečnit nejfantastičtější experiment s lidským vědomím, jaký kdy 
byl vymyšlen. Šlo přece o něco zcela nového. A nyní se tato dvě taj- 
ná společenství, nesoucí v sobě energii nového světa, měla setkat. 

Rošťáci vjeli na křivolaké cesty millbrookského statku s rozvinu- 
tými prapory, celý autobus byl pokryt americkými vlajkami, z re- 
produktorů duněl rock'n'roll a nesl se přes rybníky a mýtiny, bylo 
to jako když se valí cirkus Yahooů ze Swiftových Gulliverových cest. 
Když se ocitli na dohled velkého zámku, který se všemi těmi věžička- 
mi a dřevěnými vyřezávanými ornamenty ve štítech vypadal jako 
z perníku, vylezla Sandy Lehmann-Hauptová na střechu autobusu 
a odtud začala na obě strany házet dýmovnice, které vybuchovaly 
a tvořily zelené kouřové květy, jakési kapradiny a řasy, a rozhrka- 
ný autobus s tím hlučným rozjařeným spolkem se kodrcal a natřá- 
sal v zákrutech cesty. Jsme tady! Jsme tady! 

Rošťáci očekávali, že se learyovci vyhrnou z domu je uvítat, asi 
jako ti, kdo přežili dobytí Chartúmu. Ale místo toho se pár prapodiv- 
ných postav na trávníku před domem žene ke vchodu do budovy. 
Rošťáci zastavují a najednou jsou tady jenom oni a ten velký dům, 
který zde stojí ve své okázalé gotičnosti jako nějaký náhrobek - 
a tak vyskakují z autobusu, neustále pokřikujíce a hýkajíce, a řádí 
dál jako pominutí. Konečně se někteří duchové obývající nitro budo- 
vy materializují, přichází Peggy Hitchcocková a Richard Alpert 
a Susan Metznerová, žena dr. Ralpha Metznera, další vůdčí postavy 
Learyho skupiny. Alpert si měří pohledem autobusu odshora dolů, 
vrtí hlavou a říká: „Ke-e-en Ke-e-e-esey...", asi jako by říkal, no ano, 
už si vzpomínám, to ty jsi, kdo vymýšlí všechny ty študácké vylome- 
niny. Ne že by nebyli kamarádští, ale je to všechno jaksi... chladné, 






Záblesky paměti 271 

přátelé milí. Přichází trumpetista Maynard Ferguson a jeho žena 
Flo a motají se kolem autobusu, ale ti ostatní... jako by ze všeho vy- 
zařovala taková zvláštní... vibrace... něco jako: Tady se děje cosi velice 
hlubokého a meditativního a vy blázni z Kalifornie s tím jaksi ne- 
jdete dohromady... 

A kde je vlastně Leary? Na velkolepé setkání Learyho s Keseym 
se těšil snad každý. 

Později mi kdosi říkal, že Leary byl někde nahoře v zámku za- 
brán do nějakého nesmírně závažného experimentu, do nějakého tři 
dny trvajícího tripu nebo něčeho takového, a že nechtěl být rušen. 

Kesey nebyl ani tak naštvaný, jako spíš velmi zklamaný a snad 
i trochu dotčený. Bylo to prosté neuvěřitelné - tak tohleto je ten Mill- 
brook. Čišela z toho škrobenost, vzbuzující až pocit zácpy. 

Já jsem předtím strávil několik dní s Nanette v New Yorku. Když 
jsem na nádraží Grand Central Station čekal na zpáteční vlak, skláti- 
la mě znenadání chřipka. Celý jsem se roztřásl a zalil mě pot. Na 
nádraží v Poughkeepsie na mě kolem půlnoci čekal Dick a měl spou- 
stu zpráv. Nečekaně se objevil Ken Kesey se svým proslaveným škol- 
ním autobusem, a Rošťáci u nás chtěli několik dní pobýt. 

„Jací jsou?" ptal jsem se, ale bylo mi příliš špatně na to, abych cítil 
nějakou větší radost. 

Dick zavrtěl hlavou. „Jsou pořádně zfetovaní a trochu nervózní. 
Jeli skoro měsíc v tom rozeřvaném a rozhrkaném školním autobu- 
su, který nemá skoro žádné pérování, a Arizonou a Texasem projíž- 
děli ve vedrech nad 50 stupňů. Zkrátka jsou dost vyčerpaní a napru- 
žení." 

„No tak to mají kliku, tady si mohou odpočinout a dát se trochu 
dohromady," řekl jsem, a měl jsem na mysli stejně tak sebe, jako Roš- 
ťáky. 

„To jo," souhlasil Dick, „můžou se tady trochu uvolnit a zchladit 
v potoku pod jezem, a párkrát můžou pozorovat západ slunce. To je 
zklidní." 

„Co myslíš, že vzali?" ptal jsem se dál. 

„Řekl bych, že amfetamin." 

„Ale ne," zabručel jsem. Ten medikament doktora Jaká, po kterém 
vám tak akorát ztuhne čelist, jsme v Millbrooku nevedli. Ani kokain 
se u nás prakticky nevyskytoval, pokud si ho s sebou nepřivezli ně- 



Timothy Leary 

jací frajeři z města. Připadalo nám to, jako byste si chtěli šlehnout 
heroin v paláci krále Artuše. 

Když mě Dick přivezl do Velkého domu, bylo všude ticho. Několik 
Rošťáků už bylo v limbu a ostatní odešli na večírek do bungalovu. 
Vrávoral jsem po schodech nahoru, začalo se mi navalovat, sípavě 
jsem dýchal a kýchal a kašlal, pak se zase dávil, a nakonec jsem 
spolkl dva aspiriny a upadl do horečnatého spánku. 

Dick se na mě přišel podívat druhý den ráno. Měl jsem pořád ještě 
vysokou horečku, ale vzdor svému deliriu jsem viděl, že Dick není tou 
divokou návštěvou Rošťáků příliš nadšený. A to říkám ještě slušně. 

„Mám pocit, že jsme idylická indiánská vesnice, kterou zničehonic 
poctí svou návštěvou rozeřvaná banda kovbojů z nějakého saloonu 
na Divokém západě," řekl Dick. 

Chtěl, abychom naši mezikulturní výměnu nechali rozvinout se sa- 
mopohybem, to jest na úrovni jednotlivců. A tak se i stalo. Obě sku- 
piny se začaly oťukávat a tápavě sbližovat, docházelo k výměně in- 
formací. Nakonec se do této činnosti zapojil i Dick, a později si mi 
stěžoval, že se škrábl o škumpu jedovatou, když s několika Rošťáky 
prolézali jakési křoví. 

Ken Kesey, Ken Babbs a já jsme se nakonec samozřejmě setkali, 
v poklidu mého pokoje. Jeden druhému jsme se podívali do očí a slí- 
bili jsme si, že budeme spojenci a zůstaneme v kontaktu A tak tomu 
bylo a je až do dneška. 

Když Rošťáci odjeli, svolali jsme schůzku, abychom naplánovali 
činnost pro nadcházející rok. Kesey nás inspiroval a všichni jsme se 
shodli na tom, že jsme se dostali do příliš velké izolace. Chtěli jsme 
tedy rozšířit své horizonty, a tak měl být každý člen naší komunity 
vyslán na oběžnou dráhu kolem Země. Podstatou této myšlenky bylo, 
že postupné každému z nás měla být zakoupena letenka kolem ze- 
měkoule se společností Pan-Am, která by platila jeden rok. Náš vyzvě- 
dač měl na své cestě provádět imprintingové experimenty v různých 
svatyních a na posvátných poutních místech, v oblastech s výbuš- 
nou politickou situací, stejné jako v centrech filozofické tradice, kde 
se měl kromě toho pokusit o setkání s tamními mudrci. Zpět se měl 
vrátit s co největším souborem dat využitelných v evoluci. 2 ' 

První se vydal na cestu Ralph Metzner a odletěl přímo do Kalka- 



Záblesky paměti 273 

ty. Ze své pouti nám posílal pohlednice a lístky s moralizujícími výle- 
vy o povrchnosti Západu a o duchovní hloubce Východu. Znělo to 
velkolepé. 

Jedné noci, právě když jsme se vznášeli na měkkém oblaku lásky, 
jsme se s Nanette dohodli, že se vezmeme a zahájíme svou cestu ko- 
lem zeměkoule. Dick se měl vydat na Východ až poté, co se vrátí 
Ralph. 

Dick se usnesl, že ohledně naší svatby bude nešťastný. Po dobu té- 
měř čtyř let jsme si byli nejbližšími druhy. Náš vztah, utkaný ze spous- 
ty společných prožitků ze sezení s LSD, měl v sobě jakousi až telepa- 
tickou kvalitu. V mnoha ohledech jsem byl něco jako Dickův otec. 
Dick měl vždy mimořádné blízko ke své matce a v naší domácnosti 
převzal úlohu podobnou roli ženy a matky. K Susan a Jackovi měl 
rozhodně blíž než já sám. 

V době, kdy se moje známost s Nanette dostávala do obrátek, stá- 
val se Dick stále nedůtklivějším. Těžce nesl, když jsem vyrážel na 
Manhattan, abych mohl být s ní. Cítil se zavržený. V jednom okamži- 
ku hrozil dokonce bojkotem svatby. Ale pak si to přece jen rozmyslel 
a souhlasil, že mi půjde za svědka, a také, že bude družbou. Ceremo- 
nii chtěl vtisknout styl rafinovaného využití kýče. 

V půli prosince jsem dostal pozvání na Cooper Union College, 
abych tam přednesl přednášku o rozšířeném vědomí. Téma změn 
v mozku doslova viselo ve vzduchu a velká starobylá posluchárna 
byla nacpaná k prasknutí. Vyšel jsem na pódium a přivítal mě bouř- 
livý potlesk. Začal jsem poznámkou, že moje přednáška by se dala 
shrnout do jediné věty: „Abyste mohli plněji využít potenciál ve své 
hlavě, musíte se nejdřív zbláznit." Bouřlivé ovace. Potom jsem stručně 
načrtl teorii seriálního re-imprintingu a ukázal jsem, jak se na růz- 
ných stupních individuálního vývoje formují reality determinující lid- 
ský život. 

Podle mé teorie lze lidský růst definovat jako konkrétní posloup- 
nost metamorfóz, poměrné jasně definovaných stavů, které nastupují 
poté, kdy v mozku dojde k aktivaci některého jeho nového okruhu. 
Na každém z těchto stupňů dochází k novému imprintu nové reality 
V této přednášce, a také v publikacích, které následovaly bezpro- 



274 Timothy Leary 

středně po ní, jsem uvedl, že lze rozlišit 24 stádií metamorfózy člově- 
ka - z nich dvanáct dosáhne většina lidí na současné úrovni evoluce 
našeho druhu, a dvanácti je jaksi „budoucnostních" či potenciálních, 
tak jak se nám teprve postupné stávají a budou stávat dostupnými. 3) 
Následujícího dne jsem v interview pro časopis Village Voice pro- 
hlásil, že psychedelická revoluce je již hotovou věcí. Již nyní existuje 
dostatečný počet Američanů poučených ohledně tajemství změn 
mozku. Ačkoliv společnosti a její kultuře může trvat ještě celou gene- 
raci, než novou neurotechnologii absorbuje, na vyústění vývoje to ne- 
může už nic změnit. Fenomén multiplikované reality zde bude existo- 
vat už jednou provždy. 

Naše svatba s Nanette se konala v kapli Boží Milosti v chrámu 
episkopální církve v Millbrooku. Dick a já jsme na sobě měli vypůj- 
čené krátké vesty. Moje dcera Susan jakožto družička byla v dopro- 
vodu Nanette, která zářila jako nějaká princezna ze severu. Známý 
kadeřník hvězd show businessu Monty Rock III, původem z Portori- 
ka, pozval filmový štáb společnosti Maisle Brothers. Film s názvem 
Svatba v Millbrooku zaznamenal určitý ohlas v kruzích nekomerční 
alternativní kinematografie. 

Odcházeli jsme od oltáře a tu se můj roztomilý Jack trochu ostý- 
chavě dotkl mé ruky. Toto láskyplné gesto mého syna se stalo jednou 
z nejdražších vzpomínek celého mého života. Naše cesta kolem svě- 
ta nás poprvé od Marianniny smrti od sebe na delší dobu oddělila. 
Pak jsme si již nikdy nebyli tak blízko. 

Po obřadu hrál na večírku ve Velkém domě Miles Davis Quartet 
(ale bez Milese). Charlie Mingus deklamoval inkantace o manželské 
věrnosti. Veselá zábava pokračovala až do svítání. 

Druhého dne jsme s Nanette odjeli na letiště. Když letadlo před 
startem rolovalo na ranvej, podívali jsme se jeden na druhého s ja- 
kousi ironickou skepsí. 

„Proč to vůbec děláme?" zeptala se Nanette, nervózně na prstě 
otáčejíc svým snubním prstenem. 

„To uvidíme," řekl jsem. 

Oba jsme cítili, že naše manželství nebude mít dlouhého trvání. 



Ž I VOTO Pl S 

Hermann 
Hesse 

(1877-1962) 



- spisovatel a filozof, narodil se v městečku Calw v Německu, 
později žil v exilu. V patnácti letech zběhl z teologického semi- 
náře a následujícího roku byl vyloučen i z gymnázia v Caan- 
stadtu. Potom pracoval několik let jako prodavač v knihkupectví 
a v roce 1904 vydal svůj první román Peter Camenzind. Jeho 
raná díla, romantická co do obsahu a realistická co se formy týče, 
se zabývala problematikou odcizení mladého člověka v represiv- 
ní společnosti. 

V atmosféře sílícího německého autoritářství na počátku I. svě- 
tové války odešel Hesse coby přesvědčený pacifista do Švýcar- 
ska. Jeho díla vytvořená v exilu charakterizuje rostoucí zájem 
o problematiku transcendentálna. Hesse mistrovsky zvládl typ pró- 
zy představující multiplikovanou realitu, jak vidíme v jeho knihách 
Siddhartha, Stepní vlk a Cesta na Východ. Ve svém monumentál- 
ním symbolickém díle Magister Ludi líčí komunitu v odříkání 
a ctnosti žijících švýcarských matematiků, umělců a filozofů, kteří 
usilují o shrnutí veškerého lidského vědění v jakési Hře skleně- 
ných perel. Za tuto alegorii získal Hesse v roce 1946 Nobelovu 
cenu. 

Miliony mladých lidí v době po II. světové válce objevily v hr- 
dinech děl Hermanna Hesseho vzory pro svůj osobní rozvoj 
a transformaci, a také doklad triumfu lidské individuality. 



25. Líbánky v Himalájích 



Zima 1964-1965, Japonsko -Indie 

První zastávkou naší cesty bylo Tokio, to velkoměstské mraveniště, 
které musí fascinovat každého badatele studujícího detailně lidská 
a hmyzí společenství. 

Nanette i já jsme již dříve často pobývali v cizině, ale nikde jsme 
neměli tak silný pocit propasti oddělující nás od místního obyvatel- 
stva, jako v Japonsku. Žije zde snad nějaký jiný živočišný druh? Kaž- 
dodenní život se nám jevil jako delikátní a složitý balet, podobně jako 
je tomu v mraveništi. Pozorovali jsme, jak uniformovaní zřízenci 
cpou za pomoci dlouhých tyčí davy lidí do vlaků tokijského metra. 
Navštívili jsme hlavní stany různých karatistických škol, šintoistické 
chrámy i buddhistické svatyně, a také obchodní domy, kde Nanette 
nakoupila spoustu kimon z konfekce. Dali jsme si trochu psilocybinu, 
abychom dosáhli silnějšího imprintingu při představení divadla ka- 



276 Timothy Leary 

buki, načež jsme vnořili svá na zdejší poměry nezvykle dlouhá a bílá 
těla do horké vody ve veřejné lázni. 

S nosy zabořenými do knih o japonské historii a o zenu jsme se 
rychlostí blesku řítili vlakem do Kjóta, jakéhosi japonského Esalenu. 
Zde jsme navštívili několik ášramů, meditovali v zenovém templu 
a zakončili svou pouť v historickém muzeu, jež kdysi bylo šóguno- 
vým palácem. Poseděli jsme v komnatách vyložených koberci, kde cí- 
sařové nechávali vraždit své odpůrce a sami jimi byli vražděni. Reka- 
pitulovali jsme pro sebe celou historii Japonska. 

Kalkata! Dveře letadla se otevírají a do našich nepřipravených 
nozder vniká těžký zápach organické hniloby, všechna ta staletí 
v trosky obrácené karmy, naplavená ústí řeky Gangy rozlévající se 
do nedohledna. 

Allen Ginsberg mi kdysi doporučoval, abychom určitě navštívili 
„žároviště", ona místa, kde se spalují mrtví. Šli jsme tedy na břeh řeky 
a dívali se, jak pozůstalí přinášejí v obřadném průvodu na ramenou 
celé hory dřeva (odpadové dřevo pro chudé, pro bohaté pak sladko- 
vonný santal) na nichž jsou uloženy mrtvoly, jak je pak zapalují a po- 
sílají dolů po proudu, který s sebou unáší spousty dalšího odpadu. 
A pak jsme si sedli na bobek k partě nosičů dřeva, byli to vyznavači 
Šivy a pozorovali, jak si tihle úplné obyčejní chlapíci posílají kolem 
dokola v dlaních ukryté misky s hašišem. Sladká vůně cannabisu se 
mísila s nasládlým zápachem hořících mrtvol. Dýchat zhluboka. Ko- 
neckonců co jiného je smrt, než definitivní zástava dechu? 

Tak tohle byl začátek: dřepěli jsme v deltě Gangy, kašlali, jak nás 
v nose štípal kouř, inhalovali všemožné sloučeniny dusíku, zatímco 
na kalném nebi, vysoko nad pláčem pozůstalých, kroužila káňata 
jako černé tečky. 

Pak jsme jeli vlakem podél Bengálského zálivu na jih k mnohem 
radostnějšímu obrazu božství, k Černé pagodě v Konaraku. Tam 
jsme objevili obrovskou budovu ve tvaru vozu táhnoucího chrám Bo- 
ha Slunce, jehož stěny byly do posledního místečka pokryty erotický- 
mi skulpturami - byly to tisíce graciézních atletických postav zkame- 
nělých v aktu milostných hrátek. Ano, právě tady se odehrávalo ono 
neustálé znovuobrozování života. 



Záblesky paměti 277 

Ašoka Fakir, náš domorodý průvodce, se smíchy popadal za bři- 
cho. Ukázal na štíhlou nahou dívku nasedající na ztopořený penis 
svého milence, a pravil: „Šuky, šuky." Pak nám ukázal trio akrobatů: 
jakýsi přičinlivý mladík natahuje hlavu, aby vykonal cunnilinctus na 
souměrné usmívající se dívce s doširoka roztaženýma nohama, za- 
tímco jiná mladá kráska sedí, tiše kontemplujíc, na jeho ztopořeném 
penisu. „Jeden šuky, dva šuky, tři šuky," pravil k tomu Ašoka. 

Pozorujíce tuto sto a jednu variantu božských hrátek, museli jsme 
se obdivovat kultuře, která byla schopna rozvinout takové bohatství 
forem k oslavě sexuality. Kdo to vlastně byl ten Narasim, král ze tři- 
náctého století, který dokázal inspirovat svůj lid ke vztyčení tohoto 
monumentu rozkoše a plodnosti? Musel to být vůdce plný nádherné 
energie, díky níž byl schopen propátrat celý kontinent, aby našel so- 
chaře, malíře a architekty k výzdobě svého chrámu. A když se pak 
dělníci vraceli večer domů, po celém dlouhém dni věnovaném ruční- 
mu zpracovávání těchto orgiastických scén - jaký vliv to mělo na je- 
jich domácí život? Konečné pak - co se vůbec stalo s touto civilizací? 

Pokračovali jsme v cestě do města Varanasi (známého též pod 
jménem Benáres), nejposvátnějšího místa hinduistů, kde již po pět ti- 
síciletí probíhá nepřetržitý hippie festival. Ubytovali jsme se v jed- 
nom motelu v zahradě, kde na trávnících skotačily opičky, a hned 
jsme se vydali k žárovištím. Byla to široká schodiště, po nichž sestu- 
povaly davy věřících, aby uskutečnily rituální očistu v posvátných vl- 
nách Gangy. Hinduisté věří, že duše toho, kdo zemře v Benáresu, je 
vytržena z kruhu znovuzrození a vymrštěna přímo na dráhu, která 
již není z tohoto světa a vede k nejvyššímu osvícení. 

Jeden břeh řeky byl doslova zaplavený klienty božství - bosými 
vyvrženci, polonahými či oblečenými v rozedraných hadrech, špina- 
vými a žebronícími o almužnu, anebo monotónně prozpěvujícími 
a s nepřítomným výrazem bubnujícími na bubínky. Lodě, chrámy, 
vily a paláce velmožů, ášramy, tisíce lidských těl, to všechno bylo na- 
cpané na břehu otevřeném na východ, slunci vstříc. 

Zato druhý břeh byl pustý a neobydlený, prosté jen široký otevře- 
ný prostor. Ptal jsem se několika průvodců a pouličních prodavačů, 
a všichni uváděli zhruba stejnou příčinu. Druhý břeh řeky byl stižen 
prokletím. V jedné věci se však moji informátoři nedokázali shod- 



278 Timothy Leary 

nout, totiž kdo, proč a jakým způsobem je vinen touto spirituální in- 
fekcí. 

Tahle hádanka se mi neustále honila v hlavě. Na jednom břehu 
patnáct set chrámů nacpaných jeden na druhém v jediném lidském 
mraveništi. A na druhém břehu možná nejlákavější a nejvýnosnější 
pozemkový majetek na světě, ležící ladem jenom kvůli nějakým nepří- 
liš jasným předsudkům. Později toho večera, když na Nanette začína- 
la jít dřímota, oznámil jsem jí, že se ještě vydám na procházku měs- 
tem. Najal jsem si vrátného z hotelu jako doprovod na žároviště, 
a tam jsem ho požádal, aby se pokusil sehnat nějakého lodníka, kte- 
rý by mne převezl na druhý břeh. Jeho jasné oči potemněly úděsem 
a on rezolutné zavrtěl hlavou: toho se žádný lodník neodváží. Je to 
příliš nebezpečné. Na druhé straně sídlí zlí duchové. Šiva je bůh zká- 
zy. Vytáhl jsem z kapsy malý kulatý medailónek s tančícím Sivou: 
ten mě ochrání. Dal jsem mu 100 rupií a ukázal k přístavišti loděk. 
„Najdi lodníka, který mě dopraví aspoň do blízkosti druhého břehu. 
Slib mu 500 rupií." 

Po chvíli váhání vrátný odcupital po břehu k loďkám. Zdálky jsem 
ho viděl, jak naléhavě rozmlouvá s lodníky. Po chvíli se vrátil a poky- 
nul mi, abych ho následoval nahoru na žároviště, dál od řeky. 

Žádný z lodníků si netroufá vydat se na tuto vyjížďku, vysvětloval 
mi. Ulpéla by na něm špatná pověst. Nicméně jeden mu pošeptal, že 
se s námi setká v tajnosti, na místě vzdáleném asi míli proti proudu. 
Pokud nás nikdo nezpozoruje, převeze mne na druhou stranu. 

Asi hodinu jsme se loudali městem směrem k severu, a pak jsme 
se vydali k řece. Zpoza jedné budovy vyrazila prudce jakási masko- 
vaná postava a pokynula nám, abychom ji následovali ke skupině 
lodí kotvících u břehu. Bylo vidět, jak na nich pod pokrývkami spí 
lidé. Lodník přiložil prst k ústům na znamení, že je nutné zachovat 
absolutní ticho, a pak jsme nastoupili na jednu z lodí. Hotelový vrát- 
ný mi zašeptal, že tady na mne počká. 

Zakuklený lodník odrazil od břehu. Jediné veslo používal jako 
pádlo i kormidlo zároveň. Když jsme dojeli doprostřed řeky, odložil 
lodník veslo a vrhl se na dno lodi a začal se modlit, dotýkaje se če- 
lem dna a monotónně prozpěvuje: „Alláh." Můj odvážný lodník byl 
muslim. 

Potom obratně křižoval s loďkou po proudu k východnímu břehu. 



Záblesky paměti 279 

Na pravém břehu bylo vidět panoráma chrámů a dalších staveb na- 
kupených jedna na druhé, zato na levém zela jen pustá a prázdná 
temnota. Moje mysl pracovala jako šílená. Lodník se na mé obrátil 
s otázkou v očích. Netrpělivé jsem mávl rukou, aby jel dál. Loďka 
proklouzla hustým pobřežním porostem na mělčinu. Byli jsme asi tři 
metry od břehu. S vyděšeným pohledem natáhl ke mně lodník ruku. 
„Peníze." 

Vytáhl jsem z kapsy svazeček storupiových bankovek a dvě jsem 
mu podal. Tři zbývající jsem držel v ruce; ukázal jsem směrem ke 
břehu a řekl „Pět minut." 

Vstoupil jsem na příď, sundal si sandály a sklouzl do vody. Byla 
asi půl metru hluboká, vlažná a hustá, jako olejovitá. „Pět minut", 
opakoval jsem a brodil se ke břehu. 

Země byla suchá a bez porostu, kromě několika trsů trávy. Ve 
vzduchu bylo slyšet bzučení hmyzu a skřehotání žab, ale místo sa- 
motné bylo pusté. Sedl jsem si na kamení na břeh a díval se přes 
řeku, tam, kde se ve své hlučné bídě hemžily všechny ty miliony duší. 
Cítil jsem zvláštní svobodu a také spřízněnost s těmi námořníky, kte- 
ří se kdysi tak houževnatě drali na západ, až za hranice svých map. 

Pak se za mnou něco pohnulo. Vyskočil jsem na nohy a udělal ně- 
kolik kroků kupředu do tmy. 

Asi pět metrů ode mne stál jakýsi stařec s dlouhými bílými vlasy. 
Byl úplně nahý, až na bederní roušku kolem pasu. Oči mu jasně záři- 
ly. S rukama spuštěnýma podél těla brebentil cosi v neznámém jazy- 
ce. Zmocnilo se mne zděšení. 

Náhle jsem porozuměl: určitě to byl nějaký mistr či učitel z dáv- 
ných dob, který tu na mé po celý můj život trpělivě čekal. Pocítil jsem 
nutkání běžet k němu a vrhnout se mu k nohám. Ale zároveň jsem 
byl paralyzován strachem z myšlenky, že by to také mohl být nějaký 
pomatený fanatik. Možná na mé chce zaútočit, aby mé potrestal za 
znesvécení posvátné půdy. A lodník, pokud by měl pocit, že se děje 
něco nepatřičného, může odejet a nechat mé zde. 

Tak jsem tam stál několik minut, styděl se sám před sebou za svůj 
strach, s pocitem, že právě ztrácím vzácnou příležitost k přeskoku 
do nějaké jiné dimenze. 

Blekotal jsem cosi anglicky, snažil jsem se sdělit mu, kdo jsem já 



280 Timothy Leary 

a zjistit, kdo je on, a také dostat z něho nějaké poselství. Stál tam 
bez pohnutí, a pak ze sebe vychrlil řetězec dalších nesrozumitelných 
slov. 

Srdce mi divoce bušilo. Nakonec jsem se rozhodl, že se vrátím 
k loďce a zeptám se lodníka kdo to je. Když jsem se přiblížil na do- 
hled, viděl jsem, jak na mě lodník divoce mává rukama. Vyškrábal 
jsem se na palubu a on okamžitě začal pádlovat doprostřed řeky. 

„Odvez mě tam zpátky," řekl jsem. 

Vrtěl hlavou, mumlaje: „To nebýt dobré, to nebýt dobré." 

Vrhl jsem se na dno člunu a propukl v křečovitý, neovladatelný 
pláč. Byl jsem přesvědčen, že jsem právě potkal Buddhu a utekl od 
něho. 

V Dillí jsme se připojili k Ralphu Metznerovi; říkal, že nejlepším 
místem k přijetí poselství tohoto kontinentu je vesnice jménem Almo- 
ra na jednom horském hřebeni v předhůří Himalájí. Ralph tam strá- 
vil tři měsíce studia pod vedením Govindy, tibetského buddhistického 
filozofa a mudrce. 

Všichni tři jsme jeli nejdřív vlakem a potom dýchavičným autobu- 
sem do Nanitalu, líbezné vesnice, která jako by ležela na břehu alp- 
ského jezera někde ve Švýcarsku. V této výšce byla půda již zelená. 
Dalším kodrcavým autobusem přecpaným lidmi jsme pak jeli dál, stá- 
le nahoru do Almory. Nejlepší hotel ve městě nabízel oddělený pokoj 
s jakýmisi laťovými rohožemi na zemi, na kterých se daly rozbalit 
spací pytle. Ve vsi nebyla restaurace ani bar, tím méně jakékoliv další 
služby pro turisty. 

Druhý den ráno nás Ralph zavedl do domu tajuplného súfického 
alchymisty Brahmy Singha, šlachovitého muže s mazaným úsmě- 
vem, znalce místních poměrů. Ten nám poradil, abychom si zkusili 
pronajmout dům ještě výš v horách, na Hřebeni svatého muže. 

Ušli jsme asi míli nahoru po blátivé cestě a dorazili na rozcestí, 
kde na bobku dřepělo šest malomocných. Řekli nám, že pěšina vlevo 
vede do Tibetu; a dáte-li se vpravo, dostanete se do Nepálu. Po tisíc let 
provozovali malomocní svou živnost na této velké křižovatce, vypro- 
šujíce si almužny od poutníků, průvodců nejrůznějších výprav a ob- 
chodníků, kteří tudy vedli karavany svých oslů. Hodil jsem každému 
do misky pár drobných a rozdal jsem jim cigarety. Malomocní byli 



Záblesky paměti 281 

veselí chlapíci bez předsudků a my jsme s nimi navázali velice přá- 
telské vztahy. 

Byl konec zimy, ale všude kolem ještě ležely zbytky starého sněhu. 
Na Hřebeni svatého muže momentálně nikdo trvale nebydlel a pro- 
nájmy domů zde zprostředkovával jeden metodistický misionář. Vy- 
brali jsme si domek s velkým trávníkem kolem, odkud byl výhled 
směrem severním na Himaláje s jejich sněhovými čepicemi, na jih 
pak do hlubokého údolí. Dům nesl jméno „Sněžná vyhlídka". Také 
jsme si najali muslimského kuchaře jménem Abdul, který nám chodil 
každého rána poklidit, nakoupit zásoby od místních obchodníků 
a připravit oběd. Každý den přicházeli také vesničané a přinášeli 
pramenitou vodu, zeleninu, teprve před hodinou vykopanou ze země, 
vejce, mléko, chléb a dřevo na topení. Pro masové konzervy, sýry, nej- 
různější pamlsky, cukr, kávu, čaj a whisky jsme chodili do obchodní 
stanice dole ve vsi. 

Ralph se ubytoval v hostinském pokoji. Hned druhý den nás vedl 
nahoru na Hřeben svatého muže, kolem domu jistého holandského 
svatého muže, a dalšího, tentokrát německého svatého muže, a pak 
kolem domu, kde kdysi žil D. H. Lawrence - teď byly všechny prázdné 
a zpustlé. Cesta, která předtím prošla celým kontinentem, nás při- 
vedla k malé občerstvovací stanici, v níž se po staletí nabízel poutní- 
kům horký čaj v mosazných džbáncích. 

Jak jsme tak putovali, vyprávěl nám Ralph, že na lámu udělala 
největší dojem dedikace knihy The Psychedelic Experience; byla totiž 
věnována jemu. Žádal Ralpha, aby se mohl zúčastnit sezení s LSD 
a v tom mu Ralph vyhověl. Poprvé v životě, po třiceti letech medita- 
ce, dostalo se lámovi prožitku Bardo Thódol v jeho živoucí, trýznivé 
realitě. 

Pak jsme zahnuli na lesní stezku, která ústila na mýtinu na vrcho- 
lu hřebene. Malý dřevěný dům byl usazen v místě, odkud byl výhled 
do všech čtyř stran, v rozsahu celých 360 stupňů. 

Ralphovi se dostalo nadšeného, ba snad i trochu přemrštěného 
uvítání od příjemné postarší ženy s kulatou tváří, oblečené v sárí. 
Byla to Li Gotama, lámova žena. Pak jsme všichni byli pozváni do lá- 
movy pracovny. Větší část místnosti byla dřevěným vyřezávaným zá- 
bradlím oddělena od vyvýšeného stupínku pokrytého koberci, na kte- 
rém ležely knihy a rukopisy. Dům kdysi postavil překladatel Tibetské 



282 Timothy Leary 

knihy mrtvých Evans-Wentz, a pak ho přepustil lámovi na důkaz své 
bratrské lásky; stal se tak ztélesnéním oné krásné tradice učenosti 
a lásky k moudrosti. Li Gotama pak odešla, aby připravila čaj. 

Zanedlouho k nám do pokoje přišel i láma, křehký muž úctyhod- 
ného vzhledu, mudrc s jiskřivým pohledem a s bradkou jako Konfu- 
cius. Prohlásil, že mu bude velkým potěšením moci nás poučit o bud- 
dhistickém mysticismu. Méli jsme s Nanette přicházet každého dne 
odpoledne asi hodinu před západem slunce, vyslechnout jeho lekci 
a délat si poznámky. Pak jsme mu mohli klást otázky ohledně případ- 
ných nejasností, načež bychom si všichni odpočinuli při čaji a sušen- 
kách. 

Poté, co nás takto zabezpečil, vydal se Ralph na cestu dolů s hor, 
zpět do Millbrooku. 

Nanette i já jsme byli fascinováni vztahem mezi lámou Govindou 
a jeho ženou Li Gotamou. Ona byla příslušnicí sekty Pársů, vyznava- 
čů Zarathustrova učení, kteří museli uprchnout z Íránu před perse- 
kucí ze strany muslimů. Pársové byli někdy nazýváni „Židy Indie", 
protože tuto poměrně malou skupinu exulantů s internacionální kul- 
turou tvořili lidé inteligentní a vysoce vzdělaní, kteří se dobře vyzna- 
li v obchodních záležitostech. Pársové by byli zajímavým předmětem 
bádání pro neurogeografa, protože během migrace trvající staletí se 
v jejich učení spojily ty nejlepší aspekty perského i hinduistického 
náboženství, přičemž se toto učení dokázalo vyhnout autoritářství 
prvního z nich stejně jako jisté pasivitě toho druhého. 

Již od svého sezení s LSD na Neděli velikonoční v Domě medita- 
ce v Millbrooku jsem byl přesvědčen, že metoda spojování protikla- 
dů je tím pravým klíčem k osobnostnímu vývoji. I Nanette sdílela ná- 
zor, že muž a žena, kteří se naučí ve vzájemném souladu procházet 
multiplikovanými realitami a jsou schopni společné přecházet z jed- 
né úrovně vědomí do druhé, se stávají mohutnou kreativní silou. 

A tak pro nás představovali manželé Govindovi ten nejlepší pří- 
klad lidské molekuly složené ze dvou částí, to, co Kurt Vonnegut na- 
zval „duprass" a čím mínil bipolární jednotku prožívající a chovající 
se jako jeden celek. Ti dva procestovali Tibet skrz naskrz a navštívili 
i náboženská střediska dostupná pouze těm nejoddanějším a nejusi- 



Záblesky paměti 283 

lovnějším poutníkům. Li byla nadaná ilustrátorka a její kresby tvoři- 
ly doprovod lámových rukopisných knih. 

Mezi námi čtyřmi se vyvinulo těsné přátelství. Ukázalo se, že s lá- 
mou mě spojuje jedna společná intelektuální obsese - totiž nutkavá 
potřeba klasifikace. Láma Govinda věnoval celá desetiletí pokusům 
pochopit logickou výstavbu velkých psychologických systémů Výcho- 
du. Řečeno moderním žargonem, bylo by možno lámu označit za ba- 
datele na poli typů osobnosti. A podobným badatelem jsem byl i já. 
I já jsem strávil léta studiem korespondencí mezi systémy klasifikace 
osobnosti, tentokrát západními - jungiánským, freudiánským, psy- 
chometrickým atd. Obdivoval jsem se fantastické synchronicité, která 
nás svedla dohromady na tomto vysokém hřebeni v předhůří Hi- 
malájí. 

Láma ve svém hedvábném rouchu sedával na stupínku, obklopen 
nízkými poličkami s knihami a malbami tibetské mandaly. Já jsem 
seděl se zkříženýma nohama pod ním ve svých modrých džínsách 
a v bílém vlněném svetru, a přijímal jsem od něho ústní poučení. 

Slunce zapadalo za západní hřeben a zaplavovalo okna oranžo- 
vým světlem, které se odráželo na soškách z leštěného bronzu vyklá- 
daných drahokamy. Láma se chvíli jakoby duchem nepřítomen probí- 
ral svými papíry a něco si sám pro sebe šeptal německy. Pak 
vytahoval ze skříněk ohmatané, mnohokrát upotřebené poznámkové 
bloky vázané v kůži, které byly plné kaligraficky psaných slov a dia- 
gramů. 

Láma měl ve zvyku přednášet pomalu, v pečlivě vyvážených od- 
stavcích, přičemž různé odbočky a exkurzy naznačoval jen v pře- 
stávkách, když listoval ve svých sešitech s poznámkami, když Li Go- 
tama nalévala čaj anebo když jsme si šli s Nanette zakouřit ven na 
trávník. Někdy mluvil vůbec jen nepřímo, v žertech, metaforách, ana- 
logiích. 

Věda a filozofie, říkal, jsou jen dvě odvětví téže jediné posvátné 
disciplíny. Ve starověku se považovalo za zcela samozřejmé, že velký 
učenec byl i svatým mužem s hlubokou znalostí sebe sama. 

Podle lámy čerpala východní náboženství svou sílu z přenášení 
myšlenek ústní tradicí, kdy žák a učitel se po dlouhou dobu setkávají 



284 Timothy Leary 

tváří v tvář. Tím je zajištěno, že studenti dozrávají stejně tak po strán- 
ce osobnostní moudrosti, jako po stránce svých schopností technic- 
kých. Tato metoda učení účinné zabraňuje možnosti zneužít učení 
pro osobní zisk. Ústní podání podporuje vývoj a dozrání osobnosti 
studenta, a to paralelné s tím, jak je mu předáváno poučení o tajích 
přírody. (Fyzici, kteří použili svých znalostí o struktuře atomu ke kon- 
strukci atomové bomby, jsou příkladem lidí, jejichž vnitřní rozvoj 
a růst nestačí držet krok s jejich objevy ve vnějším světě. Je velmi 
nebezpečné vědět více o tom, co se děje v atomu, než co se děje ve 
vašem vlastním mozku.) 

V dnešní době, pokračoval láma, si mnozí ze strážců starých filo- 
zofických tradic uvědomují, že další evoluce lidské rasy záleží v tom, 
zda se podaří znovuobnovit jednotu mezi vědou zabývající se vnějším 
světem, která se bouřlivě rozvíjí na Západě, a vnitřní jógou, jejíž tra- 
dice je živá na Východě. Je nezbytné prolomit staletí mlčení na veřej- 
nosti, překročit tradici ve vztahu učitel-žák a aktivně usilovat o osví- 
cení Západu. Tato infiltrace orientální filozofie do Evropy a Ameriky 
by měla probíhat prostřednictvím vydávání základních děl a vysílá- 
ním charismatických učitelů na Západ. 

V průběhu několika posledních desítek let, říkal láma, se mnoho 
učitelů z Východu pokoušelo vyvolat a rozvinout ducha poznávání 
vlastní božské podstaty v mechanistických a monoteistických kultur- 
ních systémech Západu. Jedním z těchto pokusů bylo teosofické hnu- 
tí. Dalšími byly myšlenkové systémy Gurdjieffovy, Ramakrišnovy 
a Krišnamurtiho. 

Součástí tohoto plánu byl i překlad Tibetské knihy mrtvých do an- 
gličtiny, jehož autorem byl Evans-Wentz. Když pak do filozofické ko- 
munity v Indii dorazila zpráva, že skupina harvardských psychologů 
používá staré buddhistické texty jakožto příručku pro satori induko- 
vané drogami, vzbudilo to velký zájem. 

„Vy," řekl láma, „jste poměrně snadno předvídatelným výsledkem 
strategie rozvíjené po více než padesát let. Vykonal jste přesné to, 
o čem filozofové soudili, že by to mělo být vykonáno. Nenápadně 
a taktně vás k vykonání vašeho úkolu připravovalo několik Angliča- 
nů, kteří sami byli uvědomělými činiteli tohoto procesu. Stal jste se 
bezděčným nástrojem velké transformace našeho veku. 

Mnohokrát jsme spolu diskutovali o tom, jak je nezbytné, aby ve 



Záblesky paměti 285 

stejné míře jako vědění bylo dosahováno i moudrosti. Nyní vás chci 
pověřit misí, která je blízká mému srdci, a pro jejíž vykonání jste veli- 
ce dobře kvalifikován. Premisa, kterou je toto poslání podloženo, je 
nabíledni: každý systém klasifikace osobnosti, který přetrval v roz- 
dílných kulturách po celá staletí, prošel zkouškou místa i času. Musí 
tedy nutně vypovídat něco podstatného o základních typech i růz- 
ných skupinách lidských bytostí. Stejné tak musí existovat i význam- 
né korespondence mezi různými, od starověku přeživšími systémy 
klasifikace osobnosti, jakými jsou Zodiac (Zvířetník), Tarot (Tarok), 
I-ťing, hierarchie olympských bohů a bohyň, hinduistické kasty. Pro- 
káže-li se korespondence mezi těmito velkými systémy lidské duševní 
aktivity, může to pomoci uvést do souladu Východ a Západ, vědu 
a jógu, minulost a budoucnost. Chcete se ujmout tohoto problému?" 

Úkol mé samozřejmě zajímal, ale prakticky neexistovala naděje, 
že bych si mohl najít čas pro tento tajuplný výzkum. Asi bych musel 
žít podobně jako tento od světa odpoutaný láma nebo jako nějaký 
středověký učenec v klášteře. Mé pověření touto misí znamenalo zá- 
roveň ukončení mého studia u lámy Govindy. 

Přímo pod domem Sněhové vyhlídky, v malém domku uhnízdě- 
ném na svahu, žil snědý štíhlý Ind se světlovlasou ženou. Často jsme 
je vídali, jak se ruku v ruce toulají svahem dolů k řece, anebo kolem 
našeho domu cestou do vsi. Nosili podobné šaty, jakési volné hábity, 
a sandály. Občas jsme na ně zamávali, oni se usmáli a zamávali 
nám také. 

Po několika týdnech k nám přišli na návštěvu a představili se 
nám. Raná byl Ind a studoval v Oxfordu. Hilda odešla od jednoho 
belgického diplomata s pověřením v Bombaji. Měla dvé děti, ale ty 
s ní nebyly. 

Raná s Hildou se potkali v Bombaji a zamilovali se do sebe. Hil- 
din manžel se pokusil ukončit tuto aféru tím, že zažádal o přeložení 
do vlasti. Hilda poslušně pomáhala balit a připravovala všechno pro 
docházku svých dětí do školy zpátky ve vlasti. Ale minutu před tím, 
než loď, která je měla odvézt, odplula, políbila rychle děti a přeběhla 
po lodní lávce na břeh. Raná na ni čekal na molu a oba milenci oka- 
mžitě zmizeli. 



286 Timothy Leary 

Ačkoli obě vlády, belgická i indická, vyhlásily celostátní pátrání po 
zmizelých, podařilo se jim uchovat svůj pobyt zde v Almoře v tajnos- 
ti, mimo jiné díky tomu, že místní starosta byl Ránův příbuzný. 

Jejich dům byl mistrovským dílem minimalistického umění. Neby- 
lo tam nic nadbytečného, vlastně tam nebylo vůbec nic kromě několi- 
ka podušek a sady naleštěných měděných pánví a kastrolů visících 
od stropu v kuchyni. 

Jejich život připomínal jakýsi pomalý balet, ne nepodobný příbě- 
hu lásky Krišny a Rádhy. Bylo to dokonalé splynutí, Dokonce i jeden 
druhého česali. Chodili na dlouhé procházky podél řeky tekoucí 
v údolí a cestou vždycky někde na travnatém břehu poobědvali. Pro- 
žívali prostě každý okamžik pospolu. Četli společně knihy, psali spo- 
lečně básně, které pak společné ilustrovali. 

Hilda a Raná byli původně kosmopolité, kterým se však podařilo 
dokonale ovládnout vlastní životy. Jejich vzájemná komunikace měla 
až jakousi telepatickou kvalitu. Vědomé znovuprožívali ony legendár- 
ní příběhy hinduistických bohů, kteří odcházeli na vrcholky hor 
a tam se těšili z extáze líbánek trvajících celá staletí. Dělali to, co by- 
chom chtěli dělat i Nanette a já, jenom kdybychom věděli jak. 

Jaro změnilo svahy kolem Sněhové vyhlídky v jedinou zelenou 
plochu. K snídani jsme si s Nanette vždycky uvařili čaj a vzali si 
toust s ovocem. Pak jsme ohřáli několik věder vody a společně jsme 
se venku umývali. Nanette si svlékla šaty, obřadné se celá namydlila 
a já jsem ji poléval a oplachoval vodou, ze které stoupala pára. Pak 
jsme si pod několika bambusovými stromky u domu rozložili poduš- 
ky a pokrývky, četli jsme texty, které nám zapůjčil láma, anebo jsme 
cvičili jógu. Občas jsme uždibovali a polykali kousky oněch kuliček 
používaných v Nepálu při obřadech v chrámu, které pomáhají 
k uvolnění mysli i těla. 

A v této idylické atmosféře jsme poznenáhlu cítili, jak se naše 
manželství bortí. Už od oněch hektických dnů prožitých v Japonsku 
se Nanette stávala stále náladovější, stýskalo se jí po Státech, bez své- 
ho psíka Naughtyho se cítila osamělá. Mým problémem zase bylo, že 
jsem vlastně již sedm let nežil se ženou. Cítil jsem se neschopen citlivé 
přijímat i s důvěrou dávat. Neustále jsem sklouzával zpět do pocitů 
viny za Marianninu sebevraždu, a vinu jsem cítil také vůči mým dvé- 



Záblesky paměti 287 

ma dětem, které nyní byly v péči Dicka. A moje skandinávská prin- 
cezna vnímala toto mé stažení se, a začala se sama sebe ptát, co 
vlastně pohledává v této cizí zemi. 

Z Ameriky jsem s sebou vlekl devět různých překladů Tao-te-ťin- 
gu. Každý den jsem si vybral jednu část a četl ji ve všech devíti ver- 
zích. Některé z nich byly jenom mechanickými, víceméně doslovnými 
překlady, další byly jakýmisi revizemi a přepisy původního textu 
v intencích teosofie, a ještě další se jakoby pokoušely kázat jakousi 
zbožnost hodící se snad spíš pro skauty. Bylo jasné, že většina překla- 
datelů, těch pedantických vědátorů, naprosto nebyla schopna pocho- 
pit a bytostně procítit onu rafinovanou pasivitu, která je jádrem Tao- 
- te-ťingu. Ale přesto ani překladatelovy předsudky a jednostrannosti 
nebyly schopny překrýt spodní proud celého díla, onen podtext, kte- 
rým je tušení, že existuje něco jako esence, intuitivní nazření smyslu 
všeho. Pojal jsem záměr vyhledat tuto jadernou ideu v jednotlivých 
částech básně a posléze ji celou přepsat do psychedelického jazyko- 
vého systému. 2 ' 



ŽIVOTOPIS _ původním jménem Ronald Nixon, navštěvoval střední školu 



Srí 



v Tauntonu a vystudoval filozofii v Cambridgi. Potom odešel hle- 
dat vyšší moudrost do Indie a studoval u mnoha prominentních 
Krišna g urU/ mez j n j m j j Ramany Maharišiho. Nakonec se stal žákem Šrí 

Prem Čakravartiho, vůdčí osobnosti sekty Krišny-Radhy, který zřídil du- 

(1898-1965) chovní středisko své sekty v horách nad Almorou. Krišna Prem vě- 
řil, že osvícení může vzejít spíše z důvěrného každodenního kon- 
taktu s ostatními druhy-hledači, než z naprostého oddání se 
mistrovi, v němž se ztrácí osobnost žáka. 

Premovy komentáře k Bhagavadgítě a dalším hinduistickým 
textům jsou prodchnuty duchem demokratismu a jsou orientovány 
na západní myšlení a na aktivitu. Svým zájmem o léčitelství stej- 
ně jako o fenomén osvícení se Srí Krišna Prem vymezuje jakožto 
předchůdce hnutí humanistické psychologie, které se šířilo Spoje- 
nými státy a západní Evropou v 70. letech našeho století. V po- 
sledních letech jeho života se stal jeho druhem jiný inteligentní 
a duchaplný Angličan, Srí Madhava Ašiš. 



26. Nejmoudřejší muž Indie 

Březen 1965, Himaláje 

Jednoho dne jsem se vydal na nákup do Almory a na zpáteční cestě 
jsem sešel po schodech vytesaných ve skalním útesu navštívit 
Brahma Singha. Alchymista právě vkládal měděné mince do jakého- 
si bublajícího roztoku; to jim mělo dodat léčivé moci. Potom vyjmul 
vodní dýmku a pokuřovali jsme chvíli spolu, hledíce dolů, do údolí 
a na rovinu rozkládající se směrem k Dillí. 

„Neznáte někoho, s kým bych si mohl promluvit o problematice 
tantry?" ptal jsem se ho. „Nežijí zde poblíž nějací mistři?" 

„Tantra, tantra," hihňal se Brahma Singh s předstíraným pohor- 
šením. „Vy všichni zápaďáci tady hledáte poučení o spirituální kopu- 
laci. Ale zde platí jediné: spěchej pomalu! To je to tajemství tantry. 
Pomalu, jenom pomalu, a chovej se přitom jako bůh, milující se s ce- 
lým tím vaším univerzem." 

„Takže žádný mistr tady není?" 

„K čemu potřebujete mistra?" láteřil tím svým zpěvavým anglo-in- 
dickým akcentem. „Vždyť jsem vám to tajemství právě řekl. Váš pro- 
tějšek je tím nejlepším mistrem. Potřebujete snad ještě někoho další- 



Záblesky paměti 289 

ho, aby vám vydal potvrzení?" Znovu se zahihňal. „Ale jestli hledáte 
guru ohledné poučení, o co vlastně běží v celém vesmíru, navštivte 
Srí Krišnu Prema." 

Asi hodinu jsme se kodrcali džípem rozbitou cestou do jedné malé 
vesnice. Odtamtud to bylo ještě třičtvrtě hodiny tvrdého výstupu, 
a teprve pak, za dalším údolím, jsme s Nanette spatřili malý zářivé 
bílý chrámek s tmavomodrou kopulí. Po další čtvrthodině nás pěšina 
dovedla k zelinářské zahradě, pečlivě udržované v anglickém stylu, 
a k jednopatrovému krabicovitému domu, který stál vedle té modro- 
bílé svatyně. Místo vyhlíželo opuštěně. Zazvonili jsme na zvon u vcho- 
du a volali. Marné. „No jo," řekl jsem. „Srí Krišna Prem šel možná na 
návštěvu do některé nedaleké vesnice. Říká se o něm, že praktikuje 
bylinnou medicínu. Když někdo ve vesnici onemocní, volají k němu 
vždycky jeho." 

Ale zanedlouho jsme už slyšeli štěkání blížících se psů. Z lesa se 
vynořil vysoký Angličan atletické postavy, oděný v oranžovém rou- 
chu, a rázoval energickými kroky k domu. Sandály s otvory pro prs- 
ty, které měl na nohách, poskytovaly aspoň jakous takous ochranu 
jeho obrovským odřeným chodidlům. Dojem síly a ráznosti, který 
z něho vyzařoval, rušily do určité míry jeho bílé vlasy a tvář, která 
nesla neklamné stopy stáří. Po jeho boku šel další vysoký muž, vyslo- 
vené ragbyový typ, kterému mohlo být mezi třiceti a čtyřiceti lety. 
Rozhodně nevypadali nadšeně, když nás uviděli. 

Představil jsem nás a začal se omlouvat, že rušíme. 

Srí Krišna Prem promluvil jemně a klidně. „Lituji, pokud se to zdá 
být nezdvořilé, ale náš způsob uctívání boha nám nedovoluje přijímat 
návštěvy." 

Jeho druh si mě prohlížel s jistou zvědavostí. „Nejste vy ten člověk, 
kterého vyhodili z Harvardu, protože dával vězňům a studentům te- 
ologie Huxleyho pilulky vyvolávající satori?" 

Připustil jsem to. 

Tu se chování Srí Krišny Prema změnilo a on ke mně napřáhl 
svou velkou ruku na pozdrav. „Jsem velice rád, že se s vámi oběma 
setkávám. S Huxleym jsme se trochu znali, když jsme studovali na 
college. Později jsem samozřejmě přečetl každé slovo, které napsal, 
zvláště od té doby, co se jeho zájem obrátil k Východu. Dokonce 



290 Timothy Leary 

i o vašich snahách osvítit Ameriku jsme zde už slyšeli. Považujte pro- 
sím naši svatyni za svůj domov tady v Indii." 

Potom nás jogíni provedli celým areálem, načež nás pozvali do 
hlavního domu na čaj. V knihovně jsme se s Nanette rozložili na 
měkké koberce a podušky, zatímco ti dva Angličané oblečení v oran- 
žovém pobíhali kolem a chystali malé občerstvení. Srí Krišna Prem 
nám kladl otázky ohledně našeho zázemí, osobního i spirituálního, 
ptal se na naše vzdělání a běh života vůbec až do dneška, na to, jak 
jsme se potkali a které země jsme navštívili. Nanette věnoval stejnou 
pozornost jako mně. 

Pak se začal vyptávat na náš drogový výzkum. Vyprávěl jsem mu 
o naší počáteční naivitě, o tom, jak jsme se rozhodli spolehnout se na 
filozofii Východu, o poučení, kterého se nám dostalo od jistých brit- 
ských filozofů, ale také od obyčejných lidí z ulice, od černochů, jaz- 
zových muzikantů, hippies. Srí Krišnu Prema zvlášť pobavilo, když 
uslyšel o Rozpacích Úctyhodných Vědátorů, o Poplašených Adminis- 
trátorech, o Rozčilených Rodičích, a o Bezstarostné Intelektuální 
Odvaze Mladých. Zdálo se, že tento sedmašedesátiletý filozof, usaze- 
ný již léta zde ve svém útulku v předhůří Himalájí, chápe naše 
problémy na Harvardu i v Millbrooku naprosto přesné: že rozumí 
našim zmatkům a nejistotám, našim nadějím i naší potřebě duchov- 
ního vedení. 

Potom se Nanette zeptala na jejich způsob služby bohu. 

„Zaslíbili jsme se Krišnovi, který je duchem lásky," řekl Ašiš. „Nej- 
dříve jsme jakožto ohnisko bohoslužby užívali sošku chlapce Krišny. 
Koupali jsme a oblékali, krmili a uctívali tu malou figurku, která 
nám sloužila jako projekční plocha pro naše spirituální projekce. Ne- 
ustále, každou minutu jsme žili láskou k našemu společně sdílenému 
ideálu. Řídili jsme se prastarými předpisy, tak jak jsou uloženy ve Vé- 
dách, jejichž základem je čistota v jídle i ve způsobu stolování. Nádo- 
bí jsme umývali ve zvláštních, jen k tomu určených nádobách. V ce- 
lém našem areálu se nesměl objevit ani sebemenší kousek kůže, to 
kvůli kultu posvátné krávy." Podíval se na svého staršího přítele 
a oba se zasmáli. 

„Jednou nás navštívil jistý mladý muž, dychtivý hledač osvícení. 
Dovolili jsme mu, aby u nás po nějakou dobu zůstal. A zatímco jsme 
my museli jednoho odpoledne odejít v nějaké záležitosti pryč, on 



Záblesky paměti 291 

umyl nádobí. Myslel si, že nám tím pomůže. Ale samozřejmě nevyko- 
nal omývání předepsaným způsobem. A nás doslova popadla zuři- 
vost a tomu nešťastníkovi jsme pořádně vynadali. Všechno nádobí se 
muselo rozbít, protože on porušil čistotu rituálu. Lítali jsme po domě 
jako smršť a ječeli jako prodavači ryb někde v přístavu, a tu najed- 
nou jsme se podívali jeden na druhého. Co to tady vlastně děláme? 
Zasvětili jsme přece svůj život lásce, a teď tady běsníme, a to všech- 
no jenom proto, že se nám náš host ve své nevinnosti snažil pomoci 
tím nejlepším způsobem, jaký ho napadl." 

„No a tak jsme ty rituály očistili, ale teď už doopravdy," navázal 
Srí Krišna Prem. „Eliminovali jsme všechno pouze mechanické, 
všechno, co se jenom opakovalo, co bylo sice v souladu s tradicí, 
avšak nebylo relevantní pro tento okamžik. Načež jsme se museli ze- 
ptat sami sebe, proč vlastně uctíváme figurku malého Krišny a peču- 
jeme o ni, a přitom nevidíme Krišnu ve všech živých bytostech kolem 
nás. Nakonec jsme dospěli k závěru, že chceme-li navázat kontakt se 
svou vnitřní božskou podstatou, potřebujeme tlak každodenního živo- 
ta i občasný štulec od svého duchovního partnera, jakési emocionál- 
ní dloubnutí loktem, produktivní napětí mezi námi samými a těmi, 
které tak hluboce a důvěrně milujeme. A v tom spočívá naše jóga 
nyní." 

Srí Krišna Prem se vztyčil v celé své výšce a protáhl se. „Pro ten- 
tokrát dost řečí o rituálech. Pojďme do kuchyně, sedneme si ke krbu 
a uvaříme si něco dobrého a teplého, abychom zahřáli naše duše." 

Usadili jsme se před velkým krbem, v němž vesele plápolala pole- 
na. Celý dům vůbec připomínal spíš lovecký srub než příbytek du- 
chovního. Jako dárek jsme přinesli nejrůznější anglické delikatesy 
v konzervách, nějaké aspiky, chuťovky a olivy. Vše bylo s díky přija- 
to. Srí Krišna Prem vytáhl láhev sherry jako za starých dobrých časů 
v Oxfordu. 

Potom Ašiš servíroval večeři - rýži, sladké brambory, čerstvý kvě- 
ták v husté máslové omáčce, jakousi směs z pražených ořechů chut- 
nající jako stejk, salát z čerstvé zeleniny. Po večeři jsme usrkávali 
kávu a a Srí Krišna Prem nám vyprávěl následující příběh. 

Stalo se to už velice dávno. V jednom hradě kdesi daleko byl ukryt 
zlatý pohár obsahující veškeré dobro věčné moudrosti. Zde čekal na 
toho, kdo byl sdostatek odvážný a moudrý, aby ho získal. Po staletí 



292 Timothy Leary 

nejodvážnější rytíři a nejchytřejší princezny se vydávali na cestu kří- 
žem krážem celým světem, aby získali tuto odměnu. Ale nikomu se to 
nepodařilo. Jediný přístup k hradu byl totiž přes močálovitou lagu- 
nu, ve které ležela míli dlouhá řada kamenů. A nádherný hrad s vy- 
sokou věží zářil nad lagunou, vycházelo z něho světlo, které bylo vi- 
dět dodaleka. 

Najít zámek tedy nebyl problém. Potíž spočívala v něčem jiném. 
Jakmile někdo šlápl na první či druhý kámen v močálu, ten se oka- 
mžité ponořil do bažinaté vody a neopatrný adept utonul. 

Jednoho dne přijela ke břehu laguny princezna v doprovodu své- 
ho prince. Slyšeli již, jaký osud potkal všechny smělce před nimi. Pře- 
sto však horoucné toužili po tom, aby se dostali do hradu. Dohodli se 
tedy, že poběží přes lagunu společné. Rozběhli se a skákali z kame- 
ne na kámen tak rychle, že dříve, než se jeden kámen potopil, oni už 
byli na dalším. A tímto způsobem se dostali do hradu osvícení. 

Když byl příběh u konce, zeptal jsem se: „Takže princip, který vy 
učíte, by se dal vyjádřit větou: buď v neustálém pohybu. A ve dvojici. 
Říkám to správně?" 

Srí Krišna Prem pokývnul hlavou na znamení souhlasu. 

Potom, jako by už byl příliš unaven, zvedl nejistě ruku k ústům 
a zakašlal. Ašiš řekl: „Krišna Premovi není dobře." Když jsme se lou- 
čili, podržel Srí Krišna Prem moji ruku ve své a podíval se mi do očí. 
„Můžete nás přijít navštívit ještě jednou?" 

Pak nás svatí mužové vyprovodili až na hřeben a my jsme se vy- 
dali po stezce zalité světlem měsíce do vsi. 

Následujícího dne jsem je šel navštívit znovu. Nanette zůstala 
doma. 

Ašiše i Srí Krišnu Prema jsem zastihl na střeše, jak opravují kryti- 
nu. Trochu nejistě se narovnali na té šikmé ploše a přivítali mě váleč- 
ným pokřikem jako školáci. Jejich oranžová roucha povlávala kolem 
nich. 

Srí Krišna Prem se potom usadil na malý kobereček, který Ašiš 
rozložil na trávníku. Usmál se na mne. „Chci vám dát dárek. Je to 
mandala, filozofický diagram, klíč k osvícení v tomto dvacátém sto- 
letí." Začal rozmotávat ten nákres a já jsem se zvědavě naklonil do- 
předu. 



Záblesky paměti 293 

Byla to obyčejná mapa světa. 

„Meditujte nad tímto posvátným diagramem," pravil Srí Krišna 
Prem. „Dovedete si představit, co by asi řekl Buddha, kdyby měl tuto 
mapu? Teď si dovolím ukázat vám jeden jógický trik, kterým se tato 
obyčejná mapa změní v mapu času, nejenom prostoru." Otočil mapu 
tak, že západ se ocitl nahoře a východ dole. „Chápete?" 

„Východ je minulost a Západ budoucnost?" 

„Ano. Často jsem v poslední době hořce litoval navigační chyby, 
které jsme se dopustili před mnoha lety. Bylo chybou jít hledat moud- 
rost na Východ. Vznešená osmidílná stezka směřuje na Západ. Uvaž- 
te: indická teorie o reinkarnaci vznikla před více než 4000 lety, v do- 
bě, kdy každý - maharádža, bráhmín, sedlák, prostě každý - prožíval 
celý svůj život na jednom místě, v kruhu své rodiny, v jedné nepro- 
měnné kastě. Neexistoval jakýkoli koncept změny. Dokonce ani mož- 
nost jakkoli změnit svůj společenský status anebo životní styl neexis- 
tovala. Všechno bylo předem dáno. Vaše profesní zařazení i vaše 
manželství, vaši přátelé i nepřátelé, stárnutí i smrt - všechno jako by 
spočívalo na jednom jediném kameni v bažině. 

Jedinou příležitost ke změně přinášela smrt. Už chápete, co proží- 
vají všichni ti Indové ve vesnicích kolem? V jejich životě neexistuje 
koncept změny. Převtělování duší je jediný způsob, který si dovedou 
představit, co se změny osudu člověka týče. 

Pro člověka ze Západu je situace naprosto odlišná. Můžeme se fy- 
zicky přemisťovat v prostoru a nemusíme čekat na smrt, abychom 
dosáhli změny reality. Pro stěhování se z jedné reality do druhé pou- 
žíváme aut, letadel, rádia, televize. Zkuste si představit úžas, který se 
mně zmocnil, když jsem jakožto mladý absolvent Cambridge přiletěl 
do Indie a stal jsem se poutníkem, jogínem a nakonec oddaným stou- 
pencem Ramany Maharišiho. A náhle jsem si v jediném okamžiku 
uvědomil, že ani on, tento velký mistr, nikdy neopustil ten svůj jediný 
kámen, který se jmenuje Indie. Filozofové tedy, jelikož neměli možnost 
migrace ve svých vlastních tělech, vynalezli teorii o převtělování 
duší. 

Dnes se ale hledač moudrosti může převtělit tolikrát, kolikrát je 
jen jemu či jí libo, může prostě skákat z jednoho kamene na druhý. 
Moudrostí našeho věku je pohyb a změna. Evoluce je klíčem k osví- 
cení." 



294 Timothy Leary 

Velké oranžové slunce zapadalo nad předhůřím Himalájí. Odešli 
jsme do svatyně, kde jsme provedli rychlý obřad inkantace (bylo to, 
jako když si dáte skleničku na povzbuzení), načež jsme se odebrali do 
kuchyně a strávili tam ještě řadu hodin v příjemném rozhovoru. Srí 
Krišna Prem byl fascinován, když jsem mu vyprávěl o své návštěvě 
ve filmových ateliérech a podrobné se mě vyptával na celý proces 
výroby a distribuce filmů. Asi ho napadlo, že ústní tradice učení by 
mohla být nahrazena působením masových médií. 

Noc jsem strávil v jednom z domků pro hosty. Ležel jsem na úzké 
palandě a naslouchal křiku zvěře v horách. Na pokožce jsem cítil 
dotyk hrubé pokrývky a stýskalo se mi po Nanette a přemýšlel jsem 
o rozhovorech se Srí Krišnou Premem. 

Probudil jsem se na úsvitu. Ašiš již za domem připravoval dříví na 
oheň. Pozval mě dovnitř na horký čaj s toustem. Po snídani jsem se 
chystal k odchodu, ale Srí Krišna Prem mi znovu pokynul, abych se 
posadil vedle něho. 

„Je čas, abych vám pověděl o některých důležitých věcech. Po celá 
staletí pozorovali filozofové zde v Indii, jak všechno přichází a zase 
odchází. Říše, náboženství, hladomory, časy hojnosti, invaze nájezdní- 
ků, reformy a osvobození, další represe. A také drogy. 

Drogy patří k nejmocnějším a zároveň nejnebezpečnějším silám, 
které má lidstvo k dispozici. Otevírají v mysli úžasné komnaty plné 
rozkoše. Dávají člověku velkou moc. Ale tím mohou také svést hleda- 
če moudrosti z pravé Stezky." 

Pak mé Srí Krišna Prem s výrazem hluboké náklonnosti jemně 
poklepal po zádech. „Je čas, příteli, abyste se vrátil na Západ. Budete 
tam muset čelit nejrůznějším problémům a budete nucen podstoupit 
mnohé těžké zkoušky." 

Potom mi vyprávěl další příběh. 

Kdysi dávno žil v jednom malém domku na hoře jogín se svou že- 
nou. Ti dva se milovali tak, že zvěst o jejich lásce se rozšířila po celém 
království. Ale ve vsi jednoho dne zjistili, že jistá svobodná dívka je tě- 
hotná. Když na ni její rozzlobení rodiče udeřili, svěřila se jim v sl- 
zách, že to jogín ji svedl. Získal nad ní velikou moc a ona nebyla 
schopna odmítnout jeho hříšné požadavky. Skandál se rychle rozšířil 
po celé vesnici a obyvatelé v čele se starostou se hnali nahoru k jo- 
gínově obydlí, aby ho obvinili ze zločinu. 



Záblesky paměti 295 

„Ty nejsi vůbec žádný svatý muž," křičel starosta. „Svedl jsi tuto 
dívku, a tak jsi jen obyčejný podvodník." 

„Skutečně je tomu tak?" řekl jogín tiše. 

Uběhlo několik let. Jogín se svou ženou žili klidně jako dřív a ni- 
kdy nesestupovali dolů do vsi. Potom jednoho dne starosta zemřel. Po 
jeho pohřbu propadla mladá žena neovladatelnému pláči, a nako- 
nec se svým rodičům svěřila, že to byl právě starosta, kdo ji přivedl 
do jiného stavu a donutil ji obvinit z toho činu svatého muže. Vesni- 
čané, sužovaní výčitkami svědomí, se nakonec společně vydali na 
horu, k obydlí jogína a jeho ženy. 

„Dopustili jsme se hrozné chyby," řekli. „Ty nejsi zlosyn. To staros- 
ta byl vším vinen. Ty jsi moudrý a dobrý muž. 

„Skutečně je tomu tak?" pravil na to jogín. 

Když jsem odcházel, věnoval mi Šrí Krišna Prem na památku ně- 
kolik posvátných předmětů. Políbili jsme se a pohlédli jeden druhé- 
mu do očí. Pak jsem se vydal na cestu s hor dolů. 

S Nanette jsme se rozhodli, že ještě jednou spolu vezmeme LSD, 
abychom zjistili, zda se ještě můžeme dát dohromady. Očekával jsem, 
že pro nás imprinting nové reality bude něčím podobně jednoduchým 
jako je výroba filmu. [Mentální nastavení mělo být scénářem, prostře- 
dí pak výpravou a rekvizitami. To bylo ještě před tím, než jsem se do- 
zvěděl, jak složitou a náročnou záležitostí výroba nějakého hollywo- 
odského filmu ve skutečnosti je.) 

Chybné bylo zřejmě už naše rozhodnutí uskutečnit sezení v chrá- 
mu boha Šivy. Šiva je totiž Ničitel. Někdy vprostřed odpoledne jsme 
vzali LSD a vydali se na cestu. Asi půl míle od domu lámy Govindy 
jsme odbočili a vyšplhali se kousek nahoru k malému chrámku, kte- 
rý byl už dlouho zpustlý a celý zarostl býlím a křovím. Jako staré, 
napůl shnilé houby trčely kolem chrámu otlučené lingamy, kameny ve 
tvaru penisu, a upomínaly na představy vesnických dívek lijících mlé- 
ko a rozhazujících okvětní plátky květin na tyto kamenné Šivovy pe- 
nisy v naději, že se jim podaří dostat za muže nějakého bujného 
a plodného a pilného venkovského chasníka. 

Vnitřek chrámu vyhlížel pochmurně. Podél stěn byly kamenné 
žlaby, v nichž kdysi mnichové leželi v asketické meditaci. 



296 Timothy Leary 

Nanette se zachumlala do svého dlouhého pláště z glazé kůže, zla- 
té vrkoče jí padaly ve vlnách přes kožešinový límec a na očích měla 
tmavé brýle hodící se spíše na Park Avenue. „Je to tady nějaké divné. 
Pojďme domů a udělejme si v krbu oheň," řekla, chvějíc se. 

Vraceli jsme se zpátky a já jsem se najednou přistihl, že jsem pří- 
liš vpředu. „Ty nikdy nejdeš stejně rychle jako já," stěžovala si Na- 
nette. 

Okamžitě jsem vskočil do hry vinen-nevinen, zpomalil jsem, vzal 
ji kolem ramen a snažil se jít s ní unisono. V lese nad námi vlevo za- 
vřeštéla divoká kočka. Ze stromu se vzneslo hejno ptáků. 

„To by mě zajímalo, jestli ta zvířata tady v údolí zabíjí tygr." V re- 
akci na její poznámku jsem pocítil, jak mi v zádech sedí jakýsi arche- 
typální strach venkovana. 

Odemkl jsem dveře našeho domku a klopýtal potmě po pokoji, 
hledaje svíčku. Škrtl jsem sirkou. Plamínek olízl temnotu a v jeho 
světle jsem uviděl krb. Zapálil jsem noviny pod připraveným dřívím 
a vkleče jsem se snažil rozfoukat oheň. A v tom okamžiku jsem po- 
hlédl do lesknoucího se oka své nejhorší, nejtrýznivější noční můry. 

„Ach ne," zasténal jsem. 

Nanette se zastavila uprostřed místnosti se svým glazé pláštěm 
v rukou a s neskrývanou zvědavostí mě pozorovala. Všechno v po- 
koji obživlo, všechno bylo navzájem v dokonalém souladu - všechno, 
kromě mne. Já jsem byl všemu odcizený, mrtvý. 

Nanette se zděšením vrtěla hlavou. „Máš špatný trip?" 

Mé oči těkaly v panice kolem. Od mé ženy jakoby mě oddělovala 
průhledná fólie. Stále ještě na kolenou jsem natáhl ruku a dotknul se 
její. Hrůza! Bylo to jako bych se dotknul kamenné sochy. Ale ona byla 
živá, samozřejmě. To můj dotek všechno zmrazil. 

Nanette seděla na hedvábné pohovce, štíhlé nohy v modrých džín- 
sech ochable překříženy přes sebe. Začala bědovat a její lamentace 
ještě vyostřila ten pocit smutku přímo kosmického. „To je otrava. Jsme 
na svatební cestě v Himalájích, vezmeme afrodisiaka, a najednou ty 
si prosté zcvokneš. Do prdele." 

Klekl jsem si vedle ní, sundal jí boty a hladil její chodidla. Cítil 
jsem, jak v jejím smyslném těle trochu povolilo napětí. Ale pak jsem 
si uvědomil, že pohyb, kterým hladím její pokožku, je jenom jakýmsi 



Záblesky paměti 297 

nervózním, mechanickým tikem. „Myslím, že už je to pryč," zašeptal 
jsem nešťastně. 

Podívala se do kapesního zrcátka a chvíli pozorně zkoumala svou 
tvář. Pak si zapálila cigaretu. „No jo," vzdychla, snažíc se nést to sta- 
tečně. „Určitě to není konec světa." 

Uvařil jsem trochu čaje a napil se s pocitem zoufalství. Zcela jas- 
ně jsem si uvědomil, že naše manželství je u konce. 

Takže jedeme dál. V kouzelných lesích millbrookských jsme se 
před časem setkali jako nějací milenci z pohádky, načež jsme spolu 
prožili románek jako z Červené knihovny. Byl jsem jí vděčný za to, že 
mi dala lekce něžné, jakoby dívčí lásky, ale také zralé ženskosti v ce- 
lé její velkoleposti. Cestovali jsme spolu časem a prožili několik mý- 
tických inkarnací, znovu přehráli všechny klasické role v oněch kou- 
zelných kusech odehrávajících se v říších neustálých proměn. 
A nyní jsme se tedy měli povznést k tomu, co je v lidském životě nej- 
obtížnější, k jemnému oddělení se jeden od druhého. 

Za úsvitu jsem si obul tenisky a šel se projít do skal. Lezl jsem na- 
horu a dolů a prožíval úplnou extázi v námaze napjatých svalů 
a nádheře hor, pocit beznaděje byl najednou tentam a já jsem se cí- 
til svobodný a těšil jsem se na návrat domů. Na vzdušných proudech 
nade mnou, bez jediného pohybu křídel, plul orel. Příště už budu lep- 
ší milenec. 

Nazítří jsme si od ženy metodistického misionáře vypůjčili 100 do- 
larů na cestu, sbalili se a vyrazili na dlouhou pouť nejdříve dolů do 
Dillí, a potom domů. 



ŽIVOTOPIS _ malířka, příslušnice společenské smetánky, mučednice feminis- 

Marv mu ' P° cnaze ' a z r odiny, v níž se disidentské postoje dědily z ge- 

nerace na generaci. Její strýc Gifford Pinchot, jeden z prvních 
ekologických aktivistů v Americe, byl spoluzakladatelem Pokroko- 

PinchotOVG- vé strany prezidenta Theodora Roosevelta a později guvernérem 

- M eyerOVÓ státu Pennsylvania. 

í 1921 -1964) Mary Pinchotová absolvovala v roce 1942 prestižní Vassar 

College v Poughkeepsie ve státě New York a o tři roky později 
se provdala za Corda Meyera ml., silně antikomunisticky oriento- 
vaného předáka různých liberálních organizací, který se později 
stal vysokým úředníkem CIA.' 1 

V roce 1959 se Meyerovi rozvedli. Mary Pinchotová-Meyero- 
vá žila v Georgetownu, rezidenční čtvrti Washingtonu a dostala 
se do nejvyšších mocenských kruhů v hlavním městě. Její sestra 
Toni byla provdána za vydavatele listu Wasn/ngfon Post Benjami- 
na C. Bradleeho, se kterým se posléze rozvedla. 

K blízkým přátelům Mary Pinchotové-Meyerové patřil i prezi- 
dent Kennedy se svou ženou. 



27. Disipativní struktury 

Červen 1965, Millbrook, New York 

Kosmická raketa jménem Líbánky se ze své dráhy kolem Země doko- 
drcala zpátky do Millbrooku. Nečekala ji zde žádná vlajkosláva. Mé 
vztahy k Nanette byly nyní již pouze přátelské. 

K uklidnění mých rozdrásaných nervů rozhodně nepřispěly změ- 
ny, ke kterým došlo během mé šestiměsíční nepřítomnosti. V tomto 
období se pospolitost vědců a hledačů moudrosti změnila v jakési 
rejdiště přisprostlých a neurvalých sexuálních všežravců. Došlo 
k tomu tak, že v době mé nepřítomnosti se Dick zamiloval do jistého 
Arnieho, extravagantního fotografa z Brooklynu, který s velikým 
potěšením promítal během sezení s kyselinou na stěny místnosti nej- 
různější barevné diapozitivy, vystavuje tím citlivé a zranitelné mozky 
svého publika halucinatorním prasárničkám hodícím se tak do zrca- 
dlové síně nějakého lunaparku. 

Dickovi role zapáleného náměstka vždycky náramně vyhovovala, 
a tak vynesl Arnieho do postavení všemi adorovaného guru. Byl to 
Arnie, kdo udával tón a psal scénář dění v Millbrooku. 



Záblesky paměti 299 

Arnie dal dohromady jakýsi pracovní tým složený ze samých kaš- 
parů a šarlatánů. Jeho členem byl například Allen Eager, legendár- 
ní jazzový saxofonista a notorický feťák, a Milt, vousatý fotograf, kte- 
rý se motal po dome s nepřetržitou erekcí. Dále zde byl Micky, 
užvanéný postgraduální student z univerzity státu New York, a jeho 
hezká žena Laura, praktikující jógu. Oba byli promiskuitní jako králí- 
ci. A to už nemluvím o Arnieho zené a jeho dvou dětech, jeho ex-pří- 
telkyni a jeho přítelkyni současné, kterou byla Clara Hooverová, in- 
teligentní a rafinovaná dědička obrovského jmění nadělaného 
převážně na vysavačích, jejíž přítomnost tvořila přece jenom jakousi 
oázu klidné moudrosti uprostřed toho šílenství všeobecného rozkla- 
du. A byl zde i Michael Hollingshead ve svém novém převtělení, odě- 
ný ve skotských sukních a rudých pelerínách, pronášející idiotské 
tirády o relativitě mozku. 

Bylo to jako v nějakém filmu o mladistvých delikventech s Jame- 
sem Deanem, v němž defilují mládenci z drsných čtvrtí New Yorku 
beroucí LSD jen tak, pro zábavu. 

Arnie a jeho parta se vyžívali ve vymýšlení lumpárniček a chytá- 
ků jeden na druhého v průběhu sezení s kyselinou - byly to různé 
podoby neurologické demoliční hry, při níž jsou pedály šílenství stla- 
čovány až k podlaze v záměrné snaze uvést druhého do zmatku, po- 
strašit ho, přivést do stavu úzkosti. Na dva týdny rozbili ti lidé svůj tá- 
bor v Domě meditace, přivádějíce se na hranici otravy požíváním 
stonásobků (doslova!) normálních dávek kyseliny, kteroužto okázale 
excesivní konzumací bezesporu zlomili veškeré existující rekordy. 

Netřeba dodávat, že tihleti tajtrlíci z Dickovy Party darebáků bez 
zábran skandalizovali jak samotné Hitchcockovy, tak i kohokoli dal- 
šího, kdo by snad podlehl bláhovému pokušení hledat v Millbrooku 
spolehlivou spirituální základnu. Všichni byli ale zvědaví, co se stane, 
až se vrátím já. Jak říkal Ralph: „To svinstvo by se mělo vymést." On 
sám se vrátil z Indie již dřív, plný oné vážné moudrosti Východu, 
a nyní byl ostrakizován a vysmíván jakožto beznadějný případ člo- 
věka, kterému úplně chybí smysl pro humor 

Já jsem však naprosto nebyl v stavu, kdy bych tuto situaci mohl 
zvládnout. V důsledku roztržky s Nanette jsem fungoval jakoby na 
půl plynu. 

Pokoušel jsem se promluvit si s Dickem o tom, co dál, ale vůbec se 



300 Timothy Leary 

mi nepodařilo probudit jeho zájem. S jakousi alibistickou prohnanos- 
tí se jednoduše rozhodl, že si dopřeje dlouhé prázdniny. Koneckonců 
kdo tady držel domácí frontu, když jsme se my tři, Ralph, Nanette 
a já, poflakovali nékde po světě? Teď byl na tahu on. Jakýsi slavný 
magnát, příslušník společenské smetánky, ho pozval, aby strávil léto 
ve Francii v jeho vile na pobřeží, a on pozvání přijal. A potom se 
chtěl ještě podívat do Londýna, seznámit se tam s pár lidmi toho 
typu, co se hodí do Playboye, a uspořádat tam sezení s LSD pro Vica 
Lownese neblahé pověsti. Ve srovnání s těmito perspektivami se jevi- 
la moje honba za guru v Indii jako záležitost nanejvýš trapná a kon- 
venční. 

Jednou jsem Dickovi vyprávěl o svém trápení kolem rozchodu 
s Nanette a on dostal nápad, abychom vzali všichni tři společně 
LSD. Viděno s odstupem, byl to vrchol bláznovství - všichni tři jsme 
byli až příliš opatrní, každý jsme měli svoji vlastní hlavu a navíc jsme 
byli v té době už silně odcizeni jeden druhému. 

Sám sebe pasoval Dick do role jakéhosi šamana. Při svých seze- 
ních s těmi povaleči, kdy se braly obrovské dávky, se naučil různým 
šmíráckým rádoby psychedelickým frázím a fíglům, kterými se sna- 
žil udělat dojem. Příkladně uměl titrovat čistý roztok LSD za pomoci 
dlouhé skleněné trubičky. A tak nám to ukázal: prostě nás odstřelil. 

Byl to ovšem on, kdo zpanikařil první. Uvažoval asi tak: pane bože, 
ti dva spolu byli na tripu už tolikrát, že mezi nimi musí být pouto, kte- 
ré se nedá přetrhnout. A já jsem tedy ze hry. Ležel bez pohnutí a po- 
zoroval nás jako ostražitá kočka. 

Nanette si říkala: co tady vlastně dělám? 

A já jsem byl jakoby chycen v pasti, uvězněn ve své otlučené, neo- 
vladatelné loďce času, ženoucí se bez kormidla bůhví kam. Nastal 
klasický případ negativního re-programování. Všichni tři jsme byli 
bezbranní jako novorozeňata. V takovéto situaci ten, komu se podaří 
jako prvnímu zaujmout rozhodovací pozici, iniciuje novou realitu pro 
ty ostatní. 

Dick udělal první krok, a tím byl útok na mé nejzranitelnější mís- 
to. Obvinil mne, že jsem moralista a puritán, kterému nejde nic pod 
nos a který jeho, Dicka, odmítá pro jeho homosexualitu. Moje reakce 
na tento první krok byla klíčová. Odpověď A: usmívám se a trochu 
žoviálné pravím, že pokud mezi námi panuje láska a humor, překo- 



Záblesky paměti 301 

náme všechny nesnáze, Výsledkem je fúze, splynutí. Sjednocujeme se 
jakožto triumfující blažené trio božských podstat. Já uniknu čtyřem 
rokům v kriminále, Dick se nebude muset stylizovat do role svatého 
muže a Nanette bude mít i nadále dva moudré přátele, kteří jí budou 
pomáhat v její skvělé kariéře. 

Ale já jsem se nezmohl na nic lepšího než na odpověď B, tedy na 
provinilé mlčení. A výsledkem byl rozkol. Dick a Nanette si vyměnili 
spiklenecké pohledy plné nadřazenosti, které jsem já ovšem zachytil 
se senzitivitou rentgenu. Začalo mě to unášet někam pryč, cestou 
jako bych ztrácel míšní mok, a za sebou jsem zanechával Nanette 
a Dicka spojené v jakési poněkud překvapivé alianci, ve které ani 
jednomu z nich nebylo příliš volně. 

Snad kdybychom Dick nebo já měli větší pocit jistoty a bezpečí, 
mohl jeden z nás druhého osvítit zábleskem láskyplného humoru 
a pomoci mu z toho marasmu. Ale k tomu bohužel nedošlo. Tohleto 
kyselinové sezení bylo plně ve znamení zhoršujícího se vzájemného 
kontaktu. Jako když se přetrhne elektrické vedení a dodávka elek- 
trického proudu je přerušena. Bylo to naposledy, kdy jsme vzali kyse- 
linu společně. 

Po několik následujících dnů jsem jenom kroužil prostorem, snaže 
se najít místo, kde bych mohl zakotvit pro zbytek svého života. Přestě- 
hoval jsem se do malého pokoje v bývalém křídle pro služebnictvo 
a věnoval se četbě taoistické poezie. Všechno se proměňuje, a tak 
i to dnešní trápení pomine. Buď pokorný a na své pouti nikam nepo- 
spíchej. Začal jsem se starat o zahradu za Domem meditace; osivo 
a řízky pro sadbu jsem vozil z farmy v sousedství, která byla vede- 
na v duchu idejí Rudolfa Steinera. 

Dick vyšel z toho sezení s obnovenou sebedůvěrou, těše se ze slav- 
ného, byť krátkého okamžiku vůdcovství. A potom odjel. 

Následovalo sbohem Nanette, částečně vynucené mou neochotou 
přistoupit na myšlenku pronájmu nějakého apartmá na Manhat- 
tanu. Naše povaleče klášterní atmosféra v Millbrooku znechucovala 
víc a víc, takže se jeden po druhém zvedali a táhli pryč. V zámku 
brzy zůstala jenom malá skupinka exharvardských věrných: Ralph 
Metzner, Michael Hollingshead se svou příjemnou, poněkud intelek- 
tuálskou milenkou, a samozřejmě já. 



302 Timothy Leary 

Pociťoval jsem silnou touhu po spojenci, příteli, ženě, a najednou 
jsem se přistihl, že intenzívně přemýšlím o Mary Pinchotové. V Mill- 
brooku jsem se ptal snad každého, jestli nevolala v době, kdy jsem 
byl na cestě kolem světa, ale nikdo si nevzpomínal. 

Telefonní informační služba ve Washingtonu, D. C, registrovala 
několik Pinchotů, ale žádný z nich se nejmenoval Mary. Pak jsem si 
vzpomněl, že Mary kdysi studovala na Vassaru, a volal jsem tedy 
kancelář pro záležitosti abiturientů v Poughkeepsie. Okázale srdeč- 
ný hlas sekretářky se stal o poznání zdrženlivějším, když jsem požá- 
dal o adresu Mary Pinchotové. 

„Mary Pinchotová?" Dlouhá pauza. „Osoba, na kterou se ptáte... 
mno, provdaná Meyerová. Je mi to moc líto, ale musím vám sdělit, že, 
ach, zemřela. Myslím, že někdy minulý podzim." 

„Byl jsem dlouho v cizině. Nevěděl jsem." 

„Děkujeme, že jste zavolal," řekla sekretářka. 

V šoku jsem vylezl z okna ve druhém poschodí Velkého domu na 
prudce se svažující měděnou střechu. Když jsem se dostal až na hře- 
ben, opřel jsem se o komín a snažil se přemýšlet. Michael Hollings- 
head, který intuitivné vycítil, že něco není v pořádku, se vyškrábal za 
mnou a přinesl dvě piva. Řekl jsem mu o Mary a všiml si, že mu 
zvlhly oči. 

„Chci vědět, co se stalo," řekl jsem. 

„Uvidíme, co se dá zjistit, až příště pojedeme do New Yorku," řekl 
Michael. Pak elegantně balancoval bosky k západnímu hřebeni stře- 
chy, aby se tam pokochal západem slunce. Přes trávník letělo hejno 
vlaštovek a usedlo do koruny dvojice bříz. 

Přišel jsem k Michaelovi. 

„Podívej se, starouši," řekl Michael. „Nemá smysl lpět na minulosti. 
Tady a teď máš k dispozici všechny faktory nezbytné k tomu, abys 
udělal něco skvělého a jedinečného. Abys prostě začal novou hru." 

„Jakou novou hru?" 

„Neurologické umění. Nový způsob kreativního vyjadřování zalo- 
žený na našich vědomostech o fungování nervového systému. Osm 
okruhů mozku definuje osm oblastí krásných umění. Sestav je v je- 
den celek, vytvoř z nich orchestr a dostaneš Psychedelické divadlo 
mysli." 



Záblesky paměti 303 

Vzdor svému ochromení jsem vnímal to, co Michael říkal. Úkolem 
každého umění je vyvolat v mysli příjemce obraz reality Socialistic- 
ké umění evokuje realitu tvrdé práce a služby státu, tak jak to odpo- 
vídá ideologii marxismu. Katolické umění aktivuje vzorce podřízení 
se autoritě. Erotické umění si zjednává přístup do okruhů zaměře- 
ných především na sex. Gurdjieff kdesi popisuje, jak súfičtí mniši na 
Středním Východě ovládali hudbu a zvuk do té míry, že jenom s je- 
jich pomocí dokázali vyvolat u svého publika jakoukoli emoci. Chvil- 
ku jsem o tom přemýšlel. „Mohli bychom vytvořit zvukovou a světel- 
nou show, v níž bychom simulovali sezení s LSD. Bylo by tak možné 
aktivovat rozličné okruhy mozku bez použití drog." 

„Teď jsi na to kápl," řekl Michael a nenuceně se prošel tam a zpět 
po srázné střeše. 

A tak jsme vyrazili, Michael a já, podél řeky Hudson do New Yor- 
ku, abychom tam navázali kontakty s umělci světel a s kouzelníky 
zvuku, kterých se na Lower East Side vynořila již celá spousta. A ta- 
ké jsme chtěli zjistit, co se stalo s Mary Pinchotovou-Meyerovou. 

Vzal jsem si taxík a jel do bytu k Vanoví Wolfemu. Van mi nabídl 
pivo a já jsem se ho zeptal, jestli by nemohl sehnat nějaké informace 
o Mary Pinchotové-Meyerové. Van zavolal jednomu svému příteli, 
který pracoval v Timesech. Asi za hodinu zazvonil u dveří poslíček 
z redakce a přinesl obálku plnou novinových výstřižků. A EJHLE - 
tady je Maryina fotografie, ta energická brada a nos, ty hluboké, pro- 
nikavé oči. A nad fotografií titulek: 

Malířka zastřelena u průplavu v hlavním městě 

Paní Mary Pinchotová-Meyerová byla přítelkyní 

paní Kennedyové 

Podezřelý je obžalován. 

Mary zasáhly dvě střely do spánku a jedna do prsou, a to 13. říj- 
na 1964, když se procházela po vlečné stezce u průplavů Old Chesa- 
peake Canal a Ohio Canal v Georgetownu. Jeden blízký přítel sdělil 
reportérům, že do těchto míst Mary chodívala na procházky se svou 
přítelkyní Jacqueline Kennedyovou. 

Maryino tělo identifikoval její švagr Benjamin C. Bradlee, šéf wa- 
shingtonské kanceláře Newsweeku. Ben Bradlee byl charakterizován 



304 Timofhy Leary 

jako důvěrný přítel zesnulého prezidenta Kennedyho. V článku byla 
rovněž zmínka o Mariině ex-manželovi Cordu Meyerovi ml., který byl 
kdysi jedním z vedoucích představitelů Výboru amerických veteránů 
(AVC) a organizace United World Federalists, nyní vládní zaměstna- 
nec, postavení a oblast působnosti blíže nespecifikovány. 1 ' 

Podle policie byla motivem činu zřejmě loupež nebo pokus o zná- 
silnění. Ale Maryinu peněženku našel Ben Bradlee v jejím bytě. Pode- 
zřelý ze spáchání zločinu byl nějaký černoch, nyní ve vězení bez mož- 
nosti propuštění na kauci. Svou vinu popírá. U kanálu byl údajně na 
rybách. 

Rozplakal jsem se. Pak jsem šel do koupelny a do tváře jsem si 
chrstl studenou vodu. Ruce se mi třásly. Byl jsem naprosto konsterno- 
ván zjištěním, že Mary byla kdysi provdána za Corda Meyera, který 
byl mou Nemesis už v dobách mých postgraduálních studií a který, 
jak později vyšlo najevo, byl vysoký úředník CIA. Hlavou mi vířily zlo- 
věstné myšlenky. Blízká přítelkyně rodiny Kennedyů je zavražděna 
za bílého dne, bez jakéhokoli zjevného motivu. A činu se dostane jen 
minimální publicity. Žádný pokřik. Nikdo hlasité nežádá, aby vyšetřo- 
vání pokračovalo. Pocítil jsem tentýž neurčitý strach, jaký jsem měl 
v okamžiku, kdy jsem se dozvěděl o zavraždění J. F. Kennedyho. 

„Můžete sehnat ještě nějaké informace?" ptal jsem se Vana. 

Van slíbil, že se pokusí kontaktovat některé ze svých přátel u poli- 
cie a v organizovaném zločinu, aby se dozvěděl něco víc. 

O následujícím víkendu přijel Van do Millbrooku. Šli jsme spolu 
na procházku na Lunacy Hill, Vrch bláznovství. Tam jsme si sedli 
a zapálili si trávu a dívali se do údolí řeky Hudson, zbarveného rudě 
v zapadajícím slunci. 

„Můj přítel u tajné policie toho o případu Pinchotové-Meyerové 
věděl hodně. Spousta lidí je zřejmě přesvědčena, že šlo o úkladnou 
vraždu. Dvě kulky v hlavě a další v těle, tak nepracuje násilník. 
A lupič zase nezastřelí ženskou, která nemá v ruce peněženku." 

Van vyndal z kapsy krabičku Lucky Strike a jednu si zapálil. 
Chvění v jeho hlase bylo zřetelnější než obvykle. „Ten případ musí 
být jednou z největších kamufláží v historii Washingtonu. Nedá se 
s tím nic dělat, je to příliš nebezpečné. Zdá se, že se do toho nevyplatí 
šťourat. Prý v tom jsou narkotika. Takže pravda by mohla uškodit 



Záblesky paměti 305 

každému z těch hlavounů. K faktům, i když jsou známá, se nikdo 
nehlásí." 

„Ale přece se jim to nemůže podařit ututlat," protestoval jsem. 

„Jim se to prostě musí podařit. A víte, co uděláme my? Pustíme se 
do největší detektivky v životě. Odhalíme ta fakta a vy pak o tom na- 
píšete knihu. Já seženu nějaké peníze, aby Hollingshead mohl pátrat 
ve Washingtonu. Musí se pokusit promluvit s kdekým, do všeho šťou- 
rat, podplatit služebné stejně jako poldy z okrsku. A třeba si může 
najmout soukromé detektivy. Existuje spousta lidí, kteří by případně 
mohli mluvit." 

„Já bych se prostě jenom rád dozvěděl, co se vlastně stalo." 

Van se naklonil dopředu a jeho celé tělo se chvělo. „My ta fakta na 
světlo boží dostaneme. Ale abychom mohli odhalit kamufláž takové- 
ho rozsahu, musí nám nutně krýt záda nějaký velký nakladatel." 

Léto 1965, pro mne léto zhrzeného a opuštěného milence, se vlek- 
lo velice bolestně. Skamarádil jsem se se dvěma psy ze zámku, s krát- 
kosrstými setry Fangem a CBrienem. Útěchu mi přinášela práce na 
zahradě, kterou jsem plel a zaléval pečlivě a s láskou. Zkoušel jsem 
ji hnojit roztokem LSD, byl jsem zvědav co se bude dít. Rostliny reago- 
valy nadšeně a daly bohatou úrodu nádherné šťavnaté zeleniny. 

Jako dnes vidím před sebou to letní dopoledne, kdy jsem vyšel na 
sloupovou terasu - a tam byla ona! Ona, synonymum následujících 
sedmi let mého života. 

Proud feromonů vycházející z jejího těla probudil moje líné hor- 
mony, již tak dlouho mimo službu. Kolena se mi roztřásla. Bylo jí tři- 
cet a jmenovala se Rosemary Woodruffová. V ruce držela jakýsi spis 
od Wittgensteina. S několika přáteli přijela na návštěvu na víkend. 

A potřebovala pomoc. Přivezla láhev francouzského vína, ale ne- 
měla vývrtku. Moje uši byly okamžitě rouge a má ústa sec. Zavedl 
jsem ji do kuchyně, vytáhl zátku z láhve a nalil jí skleničku. 

„Jste velmi laskavý," řekla. Pohybovala se vláčně a s grácií. Na 
sobě měla těsné džíny sepnuté v pase stříbrným řetízkem. Chlapec- 
kou košili měla vyhrnutou nad pupek a mým očím se tak odhalil 
pruh smetanové hladkého břicha. A na nohou měla tenisky! To byl 
signál spřízněnosti přímo genetické. A četla Wittgensteina! Nejapně 



306 Timothy Leary 

jsem přemýšlel, jestli snad není agent nasazený na můj případ. Pokud 
ano, museli mé mít ti hoši z psychotechnického přečteného skrzna- 
skrz. 

Hned toho odpoledne jsem ji pozval na procházku. Pociťoval jsem 
sladce trýznivý ostych. 

„Ráda bych ještě někdy přijela," řekla. 

„Kdykoli," odpověděl jsem. 

Od Rosemaryiny návštěvy uplynul týden a my s Michaelem jsme 
jeli do New Yorku nazkoušet naše první mozek aktivující světelné 
show. Billy Hitchcock pro nás pronajal na pondělní večer New Thea- 
ter, sál se 299 sedadly na East Fifties. Odpoledne před představením 
jsme se usadili v první řadě a sledovali čarodějnické kousky světel- 
ných umělců. Tito kouzelníci se snažili externalizovat svoje vize nej- 
různějšími způsoby, propouštějíce elektrické světlo skrze důmyslné 
optické pomůcky, různé fialy s obarvenou želatinou, kaleidoskopické 
krystaly a eliptoidní útvary. Toto meta-svétlo se pak rozstřikovalo po 
projekčním plátně, které je odráželo zpět k publiku, a zde pak pro- 
cházelo zaostřovacími mechanismy rohovky, duhovkou rozšiřující 
a zužující zornici v rozpětí 3500-8000 angstrómů, dále nervovými 
vlákny, které shromažďují impulsy a vedou je do mozku, a to do těch 
jeho oblastí, které dosud nikdy nebyly vystaveny účinku celých Nia- 
gar explodujících barev a pulsujících vzorů, snad s výjimkou stavů 
transu při sezeních s psychedelickými drogami. Ti světelní kouzelní- 
ci byli schopni s milimetrovou přesností zasáhnout právě ty oblasti 
mozku, které se vznítí jen tehdy, když i vy sami jste zapáleni. Tyto 
zarathuštrovské stroje byly prosté schopny vyvolat trans. A zcela le- 
gálně. A pokud by byl účinek představení ještě umocněn pomocí optic- 
ky aktivních drog, byla by intenzita transu ještě předvídatelně zvýšena. 

Několik těchto čarodějů jsme pozvali, aby provedli večerní show. Ti 
ostatní mohli vystavit všechny ty svoje vymyšlenosti ve foyeru, takže 
přicházející hosté dostali možnost už zde se těšit z té systematické 
palby fantasmagorických iluminací, které nikdy předtím nezasáhly 
lidskou sítnici. 

Coby preludium k světelnému představení přednesl Ralph rozto- 
mile pedantickou přednášku o anatomických a fyziologických vlast- 



Záblesky paměti 307 

nostech jednotlivých smyslových orgánů. Já jsem na něho navázal ja- 
kýmsi poetickým a vědeckým reklamním prospektem o jednotlivých 
okruzích mozku, v němž jsem popisoval, co se děje při jejich aktivaci. 
Vzdělávání, zábava a obchodní aspekty se zde utěšeně mísily ve vzá- 
jemné shodě. 

Tato představení s přednáškami byla stále vyprodána a velice se 
o ně zajímala i média. Nové byly naše myšlenky, atraktivními novin- 
kami byla i ta světla a zvuky, a představa možnosti uvádět lidi do 
transu bez použití drog fascinovala puritánský tisk. V publiku bylo 
i množství Newyorčanů z vyšší vrstvy, kteří se již dřív s psychedelic- 
kou estetikou setkali. A my jsme doufali, že by snad sami mohli být 
schopni tvořit své vlastní umění. 

Jednou jsem po představení seděl v šatně sám, bylo mi smutno 
a chyběla mi Nanette nebo vůbec někdo, popíjel jsem šampaňské 
a vychutnával to, jak energie show-businessu pomalu opadává. Tu 
vešel dovnitř Michael a měl starostlivý pohled. „Právě volal Van. Kvů- 
li čemusi je dost nervózní. Máš se u něho zastavit." 

Zastihl jsem Vana, jak kouří Lucky Strike, zapaloval si jednu od 
druhé, a už tím vysílal poplašné signály. Celé odpoledne mluvil 
o Mary Pinchotové-Meyerové s jedním svým přítelem, právníkem 
v trestních záležitostech. „Manny o tom případu něco věděl," říkal 
Van. „Když uslyšel, co máme v úmyslu, vyskočil do stropu. Říkal, že 
jsem asi z té kyseliny úplně zblbnul, protože jinak by mi už muselo 
být jasné, že nikdo, prostě nikdo nemá zájem, aby se ten případ vyšet- 
řil." 

„Ale my přece nechceme proti nikomu vznést obvinění," řekl jsem. 
„A že se to někdo snaží zakamuflovat, to je nesporné. My jenom chce- 
me, aby se to pořádné vyšetřilo." 

„Ale je tady zjevně spousta lidí, která právě toto nechce." 

„Co tedy budeme dělat?" 

„Hlavně nebuďme nápadní. A já se budu snažit sehnat nějaké pe- 
níze, ale potichu, abychom mohli zaplatit pátrání." 

Nebylo to moc radostné. 

„Nebuďte smutný," řekl Van. „Dříve nebo později pravda stejné vy- 
jde najevo." 



308 Timothy Leary 

Jednoho večera po světelné show jsem odpočíval ve Vanově apart- 
má, když tu zazvonil telefon. Byla to Rosemary Život v New Yorku ji 
nudil, chystala se jet do Kalifornie a ptala se, jestli by nemohla pár 
dní před odjezdem strávit v Millbrooku. 

Během několika vteřin jsem se řítil ze dveří na schůzku s ní. A za 
několik minut jsem již nakládal její zavazadla do svého auta. Koupil 
jsem ještě láhev šampaňského a pak jsme už vyrazili na sever po 
krásné Taconic Parkway lemované pastvinami. Nad námi na obloze 
se třpytily hvězdy. Rosemary seděla v lotosové pozici na předním se- 
dadle, protahovala si ruce nad hlavou a občas se natáhla dozadu pro 
láhev, aby mi naplnila skleničku. 

„Co byste chtěla prožít v Millbrooku?" 

„Chci se do vás zamilovat," odpověděla. 

Toho večera jsem ji ubytoval v pokoji ve věži. „Zde může být vaše 
základna tak dlouho, jak si budete přát," řekl jsem. 

Sám jsem se přestěhoval do ložnice v prvním poschodí. Vrtěl jsem 
se a převaloval v posteli, než jsem usnul, a cítil jsem, jak její teplo 
a touha proniká přes dvě patra dolů ke mně. 

Druhého dne jsme nejdřív cvičili jógu ve velkém předním pokoji, 
a pak jsem ji vzal na dlouhou procházku po celém území statku. Na- 
konec jsme došli až k jezeru; běželi jsme po cestě ruku v ruce, sklá- 
nějíce hlavy pod nízkými větvemi, a málem bez dechu jsme dorazili 
k širokému kamennému jezu. Šest palců hluboký proud teplé a jem- 
né, jakoby hedvábné vody z jezera běžel přes naše bosé nohy, jak 
jsme tak stáli na mechem pokrytých kamenech hráze jezu, a moje 
ústa se laskala s jejími měkkými rty a najednou jsem cítil, jak si roz- 
vazuje šňůrku svých bavlněných sportovních kalhot. A pak šňůrka 
povolila a kalhoty sklouzly dolů, a ona se jich jediným zhoupnutím 
v bocích zbavila. Pod námi spěchala voda vytékající z jezera. Stále se 
držíce v objetí a spojeni polibkem, ponořili jsme se pod hladkou ze- 
lenou hladinu a lehli jsme si na obrovské, desítkami let vodního prou- 
dění ohlazené kamenné bloky. 

Ještě téhož večera jsme svoje stanoviště přenesli do Domu medita- 
ce a vzali jsme společné LSD. A pak jsem se už dvořil Rosemary ve 
všech deseti tisících jejích podob. 

Druhý den odpoledne jsme na střechu verandy v prvním poscho- 
cjí vynesli žebřík a plechovky s barvami. Na komín z červených ci- 



Záblesky paměti 309 

hel jsme společně namalovali onen prastarý orientální symbol sexu- 
álního splynutí, dva navzájem propletené trojúhelníky. A tak dva 
a půl metru vysoký znak Mana Yantry ovládal přístup do našeho 
zámku. 












ŽIVOTOPIS _ se narodil v Gumri, městě ležícím v arménských rovinách. Ve 



Georges 



svých mladých letech se stal zaníceným stoupencem súřismu 
a často cestoval na Střední Východ, aby se pocvičil v technikách 
I. V7Ura|ieri osobnostního růstu, kolem kterých se soustřeďuje učení této pozo- 
(1877-1949) ruhodné sekty. Později v Rusku před I. světovou válkou učil 
Gurdjieff svůj všezahrnující systém vnitřního poznání a pořádal 
hudební a taneční představení, v nichž se ztělesňoval duch jeho 
filozofie. Když v Rusku vypukla revoluce, usadil se Gurdjieff ve 
Fontainebleau, kde si jeho učení získalo mnoho prominentních pří- 
vrženců, k nimž mj. patřili i Ouspensky, Katherine Mansfieldová 
a A. R. Orage. 

Gurdjieff shrnul své ideje ve třech knihách: All and Everything, 
or Bee//ebub's Ta/es fo His Grandson (tento filozofický traktát lze 
přirovnat k Pynchonově knize Gravity's Rainbow anebo k Joy- 
ceovým F/nnegan's Wa/ce); Meetings vv/řh Remar/cab/e Men (zde 
Gurdjieff líčí své prožitky ve skupině hledačů moudrosti); a Life is 
Reál Only Tfien When „i am" (toto dílo uvádí praktické metody 
k dosažení rozšířeného vnímání reality a také ke zvládnutí této 
zkušenosti, a zabývá se mj. i problematikou rozumného užívání 
drog." 



28. Zatčení v Laredu 

Podzim 1965, Millbrook, New York 

Rosemary a já jsme trávili veškerý svůj čas spolu. Přestěhovali jsme 
se do velkého pokoje ve druhém poschodí, který kdysi obýval pán 
domu, a své lože jsme umístili do jakési alkovny, jejíž stěny a strop 
jsme nechali obložit zrcadly. 

Pořádali jsme pikniky u jezera a chodili na dlouhé procházky po 
celém území statku, při nichž jsme prozkoumávali i ta nejodlehlejší 
místa v hlubokých lesích, podél chladivých potoků. A pak jsme si tře- 
ba lehli u některého potoka úplně nazí a zkoušeli chytit pár ryb. 
Chodili jsme běhat se psy a sklízeli jsme úrodu na naší zahradě. Ro- 
semary ráda tančila při rokenrolu dunícím celým zámkem. 

Někdy, když nás naše toulky zavedly do divočiny dál od zámku, 
zaslechli jsme zlověstný zvuk motorů vrtulníku, ze kterého nás pozo- 
rovali šerifovi vzdušní zvědové. 

S Rosemary jsme se dělili i o práci. Já jsem dokončoval knihu 
psychedelické poezie na motivy Tao-te-fingu a Rosemary redigovala 



Záblesky paměti 311 

rukopis. Spolupracovala s Michaelem, Ralphem a se mnou na pří- 
pravě show s diapozitivy, které jsme uváděli při našich víkendových 
dílnách pořádaných v různých městech po celém Východním pobře- 
ží. Tyto akce začínaly vždycky v pátek večer veřejnou přednáškou 
a pokračovaly osmihodinovým sezením v sobotu a v neděli. Za po- 
moci různých zvuků, světelných efektů a diapozitivů jsme se pokou- 
šeli simulovat prožitek s LSD. Ralph, Michael a já jsme se střídali při 
tichém čtení spojovacího textu a návodů pro nejrůznější jógová cviče- 
ní a Rosemary šeptem recitovala filozofickou poesii. Hodinu za hodi- 
nou jsme tak rekapitulovali evoluci našeho živočišného druhu, prová- 
zejíce užaslé návštěvníky jednotlivými čakrami v jejich tělech, od 
nejnižší k nejvyšší, bylo to čtyřiadvacet spirituálních orgasmů, vrcho- 
lících onou proslulou explozí znovuzrození v hlavové čakře, která je 
popřením smrti. 

Mazanější návštěvníci si s sebou přinášeli drogy a udržovali se 
ve výšinách transu po celou dobu sezení. Tak to dělala jedna velice 
otevřená mladá světlovlasá studentka jménem Deborah Harryová 
stejně jako jistý spolupracovník Henryho Luceho a také třeba Micha- 
el Horowitz a Cindy Palmerová. Ale většinu našich klientů tvořili lidé 
konvenční a bezelstní, a já bych řekl, že se jim při našem show dosta- 
lo za jejich 75 dolarů potravy pro mozek dosyta. 

Prakticky pokaždé jsme mohli počítat s přítomností minimálně 
jednoho nervózně vyhlížejícího pána, agenta tajné policie, v publiku; 
a často jich tam bylo víc než jenom jeden, neboť rivalita mezi policej- 
ními složkami je životní realitou, jíž nelze uniknout. Bavili jsme se je- 
jich reakcemi: někteří upadli z té přemíry smyslových dojmů až do 
jakéhosi transu, jiní odcházeli hluboce zasaženi. 

Rosemary - vynalézavá až rafinovaná, a přitom nanejvýš pozem- 
ská - mě svým neustálým zlehčováním závažnosti tohoto dění znovu 
a znovu zachraňovala z nebezpečí, že upadnu do pasti hinduis- 
mu á la YMCA, s jediným cílem stát se Svatým mužem, což shledá- 
vala perspektivou natolik zábavnou, že ji nebylo možno vyjádřit slo- 
vy. V době, kdy se Rosemary objevila v mém životě, studoval jsem již 
pilné po čtyři roky orientální filozofii. Postupně jsem docházel k ná- 
zoru, že to je užitečné jakožto přípravná fáze - přenesení pozornosti 
od vnějškové konformity k vnitřnímu potenciálu a objevování sebe 
sama. Důležitým nástrojem v tomto procesu, čímsi jako elementár- 



312 Timothy Leary 

ním skautským výcvikem, pro mé byla jóga. Ale já jsem nikterak ne- 
toužil po tom, strávit celý svůj život v nějakém spirituálním letním 
skautském táboře a zde usiloval o získání bobříků za zásluhy v ob- 
lasti náboženské zkušenosti. Zdálo se mi, že závislost na náboženství 
vede zpět do minulosti, že věřícího až příliš připoutává k tradici 
a bere mu odvahu pokoušet se aktivně vytvořit rozumnější budouc- 
nost. A díky Rosemary se mi dostalo zásadně důležitého poučení: že 
totiž psychedelická zkušenost by mohla nejen nové osvětlit teologické 
koncepty minulosti, ale, a to je ještě důležitější, mohla by se stát inspi- 
rací pro vytváření plánů a map nových vizí. 

Kromě toho Rosemary přičinila další hluboký příspěvek k mému 
vzdělání: obrátila moji pozornost k science fiction. Ona sama byla 
science fiction fascinována, a její nadšení tvořilo spodní proud na- 
šich společných sezení s LSD, zalidňovalo scenérii našich výprav no- 
vými, pokročilejšími vzory a modely příslušníků vlastního živočišné- 
ho druhu, a umožňovalo nám znovu inscenovat klasická romantická 
dobrodružství v kulisách vysoce civilizovaného prostředí budoucnos- 
ti. Zvláště ráda měla Rosemary příběhy oněch strhujících cest v ča- 
se, kde telepaticky spojení milenci unikají silám zla skrze celé galaxie 
po mnoho světelných let. 

Ale kolem Dne díkůvzdání atmosféra okolo Millbrooku houstla, až 
se stala zcela hrozivou. Stále častéji se bez ohlášení objevovali různí 
nezvaní hosté v uniformách opravářů telefonů a tvrdili, že jdou je- 
nom zkontrolovat telefonní vedení. Můj známý, majitel jedné instala- 
térské firmy, se mi při setkání ve městě svěřil, že agenti FBI ho žádali 
o zapůjčení firemních stejnokrojů, díky nimž by se mohli dostat do 
zámku. On je ovšem vyhodil. Automobily bez poznávací značky byly 
viděny, kterak projíždějí přes soukromé pozemky přináležející ke 
statku. Na nejrůznějších místech byli viděni muži s dalekohledy. 
A tak jsme na všech přístupových cestách rozmístili tabule s nápisy 
„Vstup zakázán" a uzamkli jsme všechny brány. V Poughkeepsie, síd- 
le okresních úřadů, bylo slyšet řeči, že okresní státní návladní připra- 
vuje razii. Jeho zástupce, jenž stavěl rád na odiv svou zálibu v poezii, 
se nechal v místní pobočce klubu Kiwanis slyšet asi v tom smyslu, že 
„v tom Learyho doupěti padají dámské kalhotky častéji a rychleji 
než kapky při dávkování LSD". 



Záblesky paměti 313 

Na podzim se vrátil z Evropy Dick. Michael, Ralph a já jsme na 
ného čekali na nádraží v Poughkeepsie a v jedné restauraci poblíž 
jsme pak uspořádali dosti zábavnou konferenci. Shodli jsme se na 
tom, že jsme v Millbrooku věci dovedli tak daleko, jak to jen bylo mož- 
né. Ale nyní byla zábava u konce. Peněz, energie, tělesného zdraví 
a utopického idealismu, nezbytných k tomu, aby bylo možno udržet 
v provozu zámek o čtyřiašedesáti pokojích, toho všeho se již jaksi ne- 
dostávalo. 

Jako dávní rytíři sedlající koně a chystající se vyrazit do různých 
směrů jsme se dohodli, že si rozdělíme úkoly a každý se svým poslá- 
ním se pokusíme přispět k osvícení svých vlastních teritorií. Dick se 
rozhodl založit a rozvinout novou realitu v Kalifornii. A jakkoli se až 
dosud zdál být pro náš učenecký a vědecký spolek až příliš neurotic- 
ký, a také příliš avantgardní v oblasti sexu, okamžikem, kdy jsme se 
rozdělili, se jeho mravní kyvadlo začalo pohybovat v opačném smě- 
ru. O pět let později, v době, kdy já jsem byl označován za „nejnebez- 
pečnějšího člověka na světě", byl Dick již nejvíce respektovaným mu- 
žem v Americe. Stal se z něho Baba Ram Dass, opravdový světec. 

Ralph Metzner se chystal odejít do New Yorku, aby tam napsal 
svou knihu o vědomí. A Michael Hollingshead, vždy připravený pro 
nějaké nebezpečné poslání, byl vyvolen, aby naše poselství přenesl do 
Londýna. Londýn byl doslova prosáklý duchem nového experimento- 
vání. Již dříve vyslali do Millbrooku své emisary Beatles a Rolling 
Stones. 

Já jsem všem oznámil, že hodlám uzavřít Millbrook a uchýlit se do 
Mexika, abych tam sepsal historii našich dobrodružství. Před nedáv- 
ném mi volal jeden literární agent a nabízel mi zálohu 10 000 dolarů 
od nakladatelství New American Library na sepsání autobiografie. 
Rozhodli jsme se, že část těch peněz použijeme na zaplacení Michae- 
lovy cesty do Londýna parníkem Queen Elizabeth II. Michael měl s se- 
bou vzít 1000 dávek LSD a 200 výtisků knihy The Psychedelic Experi- 
ence. 

20. prosince 1965, v den pětačtyřicátého výročí mého početí, jsme 
uzavřeli vodu a vypnuli elektřinu, pozamykali všechny dveře a nako- 
nec se nacpali do nové dodávky koupené na leasing: a tak Rosema- 
ry, Susan, Jack a Timothy vyrážejí směr Yucatan, aby spolu prožili 



314 Timothy Leary 

měsíční dovolenou a navzájem se lépe poznali. Po těchto vánočních 
a novoročních prázdninách se Susan měla vrátit do své privátní 
školy a Jack chtěl strávit jaro s přáteli. My s Rosemary jsme si hod- 
lali pronajmout dům někde na pobřeží a já jsem tam měl dopsat svo- 
ji knihu. 

Hnali jsme se dolů skrze východní pobřežní oblast Států a pak 
přes „Hluboký Jih", na zadním sedadle Jolly Jack a Rowdy Ro poku- 
řovali trávu a v nejlepší náladě jsme dorazili do New Orleansu. Bylo 
to poprvé od Marianniny smrti, po dlouhých a bolestných deseti le- 
tech, kdy jsme, já i děti, našli ženu, která nás milovala. S Rosemary 
jsme si dělali plány, že jakmile bude kniha dokončena, vrátíme se do 
Států, koupíme nebo pronajmeme někde dům s bílým laťkovým plo- 
tem kolem trávníku a budeme mít spolu děti. 

Jednou jsme s Rosemary leželi na pěnových matracích na sklope- 
ném zadním sedadle, a tu se ona ke mně obrátila s rozzářenýma oči- 
ma. „To jsem si vždycky přála mít - děti, dodávku a před sebou dovo- 
lenou se sluncem." 

Všechno vypadalo úplně normálně a dobře. Rosemary si předsta- 
vovala, že pokud by měla moje autobiografie s Huxleyem, Ginsber- 
gem, Sri Krišna Premem, Mary Pinchotovou a spoustou dalších lidí 
úspěch, mohl bych pak pokračovat v psaní science fiction a pokusit 
se posléze navázat spojení mezi našimi mozky a computerem. Rose- 
mary sice nikdy nedokončila střední školu - pro ty dívčí školy, kam 
chodily holčičky s mašlemi a bambulkami, byla trochu moc tempera- 
mentní, a tak brzy utekla s jakýmsi jazzovým hudebníkem -, ale 
vzdor tomu byla nejsečtělejším člověkem, jakého jsem kdy potkal. 
A tato žena najednou leží na zadním sedadle dodávky a přímo mé 
svádí úsměvem typu „zbouchni mě". „A když ta knížka nebude mít 
úspěch, můžeš vždycky vzít místo profesora na nějaké té nóbl college 
v Nové Anglii a tam budeme dělat pro postgraduální studenty večír- 
ky s čajem a sherry." 

Když jsme projížděli Texasem, naše nálada se ještě zlepšila. Jack 
a Susan, ostřílení veteráni výprav do Mexika, vykládali jeden přes 
druhého, jaká že dobrodružství nás v cizině čekají. 

Do Lareda jsme přijeli v pozdním odpoledni. Procedury při pře- 
chodu hranice jsem už znal, jelikož právě po této trase jsem jel s Jac- 
kem už v létě roku 1960, když jsme jeli poprvé okusit houby. 



Záblesky paměti 315 

Ale i Rosemary znala město dosti dobře. Její bývalý manžel zde 
byl zadržen na hranici pro přechovávání marihuany a ona strávila 
několik dní v budově federálního soudu jednáním s právníky a soci- 
álními kurátory pro propuštěné na podmínku. Tato událost nás měla 
varovat, ale my jsme se rozhodli znamení ignorovat. 

A tak jsme si jen koupili pojistku na auto a v 7 hodin večer jsme 
se vydali přes most směrem na Nuevo Laredo. Zastavili jsme u kan- 
celáře mexického imigračního úřadu, abychom si vyzvedli turistické 
karty. 

„Timoteo." Policistův pozdrav byl nezvykle vlídný a důvěrný. „Ti- 
moteo, ty si na mě nepamatuješ?" 

Byl to Jorge Garcia, policejní agent, který se nám snažil pomoci 
v Zihuataneju v roce 1963, „Jorge. Samozřejmě si vzpomínám." Po- 
dali jsme si ruce, ale Jorge se vzápětí zachmuřil. 

„Ale Timoteo, ty do Mexika nesmíš. Prohibido" 

„Ale no tak," odpověděl jsem zvesela. „Mám zvláštní připiš od va- 
šeho Departamento de Gobierno a podle něho mohu do Mexika jako 
turista." 

Jorge zkoumal dokument a v jeho očích byla starost. 

„Ničeho se neboj," řekl pak. „Já udělám, co budu moci. Počkej tady, 
za pár minut jsem zpátky." S těmi slovy se vyřítil ze dveří, skočil do 
auta bez poznávací značky a vyrazil zpět k americké hranici. 

Teprve teď se zapnuly rudé signály mé paranoie. Obrátil jsem se 
ke své rodině. „Poslyšte, možná budou problémy. Pokud je v autě ně- 
jaká tráva, musíme ji spláchnout do záchodu." 

Jack a Rosemary vyšli ven na parkoviště. Jack byl zpět ve vteřině 
a vzápětí zmizel na pánském záchodě. Vrátil se a sedl si s úsměvem 
signalizujícím „úkol splněn". 

Do místnosti vrazil Jorge Garcia. „Bohužel, Timoteo, není možné, 
abyste dnes večer vstoupili do Mexika. Vraťte se na noc na území Stá- 
tů, a přijeďte znovu zítra. Pak se dá všechno do pořádku." 

Jack, Susan a já jsme vyšli ven a kráčeli k autu. Rosemary už se- 
děla na zadním sedadle a my tři jsme vlezli dovnitř. 

Nuevo Laredo je hraniční město v tranzitní zóně a k jeho návště- 
vě není třeba mít turistická víza. Vůbec bychom tedy nebyli museli 
překračovat hranici zpět do Států. Prosté jsme se mohli ubytovat ně- 



316 Timothy Leary 

kde v hotelu, trochu se projít po ulicích a dát si báječnou večeři, 
a pak ještě chvilku bloumat po ulicích a pozorovat všechny ty týpky, 
kapsáře, štětky, domorodé pouliční muzikanty a turisty, a ráno se 
jednoduše vrátit do imigrační kanceláře. Ale já jsem byl jako robot 
a otočil jsem auto na zpáteční cestu. Svitlo mi teprve uprostřed Me- 
zinárodního mostu: fakticky jsme sice do Mexika vůbec nevjeli, ale 
stejné budeme muset projít americkou celnicí, stejně jako všechny ty 
mikrobusy VW z purpurového Michoacanu, zlatého Acapulca i neú- 
rodné Guadalajary. 

„Takže všechna tráva je z auta venku, jo?" 

Rosemary se nějak podezřele dlouho přehrabovala ve svých zava- 
zadlech na zadním sedadle a pak řekla hlasem, v němž se chvěla 
starost: „Všechna ne. Já jsem se nemohla dostat ke své stříbrné kra- 
bičce, protože se o auto opírali jacísi dva chlapi v uniformě. Tady to 
je." A podala krabičku Susan. 

Auto se samozřejmé bez zastavení hnalo k celnici. „Já to schovám 
u sebe," řekla Susan, která seděla na předním sedadle vedle mě. Pro- 
sté jsme nemohli vyhodit tu stříbrnou krabičku jen tak z okna - bum 
bác, najednou kovový záblesk uprostřed mostu. Anebo přece jenom 
mohli? 

K autu přistoupil celní úředník a já jsem mu podal naše nepouži- 
té mexické papíry. „Vůbec jsme nevstoupili na mexické území, stráž- 
níku." 

Vypadal, že vůbec neposlouchá, co mu říkám. Kousek za ním stáli 
dva další agenti. „Všichni ven z auta." 

„Podívejte se pořádně na ty papíry, strážníku. Nebyli jsme v Me- 
xiku." 

Policista se naklonil do otevřených předních dveří, sáhl pro něco 
dolů k mým nohám a napřímil se, drže to v prstech. „Co to je za se- 
mínko, které jsem našel na podlaze vašeho vozu?" 

Vmžiku bylo auto obstoupeno agenty. „Všechna zavazadla vyn- 
dat." 

Dodávka byla nacpaná cestovními zavazadly a knihami, vezli 
jsme s sebou i psací stroj, šanony s mými papíry, potápěčskou vý- 
stroj. Ostatní turisté procházející celnicí se na nás dívali s lhostejnou, 
vyhýbavou nelibostí. Potom nás odvedli do kanceláře celnice a zaká- 
zali nám spolu mluvit. Jeden po druhém jsme museli jít do malé kabi- 



Záblesky paměti 317 

ny, kde nám prohlédli celé tělo, jestli na sobě nemáme stopy po vpi- 
chu jehly. Pečlivě nám vyprázdnili všechny kapsy a do obálek pečlivě 
uložili všechen prach i kousky tabáku zachytivší se na podšívce. 

Pak vyšla z místnosti, kde byla prohlídce podrobena Susan, jaká- 
si starší žena a v ruce třímala stříbrnou krabičku. Velitel si mě zavo- 
lal do své kanceláře. 

„U vaší dcery jsme našli marihuanu. Je zatčena pro pro podezře- 
ní ze spáchání tří závažných trestných činů: pašování narkotik, trans- 
port narkotik, nezaplacení daně z látky podléhající kontrole." 

Načež jsem já pronesl větu, která změnila můj právní status pro 
celý zbytek mého života. „Za tu marihuanu přebírám odpovědnost." 

„V tom případě jste zatčen. Máte právo zavolat si právníka a mů- 
žete odmítnout vypovídat." 

Zatčeni byli také Rosemary a Jack. Stáli jsme uprostřed místnosti 
s pouty na rukou, zatímco se agenti snažili zajistit naši přepravu do 
místní věznice. Velitel s mazaným úsměvem poklepával na střechu 
naší dodávky. „Podle zákona o konfiskaci prohlašuji tento vůz za ma- 
jetek vlády Spojených států. To je blbé, že, vypadá úplně nový." 

Pokrčil jsem rameny. „O tom si budete muset promluvit s agentu- 
rou. Ten vůz je na leasing." 

Poldova tvář se protáhla zklamáním. 

Pak nás nacpali do policejního auta a odvezli do vězení v Laredu. 
Tam nám sejmuli otisky prstů a udělali fotografie pro policejní archiv. 
Jacka pak odvedli na oddělení pro mladistvé a Rosemary se Susan do 
ženského křídla. Mě vedli do druhého poschodí. Tam dozorce odemkl 
mříž a pokynul mi, abych šel po ochozu před ním. Když jsem došel 
k páté cele, zmáčkl tlačítko a kovové dveře se otevřely. Vstoupil jsem 
a dveře se za mnou zase zavřely. Zámek zapadl. Moje první vězeň- 
ská cela. 

Celou noc jsem strávil chaotickým přemýšlením. Ten agent přece 
dělal, že našel marihuanu ještě předtím, než prohledali Susan. Byla to 
past na nás? Ať je to jak chce, z té trochy trávy ve stříbrné krabičce 
přece nemohou udělat bůhvíco. 

Následujícího rána nás přivedli do kanceláře vězeňské správy. 
Pak jsme všichni, Jack a já připoutáni k sobě, pochodovali po ulici 
přes dva bloky do kanceláře zmocněnce vlády Spojených států. Foto- 
grafové a kameramani televizních štábů tancovali pozpátku po 



318 Timothy Lear/ 

chodníku před námi. Bylo zjevné, že nějaká zpráva o případu se do- 
stala ven. 

Zmocněnec působil poněkud koženým dojmem a zajímal se pře- 
devším o naši finanční situaci. Kolik peněz máme na hotovosti? Jak 
vysoké je naše bankovní konto? Nějaké cenné papíry? A nemovitos- 
ti? Rosemary přivedl málem k pláči když jí řekl, že její rodina bude 
muset zatížit hypotékou svůj dům v Los Angeles. 

Kauce byla stanovena ve výši 100 000 dolarů. Za tu trochu plevele 
v ceně 10 dolarů. Když jsme šli zpět do vězení, sdělil mi strážný jmé- 
no nejlepšího ručitele za kauce ve městě. Ten na nás už, nejspíš úplně 
náhodou, čekal ve vězení. A na oplátku mi zase dal adresu a jméno 
nejlepšího advokáta ve městě, který se objevil vzápětí. 

V záležitosti našeho propuštění na kauci se mě advokát snažil 
uklidnit. Já jsem měl na hotovosti jenom asi 3000 dolarů, ale on všech- 
no zařídil tak obratně, že nám ještě zbylo dost na lístky do New Yor- 
ku i poté, co jsme zaplatili honorář jemu i ručiteli kauce. 

Co se našich dlouhodobějších vyhlídek týkalo, příliš optimistický 
však nebyl. Rosemary a Jack byli mimo nebezpečí. Advokát si byl jist, 
že je velká porota neshledá vinnými. Susan by vzhledem ke svému 
věku mohla vyváznout s podmínkou, a záznam o trestu by jí byl vy- 
mazán, jakmile by dosáhla jedenadvaceti let. Ale já jsem byl v průšvi- 
hu. Federální státní návladní v Houstonu posílal narychlo letecky 
sem dolů na jih celou smečku žalobců a vyšetřovatelů. Zjevné z toho 
chtěl udělat velký případ. Způsob, jakým byla udržována v obrát- 
kách publicita, dával tušit, že ze mě chtějí udělat kauzu přímo 
exemplární. Udělal bych dobře, kdybych pochopil, že lidé tady v již- 
ním Texasu jsou přece jen trochu konzervativnější než v Harvardu. 
Federálním soudcem pro zdejší okrsek byl starý tygr jménem Connal- 
ly, tradičné a již z principu tvrdé jdoucí po po lidech ze Severu, 
u kterých byla při jejich průjezdu Laredem zjištěna marihuana. 
V malém městě jako je toto bude velice obtížné sestavit sympatizující 
porotu. Nejlepší by proto bylo jít na dohodu. „Můžete z toho vyváz- 
nout se čtyřmi měsíci podmíněné. V případech jako je tento hodné 
záleží na projevené lítosti." 

„Projevy lítosti?" řekl jsem rozhořčeně. „Co to má znamenat?" 

„No prostě jenom uděláte veřejné prohlášení, ve kterém odsoudíte 
drogy." 



Záblesky paměti 319 

„Kvůli té troše marihuany, která ani nebyla moje? Čtyři měsíce za 
katrem? A podmínka? Tak to tedy ne! Vždyť to celé je jenom intrika 
a komplot. Já do toho prostě půjdu." 

Advokát sklonil hlavu a vypadal, že něco pečlivě zkoumá ve svém 
klíně. „Asi bych vám měl říci, že celá kauza proti vám vlastně neexis- 
tuje. Kontraband patřil Rosemary a našel se u Susan. Z právního 
hlediska to s vámi nemá co dělat. Vy jste zcela zjevně nevěděl, že 
v autě ta věc je, protože v opačném případě byste se nepokoušel pře- 
kročit hranici na celním přechodu. Jasné? Je to tak? Vám stačí jenom 
říci pravdu a jste volný." 

„Ale pak v tom budou lítat Susan a Rosemary." 

„Soud k nim nebude příliš tvrdý. Susan ještě není plnoletá a Ro- 
semary je chudák zmatená ženská, zcela pod vaším vlivem. Jestli se 
tam trochu rozbrečí a slíbí, že už bude hodná, dostanu ji z toho na 
podmínku." 

„Ale já přece nejsem žádný zločinec, který hledá skuliny v záko- 
nech. Musel bych se sám před sebou stydět, že se z toho snažím zba- 
běle utéct." 

Načež advokát ze sebe vychrlil celý řetěz barvitých texaských na- 
dávek a kleteb, přivolávaje si na pomoc genitálie chřestýšů a vymě- 
šovací orgány ještěrek. „Pokaždé, když slyším klienta žvanit o mrav- 
ních principech, vím, že ten případ prohraju a nakonec nedostanu 
zaplaceno ani za to, jak mé z toho rozbolí hlava. Vy asi nechápete, do 
jakého průseru se můžete dostat. Jestliže převezmete za ten kontra- 
band odpovědnost, neexistuje žádný způsob jak vás zachránit před 
kriminálem." 

„A co odvolání? Já to poženu až k Nejvyššímu soudu. Každý pře- 
ce ví, že zákon o marihuaně je institutem odporujícím ústavě, který 
slouží jen k vybírání daní. Marihuana prostě není narkotikum. Ten 
předpis jako od Mickeyho Mouše se musí zrušit." 

„Já to všechno vím, Stovky lidí, kteří seděli tady na této židli, říkaly 
zpočátku totéž. Ale nakonec se všichni dali přesvědčit, vzpamatovali 
se a šli na dohodu. Vždyť vy tady mluvíte o několika letech soudního 
řízení, které je také pořádné drahé, minimálně 100 000 dolarů. Ten 
marihuanový zákon už má nějaký ten pátek za sebou. A nezapomeň- 
te, že pouze jediný z přibližné dvou stovek případů má naději na re- 
vizní řízení před Nejvyšším soudem. Možná se vám podaří, že zůsta- 



320 Timothy Leary 

nete venku na odvolací kauci, ale pořád budete zločincem, který byl 
uznán vinným. A pak uděláte sebemenší maličkost, která se jim ne- 
bude líbit, třeba vás znovu zatknou anebo řeknete něco, co jim nepů- 
jde pod fousy, a vaše kauce bude revokována a vy budete trčet v ba- 
se, zatímco se vaše kauza bude pomalu prodírat nahoru jednotlivými 
soudními instancemi. Když se budete pokoušet jít do toho a vyvrátit 
obvinění, budete muset čelit obžalobě ze závažného trestného činu ve 
všech třech bodech. Dohromady to může dát pěkný flastr." 

„Jak velký?" 

„Tak se na to podívejme podrobněji. Za pašování dvacet let, z toho 
minimálně pět, které nelze prominout. Dalších dvacet za transport, 
z toho dalších pět neprominutelných. A až deset let za ten třetí bod, 
co se týká daní. Takže to, o čem tady mluvíme, je minimálně deset let 
natvrdo, která se nedají prominout. Ale jestli jsou na vás opravdu 
nasraní, a já jsem přesvědčený, že jsou, může to být natvrdo až pade- 
sát let. Plus 50 000 dolarů pokuty." 

„Vy říkáte, že mé můžou zavřít na doživotí za trochu marihuany 
v hodnotě 10 dolarů, která navíc ještě ani nebyla moje?" 

Advokát se nešťastné díval do svých papírů. „Já vím, je to hrozné. 
Ale já nemohu dělat nic jiného než pokusit se vydobýt pro vás nejlep- 
ší možnou dohodu. Tenhle systém je prostě pořádné zatvrdlý a ne- 
průstřelný Rozhodně bych vám nedoporučoval, abyste se proti němu 
pokoušel bojovat." 

Seděl jsem mlčky a snažil se vstřebat informaci, která navždy mě- 
nila způsob mého chápání společnosti a toho, jak jsem se k ní vzta- 
hoval. 

„Ale ať už tomu bude jakkoli, nemusíme dospět k rozhodnutí prá- 
vě teď," řekl advokát. „Bude trvat několik měsíců, než se to dostane 
před soud. Můžete si můj názor zkonfrontovat s jinými. Já vás každo- 
pádně dostanu dnes večer ven na kauci." 

Dozorce mé eskortoval zpět na celu a pak jsem už zase slyšel ten 
zvuk železných dveří, které se za mnou zavřely. V cele byla tma. Sedl 
jsem si na palandu a přemýšlel. 

Tak k tomu přece došlo. Byl to okamžik politické pravdy. Můj la- 
redský advokát to řekl jasně: „Chtějí z vás udělat exemplární pří- 
pad." A já jsem se rozhodl, že udělám exemplární případ z nich. Pro- 
sté jsem nemohl prohlásit, že jsem vinen, protože jsem žádnou vinu 



Záblesky paměti 321 

necítil. A přece nebylo možné, abych ohledně té neškodné, radost při- 
nášející travičky marihuanky lhal. A už vůbec nepřipadalo v úvahu, 
abych se vydal na milost a nemilost nějakému starému zkostnatělé- 
mu texaskému soudci a sociálním kurátorům státu Texas. 

Nehodlal jsem pasivně přijmout roli obětního beránka, a udělat 
ze sebe potrhlého psychologa z Harvardu, který se dostal do průšvi- 
hu kvůli drogám, a ani neví jak. Zde byla v sázce svoboda, svobodný 
přístup k vlastnímu tělu a mozku, právo, o kterém jsem věřil, že je 
chráněno ústavou. (V té primitivní době před dvaceti lety se všeobec- 
ně ještě nechápalo, že lidská mysl je tou první nejzákladnější hranič- 
ní oblastí, v níž se rozhoduje o svobodě.) 

A tak když jsem seděl v temné vězeňské cele onoho Štědrého dne 
roku 1965, pln spravedlivého rozhořčení nad nestydatými zákony 
o marihuaně, rozhodl jsem se, že se pokusím probojovat tuto kauzu 
u soudních dvorů této země, že zmobilizuji týmy právníků a spolu 
vymyslíme účinnou taktiku pro tuto při, že shromáždíme nejrůznější 
odvolání, návrhy, soudní výroky a svědecké výpovědi, a že konečné 
pozvednu hlas na obranu práva amerických občanů mít kontrolu 
nad vlastními těly a mozky. 

Klíčovým a osudným obratem v tomto programu bylo slovo „boj, 
bojovat". Samotná povaha právního procesu, jehož základem jsou vy- 
hrocené protiklady, vytvářela prostředí a kontext, které nebyly nikdy 
v historii příznivé filozofům a vědcům. Vybral jsem si tuto arénu pro 
svůj boj znovu? Nevím. Ale toto bylo jeviště, na kterém jsem musel za- 
hrát svůj kus. A také jsem ho zahrál. 



ŽIVOTOPIS 

Margaret 
Fullerová 

(1810-1850) 



- vyrůstala v Cambridge, Massachusetts. Po předčasné smrti své- 
ho otce se Margaret stala živitelkou rodiny a působila jako učitel- 
ka na dvou soukromých školách. 

Její vynikající badatelské výsledky v oblasti německého ro- 
mantismu jí zjednaly přístup do okruhu protestantských pastorů- 
učenců, jako byli Channing, Clarke, Alcott, Ripley, Thoreau a, pře- 
devším, Emerson, kteří prosazovali onu tichou revoluci v teologii 
a sociální filozofii, která bývá nazývána transcendentalismem. 
V roce 1840 se Fullerová stala redaktorkou časopisu The Dial, 
první velké literární revue v Americe a tribuny transcendentalistic- 
kého hnutí. Iniciovala tzv. „konverzace" mezi ženami, při nichž se 
diskutovaly feministické interpretace mytologie, umění a historie, 
a dala tak vzniknout jedné z prvních skupin v Americe, jejímž cí- 
lem bylo rozšíření a povznesení vědomí. Mezníkem se stala její 
kniha Wbmen in the 19th Century (1848), jež otevřela až dosud 
tabuizovaná témata, jakými jsou např. prostituce a dvojí měřítko 
manželské věrnosti u mužů a žen. 

Fullerová potom odjela do Evropy jako dopisovatelka časopi- 
su Tribune, vydávaného Horacem Greleyem. V Anglii se setkala 
se stárnoucím Thomasem de Quinceym, jehož spisy popularizova- 
ly kouření opia, a také aktivní experimentátory s drogami, man- 
žele Browningovy. Nakonec se usadila v Itálii, provdala se za 
markýze Ossoliho a ve věku 38 let se stala matkou syna. Zde se 
aktivně zapojila do revolučního dění roku 1848. Na straně radi- 
kálních studentů působila jako ošetřovatelka raněných a po po- 
rážce revoluce musela s manželem i dítětem uprchnout. Celá Os- 
soliho rodina zahynula při tragickém ztroskotání lodi u Fire 
Islandu ve státě New York, a v moři zmizely i rukopisy Fullerové 
z let revoluce. 



29. Případ rašelinové větévky 



Zima 1965-1966 

Do Millbrooku jsme dorazili na Hod Boží Vánoční a hned jsme telefo- 
novali našemu příteli, homosexuálnímu instalatérovi Brucemu, aby 
nám přišel zapojit topení a vodu. Zabydlovali jsme se na zimu, která 
se velmi lišila od plánované dovolené v tropech. Také Billy Hitchcock 
byl nervózní. Jeho matka a další stařešinové rodu Mellonových na 



Záblesky paměti 323 

něho i na Tommyho vyvíjeli značný nátlak, aby nám dali výpověď ze 
zámku. Billy se však nehodlal podvolit a vášnivě nás ujišťoval svou 
naprostou podporou. 

V lednu nám byla doručena obžaloba od federálního soudu. Sus- 
an a já jsme byli obviněni ze tří závažných trestných činů, Jack a Ro- 
semary byli osvobozeni. A teď začaly ty nechutné tahanice s celým 
právním systémem, při nichž jsme trávili nekonečné hodiny diskuse- 
mi nikoli o vědeckých poznatcích, nýbrž o taktických postupech ma- 
jících v soudní síni naději na úspěch. A také výdaje s tím spojené 
nebraly konce. 

Soudní přelíčení v Laredu se Susan a se mnou se konalo v dub- 
nu. Jako obhájce nám chtěl Billy najmout jedno právnické eso z Te- 
xasu, ale tento advokát byl právě zaměstnán obhajobou jednoho pří- 
padu vraždy. A návrh na odročení soudce Connally zamítl. Takže 
jsme nastoupili do soudní síně ve značném nepořádku, s improvizo- 
vaným právnickým týmem vedeným mým známým advokátem z La- 
reda, který sice ke mně choval jisté sympatie, ale rozhodně neměl 
v úmyslu napadnout marihuanové zákony jako takové; vždyť ty, mi- 
mo jiné, tvořily infrastrukturu jednoho z největších místních průmys- 
lových odvětví. Mým druhým právním zástupcem byl „Good-Time 
Charlie" Ramsey, synovec Ave re 11a Harrimana a přítel Billyho i můj. 
Tuším, že to byl jeho první a jediný případ obhajoby člověka obžalo- 
vaného ze závažného trestného činu. 

Usedl jsem na místo pro svědky, abych zde hájil své právo zaruče- 
né Prvním dodatkem k Ústavě, totiž využívat - jakožto vědec a pře- 
svědčeým keys- 
tonských policajtů. 



Záblesky paměti 327 

Uspořádali jsme slavnostní večeři. Zúčastnilo se jí asi třicet hostů, 
včetně několika prominentních žurnalistů. Náš přítel kníže Oblensky 
nám nechal poslat basu speciálního piva a Peggy Hitchcocková zase 
nějaké delikatesy pro gurmány. Vyslali jsme varovný signál, že se na 
území statku nesmějí nacházet žádné ilegální drogy, a pak jsme se 
už rozesadili na hedvábné podušky kolem nízkých stolků v knížecí jí- 
delně, otevírali jednu láhev za druhou a očekávali razii. 

Bylo asi deset hodin, když naši světelní čarodějové začali promítat 
proud svých obrazů na několik projekčních pláten a na stěny míst- 
nosti. Místnost proměnlivými obrazy úplně explodovala, když tu Jack 
hlásil nějakou aktivitu před hlavním vchodem. „To je sranda," řekl. 
„U Domu meditace se v křoví krčí dva poldové s dalekohledy. 
A směrem ke stájím se rozjela dvě auta se zhasnutými reflektory." 

Asi o půlnoci byla světelná show u konce. Všichni se rozcházeli 
do svých pokojů, Rosemary a já jsme odešli do naší alkovny oblože- 
né zrcadly. Za chvíli někdo zaklepal na dveře a dovnitř vešel Jack se 
závěrečným raportem. „Myslím, že tu razii odvolali, když večírek dole 
skončil. Nedáme si něco před spaním?" Jack vyndal skleněnou vodní 
dýmku a naplnil její hlavičku jakýmsi voňavým tabákem. 

„To je to DMT, co poslala Nicky z Brooklynu. Je to dost silné a při- 
tom legální." 

Dost silné? Hu! Rosemary a já jsme se za chvíli na posteli přímo 
vznášeli, zatímco Jack se rozvalil na podlaze. Najednou se rozlétly 
dveře a do místnosti vpochodoval jakýsi muž s krátce zastřiženým 
knírkem, věrná kopie inspektora Clouseaua. Po jeho boku kráčelo 
obézní individuum v uniformě šerifa a za těmi dvěma se hrnulo de- 
vět šerifových pomocníků, na hlavě širáky jako na nějakém polním 
tažení. Všichni vypadali, že trpí nějakou hroznou vyrážkou anebo že 
si na tvář nepříliš šikovně nanesli makeup klauna. 

Vodní dýmka uprostřed postele mrkala na všechny svým skleně- 
ným okem. S reflexem kouzelnice přehodila Rosemary bleskově po- 
krývku přes tento doličný předmět. Vypadalo to jako gesto cudnosti, 
následkem čehož všechny policejní oči utkvěly na jejím „průsvitném 
negližé". 

„Ani hnout," velel jeden policista. 

„Vstaňte," přidal se druhý. 

„Ruce vzhůru." G. Gordon Liddy ve vojenském postoji vyrážel 



328 Timothy Leary 

úsečným hlasem nacvičené pokyny. „Mám povolení k domovní pro- 
hlídce v celém objektu." 

Slyšeli jsme, jak se dupot mužských nohou v těžkých botách rozlé- 
há domem. Všude bouchaly dveře a ozývaly se výkřiky překvapení. 
V nastalém zmatku se Jackovi podařilo vyklouznout ze dveří a pus- 
tit na hi-fi gramofonu nějakou desku Beatles. Hudba z reproduktorů 
duněla celým domem. Rosemary, která měla až do té chvíle ruce zkří- 
žené na prsou, najednou ukázala přes celý pokoj. „Nesahejte na ten 
HRNEK! To je moje svátost!" 

Dvaadvacet policejních očí se posunulo jako kamera přes celý po- 
koj na ten H-R-N-E-K. 

G. Gordon Liddy prošel místností, nabral z hrnku hrst jakési su- 
ché bylinné substance a pravil strohým profesionálním hlasem. 
„Zřejmě marihuana vysoké kvality. Zabavit a označit jako předmět 
doličný." 

Rosemaryin rašelinový gambit účinkoval. 

Ta brigáda policistů a státních návladních pročesávala zámek ně- 
kolik hodin, hledajíc důkazy a předměty doličné dalších zločinů. Bez 
většího úspěchu. Načež ke mně prkenně přistoupil Liddy a pronesl 
svou vrcholnou dramatickou větu: „Jste zatčen." 

„Zatčen! A za co?" 

„Za držení ilegálních narkotik." 

„Odkdy je rašelina ilegální?" protestoval jsem, leč marně. Nasadili 
mi želízka a odvezli do okresní věznice. V neděli v poledne přijel ve 
své limuzíně z New Yorku „Good-Time Charley" Ramsey, složil kauci 
a dostal mě z vězení. A znovu titulky na prvních stránkách newyor- 
ských listů, tentokrát spolu s fotografiemi Velkého domu. Moje po- 
chybná reputace se tím ještě zvýšila. 

Všechna obvinění musela být pro nedostatek důkazů stažena, ale 
potom se Liddyho prokurátorům podařilo dosáhnout slyšení před 
velkou porotou. Jeden po druhém byli všichni příslušníci naší millbro- 
okské domácí komunity úředně předvoláváni před soud a tam po- 
drobováni křížovému výslechu ohledně distribuce drog skrze mou 
osobu. Rosemary odmítla vypovídat a byla bryskné odsouzena na 
měsíc nepodmíněné se zákazem návštěv. Jacka zatkli, když se na jed- 
né ze svých procházek dostal neprozřetelně mimo území statku, od- 



Záblesky paměti 329 

vlekli ho do vězení a obžalovali pro potulku. Než se nám podařilo 
dostat ho ven na kauci, ostříhali mu jeho dlouhé černé vlasy na ježka. 

Potom nás navštívil Carl Perian, výkonný sekretář senátního Vý- 
boru pro drogy, jehož předsedou byl senátor Thomas Dodd z Con- 
necticutu. Perian byl rozvážný, ještě poměrně mladý muž, zaintereso- 
vaný na formulování rozumné a účinné politiky v oblasti drog, jež by 
se vyvarovala kontraproduktivních excesů charakteristických pro 
úplnou prohibici. Zdálo se, že některé moje myšlenky ohledně udělo- 
vání licencí pro distribuci drog na něho udělaly jistý dojem, a tak 
mne pozval, abych vypovídal před Výborem, který právě rokoval 
o tom, zda bude LSD prohlášeno za ilegální. Zaručil se mi, že sená- 
tor Dodd se ke mně bude chovat s veškerou úctou přináležející exper- 
tovi pozvanému Výborem ke slyšení. 

Prvním svědkem, který před Výbor předstoupil, byl kapitán Trem- 
bley z policejního oddělení v Los Angeles. Vyprodukoval standardní 
výpověď, naprosto nevědeckou a plnou vyvolávání atmosféry stra- 
chu, pro policii tak typického. Líčil, jak jeho policisté zadrželi jistého 
mladého muže, byl to postgraduální student z Princetonu, který pod 
vlivem LSD okusoval ve veřejném parku kůru ze stromu!!! A pak tu 
byl případ matky jiného mladíka, která volala policii, protože její syn 
ji - údajné rovněž pod vlivem LSD - nazval fízlem. V sále to zašumě- 
lo. Jen považte, student z Princetonu a okusuje kůru! A děti nadáva- 
jí svým matkám! 

Pak jsem byl povolán na místo pro svědky já. Začal jsem tím, že 
jsem poukázal na rozdíly mezi psychedelickými drogami a návyko- 
vými narkotiky. Ale pak přerušil moje čtení předem připraveného 
prohlášení senátor Ted Kennedy, který se ve Výboru nečekaně obje- 
vil. Jeho chování se rozhodně nedalo označit jako přátelské. 

SENÁTOR KENNEDY: Pane Leary, snažím se sledovat jak nejlé- 
pe umím některá z těch témat, jež by mělo objasnit vaše dnešní svě- 
dectví, ale musím přiznat, že se mi to vůbec nedaří. Vy jste mluvil na 
začátku o problematice komunikace mezi různými generacemi... 
a pak jsme vyslechli vaši klasifikaci a analýzu různých možných re- 
akcí na různé drogy. To je nepochybně velice cenné. 

Ale mně se naprosto nedaří pochopit z toho něco víc než jen ja- 



330 Timothy Leary 

kouši všeobecné formulovanou hyperbolu... Myslím, že by bylo veli- 
ce užitečné, kdybyste hned na začátku naznačil, aspoň do té míry, 
čeho se bude vaše vystoupení dnes tady týkat a co se jím pokusíte 
demonstrovat. 

DR. LEARY: Senátore Kennedy, právě jsem se pokoušel poukázat 
na rozdíly mezi jednotlivými drogami a naznačit, že dle mého názo- 
ru je nutné vytvořit speciální legislativní předpisy pro každý jednot- 
livý typ drog. 

SENÁTOR KENNEDY: A o té nedostatečné komunikaci budete 
mluvit předtím nebo až potom? 

DR. LEARY: To jsem už dokončil. Myslím, že speciální legislativa 
je nesmírně potřebná, a ve vší úctě si dovoluji doporučit, aby tento 
výbor zvážil možnost zavedení takové legislativní úpravy, která by 
umožňovala udělovat licence odpovědným dospělým k distribuci 
a aplikaci drog pro vědecké a jiné seriózní účely. Každý žadatel 
o tuto licenci by samozřejmě musel vyhovovat konkrétním fyzic- 
kým, intelektuálním a emocionálním kritériím. 

Myslím, že kritéria pro uděleni licence pro marihuanu, která je 
z psychedelických drog nejslabší, by mohla být zhruba stejná jako 
ta, kterých užíváme pro udělování licencí k řízení automobilu. Na- 
proti tomu odborný výcvik pro práci s LSD by měl být mnohem ná- 
ročnější a kritéria pro udělení licence mnohem přísnější. Snad by 
mohlo jít o kritéria podobného stupně náročnosti, kterých se nyní 
užívá pro piloty letadel. 

Dále bych chtěl vyzvat tento výbor, aby přijal opatření umožňují- 
cí lidem podrobit se výcviku ohledně užívání těchto mimořádně 
účinných instrumentů. Vysoké procento studentů colleges již těchto 
nástrojů využívá. My můžeme tyto lidi buď zahnat do ilegality, ane- 
bo můžeme užívání těchto instrumentů legitimizovat, samozřejmě 
za předpokladu dodržení přísně kontrolovaných podmínek... 

Jak vidíte, k používání LSD je třeba projít jistým výcvikem, stej- 
ně jako se musíte naučit používat computer. Osoba bez výcviku by 
mohla mít problémy. 

SENÁTOR KENNEDY: Vy tedy naznačujete, že každý, kdo by 
chtěl získat licenci k distribuci drog, by měl projít náročným výcvi- 
kem? 

DR. LEARY: Rozhodně. 

SENÁTOR KENNEDY: To je velice odpovědné stanovisko. Soudí- 
te tedy, že každý, kdo se zabývá distribucí drog, by měl být pečlivě 
vyškolen. A kde by se lidem mělo dostat tohoto výcviku? 



Záblesky paměti 331 

DR. LEARY: V uplynulých pěti letech jediným pracovištěm na 
světě, kde se systematicky a odpovědně prováděl výcvik, byl náš vý- 
zkumný a výcvikový institut Nadace Castalia. 

SENÁTOR KENNEDY: Ale LSD v té době brali i další lidé, kteří 
neměli to štěstí, aby mohli navštěvovat váš institut, není-liž pravda? 
Nemyslíte, že alespoň do té doby, než váš institut bude schopen v po- 
třebné míře rozšířit svou činnost, měli by se lidé přinejmenším do- 
zvědět i o potenciálním nebezpečí, které LSD představuje? 

DR. LEARY: Potřeba legislativní úpravy ohledně udělování licen- 
cí je přímo zoufalá. Je naprosto nutné zřídit nejrůznější instituce, 
kde se lidé budou moci podrobit výcviku... 

SENÁTOR KENNEDY: Takže by se v každém případě mělo za- 
bránit neregulované distribuci této drogy, nebo se mýlím? 

DR. LEARY: Ale já jsem nikdy nic takového ani nepožadoval, 
pane. Ani jsem nikdy na nikoho nenaléhal, aby LSD vzal. Vždycky 
jsem byl proti tomu, aby bylo LSD nekontrolované užíváno lidmi, kte- 
ří neprošli náležitou přípravou. 

Později došlo ještě k další skličující interakci mezi mnou a Ted- 
dym. 

SENÁTOR KENNEDY: Soudíte tedy, že přinejmenším import dro- 
gy by měl být pod kontrolou? 

DR. LEARY: Ano, a také prodej, výroba nebo distribuce. 

SENÁTOR KENNEDY: ...No a proč si myslíte, že by tomu tak 
mělo být? 

DR. LEARY: Myslím, že jisté aktivity, především komerční aktivi- 
ty včetně výroby, prodeje a distribuce těchto látek by měly zůstat 
pod kontrolou, protože jinak nelze zaručit náležitou kvalitu, nelze 
zaručit čistotu drogy, zkrátka nevíte, co vlastně kupujete. Určitě by 
ohledně toho měly existovat nějaké zákony, stejně jako existující bez- 
pečnostní zákony ohledně výroby amfetaminů... 

SENÁTOR KENNEDY: (Stále se snaží dosáhnout jasného výroku 
o nebezpečnosti): Řekl jste, že bychom nevěděli nic o kvalitě. Čeho 
se vlastně ohledně kvality tak obáváte? 

DR. LEARY: Neměli bychom připustit, aby prodej nebo distribuci 
drog dostali do rukou amatéři nebo černý trh. 

SENÁTOR KENNEDY: A proč ne? 

DR. LEARY: Je to stejná situace jako u barbiturátů nebo destilá- 
tů. Když si koupíte láhev destilátu... 



332 Timothy Leary 

SENÁTOR KENNEDY: To není pozitivní odpověď. Pokud jde 
o LSD... proč jste proti nekontrolované výrobě a distribuci? Je to 
proto, že LSD je nebezpečné? 

DR. LEARY: Protože byste nikdy nevěděl, co kupujete. 

SENÁTOR KENNEDY: Je to tedy proto, že je nebezpečné? 

DR. LEARY: Pane, i motorové vozidlo je nebezpečné, je-li užíváno 
nevhodným způsobem. V tomto bodě s vámi mohu jedině souhlasit. 

SENÁTOR KENNEDY: Je tedy nebezpečné? 

DR. LEARY: Pokud se užívá nevhodně. 

SENÁTOR KENNEDY: A není to právě ten důvod, proč musí být 
i pilotovi udělována licence? 

DR. LEARY: Ano, pane. Lidská neznalost a hloupost je jediným 
skutečným nebezpečím, kterému musejí lidské bytosti na tomto svě- 
tě čelit. 

SENÁTOR KENNEDY: Zdá se mi, že vaše výpověď byla mimořád- 
né přesvědčivá co se nebezpečnosti této drogy týče, stejné jako 
ohledně jejích možností... 

DR. LEARY: Při vší úctě nemohu s tímto shrnutím souhlasit. Ne- 
mohu souhlasit s vaším výrokem, senátore Kennedy. 

SENÁTOR KENNEDY: Proberme tedy podrobné různé aspekty 
této věci. Myslíte si, že by pod kontrolou měl zůstat aspoň import 
drogy? Její prodej a výroba? 

DR.LEARY: Ano, pane. 

SENÁTOR KENNEDY: A jediným důvodem vašeho názoru je, že 
se jedná o záležitosti mezinárodního či zahraničního obchodu? Je 
to jediný důvod? Myslím to tak, existují přece věci, které se vyrábějí 
ve státě Massachusetts, třeba textilie anebo nábytek, a jejich výroba 
nepodléhá žádné kontrole, dr. Leary. 

Seděl jsem ve svém křesle na místě pro svědky a cítil jsem jenom 
nekonečnou lítost s Teddym i s námi všemi. Bylo jasné, že co se vůd- 
covství pro tuto zemi týče, jedinou naději v rodině Kennedyů předsta- 
voval Bobby. 



Žl VOTO Pl S 

Marshall 
McLuhan 

(1911-1980) 






- kanadský filozof. Doktorát z anglické literatury získal v Cam- 
bridgi. Díky svým knihám Tne Guřenberg Galaxy a Understan- 
ding Media (česky Jak rozumět médiím) se stal věrozvěstem 
a mluvčím informačního věku. McLuhan byl jedním z prvních filo- 
zofů, kteří pochopili, jak závažné změny přivodí komunikace pro- 
střednictvím elektronických médií ve společnosti i v lidské pova- 
ze. McLuhanův aforismus „médium je poselství" vyjadřuje 
s krystalickou čistotou vědomí hlubokých změn, které nastávají 
v postindustriální společnosti Třetí vlny. 

Inovativní, do budoucnosti orientovaná kvalita McLuhanova 
myšlení je zřejmá už z titulů jeho pozdějších prací, mimo jiné The 
Medium is the Massage, Through the Vanishing Point: Space in 
Poetry and Reading, Counterblast, Culture is Our Business, City 
as Classroom. 

V průběhu své akademické kariéry na univerzitě v Torontu se 
McLuhan věnoval soustavnému a hlubokému bádání o díle Jame- 
se Joyce. Tento jeho zájem se dobře slučoval s jeho schopností 
pronikat lineárními omezeními gramatiky a odkrývat mnohočetné 
reality uložené ve vrstvách slov a idejí. 



30. Změněné stavy 



Léto 1966 

Události, v nichž se zrcadlí duch oné doby: firma General Motors si 
najímá soukromé vyšetřovatele, kteří se snaží získat informace od 
více než padesáti přátel a známých mladého aktivisty hnutí za prá- 
va spotřebitelů Ralpha Nadera. Pomocí těchto informací se snaží Na- 
dera diskreditovat. Parlament státu Georgia odmítá přijmout do 
svých řad pětadvacetiletého černošského aktivistu Juliana Bonda, 
v jehož volebním programu je i protest proti válce ve Vietnamu. Dal- 
ší známý odpůrce války, senátor Fulbright z Arkansasu, je obviněn 
vůdcem republikánské strany Barrym Goldwaterem z poskytování 
„pomoci a podpory nepříteli". V srpnu téhož roku asi 4000 bělochů 
napadá v Chicagu 600 černochů, účastníků pochodu proti rasové se- 
gregaci, vedeného dr Martinem Lutherem Kingem. Těmto událostem 
a stovkám podobných se dostává značné publicity, která zpětně při- 
spívá k vyvolání atmosféry společenské polemiky a konfliktu. 

Po soudním přelíčení v Laredu jsem si stanovil za svůj hlavní úkol 



334 Timothy Leary 

přesvědčit vládu, aby podpořila výzkum psychedelických drog a vý- 
cvik lidí v jejich užívání a aby odmítla politiku policejní represe. Měl 
jsem mnohá setkání s právníky z hnutí za občanské svobody, 
z nichž někteří byli v kontaktu se soudcem Bazelonem, předsedou 
Federálního odvolacího soudu a vlivným právníkem, kterého mnozí 
označovali za desátého člena Nejvyššího soudu. Panoval všeobecný 
konsensus ohledně toho, že federální zákon o marihuaně, který se 
podařilo jakožto daňový zákon protáhnout Kongresem v roce 1927, 
by měl být zrušen, pokud se můj případ dostane před Nejvyšší soud. 
Očekávali jsme, že jakýkoli pokus prosadit nový marihuanový zákon 
bude znamenat i nová slyšení před výbory Kongresu, během nichž 
jsme chtěli vyvrátit názor, že tráva je narkotikum. Zdálo se, že dekri- 
minalizace marihuany je nevyhnutelná. 

Moji právní poradci chovali rovněž značnou naději, že by se moh- 
lo podařit zabránit vyhlášení nové prohibice, která by se tentokrát 
týkala LSD, a to působením uvnitř systému samotného: lobbováním, 
podněcováním a shromažďováním svědectví odborníků, registrací 
právních precedentů. 

Ale ukázalo se, že duch pomstychtivosti a nevraživosti, který pa- 
noval v Laredu a vedl i Liddyho razie, byl v tomto malém měřítku 
jen součástí strategie policejních provokací, uplatňované s rostoucí 
intenzitou i v dimenzích celostátních. Bylo stále jasnější, že racionál- 
ní diskurs a důraz na dodržování formálních právních procedur ne- 
jsou tím způsobem, jakým se tato hra bude hrát. Politikové z pravého 
křídla a úředníci z právné-donucovací mašinérie záměrně nafuko- 
vali „nebezpečí drog" do podoby obrovské hrozby. Najednou vyšlo na- 
jevo, že ti, kdo chtějí užívat drogy pro účely vědeckého výzkumu nebo 
osobnostního růstu, nemají naději dovolat se právní ochrany ve smys- 
lu Listiny svobod. Kontroverze ohledné drog se stala nejlépe viditel- 
ným symptomem hlubokého konfliktu v americké společnosti. 

Z dětství jsem si vzpomínal až příliš dobře, jak rozšířené bylo po- 
žívání ilegálního alkoholu. Pil prostě úplně každý, příslušníky klubů 
venkovské honorace počínaje a prostými dělníky konče. Celý národ 
se nepopulárnímu Volsteadovu zákonu vysmíval a konzumace alko- 
holu byla prakticky beztrestná. Ale v šedesátých letech byla situace 
kolem drog odlišná. 



Záblesky paměti 335 

Van Wolfe, jako vždy bystrý pozorovatel a glosátor americké kul- 
tury, byl jedním z prvních, kdo měli za to, že bitvu o prosazení licen- 
cované distribuce psychedelických drog a legalizace marihuany bu- 
de nutno svést na poli veřejného mínění. V té době se Van zasnoubil 
se Susan Bernsovou, dcerou Charlieho Bernse, spoluvlastníka pod- 
niku Twenty-One, oblíbeného místa neformálních schůzek preziden- 
tů různých korporací a dalších hlavounů. Po jedné z večeří s nastá- 
vajícím tchánem a tchyní mi Van podal nepříliš povzbuzující 
zprávu. 

„Vyprávěl jsem Charliemu o situaci kolem psychedelických drog 
a jeho reakce byla dost zajímavá. Víte, že v době prohibice vedl je- 
den z těch nejvíc nóbl zapadáků v New Yorku, kde se naléval alkohol 
bez licence. Každý, kdo něco znamenal, lidé ze společenské smetán- 
ky, show-businessu i politiky, ti všichni byli věčně nakvartýrovaní 
u ,Jacka a Charlieho'." 

„Takže by mohl s naší věcí sympatizovat," řekl jsem. 

Van vyslal směrem ke mně mazaný, trochu byzantský úsměv. 
„Omyl. On teď musí chránit svůj kšeft s tvrdým alkoholem, ty drinky 
nesoucí značku Twenty-One. Říkal, že vy jste nejnebezpečnější nepří- 
tel průmyslu alkoholu, kterému toto odvětví musí čelit od dob kongre- 
smana Volsteada." 

„A řekl jste mu, že on by v tom mohl jet od samotného začátku? 
Vždyť budou-li tráva a LSD legalizovány, může na tom vydělat další 
balík." 

„To jsem mu taky naznačil," řekl Van, „ale on říkal.že už je bohatý 
dost a k tomu příliš starý, aby rozjížděl nový business. Takže to bu- 
deme muset udělat sami." 

„Udělat co?" 

„Musíme udělat z dnešní obdoby tehdejších opilců to, co je ,in', co 
frčí. Tak, jako oni měli svoji kulturu nelegálních lokálů a pašeráků 
v těch divokých dvacátých letech, rozvineme my naši vlastní drogo- 
vou kulturu. Kerouac a Cassady s tím už začali, ale oni jsou na to 
příliš bohémové. My musíme dělat to, co dělali lidé v alkoholové bran- 
ži během prohibice: především rozptýlit ten mrak ilegality a nebez- 
pečí. Musíme dosáhnout toho, aby psychedelické drogy byly asociová- 
ny s atmosférou krásy a romantiky a také sexu. Potřebujeme naše 



336 Timothy Leary 

vlastní symboly osobní svobody. Vysokou módu. Elegantní hedonis- 
mus, kterým bychom se odlišovali od těch uslintaných ochlastů." 

„Obávám se, že já zdaleka nejsem ten pravý člověk, který by dove- 
dl vzbudit pozitivní publicitu," pravil jsem posmutněle. 

„Tak to se tedy budete muset urychlené naučit. Myslím, že byste si 
měl zajet na návštěvu k Marshallu McLuhanovi." 

Van měl pravdu. Od našeho odsouzení v Laredu se na Millbrook 
soustřeďoval obrovský zájem médií. Millbrook se tak stal jakousi in- 
formační databází ohledně změněných stavů vědomí, stejně jako stře- 
diskem experimentování s alternativním životním stylem. Na pozem- 
cích statku se pravidelně střídaly nejrůznější televizní štáby. Hugh 
Hefner a „Spec" Spectorski k nám vyslali své reportéry, aby s námi 
udělali interview pro Playboy. 

Asi v téže době, kdy Newsweek otiskl obsáhlý materiál o marihua- 
ně jakožto o nové rekreační droze, donesly se k nám zvěsti, že Hen- 
ry Luče vyzval své redaktory, aby připravili velkou reportáž o LSD. 
Life s tímto materiálem se dostal na stánky v březnu, a titulek na 
obálce křičel: „BOUŘE V TABLETĚ - jedna dávka LSD stačí, aby ve 
vašem mozku rozpoutala vřavu zářivých barev a živých obrazů - 
anebo úzkosti a hrůzy." Čtyři strany fotografií zachycovaly jistou dív- 
ku, která prožila úzkostný trip. A v objektivním, střízlivém článku 
Barryho Farrela mimo jiné stálo: 

Nové hnutí se objevilo náhle a na všech frontách zároveň... na uni- 
verzitách ve velkých městech i v intelektuálních kruzích v celém 
západním světě, a přichází už hotové, se svými čtvrtletníky a před- 
náškovými cykly, s celými horami příruček a průvodců vesmírem; 
dokonce už existují dvě nebo tři psychedelické církve. 

A jsou zde i mnozí další, jejichž zájem o tuto drogu nemá nic 
společného s duchovní revolucí. Matematici jí využívají jakožto jaké- 
hosi zvětšovacího skla, skrze něž lze tu a tam zahlédnout jako fyzi- 
kální realitu ty koncepty, které si až dosud mohla naše mysl nanej- 
výš představovat - týká se to například teorie čísel vyššího stupně... 
Psychedelickou zkušenost už prožili i prezidenti korporací, armád- 
ní důstojníci, lékaři, - zkrátka všichni ti, kdo mají důvod podstoupit 
riziko cesty do světa nepředvídatelných snových obrazů v hlubi- 
nách mozku. 



Záblesky paměti 337 

Jako ilustrace k článku byl použit i snímek Billyho Hitchcocka 
stojícího před Velkým domem. Walter Clark byl zachycen ve své pra- 
covně. „Tyto drogy pro nás představují nástroj pro studium mystické 
zkušenosti v laboratorních podmínkách. Žádný psycholog zabývající 
se náboženstvím si nemůže dovolit je ignorovat." John Busby, kapitán 
vojenského námořnictva na odpočinku, zase tvrdil, že se mu pod vli- 
vem drogy podařilo „vyřešit jistý velice obtížný problém... týkal se vý- 
voje zpravodajského zařízení pro jeden výzkumný projekt vojenské- 
ho námořnictva". A jistý velice střízlivý businessman, přívrženec 
republikánů, prohlašoval, že se stal na tripu Bohem. 

Vzdor svému poněkud dramatizujícímu tónu se stal článek v Life 
tím nejpřesvědčivějším doporučením LSD a byl i výmluvnou obhajo- 
bou dalšího výzkumu vedeného mimo úzce klinickou praxi. Bylo zřej- 
mé, že tento reklamní materiál z dílny Henryho Luceho bude mít za 
následek rapidní zvýšení, možná zdvojnásobení počtu konzumentů 
LSD, z nichž ovšem většina nebude na tuto zkušenost připravena. 
A jelikož se to bude týkat milionů lidí, je pravděpodobné, že se množ- 
ství příležitostných špatných tripů bude zvyšovat. 

Asi deset procent těch, kdo pijí alkohol, jsou alkoholici. I když však 
v současnosti počet obětí alkoholu dosáhl rozměrů epidemie, nevěnu- 
je otupělý zisk naprosto žádnou pozornost nešťastnému osudu jed- 
notlivého pijana. Zato u psychedelických drog zaujal tisk postoj zce- 
la odlišný. Pouze jeden jediný člověk z každého tisíce těch, kdo vzali 
LSD, hlásí nějakou negativní zkušenost, a přece tisk vyhrabával 
a neustále vyhrabává tisícero senzačních historek podobných té 
o princetonském studentovi pojídajícím kůru stromu. Mnohé z těch- 
to negativních prožitků jsou ovšem důsledkem amatérského experi- 
mentování v naprosto novém kontextu. Ale doslova hlad po histor- 
kách diskreditujících LSD byl tak silný, že se vynořila spousta 
smyšlenek a kachen. Primář jistého ústavu pro duševně choré 
v Pennsylvánii okupoval palcovými titulky první stránky novin na 
základě svého hlášení, že osm jeho pacientů osleplo, když se během 
jednoho kyselinového tripu úporně dívali do slunce. Celá příhoda 
byla ovšem později odhalena jako humbuk, ale poklidnému dementi 
nevěnoval skoro nikdo pozornost. Zato primář bodoval. 

Stále více lidí po celé zemi - a byli mezi nimi politikové, policejní 
úředníci, psychiatři z nejrůznějších klinických institucí - vystupovalo 



338 Timothy Leary 

s denunciačními svědectvími proti LSD a marihuaně. Tyto látky byly 
označovány za nejzávažnější hrozbu, jaké kdy lidstvo muselo čelit. 
Tento typ propagandy velice úspěšně vytvářel masovou hysterii 
a rozséval semena potenciálního špatného naladění a uspořádání 
pro další konzumenty. 

Já sám jsem se vrhl do nejrůznějších nápravných akcí, pořádal 
jsem veřejné přednášky a dával interview, psal jsem články do nej- 
různějších časopisů a v nich jsem nikdy neopomněl zdůraznit potře- 
bu odborného vedení a přípravy adeptů, stejně jako důležitost pod- 
půrného prostředí znalosti meditačních postupů a technik. Jen tak, 
psal jsem, je možné zvládnout zmatky a nejasnosti, které by mohly 
během tripu nastat. Ale jen velice zřídka se tato sdělení objevila v tis- 
ku s celostátní působností. Zcela zřejmě bylo více než záhodno, aby 
se mi dostalo nějaké rady ohledně toho, jak rozumět médiím. 

Oběd s Marshallem McLuhanem v hotelu Plaza byl nanejvýš po- 
učný. „Nudná a deprimující senátní slyšení a soudní síně nejsou tím 
pravým prostředím pro vaše poselství, Time. Vy nazýváte sám sebe 
filozofem a reformátorem. Dobrá. Ale klíčem k vaší práci je rekla- 
ma. Vy vlastně chcete dostat do povědomí lidí jistý produkt, kterým je 
nový, vylepšený a akcelerovaný mozek. Takže musíte využít těch nej- 
modernějších taktických postupů, abyste vzbudil zájem potenciálního 
spotřebitele. Musíte dosáhnout, aby vnímal LSD v asociaci se všemi 
dobrými věcmi, jež mozek produkuje - a těmi jsou prožitek krásna 
a radosti, filozofické tázání a údiv, náboženské zjevení, vyšší inteli- 
gence, mystika a fantazie. Svědectví spokojeného zákazníka rozhod- 
ně pomůže, ale k tomu zkuste požádat své přátele z oblasti pop mu- 
sic, aby pro vás napsali nějaké písničky o mozku." Načež zanotoval: 

Kyselina lysergová, dobrá víla, 
miliardy neuronů, to je síla. 

„Ten problém je dost složitý," řekl jsem. „Našim protivníkům se po- 
dařilo zasadit nám první úder. Psychiatři a policejní propagandisté 
již rozmazali to negativní, potenciální nebezpečí, kterému je mysl vy- 
stavena, když prochází fází re-imprintingu pod vlivem LSD. Může se 
jim teď naprosto cílevědomě dařit vyvolávat u lidí špatné tripy. 



Záblesky paměti 339 

O 999 dobrých zkušenostech z tisíce se ani nezmíní. Stále jen opaku- 
jí: ,LSD rovná se skok z okna'. A pak se někdo bez pořádné přípravy 
dostane do víru rozpoutaného v do té doby mu nepřístupných oblas- 
tech mozku, a co mu naskočí? No jasně, vyskočit z okna. Je to jako 
když nějaká úzkostná matka neustále opakuje svým dětem, aby si jen 
proboha nestrkaly buráky do nosu." 

„Přesné," souhlasil McLuhan. „Proto vaše reklama musí zdůraznit 
ten náboženský aspekt. Hledání boha uvnitř sebe samého. Vždyť to 
všechno je hrozné zajímavé. Vaši protivníci tradičně denuncují mozek 
jakožto instrument ďábla. Ale to je absurdní! 

Abyste rozptýlil obavy a strach, musíte využít svůj image, který si 
pro veřejnost vytvoříte. Vy jste ta klíčová osoba, pro doporučení pro- 
duktu nejdůležitější. Usmívejte se, kdykoli vás budou fotografovat. 
Každému na uklidněnou zamávejte. Ať z vás neustále vyzařuje odva- 
ha. Nikdy si nestěžujte a nedopusťte, abyste vypadal naštvaně. 
Všechno bude v pořádku, budete-li neustále okouzlující, byť trochu 
excentrický. Koneckonců jste profesor. Ale nejlepší reklamou je sebe- 
vědomý postoj. Všichni si vás musejí pamatovat právě s tím úsmě- 
vem." 

Číšník, který nás obsluhoval, jako by na McLuhanova slova přímo 
čekal. Vylil mi do klína sklenku šampaňského. McLuhan se na mne 
podíval se zvědavým očekáváním. Usmál jsem se. 

„Vy tu válku vyhrajete, Timothy. Ale předtím několik velkých bitev 
ztratíte. Nemůže se vám podařit během několika málo let zcela změ- 
nit tu protestantskou etiku. Tato kultura ví moc dobře, jak prodat úz- 
kost a strach. Drogy akcelerující mozek nebudou společensky akcep- 
tovatelné do té doby, dokud nebude většina populace napojena na 
počítače, dokud si na ně nezvykne jako na něco samozřejmého. Vy 
jste předběhl dobu. A oni se budou muset pokusit zničit vaši důvěry- 
hodnost." 

„A přitom mně jde o neuvěřitelné," odpověděl jsem. 

A tak tomu i bylo. Krok za krokem, od vyhazovu z Harvardu 
k deportacím z různých zemí, od zatčení v Laredu k Liddyho razi- 
ím, postupně jsem byl vytlačován z vědeckého odloučení a klidu, 
ústraní, v němž žijí učenci, do pozice veřejného činitele stojícího 
v opozici vůči politice vládnoucího režimu. 



340 Timothy Leary 

V té dobé jsem už nelitoval, že jsem vyvrhel. Dokonce mě ta rvač- 
ka začínala bavit. A koneckonců jsem nebyl v té rebelii sám. Právě 
v té době byly miliony Američanů zatlačovány do postojů otevřené 
rezistence proti té skupině, která po zavraždění Kennedyho ovládla 
Washington. Kulturní revoluce se chystala na všech frontách. 

Já sám jsem chápal situaci asi takto: Amerika prožívá kvantový 
skok v oblasti inteligence. Poprvé v naší historii se velká a vlivná 
vrstva populace dostala do situace, kdy odmítala respektovat institu- 
cionalizovanou autoritu. A tuto autoritu lidé odmítali nikoli jakožto 
členové organizovaných disidentských skupin, nýbrž pouze a jedině 
jako myslící individua a političtí konzumenti schopní vysoké míry se- 
lekce, kteří prostě žádají jen efektivní vedení schopné jim naslouchat. 
Ale právě takové vedení nebyla schopna zajistit žádná existující stra- 
na, žádná církev, žádná odborová ústředna. Tak se konflikt mezi sta- 
rou industriální společností a novou společností informační odehrá- 
val ve zcela nové mocenské aréně - v oblasti médií. A možnost tvořit 
budoucnost se měla dostat do rukou těch, kdo to pochopili. 

Po rozhovoru s Marshallem McLuhanem jsem pokračoval ve 
svých úvahách ve zhruba následujících okruzích: filozofové, kteří 
v historii měli úspěch a vliv, museli být zároveň velice schopnými 
propagátory svých idejí, museli umět prodat své nové modely chápá- 
ní univerza velkému množství ostatních, měníce tímto způsobem myš- 
lenku v čin a ducha v hmotu. Věnoval jsem několik dní a také jeden 
kyselinový trip analýze oněch ambaláží, ve kterých se „prodávaly" 
předchozí americké revoluce. Pokoušel jsem se vypreparovat jejich 
klíčové slogany; mohly by znít asi takto: „Svoboda nebo smrt", „Jeden 
národ nemohou tvořit z poloviny otroci a z poloviny lidé svobodní", 
„Netřeba se bát ničeho kromě strachu samotného", „Lucky Strike zna- 
mená dobrý tabák". 

Jednoho rána jsem se ve sprše pokoušel vymyslet slogan, který by 
pregnantné vyjadřoval taktiku nutnou pro zvýšení inteligence ve spo- 
lečnosti, když tu mi napadlo šest slov. Uvázal jsem si jenom kolem 
pasu ručník a ještě celý mokrý jsem zamířil do pracovny a pozna- 
menal si tuto větu: „Turn On, Tuně In, Drop Out." Teprve později se 
ukázalo, jak užitečná mi tato slova byla v mé funkci organizátora 
bojového pokřiku ve prospěch změny. 



Záblesky paměti 341 

Turn On (zapnout se) mělo znamenat obrátit se do vlastního nitra 
a aktivovat svůj nervový a genetický potenciál. Člověk měl získat cit- 
livost vůči mnoha různým úrovním vědomí a také vůči specifickým 
spouštěcím mechanismům, které tyto úrovně aktivizují. Jedním ze 
způsobů, jak tohoto cíle dosáhnout, bylo využití drog. 

Tuně In (Vyladit se) jsem používal ve významu jednat v harmonii, 
souznít se světem kolem sebe - to znamená externalizovat, materiali- 
zovat a vyjadřovat své nové vnitřní perspektivy. 

Drop out (stáhnout se, odejít) naznačovalo aktivní, selektivní a ne- 
násilný proces vyvažování se z nedobrovolných a neuvědomova- 
ných svazků a závazků. Mělo znamenat spolehnutí se na sebe, objev 
vlastní osobitosti a jedinečnosti, a také vydání se mobilitě, možnosti 
volby, změně. 

Ve svých veřejných vystoupeních jsem vždycky zdůrazňoval, že 
proces Turn On-Tune In-Drop Out musí být neustále udržován v po- 
hybu, pokud si člověk přeje žít životem osobnostního růstu. 

Naneštěstí toto moje pojetí posloupnosti fází rozvoje osobnosti 
bylo často interpretováno nesprávně, jako by znamenalo spíše „za- 
tuhnout a vyhýbat se konstruktivní aktivitě". 

Krátkodobá popularita této fráze přinesla i některé zajímavé ved- 
lejší účinky. Tak například výrobce nealkoholického nápoje Squirt 
razil dosti drzý slogan, který spotřebitele vyzýval, aby se „zapnul na 
aroma, naladil na jiskru Squirtu a opustil vyjeté koleje návyku na 
Coca-colu". A reverend Billy Graham ohlásil, že tématem jeho křížo- 
vého tažení do Evropy bude „obrat ke Kristu, naladění na Bibli 
a opuštění cesty hříchu". Docela mi to lichotilo. 

Letní kursy toho roku se koncentrovaly na externalizaci a komu- 
nikaci změněných stavů vědomí. Zdálo se nám, že mezi účastníky ne- 
jsou žádní policejní informátoři, a trochu se nám ulevilo. Asi pětadva- 
cet platících frekventantů - bylo mezi nimi několik lékařů, učitelů 
a profesorů, něco notorických hledačů, kteří na podobné akci nesmě- 
jí chybět, a pár businessmanů - se věnovalo výcviku v technikách 
umožňujících vyjádření psychedelické zkušenosti. Drogová sezení fi- 
nancovaná z legálních zdrojů se tentokrát nekonala, i když řada 
účastníků se vydala na trip za pomoci drogy z vlastních zdrojů, 
ovšem pod supervizí našich lídrů. 



342 Timothy Leary 

Vyvrcholením letní školy se stala multimediální kostýmní slavnost, 
kterou jsme uspořádali o posledním víkendu. Utvořilo se šest skupin, 
z nichž každá si vzala za úkol zdramatizovat jednu část pasáže Kou- 
zelné divadlo z románu Hermanna Hesseho Stepní vlk. Frekventanti 
kursu i personál společnými silami navrhli a vyrobili dekorace 
a zkomponovali světelnou i zvukovou složku představení; ostatně 
tvorba psychedelických diapozitivů a zvukových koláží byla jedním 
z hlavních témat kursu. 

Slavnosti se zúčastnilo asi 150 lidí, ke studentům letní školy přibyli 
i hosté z bungalovu. Téměř všichni vzali LSD. Celý prostor byl osvět- 
len pochodněmi a na každou volnou plochu se promítaly neustále se 
měnící diapozitivy. Tváře Buddhy, Platona, Einsteina a spol. na nás 
shlížely dokonce i z chvějících se listů bříz. Velký dům byl pokryt vl- 
nícími se buněčnými vzory. Lidé přecházeli k bočnímu nádvoří na 
terasu dlážděnou kameny před bývalou kuželnou a odtud do suteré- 
nu, kde se v poněkud zatuchlém vinném sklepě odehrával poslední 
obraz představení s námětem smrti a znovuzrození. 

Druhého dne ke mně vrazil David Balding, mladý producent pra- 
cující s Billym Hitchcockem. Byl plný nadšení a pojal plán inscenovat 
naši kostýmní slavnost v New Yorku. Podařilo se mu pronajmout na 
několik po sobě jdoucích úterních večerů jedno kino na dolní Druhé 
avenue. Náš báječný štáb umělců-specialistů na zvláštní efekty zkou- 
šel v Millbrooku celý měsíc. Naším záměrem bylo znovu inscenovat 
v novém, multimediálním kontextu některé z těch velkých nábožen- 
ských, vědeckých a filozofických příběhů a mýtů. S použitím psy- 
chedelických technik jsme chtěli aktivovat archetypální okruhy 
mozku. 

Abychom dosáhli co největší publicity kolem našich „slavností" 
(a také abychom legalizovali a jaksi domestikovali naše filozofické 
drogové obřady), založili jsme novou církev, zcela ve shodě s práv- 
ním pořádkem státu New York. Vznik Ligy pro duchovní objevy jsme 
ohlásili na tiskové konferenci za velké účasti médií; také jsme díky 
tomu měli zajištěno, že představení bude vyprodané. Premiérového 
večera se zúčastnilo mnoho divadelních kritiků. 

První slavnost nesla název Smrt vědomí a byla - v poněkud dota- 
ženější podobě - vyjádřením našeho obdivu k mystickému pohanství 
Hesseho Stepního vlka. Ralph Metzner hrál Harryho Hellera, neuro- 



Záblesky paměti 343 

tického intelektuála lapeného v pasti karteziánského konfliktu mezi 
myslí a tělem. V roli tajuplné, přesto tak pozemské Hermiony, přivá- 
dějící H.H. do Kouzelného divadla, vystoupila Rosemary A já jsem 
byl Pablo, stále se smějící dionýská postava, muž, který dá H.H. drogu 
a uvede ho tak do víru mnohočetných realit. 

Projekční plátno na scéně bylo zaplaveno vířivými obrazy, když 
sedm techniků s diaprojektory v rukou doslova vytancovávalo své 
kreace přes promítané filmy v rytmu hudby a dění na jevišti. 

Představení mělo okamžitý úspěch. Cpaly se na ně davy, bylo vy- 
prodáno. Veškerý tisk o něm přinášel zprávy. V New York Times je- 
den kritik napsal, že bych měl být nominován na nejlepšího herce na 
off-Broadway. Díky šotům v televizních zprávách byly miliony lidí vy- 
staveny komplexnímu účinku a síle tohoto umění speciálních efektů. 

Společnost Canadian Broadcasting Company mě pozvala do To- 
ronta k účasti na talk show, které se mělo vysílat do celé země. Byla 
to součást cyklu rozhovorů s významnými osobnostmi a mým spo- 
lečníkem v něm měl být David Padwa. Po natáčení jsme šli k Mar- 
shallu McLuhanovi na večeři; bylo to dlouhé a velice přátelské setká- 
ní. Druhého dne, když jsem vystupoval z letadla na letišti La Guardia, 
čekali tam už na mne dva federální agenti. Laskavě mne informovali, 
že lidé shledaní vinnými v případech týkajících se narkotik jsou po- 
vinni před tím, než opustí zemi, vyplnit jakýsi speciální formulář. Tak- 
že jsem znovu zatčen a ven na kauci jsem se dostal právě včas, abych 
stihl další představení. A opět celostátní publicita. A dalších pět let 
natvrdo. 

Smrt vědomi se hrála šest týdnů a po ní následovala další část 
pod názvem Vzkříšení Ježíše Krista. Byl to pokus o reimprinting ka- 
tolické mše. Pak byly plánovány další kusy s názvy Osvícení Buddho- 
vo, Odsouzení Giordana Bruna, Neplechy Georgese Gurdjieffa, Vzpou- 
ra Ralpha Waldo Emersona a Zavraždění Sokratovo. 

Menší problém nastal s obsazením rolí ve druhé hře. Kdo by měl 
představovat Ježíše Krista? Na tuto nezáviděníhodnou roli se nenašli 
žádní dobrovolníci. 

Už dřív se v Millbrooku objevil poutník, který se nedal zahnat, byl 
to takový slušné vypadající kluk s hlubokýma smutnýma očima 
a s dost drahým batohem na zádech. Jmenoval se Růsty a vypadal 



344 Timothy Leary 

jako hokejista z mužstva Amherstu. Chtél jsem ho poslat pryč, ale on 
se nedal a pořád se motal někde kolem. Pak jsem ho našel, jak zame- 
tá kolem popelnic, shrabuje listí a seká trávník před Domem medita- 
ce. Byl po ruce, když jsme potřebovali někoho, kdo by zajel s dodáv- 
kou do Poughkeepsie. Jel tam ještě s jedním člověkem z Millbrooku, 
a když se vraceli, zastavili je místní poldové, nasadili jim želízka 
a odvlekli je do vězení. Žádné obvinění v tom nebylo, rozumíme, šlo 
jenom o málem přátelský únos a o takovou tu mírně perverzní pro- 
hlídku veškerých tělesných dutin: znáte to, ty policajtské prsty, tvrdé 
jako kolíky, narvané do gumových rukavic. Je to starý turecký zvyk. 

Tahleta nepříjemnost měla za následek, že roli dostal Růsty. 

Představení bylo triumfem pohanství. Jackie Cassenová a Rudi 
Stern pro ně natočili strašidelnou filmovou sekvenci, rozostřenou 
anebo spíš ponořenou v jakémsi mlžném oparu, kterou použili jakož- 
to negativ; zachycovala jakéhosi vousatého muže mlčky procháze- 
jícího Harlemem. Na plátně se vrstvily jeden přes druhý úzkost vzbu- 
zující diapozitivy zachycující výjevy ze života Krista a celé dějiny 
katolické církve prosáknuté duchem gotiky a baroka, celé to pitomé 
panoptikum všemožných světců se svatozářemi, nevinných panen 
a mučedníků. Za hudební doprovod mše jsme zvolili verzi Missy So- 
lemnis, nahranou v živočišném rytmu samby někde v Riu. 

Vrcholnou scénu jsme promítali na plátno formou stínohry a Růs- 
ty v ní lezl na kříž, hotov zemřít pro ten či onen idiotský důvod. Já 
jsem se procházel po jevišti a snažil jsem se Krista odradit od toho se- 
be destruktivního činu. „Hej, Ježíši, pokud skutečně dopustíš, aby k to- 
mu došlo, bude to znamenat počátek tradice bolesti a viny dlouhé 
dva tisíce let. A pluky křesťanských bojovníků se zkrvavenými meči, 
vydávajícími se na pochod, aby té pomstili. A miliardy zachmuřených 
věřících v černém, kteří budou usilovat o to, aby byli hodni tvého utr- 
pení. J.K., nedělej to. 

Ježíši, proboha, polez dolů a jdeme někam na večírek. Nebo pojď- 
me tam na roh do baru a dáme si tam prima studené pivo s pěnou. 
Určité přijde vhod po tom pelyňku a octu, kterým nás napájeli tvoji 
stoupenci. Hele, já znám dvě parádní holky, jsou ve městě teprve pár 
dní a jsou rajcovní a šik. Vezmeme je někam na rande. Slez dolů, jde- 
me na MIT a budeme studovat jadernou fyziku. Vymyslíme nějaké 
radostné a zdravé a pozemské náboženství, v němž nebude akt po- 



Záblesky paměti 345 

četí považován za nečistý. Založíme náboženství, v němž je místo pro 
úsměv a které zpívá o lásce k životu." 

A pak jsem před těmi osmnácti sty lidmi a videokamerami šel do- 
zadu za plátno a začal jsem vytahovat ty hřeby z kříže. IiiiiW., kvílel 
k tomu syntetizátor 

A Kristus sestoupil z kříže a triumfálně rozpřáhl ruce nad hla- 
vou a zatančil radostný two-step. Pak jsme s Rustym vyšli na před- 
scénu a uklonili se. Ovace byly bouřlivé. 

Po prvním představení jsme s Rosemary odpočívali v herecké 
šatné a připíjeli si šampaňským na vítězství pohanství, když tu se 
dveře rozletěly a v nich byl Růsty, málem šílený. A pak ten kluk, ten 
Ježíš Kristus padl přede mnou na kolena v naprostém úděsu. 

Načež vykoktal svou zpověď. Byl totiž policejním informátorem. 
Před několika měsíci ho kdesi sbalili za překupnictví marihuany 
a nabídli mu propuštění na svobodu, když na mé udělá podraz. 

Vytáhl z kapsy sáček z umělé hmoty, byla v něm tráva a asi stov- 
ka pilulek: kyselina, barbituráty, amfetaminy, trankvilizéry. Rozhod- 
ně dost všemožného drogového svinstva, aby to zničilo jakéhokoli ex- 
harvardského profesora chyceného a obviněného z držení. Cestou 
zpět do Millbrooku měl Růsty upustit pytlík na podlahu právě v mo- 
mentě, kdy by za námi s houkáním sirén vyrazilo policejní auto. 

Růsty se třásl strachem: Strávil s námi tři týdny, měl nás rád 
a důvěřoval v nás. Prostě nemohl ten komplot udělat. A teď byl vyří- 
zený. Vyhrožovali mu, že ho zabijí, když to neudělá; ale i kdyby ho 
nechali naživu, půjde zpátky před soud a ten mu napaří doživotí. 

Museli jsme jednat. Nejdřív to nejdůležitější. Zamkli jsme dveře 
a drogy spláchli do záchodu. Zpět do Millbrooku Růsty nemohl, 
a tak jsme přes něho přehodili kostým Krista, dali mu 200 dolarů 
a adresu jednoho bezpečného bytu na St. Mark's Pláce, načež on 
vyklouzl zadním vchodem. Za pár dní byl již na cestě do LA. 

Ohlasy v tisku byly smíšené. Recenzenti významných novin a ča- 
sopisů, jako byl třeba Time, vyjadřovali vesměs pohoršení. Navzdory 
uznalému ohlasu v dalších časopisech musela se show po prvním ve- 
čeru stáhnout z repertoáru. 

Kristus totiž byl nucen vzít roha. 



346 Timothy Leary 

Rozhodli jsme se, že po Vánocích vyrazíme na turné s další částí, 
s představením o Buddhovi. Chicago, San Francisco, LA. Vrcholem 
turné bylo představení v Santa Monica Civic Auditorium. Hala byla 
nacpaná k prasknutí. Před slavností vystoupili Grateful Dead. Všude 
pobíhal alchymista a kouzelník s LSD Owsley a rozdával své pilulky 
Bílý blesk. Můj vstup na pódium byl impozantní. Vyzval jsem všechny, 
aby se „zapnuli, naladili a stáhli do sebe. Nyní nastal okamžik, kdy 
můžete přepnout svůj vnitřní vypínač naplno! Poslouchejte mé dobře, 
buď budete až do smrti jenom bídné placenými komparsisty v cizím, 
laciném, na černobílý materiál točeném a vlastně jenom instruktáž- 
ním filmu. NEBO se stanete producenty svého vlastního filmu. A ne- 
jen to. Ten film budete i sami režírovat, budete jeho scenáristy, obsa- 
díte v něm všechny role, vyberete pro něj exteriéry. Bude to zkrátka 
ten nejbáječnější film reality, který kdy byl natočen. Nuže tedy: přece 
si nevyberete to horší?" 

Po představení jsme šli na večírek k Micky a Benovi Shapirovým, 
jejichž dům stál hned za starým hotelem Continental na Sunset Stri- 
pu. Najednou jsem začal mít pocit, že mýtus o Hollywoodu může být 
pravdivý, že to skutečně je to nejskvělejší, maximálně svobodné místo 
na světě, kde se i nejbujnější erotické fantazie mohou stát skuteč- 
ností. 



ŽIVOTOPIS 

Aleister 
Crowley 

(1876-1946) 



- horolezec, první pokořitel mnoha vrcholů, byl jednou z nejkon- 
troverznějších osobností počátku 20. století. Společně s dalšími 
vedoucími představiteli hnutí irské literární renesance se Crowley 
stal jedním ze zakládajících členů Hermetického řádu zlatého úsvi- 
tu (The Hermetic Order ořthe Golden Dawn], ze kterého vystoupil 
poté, kdy se mu podařilo ustavit vlastní kroužek žáků a přívržen- 
ců. Crowley potom cestoval na Východ, kde podnikl řadu výstupů 
v Himalájích a věnoval se studiu orientální jógy a esoterické filo- 
zofie. 

V roce 1904 vystoupil s prohlášením, že dosáhl telepatické- 
ho spojení s Vyšší inteligencí, a to prostřednictvím své ženy Rose- 
mary jakožto média. V tomto prohlášení předpověděl příchod 
Nového věku, aeonu, který mimo jiné charakterizoval těmito afo- 
rismy: „Podstatou zákona či práva budiž: Čiň, co se ti zlíbí" 
a „Každý muž a každá žena je hvězdou". V následujících dvou 
desetiletích se intenzívně věnoval experimentování s drogami ja- 
kožto nástrojem transcendence. V roce 1910 Crowley navštívil 
sídlo farmaceutické společnosti Parke-Davis v Detroitu a získal 
zde touto firmou nově vyvinutý extrakt peyotu, který potom přivezl 
do Anglie a využíval při svých přednáškách k tomu, aby uvedl 
své publikum do transu. V jednom svém článku pojednávajícím 
o účincích kokainu, který publikoval v průběhu I. světové války, 
formuloval názor, že prohibice v oblasti drog nejenže bude neú- 
činná, ale v jejím důsledku dojde fakticky ke zhoršení problémů 
spojených se zneužíváním drog. 

Během svého života napsal Crowley obrovskou spoustu člán- 
ků a knih na duchovědná témata, mezi nimiž vyniká nové oráku- 
lum z karetní hry taroků (The Book ofThoth), zmodernizovaná ver- 
ze l-ťingu a množství signifikantních, zároveň však sardonicky 
podbarvených prací o okultní magii. 



31. Zrození drogové kultury 



Leden 1967 

Přišel transkontinentální telefonický hovor od Michaela Bowena, ne- 
vázaného charismatického umělce a aktivisty. Bowen hlásil, že se 
chystá první love-in, veliká slavnost LSD a nového drogového vědo- 
mí, která má proběhnout v Golden Gate Parku v San Francisku za 
spoluúčasti jeho i dalších celebrit tamní alternativní scény. Mezi psy- 
chedelické barony vznikla jistá řevnivost ohledné toho, kdo že by se 



348 Timothy Leary 

měl stát ústřední osobností této akce: problém to byl vskutku ožeha- 
vý a obtížné řešitelný, vždyť k dispozici byly takové talenty jako Dig- 
gers, zbytky Keseyho Rošťáků, a další spolky, skupiny, osobnosti jako 
Mime Troup, High Wizard Chet Helus, Communication Company, 
Grateful Dead, Hells Angels a taky třeba reverend Bili Graham. Ti 
všichni spolu soupeřili o pozici v samém centru dění. Michael navr- 
hl kompromis, abych totiž coby konferenciér či obřadník byl pozván 
já. Někteří členové přípravné skupiny chtěli v tentýž den zorganizo- 
vat podobná shromáždění i v Londýně, Amsterodamu, Kodani, Ří- 
mě, New Yorku a na několika dalších místech na Západním pobřeží. 
Michael přišel s nápadem, abychom začali vydávat a distribuovat 
členské legitimace naší Ligy pro duchovní objevy. Lidé po celém světě 
by je vyplnili a pak vhodili do velkých beden ve tvaru kostek cukru. 

„Michaeli, prosím tě, moment," protestoval jsem. „Já rozhodné ne- 
toužím po tom, přináležet k nějaké církvi, ve které budou i miliony 
lidí, které jsem v životě neviděl." 

„Hele, tak to už pochop," nedal se zastavit Bowen. „V jediném dnu 
bude mít naše náboženství víc přívrženců, než mělo křesťanství nebo 
islám v prvních třech staletích své existence. 

Člověče, v jednom jediném dni se můžeš stát papežem církve, kte- 
rá bude mít přívržence po celém světě." 

„Jo, papežem? Nabídka je to rozhodné zajímavá, až na to, že tohle 
vůbec není ta kariéra, po které toužím. Já prostě nemám rád ty ma- 
sové kulty." 

„Člověče, to jsou staromódní názory," na to Michael. „Elektronika 
nás stejně všechny propojí. Bude to taková celosvětová televizní show. 
Všem budeš moci říct, jak se vyvarovat špatných tripů. A čtyřikrát za 
rok, o letním a zimním slunovratu a o jarní a podzimní rovnoden- 
nosti, budeme pořádat masové oslavy. Tahle planeta přímo dychtí po 
něčem, do čeho by se mohla nechat zapřáhnout. A tím člověkem, 
jehož jméno má správnou váhu, jsi ty." 

„Já na tom shromáždění budu, a Rosemary taky," řekl jsem. „Ale 
jenom jako dva lidé v davu." 

Už v průběhu dopoledne bylo cítit, jak napětí v oblasti sanfran- 
ciského zálivu stoupá. Mosty vedoucí do centra města byly ucpány 
auty a mikrobusy VW a ulice vedoucí ke Golden Gate Parku se pro- 



Záblesky paměti 349 

měnily v řeky lidí propadnuvších euforii. Na trávníku v parku bylo 
víc než 60 000 duší, a všichni jedli, pili, pokuřovali, hráli na nejrůzněj- 
ší nástroje. 

Všude byla pódia a na nich koncertovaly známé místní kapely. 
Vždycky, když skončila jedna sada skladeb, cpaly se na jeviště jedna 
přes druhou celebrity alternativní kultury. V organizačním výboru 
byla už předtím spousta politikaření a intrik ohledně času vyhraze- 
ného jednotlivým řečníkům. Lidé z alternativní kultury na mě nalé- 
hali, abych vystoupil se zásadním prohlášením. A levičáci z tvrdého 
jádra zase chtěli přeměnit love-in v politickou demonstraci. 

Dál od středu dění směrem k okraji se atmosféra zklidňovala 
a zjemňovala, všude mezi lidmi vládla radost a harmonie, zcela 
v duchu indické Kumamely, kdy se davy shromažďují na březích 
Gangy a jen se tam procházejí. Povšiml jsem si zajímavého neuroso- 
ciálního fenoménu. Čím blíž k mikrofonům, tím byly vibrace nervóz- 
nější a podrážděnější. Diváci se cpali, aby se dostali co nejblíž k cen- 
tru Dění, k pódiu coby středobodu usilování. 

Já sám jsem pozvání, abych vystoupil na jeviště, odmítl. Jakékoli 
projevy mi připadaly irelevantní. Tím, co bylo důležité, poselstvím 
celé akce bylo již samotné shromáždění těchto spřízněných duší. 
A hele, co je to tam nahoře! Na padáku hýřícím všemi barvami se 
někdo snášel níž a níž, až nakonec přistál uprostřed trávníku. Větši- 
na lidí v publiku byla dost rozumná na to, aby žvanění z pódia pros- 
tě ignorovala. A tu to Jerry Rubin už nevydržel, chňapl mikrofon 
a začal spílat shromážděným, že zatímco oni se tady baví, tři političtí 
aktivisté z Berkeley úpějí ve vězení, a to všechno jenom za to, že ho- 
dili pár kamenů. „Zapněte se, nalaďte se, udělejte převrat," křičel 
z plna hrdla. 

Nakonec mě pořadatelé vytáhli na jeviště a tam jsem zmáčknutý 
mezi jakýmisi dvěma naštvanými motorkáři, kteří se rozhodně ne- 
hodlali jen tak vzdát svých perně vybojovaných pozic zařval svých 
šest slov: „Zapněte se, nalaďte se, stáhněte se!" Načež jsem zmizel 
v zákulisí. 

Po návratu do Millbrooku jsme promýšleli další kroky. Zdálo se, že 
je zbytečné pokračovat v cyklu našich představení- slavností. I když 
se nám podařilo přivést do hledišť zástupy návštěvníků, dostávala 



350 Timothy Leary 

celá operace takové měřítko, že přestávala být schopna si na sebe 
vydělat, natož přinášet nějaký zisk. A já jsem vůbec netoužil po tom 
trávit čas na cestách jako člen herecké zájezdové skupiny. Právě jsem 
začal přednášet na colleges. V té době jsem byl už znám po celé zemi 
jako symbol změny a moje vystoupení v univerzitních posluchár- 
nách občas vyvolávaly dosti dramatické situace. Někde se postrašení 
úředníci pokoušeli moje vystoupení zakázat, ale dosáhli tím jedině 
opaku a zájem publika byl pak ještě větší. 

Ve volném čase mezi těmito nájezdy jsem dokončil práci na ruko- 
pisu knihy o našich harvardských experimentech a odeslal jsem jej 
nakladateli. Kniha vyšla pod názvem Velekněz a byla patrně mým do 
té doby nejlepším dílem; také ohlasy v tisku byly velice dobré. 

Na jaře roku 1967 jsem požehnal sňatku Boba Rosse, nadějného 
genia našeho ekologicko-organického hospodářství, s millbrookskou 
starousedlicí Carol. Filmové a televizní štáby se předstihovaly ve sna- 
ze vytřískat ze svatby co nejatraktivnější materiál pro vysílání a díky 
jim se z Millbrooku stal přímo symbol idylického pastorálního živo- 
ta. Já sám jsem jakožto hlavní duchovní správce podepsal osvědčení 
o uzavření sňatku. Tento certifikát byl pak zaregistrován v matrice 
hlavního města státu New York Albany a sloužil nadále jako důkaz 
legality našeho náboženství. Naši právníci pilně pracovali na písem- 
ných podáních k soudu ohledně užívání naší svátosti v konkrétné 
určených svatyních. Já jsem mezitím sepsal spisek pod názvem Založ- 
te si vlastní náboženství (Start Your Own Religion), ve kterém jsem 
uváděl právní, psychologické a spirituální kroky vedoucí k případné 
sakramentalizaci či posvěcení života každého z nás. Všichni jako by- 
chom cítili, že ono jaro 1967 vykvete v celonárodní festival všeobecné- 
ho užívání drog bez přec hozí přípravy, a tak jsem doufal, že tento 
manuál rozumného uživ ní drog by mohl posloužit jako průvodce 
pro ty, kdo budou již záhy experimentovat s novými realitami. S dis- 
tribucí knížky byly potíže jako vždy; většina knihkupectví zapojených 
do velkých obchodních sítí s tím nechtěla mít nic společného. 

Mezitím tam venku, za Branami ráje, byla občanská válka v pl- 
ném proudu. Prezident Johnson oznámil, že již 400 000 mladých Ame- 
ričanů bylo posláno bojovat ve Vietnamu. V New Yorku i dalších vel- 



Záblesky paměti 351 

kých městech propukly demonstrace proti této válce. V tisku se obje- 
vovaly články obsahující důkazy o vládních intrikách, při nichž CIA 
financovala a svými lidmi infiltrovala asi třicet náboženských 
a vzdělávacích skupin či organizací za prosazování občanských 
práv, včetně Národní studentské asociace. CIA samotná později byla 
nucena zveřejnit prezidentské direktivy, které jí tyto aktivity naři- 
zovaly. 

Mnohokrát při svých setkáních s nejrůznějšími složkami právní- 
ho systému jsem si vzpomněl na varování Mary Pinchotové. S Vanem 
jsme neustále spřádali plány ohledně objasnění její vraždy, ale nikdy 
se jaksi nenašlo dost času dovést je k nějakému výsledku. 

Potíže ze strany G. Gordona Liddyho a kohorty jeho nohsledů se 
stupňovaly a vyústily až v úplné obklíčení Millbrooku. Na příjezdo- 
vých cestách ke statku byly v pravidelných intervalech rozmístěny 
zátarasy. Každý, kdo přijížděl do areálu statku nebo z něho odjížděl, 
byl podroben perlustraci. Všude kolem se neustále motala hejna poli- 
cejních informátorů. A z Poughkeepsie stále častěji přicházela varo- 
vání ohledně chystaných razií. 

Z hlediska taktiky a strategie se Velký dům v podstatě nedal há- 
jit. I kdyby byl celý prostor úplné čistý, bez sebemenší špetky ilegál- 
ních drog, stejné by se nedalo žádným způsobem zabránit neustálým 
vpádům ozbrojených mužů, kteří mohli zatknout kohokoli, a také tak 
činili, pod jakýmkoli vykonstruovaným obviněním. Takže nám nezby- 
lo než Velký dům zavřít a stáhnout se do divokého a neprostupného 
lesa na severu pozemků přináležejících ke statku. Zřídili jsme stano- 
vé městečko na mírně zvlněné planině u Kopce šílenství. 

My s Rosemary jsme si postavili svůj stan na vrcholu Kopce extá- 
ze, asi na míli vzdáleném od hlavního tábora. Postavili jsme několik 
linií hlídek k ochraně nás všech a zařídili jsme se podomácku, na 
život, jaký byl žit po celá tisíciletí - vodu jsme nosili z potoka, jídlo 
jsme vařili na otevřeném ohni a ve volných chvílích jsme se věnovali 
průzkumu terénu, a to vnějšího i svého vnitřního. V tomto období 
jsme hluboce porozuměli fenomenologii vzniku a vývoje symbiotické- 
ho vztahu mezi člověkem a psem. Naši psí přátelé byli pro náš klidný 
život absolutně nepostradatelní. Díky jejich bdělosti a přičinlivosti 
nás Liddyho nohsledi nikdy nezastihli nepřipravené. 



352 Timothy Leary 

Jednoho horkého slunečného dne jsme s Rosemary sešli dolů do 
hlavního tábora a tam jsme našli celou komunitu shromážděnou ko- 
lem gramofonu na baterie. Přisedli jsme si a poprvé jsme tak slyšeli 
LP desku Beatles Sergeant Pepper, umělecký počin, který se měl stát 
snad nejvýstižnějším symbolem a vyjádřením takzvaného Léta lásky 
onoho roku. Toto album se stalo nejvlivnější mediální proklamací 
mnohočetných realit a v oblasti drogové kultury se stalo okamžitě 
klasikou. O něco později demograf Landon Y. Jones napsal, že „když 
album Beatles Sergeant Pepper v roce 1967 vyšlo, nejméně jeden kri- 
tický hlas je označil za ,bod, v němž se západní civilizace dostala nej- 
blíže ke svému sjednocení, a to od doby Vídeňského kongresu v roce 
1815'." 

A kdože se u nás neobjevil v tomto okamžiku, jako Otto Premin- 
ger, který sbíral informační materiál o LSD pro film s názvem Ski- 
doo. Dlouho se mě vyptával na účinky LSD a já jsem se ho na oplát- 
ku ptal na všechny ty záležitosti ohledně výroby filmů. O týden 
později jsem se zastavil u Otty v jeho bytě v jednom luxusním řado- 
vém domě na Manhattanu, kde se mě ten lstivý režisér snažil přemlu- 
vit, abych pro něho zorganizoval sezení s LSD. Pro mě to byl zase je- 
den z těch život měnících zvratů, když jsem se z té naší romantické 
Arkádie, v níž jsem strávil již více než tři roky, najednou ocitl v Otto- 
vé umělohmotné fantastické futuristické projekční místnosti, které vé- 
vodila bílá barva a chrom, v místnosti plné číselníků, kontrolek, pá- 
ček a dalších hejblat na všemožných ovládacích panelech. 

Krb tam samozřejmě nebyl. A svíčky taky ne! 

Jakmile začala kyselina působit, Otto se doslova vrhl do jakési ma- 
nické aktivity. Nejdřív ze všeho pustil televizi - taková svatokrádež! 
My jsme vždycky usilovali o to, uchýlit se do vlastního nitra, plout po 
proudu svých cerebrálních akvaduktů, pak chvíli pádlovat kolem 
Langerhansových ostrůvků, vyhnout se obezřetně Sylvánové fisuře 
a konečné přistát na blažených březích frontálních mozkových lalo- 
ků. A vzývat přitom Óm, vzácný Óm. Ne tak Otto. Jeho lysá lesknou- 
cí se lebka se proměnila v přilbu jakéhosi vesmírného skafandru 
a on se vznesl někam vysoko, až na oběžnou dráhu komunikačních 
družic, jak tak měnil a ladil neustálé reality ve věčném pohybu, zcela 



Záblesky paměti 353 

záměrně přetrhávaje jakýkoli náznak soustředění na jediný segment 
zorného pole či jedinou dominantní barvu. 

Snažil jsem se někde najít desku s tím pomalým monotónním Ravi 
Shankarem a nechat se jím dovést někam do nitra. Bezvýsledně. 
V Ottově sbírce byla jenom scénická hudba z filmů. A teď Otto za- 
pnul další dva televizory a s poněkud škodolibým zadostiučiněním 
zíral na jejich obrazovky, kde blikaly náhodně vytvořené vzory ze zá- 
řivých bodů. A tu jsem si uvědomil, že mi Otto předvádí něco velice 
důležitého. Jakožto filmový režisér se ochotně ujal onoho božského 
úkolu vytvořit zbrusu novou realitu - vybrat příběh a zápletku, exte- 
riéry, herce. A pak tuto svoji vizi zhmotní na filmový pás a pak ji 
musí umístit na trh a tím poskytnout milionům lidí možnost zabydlet 
se v jeho výtvoru. Uvědomil jsem si jasně, že lidé, kteří měli ve své 
době velký vliv, byli právě ti, kdo tuto roli přijali, kdo měli odvahu pře- 
depsat svoji verzi reality ostatním. Všichni úspěšní filozofové a mý- 
totvorci museli mít schopnost přesvědčit druhé, aby žili ve světě, kte- 
rý vymyslely jejich mozky. 

Mé pozorování Ottova akcelerovaného mozku v akci mé doslova 
vytrhlo z mé nostalgicko-pastorální vývojové fáze. Do té doby jsme 
v Millbrooku žili v jakési časové deformaci; tím, že jsme se vyhýbali 
veškerým současným technologiím, dostali jsme se možná blíže k pří- 
rodě a k těm oblastem v mozku, jež jsou sídlem moudrosti a smyslo- 
vosti. Ale Ottova elektronická technologie mohla přispět k rozšíření 
mozku samotného, mohla nás dokonce osvobodit od všeho tělesného, 
muskulárního. Millbrook znamenal příjemný, nicméně donekonečna 
se opakující a v podstatě feudální dril. Další fází revoluce, přinej- 
menším té mojí osobní, muselo být rozšíření kontextu o informaci 
a komunikaci. Rozhodl jsem se na místé, že se přestěhuji do Hollywo- 
odu a tam se naučím vyrábět a režírovat nové reality. 



ŽIVOTOPIS _ irský romanopisec považovaný za nejvlivnějšího anglicky píšící- 

j ho autora 20. století. Bouřlivé roky svých studií v jezuitské škole 

popsal v autobiografické novele Portrait od the Artist as a Young 
JOyce Man (česky Portrét umělce jako mladého muže), v jejímž závěru 

(1882-1941) hrdina přísahá, že odejde z Irska a stráví svůj život v „tichosti, 
odloučení od lidí a zchytralé nenápadnosti". 

Joyce sám svůj útěk uskutečnil v roce 1904. Doprovázela ho 
při něm Nora Barnaclová, jeho družka pro následujících 37 let. 
Žili v Paříži, Terstu a Curychu. 

Ve svém monumentálním díle Ulysses (česky Oc/ysseus) dospěl 
Joyce k jakémusi rozštěpení a energetizaci románu podobným 
způsobem, jakým Einstein a Picasso transformovali fyziku a vý- 
tvarné umění, přičemž dílo je definováno úhlem pohledu a nikoli 
naopak. V knihách Ulysses a Finnegan's Wa/ce dokázal Joyce 
převést do osobní roviny, a to do posledního detailu, ona velká 
klasická témata humanismu, a vyjádřil v nich svou úctu k životu 
a evoluci, přičemž nezměrným výsměchem zahrnul autoritářskou 
ortodoxii. 

Vzhledem k solipsistické a halucinatorní povaze Joycova 
myšlení se mnozí tázali, zda snad neměl zkušenost s drogami 
ovlivňujícími vědomí. Robert Anton Wilson nalezl ve formovém bo- 
hatství Joycovy prózy mnohé reference na farmakologickou zkuše- 
nost. Dále je známo, že když Joyce v roce 1917 postihl zelený 
zákal, čímž pro něj začala řada deprimujících očních operací, uží- 
val se značnou pravidelností přípravky tlumící bolest - opium, lau- 
dánum (opiovou tinkturu) a skopolamin (alkaloid získávaný z blí- 
nu černého, psychoaktivní rostliny z čeledi lilkovitých). 



32. Bratrstvo věčné lásky 

Podzim 1967, Laguna Beach, Kalifornie 

První naší hollywoodskou produkcí byl záznam mé svatby s Rosema- 
ry na vrcholu jedné hory uprostřed národního parku Joshua Tree 
National Monument. Film režíroval Ted Markland, dobře známý ze 
seriálu Bonanza. Obsadili jsme do něho různé celebrity z hollywood- 
ského filmového průmyslu, plus několik přátel z Východního pobře- 
ží. Samotný obřad měl celebrovat známý šaman prérijních Indiánů 
jménem Samu. 

Před západem slunce jsme se všichni sešli na ranči Harryho Coh- 



Záblesky paměti 355 

na v poušti, který byl vmáčknut mezi rozeklané čtvrtohorní skalní 
útesy a obklopen důstojnými kaktusy Oslava trvala asi do půlnoci, 
načež jsme odjeli do rezervace a po temné stezce vystoupili na vr- 
chol hory. Na něj se Tedu Marklandovi podařilo nějak namontovat 
obyčejnou otáčecí kancelářskou židli, z níž bylo nyní možné obsáh- 
nout panoramatický výhled v rozsahu celých 360 stupňů. Naše spo- 
lečnost čítala asi padesát lidí. Všichni jsme vzali poměrně značné 
dávky kyseliny a rozložili se na měkké římsy a výstupky na vrcholu. 
Vedli jsme rozhovor s hvězdným nebem, které se na počest naší svat- 
by odělo do roucha posázeného démanty a nejrůznějšími třpytivými 
ozdobami. 

Neustále se ozývalo tiché bubnování, a někdo jiný zase hrál na 
flétnu. Ted sedící v otáčecí židli brnkal na kytaru. Najednou, ve velko- 
lepém okázalém gestu se vztyčil na vrcholku skály, vyhodil nástroj vy- 
soko nad hlavu, kde nedočkavý vítr měkce rozvlnil struny Syn Jenni- 
fer Jonesové Bobby Walker stál opodál do pasu nahý a pokoušel se 
dát tvar, vyjádřit postojem a pohybem vlnění vzduchu. 

S Rosemary jsme se choulili k sobě a šeptali modlitby vděčnosti 
a lásky k těm, kdo tady s námi nemohli být, k mé dceři Susan, 
k Ralphovi, k Dickovi. 

A pak už vycházející slunce vyzdobilo nebeský horizont a zbarvi- 
lo mraky jako z vlny do růžová a do oranžova. Ted Markland nás 
svolal, abychom zahájili obřad, ale Samu, indiánský šaman a vete- 
rán tisíců nocí prožitých s peyotem, ležel na zádech, jeho mohutné 
medvědí tělo se celé chvělo a jeho oči byly bez sebe úžasem. „Medicí- 
na bílého muže být moc silný," mumlal. „Později, později." 

A zanedlouho ta zářící hvězda šplhající vzhůru nad naše hlavy vy- 
hnala teplotu až k bodu vysokého žáru, a my všichni jsme se vydali 
na cestu dolů do údolí. Benny a další přátelé podpírali Samua, který 
se smál jako blázen a vyrážel ze sebe indiánský pokřik radosti. V au- 
tě se pak rozvalil na zadním sedadle, ještě pořád se otřásaje hysteric- 
kým smíchem. My s Rosemary jsme si sedli dopředu a teprve teď 
radostí a smíchem posedlý rudoch za námi svolával požehnání Vel- 
kého Ducha na naše hlavy a spojil nás v manželství. 

Tak jsme tedy žili, neustále přecházejíce z jedné slavnosti pohan- 
ství na druhou, víříce v náboženských extázích a plujíce na vlnách 
těch nejdobrodružnějších příběhů. Naše planeta byla pro nás prosta 



356 Timothy Leary 

Prvotního hříchu, naopak, jako by byla stvořena jen pro dosažení po- 
svátné rozkoše a radosti. A miliony dalších tuto zkušenost sdílely 
s námi. Té nádhery a slávy těch dnů! Kam se poděla? 

Jack Leary přijel na naši svatbu z Laguna Beach se svým novým 
přítelem Johnem Griggsem. A zase to známé: vzpomínáte si na mě? 
Setkali jsme se kdysi na jednom večírku v Hollywood Hills a já jsem 
vám vyprávěl o kyselinových sezeních při hodinách náboženství 
v naší Nedělní škole. Pak mé John pozval, abych na nějaký čas přijel 
do Laguna Beach; z té se právě teď ostatně stávalo hlavní město psy- 
chedelických drog pro celý svět. 

„To není špatný nápad, strávit zimu ve městě na jižním pobřeží," 
řekla Rosemary 

Naše společná kasa byla ovšem jako obvykle prázdná, ale několik 
mých fandů z Kalifornské univerzity v Long Beach zorganizovalo 
okamžitě přednášku. Honorář měl činit asi 1500 dolarů, dost na to, 
aby nás to udrželo v provozu měsíc nebo dva. 

Pronajali jsme si malý domek s vyhlídkou na oceán. Jack se tam 
nastěhoval s námi. Bylo mu právě osmnáct a nevěděl moc přesně, co 
dělat se svým životem; začínal být také dost zahořklý ohledně neustá- 
lého obtěžování ze strany policie. Kromě toho mi dával vinu za smrt 
své matky. Nudil se a byl v depresi. 

V tomto novém prostředí se stal naším novým průvodcem John 
Griggs. Před časem si přečetl mou knihu Start Your Own Religion (Za- 
ložte si své náboženství) a společně s několika přáteli se rozhodl 
udělat právě to. Založili tedy své Bratrstvo věčné lásky (The Brother- 
hood of Eternal Love). A tohleto BEL, to tedy byla věc. U dálnice Pa- 
cific Coast Highway si otevřeli naprosto skvělý a nepřekonatelný ob- 
chod se vším možným pro lidi z drogové kultury, dali mu název 
Mystic Arts World, a to byl skutečný Beánův supermarket se vším, co 
hippies mohli potřebovat. Knihkupectví mělo na skladě všechny vý- 
znamné tituly z oblasti orientálního náboženství, křesťanského mys- 
ticismu, futique psychologie, psychofarmakologie, genetiky, byla tam 
díla Gurdjieffova, Wattsova, Crowleyho, Krišnamurtiho. Dále tam 
bylo oddělení zdravé výživy s jídelnou, skvěle vybavená meditační 
hala a galerie, kde byly vystaveny buddhistické sošky z Indie i prá- 



Záblesky paměti 357 

ce místních umělců. Butik pak nabízel afghánské oděvy, kožené san- 
dály a batikové šaty podle návrhů místních uměleckých řemeslníků. 
Obchod byl zdrojem příjmů pro spoustu lidí z okruhu drogové kultu- 
ry, kteří pracovali doma a své výrobky prodávali jeho prostřednic- 
tvím. 

Mystic Arts World přímo vzkvétal. Jakožto nonprofitní organiza- 
ce vracel veškeré své příjmy zpět do vlastní komunity. Zároveň slou- 
žil k praní peněz získaných prodejem hašiše, marihuany a LSD. Zde 
jste mohli podrobné sledovat zrod nového odvětví amerického agro- 
byznysu: obchodu s konopím. 

V následujících deseti letech se marihuana stala nejvýznamnější 
zemědělskou plodinou v několika státech USA stejně jako v několika 
latinskoamerických zemích. Hrubý národní produkt z výroby trávy 
se zařadil na třetí místo v zemi, hned za firmy General Motors a Ex- 
xon, což je fenomén, který se až dosud žádný ekonom neodvážil veřej- 
né analyzovat a interpretovat. 

V polovině 60. let byla většina obchodu s marihuanou v rukou 
amatérů a poloprofesionálů. Ve skupinách přátel a v partách ve 
městech a na předměstích vždycky několik mladých lidí dalo dohro- 
mady trochu peněz a vyrazilo do Mexika. Pašovala se relativně malá 
množství - do několika desítek kilogramů -, z čehož asi polovinu spo- 
třebovali sami pašeráci po návratu domů, a zbytek prodali, aby se 
pokryly náklady. Mafie a kruhy organizovaného zločinu zabývající- 
ho se narkotiky neměly v té době ještě o trávu zájem, protože byla 
pro transport příliš objemná a neskladná. Kromě toho se tyto kruhy 
jaksi nedokázaly smířit s okázalým, veřejným užíváním marihuany, 
když přece spíše na místě by bylo chování plné tajnůstkaření a poci- 
tu viny a hříchu. 

Mezi překupníky marihuany v těch raných letech vládla pozoru- 
hodná atmosféra jakési nevinnosti. Etika zde byla vyhraněná a jas- 
ná. Překupnictví jste se nevěnovali proto, abyste vydělali peníze 
a zbohatli, ale pro radost, pro pocit dobrodružství spojující lidi stojící 
mimo zákon, pro Věc samu. Tím, že jste pomáhali ostatním mladým 
lidem dostat se do transu, plnili jste vlastně jakousi společenskou po- 
vinnost. 



358 Timothy Leary 

Bratrstvo věčné lásky se časem mělo stát, díky různým fíglům ze 
strany právního systému a reklamy, která z toho vyplývala, nejslav- 
nější sektou překupníků drog na světě. Ve skutečnosti se ti mládenci 
a dívky z Bratrstva ničím nelišili od tisíců dalších mladistvých ama- 
térských obchodníků s trávou. 

Cesta na jih k mexické hranici v těch starých rachotinách, které 
členové Bratrstva vlastnili, trvala asi tři hodiny, a další hodinu nebo 
dvě pokračovala v Mexiku až do vesnic, kde se marihuana pěstova- 
la. Bratrstvo se rychle stalo velice populární ve státech Baja, Sonora, 
Michoacan. Mexičané se dosud nikdy nesetkali s ničím, co by se po- 
dobalo oněm uvolněným veselým mládencům, kteří se tak lišili od 
nervózních, přísně zakonspirovaných profesionálů. Členové Bratr- 
stva se prostě jenom tak objevili, dali si čouda marihuany, hodili do 
sebe panáka tequily, nacpali se domácími comidas a nakonec se sa- 
mozřejmostí venkovanů zalezli na noc do svých spacáků. Platili hoto- 
vě a zásadně nepodváděli. A za měsíc tady byli znovu, a zase jen tak 
pro zábavu a menší obchod -as nimi několik nových přátel. Prostě 
to nebyli zločinci, v tom to bylo. Stejně jako mexičtí zemědělci pěstují- 
cí trávu byli i oni bytostnými protivníky federales, droga pro ně zna- 
menala prostě jen radost a potěšení z toho, že se něco děje. 

Bratrstvu se také podařilo propašovat přes hranici do Států něko- 
lik Mexičanů, pár dní je hostili a všechno jim vysvětlili a ukázali 
a nechali je u sebe bydlet. A Mexičani jim zase na oplátku ukázali 
pár tajných polních cest vedoucích přes hranici, které nikdo nehlídal. 

Postupně se tak Bratrstvo stalo kanálem, kterým přes hranici 
proudila obrovská kvanta trávy, a ta se pak distribuovala od přítele 
k příteli v okresech Orange, Los Angeles, Ventura, Riverside. Byla to 
ta nejlepší tráva, kterou kdy anglosaští Američani kouřili, a nebyla 
vůbec drahá. 

S trankvilizéry, tedy s fenmetráky, s amfetaminy ani s heroinem 
nechtělo mít Bratrstvo nikdy nic společného. O této jejich strategii se 
vědělo na sever i na jih od hranice. V podsvětí se zprávy týkající se 
reputace přenášejí velice rychle. V tomhle hektickém životě se nikdo 
jaktěživ nesetkal s lidmi aspoň vzdáleně se podobajícími téhle partě 
Torna Sawyera, s kluky do bronzova opálenými, kteří dávali tu nej- 
lepší marijánu, kterou v San Francisku vyráběl slavný a vážený al- 
chymista Owsley, prakticky zadarmo. 



Záblesky paměti 359 

V pozdějších dobách se stovky obchodníků s trávou po celém svě- 
tě vydávaly za příslušníky Bratrstva. Byly doby, kdy stačilo přijít 
prakticky do kterékoli vesnice v Libanonu, Afghánistánu či Pákistá- 
nu, anebo taky do kterékoli komunity mladých kdekoli na Západě, 
říci ta tři kouzelná slůvka - Bratrstvo věčné lásky - a všichni se 
k vám okamžitě chovali jako k váženým návštěvníkům. Na nesčet- 
ných smrtelně vážně míněných tiskových konferencích a při mnoha 
televizí přenášených slyšeních před nevím jakými výbory Kongresu 
desítky úředních činitelů zabývajících se represí v oblasti drog, na 
tváři výraz čistokrevného basseta, svědčili a vypovídali o této veške- 
ré kontrole se vymykající konspiraci šířící se nezadržitelně po celém 
světě. Ve skutečnosti ale Bratrstvo nečítalo nikdy víc než asi deset 
manželských párů, mužů i žen, a k tomu jejich děti. 

Způsob a styl práce BEL vymyslel a do života uvedl John Griggs. 
Tento třicetiletý štíhlý blonďák, rychlý jako lasička, duchapřítomný, 
nekonvenční, přitom hluboce nábožensky založený člověk, žil se svou 
ženou Carol a se dvěma rovněž blonďatými dětmi v baráku z pře- 
kližky v Laguna Canyon, v té z antropologického hlediska tak zají- 
mavé lokalitě obývané převážně obchodníky s drogami, kteří však 
svou činnost vykonávali z přesvědčení a hlásili se vesměs k oné ne 
zcela jasně definované verzi hinduistické víry, která zdomácněla zde 
v Orange County. Jejich domek se třemi pokoji se postupné proměnil 
v jakési doslova lůno, tedy dělohu vyloženou orientálními koberečky, 
kašmírovými vzorovanými látkami, kultovními soškami a devocioná- 
liemi, svíčkami, kadidlem. 

Teprve později, když nám bylo dovoleno setkat se s dalšími bratry 
a setrami, uvědomili jsme si jasné, s jakou pečlivostí vybral John 
Griggs tuto skupinu prakticky nevzdělaných mladých lidí, většinou 
manželských párů, z nichž všichni byli potomky oněch zemědělských 
dělníků původem z Oklahomy - proto se jim říkalo Okies -, kteří sem 
přišli ve 30. letech a usadili se v údolích navazujících na metropolitní 
oblast LA. Těmto mladým lidem byla společná jakási starodávná, kde- 
si hluboko usazená zbožnost; ale baptisticko-metodistická víra jejich 
rodičů je už začala nudit, ta ostatně tady v Kalifornii přece jen poně- 
kud vyčpěla. 

A tak se tyto děti přistěhovalců nadšeně chopily příležitosti zapo- 
jit se do práce BEL. Jejich původ a výchova je předurčily k tomu, aby 



360 Timothy Leary 

se stali nanejvýš pomocníky u benzínových čerpadel, anebo ženami 
těchto pomocníků. Tvořili zásobárnu pracovní síly vhodné tak ke 
stavbě a obsluze oněch obrovských nádrží z nerezavějící oceli v pi- 
vovarech Schlitz a Budweiser, které rostly všude po celém Jihu jako 
houby po dešti. A tak když jim byla nabídnuta konkrétní role v této 
spirituální křížové výpravě, která byla zjevně v plném proudu, s chu- 
tí se nechávali obsadit do rolí apoštolů, měníce se bleskově z adoles- 
centních příslušníků dělnické třídy, jejichž jediným zájmem je ježdění 
v pestře malovaných autech s uměle sníženými podvozky, v adepty 
a učedníky božství. Nyní mohli uctívat nové svátosti, které skutečně 
přinášely zjevné změny života. Jejich heslo znělo: „Buď v transu 
a miluj Boha." 

Jejich čistota a ryzost byla až dojemná. I když rozváželi tuny ma- 
rihuany a obrovská kvanta LSD po celé zemi, žili přesto jako by slo- 
žili slib zavazující je dodržovat jakousi starodávnou předměstskou 
chudobu. Zůstávali věrní svým starým rozbitým rachotinám, které se 
samozřejmě rozsypaly někde po cestě jako naschvál vrchovatě nalo- 
žené kontrabandem. Chodili v šatech, které si doma šili sami. Někde 
u sebe měli vždycky schovanou trochu peněz v hotovosti, aby mohli 
v případě zadržení zaplatit honorář právníkovi, ale jinak se úzkostli- 
vě vyhýbali životnímu stylu s jakoukoli vyšší spotřebou, tak charakte- 
ristickému pro vyšší střední třídu. 

Bratrstvo bylo ztělesněním onoho krátkého momentu v samých 
začátcích obchodu s drogami, kdy v něm dominovala a svého vrcho- 
lu dosahovala utopická motivace. Bylo až cosi tajuplného kolem této 
skupiny dvaceti mladých mužů a žen, kterým se podařilo stvořit le- 
gendu, jež obletěla doslova celý svět, a potom tiše a bez hluku zmizet 
ze scény. I když všichni byli veřejné známými osobami, a stíhala je 
policie, nestanul před soudem ani jeden z nich, aspoň pokud je mi 
známo. 

Nám běžencům z Millbrooku se zdálo, že situace v Laguna Beach 
je snad až příliš dokonalá na to, aby mohla dlouho vydržet. Údolí, 
v němž pašeráci žili, bylo až moc na očích. Navrhl jsem Johnovi, že 
by bylo docela moudré, kdyby Bratrstvo koupilo nějaké pozemky ně- 
kde v horách. On souhlasil a okamžité vyslal výzvědné skupiny, aby 
prozkoumaly nabídku realitních kanceláří. 

Pro Rosemary a pro mě se Laguna Beach stávala rovněž nebez- 



Záblesky paměti 361 

pečnou. Oči policie jsme na sobě mohli cítit doslova fyzicky. A tak 
když mi Ralph Metzner zavolal a oznámil, že se stěhuje z mého do- 
mu v Berkeley, protože dostal místo jako psycholog v nemocnici 
Mendocino State Hospital, rozhodli jsme se také jet na sever a podí- 
vat se, jak vzkvétá nová kultura v oblasti sanfranciského zálivu. 

Všude jako by vál čerstvý vítr, všude se vznášela atmosféra jakési 
spiklenecké vzájemnosti. Byla to první viditelná manifestace této Ge- 
nerace prudkého vzestupu, která zde se vší přesvědčivostí ukázala 
svou sílu. Když jsme se procházeli v kopcích v Berkeley, dělali na nás 
lidé projíždějící v autech kolem prsty znamení „V". Symbolem hnutí 
se staly dlouhé vlasy, Hippies nyní byli velkou, dobře identifikovatel- 
nou menšinou. San Francisko jich bylo plné. 

Jednoho dne jsme si vyšli na procházku do čtvrti Haight-Ashbury. 
Kolem výloh obchodů postávaly řady somráků a malých překupníků 
drog, kteří nabízeli každému na potkání svoje zboží: „Hele, člověče, 
nechceš kyselinu? Speed? Trávu?" 

Než jsme obešli blok, už mne někdo poznal a zvedl se pořádný 
rozruch. Lidé volali moje jméno podobným jásavým způsobem jako 
domorodci někde v džungli, tahali mě za rukáv a dotýkali se mých 
paží na znamení úcty. Jednomu klukovi se nějak podařilo vyzout mi 
tenisku a utíkal pryč, triumfálně jí mávaje nad hlavou. Bylo jasné, že 
jsem se stal jakousi legendou, mesiášem, který právě teď sestoupil 
sem mezi ně. Toto třeštění nám další procházku úplně znemožnilo. 
Skočili jsme tedy do taxíku, zamávali z okna a odkodrcali se pryč. 

Toto mé uctívání jako hrdiny mi dost vadilo. Mnozí mladí lidé zjev- 
ně prožili imprint mé osoby jakožto jakéhosi permisivního pater ima- 
ga, shovívané otcovské figury. V té době jsem byl již všeobecné pova- 
žován za mluvčího a přirozeného, byť bezděčného vůdce této velké 
vrstvy mladých. 

Naše svatba na hoře byla nepochybné řádné zaznamenána v ma- 
trikách Velkého medicinmana na Nebesích, ovšem nikoli u státních 
orgánů. Takže jsme přijali pozvání Billyho Hitchcocka, abychom při- 
jeli do Millbrooku a tam oslavili legální uzavření svatby. S Rosema- 
ry jsme se znenadání zjevili v kanceláři okresního úřadu kvůli povo- 



362 Timothy Leary 

lení, a pak jsme hned jeli zpátky do New Yorku na předsvatební večí- 
rek u Peggy Hitchcockové. Ale samozřejmě jsme opomenuli sdělit 
šerifovi a okresnímu státnímu návladnímu náš cestovní plán. A tak 
když policisté rozrazili dveře Velkého domu při další půlnoční razii, 
našli tam jenom příslušníky jednoho hinduistického ášramu, který 
Billy Hitchcock rovněž podporoval. Policii to značné rozladilo, byli 
zklamaní, že tam nenašli žádné drogy, žádný večírek, žádného Timo- 
thyho ani Rosemary. 

Ale okresního státního návladního to naprosto nepřivedlo z míry 
a neprodleně vydal příkaz k mému zatčení na základě jedenácti zce- 
la vykonstruovaných a nesmyslných obvinění - např. vzbuzování ve- 
řejného pohoršení, obývání domu, v němž se užívají drogy, kažení 
mládeže atd. atd. -, to vše vzdor tomu, že jsme byli pryč z Millbrooku 
už déle než rok. V zájmu pravdy je však třeba říci, že v tomto obtě- 
žování už neměl prsty G. Gordon Liddy, který mezitím povýšil a poz- 
ději, už za Nixona, byl v Bílém domě pověřen daleko významnějšími 
úkoly. 1 ' 

Počátkem roku 1968 mé vydavatel časopisu The RealisťP&ul Krass- 
ner pozval do New Yorku, abychom si pohovořili o vytvoření koalice 
mezi tzv „mými lidmi" (tedy hippies) a politickými aktivisty. Paul se 
mi svěřil, že na Silvestra v jednom bytě na Lower East Side vzal on, 
Jerry Rubin a Abbie Hoffman kyselinu a měli zjevení, že se celé 
spektrum disidentských skupin v Americe spojilo do jediné Strany 
mladých (Young People's Party - Yippies). 

Ten trip s LSD zanechal zřejmě v Krassnerovi, Rubinovi a Hoff- 
manovi imprinting jakési velkoměstsko-socialistické vize, kterou se 
snažili vyjádřit politickým divadlem nového stylu. Jenom prosím vás 
nevykládejte yippies o nějakém idylickém stažení se do sebe. Vy se 
vůbec nemůžete stáhnout, když jednou žijete v tom mraveništi velko- 
města. Vy se prostě musíte zapnout, naladit - a někomu pořádně zko- 
pat prdel\ Takže yippies se stali jakýmsi velkoměstským zpolitizova- 
ným produktem Baby Boomu, první stranou, kterou nezajímaly 
volební bloky a programové platformy, nýbrž informace a jejich 
šíření, vlastní image v médiích, prostě boj na neurologických fron- 
tách. Šlo jim o guerillové nájezdy, ale nikoli na Bastilu, nýbrž do 
zpráv v televizi v šest večer. 



Záblesky paměti 363 

Mě yippies moc nezajímali, zdálo se mi, že vlastně žádají příliš 
málo. Jejich program byl starý levičácký negativismus a pesimismus, 
ona ghetoidně-socialistická nedůvěra ke všemu, v co tato země věří 
a co směřuje do budoucnosti. Yippies v zásadě neměli rádi Ameriku 
a americké hodnoty jim nešly pod nos. Stejně jako jejich vzory, revo- 
luční studenti v Evropě a na Středním Východě, nebyli ani američtí 
radikálové 60. let v kontaktu s optimistickými aspiracemi mladých, 
kterým šlo především o to, aby bylo všeho více, a lepšího. 

Militantní radikálové neuspěli, protože vibrace, které vysílali, byly 
špatné: rigidní, podlé, záměrně provokující. S Abbiem Hoffmanem 
jsem měl ohledně toho mnoho hádek a sporů. 

„Všechny ty tvoje kecy o míru a lásce budou mít za následek ako- 
rát to, že se mládež nechá doslova za nos přivést až k fašismu," ječel 
na mě. „Ty z těch lidí děláš prostě jenom bandu jelimánků posedlých 
představou blaženosti, zralých tak akorát k totální anihilaci." 

„Podívej se, Abbie, ty se vlastně snažíš ty lidi postrašit, vzbudit 
v nich úzkost a mizerné pocity. To nepomůže vůbec nikomu. Nemů- 
žeš působit dobro, pokud sám nejsi schopen to dobré pociťovat." 

Stejně jako většina ostatních, kdo stáli na opačném pólu politické- 
ho spektra, i Abbie na mne projikoval svoje strachy a obavy ohledně 
toho, co by se stalo, kdyby každý byl svobodný a plný důvěry v sebe. 
Ale moje práce pečlivě studoval, a ačkoli jsme se neshodli ve věci 
svých cílů (v té době byl Abbie konzervativním, moralistickým, na 
minulost a proti vědě orientovaným socialistou), vedli jsme spolu pře- 
sto řadu analytických diskusí týkajících se taktické nezbytnosti vy- 
užívání médií. Na Abbiem se mi líbilo, že se neustále měnil, že uměl 
riskovat a vzít si třeba LSD, s vyhlídkou úplného znovunaprogramo- 
vání své mysli. Ztělesňoval ve své osobě totální kontradikci - byl psy- 
chedelickým socialistou. 

Byla to pro mé naprosto mimořádná zkušenost, něco jako „splně- 
né přání", když jsem na jaře a v létě 1968 pozoroval vznik oné mlá- 
dežnické fronty proti establishmentové kultuře, která se stala reál- 
nou silou v politice v celostátním měřítku. Tato mládež se stala 
katalyzátorem vzniku vlivné aliance mnoha disidentských skupin. 
Martin Luther King vystupoval proti válce ve Vietnamu. Rennie Da- 
vis stál v čele koalice usilující o to, přivést na manifestaci proti kon- 



364 Timothy Leary 

věnci Demokratické strany v Chicagu na 500 000 demonstrantů. Tu- 
to akci podporovala i organizace Studenti za demokratickou společ- 
nost, kterou vedl Tom Hayden, a mnozí obhájci občanských práv, 
jako byl David Dellinger. Vliv mladých narůstal. 

Toho léta se hrálo v podstatě o to, vykolejit rozjetou lokomotivu 
Demokratické strany a nahradit L. B. Johnsona jiným kandidátem, 
schopným uzavřít ve Vietnamu mír. Já sám jsem toto hnutí podporo- 
val a doufal jsem, že ho budu moci ovlivnit směrem k nenásilí, humo- 
ru, výchově a vzdělávání. V jednom okamžiku se mi málem podařilo 
radikály přesvědčit, abychom svolali svou vlastní nezávislou a oddě- 
lenou konvenci, jakési Shromáždění pro život, v nějakém národním 
parku nebo rezervaci mimo Chicago: „Napište novou Deklaraci nezá- 
vislosti. Pozvěte rockové kapely. Zorganizujte ještě větší shromáždě- 
ní, na kterém by ale bylo více zábavy. Prostě zkuste zatlačit konvenci 
Demokratické strany mimo hlavní pozornost médií." 

Potom se anti-establishmentová kultura pokusila ještě o jeden 
tah, aby dosáhla převratu v Demokratické straně. Jako kandidát 
míru vstoupil do primárek ve státě New Hampshire senátor Eugene 
McCarthy Všude na colleges i na univerzitách si mladí začali stříhat 
dlouhé vlasy, to všechno pod heslem „go clean for Gene" (očistěte se 
pro Gena, rozumělo se tím i od drog). Kampaň vzbudila zájem médií: 
mladí lidé zvonili na zvonky a agitovali dům od domu, rozdávali letá- 
ky v uličkách supermarketů. 

McCarthyho působivé vystoupení před volbami v New Hampshi- 
re bylo velice vážným úderem válečné politice prezidenta Johnsona. 
Potom ale Bobby Kennedy, nepochybně znepokojený tím, že vzhle- 
dem k mladým voličům se začal tak trochu ztrácet v pozadí, šokoval 
politické šíbry ze staré školy ve straně tím, že rovněž ohlásil svůj 
vstup do klání o prezidentskou kandidaturu. Najednou měla proti- 
kultura hned dva významné kandidáty. A 31. března LBJ ohlásil, že 
se nebude ucházet o znovuzvolení. 

Zdálo se, že ten zázrak, který jsme všichni očekávali, právě nastá- 
vá. Bylo jasné, že Bobby Kennedy v primárkách McCarthyho porazí 
a následné převálcuje i patetickou kampaň Huberta Humpreyho, lo- 
ajálního k LBJ. Když se pak Kennedyho volební mašinérie dala do 
pohybu, napájena rovněž z dalších zdrojů, jedním z byl například 
chicagský starosta Daley, zdálo se být hotovou věcí, že Bobby, s kšticí 



Záblesky paměti 365 

rozcuchanou jako vrabčí hnízdo, nový idol mladých a všech, kdo mají 
naději, naprosto přesvědčivým způsobem vstoupí do Bílého domu. 
A Bobbyho vítězství by spolu s ním vyneslo nahoru celou skupinu 
mladých kandidátů oddaných věci míru a nové politiky. 

Ke svému zděšení jsem však brzy zjistil, že yippies a další aktivis- 
tické skupiny naprosto nesdílejí tento optimismus. Jerry Rubin, který 
tak rád naváděl děti, aby zabíjeli své rodiče, se nehodlal spokojit s mí- 
rumilovnou revolucí. Yippies a další radikálové ve skutečnosti vůbec 
nestáli o vítězství, protože potom by přestal existovat trh, na kterém 
by bylo možné udat morální rozhořčení a násilí. 

A pak se všechno začalo hroutit. 4. dubna byl v Memphisu za- 
vražděn Martin Luther King. Ve více než stovce velkých mést propuk- 
ly pouliční nepokoje, které si vyžádaly 64 mrtvých a k jejichž potla- 
čení musely být povolány federální jednotky. 5. června, v předvečer 
svého vítězství v primárkách v Kalifornii, byl zastřelen Robert Ken- 
nedy. 

A správní hoši ze staré gardy znovu získali půdu pod nohama. 
Hubert Humphrey, patřící k válečné frakci Demokratické strany, 
mél nyní za tuto stranu zajištěnou nominaci, a LBJ i starosta Daley 
spolupracovali ruku v ruce na potlačení opozice na chicagské kon- 
venci. Na obzoru se vynořil přízrak ošklivé konfrontace. 

V týdnech před konvencí jsem trávil mnoho času vášnivými disku- 
semi s yippies i dalšími radikálními aktivisty. Snažil jsem se je argu- 
menty přesvědčit, že by nebylo dobré vstupovat na teritorium nepří- 
tele v Chicagu. Allen Ginsberg, ze kterého se mezitím stal výmluvný 
obhájce míru a protiválečný řečník, se mnou souhlasil, že násilí, kte- 
ré se za těchto okolností zdálo nevyhnutelné, věci míru uškodí. Ale 
přesto cítil jakési zvláštní nutkání zúčastnit se. Zato já jsem naprosto 
nechápal, jaký má smysl jít do Chicaga, nechat se tam veřejně zprás- 
kat a ještě tím pomoci Nixonovi ke zvolení. 

Někdy v polovině června se do našeho hlavního stanu v Berkeley 
přihnal John Griggs se zajímavými zprávami. Bratrstvo věčné lásky 
právě uzavřelo kupní smlouvu na ranč v horách San Jacinto nad 
Palm Springs. A jestli se tam nechceme jet podívat. 

Přístav a azyl Bratrstva se nacházel v pohádkové krásném místě. 
Přístupová cesta se odpojovala od hlavní státní silnice, procházela 



366 Timothy Leary 

branou, která se uzamykala na závoru, a pak se jelo ještě pět mil 
pouští přes pozemky patřící vládě. Načež jste dorazili do údolí zavla- 
žovaného osmi potoky stékajícími z okolních vrcholů. Na území ran- 
če bylo malé jezírko, velký, po etapách a živelně stavěný hlavní dům, 
ohrady pro dobytek, velká stodola, stáje a několik dalších hospodář- 
ských budov a chalup. Na horském hřebeni nad údolím stál nový po- 
hodlný domek pro Rosemary a pro mě. 

Nastěhovali jsme se tam okamžitě a začalo tak další idylické ob- 
dobí, kdy jsme se stáhli z toho okolního bláznivého a násilnického 
světa a vedli život zasvěcený kontemplaci. Já jsem se do starostí 
o dům a domácnost přímo vrhl. Postavil jsem jakousi pryčnu pod 
náš báječný dvojitý spacák a v přilehlé boudě, která měla sloužit 
jako moje kancelář a pracovna, jsem smontoval psací stůl. 

Každý den jsme sestupovali z našeho domku na hřebeni a s dal- 
šími šesti rodinami, které na ranči žily, jsme pracovali na znovuzříze- 
ní hlavního domu, krotili jsme koně, kupovali krávy a další dobytek, 
koupali se ve vodní nádrži a pomalu se připravovali na příjemné dny 
společných slavností. 

Jednoho dne toho léta jsme se všichni vydali do hor na průzkum. 
Předběhl jsem trochu skupinu a zmizel všem z dohledu. John Griggs 
řekl ostatním, aby na nás nečekali a vrátili se na ranč džípem, že on 
a já přijedeme zpět na mezcích, které jsme před nedávném koupili 
od jednoho rančera v sousedství. 

Když jsem se vrátil z výstupu, dal mi John do rukou uzdu a poky- 
nul mi, abych vylezl na to obrovské zvíře. 

„Na té klisně ještě nikdy nikdo nejel, že?" ptal jsem se nejistě. 

John se zasmál a řekl: „No to je fakt, musíš se s ní prostě spřá- 
telit." 

Zvedl klisně ocas a ruku vsunul mezi její nohy a jemně jí tam po- 
hyboval, jako by se s ní mazlil. Potom řekl: „Teď to zkus ty." 

Přelétl jsem pohledem ty dlouhé mohutné nohy, nahoře tak silné, 
jako jsem byl já v ramenou, a s otevřenými ústy pak civěl na ten 
stinný záhyb kůže, na onu štěrbinu, kde se nohy spojovaly a odkud 
vycházel horký, živočišný pach klisny. 

„No jen do toho. Jeď rukou nahoru po jejích nohách. Ona to po- 
chopí." 



Záblesky paměti 367 

Položil jsem ruku na vnitřní stranu levé nohy klisny a pomalu ji 
vedl nahoru, cítil jsem pod ní oblý sval skrývající v sobě tu hrozivou 
sílu koně, a pak jsem klouzal dál po vlhkém, hladkém a poddajném 
mase až k rozkroku, a v tom to asi tunu těžké zvíře přeneslo měkce 
váhu z jedné nohy na druhou a jaksi jemné a tiše vydechlo a já jsem 
zase spouštěl svou ruku dolů po hladké noze bez srsti, dlaň jsem měl 
vlhkou, a pak jsem jí jel zase nahoru, pohlédl jsem trochu ostýchavě 
na Johna, který se na mě díval a zubil se, a klisna zvrátila hlavu zpět 
do oblouku a smyslné a rozkošnicky se všema čtyřma pevně rozkro- 
čila v písčité půdě. Zdrávas klisno živočišnosti plná. Pán s tebou! 

A pak už jsem toho nechal a spustil ruku dolů a John řekl: „Ti sta- 
ří kovbojové všude kolem mi napovídali spoustu věcí. Říkají, že jediný 
způsob, jak vycházet dobře se svými zvířaty, způsob, který nikdy ne- 
selže, je zacházet s nimi právě tak, jak zacházíte i se svou ženou. 
A vyprávěli mi spoustu vtipů o tom, jak nejlépe a nejšikovněji vylézt 
na bednu za zadkem koně, a tak dál." Já jsem stále držel ruku nata- 
ženou dlaní od těla a mél jsem pocit, že jsem se právě dozvěděl 
zvláštní tajemství lidí z hor, tajemství účinné i trochu komické. 

Jeli jsme zpět po cestě, bylo to asi pět mil, a moje klisna byla ner- 
vózní a já jsem trochu znervózněl také, protože jsem si uvědomil, že 
pokud já toho o ježdění vím málo, ona o tom, co to vlastně znamená 
někoho vézt, ví ještě mnohem méně. Když se najednou trochu rozběh- 
la, pokusil jsem se ji zavést do jakéhosi šalvějového podrostu, a když 
tam pak nervózně odfrkávala, přidržel jsem jí u nozder svou pravou 
ruku, poškrábal ji na mohutném zadku a pak jí přitáhl uzdu a zave- 
dl ji zpět na cestu. Tak jsme se trmáceli dál, mezitím padl soumrak 
a já jsem se díval, jak na obloze jedna po druhé vycházejí hvězdy. 

Jednou odpoledne jsme poslouchali novou desku od Moody Blues. 
Najednou jsem zaslechl slova textu, která se stala mým osobním té- 
matem pro několik následujících let. 

Timothy Leary je mrtev... 

Ale ne, je jenom někde venku a dívá se dovnitř. 

Timothy Leary je mrtev... 

Ne. ..Ne... Ne... 

Je venku, dívá se dovnitř. 



368 Timothy Leary 

Vezme té na výlet svou raketou, 

tam nad záliv, 

a zítra jsi zas zpátky... 

Timothy Leary, Timothy Leary, 

vynese té nahoru a pak přistanete, 

zase budeš cítit pevnou půdu pod nohama. 

Letí vysoko 

a letí i nízko, 

on ví, kam se vydat. 

Timothy Leary, Timothy Leary. 

Hudba, typický sound Moody Blues, se širokou škálou barev zvu- 
ku, s výraznou dynamikou od nejtišších míst po vypjaté dunění roc- 
ku. A v tomto okamžiku, kdy jsem dosáhl proslulosti hvězd popu 
a rocku, žasl jsem nad procesem akulturace, v jehož průběhu se 
moje suchopárné psychologicko-neurologické pojmy a koncepty pro- 
měnily v témata, kterým naslouchají miliony a jsou jimi ovlivněny. 
Tato píseň byla nade vší pochybu mocnou propagací změněných sta- 
vů vědomí a mnohočetných realit. 

V době před blížící se konvencí Demokratické strany jsem byl 
prakticky v každodenním telefonním styku s organizátory shromáž- 
dění yippies. Nepřestával jsem usilovat o uspořádání jakési protikon- 
vence v San Francisku anebo série akcí love-in po celé zemi, a to 
v týdnu, kdy se bude konat demokratická konvence. Ale všichni byli 
jako očarováni, zasaženi jakousi morbidní fascinací zabraňující jim 
zastavit přípravy a nepřivolávat katastrofu. 

Moje úsilí o pacifikaci Chicaga a o podporu Humphreyho neby- 
lo však tak docela nezištné. Pokud by totiž ve volbách zvítězil Nixon, 
a ještě k tomu v důsledku reakce na násilnosti mladých, mohl bych 
se já sám dostat do spousty potíží. Zatím jsem neseděl v kriminále je- 
nom díky odvolací kauci, a hrozba několika desítek let ve vězení se 
nade mnou vznášela neustále. Kdyby po volbách došlo k politickému 
přituhnutí, zaměřilo by se nepochybně proti drogám, protože boj 
o kontrolu společenského vědomí byl a stále je tím nejdůležitějším 
problémovým okruhem americké vnitřní politiky. 



Záblesky paměti 369 

S Rosemary jsme seděli před naším domkem v horách, nad hla- 
vou hvězdné nebe, tváře zbarvené odlesky ohně, a poslouchali jsme 
zprávy o nepokojích v Chicagu. Tranzistor prskal zvěsti o policejní 
brutalitě, o slzném plynu a ostrých šarvátkách v hale, kde se kon- 
vence konala. Páteří mi procházely vlny úplně živočišného strachu. 

Té noci, kdy se konaly volby, jeli jsme s Rosemary do nedaleké vsi 
Idlewild poslechnout si výsledky. Při hlasování delegací jednotlivých 
států Humphrey neustále a celkem spolehlivé získával, takže to vypa- 
dalo, že voliči přece jen dali přednost laskavé a soucitné vyhlížející- 
mu muži z Minnesoty před tím „novým Nixonem". 

V nejlepší restauraci v městečku nám odmítli nalít, protože Rose- 
mary neměla u sebe žádný průkaz totožnosti. A tak jsme sledovali 
vyhlašování výsledků v jednom obchodě s ekologicky nezávadnými 
potravinami, který provozovali hippies. Když pak Humphrey nej- 
těsnějším poměrem prohrál, zmocnilo se mě zoufalství. Atmosféra 
hněvu a nenávisti, vybičovaná militantními aktivisty jako byli Tom 
Hayden, Jerry Rubin a Eldridge Cleaver (které zase štvali Nixonovi 
provokatéři), přivedla do Bílého domu veterány II. světové války za- 
chvácené horečkou války studené, onou „legionářskou nemocí". 

Nastaly Vánoce 1968. Na ranči se shromáždila celá rodina i přá- 
telé k tradičnímu svátečnímu setkání. Na slavnost přijeli i Jack a Su- 
san, kteří v té době pracovali v knihkupectví Mystic Arts v Laguna 
Beach. Oba se ubytovali v našem domku. 

Zde ve vysokých horách na jihu bylo možné se opalovat i v zimě, 
ovšem když bylo nebe bezmračné. Ale v tom týdnu bylo zataženo 
a chladno. Hned po vánocích nás v našem domku přepadla ponor- 
ková nemoc. A tak jsme se s Rosemary rozhodli jet do Berkeley 
a trochu si užít civilizace ještě před tím, než vyrazíme na zimní před- 
náškové turné. Susan jsme vysadili před jejím bytem v Laguna Beach 
a pak jsme si to již namířili do kaňonu, kde v domě Johna Griggse 
bydlel Jack. Všiml jsem si, že za námi jede auto bez poznávací znač- 
ky Když jsem zastavil před domem, přišel k okénku policista a chtěl 
po mně průkaz. Načež kohosi volal rádiem, a v několika minutách 
se na scéně objevily dva další černobílé vozy se zapnutými rudými 



370 Timothy Leary 

majáky. Vyskočili z nich další čtyři poldové a obstoupili moji stranu 
vozu. Jeden z nich řekl: „Vystupte z vozu po dobrém nebo budeme 
nuceni použít síly." 

Vystoupil jsem a okamžitě jsem protestoval proti nelegálnosti 
prohlídky. Jeden policista se naklonil nad sedadlo řidiče, chvíli cosi 
nervózně kutil s popelníkem a potom řekl: „Jste zatčen." 

Slovo od slova se tu opakovalo moje setkání s G. Gordonem Lid- 
dym: „Zatčen? A za co?" 

Policista sáhl pravou rukou do kapsy kalhot a vytáhl z ní dva po- 
mačkané vajgly z marihuanové cigarety. Zaštítěni touto pohotovou 
záminkou prohledali ostatní policisté i Rosemary a Jacka (oba u se- 
be něco měli), všem nám nasadili pouta a už jsme frčeli do místní 
basy. Tam jsme se opět museli podrobit důvěrně již známé procedu- 
ře: sejmutí otisků, fotografie pro policejní spis, cela předběžného za- 
držení. Ani ne za hodinu nás právník Bratrstva dostal ven na kauci. 

Druhého dne se právník objevil znovu a přinášel uklidňující zprá- 
vy. „U zdejšího soudu je každému jasné, o co běží. Ten policajt, co vás 
zašil, je notoricky známý tím, že prefabrikuje falešné důkazy. Případ 
bude vyřízen již během předběžného výslechu." 

„To nezní špatně," řekl jsem. „Ale jen tak pro zajímavost, jaká je 
sazba za to, když u vás najdou dva marihuanové vajgly?" 

„Šest měsíců až deset let," řekl právník. „Ale netřeba se bát. To 
musíme vyhrát, i kdybychom s tím měli jít až před Nejvyšší soud." 

„A nemůže se to stát pro vládu záminkou, aby zrušila moje pro- 
puštění na kauci v té věci z Lareda?" 

„Oni přece žádné záminky nepotřebují," odpověděl právní zástup- 
ce. „Pokud vás doopravdy chtějí dostat do kriminálu, tak vás do něho 
dostanou." 



ŽIVOTOPIS _ athénský filozof. Měl za to, že smyslem lidského života je hledá- 

Sokrates ni P ray< ^Y ° P ovaz e věcí, takových, jaké skutečně jsou, a nikoli 

ÍAAO lOO í ^ ' sou ' níer P retov óny konvenčním rozumem. Věštírna v Delfách 

■ . ho označila za nejmoudřejšího muže Řecka. Sokrates učil, že 

* ctnost jakožto nejvyšší dobro je identická s rozumným jednáním, 

které je možno poznat a rozvíjet z vnitřní potřeby a z vlastního 

nitra. 

Stejně jako Pied Piper, krysař z Hammeln, byl i Sokrates za- 
stáncem a propagátorem juvenilizace. Konzervativní athénští 
představitelé ho obvinili z „nebezpečné hry, jejímž cílem je zpo- 
chybnění veškeré autority. Činil tak v kroužku vnímavých a sobě 
oddaných mladíků a přispíval tím k narušení stability státu skrze 
relativizaci tradičních hodnot... jeho rozkladný a zneklidňující vliv 
na mládež stejně jako jeho neustálou kritiku státních institucí by 
nemohl tolerovat žádný establishment" (Encyc/oped/a of Phí/oso- 
phy, Macmillan). 

Sokrates může být rovněž považován za prvního psychologa, 
a to z toho důvodu, že v jeho učení byla psýché považována za 
jádro a zdroj lidského chování. Na západní myšlení měla hlubo- 
ký vliv jeho syntéza introspektivního přístupu a dialektiky, jejímž 
cílem bylo vytvořit podmínky pro rozvoj vnitřní moudrosti a jejího 
osvědčení v procesu praktického myšlení a správného a efektiv- 
ního konání. 

V roce 399 př. n. I. byl Sokrates obviněn z pohrdání bohy 
a z toho, že kazí mládež. Jeho soud, věznění a popravu (byl při- 
nucen vypít číši bolehlavu), zaznamenal Platón ve svých spisech 
Obrana Sokratova, Kriton a Fa/don. 



33. Kulturní evoluce 

versus politická revoluce 

Do konce roku 1968 bylo již 555 000 mladých Američanů vysláno do 
války ve Vietnamu; přes 30 000 jich už v tomto tragickém dobrodruž- 
ství v Jihovýchodní Asii zahynulo. Charakteristické bylo, že ve válce 
chtěli pokračovat za každou cenu ti, kdo se narodili před rokem 1930, 
zatímco u mladých, narozených po roce 1946, byla mimořádně nepo- 
pulární. 

V průběhu prvních čtyř měsíců po Nixonové inauguraci vedla 
americká vláda zuřivou válku na dvou frontách - v cizině i doma. 



372 Timothy Leary 

Zatímco letectvo tajně bombardovalo Kambodžu, zahájila FBI pod ve- 
dením J. Edgara Hoovera (v té době už zjevné senilního) operaci 
Contelpro, jejímž cílem bylo infiltrovat protiválečné, černošské a stu- 
dentské organizace a skupiny a připravovat proti nim provokace. 
Aby se vyhnul novému uvěznění pro porušení předpisů pro propuště- 
ní na podmínku, musel Eldridge Cleaver uprchnout na Kubu; násled- 
ně se mu podařilo ustavit jakousi komunitu politických exulantů v Al- 
žírsku. Na univerzitách v celé zemi (dokonce i na starém dobrém 
Harvardu) to vřelo, mnohé byly na samém pokraji otevřené vzpoury 
Náměstek ministra spravedlnosti Richard Kleindienst rozpoutal 
kampaň, ve které otevřeně vyzýval k tažení proti „ideologickým zlo- 
čincům". Vně státu bylo plno nepřátel a nepřátelé byli i uvnitř. 

Náhorní plošina v poušti byla ideálním místem pro přemítání 
o těchto planetárních turbulencích. Zdejší terén byl velmi odlišný od 
svěžího zeleného Severovýchodu mého dětství, který by bylo možno 
charakterizovat jakožto fyziologický a lysergický Zde neexistovala 
vlhká ornice, v níž se to hemžilo životem, zde byl jenom tvrdý a vy- 
rudlý měsíční povrch, půda, na níž se každý zakrslý stromek musel co 
nejúčinněji a nejmazaněji starat sám o sebe, v suchém větru a pod 
horkým sluncem si musel vypracovat svou vlastní strategii přežití, 
snaže se dosáhnout svými kořeny pro vodu co nejhlouběji, a teprve 
v případě, že se mu to podařilo, jako tomu bylo u necudného Jošuo- 
va stromu (Yucca brevifolia) či dalších svůdnických rostlin z čeledi ju- 
kovitých, mohl si dovolit na jaře doslova vybuchnout okázalými květy, 
které navíc vydávaly jakousi až skandálně nepatřičnou vůni: jako by 
si tvrdost a nehostinnost okolního prostředí přímo vynucovala co 
nejextravagantnéjší rozehrání veškerých dostupných sexuálních lá- 
kadel. 

Vysoké hřebeny a štíty hor skýtaly bezpečné útočiště mnoha 
ohroženým živočišným druhům, kojotům, medvědům, jelení zvěři; 
a. také nám. V lovecké sezóně lovci vždycky zaparkovali svá auta těs- 
né vedle ohrad vymezujících naše pozemky, s jakousi obřadností za- 
neřádili povrch široko daleko plechovkami od piva, načež se se svými 
ručnicemi vydali po stopě nahoru do hor. Ozvěnu výstřelů bylo slyšet 
až k nám. 

Terén samotný zdaleka nebyl prost nebezpečí. Když jsem poprvé 



Záblesky paměti 373 

slyšel skřípavý svist chřestýše, strachem jsem doslova vyskočil 
a zmocnil se mé instinkt zabíjet. Ale brzy jsme poznali, že pohyb 
v horách byl celkem bezpečný, když jsme si s sebou vzali smečku 
psů. Zaštítěni touto stráží jsme zakoušeli dokonce jisté potěšení z let- 
mých setkání s těmito aristokratickými hady. 

Když letní vedra sežehla půdu ve výškách, začali se hadi stěhovat 
do našeho zeleného údolí. Velké pozdvižení v celé naší komunitě na- 
stalo tehdy, když kdosi zahlédl asi metr a půl dlouhého chřestýše, jak 
leze do díry na prostranství, kde si obvykle hrály děti. Octli jsme se 
před dilematem. Jako u většiny lidí z drogové kultury vyvinula se 
i u nás jakási hluboká úcta k životu; vůbec jsme nepovažovali za 
zbytečné vést vážné debaty ohledné oprávněnosti zabíjet komáry, 
i když zdravý rozum velel komára prostě rozmáčknout, sedí-li vám na 
ruce a chystá se bodnout; ohledně toho, zda je morální jíst maso (kro- 
mě Rosemary a mé byli všichni v naší skupině vegetariáni); a ohled- 
ně věčné, nikdy zúplna nerozřešitelné otázky zabití v sebeobraně. 

Připravili jsme si asi deset nástrojů na chytání hadů, což byly ná- 
sady na košťata se smyčkou na konci, jež se za hadí hlavou stáhla. 
Pak jsm- 
mentovat prohlášení na moji podporu od mladých voličů, od vegeta- 
riánů a astrologů, od několika ze dvou milionů kuřáků marihuany ve 
státě, od hvězd show-businessu. Kruci, tady se přece bavíme o Kali- 
fornii! Budou tam vidět lidi, jak vycházejí zpoza plenty a říkají, že vo- 
lili mne. A budou tam nejnovější přehledy výsledků, které budou do- 
kládat vyrovnanost hlasování. A nakonec tam bude slavnost na 
počest vítězství v hotelu Ambassador. Film se bude promítat jenom 
v Kalifornii, v průběhu měsíce před volbami." 

Zdálo se, že producent je šokován. „Myslíte to tak, že to bude film 
o volbách ještě před tím, než se uskuteční?" 

„Přesně. Když voliči na plátně uvidí, jak se to odehrává, udělají to 
pak přesně stejně i v den voleb, ve skutečnosti." 

„A promítat se to bude jenom v Kalifornii?" 

„Po volbách bude chtít vidět snad každý na světě film, díky němuž 
jsme vyhráli volby." 

„Ale rozpočet -," protestoval. 

„Rozpočet vypracujete vy a já seženu peníze. Na rockových kon- 
certech budeme vybírat vstupné. A prodávat trička. A elpíčko. Kam- 
paň vynese aspoň deset milionů dolarů a ty věnujeme do státní po- 
kladny." 

Trvalo mu chvilku, než si to promyslel, ale nakonec souhlasil. 



Záblesky paměti 381 

Nazítří v kanceláři mého právníka naše euforie trochu opadla. 
Vypadalo to, že pokud vláda prosadí svou, nebudu moci na úřad gu- 
vernéra kandidovat. 

„Mluvil jsem telefonicky se státními návladními určenými pro vaše 
případy ve všech jednotlivých místech v zemi," říkal právník, „a zdá 
se, že vám na letošní zimu připravili pěkně nabitý program. Pro za- 
čátek tady máme Laredo. Tam to byl takový hit, že v prosinci chtějí 
reprízu." 

„Laredo? Ale to jsme přece vyhráli před Nejvyšším soudem." 

„To jo, ale lidem z FBI se podařilo dosáhnout revize procesu kvůli 
nějakým formálním nesrovnalostem. Tentokrát máte na krku obvině- 
ní z transportu marihuany. Konkrétné jde o to, že jste řídil auto, 
v němž byla nalezena marihuana, těch sto metrů od Mezinárodního 
mostu k celnici. Maximální sazba je dvacet let a 10 000 dolarů po- 
kuty." 

„Vy žertujete." 

„To je jenom začátek. Pak jste obsazen do další role, nejpozději na 
prosinec, v tom případu z Laguna Beach. A hned na začátku ledna 
příštího roku jedete znovu do Poughkeepsie, kvůli těm jedenácti obvi- 
něním z Millbrooku. Můj osobní odhad je, že místní poroty vás shle- 
dají vinným. Je sice téměř jisté, že se vám podaří dosáhnout zrušení 
rozsudků u odvolacích soudů, ale to může trvat třeba dva roky. 
A mezitím vás mohou držet ve vězení bez možnosti propuštění na 
kauci." 

„Takže mám na krku dvacet let plus deset plus jedenáct za půl 
unce marihuany a dva vajgly, z čehož navíc nic nebylo moje?" 

„Přesně tak." 

„A i kdyby se mi ty případy nakonec podařilo vyhrát, stejně budu 
muset trčet ve vězení a tam čekat na verdikty odvolacích soudů?" 

„Ano. A taky vás to bude stát spoustu penéz. Věc se má totiž tak, 
že Nixonova administrativa vyhlásila drogám totální válku. Oni dob- 
ře vědí, že se jim nemůže podařit zabránit lidem brát drogy, takže to 
nejlepší, co mohou udělat, je strčit do basy symbol. Takže si na vás 
nachystali tuhle ofenzívu se třemi bodci, jako vidle. A k tomu vás 
mohou ještě zavírat na základě vykonstruovaných obvinění kdykoli 
se jim zlíbí." 



382 Timothy Leary 

„Co tedy mohu délat?" 

„Nejlepší by bylo, kdyby se vám podařilo získat co nejrychleji no- 
minaci do guvernérských voleb. Jedinou obranou, kterou máte k dis- 
pozici, jsou protesty veřejnosti." 

„Je ještě další možnost úniku," řekl jsem. „Hned teď jdu podat žá- 
dost o pas. Naprosto nemám v úmyslu stát se mučedníkem." 



Vyvrcholením tohoto posledního léta dekády se stal festival ve Wo- 
odstocku. Byla to přesvědčivá demonstrace spojené síly generace 
Baby Boomu. Půl milionu lidí se sešlo o jednom víkendu na jednom 
místě, aby společně vytvořili třetí největší město státu New York. In- 
stantní metropole! Na sto tisíc tripů s LSD; dva porody a tři úmrtí, 
z nichž ani jedno nebylo zapříčiněno drogami. 

Znali jsme se s pořadateli, a tak jsme se mohli snadno stát vodít- 
kem a přístupovou cestou k oné zákulisní nenažranosti a šílenství 
po moci; záměrné jsme se tedy akce neúčastnili. Žraloci ovšem na- 
stoupili v plném počtu a síle. Newyorská městská policie hrozila, že 
celou akci zakáže, pokud nebudou eliminováni. Hudebníci i jejich 
agenti manévrovali. Ale lidé bojující o kontrolu jeviště neměli ani tu- 
šení, že skutečnou hvězdou festivalu se stane dav samotný. 

Již prostá čísla vzbuzovala úctu. Nová generace předvedla svoji 
sílu velice přesvědčivým způsobem. Ale ještě větší dojem vzbudila 
jemnost a mírumilovnost téhleté Flower Power. „Mír a láska", tak 
znělo motto této události, která se stala symbolem celé jedné éry. 

Bili Graham viděl, co se děje, a byl vzteky bez sebe. Ve filmu Wo- 
odstock je zachycen v onom historickém momentu, kdy si rve vlasy 
a ječí se zběsilostí v očích na tu armádu dětí, která právě provádí 
invazi pozemků areálu. Vždyť ti hajzlíci si ani nekoupili lístky\ „Jsou 
jako ti jihoameričtí mravenci," řval do kamer. „Jediný způsob, jak je 
zastavit, je vykopat okolo příkopy a pak to tam celé zapálit." 

O tři měsíce později se na automobilové závodní dráze v Alta- 
montu, asi deset mil východně od Oaklandu, konal koncert Rolling 
Stones, na kterém se nevybíralo vstupné. Manažer Grateful Dead mě 
pozval, abych se té slávy zúčastnil. Když jsem volal do kanceláří 
v San Francisku, vzal telefon Emmett Grogan a mluvil tak, jako by to 



Záblesky paměti 383 

tam měl celé pod palcem. To nebyla dobrá zpráva. Tenhleten zfetova- 
ný partyzán, oblíbenec salonních leftistek, které se rády nechávají vi- 
dět s romantickými tvrdými chlapíky, byl notoricky známý agent pro- 
vocateur a rozsévač rozkolů mezi lidmi. Úsečně mi oznámil, že 
o bezpečnost na koncertě se mají starat Hells Angels, a já jsem měl 
pocit, že v jeho hlase slyším ironický tón jakožto předzvěst maléru. 

Oaklandská dálnice byla úplně ucpaná už v deset dopoledne. 
Jack, Rosemary a já jsme zaparkovali už na nájezdu na dálnici, vy- 
lezli jsme na vozovku a bezstarostné naskočili na první náklaďák, 
který jel kolem. Tato společná cesta do Altamontu je mou nejvzácněj- 
ší vzpomínkou z tohoto období. Dvě stě, tři sta, čtyři sta tisíc lidí, 
všichni v povznesené náladě, podávající si z auta do auta marihua- 
nové cigarety, ovoce, víno, pivo, jak jsme se tak po centimetrech sunu- 
li k cíli, a do toho svítí slunce a hraje hudba. A tam na konci na nás 
čekali ti tvrdí chlapíci, kteří se sem s burácením přihnali na svých 
Harleyích a přiletěli v helikoptérách, a teď odpočívali v luxusních 
přívěsech anebo se frajersky prohazovali poblíž pódia. 

Posledních několik mil jsme už museli jít pěšky. Obrovský stadion 
byl zaplněný už v poledne davy lidí, kteří si po zemi rozložili deky, 
pokuřovali, jedli a pili, dávali si LSD. Nálada byla skvělá. Kdesi dole 
na pódiu hrál Santana, ale nikdo se o to nestaral. Všude bylo slyšet 
spoustu foukacích harmonik a kytar, hudba se valila z tranzistorů. 

Pomalu jsme postupovali k zastřešenému pódiu. Dav se už cpal 
dopředu, i když do doby, kdy měli vystoupit Stones, chyběly celé ho- 
diny. 

Kolem pódia byli rozestavení Hells Angels, zjevně nachystaní na 
nějaký průšvih. K tomu došlo během vystoupení Jefferson Airplane. 
Jeden z Andělů odblokoval Martyho Balina, jejich sólového zpěváka, 
od mikrofonu. Když Marty protestoval, motorkář mu prostě jednu 
ubalil a poslal ho k zemi. Šéf Andělů v černé bundě pobité různými 
emblémy se na mě podíval a pokrčil rameny. „Moji hoši se ožrali 
z toho piva od Grateful Dead. Bude průser." 

Airplane skončili a na pódiu nastalo mrtvo. Dvě hodiny všichni če- 
kali. 

„Řekni Mickovi, ať už začnou," zařval jsem na Grogana. 

„On chce počkat, až bude tma, že pak budou mít lepší nástup." 

S rostoucí nudou se zvyšovalo i napětí. Když se pak setmělo, roz- 



384 Timothy Leary 

hořely se všude na ploše stadionu ohníčky; připomínalo to scenérii 
z Dantova Pekla. Dav se začal ve vlnách valit dopředu, zezadu tlačen 
těmi, co stáli dál od pódia. 

Konečné se na pódiu objevil Sam Cutler, počkal, až se to ohromné 
množství lidí zklidní, a řekl: „Rolling Stones z Londýna." 

Vlna vzrušení se pomalu šířila amfiteátrem, když se hvězdy obje- 
vily na pódiu. Mick si nesl láhev whisky. 

S neskutečnou, přímo ďábelskou jasnozřivostí spustila skupina 
rovnou „Sympathy for the Devil". Mick zpíval: „Please allow me to in- 
troduce myself, I'm a man of wealth and fame..." (Dovolte mi, abych 
se představil, jsem muž bohatý a známý...) 

Oceán fanoušků se začal valit dopředu. Hells Angels se vrhli proti 
němu, aby ho zatlačili zpátky, mlátili kolem sebe pěstmi a holemi, 
a donutili moře k odlivu. Ale potom se dav před pódiem, tlačen těmi 
zezadu, znovu začal ve vlnách valit vpřed. Angels naskákali z pódia 
přímo mezi lidi, vzduchem se začaly míhat pěsti a nože. Mick přestal 
zpívat. Snažil se tu bouři uklidnit, ale neměl nad ní kontrolu. Masakr 
mezitím pokračoval, zraněné oběti padaly k zemi a skupina hrála 
dál. Snad nikdy nezněla lépe než teď, kdy se kouř ze stovek ohňů vá- 
lel nad oceánem tváří osvětlených mihotajícími se plameny. Ti, kdo 
byli jen nějakých patnáct metrů od pódia, neměli o masakru vůbec 
tušení. 

Bitka s Hells Angels, při které přišel o život jeden z náhodných 
účastníků, vyvolala vlnu moralizujících článků v tisku. Psalo se větši- 
nou něco v tom smyslu, že dekáda míru a naděje tímto nesmyslným 
násilím pod vlivem drog skončila. Faktem ale je, že všechno to svin- 
stvo se odehrávalo jen bezprostředně kolem pódia, tedy centra moci, 
a zde byl preferovanou drogou alkohol. A na pódiu jsem nespatřil 
jediného člověka narozeného po roce 1946. 

Co se týče událostí kolem Woodstocku a Almamontu, jedno se 
zdálo být jisté. Nikdo, doslova ani jedna z rockových hvězd anebo po- 
řadatelů či producentů zúčastněných na těchto akcích, neměl ani tu- 
šení, co se vlastně na této planetě děje. Společenství lidí bylo daleko 
vpředu před svými vůdci a mluvčími. 

Asi dva týdny na to jsem měl přednášku v Bostonu a tam mi tele- 
fonovala Rosemary. Plakala. 



Záblesky paměti 385 

„John Griggs pravé umřel. Předávkování psilocybinem." 

„Můj Bože, to není možné. Letím hned zpátky." 

Ale bylo to možné. 

Předchozího večera se John rozhodl vzít poprvé psilocybin. Synte- 
tický ekvivalent této houby, odborníky všeobecně považovaný za nej- 
bezpečnější a nejjemnější z psychedelických drog, nebyl k dispozici 
už šest let, od té doby, kdy firma Sandoz zastavila jeho distribuci v dů- 
sledku veřejné publicity a polemiky kolem našeho harvardského 
projektu. Ale nedávno se John Griggs dozvěděl, že jednomu chemiko- 
vi v Los Angeles se podařilo syntetizovat tuto vzácnou substanci 
a jisté množství od něho získal. Moc se na ten zážitek těšil. 

John a Carol připravili teepee, a John se pak obřadně vykoupal 
a oblékl. Carol pak zapálila oheň a John usedl na kožešiny a čekal, 
kdy droga začne působit. Full Buck Moon, jejich nejmenší, spal v ko- 
lébce. Carol si lehla do podušek, jejich další dvě děti, Sissy a Jerry, se 
stulily do klubíčka vedle ní a ona jim při svíčce něco četla. 

John vzal dost velkou dávku. Asi po půlhodině se dostal do transu, 
ale bylo mu velmi špatné. Vstal. „Ta droga není čistá. Otrávil jsem se. 
Musím jít za Bennym do jeho stanu a říci mu, aby to nebral." 

Po několika minutách se vrátil, řekl ještě sbohem ženě a dětem 
a upadl do komatu. Asi po deseti hodinách v nemocnici v Idyllwildu 
zemřel. 

Podle laboratorní zprávy obsahovaly psilocybinové tablety strych- 
nin. V té době se objevilo mnoho zpráv, že LSD a další psychedelika 
mohou být kontaminována jedy. Zvěsti o tom, že agenti federálního 
protidrogového úřadu pouštějí do oběhu zamořené drogy, se v alter- 
nativní kultuře šířily se značnou pravidelností. Důkazy pro to však 
neexistovaly. 

My všichni jsme věděli, že v okamžiku své smrti byl John Griggs 
jedním z těch několika málo dobro vyzařujících, jasných a svatých 
lidí, které jsme kdy v životě poznali. Zemřel obklopen svými milova- 
nými v jednom z nejkrásnějších údolí na světě. 

V posledních týdnech roku 1969 jsem byl nucen podstoupit celou 
řadu deprimujících soudních stání, předběžných výslechů a dalších 
procedur předcházejících soudnímu líčení. Mimo jiné to pro mě zna- 
menalo velkou ztrátu času, energie i peněz. 



386 Timothy Leary 

1. prosince jsem znovu stanul před soudem v Laredu v případu 
stříbrné krabičky. Kdybych býval ve své výpovědi před soudem po 
pravdé řekl, že jsem o trávě nevěděl, byl bych býval osvobozen. Moji 
právní zástupci, jeden místní a jeden z New Yorku, byli naprosto 
zmateni. V podstatě nebyli s to jakkoli účinné mě hájit a já jsem byl 
shledán vinným během deseti minut. 

„Vyhrajeme to na odvolání," řekli právníci. 

Následovalo stání před okresním soudem v Orange kvůli těm dvě- 
ma marihuanovým vajglům. Tady věc zkomplikoval fakt, že Rosema- 
ry a Jack byli jasné usvědčeni z držení ilegálních drog. Kdybych se 
já úspěšné hájil a při vyhrál, dostali by moje žena a syn trest natvr- 
do. Naopak když budu shledán vinným já, vyváznou Rosemary 
a Jack s podmínkou. 



ŽIVOTOPIS _ uprchl z rodné země po revoluci v roce 1848 a prožil po- 

Paolo tom c ' eseř ' e * v ex '' u v J'^ ni Americe, kde se věnoval experi- 

mentům s kokou. Po návratu do vlasti napsal první pojednání 

Mantegazza kokainU; které kdy v Evropě vyš | 

(1831-1910) Mantegazzovy intelektuální výkony znamenaly doslova 

vichřici, a on se stal díky nim jedním z nejvlivnějších Evropanů 
své doby. Zřídil první laboratoř patologie v Evropě. Byl prvním 
univerzitním profesorem antropologie v Itálii a pomáhal uvá- 
dět do země fotografii. Jeho pokusy s transplantacemi na zvířa- 
tech stimulovaly zájem o problematiku omlazování. Byl jedním 
z předních exponentů darwinismu a vývojové teorie a po 
mnoho let zasedal v italském parlamentu jako senátor. 

Mantegazza je rovněž považován za zakladatele evropské 
sexuologie. Ve své knize Human Ecstasy, která měla na evrop- 
ské myšlení té doby nesmírný vliv, napsal: „Je nemožné nástroji, 
které má k dispozici medicína, odlišit chemicky indukovanou 
extázi od extáze mystické." 

34. Čtyřiadvacet kroků ke svobodě 

Leden 1970, Orange County, Kalifornie 

Já osobně shledávám prostředí soudních místností zcela bezútěšným 
a vědě nepřátelským. Když se přišel podívat na můj proces Richard 
Alpert, vrtěl jen soucitně hlavou. „Soudní síň je tím nejméně vhodným 
místem pro prezentaci nových myšlenek," povzdechl si. „Zde ztratil 
svou při Galileo. Giordano Bruno vyfasoval elektrické křeslo. Scopes 
prohrál v Tennessee, když hájil myšlenku evoluce. Židé a Italové 
shledali Ježíše vinným v plném rozsahu za to, že kázal lásku, zatím- 
co ten darebák Barabáš se z toho dostal. Tohle poučení pro filozofy 
ohledné public relations je staré už dva tisíce let." 

„Bavme se o tom, co je teď" odpověděl jsem. 

Složení poroty rozhodně neslibovalo nic dobrého. Okres Orange 
je domácím hřištěm Richarda Nixona. A také Společnosti Johna Bir- 
che. Těch dvanáct spravedlivých určených pro můj případ prozrazo- 
valo svůj konzervatismus již svým vzhledem, oblečením a chováním. 

Jedinými důkazy proti mně byly ty dva větrem ošlehané vajgly do- 
dané poldou, který mě zatýkal, a několik mikroskopických kousků 
marihuany, které musely být doslova vysáty vysavačem z kapsy bun- 



388 Timothy Leary 

dy na předním sedadle dodávky. Býval bych mohl ve své svědecké vý- 
povědi naprosto pravdivě a snad i dostatečné přesvědčivě popřít, že 
ty dva vajgly byly moje. Ostatně už tím, že v důkazním materiálu bylo 
uvedeno i těch sedm kousíčků marihuany, stát jakoby uznával, na jak 
chatrných základech pře proti mně vedená stojí. Navíc jsme mohli 
jako svědka uvést jednoho státního návladního z jiného okresu ochot- 
ného dosvědčit, že policista, jenž mne zatýkal, je znám tím, že při za- 
držování podezřelých osob používá nezákonné postupy. 

Nicméně doličné předměty uvedené jako důkazy proti Rosemary 
a Jackovi byly průkazné - při osobní prohlídce se u nich našla něja- 
ká tráva, hašiš a pár tablet kyseliny. Okresní státní návladní dal jas- 
ně najevo, že pokud nebudu shledán vinným já sám, je připraven udě- 
lat exemplární případ z Rosemary a Jacka. A moji právníci znovu 
kauzu v podstatě pustili, aniž by se pokusili o řádnou obhajobu. 
Budu znovu propuštěn na odvolací kauci a proces pak vyhrajeme 
u odvolacích soudů, tvrdili zase advokáti. 

O víkendu před tím, než šel případ před porotu, vrátili jsme se ješ- 
tě na ranč a tam jsme zjistili, že náš domek vyhořel. Při požáru vběhl 
náš přítel a hospodářský správce ranče Ed May do hořícího stavení 
s mokrým ručníkem omotaným kolem hlavy a po paměti popadl soš- 
ku Buddhy, kterou nám ještě v Newton Center, někdy před sedmi lety, 
věnovala Peggy Hitchcocková. A v témže týdnu zmizel Fang, náš nej- 
starší psí přítel. Asi ho zabila puma, nebo ho zastřelili lovci. 

Toho dne, kdy šel případ před porotu, vyšly noviny v Santa Ana 
s titulkem přes celou první stránku, z něhož tuhla krev v žilách: 
Zdrogovaní hippies zavraždili matku s dětmi. Vraždu ohlásil jistý ar- 
mádní lékař jménem McDonald. Do jeho domu údajně vpadla banda 
dlouhovlasých mladých lidí a brutálně zavraždili jeho ženu a děti. 
Doktora samotného zmlátili. A aby nikdo nebyl na pochybách, o co 
se jedná, načmárali na stěnu krví: „KYSELINA JE BEZVA: ZABIJTE 
TA PRASATA." (Mnoho lidí mělo okamžitě podezření, že s tím přípa- 
dem není něco v pořádku. O několik let později byl z tohoto zločinu, 
mimochodem mnohem hrůznějšího, než byly Mansonovy vraždy, 
usvědčen sám dr. McDonald.) Nebyla to dobrá doba pro poctivý pro- 
ces týkající se drog. A už vůbec nebylo dobré být v této době veřejně 
známou osobností identifikovanou s drogami. 



Záblesky paměti 389 

Verdikt poroty zněl jednoznačné: všichni jsme byli uznáni vinnými 
z onoho prapodivného zločinu, kterým je držení drog. 

A potom soudce vytáhl svůj trumf. Já jsem byl okamžitě odeslán 
zpět do vyšetřovací vazby, aniž bych dostal možnost být propuštěn na 
odvolací kauci. To bylo něco neslýchaného a jasné protiústavního. 
Plešatá hlava jeho ctihodnosti se blýskala ve světle zářivek, když 
soudce citoval z článku, který jsem kdysi napsal pro Playboy 
a v němž jsem si dělal legraci z marihuanových zákonů. 

„Pokud jde o tebe, hážeme klíče do kanálu," pravil ke mně bachař 
a železné dveře se za mnou s bouchnutím zavřely. 

Druhý den jsem přes sklo v místnosti pro návštěvy mluvil s Rose- 
mary. Vzlykala. Advokáti byli bezmocní. Soudce se hřál na výsluní 
veřejného konsensu a byl neoblomný. Vypadalo to, že dostanu za ty 
dva vajgly deset let. Plus těch federálních deset. A k tomu ještě tady 
bylo těch jedenáct bodů obžaloby z Millbrooku, které se zlověstně 
vznášely nad mou budoucností. Past zaklapla. 

Strávil jsem pět týdnů v samovazbě vězení v Orange a čekal na 
rozsudek. Dostal jsem deset let, nejvyšší možnou sazbu. Rosemary 
a Jack vyvázli s podmínkou. 

Byla to radost, být převezen do relativní svobody státní věznice. 
Proti okresnímu vězení v Orange byla věznice v Chino místem pří- 
mo báječným: mohli jste se jít projít na velký dvůr, kde vám bylo k dis- 
pozici slunce, modré nebe a travnaté baseballové hřiště. K tomu 
měli vězni možnost využívat kurty na handbal a posilovnu, plus tu 
vzácnou svobodu navštěvovat knihovnu a ostatní vězeňské bloky. 

Chino fungovalo jako přijímací středisko, kde byli vězňové podro- 
bováni pohovorům a testům, na jejichž základě byli přidělováni do 
jednotlivých věznic pro výkon dlouhodobých trestů. 

Třetího dne mi bylo doručeno předvolání, abych se hlásil v pra- 
covně pro snímání psychologických testů. Policista ve službě se 
omluvné usmíval. „Budeme mít asi menší problém, doktore. Náš dia- 
gnostický program je zčásti založen na psychologických testech, kte- 
ré jste vyvinul vy." 

„To mé aspoň naučí příště si hledět svého a nestrkat nos do cizích 
věcí," řekl jsem. 



390 Timothy Leary 

„Ty testy vám sejmout musím. Je to předpis." 

„Tak se do toho dejme." 

Mým záměrem bylo, aby test inteligence vykázal maximální mož- 
né skóre. V testu osobnosti jsem svoje odpovědi vykalkuloval tak, 
abych vypadal jako člověk morální, neimpulsivní, poslušný a kon- 
formní. Zato testy zjišťující předpoklady pro pracovní zařazení měly 
odhalit mé vlohy v oboru lesnictví a zemědělství spolu s beznaděj- 
nou nevyužitelností pro práci v kanceláři. Hrál jsem totiž o možnost 
transferu do věznice s minimální ostrahou, odkud by bylo možné 
utéci. 

Později mi bylo prožít menší šok plynoucí ze zjištění, že mnozí 
Američané, dokonce i řada mých přátel z liberálních kruhů, se cítili 
jaksi dotčeni, že jsem se rozhodl nasednout do toho půlnočního expre- 
su z vězení na svobodu. Útěk z vězení považovali za antisociální akt, 
mnohem opovrženíhodnéjší než všechny moje „zločiny". I tento pří- 
klad ukazuje, jak může dojít ke vzniku a rozvoji separátních realit, 
a to dokonce i mezi přáteli. 

Ale uvažte moji situaci: bylo mi devétačtyřicet a na krku jsem měl 
doživotí za to, že jsem dodával odvahu ostatním, aby se nebáli pohléd- 
nout do tváře svým novým možnostem volby, a to s rozumným od- 
hodláním. Americkou vládní garnituru tehdy tvořili lidé jako Richard 
Nixon, Spiro Agnew, John Ehrlichman, Robert Haldeman, G. Gordon 
Liddy, John Mitchell, J. Edgar Hoover a další podobné figury, které se 
demokratickému procesu doslova vysmívaly. Nebyl ve mně ani stín 
pochybnosti: útěk byl prosté mou povinností. Připustili byste snad vy, 
aby vás takoví lidé zavřeli do vězení na doživotí jenom za vaše myš- 
lenky? A tak i já s radostí přenechám verdikt ohledné tohoto mého 
činu historii. 

Zanedlouho přišel příkaz k mému transferu do věznice Califor- 
nia Men's Colony-West v San Luis Obispo. Bylo to vězení s minimál- 
ní ostrahou; a tak jedinými překážkami, které mi stály při útěku 
v cestě, byl pět metrů vysoký plot z ostnatého drátu a obrněný 
transportér s osádkou střelců. 

Náhodnému návštěvníkovi mohla věznice připadat jako docela 
příjemné místo. Byla to bývalá vojenská základna, kterou tvořilo ně- 
kolik jednopatrových dřevěných baráků propojených krytými chod- 



Záblesky paměti 391 

bami. Okna bez mříží, všude trávníky a záhony květin, odevšad nád- 
herné výhledy na řetěz hor při pobřeží. Nicméně z psychologického 
hlediska zde panovala atmosféra velmi depresivní. CMC-West byla 
totiž jakýmsi domovem důchodců Správy nápravných zařízení státu 
Kalifornie, a zločinci, kteří zde byli internováni, strávili povětšině za 
mřížemi celý svůj život a nyní již byli považováni za lidi totálně insti- 
tucionalizované. Zde jste nemuseli čelit hrozbě násilí, zde jste se nese- 
tkali se sebemenším náznakem vzpoury, nýbrž jenom s mrzoutskou 
apatií úplné vyhořelých lidí. 

K dopolední práci jsem byl přikázán do kanceláře kapitána a tu- 
díž strážným neustále na očích. Odpoledne jsem se v přípravách na 
svůj útěk věnoval tělesnému cvičení v posilovně a tělocvičně. S Chi- 
canos, Američany latinskoamerického původu, jsem se vyžíval v tvr- 
dých a vyčerpávajících turnajích v handbalu, a to v singlu i v de- 
blu. Po několika týdnech jsem již ovládal hru od základní čáry 
i vysoké údery po lajně oběma rukama, a stal jsem se nejlepším hrá- 
čem anglosaského původu v base. Jinak jsem byl v nejlepší fyzické 
kondici od doby West Pointu. 

Když jsem si zvykl na rytmus života ve vězení a zjistil, kdo je prás- 
kač a je proto třeba dát si na něho pozor, zkoušel jsem od vézňů-vete- 
ránů vysondovat, jaké jsou možné únikové cesty z věznice. Zdálo se, 
že existuje jedna dobrá varianta. Těsné nad střechou jednoho bará- 
ku vedl telefonní kabel ke sloupu, který stál už za plotem tábora. 
Všechny světlomety v táboře byly pod tímto kabelem. Moji rádci si 
mysleli, že kdyby se někdo rukama i nohama zavěsil na kabel a pře- 
lezl ke sloupu, nebylo by ho odnikud vidět, dokonce ani z obrněného 
transportéru, jehož stanoviště bylo asi 25 metrů vzdálené. Nikdo to 
ovšem až dosud nezkusil. 

Během jedné z Rosemaryiných návštěv jsme spolu na trávníku 
prodiskutovali tento plán. Ona měla za úkol zajistit auto, které by na 
mne čekalo někde na dálnici poblíž věznice. Členové Bratrstva toužili 
po tom, aby mne dostali z vezení. A další sympatizanti se nabízeli, že 
zajistí pomoc venku - měli to být „zkušení zločinci", kteří by mě za 25 
tisíc dolarů dostali ven ze země. Souhlasili jsme s tímto plánem, pro- 
tože někteří z mých přátel měli konexe na Kubu a do dalších zemí 
Třetího světa, kde bych případně mohl dostat politický azyl. 

Útěk však musel být o pět měsíců odložen. Moji rádci naléhali, 



392 Timothy Leary 

abych s ním počkal až do září, kdy nastanou mlhy. A jeden z mých 
poradců z řad vězňů trval dokonce na tom, abych odložil útěk až do 
té doby, kdy on sám bude propuštěn na podmínku, protože měl 
strach, aby mu nebylo přičítáno za vinu, kdybych to při útěku schytal. 
Takže Rosemary mu venku dokonce sehnala místo, aby se jeho pro- 
puštění urychlilo. 

Rosemary již dávno vystoupila z mého stínu a stala se z ní hvěz- 
da médií a také ovšem slaměná vdova. Pro věc mé obhajoby se jí da- 
řilo získávat značné sumy peněz. Většinu z nich samozřejmě spolkly 
různé náklady a výdaje, nicméně bylo to poprvé, kdy Rosemary měla 
v ruce hotové peníze. A v jejím okolí se vždycky vyskytovalo dosta- 
tek hezkých a příjemných mladých mužů, kteří dychtili po tom, obsa- 
dit se do role jejího šoféra. Bylo celkem pochopitelné, že Rosemary 
neodolala příležitosti rozehrát několik milostných románků s těmito 
mládenci, hezky jeden po druhém, zatímco já jsem se ve své kleci uží- 
ral žárlivostí a nemyslel na nic jiného než na útěk. 

Vzdor těmto citovým vzruchům byla Rosemary plně oddána věci 
mého osvobození, pracujíc na tom neúnavně ruku v ruce s právníky, 
novináři i politiky. Každý návštěvní den za mnou přicházela s novin- 
kami. O svých nevěrách mě otevřené informovala, ale zároveň neo- 
pomněla vždy důrazně opakovat, že je naprosto odhodlána dovést 
můj plán na útěk k úspěšnému konci. Součástí plánu bylo i to, že se 
po mém útěku ke mně v undergroundu připojí. Já sám jsem na ni 
naléhal, ať veřejně vyhlásí, že žádá o rozvod a ať svému kurátorovi 
dohlížejícímu na plnění podmínek jejího podmínečného propuštění 
sdělí, že končí se způsobem života, který jsme před mým uvězněním 
vedli a že se distancuje od mého útěku. Pak bychom se mohli setkat 
někde v cizině, pokud by se spiknutí podařilo. Ale Rosemary ve své 
loajalitě ke mně nikdy nezakolísala. Cítila přesně, že jsem se do věze- 
ní dostal kvůli ní, a ona mě nyní chtěla dostat ven. 

Jedním z úkolů, které Rosemary při přípravách mého útěku měla, 
bylo sbalit náš osobní majetek v našem domě v Berkeley Hlavním 
problémem bylo, co s asi dvaceti registračkami, ve kterých byl uložen 
celý můj osobní archiv od předškolních let až do současnosti. Vyskyt- 
ly se důvodné obavy, že by vláda obojí, dům i archiv, mohla zabavit. 

Ale pomoc se objevila. S Rosemary navázali kontakt Michael Ho- 
rowitz a Bob Barker, kteří právě založili knihovnu Fitz Hugh Ludlow 



Záblesky paměti 393 

Memoriál Library, v níž se snažili shromáždit co nejúplnější sbírku 
knih a dokumentů týkajících se psychoaktivních drog. Rosemary se 
Horowitze a Barkera dotázala, zda by měli zájem stát se správci 
mého archivu, patrně největšího souboru záznamů z drogového vý- 
zkumu na světě. Ty dva ta myšlenka nadchla. Asi za dva dny se u nás 
objevili s najatým náklaďákem a podařilo se jim archiv tajně odvézt 
a ukrýt na bezpečném místě. 

V sobotu dopoledne 12. září 1970 mě probudil můj spoluvězeň An- 
gelo asi v deset. Skočil jsem k oknu a uviděl ty báječné měkké šedé 
chuchvalce, oponu zajišťující mou bezpečnost. Skvělé počasí pro noč- 
ní útěk. Zato Angelo nadával: „Zasraná mlha. Zítra nebudem vidět 
ani naše ženský na trávě." 

Ležel jsem v posteli a v duchu míchal čtyřiadvacet tarokových 
karet. Jedna: bezmésíčná noc. Dvě: mlha. Tři: sobota večer; vyčkat, až 
se hlídkové vozidlo vrátí z CMC-East (Východ) s těmi, kdo měli pro- 
pustku na návštěvu snack-baru, to mělo být okolo 8.30 hod. večer Čty- 
ři: zamalovat bílé obruby na teniskách načerno. Pět: napsat lístek na 
rozloučenou a dát ho do skříňky. Šest: z bloku odejít před nebo po 
9.00, kdy je nástup na televizi a chodby jsou plné vězňů. Sedm: po- 
čkat, až je centrální chodba prázdná, nebo aspoň až všichni vězňové 
budou zády k bočním dveřím na dvůr. Osm: nenápadně vyjít z boč- 
ních dveří a přejít ke stromu (pět vteřin). Devět: vylézt na strom (pět 
vteřin). Deset: přeskočit na střechu - tiše. Jedenáct: zout si tenisky. 
Dvanáct: lehnout si na kraj střechy a zkontrolovat rozmístění stráží 
a hlídkových vozů. Třináct: pro případ, že by mě zahlédli, být připra- 
ven k nějakému zoufalému činu. Čtrnáct: přeplazit se po střeše spo- 
jovací chodby na střechu bloku 324 (šedesát vteřin). Patnáct: po čty- 
řech nebo shrbené přeběhnout na konec bloku 324, dát pozor na 
dráty televizní antény (šedesát vteřin). Šestnáct: obout si tenisky a na- 
vléknout handbalové rukavice. Sedmnáct: zavěsit se rukama i noha- 
ma na kabel a přelézt přes volné prostranství ke sloupu (devadesát 
vteřin). Osmnáct: sjet dolů po sloupu za plotem. Devatenáct: slézt dolů 
po náspu a přejít volný prostor ve směru k dálnici. Vyhnout se všem 
budovám, dát pozor na požární hlídku (čtyři minuty). Dvacet: běžet 
půl míle severním směrem podél dálnice číslo 1, až k odbočce se tře- 
mi stromy (čtyři minuty). Jedenadvacet: čekat na dodávku, která bude 



394 Timothy Leary 

mít zapnutý pravý blinkr. Dvaadvacet: kontaktní osoba se jmenuje 
Kelly; mé krycí jméno je Nino. Třiadvacet dostat se do ciziny. Čtyřia- 
dvacet: žít šťastné až do smrti. 

Ve dvé hodiny odpoledne se ukázalo slunce, ale nad mořem už 
bylo vidět další přátelské mraky. 

Procházel jsem se po dvoře a odpočítával vteřiny. Znovu jsem si 
všechno opakoval. Čtyři minuty k dálnici. Čtyři minuty ke třem stro- 
mům. Postavil jsem se do první fronty na menáž. Moje poslední ve- 
čeře na těch kovových tácech. Pak zpátky na blok. Usadil jsem se 
v setmělé televizní místnosti a díval se na fotbalový zápas Stanford- 
Arkansas. 

Pak jsem si lehl na palandu a čekal na odpočítání a kontrolu 
v pět. Teď vteřiny už přímo pádí. Zazněl zvuk píšťalky oznamující 
počítání. Pak těžké kroky mnoha nohou směrem do jídelny. 

Angelo se češe a ptá se: „Jdeš večeřet?" 

„Už jsem jedl s první skupinou." 

Čekám, až se blok vyprázdní. Teď. Jdu ke skříňce. Z tenisek rvu 
bílé tkaničky a navlékám do nich hnědé. Pak se krčím tváří ke skříň- 
ce, v klíně noviny. Otevírám tubu s černou barvou a vymačkávám ji 
na bílé proužky tenisek. Kroky. Řinčení klíčů dozorců. Boty zpátky do 
skříňky. Čekám. Stráž jde pryč. Zpocené ruce mám celé černé, jak 
jimi nanáším barvu na hladkou gumu. Navlékám si handbalové ruka- 
vice a natírám štětcem hřbety tenisek na černo. Barva mi prosakuje 
až na ruce. Hážu rukavice do skříňky, aby trochu oschly, a zavírám 
dvířka. 

Pak si dřu ruce rejžákem a barvu s podlahy stírám ručníkem. 
Kartáč i ručník strkám pod matraci. 

Je 8.30 a znovu se ozývá signál na odpočítání. Po něm odchází An- 
gelo na partii bridže. Teď. Obouvám si černé tenisky, oblékám bundu 
z tmavomodré džínsoviny a nasazuji brýle. Do kapsy strkám dopisy 
od ní, vězeňské identifikační dokumenty a svůj meditační růženec. 

Je čas. Jdu na konec bloku do spojovací chodby (č.l na nákresu) 
a modlím se, aby byl vzduch čistý. Dva trestanci mé vidí projít kolem 
(2). Jdu tedy dál celou chodbou a na jejím konci se otáčím nazpět (3). 
Stále se za mnou dívají. Zahýbám nazdařbůh za roh a do sousední- 
ho bloku a procházím jím tam a zpět (4). 



Záblesky paměti 395 

Nerozhodné se zastavuji. Jsem v pasti. Cítím, jak čas běží. Musím 
si pospíšit, jinak zmeškám auto, které mé má na dálnici vyzvednout. 
A taky postávání může být podezřelé. Znovu jdu chodbou. Podívám 
se doleva, ti dva tam jsou pořád (5). Jdu dál vedlejší chodbou a po 
několika krocích se otáčím zpět. Čas utíká. Zahýbám za roh. Jsou 
pryč! Jdu směrem k bočním dveřím na dvůr. Mrknu doprava. 
V chodbě (6) se vybavují tři trestanci. Jedním z nich je Metcalf, zná- 
mý práskač. Vzhlédnou, jako by cítili moji nejistotu. Jdu dál a pak se 
obracím zpět (7). Musím na ně nějak vyzrát. Možná kdybych jen tak 
jako mimochodem prošel dveřmi, nevšimli by si toho. V poslední vte- 
řině sáhnu na kliku dveří, mrknu do chodby. Tři hlavy se dívají za 
mnou. Procházím kolem dveří na dvůr jakoby nic (8). 

Zatracené. Třeba jsem mohl proklouznout. Zahýbám za roh 
a znovu jdu směrem na sever (9). Nový plán. Na konci chodby jsou 
další dveře vedoucí na execírák. Kdybych jimi vyšel, budu muset pro- 
jít přes celý dvůr. Teď v noci? Přísný zákaz. Jestli mé někdo uvidí, 
spustí poplach. 

Otevřel jsem dveře a vyšel na centrální dvůr osvětlený světlomety 
(10). Je přísně zakázáno vycházet v noci na dvůr. Zákaz platí i pro do- 
zorce. Chvilku jsem stál pod stromem, přímo pod oknem. Uvnitř 
v chodbě, tváří k oknu, stál Metcalf. Něco hučel do těch druhých 
dvou trestanců. Lézt na strom ani ne metr od toho práskače? 

Posadil jsem se na schody (11). V záři světlometů, všem napospas. 
Kdyby mé teď uviděl nějaký dozorce, pěkné bych to schytal: s těmi za- 
černěnými handbalovými rukavicemi v kapse a s lístkem na rozlou- 
čenou ve skříňce. Čas jako by se zastavil. Bedlivě pozoruji lesklé listy 
stromu a z chodby ke mně proniká ztlumený hlas Metcalfův Teď 
anebo nikdy. Teď. Přešel jsem ke stromu. Budu na něj muset vylézt 
přímo Metcalfovi před očima. Spustit poplach bude trvat několik mi- 
nut a dalších pět minut to zabere tém obrněncům, než vyjedou na 
cestu. Najednou Metcalfův hlas zahulákal dobrou noc. Otočil jsem se 
od okna. Můj nervový systém se najednou zapnul na jakýsi prastarý 
báječný vzorec přežití. Rukou jsem chňapl větev (12), pak přes ni pře- 
hodil nohu a vyhoupl se nahoru - noha-ruka, noha-ruka - a už jsem 
balancoval na vratké sklánějící se větvi, skok, a dopadl jsem na 
všechny čtyři na střechu spojovací chodby (13). 

Seděl jsem tiše na šikmé střeše pokryté térovým papírem a na- 



396 Timothy Leary 

slouchal hlasům a dupotu nohou z chodby pode mnou. Ze svého mís- 
ta jsem mohl přehlédnout celý areál věznice až ke správní budově, 
v níž si lebedili bachaři. Tady ve tmě, mimo doého do ložnice jednoho bytu v sousedství. „Prima," 
řekl, ale já jsem si nebyl jistý, zda mluví ke mně. 

V průběhu schůzky zazněly i jiné rušivé tóny. Kathleen Cleavero- 
vá, krásná a bystrá Eldridgeova žena, se pořád ještě nevrátila z tří- 
měsíční mise do Severní Koreje, jejíž vládce, diktátor Kim Ir Sen, byl 
kmotrem jejich dítěte. V nepřítomnosti Kathleen si Eldridge držel ve 
své blízkosti svou milenku, jistou mrzutou, ještě ani ne dvacetiletou 
Alžířanku jménem Fatima, která se k nám chovala s neskrývaným 
odporem. 

Když jsme se pak už chtěli vrátit do našeho hotelu, začal Eldridge 
vyzvídat, jak to vlastně máme s ubytováním. Za záminku pro své sta- 
rosti si vzal rozdílná příjmení v našich pasech. 

„O čem je tady řeč?" protestoval jsem. „Pokud nám bude chtít al- 
žírská vláda udělit politický azyl, tak se samozřejmě vyjasní, že jsme 
manželé." 

„Já jenom nechci být tvým kurátorem," řekl Eldridge. 

„Jakým kurátorem? Přece nebudou problémy jenom proto, že 
spím se svou ženou?" řekl jsem. 

„Koneckonců ty sám jsi odpovědný za všechny problémy, do nichž 
se případné dostaneš," řekl Eldridge nevrle, používaje spontánně tu 
klasickou formuli vězeňských úředníků. 

V taxíku mi Rosemary svěřila, co jí táhlo hlavou. „Ten Eldridge je 
divný. Vždyť je přímo posedlý tím, mít všechno pod kontrolou." 

„Pevné doufám, že ne," řekl jsem. „Všechno mu hraje do ruky. Ve- 



Záblesky paměti 409 

řejné mínění je na jeho straně. Charismatický černoch vůdcem širo- 
kého hnutí černých, liberálů, lidí z levice i bílé mládeže. Nechce se mi 
věřit, že by to celé poslal k čertu." 

Druhý den nás Eldridge představil Esther Greenbaumové, přitaž- 
livé ženě kolem pětatřiceti. Esther byla spojkou Panterů na FLN, levi- 
covou frakci v alžírské vládě. Po svém setkání s vládními úředníky 
nás informovala, že nám bude nabídnut politický azyl. 

Asi po dvou dnech otiskl vládní list El Moudjahid na první stránce 
článek, který oznamoval, že dr. Timothy Leary, prominentní afro- 
americký (!) psycholog, Nixonovou administrativou perzekvovaný pro 
své protiválečné a proarabské názory, obdržel od alžírské vlády po- 
litický azyl. O drogách nebyla v článku ani zmínka. 

Trochu poplašený jsem telefonoval Esther. „Co to má znamenat? 
Vždyť ti Alžířané si snad myslí, že jsem nějaký černý komunista. Co 
pak, až zjistí, jak to je doopravdy?" 

„Bez starostí," na to Esther. „Eldridge se už o vás postará." 

Tato dvojsmyslná poznámka mě moc neuklidnila. 

Historie Eldridgeova sebezničení v Alžírsku by si zasluhovala sa- 
mostatnou knihu. Je to hororová story jako od Grahama Greena, 
skvěle lokalizovaná do exotické Severní Afriky, plná sexuálních intrik 
a rozpadů osobnosti, zalidněná celou plejádou exulantů zmítajících 
se v sítích kontrarozvědky, revoluční konspirace, hrdinství a zrady 
a - melodramatu. Pro nás to byl rychlokurs mezirasových vztahů 
a politiky teroru. 

Jakmile jsem se vrátil z dosti zmatečního a nebezpečného výletu 
do Jordánská, kde jsem se setkal s Jeanem Genetem", nastěhovali 
jsme se s Rosemary do vládního hotelu v Džamile, letovisku na po- 
břeží asi patnáct kilometrů od Alžíru. Tam jsem začal psát knihu 
o svém útěku - měla to být má první splátka na dar, který jsem slíbil 
Cleaverovi. 

Velice nás vzrušovala příležitost poznávat zemi tak odlišnou: byla 
to opravdová arabská Afrika se všemi náležitostmi včetně Kasby (do- 
morodé čtvrti Alžíru), pouští, oáz. Život zde jsme ovšem nepovažovali 
za zradu na Americe. Stejně jako tisíce disidentů v ostatních zemích 
čekali jsme i my, až represe skončí a naši lidé doma se dostanou 
opět k moci. 

Alžír samotný byl však velice smutné město. Během koloniální éry 



410 Timothy Leary 

považovali Francouzi Alžírsko za jakousi svou Kalifornii, za ráj na 
zemi se spoustou pláží a vinohradů na svazích hor, se zářivě bílým 
hlavním městem. Když pak Francouzi odešli, pohasla s jejich odcho- 
dem i jiskra života. Nyní byl Alžír nepřístupnou pevností. Pochmurný 
arabský socialismus se spojil s náboženským fundamentalismem 
a společně vytvořily jakýsi málem středověký policejní stát. Turistika 
tam téměř neexistovala, neexistovala ani literatura, kultura, noční 
život, hudba, umění. Časopisy jako Time, Newsweek, dokonce i paříž- 
ský Herald byly po většinu času zakázané. Atmosféra ve městě byla 
doslova prostoupena islámským puritanismem s jakousi pouštní za- 
rputilostí, pro kterou byla charakteristická podezíravost k čemukoli 
odlišnému. 

Alžírsko bylo v té době centrem mezinárodního terorismu a revo- 
luční paranoie - tuto roli později převzala Libye. Země se přímo hem- 
žila vládními agenty a členy nejrůznějších konspirativních organiza- 
cí. A v tomto pochmurném světě stínů jsme se najednou objevili my: 
politicky naivní profesor zabývající se drogami a jeho krásná žena. 
Do lokální nudy, v níž až po uši vězela zdejší mezinárodní komunita, 
to přineslo jakýsi vzruch, málem komický. Jakožto snad nejzajímavěj- 
ší kuriozita sezóny jsme byli doslova zavaleni pozvánkami na různé 
večeře a večírky, a k tomu se za námi samozřejmě táhli novináři, 
což v Panterech vzbuzovalo značnou žárlivost. V restauracích ve 
městě jsme potkávali spousty politických emigrantů, kteří uprchlí do 
Alžírská, aby zde utvořili různé národně-osvobozenecké vlády. Větši- 
na těchto exulantů byla orientována silné antisovětsky a k nám 
Američanům vzhlíželi s nejasnou nadějí, že se jim od nás dostane 
nějaké směrnice pro jejich boj proti fašismu i komunismu. 50 

Naneštěstí nebylo v silách Panterů dostát nárokům politického 
vůdcovství tohoto typu. Jejich parketou byl jakýsi zbojnický herois- 
mus, a oni o sobě mohli vskutku plným právem tvrdit, že jsou těmi 
nejzlejšími a nejšílenějšími černochy na světě. To dělalo docela do- 
jem. Ale jinak se Eldridge a jeho parta - dokonale je popsal Tom Wol- 
fe v knize Radical Chic - vzápětí projevili jenom jako pět zmatených 
(byť strach nahánějících) mladých mužů bez vzdělání, kteří valnou 
většinu života strávili ve vezení nebo na cestě do něj. Co mohli mít 
vlastně společného s ministry svržených brazilských vlád, s chilský- 
mi profesory, s řeckými vydavateli novin a redaktory, se španělský- 



Záblesky paměti 41 1 

mi politology? Jejich vztahy k nim byly přesně takové, jaké kdysi měli 
k ostatním gangům ve věznici San Quentin, a chovali se k nim stej- 
ně jako k potrhlým liberálům na dobročinných večírcích se šam- 
paňským, které tak rád organizoval Leonard Bernstein. Tam stáli 
vždycky někde v koutě, celí v černé kůži, paže zkřížené na prsou, do- 
konalé ztělesnění jakési neurčité hrozby. A v tomto hlavním městě 
působili jako nejapný a smutný žert, když se řítili ulicemi na plný 
plyn a pokoušeli se sbalit někde nějaké ženské - nemožná představa 
v této puritánské arabské zemi. 

Jelikož však byli oficiálně uznanou americkou exilovou vládou, 
chovali se přesně tak, jak se junty v podobných situacích chovají. Na- 
jmenovali se do různých vojenských funkcí a jali se soustavně otravo- 
vat civilní obyvatelstvo svého nového státu, totiž Rosemary a mé, kte- 
ří jsme navíc tvořili opovrhovanou rasovou menšinu. 

Stejně jako Nixon a stejné jako Brežněv, vymyslel si i Eldridge 
svůj bezpečnostní problém. Všechno, co Panteři dělali, se dělo ve jmé- 
nu bezpečnosti. Neustále jsme byli školeni ohledné naší prekérní situ- 
ace. Jde po nás americká policie. Všichni Alžířani jsou rasisti. Ve měs- 
tě se to přímo hemží nepřáteli. Jejich počet vzrůstá geometrickou 
řadou. Ukazuje se, že ostatní národně osvobozenecké fronty jsou 
taky rasistické a navíc jsou plné dvojitých agentů. Dokonce i naši 
spojenci v Americe se jeden po druhém mění v nepřátele na život 
a na smrt: Angela Davisová, Huey Newton, Stokeley Carmichael - 
všichni to nakonec jsou lokajové a nohsledi imperialismu. 

Eldridge dokonce rozestavil na letišti hlídky Panterů, které měly 
za úkol sledovat všechna přistávající letadla. Ale brzy se ukázalo, že 
pro jeho armádu v počtu čtyř lidí včetně polního maršála je tento zá- 
měr neuskutečnitelný. O to větší energii tedy Panteři věnovali obtě- 
žování nás dvou. Zastrašováním se z nás pokoušeli vymáčknout pe- 
níze, špiclovali nás, zadržovali nám poštu, přátele a novináře, kteří 
se s námi chtěli setkat, posílali pod různými záminkami pryč, a na- 
konec do našeho bytu nakvartýrovali Eldridgovu věčně naštvanou 
konkubínu, která zde měla plnit funkci vnitřního informátora. Když 
jsem proti tomu protestoval, eskortovali nás pod namířeným revolve- 
rem do „vězení", což byly různé konspirační byty ve městě, načež 
v tisku uveřejnili prohlášení, kde jako důvod našeho „uvěznění" uved- 
li nedostatek disciplíny. Nakonec prohledali náš byt a pokoušeli se 



412 Timothy Leary 

tam, samozřejmě marně, najít dokumenty usvědčující nás ze spolu- 
práce se CIA, jejímiž agenty jsme měli být. A tak aspoň zadrželi naše 
pasy a zabavili nám nepatrné množství hašiše a LSD; hrozili, že 
všechno předají alžírské policii. 

Situace to byla úděsná. Panteři se často chlubili, jak „oddělali" ně- 
kolik svých členů, kteří se ukázali být zrádci, a vyhrožovali nám, že 
nás vydají alžírské vládě jakožto překupníky drog. Co si o celé věci 
myslí Alžířané, o tom jsme neměli tušení. 

Nakonec nám bylo přikázáno, abychom se hlásili každý den na 
ambasádě Panterů, kde nám byly ukládány různé ponižující úkoly. 
Rosemary tam nešla ani jednou a vymluvila se na nemoc, využívajíc 
toho prastarého triku otroků. Já jsem se tam občas objevil, nicméně 
jsem zaujal postoj pasivní rezistence, hluboce se štítě svých arogant- 
ních zotročitelů. Jednoduše nám byla vnucena role bezmocných neg- 
rů. Pokud bylo Eldridgeovým záměrem ukázat nám, jak chutná tato 
situace, povedlo se mu to dokonale. Ale nemyslím, že by celou tou 
kampaní ponižování dosáhl o mnoho víc než právě jen tohoto. 

Eldridge zašel dokonce tak daleko, že o mně začal rozhlašovat, že 
mám mozek zničený drogami. „Chudák Timothy," vytruboval do svě- 
ta. „Ty spousty kyseliny tomu frajerovi dočista vypálily mozek." Toto 
obvinění v sobě ovšem mělo určitou logiku. Já sám bych první musel 
uznat, že nechat se vmanévrovat do situace, kdy totální kontrolu nad 
vaším životem získá člověk jako Eldridge, dokáže skutečné jenom na- 
prostý cvok. 3) 

Ale proč jsem vlastně trpěl toto terorizování? Mohli jsme se přece 
kdykoli přestěhovat do luxusního apartmá v hotelu Aleti a jediným 
telefonátem do Ameriky zvednout vlnu protestů proti této situaci. 
Nám se však zdálo nefér řešit naše rasové problémy tím, že přivolá- 
me na pomoc naše bílé zdroje a konexe, bílé přátele, bílé peníze. Jako 
bychom tím jen opakovali ten vzorec starý 300 let. V oněch dnech pr- 
vopočáteční nevinnosti a nevědomosti opakovali černí vůdcové neu- 
stále jeden jediný slogan: „Za všechno zaplatíš, bílej." 

Eldridge zase našel zalíbení v tomto totalitárním hesle: „Buď jsi 
součást řešení, anebo součást problému." A já jsem byl do té míry 
zbrklý a nerozvážný, že jsem mu odsekl: „Celý ten problém způsobu- 



Záblesky paměti 413 

jí právě lidi s dogmatickým myšlením, kteří donekonečna opakují: 
Buď jsi součást řešení, nebo součást problému." 

S Rosemary jsme vedli dlouhé diskuse o konfliktu černých a bí- 
lých. Všude na světě byli černí těmi, kdo zůstávali chudí a kdo stále 
víc propadali zoufalství a hněvu. A bílí jejich utrpení ignorovali. Vě- 
řil jsem vždycky a věřím stále, že dokud nebude tato hrozná nespra- 
vedlnost napravena, nemůže se lidstvo povznést nad úroveň divošství. 
Byli jsme první bílí Američané, kterým bylo souzeno žít pod politic- 
kou nadvládou Američanů černých, a jako takoví jsme cítili určitou 
zodpovědnost. Rozhodli jsme se tedy, že se pokusíme ustavit jiný druh 
precedentu: chtěli jsme demonstrovat, jak uniknout otroctví dříve než 
za třista let. 

Začali jsme uskutečňovat náš plán právě toho dne, kdy jedna roz- 
hlasová stanice živé přenášela telefonní debatu Eldridge s Hueym 
Newtonem v Oaklandu. V ní si dva černoši ve vlivných politických 
pozicích, vyhecovaní provokací FBI, vyhrožovali zamordováním sebe 
navzájem i svých stoupenců, a to všechno kvůli nesmyslné uražené 
pýše. 

Řekl jsem polnímu maršálovi, že mi má banka avizovala převod 
poměrně značné sumy peněz. 

„Prima," řekl polní maršál. „Ty prachy se nám určitě budou hodit." 

„Ale já teď potřebuji svůj pas, abych si je mohl vyzvednout. Radši 
mi dej i Rosemaryin. Ty peníze by mohly být i na její jméno." 

„Prima," řekl polní maršál. Skutečně si mysleli, že nás už zastrašili 
natolik, že si netroufneme udělat vůbec nic. Klasický omyl otrokářů. 

K našemu bytu přijelo taxi. Měli jsme už sbaleno a zavazadla 
jsme schovali tak, aby je Fatima neviděla. Ostatně jsme si s sebou 
brali jen šaty, knihy a nějaké desky. Srdce mi divoce bušilo a žaludek 
jsem měl stažený, když nás taxík vezl k hotelu na pobřeží. Zdálo se, 
že provozní ředitel tuší, kolik uhodilo. „Tak jste těm Panterům utekli?" 
ptal se nás s úsměvem. „Buďte bez obav. Tady vám dají pokoj." V Al- 
žíru se nic neutajilo. 

Telefonoval jsem na vyslanectví Panterů. Sluchátko zvedl Eldridge. 
„Co se děje, člověče? Máš ty prachy?" 

„Přestěhovali jsme se, Eldridgi. Je konec." 



414 Timothy Leary 

„Co to kecáš, vole? Okamžité se budeš hlásit na vyslanectví. Slyšíš 
mě? A pasy s sebou." 

„S radostí tě někdy navštívím, Eldridgi. Ale na ty pasy zapomeň. 
Už je to tak, jsme volní." 

Se zaklením zavěsil. Otroci se sebrali a byli pryč. Té noci číhalo 
před hotelem auto se dvěma Pantery. Okouněli tam tak dlouho, až je 
místní policie vytáhla z auta ven. Ruce vzhůru. Prohlídka auta a kon- 
trola dokladů. To bylo vážné varování, aby se nepokoušeli otravovat 
v areálu letoviska. 

Nyní jsme se museli zbavit i dalších našich hlídačů a opatrovníků. 
Zdálo se být víc než pravděpodobné, že i oni se budou snažit zabodo- 
vat na náš účet. Měli jsme všechny vlastnosti ideálních terčů: byli jsme 
známí, veřejně známí, bez peněz a bezmocní. 

Seděli jsme s Rosemary v hotelové restauraci u stolu, od kterého 
byl výhled na Středozemní moře pokryté stříbrnou pěnou a lesklými 
černými kolečky ropy, která unikla z některého z tankerů. Číšník, 
nažloutlý Kabyl z Rifských hor, který si neustále nakrucoval řídké 
kníry a potahoval umaštěnou zástěru, nám přinesl dva šálky silné 
černé kávy se zpěněným horkým mlékem. Tu přijelo na parkoviště 
černé auto a z něho vyskočili dva tajní policisté. V hlavním stanu 
FLN si nás přáli vidět. 

Přijal nás ministr vnitra uprostřed osmi vládních úředníků s čer- 
nými kníry. Ministr se nám omlouval za potíže s Pantery. „Naše vlá- 
da byla znepokojena těmi novinovými historkami líčícími vaše .zatče- 
ní' těmi Američany. Tady jste pod ochranou alžírských zákonů. Tady 
není žádný Texas." 

Všichni se zasmáli. 

Co se mne týkalo, byl bych docela uvítal, kdyby to tady Texas byl. 
Dokonce i Laredo vypadalo odsud docela přijatelně. 

Společnost v čele s ministrem si se mnou chtěla pohovořit o mém 
případném působení na zdejší univerzitě. Nikdo se ani slůvkem ne- 
zmínil, že právě v té době byl areál univerzity obsazen federálními 
jednotkami, které se snažily potlačit protesty studentů. Nejednalo se 
o žádné povstání za Svobodu Slova. Studenti prostě jenom žádali lep- 
ší životní a pracovní podmínky a kvalitnější učitelský sbor. Jelikož 



Záblesky paměti 415 

ale gigantický policejní aparát neměl k dispozici žádné další zdroje, 
nezbylo mu než rozmístit po celém univerzitním areálu černé kryté 
náklaďáky plné znuděných vojáků. 

„Budou vás kontaktovat lidé z ministerstva školství. Jak jistě víte, 
nachází se Alžírsko v procesu přechodu od francouzského způsobu 
výuky na americký, a člověk s vašimi zkušenostmi a vzděláním by 
nám v tom mohl velmi pomoci. Mimochodem, pokud proti tomu nic 
nemáte, bylo by podle našeho názoru lepší pro vás i pro Pantery, 
abyste si dali navzájem pokoj." 

S tím jsem z celého srdce souhlasil. 

Ministr nařídil svému tajemníkovi, aby zavolal Eldridge, kterému 
pak do telefonu řekl, že naprosto není žádoucí, aby s námi nadále 
udržoval jakékoli kontakty. Od nynějška jsme byli řízeni Alžířany. 

Černá limuzína s ječící sirénou se s námi řítila zpět do hotelu na 
pobřeží. Alžírští představitelé s oblibou stavěli na odiv svou moc prá- 
vě tímto způsobem. 

V následujících týdnech jsme měli řadu návštěv agentů různých 
nejmenovaných tajných služeb, kteří se nás vyptávali na peripetie 
americké politiky. Co si příkladně myslím o Kissingerovi, o Teddym 
Kennedym, o Muhammadu Alim? A jak to vlastně dělal ten Charles 
Manson, že svým lidem tak dokonale vymyl mozek? Zvláště se všich- 
ni zajímali o to, jak vážnou hrozbu alžírské bezpečnosti představují 
Panteři. Dělali jsme, co jsme mohli, abychom je ujistili, že Eldridgeovy 
armády čítající čtyři muže rozhodně není třeba se obávat. 

Jeden velmi pozoruhodný politik z armádních kruhů nás pozval 
do svého oblíbeného luxusního restaurantu. Nabízel mi, že mě vezme 
na vyjížďku do své oázy, přičemž mé dloubal do žeber a polohlasem 
vykládal cosi o prima slečnách a báječných večírcích. Chtěl vzít LSD 
a to mě dost postrašilo. Jindy se zase objevil podivný typ, již na první 
pohled nepříliš důvěryhodný, vyvezl nás z města někam na venkov, 
a tam, v nějaké kavárničce plné Arabů v hábitech, ostře nás sledují- 
cích, se nás ten agent snažil naverbovat ke spolupráci s jistými ne- 
jmenovanými výzvědnými službami. Jakýsi psychiatr mé vzal na 
oběd a snažil se ode mě vyzvědět, co že vím o kontrole mysli 
a o brainwashingu, naznačuje dokonce, že by mi mohl pomoci získat 
dobrý post někde za železnou oponou, řekněme na některé české 
nebo maďarské klinice. Když se pak dozvěděl, že Rosemary má jít na 



416 Timothy Leary 

operaci ohledné poruchy plodnosti, nabídl se, že by mohl prozkoumat 
situaci v tomto sméru na gynekologických klinikách v Rumunsku. 
Takže jsem mu řekl, že o brainwashingu nevím nic a o vědeckou ka- 
riéru v nějaké komunistické zemi nemám zájem. Všechny tyto pikle 
měly jediný výsledek, a to ten, že se ukazatele mé paranoie zvýšily. 

Jedna roztomilá anglická dáma, externí dopisovatelka New- 
sweeku, nás představila jistému vzdělanému alžírskému byrokratovi 
jménem Ali a jeho francouzské ženě Michelle, kteří nás pak několi- 
krát pozvali na večeři. Ali nedělal žádné tajnosti ohledně svých kon- 
taktů s CIA. Se ženou plánovali, že se přesunou do Kanady. Měl jsem 
pocit, že nastal okamžik, abych se někomu svěřil ohledně svých zámě- 
rů do budoucnosti. Prosté chceme pryč z Alžírská. Jakým způsobem 
je možné dostat se odsud? 

„Musíte vyřešit dva problémy. Předně sehnat nějakou zemi, která 
by byla ochotna vás přijmout. Vy prosté nemůžete přijet jenom tak na 
letiště a skočit do prvního letadla. A za druhé, musíte Alžířany pře- 
svědčit, aby vám dovolili odejít. Jakmile jste jednou přijal tu zelenou 
kartu znamenající azyl, dal jste tím alžírské vládě právo rozhodovat 
o tom, kde pro ni budete nejužitečnější." 

„Mám pozvání k účasti na jedné psychologické konferenci v Ad- 
dis Abebé. Etiopská vláda se zaručila, že nebudu zatčen." 

Zemí, o kterou šlo, bylo ve skutečnosti Dánsko, ale já jsem chtěl, 
aby to zůstalo utajeno až do poslední minuty. 

„To je vynikající," rozzářil se Ali. „Vaše výjezdní víza na vás budou 
čekat na letišti. Já sám to zařídím." 

V našem hotelovém apartmá jsem popadl Rosemary, zvedl ji do 
vzduchu a triumfálně se s ní zatočil po místnosti. „Jedeme do Dán- 
ska." 

„Jsi si jistý, že mu můžeme důvěřovat?" ptala se ona. „Koneckonců 
má styky s CIA." 

„Ale v CIA patří k liberálům," řekl jsem, „a to je ta nejlepší mafie, 
se kterou se můžeš ve 20. století setkat." 

Taxík se blížil k letišti a naše nervozita vzrůstala. U východu 
k celnímu odbavení stáli polní maršál a Mobuto. 

Pokynul jsem jim, a oni se zamračili a zkřížili ruce na prsou jako 



Záblesky paměti 417 

dozorci ve vězení. Koupili jsme si letenky a dali naše zavazadla ke 
kontrole pro let do Kodaně. Na lince byl přestup v Ženevě. Ta hodi- 
nová přestávka mohla být docela napínavá, protože Švýcarsko bylo 
členskou zemí Interpolu. Půl hodiny před odletem jsme přešli k odba- 
vovacímu stanovišti. Panteři už tam nebyli. Úředník zkontroloval 
naše pasy a ptal se na víza. Vysvětloval jsem, že by je měl mít velitel 
letiště. Zůstali jsme sedět venku, zatímco uvnitř v kanceláři dali úřed- 
níci nad stolem hlavy dohromady a vzrušeně se o čemsi radili 
v arabštině. Pak někam několikrát telefonovali. Deset minut před 
startem letadla chtěl vědět velitel letiště, kdože nám dal povolení 
k odletu. Řekl jsem, že Ali. Velitel vypadal zmateně. Pozorovali jsme 
hodinovou ručičku odměřující čas zbývající do odletu. Poslední dvě 
minuty. Velitel dal rozkaz svému zástupci, aby se odlet odložil. Po de- 
seti minutách se objevil s nepříjemnou zprávou: povolení k odletu 
nemáme. Omlouvá se, ale nedorozumění se určitě vysvětlí a my chy- 
tíme další letadlo za dvě hodiny do Paříže. 

„Do Paříže?" vykřikl jsem zděšeně. Již před časem jsme dostali do- 
pis od Pierra Bensoussana, v němž nás varoval, abychom rozhodně 
nejezdili do Francie. Paříž se stala hlavním střediskem amerických 
protidrogových aktivit. 

„Je to past," řekla Rosemary. 

Pořádně vzteklý jsem telefonoval z letiště Alimu. Ten se mě snažil 
uklidnit a vysvětloval, že to byl on sám, kdo zrušil naše víza. Bylo to 
příliš nebezpečné. Na scéně se objevila CIA. A letiště sledovali Pante- 
ři. Bylo ode mé velice moudré, že jsem odmítl letět do Paříže. 

Byl jsem přesvědčený, že lže. Jenom jsem nevěděl proč, co v tom 
vězí. V tom okamžiku jsem byl vyřízený případ. Krysa v bludišti. Po- 
sledních šestnáct měsíců jsem strávil buďto ve vězení, kde jsem se při- 
pravoval na útěk, anebo už na útěku, a v*obou případech jsem byl 
bezmocný terč pro muže s revolvery a puškami. Pouhý pěšák ve hře 
těch, kdo tahají za nitky. Už jsem nedůvěřoval ani vlastnímu úsudku 
v tomhle z kloubů vymknutém světě kontroly a intrik. 

Co dál, komu lze důvěřovat? Blížil se soumrak a já jsem se šel pro- 
jít po hlavní třídě, a nakonec jsem si sedl ke stolku na chodníku v Ca- 
fé de la Faculte, což byl zapadák, kam chodili po službě mladí vládní 
úředníci. Po nějaké chvíli se objevil muž, na něhož jsem čekal: byl to 



418 Timothy Leary 

jeden z téch mladých agentů, kteří nás před časem vezli do hlavního 
stanu FLN. Kývl jsem na ného od svého stolku. Dali jsme si pivo, zapa- 
lovali si jednu od druhé, bavili se o všem možném. Nakonec jsem se 
ho zeptal přímo: „Řekněte mi, Mohammede, proč nám dnes nedali 
povolení k odletu ze země?" 

Mohammed vypadal překvapeně. „O tom nic nevím. Proč jste se 
neobrátil na náš úřad? Jediné my jsme za vás odpovědní. Bez našeho 
povolení nesmíte opustit zemi. Přijďte ke mně zítra v devět. Uvidíme, 
co se dá dělat." 

Podíval jsem se mu do očí. Lhal mi snad také? Zdálo se, že se doce- 
la baví. 

Nazítří dopoledne jsme se znovu odhlásili v hotelu, znovu jsme se 
se všemi rozloučili. Mohammed byl ve své kanceláři a tvářil se velice 
věcně a rozhodně. Nejvíc ho zajímal Ali a případné další lidé, se kte- 
rými jsme byli v kontaktu ohledné našich výjezdních víz. Okamžitě 
jsem tuto konverzační linii utnul. 

„Na dnešek máme zamluvené další rezervace," řekl jsem. „Pokud 
nevyřídíte formality pro dnešní let, nebudu se moci zúčastnit té kon- 
ference v Dánsku." 

„A proč jste nepřišel úplné nejdřív do mé kanceláře?" 

„Do vaší kanceláře!" vybuchl jsem. „Podívejte se, Mohammede, 
jsme v Alžírsku už sedm měsíců a po celou tu dobu jsme čekali, že 
nám FLN pomůže. Teď nás už přece musíte dobře znát. Jsme normál- 
ní lidé a vy to víte. Žili jsme tady klidné, nikdy jsme se nepokoušeli 
navazovat kontakty s Alžířany. Já té vaší politice tady nerozumím. 
Každý je přinejmenším dvojitý agent. Nikdo vám nic neřekne na rovi- 
nu. Všichni hrají nějaké hry. Nic není takové, jak to vypadá. Moje nej- 
větší blbost byla, že jsem byl tak naivní." 

Teď už se Mohammed nemohl ubránit smíchu. „To je ono, profeso- 
re. Naivní, to je přesné to slovo, které užívám, když o vás mluvím se 
svými nadřízenými. No, ale pokud skutečně nemáte co skrývat, může 
být naivita tou nejlepší taktikou." 

Obešel stůl a podal mi ruku, poplácávaje mě při tom levičkou po 
zádech. Asi jsem se mu líbil. „Jeďte klidně na letiště," řekl. „Povolení 
k odletu dostanete. Bude se nám tady po vás stýskat. Vy jste takový 
ten Gary Cooper, Američan, že?" 



Záblesky paměti 419 

„A co ta pěkná úřední razítka s výjezdním vízem do mého pasu?" 
řekl jsem. 

„Na to není čas. Ale nebojte se. Nechají vás letět. Mnoho úředníků 
bude rádo, až vás uvidí odjíždět. A někteří z nás naopak doufají, že 
se třeba někdy vrátíte. Ale buďte velice opatrný, profesore. Všude je 
plno nepřátel." 

Scéna na letišti začala jako přesná repríza našeho prvního poku- 
su. Znovu pátrání po chybějících vízech. Do odletu zbývá patnáct mi- 
nut. Pak deset minut. A zase hlavy pohromadě v kanceláři velitele. 
Zase vzrušená debata v arabštině. Do odletu zbývá minuta a velitel 
dává pokyn, abychom prošli odbavovacím prostorem. Jú! 

Letadlo se zvedalo z ranveje a my s Rosemary jsme se na sebe 
s ulehčením usmáli. Objednali jsme šampaňské a připili si na náš 
nejnovější úték. 4) 



ŽIVOTOPI S 

Albert 
Hofmann 

(1906- ) 



- nyní na odpočinku, býval ředitelem výzkumného programu ve 
firmě Sandoz, Ltd. Do povědomí širší veřejnosti se dostal díky své- 
mu studiu ergotaminu, alkaloidu derivovaného z námele. Z něho 
se mu podařilo vyrobit pětadvacátý derivát kyseliny lysergové, 
s pracovním označením LSD-25; je to diethylamid kyseliny lyser- 
gové. Nová droga byla zkoušena na myších v roce 1938, avšak 
nevzbudila v té době zájem farmakologii a lékařů a další vý- 
zkum byl proto zastaven. 16. dubna 1943 prováděl Hofmann zno- 
vu syntézu LSD-25, byl však nucen práci přerušit a odebrat se 
domů, a to proto, že u něho došlo k „jistému nikoli nepříjemné- 
mu stavu intoxikace, pro který byla charakteristická extrémně sti- 
mulovaná imaginace". 

O tři dny později se Hofmann rozhodl, že požije jistou nevel- 
kou dávku drogy a znovu na sobě vyzkouší její účinky. Vzal 0,25 
mg LSD, což se později ukázalo být dávkou extrémně vysokou. 
Jelikož začal pociťovat jistou dezorientaci, vydal se na cestu domů 
na kole, čímž nepochybně podal jeden z nejpamětihodnějších 
cyklistických výkonů v historii. Později Hofmann uspořádal něko- 
lik sezení s LSD pro některé z nejvýznačnějších evropských literá- 
tů a filozofů. 

Hofmannův génius v oboru organické chemie byl potvrzen 
v roce 1958, kdy se mu podařilo syntetizovat psilobycin, aktivní 
složku kouzelných hub mexických. Tuto drogu jsme používali 
v prvních dvou letech našeho harvardského projektu. 



36. Uvězněni v Alpách 



Květen 1971, Ženeva 

Vyšel jsem z telefonní budky na letišti v Ženevě a srazil jsem se s še- 
dovlasým mužem v elegantním obleku, zjevně zazobaným. 

„Pardon," pravil muž s pařížským přízvukem, a uchopil mne jem- 
ně, ale pevně za paži. Zdálo se, že ví, kdo jsem. 

„Fickt nicht mit der Raketmensch," řekl jsem, snaže se bleskově vy- 
hodnotit situaci. „Vorein fúr Raumschiffahrt." 

„Tak? Vy tedy nejste Američan," řekl muž, který mne stále držel za 
paži, francouzsky. Načež dal svou ruku pryč. „S někým jsem si vás 
spletl." Odešel s výrazem mírně zmateným. 

Z davu lidí čekajících na svůj let se vynořila Rosemary. „Co to 
chtěl ten Bensoussan tak důležitého?" 



Záblesky paměti 421 

„Nedoporučuje jezdit do Dánska. Říká, že je to tam nebezpečné 
a také příliš drahé. Média a úředníci na nás čekali u toho letadla, 
kterým jsme nakonec neletěli. Na letišti byla i americká policie, mož- 
ná i CIA. Určitě by nás zatkli. Dokonce se objevily povésti, že jsme 
byli uneseni." 

„Ach jo, jak je ta CIA nevděčná," posteskla si ironicky Rosemary. 
„Po všech těch radách do manželství, které jsem dala Aliho ženě. 
O stříbře, které jsme nechali té babě z Newsweeku, ani nemluvě. 
A o těch kožešinách jakbysmet." 

S těmi kožešinami to bylo přesně tak, to se nedalo popřít, stejně 
jako skutečnost, že vzhledem ke své jemné a choulostivé pleti může 
Rosemary nosit boty jenom z té nejjemnější kůže a šaty pouze 
z hedvábí. 

„Nepozveš mě na drink, ať to všechno promyslíme?" 

Nacházeli jsme se v tranzitním prostoru letiště, a tak jsme nebyli 
chráněni před nikým. Interpol na nás vydal zatykač a my jsme cesto- 
vali úplně nekryti, na své pravé pasy. Ukryli jsme se v jednom baru. 

Rosemary usrkávala dubonnet a mluvila polohlasem. „Hned jsem 
věděla, že tam nemáme nechávat ty kožešiny. Co teď?" 

„Tady v Ženevě nasedneme na loď. Pierre mi dal adresu na toho 
pašeráka zbraní, jmenuje se Michel Hauchard. On nás zatím schová 
někde v Lausanne a Pierre nás pak přijede zachránit." 

„Kdo to byl, ten chlap s šedými vlasy? Prohlížel si tě jaksi až moc 
pečlivé." 

„Na poldu byl příliš elegantní," řekl jsem. 

Já jsem měl na sobě hnědý vycházkový oblek ještě z dob McNelli- 
sových, který mi v Seattlu koupila Bernardine Dohrnová. Lidé na le- 
tišti si mne zvědavě prohlíželi, jako by si na mou tvář odněkud vzpo- 
mínali. Když se mé někdo zeptal, říkal jsem, že jsem hrál v jednom 
seriálu z prostředí FBI. 

V Lausanne jsme si vzali taxík a jeli jsme po silnici podél jezera. 
Pak řidič zaparkoval před luxusním věžákem. Výtahem jsme vyjeli do 
podkroví, dveře se otevřely do privátního foyeru, v témže okamžiku 
se otevřely i dveře z apartmá a v nich stál vzpřímené, na tváři 
chladný zkoumavý výraz, onen šedovlasý muž z letiště. Obřadně se 
uklonil a pokynul nám, abychom vešli. Velký německý policejní ovčák 
spustil zuřivý povyk, celý se třesa vztekem. 



422 Timothy Leary 

„Quebec, va ťen!" kázal Monsieur Hauchard a pes zalezl do kouta. 

Monsieur Hauchard nás pak vedl přes celý asi třicet metrů dlouhý 
obývací pokoj, otevírající se skleněnou stěnou na terasu s výhledem 
na Lac Léman. Na konci pokoje seděly dvě velice hezké ženy, které se 
na nás dívaly s jakýmsi zasněným výrazem ve tváři. Hauchard, zády 
k oknu, na mé zadumaně pohlédl. „Zvláštní. Na letišti jsem vás pova- 
žoval za Němce. Choval jste se tak proto, abyste se mé zbavil?" 

Pokrčil jsem rameny. „Člověk nemůže být nikdy dost opatrný." 

Hauchard ukázal zuby v úsměvu. „Rád bych vám představil Gab- 
rielle i naši roztomilou návštěvnici z Říma, Antonii. Profesor Leary, 
jeho žena." 

Gabrielle, s tělem překypujícím lákavými zaobleninami a vzrušu- 
jícími výčnělky, se nenucené rozkládala na sofa a prohlížela si nás 
s aristokratickým pobavením. Zato italská hvězdička Antonia nám 
jenom pokynula a okamžitě odvrátila svou znuděnou tvář k oknu 
s výhledem na jezero. Obé jsou pod drogami, pomyslel jsem si. 

Monsieur Hauchard, usazen za stolem, se znovu krátce usmál. 
„Pierre mi říkal, že jste dost bohatý a že právě píšete knihu, kterou 
by snad bylo možné prodat filmařům." 

„Obávám se, že momentálně jsme spíše chudí, a rozhodně po nás 
jde spousta lidí." 

„Pouf, ale to nic není," řekl Hauchard velkopansky. „Pro mne je ctí, 
že mám možnost se s vámi setkat. Chápu vaši situaci a chovám 
k vám naprosté sympatie. Jakožto gentleman považuji za svou povin- 
nost ochraňovat filozofy. Chtěl bych požádat vás i vaši krásnou ženu, 
abyste byli mými hosty tak dlouho, jak to jen bude nutné. A velice rád 
vám poskytnu svou pomoc při vyřizování těch trivialit s policií. Pouf! 
Pro mne nepředstavuje zdejší policie problém. Na mé výplatní listině 
jsou desítky policistů." 

Podali jsme si ruce a já jsem se s ulehčením usmál. Poprvé po sed- 
mi měsících jsem se cítil dobře, tak trochu jako nový člověk. 

V pokoji pro hosty jsme s Rosemary vybalili naše šatstvo a zača- 
li se oblékat na večeři. 

„Na co myslíš?" zeptal jsem se jí. 



Záblesky paměti 423 

„Ale on je přece profesionální zločinec," řekla Rosemary. 

„Jo, myslím, že máš pravdu. Ale nemáme na vybranou. Je to aspoň 
náš gauner." 

„Takže nezbývá než doufat, že je to gauner dostatečně velkého for- 
mátu," uzavřela Rosemary. 

Nazítří odpoledne přepychový Rolls Royce přijížděl po silnici po- 
dél jezera k hotelu Richmont. Vrchní byl samá úklona a beze slova 
nás vedl ke stolu v zadní části restaurantu, kde nás u stolku očeká- 
val jistý muž. 

„Monsieur Duvale, dovolte mi, abych vám představil našeho profe- 
sora na útěku." 

Duval ke mně natáhl ruku. Mohlo mu být něco přes padesát, byl 
menší zavalité postavy, s holou lebkou a prošedivělými zbytky vlasů 
na spáncích, oblečený s konzervativní elegancí. Jasný teplouš. V klo- 
pě měl vetknutou rudou jehlici se znakem Legion ďHonneur. „Od jis- 
té doby mám zájem o setkání s vámi, profesore. Sleduji pozorně vaši 
práci. Pokud byste proti tomu nic nenamítal, rád bych vám položil 
několik otázek." 

„Ale můj milý Duvale, ti, kdo budou klást otázky, jsme přece my. 
Podařilo se vám získat nějaké informace o profesorově situaci?" 

Duval si vložil do úst dýmku, škrtl zápalkou, přes hustý kouř na mě 
vrhl ostrý pohled a odhodil krabičku zápalek na bílý ubrus. „V po- 
řádku, ať tedy máme ty naléhavé detaily z krku. Profesore, vy jste 
jako svého právního zástupce angažoval Horace Mastronardiho 
z Bernu. To je vynikající. Je to nejlepší obhájce ve věcech trestních ve 
Švýcarsku. Interpol už na vás vydal zatykač, ale ten ještě nenabyl 
právní moci. To tedy znamená, že by pro vás mohlo být mírně nebez- 
pečné chodit na procházky například do blízkosti letišť. Také bych se, 
být vámi, zdržoval pokud možno mimo Británii, Španělsko či Itálii. 
Ostatní evropské země nemají zájem na jakémkoli skandálu v sou- 
vislosti s vámi. Nicméně vždycky existuje jisté nebezpečí, že se vás 
někde pokusí zatknout nějaký příliš horlivý subalterní policista, byť 
by jeho nadřízení dali přednost tomu, nechat vás na pokoji. 

Vaším problémem číslo jedna tedy jsou, a to dobře víte, úřady 
Spojených států. Podle mých informací by CIA dala přednost tomu, 
abyste zůstal uprchlíkem bloudícím Evropou a Středním Východem. 



424 Timothy Leary 

Ale lidé z protidrogové branže vás chtějí dostat zpátky do vězení ja- 
kožto symbol svých úspěchů v kampani proti drogám. A FBI po vás 
jde skutečně tvrdě. Zdá se, že máte nějaké informace, o které se oni 
velice zajímají. Švýcaři se dozvěděli teprve včera večer, že jste tady. 
Samozřejmé se vás budou snažit lokalizovat, prostě už z toho důvo- 
du, že pro každou zemi je nepříjemné, když se po jejím teritoriu po- 
tloukají uprchlíci inkognito. Ale jinak vás Švýcaři otravovat nebudou, 
pokud kolem vás nevznikne rozruch. 

Já bych se ale vsadil, že Američané budou žádat o vaše vydání. 
Asi měsíc jim bude trvat, než podají oficiální žádost. Pokud by se vám 
podařilo rychle se se Švýcary dohodnout, mohl byste ten americký 
zatykač předběhnout. Pokud ale nebude váš azyl ve Švýcarsku při- 
praven do tří týdnů, měl byste uvažovat o přesunu do jiné země." 

Duvalova dýmka pohasla, a on vzal znovu do ruky krabičku zápa- 
lek, škrtl, přiklopil dýmku dlaní a vyfoukl kouř do vzduchu. Jeho vy- 
sílací frekvence byla u konce. 

„Kterou jinou zemi máte na mysli?" ptal jsem se. 

Duval pomalu zavrtěl hlavou, jeho tvář byla bez výrazu. „Odpověď 
na tuto otázku je již mimo rámec dohody, kterou se mnou pro dnešní 
den uzavřel Monsieur Hauchard. Než vám tedy řeknu více, budete mi 
muset bona fide odpovědět na několik mých otázek." 

„V této záležitosti považuji Michela za svého poradce," řekl jsem, 
obraceje se k Hauchardovi. „Co byste mi radil?" 

Michel Hauchard pokrčil rameny. „Doporučuji vám, abyste spolu- 
pracoval s Monsieurem Duvalem." 

„Výborně. Co byste tedy chtěl vědět? Pevně věřím, že mi nehodláte 
klást nejapné otázky jako třeba kolik Černých panterů je v Alžírsku." 

„Nikoli," odpověděl Duval bez sebemenšího náznaku úsměvu. „Za- 
jímá mé, co mi můžete říci o brainwashingu za pomoci drog." 

„Vida, drogy," řekl Hauchard překvapeně. „To je ta záležitost, 
o kterou se zajímá FBI?" 

„Ne, o toto se zajímám já," řekl Duval. „Informace, po kterých pát- 
rá FBI, to je problém profesorův, nikoli můj." 

Vmžiku jsem se rozhodl říci Duvalovi několik faktických informací 
a dát mu spoustu slibů; takže jsem přednesl ve zkratce úvodní před- 
nášku o imprintingu, načež jsem ho odkázal na své již publikované 
práce. 



Záblesky paměti 425 

Po několika dnech telefonoval můj švýcarský právní zástupce 
Mastronardi. Toho kontaktoval Albert Hofmann, chemik od firmy 
Sandoz, objevitel LSD. Naplnilo mě to nadšením, a okamžitě jsme se 
dohodli, že uspořádáme slavnostní oběd v některé příjemné zahrad- 
ní restauraci u jezera. Hofmann nám vyprávěl o sezeních s LSD, jež 
uspořádal pro přední evropské intelektuály, mezi nimiž byli např. 
Rudolph Gelpke, švýcarský učenec, překladatel perské súfické poe- 
zie, anebo romanopisec Ernst Jůnger, mysticky zaměřený německý 
spisovatel. Tito evropští vzdělanci utvořili jakousi neformální „školu 
moudrosti", k jejímž úkolům patřilo i experimentování s psychede- 
lickými drogami. 

Později, to jsme se již procházeli po nábřeží v Port ďOuchy, jsem 
se dr. Hofmanna tázal na rizika spojená s užíváním LSD. Hofmann 
odpověděl bez zaváhání, že pokud je mu známo, neexistuje sebemen- 
ší důkaz, že by užívání LSD vedlo k poškození mozku. 

„Takže pokud by zde bylo nějaké nebezpečí, jednalo by se o zále- 
žitost rázu psychologického," řekl jsem. 

Hofmann přikývl. 

„Pak tedy, pokud podmínky experimentu skýtají pokusné osobě 
podporu, lze tato nebezpečí eliminovat." 

„Zdá se, že veškeré poznatky, které mám až dosud k dispozici, ve- 
dou právě k tomuto závěru," odpovědél. 2) 

Žít jako hosté v Michelové luxusním podkrovním apartmá bylo za- 
jisté něčím naprosto odlišným od života v socialistickém Alžírsku: 
byla to mimo jiné řada dlouhých gurmánských obědů či večeří v těch 
nejlepších restauracích ve Švýcarsku. Michel hostiny pečlivě připra- 
voval a minimálně hodinu denně trávil ve vážných rozhovorech s 
majiteli restaurantů a s vrchními při výběru menu. O víkendech se 
pak pořádaly večírky v luxusních vilách na břehu jezera, které vlast- 
nili různí bohatí Němci a Jihoameričané, zjevné podílníci konsorcia 
vytvořeného Hauchardem za účelem umístění mých knih a filmo- 
vých scénářů na trhu. Vypadalo to, že samotná naše existence se sta- 
la jakýmsi zvlášť rafinovaným ornamentem v monotonii švýcarské- 
ho společenského života. 

Rosemary strávila několik dní na jedné gynekologické klinice 
v Ženevé, kde se podrobila jistému léčebně korektivnímu zákroku. 



426 Timothy Leary 

Asi za měsíc nám Hauchard sdělil, že by bylo načase zařídit se na 
trvalejší pobyt. Pronajal pro nás domek ve Villars sur Ollon, lyžař- 
ském středisku ve východním cípu Ženevského jezera. Nebylo nám 
jasné, proč kolem nás dělá v městečku takový humbuk; představil 
nás tam snad každému, totálně tak niče i to málo, co ještě zbývalo 
z našeho inkognita. Ale byli jsme jeho chránénci, a rozhodné ne v si- 
tuaci, která by nám dovolovala zpochybňovat jeho strategii. My s Ro- 
semary jsme každopádně uvažovali toliko o jednom možném vyústě- 
ní naší situace: o tom, že by konečné otěhotněla. 

„Někdo klepe na dveře." Rosemary si stáhla župan kolem pasu 
a rozhrnula záclony do deštivého švýcarského rána. „Jdu se podívat, 
kdo to je. Kdyby se to muselo vyřídit ve francouzštině, zavolám tě." 
Vrátila se s výrazem zoufalství ve tváři. „Policie. Chtějí s tebou mlu- 
vit." 

Oblékl jsem se. Byli to dva muži v civilu a jeden uniformovaný po- 
licista. Zdvořilé podání rukou a krátká konverzace ve francouzštině. 

Vrátil jsem se k Rosemary do ložnice. „Jsem zatčen. Američané 
požádali o moje vydání. Musím s nimi do Lausanne." 

„Do vězení? A vrátíš se? V nemocnici mi řekli, že dnes je to správ- 
né datum. Řekni jim to. Šest let jsme čekali, až budeme moci mít dě- 
ťátko, a právě dneska je ta správná noc." 

„Určité se to vyjasní ještě během dopoledne. Uvař si kávu, napusť 
si vanu, všechno tady sbal a čekej na mě u Michela. Mastronardi mě 
dostane ven na kauci. Hned mu volej." 

Nato policisté předvedli několik neohrabaných zdvořilostí. 

„Co si mám vzít s sebou?" ptal jsem se. 

„Nemusíte si brát vůbec nic. Všechno dostanete tam, dokonce 
i kartáček na zuby. Velice mě to mrzí." 

Rosemary stála u dveří a plakala, zatímco jsme se my čtyři na- 
cpali do brouka VW, zapnuli si bezpečnostní pásy a odjeli. Pořád pr- 
šelo. Bylo mi hrozné. 

Velká brána v mocné kamenné zdi se otevřela. V kanceláři oblo- 
žené dřevem ke mně napřáhl hubený muž v tmavomodrém obleku 
ruku gestem ředitele hotelu. „Ach ano, profesore. To celé je hrozné ne- 
šťastná záležitost. Pevné věřím, že tu nepříjemnost brzy vyjasníme. 



Záblesky paměti 427 

Pan Mastronardi mi už telefonoval. Přijede zítra. Doufám, že do té 
doby se zde nebudete cítit příliš nepohodlně. Vy jste přítel Monsieura 
Haucharda, rozumím. Před jistým časem jsme měli to potěšení být 
jeho hostiteli." 

Věděl jsem, co bude následovat: procedury trvající několik hodin, 
které jsou na celém světě stejné - v Butyrkách i v San Quentinu, Fol- 
somu, Attice, Chinu, Soledadu, v Lub janče i ve Vacaville -, sprcha, tě- 
lesná prohlídka, vězeňské hadry (zase ta modrá džínsovina), vyplňo- 
vání přijímacích formulářů. A pak mě zase povedou po železném 
ochozu, nahoru po schodech jako z pavučiny, v doprovodu dozorce 
cinkajícího klíči tu vězeňskou melodii ve všech státech světa. Pak ve- 
jdu do cely. Dveře se zavřou. Bum! Náraz kovu o kov. 

Nejasná zůstala jenom jedna otázka. Bude to samotka, nebo spo- 
lečná cela? Pokud by to bylo to druhé, bude následovat pozdravení se 
s cizími lidmi, kteří mi vzápětí poví různé historky a dají mi tak vo- 
dítko ohledně různých detailů nutných pro přežití. 

Tentokrát to bylo přesně v intencích švýcarské tradice hotelového 
komfortu: samotka. 

Zkušeným okem jsem přehlédl vybavení cely: litinový záchod, liti- 
nové umývadlo, železný stůl, železná postel s matrací. Dvě pokrývky? 
A čisté, to je tedy věc! Polštář - úplný luxus. A prostěradlo. Páni! 

Natáhl jsem se na palandu a hodil přes sebe pokrývky. V tomhle 
vlněném zámotku jsem se cítil v bezpečí. Poprvé za mnoho měsíců. 
Noční můra Interpolu mé přestala strašit. Stala se realitou. 

Spát jsem nemohl. Asi hodinu jsem pečlivě studoval článek v jed- 
nom starém čísle Paris Match, který popisoval život plný vzruchu 
a cestování po světě, jaký vedla žena italského průmyslníka Vita 
ďMotioneho, Maria. Z článku bylo zřejmé, že Vito je velice důležitý 
chlapík, který vyniká v umění ovládat všemožné páky moci a bohat- 
ství, každopádně člověk, který by nikdy neopustil svoji krásnou ženu 
jenom proto, aby šel do vězení, Zamyšleně jsem zkoumal jednotlivé 
fotografie, jako by v oblečení nebo gestikulaci těch dvou mohl být 
skryt nějaký návod k následování. 

Pak jsem pozorně prozkoumal strop. Žárovka byla zahloubená ve 
stropě a zakrytá železnou mřížkou. Jednotlivé pruty mříže byly do- 
statečné silné, aby udržely svázaná prostěradla nesoucí váhu muže. 
Ale abych mohl odhadnout možnosti méně dramatického útěku, k to- 



428 Timothy Leary 

mu jsem musel počkat, až se lépe seznámím s denním rozvrhem vě- 
zení. 

Moje fantazírování bylo narušeno zvukem klíče nervózně šátrají- 
cího po klíčové dírce. Do cely vešli dva dozorci a rozpačitě se usmíva- 
li. Každý z nich nesl velkou krabici plnou jídla, vína, knih a psacích 
potřeb. 

„Veselé vánoce," popřál jsem jim. 

„Tohle je jenom pro začátek," odvětil jeden ze strážných suše. Do- 
vnitř vešli dva vězni, pomocníci dozorců, kteří nesli další krabice. 

„Od Monsieura Haucharda," řekl druhý dozorce, mrkaje na mě na 
znamení, že také on zná tajemství našeho společného dobrodince. 
Vzpomněl jsem si, jak se Hauchard smál, když mi vyprávěl o bed- 
nách vína a prvotřídních hodinkách, kterými o různých svátcích ob- 
darovával spřízněné policisty. 

Posadil jsem se na palandě, abych udělal inventuru toho štěstí ne- 
čekané mně do klína spadlého. Dva bochníky francouzského chleba, 
podle předpisu rozkrojené dozorci na strategicky důležitých místech. 
Šiška italského salámu a druhá, tentokrát francouzská. Sáček lesk- 
lých, jakoby navoskovaných jablek. Několik konzerv s dánskými ma- 
sovými delikatesami. Šest krabiček sýra: camembert, liederkrauz, 
gruyere, Bourson aux herbes, mule du pape, Brie. Do zlatová grilova- 
né kuře v alobalu, z něhož se linula aromatická vůně. Krabice šťav- 
natých krevet. Krabice drcených humrů. Šiška játrového salámu, jem- 
ného a šťavnatého. Čtyři krabice delikatesních sušenek. Několik tub 
majonézy a dijonské hořčice. Čokoládový dort. Dvanáct tabulek růz- 
ných švýcarských čokolád. Obrovská láhev čerstvého pomerančové- 
ho džusu. Tři láhve vína - St. Emilion, Mouton Cadet, Pouilly Fuisse. 
Karton gitanek sans filtre. Asi deset knih, jedna z nich byla The Penta- 
gon Papers. Dva balíčky obálek: jeden par avion, jeden obyčejný. 
Sedm krabic jemného dopisního papíru, jedno balení, to jest 500 ar- 
chů pauzovacího papíru, jedno balení kopíráků. A kufříkový psací 
stroj. 

Našel jsem taky vývrtku, otevřel jednu láhev a nalil si Montrachet 
do hrnku na kávu; zapálil jsem si gitanku, vtáhl do plic to husté, prys- 
kyřičné, v krku škrabající pohlazení černého tabáku; a pak jsem se 
už vsedě opřel o pelest palandy a jal se přemýšlet o svém mysterióz- 
ním patronovi. 



Záblesky paměti 429 

V době večeře byla cela plná modrého tabákového kouře a já byl 
příjemně namazaný. Dvě zbývající láhve odnesl dozorce s vysvětle- 
ním, že povolený příděl je jedna láhev na dva dny. 

Nejlepší žalářníci na světě jsou určitě Švýcaři, stačil jsem si ještě 
pomyslet, než jsem přejedený upadl do tupého, stuporu podobného 
spánku. 

Celý měsíc se Mastronardi snažil vyřídit mi politický azyl ve Švý- 
carsku. A já jsem v tom čase trávil deset až dvanáct hodin denně 
analýzou numerických souvztažností mezi I-ťingem, Tarotem a Men- 
dělejevovou periodickou tabulkou chemických prvků; konečně jsem 
tak začal plnit pověření, které mi uložil láma Govinda. 

Dozorce mi přinesl poštu, bylo to několik dopisů a útlý balíček, 
částečně již otevřený. Odstranil jsem zbytek hnědého balicího papíru 
a také lepenkový kryt, a uvnitř se objevil oválný obrázek krajiny. 
Pod modrým nebem modré jezero, na jeho březích domky kryté čer- 
venými taškami, strom se čtyřmi silnými větvemi. Dole na obrázku 
byly iniciály „H. H." Prohlížel jsem si dílko několik minut a cítil jsem, 
jak do mě vchází jeho kouzlo. Bylo to okno do světa slunečního svitu a 
zelené a modré svobody. 

Otočil jsem obrázek a na rubu jsem objevil zažloutlý kousek papí- 
ru s pavouci signaturou autora: Hermann Hesse. Celými zády až 
k týlu jako by mi projel elektrický výboj. 

Opatrně jsem opřel obrázek o stěnu a přečetl si doprovodný 
dopis: 

Již několik let se zaobírám myšlenkou, že právě Vy byste měl vlast- 
nit toto dílko z ruky Hermanna Hesseho, mého prastrýce. Je velice 
zvláštní, že Vám ho nyní posílám do vězení zde, v naší zemi - věřím 
jen, že v něm nebudete dlouho. 

Christopher Wenger 

Tu jsem si vzpomněl na jednu povídku od Hermanna Hesseho 
o umělci uvrženém do vězení, z něhož nebylo úniku. Malíř však na- 
maloval na stěnu své cely okno otevírající se do překrásné krajiny 
s jezerem a horami. A potom vězen prostě vylezl oknem ven a zmi- 
zel v horách. 



430 Timothy Leary 

Očkem na zadní straně obrázku jsem provlékl provázek, kterým 
byl původně převázán balíček, pověsil jsem si obrázek na stěnu a dí- 
val se tím oválným okénkem do světa svobody Hermanna Hesseho. 

Přišel dopis od profesora Waltera Clarka, který zatížil svůj dům 
hypotékou 20 000 dolarů a všechny ty peníze poslal Mistru Mastro- 
nardimu jakožto příspěvek na kauci. Další dopis byl od Allena Gins- 
berga, který v něm vypočítával projevy podpory, jež se mu podařilo 
shromáždit, aby mé dostal ven z vězení. 

A nazítří mě překvapil fascinující článek v pařížském Heraldu. 
Stálo v něm, že G. Gordon Liddy byl obviněn z několika trestných 
činů v souvislosti s vloupáním do budovy Watergate. Znovu jsem si 
uvědomil, že Liddyho raketový vzestup do centra moci v Bílém domě, 
kde působil jakožto expert na špinavé triky, odstartovaly jeho zpacka- 
né razie v Millbrooku. Mělo snad jeho zatčení znamenat, že se kyva- 
dlo dává do pohybu opačným směrem? 

Dva týdny nato jsem při procházce na vězeňském dvoře zahrál sr- 
deční záchvat; bylo to na radu Mastronardiho. Lékař, vyslaný k mé- 
mu ošetření také Mastronardim, doslova bublal sympatiemi ke mně, 
předepsal osm různých medikací a přikázal mé okamžité propuště- 
ní z vězení. 

Rosemary a Mastronardi na mě čekali v místnosti pro návštěvy. 
„To se v krátkosti ani vypovědět nedá," zvolal Mastronardi a uchopil 
mne za ruku, „kolik jsem toho už pro vás udělal! Byl jsem jako buldok. 
A nepřestanu ani teď! Zde, toto je pro vás. Fotografie mé země." 

Mastronardi mi podal velkou tabulku čokolády s barevnými ob- 
rázky různých koutů Švýcarska. „Naplnilo mne hlubokým smutkem, 
když jsem se dozvěděl, že jste dosud neměl příležitost pokochat se 
krásami Švýcarska." 

„Doufám, že jednoho dne tu příležitost mít budu," řekl jsem s po- 
vzdechem. 

„Ale ano! Určité ano!" Právník ke mně obrátil svou tvář zkřivenou 
zármutkem. Pak se dal do pláče, nervózně odběhl do kouta místnosti 
a otočil se k nám zády. Jeho kulaťoučké tělo se otřásalo vzlyky. 



Záblesky paměti 431 

Rosemary zvedla ruce, jako by tomu ani věřit nechtěla. Když do- 
konce i váš právník pláče, musíte být skutečně v pořádných potížích. 

Načež si Mastronardi otřel oči kapesníkem a dal se trochu dohro- 
mady. Přibatolil se ke mně a prudkým pohybem mé popadl za paže, 
samolibě se přitom usmívaje. Okamžité mi bylo jasné, že sehrál toto 
melodrama výhradně pro svoje potěšení. 

„Můžete si začít prohlížet Švýcarsko třeba hned! Jste volný! Švý- 
carská vláda zamítla žádost o vaše vydání. Jste svobodný!" 31 

Ale s Rosemary bylo od mého uvěznění v Lausanne všecko jinak. 
Zcela pochopitelně byla vyčerpaná z nekonečných právních obstruk- 
cí. Od našeho zatčení v Laredu uplynulo už téměř sedm let a náš spo- 
lečný život po celou tu dobu vlastně probíhal ve stínu hrozby uvěznění. 

To, že jsem nemohl být s Rosemary během jejích dvou posledních 
období plodných dnů mělo za následek, že se ona bolestivá operace 
zdála být zbytečná. A nezajišténost mého postavení coby uprchlíka 
bez vindry rozhodné nepřispívala k tomu, že by život se mnou byl 
nějakým zvláštním potěšením. Byl jsem sice nyní venku z vězení, ale 
s Rosemary jsme byli zcela závislí na Hauchardovi, a situace byla tak 
vlastně ponižující reprízou oněch výstupů s Eldridgem. Oba tito muži 
byli prostě zločinci, kteří se rádi předváděli, chlubili se svými konexe- 
mi na různých úřadech, mnou pak manipulovali tak, aby ze mne vy- 
táhli co nejvíc peněz; oběma se podařilo vnutit mému životu onen po- 
křivený řád tajnůstkářství a vydírání. 

Pak jednou někdo telefonoval z New Yorku. Byl to John, Rosema- 
ryin hlavní řidič a člen ochranky v době, kdy jsem byl v Kalifornii ve 
vězení. Rosemary trochu zrudla a nervózně sebou vrtěla, zatímco já 
jsem naslouchal jeho entuziastickým výlevům. Právě se vrátil z Af- 
ghánistánu a mél k dispozici slušnou sumu v hotovosti. Chtěl nás 
navštívit a podělit se s námi o své štěstí. 

„Ale jenom přijeď," řekl jsem. 

Rosemary to viditelné potěšilo. 

Po Johnově příjezdu se události daly do pohybu s neodvratností 
vpravdě osudovou; velice ochotně se znovu ujal role Rosemaryina 
protektora. 



432 Timothy Leary 

Ležel jsem zhroucený na pohovce, pod kožichem dubeňákem úpl- 
ně nahý. John stál u dveří, mladý a urostlý. Rosemary poletovala po 
bytě a balila. Pak se na chvilku zastavila a pohlédla na mě s jakousi 
něhou. 

„Vypadáš skvěle jako nikdy," řekla. 

„V životě mi nebylo tak mizerně." 

„Tohle je nejhezčí místo na světě. Slib mi, že nikdy nezapomeneš 
na ty hory... a na to, co jsem ti řekla." 

„Nezapomenu," řekl jsem. 

„Omlouvat se nebudu." 

„Dalo se to čekat." 

„Nebudu tady ani na tvoje narl Walteru Clarkovi 10 000 dolarů a po 
pěti tisících jsem poukázal Susan a Jackovi. Zbylo asi dvacet tisíc 
a za ty jsem si koupil krásné lesklé zlaté Porsche a plný pokoj high- 
tech stereo zařízení. 

Začaly se objevovat zvěsti o tom, že americká vláda chystá další 
kroky, aby dosáhla mého vypovězení ze Švýcarska. Podařilo se mi do- 
sáhnout dalšího setkání s mým informátorem z diplomatických kru- 
hů Duvalem, tentokrát v hotelu Paláce v Montreux. Duval na mně 
čekal u baru. „V těchhle těch složitých mezinárodních záležitostech 
jsou hrozně vysoké náklady," povzdechl si. 

„Jak asi vysoké?" zeptal jsem se opatrně. 

„Pět tisíc." 

„Franků?" 

„Dolarů. A to buďte rád, milý hochu, mohly to být libry." 

„Fajn. Za pět tisíc dolarů," řekl jsem nejlepším konferenciérským 
hlasem, jakého jsem byl schopen, „mi řeknete, které země by mne 
byly ochotny přijmout." 

„Vaše situace je velice specifická," řekl Duval. „Jakkoli jste osoba 
bez státní příslušnosti, jste ve skutečnosti jakýmsi suverénním státem 
sám o sobě. Já ohledné vás musím vyjednávat až na úrovni zcela nej- 
vyšší, jako váš nepříliš dobře placený velvyslanec. Vy ovšem nemáte 
domov nikde na celé této planetě. Ale to ještě neznamená, že byste ne- 
byl nikde vítaný. Američané například jsou úplně posedlí snahou do- 
stat vás zpět do Států. Právě podnikají kroky, abyste byl vypovězen 
z kantonu Vallais." 

„To není dobré," řekl jsem. „Právě jsem začal zaznamenávat po- 
kroky v lyžování." 

„Žádný jiný švýcarský kanton vás nepřijme. A nyní tedy špatné 
správy." 

Duval vytáhl z aktovky pařížský Herald. Před okresním soudem 
v Orange bylo proti mně vzneseno obvinění o devatenácti bodech 



440 Timothy Leary 

ohledně obchodu s drogami. Okresní státní návladní Cecil Hicks 
mne označil za kmotra největší organizace pašeráků drog na světě, 
Bratrstva věčné lásky. Kauce byla stanovena na pět milionů. 

„Tím byste se měl cítit poctěn," smál se Duval. „jedná se o pět mili- 
onů dolarů, nikoli franků. S takovou cenou vypsanou na vaši hlavu 
jste nebezpečnějším člověkem, než byli Voltaire nebo Freud." 

„To je absurdní. V obchodě s drogami jsem nikdy nejel." 

„V tomto ohledu buďte bez obav, určité jednou budete mít příleži- 
tost řádné to soudu vysvětlit - až se Američanům podaří dostat vás 
ze Švýcarska do nějaké jiné země, která vás pak vydá. Američané 
chtěli, aby vám Švýcaři zadrželi pas, ale to Bern odmítl." 

„To je dobře." 

„To je špatné," řekl Duval. „Švýcaři by vás totiž nemohli přimět 
k odjezdu ze země, pokud byste neměl platný pas. Zato s pasem mů- 
žete být vypovězen." 

„Tak kam bych tedy mohl jít?" 

„Mluvil jsem o vás se švédským premiérem Olofem Palmem. To je 
nejinteligentnější a nejrozumnější člověk v Evropě a vy se mu doce- 
la líbíte, ale má bohužel na krku volby, navíc v dost delikátní situaci, 
a vy byste ho mohl připravit o hlasy. Druhým nejrozumnějším člově- 
kem v Evropě je rakouský kancléř Bruno Kreisky. Poslal jsem mu ně- 
které vaše knihy. Docela by uvítal, kdybyste tam přijel a pomohl mu 
konečně dovést Rakousko do 20. století." 

Nerozuměl jsem přesné, co to znamená, ale byla to za poslední 
rok jediná nabídka, kterou jsem dostal. Vyjádřil jsem ochotu promys- 
let si to. 3) 

Stalo se, jak Duval předpověděl. Přesně podle plánu jsem byl vypo- 
vězen z kantonu Vallais. Moji švýcarští poradci mi doporučovali, 
abych byl v neustálém pohybu, stále měnil místo pobytu. A tak jsem 
si pronajal dům nad Luganským jezerem, který patřil rodině Her- 
manna Hesseho, a statek uprostřed svěžích polí bernského Oberlan- 
du. Susan zajišťovala provoz na naší základně u Zugského jezera 
nedaleko Luzernu. 

Pojal jsem plán neustále se přemisťovat (v tom zlatém Porsche), 
týden být tam, týden onde, objevil bych se tu v Curychu, jindy v Basi- 
leji. Byl bych jakýmsi pohybujícím se terčem, a v žádném kantonu 



Záblesky paměti 441 

bych se nezdržoval tak dlouho, aby v něm mohlo dojít ke zkažení 
místní mládeže skrze krysaře z Hammeln. 4) 

Ještě předtím, než jsem se vydal na cesty, telefonovala mi jistá 
žena jménem Joanna Harcourtová-Smithová. Byla to dávná přítelky- 
ně Hauchardova, která nyní žila v jeho vile v Lausanne. Objednala 
se na návštěvu ke mně na Zugské jezero. 

Čekal jsem na Joannu na nádraží. Byla to nádherná blondýna 
a nebylo jí ještě třicet. Když jsme později seděli před ohněm praskají- 
cím v krbu, chlubila se mi velice svými vlohami k intrikám. Jejím ot- 
cem byl jistý anglický aristokrat, její matka Marisia měla bratra Sta- 
na, který se podílel na konstrukci vodíkové bomby, a dalšího bratra 
Adama, ředitele Ruského institutu na Harvardu. Joannin nevlastní 
otec, Arpád Plesch, byl jedním z nejbohatších mužů v Evropě. 

Stejně jako mně nedostávalo se ani Joanné peněz ani kredibility. 
Podařilo se jí stát se nepříliš žádoucí osobou dokonce ve více zemích 
než mně, vesměs pro jakési neškodné frivolity. Měla dvě děti, obé 
však byly svěřeny do péče svým otcům, z nichž jeden byl dědicem jis- 
té řecké rejdařské firmy a druhý měl vysoké společenské postavení 
ve Washingtonu, D.C. Jako náhrdelník nosila Joanna stříbrný krou- 
žek, na kterém byl navlečen asi tucet prstenů, mužských i ženských, 
jako jakési trofeje. 

Silně mé přitahoval Joannin břitký vtip i její uvolněné a trochu 
vyzývavé chování. 

„O co vám vlastně jde?" zeptal jsem se jí, snaže se dostat přímo 
k jádru věci. 

Ukázala zuby v uličnickém úsměvu; byl to jeden z jejích typických 
rysů. „O všechno." 

Milovali jsme se celou noc. Ranní slunce muselo být dost překva- 
pené, že nás našlo čilé jako rybičky tak časné, zatímco samo teprve 
klopýtalo nad hory kolem jezera, na něž vrhalo dlouhý pruh oranžo- 
vého a rudého světla. 

Prožil jsem další z oněch kouzelných okamžiků, kdy jako by se 
celý svět připravoval na své znovuzrození. 

„Tak co jsi vlastně dělal celou tu dobu tady ve Švýcarsku?" ptala se. 

„Napsal jsem knihu o svém útěku z vězení, kterou ode mne kou- 
pil Bantam za čtvrt milionu. Nahrál jsem desku s jednou německou 



442 Timofhy Leary 

technorockovou skupinou. A teď pravé hledám někoho, s kým bych 
mohl utéci z tohoto vypulírovaného zeleného pekla. Zvou mě do 
Vídně." 

„Mohli bychom strávit vánoce ve Svatém Mořici s mými přáteli, 
s Putzi a Nicki von Opelovými. A pak můžeme jet do Vídně." 

O štědrovečerní večeři mé Putzi a Nicki posadily na místo v čele 
stolu, kde normálně sedával otec von Opel. Tohle rozesazení vzbudilo 
úsměv dokonce i u starých německých služebníků rodiny. 

Během večeře jsem vstal a odhrnul záclony z ohromného okna 
s výhledem na Svatý Mořic, na to nejzazobanější údolí na světě. 

V okně se odrážel stůl s večeří i moji přátelé kolem něho. Najednou 
jsem měl pocit, jako bych se díval skrze sklo v hovorně věznice. 

V tom okamžiku jsem věděl s naprostou jistotou, že dny mé svobody 
jsou sečteny. 

Obrátil jsem se ke stolu a řekl přátelům o své předtuše. 

Putzi byla tou historkou viditelně otřesena. Řekla: „Vy dva jedete 
příliš rychle. Dávejte si pozor, zpomalte. Nejezděte do Vídně. Raději 
pojeďte s námi na Cejlon, tam je slunce a vykašleme se na starosti." 

Ale my jsme již byli příliš nabuzení na to, abychom naslouchali 
dobrým radám. 

V Alpách sněžilo, když jsme o půlnoci přijeli na rakouskou hrani- 
ci. Policisté na hranici jenom mrkli na zahrádku s lyžemi na střeše 
mého Porsche a pokynuli nám, abychom pokračovali. 

Vídeň v zimě byla studená a depresivní. Tajemník Bruna Kreisky- 
ho mi řekl, že kancléř je na dovolené mimo město. Jakmile se vrátí, 
naváže se mnou kontakt. 

Mými hostiteli v Rakousku byli lidé od filmu, radikálové, kteří 
chtěli, abych participoval na některých jejich projektech. Naší první 
společnou produkcí měl být dokument zaměřený proti heroinu. 

V jedné scéně, plné mittel-Europy onoho symbolismu, jsem kráčel 
podél rakousko-českó hranice a zachmuřené civěl na strážní věže 
a plot z ostnatého drátu. Během natáčení této sekvence jsem jakož- 
to bývalý trestanec začal promýšlet různé varianty útěku. Moji mladí 
hostitelé se při této příležitosti projevili jako psychedeličtí marxisté. 
Snažili se mne přimět k zaujetí politického postoje tím, že mne straši- 



Záblesky paměti 443 

li, že kancléř Kreisky mě stejné s Američany vymění za tři vojenské 
stíhačky. Naléhali na mne, abych odešel do ilegality někde v Jugoslá- 
vii. Byli prosté úplně mimo, a co horšího, totálně švorc. 5) 

Pak Joanna onemocněla. K tomu se ve Vídni objevila Susan 
s dcerkou Dieadrou a všichni ti příbuzní z manželovy strany, úplně 
zlomení. Telefonoval jsem Duvalovi do Montreux. Američané se snaží 
dosáhnout mého vypovězení z Rakouska, říkal, ale kancléř Kreisky 
mne bude bránit. 6) 

Ve snaze získat nějaké finanční prostředky jsem volal do Ameriky. 
George Litwin, který nyní působil ve funkci konzultanta jedné velké 
banky, mi poslal telegraficky 1000 dolarů. Ale na parkovišti před ho- 
telem mi někdo naboural mého Porsche. A počasí se během dne neu- 
stále zhoršovalo, bylo vlhko a chladno. Joannina horečka se zvy- 
šovala. 

„Jestli okamžitě nevypadneme z tohoto hrozného města, je za půl 
dne po mně," řekla. „Jeďme někam, kde je slunce." 

Měl jsem dost peněz na to, abychom odletěli do Afghánistánu. Do- 
konce se to jevilo jako docela bezpečná záležitost. Častým hostem 
v mém domě u Zugského jezera býval jeden docela příjemný rocko- 
vý hudebník jménem Hari. Jeho strýc byl afghánským králem a otec 
tamním ministrem zahraničí. Hari mne mnohokrát zval, abych něja- 
ký čas pobyl v jejich rodinné vile. 

Měli jsme v plánu dát se v Afghánistánu trochu dohromady po 
stránce zdravotní i finanční, načež jsme se chtěli přesunout na Cej- 
lon za Putzi von Opelovou. 

Ale náš plán ztroskotal. Putzi byla zatčena ve Francii kvůli hašiši 
a odsouzena k ještě delšímu trestu na svobodě, než byl můj. Kdyby 
se jednalo o vraždu, byl by ji z toho její právník nepochybné dostal. 

Na letišti v Kábulu nás oslovila jakási mladá žena v uniformě 
a představila se jako pracovnice afghánského imigračního úřadu. 
Požádala nás o pasy a vzápětí s nimi zmizela. 

Načež se objevil příjemný mladý muž z amerického velvyslanec- 
tví a pravil: „Zatýkám vás." 

„Kvůli čemu?" řekl jsem. 

„Nemáte platné pasy," odpověděl. To mělo logiku. 

Četa vojáků nás eskortovala na vojenské velitelství. Afghánský ge- 



Timothy Leary 

nerál se nudil k smrti, když jsme s Joannou vysvětlovali, že jsme do 
země přijeli legálně. Zdálo se, že o ženě, která zmizela s našimi pasy, 
nemá nikdo ani potuchy. 7) 

Pak nás zavedli do jakési boudy, kde za dřevěným stolem seděl 
soudce ve vojenské uniformě, fungující jako rameno spravedlnosti 
v případech krádeží kuřat a prasat. Nakonec jsme skončili v málo 
přívětivém hotelu, se čtyřčlennou hlídkou afghánských vojáků přede 
dveřmi našeho pokoje. Joanné se přitížilo. Pokoj byl zatuchlý a stu- 
dený. 

Druhého dne se rozlétly dveře a v nich, jako v nějaké pohádce, 
stál Hari, náš princ s dlouhými černými vlasy a ve frajerském odění 
ve stylu Beatles. „Tak jste tedy přijeli! Vítejte v mé zemi. Ti vojáci ven- 
ku mě mrzí. Můj otec a já jsme byli s králem na dovolené, takže jsem 
se o vás dozvěděl až dnes. Buďte bez starostí. Během několika hodin 
jste venku. Prozatím jsem vám nechal přinést trochu dobrého jídla 
z paláce." 

Princ křikl nějaký povel a dovnitř vstoupili tři vojáci nesoucí koší- 
ky s jídlem, magnetofon na baterie, několik pásků s Rolling Stones 
a trochu toho bájeslovného hašiše. 

Byli jsem omráčeni. Zdálo se, že všechno funguje tak jak má. 

Ráno zde byl princ znovu, poněkud skleslý „Můj strýc král se na 
mne hrozně hněvá. Říká, že Američané trvají na vašem vydání. Tak- 
že jste vyřízení. Moc mne mrzí, že jste se kvůli mně dostali do tohoto 
průšvihu. Neměl jsem ponětí, že po vás jdou s takovou zuřivostí." 

„Nemohli bychom si vzít nějakého právníka a tu žádost o vydání 
napadnout?" 

Princ na mne pohlédl s výrazem soucitu. „Právníka? Ale v Afghá- 
nistánu si prosté nemůžete vzít právníka, který by se postavil proti 
vládě. Tohleto je velice primitivní země." 

Pak nás princ celý deprimovaný objal, vzal svoje pásky se Stouny 
a byl pryč. 

U letadla nás očekával agent DEA a několik tajných. Dali mi tran- 
zitní povolení a regulérní letenku zpět do USA. V rubrice profese 
tam bylo uvedeno „filozof. 

Jakmile letadlo odstartovalo, šla Joanna na záchod a tam napsa- 
la několik lístků, které při návratu hodila do klína nejbližším pasažé- 



Záblesky paměti 445 

rům: POMOC. UNÁŠEJÍ TIMOTHYHO LEARYHO. UPOZORNĚTE 
PROSÍM LONDÝNSKÝ DAILY MAIL. 

Odlet z Kábulu byl kvůli nám o osm hodin odložen, takže ve 
Frankfurtu došlo k neplánovanému mezipřistání. Obrovskými pro- 
storami letiště nás eskortovali dva agenti a několik dalších nám bylo 
těsně v patách. Koutkem oka jsme zaregistrovali lítačky, za kterými 
již bylo německé území. Joanna měla oči žluté jako měsíčky pomeran- 
če a žádala o doktora. Na ošetřovně jsem lékaři řekl, že mne unášejí 
proti mé vůli násilím. „Obraťte se na policii, prosím." Prohlédl si mne 
přesně tím pohledem, jímž může právě jenom dobrý Němec počasto- 
vat člověka, který dělá potíže a vzpouzí se proti autoritě. 

Následující tři roky ve vězení jsem často přemýšlel, jestli jsem se 
v této situaci mohl či měl chovat jinak. Měl jsem snad přeskočit tu níz- 
kou zábranu, rozběhnout se přes letiště a křičet: „Pomoc, policie!" 
Anebo se servat se svými hlídači? Nechat se zavřít do vězení v Ně- 
mecku? 

Ale já jsem neutekl. Ani ne proto, že bych se bál fyzického násilí. 
Prostě by to bylo hluboce nedůstojné. 

Rozvalili jsme se na sedadlech v salónku pro VIP, a přemýšleli 
o tom, že nějaký nenásilný pokus dostat se na svobodu podnikneme 
v Londýne. 

Na letišti Heathrow se ukázalo, že Joanniny v zoufalství rozhoze- 
né papírky zaúčinkovaly: byli tam fotografové s blesky i reportéři vy- 
křikující otázky Vmžiku nás vecpali do kanceláře velitele imigrační 
služby: to byl titul respektovaný v celé galaxii. Z velitele se vyklubal 
tentýž kluzký funkcionář, který podepisoval můj příkaz k vypověze- 
ní z Británie v roce 1969, když jsem se pokusil navštívit Johna Lenno- 
na a Moody Blues. Vůči mně se choval s chladnou zdvořilostí, k Jo- 
anně, jejíž rodové jméno choval v hluboké úctě, byl až patolízalsky 
servilní. 

Přešel jsem rovnou k věci. „Potřebuji vaši pomoc. Stal jsem se obě- 
tí únosu." 

„Ale milý příteli, vaši situaci bych rozhodně nenazýval ,únosem\ 
Vy prosté nemáte pas a váš americký doprovod vám zajistil jedno- 
směrné povolení pro cestu do USA, Ujišťuji vás, že to je naprosto 
v pořádku." 

„Ale já odmítám pokračovat v cestě do USA," řekl jsem. 



446 Timothy Leary 

„Žádáte tedy o azyl v Anglii?" 

„Ne. Žádám, abych byl v Anglii internován po dobu tří dnů, v je- 
jich průběhu bych si mohl zajistit vycestování do jiné země dle mého 
výběru. Mám povolení k pobytu v Alžír sku a vstupní víza do Libano- 
nu, Rakouska a Dánska." 

„Výborně. Vaše žádost o třídenní pobyt bude telefonicky tlumoče- 
na ministerstvu vnitra Jejího Veličenstva." 

„Telefonicky! Nebývají takováto rozhodnutí obvykle sdělována pí- 
semně?" Další letadlo do LA startovalo za půl hodiny Doufal jsem, že 
se mi podaří získat čas a promeškat aspoň tento let. 

Byl to jen další důkaz mé naivity. Ministerstvo vnitra Jejího Veli- 
čenstva oznámilo telefonicky zamítnutí mé žádosti během pěti minut. 

„Je mi velice líto," pravil velitel. „Ale musím vás požádat, abyste 
opustil britskou půdu nejbližším spojem." 

„To odmítám." 

„V tom případě je mou povinností přikázat, abyste byl deportován 
za použití síly." 

Byl jsem překvapen a hrozně zklamán. Koneckonců tohle přece 
nebyla žádná banánová republika. Toto byla Anglie. 

„Nyní mi promiňte, ale náš interesantní rozhovor musíme ukon- 
čit." Mrkl směrem ke dveřím. V chodbě stáli dva agenti z protinarko- 
tického, za nimi tři příslušníci Speciální služby a úplně vzadu něko- 
lik statných uniformovaných poldů. 

Vyšli jsme tedy s Joannou ruku v ruce a s hlavami vztyčenými 
k letadlu společnosti PanAm směr LA. Posadili nás do první řady 
v první třídě. Stevardka začala okamžitě roznášet šampaňské. 
„Nechtě jim tam celou láhev," řekl agent za námi. Byl z Úřadu pro 
narkotika a nebezpečné drogy. Když se letadlo vzneslo, všimli jsme 
si, že přes uličku od nás sedí Gúnther Sachs, bratranec Putzin a play- 
boy mezinárodního ranku. Joanna se okamžitě vrhla do akce a do 
dvaceti minut byl horní salónek Boeingu 747 náš. S Joannou, Gúnthe- 
rem a jeho přítelem, jistým německým baronem, jsme se rozesadili 
na podlaze a popíjeli šampaňské, zatímco dva agenti u stolku v ro- 
hu se na to dívali s pobavenou benevolentní shovívavostí. Měli příkaz 
v maličkostech nám vyjít vstříc. Věděli ostatně, že mám na krku dva- 
cet let natvrdo. 



Záblesky paměti 447 

Na letišti vLAna nás čekalo celé hejno agentů. Políbil jsem Joan- 
nu na rozloučenou, načež mi kolem zápěstí zaklapla želízka. Za záta- 
rasy se zmítala asi stovka novinářů, televizní kamery bzučely. Nasa- 
dil jsem optimistický úsměv, přesné podle doporučení McLuhanova, 
a pak už mé hlídkové auto vezlo do okresní věznice v LA. Provázelo 
nás šest dalších vozů nacpaných agenty se samopaly. Asi se obávali 
dalšího bravurního kousku Weathermenů. 

Odvedli mne do bloku s nejpřísnější ostrahou, na oddělení vrahů, 
kteří mé zdravili ze svých cel. „Vítej v Americe, brácho," pravil borec 
z vedlejší cely a strčil mi do ruky výtisk večerníku. Titulek přes celou 
stránku hlásal: DROGOVÝ KRÁL LEARY OBVINĚN Z DAŇOVÉHO 
ÚNIKU 76 MILIONŮ. Konečně doma. 8) 



ŽIVOTOPIS _ absolvoval Dartmouth College, doktorát z medicíny získal na 

John Pennsylvánské univerzitě. Přes pětadvacet let se věnoval výzkumu 

delfínů, což byl první systematický pokus o komunikaci s jiným in- 

Llliy teligentním živočišným druhem. 

(1915- ) Lilly byl ve vědeckých kruzích jedním z prvních, kdo pochopi- 

li význam LSD jakožto výzkumného nástroje v neurologii. Ve svém 
klasickém díle Programming and Meta-Programming in the Hu- 
man B/ocompuřer brilantně a z nových pohledů formuluje názo- 
ry na povahu a přirozenost člověka, přičemž odhaluje a mapuje 
oblasti mozku do té doby nepřístupné vědeckému zkoumání. Za 
mnohé dnešní poznatky o mimotělním prožívání stejně jako za 
otevření experimentálního přístupu k této oblasti vděčíme právě 
neutuchajícímu úsilí Lillyho a jeho výzkumného týmu při experi- 
mentech s anestetikem ketaminem. 

John Lilly jako jeden z nejúžasnějších, nejvynalézavějších 
a nejpodnětnějších myslitelů naší doby byl i průkopníkem experi- 
mentální práce s tzv. izolačním tankem. Tyto výzkumy popsal ve 
své knize The Deep Šelf: Isolation Tank Relaxation, jež se stala 
podkladem pro film Altered States. Publikoval řadu dalších knih, 
mj. The Mind oř the Dolphin, The Center oř the Cyclone, Simulati- 
ons oř God, The Science oř Belief, a The Scientist - a Novel Au- 
tobiography. 



38. Folsomská věznice 

Leden 1973 

Neuplynul ani týden a byl jsem převezen do okresního vězení 
v Orange a obžalován z devatenácti trestných činů coby kmotr nej- 
větší organizace pašeráků drog na světě. Ze třiceti spiklenců, uvede- 
ných v obžalobě jménem, byl jen jediný členem Bratrstva věčné lás- 
ky. Zbývajících devětadvacet mých údajných kompliců byli naprosto 
cizí lidé. Ze zřejmých důvodů, totiž pro naprostý nedostatek důkazů, 
rozhodl okresní státní návladní odložit řízení na neurčito. Nicméně 
případ se stal vítaným soustem pro tisk. 

Nyní jsem byl tedy k dispozici mým někdejším hostitelům, Správě 
nápravných zařízení státu Kalifornie. Spoutaného na rukou a nohou 
mě strčili do auta, které vyrazilo na sever po dálnici č.101. Dva stráž- 
ní vpředu a jeden vzadu neustále kontrolovali moje pouta. Chlapík, 
který to mél na povel, vyndal z přihrádky na palubní desce obrov- 



Záblesky paměti 449 

skou pistoli, naládoval ji, opřel se na svém místé a vedl ke mně in- 
struktážní pohovor. „Tahleta věcička je nabitá. Jenom se pohneš 
a ustřelím ti hlavu. A pro informaci, za námi jede další vůz plný oz- 
brojených mužů." 

Dozorci se dmuli pýchou, když mě, uprchlíka, předávali zpět do 
vězení. Odvedli mě do kanceláře a telefonovali řediteli domů. „Jsme 
u vás v kanceláři, řediteli, a máme tady Learyho. Dva roky a čtyři 
měsíce." 

„Pozdravujte ode mne ředitele," řekl jsem. 

Basa samotná naháněla hrůzu. Každý tady kroutil pořádné dlou- 
hý trest. Ve vedlejší cele seděl Ricardo, zabiják mexické mafie, s ně- 
kolika vraždami v rejstříku. Po tři měsíce jsem žil ve vzdálenosti ani 
ne tři metry od něho a měl jsem tak vzácnou příležitost poznat, jak 
funguje jeho mozek. Slyšel jsem ho ječet, když ho mučila noční můra, 
vzlykat, když se mu stýskalo po domově, vnímal jsem vnitřní zmatek 
toho zabijáka hodícího se spíše do doby Aztéků. Vždyť rituální lidské 
oběti byly ještě před několika generacemi součástí náboženských ri- 
tuálů tohoto lidu. 

Napříč přes chodbu měl celu jeden z těch potřeštěných a nespou- 
taných zemědělských dělníků - divoké oči, neklidné ruce, hříva vlasů 
světlých jako koudel. Hned první noc na mne řval špehýrkou svých 
dveří. „Time, něco ti pošlu. Dávej bacha." 

Zpod jeho dveří vylétl jakýsi plochý obdélníkový předmět, klouzal 
podél celého bloku a udeřil do zdi několik centimetrů od mých dveří. 
Byly to lepenkové desky Bible. Jelikož byly mimo můj dosah, přitáhl je 
vrhač zpátky na niti vytažené z pokrývky. Cvak, a už tady byly zno- 
va, tentokrát ovšem minuly moje dveře z druhé strany. Teprve třetí 
pokus byl úspěšný a desky vklouzly mezerou pode dveřmi do mé 
cely. „Ten provaz na tom nech," křikl blonďák. 

Uvnitř desek byl připíchnut lístek s pozdravem na uvítanou, 
a v něm trocha kávového prášku. Za několik dní jsem už dostal tou- 
to cestou i špetku marihuany. Tento důkaz nezdolné schopnosti lid- 
ských bytostí přelstít cenzuru kontrolorů mě naplnil neskonalým po- 
těšením. 

Tohleto potěšení ale bylo v této base jedinou výjimkou. Můj literár- 
ní hardware se omezoval na tužku, navíc zlomenou napůl, aby se ne- 
dala použít jako zbraň, a na jeden list papíru denně. 



450 Timothy Leary 

Přelíčení ve véci mého útěku jsem očekával v samovazbé. Času 
stráveného na samotce jsem využil k přemýšlení o vývojové psycho- 
logii a stadiích evoluce. Celé hodiny jsem pochodoval po své kleci - 
sedm kroků tam, obrat, sedm kroků zpátky - čímž jsem se uváděl do 
stavu hlubokého transu pociťovaného jako jakési tiché osvícení. Moje 
samotka se stala habitatem s mocným potenciálem, z něhož bylo 
možno přehlédnout celý svět. 

Jedinými papíry, ke kterým jsem měl v téhle díře přístup, byly růz- 
né právnické dokumenty. A tak jsem se usadil na zem pod kalnou 
žárovku bez stínidla a na rub nějakého právnického přípisu jsem tím 
asi pět centimetrů dlouhým špačkem tužky sepisoval další úplný sys- 
tém filozofie. O klasifikaci okruhů v mozku jsem přemýšlel již léta, 
a nyní jsem tedy úhledným rukopisem, hned načisto a téměř bez škr- 
tů, řadil jedno slovo za druhým v rukopise své nové knihy nazvané 
Neurologie (Neurologika). Joanně se podařilo vydat ji v několika ree- 
dicích, vyšla i ve dvou celostátně rozšířených časopisech, a vzápětí 
byla přeložena do francouzštiny, němčiny, španělštiny a japonštiny. 
Celkem se prodalo téměř milion výtisků. 

Zatímco jsem čekal na své přelíčení ve věci útěku, vrhla se Joanna 
s nadšením do shánění peněz a zajišťování co nejokázalejší publici- 
ty. Aby mi dodala důvěryhodnosti a ulehčila si přístup k lidem v mo- 
cenských pozicích, podnikla Joanna chytrý manévr: nechala si změ- 
nit své příjmení na Learyová. Díky tomu se mohla prezentovat světu 
jako Joanna Learyová, ačkoli jsme nebyli sezdáni. 

Soudní přelíčení za trestný čin útěku se vyvinulo ve velice zvláštní 
šarádu. Tento zločin jsem totiž mohl skutečně jen velice těžko popřít. 

Mým hlavním strategickým cílem při přelíčení tedy byl úmysl očis- 
tit se z podezření mnohem zákeřnějšího, totiž z toho, že jsem se stal 
vyhořelou obětí kyseliny. Tuhle pomluvu kdysi vypustil do světa Clea- 
ver a velice nadšeně se jí chopili všichni, kdo nenáviděli to, čeho jsem 
se stal symbolem. 

Joanna rozbila nyní svůj hlavní stan v jednom domě na pobřeží 
nedaleko věznice, a na ní především spočíval úkol dokázat, že jsem 
po duševní stránce zcela kompetentní. Netrvalo dlouho a podařilo se 
jí pro tuto práci získat člověka nad jiné povolaného, totiž Franka Bar- 
rona. A tak se Frank zase jednou objevil v mém životě přesně v oka- 
mžiku, kdy jsem byl úplně na dně. Byl nyní vedoucím katedry psycho- 



Záblesky paměti 451 

logie na Kalifornské univerzitě v Santa Cruz. Když jsem mu přede- 
střel svůj problém, rozjasnila se Frankova tvář ve spokojeném 
úsměvu. 

„Tys byl takový beznadějné nepřizpůsobivý a potrhlý Kelt už od 
narození. Jenom díky drogám ses trochu zklidnil. Byl to pro tebe tak 
vzrušující výzkumný nástroj, jako je pro děcko hračka." 

„To víš ty a vím to i já," řekl jsem s naléhavostí, „ale teď to musí- 
me dokázat i ostatním." 

„Budeš si muset nechat sejmout kompletní baterii psychodiagnos- 
tických testů, jejichž výsledky pak shrneme a předložíme v místopří- 
sežném prohlášení soudu. Tím bude poskytnut objektivní a vědecký 
důkaz, že máš všech pět pohromadě." 

„A možná i víc než pět," dodal jsem. *- * t 

Za několik dní byl Frank zpátky s naším bývalým kamarádem 
z Harvardu Mikem Kahnem, nyní řádným profesorem v Santa 
Cruz, a s Jeffem Shapirem, ředitelem okresního střediska psycholo- 
gických testů. S jistým napětím jsme se všichni rozesadili v místnosti 
pro návštěvy a dr. Shapiro zahájil proceduru snímání testů. Celá zá- 
ležitost trvala déle než tři hodiny a bylo to o nervy. 

Protože ty testy byly doopravdy, ne jenom jako. Já jsem usilovně 
bojoval proti ubíhajícímu času, řešil jsem labyrinty, testy prostorové 
představivosti a složité psychomotorické úkoly, a ti tři psychologové 
nervózně poposedávali na židlích a potili se spolu se mnou, jak mi 
fandili, abych dosáhl co nejlepšího výsledku. Zamlada jsem snímal ty- 
hle testy stovkám vyplašených pacientů - ale nikdy ne z pozice nezú- 
častněného klinika, nýbrž vždycky coby fanda za postranní čarou, 
který v duchu povzbuzoval každého z těch nešťastníků v jeho boji se 
všemi těmi nenápadnými, ale záludnými problémy a chytáky. Nyní 
se tedy role obrátily. 

Při soudním přelíčení pak Mike Kahn a dr. Shapiro místopřísež- 
né dosvědčili, že moje inteligence je v pásmu „génius" a moje kreati- 
vita „výjimečná". Kahn, jako vždy zároveň i vynikající herec, pronesl 
procítěnou řeč na téma „Leary jakožto velký učitel". Pak se na místo 
pro svědky doslova vřítil Walter Clark, kterému v té době již bylo 
přes sedmdesát, a podal osobní svědectví o mém charakteru. 

Nicméně vzdor všem výpovědím o tom, že jsem duševně naprosto 
zdráv a že jsem vůbec velice příjemný chlapík, rozhodla porota pod- 



452 Timothy Leary 

le očekávání: jsem vinen trestným činem útěku z vězení. Soudce mi 
pak uložil trest při horní hranici sazby. Takže soud jen přiložil další 
polínko k tomu všemu, co jsem už měl na krku; jako místo výkonu 
trestu mi pak určil věznici ve Folsomu, což je post úplně na dně, na 
konci řady, kam jsou odkládáni všichni ti, kdo byli zařazeni do kate- 
gorie nenapravitelných a mají kroutit zvlášť dlouhé tresty. Já osobné 
jsem měl na krku pětadvacet let. Plus těch jedenáct bodů obžaloby 
z posledního zatčení v Millbrooku, které stále ještě nebyly vyřízeny. 
Plus těch devatenáct obvinění ze spiknutí z oné „kmotrovské" kauzy 
v Orange. 

Po dlouhé jízdě v horku přes celé údolí Central Valley vjel rozvr- 
zaný autobus se zamřížovanými okny do areálu věznice ve Folsomu. 
Tak tohle tedy byla skutečná pevnost, s vysokými žulovými hradbami 
a věžemi. Těch jedenáct dalších kriminálů v Kalifornii vypadalo ved- 
le ní jako moderní továrenské komplexy; ostatně i jejich názvy - „ná- 
pravná kolonie", „rehabilitační středisko" atd. - tomu odpovídaly. Je- 
nom Folsom, ta hora kamene postavená čínskými nádeníky, měl 
v názvu slovo „vězení". 

„Co bude teď?" ptal jsem se vězně sedícího vedle mě. 

„Teď nás strčí do cel pro bažanty na Pětce úplně dole," řekl mukl 
znuděně. „Tam budeme dokud nerozhodnou esli sme tady v bezpečí. 
Na hlavní lajně sou lidi jako my v pohodě. Ledaže by někoho z nás 
strčili na 4-A." 

„Co to je, to 4-A?" ptal jsem se. 

Ostatní vězni se po sobě podívali a zavrtěli hlavami. 

„4-A, to je korekce. Voni tomu říkaj přivykací středisko. Tam strkaj 
ty vopravdický hajzly. Folsom, to je prdel celýho vězeňskýho systému, 
a 4-A je ta nejhorší prdel Folsomu. Do hajzlu, čoveče, dyť ty bachaři, 
co sem dou sou právě z A-4." 

Oknem jsme viděli, jak se schodů jedné novější betonové budovy 
scházejí tři dozorci a kráčejí směrem k autobusu. Byly to gorily 
v hnědých uniformách s velice nepříjemnou vizáží, po boku se jim 
houpaly dlouhé pendreky koženými poutky připevněné na zápěstí. 
Seržant, který měl na starosti naši přepravu, strčil hlavu dovnitř au- 
tobusu. 



Záblesky paměti 453 

„Hej, doktore, lez ven." 
„Do hajzlu, čoveče, teď si v prdeli." 

Ještě jsem stačil zaregistrovat soucit zračící se v tvářích mých 
spoluotroků a pak jsem už vystoupil z autobusu. 

Beton kolem byl rozpálený odpoledním sluncem. Ti tři borci s pen- 
dreky mé popadli bez sebemenší známky vzrušení. Jeden z nich uká- 
zal palcem směrem k 4-A. 

Sel jsem mezi dvěma dozorci a cítil jsem se naprosto bezbranný. 
Třetí strážný mě jistil zezadu. U vchodu do budovy řekl jeden bachař 
něco do mikrofonu a dveře se s hlasitým cvaknutím otevřely. V pro- 
cesí jsem prošli jakousi halou dlouhou asi sedm metrů a zastavili se 
před dalšími ocelovými dveřmi. Strážný zaklepal pendrekem na ocel. 
S druhé strany se podíval jiný dozorce špehýrkou a dveře se ote- 
vřely. 

Za nimi byla místnost, po jejíž celé délce vlevo běžel pult. Uvnitř 
bylo osm dozorců, každý s pendrekem. Pochopil jsem, o co tady jde. 
Jejich tváře byly naprosto bez výrazu. 

„Vysvlíct." Svlékl jsem si bílé kalhoty s laclem, ponožky i bílé kec- 
ky, které jsem si koupil ještě v Luzernu v jednom obchodním domě 
hned vedle toho krytého mostu přes jezero. Pokračoval jsem, až jsem 
tam stál nahý. Přistoupil ke mně dozorce s jakýmsi předmětem tva- 
rem i velikostí připomínající pingpongovou pálku. Detektor kovů. 
Jiný dozorce mi hodil rozdrbané šedé kalhoty s laclem a hadrové 
trepky. Pak ukázal k regálu na druhém konci pultu. „Vem si matraci 
a dvě deky." 

Zamřížované dveře vpravo se s cvaknutím otevřely. Obklopen tře- 
mi dozorci vstoupil jsem do nejspodnějšího patra bloku 4-A. 

Procházeli jsem kolem řady cel. Pantofle mi byly moc velké, mat- 
race a deky hrozně neskladné, a já jsem tak víc klopýtal než šel 
chodbou, sledován z obou stran zkoumavými pohledy vězňů. Nako- 
nec mě kdosi poznal a zvedl se všeobecný pokřik a hvízdání. 

„Hej! Hele, koukni, kdo to je! Vítej na 4-A, brácho." 

Kynul jsem na obě strany svalnatým černochům i podsaditým bě- 
lochům za mřížemi. V poslední cele seděl na zemi v lotosové pozici 
pomenší muž, četl si v Bibli a mírné se usmíval. 

Na konci chodby byly další ocelové dveře, které vedly do další tma- 



454 Timothy Leary 

vé chodby pouze se třemi celami. Jedny dveře se se skřípáním otevře- 
ly a dozorci mi pokynuli, abych vešel. Zamřížovaná díra. Dveře se za- 
bouchly. 

Tak takhle vypadá díra ve folsomské věznici. Oprýskaný záchod 
se špinavými skvrnami bez prkýnka, rezavé umyvadlo, betonový stu- 
pínek. Na ten jsem hodil zasviněnou a smradlavou matraci. Jediný 
proužek světla běžel přes celu od škvíry ve vchodových dveřích. 

Dvacet pět let. 

Postupné se mne zmocnila jakási zvláštní euforie. Tak tohle tedy je 
ono. Dno, naprosté a nepopiratelné dno, tak jak o něm kdysi psal 
Dante. 

Asi po hodině ve tmě a tichu se dveře cely otevřely, dovnitř vstou- 
pil mladý blonďatý pomocník bachaře a zády se opřel o mříže. „Moc 
mě mrzí, že jsi tady, člověče. Buď zdráv. Já jsem vězeňská spojka na 
prvním podlaží. Kouříš? Chceš něco na čtení?" 

„Jo, kouřím a čtu." 

„Vsadím se, že nečteš ty sračky jako ostatní, že? Přinesu ti něco 
pořádnýho." 

Můj nový přítel vyklouzl z cely, vnější dveře nechávaje otevřené. 
Do cely pronikl odražený paprsek zapadajícího slunce a celou ji pro- 
teplil. Mukl byl za několik minut zpátky s balíčkem cigaretových pa- 
pírků a s obálkou plnou tabáku. 

„Tohle ti posílá Charlie. Je to tvůj nejbližší soused." To asi bude ten 
chlápek v lotosové pozici, co vypadá jako Ježíš Kristus. „Charlie chce 
vědět, jestli si do kávy dáváš cukr a smetanu. A taky jestli máš rád 
med." 

„Jasně. Řekni mu, že dékuju." 

A zase tu byl ten prastarý zdvořilostní rituál příchodu do vězení. 
Nový vězeň, který právě přišel a nemá vůbec nic, je starousedlíky ob- 
darováván různými luxusními věcmi, které jsou k dispozici. Přičichl 
jsem k tabáku. Byl to Bugler. Ubalil jsem si cigaretu a pozoroval 
jsem, jak se kouř ve slunečním světle stáčí do kroužků a posléze roz- 
plývá v namodralý obláček. 

Po chvíli do cely znovu vrazil pomocník a nesl čtyři knihy. Charlie 
mi posílal The Teachings of Compassionate Buddha, Ouspenskyho In 
Search of tne Miraculous, The Teachings of Don Juan (česky Učení 
Dona Juana) od mého starého přítele Carlose Castanedy, a Bulgako- 



Záblesky paměti 455 

vova Mistra a Markétku, satirický román o životě v současném 
Rusku. 

A znovu se objevil můj přítel, tentokrát s papírovým kelímkem 
umělého medu, s krabicí grahamových sušenek a s několika dalšími 
obálkami - byla v nich mletá káva, několik kostek cukru, smetana 
v prášku. 

„C. 

Potom jsme se všichni, včetně těch nejhorších vrahů z celé Kalifor- 
nie, vydrhnutá těla ještě teplá zpod sprchy, zachumlali do pokrývek 
na svých palandách a jeden po druhém jsme klouzali do měkké ná- 
ruče spánku. Ale dobrá polovička trestanců měla na celách televizo- 
ry s naslouchátky, černoši na sebe pokřikovali z patra na patro ty 
svoje nekonečné a nesmyslné vtípky z ghetta, vězeňští pomocníci 
procházeli sem a tam celým blokem a roznášeli kontraband, předá- 
vali lístky se vzkazy, přenášeli různé tajuplné cennosti. 

Já jsem si ještě kolem desáté zakousl teplý grilovaný sýrový send- 
vič s hranolky a sterilovanou zeleninou, který mi připravili u souse- 
dů ve vedlejší cele: tu obýval Drag Line, žoviální veterán vězeňského 
systému s kontem asi čtyřiceti let strávených v různých státních i fe- 
derálních věznicích, se svou „lady", štíhlým a ohebným mládencem 
s hebkou pletí, kolem třicítky, který se jmenoval Wendell. Čas od času 
si Drag Line vyndal svůj umělý chrup, vylezl si na horní palandu 
k Wendellovi, a po chvíli se už nesly vzduchem steny rozkoše z jeho 
bezzubých úst. 

Pustil jsem se do práce na právním dokumentu pro Boba Hyda. 
Toto podání Bob považoval za svoje životní dílo, a jeho důsledkem ne- 
mělo být nic menšího než zrušení celého vězeňského systému. Ve Fol- 
somu byla rozsáhlá právnická knihovna a v ní Bob prováděl své vý- 
zkumy: zkoumal každý jednotlivý právní případ, který zpochybňoval 
ústavnost věznic. Věc potom konzultoval s ostatními znalci práva 
z řad vězňů; byli to obvykle starší prošedivělí muži s možná rozsáh- 
lejšími právními znalostmi a bohatšími zkušenostmi než celý Nixo- 
nův Nejvyšší soud. 

Naše podání bylo sepsáno hutným a jasným jazykem a předsta- 
vovalo jakýsi souhrn všech chyb a nedostatků současného nápravné- 
ho systému. Dokazovalo se v něm, že je zcela nesmyslné držet lidi ve 
vězeních (kde roční náklady na jednoho trestance činí 10 000 dolarů), 
což jsou vlastně továrny, jejichž jediným produktem jsou ještě tvrdší 
a zocelenější zločinci. 



Záblesky paměti 463 

V našem podání se federální soud žádal, aby vydal nařízení, jímž 
by byly věznice změněny ve výdělečná odborná zařízení přinášející 
zisk. Po dobu výkonu trestu v nich měli vězňové mít možnost praco- 
vat jako dělníci nebo kvalifikovaní pracovníci za mzdy stanovené 
v dohodě s odbory. Osmdesát procent těchto mezd by bylo využívá- 
no k placení odškodného obětem zločinů, daní a státních výdajů na 
provoz soudů, k vyplácení podpor rodinám vězňů a ke krytí nákla- 
dů na ubytování, stravu a lékařskou péči pro vězně po dobu výkonu 
trestu. Dvacet procent mzdy by si vězňové mohli ukládat jako rezer- 
vu do začátků po svém propuštění. 

Joanně se podařilo shromáždit přípisy s projevy podpory od více 
než padesáti maloobchodníků z oblasti sanfranciského zálivu; ti 
všichni byli ochotni prodávat zboží vyrobené ve vězeňských dílnách - 
kožené předměty, lidové umění, kovové šperky, knižní vazby atd. Dále 
se jí podařilo mírným podfukem získat písemný příslib tří firem z ob- 
lasti elektroniky, že zřídí ve věznicích své výrobní linky. 

Finanční rozvaha samotná dělala dojem. Kdyby například dva ti- 
síce vězňů dostávalo po 10 000 ročně (tedy pouhou polovičku platu ga- 
rantovaného odbory), zvýšil by se tím „hrubý vězeňský produkt" 
z nuly na 20 milionů dolarů. Jelikož by stát ušetřil dalších 20 milionů, 
které byly dosud v rozpočtu určené na provoz věznic, znamenalo by 
to čistý roční výnos 40 milionů do státní pokladny. 

Dozorci by podle tohoto plánu byli placeni jako předáci pověření 
dozorem nad produkcí, a správní úředníci věznic by měli stejné pla- 
ty jako manažeři firmy s obratem 40 milionů dolarů ročně: 

vězňové 10 000 

dozorci 25 000 

členové ostrahy 40 000 

zástupce řed. 80 000 

ředitel 100 000 

Cílem našeho podání bylo dosáhnout změny všech těch nechut- 
ných a negativních aspektů vězeňského života v program svobodné- 
ho podnikání, v němž by byl odměněn každý, kdo by se ho účastnil. 
Na závěr spisu byla připojena formální žádost k federálnímu soudu, 



464 Timothy Leary 

aby vydal příkaz k uzavření věznice ve Folsomu ve lhůtě devadesáti 
dnů, pokud by Správa nápravných zařízení státu Kalifornie nebyla 
schopna tento profitní vězeňský program spustit. 

Bob Hyde byl radostí bez sebe. „A teď tedy ten manifest rozdáme 
všem vězňům." 

„Jak to chceš udělat?" ptal jsem se. „Vždyť nás určitě zašijí za dis- 
tribuci politických materiálů." 

Na Hydově tváři se objevil škodolibý úsměv. „Každý vězeň má ná- 
rok nechat si udělat třicet fotokopií každého právního dokumentu, 
který se ho týká. Tohleto je regulérní class-action, je v zájmu každé- 
ho trestance. Takže každý vězeň má nárok na třicet kopií." 

Druhého dne byl Hyde první ve frontě před místností s kopírkou. 
Za ním stáli další pečlivé vybraní vězni: jeden člen mexické mafie, je- 
den Pekelný Anděl, jeden Černý muslim, jeden nácek, jeden člen gan- 
gu obchodníků s drogami, a jeden všeobecně oblíbený Bratr přezdí- 
vaný Motor Mouth. Bylo to poprvé v historii věznice, kdy se jinak 
notoricky se svářící gangy sjednotily na společném postupu. Když 
Hyde u kopírky skončil, prošel se kolem fronty a dal po jedné kopii 
všem dalším vězňům, z nichž si každý nechal udělat třicet dalších. 
Než to dozorci u kopírky s poněkud dlouhým vedením došlo, byl díky 
Hydově pyramidové strategii vězeňský dvůr zaplaven snad tisícovkou 
kopií našeho podání, i s tím požadavkem na zrušení basy. 

Toho dne se normální každodenní aktivity na dvoře nekonaly. 
Všichni se věnovali četbě našeho dlouhého a podrobného spisu. Ti, 
kdo neuměli číst, tvořili hloučky kolem svých druhů, kteří jim jej před- 
čítali nahlas. A po dočtení se všichni dali do smíchu. Někteří z vězňů 
přiběhli k dozorcům a ukazovali jim černé na bílém, že od teďka bu- 
dou mít dvojnásobné platy. Sami dozorci kradí studovali naše podání 
a i oni se kuckali smíchem. Řádek, kde se plat ředitele věznice navr- 
hoval na 100 000, to byl skutečný nářez. Samozřejmé se taky hned na- 
šlo několik kverulantů, kteří brblali, že je nespravedlivé, aby dozorci 
dostávali víc než trestanci. 

Já jsem poslal náš rozklad poštou federálnímu soudu v Sacra- 
mentu. Záležitost se tím stala zcela oficiální: právní akce za účelem 
transformace nebo uzavření věznice ve Folsomu se dala do pohybu. 



Záblesky paměti 465 

Druhého dne jsme byli Hyde, Newsom a já po jednom předvoláni 
do kanceláře náčelníka ostrahy (oddělení ostrahy bylo policejní slož- 
kou v rámci věznice) a dostalo se nám přísného varování, že žádná 
nepovolená organizace nebude trpěna. 

Svou odpověď jsme si domluvili předem: 

„Podáváme formální žádost, aby byla povolena činnost v rámci 
akce PROBE, pokud se bude tato činnost odvíjet v legálním, mírumi- 
lovném a konstruktivním rámci." 

Nezdálo se, že by tím byl velitel příliš pobaven. 

Ještě téže noci jsme s Hydem sepsali dvoustránkový připiš, 
v němž jsme žádali, aby federální soud nařídil vězeňské správě povo- 
lit činnost PROBE. 

A znovu si nás předvolali a znovu nás varovali, že pokud budeme 
v našich aktivitách pokračovat, strčí nás na korekci nebo převedou 
do jiné věznice. 

Načež jsme sepsali další podání, v němž jsme žádali, aby federál- 
ní soud zakázal z moci úřední orgánům vězeňské správy jakýkoli 
transfer nebo jinou trestnou akci, dokud nebude přijato rozhodnutí 
ohledně našich předchozích právních rozkladů. 

Pak se začaly šeptandou ve vězení šířit zprávy o jistých docela po- 
zoruhodných reakcích na naše přípisy. Tým právníků ze Správy ná- 
pravných zařízení a dalších státních orgánů ze Sacramenta přijel do 
Folsomu a měl celodenní rozhovor s ředitelem věznice a pracovníky 
vězeňské správy. Naši špehové hlásili, že z místnosti bylo slyšet prud- 
kou hádku. Zdálo se, že řediteli stejně jako některým úředníkům 
z hlavního města se naše myšlenky docela zamlouvaly. Žádali dokon- 
ce, aby se v této věci konalo řádné slyšení před soudem, aby se o ní 
referovalo v médiích a aby byla podniknuta eventuálně i další nava- 
zující opatření. Naopak frakce, v níž měl hlavní slovo útvar ostrahy, 
stála tvrdé na svém a vzteky bez sebe žádala naše potrestání pro po- 
rušení kázně. 

Před úsvitem mé probudil Drag Line. „Hej ty, tvýho kámoše odvá- 
žejí." 

Před celou Boba Hyda stálo šest hnědých košil s pendreky. Bob 
skládal svoje věci do krabic, které pak rovnal na vozík. 



466 Timothy Leary 

Pak se na mé podíval a chystal se mi něco říci, ale dozorci nás od 
sebe oddělili. 

„Napiš mi, ať neztratíme kontakt," volal jsem za ním nešťastně." 

Časem jsme si na tu ztrátu zvykli, tak jak to umějí jen otroci, a vě- 
zeňský život běžel dál. Týdny ubíhaly jeden za druhým jako minuty. 
Každý večer ve frontě na večeři jsem žasl, že je další den pryč. S ča- 
sem stráveným ve vězení je to jako s mládím, je ztracený jenom pro 
toho, kdo z něj neumí něco vytěžit. Neexistují tady žádné telefonní 
hovory. Žádné nutné schůzky a žádné placení nájmu. Žádné povin- 
nosti, žádné starosti, žádná očekávání. Zato je k dispozici vynikající 
knihovna. 

Jakožto ředitelka mého Folsomského inspiračního úřadu vymýšle- 
la Joanna každý týden novou strategii, jak mě dostat ven. 

Podařilo se jí například najít jakéhosi naivu alkoholika, který se 
mi podobal, a snažila se ho přemluvit, aby si v místnosti pro návště- 
vy se mnou vyměnil šaty Jindy dala zálohu 200 dolarů jistému člově- 
ku v Iowě, který slíbil postavit helikoptéru vypadající jako létající ta- 
líř. Ta měla proletět nad věznicí a vydávat nějaké nadpozemské 
zvuky, které by zahnaly dozorce na útěk. Chtěla také využít jakýchsi 
konexí své matky ve Vatikánu a vymoci si audienci u papeže. 

Joanna pravidelně docházela do kanceláře guvernéra Ronalda 
Reagana a podařilo se jí udělat dojem na jeho tiskového mluvčího. 
V této souvislosti se kojila nadějí, že se jí třeba naskytne příležitost 
vpravit za pomoci injekční stříkačky do výparníku na vodu v guver- 
nérově kanceláři nějaké účinné afrodisiakum. Pak se jí podařilo, díky 
své výřečnosti a tomu, že se vydávala za anglickou reportérku, do- 
stat až do auta nového guvernéra Jerryho Browna. Aby získala něja- 
ké peníze, podařilo se jí dosáhnout vydání i docela slušného prodeje 
mých dvou knih The Secret ofOval Room a Starseed. Rovněž se poku- 
sila prodat autorská práva na asi tisícistránkovou knihu, jakýsi můj 
myšlenkový odkaz, ve které jsem shrnoval své názory ohledné evolu- 
ce neurotechnologie skrze čtyřadvacet stádií inteligence, dvanáct po- 
zemských a dvanáct post-terestriálních. 

Ta práce byla později vydána v několika částech pod názvy Exo- 
-Psy ekology, The Intelligence Agents a The Game ofLife. 



Záblesky paměti 467 

Panovalo všeobecné mínění, že nikdo jaktěživ nevyvinul takové 
úsilí, aby dostal druhého z vězení, jako v mém případě Joanna. 

Následující tři měsíce patřily v mém životě k nejzajímavějším. 
Dny běžely jeden za druhým hladce a rychle. Přitom ale všechny byly 
prostoupeny jakýmisi aktivitami poměrně vysoké intenzity. Asi tři 
dny jsem byl předmětem konfrontace mezi různými gangy ve vězení. 
Začalo to tím, že se mě pokusila vydírat mexická mafie. Moji kamará- 
di nato zformovali alianci na moji ochranu, v níž byli zastoupeni mo- 
torkáři, černoši, nacisti i obchodníci s drogami. V jednom okamžiku 
se na dvoře shromáždilo asi 500 mužů ozbrojených noži, všichni 
v očekávání, zda se jejich vůdcům podaří sjednat kompromis. Poda- 
řilo se to. 

Další dva měsíce jsem věnoval spolupráci s velice inteligentním 
trestancem jménem Wayne Brenner. Psali jsme spolu knihu Terra II, 
v níž jsem formuloval mušlenku, že úkolem lidstva jakožto druhu je 
migrace mimo naši planetu. Právě tohle bylo podle mě ono vrcholné 
spiknutí za účelem úniku. Joanně se podařilo Terru II vydat, byť 
v omezeném nákladu, takže se kniha okamžitě vyprodala a stala se 
předmětem zájmu sběratelů. 

Jednou jsme s Joannou seděli v místnosti pro návštěvy a kuli 
pravidelné každotýdenní pikle ohledně mého útěku, když tu k naše- 
mu stolu přistoupil dozorce. 

„Vaše návštěva je dnes zkrácena, Leary. Zítra vás čeká transfer. 
Okamžitě se vraťte na celu a sbalte si své věci." 

Večer jsem se prostřednictvím šeptandy snažil zjistit, co bylo důvo- 
dem mého přemístění. Ale nikdo nic najisto nevěděl. Jenom trestanec, 
který pracoval v kanceláři správy věznice, hlásil, že ředitele navštívi- 
li agenti FBI a mluvili s ním o mém případu. Z celé věci jsem měl 
velice nepříjemný a stísněný pocit. Vždyť mé přece dostali. Tak co ješ- 
tě chtějí? 



ŽIVOTOPIS 

Thomas 
Pynchon 

(1937- ) 



- americký filozof, Cornellovu univerzitu absolvoval v roce 1958. 
Za svůj první román V (1963) získal cenu Williama Faulknera pro 
nejlepší debut. Po druhém románu The Crying of Lot 49 následo- 
val třetí, Gravity's Rainbow (1974) za nějž Pynchon obdržel Ná- 
rodní knižní cenu (National Book Award) a jenž sklidil i nadšený 
obdiv kritiky. Nicméně od té doby se toto mistrovské epicko-ency- 
klopedické dílo setkává s uctivou ignorací. 

Stejně jako mohutné drama Božské komedie ohlašovalo velké 
filozofické a politické konflikty středověku, snaží se i Gravi- 
ty's Rainbow nastavit zrcadlo nejvážnějšímu problému jedena- 
dvacátého století, jímž je pokus moderního centralizovaného státu 
zapojit vědu do struktury moci a ovládání. V knize se setkáváme 
s démony, inkvizitory, Ďábly a spiklenci nastupujícího Věku infor- 
mace - s mediálními politiky a vymývači mozků, kteří využívají 
poznatků chemie, fyziky, psychologie a vesmírného inženýrství 
k manipulaci lidské mysli. 

Pro široký záběr svého opusu bývá Pynchon často přirovnáván 
k Joyceovi. A stejně jako tomu bylo u Joyce, i Pynchonův život 
je příkladem oné vznešené lhostejnosti a jakési nad každodenní 
poměry povznesené objektivity umělce-filozofa. 

Je jistou ironií, že v době, kdy se reklamní trik, osobní image 
a schopnost sebeprosazení staly nezbytnými předpoklady literár- 
ního úspěchu, Pynchon prostě - zmizel. Říká se, že žije někde 
v jižní Kalifornii, věnuje se studiu mystických diagramů a píše vr- 
cholný román o člověku - computeru. 



39. Plány útěku 



Věznice ve Vacaville, duben 1974 

Procitám, otevírám oči a vidím vězeňskou celu. Jak jinak. Tentokrát 
je to Vacaville, léčebna pro duševně choré zločince. Já zde nejsem 
jako pacient, nýbrž jako člen personálu, jeden z vězňů-pomocníků. 
Moje hodinky se svítícím ciferníkem ukazují osm, pacifický čas. Zívám 
a rozkošnicky se protahuji. Mých pět spoluvězňů z cely již odešlo do 
zaměstnání. 

Na kovovém stolku vedle mé palandy leží Wall Street Journal, kte- 
rý mi každé ráno přináší Everett (podvody s cennými papíry). Do 
šálku z kameniny si chystám kávu, trochu krystalového cukru 
a práškové smetany, a všechno to zalévám vařící vodou. Pak si zno- 



Záblesky paměti 

vu lehám na palandu. Píšu moták o trochu mátové whisky. Vtahuji 
hustý cigaretový kouř a brzy cítím ten příjemný nikotinový rauš. Na 
jazyku se mi sladce rozplývá lehká roláda a káva mé hřeje v krku. 

Pak se holím a tvář si poplácávám kolínskou s těžkou byzantskou 
vůní, kterou do vězení pašuje Jackie Dee, holič na bloku (padělání). 
Zdravím se s Tonym (přechovávání heroinu), který mi za karton ciga- 
ret týdně uklízí celu. Oblékám si pohodlné, dokonale padnoucí džíny, 
svetr značky Yves St. Laurent, obouvám si tenisky. Cítím se tip-top, 
dokonale připravený na den plný zajímavého pracovního nasazení. 

Přesné v 8:25 řve dozorce bloku „ODEMKNOUT CELY" a já si 
stoupám ke dveřím a čekám, až mě vypustí ven. Načež přichází do- 
zorce a odemyká dveře na patře. 

V protikladu k šedému a ponurému Folsomu byl Vacaville zaří- 
zením moderním, plným světla. Rychle jsem kráčel svou každodenní 
trasou na oddělení psychotestů, přičemž jsem se potkal s více než 
padesáti vězni a dozorci. Každé z těchto letmých setkání si žádalo 
specifický, přesně stanovený sociální signál. Jednou opomeneš říci 
„ahoj, člověče", zapomeneš se usmát, a můžeš spustit složitou řetězo- 
vou reakci, která, pokud by se vymkla kontrole, může vyústit v násilí 
nebo smrt. Na druhé straně si nesmíš dovolit usmát se na tohohle 
nebo se zastavit na kus řeči s támhletím, aby se nedal do pohybu 
nový cyklus paranoie. 

Osobní kontakty ve vězeňském životě vyžadují citlivost málem di- 
plomatickou a přesnost na ostří nože. Venku si člověk může dovolit 
druhé ignorovat, odstrčit je prostě stranou, nebo je dokonce atakovat, 
to vše s poměrně malým rizikem. Jednotlivé civilní částice se spolu 
setkávají na způsob Brownova pohybu, reagují na sebe a zase se roz- 
cházejí, aniž by to na nich zanechalo stopu. Známí spolu soutěží, jsou 
schopni se navzájem zlehčovat anebo rovnou zostudit, chovají se 
k sobě se snobskou povýšeností anebo se snaží jeden druhého pře- 
chytračit, klopýtají jeden o druhého anebo kolem sebe šlapou jako 
sloni v porcelánu a tyranizují se v jakémsi relativním bezpečí, aniž 
by se tomu dalo nějak zabránit či to nějak napravit. Nakonec stejně 
skočí každý do svého auta a jede domů. 

Vězení naproti tomu představuje jakýsi psychický urychlovač či 
psychlotron, je to dobře utěsněný kontejner interpersonální termody- 
namiky. Jakýkoli projev ignorace druhého, ať už reálný nebo jenom 



470 Timothy Leary 

vyfantazírovaný, hnisá dlouho v uzavřené a přehřáté atmosféře. Ne- 
existuje místo, kde by bylo možné se ukrýt před následky nějakého 
sociálního zaškobrtnutí. Každý o vás ví všechno. Po propuštění mi jis- 
tý čas trvalo, než jsem se opět přizpůsobil onomu bezstarostnému, 
běžnému mezilidskému styku. 

Na oddělení psychotestů jsem prošel kolem dozorce majícího na 
starosti registraci. Zasalutoval mi: „Brýtro, doktore." 

„Brýtro, strážníku Payne." 

V místnosti s videem už čekali mí přátelé a kolegové. Ron Alon- 
zo, přívětivý a pohledný filmový kouzelník z UCLA (zneužívání dětí), 
uvolněný roztomilý Tom Riordan (podvody s cennými papíry) a Bet- 
ty, civilní sestra s modrýma očima a hebkou pletí. Nejdřív jsme pili 
kávu a vyprávěli si vězeňské drby. Betty si sedla u stolu vedle mne, 
strčila mi zvlhlou ruku pod košili a škrábala mne na zádech. 

Po chvilce se zvedla a vyšla z místnosti; ještě před tím však na mě 
významné mrkla. Po několika minutách jsem se zvedl také, kývl na 
Torna a šel chodbou do velké místnosti, kde se snímaly testy. Betty na 
mne čekala v rohu za zástěnou. 

Vrhla se mi do náruče, celá se chvějíc a svíjejíc. Svetr se jí vyhrnul 
nahoru. Podprsenku neměla. Moji hlavu si přitáhla ke svým výstav- 
ním prsům. Její žhavá pleť mě hrozně vzrušovala, cítil jsem mrazení 
v zádech, žaludek se mi stáhl a penis postavil. 

„Poslyš," blekotal jsem. „Tady nemůžeme blbnout. Tom začne za 
pár minut dávat testy..." 

„Pojď, miláčku, nikdo nám v tom nemůže zabránit." Chytla mne za 
ruku a táhla do chodby. Došli jsme ke komoře pro údržbáře. Ode- 
mkla dveře. Vklouzli jsme dovnitř a okamžitě jsme ze sebe začali str- 
hávat šaty. V místnosti byla tma jako v pytli. Pomáhala mi se svléká- 
ním. Její nahé tělo zvlhlo vzrušením, byla jako žhavá chobotnice. 
Nejdřív jsem se ji snažil pomilovat vestoje, ale byl jsem příliš vysoký. 
Sátrali jsme ve tmě po místnosti, chichotali se a hekali, klopýtali 
o kýbly na umývání podlahy. Násady smetáků mne bouchaly do tvá- 
ře a mně se točila hlava z toho dobře známého pachu střední školy, 
v němž se mísil odér pasty na parkety značky Pinesol, slin teenagerů 
a laciných voňavek z nejbližší sámošky. Nakonec jsme narazili na le- 
penkovou bednu plnou papírových ručníků, kterou jsem jedním trh- 
nutím otevřel. 



Záblesky paměti 471 

Svalili jsme se do měkkého papíru a ona bez ustání mlela: „Dělala 
jsem to včera celou noc s jedním dozorcem, ale myslela jsem při tom 
pořád na tebe. Byl to ten bezva Marvin, měl odpolední. A dnes ráno 
už jsem byla oblečená a sponky ve vlasech - uch, miláčku, já tě tak 
miluju - a právě vycházím ze dveří, když v tom mě on znovu chňapl 
a ošoustal přímo v mém bytě na koberci, a já jsem zase myslela na 
tebe, když mi to tam u mě na podlaze dělal, a tak jsem přišla dnes 
ráno pozdě." 

Když Betty odešla, rudá v obličeji a na rozviklaných nohách, vrá- 
til jsem se zpátky do videopracovny; natočil jsem tam sezení skupino- 
vé terapie, které mělo sloužit jako instruktáž pro pacienty. Po obědě 
jsem se pak převlékl do tenisových šortek a natáhl se na trávník 
mezi bloky. Tam jsem chytal bronz a četl Carla Sagana, dokud neote- 
vřeli tenisové kurty. 

Po čtyřech hodinách tenisu, jógy a opalování jsem se vracel s ce- 
lým tím stádem na odpočítávání. Během pěti minut před uzavřením 
cel jsem se ještě v rychlosti a ilegálně osprchoval. Dal jsem si střik, 
střídaje horkou vodu s ledovou. Ve dveřích se objevil dozorce Duke, 
to byl můj člověk, a předstíral rozhořčení. „Teda doktore, kde si mys- 
líte že vlastně jste, v nějaké ozdravovně nebo kde?" Voda ze mě ještě 
kapala, jak jsem poskakoval po bloku a v legraci dělal, že spěchám. 

Po večeři jsem se podíval na večerní zprávy společnosti ABC 
a pak se vrátil na celu. Další tři hodiny jsem psal na stroji svou knihu 
o evoluci nervového systému ve čtyřiadvaceti stádiích; kniha se jme- 
novala The Game ofLife. 

Přesně ve 22:00 obcházel Duke cely a prováděl poslední odpočítá- 
ní. Pak zhasl světla. Nato jsem si já rozsvítil svoji oficiálně zakázanou 
kloubovou lampičku a mírné gumový po perníku s marihuanou 
jsem se zavrtal do měkkých polštářů a dal se do četby Solženicynovy 
knihy V prvním kruhu. 

V neděli v místnosti pro návštěvy Joanna doslova nadskakovala 
vzrušením. „Hele, Timothy, jsi odsud venku, teď hned." 

„Jen do toho," řekl jsem, trochu si z ní utahuje. „Má to snad být ně- 
jaká telekineze?" 

„Ale tohle je doopravdy," řekla s vážností malé holčičky. „Tento tý- 
den za mnou přišlo pár chlápků od FBI. Navrhují dohodu. Prý jestli 



472 Timothy Leary 

budeš ochotný s nimi mluvit, nechají tě přeložit do speciálního tresta- 
neckého tábora s minimální ostrahou. Odtamtud nebude problém 
utéct." 

„Nepřipadá v úvahu. Budou po mně chtít informace o Weather- 
menech, kteří připravili můj útěk." 

„Zapřísahali se, že nebudeš muset svědčit proti nikomu." 

„Pak mě tedy chtějí zdiskreditovat." 

„No a co?" řekla Joanna s netrpělivostí v hlase. „Tak s nimi pro- 
mluv a trochu je voď za nos. Prosté jim neřekneš nic, co by se dalo 
proti někomu použít. A když pak utečeš z vězení, bude každému 
hned jasné, že jsme je jenom využívali pro naše záměry. Já seženu 
peníze a revolver, koupím auto, které použijeme při útěku, a najmu 
konspirační byt." 

„Ale já nechci, aby se o mně říkalo, že jsem práskač." 

Joanna na mne chladně pohlédla. „Hele, ty začínáš uvažovat jako 
mukl, který už nemůže bez kriminálu být. Úplně přejímáš tu nechut- 
nou mentalitu gaunera nižšího ranku. ,Práskač' - to jsou jenom pito- 
mé vězeňské žvásty. Informace znamenají moc. Vždyť ty sám jsi 
vždycky říkal, že ta hra, co se tady hraje, je o inteligenci. Takže jestli 
si oni myslí, že znáš nějaká fakta, která oni potřebují, pak prosté mu- 
síme blufovat, aby tě přeložili někam, odkud budeš moci utéct." 

„No, rozhodně nemůžu dělat nic do té doby, dokud nedám echo 
Weathermenům." 

Nyní jsem musel navázat kontakt se Sammym ze San Quentinu, 
který kroutil doživotí a o kterém jsem věděl, že má spojení na mili- 
tantní levičácké skupiny. Domluvili jsem si schůzku na atletické drá- 
ze. Zeptal jsem se ho, jestli může dostat z vězení dopis pro Weather- 
meny. Kývl na souhlas. 

Ještě téhož večera jsem mu v jídelně vrazil do ruky časopis 
a v něm obálku bez adresy, ve které bylo pár slov na vysvětlenou 
a varování. Asi po týdnu mi Sammy podstrčil lístek s prostým sděle- 
ním: „Je to jasné. Buď opatrný." 

Místo podpisu tam byl čínský znak pro hexagram Chuan (Odlou- 
čení) z Knihy proměn, I-ťingu. Byl to stejný znak, který Weathermeni 
nechali na místě, kde jsem se skrýval po svém útěku. 



Záblesky paměti 473 

Za týden tedy přinesla Joanna další vzrušující zprávy. Byla na ve- 
čeři se dvéma agenty FBI: „My jsme totálně naivní stran toho, jak ti 
poldové uvažují," řekla. „V podstatě jim jde o to, aby právě ta jejich 
policejní složka zabodovala. Ti dva c úsvitu a hned se dal do čtení Gravity's Rain- 
bow od Thomase Pynchona. Bylo to o kontrole myšlení přes CIA, 
o drogách, o jaderné politice. Četl jsem celý den, dokud večer světla 
nezhasla. Bylo to nejlepší věc, která se mi dostala do ruky od doby 
Joyceova Odyssea. Hned na úsvitě jsem začal znovu číst. Když jsem 
dočetl, začal jsem znovu na straně jedna, podtrhával jsem si v knize 
a dělal poznámky. 

Další den se objevila ta stará dobrá spolehlivá Joanna. Frankie 
ani FBI jí nechtěli říct, kde jsem, ale ona se to dozvěděla od svých přá- 
tel z protinarkotického. Tihleti hoši z protinarkotického, to bylo to 
hlavní, kvůli čemu jsem byl na Joannu naštvaný. Vycházela s nimi 
skutečně překvapivě dobře. Jeden hlavoun z protinarkotického jí do- 
konce málem každý večer telefonoval a celé hodiny se s ní vybavoval 
o své práci, manželství a smyslu života. 

Joanna nicméně přinášela špatné zprávy. V posledním čísle New- 
sweeku vyšel v rubrice „Periskop" článek, založený na informaci 
údajně uniknuvší z FBI, ve kterém stálo, že jsem práskl své přátele 
obchodníky s drogami a Weathermeny. Jiný materiál, jehož zdrojem 
bylo taky FBI, vyšel v San Francisco Examiner, a tvrdilo se v něm, že 
na základě mého udání došlo k mnoha zatčením. A protože jsem 
nyní v nebezpečí života, psalo se tam, musím být držen ve speciální 
ochranné vazbě. 

Samotný fakt, že jsem byl veřejné označen za práskače, již byl ve- 
lice alarmující; ale skutečným obratem k horšímu bylo to, že zkra- 
chovaly mé naděje a plány na útěk. Ode dne, kdy jsem opustil Vaca- 
ville, jsem nestrávil jedinou noc jinde než na samotce anebo 
v korekci s maximální ostrahou. Právě jsme s Joannou tvrdohlavé, 
bod za bodem probírali mou situaci, když tu mne zavolali do kancelá- 
ře k řediteli. Ředitel mi ukázal k telefonu. Byl to nějaký agent z chi- 
cagské úřadovny FBI a sděloval mi, že právě převzal můj případ. 
Zdálo se, že Frankie z něj byl odvolán. Snažil jsem se s novým agen- 
tem mluvit co nejenergičtěji, protestoval jsem proti nepopiratelné 
skutečnosti, že mě FBI nejdřív využila a pak shodila, a odmítl jsem 
nadále o čemkoli vypovídat, dokud nebudu mít možnost poradit se 



Záblesky paměti 481 

s právníkem. Ředitel mě pozoroval se ztrápeným výrazem v obličeji. 
Věděl, že všechno, co jsem říkal o tom shození, byla pravda. 

Nikdy nebyla Joanna skvostnější a velkolepější než v těch dobách 
v Minnesotě. Teď to teprve byla ona, evropská lady z vysokých kru- 
hů, která byla vzhledem k okolnostem nucena žít v penziónu v ja- 
kémsi farmářském městečku v Americe, kde se zastavil čas, kde ob- 
chod s alkoholickými nápoji nevedl vůbec žádné šampaňské, tím 
méně Dom Perignon, kde v okruhu 500 mil nebyly k dostání žádné 
francouzské cigarety, a kde se od půl čtvrté odpoledne, kdy ve vězni- 
ci skončily návštěvní hodiny, až do poledne následujícího dne nedalo 
dělat nic jiného, než snažit se nevypadnout z role odvážné a inteli- 
gentní ženy, která se snaží dostat svého druha z vezení. Ironií bylo. že 
právě v té době byly časopisy Rolling Stone a Playboy plné historek 
o tom, jaká že je Joanna nebezpečná a zrádná osoba. 

Joanna se snažila systematicky využívat všechny konexe, které se 
jí podařilo navázat během posledních několika měsíců, ať už se jedna- 
lo o politiky Demokratické strany či o různé volnomyšlenkářské či- 
novníky z právní oblasti. Díky svým přátelským kontaktům se jí po- 
dařilo dostat se až k senátorovi Hubertu Humphreyovi. S Hubertem 
nakonec letěla do Washingtonu a tam ho přiměla, aby ji seznámil 
s některými svými spojenci v ministerstvu spravedlnosti. 

Můj instinkt mi velel obrátit se na tisk a celou věc pořádně roz- 
máznout, ale Joanna byla proti. Měla pocit, že veřejný rozruch kolem 
mé osoby by zmařil jakékoli šance na moje přemístění do nějakého 
lehčího vězení, z něhož by byl útěk možný. Snažila se dosáhnout, 
abych byl přeložen do některého z oněch federálních táborů pro 
„svědky" (byli mezi nimi lidé jako John Dean a Howard Hunt), kde 
byla ostraha velice volná. Ale FBI se nechtěla jen tak vzdát možnosti 
se mnou manipulovat. Takže jsme se dohodli, že se Joanna vrátí do 
Kalifornie a tam se pokusí přesvědčit nějakou právní instituci, aby 
mě dostala zpět na Západní pobřeží. 

Já jsem se znovu pustil do četby Gravity's Rainbow. 

Za několik dní jsem byl znovu předvolán do kanceláře k řediteli. 
Tentokrát se ředitel choval velice přátelsky. Nabídl mi šálek kávy 
a vyzval mne, ať si jen udělám pohodlí. Pak mi vyprávěl několik typic- 
kých ředitelských historek: vzpoura v Leavenworthu potlačená střel- 



482 Timothy Leary 

bou ze samopalů, zkrvavená těla padající do dvora z oken cel ve dru- 
hém patře. Byl prosté hrozně srdečný. Pak vzal ze stolu noviny a ho- 
dil mi je. „V tom Nixonové případu se děje spousta věcí," řekl. „Há- 
dám, že se té věci dostali na kloub." 

Přelétl jsem očima článek. Nixon byl vyřízený. 

„Pro vás to znamená obrat k lepšímu," řekl ředitel. „Tam nahoře 
se teď spousta lidí bude snažit především o to, aby si zachránili vlast- 
ní prdel." 

Najednou jsem si uvědomil, že tenhle chlápek musí být u demo- 
kratů. Nebylo přece možné, aby do téhle věznice takříkajíc přímo na 
Hubertově zadním dvorku strčili nějakého republikánského byrokra- 
ta. Pak mi ředitel položil ruku kolem ramen a doprovodil mé ke dve- 
řím. „No," řekl. „Spousta těch lidí, co po vás šli, teď hodí zpátečku." 
Poplácal mé po zádech. „Líbí se mi, jak to všechno snášíte, Timmy." 

Proč mi všichni tihle chlápci pořád říkají Timmy, pomyslel jsem si. 
Bylo mi pětapadesát a byl jsem tudíž starší než většina z nich, a oni 
se ke mně pořád chovají jako ke svému mladšímu bráchovi. 

Asi za měsíc mě přeložili zpět do Kalifornie, z dosahu FBI. 3) 



ŽIVOTOPIS 

Giordano 
Bruno 

(1548-1600) 



- italský filozof a psycholog. Vzdělání dosáhl jako člen řádu do- 
minikánů. V osmadvaceti letech byl pro své nezávislé názory ob- 
viněn z hereze a musel odejít do exilu. Pobýval ve Francii, v An- 
glii a v Německu, přednášel na několika univerzitách, ale 
v důsledku svého neustálého zpochybňování katolických dogmat 
se mu nepodařilo nikde získat trvalé místo. 

Svou první práci publikoval v roce 1582 a zabýval se v ní 
pamětí a asociativním učením. Dvě jeho nejvýznamnější filozofic- 
ká díla, De//a causa, prinápio e uno a De 1'infinito, universi 
e mundi, obsahují předznamenání vývoje a poznání moderní 
psychologie. V těchto pracích Bruno odmítl svrchovanost jediné 
neměnné reality a ukázal tak, že vnímání je relativní vzhledem 
k našemu postavení v prostoru a čase. 

V době vrcholící protireformace se Bruno odvážil nově formu- 
lovat onu gnosticko-panteistickou teorii o tom, že Bůh sídlí v nitru 
každého člověka stejně jako v každém elementu stvoření. Byl také 
zřejmě prvním, kdo vyslovil domněnku, že naše Slunce je jenom 
jednou ze stálic v nekonečném vesmíru s nespočetnými světy, na 
nichž žijí rozumné bytosti. 

Inkvizice Bruna sledovala nepřetržitě. Nakonec byl v roce 
1591 vylákán do Benátek, kde ho zatkli agenti Vatikánu. V řetě- 
zech byl pak dopraven do Říma a osm let vězněn, načež byl po- 
staven před inkviziční soud. Protože odmítl odvolat své názory, byl 
v roce 1600 zaživa upálen. 



40. Unesen agenty FBI 



Srpen 1974 

Mou první štací v Kalifornii bylo městské vězení v Glendale. Jakož- 
to speciální případ vyžadující zvláštní ochrany jsem měl celé jedno 
křídlo s osmi celami jenom pro sebe. Můj žalářník byl gentleman, ab- 
solvent univerzity v oboru sociologie. Jakožto prostředek k uklidně- 
ní halucinujících alkoholiků měl povoleno mít v rezervě několik lahví 
vína, takže mi každý večer kolem desáté nalil sherry do vysoké skle- 
nice a pak jsme si povídali o všem možném. Dal mi k dispozici jed- 
nu odlehlou místnost, kam jsme chodili s Joannou a oddávali se tam 
rozkoším akrobatického milování. 

Joanna v té době dala dohromady doslova celý štáb bezděčných 
pomocníků; bylo v něm několik agentů z protinarkotického, většinou 



484 Timothy Leary 

na místní úrovni, jen jeden federální, dále Jerry Utz, náměstek gene- 
rálního prokurátora státu Kalifornie, a byl v něm taky jeden bývalý 
vysoký federální prokurátor, který nedávno odešel do soukromé pra- 
xe. Těmto lidem se podařilo dosáhnout mého transferu do jednoho 
speciálního tábora nedaleko Sacramenta. V táboře panovala atmo- 
sféra jako ve společenském klubu místní smetánky někde na venko- 
vě. Vězni v ochranné vazbě se těšili takovým svobodám, jako byly vol- 
né návštěvy kina ve městě a možnost intimních radovánek 
s manželkami na celách. Tam to bude brnkačka, říkala Joanna. 

Když jsem v Sacramentu vystupoval z letadla, přiřítilo se až pod 
jeho křídlo auto federálního šerifa. Řídil ho blonďák, takový ten typ 
obránce z amerického fotbalu, s brokovnicí v závěsu pod levou paží. 
Na sedadle spolujezdce vpředu, taky s brokovnicí, seděl vrchní šerif 
pro oblast východní Kalifornie jménem Art van Court. Art byl statný 
a pohledný muž s bystrýma očima, neustále ve střehu před sebe- 
menším náznakem léčky. Na FBI totiž Arta instruovali, že může oče- 
kávat útok vražedných komand Černých panterů, šílených obchodní- 
ků s drogami anebo teroristů z řad Weathermenů. A tak mě van 
Court s výrazem naprosté upřímnosti uchopil za ruku, a ujistil mne, 
že on je připraven chránit můj život i s nasazením života vlastního, 
pokud by to bylo nutné. 

A pak jsme už vyrazili na sever po dálnici č. 40 a van Court mi 
začal vypočítávat veškeré své kvalifikace pro roli mého osobního 
strážce. Působil už v této funkci v ochrance senátora Barryho Gold- 
watera v roce 1964 a může zodpovědně prohlásit, že od okamžiku 
senátorovy prezidentské nominace až do rána po jeho porážce ve 
volbách se od něho nevzdálil na vzdálenost větší než tři metry. 
A sloužil také jako velitel ochranky guvernéra Ronalda Reagana. 

Jelikož jsem měl v plánu spíše útěk než vznášení nároku na 
ochranu, nebyl jsem šerifovým ujišťováním právě nadšen. 

„Mohl byste mi říci něco o tom speciálním táboře, ve kterém mám 
být umístěn?" 

„Tábor?" opáčil van Court. „Ten byl ale před čtyřmi měsíci uza- 
vřen. Ale o svou bezpečnost rozhodně nemusíte mít starost. Budete 
ve .speciální samovazbě v okresním vězení v Placerville. Je vylouče- 



Záblesky paměti 485 

no, aby vás tam ti hajzlové dostali. Tam z vás nespustí oči čtyřiadva- 
cet hodin denně." 

„No to je vynikající," řekl jsem. 

Tohle bylo šestatřicáté vězení, do kterého jsem se ve své kariéře 
psance mimo zákon dostal, a bylo ze všech nejhorší. Nejdřív mě pod 
jménem William James strčili do společné báně s asi dvaceti dalšími 
vězni, většinou mladičkými adolescenty, kteří byli v kriminále za ně- 
jaké to držení nepatrného množství drog nebo pro nějaké ty kousky 
s auty. Bylo pro mé fascinující být součástí téhle bujaré, vzpurné par- 
ty. Ale pak mě někdo poznal a já byl okamžitě umístěn do izolace 
v cele asi 3x3 metry, kde jsem proležel tři měsíce jako mumie. Žádný 
psací stroj. Žádná televize. Žádný lidský kontakt. Mými společníky 
byly jediné knihy. 

Dvakrát týdně jsem měl povolený výlet. Ve skladu osobních věcí 
vězňů jsem se vždycky převlékl do civilu a dva šerifové mne pak na- 
ložili do auta. Joanna už na čekala na zadním sedadle. Nejdřív nás 
pak zavezli do nějakého supermarketu, abychom si tam nakoupili 
všechno potřebné, toaletní potřeby a papírenské zboží, a pak jsme 
jeli do nějaké restaurace na nóbl skupinový oběd. S Joannou jsme se 
celou dobu snažili promýšlet různé plány na útěk. 

Van Court, který bez váhání uvěřil historce, že snad znám nějaké 
velice cenné informace, byl časem stále zmatenější. Neustále čekal, 
kdy mě agenti FBI konečně přijdou vyslechnout. Ale ubíhal týden za 
týdnem a žádný pokyn ohledně mé osoby nepřicházel. FBI se prosté 
snažila zvyšovat tlak. Šest měsíců už uplynulo od okamžiku, kdy jsem 
zmizel do anonymity vězeňského undergroundu. Nikdo s výjimkou 
Joanny a několika právníků nevěděl, kde jsem. 

Tím, že mé izolovala od okolního světa a zároveň rozšířila pověsti 
o tom, že bych se mohl stát obětí vražedného útoku ze strany levico- 
vých radikálů nebo obchodníků s drogami, chtěla FBI dosáhnout 
dvou cílů: 1) přinutit mne ke spolupráci, a 2) vyvolat nedůvěru a roz- 
štěp mezi jednotlivými frakcemi antiestablishmentové kultury. Byl to 
klasický manévr používaný při různých provokacích i v mediální 
politice, a úspěšný byl v tom, že vyvolal všude pořádnou dávku para- 
noie. 



Timothy Leary 

Joanna najala v Sacramentu konspirativní byt, sehnala ilegálně 
revolver osmatřicítku a neustále mi připomínala, že musím být při- 
praven na okamžik, kdy spustíme Plán útěku č. 42. Napětí vzrůstalo. 

A tu se na scéně objevil Dan McGowen, agent FBI ze služebny 
v Chicagu, expert na Weathermeny. Dan se mi okamžité zalíbil. Byla 
to seriózní osobnost učeneckého typu se širokými kulturními zájmy. 
Vedli jsme spolu řadu rozhovorů o problematice terorismu z hledis- 
ka sociologie a o anarchistické politice. 

Další neděli odpoledne si mě nechal zavolat do šatny. Oblékl jsem 
si lehké bavlněné modrobíle proužkované šaty a obul bílé boty. Byla 
to opět ona brilantní strategie šerifů, totiž navlékat mé do co nejkon- 
zervativnéjších kostýmů, a tím zmást případné pronásledovatele. 
Dozorci mne odvedli do auta. Van Court seděl za volantem, McGowen 
s ručnicí v klíně vedle něho a na zadním sedadle v koutku se stydli- 
vě krčila Joanna. Teprve když věznice zmizela z dohledu, zeptala se 
šerifa: „Teď?" 

„No pomalu, pomalu, vy na to jdete nějak zhurta," zasmál se Art 
van Court. „Tak jo, teď." 

Joanna se mi vrhla do náruče. Přitiskl jsem ji k sobě a objímali 
jsme se, zatímco vůz polykal kilometr za kilometrem na dálnici č. 40. 
Joanna mé přitom vzala za ruku a nenápadné ji vedla níž a níž, ko- 
lem kolena až do jedné z jejích měkkých kozaček. Uvnitř jsem ucítil 
nabitou osmatřicítku. 

Oficiálně jsme jeli na tento výlet proto, abych se pokusil lokalizo- 
vat konspirační byt Weathermenů, v němž jsem se ukrýval v noci po 
mém útěku z vězení. McGowan mi řekl, že je zajímají dokumenty 
a vůbec cokoli, co tam po nich případně mohlo zůstat. 

Ale Joanna a já jsme měli vlastní program. Chtěli jsme ty dva 
agenty nasměrovat na nějaké pusté místo v San Francisku, vytáh- 
nout tam na ně naši osmatřicítku a odzbrojit je. Pak bychom jim po- 
ručili, aby si vlezli do kufru a odjeli bychom autem na místo, kde Jo- 
anna přichystala další vůz pro náš útěk. Joanna měla 14 000 dolarů 
v,hotovosti, takže bychom odletěli do Mexico City a odtamtud by- 
chom se nějak dostali do Brazílie, kde jsme oba měli dost přátel. 

Asi hodinu jsme jezdili po okrese Castro. Podle plánu jsem já mu- 



Záblesky paměti 487 

sel vypadat, že si naprosto nemohu vzpomenout, kde by skrýš Wea- 
thermenů mohla být. Navrhl jsem tedy, abychom zajeli na nějaké od- 
lehlé místo, kde bychom na střeše vozu mohli rozložit plán mésta a já 
bych si osvěžil paměť. Takže jsme nakonec zajeli do liduprázdné ulič- 
ky za jakousi továrnou. 

Zatímco Art hledal vhodné místo pro parkování, začala Joanna 
opatrné vytahovat revolver, tisknouc mou ruku k hladké hlavni. Já 
jsem se jí však vysmekl. A když jsme rozložili plán na střeše auta, 
v mém mozku už svítil červený signál „alarm": tihle dva poldové jsou 
lidé slušní a počestní, ale také plní elánu a smyslu pro povinnost. 
Určité se postaví na odpor. Přitom vědí velice dobře, že já nejsem 
žádný zabiják. A stejné dobře vím já, že oni jsou naprogramováni, 
aby mne ve vší počestnosti zabili, jakmile se pokusím o útěk. Během 
těch osmnácti měsíců, kdy mě moji přátelé z justičních a vězeňských 
struktur pod cizími jmény ukrývali v nejrůznějších věznicích - v La 
Habra, Yolu, Whittieru, Sandstonu, Glendalu, v Placerville a v Neva- 
da City - neopomněli mne nikdy varovat, že mne okamžité zastřelí, 
pokud se o cokoli pokusím. 

Byl bych schopen zabít je já, kdyby se oni pokusili zabít mne? Do- 
cela zajímavá otázka. 

Snažil jsem se to promýšlet po jednotlivých krocích. Takže van 
Courta a McGowana přece jenom zabiju. Uličkou se rozlehnou vý- 
střely. BUM! BUM! A co pak udělám s jejich zkrvavenými těly? Jejich 
horká krev na mých rukou. A jejich truchlící rodiny. O svůj a Joan- 
nin život jsem strach neměl. My dva jsme už byli dlouho mimo jakýko- 
li strach. 

„Apres. Trop dangereux ici, " zašeptal jsem. Srdce mi prudce bušilo. 
Ukázalo se, že ve skutečnosti je to mnohem méně neosobní, než ve 
všech těch variantách, které jsem nacvičoval ve své cele. 

Skrýš jsem ovšem hledal marné a agenti nakonec celé pátrání 
vzdali. Joanna přesvědčila van Courta, aby s námi jezdil tak dlouho, 
dokud jsme nenašli trafiku, kde se daly koupit Gitanky. V jedné re- 
stauraci s prodejem přes ulici jsme si pak koupili kuřata a pečené 
škeble. Já jsem navrhl, abychom si udělali piknik na tom skrytém 
kousku pobřeží přímo pod pevností Presidio a mostem Golden Gate 
Bridge. Joanna nadšené přikývla. 



Timothy Leary 

Jedli jsme kuřata a houpali nohama na kamenném vlnolamu, po- 
zorujíce hejna racků a turistů. Tohle rozhodně nebylo místo, kde by 
se člověk mohl o cokoli pokusit. 

Pak jsme piknik skončili a vyrazili přes Golden Gate Bridge zpět 
do Sacramenta. U volantu byl stále Art. Joanna seděla schoulená 
v rohu na zadním sedadle. Já sám jsem byl úplné zmatený co se 
mých pocitů týče, a svěsil jsem hlavu mezi kolena. Najednou jsem 
u svých nohou spatřil obrovskou Magnumku ráže 357. Musela vy- 
padnout Danovi z pouzdra a zaklínila se pod sedadlem. Vzal jsem ji 
do ruky a držel těsné nad podlahou. Vážila aspoň tunu. Šťouchl jsem 
do Joanny a té vylezly oči z důlků. 

A tak jsem držel ten těžký kus a auto svištělo po dálnici. Joanna 
sáhla do boty a vytáhla svoji bouchačku. Podívala se na mne s ja- 
kýmsi dětinským očekáváním, asi jako hezoučká dvanáctiletá slečna, 
kterou mají vzít do cirkusu. Já jsem čekal. Ti dva poldové nic netušili 
a vybavovali se o blbostech. Neustále se vracející sen každého vězné 
o útěku byl nenadále tady. Seděl jsem na zadním sedadle, Magnum 
357 v ruce, a snažil jsem se vyrovnat s dilematem každého disiden- 
ta: měl bych právo zabít agenty KGB, abych se dostal na svobodu? 

Poklepal jsem Dana po rameni. „Půjč mi ještě ten plán." 

Dan mi podal mapu. Trochu jsem se naklonil nad přední sedadlo 
a otevřel ji tak, aby zakrývala jeho klín. Pak jsem mu pod mapou pod- 
strčil revolver, načež jsem mu pustil zbraň do klína a spiklenecky 
jsem ho poplácal po rameni. A nyní byla řada na něm, aby mu oči 
vylezly z důlků. Kývl hlavou na znamení díku. Joanna se na mě podí- 
vala a v očích měla zklamání. 

O příští návštěvě mi Joanna oznámila, že pustila konspirační byt 
a zbavila se i té osmatřicítky. Nyní hořela nadšením pro další nový 
plán. „Konečné se mi podařilo zjistit, co vlastně ta FBI od tebe chce. 
Zdá se, že ministerstvo spravedlnosti dostalo za úkol vyšetřit několik 
nezákonných vniknutí do bytů příbuzných a přátel Weathermenů. 
Žaloba a basa za to hrozí více než dvaceti agentům FBI. Kdyby se FBI 
podařilo dokázat, že Weathermeny podporovaly nějaké cizí mocnos- 
ti, dala by se všechna ta vloupání, jež jdou na konto tajných služeb, 
ospravedlnit hlediskem národní bezpečnosti. Kdyby tys teď vyrukoval 



Záblesky paměti 489 

s nějakými kontakty Weathermenů do ciziny, pomohl bys těm lidem 
zachránit si kůži." 

„Pokud je mi známo, neměla severovietnamská vláda žádný zájem 
podporovat nějakých deset pomatenců z univerzit v jejich záměru 
bombardovat tábory ROTC. 

Joanna podrážděné vyštěkla: „Copak si skutečně nemůžeš vzpo- 
menout na nic, čím by se daly porotcům naznačit zahraniční vlivy?" 

„Ale jistě. Mohu uvést desítky různých podružných a nevýznam- 
ných detailů, které by v té věci FBI mohla využít." 

„No a oni té pak pustí." 

Podívali jsme se na sebe a s úlevou se rozesmáli. Víc než dva roky 
se celý náš život točil jenom kolem těch báječných a oslnivých plánů 
na útěk a následný život v ilegalitě. A teď najednou jsme tady uvažo- 
vali o životní dráze řádných občanů, kteří, jak se říká, nejsou v kon- 
fliktu se zákonem. 

„Když tak o tom přemýšlím, proč si vlastně trochu neodpočineš?" 
řekl jsem. Rozhodli jsme, že si Joanna naprosto zaslouží strávit se 
svou matkou pár týdnů u moře v Marbelle. 

Šerif van Court stále upřímné věřil, že smrtící komanda obchodní- 
ků s drogami a různých militantů neúnavně krouží kolem věznice 
v Placerville, a tak mne pod rouškou tmy přestěhoval do okresního 
vězení v Nevada City. Zde jsem byl veden pod jménem Peter London. 
Prožil jsem čtyři měsíce v křídle vyhrazeném pro pomocníky dozorců, 
věnuje se psaní knihy What Does WoMan Want? a užívaje si dosyta 
slastí kamarádského vězeňského života. Šestnáct sígrů v jedné cele. 

Vždycky třikrát týdně mne šerifové vyvezli do jednoho zrušeného 
tábora nedaleko Folsomu, kde jsem pak celé odpoledne hrál handbal 
s Jerrym Utzem. Někdy se zastavili na kus řeči mí přátelé z minister- 
stva spravedlnosti. Dokonce to ani nevypadalo, že by se ze mě snažili 
dostat informace nějakým podfukem. Prosté se jen snažili, abych si 
dobře zapamatoval, že právě oni byli moji přátelé. Někdy v budouc- 
nosti by se to mohlo hodit, kdo ví? Při jedné takové příležitosti jsme 
uspořádali trochu zvláštní fotbalový match - na jedné straně van 
Court, další dva šerifové a já, a proti nám dva federální prokurátoři, 
jeden agent FBI a Jerry Utz. 



490 Timothy Leary 



Další mou štací bylo okresní vězení v Yolu v Kalifornii. Zde jsem 
se jmenoval Thomas Pynchon. Měl jsem tři cely jenom pro sebe: v jed- 
né byla moje ložnice, v druhé posilovna, v poslední pak jakási kance- 
lář. Šerif mě měl docela v oblibě. Nechal mi poslat černobílou televizi 
a velký psací stůl, na který se pohodlně vešly mé knihy a papíry 
a taky psací stroj. 

Díky celibátu jsem se dostal do extáze málem klášterní, a tento 
přetlak se vybíjel v horečnatém psaní. Dokončil jsem knihu What 
Does WoMan Want? Poprvé od časů ve Vacaville jsem měl přístup 
k odborným knihám a časopisům a tak jsem trávil nejméně osm 
hodin denně četbou vědeckých prací z oboru imunologie, astrono- 
mie, genetiky, neurologie, gerontologie, geologie. 

Zdálo se, že nejnovější poznatky těchto věd, kterých bylo dosaže- 
no za pomoci účinných nových přístrojů (elektronových mikroskopů, 
lineárních akcelerátorů, radioteleskopů, PET-zobrazování a compute- 
rové animace), otevírají před lidstvem perspektivy relativistické pový- 
tce. Mechanistický newtonovský model univerza byl krok za krokem 
nahrazován jakýmsi einsteiniánským kontinuem. Tento přístup 
umožňoval nahlížet všechno ve vesmíru - od galaxií až ke kvarkům, 
nejmenším částicím hmoty - jakožto něco živého, vysílajícího signály, 
které je možno dešifrovat, navíc jakožto něco, co je možno měnit ro- 
zumnými intervencemi lidských bytostí. Zde vznikala nová pozitivní 
humanistická véda. 

Byl jsem rozechvělý, opojený a plný inspirace, když jsem pozoro- 
val, jak se tento nový filozofický trend prosazuje ve všech oblastech 
vědy a života. Byl to trend, který vracel moc a schopnost řídit věci do 
rukou inteligentního lidského jedince. 



ŽIVOTOPIS _ fy Z ik a filozof věnující se problematice meziplanetárního prosto- 

Gerard ru ' Q bsolvoval Swarthmore College, doktorát filozofie získal na 

# ^ / - , ... Cornellově univerzitě v roce 1957. Téhož roku začal přednášet fy- 

™>" ■^■©■11 ziku na univerzitě v Princetonu, jejímž řádným profesorem se stal 

(1927- ) v roce 1965. 

Koncem 60. let položil 0'Neill svým studentům následující 
otázku: je povrch planety typu Země oním místem, na němž by 
bylo možné vytvořit a udržet v běhu industriální civilizaci? Celý 
semestr věnovali studenti systémovým analýzám a posuzování re- 
alizačních předpokladů, a následná odpověď zněla: Ne. Nato 
0'Neill a jeho studenti pokračovali v práci a vytvořili plány na 
výstavbu průmyslových zařízení a habitatů, poskytujících veškerý 
komfort, na oběžné dráze kolem Země; potřebné suroviny měly 
být získávány z povrchu Měsíce. 

0'Neillovy práce o technické a ekonomické výhodnosti 
a praktické uskutečnitelnosti kolonizace meziplanetárního prosto- 
ru však narazily na nepochopení v redakcích vědeckých časopi- 
sů, a jejich autor tedy zahájil prezentaci svých názorů v sérii ne- 
formálních přednášek na univerzitách a colleges (stejnou taktiku 
použili výzkumní pracovníci z Harvardu a Millbrooku o dekádu 
dříve). Tyto velice poučené a metodicky znamenitě propracované 
přednášky přinášely závažné důkazy pro názor, že migrace do 
meziplanetárního prostoru se stane v horizontu několika desetiletí 
stejně ekonomicky výhodnou a v mnoha ohledech nezbytnou, 
jako byla migrace ze Starého světa do Nového. Ostatně už Kryš- 
tof Kolumbus ve své době měl možnost se přesvědčit, že překážky, 
které se stavěly do cesty jeho záměrům, byly v podstatě pouze 
politické a ideologické povahy. 

Do dnešních dnů zůstává 0'Neill nejvýmluvnějším a nejsrozu- 
mitelnějším mluvčím a obhájcem migrace do meziplanetárního 
prostoru a další evoluce uskutečňující se již mimo povrch naší pla- 
nety. Na toto téma publikoval řadu knih, mj. Elementary Particle 
Physics (spoluautor David Cheng), High Frontier a Two-Thousand 
and Eighty One: A Hopeful View ofthe Human Future. 



41. Svoboda? 



Září 1975, SanDiego 

Hned za La Jolla směrem na jih se dálnice č. 5 šplhá do kopců 
a vám se otevře pohled na jiskřivé, chvějící se, odleskem mořské 
modři zalité San Diego-Miami Beach West. Je to nejhezčí město na 



492 Timothy Leary 

kontinentu, s doširoka se otevírající přímořskou scenérií, plážemi, os- 
trovy, bílými plachetnicemi, pobřežní vyvýšenou silnicí. 

Přímo uprostřed města stojí zvláštní štíhlý mrakodrap ve tvaru 
hnědého hranolu, bez firemního označení a bez osvětlení v noci: je 
to Metropolitní nápravné středisko, jinými slovy a prosté, federální 
basa. Rozhodně žádný rekreační tábor, žádná „brnkačka". 1 * 

Jonnymu a Petemu, dvěma šerifům, kteří mne eskortovali, nebylo 
moc do řeči, když jsme projížděli po nábřeží nejdřív kolem letiště 
a pak kolem nóbl přímořských restaurací, a když jsme nakonec od- 
bočili do vedlejší ulice vedoucí k base. Mrzelo je, že se musíme rozlou- 
čit. Byl jsem v jejich péči už skoro rok a za tu dobu jsme s Jonnym 
sehráli několik stovek handbalových zápasů a Pete mi zase přepsal 
na stroji definitivní verzi knihy What Does WoMan Want? 

Zatímco jsme čekali, než se vrata otevřou, hodil mi Pete náramky 
a já jsem si je zacvakl kolem zápěstí. Pak Jonny otevřel kufr a vyn- 
dal z něho krabici s tou trochou mých osobních propriet. 

„Ale zapsaný tady budu pod svým pravým jménem?" zeptal jsem 
se tiše. 

Pete a Jonny si vyměnili provinilé pohledy. 

„Ale no tak," řekl jsem. „To mi přece nemůžete udělat, hoši. Vždyť 
to tak bylo domluvené." 

Šerifové chvíli mlčky stáli a pak Jonny řekl: „Podívej, Time, je to 
rozkaz. A šéf se snažil. Vždyť ho to stálo málem flek, jak se pořád 
hádal s Washingtonem. Ale FBI pořád chce, abys mluvil." 

„Fajn," řekl jsem pokojně. „A jak se tedy budu jmenovat? J. Edgar 
Loser?" 

„To je na tobě. Můžeš si vybrat jméno jaké chceš." 

„Fajn. Tak se teda jmenuju Bruno. Křestním Giordano. Píše se to 
G-I-O-R-D-A-N-O." 

„Ještě jednu věc, Time. Na tom bloku, kde budeš, jsou skutečně tvr- 
dí hoši. Je to tam divočina. Zabijáci, na hlavu každého z nich je vypsa- 
ná odměna. Kdyby to tam vypadalo moc natvrdo, tak řekni dozorcům 
a oni tě dají na samotku." 

Tak tohle byl skutečné nóbl kriminál: prostorná hala jako v hote- 
lu, koberec ode zdi ke zdi, uprostřed kulečníkové stoly, široké schodiš- 



Záblesky paměti 493 

tě vedoucí k salónkům s klubovkami, všude barevné televizory. 
V dolním salónku mé provrtávalo očima sedm trestanců v domácích 
kombinézách. Dozorce mi ukázal moji celu, úzký pokoj s postelí, psa- 
cím stolkem, záchodem, umývadlem, lékárničkou. Bylo to jako v něja- 
kém zbrusu novém hotelu Holiday Inn. Okny se silným sklem byl vý- 
hled dolů na přístav v San Diegu a most do Coronada. 

Vrátil jsem se do salonku, abych zjistil, s kým mám tu čest. Mezi 
hosty byli dva mafiáni, Guido, zamračený hromotluk kolem padesát- 
ky a Joey, mladší, docela pohledný chlápek z Las Vegas. Nemohli jste 
se ohledně nich zmýlit: jasní zabijáci. Pak tady byl další zabiják, ten- 
tokrát elegantní a uhlazený Mexičan. Dále dva zakabonění běloši, 
z kriminálu už úplné pomatení. Jeden podsaditý Ir, věčný optimista. 
Jeden Indián, Sioux, se zábleskem šílenství v očích. Když skončilo 
vzájemné představování a potřásání rukama, vydal jsem se do cent- 
rální haly. V příruční knihovně tam bylo pár knih a časopisů. Vzal 
jsem si jeden le Carrého špionážní román a četl na cele dlouho do 
noci. 

Ráno jsem vstal kolem jedenácté, oholil se a osprchoval, a pustil 
se do manipulací se strojkem na kávu. Kousek stranou u stolu seděl 
trestanec jménem Murphy a pokynul mi, abych si přisedl. Dával si 
záležet, aby mu bylo rozumět každé slovo. 

„Hele, já nechci strkat nos do tvých věcí. Akorát bys měl vědět, že 
tady každý ví, kdo jsi. Já ti držím palce už roky. Díky tobě se můj život 
úplně změnil, člověče." 

Najednou se Murphy rozchechtal. „Jů, člověče, tos měl vidět, jaký 
zmatek tady vypukl mezi těmi mafiánskými těžkotonážníky, když ses 
objevil. Včera jsme se dozvěděli, že má přijít někdo nový a každý po- 
chopitelné trochu znervózněl. Protože tady je na každého vypsaná 
odměna. Tak třeba hoši z protinarkotickýho by neměli nic proti to- 
mu, kdyby někdo chtěl zabít toho Mexičana. A tak hned Guido, on je 
néjakej kápo v New Orleansu, řve na Joeyho. Bruno! Giordano Bru- 
no! Dyť to musí bejt někdo z našich. Ale vodkuď? Znáš v Buf falu ně- 
jaký Bruny, Joey? A tak se ti dva nejtvrdší mafiáni v celejch Státech 
málem pochcali strachem. Načež vcházíš ty a s těma parádníma slu- 
nečníma brejlema vypadáš jako ten nejprohnanější nájemnej vrah, 
kterýho sem kdy ze Sicílie poslali. To ses naučil na Harvardu, takhle 



494 Timothy Leary 

se vyfešákovat? A když sis potom na cele četl, tak Joey žhavil telefo- 
ny meziměsto, obtelefonoval celý Východní pobřeží, a nakonec volal 
dokonce svý matce, aby zjistil, co jsi zač." 

Ani ne do měsíce se kamufláž s mou totožností proměnila ve fraš- 
ku. Noviny ze San Diega bez přestání otravovaly ředitele, aby koneč- 
ně potvrdil, že Slavný uprchlík dlí skutečné v baše jejich rodného 
města. Mnohá velká města jsou totiž pyšná na své věznice a na své 
proslulé trestance. 

A tak byl vymyšlen zchytralý plán, který měl řediteli pomoci z to- 
ho elektrického křesla masmédií. Odvezli mě letadlem do Sacramen- 
ta, kde jsem strávil noc ve své staré cele v okresním vezení v Yolu; 
a druhý den ráno jsem byl opět letecky dopraven zpět do San Diega 
a zaregistrován tentokrát pod svým vlastním jménem. Prohlášení 
pro tisk potom potvrdilo čistou pravdu, totiž že jsem byl právě osob- 
ně ubytován v tomhle federálním Hiltonu. 

Joey mi říkal, že telefonoval své matce, aby se pochlubil, kdo že to 
ve skutečnosti je, ten jeho nový přítel. „A víš co mi řekla? Řekla mi: 
Vod toho chlapa se drž stranou, Joey, ten té tak dostane akorát do 
maléru." 

Zima 1975-1976 

Tou dobou jsem už perfektně válel ohledné komunikace a přenosu 
slov. Četl nebo psal jsem dvanáct hodin denně. Spolykal jsem celou 
horu vědy. A tak došlo k tomu, že jsem konečně narazil na to velko- 
lepé odhalení ohledně kolonizace meziplanetárního prostoru: že totiž 
další krok v lidské evoluci se odehraje ve směru vzhůru. Cesta pove- 
de nahoru, na oběžnou dráhu kolem Země. V časopise Co-Evolution 
Quarterly, který vydával Stewart Brand, byl článek profesora Gerar- 
da 0'Neilla z Princetonu, který dokonale zvrátil naši představu 
o tom, že jsme navěky poutáni přitažlivostí naší planety, a zrušil ono 
uvěznění, které platilo miliardu let. Profesor v článku dokazoval, že 
povrch jakékoli planety je tím nejnepraktičtějším, ekonomicky nejmé- 
ně výhodným a také nejnebezpečnějším prostředím pro rozvoj tech- 
nologické civilizace. Nadále už tedy nemusí být naším osudem držet 
se jako klíšťata blátivého povrchu této těžkopádné planety. Nyní už 
prosté můžeme vycestovat do meziplanetárního prostoru. 0'Neill se 



Záblesky paměti 495 

ovšem nevyžíval ve fantazírování á la Star Trek, ani nepropagoval ty 
Saganovy nesmysly o kolonizaci jiných planet; ukazoval jen, že dal- 
ším, a to poměrně snadným krokem bude odstěhovat se na oběžnou 
dráhu na pomezí gravitačního pole planety. V první, pionýrské fázi 
stavění srubů bychom tam mohli vyslat vesmírné laboratoře s mon- 
tážními plošinami, a vyvézt různé nástroje a materiály pro stavbu 
průmyslových zón a solárních stanic. Pokračovali bychom další eta- 
pou, v níž by se budovaly jakési mini-světy podobné Zemi, teritoria, 
která by mohly obývat ony vlny agilních průkopníků. Důležité bylo, že 
to všechno by přišlo daleko levněji než stavět nová města na povrchu 
mateřské planety 2) 

Já, jakožto celoživotní virtuos nejrůznějších útěků, jsem byl přímo 
nadšen vyhlídkou, že existuje cesta pryč odtud. 

Jednoho lednového večera mé doslova udeřil do očí titulek v San 
Francisco Chronicle. NOVÁ STORY O JFK - SEX, MARIJÁNKA 
A UMĚLKYNĚ. Jako zdroj této senzační historky byl uveden jistý Ja- 
mes Truitt, bývalý blízký spolupracovník vydavatele Washington Pos- 
tu Philipa Grahama. Truitt poskytl časopisu National Eňquirer, agen- 
tuře Associated Press a listu Washington Post několik interview, 
v nichž prozradil, že jistá žena jménem Mary Pinchotová-Meyerová 
udržovala po dobu dvou let milostný poměr s prezidentem Johnem 
Kennedym a že spolu v ložnici Bílého domu kouřili marihuanu. Ja- 
kožto důvěrný přítel Mary Meyerové potvrdil Truitt dopisovateli Pos- 
tu, že se ona a Kennedy setkali asi třicetkrát, a to v době mezi led- 
nem 1962 a listopadem 1963, kdy byl Kennedy zavražděn. Mary 
Meyerová se Truittovi zmínila, že JFK jednou poznamenal: „To je něco 
jiného než kokain. Trochu vám toho obstarám." 

Truitt dále tvrdil, že Mary Meyerová si o svém poměru s prezi- 
dentem vedla deník, který po její smrti našla její sestra Toni Bradlee- 
sová a předala ho Jamesu Angletonovi. Ten odnesl deník na ředitel- 
ství CIA a tam ho zničil. Zničení deníku Mary Meyerové potvrdil 
podle Postu i „další zdroj": „Tento zdroj uvádí, že deník... obsahoval 
i několik nejasných odkazů na jistého nejmenovaného přítele, v roz- 
sahu několika set slov." 

Bývalý sekretář Bílého domu, který měl na starosti sjednávání 
prezidentových schůzek, potvrdil, že Mary Meyerová Bílý dům sku- 



496 Timothy Leary 

tečné navštěvovala, popřel nicméně tvrzení o prezidentově milost- 
ném poměru. 
Podle Postu, 

Angleton, který rezignoval na svou funkci vedoucího kontrarozvěd- 
ky CIA v roce 1975 v důsledku odhalení některých nezákonných ak- 
tivit svého oddělení, uvedl, že Meyerová byla „milou přítelkyní" jeho 
a jeho paní. Řekl, že po smrti Meyerové pomáhal rodině v někte- 
rých „čistě soukromých záležitostech", a že rovněž obstarával zále- 
žitosti kolem jejího pohřbu. Existenci deníku odmítl potvrdit. 

Zapálil jsem si camelku, přešel k oknu a vyhlédl skrze mříže na 
záliv San Diega. Takže JFK opravdu byl tím mužem, s nímž Mary 
brala drogy. Znovu jsem si uvědomil, jak významnou součástí nejno- 
vějších amerických dějin byl život a smrt Mary Pinchotové-Meyerové. 
Možná dokonce důležitější, než se kdy budeme mít možnost dozvědět. 

Když se stal Jerry Brown guvernérem, byl jsem propuštěn z péče 
státu Kalifornie. Stalo se tak poté, co jsem si odkroutil dvaatřicet mě- 
síců za dva vajgly marihuany plus útěk. Bylo to o dvacet měsíců víc, 
než je maximum uváděné v právnických směrnicích za podobné pře- 
činy. 

K tomu je nutno připočíst téměř dva roky, které jsem si odseděl za 
laredskou kauzu. Za tento zločin stanoví směrnice maximum jeden 
rok. Vzdor tomu mě federální rada pro podmínečné propuštění neu- 
stále odmítala pustit na svobodu. Ve zdůvodnění svého zamítavého 
stanoviska neváhala zmínit můj předchozí záznam v trestním rejst- 
říku - totiž dopravní přestupek z roku 1938, za který jsem dostal po- 
kutu 35 dolarů. Vypadalo to, že ve vězení budu muset trčet do té doby, 
než se demokrati znovu dostanou do Bílého domu. Tedy do listopadu 
1976. Nebo až do roku 1980. 

Již v roce 1970, tedy ještě před mým útěkem, rozhodl Federální od- 
volací soud, že moje uvěznění bez možnosti propuštění na kauci je 
protizákonné. Takže nyní moji právníci, Jim McPherson z New Orle- 
ansu a John Milano (bývalý federální prokurátor, který dobře věděl, 
jakou sprosťárnu mi to provedli), se znovu obrátili na mou dávnou 
Nemesis, soudce Connallyho, a pokusili se ho přimět k tomu, aby 
stanovil výši kauce. Bylo to jedenáct roků po mém prvním stání před 






Záblesky paměti 497 



soudem v Laredu. Marihuana se mezitím dávno stala obecné dostup- 
nou rekreační drogou příslušníků střední třídy. Ale ten tvrdohlavý 
a nerudný právník nezměkl ani trochu. Vášnivé přesvědčoval moje 
právní zástupce, že já jsem i nadále oním ohavným kriminálníkem, 
který se pokouší pokoutně udat velice nebezpečné ideje. 

Jeho zápal však rozhodně neprospěl jeho srdci, a za týden, na 
lovu, zemřel soudce na infarkt. 

Na místo soudce Connallyho byl potom určen jistý mladý právník 
s irským jménem. Ten se držel zákona a bez váhání podepsal moje 
propuštění na odvolací kauci. 

John Milano šel pro mé propouštěcí dokumenty do budovy fede- 
rálního soudu, která byla naproti vězení přes ulici. Z okna své cely 
jsem pak viděl Johna s úsměvem na tváři sbíhat se schodů soudní 
budovy. To byl okamžik, kdy práce právníka dává nějaký smysl: když 
se mu totiž podaří dostat z basy někoho, kdo si podle práva propouš- 
těcí list zaslouží. 

Před východem z vězení na mě čekalo mračno lidí z masmédií. 
Přišla také spousta místních přátel, a když jsem se objevil, zvedl se 
pokřik na uvítanou. Koutkem oka jsem zachytil úsměv Marshalla 
McLuhana a vítězoslavně jsem mu zamával. Deset let bojů kvůli stří- 
brné krabičce s trochou trávy bylo za mnou. Konečně jsem byl zase 
na svobodě. 

Ale byl jsem skutečně svobodný? S Joannou, její matkou Marisiou 
a Johnem Milanem jsme nastoupili do auta, když tu k němu přiběhl 
nějaký muž v tmavém obleku. „Federální šerif vás žádá, abyste se 
okamžitě hlásil v jeho kanceláři." 

Obrátil jsem se k Johnovi. „Na to nemají právo," řekl. 

„Vyřiďte mu, že oslavujeme. Zavolám mu zítra." 

Strávili jsme s Joannou noc v La Valencii, hotelu ve španělském 
stylu na pobřeží v La Jolle. Nazítří ráno jsme snídali v hotelové jídel- 
ně, když tu k našemu stolu přistoupili dva federální šerifové. 

„Dostali jsme instrukce z Washingtonu, abychom vám sdělili, že 
jste v nebezpečí života. Tímto se vám důrazně doporučuje, abyste 
přijal šerifovu ochranu. Jinak budete do dvaasedmdesáti hodin mr- 
tev." 



498 Timothy Leary 

Mrkl jsem na Joannu a pokračoval v konzumaci míchaných vají- 
ček. „A co by to jako obnášelo?" 

„Opatříme vám nové doklady a umístíme vás na bezpečném mís- 
tě. Budete dostávat 800 dolarů měsíčné po celou dobu, kdy budete 
v ilegalitě." 

Ani jsem se nenamáhal, abych se s nimi hádal. Byl jsem si napros- 
to jist, že ta informace není pravdivá. Mnoho levicových radikálů mne 
nemělo rádo za to, že jsem utekl Eldridgi Cleaverovi, a taky proto, že 
jsem odmítal násilnou revoluci. Ale byl jsem ochoten riskovat a vsa- 
dit na zdravý rozum Weathermenů i americké levice vůbec. Ať už 
byla jejich rétorika jakkoli praštěná, přece jenom to v zásadě nebyli 
sprostí vrazi. 

„Chci se poradit s Washingtonem, než se rozhodnu," řekl jsem. 
„Dejte si kávu, šerife, my zatím dojíme." 

Šerifové se nervózně rozhlédli po jídelně. „Mám dojem, že není 
zrovna šťastné veřejně se tady vystavovat," řekl pak jeden z nich. 

Zatelefonoval jsem jednomu ze svých kontaktů na ministerstvu 
spravedlnosti. Telefonická odpověď přišla za dvacet minut. „Nemohu 
to doložit žádnými konkrétními fakty, ale na nejvyšších místech exis- 
tuje silný zájem nevyvolávat kolem vás rozruch a poskytovat vám 
i nadále ochranu. Jisté je jedno: takto zůstanete naživu a svoje roz- 
hodnutí můžete během několika dní změnit." 

Okamžitě jsem pochopil tu pochmurnou logiku. Když podepíšu do- 
klad, v němž se zříkám vládou mi doporučované ochrany, stanu se 
velice lehce zranitelným. Na federální úrovni existovala nepochybně 
skupina, která mě stále chtěla držet v podzemí, pod tlakem, ve stra- 
chu. Stále ještě po mně něco chtěli. 

„Doporučili mi, abych neodmítal vaši ochranu," řekl jsem šerifům. 
„Kde mě chcete schovávat?" 

„V Salt Lake City." 

„Nepadá v úvahu. Vždyť celý stát Utah je jedna velká věznice, byť 
s mírným režimem." 

„Je to rozkaz šéfa." 

„Dejte mi ho k telefonu." 

Byl to dost neobvyklý okamžik, kdy se ministerstvo spravedlnosti 
dostalo do role mé cestovní kanceláře. Nakonec jsme se shodli na 



Záblesky paměti 499 

Santa Fe v Novém Mexiku. Koneckonců jsem si vždycky přál jednou 
se tam podívat. 

S Joannou jsme si našli domek na úplné samotě asi sto metrů se- 
verně od řeky Pecos, v horách Sangre de Christo. Šerifové mi obsta- 
rali řidičský průkaz pro stát Nové Mexiko a osobní doklady na jmé- 
no James Joyce. Joanna si vzala jméno Nora. 

Kousek za domkem tekl potůček, a za noci bylo nebe v poušti 
plné hvězd. Kolem půlnoci jsme pozorovali, jak na obloze vychází sou- 
hvězdí Štíra. 

Ale stačilo, abychom se poprvé objevili v Santa Fe, a hned každý 
věděl, kdo jsme. Nakonec tedy ministerstvo spravedlnosti uznalo, že 
je nemožné udržet moje inkognito a hodilo ručník do ringu. Ale FBI 
se vrátila ještě jednou, asi za tři roky, a chtěla další informace. 3) 

4. července 1976, nebo někdy kolem toho data, tedy v den dvousté- 
ho výročí vypuknutí americké revoluce, jsem získal znovu vlastní jmé- 
no a totožnost: Timothy Leary, autor autobiografie, připraven pokra- 
čovat v krasojízdě. 



500 Timothy Leary 



Epilog 



Od začátku jsme s Joannou věděli, že náš vztah po mém propuštění 
nebude mít dlouhé trvání. Jejím posláním, ostatně téměř neuskuteč- 
nitelným, bylo dostat mě z vězení. Jakmile byl tento úkol splněn, krát- 
ce poté, kdy mi vláda dovolila objevit se na veřejnosti, odletěli jsme 
spolu do San Diega a tam jsme se rozešli jako přátelé. A již během 
následujících několika hodin se Joanna pustila do nového dobrodruž- 
ství: nový přítel, těhotenství a svatba, a později rozchod. 

V následujících létech se Joanna stala poradkyní ministerského 
předsedy Grenady, zakoupila škuner, získala pilotní průkaz, psala 
články pro populárně vědecký časopis Omni, a posléze se vydala se 
svou lodí do Jižního Pacifiku. 

Já jsem si sbalil svých pět švestek do dvou zavazadel a vyrazil 
jsem po dálnici na sever do Glendale, kde žila moje dcera Susan 
s dětmi Dieadrou a Ashleym. Mou svobodu jsme oslavili tím, že jsme 
se vypravili na baseballový zápas na Dodger Stadium. Měli jsme mís- 
ta poblíž první mety. Byla to moje první vycházka s vnoučaty a já 
jsem se nesmírné těšil ze všech těch prostých radostí: koupili jsme si 
hot dogs, dali si pivo a pak jsme se Susan, která byla vášnivý fanda 
baseballu, probírali detailně celý zápas. 

Vzpomínal jsem na desítky baseballových zápasů, které jsem 
v různých obdobích svého života viděl, a seděl jsem v hledišti doko- 
nale okouzlen nádhernou zelení kosočtverce, jenž mi připadal jako 
malba vytvořená pod vlivem meskalinu. Zarámován hnédooranžový- 
mi základními čarami, odehrával se na hřišti onen pomalý balet dů- 
věrně známých pohybů: chytač přidřepává na znamení, že je připra- 
ven, nadhazovač se mírně předklání, vyčkávající pálkař na prázdno 
máchá pálkou, hráči v poli si nervózně hladí stehna a kolena. Čtyři- 
cet tisíc diváků zkamení v okamžiku koncentrace. H-ú-ú-ú-š, odpále- 
ný míč pleskne do chytačovy rukavice, sudí rozpažuje a ochraptěle 
křičí: „Balí three!" 



Záblesky paměti 501 

Pak se Buřtu Hootonovi přestalo dařit a já jsempřímo fyzicky cí- 
til, jak se davem šíří nervozita a obavy. Ale Hooton se hned zase chy- 
tl, podařil se mu falšovaný míč do vnějšího rohu, a davem se okamži- 
tě neslo uznalé mručení. A když pak pálkař Cincinnati vystartoval, 
aby zakončil směnu, šířila se mezi diváky přílivová vlna ulehčení. 

Tu noc jsem strávil na gauči u Susan a dlouho jsem v duchu pro- 
bíral jednotlivé dobré údery, útěky i omyly svého života. A přemýšlel 
jsem o budoucnosti. Zase jednou jsem byl v situaci velice prekérní 
a na pováženou. Bylo mi šestapadesát, neměl jsem domov ani za- 
městnání ani úvěr a kredibility tak akorát co by se za nehet vlezlo. 
Byl jsem něco jako volný hráč, s minimální šancí zaháknout se do 
nějakého týmu celostátní ligy. Všechny moje kontakty byly ztracené. 
Značnou část oněch patnácti let od okamžiku, kdy se G. Gordonovi 
Liddymu podařilo definitivně nás vyštvat z Millbrooku, jsem strávil 
v izolaci ve čtyřiceti věznicích čtyř kontinentů. Neměl jsem žádné 
spojení s přáteli, kteří byli navíc rozptýleni po celé planetě. Cítil jsem 
se naprosto osamělý. Takže nejlepší okamžik začít novou kariéru. 



Krok 1: Zaměstnání. Ozvala se mi jistá agentura z New Yorku 
zprostředkovávající přednášky na univerzitách. Měli zájem o pro- 
gram, který jsem nabízel, jehož téma znělo Americká kultura: 1946- 
1984, a uzavřeli se mnou smlouvu na celoamerické turné. 

Byl jsem velice zvědavý na novou generaci studentů, kteří v onom 
Létě lásky byli ještě dětmi na základních školách. Ukázalo se, že i oni 
jsou zvědaví na mě. Přednášky přitáhly spousty zaujatých a nadše- 
ných lidí. 

Krok 2: Změna prostředí. Najal jsem si dům ze dřeva a skla 
v Laurel Canyonu, usazený v malém hájku jako hnízdo. Považoval 
jsem za vhodné usadit se v Hollywoodu mezi lidmi, kteří píší, režírují, 
produkují a hrají ve filmech, jež mění lidské vědomí. 

Po dobu více než 4000 let se onen jedinečný a vzácný duch inova- 
ce - lidská inteligence, tvořivost, svoboda mysli, vědomí individuality 
- neustále pohyboval směrem na západ: vyšel z Asie a postupoval 
přes Střední Východ a Evropu, aby konečné překonal Atlantik a do- 
spěl do Nového světa. Všichni ti hledači nového se nejdříve shromaž- 



502 Timothy Leary 

dováli podél Gangy, pak podél Eufratu a Nilu, pak se jejich centry 
postupné stávaly Atény, Řím, Paříž, Londýn, Nová Anglie. Každá dal- 
ší předsunutá hlídka, každá nová avantgarda mela ve své době místo 
či oblast, kde se ti nejbystřejší, nejpohotovější a nejodvážnější připra- 
vovali na další krok vpřed. (V těchto hraničních zónách byste marně 
hledali elity s vysokým statutem, ty pravidelné zůstávaly jeden či dva 
sektory zpět směrem východním.) 

V roce 1976 hledači nového dosáhli posledního hraničního území 
ještě na pevnině. Svištěli po slavných bulvárech, Hollywood, Sunset, 
Santa Monica, Ventura, hemžilo se to jimi na dálnicích, únikové rych- 
losti nutné pro překonání gravitace dosahovali na Sunset Stripu, říti- 
li se rychlostí blesku po těch několika posledních, světly neonů zali- 
tých a palmami lemovaných kilometrech genetické ranveje vedoucí 
k Pacifiku, k onomu Oceánu Míru. 

Krok 3: Re-edukace. Mým úkolem bylo osvojit si skupinové způso- 
by chování a myšlení lidí z oblasti filmu. Školitelem a rádcem pro 
pobyt v této nové komunitě se stal Henry Edwards, dokonale potrhlý 
člověk původem z Manhattanu, bývalý recenzent rockové rubriky 
v New York Times. Momentálně byl Henry na koni; byl scenáristou 
připravovaného filmového muzikálu podle LP Beatles Sergeant Pep- 
per's Lonely Hearts Club Band. 

Pod Henryho vedením jsem poctivě odkroutil tisíce hodin v před- 
váděčkách, v ateliérech připravených pro filmování, v chic restau- 
rantech, na odpoledních party u bazénů a na večírcích, kde se pilo 
Malibu. Cíl byl jediný: pochopit, jak se dělají filmy. A přitom se sezná- 
mit s lidmi a udělat si přátele. 

V době, kdy jsem se zabydloval v té kolonii lidí připravujících se 
na start do meziplanetárního prostoru, která nese jméno Hollywood, 
ovládala mou mysl jediná vůdčí idea: najít ženu, s níž bych se mohl 
vydat na další, maximální vzrušení slibující etapu cesty. 

13. května 1978 jsem po zápase Dodgers - Cubs vešel do jedné 
zvlášť nóbl zavlažovny, kterou si oblíbili především britští filmaři. 
A tam seděla a na mé čekala Barbara; právě se rozvedla s jedním 
filmovým producentem a žila v Beverly Hills se svým pětiletým sy- 
nem Zacharym. 

Je pro mne nanejvýš obtížné nějak adekvátně popsat Barbařinu 



Záblesky paměti 503 

krásu, moudrost a jakousi totální, neomezenou schopnost milovat. 
Dle mého vědeckého soudu je právě ona nejvíc sexy, nejbystřejší 
a nejpříjemnější ženou ve městě. Něco životopisných údajů: naroze- 
na v roce 1948, vyrůstala v Scarsdale; matka Angličanka, otec Ame- 
ričan, dědeček významný zubní chirurg. 

Zpočátku mé Barbařina elegance a vysoký styl přiváděly až tro- 
chu do rozpaků. Také jsem si nebyl jist, zda osmapadesátiletý intelek- 
tuál, s minimálními ambicemi v materiální oblasti a s poněkud ml- 
havými vyhlídkami co se zaměstnání týče, může na sebe vzít 
odpovědnost za novou rodinu. S Barbarou se nám zdálo, že existuje 
jen jediný způsob, jak to zjistit. Vzali jsme se v prosinci. 

Ta léta po propuštění z vězení, která jsem prožil s Barbarou 
a Zacharym, jsou tím nejkrásnějším, nejklidnějším a nejproduktiv- 
nějším obdobím mého života. Jelikož jsem byl nespravedlivé uvězněn 
pouze jednou, obdržel jsem před nedávném odměnu, onen všem vidi- 
telný symbol občanské spolehlivosti - kreditní kartu. Takže už nemu- 
sím mít pocit, že mě všude hlídají nebo sledují vládní agenti. 

Barbara, stejné jako ostatní příslušníci její generace, zcela přiro- 
zené očekává od života jenom to nejlepší a soustavně mi dodává od- 
vahy jít stále výš a dál; znamená pro mne stálou výzvu k osobnímu 
růstu a co nejhlubšímu citovému oddání se. Mimořádně se osvědčila 
coby filmový producent (Return Engagement), redaktor scénáře a fi- 
nanční expert a dokonale tak doplňuje a vyvažuje moje role herce 
a performera, spisovatele a finančního naivky. 

V soukromí pokračujeme v experimentech s důvěrné známými 
psychoaktivními drogami a zkoušíme i čtyři nové neurotransmitery 
- Adam, XTC, ketamin, Intellex. Tyto výzkumy dávají tušit, že existují 
ještě další dimenze mozku, které teprve bude třeba důkladné pro- 
zkoumat. 

Při svých veřejných vystoupeních stále naléhavé oponuji všem zá- 
konům, které zakazují americkým občanům poznávat a měnit vlast- 
ní nervový systém. Stále jsem stoprocentním zastáncem rozumného 
a umírněného užívání drog. A víc než dříve jsem přesvědčen, že jed- 
notlivec má právo na přístup ke svému mozku a že toto právo je nej- 
signifikantnějším politickým, ekonomickým a kulturním problémem 
dnešní Ameriky. Spojené státy nebudou skutečné spojené, tím méně 
prosperující, dokud neskončí drogová válka mezi generacemi. 



504 Timothy Leary 

Nás, kdo příležitostné užíváme drogy za účelem rozšíření svých 
estetických, smyslových, emocionálních, intelektuálních i duchovních 
perspektiv, je více než 50 milionů. Rozhodně nelze očekávat, že by na 
toto množství lidí mohla mít nějaký větší vliv antidrogová legislativa; 
v tomto ohledu se jakýkoli pokus potlačit naše neurologické alterna- 
tivy zcela jistě ukáže jako zbytečný a neúčinný 

Přednáškové turné po univerzitách a colleges se v uplynulých 
sedmi letech stalo hlavním zdrojem mých příjmů; kromě toho mi tato 
práce skýtala i značné uspokojení. Měl jsem příležitost nejen naslou- 
chat mladým, dozvídat se, o čem přemýšlejí, nýbrž je i v důležitém 
období jejich vývoje ovlivňovat. 

Mým přednáškám dominovala tři hlavní témata: migrace do me- 
ziplanetárního prostoru, zvyšování obecné inteligence a prodloužení 
lidského života. Ve zkratce byla tato témata vyjádřena akronymem 
S.M.I.I.L.E.-space migration, intelligence increase, life extension). 

Základ mého scénáře vesmírné migrace tvořila klasická díla Wer- 
nera von Brauna, Konstantina Ciolkovského a Gerarda CNeilla. 
Tento scénář byl podpořen i vznikem občanských hnutí zaintereso- 
vaných na letech do vesmíru i konkrétním reálným programem 
vesmírných kyvadlových (shuttle) letů. Fascinovalo mě, když jsem si 
uvědomil, že v této oblasti už pracuje plno lidí, kteří díky svým zku- 
šenostem s chemicky vyvolanými změnami mozku chápou, že lidstvo 
může postoupit do vnějšího, meziplanetárního prostoru jen v té míře, 
v jaké se mu podaří proniknout do svého vesmíru vnitřního. 

Moje přednášky o zvyšování inteligence představovaly shrnutí po- 
znatků ze dvou desetiletí výzkumu cíleného a efektivného využívání 
psychoaktivních drog k novému programování mozku. Tyto myšlen- 
ky byly ovšem aktualizovány ve světle teorií Johna Lillyho o mozku 
jako biocomputeru. Lillyho teorie rovněž pomohly vytvořit intelektu- 
ální kontext našeho chápání informační revoluce vyvolané osobními 
computery, word procesory a videohrami. 

Prodloužení života je tím nejaktuálnějším a nejzávažnějším pro- 
blémem z hlediska obecně filozofického i vědeckého. Smrt může být 
„odložena" a život prodloužen pomocí biochemické intervence - toto 
poznání možná zcela změní naše dosavadní chápání smyslu života. 
Alan Harrington ve své knize The Immortalist a profesor Roy Wal- 



Záblesky paměti 505 

ford v díle Maximum Life Spán dokumentují nespočet způsobů, jimiž 
se nás tradiční náboženské a filozofické systémy pokoušely přimět 
k tomu, abychom akceptovali nevyhnutelnost smrti. Pokud bychom 
však porozuměli mechanismům obnovy a posilování DNA, imunolo- 
gické obrané a kódům stárnutí v DNA, pokud by se, jak naznačuje 
dr. Walford, podařilo dosáhnout prodloužení lidského života někam 
k hranici 150 let, pak by snad bylo možné odložit smrt na neurčito, 
přinejmenším do té doby, kdy by pokroky v oblasti rekonstrukce mo- 
lekul zcela vyloučily smrt nedobrovolnou a nevratnou. Málokteré 
téma je pro mé osobné v daném okamžiku významnější než právě 
toto. 

Od svého propuštění z vězení jsem napsal šest nových knih a pu- 
blikoval přes padesát článků v nejrůznějších oborech (exopsycholo- 
gie, neurologika, sociobiologie, neuropolitika, teorie Gaia, re-juvenili- 
zace, neurogeografie, neo-lamarckovská teorie, personální evoluce 
a rozvoj, teorie biocomputerů, experimentální thanatologie (v labo- 
ratorních podmínkách navozený proces umírání), neur o ekologie, mi- 
grační demografie, nové možnosti word procesorů a videoher). 

Kromě toho jsem získal základní znalosti a předpoklady k práci 
v několika komunikačních médiích: v rozhlase, filmovém herectví, 
produkci a výrobě filmů, kabaretním herectví, v práci s osobními 
počítači, v oblasti publikačních aktivit na Západním pobřeží, ve 
schopnosti vést diskusi - zde jsem měl tu čest utkat se mimo jiné 
s oponenty tak ctihodnými, jakým byl kupříkladu G. Gordon Liddy. 

Zpětné viděno, bylo patrné osudem předurčeno, abych se znovu 
v debatách setkal s mým starým pronásledovatelem, s mou Neme- 
sis, bohyní pomsty, ztělesněnou v osobě G. Gordona Liddyho. Vždyť 
to byly koneckonců Gordonovy zpackané razie na Millbrook, které 
ho vynesly až do funkce vrchního instalatéra Bílého domu, kde se stal 
jedním z těch vykuků, co vymysleli akci Watergate. 

Mně se líbilo, jak se Gordon choval po svém zatčení: jeho neskrý- 
vaný vzdor vůči soudci Johnu Siricovi (přezdívanému Hanging John, 
Věšeč J.), jeho okázalé odmítnutí svědčit při vyšetřování aféry. Zvláš- 
tě jsem oceňoval jeho vpravdě spartánskou odpověď na otázku: „Pří- 
saháte, že budete mluvit pravdu, celou pravdu..." Načež Gordon pra- 
vil: „Ne." Doslova jsem jásal, jak kurážný odpor kladl vězeňským 



506 Timothy Leary 

orgánům, jak odmítl činit pokání, jak romanticky byl pyšný na svou 
odvahu, jak dokázal zlomyslné popíchnout každého, kdo se nechal 
snadno vyvést z míry. 

Debatovali jsme spolu na veřejnosti šestnáctkrát, účinkovali v jed- 
nom dokumentárním filmu [Return Engagement) a dali desítky roz- 
hovorů novinám, a já jsem se nakonec jaksi naučil mít Gordona rád, 
i když jsem s politováním nemohl souhlasit s řadou jeho názorů. 
Nám obéma je společné to, že jsme v situaci, kdy dokážeme říci pra- 
vé to, co skutečné chceme. Sdílíme spolu onu zvláštní sociální per- 
spektivu, která je důsledkem dlouhé doby strávené ve vezení. 

Se starými přáteli jsem nyní v kontaktu téměř každý den. Většina 
z nás cítí, že doba, kterou žijeme, je jedním z rozhodujících období 
lidské historie, a že jsme vlastně veterány oněch bezstarostných 
a vynalézavých let šedesátých. Ano, byly nás desítky milionů, kdo 
jsme záměrně a systematicky posunovali lidské vědomí až k jeho 
nejzazším mezím a kdo jsme společně prožívali, v té či oné podobě, 
všechny ty paradoxy a extáze, se kterými se průzkumníci mozku mo- 
hou setkat. 

Moje dcera Susan je profesí geriatrická sestra a nyní ještě studu- 
je na college computerovou védu. Je členkou US Army Reservě, 
oddanou matkou, především však neúmorným a přesvědčeným indi- 
vidualistou. Syn Jack žije v Berkeley a je členem mezinárodní orga- 
nizace kovářů a pracovníků železářských oborů - International Bro- 
therhood of Boilermakers, Iron Ship Builders, Blacksmiths, Forgers 
and Helpers. V mých rodičovských snech vystupují moje děti coby 
zvědové a předsunuté hlídky Baby Boomu, příslušníci první úderné 
vlny své generace, jejímž úkolem bylo rozbít hradby, v nichž se opev- 
nila minulost. V mých pyšných fantaziích jsou opravdovými hrdiny 
evoluce, jejími značně již pokročilými výhonky s potenciálem praktic- 
ky neomezeným. Jejich osobní budoucnost je těsné spojena s budouc- 
ností celé jejich generace. 

Frank Barron je profesorem na Kalifornské univerzitě v Santa 
Cruz, učencem vysoce respektovaným a nekonformním. Jeho anga- 
žovanost v otázkách psychologie jaderného odzbrojení je silnější než 
kdykoli předtím. Navštěvujeme se několikrát ročně. 



Záblesky paměti 507 

Richard Alpert, známější nyní pod jménem Ram Dass, se u mne 
zastaví, kdykoli přijede do Los Angeles. Bývají to velice milá setkání. 
Jeho základní strategií při utváření jeho originální osobnosti vždyc- 
ky bylo a stále je, spojit se s nějakým prorokem či mistrem, ve vzta- 
hu k němuž hraje roli oddaného pobočníka a pomocníka. Poté, co 
zemřel jeho indický guru, vytvořil Ram Dass tým tohoto typu s jistou 
okázalou a excentrickou ženou z domácnosti, původem z Brookly- 
nu, která sebe samu pojmenovala Joya, Matka vesmíru. Jejich vý- 
střední a riskantní aféře tleskali snad všichni jeho opravdoví přáte- 
lé. V současné době Richard předává ostatním poselství jistého 
nehmotného mediumního mistra jménem Emmanuel. Ram Dass-Ri- 
chard Alpert se tak stal významným reformně-teosoficko-unitářským 
pastorem. Ke své miliony přívrženců čítající kongregaci pronáší ká- 
zání, v nichž hlásá svou duchaplnou a uvolněnou doktrínu podříze- 
ní se nevyhnutelnému osudu. Jeho život je příběhem mimořádného 
úspěchu. Mám ho rád z celého srdce. 

Často se stýkám s Allenem Ginsbergem, který pokračuje ve své 
dráze recitačního politika a starozákonního proroka tepajícího hří- 
chy buržoazie. 

Walter Clark, jemuž je nyní přes osmdesát, je stále zapáleným 
a výmluvným obhájcem chemického mysticismu, kdykoli připrave- 
ným s nadšením se znovu pustit do hledání Boha - na vyšší rovině. 

Ostře řezaná postava Williama Burroughse se vysoko tyčí v seve- 
roafrických exteriérech oné filmové sci-fi mé paměti. Vídáme se kaž- 
dých pár měsíců a mě vždycky osvěží jeho sardonický vtip i vědecky 
přesná inteligence, s nimiž se zmocňuje problémů migrace do mezi- 
planetárního protoru, technik změn a ovlivňování myšlení, prodlou- 
žení lidského života a báječné budoucnosti naší ostrovtipné deka- 
dence. 

Nanette je krásnější než kdy předtím, provdala se za jistého vý- 
značného buddhistického učence a stala se matkou čtyř dětí. 

Rosemary zůstává enigmatickou postavou z říše snů. Dvanáct let 
po našem odchodu do exilu je stále v undergroundu. Čeká snad, 
krásná a zářící, zahalená do černého pláště, na molu vybíhajícím 
daleko do vod Atlantiku na nějaké znamení, které by jí dovolilo prolo- 
mit její mlčení? Budou někdy někým vypovězeny všechny příběhy její- 
ho života? 



508 Timothy Leary 

Ralph Metzner je v současné dobé děkanem Kalifornského insti- 
tutu pro integrální studia v San Francisku. Pokračuje ve své práci ja- 
kožto učitel, psychoterapeut, spisovatel a badatel v oblasti stavů 
zménéného vědomí. 

George Litwin ukončil svoji akademickou dráhu na Harvard Busi- 
ness School a stal se úspěšným poradcem v oblasti průmyslu. Záro- 
veň je jednou z vůdčích osobností hnutí Radžníš (Rajneesh). 

Gunther Weil je momentálně ředitelem Střediska pro rozvoj médií 
na státní univerzitě v Massachusetts a věnuje se též výuce taoistické 
tantrické jógy. 

S Kenem Keseym zůstáváme blízkými přáteli; právě píše svůj dal- 
ší velký americký román. 

Michael Hollingshead, ten špičkový kočovnický učenec, napsal dvě 
knihy o problematice vědomí a nyní pracuje na produkci obrázkové 
knížky o vědě pro nakladatelství Marvel Comix. 

Maynard Ferguson má stále svůj bigband talentovaných mladíků, 
a nyní jsou populárnější než kdykoli předtím. Flora Lu neustále pen- 
dluje na svých tajuplných spirituálních misích mezi oblastí Odžaj 
a Indií. 

Hitchcockovi se stále věnují vytváření nových jedinečných realit. 
Tommy pracuje jako procesní právník, Billy je finančníkem s fantazií 
a mecenášem umění. Peggy se svým přirozeným darem nevyčerpa- 
telného optimismu a velkorysosti je stále vzácným prostředníkem 
živoucí moudrosti v kultuře v dobách dobrých i zlých. Rodina Hitch- 
cockových udržuje statek v Millbrooku jako historický památník 
oněch slavných dob. 

S Eldridgem Cleaverem jsem se po našem odchodu z Alžírská se- 
tkal několikrát, a v přátelské atmosféře. Ve federální věznici v San 
Diegu jsme spolu utvořili vysoce úspěšný dvoučlenný basketbalový 
tým. V té době Eldridge znovu našel cestu ke křesťanství a vášnivé se 
zajímal o migraci do vesmíru. Později se nicméně stal moonistou 
a fanatickým přívržencem Ronalda Reagana. 

Můj archivář Michael Horowitz spolu se Cindy Palmerovou a Mi- 
chaelem Aldridgem nadále vedou knihovnu Fitz Hugh Ludlow Memo- 
riál Library v San Francisku. Je to největší sbírka knih, rukopisů 
a uměleckých dél, které mají vztah ke drogám, na světě. Michael 
a Cindy jsou autory dvou knih o kulturní psychofarmakologii: Mok- 



Záblesky paměti 509 

sha:Aldous Huxley's Writing on Psychedelics and tne Visionary Expe- 
rience a Shaman Woman, Main-line Lady. 

Veliteli policejních oddílů okresní policejní správy v Poughkeep- 
sie, která nás vyhnala z Millbrooku, byli G. Gordon Liddy, šerif Lar- 
ry Quinlan a zástupci šerifa Charles Borchers a Albert Traver. Lid- 
dy, Quinlan a Borchers stanuli později sami před soudem, aby čelili 
obviněním z několika těžkých zločinů; snad to byla jakási karmická 
odplata, pro ty časy ostatně typická. Jediný z velitelů oněch přepado- 
vých jednotek, který zůstal čistý, byl Traver; ten u policie zůstal 
a později byl povýšen do hodnosti kapitána. 

Do Poughkeepsie jsem se znovu dostal na podzim roku 1982. Měl 
jsme zde přednášku na Vassar College. A když jsem pak seděl v šat- 
né, dveře se otevřely a dovnitř vešel podsaditý muž, jehož chování 
okamžitě a neomylně prozradilo poldu. „Timmy," vykřikl a vrhl se mi 
kolem krku. „Pamatuješ se ještě na mne? Já jsem AI Traver" Žertova- 
li jsme pak spolu jako dva bývalí protihráči ve fotbale. Tak to je můj 
sen, takovým způsobem by se podle mě měla dělat politika na úrovni 
Americké ligy. 

Když nyní na všechno vzpomínám, na celý ten pestrý, vždy pro- 
měnlivý a nanejvýš zábavný a zajímavý život, uvědomuji si jasně, že 
moje přesvědčení ohledně jistých konceptů a idejí nikdy nezakolísa- 
lo. Neúnavně a neúchylně jsem vždy prosazoval proces objevování 
sebe sama, evoluci a inovaci, jakožto protipól definitivní a strnulé 
dospělosti. Měnil jsem školy, profese i místa pobytu, odmítl jsem sta- 
tus důstojníka i definitivu v akademickém establishmentu... od nalé- 
havé výzvy mého dědečka, abych vždy usiloval být „jiný" než ostatní, 
k výzvě Aldouse Huxleyho, abych se stal organizátorem a propagá- 
torem programu změny, od mého prvního tripu s houbami v Cuer- 
navace až k mým současným experimentům s ketaminem, při nichž 
je navozen stav podobající se smrti, vždy jsem se snažil re-programo- 
vat sám sebe a ostatní povzbuzovat v tom, aby kladli odpor, brali 
v pochybnost všechno, v podstatě aby dělali cokoli proti onomu běží- 
címu pásu, který nás hrozil unést - pokud bychom polevili v bdělosti 
- do stavu definitivního uvěznění v zastaralé a překonané minulosti. 

Dobrodiním a požehnáním vpravdě nečekaným pro mě bylo, že 
jsem se ve své čtyřicítce dostal k drogám. Zde najednou byla k dispo- 



510 Timothy Leary 

zici metoda, jak dosáhnout přímého regresu nervového systému do 
stavu zvýšené sugestibility, který umožňoval imprinting nových pro- 
gramů reality. Výzkumy v oblasti neurologicko-genetického vybavení 
mohou vyústit v metamorfózu obzvlášť užitečného a výhodného ty- 
pu - v rejuvenilizaci, jež představuje garanci vestavenou přímo do 
DNA, že budoucnost se bude lišit od minulosti. 

V posledních dvou dekádách se stalo zcela zřejmým, že na proce- 
sech ústících případné do re-juvenilizace jsou nejvíce zainteresováni 
ti, kdo se narodili po roce 1946; je to ta poválečná vlna mladých lidí, 
se kterými je můj osud svázán nejdůvěrněji. Postupně jsem dospěl 
k poznání a uznání významu generační demografie, konceptu, pod- 
le nějž se v obdobích akcelerované kulturní proměny stává nejdůle- 
žitější determinantou člověkova myšlení a jednání generace, ke kte- 
ré přináleží. 

V tomto století se v Americe objevily čtyři velice rozdílné generač- 
ní vrstvy, všechny čtyři nadmíru vitální: 1) veteráni (oldtimers), tedy 
ti, kdo se narodili před rokem 1920; 2) generace permisivních rodičů, 
narozených v letech 1920-1945; 3) příslušníci generace Baby Boomu, 
narození mezi léty 1946 a 1964; 4) Whiz Kids anebo třeba Yuppies, ti 
dnešní mladí, velice efektivní, bystří, bažící po rychlém úspěchu a ta- 
ké schopní ho dosáhnout, narození vesměs po roce 1965. 

Všechny ty zdánlivě neřešitelné problémy dnešního světa jsou za- 
příčiněny dvěma generacemi narozenými před rokem 1946. Rozlože- 
ní a velikost těchto problémů se zdánlivě vzpírá pochopení - přelid- 
nění, znečištění životního prostředí, násilí mezi lidmi, zbraně schopné 
způsobit soudný den pro všechny, snahy generací preferujících udr- 
žením státu quo zabránit mladé generaci v přístupu k novým idejím. 

Kdybych já byl zodpovědný za záležitosti týkající se evoluce na 
této planete, začal bych tím, že bych doslova zaplavil - teď hned, 
v tomto okamžiku - celou světovou scénu lidskými bytostmi, které již 
mají náskok, které jsou napojeny na program uskutečnění převratu 
pokojnými prostředky a iniciace nevyhnutelných změn. 

A hle! Zdá se, že právě tento manévr se DNA podařilo udělat. Prá- 
vě v okamžiku, kdy situace vypadá naprosto beznadějné, objevuje se 
na scéně 76 milionů Američanů narozených po II. světové válce - je to 
o 40 milionů víc, než se čekalo - lidí svěžích a sebevědomých, jejichž 
programem je inovace. 



Záblesky paměti 511 

Podle nejnovějšího Yankelovitchova průzkumu veřejného mínění 
je 80 % americké veřejnosti zainteresováno na projektech osobní se- 
berealizace a sebezdokonalení, z nichž většina v sobě zahrnuje 
i rejuvenilizaci v té či oné formě. Existují pochopitelně i kritikové to- 
hoto trendu, kteří tvrdí, že to přivodí konec industriální éry v Ameri- 
ce. A mají pravdu. Industriální éra je nenávratné za námi. Nastupuje 
Vék informace. 

Já osobné to považuji za důvod k oslavě. V budoucnosti bude pře- 
žití založeno na zvyšování inttor filozofie Richard Alpert přijal jméno Baba Ram Dass a stal se nej- 
vlivnějším hinduistickým guru, jakého kdy Amerika měla. Doktor 
filozofie Ralph Metzner se stal jednou z vůdčích autorit v oboru 
šamanismu. Doktor filozofie Gunther Weil je tantrickým mistrem. 
Robert Thurmond, postgraduální student z Harvardu a později 
z Millbrooku, se změnil v Tenzinga, a stal se prezidentem Americké 
buddhistické společnosti a profesorem tibetské literatury na Kolum- 
bijské univerzitě v New Yorku. Doktor filozofie George Litwin se stal 
stoupencem Srí Radžníše. Allen Ginsberg je jedním z významných 
příznivců buddhistické sekty Naropa, vyznačující se zvlášť přísnými 
regulemi, která má sídlo v Boulderu ve státě Colorado. 

Vždycky jsem měl pocit, že cesta na Východ by měla být součástí 
nižšího středního vzdělání člověka, asi tak jako výcvikový pobyt na 
letním táboře. Litoval bych každého, kdo má jakékoli filozofické am- 
bice a v životě se nepodíval (tak či onak) do Indie nebo aspoň do In- 



Záblesky paměti 519 

dianapolisu, kdo si nezobl sladkostí uvolňujících mysl na spalovištích 
mrtvol v Benáresu a nebral lekce v plavání naznak od plavčíků na 
březích Gangy, komu nebyly k probuzení prastarých mozkových 
mohutností uděleny psybernetické svátosti na dalších svatých mís- 
tech. 

Nicméně z hlediska politické psychologie bylo naše přijetí orien- 
tální rétoriky požehnáním velmi dvojsečným. Neboť hinduistický žar- 
gon i rituály vlastně žádají od Američanů éry high-tech, aby se vráti- 
li k předindustriálním tradicím šamanismu, k jeho myšlenkovým 
metaforám a mechanickému opakování zaklínadel a sloganů z dob 
před vznikem písma. Psychologové s vědeckou erudicí pak končí 
v monotónním opakování bezesmyslných mantrových slabik a ve 
vážně míněném memorování jmen, symbolů a klubových barev jed- 
notlivých obskurních tibetských buddhistických sekt a hinduistic- 
kých kultů. Vede to nepochybně k dokonalé ztrátě humoru. Také nás 
to samozřejmě odvádělo od našich úkolů v oblasti vědy a kyberne- 
tiky. 

Z těchto důvodů jsem se nikdy neupsal žádnému podobnému pro- 
gramu ani jsem neusiloval o žádného bobříka u nějakého orientální- 
ho guru, swámího anebo jiného svatého muže. 

Proč a jak jsem usiloval o co nejširší záběr 

Mým cílem jakožto vědce a filozofa jedenadvacátého století vždycky 
bylo a stále je pracovat na vývoji metod, které by jednotlivci umožni- 
ly myslet efektivněji a vždy zpochybňovat autoritu - to vše s úsmě- 
vem. 

Abych byl upřímný, na moji keltskou duši nikdy nedělal valný do- 
jem onen misogynní, mnišsky bezpohlavní aspekt učení všech těch 
orientálních skautských mistrů. Z těchto důvodů jsem dal vale orien- 
tálnímu klidu a vyrovnanosti a nadšeně jsem v roce 1961 přijal plán 
Allena Ginsberga k angažmá v Politice vědomí a k podpoře a roz- 
voji lidové revoluce vědomí. 

Koneckonců antiestablishmentová kultura let šedesátých pravdě- 
podobně otevřela více myslí a směrem nahoru do spirituálních di- 
menzí vykopla více mozků než jakákoli jiná společenská skupina kdy 
v historii. Když by se to spočítalo všechno dohromady. 



520 Timothy Leary 

Psychedelická zkušenost se dá nejlépe sdělit v jazyce kybernetiky 

Už v roce 1960 jsme věděli, že otevření mysli je jenom prvním kro- 
kem. Ale ještě jsme nevěděli, že druhým a stejně důležitým krokem 
musí být vznik a rozvoj elektronických způsobů komunikace, které 
by umožňovaly lidem dešifrovat a do srozumitelných forem transfor- 
movat ty miliardy postindustriálních, post-newtonovských realit, kte- 
ré jsou uloženy v jejich mozcích. 

Prvním, kdo jasně pochopil, že doba si žádá novou elektronickou 
lingvistiku, byl William Burroughs (ostatně vnuk slavného vynálezce 
a výrobce počítacích strojů). Jeho vtipné a vynalézavé metody, jeho 
experimenty s měřením elektronického potenciálu mozku, jeho vě- 
decko-intrikánsko-disentní romány připravovaly zrod oné gibsonov- 
sko-kyberneticko-cyberpunkové kultury, jejímž příslušníkem jsem se 
stal v letech osmdesátých i já. 

Skoro všichni moji současní známí jsou tak či onak zapojeni 
v elektronické komunikaci, elektronické zábavě, elektronické infor- 
matice. A já taky nedělám prakticky nic jiného. 

Učím se digitalizovat slova 

Tak například od roku 1983 jsem ve formě modemu odevzdal do na- 
kladatelství tři knihy: Info-Psychology, What Does WoMan Want II 
a Neuropolitique. 

Ve word procesoru mám další dvě nepublikované knihy, The Cyber- 
netic Society of the Twenty-first Century (spoluautor Eric Gullichsen) 
a Culture Shocks: The Effect of Info-Technology upon World Culture 
1950-90 (spoluautor profesor Mel Seesholtz z Pennsylvánské státní 
univerzity). 

V roce 1988 vyšla v nakladatelství Archon Books moje bibliogra- 
fie An Annotated Bibliography of Timothy Leary (305 stran), kterou 
s velkou pečlivostí pomocí computeru sestavili Michael Horowitz, 
Karen Wallsová a Billy Smith. 

Pomocí word procesoru jsem také napsal nějakých šedesát časo- 
piseckých článků a více než dvě stovky dopisů redakcím, z nichž otiš- 
těno bylo deset procent. V tomto svém samizdatovém podnikání pou- 
žívám několik pseudonymů. Tak například Mary Agnes 0'Brienová 
je postarší katolička, která nicméně tvrdě oponuje většině toho, co 



Záblesky paměti 521 

dělá papež. Irving Blum je scenárista se srdcem na dlani, který příle- 
žitostné nadává na filmy jako je Rambo. Zach Chase je zase otevřený 
patnáctiletý kluk, který si dělá upřímné starosti s nepoctivostí na nej- 
vyšších místech. 

Dělám fílmy 

Hrál jsem v šesti filmech: Return Engagement (s G. Gordonem Lid- 
dym), Medium Rare, Shocker: No More Mr. Nice Guy, Gross Anatomy, 
Rudé Awakening a Fatal Skies. Myslím, že mám dobrou šanci být jako 
herec obsazován do rolí kazatelů a lékařů-výzkumníků. 

V televizi jsem se objevil více než stokrát, a to i v pořadech „Lar- 
ry King Live", „Morton Downey, Jr", „Moonlighting", a „Lifestyles of 
the Rich and Famous". Rozhlasových rozhovorů jsem dal přes dvě 
stovky, interview pro noviny dobře přes stovku, včetně listů Business 
Week, Hustlera The Wall Street Journal 

Dojednávám si znovuoživení a uchování osobní paměti po posmrt- 
ném hlubokém zmrazení 

Uzavřel jsem smlouvu s nadací Alcor Cryonics Foundation se sídlem 
v Riverside, Kalifornie, podle níž já i moje rodiny budeme mít mož- 
nost nechat moji hlavu po smrti hibernovat (bud v hlubokém zmraze- 
ní nebo v orgánové bance), s výhledem na její budoucí znovuoživení 
a transplantaci mozku do zdravého těla. V tomto záměru vycházím 
ze čtyř zajímavých závěrů či spekulací: 

1. Že „osobní, neoduševnělá" duše sídlí v „mozku" a může být 
transplantována do jiného těla. 

2. Že existuje určitá možnost, že by osobní vzpomínky uložené 
v mozku mohly být uchovány a znovu vyvolány či rekonstruo- 
vány z elektronických záznamů (filmové klipy, zvukové pásky, 
softwarové diskety). Heslem by bylo: „Digitalizací k nesmrtel- 
nosti." 

3. Že důstojně provedený, racionální a vědecky fundovaný pokus 
uchovat jedincovu duši (mozek) a proplouvat s ní novými mo- 
delovými těly, je záležitostí přirozenější a v jistém smyslu 
ušlechtilejší než pasivní, nedobrovolné a nevratné metabolické 
zhebnutí. Vskutku mám dojem, že člověk umírající „přirozenou" 



522 Timothy Leary 

smrtí je oklamanou obětí nevědomky páchající jakousi státem 
řízenou sebevraždu. 
4. Že i kdyby se můj experiment s nesmrtelností po technické 
stránce nezdařil, mohly by přesto jeho výsledkem být vědecké 
poznatky a údaje, díky nimž by další generace mohly v budouc- 
nosti získat kontrolu nad tímto zdaleka nejdůležitějším aspek- 
tem lidského života. 

Zvukový záznam této knihy 

Společnost Hawkeye, jejímž ředitelem je můj přítel Harry Nilsson, 
právě dokončila výrobu zvukové verze mé knihy Záblesky pamě- 
ti. Tato nahrávka je dosti neobvyklá. Text knihy čtu já sám a po- 
zadí pro můj hlas tvoří původní scénická hudba Davida Blom- 
berga a Tonyho Martina. Producent Doug Hofer doplnil ještě 
zvukové efekty a do této osnovy vetkal proud klíčových slov tvo- 
řící jakési ikonické pozadí. Myslím, že to je první audiokniha 
s originální hudbou. 

Computerový software 

V roce 1983 jsem založil firmu Futique Inc., což je společnost pro 
výrobu a šíření elektronické zábavy ve formě bloků multimedi- 
álních programů. Futique až dosud vytvořila šest computero- 
vých programů sestavených tak, aby umožňovaly zákazníkům 
digitalizovat vlastní myšlenko-obrazy a na druhé straně obra- 
zovky svého počítače vytvářet nové reality: 

1. Mind Mirror umožňuje performerovi digitalizovat (mapovat) ja- 
koukoli svou myšlenku a porovnat ji s jinými, a také srovnávat 
myšlenky své a ostatních, následně pak simulované prožívat 
různé role. 

2. Connexions (zpracováno ve spolupráci s Magie Partners) je 
course-ware (vzdělávací program pro společné školní počítače), 
v němž se z asociativního učení stává vzrušující sport. 

3. Neuromancer je myšlenkově-filmová verze románu Williama 
Gibsona a teprve se na ní pracuje. V tomto programu je využi- 
to digitální umění mého starého přítele Brummbara. 



Záblesky paměti 523 

4. Head Coach. S kolegou Johnem Johanessenem jsme čtyři roky 
pracovali na programu, který umožní „performerovi" dešifro- 
vat vlastní myšlenky a převádět je do digitálního kódu tak, aby 
je bylo možno jasně komunikovat druhým. Dále Head Coach 
performerovi umožňuje vybudovat si digitalizovanou reprezen- 
taci své mysli. Důležité myšlenky a koncepty jsou ukládány do 
jakéhosi mentálního archivu, který lze neustále aktualizovat 
a v případě potřeby i komunikovat ostatním. 

5. ScreenPlay and Cyber Wear. V roce 1989 se povaha computero- 
vého zpracování myšlenek a interakce člověk-computer drama- 
ticky změnila v důsledku vytvoření a tržního využití compute- 
rového oblečení. Hard-wear a Soft-wear. Základní myšlenkou je, 
že reality na obrazovce vytváříte nikoli pomocí klávesnice, joys- 
ticku (řídící páky) nebo myši, nýbrž tím, že si na sebe computer 
prostě oblečete. Vezmete si cyber-rukavice, nasadíte si cyber- 
brýle a cyber-kuklu, oblečete si cyber-vestu. Taky cyber-šortky! 
A pak už pohyby vašeho těla vytvářejí obrazy na obrazovce. 
Chodíte, tančíte, plavete, vznášíte se v digitálním světě. Díky 
této mutační technologii bude moci mozek opustit tělo, vystoupit 
z něho podobně jako ryby vystoupily z vody díky nohám a plí- 
cím. 

Mnoho lidí pochopitelné znepokojuje představa, že napříště 
budou obojživelnické typy trávit více času ve Hře s obrazovkou 
než ve Hře těla, protože budou moci pilotovat svá mozková já do 
říší divů elektronických realit, v nichž se budou odehrávat inter- 
akce s elektronickými entitami. 

V současné době tráví příslušníci průměrné domácnosti 
přes sedm hodin denně napodmiňovaným a návykovým krme- 
ním se prostřednictvím obrazovky, neustálým měněním kanálů 
podobajícím se tupému zírání do jedné výlohy za druhou, pasiv- 
ním hleděním jakoby skrze skleněnou stěnu akvária na digitál- 
ní reality vytvořené někde ve studiu a zprostředkované vysíla- 
či. A teď se najednou dozvídáme, že sám mozek je orgán 
konstruovaný tak, aby vysílal elektronické signály. Nejdůležitěj- 
ší funkcí computeru je interpersonální komunikace. Hlavní 
funkcí mozku je vydávat, vyzařovat digitální signály. Možná to 
bude trvat patnáct, možná třicet let, ale pak bude mít každý 



524 Timothy Leary 

majitel televizního přístroje možnost trávit prakticky všechen 
svůj čas před obrazovkou aktivně: bude moci rychlostí blesku 
proplouvat digitálními oceány a čile komunikovat s ostatními. 

Najdou se cynikové, kteří budou tvrdit, že na něco takového 
jsou lidé příliš líní. Raději prý zůstanou pasivními, nehnutě při- 
sedlými pohovkovými slimáky, než by vyvinuli nějakou aktivitu. 
Ale vždyť jsme už podobnými technologickými skoky v historii 
prošli. Než přišel Henry Ford, mohli jenom hlavouni z velkých 
korporací používat motorové dopravní prostředky, vlaky, parní- 
ky. A dnes nelze popřít (a často nad tím naříkáme) že už někdy 
kolem puberty popadne prakticky každého mladého příslušní- 
ka našeho druhu nutkání vpravdě geneticky založené: drapnout 
volant, vystartovat až se kouří od pneumatik a svobodně auto- 
mobilizovat, autonomně se pohybovat. 

Během nejbližších deseti let dojde patrně k tomu, že většina 
našich každodenních aktivit - pracovních, vzdělávacích, odpo- 
činkových - bude probíhat jakožto Hra na obrazovce. A sám 
selský rozum a logika nemůže nepodpořit domněnku, že je 
mnohem pravděpodobnější najít mentálně kompatibilního part- 
nera, pokud nejste omezováni lokální geografií. Možnost setkat 
se s někým tváří v tvář se pak promění v událost zvláštní, dů- 
věrnou, vzácnou, málem posvátnou. K tělesným setkáním bude 
docházet zřídka a budou vzrušující a napínavá. V budoucnosti 
bude každý z nás propojen s mnoha dalšími lidmi v napína- 
vých cyber-interakcích; ale s většinou těchto lidí se osobně ni- 
kdy nesetkáme, a oni dokonce nebudou ovládat ani náš fonetic- 
ko-literární jazyk. Mnohé z našich významných tvůrčích činů se 
budou odehrávat v Říši divů. 

A když pak odložíme svůj cyber-oděv a setkáme se s dru- 
hým člověkem nahýma, obnaženýma očima, bude to událost 
vzácná a velice osobní. Naše setkávání se tváří v tvář bude po- 
výšeno do roviny antického dramatu. 

Naše první Obrazovková hra, jejímž základem jsou tyto myšlen- 
ky, nese název „The Amazing Doctor Know". 
6. Educational Software (Vzdělávací software). Primární a nejdů- 
ležitější příčinou konfliktů mezi lidmi a lidského utrpení vůbec 
je nevědomost. Jediným řešením lidských konfliktů stejné jako 



Záblesky paměti 525 

cestou vedoucí k odstranění utrpení je efektivní vzdělávání. 
Tedy zvyšování inteligence. 

V uplynulých dvou letech jsem spolupracoval s profesorem 
Melem Seesholtzem z Pennsylvánské státní univerzity a s pro- 
fesorkou Lindou Nolanovou z Pacifické univerzity v Kalifornii 
na skupinových výukových programech (course-ware). Chtěli 
jsme proměnit učení ve vzrušující, soutěživý kolektivní sport 
a třídu v hřiště, na němž se náplň učebnice odehrává. Jinak 
řečeno, třída se promění v televizní studio, v němž právě pro- 
bíhá soutěžní show s okamžitou zpětnou vazbou skrze udělová- 
ní prémií. 

Hvězdami tohoto duševního sportu ovšem budou studenti 
sami. Stejně jako v Obrazovkové hře je nazýváme „hráči" nebo 
„soutěžícími". Role prušácko-zupáckého učitele-trenéra je obsa- 
zena nově, učitel se mění v jakéhosi atletického kouče či instruk- 
tora, anebo v inteligentního moderátora televizního soutěžního 
pořadu. 

Den před třídním zápasem připraví hlavní kouč - s využitím 
programu Vzdělání na disketě - dvacet myšlenkových her. Ty se 
mohou týkat nějakého textu. Tak například vybere kouč dvacet 
klíčových odstavců z první kapitoly Huckleberryho Finna. 

Třída se pak rozdělí na čtyři týmy. během hry mají soutěžící 
na sobě trička v barvách svého družstva. Každý soutěžící má 
computer Přirozeně. Výkony jednotlivců se okamžitě ukazují ne 
velké obrazovce a spoluhráči je kvitují jásotem nebo nesouhlas- 
ným mručením. Výsledky každého hráče i každého týmu jsou 
archivovány. Netřeba zdůrazňovat, že členové toho kterého 
družstva se na každou hru pilně připravují - z důvodů osobní 
cti a prestiže i loajality k družstvu. 

Dříve byly znalosti studentů získané v průběhu výuky prově- 
řovány testy, jejichž výsledky však zůstávaly utajeny! A když 
bys někomu ukázal svou bystrou a pohotovou odpověď, označi- 
lo by se to za „podvádění"! Vždyť to je feudální! Vždyť to je 
industriální! Vždyť to je materialistické! V programech našich 
myšlenkových her je duševní kvalita a výkonnost veřejně před- 
vedena a odměněna veřejným potleskem. Týmová hra na kvan- 
tové úrovni vede velice rychle ke zlepšení duševních vlastností. 



526 Timothy Leary 

Vzdělávat a vychovávat sebe sama i ostatní pro život v Cy- 
berii je, jak věřím, tím nejlepším co mohu udělat pro sebe osob- 
né i pro tuto planetu. 

No ano. A co tedy drogy? 

Psychoaktivní poživatiny a drogy jsou pro výživu mozku stejně nepo- 
stradatelné, jako jsou vzduch, voda a jídlo nezbytné pro tělo. Chemic- 
ké neurotransmitery představují vlastně informační kódy, díky nimž 
je možné aktivovat a nastartovat určité okruhy v našem mozku. 
Mladí lidé na prahu dospělosti by měli mít možnost se dozvědět, jak 
těchto info-chemikálií užívat k navigování svých mozků. 

Je povinností každého svobodného člověka, je přímo vlasteneckou 
odpovědností každého Američana důrazně oponovat všem pokusům 
politiků a policejních i lékařských orgánů kontrolovat, koho a co se 
dospělí lidé rozhodnou vložit do svých těl. 

Heslo je jasné: „Prostě řekni: já vím." 

Timothy Leary 
Prosinec 1989 



Záblesky paměti 527 



Poznámky 



Kapitola první 

1. Na podzim 1959 jsem v rámci Projektu kreativity Franka Barrona strávil tři dny 
v Londýně u Arthura Koestlera Snímal jsem mu testy dělal s ním rozhovory 
a navázali jsme vřelé přátelství. Ze všeho nejdřív mě poslal do West Endu na Res- 
naisův film Hirošima má láska. Koestler to byl, kdo mi řekl, že generace narozená 
po roce 1946 bude odlišným živočišným druhem. Evoluční proces v době „po Hiro- 
šimě" definitivně obnaží trhliny a omyly ortodoxního darwinismu. 

Rovněž od Koestlera jsem poprvé slyšel o konceptu juvenilizace. Podle této teo- 
rie dochází k evolučním změnám nikoli u dospělých jedinců toho kterého druhu, 
nýbrž u individuí nacházejících se ve stádiích juvenilních, embryonálních či larvál- 
ních, adolescentních, zkrátka pre-maturačních. Závěr pro praxi je následující: chce- 
te-li dosáhnout mutace druhu, pracujte s mladými. Koestlerovo učení o pedomor- 
fóze bylo pro mne cennou přípravou, díky níž jsem pochopil genetické implikace 
hnutí mládeže v 60. letech a jeho odmítnutí staré kultury 



Kapitola druhá 

1. Život filozofa či spisovatele lze snad nejlépe poměřit rozsahem jeho publikované- 
ho díla, především však jeho dopady a veřejnou odezvou, krátko- i dlouhodobou. 
Má dobrodružství a osobní prožitky vylíčené v těchto memoárech lze považovat 
za jakési sociologické pozadí oněch několika stovek nových idejí, o nichž je v kni- 
ze stručná zmínka. Čtenáře, kteří si žádají obsáhlejší diskusi těchto idejí, odkazuji 
ke svým původním pracem uvedeným v seznamu A Bibliography of Timothy Lea- 
ry, který zpracovali Michael Horowitz, Karen Wallsová a Billy Smith (M.Horowitz, 
18340 Monte Rio Rd., Guerneville, Ca 95446). 

Moje teorie emočních interakcí a metodologie jejich měření je shrnuta v knize 
The Interpersonal Diagnosis of Personality (Ronald Press, John Wiley 1957). Tato 
práce byla vydávána po dobu pětadvaceti let, poslední vydání vyšlo v roce 1982. 

2. Když jsem se v lednu 1960 stal členem akademické obce Harvardu, neuvědomo- 
val jsem si, že od nynějška budou moji bezprostřední budoucnost spoluutvářet dvě 
kolosální historické síly. Baby Boom z let 1946-1964, tato nejsignifikantnější kultur- 
ní událost lidské historie, doslova zavalil Ameriku 76 miliony nově narozených dětí. 
Byl to dvojnásobek očekávaného množství. Po zbytek století se tak měl stát hlavním 
problémem naší země křečovitý pokus nějak se vypořádat s demografickými tla- 
ky, které tato invazní armáda vytvořila. 



528 Timothy Leary 

Já jsem byl také jedním z těch, kdo byli za tuto úžasnou událost odpovědni. Moje 
žena Marianne i já jsme se svou generací sdíleli onen potřeštěný a drzý názor, že 
našim dětem by se mělo dostat výchovy zdravější a rozumnější než kdykoli před- 
tím. Do nás naši rodiče kdysi vkládali své ekonomické nejistoty, své pocity viny 
v sexuální oblasti, svou naivní úctu k autoritě a sebeobětovnou oddanost k Bohu 
a společnosti. Ale nám bylo souzeno stát se novým rodičovským pokolením. My 
jsme hodlali zacházet se svými dětmi jako s lidskými bytostmi sobě rovnými a ne- 
závislými, ba dokonce privilegovanými. My jsme jim byli ochotni naslouchat. Ne- 
chtěli jsme brzdit a omezovat jejich růst a vývoj všemožnými restrikcemi. My jsme 
jim zcela vědomě povolovali, rozmazlovali jsme je, udělali jsme si z nich střed své- 
ho vesmíru. A kdybychom snad náhodou pojali sebemenší pochybnost, byl vždyc- 
ky po ruce dr. Spock a jeho kohorty moderních pediatrů ochotných podpořit nás 
v tom, abychom v nastoupené cestě pokračovali. 

Až v době o tři desetiletí později jsme porozuměli obrovskému efektu tohoto ge- 
neračního množství. My, generace poválečných rodičů, jsme do genetické zásobár- 
ny prostě a bezmyšlenkovitě dodali čtyřicet milionů jednotek navíc. 

A pak, coby na děti centrovaní dospělí, jsme své potomky vycvičili v nenasytné 
konzumenty, udělali jsme z nich rozmazlené malé aristokraty tužeb ničím neome- 
zovaných. To my jsme donutili továrny produkovat dvakrát tolik dětských lahví 
a plinek a všemožných voňavých mastiček, kterými jsme ošetřovali jejich růžové 
zadečky. Všichni jsme s radostí podporovali státní obligace do oblasti vzdělání, 
díky nimž se zdvojnásobil počet základních škol. A taky počet baletních škol, skaut- 
ských oddílů pro děvčata i pro chlapce atd. Dávali jsme jim všechno, co jsme sami 
neměli, a vždycky to nejlepší. 

Nakonec jsme je postrčili před obrazovku televizoru a oni zde prožili za jediný 
týden víc různých realit a perspektiv, víc historie a geografie, než ti nejmoudřejší 
a nejbohatší příslušníci vládnoucí třídy dob minulých. A se souhlasným kývnutím 
jsme sledovali, jak jsou díky americkému svobodnému podnikání cvičeni v tom, že 
na snídani očekávají jen to nejlepší jídlo, na pití nejlepší limonádu, na hraní nejlep- 
ší hračky. Vždyť jsme se všichni shodovali, že ony, ty děti, jsou koneckonců tím nej- 
lepším na světě. 

V roce 1960 první úderné jednotky Baby Boomu dorostly do věku teenagerů 
a začaly doslova bombardovat střední školy svými očekáváními, v nichž rozhodně 
neměl místo výcvik v poslušné konformitě á la Ozzie a Harrieta. Předpokládali 
zcela automaticky, že si mohou vybrat vzdělání, které se jim zamlouvá, libovolný 
způsob sexuálního chování, společnost, ve které budou žít, války, které budou vést, 
hudbu, na kterou budou slyšet, a taky drogy, které budou konzumovat. 

Kdo mohl v roce 1960 tušit, že naše průmyslová civilizace, která právě dosáhla 
vrcholu své moci a prosperity, zkolabuje v následujících dvou dekádách v sérii 
otřesných křečí? Kdo mohl čekat, že se náhle vynoří kultura zcela odlišná, post-in- 
dustriální kultura informační, a ta, způsobem připomínajícím explozi, tak zásadně 
promění naše životy? Náš ředitel továrny, Bůh, byl najednou k nepotřebě a byl 
nejvyšší čas ho propustit. 

Baby Boomy Leary 

Kapitola jedenáctá 

1. Výsledky vězeňského projektu byly publikovány v následujících článcích v od- 
borném tisku: 

T. Leary, „The Effects of Consciousness Expanding Drugs in Prisoner Rehabilitati- 

on", Psychedelic Review 10 (1969); 

R. Metzner and G. Weil, „Predictive Recidivism: Base Rates for Concord Constituti- 

on", Journal ofCriminal Low, Criminology and Police Science (1963); 

R. Metzner et al., „A Change Program for Adult Offenders Using Psilocybin", Psy- 

chotherapy (July 1965). 

2. Koncept imprintingu byl humánní psychologií přijat až po určitém váhání. 
K označení vazby či pouta silnějšího než je to, které je důsledkem podmíněné reak- 
ce vyžadující neustálého posilování, se obecně užívá méně zatíženého terminu bon- 
ding (vazba, vytváření vazeb). 

V praxi využívá principu re-imprintingu hned několik terapeutických systémů. 
Metody využívající zkušenosti znovuzrození kombinují změny v bazálních emer- 
gentních systémech těla (jakým je např. dýchání) s inspirativními sugescemi a ná- 
vrhy; záměrem je vyprovokovat náhlé změny v osobnosti. Averzní léčebné postupy 
využívané např. při léčbě alkoholismu asociuji jinou fyziologickou reakci nutnou 
pro přežití (zvracení) s chutí alkoholu. Terapie za pomoci izolačního tanku a teo- 
rie prvního křiku rovněž využívají hluboce regresivních fyziologických aktivit 
k odstranění již existujících imprintů a k ustavení nových. Ale žádná z těchto me- 
tod se co do možností re-imprintu neblíží ani zdaleka možnostem a účinku drog. 
Konečně pak, mohou-li být tyto „ne-chemické" metody vůbec účinné, děje se tak je- 
nom proto, že jsou schopny vyvolat v nervové soustavě člověka chemické změny. 

Kapitola dvanáctá 

1. Nicméně v průběhu následujícího desetiletí mexická policie od pronásledování 
a obtěžování Marie Sabiny upustila. Byl jí dokonce přiznán status „udržovatele", to 
jest toho, kdo udržuje a na další generaci přenáší národní dědictví jakožto základ 
národní hrdosti. V jednom z největších kin hlavního města se promítal dokumen- 
tární film o jejím životě a představení byla neustále vyprodána. Její vyzdvižení na 
piedestal národního hrdiny bylo možné jen díky entuziasmu právě těch mladých 
lidí, jejichž úsilí Wasson neustále zlehčoval. 



Kapitola čtrnáctá 

1. Podrobnější popis Velkopátečniho experimentu a další studie o možnosti probu- 
zení náboženské zkušenosti za pomoci psychedelických drog lze najít v mé knize 
High Priest (NAL-World, 1967). 



Záblesky paměti 535 

Kapitola šestnáctá 

1. Ignaz Philipp Semmelweis (1818-1865) byl maďarský porodník, který odhalil in- 
fekční povahu bakteriální choroby, vyvinul metodu preventivní antisepse, a byl 
posléze za své inovativní koncepce doslova zničen svými kolegy, příslušníky lékař- 
ského stavu. Semmelweis byl lékařem na porodním oddělení Všeobecné nemocni- 
ce ve Vídni a tam ho krajně zneklidnil epidemický výskyt horečky omladnic a ná- 
sledná vysoká úmrtnost mladých matek. Semmelweis určil, že prvotní příčinou 
nemoci je infekce přenášená z rukou ošetřujícího personálu a trval na tom, aby si 
lékaři a sestry před příchodem na jeho oddělení umývali ruce. Díky tomuto opat- 
ření se úmrtnost na oddělení dramaticky snížila, ale proti Semmelweisovi se zvedla 
vlna nepřátelství se strany jeho kolegů, kteří se cítili implikacemi jeho objevu ura- 
ženi. Neustálé zesměšňování a ostrakizace donutily Semmelweise vzdát se svého 
místa. Nějakou dobu potom ještě stál před branou nemocnice a vyzýval pacienty, 
aby trvali na tom, aby si jejich lékaři umývali ruce. Avšak zanedlouho propadl ší- 
lenství a spáchal sebevraždu. 

Semmelweisovu vědeckou studii publikovanou v jednom švýcarském časopise si 
přečetl významný anglický chirurg lord Lister, kterému se nakonec podařilo zave- 
dení antiseptických metod v medicíně prosadit. 

2. Memorandum Úřadu vědeckého zpravodajství 

POTENCIÁLNÍ NOVÁ LÁTKA PRO VEDENÍ NEKONVENČNÍ VÁLKY 

Diethylamid kyseliny lysergové (LSD) 
(N,N-diethyllysergamid) 

Podkladem tohoto memoranda jsou zpravodajské výsledky k 1. srpnu 1954 

CIA/SI 101-54 
5. srpna 1954 

ÚSTŘEDNÍ ZPRAVODAJSKÁ SLUŽBA (CIA) 
Úřad vědeckého zpravodajství 

Diethylamid kyseliny lysergové (LSD), N-diethyllysergamid) je droga derivovaná 
z ergotinu (alkaloidu námele). Má velký strategický význam jako potenciální 
agens, látka využitelná při vedení nekonvenční války a při výsleších. Při aplikaci 
v účinných dávkách není LSD smrtelná, je bez barvy, vůně a chuti. Na rozdíl od fa- 
tálních, smrtících nervových látek je působení této drogy pouze dočasné, což před- 
stavuje důležitou strategickou vlastnost pro využití při určitých operacích. Droga 
disponuje širokým bezpečnostním faktorem a zároveň vyvolává žádoucí fyziolo- 
gické účinky, a je schopna vyvolat u velkých skupin lidí, včetně vojenských jedno- 
tek, nezájem o okolní dění a situaci, poruchy v plánování a úsudku, a dokonce 
strach, hrůzu a zmatek, jež nelze kontrolovat. 

Ze všech v současné době známých substancí s významnými účinky na myšlení, 
jako jsou meskalin, harmin a další, je LSD zdaleka nejúčinnější. Již velice malá 
množství látky (od 30 milióntin gramu výše) jsou schopna vyvolat závažné poruchy 
duševní činnosti a smyslového vnímání, anebo činí mysl citlivou a přístupnou vněj- 
ším vlivům nejrůznějšího charakteru. 



536 Timothy Leary 

Základní surovinou, z níž se LSD připravuje, je námel. Sovětský blok disponuje 
značným množstvím této suroviny. 

3. Následující úryvek je přetištěn z listu Boston Globe, 1. září 1977: 
Harvardský psycholog, který se zasadil za vyloučení popularizátora LSD Timo- 
thyho Learyho z řad členů akademické obce univerzity, patřil k těm výzkum- 
ným pracovníkům, kteří dostávali finanční prostředky z programu CIA určené- 
ho ke sponzorování výzkumů ještě mnohem kontroverzně jších, než byl výzkum 
Learyho. 

Dr Herbert Kelman, profesor sociální etiky na stolici Richarda Clarka Cabota 
na Harvardu, včera přiznal, že obdržel grant od Human Ecology Fund. Zároveň 
řekl, že až donedávna nevěděl, že tato organizace sloužila jako kanál k transfe- 
ru peněz z fondů CIA. 

Kelman vypověděl, že žádal a také obdržel od této nadace 1 000 dolarů na úče- 
ly, které neměly spojitost s drogami, a to již v roce 1960, tedy tři roky předtím, 
než se mu podařilo dosáhnout vypovězení Learyho a jeho spolupracovníka z vý- 
zkumného týmu dr. Richarda Alperta z Harvardu v souvislosti s jejich údajným 
využíváním řádných studentů univerzity pro výzkum s LSD. 

Před svým vypovězením působili oba muži jako pedagogové na katedře psy- 
chologie na Harvardu. 

CIA nedávno přiznala, že organizaci pod názvem Society for the Investigation 
of Human Ecology (Společnost pro výzkum lidské ekologie), známou též jako 
Human Ecology Fund (Nadace lidské ekologie) vytvořila jako součást svého pro- 
gramu kontroly lidského myšlení a chování, který byl dotován 25 miliony dolarů. 
Program byl označen šifrou MK-ULTRA. 

Je ironií, že Nadace lidské ekologie financovala práci podobnou Learyho vý- 
zkumu již v padesátých letech, a to v Massachusettském středisku duševního 
zdraví v Bostonu. Podle našich zpráv byli studenti z Harvardu i dalších univer- 
zit v této oblasti využíváni jako pokusné osoby v těchto experimentech. Leary 
prohlašuje, že svoje pokusné osoby o průběhu a cílech experimentu vždy infor- 
moval; CIA naproti tomu připouští, že docházelo k aplikaci drog osobám neobe- 
známeným. 

Kapitola osmnáctá 

1. Hassan-i-Sabbah, spolužák Omara Chajjáma na perských tajných škocích osob. Podrobné výsledky šetře- 
ní sděleny aerogramem. Služebna nedoporučuje žádnou akci ve prospěch Pre- 
smonta a považuje věc za vyřízenou. 

Presmont však pozval dr. Timothyho Learyho, bývalého profesora Harvardovy uni- 
verzity, propuštěného pro experimenty s drogami měnícími myšlení (LSD, meska- 
lin, psilocybin). Zkoumají možnost zřídit na Dominice „hotel štěstí", jakousi komuni- 
tu transcendentálního života, složenou z několika rodin. Leary, o jehož propuštění 
atd. referoval Time Magazíne z 29. března 1963, přijel na Dominicu s asi 15 společ- 
níky (muži, ženy, děti) 4. července a v současné době hledá vhodné místo pro zalo- 
žení „výzkumného střediska", v němž by vedl semináře a pokračoval v experi- 
mentech. Středisko by mělo sloužit obyvatelům Dominicy i Američanům. Guvernér 
Dominicy se o věc zajímá, ale není si plně vědom všech okolností Learyho případu 
a jeho povésti. 

V tomto smyslu představuje Leary potenciálně vážný problém. Žádám minister- 
stvo, aby kontaktovalo příslušné vládní úřady a dodalo služebně veškeré informa- 



542 Timothy Leary 

ce o kontextu Learyho experimentů s psychedeliky, o jaké drogy šlo, stanovisko 
vlády US, abychom byli schopni náležitě zodpovědět případné dotazy se strany 
správy Dominicy anebo úřadů kteréhokoli z osmi ostrovů nacházejících se v kon- 
sulárnim okrsku, na nichž by se Leary mohl pokusit zřídit svou operační základnu. 

Donovan 

Kapitola dvacátá druhá 

1. Osm základních existenciálních otázek ze studie „Osm technologií božích": 

1. Počátky. Otázky z Genese: jak, kdy, odkud povstal život? Jak se vyvíjel? 

2. Politika. Otázky bezpečnosti, moci, ovládání a teritoria: proč spolu lidé bojují 
a soutěží destruktivním způsobem? Jaké jsou teritoriální zákonitosti, jimiž lze vy- 
světlit konflikt? Je možné, aby lidé žili v relativním míru a harmonii? Jak, kdy, kde 
a proč se lidé liší (od sebe navzájem a od ostatních savců) v záležitostech agrese, 
ovládání, kooperace, sdružování? 

3. Gnoseologie [teorie poznání). Problematika pravdy, skutečnosti, jazyka, pozná- 
ní, komunikace, zhotovování předmětů, uměleckých děl a symbolických systémů: 
jak, kdy, kde a proč se u jednotlivce i u druhu objevuje myšlení? 

4. Etika. Otázky sociální kontroly, dobro, zlo, tabu, zákon, zločin: jak, kdy, kde 
a proč se lidé liší ve svých názorech na mravnost a ve svých rituálech? Kdo rozho- 
duje o tom, co je dobré? 

5. Estetika. Problematika krásy, rozkoše, luxusu, smyslového uspokojení: jak, kdy, 
kde a proč se lidé věnuji ozdobování, hedonismu, umění, hudbě, zábavě? Jak, kdy, 
kde a proč jsou mezi nimi odlišnosti ve způsobech dosahování rozkoše? 

6. Ontologie. Problematika reality a její definice (příp. definic): jak, kdy, kde 
a proč dochází u lidí k rozdílům v realitách, které konstruují a obývají? Jak se 
tyto reality tvoří a mění? 

7. Teleologie. Otázky evoluce a de-evoluce života: jaké jsou fáze a mechanismy 
evoluce? Kde, kdy, jak a proč k evoluci vůbec dochází? Je to náhoda? Přirozený 
výběr? Stvoření? Jestliže je život stvořený a evoluce postupuje podle plánu, kdo je 
toho původcem? Kam se ubírá život? 

8. Kosmologie. Problémy evoluce galaxií, nejvyšší energie, základní struktury: jak, 
kdy, kde a proč došlo k zformování hmoty/energie? Jaké jsou základní jednotky 
a vzorce uspořádání hmoty/energie? Jaké jsou základní síly, energie a plány, kte- 
ré drží vesmír pohromadě (nebo nedrží) a determinují jeho evoluci? 

Podkladem pro tuto studii byly nové perspektivy odhalované v mnoha vědních 
oborech - v nukleární fyzice, astrofyzice, imunologii, genetice, neurologii, etologii, 
demografii, computerové teorii. Výsledkem těchto objevů jsou údaje, jež si žádají 
drastických změn v našich dosavadních konceptech lidské přirozenosti. Nyní se 
tedy objevila ona jedinečná příležitost, že náš druh bude mít poprvé možnost nejen 
odpovědět na základní otázky ohledně toho, jak a proč jsme se vůbec vyvinuli, ale 
i jít dál směrem k ovládnutí technologií řízení a vývoje naší stránky tělesné, na- 
šich neurologických realit a genetických výhledů, a záležitostí naší planety a ves- 
míru vůbec. 



Záblesky paměti 543 

2. V knize svých vzpomínek This Timeless Moment vypráví Laura Huxleyová příběh 
posledního Aldousova kyselinového tripu. V posledních hodinách svého života, 
když se už blížil konec, předal jí Huxley zašifrovaný vzkaz se žádostí o LSD. Laura 
se radila se známým expertem na LSD dr. Sidneyem Cohenem a ten soudil, že není 
důvod drogu Aldousovi nedat. Takže Laura vstříkla velkému filozofovi silnou dávku 
a pak mu četla z naší příručky The Psychedelic Experience. 



Kapitola dvacátá třetí 

1. Zhruba v té době jsme měli možnost seznámit se - určitě to nebyla náhoda - se 
spisy etnologú a antropologů (Ardrey, Fox, Lindauer, Tiger, Maurais, Von Frisch, 
Macterlinck, Edward, Wilson), jejichž studie o chování společenských živočichů 
nám pomohly lépe porozumět tomu, o co jsme se sami právě pokoušeli. Měli jsme 
za to, že migrační rodina, internacionální kmen či jednotka, segment populace 
vzniklý na základě volby, se může v budoucnu stát přirozenou jednotkou lidské in- 
teligence. DNA často pudí organismy k novému způsobu chování, aniž by ho 
ovšem tyto organismy mohly jasně pochopit. Byli jsme si vědomi, že jsme se rozhod- 
li odejít ze staré industriální společnosti a nyní hledáme místo, kde by bylo možné 
vytvořit nový životní styl. Věděli jsme dále, že je nám společný intenzívní pocit, že 
naší základnou nadále nemohou být staré životni formy. 

Naše víceméně nahodilé cesty do jiných zemí i to, že jsme se nakonec usadili 
v Millbrooku, to vše byly zřejmě neuvědomělé přípravy pro život průkopníků v no- 
vé ekologické oblasti, která se nyní pro náš druh otevírá. Migrace do meziplanetár- 
ního prostoru: malé obytné jednotky na oběžné dráze kolem země. Ať už tomu bylo 
jakkoli, připravovali jsme se my migranti z Millbrooku intenzívně na další krok. 

2. Nejvzácnějším spoluúčastníkem našeho projektu v té době byl profesor Martin 
Dickson z univerzity v Princetonu, který byl pro nás zdrojem poučení o tradici 
súfismu v islámu - o všech těch básnících a filozofech užívajících hašiš, aby proži- 
li vizionářskou zkušenost a objevili Boha ve svém nitru. Během svých návštěv Te- 
heránu bral profesor Dickson psychedelické drogy s íránskými učenci a se švýcar- 
ským lékařem Rudolphem Gelpkem, který byl též autorem klasických překladů 
perské poezie. Gelpke příslušel k oné skupině švýcarských a německých intelek- 
tuálů, kteří již dříve brali pravidelně LSD s Albertem Hofmannem a Ernstem Jůn- 
gerem. (Jungerovy spisy ze třicátých let glorifikovaly disciplínu a válku a ovlivnily 
i Adolfa Hitlera. Jůnger se však zřekl nacismu poté, kdy vzal LSD, a začal psát 
mystické eseje o všelidském sbratření a míru.) 

Podle profesora Dicksona zastávala evropská skupina experimentátorů s LSD 
názor, že střední třída by k vizionářské drogové zkušenosti neměla mít přístup. 
Zvláště Hofmann měl starost, aby se LSD nedostalo do rukou těm, kdo by je chtěli 
brát jenom pro zábavu a pro potřeby osobního růstu. Dickson se snažil Gelpkemu 
a Hofmannovi vysvětlit, že vzhledem k tradičnímu populismu v Americe je ne- 
pravděpodobné, že by se požívání látky s potenciálem LSD mohlo podařit omezit 
jenom na elitní skupinu učenců a zasvěcenců. 



544 Timothy Leary 

Kapitola dvacátá čtvrtá 

1. Mnozí starší pacienti, chronicky handicapovaní nemocemi souvisejícími se seni- 
litou, vyskakovali náhle - poté, co dostali injekci látek dodávajících energii - ze 
svých postelí a vozíků a doslova pobíhali radostí v novém návalu mladistvého elá- 
nu. Ve všech věkových skupinách byly tyto exploze bezprostřední rozkoše schopny 
eliminovat aspoň na určitou dobu symptomy chronické nudy a deprese. V kombi- 
naci s pozitivními sugescemi a přiměřenou péčí vzhledem ke konkrétní somatic- 
ké patologii přinášela tato léčba skutečně zvýšení sebeúcty a víc životního elánu 
a odvahy ke změnám života. Jelikož vysoké procento zdravotních potíží je psycho- 
somatické povahy a tyto potíže jsou vůči konvenčním léčebným metodám rezis- 
tentní, pokud dokonce nedojde ke zhoršení stavu, bylo pro mnohé lékaře vskutku 
obtížné odolat pokušení užít medikace, jejímž důsledkem je bezprostřední zlepšení 
stavu pacientova. 

Jiným zajímavým aspektem této léčby byl tzv. faktor autoadministrace, při níž si 
pacient sám určuje, kdy si přípravek vezme. Mnozí tihle doktoři předepisovali pa- 
cientům léky i jehly na jedno použití na měsíc dopředu. Klienti se potom stávali lé- 
kaři sebe samých anebo svých přátel. 

Nevyhnutelnými vedlejšími účinky byly ovšem případy předávkování a úzkost- 
ných halucinací. 

2. Často jsem byl dotazován, odkud se vlastně braly peníze na financování Millbro- 
oku a všech těch dobrodružství po celém světě. My sami jsme si kladli tuto otázku 
snad každý týden. Richard Alpert a já jsme dostávali malé penze ještě z Harvar- 
du, ke kterým jsme přidávali honoráře za přednášky na univerzitách po celém Se- 
verovýchodě. Na provoz často přispívali i krátkodobí návštěvnici Millbrooku. Při- 
cházely i nevelké tantiémy a podíly ze zisku z knih, které jsme publikovali. 
A například Nanette coby úspěšná modelka si svoji cestu kolem světa platila sama. 

V té době se nám všem dostalo jedné nesmírně osvobozující lekce. Zjistili jsme, 
že skutečně je možné žít jakožto duchovní hledači na volné noze, nadále nebýt na- 
vyklí anebo dokonce závislí jako narkomani na platech, které trousily instituce. Po- 
dařilo se nám vnitřně se očistit od oné panické úzkosti, která pronásledovala mno- 
hé z našich kolegů po celý život: co když se znelíbím svému šéfovi, a v důsledku 
toho budu odříznut od svého pravidelného měsíčního výplatního šeku? Tato vnitřní 
svoboda samozřejmé podporuje nazávislost myšlení, kterého je filozofům na plný 
úvazek tak zapotřebí. 

3. Čtyřiadvacet stupňů lidské evoluce. 

1. Krátce po narození se vytvoří vazba sacího reflexu na mateřský stimulus. Na 
jedné straně musí existovat kojící objekt, na druhé straně se musí vytvořit imprint 
sání, jinak dítě nepřežije. Nesmírné důležité je prostředí, v němž se kojení odehrá- 
vá. Je-li bezpečné, klidné, stimulující, je základním imprintem důvěra. Jestliže nao- 
pak prostředí, v němž je poskytována potrava, je neosobní a deprimující, pak dů- 
sledkem je percepční realita s převahou podezíravosti a strachu. 

2. V raném dětství dochází k aktivaci reflexu plavání. Děti, které jsou vystaveny 



Záblesky paměti 545 

styku s vodou a stimulovány k plávání již před dovršením prvního roku života, 
získávají celoživotní imprint sebedůvěry a dovedností. 

3. Prvním projevem nervové struktury na bázi DNA ve vztahu k povrchu plane- 
ty je reflex plazení. Na této úrovni dochází k aktivaci nových okruhů a k vytvoře- 
ní nové reality. Podpůrné a stimulující okolí v tomto období zjevně navede dítě na 
životní dráhu vyznačující se sebedůvěrou. 

4.-6. Následující fáze se týkají zvládnutí zemské přitažlivosti. Skrze reflexy bato- 
lení (4), chůze-běhu (5) a šplhání (6) se získá přístup ke třem nervovým okruhům, 
jež budou monitorovat mody tělesného pohybu. Zde znovu je klíčově důležité pro- 
středí, lidské i geografické. Děti vyrůstající v přecpaném městském bytě, jejichž 
rodiče jsou úzkostní a neobratní, které případně mají sourozence se sklonem k do- 
minanci, rozvinou psychomotorický styl velmi odlišný od děti, které jsou podněco- 
vány ke zvládání zemské tíže a pohyblivosti v otevřené atmosféře podporující se- 
bedůvěru. 

7.-9. Osvojení jazyka (7) jako prostředku dorozumívání nastává tehdy, když jsou 
uvedeny do činnosti příslušné okruhy mozku. Je dobře známo, že děti vstřebávají 
jazyk rychle a s lehkostí téměř zázračnou, jíž se většina dospělých nepřiblíží ani 
zdaleka. Jde o klasickou ilustraci síly imprintu (učení formou okamžité absorbce), 
v kontrastu s učením formou podmiňování, jež je založeno na odměně či trestu. 
Děti, které si osvojují jazykové symbolické formy v kontextu povzbuzení, pestrosti 
a stimulace, budou ve verbální oblasti dosahovat dobrých výsledků. Děti, jejichž ja- 
zykové prostředí je omezené či málo stimulující, budou se po celý svůj život potýkat 
s jazykovým handicapem. Symbolická tvořivost (8) a schopnost sociální koopera- 
ce (9) - tedy začleňování se do různých klubů, part a spolků - se děje během pre- 
adolescence. I v této fázi je povaha životního prostředí nesmírně důležitá. Jestliže 
dítě ve věku deseti dvanácti let nemá dostatečný kontakt s vrstevníky, jsou jeho zá- 
kladní sociální reflexy narušeny. 

10. Probuzení sexuality, etapa zvýšené senzitivity determinující celý život. 

11. Etapě rodičovství nerozumíme ještě dosti dobře. U ženy těhotenství (a u mu- 
že vizuální kontakt s potomkem) aktivizují nový okruh v mozku. Metamorfóza od 
adolescentního barbarství do fáze rodičovské domestikace je tak hluboká, že dovo- 
luje přirovnání k vývojovému skoku mezi housenkou a motýlem. 

12. Finální fází embryonálního stádia lidského životního stylu je období po meno- 
pauze. Člověk stárnoucí využívá své nervové okruhy způsobem velmi se lišícím od 
teenagera i člověka v období zralosti. Důraz se nyní klade na bezpečí, kontinuitu, 
vyhýbání se novému, preferování „práva a pořádku". 

K následujícím dvanácti stupňům evoluce může dojít teprve poté, kdy jednotlivec 
(a v konečné instanci i druh) transcenduje oněch dvanáct primitivních, k přežití 
se vztahujících imprintu a začne si osvojovat neurotechnologii vlastního já. 

Prvních dvanáct stupňů se obvykle označuje jakožto lidská přirozenost. Já zde 
navrhuji, aby se následujících dvanáct stupňů neboli metamorfóz (během nichž se 
individuum osvobozuje od rigidních vazeb k návykům sociálním, politickým, rodin- 
ným, sexuálním, sémantickým, emocionálním a fyziologickým) označovalo jakožto 



546 



Timothy Leary 



stádia humanistická či meta-humánni. Je politováníhodné, že angličtina nedisponu- 
je dosud slovníkem, s jehož pomocí by bylo lze popsat budoucí stupně, ke kterým je 
nám souzeno postupovat jakožto jednotlivcům stejně jako druhu. 

S mnohým váháním a obezřelou opatrností zde nyní uvádím jednu možnou ver- 
zi výčtu humanistických stádií budoucího vývoje: 



OVLÁDÁNÍ TĚLA 

JAKO ESTETICKÉHO 

INSTRUMENTU 



ia hedonistické: esteticko-eroticko-somatické 
povědomí; receptivní, pasivní, konzumní přístup 
k tělu 

14. umělecké: esteticko-eroticko-somatické inže- 
nýrství; aktivní, inovativní smyslové vynalézání 

15. estetická fúze: esteticko-eroticko-somatické 
spojení s ostatními umělci; život jako uměni 



ZVLÁDNUTÍ OPERACÍ 

NA BÁZI 
COMPUTER-MOZEK 



16. konsumpce multiplikovaných realit: elektro- 
nicko-computerově-psychedelické povědomí; potě- 
šení z relativistických mozkových funkcí a vytvá- 
ření neuroelektrických vzorců (videohry) 

17. neurologické inženýrství: vytváření elektro- 
nicko-psychedelických realit; computerové progra- 



18. vytváření sítí multiplikovaných realit: inter- 
computerové propojení; telepatie? 



OVLÁDÁNÍ CNS/RNA-DNA, 

TEORIE GAIA, 

SOCIOBIOLOGIE 



19. genetická konsumpce: sociobiologické pově- 
domí; unicelulární vědomí; receptivní, pasivní po- 
těšení z poznatků ohledně DNA; klonování, chov 

20. genetické inženýrství: inovace v oblasti DNA; 
genetická kreativita, prodlouženi života 

21. symbióza: propojení mezi druhy; antigenně- 
imunologická kooperace, participace na inteligen- 
ci Gaia 



OVLÁDANÍ 

METAFYZIOLOGICKÝCH 

PROCESŮ 

A NEUROFYZIKA 



22. povědomí o metafyziologické (mimotělní in- 
teligenci: povědomí nukleárních částic, vědomí fy- 
ziky (t.j. Fritjof Capra; schopna „myslet" jako nuk- 
leární částice) 

23. neuro-fyzika: kontrola nukleárních a gravi- 
tačních procesů a mimotělního prožívání. Inteli- 
gence pevných látek Johna Lillyho? 

24. meta-fyziologická fúze: mimotělní propojení 
s ostatními mimotělními entitami 

Tento výčet možných úrovní lidské inteligence v budoucnosti je nutné pouze 
zkusmý, indikativní, sémanticky nedostatečně propracovaný, křehký a intelektuál- 



Záblesky paměti 547 

ně riskantní. (Starší úvahy o těchto tématech jsem publikoval v knihách Neurolo- 
gie, Exo-psychology a The Game ofLife.) Jakkoli jsou tyto sondy prozatím pouze te- 
oretické, mohou být pro náš druh nanejvýš významné. Nelze aktivovat nové okru- 
hy soustavy CNS/RNA-DNA, aniž bychom pro ně začali vyvíjet nový jazyk. 



Kapitola dvacátá pátá 

1. Pokud se snad tento malý příběh o setkání s divoce vyhlížejícím cestovatelem 
v čase na druhém břehu Gangy zdá být málo průkazný a jaksi nedokončený, je 
tomu tak pouze proto, že přesně taková ta událost byla - neprůkazná, nedo- 
končená. 

2. Tento „překlad" pasáží z Tao Te-ťingu, uveřejněný pod názvem Psychedelic Pra- 
yers, vyšel ve více než tuctu vydání v pěti jazycích. 



Kapitola dvacátá sedmá 

1. Cord Meyer se narodil 9. listopadu 1920, o devatenáct dní později než autor této 
knihy. Po skončení studií na St. Pauťs a Yale (1942) nastoupil jako dobrovolník 
k námořní pěchotě, udatně bojoval a při invazi na ostrov Guam přišel o oko. Díky 
svým poetickým popisům prožitků z války se stal válečnou celebritou. Podle listu 
Manchester Guardian „pro generaci studentů konce 40. let byl prototypem hrdiny". 

Po propuštění z armády se v dubnu 1945 oženil s Mary Pinchotovou; došlo k to- 
mu v témže měsíci, kdy si autor této knihy vzal Marianne Buschovou. V roce 1947 
se Meyer stal předsedou organizace United World Federalists, což byl typický pro- 
dukt období studené války, s internacionalistickými ideály a financovaný z pravi- 
cových zdrojů. 

V téže době se Meyer účastnil založení organizace American Veterans Commit- 
tee (AVC, Výbor amerických veteránů). Na prvním celostátním sjezdu této organi- 
zace liberálně smýšlejících válečných veteránů (jehož se účastnil i autor jakožto 
„nevinný, nic netušící a naivní" vedoucí delegace jednoho státu Unie) stál již Meyer 
v čele vysoce organizovaného pravého křídla, jakési frakce zaměřené „proti ru- 
dým", které se podařilo ovládnout celou organizaci. 

K přímé konfrontaci mezi mnou a Cordem Meyerem došlo o rok později na 
druhé výroční konferenci v Milwaukee. Tentokrát jsem byl již o trochu chytřejší 
a vystupoval jsem jako člen frakce, jejímž cílem bylo zastavit tahanice levice s pra- 
vicí a věnovat pozornost základním problémům, růstu členské základny a činnos- 
ti organizace. V Milwaukee se stal vedoucím této umírněné frakce Michael 
Straight, který byl v té době vydavatelem časopisu New Republic. 

Cord Meyer později vylíčil tyto události způsobem nepostrádajícím zajímavosti: 
„Mezi členy této třetí kliky jsem měl několik přátel, které jsem se snažil přesvědčit, 
že jejich kompromisní stanovisko by mohlo poskytnout výhodu komunistům, a to 
v tom smyslu, že by mohlo dojít k rozkolu v antikomunistickém voličstvu. Teprve 
o mnoho let později jsem se dozvěděl, že jistý velice hlučný a výřečný představitel 



548 Timothy Leary 

této třetí síly byl v té době agentem řízeným KGB a že strategie směřující k roz- 
štěpu v našich řadách byla zosnována v Moskvě." 

Tento důvěrně známý motiv „made in Moscow" byl přímo obsesí studenováleční- 
ků po ne méně než tři dekády Vedl přímo k Johnsonově pádu i k aféře Watergate 
a na jeho základě došlo i pokusům přimět mě svědčit v případu Gray-Miller-Felts 
o mnoho let později. 

V říjnu 1951 ukončil Cord Meyer své působení v AVC i v United World Federa- 
lists (vzápětí poté byly obě organizace zcela nefunkční) a stal se pracovníkem CIA. 
V roce 1954 již byl vedoucím sekce mezinárodních organizací. „V této funkci," píše 
Meyer ve své autobiografii, „jsem se stal vedoucím představitelem jedné z důleži- 
tých operačních sekcí na Ředitelství plánování..." 

V roce 1967 se objevily v listech Ramparts a New York Times články, v nichž se 
tvrdilo, že Meyerovo oddělení tajně financovalo a infiltrovalo mnoho nadaci a libe- 
rálně zaměřených vědeckých organizací, jako byla NSA (snad National Standards 
Association). Meyer o tom píše: „Některé z těchto spekulací byly pravdivé a někte- 
ré nikoli, nicméně výsledkem bylo vyvolání dojmu skandálu celostátního rozsahu, 
v němž na lavici obžalovaných je CIA a musí čelit obvinění, že v zájmu dosažení 
svých temných cílů podvracela a manipulovala mnohé z nejúctyhodnějších a nej- 
liberálnějších soukromých institucí působících na americké scéně." 

Následná vlna kritiky v tisku i uvnitř akademické obce padla především na 
Meyerovu hlavu. Podle listu Manchester Guardian „byl tehdy Meyer již na řadě na 
povýšení do funkce zástupce ředitele plánovacího oddělení, což je patrně nejbližší 
ekvivalent slavné pozice ,M' z filmů s Jamesem Bondem. Podle našich zdrojů 
v CIA se však místo toho uvažuje o jeho povýšení na velvyslanectví Spojených stá- 
tů v Londýně. Tomu se ovšem říká .vyhazov směrem nahoru'." 

V roce 1980 publikoval Cord Meyer svoji autobiografii. Jakožto dlouholetý bada- 
tel v oboru multiplikovaných realit a autor několika knih o inteligenci jsem doslo- 
va užasl, když jsem zjistil, že název Meyerových memoárů zní Facing Reality a že 
v nakladatelské reklamě na záložce se praví, že Meyer byl „jediným příslušníkem 
CIA vyznamenaným třikrát jejím nejvyšším vyznamenáním, medailí za inteligenci. 

Někteří fyzikové soudí, že každá částice přírody má svůj protipól v zrcadlově 
obráceném vesmíru antihmoty. Já sám jsem jasněji pochopil svou kulturně-politic- 
kou roli poté, kdy jsem přemítal o oné tajuplné sérii polarit, v nichž jsem byl po 
dobu 36 let jakýmsi protipólem Corda Meyera. 

Kapitola dvacátá osmá 

1. Jedním z Gurdjieffem často postulovaných cílů bylo „bez milosti ničit věrouky 
a názory po staletí ukládané v myšlení a pocitech člověka", aby bylo možno sti- 
mulovat myšlenky a perspektivy nové. Orage píše, že „je zřejmé, že když Gurdjieff 
mluví o sobě, nejde o autobiografii v pravém slova smyslu. Pro něho minulost ne- 
stojí za vzpomínku, s výjimkou případu, kdy může sloužit jako příklad. To, co ve 
svém dobrodružném příběhu nabízí, to nejsou nějaké vnějškové modely určené 
k napodobování, nýbrž je to zcela nový způsob pojímání života, způsob, kdy se nás 
život dotýká nezprostředkovaně a dává tušit i jiné řády reality." 



Záblesky paměti 549 

Kapitola dvacátá devátá 

1. Tuto slavnou razii vylíčil G. Gordon Liddy ve své autobiografii Will (St. Martiiťs 
Press, 1979); jsou to snad nejvzletnější a nejromantičtější stránky policejní prózy, 
které kdy byly napsány. 

„Divoké pověsti se šířily po poughkeepsieském Rialtu, to jest v okolí křižovatky 
Main Street s Markét Street. Místní mládenci i dívky byli viděni na statku Hitch- 
cockových. Objevily se dokonce zprávy o tom, že někdo zahlédl na pozemcích 
statku procházet se lidi úplně nahé. K obavám z demence zapříčiněné drogami 
se tak přidával i strach z nežádoucího otěhotnění pod vlivem marihuany. Říka- 
lo se zkrátka, že v Learyho doupěti dámské kalhotky padají dolů stejně rychle, 
jako odkapává kyselina samotná. 

...Chtěli jsme vyčkat, až se osazenstvo večer odebere na kutě, načež my by- 
chom vzápětí provedli klasické entrée „bez klepání" - to znamená prostě roz- 
kopnuté hlavní dveře. 

...Ale Charlie (zástupce šerifa, který měl akci na povel) vůbec nemusel dveře 
rozkopávat. Nebyly totiž zamčené. S Borchersem jsme vyrazili nahoru po scho- 
dech, hřmotící houf policistů v patách za námi. Ale ještě jsme nevystoupili ani 
deset schodů, a moje nejhorší obavy se naplnily. Ve světle z haly jsme uviděli, jak 
Leary s Rosemary po boku scházejí po schodech nám vstříc. 

Rosemary byla v průsvitném negližé, Leary měl na sobě dlouhou volnou koši- 
li. Jelikož schody byly příkré, my jsme natahovali krky nahoru a Leary poskako- 
val dolů k nám, zjevil se nám chudák doktor v tomto prvním pohledu v podobě 
pramálo zahalené. 

Když jsme se na schodech setkali, došlo k první krátké konfrontaci, a to tak, 
že se nás Leary zcela pochopitelně (a vlastně i velice zdvořile, uvážíme-li okol- 
nosti) zeptal „...jestli by byl někdo tak hrozně laskav a konečně mi řekl, co se tady 
děje." 

Leary se možná ještě v tom okamžiku bavil, ale Rosemary nikoli. Naopak, zu- 
řila. Když jsme vstoupili do Learyho obývacího pokoje, naklonil se jeden policis- 
ta nad malou zdobenou mosaznou nádobku na výstupku v topeništi krbu. „Neo- 
považujte se toho dotknout," vykřikla Rosemary a rozběhla se přes pokoj 
k provinivšímu se policistovi. „To je moje svátost!" 

...Podíval jsem se do krabičky. Skoro po okraj byla naplněna jakousi vysušenou 
rostlinnou hmotou, nepochybně marihuanou prvotřídní jakosti. „Označte to svou 
signaturou a datem kvůli identifikaci," řekl jsem, „a vezměte to s sebou." 

Pak jsem svoji pozornost přenesl od tohoto důkazního předmětu na Rosema- 
ry; ta byla, jak jinak, stále ve své průsvitné noční košili. Ještě zuřila, dýchala zhlu- 
boka a cosi drmolila tak zmateně, že by při tom snad sám J. Edgar Hoover zapo- 
menul i na Johna Dillingera. 

Další policista... Mladý, horlivý, zaskočil do haly v podkroví a tam přesně pod- 
le předpisu rozrazil dveře do ložnice. Uvnitř zaujal předpisový postoj v mírném 
podřepu, jako vystřižený z lekcí výcviku se zbraní, masivní Magnum 357 v na- 
přažených rukou před sebou, připravený na všechno. Tedy, sfeoro na všechno. 



550 Timothy Leary 

Ve světle jediné svíčky vražené do hrdla láhve od coca-coly uviděl muže a že- 
nu, oba nahé, na jakési starožitné rohoži. Ona byla na zádech, on ve svém apo- 
geu, připraven už už se vhroužit do jejího perigea, když tu policista zařval: ANI 
HNOUT! 

Následoval okamžik konsternované nehybnosti, muž ztuhl, přemožen vnitř- 
ním bojem, který v něm sváděly síly Erota proti síle Smith and Wesson. Smith 
and Wesson zvítězil. 

„Vy...vy jste se zbláznil!" vyjekl ten nešťastník. Načež, oči fixovány na hlaveň ob- 
rovské pistole, k totálnímu zděšení chudáka holky pod ním, skončil dříve než za- 
čal. 



Kapitola třicátá 

1. V knize Luče and His Empire, A Biography od W.A.Swangerga (Scribners, 1975) 
čteme toto vylíčení geneze článku v časopise Life: 

Dlouho předtím, než se halucinogenní droga LSD dostala do novinových titulků, 
zajímal se už o ni Luče. Jedním z jeho blízkých přátel byl dr. Sidney Cohen z Los 
Angeles, který již dříve zkoumal účinky LSD na hercích a dalších lidech z umě- 
lecké branže. Manželé Luceovi podnikli dokonce „trip" pod Cohenovou supervi- 
zí. Po něm Clare referovala o intenzivnějším porozumění barvám na svých ob- 
razech, zatímco Luče, kterému se naprosto nedostávalo hudebního sluchu, 
vyprávěl o tom, že slyšel hudbu tak úchvatnou, že ho to donutilo vyjít do kaktuso- 
vé zahrady a tam dirigovat imaginární neexistující orchestr. Rovněž se mu zdá- 
lo, že předměty denní potřeby, jako třeba náčiní na stole, náhle získaly nové di- 
menze krásy. Ačkoli Luceovi experiment později několikrát zopakovali, měli to 
štěstí, že nikdy neprožili tzv. špatný trip. Na Luceho celá věc udělala tak silný do- 
jem, že se vydal na neplánovanou cestu do New Yorku a tam rozdával šéfredak- 
torům časopisů Time, Life a Fortune výtisky jisté knihy o psychedelických dro- 
gách a k tomu přidával entuziastický výklad, jak vynikající by bylo udělat 
reportáž o tomto námětu; návrhu se Time i Life bleskově chopily a Life se poslé- 
ze stal prvním rodinným magazínem, v němž vyšel materiál k tomuto tématu. 



Kapitola třicátá druhá 

1. Do Bílého domu přišel G. Gordon Liddy jako expert na drogy, a to díky tomu, že 
se mu podařilo vyhnat nás z okresu Dutchess. Tam ve své činnosti pokračoval 
a byl iniciátorem tří plánů, které ho vynesly do role jakéhosi mozku akce Waterga- 
te: vymyslel operaci Intercept, během niž byly neprodyšně uzavřeny hlavní hranič- 
ní přechody s Mexikem, což mělo za následek obrovský ekonomický rozvrat a me- 
xickou vládu přinutilo použít vojenskou sílu proti vlastním zemědělcům; sepsal 
memorandum, na jehož základě byl zřízen Úřad pro boj proti drogám (Drug Enfor- 
cement Agency, DEA) pravděpodobně ta nejneameričtější organizace v historii 



Záblesky paměti 551 

země; a rovněž od něho pocházela myšlenka poprašovat pole marihuany herbici- 
dem paraquatem, což byl nepochybně pozoruhodný pokus rozpoutat chemickou 
válku proti americkým občanům. 

2. Mnozí Udě se snažili hledat v tomto textu jakési významy málem kosmické. Au- 
tor písně Ray Thomas v interview pro časopis Rolling Stone říká: „Setkal jsem se 
s jediným člověkem, který doopravdy věděl, co jsem chtěl v té písni říct, a tím byl 
Timothy Leary sám. Vždyť já jsem si z něho dělal srandu, prostě jsem si z něho 
v té písničce utahoval. Ten .astrální eroplán' jsem si představoval jako nějaký křik- 
lavě pomalovaný dvojplošník: prostě zaplatíte dvě babky a můžete se s ním prole- 
tět nad zálivem. Tím z toho měl srandu, a já jsem z toho měl srandu, ale ostatní 
seděli a dumali: Člověče, to má hloubku." 



Kapitola třicátá třetí 

1. Album k mé guvernérské kampani vydala v roce 1970 firma Alan Douglas Re- 
cords. Na rozkládací obálce byla koláž z fotografií autora obklopeného patriotic- 
kými symboly v různých barvách, především ovšem v červené, bilé a modré. 

2. Asi sedm měsíců po mé návštěvě Johna a Yoko jsem už seděl ve vězeňské cele 
a tu jsem užasl, když jsem ve vysílání jedné lokální rozhlasové stanice uslyšel no- 
vou píseň Beatles „Come Together". Ačkoliv po stránce textové i hudební byla nová 
verze rozhodně lepší než moje píseň z kampaně, cítil jsem se trochu dotčen, že mě 
Lennon takhle vynechal. (Musím vysvětlit, že i ti nejhodnější a nejupřímnější lidé 
mají ve vězení sklon stát se trochu přecitlivělými ohledně svého údajného či skuteč- 
ného společenského přehlížení.) Napsal jsem tedy Johnovi umírněný protest, a on 
mi odpověděl s tím typickým lennonovským šarmem a vtipem: on že je krejčí a já 
zákazník, který si objednal oblek a nepřišel si ho vyzvednout. Takže on ho prodal 
někomu jinému. 

Svoji verzi tohoto nedorozumění prezentoval Lennon ve svých posledních rozho- 
vorech pro Playboy, tak hluboce a bolestně prorockých ohledně tušení jeho vlastní 
předčasné smrti. 

V letech mého exilu byli John a Yoko vždycky nanejvýš velkorysí a připraveni 
pomoci. Prostřednictvím právníka Weathermenů mi poslali jistou sumu peněz 
(snad 5000 dolarů?). Za to, že jsem ty peníze nikdy neviděl, oni nemohli. 



Kapitola třicátá pátá 

1. Nejistota a ambivalentní pocity v arabském tisku ohledně důvodů mého exilu 
a mých politických postojů pokračovaly. Dokonce i CIA, která měla mít rozum 
a vědět svoje, jako by začala mít o mně nějaké pochybnosti, jak je vidět ze zprávy 
o mé návštěvě Jordánská, při níž jsem se setkal s Jeanem Genetem. 



552 Timothy Leary 

ÚSTŘEDNÍ ZPRAVODAJSKÁ SLUŽBA 
DŮVĚRNÉ 

PRO: ministerstvo zahraničních věcí 

Na vědomí: ALŽÍR, AMMÁN, TEL AVrV, JERUZALÉM 

OD: velvyslanectví USA BEJRÚT 

DATUM: 30. září 1970 
VÉC: Návštěva Learyho skupiny v Bejrútu 
REF: Bejrút 9363 

RESUMÉ. V bejrútském tisku bylo možno pozorovat značné rozdíly v hodnocení 
návštěvy Learyho skupiny. Řada levicově orientovaných listů měla za to, že účelem 
návštěvy bylo setkání s Palestinci, přičemž zdůrazňovala její politické implikace, 
zatímco listy konzervativní kladly důraz na Learyho neblahé renomé jakožto kul- 
tovní drogové postavy a upozorňovaly na jeho snahu zachovat si inkognito. Vzdor 
tomu, že Palestinci údajně jakékoli kontakty popírají, existuje určité důvodné pode- 
zření, že došlo k pokusům skupiny kontaktovat se s palestinskými gerilami. KO- 
NEC RESUMÉ. 

Řada levicově orientovaných listů (včetně proegyptského al Anwaru a proirác- 
kého al Kifahu) označovala Learyho ve svých titulcích za „levicového politického 
vůdce" a tvrdila, že přijel navštívit palestinské základny v Libanonu a Jordánsku 
za účelem „studia metod a zkušeností fedajjínů se zřetelem k jejich možné aplika- 
ci v USA". V jednom z nejdetailnějších článků referuje Anwar o Learyho součas- 
ném spojení s Černými pantery a upozorňuje na styky Panterů s fedajjíny... Jedi- 
ným poukazem na Learyho angažovanost ve věci drog byl údaj ukrytý v článku, že 
Spojené státy vznesly proti němu „falešné" obvinění v souvislosti s narkotiky. 
O zjevném pokusu Learyho zachovat v Bejrútu inkognito nebyla v článku ani 
zmínka. 

Naopak konzervativní listy UOrient a Le Jour stejně jako nezávislý al Nahar uve- 
řejnily o Learym profilové články, někdy poněkud humorné povahy, v nichž ho 
nazývaly „veleknězem LSD" a „mandarínem halucinace"... V těchto listech byly 
nicméně údaje z tiskové konference zastíněny spekulacemi o Learyho totožnosti, 
o jeho pokusech vyhnout se odhalení a o tom, jak byl pronásledován žurnalisty, 
tak trochu ve stylu keystoneských policajtů. 

28. října hlásil tisk odjezd skupiny do Káhiry den předtím, údajně na příkaz liba- 
nonské vlády, a přinesl také zprávy o tom, že Sýrie a Jordánsko jí odmítly vstup 
do země. Zde rovněž se zprávy v tisku Ušily, přičemž Anwar nedůtklivě volal, jak 
byli američtí levičáci vypovězeni novou „vládou mladých", zatímco konzervativní 
prosaúdský al Hajat hlásil, že libanonské úřady skupině „doporučily", aby opustila 
zemi, a to „v zájmu zachováni přátelských vztahů se Spojenými státy". 

2- ÚSTŘEDNÍ ZPRAVODAJSKÁ SLUŽBA 

PRO: ministerstvo zahraničních věcí 
OD: Velvyslanectví USA Londýn 



Záblesky paměti 553 

DATUM: 7. května 1971 
VĚC: Daily Telegraph referuje o revolucionářích v Alžíru 
REF: 

K tomuto aerogramu přikládáme dva výňatky z Daily Telegraph Magazíne ze 
7. května 1971... Hlavním tématem článku je dosti zběžný pohled na revoluční skupi- 
ny v Alžíru... Článek má palcový titulek na první stránce: Čím je Švýcarsko pro ce- 
lebrity a Lichtenštejnsko pro obchodníky, tím je nyní Alžír pro revolucionáře..." 

(přiložen je výstřižek z Daily Telegraphu) 

Alžírská vláda nyní oficiálně uznává třináct osvobozeneckých skupin. Těm vše- 
možně pomáhá a poskytuje jim i finanční podporu na provoz jejich kanceláří 
v Alžíru. V mnoha směrech tyto úřadovny fungují jako neoficiální vyslanectví či 
reprezentace toho kterého národa, jež se věnují šíření informací a formování po- 
litických svazků. Mohou dokonce přímo plnit různé diplomatické úkoly: napří- 
klad občan Jihoafrické republiky potřebuje pro návštěvu Alžírská vízum. O to 
musí požádat v kanceláři ANC v Alžíru. Přitom ANC - Africký národní kongres 
- je ve své vlastní zemi považován za ilegální revoluční organizaci. 

Alžír je tak jakýmsi střediskem anti-diplomatické fronty, v němž se pozice na- 
příklad velvyslanectví Velké Británie příliš neliší od postavení, které zde má re- 
prezentace El Fatahu nebo Vietcongu anebo třeba Černých panterů, a kde se 
může, v jakémsi úžasném a šokujícím smyslu, Eldridge Cleaver považovat za 
velvyslance Spojených států. 

...A vedle těchto (13) osvobozeneckých skupin s oficiálními úřadovnami je zde 
ještě celá řada jednotlivců, kteří v Alžírsku hledají politický azyl - jsou mezi nimi 
členové kanadské FLQ (Fronty za osvobození Quebecu), političtí vězni z Brazí- 
lie, anebo třeba dr Timothy Leary, kterého z vězení dostali Weathermeni a kte- 
rý nyní žije v Alžíru se svou ženou Rosemary. 

3. ÚSTŘEDNÍ ZPRAVODAJSKÁ SLUŽBA 

MINISTERSTVO ZAHRANIČNÍCH VĚCÍ 

DŮVĚRNÉ ALŽÍR 091 
REF: ALŽÍR 087 (NOTAL) 
VĚC: LEARY 

1:. JELIKOŽ ZAHRANIČNÍ TISK SE VELICE ZAJÍMÁ O (vymazáno) NASTAL 
U LEAROVÝCH V PRŮBĚHU LISTOPADU A ZAČÁTKEM PROSINCE ZNAČNÝ 
NEDOSTATEK FINANČNÍCH PROSTŘEDKŮ, ASI V DŮSLEDKU ŘADY FAKTO- 
RŮ VČETNĚ PŘÍLIŠNÝCH VYDÁNÍ V PŘEDCHOZÍM OBDOBÍ A DOPORUČE- 
NÍ ZE STRANY GOA (government of America - americké vlády)... MEZITÍM SI 
LEARY SE ŽENOU NAŠLI BYT, ALE JSOU V JEŠTĚ VĚTŠÍ IZOLACI NEŽ DŘÍVE 
OD LIDÍ, KTEŘÍ BY SE JE CHTĚLI POKUSIT NAVŠTÍVIT (V POSLEDNÍ DOBĚ SE 
O TO POKUSILI DVA DOPISOVATELÉ ESQUIRU). NÁŠ ZDROJ MÁ ZA TO, ŽE 
LEARYHO DNY V ALŽÍRU JSOU PRAVDĚPODOBNĚ SEČTENY, I KDYŽ NENÍ 
NAPROSTO JASNÉ, KAM BY ODSUD MOHL ODJET. 



554 Timothy Leary 

4. GP-3 

EAGLETON 

DŮVĚRNÉ 

ÚSTŘEDNÍ ZPRAVODAJSKÁ SLUŽBA 

TELEGRAM MINISTERSTVA ZAHRANIČNÍCH VĚCÍ 

OMEZENÁ ÚŘEDNÍ CIRKULACE 
STRANA 01 ŘÍM 031110 171238Z 
VĚC: VYDÁNÍ - TIMOTHY LEARY 
REF: ZAHRANIČÍ 084275 

1. ANI STOPY PO LEARYM V ŘÍMĚ. VELVYSLANECTVÍ NEPOTVRDILO 
JEHO PŘÍJEZD PODLE ZPRÁVY A LITUJE TOHOTO ZŘEJMÉHO NEDORO- 
ZUMĚNÍ V TELEFONNÍM KONTAKTU PFUND/HUMMEL. 

2. PRACOVNÍCI VELVYSLANECTVÍ SLEDOVALI LETIŠTĚ A VE SPOLU- 
PRÁCI S ITALSKOU POLICIÍ KONTROLOVALI LETADLA. LEARY NEBYL NA 
SEZNAMU CESTUJÍCÍCH A ANI ŽÁDNÁ OSOBA BYŤ VZDÁLENĚ MU PO- 
DOBNÁ SE NEVYSKYTOVALA V TRANZITNÍM PROSTORU ANI NENA- 
STOUPILA DO LETADLA. HLEDANÝ NEBYL ANI MEZI NÁVŠTĚVNÍKY 
NEBO CESTUJÍCÍMI NA OSTATNÍCH LINKÁCH. MARTIN. 

OMEZENÁ ÚŘEDNÍ CIRKULACE 

Kapitola třicátá šestá 

1. TELEGRAM MINISTERSTVA ZAHRANIČNÍCH VĚCÍ 

OMEZENÁ ÚŘEDNÍ CIRKULACE 
STRANA 1 KODAŇ 01924 131623Z 
REF: ZAHRANIČÍ 079784 A 18 A 0813 90 
VĚC: TIMOTHY LEARY 

1. LEARYHO PLÁNOVANÁ CESTA DO DÁNSKA A JEHO NÁSLEDNÉ ZMI- 
ZENÍ PO CESTĚ VZBUDILO ZNAČNÝ OHLAS V DÁNSKÉM TISKU. LEARY 
BYL POZVÁN STUDENTSKÝM SVAZEM UNIVERSITY V AARHUSU, KDE 
MĚL MÍT PŘEDNÁŠKU S NÁZVEM „7 REVOLUCÍ" (Správný název zněl 
„osm revoluci."...) 

KOMENTÁŘ: ZDÁ SE, ŽE LEARY BUĎ PLÁNOVAL CESTOVAT DO DÁN- 
SKA NA PAS Č. K258108 V NADĚJI, ŽE DÁNSKÉ ÚŘADY NEBUDOU REA- 
GOVAT NA OČEKÁVANÉ PŘEDCHOZÍ UPOZORNĚNÍ, ŽE TENTO PAS JE 
NEPLATNÝ, NEBO, A TO SE ZDÁ BÝT PRAVDĚPODOBNĚJŠÍ, NEMĚL NI- 
KDY V ÚMYSLU DO DÁNSKA JET. JE OBTÍŽNÉ PŘEDSTAVIT SI, ŽE BY RIS- 
KOVAL CESTU DO DÁNSKA S PASEM NA JMÉNO MCNELLIS A TAM BY 
SE OBJEVIL NA VEŘEJNOSTI JAKO TIMOTHY LEARY. 



Záblesky paměti 555 

2. Hofmann líčí toto setkání ve své autobiografii LSD: My Problém Child (Tarcher, 
1983) takto: 

3. září 1971 jsem se setkal s dr. Learym ve snack baru na nádraží v Lausanne. 
Naše srdečné přivítání bylo jaksi symbolické: spojoval nás osudový vztah skrze 
LSD. Leary byl prostředního vzrůstu, štíhlý a pohyblivý, měl do bronzova opále- 
nou tvář lemovanou mírně vlnitými prošedivělými vlasy, vypadal mladistvě 
a měl jasné usměvavé oči. Svou vizáží připomínal spíš tenisového šampióna než 
bývalého profesora Harvardu. Jeli jsme autem do Buchillons, kde jsme si v za- 
hradě restaurace A la Grande Forét dali rybu a sklenku bílého; a při jídle ko- 
nečně začal rozhovor otce LSD s jeho apoštolem... 

Při tomto osobním setkání na mě dr. Leary udělal velice příznivý dojem. Bylo 
vidět, že je o svém poslání naprosto přesvědčen a své názory obhajoval sice 
s humorem, ale zcela nekompromisně; byl to člověk vznášející se vysoko v obla- 
cích své víry v zázračné účinky psychedelických drog a doslova prostoupený 
optimismem z toho plynoucím, a tedy ovšem i člověk s tendencí podceňovat 
anebo docela přehlížet praktické potíže, nepohodlná fakta a případná nebezpe- 
čí. Leary také působil naprosto bezstarostně co se obvinění proti němu a vůbec 
nebezpečí týkající se jeho osoby týkalo, což se v dalším běhu jeho života projevi- 
lo velice důrazně. 

3. 529984 Omezená úřední cirkulace A-19 

PRO: MINISTERSTVO ZAHRANIČNÍCH VĚCÍ 
OD: VELVYSLANECTVÍ USA BERN 

VĚC: VYDÁNÍ - TIMOTHY LEARY 

REF: BERN 3216, 3221 A 3222 Z 29. PROSINCE 1971 

Jakožto neanalyzovanou přílohu zasíláme neoficiální překlad detailní zprávy tý- 
kající se rozhodnutí o udělení azylu a vyhoštění v případu Leary. Tuto zprávu vy- 
dalo (švýcarské) ministerstvo spravedlnosti a policie 29. prosince 1971. 

ODBOR POLICIE 
FEDERÁLNÍ MINISTERSTVO SPRAVEDLNOSTI A POLICIE 

V souvislosti se žádostí o udělení azylu a vydání občana USA Timothyho Leary- 
ho... je třeba si uvědomit... trest, k němuž byl Leary odsouzen ve Spojených státech, 
se podle naší praxe jeví jako zcela nepřiměřeně přehnaný. Zatímco Federální zá- 
kon o narkotikách ze 3. října 1951 stanoví jako maximální trest v běžných přípa- 
dech 2 roky odnětí svobody, a jen v případech, kdy je prokázán záměr obohatit se 
a ve zvláště těžkých případech je možné uložit trest do pěti let, odsoudily americké 
soudy Learyho za držení minimálního množství marihuany k velice dlouhému tres- 
tu odnětí svobody. K tomu bylo Timothymu Learymu, vzdor platným předpisům, 
soustavně odmítáno podmíněné propuštění z vězení na kauci na dobu, než proběh- 
ne odvolací řízení ... Motiv této intervence státu byl údajně čistě politické povahy. 
Takovéto postupy užité proti Learymu lze považovat za předpojatost a za prostře- 
dek, jak dosáhnout předem stanoveného politického cíle. Timothy Leary zcela zřej- 



556 Timothy Leary 

mě nebyl pouze vědcem zabývajícím se moderním psychologickým výzkumem. Byl 
rovněž považován za člověka vyvíjejícího intenzivní politickou činnost a v březnu 
1970 se ucházel v primárních volbách za kandidáta Demokratické strany na funk- 
ci guvernéra státu Kalifornie. Důvodem jeho uvěznění je zřejmě snaha zneškodnit 
ho jako politického kandidáta. Pro úřady byl zřejmě politicky nepřijatelný proto, že 
byl stoupencem mírového hnutí a žádal ukončení války ve Vietnamu. V souvislosti 
s tím je třeba uvážit, že Leary má mnoho přívrženců nejen mezi undergroundový- 
mi skupinami bílých, jako jsou Weathermeni, nýbrž i v podzemních hnutích čer- 
ných, např. mezi Černými pantery. 

...Naše země se cítí povinována poskytnout žadateli politický azyl, a to z důvodů 
uvedených výše, pokud by jedině měl být vystaven perzekuci v jiné zemi, do níž by 
měl přístup. Bylo opakovaně upozorněno na to, že při tehdejším uvěznění i při poz- 
dějším odsouzení šlo o dosažení jistého politického cíle. Záměrem zřejmě nebylo 
potrestat Learyho za nějaký konkrétní čin. Nejdůležitější věcí bylo eliminovat člo- 
věka, jehož jediným zločinem zcela zřejmě byly jeho názory. Akce podniknuté proti 
Learymu i jeho nepřiměřeně přísné potrestání jsou porušením veškerých norem 
a zvyklostí; to ostatně potvrdila i řada význačných občanů USA... 

Dále, Leary rozhodně nemůže být prohlášen za osobu pro udělení azylu nežá- 
doucí, a to kvůli jeho vědeckým názorům ohledně drog. Jakkoli mohou být tyto ná- 
zory kontroverzní, rozhodně je nelze považovat za absurdní či nebezpečné. Zůstá- 
vá totiž otevřenou otázkou, zda někdy v budoucnosti tyto názory nebudou 
vědeckými kruhy přijaty... 

Odbor policie 

Federální ministerstvo spravedlnosti a policie 

podepsán: Mumenthaler 

Kapitola třicátá sedmá 

1. Jednoho večera, poté, co jsem osm hodin lyžoval, rozložil jsem se u krbu ve své 
chatě a vymyslel tzv evoluční kvocient (EQ) - ten by se vypočítal tak, že se počet 
poštovních adres vydělil chronologickým věkem. Já sám jsem dospěl k počtu pade- 
sáti tří domovských adres za padesát let svého života. 

EQ, Timothy Leary: 53 domovů/50 let = 1,06 

EQ, průměrný Američan: 10 domovů/40 let = 0,25 

EQ, teta Mae: 01 domov/80 let = 0,01 

Tato stupnice nebere v úvahu změny v mozku: 300 sezení s LSD, 300 re-imprin- 
tů, 300 prožitků změněné reality. Ale přesto naznačuje, jakým způsobem jsem byl 
doslova vymrštěn z dosahu gravitační přitažlivosti minulosti do post-pozemského 
relativistického životního stylu, který je mnoho světelných let vzdálen od běžného 
vzorce lidského života - život mezi přáteli, kteří jsou kolegy zároveň v práci, členy 
těchže klubů, pravidelně se navštěvují každou středu večer a v sobotu odpoledne. 
Stal jsem se poutníkem v čase i prostoru, který není nikde doma a přece je doma 
všude. 



Záblesky paměti 557 

2. Sám o sobě je heroin jen jedním z řady návykových sedativ. Ale díky mystice 
kolem něho se změnil v záležitost romantickou, navíc se stal komoditou, která se 
jen těžko získává a je drahá. Takže jeho uživatel se stává závislým nejen na droze 
samotné, ale i na rituálu jejího obstarávání. V mnoha případech je nákup drogy 
náročným celodenním dobrodružným podnikem, který lidem jinak unuděným či 
životem frustrovaným přináší vzrušení. Ve svých přednáškách a článcích jsem he- 
roin vždy odmítal jakožto drogu, které by se měl vyhnout každý, kdo je inteligentní 
a má rád život. Ale zároveň jsem energicky bojoval proti zákonům, které by jej kri- 
minalizovaly Existuje dostatečné množství důkazů, ať historických nebo ze součas- 
ných pokusů prováděných v Anglii, že narkomani s návykem na heroin si mohou 
zachovat normální životní i pracovní návyky, pokud jen nejsou nuceni vynakládat 
veškerý svůj čas na nákup drogy. Jedním z paradoxů heroinu je, že narkomani jsou 
obvykle občané dbalí zákona a poslušní, pokud je tato jejich potřeba zajištěna. 

3. . ÚSTŘEDNÍ ZPRAVODAJSKÁ SLUŽBA 

MINISTERSTVO ZAHRANIČNÍCH VĚCÍ 
DŮVĚRNÉ BERN 0324 
VĚC: VYDÁNÍ - TIMOTHY LEARY 
REF: ZAHRANIČÍ 019453, BERN 0306 

VELVYSLANECTVÍ PŘESVĚDČENO ŽE ZRUŠENÍ PLATNOSTI PASU MŮŽE 
MÍT ZA NÁSLEDEK ŽE ŠVÝCARSKO ODMÍTNE LEARYMU DALŠÍ POBYT 
V ZEMI. 

JE NÁM ZNÁMO ŽE LEARY CHCE ZŮSTAT VE ŠVÝCARSKU A JEHO PRÁV- 
NÍ ZÁSTUPCE SE SNAŽÍ VŠEMI ZPŮSOBY ZÍSKAT PRO NĚHO POVOLENÍ 
K POBYTU. 

ZRUŠENÍ PLATNOSTI PASU BY PRÁVNÍMU ZÁSTUPCI UMOŽNILO PŘE- 
DAT PAS VELVYSLANECTVÍ A ODVOLAT SE PROTI JAKÉMUKOLI FEDE- 
RÁLNÍMU ČI KANTONÁLNÍMU PŘÍKAZU K ODJEZDU NA ZÁKLADĚ FAK- 
TU, ŽE LEARY JE VLASTNĚ BEZ STÁTNÍ PŘÍSLUŠNOSTI. TAKÉ BY PŘEDAL 
PŘÍPAD ŠVÝCARSKÉMU TISKU... 

VELVYSLANECTVÍ DOPORUČUJE O RESTRIKTIVNÍ PASOVÉ AKCI NERE- 
FEROVAT A NEPODNIKAT JI POKUD JE LEARY VE ŠVÝCARSKU. 

4. V onom Čase vzrušení (1966-1972) se o mně často psalo jako o Krysaři z Ham- 
meln současné generace. Chtěl jsem zjistit, co toto označení přesně znamená, a tak 
jsem se podíval do slovníku Websteťs Collegiate Dictionary (vydání z roku 1981); 
z toho, co jsem tam našel, jsem byl zděšen: „1. ten, kdo nabízí silná, ale falešná láka- 
dla. 2. vůdce dávající nezodpovědné a nepodložené sliby." 

Poněkud otřesen jsem si to ještě ověřoval v American Heritage a zjistil jsem: 
„Pištec, za pomoci hry na píšťalu se mu podařilo zbavit město Hammeln krys. Poté, 
co mu měšťané odmítli vyplatit dohodnutou mzdu, odvedl za sebou všechny děti 
z města." 

Když jsem si přečetl příběh o krysaři z Hammeln, jak ho vypráví Goethe, Ri- 



558 Timothy Leary 

chard Browning a bratři Grimmové, uvědomil jsem si, že verze uvedená ve Web- 
sterovi je nestydatým pokusem přepsat historii ve prospěch obchodních zájmů 
měšťanů z Hammeln a na úkor charakterního Krysaře. 

Když jsem se dozvěděl, že pedomorfóza (mutace či metamorfóza mladistvých pří- 
slušníků určitého druhu) je standardní taktikou evoluce, pochopil jsem i klíčovou 
důležitost mýtu o Krysaři z Hammeln. 

5. (ARCHIV ÚSTŘEDNÍ ZPRAVODAJSKÉ SLUŽBY) 

NNNNW EIB 76 IL AN5 95 
PRO:RUEHC/SECSTATE WASHD C 72 78 
VĚC: TIMOTHY LEARY 

VÍDEŇSKÝ RANNÍ LIST HLÁSÍ „DROGOVÝ PROFESOR" LEARY V RA- 
KOUSKU: JEDEN DENÍK HLÁSIL ŽE JE VE VÍDNI. 

ÚŘEDNÍCI RAKOUSKÉ PROTIDROGOVÉ SLUŽBY SOUHLASILI ŽE BUDOU 
MÍT HLEDANÉHO POD DOHLEDEM A NAZNAČILI VELVYSLANECTVÍ 
OCHOTU ZADRŽET HO ZA ÚČELEM VYHOŠTĚNÍ, POKUD BUDE ZŘEJMÉ, 
ŽE V NEJBLIŽŠÍ DOBĚ BUDE PODÁNA ŽÁDOST V TÉTO VĚCI. VELVYSLA- 
NECTVÍ NEUČINILO ROZHODNUTÍ, ALE POTVRDILO, ŽE NA HLEDANÉ- 
HO JE V USA VYDÁN ZATYKAČ. GIS. MOW INCKEL BT 

REF: BERN 2957, VIENNA 0087 

6. V srpnu 1982 na zasedání Evropské asociace humanistické psychologie v zápa- 
doněmeckém Willingenu jsem měl to potěšení setkat se s hrabětem Arnoldem Key- 
serlingem, význačným filozofem, který se spolu s dalšími rakouskými vědci a inte- 
lektuály snažil s využitím svých kontaktů mě ve Vídni ochraňovat. Hrabě 
Keyserling několikrát mluvil s kancléřem Kreiskym ve věci mého azylu v Rakous- 
ku. Keyserling mi řekl, že navzdory silnému tlaku ze strany americké vlády a ra- 
kouské protidrogové policie byl kancléř Kreisky pevně rozhodnut nedopustit, aby 
došlo k mému vydání. 

7. (ARCHIV ÚSTŘEDNÍ ZPRAVODAJSKÉ SLUŽBY) 
TELEGRAM MINISTERSTVA ZAHRANIČNÍCH VĚCÍ 

ANKARA PRO BNDD RD BRIGGS OD SAIC BURKE 

TIMOTHY FRANCIS LEARY PŘILETĚL DO KÁBULU 14/1/1973 PŘES BEJR- 
ÚT A TEHERÁN. AFGHÁNSKÉ ÚŘADY SPOLUPRACOVALY S PRACOVNÍ- 
KY VELVYSLANECTVÍ, KTEŘÍ BYLI NA PŘÍLET UPOZORNĚNI A UMÍSTILI 
LEARYHO A JEHO DRUŽKU POD POLICEJNÍ DOZOR DO MÍSTNÍHO HO- 
TELU. 

LEARY CESTOVAL POD SVÝM PRAVÝM JMÉNEM NA PLATNÝ PAS USA Č. 
KA581808. 



Záblesky paměti 559 

PRVNÍ REAKCE AFGHÁNSKÝCH ÚŘADŮ NAZNAČUJÍ MOŽNOU OCHOTU 
VYDAT LEARYHO, POKUD O TO VLÁDA USA POŽÁDÁ, ANEBO HO PRO- 
HLÁSIT ZA NEŽÁDOUCÍ OSOBU A VYPOVĚDĚT ZE ZEMĚ. POKUD JE 
NÁM ZNÁMO NEEXISTUJE ŽÁDNÁ DOHODA MEZI USA A AFGHÁNISTÁ- 
NEM O VYDÁVÁNÍ OSOB... 

O LEARYHO PŘÍLETU VĚDĚL AFGHÁNSKÝ TISK A POČETNÁ KOMUNITA 
HIPPIES. TO VYTVÁŘÍ POTENCIÁLNÍ PROBLÉMY. GDS. 

NEUMANN 

ADD STATE 008910 

FYI: WASHINGTONSKÝ KORESPONDENT AP LEWIS GULICK DNES PÁT- 
RAL VE VĚCI LEARYHO. GULICK MĚL VĚTŠINU ZÁKLADNÍCH INFORMA- 
CÍ VČETNĚ MOŽNOSTI „NEOFICIÁLNÍHO VYDÁNÍ", JAK TO NAZÝVÁ, PO- 
DOBNĚ JAKO V PŘÍPADĚ LANSKYHO. AP PRAVDĚPODOBNĚ VYDÁ 
ZPRÁVU V NEJBLIŽŠÍCH 24 HODINÁCH. KONEC FYI. ROGERS. 

8. ARCHIV ÚSTŘEDNÍ ZPRAVODAJSKÉ SLUŽBY 

MINISTERSTVO ZAHRANIČNÍCH VĚCÍ 
DŮVĚRNÉ 2nd57 
Strana Ok LONDÝN 00649 
VĚC: TIMOTHY FRANCIS LEARY 

...PŘIŠEL JSEM K LEARYHO LETADLU Z FRANKFURTU V DOPROVODU 
IMIGRAČNÍHO ÚŘEDNÍKA SPOJENÉHO KRÁLOVSTVÍ A AGENTA 
ZVLÁŠTNÍ SLUŽBY, KTEŘÍ ESKORTOVALI LEARYHO DO SLUŽEBNY IMIG- 
RAČNÍHO ÚŘADU NA LONDÝNSKÉM LETIŠTI. LEARY SI NEJPRVE STĚŽO- 
VAL, ŽE HO VLÁDA USA „UNESLA" A ODCIZILA MU PAS. NAVZDORY 
UJIŠTĚNÍ ZE ZPRÁVY Z TEHERÁNU LEARY ŽÁDAL O POLITICKÝ AZYL 
VLÁDU SPOJENÉHO KRÁLOVSTVÍ...PO KONZULTACÍCH NA MINISTER- 
STVU VNITRA INFORMOVAL IMIGRAČNÍ ÚŘEDNÍK LEARYHO, ŽE VLÁDA 
UK NEMŮŽE VYHOVĚT JEHO ŽÁDOSTI O AZYL, JELIKOŽ HO NEPOVAŽU- 
JE ZA POLITICKÉHO UPRCHLÍKA. DOTYČNÝ POTOM ŽÁDAL O POVOLE- 
NÍ ODLETĚT DO ALŽÍRSKÁ, RAKOUSKA NEBO ŠVÝCARSKA, NEBOŤ 
TYTO ZEMĚ BY MOHLY REAGOVAT KLADNĚ NA JEHO ŽÁDOST O AZYL. 
PO DALŠÍCH KONZULTACÍCH S MINISTERSTVEM VNITRA BYLA I TATO 
ŽÁDOST ODMÍTNUTA A POTOM UŽ LEARY BEZ ODPORU NASTOUPIL 
DO LETADLA. 

DŮVĚRNÉ 

TISK BYL UPOZORNĚN NA LEARYHO PŘÍLET TELEFONICKY Z FRANK- 
FURTU, PRAVDĚPODOBNĚ (jméno vymazáno). NA LETIŠTI V DOBĚ PŘÍLE- 
TU ČEKALI FOTOGRAFOVÉ. DÁLE NĚKTEŘÍ Z LEARYHO ŽÁKŮ A PŘÍVR- 
ŽENCŮ ZAHÁJILI KAMPAŇ, V JEJÍMŽ ČELE STOJÍ JANE (sic) 



560 Timothy Leary 

HARCOURT-SMITHOVÁ, JEJÍMŽ CÍLEM JE ZÍSKAT PODPORU LIBERÁL- 
NÍCH POSLANCŮ A SKUPIN BOJUJÍCÍCH ZA LIDSKÁ PRÁVA ZA ÚČELEM 
VYVINUTÍ TLAKU NA VLÁDU UK, ABY BYLO LEARYMU DOVOLENO ZŮ- 
STAT V BRITÁNII. MNOHÉ TELEFONÁTY PRACOVNÍKŮM VELVYSLANEC- 
TVÍ A ČLÁNKY O LEARYM V POLEDNÍCH VYDÁNÍCH LONDÝNSKÝCH 
LISTŮ. RADA AFGHÁNSKÉHO VELVYSLANECTVÍ TELEFONOVAL NA VEL- 
VYSLANECTVÍ A INFORMOVAL, ŽE JE ZAVALEN TELEFONÁTY Z TISKU 
A ŽÁDAL O RADU A INSTRUKCE OHLEDNĚ DALŠÍHO POSTUPU. BYLO 
MU NAVRŽENO, ABY VYDAL PROHLÁŠENÍ, ŽE O CELÉ VĚCI NIC NEVÍ 
A ŽE OTÁZKY REPORTÉRŮ BUDE TLUMOČIT SVÉ VLÁDĚ. VDĚČNÝ ZA 
TUTO RADU - INFORMOVALI JSME HO O DALŠÍCH UDÁLOSTECH. A TO 
JE KONEC TOHO ROMÁNU NA POKRAČOVÁNÍ. SOHM. 

DŮVĚRNÉ 
MINISTERSTVO ZAHRANIČNÍCH VĚCÍ 
R 192042Z JAN 73 
OD: MIN.ZAHR.VĚCÍ WASHDC 
PRO: VELVYSLANECTVÍ USA KABUL 
VĚC: TIMOTHY LEARY 

JAK VÍTE V TOMTO OKAMŽIKU JE JIŽ LEARY VE VAZBĚ V LOS ANGE- 
LES. GRATULUJI VŠEM, KTEŘÍ SE PODÍLELI NA ÚSPĚŠNÉM SPLNĚNÍ TO- 
HOTO ÚKOLU A PŘEDEVŠÍM TĚM, KDO MĚSÍC ZA MĚSÍCEM PEČLIVĚ 
BUDOVALI ZÁKLADY PRO MIMOŘÁDNOU KOOPERACI V TÉTO ZÁLEŽI- 
TOSTI. 

GDS ROGERS 



Kapitola třicátá osmá 

1. Tato žádost o přeměnu věznice ve Folsomu ve výdělečnou rehabilitační instituci 
byla nakonec federálním soudem zamítnuta. O devět let později předseda Nejvyš- 
šího soudu USA Warren Burger předložil podobný plán. Zákon na změnu způsobu 
řízení a provozu věznic ze socialistického na kapitalistický, který projednávala le- 
gislativa státu Kalifornie, byl zamítnut opozicí, společnými silami lobby pravice 
a odborů. Zcela zřejmě patří myšlenka, že „zločin musí platit", k těm, jejichž čas 
ještě nepřišel. 



Kapitola třicátá devátá 

1. Vždycky jsem pociťoval jakýsi podrážděný soucit k agentům protinarkotického 
oddělení, jejichž úkolem je vykonávat tu nejšpinavější práci v celé americké společ- 
nosti, kterou je vyhledávání a stíhání oněch naprosto zmatečních „zločinů" spočí- 



Záblesky paměti 561 

vajících v dobrovolných změnách psychologických a neurologických procesů. Pro- 
tože oním prostředím, v němž se tyto zločiny odehrávají, je koneckonců vnitřek 
těla a mozek údajného pachatele. Paradox kriminalizace drog spočívá v tom, že 
každého, kdo je nějak zainteresován na produkci či konzumaci drog, tahleta kon- 
spirativní činnost v podstatě baví. Mnozí psychologové dokonce soudí, že právě 
tento auto-indukovaný pocit štěstí je příčinou zběsilého nesouhlasu těch závistivců, 
kteří drogy neužívají. 

Jelikož neexistuje oběť, která by drogový zločin ohlásila, je protidrogová policie 
nucena uchylovat se k těm nejpodlejším, zcela neetickým a často přímo protiústav- 
ním praktikám - využívání informátorů, provokací, nelegálního pátrání a sledová- 
ní, dvojitých agnetů, vstupu do soukromí bez ohlášení a legitimování, užívání vojen- 
ské síly proti soukromníkům, vyrábění falešných důkazů a křivopřísežnictví 
nabývá doslova epidemických rozměrů. Pachatelem skutečných zločinů v oblasti 
kontroly drog se tak stává policie. 

Současná neúčinná legislativa v oblasti drog je výrazem genetické politiky a tý- 
ká se věku. Dvě třetiny lidí narozených po roce 1946 se hlásí k tolerantnímu názo- 
ru na věc a dali by přednost dekriminalizaci drog. Budoucnost protidrogové politi- 
ky lze tedy snadno předpovědět. V roce 1988 budou lidé narození po roce 1946 
tvořit dvě třetiny voličstva. Ti budou jistě žádat dekriminalizaci rekreačně-psyche- 
delických drog a podporovat výzkum a vývoj lepších a bezpečnějších drog. 

Ale co se pak stane s tím gigantickým protidrogovým průmyslem? Co s těmi 
armádami agentů, celníků, informátorů, lidí z oblasti styků s veřejností? Tato zbyt- 
nělá byrokracie stojí nyní daňové poplatníky několik set milionů dolarů ročně. Bu- 
dou snad moci být přeškoleni pro nějakou produktivní činnost? 

2. První práce, kterou G. Gordon Liddy napsal v kursu kreativního psaní vedeném 
Bobem Dellingerem, líčila jeho razie v Millbrooku. Gordon napochodoval před tří- 
du, zaujal vzpřímený postoj jako ve West Pointu, a přečetl tu věc jako by to byla 
depeše ze štábu. Liddyho verze byla plná nečekaného humoru, byla to téměř fraš- 
ka, a díky tomu si získala okamžitý úspěch. Polda se smyslem pro humor je vždyc- 
ky milým překvapením. A tak byl tento článek, Liddyho první literární oeuvre, pu- 
blikován v magazínu True. Nadějný autor se tím cítil být povzbuzen a napsal 
následně dva bestsellery: Out ofControl a Will. Velice mě zaujal fakt, že jsem při- 
spěl k daleko užitečnější a lukrativnější kariéře mého dlouholetého arcirivala. 

3. Klíčovým problémem při mém skrývání se pod falešnými jmény vynuceném 
agenty FBI ( 1974- 1975) byla otázka jurisdikce, to jest , kdo má právo kontrolovat mé 
tělo. Aby mé dostali z moci FBI, museli Joanna a přátelé zinscenovat mé soudní 
předvolání před Velkou porotu v okrese Orange. Tam jsem musel být vyslechnut 
ohledně drogových návyků jistého pana G., který byl kdysi mým právním zástup- 
cem. 

Pan G. byl znám široko daleko jako kumpán a pomocník lidí beroucích drogy 
a jako dobrý právník. Byl to dobrosrdečný muž proslavený svými originálními po- 
stupy při obhajobě. Své klienty měl skutečně rád a měl ve zvyku chodit po soudní 
síni s jakýmsi zadumaným výrazem na tváři, jako by nebyl schopen pochopit, proč 
vlastně chce někdo dostat tak příjemného člověka, jakým jeho klient je, do vězení. 



562 Timothy Leary 

Jeho promluvy k porotě byly tak žoviální a roztěkané, tak plné úsměvnosti a přá- 
telskosti, že někdy už tímto uvolněným chováním přispěl k tomu, že jeho klient byl 
osvobozen. 

Další výbornou věcí ohledně pana G. bylo, že se na vás po soudním přelíčení pro- 
stě nevykašlal. Když jste pak v okresním vězení čekali na rozsudek, chodil za vámi 
pan G. na návštěvy a pro zmírnění strastí vazby vám pokradmu podstrkoval žmol- 
ky černého afghánského hašiše. Jednoho dne, právě když jsem se ho snažil přimět, 
aby cosi udělal v mém případě, strčil mi pan G. znenadání do ruky kus hašiše. Se- 
děli jsme přimo v zorném poli dozorce. Ještě než se stačil hašiš rozpustit v mé zpo- 
cené dlani, strčil jsem si ho rychle do úst. Když pak se návštěva chýlila ke konci, 
nebyl jsem již zdaleka tak vyděšený a nervózni kvůli těm létům vězení, jež mne če- 
kala. Vlastně jsem se křenil od ucha k uchu z radosti nad tím, jakého to mám bá- 
ječného právníka. 

A přece měl pan G. jednu chybu, byť odpustitelnou. Měl sklon být indiskrétní. 
Takže zanedlouho každý pracovník v právní oblasti, včetně vězeňských úředníků, 
věděl, že mi pan G. hašiš dal. Tuto událost pak použila komise pro propouštění na 
podmínku státu Kalifornie jakožto zdůvodnění při zamítnutí mé žádosti. 

Před Velkou porotou okresu Orange, jsem byl mj. dotázán, zda mi pan G. někdy 
dal drogu ve vězení. Řekl jsem pravdu. Moje důvody: 1) pan G. i já jsme do celé věci 
již stejně byli zapleteni (kým? Panem G.? Dozorcem? Nějakým dalším klient