= ř. 6 NU bř, Katal sb vek o. sát ) 6 : sd: ntb sni i K bj, hi M Ji ki: prvn HA zlý LO EA THE UNIVERSITY OF ILLINOIS LIBRARY ý : o Ne | i " Je i k i "M : i : Ý í Vi bije aa ně, . T “ p “ m | ) jo TY vd VAK TNC PS ARON OV y Tě Digitized by the Internet Archive in 2014 https://archive.org/details/archivproprirodo16190bak ARCHIV FŮÚR DIE NATURWISSENSCHAFTLICHE LANDESDURCHFORSCHUNG VON BOHMEN, (Band XVL No. 1.) o (1:25.000.) AUSGEFŮUHRT IN DER PEDOLOGISCHEN ABTHEILUNG DES LANDES- KULTURRATES FŮR DAS KOÓNIGREICH BÓHMEN VON PROF, JOS. KOPECKÝ LEITER DER ABTHEILUNG UND ING. RUD. JANOTA. PRAG 1915. KOMMISSIONSVERLAG VON FR. ŘIVNÁČ, — BUCHDRUCKEREI DR. ED. GRÉGR A SYN., Brchův fr dle naturdsoenochatálcho, Landesdurchíorschung VOD ŘÓLMĚN: ERSTER BAND: (J. 1869.). - - - -.-Ki8— I. Vopographische Abtheilung: Proj. Dr. Karl Kořistka: Das Terrain und die Hóhenverháltmisse des Mittelgebirges und des Sandsteingebirges im něrdlichen Bóhmen mit einer Hóhenschichtenkarte. Section II. Karte app. K 32 . 3 = a ; 5 > 5 5 : : „K 8 II. Die Arbeiten der geologiscehen Abtheilung: : “ s 5 : : + a) Prof. J. Krejčí: Vorbemerkungen oder allgemeine geologische Verháltnisse des nordlichen Bóhmen. db) Prof. J. Krejčí: Studien im Gebiete der bóhm. Kreidejormation. c) Dr. Anton Frič: Paliontologische Untersuchungen der einzelnen Schichten der bóhm. Kreideformation u. S. W. d) Karl Feistmantel: Die Steinkohlenbecken von Radnic. III. Botanische Abtheilung: Dr. Lad. Čelakovský: Prodromus der Flora von Bóhmen. (I. Theil.) (Vergriffen.) . „K 2— IV. Zoologische Abtheilung: .. 6 : : ň : : : : : 3 „K 4 a) Emi. Lokaj: Verzeichniss der Kdfer Bóhmens. b) Afred Slavík: Monographie der Land- und Sůsswassermollusken Bóhmens, c) Emanuel Bárta: Verzeichniss der Spinnen des nord. Bohmem. V. Chemiscehe Abtheilung: . i „K—50 Frof. Dr. Hoffmann: Analytische Untersuchungen. ZWEITER BAND: Erster Theil (1.—2.) .- - . .K2— I. Topographische Abtheilung: Prof. Dr. Karl Kořistka: Das Terrain und die Hohenverháltmisse des Iser- sumd des Riesengebirges und seiner sůdlichen und óstlichen Vorlagen mit einer Hohenschichten- karte Section III. und des Riesengebirges. 1877. : : É ý Ř . : „K 9 II. Geologische Abtheilung: 1. Theil. 1873. : : 5 s ž 5 „K 8— a) Prof. Dr. Ant. Frič: Fauna der Steinkohlenjormation Bohmens. b) Karl Feistmantel: Die Steinkohlenbecken bei Klein-Přílep, Lísek, Stílec, Holoubkow, Mireschau und Letkow. c) Jos. Vála und R. Helmhacker: Das KEisensteinvorkommen in der Gegend von Prag und Beraum. “ d) R. Helmhacker: Geognostische Beschreibung eines Theiles der Gegend zwischen Be- neschau und der Sázava. 2. Theil: Dr. Em. Bořický: Petrographische Studien an dem Basaltgesteinen Bohmens. 1874. . „K 7 Zweiter Theil (8.—5.) geb. - - - — -K1 III. Botanische Abtheilung: Prof. Dr. Ladislav Čelakovský: Prodromus der Flora von Bóhmem. (IT. Theil.) 1871. (Vergriffen.) R : : : : 3 : ; : A 3 „K 52 IV. Zoologiscehe Abtheilung. 1872. : k É 6 : é : : : Prof. Dr. Ant. Frič: a) Die Wirbelthiere Bóhmens. b) Die Flussfischerei im Bohmenm. c) Die Krustenthiere Bohmens. V. Chemische Abtheilung: Prof. Dr. Em. Bořický: Ueber die Verbreitung des Kali und der Phosphorsáure in den Gesteinen Bóohmens. 1872. o : : 3 ž ; 3 G : : : 5 . . „K 120 DRITTER BAND: I. Topographische Abtheilung: Prof. Dr. Karl Kořistka und Major R. Daudlebsky von Sterneck: Verzeichniss der in den J. 1877—1879 vom k. k. mil.-geogr. Institut trigonometrisch bestimmten Hóhem von Bohmem. 1884. II. Geologische Abtheilung: 1. Heft. Prof. Dr. Em. Bořický: Petrographische Studien am den Phonolithgesteinem Bohmens. 1874. : : : : : : , : : : 5 3 : . Heft. Prof. Dr. Em. Bořický: Petrographische Studien am den Melaphyrgesteinem Bohmens. 1876. : 5 8. Heft. Prof. Dr. Gustav Laube: Die Geologie des běhmischen Erzgebirges. (I. Theil.) 1876. : F 3-60 D3 K K i 4 ER M K III. Botanische Abtheilnng: Prof. Dr. Lad. Čelakovský: Prodromus der Flora von Bóhmen. (III. Theil.) 1875. „K 44 IV. Zoologiscehe Abtheilung: 1. Heft. F. W. Rosický: Die Myriopodem Bohmens. 1876. K 2. Heft. Bohuslav Hellich: Die Cladoceren Bóhmems. 1877. K Chemisch-petrologische Abtheilung: Prof. Dr. Em. Bořický: Elemente einer neuen chemisch-mikroskopischen Mineral. und Gesteinsanalyse | 1877. A boa do S * Die agronomisch-pedologischen Arbeiten im Bezirke (Welwarn wurden iiber Ansuchen des dortigen Bezirksausschusses durchgefůhrt. E03 ERLÁUTERUNGEN. + OF ILLINOĎ 8" jm der Karte sind die an Ort und Stelle vorgefundenen Bodentypen, das sind Gebiete von gleicher Bodenbeschaffenheit und gleicher Lagerung kartographisch dargestellt und mit fortlaufenden Ziffern bezeichnet. Ausserdem ist die Boden- schichtenlagerung der einzelnen Bodentypen am Kartenrande durch Bodenprofile bis zu einer Tiefe von 1'50 m nebst einer Beschreibung der einzelnen Bodenarten separat dargestellt. Durch Anwendung verschiedener Farben wurde die Abstammung der einzelnen Bodenschichten in geologischer Hinsicht gekennzeichnet. So sind die alluvialen Bóden gelb, die diluvialen braun, die rotliegenden rot, die Bóden der Kreideformation blau und die der Urtonschieferformation angeho- renden Boóden violeřt bezeichnet. Zur Darstellung der eigentlichen agronomisch-pedologischen Charakteristik der Bodenschichten, hauptsáchlich der Ackerkrume und des Untergrundes, wurde ein eigenes Liniensystem angewendet. Die schief gezogenen Linien dienen zur Darstellung der Ackerkrume und die senkrechten Linien (Nord-Siid) gelten fůr die unterhalb der Ackerkrume liegende Untergrundschichte. Der in der Karte angewendete Farbendruck bezieht sich auf den eigentlichen Untergrundboden. Die Farbe der Linien entspricht der Farbe jener geologischen Formation, aus welcher die dargestellte Bodenschichte herstammt. Der Humusgehalt der einzelnen Bodenschichten wird durch Schattenstriche an der betreffenden farbigen Linien zum Ausdrucke gebracht. Der ZLehmboden wird durch einfache farbige Linien, der Tonboden durch | doppelte Linien und der Sandboden durch punktierie Linien bezeichnet. Eine wei- tere Darstellung der Bodenarten wird durch Kombinierung dieser Hauptlinientypen erreicht. So z. B. bedeuten abwechselnd gezogene doppelte und einfache Linien einen „toniglehmigen“ Boden, einfache und darauf folgende durch Punkte unter- brochene Linien „sandigen Lehm“, punktierte Linien, in denen abwechselnd kurze Striche gezeichnet sind, „lehmigen Sand“ u. s. w. Kies und Gerólle wird durch kleine Kreuze, felsiger oder schieferiger Unter- grund durch eine S(ackenreihe bezeichnet. BEMERKUNC. Eine Beschreibung der Bodenverháltnisse im Bezirke Welwarn auf Grund der vorliegenden Karte wird einem spáteren Zeitpunkte vorbehalten. In der diesbezůglichen separaten Abhandlung erscheinen die in der Karte dargestellten Bodentypen auf Grund der Ergebnisse der mechanischen, physika- lischen und chemischen Analysen in agronomisch-pedologischer Hinsicht eingehend © beschrieben. Prof. J. KOPECKÝ. BOK BÉM 4 8, vá ké D4 0, i hi ů j SUT Rcjdáto vašet ZW n aj p JM « j i 1 kV“ l H dy | ] Fy i u) i l + : P i , , hlbn +! a“ i ' U v, oN add 0 (niz dě vadě yn 1) ve ŘE U : r. „pění ml: ků če th Boyd araknů i : vy foedlstan re 1M) 0 VntivÍjA Ř PPC KA ANU | ři rs sí a (4 M n re n fair 0 dá + k A i = a ' j 4 vá $ : PE vel byli (A „náb * nrzsl 090 fix nádádě b ů i M h nabýt a CA hy: Us ) MV jo. p a; REMO E 8 > “ k k vaellíň 8" pod t ab dů i brcsw víří “ i i „lé eu Í vob T . -Ad „p "volne itoilám i , 9 M o dl sodlěgád silair-:zo i ' pá dano, r 0 Th E k " , ' W k Úní jš ; 1" + ad : ; -m srl m voy, kyj j (Pe ' i% i n dh "uč Tady“ RM iny más kul k ; doowid rot š n BE ča IM obočí v i M ny . i Vb PV Cat úuby- bd“ v a ao ovh KUMWN3IMAE z bb) ru: sV jal sezilvvýné noži tab Ýn Tales fate wi yvoJilee moa bw DTM Mb 4 PO TRÝNES MÍÍN DE 9 nolěnúdi rod viloly u “ * + jh PAY +9) NLN) k] +4 + by bus Zo u RENT ii JA s "0 tobe "E U rý jE Til ftotyláné, none kM : i M PANÍISOA 'O1M ho (AE PW M -a ( ky ké 5 s OVK VEKTOR VSSV vei WHISITEL JAMOUJIEM 15 15 o. Dunkelbrauner oo Dunkelbrauner sandiger Lehm. sandiger Lehm . “ 3-04 Dilo. b6-t3 VerwiHerter Sandstein. Verwillerler Sandstein . 15 " Dunkelbrauner Lehm. 04-05 Rolliegender Gelber Lósslehm. Sandslein . 6: m. Dunkelbrauner lehmiger Sand . 03-04 Sandstein(Árkose). Dunkelbrauner —==—m | Dunkelbrauner sandiger Lehm. | sandiger Lehm . 13-04 Dilo . 16-10 Urtonschiefer. Urtonschiefer . Dunkler tonig- Jehmiger Boden . Mergel . Urtonschiefer. Urtonschiefer . Reproduktion „Unie“ in Prag. .* gon! ARCHIV FŮR DIE NATURWISSENSCHAFTLICHE LANDESDURCHFORSCHUNG VON BOHMEN. Band XVI. No.1.J.1915. BODEN-KARTE DES Erklárungen: 1 : BODENTYPE: ší Alluvi šĚ G š ZA" Uchibraunor © (GZZ"Uchibrauner ze š Ton. i 2 FL „feinsand.Lehm -s feinsand.Lehm š E = E | Dno. č. Dluvium. Š ken: 4 n Dunkler | “ Sands M ; Sandslein j bo sandigerLehm . | 9 25 D00 K Kreideformalion s Á : and. 3 k ; [77" Uchbrauner o rana Roliegendes Kies 7% +. fginsand.Lehm feinsand. Lehm . : PA Dunkebrauner he s HR k ne fen Verwilterter Felsen A ena S i|; Dunkelbra: arbon. : « be JEJÍ Pmemátem (| Uehhrauner SaD BAEY MY, oo. JN om ie. lil „„feinsand Lehm je (ee s Urgebierge. Ton (Pern. Form) Ten. 5 Ů ň "Lichtbrau.fein- ZZ7""Lichibraun fein. Z fein- dí nf **09/ger Letm. 71., sandiger Lehm ZA" Poebraner JZ Dohábana Brauner © ||| Dunkter lonig- bu Lem. ja lehmiger Boden || |||| lehmiger Boden. n U, M kr „Porm Tonschiofer, g s s ** Dunkler konig- ZZ" Dunklertonig- 78 79 : „ehnigerBoden. FŽŽ, lenigerBoden PZ“ Onkelbrauner Brauner Lahm jl | au Sandiger Lehm Dio. Dio. i De PD i hs Ton Ton 9 10 he s *Lichibraun.fein- " Lichibraun. fein- 80 81 145 usandiger Lehm. 723 sandiger Lehm z Dnkelbr " Hi" Ookobraunícn. (| “ Bunkr long- ZZ" olsbane | Pu Dokabno šlšÍ| „sandiger Lehm. „+lahniger Bodlen, Ee MM Rotor brislehniger Sand. | Sand. Ton P) DE s Grauer Ton. 1 12 “ port © Lichtbraun. fein- © Lichibraun. fein- 2 88 V sandiger Lehm. „Sandiger Lehm Donkabráunarkoig- i Brauner Jog- Dno. tů 7 lehniger Boden . 1 Jehniger Boden, 6 m Do DK Sand. M, Pe < l zk) Ton. (m 13 u Ů n 9 Lichibrauner "© Lichibrauner 4 Dunkelbraunér |“ Dunkelbrauner 84 85 | lehmiger Sand. ++Jehmiger Sand sandiger Lehm 134ósslehm F Dunkelbrauner Re Dunkalbrauner Dlo. fm ,43diger Boden K zandioer Lehn 114 kone | Č Dio. Gelber Lósslehm - MIV bon en | Sand |> lehniger Boden. © (S trehniger Boden 9 " s Ton. Ton. 17 18 10) k 20 Z =, s "9 Dunkelkelbrauner % Dunkelbrauner— JEZZA" Dunkler Lósslehm **Dunkelbrauner ** Dunkelbrauner n « Lěsslehm. 1. Lásslehm s K se FZS, zandiger Lehm, 7 ó poz Dorkelbrauner pes sandhger br BO : MD Gelber Lósslehm. | oe++ Lěsslshm (Gelber sandiger £á! „ da Lehn. S, ken č ie er Li: Lehm. í : 1 Rofbrauaer Gelber Lósslehm. Dunkter Lehm. Gobrišokha: na UB fi sondger Lem. s s s Ton. Ten 22 28 2 25 26 hi =, Z 7" Dnkoanor " Dunkelbrauner 7 ABruner Lásslehm. (77772 “ Dunkelbrauner pe 88 89 7 „sodiser Lehm. | PA +s Lehm. žá) k ehm E esk Lěsslehm T Do. NÍ Ceber Lósste Gelber Lósslehm. Í ZTS) Dunkelbrauner (n Brauner sandiger 6) Datalbrauner: : P Pau (8 | S Moe taim. p je o esca 113:| Sandmtkies. | [21:|. SandmitKtes, Sand nit Kies Ssndmi Kies. wa : s 5 Es Els on. | Sos 2 28 29 30 8 hb ** Dunkelbrauner z“ Fi) Dunkelbrauner © 72" Dunkelbraunor 2, Lislehm. „má | Í „ sndier Lh. BE/A saodcer Lehm. A Si HB Do WM“ Gaber Lósslehm ŽŽnu | Lem. Z Lehn. | SandniřKies. 1| SandmtKos. © (ŽS jesi TĚ) Gelbor Lósstehm E i SandmtKins. (.22| Sand mit Kies. be | Veretilor ds Ds (ážkí) VŘE ban SD Sundském | 81 32 83 34 F al v FA" Oontebrauner ZM Dunkelbrauner © zsz Dunkolbrauner © zs gy Dunkelbrauner Dunkelbrauner 08 EA u nober Lem. EA podos lm. BŽ, lehne Sand. ČZ „Jenie Sand. Jehniger Sand PA" PEeone — pzzan dntebaver Daalelninar su Lem. ji, Olo. Bv! | dber Lem. ZA, sondou Lem. sandiger Leha i : Sand mlkios. Es A „ehmiger and. (2) sandni Ks E oo. NĚ Brauner zandger 4 Sand mil Kies. (1.7 1:!|. Sand mih Kies. "| Sandml Kies. | Len. | Mrerler E KEtšíjě H k | Vervileter | Verniterer (one “ “ py | Jandstein "| (Sandslein i 87 38 4 B, M | (* Dunkelbraunor (6 Dunkolbrauner (0 Dunkelbrauner por Dunkelbravner © až " Dnkabravnor Sniper Leh. RZA, mndgerlsm. ee), lehniger Sand. lehmiger Sand - Ařndger Leh KB 96. 97 B o don 6 Koa za) Okebramer © pžšau Dnlalbraner ee Brauner lonig- A, Do. hd K Dilo, E A EZZ, jedni Sand. P u sander Letm 1. Ishniger Boden Tonnil Kies. Ton nit Kies. sl i na „Bolrlookhaoe P Role lenglehniger —— ší Br : Tor (Ton lergel Wervillerter Sandstein Boden (porn) kkkku. Bodentpern) tá č ššl m, 1 | Yeoillrlor Sandslein SNN) Vorvertr Sandor X 12 15 B, “ LM te Dunkelbrauner © zoe H Dunkelbrauner © zzz" Dunkelbrauner Bankelbraner pz "* Dunkolbrauner Dunkelbraunei4 PZ "she A IS 1 "lem (i AadigerLehn. f pp "der Lem zd Lahnčh pěn Dotebrauner 0 (Dnhahrninár plo Dshlkavncr Do. || Gelber Lósslhm i Do. PE od S22 „.joadae Lotm © ŘA sadlov Letn. PA snoierleha ee m -| Merge. em je Role leiglehniger (ŘÍRÍ Do pe: Morgel. E [Be = Mergel. Mergel s (7001 Bodencperm) W Verve Srdstn 2 -= —5 ř M. Verwlerler Sands oh 49 51 52 s ý ů M Pece Och (* Dunkelbrauner ( Dunkolbrauner H Dunkler za" dunkler Z) „Iehniger Sand. 1+6 Lósslehm 7 „.gandigerLehm. duu Lehm. 4 orisieinigerBočlen. VÁ, onto Baden BOD, Dahab | lŮŽ, BUS k "Talshnicer JÍ TPslehnser sy: Zu | Kies. NS Poetbe Boden EGSA | lehniger Sand 7 E otok, Mergal se0 Boden Um Boden. (6+8 mit Klos "jal i lergal. jebae Mergel Rofiegender Margel. Mergel. Planer-KKalkslein Mergel. Rolliegender Sandsein « s s s s Sarden 55 58 új hs Dunkler 04 Dunkler 50 Dunkler ZE 2 | Tonboden. EZZ" Ta za“ oniglehmigar Boden| koiglohmiger Boden. Koislenigsr Boden. S 109 PES ooo VZ Mergel py" Ouokobrauner 1. Dunkobrauner Do. M Mergel Mergel 0506 Len. lehaiger Sand Mergel "Wich E eh Mergel. Weicher Ř sichor E elcher sko Morgel. rr kloní Plner- Kalksein, Sán! Sands (Arkose). č m “ . 59 60 61 : 62 68 64 B VZZA“ Dkolbravner © A Dunkebraunor "4 Dunkelbrauner M Dunkelbrauner © 7" Dunkelbrauner "+ Dunkelbrauner 7 M "bak ZE, sandierlehn, sf: , Len VA mndser lohn. 6 „učáváket Lehm, Pr Bunkelbraune 10. Durkelbrauner n Dakebrniner — LLŮM Dkobruner l Gelber Lósslehm, (B | | Derselbe Lohn | Dio, NM Solbor Lásstehm, Dio. p Um. ae: PA | sandiger Lehm sandiger Lehm 5 o mi Klos. nese U, bo Sandsleln Gelber Lósslehn Morgelariger Margolriger Sandslein, Sinn: Sandilsiy u Uorachistr Uonachie PS R s s “ s Urtonschtefer 65 66 67 68 69, Uk oenoě s 7" Dunkelbraur +" Dunkolbrauner a "“ Dunkelbrauner 7972" Dunkelbrauner Z Dunkolbravner © F Junkelbrauner (ZZ ** Dunkolbrauner E. kamení Alon RA ppondger Len, pz due lela. C7 „oc Lohn 1. Sondger Lehn ee HS W Dotetovner — PŘŽ oč kn. Dunkter long m. Dunkler loig- Ii, Do | fÍ De Po ose „oSandigerleka (Aw 59 7 Do, % Z pem Len. leniger Booen, Moe Boée lenigerBoden P m 8 "ká < rauner lonig- Č Sandstin, pv Sansin Sands Sandstin Sanebtoin. S % Plno Urtonschistr a So Uronschiefr, E “ » “ BRAN 15 s Pedologische Abtelung des Landeskulturrates + onak D eežššn fur das Kónigreich Běhmen. F Janota, Prot Joset Kopecký, K SY ae em A > s „1425000 P Herausgegeben vom „Komité fůr die naturwissenschaftliche Landesdurchforschung von Bóhmen“ ' | Reproduktion „Unie“ in Prag. VIERTER BAND: No. L. Dr. Anton Frič: Studien im Gebiete der bůhmischen KreideJormation. TU. Die Weissenberger und Malnitzer Schichten. 1878. ř : : 7 : 8 pls No. 2 J. Krejčí und R. Helmhacker: Erláuterungen zur. geologischen Karle der Um- gebungen von Prag. Mit einer Karte. 1880. ě , c : : i : Jas No. 3. Prof. Dr. Lad. Čelakovský: Prodromus der Flora von Bólhmen, (IV. "Theil.) 1881. Nachtriige bis 1880. Verzeichniss und Register “ K No. 4. Prof. Dr. Em. Bořický und Jos. Klvaňa: Petrologische otudten an den Bůrphyr- gesteinen Bohmens. 1882. k Ň é č * 5 : . ; : K No. 5. Prof. Ed. Pospíchal: Flora des Flussgebietes des Cidlina unď rdlina. IS81. K No. 6. Karl Feistmantel: Der Hangendflótzzug im Schlan-Rakonitzer Steinkohlendecken. 1881. ň ě : : : : : : : : : : : k : : K FUÚNFTER BAND: No. 1. J. Krejčí und R. Helmhacker: Erlduterungen zur geologischen Karle des Bisen- gebirges (Železné hory) und der angrenzenden Gegenden im čstlichen Bohmen. 1882. K No. 2 Dr. Anton Frič: Studien im Gebiete der boóhmischen Kreideformation. TIT. Die Iserschichten. 1883. : : ě ž : : : K No. 3. Karl Feistmantel: Die Aktteláokm. Steinkohlenablagerung. 1883, K No. 4. Prof. Jos. Dědeček: Die Lebermoose (Musci Hepatici) Bóohmens. 1883. K3 No. 5. J. Krejčí und Karl Feistmantel: Orographisch-geotektonische Úbersicht des silu- rischen Gebietes im mittleren Bóhmen. 1885. : : : : : : RS No. 6. Dr. A. Hamsgirg: Prodromus ďer Algenflora vom Bóhmen. T. Th. 1. Abth. 1886. K : SECHSTER BAND: No. 1. Dr. Fr. Silenský: Úber die Torfmoore Bohmens in naturwissenschaftlicher und nationalókonomischer Bezichung mit Berůcksichtigung der Moore der Nachbar- lánder. T. Abth. Naturwissenschaftlicher Theil. 1891, Bike No. 2 Josef Kafka: Die Sůsswasserbryozoen Bohmens. 1887. s ; : : ZS No. 3. Dr. F. J. Studnička: Grundzige einer Huyětographiec des Koómigreiches Bohmem. 1887. k ž é ; ý K No. £. Dr. G. C. Puuho: Elodie P bokmischén Bíachinges: II. Theil. 1887. K No. 5. Fr. Klapálek: Umtersuchungen ůúber die Fauna der Gewůsser Bohmens. T. Meta- morphose der Trichopteren. I. Serie. 1888. o de No. 6. Proř. Dr. A. Hansgirg: Prodromus der Algenflora vom iBohmen. 15 Th. 2 Abth. 1588. K SIEBENTER BAND: No. 1. Jos. Novák: Die Flechten der Umgebung von Deutschbrod. 1893. : : 2 No. 2. Prof. Dr. Ant. Frič: Studien im Gebiete der bůhmischen Kreideformation. IV. Die Teplitzer Schichten. 1889. : ko No. 3. Dr. Jos. Hanamann: Úber die Phemacho Z ne POE verse menonek Pnoré erden und Gesteine Bóhmens und úber ihren agronomischen Werth. 1890, 28k No. 4. Gottlieb Klika: Die tertidren Land- und. Sůisswasser-Conchylien des nordwestl. Bóhmen. 1891. : : ; 20K No. 5. Dr. Lad. Čelakovský fsohn): Die m zomůcěten Bohové ns. (1898. ; Ko No. 6. Prof. Joh. Krejčí: Geologische Karte von Bohmem. Section VI. Mit Eben cen won Prof. Dr. A. Frič. 1891. . Š Ě : : . : „K ACHTER BAND: No. 1. Prof. Dr. K. Kořistka: Ubersicht der Thátigkeit der naturw. Landesdurchforschung v. J. 1864 bis 1590. 1891. k 3 R : 3 E : ; R pk No. 2. Jos. Kafka: Umtersuchungem der nun ď bohm. Gewůsser. II. Fauna d. bóhm. Teiche. 1892. 3 ě : : : : š ý : i -JK No. 3. Wenzel Vávra: Monographie der Ostracoden Bohmens. 1891. : á 5 : K No. 4. Prof. Dr. Anton Hamsgirg: Prodromus der Algenflora von Bóhmem. II. Theil. 1898. K No. 5. Josef Kafka: Recente und fossile Nagetiere Bohmens. 1898. : : : <, KS No. 6. Prof. Fr. Klapálek: Umtersuchungen iiber die Fauna der Gewůsser Běhmems. I. Metamorphose der Trichopteren. 2. Serie. 1891. 3 a NEC NEUNTER BAND: No. 1. Prof. Dr. Amton Frič: Studien im Gebiete der bohmischemn Kreideformatiom. V. Priesener Schichten. 1893. : : ň ě : , : o s s No. 2. Prof. Dr. Anton Frič und Dr. V. Tddra: Untersuchungen ber die Fauna der Gewčisser Bůhmens. Die Thierwelt des Unterpočernitzer und Gatterschlager Teiches als Resultat der Arbeiten an der ůbertragbarem zoologischem Station. 1894, 22KS No. 3. Josef Klvaňa: Das Moldauthal zwischen Prag und Kralup. Eine petrograph. Studie. 1895. : ě ž : ; 3 : 5 i : : : - : K No. 4. Dr. Jos. Hanamann: Die chemische Beschafřenheit der fliessenden Gewásser Běh- mens. I. Theil. Hydrochemie des Egerflusses. 1894. 6 ň : : E Sadie No. 5. Prof. Dr. K. Kořistka: Das čstliche Boóhmen orograph. u. hydrograph. geschildert m. einer Hohenschichtenkarte. Section VI. 1908. „K No. 6. Prof. Dr. Amtomn Frič und Prof. Gustav C. Laube: Cediooiseké Karie von Běhimen. Section IIT. 189 3 3 : : KS 5-60 2-40 No. 1. Prof. Dr. Amton Frič und Prof. Dr. Gustav C. Laube: Geologische Karte von Bóhmen. Section II. 1895. é ě : i 5 ; : a X : 3 : „K 5% No. 2.W. J. Procházka: Das ostbohmische Miocán. 1900, E ž s > : „K 6— No. 3. Prof. Dr. Anton Frič und Dr. V. Vávra: Umtersuchungen ber die Fauna der Gewůsser Bohmens. Untersuchung zweier Bohmerwaldseen, des Schwarzen und des Teufelssees. Durchgefůhrt auf der iibertragbaren zoologischen Station. 1897. K 5— No. 4. Dr. Anton Frič: Studien im Gebiete der běhmischen Kreideformation, VI. Die Chlomeker Schichtem. 1897.. 3 á m í : 5 : k 5 k i : „K 6— No. 5. Dr. Jos. Hanamann: Die chemische Beschafjenheit der fliessenden Gewásser Bohmens. II. Theil. Hydrochemie der Elbe. 1898. k S „K 3 No. 6. J. Kafka: Fossile und rezente Raubtiere Bůhmens. (Carnivora.) 1908. „K 8— ELFTER BAND: No. 1. Dr. Jos. Hanamann: Úber die Bodenbeschaffenheit und das Náhrstoficapital boh- mischer Ackererden. 1902. á : : : é á : : z 3 Ř : : „K 4— No. 2. Prof. Dr. Anton Frič und Dr. Edwin Bayer: Studien im Gebiete der běhmischen Kreideformation. 1901. s k E ž E : : o : : R 3 = i „K 8— No. 3. Prof. Dr. Anton Frič und Dr. V. Vávra: Untersuchungen ber die Fauna der Ge- wásser Bóhmens. Untersuchung des Elbeflusses und seiner Altwásser. Durch- gefůhrt auf der úbertragbaren zoologichen Station. 1901.. k 3 : : „K1W0— No: 4. J. N. Woldřich: Geologische Studien aus Sůdbohmen. I. Aus dem běhmisch- : máhrischen Hochlande. Das Gebiet der Oberemn Nežárka. 1898. : : „K 5— No. 5. Dr. J. F. Babor: Die Weichthiere des Bóěhmischen Plistocaen und Holocaemn. 1904.K 6— No. 6. Johann Jos. Daněk: Studien iiber die Permschichten Běhmens. T., II,, -ITT 3 gebung von Bóhmisch Brod, Wlaschim und Lomnitz. 1901. „K 3— ZWOÓLFTER BAND: No. 1. Prof. Dr. H. L. Barvíř: Betrachtungem ber die Herkunjt des Goldes bei Eule und an einigen anderen Orten in Boóhmen. 1906. : : $ E : 3 ) JK 6— No. 2. Dr. Karl Thon: Monographie der Hydrachniden Běhmens. I. Theil. Limnocharidae Kramer. 1906. : a : : : R k : „K 5— No. 3. Prof. Fr. Klapálek: Die Hummelm Bóěhmens. 1905. : ě i 5 k : „K 2— No. 4. Jos. Woldřich: Geologische Studien aus Sidběhmen. II. Das Wolynkathal im Bohmerwalde. 1904, í k ; x : R é = Ň B „K 6— No. 5. Dr. K. Domin: Das bóhmische Erzgebirge und seim Vorland. 1905. : Kb No. 6. Prof. Dr. Ph. Počta: Geologische Karte von Běhmem. Sektion V. Weitere Um- gebung Prags. Mit Erláuterung versehen. 1908. „K 50 DREIZEHNTER BAND: No. 1. Karl Wohnig: Trachytische und andesitische Ergussgesteine vom Tepler Hoch- land. 1904. A : : A 5 Ě ; : > s 5 R K No. 2. Stanislav Hlava: Die Růádertiere Bohmens (Melicertidae.) 1908. „K B No. 3. Oskar Pohl: Basaltische Ergussgesteine von Tepler Hochland. 1905. „K 6— No. 4. Fr. Rutlmner: Die Mikroflora der Prager Wasserleitung. 1906. „K 2 No. 5. Dr. Franz Bubák: Die Pilze Bohmens? I. Th. (Uredinales.) 1908. KU VIERZEHNTER BAND: No. 1. Prof. Kořistka und Prof. V. Novotný: Hóhenkarte der Umyebung vom Prag. 1910.KX 6— No. 2. Dr. Fr. Slavík: Spilitische Eigussgesteine im Priikambrium zwischen Kladno und Klattau. 1908. Ě s : orlí oP: : 4 3 Mb = No. 3. B. Brabenec: Die Flora der Tertičrformation Bóhmens. (Im Vorbereitune.) No. 4. Jos. Kafka: Studien in der Tertiůrformation Bóohmemns. 1911. k s : : E Br No. 5. J. Kafka: Rezente und fossile - Huftiere Bohmens. (Ungulata.) IT. Abtheilung. (1. Proboscidea. — 2. Perissodaectyla.) 1913. 9 5 „K 6 FUNFZEHNTER BAND: No. 1. eh Dr. A. Frič: Studien im Gebiete der bóhm. Kreideformation. Tllustriertes N62 od pk ona der cenomanen Korycaner Schichten. 1911. -KH a : je k : £ P ne im „Gebiete der Permformation Bohmens. 1912. , < K 8— a 7 ba pskroý zk de nat S Th. (Hemibasidii.) (In Vorbereitung.) „A aa A k weile Ubersicht der Tátigkeit der naturwissenschajtlichen ká ži ; T zdlobk von Bóhmen vom JE 1891 bis zum J. 1912. 1912. : „K de 0. 5. Dr. Zdv. Bayer: Phytopalaeontologische Beitrůge zur Kenmtniss der Perutzer Schichten der bóhmisechen Kreideformation. (In Vorbereitung.) SECHSZEHNTER BAND: No. 1 ZEHNTER BAND: . Prof. J. Kopecký und Img. Rud. Janota: Boďenkarte des Bežirkes Weliwarm. (1:: 25.000.) 1915, k . - . . . . . . . . B ds: V THE LIBRARY OF TH ARCHIV PRO PŘÍRODOVĚDECKÝ VÝZKUM ČECH. (Díl XVL Čís. 2.) o © MONOGRAFIE ČESKÝCH JATROVEK. IDIŽÁĚ JATROVKY LUPENITÉ. (HEPATICAE FRONDOSAE BOHEMIAE.) NAPSAL DR. KAREL KAVINA, ASSISTENT BOTANICKÉHO ÚSTAVU ČESKÉ UNIVERSITY KARLO-FERDINANDOVY. 50 OBRAZY V TEXTU. PRAHA 1915. V KOMISI FR. ŘIVNÁČE, — TISKEM DR. ED. GRÉGRA A SYNA, Archiv pro přírodovědecký výzkum Čech: Čís. ot -=> og ml 16. no 18. 21. PRVNÍ DÍL: (R. 1869—1870) (I. až V. odděl. čís. 1—10). « „K 18— I. Topografické oddělení: Prof. dr. Karel Kořistka: Terén a poměry výšek v Středohoří a v pískových horách severních Čech, s vrstevní mapou výšek, sekce II. 1870 . s : 5 : z „K 8 Cena mapy zvláště k : ě : í B k Ě 8 : á 5 k : : „K 320 II. Geologické oddělení: : „K 9 a) Prof. Jan Krejčí: Předběžné oz neví 0 všvobecnýché geolonickuch o obrock severních Cech. db) Prof. Jan Krejčí: Studie v oboru českého křídového útvaru. c) Dr. Ant. Frič: 1. Palaeontologické bádání v jednotlivých vrstevních pánvích če- ského křídového útvaru. 2. Palaeontologické zprávy, týkající se některých na- lezišť v oboru metamorfických, třetihorních a čtvrtohorních útvarů. d) Karel Feistmantel: Kamenouhelná ložiště v okolí Radmic. 1869, III. Botanické oddělení: a) Dr. Ladislav Čelakovský: Prodromus květeny české I. (Rozebráno) . : „K 2— IV. Zoologické oddělení: 1869... . : : 3 : 8 3 : : : „K 4 a) Em. Lokaj: Seznam brouků Čech. b) Alfred Slavík: Monografie měkkýšů pozemních a sladkovodních. c) Em. Bárta: Seznam pavouků severních Čech. V. Chemické oddělení: Prof. dr. R. Hoffmann: Analytické bádání. 1810. ha A | . s P 0 Pe bo DRUHÝ DÍL : První polovice (L—IIL,, 1. 2.) (č. 11—16) - - -„K2— I. Topografické oddělení: Prof. dr. Karel Kořistka: Terém a poměry výšek hor Jizerských a Krkonošských a jejich výběžků, s vrstevní mapou výšek, sekce III. 1877 . : : ň : ZK: II. Geologické oddělení: 1. část (č. 12—15) : K a) Prof. dr. Ant. Frič: Fauna kamenouhelného útvaru v čeokácM 1871. b) Karel Feistmantel: Uhelné pánve u Malých Přílep, na Lisku, na Štilci u Ho- loubkova, Mirešova a Letkova. c) Jos. Vála a Rud. Helmhacker: Ložiště železných rud u Prahy a Berouna. d) Rud. Helmhacker: Geognostický popis krajiny mezi Benešovem a Sázavou. 2. část: . Prof. dr. Em. Bořický: Petrografická studia v oboru čedičů českých. . 3 5 „K Druhý dil: Druhá polovice. (IIL.—V.) (č. 17 —21) s 6 KB III. Botanické oddělení: : Prof. dr. Ladislav Čelakovský: Prodromus květeny české. (2. díl.) 1873, „K 5 IV. Zoologické oddělení 1871. K 6— 19., 20. Prof. dr. Amt. Frič: a) Obratlovci Čech. b) Rybářství Čech. c) Korýši Čech. V. Chemické oddělení: Prof. dr. Em. Bořický: O rozšíření drasla a kostíku v horninách českých, hledíc k účelům agronomickým. 1871. : : : : : č R : k : : „ EV TRETI DIL: I. Topografické oddělení: Prof. dr. Karel r. Kořistka a major R. Doudlebský ze Sternecku: Seznam výšek v Čechách, jež v letech 1877 až 1879 od ce. k. vojenského zeměpisného ústavu trigonometricky stanoveny byly, s 1 mapou; 1884. K II. Geologické oddělení: Č. 1. Prof. dr. Em. Bořický: Pelrografická studia znělcového horstva v Čechách. 1874. . 3 : s : : 3 3 6 o : : : : : . . . . č. 2. Prof. dr. Em. Bořický: Petrografická studia ea horstva v Čechách. 1874. ČT30Dr: Gustan zanbce Geologie česttého Budohořs! Die něm. vydání UoD Joaej Klvaňa. (Díl I.) 1882. IIT. Botanické oddělení: Prof. dr. Lad. Čelakovský: Prodromus květeny české. (Díl 3.) 1877. TV. Zoologické oddělení: Prof. F. V. Rosický: Stonožky země České. 1876. . Bohuslav Hellich: Perloočky země České (Cladocera). 1878. V. Chemicko-petrologické oddělení: Prof. dr. Em. Bořický: Základové nového lučebně drobnohledného rozboru) nerostů a hornin. 1877. 6 : : P : 5 é zao s 5 „E - . - + KHROH A HA NH ARCHIV PRO en VÝZKUM ČECH. (Di poh 2.) © MONOGRAFIE ČESKÝCH JATROVEK. BE T JATROVKY LUPENITÉ. (HEPATICAE FRONDOSAE BOHEMIAE) NAPSAL Dr. KAREL KAVINA, ASSISTENT BOTANICKÉHO ÚSTAVU ČESKÉ UNIVERSITY KARLO-FERDINANDOVY. S 50 OBRAZY V TEXTU. PRAHA 19 V KOMISI FR. ŘIVNÁČE, — TISKEM DR. koa GRÉGRA A SYNA V PRAZE, „E LE Předmluva. i Příznivé přijetí monografie českých rašelinníků domácí i cizí kritikou, jehož se mému dílu dostalo, podnítilo ve mně myšlénku zpracovati ve stejném směru všechna ostatní česká bryophyta. Úmysl tento byl podpo- rován nad jiné výhodnými okolnostmi, jmenovitě laskavostí slovutného mého učitele p. univ. prof. Dr. J. Velenovského, jenž nejen že k práci této mne vybídl i povzbudil, a dal k disposici celý svůj ohromný herbář, „mýbrž po celou dobu nesčíslnými radami a bohatými zkušenostmi stále mne podporoval. A tak dovoluji si jako další příspěvek k monografii- ckému zpracování českých rostlin mechovitých předložiti po pětileté skoro „práci zpracování českých jatrovek frondosních, jemuž později ve lhůtě nedaleké bude následovati monografické zpracování i jatrovek foliosních, jichž značnou část mám prostudovanou. České jatrovky byly zpracovány již dvakráte, a zdála by se tedy třetí jich studie zbytečnou. Leč vážné důvody opravňovaly znovuzpracování "tohoto thematu. První práce o českých jatrovkách vyšla v »Archivu pro "přír. výzkum Čech« r. 1883 z péra zvěčnělého professora Jos. Dědečka, a před čtrnácti lety počal vydávati »České Jatrovky«< univ. prof. Dr. Jos. Velenovský. Kdo však se rozhlédne po světové literatuře hepatikologické, užasne, jaký právě v letech od vydání těchto děl uplynulých učiněn byl rozmach a pokrok, takže přirozeně bylo nutné, aby český material byl znovu revidován. Již práce Velenovského jeví ohromný pokrok vůči práci "Dědečkově (jíž zajisté nikdo velký význam a cenu neupírá), třebas, že literatura hepatikologická ton dobou byla skrovnou. Bohužel práce Vele- „movského, jež jest monografií v každém směru vzornou a nad podobné (vynikající, zůstala nedokončenou, takže autor sám k novému zpracování českých jatrovek vybízel. Během doby vzrostl i material ke studování, "takže mnoho novinek přibylo. Pokrok tento jeví se nejlépe v následujícím přehledu: | 4 Ze skupiny: Riceiaceae © Marchantiaceae AP Anthocerot. Dědečkova práce obsahuje 7 dr. 8 dr. 13 dr. 2 dr. (8) |Velenovského » » 9 dr. 8 dr. 14 dr. 2.dr.. (3) naše » » 15 dr. 8 (9) dr. 210Gr 4 dr. Mimo to pojaty byly všechny ostatní středoevropské i četné jiho- evropské druhy, jež mi bylo možno na materialu herbářovém studovati, v kritické rozbory, takže práce naše celkem více jak přes 50 druhů pro- bírá než práce p. prof. Velenovského a tím nabývá interessu i pro bota- niky zemí mimočeských. Skupina jatrovek frondosních volena pouze z praktických ohledů, neboť vědecky nelze ji nijak oddůvodniti; poněvadž ale listnaté jatrovky tvoří celek, jenž nebylo by lze na díly trhati, podáváme nej- prve zpracování jatrovek frondosních, dobře vědouce, že tím zahrnujeme skupiny různorodé, jako ku př. Anthocerotaceae, jež by dle přirozeného systému patřily až za foliosní Jungermanniaceae. Literaturu měl jsem k práci svojí téměř kompletní, a stejně snažil jsem se získati i bohatý material srovnávací, takže skoro všude mohl jsem závěry své na základě vlastních zkušeností a studií, ovšem vždy s ohledem na příslušnou literaturu, pronášeti; také obrázky, až na 7 klas- sických vyobrazení Velenovského, jichž cliché mi byly laskavě autorem propůjčeny, jsou originály. Při pořizování výkresů, jmenovitě detailů mikroskopických, vedl jsem si stejným způsobem jako při monografii rašelinníků. Doklady ku mojím studiím nacházejí se v herbáři prof. Vele- novského, mojím vlastním 1 v herbáři král. zemského čes. musea, kam všechny duplikáty své jsem uložil. Původně bylo mojím úmyslem připojiti obsáhlou část všeobecnou; leč jednak z nedostatku místa, jednak i proto, že studie tyto vlastně se z rámce »Archivu pro přírodovědecké prozkoumání Čech<« vymykají, byl jsem nucen celou tuto partii vynechati. I podal jsem toliko stručný jen úvod všeobecný, pojav v něj všechna nova vlastních podrobných studií morfologických a biologických, která samostatně v obšírnější formě sou- časně s touto prací uveřejním. Za to specialní část jsem rozpracoval do podrobností; uznávaje jaký význam má citovaná literatura i obrazy pro odborníka, jmenovitě jemuž chybí přístup anebo postrádá obsáhlé knihovny odborné, uvedl jsem u všech druhů citáty z. děl, které mi byly přístupny. /šude k vůli jasnějšímu přehledu citována jest literatura, ilustrace 1 exsikáta zvláště; jen tam, kde nebylo toho zapotřebí, cituji vše současně. Ku konci zbývá mi milá ještě povinnost vzdáti uctivé díky všem, kdož mne v práci mojí podporovali, a jichž jediné laskavou pomocí studia svá konati jsem mohl. V prvé řadě sluší obzvláštní moje díky slovutnému mému učiteli, p. univ. prof. Dr. Jos. Velenovskému, řediteli botanického ústavu a botanické zahrady české university v Praze, který nesčíslným způsobem se o práci moji zasloužil; nemenší vděčností a díky vázán jsem i slovutnému p. univ. prof. Dr. K. Dominovi, za cenné rady, všemožnou podporu i obzvláštní pozornost, již mi po celou dobu práce věnoval. Slavný přírodovědecký sbor musea král. českého umožnil mi podporou svojí nejednu exkursi, a slavné komité pro přír. výzkum Čech vyšlo mi s neobyčejnou ochotou vstříc při publikaci této monografie; jednatel ko- -o 9) slovutný p. Dr. V. Vávra byl mi mnohou radou při tisknutí práce ocen. Cenných rad týkajících se mikrotechnického zpracování ma- u při všeobecných mých studiích vděčím též milým svým přá- pp. Dr. Čejkovi, Dr. Rambouskovi a Ph. C. Komárkovi. Material » všech končin Čech mi poskytli pp.: prof. Dr. J. Ambrož, prof. Dr. ayer, assist. E. Hejný, odbor. uč. J. Bezděk, řed. F. Hampl, odb. uč. alenský, odbor. uč. J. Kubín, řed. Kuták, odb. uč. J. Rohlena, prof. nek, prof. Dr. S. Trapl, prof. Dr. J. Vilhelm. Pan kustos botani- oddělení musea král. českého, slovutný p. Dr. Z. Bayer vycházel L pak při studiích mých v herbáři musejním ve všem ochotně vstříc. šem těm plaťtež moje uctivé a upřímné díky. ja © V Praze, v prosinci 1914. Karel Kavina. en de i 7) MŠK tý k o Cást všeobecná. I. Přehled literárně-historický. Jatrovky patří k rostlinám, které lidstvo poznalo teprve poměrně pozdě. Staří národové, pokud se nám písemné památky zachovaly, ne- rozeznávali vůbec jatrovek, zahrnujíce je vesměs pojmem »Bočov<, jímž označovali hromadně nejen všechny kryptogamy makroskopické, nýbrž i jehnědovitá květenství, ano i některé drobné fanerogamy; dokladem toho | jsou nám spisy Theophrastovy, nástupce slavného Aristotela. První, kdo určitě zmiňuje se o jatrovce jest Dtioskorides, jenž ve svém spise »eor pvráv iorovlac« věnoval rostlině Bovov čili Aeryýv celou 53. kapitolu; údaje Dioskoridovy převzal Cařus Plimus Secundus do svých »Historiae natu- ralis libri XXXVII«, v nichž shrnul všechny poznatky lidstva své doby o přírodě vůbec. Ten rovněž věnuje rostlině »lichen« celou 10. kapitolu -v dvacáté šesté knize; z popisu jeho plyne, že pod slovem »lichen< za- hrnovali staří dvě rostliny: jednou jest míněna nějaká velká frondosní - jatrovka, nejspíše Marchantia nebo Fegatella, druhou některý lupenitý lišejník (Sticta nebo Peltigera). »Lichen< byl velice oblíbeným lékem, a není tedy divu, že přijat byl i do herbářů středověkých botaniků-lékařů, jež více se v starověkých autorech a planých disputacích lépe vyznali, než v přírodě samé. První vyobrazení jatrovky nacházíme v pověstném herbáři Matthi- olově, jenž na hrubém obrazu představuje plodnou Marchantia polymorpha, kterou radí používati: »Is illitus sanguinis profluvia sistit, inflamationes | arcet, impetigini medetur. Juvat regio morbos coreptos, cum melle illitus: | oris © linguae defluxiones inhibit«. Marchantia z Matthiolova herbáře | pak objevuje se pod velmi různými jmény u současných i pozdějších botaniků (Hieronymus Bock zvaný Tragus, Camerarius, Gesner, Caesal- piu, Parkinson), až teprve v posmrtném díle flanderského botanika | Mathmase de V Obel (krátce Lobel'us řečeného) »Plantarum seu stirpiům historia (1626 na str. 645) nalézáme opět originelní obrázek Marchantie, jenž zase stal se veřejným majetkem všech knih soudobých i pozdějších. Rod Lichen zahrnoval u středověkých autorů velké jatrovky, lišejníky i mechy, jak se ze seznamu a přehledů v C. Bauhinově »xwax Theatri botanici« nebo Morisonově »Historia plantarum«< (1715, III, p, 622.) mů- 8 žeme přesvědčiti. Foliosní jatrovky unikaly dlouho pozornosti botaniků; shledáváme se sice tu a tam v středověkých herbářích mezi rodem »muscus< s nepodařeným vyobrazením, jež dá se stejně vztahovati na Selaginellu jako nějakou velkou jatrovku foliosní, ale s prvním dobrým. vyobrazením i popisem setkáváme se až v díle Leona Pluckeneta, Parkin- sova nástupce v ředitelství nejstarší botanické zahrady anglické, hamp- toncourtské, v jehož r. 1691 vydané Phytogeografii na tab. 98. fig. 8. nakreslena hrubě, ale výstižně foliosní jatrovka, nejpravděpodobněji Chi- loseyphus rivularis pod jménem »museus polytrichoides, pellucidus ferre, folis denticulatis, ad margines velutis, crispis«. Větší počet jatrovek jest obsažen v nádherném díle pařížského profesora botaniky Sebestiana Vaillanta »Botanicon parisiense< (až šest let, r. 1727 po smrti autorově vydaném), kde na několika místech nacházíme popisy i velice zdařilá vyobrazení (slavného malíře Claude Aubrieta) celé řady jatrovek; Vail- lantovo dílo shrnuje všechny poznatky do té doby učiněné, takže je mů- žeme označiti jako základní práci, z které pozdější autoři hojně čerpali. Ohromný pokrok v kryptogamologi vůbec, a v hepatikologii zvláště znamená dílo ředitele zahrady florentinské Prer' Antoma Micheliho »Nova plantarum genera« r. 1729 za podpory četných boháčů a patriciů ital- © ských s velikým nákladem vydané; jest to první dílo, v němž setkáváme , se s celou řadou novinek, svědčících o znamenitém pozorovacím talentu 1 bystrém duchu autorově, který samostatně s ohledem na literaturu stá- © vající, zpracoval kryptogamy svého okolí tak, že ve velmi mnohém není dílo toto dosud zastaralým. Micheli předstihl daleko svou dobu, a může.. býti označen právem jako zakladatel moderní kryptogamologie a hepati- © kologie. Jatrovky klade před první třídu Tournefortovu a uvádí rody: , Marchantia s 5 dr., Hepatica s 3 dr., Targionia s 1 dr., Sphaerocarpus © s 1 dr., Lunularia s 1 dr., Marsilea s 5 dr., Jungermannia s 22 dr., Mus- * coides s 6 dr., Anthoceros s 2 dr., a Riecia se 7 druhy; poslední rod uvádí v příbuznosti r. Salvinia, Museus a Lichenoides, kdežto všechny ostatní shrnuje v skupinu, první v systému, a navazuje přímo na ni r. Fluvialis, jak označil dnešní Najas. Všichni následující botanikové před- linnéovští zakládají svoje práce o jatrovkách na díle Micheliově, které rozmanitě interpretují, na mnoze ku škodě tohoto odvětví vědy systema- tické. "Tak již Dillen'us, jenž v »Historia muscorum« (r. 1741) mechy znamenitě zpracoval, převzal obrázky jatrovek z Micheliho, a vyjma toho, že mnohé jatrovky, jež Micheli šťastně a dobře rozřešil, Dillenius spletl a zahrnul s mechy a lišejníky ve svůj rod Lichenastrum, nového ničeho nepřidal. Linné v památných svých »Species plantarum<, které vyšly poprvé r. 1753. zahrnuje všechny tehda známé jatrovky v 6 rodů (Jungermannia s 29 druhy, Targionia s 1 dr., Marchantia se 7 druhy, Blasia s 1 dr., Riceia s 5 dr., Anthoceros s 3 dr.), které klade na začátku čtvrtého řádu svojí dvacátéčtvrté třídy (Cryptogamia), jenž tvořily ještě lišejníky a řasy. V tomto příbuzenství byly. dlouho jatrovky ponechány; i Necker, který ve svých pracech (Methodus muscorum 1771, Elementa botanica 1791) o mnohou podrobnost známosti 0 jatrovkách rozmnožil, po- nechává je ještě mezi řasami. První, kdo oddělil jatrovky z tohoto ne- přirozeného okolí, byl lipský botanik Zam /edwig, jenž v památném svém spise »Theoria generationis et fruectificationis plantarum crypto- gamicarum« (I. vyd. r. 1784; II. vyd. 1798, str. 154.) přidělil rody Mar- chantia a Jungermannia k mechům, jež rozdělil ve dvě skupiny, musci frondosi a museci hepatici; rody ostatní (Anthoceros, Blasia, Riceia) však mezi řasy ponechal. Hedwigova příkladu následoval Jussieu a skoro současně Willdenov, jenž oddělil všechny jatrovky od řas v samostatný řád Hepaticae, samostatně mezi mechy Musci a lišejníky Lichenes stojící (Prodr. fl. berol. 1787, Species plant. 1797—1810). S přibývajícím zájmem o botaniku vůbec vzrůstají i práce o jatrovkách; Weber-Mohr (180%), Schwaegrichen (1814), Weber (1815), Martius (1817), Schmidel, Scopoli i celá řada jiných podali přehledy systematické nebo i podrobně některé skupiny propracovali. Jmenovitě značné pozornosti těšil se starý, již Ruppiem r. 1718 vymezený rod Jungermannia, který Du Mortier (1822, I 1831), Hooker (1816), S. F. Gray*) (1821), Corda (1829; monogr. r. Antho- ceros, Corsinia, Grimaldia), a jmenovitě Raddi (1820; 1841 v Bonnu) -a Nees (1833—39) v celou řada nových rodů rozdělili, vzdor úsilí Linden- berga (1829), Eckarta (1832) a Huebenera, kteří snažili se jej v plném r rozsahu linneovském zachovati. Mnohé detaily anatomické 1 morfologické | podali zvláště Corda (1835), Bischoff (1835), Gottsche, Mirbel a Nees, po I jehož obšírném zpracování evropských jatrovek (1833—1838, Naturge- | schichte der europáischen Lebermoose, 4 díly, Vratislav) došlo i k sou- | bornému sepsání všech dosud známých jatrovek v »Synopsi«, jíž (1844— | 1848 v Hamburku) vydali nejslavnější hepatikologové té doby, (Gottsche» ' Nees a Lindenberg, použivše nejen četných svých 1 cizích prací, nýbrž 1 hojného materialu herbářového, který ze všech končin světa jim byl | zasílán. Evropské jatrovky na to pak byly mnohokráte přepracovány: | Rabenhorst (1848, 1863), Du Mortier (1875), Stephaní (1879), Lindberg ' (1875), kdežto florami lokálními se zabývali a pěkné práce podali Husnot | (1875), Limpricht (1876), Dědeček (18883, 1886), Heeg (1893), Klinggraeff I (1893), Cooke (1894), Pearson (1902), Velenovský (1908), Warnstorf (1908), Loeske (1903), Boulay (1904); nescházejí i kompilační práce, chybami se I přímo hemžící, jako jsou na př. práce Sydowova (1882), Hahnova (1894, I pro spoustu chyb odstrašující obzvláště příklad!), Migulova (1904), Lacou- | dureova (1905), Lorchova (1914) a j. Jatrovkami celého světa zabývali se a namnoze ještě zabývají Underwood (jehož Index hepaticarum, I. díl bibliografii doporučujeme k podrobnější informaci v literatuře hepatico- | logické), Schoffner, Mitten, Notaris, Stephami (Species hep., vycházející od *) Botanik tento používal k označení rodů jatrovek s oblibou osobních | jmen, jako na př. Herbertus, Pappa, Cesius, Lippius, Herverus, Salviatus, Mau- | rocenius, Pallavicinius atd.; pojmenování jeho však se neujala. 10 r. 1898), Spruce, Miller, Austin, Taylor, Evans a 3. Obšírné zpracování středoevropských jatrovek vychází právě v Rabenhorstově Floře z péra. K. Můllera, nejlepší a nejnovější florou lokální jest Maevicar (1912), The. student's handbook). Řada prací týkajících se anatomie, fysiologie i cyto- logie jatrovek jest skoro nepřehledná, takže nutno nám se omeziti na nejdůležitější autory: Kny, Kienitz-Gerloff, Janczewski, Strasburger, Hof- meister, Leitgeb, Taylor, Stahl, Vovgt, Guignard, Pfeffer, Vóchting, Klebs, Kamerling, Velenovský, Němec, Peklo, Berkovcová, Goebel, Golenkin, Gayet, Schostakowitsch, Lampa, Moore, Lohmann, Ruge, Tilden, Andreas, Garjeaune, Davis, Cavers, Benecke, Farmer, Chamberlain, Ikeno, Bolleter, Campbell, Lang, Mottier, Lyon, Garber, Beer, Lewis, Belajeff, Kruch, Corbiěre, Humphrey, Johnson, Thuret, Buch, Kreh, Douim a j. Dějiny výzkumu jatrovek naší vlasti spadají v jedno s dějinami české bryologie vůbec, jež jsem podrobně nastínil ve své monografii če- ských rašelinníků. Zde stůjtež pouze ve stručném přehledu: Začátek vý- zkumu hepatikologického v Čechách spadá do doby Opizovské, kdy Opiž se svými přátel Sýkorou, Preslem, Pallardim, Funckem, Kalmusem, Leonhardim, Vondráčkem, Cordou, Peylem, Čeňkem, Veselským, Tučkem, Sehoblem, Mengelem, Kablíkovou, Sigmundem, Neumannem, Karlem a ce- lou řadou ještě jiných pilně jatrovky sbírali a určovali. Pokrok ve vý- zkumu jeví se znamenitě v publikacích Opizových ; kdežto r. 1816 v »Deutsch- © lands kryptogamische Gewáchse< znal Opiz toliko 21 druhů jatrovek,- uvádí r. 1823 v »Boheims phanerogamische und kryptogamische Gew.« 58 druhů, kterýžto počet vzrostl v »Seznamu«< r. 1852 na 104 druhy. Floru Krkonoš důkladně probádah zvláště Flotow, Nees ab Essenbeck, jichž nálezy znovu zpracoval Limprichť, sám ještě mnohé připojiv. Sedm ; let po knize Limprichtově vyšla práce Dědečkova (r. 1883 česky, 1886 ně- mecky) v Archivu pro přírodověd. prozkoumání Čech, kde autor opíraje se o základní díla Neesova a Limprichtova popisuje celkem 124 jatrovky,. dle nálezů starších autorů, svojích i současných svých přátel. Již tehda sbíral pilně jatrovky Jos. Velenovský, tvoře základ ku pozdějším svým velkým pracem bryologickým. Skoro současně objevuje se na tomto poli druhý badatel, německý botanik V. Schřfmer se svými přáteli Schmidtem a Andresem, k nimž připojili se později Bauer a Matauschek; bryologové tito zasloužili se zejména o výzkum severozápadních Čech a publikovali četné své příspěvky v Lotosu, OÓsterr. bot. Zeitschr., Allgemeine bot. Zeitschr., Verhandl. der zool.-bot. Gesell. in Wien, Verh. des Vereines der Naturfr. in Reichenberg a v Bot. Centralbl. R. 1901 počal univ. pro- fessor Dr. J. Velenovský vydávati svoje »Jatrovky České«, v nichž shrnul všechny dosavadní svoje 1 věrohodné údaje jiných ve výzkumu českých jatrovek. První díl spisu obsahuje folosní Jungermanniaceae, rody Gymno- mitrium, Sarcoseyphus, Scapania, Diplophyllum, Jungermanma, Ali- cularia, Cephalozia a Blepharostoma, druhý, r. 1902 vydaný, ostatní rody. tohoto oddělení; třetí díl z r.1903 zahrnuje jatrovky frondosní. K celému no 11 dílu připojeno jest 12 litografovaných tabulek, na nichž jest překrásně, velmi zdařile většina druhů nejen habituelně nýbrž 1 ve svých podrob- nostech zachycena; všech druhů uvádí se 128, z nichž několik jest vůbec nových, všechny pak kriticky rozřešeny a znovu studovány, takže možno směle označiti dílo toto jako základní pro studium jatrovek středoevrop- ských vůbec, a jest jen litovati, že v cizí literatuře, jednak proto, že "psáno jest česky, namnoze ale i z důvodů osobních, nebylo dílu tomuto věnováno tolik pozornosti, kolik ji skutečně zasluhuje; ani důkladná jinak díla, jako jest na př. Miillerovo, jež všímají si každé i stránkové publi- kace (jmenovitě autorů německé národnosti), nebéřou ohled na dílo Vele- novského v takové míře, jak jest nutné. Škoda, že professor Velemnovský, vržen byv okolnostmi na jiné pole vědy botanické, nedokončil svého díla, nevydav čtvrtého dílu, který měl obsahovati část všeobecnou a mnohé ještě dodatky, jež během let se na- střádaly. Rokem 1903 ustává ve vlasti naší skoro všechen ruch hepatiko- logický; i němečtí hryologové, ztrativše odchodem prof. Schiffnera do Vídně svého vůdce, buď úplně přestali ve studiu českých jatrovek, anebo věnovali pozornost svoji jiným oborům, po případě floře zemí cizích. A tak po celých skoro dvanácte let leží jatrovky naší vlasti nestudovány. Nejlépe až dosud zůstávají prozkoumány střední Čechy a severní; v středních Čechách sbírali jmenovitě Velenovský, Domin, Schiffner, Bauer, Matouschek, Podpěra, Kavina, Vilhelm, v severních Čechách zvlá- ště Rabenhorst, Watzel, Karl, Schmidt, Schffner, Sitenský, Anders, Bauer, Matouschek. Dokonale známy jsou Krkonoše, jež již nejstarší badatelé Nees, Flotow, Opiz, Dědeček, Limpricht, Milde, Goppert podrobně prostu- - dovali; z novějších bryologů přinesli z Krkonoš cenné příspěvky Vele- novský, Schiffner, Cypers, Vilhelm, Matouschek, Sitenský, Bauer, Prager, Baumgartner, Kavina. V jižních Čechách sbírali Velenovský, Domin, Dě- | deček, Sitenský, Matouschek, Podpěra, Lukeš, Weidmann; Šumavu pro- -zkoumali Velenovský, Schiffmer, Paul, Hora, Podpěra, Bauer, Kavina. Nejméně známá jest vysočina česko-moravská; tam sbírali jen Kalenský, E. Bayer, Podpěra, Vole, Kovář, Servít a Kavina. Z% českých jatrovek vydány byly mnohé již v exsikátech Opizova výměnného ústavu, v Ra- benhorst-Gottsche-ově sbírce evropských jatrovek, v Bauerově Bryotheca boh., v exsikátech cís. musea vídeň., i Schiffnerových jatrovkách. Samo- statná sbírka českých jatrovek sušených vydána dosud nebyla; chystá se v »Kritickém herbáři«, jejž redakcí univ. prof. Dr. K. Domina vydává Česká Botanická Společnost v Praze. II. Morfologie orgánů vegetativních. 1. Stélka. Tělo jatrovek tvořeno jest stélkou, jak je označujeme se sta- noviska srovnávací morfologie, neboť postrádá orgánů, které by se řídily nějakými všeobecně platnými zákony. Tvar stélky u jatrovek frondosních jest v podstatě stejný, plochý, rozmanitě laločnatý. Mimo nepravidelně ; laločnatého tvaru, jaký nalézáme u Anthocerotaceí a některých frondos- ních Jungermanniaceí (Sphaeorocarpus, Thallocarpus), má v nejmnožších případech stélka tvar více méně pentlicovitý s okraji rovnými, neb roz- manitě laločnatými (Pellia, Aneura), skládajíc u Riceiaceí i ozdobné hvě- zdičky. Malá skupina má stélku rozlišenou ve střední lodyžku a postranní lístky; takovouto stélku označujeme názvem ko rm us, ponechávajíce pak pro stélku prvého druhu starý název thallus. Kormus mají jatrovky foliosní, a z oddělení frondosních jen skupiny Fossombronioideae a Hap- lomitrioideae, které tvoří přímý přechod k foliosním. Rozlišení stélky v osu a listy není žádným ostrým a přesným mě- řítkem, neboť máme celou řadu tvarů pře- chodních od stélky čistě lupenité až k listnaté. Tak již u r. Blasia nacházíme stélku sice lupenitou, ale na okrajích hluboce v nepravidelné laloky vy- v další své části ale jednovrstevné, tak jako lístky jatrovek foliosních. U r. Fossombronia, Noteroclada jest rozčlenění ještě dokonalejší; setkáváme se s pravým kor- mem, majícím lodyžku i listy, které však jsou tvaru ne- určitého a při basi vrstevnaté. Určitějšího tvaru nabývají niž listy u podivné jávské Treubia insignis, Goeblem r. 1889 objevené, kde dokonce objímají drobným lalůčkem na způsob jezdivých listů lodyžku. Dokonalé lístky mají rody Haplomitrium a Calobryum, které také bývají k foliosním jatrovkám počítány, ačkoliv dle většiny znaků náleží ku skupině frondosních; tyto dva rody mají stélku ortho- tropickou na rozdíl od všech ostatních jatrovek, kde vždy jest stélka plagiotropická. Srovnáním stélek posledně jme krajovanou; laloky tyto jsou při basi vícevrstevné, Obr. 1. Blasia novaných rodů dospíváme k závěru, že foliosní kormus © se vznikl z frondosního thallu znenáhlým rozlišením střední krajovanými | části v lodyžku a postranní části v lístky; nejsou tedy ne lístky foliosních jatrovek nic jiného než isolované laloky Velenovského. stélkové. Že tomu skutečně tak jest, plyne názorně při pozorování mladých rostlinek r. Fossombronia, jež měli jsme příležitost na druzích F. Wondrácžeki a F. angulosa pozorovati; ze spory vznikne nejprve útvar pentlicovitý (některými nesprávně jako prothallium označovaný), který vzrůstá dále v makroskopický thallus, jenž čím starší, tím jest ku krajům více a více ztenčený, a posléze začne se na okrajích i laločnatě vykrajovati, až přechází v dokonalý kor- mus, jaký u rostlinky dospělé spatřujeme. Když kormus povyrostl, od- umírá celá tato část rostlinky; na mladé Wossombronii opakuje se tedy celý vývoj jatrovky foliosní z frondosní, jak srovnávací methodou bylo dříve dokázáno. (Ona část rostlinky, která počíná se na okraji laločnatě 15 vlístky rozdělovati atak věrně na stélku r. Blasia upomíná, nazvána budiž, jako samostatné a význačné stadium ve vývoji tohoto rodu, proto- kormus. Jest tedy kormus fylogeneticky mladší než thallus a dlužno na lupenité jatrovky také jako na tvary původnější pohlížeti. Na kormu rozeznáváme tudíž lodyžku (caulis*) a lístky (folia), dobře si ale uvě- domujíce, že jsou to jen analogické orgány, nikolivěk totožné s osou a listem, který přichází u tajnosnubných cévnatých a jevnosnubných. Na stélce jatrovek, vyjma jmenované orthotropické rody Haplo- mitrium a Calobryum, rozeznáváme vždy stranu svrchní čili dorsální (pagina superior č. antica) a stranu spodní, ventrální (p. inferior č. po- stica). Bývají zpravidla již zbarvením od sebe odlišny. Spodní strana přechází v postranní strany označované v popisu boky (latera), které často bývají prodlouženy v horizontální tenká křídla (alae). Střední část stélky bývá nejsilnější a proto všeobecně se nazývá středním žebrem (co- sta), neboť při průhledu jeví se jako temný pruh středem stélky se tá- hnoucí; na svrchní straně jest často žebro uprostřed vyhloubeno, opatřeno podélnou, více méně zřetelnou rýhou (suleus). Nejjednodušší stélku nacházíme u jmenovaných již r. Sphaerocar- pus, Thallocarpus a u celé skupiny Anthocerotaceae; tam jest stélka slo- žena z jediné, nanejvýš dvou vrstev buněk úplně stejných. U jiných rodů frondosních Jungermanniaceí, jako ku př. u r. Aneura nacházíme více vrstev buněk nad sebou stélku skládajících; leč všechny buňky jsou úplně stejné, polygonální a toliko vrstvy nejzevnější poněkud nižší než vnitřní. Nápadnější jest již tento rozdíl u r. Pallavicinius nebo Pellia, | kde nejzevnější vrstvy sestávají z nízkých, na průřezu buněk kvadra- tických skoro, jež představují nám svrchní a spodní pokožku (epi- dermis), kdežto buňky vnitřních vrstev jsou velké, polygonální, tvoříce | parenchymatické pletivo základní; buňky pokožkové obsahují četné ' chloroplasty, b. pletiva základního reserváty v rozmanité podobě. Stěny buněk základního pletiva bývají také rozmanitě ztloustlé, tečkované nebo síťkované. U r. Pallavicinius, Hymenophytum (Dum.; 4 dr. trop.) a Sym- phyogyna (Mont. Nees; 36 dr. trop.) táhne se středem celého středního žebra skupina buněk protáhlých, se stěnami silně stlustlými o malé svět- losti, které tvoří jakýsi centrální svazek (fasciculum fibrovasale), jenž se dá zpravidla jako tenká nitka ze stélky vypreparovati; stěny buněk cen- trálního svazku jsou buď bezbarvé, nebo nafialovělé, zažloutlé i nahnědlé. Centrální svazek má hlavně jen význam mechanický, dodávati stélce ná- ležité pevnosti; k témuž účelu slouží i široké lištnovité ztluštěniny napříč od buňky k buňce celým základním pletivem probíhající a rovněž v nej- mnozších případech zbarvené, jaké nacházíme u obyčejné naší Pellia epi- phylla a několika ještě jatrovek cizozemských. Obyčejně přechází střední +) Uvádíme terminologii latinskou běžnou ve velkých synopsích, Gottsche. Nees-Lindenbergově i Stephaniho. 14 ; žebro znenáhla v boky, popřípadě i postranní křídla; někdy jest ale žebro značně od bočných částí stélky odchylné, jako ku př. u r. Blasia, © Morckia. Největší rozdíl mezi oběma částmi stélkovými nalézáme ale u r. Metzgeria, kde střední žebro jest vícevrstevné, namnoze i epidermis opa- třené, kdežto bočná křídla jednovrstevná, ostře odlišná, a středem po obou stranách okrouhléhlo žebra vetknutá; lodyžka pak u r. Fossombronia není také nic jiného než střední žebro ostře od bočných lístků differen- cované. Chloroplasty jsou zpravidla drobné, četné; jedině u skupiny Anthocerotaceae bývá v buňkách jen jediný, velký, kulatý chloroplast pra- vidlem. Složitější stavbou stélky vyzna- čují se Riceiaceae. U těchto setká- váme se na spodní straně stélky s po- nad nimiž pak následuje rozmanitě silná vrstva polygonálních, parenchy- matických tenkostěnných buněk pletiva základního, obsahujícího jen drobounká zrnka škrobová. Nad základním ple- tivem zvedá se mohutná vrstva assimilační, sestávající z četných Obr. 2. Riceia Bischoffii, průřez © rovnoběžně vzhůru volně trčících pi- svar be o bj vodo a) Ae lířů, složených vždy z jediné řady ku- máalníi DUNKY, vzdusne KOMUTKY, k (1 Ů , x NV c) assimilační pilíře, f) buňky sub- bických krátkých buněk hojně chloro- Aooamáhí Azápanano píáhno | čyllem naplněných S poslední buňkou bezbarvou, rozmanitě hruškovitě, kulovitě nebo vejčitě nafouklou. Někdy i předposlední buňka bývá rovněž bezbarvá a mívá svrchní stranu slabě stluštělou; tyto buňky představují nám svrchní epidermis, která ovšem, poněvadž pilíře (jež označujeme též jako vlákna assimilační) jsou volné, kolem dokola mezerami obklopené, není souvislá, nýbrž spoustami otvorů otevřenou. Otvory tyto nazýváme otvory dýchacími a mezery mezi pilíři bývají po- dobně označovány jako mezery dýchací čili vzdušné. U většiny druhů r. Riceia jsou pilíře navzájem rovnoběžné a kolmo vzhůru spořádané; leč u menšiny, asi 50 druhů, jsou assimilační pilíře rozmanitě ukloněny, protínají se a ohraničují tak mezi sebou nepravi- delné komůrky. U těchto druhů jest pak svrchní epidermis souvislá, jen tu a tam otvůrkem, rozestoupením buněk povstalým, opatřená; otvůrek takový nazývá se dýchacím (porus, nesprávně stoma), a vede vždy do vzdušné komůrky. Dýchací otvory, jaké nacházíme na stélce jatro- vek nelze naprosto stotožňovati s průduchy, jaké jsou vyvinuty na spo- kožkou z nízkých, kvadratických buněk, rogonu mechů a listu jevnosnubných i tajnosnubných cévnatých; tam. jsou opatřeny vždy svěracími buňkami a vznikají docela jinak, než dý- 15 chací otvory u jatrovek. U r. Riceiocarpus jsou již nejen vzdušné ko- můrky, nýbrž dýchací otvory mohutněji a pravidelněji vyvinuty, než "u skupiny Riceiella, kam zmíněných 50 druhů r. Riceia (mezi nimi obecná R. fluitans) náleží; tím činí r. Riceiocarpus přechod ku skupině Mar- chantiaceae, jež mají nejvýše organisovanou stélku mezi všemi jatrovkami. Na spodu stélky jest u této skupiny rovněž vyvinutá, ostře rozlišená epidermis, jež na kýlovité vypuklině středního žebra bývá dvou- až tří- wrstevná, a postupně na bocích se ztenčuje; tato přechází v mohutnou wrstvu základního pletiva parenchymatického, sestávajícího z polygonál- "ních buněk, jež mívají stěny tečkované, pruhovité neb síťkovitě ztlustlé. | Mezi buňkami nachází se často buňky větší, protáhlé, naplněné slizem, ano u některých rodů, jako ku př. r. Fegatella prostupují základním ple- tivem dlouhé slizové kanálky, na příčném průřezu jako makrosko- | pické otvůrky patrné. Sliz dle Preschera vylučuje protoplasma, která po- » zději celá se v sliz přeměňuje, a po fixování alkoholem a zbarvení De- lafieldovým haematoxylinem jeví sliz koncentrické vrstvení. Slizové | kanálky zakládají se již v bezprostřední blízkosti vegetačního vrcholu jako | řady buněk, jichž příčné přehrádky posléze se resorbují; Leitgeb připi- | suje jim význam při vzrůstu stélky do délky, Prescher pokládá je za hygroskopické orgány Schwellkorper<), řídící napietí šťav v základním ' pletivu. Pravděpodobně budou ale míti toliko význam k nahromadění a | uschovávání, po případě i rozvádění vody, jak Bolleter se domnívá. Mimo -to budou slizové kanálky i buňky současně asi i ochranným zařízením proti požerku hlemýžďů, neboť ani jednou nenalezl jsem Fegatellu okou- | sanou na středním žebru; rovněž 1 při ožírání samičích i samčích recep- "takulí u Marchantia polymorpha vyhýbají se plžové středním partiím, I slizové buňky obsahujícím. Podobně jako u r. Pallavicinius a příb., také | u r. Preissia setkáváme se s mechanickými vlákny sklerenchymatickými, | jež ale ojediněle celým středním žebrem probíhají; poněvadž mají stěny ! nezbarvené, jsou nezřetelné a těžko rozeznatelné. Následující vrstva ple- I fiva assimilačního jest vždy u Marchantiaceí mohutně vyvinuta. Až na | rod Dumortiera (R. Bl; 3 dr. 2 východoasijské, 1 kosmopol., D. hirsuta | (Sw.) R. BI., v již. Evr. a Anglii přicházející) jest assimilační pletivo | vždy rozděleno ve velké vzdušné komory, navzájem jednovrstevnými ' buňkami od sebe oddělené; někdy (Neesiella, Fimbriaria) bývají i komůrky | ve vrstvách nad sebou. Všechny buňky assimilačního pletiva obsahují hojně chlorofyll, takže bohatě assimilují, a assimiláty ukládány jsou | v buňkách pletiva základního. U r. Peltolepis, Bucegia, Tesselina, Corsi- mia, Clevea, Sauteria, Cyathoidium jsou vzdušné komory prázdné; u všech | ostatních rodů jsou ale komory vyplněny assimilačními vlákny, které | kolmo vzhůru z base, tvořené obyčejně nejvrchnější vrstvou pletiva zá- | Kladního, se zdvihají, silně rozvětvují a hustě proplétají. Buňky těchto | vláken bývají obyčejně vejčité, takže celé vlákno rozvětvené upomíná silně na trs pučících kvasinek, anebo článkovanou opuncii. Vývoj vzduš- 16 ných komor i assimilačních vláken závisí hlavně na světle a suchu; na stanovisku světlém a suchém jsou vzdušné komory mocně vyvinuty, kdežto ve tmě a silném vlhku jest assimilační vrstva nižší, komory menší, hustě vlákny vyplněné, takže úplně mizí. Také pokusně bylo (Johnson) dokázáno, že 1 Dumortiera, pěstována na suchém písku při silném osvět- lení, počne tvořiti komory. Komory překlenuty jsou svrchní pokožkou ; tato jest toliko jednovrstevná, z buněk tenkostěnných, zřídka ztlustlých (Reboulia, Grimaldia fragrans, Targionia, Plagiochasma) a drobnými chloro- plasty řídce naplněných. Vzdušné komory prosvítajíce svými obrysy pokožkou, podmiňují více méně zřetelné její políčkování; políčka tato bývají rozmanitě veliká 1 rozmanitým způsobem uspořádaná a pouhým okem dobře patrná. Uprostřed každého políčka nachází se otvor dýchací, vedoucí přímo do vzdušné komory, jíž pokožka tvoří strop; tvar i slo- žení těchto otvorů jest dobrým a konstantním znakem při rozeznávání jednotlivých druhů. V nejjednodušším případě, jako na př. u r. Clevea, Sauteria, Peltolepis, Plagiochasma jsou dýchací otvory prosté skulinky , mezi buňkami pokožkovými; jindy, jako u Grimaldia, Fimbriaria, Re- © boulia, Fegatella a j., jsou buňky otvor obdávající různě inkrustované, ; hyalinní a celá epidermis v okolí otvoru vypouklá v hrbolek, na jehož vrcholu právě otvor se nachází. Nejdokonalejší tvar porů jsou pory slo- žené, jaké nacházíme na př. u r. Marchantia nebo Preissia; tyto tvořeny ' jsou válcem z několika vrstev buněk nad sebou, vetknutým do pokožky, a teprve na spodním svém konci vlastní buňky otvorové nesoucím. Assi- * milační vlákna bývají pod otvorem vždy kratší a méně větvená. U r. Fe- getalla pak okončují zvláštními velkými, hyalinními buňkami lahvicovi- , tého tvaru, kolmo do dutiny dýchací trčící; o významn podivných těchto : útvarů panují doposud sporné názory. Dle Goebla, Kamerlinga i Bolletera © jest to zařízení sloužící k intensivnějšímu vypařování, neboť odpařují prý na velké ploše v daleko větší míře, než sama pokožka, ve vlhkém ovzduší již se nalézající, a k níž přivádí se voda toliko jednovrstevnými stěnami komorovými; leč dalo by se namítati, že epidermis má stejně dobré a vydatnější spojení se základním pletivem, neboť skoro všechna, nebo aspoň valná většina assimilačních vláken sahá těsně až k ní, na- mnoze s ní srůstá, takže jest epidermis rovněž bohatě zásobena vodou. Lepší jest názor Velenovského, jenž vykládá hyalinní tyto buňky za světlo- lomný apparát, pomáhající assimilaci; názor tento jest tím přijatelnější, jestliže si uvědomíme, že Fegatella s oblibou roste vždy na stinných, temných místech, kde světlo má malou intensitu. Schopnost regulovati světlost dýchacího otvoru chybí jatrovkám skoro úplně; toliko u otvorů složených, u r. Preissia a Marchantia zdá se, že spodní obvodové buňky mají schopnost tvar svůj měniti a tak otvor súžovati nebo rozšiřovati. Obvodovým buňkám pravděpodobně (dle Haberlandta) přísluší hlavně ten význam, že brání vniknutí vody dovnitř, neboť mezi ostrými jich hran- kami utvoří se ihned meniskus bránící vstupu dalšímu množství vody. 17 Vzrůst stélky u frondos. Jungermanniaceí děje se terminální buňkou, jež jest buď klínovitá (Pellia Wabbroniana, Blasia, Morckia), dvousečná (Metzgeria, Aneura, Pallavicinia), tetraedrická (Haplomitrium, Androecryphia, Petalophyllum) nebo prismatická (Pellia epiphylla) a podle -svého tvaru v rozmanitém pořádku segmenty odděluje. U Riceiaceí, Marchantiaceí, Anthocerotaceí neroste stélka jedinou buňkou terminální, nýbrž u těchto jatrovek jest na vrcholu přítomno více buněk termi- nálních (až 20) vedle sebe, které střídavě, nebo i v libovolném pořádku VM me R sE E Je) O os 13 T ! P o s © < 16 2 © 69) Obr. 3. Fegatella conica, řez stélkou silně zvětš.; a) pokožka, b) lahvicovité čiré buňky v dutině dýchací, c), d) assimilační pletivo, e) základní pletivo parenchym., f) spodní pokožka, %) rhizoidy. Dle Velenovského. segmentují. Vegetační vrchol bývá zpravidla vždy v hlubokém zářezu stélky, a mimo to chráněn ještě šupinkami nebo chlupy. Dýchací chodby u Riceiaceí vznikají jako malé jamky na povrchu, znenáhla se prohlubu- jící, kdežto veliké komory dýchací, s nimiž se setkáváme u Marchantia- ceí, zakládají se původně pod epidermis jako intercellulární prostory, které se vzrůstem stélky dále rozšíří; tyto dutiny jsou z počátku úplně pokožkou uzavřeny, kdežto úzké kanálky Riceiaceí jsou hned při svém „vzniku otevřené. Teprve později vzniknou v pokožce, která nevzrůstá tak rychle, aby dokonale komory přikryla, dýchací otvory rozestoupením | čtyř buněk v místech, jež již v bezprostřední blízkosti vegetačního vrcholu jeví se jako mělké jamky; buňky otvůrek obdávající dělí se později Dr. Karel Kavina: Monografie českých jatrovek. 2 18 radiálně i tangenciálně, takže vznikne větší počet (6—8; 18—24) buněk obvodových. Složené pory u zmíněných již dvou rodů vznikají několika- násobným transversálním a paralellním rozdělením obvodových buněk. původně jednoduchý por ohraničující; tento vznikl normálním způsobem rozestoupením buněk pokožkových, dále se radiálně ani tangentiálně ne- dělících a proto také jsou obvodové buňky u těchto otvorů v pes čtyř nebo pěti přítomny. dj O větvení frondosní stélky nemůžeme v morfologickém smyslu ani per analogiam pojednávati, neboť nám chybí pevné orientační body, listy, které nám u foliosních jatrovek a mechů umožňují otázku tuto řešiti; musíme se tudíž omeziti jen na schematický popis větvení dicho- tomického, u něhož orientace listová nehraje takovou úlohu. Skoro všechny Riceiaceae a Marchantiaceae větví se dichotomicky, t. j. stélka roz- dělí se vidličnatě ve dvě úplně stejné větve, samostatně se chovající. Ve- lice názorný příklad takového větvení vidíme ku př. na stélce různých dr. r. Riceia anebo u Lunularia cruciata; u poslední jatrovky mimo to bývá pod úhlem dichotomie rozprostřen měsíčkovitý pohárek, jenž za- stupuje tu tudíž jaksi angulární list. Marchantia polymorpha větví se také pravidelně dichotomicky, ale velice často se stává, jmenovitě u forem v dostatečném vlhku žijících, jichž stélky dosahují až 15—20 em. délky, že jedna větev dichotomie zmohutní na úkor druhé, kterou zatlačí stra= nou, a sama se postaví ve směr osy mateřské; mohutnění děje se buď střídavě, v libovolném pořádku, anebo jen na jediné straně. Taková stélka pak vypadá, jakoby ze střední hlavní osy oddělovaly se kratší osy postranní; ve skutečnosti ale hlavní střední osa jest pouze zdánlivě jed- notnou, neboť sestává ze zmohutnělých větví dichotomických. U této jatrovky máme tedy nejkrásnější příklad dichopodia, čili dichotomického sympodia, o jehož vzniku každý může se lehce přesvědčiti. Podobný, po- někud komplikovanější příklad pravidelného dichopodia nacházíme u sam čích rostlinek Lunularia cruciata, kde zakrňují střídavě větve, nesoucí terče antheridiové, jež pak jeví se střídavé po obou stranách zdánlivě jednotné stélky. U Fegatella conica roste stélka v pravidelných ročních cyklech, navzájem článkovitě od sebe zaškrcovaných; sama rozvětvuje se v dolejší části dichotomicky, v hořejší ale střídá nepravidelně dichopo dium s dichotomií. U frondosních Jungermanniaceí bývá větvení také dichotomické (ku př. Blasia, Metzgeria), ale častěji se tvoří větévky po stranní z hlavní osy, o nichž lze těžko rozhodnouti, jsou-li adventivními nebo pravidelné. Dle pozorování Kny-ho, Leitgeba, Goebla, Strassburgera, kteří sledovali vývoj mladých větviček na vegetačním vrcholu, lze sou- diti, že velice často jest u těchto jatrovek větvení monopodiální. Ne- smírně hojné ale jsou ivětévky adventivní, vyrůstající náhle na libo. volném místě stélky a často i na úkor mateřské stélky mohutnící. Tak zv. interkalární větve, které se uvádějí jako všeobecně platné u Haplo mitrium, Pellia, Moerckia, Preissia a j.. nejsou nic jiného, než větve ad stélky tři druhy šupin: drobné šupinky medianní, ja- | voblouku vyhnuté. Šupiny jsou vždycky jednovrstevné, r vité (Reboulia) nebo i mohutné velké přívěsky (Gri- . se ventrální šupiny ve dvou nebo i více samostatných 19 ventivní. Podobně i lodyžka r. Fossombronia větví se někdy přesně di- chotomicky ve dvě stejné větve (nikdy ale nepozoroval jsem listu angu- lárního!), někdy ale i monopodiálně, a často též adventivně. Nelze tudíž o nějakém ustáleném typu větvení jatrovek mluviti. s 2. Ventrální šupiny. Na spodní straně stélky bývají často přítomny šupinky, které zvláště u Marchantiaceí jsou mohutně vyvinuty a pouhým okem dobře patrny. Jsou to w těchto druhů veliké, často nápadně purpurově nebo hnědě zbarvené šupinky pravidelně v řadách podél středního žebra se- řazené. - Tvar jejich jest pro jednotlivé druhy velmi význačný, takže šupi- my ventrální jsou dobrým vodítkem při určování sterilních stélek. Někdy bývají na téže stélce rozmanité šupiny pohro- madě; tak ku př. Marchantia polymorpha má na spodu zykovité marginální a velké laminární na špičce hluboko z buněk tenkostěnných složené a nezřídka mají vlásko- maldia fragrans); vysílají často rhizoidová vlákna (Mar- chantia), anebo mají i otvůrky, jimiž prochází rhizoidy ze spodní pokožky stélkové. U Marchantiaceí zakládají řadách, kdežto u Ricciaceí jsou vždy jen dvě řady šu- © opr. 4 Reboulia pinek založeny; šupiny u poslední skupiny jsou hyalinní, hemispherica. nanejvýš jemné a záhy se úplně ztrácejí, takže jen na o ké přední části stélky dají se stanoviti. U Jungermanniaceí — tými šupinkami nacházíme ventrální šupinky toliko u r. Mórekia a Blyttia Seina v naší floře; u prvého rodu jsou šupinky uzounké, až Velenovského. skoro válcovité, jen z několika buněk složené a efemerní, u druhého jsou ale větší, štítovité, na okraji ostře zubaté a vytrvale. Není pochyby, že ventrální šupiny jsou jen výrůstky stélky, kterým se analo- gicky může přisouditi nanejvýš hodnost trichomová; že tomu tak jest, svědčí nejlépe případy u Marchantia polymorpha a Moóreckia Flotowiana, u nichž nacházíme všechny přechody mezi chlupy a šupinami. Označo- vati je tedy názvem amphigastrie, jak současně zovou se i spodní lístky u foliosních Jungermanniaceí, a jak důsledně činí Schiffmer 1 jiní hepati- kologové, jest naprosto nepřístupné; amphigastrie jsou skutečné zakrnělé lístky a ne emergence. Stejné hodnoty emergenční jsou i lupenité ze- lené výrůstky na svrchní straně stélky, jaké nacházíme zhusta u r. Palla- wicinius, Móreckia, Petalophyllum (Gottsche; 2 dr., z nichž P. Ralfsii (Wilson) Got. jest evropské — Anglie, Irsko) a j.; téže hodnoty budou De 20 asi 1 výrůstky na stélce podivného r. Riella (Montagne; 9 dr., z m R. Reuteri Mont., R. gallica Bal. jsou evropské). Ventrálním šupinám přísluší hlavně dvě úlohy: chrániti riladýl vegetační vrchol a rozváděti vodu po stélce. 3. Rhizoidy. Stélka jest k substrátu upevněna jednobuněčnými vláskovitými rhizoidy; jsou to vlastně dlouhé, sifonické, positivně geotropické vý- běžky velkých buněk od ostatních buněk pokožkových tvarem i velikostí odchylných. Rhizoidy zastávají úplně funkci kořenového vlášení; nejen že upevňují rostlinku, nýbrž čerpají ze substrátu i vodu a výživné látky v této rozpuštěné. Iniciály rhizoidové na ventrálních šupinách jsou tva- rem i velikostí podobné značně buňkám, obsahujícím olejná tělíska; tato shoda vedla Warnstorfa (Hedwigia 1901 p. 182—135) k mylnému názoru, že rhizoidy vznikají z těchto buněk, při čemž olejné tělísko představuje reservní hmotu, na vzrůst rhizoidů úplně se spotřebující. Na svém konci. rhizoidy zpravidla terčkovitě zduřují anebo laločnatě se rozvětvují, srů- stajíce pevně s částečkami substrátu; často také před samým koncem bývají nedokonalou přehrádkou přepaženy. U Riceiaceí a Marchantiaceí setkáváme se s rhizoidy dvojího druhu; jedny jsou válcovité, normální, a mají stěny hladké, druhé jsou tenčí a nesou na vnitřní své stěně roz- © manitě dlouhé, kolmé výrůstky, jako čípky dovnitř trčící. Prvé nazývá- © me rhizoidy hladký mi, druhé čípkatými; hladké bývají hlavně ve středu stélky, na středním žebru, kdežto čípkaté jsou zase na bocích a křídlech, a stoupají ventrálními rýhami až do plodonošů. Leitgeb při- pisuje čípkatým rhizoidům význam mechanický, dle Haberlandta zvět- , šují čípky absorbění plochu; Kny pokládá čípkaté rhizoidy za rozváděče © vody na velké vzdálenosti, a čípky za vytužovací zařízení, bránící súžení rhizoidu tlakem. Nejpřirozenější ale výklad jest Kamerlingův, dle něhož usnadňují čípky rychlejší pohyb vodě, bráníce stavění se bublm par i vzduchu. Zajímavo, že v čípkatých rhizoidech nebyla nikdy nalezena vlákna mykorrhizová, která u hladkých jsou pravidlem; Czapek vykládá. tento úkaz antiseptickým účinkem sphagnolu, jenž ve značném množ- ství jest v bláně buněčné těchto rhizoidů obsažen. II. Morfologie orgánů reprodukčních. 1. Orgány pohlavní. Stélka nese pohlavní orgány vždy na svrchní své straně. Dosti dlouho byl význam těchto ústrojů nejasný, až teprve ku konci XVIII století (r. 1798) J. Hedwigem v patřičné světlo postaven. Samčí orgány, pelatky čili antheridia*) jsou tvaru vesměs okrouhlého, vejčitého *) Hedwig, jenž první pelatky u jatrovek objevil, nazýval je antherae, až teprve Bischoff zavedl r. 1835 (Beitr. zur Kennt.p.927) přesnější název antheridium. - dokonale kulatého a vždy stopkaté; stopka bývá rozmanitě dlouhá a silná. U Anthocerotaceí mají buňky ve stopce schopnost pučeti v nová -© antheridia. Barva antheridií jest zpravidla bledě zelená, vzácně narůžo- - vělá (Marchantia), žlutá (Blasia, Fossombronia) nebo oranžová (Haplomi- trium). Bývají hluboko ponořeny do stélky, ojediněle nebo po skupinách -v dutince, jež klene se nad nimi, a vzrůstá obyčejně v bradavkovitý nebo -čípkovitý výrůstek (cuspis), jenž až teprve v době zralosti otvírá se středním - kanálkem a vypouští mlékovitě bílý obsah antheridia. U r. Riceia, Člevea, - k jsou antheridia nepravidelně po svrchní straně rozdělená, u f. © Riceiocarpus sestaveny jsou pravidelně v řadě ve střední rýze před ar- - ehegoniemi, u r. Tesselina seskupeny jsou po několika a tvoří hrbolek - uprostřed stélky; podobně shloučena jsou antheridia v skupiny u Plagio- chasma, Peltolepis, Wimbriaria, u r. Grimaldia a Reboulia pak tyto sku- „piny jsou tak husté, že činí dojem terčku. S podobnými terči samčími se- tkáváme se také u r. Lunularia a Fegatella, jenže terče jsou tu na zvláštních - wětvičkách, jež vzrůst svůj po založení antheridií zastavily a od druhé < větve dichotomické byly stranou zatlačeny; představují nám tedy samčí rostlinky u těchto druhů složitě rozvětvené jakési »květenství«, kde větévky vždy střídavě jsou plodné, nesouce terče s antheridiemi. U dr. Neesiella rupestris, který jest jednodomý, jsou pohlavní orgány na koncích obou větví dichotomie vyvinuty; nezřídka bývají na obou větvích antheridia, jež jsou zapuštěna ve velkém, eliptičném terči. Větve rovněž zastaví svůj vzrůst, takže jsou velmi krátké, a zdá se, jakoby oba terče samčí byly těsně vedle sebe. U r. Dumortiera, Preissia, Bucegia a Marchantia nacházejí se antheridia koncentricky seřazená na svrchní straně zvláštního na okra- jích více méně laločnatého terče, který vetknut jest na dlouhé stopce vyniklé ze zářezu v předním konci stélky; útvar tento, nazývaný re- ceptakulum nebo androecium není nie jiného než prodloužená, modi- ikovaná větev stélky, mnohonásobně na konci svém rozvětvená a podobné »květenství« jako samčí rostlinky u Fegatella anebo Lunularia představu- jící. U frondosních Jungermanniaceí nacházejí se antheridia tvaru vždy ku- lovitého a dlouze stopkatá; jsou buď nepravidelně po stélce rozdělená (Pellia, Blasia) a hluboko do ní vetknutá, anebo ve dvou řadách na postranních vět- „vičkách spořádaná (Aneura, Metzgeria). U r. Mórekia, Pallavicinia stojí anthéridia jednotlivě nebo v malých skupinách volně na povrchu stélky a jsou chráněna zvláštními šupinkami, střechovitě přes ně se sklánějícími; „podobně nahá, volná antheridia jsou iu r. Fossombronia, Haplomitrium, a Petalophyllum, kde nalézají ochranu toliko pod okolními lístky, ne- „Jsou-li přímo v úžlabí některého listu vetknutá. Stěna antheridií jest jednovrstevná, průsvitná, z tenkostěnných buněk; na vrcholku bývají buňky o tenčích stěnách, než v ostatní části, kde vzácně bývají stěny i dvouvrstevné, Kolem antheridií nachází se zpravidla hojné, vláskovité parafysy, které nejen, že antheridia obalují a chrání, nýbrž vylučují i vodu, důležitou pro pohyb spermatozoidů. Celý 22 vnitřek antheridia sestává z drobných kubických buněk, jež posléze si- multaně v diagonále se rozdělivše, dají každá vznik dvěma spermatozoidům (Ikeno); tyto jsou tvaru protáhle kyjovitého, mírně zahnuté, a na konci dvěmi dlouhými ciliemi opatřené, jimiž čile se v kapce vody pohybují. V čas zralosti puká stěna antheridia na vrcholu podélnou trhlinou, stěny se svinují a spermatozoidy vyhrnou se jako bílá, mlékovitě zbarvená te- kutina ven; někdy děje se vyprazdňování antheridií, jmenovitě tam, kde jsou ve skupinách vétknuty do terče současně a náhle; tak ku př. u Fe- gatella stahují se stěny dutin terčových a tekutina se spermatozoidy vy- střikuje daleko z rostlinky. Jindy ale vyprazdňují se antheridia jednot- lhvě a pomalu; vyprazdňování toto děje se jmenovitě ráno za rosy, nebo v hodinách nočních.*) Zjevně hraje tu největší úlohu při přenášení sper- matozoidů na samičí orgány voda, ačkoliv zajisté i drobní živočichové tu snolupůsobí. Vývoj antheridií děje se stejně jako u všech archegomiat; vznikají z povrchových buněk, jež se nejprve papilkovitě vyklenou, pak horizontální přepážkou rozdělí ve dvé, při čemž hoření buňka dá vznik vlastnímu antheridiu, dolení stopce; toliko v uspořádání a postupu stěn. při dělení prvé buňky a vzniku antheridia byly pozorovány některé, leč bezvýznamné odchylky. Samičí orgány, zárodečníky, čili archegonia (pistilla) vznikají podobně jako antheridia z povrchové buňky, která se papilovitě vyklene a rozdělí nejprve horizontální přepážkou ve dvě, z nichž spodní ' dá vznik stopce, hoření vlastnímu archegoniu; u Riceiaceí se stopka ne- vyvíjí a archegonium tvoří se z celé buňky, a záhy se hluboko do stélky ponořuje. U Anthocerotaceí nevyniká papilkovitě primordiálně buňka, . nýbrž dělí se a vrůstá dovnitř stélky, takže archegonium zůstává stále hlu- boko ve stélce ponořeno, a ani řádně nevytváří si stěny (— ta se však rovněž zakládá). U Marchantiaceí i frondosních Jungermanniaceí zůstává © naproti tomu archegonium na povrchu stélky, jsouc chráněno rozmanitě © vytvořenými obaly, které vznikají z okolního pletiva. Tvar archegonia. jest lahvicovitý jako u všech archegomat vůbec; můžeme na něm roze- znati krček (collum, stylum), vyložený centrálními buňkami kanálovými (u Marchantiaceí a Riceiaceí 4, u Jungermanniaceí až 16, u Anthocerotaceí 4—12), a spodní břišní čásť (germen) uzavírající velkou buňku vaječnou a menší hrdelnou přilehlou k ústí krčku. Když jest archegonium zralé, rozplynou se kanálové i brdelná buňka ve sliz, a krček se široce otevře, takže spermatozoid chemotakticky lákán snadno vklouzne do archegonia a oplodní vaječnou buňku. Velikost archegonií jest rozmanitá; největší, pokud naše zkušenosti sahají, nalezli jsme u dr. Moerckia Flotowiana, kde archegonia měřila 600—650 u délky, 90—100 « šířky. Kanálek v čas *) Kápneme-li na zralý c terč Marchantie, Preissie nebo na stélku Pellie, jež má zralé antheridiové čípky kapku vody, tu za několik vteřin můžeme po- zorovati, jak voda se mlékovitě kalí; jsou to spousty spermatozoidů z antheridií vyběhnuvších. ; 4 Ú | 29 zralosti zbarvuje se žlutě nebo hnědě, jinak celé archegonium jest bez- barvé. Jsou-li archegonia shloučena ve skupinách, tu zpravidla vyložena jsou mezi sebou vláskovitými chloupky, upomínajícími na parafysy. Ulo- žení archegonií na stélce jest u jednotlivých druhů velmi různé a roz- manité. Zajímavé jest rozestavení obou druhů orgánů u téže jatrovky. Tu rozeznáváme několik způsobů vzájemného rozestavení antheridií i ar- =ehegonií, jež dostaly i zvláštní jména (Lindbero). V přehledu jeví se tyto způsoby takto: Jednodomé (monoeení) jatrovky nesou oba druhy orgánů na téže rostlince: a) synoeecní: antheridia 1 archegonia jsou těsně vedle sebe ve společném obalu; velmi vzácně (ku př. Fossombronia Dumortieri). b) paroeení: antheridia nachází se na téže větvi pod archegoniemi; -ku př. Pellia, Reboulia, Fossombronia Wondrácžeki. c) autoecní: antheridia i archegonia na různých větvičkách; ku př. Neesiella, Aneura. d) heteroecní: všechny předešlé tři způsoby přichází u téhož druhu; - ku př. Fossombronia caespitiformis, F. verrucosa. "Dvoudomé (dioeení) druhy mají pohlavní orgány rozděleny na různých rostlinkách. Velice hojný případ: Fegatella, Marchantia poly- morpha, Moerckia, Blasia a j. v. 5. Různodomé (polyoeení) jsou takové druhy, jež brzo jsou jedno- domé, brzo ale dvoudomé; ku př. Grimaldia fragrans, (Gr. dichotoma, Riceia subbifurca. - Uložení archegonií na stélce bývá analogické jako jsme viděli u antheridií. U r. Riceia jsou archegonia hluboko na rozmanitých místech ponořena do stélky, u r. Riceiocarpus jsou sestavena v řadě; u r. Tesse- - Jina jsou archegonia rovněž v řadě, ale mají nad sebou vysoký, jehlano- witý výrůstek. U Marchantiaceí nacházíme vždy archegonia ve skupinách. U rodu Corsinia a Funicularia sedí po 5—10 mezi četnými vlásky na malém hrboulku v prohlubenině stélkové, u r. Targionia posunuty byly skupiny archegoniové následkem rychlého vzrůstu stélky na spod předního okraje stélkového; podobně uloženy jsou iu r. Čyathodium. U všech ostatních rodů této skupiny jsou archegonia umístěna na zvláštním terčku na svrchní straně stélky; později, jmenovitě nastalo-li oplození, vzroste dolení část terčku v dlouhou stopku, nesoucí nahoře vlastní terč, rece- ptakulum (které se označuje jako karpocephalum), na jehož spodní straně se nachází archegonia následkem nestejného růstu celého terče. Podle toho, je-li receptakulum (jinak zvaný též plodonošem) pou- rým výrůstkem dorsální strany stélkové, nemá žádné rýhy s rhizoidy; tak tomu jest ku př. u Plagiochasma, Clevea. Je-li plodonoš pokračová- - mím stélky, jest vždy terminální a nese na ventrální straně rýhu, uvnitř které jsou dlouhé čípkaté rhizoidy; rýha tato odpovídá spodní straně svinuté stélky. Karpocephala tohoto druhu nacházíme ku př. u r. Rebou- 24 ha, Grimaldia, Fegatella, Fimbriaria. Tyto výrůstky nebo pokračování stélky mohou se na svém konci děliti, takže máme případy, jako ku. př. u Lunularia, kde vlastní receptakulum jest rozvětveno, kdežto stopka sama má jen jedinou rýhu. U r. Preissia a Marchantia vzniká plodonoš ze dvou prvních větví dichotomických na svých koncích ještě dále se rozvětvivších; proto má stopka u těchto rodů dvě ventrální rýhy, a re- ceptakulum jest hluboce laločnaté. Že laloky receptakulové u r. Marchan- tia jsou skutečně jen části rozvětvené stélky, lehce se přesvědčíme, uči- níme-li jimi příčný řez; stavba laloků odpovídá úplně stélce. U Jungermanniaceí bývá tvořeno archegonium přímo terminální buňkou, pak má postavení konečné, a stélka dále nedorůstá, anebo vzniká z povrchové buňky za vegetačním vrcholem a nalézá se na svrchní straně stélky, jež roste nerušeně dále. Prvý případ přichází u Jungermanniaceí folhosních, jež proto nazvány byly Leitgebem akrogynae, druhý jest vlastní frondosním druhům označeným jako anakrogynae. U těchto na- cházejí se archegonia buď jednotlivě nebo ve skupinách na dorsální straně stélky a nejsou nikdy na zvláštních receptakulích; na ochranu jich vy- růstají kolem ze stélky rozmanité obaly. Obaly nabývají však defini-- tivního uspořádání až u plodu, a proto tam teprve o nich pojednáme. « 2. Sporogon. Oplozená buňka vaječná obdá se silnější blanou a počne se ihned © děliti, aby vzrostla v druhou, nepohlavní generaci, sporofyt. Celkem * dlužno rozeznávati při vývoji tohoto tři různé způsoby. Nejjednodušší : jest u Riceiaceí; oplozená buňka rozdělí se nejprve šikmou (přibližně © horizontální) přehrádkou ve dvě, na to kolmou stěnou ve čtyři, a později v osm buněk; každá buňka dělí se dále, až vzniknou mnohobuněčné , oktanty, na nichž rozliší se jedna zevní vrstva, představující stěnu sporo- * gonu, kdežto všechny vrstvy vnitřní přemění se ve spory. Takové vrstvy spororodné označují se jako archesporium; v každé pak buňce. této vrstvy vznikají počtveřením v tetrádách spory. U Riceiaceí tedy vznikají jen spory, žádné elatery, stejně jako se nezakládá žádný štět; jest proto sporogon Riceiaceí nejprimitivnějším, upomínajícím na karpo- spory řas. Celý sporogon zůstává vůbec uzavřen v dutině archegomia, stěna jeho záhy se rozpadá a spory leží v archegoniu, až po rozrušení tohoto i pletiva stélky dostanou se na venek. U Marchantiaceí jest první přehrádka skoro vodorovná, druhá svislá, až posléze zase vzniknou oktanty; z těch ale dolení čtyři zůstanou sterilní, davše vznik štětu, kdežto vlastní tobolka s archesporem vzniká pouze z hořeních čtyř ok- tantů. V těch opět diferencuje se nejdříve stěna a vnitřní archespor; stěna sestává z krátkých buněk, kdežto vnitřní archespor z protáhlých tenkostěnných buněk v podélné řady srovnaných. Brzy některé z buněk archesporových jsou protáhlejší a obsahují velká zrnka škrobová, kdežto jiné kratší, a naplněna drobnozrnnou plasmou; druhých jest daleko více 25 než prvních, jež jsou propleteny mezi těmito, tvoříce jakousi kostru. -Menší buňky dají opětovanou mitosí zase vznik čtyřem v tetrádě spořá- daným sporám, kdežto velké buňky, zřejmě jako výživné sloužící prvním, rozpadnou se ve dva, někdy celé se promění v jediný mrštník č. elater. U Jungermanniaceí probíhá vývoj sporogonu i sporogenese podobným způsobem, jenže elaterové buňky zhusta jsou ve středu tobolky jako -sloupek uspořádány, buď na svrchní straně nebo na spodní se stěnou tobolky srůstajíce. Sporogony u všech těchto tří skupin nemají dlouhého trvání; když v nich dozrály spory, a tyto se později rozprášily, rozpadá se celý sporogon a mizí v několika dnech úplně. U Anthocerotaceí vy- trvává však po dlouhou dobu, dorůstá stále na basi, a jest složením i vý- wojem svým od předešlých naprosto odchylný. Zygota (t. j. oplodněná vaječná buňka) dělí se u této skupiny nějprve vertikální přehrádkou ve dvě buňky, pak vodorovnou v nestejné čtyři buňky, dvě hořejší větší, a dvě dolení sotva čtvrtinu hořejších veliké; hoření buňky dělí se vel- L mi pravidelně a mnohonásobně, kdežto dolení dělí se jen málo, a dají wznik noze, která upevňuje sporogon, vzniklý z hořejších kvadrantů, vw pletivu stélky. V hořejších kvadrantech oddělí se nejprve periferní - stěna od vnitřních buněk antiklinami, a tyto se posléze diferencují v centrální buňky sterilní, představující sloupek (endothecium), ko- -Jem něhož teprve nacházejí se vlastní buňky archesporové (epithecium). Buňky archesporové se zakulacují a počtveřením rozdělují ve spory, při čemž některé zůstávají sterilní, tvoříce jakési volné pletivo, rozpadávaljící se posléze. v.elatery. Nejspodnější vrstvy sporogonu přímo na nohu hra- | mičící dělí se jako meristem ustavičně dále, takže sporogon stále znova dorůstá; stěna pak sporogonu jest pěkně zelená, opatřená chlorofyllem a má pravé průduchy se svěracími buňkami, tak jako nacházíme u sporogonů | mechů anebo na listě rostlin tajnosnubných cévnatých a jevnosnubných. Jest | tudíž sporogon Anthocerotaceí nejdokonalejší ze všech jatrovek ostatních. | Na sporogonu Marchantiaceí 1 Jungermanniaccí rozeznáváme dvě části: tobolku (capsula,*) theca) a štět (seta; peduneulus nebo hypho- | podium dle Wallrotha). Tvar tobolky jest velmi rozmanitý; nejčastěji | jest tobolka kulovitá (Pellia, Fossombronia, Preissia, Plagiochasma, Metz- | geriaa j.), vejčitá (Marchantia), ellipsoidická (Lunularia), válcovitá (Palla- wicina, Haplomitrium), podlouhle vejčitá (Aneura, Moerekia), vzácně | hruškovitá (Fegatella). Barva tobolky jest skoro vždy hnědá s různými odstíny; dlouhou dobu bývá často tobolka zelená, neboť stěny její obsa- „ hují hojně chlorofyllu (Sphaerocarpus, Fossombronia, většina Marchan- | tiaceí), jenž umožňuje mladému sporogonu samostatnou assimilaci. Stěna -tobolky jest u Marchantiaceí pravidelně, jmenovitě v dolejší části, jedno- vrstevná, u Jungermanniaceí naopak vždy vícevrstevnou; buňky zevní *) Hedwig označuje tobolku jménem capsula, Necker globulus nebo capi- tulum, Sehmideli vasculum, Schwaegrichen theca ; Linné a starší botanikové na- zývali tobolku granulum nebo anthera. 26 vrstvy bývají daleko větší, než vrstev vnitřních, a mají tenčí stěny než tyto. Někdy jsouce slabě vypuklé, dodávají tobolce osobitého lesku (Fos- sombronia). Stěny buněk, jmenovitě vnitřních vrstev, bývají vytuženy rozmanitými ztluštěninami, nejčastěji lištnovitými, jež pod mikrosko- pem podle toho, jsou-li na radialních nebo tangenciálních stěnách buňky, jeví se v průhledu buď jako uzlíky, vlákna nebo kolce; památné Haplo- mitrium Hookeri, má stěnu jednovrstevnou, jejíž buňky mají jedinou vytužovací lištnu, jako široký, tmavý prstencovitý pás středem stěn se. táhnoucí. R. Blasia vyznačuje se na basi tobolky zvláštním límečkovitým mnohovrstevným valem, který u žádné jiné jatrovky nepřichází. U Mar- chantiaceí bývá svrchní část tobolky vícevrstevnou a v čas zralosti také namnoze jako zvláštní víčko odpadává (Lunularia, Dumortiera). Jinak otevírá se u této skupiny zralá tobolka buď nepravidelnými podélnými trhlinami (Marchantia, Fegatella), anebo obřízně (Grimaldia, Neesiella) asi v polovici v řadě tenkostěnných buněk, již na mladé tobolce dobře patrných; zhusta ale odpadává hořejší část tobolky pak v nepravidelných trhlinách a cárech (Reboulia). Zbylé stěny tobolky se obyčejně dodatečně ještě podélně trhají (Fegatella, Lunularia). Tobolka Jungermanniaceí puká skoro vždy pravidelně podélnými trhlinami ve čtyři, zřídka dvě (Haplomi- trium, Moerckia, Pallavicinia) nebo opět více než čtyři chlopně; vzácnou © výjimkou bývá nepravidelné rozpadání tobolky (Fossombronia). Trhliny dějí se v místech, již užšími buňkami v tenčí bláně ve stěně tobolky na- značenými. Stěny tobolky bývají skoro vždy silně hygroskopické, a za © vlhkého počasí se chlopně narovnávají a zavírají. Štět, jenž chybí úplně sporogonu Riceiaceí 1 Amthocerofabei, jest u ostatních dvou skupin rozmanitě vyvinut. U Marchantiaceí jest zpra- © vidla kratičký, sotva délky 1—2 mm dosahující, kdežto u Jungermanniaceí © bývá značně dlouhý (až 10—15 cm), vysoko nad stélku tobolku zdvihající. © Jest obyčejně hyalinní, z tenkostěnných, prosenchymatických buněk slo- © žený; dlouho setrvává kratičký, až v čas zralosti téměř náhle, v několika © hodinách, pětkráte 1 více se prodlouží. Někdy bývá slabě nazelenalý, poně- vadž buňky obsahují sporý chlorofyl, a ve středu svém dutý; jest silně posi- tivně heliotropický, a v buňkách ukazuje rotaci plasmy, znamenitě vidi- telnou (Schleiden). ''rvání jest kratičkého; sotva tobolka vyprázdnila svůj obsah, vadne a mizí. Mladý sporogon chráněn jest obaly před škodlivými vlivy vnějšími; obaly tyto jsou dvojího druhu, jednak samo archegonium chrání a přeměňuje se v obal, jednak ale i ze stélky vyrůstá kolem sporo- gonu jednoduchý po případě i dvojitý val, jenž se později v rozmanitě utvářený obal přeměňuje. Archegonium mění se v čepičku (calyptra), která u Marchantiaceí jest jen jako bezbarvá blanka tobolku pokrývající a záhy beze stopy mizící (Marchantia, Grimaldia); na vrcholku svém nese ještě uschlý krček, a zbývá posléze jako jemné cáry při basi stětu. U Jungermanniaceí naproti tomu čepička, vždy ještě sekundárním vzrů- stem zveličená, jest masitá, obaluje jako veliký zřetelný, válcovitý, va- 27 kovitý, hruškovitý nebo kyjovitý útvar mladý sporogon a posléze válcovitě štět na basi vysoko objímá; na pozdějším jejím vzrůstu účastní se zpra- vidla i okolní pletivo stélkové, neboť dospělá čepička nese na povrchu uschlá archegonia původně s oplodněným blízce sousedící. Obaly, jež vznikly ze stélky jsou tvaru velmi rozmanitého, a často i dvojité, ve dvou řadách kolem mladého sporogonu, uzavřeného v čepičce, sestavené; rozmanitý jich tvar i počet jest příčinou, že v nomenklatuře jejich do- sud panuje zmatek, Staří označovali je názvy calyx (Linné), perianthium (Hedwig), vagina, colesula, perichaetium (Necker), perisporangium (Wall- roth); vzhledem k tomu, že obaly u foliosních Jungermanniaceí, kde vznikají srůstem lístků, ustáleně se označují názvem perianthium, navrhl Schiffmer, aby pro frondosní jatrovky, u nichž obal jest jen výrůstkem stélky bylo užíváno označení pseudoperianthium. Nehledě ku zmateným označováním těchto útvarů, jež v každé knize se uvádějí, užíváme v práci této jen dvou názvů: Je-li jediný obal stélkový, nazýváme jej prostě kalichem, calyx; tam kde jsou dvojité obaly (Marchantia, Preis- Sia, Moerckia, Pallavicinia), označujeme zevní obal prostě názvem obal, nebo zákrov, involucrum, a vnitřní, bezprostředně mladý spo- rogon za čepičkou obalující, zoveme opět kalichem, calyx. Jednoduché toto označení jest zajisté lepší a praktičtější než složité názvy, které Leitgeb, Schiffner, Warnstorf a j. uvádějí a sami zmateně zaměňují. Spory vznikají bezvýminečně počtveřením z mateřských buněk a mají proto původně tvar tetraedrický; teprve sekunderně vyboulením ploch nabývají vzhledu kulovitého. Jsou to buňky s jemně zrnitou plas- mou, obsahující někdy i drobné kapky olejné, obdané mocnou silnou blanou na svém povrchu. Dle studií Beerových (1906) obdává se již ma- teřská buňka na vnitřní své straně trojnásobnou tlustou vrstvou dávající „pektoso-cellulosové reakce; nejvnitřnější vrstva jest nejtenčí a těsně při- lehlá k plasmě, kdežto ostatní tvoří zevní obal. Mladá spora jest původně "obalena jen onou tenkou blanou, avšak záhy na vnitřní straně této blány vyloučí tlustou „vrstvu cellulosovou a pod ní opět tenkou kutikulovou blánu, uvnitř které vytvoří se ještě dvě vrstvy nové. Dospělá spora jest obalena tedy složitou stěnou, sestávající z tenounké, jednovrstevné, cellu- losní blány t. zv. endosporia (intina) a silného trojvrstevného exosporia; toto opět rozpadá se ve spodní vrstvu t. zv. exinium a zevní, silné perinium. | Na svém povrchu mívá často spora (perinium) rozmanité lamellovité, - bradavčité výrůstky a vypukliny, jež podmiňují zevní její skulpturu. - Zajímavo, že skulptura tato, často nesmírně jemná a přesná, jest dobrým | konstantním znakem; jen malý počet jatrovek má spory úplně hladké, bez nejmenších vypuklinek, vrásek nebo výrůstků. Velikost spor jest „velmi rozmanitá, i u různých druhů téhož rodu, ačkoliv u jednoho a samého -druhu kolísá velmi nepatrně; největší spory mají Ricciaceae. Dle velikosti "spor jest ovšem i počet jich v tobolce velmi rozmanitý; k porovnání budiž tu tabulka Miillerova (1907 I. p. 90.): v tobolce r. Sphaerocarpus 28 jest průměrně jen 190 spor, u r. Riceia 220, u r. Fegatella 5300, u r. Preissia 8000, u r. Pellia 45000. Výjimku od všech ostatních jatrovek činí v naší floře r. Pellia a Wegatella, jež mají spory vícebuněčné; nejsou to však spory ve vlastním slova smyslu, nýbrž první stadia klíčících spor, která u těchto jatrovek probíhají ještě v uzavřené tobolce. Skoro všechny ja- trovky jsou anemochorní; jen nepatrná menšina rozšiřuje spory vodou; © nebo příležitostně 1 pomocí živočichů. Elatery, čili mrštníky (funiculi, fila Schmidel, helices We- ber-Mohr, erina, erinula Necker) vznikají stejně z buněk archesporia jako spory; kdežto však mateřské buňky sporové nabývají na svém plas- matickém obsahu, mizí tento během vývoje u buněk elaterových stále více až konečně zbydou jen prázdné kostry elaterové. Tyto jsou stejnoměrně po archesporiu rozděleny, tvoříce síť, mezi níž jsou uloženy buňky vý- trusorodné; zjevně přísluší tedy elaterovým buňkám úkol buněk výživ- ných, nebo aspoň výživu sporogením buňkám přivádějících. Později rozpad- © nou se buňky této sítě v jednotlivé elatery. Dospělý elater jest tvaru po- dlouhle válcovitého, někdy ku koncím značně ztenčený, a má nanejvýš jemné, průsvitné stěny, po jichž vnitřní straně vinou se spirálně kroucené lištny vytužovací, které jsou nesmírně hygroskopické; elatery pak rozmanitě se dle změn vlhkosti ovzduší stáčejí a při tom spory rozhazují. Jen zřídka mívá elater jen jedinou spirálku (ku př. Aneura), obyčejně jsou dvě i více; elatery Anthocerotaceí u většiny druhů nemají vůbec žádných, nebo jen velmi nedokonalé spirálky. U r. Sphaerocarpus nacházíme místo ela- terů malé kulovité buňky, obsahující chlorofyl, které rovněž slouží k vý- živě sporogenních buněk a později uschnou a zmizí. U některých rodů, jako na př. u Aneura, Pellia, Metzgeria mimo obyčejné elatery přítomny jsou v tobolce svazky dlouhých elaterů, které pevně jsou ké stěně tobolky, buď na vrcholu (Aneura, Metzgeria) nebo na basi (Pellia) přirostlé, a jež, když tobolka se rozpukne, rozdělí se buď na čtyři díly na koncích chlopní, nebo zůstanou v prostřed na basi štětičkovitě státi; při tom rozhazují spory i elatery, jež na nich lpí, do dálky. Pevné tyto svazky nazvány byly elaterofory (elateres affixi); u r. Blasia jsou elaterofory na basi tobolky velmi rudimentní, jen jako krátké válcovité buňky, namnoze s nedoko- nale vyvinutou spirálou, z pletiva stěnového trčící. Počet elaterů jest velmi různý; dle studie Leclerc du Sablonovy, klesá počet s dokonalejší organisací jatrovky. 3. Klíčení spor. Spora dostavši se na příhodný substrát počne za dostatku světla 1 vlhka ihned klíčiti. Je-li exosporium silné, puká, a obsah plasmatický, objatý intinou vyrůstá ven, v dlouhou, nebo kratší láčku, napříč článko- vanou, na jejímž konci vzniká nová rostlinka. Zpravidla předchází dříve ještě k utvoření několikabuněčné ploché hlízky, na níž teprve mladá rost- 29 linka na libovolném místě činností terminální buňky vzrůstá. Spory s ten- kým exosporiem před klíčením naduřují a protahují se přímo v láčku; sotva rostlinka povyroste odumírá celá láčka is hlízkou. U Marchantiaceí tvoří se ihned, sotvaže spora kratičkou 'láčku jednobuněčnou byla vytvořila, plochá hlízka, která na straně spodní vypustí několik rhizoidů, a na straně nejvíce osvětlené vytvoří terminální buňku, jež vzrůstá v mladou rostlinku. U r. Fossombronia vytváří se na hlízce nejprve stélka plochá, na okrajích hluboko zařezávaná, jež teprve znenáhla přechází v kormus; nazvali jsme tuto část klíčící rostlinky, upomínající věrně na stélku r. Blasia proto- kormus. Spory podržují dlouho klíčivost; spory r. Riella, Riceia i jiných jatrovek vyklíčily po dlouhé době let i z rostlinek v herbáři chovaných. U r. Fegatella, Pellia prodělávají spory první stadia klíčení již v tobolce, měníce se. v několikabuněčné hlízky, dříve za mnohobuněčné spory vy- kládané; u r. Pellia dokonce jest již odlišena bezbarvá jedna buňka, která, když padne »spora« na zem, vzroste ihned v rhizoid. Máme tedy u těchto rodů jakousi viviparii. Někdy spora netvoří žádnou láčku, nýbrž vzrůstá ihned v mnohobuněčnou hlízku (Blasia, Anthoceros, Re- boulia) úplně podobnou mnohobuněčným »sporám«< jmenovaných dvou vi- viparních rodů.. ped „Velice často bývá hlízka, jež předchází definitivní rostlince, nazý- vána prothallium; ku podivu nacházíme tuto hrubou chybu i ve velkých příručkách hepatikologických, jako jest na př. Schiffmerova nebo Miille- rova: Stadium: toto jest totožné s protonematem, v něž klíčí spora u mechů, a které ovšem bývá lépe vyvinuto, ale s prothalliem, které přichází u tajnosnubných cévnatých, nedá se na žádný způsob srovnati. Prothallhum jest homologické s rostlinkou jatrovkovou, gametofytem, ne- soucím rovněž pohlavní orgány. Máme tedy u jatrovek stejně tři gene- race jako u mechů (protonema, gametofyt s pohlavními orgány a sporofyt se sporami), jenže první generace nepohlavní, protonema, jest zakrnělé a nikdy (vyjma některé tropické rody Cephaloziaeí) nedosahuje takového vývinu jako u mechů. i IV. Poznámky biologické a fytogeografické. Téměř u všech jatrovek nacházíme v buňkách velká, kulovitá, ostře světlo lámající tělíska, jež jsou buď jednotlivá anebo i více v jedné buňce pohromadě; vyjma r. Anthoceros a Blasia nechybí tato tělíska žádné játrovce, jsouce tak pro tuto skupinu rostlin úkazem nanejvýš cha- rakteristickým a také v říši rostlinné jedinečným. Dají se nanejvýš srovnati s elaioplasty, jež u některých Orchideí a u Diatomaceí přichází. V literatuře bývají všeobecně označována jako olejová tělíska; u fo- hosních Jungermanniaceí nechybí »olejová tělíska« v žádné skoro buňce listové a nachází se zhusta i v buňkách lodyžky, štětu, ano i v rhizoidech. U frondosních Jungermanniaceí a u Marchantiaceí omezena jsou tělíska 30 tato na určité, drobnější buňky roztroušené v základním pletivu; u thal- lhdií Marchantia polymorpha přichází hlavně jen v buňkách obvodových, u Preissia, Marchantia i Fegatella jsou ojediněle i v plodonoších, a zvláště hojně v stěnách dutin antheridiových. Na podzim objevují se v hojnějším množství než z jara, z rostlinek sušených a v herbáři chovaných vymizí po delší době beze stopy. Rozpouští se snadno v benzolu, alkoholu, síro- uhlíku, etheru, chloroformu, acetonu, ledové kyselině octové, chloralhy- drátu, hydrátem draselnatým ale nezmýdelňují; osmiovou kyselinou, al- kannou, gentianovou violetí 1 jinými barvivy jsou lehce zbarvitelna. První, pokud mi bylo možno zjistiti, zmiňuje se o nich Mirbel r. 1835 ve své anatomické a fysiologické monografii Marchantia polymorpha, kterou také Nees v německém překladu jako dodatek k poslednímu dílu svých »Naturg. europ. Leberm.< vydal; nazývá je buněčnými bublinkami obsahující sole nebo škrob. (Gottsche v znamenité své monografii Haplo- mitria (1843 p. 287.) domnívá se, že sestávají »tělíska olejová« z vosků a pryskyřic, neboť pozoroval, že snadno se rozpouští v alkoholu. Schacht (Lehrb. d. Anat. u. Physiol. 1856 p. 60.) stotožňuje je se zrny inulino- , vými, Hofmeister (Pflanzelle 1867 p. 396.) s pryskyřičnými kapkami. , Holle r. 1857 dokázal, že složeny jsou z pryskyřic a etherických olejů, © kterémuž názoru přiklonil se též Lindberg. Naproti tomu Pfeffer r. 1874 * dokazoval, že »olejová tělíska« sestávají z mastných olejů, jež v podobě kapek rozptýleny jsou v bílkovitém stromatu, obsahujícím nepatrně málo © vody. Leč nejnovější analysy a pokusy, které Garjeanne, Lohmann a K. Miiller provedli, dokazují nesprávnost názoru Pfefferova a vesměs pod- © porují starý náhled Holleův. Olejová tělíska obsahují těžko těkavé ethe- , rické oleje, pravděpodobně ze řady terpenů, seskviterpenů a jich alko- holů, namnoze ještě nedokonale známé chemické konstituce. S obsahem : tuků (fytosterinů atd.), které byly v dosti značném množství Jonnsonem, © Olinem, Lohmannem a j. v sušinách jatrovek podobně jako u mechů na- © lezeny (ku př. Marchantia polymorpha 43%, Pellia epiphylla 3%/, Metz- geria furcata 28%, Fegatella conica 23%, Fimbriaria Blumeana 3690, Mastigobryum trilobatum 4%, Lophozia barbata 9'83%o, Madotheca pla- typhylla 77%, Plagiochila asplenoides 5'07%/; Sphagnum 3%, Bryum roseum 18'05%/,, Polytrichum commune 8'07%/s, Mnium undulatum 7'09%/), nejsou t. zv. »olejová tělíska« v žádném užším vztahu. Stejně jako obsahem, tak i svým významem jsou »olejová tělíska« dosud nerozřešenou otázkou biologickou. Není pochyby, že představují jakési ochranné zařízení proti žravosti živočichů, jmenovitě plžů, jak již Stahl se domníval a pokusy snažil se dokázati; než nelze tento úkol jich sevšeobecňovati, neboť nacházíme jatrovky velice často ožrány plži a hle- mýždi, nejčastěji právě druhy, jako na př. Fegatella conica, Marchantia polymorpha, které vynikají velikostí a bohatostí tělísek olejových. Pravdě- podobně budou olejová tělíska míti ještě jiný význam; snad představují nám shluky látek reservních, snad také nějaké ochranné zařízení proti 31 zimě, jak by se dalo ze zhojnění jich na podzim usuzovati. Podrobné studie v tomto směru byly by žádoucí a jistě vděčnými. Zdá se, že ole- jová tělíska propůjčují jatrovkám charakteristických vůní a zápachů; některé druhy voní velmi silně, příjemně pižmově, jako ku př. Grimaldia barbifrons, Fegatella conica, jiné mají vůni slabší (ku př. Fossombronie, Marchantia), kdežto některé opět skoro žádné vůně nevydávají, jako ku př. Riceie. Ale i tento význam olejových tělísek není přesně stanoven, neboť často druhy s velkými tělísky (ku př. Leioseyphus) voní velmi málo, a druhy s malými naopak. Nápadná jest okolnost, že u jatrovek, u nichž žijí v symbiose sinné řasy, u r. Anthoceros a Blasia, dosud olejová tělíska nalezena nebyla. U těchto dvou rodů vždycky nacházíme v přírodě kolonie Nostoc sphae- ricum Vauch., jež usazeny jsou ve zvláštních dutinách ve stélce. U rodu Blasia mimo to nacházíme v dutině i specifickou hojně rozvětvenou buňku slizovou, která těsně svými výběžky kolonii v nejrozmanitéjších směrech proniká; podobně větvené buňky (Leitgeb tvrdí, že jsou to mnohobuněčná, rozvětvená vlákna v obou případech) ze stěn dutinek do kolonií vnikající nacházíme i u r. Anthoceros. Již z tohoto možno souditi, že poměr řasy k jatrovce bude daleko intimější než snad náhodná mutualistická symbiosa nebo prostorový parasitismus — bohužel, až dosud vědomosti naše o tomto thematě i práce dosud vyšlé jsou velmi sporé! Příležitostně nacházíme v dutinách stélek jatrovek i jiné řasy, jmenovitě Oscillarie, Diatomy, Aphanocapsy, Chroococey a j., které nacházejí tu vítaný útulek; nejčas- tějším útulkem jsou dutinky zbylé po vyprázdněných antheridiích u r. Pellia, anebo úžlabí šupin ventrálních u nejrůznějších Marchantiaceí. Ve všech těchto případech jedná se jen o neškodný parasitismus prostorový. Horším nepřítelem ale jsou houby, které někdy rovněž jatrovky napa- dají; Saccardo (Sylloge vol. XIII. 1898) vypočítává dle jednotlivých "druhů skoro na 50 hub, jež parasitují na jatrovkách. Při studiích svých setkával jsem se ale jen s Pythium De Baryanum, které jmenovitě Pellie a Riceie zhusta napadá, s Cladosporium a Botrytis, jež ničila kultury umělé pospolu s Helotium, a s pěknou perisporiaceou Leptospora musci- cola, která jest na jatrovkách zvláště v podhorských krajinách velmi hojným hostem (jmenovitě u Metzgerií a foliosních Jungerm.); celkem ale možno říci, že jatrovky poměrně velice zřídka jsou houbami napa- dány, což Czapek připisuje sphagnolu ve velkém množství v bláně bu- něčné těchto rostlin obsaženému. Nejasnou dosud zůstává ještě otázka my korrhizy. Skoro u všech jatrovek foliosních nacházíme v rhizoidech ojedinělá, nebo v celé svazky spletená vlákna houbová, jež po případě vnikají i do lodyžky a listů. Mykorrhiza jatrovek byla hojně studována (Jansen, Němec, Goebel, Golenkin, Peklo, Garjeanne a j.), avšak dosud patřičného vysvětlení podáno nebylo. U +frondosních jatrovek jest mykorrhiza poněkud řidčí; schází skoro vždy u jatrovek na stanoviskách vodou bohatých, kdežto u jatrovek na 32 místech sušších hojně přichází. O přítomnosti vláken hyfových v rhizoi- dech podali první zprávu již Gottsche, později Kny, v novější době stu- dovali rozšíření mykorrhizy u frondosních jatrovek Beauverie, Golenkim a Peklo. Anthocerotaceae bývají skoro vždy úplně prosty mykorrhizy, u Riceiaceí přichází vzácně. Hojnou jest ale u Marchantiaceí, kde vlákna houbová jsou hlavně v hladkých rhizoidech skoro vždy přítomná a vni- kají 1 do základního pletiva, a tvoří tu hnízda v buňkách, zabarvujících svoje blány často nachově (Preissia, Fegatella), a vždy na určitá místa omezených. U frondosních Jungermanniaceí nacházíme mykorrhizu zvláště u Pellí a Fossombronií, kdežto u Aneur, Metzgerií a u Blasia nikdy nepřichází; leč ani u prvních dvou rodů není konstantní, vázána jsouce poměry stanovištními. Kdežto někteří autoři (Beauverie) vykládají houbu za výborného symbionta opatřujícího jatrovce uhlíkaté i dusíkaté živiny z humusu, prohlašují jiní (Golenkin, Miůiller) „vlákna houbová za para- sita, v mnohých případech nebezpečného. Zdá se, že pod společným ná- zvem mykorrhiza zahrnuty jsou nejen vlákna nebezpečných parasitů, nýbrž 1 neškodných saprofytů a dobrých symbiontů; pokud nepodaří se v každém případě houbu isolovaně pěstovati, identifikovati a vlastnosti její přesně zjistiti, nebude otázka tato rozluštěna. Podobně nedostatečně dosud prozkoumanou otázkou jest i hojná | přítomnost drobných živočichů, zvláště nálevníků a rotatorů v různých dutinách stélkových; ačkoliv pravděpodobně jedná se v těchto případech © nejčastěji jen o parasitismus prostorový, nebylo by bez zajímavosti bližší studium tohoto úkazu. Jatrovky jsou také výborným předmětem pro studium oekoge- nese v rostlinstvu vůbec, jak již nejednou měl jsem příležitost doká- zati (Věstník V. sjezdu čes. přír. v Praze 1914 p. 334). Faktory edafy- © tické nehrají tak velkou roli; vyjma několika případů (Pellia Fabbro- © niana, Metzgeria pubescens, Riceie a j.) nelze pozorovati, že by jatrovky. vybíraly si substrát určitých vlastností chemických. Rozhoduje-li substrát © při výskytu, jsou to skoro vždy jen jeho vlastnosti fysikální. Za to ale nesmírnou roli při variaci i v celé organisaci tělní hraje u jatrovek voda. Většina jatrovek jsou hygrofyti nebo mesofyti. Xero- fytů známe málo; nacházíme je hlavně jen v skupině Ricciaceí a Mar- chantiaceí. V naší floře jest to Riceia Bischoffii, Grimaldia barbifrons, Metzgerie a některé Marchantiacee (Preissia, Reboulia), které rostou na suchých, vypráhlých, vodou chudých stanoviscích; poslední ale jatrovky přicházejí často i na vlhkých místech, takže pravými xerofyty byly by v naší floře jen první dvě jmenované. Daleko bohatší na xerofyty ja- trovkové jest jižní Evropa, jmenovitě Středozemí (Targionia, Plagio- chasma, Riceia Sommieri a j.). Aby lépe vysušení snášely, jsou jatrovky tyto vyzbrojeny obdobnými opatřeními, jako xerofyta vůbec bývají; stélka jich nese četné, dlouhé, hyalinní chlupy, svinuje se svými okraji, aby zabránila velkému vypařování vody z dutin dychacích, a chránila : -= postrádá na stanoviscích s pře- bytečnou vlhkostí úplně vlákna * sklerenchymatická, © Pallavicinia Lyellii pěstovaná ve vodě měla centrální svazek velice tenký, - Pellia epiphylla i Neesiana ztrácí -v dostatečné vlhkosti vytužovací | Jištny úplně. Naopak za poma- lého vysychání mění jatrovky opáčně svoje stélky, nabývajíce šedivého, hnědavého, až červena- -vého zabarvení, které poskytuje odchylné. dešlého, nebo v zimě téhož roku. 39 jemné pletivo assimilační před zhoubným vyschnutím, má silné základní pletivo, v němž shromažďuje zásoby vody, na spodu chráněna jest mo- hutnými purpurovými šupinami, a vyznačuje se nesmírně houževnatým životem. Mattirolo dokonce dokázal, že Grimaldia obživla po více jak celoročním vyschnutí; podobně vzkřísily se a znovu počaly růsti stélky -(Corsinia marchantioides, které byly již tři čtvrtě roku v herbáři chované. Zvýšená vlhkost ovzduší působí zrychlený vzrůst a vývoj forem Juxuriantních; trvá-li dlouho abnormální vlhkost, pak nabývají formy vzhled forem depauperátních, se stélkami úzkými, protáhlými, drobno- Jistými, následkem zrychleného právě vzrůstu za nedostatečného přívodu živin. Velice charakteristická jest pro takové hydromorfosy 1 silná re- dukce mechanických elementů stereidních; tak ku př. Preissia commutata Obr. 5. Riccia fluitans; 13 forma plovoucí, 13a f. pozemní. Nepatrně zvětšená; dle Velenovského. - ochrany před přílišnou insolací. Experimentálně možno v kulturách vy- -volati měněním podmínek nejrozmanitější oekologismy, svědčící o neoby- čejné plasticitě jatrovek; totéž dokazují i jatrovky vodní (Riceicearpus, Riceia fluitans), tvořící snadno pozemní formy značně od plovoucích Většina jatrovek přináší plody časně z jara, v březnu, dubnu anebo na podzim, v srpnu, září; pohlavní orgány buď jsou vyspělé již léta pře- Mimo pohlavní rozmnožování, kdy po kopulaci spermatozoidu s vaječnou buňkou vzniklá zygota vytváří spo- | + 2 „ . . o | rogon, nesoucí spory, setkáváme se u jatrovek, jako u kryptogam vůbec, kA . / n 2 o 7 | s bohatě vyvinutou propagací vegetativní. Způsoby nepohlavního | rozmnožování možno u jatrovek frondosních shrnouti v následující stručný přehled: Nejobyčejnější jest způsob tvoření adventivních vět- | oviček, které jsou křehké, snadno od stélky odpadávají a vodou zanešeny rostou na příhodném místě dál v novou stélku. Někdy jsou větvičky tyto kratičké, jindy ale dlouhé a hojně větvené (Pellia, Metzgeria); vznikají buď naokraji stélky, nebo na jejím spodu, skoro nikdy nevyrůstají z dor- sální strany. Na spodní straně někdy vyrůstají v takovém množství, že paprsčitě kolem staré stélky se rozkládají; u Riceiaceí a některých Mar- chantiaceí byly pozorovány úzké, šlahounovité výběžky na spodu stélky. Dr. Karel Kavina: Monografie českých jatrovek. 3 34 U těchže skupin mohou se adventivní pupeny tvořiti i na rhizoidech, do- cela obdobně jako nalézáme u protemematů mechových; adventivní pu peny však vytváří také na libovolném místě stélky, byla-li poraněna (Vóchting). Úkaz tento patří k nejobyčejnějším způsobům regene- race, jíž stélka jatrovková neobyčejně vyniká (Němec, Berkovcová). Vzácný případ vegetativního rozmnožování jest tvoření hlízek, které po. delší době odpočinku jsou schopny vzrůsti v novou stélku; toto bylo po- zorováno vyjma některých cizozemských Fossombronií jen u r. Antho- ceros (laevis, dichotomus), Petalophyllum, některých Riccií (R. Gouge- tiana) a u Fegatella conica. Druhý způsob jest rozmnožování se pomocí zvláštních tělísek t. zv. thallidií, které vzni- kají na určitých místech stélky a jsou určité stavby; tělíska tato chybí celé řadě druhů, Riceiaceím a Anthocerotaceím úplně. Jedno- buněčná tělíska, v něž rozpadají se často jatrovek nikdy nepřichází; upomínají na ně jen dvojbuněčná tělíska rozmnožovací u r. Aneura, vznikající uvnitř buněk epidermál- ních. Obsah buňky pokožkové se u některých Se% druhů tohoto rodu stáhne, rozdělí příčnou | přehrádkou, až vznikne dvoubuněčné tělísko, které, když pukla blána mateřské buňky, do- Z) Stane se ven. U r. Marchantia a Lunularia ěě „ rozmnožovací ve zvláštních pohárkovitých Y nebo měsíčitých nádržkách-na svrchní straně Obr. 6. Blasia pusilla; 1testélka stélky; z pohárků vypuzována jsou ve ve- s lahvicovitým útvarem vylu- likém množství slizem vylučovaným slizo- Zm amoaoá tit, vými trichomy. Nejnamátnějšími způsoby ZE VAlodokého: vegetativního rozmnožování vyznačuje se Bla- sla pusilla; u té děje se toto jednak mnoho- buněčnými, kulatými tělísky uvnitř lahvicovitých útvarů vznikajícími a slizem vytlačovanými, jednak plochými, rovněž mnohobuněčnými hvě- zdičkovitými šupinkami rozsetými po svrchní straně stélky. (Pěkný přehled vegetativního rozmnožování u jatrovek nalezne laskavý čtenář v pracech Buchových.) | Podrobná kapitola o zeměpisném rozšíření jatrovek bude vložená až do druhého dílu, jednajícího o jatrovkách foliosních, neboť nelze psáti dvou oddělených kapitol o rozšíření každé skupiny zvláště; zde budiž uvedeno jen několik poznámek všeobecných. Českých jatrovek frondosních až dosud bylo stanoveno 48 druh (incl. subspecie); jest to valná část všech středoevropských, jichž známo. jest na 80 druhů. Všech frondosních jatrovek, ve smyslu naší práce, až 77 tvoří se velká, plochá mnohobuněčná tělíska listy foliosních jatrovek, rovněž u frondosních. hh) dosud bylo popsáno 790 druhů, takže české druhy jsou jen malým zlom- kem. Většina českých jatrovek jest všeobecně rozšířena po, celé severní polokouli (ku př. Riceia glauca, R. sorocarpa, Blasia pusilla, Pellia epi- phylla, Aneura latifrons, A. multifida, A. palmata, Fegatella conica, Mar- chantia polymorpha, Preissia commutata, Blasia pusilla a j.), jen malý poměrně počet jest kosmopolitů, po celé zeměkouli rozšířených. Takové druhy jsou Riceiocarpus natans, Riceia fluitans, Reboulia hemisphaerica, Aneura pinguis, Lunularia cruciata; poslední rozšířila se pravděpodobně až teprve v době novější s hlínou zahradnickou, dík svým rozmnožova- eím tělískům. Jen na Evropu omezené, a tu endemické druhy jsou na př. Riceia ciliata, R. bifurca, R. crystalina, Moerckia Flotowiana, Wos- sombronia pusilla, R. Warnstorfii; Moerckia hibernica, M. Blytti a Ne- siella rupestris jsou rázu alpinského, neboť přichází jen na vysokých horách. Mediteranní a jižní typy, rozšířené hlavně v Evropě jižní a do střední jen spoře zasahující jsou z českých jatrovek R. Bischoffii, R. Mi- chelii, Fossombronia caespitiformis, F. angulosa, Grimaldia barbifrons a Pellia Fabbroniana ve vlasti naší jen v nejteplejší její střední části ro- stoucí. Arktickými druhy zdají se býti Fimbriaria pilosa a Haplomi- trium Hookeri: rozšířeny jsou hojně v severní Evropě, a vyskytují se we střední jen na vysokých horách, a nanejvýš ojediněle v středoněmecké nížině. V době glaciální byly tyto druhy asi po celé Evropě rozšířeny, ale později zachovaly se jen na těchto místech jako vzácné relikty. Vše- chny tyto uzávěry fytogegrafické nutno ale přijímati s opatrností; na- mnoze jsou nám arealy jednotlivých druhů velmi nedokonale ještě známy. Ve vegetaci 1 v přírodním hospodářství člověka hrají frondosní jatrovky úlohu velmi nepatrnou. Tvoříce často velké povlaky na sub- strátu humosním, přispívají výborně ku tvoření humusu; poněvadž ale nikdy nepřichází v ohromných massách, není jich význam pronikavý. | V dřívějším lékařství byly některé druhy, jak bylo již v historickém | přehledu uvedeno, officinelní; dnes nedochází žádný druh praktického | upotřebení. 3* Část systematická. I. Poznámky všeobecné, přehled důležitějších systemů, několik myšlének fylogenetických. Jak již jsme se zmínili patří jatrovky k jedněm nejplastičtějším rostlinám vůbec, u nichž různými činiteli zevními může býti nejpodivnější. změna v organisaci zaviněna. Poněvadž pak velice často oekologismy. nabývají zdánlivě charakteru znaků organisačních i rozlišovacích, jest. přední povinností botanikovou zjistiti a přesně rozlišovati stále znaky. organisační od měnlivých oekologismů. V práci naší řídili jsme se všude © přísným tímto pravidlem; systematik má studovati v přírodě, a nikolivěk“ v herbáři. Velice často rostlinky nápadné a odchylné, takže by se dobře: mohly za různé druhy považovati, ukážou se při bedlivějším pozorování , v přírodě na stanovisku, anebo v kultuře jen formami, okolnostmi zavi-. něnými, a ihned jakmile příčinné okolnosti přestanou, v původní tvar. se vracejí. Poněvadž nelze nám, vzhledem k malému místu, jež možno ; otázce této věnovati, blíže se o thematu variabilnosti, o stálosti i ceně! jednotlivých znaků rozlišovacích rozepsati, dovolujeme si jen několik, orientačních myšlének načrtnouti. Určité znaky rozlišovací pro celou skupinu jatrovek frondosních. vytknouti nelze, jak již plyne z jich fylogenetického vývoje; často znaky u jednoho rodu stálé a dobré, ukáží se býti měnlivými a nedostatečnými v rodě druhém. Habitus rostlinky podléhá změnám snad největším; možno. sice stanoviti pro jednotlivé druhy anebo rody habitus typu, ale nutno vždy míti na paměti, že tento následkem změn v okolí, snadno podléhá též změnám, často velmi pronikavým. Jako typ označujeme habitus. nejčastěji přicházející; odehylné habitem pak rostlinky od typu, jenž pro určitý druh jest pravidlem, označujeme jako formy. Na habitu účastní se v prvé řadě tvar a barva stélky; obě mění se hlavně působením vody a osvětlení, jak již bylo dříve řečeno. Konsistence stélky, podmíněna její tlouštkou a celkovou vnitřní organisací, bývá dobrým vodítkem, neboť mění se jen v malých mezích. Stejně málo měnlivým bývá 1 příčný průřez stélky, který v nejmnožších případech jest dobrým znakem; jest však ale naprosto nesprávné, považovati počet vrstev buněčných, jež stélku skládají za znak mathematicky přesný, neboť již na samotné 37 rostlince pozorovali jsme velké rozdíly. Často i nápadné organisační znaky, jako jsou ku př. mechanické, vytužovací pruhy v základním ple- tivu anebo tvar a vývin assimilačních komor dýchacích, jsou velmi ne- stálými oekologismy, které s přibývající vlhkostí úplně mizí. Pro Marchan- tiaceae jest velmi dobrým znakem rozlišovacím tvar a stavba dýchacích otvorů, jakož i tvar ventrálních šupin; tyto dva znaky nedoznávají nikdy žádných větších změn, i když rostlina roste za podmínek značně varia- bilních. Totéž lze říci i o tvaru a stavbě obalů plodních, jež skoro všechny jatrovky zachovávají, a poskytují tak systematikovi pevný bod ve víru nesčíslného počtu forem i druhů; znak tento je ale převážnou měrou znakem rodovým. I tam, kde, jako ku př. u r. Pelha jednotlivé druhy we všech ostatních znacích do sebe přecházejí, zůstává tvar kalicha kon- stantní a neměnitelný. Totéž nelze ale vždy opakovati o rozdělení po- hlavních orgánů; nalezli jsme velice často fakta odporující údajům v literatuře, i u druhů jinak velmi dobrých a stálých. Podobně málo stálým jsou znaky jevící se ve stavbě tobolky, ačkoliv změny jich nedějí se nikdy ve velkých mezích, takže lze jich užiti jako podružného znaku; vytužovací lištny na buněčných stěnách bývají na vlhčích stanoviscích slabší, méně vyvinuté, až i úplně mizí. Elatery neposkytují také valného znaku rozlišovacího. Lepší poskytují ale spory, které ve velikosti i v struk- tuře exosporia mění se velmi málo; tak ku př. u r. Fossombronia a Riccia jsou dobrým znakem. Mimo tyto hlavní, jen zběžně zde vyčtené znaky, používá popisná hepatikologie ještě celou řadu znaků jiných, specifických, o nichž podrobnější údaje najde laskavý čtenář v úvahách u příslušných druhů. Dle různých názorů o ceně jednotlivých znaků, o rozsahu syste- matických jednotek i o příbuznosti jich navzájem, byly během doby se- staveny rozmanité systemy jatrovek. Staří autoři dlouho řadili jatrovky k řasám, a ani později, když již obě třídy byly odděleny, nezahrnovali všechny rody v třídu tuto; jmenovitě platí to o r. Anthoceros, Riceia a Blasia, které byly jako samostatná skupina na roveň ostatním jatrovkám vedle řas postaveny. Dlouho užíván byl takovýto system, jenž první navrhl Willdenov ve svých »Species plantarum<; ten v řád Hepaticae zahrnoval toliko rody Jungermannia, Marchantia a Anthoceros, kdežto r. Blasia a Riceia tvořil zvláštní řád Homalophyllae. Ale již Weber-Mohr v +Taschen- buchu«< připojují tyto rody k ostatním; jatrovky i mechy zahrnují v šestý řád tajnosnubných Calyptratae, první jako skupinu »B. Deoperculatae«, druhé jako »A. Opereulatae«. První podrobnější systém podal geniální A. J. C. Corda v článečku »Genera Hepaticarum< uveřejněném v Opizo- vých »Beitráge zur Naturgeschichte< v r. 1828. Badatel tento dělí ja- trovky takto: A. Stromatopteridae: Ord. 1. Marchantiaceae: Grimalda Raddi, Marchantia Mich., Chlamidium (Corda, Preissia Corda, Chomiocarpon Corda, Fimbriaria Nees, Hypenantron Corda, Rhakiocarpon Corda, Du- 38 vallia Nees, Sindonisce Corda, Otiona Corda, Achiton Corda, Fegatella Raddi. Ord. 2. 'Targioniaceae: Targionia Mich., Sphaerocarpus Mich. Ord. 3. Anthocerideae: Blandovia Willd., Anthoceros Mich. Ord. 4. Corsiniaceae: Corsima Raddi, Rupinia L. Ord. 5. Ricciaceae: Riceia Mich., Riceiocarpos Corda, Riceiella Braun. B. Hepaticini: Ord. 1. Jungermanniaceae: (Gymnomitrion Corda, Cheiloeyphos Čorda, Jungermannia Rup., Lejeunia Lib., Sarcocyphos Corda, Alicularia Corda, Sykorea Corda, Calypogeia Raddi, Blasia Micheli, Diplomitrion CČorda, Pellia Raddi, Metzgeria Raddi. Ord 2. Andreaeae: Andreaea Ehrh. Ord. 3. Sphagnoideae: Sphagnum L. Nees z počátku přidržel se úplně Cordy; později se však značně odchýlil, rozděliv v IV. díle »Naturg. d. eur. Leberm.« r. 1834 jatrovky v pět řádů: Jungermannieae, Marchantieae, Monocleae, Anthoceroteae a Riceieae. Rozdělení toto bylo převzato do »Synopsis<, kterou Nees ve společnosti Gottscheho a Lindenberga v r. 1844 sepsal. Poněvadž rozdělení toto po dlouhou řadu let bylo směrodatným, a ve všech skoro starších příručkách se s ním setkáváme, myslím, že nebude od místa, jestliže jej v přehledu uvedeme: I. Trib. Jungermannieae: 1. Hemicycl. Foliosae: Gy mnomitria, Coelo- caules, Jungermannideae, Geocalyceae, Trichomanoideae, Ptilideae, Platy- phyllae, Jubuleae. 2. Hemicycl. Frondosae: Codonieae, Diplomitrieae, Haplo- laeneae, Aneureae, Metzgerieae. II. T'rib. Monocleae (Monoclea, Calobryum). II. Trib. Marchantieae: Lunularieae, Jecorariae, Targionieae. IV. Trib. Anthoceroteae. V. Trib. Riceieae (Duriaea, Sphaerocarpus, Corsinia, Oxy- mitra, Riceia). Du Mortierův systém, jehož se přidržují hepatikologové francouzští, © hší se od Neesova toliko nepatrně v pojmu čeledí; jinak zhruba jsou oba systémy totožny. Severoevropští bryologové, švédští, dánští a norvéžští © užívají systému, který navrhl Lindberg r. 1875 ve svém pojednání »He- paticae in Hibernia mense Juhi 1873 lectae< na str. 538.—541; I. Marchantiaceae. A. Schizocarpae: «) Marchantieae (Marchantia March., Preissia Corda, Conocephalus Hill, Fimbriaria Nees, Duvalia Nees, Asterella P. B., Dumortiera Nees, Sauteria Nees, Clevea Lindb., Aitonia Forst, Lunularia Mich.). 9) Targionieae (Targionia Mich.) B. Cleisto- carpae: y) Corsinieae (Corsinia Radd., Tesselina Dum.). d) Riceieae (Riceia Mich.). II. Jungermanniaceae. A. Schizocarpae: a) Anomogamae: «) Frul- lanieae, 8) Metzgerieae (Metzgeria Rad.). b) Homogamae: + Opisthogamae: v) Lepidozieae, d) Saccogyneae, «) Riceardieae (Riceardia B. Gr.). — + Acro- gamae: č) Blepharozieae, w) Jungermanieae, 9) Acrobolbae, «) Fossom- bronieae (Scalia B. Gr., Fossombronia Radd., Petalophyllum Gottsch., © Pallavicinia B. Gr., Blasia Mich. Pellia Radd.). B. Cleistocarpae: «) Sphaero- carpeae, 5) Thallocarpeae. 39 III. Anthocerotaceae: «) Anthoceroteae (Anthoceros Mich., Noto- thylas Sull.). (Detailní rozvedení tohoto systému, pokud se týká Ailneních Jungerm., bude až v příští práci.) V letech 1874—1881 vydával Leitgeb pověstné svoje »Untersuchungen iiber die Lebermoose<, kde shrnul pokud se týče vývoje jatrovek nejen všechny až po tu dobu učiněné poznatky, nýbrž i mnoho nových objevů ma vlastních pečlivých pozorováních založených, uveřejnil. V posledním sešitě (VI. 1881) podává Leitgeb na základě svých výzkumů nový systém jatrovek, který později byl přejat 1 Schoffmnerem při zpracování jatrovek -do Engler-Prantlových Familií r. 1895. Tento systém Leitgeb-Schiffnerův jest v nejnovější době všeobecně užívaným, ač nelze jej prohlásiti za naprosto dokonalý; jest to vlastně spojení systému Lindbergova a Neesova, jen s malými tu a tam odchylkami. Přehled systému tohoto, pokud se týče naší partie jatrovek, jest následující: I. Marchantiales. 1. Riceiaceae: (Ricea L., Riceiocarpus Corda, Tesselina Dum.). 2. Marchantiaceae: I. Corsinioideae (Corsinia Raddi, Funicularia Trevis). II. Targionioideae (Targionia Kunze, CČyathodium | Kunze). III. Marchantioideae: «) Astroporae; (Peltolepis Lindb., Sau- "teria Nees, Clevea Lindb., Exormotheca Mit.). 3) Opereulatae; (Aytonia - Forst, Reboulia Raddi, Grimaldia Raddi, Neesiella Schif., Cryptomitrium Und., Hypenantron Corda). ) Compositae; (Conocephalus Neck., Lunu- laria Adans., Dumortiera Reinw., Chomiocarpon Corda, Marchantia Raddi). II. Jungermanniales. 1. Jungermanniaceae anakrogynae: I. Sphae- - rocarpoideae (Thallocarpus Lindb., Sphaerocarpus Adans.). II. Rielloideae - (Riella Mont.). IIT. Metzgeroideae (Riceardia S. F. Gr., Metzgeria Raddi, Hymenophyton (Dum.) Steph.). IV. Leptotheceae (Pallavicinia (S. F Gr.) "Steph., Symphyogyna Nees-Mont., Monoclea Hook.). V. Codonioideae (Pellia Raddi, Blasia L., Calycularia Mitt., Noteroclada Tayl., Treubia Gob., Petalophyllum Gott., Fossombronia Raddi, Simodon Lindb.). VI. Ha- plomitrioideae (Haplomitrium Nees, Calobryum Nees). 2. J. akrogynae (podrobné rozdělení bude v díle následujícím). III. Anthocerotales (Notothylas Sull., Anthoceros L., Dendroceros Nees). Přísný systematický rozbor na evropských a tím méně na českých jatrovkách lze dle čeledí velmi nesnadno prováděti, neboť evropské, re- spektive české druhy jsou jen nepatrným fragmentem celé říše jatrovek, hlavně exotických, se kterými se teprve doplňují v souvislý system; a v tomto směru zbývá ještě systematickým botanikům ohromná práce, neboť po této stránce nebyly jatrovky vůbec zpracovány. Velké dílo Ste- phani-ho, obsahující všechny světové jatrovky a od r. 1898 stále ještě vycházející, jest jen snůškou stručných diagnos s velmi sporými poznám- „kami kritickými; rody uspořádány jsou tu bez jakéhokoliv podrobněj- - šího rozčlenění v čeledi nebo skupiny za sebou, a jen rozdělení v Hep. anakrogynae a H. akrogynae ponecháno. Než i při studiu jatrovek jed- 40 notlivých jen okrsků zemských přichází badatel často na různé detaily, osvětlující příbuzenské vztahy té které jatrovky, jež by při zpracování ohromného materialu byly jistě ušly. Jatrovky mírného pásma vůbec, tedy evropské i české, dlužno považovati za větev jatrovek exotických,- která se záhy od těchto odštěpila a samostatně vyvíjela; že skutečně tomu tak jest, svědčí, že nejprimitivnější právě tvary jatrovek nacházíme ve © floře mírného pásma, kdežto tropy naopak hostí typy většinou vysoce vyvinuté. Jatrovky tropické dík výhodným podmínkám vyvinuly se. v řadu nesčíslných forem dokonalejších, než jest nepatrná část, kterou tvoří jich příbuzní v našem pásmu, u nichž následkem méně příznivých podmínek dál se vývoj mnohem zdlouhavěji. Proto pro pochopení fylo- genese celé říše má studium těchto nesmírný význam, neboť poskytují celou řadu základnějších, primitivnějších typů, pro fylogenetická studia vděčnějších, jakých u tropických marně bychom hledali. Srovnáváme-li jatrovky i mechy navzájem, není pochyby, že ja- trovky jsou skupinou méně dokonalou, tedy ve smyslu fylogenetickém © nižší a primitivnější; v bližší ale souvislost obě tyto skupiny uváděti nelze. Není možno předpokládati, že by snad mechy se byly vyvinuly Z jatrovek, jak představoval si darwinističtí botanikové minulého století. Obě dvě skupiny charakterisovány jsou rodozměnou, střídáním se tří gene- rací; z výtrusu vyroste nepohlavní protonema, na tomto vznikne druhá generace pohlavní, gametofyt, jenž dá vznik třetí nepohlavní generaci sporofytu. Kdežto však u mechů první generace vždy se nachází doko- nale vyvinuta, jest tato u jatrovek vždy v menší míře vyvinuta, a to proto, poněvadž u nižších skupin není ostrého rozlišení mezi tvarem těla první a druhé generace; u jatrovek s kormem bývá někdy první gene- race stejně bohatě vyvinuta (Protocephalozia a příb.) jako u mechů. Jiný znak, který mechy staví na vyšší stupeň, jest dokonalejší sporogon; tento má u mechů již pravé průduchy, a jest skutečným anafytem, ho- mologickým s listem cévnatých tajnosnubných i scelou rostlinkou jevno- snubnou. U jatrovek nenacházíme, vyjma Anthocerotaceí, nikde tak do- konalého sporogonu a marně hledáme přechodních tvarů. Jsou tedy, jak Velenovský již tvrdí (Morfol. I. 1905, p. 70) mechy i jatrovky dva parallelní typy. Zajímavý jest ale vztah Sphagen k oběma skupinám; Sphagna jeví některé znaky upomínající na jatrovky. Již plochý tvar protonematu, který jen za zvláštních okolností jest vláknitý, jako u mechů, bezžebré lístky, větvení dichotomické, tvar antheridií, vývoj sporogonu, který nemá rovněž žádných průduchů a spory vytváří z amphithecia, připomínají tuto skupinu, ačkoliv zase jiné znaky spojují Sphagna s mechy. Jsou tudíž Sphagna typem intermedierním, avšak samostatným a rovněž s mechy a jatrovky parallelním, jenž naznačuje nám, jak asi pratvary pro tyto skupiny byly organisovány; Sphagna jsou vysokého stáří fylo- genetického, a pravděpodobně starší než všechna kormofyta (foliosní ja- trovky i mechy) vůbec. T 41 Nejméně dokonalou jatrovkou jsou Riceiaceae, r. Riceia zvláště; rod tento ve stavbě sporogonu připomíná přímo plody řas, jak již Čela- ovský (1877 p. 19., Ueber den dreifachen Generationswechsel), a de Ber- „gevin (1893) poprvé upozornili; od plodu r. Čoleochaete ku sporogonu Riceia jest jen malý skok, stejně jako ke plodu Florideí. Jest tedy r. Riceia nejprimitivnějším, který přímo naznačuje, že jatrovky a Bryo- -phyta vůbec měly předky své v říši řas; označovati za východní a nej- primitivnější typ r. Anthoceros, jak Goebel a po něm Lotsy*) činí, jest hrubým omylem, vysvětlitělným jen tím, že badatelé tito utápějíce se w samých detailech anatomických i ontogenetických, ztratili úplně pocho- „o pení morfologické a fylogenetické hodnoty znaků organisačních. Od r. Riceia pak máme již řadu ostatních rodů až po Marchantiaceae dosti souvislou a přirozenou; čím v systému jdeme výše, tím patrnější jest snaha, co nejvíce archegonií pohromadě seskupiti, a naopak sporogon od stélky isolovati; stavba vegetativních částí stélky nemá pro fylogenesi w širším smyslu valného významu, neboť závisí vždy úzce na okolnostech, za kterých jatrovka roste. Tak máme příklad na rodech Grimaldia, Nee- siella, Fimbriaria: prvé dva rody liší se jen stavbou stélky, jsouce spo- jovány extremními svými druhy Gr. carnica a N. rupestris, kdežto rod Fimbriaria spojuje ve stavbě stélky znaky obou rodů předešlých, ale přítomností kalicha navazuje přímo na dokonalejší oddělení Marchantia- ceae-Compositae. Podobně můžeme podle přizpůsobení se terrestrickému životu sestaviti celou souvislou řadu ve vývoji vzdušných komor, dýcha- cích otvorů atd. Předkové jatrovek byly tedy blízce příbuzní řasám; z toho ale nijak neplyne, že vodní jatrovky, které dneska známe, jsou původnějším typem, než terrestrické, nýbrž naopak všechny okolnosti nasvědčují tomu, že jsou pravděpodobně jen sekundérní. Tak jako Riceia začíná řadu Riceiaceí a Marchantiaceí, tak zase Sphaerocarpus jest východiskem pro všechny Jungermanniaceae; u těchto ale nelze stanoviti jednotnou řadu tak, jako u Marchantiaceí, nýbrž nutno předpokládati několik parallelních řad, které se vyvíjely současně. Tak úvod foliosních Jungermanniaceí jest jistě polyfyletický, a u frondos- ních nutno nejméně přijímati dvě řady. Jedna počíná r. Aneura a jde vzestupně k r. Pellia, Pallavicinia, Mórckia, kdežto druhá pokračuje od r. Metzgeria k Blasia, Fossombronia, a odštěpuje se v několik větví, z michž evropské jsou Petalophyllum a Haplomitrium; větve tyto pak —— prom E 0 o ono om ha o dk bod a *) Lotsy vlastně prohlašuje za nejprimitivnější jatrovku brzo Antho- os (Vorles. II. 1909 p. 61.), brzo ale Sphaerocarpus (l. c. p. 82.) dle toho, z kte- © právě autora kompiloval. Jakou cenu mají fylogenetické úvahy tohoto bo- tanika, vyplývá nejlépe z toho, že zkušenosti vlastní v systematice této skupiny nemá žádné. Jinak by byl jistě zpracoval celou skupinu jinak; tak na př. vádí a detailně popisuje vzácné tropické jatrovky (na př. Monoclea, Riella, 2ubia), kdežto památnou, hojnou Blasia pusilla cituje jen jménem mezi textem. jiných chyb věcných dalo by setomuto dílu, umělou reklamou rozšiřovanému , A spousta vytknouti! 42 navazují na jatrovky foliosní. Tento názor jest pravděpodobnější, než názor v dnešní hepatikologii panující, který úzce spojuje v jednu řadu r. Metzgeria 1 Aneura. Jest sice pravda, že r. Metzgeria i Aneura jsou si velmi podobny a hlavně liší se jen přítomností žebra, ale nesmí se přehlédnouti, že Metzgeria vykazuje daleko více společných znaků s r. Blasia (ostře odlišené žebro, jednovrstevná křídla, obaly vzrůstají až po. oplodnění, přítomnost elateroforů), která bezprostředně opět navazuje na. r. Fossombronia; a tak oba rody, vzniknuvší pravděpodobně ze společ- ného centra jsou začátky velkých řad. O fylogenetickém významu Antho- cerotaceí najde úvahu laskavý čtenář u této skupiny v části specialní. Zkoumáme-li systemy jatrovek, až dosud podané, přicházíme k zá- věru, že ještě ani zdaleka neodpovídají požadavkům, které moderní syste- matika na přirozenou soustavu klade. Nelze ale upříti, že vzestupný sy- stém Leitgebův vyniká nad sestupný systém Lindbergův, který v mno- hých bodech jest velmi nepřirozeným (skoky: Riceia — Frullania; Fos- sombronia, Sphaerocarpus, Anthoceros a j. v.!). Z těch důvodů přidrželi jsme se v práci naší systému prvého, nevyhýbajíce se ovšem některým změnám, jež dle náhledu našeho byly oprávněny. | II. Analytický přehled skupin. 1. Rhizoidy jsou vždy dvojího druhu, hladké a "M SO Rhizoidy pouze hladké. ..... „3 2. Sporogony nemají štětu a jsou plně ve sro ponořeny; latery chybí, spory velké dostávají se ven až po rozrušení stélky 1. Riceiaceae Hiib.: Sporogony mají štět a jsou vždy na povrchu stélky vetknuté; ela- tery vždy vyvinuty, tobolka se otvírá buď víčkem. nebo trhlinami. Stélka vykazuje bohatě vyvinuté assimilační pletivo, a jest opatřena na svrchní straně dobře vyvinutými dýchacími otvory 2. Marchantiaceae Cord 3. Buňky stélkové mají jen jediný veliký chloroplast, archegonia jsou hluboko ve stélce ponořena, sporogon má pravé průduchy... .. .5 Buňky stélkové (hlavně epidermalní) mají četné drobné chloroplasty, archegonie nachází se vždy na pově stélky, sporogon nemá žád- ných průduchů .... „4 4. Stélka jest zpravidla daném vzácně bi an 4 lodyžku : a aty. Sporogon vždy jest postranní, na svrchní straně stélky, která dále dorůstá, obyčejně vetknutý. . .3. Jungermanniaceae frondosae Nees Stélka jest vždy rozlišena v lodyžku a listy. Sporogon jest termi- nální, okončuje lodyžku, jež dále nedorůstá . . J. foliosae Nees. (v díle násl 5. Sporogon jest tvaru válcovitě čárkovitého, trhá se ve 2 podélné chlopně, má uvnitř střední sloupek, a dorůstá stále na basi. | 4. Anthocerotaceae Schiff. Cást specialní. 1. Ricciaceae Huebener. Hepaticol. germ. 18534. p. 28. Syn. Homallophylleae, Wildenow, Prodr. florae beroliensis. Berol. 1787. Seutellinia phialicarpia, Dumortier, Circonseription des familles de la Pollinacie in Comment. botan. Tournay 1823 p. 73. Lichenastra erypto- cephala, Wallroth, Flora eryptog. germ. Norimbergae 1831 p. 53. Drobné, vidličnatě větvené, hvězdičkovité neb ter- čovité rostlinky stélkaté, na vlhké zemi, řídčeji ve vodě rostoucí. Pohlavníorgány hlubokodo stélky po- nořené. Tobolka vzniká z celé vaječné buňky, nemá Štětu ani nohy, a obsahuje malý počet velkých spor; ela- ftery nejsou žádné vyvinuty. V čas zralosti rozrušuje se jednovrstevná stěna tobolky, takže spory leží volně v dutině archegonia a teprve po zvětrání stélky se ven dostávají. 3 rody (Riccia Mich., Riceiocarpus Corda, Tesselina Dum), 134 druhy. * * * Rostliny převážnou většinou terrestrické, jen Riceia fluitans, Ric- eiocarpus natans a několik ještě tropických druhů vzplývají na vodě, a jen příležitostně 1 na bahně se usadí. Stélka jest drobná, útlá, pravidelně vidličnatě větvená, nebo hvězdičkovitá, rozdělená v krátké, ostře neb tupě zakončené, masité laloky. K zemi se přichycuje četnými hladkými i čípkatými rhizoidy, vznikajícími ve spodní pokožce; tato skládá se z jedné, někdy i dvou vrstev bezbarvých, zpravidla tenkostěnných buněk. U vodních forem buď rhizoidy vůbec chybí, anebo jen jako krátké, tuhé štětinky vyvinuty. Na spodu stélky jsou dle rodů rozmanitě vyvinuté ventrální šupiny. U r. Riceia jsou velmi jemné, bezbarvé, nanejvýš za- růžovělé, záhy mizící šupinky nepravidelného tvaru ve dvou (původně jen v jedné) řadách; r. Riceiocarpus má ventrální šupiny vyvinuty jako dlouhé, fialové, na okraji ozdobně zubaté pentlice, které dolů kolmo visí, hydrostatický apparát představují, a dle okolností rozmanitě se pozmě- ňují; r. Tesselina Dum. má již velké, trojhranné ventrální šupiny, pra- videlně ve dvou řadách spořádané, jež okraj stélky převyšují, a charak- M teristického zjevu celé stélce dodávají. Nad pokožkou následuje rozma- nitě silná vrstva pletiva základního z tenkostěnných parenchymatických buněk složená, jež postrádají chlorofyllu, ale za to obsahují hojně škrobu. a jiných reservátů; ojediněle bývají v těchto buňkách přítomny i drobné krůpěje olejné. Základní pletivo přechází v zelené pletivo assimilační. Toto u r. Riceia Mich., sect. Euriceia sestává z kolmých řad protáhlých, chlorofyllem bohatých buněk, které jako pilíře těsně jsou vedle sebe se- staveny a jen úzké mezery mezi sebou nechávají; konečné buňky těchto zelených pilířů jsou hyalinní, kulovitě, baňkovitě neb hruškovitě na- dmuté, a představují nám jaksi svrchní epidermis stélky, jež následkem této stavby nabývá pěkně sametového neb krystalinického vzhledu. Často i buňky předposlední řady, vzácně ještě i následující, bývají též bez- barvé neb aspoň chlorofyllem značně chudé. U sect. Riceiella Br. není assimilační pletivo uspořádáno v pravidelné kolmé pilíře, nýbrž buňky chlorofyllové skládají se v nepravidelné řady a desky, jež rozmanitě se stýkajíce uzavírají mezi sebou velké vzdušné komory, upomínající značně na assimilační komory Marchantiaceí. U rodu Riceiocarpus Corda jest pletivo assimilační prostoupeno velikým počtem komor, jež přispívají znamenitě ke vzplývání stélek ve vodě. Dokonalý přechod k Marchan-' tiaceím ve stavbě stélky tvoří r. Tesselina Dum., jenž má assimilační ple-' tivo již v pravidelné šestiboké, vertikální komory rozdělené, jako jsme u oněch zvykli pozorovati. ! Stélka dorůstá několika klínovitými buňkami terminálními, jež: uloženy jsou v srdcovitém zářezu na okraji laloků; místo toto jest chrá=, něno zpravidla jednou neb i několika šupinkami a hluboko vklíněno do. stélky. U r. Riceiocarpus Corda jest štěrbina, vegetační vrchol chovající,' dokonale překlenuta pletivem postranních laloků, takže vrchol sám jest| z dorsální rýhy na zad pošinut. Vegetační buňka čile segmentuje na spod. základní pletivo stélkové, kdežto dorsální její segmenty dávají základ: assimilačnímu pletivu, samostatně interkalárním vzrůstem, a nikoliv snad sekundérně, rozestoupením řad buněčných vznikajícímu. Pohlavní orgány jsou hluboko do stélky ponořeny; vznikají v bez- prostřední blízkosti vegetačního vrcholu a již základní buňka, první z po- vrchových buněk dorsálního segmentu, jakmile počíná se děliti, jest od následujících překlenuta. U r. Riceia Mich. jsou antheridia i archegonia v stélce roztroušena, u Riceiocarpus Čda umístěny jsou oboje v pravi- delných řadách (někdy však jsou i v poněkud lomené linii [Leitgeb 1879 p. 30; Garber 1904 p. 166.]) v rýze střední spojovací části stélky obou hlavních stélkových laloků. R. Tesselina Dum. má antheridia jednotlivě neb po dvou pravidelně již seskupena ve středu stélky, a mezi vývod- nými jich hrboulky jsou četné dlouhé, několikabuněčné hnědé chlupy, které samčí rostlinu již z daleka nápadnou činí; archegonia jsou podobně seskupena ve středu stélky samičích rostlin, a nad každým archegoniem klene se vysoký kuželovitý výrůstek z povrchu stélky jako ochranný obal na vrcholu otevřený. 4 Oplodněná buňka vaječná jme se segmentovati a utvoří jak na str. 24. jsme podrobně popsali, kulovité embryo, jehož periferní buňky před- stavují tenkou, jednovrstevnou stěnu sporogonu, přímo k archegoniové stěně přilehlou, a vnitřní buňky přemění se počtveřením ve velké hra- maté a temné výtrusy. Jemná stěna sporangiová záhy zpravidla ještě před uzráním spor se úplně resorbuje, takže zralé spory leží volně v břišní "dutině archegoniové, uzavřeny jsouce úplně ve stélce. Při tvoření se vý- trusů všechny buňky embrya se tohoto pochodu súčastní, takže nenachá- zíme pak v dospělém sporogonu žádných buněk sterilních, jež by na elatery, pro ostatní jatrovky tolik význačné, upomínaly; jedině u rodu messelina Dum. přichází někdy mezi výtrusy sterilní buňky, jež ale jsou zbytky rozrušené stěny archegoniové, a nemají tedy s elatery ničeho společného. Stěna archegoniová se po nějaké době na temeni rozruší (— pravděpodobně následkem snadně hnijícího hrdla archegoniového) a vý- trusy takto uvolněny dostanou se ze stélky do půdy, kde klíčí. Klíčení děje se normálním způsobem, neodchylujícím se od typu, jenž popsán ve všeobecné části. Riceiaceae, v rozsahu jak uvádíme, (Riceia Mich., Riceiocarpus Corda a Tesselina Dum. [= Oxymitra Bisch.]), jsou čeledí velmi přiro- zenou, a pro všechny ostatní jatrovky nesmírně důležitou; můžeme je směle nazvati klíčem všech jatrovek, neboť představují nám typ ve všech 1- směrech pro tuto skupinu rostlinstva východní, a od ostatních značně odehylný. Sporogon Riceiaceí jest beze sporu nejprimitivnějším a nej- jednodušším z celého velkého oddělení Bryophyt. Jeho stavba i pochody při tvoření spor jasně ukazují na analogické úkazy při tvoření se po- hlavních spor u řasy Coleochaete, jež Chodat, Pringsheim, Jost a Olt- manns důkladně popsal. Tak jako u Coleochaete, tak 1 Riceiaceí mění -se celá buňka vaječná v plod, stejně malý počet velkých spor uzavírající, který obdán jest u Coleochaete pseudoparenchymatickým obalem sekun- dérně po oplození vzniklým, a u Ricciaceí chráněn stěnou archegoniovou, která po oplození se zdvojnásobí, kdežto před oplozením v nejmnožších případech jest jednovrstevná; dělení, jímž zygospora Coleochaete po době klidu v 8—16 buněk při klíčení se rozpadá, souhlasí nápadně s dělením buňky vaječné po oplození, jak Leitgeb u Ricecie, Garber u Riceiocarpus popsali, a jak sám u R. bifurca a R. ciliata jsem pozorovati mohl. Ná- padnou shodu spatřujeme i v temné, hnědé, silné membraně bezprostředně oosporu u Coleochaete obalující s jednovrstevnou stěnou obkládající | „mladé embryo v archegoniové dutině u Riceiaceí, a později opět mizící, -která jest nám předzvěstí stěny sporangiové všech ostatních bryophyt; jak Garber tvrdí (1904 p. 168.) jest tato stěna vyloučena k ochraně mla- dého embrya, jmenovitě aby uzavřela otvor archegoniový, čímž analogie její s ochrannou vrstvou zygoty r. Coleochaete jest ještě význačnější. Kdežto však u Coleochaete tvoří se ochranný obal kolem vaječné buňky až po oplození, jest u Riceiaceí (a všech archegoniat) vaječná buňka již "3 46 od začátku chráněna v archegoniu, spontanně a nezávisle od kopulačního. aktu se vyvinuvším; ve zdvojování vrstvy břišní stěny u archegonia naší skupiny zachovala se nám ještě památka po tvoření ochranné vrstvy. oplodněného oogonia od sousedních buněk u řas. U Coleochaete zygota odpočívá nějakou dobu, a teprve před klíčením dělí se v spory, kdežto u Riceiaceí oplodněná buňka vaječná jme se záhy segmentovati v em- bryo. Než tyto dva rozdíly, které jako nejdůležitější při srovnávání plodu r. Coleochaete a Riceiaceí můžeme vytknouti, snadno se vysvětlí příči- nami biologickými, jmenovitě růzností okolí, v němž tyto rostliny rostou; Riceiaceae, jako dokonalejší a vzestupné řadě rostlinstva výše stojící typ, jsou již rostlinami suchozemskými, a tento terrestrický život vyvolal právě celou řadu zařízení a změn, kterých u vodních řas neshledáváme. Tedy v uspořádání oogoma a tvoření se embrya i spor u řasy Coleochaete a u Riceiaceí musíme spatřovati obdobu, a nikolivěk, jak Čela- kovský (1877, p. 9.) jenž hlavní váhu klade na přítomnost trichogynu, pokládaje ho za útvar analogický hrdlu archegoniovému, nebo Olt- manns (1904, II. p. 247.) dokázal, že jest to zařízení čistě biologické, které některým druhům tohoto rodu chybí, anebo i u jiných řas (Phaeo- phila, Aecrochaete) v změněné třebas i poněkud podobě přichází. Na zá kladě tohoto srovnání můžeme tvrditi, že zygokarp (t. j. oplodněné, roz- , dělivší se oogonium) r. Coleochaete a sporogon Riceiaceí jsou útvary, homologickými. Riceiaceae, majíce nejjednodušší sporogon, jak jen si možno u terrestrických rostlin představiti, jsou současně i nejjednoduš- © šími jatrovkami vůbec, a dlužno je tudíž na špičku systému postaviti.: Tím ovšem netvrdíme, že by snad Riceiaceae přímo z r. Coleochaete vznikly a že tato řasa jest pratvarem všech jatrovek. Není ale pochyby,, že tato skupina jatrovek jest řasám nejbližší a že ve velké říši řas dlužno ; hledati jich původ; pratypy, spojující Riceiaceae přímo s řasami se nám“ nezachovaly, a bylo by tedy prázdnou spekulací mluviti o jich fyloge-- nesi v tomto směru. Zbývá nám jen fakt, že tato skupina jatrovek jest. nejpůvodnější a nejprimitivnější, třebas by Lotsy (1909, p. 61.) o tom pochyboval. Současně možno vyhlásiti Riceiaceae i za nejstarší typ ja- trovek jak i jejich všechny znaky i značná isolace v systému ukazují. Rody Riceia Mich. a Riceiocarpus Cda stojí osaměle, neukazujíce žádných znaků, jimiž by navazovaly na ostatní typy jatrovek; rod Ric- ciocarpus Čda mimo to se valně ani neliší od Riceia Mich., z něhož jistě jen přizpůsobením se vodnímu životu se odštípil. Za to ale rod Tesselina Dum. jeví mnohé vztahy k Marchantiaceím jmenovitě Corsinieím i k fron- dosním Jungermanniaceím, na něž opět prostřednictvím r. Sphaerocarpus Mich. navazuje. Od předešlých dvou rodů liší se již pravidelným sesku- pováním pohlavních orgánů, které u Marchantiaceí tak dokonale jest pro- vedeno; též i dokonalejší stavba stélky, jmenovitě rozdělení asimilačního pletiva v komory dýchacími pory opatřené, poukazuje na vyšší systema- tické postavení tohoto rodu. Méně závažnými zdají se nám býti konické * 47 výrůstky ze stélky nad archegoniemi, jimž Leitgeb (1879, p. 41.) a Schiffner (1893, p. 13.) velký význam přičítají, neboť představují nám jen vyklenutí pletiva, které v menší míře i u Riceliocarpus Cda, ano i u Riceia Mich. přichází, a které naprosto nelze snad s obaly Marchantiaceí srovnávati. Sphaerocarpus Mich. navazuje na r. Tesselina Dum. mimo jednoduchého uspořádání stélky i pohlavních orgánů hlavně nepřítomností dokonalých elaterů, jež nahraženy jsou u tohoto rodu sterilními kulatými buňkami, značně na rudimentérní elatery r. Corsinia Raddi (rovněž bez spirálek) a Funicularia Trevis (s rudimentérními spirálky) upomínající. Odlišné postavení Riceiaceí mezi jatrovkami bylo nápadné i starším botanikům; tak na př. Hedwig sám, odděliv jatrovky od řas, kam zařa- zeny byly Linnéem a přiřadiv je jako »musei hepatici« k mechům, Ric- 'ciaceae ponechal mezi řasami a nepočítaje je k jatrovkám. Nejstarší zprávu o této skupině nacházíme u anglického botanika John Raye, který w III..svazku svých »Historia plantarum« z r. 1704 na str. 48. uvádí Riceiocarpus natans (L.) Cda jako »lichen parvus vernus cordiformis, jma parte fimbriatus, Lentis palustris modo aguae innatans<; vedle toho popisuje ještě Riceia glauca L. Plukenet (Almagestum botanicum 1720, p- 216.) poznal Riceia erystallina L., a londýnský lékárník John Petiver ve svých »Musei Petiveriani centuria<, jež v létech 1692—1703 vydával uveřejnil pod č. 253. Riceia fluitans L. jako »Lactuca aguatica tenui- folia<. Vaillant v »Botanicon parisiense« (1743 p. 98; tab. 19 fig. 1.—3. kreslí poslední tyto dvě Riceie a jmenuje »Hepathica palustris«. Není snad ale druhé skupiny rostlin, jež by tak záhy našly svého mistra, jako právě Riceiaceae. Nesmrtelný Michel' ve svých »Nova plantarum ge- nera iuxta Tourneforti methodum disposita< zahrnul v rodě Riceia, jenž ku poctě florentinského senatora Petra Francisca Riceia vystavil, celou tuto skupinu, téměř úplně v dnešním rozsahu. Michel řadí svůj rod wedle Salvinie do šestnácté třídy nekvetoucích rostlin, a popisuje a ne- obyčejně šťastně rozeznává 9 druhů, mezi nimiž zahrnuje i nynější rody Tesselina Dum. (= Riceia media, obscure virens) a Corsinia Raddi (= R. maior, coriandri sapore); zpracování Micheliovo jest tak dokona- lým, že skoro celé následující století badatelé téměř ničeho nového ne- připojili a skoro všichni spíše krok zpět než ku předu ve vědomostech o této skupině učinil. "Tak již Dillen'us opakuje všechny Micheliho charaktery i vyobrazení druhů, ale spojuje je opět s rody Lichen a Li- ehenastrum, jako činili předchůdci florentýnského botanika. Linné zná jen 5 druhů r. Riccia (R. erystallina, R. minima, R. glauca, R. fluitans, R. natans), ostatní druhy Micheliovy nechává bez povšimnutí. Specielně německými Ricciemi podrobně obíral se první Schmidel (17409), který četné druhy Micheliovy stáhl jako synonyma nebo odrůdy k dr. R. glauca, vedle níž ještě jen R. natans a R. fluitans uznává; pozorování jeho jsou velmi důkladná a přesná, ačkoliv mnohé podrobnosti v organisaci těchto rostlin mu unikly anebo zůstaly nejasny. Po Schmidelovi celá řada bo- 48 tanků zavinila pravý chaos v tomto rodě: jen málokteří (Raddi) u čovali v stahovacím směru Schmidelově, většina (Hoffmann, Roth, La- marck, Poiret a j.) roztříštila klassické druhy v četné nové druhy menší, namnoze identické, takže přehled byl úplně nemožný. Nepořádek tento © mělo za účel odstraniti důkladné zpracování Riceií, které téměř současně. provedli r. 1835 J. W. Bischoff a r. 1836 J. B. W. Lindenberg. Mono- grafické zpracování této skupiny jatrovkové, jež provedl druhý badatel, stalo se podkladem všech dalších prací pozdějších; i nám klassická mo- nografie Lindenbergova byla směrodatnou v četných sporných otázkách, jichž od té doby opět hojně se nashromáždilo. Neboť od dob Bischof- fových a Lindenbergových bylo sice četnými botaniky popsáno opět mnoho druhů těchto jatrovek, namnoze ne zcela oprávněně, ale přehledné zpra- cování důkladné neprovedeno. "Teprve v nejnovější době opět Levier, Jack a Stefani opět se zajímavými těmito jatrovkami zabývali. Stephami uvádí v »Species hepaticarum« (T. p. 6—53.) 129 druhů r. Riceia; z kte- réhož počtu připadá na Evropu 39 dr. K. Miiller (1907) popisuje pro střední Evropu 26 druhů. V Čechách známosti naše o druzích r. Riccia. ve vlasti naší zastoupených vykazují následující data: J. Sv. Presl (1846), uvádí 3 druhy (R. glauca L., R. Yluitans L., R. natans L.), F. Max. Opižř ve svém »Seznamu« (r. 1852) vypočítává 3 druhy a dvě odrůdy (R. flui-' tans L., R. natans L., R. glauca L., 8) minima Lindb., ») minor Lindenb.); Dědeček (1886) stanovil 6 druhů (R. glanca L., R. sorocarpa Bisch., R. ci- liata Hoffm., R. Bischoffii Hiiben, R. crystallina L., R. fluitans L.), kdežto v práci Velenovského setkáváme se již s 8 druhy (nové: R. bifurca. Hoffm., R. Hiibeneriana Lindenb.). Dle nynějšího stava výzkumu hepa=, tikologického dlužno v Čechách uvésti 13 druhů tohoto rodu, nejzajíma- vějšího ze všech jatrovek. S r. Riceia (inkl. Riceiocarpus) ode dávna byly uváděny i příbuzné, rody Tesselina Dum. a Corsinia Raddi. Oba, jak svrchu jsme se již zmí-, nili, popsal již Micheli, zahrnuv je velice výstižně v skupinu »Riceiae fructu e rima frondio emergente<; prvá byla po Michelim poprvé po- psána Willdenowem jako Riceia pyramidata, a později Dumortierem r. 1822 v nový rod Tesselina zahrnuta; vedle toho Bischoff v »Synopsis Hep.« r. 1829 označil ji jako nový rod Oxymitra a téhož roku Corda v »Genera hep.« zařadil v nový svůj rod Rupinia. Také druhá jatrovka poprvé byla Michelim popsána, Sprengelem znovu pojmenována jako Riceia coriandrina, ale teprv? Raddi (r. 1818) první ji důkladně studoval a v nový svůj rod Tesselina zařadil. Někteří botanikové počítali v sku- pinu Riceiaceí mimo jmenované rody ještě rody Sphaerocarpus Mich. a Riella Montagne (= Duriaea Bory e. Mont.). Teprve podrobné studie Leitgebovy r. 1879 ukázaly na značné rozdíly v těchto rodech, a ze sku= piny pak Riceiaceí ony poslední tři rody byly vyloučeny. * * k 49 Určování a studium Riceií patří k nejnesnadnějším úkolům v sy- stematice jatrovek. Ohledávejme a určujme vždy pokud možno čerstvý material, neboť velmi mnohé znaky na sušených rostlinách se buď úplně ztratí neb pozmění, a jsou špatně znatelny. Určujeme-li však přece suché rostlinky, dejme tyto dříve na 6—10 hodin ve vlažné vodě, do níž při- | kápli jsme trochu čpavku, močiti, neboť zase aspoň částečně svých tvarů „nabudou; rychlejší procedura k témuž účelu jest půlhodinné močení ! v horké, téměř vařící čisté vodě. Způsoby tyto osvědčily se mi daleko | Jépe; než loužení suchých rostlinek v ředěné kyselině mléčné, jež Stephani a Warnstorf doporučují. i - K určení jest nezbytně zapotřebí tenkého příčného průřezu starší částí (kde jsou skryty sporogony) a prostřední části stélky; řízek tento (musí býti tloušťky jen přiměřené, nikoliv ale nejtenčí!) snadno po delší -době cviku mezi dvěma kousky korku pořídíme. Vedle toho dbejme při | určování na tvar a rozvětvení stélky, tvar okraje, epidermálních hořeních buněk i buněk následující vrstvy pod těmito, zabarvení spodní strany - stélkové, po případě i ventrálních šupin a tvaru, velikosti i skulptury spor; tyto jsou často černé a neprůsvitné, a musí se proto vyjasniti kon- centrovaným roztokem chloralhydrátu. Přehled českých otahů: Stélka vidličnatě laločnatá, často hvězdičkovitá, na svrchní straně ne- zřetelně políčkovaná bez zvláštních dýchacích porů, na spodní straně S jemnými, často efemerními šupinami ventrálními; antheridia ve stélee roztroušena. Zpravidla terrestrické rostliny (výj. Riceia flui- tans L.),-na vlhké zemi rostoucí . ..... 1 Rieaa"Mich. Stélka srdčitě laločnatá neb srdčitá, na dní straně dýchacími pory — opatřená, a na spodní četné, dlouhé, tmavě fialové a na pokrajích zubaté, pentlicovité šupiny ventrální nesoucí; antheridia v párech ve střední rýze seřazena. Rostlina Zaprioatol volně na vodě vzplývající. A 2. Ricciocarpus Corda. ; I. Rod. Riccia Michel. Nova plant. genera 1729 p. 106.*) 6; Drobné, hvězdičkovitě na vlhké zemi rostoucí“ jatrovky (výj. R. fluitans L. a jen několika málo tropických druhů, jež vznášejí se na hla- dině vodní). Stélka jest vějířovitě rozprostřená a několikrát vidličnatě v laloky rozvětvená; obyčejně růstá několik individuí pohromadě, takže celá skupina pak tvoří nádhernou hvězdici. Větve jsou dle druhů rozma- nité, brzo krátké, vejčité, rozšířené, jindy dlouhé, čárkovité, špičaté nebo tupé, -A v rozmanitě ostrém úhlu dělené: okolnosti tyto podmiňují ha- *) Pojmenována ku poctě příznivce Micheliova, bohatého florentýnského senátora Petro Francisco Ricci-a. Dr. Karel Kavina: Monografie českých jatrovek. 4 50 bitus jednotlivých druhů, dle něhož zkušený již snadno jednotlivé druhy poznává. Příčný průřez stélky jest pro jednotlivé druhy velice charakteri- stického obrysu, a možno vždy na něm rozeznati celkem čtyry vrstvy: Nejspodnější dvě (někdy jen jedna) vrstvy bezbarvých kvadratických buněk tvoří spodní epidermis; z této vynikají čípkaté rhizoidy a hyalinní, někdy zarůžovělé až i černavé, tmavočervené ventrální šupiny. Tyto skládají se z tenkostěnných, protáhlých buněk a stojí ve dvou řadách podél středního kýlu na stranách stélky; velmi často nejsou vůbec vyvi- nuty a jsou-li přítomny, chybí obyčejně na starších dílech stélky, neboť jsou velice jemné. Chrání původně mladý, vzrostný vrchol stélky, přes který jsou překlenuty. Dle Kny-ho (1866-7 p. 372), k němuž se připojuje i Leitgeb (1879 p. 20) a Miiller (1907 p. 143) zakládá se původně jen je- diná řada šupin, ty pak ale následkem pozdějšího vzrůstu stélky do šířky se podélně roztrhávají a sekundérně ve dvě řady sestavují; Stephani na- proti tomu pozoroval, že se již v nejmladších stadiích dvě řady šupin zakládají úplně stejným způsobem jako u Marchantiaceí. Pokud jsme mohli zjistiti při studiu vývoje stélky u R. Bischoffii Hiiben. jest pozo- rování Stephaniho naprosto správným, neboť již při samotném vrcholu vegetačním jsou dvě samostatné řady ventrálních šupin založeny, a nelze o nějakém sekunderním jich seskupování býti ani řeči; i jsou tedy ven- trální šupiny u těchto jatrovek tehož vývoje, původu i významu jako. u skupiny následující. — Nad dolení pokožkou následuje rozmanitě silná vrstva základního pletiva, složená ze 6 (i více) vrstev bezbarvých buněk vodorovně protáhlých, hojně drobounkým škrobem i jinými reserváty na- plněných; na příčném průřezu jsou šestiboké, a stěny mají obyčejně tenké, jen zřídka lokálně ztluštělé. Třetí vrstva, která jest při průřezu ihned nápadnou, jest pletivo assimilační, které obyčejně tři čtvrtiny výšky celé stélky zaujímá. U většiny druhů skládá se pletivo assimilační z kolmých v parallelní řady sestavených pilířů, jež složeny jsou z kubických neb krátce válcovitých buněk jako ve vláknech nějaké Confervacey seskupe- ných; pilíře tyto ve středu stélky stojí skoro kolmo, ale ku krajům, ná- sledkem transversálního vzrůstu stélky sklání se šikmo v pravo i v levo, až posléze na úzkých okrajích, jmenovitě u druhů se stranami křídlovitě vyvinutými, leží téměř vodorovně. Mezi pilíři vznikají dlouhé, hranolo- vité, skoro pravidelně čtyřboké intercelluláry, v nichž sprostředkuje se rychle výměna plynová. U menšího počtu druhů (asi 45) splývají pilířo- vité řady assimilačního pletiva v různých směrech v celé plochy na- vzájem se křižující, takže vznikají mezi nimi nepravidelné komůrk různé velikosti, které stélku ve značném množství prokládají; druhy s takovými dutinkami zařazují se v skupinu Ricciella. Všechny buňky assimilační vrstvy obsahují hojně chloroplastů, které vrstvě dodávají svěží zelené barvy, a základnímu pletivu obstarávají reservaty; sestavení buněk v pilíře a řady má proto jistě jednu z nejhlavnějších příčin hl zmnožení plochy assimilační, za účelem dokonalého využitkování světla slunečního. Dříve se vykládalo, že pletivo toto se vzdušnými kanálky neb komůrkami vzniklo rozestoupením a rozdělením se prvotního kom- paktního pletiva, a že jest tedy pravidelně uspořádané pletivo assimi- lační, jak se nám na průřezu jeví, sekundérním. Leč Leitgeb dokázal, že vzdušné prostory i útvary assimilační, ať již jsou to pilíře anebo desky, vznikají samostatně, hned z povrchových buněk v bezprostřední blízkosti vegetačního vrcholu, a že uspořádání jich závisí od vzrůstu stélky do šířky; naše pozorování na R. Bischoffi Hiib., R. bifurca Hoffm. i R. glauca L. se skoro úplně s popisy Leitgebovými kryjí. Povrchové buňky v nejmladším již stadiu, v nejbližším okolí vegetačního vrcholu, jsou uspořádány v řadách a jsouce tvaru téměř kubického tvoří pravidelnou síť; následkem ale rychlejšího vzrůstu na stranách než na hranách po- vstanou záhy v rozích, kde se původně buňky stýkají, malé kosočtve- rečné prohlubeninky, základy to budoucích prostor vzdušných. Povrchové buňky se čile parallelně s povrchem dělí, čímž vzniká pilíř, a současně rohové jamky stále více a více se prohlubují, až vytvoří dlouhý vzdušný © kanálek. Není-li vzrůst stélky do délky příliš rychlý, jsou kanálky - vzdušné úzké, ale při značnějším vzrůstu stélky se pilíře od sebe dále | rozestupují a vznikají i velké, nepravidelné a hluboké dutiny ve stélce , (R. erystallina L.). Současným přerostem povrchových buněk, dělících se . kolmo k povrchu stélky, překlenou se někdy kanálky, a vznikne tak systém vzdušných komor, krytých pokožkou, která ale stále chová pů- vodní ještě otvor, ač namnoze na minimum zúžený, uprostřed; takového vývoje jest assimilační pletivo u vodní R. fluitans L. Pilíře končí vel- - kými, čirými buňkami, jež představují nám hoření pokožku stélky, která ale ovšem protkána jest četnými, jednotlivé buňky epidermalní se všech stran obklopujícími otvory vzdušných kanálků; samotné buňky epider- mální jsou kulovité, balonovité, lahvicovité, a vůbec rozmanitě papillovitě protáhlé. Lomem a reflexem paprsků v těchto buňkách vzniká charakte- ristický sametový, krystalinický neb mastný vzhled povrchu jednotlivých druhů; tvar epidermálních buněk jest u jednotlivých druhů dosti kon- stantní, a možno jej tudíž s výhodou užíti jako drobného znaku syste- matického. Pod epidermální buňkou bývá ještě jedna buňka rovněž hya- linní a čirá, takže možno v takovém případě hovořiti o dvouvrstevné epidermis; buňky svrchní vrstvy jsou nanejvýš jemné a snadno se poruší, a v tom případě stloustnou svrchní stěny buněk spodní vrstvy, která úplně na se funkci pokožky přebírá. U R. sorocarpa Bisch. jsme dokonce po- zorovali, že po delší době (10—15 dnech), když svrchní epidermální buňky byly zničeny, spodní buňky epidermální značně se do šířky kulovitě nad- muly, takže se silně podobou svojí normálním buňkám přiblížily a jen nepatrné zbytky prvních buněk epidermálních na jich svrchních stěnách ukazovaly na jich původ; okolnost tato zdá se svědčiti i tomu, že epi- dermální, čiré, papillovitě protáhlé buňky hrají značnou úlohu při assi- 4* 52 milaci. U R. fluitans L. jest pokožka, která, jak jsme svrchu vylíčili jsouc docela jiného původu a vzniku, složena z jedné vrstvy zelených buněk, klenoucích se nad vzdušnými komorami; u rostlinek na bahně ro- stoucích můžeme nad každou komorou pozorovati malý čtyřhranný otvůrek, vždy v rohu mezi čtyřmi pokožkovými buňkami se nalézající. U vodních, vzplývajících individuí marně po podobném poru hledáme; por, analo- gický dýchacímu otvoru u ostatních jatrovek, jest zbytkem původního ústí nepřeklenutého ještě prostoru vzdušného. Na okraji stélky bývají u některých druhů přítomny ve větším neb menším množství hyalinní, dlouhé, přečasto tuhé a přímo odstálé chlupy, dlouhé to hyalinní a zpříma z povrchu stélky trčící buňky; jsou zvláště četné na koncích laloků i větví, a slouží beze sporu k ochraně rostliny před prudkou insolací. Nacházíme je proto hlavně u xerofytních druhů rozmanitě dle stanoviska vyvinuté; také některé, typicky hladké druhy (ku př. R. glauca L., R. bifurca Hoffm.) nesou na výslunných stanoviscích stélku ochlupacenou.*) Pohlavní orgány jsou hluboko ve stélce ponořeny; zakládají se sice bezprostředně za vegetačním vrcholem jako papillovitě vyklenuté první buňky povrchové dorsálního segmentu, ale záhy je ostatní sou- sední buňky přerostou, a tak se tyto již v nejmladších stadiích ocitají ve spodních vrstvách pletiva stélkového. Samčí základní buňka rozdělí © se nejprve 3—6 horizontálními přepážkami, než objeví se první stěna vertikální; nejnižší buňka dá vznik stopce, ostatní tělu antheridiovému. Buňka stopková se již dále nedělí (nebo nanejvýš jen jednu horizontální přepážku vytvoří), kdežto ostatní buňky utvoří kvadrant ostře perikli- nami i tangentialy od vnější stěnové vrstvy oddělený; vnitřní buňky dělí se velmi rychle dle tří směrů prostorových, takže konečně celý vnitřek. antheridia sestává z velkého množství kubických buniček. V každé z těchto © vzniknou dva spermatozoidy, jež po rozplynutí mateřských stěn rotují. uvnitř antheridia; dospělé antheridium jest téměř přisedlé (o- jednobu= něčné stopce), vejčité a puká nepravidelnou vertikální rýhou na vrcholu. Okolní pletivo zdvihá se nad ústím dutiny antheridiové a tvoří makro- skopicky znatelný čípek (t. zv. cuspis); tyto čípky dosahují u některých druhů (R. ciliata Hoffm., R. Bischoffii Hůib.) značné velikosti, a jsou pouhým okem dobře znatelny. Archegonium vzniká podobně jako antheridium z povrchové buňky, která však ihned po prvé přepážce horizontální rozdělí se třemi verti- kálními. Dospělé archegonium jest tvaru lahvicovitého a až na nepatrnou část váleovitého hrdla úplně do stélky v assimilačním a základním ple- *) Že by snad tuhé tyto chlupy byly ochranou proti požerku hlemýždímu, jak s oblibou někteří t. zv. »moderní biologové« vyhlašují, nemůže býti ani řeči; na svých kulturách i v přírodě pozoroval jsem přečasto, že slimáci s oblibou právě druhy tuhé chlupy mající, jako ku př. R. ciliata Hoffm., R. intumescens Bisch., požírají. "o lí Zb E k i tivu ponořeno. varem se mnoho od archegomií ostatních jatrovek neliší, jen hrdlo má neobyčejně dlouhé; kulatá břišní část přisedá bezprostředně na dno dutiny, jež povstala přerostem mladého archegonia okolním ple- tivem. Nejhořejší buňky, otvor hrdla obdávající, jsou u mnohých druhů nadmuté, někdy balonovité až hruškovité, mnohem větší ostatních; Leitgeb (1878 p. 21.) tvrdí, že ústí archegonia jest již v nejrannějším mládí ote- wřeno, pokud ale naše druhy jsme ohledávali, našli jsme mladá arche- gonia vždy uzavřená, zpravidla ani povrch stélky nedosahující, a i otvor dutiny archegoniové byl súžený, téměř úplně zavřený. Teprve později otvírá se otvor archegoniové dutiny úplně (následkem rozvinutí celé stélky do šířky) a hrdlo archegonia protáhne se, až konečné jeho buňky nad povrch vynikají; a tu teprve se otvírá ústí odklonem balonovitých buněk původně k sobě semknutých a skloněných. Oplození sprostředkováno nejen deštnými a rosnými kapkami, nýbrž i drobnými členovci (Podura, Acarina a j.), kteří z jedné rostlinky ma druhou stále přebíhají. Oplozená buňka vaječná rozdělí se nejprve dvěmi kolmými na se přepážkami ve čtyři“) buňky, jež čilým dělením dají vznik množství buněk seskupených v základní ony kvadranty; peri- ferní buňky jsou menší než vnitřní, a představují nám stěnu sporo- gonu, kdežto -vnitřní buňky všechny změní se počtveřením ve veliké spory; ještě však než tetrady sporogenní se rozdělí, počíná jednovrstevní obal periferní (== stěna sporogonu) se rozpouštěti a mizeti, takže posléze spory leží volně v břišní dutině archegoniové. Také stěny archegonia v břišní části, původně jednovrstevné, se po oplození zdvojnásobí; celá břišní část archegonia nabývá v této době značně na objemu a vniká hlouběji do základního pletiva. Následkem toho jest okolní pletivo potr- háno, a povrch stélky nad zralým archegoniem vypuklý; u R. fluitans L., jak již Ehrhart a později po něm prvý Braun (1821 p. 755.) pozoro- vali, vyniká oplozené archegonium i zralý sporogon, který celý jest v zá- kladním pletivu ponořen, hluboko na spodní straně stélky, kde jeví se pak jako makroskopické zelené kuličky mezi rhizoidy. Počtveřením vzniká v každém sporogonu jen 30—6) velikých, tmavých, až skoro černých, neprůhledných spor; můžeme je směle označiti jako největší spory u ja- trovek vůbec, neboť průměr jejich kolísá mezi 70-—220 «, takže již pouhým okem na. bílé podložce jako tečky jsou patrny. Spory jsou tvaru tetrae- drického; hrany mají vypuklé, a podobně i jednu stěnu (== vnější tetrády) vypuklou, ostatní ploché. Exospor má různé papillovité neb lištnovité výrůstky, skládající velmi ozdobné skulptury a políčka; velice často vroubeny jsou spory světlým, zpravidla zřásněným okrajem (= zbytek výživné massy). *) Nelze přesně udati, která přepážka jest první; nalézali jsme vaječnou buňku brzo s horizontální první přepážkou, brzo s vertikální, a jest tedy zákon, který ontogenetikové (Leitgeb, Hofmeister, Kienitz-Gerloff) vyslovují, naprosto nestálý a falešný. D4 Riccie jsou typickými obyvately vlhké, holé půdy na podzim; obje- vují se na bahně vypuštěných rybníků, na rýpaninách, na brambořištích, řepných a zelných polích, na stěnách příkopů i vodních jam, na volných, holých místech strnišť a jetelišť, i na stěnách vlhkých úvozů, zrýpaných trávnících v sadech, na starších krtinách i pod. m., a skoro vždy ve vel- kém množství. Krásné, ozdobné růžice jich stélek jsou těsně seskupeny vedle sebe, takže někdy tvořívají 1 souvislé povlaky značných rozloh; tento tvar výskytu souvisí těsně s jejich vegetativní propagací. Na spodu stélky tvoří se zhusta četné adventivní pupeny, jevící se brzo jako vál- covité výběžky, brzo jako drobounké, kulaté výrůstky, které vzrůstají záhy v dokonalou stélku, jež přimyká se k mateřské, která takovýmto způsobem brzo jest dokola obklopena adventivními stélkami dceřinnými. Jindy opět mohou adventivní pupeny vznikati 1 na konci rhizoidů, do- cela stejným způsobem, jako se objevují i na konci láčky klíčné mladé rostlinky, jak poprvé Fellner pozoroval. Riceie počínají se objevovati na vlké půdě koncem srpna, nejlepšího vývinu dosahují v říjnu, kdy jsou přebohatě plodné, a v prvních měsících jarních úplně vymizí, aby zase na stanovisku až k podzimu se objevily; zajímavo, že na některém sta- novisku objevují se periodicky po delších intervallech. Spory leží uzavřeny © v dutině archegoniové a dostanou se ven až po rozrušení pletiva stélkového; , leč ve velmi mnohých případech puká pletivo nad sporogonem vypjaté (ku př. R. fluitans L (Lindenberg 1829 p. 116), R. bifurca Hoffm., R., Crozalsi Levier, R. subbifurca Warnst.) a spory klíčívají někdy již i ve staré části stélkové. Zpravidla rostlinka přetrvává nepříznivou dobu spo- ; rami, které až následující dobu vegetační klíčí, ač není vyloučeno, že se - tak děje i rhizoidy mateřských rostlin. Jen malá skupina druhů jest vytrvalých (R. fluitans L., R. Bischoffii Hiiben.) Geografickým svým., rozšířením jasně ukazují Riccie, že jsou elementem převážně thermofil- ním; největší počet druhů roste v teplých tropech a subtropech, a i jižní Evropa má daleko větší bohatost druhů než severní a střední. Ve vlasti naší nejbohatším na druhy tohoto rodu jest právě teplé okolí pražské a střední Polabí se svojí ponticko-panonskou florou. Význačně mediteran- ním stepním typem jest tu Riceia Bischoffii Hiiben. (zvl. var. ciliifera Link), která v okolí pražském na suchých, stepních stráních není žádnou zvláštností, a R. Michelii Raddi, námi v Polabí objevená. Možno téměř s naprostou určitostí čekati, že i R. papillosa Moris (resp. R. pseudopapil- losa Levier), R. lamellosa Raddi, R. insularis Levier a R. nigrella De Cand. budou v teplém okolí pražském anebo'v Polabí nalezeny, neboť na- chází tu všechny výhodné podmínky. Všechny Riceie jsou schopny značné regenerace; i tam, kde assi- milační pletivo bylo z velké části porušeno, dorostlo nové. Byla-li stélka valně porušena, neregenovaly její vrstvy, ale na staré odumírající stélce objevily se četné adventivní pupeny, z nichž vzrostly nové rostlinky. Většina druhů jest hygrofytních a dosti na sucho citlivých. Jen maličký počet druhů jest xerofytních; z našich jest eklatantním příkladem xero- fyta již svrchu zmíněná R. Bischoffii Hiiben. Mimo vegetativní rozmno- žování pomocí adventivních pupenů pozorovali jsme u většiny druhů rozmnožování úlomky křehkých laloků i větví stélkových, které vodou roznášeny dávají vznik novým stélkám; obyčejně děje se tak opět adven- tivním pupenem na ulomené části se objevivším, jen velice zřídka od- „padlá část pokračuje na svém vzrůstu. Rozmnožování úlomky a dělením stélky na způsob vegetativního rozmnožování, jaký známe u okřehku, stalo se pravidlem u R. fluitans L.; a analogicky i tu potlačena téměř úplně pohlavní propagace. Analytický přehled českých druhů. 1. Povrch stélky hladký ..... 2 Povrch stélky ďubkovaný, an Alora Poboril 10 2 Okraje hustě hyalinními z tuha odstálými chloupky pokryté . . . 3 Okraje dokonale hladké, s velice řídce jemné, opadavé chloupky nesoucí . ..... o 6 9 Ě 38. Okraje tenounké, blánité, ináčdé: příčný průřez se silně a dlouze křídlovitě protaženými stranami a hlubokou rýhou na svrchní straně. Vytrvalá rostlina po celý rok na suchých, xerofytových stráních mimahorcích . ....... k Bischoftu ZHůben: str- 57 Okraje tlusté, A nuhlé a n větve klínovité a hustě seskupené; průřez trapez. bez postranních křídel a hořejší rýhou. Jednoletá, tmavozelená rostlinka na výslunných polích a trávnících ; R. ailiata Hoffm. str. 81 Okraje tupé, zduřené, skoro valovitě vyvýšené; na svrchní straně stélky hluboká, široká rýha. Jinak jako předešl. . . . . R. ciliata var. intumescens Bisch. str. 83 Okraje ostré, zduřené, se sporými krátkými chloupky, hlavně na lopatovitě rozšířených koncích větví; větve daleko od sebe odstálé, tři- až pětkráte vidlené. Na vlhké vápnité půdě, zvláště na vy- schlém bahně tůní a kalů polabských . . . R. Michelii Raddi str. 77 4. Příčný průřez protkán četnými vzdušnými dutinami, tvořenými jednovrstevnými plochami z buněk hojně chlorofylem naplněných; sporogony vynikají hrboulovitě na spodní straně stélky, která jest pravidelně v úzké, pentlicovité větve dichotomicky dělená ... .... 9 Příčný průřez nevykazuje žádných dutin, nýbrž assimilační pletivo sestává z pilířů, kolmo a paralellně spořádaných; sporogony ulo- ženy jsou v základním a částečně assimilačním pletivu blíže svrchní strany stélky, jež také na místech, kde sporogony zapuštěny, jest m5 Icchlo vypuklá ©... ... 2.2.. B 5. Svrchní strana laloků stélkových rovná, na nejvýš na konci n ma roka, mělká, nezřetelná rýha... <. <. << ++ ++. 6 "= 56 10. Na svrchní straně stélky probíhá po celé délce ve středu ostrá, úzká a zřetelná rýha. Příčný průřez jest pravoúhlý s příkrými stranami, ostrými okraji a hlubokým nahoře zářezem. Velké, mo- drozelené hvězdičky na vlhké půdě ©.. . R. sorocarpa Bisch. str. Velké, namodrale šedozelené nepravidelné hvězdice. Okraje ostré a tenké, laloky široce klínovité neb srdčité. Příčný průřez má obrys nízkého, značně protáhlého parallel. trapezu. Ventrální šu- piny bezbarvé ..... „B glanes E str: Malé, něžné, vesele světlozelené hvězdičky Ókrale tupé a tlusté, wr laloky úzce čárkovité. Příčný průřez kvadratický se strmými, skoro kolmými stranami. Ventrální šupiny zarůžovělé. Spory tmavohnědé se širokou světlou ovrubou . . R. Warnstorfii Limpr. str. Malé, ozdobné, modrozelené a nepravidelné hvězdičky. Okraje pra- voúhle přiostřené, laloky velice úzké, čárkovité. Příčný průřez ob- délníkový s kolmými postranními stranami. Ventrální šupiny bez- barvé, spory podlouhle vejčité, černé, bez ovruby . .. . .. .. «. R. Velenovskýi sp. 1. str. Okraje stélky, jmenovitě na koncích větví oi: až valovitě vy- ZAVIŽENÉ: -4 Okraje zduřené, si i rock) hapě p nilen ojené. Velke, statné fuč modrozelené růžičky sčárkovitými v ostrém úhlu vidlenými laloky, jež ku konci jsou porozšířeny a mají tu plochou, širokou, nazpět rychle:mizící rýhu 1... < -1% © berm. 1907 p. 177., Macvicar, Stud. Handb. of brit. hep. 1912 p. 19., Lorch, Morf- u. Leberm. 1914 p. 71. Delim.: Lindenberg, Monogr. 1836 tab. XX., Husnot, Hepaticol. gall. 1835 tab. XIII. fig. 159., Pearson, Hepaticae 1902 tab. CCXIX., Ve- lenovský, Jatrovky 1903 tab. XII. fig. 10., Warnstorf, Leber- u. Torfm. 1903 p. 79. fig. 3., Můller, Lebermoose 1907 p. 178 fig. 119., p. 179. fig. 120., p. 180. fig. 121. Macvicar, Stud. Handb. of brit. hep. 1912 p. 19. Eaxsice.: Husnot, Hepat. Gall. exsie. no. 123. Schiffner, Hepat. europ. no. 1. Syn.: Riceia glauca var. intermedia Bischoff, Bemerkungen 1835 p. 1059 . glauca var minor £$. acutiloba Bischoff 1. c. p. 1060 ex p. R. pusilla Warnstorf, in Verh. des Bot. Ver. Brandenb. 1895 Jahrg. 37. p. 50. R. suberispula Warnstorf, Leber- u. Torfm. 1903 p. 76. R. carnosa Wallroth, mse. sec. Miller, Leberm. 1907 p. 177. Habituelně se velice předešlé podobá. Stélka podobně rozprostřena jest na substrátu a má obdobně paprsčité laloky v kruhu nebo půlkruhu sestavené, takže tvoří hvězdičky 5—20 mm. v průměru, 15—25 mm. v délce. Svrchu jest modrozelená, někdy též trávově zelená, na spodu začervenalá až purpurově zafialovělá. Laloky stélkové jsou jednoduše neb dvakráte vidličnatě větvené, ke špičce slabě súůžené a mají silné, masité, tupé, zduřené a zvláště na koncích vzhůru vy- soko vyzdvižené okraje; následkem ohrnutých okrajů vzniká na svrchní straně stélky široká, nápadná, ale mělká rýha. Příčný průřez jest obrysu pravoúhelníkového, 2—3%X delší než vysoký, se spodní stranou slabě konvexní a na svrchní straně s dvěmi mělkými zářezy; bočné strany jsou příkré až skoro kolmé, okraje tupé, valovitě vyzdvižené (jmenovitě na koncích laloků). Epidermální buňky jsou balonovité, niko- livěk ale mamillosní, a mají zpravidla basalní stěnu ztlustlou. Ventrální Šupiny obyčejně růžové neb tmavěfialové, zřídka bezbarvé; vy- trvávají dosti dlouho na stélce, kterou z mládí na spodu jako zdánlivě souvislá membrána pokrývají. Jednodomá. Antheridia vyčnívají slabě zarůžovělými kolci hlavně v prostřední části předních oddílů stélkových, kdežto archegonia roz- troušena jsou jen v centrálním, starším díle stélky. Spory tmavo- hnědé až černé, neprůhledné, 60—90 « v průměru, nepravidelně te- traedrické, se stěnami políčkovanými pravidelnými pěti- neb šestiúhelníčky Dr. Karel Kavina: Monografie českých jatrovek. 5 =) 66 širšími než u předešlého druhu; kolem spory jest světlá, jemná, hustě. zčeřená až papillosní ovruba. Zraje na podzim, zvláště v listopadu. Druh. značně proměnlivý: f. subcrispula (Warnstorf) K. Můller, Leberm. 1907 p. 179. Stélka tmavo- zelená, vějířovitě rozprostřená; laloky jsou několikanásobně větvené a mají vystoupavé, vlnitě zprohýbané okraje, takže celá stélka má vzhled následkem toho kadeřavý, upomínající na Blasii. Spory drobné. (60—66 «) s nízkými a tupými lištnami exosporovými. Na vlhkých. místech zřídka. Obr., 9. Riceia bifurca Hoff.: a typ; Motoly (zvětš. 2kr.), b f. pusilla Warnst.; Radotín (zvětš. 3kr.), c f. suberispula Warnst.; Skuteč (zvětš. 2kr.), d, g příčné průřezy stélkou, e příč. pr. st. starší, h epider- mální buňky (zvětš. 150kr.); Cibulka. f. subinermis /eeg in Bot. Notiser 1898 p. 111. Okraje mají ku koncům. laloků řídké, opadavé chlupy. Vzácně. f. pusilla Warnstorf in Verh. Bot, Ver. Brandenburg 1895 p. 50. pro spec., K. Můller Leberm. 1907 p. 180 pro var. i Stélka tvoří drobounké, téměř pravidelně kruhové, šedozelené hvě-' zdičky sotva 5—7 mm. v průměru mající; laloky 1 mm. široké, ke koncům“ se slabě znenáhla rozšiřující, na svrchní straně skoro ploché, ale se ši-, rokou, velmi mělkou rýhou. Okraje jsou velmi tupé, zduřené, leč nevy- zdvižené a bývají tmavě. červeně, až skoro purpurově zabarveny. Spory úplně černé, dokonale neprůhledné, veliké (85—90 «). Řídká. R. bifurca roste na podobných stanoviskách jako druh předešlý, s nímž často vyskytá se pohromadě; jest význačně rostlinou rovinnou, ne= stoupajíc nikdy do vyšších poloh. Přichází v celé Evropě a Sev. Americe a i v Sibiři byla nalezena (Arnell). V Čechách jest dosti hojnou, leč dosavad nebyla správně rozeznávána. Nejhojnější jest v typické formě, kdežto ostatní formy jsou vzácnými. Mohl jsem ji až dosud z následu- jících míst stanoviti: typ: Motoly (!), Stromovka (!), Cibulka (!), Skuteč (Vole !), Štěpánov (Vole!) Rohrsdorf (Schiffn. 1905). f. subserispula: Stromovka (!), Skuteč (Vole!). f. subinermis: Skuteč (Volc!). f. pusilla: Zbraslav (!), Radotín (!), Stromovka (1). 67 R. bifurca Hoffm. jest druhem dobrým a jest jedině chybou star- ších hepatikologů, zvláště Bischoffa, že po dlouhou dobu nebyla rozezná- vána. Forma suberispula, již popsal Warnstorf za dobrý druh, má sice velice odlišný, skoro dobrodružný habitus, ale jest jen formou našeho druhu, jak správně prvý Můiller rozeznal. Kadeřavý její vzhled jest pod- míněn jen nedostatkem světla a velkou vlhkostí ovzduší, jakž lehce se w kulturách přesvědčiti můžeme; i v přírodě nalezl jsem ji vždy na vlhkých a stinných místech krytých travou neb jinými rostlinami. Také forma pusilla, tímtéž bryologem popsaná jako druh, nemá valné ceny, jak jsem se pozorováním několika exemplářů v Stromovce po celý podzim i zimu i pěstováním ve skleníčku laboratorním mohl pře- svědčiti; nejdůležitější její charakter, na nějž též Warnstorf největší váhu jako na základní rozdíl od R. bifurca klade, plochá svrchní strana laloků stélkových, jest velmi variabilní. Velice často bývají okraje více méně | valovitě zduřelé, takže průřez jeví se totožným s typem bifurca, kdežto jindy opět typická forma, zvláště v starších dílech stélky jeví stejný průřez jako pusilla. Nelze tedy této Warnstorfově specii přiznati ani | právo dobré variety! | Pozn. Masitá, tlustá stélka, na spodu začervenalá, zduřelé, valovitě vyzdvihlé okraje ihned rozliší tento druh od R. glauca. Riccia com- «mutata Jack, jižní Evropě náležející, která by snad v teplých bohatých | mašich krajích mohla býti ještě objevena, podobá se značně R. bifurca, -ale liší se od ní tím, že má stélku v drobnějších tmavozelených hvězdi- cích, laloky čárkovité, slabě vejčité, a okraje nezduřelé, jen tupé; dro- | boučká, severoitalská R. ligula Stephani, která pravděpodobně bude „jen odrůdou poslední, má stélku sotva 2—4 mm. dl. a laloky pravoúhle dělené, tvaru význačně jazykovitého, ku konci rozšířené, s okraji načer- venalými. Z ostatních evropských druhů mohla by státi se záměna ještě s R. nigrella De Cand (= R. minima L. exp.), neboť mívá rovněž | spodní stranu stélky i boky v mládí načervenalé a habituelně na R. bi- | fmrca upomíná; leč dospělé rostlinky jsou na spodu černé, až skoro leskle černé, a mají velké ventrální šupiny ovální, barvy purpurové, jež hustě | střechovitě jsou uspořádány a zvláště na bocích až k okrajům vynikají. © Mimo to-okraje jsou ostré, bočné strany skoro kolmé, takže příčný průřez | jest docela jiný než u bifurca (stejně široký jako vysoký, spodní strana | vypuklá, bočné purpurové a kolmé, okraje špičaté, hoření strana s hlu- : bokým ostrým zářezem): druh tento objevuje se dosti hojně v celé jižní j Evropě, a vyskytá se též v Anglii (angl. rostlinky liší se nepatrně veli- | kostí a delšími, častěji větvenými, tupějšími laloky od jihoevrop. — a proto Stephanim jako samostatný druh R. Pearsoni popsány*), takže není vy- loučeno, že by snad i v naší vlasti mohla se objeviti. i | i ' | *) Viz Schiffner, Oster. bot. Zeitschr. 1912 p. 13.—15. o | 7. 68 4. Subsp. Riccia Lescuriana Austin, Proceeding of the Academ. of nat. i seiences of Philadelphia 1869, p. 332. Pearson, Hepaticae 1902 p. 493. (sub R. glaucescens Carr.), Warns-. torf, Leber- u. Torfm. 1903 p. 70., Boulay, Hépatigues 1904 p. 205., Mi- gula, Kryptogamenfl., 1904 p. 409., Miller, Leberm. 1907 p. 181., Maevicar, Stud. Handb. of brit. hep. 1912 p. 18., Lorch, Torf- und Leberm. 1914 p. 70. Delm.: Pearson, Hepaticae 1902 tab. CCXXTII., Warnstorf, Leber- und Torfm. 1903 p. 74. fig. 2., Migula, Kryptogamenfl. 1904, tab. LII, Miiller, Leberm. 1907 p. 182. fig. 122., Maevicar, Stud. Handb. of brit. hep. 1912 p. 18. Exsice.: Semffner, Hepaticae europ. exsic. no. 4., 5. Sym.: Riceia marginata Lindenberg mse. sec. Můller, Leberm. 1907 p. 181. R. glaucescens Čarrington in Carrington and Pearson, Hep. Brit. Exsic Nr. 66 Obr. 10. Riccia Lescuriana Aust.: 1 rostlinka (*/„kr. zvětš.), 2 příč. prů- řez stélkou blíže vrcholu, 3 příč. pr. střední částí stélky, 4 spora (zvětš. 800kr.); Břežánky. Šedozelené, kruhovité růžice, prostřední velikosti, asi 1 cm. v prů- měru; stélka s malým oddílem centrálním a rozdělena v dlouhé, ně- kolikráte hluboce klanné, podlouhle klínovité, skoro pentli- covité čárkovité laloky o koncích tupých neb tupě, pravoúhle při- ostřených. Na svrchní straně táhne se široká, mělká rýha; okraje jsou silně zduřené, zpravidla i vyzdvižené, dokonale hladké. Spodní strana stélky, někdy i bočné strany bývají zarůžovělé neb začer- venalé. Příčný průřez jest parallelně trapezoický, asi dvakrát širší než vyšší, na hoření straně skoro rovný (jmenovitě na starších oddílech stélky) neb má široký tupý zářez, spodní strana slabě vypuklá, bočné příkré až kolmé, okraje tupé, zpravidla vystoupavé. Epidermis tvořena jedi- nou vrstvou hyalinních, tenkostěnných a hruškovitých buněk. - Ventráln šupiny bezbarvé, často nafialovělé. 69 Jednodomá. Antheridia mají dlouhé, daleko vyčnívající žlutavé kolce a jsou v protáhlé, nepravidelné řady na lalocích seskupena. Arche- gonia jsou nepravidelně po celé stélce roztroušena. Spory tmavohnědé, se širokou, prosvitavou, žlutohnědou ovrubou, značně veliké (100—120 - v průměru), pěti- až šestiúhelníčky, jež bývají v rozích papilovitě zdu- řené, zřetelně políčkované (6—8 políček v průměru). Na vlhké půdě slabě písčité a křemité, na jemné drti poblíž skal po celé Evropě rozšířena, leč všude řídká. V Čechách nalezena dosud jen na písčité, holé půdě a krtinách mezi koniferami v zadní části Stromovky (Vel.!) u Prahy a u Břežánek; pravděpodobně bude i na jiných ještě místech objevena. Druh tento jest velice blízký předešlému, od něhož se vlastně liší jen příčným průřezem stélky, pentlicovitými, poznenáhla súženými laloky a většími spory; ostatní všechny znaky, jinými autory uváděné, jsou ne- stálými. Jest tedy druh tento zřejmě do okruhu R. bifurca Hoffm. pa- - třící, a poněvadž od tohoto jen málo se liší, považujeme jej tudíž toliko . za subspecii; charaktery jeho jsou zajisté k ohraničení druhovému úplně nedostatečné. Většina moderních hepatikologů uvádí ještě var. glaucescens ' (Garr.) K. Můll. (= Riccia subinermis var. crassa Warnstorf, Verh. des © Bot. Ver. Brandenburg 1899, XLI p. 20.— R. Leseuriana var. subinermis Warnstorf, Leb.- u. Torfm. 1903 p. 71.), jež byla Carringtonem r. 1878 | jako samostatný druh popsána (v. Pearson 1902 p. 493.), a která se od typu ničím jiným neliší než tím,*) že má na okrajích, zvláště koncích - laloků řídké, zahnuté často chloupky. Jest to zřejmě jen forma, která © obdobně přichází 1 u jiných druhů, takže není naprosto zapotřebí jí snad | nějakého obzvláštního významu připisovati. "Tato forma mohla by býti snad zaměněna s Ricceia Michelii Raddi [Pearson (1. c.) dokonce oba | druhy stotožňuje]; leč statnější stélky této a široce klínovité tupé její la- loky, nehledě ani k průřezu příčnému a jemnější skulptuře spor, dosta- tečně rozliší tento druh od naší formy. Můillerem (1907 p. 181) citovaný exsikkát č. 1931 ze sbírky Flora exsic. austro-hung. jest typická R. glauca L., a nikolivěk R. Leseuriana. Pozn.: Pro R. Lescuriana Austin jest nanejvýš charakteristický tvar laloků i příčný průřez, dle kterýchžto znaků se snadno poznává. 5. Riccia Warnstorfii Límpricht mse. apud Warnstorf, Verh. d. Bot. Ver. Brandenburg 1885 Bd XXVII. p. 85. Anmkg. Stephani, Species hep. 1900 p. 10, Warnstorf, Leber- u. Torfm. 1903 p. 72., Migula, Kryptopgamenfl. 1904 p. 409., Miller, Leberm. 1907. 22V“ v curiana jest dvoudomá; leč Macvicar (1912, p. 19), výslovně praví: »Carrington's R. glaucescens is without doubt monoicous. Specimens from the original locality, collected by Pearson and others, show this.« 70 p. 189., Nicholson, Hast. und East. Suss. Nat. 1911. I. 6. p. 258., Macvicar, Stud. Handb. of brit. hep. 1912 p. 20., Lorch, Torf- u. Leberm. 1914 p. 70.. Delm.: Warnstorf, Leber- u. Torfm. 1903 p. 79. fig. 2., Migula, Krypto- gamenfl. 1904. tab. LIT. fig. 6., Můlier, Leberm. 1907 p. 190 fig. 126., Macvicar, Stud. Handb. of brit. hep. 1912 p. 20. Exsice.: Gottsche £ Rabenhorst, Hep. europ. no. 489! Schiffner, Hep. europ. no. 0. Syn.: Riceia glauca y minima Lindenberg, Monogr. 1836 p. 418. ex p. Pravidelné, krásné hvězdice droboučké, sotva ©5—1 cm v průměru. Stélka žlutozelená neb světlezelená, velice často v centrální části a na spodní straně nafialovělá neb začervenalá. Laloky tlusté, hustě na sobě směstnány, zřídka volné, čárkovitě pen- tlicovité, úzké, na koncích tupé, často i rovně ufaté; na svrchní straně poblíž konce laloku jest vždy široká, mělká rýha, která záhy do zadu mizí. Okraje stélky i jejich laloků jsou tlusté, zduřené ale ostře přitupené, vzhůru obyčejně vystouplé; jsou zpravidla hladké, zřídka nesou sporé chloupky, brzo opadávající. Příčný průřez jest skoro čtvercový neb krátce obdélníkový, nanejvýš dvakráte širší než vyšší, na © hoření 1 dolení straně konvexní, a s bočnými stranami strmými; uprostřed © hoření strany bývá pravidelně široký, tupý zářez. Epidermis jest jedno- © vrstevná, z tenkostěnných, balonovitých buněk. Ventrální šupiny jsou načervenalé až fialové, ale záhy mizí. Jednodomá. Antheridia s krátkými, zarůžovělými kolci, rozptýlena po celé stélce. Archegonia ve středu stélky, sporogony pak jako tmavé © vysoké hrboulky, velmi nápadné. Spory tmavohnědé, 60—80 « v průměru; © mají širokou, hladkou a světlou ovrubu, a stěny jemně strukturovány ( políčky 6—8 u velikými. var. gracilis ». n. var. V ozdobných, nanejvýš 5 mm v průměru majících hvězdicích. Stélka mnohonásobně dichotomicky větvená, laloky úzce © čárkovité, na svrchní straně úplně rovné, s okraji na koncích laloků nezduřelými. Příčný průřez protáhlý, čtyřikrát až šestkrát delší než vyšší, s okraji velice tupými. Spory světlehnědé, 40—50 u diametru mající, se širokou červenohnědou ovrubou a velkými (4—6 «) políčky. Vzácně. . subinermis Warnstorf, Leber- u. 'Torfm. 1903 p. 73 pro var. Syn. Riceia Warnstorfi var. cillaris Warnstorf, Verhandl. Bot. Ver. Branden- burg 1898, Jhg. 41. p. 22. Stélka nese na okrajích řídké, opadavé chloupky. Pospolu s typem. Ho Tento druh, jenž zdá se býti dobrým druhem z okruhu glauca, roste na podzim na vlhkých strništích po celé střední Evropě, na sever od Alp až po jižní Britanii, všude ale vzácně; snad jest velice často pro svoji drobnou stélku přehlédnut. (1 V Čechách nalezena dosud jen v okolí pražském: Stromovka (!), -Troja (!), ale zajisté, že i jinde ještě ve vlasti naší se vyskytá. Zajímavá odrůda gracilis nalezena byla na zelném poli u Wroje(!) a u Zbraslavi (!). Zralé sporogony přicházejí v říjnu a listopadu ; v prosinci a lednu rostlinka úplně mizí. Pospolu s Riceia commutata Jack představuje nám nej- menší zástupce skupiny glauca ; zdá se, že bude dlužno zmíněný druh R. commutata Jack (i s příbuzným R. ligula Stephani) podřaditi jako subspecii, ne-li i spojiti s R. Warnstorfii, od níž se ničím jiným neliší než tmavozelenou barvou stélky, polokruhovitě zakončeným! laloky a geo- Obr. 11. Riccia Warnstorfii Limpr.: 1 rostu. */,kr. zvětš., 2, 3 příč. průřezy stélkou, 4 epidermální buňky (zvětš. 150kr.), 5 spora (zvětš. 800kr.); Troja. vr grafickým rozšířením. Kdežto R. Warnstorfii vyskytá se v střední Evropě na sever od Alp, R. commutata roste v přímořských zemích jižní a zá- padní Evropy; jest tu tedy příklad dvou plemen geograficky podmíněných. Od drobnějších forem R. glauca liší se tento druh znamenitě stélkou značně tlustou, tupými okraji, žlutozelenou barvou a jemným vzrůstem. Ricceia Velenovskyi upomíná poněkud habitem svým na R. Warnstorfii; než již barva stélky, příčný průřez a charakteristické spory oba druhy dokonale oddělují. 6. Riccia sorocarpa Bischoff, Bemerkungen 1835 p. 1053. Gottsche, Nees, Lindenberg, Synopsis 1844 p. 600., Du Mortier, Hep. eur. 1874 p. 167., Husnot, Hepaticologia gall. 1875 p.90., Limpricht, Kryptogamenf]l. Schles. 1876 p. 349., Sydow, Leberm. 1882 p. 84., Dě- deček, Mechy jatr. 1883 p. 20., Leberm. 1886 p. 15., Heeg, Leberm. 1893 p. 136., Cooke, Handbook of brit. hep. 1894 p. 284., Stephani, Species hep. 1900 p. 27., Pearson, Hepaticae 1902 p. 487., Velenovský, Jatrovky 1903 p. 27., Warnstorf, Leber- u. Torfm. 1903 p. 73., Loeske, Moosflora 1903 p. 34., Migula, Kryptogamenfl., 1904 p. 409., Miiller, Leberm. 1907 p. 196., Macvicar, Stud. Handb. of brit. hep. 1912 p. 22., Lorch, Torf- u. Leberm. 1914 p. 70. *“ Delin.: Bischoff, Bemerk. 1836 tab. LXXI. fig. IL., Presl, Třicetdva obr. 1848 tab. XXII. fig. 1478., Husnot, Hepaticol. gall. 1875 tab, XITI. fig. = LDÍ 157., Pearson, Hepaticae 1902 tab. CCXVIIT., Velenovský, Jatrovky 1903 tab. XII. fig. 9., Warnstorf, Leber.- u. Torfm. 1903 p. 74. fig. 4., Migula, Kryptogamenfl. 1904 tab. LII. fig 4., Můller, Leberm. 1907 p. 145. fig. 101. e-d., p. 197. fig. 131., Maecvicar, Stud. Handb. of brit. hep. 1912 p. 28. Exsice.: Gottsche Rabenhorst, Hepaticae eur. exsic. no. 23., 543. Husnot, Hepaticae Galliae exsie. no. 150. De Notaris, Erbario critt. ital. exs. no. 1317. Massalongo, Hep. Venet. exs. no. 60. a a. Pearson, Hep. Brit. Exsic. no. 139. Syn.: Ricela minima, angustifolia, cinericia, segmentis crassis, non sul- catis, Micheli, Genera 1729 p. 107. tab. LVIT. fig. 8., Dillenius, Historia 1741 p. 534. tab. LXXVITII. (a Mich. desumpta fig. 13.) sub Lichen. Riceia minima Linné, Spec. plant. 1763 ed II. p. 1605 exp. Riceia minima L. Lindenberg, Monogr. 1836 p. 427, tab XX., Nees, Naturg. 1838 p. 398, Rabenhorst, Kryptogamenf]. 1848 p. 4., Limp- richt, Kryptogamenf]. Schles. 1876 p. 349., Hahn, Loběm ID atechl 1894 p. 79. . setosa Můller, herb. Sard. (sec. Bischoff, Beno 1835 p. 1054). . intermedia Miiller, herb. (sec. Bischoff 1. c.). „ erosa Delille, ms. (sec. Lindenberg, Monogr. 1836 p. 427.). . papillosa Morris, Append. ad elench. stirp. sard. Aug. Taur. 1828. . Lindenbergiana Sauter in Flora 1845 p. 132. (Neue Beitráge.) . epicarpa Wallroth, Synopsis Hep. 1847 p. 600. R. Raddiana Jack et Levier in Stephani, Spee. hep. I. 1900 p. 28. Malé, modrozelené hvězdičky na vlhké půdě, zpravidla ně- kolik v blízkosti pohromadě. Stélka masitá, ©5—1 cm dl., 1—2 mm šŠir., nanejvýš dvakráte, zřídka vícekráte dichotomicky větvená; suchá jest vý- značně šedozelená, lesklá a má vysoko vzhůru vyhnuté okraje. Laloky dosti dlouhé, úzké, ke špičce více méně ještě súžené a nezřídka © tu i rozštěpené; na svrchní straně táhne se celou stélkou hlu- boká, ostrá rýha. Okraje jsou ostré a vždy hladké bez jakýchkoliv stop po brvkách. Příčný průřez jest skoro čtvercový, jen o málo širší jak vysoký, na spodní straně silně vypuklý, na svrchní konkávní s hlubokým ostrým zářezem; bočné strany příkré,skoro kolmé, okraje ostré. Epidermis dvouvrstevná, svrchní vrstva z ba- lonovitě nafouklých buněk, jež jsou drobnější než u kteréhokoliv jiného druhu, takže pod lupou jeví se povrch stélky jemně a pravidelně síťkován; buňky spodní vrstvy jsou kubické a mají postranní stěny ztluštělé. Ven- trální šupinv bezbarvé, anebo slabounce zarůžovělé. Jednodomá. Antheridia s krátkými, ale silnými, zažloutlými, někdy i načervenalými kolci ze stélky vynikající a tak patrná, jsou seskupena v malých shlucích na basi starých laloků stélkových. Archegonia jsou jednotlivá v rozích hluboké povrchové brázdy, kde jsou nejlépe též chrá- něna. Spory jemně papillosní, černohnědé a neprůsvitné, 70—90 « v prů- -=== -I 5 měru; stěny mají skulpturovány exosporovými lištnami křižujícími se v malých pěti- a šestiúhelnících, a kolem vroubeny jsou žlutým, zřásnatě- lým, širokým okrajem. V tvaru laloků i velikosti stélky značně proměnlivá: £. obtusa zn. £. 2. Laloky stélkové tupé, s konci polokruhovitě zaokrouhle- nými. Velice hojná. f£. acuminata ». £. ». Laloky ostře na koncích súžené a zašpičatělé. Velmi hojná. f. cordata zm. f. ». Laloky jen jednou, a to velice mělce větvené, široce opakvejčité. Vzácná. Obr. 12. Riccia sorocarpa Biseh.: 1, 2 rostl. 2kr. zvětš.; Kokořín, 3 var. cochlearia m. (2kr. zvětš.); Stromovka, 4 příč. průřez stélky, 5 příč. pr. var. platyphylla m.; Klinec, 6 epider- mální buňky (zvětš. 150kr.). var. platyphylla 2. var. u. Stélka skoro úplně plochá, rozprostřelá, 3—4 mm široká, s nezřetelnou, širokou rýhou. Boky stélky jsou protáhlé, takže na průřezu bočné strany jsou šikmé a vytváří značná, zřetelná křídla. Dosti hojná. £. linealis m. f. ». Laloky uzoučce pentlicovité až čárkovité, někdy jen 1 mm šir. Řídká. var. cochlearia m. var. ». Menší než typ., v rozprostřených hvězdicích. Laloky dvakráte větvené, úzce čárkovité (až 1 mm šir.), ku koncům náhle eliptičně až lžicovitě rozšířené a tu 15—2 mm široké. Příčný průřez souhlasí dokonale s typ. Vzácná. R. sorocarpa roste v celé Evropě, z rovin až vysoko do hor, velice hojně; mimo Evropu byla též stanovena i pro Sev. Ameriku (Austin) 1 zdá se býti všeobecně po celé severní polokouli rozšířena, takže jistě 1 v střední a sev. Asii, zvl. v Sibiři, bude zajisté ještě nalezena. V se- vernějších krajích jest hojnější než na jihu, a roste i ve značných výškách nadmořských. Nevybírá si valně substrátu, roste všude velice hojně, zpra- vidla skoro vždy ve společnosti s R. glauca L. Obzvláště charakteristickou jest pro floru vlhkých strnišť, jetelišť a starých, zapomenutých polí v lesích 1 parcích, kdež nikde na podzim nechybí. Objevuje se již koncem 14 srpna, v září, nejvíce plodnou bývá v říjnu a listopadu, a udržuje se ještě dlouho z jara na stanovisku, kdy teprve, skoro nejpozději ze všech Riceií mizí a uhnívá. V stanovisku jest dosti konservativní, vyskytujíc se — nebyly-li poměry změněny — na jednom místě po dlouhou řadu let. © Po celých Čechách v obojích prvých dvou formách jest velice obecnou a všeobecně rozšířenou; třetí forma, cordata, jest poněkud vzác- nější: Struhařov(!), Skuteč (Vole!), Zbraslav (!). Velice zajímavou jest odrůda platyphylla, která se po celých Če- chách všeobecně s typem vyskytá a jest podivno, že dosud pozornosti he- patikologů unikla, ač jest velice nápadnou. Od typu se neobyčejně liší křídlovitě protaženými boky, následkem čehož rýha na svrchní straně stélky, pro typ charakteristicky ostrá a hluboká, přechází v širokou, měl- kou brázdu. Touto vlastností připomíná naše odrůda na Riccia Breid- leri Juratzka, která až dosud známa jest jen ze Štýrska od Schladmingu; leč tato — drobný druh úzce se k R. sorocarpa vížící — má stélku sa- metově lesklou, žlutozelenou, složenou z volných jazykovitých až podlouhle vejčitých, jednoduchých neb jen jednou, nanejvýš dvakráte klaných la- loků, opatřených na svrchní straně širokou ku koncům laloků se súžující brázdou. Vedle těchto nápadných znaků rozlišuje obě jatrovky dobře i ta okolnost, že R. Breidleri má toliko jednovrstevnou epidermis, z buněk © dokonale tenkostěnných nikde nestloustlých. Příčný průřez s křídlovitými * boky má také Riceia insularis Levier (S R. Panormitana Levier), čistě mediteranní druh, který rovněž jest velice blízký R. sorocarpa a i ha- bituelně značně se jí podobá, takže pokládáme za nezbytné na rozdíly © obou druhů, resp. var. platyphylla tu poukázati. R. insularis Levier tvoří © nepravidelné, hustě směstnané růžice šedozelené, na spodu hnědé, stélka , její dělena jest v jednoduché, neb jen jednou větvené laloky, 5—8 mm , dl., V2 mmš., jež z čárkovité téměř basální části se znenáhla vejčitě roz- ' šiřují, a končí buď tupou, zpravidla mělce klanou, a nebo súženou ostrou © špičkou; po celé stélce, středem laloků, táhne se ostrá, hluboká rýha, k níž spadající půlky povrchu jsou slabě vyklenuté, takže na příčném. průřezu, který jest dvakráte širší než vysoký, a bočné strany má křídlo- vitě protáhlé, spodní stranu konvexní, setkáváme se na hoření straně s charakteristickým hlubokým srděitým výkrojem o stranách vně vyhnu- tých. Epidermální buňky jsou vejčité, zřídka mamillosně protáhlé jako u sorocarpa. Srovnáme-li tyto znaky, ihned musíme oba druhy rozlišiti. Druhu R. sorocarpa podobá se značně i Riccia papillosa Moris (F=R. minima Raddi ex p.==R. trichophylla Gasparini), v jižní Evropě dosti hojná; poněvadž ale byla nalezena též i v Uhrách, a v Dol- ních Rakousích, není vyloučeno, že i v naší vlasti mohla by býti objevena. Tento druh tvoří rovněž drobné, modrozelené hvězdice s několikrát větve- nými laloky jako sorocarpa; ale tvar laloků jest úzce pentlicovitý, na koncích polokruhovitě zatupený, často se srdčitým výřezem. Na svrchní straně, podobně hlubokou ostrou rýhou opatřené, a na ostrých okrajích 75 jsou roztroušeny hyalinní, vysoké, tlusté, tupé a zpravidla hákovitě ohnuté papilly, které snadno se rozrušují, takže na starších částech stélky anebo na jaře úplně chybí. Rostlinky sbírané Heegem liší se nepatrně od typu, a proto byly v novější době jako zvláštní druh Riceia pseudopapillosa Levier (Stephani Species hep. 1903 p. 14) odděleny ; liší se však jen tím, že laloky mají krátké, široké a vejčité, bočné strany jsou šikmé, ne tak příkré a rýha na svrchní straně mělčí než u typ. papillosa. Okraje i po- wrch stélky nese řídké, zpravidla rovné, tupé papilly, spory jsou menší (80 « v prům., kdežto u papillosa 100 «). Leč domníváme se právem, že Levierův druh valné ceny nemá, neboť i sama R. papillosa Moris patří jako drobný druh v okruh R. sorocarpa. Můller (1907 p. 163) odděluje R. papillosa i pseudopapillosa úplně od sorocarpa, a staví ji do příbuzenstva R. Bischoffii Hůb. v okruhu R. Gougetiana Montagne (již. Evr.), R. Sommieri Levier (Italie), R. spinosissima Stephani (Alžír), R. canescens Stephani (Alžír), Riccia Henriguesii Levier (již. Evr.), R. Crozalsii Levier (již. Evr.) a R. lusitanica Levier (Portugaly), na které navazuje již R. ciliata Hoffm. Ve skutečnosti ale ke všem těmto druhům, které vyznačeny jsou vesměs přítomností chloupkovitých a ště- | tinkovitých výrostků na povrchu i okrajích stélky, víže se R. papillosa Moris toliko jen papillovitými výrůstky na povrchu stélkových laloků, kdežto všechny ostatní znaky připomínají na R. sorocarpa. Připomeneme-li si, že papilly snadno opadávají a mizí, vycítíme jasně, jak nepřirozené | jest umístění Můllerovo tohoto druhu; R. papillosa (i se svojí formou pseudopapillosa, která nijak nemá platnosti druhové) patří nepopíratelně k okruhu sorocarpa, a každé jiné zařazení její jest nepřirozené a nesprávné. Nápadnou jest odrůda cochlearia, která svým tvarem stélky ne- | nalézá u žádného druhu obdoby. Sbíral jsem až dosud jen ve Stromovce u Prahy, a to po dva podzimy vždy na tomtéž místě. Pozn.: R. sorocarpa pozná se lehce a okamžitě podle následujících znaků: 1. modrozelená barva stélky, 2. masitá, tlustá stélka, 3. povrch stélky jeví pod lupou drobné, pravidelné síťkování, 4. po celé délce laloků táhne se ostrá, hluboká rýha, dle níž jest povrch stélky zlomen a k níž boky šikmo sestupují, 5. příčný průřez jest vysoký a úzký, skoro čtvercový o příkrých bočných stěnách a ostrých hranách. 7. Riccia Velenovskýi sp. 1. Nepravidelné hvězdičky v rozlehlých skupinkách, 6—13 mm v prů- měru na vlhké zemi. Stélka živě modrozelená, ozdobně dělená v pa- prsčitě seskupené laloky, jednou neb dvakrát dichotomicky větvené. Laloky jsou tlusté, úzce čárkovité, pocelé délce stejně široké (nanejvýš | V5 mm!), a mají rovně uťaté tupé konce. Povrch stélky i jejích | laloků jest úplně plochý, bez jakékoliv rýhy nebo brázdy; okraje jsou hladké, nahé a pravoúhle přiostřené. Příčný průřez 16 přesně čtvercový neb obdélníkový, nanejvýš třikrát až čtyřikrát širší než delší, na hoření straně rovný, na dolení slabě konvexní, bočné stěny jsou kolmé, hrany pravouhlé a ostré. Epidermis jest dvou- vrstevná, buňky svrchní vrstvy vejčité neb baňkovitě vyduté, tenkostěnné, buňky spodní vrstvy kubické o stěnách slabě ztlustlých. Ventrální šupiny bezbarvé, pomíjivé. Jednodomá. Antheridia vynikají ze stélky dlouhými, světlezelenými kolci, a jsou nepravidelně ve stélce roztroušena, zvláště kolem archegoníí, jež bývají po dvou neb i několika seskupeny. Spory černohnědé, skoro úplně neprůhledné, 60—70 « v průměru, a širokými (6—8 «) po- líčky strukturovány; postrádají jakékoliv ovruby. Obr. 13. Riccia Velenovskýi m.: 1 rostlinka 2 kr. zvětš., 2, 3 příčné průřezy stélkou, 4 epidermální buňky (zvětš. 150kr.), 5 spora (zvětš. 800kr.); Jarov. Roste na vlhkém humusu mezi travou na stěnách Slubokých lesních a hajních úvozů, a na vlhkých, pramenitých místech v pasekách; jest jeden z nejrannějších druhů tohoto rodu u nás, neboť nalézáme ji již koncem července a začátkem srpna dokonale vyvinutou a v bohaté fruk- tifikaci. Až dosud nalezl jsem tento druh jen v nejteplejší části okolí praž- ského, v údolí jarovském nedaleko Zbraslavě (!) a v Krčském lese(!); myslím, že nebude příliš smělou domněnka, že druh tento spíše floře krajů jižnějších než severních náleží. Habituelně upomíná druh náš nejvíce na R. Warnstorfii Limpr. anebo R. commutata Jack, jimž i velikostí se blíží. Leč modrozelenou svojí barvou, tlustými, pravouhlými okraji, rovně uťa- tými laloky, jež na svrchní straně jsou dokonale ploché, se ihned od těchto druhů nápadně rozlišuje. Nejlepším znakem jest však průřez stélkový, který právě pod- miňuje význačný habitus celé rostlinky, a spory, nemající vůbec žádné ovruby, takže exosporové lištny se při průhledu jeví na obvodu obrysu 0 jako krátké výrostky a štětinky. Žádný z evropských druhů nehonosí se těmito znaky, jako námi pozorovaná R. Velenovskýi, Nedostatkem ovruby kolem spor vyznačuje se jen několik málo druhů tropických, z nichž evropské floře jest nejbližší R. Trabutiana Stephani (Revue bryolog. 1889 p. 65.) (z příbuzenstva R. atromarginata Leviera R. nigrella De Candolle) v Alžíru rostoucí. Také charakteristický habitus, jmenovitě tlusté skoro hranolovité laloky jest znakem nikde v evropských druzích tohoto rodu se nevyskytujícím. Nehledě ani k jiným znakům, myslím, že vytčené nejnápadnější znaky nejen opravňují, ale dostatečně odůvod- ňují k specifickému ohraničení zajímavé této rostlinky, jíž dovoluji si ku eti zasloužilého hepatikologa českého, svého vzácného učitele p. univ. prof. Dr. J. Velenovského pojmenovati. Tak jako R. Warnstorfii Limpricht představuje nám nejmenší druh z okruhu glauca, tak opět R. Velenovský! jest parallelním k tomuto druhu typem z okruhu sorocarpa. Podobně jako R. bifurca Hoffm. dru- žila se k prvému druhu, tak opět k R. Velenovskýi může obdobně býti přiřazena Riccia subbifurca Warnstorf (apud Crozals, Revue bry- olog. 1903 p. 62; Syn. R. Baumgartneri Schiffner, Oster. bot. Zeitschr. 1904 p. 88.) Také tento druh má stélku hojně v několikráte větvené laloky dělenou, barvy modrozelené, tvořící drobné, husté hvězdice. Laloky jsou podobně čárkovité, ale ku koncím jsou jazykovitě rozšířené, tu polokruhovitě tupé, srdčitě vykrojené, a mají na svrchní straně ostrou rýhu, která dále od špičky mění se v širokou, posléze mizící brázdu; okraje jsou ostré a ojedinělými, řídkými, krátkými špičatými brvami pokryté, bočné stěny bývají nafialovělé. Průřez příčný upomíná na průřez od sorocarpa, jest podobně vysoký, nepatrně jen širší než vyšší, bočné strany má kolmé, spodní silně polokruhovitě vypuklou, svrchní s mělkým zářezem. Udává se jako dvoudomá (Schiffner l c.; Warnstorf naproti tomu ji popisuje jako jednodomou); spory jsou 80—100 « v průměru velké a mají zřetelnou, žlutou ovrubu. Znaky tyto dokonale odlišují druh Warnstorfův od našeho, takže netřeba ani jedno- tlivé rozdíly vytýkati. Přítomností brvek na okrajích, tvarem příčného průřezu stélky navazuje přímo R. subbifurca Warnstorf, na jihoevropskou R. CČrozalsii Levier (Revue bryolog. 1902 p. 73.—76.), která pak jest nesmírně blízká k R. ciliata Hoffm.; i můžeme docela dobře stanoviti od R. sorocorpa Bisch. k R. Velenovskýi m. až k R. ciliata Hoffm. fylogenetickou řadu, která jest souvislá a neporušovaná. 8. Riccia Michelii Raddi, Opuscula seient. di Bologna 1818 p. 352. Stephani, Species hep. 1900 p. 11., Miůiiler, Leberm. 1907 p. 173., Macvicar, Stud. Handb. of brit. hep. 1912 p. 17. Delin.: Miller, Leberm. 1907 p. 174 fig. 117., Maovicar, Stud. Handb. of brit. hep. 1912. p. 17. Syn.: Ricea cilhata Raddi ibid. 1. c. R. tumida Lindenberg, Synopsis 1829 p. 120., Monogr. 1836 p. 459, , Nees, Naturgesch. 1838 p. 407., Gottsche, Nees, Lindenberg, Synopsis 1844 p. 603., Du Mortier, Hep. eur. 1874 p. 169. Husnot, Hepatico- logia gall. 1875 p. 92., Cooke, Handbook of brit. hep. 1894 p. 284., Pearson, Hepaticae 1902 p. 491. Delin.; Lindenberg, Monogr. 1836. tab. XXVII., Husnot, Hepaticologia. gall. 1875 tab. XIII. fig. 162., Pearson, Hepaticae 1902 tab. CCXXTI. R. tumida Lindenberg 5 linearis Nees, Naturgesch. 1838 p. 407. R. palmata Lindenberg, Monogr. 1836 p. 457., tab. XXVII. R. paradoxa De Notaris, Prim. Hep. Ital. 1839 p. 69. Velké, až4 cm široké hvězdice, které často ve větším množství pohromadě tvoří na vlhké půdě a bahně souvislé kobercové povlaky.Stélka Obr. 14. Riccia Michelii Rad.: 1 rostl. (2kr. zvětš.), 2, 3 příč. průřezy stélkou; Neratovice. modrozelená, ,naokrajíchabočných stranách nafialovělá jest hned od středu dělená v četnélaloky, 6—12 mm dlouhé, 1—2 mm široké, třikráte až pětkráte vidličnatě v ostrém úhlu větvené; větve © čárkovité, na koncích rozšířené, takže konce laloků nabývají po- doby až klínovité. Na svrchní straně laloků jest na koncích široká, plochá rýha, k centru stélky záhy mizící. Okraje zduřené a nesou roztroušeně krátké, tlusté ,hyalinnéaž skoro osténkatéchloup- ky, jež jmenovitě na koncích laloků jsou hustěji sestaveny; chloupky ty ale záhy opadávají, takže nezřídka jsou okraje holé. Příčný průřez jest dvakrát až čtyřikrát širší než delší, dolení jeho strana jest slabě konvexní, hoření má široký, tupý zářez se slabě vypuk- lými okraji; starší oddíly stélky mají hoření stranu na průřezu úplně rovnou a okraje tupé. Bočné strany jsou velmi šikmé, jen nepatrně schý- lené. Epidermis dvouvrstevná, buňky hoření vrstvy tenkostěnné a balo- novitě nafouklé. Ventrální šupiny bezbarvé neb slabě nafialovělé. Dyoudomá. Antheridia jsou pravidelně seřazena ve dvou řadách středem laloků se táhnoucích a mají dlouhé, purpurové, špičaté kolce. © Sporogony jsou hluboce do stélky ponořené a nepravidelně v ní roztrou- šené. Spory tmavohnědé, 90—100 « v průměru, jemně papillosní a drobně políčkované; žlutohnědá ovruba kolem spory jest uzoučká, téměř nepa- trná a nezřetelná. f. subinermis Levier, Bulletin Herb. Boissier, vol. II. 1894 p. 230. pro var. Syn.: R. palmata S minor Lindenberg, Monogr. 1836 p. 457. R. paradoxa De Notaris, Prim. Hep. Ital. 1839 p. 69. — Laloky ostřeji dělené mají na okrajích brvy velmi sporé; nezřídka chybí brvy úplně, a okraje jsou pak dokonale hladké. R. Michelii Raddi jest typická rostlina vápnomilovná, jež až dosud vždy jen na výsluných vápenných stráních v jižní Evropě (Solnohrady, Dalmacie, Italie, již. Francie, Sardinie, Korsika, Řecko, Alžír) byla nalezena; vedle toho přichází ojediněle i v Anglii a Kalifornii. Naše rostliny byly objeveny prof. Dr. J. Velenovským v říjnu 1902 na bahně vyschlé tůňky u Neratovice, kde rostly ve společnosti R. erystallina poblíž usychajících spoust Chara hispida. Při prohlídce herbáře svého vzácného učitele nalezl jsem je pod označením >»R. glauca, podivuhodná var.?«, a po dlouhém pečlivém studiu podařilo se mi je identifikovati jako R. Michelii. Ačkoliv jsem po té do okolí Neratovic několik exkursí podnikl a v celém Polabí po tomto druhu pátral, všechny moje snahy byly marny. Zůstává tudíž stanovisko prof. Velenovským objevené až do té doby ojedi- nělým, ačkoliv jistě bude v Polabí, anebo v teplém okolí pražském ještě rostlina tato objevena. Libuje si na vlhkém vápenitém jílu, detritu opu- kovém, slínovém a na vlhkých vápnem bohatých půdách vůbec. Spory přináší zralé až pozdě na podzim, nezřídka až z jara. České exempláře shodují se dokonale s diagnosou i vyobrazeními, a jeví jen toliko dvě malé odchylky: nemají vůbec žádných brv, a spory jsou jen 60—80 « v průměru velké. Patří tedy k f. subinermis Levier, která se všeobecně uznává za odrůdu; leč z důvodů, jako již u jiných druhů, neboť přítomnost a nebo nepřítomnost brvek není u Riceií žádnou vzácností, nemůžeme formu tuto za varietu uznávati, tím spíše, poněvadž R. Michelii nepatří naprosto k druhům normálně hustě obrveným, jako jest ku př. R. ciliata a příbuz. Výskyt jihoevropské R. Michelii v středních Čechách, není žádným překvapujícím nálezem, nejméně v Polabí, které tolik thermofilních ele- mentů v floře své chová, a kde ponticko-pannonská flora převládá. Jest tedy jatrovka tato jen novým článkem památné této floristické skupiny v naší vlasti. Druh tento, jemuž právem přísluší starší jméno Raddiho R. Mi- chelii a nikolivěk, jak až dosud většinou botanikové činili, Lindenbergovo R. tumida (v. vývody Levierovy v Bull. Herb. Boiss. II. 1894 1. c.) zdá se býti dobrým druhem, stojícím mezi R. sorocarpa a R. ciliata; jaké vztahy má k R. bifurca nelze mi rozhodnouti, poněvadž nedostává se mi dostatek materialu, hlavně českého. 50 Habituelně podobá se nesmírně R. Lesceuriana Aust. a R. bi- fureca /loffm. Od prvého se ale liší hlavně následujícími znaky: 1. R. Michelii jest mnohem statnější než R. Lescuriana, 2. stélku pravidelně v ostrém úhlu větvenou vidličnatě v laloky, jež na. koncích jsou rozšířené a tupé (R. Leseuriana má laloky na kon- cích sůžené a špičaté); 3. R. Michelii jest dvoudomá, R. Leseuriana naproti tomu jednodomou; 4. buňky epidermální jsou balonovité (u R. Lescuriana však hruškovitě protáhlé); 5. jest vysloveně rostlinou kalko- filní (R. Lescur. vyhýbá se vápnu). Někteří, jako na př. Macvicar kladou největší důraz na rozdělení pohlavních orgánů (p. 17. c. 1.: »When wit- hout inflorescence it is difficult to separate from R. Leseuriana and R. bifurca<), leč zdá se nám, že daleko lepší a praktičtější jsou znaky, jež tu jsme vytýčili. Rozdíly od druhého druhu pak nejlépe vyniknou z následujícího srovnání: R. bifurca Hloffm. Hvězdice jednotlivé, vzhledu R. glauca, barvy šedozelené. Stélka se širokou střední částí a nepravidelně dělena v široké, jednou, až dvakráte v tupém úhlu větvené laloky tvaru široce vejčitého s okraji zduřelými až vystouplými. Konce tupě zaokrouhlené a nesou na povrchu širokou, hlubokou, zře- telnou brázdu, všude stejně širokou, nanejvýš nepatrně ke konci se sú- žující a daleko lalokem běžící. Příčný průřez vykazuje hrany (0- kraj) polokruhoviťě zaoblené. Spory mají větší políčka, 6—8 v průměru, a širokou žlutavou 0- vrubu. Na vlhkých polích a stejných sta- noviskách jako R. glauca. R. Michelii Raddi. Hvězdice v množství pohromadě, , takže tvoří souvislý povlak, habitu docela odlišného, barvy více modro- zelené, než šedozelené. ! Stélka hned od středu pravidelně, dělena v úzké, pentlicovité vícekráte v ostrém úhlu větvené laloky, které někdy nabývají i tvaru klínovitého, ' a mají okraje zduřelé, nikdy ale ne: vystouplé nad povrch. | Konce laloků rozšířené, skoro u- ťaté a mají mělkou, eliptičně ke konci * nápadně se ve velkém oblouku sú- žující brázdu, brzo do zadu končící. Hrany (okraje) na příčném prů- řezu jsou sice také tupé, ale toliko tupě přiostřené, nikolivěk zaoblené. Políčka na sporách jsou o mnoho drobnější, 10—12 v průměru, ovruba uzoučká, nezřetelná. Na výslunných bahnech a vlhkých místech s podkladem vápnitým. Rozdíly tu přehledně sestavené ukazují jasně, že prvá patří do skupiny glauca, kdežto druhá (R. Michelii) náleží k okruhu sorocarpa. Přítomnost brv, na něž klade se obyčejně (ku př. Můller, Pearson) nej- větší důraz, není žádným dobrým znakem; mohou stejně u R. Michelii 81 chyběti, jako zase u R. bifurca býti vyvinuty. Pak ovšem těžko by se oba druhy rozeznávaly. Doufám, že proto tabulka svrchu sestavená podle rozdílů, jež především na českých exemplářích daly se konstatovati, přijde českým botanikům vhod. 9. Riccia ciliata Hoffmann, Flora germ. crypt. t. II. 1795 p. 95. = Schwaegrichen, Historia muse. hep. prodr. 1814 p. 38., Raddi Opuse. seient. di Bologna 1818 t. IT. p. 352., Lindenberg, Synopsis 1829 p- 120., Corda, Genera 1828 p. 651., Deutschl. Jungerm. in Sturm's Flora 1835 p. 100., Hiibener, Hepaticologia germ. 1834 p. 28., Bischoff, Be- merkungen 1835 p. 1061., Lindenberg, Monogr. 1836 p. 454., Nees, Naturg. 1838 p. 402., Gottsche, Nees, Lindenberg, Synopsis 1844 p. 602., Raben- horst, Kryptogamenfl. 1848 p. 3., Kryptogamenfl. v. Sachs., Oberl., Thůr. - w. Nordb. 1863 p. 302., Du Mortier, Hep. eur. 1874 p. 168., Husnoťt, Hepaticologia gall. 1875 p. 91., Limpricht, Kryptogamenfl. Schles. 1876 p- 350., Sydow, Leberm. 1882 p. 85., Dědeček, Mechy jatr. 1883 p. 20., Leberm. 1886 p. 15., Heeg, Leberm. 1893 p. 137., Klinggraeff, Leber- u. Laubm. . 1893 p. 40., Hahn, Leberm. Deutschl. 1894 p. 78., Stephani, Species hep. . 1900 p. 11., Pearson, Hepaticae 1902 p. 494., Velenovský, Jatrovky 1903 p- 28., Warnstorf, Leber- u. Torfm. 1903 p. 77., Loeske, Moosflora 1903 p- 35., Boulay, Hépatigues 1907 p. 202. Migula, Kryptogamenfl. 1904 p. 411., Lacouture, Tableaux 1905 p. 68., Můller, Leberm. 1907 p. 161., Macvicar, Stud. Handb. of brit. hep. 1912 p. 15., Lorch, Torf.- u. Leberm. 1914 p. 69. : Delin.: Raddi, Opuse. seient. di Bologna 1818 tab. XVI. fig. 3., Corda, > Deutschl. Jungerm. in Sturm's Flora 1835 tab. XXXI., Bischoff, Be- merkungen 1835 tab. LXXI. fig. IV., Lindenberg, eo 1836 tab. XXIII., Husnot, Hepatieol. gall. 1875 tab. XIIT. fig. 160., Pearson, Hepaticae 1902 tab. COX XIII., Velenovský, Jatrovky 1903 tab. XII. fig. 11., Warnstorf, Leber- u. Torfm. 1903 pag. 79. fig. 4., Migula, Kryptogamenfl. 1904 tab. LIT. fig. 9., 12., Můller, Leberm. 1907 p. 171. 115., Macvicar, Stud. Handb. of brit. hep. 1912 p. 15. Bxsice.: Hiibener £ Genth, Deutschl. Leberm. no. 105. Gottsche u. Raben- horst, Hep. eur. no. 25 (exp.), 205. Sym.: Riceia minima glauca, segmentis angustioribus ad marginem pilosis Michaeli, Nova plant. genera 1729 p. 107, tab. LVII. fig. 5. R. ciliaris Roth, Flora germ. 1803 v. IIT. p. 432. R. glauca 8 ciliata Weber, Spicil. 1778 p. 173, Weber £ Mohr Taschenb. 1807 p. 449. R. glauca d minor, laciniis subindivisis acutiuseulis, basi ciliatis Mar- tius, Flora crypt. erlang. 1817 p. 198. Drobné, sotva 5 mm velké, souměrně rozprostřené hvězdičky barvy šedotmavozelené až stříbřitě zelenavé. Stélka hluboko dělena v jednou, nanejvýš dvakráte dichotomicky větvené laloky, jež jsou Dr. Karel Kavina: Monografie českých jatrovek. 6 92 čárkovité, ku koncím poněkud rozšířené a na špičce tupé. Svrchn strana stélky jest úplně plochá, jen na koncích laloků bývá mělká, uzounká rýha. Okraje jsou tupé, ale nikdy ne vystouplé; bývají začervenalé a nesou husté, četné dlouhé, silné brvy, jež v rozma- nitém směru se nad povrchem stélky sklánějí. Příčný průřez jest dvoj- násob i vícekráte širší než vyšší, skoro přesně rovnoběžníkový, neboť hoření stranu má jen slabě vydutou, spodní slabě vypuklou, a bočné strany příkré, skoro kolmé. Epidermis z jedné vrstvy bezbarvých, tenko- stěnných, kulatých buněk. Ventrální šupiny bezbarvé neb slabě načerve. nalé, záhy pomíjivé. Obr. 15. Riccia ciliata Hoff.: 1 rostl. (*/,kr. zvětš.), 2 příč. průřez stélkou, 3 spora (zvětš. 800kr.); Všenory. Jednodomá. Antheridia i archegonia nepravidelně vedle sebe v stélee. ponořená. Spory černé 70—100 « v průměru, s úzkou zvrásněnou hnědou! ovrubou, se stěnami drobně políčkovanými (10 políček na průměr). Roste ojediněle neb v malých skupinkách na vlhké písčité půdě zvláště na výslunné straně; vyhledává ráda holá místečka mezi travou, na mezích, na strništích, mezi mechy na vřesovištích neb trávnicích a vy- schlých rigolech v sadech. Vyskytá se v celé Evropě od jihu až po Bri- tanii, všude však dosti vzácně. V Čechách byla nalezena v okolí pražském ve Stromovce (!), u Podbaby (Opic!, Corda!), na Štvanici (Opic!), v kanále holešovickém (Vel.!), u Tupadel (Opic!), u Všenor (Vel.!), u Kocerad (Vel.), u Turnova (Vel.!), na Milešovce (Vel.!), u Čes. Budějovic (!), u Roztok (Děd!), u Bezdězu (Děd!), Michalovic blíže MI. Boleslavi (Děd), u Zbraslavi (Vel.!) a j. v. Často provázívá Grimaldii, a na polích bývá ve společnosti obyčej- ných dr. R. glauca, R. sorocarpa a Anthoceros punctatus. R. ciliata jest dobrým druhem, který upomíná habituelně poněku na R. sorocarpa Bisch., do jejíhož okruhu také náleží, představujíc nám extremní bod v řadě obrvených druhů, ale dle úzkých tmavozelených la loků stélkových a obrvených okrajů ihned se rozeznává; také celý její vzhled jest mnohem elegantnější než u všech ostatních druhů a velmi 83 „charakteristický. Od R. Michelii Raddi, s nímž by snad některé méně obrvené formy tohoto druhu mohly býti srovnávány, liší se R. ciliata ihned nejen menší velikostí i celkovým uspořádáním stélky, nýbrž i tvarem laloků, které jsou úzké, typicky klínovité, a okraje mají tupé; podobně stejným charakterem rozlišuje se i od R. Levieri Schiffmer, domácí ostrovům dalmatským. Také spory u R. ciliata jsou vždy menší než m obou posledních druhů a mají poněkud odchylnou strukturu. Jihoevrop- ské druhy R. Crozalsii Levier, R. Henriguesii Levier a R. lusi- tanica Levier, jež bývají v nejbližším příbuzenstvu našeho druhu uvá- děny, mají, nehledě ani k odlišnému habitu, příčný průřez stélky skoro čtvercový, sotva širší než vyšší a na spodní straně silně konvexní; R. Henriguesii má mimo to stélku barvy žlutozelené, mnohokráte hned od středu větvenou, laloky protáhlé, skoro čárkovité a na koncích eliptičně až vejčitě rozšířené. Poslední dva jihoevropské druhy se ale habituelně aniž jinými podstatnými znaky celkem mnoho od R. ciliata neliší, a pravdě- podobně budou jen drobná, podružná její plemena. + 10. Subspec. R. intumescens Bischoff,, Bemerkungen 1835, p. 1063 pro var. Lindenberg, Monogr. 1836 p. 455., Nees, Naturgesch. 1838 p. 402., : Gottsche, Nees, Lindenberg, Synopsis 1844 p. 602. Underwood, North - Amer. Hep. 1883 p. 26 pro spec., Heeg, Leberm. 1893 p. 137 pro spec., | Warnstorf, Leber- u. Torfm. 1903 p. 78 pro spec. Migula, Kryptogamen- -flora-1904 p. 411., Můller, Leberm. 1907 p. 172 pro spec., Lorch, Torf- © u. Leberm. 1914 p. 69 pro spec. ' Delin.: Bischoff, Bemerk. 1835 tab. LXXI. fig. 4., Warnstorf, Leber- u. | Torfm. 1903 p. 79. fig. 5., Migula, Kryptogamenfl. 1904, tab. LIT. fig. 10., Můller, Leberm. 1907 p. 147, fig. 102., p. 172, fig. 116. Exsic.: Mougeot-Nestler-Schimper, Kryptog. Vogeso-Rhen. no. 1046 (sub BEE. ciliata). Syn.: R. affinis Milde, Zur Cryptogamenfl. Siid-Tirols in Bot. Zeitung 1864 (Beil. zur N“ 43—44) p. 17. R. ciliata var. violacea Kny, Ueber Bau und Entwicklung der Riceien in Pringsheims Jahrbiicher f. wissensch. Bot. V. Bd. 1867 p. 368. R. ciliata var. colorata Limpricht, Kryptogamenfl. Schles. 1876, p. 350. Pěkné, úhledné, pravidelné hvězdičky 10—15 mm v průměru. Stélka * šedozelená, dělená v několik laloků čárkovitých, 0'5—0'8 mm širokých, které se několikráte větví v ostrém úhlu a zakončují tupou až okrouhlou ' špičkou. Po celém povrchu laloků táhne se hluboká, zře- * telná a široká brázda, ani v nejstarší části stélky nemizící; okraje jsou silně zduřelé, valovitě vyklenuté, velmi často nachově zabarvené | a nesou četné, hyalinní tlusté, k povrchu stélky a nad brázdu sehnuté ve | L ohnuté brvy. Příčný průřez podlouhle obdélníkový se spodní stranou 6* 84 vkoro půlkruhovitě ohnutou a bočnými stranami v mírném oblouku šikmo. syklenutými, a okraji široce, okrouhle tupými; svrchní strana jest hlu- boce vykrojena širokým skoro lichoběžníkovým zářezem. Epidermis jedno- vrstevná, z buněk tenkostěnných kulovitých neb široce vejčitých. Ventrální šupiny slabě nafialovělé neb začervenalé, zřídka bezbarvé. Jednodomá. Antheridia i archegonia jako u druhu předešlého. Spo- © rogony jednotlivě neb v párech po stélee roztroušeny. Spory černohnědé 80—100 « v prům., s úzkou sotva zřetelnou světlejší ovrubou a s drobně. jemně, skoro nezřetelně políčkovanými stěnami. Obr. 16. Riccia intumescens Bisch.: 1 rostl. 2kr. zvětš., 2 příč. průřez stélky; Stromovka. f. affinis Wilde, Zur Kryptogamenf!. S.-Tir. Beil. Bot. Zeit. 1864 p. 17 prospec. Syn.: R. ciliata var. violacea Knyl. c. Pringsheim's Jahrb. 1867. V. p.: 368. n. med. R. ciliata var. colorata Limpricht 1. c. 1876 p. 350. R. intumescens var. incana Heeg, Leberm. 1893 p. 138. Stélka hustěji obrvená, na bočných stěnách a na okrajích tmavě. fialová až někdy i černopurpurová. Za sucha stáčejí se okraje silně na- horu, takže brvy na okrajích zakrývají povrch stélky, který pak zdá. se též býti obrven. Spory zpravidla poněkud větší (100—110 « v prů- měru) než typická forma, s níž vzácně pohromadě se vyskytá. R. intumescens vyskytá se na těchže místech jako R. ciliata, s níž někdy i pohromadě přichází; leč zdá se, že jest vzácnější než tato. V Čechách dosud byla stanovena: Polabí (Vel.!), okolí pražské Stromovka (!), Troja (Vel.!) Libšice (!). R. intumescens Bischoff se vlastně od předešlého druhu ničím jiným neliší než, že okraje jsou silně valovitě zduřelé a následkem toho nalézá se na povrchu stélky a jejích laloků, hluboká široká brázda (pod- miňující 1 odchylný příčný průřez) velmi dobře patrná; dle této brázdy sice poznáme tuto rostlinku od předešlého druhu velice dobře, ale znak tento nepostačuje rozlišovati ji jako dobrý druh, stojící fylogeneticky blízko R. ciliata. Jest proto správnější, uvádíme-li oba v užší souvislost, považujíce R. intumescens toliko za subspecii od R. ciliata, a nikolivěk 85 za druh paralellní, jako novější hepatikologové vesměs činí (Heeg, Warnstorf, Můiller, Lorch a j.). F. affinis, jíž popsal ponejprv Milde jako dobrý druh z okolí Meranu, není ani odrůdou náležitě oprávněnou, jak ku př. /Heeg, Warnstorf -a Miiller tvrdí (var. incana), neboť od typu liší se jen intensivnějším zbarvením bočné strany a okraji, které i u normálních rostlin více méně přicházejí. Růstává pohromadě s typickými rostlinkami a tu pak na sta- movisku možno se nejlépe o její ceně přesvědčiti, neboť najdeme individua nejrozmanitěji nafialovělá až černonachová; sušená rostlinka vypadá ovšem poněkud podivněji, ale i typické R. intumescens Běschoff stáčejí okraje silně vzhůru dovnitř tak, jako u všech brázditých Riceií. Znaky, na něž Milde (1. c. p. 18.) klade největší váhu, t. j. odchylné zbarvení krajů a bočných stran, tlustší stélka a větší spory, splývají úplně s chara- | ktery typu, takže forma tato naprosto nemá oprávněnost druhovou. Habituelně připomíná R. intumescens Bischoff již dříve zmíněnou | jihoevropskou a poslední dobou i v Anglii (Macvicar 1912 p. 16) nale- zenou R. Crozalsii Levier. Tento druh má podobně stříbřitými chlupy kryté zduřelé okraje, bočné strany nafialovělé a na povrchu stélky širokou, i mělkou brázdu; liší se však od našeho: 1. stélkové laloky jsou tvaru široce vejčitého, a mají konce mírně lomeným ob- loukem špičaté, 2. příčný průřez stélky jest skoro čtvercový, sotva širší než vyšší, s okraji tupými, ale nikdy ne valovitě vyzdviženými a má na svrchní straně mělký, úzký zářez, 3. spory dokonale černé, drobné, 70—80 « v průměru. Dle zakončení laloků stélkových dají se vždy oba druhy lehce rozeznati. Portugalská R. lusitanica Levier má chlupy žluté, hlubokou rýhu jen na koncích laloků a příčný průřez ze starších částí stélky vykazuje bočné strany křídlovitě protáhlé. Valovitě vystoupavé okraje jsou jen vyšším stupněm přizpůsobení se ke xerofytnímu životu než u R. ciliata; při vysychání, anebo při vyšší suchotě vzduchu i na přirozeném stanovisku ohybají se tyto okraje, aby svými chlupy chránily povrch stélky: nejvyšší stupeň takového svinutí přichází u f. affinis, kde upomíná věrně na analogický pochod, vylíčený u R. Bischoffii Hůb. II. Rícciella Al. Braun. Bemerkungen, Allgem. bot. Zeitung 1821, II. p. 756. Assimilační pletivo prostoupeno četnými komůrkami, jichž jednovrstevné stěny jsou chlorofyllem hojně naplněny. 11. Riccia crystallina Linné, Species plant. 1763 p. 1605. ; Weber-Mohr, Taschenb. 1807 p. 438., Schwaegrichen, Historia muse. hep. prodr. 1814 p. 37., Weber, Hist. muse. hep. prodr. 1815 p. 115., Raddi, Opuseula seient. 1818 p. 351. II. t., Lindenberg, Synopsis 1829 p. 116., 86 Corda, Genera 1828 p. 651., Hiibener, Hepaticologia germ. 1834 p. 25., Lindenberg, Monogr. 1836 p. 437., Nees, Naturg. 1838 p. 429., Gottsche, Nees, Lindenberg, Synopsis 1844 p. 607., Rabenhorst, Kryptogamenfl. 1848. p. 3., Kryptogamenfl. v. Sachs., Oberl., Thiir. u. Nordb. 1863 p. 302., Du. Mortier, Hep. eur. 1874 p. 170., Husnot, Hepaticologia gall. 1875 p. 93., Limpricht, Kryptogamenfl. Schles. 1876 p. 351., Sydow, Leberm. 1882 p. 85., Dědeček, Mechy jatr. 1883 p. 21., Leberm. 1886 p. 16., Heeg, Leberm. 1893 p. 138., Klinggraeff, Leber- u. Laubm. 1893 p. 40., Hahn, Leberm. Dentschl. 1894 p. 79., Cooke, Handbook of brit. hep. 1894 p. 281., Stephani, Species hep. 1900 p. 43., Persoon, Hepaticae 1902 p. 485., Velenovský, Jatrovky 1903 p. 28., Warnstorf, Leber- u. Torfm. 1903 p. 80., Loeske, Moosflora 1903 p. 36., Boulay, Hépatigues 1904 p. 198. Migula, Krypto- gamenfl. 1904 p. 412., Lacouture, Tableaux 1905 p. 67., Můller, Leberm. 1907 p. 208., Macvicar, Stud. Handb. of brit. hep. 1912 p. 25., Lorch, Torf- u. Leberm. 1912 p. 81. Delim.: Lindenberg, Monogr. 1836 tab. XXII. fig. 2., Husnot, Hepaticol. gall. 1875 tab. XIII. fig. 166., Pearson, Hepaticae 1902 tab. CCXVIL,, Velenovský, Jatrovky 1903 tab. XII. fig. 8., Warnstorf, Leber- u. Torfm. © 1903 p. 79 fig. 6., Migula, Kryptogamenfl. 1904 tab. LIT. fig. 14., La- © couture, Atlas des Hép. 1905 p. 67., Miiller, Leberm. 1907 p. 209 fig. 137., © Macvicar, Stud. Handb. of brit. hep. 1912 p. 25. Exsice.: Hampe, Fl. hercyn. no. 48. Mongeot-Nestler-Schimper, Fl. erypt. Vogeso-Rhen. no. 248. Gottsche «£ Rabenhorst, Hep. europ. exs. no. 66., * 370., 572. Jack-Leiner-Stitzenberger, Krypt. Badens no.941. Schiffner, © Hep. exsie. eur. no 2., 3. Magnier, Muse. d'envir. de Paris no. 228. Mi- - gula, Cryptog. Germaniae no. 189. Syn.: Hepatica palustris, lobis erystatis, Vaillant, Botanicon par. 1729 © p. 98 tab. XIX. fig. 2. Riceia minor, latifolia, pinguis, aspergine chrystallina pertusa Michaeli, Nova genera 1729 p. 107 tab. 57. fig. 3. Lichen palustris Dillenius, Hist. muse. 1741 p. 535 tab. 78. fig. 12. Riceia pellucida Hoffmann, Fl. crypt. Germ. 1795 p. 56. t. VII. fig. 94. R. cavernosa Raddi, Opuseula scient. 1818 p. 353. t. XIX. fig. 1. R. cordata Villars, Histoire d. pl. du Dauphiné 1789 vol. IV. p. 927, tab. LV. fig. 2. Nepravidelné, velké, 1—3cm v průměru mající růžice, cha- rakteristicky žlutozelené a naokrajích mnohonásobně laločnaté. Stélka má povrch v mládí hladký, lesklý, skoro krystalinicky třpytivý, ale záhy se na povrchu objevují jamky, důlky a pro- hlubeninky, takže vzhled starší stélky jest význačně houbovitý. Laloky stélkové jsou masité, nestejně velké, nepravidelné, klí- novité až srdčité. Příčný průřez jest tvaru pravidelně trapezoického, se svrchní i spodní stranou rovnou, s bočnými stranami příkrými a 0- 87 kraji ostrými, někdy slabě nahoru ohnutými; assimilační pletivo, které vyplňuje stélku do tří čtvrtí výšky (někdy i více) skládá se z nepravi- delných polygonálních komůrek, jež navzájem od sebe jsou rozděleny jed- novrstevnatými stěnami z buněk zřetelně v rozích trojhraně ztlustých. V starších oddílech stélky chybí v celých kusech epidermis, takže ko- můrky, jichž stěny také lehce se rozruší, jsou otevřeny a splývají ve ve- liké, hluboké jamky; na mladších částech stélky jest epidermis zachována a stejného složení jako u jiných druhů, a komůrky prosvitají mladou po- kožkou, jako nepravidelné a nezřetelné šestiúhelníky. Ventrální šupiny bezbarvé, jemné, brzo mizící. Čípkaté rhizoidy mají nápadně velké papilky. Obr. 17. Riceia crystallina L: 1 var. vulgaris Lindb. (2kr. zvětš.); Lysá, 2 var. angustior Nees (2kr. zvětš.); Řevnice, 3 příčný průřez stélkou, 4 spora (800kr. zvětš.); Vrutice. Jednodomá. Antheridia i archegonia jsou nepravidelně po stélce roztroušena. Spory tmavohnědé, neprůhledné, 65—75 u v průměru ma- jící. Zraje v září, říjnu, a mladší stélky, nebo i laloky nové, zrají opět až na jaře v březnu. Dle tvaru stélky můžeme rozlišiti dvě odrůdy: war. vulgaris Lindenberg, Monogr. 1836 p. 437, tab. XXII. fig. 1. Syn.: | R. crystallina var « fronde integriori Weber et Mohr Taschenb. 1807 p. 439. R. pellucida Hoffmann 1. c. p. 96. Velké, jednotlivé, pěkně rozprostřené růžice, se širokými (2—4 mm) laloky, které na okraji jsou slabě vykrojeny. Hojná. var. angustior Nees, Naturgeschichte IV. 1838 p. 430. Syn.: R. crystallina var 8 frondium laciniis linearibus Lindenberg, Monogr. 1836 tab. XXII. fig. 9. R. minoriformis Hoffmann 1. c. Růžice po několika pohro- 88 madě, nepravidelně spletené, často souvislé povlaky tvořící, s úzkými (nanejvýš 2 mm širokými) laloky, které jsou na koncích polokruho- vitě otupené, a na povrchu mírně vyhloubené, s okraji slabě vzhůru ohnutými. Řidší; zvláště ráda roste na mastném bahně starých, vy- puštěných rybníků, nebo. tůní. f. teres f. n. m. Stélkové laloky úzké mají povrch vyklenutý; okraje okrouhle tupé, nevystoupavé, takže laloky mají tvar mírně válcovitý. Tu a tam s předešlou odrůdou pohromadě. R. crystallina roste po celé Evropě, místy velice hojně, vynechávajíc ale celé okrsky, kde nanejvýš jen vzácně se vyskytá. Přichází zvláště na vlhké, bažinaté, ale výživnými látkami bohaté půdě, kde na holých místech tvořívá celé formace. Ve vlasti naší jest zvláště charakteristickou. rostlinou pro celé Polabí, kde růstává ve spoustách na stěnách příkopů v kyselkách a černavách, na černém bahně vysýchajících tůní, ano i na holé půdě úrodných polí řepných a bramborových. Hojnou jest také v ryb- ničných krajinách, ač ani v jiných krajích naší vlasti, nejen v rovině, ale i pahorkatinách, není nijak vzácnou. Vzácnější zdá se býti odrůda angustior Nees, ačkoliv jistě bude rozšířenější, než dosud bylo stanoveno. » Tak byla dosud nalezena: na dně rozsáhlé tůně u Neratovic (Vel.!), u. svatoštěpánského rybníka u Zbirova (Vel.!), na dně vyschlé tůňky u Řev- © nie (!), u Hiršberku (Schiffn. 1900). Jest to dobrý klassický druh, který po světlo žlutozelené barvě stélky © krystalicky lesklém třpytivém povrchu, jenž v starších stadiích jest ; charakteristicky ďubkovaný, za každých okolností beze všeho poznáme. © Obě odrůdy, ačkoliv zakládají se na formě stélky, která bývá dosti . měnlivá, jsou ku podivu dobrými varietami; ačkoliv snažili jsme se na stanovisku, kde oboje odrůdy pospolu přicházely, nalézti nějaké tvary přechodní,*) byla naše snaha marnou, a také na herbářovém materialu. došli jsme k témuž výsledku. Nápadná a zřetelná forma jest f. teres, | která přichází obyčejně pospolu s odrůdou angustior. Ďubkovaný povrch starší stélky a hluboké jamky, které se na, starších jejích částech objevují, vznikají dle všech starších autorů tím způsobem, že tenká epidermis tvořící strop vzdušným komorám se po- zději protrhává a ruší. Naproti tomu Leitgeb (1879 p. 19.) tvrdí, že vzdušné komory se zakládají již otevřené a pozdějším vzrůstem se jen rozšiřují, neboť prý se již v bezprostřední blízkosti vegetačního vrcholu objevují opakkuželovité prohlubeninky, základy budoucích velkých jamek. Pozo- rování naše dospěla poněkud k jinému výsledku: Nad konečnými velkými dutinami objeví se již záhy v nejmladších částech stélky, přibližně asi *) Macvicar (1912 p. 26.) mluví sice o intermedierních formách, leč dokladů neuvádí. Pokud mohu na dosud studovaném materialu českém konstatovati, jest názor Macvicarův nesprávný. Ostatně Macvicar sám uznává var. augustior, co takovou. | 89 u prostřed políčka, které rýsuje dutinu malinký otvůrek, vzniklý roz- stoupením buněk epidermálních. Čím jest stélka starší tím více tento otvůrek, upomínající silně na dýchací otvory ostatních jatrovek frondos- ních, stává se větší; buňky jej obklopující se totiž stále více a více roze- stupují. Leč současně počnou se epidermální buňky v nejbližším okolí otvůrku resorbovati, epidermis se trhá, až posléze celá dutina se otevře. R. Curtisii Jameson ap. Stephani (Species I. 1900 p. 44) (= Thallocarpus Curtisi Lindenberg — Cryptocarpus Čurtisi Austin) hší se od typické R. erystallina L. jen menší stélkou, jednodomostí a spory drobnějšími (60 «), s jemnějšími políčky (4 «) a úzkou zkadeřenou ovru- bou. Rozdíly tyto ale nejsou nijak dostatečné k ohraničení druhovému, takže pravděpodobně bude nutno oba druhy R. crystallina i R. Curtisii v užší souvislost uvésti. R. Curtisii až dosud byla nalezena jen v sev. Americe (Již. Karolina, Hlorida); leč sbíral jsem častokráte i ve vlasti naší exempláře, které až na jednodomost úplně se Stephaniho popisem i rozborem souhlasily. Z okolnosti této lze souditi, že jistě americký tento druh nebude té ceny, jež se mu dnes připisuje. 12. Riccia Hůbeneriana Lindenberg, Monogr. 1836. p. 504 d. Nees, Naturg. 1838 p. 437., Gottsche, Nees, Lindenberg, Synopsis 1844 p. 609., Rabenhorst, Kryptogamenfl. 1848 p. 4.. Du Mortier, Hep. eur. 1874 p. 181., Husnot, Hepaticologia gall. 1875 p. 94., Sydow, Leberm. "1882 p- 86., Stephani, Species hep. 1900 p. 49., Velenovský, Jatrovky 1903 p. 29., Warnstorf, Leber- u. Torfm. 1903 p. 81., Loeske, Moosflora 1903 p. 36., Boulay, Hépatigues 1904 p. 199., Migula, Kryptogamenfl. 1904 p- 412., Lorch, Torf- u. Leberm. 1914 p. 81. Delimn. Lindenberg, Monogr. 1836 tab. XX XVII., Husnot, Hepaticol. gall. 1875 tab. XIII. fig. 168. Velenovský, Jatrovky 1903 tab. XII. fig. 12., Warnstorf, Leber- u. Torfm. 1903 p. 79. fig. 8., Můller, Leberm. 1907 p. 206. fig. 135. Bxsic.: Husnot, Hepaticae Galliae no. 125. Société dauphinoise no. 1925. Sym.: Riecia Klinggraeffii Gottsche, Eine vielleicht neue Art ... in Bot. Zeit. 1859, XVII. p. 88. R. fluitans 4 purpurascens Klinggraeff, Leber- u. Laubm. 1893. p. 40. Riceiella Hiibeneriana Dumortier, Hep. eur. 1874 p. 171 (non Nees 1838!). Něžné, ozdobné sotva 5—10 mm v průměru měřící hvězdi- čky, které zpravidla rostou po několika pohromadě a tvoří okrouhlé, husté, často přes sebe spletené růžice. V mládí jest celá stélka hladká a šedozelená, dospělá však bývá krásně fialová, a na povrchu drsná až ďubkovaná. Od samého již centra jest stélka rozdělena v četné, čár- kovité (05—0'1 mm široké) několikráte v ostrém úhlu vidličnatě vět- vené laloky; ku konci laloků jest na povrchu obyčejně krátká, mělká 90 ale ostrá rýha. Okraje jsou ostré, někdy i slabě otupené a na koncích laloků, kde stélka jest silnější, vzhůru vystoupavé. Bočné strany jsou purpurové neb pěkně fialově (barvy čistě violkové) zabarveny; stejně za- barven jest i povrch stélky, leč konce laloků zůstávají vždy zelené, a ne- zřídka bývá povrch i na více místech zeleně strakatý. Příčný průřez jest jen o málo širší než vyšší, a upomíná svým obrysem značně na průřez R. sorocarpa; hoření strana má tupý zářez, dolení jest skoro úplně rovná, okraje jsou ostré a bočné stěny příkré. Ve dvou třetinách celé výšky prostírají se četné dutiny assimilační vrstvy, tvoříce zelený houbový pa- renchym; stěny dutin jsou vesměs jednovrstevné z buněk jen nepatrně Obr. 18. Riccia Hůbeneriana Lindb.: 1 var. typica. (4kr. zvětš.); Štěchovice, 2 příčný průřez stélkou, 3 var. Pseudo-Frostii Schiff., příčný průřez stélkou; Dolany, 4spory (800kr. zvětš.); Třeboň. v rozích ztlustlých. Epidermis složena ze zelených buněk valně od ostat- ních buněk assimilačního pletiva neodlišných; nad dutinami jest epidermis vyklenuta, takže povrch v starších částech stélky jest nerovný.. Později se epidermis úplně trhá, a otevřené dutiny assimilační dodávají stélce jamkovitého, skoro houbovitého vzhledu. Ventrální šupiny nachové neb modrofialové, pomíjivé. Jednodomá. Antheridia mají krátké, krvavě červené kolce. Arche- gonia hluboko v základním pletivu ponořena. Spory drobné, 55—60 w diam., žlutohnědé a neprůhledné; mají nepravidelně zkadeřenou světlejší ovrubu a jsou drobnými pěti- a šestihrannými políčky strukturovány. var. typica ». Růžice drobné, zřídka úplné. Stélka pravidelně dichoto- micky větvená; laloky na koncích obyčejně štěpené, volně, nikolivěk parallelně vedle sebe ležíce. Vyskytá se ve dvou barevných formách: f. viridis Schiffmer, Bryolog. Fragm. XIX. Oster. Bot. Zeit. LV. 1905 p. 8. Rostlinka celá zelená, jen tu a tam slabě fialově naběhlá. h + 91 £. purpurea Schiffner ibid. Rostlinka celá fialová, modrofialová na okra- jích a koncích laloků pěkně karmínově červená. var. Pseudo-Frostii Schoffmer, Bryolog. Fragm. XIX. Oster. Bot. Zeit. LV. 1905 p. 9., XLI;ibid. LVII. 1907 p. 456. pro spee.; Můller, Leberm. 1907 p. 207.; Maevicar, Stud. Handb. of brit. hep. 1902 p. 26. pro spec. Basic.: Flora exsic. bavarica no 515. Růžice husté, dvojnásob skoro větší než typ., 10—20 mm v průměru mající, s laloky =- hustě paralellně vedle ležícími. Celá rostlinka jest žluto- zelená, jen na okrajích bývá slabě červeně nadýchnutá. Okraje tupé, na příčném průřezu skoro zaokrouhlené. Spory o něco větší (60—75 u), nepravidelně políčkované. £. platyphylla ». Stélka má okraje ostré, protáhlé, takže na příčném prů- řezu starší části stélky jsou bočné strany křídlovitě prodlouženy. Po- spolu s odrůdou. R. Hiibeneriana Lindb. přichází nanejvýš vzácně na bahně vysý- chajících rybníků, na břehu jezer, řek, kde tvoří něžné, fialkovou barvou nápadné hvězdičky. Uvádí se z celé Evropy, leč všude jako velice vzácná; ojedinělá stanoviska jsou známa též z vých. Asie (Japan, Sibíř).Ve vlasti naší objevena byla poprve prof. Velenovským. Přichází v rybničních okresech (u Třeboně (Vel.!), Čekanice (Vel.!), Plzeň (Hora), Rohrsdorf : (Sehiffner)) naší vlasti, i na pobřeží velkých řek (Štěchovice (Vel.!)) R. Hůbeneriana jest druh výborně omezený, který poměrně málo jest měnlivý; vzdor tomu však moderní botanikové tříští jej v řadu drobných druhů. Z těch pro nás má význam toliko R. Pseudo-F'rostii Schiffnerem poprvé z Čech popsaná, která liší se od typu hlavně jen - barvou a dělením stélky, takže habitem upomíná na R. Frostii Austin; ve všech ostatních znacích souhlasí dokonale s R. Hiibeneriana Lindb., ' takže oprávnění druhové pro tuto odrůdu jest nepatrné. Miller (1907 p. ' 208.) uvádí jako hlavní dobrý znak, jímž druh tento se rozlišuje, příčný | průřez, který má prý bočné strany křídlovitě protaženy. Tvrzení toto jest ' ale úplně nesprávné; křídlovité bočné strany shledáváme jen u některých rostlinek, které jsme si dovolili označiti jako f. platyphylla (neboť obdobné nacházíme i u R. sorocarpa, jejíž příčný průřez ku podivu jest analo- gického obrysu), a to hlavně jen na starších stélkách. Jinak ale příčně průřezy úplně vždy souhlasí, takže R. Pseudo-F'rostii a R. Hůibeneriana liší se ve skutečnosti pouze habitem; nebylo nám možno druhy tyto po- zorovati ani v přírodě, ani v kultuře, takže nemůžeme přesných uzávěrek činiti, ale pokud zkušenosti naše u jiných druhů svědčí, jest habitus, podmíněný tvarem a způsobem větvení i vzrůstu stélky, jedním z nejméně konstantních charakterů. A proto zdá se nám, že Schiffnerův druh R. Pseudo-F'rostii nebude ani dobrou odrůdou, za níž nyní jej považujeme; otázku tuto rozřeší teprve hedlivější studium obou forem v přírodě. Var. Pseudo-Frostii (Schiffner) až dosud nalezena v Čechách jen u Plzně (Hora), u Rohrsdorfu (Schiffner; Lotos 1905 p. 15.) a u Dolan 92 (Kalenský!). Habituelně podobá se nesmírně americké R. Frostii Austin, poslední dobou i v Evropě (Dolní Rakousy, Rusko) sbírané, (Stephanim. popsána jako R. Beckeriana — Spec. hep. I. 1900 p. 49.); tato však má velmi charakteristické spory, jimiž ihned se rozliší. Jsou totiž žluto- červené, pravidelně tetraedrické, 50—55 u v průměru, mají uzoučkou, rovnou, nezřásněnou ovrubu a význačnou skulpturu stěn: lištny exosporové neskládají políčka, nýbrž jsou nepravidelně zohybané, červíčkovité a nestejnoměrně po stěně roz- ložené. Vývoj houbovitého povrchu na starších částech stélky souhlasí úplně s podobným processem jako u dřívějšího druhu, a byl také obdobně 1 Schiffnerem (Bryol. Fragm. XLI. 1907 p. 457.) popsán. Také zde kryje dutiny z počátku epidermis ze stejných, tenkostěnných buněk, dokonale; když pak vzrůstem stélky do šířky rozšíří se i dutiny tak, že epidermis nestačí ve vzrůstu, vznikne uprostřed nad každou dutinou rozestoupením buněk malý otvůrek, stále více a více se rozšiřující. Posléze počnou buňky otvůrku nejbližší odumírati; tvrzení Schiffnerovo, že při vzniku jamek nenastává žádná absorbce nebo odumírání epidermálních buněk není © správné, jak srovnáváním jamek v nejrůznějších stadiích mohli jsme zjistiti. © R. Hiibeneriana Lindb. může býti nanejvýš zaměněna s terrestní © formou R. fluitans L. Leč pozná se již habituelně dle fialové barvy, tvaru laloků, jež na špičce mají rýhu a dle ďubkovaného povrchu; ihned ovšem rozliší se oba druhy na příčném průřezu, i uložením sporogonů. Mimo , to plodná R. fluitans se vyskytá nanejvýš vzácně; také terrestrická R. fluitans L. zachovává dlouho habituelní obrysy vodní formy, a jest vždy © mnohem robustnější než něžná R. Hůbeneriana. 13. Riccia fluitans Linné, Species plant. 1763 p. 1606. Weber £ Mohr, Taschenb. 1807 p. 443., Schwaegrichen, Historiae muse. prodr. 1814 p. 38., Weber, Histor. muse. hep. prodr. 1815 p. 117., © Hooker, Brit. muse. 1816 p. 213., Martius, Flora crypt. erlang. 1817 p. 198., Raddi, Opuseula scient. 1818 p. 354., Lindenberg, Synopsis 1824 p. 115, Corda, Genera 1828 p. 651., Hiibener, Hepaticologia germ. 1834 p. 31., Bischoff, Bemerkungen 1835 p. 1068., Lindenberg, Monogr. 1836 p. 444., Nees, Naturgesch. 1838 p. 439., Gottsche, Nees, Lindenberg, Synopsis 1844 p. 610., Rabenhorst, Kryptogamenfl. 1848 p. 3., Kryptogamenfl. v. Sachs., Oberl., Thir. u. Nordb. 1863 p. 301., Du Mortier, Hepaticae europ. 1874 p. 171., Husnot, Hepaticologia gall. 1875 p. 94., Limpricht, Krypto- gamenfl. Schles. 1876 p. 352., Sydow, Leberm. 1882 p. 86., Dědeček, Mechy jatr. 1883 p. 21., Leberm. 1886 p. 16., Heeg, Leberm. 1893 p. 139., Klinggraeff, Leber- u. Laubm. 1893 p. 39., Hahn, Leberm. Deutschl. 1894 p. 80., Cooke, Handbook of brit. hep. 1894 p. 287., Stephani, Species hep. 1900 p. 41., Pearson, Hepaticae 1902 p. 495., Velenovský, Jatrovky 1903 p. 29., Warnstorf, Leber- u. Torfm. 1903 p. 82., Loeske, Moosflora 1903 93 p- 36., Boulay, Hépatigues 1904 p. 199. Migula, Kryptogamen fl, 1904 p. 412., Lacouture, Tableaux 1905 p. 67, Miiller, Leberm. 1907 p. 204., Macvicar, Stud. Handb. of brit. hep. 1912 p. 27., Lorch, Torf- u. Leberm. 1914 p. 81. Delin.: Bischoff, Bemerk. 1835 tab. LXX., Lindenberg, Monogr. 1836 tab. XXIV., XXV., Husnot, Hepaticol. gall. 1875 tab. XIII. fig. 169., Pear- son, Hepaticae 1902 tab. CUXXIV., Velenovský, Jatrovky 1903 tab. - XIL fig. 13., Warnstorf, Leber- u. Torfm. 1908 pag. 79 fig. 8., Migula, Kryptogamenfl. 1904 tab. LIT. fig. 13., tab. LITT. fig. 8., Miiller, Leberm. 1907 p. 12. fig. 6., pag. 204. fig. 134., Macvicar, Stud. Handb. of brit. hep. 1912 p. 27. BExsice.: Skoro ve všech sbírkách, ku př. Gottsche-Rabenhorst, Hep. eur. exsice. no. 1, Husnot, Hep. gall. no. 100. Syn.: Hepathica palustris dichotoma, segmentis angustioribus Vaillant, Bot. paris. 1723 p. 98. tab. XIX. Lactuca aguatica tenuifolia, segmentis bifidis Petiveri, Michaeli, Nova cen. 1729 p. 6. tab. IV. Lichenastrum aguaticum fluitans, tenuifolium furcatum Dillenius, Hist. muse. 1741 p. 514 tab. LXXIV. Riceia angustifolia Gilibert, Flora grodnensis (see. Lindenberg Monogr. 1836 p. 444.) Riceia canaliculata Hoffmann, Flora germ. crypt. 1795 t. II. p. 96. Riceiella fluitans A. Braun, Bemerkungen iiber ein. Leberm. Flora 1821, II. p. 757. Riceiella canaliculata A. Braun ibid. Riceia eudichotoma Bischoff, Bemerkungen 1835 p. 1068. Riceia nodosa Boucher, Fl. d'Abeville 1803 p. 88. Vzplývá ve volných skupinách na povrchu stojatých neb 1 mírně tekoucích vod, a někdy i na bahně při břehu, neb vyschlých nádržkách vodních. Stélka velmi pravidelně dvakráte až i pětkráte vidličnatě větvená, úzce pentlicovitá, nanejvýš 1 mm široká. 1—5 cm dlouhá; na povrchu táhne se široká, nízká brázda, velmi nezře- telná, až někdy i mizící. Rhizoidy u vodní formy chybí dokonale Spodní strana vypuklá a bledší. Konce větviček bývají zpravidla poněkud rozšířeny a vykrojeny, nebo jsou pravoúhle tupé. Příčný průřez upomíná obrysem konkavkonvexní čočku: svrchní strana jest vydutá, spodní vy- puklá, bočné obloukovitě vyduté, okraje polokruhovitě tupé; terrestní forma má bočné strany poněkud křídlovitě rozprostřené a okraje tupě přiostřené. Základní pletivo omezeno jen na nepatrnou vrstvu při spodní straně, jinak celá stélka složena jest z pletiva assimillačního, rozděleného v nepravidelné komůrky, při povrchu větší, ke spodu menší. Epidermis z kubických neb krátce válcovitých buněk tenkostěnných, jež ve svrchní pokožce obsahují sporé chloroplasty, kdežto ve spodní jsou úplně čiré. Po celé pokožce jsou nepravidelně rozdělené otvůrky, vždy 94 v rohu mezi čtyřmi buňkami, jichž rozestoupením povstaly; tyto dýchací otvůrky u vodní formy téměř nikdy nepřicházejí, anebo jen v nedokonalé © formě. Ventrální šupiny jen na koncích větviček stélkových, bezbarvé neb slabě nafialovělé a velice jemné. Rhizoidy jen u terrestní formy. vyvinuty; u vodních rostlinek nacházíme nanejvýš na koncích větviček, na bočné straně malé čípky nebo papillovitě vyklenuté buňky epidermální. Jednodomá. Antheridia dlouhými, žlutými kolci vysoko (až přes "o mm) ze stélky vyčnívají a jsou uprostřed stélky v dlouhých řadách © za sebou seřazeny. Archegonia podobně jsou hluboce ve stélce ponořena. Obr. 19.. Riccia fluitans L: 1 plovoucí stélka (2kr. zvětš.); Lomnice, 2 pozemní forma (2kr. zvětš.); Veselí, 3 dýchací otvůrek, 4 příčný průřez stélkou; Třeboň. Sporogony pak vynikají na spodu stélky, vyklenuvše nad sebou tenkou , vrstvu základního pletiva, a jevíce se makroskopicky jako drobné zprvu nažloutlé, později tmavé kuličky na spodu stélky, které jsou hojným rhizoidovým třášením pokryté, a nezřídka širší než stélka sama. Spory. žlutohnědé, 70—85 u v průměru; mají zřetelnou žlutou ovrubu a velké políčkování (4 políčka v průměru). Po celém světě všude ve vodách rozšířený druh, který snadno všem okolnostem přivyká a se přizpůsobuje. Vysychá-li voda, a přijde-li stélka na pevnou půdu ihned vypouští rhizoidy a přeměňuje svůj tvar; v tomto stadiu též někdy, ač nesmírně vzácně fruktifikuje. Přirozeně, že tak va- riabilní rostlina tvoří ohromnou řadu forem, které od některých botaniků byly popisovány a uznány za odrůdy. Jsou to však jen formy oekoge- netické, naprosto nestálé, Z českého materiálu vynikají zvláště tvary následující: 1. Forma aguatica: Rostlinky na vodě vzplývavé: «) eudichotoma Bischoff, Bemerkungen 1835 p. 1068 pro spec. — Stélka pěkně pravidelně dichotomicky větvená, ploše pentlicovitá, ve volných spletených shlucích. 9) 9) stricta Lindenberg, Monogr. 1836 p. 444 pro var. — Stélka tuhá, úzká, skoro válcovitá, rovná, málo větvená, v hustých shlucích. 2. Forma terrestris: Rostlinky na bahně přisedlé: «) canaliculata /Zoffmann Wlora germ. crypt. 1795 t. II. p. 96 pro spec. — Stélka tmavě zelená, úzce pentlicovitá se širokou mělkou brázdou na povrchu, několikráte se větvící. - B)lata Nees, Synopsis 1844 p. 610 pro var. — Stélka světle až žlutoze- lená, široce pentlicovitá, krátká, jen jednou neb dvakráte vidličnatě laločnatá, s povrchem rovným. ») minor Zondenberg, Monogr. 1836 p. 444. — Stélka šedozelená, široce pentlicovitá, nepravidelně laločnatá, a jen málo větvená. Těžko lze tvary tyto nějakým systematickým pojmem označiti. Jsou to všechno jen jednotlivá stadia přizpůsobení se různým vlivům. © la jest nejobyčejnější tvar, jakého nabývá rostlina z jara, a na volné, ši- - roké hladině po celé léto podržuje, kdežto 18 vytváří se v úzkých záto- - kách, mezi rákosím, a zpravidla i v akvariích, zvláště v době zimní. : Vytčené pak tvary formy terrestní jsou jen stupně, jaké rostlinka na - bahně prodělává, a jež můžeme i doma, necháme-li ponenáhlu vodu od- | pařovati, pozorovati. Jakmile se dotkne vodní rostlinka pevné podložky, bahna nebo půdy vlhké, přestane se větviti a počne znenáhla na spodní - straně vyháněti rhizoidy, jimiž se pevně přimkne k substrátu. Povrch . stélky, původně skoro plochý, počne se prohlubovati, okraje se pomalu » ohýbají vzhůru, takže povstane zřetelná rýha středem laloků se celou stélkou táhnoucí. Assimilační pletivo zmohutní, vzniknou nové plochy ze- lených buněk, které vyplní i přepaží bývalé komory v četné jiné; bez- prostředně nad základním pletivem splynou a vyplní se komůrky assi- milační úplně. Současně i mění se tvar stélky, která nabývá na šíři a není již tak přesně větvená, a tmavozelená její barva přejde v šedozelenou až konečně i žlutavou. V tomto stadiu také vzácně někdy fruktifikuje. Plody poprvé pozoroval a popsal Ehrhart, leč nález jeho vešel v úplné zapo- menutí, až zase r. 1821 znovu byly A. Braunem objeveny. Od té doby jen málokterému botanikovi zdařilo se zase tuto jatrovku plodnou nalézti, -a skoro všichni buď opírají se o udání starších hepaticologů, hlavně Bi- schoffa a Lindenberga a nebo ohledávali jen vzácné sušené rostlinky. Ve vlasti naší byla dosud Riceia tato plodnou nalezena jen prof. Velenovským u Zbirova; naše údaje pak vztahují se na tvto rostlinky. : Sporogony jsou hluboko v základním pletivu ponořeny, takže zralé vynikají jako zřetelné kuličky na spodku stélky, zvláště při okraji; bý- vají buď jednotlivé, anebo i po dvou pohromadě. Dospělý sporogon vy- klene spodní epidermis, z níž vyráží spousta rhizoidů, i vrstvy základního pletiva pod sebou vysoko ze stélky; staří [Lindenberg (p. 447) a j.]| ozna: čují neprávem vrstvy tyto jako vlastní tobolku a vrstvy pozdější, jen | spory zevně obklopující jako kalyptru. Pravděpodobně dostávají se spory ven až teprve po rozrušení této vrstvy. 96 Vzácnost plodů a fruktifikace u této jatrovky souvisí úzce s úsi- lovnou její vegetativní propagací, jako obdobně i u jiných vodních rostlin shledáváme. R. fluitans snadno se rozlamuje, a kousky stélky ihned do- růstají v novou rostlinku; vedle toho starší část stélky se během doby rozrušuje a tak celá rostlinka hojně rozvětvená rozpadne se v několik menších. Po straně větví vznikají také často krátké adventivní větvičky snadno od stélky odpadávající a rychle v novou stélku vzrůstající. Na podzim pak rozpadá se celá stélka v drobné kousky, které přezimují; na jaře tyto zbytky vzrostou v dlouhé, čárkovité jednoduché útvary, které, když se byly na obou koncích vidličnatě rozvětvily, obyčejně ve středu se rozpadnou. Těmito všemi způsoby děje se vegetativní rozmnožování tak rychle a intensivně, že jatrovka tato záhy hladinu rybníka neb záto- činy jako volný porost pokrývá. Tvoření se rhizoidů jest vyvoláno prostě podrážděním dotykovým (thigmomorfosa), neboť i u plovoucích stélek se na těch částech, kde stélky se navzájem dotýkají, objevují kratičké čípky neb se buňky epidermální papillovitě vyklenují; necháme-li stélku plouti na nějakém podkladě, na př. síťce (Gobel), tu vypustí hojně rhizoidů. Schiffner (Pflfam. 1893, p. 15) neprávem nazývá tuto jatrovku . R. canaliculata; jest sice pravdou, že Hoffmann byl první, jenž poznal , a jménem tímto označil terrestrickou formu od R. fluitans L., aniž by měl tušení, že k této patří. R. fluitans L. jest ale vysloveně vodní rost- ! linou, třebas sekundérně z pozemní vzniklou, a proto má Linnéovo po- jmenování v každém případě nejen usuelní ale i všestranně odůvodněnou © prioritu. Terrestrická forma může býti někdy zaměněna za R. Hůbeneriana © Lindenb.; leč již habitem, velikostí, příčným průřezem 1 barvou ihned se , od této lehce rozeznává. II. Rod. Ricciocarpus Corda, Genera Hep. v Opizových Beitráge zur Naturgesch. 1828 p. 651*) Sym.: Riceiocarpos Corda ibid., Deutschl. Jungerm. in Sturm“s Flora 1835 p. 103. Riceia, sect. 3. Hemiseuma, Bischoff, Bemerkungen 1835 p. 1071. Stélka masitá, barvy sivo až modrozelené, tvaru srděitého, dvakráte až čtyřikráte větvená, plove zpravidla na hladině vodní, nebo jest zako- řeněna na bahně. Na svrchní straně stélky jest zřetelná, hluboká, dicho- tomicky rozvětvená rýha, na spodní straně visí u vodní rostlinky dolů dlouhé, pentlicovité a pěkně fialově zabarvené ventrální šupiny; šupiny mají jemně zoubkovaný okraj a trvale pomalu na basi stále dorůstají. Rhizoidy jsou vyvinuty jen u rostlinek terrestrických, u vodních chybí *) Odvozeno z Riccia a xaoros (= plod, sporogon). 97 zúplna; za to u terrestrických rostlinek jsou ventrální šupiny zakrnělé jen v krátké, nepatrné šupinky. Charakteristický jest příčný průřez stél- kou: základní pletivo jest omezeno jen na 2—3 vrstvy při basi, a složeno z tenkostěnných polygonálních, parenchymatických buněk, obsahujících drobné krůpěje olejné. Ostatní celou část stélky zaujímá pletivo assimi- C 2 s a (č 0 P zate U - a * E, 8 9 0 6 = n >] E Obr. 20. Riceiocarpus natans L.: 5 f. terrestris Nees, 5b příčný průřez stélkou (silně zvětš.); a, b, k svrchní pokožka s průduchem, d, e assimilační pletivo a komůrky vzdušné, f pletivo základní, c základ mladého článku stélkového, % plovací fialové šupinky; Hlinsko. Dle Velenovského. | | lační, prostoupené množstvím komůrek, navzájem jen jednovrstevnými stěnami oddělených. Nejhořejší komůrky jsou nejmenší, čím dále ku spo- du stávají se však většími a prostornějšími, jsouce na průřezu šestiboké až osmiboké; všechny buňky assimilačního pletiva obsahují hojně chlo- | rofyllu a mají stěny tenké, nanejvýš v rozích slabě trojhranně ztluštělé. Hoření stěny komůrek nejvyšších tvoří epidermis stélky. Tato jeví ná- sledkem prosvítajících stěn vzdušných komůrek pravidelné šestiboké po- líčkování a uprostřed každého políčka jest jako černý bod malý porus, | Dr. Karel Kavina: Monografie českých jatrovek. 7 98 dýchací to otvor; obklopen jest- pěti nebo šesti buňkami epidermálními, jež odděleny byly tangencialní přepážkou od sousedních buněk. Na příč- ném průřezu lze pozorovati, že tyto obvodové buňky jsou poněkud vyš puklé, k vnější hraně súžené a tu slabě ztluštělé. Tvarem svým připomí- nají nápadně obvodové buňky věnčící dýchací otvor u r. Tesselina. V star- ších částech stélky původní tyto buňky obvodové chybí, byvše rozrušeny, , a do dutiny assimilační vede větší nepravidelný otvor. Pory zakládají se již v nejútlejším mládí a hned za vrcholem vegetačním jsou zře jako malé prohlubeninky. Vegetační vrchol jest hluboko ukryt v střední rýze na předním konci stélky a dokonale laloky chráněn; odděluje v horizontální řadě ven- trální a dorsální segmenty, jež z počátku stejně samostatně vzrůstají. Z ventrálních segmentů vznikají jen šupiny ventrální a malá vrstva zá- kladního pletiva, kdežto dorsální segmenty dají vznik mohutnému pletivu assimilačnímu. Toto složeno jest z počátku z jednoduchých komor, samo- statně z malých prohlubeninek vzniklých, které později příčnými stěnami se rozdělí sekundérně ve větší počet dutin, v etážích nad sebou uložených. Antheridia jsou ponořena v určitě omezených skupinách za sebou , v rozšířené střední rýze do stélky; často se i stává, že kolce s vývod-. nými kanálky od několika antheridií vzrůstají dohromady tvoříce zře-; telný, zřásněný hřebínek. Antheridia sama mají podobu hruškovitou a bývají někdy vedle sebe seřazeny; spermatozoidy jsou obvyklého tvaru, a opatřeny dvěma bičíky. Archegonia jsou na téže rostlince, obyčejně v starších částech stélky podobně v řadě za sebou ve střední rýze po- nořená, nezřídka bývají po třech seskupeny a k sobě kanálky skloněny; jsou protáhle lahvicovitého, skoro válcovitého tvaru, a obklopena velikou, dutinou, téhož původu jako dýchací komory. Sporogon vězí stejně jako, u předešlého rodu v archegoniu, stěna jeho záhy se rozplývá, takže zralé, spory leží uzavřeny v dutině archegoniové. Tvar, velikost 1 počet spor“ stejný jako u rodu předešlého. ! Rod Riceiocarpus bývá velmi často spojován s rodem předešlým, od něhož se také ani valně neliší. Leč přece jsou některé odchylné znaky, které poukazují na vyšší organisaci než jest tomu urodu předešlého. Etá- žové dutiny dýchací, opatřené porem vznikajícím a stejnou stavbu majícím jako u Marchantiaceí, jakési pravidelné seskupení pohlavních orgánů, uložení těchto ve zvláštních dutinách představují přechod k r. Tesselina a tímto pak navazují přímo na Marchantiaceae. Jest tudíž lepší oddělo- vati oba rody, neboť v každém případě by se stejně musely druhy roz- děliti v samostatné sekce.*) R. Riceiocarpus Corda jest vlastně monotypickým. (Stephani 1900 p. 55.) sice počítá sem Wilsonem popsanou Riceia velutina (Hooker, +) Cordovo vymezení rodu tohoto jest ovšem velmi nedostatečné: »F'. Recept. cavum fronde immersum, dein descendens. Capsula 0? — Semina aspera.« (Gen. p. 651). A — C ŠÍ S o E oto dihua5 aukuutugané S y 99 Icones plantarum, vol IIT. 1840, tab. CCXLIX.), leč pokud mohu dle ori- ginálního vyobrazení i popisu souditi, zůstává příslušnost jatrovky této k tomuto rodu velmi problematickou; celkový habitus (fig. 1. L. c.) při- pomíná sice terrestní formu obyčejného Riceiocarpus natans, leč příčné průřezy (fig. 4. I. c.) tomu naprosto odporují. Ostatně Stephani sám není si naprosto jist, zdali zařazení této tropické jatrovky (Texas, Kuba, Mo- bile) jest správné. Má tudíž rod Riceiocarpus pravděpodobně jen jediného zástupce: 14. Ricciocarpus natans (Linné) Corda, Genera hepat. 1828 p. 651. Corda, Deutschl. Jungerm. in Sturm Fl. 1835 p. 103., Dědeček, Mechy jatr. 1883 p. 22., Leberm. 1886 p. 14, Klinggraeff, Leber- und Laubm. 1893 p. 41., Cooke, Handbook of brit. hep. 1894 p. 286., Stephani, Species hep. 1900 p. 54., Pearson, Hepaticae 1902 p. 497., Velenovský, Jatrovky 1903 p. 29., Warnstorf, Leber- u. Torfm. 1903 p. 83., Loeske, Moosflora 1903 p. 37., Migula, Kryptogamenfl. 1904 p. 412., Lacouture, Tableaux 1905 p. 67., Miiller, Leberm. 1907 p. 213., Macvicar, Stud. Handb. of brit. hep. 1912 p. 29., Lorch, Torf- u. Leberm. 1914 p. 82. | Delin.: Corda, Deutschl. Jungerm. 1835 tab. XXXII., Pearson, Hepaticae 1902 tab. CCXXV., Velenovský, Jatrovky 1908 tab. XII. fig.5., Warns- torf, Leber- u. Torfm. 1903 p. 84., Miiller, Leberm. 1907 p. 214. fig. 139., Macvicar, Stud. Handb. of brit. hep. 1912 p. 29. | Ewsice.: Gottsche u. Rabenhorst, Hep. eur. exs. no. 2., 499. Mougeot- Nestler-Schimper, Stirp. erypt. no. 830. Jack, Leiner, Stitzenberger, Kryptog. Badens no. 361. Soc. Dauphinoise no. 495. Husnot, Hep. Gall. no. 97. Wartmann u. Schenck, Schweiz. Kryptog. no. 645. Carrington and Pearson, Hep. Britan. no. 141. Billot, Flora Gal. e. Germ. exs. no. 100.. 1800. Schiffner, Hep. europ. no. 7., 8. Migula, Cryptog. Germ. no. 47. Bauer, Bryoth. Boh. no. 171., 172. : Sym.: Lenticula aguatica trichodes ad marginem folii longis pilis ffmbriata Plukenet, Mantissa 1700 p. 116. Lens palustris, Roris solis foliis cordatis Petiver, Mus. 1695 no. 652. Lichen parvus vernus cordiformis, ima parte fimbriatus, Lentis pa- lustris modo aguae innatans Dillenius, Hist. muse. 1741 p. 536., tab. LXXVIII. fig. 18. Riceia natans Linné, Systema veget. 1781 p. 956., Weber-Mohr, Taschenb. 1807 p. 443., Weber, Hist. muse. prodr. 1815 p. 117., Martius, Flora crypt. erlangensis 1817 p. 198., Lindenberg, Synopsis, 1829 p. 121., Hůbener, Hepaticologia germ. 1834 p. 29., Bischoff, Bemerkungen 1835 p. 1071., Lindenberg, Monogr. 1836 p. 475., Nees, Naturg. 1838 p. 419., Gottsche, Nees, Lindenberg, Synopsis 1844 p. 606., Raben- vd 100 horst, Kryptogamenfl. 1848 p. 3., Kryptogamenfl. v. Sachs., Oberl., Thiir. u. Nordb. 1836, p. 301., Husnot, Hepaticologia gall. 1875 p. 93., Limpricht, Kryptogamenfl. Schles. 1876 p. 351., Sydow, Leberm. 1882 p. 85., Hahn, Leberm. Deutschl. 1894 p. 80. Boulay, Hépatigues 1904 p. 197. Bischoff, Bemerk. 1835 tab. LXXI. (V.), Lindenberg, Monogr. 1836 tab. XXXI, XXXII, Husnot, Hepaticol. gall. 1875 tab. XII fig"167 | Lemna dimidiata Rafinesgue in Amer. monthly magazine vol. I. Salviniella natans Hiibener in litt. Hiibener, Hepaticologia germ. 1834 p. 30. Riceia capillata Sehmidel, Icones plant. 1747 p. 276., tab. 74. Riceia lutescens Schweinitz, Specimen florae Amer. septentr. crypt. 1821 p. 262. no. 2. Obr. 21. Riceciocarpus natans L: 1—4 vzrůstající a dělící se stélka (2kr. zvětš.), 5 přezimovavší články, 6—7 mladé články z jara ze zimních pučící, 8 dýchací otvůrek; Hluboká. Srdčitá, sivozelená, dvakráte neb vícekráte laločnatě v ostrém © úhlu zařezávaná stélka vznáší se zpravidla v skupinách na vodní hladině rybníků neb velkých nádržek. Povrch stélky hladký, mírně klenutý a opatřen vidličnatě rozvětvenou hlubokou brázdou, která ve středu stává se ostrým zářezem; šířka stélky bývá 5—10 mm, délka 5—15 mm. Na spodní straně visí dolů dlouhé, četné krásně fialově zbarvené pent lice, na okrajích vystouplými buňkami ostře pilovitě zubaté. Spodní strana stélky a okraje její jsou červenavě, jmenovitě v stáří až nachově naběhlé. Příčný průřez jest bikonvexní, protáhlý (ba i vícekrát partii); v celé své výšce, až na nepatrnou basální vrstvu základního pletiva, skládá se stélka z assimilačního pletiva, rozděleného nepravidelně v komůrky, jež promítají se pak na povrchu stélky jako pěti- neb šesti- boká políčka, mající uprostřed průduch. Epidermis složena z buněk po- dlouhle válcovitých, spoře chloroplasty opatřených. 101 Jednodomý. Antheridia i archegonia ponořena v řadě za sebou ve střední hluboké rýze; archegonia bývají v starší, mohutnější části stélky, kdežto antheridia zpravidla bývají v mladších oddílech. Vývodné kolce antheridií srůstají v purpurový hřoben, táhnoucí se středem rýhy, anthe- ridia sama ponořena jsou nehluboko v assimilačním pletivu. Sporogon zapuštěn v archegoniu hluboko ve stélce, zpravidla v párech vedle sebe vw medianí rýze a obsahuje velké 60—75 « v prům. mající spory barvy černé, tvaru kulovitě tetraedrického, se stěnami hrubě políčkovanými (7—8 políček v prům.), a zřásněným, někdy i tupě ostnitým okrajem. Spory uvolňují se až teprve po roztržení stélky v medianní rýze. Anthe- ridia v dubnu, archegonia v květnu, plody v červnu a červenci. £. terrestris Nees ab Essenbeck, Naturgeschichte der eur. Leberm. 1838, IV. p. 420 pro var. (nikoliv Lindenbere jak Warnstorf, Bauer a j. nesprávně citují!) Syn.: Riceia lutescens Schweinitz1. c., Lindenberg, > Monogr. 1836 p. 453. Exsice.: Bauer, Bryoth. Bohem. no. 172. Jedno- tlivě neb v skupinách na bahně a vlhké zemi přisedlá, barvy modro- zelené až žlutozelené. Stélka protáhlá dvakráte až třikráte vidličnatě větvená, s rýhou méně zřetelnou až skoro mizící; okraje a spodní strana stélky bývá nahnědlá, žlutavá, nafialovělá. Dlouhé pentlice vůbec chybí, ventrální šupiny slabě narůžovělé, podlouhle kopinaté, záhy pomíjivé; za to však vyvinuty jsou hojné, dlouhé hladké rhizoidy. subf. crispula ». Přední konec stélky jest na okraji v četné, polokruho- hovité, slabě vystoupavé laloky vykrajován. Pospolu s předešlou formou. Druh tento jest kosmopolitický a také v našich vodách hojně roz- šířen, ač přece zase ne tak častý jako R. fluitans; tak nachází se hojně a ve velikém množství na rybnících severočeských, v rybničných krajích kol Třeboně, Veselí, Písku, Jindř. Hradce i na českomoravské vysočině, leč s postupujícím vysoušením a meliorováním těchto krajin a rušením ryb- níků vůbec, stává se vzácnější den ze dne. Vzplývá v masách na hladině vodní, obyčejně ve společnosti Lemna minor, L. polyrrhiza a Riceia flui- tans; dlouhá kštice pentlicovitých šupin ventrálních není nic jiného než důmyslné zařízení hydrostatické, fungující podobně jako kořínky u ohřehku. Nezbývá nám než citovati po této stránce výstižné líčení prof. Velenov- ského (1903 p. 30): »Slouží co plovací přístroj, ve vodě rozloží se tak, že článek stélkový sedí uprostřed na všechny strany rozpřažených plovadel. Můžeme hoditi hrsť stélek do vody, okamžitě všechny zaujmou posici ta- kovou, že šupinky visí dolů a článek zelenou stranou sedí nahoru. Tím způsobem chrání se rostlina před převrácením při vlnobití, aby se tak nedostala zevní dýchací strana do vody.< Ostatně i četné komůrky na- vzájem mezi sebou i s vnějškem pomocí dýchacích otvůrků komunikující znamenitě vzplývání umožňují. Jest tedy vodní tato jatrovka výhodně k svému životu přizpůsobena. 102 Vodní rostlina zůstává výhradně sterilní; také pozorování i pokusy Garberovy ukázaly, že jatrovka tato nikdy na vodě nefruktifikuje. Ná- hradou vyznamenává se vodní rostlinka neobyčejně mohutnou a vydat- nou propagací vegetační. Jakmile vzrostla stélka do délky 10—15 mm, někdy i dříve, puká v medianní rýze, rozpadne se ve dvě části, které již v 3—5 dnech dorůstají a znovu se člení; za příznivých okolností rozpa- dává se stélka simultaně ještě v kratší době, takže v nedlouhém čase po- krývá veliké plochy vodní. Na podzim, v říjnu neb listopadu počnou stélky chřadnouti a rozpadávají se v četné, nepravidelně částečky, jež na- bydou barvu hnědozelenou, až hnědou a povrch mají silně korodovaný; tyto kousky stélkové buď na chráněných místech v zátokách přímo na vodní hladině, nebo klesnuvše pod vodu a ke dnu, přezimují. Až teprve v květnu vystupují opět částečky tyto vzhůru, anebo rozplovou se po hladině a po celém obvodu, na 5—8 místech vypučí drobounké, pěkně a přesně srděité články, krátkými, bílými, později narůžovělými plovacími pentlicemi opatřené; v krátké době se zbytek staré stélky, spojující mladé články úplně rozruší a nové stélky uvolní. Tento zajímavý způsob pře- zimování, který jsme měli příležitost pozorovati, liší se ovšem dosti znač- © ně od líčení Limprichtova, Warnstorfova a Garberova; založení většího © množství mladých stélek z úlomků stélky staré souvisí úzce se silnou ; propagací vegetační. Jednotlivá stadia byla také různými autory kresle- na, tak ku př. Corda v Sturmově Floře vyobrazuje staré zbytky stélky, Velenovský ve svých »Jatrovkách« a »Morfologii« mladé, pěkně srdčité, ; nevětvené stélky. Tímto způsobem přezimování udržuje se Riceiocarpus © po celá desítiletí v rybníce; na podzim zdánlivě vždy mizí, ale již kon- cem máje pokrývá opět hladinu charakteristickým svým povlakem. Dostane-li se vodní rostlinka na pevnou půdu, ať již vlnami na bahnitý břeh vyhozena, či na dno následkem vyschnutí vody klesnuvši, . přemění se záhy ve f. terrestris Lindberg, značně od vodní se lišící. © Stélky buď jednotlivě, anebo v skupinách na bahně se usadivší, nabydou © zprvu barvy šedavé, později nažloutlé a ztratí úplně fialové, plovací pent- lice, které pozbyly následkem změny stanoviska svého významu; místo nich objeví se na spodu stélky četné, bílé, hladké rhizoidy, jež mívají konce kyjovitě neb kulovitě zduřelé, a jemně fialově naběhlé. Současně pozměňuje stélka i svou formu: přestává pravidelně dichotomicky se vět- viti, protahuje se značně do délky, zřídka do šířky, okraje vystupují vzhů- ru, a laločnatě až vroubkovaně se vykrajují (sbf. crispula). Značně změ- něné stélky, silně do délky protáhlé, žlutozelené, s nezřetelnou rýhou se liší od původního typu tak, že extremní tyto formy dlouho považovány byly za samostatný druh (Riccia lutescens Schweinitz); komůrkovitá stavba assimilačního pletiva však zůstává v každém stavu zachována, nanej- výš nepatrně vrstva základního pletiva zmohutní. Oddělovati terrestrické rostlinky jako zvláštní odrůdu nelze, neboť možno všechny možné přecho- dy znamenitě na téže rostlince pozorovati; nicméně ale sluší aspoň formu 105 jménem označiti, třebas jsme si vědomi, že systematicky oprávněna vá- rieta není. Máme tu opět podobný příklad oekogenese i plasticity, jako jsme viděli u Riceia fluitans a to ještě v míře daleko větší.*) Terrestrická forma fruktifikuje; plody však jsou nanejvýš vzácné. V Evropě byly poprvé pozorovány r. 1829 Bischoffem u Neckerau v Ba- densku, a od té doby znovu až před nedávnem Levierem opět nalezeny; hojnější zdají se býti v Severní Americe, kde častokráte nalezen byl Riceiocarpus plodný a nejednou důkladně studován. Ačkoliv jsem se snažil wšemožně, abych mohl plodné rostlinky ohledati a studovati, všechny snahy moje byly marné, a musím se tudíž v popise opírati jen o údaje lite- rarní. Není zajisté pochyby, že i v naší vlasti Riceiocarpus snad někdy jest fertilním, a že jen nepříznivá náhoda nám nález plodné této jatrovky zabraňuje; proto činím české botaniky na plodnou tuto jatrovku pozorny. Riceiocarpus natans jest, jak podrobná studie Garberova dokazuje, přísně jednodomý. Údaje jednotlivých autorů se však dosti liší; Schiffner, Leitgeb, Campbell, Warnstorf, Macvicar naproti tomu uvádějí tuto ja- trovku jako dvoudomou. Omyl tento lze vysvětliti tou okolností, že ve větším množství případů se archegonia ani nevyvíjejí, takže nacházejí se zhusta jen rostlinky se S orgány; rostlinky výhradně samčí jsou daleko menší a subtilnější, než rostlinky mající oba druhy pohlavních orgánů. Zajímavo, že G rostlinky pozoroval první již Lindenberg, a také správně ve své »Monografii« na tab. XXXII. fig. 18., 19., 20., kreslí hřeben, ve který vývodné kolce antheridií srůstají, i správně za samčí orgán vykládá; leč správný výklad Lindenbergův vyvrácen byl r. 1838. Neesem (Natur- gesch. p. 426.), jenž píše: »gekerbten Kámmen diirften sich vielleicht als eine krankhafte Entwicklung der F'riichte erweisen.«< Limpricht, Heeg, Můller i jiní vykládají správně Riceiocarpus jednodomým. Zvláštní způsob, jímž se zralé spory uvolňují, a který zavdal pří- činu Bischoffovi k zařazení tohoto druhu v samostatnou sekci »Hemiseuma«< souvisí úzce s vegetativním rozmnožováním. 2. Marchantiaceae Corda, Monogr. Rhizosp. et Hepatie. 1830 p. 11., Dumortier, Hepaticae europ. 1874 p. 147. Syn.: Cephalotheceae Dumortier, Comment. bot. 1822 p. 115. Marchantieae Hiibener, Hepaticologia germ. 1834 p. VII., 11., Bischoff, Bemerk. 1835 p. 961., Nees, Naturgesch. d. eur. Leberm. 1838, VII. p. 1. *) Zajímavo, že Goebel v organografii (1898 p. 273.) kreslí terrestrickou formu typického Ricciocarpus natans a vydává za pozemní formu Riccia fluitans; jak osudné jsou takové omyly, zvláště v učebnicích, svědčí ta okolnost, že o- brázky Goeblovy vodní R. fluitans i této nepravé její formy pozemní vutovaly záhy v četných učebnicích botanických jako výborný příklad přizpůsobení se vodní rostliny životu suchozemskému! 104 Jatrovky se stélkou lupenitou,hladkýmiičípkatými rhizoidy k substrátu přichycenou; ve stélce rozlišeno. jest bezbarvé pletivo základní a zelené, chlorofyllem o- patřené pletivo assimilační, rozdělené v četné komůrky rozmanité velikosti, v nichž bývají vláknité, lištnovité neb stromkovité výrůstky assimilační. Každá dýchací komůrka opatřena jest zpravidla jedním, rozmanitě u- praveným otvorem dýchacím v pokožce. V základním pletivu jsou hojné buňky s olejnatými krůpějemiibuňky slizové. Pohlavní orgány ponořeny jsou v pravidelných skupinách na libovolném místě do povrchu stélky, anebo na zvláštních terčovitých, laločnatých až paprsčitě děle- ných oddílech stélky, jež jsou buď přisedlé anebo rozma- nitě dlouze stopkaté. Sporogon skládá se vždy z nohy, štětu a tobolky; štět jest většinou kratičký, hluboko no- hou v pletivu stélkovém zapuštěný. Tobolka má jedno- vrstevnou,natemenivícevrstevnoustěnu zbuněk, majících často kroužkovité stluštěniny; v čas zralosti odpadá vr- cholová část vícevrstevná jako víčko, někdy i jedno-' vrstevná část stěny se v hořejším pásmu podélně v 48 nepravidelných dílů trhá, a pohárkovitý zbytek dlouho. vytrvává. Uvnitř tobolky tvoří se četné spory; elatery: vždy jsou vyvinuty. 20 rodů se 204 druhy. i: Rostliny až na vzácné výjimky vesměs terrestrické, namnoze obyvateli sušších stanovisk, někteří i výslovní xerofyti. Stélka bývá rozmanitě ve- liká, namnoze i statná, plochá, lupenitá, pentlicovitá a billaterálně sym- . metrická; bývá celou plochou k substrátu přisedlá a do délky se rozlézající, © barvy rozmanitých odstínů zeleně, někdy na pokrajích a spodu fialově, červeně nebo purpurově naběhlá; k substrátu přidržuje se četnými rhi- zoidy, čípkatými i hladkými. Rhizoidy vybíhají z velkých buněk nepravidelně ve spodní pokožce roztroušených; oba druhy rhizoidů jsou rovněž nepravi- delně promíšeny, leč zpravidla lze pozorovati větší množství hladkých ve středu stélky, zvláště na žebře, kdežto čípkaté pokrývají postranní © plochy stélky. Spodní pokožka u méně dokonalých zástupců, jako ku př. Peltolepis Lindb., Clevea Lindb., Sauteria Nees tvořena jest jedinou vr- stvou buněk, valně od ostatních buněk základního pletiva se nelišících; u jiných rodů (ku př. Targionia L., Exormotheca Mitten, Reboulia Raddi) jsou buňky tyto drobné, skoro isodiametrické a odlišují ostře spodní e- pidermis od ostatního pletiva. U r. Marchantia L., Preissia Corda, Fe- gatella Raddi a většiny ostatních jest spodní pokožka složena ze dvou i více vrstev buněk dokonale od ostatních v základním pletivu se lišících; nejlépe vyvinuta pak jest taková vícevrstevná pokožka ve středu stélky; | 105 na žebře, kdežto ke stranám více a více se súžuje, až na okrajích jedinou vrstvou končí. Původně zakládá se vždy jen jednovrstevná pokožka a teprve dodatečným přehrádečným dělením buněk této prvotní vrstvy vznikají další vrstvy skládající differencovanou pokožku mna. straně stélky; v stáří obyčejně jsou stěny epidermálních buněk rozmanitě zbarveny. Podobně jako u Ricciaceí shledáváme se i u této skupiny na spodu „stélky vždy s ventrálními šupinami, jež jsou ale statnější a výše orga- nisovány. Jsou tvaru rozmanitého, vždy jemné, jednovrstevné, z tenko- stěnných, hyalinních, neb rozmanitě červeně, hnědě až fialově zbarvených buněk složené, a obsahují někdy i velké krůpěje olejové. U Clevea Lindb., Corsinia Raddi a příbuzných níže organisovaných rodů jsou původně jako u předešlé skupiny seřazeny v jedné řadě, ale následkem pozdějšího vzrůstu stélky zdají se býti bez jakéhokoliv pořádku na spodu stélky se- staveny. U ostatních rodů stojí ventrální šupiny pravidelně ve dvou (ně- kdy až šesti) řadách seřazeny, a jednotlivé řady bývají i tvarem šupin rozlišeny. Zakládají se jako papilky poblíž vegetačního vrcholu. Jak Hof- meisterovy (1851 p. 52.) a Leitgebovy (1881 p. 18) studie ukázaly, možno vytknouti při dalším vývoji dva typy: základní papilla se na basi roz- šiřuje a posléze rozdělí příčnou přepážkou, při čemž hořejší část papilky zůstává na konci šupiny, anebo, zpravidla ještě před rozdělením původní mateřské buňky papillovité vyklene se pod touto částí nová papilka, rychle se dělící a záhy konec základní přerůstající v samostatnou část, t. zv. přívěsek. Dle prvého typu vznikají jednoduché šupiny ventrální, kdežto po druhém způsobu vzrůstají velké šupiny skládající se ze dvou částí: široké, ke stélce přiléhající části basální a menší, ploché části polokru- hovitého, měsíčitého, nebo i jiného tvaru, často k základní části jen úz- kou spojkou připojené, a všeobecně jako přívěsek označované. Šupiny uspořádány bývají podle žebra, kryjí se střechovitě, a s četnými hlad- kými rhizoidy mezi nimi vznikajícími představují výbornou dráhu za- vlažovací i prostory k zadržování vody; na mladších částech stélky jsou vetknuty příčně, kdežto na starších jsou šikmo pošinuty. Odrážejí se ná- padně od spodu stélky, nezřídka jí i celkového zabarvení dodávajíce. Leitgeb, Schiffmer i přečetní jiní badatelé pokládají ventrální šupiny, po- něvadž nezřídka jsou vysoce vyvinuty, a někdy (na př. Marchantia poly- morpha L.) i v různých podobách na stélce přítomny, za homologické se spodními lístky foliosních Jungermanniaceí, a přičítají jim hodnotu listovou; leč již ze samotného vývoje, jejž svrchu jsme vylíčili, a který od vývoje amfigastrií jest úplně odlišný, plyne nesprávnost toho názoru. Nejen vývoj, nýbrž i celá povaha ventrálních šupin ukazují, že dlužno jim analogicky k ostatním orgánům gametofytu přiznati hodnotu tricho- movou; k tomu nasvědčuje i tvar u některých nižších rodů této skupiny, kde můžeme nalézti všechny přechody od široce lupenité šupiny až k úzkému trichomu. Jinak tvar i uspořádání ventrálních šupin jest pro jednotlivé druhy ku podivu stálým, takže možno šupin těchto užiti jako 106 dobrého znaku analytického, což zvláště při určování sterilních stélek jest nesmírně výhodným. Nad spodní pokožkou následuje základní pletivo tvořící vlastní podklad celé stélce. Skládá se z buněk ve směru podélné osy stélky pro- táhlých, těsně v parenchymatické pletivo, bez jakýchkoliv mezibuněčných prostor, spolu souvisících; nejdelší buňky jsou ve středu stélky, kdežto ku krajům buňkám nejen na délce, ale i šířce ubývá. Značně protáhlé buňky tvořívají ve středu stélky souvislý axillarní svazek, jako vyniklé střední žebro, více méně ostře od ostatní plochy stélky ohraničené, zevně se jevící. Stěny buněk základního pletiva jsou tenké, ale velice často vykazují i rozmanité ztluštěniny; nejčastěji mívají eliptičné tečky, někdy jsou i síťovitě ztlustlé. Někdy nachází se, jako na př. u r. Preissia, v základním pletivu ojediněle roztroušené, nebo i v skupiny sdružené prosenchymatické idioblasty se silně ztlustělými stěnami; tyto skle- reidy mají často odlišně zbarvené stěny (takže jsou na příčném průřezu značně charakteristické) a přispívají znamenitě k pevnosti celé stélky. Velice charakteristické pro celou skupinu jsou t. zv. slizové buňky a ka- nálky, které skoro vždy v rozmanitém počtu jsou ve stélce přítomny. Jsou to ojedinělé buňky v základním pletivu roztroušené, obsahující značné množství slizu; u Fegatella conica (L.) Corda řadí se v žebru vždy několik (až 50—60) buněk za sebou, příčné jich přehrádky posléze vymizí a vzniká dlouhý slizový kanálek, již makroskopicky na příčném řezu stélkou vidi- telný jako otvůrek, ronící značné množství slizu. Kanálky probíhají v různém počtu (3—20) jen podél ve středním žebru, kdežto slizové buňky roztroušeny jsou po celé stélce; o genesi těchto útvarů a významu slizu psali jsme již v části všeobecné. Parenchymatické buňky základního ple- tiva, jak již ostatně i význam a úkol jeho ukazuje, obsahují značné množství škrobu a olejových tělísek; zvláště na podzim a v zimě jsou škrobem buňky hořeních vrstev přeplněny. « Neobyčejně charakteristické složení ukazuje následující vrstva assi- milačního pletiva, jež obsahuje buňky hojně chlorofyllem opatřené. Celá vrstva skládá se ze řady větších neb menších komor, jednovrstevnými stěnami navzájem od sebe oddělených a hoření pokožkou překlenutých; tyto vzdušné komory jsou vždy vyvinuty, a jen u r. Dumortiera Reinv. Bl. Nees, tři druhy, vesměs mimočeské čítajícího, jsou zakrnělé a rudimen- tární. Komory bývají zpravidla velké a jen v jedné řadě, řidčeji i ve dvou patrech nad sebou (na př. Neesiella Schif., Bucegia Rad., Fimbriaria Nees); epidermis pak jeví dle velikosti komory, jejíž obrysy stěn jí pro- svitají, rozmanité políčkování. Vzdušné komory jsou buď prázdné (Clevea Lindb., Peltolepis Lindb., Sauteria Nees, Bucegia Rad., Neesiella Schiffn. a j.), anebo častěji bývají vyplněny assimilačními plochami, deskami, lištnami, neb i vlákny, které zvětšují plochu assimilační a umožňují in- tensivnější činnost; desky i lištny jsou z jediné vrstvy chlorofyllem bo- hatých buněk, a bývají buď rovnoběžně uspořádány (na př. u některých 107 druhů r. Grimaldia Raddi a Fimbriaria Nees), anebo položeny jsouce v různých směrech srůstají navzájem a rozdělují původní velké komory ve množství menších (na př. Reboulia Raddi, Plagiochasma Lehm. Lindb. a j.). U našich statných zástupců této skupiny, jako Marchantia L., Preissia Cda, Fegatella Uda, nacházíme vzdušné komory vyplněné assi- milačními vlákny, které brzo jako vlákna Confervy, brzo jako pučivé pně „Opuntií v rozmanitých formách i směrech se ze dna komor vzhůru zdvihají; jednotlivé buňky bývají tvaru vejčitého až válcovitého, a mají veliké, hojné chloroplasty. Konečné buňky těchto vláken bývají někdy značně odchylné (viz Fegatella), anebo přirůstají k svrchní pokožce i navzájem; v posledním případě vytvoří se houbovitá vrstva pletiva věrně upomí- nající na houbovitou vrstvu assimilační v listech rostlin jevnosnubných. Komory komunikují se vnějškem pomocí poru čili dýchacího otvůrku, který nachází se asi uprostřed stropu pokožkou tvořeného. Složení a tvar tohoto dýchacího otvůrku jest nanejvýš charakteristické a pro jednotlivé druhy konstantní, takže možno této vlastnosti znamenitě použíti jako vo- dítka při určování neplodných stélek. Nejnižší typy jsou opatřeny otvůrky, stejné organisace, jako jsme nalezli u r. Riceiocarpus a Tesselina; tak na př. u r. Člevea Lindb., Corsinia Raddi, Sauteria Nees, jest otvůrek vrouben jen pěti nebo šesti buňkami, jež označujeme jako okrajové. Radiální stěny okrajových těchto buněk bývají někdy silně ztluštělé, takže se jeví při pohledu se shora jako hvězdička, od poru paprsčitě vyzařující; takovýmto charakteristickým tvarem dýchacího otvůrku vyznačují se rody Peltolepis Lindb., Sauteria Nees a Clevea Lindb., které proto shrnul Leitgeb (1881 p. 51.) ve skupinu Astroporae. K obvodovým buňkám por tvořícím nepřikládají se kolem ostatní buňky epidermální u jmenovaných rodů žádným zvláštním způsobem; ale již u r. Targionia L., Neesiella Schiffner, Fimbriaria Lindb., Gri- maldia Raddi sestavují se epidermální buňky v nejbližším sousedství v několika řadách v soustředné kruhy, věnčíce celý otvůrek; u Reboulia Raddi, Fegatella Corda a Lunularia Mich. stěny těchto buněk jsou značně ztluštělé, namnoze i minerální hmotou inkrustovány, takže tvoří nápadný, od ostatní pokožky přesně ohraničený kroužek. (Celý pak okruh těchto buněk jest nad pokožku vyklenut, a uprostřed hrbolku nalézá se teprve otvor; buňky nejvnitřnějšího kruhu, které přímo, bezprostředně dýchací otvor ohraničují, jsou sice schopny dle změny turgoru dýchací otvor po- někud zúžiti, ale nikdy ne zplna uzavříti. Daleko komplikovanější stavbu porů vykazují některé rody jiné, z naší flory hlavně jen Marchantia L. a Preissia Corda; kdežto pory svrchu popisované měly jen jednoduchý otvor dýchací, vedoucí přímo do komory, setkáváme se u těchto se složeným otvorem dýchacím. Vlastní dýchací otvor jest hluboko ponořen pod pokožkou a k němu vede válco- 108 vitý ze čtyř (Preissia) nebo pěti (Marchantia) vrstev buněk nad sebou složený dvůrek nebo předsíň; teprve nejspodnější buňky tohoto dvůrku vlastní otvor ohraničují. Vývoj vzdušných komor jest obdobný jako vývoj kanálků i ko- můrek u předešlé skupiny; také zde zakládají se a vznikají samostatně a nikoliv sekundérně schizogenním způsobem, jak dříve se vykládalo. Již v bezprostřední blízkosti vegetačního vrcholu jeví se základy komor jako orostory rychle mezi pletivem vzrůstající. Jednoduché pory vznik- nou včasným rozestoupením buněk, někdy jsou ale již v nejmladších sta- diích otevřeny; kanálkové, složité otvory dýchací vznikají sekundérním vzrůstem epidermálních buněk, a otvírají se pozdě, až když teprve před- síň byla se vytvořila. Vývoj těchto porů můžeme dobře sledovati na po- hlavních terčích; jakýsi přechod pak mezi oběma typy tvoří pory u Lu- narie, které rovněž dlouho zůstávají zavřeny. Svrchní epidermis složena. jest z dlaždičkovitých, sploštělých, na průřezu zpravidla obdélníkových buněk rovněž chlorofyllem opatřených; nezřídka bývá stěna těchto buněk papillovitě neb mamillovitě vyklenuta, čímž dostává se povrchu stélky zvláštního lesku (Marchantia polymorpha f. mamillata Hagen). Celý povrch stélky jest dle prosvitajících komor © vzdušných význačně políčkován; uprostřed každé areoly (výjimkou u Re- * boulie) bývá zpravidla porus. Tvar políček, množství, makroskopické © vzezření dýchacích otvorů a je obklopujících kruhů bývá pro jednotlivé © druhy význačný. Někdy se v stáří pokožka rozrušuje, a stélka bývá pak ďubkována (na př. Neesiella Schif.), jindy buňky ve svých stěnách . tloustnou a hnědě neb černě se zabarvují. Vzrůst stélky děje se několika terminálními buňkami sestavenými ' vedle sebe v hlubokém zářezu na předním konci stélky a chráněnou pří- © věsky ventrálních šupin vysoko nad vegetační vrchol se ohybajících; ne- © zřídka se také stává, že následkem mohutného vzrůstu stélky pošine se terminální buňka hluboko na ventrální stranu, kde někdy bývá ještě za- © rostlou v uzounkém kanálu. Větvení jest čistě dichotomické, neboť vzrostný vrchol dělí se záhy ve dvě stejné poloviny; někdy, zvláště při zakládání pohlavních orgánů, děje se větvení dle přesných pravidel. Zpravidla ale obě větve nerostou stejně, obyčejně jedna zakrní; u Fegatella, Lunularia, částečně 1 Marchantia a Dumortiera mohutní jedna větev na úkor druhé, která se ohýbá stranou, kdežto prvá zaujímá místo mateřské osy, takže setkáváme se u těchto rodů s typickým dichopodiem. Dichopodialné vět- vení bývá často pozměněno tak, že vždy větve na jediné straně, a nikolivěk střídavě, se uhybají a ve vzrůsta zastavují; takové dichopodium, jež shledáváme na př. u r. Fegatella a Plagiochasma Lehm. Lindb., nabývá pak rázu zdánlivě monopodiálního. Vedle dichotomického větvení, větví se stélka často adventivními odnoži na ventrální straně vznikajícími; tyto větve pak objevují se na libovolných místech a to jak v nejstarších, tak také mladších partiích stélky. Leitgeb a Schiffner označují neprávem © 109 toto rozvětvování adventivními pupeny jako samostatný typ, počítajíce jej k větvení monopodiálnému. Pohlavní orgány shodují se podstatně tvarem s orgány předešlé skupiny, ale uložení jich ve stélece jest mnohem dokonalejší. Orgány jednoho druhu jsou vždy pohromadě seskupeny, často na zvláštních od- dílech stélky od sterilní části obyčejně tvarem značně se lišící; již staří botanikové označovali tyto útvary jako »květenství« (inflorescentia). Jsou -to buď terče přisedlé, anebo dlouze stopkaté; v posledním případě roze- znáváme stopku (pedunculus) a vlastní plodonosný terč čili receptaculum, v němž teprve pohlavní orgány jsou uloženy. Samčí orgány, antheridia, u r. Clevea Lindb. jsou ještě do stélky jednotlivě ponořeny, stejně jako u předešlé skupiny; u amerického rodu Cryptomitrium Underw. nacházíme je již sestaveny v řadě podle střed- ního žebra, kdežto u alpinského r. Sauteria Nees bývají sice podobně jako u Clevea roztroušeny po stélce, ale někdy seskupují se v nepravi- delné skupiny na postranních krátkých lalocích stélkových. U jihoevrop- ského, monotypického r. Corsinia Raddi spojují se antheridia v podélné hřebeny, značně podobné oněm, jež jsme shledali u r. Riceiocarpus. U r. Re- boulia Raddi, Fimbriaria Nees, Peltolepis 'Lindb., Plagiochasma Lehm. Lindb., tvoří antheridia již velké skupiny, jež jsou vetknuty v polštářkovitých vypuklinách stélky na žebru za samičím plodonošem; někdy jsou 1 zbar- venými šupinami obaleny (Plagiochasma, Peltolepis) a značně nápadny. U r. Reboulia nacházíme nezřídka tyto polštářkovité shluky antheridiové pošinuty více ku krajům, u r. Grimaldia Raddi pak terčky antheridiové okončují obě větve dichotomie. Od těchto rodů není pak již daleké pra- widelné uspořádání antheridiových terčů u r. Lunularia Mich. a Wegatella Raddi, kde tyto jsou umístěny vždy na samostatné větvi, která zastavuje svůj vzrůst a uhýbá se stranou; rozložení samčích větví jest u těchto rodů nesmírně pravidelné, jak ještě později dovolíme si ukázati. Celá rostlinka samčí u těchto rodů představuje nám jediné zákonitě rozvětvené »květenství«, jež tvoří přechod k pravidelnému uspořádání a nejvyšší organisaci samčích »květenství« u r. Marchantia L.a Preissia Corda; zde nacházíme stopkaté útvary, v jichž kruhovitém, celokrajném (Preissia) anebo laločnatém receptakulu (androecium) jsou ponořena antheridia. Ant- heridia jsou tvaru obyčejně podlouhle vejčitého, krátce stopkatá a hluboce na svrchní straně do terče ponořená, po jednom, řídčeji dvou do zvláštní dutiny; na basi dutiny, poblíž stopky antheridia vyrůstají někdy (na př. u Marchantia) kratičké chloupky jednobuněčné, sliz vylučující. Antheridia nejsou po receptakulu rozestavena v žádných přesných řadách; jen u Mar- čhantia a někdy i u r. Preissia lze pozorovati jakési seskupování v pa- prsčité řady, odpovídající lalokům, leč postavení to jest velmi nezřetelné. Ve středu terče jsou antheridia nejstarší, k okrajům nejmladší. Zakládají se z povrchových buněk, docela stejným způsobem, jak již ve všeobecné části bylo popsáno. Vyprázdňování spermatozoidů děje se obyčejně hromadně. 110 Uspořádání samičích orgánů jest pro skupinu Marchantiaceí na- nejvýš charakteristické. U r. Corsinia Raddi, Funicularia Trevis, Targi- onia L a Cyathodium Kunze jsou archegonia po několika ve skupinách prostě na povrchu stélky; vznikají stejným způsobem v akropetálním pořádku jako u Riceiaceí, jenže oddělování sterilních a fertilních částí se v pravidelných intervalech střídá. U prvých dvou rodů zůstávají skupiny samičích orgánů na dorsální straně stélky, sedíce v mělké prohlubenině chráněny zvláštním obalem, jenž dodatečným vzrůstem okolních buněk epidermálních přes ně se překiene; mezi a kolem archegonií vyrůstá značné množství chloupků, které rovněž chrání orgány pohlavní. Poslední dva rody zakládají archegonia direktně na konci stélky a jsou obdobně okolním pletivem přerostlé, v obalu, posléze lasturovitě pukajícím, uza- vřené a na spodní stranu posunuté. Všechny ostatní rody mají arche- gonia přisedlá na spodní straně samostatného receptakula, které zdvihá se na zvláštní plodonosné stopce vysoko nad stélku. Plodonosné stopky jsou zpravidla bilaterální, opatřené jednou nebo dvěma rýhami, v nichž probíhají svazky rhizoidů, a mají vyvinuté na dorsální straně assimi- lační pletivo se vzdušnými komorami i dýchacími otvory; jsou proto - také zelené neb načervenalé. Jedině rody Clevea Lindb., Plagiochasma © Lehm. Lindb. a Lunularia Mich. mají plodonosné stopky hyalinní, do- konale oblé a bez rýhy; rovněž i assimilační pletivo jim chybí úplně. ' Receptakula prvého druhu okončují stélku (někdy bývají dalším vzrůstem stélky pošinuty začátky stopek na spodní stranu neb k okrajům), kdežto receptakula se stopkami hyalinními vynikají přímo na hřbetě stélky,- obyčejně i několik na středním žebru za sebou. Nejen z polohy, ale“ i z anatomického složení a vývoje (Leitgeb, Strassburger, Bolleter) jde , na jevo, že oba různé druhy plodonošů jsou i různého významu a hod-, noty. Plodonosné stopky jedinou rýhou opatřené, jaké jsou na př. u r. Fimbriaria Nees, Reboulia Raddi, Grimaldia Raddi, Neesiella Schif. stejně tak jako stopky s dvěma rýhami (u r. Bucegia Rad, Preissia Corda,. Marchantia L) jsou přímým pokračováním stélky a přeměněným jen. jejím lalokem; tento buď jest jednoduchý (u stopky s jedinou rýhou), anebo rozvětvený a dodatečně srostlý (stopky dvojrýhé). Naproti tomu hyalinní, bezrýhé stopky dlužno považovati toliko za výrůstky z dorsální strany stélky. Přechodní typy mezi oběma druhy stopek nacházíme u r. Lunularia Mich. a Fegatella Raddi. Mladé samičí útvary, pokud ještě přisedají k stélce, obaleny jsou ochranným třásněním, sestávajícím jednak z jednobuněčných trichomů, jednak z vícebuněčných šupin ventrálních, které zvláště terminální plodonoše dokonale obalují; když plodonoš vzroste, tu zbývají tyto na jeho basi jako pošvička a nezřídka následkem vzrůstu stopky jsou ina tuto posunovány. U hyalinních stopek, jež nejsou přímým pokračováním stélky, nacházíme nezřídka dlouhé chlupy (t. zv. lacinie) po celé délce stopky; jsou to jen trichomové výrůstky z povrchových buněk, které dosuhují někdy i značné délky a bývají křiklavě zbarveny. j 111 Archegonia jsou normálního tvaru lahvicovitého a na povrchu stélky respekt. na spodu receptakula přisedlá, a chráněna obaly (involuerum), jež vznikají mohutným vzrůstem okolního pletiva stélkového; u Corsinia Raddi, Targionia L a zbylých, svrchu uvedených nízce organisovaných zástupců tvoří se involuerum až teprve po zúrodnění vaječné buňky, kdežto u vyšších ostatních rodů vyrůstá involuerum kolem celých skupin archegonií již v nejútlejším mládí, dávno před zůrodněním. U Marchantia, (Preissia a částečně i u Fimbriaria vytváří se mimo involuera obalujícího celou skupinu archegonií ještě kolem každého archegonia zvláštní samo- statný obal, vyrůstající z basalních buněk archegoniových a uzavírající mladý sporogon zúplna; jest to kalich (calyx), téhož významu i původu jako kalich frondosních Jungermanniaceí. Leitgeb neprávem označuje obal tento jako perianthium, Schiffner pak zbytečně překřtívá na pseudope- rianthium, aby vynikl rozdíl mezi perianthiem akrogyních Jungerman- miaceí a tímto obalem; nenahlížíme však, proč neměl by se tomuto obalu, který vyskytá se jen u nejvýše organisovaných rodů této skupiny, pone- „chati název kalich, již ode dávna v terminologii zavedený a právem užívaný. Oplozená vaječná buňka počne se záhy děliti a podle všeobecně platných zákonů, již dříve vyložených, vytvoří sporogon rozlišený vždy ve štět a tobolku. Štět jest kratičký a napuchlou nohou do base recepta- kula zapuštěný, takže nezřídka zdá se býti tobolka přisedlou; velice často podržuje dlouho svůj vzrůst a až do otevření tobolky se stále prodlužuje. Pobolka jest tvaru kulovitého nebo vejčitého a má stěny z jedné vrstvy buněk, jež u všech rodů, vyjma Corsinia Raddi, mají kruhovité stluštěniny na bláně buněčné. Vrchol tobolky jest zpravidla dvou- až čtyřvrstevný, představujíc větší nebo menší kruhovitou část, která jako samostatné víčko odpadá. Vnitřek tobolky, archisporium, vytváří vedle spor vždy ještě sterilní buňky, jež (až na r. Corsinia Raddi) jsou u všech rodů vyvinuty v dlouhé, spirálkami opatřené elatery. | Otvírání tobolky děje se vždy odpadem víčka; je-li toto malé a nepatrné, trhají se ještě stěny zbylé části tobolky podélně ve 4 i více pruhů od temene tobolky radiálně rozbíhajícímí se trhlinami. Je-li velké víčko, zůstávají okraje zbytku hladké a stěny dále nepukají. Zbylá část tobolky zůstává dlouho 1 po úplném vyprášení spor viseti na receptakulu, z kterého posléze uvolněním nohy beze stopy vypadává. - Spory vznikají počtveřením z mateřských buněk archesporových; jsou tvaru tetraedricky kulovitého a © mnoho menší než u předešlé skupiny. Exosporium mívá podobně jako u Riceiaceí rozmanitou skulp- turu, jsouc buď síťkované anebo hrbolkovité. Klíčení spor děje se nor- málním způsobem; u r. Fegatella klíčí spory již v tobolce, měníce se záhy v mnohobuněčné útvary. Velice často nacházíme Marchantiaceae sterilní, neboť rozmnožují se výhodněji způsobem vegetativním. Vegetativní rozmnožování děje se - nejčastěji adventivními větvemi, někdy i zvláštními hlízkami na spodu nití 112 stélky se vytvářejícími (Fegatella Raddi) anebo i úlomky malých po- stranních větviček. U r. Marchantia L a Lunularia Mich. setkáváme se. se zvláštními rozmnožovacími tělísky, které se tvoří ve velkém množství v samostatných nádržkách na stélce; bližší údaje o těchto ústrojích najde laskavý čtenář při jednotlivých druzích. Dík svému vegetativnímu roz- množování pokrývají jatrovky tyto rozsáhlé plochy jako souvislý, stejno- měrný povlak, a velice rychle v nejbližším okolí stanoviska se rozšiřují. Skupina Marchantiaceae jest velmi přirozenou a zajisté i nejlépe odpovídající dnešnímu stavu otázek týkajících se fylogenese jatrovek vůbec. Poprvé v literatuře setkáváme se s čeledí Marchantiaceae u Cordy v u- mělém jeho systemu »Genera hepaticarum« (r. 1828.); ovšem Corda od- děloval r. Corsinia i Targionia v samostatné čeledi Corsiniaceae a Tar- gioniaceae. Hiibener (1834) rovněž vedle Marchantieae rozeznával čeleď Targionieae, kdežto r. Corsinia počítal přímo s r. Riceia do čeledi Homal- lophyllae. Nees (1838) odděloval rod Targionia jako samostatnou čeleď, ale čeleď Targionieae pospolu s Lunularieae a Jecorarieae spojoval v řád. Marchantieae. Ostatní starší hepatikologové skoro vesměs přidržovali se buď rozdělení Hiibeneroya (ku př. Bischoff) anebo Neesova (Limpricht, © Dědeček). Výjimku činí rozdělení Rabenhorstovo (1848, 1863), který spojil - Neesovo rozdělení s Cordovým (Marchantiaceae: Grimaldieae, Marchan- © tieae, Lunularieae) a Dumortiera, jenž volil střední cestu mezi Neesovým ' a Hiibenerovým systémem; rozeznává totiž samostatné čeledi Targionia- ceae a Marchantiaceae (kterou opět třídí v skupiny Lunularieae a Mar- © chantieae), kdežto r. Corsinia čítá do čel. Riceiaceae. Dumortierovo roz- dělení beze změny má Husnot. |: Pozdější studie však ukázaly, že rody Corsinia a Targionia neprá- © vem jsou oddělovány, a proto vymezení skupiny Marchantiaceae, které © r. 1881 navrhl Leitgeb, jest úplně správným. Leitgeb ovšem vycházeje ; z bedlivých a detailních studií vývojových a anatomických shrnuje obě © skupiny Ricciaceae 1 Marchantiaceae v celek Marchantiales, což není, správným, neboť nelze organicky obě skupiny spojiti. Zdánlivě sice tvoří přechod rody Corsinia a Funicularia, ale původ celé skupiny Marchan- tiaceí jest jistě daleko složitější než Leitgeb si představuje. Jest nesporno, že rody Corsinia i Funicularia jeví blízké vztahy k Riceiaceím a že také původ svůj vzaly v rodu Riccia; ale těžko nacházíme spojky mezi těmito nižšími rody a vysoce organisovanými Marchentiaceami. Leitgeb (1881 p. 51.) třídí celou skupinu Marchantiaceae v následující řady: I. Corsinioideae s rody: Corsinia Raddi, Funicularia Trevis (= Boschia Mont.) II. Targionioideae s rody: Targionia L, Cyathodium Kuntze. III. Marchantioideae, jež opět seskupuje: 1. Astroporae (Clevea Lindb., Sauteria Nees, Peltolepis Lindb., — Ex- ormotheca Mitt.) 113 : 2. Opereulatae (Plagiochasma Lehm. Lindb., Reboulia Raddi, Grim- ;. maldia Raddi, Duvalia Nees, Fimbriaria Ness, — Cryptomitrium i Undervw.) 3. Compositae (Fegatella Raddi, Dumortiera Reinw., Lunularia Mich., Preissia Corda, Marchantia L). Při tom si Leitgeb představuje, že řada Astroporae vznikla z formy blízce příbuzné r. Corsinia i Clevea, a řada Operculatae z formy mezi | Corsima a Plagiochasma stojící. Leč řada Astroporae sama jest velice nepřirozenou, neboť rody v ní seskupené vyznačují se jen jediným spo- lečným znakem, radialně ztluštělý mi stěnami buněk obdávajících dýchací otvor; známka tato jest nejen nestálou, nýbrž docela nahodilou. Tak ma př. Clevea Rousseliana (Mont.) Leitg. (Alžír, Sicilie) nemá hvězdič- | kovitě ztluštělých porů, kdežto naproti tomu Plagiochasma italicum De | Not. (Středomoří) vykazuje otvory dýchací, jichž obvodové buňky pře- - často, jmenovitě u exemplářů na sušších stanoviskách rostoucích, mají styčné stěny radiarně ztlustlé, někdy docela typičtěji než na př. u r. Peltolepis. Jak citlivé jsou a reagují pory na změny okolí, měli jsme již příležitost ve wšeobecné části v kapitole oekologické vylíčiti; ostatně již Nees (1883, I. p- 83.) vytýká tvaru a zevní stavbě poru značnou měnlivost a velkou mestálost. Neoprávněností této skupiny padají ovšem 1 všechny hypothesy - Leitgebovy o fylogenesi jednotlivých rodů této skupiny. A zdá se nám bezvýsledným o této otázce disputovati; pro moderní systematiku stačí naprosto poznatek, že skupina Marchantiaceí takto vymezená jest sku- © pinou úplně přirozenou, jež má svůj fylogenetický původ polyfyletický a to v Riceiaceích. P- Leitsebovo roztřídění Marchantieí — jež má pro nás jedině prak- . důležitost, neboť ani z Corsinoeí ani z Targioneí není ve střední ropě žádného zástupce — přijal doslovně Schiffner a po něm opa- kují je všichni novější autoři ve svých pracech o jatrovkách flor středo- evropských; tak hlavně Warnstorf, Loeske, Miiller, Maevicar a j. Da- Jeko výhodnější a lepší jest rozdělení dle tvaru a stavby samičího re- ceptakula, jak Můller naznačil v klíči na str. 236. svých »Lebermoose«. Rozdělení toto podle toho, je-li receptakulum jednoduchou větví stélky amebo rozvětvenou, bylo by, poněkud modifikované, následující (evrop. rody): -L Simplices: Receptakulum jest jednoduché pokračování stélky anebo její výrůstek. Obal uzavírá jen jedinou tobolku. a) Stegocarpae: Stěna tobolky v čas zralosti puká podélnými trhli- nami: Clevea Lindb. (Cl. hyalina (Somm.) Lindb. — alp. pásmo celé severní polok.), Sauteria Nees (S. alpina Nees — váp. skály ] v Alpách a arkt. okrsku) Peltolepis Lindb. (P. grandis Lindb. — k váp. Alpy, arkt. pásmo). -— b) Opereculatae: Tobolka otvírá se víčkem, stěna se netrhá: Re- boulia, Fimbriaria, Grimaldia, Neesiella. Dr. Karel Kavina: Monografie českých jatrovek. 8 “ « ; i k © 114 T. Compositae: Receptakulum jest rozvětvená část stélky, v obalu jest ně- kolik archegonií 1 tobolek; stěna tobolky zpravidla puká podélně: © Lunularia, Fegatella, Exormotheca Mitten (E. pustulosa Mitten. a E. Welwitschii Steph. z již. Evropy), Dumortiera Reinw., (D. hirsuta (Sw.) Reinw. — Irsko, již. Evr.), Bucegia Radian (B. ro- manica — rum. Karpaty), Pressia, Marchantia. „0 seskupení evropských druhů jest daleko E nN > a fylo-- ana rody v druhé skupině a celé první oddělení“ jsou ostatní rody všechny v naší floře zastoupeny. Při určování dbejme především tvaru, velikosti, obrysu příčného průřezu 1 anatomické stavby stélky, vzdušných komor, tvaru, velikosti a umístění ventrálních šupin; políčkování svrchní strany stélky, stavby dýchacích otvorů, přítomnosti nebo nepřítomnosti pohárků s rozmnožo- vacími tělísky; tvaru a uložení samčích skupin, jsou-li na stopkatém re- ceptakulu, či zapuštěné do stélky, nebo v přisedlém terči; stavbě (počet rýh) stopky plodonoše, tvaru samičího receptakula, obalům, tvaru, způsobu otvírání tobolky a detailní stavbě jich stěn. Velice často nacházíme stélky | sterilní; leč i tyto lze docela dobře a snadno určit. K tomu účeli přede- síláme dva klíče k určování rodů: jeden pro stélky sterilní, druhý pro, plodné. Oba založeny jsou na znacích spíše praktických, a seřazení rodů v klíčích tedy neodpovídá namnoze umístění systematickému. I. Klíč k určení rodů Marchantiaceí dle stélek plodných.: 1. Receptakulum samičí (i karpocefalum) více méně na okraji hluboce laločnaté, vykrajované až dělené... 2/ Receptakulum samičí polokulovité neb uzel na okna celé neb i jen mělce nepatrně vykrajované. ... 4 2. Receptakulum samičí ploché, hluboce rodeo- v 92 paprsků vykrajované. Stélka nese na Po pohárky s rozmnožovacími tělisky -5% 22 Marchantia Z. Receptakulum.. samičí kuželovité neb polokulovité, na okraji ve čtyři až pět laloků vykrajované. Stélka nemá žádných pohárků na svém. povrchu 207" =- 3. Antheridia na stopkatém P eeoplaleni samičí ocenil poloku“ lovité, tenkostěnné, čtyřmi až pěti vypuklými žebry opatřené, na okraji se čtyřmi až pěti mělkými, krátkými zářezy. Stélka statná, pentlicovitá, stěna tobolky puká v 5—10 podélných zubů . Preissia Corda Antheridia ponořena ve skupinách do stélky, samičí receptakulum kuželovité, masité, na povrchu bradavičnaté, hluboce ve 4 (—?) trojboké laloky rozdělené. Stélka drobná, lupenitá a laločnatá; to- bolka otvírá se víčkem, stěna zůstává celá. . . . . Reboulia Raddi 115 4. Drobné jatrovky na suché skalní prsti rostoucí. 'obolka otvírá se víčkem, stěna nikdy se netrhá v cáry. Povrch stélky hladký nebo jeví drobné, nezřetelné políčkování ..... 6 Statné jatrovky na vlhké zemi rostoucí a dele Ponik, z bunvle tvořící. Stěna tobolky trhá se v dlouhé, pentlicovité zuby. Povrch stélky jest zřetelně políčkován. . .... 5 D. Stélka jemně políčkována, uprostřed s zlcho (polička femmý bod ==porus); na povrchu stélky poloměsíčité pohárky s rozmnožovacími tělísky. Samičí receptakulum drobounké, polokulovité nese na spodu čtyři dlouhé, bělavé, rourovité obaly postavené do kříže a daleko vyniklé; v každém obalu jsou 1—2 dlouze stopkaté sporogony. Stěna tobolky trhá se až k basi ve 4—8 úzkých, pravidelných laloků; spory drobné, tetraedrické, žlutozelené. U nás nikdy není plodnou Lunularia Wich. Stélka hrubě toko rána, uprostřed velkeho políčka nápadný bílý kroužek; žádné pohárky na povrchu stélky. Samičí receptakulum 1 © tupě kuželovité, nesoucí na spodu 6—8 navzájem srostlé, kolem plodonoše sestavené obaly, vyčnívající dolů v prodloužení okrajů plodného terče. Stěna tobolky trhá se jen do polovice v 8 nepravi- | delných, širokých laloků; spory velké, mnohobunečné, tmavohnědé j Fegatella Raddi 16 Receptakulum samičí polokulovité, tobolky sedí jen v obalu, nema- jíce žádného kalichu jednotlivě je obalujícího ; | Receptakulum samičí zvoncovitě kuželovité, nesoucí na onočm tř až čtyři tobolky, z nichž každá mimo obalu involukrálního jest uza- | vřena ještě v bledém, blánitém kalichu, který záhy (ještě před uzráním tobolky) rozděluje se dřípatě v 5—16 čárkovitých, dlouhých, dolů visutých CBDVBN S- Ca c 3 2 Fimbriaria Nees 7. Stélka úzce pentlicovitá, kozorita. a he. S oatachvana hladkým a buňkami epidermálními tlustostěnnými. Samičí receptakulum na okraji zřetelně mělce vykrajované; obaly vyčnívají daleko v pro- dloužení laloků zpod plodního terče . . . . . . . Grimaldia Raddi Stélka lupenitá, laločnatá, jemná na povrchu bradavčitá neb důl- katá s buňkami epidermálními tenkostěnnými. Samičí receptakulum hrubě na povrchu bradavčité s okraji celými, nezřetelně laločna- tými; obaly kratičké široce otevřené nepatrně vyčnívají mezi la- loky (slabě naznačenými) zpod plodního terče . . Neesiella Schiffnmer -I | II. Klíč k určení rodů Marchantáaceí dle stélek sterilních.*) | £ Na povrchu stélky jsou pohárky nebo poloměsíčité nádržky s čoč- kovitými tělísky rozmnožovacími .... ee *) K sestavení tohoto klíče bylo nutno vedle makroskopických znaků vo- | liti i mikroskopické charaktery, jmenovitě stavbu dýchacícho tvorů a tvar ven- 8* | | Povrch stélky nenese žádné pohárkovité nebo olo nás ré Amr. rd) M i 116 2. Stélka světle zelená, lesklá nese poloměsíčité útvary, v nichž na- cházejí se rozmnožovací tělíska; dýchací otvory jednoduché obdané čtyřmi až pěti řadami tenkostěnných hyalinních buněk, vnitřní štěrbina trojhranná, ventrální šupiny poloměsíčité, s okrouhlým širokým přívěskem, jemné, s četnými olejovými tělísky : Lunularia Mich. Stélka nese pohárkovité útvary s rozmnožovacími tělísky; dýchací otvory složené z rourovité chodby; vnitřní štěrbina obyčejně kva- dratická, ventrální šupiny trojího druhu (medianní s přívěskem, laminární a okrajové bez přívěsku), střední žebro široké, ploché, na spodní straně kýlnatě ostře nevystupující . . . . Marchantia Z. (M. polymorpha L) 3. Epidermální buňky tenkostěnné . .... „M Epidermální buňky se stěnami kollenchymaticky, a mu merné ztlustlými 2. < - epřítomnost kalichu) jest jen zdánlivou; nikdo neupře, že r. Marchantia -a Preissia jsou dokonalejší, ale ve smyslu fylogenetickém dlužno pohlí- žeti na ně jen jako na vrcholné body skupiny, kdežto Lunularia jest pojítkem k dalším, fylogeneticky dokonalejším skupinám. 1 Obr. 34. Lunularia cruciata (L.) Dum.: 1 plodná rostlinka (2kr. zvětš.); Neapol 2 sterilní stélka s poloměsičitými pohárky, v nichž vytvořují se thallidia (*/,kr. zvětš.), 3 ventrální šupina, 4 příčný průřez stélkou a dýchacím otvorem: z ple- i tivo základní, a pletivo assimilační, e pokožka (280kr. zvětš.), 5 část pokožky | s dýchacím otvorem (280kr. zvětš.), 6 rozmnožovací tělísko (280kr. zvětš.); bot, 3 zahrada čes. univ. v Praze. Celý rod čítá jen jediný druh 22. Lunularia cruciata (Linné) Dumortier, Comment. bot. 1822 p. 116. Du Mortier, Hep.europ. 1874 p.147., Stephani, Species hep. 1900, p. 143., Pearson, Hepaticae 1902 p.476., Velenovský, Jatrovky 1903 p.21., Boulay, Hé- | patigues 1904 p. 183., Migula, Moosflora 1904 p. 418., Lacouture, Tableaux 1905 p. 63. Miller, Leberm. 1907 p. 289., Maevicar, Stud. Handb. of brit. hep. | 1912 p. 39., Loreh, Torf- u. Leberm. 1914 p. 72. | Delin. Pearson, Hepaticae 1912 tab. CCXTII., Velenovský, Jatrovky 1908. tab. XIT. fig. 2., Migula, Kryptogamenfl. 1904 tab. LIT. fig. 22., tab. LITI fe. 14, Můller, Leberm. 1907 p. 15. fig. 9., p. 18. fig. 12., p. 51. fig. 43., Motio. 62., p. 287. fig. 174., p. 288. fig. 175., p. 290 fig. 176., 177., p- 291. fig. 178., Macvicar, Stud. Hand. of brit. hep. 1912 p. 39. | Ewsice.: Mougeot-Nestler-Schimper, Stirpes erypt. Vogeso- Rhen. exsice. no. 1037. Gottsche © Rabenhorst, Hep. europ. exs. no. 162., 262., 409., 480., 647. Husnot, Hepat. Gall. exsie. no. 120. Massalongo, Hep. Ital.- Venet. exsice. no. 25. De Notaris, Herb. eritt. fl. ital. exsic. no. 267., 166 1203. Jack-Leiner-Stitzenberger, Krypt. Badens exsie. no. 781. Car- rington a Pearson, Hep. Brit. exs. no. 148. Syn.: Lichen sive Hepatica lunata, erupv/4ózaozoc Ray, Historia plant. 1686. p. 125. 4 L. petraeus acaulos, follorum medio lunulis seminiferis donatus Pluknet, Almagestum 1696 p. 216. i L. seminifer lunatus, florifer pileatus, tandem cruciatus Dilleniusiž Historia muse. 1741 p. 521., tab. LXXV. £. 5. | Lunularia vulgaris Michel, Nova plant. gen. 1729 p. 4, Lindenberg, Synopsis 1829 p. 100. Hiibener, Hepaticologia germ. 1834 p. 15. Bischoff, Bemerkungen 1835 p. 1008., tab. LXVIL £. 1., Nees, Nature. 1838 p. 17., Gottsche, Nees, Lindenberg, Synopsis 1844 p. 511., Rabenhorst, Kryptogamenfl. 1848 p. 12., Kryptogamenfl. v. Sachs., Oberl., Thiir. u. Nordb. 1863 p. 306., Husnot, Hepati- cologia gall. 1875 p. 78; tab. XI. £. 135, Limpricht, Kryptogamenfi. Schles. 1876 p. 343., Sydow, Leberm. 1882 p. 80., Dědeček, Mechy jatr. 1883 p. 27., Leberm. 1886 p. 21., Heeg, Leberm. 1893 p. 1275 Klinggraeff, Leber- u. Laubm. 1893 p. 44., Hahn, Leberm. Dentschl.* 3 1894 p. 69., Cooke, Handbook of brit. hep. 1894 p. 269. Marchantia eruciata Linné, Spee. plant. 1763 p. 1604, Schwaegrichen, ; Hist. muse. hep. prodr. 1814 p. 34., Weber, Hist. muse. hep. prodr. 1815 p. 148. Ť Staurophora pulchella oa Magaz. d. Gosellsch. naturf. Freund, z. Berlin“ 1809 ITT, 2- p. 101. i Lunularia Micheli 8 Jolis, Mém. de la Soe. d. Cherbourg 1858, I- p. 191. L. Dillenii Le Jolis ibid. Jatrovka tato rozšířena jest v teplém mírném pásu celé severní polokoule. V Evropě domácí jest jen v mediteranním okrsku, ale i u nás velmi často zplaňuje v zahradách a sklenících, roznášena jsouc hlinou za- hradnickou. Tak. v naší vlasti až dosud byla pozorována v zahradách anebo sklenících v následujících místech: Kačina (Peyl 1887!), Turnov (Děd.!), ce. k. česká botanická zahrada v Praze (!), zahrada p. Fulína v „MSTH (Vel. l), ZO (Vel. » An hrbatox (0, Donátova z vv ' 1 1 ( i 4 n i á V i U nás jest vždy alá "Gjeaině v Cordově herbáři jsou uchování S exempláře, prý z Čech, ale bez udání bližšího stanoviska), rozmnožujíc se výhradně jen vegetativně; také v Německu dosud nikdy se sporogony nebyla pozorována, ač G, anebo 1 $ rostlinky několikráte byly tam- ji nalezeny. Zdá se, že i ve své vlasti jest nesmírně vzácně plodnou; popis náš pořízen jest jednak dle krásně plodných exemplářů Mildem u Nem pole sbíraných a v herbáři musea král. čes. chovaných, jednak dle po- pisu Bischoffova, Neesova a Leitgebova. : i ; „0 16% Dík svojí intensivní vegetativní propagaci rozšiřuje se velice rychle a tvořívá na kypré půdě zahradní celé, světlezelené a lesklé po- „vlaky a stává se nezřídka i nemilou plevelí v kulturách zahradních. Roz- větvování stélky jest přesně dichotomické, při čemž lze často pozorovati, že pohárek s rozmnožovacími tělísky nabývá jakéhosi významu listu an- gulárního, neboť se staví nad úhel dichotomie; G rostlinky mají zajímavé dichopodium (viz str. 18., 109.). Na podzim celá stélka, až na nepatrnou partii ve výřezu na konci stélky, kde skryt jest vegetativní vrchol, odumírá a až teprve koncem dubna a v máji, počne vrchol svoji činnost; ale již na mladičké, sotva několik milimetrů dlouhé stélce vytvoří se pohárek s roz- množovacími tělísky, které rychle jatrovku v nejbližším okolí rozšíří. Někdy bývá i jednodomou. Le Jolis rozeznává dle toho dva druhy: jednodomou L. Michelii, jež prý jest identická s původní L. vulgaris Micheli a jedině jižní Evropě domácí a dvoudomou L. Dillenii, která jest wlastní severnějším krajům. Du Mortier (1874 p. 147.—148.) uvádí vedle toho druhý rozlišovací znak, že totiž L. eruciata Du Mortier (identická s L. Michelii Le Jolis) nese vždy na stélce pohárky s rozmnožovacími tělísky, kdežto L. Dillenii má tyto jen na G rostlinách; © stélka prý mikdy pohárků nemá. Leč oba znaky jsou velmi labilní; vždyť již i u ji- mých Marchantiaceí, jako na př. u Reboulie, Preissie i j. jsme se pře- svědčili, že rozdělení pohlaví jest znakem velmi nestálým. A že Du Mor- ierův znak není valné ceny, můžeme se lehce v přírodě 1 v kultuře nejen ma Lunularii, ale i Marchantii přesvědčiti. Dlužno tudíž pokus Le Jolisiho o rozdrobení starého druhu Linnéovského v každém směru za pochybný označili. Pozn. L. eruciata pozná se okamžitě dle světlezelené, lesklé stélky nesoucí vždy půlměsíčité pohárky, takže nelze ji vůbec s jiným druhem an zaměniti. 3. Jungermanniaceae Corda, Genera hep. 1828 p. 651. Syn.: Lichenastra tetracephala Wallroth sec. Rabenhorst, Kryptogamenf!l. 1848 p. 19. Hepaticin. Corda, Genera hep. 1828 p. 651., Hiibener, Hepaticolog. germ. 1834 p. 32. Jungermannieae Nees, Naturg. der europ. Leberm. 1883, I. p. 84. Jungermaniales Schiffner, Engler-Prantl, Pflanzenf. 1909, I. 3. 1. Hálfte p. 6. , Jatrovky se stélkou lupenitou, laločnatě více méně hluboko zařezávanou neboi vlodyžku a lístky rozliše- nou; pletivo stélky nemá nikdy rozlišenu vrstvu pletiva assimilačního ani dutiny vzdušné, ani otvorů dýchacích. Rhizoidy jsou jen jediného druhu, pouze hladké. Pohlavní 168 orgány vetknuty jsou buď na svrchní straně stélky, anebo stojí v úžlabí lístků, leč nikdy nejsou na zvláštních ter- čovitých, anebo stopkatých útvarech stélkových. Sporo- gon má vždy vyvinutou nohu adlouhý, hyalinní, záhy uvadající a mizící štět; tobolka puká zpravidla čtyřmi pravidelnými trhlinami obyčejně po celé délce, takže otvírásečtyřmikřižmostojícími, více méněna basispo- jenými chlopnémi. Vedle spor nachází se v tobolce vždy ještě sterilní buňky, nejčastěji v elatery vyvinuté Celý řád možno dle povahy stélky a postavení sporogonu rozvrh- nouti ve dvě oddělení: J. frondosae a J. foliosae. V rámec našeho spisu spadá toliko prvá skupina. I. Subtr. Jungermanniaceae frondosae Nees, Naturg. d. europ. Leberm. I. 1833 p. 102., III. 1838 p. 309., IV. 1838 p. XXVIL Syn.: Dermatophyllineae Hiůbener, Hepaticol. germ. 1834 p. 35. Jungermanniaceae anakrogynae Leitgeb, Untersuchungen III. 1877 p. 3. Jatrovky skoro vesměs se stélkou lupenitou, jen malý počet má stélku laločnatě, do středu různě hlu-č boko zařezávanou, se všemi přechody až k dokonalému rozlišení vestřední osu a postranní lístky; stélka má jedině hladké rhizoidy a dorůstá jedinou buňkou vr cholovou. Pohlavní orgány jsou zapuštěny více méně hluboko dostélky. Archegonium nikdy není terminální, vegetační vrchol naopak dálei po založení archegonia dorůstá. Sporogon rovněžnikdy není terminálním, nasli nejvýš má postavení pseudoterminální; obaly kolem ' mladého sporogonu jsou jen thallomové emergence,. vyrostší ze sousedních partií stélkových. (19 r., 370 dr) Stélka jest u většiny rodů lupenitá, velikosti i tvaru rozmanitého. Organisace její jest mnohem nižší než u Riceiaceí anebo Marchantiaceí; složena jest celá z buněk parenchymatických, stejných, jen málo navzájem odlišných. Jen někdy jsou buňky okrajových řad, které představují po- kožku tvarem a velikostí rozdílné od ostatních, leč zpravidla bývají jen menší a nižší. Všechny buňky v celé stélce obsahují chloroplasty (ku př. Aneura); toliko u tlustých, mnohovrstevných stélek mají buňky spodních vrstev malé množství chlorofyllu, často jej i vůbec postrádají. Obsahují hojně olejových tělísek a velmi často i škrobová zrníčka. Stěny buněčné jsou v nejmnožším počtu případů tenké, nebo i mírně stejnoměrně tlusté; jen málokdy mají jednotlivé partie na úkor jiných ztluštělé. Nápadný takový případ jest ku př. u r. Pellia Rad., kde probíhají od buňky k buňce široké, fialové lištny vytužovací. Nejméně vyvinutou stélku na- — | 169 cházíme u r. Aneura Dum., Sphaerocarpus Adan, Thalocarpus Lindb., kde celá složena jest ze stejných buněk; u r. Pellia Rad,, Morckia Got. nachá- zíme již rozlišení vrstev pokožkových a středních představujících jakési žebro, u r. Blyttia Endl. pak vyvinutý jest ve středu žebra zvláštní svazek buněk úzkých, protáhlých, značně od ostatních odehylný a na centrální svazek u mechů obvykle přítomný upomínající. Nejlépe odlišené žebro mají r. Metzgeria Rad. a Hymenophyton Dum., kde celá stélka jest jednovrstevná a ve středu jest opatřena mnohovrstevným, ostře na obě strany vystupujícím žebrem, v němž namnoze rozlišeny jsou buňky v ob- „vodnou vrstvu a část centrální. Leč 1 u rodů, kde není žebro tak ostře odlišeno a jen znenáhla v pobočné tenčí části stélky přechází, setkáváme se s ojedinělými protáhlými buňkami, jichž stěny jsou zpravidla tečko- vané a jimž zřejmě úkol rozváděti látky přísluší. Jeví tudíž jatrovky tyto zřejmý pokrok oproti třebas komplikovaněji stavěné stélce u skupin předešlých, kde přítomnost vodících elementů v základním pletivu není tak ostře naznačena. Stélka připevněna jest k substrátu hojnými rhizoidy, jež zakládají se a vznikají jako vychlípeniny pokožkových buněk stejně jako u skupiny předešlé; kdežto u Riceiaceí 1 Marchantiaceí byly rhizoidy dvojího druhu, hladké a čípkaté, nacházíme u těchto jatrovek vždy jen „hladká vlákna rhizoidová. Konce rhizoidových vláken někdy bývají terč- | kovitě zduřelé (ku př. u r. Metzgeria Raddi) anebo laločnaté. Vzrůst stélky děje se jen jedinou terminální buňkou, která jest | wzácně trojboce jehlanovitá, tetraedrická (Haplomitrium Nees, Petalo- phyllum Gott.), nejčastěji klínovitá (Blasia L., Monoelea Hook,, Mórekia Gott., Pellia Fabroniana), dvojsečná O bacna Rad., Symphyogyna | Nees Mont., Aneura Dum., Blyttia Nees, Fossombronia Rad.), zřídka - kdy prismatická (Pellia K hylla): v posledním případě bývá po straně vrcholu přítomno i několik buněk terminálních, jako tomu pravidlem bývá u skupin předešlých. Větvení stélky jest v základě vždy dichotomické, které často ná- © sledkem zakrnění jedné větve stává se dichopodiálním, takže nabývá pak nezřídka i rázu větvení monopodiálního; velice pěkně možno vznik i všechny přechody větvení přesně dichotomického až dichopodiálního po- | zorovati u rodů Metzgeria Rad. a Hymenophyton (Dum.) Steph., kde často tatáž stélka v hořejší svojí části jest přesně vidličnatě rozvětvená, v doleiších ale nestejně dichopodiální. Vedle toho přichází nesmírně hojně i větve adventivní, kdekoliv na stélce se objevující. Leitgeb, jenž roze- znává konečné větvení segmentové a basiskopicky basilarní, činí přesné rozdíly mezi interkalárním a adventivním větvením; interkalární větve vyvíjejí se na rozmanitých místech stélky z normálních, ale opozděných základů, oproti adventivním, jež vznikají buď exogeně nebo endogeně z libovolné buňky stélkové. Ve skutečnosti však oba typy jsou identické, a oba dlužno do skupiny adventivního větvení zahrnouti, neboť jest velice nesnadno prakticky mezi nimi vésti rozlišovací hranici. Adventivními 170 i větvemi porušuje se nesmírně pravidelnost větvení normálního a stižuje orientace; namnoze ale podmiňuje rozmanitá kombinace obojího druhu větvení charakteristický habitus celé rostlinky. Stélka většiny druhů, kde jest lupenitou a plochou, má nejčastěji tvar široce pentlicovitý, nebo vějířovitě, parohovitě, prstnatě neb 1 jinak laločnatý. Přechod ku rodům, jež mají rozlišenou střední osu a lístky tvoří stélky r. Blasia L., Fossombronia Rad., Petalophyllum Gott., No- teroelada Tayl. a Treubia Gob., jež zahrnovány bývají ve skupinu Codo- nio1deae. Již stélka u r. Calycularia Mitt., jinak nesmírně stélce r. Pellia podobná bývá u některých rodů nepravidelně na okrajích mělce v laloky zařezávaná a vlnitě zkadeřená. U r. Blasia jest stélka ve středu opatřena silným, ostře vyniklým nervem a hluboko rozdělena v nepravidelné, polo- okrouhlé laloky, nestejně veliké a navzájem oddálené; ještě hlouběji a v četnější laloky má rozdělenou stélku r. Petalophyllum, kde laloky jsou hustě, paralellně za sebou spořádány. U r. Fossombronia setkáváme se již s dokonale rozčleněnou stélkou v osu 1 lístky, kleré však jsou veli= kosti i tvaru ještě značně nestálého, na okrajích laločnaté a vlnitě zpro= hýbané. Největší pokrok jeví se však u r. Noteroclada Tayl. a Treubia: Gób., kde jsou lístky již tvaru i velikosti stálého, jsouce pravidelně po: obou stranách střední osy seřazené. Že lístky těchto rodů jsou shodné s úkrojky stélkovými u r. Blasia, nelze naprosto pochybovati; a také; Leitgeb, který výkrojky u Blasia nevhodně slovem »lístky< označuje, do=; kázal, že vývoj těchto útvarů jest u všech jmenovaných rodů stejný a. od vývoje lístků foliosních Jungermanniaceí odlišný. Zakládání přehrádek. děje se při vývoji jmenovaných útvarů stejně jako v segmentech stélkových ' ostatních dokonale frondosních forem; jmenovitě naprosto chybí základ! dvou laloků, jak jest u lístků druhé skupiny pravidlem. Ve vývoji tímto, souhlasí i rody Haplomitrium Nees a Calobryum Nees, jež mají doko=, nale rozlišenou osu a lístky spirálně, nikolivěk bilaterálně jak nacházíme , u foliosních Jungermanniaceí, kolem osy sestavené; z té příčiny počítají se tyto rody k Jungerm. frondosním. ; Na spodu stélky bývají někdy vyvinuty šupinky rozmanitého tvaru, velikosti i počtu; nejčastěji jsou to jen jemné blánité útvary, často nepravidelně na spodu stélky rozseté a namnoze i v papilky pře- cházející, jak názorně zejména u r. Blasia L. jest patrné. Leitgeb a po něm i Sehffner nazývají tyto šupinky důsledně »amphigastriemi« srov- návajíce je se spodními zakrnělými lístky foliosních Jungermanniaceí; názor tento i název, jak již z jednoduchého srovnání obou útvarů plyne, jest naprosto falešný, a lépe používati pro ně jména »šupinky«, neboť shodné jsou docela s ventrálními šupinami Ricciaceí a Marchantiaceí, třebas že takového vývoje nedosahují. Stejně tak prosté výrůstky stél“ kové, jimž možno analogicky přiznati hodnotu trichomovou, jsou ze= lené lístkové výrůstky na dorsální straně stélky u r. Mórckia Got., které i -rovněž často. za rovnocenné lístkům Jungermanniaceí foliosních bývají pokládány. Pohlavní orgány bývají rozmanitě buď na téže nebo na růz- ných stélkách rozděleny. Antheridia jsou podoby kulovité až kulovitě vejčité a vždy více méně dlouze stopkaté; někdy bývá i stopka značně dlouhou (Metzgeria Raddi, Fossombronia Raddi), jindy zase kratičká, „skoro nezřetelná (Riella Mont. Aneura Dum.). S výjimkou sknpiny Ha- „plomitridieae, kde sestaveny jsou pohlavní orgány stejně jako lístky -vůbec kolem střední osy, jsou antheridia vždy na dorsální straně stélky umístěna, buď volně přisedlá, nebo ponořená. Ponořená antheridia ve -stélee mají rody Aneura Dum., Pellia Raddi, Blasia L. a Riella Mont.; "zpravidla bývá vždy jednotlivé antheridium v samostatné dutince, jen -vzácně bývá několik antheridií společně v dutině pohromadě (Pellia -Raddi). U r. Aneura Dum. jsou antheridia uložena v samostatných du- otinkách vedle sebe ve větším množství na zvláštních postranních vět- vičkách, které jsou stříhaně dělené a kratičké, vzrůstu obmezeného. dody, „jež mají antheridia volně přisedlá, chrání tato rozmanitými obaly; jedině r. Fossombronia Raddi a Petalophytum Gott. mají antheridia nahá. Obaly -jsou výrůstky z okolního pletiva stélkového, brzy válcovité, baňaté | a více antheridií uzavírající (Sphaerocarpus Ad.), nebo lístkovité, šupin- - kovité a zpravidla jen jediné antheridium chránící (Blyttia Gott., Mórckia Gott.). U r. Metzgeria Raddi jsou antheridia po několika uzavřena vždy -v hlemýžďovitě svinuté lístkové větvi, a celé skupiny takové střídají se -po obou stranách silně vyniklého žebra na svrchní straně samčí rost- L linky. U r. Calobryum Nees jsou dlouze stopkatá antheridia ve značném - množství seskupena v miskovitě vyhloubeném konci střední osy, a celá © skupina obalena jsouc kolem dokola lístky, značně upomíná na »květy« | rodu Mnium. Vývoj antheridií jest podobný jako u Riceiaceí, až na tu okolnost, že hoření buňka primární má první přehrádku podélnou, a ná- -sledující šikmé, a nikolivěk příčné vodorovné přehrádky jako u oněch; vývoj i tvar spermatozoidů neskytá rovněž velkých odchylek. — Arche- 'gonia nevznikají nikdy z terminální buňky nebo ze segmentů bezpro- středně tuto. obdávajících, nýbrž až v segmentech starších, ojediněle nebo i ve skupinách; následkem toho nachází se archegonia vždy na dorsální straně stélky, která nerušeně roste do délky dále, nanejvýš vzrůst svůj dočasně jen zastaví, aby po nějaké době opět pokračovala. Tak nachá- zíme potom několik sporogonů na hřbetě stélky za sebou. U r. Haplo- mitrium Nees, jak poslední dobou zvláště Lilienfeldova (1911 p. 321.) | dokázala, vznikají rovněž archegonia v postranních segmentech, ale oplo- | zené archegonium a sporogon zatlačí vegetační vrchol stranou a sám za- „ujme postavení terminální, kteréž ovšem jest toliko zdánlivé a naprosto | odlišné od terminálního postavení sporogonu u foliosních Jungerman- | maceí. Archegonia chráněna jsou buď svojí polohou anebo zvláštními obaly, které chrání později i mladý sporogon. Jedině rody Aneura Dum, 172 Metzgeria Raddi a Haplomitrium Nees nemají žádných obalů. U r. Aneura Dum. stojí archegonia ve skupinách na kratičkých postranních lalocích stélkových mezi četnými světlehnědými šupinkami a chloupky, které však u některých druhů jsou velmi sporé, takže archegonia jsou skoro ne- chráněná; podobně i u r. Metzgeria Raddi jsou archegonia úplně holá, ale dostatečně chráněná svinutím celé větvičky, na jejíž vnitřní, kon- kávní straně archegonia se nalézají. Archegoniím u Haplomitrieí posky- tují dostatečnou ochranu lístky, ze všech stran je obklopující (u r. Calo- bryum Nees seskupena jsou archegonia v podobná květenství jako an- theridia). Mladý sporogon jest ve všech těchto mřípadech chráněn če- pičkou, mocně to vzrostší a zveličivší se stěnou archegoniovou, která do- cela dobře chybějící obal, jemuž se ostatně i tvarem nesmírně podobá, zastává; na vytváření kalyptry súčastní se však vždycky také spodní pletivo stélkové, neboť v starších stadiích nacházíme na čepičce zaschlá, neoplodněná archegonia, která z bezprostřední blízkosti oplodněného vy- soko, nezřídka až k samému vrcholu byla vzrůstajícím pletivem vyzdvi- žena. Jest tedy v těchto případech vlastně čepička složitým útvarem, v basální své části výrůstek stélkový, v hoření přeměněná stěna arche- goniová. U všech ostatních druhů jsou archegonia chráněna obaly, vál- © covitými, lístkovitými anebo šupinkovitými útvary, v mládí nad arche- goniemi překlenutými, a později basi sporogonu rozmanitě objímajícími. Zpravidla vyvíjejí se obaly dokonale až teprve po oplození archegonia, aby jej a mladý vyvíjející se sporogon chránily, jako na př. můžeme pozorovati u r. Calycularia Mitten., Wossombronia Rad., Petalophyllum Got., Blasia L., a jen v menším množství případů bývají již v době zralosti archegonií vyvinuty (Pellia Raddi); leč i v prvém případě jsou obaly již před oplozením jako malé. nízké valy na basi archegomí neb okolního jich pletiva naznačeny, a teprve po dosaženém oplození dále se vyvíjejí, takže nelze tak přesně o přítomnosti a stáří jich rozhodnouti. U r. Blyttia a Moórekia setkáváme se se dvěma obaly, vnějším a vnitřním. Poněvadž všechny tyto ochranné útvary jsou jen výrůstky stélkové, dlužno je označovati analogicky jako u ostatních jatrovek názvem involuerum (obal vnější), a kalich (calyx, obal vnitřní); všechna ostatní jména, jichž v po- pisných knihách se užívá, jsou nepřípustná (viz str. 27.) Kalich, vnitřní obal, bývá zpravidla dlouze válcovitý, vnější šupinatý neb pohárkovitý. Se vzrůstajícím obalem bývá oplodněné archegonium vždy poněkud po- nořeno do stélky, někdy, jako na př. u r. Blasia L. sedí v dosti hlu- boké dutince; obal zpravidla uzavírá nejen oplodněná, nýbrž i ostatní sousední archegonia, jen zřídka kdy tvoří se jedině, dle mladého sporogonu. Sporogon vyvíjí se poněkud odchylným způsobem, než u předešlých skupin jatrovkových. Oplozená buňka vaječná rozdělí se nejprve vodo- rovnou (nikoliv kolmou) přehrádkou ve dvě buňky, z nichž dolení zůstává jako noha vězeti v pletivu stélkovém, kdežto hoření dá vznik tobolce a štětu; hoření buňka rozdělí se dalším dělením v řadu vodorovných = -= -1 vrstev, které feprve později, když ukončen byl terminální vzrůst mladého embrya, rozliší se v část tobolkovou a štětovou. V prvé nastane opět roz- „dělení stěny od archisporia, v druhé buňky nashromažďují značné množství škrobu a příčnými vodorovnými přehrádkami se ještě rozdělují. Téměř až do svojí úplné zralosti zůstává sporogon uzavřen v čepičce a obalech, až -pak náhle, skoro simultaním protažením štětu (při čemž zmizí škrobová zrnka z buněk jeho), se tobolka vznese zpravidla vysoko nad stélku, pro- trhnuvši čepičku, popřípadě i obal ji svírající. Dlouhý, hyalinní a elegantně štíhlý štět nemá však valného trvání; záhy, v několika dnech (často již -po několika hodinách), když spory byly z tobolky vyprášeny, uvadá a mizí, tenkostěnné buňky jeho, jen turgorem v tuhosti udržované se úplně roz- pouští. Tobolka, jen u r. Sphaerocarpus Mich. a Riella Mont. kratičce "stopkatá, skoro přisedlá, jinak vždy na dlouhém štětu se zvedající, má stěnu toliko u r. Haplomitrium Nees, Mont a Sphaerocarpus Mich. jedno- wrstevnou, jinak ale vždy ze dvou i více (Mórekia Gott., Pellia Raddi, Blasia L.) vrstev buněk, jichž stěny bývají rozmanitými ztluštěninami vytuženy, složenou. Tobolka puká v čas zralosti čtyřmi stejnoměrnými chlopněmi; jen u r. Sphaerocarpus Mich., Riella Mont. a několika málo ještě druhů, rozpadá se nepravidelně hoření část její stěny. Vedle spor tvoří se v archisporu také sterilní buňky, obvčejně v elatery vyvinuté; jen u posledních dvou jmenovaných rodů, které vůbec nesmírně od všech ostatních Jungermanniaceí se odchylují, zůstávají sterilní buňky nepra- widelného tvaru, bez hygroskopických spiral, fungujíce jen jako výživné buňky pro mateřské buňky sporové. Spory tvoří se z mateřských buněk počtveřením a mají následkem toho tvar více méně tetraedrický; stěny spor jsou papillosní anebo 1 lištnovitě strukturovány. Vedle elaterů jsou u rodů Aneura Dum., Pellia Raddi a Metzgeria Raddi přítomny 1 elatero- fory; u r. Blasia L. jsou tyto zakrnělé v dlouhé válcovité, sem tam ne- stejnoměrně kruhovitě vytužené buňky, které ojediněle na basi tobolky se nacházejí. Klíčení spor děje se způsobem již ve všeobecné podrobné části vylíčeným. U r. Pellia Raddi a Noteroclada Tayl. první přehrád- kování spor nastává ještě v tobolce, takže spory již před vyprášením jsou vícebuněčné. Vegetativní rozmnožování děje se nejčastěji adventivními větvičkami, které velice snadno se ulamují (Metzgeria Raddi, Mórckia Gott.), šupin- kami (Blasia L.), jednobuněčnými zvláštními tělísky, buď na povrchu stélky (Aneura Dum.) po případě i vícebuněčnými ve samostatných nádržkách (Blasia L.) odměšovanými, nebo na dlouhých stopkách (Treubia Gob.) ma dorsální straně stélky oddělovanými. U r. Pellia Raddi slouží k témuž účelu drobounké hlízky na spodu hlavního žebra se tvořící. Užíváme pro skupinu tuto starého názvu Neesova »Frondosae«, ačkoliv Leitgebův zajisté jest neméně vhodným; činíme tak ale nejen dle práva zvykového, nýbrž i proto, že lupenitá stélka, která v těchto pří- padech skutečně převládá, jest znakem daleko nápadnějším a oprávněnějším 174 než umístění sporogonu. Pokud se pak námitky Miillerovy (1907 p. 309) týče, že totiž Leitgebova skupina »Anakrogynae« zahrnuje ještě rody Sphaerocarpus, Riella a Haplomitrium, které dříve vesměs byly oddělo-. vány, dovolujeme si podotknouti toliko malou poznámku, že prvé dva. rody mají stejné oprávnění býti počítány ke skupinám dřívějším, jako k této, s níž ostatně 1 frondosní stélkou souhlasí, kdežto r. Haplomitrium maje pseudoterminální sporogon není stejně dobře vystižen označením Leitgebovým ani Neesovým. Není tedy překážek, proč bychom oddělení toto neměli i na dále pěkným a výstižným slovem »rondosae« označovati. Skupina »Frondosae< není am zdaleka tak přirozenou a ostře ohraničenou, jako byly prvé dvě skupiny, Riceiaceae a Marchantiaceae; prostřednictvím r. Fossombronia Raddi navazuje přímo na foliosní Junger- manniaceae, a rody Sphaerocarpus Mich. a Riella Mont. tvoří přechod ku Marchantiaceím. Leč těžko lze tvrditi, že by Jungermanniaceae byly se snad z Marchantiaceí vyvinuly, spíše lze, jak již ve všeobecné části jsme uvedli, pokládati oba typy Marchantiaceae s Ricciaceami a Jungermanni- aceae za paralellní, vzniknuvší ze stejných prarodičů. Rody pak Sphaero- carpus Mich., Riella Mont. i Thallocarpus Lindb. dlužno považovati za © prastarou, samostatnou větev, záhy od prvních primitivních počátků se © oddělvší a zůstavší na prostředním stupni mezi oběma typy, z nichž © Jungermaniaceae dosáhly největšího vývoje. Ostatní rody- evropské můžeme si asi v následující řadu fylogenetickou seskupiti: Aneura Dum. Pellia Raddi, Mórckia Gott., Blyttia Gott., Metzgeria Raddi, Blasia L, Fossombronia Raddi, Haplomitrium Nees. Bylo by ovšem ale odvážné © tvrditi, že vývoj celé skupiny se skutečně také cestou touto bral; seřadili © jsme rody jen dle jejich příbuznosti, naznačující také, jak asi evoluce ; celé řady mohla se díti. O jednotlivých důkazech a důvodech tohoto na- šeho seřazení, jež se nám zdá daleko přirozenějším než sestavení Můllerovo © i jiných hepatikologů, dovolíme si podrobně při jednotlivých rodech pro- / mluviti. Nees (18838) dělil skupinu Frondosae v pět stupňů Gradus«): , I. Metzgerieae (r. Metzgeria Raddi), II. Aneureae (Aneura Dum.) III. Haplolaeneae (Pelha Raddi, Blasia L.), IV. Diplolaeneae (Diplolaena Dum.), V. Codonieae (Fossombronia Raddi). Du Mortier (1874), který nerozeznává skupiny Frondosae a Foliosae, třídí rody v první oddělení spadající ve řády >Tribus«): I. Codonieae (Fossombroma Raddi, Codoma Dum., Colura Dum., Lejeunia Lindb.), II. (12.) Blasieae (Blasia Mich.), TIT. (13.) Dilaeneae (Dilaena Dum.), IV. (14.) Aneureae (Aneura Dum.. Metzgeria Raddi) a V. (15.) Pelieae (Pellia Raddi). Stejně 1 Lindberg (1875) rozdělil čeledi Metzgerieae, Riccardiaceae, Fossombronieae, Sphaero- © carpeae a Thallocarpeae, jež frondosní Jungermanniaceae zahrnují na roz- manitá místa svojí skupiny Jungermanniaceae, jež dělí dle způsobu otví- rání se tobolky (viz str. 38.). Góbel (1882) rozvrhuje frondosní Jungermanniaceae takto: a) Anelatereae — nemají vyvinuty elatery, toliko sterilní buňky: Riella, Sphaerocarpus, EO = i 175 b) Elatereae — v tobolce vždy vedle spor přítomny jsou ještě elatery. «) Thallosae: Aneureae, Metzgerieae, Haplolaeneae, Diplomitrieae, Codonieae. $) Foliosae: Haplomitrium. Skupina Anelatereae kryje se úplně s Lindbergovými Cleistocarpae, akže dle práva priority sluší tuto uznati; mimo to i vlastnost otvírání tobolky jest daleko nápadnější, než přítomnost nebo nepřítomnost aterů, které mohou býti v druhé skupině ještě rozmanitě vyvinuty. dblovo rozdělení jest sice jednoduché, ale v podstatě totožné s Lindber- jovým, neboť i Elatereae souhlasí s Lindbergovými Cleistocarpae, ovšem, v menším rozsahu. Schiffmerovo (1895) rozdělení zahrnuje všechny ondosní Jungermanniaceae, nejen evropské, a jest v základě kompilo- no z jiných autorů; dotyčný hepatikolog rozeznává celkem šest skupin, iehž přehled podán na str. 38. Pearson (1902), dle příkladu Spruce-ova, dělí celé J. frond. prostě ve dvě skupiny: Fossombronieae a Metzgerieae; do druhé počítá r. Metz- ra Raddi a Aneura Dum; všechny ostatní rody pak zahrnuje v sku- iu prvou. Ačkoliv rozvržení toto se nám velmi zamlouvá svojí jedno- chostí, přece je přijmouti nemůžeme, poněvadž není přirozeným, nýbrž iko umělým rozvržením celé skupiny. Stejně jednoduché jest i Warns- fovo roztřídění ve skupiny Frondosae a Subfrondosae (r. Blasia L., Fossombronia Raddi), které však ve větším měřítku provést nelze, třebas pro druhy středoněmecké jest postačitelné. Miillerův (1907) systém jest pak eklektivní: 1. Anelatereae Góbel: Čel.: a. Sphaerocarpidae Schiffn., b. Rielloideae Schiffn. - 2. Elatereae Goóbel: Čel.: a. Aneureae Nees, b. Metzgerieae Nees, c. Di- lomitrieae Dum., d. Haplolaeneae Nees, e. Haplomitrieae Děd. Podobně vede si i Macvicar (1912), jenž přidržuje se více systému Mortierova a rozeznává 4 podčeledi: Metzgeroideae (Aneura Dum., etzgeria Raddi), Dilaenoideae (Pallavicinia Gray, Móerekia Gott.), Godonoideae (Pellia Raddi, Blasia L. Petalophyllum Gott., Fossombronia Raddi) a Haplomitrioideae (Haplomitrium Nees). A Dle našich studií zdá se nám nejvhodnější rozdělení skupiny J. frondos. následující: A. Cleistocarpáe: "Tobolka krátce stopkatá nebo i do stélky zapuštěná rá se v čas zralosti nepravidelným rozpadnutím celé hoření části. ry velké. Elatery nejsou vyvinuty; místo nich přítomny jsou v to- holce kulovité, sterilní buňky. Rody: Thallocarpus Lindb., Sphaerocarpus Mich., Riella Mont. 4 foo ZŠÁ 5 vě B. Schizocarpae: Tobolka v čas zralosti puká podélnými trhlinami a otvírá se zpravidla čtyřmi pravidelnými chlopněmi. Elatery vždy jsou vyvinuty. 176 1. Čel. Aneuroideae: Stélka pentlicovitá, plochá, bez středního žebra. Po-Ř hlavní orgány na svrchní straně postranních větviček. Obaly chylil | mladý sporogon chrání toliko zveličelá čepička. Tobolka vejči F | na dlouhém štětu. Elaterofory dobře vyvinuty a jako sloupky na volném hořením konci chlopní vytrvávají. R. Aneura Dum. © . Čel. Pellioideae: Stélka pentlicovitá s nezřetelně vyvinutým střední | žebrem. Pohlavní orgány ve středu na svrchní straně stélky. Obal | jeden, čepička jemná. Tobolka kulatá. Elaterofory vyvinuty jako štětčka na basi uprostřed tobolky. R. Pellia Raddi. 3. Čel. Diplomitrioideae: Stélka pentlicovitá s nezřetelně odlišným střed- R ním žebrem, které někdy má i vyvinutý centrální svazek stereidový Pohlavní orgány ve středu na svrchní straně stélky. Obal dvojitý. čepička velmi jemná. "Tobolka vejčitá až válcovitá. Elaterofory chybí. R. Pallavicinius Gray, Morckia Gott. 4. Čel. Metzgerioideae: Stélka úzce pentlcovitá z jedné vrstvy buněklě složená, s ostře vyniklým, mnohovrstevným žebrem. Pohlava orgány na svrchní straně zvláštních větví, které k ochraně jiek jsou hlemýžďovitě svinuty. Obaly chybí, ale za to neobyčejně vy“ vinuta jest čepička. Tobolka kulovitá. Elaterořory vyvinuty 4 sestaveny v štětičky na hořeních koncích laloků. R. Metzgerig Raddi. ' 5. Fossombronioideae: Stélka se zřetelně vyvinutým středním žebrem) na okrajích hluboko v samostatné laloky vykrajovaná, anebo roz lišená v střední osu, na níž přisedají po stranách šikmo dvě řady nepravidelných lístků. Pohlavní orgány na svrchní straně stélky. buď ponořeny, anebo volné a při basální části listů listem před chozím chráněny. Obal jednoduchý. Tobolka vejčitá nebo kulatá Elaterofory chybí, nebo rudimentérní. R. Blasia L., Fossombro, nia Raddi. 6. Haplomitrioideae: Stélka radiarní, dokonale rozlišena ve vertikálm lodyžku a nepravidelné lístky kolem této dokola sestavené. Oba chybí, čepička velká, válcovitá. Tobolka válcovitá. Elaterofory nejsou vyvinuty. R. Haplomitrium Nees. Skupina Cleistocarpae souhlasí úplně s obsahem této skupiny Lind bergovy, kdežto druhá skupina Schizocarpae kryje se toliko s ostatním rody frondosních Jungerm. Nepravidelnou výjimku od pravidelného pu kání tobolky činí v této skupině r. Fossombronia Radi, kde tobolka ná: sledkem zvláštní anatomické stavby roztrhává se nepravidelně ve čtyř kusy, které posléze úplně odpadávají; leč roztrhávání toto jest naproste odchylným od otvírání tobolky u Cleistocarpeí, kde se stěna tobolky roz rušuje a ve velký počet drobných kousků rozpadá. Čelý oddíl Schizo-ii carpeí jest pak nutno rozděliti ještě v řadu čeledí, neboť jednotlivé rody mají generellní rozdíly navzájem velice značné, jak i polymorfie těcht jatrovek již ukazuje. Není pochyby že r. Metzgerioideae mají blízké BDÍ 17% vztahy k r. Fossombronia i Blasia, takže jest lepší rod Metzgeria od- děliti od r. Aneura, s nímž často bývá spojován a zařaditi jej blíže ku čeledi Fossombronieae stejně jeví i r. Pellia bližší vztahy ku r. An- eura, Blyttia (S Pallavicinius) a Mórekia než k Blasia, a proto oddělih jsme jej od skupiny Codonieí a zařadili mezi čel. Aneuroideae a Diplo- 'mitrioideae jako čeleď samostatnou. Čeleď FWossombronioideae obsahuje rody Blasia a Fossombronia, které jeví dosti značné odchylky; rozdíly tyto pochopíme, jestliže si představíme, jak již na str. 42. jsme byli učinili, oba rody jako extremní body dvou řad, z nichž jedna navazuje více na Pellioideae a Diplomitrioideae, druhá na Metzgeroideae. Rod 'Haplomitrium pak vykazuje tolik zvláštností, že musí býti v samostatnou čeleď pojímán. Máme-li jatrovku dobře plodnou, tu určení rodu neskytá žádných obtíží; horší jest určování rostlinek sterilních. Proto při sestavování ná- sledující tabulky přihlíženo jest vždy především k znakům stélkovým a pak teprve k vůli úplnosti připojeny sexuelní a sporofytové charaktery. Klíč k určení českých rodů Jungermanniaceí frondosních. L Stélka rozlišena jest zřetelně ve střední lodyžku a postranní lístky - Stélka jest lupenitá, více méně široce pentlicovitá 2 Stélka široce pentlicovitá, s nezřetelným středním žebrem, znenánla v boky přecházejícím, anebo i úplně chybějícím . Stélka úzce pentlicovitá, ve středu se zřetelně -1 siře dl ostatní jednovrstevné stélky odlišeným žebrem; na okrajích, žebru, někdy i celé stélce jsou hojné, hyalinní, dlouhé chlupy. Antheridia na svrchní straně krátkých, dovnitř svinutých větvičkách, které na spodu stélky ku žebru po straně přisedají. Obaly chybí, čepička ale značně vyvinutá a vakovitá. Tobolka kulatá, na krátkém štětu. Elate- rofory na špičkách chlopní jako krátké štětičky . . Metzgeria Raddi. 9. Stélka má vyvinuté, často ploché, ale na spodní straně vždy ostře kýlnatě vyniklé ŽEBTO (rá. ed Stélka nemá vůbec žádné z na obou: ranách jest necha a rovná; jest masitá a nepravidelně hojně rozvětvená. Pohlavní or- gány jsou na svrchní straně krátkých, postranních, často stříhaně laločnatých větví. Obaly chybí; mladý sporogon jest dlouho uzavřen ve velké, válcovité a masité čepičce. Tobolka jest vejčitá na velmi dlouhém štětu. Elaterofory tvoří krátké sloupky na špičkách chlopní, na nichž elatery dlouho štětičkovitě seřazeny vytrvávají . BDÍ A bye | Aneura Dum. '£ Stélka na okraji hluboko v samostatné, polookrouhlé laloky vykra- | jovaná; v basální části těchto jsou velké tmavozelené skvrny, hrboul- kovitě vypouklé. Na spodní straně nachází se pod každým lalokem velká, zřetelná, vejčitá a na okrajích zubatá šupinka. Sterilní rost- linky mají na konci větévek lahvicovité, dlouhým hrdlem opatřené Dr. Karel Kavina: Monografie českých jatrovek. 12 6. = nádržky, v nichž tvoří se hranatá rozmnožovací tělíska. Antheridia do stélky na svrchní straně ponořená. Obal jednoduchý, čepička jemná; tobolka vejčitá, na basi s Pop výrůstkem. Elaterofory rudimenterní na basi tobolky. . ..... T Bana! Is Okraj stélky jest rovný nanejvýš za, a nepaě laločnatý; celá stélka jest stejnoměrně zelená, nemá žádných tmavých skvrn, a na spodu jest hladká, nanejvýš s NA blánitými a pe oka ventrálními šupinkami : Uprostřed středního žebra fane se Centr roh úzkých, pro- táhlých buněk se značně ztlustlými stěnami. Pohlavní orgány při- sedlé ve středu na svrchní straně stélky. Obal dvojitý: vnější nízký třísnitý a pohárkovitý, vnitřní (kalich) dlouhý, válcovitě vakovitý; čepička jen nepatrně kalich přečuhuje. Tobolka má stěny ze dvou vrstev buněk, bez jakýchkoliv prstenovitých ztluštěnin nástěnných. Elaterofory chybí. -..... 22, Pallavicinius Gray. Střední žebro sestává ze stejný ch. punc žádný centrální svazek není odlišen Na svrchní straně stély zní často ve Snecní diobne n ua výrůstky; střední žebro ostře na spodu vyniklé a až ke konci stélky stejně silné. Mezi rhizoidy jsou přítomné jemné vláskovité šupinky. Antheridia na svrchní straně stélky kryta šupinkovitými lístky, hustě za sebou seřazenými. Obal kolem sporogonu dvojitý: vnější sestává z množství hluboce laločnatých až třísnitých toliko na basi krátce srostlých lístků, vnitřní jest dlouze válcovitý až hruškovitý; jemná čepička jest úplně kryta kalichem. Tobolka má stěny 4 až Gvrstevné, bez spirálních ztluštěnin. Elaterofory chybí... ..... Mórckia Gott. Svrchní strana stélky jest úplně hladká, bez jakýchkoliv šupin- kovitých výrůstků; střední žebro ostře na spodu vyniklé jest na koncích stélky uzlovitě zduřelé. Žádné ventrální šupinky. Antheridia ve středu na svrchní straně do stélky ponořena. Obal jednoduchý, šupinkovitý nebo pohárkovitý. Tobolka má stěny vícevrstevné, buňky mají někdy i kruhovité ztluštěniny. Elaterofory tvoří ště- tičku na basi tobolky, spory velké, vícebuněčné . . . Pellia Raddi. Lodyžka jest plazivá, položená, upevněna k substrátu hojnými na- chovými rhizoidy a nese po stranách ve dvou řadách hustě sesta- vené lístky, které jsou na okraji nepravidelně laločnatě zubaté a kadeřavě zvlněné. Obal jednoduchý, miskovitě zvoncovitý. Tobolka velká, kulovitá, nepravidelně se trhající . . . Fossombronia Raddi. Lodyžka kolmá, znenáhla v plazivý bezlistý rhizom přecházející, nemá vůbec žádných rhizoidů; listy nepravidelně kolem lodyžky do- kola sestavené jsou celokrajné, tvaru oválního. Obal chybí, za to čepička vyvinuta jako veliký, válcovitý útvar vysoko štět obalující. Tobolka válcovitá, puká podélně ve 2—3 pravidelné chlopně.. Haplomitrium Nees. 179 Podivná skupina Cleistocarpae nemá tou dobou žádného známého zástupce v naší floře, ačkoliv všechny tři její rody jsou evropské. Po- kládám za nutné upozorniti toliko na jediný druh, jenž může býti ve vlasti naší ještě nalezen. Jest to: Sphaerocarpus terrestris (Micheli) Smith -= Sph. Michelii Bel- lardi). Něžné, světlezelené rostlinky tvořící na písčité holé půdě kruhovité =shluky 0'5—2 em v průměru. Stélka jest kruhovitá, mnohonásobně hluboko laločnatá a četnými dlouhými, hladkými rhizoidy k zemi přirostlá; složena jest ze 2—3 vrstev stejných buněk hojně chlorofyllu, ale žádná olejná tělíska, obsahujících. Ku krajům jsou buňky jen v jediné vrstvě. Dvou- - domý. G rostlinky drobnější; antheridia krátce stopkatá a nepravidelně po povrchu stélky roztroušená a obdána malým, zarůžovělým obalem, který jest tvaru válcovitého, na basi poněkud Širší, na vrcholu užší a otevřený. © rostlinky jsou statnější a nesou na svrchní straně shluky četných vejčitě hruškovitých a nadmutých, 3—5 mm dlouhých, zelených měchýřků; jsou to obaly nahoře malým otvorem otevřené a uvnitř 2—3 archegonia chovající. Z těchto jen jedno se vyvine v tobolku, která jest kratičee stopkatá, skoro přisedlá, kulovitá a má jednovrstevnou stěnu z velikých, chlorofylem opatřených buněk; v čas zralosti rozrušuje se hoření část tobolky úplně, takže spory leží volně ve zbylé, nepravidelné části basální. Spory jsou černé a trvale v tetrády seskupené, jež měří 80—100 « v průměru; stěny spor mají drobná, zřetelná, šestihranná po- líčka (8—10 v průměru spory, jedno 8—10 « šir.), jichž exosporové lištny jeví se často ostnitě protáhlé. Vedle spor jsou v rozsáhlé tobolce ještě sterilní, kulovité velké buňky, spoře chlorofyl obsahující, jež prý současně se sporami plovou ve slizu, jímž tobolka jest naplněna. Jatrovka vyskytá se od podzimu do jara na písčitých půdách celé Evropy, všude ale vzácně; poněvadž v Německu na nejrozmanitějších místech (poprvé objevena prof. Braunem r. 1824 v Badenu; Grombach, Weingarten, Weinheim, Dosen- heim, Vratislav, Grótzingen a j.), a i ve Štýrsku, Anglii, Itahi, Francii byla vícekráte nalezena, není pochyby, že i v naší vlasti bude ještě ob- jevena; jistě že až dosud toliko byla přehlížena, a jsem přesvědčen, že zejména Polabí a teplému okolí pražskému neschází. Popis náš proveden byl dle exsikátů neapolských a vratislavských, chovaných v museu král. českého; mimo to pilně přihlíželi jsme i k literatuře, z níž doplnili jsme ostatní, co nebylo lze nám z vlastní zkušenosti podati. Celá skupina Cleistocarpae jeví tak odlišné znaky od Jungerman- niaceí frondosních, že skutečně jsme na váhách ji sem počítati; k Jun- germanniaceím pojí ji toliko nanejvýš jednoduchá stavba stélky, kdežto poměry fruktifikační ukazují více k Marchantiaceím a k Riceiaceím. K poslední skupině navazuje nejvíce rod Thallocarpus Lindb., který má dokonce i sporogon do stélky, jako tyto, ponořený; než i kleistokarpie tobolky, velké spory, nedostatek elaterů, tvar i krátký štět její naznačují jasně příbuznost k primitivním Marchantiaceím, k nimž od starších bo- 26 180 taniků byly také přiřazovány. Dle našeho názoru celá tato podivuhodná skupina (obsahující vedle terrestrických jatrovek r. Thallocarpus a Sphae“ rocarpus, vodní rod Riella Mont. — a proto stavby od prvních značně odchylné), představuje nám prastarý typ, paralellně s Marchantiaceami, Riceiaceami a Jungermanniaceami se oddělivší, ale dále se nevyvinuvší, 3 Jenž zaujímaje intermedierní místo mezi první dvěmi a poslední skupinou. jest hoden isolovaného samostatného postavení v systému. Leč poněva l nedostává se nám vlastních zkušeností o této otázce, nelze nám tvrzení i naše v soulad systému uvésti. II. Schizocarpae. 1. Čel. Aneuroideae. Syn.: Aneureae Nees, Naturg. IV. 1838 p. XXVIII, p. LXII, Dumortier Hepaticae europ. 1874 p. 138. ex p. XI. Rod Aneura Du Mortier, Comm. bot. 1822 p. 115.*) Syn.: Jungermannia Linné, Spec. plant. 1753 p. 1136 ex p. Roemeria Raddi, Jungermanniogr. etr. 1820 p. 46. i Riceardius S. F. Gray, A Nat. Arr. of Brit. Plants 1821 I. p. 683 ex p. Blasia Fries, Stirp. agr. fems. 1825 p. 51. ex p. Metzgeria Corda, Genera hep. 1829 p. 654. Gymnomitrion Hiůbener, Hepaticol. germ. 1834 p. 37 exp. Sarcomitrium Corda, Deutschl. Jungerm. 1835 p. 120., tab. XXXV. Trichostylhum Corda, ibid. p. 116. tab. XXXIV. Riccardia Carruther in Seem, Journ. Bot. 1865, III. p. 302. Drobné, něžné až i statné rostlinky, charakteristicky masité konsi- stence, mastného lesku a zpravidla tmavé modrozelené barvy, ač zřídka | 1 pěkně světlezelené druhy přicházejí. Stélka pentlicovitá až čárkovitá, | nepravidelně rozvětvená, nemá žádného ostře vyznačeného středního žebra; skládá se ze stejných kvadratických buněk, jež ve středu stélky jsou vé větším počtu vrstev nad sebou, kdežto k okrajům vrstev znenáhla ubývá. Nezřídka lze na stélce rozeznávati vodornou, po substrátu se plazící hlavní část, t. zv. kmínek, k němuž pak připojují se nepravidelně z obou, neb jen hořejší strany rozmanitě laločnaté a rozvětvené větévky. Stélka do- růstá dvojsečnou buňkou terminální, jež odděluje postranní větve velm nepravidelně; často tyto (jmenovitě u tropických druhů) se dále nevyví její a zůstávají jako uzlovité zduřeniny na nejrozmanitějších místec stélky t. zv. »odpočívající základy větevní« (Leitgeb 1877 p. 42). Příčn průřez stélky odpovídá jednoduché její stavbě: sestává z několika vrste polygonálních buněk, jež toliko ve vrstvách vnějších jsou o něco menší, obsahují více chlorofylu, a tak naznačují jakousi epidermis. *) Řecky a (privat.) — bez, vedoov — nerv. 181 Pohlavní orgány brzo jsou jednodomé, brzo dvoudomé; poměry tyto jsou velmi nesnadné často k stanovení, neboť větvičky s orgány pohlavními velice lehce od hlavní stélky se ulamují. Antheridia jsou krátce stopkatá a ve dvou i více řadách vedle sebe na vnější straně zvláštních větviček do stélky zapuštěná; tyto samčí větvičky jsou krátké, po stranách stélky vyniklé, často hluboko do ní zaříznuté a mají okraj silně vzhůru ohnutý a zřásněný. Archegonia jsou také na postranních větvičkách; leč tyto jsou širší než větvičky samčí, a mají kadeřavé, často třásnitě stříhané okraje. Na svrchní straně nesou četné hnědozelené až světle hnědé šupinky a vlásky, mezi nimiž nachází se nepravidelně, vzácně kdy do jedné, po případě i dvou řad v středu srovnaná archegonia. Tato nemají žádného obalu kolem sebe vyvinutého a také mladý sporogon chráněn jest toliko kalyptrou. "Tato jest velká, z mnoha vrstev buněk složená, masitá, na povrchu papillosní nebo hustě krátkými vlásky po- krytá; na basi nese často šupinky identické s okolními, jež pokrývají povrch větvičky. Nezřídka najdeme u vrcholu i uschlé sousední, neoplo- zené archegonium; z toho vidíme, že čepička jest nejen bývalá stěna oplo- zeného archegonia, nýbrž že na tvorbě její účastní se i ostatní pletivo stélkové (calyptra thalamogena). Tobolka zdvihá se na dlouhém, hyalin- ním štětu, jest podoby podlouhle vejčité, kaštanově hnědá a v čas zralosti puká ve čtyři lancetovité, na hořením konci tupé, na okraj vně se ohý- : bající chlopně. Stěny jsou dvouvrstevné; buňky obou vrstev mají na- mnoze odchylné ztluštěniny stěnové. Spory jsou kulovité, drobné a jemně bradavčité. Elatery dlouhé, k oběma koncům znenáhla ztenčené a oby- čejně jen jedinou širokou spirálou vytužené; bývají dlouho štětičkovitě | seřazeny na vnitřní straně hořejší špičky chlopní na elateroforech, které ZL tu tvoří krátký sloupek. Vegetativní rozmnožování děje se dvoubuněčnými rozmnožovacími tělísky, které vznikají v epidermálních buňkách (bližší viz str. 34). Rod Aneura v našém rozsahu byl vymezen až teprve r. 1822 Du Mortierem, ačkoliv jednotlivé jeho druhy (jmenovitě A. pinguis) již nej- starším botanikům byly známy; s vyobrazeními jejich setkáváme se již u Raye, Micheli-ho (T. 4. fig. 2 pode jménem Marsilia media, pingůis) a jiných starších autorů. Linné znal toliko druhy A. pinguis a A. multi- fida, které zahrnoval v rod Jungermannia. Teprve r. 1820 Raddi od- dělil první v samostatný rod Roemeria, o rok později označil pak týž druh Gray jako rod Riceardius. Leč pokusy tyto, jakož i přesná dia- gnosa Du Mortieorva byla zapomenuta, a následující botanikové jako Lindberg (1829), Ekart (1832) buď druhy řadí po způsobu Linnéova v starý Micheliho r. Jungermannia, a nebo popisují rody nové. Tak Corda po- čítal druhy tohoto rodu v souhlasu s Neesem jednak v rod Metzgeria, jednak v Sturmově Floře rozeznával ještě dva nové rody Trichostylium a Sarcomitrium. Hiibener (1834) naproti tomu zahrnul všechny druhy pospolu s r. Pellia, Mórekia i Blyttia v jediný rod Gymnomitrion. Teprve 182 Neesovo zpracování evropských jatrovek postavení tohoto rodu v sy- stému poněkud ustálilo. — Kdežto 'r. 1844 známo bylo jen 9 druhů to- hoto rodu (Synopsis p.493., 788.), popisuje Stephani 150 dosud známých druhů, jež vesměs náleží tropickému a subtropickému pásmu; nejbohatší na Aneury jest tropická Asie (53 dr.) a trop. Amerika (43 dr.). Z mír- ného pásma severní polokoule známo jest celkem 5 druhů i v Evropě domácích; značný počet druhů znám jest z okrsku antarktického (35), poměrně malý jen z Afriky (14). Druhy ve vlasti naší domácí jsou vyslovenými hydrophyty, ro- stouce vždy jen na místech vodou bohatých; rozeznávání jich jest po- někud obtížné. Při určování dbáme zvláště tvaru stélky a stavby stěn tobolkových. Evropské druhy pak rozdělují se dle Du Mortiera na dvě sekce: 1. Seet. Phymatia Dum. s čepičkou bradavčitou: A. multifida Dmrt. A. pinnatifida Dmrt., A. sinuata Dmrt., A. palmata Dmrt. DO Seet. Aneurotypus Dum. s čepičkou hladkou: A. pinguis Dmrt. Analytický přehled českých druhů r. Aneura. 1.. Rostlinky malé, 0'5—2 mm široké a nanejvýš 35 mm dlouhé, nelesklé; stélka hojně pravidelně nebo nepravidelně rozvětvená . .... .... 2 Rostlinky velké, 3—10 mm široké, 2—8 cm dlouhé, mastně lesklé: stélka pentlicovitá, mělce laločnatá. nepravidelně větvená, skoro jednoduchá, barvy modrozelené. Ve středu jest 8—14 vrstev bu- něčných; tlstái:. 1 6 22 A pinguis Dum. str. 18308 Stélka zpeřeně větvená.. ... o pe Šp, Odpln0 OOM Stélka penthcovitá S prstnatě [Bloc hud P 3. Stélka má okraje silně ztenčené, takže, když se díváme na ni proti světlu, jeví se nám při okrajích průsvitně lemována. Celá rostlinka jest velice ozdobná, skoro pravidelně třikráte zpeřeně rozvětvená. Příčný průřez jest bikonkávní, v prostřed 5—6 vrstev silný, okraje ve 2—3 řadách jednovrstevné ©. . . „ A. multifida (Z.) Dum. str. 192 Stélka má okraje silné, neprosvitavé. Příčný P plankonkávní až ku krajům mnohovrstevný . ..... 4 4. Stélka nepravidelně na všechny strany dv okrá, zpeřené rozvěbvená, větve čárkovité, na koncích rovně tupé. Buňky vnitřní vrstvy stěny tobolkové nemají buď vůbec žádných, nebo jen nezřetelné, kruhovité ztluštěniny . ... : 2M sinuata (Diks.) Dum. str. 188 Stélka pi slelnc| Ales zpeřeně rozvětvená ; nejčastěji má vodorovný, těsně k substrátu přitisklý kmínek a postranní vystou- pazá; vělve paAhohoriVě rozdělené. Tyto větve „Jsou jazykovité, v v DÍ en ek Brela vnitřní stěny tobolky mají zřetelné, široké kruhovité ztluštěniny -< < < <<< <., A latifrons Zíndb. str. 195 u 183 b. Větve čárkovité, všude stejně široké, vějířovitě neb prstnatě se- skupené. Roztomilé, drobné rostlinky ve velmi hustých tmavozele- ných skupinách. Vnitřní stěna tobolky má buňky bez kruhovitých ztluštěnin n © m... A a (Hod Elum, str. 198 zúžené. Větší z skládající te pov laky. ní vrstva stěny tobolky má kruhovité ztluštěniny <... ©.. „ A. latifrons 23. Aneura pinguis (Lónné) Du Mortier, Comment. bot. 1823 p. 115. Du Mortier, Sylloge Jungerm. 1831 p. 86., Nees, Nature. 1838. III. p. 427., Gottsche, Nees, Lindenberg, Synopsis 1844 p. 493., Rabenhorst, Kryptogamenfl. 1848 p. 13., Kryptogamenfl. v. Sachs., Oberl., Thiir. u Nordb. 1863 p. 307., Du Mortier, Hep. eur. 1874 p. 143., Husnot, Hepati- eologia gall. 1875 p. 75., Limpricht, Kryptogamenfl. Schles. 1876 p. 331., Stephani, Deutsehl. Jung. 1879 p. 65., Sydow, Leberm. 1882 p. 70., pes deček, Mechy jatr. 1883 p. 29., Leberm. 1886 p. 23., Heeg, Leberm. 1893 p. 123., Klinggraef, Leber- u. Laubm. 1893 p. 46., Hahn Leberm. Deutsehl. 1894 p. 65., Cooke, Handbook of brit. hep. 1894 p. 265., - Stephani, Species hep. 1900 p. 272., Pearson, Hepaticae 1902 p. 457, ( Velenovský, Jatrovky 1903 p. 9., Warnstorf, Leber- u. "Torfm. 1903 „ p. 108., Loeske, Moosflora 1903 p. 45., Boulay, Hépatignes 1904 p. 172., Migula, Kryptogamenfl. 1904 p. 421., Lacouture, Tableaux 1905 p. 60., Můller, Leberm. 1907 p. 331., Maevicar, Stud. Handb. of brit. hep. 1912 p. 50., Lorch, Torf- u. jak 1914 p..93. : . Delin.: Husnot, Hepaticol. gall. 1875 tab. XI. f. 129., Stephani, Deutschl. Jungerm. 1879 f. 125., Pearson, Hepaticae 1902 tab. CCIV., Velenovský, Jatrovky 1903 tab. X. f. 3., Warnstorf, Leber- u. Torfm, 1903 p. 117. £. 1, Migula, Kryptogamenfl. 1904 tab. LV..f. 10., tab. LVL f. 13., Můller, Leberm. 1907 p. 96. fig. 73, p. 331. f..200, Macvicar, Stud. Handb. of brit. hep. 1912 p. 50. Exsice.: Mougeot-Nestler-Schimper, Stirpes crypt. Vog.-Rhen. exsie. no 239. Gottsche «£ Rabenhorst, Hep. europ. exsie. no 41., 103., 436., 437., 501., 612. Hiibener-Genth, Deutschl. Leberm, no 4., Jack-Leiner- Stitzenberger, Kryptog. Badens exsie. no 63., Husnot, Hep. Galliae exsie. no 119, 141., Carrington a. Pearson, Hep. Brit, no 59., Massa- - longo, Hep. Ital.- Venet. exsie. no 60. Flora exsic. austro-hung, no 2341. Sym.: Marsilea media pinguis, pallide virens, floribus maioribus nigri- cantibus, ad foliorum latera egredientibus Micheli, Nova plant. gen. ; 1729 p. 5., tab. IV. £. 2. | Marsilea terrestris minima, foliis sinuatis, floribus nigricantibus, e foliorum lateribus provenientibus Micheli ibid. p. 5. tab. IV. f. 3. Lichenastrum capitulis oblongis ex foliorum divisuris enascentibus Dil- lenius, Historia muse. 1741 p. 509, tab. LX XIV. f. 42. 184 Lichenastrum, Chamaedryos multifidae divisura Dillenius, Ibid. p. 509, tab. LXXIV. £. 44 ex p. Jungermannia fronde foliosa, lacera, ex latere florifera Haller, Hist. stirp. Helv. 1768 p. 63. Jungermannia pinguis Linné, Spee. plant. 1753. IT. p. 1602, Necker, Meth. muse. 1771 p. 126., Weber-Mohr, Taschenb. 1804 p. 432., Schwaegrichen, Hist. muse. prodr. 1814 p. 31., Weber, Hist. muse. hep. prodr. 1815 p. 93., Lindenberg, Synopsis 1829 p. 98., Ekart, Synopsis Jung. 1832 p. 62., Wallroth, Fl. crypt. germ. 1833 p. 47. Roemeria pinguis Raddi, Jmeno 8, etr. 1820 p. 48 ex p. Riceardius pinguis F. S. Gray, Natural arrangement of Brit. pl. 1821 p. 683. Aneura sessilis Sprengel, Syst. Vegetab. 1825, IV. p. 232. Metzgeria pinguis Corda, Genera hep. 1829 p. 654., Deutschl. Jungerm. (Sturm, Flora) 1835 p. 57, tab. XV., Hampe, Prodromus Fl. hercyn. 1887 p. 98. Gymnomitrion pinguis Hiibener, Hepaticol. germ. 1834 p. 41. Riceardia pinguis Lindberg, Hepaticae in Hibernia 1. 1874 p. 514. Riceardia fuscovirens Lindberg, Musci scandinavici 1879 p. 5. Aneura latissima Spruce, Transact. Edinb. Bot. Soc. 1885 p. 544. 1 V rozsáhlých, pěkně smaragdově až tmavozelených povlacích, anebo i hvězdovitých skupinách. Stélka široce pentlicovitá 3—15 mm široká, 2—8 em dlouhá, silná, masitá a charakteristicky mastně lesklá. Okraje ; rovné, často vystoupavé, drobně nepravidelně zařezávané, někdy i slabě © vlnité. Na spodní straně jest o něco málo světlejší než na svrchní, bývá slabě vypuklá a nese četné, krátké rhizoidy. Průřez jest slabě konkav- konvexní, na spodu jest slabounce vypuklý, v prostřed 8—15 vrstev bu- něčných silný, k okrajům znenáhla se ztenčující, až okraje samy jsou jen dvouvrstevné. Epidermis má buňky menší, tenkostěnné, se svrchní stěnou více méně vypuklou, představující reflekční plochu, která pod- ; miňuje mastný lesk stélky. Dvoudomá, leč rostlinky obojího pohlaví zpravidla v jediném trsu pohromadě přicházejí. Samčí rostlinky jsou menší než samičí a zpravidla jen 6—8 vrstev buněčných ve středu stélky tlusté; mají po stranách krátké, okrouhlé, nepravidelně mnohonásobně la- ločnaté větévky, jež nesou na svrchu četná antheridia. Archegonia jsou obdobně seskupena mezi Šupinkovitými, třísnitými i vláskovitými výrůstky stélkovými. Čepička jest váleovitá až 1 cm dlouhá, úplně hladká nebo i vláskovitými chloupky na koncích kyjovitě zduřenými po- krytá; chloupky tyto jsou téhož původu a významu jako ochranné šu- pinky kolem archegonií, neboť nacházíme na čepičce všechny možné pře- chody obou útvarů. Stěna čepičky jest tlustá, masitá z většího počtu vrstev buněk nad sebou; prostřední buňky mají blánu kollenchymaticky ztluštělou. Tobolka má dlouhý (2—8 cm), jemný, hyalinní štět a jest 8 185 tvaru vejčitého. Stěna její jest dvouvrstevná: vnitřní vrstva slo- žena jest z buněk majících tlusté, silné, kruhovité ztluštěniny nástěnné, vnější vrstva vykazuje toliko husté, uzlovité lištny | vytužovací. Zralá tobolka puká až k basi ve čtyři ven se stáčející chlopně, jež na koncích nesou štětičky konických elateroforů. Hlatery k oběma koncům ztenčené, ve středu 10 « široké, 150—300 « dlouhé, s je- dinou širokou hnědou spirálou; setrvávají dlouho jako (1—1'5 mm | | Obr. 35. Aneura pinguis (L.) Du M.: 1 plodná rostlinka (2kr. zvětš.), i 2 příčný průřez stélkou (40kr. zvětš.), 3 spora (250kr. zvětš.), 4 elater | (150kr. zvětš.); Hřebeny. (dlouhé) štětičky s elaterofory na špičkách chlopní. Spory jsou kulovitě | tetraedrické, tmavohnědé, jemně bradavčité 25 « v prům. Jatrovka z jedněch nejproměnlivějších —; české rostlinky možno stručně takto rozvrhnouti: (var. glauca m. var. m. Stélka šedozelená, široce stužkovitá, 3—8 mm ši- roká, 5—40 mm dlouhá, velice křehká, s okraji vystoupavými, široce = laločnatými a kadeřavými. Stélka jest ve středu jen 5—8 vrstev silná, okraje má dvouvrstevné; buňky epidermální neobyčejně silně jsou vypuklé. Dosti hojná mezi travou na vlhkých místech s pod- kladem jílovitým. Tvořívá někdy zajímavou formu: i (£ linearis m. se stélkou uzounce čárkovitou (1—1%5 mm širokou), jedno- i duchou. (var. lobulata Nees, Naturgesch. d. europ. Leberm. III. 1838 p. 427. Stélka | © široce pentlicovitá, pěkně smaragdově až černozelená, plazivá, s okraji | vystoupavými, drobně laločnatými a zkadeřavými. Ve středu jest 1 stélka 8—14 vrstev silná, okraje má jednovrstevné; epidermální buňky | jsou jen slabě vyklenuté. Hojná všude na vlhkých místech. 1£ fusco-virens Lindberg, Musci scand. 1879 p. 5. pro spec. (sub Riceardia). Syn.: A. pinguis « 1 cerassior Nees, Naturgesch. ITI. 1838 p. 427. — 186 “ p Stélka hnědozelená, silně masitá, hvězdovitě větvená s vystoupavými kadeřavě vlnitými okraji; v prostřed jest 12—14 vrstev silná, okraje. má. dvou- až třívrstevné. Na vlhkých močálech lesních dosti roz- šířena. var. denticulata Nees, Naturg. III. 1838 p. 428. Stélka úzce pentlicovitá, světlezelená, jednoduchá nebo málo větvená, s okraji rovnými, plo- © chými, drobounce laločnatě zařezávanými až zubatými; v prostřed. jest stélka 8—10vrstevná, okraje jsou dvouvrstevné. Epidermální buňky jsou úplně ploché. Na velice vlhkých místech, často v sou- vislých skuvinách anebo i jednotlivě mezi mechem; zvláště hojnou jest na lesních mokřadlech podhorských a rašelinách. f. calcarea m. f. m. Stélka jest široce stužkovitá, žlutozelená, prosvitavá, s rovnými celými okraji; ve středu 6—10 vrstev silná, okraje dvou- vrstevné. Charakteristická rostlina pro kraje vápenné; v okolí praž- ském jest hojná na tufech vápenných i březích potůčků v pánví silurské. f. angustior /Iooker, Brit. Jungerm. 1816 tab. XLVI, f. 6. sec. Můller, Leberm. 1907 p. 332. Syn.: Jungermannia pinguis f. angustior Hooker“ Ie2A5 pinguis 8 2. faseiata Nees, Naturg. ITI. 1838 p. 429.; Gymno- ; mitrion pingue var. angustatum Hiibener, Hepaticol. germ. 1884 p. 41 Jungermannia gypsacea Schleicher teste Lindberg, Synopsis p. 98.' Stélka uzounká (1—1'2 mm), čárkovitá, jednoduchá, nanejvýš jen © na koncích spoře větvitá, s okraji celými, plochými a rovnými; ve středu © jest 7—10 vrstev silná, okraje jedno- až dvouvrstevné. Roste ponořena. pod vodou. Jest to jen proměnlivá forma vodní, často z normální se vy=/ vinuvší, takže nezřídka můžeme 1 stanoviti souvislost stélky se staršími“ normálními oddíly. i A. pinguis jest pravým kosmopolitou přicházejíc nesmírně hojně. všude na vlhkých místech po celém světě, hlavně ale jen v nížinách a. nižších pahorkatinách; nad 1500—2000 m skoro vůbec nestoupá. Jest ne- obyčejně měnlivou, takže nacházíme v rozmanitých knihách hepatikolo- gických celou řadu odrůd popisováno; sestavili jsme jen přehledně nej- důležitější a dle našeho mínění nejlepší. Nejstálejší odrůdou zdá se nám býti naše varieta, neboť nepodařilo se nám nikdy nalézti nějaké pře- chody k druhým: jest dobře charakterisována již svojí šedozelenou bar- vou a zvláštním leskem podmíněným silně vypuklými buňkami epider- málními. Tyto dva znaky zůstávají konstantními i když jest rostlina delší dobu ve větší vlhkosti pěstována a stélka tvar svůj úplně pozměnila. Aneura fusco-virens Lindberg, jíž Loeske, Warnstorf i jiní při- znávají právo druhové, jest. jen bezvýznamnou formou, neboť rozdílné znaky její od A. pinguis (tlustší, 12—14vrstevná stélka, hnědozelená barva) jsou tak minuciosní a měnlivé, že naprosto k obraničení druhu 18% nepostačují; ostatně skoro na každém stanovisku najdeme vždy typické rostlinky Aneura pinguis, které mají stélku rovněž 14, ano i více vrstev silnou. Proto uvádíme tento »elementární druh« jen jako formu. Ostatní formy mohou se dobře seřaditi ve dvě řady, poprvé Neesem správně rozlišené: K prvé, lobulata, náleží rostlinky se stélkou širokou, plazivou, s okraji vzhůru vyhnutými, jež přicházejí jednotlivě rozlezlé na vlhké půdě, na stěnách příkopů a březích kalů, kdežto druhá řada, denticulata, zahrnuje rostlinky užší, nepravidelně rozvětvené, i na okrajích ploché a drobounce laločnaté, takže vypadají jakoby byly zubatí; pří- slušníci této řady tvoří husté skupiny na lesních mokřadlech, lučních ba- žinách, rašelinách, anebo 1 jednotlivě se mezi bažinnými mechy rozlézají. Tvar stélky se značně mění dle vlhkosti místa, na němž rostlina roste; méně odvislou zdá se býti tlouštka stélky, která dosti houževnatě a pra- | videlně se zachovává. Česká naleziště tohoto druhu neuvádíme, neboť jest všude všeobecně rozšířeným a žádné krajině nechybí. Sterilní stélka Aneury podobá se nesmírně stélce r. Pellha, takže snadno obě jatrovky mohou býti zamě- měny. Aneura jest však barvy vždy s odstínem do modra, tmavší a na „obou stranách stejně zelená; nemá středního žebra a větví se nepravidelně laločnatě. Naproti tomu Pellia má stélku světlejší, vždy s odstínem do červenohněda a má vždy zřetelné střední žebro, které zvláště při průhledu jako tmavší pruh jest patrné; stélka také jest na svrchu čistě zelenou, na spodu ale tmavší, nahnědlá neb načervenalá, rozvětvuje se vidličnatě, jest na koncích silně vykrojena a tu na spodu uzlovitě ztlustlá, což vše „u Aneura nikdy nepřichází. Mimo to dají se oba rody, zvláště starší jich -stélky, dobře rozeznati podle následujícího znaku anatomického: buňky u r. Pellia obsahují četná, kulatá a velká, 5—12 « v průměru mající zrnka škrobová, kdežto u r. Aneura skoro vždy jsou buňky bez škrobo- „vých tělísek, anebo nanejvýš mají jen málo droboučkých, tečkovitých (zrnek škrobových sotva 1—3 « v průměru. Rozdíl tento jest obzvláště | dobře patrný na příčném průřezu po zkoušce s JKJ. Některé vodní formy Aneury podobají se zvláště Pellia Fabroniana, na první pohled ' skoro k nerozeznání; ale vždy se Pellia prozradí červenavým svým ná- | dechem a přítomností středního žebra. Aneura pinguis zakládá plody již na podzim; po celou zimu zů- stávají mladé sporogony však uzavřeny v kalyptře, která jako malý hr- bolek na postranních lalocích stélky jest patrna. Teprve koncem února | a v březnu kalyptra vzrůstá, protahuje se v bledě zelený válec, z něhož až teprve v květnu vyniká tobolka na dlouhém štětu; tu pak zralá náhle | se roztrhává, při čemž spory pospolu i s elaterv, které pravidelně jsou | spořádány v řadách ku vrcholu tobolky směřujících, jako prášek daleko jsou rozmeteny. Rozhazování spor v době pozdější obstarávají zbylé ela- tery, štětičkovitě seřazené na elateroforech na špičkách chlopní. r 0 mm -188 24. Aneura sinuata (Dickson) Du Mortier, Comment. bot. 1822 p. 115. Du Mortier, Hepaticae eur. 1874 p. 142., Pearson, Hepaticae 1902 p. 456., Warnstorf, Leber- u. Torfm. 1903 p. 111., Loeske, Moosflora 1903 p. 45., Boulay, Hépatigues 1904 p. 174., Lacouture, Tableaux 1905 p. 60., Miiller, Leberm. 1907 p. 338., Maevicar, Stud. Handb. of brit. hep. 1912 p. 54., Lorch, Torf- u. Leberm. 1914 p. 94. Delin.: Pearson, Hepaticae 1902 tab. CCTIT., Warnstorf, Leber- u. Torfm, 1903 p. 117., Lacouture, Atlas 1905 p. 60., Miiller, Leberm. 1907 p. 338., f. 203., Macvicar, Stud. Handb. of brit. hep. 1912 p. 54., Schiffner, Hepaticae eur. exsie. no. 16. Exsice.: Čarrington a. Pearson, Hep. Brit. no. 60., 61. Pod jinými pak jmény ukázaly se následující exsikata v starších sbírkách býti tímto: druhem (see. Miiller 1. c. p. 338.): Hiibener-Genth, Deutschl. Leberm. no. 106. Gottsche, Rabenhorst, Hep. europ. exsice. no. 42., 104. Husnot, Hep. Gall. no. 90., Musci Gall. no. 954. Syn.: Marsilea terrestris minima, foliis sinuatis, floribus nigricantibus Micheli, Nova plant. gen. 1729 p. 5. tab. IV. fig. 3. Lichenastrum chamaedryos multifidae divisura Dillenius, Historia muse: 174 p. 5. 6 BA AIV Jungermannia sinuata Dickson, Plantae crypt. brit. 1790. IT. p. 16. Jungermannia multifida 8 sinuata Hooker, Britisch Jungerm. 1816 © tab. XLV. f. 2. Lindenberg, Synopsis 1829 p. 99., Ekart, Synopsis Jung. 1832 p. 65. Gymnomitrion sinuatum Hiibener, Hepaticol. Germ. 1834 p. 39. Jungermannia pinnatifida Nees, Enumer. plant. Jav. 1830 p. 9. Aneura pinnatifida Nees, Nature. III. 1838 p. 442., Gottsche, Linden- berg, Nees, Synopsis 1844 p. 495., Rabenhorst, Kryptogamenfl. 1848 1 p. 14., Kryptogamenfl. v. Sachs., Oberl., Thiůr. u. Nordb. 1863 © p. 308., Husnot, Hepaticologia Gall. 1875 p. 76., Limpricht, Krypto- © gamenfl. Schles. 1876 p. 332., Stephani, Deutschl. Jungerm. 1879 p. 65., Sydow, Leberm. 1882 p. 71., Dědeček, Mechy jatr. 1883 p. 30., Leberm. 1886 p. 23., Heeg, Leberm. 1893 p. 124., Kling- graeff, Leber- u. Laubm. 1893 p. 46., Hahn, Leberm. Deutschl. 1894 p- 66., Cooke, Handbook of brit. hep. 1894 p. 262., Stephani, Species hep. 1900 p. 258., Velenovský, Jatrovky 1903 p. 9., tab. X. £. 6, Migula, Kryptogamenfl. 1904 p. 421., tab. LVI. f. 1. Riceardia latifrons G sinuata Lindberg, Hepaticae in Hib. lectae 1874 p. 513. Riceardia sinuata Trevisan, Schema nuov. class. Epat. 1877 p. 431. Riceardia major Lindberg, Musei scand. 1879 p. 5. Aneura major (Lindberg) Macvicar, Stud. Handb. of Brit. Hep. 1912 p- 55. Aneura multifida var. rivularis Rabenhorst no. 104 in Hep. eur. exsie. 189 Šťavnatě zelené, řídké skupinky pod vodou anebo ojedinělé rostlinky mezi mechem v bažinách. Stélka jest ozdobná, jemná, 1—3 em dl. ©5—2 mm šir. a nepravidelně v jednoduché, krátké anebo delší, nestejně široké a zpeřeně laločnaté větve roz- dělená; konce větví jsou skoro vždy poněkud rozšířeny. Celá stélka jest neprůsvitná, nemá při průhledu žádnou průsvitnou ovrubu kolem okrajů a jest na svrchní straně plochá, na spodní vypuklá; okraje má ostré. Příčný průřez jest plankonvexní, v prostřed 5—8 vrstev silný, při okrajích jen v nejzevnější řadě jednovrstevný, jinak znenáhla jen zúžený; buňky jsou polygonální a mají velmi často velká, světle- -hnědá olejová tělíska. Celá stélka jest neobyčejně křehká. Jednodomá+A ntheridia po 6—10 na krátkých postranních větvičkách, jež mají slabě zkadeřené vystoupavé okraje. Archegonia bývají zpravidla umístěna toliko v hořejší části stélky. Čepička jest veliká, hruškovitá, drsně papillosní, poněvadž buňky zevní její vrstvy jsou silně vyklennty. Tobolka jest žlutohnědá a má stěnu dvouvrstevnou; buňky v obojích wrstvách mají polokruhovité ztluštěniny nástěnné. Vnější wrstva má buňky se silnými, širokými a tmavohnědými ztluštěninami, kdežto buňky vrstvy vnitřní mají vytužovací lištny úzké, světlejší, světle- hnědé, někdy až nezřetelné. Výtrusy jsou žlutohnědé, 12—14 « v průměru a dokonale hladké. Elatery jsou 14 « široké, 100—150 « dlouhé a mají ši- rokou (10—12 «) tmavohnědou spirálu. var. incurvata (Lindberg) Stephami, Spec. hep. 1900, I. p. 268. pro spec. Syn.: Riccardia ineurvata Lindberg, Musei scandin. 1879 p. 1879. Exsic.: Husnot, Hepaticae Gall. exsic. no. 17, 199. Schiffner, Hep. europ. exsiec. no. 17. Delim.: Miiller, Leberm. 1907 p. 334. fig. 201., Macvicar, Stud. Handb. of Brit. Hep. 1912 p. 52. Stélka světlezelená, drobounká, 1—1'5 cm dlouhá, úzce pentlcovitá, málo větvitá. Na svrchní straně jest žlábkovitě prohnutá, na spodní silně wyklenutá. Příčný průřez poloměsičitý, konkavkonvexní, v prostřed 5—7 wrstev silný, k okrajům znenáhla ztenčený, až toliko v nejkrajnější vrstvě jednobuněčný. Spory tmavohnědé. Velice vzácně na vlhkých písčitých místech v horách. A. sinuata jest vysloveným hygro- 1 hydrofytem, libujíc si vždy na nejvlhčích stanoviskách, ano i nezřídka úplně pod vodou rostoue; tu | pak vytváří 1 rozmanité formy, z nichž uvedeny buďťež: = contexta Nees, Naturg. 1838, III. p. 442, pro var. (Syn.: A. pinnatifida | var. contexta Nees I. c.). Stélka úzce čárkovitá, mnohonásobně ne- | | pravidelně větvená; větve se navzájem splétají, takže celá rostlinka tvoří husté chomáče; konce větví jsou slabě rozšířeny. T. stenoclada Schiffmer, Hepaticae in Pascher, Siisswasserflora H. 14. 1914 p. 184., (sub. Riceardia S. F. Gray), Můller in litt. Lebermoose 1907 p. 339. pro var. — Stélka tuhá, křehká, nepravidelně třikráte až čtyřikráte zpeřeně větvená a vějířovitě rozložená; větve úzké a 190 4 . krátké, hlavní 12 mm -Šir., vedlejší jen 03 mm šir. a na koncích - stejně široké, nikoliv rozšířené. f. submersa Jensen in sched. apud Miiller, Leberm. 1907 p. 339. — Stélka plihá, chabá, má hlavní větve značně prodloužené, až 4—5 cm dl., 1—1%5 mm šir., s řídkými jen kratičkými a jednoduchými větvičkami postranními. V rašelinných tůních. Typická forma vyhledává močály, rašeliny, lesní tůňky, příkopy lesní více v podhorských a horských polohách, a roste buď jednotlivě mezi bahenními mechy nebo tvoří i pěkné skupinky na kaméncích nebo dřevě ve vodě. Jest ve vlasti naší vzácná, ačkoliv udává se z dosti četných míst v celé střední Evropě, Anglii, Irsku a Sev. Americe. Poněvadž ale starší autorové zaměňovali druh tento velice často s A. multifida ano i s vod- ními formami obyčejné A. pinguis, dlužno bráti literární údaje o rozší- ření A. pinnatifida (S A. sinuata) v starší literatuře vždy s náležitou re- servou. V Čechách dosud známa jest mi jen z následujících stanovisk: Strašice (Vel.!), lesní močály nad Mníškem (ve spol. A. latifrons Vel.!), močály u Čes. Kamenice (Schiff.-Schmidt). Nejvzácnější jest var. incurvata, která známa je dosud jen ze Šu- mavy (Javorské jezero [Bauer] a na břehu tůňky) v rašelině fórchen- haidské, mezi Sphagnum fuscum (!) Rehberg (Vel.!), od Třeboně (Vel.!) a z okolí Čes. Lípy (Schiffn.). Odrůda tato pokládá se všeobecně za © samostatný druh, a jako hlavní charaktery se uvádí: 1. droboučká stélka © žlabovitě vyhnutá, 2. příčný průřez stélky jest poloměsičitý, 3. rostlinky jsou dvoudomé, 4. vnitřní vrstva stěny tobolkové má vlákna vytužovací © značně nezřetelná, často i chybějící, kdežto vnější má silné uzlovité i slabší vláknité ztluštěniny, 5. spory červenohnědé 20 « v průměru a hladké. ' Leč všechny tyto znaky nejsou nijak stálými; velikost stélky nepadá tu na váhu vůbec, neboť i největší náš druh A. pinguis vyskytá se často ; ve formách stejně droboučkých, jako se udává typická A. incurvata. Vy- tužovací lištny v tobolce rovněž často varirují, snad nejvíce právě u A. incurvata, kde i sami autoři, jako na př. Schiffner, Miller, Macvicar, kteří druhovou cenu této odrůdy zastávají, uznávají a v diagnose píší, že vlákna i uzlovité ztluštěniny brzo jsou vyvinuty, brzo ale i úplně chybí. Nejzávažnější okolnost, že totiž A. incurvata jest dvoudomou tak jako A. pinguis, kdežto všechny ostatní evropské druhy toho rodu jsou jednodomé, zdá se nám býti stejně nestálou; nejen na našem čerstvém materialu, ale i na suchém, který nám byl odjinud ke studiu přístupen, mohli jsme konstatovati, že A. incurvata jest toliko v nejmnožších pří- padech dvoudomou, neboť nalezli jsme mezi výlučně G rostlinkami i rost- linky, jež měly nejen antheridiové větve, ale i mladé sporogony (oboje pohlaví bývají zpravidla v rozdělených skupinách). Stejně i u A“ pin- guis nacházíme často jednodomé exempláře, právě tak jako u A. palmata nalezli jsme několikráte opět individua dvoudomá. Nelze tedy rozložení pohlavních orgánů na stélce u tohoto rodu, aspoň při nejmenším u na- ab op: 191 šich domácích druhů, bráti za konstantní charakter systematický, nehledě ani k tomu, že velmi často jest stanovení těchto okolností nesmírně ob- tížné, zvláště tam, kde stélka jest hustě větvená a značně křehká. Zbývá tedy ze všech těchto znaků jedině ono podivné prohnutí stélky, následkem jehož příčný její průřez jest význačně poloměsičitý, a červenohnědá harva spor, které by poněkud odlišovaly A. incurvata od A. sinuata; spory však u A. incurvata velice často bývají 1 tmavohnědé, někdy i svět lejší, takže se sporám typické A. sinuata úplně rovnají. A prohnutí stélky zdá se nám sotva dostačitelným znakem k rozeznávání dvou druhů; někdy bývá i typická A. sinuata také, ovšem že jen mělce, nepatrně, ni- koliv tak význačně jako A. incurvata, prohnuta. Proto klademe ji jen jako odrůdu k A. sinuata. Zajímavo, že dosud var. incurvata byla nale- zena pouze v Evropě, kde často přichází jen v Skandinavii a'Švédsku, kdežto z ostatních zemí známa jsou ojedinělá stanoviska. Schiffmer a v nejnovější době Maevicar uznávají jako samostatný druh, paralellní ku A. sinuata, Lindbergem r. 1879 popsanou A. major | (sub Riceardia). Druh tento však neliší se vůbec ničím od našeho A. si- | „muata. Dle studií Schiffnerových (Lotos 1900, Oester. bot. Zeitsch. 1906) a podrobného rozboru Macvicarova lze všechny rozdíly mezi oběma druhy shrnouti takto: stélka u A. major jest zpravidla 3 cm dlouhá, 1—15 mm široká, světlezelená, mnohem tenčí (v prostřed jen 5 vrstev buněčných), obyčejně jen jednoduše zpeřeně dělená, a větve jsou vždy na koncích stejně široké, nikdy ne rozšířené; vnitřní vrstva stěny tobolkové má jen nezřetelná vytužovací vlákna, vnější vrstva jest však vždy se silnými, zřetelnými polokruhy. Pokud se týče znaků uváděných Schiffnerem o stélce, není třeba ani připomínati, že všechny tyto znaky přichází 1 na různých individuích A. sinuata; i nerozšířené konce větví, jež Schiffner za obzvláště význačné pro A.major uvádí, přichází právě tak často u A. sinuata, jako i jednoduše zpeřená stélka, která i u typické A. sinuata bývá rovněž jen 5 vrstev, ano i 4—3 silná. Rozdíly v stavbě tobolky nejsou vlastně žádné, neboť jak již Boulay (1904 p. 174.) upozornil, Schiff- nerovo udání, že vnitřní stěna sporogonu u A. sinuata nemá vůbec žád- ných vytužovacích vláken, kdežto u A. major jsou tyto vždy mohutně vyvinuty, zakládá se na omylu vzniklém patrně tím, že Schiffner ohle- dával jen nedostatečně vyvinuté sporogony od A. sinuata. A. sinuata jest prý výhradně hydrofytem jen ve vodě rostoucím, kdežto A. major - vybírá si místa sušší; leč ani tento údaj Schiffnerův není správný, neboť | A. sinuata velice často, jak ostatně již správně Miiller (1907 p. 340.) po- dotýká, též i na sušších stanoviskách se vyskytá, a submersní život u ní naprosto není pravidlem. Z těchto důvodů jest patrno, že mezi A. si- nuata a A. major žádných faktických rozdílů nestává, a že obě rostlinky jsou naprosto identické. A. sinuata bývá často zaměňována s ostatními druhy, ale tlustá, po celé šířce neprůsvitná a nepravidelně zpeřeně dělená její stélka ihned ji vždy označuje. 192 25. Subspec. Aneura multifida (Linné) Du Mortier, Comment. bot. 1823. V Palo: Nees, Naturgesch. 1838, III. p. 449., Gottsche, Nees, Lindenberg,- Synopsis 1844 p. 496., 788., Rabenhorst, Kryptogamenfl. 1848 p. 14, Kryptogamenfl. v. Sachs., Oberl./Thiir. u. Nordb. 1863 p. 308., Du Mortier, Hepaticae europ. 1874 p. 141., Husnot, Hepaticologia gall. 1875 p. 76., Limpricht, Kryptogamenfl. Schles. 1876 p, 332., Stephani, Deutschl. Jung. 1879 p. 65., Sydow, Leberm. 1882 p. 71., Dědeček, Mechy jatr. 1883 p. 30., Leberm. 1886 p. 23., Heeg, Leberm. 1893 p. 124., Klinggraeff, Leber- u. Laubm. 1893 p. 46., Hahn, Leberm. Deutschl. 1894 p. 66., Cooke, Hand- book of brit. hep. 1894 p. 261., Stephani, Species hep. 1900 p. 237., Pear- son, Hepaticae 1902 p. 451., Warnstorf, Leber- u. Torfm. 1903 p. 112., Loeske, Moosflora 1903 p. 45., Boulay, Hépatigues 1994 p. 173., Migula, Kryptogamenfl. 1904 p. 122., Lacouture, "Tableaux 1905 p. 60., Můller, Leberm. 1907 p. 336., Macvicar, Stud. Handb. of brit. hep. 1912 p. 53., Lorch, "Torf- n. Leberm. 1914 p. 95. Delim.: Husnot, Hepaticol. gall. 1875 tab. XI. fig. 132., Stephani, Deutschl, Jungerm. 1879 fig. 128., Cooke, Handbook of brit. Hep. 1894 fig. 183., Pearson, Hepaticae 1902 tab. CC., Warnstorf, Leber- u. Torfm. p. 117. fig. 3a, b, Migula, Kryptogamenfl. 1904 tab. LV. fig. 9., t. LVÍ. fig. 4,8 Lacouture, Atlas 1905 pag. 60., Miller, Leberm. 1907 p. 337 fig. 202.,* Macvicar, Stud. Handb. of brit. hep. 1912 p. 58. Exsice.: Mougeot-Nestler-Schimper, Stirpes crypt. Vog. Rhen. exsie. (1810— 1860) no. 147. Gottsche-Rabenhorst, Hep. europ. exsie. no. 43., 463., 521. Hiibener-Genth, Deutschl. Leberm. no. 5. Husnot, Hep. Galliae exsie. © no. 91., 198. De Notaris, Erbar. critt. ital. no. 317. Jack-Leiner-Stitzen- © berger, Kryptog. Badens exsic. no. 944. CČarrington a. Pearson, Hep. Britannicae exsic. no. 62., 68. Sym.: Lichen terrestris minimus viridis, capitulis longioribus Dillenius, Catal- pl: Gissens. 1719.p. 211. Anthoceros folio tenuissimo multifido Dillenius, Historia muse. 1741 p. 477. tab. 68 Ť. 4. Lichenastrum Ambrosiae divisura Dillenius, ibid. p. 511., tab. 74. fig. 43. Jungermannia multifida Linné, Species plant. ed. II. 1762 p. 1602., Necker, Methodus muse. 1771 p. 129., Hoffmann, Fl. germ. 1795 p. 91. ex p., Weber-Mohr, Taschenb. 1807 p. 433., Schwaegrichen, Historia muse. hep. prodr. 1814 p. 30., Weber, Hist. muse. hep. prodr. 1815 p. 94., Hooker, Brit. Jung. 1816 tab. 45., Lindenberg, Synopsis 1829, p. 98., Ekart, Synopsis Jung. 1832 p. 64. Anthoceros minima, ramosissima, ramis et ramulis coniugatis Haller, Ench. Stirp. Helv. 1768 p. 128. | Roemeria multifida Raddi, Opuseula 1818 p. 47. tab. VII. f. 4. excl. syn. Mich. : 193 Gymnomitrion multifidum Hiibener, Hepaticol. germ. 1884 p. 37. G. pinnatifidum Hiibener ibid. p. 38 ex p. Metzgeria multifida Corda, Genera hep. 1829 p. 654. M. palmata $ multifida Hampe, Prodr. fl. here. 1836 p. 93. Riceardia multifida Lindberg, Hep. in Hibernia 1874 p. 511. Aneura ambrosioides Pearson, Hepaticae 1902 p. 453; Husnot, Hepat. gall. no. 198. Ca f Ý “ S S X C L i | ) be Ň A n ď, £ 4 ES “ Ň ň -M Ae Obr. 36. 1a Aneura sinuata (Dicks) Dum.: plodná stélka (2kr. zvětš.); Mníšek. 1b příčný průřez stélkou. 2a A. multifida (L) Dum., (3kr.zvětš.), 2b příč. pr. stélkou; Motoly. 3a A. sinuata var. incurvata (Steph.) m. (6kr. zvětš.); Fórchenheid. 3a příč. pr. stélkou. 4 A multifida f. ambrosioides (Nees) (8kr. zvětš.); Seefilz. V tmavozelených, uvnitř černohnědých, plochých povlacích, říd- čeji ojediněle mezi mechem. Stélka uzounce pentlicovitá, nanejvýš 1 mm široká, 2—5 cm dlouhá, šťavnatě zelená neb slabě nahnědlá jest ozdobně, pravidelně dvakráte až třikráte zpeřeně větvená; větve úzké (03—0%5 mm), protistojné, ku konci zúžené, leč tupé, čím dále od vrcholu hlavní osy delší. Rhizoidy velmi řídké a krátké, obyčejně jen na nejstarší části hlavní střední osy přítomné. Příčný průřez jest bikonvexní, na spodní straně vypuklejší, v prostřed z 5 10 řad buněk nad sebou sestávající; epidermální buňky jsou menší a ostře odlišné od větších buněk vnitřních, které jsou slabě v rozích často ztlustlé. Okraje stélky jsou ostré, v jedné, nezřídka i více řadách, je- dnovrstevné, takže při průhledu jeví se celá stélka v pravidelném pruhu podle okrajů prosvitavě lemovanou. Dr. Karel Kavina: Monografie českých jatrovek. 13 194 Jednodomá. Pohlavní orgány jsou na postranních krátkých vět- vičkách, jež nesou četné dřípaté šupiny a chlupy k jich ochraně; anthe- ridia bývají po 5—6 pohromadě na kratičkých větévkách, vždy při basi. větších větví, archegonia na delších větvičkách libovolně rozložených.. Kalyptra jest válcovitá, dlouhá (0'5—1 cm), četnými drobnými šupinkami a bradavkami drsná, ze 3—5 vrstev buněk složená. Tobolka jest podlouhle elliptičná, černá (14—25 mm dlouhá) a na tenkém 15—830 mm dlouhém, hyalinním štětu. Stěna tobolky jest dvouvrstevná; buňky vnější vrstvy mají tlusté, zřetelné ztluštěniny nástěnné, kdež buňky vrstvy vnitřní těchto zpravidla úplně postrádají. Spory kulovité, hladké, hnědožluté, 10—15 « v průměru; elatery stejnoměrně ku konci zúžené, značně dlouhé (b5—8 mm) mají jedinou širokou, hnědou spirálu. Zraje v dubnu, květnu. Jatrovka tato vyhledává si s oblibou vlhké skály, půdu na březích potůčků, při peřejích, anebo roste i mezi Sphagny, Drepanoelady a ji- nými bařinými mechy v mokřadlech; vyhýbá se vápnu, přicházíc skoro- výhradně jen v krajinách s podkladem prahorním a nevápenným. Ačkoliv jest po celé severní polokouli v mírném pásmu skoro kosmopoliticky roz- šířenou nejen v rovinách, nýbrž i vysoko do hor stoupajíc, přece ve vlasti naší i v celé střední Evropě jest mnohem řidší než druh předešlý. A. sinuata a A. multifida jsou druhy nesmírně si příbuzné, jež © liší se navzájem hlavně jen habitem, než ostatními znaky organisačními. © Warnstorfem a Schiffnerem udávaný a jako konstantní znak prohlašo- vaný rozdíl ve stavbě stěn tobolek ukáže se již při bedlivějším studiu nespolehlivým; nalezli jsme případy u A. multifida, kde buňky vnitřní © vrstvy měli rudimentní ztluštěniny, právě tak, jako zase tyto u A. si- , nuata mohou úplně chyběti. Srovnáváme-li tedy oba druhy ty vysvitnou © jen následující rozdíly: A. sinuata: stélka plochá, širší (1—3 mm), nepravidelně větvitá, při okrajích neprůsvitná. A. multifida: stélka bikonvexní, uzounká (©5—1 mm), pravidelně dva- krát (i vícekráte) zpeřeně a hustě větvitá, při okrajích v rovno- běžném pruhu prosvitavá. Kalkofobní. Vzhledem k těmto nepatrným rozdílům klademe A. multifida toliko jen jako subspecii k A. sinuata, jež nejen že již celkovým hojnějším výskytem, způ- sobem rozvětvování, nýbrž i stavbou stélky i sporogonu zdá se nám býti mateřskou a původnější; A. multifida pak musí býti považována za ple- meno fixované lokálními podmínkami. V Čechách byla až dosud multif. stanovena: Rašelinka u Motol (Vel.!), Velké Dařko (!), Jestřábí (Anders !), rašelina Seefilz u Kvildy (!), vrchol Javoru (Vel.!), Dobrá voda u Sence (Hora), Vyšší Brod (Schiff.). Bývá velmi často zaměňována s A. sinuatou, od níž se ale dle svrchu vytčených znaků lehce rozeznává. Netvoří mnoho forem, toliko v množství větví jest měnlivou; celkový obrys stélky následkem pravi © 195 delného, téměř v akropetálním pořádku se dějícího větvení, jest skoro vždy pravidelně trojúhelníkový. Nejvýznačnější z udávaných odrůd jest i. ambrosioides Nees, Naturg. 1838 p. 450 pro var., jež má drobounkou stélku dvakráte hustě zpeřeně dělenou a vystoupavé větve, z nichž některé jsou v uzounké laloky dlouze stříhané, kdežto jiné tlusté, ši- — © roké a skoro nedělené. Pearson uvádí tuto formu jako samostatný druh poznamenávaje "současně (1902 p. 453; tab. CCT.): »This has always been considered by previous writers as a variety of A. multifida, but its usually dark brown colour, rigid habit, narrow outline of frond, with ascending branches, margin of stem and branches usually minutely erenulate, are characters which I consider make it guite worthy of specific rank«. Boulay (1904 p. 173.) naproti tomu tvrdí, že var. ambrosioides, jíž měl příležitost ze sbírky Rabenhorstovy (č. 463.) a Husnotovy (č. 198.) ohledávati jest jen mladá, nevyvinutá, ve všem drobnější forma. Pokud naše zkuše- mosti nám dovolují, přikloňujeme se k názoru hepatikologa francouzského | úplně. 126. Aneura latifrons Lindberg in Soc. pro F. et FI. fenn. die 8. Mart. W873, et in Bot. Notiser. 1873 p. 62., Manipulus Muse., Acta soe. F. Fl. i enmato11,v. XIII- p. 302. : Limpricht, Kryptogamenfl. Schles. 1876 p. 333., Stephani, Deutschl. | Jung. 1879 p. 66., Species hep. 1900 p. 268., Sydow, Leberm. 1882 p. 71., | Dědeček, Mechy jatrov. 1883 p. 29., Leberm. 1886 p. 23., Heeg, ohen (1893 p. 124., Klinggraeff, Leber- u. Laubm. 1898. p. 47., Cooke, Hand- "book of brit. hep. 1894 p. 264., Pearson, Hepaticae 1902 p. 454., Vele- ský, Jatrovky 1903 p. 10., mástorí. Leber- u. Torfm. 1903 p. 113., - Loeske, Moosflora 1903 p. 46., Boulay, Hépatigues 1904 p. 175., Migula, Kryptogamenfl, 1904 p. 422., Lacouture, Tableaux 1905 p. 60., Můiller, Leberm. 1907 p. 341., Macvicar, Stud. Handb. of brit. hep. 1912 p. 86., Lorch, Torf- u. her 1914 p. 95. m Stephani, Deutschl. Jung. 1879 fig. 127, Cooke, Handbook of brit. hep. 1894 p. 265., Pearson, Hepaticae 1902 tab. CCII., Velenovský, Ja- - trovky 1903 tab. X. obr. 5., Warnstorf, Leber- u. Torfm. 1903 p. 117. - fig. 4., Migula, Kryptogamenfl. 1904 tab. LVI. f. 3., Lacouture, Atlas 1905 p. 46., Můiller, Leberm. 1907 p. 342 fig. 204., Macvicar, Stud. Handb. -of brit. k 1912 p. 86. Exsic.: Gottsche-Rabenhorst, Hep. europ. exsice. no. 202., 203., 498. (typ. see. Lindb.!) 613., 614. Jack-Leiner-Stitzenberger, Kryptog. Badens ex- sic. no. 945. Husnot, Hepat. Galliae exsie. no, 200. Carrington a. Pearson, Hep. Britannicae exsic. no. 288., 289. Funck, Kryptog. Gew. d. Fichtel- - geb. no. 557. Massalongo, Hep. Ital. Venet. exsic. no. 94. 13" 196 Syn.: Jungermannia multifida Sehmidel, Icones plant. 1747, ITI. p. 213. až 216. ex p. exel. syn. tab. 55 exel. fig. 3.—6., Hooker, Britislill Jung. 1816 p. 19., no. 75 ex p. tab. XLV. fig"4770nkan Synopsis Jungerm. 1832 p. 64. ex p., tab. VII. fig. 5: 1. 2.4. Riceardius multifidus S. F. Gray, Nat. Arrang. of brit. Pl. 1821 I. p. 684, ex p. Jungermannia palmata Lindenberg, Synopsis 1829 p. 99 ex p. Gymnomitrion palmatum Hiibener, Hepaticologia germ. 1834 p. 0 ex p. Obr. 37. Aneura latifrons Lindb.: 1 stélka s mladým sporogonem (8kr. zvětš.) , 2 příčný průřez stélkou, 3 buňky vnější stěny, 4 vnitřní stěny tobolky (zvětš. © 160kr.); Langengruna. Í Aneura palmata « major Nees, Naturg. 1836 III. p. 459., Gottsche, Nees, Lindenberg, Synopsis 1844 p. 498., Gottsche in Fl. dan. 1869,- XVI fase. 47 p. 21. m. 2815, 2., tab. 28159 Rebo Kryptogamenfl. 1848 p. 14. Riccardia palmata Carruthers, On the Nomenel. of the brit. Hepl. Seem, Journ. Bot. 1865, ITI. p. 302 ex p. :: Riceardia latifrons Lindberg, Hepaticae in Hibernia 1874 p. 518. V plochých, žlutozelených, někdy 1 slabě nahnědlých po- vlacích. Stélka světle zelená, matně lesklá a slabě průsvitná jest rozlišena v hlavní kmínek 1 5—4 mm šir, 1—25 cm dounýj těsně k substrátu četnými rhizoidy přilehlý, po něm se plazící a zpra vidla nepravidelně větvený; ze střední této části zdvihají se vzhůr široké větve nepravidelně parohovitě dělené. Jednotlivé ré jsou nestejné, podlouhle P oMSo vtley při basi nejužší lek. okraj bývá zhusta drobně laločnatě vyhraj a zkadeřa věný. Příčný průřez jest plankonvexní, čočkovitý, na čs straně plochý, v prostřed 4—5 vrstev silný, k okrajům ztenčený, leč je zřídka jest poslední řada buněk kraj tvořících jednovrstevnou; obyčejně bývají kraje dvouvrstevné. Buňky jsou všechny velké, šestihranné, tenko- stěnné a epidermální jen o něco plošší a nepatrně rozdílné od vnitřníe ; *% 197 Jednodomá. Antheridia jsou ve skupinách na kratičkých, oblouko- vitě zahnutých větví, které bývají zpravidla těsně vedle větví samičích; tyto jsou pupencovité a nesou četné vláskovitě rozdřípené šupinky, které obalují archegonia. Čepička jest váleovitě kyjovitá, 6—8 vrstev buněčných silná, 3—4 mm dlouhá, na povrchu slabě papillosní. "'obolka černá, krátce vejčitá, 1—15 mm dl, ©50—075 mm šir., sedí na dlouhém hyalinním štětu. Vnější vrstva stěny tobolkové složena jest z kubických buněk opatřených uzlovitými i spirálními ztluštěninami ve směru radialním probíhajícími; někdy bývají poslední slabě vyvinuty, ale uzlo- vité ztluštěniny jsou vždy zřetelné. Buňky vnitřní vrstvy jsou nižší, menší a mají vždy na stěnách husté, četné, široké a dobře zřetelné polokruhovité vytužovací lištny, které tmavou svojí hnědou barvou jsou vždy dobře zřetelné. Spory jsou hnédožluté, hladké, kulo- vité, 14—17 « v prům. Elatery až 15 mm dlouhé, ke koncům znenáhla ztenčené, 10—15 « tlusté, mají jedinou, širokou, rudohnědou spirálu. Zraje ku konci dubna, v květnu, v hornatějších polohách až v červnu i začátkem července. £. robusta 7. f. 1. Rostlinky v řídkých skupinách, velmi statné; hlavní kmínek 1 cm šir., 3—3'5 cm dlouhý, málo větvený a plochý nese široké, nehluboko dělené, nepravidelně vejčité, vystoupavé, tmavo- zelené větve. Mezi travou na březích horských potůčků. f. lutescens 7. f. 1. Rostlinky v hustých skupinách, drobounké, hojně větvité a žlutozelené. Stélka celá jest orůsvitná, příčný průřez ploše protáhlý, i na svrchní straně slabě vypouklý a toliko 3 vrstvy buněk v prostředku silný, při okrajích zhusta ve dvou řadách je- dnovrstevný. Dosti hojně na holé rašelině. f. palmatifida Warnstorf, Leber- u. 'Torfm. 1903 p. 114 pro var. Rostlinky v hustých skupinách, anebo jednotlivě v polštářích jiných mechů (Sphagnum, Leucobryum a pod.) zarostlé. Kmínek 2—83 cm dlouhý, hojně větvitý, nese úzké, znenáhla ke konci rozšířené větve, jež jsou nepravidelně dlanitě laločnaté; jednotlivé laloky jsou na konci tupé a v prostřed jen o málo širší než na basi. Okraje jsou ve dvou řadách jednovrstevné. Habituelně velmi upomíná na A. pal- mata, jest však mnohem robustnější než tato a má odlišnou stavbu tobolky. Na pařezech, anebo v hustých mechatinách. Jatrovka tato jest rozšířena po celé severní polokouli,jmenovitě v kraji- nách s podnebím drsným a chladnějším. Vyskytá se hojně na trouchnivělém dříví, pařezech a zvláště charakteristický jest pro vrchoviště, kde na holé, vyrýpané rašelině podle odvodňovacích stružek a na stěnách jam tvořívá celé formace. Ve vlasti naší jest hojnou. Byla sbírána ku př. u Langen- brucku (Podpěra !), Kvildy (!), Stubenbachu (Vel. !), Eisensteinu (Vel. ! -£. lutescens), na Javoru (Vel.!), u Černého jezera (Vel. !), na rašelinách Borkovických (Vel.! f. lutescens), u Běchovic (Vel. !), Ranska (f. palma- 198 tifida Kalenský!), Radostína (Kalenský!), Panských Brd (!), V. Dařka (!) i a jinde. , Od starších autorů byl druh tento obyčejně zaměňován s A. pal- mata, až teprve Lindberg oba druhy poprvé rozeznal (dle Miillera [1907 p. 342.] prý totéž učinil dávno před Lindb. Jack popsav in sch. A. tur- facea); oba dva druhy se ale dobře od sebe odlišují: A. latifrons jest mnohem statnější, má stélku význačně jinak dělenou a stavba stěn to- bolky jest rovněž naprosto jiná než u A. palmata. Dobrý znak jsou 1 okraje stélkové, které u A. latifrons jsou vždy ostré, prosvitavé, kdežto. u druhého druhu tupé, neprosvitavé; 1 příčný průřez stélky jest docela rozdílný. Někdy by mohla se státi záměna s A. multifida, leč chara- kteristicky plankonvexní příčný průřez stélky, nehledě ani k větvení a k hustě spirálkami opatřeným buňkám vnitřní vrstvy stěny tobolkové, ihned druh tento prozradí. Warnstorfem popsaná odrůda jest pouhou formou zaviněnou okol- nostmi, za nichž jest rostlince růsti v hustém, těsném okolí; nacházíme totiž formu tuto i v trsech typických, uvnitř, kde rostlinky těsně jsou směstnány, kdežto postupně k okrajům můžeme stanoviti všechny možné - přechody. Nikdy ale není habitus rostlinky tak dalece pozměněn, aby činil © obtíže při rozeznání; forma tato nemá také žádného významu pro oce- ňování fylogenetické příbuznosti obou druhů. 24. Aneura palmata (//edi0ig) Dumortier, Comment. bot. 1823 p. 115. Nees, Nature. 1838 ITT. p. 459. (var. polyplasta, al. exel.), Gottsche © Nees, Lindenberg, Synopsis 1844 p. 498, 788, Rabenhorst, Kryptogamenfl. , 1848 p. 14., Kryptogamenfl. v. Sachs., Oberl., Thiir. u. Nordb. 1863 p. 308., © Du Mortier, Hep. europ. 1874 p. 143., Husnot, Hepaticologia gall. 1875 © p. 75., Limpricht, Kryptogamenfl. Schles. 1876 p. 333., Stephani, Deutschl. © Jung. 1879 p. 66., Species hep. 1900 p. 263., Sydow, Leberm. 1882 p. 72. Dědeček, Mechy jatr. 1883 p. 30., Leberm. 1886 p. 23., Heeg, Leberm. 1898, p. 125., Klinggraeff, Leber- u. Laubm. 1893 p. 47., Hahn, Leberm= Deutschl. 1894 p. 67., Cooke, Handbook of brit. hep. 1894 p. 2683., Pearson, Hepaticae 1902 p. 450., Velenovský, Jatrovky 1908, ITT. p. 10., Warnstorf, Leber- u. Torfm. 1903 p. 115., Loeske, Moosfl. 1903 p. 46., Boulay, Hé- patigues 1904 p. 175., Migula, Kryptogamenfl. 1904 p. 422., Lacouture, Tableaux 1905 p. 60., Miiller, Leberm. 1907 p. 343., Macvicar, Stud- Handb. of brit. hep. 1912 p. 57., Lorch, Torf- u. Leberm. 1914 p. 94. Delm: Husnot, Hepaticol. gall. 1875 tab. XI. f. 130., Stephani, Deutschl. Jungerm. 1879 fig. 130., Pearson, Hepaticae 1902 tab. CXCIX., Vele- novský, Jatrovky 19083 tab. X. obr. 4., Warnstorf, Leber- u. Torfm. 1903. p. 117. fig. 6., Migula, Kryptogamenfl. 1904 tab. LVI. f. 2., Lacouture, Atlas 1905 p. 60. tab. XXIX., Můller, Leberm. 1907 p. 8. fig. 1., p56285 fig. 42., p. 91. fig. 91., p. 343. fig. 205., Macvicar, Stud. Handb. of brit: hep- 1912ps 57 199 * Bxsice.: Gottsche-Rabenhorst, Hep. europ. exsie. no. 42., 101., 102., 201., 203., 613., 614. Hiibener-Genth, Deutschl. Leberm. no. 77. Mougeot- © Nestler-Schimper, Stirpes crypt. Vog. Rhen. exsie. no. 54. Husnot, — Hepat. Galliae exsie. no. 142. Jack-Leiner-Stitzenberger, Kryptog. Ba- dens exsic. no. 363. Carrington a. Pearson, Hep. Brit. exs. no. 204. Sym.: Jungermania foliis palmatis, digitatis, ex basi florifera Haller, Hist. l stirp. Helv. 1768 III. p. 64., no. 1887. Riceia fruticulosa O. Můller in Fl. dan. 1782 p. 6. fase. V. n. 898 (sec. Lindberg, Hep. in Hibernia 18/5 p. 512.). Jungermania palmata Hedwig, Theoria gener. 1784 p. 87., ed. IT. 1798 n b55 706 XXI £. 1—3. Hoffmann, FI. germ. 1795 p. 90., Weber-Mohr, Taschenb. 1807 p. 433., Schwaegrichen, Historia muse. hep. prodr. 1814 p. 30., Weber, Hist. muse. hep. prodr. 1815 p- 95., Lindenberg, Synopsis 1829 p. 99., Ekart, Synopsis Jung. | 1832 p. 65. - Jungermania multifida Schmidel, Icones pl. 1747 III. p. 213.—216. exel. syn. ex p., Hooker British Jung. 1816 p. 19 ex p. — Roemeria palmata Raddi, Opuse. seient. di Bol. 1818, ITI. p. 47. —— Riceardius multifidus S. F. Gray, A natural arrang. of brit. pl. 1821 i p. 684 ex p. Blasia palmata Fries, Stirp. agr. Femsion. 1825 p. 31. ex p. Metzgeria palmata Corda, Genera hep. 1829 p. 654. Gymnomitrion palmatum Hiibener, Hepaticol. germ. 1834 p. 40. ex. p. —— Sarcomitrium palmatum Corda, Deutschl. Jungerman., in Sturm's Flora, 1835 p. 120, tab. XXXV. Riceardia palmata Carruthers, On the Nomencl in Seem, Journ. Bot. 1865, III. p. 302 ex p. : Riceardia palmata Lindberg, Hepaticae in Hibernia 1875 p. 512., Musci scandin. 1879 p. 5. Husté, tmavozelené, často nahnědlé, kadeřavé aaž l cm hluboké skupinky a malé povlaky na trouchnivělém dříví. Stélka drobná, tmavozelená, neprůhledná a masitá, jest připevněna k substrátu středním plazivým hnědým kmínkem 5—20 mm dlouhým, 03—05 mm širokým; z kmínku vystupují kolmo četné větve hluboko v uzounké, čárkovité, všude stejně široké neb až ku konci zúžené laloky dlanitě rozdělené, takže vzhled celé stélky jest vějí- řovitý. Okraje stélky jsou tupé, stélka sama více méně ploše oblá. Příčný průřez jest bikonvexní, ve středu 5—6 vrstev tlustý a ku krajům jen málo ztenčený; okraje vždy jsou aspoň dvouvrstevné, takže stélka jest úplně neprosvitnou. Epidermální buňky jsou menší, kubické a odlišné od buněk vnitřních, které jsou polygonální, větší (vždy ale poměrně menší než u A. latifrons) a mají zpravidla stěny silné a hnědě zbarvené. Dvoudomá, zřídka též jednodomá. Samčí větévky jsou úzce čárko- vité, samičí pupenovité a mají četné dřípené šupinky a chloupky. Čepička mv 200 jest malá, krátká, hustě papillosní a na hořením konci dřípená. Tobolka skoro válcovitě vejčitá, černá, na krátkém hyalinním štětu. Vnější. stěna tobolky má buňky s četnými vytužovacími vlákny světlehnědými, jež připínají se toliko na vnější strany buněk stěny tangenciální jako neúplné polokruhy překročujíce, takže se strany se jeví jako uzlíčky; buňky vnitřní stěny tobolky ne- mají obyčejně žádných mechanických vláken vytužovacích, neb na- nejvýš jen nezřetelné, řídké, uzlovité ztluštěniny. Spory kulaté, hnědé, Obr. 38. A. palmata (Hedw.) Dum.: 7 plodná stélka (10kr. zvětš.), 2 buňky vnější stěny tobolky (160kr. zvětš.) 3 příč. průřez stélkou; Eisenstein. wow. sy 0'25—0'5 mm dlouhé, 10 « šir., mají jedinou širokou, plochou spirálu. červenohnědou. Zraje v létě, v červnu až srpnu. Vegetativní rozmnožování děje se kulatými, až vejčitými, dvoubu- něčnými, 25 X 30 « velikými tělísky, které vznikají v epidermálních buň-- kách a jako žlutozelený prášek pokrývají špičky laloků větevných. Podle způsobu rozvětvení stélky možno na českých rostlinkách rozeznati následující tvary: i f. arenaria Nees, Naturg. 1838, IIT. p. 459. Rostlinky ve volných trsech; tmavozelený úzký střední kmínek vysílá větve řídko od sebe, málo- větvené v laloky, které jsou ploché, tenké a zpravidla vodorovně — polehavé. Na vlhkém písku, odkryté rašelině. f. conferta Nees, ibid. p. 460. Rostlinky v hustých, tmavozelených až za- — hnědlých trsech; hnědavý, široký střední kmínek má četné větve hustě — 201 stříhané v úzké, rigidní, vzhůru vzpřímené laloky. Na trouchnivělém dříví, starých pařezech velmi hojná. f£. leptomera Nees, ibid. p. 461. Rabenhorst, Kryptogfl. v. Sachs., Ob. L., TPhiir. u. Nordb. 1863 p. 308 pro var.; Gottsche-Rabenhorst, Hepa- ticae eur. exsic. no. 102. Rozlezlé, dosti husté, zahnědlé trsy. Rost- > linky drobounké, sotva 3—5 mm dlouhé, mají kratičký, hnědý, uzlo- vitě zduřený hlavní kmínek s hustými větvemi, jež jsou ozdobně dlanitě stříhány v uzounké, kratičké laloky čárkovité. Na starých pařezech. f. chordacea ». f. 1. Rozlezlé nahnědlé povlaky zpravidla propletené mezi jiným mechem. Střední kmínek oblý, dlouhý, uzounký a tenký vy- sílá řídké větve stříhané v několik málo dlouhých, tenkých a oblých Jaloků. Na trouchnivělých starých pařezech ve vyšších polohách. £. crispula zn. f. ». Husté, světlezelené povlaky. Krátký, široký střední kmínek má četné kolmé, ploché, široké větve, stříhané v široké, ploše rozprostřené a značně kadeřavé laloky. Na starém dříví poblíž vod, tůní, v rašelinách. Druh tento, rovněž jako předešlý všeobecně po celé severní polo- kouli rozšířený, přichází i ve vlasti naší velice hojně. Svými drobnými, ozdobně dělenými a hustě kolmo k substrátu stěsnanými stélkami jest ozdobou starých trouchnivělých pařezů v hlubokých lesích, v rovinách 1 horách; řídčeji přichází i na vlhké zemi, humuse nebo písku. Pro svoji drobnou stélku uniká často zrakům sběratele, ačkoliv nepatří k žádným vzácnostem; rovněž hojně a pravidelně bývá v létě plodný. V Čechách na př. přichází: na pískovcích údolí Kokořínského (Vel.!), rašelinách u Borkovic (Vel.!) a Mažic (!), u Hlinska (Kalenský !) — (f. arenaria) na Šumavě i.Krkonoších všeobecně (Debrník (Vel. !), Spindelmiihle (Vel. !), Kleně (Vel.!) — f. conferta) a j. Vzácnější jsou f. leptomera [na př. u Černého jezera (Vel.!), Eisensteinu (Vel. !], chordacea [Hlinsko (Ka- lenský !), Tisůvka (!), Riegelbach u Eisensteinu (Vel. !)] a crispula [Mní- šek (Vel. !), Řevnice (!), rašeliny ranské (!), staňkovské (Vel.!)]. Druh tento, již genialním Hedwigem rozeznaný a klassicky vyobra- zený, jest jednou z našich nejmenších jatrovek frondosních; jest dobře odlišný od všech ostatních. Způsob větvení, tvar a charakteristický průřez stélky, stavba tobolky i typické jeho naleziště jsou dobrými a stálými znaky rozlišujícími jej od druhých druhů tohoto rodu. Nejčastěji bývá zaměňován s druhem předešlým, s nímž nezřídka i společně roste, leč snadno se při bedlivějším ohledávání rozeznává (viz str. 195); k nejrych- lejší orientaci slouží příčný průřez stélkový. Ostře odlišená vrstva epi- dermální, tupé kraje, polygonální buňky vnitřní s tlustými, obyčejně za- hnědlými stěnami jsou znaky ku podivu značně stálými. 202 2. Čel. Pellioideae. XII. Rod Pellia Raddi, Jungermanniogr. etr. in Mém. della Soc. Ital. di Modena 1820, v. XVII p- 49.* Syn.: Lichenastrum Dillenius, CČatal. plant. cca Giss. nase. 1718 p. 211., Historia muse. 1741 p. 508-509. Hepaticoides Vaillant, Prodr. bot. paris. 1723 p. 57., Botan. par. 1727 ps 100: Marsilia Micheli, Nova plant. gen. 1729 p. 5. no. 1., tab. IV. f. 1. E. Hypophyllum Linné in Act. acad. soc. suee. 1741, IT. p. 209. no. 97. Jungermannia Linné, F]. suec. 1745 1. ed. p. 339., no. 930., It. vestrog. 1747 p. 213., Species plant. 1753, IT. 1. ed. p. 1135. no. 23. Papa F. S. Gray, A natural arrangem. of brit. pl. 1821, I. p. 686. Seopulina Du Mortier, Comm. bot. 1823 p. 115., Sylloge Jung. Burop. 1831 p. 87. Blasia Fries, Stirp. agr. Femsion 1825 p. 31 ex p. Statné, velké jatrovky mající stélku široce pentlicovitou, tmavo- zelenou, často s nádechem do červena neb hněda, šťavnatou, hojně dicho- © tomicky rozvětvenou. Středem stélky táhne se silné žebro, které na spodní straně jako ostře vyklenutý kýl vystupuje a má četné, dlouhé, bílé neb , nahnědlé rhizoidy; před špičkou stélky, nedaleko vegetačního vrcholu, © žebro končí jako drobounká, jmenovitě při průhledu dobře patrná. hlízka. Stavba stélky jest velmi jednoduchá: celá stélka sestává z ně- kolika vrstev buněk, z nichž vnější vrstvy jsou z buněk sploštělých, představujících hoření a spodní epidermis, které uzavírají vnitřní vrstvy, tvořící základní pletivo parenchymatické. Hoření epidermis, zpravidla © toliko jednovrstevná, má hojně chlorofylu, spodní vysílá četné rhizoidy; © buňky základního pletiva pak jsou polygonální a mají stěny někdy vý- značně lištnovitě ztluštělé (P. epiphylla) a do červena zbarvené. Druhy jednodomé i dvoudomé. Pohlavní orgány zapuštěny jsou. na svrchní straně stélky, ačkoliv vznikají na povrchu. Antheridia jsou. kulovitá neb vejčitá, krátce stopkatá a obyčejně jednotlivě neb po dvou. uzavřena v kulovitých dutinách pod povrchem stélky; antheridium vy- víjí se z povrchové buňky, z počátku papillovitě vyklenuté, ale záhy okolní pletivo rychlejším vzrůstem je překlene a úplně přeroste, takže vzuikne nad antheridiem drobný kuželovitý neb čípkovitý hrboulek, pou- hým okem dobře na povrchu stélky patrný. Hrbolky tyto sestaveny jsou nepravidelně v řadách podle středního žebra; v čas zralosti antheridia otvírá se čípek úzkou štěrbinou, jíž pak vychází ven obsah antheridiový a později do vyprázdněné dutiny opět vnikají rozmanití živočichové, nebo. *) Nazvána po florentinském advokátovi Leop. Pelli-Fabbronim, příteli Raddiho. M 205 i parasitické houby, které tu nalézají vítaný útulek. Archegonia jsou po několika ve skupinách na svrchní straně stélky a chráněna kalichem, jenž vyrůstá z epidermální vrstvy a po zúrodnění se zveličuje a nabývá pro jednotlivé druhy charakteristického tvaru. Čepička jest více méně masitá, zpravidla zarůžovělá a těsně basi štětu objímající; vyčnívá buď daleko z kalichu, anebo jest v něm uzavřena a v dolejší své části na- mnoze i s ním srostlá. Tobolka jest dokonale kulovitá, z počátku černo- zelená, později plavě žlutá, 1—1'5 mm v prům. mající; štět moený, silný, hyalinní a dlouhý (nezřídka až 10— 12 cm). Stěny tobolky jsou vícevr- stevné a v čas zralosti pukají ve čtyři pravidelné chlopně; buňky jich mají často stěny silnými lištnovitými ztluštěninami vytužené. Spory jsou vícebuněčné, velké, zelené a vejčité; jsou to vlastně spory již prvá stadia - klíčení prodělavší, neboť mají již přesně vyznačenou buňku rhizoi- dovou, z níž po vyprášení spor na příhodný substrát, vzrůstá první rhi- M77 G „htm TT“ + ->> ps U- DU + Obr.39. Rod Pellia Raddi: 1 příčný průř. zoid. latery poměrně krátké, široké a válcovité, mají obyčejně dvojitou spirálu; vytrvávají dlouho na elate- roforech, jež sestaveny jsou štětičko- - vitě na basi tobolky a jsou pro jedno- © tlivédruhy charakteristického složení. Vegetativní rozmnožování dě- je se jen adventivními innovacemi na spodu a na konci stélky, jež podmi- stélkou P. epiphylla (L.) Lindb. s vytu- žovacími nachovými lištnami v paren- chymatickém pletivu základním (zvětš. 150kr.); Řevnice. 2 kalich a čepička u různých druhů: a P. epiphylla (L.) Lindb. (Mukařov), 6 P. Fabbroniana Raddi (Chuchle), c P. Neesiana (Got.) Limpr. (Dvořačky), a,, b,, c,, příslušné schematické průřezy koncem stélky; s štět, c čepička, k kalich. 3 stěna to- bolky: a P. epiphylla (L.) Lindb. (Něm. Brod), b P. Fabbroniana Rad. (Koda), zvětšeno 160kr. ňují charakteristický vějířovitě roz- prostřený tvar povlaků Pellhových. Často vzrůstají na okrajích stélky 1 na jejím spodu krátké větvičky, jež snadno se ulamují a vodou rozne- šeny na příhodný substrát vzrůstají v novou stélku; tento způsob roz- množování děje se jmenovitě na podzim. Rod tento representovaný již odedávna botanikům známým a vše- obecně rozšířeným druhem P. epiphylla byl vymezen r. 1820 Raddim, leč teprve až r. 1829 v nynějším svém rozsahu stanoven Čordou, po jehož příkladu i Nees r. 1838 jej pak do svých evropských jatrovek přijal. Dříve spojován byl všeobecně s Linnéovým rodem Jungermannia anebo zahrnován po příkladu Hiibenerově v rod Gymnomitrion. Nees rozeznal dva druhy, k nimž později přistoupil Gottschem jako odrůda poprvé sta- movený, Limprichtem popsaný druh třetí. Všechny tyto druhy jsou roz- šířeny všeobecně po celé severní polokouli a vyskytají se hojně i v naší vlasti Všechny tři druhy jsou vyslovenými hygrophyty, rostouce vždy 204 jen na místech bohatých vodou, nezřídka i ve vodě samotné. K přes- nému určení jich jest zapotřebí vždy rostlinek fertilních, ačkoliv zkušené oko i sterilní rostlinky po delším cviku dobře rozezná; jsou znamenitým dokladem ke vzniku druhů, neboť zjevně jsou si velice příbuzní a toliko © vlivem substrátu rozdíly jich byly podmíněny. JE BDÍ 375. fig. 219., Macvicar, Stud. Handb. of brit. hep. 1912 p. 74, delim. ibid. Exsice.: Gottsche-Rabenhorst, Hep. eur. exsice. no. 29b., 30., 105., 124., Syn.: Jungermannia endiviaefolia Dickson, Plant. cryptog. Britanniae Analytický -přehled druhů roBlelh Stélka statná, široce pentlicovitá vykazuje na příčném průřezu v základním pletivu zřetelné, zpravidla červeně zbarvené vytužo- vací lištny. Kalich malý, čepička daleko z kalicha vyčnívá. Stěny tobolky mají buňky vytužené kruhovitými ztluštěninami. Elatery dlouhé (500 «), teničké, elaterofory 15—30 u tlusté. Pouze na sub- strátu nevápenitém P 2 Stélka drobnější, úzce eo a na oken P kadeta má buňky základního pletiva bez jakýchkoliv ztluštěnin a lišten. Ka- lich velký, vakovitě pohárkovitý, čepičku úplně kryjící. Stěny to- bolky nemají žádných ztluštěnin. Elatery tlusté, krátké (200 ), elaterofory rovněž slabší (5—10 «). Dvojdomý druh význačný pro substrát vápenitý . . . . < < <... P. Fabbroniana Raddi (str. 204) Kalich šupinkovitý, jen na zadní straně nepatrně basi sporogonu kryjící. Jednodomý druh s antheridovýmř čípky těsně za sporo- gonem vyniklými. Na březích potůčků a mokřadlech lesních, zvláště nižších poloh. Stélka temně smutně zelená, zřídka červeně naběhlá. P. epiphylla (L.) Lindb. (str. 207) Kalich obdává kolem dokola basi čepičky jako nízký límeček. Dvou- domý druh mající stélku (jmenovitě střední žebro) často nachově naběhlou. Na podobných místech jako předešlý, ale zpravidla jen ve vyšších horských polohách . . P. Neesiana (Got.) Limpr. (str. 210) © 28. Pellia Fabbroniana Raddi, Jungermanniogr. etr. 1820 p. 23., tabs M7 119575 Boulay, Hépatigues 1904 p. 164., Můiller, Leberm. 1907 p. 374., p. 181., 221., 242., 245., 297., 393., 486., 642. Jack-Leiner-Stitzenberger, Kryptog. Badens exsic. no. 162. Wartmann-Schenck, Schweiz. Krypt. no. 374. Husnot, Hepat. Gall. exsic. no. 23. Carrington a. Pearson, Hep. Britannicae exsic. no. 142. Schiffner, Hep. europ. exs. no. 23. IV. fase. 1801 p. 19. Jungermannia epiphylla var. ». furcigera Hooker, British Jung. 1816 t. 47. £. 18., Ekart, Synopsis Jung. 1832 p. 64., tab. XIII. fig. 111; 2, 3 (ad dextr.). 205 Seopulina epiphylla 8. furcigera Du Mortier, Sylloge Jung. 1881 p. 87. Gymnomitrion epiphyllon ». polybolum Hiibener, Hepaticologia germ. 1834 p. 42. Jungermannia calycina Taylor in Mackay, FI. hibern. 1836, II. p. 55. Pellia epiphylla var. furcigera Nees, Nature. 1838, ITI. p. 366. P. calycina Nees, ibid. p. 386., Gottsche, Nees, Lindenberg, Synopsis 1844 p. 490., Rabenhorst, Kryptogamenfl. 1848 p. 16., Du Mortier, Hep. europ. 1874 p. 145., Husnot, Hepaticologia gall. 1875 p. 74., Limpricht, Kryptogamenfl. Sehles. 1876 p. 329., Stephani, Deutschl. Jung. 1879 p. 64., Species hep. 1903 p. 367., Sydow, Leberm. 1882 p. 69., Dědeček, Mechy jatr. 1883 p. 32., LBeberm. 1886 p. 25., Kling- graeff, Leber- u. Laubm. 1893 p. 48., Hahn, Leberm. Deutschl. 1894 p. 64., Cooke, Handbook of brit. hep. 1894 p. 250., Pearson, Hepaticae 1902 p. 447., Velenovský, Jatrovky 1903, III. p. 8. Warnstorf, Leber- u. Torfm. 1903 p. 103., Loeske, Moosflora 1908 p. 43., Lacouture, Tableaux 1905 p. 62., Lorch, Torf- u. Leberm. 1914 p. 43. Delin.: Husnot, Hepaticol. gall. 1875 tab. XI. f. 127., Stephani, Deutschl. Jungerm. 1879 fig. 123., Cooke, Handbook of brit. hep. 1894 p. 251. fig. 173., Pearson, Hepaticae 1902 tab. CXCVTIIT,, Velenovský, Jatrovky 1903, III. tab. XI. fig. 3., tab. XII. fig. 14., Warnstorf, Leber- u. Torfm. 1903 p. 106. fig. 3. P. fuciformis Nees, Nature. 1838, III. p. 338., Sydow, Leberm. 1882 D99: P. endiviaefolia Lindberg, Hepaticae in Hib. 1874 p. 534., Heeg, Le- berm. 1882 p. 122., Migula, Kryptogarmenfl. 1904 p. 425, tab. LIV. BE o. IV, 15 D. Marsilia endiviaefolia Lindberg, Muse. scand. 1879 p. 10. Rozlezlé povlaky, anebo husté, tmavozelené, neb živě zelené trsy. Stélka jemná, křehká, úzce pentlicovitá, 3—8 mm šir., 2 až 6 cm dl., s okraji vystoupavými, často kadeřavě zprohýbaným, pěkně dichotomicky větvená; střední žebro znenáhla přechází v boky a jest na spodní straně jen slabě kýlnatě vyniklé. Parenchyma- tické buňky základního pletiva nemají žádných lišten vytu- žovacích. Dyoudomá. Samčí rostlinky tvoří samostatné trsy, často v bez- prostřední blízkosti trsů samičích. Kalich velký, kyjovitě vako- vitý,4—6 mm dlouhý zakrývá úplně čepičku; tato jest pletově růžová, válcovitá, řídce chloupkatá a v basální části často s kalichem srostlá. Tobolka kulovitá, žlutohnědá, se stěnami dvouvrstevnými; buňky vnější vrstvy mají toliko v rozích uzlovité ztluštěniny, jinak postrádají, stejně jako buňky vrstvy vnitřní, jakýchkoli zřetelných polokruhovitých lišten vytužovacích. Spory žlutozelené, mnohobuněčné, 50—70 « v prům. Elatery rovné neb jen slabě obloukovitě ohnuté, 150—200 « dlouhé, 10 až 15 « po celé délce stejnoměrně široké, mají 3—4 žlutohnědé úzké spirální 206 pentlice. Elaterofory vláskovité, velmi dlouhé (500 « až 1 mm), tenounké (5—10 4), rovné, mají 2—3 volně točené spirály a jsou ve velkém počtu (100 i více) štětičkovitě dlouho na basi tobolky přirostlé. Zraje v dubnu. © f. lorea (Nees) Heeg, Leberm. Niederóster. 1893 p. 122 pro var. Syn.: Pellia epiphylla v. lorea Nees, Naturg. 1838, ITI. p. 366. — Husté, tmavozelené trsy. Stélka 3—5 mm šir., 4—6 cm dl., hustě dichoto- micky větvená, tuhá, značně křehká, s okraji rovnými plochými a. s velmi řídkými skoro chybějícími rhizoidy. Na zaplavovaných ka- menech v potocích vápenných. f. pelvetioides Schffmer in Pascher Siisswasserfl. 1914, XIV. p. 186 pro var. Stélka má četné kadeřavé laloky, jest hojně větvená a žlábkovitě prohnutá. Mezi mechem v bažinách a na mokvavých skalách. f. laxa m. f. n. Stélka jemná prosvitavá, světle až žlutozelená, ve vodě vzplývající, úzce pentlicovitá, málo větvená. Na březích potůčků a studánek. , . f. furcigera (/Iooker) Massalongo, Rep. Epat. Ital. 1886 p. 46. Syn.: Jun- germannia epiphylla v. furcigera Hooker, Brit. Jungerm. 1816, tab. 47. fig. 18. Stélka má na okrajích a na konci četné, krátké, úzce čárkovité, nepravidelně vidličnatě dělené laloky; tyto se snadno ula- © mují a slouží k vegetativnímu rozmnožování. Hojně na podzim. Druh tento jest všeobecně rozšířen po celé severní polokouli v mír- © ném pásmu; jest to rostlina význačně vápnomilná a vyskytá se v spou- © stách podle potůčků, v bažinách, na tufech, kapavých skalách, v stu- dánkách v krajinách vápenných. Ve vlasti naší jest zvláště charakteri- stickou pro silursko-devonskou pánev, kde všude jest zjevem velmi oby- čejným. Také její formy jsou všechny obecné, takže uváděti naleziště bylo by zbytečným. V nejbližším okolí pražském tvoří trsy ve vápenatých , potocích ku př. u Libšic, Podhoře, Břežánek, v Chuchli (v hájku pod , studánkou), Bráníku, u Kody, v Karlickém údolí, u Karlova Týna a j.. Plody však přináší zřídka; leč již dle habitu se snadno od druhého druhu rozezná, který ostatně ani na vápenitém podkladu nikdy nepřichází. Starší autoři všeobecně uvádí tento druh pod jménem P. calycina, až teprve Levier dokázal, že již Raddi druh tento pode jménem P. Fab- broniana rozeznával; Raddi-ho diagnosa jest sice nedostatečná a stejně i obrázek jeho nezřetelný, leč poznámka při výkladu obrázku »con Ca- lice aperto per lasciar vedere la Corolla in esso contenta«, svědčí, že skutečně hlavní charakter byl Raddim dobře vystižen a proto dlužno užívati jména Raddiho a nikoliv Neesova anebo Dicksonova. Neesova Pellia fuciformis náleží jistě v okruh tohoto druhu, jak již z diagnosy jest patrno; jest to vodní, ponořená forma, jejíž »magna granula ovalibus cellulis parenchymatis innata« jsou epifytické diatomy (viz Stephani, Species 1903 p. 367.). Měl jsem příležitost pozorovati v pří- rodě podobnou formu úplně s popisem Neesovým se shodující. 207 29. Pellia epiphylla (Zné) Lindberg, Hepaticae in Hibernia m. Julii 1873 lectae, 1874 p. 584. Corda, Genera 1828 p. 654 ex p., Deutschl. Jung. in Sturm Fl. 1855 p. 141., Nees, Nature. 1838, III. p. 361 ex. p. Gottsche, Nees, Lindenberg, E ocuis 1844 p. 488., Rabenhorst, Kryptogamenfl. 1848 p. 15., Krypto- '"gamenfl. v. Sachs., Oberl., Uhiir. u. Nordb. 18683 p. 309., Du Mortier, Hep. eur. 1874 p. 145., Husnot, Hepaticologia gall. 1875 p. 73., Limpricht Kryptogamenfi. Schles. 1876 p. 328., Stephani, Deutschl. Jung. 1879 p. 64. Species hep. 1903 p. 366., Sydow, Leberm. 1882 p. 69., Dědeček, Mechy jatr. 1883 p. 31., Leberm. 1886 p. 25., Heeg, Leberm. 1893 p. 121., Kling- graeff, Leber- u. Laubm. 1893 p. 47., Hahn, Leberm. Deutschl. 1894 p. 63., Cooke, Handbook of brit. hep. 1894 p. 249., Pearson, Hepaticae 1902 p. 448., Welenovský, Jatrovky 1903 p. 7., Warnstorf, Leber- u. Torfm. 1908 p. 102., Loeske, Moosflora 1903 p. 43., Boulay, Hépatigues 1904 p. 163., Migula, Kryptogamenfl. 1904 p. 425., Lacouture, Tableaux 1905 p. 62., Miiller, Eeberm. 1907 p. 370., Maevicar, Stud. Handb. of brit. hep. 1912 p. 71., Lorch, Torf- u. Leberm. 1914 p. 92. "Delin.: Du Mortier, Hep. eur. 1874 tab. IV. fig. 47., Husnot, Hepaticol. gall. 1875 tab. XI. fig. 126., Stephani, Deutschl. Jungerm. 1879, fig 121., Cooke, Handbook of brit. hep. 1894 p. 250 fig. 172., Pearson, Hepaticae 1902, tab. CXCVII., Velenovský, Jatrovky III. 1903 tab. IX. fig. 2., 1- Warnstorf, Leber- u. Torfm. 1903 p. 106. fig. 3., Migula, Krypto- Meameníl: 1904 tab. LIV. fig. 7., LV. fig. 267., Miůiller, Leberm. 1907 Bp. 9. fig. 2., p. 79. £. 64., p. 85. £. 66., p. 89. £. 69., p. 98. £. 75., p. 108. m5.. p. 308. I. 217., p. 369., £. 218., Macvicar, Stud. Handb. of brit. hep. 1912 p. 72. Exsice.: Gottsche-Rabenhorst, Hep. eur. exsic. no. 29a., 105., 124., 181., - 291., 241., 242., 297., 339., 457., 486., Hiibener-Genth, Deutschl. Leberm. | = no. 28., 53., 107. Lindberg-Lackstrom, Hep. scand. exsie. no. 25. Sulli- - vant, Musci allegh. no. 282., 284. Bauer, Bryotheca Bohem. no. 176., 282., 283. Syn.: Hepaticoides hepaticae facie Vaillant, Bot. par. 1727 p. 99. Marsilea major atrovirens, floribus albicantibus e foliorum medio egredientibus Micheli, Nova plant. gen. 1729 p. 5. tab. 4. fig. 1. Lichenastrum capitulis rotundis e foliorum medio enascentibus Dille- mus, Historia muse. 1741 p. 508, tab. 74. fig. 41. Jungermania epiphylla Linné, Species plant. 1753 p. 1135. ex p. Sehmidel, Jeones plant. 1747 tab. 35. fig. 1. 6. 7., Hedwig, Theoria gener. 1798 p. 163.tab. XXIIT.— XXV., Necker, Methodus muse. 1771 p. 127., Weber- Mohr, Taschenb. 1807 p. 431., Schwaegrichen, Historia muse. hep. prodr. 1814 p. 32., Weber, Hist. muse. hep. prodr. 1815 p. 91., Hooker, British Jung. 1816 tab. 47., Lindenberg, Synopsis 1829 p. 97., Ekart, Synopsis Jung. 1832 p. 68. + 208 Seopulina epiphylla Du Mortier, Comment. bot. 1822 p. 115. Blasia epiphylla Fries, Stirp. agr. femsion. 1825 p. 51. | Gymnomitrion epiphyllon Hiibener, Hepaticol. germ. 1834 p. 42 ex pe Marsilia epiphylla (Linné) Lindberg, Musci scand. 1879 p. 10. V plochých, často daleko rozlezlých povlacích, anebo menších vějí- © řovitě seskupených trsech. Stélka tmavozelená nebo olivová, zřídka slabě načervenalá, s povrchem téměř rovným a hladkým, jen nepatrně matně lesklým; jest široce pen- tlicovitá s okraji nepravidelně laloč- natými, 1—1%5 cm široká, až 8 cm dl“ rozvětvuje se dichotomicky a na koncích jest vždy více méně hluboko srdčitě vy- krojená. Epidermis složena jest z jedné, někdy i ze dvou vrstev kubických, chlo- rofylem bohatých, na zevnějšek slabě vypuklých buněk a přechází téměř ne- znatelně v základní parenchymatické ple- tivo; toto skládá se z polygonálních vel- kých buněk hojně velikými zrnky škrobovými naplněných. Verti-. kálně probíhají celým pletivem,od. buňky k buňce, fialově neb nacho-' vě zbarvené vytužovací lištny,. někdy značně široké, jindy úzké, slabé až skoro mizící. Na spodu jest stélka ostře. | ohraničena spodní epidermis, tvořenou Obr.40. Pellia epiphylla (L) Lindb. Jedinou vrstvou nízce válcovitých, bez- plodná v skut. vel.; Stiřín. barvých neb zažloutlých buněk, z nichž, některé, vyšší a větší ostatních vybíhají. v dlouhé rhizoidy. Příčný průřez stélky jest podlouhle čočkovitý;. střední žebro jest nahoře úplně ploché, dole silně konvexní a ke krá- jům se znenáhla ztenčuje. Vždy jest pouhým okem na průhledu pa- trno; končí před špičkou stélky hlízkovitou zduřeninou. ; Jednodomá. Antheridia ve středu stélky hned za samičími skupi- nami ponořena a makroskopicky jako červenavé, tmavě čípky se jevící. Archegonia umístěna v malých skupinách poblíže konce stélky; zakládají se sice těsně za vrcholem, ale tento dále roste, takže dospělý sporogon bývá značné do středu stélky posunut. Tobolka kulovitá na dlouhém hya- linním štětu; tento jest na spodu obdán 05 cm vysokou rourkovitou če- pičkou, k ústí poněkud rozšířenou, barvy pleťové se slabým nádechem do fialova nebo nachova a jemnými dvoubuněčnými chloupky řídce po- krytou. Kalich jest šupinkovitý, jako jednoduchá krátká šupinka střechovitě na čepičku ze zadní strany přichýlený. Štět dlouhý (8-10 cm), jemný, hyalinní. Stěny tobolky jsou včas zralosti okrově žluté a ze dvou, Ť 209 někdy i tří vrstev buněk složené. Buňky vnější vrstvy velké, polygonální, s četnými vytužovacími lištnami na radialních stěnách, buňky vnitřní vrstvy menší a mají stěny rovněž četnými tmavohnědými, širokými vlákny vytužené. Spory velmi velké, žlutozelené, mnohobuněčné, 90 až 120 « v průměru, na povrchu jemně bradavčité. Elatery vláskovité, mnohokráte zprohýbané, 5—10 « široké, ke koncům ztenčené, 500—600 « dlouhé a 2—3 hustě vinutými, žlutohnědými spirálkami opatřené. Elate- rofory jsou krátké, tlusté (15—30 «), na hořením konci často hákovitě zkroucené se 3—4 spirálami a ve sporém počtu (20—35) na basi tobolky jako krátký, nepatrně rozčesnutý sloupek vytrvávající. Zraje v dubnu, květnu. £. undulata Nees, Nature. 1838, III. p. 365 pro var. Husté. trsy tmavo- zelené. Stélka tenká, značně rozšířená, (5—8 mm) vzpřímená, na okrajích kadeřavě zvlněná a řídce větvená. V bažinách mezi mechem anebo přímo ve vodě; paralellní forma k f. lorea předešlého druhu. £. stenophylla ». m. f. Stélka uzounká, čárkovitá, (2—3 mm) dlouhá, chabá, tenká, světle zelená, nevětvená v hustých vzpřímených trsech, s okraji tenounkými a plochými. Na podobných místech, často pospolu s pře- | dešlou. £. aeruginosa Corda, Deutschl. Jungerm. in Sturm Fl. 1835 p. 141., tab. XXXIX. pro var. Vějířovitě rozprostřené trsy. Stélka pěkně měděn- kově zelená, tlustá, rigidní, plochá, s okraji slabě vystoupavými a lehce zkadeřenými. Na pramenitých, prýštivých místech dosti oby- čejná. Jatrovka tato může směle býti označena jako jedna z nejobyčej- nějších v naší vlasti 1 celé Evropě; jest hojně po celé severní polokouli, zvláště v pásmu mírném rozšířena. V mokřadlech a na vlhkých místech v lesích, při březích potoků, na hlinitých úklonech hlubokých úvozů, na ' stěnách příkopů, v štěrbinách skal, na vlhkých skalách, všude, kde jen jest dostatečně vláhy, tvořívá často celé temně zelené povlaky. Ve vyšších polohách, nad 700—800 m bývá zpravidla velice vzácnou, jsouc nahra- žena P. Neesiana; stejně i v krajinách vápnitých jest zastupována P. Fabbroniana. Pohlavní orgány zakládá již v říjnu a listopadu, v dubnu a květnu jest pak bohatě plodnou; spory klíčí v krátkém čase po vy- prášení a záhy ztrácejí klíčivost (již po 10—14 dnech), jmenovitě před- cházelo-li jich vyschnutí. Jsoue dosti variabilní tvoří celou řadu forem, z nichž nejnápad- nější jsme vytkli; formy tyto jsou všude obyčejné, takže upouštíme od podrobného vypočítávání stanoviska. Mimo typický tvar s plochou, roz- prostřenou stélkou, s nímž se nejčastěji setkáváme, tvoří všude, kde jest nadbytek vody pěkné f. undulata a stenophylla; f. aeruginosa, nápadná svojí nádhernou barvou, přichází hlavně jen na prýštivých pramenitých místech vyšších, podhorských poloh. Dr. Karel Kavina: Monografie českých jatrovek. 14 210 P. epiphylla rozezná se od ostatních dvou druhů určitě jen podle tvaru kalicha; od P. Fabbroniana liší se habitem i stavbou stélky (ač- koliv formy vodní nemívají u P. epiphylla rovněž vyvinuté lištny v za- kladním pletivu, nebo jen nezřetelné), od následujícího plemene P. Nee- Siana se však sterilní těžko rozeznává. Sterilní stélka podobá se, zvláště © v některých svých formách značně stélce dr. Aneura pinguis; pozná se ale vždy, jak již u dotyčné jatrovky (na str. 183.) jsme uvedli, dle tužší své konsistence, zřetelného žebra, jako temnozelený pruh středem stélky se táhnoucího, dle hnědého zbarvení na spodní straně, dichotomického roz- větvení, uzlovité ztluštěniny pod špičkou a dle přítomností velkých kulo- vitých škrobových zrnek v základním parenchymu. 30. Subspec. Pellia Neesiana (Gottsche) Limpricht, Lebermoose Schles. in Cohn's Kryptogamenfl. 1876 I. p. 329. Stephani, Deutschl. Jung. 1879 p. 64., Sydow, Leberm. 1842 p. 69., Dědeček, Mechy jatr. 1883 p. 32., Leberm. 1886 p. 25., Heeg, Leberm. 1893 p. 121., Pearson, Hepaticae 1902 p. 445., Velenovský, Jatrovky 1903 III. p. 7., Warnstorf, Leber- u. Torfm. 1908 p. 102., Loeske, Moosflora 1903 p. 43., 44., Boulay, Hépatigues 1904 p. CLIV., 165., Migula, Kryptogamenf]. 1904- p. 425., Lacouture, Takleaux 1905 p. 62., Můiller, Leberm. 1907 p. 372 Macvicar, Stud. Handb. of brit. hep. 1912 p. 73., Lorch, Torf- u. Leberm. * 1914 p. 92. | Delin.: Stephani, Deutschl. Jung. 1879 fig. 122., Velenovský, Jatrovky 1903 III. tab. IX. fig. 4., Migula, Kryptogamenfl. 1904 tab. LV. fig. 4,- Lacouture, Atlas 1905 p. 62. tab. XXXI, Můiller, Leberm. 1907 p. 369. fig. 210. IT, Macvicar, Stud. Handb. of brit. hep. 1912 p. 73. Exsice.: Gottsche-Rabenhorst, Hep. eur. exsie. no. 457. Schiffner, Hep. eur. © exs. no. 25. í Syn.: Pellia epiphylla Corda, Deutschl. Jungerm. in Sturm, Fl. 1835 p. 59 tabs XVI. | P. epiphylla var. fertilis Nees, Nature. 1838 III. p. 362. P. epiphylla f. maior, purpurascens Nees, ibid. p. 365. P. epiphylla B. forma Neesiana Gottsche in Hedwigia 1867 p. 69. Ve vegetativních částech nesmírně předešlé podobná. Stélka, stejně velké povlaky skládající, jest pentlicovitá, s okraji plochými neb mírně vystupujícími a slabě laločnatými; barvy jest hnědozelené, na okrajích obyčejně načervenalá až purpurová, tenčí, ale rigid= nější (na příčném průřezu vykazuje jen 10—12 vrstev buněk) než u druhu předešlého. Střední žebro jest široké, silné a vždy zahnědlé až purpurové; vytužovací lištny silné, nachové, ale poměrně řídké. Dyvoudomá; rostlinky obojího pohlaví rostou často v téže skupině, těsně, nebo nedaleko vedle sebe. Kalich jest pohárkovitý, jako nízký prstenec souvisle basi čepičky a sporogonu objímající, nahoře široce all otevřený, s okrajem slabě kadeřavým a laločnatým. Čepička vy- soká, tenká, nachová, jinak stejně utvářená jako u předešlého druhu. Tobolka kulovitá, světlehnědá, má stěny 3—4-vrstevné, s buňkami po- dobně jako u P. epiphylla hojně polokružnými lištnami vytuženými. Spory, elatery i elaterofory jako u předešlé; toliko velikost spor bývá zpravidla o něco menší (50—80 «). Zraje v dubnu. = i Obr. 41. Pellia Neesiana (Gott.) Limpr., trs plodných rostlinek ve skut. vel.; Rochoty. (£ undulata (Jack) K. Můller, Leberm. 1907 p. 372. Syn.: P. Neesiana var. undulata Jack, Beitr. z. Kenntn. d. Pellia-A. Flora 1895, Bd. 81. p. 15. P. Neesiana var. turfosa Velenovský, Jatrovky 1903 III. p. 7. — V hustých trsech. Rostlinkv útlejší, menší, se stélkou úzce pentlico- vitou (5—6 mm), vzpřímenou, živě zelenou, blanitou, průsvitnou, s okraji kadeřavě laločnatými; rhizoidy velmi řídké a kratičké. V hor- ských bařinách mezi mechem, anebo i v potocích. £. fluitans 2. f. u. Stélka úzce pentlicovitá, prodloužená, nevětvená (až 4—5 cem dl.), tenounká, blánitá, s okraji rovnými, bledě zelená, s ostře vyniklým červeným žebrem. Vzplývá v horských ručejích. Všude hojná v horách, kde nad 700—800 m se všeobecně na po- dobných místech jako předešlá vyskytá; zřídka kdy sestupuje níže, a tu | ještě jen ve společnosti jiných horských rostlin. Vzácně však bývá plod- mnou; sám měl jsem příležitost ohledávati její plody toliko z následujících nalezišť: Motoly u Prahy (1915 !), Rochoty (1914!), Hlinsko (Kalenský 1909 !), Hurkenthal (Vel. !). Formy její jsou analogické s formami ostatních druhů tohoto rodu a rovněž hojně v horách rozšířeny, takže by bylo rozvláčné uváděti po- 14* 212 drobně stanoviska. — Druh tento Limprichtem poprvé vystavený a vše- obecně nyní za dobrý uznávaný, jest vlastně jen horským plemenem pře- dešlého. Ve vegetativních znacích, ani ve stavbě sporogonu se oba druhy vůbec neliší, vykazujíce nanejvýš jen variační odchylky, podmíněné růz- ným okolím. Jediný znak, jenž je rozlišuje, jest jiný tvar kalicha a roz- dělení pohlaví; znaky tyto jsou skutečně stálé, jak jsme měli příležitost na hojném materialu i pozorováním ve volné přírodě se přesvěděčiti. Jinak jest rozeznání druhů obou ve stavu sterilním skoro nemožné, zvláště v pásmu, kde oba se stýkají a tvoří stejné formy. Poslední dobou fran- couzští hepatikologové Douin a Boulay neuznávají z těchto příčin tento druh; první pokládá P. Neesiana jen za drobnou, lokální formu dr. P. epiphylla a tvrdí, že našel mezi oběma četné přechody, druhý řadí ji opět ku P. Fabbroniana jako formu intermedierní mezi P. epiphylla a tímto druhem. Oba názory tyto ale jsou nesprávné a zaviněné zajisté toliko nedostatečným materialem studijním. P. Neesiana nemá s P. Fabbroniana vůbec nic společného a nepředstavuje nijak přechod mezi jmenovanými druhy. Naopak jest nejkrásnějším příkladem horského plemena vápna- bojného druhu všeobecně rozšířeného v rovinách. Douinem uváděné pře- chodní tvary ku Pella epiphylla nemají valného významu, neboť týkají se pouze stélky sterilní, a tu oba druhy tvoří, jak již řečeno bylo, sku- tečně obdobné formy, jakž také ani jinak při blízkém jich vztahu příbu- © zenském ani nemůže býti.. Znaky ale rozlišovací, tvar kalicha a dvou- ' domost, jsou stálými a nikde nalezeno nebylo přechodu a bylo by tedy. nesprávným po příkladu Douinově považovati P. Neesiana jen za formu, tím spíše, když uznává se druhové právo P. Fabbroniana, jež také hlavně jen obdobným znakem se liší; na druhé straně jest ale zase jasno, že P. , epiphylla a P. Neesiana jsou úzce příbuzné a skutečně nepatrně jen od © sebe se rozlišující. — Pokládáme tudíž za nejsprávnější druh tento při- řaditi jako subspecu ku P. epiphylla, aby úzká jich příbuznost byla vy- © stižena.*) 3. Čel. Diplomitrioideae. XIII. Rod Pallavicinius S. F. Gray, A Natural Arrangement of Brit. Plants 1821, I. p. 775.**) Syn.: Jungermanma Hooker, British Jung. 1816 tab. 77. ex p. Herbertus S. F. Gray, A Nat. Arrang. 1821, I. p. 684. Dilaena Du Mortier, Comment. bot. 1822 p. 114. *) Viz četné případy z květeny jevnosnubných (Achillea alpestris, Sorbus sudetica, Gallium sudeticum, Gnaphalium Hoppeanum, Prunus petraea, Rhinan- thy, Euphrasie, Epilobia, Gentiany atd.)! **) Lazarus Pallavicinius Genuensis, arcibiskup thébský a papežský legát na dvoře knížete etrurského, byl jedním z četných mecenášů P. A. Micheli-ho; S. F. Gray vybíral s oblibou jména podporovatelů Micheli-ho, jimž tento v před- mluvě svých »Nova plant. genera« (1729) děkuje. 213 Diplomitrion Corda, Genera hep. 1829 p. 658. Diplolaena Du Mortier, Sylloge Jungerm. 1831 p. 82. Cordaea Nees, Beitr. z. Naturg. in Allg. bot. Zeit. 1833 no. 26. p. 401. Gymnomitrion Hiibener, Hepaticol. germ. 1884 p. 44. Obr. 42. České Diplomitrioideae: I. Pallavicinius Lyellii (Hook.) Gr.; a plodná rostl. (2kr. zvětš.), b spora, c mrštník, d příč. průřez stélkou, e centrální svazek; | Radostín (b, c dle Macvicara, sporogon dokreslen dle Můllera). II. Moerckia Flo- towiana (Nees) Schif.; g plodná rostl. (2'/,kr. zvětš.), h zákrovní lístek (15krát zvětš.), i spora (750kr. zvětš.), k příčný průřez stélkou nesoucí skupinu archegonií a, | chráněnou lístky 8; Webrova cesta. III. M. hibernica (Hook.) Got.; / plodná rostl. | (8kr. zvětš.), m zákrovní lístek (10kr. zvětš.); čes. bot. zahr. IV. M. Blyttii (Moerck.) | Brockm.; » plodná rostlinka (2kr. zvětš.), o zákrovní lístek (6kr. zvětš.), p příčný | průřez stélkou s lístky 8; Javor. V. rozdíly sterilních stélek r. Pellia (1; skut. vel). a Moerckia (2; 3kr. zvětš.). te Blyttia Endlicher, Gen. plant. 1840 p. 1339. ex p. | Hollia Endlicher, Gen. plant. suppl. II. 1842 p. 103. ex p. Steetzia Lehmann, Pl. Preissianae 1846, II. p. 129. ex. p. Blyttia Gottsche in Gottsche-Rabenhorst,. Hep. europ. exsic. 1850 no. 121., K. Můiller, Leberm. 1907 p. 355. Pallavicinia Carrington, Dr. Gray's Arrang. in Trans, Bot. Soc. Edin- burg 1870, X. p. 309. l Jatrovky upomínající svým habitem na drobnější formy Pellií. Stélka rozprostřená, jemná, světle až olivově zelená, úzce pentlicovitá, s okraji často vyzdviženými; zpravidla bývá jen málo, dichotomicky vět- vená, často jednoduchá, toliko s postranními adventivními innovacemi. Středem stélky táhne se mohutné žebro, slabě kýlovitě na spodní straně vystouplé a znenáhla v široké, jednovrstevné, křídlovitě protáhlé boky přecházející; žebro má zřetelný centrální svazek, jako temný pruh již při pohledu na stélku se shora patrný. Tento sestává z několika úzkých, „značně protáhlých buněk, jichž stěny jsou silně ztluštělé, zdřevnatělé, zpravidla nahnědlé a jemně tečkované; význam tohoto svazku jest ne- pochybně hlavně jen mechanický. Spodní strana stélky jest hnědá a hoj- nými bělavými až žlutohnědými rhizoidy pokrytá; ventrální šupiny vůbec chybí. Dvoudomé druhy. Samčí rostlinky mají stélku vždy užší než sa- mičí a žlábkovitě prohnutou; na svrchní straně stélky jsou četné, v jedné nebo ve dvou řadách nepravidelně spořádané drobné, hluboce třísnitě zubaté lístky. Pod každým lístkem sedí jediné (zřídka dvě) antheridium vejčité, zelené, na krátké hyalinní stopce. Archegonia jsou rovněž sesta- vena na svrchní straně samičích stélek, zpravidla uprostřed, řídčeji na postranních lalocích; chráněna jsou dvojitým obalem, jenž se záhy z okol- ního pletiva stélkového zakládá, a četnými parafysami na basi i mezi obaly , vzrůstajícími. Po zúrodnění vzrůstají rychle i obaly, takže sporogon jest na svém spodu obalen dvěmi dobře differencovanými obaly: vnitřní, kalich, jest dlouhý, zpravidla válcovitý, při ústí jemně třísnitý, vnější, zákrov (involucrum), krátký, z četných třísnitých, na basi srostlých lístků, dokola kalich obdávající. Čepička dlouhá, jemná, zpravidla nepatrně kalich , přesahující, srůstá s tímto na basi. Tobolka jest protáhle vejčitá, skoro- válcovitá, tmavohnědá a v čas zralosti puká nepravidelně ve dvě podélné, ' zřídka čtyři chlopně, jež zůstávají na temeni spojeny; stěna tobolky jest na vrcholu vícevrstevná a v těchto místech nerozpukává, nýbrž zůstává celistvá. V ostatní části tobolky jest ale stěna dvouvrstevnou, zřídka jen jednovrstevnou; buňky vnější vrstvy mají stěny značně ztlustlé, tmavo- hnědé, buňky vnitřní vrstvy jsou tenkostěnné, žádné však nemají vytu- žovacích vláken vyvinutých. Spory hnědé, drobné, jemně bradavěité nebo nezřetelně políčkované. Elatery dlouhé, stejnoměrně válcovité, mají 2—3 řídko vinuté, tmavohnědé spirály. Vegetativní rozmnožování děje se jen adventivními innovacemi na spodní straně stélky. Žádný druhý rod jatrovek nenese tolik jmen, jako tento. Poprvé. vymezen S. F. Grayem, který podal velice přesnou a dostačitelnou dia- gnosu, byl tento rod od pozdějších botaniků mnohonásobně překřtíván, čímž zaviněny byly v synonymice jeho četné konfuse. Moderní botani- kové používají Gottsche-ho názvu Blyttia všeobecně, ač neprávem, neboť Grayovo jméno má na každý způsob prioritu. Námitka Miillerova (1907 p. 356.), že nelze užívati jména Pallavicinia (tak totiž opraveno Grayovo 215 jméno Du Mortierem a Carringtonem, neboť jméno Pallavicinius jest mužské a nemůže prý tedy označovati jatrovku), poněvadž všeobecně jest mnorskými botaniky pro oba rody Blyttia i Mórckia používáno, jest bez- předmětnou; jedině správným jest užívati starého názvu Grayova, jak také i Stephani ve svých »Species« činí. Celý rod čítá 29 druhů, z nichž 10 roste y Asii, 12 v Americe, 5 w Australii, a 2 v Africe; jsou to skoro vesměs druhy endemické, tropi- ekému pásmu domácí a jen jediný P. Lyellii jest kosmopolitou. Tento přichází i ve floře naší: 31. Pallavicinius Lyellii (/Zooker) Gray, A Natural Arrang. of Brit. Pl. o 152 p. 775. Stephani, Species 1903. I. p. 318.; Cooke, Handbook of brit. hep. 1894 p. 252., p. 253. fig. 174, Pearson, Hepaticae 1902 p. 438., tab. UXOV,, Migula, Kryptogamenfl. 1904 p. 424, tab. LIV. f. 6., Macvicar, Stud. Mhandb. of brit. hep. 1912 p. 65, fig. 1.—5. Ewsice.: Gottsche-Rabenhorst, Hep. eur. exsice. no. 121., 441. Husnot, Hep. Galliae no. 167. Carrington a. Pearson, Hep. Britannicae exs. no. 144. | Syn.: Jungermannia Lyellii Hooker, British June. 1816, V. p. 127. Dilaena Lyellii Du Mortier, Comment. bot. 1822 p. 114., Hepaticae eur. 1874 p. 137., Husnot, Hepaticol. gall. 1875 p. 72., tab. X. fig. 123., Warnstorf, Leber- u. Torfm. 1903 p. 97.; pag. 106. fig. 1., Boulay, Hépatigues 1904 p. 166., Lacouture, Tableaux 1905 p. 61., Atlas tabl. XXX. Diplomitrion Lyellii Corda, Genera hep. 1829 p. 654, Deutschl. Jun- germ. in Sturm Fl. 1835 p. 54., tab. XIV. Diplolaena Lyelhi Du Mortier, Sylloge Jungerm. 1831 p. 82., Nees, Naturg. 1838 III. p. 344 exp. Cordaea Flotowiana Nees, Beitráge in Allg. Bot. Zeit. 1833 p. 401., Hiibener, Hepaticologia germ. 1834 p. 36. Gymnomitrion Lyellii Hiibener, Hepaticol. germ. 1834 p. 45. Steltzia Lyellii Lehmann, Pl. Preissianae 1841. II. p. 45. Hollia Lyelhi Sullivant, Musci Alleghanienses 1846 p. 66. Blyttia Lyellii Lindenberg, Gottsche, Nees, Synopsis hep. 1846 p. 475., Rabenhorst, Kryptogamenfl. 1848 p. 16., Kryptogamenfl. v. Sachs., Oberl., Thůr. u. Nordb. 1863 p. 310., Limpricht, Kryptogamenfl. Schles. 1876 p. 326., Stephani, Deutschl. Jung. 1879 p. 63., Sydow, Leberm. p. 1822 p. 68., Dědeček, Leberm. 1886 p. 27., Můller, Le- berm.1907 p. 356.; p. 10. fig- 4., p. 356. fig. 212; Lorch, Torf- u. Leberm. 1914 p. 91. Stélka plazivá, světlezelená, jemná, úzce pentlicovitá (2—4 mm šir., 2—5 em dl.), jednoduchá, neb vidličnatě větvená; okraje slabě laločnaté, mírně vlnité, tenounké. Středem stélky táhne se 216 silné žebro scentrálním svazkem, na spodu mírně obloukovitě vypuklé, hojnými rhizoidy pokryté, na stranách znenáhla v křídlovité jednovrstevné boky přecházející; buňky v celé stélce, až na hnědé, zdřevna- tělé stereidy centrálního svazku, jsou tenkostěnné a silně turgescentní. Ventrální šupiny chybí. Dvoudomá. Antheridia ve dvou řadách, každé kryto třísnitou šu- pinkou na svrchní straně menších rostlinek samčích. Archegonia po 6 až 10 ve skupinách podél středního žebra rovněž na svrchní straně stélky, chráněná dvojitým obalem. Tobolka válcovitá, tmavohnědá 4 mm dlouhá, dvěmi chlopněmi podél pukajícími, ale nahoře spojenými. Štět hyalinní, 3—35 em dl., jest na basi kryt jemnou čepičkou 3—5 vrstev buněčných silnou 7—9 mm dlouhou, nepatrně kalich přečníva- jící. Tento jest bledě zelený, válcovitý a při ústí třásnitě dřípený, B—7 mm dlouhý. V nější obal, involucrum, jest kratičké (2—25 mm) a sestává z četných temně zelených šupinkovitých lístků, na okrajích hluboko třísnitých a basemi vespolek srostlých. Spory červeno- hnědé, jemně a drobně políčkované, 20—25 u v prům. Elatery dlouze válcovité (10 « šir., 250—300 « dl.) a mají dvě světlehnědé spirály. Zraje v dubnu, květnu; plodnou jest však velice zřídka. Druh tento přichází na vlhkých pramenitých místech v rašelinách a lukách nižších poloh; vybírá si s oblibou stěny stružek odvodňovacích, na nichž se po způsobu Pellií rozlézá. Ačkoliv jest kosmopolitou, patří © mezi nejvzácnější středoevropské jatrovky vůbec. V naší vlasti známa jest toliko z rašelin radostínských na českomoravské vysočině, kde se mi podařilo v srpnu 1912 v několika exemplářích ji objeviti. Habituelně po- dobá se nápadně Pellia epiphylla f. stenophylla, ale dle centrálního svazku, již při průhledu lupou jako černý pruh ve středním žebru se jevící a při © opatrném přetržení stélky jako nitka visící, se lehce poznává. Plodnou -© jsem dosud neohledával; popis sestaven jest dle Du Mortiera, Cordy, Gottsche, Pearsona, Macvicara, Miůillera a jiných. Zajisté, že bude ještě na více místech naší vlasti nalezena. XIV. Rod Moerckia Gottsche, in Gottsche-Rabenhorst, Hepaticae europ. exsie. 1860 no. 121., Carrington, Gleamings among the Ir. Cryptogams. Trans. Bot. Soc. Edinburg 1863 VIL p. 4435?) Syn.: Jungermannia Hooker, British Jungerm. 1816 tab. 78. Dilaena Du Mortier, Comment. bot. 1822 p. 114. ex p. Diplomitrion Corda, Genera hep. 1982 p. 653. ex p. Diplolaena Du Mortier, Sylloge Jungerm. 1831 p. 82 ex p. Cordaea Nees, Beitráge z. Nature. in Allgem. bot. Zeitschr. 1833 p.401. ex p. *) Ku cti botanika A. Móreka. 217 Gymnomitrion Hiibener, Hepaticol. germ. 1884 p. 37 ex p. Pallavicinia Lindberg, En liten profb. pa nammfórb. Helsingfors 1867 (see. Hep. in Hibernia 1875 p. 540.) ex p. Calycularia (Mitten) Stephani, Species 1908. I. p. 355. Prostředně velké jatrovky rostoucí zpravidla v řídkých rozlezlých sytě neb světle zelených trsech. Stélka úzce pentlicovitá, plazivá, oby- čejně slabě žlábkovitě na svrchní straně prohnutá, dichotomicky větvená, má okraje tenounké, mírně laločnaté a skoro vždy rozmanitě vlnitě zka- "deřené; ve středu stélky táhne se široké žebro před špičkou náhle mizící, které jest na spodu mírně obloukovitě vyklenuté a znenáhla přechází v tenké, široké křídlovité boky. Všechny buňky ve stélce jsou stejné, tenkostěnné, jen epidermální nepatrně výškou od vnitřních rozdílné; žádný centrální svazek není vyvinut. Na spodu stélky nacházejí se četné, často rozmanitě do červena, hněda neb okrova zbarvené rhizoidy, a mezi těmito, po obou stranách středního kýlu jsou rozděleny vláskovité, jemné, hyalinní neb zarůžovělé ventrální šupiny, z několika pouze buněk sestá- vající a záhy beze stopy mizící. Dvoudomé druhy. Samčí rostlinky mají : stélku obyčejně menší, útlejší, užší a jednoduchou; na svrchní její straně jsou četné, hustě střechovitě v řadách za sebou sestavené vejčité šupinky. -V úžlabí každé šupinky sedí jedno neb dvě kulatá, zelená antheridia na krátké, tlusté stopce, obklopená několika málo parafysami; okraje šupinky -jsou rozmanitě hluboko zubaté neb i celé. Archegonia sestavena jsou -vw řídkých malých skupinkách nebo i jednotlivě roztroušena po hoření | straně stélky statnějších rostlinek samičích. Chráněna jsou rovněž šu- t pinkami, zpravidla hojně dřípatými a kolem dokola v rozmanitém počtu I sestavénými; kolem zúrodněného archegonia bují pletivo a vyrůstá ještě | jeden souvislý obal, takže sporogon pak chráněn jest dvojitým obalem. [ Vnitřní, kalich, jest velký, dlouhý, vakovitý nebo válcovitý a bledě zelený, vnější, zákrov, jest tvořen šupinkami ve věnci původně archegonia chrá- nícími, a na basi namnoze srůstajícími; nezřídka tvoří basální val, z něhož teprve šupinky zákrovní s rozmanitě dřípeným okrajem vynikají. Čepička | jest jemná, tenounká (toliko jedinou vrstvu buněk tlustá) a skoro vždy | kratší kalicha, takže jest tímto dokonale krytá. "Tobolka jest tvaru po- | dlouhle vejčitého, černohnědá a ve dva, neb čtyři laloky nepravidelně pukající. Stěny její jsou vícevrstevné; vnější vrstva sestává z velkých | buněk se stěnami tlustými a hnědými, kdežto vnitřní vrstvy mají nízké | buňky tenkostěnné, vzácně kdy polokruhovitými lištnami vytužené. Naše | druhy evropské postrádají vůbec v stěně tobolky vytužovacích lišten. Spory | malé, jemně papillosní neb políčkované, vzácně ostnité (M. erispula Mitt- | Himalaya, M. laxa Lindb.-Sibíř). Elatery krátké, válcovité, mají dvě hustě vinuté spirály. | Vegetativní rozmnožování děje se jen adventivními laloky a vět- | vemi na spodu stélky a na bocích vznikajícími. 218 Rod tento jest velice blízký předešlému, takže od některých bota- niků bývá s ním i spojován. Leč přítomnost ventrálních šupin, nedostatek centrálního svazku ve středním žebru, jinou stavbou tobolky (stěny jsou až šestivrstevné a mají buňky odlišného charakteru) oba rody dostatečně rozdělují. Spojení obou rodů v jediný, v němž rozlišují se tyto rody zase jako sekce, jak ku př. Boulay učinil, jest sice pro evropské druhy možné, ale nepraktické. Rod Moerckia podaný ve smyslu Mittenova r. Calycularia, jak Ste- phani*) ve svých »Species< (p. 354) učinil, čítá jen 7 druhů, z nichž 4 ro- stou v Asii, 3 pak v Evropě; všechny jsou více méně studenomilní hygro- nebo mesofyti, libujíce si v mírném pásmu anebo na vysokých horách. Tři druhy evropské byly nalezeny i v naší vlasti.: Analytický přehled druhů r. Mórcekia: 1. Rhizoidové vlášení žluté až rezavé. Na svrchní straně stélky jsou vždy přítomny na středním žebru, rozmanitě hustě seřazené, kade- řavé drobné lístky. Lístky zákrovu jsou široké, jen mělce laločnaté. Rostlinka jest zpravidla žlutozelená, v řídkých trsech na prameni- tých místech nejvyšších hřbetů horských . . M. Blyttii (Olosnen) 'Brockn sku 218 Rhizoidové vlášení bělavé, nanejvýš špinavě slabě okrové. Svrchní strana stélky (vyjma G rostlinky) vždy hladká. Zákrovní lístky úzké, dlouhé, hluboce třísnité . ...... o Stélka široká, tlustá (15—20 vrstev v Droslrojn a a neprůsvitná, tmavozelená, s okraji kadeřavě zvlněnými a středním žebrem mírně na spodu kýlnatým. Spory 45—55 u v průměru. ... M. Flotowiana (Nees) Schiffm. str. 220.: Stélka úzká, čárkovitě pentlicovitá (2—3 mm), tenounká (10—14 vrstev v prostředku), žlutozelená a průsvitná. Okraje jsou rovné, nanejvýš slabě zvlněné, žebro ostře trojhraně kýlnaté. Spory 35—40 u v prům... ... ..... . .M. hibernica (Hook.) Got. str. 228 DÍ 32. Moerckia Blyttii (Woerck) Brockmann, in Arch. d. Ver. d. Freunde d. Natur. Mecklenburg 1863, Bd. XVII. p. 190. Loeske, Moosflora 1903 p. 41., Můller, Leberm. 1907 p. 364., p. 366. fig. 216., Macvicar, Stud. Handb. of brit. hep. 1912 p. 69. ic. 1b. Exsice.: Hiibener-Genth, Deutschl. Leberm. no. 52. Gottsche-Rabenhorst, Hep. eur. exsice. no. 63., 63b., 336. Kryptog. exsic. ed. a mus. vindob. no. 384. *) Schiffner rozděluje poslední dobou (Ósterr. bot. Zeitschr. 1901., LL. p. 50.) rod tento ve dva: Calycularia, kryjící se se Stephani-ho skupinou A (sporis echi- natis) a Mórckia (skupina B) zahrnující mimo 3 druhy evropské asijský druh M. radiculosa. V Engler. Fam. shrnuje r. Mórckia ještě pod Pallavicinia. 219 Syn: Jungermannia Blyttii Moerek, FI. Dan. 1830, XXXIV. p. 4. Gymnomitrion Blytti Hiibener, Rlénatiaoli germ. 1834 p. 44. Diplomitrion Blyttii Corda, Deutschl. Jungerm. in Sturm FI. 1885 p. 126. adnot. Nees u. Flotow, Reiseber. in Beibl. z. Flora 1836 I. p. 59. Diplolaena Blyttii Nees, Naturg. 1838 III. p. 339. Cordaea contorta Nees, Reiseber. in Beibl. z. Wlora 1836 T. p. 59. = Blyttia Mórekii Gottsche, Nees, Lindenberg, Synopsis 1844 p. 474., Hahn, Leberm. Deutschl. 1894 p. 62. Moereckia norvegica Gottsche in Gottsche- Rahenhorst, Hep. eur. exsic. 1860 no. 121., Limpricht, Kryptogamenfl. Schles., 1876 p. 325., Ste- phani, Deutschl. Jung. 1879 p. 63. fig. 120., Sydow, Leberm. 1882 p. 67., Dědeček, Mechy jatr. 1883 p. 32., Leberm. 1886 p. 26., Vele- novský, Jatrovky 1903 p. 5., t. IX fig. 10. Dilaena Blytti Du Mortier, Hep. eur. 1874 p. 138., Husnot, Hepaticol. gal. 1875 p. 73., tab. XI. fig. 125., Boulay, Hépatigues 1904 p. 168, Lacouture, Tableaux 1905 p. 61., tab. XXX. Pallavicinia Blyttii Lindberg, Musci scand. 1879 p. 10., Kaalaas, Leverm Norg. 1893 p. 451., Pearson, Hepaticae 1902 p. 438., tab. CXCIV., Migula, Kryptogamenfl. 1904 p. 424, tab. LV. fig. 11. Calycularia Blyttii Stephani, Species hep. 1900 I. p. 360. Řídké, trsnaté, světlezelené povlaky upomínající vzhledem -1 velikostí na drobnější Pellii. Stélka plazivá, pentlicovitá, 1—25 -em dl., 5—10 mm šir., jednoduchá neb na konci krátce vidličnatě větvená, | jen slabě lesklá; okraje průsvitné, mírně vzhůru vyhnuté a kadeřavě | zvlněné. Na svrchní straně stélky jsou ve středu v nepravidel- -mých řadách hustě sestavené kolmé lístky až 1 mm vys., 05 až 2 mm široké; jsou tvaru nepravidelně vejčitého až obdélníkového, a | mají okraje nestejně, mělce laločnaté. Střední žebro jest kýlnatě: na spodu vyniklé a nese četné červenohnědé až rezavé, pod mikro- skopem krásně zlatožluté rhizoidy. Příčný průřez jest trojúhel- níkový; střední žebro, v prostřed 20—25 vrstev silné, přechází pozne- nahla v tenké, křídlovité boky, epidermální buňky jsou tenkostěnné a menší než buňky základního pletiva, jež mívají často stěny slabě v ro- zích ztlustlé. Ventrální šupiny jsou jemné, vláskovité, hyalinní a záhy pomíjivé. Dvoudomá. Samčí rostlinky užší, menší než samičí, se stélkou vždy jednoduchou, nesoucí na svrchní straně při konci seskupené drobné, okrouhlé, na špičce tupě dvou- až třílaločné šupinky, skrývající ve svém "úžlabí vždy po jediném velikém antheridiu. Samičí rostlinky jsou statné, -a nesou na povrchu při špičce 1—2 skupiny archegoniové, chráněné vý- značnými obaly. Kalich jest široký, hruškovitě vakovitý, až -5 mm dlouhý, o stěnách silných (dole 4—5 vrstev buněk, nahoře 2—3 vrstvy), bledězelených; jest podél zřetelně řásnatý a při širokém ústí -hrubě zubatý s úkrojky dovnitř ohnutými. Involucrum tvořeno jest 220 krátkými, široce vejčitými až obdélníkovými, na špičce jen mělce a málo laločnatými lístky, které basemi svými navzájem srůstají. Čepička jest kratší než kalich, úplně v něm skrytá a s ním na basi srostlá. "'obolka jest tmavohnědá, tvaru válcovitě vejčitého, 3—4 mm dlouhá; nesena jest na hyalinním 1—3 cm dlouhém štětu. Stěny její jsou zpravidla pětivrstevné; první vrstva zevní jest z velkých buněk s rudohnědými vytužovacími lišt- nami na radialních stěnách, kdežto buňky vrstev vnitřních jsou nízké a bez ztluštěnin. Spory jsou kulaté, rudohnědé, 30—40 u v prům.; mají na povrchu nepravidelně zprohýbané nízké lištny exosporové, jež jeví se na okrajích jako krátké, tupé ostny. Elatery jsou válcovité, skoro rovné, 7—10 « šir., 250—300 « dl. a mají dvě červenohnědé řídce vinuté spirály. Zraje v červenci a srpnu. Přichází na vysokohorských mokřadlech, mezi sphagny a bažinými mechy, i travou alpinských a subalpinských luk, v nejvyšších pásmech horských ve střední a severní Evropě dosti vzácně. Ve vlasti naší byla nalezena několikráte na nejvyšších hřbetech Krkonoš (na Bílé louce Lim- pricht), nad Blaubauden na Studničné hoře (Schiffner), v hořejší části Wórlichergraben na Studničné hoře (Baumgartner), a na vrcholi Javoru (ve společnosti Pellia Neesiana na vlhkých holinách mezi travou Vel.!). Od sterilní Pellie se lehce poznává dle svojí trávozelené, světlejší - barvy a přítomností četných lístků na svrchní straně stélky; tvar lístků © involukrálních a barevné rhizoidy rozlišují druh tento velmi dobře od ostatních tohoto rodu. 33. Moerckia Flotowiana (Nees) Schiffner, Unters. iiber Mórckia Flotow. © in Oster. Bot. Zeitschr. 1901, LI. p. 50. Velenovský, Jatrovky 1903 III. p. 5., tab. X. fig.9. Warnstorf, Le- | ber- u. Torfm. 1903 p. 99., Můiller, Leberm. 1907 p. 362, p. 363. fig. 215., Macvicar, Stud. Handb. of brit. hep. 1912 p. 68. ic. ib., Lorch, Torf- u. Leberm. 1914, p. 91. Exsice.: Gottsche-Rabenhorst, Hep. europ. exs. no. 163., 334., 355., Schffner, Hep. europ. exsie. no. 22. Sym.: Cordaea Flotowiana Nees, Beitr. z. Naturg. in Flora 1833, II. p.. 401., Hiibener, Hepaticol. Germ. 1834, p. 36., Corda, Deutschl. Jung. in Sturm Fl. 1835, p. 125., tab. XXXVI Diplolaena Lyellii var. 8 Flotowiana Nees, Naturg. 1838 III., pag. 344. Blyttia Lyellii $ Flotowiana Gottsche, Nees, Lindenberg, Synopsis 1844, p. 475., Rabenhorst, Kryptogamenfl. 1848, p. 16. Moórckia hibernica var. b. Wilsoniana Gottsche in Gottsche-Rabenhorst, Hep. europ. exsic. 1860 no. 121., Pearson, Hepaticae 1902, p. 437, tab. CXCIII. fig- 2., 3. Pallavicinia Flotowii Lindberg, Musci seand. 1879 p. 10., Warnstorf, Miscellen 1899 p. 15. Kadeřavé, šťavnatě živě zelené trsy rozlézající se mezi tra- vou a silně bahnem páchnoucí. Stélka jest široce pentlico- witá, 4—6 mm šŠir., 1—2 cm dl., nelesklá, toliko na okrajích slabě průsvitná, vidličnatě několikráte větvená se svrchní stranou hladkou, bez jakýchkoliv šupinek v řadě středem sestavených; okraje jsou obyčejně vodorovné neb jen slabě vzhůru vyhnuté a vždy silně, kadeřavě zvlněné. Střední žebro jest ostře odlišeno a jako hě tupý, široký kýl na spodu stélky vyniklé. Příčný průřez licho- běžníkový, ve středu 15—20. vrstev tenkostěnných buněk silný, na spodní straně mírně, téměř vodorovně vypouklý, se stranami příkře vystupují- cími a v křídlovité dvou- až třívrstevné boky přecházejícími. Rhizoidy jsou četné, bílé neb špinavě nahnědlé. Ventrální šupiny vláskovité, nezřetelné a jen při vrcholu stélky zpravidla patrné. Dvoudomá. Samčí rostlinky útlejší než samičí, s nimiž jen zřídka rostou pohromadě; mají na svrchní straně okrouhlé, nepravidelně hluboko zubaté šupinky, v jichž úžlabí sedí vždy několik antheridií. Samičí rost- linky jsou statné, široce pentlicovité a nesou na svrchní straně a na konci stélky jedinou, zřídka dvě, skupiny archegonií, chráněných šupinatým obalem; archegonia jsou velká a sedí po 1—15 na společné vyvýšenině vždy v úhlu větvícího se středního žebra. Kalich jest válcovitý, nahnědlý, úzký, asi 5 mm dlouhý a při basi 3—4 vrstvy buněk, na- hoře jen jednu vrstvu tlustý; na povrchu jest hladký, neb jen mělce, ne- patrně zřásněný, při ústí nepravidelně hluboko zubatý. Involucrum se- stává jen z malého poměrně počtu šupinek krátkých (sotva 1I—1'3 mm dl.), na basi navzájem srostlých a na okrajích hluboko vlásko- vitě rozdřípených. Čepička kratší než kalich, jest v tomto úplně kryta, dole 4—5 vrstev buněk tlustá, ale vzhůru až na jedinou vrstvu ztenčená a těsně ke stětu přilehlá. Tobolka jest podlouhle vejčitá (1 až 13 mm šir., 3 mm dl.) červenohnědá, na 2—3 cm dl. hyalinním štětu se- dící. Stěny má 3—5vrstevné, obdobně složené jako u ostatních druhů; zevní vrstva má velké buňky na radialních stěnách lištnami vytužené, vnitřní vrstvy sestávají z malých, nepatrně ztloustlých buněk. Spory jsou kulovité, červenohnědé 45—55 u v průměru a mají na povrchu hu- sté exosporové lištny, jež jsou ale velmi nízké a na okraji jen jako tupé papilky vystupující. Elatery 5—7 « šir., 300—350 « dl., jsou jen nepatrně ke koncům ztenčené, skoro rovné a 2—3 hnědými, úzkými spirálkami vy- tužené. Plody v dubnu, květnu. Druh tento rozšířen jest po celé Evropě od severní Italie, Pyre- nejí až vysoko na sever do Švédska a Finska. Roste na vlhké půdě pís- čité neb rašelinné při stružkách a potůčcích, hlavně v horských krajinách, ač 1 v rovině byla nalezena. V Čechách jsou doposud známa jen 3 sta- noviska: mechaté prameniště nad Webrovou cestou na hranici pásma stromového (Vel. !), na břehu potůčka nad Černým jezerem v Šumavě (!) a stěna stružky v rašelinné loučce u Škrdlovic na Česko-moravské vyso- čině (!). 222 Na první pohled činí rostlinka tato dojem Pellia Fabbroniana neb drobnější Pellia epiphylla, ale ostře vyniklé žebro, charakteristicky zka- deřavěné okraje, a skoro vždy na konci stélky přítomné, šupinkovité, silně střihané lístky činí ji 1 sterilní ihned nápadnou; v srpnu zakládá již samičí obaly, v nichž záhy z jara dospívají velká archegonia, která zůstávají 3 1 více měsíců neoplodněná. Plody zakládají se v březnu. a záhy dospívají; kalich 1 zákrov vytrvávají však dlouhou dobu na., rostlince. 34. Moerckia hibernica (//00ker) Gottsche in Anmerk. zu Gottsche-Raben- horst, Hep. europ. exsie. 1860 no. 121. Limpricht, Kryptogamenfl. Schles. 1876 p. 325 ex p., Stephani, Deutschl. Jung. 1879 p. 63. ex p., Sydow, Leberm. 1882 p, 67., Dědeček, Mechy jatr. 1883 p. 33., Leberm. 1886 p. 20., Warnstorf, Leber- u. Torfm. 1903 p. 99., Můller, Leberm. 1907 p. 360., p, 361. fig. 214., Macvicar, Stud. Handb. of brit. hep. 1912 p. 67. ic. ib., Lorch, Torf- u. Leberm. 1914 p. 90. Exsice: Gottsche — Rabenhorst, Hep. europ. exs. no. 295. Carrington a. Pearson. Hep. Britann. exs. no. 143. Syn: Jungermannia hibernica Hooker, British Jung. 1816 tab. 78., suppl. t. 4., Lindenberg, Synopsis 1829 p. 95., Ekart, Synopsis Jungerm. 1832 p. 68., tab. X. p. 84. Dilaena hibernica Du Mortier, Comment. bot. 1822 p. 114. ex p., Hep. eur. 1874 p. 137., Husnot, Hepaticologia vall. 1875 p. 72., tab. XL- p. 124., Lacouture, Tableaux 1905 p. 61., tab. XXX. Diplomitrion hibernicum Corda, Deutschl. Jung. in Sturm Fl. 1835 p. 87. tab. XXV. Diplolaena hibernica Du Mortier, Sylloge Jung. 1831 p. 83., tab. IT. fig. 21. Diplolaena Lyellii » hibernica Nees, Naturg. 1838 III. p. 345. Blyttia Lyellii » hibernica Gottsche, Nees, Lindenberg, Synopsis 1844 p. 4%. Mórekia hibernica var « Hookeriana Gottsche in Gottsche-Raben- horst, Hep. europ. exsie. 1860 no. 121. Pallavicinia hibernica Lindberg, En lift profb. pa namnforb. Helsing- fors 1867 p. 14. Heeg, Leberm. 1893 p. 120., Cooke, Handbook of brit. hep. 1894 p. 253., p. 254, fig. 175., 176., Pearson, Hepaticae 1902 p. 434. tab. CXCII., Migula Kryptogamenfl. 1904 p. 424., tab. BV 010: Pallavicinia Flotown var. 8 hbernica Lindberg, Musci scand. 1879 p. 10. Calycularia hibernica Stephani, Species hep. 1900 1. p. 359. Řídké, žlutozelené neb bledězelené trsy rozlezlé mezi me- chem a značně na Pallavicinius Lyellii upomínající. Stélka uzounká (2—3 mm šir., 2—8'5 mm dl.), čárkovitě pentlicovitá, několikráte pravidelně dichotomicky větvená, velice jemná a průsvitná, má zřetelné střední žebro, které vyniká na spodní straně jako ostrý kýl; okraje slélky jsou úplně rovné, nanejvýš slabě zvlněné, nikdy však nejsou kadeřavé. Povreh stélky jest matný, hladký, a jen u rostli- nek samčích nese šupinky. Příčný průřez jest trojúhelníkový, vprostřed toliko 10—14 vrstev tenkostěnných buněk silný, s mírně ukloněnými stra- mami, jež znenáhla přecházejí v křídlovité, široké, jednovrstevné boky. Rhizoidy jsou husté, bílé neb špinavě zahnědlé. Ventrální šupiny vlás- kovité, hyalinní a nezřetelné. Dvoudomá. Samčí rostlinky mají stélku užší, jednoduchou neb jen málo větvenou, s okraji slabě zvlněnými; na svrchní straně její jsou četné, okrouhlé, naokrajích zubatě stříhané, šupinkovité lístky, více méně hustě v jedné, často i dvou řadách za sebou na střed- ním žebru seřazené a antheridia kryjící; tato stojí nejčastěji jednotlivě v úžlabí lístků, jsou kulatá a krátce stopkatá. Samičí rostlinky mají ši- rokou stélku s okraji úplně rovnými a na svrchní straně úplně hladkou a jen ku špičce na středním žebru nesoucí obaly, jež skrývají skupinu 15—20 velikých archegonií. Obal dospělého sporogonu jest význačně dvo- | jitý: Kalich jest válcovitý, z úzké base nepatrně ke konci rozšířený, £ 4—5 mm dl., a při ústí jemně zoubkatý. Zákrov složen jest z množství - šupinkatých lístků do kruhu sestavených, hluboce třísnitých a ba- Semi navzájem srostlých. Čepička jest jemná, kratší kalicha. Tobolka jest | tvaru protáhle vejčitého až skoro válcovitého, 1 mm šir., 2-25 mm dl., | barvy červenohnědé; štět hvalinní 3—4 cm dl. Stěna tobolky jest 3—4 I wrstevná, stejného složení jako u druhů předcházejících. Spory kulaté, ! červenohnědé, 35—40 « v průměru, mají na povrchu hustě spletené, nízké exosporové lištny, jež na okraji se rýsují jako široké, krátké papilky. Elatery jsou válcovité, jen nepatrně ke koncům sůžené, 8—10 « široké, 8300—400 « dl., s dvěmi úzkými, rudohnědými spirálkami. Plody přináší hlavně v květnu. Přichází vzácně na vlhkých bařinatých místech v rovinách i ve vyšších polohách horských; zvláště prý vyhledává jílovitý, vápnem bo- hatý substrát. Jest rozšířena po celé Evropě, všude ale nanejvýš vzácná. V Čechách sbírána jen na mokřadlech mezi Blaubauden a hřbetem Stud- miční Hory v Krkonoších (Schiffner). Sám jsem ji v přírodě nesbíral; obrázek a popis provedeny podle živého materialu, laskavě mně ředitel- stvím c. k. bot. zahrady v Černovicích zaslaného, a doplněny dle údajů literatury. Staršími botaniky Neesem a Cordou již rozeznávané oba druhy M. Flotowiana i M. hibernica byly novějšími spojovány dohromady v je- diný druh M. hibernica, až teprve r. 1899 Warnstorfem (Miscellen atd. | p. 14.) a 1900 Schiffnerem opět rozděleny. Habituelně se oba druhy liší od sebe značně, ačkoliv v ostatních svých částech nevykazují tak ostrých rozdílů. M. hibernica má daleko užší stélku, okraje rovné, trojúhelníkový 224 průřez, nižší, ostře kýlnaté žebro, průsvitné široké boky, menší spory, jiný tvar kalicha než druh předešlý. Habituelně podobá se k nerozeznání. Pallavicinius Lyellii, který ovšem ihned přítomností tvrdého centrálního svazku se prozradí. V kultuře, pokud jsem mohl pozorovati (u M. hiber-. nica skoro */, roku, u M. Flotowiana 3 roky) se habitus nemění, ani. ostatní znaky, takže by se jednalo o dobré druhy; jest však zapotřebí ještě bedlivého pozorování v přírodě, aby poměr obou druhů byl náležitě oceněn. Studie tyto byly by tím cennější, kdyby se o v krajině, kde oba druhy současně přicházejí. 4. Čel. Metzgerioideae. XV. Rod. Metzgeria Raddi, Jungermanniogr. etr. Mem. Soc. Ital. di Modena 1820, XVIII. p. 45.*) Syn.: Jungermannia Linné, Spee. plant. 1753 p. 1136 ex p. Herverus S. F. Gray, A natural Arrang of Brit. Pl. 1821 I. p. 685 Faseiola Du Mortier, Comment. bot. 1822 p. 114. Echinogyna Du Mortier, Sylloge Jung. 1831 p. 83. Echinomitrion Hiibener, Hepaticologia (Germ. 1834 p. 46., Corda, Deutschl. Jungerm. in Sturm Fl. 1835 p. 77. Drobné ozdobné jatrovky v hustých, trsnatých povlacích na skaz. lách, holé zemi, mechu anebo kůře stromové rostoucí. Stélka pravidelně © čárkovitá neb úzce pentlicovitá má ve středu ostře vyznačené silné žebro a bývá pěkně dichotomicky větvená. Žebro sestává z určitého počtu vrstev buněk rozlišených zpravidla ve větší zevní buňky korové (kortikální) a menší, vnitřní buňky dřeňové (medullární), a jest na obou stranách stélky © ostře vypouklé. Stélka sama jest jen z jediné vrstvy pravidelně šesti- bokých, tenkostěnných buněk složená a po obou stranách žebra jako blá-- nitá, průhledná křídla horizontáině ležící; stélka i žebro bývají nejčastěji rozmanitě hustě dlouhými, hyalinními chlupy pokryty, které na okrajích stélky a na žebru mění se příležitostně v rhizoidy. Barva stélky jest v různých odstínech od žlutozelené až červenohnědé; nezřídka se pi su- šení zbarvují „rostlinky 1 nápadně fialově, modře neb nachově. Vzrůst stélky děje se dvojsečnou terminální buňkou, chráněnou hyalinními, krát- kými kyjovitými chloupky v předu stélky ve dvou řadách na středním žebru vznikajícími. Druhy jednodomé i dvoudomé. Pohlavní orgány umístěny jsou na svrchní straně zvláštních větviček, jež vznikají a jsou vetknuty na spodní, ventrální straně středního žebra. Samčí větévky, z úzké base náhle široce pentlicovité, mají střední žebro, a jsou spirálně dovnitř svinuté v kulo- vitý útvar; na vnější jich straně, která po svinutí stane se vnitřní, jsou *) Ku poctě Raddiho přítele Jana Metzgera, mědirytce v badenském : Staufenu. 4 iuserována kulatá, dlouze a tence stopkatá antheridia, zpravidla v malém počtu střídavě po obou stranách žebra. Spodní strana větviček, jež jich svinutím stane se pak vnější, nese zpravidla dlouhé, ostnité chlupy. Ta- 'kovým způsobem vzniká samostatný, kulovitý samčí útvar, upomínající na obdobné u Marchantiaceí. Samičí větévky jsou ploché, krátké, srděitě okrouhlé, a nemají ostře rozlišeného středního žebra; jsou ve středu nej- silnější, k okrajům postupně slabší, a nesou na svrchní straně skupinu 83—6 archegonií krátce přisedlých a vzhůru obloukovitě vyhnutými okraji chráněných. Po zúrodnění zveličují se okraje kolem sporogonu ve va- kovitý, na povrchu ostnitě chlupatý kalich, jenž posléze na vrcholu se nepravidelně roztrhává. Vnější obal chybí. Tobolka jest podlouhle vejčitá, na temeni protáhlá a sedí na krátkém štětu. Stěny její jsou dvouvrstevné, a v čas zralosti pukají ve 4 pravidelné chlopně; vnější buňky vrstvy mají uzlovité, vnitřní polokruhovité ztluštěniny nástěnné. Spory malé kulaté, hladké, neb jemně papillosní. Elatery dlouhé, tenké jsou opatřeny jedinou, širokou spirálkou a vytrvávají dlouho štětičkovitě seskupeny na krátkých elateroforech při špičkách chlopní. Vegetativní rozmnožování děje se vegetativními větvičkami na "okrajích stélky i na spodu žebra vznikajícími a snadno se odlamujícímui. Rod tento, velice nápadný a již v nejstarší době systematicky uzná- vaný, zahrnuje celou řadu velice si blízkých a příbuzných druhů; před- stavuje nám přirozenou skupinu forem namnoze ještě ve vývoji se na- 'cházejících a značně polymorfních. Monograficky zpracován byl rod 'Metzgeria již r. 1877 Lindbergem, který rozeznal pouze 13 druhů (4 ev- 'ropské, 11 amer., 3 asij., 4 austr.), mezi nimiž zahrnuty byly 2 subspecie; později známosti naše o tomto rodu znamenitě rozšířil r. 1887 Mitten a nejnověji zpracoval celý rod Stephani ve svých »Species< r. 1900. Po- slední badatel vypočítává celkem 64 druhy r. Metzgeria, jež jsou geogra- 'ficky následovně rozděleny: 8 dr. v tropické Asii a Oceanii, 9 dr. v trop. a subtrop. Africe, 29 dr. v trop. Americe, 15 dr. v antarktickém okresu, 1 dr. v celém severním mírném pásmu a 2 dr. kosmopolitické. Ve střední Evropě roste 5 druhů: M. pubescens (Schr.) Raddi, M. (furcata (L.) Lindb., M. hamata Lindb., M. conjugata Lindb. a M. hamatiformis n. Všechny druhy jsou /převážnou většinou xerofyti anebo mesofyti rostouce na suchých, sluncem dobře prosvětlených místech, namnoze jen občas zavlažovaných; současně ale i tytéž druhy rostou i na vlhkých, byť me zrovna vodou přímo zaplavovaných stanoviscích, odkudž pak plyne značná rozmanitost a měnlivost jejich. Studium rodu tohoto jest ob- tižné a dlužno při určování bedlivý pozor dáti, abychom nebyli uvedeni v omyl. Rod Metzgeria jest odedávna stavěn v nejužší příbuznost s r. Aneura, ačkoliv se tomuto velmi málo podobé a jedině má tu okolnost společnou, že u obou nejsou obaly kol pohlavníen orgánů vůbec (neb jen rudimen- térně) vyvinuty, tyto jsou na samostatných větvičkách a elatery vytrvá- Dr. Karel Kavina: Monografie českých jatrovek. 15 226 i vají dlouho na elateroforech. Leč dokonalejší stavbou stélky, která má Již jasně naznačenou střední osu a postranní jednovrstevná křídla, od- chyluje se Metzgeria nesmírně od r. Aneura a staví se přímo v řadu nejvýše organisovaných rodů celé skupiny Jungerm. frondos. Také 1 shoda v umístění pohlavních orgánů na samostatných větvičkách jest u obou rodů toliko zdánlivá, neboť u Metzgeria se přetvořují tyto ve zvláštní samostatné orgány, čehož u druhého rodu nikdy není. Pokud se týče samičího obalu není ještě definitivně rozhodnuto, zdali obal kolem mladého sporogonu jest čepičkou nebo kalichem, neboť podrobnějších po- zorování (nevyjímaje ani popis Leitgebův) dosud nestává; zdá se a, pokud mně bylo možno pozorovati, jest také pravděpodobno, že obal onen bude kalichem (neboť nalezl jsem uvnitř jeho uschlá archegonia a na basi mla- dého sporogonu jemnou pošvičku), vyrostlým z pletiva samičí větvičky. A tuto rovněž nelze považovati za rovnocennou s ostatní stélkou, neboť nemá žádného středního žebra; jest to zvláštní šupinkovitý listovitý vý- růstek ze stélky změnivší se v plodonoše. Představíme-li si křídla stélky rozdělená v stejnoměrné úkrojky, máme typ foliosní Jungermanniacey; jest tedy Metzgeria typ vysoko organisovaný, jemuž přísluší po stránce fylogenetické značná důležitost. Z těch příčin také oddělujeme oba rody a klademe r. Metzgeria v okruh r. Fossombronia (jenž také nemá zvlášt- ních obalů), Blasia (u níž jsou přítomny elaterofory a obal tvoří se po=, dobně jako u Metzgeria) a Mórckia, k nimž také nejpřirozeněji náleží. Analytický přehled českých druhů r. Metzgeria. 1. Stélka na svrchní straně úplně lysá, jen na spodní straně chlupatá. Střední žebro má rozlišenou vrstvu dřeňovou a korovou. . . . . 24 Stélka na obou stranách jest hustě chlupatá. Střední žebro slozeni Jest ze 7—12 vrstev stejných buněk, nerozlišených v dřeňové a kůrové. © M. pubescens (Schr.) Raddi str. 227 2. Stélka čárkovitá s okraji rovnoběžně se středním žebrem o jícími. Rostlinky dvoudomé, jednoduše větvené ..... E; Stélka pentlicovitá, mnohonásobně vidličnatě větvená, s ob mírně zvlněnými, široce mělce laločnatými; na spodní straně jest chlupatá toliko na okrajích a středním žebru. Buňky v křídelných, bočných částích stélky 750 45 X 70 u veliké. Jednodomá . M. conjugata Tánáb. č 234 3. Stélka nese po celé spodní straně roztroušené, chabé dlouhé chlupy. Okraje jsou rovné, ploché, buňky stélkové 30 X 40 « veliké. Rost- linka nepravidelně jednoduše větvitá . . M. furcata (Z.) Lindb. str. 229 Stélka má tuhé, slabě zahnuté, husté chlupy toliko na okrajích a na středním žebru na spodu stélky a na okrajích jest hluboko na zpod svinutá. Buňky stélkové 35—50 « velké. Rostlinka protáhlá, jednoduchá, nanejvýš spoře na konci vidličnatě rozeklaná i M. hamatiformis subspec. n. str. 232 297 l 35. Metzgeria pubescens (Schrank) Raddi, Jungermanniogr. etr. 1820 p. 46. Lindberg, Monogr. Metze. 1877 p. 11.3; Nees, Nature. 1838 III. p. 504. excl. spec. fert., Gottsche, Nees, Lindenberg, Synopsis 1844 p. 504., Rabenhorst, Kryptogamenfl. 1848 p. 13., Kryptogamenfl. v. Sachs., Oberl., Phiir. u. Nordb. 1863 p. 307., Du Mortier, Hep. eur. 1874 p. 140., Husnoť, Hepaticologia gall. 1875 p. 77., Limpricht, Kryptogamenfl. Schles. 1876 p- 335., Stephani, Deutschl. Jung. 1879 p. 66., Sydow, Leberm. 1882 p. 75., Dědeček, Mechy jatr. 1883 p. 28., Leberm. 1886 p. 22., Heeg, Leberm. 1893 p. 126., Hahn, Leberm. Deutschl. 1894 p. 68., Cooke, Handbook of brit. hep. 1894 p. 258., Stephani, Species 1900 I. p. 279., Pearson, Hepa- ticae 1902 p. 470., Velenovský, Jatrovky 19083 III. p. 12., Loeske, Moos- flora 1903 p. 43., Boulay, Hépatigues 1904 p. 171., Migula, Kryptogamenfi. 1904 p. 423., Lacouture, Tableaux 1905 p. 61., Miiller, Leberm. 1907 p. 353., Macvicar, Stud. Handb. of brit. hep. 1912 p. 63., Lorch, Torf- u. | Leberm. 1914 p. 85. | Delin.: Husnot, Hepaticol. gall. 1875 tab. XI. fig. 134., Stephani, Deutschl. - Jungerm. 1879 fig. 131., Cooke, Handb. of brit. hep. 1894 p. 259. fig. 182., Pearson, Hepaticae 1902 tab. CCV., Migula, Kryptogamenfl. 1904 tab. LVI. fig. 9., Lacouture, Atlas 1905 p. 71. tab. XXX., Miller, Le- berm. 1907 p. 352. fig. 211., Macvicar, Stud. Handb. of brit. hep. 1902 Hp. 63. | Exsice.: Hiibener-Genth, Deutschl. Leberm. no. 30. Gottsche-Rabenhorst, 1 Hep. europ. exsiec. 84. Mougeot-Nestler-Schimper, Stirp. crypt. Vog. Rhen. exsie. no. 149. Jack-Leiner-Stitzenberger, Krypt. Bad. no 365, De Notaris, Erb. critt. ital. exs. no. 762. Massalongo, Hep. Ital.-Venet. exs. no. 23. Migula, Krypt. Germ. exsie. no. 180. Breutel, Hep. exsic. no. 92. +Syn.: Jungermania pubescens Schrank, Prim. florae salisb. 1792 p. 231., Weber-Mohr, Taschenb 1807 p. 435., Schwaegrichen, Historia muse. hep. prodr. 1815 p. 99., Hooker, Britsh Jung. 1816 p. 20., Jungermania tomentosa Hoffmann, Deutschl. FI. 1796 II. p. 91. Herverus pubescens S. F. Gray, A Natur. Arrang. of Brit. Pl. 1821. I. p. 685. Fasciola pubescens Du Mortier, Comment. bot. 1828 p. 114. Echinogyna pubescens Du Mortier, Sylloge Jung. 1831 p. 84. Echinomitrion furcatum ». pubescens Corda, Deutschl. Jung. in Sturm FI. 1832 p. 78. Echinomitrion pubescens Hiibener, Hepaticol. germ. 1834 p. 48., Hampe, Prodr. fl. here. 1836 p. 77. Žlutozelené až šedozelené, krásně sametově lesklé trsy. Stél. | ka plochá, úzce pentlicovitá, ke konci jazykovitě rozšířená a tupě opět súžená, jest nepravidelně větvená, 05—2 mm šir., 2—4 em „dd Okraje jsou ploché, nepravidelně, široce a mělce vy- |Kkrajované. Střední žebro jest ploše konvexní, na obě strany skoro 15* 228 stejně vypuklé; na příčném průřezu jest elliptičné a složeno z drob- ných buněk 20—25 « velikých, pěti—až šestibokých. Buňky jsou v 7—12 vrstvách uloženy, a jsou všechny stejné, nerozlišené v kortikální a me- dullární. Stélka jest na obou stranách, svrchní i spodní, hustě. pokryta hojnými, silnými 60—90 « dlouhými, hyalinními chlupy, jež přisedají' zpravidla v rozích buněk (někdy 2—3 současně) a mají tu- pou, tlustostěnnou špičku. Buňky stélkové (v pobočných, křídelných částech stélky) jsou polygonální, pěti až šestiboké, tenkostěnné, jen v ro- zích nepatrně ztlustlé, a 20X30 u ve- liké. Dvoudomá. Pohlavní větvič- ky přisedají na spodní straně žebra a jsou obvyklého tvaru. Samčí jsou ku- lovitě stočené, jen na spodní straně chlu- paté, a 5—9 antheridií nesoucí. Sa- mičí jsou ledvinitě okrouhlé, misko- vitě prohnuté, na obou stranách silně srstnaté se 2—10 archegoniemi v pro- středku. Sporogony nesmírně vzácné. (mně neznámé). f. hirtella m. f. m. Stélka drobná, hojně. laločnatě větvená s hustými, krát. kými, ale chabými, křivolakými chloupky. Na vlhkých skalách do- sti častá. Druh tento jest charakteristickou © Obr. 43. Metzgeria pubescens (Sch.) „OAinom rápo z a zde V Rad.: 1 stélka (5kr. zvětě.), 2 příč- kých, ale k slunci obrácených stěnách ný průřez stélkou, 3 část stélky © tyoří charakteristické sametové po- poblíž okraje s chlupy (150krát z R z i zvětě.); Sv. Ivan. vlaky. V okolí pražském jest velmi obyčejnou (Karlík, Karlštejn, Sv. Pro- kop, Sv. Ivan, Srbsko, Koda, Hostín, Radotín atd.). Mimo to roste také na prahorním vápenci v horách, kde vyskytuje se příležitostně i na kůře buků a klenů. Udání K. Miillerovo (1907 p. 353.), jako by byl to druh výhradně horský jest nesprávné; v naší vlasti hojnější jest naopak v rovině, než v pohořích. Mimo Evropu, kde všeobecně jest rozšířena, nalezena byla jatrovka tato též na Kavkaze, v Číně, Japanu, Vých. Indii, (Himalaja) a Sev. Americe na několika místech. Chlupatý její pokryv činí ji tak nápadnou, že nemůže býti se žádnou jinou zaměněna. Sporogony, jako u všech druhů tohoto rodu jsou nesmírně vzácné, neboť druh tento rozmnožuje se dostatečně vegetativním způ- sobem pomocí adventivních opadavých větviček a zřídka kdy vůbec plody. nasazuje. Ani v literatuře, jež mi byla po ruce, nemohl jsem žádné po- 229 drobnější údaje, týkající se stavby sporogonu M. pubescens nalézti. To- liko Nees (Naturg. 1838 III. p. 507.) má několik konfusních, neurčitých údajů převzatých z popisu Taylorova (z Mackayovy Fl. hibern. 1835 p. 56.). Dle všeho ale stavba tobolky nebude valně odchylnou od typu. Také snaha moje dopíditi se sporogonů v přírodě, anebo v některém herbáři zůstala bezvýslednou. . 36. Metzgeria furcata (Linné) Lindberg, Hepaticae in Hibernia m. Jul. 1873 1., 1875 p. 496. Lindberg, Monogr. Metzg. 1877 p. 35.; Nees, Naturg. 1838 III. p. 485. ex p., Gotsche, Nees, Lindenberg, Synopsis 1844 p. 502 ex p., Raben- horst, Kryptogamenfl. 1848 p. 13., Kryptogamentl. v. Sachs., Oberl., Thůr. u Nordb. 1863 p. 307., Du Mortier, Hepat. eur. 1874 p. 139., Husnot, He- paticologia gall. 1875 p. 77., Limpricht, Kryptogamenfl. Schles. 1876 p. 835., Stephani, Deutschl. Jung. 1879 p. 66., Sydow, Leberm. 1882 p. 73., | Dědeček, Mechy jatr. 1883 p. 28., Leberm. 1886 p. 22., Heeg, Leberm. 1893 p. 126., Klinggraeff, Leber- u. Laubm. 1893. p. 45., Hahn, Leberm. ' Deutschl. 1894 p. 67., Cooke, Handbook of brit. hep. 1894 p. 257., Ste- phani, Species 1900 I. p. 289., Pearson, Hepaticae 1902 p. 461., Vele- movský, Jatrovky 1903, III. p. 11., Warnstorf, Leber- u. 'Torfm. 1903 p. 100., Loeske, Moosflora [903 p. 43., Boulay, Hépatigues 1904 p. 169., Migula, Kryptogamenfl. 1904 p. 422., Lacouture, Tableaux 1905 p, 61., Můiler, Leberm. 1907 p. 347., Macvicar, Stud. Handb. of brit. hep. 1912 | p. 59., Lorch, Torf- u Ieberm. 1914 p. 89. | Delim.: Husnot, Hepaticol. gal. 1875 tab. XI. f. 133., Stephani, Deutschl. Jung. 1879 fig. 130., Cooke, Handb. of brit. hep. 1894 p. 258 fig. 178—181., Pearson, Hepaticae 1902 tab. CCVI., Velenovský, Jatrovky 1903. III. tab. IX. f. 6., Warnstorf, Leber- u. Torfm. 1903 p. 106. fig. 2., Migula, Kryptogamenfl. 1904 tab. LV. fig. 8, tab. LVI, f. 5., Lacouture, Atlas 1905 p. 61 t. XXX., Miiller, Leberm. 1907 p. 28 fig. 22., p. 109. fig. 86., 87., p. 348. fig. 207., 208., Macvicar, Stud. Handb. of brit. hep. 1912 p. 59. Bxsice.: Hiibener-Genth, Deutschl. Leberm. no. 78., Mougeot-Nestler-Schim- | per, Stirp. crypt. Vog. Rhen. exsie. no. 148., Gottsche-Rabenhorst, Hep. | europ. exs. no. 31., 179., 274., 317., 603., 603 b., Husnot, Hep. Galliae | exs. no. 143., Jack-Leiner-Stitzenberger, Krypt. Badens exs. no. 942., 943. De Notaris, Erb. critt. ital. no. 710., Migula, Krypt. Germ. exsiec. Ho. 179, Syn.: Lichenastrum saxatile erectum, tenuifolium, furcatum Dillenius, « Catal. Plant. Giss. 1719 p. 213. L. tenuifolium furcatum, thecis globosis pilosis Dillenius, Historia muse. 1741 p. 512. tab. LXXTV. £. 45. A—C, F, G. L. furceatum Dillenius ibid. p. 513. 230 i ] Marsilia minima, angustifolia, floribus nigricantibus ex inferiori folio- rum parte, a subhirsuta et turbinata vagina erumpentibus Haller, Enum. stirp. Helv. 1742 I. p. 125. Jungermannia acaulis linearis ramosa, extremitatibus furcatis obtusius- culis Linné, Flora suec. 1745 p. 338., Scopoli, Fl. earniol. 1760 p. 123. | Jungermannia furcata Linné, Spec. pl. 1753 1. ed. II. p. 1136., Necker, Me- thodus muse. 1771 p. 128., Scopoli, F]. carniol. 2. ed“ 1772 p. 3528 Weber-Mohr, Bot. Taschenb. i807 p. 434., Schwaegrichen, Historia muse. hep. prodr. 1814 p. 31., We- ber, Hist. muse. hep. prodr. 1815 p. 97., Hooker, British Jung. 1816 p. 20., tab. LV. fig. 14.—16., 18.—21.5 t. LVI. £. 1., 3.—13Lindenberih Synopsis 1829 p. 94., Ekart, Syno- psis Jungerm. 1832 p. 66., tab. L ol Metzgeria glabra Raddi, Jungerman-- niogr. etr. 1820 p. 21. Herverus furcatus S. E. Gray, A Nat. Arrang. Brit. P] 1821-01p3685: Fasciola furcata Du Mortier, Comment. bot. 1823 p. 114. Blasia furcata Fries, Stirp. agr. fem- slon. 1825 p. 31. Echinomitrion furcatum Corda, Deut. Jungerman. in Sturm Fl. 1835, Obr. 44.. Metzgeria furcata (L) S $oioajsnodí oso se p.77. tab. XXI, Nees, Nature. 1888. četnými adventivními rozmnožo- I. p. 99. ex p., Hůbener, Hepatico- vacími větvičkami (10 kr. zvětš.), logia germ. 1834 p. 46. excl. var. 3 příčný průřez stélkou. Šárka. B., Hampe, Prodr. Fl. hereyn. 1836 D62: Metzgeria furcata var. 3. 2. minor ex p., e. prolifera, 5. ulvula Nees, Naturg. 10838 III. p. 487., 489. Gottsche-Nees-Lindenberg, Synopsis 1846 p. 508. Živě neb světle zelené, ploché, daleko rozlezlé, matně lesklé povlaky. Stélka čárkovitá, plochá 03—1 mm šir., 05 až 25 cm dl., nepravidelně jednoduše vidličnatě větvená, běžně se středním žebrem probíhajícími; na okraji i na středním žebru bývají pravidelně četné adventivní, snadno odpadávající větvičky. ' „Střední žebro na svrchní straně jen málo vypouklé, skoro ploché, 231 na spodní ale silně vyniklé, jest statné 40—50 « Šir., na průřezu příčném kruhovité a ze 6—7 vrstev buněk, rozlišených v ploché, větší obvodové buňky kortikalní a menší, šestiboké, skoro isodiametrické, 15 X 29 u veliké buňky medullarní; poslední mívají stěny silné, stejnoměrně ztlustlé a jsou překlenuty na svrchní straně 2—3, na spodní 5—6 buň- kami kortikálními. Svrchní strana stélky jest úplně hladká, spodní strana jest ale posetá nepravidelně, rozmanitě hustě roztroušenými chlupy; tyto jsou 8—10 « šir., 80—100 « dlouhé, stejno- | měrně válcovité, hyalinní, na konci bývají často čípkovitě reb parohovitě rozvětveny a jsou na středním žebru ve 2—3 hustých řadáeh sestaveny. Buňky stélkové v pobočních křídlech jsou šestiboké, tenkostěnné 30 X 40 u veliké, a na průřezu 25—30 « vysoké. | Dyoudomá. Samčí rostlinky velice hojně přicházející nesou na spodu četné kulovitě svinuté větévky dokonale hladké a uvnitř 2-—5 krátce stopkatých kulovitých antheridií skrývající. Samičí rostlinky objevují se vzácně; pohlavní jejich větévky jsou srděité, slabě chlupaté a hluboko pohárkovitě prohnuté. "Tobolka jest vejčitá, tmavohnědá, na krátkém (I—15 mm), tlustém sporogonu. Kalich vejčitý, masitý, 2 mm dl., s čet- | mými chlupy na zevní straně. Stěna tobolky jest dvouvrstevná, buňky | její mají uzlovité neb krátké lištnovité ztluštěniny. Spory žluté neb ' hnědožluté, jemně bradavčité, 20—25 u v prům. Elatery jsou velmi dlouhé (200—300 «) 6—7 w šir., na koncích ztenčené a mají jedinou, čer- | venohnědou spirálku. Zraje v létě, červenci a srpnu; plody však při- náší vzácně. | Z celé řady forem, jež variabilní tento druh tvoří, jsou nejdůleži- : tější a hojně u českých rostlinek přicházející tyto: -E fruticulosa (Dickson) Lindberg, Monogr. Metze. 1877 p. 41. pro var.; Maecvicar Stud. Handb. of brit. hep. 1912 p. 59. pro var. Syn.: Riceia fruticulosa Dickson, Pl. Crypt. Brit. 1785, I. p. 8., Metzgeria fur- cata var. gemmifera et prolifera Nees, Naturg. 1838 IIT. p. 488. až 489., M. fruticulosa (Dicks.) Evans, Veget. Reprod. in Metzgera, Annals of Bot. 1910. vol. XXIV. p. 296. comb. nov. — Stélka drobná, modrozelená, slabě na svrchní straně vypuklá, s okraji však nesvi- nutými, nýbrž plochými, jest několikráte větvená; větve však jsou jednoduché, dlouhé, rovné, často prstnatě vzhůru z trsu vyčnívající. Střední žebro jest úzké a pokryté četnými adventivními plochými vět- vičkami, jež dodávají rostlince charakteristického habitu. Forma hojná na sušších místech. f. glabra ». f. m. Rostlinka celá jest skoro úplně lysá, jen s velmi spo- rými krátkými chloupky na spodu stélky. Mezi typickými rostlin- kami na stěnách kapavých skal, mezi mechem u vodopádů a na vlh- kých mechatinách. £. ulvula Nees, Nature. 1838 III. p. 489. pro var. Rostlinky velmi dro- bounké, živě zelené, sotva 5—8 mm dl., ©3—0'5 mm šir., jemné, jedno- 232 duše pravidelně dichotomicky větvené, o buňkách stélkových 30 X 35 u a se žebrem 5—6vrstevným; na spodu mají jen sporé, jemné chloupky. f. violacea (/liibener) K. Miller, Leberm. 1907 p. 348. Syn.: Jungerman- © nia vlolacea Acharius, in Weber u. Mohr, Beitráge z. Naturk. 1805, I. p. 76., tab. I. £f. 1. Schwaegrichen, Hist. muse. hep. prodr. 1814 p. 39., Weber, Hist. muse. hep. prodr. 1815 p. 100. Lindenberg, Syno- psis 1829. p. 95. Echinomitrion furcatum d. violaceum Hůibener, Hepaticol. germ. 1834 p. 47. — Habitem podobná úplně předešlým, ale celá rostlinka krásně modro- až fialově zelená. Dosti řídká forma, snad také delším ležením v herbáři vznikající. Metze. furcata jest velmi obecnou jatrovkou, hojně po celé naší vlasti rozšířenou; jest pravděpodobně kosmopolitem, neboť nalezena byla na nejrůznějších místech zeměkoule. Není vyběravou v substratu: tvoří povlaky na holé zemi, mezi mechem, na skalách, roste často i na kůře stromů (jmenovitě buků) a stoupá z nížin až vysoko do hor. V souhlase s touto měnlivostí substrátu souvisí i nesmírná bohatost forem, které jedna do druhé přecházejí, takže nelze zde o nějakých varietách, které vše- obecně hepatikologové popisují, vůbec hovořit. Nápadná jest zvláště změna barev, jež rostlinky vykazují od modrozelené (— o níž se Boulay naprosto chybně domnívá, že zaviněna jest symbiotickými Cyanophycemi!) až do žlutozelené a skoro chromově žluté a fialové; pravděpodobně bude okolnost tato souviseti se složitými pochody biochemickými, nám však. dosud nejasnými. Bývá velmi často zaměňována s M. conjugata, od níž se v někte- rých formách skutečně těžko rozeznává; rozdíly mezi oběma viz na str. 237. 37. Subspec. Metzgeria hamatiformis m. subspec. n. ; Syn.: Metzgeria conjugata Lindberg var. elongata (Hooker) Velenovský,' Jatrovky 19083. III. p. 12. | M. furcata var. fruticulosa (Dicks.) Macvicar, Stud. Handb. of brit. Hep. 1912 p. 59. ex p. Husté, tuhé, žlutozelené, slabě lakově lesklé trsy nebo vysoké povlaky. Stélka pentlicovitá, 0'8—15 mm šir., 15 až 3 cm dlouhá, jed- noduchá neb jen nanejvýš spoře větvená; větev však již nikdy se dále nevětví, nýbrž s mateřskou značně do délky dále roste. Na okrajích jest stélka hluboko do vnitř svinutá, okraje ale jinak jsou rovné, tuhé, nelaločnaté a parallelně se středním žebrem probíhající. Střední žebro jest silné, mohutné, 100—120 « široké, na příčném průřezu elliptičné, na svrchní straně ploše, na spodní silně vypuklé, a složené ze 6—7 vrstev buněk rozlišených v zevní kor- tikalní vrstvu o buňkách podlouhlých, sploštělých, 40—45 u dl., 20 až 25 u vys. a obkličujících na svrchní straně v počtu zpravidla jen tří, na spodní čtyř, vnitřní vrstvy medulární, jež mají buňky drobnější, ten- kostěnné, šestiboké, isodiametrické, 15—20 « v průměru velké. Stélka naobou stranách úplně lysá, jen na okrajích ana spodní straně žebra hustě tuhými, válcovitými 10 « tlu- stými, 100—150 « dlouhými, tupě zakončenými hyalinními ehlupy po- krytá; chlupy bývají na okraji obyčejně ve dvou, na žebře ve 3—5 ř a- dách sestavené a jsou mírně ke středu ohnuté. Buňky stél- kové v pobočných křídlech jsou tenkostěnné, šestiboké, 35 X 50 « veliké, na příč. průř. 30—35 « vysoké. vě. “ © o G 55“ n = < 2 2M M Obr. 45. Metzgeria hamatiformis sp. n.m.: 7 stélka svrchu (10 kr. zvětš.), 2 chara- kteristická skupina stélek (3kr, zvětš.), 3 příčný průřez stélkou, 4 stélka ze spodu So? větévkami (10kr. zvětš.); Jíloviště. Dvoudomá. Samičí větévky silně kulovitě stočené jsou úplně lysé a uvnitř mají po 3—5 antheridiích. Samičích orgánů ani plodů jsem dosud nepozoroval. Jatrovka tato znaky svými skoro přesný střed mezi M. furcata a M. conjugata držící, tvoří charakteristické trsy na holé půdě v lesních roklích, anebo na mechu na skalách. Zdá se býti vokolí pražském dosti rozšířenou; objevena byla poprvé prof. Velenovským, jenž ji identifi- koval co var. elongata Hooker. Dosud sbírána byla: u Senohrab (Vel.!). v Zahořanské rokli (Vel.!), u Jíloviště (!) a na skalách proti Vranému (Vel.!). Znaky její: význačný habitus, prodloužená stélka na okrajích hlu- boce svinutá a téměř vůbec nikdy nevětvená, husté, ohnuté chlupy i dvou- domé pohlavní orgány, jsou, jak jsme se přesvědčiliEznaky stálými, třebas minuciosními. Poněvadž ale znaky tyto naprosto rozlišují naše rostlinky od ostatních dvou (M. furcata i M. conjugata) myslím, že lze tuto formu, již habitem daleko nápadnější než na př. jest M. conjugata, 234 uznávati jako subspecii druhu M. furcata, úplně rovnocennou s M. con- Jugata. Pod jménem M. elongata Hooker rostlinu naši shrnouti nelze, neboť těžko jest dle kusé, nedostatečné diagnosy Hookerovy ji identifi- kovati; tomu nejlépe nasvěděuje ta okolnost, že někteří jako na př. Lind- berg, Nees, Heeg, vztahují Hookerovu var. elongata k Metzg. furcata, jiní opět k Metzg. conjugata (Velenovský), kdežto jiní zase k M. hamata (Maovicar). Ohnutými chlupy, hluboce svinutými okraji stélkovými i rozměry svými připomíná Metzg. hamatiformis ponejvíce na M. ha mata Lindberg (Monogr. Metzger. 1877 p. 25, syn.: M. linearis Lindb. non Austin aut Migula!), která rozšířena jsouc v Severní Americe i Asii, známa jest v Evropě toliko z Anglie a Irska. Leč tento druh má chlupy mocně hákovitě ohnuté, a žebro širší, což obé u našeho plemena nepřichází; u M. hamatiformis jsou chlupy namnoze rovné, jen tu a tam mírně v oblouku zahnuté, nikolivěk ale hákovité. Také habituelně jsou obě rostlinky značně rozdílné; jsou to obdobné formy, neboť M. hamata před- stavuje nám také jen plemeno variabilní M. furcata. 38. Subspec. Metzgeria conjugata Lindberg, Hep. in Hibernia m. Julii 1873 1. 1878 p. 495. pro spec. Lindberg, Monogr. Metzg. 1877 p. 29.; Limpricht, Kryptogamenfl. © Schl. 1877., suppl. p. 441., Sydow, Leberm. 1882 p. 73., Heeg, Leberm. © 1893 p. 126., Klinggraeff, Leber- u. Laubm. 1893 p. 45, Cooke, Handbook of brit. hep. 1894 p. 260., Stephani, Species 1900 I. p. 299., Pearson, He- paticae 1902 p. 463, Velenovský, Jatrovky 1903 III. p. 11., Loeske, Moos- flora 1903 p. 42., Boulay, Hépatigues p. 169., Migula, Kryptogamenfl. © 1904 p. 423., Lacouture, Tableaux 1905 p. 61., Můller, Leberm. 1907 p. © 349., Macvicar, Stud. Handb. of brit. hep. 1912 p. 51., Lorch, Torf- u. , Leberm. 1914 p. 85. Delm.: Pearson, Hepaticae 1902 tab. CUVII., Velenovský, Jatrovky 1903 tab. IX. fig. 5., Migula, Kryptogamenf]l. 1904 tab. LVÍ. f. 6. 7., Lacou- ture, Atlas 1905 p. 61. t XXX., Miller, Leberm. 1907 p. 346. f. 206., p. 350. f. 209., Macvicar, Stud. Handb. of brit. hep. 1912 p. 61. EBxsice.: Hiibener-Genth, Deutschl. Leberm. no. 29., Gottsche-Rabenhorst, Hep. europ. exsice. no. 119., 120., 274b., De Notaris, Erb. critt. ital. no. 159., Massalongo, Hep. Ital.-Venet. exsic. no. 66., Funck, Krypt. Gew. d. Hichtelgeb. exs. no. 438., Migula, Krypt. Germ. exs. no. 39., Bauer, Bryoth. Bohem. no. 175. | Syn.: Marsilia minima, angustifolia, floribus nigricantibus ex inferiori foliorum parte a subhirsuta, et turbinata vagina erumpentibus Mi- cheli, Nova pl. gen. 1729 p. 5. Lichenastrum tenuifolium furcatum, thecis globosis pilosis Dillenius, Hist. muse. 1741 p. 512, tab. LX XIV. fig. 45 D. E. 235 Jungermannia folis hnearibus, dichotomis, inferne florifera Haller, Hist. stirp. helv. 1768 III. p. 64. Jungermannia furcata aut. ex p.: Necker (1771), Weber (1778), Hedwig (1784), Hoffmann (1796), Schwaegrichen (1814), Lindenberg (1829), Wallroth (1831), Ekart (1832) et al. Herverus furcatus S. F. Gray, A Nat. Arrang. of Brit. Pl. 1821 I. p. 685. ex p. Faseiola furcata Du Mortier, Comment. bot. 1823 p. 114 ex p. Echinogyna furcata Du Mortier, Sylloge Jungerm. 1831 p. 83 exel. syn. et var. (. Echinomitrion furcatum Corda, Deutschl. Jung. in Sturm Fl. 1835 p- 78., Nees, Naturg. 1833 I. p. 99. (ex p.), Hiibener, Hepaticol. germ. 1834 p. 46. Ech. fure. var. 5 epigaeum Hiibener, Hepaticol. germ. 1834 p. 46. Ech. fure. var. pubescens Corda. Deutschl. Jung. in Sturm Fl. 1835 p. 138 excel. syn. Metzgeria furcata aut. m. p.: Du Mortier (1835, 1874), Rabenhorst (1848, 1863), Mitten (1871). Austin (1873), Limpricht (1877 p. 335. non 441.!) M. furc. var. 8. communis 1. major.* albescens, 82. minor ex p., y opun- tia Nees, Nature. 1838 III. p. 487—489., Gottsche, Nees, Linden- berg, Synopsis 1846 p. 502., 503. M. fure. var. £ elongata Cogniaux, Catal. pour servir d'introd. A une Monogr. des Hép., Bull. de la Soc. Roy. de Bot. de Belgigue 1872, X. p. 291. Žlutozelené až živě zelené, měkké, slabě lesklé, polštář- kovité neb rozlezlé povlaky. Stélka ploše pentlicovitá, na koncích rozšířená, tupá a mělce vykrojená, 1—2 mm šir., 2—3 em dlouhá jest pravidelně několikonásobně dichotomicky větvená a má okraje nepravidelně široce laločnaté, slabě vlnité a křivolace, nikolivěk rovnoběžně se středním žebrem probíhající. Střední žebro jest silné, 80—90 « široké, na příčném průřezu elliptičné, na obě strany skoro stejnoměrně vypuklé, jen někdy na spodní nepatrně vypuk- lejší; složeno jest ze 7—8 vrstev buněk, rozlišených v protáhlé, čtyř- boké velké buňky kortikální (30—35 «w šir., 60—70 « dl.; 2—3 na svrchní, 4—6 na spodní straně) a menší, toliko 25 « v průměru mající tenkostěnné, polygonální buňky medullární. Stélka na obou stranách jest dokonale hladká, toliko na ventrální straně středního žebra nese četné, krátké, ztuha odstálé rovné, hyalinní chlupy 60—80 « dlouhé a na okrajích má řídce roztroušené, snadno opadavé 25—50 u dlouhé, na basi 8 « tlusté, ke konci ztenčené (jen 6 « tlusté) chlupy. Buňky stélkové v křídelní boční části jsou šestiboké, 45 X 70 « veliké, tenkostěnné a jen tu a tam nepatrně v rozích ztloustlé. 236 Jednodomá. Pohlavní větévky často střídavě nebo hustě vedle. sebe na spodní straně středního žebra sestavené; samčí jsou kulovitě svi- nuté, spoře chlupaté, samičí srdčité, miskovité a hustě štětinaté. Tobolka. jest vejčitá, černohnědá a sedí na krátkém (1I—15 mm), tlustém štětu. Kalich velký, masitý, hruškovitě vejčitý, hustě štětinatý. Spory žluto- Obr. 46. Metzgeria conjugata Lindb.: 1 plodná rostl. nepatrně zvětš., 2 stélka nesoucí © i c" orgány (8kr. zvětš.), 3 antheridiové větvičky (částečně dle Pearsona) 4 příč. průřez stélkou, 5 zralý a rozpuklý spo- rogon (15ókr. zvětš.); Mnichovice. hnědé, 18—23 « v průměru mající, na povrchu hladké neb jen jemn drsné. Elatery dlouhé, ke konci súžené s jedinou červenohnědou spirálkou. Zraje v červnu až srpnu, avšak nanejvýš vzácně. Vyskytá se na podobných stanoviskách jako M. furcata, s níž zdá se býti kosmopoliticky po celém světě rozšířena. V rovinách jest méně hojnou než tento druh, ale za to v pohořích jest velmi obecnou. V okolí pražském ku př. přichází ve Hvězdě, na Závisti, u Zbraslavi, v údolí Jarovském, u Trnové, Davlí, Štěchovic, Senohrab, Pyšel, Mnichovic, Ko- cerad a mn. j. Hojnou jest též v Šumavě, Českomorav. vysočině, Krko- noších i ostatních horách našich. Oba jmenované druhy jsou si nesmírně příbuzny, takže všeobecně bývají spolu zaměňovány. M. conjugata liší se od M. furcata hlavně jen robustnější širší stélkou, s většími buňkami, pravidelněji větvenou, s okra- jemi laločnatě široce vykrajovanými, jednodomými orgány pohlavními a hladkou spodní stranou, toliko na okrajích a středním žebru chlupy ne- soucí.*“) Leč to vše jsou znaky, v nichž právě M. furcata vykazuje značnou variabilnost; jako jediný stálý znak zbývaly by jen rozdíly habituelní, pohlavní a v podobě okrajů stélkových. Nelze proto mluviti o dobré dru- hové ceně M. conjugata, třebas že jest tato od všech nynějších hepatiko- lovů uznávána. Pokládáme za správnější považovati M. conjugata za sub- špecii variabilního druhu M. furcata, u něhož stejně jako M. hamatiformis představuje vrcholný bod variační. M. hamatiformis liší se od M. conjugata: 1. habitem, 2. svinutými ale rovnými okraji stélkovými, 3. drobnější sítí buněčnou v křídelných bočných částech stélkových, 4. širším, odchylně stavěným středním žebrem, 5. dvoudomými orgány pohl., 6. hustšími, většími, ohnutými chlupy na » okrajích a žebru spodní strany stélkové. 5. Čel. Fossombronioideae. XVI Rod Blasia Wicheli, Nova plant. gen. 1729 p. 14.**) Rostlinky v kadeřavých, trávově neb tmavozelených, ve starších částech nahnědlých skupinkách anebo i v rozsáhlých, velkých povlacích. Stélka bývá hvězdovitě rozložená, jest široce pentlicovitá, 1 38—5 mm široká, 15—4 cm dlouhá, přední částí zpravidla mírně vzhůru vystoupavá, velmi jemná, tenká, pravidelně dichotomicky roz- větvená a má mohutné střední žebro, 10—15 vrstev buněk silné, na spodu mírně kýlovitě vypuklé a po stranách znenáhla v široké, jed- novrstevné křídlovité boky přecházející. Tyto jsou na okraji rozděleny hluboko v nestejně velké, kadeřavě vlnité la- loky, jež jsou tvaru přibližně polookrouhlého, rozmanité vzdále- nosti od sebe a jen ke konci stélky sblíženy a navzájem se dotýkající; na okrajích svých jsou tyto laloky (první to náběh nedokonalých lístků postranních) opět často drobně laločnatě vykrajované a vlnitě zprohý- bané. Střední žebro mívá na svrchní straně podélný bílý proužek (jenž jest (dle Lindberga) prosvítající v buňkách žeberních uložený šťavelan vápenatý) a jest na spodu hojnými dlouhými, bělavými rhizoidy pokryté. Na spodní straně křídlovité části stélky a jejích laloků jsou po obou *) Limpricht (1876 p. 441 suppl.) klade velkou váhu na stanovisko: M. fur- cata jest výhradní obyvatelkou kůry stromové, M. conjugata roste jen na ska- lách a humusu; leč rozdíl tento neodpovídá skutečnosti. **) Micheli 1. c.: Hane novam plantam jure guidem optimo Blasiam deno- minavimus a Pat. D. Blasio Biagi Congregationis Vallis-Umbros et Monacho, Botanico non gregario, ac in Etruscis itineribus nostris ad indagandas plantas sedulo comite. 238 stranách žebra četné, nepravidelně v řadě a nestejně po lalocích rozdě- lené drobné, štítkovité, jemné, vejčité až trojboké, na okraji. hluboko dřípeně zoubkaté šupinky. Poblíž těchto nachází se vždy jeden nebo dva tmavé, modrozelené okrouhlé hrboulky ; jsou to původně drobné, ouškaté výrůstky stélkové, jež zveličily se a překlenuly ve stélce povstalou jamku, v níž nalezly útulek nikdy nechybějící kolonie Nosto- caceí.“) Uvnitř jamky nachází se mnohonásobně rozvětvený, celou ko- Obr. 47. Blasia pusilla L. 1 stélka svrchu (6kr. zvětě.), 2 část stélky ze spodu s rozmnožovacími šupinkami (6kr. zvětš.), 3 sporogon (8kr. zvětš.); Hlinsko, 4 du- tinka s koloniemi Nostoků se svrchu (cca 100kr. zvětš.), 5 poloschematický její průřez: p, vnitřní slizový trichom hojně rozvětvený a celou kolonii Nostoku pro- stupující, p, vnější slizová papilla, 6 rozmnožovací tělíska (150kr. zvětš.), 7 roz- množ. šupinky (80kr. zvětš.). Modřany. lonii sinných řas prokládající trichom slizový, podporovaný ve vylučo- vání slizu ještě jednou, krátce kyjovitou buňkou slizovou před otvorem jamky se nacházející. Prosvitající symbiotické řasy dodávají hrboulku tmavé modrozelené barvy, takže tento již pouhým okem jako tmavý uzlíček na stélce jest viditelný. Dvoudomá. Samčí rostlinky jsou obyčejně útlejší a mají stélku řídčeji a mělčeji laločnatou; vyskytují se vzácně a nesou vždy na konci stélky lahvicovité útvary s tělísky rozmnožovacími. Antheridia jsou vej- čitá, krátce stopkatá a jednotlivě ponořena do zvláštních dutinek, uvnitř tupými papilkami vystlaných, nad povrch mírně čípkovitě vyniklých a *) Podrobný popis vývoje těchto útvarů viz u Leitgeba, Unters. 1874, L p. 19.—26. 239 „ve středu na svrchní straně stélky v řadě nepravidelně uspořádaných. Samičí rostlinky jsou statnější, mají stélku plochou, rozprostřenou, na okrajích hrubě laločnatou a nesou na konci stélky skupinu archegonií sestavených v mělké jamce. Kolem oplozeného archegonia vzrůstá rychle okolní pletivo, takže toto jest záhy do stélky ponořeno a ve směru žebra vznikne velká podélná vakovitá dutina uzavírající embryo; mladý sporo- gon, obalený jemnou, hyalinní čepičkou protrhává dutinu na špičce stélky a vyniká pak z ní ven, nesouc obyčejně ještě útržky čepičky sebou. Štět jest hyalinní, slabě nazelenalý, 2—3 cm dlouhý, na basi značně tlustý a | ke konci znenáhla se ztenčující. Tobolka jest vejčitá, červenohnědá, 1'3 až 2 mm dlouhá a puká v čas zralosti pravidelně ve čtyři, zřídka více po- délných chlopní; na basi má tobolka nízký val, jako krátký, masitý lí- | meček dolů ohrnutý a z kompaktního, parenchymatického pletiva sestá- | vající. Stěny chlopní jsou tří- až čtyrvrstevné; buňky vnější vrstvy jsou | velké a mají stěny silnými lištnovitými anebo uzlovitými ztluštěninami vytužené, buňky vrstev vnitřních jsou tenkostěnné, malé a včas zralosti | mizící, takže zralá, otevřená tobolka má stěny zdánlivě toliko .jednovr- | stevné. Spory jsou žlutozelené, hranatě kulaté, na povrchu drsné, 35 až -45 u v průměru mající. Elatery jsou 120—250 « dlouhé, 8—10 « široké, | po celé délce stejně tlusté a mají 2—4 široké, jasně žluté spirálky. Na ' basi tobolky vyčnívají dovnitř dlouhé, protáhlé, tu a tam nedokonalou | spirálkou opatřené buňky, představující rudimentní elaterofory. Pohlavní orgány jsou vyvinuté záhy z jara, plody založeny již v létě, ale teprve příštím jarem v březnu neb dubnu dozrávají; než plody patří k velikým . vzácnostem.*) Vegetativní rozmnožování děje se zvláštními tělísky mnohobuněč- mými, jež tvoří se ve velkých lahvicovitých, dlouze krkatých nádržkách, uprostřed žebra na konci sterilních stélek vždy se nacházejících -a pouhým okem dobře viditelných. Vedle toho tvoří se na povrchu stélky poblíže jejího konce drobounké, zelené hvězdicovité šupinky, jež lehce odpadávají a na příznivém místě v novou stélku vzrůstají. Tělíska pře- zimují a klíčí až teprve příštím jarem, kdežto šupinky slouží hlavně k rozmnožování rostlinky po dobu letní na stanovisku a nejbližším jejím okolí. Rod tento jest monotypický, mající jen jediný, po celé severní polo- kouli v mírném pásmu všeobecně rozšířený druh: 39. Blasia pusilla Linné, Species plant. 1753 II. p. 1138. Schmidel, Dissert. de Blasia 1759., Hedwig, Theoria gen. 1798 p. 191, Weber-Mohr, Taschenb. 1807 p. 437., Schwaegrichen, Historia muse. hep. prodr. 1814 p. 36., Weber, Hist. muse. hep. prodr. 1815 p. 114., Sturm, *) Sám jsem plodnou Blasii v přírodě ještě nesbíral; popis pořízen na zá- kladě kerbářového materialu, a doplněn údaji z literatury. 240 | Deutschl. Fl. 1818, II. 4. no. VI. 1., Du Mortier, Comment. bot. 1822 p. 115., Hiibener, Hepaticologia germ. 1834 p. 33., Nees, Naturg. 1838, III. p. 401., Gottsche, Nees, Lindenberg, Synopsis 1844 p. 491., Rabenhorst, Kryptogamenfl. 1848 p. 15., Kryptogamenfl. v. Sachs., Oberl., Thůr. u. Nordb. 1863 p. 309., Du Mortier, Hep. eur. 1874 p. 135., Husnoťt, Hepaticologia gall. 1875 p. 74., Limpricht, Kryptogamenfl. Schles. 1876 p. 330., Stephani, Deutschl. Jung. 1879 p. 64., Sydow, Leberm. 1882 p. 70., Dědeček, Mechy jatr. 1883 p. 30., Leberm. 1886 p. 24., Heeg, Leberm. 1893 p. 122., Klinggraeff, Leber- u. Laubm. 1893 p. 48., Hahn, Leberm. Deutschl. 1894 p. 64., Cooke, Handbook of brit. hep. 1894 p. 255., Ste- phani, Species hep. 1900 I. p. 364., Pearson, Hepaticae 1902 p. 441., Ve- lenovský, Jatrovky 1903 III. p. 4., Warnstorf, Leber- u. Torfm. 1903 p. 118., Loeske, Moosflora 1903 p.46., Boulay, Hěpatigues 1904 p. 162., Migula, Kryptogamenfl. 1904 p. 426., Lacouture, Tableaux 1905 p. 62., Miůiller, Leberm. 1907 p. 378., Macvicar, Stud. Handb. of brit. hep. 1912 p. 76., Lorch, '"Torf- u. Leberm. 1914 p. 86. Delin.: Micheli, Nova plant. g. 1729 tab. 7., fig. 1., Hedwig, Theoria gen. 1798 tab. XXX., fig. 4—12., Weber-Mohr, Taschenb. 1807 tab. XIT., fig. 9, Sturm, Flora Deutscehl. 1818 tab. XXIV. 6., Presl, Třicetdva obr. 1848 tab. XXIIL, fig. 1494., 1523., Du Mortier, Hep. eur. 1874 tab. IV., © fig. 43., Husnot, Hepaticol. gall. 1875 tab. XI. fig. 128., Stephani, Deutschl. Jung. 1879 fig. 124., Cooke Handb., of brit. hep. 1894 p. 255. fig. 177., | Pearson, Hepaticae 1902 tab. CXCVI., Velenovský, Jatrovky 19083 III. tab. IX. fig. 1., Warnstorf, Leber- u. Torfm. 1903 p. 125. fig. 1., Mi- gula, Kryptogamenfl. 1904 tab. LV., fig. 2., t. LVÍ., f. 10., 11., Lacou= ture, Atlas 1905 p. 62. t XXXI. K. Můiller, Leberm. 1907 p. 31., 1198 23., p. 104., £. 80., p. 116, £. 92., p. 877. £. 221., p. 378. £. 222., p. 39. f. 223., Macvicar, Stud. Handb. of brit. hep. 1912 p. 76. Exsice.: Husnot, Hep. Galliae exs. no. 168. De Notaris, Erbar. critt. ital. no. 14. Breutel, Hep. exs. no. 188. Bauer, Bryoth. boh. no. v. Schiffner, Hep. europ. no. 26., 27., 28., 29. Syn.: Blasia pusilla, Lichenis Sí facie Micheli, Nova pl. gen., 1729 p. 14. Mnium Lichenis facie Dillenius, Historia muse. 1719 p. 237. Jungermannia biloba Schwartz in Weber, Hist. muse. hep. prodr. 1815 p- 91. J. Blasia Hooker, Brit. Jungerm. 1816 tab. 83., 84. fig. 4. 5., Linden- berg, Synopsis 1829 p. 96., Ekart, Synopsis Jung. 1832 p. 69. Blasia immersa Du Mortier, Sylloge Jung. 1831 p. 81 tab. IT. f. 20. Bl. semilibera Du Mortier, ibid p. 82. Bl. Hookeri Corda, Deutschl. Jungerm. in Sturm. Fl. 1835 p. 49., tab. XIII. B]. Funckii Corda, ibid. p. 83. tab. XXIII., Du Mortier, Hep. eur: 1874 p. 185. BI. germanica Corda, ibid. p. 131. tab. XXXVIL., Du Mortier, ibid. p. 135. 241 Bl. pusilla jest po celé naší vlasti velmi obecná; najdeme ji všude Ina vlhkých místech, na stěnách lesních příkopů, na vlhkých polích, v úhorech, na březích vod; jmenovitě jest hojnou v lesnatých, výše polo- žených krajích s drsnějším a vlhkým podnebím, kde tvořívá na vlhkých místech povlaky často čtvereční metr i více rozsáhlé. Stélka její bývá rozmanitě vykrojována i rostlá, podle čehož rozeznávány byly dříve druhy a odrůdy tohoto jinak v ostatních znacích konstantního druhu. Všechny formy můžeme shrnouti ve dvě řady: f. Hookeri Corda 1. c. pro spec., Nees, Naturg. 1838 III. p. 401. pro var. Rostlinky tvoří tmavozelené, husté, nepravidelné trsy. Stélka jest pentlicovitá, po celé délce přibližně stejně široká, na okraji jen mělce drobně laločnatá, slabě kadeřavá a má střední žebro ostře vzniklé. £. Funckii Corda 1. c. pro spec., Nees, Nature. 1838 III. p. 408 pro var. Rostlinky tvoří světlezelené, ploché povlaky. Stélka jest hvězdovitě rozprostřená, na basi zúžená, ke konci silně rozšířená, na okrajích ve velké, oddálené, hluboké laloky vykrajovaná; střední žebro jest ploché, skoro nezřetelné. Obě formy jsou hojně po celých Čechách rozšířené; druhá forma tjest charakteristickou pro stanoviska s dostatečně vlhkou atmosférou, „rostouc hojně na jílovitých stěnách odvodňovacích stružek, na dně vy- Ipuštěných rybníků, na pobřeží lesních tůněk a podob. Ovšem, že obě tyto formy nejsou nijak tvary ustálenými, nýbrž podmíněny byvše podmín- kami okolními navzájem do sebe přecházejí; než pro určitá stanoviska jsou význačnými a tvarem velmi nápadné a navzájem značně odchylné. Blasia pusilla náleží k jatrovkám, již od nejstarších dob botanikům Iznámým a dobře prostudovaným. Od dob Schmidelových, který první specielně se Blasií obíral, zabývala se touto zajímavou jatrovkou celá Hřada botaniků, takže dnes existuje již značná literatura o ní. Nápadné, Hahvicovité nádržky, v nichž tvoří se mnohobuněčná tělíska rozmnožo- Iwací, byly z počátku všeobecně od botaniků považovány za samčí orgány '(Hiibener, Corda), později vykládány za sporogon (Schmidel, Hedwig) až "Hooker první je správně jako nádržky, obsahující tělíska k vegetativ- /nímu rozmnožování sloužící, vyložil. Tak jako tyto lahvicovité útvary jsou Ipravidelným, obyčejným, skoro stálým úkazem, tak naopak ,sporogony patří k velkým vzácnostem; úkaz tento souvisí, jako vždy, s intensivní právě vegetativní propagací. Popis sporogonu shledáváme poprve u Ho- kera dle materialu Dicksonova; ale i potom patřily sporogony k říd- „kému zjevu, takže někteří botanikové, jako na př. Hiibener, Nees, Du |Mortier rozeznávali i u tohoto druhu dvě odrůdy ampulifera (sterilis |Nees) a capsulifera (fertilis Nees). Temné hrbolky uzavírající kolonie | Nostocaceí byly Michelim a staršími botaniky všeobecně považovány za Iwlastní plody, Schmidelem, Hedwigem, Bischoffem a j. vykládány za an- (theridia, Neesem, Hofmeisterem, Cordou za orgány sloužící k vegetativ- nímu rozmnožování, a teprve Mildem r. 1851 byla akcentována obdoba Dr. Karel Kavina: Monografie českých jatrovek. 16 242 obsahu dutinek se řasami sinnými, jež r. 1872 Janezewskim byly konečně © dokázány; a ačkoliv se podivuhodným tímto úkazem zabývalo od těch dob © několik botaniků (Leitgeb, Waldner), přece nebyl ještě památný tento vztah řasy k jatrovce definitivně rozluštěn. Fylogeneticky představuje nám Blasia typ nesmírné důležitosti; ostrým rozlišením stélky v střední osu a postranní bočné jednovrstevné části, jaké již u r. Metzgeria jsme shledali, a rozdělením bočných těchto partií v nepravidelné laloky, činí Blasia první náběh k vytvoření kormu a navazuje tak přímo na r. Fossombronia a foliosní Jungermanniacei. Jest tudíž zcela oprávněno, že stavěna jest na konec systému frondos- ních jatrovek vedle r. Fossombronia, s nímž jest blízce příbuzna. Ne- správné jest ale přiřazování její ku r. Pellia, neboť příbuznost její s r. Metzgeria (elaterofory, jednovrstevná bočná křídla, společné vytváření obalů plodních) jest daleko větší. Pozn. Dle charakteristického habitu, silně laločnatě hluboko roz- dělené stélky, vždypřítomných temných hrboulků s koloniemi Nostocacet, 1 lahvicovitých útvarů se jatrovka tato okamžitě bez obtíží rozeznává; omyl se sterilními druhy r. Anthoceros anebo úzkými formami r. Pellia může býti zaviněn jen nanejvýš povrchním ohledáním, neboť jinak není: vůbec možný. XVII. Rod Fossombronia Raddi, JM Jungermanniogr. etr. in Mem. Soc. Ital. di Modena 1820. XVIII. p. 40.*), Syn.: Jungermannia Linné, Spee. pl. 1753 p. 1603 ex p., et al. aut,'© Schmidel (1760), Hooker (1816), Martius (1817), Lindenberg (1829), Ekart (1832). Maurocenius S. F. Gray, A Nat. Arrang. of Brit. Hl. 1821, L. p. 650. Codonia Du Mortier, Comment. bot. 1822 p. 111. ex p. h | Simodon Lindberg, in Lindb. e. Arnell, Musci Asiae bor. 1889 pro sube.: Schiffner, Leberm. in Engl.-Prantl Fam. 1893 I. 3. p. 60. pro gen. Rostlinky drobné v řídkých světlezelených trsech na vlhké holé zemi neb bahně rostoucí, brzo hlávkovitě směstnané, brzo rozprostřené a plazivé. „Stélka rozlišena jest ve střední lodyžku a postranní lístky ve dvou řadách na tuto přisedající. Lodyžka krátká, křehká, jednoduše vidličnatě větvená, polehavá a na konci zpravidla vystoupavá, jest na spodní straně sploštělá, takže příčný průřez má polokruhovitý; upevněna jest k substrátu hojnými, dlouhými, téměř u všech druhů krásně nacho- vý mi rhizoidy. Lodyžka dorůstá nepřetržitě dvousečnou terminální buň= kou ve vegetačním vrcholu, obklopeném listy i četnými kyjovitými, hya= linními slizovými chloupky.Listyjsou dokonale od lodyžky rozli šené, až k této volné, dvouřadové, velmi šikmo vetknuté, střechovitě dolů se *) Ku poctě italského ministra války V. Fossombroniho (* 1754, $ 1844). , . 243 kryjící (t. zv. podložené, folia suceuba); tvaru jsou okrouhlého až široce čtyřhranného a na okraji jsou obyčejně rozmanitě laločnaté, vykrajované neb hrubě zubaté a kadeřavě zvlněné. Při basi jsou dvě až tři vrstvy buněk silné, v největší ale své části toliko jednovrstevné; buňky jejich jsou tenkostěnné, velké, průhledné a hojnými, drobnými chloroplasty hu- stě naplněné. Ventrální šupiny, nebo spodní lístky nejsou nikdy vyvinuty. — © Druhy jednodomé i dvoudomé. Antheridia jsou kulatá, zpravidla oranžově, žlutě neb růžově zbarvená, a dlouhou stopkou opatřená; stojí nepravidelně, na různých místech lodyžky jednotlivě, nebo 2—4 v řadě na svrchní i pobočných jejích stranách blíže base listů, které se přes ně překlá- nějí. Archegonia jsou rovněž nahá a v malých skupinách poblíže konce lodyžky na dorsální straně sestavena; poněvadž lodyžka neustále dorůstá, jsou později značně od konce a zpravidla též na stranu pošinuta. Kolem oplod- něného archegonia vyrůstá z počátku z okolního pletiva val, jenž dospěje posléze v kalich mladý sporogon chránící. Kalich jest velký, na basi úzký a mírně šupinatý, k hořejšku rozšířený, tvaru zvoncovitého, hruš- kovitého neb vakovitého, při ústí jest nepravidelně, rozmanitě hluboko laločnatý a má na vnější straně často podélné, křídlovité výrůstky; obklo- pen jest hustě směstnanými kadeřavými lístky lodyžními, které často navzájem krátce basemi svými srůstají. Čepička jest velmi jemná, jen při basi dvou- vzácně kdy třívrstevná, ostatek jednovrstevná a jsouc vždy kratší kalicha, jest v tomto celá ukryta. Tobolka jest kulatá, zelená, po- sléze nahnědlá na dlouhém (05—1 cm), na basi hlízovitě ztlustlém štětu. Stěny její jsou dvouvrstevné; vnější vrstva má velké, tenkostěnné buňky dlouho chovající chloroplasty a často nad povrch papillovitě vyklenuté, buňky vnitřní vrstvy jsou nižší, menší a mají stěny s uzlíčkovitými neb rátce lištnovitými ztluštěninami. Včas zralosti puká tobolka velice ne- pravidelně ve čtyři chlopně; obyčejně se celá hořejší její část rozšiřuje, há a rozpadává. Spory jsou kulaté a mají velmi rozmanitou skulpturu exosporovou, dle níž (Lindberg 1873) se jednotlivé druhy rozeznávají. Největší počet druhů má spory pravidelně síťkované anebo ostnité, menší počet má spory vráskované, tupými lamelkami pokryté, nejmenší skupina vykazuje spory jemně bradavčité. Elatery jsou tenké, velmi dlouhé a dvěma až čtyřmi hustě točenými spirálkami vytužené. Vegetativní rozmnožování jedině adventivními innovacemi po stra- nách lodyžky; u několika druhů pozorovány byly také tenké šlahounovité výběžky. z Rod Fossombronia spojuje skupinu Jungermanniaceí foliosních i frondosních velice dokonale; ačkoliv má již dobře vyvinutý kormus jako první, přece ještě postranní sporogony, vícevrstevná base lístků, nepravidelné rozložení antheridií a některé ještě podružné znaky váží jej však úzce se skupinou druhou. Čítá asi 45 druhů, z nichž 10 druhů jest avropských (F. incurva Lindb., F. pusilla (L.) Dum., F. Wondrácžeki Dum., F. Mitteni Tind., F. verrucosa Lindb., F. caespitiformis De Not, 16* 244 stralských. Habituelně jsou všechny druhy velmi si podobné, ale struktu= rou spor a poněkud též tvarem listů dobře se rozeznávají. Jsou málo hygroskopické, vodou navlhčeny nabývají špatně původního tvaru; jest nr Obr. 48. Rod Fossombronia Rad.: 1 F. Wondrácžeki (Cda) Du M. plodná, 2 táž sterilní rostlinka (cca 15kr. zvětš.), 3 spora (750kr. zvětš.), 4 list (25kr. zvětš)), 5 elater (300kr. zvětš.); Roblín. 6 F. pusilla (L) Du M. plodná rostl. (15kr. zvětš.), 7 list (30kr.zvětš ), 8 spora (820kr. zvětš.); Běchovice. 9F. Dumortieri (Hůbn. Genth Lindb. spora (800kr. zvětš.) 12 list (25kr. zvětšen); Lomnice. 10 F. angulosa (Dicks) Rad. spora (500kr. zv.) dle Macvicara. 11 F. incurva Lindb. spora (800kr. zvětš. dle Warnstorfa. 13 F. caespiti-formis De Not. spora (800kr. zvětš.); Vysočany. 14 příčný průřez stěnou mladé tobolky F. Wondrácžeki (250kr. zvětš.); 15 klíčíc F. angulosa v protokormovém stadiu, začínající zakládati pravý kormus (12kr. zvětš.). ' 245 proto nejlepší určovati druhy čerstvé, anebo herbářové sušené rostlinky dobře ve vodě dříve rozvařiti a slabým roztokem kyseliny mléčné nebo čpavku nechati naduřeti. K určení nutno použiti jen dokonale zralých rostlinek, majících spory dobře vyvinuté; není to nesnadným, poněvadž bývají zpravidla hojně plodné. Tmavé neprůsvitné spory jest dobře vy- jasniti H+SO,, CCl;. CH(OH); nebo C;H;5O;, aby struktura byla dobře patrnou. V Čechách stanoveno bylo dosud jen 5 druhů; mimo to snad bude ještě nalezena F. ineurva Lindb. Přehled všech 6 druhů jest podán na protější tabulce (obr. 48.). Analytický přehled českých druhů r. Fossombronia. 1. Rostlinky drobounké, sotva 2—2'5 mm široké a 10—15 mm dlouhé. 2 Rostlinky statné, 4—8 mm šir., 1—3 cm dl., v hustých kadeřavých, trávově zelených trsech. Spory žlutohnědé, 45—50 u velké, políčko- vané; políčka rozdělena jsou vysokými, žlutými, průhlednými lamel- - kami, kolmo křídlatě odstálými. Vzácný druh, na teplých polabských kyselkách přicházející . ....... F. angulosa (Dicks.) Raddi. str. 245 2 Kalich zvoncovitý, široce otevřený, spory 35—50 u velké .... B Rostlinky drobounké, jen 1—5 mm dlouhé, jednotlivě mezi mechem rostoucí, s kalichem hruškovitým, při ústí súženým, štět objímajícím; spory malinké, na- nejvýš 20 u v průměru mající. Na vlhkém písku, dosud jen v Branibořích a Finsku sbíraná F. incurva Lindb. str. 253 8. Spory jsou na povrchu vráskované ... PEPR P -© Spory jsou na povrchu ostnitě ježaté F. caespitiformis De Not. str. 248 Spory jsou na povrchu pravidelně políčkované . ... ......... F. Dumortieri (/7%ib, VĚ ndb, str. 252 '4£ Spory jsou hustě vráskované. takže na okraji mají 30—35 zoubků. Rostlinky mají z pravidla listy hlávkovitě směstnané .. ... F. Wondrácžeki (Corda) Du m. k 247 Spory mají jen řídké vrásky, jež na obvodu se jeví jen jako 16 až 20 zoubků. Rostlinky polehavé, s listy dvouřadě rozloženými ... F. pusilla (L.) Du M. str. 250 (40. Fossombronia angulosa (Dickson) Raddi, Jungermanniogr.etr. 1820 p. 40. Nees, Naturg. 1838 III. p. 324., Gottsche, Nees, Lindenberg, Syýno- Ipsis 1844 p. 468., Du Mortier, Hep. eur, 1874 p. 15., 173. Husnot, Hepati- „cologia gall. 1875 p. 71., Sydow, Leberm. 1882 p. 66. Cooke, Handbook of „brit. hep. 1894 p. 246.. Stephani, Species hep. 1900 I. p. 382., Pearson, He- 'paticae 1902 p. 421., Boulay, Hépatigues 1904 p. 158., Migula, Krypto- gamenfl. 1904 p. 427., Lacouture, Tableaux 1905 p. 71., Můller, Leberm. 11907 p. 393., Macvicar, Stud. Handb. of brit. hep. 1912 p. 86. 246 Delin.: Husnot, Hepaticologia gall. 1875 tab. X. f. 122., Cooke, Handb. of brit. hep. 1894 p. 246. fig. 169., Pearson, Hepaticae 1902 tab. CLX XXV, Lacouture, Atlas 1905 p. 71. tab. XXXIX., Maevicar, Stud. Handb. of brit. hep. 1912. p. 86. Exsice.: Gottsche-Rabenhorst, Hep. europ. exsie. no, 123., 444., 471. Husnot, Hep. Galliae exsie. no. 166. Sehiffner, Hep. europ. exsic. no. 30. Syn.: Jungermannia foliis latiusculis, obtusis undulatis et veluti angulosis Micheli, Nova plant. gen. 1729 p. 7. tab. V. f. 10. Lichenastrum pinnulis obtuse trifidis, nervo geniculato Dillenius, Historia muse. 1741 p. 493. tab. LXXT. £f. 22. Jungermannia pusilia var. duplo maior Lindenberg, Synopsis 1829 p. 92 adnot. Codonia pusilla var. ruficapilla Du Mortier, Sylloge Jungerm. 1831 p. 30. Rozlezlé, velké, hustě kadeřavé, trávově neb tmavězelené, v starší části žlutavé povlaky. Rostlinky polehavé, rozprostřené, velice statné, habitem spíše Moerckia Wlotowiana než Fossombronie připomínající, 4 až 8 mm široké, 1—3 em dlouhé. Lodyžka silná, k basi ztenčená, plazivá, na konci vzhůru vystoupavá, nese ve dvou řadách rozložené listy. Tyto jsou široce opakvejčité, na okraji hluboko čtyřikráte až pět- kráte hrubě zubatě laločnaté, jen mírně zvlněné, 1—2'5 mm na basi, 2—3'5 mm při špičce široké; při basi jsou 3—4-vrstevné, v další ale části jen jednovrstevné z buněk velikých (30—80 w) a tenkostěnných. Rhizoidy hojné, dlouhé, purpurové až fialové. Dvoudomá. Kalich zvoncovitý při ústí ostře zubatě laločnatý. Tobolka kulatá na 6—7 mm dlouhém štětu; stěna tobolky jest dvou- vrstevná, buňky vnitřní vrstvy mají Zaalná široké, polokruho- , vité lištny, tmavohnědě zabarvené. Spory žlutohnědé, 4550 u v průměru velké, jsou na povrchu pravidelně políčkované;. políčka velká (3—5 v průměru spory), šestiúhelníková, jsou vroubena a navzájem od sebe oddělena vysokými, žlutými, průsvitnými. lamelami, křídlatě odstálými a na okrajích široce sporu vroubícími. Elatery tenké, 10—12 « šir., 250—300 « dl., se dvěma spirálkami. Zraje v březnu a dubnu. Nápadný tento druh rozšířen jest po celé severní polokouli, jmeno- vitě v krajinách s mírným, hojně vlhkým klimatem; tvořívá na holé zemi, vždy poblíže vody, celé rozsáhlé povlaky charakteristicky vonící. V Evropě znám jest z Italie, Anglie, Irska, Norvéžska, severních Tirol, Francie, Portugalska a Španělska. V Čechách sbíral jsem jej pouze v létě 1909 na staré kyselce u Vrutice nedaleko Mělníka, proti stanici lokální dráhy, kde tvořil na holé stěně jámy, vyrýpáním rašeliny vzniklé a vodou naplněné, ojedinělé povlaky. Dlouho jsem nemohl dobře rostlinky tyto identifikovati, poněvadž neměly zralých sporogonů, a kyselka byla v ná- sledujícím roce zmeliorována, a jáma zarovnána, takže nebylo mi možno — opět na stanovisku jatrovku tuto pozorovati. Než rostlinky odpovídají 247 * dokonale popisům i vyobrazením, jež jsou mi v literatuře po ruce, a mimo to úplně jsou shodné se živými rostlinkami, jež mi byly laskavě z botanické zahrady v Inšpruku zaslány, takže nejsem v rozpacích, že skutečně jsou F. angulosa. Ačkoliv jsem kyselky polabské na všech © místech několikráte prokřižoval a vždy bedlivě po této Fossombronii pá- tral, nikdy již více jsem ji nenašel. Jest to teplomilný druh, mizící z vlasti naší současně s postupující meliorací kyselek polabských a dnes snad jen minulosti české flory patřící. Nicméně činím české hepatikology na ja- trovku tuto pozorny, neboť mohla by se ovět místy objeviti. Již svojí velikostí a svým vzezřením jest to druh nesmírně nápadný, žádné jiné jatrovce podobný. 41. Fossombronia Wondrácžeki (Corda) Du Mortier, Reeueil D' Observ. Sales June. 1835. p. 11. Du Mortier, Hep. eur. 1874 p. 14., 174., Heeg, Leberm. 1893 p. 119. Stephani, Species hep. 1900 I. p. 380., Boulay, Hépatigues 1904 p. 160., Lacouture, Tableaux 1905 p. 71. Atlas tab. XXXIX., Můiller, Leberm. 1907 p. 388., p. 385. fig. 226b., Macvicar, Stud. Handb. of brit. hep. 1912 (p. 82., ic. ibid., Lorch, Torf- u. Leberm. 1914 p. 168. Exsice.: Gottsche-Rabenhorst, Hep. eur. exs. no. 488., Mougeot-Nestler- Schimper, Stirpes erypt. Vog. Rhen. exsie. no. 532., Funck, Krypt. Gew. d. Fichtelgeb. no. 317., Husnot, Hep. Galliae exsie. no. 197. Syn.: Jungermannia Wondrácžeki Corda, Deutschl. Jung. in Sturm Fl. 1835 (1830) p. 30., tab. VII. Codonia Wondraežeki Du Mortier, Syll. Jungerm. 1831 p. 29. Fossombronia pusilla var 5. capitata Nees, Naturg. i838 III. p. 320., Rabenhorst, Kryptogamenfl. 1848 p. 17. F. eristata Lindberg, Manipulus muse. see. 1874 p. 6., Limpricht, Kryptogamenfl. Schles. 1876 p. 323., Stephani, Deutschl. Jung. 1879 p. 62., Sydow, Leberm. 1882 p. 66., Dědeček, Mechy jatr. 1883 p. 83., Leberm. 1886 p. 27., Klinggraeff, Leber- und Laubm. 1893 p. 49., Pearson, Hepaticae 1902 p. 420., tab. CLX XXIV., Vele- novský, Jatrovky 1903 III. p. 3., tab. IX, f. 7., Warnstorf, Leber- u. Torfm. 1903 p. 124., ic. p. 125. fig. 2e., Loeske, Moosflora 1903 p. 47., Migula, Kryptogamenfl. 1904 p. 427. tab. LV. f. 13., t. LVL fig. 8. Řídké, světlezelené, slabě mastnotou páchnoucí trsy. Rost- linky drobné, 3—6 mm šir.,6—10 mm dl., s lodyžkou krátkou, jen spodní menší částí po substrátu plazivou, na konci ale kolmo vystoupavou, jednoduše dichotomicky rozvětvenou a hlávkovitě směstnané listy nesoucí; na příčném průřezu jest lodyžka polokruhovitá, na spodní straně skoro vodorovně sploštělá, na hoření silně vyklenutá. Listy jsou Široce opakvejčité, skoro čtyřhranné, 1 mm dl, při basi 248 0'8—1, při špičce 1—13 mm šir., slabě zvlněné a na špičce zpravidla pouze jednou poloměsíčitě mělce vykrojené; pouze na konci lodyžky bývají listy na špičce vícekráte nepravidelně kadeřavě laločnaté. Buňky listové jsou velké (37—70 «), hranaté a tenkostěnné. Rhizoidy hojné, dlouhé, nachové, v stáří hnědnoucí. + Jednodomá, paroecní, vzácně kdy synoecní. Kalich jest zvoncovitý, 13—15 mm dlouhý, při ústí široce a tupě laločnatý. To- bolka kulatá na 5—10 mm dlouhém, hyalinním, často křivolakém štětu; stěny její jsou dvouvrstevné, buňky vnitřní vrstvy mají uzlíčkovité, neb krátce lištnovité ztluštěniny. Spory jsou tmavohnědé, 35—4 w v průměru velké, nízkými lištnami paprsčitě ze středu se roz- bíhajícími a nepravidelně větvícími se hustě vráskované, takže na okraji se lištny jeví jako 30—35 krátkých zoubků. Elatery, 130—150 « dl., 8—10 « šir., ke koncům zůžené, mají 2—3 úzké hnědé spirálky. Plody přináší od srpna až do pozdního podzimu. Vyskytá se hojně všude na vlhké půdě, na březích močálů, tůní, rybníků, řek, na mokrých polích, na vlhkých lukách mezi travou, na holé hlíně vlhkých úvozů lesních a jest po celé Evropě od jižní Italie až po Finsko, z rovin až do podhoří všeobecně rozšířena. Mimo Evropu byla ještě několikráte sbírána v severní Americe a ve Vých. Indii (Himalaja), takže zdá se býti: holarktickým kosmopolitem. V Čechách patří k nejobyčej- nějším jatrovkám vůbec, takže uváděti všechna dosud známá její nale- ziska bylo by zbytečným. V okolí pražském jest hojnou na př. u Chuchle, Zbraslavi, v Šárce, v strouhách lučních u Motol, Všenor, Dobřichovie, Jevan, v Krěském lese, u Běchovic, Řevnice, u Jiloviště, Mnichovice, Olšan, ve Stromovce, u roje, 1 jinde. Poznává se snadno již makroskopicky dle hlávkovitě směstnaných lístků, od podobné menší rozprostřené F. pusilla; jinak ale vždy jest nutné ohledati spory, chceme-li ji řádně od ostatních druhů rozeznati. Správný název tohoto druhu jest jedině F. Wondrácžeki, neboť Corda pod tímto jménem první od F. pussila ji rozeznal. Nepochopitelná jest mi námitka Stephani-ho, hájícího prioritu jména Lindbergova, že F. Won- drácžeki jest nomen nudum; pravděpodobně Stephani nezná a nečetl Cordova popisu, ani neviděl nádhernou, pěkně kolorovanou jeho tabulku v Sturmově Floře, kde mistrně jest druh tento nakreslen. : 42. Fossombronia caespitiformis DeNotaris v Gottsche-Rabenhorst, Hep. europ. exsic. 1865 no. 123. Du Mortier, Hep. eur. 1874 p. 15., 174., Husnot, Hepaticologia gall. 1875 p. 70., Cooke, Handb. of brit. Hep. 1894 p. 245., Pearson, Hepaticae 1902 p. 425., Boulay, Hépatigues 1904 p. 168., Lacouture, Tableaux 1905 p. 71., Miiller, Leberm. 1907 p. 389., Macvicar, Stud. handb. of brit. hep. 1912 p. 88. i | 249 Delin.: Husnot, Hepaticol. gal. 1875 tab. X. fig. 121., Pearson, Hepaticae 1902 tab. CLXXXVII., Lacouture, Atlas 1905 p. 71 t. XXXIX, Miller, Leberm. 1907 p. 385 fig. 2260., Macvicar, Stud. handb. of Brit. hep. 1912 p. 83. Bxsice.: Gottsche-Rabenhorst, Hep. europ. exsie. no. 123., 377., 439. Hus- not, Hep. Galliae exsie. no. 118. Syn.: Jungermanma foliis latiusculis, obtusis, undulatis veluti angulosis Micheli, Nova plant. gen. 1729 p. 7. tab. V. f. 10. M. (see. Du Mortier, Hep. eur. 1874 1. c.). Lichenastrum pinnulis obtuse trifidis, nervo geniculato Dillenius, His- toria muse.,1741 p. 493. tab. 71. fig. 22E (sec. Du M.) Fossombronia angulosa « caespitiformis Raddi, Jungermanniogr. ete. 1820 p. 41, Nees, Naturg. 1838 III. p. 331., Gottsche, Nees, Lin- denberg, Synopsis 1844 p. 468. Trsy habituelně jako u druhu předešlého. Rostlinky stejně asi jako předešlé velké, mají lodyžku 05—15 cm dl., na konci vzhůru vystoupa- vou a jednoduše větvitou. Listy, podobně jako u F. Wondrácžeki hláv- kovitě na konci lodyžky směstnané, jsou celokrajné, široce opakvejčité a silně kadeřavě zvlněné; buňky jejich jsou hranaté, velké (35—90 u) a tenkostěnné. Rhizoidy trsnaté, fialové. Jedno- i dvoudomá, heteroeení. Kalich široce zvoncovitý, 15až 18 mm dl., při ústí kadeřavý, celokrajný neb jen mělce tupě laločnatý. 'obolka kulatá, tmavohnědá; vnitřní vrstva její stěny má buňky polokruhovitými, úzkými lištnami vytužené. Spory jsou ku- laté, tmavohnědé až skoro černé, 45—50 « v průměru na celém povrchu ježatě ostnité; ostny jsou velmi četné, průměrně 5 « dlouhé, světlejší než spora, ploše smáčklé a na koncích rovně tupě uťaté, neb 1 slabě rozšířené. Elatery jsou 150—200 « dlouhé, 8—12 u široké, a mají dvě tenké hnědé spirálky. Zraje v červnu a červenei (dle Boulaye a Miillera záhy na jaře). Drobný tento druh z příbuzenstva F. Wondráežeki roste na po- dobných místech jako tato; pokrývá vlhkou půdu na úhorech, stěny pří- kopů, úvozů, břehy vod a pod. Dosud známa jest jen z Evropy a sice hlavně jižní, kde v Dalmacii, Řecku, Italii, Portugalsku, Francii, Špa- nělích sbírána byla na mnohých místech; mimo to známa je i z Anglie a Irska, kde jest hojně rozšířena. Jest to zřejmě druh teplomilný, vy- žadující mírné, dostatečně vlhké podnebí; z Čech známa jest mi z pří- kopu u jeteliště nad tratí železniční dráhy nedaleko stanice Vysočan u Prahy, kde jsem ji loňského roku v červenci našel ve společnosti Riceia sorocarpa a Anthoceros punctatus. F. caespitiformis rozeznává se od předešlého druhu dle celokrajných listů a ježatě ostnitých spor. Ostny na sporách jsou jen modifikované papily a lištny, které podmiňují zřásněný povrch spory u druhu přede- šlého; jest zapotřebí ještě studovati podrobněji okruh těchto dvou druhů, 250 neboť patrně F. caespitiformis a příbuzné jí F. Mitteni Tindall (Journal of Botany 1898 p. 422; Anglie), F. verrucosa Lindberg (Acta Soc. pro F.et Fl. fenn. 1873., 3. XII.; Francie, Alžír), F. Crozalsi Corbiěre (Revue bryol. 1903 p. 13.; Francie), a F. Husnoti Corbiére (Muscinées de la Manche 1889 p. 353.; Francie, Italie, Alžír) tvoří plemena polymorfního druhu F. Wondrácžeki, od něhož se liší hlavně jen sporami. A jaký má význam tento rozdíl v struktuře spor u těchto druhů, nejlépe jest patrno z toho, že často nacházejí se přechody (viz Boulay, Macvicar). 43. Fossombronia pusilla (Linné) Du Mortier, Recueil d'Observ. s. les Jung. 1835 p. 11., Hep. Eur. 1874 p. 14,'174. Nees, Naturg. 1838 III. p. 319., Gottsche, Nees, Lindenberg, Syno- psis 1844 p. 467., Rabenhorst, Kryptogamenfl. 1848 p. 17., Kryptoga- menfl. v. Sachs., Oberl., Thiir. u. Nordb. 1863 p. 310., Lindberg, Hep. in Hib. 1874 p. 533., Husnot, Hepaticologia gall. 1875 p. 70., Limpricht, Kryptogamenfl. Schles. 1876 p. 324., Stephani, Deutschl. Jung. 1879 p. 62., Species hep. 1900 I. p. 378., Sydow, Leberm. 1882 p.66., Dědeček, Mechy jatr. 1883 p. 34., Leherm. 1886 p. 28., Heeg, Leberm. 1893 p. 119., Cooke, Handbook of brit. hep. 1894 p. 214., Pearson, Hepaticae 1902 p. 418., Velenovský, Jatrovky 1903 III. p. 3., Warnstorf, Leber- u. Torfm. 1905 p. 122., Boulay, Hépatigues 1904 p. 160., Migula, Kryptogamenfl. 1904 p. 427., Lacouture, Tableaux 1905 p. 71., Můller, Leberm. 1907 p. 386., Macvicar, Stud. Handb. of brit. hep. 1912 p. 81., Lorch, 'Torf- u. Leberm. 1914 p. 168. Delin.: Husnot, Hepaticol. gall. 1875 tab. X. fig. 120., Stephani, Deutschl. Jung. 1879 fig. 119., Cooke, Handb. of brit. hep. 1894 p. 245. f. 168., Pearson, Hepaticae 1902 tab. CLXXXITI., Velenovský, Jatrovky 1908, IIT. tab. IX. fig. 8., Lacouture, Atlas 1905 p. 71. t. XXXIX, Můiller, Leberm. 1907 p. 383. £. 225., p. 385 f. 226a., Macvicar, Stud. Handb. „Of Drito hep 92 p8 Exsice.: Gottsche-Rabenhorst, Hep. eur. exsie. no. 8., 122., 488., Jack- Leiner-Stitzenberger, Krypt. Badens exsie. no. 163., Husnot, Hep. Galliae exsie. no. 165., De Notaris, Erb. erit. ital. no. 316. Syn.: Jungermannia pusilla Linné, Spee. plant. 1753 p. 1603., Schmidel, Diss. de Jungerm. char. 1760 p. 13. cet., Hedwig, Theoria gen. 1798 p. 158. tab. XX. f. 1.—4., Weber-Mohr, Taschenb. 1807 p. 429., Schwaegrichen, Historia muse. hep. prodr. 1814 p. 29., Weber, Hist. muse. hep. prodr. 1815 p. 87., Hooker, British Jung. 1816 tab. 69., Lindenberg, Synopsis 1829 p. 94, Ekart, Synopsis Jung. 1832 p. 23.. Hiibener, Hepaticologia germ. 1834 p. 213. Codonia pusilla Du Mortier, Comment, bot. 1823 p. 111., Sylloge Jung. 1831 p. 30. 251 Husté, světlezelené, rozlezlé, slabě vonné povlaky. Rostlinky o málo statnější než W. Wondrácžeki s lodyžkou na svrchní straně splo- štělou, křehkou, 10—15 m dlouhou, plazivou av přední části jedno- duše vidličnatě rozvětvenou. Lístky hustě střechovitě ve dvou řa- dách na lodyžce sestavené, jsou ploše rozprostřené; tvaru jsou ši- roce vejčitého až čtyřhranného, při basi O'5—1 mm široké, třívrstevné, v hořejší části jednovrstevné, silně rozšířené (125—15 mm) a na okraji hrubě čtyřikráte až pětkráte zubatě laločnaté a silně zvlněné. Listy v ho- řejší části lodyžky jsou větší, tvaru skoro široce ledvinitého, hluboko tupě laločnaté, silně zkadeřené, v dolejší části menší, skoro čtyřhranné, mělce, ale ostře laločnaté; buňky jich jsou tenkostěnné, jen slabě v rozích ztlustlé, hranaté, 35—70 « veliké. Rhizoidy hojné, nachové. Jednodomá, paroecní. Kalich zvoncovitý, 15—1U'8 mm dlouhý, při širokém ústí hrubě, mělce vykrajovaný v laloky, zpravidla v ostrou špičku vytáhlé. Tobolka kulatá, tmavohnědá, nepravidelně čtyřmi chlopněmi se otevírající; stěny její jsou dvouvrstevné, buňky vnitřní vrstvy mají sporé, žlutohnědé, polokruhovité lištny. Spory jsou nepravidelně tetraedricky kulaté, žlutohnědé, 35—45 u v průměru a řídce vráskované níz- kými tupými lamelkami, nepravidelně zprohýbanými a rozvětvenými, jež jeví se na okraji spory jen jako 16—20 nízkých, silných zoubků. Elatery 7—10 « šir., 130—150 « dlouhé mají 2—3 světle žluté spirálky. Zraje od srpna až do října. F. pusilla přichází na podobných místech jako F. Wondrácžeki, „ale jest mnohem vzácnější. Vyskytá se roztroušeně po celé střední i jižní Evropě, vynechávajíc často rozsáhlé plochy, kde vůbec nepřichází; k se- veru stává "se stále vzácnější, až nad 55—60" s. šíř. vůbec nepřichází. Mimo Evropu nalezena byla vzácně též v severní Americe. Kdežto v středoněmecké nížině vůbec nebyla nalezena, jest v naší vlasti poměrně dosti hojnou, ačkoliv i tu vyskytá se jen roztroušeně a velmi nepravi- delně; poněvadž bývá všeobecně zaměňována s F. Wondrácžeki, dlužno bráti literární údaje o jejím rozšíření jen s velikou opatrností. Ve vlasti naší byla nalezena: u Michle (Opiz), Zdic (Vel.!), Štěchovic (Vel.!), Mni- chovie(!), Libšic(!), u Písku (Lukeš!), u Běchovic (Vel.!), u Škrdlovic(!). Makroskopicky poznává se tento druh dle svého habitu; roste vždy rozprostřená a nemá nikdy listy hlávkovitě směstnané jako F. Wondrá- ežeki a příbuzné druhy. Struktura exosporová jest velmi charakteristická; někdy spojují se lištny v nepravidelná, často nedokonale uzavřená po- líčka, u některých forem (var. decipiens Corbiěre) pak bývají tato spo- jována lamelkami, jevící se jako žlutá vysoká, průhledná blána obvod spory vroubící. Také v barvě spor bývá značná rozmanitost: bývají temněhnědé, červenohnědé až i žluté (var. ochrospora Lindberg); ale všechny tyto odchylky jsou velmi nestálé, naprosto neopravňující k roze- znávání variet, jak někteří bryologové činí. Bývá někdy epidemicky na- 252 padena Periosporiaceou Leptospora muscicola, jejíž černá, ježatá peri- thecia rozseta jsou jako drobné tečky po celé stélce, zvláště na lístcích, a jsou již lupou nápadná. 44. Fossombronia Dumortieri (/iibener £ Genth) Lindberg, Manipulus muse. secundus 1874 p. 417. Du Mortier, Hep. eur. 1874 p. 173., Limpricht, Kryptogamenfl. Schles. 1876 p. 322., Stephani, Deutschl. Jung. 1879 p. 62., Sydow, Leberm. 1882 p. 65., Heeg, Leberm. 1893 p. 119., Klinggraeff, Leber- u. Laubm. 1893 p. 49., Stephani, Species 1900, I. p. 384., Pearson, Hepaticae 1902 p. 423., Warnstorf, Leber- u. Torfm. 1903 p. 123., Loeske, Moosflora 1903 p. 47., Boulay, Hépatigues 1904 p. 158., Migula, Kryptogamenfl. 1904, p. 427., Lacouture, Tableaux 1906 p. 71., Miůiller, Leberm. 1907, I. p. 392., Macvicar, Stud. Handb. of brit. hep. 1912 p. 85., Lorch, Torf- u. Leberm. 1914 p. 168. Delim.: Pearson, Hepaticae 1902 t. CLXXXVI., Warnstorf, Leber- und Torfm. 1903 p. 125. fig. 2 a. b. d., Lacouture, Atlas 1905 p. 71. tab. XXXIX., Můller, Leberm. 1907 p. 32. fig. 24., p. 385. fig. 226 g., Mac- vicar, Stud. Handb. of brit. hep. 1912 p. 85. Exsice.: Hiibener-Genth, Deutschl. Leberm. no. 80. Gottsche-Rabenhorst, Hep. eur. exsie. no. 8., 122., 516. Jack-Leiner-Stitzenberger, Kryptog. Badens exsic. no. 946. Husnot, Hep. Galliae no. 196. Sillén, Musci suec. exsic. no. 192. Schiffner, Hep. eur. exsie. no. 31. Syn.: Codonia Dumortieri Hiibener-Genth, Deutschl, Leberm. 1837, IV. fase. no. 80. Fossombronia faveolata Lindberg, Manipulus muse. see. 1874 p. 382. F. angulosa var. Dumortieri Husnot, Hepaticologia gal. 1875 p. 71. Řídké, trávově zelené, často nahnědlé, drobné trsy mírně pách- noucí. Rostlinky plazivé, 3—6 mm šir., 1—1'5 cm dlouhé, mají 10- dyžku křehkou, na svrchní straně sploštělou, na spodní kýlnatě při- oblou, vodorovnou a jen málokdy na konci dichotomicky větvenou. Listy jsou velké, široce čtyřhranné (©8—1 mm), na okrajích mělce tří- až čtyřlaločně vykrajované, šikmo ve dvou řadách na lodyžku vetknuté a kadeřavě zvlněné; při basi jsou dvouvrstevné a mají velké, hranaté (30 až 60 «) tenkostěnné buňky. Rhizoidy dlouhé, husté a fialové. Jednodomá, heteroecní. Kalich U8 mm dlouhý jest vakovitě zvon- covitý, hladký, nezřásněný a při ústí jen mělce laločnatý. Tobolka na krátkém štětu, kulatá, tmavohnědá; stěny její složeny jsou ze dvou vrstev buněk, z nichž vnitřní mají buď jen uzlíčkovité, nebo i nedokonalé, polo- kruhovité, lištnovité ztluštěniny. Spory jsou kulaté, žlutohnědé, 36 až 45 u velké, na povrchu pěkně pravidelně políčkované; po- líčka jsou pěti- až šestiúhelníková, 5—8 u široká (6—7 jich bývá v prů- měru celé spory) a vroubena jsou nízkými iištnami, jež v bočném po- hledu jeví se jako nízké osténky na obvodu spory (15—20). Elatery jsou 253 10—12 « šir., 100—120 « dl. a mají 2—4 žlutohnědé spirálky. Plody ku konci srpna a po celý podzim. Charakteristický obyvatel plochých, občas zaplavovaných břehů velikých rybníků, jezer, rašelinných tůní ve střední Evropě od Alp na sever hojně rozšířený. Ve středoněmecké nížině jest to nejhojnější zá- stupce tohoto rodu vůbec, všude ve velkém množství se vyskytující. I v naší vlasti bude asi dosti rozšířen, ale zpravidla přehlížen. Až dosud znám jest z okolí Plzně (Hora), Lomnice n. Luž. (!), České Lípy (Schiffn.!), Jestřebí (Bauer), Hlinska (!). Rozeznává se od ostatních druhů hlavně jen podle charakteristické struktury exosporia. U F. pusilla stává se také někdy, že lamelky pro- tínají se v nepravidelných políčkách, takže u tohoto druhu nacházíme již strukturování, pro F. Dumortieri tak význačné, naznačeno. To přivádí nás k domněnce, že F. Dumortieri bude asi jen plemenem prvého a sotva dobrým druhem; leč k dokázání tohoto názoru schází nám dostatečný materiál pozorovací. Z ostatních evropských druhů tohoto rodu mohla by býti u nás ještě nalezen F. incurva Lindberg (Manipulus muse. sec. 1874 p. 381., tab. I. fie. 1., Warnstorf, Leber- u. Torfm. 1903 p. 122., p. 125. fig. 2c, Migula, Kryptogamenfl. 1904 p. 427., Miiller, Leberm. 1907, I. p. 394.; Syn.: Si- modon incurvus Lindberg, Musci Asiae bor. 1889, I. p. 66., Schiffner, v Engl.-Prantl Fam. I. 3. 1. Hfte 1893 p. 60.). Jest to drobounká, modro- zelená, sotva 1—5 mm dlouhá rostlinka jednotlivě mezi mechem se pla- zící, s lodyžkou oblou, listy skoro příčně vetknutými, dvou- až třílaloč- nými a zvlněnými. Dvoudomá. Kalich okončuje lodyžku a jest hruško- vitý, při ústí stažený a zubatý. Spory drobné, jen 20—25 « veliké, čer- venohnědé, neprůhledné a drobně jemně políčkované; elatery krátké, 6 m šir., s dvojitou tmavohnědou spirálkou. Plody přináší od května až do září. Roste na vlhké písčité půdě a dosud známa jest jen z Finska a - z Branibor, kde asi představuje glaciální relikt. Není vyloučeno, že tato vzácná a z mnoha ohledů nesmírně zajímavá jatrovka i v naší vlasti bude nalezena. 6. Čel. Haplomitrioideae (Dědeček, Mechy jatr. 1883 p. 71.). Syn.: Haplomitrieae Dědeček 1. c. Calobryaceae Goebel, Morphol. u. biol. Stud. in Annales du jard. bot. de Buitenz. 1891 p. 21. XVIII. Rod Haplomitrium Vees, Naturg. 1833, I. p. 109.*) Syn.: Sealius S. F. Gray, A Nat. Arrang. of Brit. Pl. 1821, I. p. 705. Mniopsis Du Mortier, Comment. bot. 1823 p. 114., Sylloge Jung. 1831 p. 75. Secalia Lindberg, Hep. in Hibernia 1875 p. 532. *) ámlóos — jednoduchý, «/roa — čepice. 254 Drobné, 2—8 mm vysoké, živě zelené rostlinky jednotlivě mezi mechem, nebo v malých trsech kolmo vzhůru rostoucí. Postrá- dají úplně rhizoidů, ale za to upevňují a rozlézají se v substrátě pomocí silného, bělavého neb zahnědlého, masitého, hustě rozvětveného rhizomu, z něhož kolmo vzhůru zdvihají se lodyžky. Lodyžka jest dokonale oblá, jednoduchá, neb jen v dolejší části málo větvená a nese kolem dokola v nepravidelné spirále sestavené lístky; vzrůst děje se trojbokou terminální buňkou jehlanovitou, která odděluje stejné segmenty ve třech řadách, jež ale následkem pozdější torse pře- jdou v nepravidelnou spirálu. Lístky jsou poměrně velké (125 X 175 mm), široce opakvejčité, člunkovitě vyduté a nepravi- delně na lodyžku vetknuté; jsou na konci buď náhle v ostrou špičku vytáhlé anebo i zubatě dvou- i vícelaločné. Postupně ke konci lodyžky jsou lístky větší, hustší a jsouce hlavičkovitě směst- nány chrání dokonale vegetační vrchol; buňky jejich jsou hranaté, tenkostěnné, u špičky 25 X 35 u, v prostřed 35 X 40 u, u base bb X 69 u velké a hustě drobnými chloroplasty vyplněné. Listy samy jsou jednovrstevné, jen v nejbližší části u lodyžky dvouvrstevné. Dvoudomý. Samčí rostlinky jsou slabší, menší než samičí a ro- stou zpravidla v oddělených, samostatných trsech; mají kadeřavé husté listy, v jichž úžlabí sedí 2—3 kulatá až vejčitá, krátce stopkatá oranžová antheridia. Nezřídka nacházejí se antheridia 1 volně na lodyžce vetknutá, amž by byla listem chráněna. Podobně i archegonia jsou úplně volná, bez zvláštních obalů po 1 až 3 poblíže konce lodyžky, v úžlabí, po pří- padě i mimo úžlabí, hustě směstnaných lístků, poskytujících jim potřeb- nou ochranu; ani po oplození netvoří se žádné obaly kolem mla- dého sporogonu. Tento chráněn jest toliko čepičkou, jež jest velká, válcovitá, W5omm šir., 3—4 mm dlouhá, tlustá a nese na basi obyčejně ostatní, vysoko vyzdvižené, neoplozené archegonie. Dospívající sporogon zaujímá zpravidla postavení pseudoterminální a má tenký 6—8 mm dlouhý štět. Tobolka jest válcovitá, světlehnědá, 05—07 mm šir, 15—1'8 mm dlouhá a má stěny toliko jednovrstevné z buněk kubic- kých, jediným kruhovitým, širokým prsténcem, středem stěn buněčných se táhnoucím, vytužených. V čas zralosti puká podélnou rýhou ve dvě (vzácně 3 neb 4) chlopně, jež jsou lžičkovitě vyduté. Spory jsou kulaté, hnědé 23—30 « v průměru mající, na povrchu bradavčité. Elatery 300—500 « dlouhé, 8—10 « široké, mají obyčejně dvě spirálky. Na basi tobolky jsou krátké, jen jedinou spirálkou opatřené, tlusté ela- tery, které k basi tobolky pevně přirůstají; podobně i četné elatery dlouhé zůstávají dlouho přirostlé ku stěnám tobolky vůbec. Vegetativní rozmnožování děje se jen šlahounovitými výběžky rhi- zomu, který se daleko v substrátu rozlézá. Památný rod tento čítá jediného zástupce 255 45. Haplomitrium Hookeri Nees, Naturg. 1833. I. p. 111. : Gottsche in Acta Acad. Leop. ( Carol. 1843, v. XX. 1. p. 205—400. " Gottsche, Nees, Lindenberg, Synopsis 1844 p. 2., R sisié Kryptoga- -menfl. 1848, p. 69., Limpricht, Kryptogamenfl. Schles. 1876. p. 245., 430., Stephani, Deutschl. Jung. 1879 p. 13., Species hep. 1900 I. p. 396., Sydow, Le- "berm. 1882 p. 2., Dědeček, Mechy jatr. 1883 p. 71., Leberm. 1886 p. 68., M nasractt, Leber- u. Laubm. 1893 p. 49., Hahn, Leberm. Deutschl. 1894 -p 12., Velenovský, Jatrovky 1903 III. p. 2., Warnstorf, Leber- u. Torfm. 1903 p. 134., Boulay, Hépatigues 1904 p. 157., Migula, Kryptogamenfl. P1904 p. 428., Lacouture, Tableaux 1905 p. 72., Můller, Leberm. 1907 p. 399., Bar. Stud. Handb. of brit. hep. 1912 p. 88., Lorch, Torf.- u. - Leberm. 1914 p. 164. Delin.: Stephani, Deutschl. Jung. 1879 fig. 1., Warnstorf, Leber- u. 'Torfm. 1903 p. 141. fig. 1., Migula, Kryptogamenífl. 1904 tab. LIV. f. 9., t. LV. fig. 14., Lacouture, Atlas 1905 p. 72. t. XXXIX., Můller, Leberm. p. 397. fig. 227., Macvicar, Stud. Handb. of brit. hep. 1912 p. 88. Ewsice.: Gottsche-Rabenhorst, Hep. eur. exsie. no. 324., Lindenberg-Lack- strom, Hep. scand. exsic. no. 22. Sym.: Jungermannia Hookeri Lyell in English Botany 1813, v. XXXVI. no. 2555., Hooker, British, Jung. 1816 t. 54., Lindenberg, Synopsis 18294 p. 37., Ekart, Synopsis Jung. 1832 p. 5., tab. 8. f. 65. Hů- bener, Hepaticologia germ. 1834 p. 92. Scalius Hookeri S. F. Gray, A Nat. Arrang. of Brit. Pl. 1821 I. p. 705. Mniopsis Hookeri Du Mortier, Comment. bot. 1822 p. 114., Sylloge Jung. 1824 p. 75., Hep. eur. 1874 p. 120. Gymnomitrion Hookeri Corda, Genera hep. 1829 p. 651., Deutschl. June- Sturm F]. 1835 p. 21. tab. III. Haplomitrium Cordae Nees, Naturg. 1833 I. p. 112. Secalia Hookeri Lindberg, Hep. in Hibernia 1875 p. 532., Cooke, Hand- book of brit. hep. 1894 p. 243. fig. 167., Pearson, Hepaticae 1902 p- 427., tab. CLXXXIX. Jatrovka tato byla dosud nalezena jen v oblasti flory evropské, v níž jest jedním z nejvzácnějších zjevů vůbec. Jest to památný relikt z doby glaciální, jak jasně poukazuje její zeměpisné rozšíření. Roste v severních zemích v Norvéžsku, Švédsku a Finsku dosti hojně, přichází na ojedinělých stanoviscích v německé nížině, až zase hojnější jest v Alpách a Karpatech; mimo to byla nalezena ještě na ostrově irském a britanském. V naší vlasti přichází velmi vzácně na nejvyšším hřbetě krkonošském, na Bílé louce a pláni pod Sněžkou; tam byla dosud jen dvakráte sbírána: Neesem r. 1834 (Naturg. 1834 II. p. 416.) na levém břehu Bílého Labe, asi čtvrt hodiny pod Luční boudou, a Schiffnerem r. 1904 (Osterr. bot. Zeitschr. LV. p. 10.) na břehu větší tůňky u pra- menů Bílého Labe asi 100 kroků od Luční boudy na Bílé Louce. V obou ho "e 256 případech rostlo Haplomitrium jen ojediněle a spoře mezi ostatními ba- © žinnými mechy a jatrovkami (Scapania irrigua, Sc. uliginosa, Sphagnum, Hypnum sarmentosum, Lophozia Wenzelii, Kantia trichomanis, Philo- notis seriata, Harpanthus Flotowianus). Ačkoliv zdá se tedy na této pláni vzácná tato jatrovka dosti rozšířena, přece patří nalezení její, pro nepa- trnou velikost (největší z 15 rostlinek, které našel Schiffner, byly 27 mm. vwvw4 udávaná několikráte jsem ohledával, nenašel, a popis byl jsem nucen po- řídii dle sušených rostlinek a údajů literárních. Mimo to uvádí Corda (Deutschl. Jung. 1835 p. 23.), že Conrad sbíral Haplomitrium u Teplé nedaleko Mar. Lázní; udání to jest ale pochybné. Nejen svojí historií, nýbrž i morfologií, anatomií i fylogenesí patří H. Hookeri k nejzajímavějším a nejpamátnějším jatrovkám vůbec. Již jeho vždy přímý vzrůst, mající za následek i spirálné uspořádání listů, hší tuto jatrovku od všech ostatních; stejně jest význačný i rhizom, v nějž lodyžka přechází a v jehož buňkách nalezena byla celá řada sym- biontů i parasitů z říše řas 1 hub (Pythum Haplomitrii Lilienfeld). Rhizom, podobně jako u saprofytů humusových splétá se v hustá hnízda, takže rostlinka nepotřebuje ani rhizoidů, jichž také vůbec nikdy nevytváří. Lodyžka dorůstá trojbokou, pyramidální buňkou terminální, jež odděluje nejen segmenty listové, nýbrž i segmenty, z nichž vznikají pohlavní orgány na všechny tři strany. Odchylnou svojí stavbou blíží se Haplo- © mitrium ku tropickému rodu Calobryum Nees (3 dr.: C. Blumii Nees — * Jáva, N. Guinea, Č. mmoides (Lindb.) St. — Japan, C. andinum (Spruce), St.), s nímž také již Neesem a nověji Goeblem a Schiffnerem v samo- statnou čeleď Calobryaceí byl spojován; ale jak nejnovější studie ukazují (Lilienfeld p. 324), jest úzká příbuznost obou rodů zdánlivou, pravdě- , podobně jsou to rozmanité body dvou analogických a. paralellních řad, © jdoucích do skupiny akrogyních Jungermanniaceí, jichž mezistupně se * nám ale nezachovaly. Starší autoři vesměs uvádějí r. Haplomitrium v čeledi Gymno- mitriaceae, s nimiž však má velmi málo společného. "Teprve Lindberg zdůraznil příbuznost tohoto rodu s r. Fossombronia a posléze Dědeček na základě poznámky Limprichtovy (Kryptog. p. 430) vystavěl samo- statnou čeleď Haplomitrieae. Někteří botanikové (ku př. Schenck) dokonce domnívají se, že rody Haplomitrium i Calobryum tvoří samostatnou iso- lovanou čeleď Calobryaceae, rovnocennou velkým skupinám Riceiaceae, Marchantiaceae, Jungermanniaceae i Anthocerotaceae, v něž se celá říše jatrovek rozpadá. Výstřední tento názor ale jest nesprávný. R. Haplo- mitrium představuje nám nejvýše organisovaný typ anakrogynních Jun- germanniaceí, který byl zajisté fylogenetickým základem pro foliosní Jungermanniaceae, jehož bližší ale vztahy F těmto jsou nám nejasny, poněvadž ostatní spojovací typy se nám nedochovaly. Bez odporu jest to nejzajímavější jatrovka z flory naší vůbec. [Viz práce Gottscheho (1843), Leitgebovy (1875, 1879), Goeblovu (1890) a Lilienfeldové (1911).| 4. Anthocerotaceae Schiffner, in Engler-Prantl, Fam. I. 3. I. p. 135. n: Carpoceria et Carpocereae Du Mortier, Comment. bot. 1822 p. 68. Anthoceridae Corda, Genera hep. 1828 p. 650. Anthocereae Du Mortier, Analyse des familles des plantes 1829 p. 69. Ceratocephala Wallroth, Fl. crypt. germ. 1831 p. 39. Anthoceroteae Nees, Nature. 1833 I. p. 86, 1838 III. p. 319. substratu přirostlou a sestávající ze stejnotvarých buněk, jež mají ve většině případů jen jediný veliký mloroplast; na spodní, zřídka i na svrchní straně stélky jana Hojné. štěrbinovité otvory. Antheridia vznikají ndogeně a sedí v dutinách stélky. Archegonia ponořena i- stélky as pletivem této pevně srostlá. Sporogon jest wálcovitý, nemá štětu, jen napuchlou nohou vězí v pletivu Btélky a dorůstá na basi stále interkalarním vzrůstem; Iwnější stěna jeho má pravé průduchy, a uvnitř jest zpra- Widla sterilní sloupek, kolem něhož dokola zvoncovitě Elene se archispor. V čas zralosti puká sporogon ve dvě podélné chlopně. Mimo spor jsou v tobolce vždy přítomny Bterilní buňky, jen u málo druhů v elatery vyvinuté MS rody, 115 dr.). | Rostliny skoro vesměs terrestrické. Stélka jest lupenitá, široce na „zemi rozprostřená, na okrajích více méně hluboko laločnatá, anebo pentli- „covitá, dichotomicky větvená; střední žebro nebývá vyvinuto, jen stélka bývá někdy ve středu tlustší než na krajích. Výjimku činí tropický rod Dendroceros, u něhož jest ve středu stélky vyvinuto mohutné žebro, které přechází v jednovrstevné silně zvlněné boky; u některých druhů tohoto rodu nalézají se mezi buňkami větší nebo menší dutiny. Na spodní straně stélky, u r. Dendroceros i na svrchní straně, jsou četné otvory, povstalé rozestoupením buněk; dalším dělením buněk okrajových vzniká pod otvůrkem malá dutinka, jejíž stěny vylučují mnoho slizu. Uvnitř těchto dutinek skoro nikdy nechybí kolonie Nostoc sphaericum, jež jsou již lupou jako bradavky na povrchu stélky patrny; buňky stěn dutinky vy- sílají dovnitř dlouhé, článkované výběžky, které kolonii Nostoců pronikají „všemi směry, tvoříce jakési volné pletivo. Z okolnosti této lze souditi, že „vztah mezi řasou a jatrovkou bude daleko užší, než se až dosud za to „mělo; dle Prantla (Hedwigia 1889 p. 135) podporuje Nostoc assimilační "činnost jatrovky, dle jiných jedná se asi jen o prostorový parasitismus. (Celá stélka sestává z několika vrstev stejných buněk, jež u většiny druhů "obsahují toliko jediný velký kulovitý chloroplast, jenž uzavírá v sobě | uprostřed nucleus a chová jedno nebo více zrnek pyrenoidových; u ně- Dr. Karel Kavina: Monografie českých jatrovek. 17 | Jatrovky se stélkou lupenitou, hladkými rhizoidy 258 kterých tropických ale zástupců r. Anthoceros nachází se více chromato- forů, postrádajících pyrenoidy (Campbell zahrnuje tyto druhy v nový. rod Megaceros.). Mimo uvedené dutinky nenacházíme v pletivu stél' kovém žádných větších intercellularních dutin. Vzrůst stélky děje se ně- kolika terminálními buňkami, které srovnány vedle sebe na předním konci stélky, současně nebo střídavě segmentují; velice často se stává, že terminální buňky mění během doby svoji podobu, jsouce na mladší stélce klínovité, na starší dvojsečné. Střídavou segmentací povstávají mezi- laloky, jež zaviňují kadeřavý okraj stélky; tentýž vzniká i tehdy, nejsou-li buňky terminální těsně vedle sebe. Štěrbinovité otvůrky na stélce vzni- kají v bezprostřední blízkosti terminální hrany podélním rozdělením buňky, jejíž dceřinné se od sebe pak rozestoupí, takže vznikne dutinka; ta již záhy secernuje mnoho slizu, chránícího vegetační hranu, a později jest infikována hormidiemi Nostoců. Na spodu stélky mimo to z ventrálních segmentů vznikají četné rhizoidy, které jsou vždy hladké; šupiny ven- trální, nebo jiné podobné útvary nikdy nejsou vyvinuty. A Pohlavní orgány jsou vesměs ve stélce ponořeny a u všech rodů totožné stavby i vývoje. Antheridia jsou kulatá na dlouhé, tlusté stopce ze 4 řad buněk (u r. Dendroceros jen ze 2 řad) sestávající a seskupena po několika v dutinách, sekundérně ve stélce vzniklých a slizem vyplně- ných; buňky stopky mají schopnost pučeti v nová antheridia, takže v jedné dutině nalézá se posléze značný počet antheridií. Vývoj antheridií, jest endogenní; vznikají sice jako u ostatních jatrovek rovněž z dorsál-' ního segmentu, ale tento rozdělí se dříve vodorovnou stěnou ve dvě buňky. Hoření z těchto buněk dělí se opět příčně, kdežto dolení přepaží se svis- lou přepážkou a dá původ antheriddliovému primordiu, z něhož vznikne celá skupina antheridií; tato z počátku jest dokonale uzavřena v dutině,, která u r. Dendroceros má dvouvrstevnou, silně vyklenutou svrchní stěnu, kdežto u druhých rodů tato jest jednovrstevná a později se protrhává. Archegonia ponořena jsou v pravidelných řadách do stélky, s jejímž pletivem úplně srůstají. Podobně jako antheridia vznikají také z dorsál= ního segmentu, ale nikoliv z dolení, nýbrž hoření jeho buňky; vznikají tedy jako u všech jatrovek exogenně, s tím ale rozdílem, že nevyklene se primordialní buňka, jak u ostatních jest pravidlem, na venek, nýbrž zůstane ponořena ve stélce. Tato rozdělí se třemi přepážkami ve střední buňku a tři buňky periferické; střední buňka rozdělí se po té v centrální a krycí buňku, z nichž prvá dá původ buňce vaječné a břišní, druhá čtyřem až šesti buňkám kanálovým a dvěma krycím, které vynikají dosti vysoko nad povrch stélky. Poněvadž periferní buňky úplně splynou s buňkami okolního pletiva stélkového, postrádá archegonium úplně stěn; ačkoliv tyto, jak vidno již z prvých dělení primordiální baňky, se za- kládají; zdá se, jakoby vaječná buňka, břišní 1 kanálové, ležely prostě vklíněné v pletivu stélkovém. Primérní buňka centrální a teprve sekun= dérní differenciace buněk krycích a kanálových upomíná na obdobné po- 259 hody u mechů; u všech ostatních jatrovek děje se rozlišení v centrální buňku a kanálové teprve, když byla již založena buňka krycí. Sporogon vykazuje naprosto odchylnou stavbu od všech ostatních atrovek. První segmentace oplozené buňky vaječné dějí se dle stejných ákonů jako u ostatních, avšak později jde způsobem úplně odehylným. Oplozená buňka vaječná rozdělí se nejdříve svislou přepážkou ve dvě buňky | tyto stěnou vodorovnou, blíže spodního konce kolmo na první stěnu probíhající, ve čtyři nestejně velké buňky se rozpadnou; následující svis- Jou stěnou na předešlé kolmou vznikne osmibuněčné embryo, které dru- hou příčnou stěnou se rozpadne ve'4 vrstvy po 4 buňkách. Z nejhořejší vrstvy, již skládají největší buňky, vzniká vlastní sporogon, kdežto ze spodních vrstev vznikne noha. V každém kvadrantu hořejší vrstvy na- stane pozdějším dělením differenciace středních buněk, vytvářejících oupek (kolumellu) a periferních, které tangenciálními přehrádkami roz- jší se ve vrstvu výtrusorodnou a vlastní stěnu sporogonu; vzniká tedy Anthocerotaceí výtrusná vrstva z amphithecia, docela stejně jako „Sphagen. Dospělý sporogon jest tvaru válcovitého, na konci mírně při- ičatělý, a vězí ve stélce mohutně napuchlou nohou, jejíž periferní buňky jsou háčkovitě protáhlé a mezi parenchymem stélkovým na všechny strany vklíněné; stěna jeho sestává z podlouhlých buněk, opatřených 1ygroskopický, spolupůsobí i při rozprašování spor. Base sporogonu objata jest vysokým válcovitým, ze tlusté dolejší části znenáhla se ztenčujícím valem, jenž tvořen jest nejen z pletiva stél- tového, nýbrž představuje nám 1 čepičku splynulou úplně s kalichem; est to tudíž obal docela odlišného původu než u všech ostatních jatrovek označuje se jako calyptrocalyx. U rodu Notothylas objímá tento obal skoro celý sporogon, u r. Dendroceros a Anthoceros tvoří jen nízkou pochvu. Spory jsou tetraedricky kulaté a mají povrch buď jemně bradav- ítomny jsou vždy sterilní buňky, které tvoří v tobolce jakousi síť, mezi Ž nacházejí se spory; později se síť rozpadává v nestejné části, které sto nemají vůbec žádných vytužovacích vláken, neb jen sporé lištny a označují se jako pseudoelatery. Jen u malého poměrně počtu druhů r. mthoceros a u r. Dendroceros jsou v tobolce přítomny skutečné elatery 5 Klíčení spor jest stejné jako u skupin ostatních. Skupina Anthocerotaceae liší se celou řadou znaků od všech ostat- ních jatrovek; již stélka sama odlišná jest stavbou otvorů štěrbinových. i celkovou organisací, a sporogon sám nenachází nikde obměny. Vývoj antheridií, archegonií i celého sporogonu připomíná v mnohém na mechy, a vysoká organisace sporogonu staví tuto skupinu na vrchol celého sy- stému jatrovek. Není pochyby, že sporogon Anthocerotaceí jest nejdo= konaleji v celé třídě jatrovek vyvinut; přítomnost průduchů, schopnost samostatné assimilace staví jej přímo na roveň sporogonu r. Buxbaumia. Zajímavo, že ačkoliv sporogon u této skupiny jest tak vysoce organisován, stélka sama jest velmi nedokonale vyvinuta. Okolnost tato vedla Lotsyho k tomu, že po příkladu Goblově prohlašuje Anthoceros za nejprimitiv= nější jatrovku vůbec, navazující přímo na říši řas; nejkrásnější důkaz pro své tvrzení vidí v přítomnosti jediného chloroplastu opatřeného py- renoidem, kterážto okolnost jest pro řasy typickým úkazem. Zapomíná však docela, že existuje celá řada druhů, u nichž nacházíme v buňce více chloroplastů úplně postrádajících jakýchkoli pyrenoidů. Mimo to odpo- ruje názor tento základním pojmům morfologickým 1 fylogenetickým; čím výše kráčíme v systemu embryophyt, tím dokonalejší a samostat= nější stává se třetí generace, sporofyt, u mechovitých sporogon, u ostat- ních článek listový. A nyní Lotsy prohlašuje jatrovku, která právě třetí generaci má vysoce vyvinutou, za nejméně dokonalou! Bližší příbuzenské, vztahy jsou ale u Anthocerotaceí dosti nejasné. Vyjma některých znaků ' v organisaci sporogonu nemají ničeho společného s mechy, takže nelze je s touto třídou v žádnou bližší příbuznost uváděti; ale i s ostatními. jatrovkami jsou:rovněž v malém vztahu, ačkoliv vývoj připomíná totožné zjevy u Jungermanniaceí. Dle všech známek jsou Anthocerotaceae iso=' lovaná, nejvýše organisovaná skupina jatrovek velmi starého původu,. snad extremní bod řady záhy se ze společného původu od ostatních řad: odštěpivší. j Celá skupina čítá jen 3 rody, z nichž r. Dendroceros (16 dr.) jest výhradně tropický, r. Anthoceros převážnou většinou druhů rovněž v tro- pech, ale menšinou i v mírném pásmu rozšířený, kdežto r. Notothylas výhradně jen na severní polokouli se vyskytá; poslední dobou oddělil Campbell druhy r. Anthoceros, mající pravé elatery a postrádající pra= vých průduchů na sporogonu v samostatný r. Megaceros. Jsou to však vesměs druhy tropické, jen málo odlišnou sekci r. Anthoceros tvořící. Starší botanikové čítali k Anthocerotaceím ještě r. Blandowia Willdenov (Berl. Magaz. 1809, III. p. 100., tab. IV. fig. 2; Bl. striata Willd., jižž Am.); pozdější studia ale ukázaly, že jest to rostlina jevnosnubná z čel Podostemonaceae (Bischoff, Bemerk. 1835 p. 962.; Deutschl. Jung. 1835, tab. XXXIII. p. 107. jest mýlka?). i 261 Přehled českých rodů. 1. Tobolka dlouhá, válcovitě čárkovitá, daleko z kolmého, pošvatého obalu vyniklá; stěny má čtyřvrstevné a ve vnější stěně hojné prů- duchy. Sloupek vždy jest přítomný a vytrvalý. Pseudoelatery dvou- až čtyřbuněčné, s rudimentními nebo žádnými lištnami vytužova- cími, spory bradavčité, nebo ježatě ostnité . . . . , Anthoceros Wich. 2. Tobolka krátká, válcovitá, v položeném nebo šikmo skloněném obalu úplně uzavřená, neb jen špičkou vyčuhující; stěny má toliko třívrstevné a postrádá průduchů. Sloupek záhy mizí. Pseudoelatery jednobuněčné s hnědými vytužovacími lištnami. Spory hladké ... Notothylas Su/ll. XIX. Rod Anthoceros Wicheli, Nova plant. gen. 1729 pag. 10. tab. VII.*) Sym.: Lichen Dillenius, Catal. plant. cca (Giss. n. 1718 p. 211. Lichenastrum Dillenius in Ray, Synopsis meth. stirp. britann. 3. ed 1724 p. 109. Ceranthus Linné, Cor. gen. 1737 p. 131. Corypta Necker, Elem. bot. 1790, ITT. p. 344. Carpoceros Du Mortier, Comment. bot. 1823 p. 76 ex p. Stélka lupenitá, světle neb tmavozelená, plochá, polokruhovitě roz- prostřená a na okrajích různě laločnatá, jest zřídka pentlicovitá. Střední žebro není nikdy ostře vyvinuté, nanejvýš bývá stélka ve středu tlustší a k okrajům znenáhla se ztenčuje. Stélka sestává z několika vrstev stej- notvarých, polygonálních buněk velmi tenkostěnných a jen někdy v ro- zích slabě ztloustlých; naše druhy mají v buňkách vesměs jen po jediném velkém chloroplastu obklopujícím jádro a obsahujícím pyrenoidy. Ů ně- kterých druhů tvoří se uvnitř stélky velké dutiny, vzniklé rozšířením mezi- buněčných prostorů. Štěrbinovité otvory nacházejí se roztroušeny pouze na spodní straně stélky; nechybí v nich nikdy kolonie Nostoců, jež jeví se jako tmavé hrboulky na svrchní straně stélky vypuklé. Rhizoidy četné, hyalinní a hladké. Druhy jednodomé i dvoudomé; skoro všechny ale jeví náchylnost k dvoudomosti, neboť často vytvářejí rostlinky pohlavní orgány jen jed- moho druhu. Antheridia jsou kulatá, dlouze stopkatá a po 5—20 sesku- peny v dutinkách, které později se nahoře protrhávají, takže zralá anthe- ridia nalézají se v malých jamkách, obyčejně slizem naplněných na svrchní straně stélky. Archegonia jsou vrostlá hluboko ve stélce; obal jest rourkovitý a poměrně krátký. Tobolka jest dlouze válcovitě čárko- witá, zelená, ke konci ztenčená a oble čtyřhranná; skládá se ze čtyřvr- stevné stěny, válcovitě zvoncovité vrstvy sporogenní a středního sloupku, | *) Z řec. dvžos — květ, xeoas — roh; Micheli považoval tobolky za květ. 262 který vytrvává dlouho po rozpuknutí tobolky jako křivolaký vlásek mezi chlopněmi. Vnější vrstva stěny tobolkové sestává z protáhlých, tenko- stěnných buněk, opatřených chloroplasty a má pravé průduchy obdané dvěmi bobovitými buňkami svěracími; někdy nalézají se průduchy až ve druhé vrstvě, takže jsou ponořené, stejně jako často na tobolce mechů. se vyskytá. V čas zralosti puká tobolka v hoření své části v podélných rýhách ve dvě chlopně; na basi však sporogon v meristematické vrstvě dorůstá. Spory jsou tetraedrické, někdy zaokrouhlené a na povrchu. bývají vždy rozmanitě bradavčité až ježatě ostnité. Mezi sporami nalé- zají se u našich druhů vždy pseudoelatery; jsou to jedno- neb dvou= buněčné, hranolovité, kostkovité, rozmanitě ohnuté útvary jen spoře lišt- nami vytužené. U některých druhů cizozemských přicházejí ale pravé mrštníky opatřené spirálkami. Vegetativní rozmnožování děje se u některých druhů (Anth. laevis, A. dichotomus) pomocí zvláštních hlízek, které se tvoří na koncích šla- hounovitých, krátkých výběžků ze spodu stélky; hlízky jsou obdány vrstvou nízkých buněk s blanou silnější, na povrchu pokryty jsou hustě rhizoidy a obsahují uvnitř četné reservní látky, takže mohou déle odpo- čívati. Později hlízky se od stélky oddělují a vodou daleko jsou roz- nášeny; jak se zdá, klíčí teprve po delší době odpočinku, jsouce určeny. k přetrvání doby vegetaci nepříznivé. Zdali shluky plasmy, někdy v buň= kách na svrchní straně stélky se tvořící, určeny jsou k vegetativnímu: rozmnožování, jako dvoubuněčná tělíska na povrchu stélky r. Aneura, v buňkách vznikající, jest dosud nerozřešeno; tvrzení Lotsyho (II. 1909 p. 64.) o skutečné funkci těchto útvarů, jedině na neúplném výkresu Hofmeisterově se zakládající, jest při nejmenším odvážné. Rod Anthoceros čítá dle Schiffnera 79 druhů, dle Campbella pouze, 20 (po odtržení r. Megaceros; viz Lotsy Vortr. IT. 1909 p. 61.) rozšíře=' ných po celé zeměkouli; v Evropě přichází 9 dr. Jsou to vesměs rostliny. mesofilní, rostoucí na holé, vlhké půdě. Není snad druhého rodu jatroveky jemuž by bylo věnováno tolik prací, jako r. Anthoceros; převážná vět- šina badatelů zabývala se však jen anatomií a ontogemií těchto zajíma- vých jatrovek (Mohl, Mettenius, Nágeli, Schacht, Hofmeister, Waldner, Janezewski, Groónland, Leitgeb, Strasburger, Lang, Hook, Davis, Camp= bell, Lampa a j.), kdežto systematické studium bylo zanedbáváno (pouze práce Gottscheho, Stephaniho, Douina). Analytický přehled českých druhů r. Anthoceroš 1. Spory žluté, na povrchu jemně bradavčité. Tobolka na zralém kona -© žlutozelená . . . <-.4 <,<744s% ee.: < + „+ Ag lgajis 2. Spory černé, na povrchu ježatě ostnité. Tobolka má konce černavé, špinavě černozelené: a) Stélka s okraji na obvodu vystoupavými, kadeřavými, hluboko © laločnatými. Antheridia v jamkách jen po 2—5 ve skupině © A. punctatus Z. str. 264 203 b) Stélka s okraji plochými, rovnými jen drobně, mělce vykrajo- vanými. Antheridia po 12—20 v širokých, velkých jamkách Subsp. A. Stableri S/eph. str. 267 46. Anthoceros laevis Linné, Spec. plant. 1758, II. p. 1139. Sehmidel, Ieones plant. 1747 I. p. 71., Necker, Methodus muse. wa p. 44., Hedwig, Theoria gener. 1798 p. 186., Weber-Mohr, Taschenb. 1807 p. 435., Schwaegrichen, Historiae muse. hep. prodr. 1814 p. 35., Weber, Hist. muse. hep. prodr. 1815 p. 111., Martius, Fl. erlang. 1817 (p. 195., Lindenberg, Synopsis 1829 p. 112., Corda, Genera 1828 p. 650., © Monoegr. rhizosp. et hep. 1830 p. 13., Hine Hepaticologia germ. 1834 ip. 21., Nees, Naturg. 1838 [V. p. 329., Gottsche-Nees-Lindenberg, Synopsis "1844 p. 586., Rabenhorst, Kryptogamenfl. 1848 p. 5., Kryptogamenfl. Fw. Sachs., Oberl., Thiir. u. Nordb. 1863 p. 302., Lindberg, Hepaticae in RHib. 1874 p. 535., Du Mortier, Hep. eur. 1874 p. 160., Husnot, Hepatico- logia gall. 1875 p. 85., Limpricht, Kryptogamenfl. Schles. 1876 p. 341., 149., Sydow, Leberm. 1882 p. 81., Dědeček, Mechy jatr. 1883 p. 18., PEeberm. 1886 p. 13., Heeg, Leberm. 1893 p. 140., Klinggraeff, Leber- u. Laubm. 1893 p. 38., Hahn, Leberm. Deutschl. 1894 p. 77., Cooke, Hand- "book of brit. hep. 1894 p. 291., Pearson, Hepaticae 1902 p. 499., Vele- movský, Jatrovky 1903 III. p. 25., Warnstorf, Leber- u. Porfm. 1903 p 7289., Loeske, Moosflora 1903 p. 101., Boulay, Hépatigues 1904 p. 214., Migula, Kryptogamenfl. 1904 p. 492., Lacouture, Tableaux 1905 p. 70., "Macvicar, Stud. Handb. of brit. hep. 1912 p. 448., Lorch, Torf- u. Leberm. -1914 p. 89. „ Delim.: Schmidel, Icones 1747 tab. XIX., Hedwig, ""heoria gen. 1798 tab. XXIXS XXX. fie. 1.—3., Weber-Mohr, Taschenb. 1807 tab. XII. fig. 7., Corda, Monogr. 1830 tab. IV., Husnot, Hepaticol. gall. 1875 tab. XII. f. 147., Cooke, Handb. of brit. hep. 1894 p. 291. fig. 201., Pearson, He- ME paticae 1902 tab. CCXXVI., Velenovský, Jatrovky 1903 III. tab. X. fig. 2., Warnstorf, Leber- u. Torfm. 1903 p. 288 fig. 1., Migula, Krypto- Bameníl.1904 tab. LXVIII. fig. 1., Lacouture, Atlas 1905 p. 70. t. XXXVIII, Macvicar, Stud. Handb. of brit. hep. 1912 p. 448. - Exsice.: Mougeot-Nestler- Schimper, Stirpes crypt. Vog. Rhen. exsic. no. 55., Gottsche-Rabenhorst, Hep. eur. exsice. no. 64., 462., 484., Husnot, Hep. Galliae exsice. no. 50., Fl. exsice. austro-hung. no. 1933. | Sym.: Lichen parvus, capitulis hypnoideis elavatis Dillenius, Catal. pl. cca Gin t7l9 p:211. L. hepaticus, capitulis gramineis Buxbaum, Plant, minus cogn. cent. I. 1728 p. 40., tab. ost Anthoceros maior Micheli, Nova plant. gen. 1729 p. 11., tab. VII. f. 1. A. folis maioribus, minus laciniatis Dillenius, Historia muse. 1741 pata ab LXVIII. 1.2 A. A. polymorphus a laevis Hampe, Prodr. fl. Hercyn. 1837 p. 93. Ú 264 ! | Rostlinky v řídkých povlacích, anebo ojediněle rostoucí. Stélka tmavozelená, slabě mastně lesklá, lupenitá, ploše rozprostřelá a k sub- strátu přitisklá, mívá 10—25 mm v průměru; na okrajích jest plochá, rovná, jen slabounce zvlněná a mělce laločnatá. Složena jest ze 6—10. vrstev tenkostěnných, polygonálních buněk, netvořících žádných du- tin mezibuněčných; buňky svrchní vrstvy jsou o něco menší než vrstev | vnitřních a ploché (průměrná velikost buněk stélkových jest 30—80 u X 80—35 «). Na spodu stélky jsou četné hyalinní rhizoidy se zrnitým ob- sahem. Jednodomý. Antherida po 2—3 sedí zprvu v dutince, později mělké jamce na povrchu stélky. Tobolka jest 15—3 cm dlouhá, na spodu rourkovitým, 2—3 mm dl., ©7—1 mm šir, obalem obklopená, a na konci jest zažloutlá. Spory jsou tetraedricky kulovité, světle- žluté, 35—45 u v průměru mající, a na povrchu jemně zrnitě bradavičnaté. Pseudoelatery jsou dvou až tříbuněčné, 20—50 « dl. tvarů přerozmanitých, a slabě nažloutlé. Zraje v pozdním létě, srpnu, září 1 po celý podzim až do zámrazu. Roste na vlhké, jílovité půdě po celé zeměkouli, a není ani ve vlasti naší vzácný. Vyskytá se na vlhkých polích, pasekách, úvozech, na stěnách příkopů, strništích, z rovin až do podhoří, vždy bohatě plodný; růstává ve společnosti Fossombronií, Riceií, Pleuridií, Juncus bufonius,. Centunculus minimus. Netvoří žádných zvláštních forem; jen někdy bývá © stélka slabší, skoro průsvitavá, jemně na okraji vroubkovaná, s tobol- . kami tenčími a štíhlejšími než pravidlem (f. tenuis Nees, Naturg. 1838 IV. p. 330 pro var.), leč bývají to zpravidla jen rostlinky mladší, anebo. ve větším vlhku rostoucí. Od A. punctatus, s nímž roste zpravidla pohromadě, poznává se již makroskopicky dle zažloutlých špiček sporogonů. Příbuzný A. dichoto-., mus Raddi, jenž roste v jižní Evropě velice hojně, a nalezen byl též. několikráte v Anglii, má sice rovněž spory žluté a zrnitě bradavičnaté jako A. laevis, ale stélka jeho jest na okraji hluboko dělená v úzké pen- tlicovité, dichotomicky dělené laloky, jež mají ve středu zřetelně tlustší partii jako široké žebro vyvinutou; na spodu žebra bývají mezi rhizoidy skryty krátce stopkaté hlízky, sloužící k vegetativnímu rozmnožování. Není vyloučeno, že bude druh tento v teplejších krajinách naší vlasti ještě objeven. 46. Anthoceros punctatus Linné, Spee. plant. 1753 p. 1139. Necker, Meth. muse. 1771 p. 43. Hoffmann, Fl. germ. 1795 II. p. 94., Weber-Mohr, Taschenb. 1807 p. 436., Schwaegrichen, Historia muse. hep. prodr. 1814 p. 35., Weber, Hist. muse. hep. prodr. 1815 p. 112., Martius, Fl. erlang. 1817 p. 195., Corda, Genera hep. 1828 p. 65., Monogr. rhizosp. e. hep. 1830 p. 13., Lindenberg, Synopsis. 265 51829 p. 113., Hiibener, Hepaticologia germ. 1834 p. 22., Nees, Naturg. 71838 IV., p. 338., Gottsche, Nees, Lindenberg, Synopsis 1844 p. 583., " Rabenhorst, Kryptogamenfl. 1848 p. 5., Kryptogamenfl. v. Sachs., " Oberl., Thiir. u. Nordb. 1863 p. 302., Du Mortier, Hepaticae eur. 1874 p. 160., Husnot, Hepaticologia gall. 1875 p. 84., Limpricht, Kryptoga- menfl. Schles. 1876 p. 346., Sydow, Leberm. 1882 p. 81., Dědeček, Mechy tr. 1883 p. 18., Leberm. 1886 p. 13., Heeg, Leberm. 1893 p. 140., Kling- graeff, Leber- u. Laubm. 1893 p. 38., Hahn, Leberm. Deutschl. 1894 p. 77., Cooke, Handb. of brit. hep. 1894 p. 290., Pearson, Hepaticae 1902 p-500., Velenovský, Jatrovky 1903 III. 24., Warnstorf, Leber- u. 'Torfm. 1903 p. 287., Loeske, Moosflora 1903 p. 101., Boulay, Hépatigues 1904 P. 213., Migula, Kryptogamenfl. 1904 p. 492., Lacouture, Tableaux 1905 Pp. 70., Macvicar, Stud. Handb. of brit. hep. 1912 p. 452., Lorch, Torf- u. Leberm. 1914 p. 89. - Delin.: Sehmidel, Icones plant. 1747 tab. XLVII., Hoffmann, Fl. germ. 1795, tab. V. fig. a, c, f, g, h, i, Corda, Monogr. rhizosp. e. hep. 1830 tab. V., Husnot, Hepaticol. Gal. 1875 tab. XII. f. 146., Cooke, Handb. of brit. hep. 1894 p. 290, £. 200., Pearson, Hepaticae 1902 tab. CCXXVII, Velenovský, Jatrovky 1903 III. tab. X. fig. 1., Warnstorf, Leber- u. © Torfm. 1903 p. 288 fig. 3., Migula, Kryptogamenfl. 1904 tab. LXTIT. © fig. 7, Lacouture, Atlas 1905 p. 70. t. XXXVIII., Macvicar, Stud. -© Handb. of brit. hep. 1912 p. 452. - Exsice.: Mougeot-Nestler-Schimper, Stirpes erypt. Vog. Rhen. exsice. no. 538, Gottsche-Rabenhorst, Hep. europ. exsice. no. 298., 298b., 337., Hiibner-Genth, Deutschl. Leberm. no. 51., Husnot, Hep. Galliae exsic. no. 147. - Sym.: Anthoceros foliis minoribus, magis lacimatis Dillenius, Historia M muse. 1741 p. 476., tab. LXVIII. fig. 1. A. multifidus Linné, Spee. plant. 1753 p. 1139. A. polymorphus « crispus, 8 multifidus Raddi, Opuse. scient. di Bol. 1818 II. p. 359. A. punctatus « crispulus Montagne in Weber-Berthelot, Hist. naturelle A. v des iles Canaries 1836 p. 64. erispulus Douin, Revue bryol. 1905 p. 25, Nicholson, Hast. a. East Sussex Nat. 1911, I. p. 290, Macvicar, Stud. Handb. of brit. hep. 1912 p. 449. Řídké trsy často daleko rozlezlé. Stélka lupenitá tmavozelená, ne- lesklá, na povrchu lupty porostlá, v stáří ďubkovaná, kruhovitě rozpro- střelá, 5—20 mm v průměru, na okrajích vystoupavá, silně kadeřavá a - rozmanitě hluboko laločnatá. Na příčném průřezu není žádné žebro pa- - trno, stélka jest 8—12 vrstev tenkostěnných buněk silná a má velké, četné dutiny; buňky svrchní vrstvy jsou silně papillovitě vyklenuté. - Rhizoidy četné, hyalinní, na stěnách drsné. 2606 Jednodomý. Antheridia po 2—3 v malých dutinkách ve stélce, po- zději v mělké jamky se prolomivších. Obal rourkovitý, 2—6 mm dl, 05—1 mm silný objímá sporogon válcovitě čárkovitý, U5—4 em dlouhý a na hořením konci začernalý, a v podélné chlopně pukající. Spory černé, tetraedricky kulovité, 33—40 u v průměru, jsou na povrchu ostnitě ježaté. Pseudoelatery jedno- až trojbuněčné, 50—150 « dl., nahnědlé. Zraje od. srpna do zimy. Obr. 49. Anthocerotaceae: I Anthoceros punctatus L. plodná rostlinka (2kr. zvětš.), , 2 průduchy ze stěny sporogonu (600kr. zvětš.) 3 epidermální buňky stélkové „ s jediným kulatým chloroplastem (600kr. zvětš.); Hlubočepy. 4 ponořené průduchy © ve sporogonu A. Stableri Steph. (600kr. zvětš.); Jarov. 5 pseudoelatery, 6 spory © A. punctatus L. (750 a 850kr. zvětš.); Jirny. 7 pseudoelatery, 8 spory A. laevis L. (totéž zvětš. jako předešlé); Michle. 9 spora. 10 tetráda sporová, 17 pseudoelatery - Notothylas fertilis Milde (zvětš. totéž jako před.); Gráfenberg. var. multifidus (Linné) Nees, Naturg. 1838, IV. p. 340. Syn.: A. crispulus Douin 1. c. — Stélka menší, světleji zelená, hluboko dělená v úzké, na okrajích opět vykrajované laloky, hustě kadeřavě vlnité. Tobolka štíhlejší než u typu a má průduchy poměrně kratší. Pospolu s ty- pem dosti hojně. Druh tento jest stejně kosmopolitou jako předešlý, s nímž se často pospolu vyskytá. Jest v Čechách velice hojně rozšířen, hojnější než A. laevis, nevybíraje si substrát a objevujíc se v pozdním létě a na podzim všude na vlhké zemi, na polích mezi lesy, pasekách, vlhkých loukách, u rybníků, v příkopech a pod. Náby Aut mo o PA 267 Stélka bývá někdy neobyčejně kadeřavá a v úzké laloky dělená, takže habitem jest od typu značně odlišná. Leč jest nesprávno rozezná- vati tuto odrůdu jako druh, neboť ničím jiným, než právě tvarem stélky se od typu vůbec neliší; rozdíly, které uvádí Douin a Macvicar leží ve- směs ve variačním okruhu A. punetatus, takže jsme se marně namáhali oba druhy podstatně rozlišiti. Jest proto nejsprávnější, jestliže se po- nechá stará odrůda Neesova. Ještě horším druhem než A. erispulus Douin bude pravděpodobně A. Husnoti Stephanim r. 1888 v Revue bryolog. popsaný; ačkoliv jsme srovnávali bedlivě všechny diagnosy, jež jednotliví autoři druh tento "uznávající podávají, i výkresy (Macvicar 1912 p. 450.), přece nenašli jsme mezi A. punetatus a A. Husnoti žádného jiného rozdílu, než že A. Hus- noti jest mohutnější forma prvého, mající tlustší (15—25 vrstev buněč- ných) větší stélku a delší sporogony. Také Boulavy (1905 p. 214.) jest stejného názoru s námi; v musejním herbáři nalezli jsme z více míst sbírané exempláře, které měly sporogony až 8 cm dlouhé a stélku po- „dobně drobně na okrajích v čárkovité laloky vykrajovanou, jak má býti u A. Husnoti, ale ve všem ostatním byly s typem souhlasné. A. punctatus lehce od předešlého druhu rozeznáme již podle za- černalých špiček sporogonů. 47. Subspec. Anthoceros Stableri Stephani, Revue bryol. 1895 p. 1895. Pearson, Hepaticae 1902 p. 502. tab. CCX XVIII., Macvicar, Stud. Handb. of brit. hep. 1912 p. 451. Statné rozlezlé, světlezelené trsy více upomínají na drobnější formy Aneura pinguis než na nějaký Anthoceros. Stélka široce lupenitá B—15 mm široká, skoro pravidelně okrouhlá a ploše k substrátu přitisklá, s okraji rovnými jen mělce a řídce laločnatým|, skoro celými. Na příčném průřezu jest stélka 6—12 vrstev silná a má četné, široké dutiny. * Jednodomý. Antheridia velmi četná, po 10-—20 sesku- - pena ve velkých dutinkách, později širokých jamkách na povrchu stélky, daleko z této vyčnívajíce. Obaly rourkovité, 25—4 mm dl., 05 mm šir.; sporogony válcovité, tupě zakončené, 1—2 cm dl., 02—03 mm silné mají široké, většinou ponořené průduchy. Spory černé, 40—50 « v průměru, na povrchu ježatě ostnité. Pseudoelatery jedno- až tříbuněčné, 50—150 « dl., tvarů rozmanitých, zahnědlé. Zraje v srpnu, září. Roste na podobných místech jako druhy předešlé; až dosud znám jest ze dvou míst z Anglie. V Čechách sbíral jsem jej v srpnu minulého roku na vlhké pasece v údolí jarovském u Závisti. Rostlinky jsou ná- padné svojí plochou, rozprostřenou stélkou a velkými, již lupou patr- 268 nými jamkami, v nichž jsou četná antheridia; mimo tyto znaky liší se A. Stableri od předešlého druhu kratšími, tupými sporogony (A. punc- tatus má sporogony ke konci ztenčené) a ponořenými průduchy. Tyto sice také někdy u A. punctatus přicházejí, ale u A. Stableri zdají se býti ponořené průduchy pravidlem; jinak hledáme marně více odlišných znaků mezi oběma druhy. Pravděpodobně bude A. Stableri jen odrůda, snad 1 plemeno A. punctatus; nemohouce z nedostatku materiálu otázku tuto rozhodnouti, řadíme A. Stableri provisorně jako subspecii k A. punctatus. Obr. 50. 1 Anthoceros Stableri Steph. plodná rostlina (3kr. zvětš.); Jarov. 2 A. pumctatus var. multifidus (L) Nees plodná rostlinka (3kr. zvětš.); Roztoky. 3 Noto- thylas fertilis Milde (*/„kr. zvětš.) a Gráfenberg, b Vyšší Brod. XX. Rod Notothylas Sullivant, Musei Alleghanienses 1846 no. 289., contrib. p. 64. Syn.: Chamaeceros Milde in Bot. Zeitung 1856 p. 767., Nova Acta ac. Leop. 1857, XXVI. p. 167. Carpolipum Lehmann, Novarum et minus cogn. stirp. pugillus X. 1857 p. 26. Jatrovky vesměs žijící na vlhké zemi, a r. Anthoceros habituelně ve © vegetativních částech nesmírně podobny, namnoze i shodny. Stélka jest © lupenitá, ploše do kruhu rozprostřená, na povrchu jemně papilosní a na © okrajích rozmanitě laločnatá. Žebro není nikdy vyvinuto; pouze ve středu jest stélka nejsilnější a ke krajům se znenáhla ztenčuje až ve dvě, zřídka jednu vrstvu. Na spodní straně stélky nalézají se řídce roztroušeny štěr- © binovité otvory, jimiž do dutinek vnikají kolonie Nostoců; tyto pak pro- svitají na povrchu stélky jako tmavé, mírně hrboulkaté tečky. Mimo du- tinky nostocové nenacházíme žádných větších dutinek v pletivu stélkovém; buňky stélkové mají stejně jen jediný chloroplast jako u předešlého rodu. Vzrůst stélky děje se četnými terminálními buňkami, stejnoměrně v kruhu segmentujícími. ) 269 1 : Druhy jednodomé. Antheridia kulatá, dlouze stopkatá jsou uza- - vřena v malých skupinách hluboko ve stélce v těsných dutinkách. Ar- - chegonia jsou podobně jako u předešlého rodu ve stélee ponořena a s okol- „mím pletivem těsně srostlá; na rozdíl od archegonií u r. Anthoceros, -jež nacházejí se vždy uprostřed dorsálního segmentu, bývají archegonia u tohoto rodu zhusta k akroskopickému okraji pošinuta. Jedna terminální k buňka vytváří řadu archegonií za sebou, ale zpravidla jen jedno dospívá ->v plod; jakmile tento byl založen, přerušuje terminální buňka svou čin- most, takže plod bývá značně k okraji pošinut, až opět jiná buňka počne - dále segmentovati. Sporogon jest široce válcovitý, na konci tupý neb -slabě rozšířený, a kulovitou nohou v pletivu zapuštěný; nemá trvalý vzrůst jako u předešlého rodu, nýbrž jest krátký a celý uzavřený v rour- kovitém obalu vodorovně neb šikmo na stélce skloněném; pouze v čas zra- losti rozrušuje se obal na vrcholu a tobolka nepatrnou částí vyčnívá z něho ven. Stěna tobolky složena jest ze tří vrstev, z nichž svrchní - vrstva sestává z buněk značně tlustostěnných, a nemá žádných průduchů, spodní dvě vrstvy sestávají z tenkostěnných, hyalinních buněk. Přes vr- ehol tobolky a po celé délce po obou stranách táhne se zřetelný šev se- stávající ze dvou paralellních řad buněk o stěnách tmavohnědých; v čas zralosti rozpukává se tobolka v tomto švu ve dvě pravidelné, konkávní chlopně znenáhla až k basi se trhající. Ve středu tobolky táhne se sloupek, jenž někdy vůbec chybí, jindy jest jen rudimentní; kořen jest z buněk identických se sterilními buňkami ve výtrusovodné vrstvě, a později se -v ně též u většiny druhů rozpadává. Šterilní buňky netvoří síť, jako -u předešlého rodu, nýbrž pronikají celou vrstvu archesporovou jako ko- - můrkaté pletivo, v jehož dutinách uloženy jsou mateřské buňky výtru- sorodné. Výtrusy jsou tetraedrické, na povrchu hladké, nebo krátce ostén- katé; vznikají bilaterálním počtveřením, a setrvávají dlouho v tetraedri- ckých skupinách pohromadě. Pseudoelatery vznikají rozpadem sterilního pletiva; jsou jednobuněčné, nepravidelně čtyřhranné až tvarů rozmanitě zkroucených a mají na stěnách několik v různých směrech probíhajících, slabě zahnutých, bleděhnědých lišten. Podivný tento rod čítá dle Schiffnera 9 toliko druhů. jež ve- směs jsou rozšířeny na severní polokouli. V Evropě i ve vlasti naší přichází toliko jediný N. valvata, jenž objeven byl v letech šedesá- tých minulého století skoro současně prof. Lehmanem a prof. Mildem -a byl předmětem zajímavého sporu mezi botaniky, dav současně podnět ke studiu celého rodu, jež provedli Gottsche (1858, Beiblatt zur Botani- - schen Zeitung) a Milde (1859 Bot. Zeit. p. 33.—55.). Vzdor tomu všemu - skytá rod tento nejen celou řadu otázek ontogenetických, nýbrž i syste- - matických ještě nerozřešených, takže monografické zpracování jeho jest nanejvýš žádoucí. Ve stavbě stélky souhlasí oba rody, Anthoceros i Notothylas úplně, takže Austin je vůbec ani nerozlišuje (Hedwigia 1875 seš. 12.); avšak ve 270 stavbě sporogonů jeví značné odchylky. U r. Notothylas jest involucrum vytrvalé a pouzdrovitě uzavírá sporogon, jenž jest vzrůstu omezeného, má epidermis bez průduchů z buněk tlustostěnných, sloupek jeho později se rozpadává a pseudoelatery jsou odchylné stavby než u rodu prvého. Pro tyto odchylné znaky Milde rozděluje celou skupinu Anthocerotaceí ve dva subtriby Dendrocerae (Anthoceros, Dendroceros) a Notothyladeae (Notothylas), což však jest zbytečné. Gottsche roztřídil druhy r. Noto- thylas ve dvě sekce: Eunotothylas o sporách hladkých a Acanthonotothylas se sporami osténkatými. Podivná stavba kolumelly, která později se rozpadá v pseudoela- tery vedla Leitgeba (Unters. V. 1879 p. 10.) k fylogenetickým závěrům, v nichž pokládá r. Notothylas za přímý článek spojující Jungermannia- ceae anacrogynae (jmenovitě skup. Rielloideae) s Anthocerotaceemi; po- dobnost obou rodů jest ale jenom zdánlivá, a přesnějších dokladů nám pro tuto možnost chybí. Současně ale poučuje nás tento rod, že kolu- mela, jež přichází všeobecně i u mechů, není nic jiného než sterilní ple- © tivo, které u ostatních jatrovek cele mění se v elatery, u Anthocerotaceí © však a u mechů setrvává; pokládati ale centrální svazky elateroforů r. Aneura a Pellia za identické s kolumellou, jak Limpricht činí, jest na- prosto nepřípustné. "Tak dokazují Anthocerotaceae opět svoje nejvyšší postavení a nejdokonalejší organisaci stavbou svého sporogonu, který v mnohém blíží se mechům. 48. Notothylas fertilis 1///de in Bot. Zeitung 1859 VII. p. 52. Du Mortier, Hepaticae eur. 1874 p. 161., Limpricht, Kryptogamenfl. Schles. 1876 p. 345., Sydow, Leberm. 1882 p. 81., Dědeček, Mechy jatr. 1883 p. 18., Leberm. 1886 p. 12. Delim.: Milde, Bot. Zeit. 1859 tab. I. fig. 1.—52. Hxsice.: Gottsche-Rabenhorst, Hep. eur. exsie. no. 61. Syn.: Chamaeceros fertilis Milde in Bot. Zeit. 1856 p. 767., 1857 p. 199.; Nova Acta Acad. Leopold. 1856 XXVI. p. 167.—174 c. tab. Carpolipum fertile Lehmann, Nov. et minus cognit. stirp. pugillus X. 1857 p. 26. Notothylas valvata 3 Gottsche, Úbersicht u. krit. Wiird. in Beil. z. Bot. Zeit. 1858 p. 20. N. valvata Sullivant-Schiffner in Engler-Prantl, Fam. 1893 p. 140., Velenovský, Jatrovky 1908 III. p. 24., Warnstorf, Leber- u. Torfm. 1903 p. 289., p. 288. fig. 5., Migula, Kryptogamenfl. 1904 p. 491. tab. LXVIIT. fig. 2., Lorch, Torf- u. Leberm., 1914 p. 88., p. 87. fig. 132. Rostlinky ojediněle na vlhké zemi rostoucí. Stélka tmavoze- lená, na okrajích žlutozelená a prosvitavá, jest lupenitá, okrouhlá, D—10 mm v průměru, ploše rozprostřená s okraji plochými k sub- 201 T strátu přitisklý mi a drobně zařezávanými. V prostřed jest 8—11 wrstev silná, k okrajům se znenáhla ztenčuje až na dvě vrstvy; buňky jsou tenkostěnné a mají jediný veliký kulovitý chloroplast. Rhizoidy jsou četné, husté, hlavně jen ze střední stélky vyniklé a bezbarvé. Štěr- binovité otvory na spodu stélky jsou řídké, roztroušené, kolonie Nostoců zřídka dospívají velikosti špendlíčkové hlavičky. | Jednodomý. Antheridia po 2—4 uzavřena jsou hluboko v malé du- "tince uvnitř pletiva stélkového; později se dutinka otvírá, ale otvor jest drobný, nepatrný, těžko lupou viditelný. Archegonia v řadách paprsčitě od středu se rozbíhajících. Tobolka vězí hlízkovitě naduřelou nohou W prostředních vrstvách stélky, jest v mládí tvaru hruškovitého, později "krátce váleovitého, 3—6 mm dl., na konci tupá neb nepatrně rozší- „řená a jest celá uzavřena jako v pouzdru ve válcovitém Zlutozeleném obalu; tento jest na vrcholu hrubě bradavčitý a po- zději se znenáhla od vrcholu rozpadává, takže tobolka kra- otičce, sotva 2 mm z něho pak vyčnívá. Na jedné stélce jest vždy mnoho tobolek, které bývají nezřídka v pěkném kruhu sestaveny; jsou jen vzácně kdy kolmé a vzpřímené, obyčejně leží vodorovně a "mebo jsou šikmo ukloněny nad stélkou, jejíž centrální část zůstává prázdnou. Stěny tobolky jsou žlutohnědé, trojvrstevné, bez "průduchů a v čas zralosti roztrhávají se v předem znatelném švu ve dvě chlopně. Sloupek sestává jen ze 3—4 řad buněk a rozpadá se později v pseudoelatery. Spory tmavohnědé až skoro černé, hladké, 30—40 « v prů- měru, tetraedrické s básí silně vyklenutou. Pseudoelatery jsou jednobu- měčné, nepravidelně čtyřboké, rozmanitě zprohýbané a mají na stěnách jednu nebo několik nepravidelně zprohýbaných, světlehnědých lišten - vytužovacích. Roste na vlhkých polích zpravidla vždy ve společnosti Anthoceros punctatus, A. laevis, Fossombronií, Riceií, Hissidens bryoides a Blasie; jak se zdá vyskytá se jen v krajinách podhorských a ve vyšších polohách. Zraje koncem srpna a v září, v říjnu však bývá již mrazy zničen a v listopadu úplně mizí. Vzácná tato jatrovka byla objevena v Čechách v srpnu r. 1856 „prof. Lehmannem u Marianských lázní a současně ve velkém množství -sbírána vratislavským prof. Mildem v okolí Gráfenbergu v Jesenických horách; Milde popsal ji jako nový r. Chamaeceros fertilis, ale později Gottschem identifikována s r. Notothylas. Později sbírána byla ještě 12. -Srpna r. 1896 prof. Schiffnerem na strništi u myslivny nedaleko Vyššího Brodu; více stanovisk z vlasti naší neznámo. Sám jsem v přírodě druh tento dosud nenašel; diagnosa a obrázky provedeny dle suchých exemplářů prof. Schiffnera od Vyššího Brodu a prof. Mildeho od Gráfenbergu, chovaných v herbáři musea král. českého. Literatura. Mc. Allister, "The Pyrenoid of Anthoceros. Americ. Journ. of Botany 1914, L p. 79.—95. Anonymus, Anthoceros dichotomus. Journ. of Bot. XLI 1903, p. 221. Amders, Die Pflanzenwelt des Bezirkes B. Leipa. Sep. z Leipauer Bezirks- kunde. Arnell und Jensen, Die Moose des Sarekgebietes. Naturwissensch, Unters. des Sarekgebirges in Sehweden-Lappland. Bd. lil. p. 71.—132. Stock- holm 1907. Atwell R. S., "The appearance of polar bodies in the spermogenous tissue of Ricciocarpus natans (L.) Gorda. Bull. of the Torrey Botanical Club. 1914, XLI. p. 333.—337. 4 Andreas J., Úber den Bau und der Offnungsweise der Lebermoossporogo- niums. Flora 1899, p. 161—213 Bagnall, Riceiocarpus natans in Warwickshire. Journal of Botany 1908, v. XLI. p. 139. Bauer E., Beitrag zur Moosflora Westbohmens und des Erzgebirges. Osterr. bot. Zeitschr, 1895. XLV. p. 374.—377. —, B. zur Moosflora von Centralbohmem. Lotos 1895, XV. p. 125. —, B. zur bohmischen Moosflora. Oster. bot. Zeitschrift 1896 p. 278.—280. —, B. zur Mossflora Bóohmens. Lotos 1897, p.5—1872 —, Notiz zur Moosflora Erzgebirges. Deutsch. bot. Monatschr. 1898. 118. —, Nene Beitráge zur Moosflora v. Mittelbohmen. Sep. Lotos. 1899, Nr. 4. Bauhin Casp., Pimax theatri botaniei. Basileae 1671, p. 362. Beauverie, Étude d'une hépatigue A thalle habité par ur champignon fila- menteaux. Comptes réndus. 1902, vol. 134. Sep. Beer, Om the development of the spores of Riccia glauca. Annales of Bot. 1906, vol. XX. p. 275. Bergevin, Sur les affinités des thallophytes et des museinées. Sep. p. 265. až 274. Rouen 1893. Berkovcová A.. Regenerace u jatrovek, Rozpr. Čes. Akad. cís. Frant. Jos. 1905220? Benecke W., Čber die Keimung der Brutknospen von Lunularia cruciata. Bot. Zeitung 1908, 61. Jhg. I. Abt. p. 19—46. Sep Berggren, Jakttagelser Ofver mossornas konlossa fortplantming genom grod- knoppar och med dem analoga Bildningar. Akad. afhandl. Lund 1865. p. 26, tab. IV. £. 26.—28. v. Můller 1907 p. 112. Bischoff, Bemerkungen úber die Lebermoose, vorzůglich aus den Gruppen „der Marchamtieen und Riccieen. Breslau und Bonn 1885. —, Čber Sphaerocarpus terrestris. Nova Acta Acad. Leop. Carol. XIIT. d. 2. —, Bemerkungen zur Entwickelungsgeschichte der Lebermoose. Bot. Zeitung 1853, p. 113.—123. —, Untersuchungen úber den Geotropismus der Rhizoiden. Beih. z. Bot. Cen- tralbl. Bd. XXVIIII. 1912. p. 94.—133. Black, The morphology of Riceia Frostii. Anmals of Botany 1913 v. XXVIL p. 511.—532, Blakeslee, Sexnal conditiom in Fegatella. Botanical Gaz. 1908. v XLVL p. 384.—380. Bolléter. Fegatella conica (L.) Corda. Eine morphologisch-physiologi- sche Monographie. Beib. z. Bot. Centralbl. 1905, Bd. XVII. 1. p. 327—408. | 20 | Boutav Muscinées de la France II. Hépatigues. Paris 1904. vý a Bemerkungen úber einige Lebermoose, Hlora 0. Allgem. Zeitung IL. Bd. p. 754—757. m "Die Lebermoose Steiermarks. Graz 1894. Buch. Úber die Brutorgane der Lebermoose. Helsingsfors 1911. Dissert, , Úber die ungesehlechtliche Vermehrung von Blasia pusilla (Mich.) L. Separát z Ofversigt af Finska Vetenskaps-Societetens Worhandlingar. M 1906—1907. XLIX. No. 16. - Campbell, The structure and developememt of the Mosses and Ferns, Lon- don 18%. -— Notes on Sphaerocarpus. Erythea 1896, v. IV. p. 73.—18. — Studies on some Javamese Anthocerotaceae L—II. Ann. of Botany 1907. XXI. p. 467.—487, XXII. p. 96.—103. Camus, Sur le Ricecia nigrella DC. Revue bryol. 1892. t. XXXIV, p. 212.—230. —, Sur les R. Bischoffii Hůb. et R. nodosa Bouch. Ibid. 1892, p. 49—53. Carringtomn, British Hepaticae, containing Deseriptions of the Native Species < of Jungermannia, Marchantia, and Anthoceros. London 1874—1876, pp. f 88, pl I—XVI. =— Dr. Gray's Arrangement of the Hepaticae. Trans. of the Bot. Soc. Edinb. b 1870, v. X p. 378.—382. Be, Irish "Hepaticae. Bot. Soc. Edinburgh 1863. - Cavers F., Explosive Discharge of Antherozoids in Fegatella conica. Anmals of Botany 1903, p. 270.—274. —, On saprophytism and mykorhiza in Hepaticae. The new Phytologist 1905, 30.—36. p. —, On the Structure and Biology of Fegatella conica. Ann. of Botany XVIII. - 1904, p. 87—120. -—, Some Points im the Biology of Hepaticse: Naturalist 1903. No. 556. p. 169.—176. — A č -na ohon in Hepaticae. New Phytologist 1903, p. 121—135. ; p. 155.—1066 ——, On the Structure and Biology of Fegatella conica. Ann. of Botany 1904, i XVII p. 87.—120. © Carruthers W'il., On the Nomenclature of the British Hepaticae. Journ. Bot. 1865, IIT. p. 297.—308. i Chamberlain. Mitosis in Pellia. Bot. Gazette 1903 XXXV. p. 28.51. -a -history of Ameura pinguis. Botan. Gazette 1912, v. LIV. p E oniaux Alfr., Catalogue pour servir d'introduction A une Monographie des, Hépatignes de Belgigue. Bull. de la Soc. Roy. de Bot. de Belgigue Corda A., Genera Hepaticarum. Opiz's Beitr. z. Nature. als Fortsetzung des Naturalientausches. Prag 1828, No. 12. p. 643.—655. —, Monographia Rhizospermarum et Hepaticarum. Prag 1829. —, Jungermannien Deutschlands. Sturm's Deutschl. Flora, 1830.—1836. Cooke, Easy Guide to British Hepaticae London 1865. , Handbook of british Hepaticae. London 1894. oorbičre, Museinées de la Manche. Sep. otisk z Mém. de la Soc. d. se. natur. j et math. de Cherbourg 1889, vol. XXVI. — Les n one du departement de la Manche. Revue bryol. 1890. XVII. ř- 108 == | | Crozals, Riceia subbifurca Warm, in litt. Revue bryol. 19083. p. 62.—64. Cypers, Beitráge zur Kryptogamenkunde des Riesengebirges. I. Verh. d. k. ; zool. bot. Ges. in Wien 1897. - Ozapek, Zur Chemie der Zellmembranen 2: den Laub- und Lebermoosen. Flora 1899, Bd. LXXXVI. p. 361.—38 Čelakovský, Úber den dreifachen o osa im Pflanzenreiche. Sitzungsber. der kónigl. Gesellsch. der Wissensch. 1877. "Dachnowski, Zur Kenntnis der Entwickelungs-Physiologie von Marchantia Í polymorpha L. Pringsheim's Jahrb. f. wiss. Bot. 1907. Bd. XLIV. Ě p. 254,—2806. Davis, The spore-motter-cell of Anthoceros. Botanical Gazette 1899. vol. 4 XXVIII. p. 89. © Nuclear studies in Pellia. Annals of Botany 1901. Vol. XV. p. 147.—180. Á Dr. Karel Kavina: Monografie českých jatrovek. 18 $ 274 Dědeček, Mechy jatrovkovité květeny české. Praha 1883. Archiv pro přír. © prozkoum. Čech, d. V. č. 4 Něm. překlad r. 1886. | Dixon, Riceiocarpus natans. Journ. of Botamy 1903. p. 167. Dodonaeus, Stirpium historiae pemptades sex. Antwerpiae 1583, p. 470. Douin, Le Sphaerocarpus terrestris Sm. Revue bryol. 1908. XKK. p. 44—57. —, Les Anthoceros du Perche, A. erispulus (Mont.) Douim. Revue bryol. 1905. XXXIL p. 25.—33.. —, Les a du genre Pellia. Compt. remd. assoe. france. avane. des scien- ces. 1905. —, S AB no 5 ROMÁN L. Bull. de la Soe. Bot. de France 1906. v. LIII. 239.— —, Le pédicelle de la capsule des hépatigues. Bull. de la Soe. Bot. de France 1908. v. LV. p. 194—202., 270.—277., 360. 37b) —, Nouvelles observations sur Sphaerocarpus. Revue bryol. 1909. XXXVL p. 37.—41. —, Protonéma et propagules chez les Hépatigues. Revue bryol. XXXVIIL 1910) ps 731. —, Le Sporophyte chez les Hépatigues. Revue génerale de Botan. 1912. v. XXIV. p. 403.—413., 453.—463. —, Anthoceros dichotomus et auelgues autres raretés de la George d'Héric. Revue bryol. 1913. XL. p. 11.—76. —, Sur les dispositifs de Vabsorption de Veau dans le capitule femelle et le disaue mále des Marchantiées. Compt. Rend. de VAcad. d. seience. Paris 1913, T. CLVII. p. 997.—999. : —, Sur le développement de Vappareil fructifére des Marchantiées Compt.- Rend. d. VAcad. d. sciences, Paris 1914. T. CLVIII. p. 1435,—1438. Du Mortier, Sylloge Jungermannidearum Europeae 1831. —, Commentationes botanicae. Tournay 1822. — Recueil d'observations sur les Jungermannes. Tournay 1835. —, Hepaticae europeae. Bruxelles 1874. Durand, The Development of the Sexual Organs and Sporogonium of Mar- chantia polymorpha. Bull. Torr, Bot. Club 1908, v. XXXV. p. 321.—395. Ekart, Synopsis Jungermanniarum in Germania, vicinisgue terris hucusaue © cognitarum. Coburgi 1832. Ernst, Untersuchungem úber Entwicklung, Bau und Verteilung der O aa pb Dumortiera. Annales du Jardim Bot. Buitenzorg VII. 2. p. 153.—22 Essl, Beitrag zu einer Kryptogamenflora um Krumau I. 2 Programm des. III. deutschen Staatsrealsch. Prag I. 1899/1900. Evans, Vegetative Reproduction in Metzgeria. Annales of Botany 1910. v. XXIV D. 271.—303. : —, Branching im the leafy Hepaticae. Annals of Botany, 1912. vol XXVI. ' n. CL. 37 pp. Sep. ' Familler, Lebermoose des bayerisch-bohmischen Grenzgebirges. Denkschr. d.- konigl. Bayer. Bot. Gesel. Regensb. 1908, IX. p. 93.—96. Farmer J. B., Studies in Hepaticae. Anmals of Botany 1894. vol. VIII p.. 80.—092., p. 219.—224. —, On spore-formation and nuclear division in the Hepaticae. Annals of Botamy 1895. Vol. IX. p. 469.—523. Fellmer F., Ueber die Keimung der Sporen von Riccia glauca. Jahresber. Akadem. Naturwiss. Vereines in Graz 1875. Sep.-Abdr. Flotow, Reisebericht úber eine Exkursion nach einem Theile des sůdostlichem, Riesengebirges. Beiblátter zur Flora 0. allg. bot. Zeit. 1836, I. p. 1—60. Garber, The life history of Riceiocarpus natans. Botanical Gazette 1904, vol. AXXVIL p: 161177 Bl: Gayet, Recherches sur le E omen de Varchégone chez les Museinées. Ann. des sciences nat. S. VIII. T. bot. III. 1897, p. 162.—258 Garieanne, Úber die Mykorrhizen der Lebermoose. Beih, z. Bot. Centralbl. 1903. Bd. XV. p. 471.—482. —, Die Olkórper der Jungermamniales. Flora 1903. p. 457.—482. Geheeb-Schimper, Úber die Standortverhiltnisse der Moose. Beih. z. Bot. Cemtralbl. Bd. XXIV. 1909. p. 53.—66. Gehrmann, Zur Befruchtungsphysiologie von Marchantia polymorpha L. Be- richte Deutsch. Bot. Gesel. 1909, XXVII. p. 341.—348. 275 Goebel, Zur vergleichendem Anatomie der Marchantien. Arbeiten des bol. Inst. in Wůrzburg II. 3. 1880. —, Muscineen v Schenekově Handb. 1882, II. p. 315.—401. —, Archegoniatenstudien. 6. Ueber Function und Anlegung der Lebermoos- Elateren. Flora 1895. p. 37. —, Archegoniatenstudien XV. Die Homologie der Antheridien und der Ar- chegomienhiillen bei den Lebermoosen. Flora 1912. Bd. CV, p. 58.70. —, Organographie Jena 1898, T. IT. H. 1. — Úber Riůcksehlagsbildungen und Sprossungen bei Metzgeria. Flora 1898, 8 Bd. LXXXV. p. 69. Golenkin, Die Mycorrhiza ihnlichen Bildungen der Marchantiaceen, — Flora „ XC. p. 209.—220 Gottsche, Lindenberg, Nees, Synopsis hepaticarum. Hamburgi 1844. Gottsche, Anatomisch-physiol. Untersuchungen úber Haplomitrium Hookeri N. v. E. N. Acta Acad. Leop. Carol. XX. 1. 1843. p. 265.—400. —, Eine vielleicht meue Art der attung Riceiella Braun. Botanische Zei- tung 1859, Jahr. XVII. p. 88.—92. — Hepaticologische Notizen. Bot. Zeitung 1861 p. 1. Graham, The Development of the Sporogonium and Adjacent "Tissues of the Gametophore of Conocephalum conicum. Bull. Torr. Bot. Club 1909, XXXVI. p. 615.—0623. Gray, A Natural Arrangement of British Plants. London 1821. Greenwood, Some stages in the development of Pellia epiphylla. Bryologist 1911. XIV. p. 59.—70., 17.—83. Haberlandř, Ueber das Lángenwachstum und den Geotropismus der Rhizoi- den von Marchandia und Lunularia. Oester. bot, Zeitschrift den von Marchantia und Lunularia. Oester. bot. Zeitschrift 1889. p. 93.—98. —, Zur Entwicklungsphysiologie der Rhizotden. nh d. kgl. preus- sischen Ak. d. Wissensch. 1914. Berlin. p. 348.—46 Hampe, Prodromus Florae hereyniae. Linnaea 1837. Bd. MOL 105 UM, Hahm, Die Lebermoose Deutschlands. Gera 1894. Haynes, Some Characteristics of Lophozia inflata and Cephalozia fluitans. Bryologist 1906. v. IX. p. 74—75. | Hedwig, Theoria generationis et fructificationis plantarum cryptogamica- rum Linnaei. Lipsiae 1798. p. 154—202. ze Lebermoose Niederosterreichs. Verh. zool. bot. Ges. 1893. p. 63.—148. ep. Hirsch, The development of air chambers in the Riceiaceae. Bull. orr. Bot. Cbr9105 XXXVWIL > Uelluneen Corsinia und Grimaldia, Flora 18383, I. p 161—17 — A bhio der Riceien, Bonn 18836, —, Monographia Metzgeriae. Helsingforsiae 1877. —, Sealia Hookeri et Fossombroniae scandinavicae vivae deseriptae. Revue bryolog. 1885. p. 33.—37. —, Manipulus muscorum secundus. Notiser uz Sůllsk. pro £. et fL. femn. 1874. XIII. p. 380.—389. Linné, Species plantarum. Holmiae 1753. jv A ns), Plantarum seu stirpium historia. Antwerpiae 1576. s kata des Harzes. Leipzig 1908. Lohmann, Beitrag zur Chemie und Biologie der Lebermoose. Beih. z. Bot. Centralblatt. Bd. XV. 1903. p. 215.—256. Lotsy, Vortráge úber botanische Stammesgeschichte. IT. Bd. p. 75—212. Jena. 1909. Liihne, Das Sporogon von Amthoceros und dessen Homologien mit dem Sorus der Farne. Lotos 1898. Nos: : nd Census Catalogue of British Hepatics. York, Coultas n. Volans. field 1906. — The Student's Handbook of British Hepaties. Hastbourne 1912. Massalongo, Hepaticologia Veneta. Padova 1879. —, Sopra un interessanto casso di viviperita delle Epatiche. Bull. Soc. Bot. Kal. 1901. p. 169.—172. Martius, Flora cry ptogamica erlangensis. Norimbergae 1817. Matthiolus, Opera omnia, ed. Casp. Bauhini, Basileae 1674. p. 732. Mattirolo, Comtribution a la biologie des Hépatigues. Mouvement hygrosco- ) pigues dans la Thallus des Hépatigues Marchantiées. Archives italien nes de Biologie. Turin 1889, T. XI., fasc. III ——, Nuove osservazioni sulla reviviscenza della Grimaldia dichotoma Raddi. Rendiconti della reale Accademia dei Lineei, el. di scienze fis., : mat. e nat. 1895. vol. III. 1. sem. fase. 12. p. 579.—584. -— Matouschek, Bryologisch-floristische Beitráge aus Bohmen. I. S.-Abdr. aus . »Lotos« 1895. XV. © — Bryol.-flor. Beitr. aus Bóhmen. II. Lotos 1896. No, 2. jm Bryol.-flor. Beitr. aus Boóohmen. IIT Mitteilungen aus dem Vereine der j Naturfreumde in Reichenberg 18%. — —, Bryol.-flor. Beitr. aus Boóohmen. IV. Ósterr. bot. Zeitschrift XLVIIL 1897. 87 P | —, A Revised Key to Hepaties of the British Islands. Eastbourne, V. T. Sum- p. : — Bryol.-flor. Beitr. aus Bóohmen. V. Leimbach. Deutsche bot. Monatschr. ZV 1897--No. 7. —, ny Mitteilungen aus Bohimen. VI. Sitzungsberichten. »Lotos« 1897. i 0. 4. i —, Bryol.-flor. Beitr. aus Bohmen. VII. »Lotos« 1900. No. 1. —, Bryol.-flor. Mitteil. aus Bóohmen. VIII. »Lotos« 1900. No. 4. i —, Bryol.-flor. Beitr. aus Bohmen. IX. »Lotos« 1900, No. 6. ——— Bryol.-flor. Mitteil. aus Bóohmen. X. Besonders-Funde aus Nordbohmen. Mitteil. aus dem Vereine der Naturfr. in Reichenberg 1900. —, Die zwei Altesten bryologischen Exsiccatenwerke aus Bohmem, Verhandl. d. k. k. zool.-bot. Gesellsch. Wien 1900. —, Bryol.-flor. Beitráge aus Máhren u. Oesterr.-Schles. I.. IT., IIT. Verhandl. des naturforsch. Vereins Briinn. Bd. XXXIX. 1990, XL. 1901, XLIT. 1908. —, Bryol.-flor. Mitteil. aus Boóohmen. XI. Mitteil. aus dem Vereine d. Naturfr. m Reichenberg 190. — Bryol.-flor. Mitteil. aus Bóhmen. XII. Besonders-Funde aus dem Iser- und Jeschkengebirge. Mitteil. aus dem Vereine der Naturfr, in Reichen- berg 1908. — Beitráge zur bryol. Floristik von Rajnochowitz und dessen weiterer Um- gebung. I. Zeitschr. des. máhr. Landesmuseums. III. Bd. 1908. —, Bryol. Mitteil. aus Bóhmen. XIII. Mitteil. aus dem Vereine der Naturfr. in Reichenberg. 1906. —. Bryol. Mitteil. aus Bóhmen. XIV. Mitteil. aus dem Vereine der Naturfr. in Reichenberg 1908 2 18 Maybrook A. C., Note on the biology of Fegatella conica. The New Phytolog. 1914. p. 243.—249. Migula, Moose. Kryptog. Fl. v. Deutschl., Oster. u, d. Schweiz. Gera 1904. Michelius Flor., © Nova plantarum genera iuxta Uourneforti methodum disposita. Florentiae 1729. p. 114, Milde, Zur Kenntnis von Anthoceros u. Blasia. Botanische Zeitung 1851. p. 629. —, Chamaeceros fertilis, ein neues Genus aus der Familie der Anthoceroteem. Bot. Zeitung 1856. p. 767. —, Rechtfertigung des Genus Chamaeceros. Bot. Zeitung 1857. p. 199. —, Úber die Columella von Notothylas. Bot. Zeitung 1858. p. 344. —, Úber das Gemus Notothylas Sulliw. Bot. Zeitung 1859. p. 33., 41., 49. — Zur Cryptogamen-Flora Sůd-Tirols. Bot. Zeitung 1864, Jahrgg. 22., Beil. Oe Beschreibungen der neuen oder wenig bekannten Artem. p. 12—17. Mirbel, Amatomische und physiologische Umtersuchungen úber die Mar- chantia polymorpha. Aus dem Franz. úbers. von Major v. Flo- tow. Anhang zur Nees, Naturg. der eur. Leberm. Breslau 1838. ek ae Centrosome of Hepaticae. Bot. Mag. Tokyo 1905. v. XIX. p. Meyer, Untersuchungen úber den Sporophyt der Lebermoose. Bull. de la Soc. impér. des se. natur. de Moscou 1911. p. 263.—286. —, Zur Frage der Homologie der Geschlechtsorgane und der Phylogenie des Archegoniums. Biolog. Zeitschr. II. H. 3—4 p. 177.—187. Moskau 1912. —, Untersuchungen úber den Sporophyt der Lebermoose. III. Das Sporo- gonium der Corsinia marchantioides Raddi. Ber. Deutsch. Bot. Ge- sellschaft 1914. XXXIT. p. 262.—266. Molisch, Čber das Vorkommen von Saponarin bei einem Lebermoos (Mado- theca platyphylla). Ber. d. Deutsch. Bot. Ges. 1911. XXIX., p. 487.—491. Montagne, Essai d'Organographie de la Famille des hépatigues. Paris 1845. Mónkenmeyer W., Beitráge zur Moosflora des Fichtelgebirges. Hedwigia 1903. XLIT. p. 67—72.. Moritzi. A., Réflexions sur Vespěce. Soleure 1842. Avec une préface de M. le Prof. Potonié, Berlin, Junk 1910. Faesim. ed. Mottier, Contribution to the Life history of Notothylas. Annals of Botany 1894, vol. VIII. p. 391. Miiller, Revision der Hepaticae in Mougeot-, Nestler- und Schimpers Stirpes cryptogamae Vogeso-Rhenanae 1810—1860. Mémoires de VUHerbier Bois- sier. 1900. No. 6. p. 1—10. —, Die chemische Zusammensetzung der Zellmembranen bei verschiedenen Kryptogamen. Zeitschr, f. physiol, Chemie 1905, XLV. p, 265.—298. —, Beitrag zur Kenntnis der átherischen Óle bei Lebermoosen. — Ibid. p. 299.—319. —, Die Lebermoose. Rabenhorst, Kryptogamenfl. VI. Leipzig 1906-11. Nees v. Essenbeck, Horae physicae berolienses. Boumae 1820. —, Beitráge zur Naturgeschichte der deutschem Lebermoose. Flora. 1893. II. p. 385.—400., 401.—413. —, Naturgeschichte der europáischen Lebermoose mit besonderer Beziehung auf Schlesien und die Oertlichkeiten des Riesengebirgs. Berlim, 1838., 1836., 1838. Neger, Biologie der Pflanzen. Stuttgart 1913. Němec, Úber die Mykorrhiza bei Colypogeia trichomamis. Beih. z. Bot. Cen- tralbl. XVI. 1904. p. 253.—268. —, Die Mykorrhiza einiger Lebermoose. Ber. d. Deutsch. bot, Ges. 1899, XVIT. 186 £ 10 =. —, Die Wachstumseinrichtungen einiger Lebermoose. Flora 1906. Bd. XCVL p. 409.—450. Opiz, Deutschlands kryptogamische Gewáchse. Prag 1810. —, Bóheims phanerogamische und kryptogamische Gewáchse. Prag 1823. —, Seznam rostlin květen české. Praha 1852. Pearson, The hepaticae of the British Isles. London 1902. , Peirce, Anthoceros and its Nostoc colonies. Botanical Gazette Chicago 1906, vol. XLII. p. 55.—58. 219 Peklo, K otázce mykorrhizy u Muscinejí. Rozpr. Čes. Akad, cís. Frant. Jos. ODAS LAC DD. 2. Č, 30. Přeffer, Die Oelkórper der Lebermoose. Flora 1874, p. 26, Pietsch, Entwickelungsgeschichte des vegetativen Sne insbesondere der Luftkammern der Riceien. Flora 1911. CTIL. p. 347.—384. Podpěra, Výsledky bryologického výzkumu Noa za rok 1904 až 1905. II. Věstník klubu přírodov. v Prostějově 1905. Zvl. ot. —, Výsledky bryologického výzkumu Moravy za rok 1905—6. Zprávy komisse pro přírodov. prozkoumání Moravy. Odd. bot. č. 2. Brno 1906. —, Výsledky bryol. výzkumu Moravy za rok 19076 Zprávy komisse pro přírodov. prozkoumání Moravy. Odd. bot. č. 5. 1908. — Výsledky bryologického výzkumu Moravy A léta 1909—12. Zvl. otisk Z Časop. mor, mus. zem. TOCA MI č la, —, Zeměpisné rozšíření mechov itých na Moravě. Zvl. otisk z Věstníku Klubu Přírodov. v Prostějově za rok 1908. Porsild, Zur Entwickelungsgeschichte der Gattung Riella. Flora 1903, N. |. XCII p. 431.—456. Potsch, Beitrag zu Lebermooskunde Niederosterreichs. Verh. d. k. k zo00l. bot. Ges. in Wien 1857, 1859. Sep. Prager, Neues aus der Moosflora des Riesengebirges. Allgem. Bot. Zeitschr. 1907. XIII. p. 122.—126. Pringsheim, Ueber Sprossung der Moosfrůchte und den Generationswechsel der Thallophyten. Jahr. f. wissensch. Bot. 1878, XI., p. 1.—46. Prescher, Die Schleimorgane der Marchantieen. Separatabdr. aus der Sitz- r. d. kais. Akad. d. W. m. n. Cl. Wien 1882. Rabenhorst, Deutschlands Kryptogamenflora. II. Bd. Leipzig 1848. —, Kryptogamenflora von Sachsen, der Ober-Lausitz, Thůringen u. Nord- bohmen. Leipzig 1863. Raddi, Jungermanniografia Etrusca. Mem. di Mat. e di Fis. della Soc. ital. d. seienze, in Modena 1820, edit. Bonn. 1841. Radian. Sur le Bucegia, nouveau genre d'Hépatiagues a thalle. Bull. Herb. d. VInst. Bot. Bucarest 1903. nr. 3.—4. RarWken H., Úber die Stárke der Bryophyten. Acta Soc. pro Fauna et Flora fennica. 1914. V. XXIX. no. 2. 101 pp. Roth, Tentamen Florae Germanniae. Lipsiae 1788—1800. Ruge, Beitráge zur Kenntniss der Vegetationsorgane der Lebermoose. Můn- chen 1893. Inaug. Dissert. Flora 1893, Bd. 77 p. Ouelle, Bemerkungen zu Warnstorf, Úber die Rhizoidinitialen. Hedwigia 1902. XLI. p. 174 —177. Satťer, Beitráge z. Entwicklungsgesch. des Lebermoosantheridiums. Sitzungs- ber. der k. Akad. d. Wissensch. 1882. Bd. 86. Abt. I. Sauter, Neue Beitráge zur Flora Deutschlands. Flora 1845. N. F, III. Jahre. Bd p. 129.—132. Scopoli. Flora carmiolica exhibens plantas Carmiolae indigenas. Vindobonae MD 949.—4D0. Schacht, Beitrag zur Entwickelumgsgeschichte der Frucht und Spore von i Anthoceros laevis. Bot. Zeitung 1850, VIII. p. 457.—464., 472.—480., 489.—496. -—, Ueber Antheridien der Lebermoose. Bot. Zeitung 1852, p. 155 a V. u. Schmidt A., Moosflora des nordlichen Bohmem. Fotos. 1887 ps 014. Schiffmer V., Beitráge zur Kenntnis der Moosflora Bohmens. I D'e Moos- flora von Mittelbohmen. »Lotos« 1887. VII. — Beitráge zur Kenntnis der Moosflora Boóohmens. »Lotos« 1890. X. I. Erster Nachtrag zur Moosflora Nordbohniens p. 1 IL. Notiz úber die Moosflora von Neudeck im Er n sopinee D8! III. Bryologische Streifzůige im Boóohmerwalde p. —, Bryologische Mittheilungen aus Mittelbohmen. Oster. bot. Zeitschrifi. XLVI 1896. p. 387.—391., 438.—443. 1897. XLVII p. 54—59., 207.—211., 291.—295., 398.—400. —, Neue Beitráge zur Bryologie Nordbohmens u. des Riesengebirges. »Lotos« 1896. XVI. —, Neue Beitráge zur Bryologie Nordbohmens u. des Riesengebirges. »Lotos« 1897. XVII. 80 Schiffmer V., Resultate der bryologischen Durchforschung des sůdlichsten Teiles von Bohmen. (Gegend von Hohenfurth.) »Lotes« 1898, XVIII. —, Interessante und meue Moose der bohmischen Flora. Oster. bot. Zeitschrift 1898. XLVIII. —, Nachweis einiger fůr die bohmische Flora neuer Bryophyten nebst Be- merkungen úiber einzelme daselbst nachgewiesene Formen. »Lotos« 1900. XX. —, Ergebnisse der bryologischen Exkursionen in Nordbohmen u. im Riesen- gebirge im Sommer 1904. »Lotos« 1905. XXV. p. 25, —, Úber die Formbildung bei den Bryophyten. Hedwigia 1906. p. 298. -—, Mitteilungen iiber die Verbreitung der Bryophyten im Isergebirge. »Lo- tos« 1907. XXVII. —, Hepaticae v. Engler-Pramtl. Pflanzenfam. L 3. 1 Hfte. p. 3—141, 1893. —, Kritische Studien úber Jumgermannia sinuata Dicks, und Aneura pin- natifida N. a. E.. sowie úber Riceardia maior S. O. Lindb, u. R. incur- vata S. O. Lindb. »Lotos« 1900. no. 8. ; —, Untersuchungen iiber Mórckia Flotowiana umd ůúber das Verhált- nis der Gattungen Mórckia Gotť. und Calycularia Mitt. zu ein- ander. Óster. Bot. Zeitsehr. 1901, LI. p. 42—51. =- Beitráge zur Aufkliirung einer polymorphen Artengruppe der Leber- moose. Verhandl. der k. k. zoolog -botan. Gesellsch. in Wien 1904, Bd. 54, p. 381.—405. —, Eim Kapitel aus der Biologie der Lebermoose. Festschr. z. P. Aschersons 70. Geburtst. Berlin 1904. p. 118.—128. —, Úber Riccia Baumgartneri n. sp. und die mit dieser náichst verwandten „ Formen. Oster. bot. Zeit. 1904, LIV. p. 88.—94, —, Úber Dumortiera Hedwigia. XLIII. 1904. p. 428.—429, ——, Kritische Bemer n ber die europáischen Lebermoose. »Lotos« 1905. NR BBaSXeXaV 108.—169. —, Bemerkungen úber Rolanda major S. O. Lindb. Oster, bot, Zeitsehr. 1906, LVI. p. 169.—1074. —, Morphologische und biologische Studien úber die Gattungen Grimaldia und Neesiella. Hedwigia XLVII. 1908. p. 306.—320. —, Úber das Vorkommen von Bucegia romanica in Ungarn. Magyar Bota- mikai Lapok. 1908. VII. évfolyam p. 36.—39. —, Untersuchungen úber die Marchantiaceen-Gattung Bucegia. Beib. z. Bot. Centralbl. 1908, Bd. XXIII. 2. p. 273.—290. —, Untersuchungen úber Amphigastrial-Amtheridien und úber den Bau der Andrócien der Ptilidioideen. Hedwigia 1911. L. p. 146162: —, ber eine kritische Form „von Ricecia sorocarpa und Riccia pseudopapillosa. Hedwigia 1913. LITI. p. 36. —, Phylogenetische Studiem úber die Gattung Monoclea. Oster. Bot. Zeitschr. 1913. Jhg. LXIII. p. 29.—33., 15.—81., 113.—121., 154.—159. — Bryologische Fragmente. Oster. bot. Zeitschr. 1904, LIV. p. 52—58., 102. bis 164., 128.—134., 251.—256.; 1905, LV. p. 6—13., 259,—295.; 1906, LVL p. 20.—27.; 1907, LVII. p. 48.—51., 89.—91., 454.—458.; 1908, LVIIT p. 8.—12, 877.—382.; 1909, LIX. p. 84—388.; 1910, LX. p. 271.—274., 431.—436.; 1912, LXII. p. 8.—15., 158.—162.; 1913, LX ITT. p. 453.—456. Naší práce se týkají: 1905 p. 8., 1906 p. 21., 1907 p. 456., 1908 p. 9., 1909 p. 84., 86., 1910 p. 433., 1912 p. 13. Shinn J. T. Lunularia cruciata in fruit. Bryologist V. 1902. p. 76.—177. Scharrer, Úntersuchungem úber Bau und Vermehrung der Chromatopho- ren und das Vorkommen von Chondriosomen bei Anthoceros. Flora 1914. Bd. CVIL p. 1—56.; Festschr. z. Eroóftnung d. Inst. f. allg. Bot. Zůrich 1914. p. 177.—232. Schiller, Kryptogamen des bayerischen Waldes. Isis 1894. zák Sehmidel C. Chr.., De Jungermanniae charactere. Erlangae 760. —, Dissertatio de Blasia. Erlangae 1785. ; Schostakowitsch, Úber die Reproductions- und Regenerationserscheinungen bei den Lebermoosen, I'lora 1894, Bd. 79. p. 350.—384. Schott, Beitráge zur Flora des Bohmerwaldes. II. n und Lebermoose. Deutsche bot. Monatschrift 1897. Jahrg. XV. H. Scholtlčnder, Beitráge zur Kenntnis des Zellkerns a der Sexualzellen bei Kryptogamen. Cohnm's Beitráge zur Biologie der Pflanzen., Ba. VL 1893. p. 205.—302. 4 281 Sehwaegrichen, Historiae muscorum hepaticorum prodromus. Lipsiae 1814. Schubert, Flora der Gegend um Dresden, IL. Abt, Kryptogamen. Dresden 1828. Solms-Laubach, Die Marchantiaceae, Clevéideae umd ihre Verbreitung. Bol. Zeitung 1899, Bd. 57. p. 15.—37. Stephani, Deutsehlands Jungermannien. Lamdshut 1879. —, Úber die geographische Verbreitung der Lebermoose. Sitzungsber. der naturforsch, Gesellschaft zu Leipzig 1903. Jahre. 28./29. p. o 31. —, La nomenelature des Hépatigues. Revue bryologigue 1894, 49, —, Die Gattung Dendroceros. Jahrber. d. naturforsch. Gesel, ce 1908/1909, —, Species hepaticarum. I. Geněve 1900. Sťeudel, Nomenelator botanicus. Stuttgartiae 1829. Strasburger, Die Geschlechtsorgane und die Befruchtung bei Marchantia po- a Pringsheim's Jahrb. f. wiss. Bot. VII. 1869.—1870. p. 409. is 422 — — Histologische Beitráge IV. Schwármsporen ete. 18992. ké Die Lebermoose Deulschlands, Oesterreichs und der Schweiz. Ber- in 1882 Tawlor, De Marchantieis. Transactions of the Linn. Soe. XVIL p. 377. Torka, Riceiella Hiibneriana (Lindb.) Nees ab Is. Helios 1906. XXIII. p. 105.—108. Tilden, Om the morphologie of hepatic elaters, with special reference to the tranching elaters of Conocephalus conicus. Minnesota Bot. Stud. Bull. 1894, n. 9. p. 68. Underwood, The distribution of the Nord American Marchantiaceae. Sep. z The Botanical Gazette« 1895. —, Notes on our Hepaticae II. The genus Riceia. The Botanical Ga- zette 1894. p. 273. —, Deseriptive Catalogue of the North American Hepaticae. Bull. Illinois St. Lab. Nat. Hist. 1884. —, Index Hepaticarum. Part I. Bibliography. Memoirs of the Torrey Bota- nical Club, 18983. vol. IV. mo. 1. Vaillant, Botanicon parisiense. Leide 1727. p. 97—100. Velenovský, Jatrovky české. Praha 1901— 1908. —, Srovnávací morfologie. Praha 1905—1910. Vóchting, Ueber die Regeneration der Marchantieen. Pringsheim's Jahr- bůcher fůr wissensch. Bot. 1885. Bd. XVI p. 367.—412. Woigt, Beitrag zur vergleichenden Anatomie der Marchantiaceen, Bot. Zei- tung 37., 1879. p. 733. Wahlenbera. Flora Lapponica. Berlin 1818. Waechter, The Life History of Marchantia polymorpha. Manchester Miecrose. Soc. Trans. 1891. Sep. Waldner, Die Entwickelung des Amtheridiums von A nthoceros. Sitzungs- a k. Akad. der Wissensch., math.-naturw. Kl., Bd. LXXV., 1877. Wallis, Note on Pellia epiphylla. New Phytologist 1911. X. p. 347.—348. Wallroth K. Fr., Flora cryptogamica Germanicae. Norimbergae, Schrag, 1831.—1833. Warmstorf, Riceia Hiibeneriama Lindenberg in der Mark gefunden. Sep. a. Schriften des naturwiss. Ver. des Harzes in Wernigerode 1889, Bd. IV. — E k der europáischen Moosflora. Allgem. bot. Zeitschrift 1899, el — re. úber einige im Harz vorkommende Lebermoose. Schriften der Naturwiss. Vereines des Harzes in Wernigerode. 1891. Bd. VL p. 51.—58. — Úber lé a in den Ventralschuppen der Marchantiaceen. Hed- wigia 1901. XL. 132.—135. —, Leber- u. M aoose. Kryptogfl. d. M. Brandenburg. Leipzig 1908. iKeber u. Mohr, Botanisches Taschenbuch auf das Jahr 1807. Handbuch der Einleitung in das Studium der kryptogamischen Gewáchse. Prakti- scher Theil. Erste Abt. Kiel 1807. Weber Fr., Historiae muscorum hepaticorum Prodromus. Kiliae, Hesse, 1815. Wheldon, Marchantia polymorpha var, aguatica. Journ. of Botany 1906. vol. XLIV. p. 105,—106, DÍ 82 Waldner, Die Entstehung der Schláuche in den Nostockolonien bei Blasia. Sitzber. d. k. k. Akad. d. Wiss. 1878, Bd. 78, 2. H. p. 2942300. Witte, Riceia Bischoffii Hůbem., en for Skandinavien ny lefvermossa. Bota- niker Notiser 1906. p. 211. Woodburn. Spermatogenesis in certain Hepaticae. Ann. of Botany 1911. vol. XXV. p. 29923318. —, Spermatogenesis in Blasia pusilla L. Annals of Botany. 1913. v. XXVII p. 93.—101. Zacharias, Úber Pellia calycina (Tayl.) Nees. Verh. d. Natur. Vereins Ham- burg, 1906. XIV. 3. p. 120.—123. = M a bei Riceien, Verh. d. Naturw. Ver. Hamburg 1908, XVI. p. 220,—221, Rejstřík jmen a synonym. Ležatě tištěna jsou synonyma. číslo stránky s popisem označeno tučným tiskem. Achiton fimbriatum Cda 124. A. auadratum Cda 120. Aneura Du M. 177., 180. — ambrosioides Pears. 198. — palmata (Hedw.) Du M. 182., 198. —- latissima Spr. 184. — maior (Lindb.) Macv. 188. — latifrons Lindb. 182., 183., 195. — multifida (L.) Du M. 182., 192. pimnnatifida Nees 188. pinguis Du M. 182., 183. sessilis Spr. 184. Anthocerotaceae Schif. 42., 257. Annthoceros Mich. 261. — crispulus Douin 265. — laevis L. 262., 263. — maior Mich. 963. — punctatus L. 262.. 264. — Stableri Steph. 207. Asterella Kiaervii Kaal. 141. — pilosa (Wahl.) Trev. 134. Blasia Mich. 251. — epiphylla Fr. 208. — Funckii Cda 240. — furcata Fr. 320. — germanica Čda 240. — Hookeri Cda 240. — immersa Du M. 20. — palmata Cda 199. — pusilla L. 239. — semilibera Du M. 20. Blyttia Lyellii Lindb. 215. — Moerckii Got. 219. Bucegia romanica Radian 150. Calycularia Blyttii Steph. 219. Carpolipum fertile Lehm. 210. Cephalotheceae Du M. 108. Chamaeceros fertilis Milde 270. Chomiocarpon angulatťum Cda 141. — cruciatum Cda 147. — auadratus (Scop.) Lindb, 147. sinuata (Dicks.) Du M. 182., 188. Codonia Dumortieri Hůb. Genth. 252. — pusilla Du M. 250. Conocephalum conicum (L.) Neck. 141. Conocephalus conicus Neck. 141, — hemisphaericus Du M. 147. — nemorosus Hůben. 141. — auadratus Hůben. 147. — vulgaris Bisch. 141. Cordaea Flotowiana Nees 215. Cryptocarpus. Gurtisii Aust. 89. Cynocephalum trioicum Wig. 141. Dilaena Blyttii Du M. 219. — HMibernica Du M. 222. — Lyellii Du M. 215. Diplolaena Blyttii Nees 219. — hiberiica Du M. 222. — Lyellii Du M. 215. Diplomitrion Blyttii Cda 219, — /MWibernicum Čda 222. — Lyelli Cda 215. Duvalia rupestris Nees 129. Echinogyna pubescens Du M. 227. Echinomitrion furcatum Cda 285. — pubescens Hůb. 227. Fasciola furcata Du M. 230., 255. — pubescens Du M. 227. Fegatella Rad. 115., 117., 137. — conica (L.) Cda 115., 117., 140. — hemisphaerica Pal d. B. 120. — officimalis Rad. 141. — supradecomposita © (Limdb.) 139 Fimbriaria Nees 115., 117., 132. — fragrans Spr. 124. — gracilis Hartm. 134. — pilosa (Wahl.) Tayl. 133. — Schleicheriana CČda 134. — tenella Nees 134. Fossombronia Rad. 178., 242. — angulosa (Dicks.) Rad. 245. — caespitiformis De Not. 248. — cristata Lindb, 247, Steph. — carnica Mass | Fossombronia Du Mortieri (Hiůb. Genth) Lindb, 252. — Zaveolaťa Lindb. 252. =— pusilla (L.) Du M. 250. — Wondráežeki (Cda) Du M. "Grimaldia Rad. 115., 117., 122. — androgyna (L.) Lindb. 126. — angustifolia Neck, 126. — barbifrons u 124. p) — dichotoma Rad. 126 — Zragrans (Balb.) Cda 123. — germanica Cda 124. — hemisphaerica Lindenb. 120. P— Junkii Cda 120. E- Madeirensis Lindenb. 120. =— pilosa (Horn.) Lindb. 127. i — rupestris Lindb. 129. — čriandra (Scop.) Lindb. 129. E ©. Blyttii Hiib. 219, — epiphyllon Hůb. 208. — Hookeri Cda 255. — Lyellii Hůb. 215. — multifidum Hůb. 198. — palmatum Hůb. 199. — pinguis Hůb. 184, 247. © siwuatum Hůb. 188. © Haplomitrium Nees 178., 253. —— Cordae Nees 255. | > Herverus furcabus S. — pubescens S. F. > Hollia Lyellii Sull. 215. — Hookeri Nees 255. Hemiseuma Bisch, DA - Hepatica conica Lindb. 141. BeGr Gr. 227. Hypenantron tenellum 134. » Jungermaniaceae foliosae 42. — frondosae 42., - Jungermamia Blyttii Moerck 219. — ealycina Tayl. 205. — epiphylla L. 207. — Ffurcata L. 230. -— Hookeri Lyell. 255. — Lyellii Hook. 215. — multifida L. 192. — palmaťa Lindb. 196., 199. — pinguis L. 184. — pimnatifida Nees 188. — pubescens Schr. 227. — pusilla L. 250. — sinuata Dicks. 188. — lomentosa Hoffm. 227. — hibernica Hook. 222. -— Wondrácžeki Čda 247. Lemna dimidiata Raf. 100. Lunularia Mich. 115., 116., 163. — eruciata (L.) Du M. 165. — Dillenii Le Jol. 166. — Michelii Le Jol. 166. — vulgaris Mich. 166. Manmia Opiz 122. © Marchantiaceae Cda 42., 103. 230., 235. (Cda) Schif. 283 114., 147. Marchantia March. 116., 150. — androgyna BÚngel, — barbaťa Link 120., — čoarctata Čda 154,, — commutata Lindb. — conica L. 141. — cruciata L. 166. elliptica Cda 154., 160. Jasciata Myrin 124. Jragrans Balbis 124. gracilis Web. Mohr 134. hemisphaerica L. 120., Schwigr. Kablikiana CČda 154., 160. Ludwigii Schwágr. 134. macrocephala Cda 154, 159. magro-maculata Opiz 147. palaeacea Bertol. 162. pilosa Wahl. 134. polymorpha L. 152. pustulata Brid. 120. auadrata Weber 147. stellata March. fil, 153., Cda 154 Syckorae Cda 154., 160. tenella Schwein. 124. — triandra Web. 147. Marsilia endiviaefolia Lindb. 205. Metzgeria Rad. 177., 180., 224. — conjugata Lindb. 234. — furcata L. 229. glabra Rad. 230. — hamatiformis Kav. 232. multifida Cda 198. palmata Fr. 199. pinguis Cda 184. — pubescens Rad. 226., 227. Moerekia Gott. 178., 216. — norvegica Gott. 219. — hibernica (Hook.) Gott. 222. — Blyttii (Moerek.) Brockm. 218. — Flotowiana (Nees) Schif. 218., 220. Mmiopsis Hookeri Du M. 255. Neesiella Schif. 127. — rupestris (Nees.) Schif. 129. Notothylas Sull. 268. — fertilis Milde 270. — valvata Sull. 270. Pallavicinius S. F. Gr. — Blyttii Lindb. 219. — Flotowii Lindb. 220. — HNibernica Lindb. 222. 160. 147. „ 160. PED PAP L A 178., 212. — Lyelli (Hook.) Gr. 215. Pellia Rad. 178., 202. — calycina Nees 205. — endiviaefolia Lindb. 205. — epiphylla (L.) Lindb. 202., 207. — Fabbroniana Rad. 202. — fuciformis Nees 205. — Neesiana (Gott.) Limpr. 202., 210. Pleurochiton Balbisianum CČda 124. Preissia Cda 114, 116., 143. commutata Nees 146. Neesii Cda 147. dťalica Cda 147. auadrata (Scop.) Nees 147. 284 Reboulia Rad. 114., 117., 118. — hemisphaerica (L.) Rad. 119. — Javanica Nees 12. — longipes S. L. 121. — microcephala (Tayl.) Nees 120. — Sullivanti Lehm. 121. — auadrata Bertol. 147. Rhakiocarpon conspersum Cda 120. Riccardia incurvata Limdb. 189. — Zuscovirens Lindb. 189, — maior Lindb. 188. — multifida Lindb. 198. — palmata Carr. 199, — sinuata Trev. 188. Riccardius pinguis S. F. Gr. 184. Riceiaceae 42., 43 Riceia Mich. 49. — affimis Milde 88. — angustifolia Gilb. 93. — Baumgartneri Schif. 77. — bifurca Hoffm. 56., 64. Bischoffii Hůb. 55., 57. canaliculata Hoffm. 98. canescens Steph. 75. carnosa Wallr. 65. capillata Schmid, 100. cavernosa Rad. 86. ciliaris Roth 81. ciliata Hoffm. 55., 81.; Rad. 78. ciliifera Link 58. cordata Villars 86. erystallima L. 56., 85. Crozalsii 75., 85. Curtisii 89. eudichotoma Bisch. 98. epicarpa Wallr. 72. erosa Delille 72. — flutans. 156., 92. — fruticulosa O. Můll. 199. — glauca L. 56., 60 — glaucescens Corringt. 68. — Gougetiana Mont. 75. — Henriguesii Lev. 75. — Hůbeneriana Lindenb, 56., 89, — Hyi Lev. 062. — imbricata Del. 61. — itermedia Můll. 72. — intumescens Bisch. 56., 83. — Klinggraeffii Got. 89. — Lescuriana Aust. 56., 68. P E Ceti Riccia Levieri Schif. 85. — Lindenbergiana Sant. 72. — lusitanica Lev. % — lutescens Schwein, 100. — maior Roth 61. marginata Lindenb. 68. Michelii Rad. 55., 56., 75. minima L. 72.; Schmid. 62. nodosa Bouch. 98. natans L. 99, palmata Lindenb. 78. pellucida Hoffm. 86. papillosa Morris 72., 74. paradoxa De Not. 78. pedemontana ŠSteph. 58. pusilla Warnst. 65. pyramidata Wild, 124. — Řaddiana Jack. e. Lev. 72. ruppinensis Warnst. 61. setosa Můll. 72. sorocarpa Bisch, 56., 71. Sommieri Lev. 75. Spinosissima Steph. 75. subbifurca Warmst. 7%. subcrispula Warnst. 65. subinermis Lindb. 62. tumida Lindenb. 78. — Velenovskýi Kav. 56., 75. — venosa Roth 61. — Warnstorfi Limpr. 56., 69. Ricciella Br. 571., 85. — Zluitans Br. 98. — Hůbeneriana Du M. 89. Ricelocarpus Cda 49., 96. — natans (L.) Cda 99. Roemeria multifida Rad. 192. — palmata Rad. 199. — pinguis Rad. 184. Salviniella naťans Hůb, 100. Sarcomitrium Cda 180. Scalius Hookeri S. F. Gr. 255. Scopulina epiphylla Du M. 208. Sindonisce fragrans Cda 129. — Funckiana Cda 124. :. Sphaerocarpus terrestris. (Mich.) Sm.. 170. ; ACS B RA ae a i k! Staurophora pulchella Willd. 166. Steltzia Lyellii Lehm. 215. Thallocarpus Curtisii Limdenb. 89. ČTVRTÝ DÍL: Č. 1. Prof. dr. Ant. Frič: Studie v oboru křídového útvaru v Čechách, II. Bělohorské a Malnické vrstvy. 1879... Ň n : : 2 - : : < : : : „K 6— č. 2 Prof. Jan Krejčí a R. Helmhacker: Vysvětlení geologické mapy okolí Praž- ského. 1885. ' Ň : : i F : i š ř $ ; „K 9 Č. 3. Prof. dr. Lad. če Hikovaka ú: Prodromus květeny české. Dodavky a rejstřík (díl 4). 1883. : : č : : , ě č : i : : : n : „K 480 Č. 4. Prof. dr. Em. Bořický: Pelrologická studia porflýrových hornin v Čechách. Dokončil Jos. Klvaňa. 1880. * č : j ' : „K 300 Č. 5. Ed. Pospíchal: Květena poříčí Cidliny a "Orlí 1882, Á : K 02— Č. 6. Karel Feistmantel: Visuté pásmo flecové ve Slansko-Rakovnické pánvi áno- uhelné. Přeložil Josef Kafka. 1885... : ů : ň 3 : A i ž „K 4— PÁTÝ DÍL: 80. Č. 1. Prof. dr. Jan Krejčí a R. Helmhacker: Vysvětlivky ku geologické mapě Hor Železných a okolních okrsků ve východních Čechách. Vydání české upravil Josef. Klvaňa. 1891... Š : : „K 3— 97. č. 2. Prof. dr. A. Frič: Studie v oboru křídového Ka vanicl: v Čechách! IL. Jizerské vrstvy. 1885. . : n „K 6- 38. č. 3. Karel Feistmantel: u katný hiudy ve stř zadních Čechách. 1886. „K 240 89. Č. 4. Jos. Dědeček: Mechy jatrovkovité (Hepaticae) květeny české. 1883. „K 2— 40. č. 5. Jan Krejčí a Karel Feistmantel: Orografický a geotektonický přehled území silurského ve středních Čechách. 1890. „K 4— č. 6. Dr. Ant. Hansgirg: Prodromus českých řas Pakovodních, Díl n oddal je 11889. K 280 ŠESTÝ DÍL: 42. Č. 1. Prof. Fr. L. Sitenský: O vašelinách českých se stanoviska přírodovědeckého i hospodářského. Se zřením ku vrašelinám zemí sousedních. Díl I. Část pří- rodovědecká. 1886. : : : o k s s © : ě : ; „K 2 43. č. 2. Josef Kafka: Sladkovodní mechovky země české. 1886. k „K 240 44. č. 3. Dr. F. J. Studnička: Základové dešťopisu království Českého. Dle lcelétřoh BDzorovanm00stanie „aeštoměrných.. 1887. ©—. -< « » « « 0% + 0. $— 45. Č. 4. Dr. Gust. Laube: Geologie českého Rudohoří. Dle něm. vydání upravil Josef Klvaňa. (Díl II.) 1889. . : o : 5 * : s : K0 5 46. Č. 5. Frant. Klapálek: Výzkumy otče ve odách českých. Metamorfosa chro- stíků. I. část. 1889. : : „K 240 4. Č. 6, Prof. dr. Ant. Hamnsgirg: Pr běh m řas ato vodních. Díl I. odd. 2 K 4— SEDMY DÍL: 48. č. 1. Josef Novák: Lišejníky okolí Německobrodského. 1888. „K 3— 40. Č. 2. Prof. dr. Amt. Frič: Studie v oboru křídového útvaru v Čechách. IV. Teplické vrstvy. 1889. ě é 3 o : i : A : % : é : = „K 6— 50. č. 3. Dr. Jos. Hanamann: O lučebném složení různých ormic a hornin českých a jejich hospodářské ceně. Do češtiny uvedl Josef Kafka. 1893. „K 4— bl. Č. 4. Bohumil Klika: Měkkýši třetihorních usazenin sladkovodních v od T: ních Čechách. 1892. „K 480 52. Č. 5. Dr. Ladislav Čelakovský sym: České tomas) 1890. „K 240 D3. Č. 6. Dr. J. Krejčí: Geologická mapa Čech. Sekce VI. (od Kutné Eon až E České Třebové). Vysvětlivkami opatřil dr. A. Frič. 1891. „K 440 OSMÝ DIL: 54. Č. 1. Prof. dr. K. Kořistka: Přehled činnosti přírodovědeckého výzkumu Čech od roku 1864 až do roku 1890. 1891. „K— 060 bb. č. 2. Josef Kafka: Výzkumy zvířeny ve ch českých. nD Zvířena P, Viz níků. 1891. „K 240 56. Č. 3. Dr. Václav Vávra: Monootalie Coskach korýšů P kořevatnck. 1892. : „K 52 T. Č. 4. Prof. dr. A. Hansgirg: Prodromus českých řas sladkovodních. Díl II. 1892. . „K 5— bs. Č. 5. Josef Kafka: Hlodavci země České, žijící i fossilmí. 1892. „K 440 59. Č. 6. Prof. Fr. Klapálek: Výzkumy zvířeny ve vodách českých. Metamonloso o- stíků. I. část. Druhá řada. 1895. K 360 DEVÁTÝ DÍL: 60 Č. 1. Prof. dr. Ant. Frič: Studie v oboru křídového útvaru v Čechách. V. Březenské vrstvy. 189. š : : . 5 o : A : č : R „K 6— 61. č. 2. Prof. dr. Ant. Frič a ar V. Vávra: Výzkumy zvířeny ve vodách českých. 62. Zvířena rybníků Dolmo-Počernického a Kačležského. 1895, á : „K 6— 63. č. 3. Josef Klvaňa: Údolí Vltavské mezi Prahou a Kralupy. Petrografická Pidicí 1893 K 3- 64 Č. 4. Dr. Jos. Hanamann: Lučebná povaha tekoucích vod českých. Díl T. Hydro- chemie Ohře, 1896. 3 ke— 65. č. 5. Prof. dr. Kořistka: Východní Cenu: zaujímající k orličně, králické a že- lezné jakož i východočeskou nížinu. 1906. ko 92 66. Č. 6. Dr. A. Frič a dr. G. Laube: Geologická mapa Čech. Sekce: INU. 1895, ne 92. 93. 9: 96. 101. 102. aaa aaa = aaaa 28 aa a A A a aaa a S : K „ Prof. dr. A. Frič: Studie v oboru řídového Ae ví. Chlomeeké! oratuní 11898, K 6— K K . Jos. Kafka: Šelmy 1Gdemoora). Zóně české) žijící d foasiiní 1901. „ Karel Wohnig: Trachytové a andesitové vyvřeliny Tepelské vysočiny. 1907. . K . Stanislav Hlava: Vířníci češlí. Monografie čeledi Melicertidae. 1904. . 4 „K 5— „ Oskar Pohl: Čedičové vyvřeliny Tepelské vysočiny. 1908. Z . Fr. Ruttner: Drobnohledná květena pražských vodovodů. Přeložil dr. v. Pádu. DESATÝ DÍL: Dr. A. Frič a dr. G. Laube: Geologická mapa Čech. Sekce II. 1896. Vlad. Jos. Procházka: Miocaen východočeský. 1895. „ Prof. dr. Amt. Frič a dr. V. Vávra: Výzkumy zvířeny ve vočáck české Výzkum dvou jezer Šumavských, Černého a Čertova jezera, na přenosné Stanici zoologické. 1898. . Dr. Jos. Hanamanmn: Lučebná povaha tekoucích vod českých. Díl IT. Hydro- chemie Labe. 1899, á : k 3 P JEDENÁCTÝ DÍL: „ Dr. Jos. Hanamann: O povaze půdy a živinném kapitálu českých ornic. Přeložil J. Kafka. 1904. . , : s s . : . ba „K 4— . Dr. Antonín Frič a dr. Edvin Bayer Studie v oboru křídového útvaru če- ského. Perucké vrstvy. 1903, —. 5 s : : : k : : . : : „K 8— . Prof. dr. Amt. Frič a dr. V. Vávra: Výzkumy zvířeny ve vodách českých. Výzkum Labe a jeho starých ramen, na přenosné zoologické stanici. 1903. K 10— „ J. N. Woldřich: Geologické studie z jižních Čech. I. Z Českomoravské vyso- činy. Oblasť horní Nežárky. 1898. i 4 k Ř „K 5— . Dr. J. F. Babor: Měkkýši českého plbistoonona a Rolndaenué (1901. : 4 „K 6- „ J. J. Daněk: Studie o permském útvaru v Čechách. T., II., TIT. Krajina Obaiče. Brodská, Vlašimská a okolí Lomnice mad Popelkou. 1902. . 6 s : „K 3— DVANÁCTÝ DÍL: „ Prof. dr. J. L. Barvíř: Úvahy o původu zlata u Jílového a na některých jiných místech v Čechách. 1901. : 8 M : : ž š : : „K 6— . Karel Thon: Monografie českých vodulí. Díl I. Limnocharidae Kramer. 1903. K 5— . Prof. F. Klapálek: Čmeláci země České. 1902. R = „K 2 „ J. N. a Jos. Woldřich: Geologická studie z jižních Čech. II. Údolí vii na Šumavě. 1908. i ě „K 6— . Dr. K. Domin: Rudohoří a Zk ZodrudoBBreký: Studie fytogeneraficki. 1907. K 6— „ Prof. dr. Filip Počta: Geologická mapa Čech. Sekce V. Širší okolí pražské. (Spracoval a vysvětlivkami opatřil.) 1902, E : : : : m k 3 „K 560 TŘINÁCTÝ DÍL: 2 19070“ : . - „K 2— . Dr. František Bubák: ubu čuské, Díl I. Besy [Uxsdinaleuj“ 1906. : : KU- „ Frant. Novotný: Revise nadmořských výšek trigonometrických bodů okolí k hlav. města Prahy. 1907. : : ě i 4 í , k i s ž „KE 6- ČTRNÁCTÝ DÍL: „ Proj. dr. K. Kořistka: Doplnil prof. Novotný: Vrstevní mapa. Sekce V. 1910. .K 6— „ Dr. Fr. Slavík: Spilitické vyvřeliny v praekambriu mezi Kladnem a Klatovy. 1907. : -0 .K16— . B. Brabenec: S unorní osten českého iřosna! iřebikormáno! část r. 1909. : „K 8— Jos. Kafka: Studie třetihorního útvaru v Čechách. 1908. . s = „K 5— . Jos. Kafka: Kopytníci země České žijící i vyhynulí. Díl I. (1. Chobotnatí. — 2. Lichoprstí.) Se 67 výkresy. 1909, : : „K 6— . B. Brabenec: Souborná květena zeského útonu třetihorního. část II. 1909, „KU— PATNÁCTÝ DÍL: „ Prof. dr. Ant. Frič: Studie v oboru českého útvaru křídového. Palaeontologický výzkum jednotlivých vrstev. Doplněk I. dilu archivu I., sekce IT. Illustro- vaný seznam zkamenělin cenomanních vrstev Korycanských. 1911. . 4 „KWH4— „ Prof. dr. Ant. Frič: Studie v oboru českého útvaru permského. 1911. . = „K 8— . Dr. Frant. Bubák: Houby české. Díl II.: Sněti (Hemibasidii). 1912. . s ; „K 8— „ Prof. dr. Ant. Frič: Druhý přehled činnosti přírodovědeckého výzkumu Čech od roku 1891 až do roku 1912. 1912. . 2 : „K 1 „ Dr. E. Bayer: Fytopalaentologické přkknodkí. n no ní keskyci křídových vrstev peruckých. S 33 obrazy. 1914. . : : : : 5 i „K 8 ŠESTNÁCTÝ DÍL: „ Prof. J. Kopecký a Ing. Ruď. Janota: Půdoznalecká mapa okresu Velvar- ského. (1: 25.000). 1915. F Š 5 : - p i „K 3— . Dr. K. Kavina: Monografie českých jatrovek. Díl. I. ánáné lupenité. (Hepaticae frondosae Bohemiae.) S 50 obrazy v textu. 1915, . : S : „K 18— ARCHIV PRÓ PŘÍRODOVĚDECKÝ VÝZKUM ČECH. (Svazek XVL. Čís. 3.) o (103.) KOPYTNÍCI ZEMĚ ČESKÉ ŽIJÍCÍ I VYHYNULÍ. (UNGULATAj DÍL IL SUDOPRSTÍ. (ARTIODA CTYLA.) S 72 OBRAZY. SEPSAL JOSEF KAFKA, KUSTOS GEOL. PALAEONT. ODDĚLENÍ MUSEA KRÁL, ČESKÉHO, PRAHA 1916. V KOMISI FR. ŘIVNÁČE. — TISKEM DR. ED. GRÉGRA A SYNA. Archiv pro přírodovědecký výzkum Čech Čís. — o 10. 11. 17. 21. 22. 29. obsahuje následující práce: PRVNÍ DÍL: (R. 1869—1870) (I. až V. odděl. čís. 1—10) « —« „K 18— I. Topografické oddělení: Prof. dr. Karel Kořistka: Terén a poměry výšek v Středohoří a v pískových horách severních Čech, s vrstevní mapou výšek, sekce II. 1870 . k a s Ň „K 8— Cena mapy zvláště Ř Ň R : : ; k 3 ; - R s : 3 A „K 32 II. Geologické oddělení: . : á A < „K 9 a) Prof. Jan Krejčí: Předběžné nobnamid 0) Poatecných o POR Kern severních Cech. b) Prof. Jan Krejčí: Studie v oboru českého křídového útvaru. c) Dr. Amt. Frič: 1. Palaeontologické bádání v jednotlivých vrstevních pánvích če- ského křídového útvaru. 2. Palaeontologické zprávy, týkající se některých mna- lezišť v oboru metamorfických, třetihorních a čivrtohorních útvarů. d) Karel Feistmantel: Kamenouhelná ložiště v okolí Radmic. 1869. III. Botanické oddělení: a) Dr. Ladislav Čelakovský: Prodromus květeny české I. . : o -© (Rozebráno.) IV. Zoologické oddělení: 1869. 4 ň é 3 5 5 Ň i A = : „K 4— a) Em. Lokaj: Seznam brouků Čech. b) Alfred Slavík: Monografie měkkýšů pozemních a sladkovodních. c) Em. Bárta: Seznam pavouků severních Čech. V. Chemické oddělení: Prof. dr. R. Hoffmann: Analytické bádání. 1870. . : : 5 ; : i a „K—5 DRUHÝ DÍL : První polovice (L—II., 1. ?.) č. 11—16) - - K2- I. Topografické oddělení: Prof. dr. Karel Kořistka: Terén a poměry výšek hor Jizerských a Krkonošských a jejich výběžků, s vrstevní mapou výšek, sekce III. 1877 . z 3 : : „K 9- II. Geologické oddělení: 1. část (č. 12—15) ě é 4 : : „K 8- a) Prof. dr. Ant. Frič: Fauna kamenouhelného útvaru v Čechůch: 1871. b) Karel Feistmantel: Uhelné pánve u Malých Přílep, na Lisku, ma Štilci u Ho- loubkova, Mirešova a Letkova. c) Jos. Vála a Rud. Helmhacker: Ložiště železných rud u Prahy a Berouna. d) Rud. Helmhacker: Geognostický popis krajiny mezi Benešovem a Sázavou. Z MČASL: Prof. dr. Em. Bořický: Petrografická studia v oboru čedičů českých. . š „K 7 Druhý díl: Druhá polovice. (IIL—V.) (č. 17—21).-- - „K1 TIT. Botanické oddělení: Prof. dr. Ladislav Čelakovský: Prodromus květeny české. (2. díl.) 1878. . : „K 520 IV. Zoologické oddělení 1871. R č : 5 R ě a : : „K 6- 19., 20. Prof. dr. Amt. Frič: a) Obratlovci Čech. b) Rybářství Čech. c) Korýši Čech. V. Chemické oddělení: Prof. dr. Em. Bořický: O rozšíření drasla a kostíku v horninách českých, hledíc k účelům agronomickým. 1871. R : : a ; : : : Y = „K 12 TŘETÍ DÍL: I. Topografické oddělení: Prof. dr. Karel r. Kořistka a major R. Doudlebský ze Sternecku: Seznam výšek v Čechách, jež v letech 1877 až 1879 od c. k. vojenského zeměpisného ústavu trigonometricky stanoveny byly, s 1 mapou; 1884. II. Geologické oddělení: Č. 1. Prof. dr. Em. Bořický: pkdk bc studia znělcového horstva v Čechách. 1874. č. 2. Prof. dr. Em. Bořický: Peinogvalické al olurúrovčho hořstot v čeckácm“ 1874. = : a Ě . o (obi JD) Calac Taupo: ečaronie českého Rintehořtí Die něm. vydání upravil Josef Klvaňa. (Díl I.) 1882. : : R Ň III. Botanické oddělení: Prof. dr. Lad. Čelakovský: Prodromus květeny české. (Díl 3.) 1877. IV. Zoologické oddělení: Prof. F. V. Rosický: Stonožky země České. 1876. Bohuslav Hellich: Perloočky země České (Cladocera). 1878. V. Chemicko-petrologické oddělení: Prof. dr. Em. Bořický: Základové nového lučebně drobnohledného rozboru nerostů a hornin. 1877. ž z ; : : s 5 k ž : : : š R „K 280 F koná E L M z- 4 - PTY VE P i d * 4) ARCHIV PRO PŘÍRODOVĚDECKÝ VÝZKUM ČECH. Svazek XVL Číslo 3. o KOPYTNÍCI ZEMĚ ČESKÉ ŽIJÍCÍ I VYHYNULÍ. (UNGULATA) DÍL IL SUDOPRSTÍ. (ARTIODA CTYLA) SEPSAL JOSEF KAFKA, KUSTOS GEOL. PALAEONT, ODDĚLENÍ MUSEA KRÁL. ČESKÉHO. F, PRAHA 1916. V KOMISI FRANTIŠKA ŘIVNÁČE, — TISKEM DRA ED. GRÉGRA A SYNA, m p Předmluva. Dílem tímto ukončuji třetí monografii našich fossilních a recent- ních ssavců, takže nezbývá než jen zpracovati netopýry a hmyzožravece, kapitolu již celkem vzhledem k fossilním tvarům nevelkou, aby řada -byla úplná. | Celkem ukončená monografie tato zahrnuje 46 typů kopytníků (z Čech. Práce byla by za těch okolností mohla nabýti velkých rozměrů -a obmezil jsem se proto na resultáty, jichž bylo možno dosáhnouti, s od- "kazem na přístupnou literaturu a nepovažuji ji tím za ukončenu, naopak | mám za to, že bude práce tato ukazatelem, kde a jak mohlo by se dále | pracovati, zvláště když by to bylo možno za šťastnějších okolností, důklad- nějšího materialu srovnavacího a obsáhlejší literatury, jež nebyly mně | přístupny. | V lednu 1914. | Autor. jb - Artiodactyla. Kopytníci sudoprstí. Skupina kopytníků rázu jednotnějšího nežli kopytníci lichoprstí, jimž věnována byla monografie v díle XIV. (č. 3.) Archivu pro výzkum Čech. Noha o sudém počtu prstů má zpravidla dva, paznehty opatřené střední prsty nejvyvinutější, takže tito kopytníci po výtce i dvoukopyt- níky nazýváni. Je pak tato noha většinou kopytochodná, výjimečně také prstochodná. Karpální kůstky spočívají na sobě v řadách alternujících a příznačný je astragalus s hlubokou rýhou trochley a na zad silně pro- dlouženým koncem kloubu. Chrup jejich je často neúplný, hlavně řezáky ve svrchní čelisti a . špičáky scházívají, stoličky jsou z velké části žvýkavé selenodontní (jako | u skotu), z části bunodontní (jako u prasete). Ačkoli tyto dvě chrupem tak odlišné skupiny nápadně daleko uchy- lují se od sebe, přece jen blízké jejich vztahy jsou nepopíratelně dosvěd- . čeny četnými formami vyhynulými. Konečně pak od lichoprstých ještě nápadně se liší postupem svého ' vývoje. Úpadek forem lichoprstých nasvědčuje blížícímu se zániku této r skupiny, naopak sudoprstí jsou na postupu, jak dosvědčuje jejich rozší- | ření ještě dnes ve stavu divokém, bohatství a rozmanitost jejich forem. I v naší zvířeně fossilní přes mnohé mezery zaviněné poměry geo- logickými, vykazují bohatou řadu tvarů, jež zastupují pět čeledí: I. Bunodontia. 1. čeleď. Suidae. Podčeleď Hyotherinae s rody Hyotherium a Palaeocherus. Podčeleď Suinae s rodem Sus. II. Bunoselenodontia. 2. čeleď. Anthracotheriidae s rodem Anthracotherium. 3. čeleď. Anoplotheridae s rodem Anoplotherium. III. Selenodontia. 4. čeleď. Tragulidae. Podčeleď Gelocinae s rodem Gelocus. 6 5. čeleď. Cervicornia. Podčeleď Cervulimae s rodem Cervulus a Palaeomeryx. Podčeleď Cervimae s rody Cervus (Elaphus), Dama (Megace-' ros), Alces, Rangifer a Capreolus. 6. čeleď. Cavicornia. Podčeleď Aegodontia se skupinami a) Gazellimae s rodem Saiga, b) Ovicaprinae s rody Ovis, Capra, Ibex, a c) Ovibovinae s rodem Ovibos. Podčeleď Boodontia se skupinou Bovinae s rody Bison a Bos (Taurus). Ve třech těchto podřádech o 6ti čeledích vykazuje naše fauna 19 rodů, z kteréhož počtu šest zasahuje do dob třetihorních. I. Bunodontia. 1. Čeleď. Suidae. Vepři. Tito bunodontní nebo brachyodontní kopytníci sudoprstí s chrupem. úplným, jehož kly často silně z hlavy vyčnívají, mají nohu příznačnou. tím, že metapodia jsou úplně oddělena a postranní prsty rozvinuty slaběji, a kratčeji nežli prsty prostřední. Vyskytují se poprvé v eocaenu, nejsou vzácni v oligocaenu, avšak hlavní jejich vývoj spadá do pliocaenu, pleistocaenu a doby nynější. V našem oligocaenu-miocaenu vyskytují se dva vyhynulé tvary, upomínající na žijící formy tropické a tvořící podčeleď Hyotherinae. 1. Hyotherium Sómmeringi H. v M. (Obr. 1.) Miocaenní tento rod a druh, jejž popsal H. v M. z Georgensmiindu,) nalezen u nás jen dvakrát. Jednou v čedičovém tufu ve Valči, kterýž nález popsán dr. G. Laubem,*) podruhé v okolí Polešan-Vintířova, kterýž nález má pocházeti z nadložních lupků nad hnědým uhlím. Citován je pouze Sturem*) dle Suesse, jenž z dotyčné lokality uvádí jen kosti blíže neurčitelného krokodila a druhu vepřů bez bližšího udání. 1) H. v. Mayer: Die fossilen Záhne und Knochen und ihre Ablagerungen in der Gegend von Georgensmůnd. 1834. 2) Prof. Dr. G. Laube: Sáugetierzáhne aus dem Basalttuff von Waltsch. Lotos. 1899, Nr. 8. Synopsis der Wirbeltierfauna der b. Braunkohlenform. P. 70. 5) D. Stur: Studien úber die Altersverháltnisse der nordbohmischen Braun- kohlenablagerungen Jahrb. d. G.-R.-.A, XXIX. 1879. -I Je tudíž jen nález Laubeův, jenž nalézá se ve sbírkách geol. kabi- etu něm. university v Praze, náležitě ověřen. Dle Laubeova popisu jest to 3. stolička spodní čelisti ze zvířete ještě mladého, od níž podávám tu podle originálu nové zřetelnější vyobrazení, nežli jaké je podáno v Lo- tosu, kamž ve příčině bližšího popisu odkazuji. ' | 4 Obr. 1. Hyotherium Sóommeringi. H. v. M. — Stolička se strany a shora, : 2krát zvětš. : Palaeochoerus. Rod malých vepřů, kterýž zanechal nám nejčetnější zbytky ve vá- „penci tuchořickém. i Většina těchto nálezů popsána byla zevrubně již M. Schlosserem") jako 2. Palaeochoerus cf. aurelianensis. Stehlin. (Obr. 2.) Schlosser maje po ruce nejen více materiálu z Tuchořic, ale i více materiálu srovnavacího, nežli já při této příležitosti, dospěl k názoru, -že tento malý vepřovitý ssavee pochází buď jako degenerační forma -z většího druhu Palaeochoerus (Hyotherium) Meissereri, za kterýž byl dosud ve spisech mylně uváděn, anebo že má s tímto druhem společného předka, v druhu Palaeochoerus typus, tak že mně nezbývá než názor tento zde opakovati. Pokud se týče materiálu musejního z 'Tuchořiec, uvádím, že nalézají „se tu kromě odlitku obou řad stoliček spodní čelisti (dle originálu ce. k. něm. university Karlo-Ferdinandovy v Praze, u Schlossra na tab. I., fig. 7 vyobrazeného): dvě řady svrchních stoliček; po každé straně zachovány jen tři (PL, M; M,), čtvrtá (P;) je úlomkovitá; jsou však zde ještě 4 další stoličky svrchní (M;), tři isolované, 1 v hornině Z pravé a jedna z levé čelisti a 1) M. Schlosser: Beitráge zur Kenntnis d. Wirbeltierfauna der bohm. Braun- kohlenformation. Gesellsch. zur Fórderung deutscher Wissenschaft ete. I. Zur Kenntnis der Sáugetierfauna der bohm. Braunkohlenformation. 1901, 1 svrchní stolička M, (kromě úlomku z jiného ex.), dále jedna praemolara P, v hornině s dvěma praemolarami špičatými ES a Jed Máme zde tudíž až na P, chrup úplný ze svrchní čelisti, ovšem z několika jednotníků. Z chrupu spodní čelisti máme pohromadě jen řadu 4 stoliček (P; P, M, M;), dvě stoličky (M; a Mj) a šest isolovaných stoliček M;, konečně pak dvě praemolary (pravděpodobně P, a P;). Obr. 2. Palaeocherus cf. aurelianus Stehlin. Pět sto- liček obou řad svrchní čelisti. Čtyři stoličky spodní čelisti. (1'/,krát zvětš.) Na základě tohoto materiálu mohu poda- ti zdokonalený obraz svrchní čelisti (obr. 2.), 1 poněkud doplněný ob- raz čelisti spodní (obr. 3.) Celkem ukazuje ten- to materiál sám asi na 10. individuí, kdežto. Schlosser po odečtení dvou našich kusů zná. materiál ještě ze 4, pra- vděpodobněji ze 6 indi- viduí a Suess asi z I, takže známo je 15—17 individuí tohoto druhu © z této jediné lokality. A je podivuhodno,. že z takového počtu jednotníků nalezeno po- měrně nepatrné množ- ství zbytků a to skoro jen zubů, tu a tam kouskem čelisti obklo- pených. Je to příznačný zjev, který dokazuje, jak poměrně nepatrné množství zbytků je na lokalitě tuchořické zachováno a i z těch jak poměrně málo ještě asi se nalézá ve stavu ku zkoumání způsobilém. Podčeleď Suinae. Vepři. Sus. Prase. V našich nánosech diluvialních a alluvialních jsou zbytky rodu Sus podivuhodně vzácny přes to, že možno předpokládati, že toto zvíře, jež a počátku dob historických oživovalo naše pralesy a poměrně záhy bylo lověkem zdomácněno, bylo zde odedávna dosti hojné. V diluviu obmezují se zbytky rodu Sus na několik dost skrovných álezů; jsou to jen ojedinělé tesáky, tu a tam některá kost; teprve v raše- linách a rybničných náplavech vyskytuje se tu a tam i lebka nebo spodní čelist. I v nejmladších usazeninách jsou vůbec vzácny zbytky zvířat domácnělých. - 4 Střední Evropa vykazuje z rodu tohoto několik tvarů miocaenních (Sus antiguus Kaup. Valentim Filhol, arvernensis Čroiz. a Job, major Gero, ee Kaup.), z nichž ale po žádném není v našich třetihorách stopy. Za to v diluviu rozeznal Riitimeyer') dva tvary, jež označuje jako "plemena druhu Sus serofa L. a sice prase divoké (Sus serofa ferus "Riitm.*) a prase rašelinné (Sus serofa palustris Riitm., plemeno velké 'a malé, kteráž byla lovnou zvěří člověka diluvialního a předhistorického, „byla i záhy předmětem jeho domácího chovu a sice plemeno menší dříve nežli plemeno větší, takže poměrně záhy vyskytují se i prasata domácí (Sus serofa domesticus) *) jednou od plemene většího, podruhé od plemene jienšího odchovaná, později rozmanitě a s cizími exotickými ještě živly „mísená. Vliv domestikace čisté (bez mísení a křížení s cizími plemeny) „je zpočátku, pokud se týče kostry, jež má v našich úvahách jedině vý- (znam, dosti nepatrný. Zvíře jeví osteologicky odchylky poměrně nepatrné, takže by snadno zbytky zvířat zdomácnělých mohly býti zaměněny (jako se často děje) za zbytky zvířat divokých, kdyby nebylo přece jistých (změn v celkovém charakteru kostry a kostí. Růitimeyer, jenž hleděl tyto změny vyšetřiti, při nichž ovšem důle- "žitý zřetel nutno bráti jak na pohlaví zvířete, tak 1 na způsob uložení a zachování zbytků, je shrnuje v následujícím: Zvíře divoké vyniká mohut- nější a robustnější stavbou kostry a jednotlivých částí, jmenovitě zbraní ((tesáků) a kostí je nesoucích, dále mohutným vývinem insercí svalových, „velkých rýh cévních a nervových, jmenovitě na povrchu lebky; kosti jsou mžší a drsnější nežli u zvířat zdomácnělých, kteréž jsou hladčí a mast- nější, dále jejich lom je ostrý, střepinovitý (u zdomácnělých houbovitý, zemitý), kosti končetin jsou štíhlejší, celkem ale jsou kosti zvířat divo- -kých vždy objemnější a silnější a vyznačují se povrchním fermežovitým "leskem na rozdíl od matného a mastného lesku zvířat zdomácnělých. | Některé změny, zejména posledního druhu, podléhají značně vlivu 'prostředí, neboť jinak se zachovává kosť ve vrstvách suchých, jinak ve "vlhkých nebo mokrých, jinak tam, kde je uzavřena neprodyšně, jinak "vypadá, byla-li delší dobu vystavena účinkům vzduchu, takže s těmito kriterii nutno zacházeti opatrně, tím spíše, že zvířata divoká vedle zdo- 1) Růtimeyer, Fauna der Přahlbauten. Bahnmaier's Buchh. Basel 1861. 2) Nikoli Grn, neboť pojmenování Růtimeyerovo (1861) jest o rok starší. 3) Označení, jak níže bude ukázáno, nesprávné. 10 mácnělých vyskytují se až do doby recentní a že ani zvířata divoká, po- kud ještě žijí, od dob diluvialních nezměnila se osteologicky, aniž, jak níže bude ukázáno, utrpěla ujmy na svém tělesném rozvoji, pokud ovšem žijí v úplné volnosti při dostatečném množství píce. V přítomné práci běží o to, jsou-li oba jmenované tvary, skutečně jen velikostí se lišící, plemena jednoho a téhož druhu Sus serofa L., anebo jsou-li to dva odlišné druhy, dále, vyskytují-li se oba tyto tvary v Če- Obr. 3. Sus serofa L. a Sus serofa ferus Gm.© Alluvium. Něm. Brod. b Sus serofa ferus Gm. c* Recentní. Uhry. c Sus serofa domesticus. Plemeno berks- hirské. -7 Pohledy na lebku svrchu, vesměs stejně zmenšené. ('/; přir. vel.) chách ve stavu fossilním, jak dalece jsou zastoupeny ve stavu recentním formou divokou nebo zdomácnělou. Otázku první vlastně rozřešil již sám Riitimeyer, ačkoli rozřešení to nevyjádřil, neboť to vše, co nám uvádí jako charakteristiku prasete rašelinného, nikterak nepodporuje jím vyslovený názor, že by to bylo pouhé malé plemeno prasete divokého, nýbrž zřejmě mluví pro to, že toto malé prase je samostatný a také starší druh. (Gm. © Recentní. Uhry. c Sus serofa dome- 11 Proto také novější autoři všeobecně jako samostatný druh je uvá- dějí a jsou oba druhy také v posledních seznamech dle toho správně za- neseny.) 3. Sus scrofa L. Prase divoké. (©br.35 4. a. 5.) Zvíře toto vyskytující se v Čechách od doby mladšího diluvia až do doby recentní, popsáno bylo již pod rozmanitými jmény; některá z nich označují formy jihoevropské, kteréž vůbec nenáležejí tomuto dru- Obr. 4. Sus serofa L. a Sus serofa ferus Gm. © Alluvium. Něm. Brod. b Sus serofa ferus sticus ©. Plemeno berkshirské. Pohledy na lebku se strany vesměs stejně zmenšéné. (Přibl. “/; přir. vel.) hu, nýbrž do skupiny forem, jež Forsyth Major*) spojil pode jménem druhu Sus vittatus Můll. a Schley, jenž vyskytuje se ne sice úplně souvisle, ale přece jen povšechně od Sardinie až do Nové Guiney a od Japanu až do jihozápadní Afriky (Damary) a náleží tudíž převahou pásmu oriental- nímu a aethiopskému. Je to z evropských hlavní prase, jež bylo původně i For. Majo- | rem označeno jako Sus serofa meridionalis, kteréž by také nejvíce vztahu mělo nebo míti mohlo k našim formám středoevropským, po případě © k našim formám zdomácnělým. Je zajímavo, že toto prase vyznačuje se 1) Trousseart, Catalogus mammalium IV. str. 821. Dr. Fr. Bayer, Katalog čes. fos. obratlovců 1905, str. 95. a) Zool. Anzeiger 1883. Atti Soc. Toscana 1885. v lebce známkami, které více méně zřetelny jsou u našeho prasete divo- kého v mládí a které ve stavu fossilním mizí tím více, čím je forma starší, geologicky přimykajíc se pak více k druhu Sus verrucosus a v po- slední řadě k rodu Potamochoerus. Druhé evropské prase divoké (Sus serofa L.) náleží pásmu palaearktickému; vyskytuje se již ve starším diluviu Forest beds v Anglii, u nás náleží teprve diluviu mladšímu. Jeho celkový charakter, ba ani velikost jeho od dob diluvialních se nezměnila; jsouť i mezi recentními divokými prasaty kusy, jež nej- větším diluvialním nezadají (viz ta- bulku). Při posu- zování zbytků tře- ba ovšem vzíti zře- tel i na pohlaví, neboť toto proje- vuje se v kostře, jmenovitě © lebce velice zřetelně a má značný vliv na. osteologický cha- rakter. Zvláště nápadný Obr. 5. Sus scrofa ferus Gm. a kel bachyně z Podbaby. rozdíl vykazují te- b, c kly kance z Turské Maštale, na nichž viděti jednak © sáky a jejich alve- bílé lamelly, jednak ledvinitý průřez. (*/; přir. vel.) oly v horní čelisti, , rozdíl,který se jeví již ve chrupu mléčném, ale velice nápadný je ve chrupu definitiv- ním; tesáky kance zvenčí válcovité až čtyřboké, mají vlastně prů- řez ledvinitý (následkem hluboké rýhy na svrchní straně), záhy se otáčejí z čelisti na venek, vzhůru a do zadu a nabývají silné vrstvy cementové, kteráž vytvořuje širokou, rýhovanou plochu sklovinnou na vnitřní straně, kdežto vnější, horní strana (s rýhou) je tohoto obalu cementového prosta; nejsilnější je tato vrstva na přední, otírané ploše, která zub šikmo na osu zubu protíná. Tentýž tesák u bachyň je tříboký, v koruně dvojhrotý, celkem slabý, neobrací se vzhůru a na zad, nýbrž šikmo do předu a poněkud na zad. S tím souvisí pak také u konců mohutné vytvoření alveol a značnější šířka rypáku. V ostatním chrupu význačny jsou stoličky. U bachyň jsou basalní brdečka zevní plochy mezi oběma polovinami zubu mnohem slaběji vy- vinuta nebo vůbec scházejí; stoličky kanců mají širší třecí plochu a sil- nější talon u M;; stoličky bachyň naproti tomu jsou stlačenější a často poměrně delší. 5) I LE—0€ | 4101 LV —26 61-01 07—6€ 19—4GG LE—66 $12—69 GIT—60I 821-661 ce—9I H—Tg 8p—67 89— 6G 07—086 LL—G9 0gT79TI TIT—601 €G—T6 64—29 c+—86 9P—LE ©9—6G <0T706 068—476 6906 66—66 981081 €TT-—86 Ágae)s 94010 sujsnjed PJo1s Sne — |ge |řř [oP 19 |eř — [er (Pr (08 (08 (er ze |4ř (96 (gc |z9 (27 6 (8 (61 (SI (ZK |IT — |2e loř |ze |ře (er gc (eg (29 (19 |8c (29 — |ze |ze (ee se |— hole 9 iz |= z |řOr|orr|eor|c0r|— 98 |gar|Ter|g21|ee1|— — (Zi (ře ler (98 (61 68 |— |0ř |rř |ee |8e ge |e+ |97 |cř (00 97 ge |z9 (99 (z9 (cc |c9 — |tg (ae (ee (18 |— — [69 [G4 |69 (79 |— e4 |OTT|8ITEITPIT— — |Parc6r|— |(28T|eIT — (ec (ge |— (26 (zo © |901|89 icrl6t (6+ (c (29 (97 Ge (Ig lec (r (89 (eř ce |89 (69 (09 04 |c9 06 |821|281|06 |OPI|8KI 061|6GG|€28|002|888|87% $$ |69 |z9 |19 |89 |8c 8? |ez |08 [92 |001|19 88 |87 [97 (0 (09 (6€ O8T|OGT|PPT|PPT|OLT|6ET ccT|808|028|1TG|P€G|661 Z6 |8OT|9TT|GTT|GGT|ETI 221|008|108|68T|082/008 €2|r62|9T€|208|0G€| 28% E P P PK a|8|T u9jpung s pu a) -ne12 =|2|8 <| EA Mod snojs -9m0p £jo19s sng = E as (0 —. (64 MF = TG |GG (64 — 2 LDN 0G—0? (98 (IT |IŤ — | |E4 |P8 |P8 OPT—08T|68T|8ST07T — 4410 09 09 [09 |— 69—99 [64 [EG |(— — EE e6T | |(061|621|— — | |068|808|— =O —. [98 (78 (89 $6—G$ |G7 (ec |(— SnI9J £J010S GG (O7 |? Le (GG |66 69 (06 |69 Ve (GI (66 O? (68 97 02 (79 (2 S$ (46 (67 $8 |z4 (28 GeT|211|061 9GI|OPI|eEI Bc (86 (66 99 (06 (09 96 |27 (64 69 (29 (IZ CY |c€ |OŤ 82 (64 [68 GST|06T|461 — [081/861 — |[P9 (69 OTI|G0T|STI G9 |0€ |e4 89 |2G (79 28 69 |el CPIGTT|OST 16€|008|018 98 |GZ (42 06 [88 [06 8G |IŤ (PG OPI | (EPIO9T|ezsr|821|GGT|09T pBaPL6 Cce|d4e|— |082|0C2|8tG GeT|0cT|2eT|09T|T81|6£1 — | |E60|676|— |(492|602|GT8 — | |096|986|c0r6|G26|0G6|GG8 — | [007|967|1088|097|668|8TŤ snS CE O: © O AsAyduÁs noyords € 'UBD "AE IZ901 JSOUJD[BPZA a "ATB T9UINId ISJ9AC3N g 'srour © 'dď « « G ST Re "S 129 TBA (6 15900 TB[OMOBIT yorupez £ . . . . . . “ . . . Ů čelí Sal "T T « POV NDO MOP O0 OV OTO O "SW « E ZS S ee 5 Teo 901). « 199 ru otesí 9A 'g Z9g '|0js Ápeí « 13s1192 TUpods 9A "018 ey? 2 15 nuTuB A1o0a1e Z9INIA (5 "6 'srour 2 "S 12001 TEPZA (4 « « NIE[OUORId IÁJ0 < « « šál ci al "T T « « « "101S 13 « « g "[03S G « [1Sr[99 TUHo91AS 9A 01s Áper ey? 130135 JUT IX NSR "jsTP PUDTIIT | oR[o9aTe Kopytníků< byla doložena několika doklady. Čeleď 5. Cervicornia. Parohatí. Skupina dvoukopytníků, jichž lebka u samců až na některé výjimky je korunována parohy nebo koštěnými výrůstky a jichž význačně seleno- dontní chrup skládá se ze tří stoliček a tří praemolar v každé čelisti jen ve spodní někdy 4 praemolary), tří řezáků ve spodní čelisti, 1 špi- fáku ve spodní čelisti, jenž často jako řezák působí, kdežto v horní ento buď schází nebo je velmi proměnlivý, buď slabý, časně vypadá- vající nebo silný, ven, až i šavlovitě vyčnívající.“) Cervicornia objevují se poprvé v miocaenu evropském čeledí Jervulinae, která tvoří přechod od tragulidů a antilop a zníž asi vlastní, | ŘEŠÍ | *) V ostatním viz charakteristiku, již podává Zittel, Handb. d. Palae- ontologie. 22 jelenovití (Cervidae) pocházejí. Postupně množí se jejich tvary v pliocaen a pleistocaenu až do doby recentní, kdy dosahují největšího rozšíření. a vývoje. Podčeleď Cervulinae. Jelínci. + Význačna je malými, krátkými, často jen jednoduše dichotomují- cími parůžky, které sedí na dlouhých nástavcích růžicových. U starších tvarů se tyto parůžky nevyměňovaly a u některých je lebka dokonce parůžků prostá. Stoličky selenodontní podobají se stoličkám jelenů; horní špičák je silně vyvinut. Palaeomeryx H. v. M. silný střední záhyb, mají silně vyvinutý basalní pruh a vnitřní stranu půlměsíců poněkud zohýbanou nebo ostruhovitě do jamek vyčnívající; dolní stoličky mají záhyb zřetelnější, rovněž i basalní sloupek. Horní je krátká, po způsobu jelenů vyvinutá, dolní P jsou mírně prodloužené, s dobře vyvinutým zadním sedlem. Nejstarší tvar je znám ze spodního miocaenu v Čechách, ostatní tvary známy ze středního a svrchního miocaenu, také z pliocaenu (v Indii). 9. Palaeomeryx cff. Meyeri Hofm. (Obr. 11.) Prof. Ad. Hofmann popsal *) pode jménem Pal. pygmaeus H. v. Mí ze spodního miocaenního uhlí u Radonic-Pětipsů úlomek spodní čelisti velmi malého tvaru, jenž nese dvě sto- hčky M; a M., od třetí (M;) jen úlomek a P, (od P; je otisk zachován, obr. 11) Nález je ojedinělý a nestačil autorovi k přesnému určení druhu, jenž v mno- hém připomíná malé Cervuliny, jež Hof mann ze svrchního miocaenu v Góriachi ve Štýrsku popsal jako Pal. Meyeri Hof. ač ovšem nedá se s nimi stotožňovat 3 Proto navrhl Schlosser, aby nález bý Obr. 11. Palaeomeryx eff, Mayeri označen jako Pal. cff. Meyeri Hof., nebc Po kmokoc oa dám nelze ani jmóna Pal. pygmás HV) P,. 2. Pohled shora. pod nímž shrnuto je několik druhů tó hoto rodu, mezi jiným také Pal. pygmaea z Landestrostu, jejž Hofmann shledal nálezu nejpodobnějším, ač nepopírá, že by se mohlo jednati o příbuzný rod Amphitragulus, resp. jeho dru Amph. Boulangeri Poss., jak již sám Hofmann připomenul. 1) Věstník král. České spol. nauk 1897. Nález je majetkem geol. ústavu české university Karlo-Werdi- nandovy, kdež jsem však originál marně hledal. 10. Palaeomeryx Kaupi H. v. Meyer. (©br3:12., 13.) Největší u nás nalezený palaeomerycid, jenž měl asi velikost daňka a jemuž příbuzné tvary vyskytují se až ve svrchním miocaenu. Jsou to zase jen části chrupu, z kterýchž toto zvíře poznáváme, avšak nový materiál, který během posledních let shromážděn v našich sbírkách, zvláště přičiněním p. uč. Ihla, poskytuje velmi cenný příspěvek k lepšímu poznání tohoto zvířete, nežli jaké možno bylo Schlosserovi z několika úlomků. Kromě úlomků Schlosserem uvedených a vyobrazených, máme nyní po ruce ještě čtyři svrchní stoličky, až na nepatrný úraz úplné, ze spodní čelisti pak dvě stoličky téměř úplné, které pocházejí nejméně ze třech různých zvířat; starší úlomky pocházejí pak jistě aspoň ze dvou zvířat; kromě toho zbytky, jež po- = psal Schlosser, pocházejí ještě z dalšího jednoho A ©- pů p » Zr Y z = je “ exempláře, takže máme dnes v rukou zbytky aspoň (o k ž » šesti zvířat, což nasvědčuje, že zvíře to bylo ne- obyčejně hojné a vedle Palaeochoera nejvydatněji oživovalo severozápadní Čechy za dob třetihorních. Vzhledem k obtížím zachování zbytků ssavčích ve sladkovodních usazeninách možno právě z počtu těchto vzácných nálezů uzavírati na mnohem znač- nější početnost jejich. Obr. 12. Palaeomeryx E- Stoličky svrchní pocházejí vesměs z levé če- Z olo SDA listi a soudím, že je zde jedna M, (necelá, u Schlos- strany. (V pův. vel.) sera vyobrazená), tři M, a jedna M3. Praemo- lary nejsou vůbec známy, jedině dle nálezu, jenž se nalézá v Libwerdě konstatoval Schlosser, že byly rovněž tři. Obě spodní stoličky jsou M; (obr. 12.), pocházející z pravé 1 levé čelisti. Schlosser vyobrazil ještě P,, M, a M2, takže spodní řadu stoliček známe až na první tři praemolary. Také způsob zachování těchto nových nálezů je mnohem příznivější nežli u nálezů dřívějších. Nejdokonaleji zachovaná stolička M, dospělého zvířete (obr. 13b), 185 mm dlouhá, 19 mm široká a 105 mm vysoká, náleží k největším dosud známým. Na zevní straně půlměsíců je podélné žebro slabě vyvinuto u šir- šího půlměsíce zadního, ale stejně mohutně jako na ostatních stolčkách m půlměsíce předního, který je značně užší; za to jsou u zadního půlmě- síčku silněji vyvinuty při dolní hraně postranní vysedlá žebra. 24 Velmi silně jsou vyvinuty vystouplé lamelly, které sbíhají od špiček vnitřních půlměsíčků do středu zubu; tyto lamelly na zubech ostatních. mladších zvířat nevystupují tak nápadně. Silně má tento zub vyvinutý také basalní val, zejména na vnitřní straně a zřetelně vrásčitý povrch vnitřních stran půlměsíců výborné jej charakterisuje. Druhá stolička M; (obr. 134) není již úplná a pochází ze zvířete © mladšího. Délka 16'5, šířka 17 mm, výška 10 mm; souhlasí ve všem s pře- dešlou až na to, že lamelly vnitřní jsou jen ab: vyvinuty. Ze dvou úplných stoliček M; souvisí jedna (obr. 13a) s posléz uve- denou; je 16 mm dlouhá, 20 mm široká a 115 mm vysoká. Také zde má Obr. 13. Palaeomeryx Kaupi H. v. M. Svrchní stoličky shora. (Poněkud zvětšeno.) a M,. M; mladšího zvířete, b M, dospělého zvířete, c M; z mladého zvířete. přední půlměsíc na vnější straně silněji vyvinutá žebra nežli půlměsíc zadní a vnitřní lamelly slabé. Za to silněji vyvinuta jsou konická žebra na vnitřní straně vnějších půlměsíců. Volná stolčka druhá (M+) je 17 mm dlouhá, 205 mm široká a“ 13 mm vysoká. Vnitřní lamelly jsou zřetelnější a žebra konická ještě sil=, něji vyvinuta nežli u předešlé (obr. 130). i Úlomek, vyobrazený Schlosserem (T. I. f. 4) zdá se k této stoličce“ přímo přiléhati, takže by M, představoval. V majetku sbírky geol. ústavu české vys. školy technické nalézá se negativní otisk stoličky svrchní n která byla ještě mohutnější, nežli tuto popsané. Je 17 mm dlouhá, 22 mm široká a 11 mm vysoká. 11. Palaeomeryx annectens? Schlosser. (Obr. 14.) Ve sbírkách našich nalézá se řada zoubků malého ssavce jelínko= vitého, jejž Schlosser") popsal pod uvedeným jménem, a které již svou veli- kostí značně se liší od předešlého. Samo určení rodu zdá se Schlosserovi 1) Schlosser, Beitráge zur Kenntnis der Wirbelthiere der boóhm. Braun- kohlenformation. P. 12. 25 obtížným, což zejména zaviňuje nedostatek souvislých řad chrupu, v němž by praemolary byly zastoupeny. Celkem zdá se dle Sehlossera, že tyto zbytky tvoří jakýsi přechod mezi rodem D?croceros a rody AmpMtragulus nebo Dremotherium, nebo že je to jakési palaeomeryxové stadium jiné genetické řady. Ob. 14. Palaeomeryx annectens Schlosser. 1. Pravá spodní praemolara (P,) shora. TTuchořice. (Kabinet něm. univ. v Praze.) — 2. Spodní stoličky pravé (M, a Mj) shora. Tuchořice. (Kabinet hosp. akademie v Liebwerdě.) — 3. Pravá spodní praemolara (táž jako fig. 1.) s vnitřní strany. — 4. Pravá spodní stolička (M,) -se strany vnější. (Kabinet něm. univ. v Praze.) — 5. Levá horní stolička (M) -z Tuchořic. (Sbírky Musea král. Českého v Praze.) — 6. Levá horní stolička (M;) z Tuchořic. (Kab. něm. univ. v Praze.) — 7. Levá horní stolička z Tuchořic (sbírky musea). — 8. Pravá horní stolička z Tuchořie, snad odlišného druhu. (Kab. něm. univ. v Praze.) — 9. Levá dolní stolička (M;) snad odlišného druhu shora. (Kab. něm. univ. v Praze.) Vesměs 2krát zvětšeno. Mus. orig. vlastní, cizí orig. zvětš. dle Schlossera. Pohříchu ani novější nálezy z Tuchořic nepřinesly do těchto po- chybností žádného nového světla, i nezbývá prozatím než setrvati při tom, co shledati mohl Schlosser. Kromě našich zbytků má i museum mnichovské některé zoubky (celkem 6 zubů svrchní čelisti M,, M; a M; a jeden nález, jenž obsahuje úlomek mléčných zubů D; a D, a stoličku M, a úlomek stoličky M;) a také geol. kabinet německé university v Praze má dvě stoličky, vesměs z Tuchořic. 12. Palaeomeryx sp. (Obr. 14. — 8, 9.) Schlosser vyobrazuje (srov. str. 15—16) z českého útvaru hnědo- uhelného stoličku asi téže velikosti, jako jsou stoličky druhu předešlého 26 a charakteru velice příbuzného. Její tvar je celkem málo odchylný a bližší určení spíš ještě obtížnější. Není ostatně vyloučeno, že vzdor svým úchylkám náleží k druhu předešlému. Také tu jen další nálezy. mohou do věci přinésti světlo. "Totéž platí o úlomku svrchní čelisti se zoubky D;—M, (Schlosser str. 25 fig. 2). | 13. Cervulus muntjac Zimm. (Obr. 15.) Svým časem nalezeny v diluviu parůžky na vysokých násadách jež prof. Dr. A. Frič popsal') jako Cervus mumtjac? Obr. 15. Cervus elaphus S. Vidlák. Celý recentní. Úlomek diluvialního z Podbaby, jenž byl popsán jako domnělý muntjac. (Zmenšeno 5:13 cm.) ného (Cervus elaphus L). Cervulus muntjac ostatně nenáleží k oné části 1) Cervus muntjac? Vesmír XXI. 1892. 27 - evropsko-asijské zvířeny, která po jistou dobu v diluviu oživovala i střední "Evropu a byl by jako zjev v naší zvířeně diluvialní něčím překvapují- cím a nevysvětlitelným. Podčeleď Cervinae. Jelenovití. Tato mladá větev parohatých kopytníků sudoprstých počíná teprve -V miocaenu svrchním a nemá z té doby u nás zástupců. ř Teprve v diluviu vykazuje se neobyčejně četnými zbytky jak co -do počtu druhů a rodů, tak i co do počtu jednotníků. Nejčetnějším a nejrozšířenějším zástupcem je od poslední glacialní „periody v Čechách sob, jejž sledovati lze daleko do mladších usazenin. Obr. 16. Megaceros giganteus Blmb. Veledaněk. Úlomek parohu z okolí Loun (diluv.), víc než o polovinu zmenšený. Vzácně, ale vždy ještě význačně jej doprovází los, poměrně četný je v starších nánosech již jelen, vzácný, po výtce jen z rašelinišť a spod- ních štěrků hlásí se nepatrnými stopami obrovský daněk (Megaceros) a k nejvzácnějším, po výtce jen na alluvium obmezeným zjevům patří srn. Jsou to vesměs paroháči s krátkým násadcem a několikanásobně rozvětvenými, někdy do plochy rozšířenými větvemi, kteří parohy své periodicky shazují; nesou je zpravidla jen samci, někdy však i samice. V některých případech stačí parohy k určení rodu i druhu, na- proti tomu z ostatních pozůstatků kostry obtížně se určují jednotlivé tvary, není-li při tom chrup nebo parohy. Celkem spadají sem se zřetelem na českou zvířenu čtyři rody: Cervus, Alces, Dama, Rangifer a Capreolus. Tyto rody tvoří čtyři skupiny: Skupinu jelenů, losů, sobů a srnců. T. Skupina jelenů. Skupina tato zahrnuje jediný rod Cervus, jenž od postelacialního „období vyskytuje se v Čechách až do doby recentní. 28 Rod Cervus. (S podrody Cervus, Megaceros a Dama.) Podrody rozpadají se na dvě skupiny: skupinu jelenů a daňků. A. Daňeci. 14. Megaceros (Dama) giganteus Blmb. Veledaněk. (Obr. 16.—18.) Tento obrovský jelen, známý jako »jelen irských rašelin«, náleží k nejrázovitějším zjevům evropského diluvia, pokud se týče ssavců jeleno- vitých a jeho existence sáhá až do doby prvního zalednění, odkudž dá se Obr. 17. Megacerosží Dama) giganteus Bimb. Část levé spodní čelisti veledaňka ze Soosu u Frant. Lázní. '/, přir. vel. Z majetku geol. ústavu c. k. něm. univer- sity Karlo-Ferdinandovy v Praze. stopovati až do poglacialní periody posledního zalednění, ač celkem nálezy ve vrstvách volně uložených hlin nebo v jeskyních Velké Britanie, Fran- cie, Italie, Německa, Rakouska a Ruska jsou poměrně vzácnější nežli nálezy i celých koster v rašelinách irských. Jeho parohy tvořící mohutné a široké lopaty; rozloženy jsou nad lebkou horizontálně v rozpětí 2—3'/, m. Každý paroh tvoří jedinou lopatu, má však krátkou a plochou oční a jednoduchou střední výsadu. Z Čech uvádí se tento jelen dvakrát; tak jmenovitě z rašelin u Mrk- lova v Krkonoších uvádí jej dr. Fr. Sitenský!) a ze Soosu u Františko- vých lázní prof. dr. G. Laube.?) V Soosu nalezeny byly tyto zbytky v hloubce 7m; byla to levá čelist spodní se třemi zadními stoličkami a poslední praemolarou, a pravá, necele zachovaná střední kost pánevní. i) O rašelinách českých. Archiv pro přírod. výzk. Čech NAG (ash il :) Úber das Vorkommen von Cervus Megaceros im Torf von Soos bei Franzensbad in Bohmen. Verh. d. k. k. geol. R.-A. 1880. 29 V našich sbírkách nalézá se kromě toho úlomek bidla v délce 230 mm (obr. 16.), úplně zkamenělý, jenž nalezen v hlinách splavených z útvaru „permského při stavbě trati z Loun do Postoloprt. Na příslušnost k velejelenu poukazují dvě vlastnosti tohoto úlomku; předně stopa po nepoměrně slabší výsadě oční, nežli jakou by vykazoval tak silný paroh jiného druhu (průměr růže -85 mm, průměr výsady oční 41 X 31 mm), za "druhé pak splošťování v objemu 71 mm, pa- trné již na konci tohoto úlomku a zřejmě poukazující k lopatovitému vyvinutí distální- ho konce. Z těchto zbytků nelze ovšem ani z da- leka posouditi, o které ze plemen tohoto jelena by se zde mohlo jednati, jež rozeznává Pohlig (var. hibermae Orv., var. Germamae Pohl., var. Italiae Pohl., var. Belgrandi Last.) | Chrup z nálezu u Soosu (obr. 17.) po- chází z levé spodní čelisti velmi statného, ale mladého ještě zvířete. Tři molary, z nichž M, je na vnitřní straně vylomena, měří 97 mm, kdežto u starého dorostlého zvířete z irských rašelin jsou jen o málo delší (101 mm); čá- stečně je zachována také poslední praemolara. Naznačené dimense, dle nichž Laube na veledaňka soudí, samy by tu nerozhodovaly, neboť steiná řada od starého zvířete Cervus primigenius z Čochové měří 102 mm, u jelena diluv. Cervus elaphus měří 76—91 mm. Zuby nesou příznačné zvráščení staré- ho typu kopytníků a jejich společenství s be- derní kostí, která sotva k jinému kopytníku Boots EMedaceros! (Dama) dá zařaditi nežli k veledaňku, zdá se ukazovati, giganteus © Blmb. © Bederní že se jedná spíše 0 veledaňka nežli o velkého S né DV prajelena, Cervus primigenus. Lázní. '/; přir. vel. Z majetku „Bederní kost (obr. 18.), již Laube Se R73, Ferdinandovy považuje za příslušnou k témuž Megaceru, nedá v Praze. se při nedostatku srovnavacího materialu bez- pečně určiti. Není to ovšem rozhodně ani bederní kost jelena, ani jiného dvojkopytníka nebo i jednokopytníka naší diluvialní zvířeny, ale její pří- buznost s formou daňka, s kterou jedině bylo ji lze srovnati, není nad pochyb- nost určitá. Možno ji sem tedy s jistou pravděpodobností, nikoli však s urči- tostí přiděliti, pokud nebude lze ji porovnati s pozůstatky z veledaňka irského. 1) Hans Pohlig. Die Cerviden des thiůringischen Diluvialtravertines. Palaeontographica. Bd. XXXIX. 30 15. Dama dama L. (Cervus dama). Daněk. | Jelen s lopatovitými parohy, jež v mnohém upomínají na parohy © Megacera, lišíce se nápadněji jen silnější oční a střední výsadou; distální konec je rozšířen lopatovitě, jenže lopata není tak do široka vyvinutá © jako u megacera. Také původiště a rozšíření má daněk spíše s megacerem nežli s ostatními staršími jeleny (maralem, losem) společné, nepochází asi z nor- dické ani z asijské zvířeny, nýbrž z jižní Evropy a Malé Asie, odkudž se časem rozšířil již v diluviu dále na sever, takže se vyskytuje kromě Italie a Francie také v diluviu anglickém a vzácně v německém. U nás z diluvia znám není. Pořídku vyskytuje se v neolithických lokalitách na př. dle Woldřicha v Hradišti u Kutných Hor. B> elem. V literatuře uváděni jsou z českého diluvia: Cervus elaphus var. ca- nadensis a Cervus elaphus L. : První má býti jaksi odkazem na kanadského wapiti (Cervus canaden- sis Erxl), kterýž je v podstatě totožným s asijským Cervus maral Ogilby. Je naprosto nesprávno uvá- děti jeden z těchto druhů ja- ko varietu druhého, jako činí Čerski!) (Cervus canadensis var. maral Og.) nebo jako varietu Cervus elaphus, jako činí Woldřich?*) (Cervus ela- phus var. canadensis Wol- dř.).*) Oba druhy Cervus cana- demsis i Cervus maral jsou si © tak blízké, že jen zeměpisná © vzdálenost jejich sídliště a zcela nepatrné úchylky nu- tily k tomu, aby se rozezná- Obr. 19. Cervus (elaphus) primigenii Kaup. al Úlomky parohu foss. jelena z Turské maštale % x bí ň i u Berouna. Dle J. N. Woldřicha. (Zmenšeno.) Než právě studium di- luvialních zbytků poskytuje klíč k tomu, proč tyto dva druhy zeměpisně tak vzdálené, jsou si tak blízké. 1) Čerski: Mem. Acad. St. Petersb. XL. 1892. 2) Woldřich: Foss. zvířena »Turské Maštale«<. Rozpr. Čes. Akademie II. 1893, č. 15. s) Bajer: Katalog čes. foss. obratlovců, str. 82, proto správněji uvedl. Cervus canadensis Exel., byť vůči zde daným vývodům i toto označení našich starých jelenů padá. . JÍ Pohlig") upozornil na to, že i recentní C. elaphus podobá se velice ostelacialnímu jelenu středoevropského. loesu, že nicméně mezi oběma ormami panuje takový rozdíl, že svrehnopleistocení jeleny od recentních dděliti dlužno. Srovnáme-li vše přehledně, dospíváme k názoru, že svrchnopleisto- cení jeleni spojují v sobě známky jak našeho alluvialního a recentního elena, tak i asijského marala a kanad- ého wapiti. Když ale chceme mezi zbytky pa- ohů a chrupů obrovských diluvialních jelenů rozeznávati určitě některý ten uh, narážíme na obtíž a zejména ne- jsme s to odhodlati se k tomu, abychom : některých útvarech parohů nebo chru- pu rozeznávali formu kanadskou nebo sijskou. Poslední, kdyby to bylo možno -a radno, byla by zajisté bližší, ač by to „mnoho neznamenalo, neboť velikostí 1 ú- tvarem parohů a patrně i chrupu maral a wapiti shodují se až příliš nápadně a neodlišují se ani od jiných asijských fo- rem, jako je tianšanský C. eustephanus. p Střední Evropa dostala většinu svých jelenovitých ssavců ze severu (Al- ces, Rangifer, Megaceros) a je pravdě- „podobno, že se mezi nimi nalézal i Čer- „vus. Příslušníci tohoto rodu částečně zůstali na místě, částečně sledovali na východ a severovýchod tutéž cestu, kte- rou sledoval mamut, nosorožec, pižmový tur (Ovibos) a j. současníci jejich. Část těchto zvířat zůstala nebo zahynula v Si- bíři, část překročila pevninu dnešní úžiny Behringovy do sever. Ameriky (Ovibos)*). Obr. 20. Cervus elaphus L. Chrup „Je na snadě, že tento pochod prodělali i pří- n n s ou „slušníci rodu Cervus a jako na př. Ovi- bos i oni touto cestou prodělávali změny vlivem změn klimatu a pastvy, které až do doby recentní mohly vésti k vytvoření odlišných tvarů, třeba byly tyto stejného původu. : Můžeme tudíž všechny nesnáze a nesrovnalosti velmi snadno vy- řešiti theorií, že ze severu dostali jsme velkého postglacialního jelena, ,. 1) Pohlig: Die Cerviden des Thiůr. Diluv. Travestines Palaeontographica XXXIX. 1892. “ i 2) Kowarzik: Der Moschusochs und seine Rassen. 32 jenž dílem setrval zde a přešel v našeho jelena recentního, dílem stěho- val se přes Sibiř k úžině Behringově a přes tuto do Kanady a stal se praotcem asijských plemen či druhů (marala, eustephana) a kanadských (wapiti). | K tomu ukazují již některé dřívější pokusy badatelů. Kaup'") poprve odděloval diluvialní formy našich jelenů od recent- ního C. elaphus a nazýval diluviální formy Cervus primigenius a C. pris= a b Obr. 21. Celý paroh jelena: a obecného (Cervus elaphus L.), b kanadského (Cervus canadensis), na nichž zřejmy rozdíly ve tvoření očních výsad a koruny. cus. Než neměl pro toto oddělení a toto pojmenování jiného důvodu nežli. variace ve tvorbě parohů, jak se v 6. roce často vyskytují, takže vlastně jeho podnět postrádal jakéhokoli odůvodnění. Za to Pohlig ve výše citované publikaci na základě velice rozsáhlého srovnavacího materialu fossilního 1 recentního dospěl k určitému názoru, že jako současník mamuta existoval obrovský jelen svrchnodiluvialní, kterýž se sice od recentního Cer. elaphus nerozeznává jako druh, ale jistě jako plemeno. | Toto plemeno zůstavši zde neodchýlilo se přílhš od původního svého tvaru, nýbrž spíše jen zakrnělo a dalo recentní druh Cervus elaphus, kdežto stěhujíc se na východ přes Sibiř do Kanady podlehlo změnám po- někud nápadnějším a dalo recentní druh C. maral nebo C. canadensis, které žijíce 1 na dál v příznivých poměrech ve stavu divokém, podržely 1) Neues Jahrb. f. Miner. 1839. 39 z velké části svůj mohutný vzrůst, ale změnily se zvláště ve tvorbě pa- rohů (zejmena jejich koruny). Je tedy správno dle Pohliga rozeznávati: Cervus (elaphus) primi- genů Kaup, Cervus elaphus L., C. maral Og. a C. canadensis Erxl., kteréž dva poslední bylo by vlastně shrnouti do jednoho druhu jako čistě země- pisné variety. Zbývá nám tedy se zřetelem na domácí naši zvířenu poohlédnouti se, co zde máme, co by do tohoto rámce spadalo. 16. Cervus (elaphus) primigenii. Kaup. (Obr. 22, 24, 25.) Nálezy svrchnopleistoceních jelenů, stejně jako alluvialních jsou welmi hojné, ale mezi nimi nálezů tvarů, jež by ukazovaly na prvotní Obr. 22. Cervus (elaphus) primigenii Kaup. Dvě spodní stoličky z Červ. Lomu u Suchomast. tvar obrovitý s mohutným chrupem a charakteristicky tvořenými parohy O silném věnci dolních výsad je velmi málo. Celkem jen dr. J. N. Woldřich popsal z Turské maštale dva úlomky parohů (obr. 19.). dvě stoličky a atlas jako Cervus elaphus var. canadensis, jinak mám z Prahy a Ústí n. L. paroh (obr. 24.), jenž na typ starých jelenů ukazuje a z Červeného Lomu u Suchomast části chrupu, jež rovněž daleko se uchylují od normálních forem druhu Cervus elaphus (obr. 22.). | Z Ústí n. L. uvádí velkého tohoto jelena Laube (Verhandl. d. k. k. 'geol. Reichsanstalt 1895), jenž se o něm zmiňuje i ze Šárky (Uber bearb. „Knochen von Rhinoceros. Lotos 1899). | U druhů C. maral a C. canadensis jsou pokud se týče vytvoření 'parohů na rozdíl od Cervus elaphus charakteristické jen dvě věci: | a) poloha výsad nadočních, jež u marala a wapiti horizontálně 'oděnívají ležíce při tom v jediné ploše, kdežto u jelena obecného dvě vý- sady vždy z plochy této se vychylují (obr. 21.); 34 b) korunu, kterou tvoří C. eiaphus na konci parohů čtyřmi výsa-. dami, párovitě seskupenými (korunáč), u marala a wapitiho má podobu vidlice, protože konečné výsady v jediné ploše se rozbíhají (obr. 22.). U velmi starých kusů C. elaphus vidíme však dolní výsady velice zmohutnělé, takže nezřídka se v silný věnec spojují. Zde pak nalézáme. spojení, které tento typ poutá k původnímu tvaru, z něhož se jako ple- Obr. 23. Konce parohů korunáče. a Je- lena obecného (Cervus elaphus L.), Obr. 24. Cervus (elaphus) pri- b jelena kanadského (Cervus cana- migenii Kaup. Paroh (úlomek) densis.) Rec. v '/, přir. vel. Ústí n. L. meno vyvinul. Naskytne se tudíž velice zřídka příležitost pouze dle úlom- ků parohů příbuznost s některým typem nebo plemenem určiti. V tom směru pouze náš exemplář z Ústí n. L. ukazuje na takový prvotní tvar určitěji. i Příznačný je pro typ Červ. primigenii chrup ve spodní čelisti od Čochové u Biliny (obr. 25.). i Je to chrup již značně starého zvířete, jenž nese všecky známky typu jelenovitých: vzdor značnému opotřebení zubů vystupuje zde zřejmě věrnost k původní formě zubního klíčku; zuby jsou stále na své basi. 35 nejširší a nenabývají nikterak prismatického tvaru jako u dutorohých; původní, základ zubu tvořící lamelly podržují srpovitý či půlměsičitý tvar rovněž jako jamky uprostřed (obr. 20.), které až k okraji zubů do- Sahují, čehož u dutorohých není; zvláště nápadné je to u obrovských stoliček od Cer. primigemus z Červ. Lomu u Suchomast (obr. 22.). Obr. 25. Cervus (elaphus) primigenii Kaup. (2'/„krát zmenš.) Chrup fossilního jelena z loessu u Čochové. Zvláště příznačné jsou také basalní bradavky na zevní straně zubů, které vůbec tvoří jen malé sloupky, takže otřením zubu sotva budou do- tčeny nebo jen velmi pozdě, kdežto u dutorohých tvoří vysoké sloupky, jež velmi záhy se otírají a v koruně otřelého zubu smyčky tvoří. (Srov. Bos brachyceros.) Pro určení těchto starých typů jeleních může býti rozhodu- jící ještě společenství fauny. 17. Cervus elaphus L. Jelen. (Obr. 20—21, 23a, 26, 27, 36b, d, 37a.) Typický C. elaphus vysky- tuje se u nás ve společenství s mladší zvířenou lesní, ku které náležejí většinou druhy, jež u nás dosud žijí, Vulpes vulgaris, Meles taxvus, Mustela foina, Felis catus a p.), kdežto starší a statnější jeho předek vyskytuje se ve spo- lečenstvu typů vyhynulých, tak w Turské Maštali s jiho- "evropským rysem (Felis pardina), | sobem, vlkem, mamutem, v Čer- Obr. 26. Cervus elaphus foss. Paroh. oveném Lomu u Suchomast (V 4, přir. vel.) Český Brod. S losem, zubrem, v Ústí n. L. (zejmena s losem, často v okolí tom se vyskytujícím a s mamutem. | Nálezy mladšího typu Cervus elaphus jak v diluviálních hlinách "tak i v mladších náplavech jsou velmi hojné; z hlin známe je z Podbaby, 3* 36 Šárky, Bání, Vysočan, Dašic, Českého Brodu (obr. 26.), Holešovic, z okolí Plzně (museum městské v Plzni), z Koterova (kalcinovaná dolní část obrovského parohu; obvod růže 3093 cm) a Křimice (oční hrot vý- sady). Spodní čelisti a jednotlivé zuby jsou hojny v Podbabě, v Červ. Obr. 27. Cervus elaphus foss. Phalang I., II. a III. Turská Maštal. V “, přir. vel. Lomu u Suchomast, jednotlivé kosti a úlomky parohů z Turské Maštale (caleaneus phalangy, obr.27.), Srbské Sluje (obr. 37.), Kralup, Sudslavic, Holedeče u Žatce, Strádonie a j. míst. Alluvialní je téměř ve všech nále- zech praehistorických. Velmi četně uvádí se z neolithi- ckých lokalit, na příklad od Bzí, Nového Bydžova, Čáslavě, Hradiště u Kutné Hory, Libáně a j. TI. Skupina losů. 18. Alces machlis fossilis Riitim. Los. (Obr. 28—32.) Jelen S lopatovitými parohy, Jež dělí se ve dvě Ob- lopaty sobě podobné, kterým scházejí výsady oční i vý- machlis. Přední sady zadní. Také svou postavou se nápadně liší od je- ec recentního lenů ostatních, jmenovitě krátkým zavalitým krkem jim jostě sol jh velkou klabonosou hlavou, silnějšími předními nohami. (arpy a přísluš- Chodidla má teleometacarpální, orbitu a slzní Pa pa jamky malé. Žije dosud v cirkumpolárním území severní Evropy, Asie a Ame- riky, v Evropě je specielně hájen v hájenství ibenhorstském, v historické © době byl lovnou zvěří ještě daleko jižněji, na př. v Německu, kde po- slední byl střelen r. 1748 (v prus. Slezsku), jeden dokonce ještě r. 1760 (v Haliči) a v diluviu rozšířen byl až do evropských zemí středozemních. Také v Českém diluviu stopy jeho jsou na mnohých místech patrny. Nejbohatší nález vykazuje středoevropská vápencová vysočina (Červený Lom u Suchomast), nebyl ani vzácným zvířetem ve Středohoří © 31 (Trmice) ani neschází v Pošumaví (Sudslavice) a Podkrkonoší (Šestajovice Josefova). Společenství fauny, v němž se vyskytuje, neukazuje však nikterak na příliš pozdní jeho vystoupení snad v periodě lesů, jako tvrdí Woldřich a b c d e 'Obr. 29. Los: Alces machlis. a, b Spodní a svrchní řada stoliček zvířete recentního. + 8 Dvě spodní čelisti fossilního zvířete (Alces machlis foss.) z Červeného Lomu u Suchomast z dvou individuí ve dvou stadiích vývoje. e Necelý chrup svrchní čelisti fossilního zvířete Červeného Lomu u Suchomast. Vše ve */, přir. vel. M výslovnou stepní i tundrovou zvířenou). Zjevně ovšem jeho výskyt u nás dokazuje, že nebyl los ani zde zvířetem otevřených stepí, nýbrž zvířetem hornatých a lesnatých okrsků k stepím přiléhajících. n hl Tyto nálezy druží se k řadě jiných nálezů, jež v evropském dilu- | A náležejí k největším vzácnostem, kdežto mnohem četnější jsou nálezy z předhistorických lokalit (ač nikoli právě v Čechách). k D8 Diluvialním nálezům přiznáno pojmenování Alces diluvi, také palmatus foss. Nehr. nebo machlis fossilis Riitm., kteréž rozlišení od re- centního tvaru shledává Pohlig odůvodněným rozměry zvířete, na které poukazují parohy o curvální délce 1 m nebo skoro 1 m, jakými recentní zvířata se nevyznačují. Obr. 30. Los: Alces machlis foss. Řezáky Obr. 31. Los: Alces machlis foss. sestavené z nálezu v Červeném Lomu u Paroh mladého zvířete z diluvia Suchomast. V přir. vel. u Trmic. V 1; přir. vel. Obr. 32. Los: Alces machlis foss. Phalang I. a II. v */, přiroz. vel. z Červeného Lomu u Suchomast. V '/, přir. vel. Souvisí to zajisté jen s příznivějšími poměry diluvialní pastvy a vyslovil jsem se již nejednou, že v částečné degeneraci, závislé od změny pastvy v jakosti a množství neshledávám dostatečnou příčinu k rozezná- vání druhu a vyslovuji se i zde pro označení, jímž se vyslovuje, že dilu= vialní losi byli pouze statnějším plemenem nežli jsou recentní (tudíž Alces machlis fossilis Riitm.). Na statné diluvialní zvíře poukazují zejména chrupy nalezené v Čer- veném Lomu u Suchomast; šest stoliček spodních měří 165, šest stoliček 39 svrchních 163 »m, kdežto z recentního vzrostlého losa mám po ruce chrup, jenž měří ve spodní čelisti 162 m, ve svrchní 142 mm (obr. 29). Z falangů (obr. 32.) měří třetí 83, druhý 65 mm. Kromě chrupu spodního i svrchního bylo možno sestaviti skupinu dolních řezáků (obr. 30); z Červeného Lomu u Suchomast jsou však po ruce ještě přečetné kosti nebo jejich úlomky a zejmena kůstky sesamové a karpalia (pisiforme, unciforme, scaphoideum, magnum, cuneiforme, euboideum a lunare); z velkých kostí nalezeny jen kloubní konce od metacarpu a tibie. Nálezy parohů jsou vzácné. Celý paroh mladého zvířete (obr. 31.) pochází z Trmic u Ústí n. L. IN. Skupina sobů. 19. Rangifer tarandus L. Sob. (Obr. 33—37.) Pro zvířenu diluvialní 1 pro zvířenu palaeolithickou nejdůležitější u nás jelenovitý druh. Možno říci, že skorem častěji nalézáme zbytky jeho kostí, člově- kem rozbitých, nežli netknuté pozůstatky zvířat v přírodě zahynuvších. Tyto jsou všude rozptýleny, takže poukazují na hojné rozšíření zvířete, ač jinak jsou to jen jednotlivé úlomky parohů, chrupu nebo okončin, neboť velkou většinu zničil! člověk, pro něhož sob byl i v dávných do- bách diluvialních zvířetem lovným a snad i předmětem podobného chovu jako u dnešních seveřanů cirkumpolárních. Útvarem parohů tvoří sob jaksi přechod mezi daňkovitými a jele- "novitými. Jeho parohy, jimiž nadáno je obojí pohlaví, mnohonásobně „vidličnatě se rozvětvují, jejich profil se oválně splošťuje a výsady bý- vají do malých ploch rozšířeny; výsada oční je neobyčejně velká a di- stalně i několikrát vidličnatě rozvětvena, stejně i výsada střední. Cho- didlo je teleometakarpalní jako u losa, na něhož i v některých jiných směrech upomíná. Jakkoli nejsou ojedinělé pokusy rozeznávati diluviálního soba od recentního (Rangifer foss. různých autorů), dlužno přece jen trvati na faktu, že není tu větších rozdílů nežli mezi dnešními plemeny, jež roze- znávají se krajinnými jmény: s*biricus Murray, spitebergensis Murz, groenlandicus Kerr, arcticus Rich. V nálezech fossilních nejčastěji shledáváme se s těmito pozůstatky: 1. S chrupem, jenž jako u všech jelenovitých zachovává ráz brachyodontní, vykazuje 6 svrchních, 6 spodních stoliček. 2. S parohy, z pravidla rozlámanými na malé úlomky, z nichž tu a tam podaří se sestaviti větší větev, jež ukazují na zvíře daleko statnější nežli je sob recentní. Vyobrazená hlavní větev (obr. 35), jíž ovšem scházejí výsady plošně rozšířené, měří od růžice k ulomenému okraji 69 cm, některé větve jiné měří 80—90 cm. 40 3. Z ostatní kostry již zřídka podaří se nalézti celé kusy; nanej- výše jsou to kosti karpální a phalangy, kdežto metatarsus a jiné kosti jsou buď úplně rozštípané anebo zbývají po ničh jen hlavice kloubní; dokonce nevyskytují se souvislé části lebky i sdílel tu sob osud všech. zvířat, která buď zvěři dravé nebo člověku sloužila za potravu. Obr. 34. Sob: Rangifer tarandus foss. Řada stoliček spodní čelisti z Vy- sočan. V přir. vel. Ob. 35. Sob: Rangifer tarandus foss. Necelý paroh z diluvia v Podbabě. V ; přir. vel. Z těchto pozůstatků jsou zvláště charakteristické kromě parohů i chrup, metatarsus, calcaneus a astra galus. Chrup odchyluje se ve svém schematu od typu chrupu jelenovitých jen v tom, že zadní molara (M;) nemá tři páry půlměsičitých lamell, nýbrž jen dva Ů 41 jako obě přední molary M, a M;. Nejen třetí ale i druhá praemolara mají charakter zkrácených molar, kde ze zadního páru lamell zbývají jen dva rudimenty, z nichž přední v jedno splývá se zadním. Chrup ze spodní čelisti je v nálezech mnohem častější nežli chrup svrchní. Ve sbírkách musejních nalézají se chrupy tyto z Vysočan (obr. 84.) a Lysolej (o 5 a 6 stoličkách), úlomky s 1—2 stoličkami z Turské Maštale (z velmi staré- ho zvířete) a Podbaby, Woldřich nalezl chrup i v Srbské Sluji. Parohy jsou zje- vem velmi častým a tu zvláště hlíny podbabské jsou opravdovým jich skladištěm, takže v ji- stém období musel sob ve středních Čechách býti neobyčejně hoj- ným. Bylo to v nej- starším období navá- tých hlin, z nichž vy- nesené parohy jsou ve- směs velmi křehké. Stanice dil. člověka v Lubné, Generálka v © Obr.36. Metacarpus (a) a metatarsus (b) soba při po- Z ie hledu spodním, aby zřejma byla rýha. Metatarsus při Sárce a hliniště podbab- © pohledu se strany u soba (c) a jelena (d), aby zřejmým ská ukazují na velkou bylo mohutné vyklenutí u soba. 3'/,„kráte zmenšeno. hojnost soba ve střed- ních Čechách. Samy zbytky z okolí Podbaby zachráněné ukazují nej- méně na sto zvířat, takže je zjevno, že tu sob žil v celých stádech. Jinak jsou četné zbytky známy od sv. Prokopa, z Lochova a z okolí Kutných Hor. Metacarpy a metatarsy jsou neobyčejně vzácny. Stanice dil. člověka v Lubné vykazuje velký počet kloubních hlavic, které ojediněle 1 jinde se vyskytují. Celý, avšak rozpadlý metatarsus pochází ze Svobodných Dvorů u Hradce Králové. Rozdíl mezi metatarsy soba a jelena je velice nápadný (obr. 36.); u zvířat přibližně stejné velikosti je zjevna štíhlost metatarsu jelena proti břichatému vyklenutí metatarsu soba, s kterýmž vyklenutím souvisí i ne- obyčejně hluboká, žlábkovitá rýha zadní. Břichaté vyklenutí i při pohledu z předu u soba nápadně vystupuje. Calcaneus je rovněž jako astragalus poměrně nejčastějším nálezem celé kosti jak u soba, tak i u ostatních jeho příbuzných. T Variabilita calcanea je značná v souvislosti s velikostí a silou zví- řete. Celkem je také calcaneus jelena štíhlejší nežli calecaneus soba (obr. 37.); násadec (tuber calcis) je u tohoto poměrně kratší a tupěji ukončený a distální konec s distální facetou pro cuboideum a S sustentacularní. i ectalní facettou pro astragalus je sraženější, kteráž sraženost zejmena ve tvaru facetty distální je nápadnější. Ještě dnešní zeměpisné roz- šíření soba odpovídá co do šířky zeměpisné rozšíření diluvialnímu u nás; také v dobách historie- kých byl rozšířen v Americe až k 43“ sev. šíř., v Rusku na po- čátku stol. minulého až k 52, kdežto dnes přece ještě zasahuje do horního toku Volhy a na po- hoří Valdajské k 34—35“ a až do výše 2000 m nad moř. Dle Césa- rových zpráv žil v historické do- bě jistě ještě v lesích a bažinách hercynských. U nás objevil se záhy v době poglacialní, snad 1 trochu dříve: ještě s mamutem a velkými drav- ci, ale přežil téměř všechna tato zvířata. Důležitější lokality české jsou: a b Sudslavice, Srbská Sluj Obr. 37. a Cervus elaphus foss. Calcaneus Turská Maštal, Sw. Proš S Rano korondu: L Osledněvsis0l5 kop, Košířská Bulo “ ka, : z Bání u Libně; oba stejně zmenšeny Košíře, Šárka, Wrmiciš O Lochov (Prachovské Skály), Podbaba (hojně parohy a chru- py i části lebky). Vysočany (spodní čelist obr. 34.), Lisoleje (spod. čelist), Báně (u Libně), okolí Čáslavě, Klobouky; ze stanič diluvialního člověka pak Lubná u Rakovníka (četné rozbité kosti) a Ge- nerálka v Šárce, kde i v hlinách vyskytují se často parohy; z okolí Plzně nalézají se v tamním městském museu) nálezy z Dobřan (spodní část shoz. parohu, D;), Doudlevce (spod. čásť shoz. parohu, calcaneus, Dy), Koterova (D-), Křimice (D,), Malesic, Lobzů (spodní části shoz. parohu), Věnovsi (metacarpus, levá čásť parohu, paroh nesho- zený s větší části lebky, D.); Týnce u Chotěšova (pravá strana dol. če- 1) Cyril ryt. Purkyně: Zpráva o diluviální sbírce městského historického musea v Plzni. Otisk ze Sborníku městského Musea v Plzni 1904. ) listi se všemi zuby), nalézá se ve sbírkách vys. školy montanistické v Pří- brami, kdež také je nález z Točníku u Žebráku (celý paroh); ve sbír- kách gymnasia ve Slaném nalézá se paroh z Klobuk u Slaného. IV. Skupina srnců. 20. Capreolus caprea Gray. Srn. 3 (Obr. 38—40.) Srn je poměrně malý typ jelenovitý s parohy zpříma postavenými, zpravidla jen s třemi vyvinutými výsadami (šesterák). Vzácně vyskvtují se srnci osmeráci a desateráci; srnei s parohy ještě rozvětvenějšími ná- ležejí k výjimkám; ovšem bývá tu na každém parohu jen 5—6 výsad b Obr. 38. Capreolus caprea foss. a metatarsus s 2 phalangy I. b metacarpus s 1 phalangem I. Fossilní z Turské Maštale v 1, přir. vel. úplně vyvinutých, kdežto 2—3 jsou více méně rudimenterní. Takové pa- rohy srnce šestnácteráka z Bavor chovají sbírky z001. Čes. musea; pa- rohy šestnácteráka normálně vytvořené byly vyobrazeny ve XIV. roč. Vesmíru z okolí Straubingenu u Pasova.') Jakkoli vzácně vyskytuje se srn ve skutečném diluviu, přece jen zcela jistě. Nejstarší nález toho druhu pochází z trogontheriových vrstev Rixdorfského stupně u Výmaru,*) tedy ze staršího diluvia společně s Rhino- ceros Merckii, kde prý je dokonce hojný a není ani vzácný v Mosbaš- ském stupni u Wiesbadenu a Heidelbergu, i ve vyšších vrstvách u Tau- bachu a Výmaru; lze pak zbytky ty sledovati až do nejstarších 1 nej- mladších rašelin. V našem diluviu vyskytují se parůžky někdy zřejmě starého rázu na př. v Podbabě, Čochové, Srbské sluji, Turské Maštali, z Koterova u Plzně 1) Vzácné parohy srnčí. Vesmír XIV., str. 49. 2) Srovn. Pohlig, Die Cerviden der thůr. dil. Travertines. 44 (městské museum v Plzni) uvádí se spodní část parůžků.') Diluv. charakter mají metacarpy, metatarsy, phalangy a calcaney z urské Maštale (obr. 38. a 39.), kde zejména metacarpus a metatarsus ukazují na statná silná zvířata (obr. 38.). Jiné nálezy jsou zřejmě aluvialního rázu; tu a tam některé čelisti. z Kalvarie u Řeporej, Turské Maštale jsou diluvialního rázu, ale jiné četné nálezy toho druhu jsou čistě alluvialní. Z chrupu vyskytují se po různu jednotlivé zoubky spodní čelisti, ale zřídka lze je jako ta- kové bezpečně určiti, ačkoli mo- lary srna rozlišují se od molar ovce a kozy, jež tu přicházejí nejspíše ještě k porovnání, pro- Obr. 39. Capreolus ca- prea foss. Calcaneus v přir. vel. ze Srbské Obr. 40. Capreolus caprea Gray. Chrup sluje u Berouna. recentního zvířete v přir. vel. táhlostí vnější půlměsíčité lamelly (obr. 40.), která u ovce a kozy je vždy spíše širší nežli delší. Některé takové zoubky pocházejí z Turské Maštale a Srbské Sluje, kde však i výskyt ovce v mladších polohách nutí k opatrnosti při určení. Čeleď 6. Cavicornia. Dutorozí. Velká skupina dvoukopytníků, z níž zastoupeny jsou v naší zví- řeně podčeledě Algodontia (rody Saiga, Ovibos, Ovis, Capra a Ibex) 1) Srovnej Cyr. ryt. Purkyně, Zpráva o diluv. sbírce městského musea v Plzni r. 1909. 45 a Bovinae (rody Bison a Bos). Všichni tito dvoukopytníci nesou na lebce v obou pohlavích (jen vzácně v pohlaví jednom — samčím) kostěné násadce, jichž dutá basis souvisí se vzdušnými dutinami čelní kosti a na nichž narůstá dutá pochva rohovitá. Tyto násadce u tvarů primitivnějších stojí více méně kolmo nebo na zad šikmo jsou skloněny mezi očními dutinami a jsou jen úzkou me- zerou odděleny, kdežto u forem vyvinutějších (Bovinae) vsunuty jsou do zadních koutů lebky a odstávají více méně horizontálně na venek a na zad. V horní čelisti řezáky a špičáky vždy scházejí, počet molar a pre- molar (po 3) v obou čelistích stejný; stoličky jsou selenodontní, brachyo- dontní i také hypselodontní. Hlavní metapodia sloučena v mohutný metatarsus, postranní metapodia jsou často úplně zakrnělá, nicméně stopy jejich jsou obyčejně zřejmy. Příznačným charakterem lebky je značné rozšíření její v části čelní, čímž nápadně se rozlišuje od úzkočelých jelenovitých. Podčeleď Algodontia. Do této podčeledě shrnuty jsou dnes ony antilopy ((Gazellinae), jež svou stavbou chrupu blíže se přimykají k ovcím a kozám, nežli k ostat- ním antilopám a zároveň kromě ovcí a koz (Ovicaprinae) zahrnuti sem L Ovibovinae, kteří tvoří již vlastně přechod k Bovinům. Po stránce palaeontologické předpokládá se pro obě skupiny Ga- zellinae a Ovicaprinae společný původ, jejž asi bylo by hledati mezi ta- kovými typy, jaké představují americké Antilocapridae. a) Gazellinae. Gazely. Antilopovití ssaveci s mírně vyklenutou, často jen plochou lebkou, na níž sedí válcovité nebo se strany smáčklé, na zad ohnuté rohy, zřídka spirálně zahnuté, nikdy kelovité. Lebka je kromě toho význačna dobře vyvinutými slzními jamkami a ethmoidalními mezerami, chrup je silně hypselodontní. Gazely, stojící na rozhraní mezi jeleny a ovicapriny, tvoří svým přítomným i minulým rozšířením zvlášť zajímavou skupinu. Neznáme starších tvarů nežli pliocaeních a všechny rody žijící (Lithocramtus, Ga- zella, Antilopa, Saiga a Pantholops) náležejí k této poměrně mladé zvířeně. Nálezy fossilní nasvědčují však, že bývalá hranice rozšíření jejich byla posunuta daleko na sever a západ a že zejména jižní a západní Evropa bývala jejich zástupci oživena, kteří dnes se soustředili na vý- chod evropský a hlavně Asii. Nálezy v jižní Evropě dosti hojné sledovati lze z Řecka a Italie přes Štýrsko a Uhry až do pánve vídeňské, ze Španěl do jižní Francie, z okolí Montpeličru i do Anglie až do okolí Norfolku. | Jmenovitě rozšíření gazel diluvialních odpovídá stepnímu karakteru podnebí i hornatých území ve střední Evropě. 46 21. Saiga tatarica fossilis Lart. Suhák.*) (Obr. 41—43.) Zavalitá gazela s velice širokým čelem a nápadně silně zahnutou. osou lebky (klabonosou hlavou) a s krátkými nosními kostmi, jež volně vyčnívají nad svrchní čelistí. Rohy malé, okrouhlé vyvinuty jsou jen u samců. Diluvialní formy nerozeznávají se v ničem od recentních, mohly by tudíž býti označeny jen přívlastkem foss. (Saiga tatarica foss. Lartet) na rozdíl dobový od recentních. Nejkrásnější nález su- háka z Čech pochází z hlin dilu- vialních u Nov. Benátek (maj. p. A. Weigner), je to vůbec druhý nejcennější nález lebky z volně usazených hlin diluvialních. První nejlepší nález toho druhu vyobra- zl Woodward z údolí "Temže v Anglii (čelní část lebky s ob- louky očními a oběma nástavci rohů) (viz též Zittel, Handb. der Pal. IV. Bdp418i Český nález (obr. 41—43) vy- zachovaným spodkem, na němž spatřují se charakteristické kosti bubínkové. V Červeném Lomu u Sucho- mast nalezl jsem polovinu meta- tarsu, 1. phalang, astragalus a Obr. 41. Suhák: Saiga tatarica foss. Lart. Jednu stoličku (obr. 43). Zadní část lebky s rohovými násadci se Kromě toho uvádí Woldřich strany. V '/, přir. vel. Nové Benátky. ze Sudslavic dvakrát zbytky ja- kési antilopy, jednou jsou to zbytky více než pochybné, podruhé malý phallang, jenž sotva náleží ji- nému druhu nežli suháku. J. E. Hibsch uvádí část lebky z okolí Děčína.*) Krajiny, ve kterých dnes ještě suhák žije, jsou výhradně krajiny stepní, zejména takové, jimiž protékají slané prameny nebo jichž půda ob- sahuje značné množství soli. V Čechách byly také krajiny takové; máme 1) Kafka J., Suhák (Saiga) v českém diluviu. Vesmír XXXV. 1906. Str. 123. 2) Saiga prisca Nehr. (totožná se Saiga tatarica foss. Lart. v Bayerově Ka- talogu českých fossil. obratlovců 1905 dle S. E. Hibsche. »Schádelteil einer Saiga (Saiga prisca? Nehr.) aus diluvialem Lehm der Umgebung von Tetschen a. d. Elbe«. Neues Jahrb. f. Miner. 1898. kazuje i celou zadní část lebky. až po násadce obratlů krčních se: 47 zde dosud jejich stopy, vyznačené slanomilnou květenou jmenovitě u Oužic; vw diluvialní stepní době bylo území toto rozšířeno ve větším okrsku nežli je dosud, tedy v okrsku, do něhož spadá i náš nález z okolí Nov. Be- nátek. Tato stránka vysvětluje asi také vzácnost nálezu této antilopy u nás. Suhák, jejž nazývají také sulokem či marhačem, Rusové sajgokem žije v jihoruských a jihozápadních sibiřských stepích rovinatých i hornatých, jmenovi- tě hojně v stepích kirgizských, pro něž je zvířetem zvláště příznač- ným. Z jihosibiřských stepí stě- huje se podle Uralu často tak daleko na sever, že se stýká se sobem, v těchto krajích daleko Obr. 42. Suhák: Saiga tatarica foss. Lart. ma jih postupujícím. Je to druhá Zadní část lebky s rohovými násadci sho- obdoba výskytu, jež může býti porovnána s výskytem za našich ra. V 1/, přir. vel. Nové Benátky. dob diluvialních. — Kirgizské stepi mívaly druhdy také značnější podobu s našimi krajinami stepními co do charakteru krajinného i co do zvířeny. Byly tu četné ostrůvky lesní a pobřežní lesy u vod, oživené lesní zvířenou, jako divokým prasetem, medvědem, vlkem, liškou, srnem, tedy zvířenou, která se také u nás často se zvířenou stepní stýká a mísí, aniž by bylo Obr. 43. Suhák: Saiga tatarica foss. Lart. Úlomek metatarsu v */„, přir. vel. l zvánd Lom u Sucho- mast. potřebí utíkati se proto k názoru, že po vymi- zení zvířeny stepní usí- dlila se u nás zvířena lesní. Ještě v 18.století vy- skytoval se suhák dále na západ v Evropě nežli dnes, t. j. na hranicích bývalé Polsky (před rozdělením), tedy také V poměrech oněm stepí asijských dosti podobných. — Za dob diluviálních rozšířen byl suhák až do Francie a Anglie. Velmi četné zbytky, jež uvádí Gaudry (1880) z Charente, pocházejí z období hlavního výskytu soba. Jeho výskyt i ústup na východ je z nejzajímavějších dokladů k exi- stenci a charakteru našich stepí diluvialních nejen pro jejich ráz vege- tační, ale i pro jejich ráz klimatický. Naše krajiny namnoze pahorkovité nebo i hornaté a z části i za- lesněné nebyly stepí jen proto, že na místech volných rostla stepní nebo 48 jako v tomto případě i slanomilná květena, ale i že panovalo zde tehdy kontinentální podnebí, které jak existenci této květeny, tak i existenci zvířeny stepní šlo k duhu. Od těch časů mnohé ty naše krajiny nezměnily svůj charakter nebo jen málo (potud. že víc lesů z nich vymizelo), některé v otevřených po- lohách původních nebo vykácením lesů otevřených zachovaly i relikty stepní a slanomilné květeny, ano i některé relikty zvířeny jako jsou křeček a sysel a mají dnes do jisté míry ráz stepní — ale nejsou již tou stepí diluvialní s výslovně kontinentálním podnebím, nýbrž stepí kulturní s podnebím přímořským, které vykazuje zvratné přechody k podnebí kontinentálnímu. Právě jen tato změna v podnebí je to, která přivodila změnu ve zvířeně, jmenovitě v té drobné zvířeně, kterou člověk hrubě nepronásleduje, která ale ustupuje sama, když jí poměry přírodní ne- svědčí. 22. Rupicapra tragus Gray. Kamzík. Ze Srbské Sluje u Berouna uvedl tuto antilopu poprvé Woldřich), dle jeho určení i já*) a také Maška domníval se, že některé kůstky naší sbírky musejní z téže lokality kamzíku náležejí. ; Podrobná osteologická srovnání, jež jsem se všemi provedl a jež také Maška dodatečně za své návštěvy kontroloval, vedla k tomu, že tu' vůbec není oněch lehkých a štíhlých kostí, jakými se tato horská anti- lopa vyznačuje a že to, co považováno bylo za kamzíka, je suhák. Nebylo by ovšem vyloučeno, že i kamzík mohl by na této lokalitě se vyskytovati; aspoň společenství fauny a poloha lokality v hornatém kraji nebyly by tomu na odpor. Společenství fauny ukazuje tu spolu s okolními nálezy na náhorní“ skalnatou step, kde i kozorožec byl domácím. Byla by to u nás nejse- vernější hranice jeho výskytu a je dosti podivno, že ani Nehring neuvádí. jej mezi charakterními zvířaty hornaté a částečně zalesněné stepi středo- evropské (severně od Alp), jakým konečně přece jen je. Woldřich uvádí ovšem také antilopu ze Sudslavic a Kušta*) anti- lopu Antilope cf. rupicapra z Lubné; ale obojí udání vztahují se k ne- patrným a zcela nejistým pahýlkům růžků, o nichž nelze ani z daleka tvrditi, že by mohly kamzíku náležeti. Není tedy kamzík dosud nijak nepochybně v Čechách zjištěn. Je příznačné, že pokusy se zavedením kamzíka do Krkonoš (na Harachovsko) setkaly se s nezdarem. 1) Woldřich. (Srovnej Bayer, Katalog čes. foss. obratlovců str. 77—78.) 2) Kafka, Hlodavci. Archiv pro výzkum Čech VIIL. 5. 1892. str. 27. s) Kušta J., Stanice dil. člověka v Lubné v Čechách. Rozpr. Č. Akad. 1892. 49 b) Ovicaprinae. (Caprinae a Ovinae aut.). Kozy a ovce. 6 Dutorozí dvoukopytníci s velmi zkrácenou lebkou s osou silně lo- menou, čelními kostmi silně vypnutými a dutinami vzdušnými opatře- mými. Rohy jednoduše ohnuté, někdy spirální. Násadce rohové počínají přímo nad očními dutinami. Slzní jamky a ethmoidalní mezery slabě vyvinuté. Chrup silně hypselodontní a se strany smáčklý. Řezáky jen ve spodní čelisti, vzájemně si velice podobné. V kostře podobají se z části ve- lice antilopám, na okončinách schá- zejí však úplně metapodia postranní. Rody Ibex, Capra, Ovis a Ovibos. 23. Ibex ibex fossilis Nehr. Kozorožec. (Obr. 44—47.) Pro vysočinu silursko-hercyn- -skou ve středních a české Středohoří -v severních Čechách jest kozorožec "z doby diluvialní význačným zví- řetem náhorní, částečně zalesněné stepi. Byl několikrát na obou lokali- "tách znovu konstatován, tak zejmé- na v Radotíně,') Turské Maštali, Srbské Sluji a mezi Berounem a Kři- | Obr. 44. Ibex ibex fossilis Nehr. Lebka „voklátem. Lebka z poslední lokality ze zadu v '/, přir. vel. Radotín. (dle udání Račic) nalézá se v museu „města Plzně; z okolí Berounského pak jiná lebka přišla z pozůstalosti Dr. J. N. Woldřicha do majetku Musea král. Českého. Ostatní údaje opírám dílem o literaturu, dílem o nálezy metatarsů a j. kostí, tak zejména nálezy -od Trmic, z údolí Šáreckého, od sv. Prokopa. z okolí Ústí n. L.*) a j. míst. | 50 A | 1) J. N. Woldřich: O fossilním kozorožci z Čech a z Moravy vůbec a z Ra- Hdotína zvlášť. Originál v této práci vyobr. a tuto dle vlastních fotografií repro- | dukovaný nalézá se ve sbírkách musejních. 2) Srovn. J.Kafka »Turská maštal« a »Srbská Sluj« u Berouna v monogr. Rec. a foss. Hlodavci země české, dále J. N. Woldřich »Diluv. Fauna der Hohlen "bei Beraun in Bohmen.« Verh. d. k. k. G. R. A. 1888; Foss. zvíř. Turské Maštale ete. Rozpravy Čes. Akad. It. 1893. s) © Laube. Steppenfauna bei Aussig in Bóohmen. Verh. d. k. k. Geol. R. 1 A. 1888; J. N. Woldřich, Beitrige zur Urgesch. Bóohmens. Mitth. d. Anthrop. Ge- sellschaft in Wien 1886. 4 o0 , Lebky tu uvedené zpravidla mají zachovanou jen zadní lbovou část s foramen magnum a násadci rohovými, kdežto přední část je u čel- ních kostí nebo hned pod násadei rohovými ulomena. Již dle vyšetření. Woldřichových je zjevno, že jsou to lebky zvířat mladých i dospělých, jmenovitě kozlů dorostlých až i velmi silných. Dosti často vyskytuje se metacarpus i některé phalangy, dle kterýchž © zbytků konstatoval jsem kozorožce u sv. Prokopa, v Turské Maštali 1 také v hlinách podbab- ských a Šárce. Porovnání lebek s recent- ním maflerialem ukazuje až příliš nápadné shody s evrop- ským kozorožcem Ibex ibex L., než aby bylo možno ten- to diluvialní tvar, který není mnohem mohutnější, odlišo- vati jako nějakého samostat- ného předka (Ibex priscus Woldř.) od recentního; stačí 1 věci úplně odpovídá Neh- ringovo označení Ibex ibex fossilis Nehr. Při měření a srovnávání s recentním materialem, jež pro neúplnost fossilních le- bek je často obtížné, nutno míti zřetel na to, že dnešní: kozorožei, jichž lebky se do, sbírek dostávají, jsou zpra- vidla již zvířata slabá, vyhy- Obr. 45. Ibex ibex fossilis Nehr. Lebka se stra- nutí posvěcená, která nedo- ny v '/, přir. vel. Radotín. sahují oněch velikostí, jimiž se vyznačují zvířata v neru- šeném styku s přírodou žijící. — Fossilní inventář tohoto druhu z Čech vykazuje následující lokality: | Radotín, lebka v museu král. Česk. (obr. 44, 45) a jiná lebka, jejíž majitelem byl p. poštmistr Schneider v Radotíně a která věnováním Edv. Merzingera přešla v majetek sbírek musejních (obr. 46). Nalezištěm je diluvialní písečnatý štěrk přímo pod ornicí na silurském podkladě ulo- žený. Lebky nalezeny v hloubce 2—2'6 m. rouna. Fragmentární lebka z majetku p. F. Franze v Šťáhlavech nalézá se v městském museu v Plzni; nalezena byla u Račic blíže Křivoklátu. hl Metacarpus, metatarsus, lopatka, humerus, radius, radius s ulnou a tibia v ma- jetku prof. J. N. Woldřicha; některé části nyní ve sbírkách Musea král. Česk. Sv. Prokop. Metatarsus velmi silného kozla získaný p. c. r. J, Ko- řenským. (Sbírky musejní.) | Sudslavice. Metacar- pus ve sbírce prof. Woldři- cha v českém Museu. Prof. K. Maška má za to, že pochází z Moravy a jen omylem se do této sbírky dostal. Podbaba a Šárka. Metacarpus slabšího zvířete, nejspíše kozy, metatarsus kozla. Ústí n. L—Trmice. Dvě fragmentární lebky v majetku geol. kabinetu c. k. něm. univ. Karlo-Ferdinan- dovy v Praze. Několik neurči- tých kostí v majetku pozů- stalosti prof. J. N. Woldřicha, Lebka uložená v c. k. dvor. museu ve Vídni. Na Moravě nalezena sko- ro celá kostra kozorožce v je- skyni Výpustku(ve dv. museu ve Vídni) i v Čert. Díře a také v Dolních Rakousích je zná- mo několik nalezišť zbytků tohoto zvířete (hlíny u Willendorfu, Obr. 46. Ibex ibex foss. Nehr. Část lebky s celý- mi rohovými pahýly. Radotín. Museum král. Českého. (Dar p. Edv. Merzingera.) V '/, pův. vel. Aggsbachu, jeskyně Gudenu- sova, Eichmayerova a Schusterluck). — Všechna tato naleziště na- svěděují tomu, že vZdobě diluvialní a sice nedlouho po posledním zaled- nění byl kozorožec ještě obyvatelem nižšího Středohoří, odkudž teprve Jbr. 47. Ibex ibex fossilis Nehr. Metacarpus s falan- gem I. v //, přir. vel. Turská Maštal. postupem doby vytla- čen byl do vyšších po- loh horských v Alpách, Appeninách, Pyrene- jích, Kavkazu a Sibiři. Polohy tyto byly za- jisté méně příznivy je- ho udržení a vývoji. Pokud se týče spole- čenství fauny, vysvítá tato z výkazů uvede- a* D2 ných již v mé monografii o hlodavcích (Archiv pro výzkum Čech VIIL 5. 1892). Kde kozorožec nebyl nalezen ojediněle, spatřujeme jej ve společ- nosti zvířeny, jež charakterisuje náš mladší loes nad střední terassou diluvialní. 24. Capra aegagrus Gm. Koza. Obr. 48. Koza vyskytuje se v našich usazeninách určitě jen v nejmladších a patrně již ve stavu zdomácnělém (Capra aegagrus domesticus foss.) v době neolithické a kovové. Tako- vými jsou neolithické nálezy od Trmice, Sv. Prokopa, Hradiště u Kut. Hor, Hradiště u Strakonic, z okolí Nov. Bydžova, ještě mladší z Hrádku u Čáslavě.') Jediný doklad určitě diluvial- ního, ač nejmladšího stáří, posky- tuje celá lebka z Kalvarie u Řepo- rej (obr. 48.), kdež nalezl jsem ji ve společenstvu ještě takové dilu- vialní zvířeny, jako je Hyaena cro= cuta foss., Ursus arctos, Felis ca= tus, Meles taxus a p., která před- stavuje jednak zbytky starších, ale zde již vyhynutí blízkých typů (Hy- aena), jednak nejmladší lesní zvíře- Obr. 48. Koza. Capra aegagrus domesti- ca foss. Lebka z Kalvarie u Řeporej ar n GRT v '/, přir. vel. nu, ještě dnes v Čechách žijící. 25. Ovis aries L. Ovce. Rovněž ovce je v našem diluviu vzácností, která obmezuje se na nejmladší horizonty a ukazuje často na zvíře již zdomácnělé. Zbytky ta- kové nalezeny v nejsvrchnějších, již téměř alluvialních vrstvách v Tur- ské Maštali, Kalvarii u Řeporej, Sudslavicích, vyskytují se také ve svrch= ních vrstvách světlé žlutky podbabské a šárecké, v Trmicích u Ústí n. L. a j. Z nálezu dr. Vil. Kurze uvádí z hlin ovci také dr. J. N. Woldřich z okolí Kut. Hor. Svou povahou neliší se od recentních forem t. zv. selské ovce (nekřížené) a nenáleží jim ani označení Ovis aries foss. růz= ných autorů. Velmi hojné jsou zbytky ovce v lokalitách neolithických u Trmič (svrchní jámy), Chlumčan, Bzí, v Krpech u Řepína, Hradišti u Kutné 1) Srovnej Woldřich J. N., Beitráge zur Urgeschichte Bohmens. Mitth. der Anthrop. Ges. in Wien 1883—86, 1889—90, 1893. D3 Hory, v okolí Čáslavě, na Veliši u Jičína (srovn. Woldřichova udání ve výše citovaných Beitriige zur Urgeschichte Bohmens). e) Ovibovinae. Tuři ovcoviti. Rod Ovibos, o nějž se ve skupině této jedná, počítán byl drahnou lobu do skupiny Ovinae, ač nescházelo hlasů, které mluvily pro jeho vřadění do skupiny Bovinae. Ačkoli Ovibos svým charakterem velice se blíží ovcím, přece jen je od nich aspoň tak vzdálen jako od skutečných turů a nezbylo proto novějším systematikům nežli vřaditi jej do skupiny zvláštní, která svým jménem Ovibovinae zdá se naznačovati jakýsi přechod mezi oběma sku- pinami, ačkoli Ovibos v pravém smyslu slova tímto přechodním tvarem není. O studium Ovibovinů zjednal si značnou zásluhu dr. R. Kowarzik svou monografií »Der Moschusochs und seine Rassen<.') Fossilní ovibovini vnikli do pásma středoevropského ze severu již v praeglacialním období epochy diluvialní, jak tomu nasvědčují jejich po- zůstatky ve Forest-bedu anglickém. V ty časy, jak trefně popisuje dr. Kowarzik, panovalo v Anglii ještě mírné podnebí a Ovibos od severu přišlý pevninou, jež Anglii tehdy spojovala přes dnešní Island s Gronskem, nalézal zde příznivé podmínky pro své bytí. Když ale tyto podmínky vlivem zalednění tak se zhoršily, že ani toto skromné zvíře nemohlo obstáti, ustoupilo před postupujícím zaledněním k jihu a odtud pevninou, jež byla ještě na místě dnešního Canalu la Manche, k východu do střední Evropy, do Francie, Německa i také do Čech, na Moravu a dále do Ruska a Sibíře. V dobách meziledových, kdy podnebí se opět zmírnilo, postupovala snad někdy jednotlivá stáda místně opět k severu, ale s novým zaledně- ním ustupovala zase k jihu, nicméně z nálezů diluvialních, jak je sebral a sestavil dr. R. Kowarzik, je zřejmo, že toto stěhování Ovibose dodrželo určitý směr, jenž až do hlavní doby ledové jde k jihu, v době poglacialní, kdy podnebí bylo tomuto zvířeti opět příliš teplé, k severov. a severu a přes úžinu (tehdy pevninu) Behringovu ukončeno až v severní Americe na rozhraní Atlantického oceanu a severního Moře Ledového. Avšak v tuhém zápase s podnebím a poměry pastvy prodělal tento nordický přistěhovalec značné změny. Původní třetihorní typ v době praeglacialní representuje se v starším diluviu Anglie a záp. Evropy jako Ovibos fossilis spec. em. Kow. a toto plemeno znenáhla se mění v plemeno mladšího diluvia, jímž je Ovibos mackenzianus Kow., kteréž až do doby přítomné udrželo se v naznačených výše krajích Ameriky severní. Tato ovšem dostala souběžným stěhováním od severu rovněž tyto přistěhovalce, jichž staré plemeno je tu známo jako Ovibos priscus. 1) Fauna arctica von Prof. F. Romer. Jena 1909, Bd. V. D4 Z celé Evropy i s Anglií a ze Sibíře je známo celkem 81 nálezů, jež vypočítává podrobně v citované monografii dr. R. Kowarzik. Z těchto. nálezů tři (z Triminghamu ve Forestbedu, z Frankenhausen a z Bělšovic) jsou výslovně rázu Ovibos priscus a lebka z jeskyně Mureku u Krakova, jistě zřejmě k tomuto plemeni náležející, značně se již schyluje k plemeni. Ov. mackenzianus. Více než čtvrtina (22) citovaných nálezů je známa ze Sibíře, ale již jen 8 z evropského Ruska, 9 z Rakousko-Uherska (2 z Čech, 5 z Mo- ravy, 1 z Haliče, 1 z Uherska), 31 z Německa, 4 z Francie, po 1 zč Švédska a Švýcarska a 12 z Anglie. Jen jeden exemplář nalezen celý na ostrově Ljachovském v Sibíři, 56 je fragmentů lebky (mezi nimi 1 český); ovšem z těchto fragmentů jen asi polovina jsou větší díly zadní části lebky s násadei rohovými jako nález český, kteréž uznati dlužno jako: 26. Ovibos mackenzianus Kow. Tur Mackenziův. (Obr. 49—51.) Z celé lebky zachována jest jen mozkovna. Část lícní (obličejová) je odlomena, po pravé straně však silně vystouplá očnice je patrna. Ro- hové násadce velmi široké, jsou vysoko nad temeno nasazeny, což na- svědčuje vedle značných rozměrů lebky vyrostlému samci. Svrchní část násadců je však sploštěna byvši úplně travertinem zalita, jenž horní část: násadců zničil. |; Zadní (týlní) stěna lebky (obr. 5la) je význačna týlním hřebenem, jenž po obou stranách tvoří téměř rovné oblouky pro hluboké svalové jamky, jež podařilo se z travertinu zřetelně vypreparovati. Dolní část, týlní stěny ukončena je pěkně zachovanými kloubními plochami a po-. někud poškozeným otvorem foramen magnum. Akcessorické eondyly jsou“ ještě zřetelně patrny. i Basioceipitale (obr. 51b) je výborně zachováno a zúžuje se do předu velice nápadně; velmi úzká bulla ossea po obou jeho stranách svým tvarem a úzkostí nasvědčuje stejně jako rohové násadce dorostlému sameis Mezi bullou a oceipitale viděti jest foramen lacenum a na zadní straně. bully místo po odlomeném výběžku processus museularis. Basioceipitale pokračuje do předu ve velice zúžený basipraesphenoid, také pleryeoid a olisphenoid jsou zachovány. Z patrové plochy zachován jest jen malý díl před fossa sphenopalatina; také poškozený díl horní čelisti zvlášť je za- chován. : Stavbu chrupu dle rec. amerického exempláře zool. sbírek Musea znázorňuje obr. 50. i je zřejmo, že také zadní svrchní stolička (obr. 49a) náleží nesporně tomuto zvířeti. Poněkud pochybným je úlomek radia (obr. 49b), určený za příslu- šenství ovibose J. N. Woldřichem, neboť mohl by náležeti i jinému Obr. 49. Tur Mackenziův. (Ovibos mackenzianus Kow.) a Zadní stolička "svrchní v přiroz. vel. Z Lochova. b Úlomek radia v '/„ přir. vel., dle určení Woldřichova. Dle K. Mašky úlomek radia mladého rhinocera. Z téže lokality. bb Obr. 50. Recentní tur pižmový. Ow%- bos moschatus Zimm. (mackenzianus Kow.). a Spodní, b svrchní řada sto- liček v přir. vel. (Zool. sbírky mu- sejní.) | Obr. 51. Tur Mackenziův. (Ovibos mackenzianus Kow.) a Lebka ze zadu. b Část lebky od spodu. V “/, přir. vel, Lochov, 96 tvaru (rhinoceru); ovšem blízkost v nálezu svádí k možnosti, že i tu jedná se o příslušnost téhož druhu. Celý nález pochází z Lochova, kdež objeven Ovibos konservatorem L. Schneidrem, z jehož majetku přešel do sbírek Musea král. Českého, k jehož největším diluvialním vzácnostem náleží. Podčeleď Boodontia. Bovinae. Skot. Hromadným tímto jménem označuje se podčeleď dutorohých ko- pytníků, jejichž lebka je význačna mohutným vybudováním čelných kostí, vedle nichž temenní kosti téměř mizí nebo na zad lebky jsou zatlačeny. Ve spojení s mohutným čelem jsou silné nástavce rohové duté, válcovité nebo trojhranné, obyčejně v pravém úhlu stranou směřující a často až na samý zadní okraj lebky zatlačené. V chrupu mají vysoké prisma- tické stoličky se značnou vrstvou cementu a silně vyvinutými basalními sloupky na vnitřní straně horních a na zevnější straně dolních stoliček, kteréž sloupky dosti záhy se otírají a tím v povrchu otřené stoličky smyčkou patrnými se stávají, čímž chrup, velmi často nápadně podobný otřenému chrupu jelenovitých, od tohoto zřetelně se liší. Při otření zů- stávají stoličky prismatickými, někdy dokonce se k hornímu konci po- někud rozšiřují (u jelenů se naopak zužují), při tom se lištny původních © lamell tak zesilují, že jamky ve středu zubu se značně zmenšují. Dle Riitimeyera rozpadají se v pět skupin, z nichž skupina bů- volů (Bubalus) tvoří přechod mezi antilopami a ovcemi s jedné a mezi zubry a tury s druhé strany. Pro naši zvířenu jen tyto dvě skupiny poslední mají důležitý význam. Bison. Zubr. Maje po ruce dokonalou lebku starého býka od zubra amerického (obr. 54),*) shledávám na ni vystižně Zittlem naznačené znaky: Velmi široké a krátké čelní kosti, krátké a široké, nazad.siců zatlačené, nicméně vždy ještě část lbové krytiny tvořící kosti temení (úplně srostlé), krátké, vzadu značně širší kosti nosní a krátké, přímo odhlavy odstávající a na zad mírně stočené pahýly rohové, jež těsně vystupují za očnicemi, rourovitě vyvstalými. 7% © Rod tento zastupuje skupinu, která má žijící zástupce v evropské 1 americké zvířeně. V evropské je to zubr evropský (Bison bonasus L.), dosud v bělověžském lese na Litvě udržovaný, kdežto v Americe žije zu br *) Zastřeleného v Yellowstonparku a museu darovaného P. Oberlándrem. bř (nikoli bůvol — kterýž je příslušník rodu Bubalus) americký (Bison americanus Gmel), také dnes již jen v několika nevelkých stádech za- chovaný. Fossilní zbytky zubrů sledovati lze až do miocaenu svrchního (hlavně v Indii) a do pliocaenu (v Americe). Jinak je zubr typickým zvířetem diluvialním jako druh i- 27. Bison priscus Boj, Zubr diluvialní.*) (Obr. 52—56, 60—61.) Tento považuje se obecně za fossilní formu žijícího ještě zubra , .- ) « OR jz Ola evropského (Bison bonasus L.), ačkoli je svým charakterem mnohem bližší Obr. 52. Zubr diluvialní. Bison priscus Boj. Svrchní část lebky v /„ přir. vel. Pohled shora a se strany. Bohnice“u Prahy. *) Srovn. Bayer, Katalog čes. foss. obratlovců str. 80. 98 Obr. 53. Zubr diluvialní, Bison priscus Boj. Čelní část lebky s rohovými ná- sadei v '/,, přir. vel. Pohled s předu. Sv. Ivan u Berouna. Obr. 54. Zubr americký. Bison americanus Gmel. Lebka v '/; přir. vel. americkému žijícímu (B. americanus) 1 tamním diluvialním formám (B. antiguus Leidy). Riitimayer vyjádřil to slovy: Bisom priseus prochází formou americkou Bison americanus, aby ve stáří nabyl dnešní formy evropské Bison bonasus. Je tedy zubr americký formou mladou, slaběji ozbrojenou proti starší, silněji ozbrojené formě evropské. 59 Tento zdánlivý rozpor lze však dosti pravdě podobně vysvětliti tím, že právě zubr jest jedním zoněch dokladů společného původu jedné části evropsko-americké dílem až asijské fauny ze společného nordického kmene, jako jím je pravděpodobně Cervus primigenius a potomní Cervus elaphus, C. maral, dále Ovibos i Castor (bobr) a že pak zeměpisné úchylky tvarů, jež zachovaly se až do časů recentních, mohou býti různé. Tak dnešní zubr evropský vlivy klimatickými dále se odchýlil od prakmene diluvialního nežli zubr americký a tím se také vysvětluje, že také diluvialní zubr evropský stojí blíže recentní- mu americkému nežli recentnímu evropskému. Je to snadno pochopitelné a zjevným dokla- dem správnosti vyslovené theorie. Zubr americký jako přistěhovalec z Evropy přes severní Asii do severní Ameriky, přišlý tak- řka až do recentního období, žil v přibližně podob- ných poměrech pastvy a podnebí jako za evrop- ského diluvia, kdežto v Evropě zaostalý jeho sou- druh přílhš záhy podléhal v tom ohledu značným změ- nám. 6 Bison nebyl dosud v V diluvialním materialu našem až na malé výjimky přesně rozlišován od rodu Bos, tak- že vyskytují se četná určení jen přibližná (Bos nebo Bi- son?) nebo s otázkou a od- Obr. 55. Bison priscus | Obr. 56. Zubr diluvial- „2 Boj. Stolička ž Červe- © ní Břson priscus Boj. kazem na druh Bos primi- ného Lomu u Sucho- ze Suchomast. Falang genius, kterýž se venkoncem mast. (Přir. vel.) Earl prirvel ociťuje v literatuře četněji zaznamenáván nežli Bison. Sbírky musejní obsahují skvostné doklady jeho existence. Je tu především lebka z Bohnice (obr. 52) bez spodních čelistí, ale se svrchním ozubením a s násadei rohovými a pak ještě obrov- ské čelo s rohovými násadci od Sv. Ivana (obr. 53), kteréž vykazuje rozpjetí ještě mohutnější. Kromě toho však četně vyskytují se jednotlivé násadce rohové větší i menší, jež vesměs na tento druh poukazují, v blízkém sousedství s kostmi okončin, někdy i úlomky chrupu, jež vesměs k tomuto druhu jest připočítati. O rozměrech dvou uvedených největších pozůstatků podávají názor másledující míry: M Bohnice Sv. Ivan Pitkačela mezi rolyw +.. + « 485 cm 835 em Rozpjetí pahýlů rohových ... . . < 120 120 60 Bohnice Sv. Ivan Délka lebky v temeni ....... s +05702em „cm Šířka lebky s očnicemi. . ...... 36.4 Aby Nasaliasdélka, < 39: wi a dy l: 122 20 Nasahavšířka s 1%.: 73080 JA Průměr rohového násadce . ....... 185,, pš Délka rohového násadce ... .... .. . 425,, 57 Objem rohového násadce. . ...... ČSM 50 Jestliže lebka poskytuje výborné charakteristické známky rodové bisonů na rozdíl od bovinů vlastních, jeví se v chrupu a kostře ostatní vztahy tak blízké, že je zapotřebí velikého, pečlivě tříděného materialu osteologického, aby se tu mohlo dojíti k závěrkům, jen poněkud spolehlivým. Řezáky bisontů jsou dosti význačné tím, že jsou úzké a příkře po- stavené; ve stavu otřelém mění se pak snadno ve válcovité kolíky, které spíše podobají se otřelým řezákům ovcí a kozorožců nežli řezákům skotu (Riitim.). Jednotlivé stoličky bisonů je těžko rozeznati od stoliček velkých turů vlastních; celé řady stoliček již spíše lze rozeznati dle celkového charakteru rodového, jenž spočívá v jejich kompaktní stavbě, čtvercovém profilu, těsnějším spojení obou polovin zubů, ve slabě vyvinutých okraj- ních záhybech a silně vyvinutých hlavních sloupcích, jež v celé výšce zubu bývají stejně tlusté, takže zub tvoří pravidelnější hranol nežli u turů. © Akcesorické sloupky nevystupují z obrysu koruny ani u stoliček spod- ních, ani u svrchních; smyčky dentinu jsou ve všech stupních věku jedno- dušší nežli u turů a sklovina jejich je hmotnější (Riitim.). Celkem možno říci, že velká většina fossilních zbytků diluvialních, , jež poskytly nám lokality Sv. Prokop (jeskyně), Šárka-Generálka, Dejvice, Kotlářka (Podbaba), Bohnice, Brandýs n. Orl, Sv.' Ivan, Váp. Podol, Vysočany, Trmice, Košíře, Sudslavicejii Svob. Dvory u Hradce Králové, Třibřichy u Chrudimě a Ústí n.l, může býti s dobrým svědomím započítána k tomuto druhu. V museu městském v Plzni nalézají se nálezy z Božkova (astragalus, metacarpus), Doudlevce (scapula), Křimice (dolní čelist s 5 stoličkami) a Lobzů (3 dolní stoličky zadní 7m, m2, M). Taurinae. Tuři. Skupina skotu s velice rozšířenými kostmi čelními, takže tyto na úkor Kostí temenních, jež jsou velmi zkráceny a do týla zatlačeny, tvoří samy krytinu lbovou. Nástavce pahýlů rohových pošinuty na zad, takže od očnie, jež nevystupují rourovitě, jsou dosti vzdáleny a při tom i po- někud sploštěny. Nosní kosti jsou poměrně širší, ale celá lebka činí do- jem štíhlejší nežli hřmotná lebka bisonů. 61 Tur nežije již nikde ve stavu divokém. Vyskytuje se v době dilu- vialní a žil pravděpodobně ještě v době, kdy jeho soukmenovci byli člo- věkem zdomácněni, jistě asi až do nejmladších dob předhistorických (tur nibelungů, skot doby kamenné a bronzové). Anglický skot, jenž ve stavu polodivokém chová se v některých parcích (Chillingham, Lyme), není dle šetření provedených Riiti- mayerem původní tur divoký, nýbrž jen zdi- vočilý tur domácí, který nicméně je přímým Obr.57. Bos primigenius Boj. potomkem pratura diluvialního. Praemolary pratura z Červ. Diluvium české vykazuje dva zástupce Lomu u Suchomast v přir. vel. tohoto rodu. 28. Bos primigenius Boj. Pratur diluvialní.*) (Obr. 57—61.) Turové tito byla zvířata mohutná, s velkými, ale štíhlými, více méně lyrovitě zahnutými rohy. Než již u tohoto divokého zvířete jeví se Obr. 58. Bos primigenius Boj. Chrup pratura z hlin diluviálních u Podbaby v přir. vel. v této výzbroji lebky časté odchylky, jež zavdaly podnět k rozeznávání několika plemen. Při tom však téměř úplně zůstalo přehlédnuto, že tato | *) Srovnej literaturu uvedenou v Dr. F. Bayera Katalogu čes. foss. © obratlovců str. 80. 62 výzbroj mění se dle pohlaví a často i dle lokálních poměrů pastvy a podnebí. Mnoho zmatku způsobilo tu také nedostatečné rozlišování tura od. zubra, které ovšem je obtížné, jsou-li po ruce jen jednotlivé kosti neurči- Obr. 59. Pratur diluvi- alní. Bos primigenius Boj. Falang I. V*/, pův. vel. Jeskyně svatopro- kopská. tého stáří a pohlaví. Teprve velký srovnavací material jak diluvialních, tak i alluvialních a recentních kostí s bezpečnou signaturou pů- vodu, pohlaví a stáří, může uvésti do těch věcí jasno. Porovnání, která níže uvádím, jsou pouhé pokusy v tom směru, neboť nemohu říci, že by můj material v tom ohledu byl jen poněkud dostatečný, Připojená vyobrazení metatarsů a metacarpů velice nápadně ukazují, že rozdíly mezi oběma rody jsou zcela zřetelné. (Obr. 60, 61.) Bison je zvíře štíhlé kostry, což právě v útvaru nohy, zvláště v chodidle se dobře jeví, nad to v diluviu bisoni proti bovinům jsou zví- řata nápadně menší mohutnosti. Teprve v re- centní době se oba typy v těchto poměrech k sobě přibližují. Dobrý názor o tom, pokud se týče metacarpu a metatarsu, podá- vají následující míry: Metatarsus G. Bison priseus Boj. g » © americanus . » © priscus juv.. Bos taurus.. G. Bos primigenius BE Metacarpus Bison priscus Boj. » » juv. » © americanus . Bos taurus.. » © primigenius » » Délka Šíř. v kloubech © Nejm. tlouštka „dil. 290 13 38 (62 „rec. 240 D8 29 827 valí 215 = 26 827 „ rec. 240 64 34 705 dil 300 86 50 6'00 „dilé 0265 92 DN 482 . Řep. 250 77 44 568 „dl“ 220 70 40 2) „ Tec. -70205 65 35 D85 TEC Za 12 41 0. FdTl 210 92 64 30 - Řep. 270 86 54 50 Z metatarsů podařilo se shledati individua přibližně asi stejného stáří a sice jak v recentních, tak v diluvialních tvarech i je patrný rozdíl v síle těchto kostí i rozdíl mezi recentními formami stejného stáří. | 6: Je po ruce ještě alluvialní metatarsus mladého zvířete, který změřen dává délku 215, kloubní šířku 50 a nejmenší tlouštku 26 mm: poměr těchto rozměrů je týž jako u bisonů (827), u nichž se ukazatel poměru nejmenší tlouštky a délky pohybuje mezi čísly 762—8'27, kdežto u bovinů klesá tento ukazatel na 6'00—707. Z metacarpů nepodařilo se srovnati zvířata přibližně stejného stáří, aspoň dil. Bos priscus je zvíře starší a silnější nežli Bos primigenius, ale Obr. 60. Metacarpus rodu Bos a Bison (v '/; přir. vel.). a Bos primigenius Boj. (Jenerálka.) b Bisom priscus Boj. (Podbaba.) c Bos tawrus L. Recentní. d Bison americanus Gmel. Recentní. i tu je nápadno, že mladší, mnohem slabší Bos primigenius má meta- carpus v kloubech stejně silný a v nejtenčí části ještě silnější nežli starší | a mohutnější Bison. Méně rozdílného stáří jsou metacarpy ostatních tří zvířat, nicméně i tu je patrno, že rec. Bison americanus blíží se mladému zvířeti dil. Bis. priseus a že tlouštky kostí těchto dvou zvířat nedostihují tlouštky recent- ního skotu. Koefficient poměru nejmenší tlouštky k délce dle stáří zvířete -pohybuje se u bisona mezi 482—5'85, u rodu Bos mezi 3'70—55 a je tento koeff. tím vyšší, čím fossilně i individuelním věkem mladší je zvíře. | Tak na př. u rec. Bis. americanus 5'85 a u velmi mladého Bis. priscus (Řeporyje) 568 a u mladého zvířete alluv. 5'5 a stejně u recentního Bos | taurus 5'3, u nejstaršího Bos primigemius jen 3'7, ale u Bos primig. z nej- | mladšího naleziště u Řeporej 5'0. Je i tu zřejmo, že obě zvířata se k době recentní stále víc k sobě přibližují; tentýž zjev, který se opakuje u meta- 64 tarsů, kde na př. Bis. americanus a priscus juv. all. mají nejvyšší koef- ficient 8'27, kdežto dil. Bis. priscus klesá na 762 a rec. Bos taurus na 705, kdežto diluvialní klesá na 6'00. Výše naznačené rozdíly lze sledovati až do phalangů, avšak tu vedle pohlaví rozhoduje i okolnost, je-li phalang z nohy přední nebo zadní. Připojený přehled tyto rozdíly nápadně rozlišuje. a b e d Obr. 61. Metatarsus rodů Bos a Bison v ''/;přir. vel.a Bos primigenius Boj. Tur- ská Maštal. b Bison priscus Boj. Vysočany. c Bos taurus. Recentní. d Bison. americanus Gmel. Recentní. ; Phalang Délka Tlouštka | Koěfficient Bos primigenius Bay. . . .dil.. 82 mm 52 1576 Bos: taurusmam uto ns 1511 2 ree60 tím 34 přední 197 » » jd TBC ADV 38 zadníc, "57 Bison americanus . . . . . rec. 59 mm 32 přední 184 » » Men (1 PECE 620 29 zadní 2'14 Bison priscus r 1 t7il: 0m 32 215 » » č- oR chlé v7mM 35 208 » » z) 0 ho vtom 41 178 Pohříchu nebylo lze získati kostru bisona evropského, aby tato po- rovnání mohla býti zevrubněji provedena. 605 Je však i tak zjevno, že diluvialní pratur bylo robustní a mohut- nější zvíře nežli zubr a že pokolení jeho ať již vlivem domestikace nebo vlivy lokálními a snad i vlivem mísení krve čím dále více se seslabuje a slabšímu bisonu se vyrovnává. Je ostatně pravděpodobno, že témuž pochodu podléhá menší měrou i nezdomácnělý, ale stále více obmezo- vaný bison. Bylo by zapotřebí mnohem rozsáhlejšího materialu srovnavacího, nežli jaký mám po ruce, aby se prokázalo, jaký vliv na útvar a mo- hutnost těchto kostí má pohlaví. Lze předpokládati, že slabší stavba kostry "krav a silnější kostra býků mají tu rovněž svůj význam; ve srovná- „vaném materialu je pohlaví jen zřídka bezpečně vyznačeno, což ovšem srovnávání velice činí obtížným a nejistým. Ostatně i některé historické zmínky podporují názor o praturech, který jsme z pozorování svého získali. »Zvířata postavy i barvy býků, ale skoro tak velká jako slon< — "tak popisuje Caesar v »Bellum gallicum“ pratura, jejž ještě ve střední Evropě jako zvíře nezkrocené zastihl. Lebka nalezená v Brambergu se "třemi ranami od kopí, dosvědčuje, že v tomto stavu existovalo zvíře to ve střední Evropě ještě ve století XII., ale později už nenalézáme leč stopy zvířete zkroceného, jež dalo nám užitkový skot. Kolem r. 1000 po Kr. pečeně z divokých koní a divokých turů bý- vala na jídelním lístku klášterníků v St. Gallen ve Švýcarsku, jak jsou -o tom určité záznamy a lebky ulovených praturů bývaly upevňovány na radní domy měst německých, kde ještě pět století později (na př. v Mo- ohuči a Wormsu) se nalézaly. i U zemědělců Slovanů v Čechách byl asi pratur mnohem dříve zdo- „mácnělým zvířetem nežli v Německu, jak o tom legendy a historické „zkazky (o sv. Václavu, sv. Prokopu) svědčí. | | Plemena pratura Bos primigenius. | Již v diluviu jali se autoři rozeznávati tři plemena pratura: Bos primig. trochoceros, Bos primig. frontosus a Bos prima. brachyceros. Riůitimayer (Naturl. Geschichte des Rindes), jenž dříve plemeno trochoceros za konstantní formu uznával, brzy seznal, že této formě ne- náleží titul zvláštního plemena, nýbrž že jedná se tu jen o individuellní variaci typických forem Bos primigenius, jejíž rozdíly skoro jen obme- zují se na útvar rohů, které i u všech jiných bovinů zvlášť se zřetelem Ina pohlavní změny v kostře se vyskytují. Štíhlejší rohy, nápadnější nástavce jejich, úzké čelo a málo vystu- | pující očnice, které jsou charakteristické pro domnělé plemeno trochoceros „jsou také charakteristické pro krávy vůbec, ač nikterak není vyloučeno, "že se mohou vyskytnouti i u býků. wp v am 66 Z těch plemeno Bos primig. frontosus pokládáno býti může za oprávněné plemeno původního typu, které se stále víc uplatňuje a pak 1 do zdomácnělého dobytka a až do doby recentní převádí, kdežto Bos primy. brachyceros považuji za označení chybné a mám za to, že krátko- rohý skot není plemenem pratura, nýbrž je samostatným druhem. | Dle toho Bos primigenius vyskytuje se jen ve dvou plemenech: Bos primigenus typus, Bos primigemius frontosus. Možno pak říci, že Bos primigenius typus je původní zvíře divoké, Bos prim. frontosus pak plemeno, vzniklé již za stavu počátečné, stádní domestikace v době diluvialní, jak to Riitimayer v »Naturgeschichte des Rindes« II. díl str. 156 správně vykládá. 28a. Bos primigenius typus. Pratur typický. Typický Bos primigenius, jehož předkové (Bos etruscus Falc) vy- skytují se v jihoevropském pliocaenu a jehož potomci žijí ještě v Indii (Bos indicus s jeho varietami) je mohutný pratur s válcovitými rohy, má svrchní molary skoro vesměs delší nežli širší (Riitim.). Dentinový sloupec zevní stěny je zaokrouhlený a nepřečnívá přes křídlovitě položené postranní záhyby, takže obě pole zevní stěny jsou poněkud konkavní. Vnitřní hranoly zubní pravidelně půlměsíčité bez nápadně vystupujících © dentinových sloupků. Accessorický sloupek vždy v obrysu koruny otřený. směrem k základně zubu často poněkud z obrysu toho vystupuje, nezřídka pak průřez jeho je laločnatý. Také praemolary jsou značně delší nežli širší se zevní stěnou silně konkavní a silně vystupujícími postranními okraji. Spodní stoličky úzké a protáhlé, vnitřní sloupky válcovité, málo vyčnívající; postranní záhyby silné, zevní sloupky pravidelně půlměsíčité, accessorické sloupky jednoduché, nevyčnívající. Praemolary stlačené se. silnými záhyby. Řezáky široké, lopatovité. | Z lebky zachovávají se u diluvialních zvířat zpravidla jen část patrová nebo vůbec jen úlomek s větší nebo menší částí chrupu. K vzácným nálezům náleží spodní čelisť, která dle měření Riiti- mayerových dosahuje u dorostlého zvířete délky 465—470 mm, při čemž ale výška její je značně nižší nežli u domácího skotu a přibližuje se zase výšce, jaká se dá zjistiti u bisona (za symphysou 34, před P, 48, za M; 70 mm). Tedy i zde se ukazuje to, co jsem výše již vytknul při srovná- vacím měření metatarsů a metacarpů. Z ostatních částí kostry jsou nejčastějšími zjevy metatarsus nebo metacarpus, některý phallang, vyjimečně některá z ostatních kostí okončim, častěji jen její úlomek nebo obratel. Z diluvialních nalezišť náležejí sem zbytky od sv. Prokopa (obr. 59), z Turské Maštale (obr. 63), Generálky (obr. 60), Čer- veného Lomu u Suchomast (obr. 61), Kalvarieu Řeporej, Srbské 67 Bluje, Podbaby, Vysočan, Bání, Jičína, Kutné Hory, z okolí Berouna a Křivoklátu, Bezděkova, Sudslaviec, Trmiec a Ústí n. L. 28b. Bos primigenius frontosus. Pratur velkočelý. (Obr. 62—63.) Charakteristické znaky tohoto plemene shrnuje Riitimayer v ná- sledujícím: vyšší oceiput, delší čelo vzdor posunutí nástavce rohového (neobyčejně protáhlý frontální val), kratší nasalia, řada stoliček i sama in- termaxilla delší než u plemene primigenius ty- pus,značné příč- né rozšíření čela mezi rohovými nástavci vzdor „menší šířce čá- sti spánkové a orbitální, velká šířka obličeje a oceiputu, silné © Obr.62. Bos primigenius Boj. var. frontósus. Forma diluviální. sploštění rohů V */; přir. vel. Lochovice. na nástavcích do předu pošinutých a přímo na venek směřujících, objemné vyklenutí „důlků očních, silně vystouplá půda spánkových jamek. | To jsou ovšem znaky odpozorované na lebkách recentního skotu téhož plemene (Bos taurus frontosus) a není ovšem jisto, až do jaké míry je lze převésti na di- luvialního předka tohoto ple- mene. Ještě méně opory máme pro chrup a kosti končetin, neboť zde na dlouho nebude lze sehnati takový srovna- vací material, který by uvedl do věci náležité světlo. (Obr.63. Bos primigenius Boj. plemeno frontosus Že skutečně již plemeno | 80 příro vel. Bos primigenius frontosus za doby diluvialní existovalo a snad teprv se vyvinovalo, toho doklady podávají častější nálezy splo- I štělých rohů (obr. 60. a 61.). Celkem ale náleží nálezy tyto k vzácněj- ším a vyskytují se znaky tohoto plemene později teprve častěji u po- | tomstva v době neolitické. b* -v 68 Časté nálezy plemene toho v diluviu pocházejí zokolí Rakovníka (obr. 63), Lochova, Šárky, Libně, Berouna, Vokovic, Locho-. vic (obr. 62), Malenovic, Lipence, Vysočan. | 29. Bos brachyceros. Pratur krátkorohý. (Obr. 64—66.) Owenem byl původně pod jménem Bos longifrons*) popsán malý krátkorohý skot, vyskytující se hojně v mladším pliocaenu anglickém. společně s mamutem a nosorožcem i v rašelinách irských s veledaňkem. (Megaceros kibermeus) a 1 dále v mladších ještě usazeninách s jelenem (Cervus elaphus) 1 v předhistorických nalezištích se starožitnostmi rázu římského. Tento malý skot byl zjištěn pak i ve Skandinavii Nilssonem*) ve společenství s Bos primigemius 1 jeho iplemenem Bos fromtosus a sobem a Nilson vyslovil se, že tento skot byl v divokém stavu již za doby dilu- vialní vyhuben, ale dochoval se dále v době předhistorické jako zdomác- nělé zvíře a odvozuje od něho i malý skot finský. Riitimajer má za to, že tento skot nikde ještě s určitostí nebyl konstatován jako zvíře divoké, byť i mnohé nálezy velmi vysoké stáří jeho dosvědčovaly stejně jako společenství nálezů a zbytky vyhynulých typů (mamuta, nosorožce a soba). Uvádí, že na lokalitách z nejranněj- ších počátků lidské kultury jeví se mu již jako zvíře zkrocené, na mno- hých místech jako zvíře starší nežli skot z plemene primigenius typus. Ačkoli pak v tom shledává to jediné, co je těmto dvěma typům skotu společné, neváhal prohlásiti Bos brachyceros za plemeno Bos primigenius. Při tom uznává Riitimayer zcela správně, že plemeno Bos from- tosus, jež odvětvilo z typu Bos primigemus a lidským vlivem od tohoto stále víc se vzdalovalo a do jisté míry jako nová specie se konsolidovalo,, Bos brachyceros od prvních počátků svého výskytu tvoří dokonce vyvi-. nutý tvar, který se postavou i útvarem lebky od současně již zdomácně- lého plemene Bos primigenius typus co nejostřeji liší. Připomenu-li k tomu, že Bos brachyceros vyskytuje se u i nás nejen ve společenství s diluvialním plemenem Bos primigemius frontosus, ale 1 ve společenství s nezkroceným typem Bos primigemius typus, jakož i v blízkém společenství sostatní diluvialní zvířenou doby pastevní a do- konce i ve společenství s jelenem Cervus primigenius Kaup. (Čochová), tedy v období téměř poglacialním, mám jistě dosti důvodů, abych pochy- boval o tom, 1. že Bos brachyčeros nevyskytuje se ve stavu divokém, 2. že Bos brachyceros je plemenem typu Bos primigemus a nikoli samo- statným druhem.*) 1) Owen. Brit. foss. Mammalia. >) Annals and Magaz. of nat. hist. Ser. IV. 1849. s) Správněji jako druh uvádí jej dr. Fr. Bayer ve svém Katalogu českých fossilních obratlovců str. 80. 69 Pokud se týče otázky, je-li Bos brachyceros zvířetem, jež žilo v di- luviu ve stavu divokém, mám za to, že možno ji na základě našich ná- lezů zodpověděti kladně. České lokality diluvialní vůbec jsou dosti chudy na doklady exi- stence diluvialního člověka, zejména na doklady existence člověka, jenž byl by používal již zkrocených anebo pozvolna zdomácňovaných zvířat- To by ovšem ještě ne- rozhodovalo, neboť no- madi diluvialní, jichž stopy nalézáme, své mrtvé pochovávali pra- vděpodobně způsobem, jenž nepřispíval k tomu, aby se jejich zbytků mnoho dochovalo. Roz- hodné však je, že jen výjimečně a vzácně na- lézáme stopy stádní do- © Obr. 64. Bos brachyceros. Tur krátkorohý. c" Nása- mestikace diluvialních M přievel. zvířat a setkáváme se nanejvýš se zužitkováním zvířat lovených. Nalézáme-li pak zbytky Bos brachyceros i v nejstarších nánosech mladšího diluvia, kdež po té či oné činnosti člověka není ještě stopy, nemůžeme se ubrániti dojmu, že sežtu jedná o zvíře divoké. Obr. 65. Bos brachyceros. Tur krátkorohý. Spodní čelist z Čochové u Biliny (dil.). K otázce, je-li Bos brachyceros samostatný druh či jen plemeno od Bos primigenius, shledáváme spíše doklady ku kladné odpovědi ve směru prvním nežli v druhém. Konstantnost typu, kterou sám Riitimayer potvrzuje, mluví "spíše pro druh samostatný, i kdyby se mělo nebo mohlo snad připustiti, že snad původní nějaké plemeno se v takový samostatný druh změnilo. Ohromný základní rozdíl obou typů předpokládal by dlou- hou dobu vývoje, po níž nikde není stopy: není také stopy po přechod- ných nějakých tvarech mezi oběma typy. Sklon k tvoření plemen v obvodu typu brachyceros nasvěd- čuje rovněž samostatnosti druhu a je to podepřeno ještě tím důkladněji v okolnosti, že sklon jeví se tu k tvoření plemen zcela obdobných, jaká | | | se tvořila v obvodu typu primigenius; nalézáme mezi zbytky Bos bra- chyceros odchylky, které analogickou cestou postupují jako u Bos primi- genius. V tom vlastně shledáváme se opět s Riitimayerem, jenž míní, že tato plemena od Bos brachyceros podržují něco z charakteru obou plemen Bos primigenius — zatím co známky toho druhu se samostatně u něho vyvíjely zcela přirozenou a analogickou cestou biologického vývoje. Obr. 66. Bos brachyceros. Tur krátkorohý. a © Diluviální forma původní. Čelní © část lebky s násadcem rohovým v /; pův. vel. Rakovník. b Forma frontosus. Lebka s rohovými násadei v '/; přir. vel. Rakovník. Bos brachyceros je charakterisován úzkou, štíhlou lebkou a malými, někdy rovnými, jindy silně zatočenými rohy; typický tvar má rohy sil- nější a zatočené, při tom v průměru kruhovitém, tvar druhý, analogický plemeni Bos primy. frontosus má rohy rovnější a sploštělé. Rohy jsou nasazeny před hranicí čelní, mají dlouhé násadce a mozkovnu v jejím začátku silně zužují. Očnice vystupují silně a smě- řují rovně na venek. Celý charakter lebky upomíná spíše na jelena nežli na skot; v celku dle svého srovnavacího materialu tvrdí Riitimayer, že B. brachyceros udržuje asi relativní střed mezi oběma plemeny Bos primi= gemus, aspoň pokud se týče délky celého profilu lebky, délky čela ve středu, délky nosních kostí, délky patra v obyčejném rozměru i délky patra až za M3, délky řady stoliček a délky intermaxillarní; rovněž 1 ve 71 výšce occiputu, v šířce lícní, ve spánkové šířce čela, šířce oceiputu v celku, v největší vzdálenosti očnice a v nejužší části čela mezi rohovými násadci; naproti tomu nejkratší tlama a nejmenší vzdálenosti mezi nástavci roho- vými a očnicemi. Část lebky z okolí Rakovníka (obr. 66b) pochází z malého slabého zvířete, jehož šířka čelní nebyla asi větší nežli 150 mm; násadce rohové jsou nápadně na zad obrácené a přímé, což rovněž s mládím zvířete sou- visí. Úlomek s jedním násadcem rohovým (obr. 66b) je ze zvířete již staršího a mohutnějšího. Myslím, že právem sem vřaďduji také spodní čelist z Čochové u Bíliny (obr. 65), jejíž řada stoliček měří 120 mm (řada horních stoliček u alluv. lebky z Pardubic měří 111, řada těchže stoliček alluvialního primigenia z Dačic 165 mm). Čelist tato přes malé své rozměry pochází ze zvířete starého, jsouť její stoličky hluboce otřelé, takže vnitřní jamky jen malé ostrůvky tvoří a accessorický sloupek až na malé zbytky je úplně téměř ohlodán, ačkoli na všech molarách je zřetelně patrný. Stoličky tvoří charakteri- stická prismata, širokým můstkem spojená. "Také v této čelisti mnoho upomíná na jelena. Kromě Rakovníka a Čochové u Bíliny, všude ve společnosti se sobem, zde ve společnosti s jelenem Cervus primigenius Kaup, jsou zaznamenány Woldřichem také nálezy diluvialní od Jičína, ze Sud- slavice a Kutné Hory (nález dr. Vil. Kurze spíše neolithický) a mnou zjištěn také v Srbské Sluji a Turské Maštali u Berouna, Další nálezy uváděné týkají se alluvialního (neolithického) potomka. Nemám tudíž žádné pochybnosti, že tento skot žil u nás samostatně vedle primi- genia divoce již v době diluvialní. Jeho příbuznost, ba totožnost s dnešním hnědým skotem švýcar- ským (Braunvieh) i skrátkosrstým skotem alžírským a velká příbuznost obou zejména v útvaru lebky s indickým zebu, jak poznamenává správně Riitimayer, vedou na stopu, že se tu jedná o stejně starý, ne-li již starší typ nežli je primigenius a o velmi důležitý typ ve vývoji evropského skotu vůbec. 30. Bos taurus L. Skot. Tímto rodovým jménem označují se zdomácnělí potomci diluvial- ních druhů Bos primigemius a Bos brachyceros a ovšem i jiných typů, které v našem diluviu se nevyskytují. Toto potomstvo vystupuje ve všech svých odlišných tvarech velice zřetelně již v době neolithické, i je zajímavo také pro charakteristiku diluvialních forem, jak se až do recentní doby dochovalo či nedochovalo. | V zásadě můžeme u předhistorických forem rozeznati dle naznače- „ného původu tři typy plemen: Bos taurus plemeno primigenius, Bos daurus plemeno frontosus a Bos taurus plemeno brachyceros, 30a. Bos taurus fma. primigenius. Skot prvotný. (Obr. 67.—69.) Do nedávna ještě soudilo se, že původní diluvialní tur Bos primi- gemus typus byl až na naše doby dochován asi tak jako bison v něko- lika chráněných hájenstvích v Anglii. Obr. 68. Bos taurůs primigenius. Lebka?alluvialního tura z Dačic v /přir. vel., Obr. 67. Bos taurus primi- Obr. 69. Bos taurus primigenius. Chillingham Park- genius. Lebka alluvialní- v Angli. Lebka recentního tura divokého dle Růti- ho tura z Dačic. Pohled mayera. shora v '/; přir. vel. Riitimayer ukázal, že tomu není tak, že původního žijícího pra- tura ani v Anglii již není a co za něj se vydává, je jen tur dvou růz- ných plemen původně zdomácnělý a opět zdivočilý a ve stavu zdivočelém udržovaný. = UD Jeť v Anglii i několik parků a i obor, v nichž chová se zdivočilý kot; jeho některé rázy zachovaly skutečně charakter původního typu Bos primigenius, který se nám takto až do recentní doby ve stavu polo- livokém zachoval, jiné však jsou výslovně plemeno Bos primig. frontosus. Jistý typ Bos taurus primigenius (obr. 69.) žije na př. ve West-Highlandu L v Chillingham-Parku a plemeno frontosus v Lyme Parku. Toto plemeno, jehož předkové za dob diluvialních náleželi k nej- 'ozšířenějším u nás příslušníkům bovinů, lze sledovati celou dobou neoli- hickou a alluviem naším až do časů historických. Snad některé nálezy láležejí ještě lovným zvířatům původního typu Bos primigenius, jiné ale istě již zvířatům zdomácnělým. Z původní přírodní lokality a snad od divokého zvířete pochází vy- »brazená lebka (obr. 67. a 68.) z Dačic, jiný nález toho druhu je zazna- menán z okolí Plzně (museum v Plzni), z neolithické doby vykazují eho zbytky Trmice, Prašín, Křivoklát, Chodovlice u Číž- fovic, Bzí, Krpy u Řepína, Veliš, Hradiště u Kut. Hor, Nový Bydžov a Blažím. Lebka z Dačic je vůbec z nejmohutnějších lebek toho typu jsouc 04 mm dlouhá (v temenní délce) s čelem 320 mm dlouhým a v krajině čnic 282 mm širokým. Je možno, že některé tu uvedené neolithické ná- ezy náležejí k následujícímu plemenu B. t. frontosus, čehož údaje v lite- ratuře na zřeteli nemají, sám pak jsem nálezy ty kontrolovati nemohl. 30b. Bos taurus frontosus. Skot velkočelý. Je dosti podivuhodno, že z tohoto plemene máme neolithických 1 alluvialních pozůstatků mnohem méně nežli z plemena primigenius; šdežto toto plemeno jinde poměrně rychle se vytrácí a je stále vydatněji zastupováno plemenem frontosus, zdá se, že u nás v divokém stavu pratur llouho dodržuje v původním tvaru do alluvia nežli je zdomácněn, takže úplně mizí ve formě frontosus, kterou nalézáme silně zastoupenou jen am, kde se hromadila velká stáda zdomácnělého skotu, jako na př. ve velkém sídlišti či tábořišti u Strádonic. Ovšem vystupuje toto plemeno zřetelně později všude v nesčetných nálezech alluvialních, kde plemeno orimigenius už úplně mizí. Ve zdivočilém stavu, jaký představují zvířata anglických parků, ryskytuje se plemeno frontosus vedle typu primigenius. Tak na př. Riiti- nayerem vyobrazená lebka z Lyme-Parku představuje typ frontosus, + charakteristikou plemene trochoceros. Variabilita rohů, o něž se tu jedná, vyskytuje se jak u typických »rimigeniů již v době diluvialní, tak i u skotu typického plemena primi- tenius, a sice převahou u krav, je patrna jako pouhá variabilita u fron- osů žijících anglických stejně jako v nálezech neolithických a pozdějších v úplně bezvýznamně zapadla právě v plemeni frontosus, takže netřeba la ni ve vývoji zvláštního bráti zřetele. 30 c. Bos taurus brachyceros. Skot krátkorohý. (Obr. 70.— 72.) Hojně v alluviu a na všech téměř neolithických lokalitách, mohli bychom říci všude, kde jen nezámožný nomad nebo malý usedlík hospo- dařil, shledáváme se s tímto skotem, který se podivuhodně samostatně tak jako plemeno primigenius udr- žuje v původním tvaru. Totéž kon- statoval Riitimayer u tohoto skotu, vyskytujícího se ve všech nalezi- štích staveb kolových. „+ Obr. 70. Tur krátkorohý. Bos bra- Obr. 71. Tur krátkorohý. Bos brachyceros. chyceros. Forma alluvialní. Řeči- Forma alluvialní. Svrchní část lebky ště labské u Pardubic. V 1, přir. s chrupem. Řečiště labské u Pardubic. vel. V 4, přir. vel. Nejzajímavější je, že tento skot žije dosud v málo změněném tvaru ve stavu zdomácnělém ve Švýcarsku, jsa tam znám pode jménem »Braunvieh«, znám je také z jižní Evropy, zejména z jižního úpatí Alp a z Alžíru, a myslím, že ani náš chebský skot, jejž Wilkens počítá k turu krátkohlavému") (Bos brachycephalos) s voig otlandským, duxertalským 1) Wilkens Dr. M., Die Rinderrassen Mittel-Europas. Grundzůge einer Naturgeschichte des Hausrindes. a devonským, pro který nemáme dosud ani diluvialních ani neolithických dokladů mezi boviny, ač Wilkens domnívá se, že to plemeno nepochodí od bovinů, nýbrž od bisonů, t. j. přímo od zubra, není od něho příliš vzdálen, i doporučuji tu věe pozornosti těch, kdož se zabývají nebo budou zabývati studiem o původu na- šeho dobytka hospodářského. Vyobrazuji lebku z alluvia labského u Pardubic (obr. 70 a 71.) a z alluvia u Pod- baby (možná, že z neolithi- ekého pohřebiště pocházející, obr. 72.) a zaznamenávám, že ve svých »Beitráge zur Urge- schichte Bohmens< konstatoval skot ten J. N. Woldřich na neo- lithických lokalitách v Tr mi- cích, Prašíně, Chlumča- nech, Hrádku, Bzí, Kr- pech u Řepína, Hradišti u Kutných Hor, Hradišti u“ Strakonic, Blažimi, N. Bydžově, Libáni, na Ve- liši u Jičína a v okolí Čá- slavě, je hojný také na loka- litě u Strádonice. Také v al- luvialním svršku jeskyně u Sv. Prokopa byly zbytky jeho nalezeny a ve sbírkách je též část lebky z okolí Pod- bořan a druhá z Vokovic. Lebky z Podbaby svými rozměry ukazují na zvířata asi stejné síly jako jsou (re- centní z Alžíru (délka čelní 5 SO sk ha G Rt | s Z 43 br. 72. Bos brachyceros. Lebka z Podbaby. 205 mm, alžírská dle Riiti- a Pohled se strany. b Pohled ze zadu. c Po- mayera 198, šířka čelní 194 hled čelní. Ve “/, přir. vel. proti 199), kdežto alluv. lebka Z Pardubic je značně slabší (délka čela 180, šířka 162 mm). Zvláště silné vv pak bylo zvíře z Vokovic (šířka čela, pokud se dá změřiti, asi 224 mm). | | | Zoogeogratické a palaeobiologické výsledky. Kopytníci až na poměrně malý zlomek zvířat méně významných mají ze všech skupin ssavčích nejvíce a nejdůležitějších vztahů k člověku, 76 neboť tento z nich získal největší počet zvířat zdomácnělých k svému užitku a poměrně záhy započal s domestikací jednotlivých tvarů. Z typů, které nepodlehly jeho zkrocení a které vydaly mu jen lovnou zvěř, s kterou obtížně zápasiti musel, dlužno především vytknouti tlustokožce, kteří zde byli dávno dříve nežli člověk sám. Jsou to jmeno- vitě mastodon a dinotherium se svými tvary třetihorními, jimž následoval. mamut již jako současník člověka, který byl i lovcem tohoto obrovského zvířete. Dilavialní člověk byl obdivovatelem tohoto zvířete a pěstoval jeho kult více nežli kteréhokoli jiného zvířete, jak o tom svědčí rytiny na kostech, kresby na skalách jeskyň i vyřezávané sošky mamutí. Z Čech nemáme sice stop tohoto kultu, máme je ale z Moravy,*) hojny jsou ve Francii a Španělích. Mamut nemá v Čechách přímého svého předka. Nenalézáme zde stopy pravých třetihorních slonů, jichž je mamut spojovacím článkem se slony recentními, nicméně aspoň v Evropě nalézá se stopa starších forem, která nejnověji konstatována také jako Hlephas primigenius Fraasi**) ze Steinheimu a k níž zdá se míti vztah tak leckterý nález český, jak jsem jmenovitě v I. díle kopytníků na to ukázal. Než je velice zajímavo, že mamut s celým svým pokolením náleží do řady oněch kopytníků, které Evropa má podivuhodně společnými se severní Amerikou; kromě mamuta a jeho družiny patří do této skupiny. starý typ jelenů diluvialních, náš Cervus primigenius ve spojení s jelenem kanadským a s asijským maralem, bison a konečně i tur Mackenziův, zvaný pižmový. Řada tato nalézá podepření a rozšíření také v jiných ještě skupinách, na př. v hlodavcích, kde je dobrým jejím představitelem bobr. Novější bádání geofysická ukazují, že vysvětlení spojitosti mezi, těmito faunami není tak obtížné, jak se druhdy zdálo, naopak, že je mno-: hem snažší, protože spojitost i roztržení pevnin, dnes od sebe vzdále- ných a širokými pruhy moří oddělených, nalézá nové vysvětlení stálým. jich pohybem, jejž můžeme ještě vlastními zraky sledovati, byť i v pe- riodách dosti dlouhých. Jest jisto, že jistou část své diluvialní zvířeny můžeme počítati za endemickou, t. j. přirozeným vývojem z tercieru vyšlou a přímo na do- mácí půdě vyrostlou, byť bychom neznali všechny stupně tohoto vývoje, když nám mnohé zanikly vystěhováním zvířat nebo zničením jich kata- strofami na rozhraní mezi třetihorami a diluviem. K takovým endemickým tvarům možno jistě počítati především boviny, ovce a kozy, částečně prasata, vesměs typy, které ještě dnes představují členy hospodářského, dílem i lovného zvířectva. *) Karel J. Maška: Soška mamutí z Předmostí. Nákladem časop. Pravěk v Kojetíně 1912. — Dr. M. Kříž: Beitráge zur Kenntniss des Auartár Máhrens. **) Dr. W. O. Dietrich; Elephas primig. Fraasi, eine schwábische Mamut- rasse. Mitt. aus d, kgl. Naturalienkabinet. Stuttgart W. 78. : -1 I] Naše zdomácnělá zvířena má ovšem i členy, jejichž endemický původ je naprosto pochybný; sem patří především kůň, v druhé řadě i některá plemena zdomácnělých prasat, jelen a daněk. Vývoj koně, tak jak jej známe, neudál se vůbec na evropské půdě a dosavadní domnění, že vývoj na půdě americké nutno vskutku tak oddělovati od vývoje na půdě asijské, jak to činí Marsh, nemá dost opory v dnešním oddělení těchto pevnin mořem, kterého druhdy nebylo. i Pro nás je ovšem kůň v každém případě zvířetem cizího původu, které k nám přišlo z Asie. Stalo-li se tak jen cestou dočasného stěhování a rozšíření asijské zvířeny k nám, anebo současně, či později také přiči- něním člověka, je věcí vedlejší. Že člověk měl v tom své ruce, je samo- zřejmo a také patrno z toho, že do jižní Evropy importoval i asijské prase, jehož potomci dostali se až do Evropy střední k nám a jsou zde základem malých plemen, jak to v příslušné kapitole bylo vyloženo. Ovšem že je nepochybno, že divoký kůň stejně jako džigetaj pro- mikl k nám se stepní asijskou zvířenou také přirozenými cestami. Dnes už je zřejmo, že naše zvířena diluvialní skládá se z celé řady různorodých prvků: 1. zendemických tvarů, mezi něž z kopytníků patří bovini, ovce a kozy, pravděpodobně i mamut a nosorožec. Z těchto většina zde zůstala, menšina na asijský severovýchod (mamut, nosorožec) se vystě- hovala nebo do vyšších horských poloh ustoupila (kozorožec). 2. ztvarů nordických ze severu sem zatlačených, které dílem opět na sever, dílem na severovýchod asijský a odtud dílem až na sever americký ustoupily nebo částečně zde setrvaly a se změnily (jelen); k nim patří z kopytníků tur pižmový, sob, los a jelen, z ostat- ních skupin zejmena zvířena tundry (liška lední, zajíc sněžný, sněhule, lumíci a t. d.). 3. z prvků asijské zvířeny stepní, která se sem nastěho- vala a z velké části zas na severovýchod do Ruska a Asie ustoupila, částečně však zůstala součástkou i dnešní naší zvířeny. Z kopytníků patří sem kůň, který zde zůstal jako základ některých endemických plemen doby recentní, džigetaj dostal se sem jen spontanně a zde vyhynul nebo nazpět ustoupil; gazella rovněž pronikla daleko na západ evropský a zde buď vyhynula, buď opět na východ ustoupila, jako na př. svišť stepní, frček, lišky stepní, četní hraboši, kdežto naši kunovití a psovití ssavci divocí, mnohé naše myši a hraboši, krtci, syslové, křečkové, jsou jen po- zůstatkem těchto východních vystěhovalců, z nichž jiní dílem na své pů- vodiště se vrátili, dílem i do vyšších poloh ustoupili. 4. z prvků jižní zvířeny, která však také má většinou asi středo- nebo jihoasijský původ; sem spadají někteří velcí dravci (spíš tygr nežli lev, hyena); z kopytníků jen tvary a plemena přičiněním lid- ským z Asie přistěhovalá (asijské prase, arabský kůň, osel, snad i čásť skotu — Bos brachyceros). 18 Historicko-geologické výsledky. Přesným rozlišením a určením nejstarších forem, zejména noso- rožců, tapírů, dinotherií, mastodontů a anoplotherií dospěli jsme k ná- zoru, že naše stará domněnka, že není v Čechách starších členů tertiaeru nežli svrchního oligocaenu a miocaenu, je neudržitelna a můžeme vyslo- viti, že pochybné dosud třetihorní usazeniny české, které souvisí s pánví žitavskou, zdají se býti tak starým členem oligocaenu, že sprostředkují jeho spojení s eocaenem. "Takové nálezy jako Anoplotherium bohemicum (díl II.) a Ronzotherium velaunum (díl I.), jež patrně oba pocházejí ze stejné lokality (Gorsdorf) nasvědčují vysokému stáří dotyčných vrstev, opodstatňují názor na jejich příslušenství k nejstaršímu oligocaenu a uka- zují, že nevpadáme v Čechách tak bezprostředně do mladšího tertiaeru, jako se dosud myslilo. Také nález tapíra Palaeotapirus Mayeri Kf. (díl I.) dává ve spo- jení s výše citovanými nálezy tušiti, že i ve spodních, hluboko v zemi uložených souvrstvích dlužno hledati nejstarší členy olgocaenu. Podobný poměr náhlého skoku jako z křídy do tertiaeru vykazuje v Čechách přechod z tertiaeru do diluvia. Avšak i tu zdá se, že mezera, která je zjevna, byla druhdy vyplněna nánosy, jež dávno už jsou denudovány. Na to ukazuje nález nosorožce typu Ceratorhimus etruscus Fill (díl I.), jenž je nepochybný, nedá se ale nijak jinak vysvětliti, nežli že dostal se do Labe splavením z nejstarších vrstev diluvialních, které v Če-. chách již neexistují. Naproti tomu zjištění, že ostatní diluvialní nosorožci z Čech nále- žejí výhradně druhu Atelodus antiguitatis Blmb. (díl I.), zřetelně ukazuje, že starších nánosů diluvialních v Čechách již vůbec není. Kulturně-historické poznámky. Není tu místa zabývati se existencí a specifikací člověka diluvial= ního v Čechách, nicméně nelze se vyhnouti několika poznámkám o něm se zřetelem k tomu, že právě řád kopytníků je živočišná skupina, s kterou člověk odedávna nejvíc přicházel do styku a z které do kulturní doby přenesl nejvíc zdomácnělých zvířat. Nálezy dil. člověka v Čechách, ač celkem vzácné, přece jen zřetelně dosvědčují, že zde člověk za doby diluvialní žil. Stanice diluvialního člověka v Lubné u Rakovníka s rozbitými kostmi soba kolem ohniště v čistě diluvialní hlíně, člověkem ubitý mamut v diluvialní hlíně u Svobodných Dvorů u Hradce Králové, jsou dva dů- kazy, o jejichž podstatě nelze vysloviti žádných pochybností, jsou to dů= kazy, které zároveň podporují diluvialní stáří zbytků lidských, nalezených v jeskyni sv. Prokopa, v hlinách u Podbaby a Kobylis. Zdá-li se badatelům anthropologickým člověk ten celkem mladšího stáří geologického, nic na věci nemění. Právě věk našeho diluvia, tak markantně význačný jeho zvířenou a zejména zvířenou kopytníků, ukazuje, že nemůžeme tu hledati ani tak starého člověka, jako je člověk piltdownský z Anglie nebo heidelberský z Německa nebo jako degenerovaný typ neandrtalský z Německa, nýbrž že se tu po výtce bude jednati vždy o typ mladší a intelligentnéjší, jenž blíží se člověku recentnímu asi ve stejném poměru jako zvířena, jež byla předmětem našeho výzkumu. Studium kopytníků ovšem vysvětluje jeho existenci i s jiné stránky, neboť vidíme, že byl nejen nomadem a lovcem, ale i chovatelem stádního dobytka, jak tomu nasvědčuje hromadění některých zbytků diluvialních turů na určitých místech (v jeskyních, i někde v hlinách) a celkový vývoj domácně chovaných plemen skotu, jenž táhne se od diluvia až na doby dnešní. Staré předpoklady, že by dnešní plemena skotu domácího, neměla u nás určitě diluvialních předků, jsou úplně podvráceny, neboť je jisto, že aspoň dva předci žili zde jako pratuři (Bos primigenius a Bos brachy- ceros) určitě již v době diluvialní a jeden z nich zejména (Bos brachy- ceros) zdá se býti vůbec nejstarším praotcem velké části domácího skotu našeho. To, co platí o skotu, platí i o praseti; také malé prase staveb ko- lových, které se vyskytuje na všech neolithických našich lokalitách, má svého předka již v diluvialních hlinách a je zřejmo, že od prvních po- čátků výskytu člověka bylo předmětem jeho domestikace. Diluvialní, alluvialní (divoké?) a neolithické domestikované typy shrnovány dosud dohromady pod společnými jmény Bos primigenius nebo Bos brachyceros a p., což vzhledem k výsledkům v této práci zazname- naným není správné. Nelze na př. žádný zkrocený resp. zdomácnělý skot označiti jako Bos primigenius, jehož je potomkem dlouhými věky a roz- sáhlými vlivy odděleným tak, že někdy i pochybnosti se tlumočí, zdaliž se tu vskutku o potomky téhož původu jedná (Wilkens), třeba bezpro- střednost vývoje dobového souvislost přes předhistorické lokality zjevně ukazovala. Oddělil jsem proto alluvialní a předhistorické tvary pod druhdy již zavedené a také u Trouessarta uvedené jméno Bos taurus. Ovšem jako nelze souhlasiti s tím, aby se všechno shrnovalo jako varieta pod Bos primigemus nebo Bos brachyceros, tím méně lze sou- hlasiti, aby se diluvialní, původní formy zahrnovaly jako variety pod recentní druh Bos taurus. Byl by sice prvnější postup (recentní druh neb poddruh zahrnouti pod diluvialní jako varietu) správnější (jak je to také v Bayerově Katalogu fossilních obratlovců částečně provedeno), ale „vzhledem k nejistotě původu všech plemen a variet je lépe pro recentní skupinu voliti jiné jméno rodové. OBSAH. Předmluva . Artiodactyla. Kopytníci sudoprstí I. T 6 a ; . Čeleď Suidae. Vepř Dust! : Podčeleď Hyotherinae 1. Hyotherium Sommeringi. 2. Palaeocherus ef. aurelianensis. Podčeleď Suinae. Vepři. 3. Sus serofa. Prase divoké 4. Sus palustris. Prase rašelinné . 5. Sus domestica. Prase domácí II. Bunoselenodontia . : 2. Čeleď Pe : Podčeleď AA Ada 10s 6. Anthracotherium Cuv.. 3. Čeleď Anoplotheridae . i 7. Anoplotherium Pohon enntí ; III. Selenodontia . ; 4. Čeleď Tragulidae . Podčeleď obi 6, > 8. Gelocus Laubei Schlosser 5, Čeleď Cervicornia. Parohatí Podčeleď Cervulinae. jelác. 9. Palaeomeryx eft. Meyeri Hof.. 10. Palaeomeryx Kaupi H. v. Meyer . 11. Palaeomeryx ? annectens Schl. 12. Palaeomeryx sp. 13. Cervulus nine Podčeleď Cervinae. J olo valí 1 Skupina jelenů. A. Daňci 14. Dama (Megaceros) giganteus Bhm. 15. Dama dama. Daněk, ROE cztv „6 Šaje: B. Jeleni 16. Cervus (elaphus) primigenii 17. Cervus elaphus 18. 19. 20. II. Skupinalosů. Alces machlis foss.. III. Skupina sobů. Rangifer tarandus . IV. Skupina srnců Capreolus caprea Grey. Srn 6. Čeleď Cavicornia. Dutorozí Podčeleď Algodontia. a) Gazellinae. Gazely : 21. Saiga tatarica foss. Suhák 22. Rupicapra tragus Grey. Kamzík . b) Ovicaprinae (Caprinae et Ovinae.) Kozy a ovce. 23. 24. 25. Ibex ibex fossilis Nehr. Kozorožec Capra aegagrus Gm. Koza Ovis aries L. Ovce . c) Ovibovinae. Tuři ovcovití. 26. Ovibos mackenzianus Podčeleď Boodontia 27. 28. 29. 30. Skupina Bovinae. Shso L. Bison priscus Boj. Zubr . Skupina Taurinae. Tuři JG Plemena pratura Bos menu ; Bos primigenius Boj. Pratur diluviální 28a) Bos primigenius typus. Pratur typický . 28b) Bos primigenius frontosus. Pratur velkočelý Bos brachyceros. Pratur krátkorohý Bos taurus. Skot. 30a) Bos taurus plem. nome Skot ony : 30b) Bos taurus frontosus. Skot velkočelý 30c) Bos taurus brachyceros. Skot krátkorohý Zoogeografické a palaeobiologické výsledky Historicko-geologické výsledky . Kulturně-historické poznámky no 0 „Ť M "9 i E N54 M 4 CA stoj dy : + s O i m ' k : Jet Az kálaí F ' Blakllčk l 1 2047005 > 010 . i BT 5, MT: i és 071 hájí | sů : v wyvtík jo-tnijk) M“ i 10 a tdnádl 0- "a ř 4 TÝ 4 M . + "bb j 3 u t33M M i 86. 46. 5l. 52. 66. č. ČTVRTÝ DÍL: 1. Prof. dr. Ant. Fr ič: Studie v oboru křídového útvaru v Čechách. II. Bělohorské a Malnické vrstvy. 1879. : : ' 6 : 3 : ; Ň : A4 Č. 2. Prof. Jan Krejčí a R. am aokoné Vysvětlení geologické mapy okolí Praž- ského. 1885, n : : : = a : ž : z A Č. 3. Proř. dr. Lad. etukověky: adčostua květeny české. Dodavky a. rejstřík (díl 4.). 1883. š k ň ň : : ? : n : : 4 : . K Č. 4. Prof. dr. Em. Bořický: Pejrologická studia porfýrových hornin v Čechách. Dokončil Jos. Klvaňa. 1880, zjca Č. 5. Ed. Pospíchal: Květena poříčí Cidliny a DN 1882, K č. 6. Karel Feistmantel: Visuté pásmo f!ecové ve Slansko-Rakovnické pánvi Pnumo: uhelné. Přeložil Josef. Kafka. 1885. SR PÁTÝ DÍL: Č. 1. Prof. dr. Jan Krejčí a R. Helmhacker: Vysvětlivky ku geologické mapě Hor Železných a okolních okrsků ve východních Čechách. Vydání české upravil Joseř Klvaňa. 1891. 3 : 3 á ž : : : : j : : -K č. 2. Prof. dr. A. Frič: Studie v oboru křídového útvaru v Čechách. III. Jizerské vrstvy. 1885. i : 3 5 : : G c 3 e : E E č. 3. Karel Feistmantel: Kamenouhelný útvar ve středních Čechách, 1886. E č. 4. Jos. Dědeček: Mechy jatrovkovité (Hepaticae) květeny české. 1883. JE Č. 5. Jan Krejčí a Karel Feistmanlel: Orografický a geotektonický přehled úzoněl silurského ve středních Čechách. 1890. P: Č. 6. Dr. Ant. Hamnsgirg: Prodromus českých řas E kovodních. Díl 16 foadl 1. 11889. K ŠESTÝ DÍL: Č. 1. Prof. Fr. L. Sitenský: O rašelinách českých se stanoviska přírodovědeckého id hospodářského. Se zřením ku vrašelinám zemí sousedních. Díl I. Část pří- rodovědecká. 18806. G : E: č. 2. Josef Kafka: Sladkovodní ecnosky země české 1886. K č. 3. Dr. F. J. Sludnička: Základové dešťopisu království Českého. Dle víceletých pozorování 700 stanic dešťoměrných. 1887. : : ň čj di€ Č. 4. Dr. Gust. Laube: Geologie českého Rudohoří. Dle en vydání era Josef Klvaňa. (Díl IT.) 1889. : : : s E o : a JiC Č. 5. Frant. Klapálek: Výzkumy eny ve hadách českých. Metamorfosa chro- stíků. I. část. 1889. : : s S Č. 6. Prof. dr. Ani. Hansgirg: PE česech řas S odkovodnéch. Díl I. odd. 2. 1890 K SEDMÝ DÍL: Č. 1. Josef Novák: Lišejníky okolí Německobrodského. 1888. : ; : o: JEC č. 2. Prof. dr. Ant. Frič: Studie v oboru křídového útvaru v Čechách. IV. Teplické vrstvy. 1889. : . . . s i o : i 5 3 : : iko Č. 3. Dr. Jos. Hanamann: O lučebném složení různých ornice a hornin českých a jejich hospodářské ceně. Do češtiny uvedl Josef Kafka. 1898. „K Č. 4. Bohumil Klika: Měkkýši třetihorních usazenim sladkovodních v Sonerožánat: ních Čechách. 1892. AJE Č. 5. Dr. Ladislav Čelakovský syn: České omacety. 1890. : ; KS Č. 6. Dr. J. Krejčí: Geologická mapa Čech. Sekce VI. (od Kutné Hory až 1 České Třebové). Vysvětlivkami opatřil dr. A. Frič. 1891. ae OSMY DIL: Č. 1. Prof. dr. K. Kořistka: Přehled činnosti přírodovědeckého výzkumu Čech od roku 1864 až do roku 1890. 1891. K č. 2. Josef Kafka: Výzkumy zvířeny ve nodách českých. II. Zvířena českých oD níků. 1891. : : „K Č. 3. Dr. Václav Vávra: Monografie čostíreh korýšů Skořépnjck. 1892. : é JK Č. 4. Prof. dr. A. Hansgirg: Prodromus českých řas sladkovodních. Díl II. 1892.. K Č. 5. Josef Kafka: Hlodavci země České, žijící i fossilní. 1892. 6 : : BalíE Č. 6. Prof. Fr. Klapálek: Výzkumy zvířeny ve vodách českých. Metamorfosa chro- stíků. I. část. Druhá řada. 1995. o KC DEVÁTÝ DÍL: Č. 1. Prof. dr. Ant. Frič: Studie v oboru křídového útvaru v Čechách. V. Březenské vrstvy. 180. : = “ ó o S 3 : ň A : d : : o JiC Č. 2. Prof. dr. Amt. Frič a dr. V. Vávra: Výzkumy zvířeny ve vodách českých. Zvířena rybníků Dolno-Počernického a Kačležského. 1895, o 11€ č. 3. Josef Klvaňa: Údolí Vltavské mezi Prahou a Kralupy. Petrografická Kludie“ 1893 K Č. 4. Dr. Jos. Hanamann: Lučebná povaha tekoucích vod českých. Díl I. Hydro- chemie Ohře, 1896. Ee 28, č. 5. Prof. dr. Kořistka: Východní behu: zaujímající oby orličné, králické a že- lezné jakož i východočeskou nížinu. 1906, : 5 PE Č. 6. Dr. A. Frič a dr. G. Laube: Geologická mapa Čech. See III. 1895. + I€ 2-80 2-40 DESATÝ DÍL: 66. Č. 1. Dr. A. Frič a dr. G. Laube: Geologická mapa Čech. Sekce II. 1896. . : „K 56 67. č. 2. Vlad. Jos. Procházka: Miocaen východočeský. 1895. s s „K 6— 68. č. 3. Prof. dr. Ant. Frič a dr. V. Vávra: Výzkumy zvířeny ve vodní "českých Výzkum dvou jezer Šumavských,. Černého a Čertova jezera, na přenosné stanici zoologické. 1898.. : . : „K 5— 69. č. 4. Prof. dr. A. Frič: Studie v oboru Křídávého vaně VI. Chlomech.! vrstvy. 1898. K 6— 70. č. 5. Dr. Jos. Hanamann: Lučebná povaha tekoucích vod českých. Díl II. Hydro- chemie Labe. 1899. : : a ý „K 3 U. č. 6. Jos. Kafka: Šelmy (Garnivorn|l země české. žijící i acniní. 1901. . : = K 6 JEDENÁCTÝ DÍL: 72. Č. 1. Dr. Jos. Hanamann: O povaze půdy a živinném kapitálu českých ornic. Přeložil J. Kafka. 1904. 3 5 . o 5 . : a „K 4— 73. Č. 2. Dr. Antonín Frič a dr. Edvin Bayer“ Studie o obor křídového útvaru če- ského. Perucké vrstvy. 1903. . 3 : „K 8— 74. č. 3. Prof. dr. Ant. Frič a dr. V. Vávras Elamu zvíření | ve vodách zeskacN, Výzkum Labe a jeho starých ramen, na přenosné zoologické stanici. 1903. K 10— 75. č. 4. J. N. Woldřich: Geologické studie z jižních Čech. I. Z Českomoravské vyso- činy. Oblasť horní Nežárky. 1898. : : : . „K 5— 76. Č. 5. Dr. J. F. Babor: Měkkýši českého ieistocasuu a alum (1901. s á „K 6— T. č. 6. J. J. Daněk: Studie o permském útvaru v Čechách. IT., IT., IIT. Krajina Česko- Brodská, Vlašimská a okolí Lomnice nad Popelkou. 1902. —. - : k „K 3— DVANÁCTÝ DÍL: 78. Č. 1. Prof. dr. J. L. Barvíř: Úvahy o původu zlata u Jílového a na některých jiných místech v Čechách. 1901. . : „K 6— 79. Č. 2. Karel Thon: Monografie českých vodulí. Díl m Timaochovlin Křamolí 11903. K 5— 80. č. 3. Prof. F. Klapálek: Čmeláci země České. 1902.. —. . „K 2 81. Č. 4. J. N. a Jos. Woldřich: Geologická studie z jižních čech. IN. Údolí Folyšky na Šumavě. 1903. k s „K 6— 82. Č. 5. Dr. K. Domin: Rudohoří a M omanioko ni Studie fytozcogruřicků. 1907. K 6— 63. Č. 6. Prof. dr. Filip Počta: Geologická mapa Čech. Sekce V. Širší okolí pražské. (Spracoval a vysvětlivkami opatřil.) 1902. : = 5 : 3 ě : : „K 560 TŘINÁCTÝ DÍL: 84. Č. 1. Karel Wohnig: Trachytové a andesitové vyvřeliny Tepelské vysočiny. 1907. .K 2— 85. Č. 2. Stanislav Hlava: Vířníci češlí. Monografie čeledi Melicertidae. 1904. . 3 „K 5— 86. Č. 3. Oskar Pohl: Čedičové vyvřeliny Tepelské vysočiny. 1908... .. „K 6— 87. Č. 4. Fr. Ruttner: Drobnohledná květena pražských vodovodů. Přeložil dr. V. Pánu 1907. : : . . „K 2 88. Č. 5. Dr. František Bubák: ony zéské. Díl I. Rezy (Uredinalce). 1906. k k KU- 89. | č. 6. Frant. Novotný: Revise nadmořských ké on bodů okolí král. hlav. města Prahy. 1907. A = - 3 5 ě : 8 : „K 6— ČTRNÁCTÝ DÍL: 90. Č. 1. Prof. dr. K. Kořistka: Doplnil prof. Novotný: Vrstevní mapa. Sekce V. 1910. .K 6— 91. | č. 2. Dr. Fr. Slavík: Spilitické vyvřeliny v praekambriu mezi Kladnem a Klatovy. 1907. . : „ K165 92. č. 3. B. Brabenec: Soubor n českého čení irettkovníko: část I. 1909. -K 8 93. č. 4. Jos. Kafka: Studie třetihorního útvaru v Čechách. 1908. . : „K 5— 94. č. 5. Jos. Kafka: Kopytníci země České žijící i vyhynulí. Díl I. (1. Chobotnoll — 2. Lichoprstí.) Se 67 výkresy. 1909. z : „K 6— 9. č. 6. B. Brabenec: Souborná květena českého útonnie iřelikorniko. část II. 1909. „KWU4-—- PATNÁCTÝ DÍL: 96. Č. 1. Prof. dr. Ant. Frič: Studie v oboru českého útvaru křídového. Palaeontologický výzkum jednotlivých vrstev. Doplněk I. dilu archivu I., sekce II. Illustro- vaný seznam zkamenělin cenomanních vrstev Korycanských. 1911. . = „K14— 9. Č. 2. Prof. dr. Ant. Frič: Studie v oboru českého útvaru permského. 1911. . M © ce. — 98. č. 3. Dr. Frant. Bubák: Houby české. Díl II.: Sněti (Hemibasidii). 1912. = 99. Č. 4. Prof. dr. Ant. Frič: Druhý přehled činnosti přírodovědeckého výzkumu Čech = roku 1891 až do roku 1912. 1912. . : 5 „ KO 100. Č. 5. Dr. E. Bayer: Fytopalaentologické příspěvky u ons českých křídových vrstev peruckých. S 33 obrazy. 1914. . : : i : A : z A „K 8— ŠESTNÁCTÝ DíL: 101. Č. 1. Prof. J. Kopecký a Ing. Rud. Janota: Půdoznalecká mapa okresu Velvar- ského. (1:25.000). 1915. : a : x z : „K3 102. Č. 2. Dr. K. Kavina: Monografie českých řalovek: Díl. i: Jatéovkcý lupenité. (Hepaticae frondosae Bohemiae.) S 50 obrazy v textu. 1915. . ©... . .K1i8— 103. č. 3. J. Kafka: Kopytníci země české žijící i vyhynulí. (Ungulata,) Díl II. Sudoprstí. (Artiodactyla.) 1916. . 5 + : c é k : R : : > E . „ K1W0— Komitét pro přírodovědecký výzkum Čech. Praha-II. 1700. Museum. Jadnatel Dr. V. Vávra. bd KRKONOSE. STUDIE ROSTLINOZEMĚPISNÁ L Čís. 4.) w Dr. FRANTIŠEK SCHUSTLER, (Svazek XV (FYTOGEOGRAFICKÁ). ASISTENT BOTANICKÉHO ODDĚLENÍ MUSEA KRÁL. ČESKÉHO. PRAHA 1918 m 5 = — x N P „= Le Nd O m a "m > © a © = Dá - © M . |= = © « « > - a ji zr be: 2 T pt : « Pk i E TR EE VAR K ZO RAK C + © Archiv pro přírodovědecký výzkum Čec 11- 28 obsahuje následující práce: E PRVNÍ DÍL: (R. 1869—1870) (X. až V. odděl. čís. 1—10) - (Rozebráno.) I. Topografické oddělení: i ý Prof. dir. Karel Kořistka: Terén a poměry výšek v Středohoří a v pískových ordcí severních Čech, s vrstevní mapou výšek, sekce IT. 1870 se Ur, AB Cena mapy zvláště M: 8 : s č : 3 s a : 3 : Ň „K 32 II. Geologické oddělení: - . : „K 95 a) Prof. Jan Krejčí: Předběžné Sanděk 0) ošesbacnách gediogiukůcih pojasěach severních Cech. b) Prof. Jan Krejčí: Sludic v oboru českého křídového útvaru. c) Dr. Amt. Frič: 1. Palaeontologické bádání v jednotlivých vrstevních pánvích če- ského křídového útvaru. 2. Palaeontologické zprávy, týkající se některých na- lezišť v oboru metamorfických, třetihorních a čtvrtohorních útvarů. ž d) Karel Feistmantel: Kamenouhelná ložiště © okolí Radnic. 1869, III. Botanické oddělení: j a) Dr. Ladislav Čelakovský: Prodromus květeny české I. L : : „© (Rozebráno) - IV. Zoologické oddělení: 1869. |. E A ; : : É : 2 „ (Rozebráno) - a) Em. Lokaj: Seznam brouků Čech. : b) Alfred Slavík: Monografie měkkýšů pozemních a sladkovodních. c) Em. Bárta: Seznam pavouků severních Čech. V. Chemické oddělení: ; p Prof. dr. R. Hoffmann: Analytické bádání. 1870. . s s : : ě = É s K3 DRUHÝ DÍL : První polovice (L—II., 1. 2.) (č. 11—16) - -K2 I. Topografické oddělení: ŘE Prof. dr. Karel Kořistka: Terén a poměry výšek hor Jizerských a Krkonošských : i a jejich výběžků, s vrstevní mapou výšek, sekce III. 1877. ©- © ©. | (Rozebráno). II. Geologické oddělení: 1. část (č. 12—15) le Vím (Rozetřřán | a) Prof. dr. Ant. Frič: Fauna kamenouhelného útvaru v Čechách. 1871. ; b) Karel Feistmantel: Uhelné pánve u Malých Přílep, na Lisku, na Štilci u Hoí loubkova, Mirešova a Letkova, c) Jos. Vála a Rud. Helmhackér: Ložiště železných vud u Prahy a Berouna. d) Rud. Helmhacker: Geognostický popis krajiny mezi Benešovem a Sázavou , 5 B rm ění“ sa k © 2. část: “ ji Prof. dr. Em. Bořický: Petrografická studia v oboru čedičů českých. . ©. | (Rozebráno, Druhý díl: Druhá polovice. IL —V.) (č. 17—21). -< - „Klé5 ; IIX. Botanické oddělení: : | Prof. dr. Ladislav Čelakovský: Prodromus zstl české. (2. dil.) 1878. —. (Rozebráno. ; IV. Zoologické oddělení 1871.. K 6 i 19., 20. Prof. dr. Amt. Frič: a) Obratlovci Čeck. b) Rybářství Čech. F Korýši čech. V. Chemické oddělení: Prof. dr. Em. Bořický: O rozšíření drasla a kostíku v horninách pen htedie k. účelům agronomickým. 1871. 3 , : : 3 : s Ě : „K 12 TŘETÍ DÍL: č I. Topografické oddělení: Prof. dr. Karel r. Kořistka a major R. Doudlebský ze Sternecku: Seznam výšek v Čechách, jež v letech 1877 až 1879 od c. k. vojenského 577 ústavu trigonometricky stanoveny byly, s 1 mapou; 1884. . : > : Á „G II. Geologické oddělení: - Č. 1. Prof. dr. Em. Bořický: Petrograřická studia znělcového horstva v Čechách. k 1874. . : - . „K 2% Č. 2. Prof. dr. Em. Boř šek: Petrografická studia malařýrav sa horsi v Čechách. 1874. : = . 8 č. 8. Dr. Gustav Laube“ Geolonie českého Rudohoří. Die nkim: vdání uprůvit Josef Klvaňa. (DE T.) 18825325 hre ko O : - F- III. Botanické oddělení: ; Prof. dr. Lad. Čelakovský: Prodromus květeny české. (Díl 3.) 1877. « : : 5 „K 4 IV. Zoologické oddělení: Prof. F. V. Rosický: Stonožky země České. 1816... - 2 dy" o PES Bohuslav Hellich: Perloočky země České (Cladocera), 1878. 6 0 V. Chemiecko-petrologické oddělení: Prof. dr. Em. Bořický: Zálladově nového lučebně drobnohledného rozboru nerostů a hornin. 1877. : : R ě 3 s š k ; k 0- o Ve yb E ch PRO PŘÍRODOVĚDECKÝ VÝZKUM ČECH, f tá (Dil XVI. Číslo 4.) o n = P SEPSAL Dr. FRANTIŠEK SCHUSTLER, s Ek © ASISTENT BOTANICKÉHO ODDĚLENÍ MUSEA 5 BEE KRÁL. ČESKÉHO, Z nku i VE je = O: i n : „ 4 - rjlle ň É i : . Ů Ň = i < : l i = 2 . ň i i ) a il + M i č A : T i h . “ PRAHA 1918. < IVNÁČE. == TISKEM DRA ED. GRÉGRA A SYNA V PRAZE. k PŘEDMLUVA. vegetace I rbanošské. ičení své hleděl jsem především opr všude o vlastní pozorování, a jen na doplnění a objasnění jich hledal jsem oporu v pozorováních cizích. Práce má jest prvním pokusem o soustavné stlinozeměpisné zpracování našeho obvodu — studie dosavadní (Pax, jek, Limpricht, Schneider, Zeiske, Hayek a j.) buď všímají si jen ně- eré části neb určité stránky vegetace krkonošské, nebo pojímají hor- stvo to jako, součást širšího Soda svého díla, takže věnují mu jen struč- ší. zmínku. Proto jsem si vědom,,že práce má není s to látku do nej- enších podrobností „vyčerpati, čehož ostatně ani omezený rozsah její Roots, a že dozná v budoucnosti jistých doplňků. Zejména výzkum nosnubných. bude třeba po stránce zeměpisné zdokonaliti. Rovněž slez- podhoří, jehož podrobnější výzkum mi válečné poměry překazily, sel Ae do práce pojmouti Bono stručně. padkě fy o tato ÚVOD. Krkonoše tvoří s Jizerskými horami jednotný floristický celek. -© V ohledu geografickém a geologickém není podstatného důvodu ddělování obou částí Západních "Sudet jako samostatných celků. Jeť ejich hmota jednotným žulovým jádrem obklopeným na severu a jihu stalickými břidlicemi, proniká ji jednotná soustava tektonických útvarů, přesné hranice, která by obě skupiny oddělovala — ba vysoké sedlo osvětské spíše je k sobě poutá než rozhraničuje. © Není- h vhodno z důvodů zeměpisných dělení našeho obvodu ve tím méně oprávněno by „bylo počínání takové s hlediska rostlinného čpisu, kde rozdíly obou částí úplně mizí. Jest ovšem zdánlivě značný il mezi Krkonošemi a horami Jizerskými, pokud se týče bohatého je útvarů vysokohorských onde a jejich téměř naprostého nedostatku : Než rozdíl ten působí pouze výškové poměry, any Jizerské hory e ani neblíží se hranici stromového vzrůstu, Krkonoše naproti tomn mi rozsáhlými skupinami borskými nad ni se zdvihají, poskytujíce úm vysokohorským možnost zdárného rozvoje. Než okolnost ta ne- lává ami nejmenší příčiny k pojímání obou částí horských Jako samo- n vých celků floristických. Újvary a společenstva rostlinná mají v obou Z těchto důvodů pojímáme obě horské skupiny za jeden celek, na ž rozšiřujeme, název »Krkonoše«. „ Krkonoše jsou okres výlvradně horský. Kol ústředních massivů, ty- h svá temena do pásma vysokohorského, prostírá se široký pás hor- eh lesů, nejrázovitějšího to útvaru našich hor, Horské tyto hvozdy, čné svou bujnou, pestrou vegetací dodávají Krkonošům rázu po- lesnatého. S) ohledem ma význačný horský ráz Krkonoš pojímáme i vnější hraničení našeho obvodu. Obvod náš zaujímá onen souvislý komplex 10: orských lesů kryjících úbočí a podhoří krkonošské. Obvody předhorské, néna pak obvody rovinné, společenstvy teplomilnějšími vyznačené a kých typů postrádající vylučujeme. Pouze úzký pruh vápencových mů českého podhoří přijímáme v rozsah horského obvodu Krkonoš, joněvadž nejen doplňuje a v mnohém objasňuje obraz vegetace krko- ké, nýbrž i tvoří obvodu našemu přirozenou hranici proti permským dovým předhořím. Nechceme stanoviti umělé hranice, jsouce si vědomi, že přechod dnoho obvodu v druhý nemá přesných mezí. Pro pochopení rozsahu rkonoš vytýkáme však přec pomezní kraje. „Na západě jsou to příkré svahy Jizerských hor do úvalu Zhoře- isy a roviny Friedlandské, které zakončují horstvo v těchto kon- Rovněž proti rovině Hiršberské jest ohraničení dosti přesné. Na 3 Sam východě připojuje se k vlastnímu pohoří hřbet Lasieňtsk jehoz vý3 5 chodní svahy a kotlina Žacléřská tvoří mez proti hornatině Walden-- burské a Broumovské, ač mez velmi neurčitou, neboť značnější výše ob- vodů těch působí jistou shodu vegetace s mžšími částmi Krkonoš. V jihu. jest hranice proti teplé pahorkatině permské dosti ostrá — zmínili jsme- se o vápencových ložích na pomezí tom — od Jilemnice však k sev.-záp. © - a záp. úplně téměř se rozplývá. Obvody kulturní půdy na Roketnicku. a Vysocku ztratily ráž horský (nedostatek lesů především jest nápadný), údolí však — zejména údolí Kamenice mají opět značně horský ráz, ač květena jejich již tvoří znatelně přechod k obvodu Kozákova a Ještědu. Hranice zde souhlasí asi s mezí Ronaeh: lesních porostů. Část povšechná. I. Přehled horopisný a geologický. Krkonoše jsou staré, zvrásněné pohoří, které na severu dostupuje největších výšek a tam prudce spadá do nízké pahorkatiny Lužické a ro-* viny Hiršberské. K jihu pohoří klesá s počátku nepatrně, zasahujíc vy- sokými rozsochami hluboko do Čech, na hranici pánve permské však. rovněž příkrým stupněm jest ukončeno. Na západě a východě jest spo jeno vysokými sedly se sousedními pohořími sudetskými. Ústředím celého horstva jest mohutný lakkolith žulový (resp. gra- nititový), skládající celé pohoří Jizerské a největší část hlavního hřebenu krkonošského. Z jihu přikládají se na ústřední těleso toto vrstvy kvystal lických břidlice (fylitů, rul, svorů a p.), které vytyčily Český hřeben po-. bočný a nakupily v pokračování tohoto mohutný kůžel Sněžky a další část hlavního hřebenu k východu, kde vlastní pokračování hlavního žu-. lového hřbetu krkonošského pokleslo v rovinu Hiršberskou. Na východ ukončuje Krkonoše pásmo krystalických břidlice kolmo ke směru pohoří probíhající, t. zv. »příčná př řepážka« hřbetu Laucútko-Kolben- Rýchorského, Krkonoše — jak jsme se již svrchu zmínili — dělívají geografové. ve dyě části: hory Jizerské a Krkonoše vlaslní, oddělené údolím Velikého“ Zackenu a Jizery a obě spojujícím vysokým sedlem Novosvětským. Čle=- nění to opírá se o fysiognomii pohoří a poněkud odchýlený průběh hřbetů. (u Jizerských hor Z-V, u Krkonoš ZSZŽ-VJV), podmíněný tektonickými pochody, hlavně tertiérními. Jizerské hory tvoří žulový massiv podoby ellipsovité, prů: měrně 900—1000 m“ vysoký. Jako celé Krkonoše jeví se i Jizerské hory nakloněny k jihu, takže poblíž severního okraje, spadajícího strmě do roviny F'riedlandské, strmí nejvyšší vrcholy, k jihu však horstvo klesá i poznenáhlu a přechází rovněž nenáhle do předhoří. Jizerské hory nemaji rázu pásmitého, nýbrž jeví se jako massivní pohoří se širokými, zaoble= nými a poměrně nevysokými hřbety a kupami, oddělenými nehlubokým: i údolími a mělkými pánvemi. Při severním okraji zdvihá se řada nejvyšších vrcholů: Polední. (Mittagsberg, 857 m), Holubník (Taubenhaus, 1069 m), Černá hora (Sohwaraf Berg, 1084 m), Jizera (Siehhůbel, 1125 m). Vrcholy ty, korunované vět- šinou žulovými balvany, odděleny jsou navzájem a od rozsoch svých ras šelinnými pánvemi, z nichž největší mezi Černou horou. a Jizerou, t. zv. »Kneipe< (985 m). Na ní jsou známé rašeliny luk »Na Čihadlech« (Tach č hanel-) a »Kosodřevinné« (Knieholzwiese). | -] 04 tohoto hlavního řetězu vybíhají k severu krátké, skalnaté roz- s oddělené hlubokými roklemi horských bystřin a končící příkře do Smědé (Wittig). Nejznámější z nich jsou Polední kameny (1006 m), jós, Vlčí louku spojené s Černou horou a bizarrní Ptačí kupy, postupu- G toód Holubníku. © ů + Kjihu postupuje řada dlouhých, širokých rozsoch, jež oddělují idolí Desných, Kamenice a Nis. Důležitější z nich jsou: Lange Farbe (877 m), hřbet končící Královskou výšinou (Konigshohe, 858 m) a Wolf- te „ mezi nimiž uzavřena jest kotlina u Newwiese (778 m), vesměs od o edníku: odbočující; hřbety od Černé hory táhnou se až k Tannwaldu, sde „tyčí se čedičový Špičák (Spitzberg, 809 m). Od Jizery postupuje ejména pásmitý hřbet značnější výše — Vlašský hřeben (Welscher Kamm), jehož. Schlossersteine (1005 m) spojeny jsou sedlem Příchovicko-Wurzels- lorfským "od pobočného hřbetu Štěpánky. Rovnoběžně s tímto probíhá a sv. rovněž pásmitý Střední Jizerský hřeben, od něhož oddělen prorvou Jizerky, ční nad vtokem této do Jizery čedičový kůžel Bukové sy jers, 999 m), nejvyšší čedičová hora Střední Evropy. K hlavnímu massivu Jizerskému připojuje se na severu pásmo n ysokého hřebenu Jizerského, rovněž žulové, začínající majestátním Smrkem (1 afelfichte, 1120 »), dostupující Hinterberkem v jeho balvanitém vrcholu“ Zelené kupě (Griine Koppe, 1126 m) největší výše v celých horách Ji- ET kých, a končící skálou Molikeovou nad soutokem obou Zackenů. - Mezi Vlašským a Středním hřebenem, prostírá se plochá rašelinná ev Malé Jizerské louky, prameniště Jizerky, mezi Stř edním a Vyso- „pak rozlehlá Kota Jizerská louka, na níž sbírá své pramény o Na jihu připojuje se jednak žulový hřbet Černé Studmičné (Schwarz- brunn, 869 »), a vých. od něho, oddělen hlubokou prorvou Kamenice, E- se hřbet „Štěpánka y (Stephanshóhe, 958 ZA kr bn břidlicemi ký V Za dlou M o člským a údolím Jizery připojují se vlastní OnoŠe, představující pohoří pásmité. Žulové jádro buduje jak Již -se zmínili — pouze /llavní (Slezský) hřebem, a to až ku pramenům -a Lomnice, kde Bélou loukou a Plání (Koppenplan) připojuje se ke ovému pobočnému hřbetu, sám však klesá v rovinu Hiršberskou p. pahorkatinu Šmídeberskou). Sedlem na Dívčí louce (Mádelwiese), m) rozdělen jest ve dvě partie. Západní počínající nad N ovým Svě- Vraždou (Todtenwirgberg, 1123 m), stoupá holým Jínínošem (Reif- er, 1359 m) a hřbetem Plattenberku poznenáhlu k nejvyššímu bodu sokému Kolu (Hohes Rad, 1509 m), který příkře spadá k vých., po- uje pak přes Veliký Šišák (Gr. Sturmhaube, 1424 m) a končí Dívčím enem (Mádelkamm, 1411 m). Severní svah Vys. Kola spadá kolmými nami do závratných roklí Sněžných jam, Veliké a Malé (v této na záp. ně vystupuje památná žíla čedičová); pod Vel. Šišákem skryta jest a Agnetendorfská. Jako vých. massiv, Bílou loukou, tak západní pojí lání Labské louky. (Elbwiese) k pobočnému hřbetu svorovému. - Východní massiv tvoří vlastně jednotný hřeben Lány (Lahnberg, berkamm, 1520 »), ukončený na záp. Malým Šišákem (K1. Sturmhaube, m), a vyhloubený na sev. okraji botny Velikého a Malého rybníka. - Za těmito přejímá již úlohu hlavního hřbetu pobočný hřeben svo- Začíná Malou kupou (Kleine Koppe, 1388 m), zúůžen jest u Obří udy (Riesenbaude, 1398 m) doň se zarývajícími botny Velikého a Ma- X0 Kotle (Gr. u. Kl. Kessel) Obřího dolu s jedné, botnem Melzergrube x pe 8 i „ s druhé, dostupuje Sněžkou největší výše celého pohoří (1603 m) a končí Černou kupou (Schwarze Koppe, 1411 m). z) V východu připojuje se po dvojím ohybu pokračování další, směru téměř ZJZ—VSV, Forstkamm (1278 m), krátký, svorový hřbet. Spojen s hlavním hřbetem zmíněnými lukami Labskou a Bílou a oddělen od něho hlubokým údolím Mumlavy, Labe a Bělé (Weisswasser),| probíhá rovnoběžně s ním svorový a křemencový Český hřebem, rozdělený hlubokou tektonickou prorvou Labe u Spindelmiihlu ve dvě části. Zá- padní, začínající nad Harrachovem vrchem Čertovým (Teufelsberg, 1007 m). a pokračující za průlomem Seifenbachu Pleší (Blechkamm, 1210 a 1260 m) a Lysou horou (Kahle Berg, 1343 m), dostupuje nejvýše horou Kotlen. (Kesselkoppe, 1434 m), přerušen téměř botny Kotelných jam (Kessel= gruben), táhne se pak hřbetem Krkonoše (1416 m) až k průlomu lab- skému. Za tímto počíná východní část ostrým a příkrým hřebenem Ko-. zích hřbetů (Ziegenriicken) a klene se dvojvrcholím Studmičné (Brunn- berg) do výše 1555 m (záp. Zadní Loučná, Hochwiesenbg.) a 1560 (vých. Kamenné pole, Steinboden), která k vých. spadá strmými roklemi Čeriovýš a Krakonošovy zahrádky do Obřího dolu. k Od pobočného tohoto pásma a kolmo naň táhnou se četné rozsochy“ V západní části vedle krátkých hřebenů Vlčího a Kuželového probíhá od. Misečných bud mezi údolím Jizerky a Labe dlouhý hřbet, končící nad. samým Vrchlabím Žalým (Heidelberg, 1036 m). Na východě odbočuj od Studničné a sedla Geiergucke (1350 m) paprskovitě několik rozsoch, z nichž dvě jsou velmi mohutné. Západní Pláně (Planer, 1100 m) tyčí. se Plattenberkem (1426 m) a odděleny jsou od Kozích hřbetů Dloulým. dolem (Langengrud) Sv. Petra. Východní pásmo začíná Iaščí horo (Fuchsberg, 1363 m) a končí Černou horou (Schwarze Berg, 1299 m)| příkře nad Janskými Lázněmi. Pásmo toto tvoří četné stupňovité kot= liny rašelinné, tak Auerwiese a Topferwiese pod Liščí, Moosmwiese pod“ Černou horou. Ž d hřbetu Sněžky odbočují krátké rozsochy, z nichž nejdůležitější. jest záp. Rosenberg nad Obřím dolem. Í 2" Ukončením celého pohoří jest t. zv. »příčná přepážka< Lancútsko=- Rýchorská. Skládá se ze dvou rovnoběžných, více méně SJ směrem pro- bíhajících hřbetů. Přímo na Forstkam pojí se široký a plochý Kolben= kamm, provázející údolí Malé Úpy až k Maršovu, který na severu pro- dlužuje se v nižší, ale táhlý Ařebem Lancútský, končící až nad Bobrou u Kupferberka. Na jihu připojuje se druhý hřbet, rovnoběžně s Kolben- kammem probíhající, Rýchorec (Rehhorn), zaoblený, namnoze lysý hřbet OSOED NVA Hofelbuschem 1033 m, a spadající příkře do kotliny Žac- léřské. : -> Horniny — ovšem pouze s ohledem na naše účely — jeví v Krko- noších téměř naprostou jednotvárnost. Žuly ústředního pohoří Jizerského a Hlavního hřebene krkonošského, svory a křemence Českého hřebene a »příčné přepážky«< 1 ruly a fyllity předhoří jsou solikátové horniny, které svým chemicko-fysikálním vlivem na vegetaci jsou si rovnocenné (chudé půdy). Pouze sloh jejich jeví jisté rozdíly, ježto balvanitá žula není pří- zniva tvoření skal, kdežto svory Českého hřebene vykazují četnější ska hiska, ač hlavně jen v příčných průrvách, tak v Kotelných jamách, ná Kozích hřbetech, v Obřím dolu a p. Z jinorodých hornin hojněji, alé pouze na české straně vystupují malá lože vápemncová, hlavně podhoří“! provázející, nejhojnější v pruhu mezi Roketnicí, Vrchlabím a Trutnovem Roztroušeně vyskytá se vápenec i v pohoří — ovšem jen v obvodu kry- stalických břidlic — tak u Harrachova, pod Spindelmihlem, v Kotelných“ | 9 imách (u lávek dolů), na Kiesberku pod Sněžkou (kol dolů), ve Ve- jké Úpě, 4 Lůwengrundu, v Lorzegrundu a j. Nejhojnější a největší ože a pahorky vápencové jsou po obou stranách Maršova a na záp. odtud k Vrehlabí. V Obřím dolu (v Čertově zahrádce) jest mohutná žíla por- ovů, v Malé Sněžné jámě žíla čediče, který krom toho v našem obvodu uje. několik vrcholů v Jizerských horách, především památnou Bu- fovou bore), li. Poměry klimatické. ; ina krkonošské jest, jak samozřejmo, značně drsné. Značná nad- ř řská výška podmiňuje nízkou temperaturu, téže okolnosti, jakož i sil- u zalesnění děkují množství srážek vodních a vlhkost ovzduší. Ježto jak Krkonoše vynikají dosti ostře z rovin, ukazují přechod z nížinného jodnebí v horské dosti náhlý. Zejména v rozdělení variací ročních vy- ť: zují poměry značně odlišné od sousedících pahorkatin. Jeť klima Kr- tonoš poměrně značněji ovládáno vlivy okeánských větrů než ostatní 'echy a Slezsko, jevící podnebí v nemalé míře kontinentální. Vysvětliti ze asi polohou horstva toho, které vyniká příkře Z roviny severo- jěmecké k moři otevřené, aniž by nějaké značnější pásmo horské bránilo ] vu oceánu Atlantického na podnebí jeho, když samo tvoří první hřbet tavící se mu v cestu. -Co se týče poměrů tepelných, třeba především zdůrazniti, že Krko- še jsou ve stejné výši poměrně nejchladnější částí Čech, zejména že ledem k Šumavě a Rudohoří v téže nadmořské výši vykazují tempe- uru značně nižší. Shledáváme poměr takovýto: Budoboří -© Šumava Krkonoše čnec. | prům.| leden | čnec. | prům. leden | čnec. | prům. ne o 57100..B0 184 |" 1BT 1:00 BO E: 30) 152 |..538 | 4D|, 143 1:4 36,7. 4+40,1.140 7 42 |-—53| 130| 3: Sm 09 eV 01 8 9 oj -Rozdíl temperatur jest zvlášť nápadný mezi Krkonošemi a Šumavou, hož lze také vysvětlovati rozdíl výše hranice lesní, která probíhá (Krkonoších 1200— 1300 m, v Šumavě však až 1400—1420 m n. m. © Rovněž doba zimní Jest na Krkonoších značně delší, trváť teplota SC ve výši 600 » průměrně 119 dní, při 800 m 135 dní, při 1000 m při 1200 m» 162, při 1600 » 190 dní. Rudohoří naproti tomu vyka- je v týchž výších počet dní s temperaturou pod 0“ 114, 131, 143, 153, umava 105, 122, 135, —. V Krkonoších trvá zima (s teplotou 9) v nižších A (asi 600 m) od 19. listopadu do 17. března, šších (při 1000 m») od 6. listop. do 2. dubna, na hřebenech (1400 m) A října do 17. dubna. Důležitou jest pro nás doba trvání průměrné í temperatury 5", teploty potřebné k rozvoji vegetace. A tu dostá- tyto výsledky: při 600 m od 14. dubna do 21. října, při 800 m od 4. dubna do 14. října, při 1000 m od 3. května do 7. října, na hřebenech 0 m) od 21. května do 25. září, na Sněžce pak konečně od 30. května . září. Trvá tudíž vegetační doba v pásmu lesním 5—6 měsíců, na nech 3—4 měsíce. Sníh taje na horách teprve v polovici května, novu sněd již v říjnu. 10 Severní úbočí mají v celku temperaturu mírnější, zejména vegetaci tak škodlivé rychlé rozmrzání a znova zamrzání jest tu velmi reduko váno proti svahům jižním. Rovněž rozšířeným zjevem v horách jest okol-- nost, že na jaře a na podzim na hřebenech jest často v noci v teplota než v údolích, kam klesl studený vzduch s hor. Srovnáme-li ještě. teplotu rháných stanic krkonošských, vysvitnou | nám tepelné poměry nejjasněji. j ý ži Jméno stanice Absol. ýška Leden DEP VHAU "Roční prům. Liberec... : 388.m 7 -—20 16'99 6 a Jablonec n. N.. . b55 m — 33" 16:99:3399%36:69 Neuwiese. 24 780. m — B1002 o Rauschengrund . 900 m — 5242 O zuVrehlabí 3 14 Bas 485 m = ah 165" 6.69 Niederhof 575 m — 4120 152 209 Maršov 11144 580 m. Saerý V013 1609158? TPEROW 9. lé 410 m 96) A739 66 (Zhořelec) 3: 210 m — 140 180902 .809, Schreiberhau .. . 632 m 82 149, b5?. Warmbrunn .... 345 m — A3 41706: 1D (Eichbere) P 349 m VD 1649 6.9. Sněžka . 1600 4 — 72- 8'89 009. Sněžné jámy (hotel) 1425 m zb VO 3080 Wang.. 165 m Vopat: Je 0 TABA" (Friedland u Broumova) 506 m —859 NSA E38 L 29- Krummhiibel . . 585 m 2D OAO 63, Velmi důležitým faktorem pro vývoj vegetace jest ovšem i vlhkost podnebí. A tu jest význačno pro Krkonoše, že jsou krajinou nejbohatší na srážky celých Čech. V celém obvodu Krkomoš neklesá nikde množst srážek pod 800 mm. Isohyeta 800 mm probíhá od Železného Brodu přes Semily, Hostinné a velikým obloukem do Broumovských skal. Po se verním úbočí prochází od Friedlandu přes rovinu Warmbrunnskou né Landshut. Celé lesní pásmo: objímá čára srážek 1000 m jdoucí od Ja: blonce n. N. přes Vysoké, Vrchlabí, Vrajt, Žacléř na jihu, od Liberce přes Friedland, Neustadtl obloukem k severu vypnutým k Hermsdorfů a na Krummhiibel. Velká část pohoří od Haindorfu až po iýehorec vy vyr kazuje dokonce srážky P než 1200 mm. ) : i Í : i Stanice | Absolutní výška Množství Počet dní se srážek - srážkou Neustadtl . . 840 m 920 mm 200 Hrádek (Grottau) . 266 » 755. * 158 Albrechtice . . . 506 » 1025 » 184 Weissbach -< . . 505 » 1206 » : 128 Gorsbach“ 1 wr 1053- » E ZAS Hc Machendort: 4% 353: » 917.75 174 Drachenbere — . . 590 » 988 » 133 Neuwiese .. < :....780 » < 1180 » s V185 Wilhelmshohe . . 970 » 1202 » 160 FAberéc? 170 968 » 189 Podmoklice . . . 320 » 658 >» 101 Nový Svět . . . 683 » 1286 >» 192 Petrovka .-. +. 1288 > 1600. » 50 11 | 0, Stanice Absolutní výška po C2 Uld 7 ol, M Štěpánka -. ... 910 m 1061 mm 179 n: MiKahenbere: -927 » 1197 » 160 VA Rezek mysl. . 2. 894 » 1043 » 114 m obuedřichstal.. . 735 » 1836025 194 n Sedmidolí <.. 922 » 1622 » 77 Mě- Rudolístal < -.. 690 » 1090. » 186 Bi Rauschengrund „875 » 1487 » — Mala dipa 4- 970 » 1346 » 183 0 Riesenhain <.. 812 » 1434 » 162 Bi Maršov 156565: » 946 » 1 B Vrchlabí - . 2 484 » 849 » 144 B Branná: vd 906 » 157 o © Aenetendorf . W530- » 900. » = Me Krummhůbel ;:: -585 » 99 » z: 7 Sehreiberhau - . 683 » 1042 » — BE Wolrshau <... 660 »» 1175 >» — : k: Forstbauden ©. . 855 » LÍ32. .» = B Jakobstal . : 871 » 1350 » 93 Nová Slezská bouda 1195 » 1406 » - -© Hamplova bouda © 1252 » 1088 » — k above bouda 1410 » 1898 » bi - Sněžka- . . « 1603 > 1152 » = (2000. m m) o Z au ohledu patrno, vykazují celé Krkonoše velmi pří- 1 pe vláhové poměry. Zejména vlastní pohoří jest na srážky neoby- č bohaté. Proto. Jest v Krkonoších tak bohatě vyvinuta subalpinská o vyžadující značně vlhkého' klimatu, zejména pak rovnoměrné, idelné wláhy, A to právě jest též význačným zjevem krkonošského ebí, že maxima a minima srážková nejsou příliš rozdílná. Množství a. rozlehlé rašeliny regulují jednak vlhkost ovzduší, jednak odtok PERozdělení srážek dle měsíců ukazuje tyto poměry: (stanovené dle C no Světa; k vůli srovnání uvádíme poměry v Praze.) | Měsíc n H. m | 1v.| v. | v|vn|vm XX X1 | XI. 34,35 31,36 68,87) 57,61| 47,54| 36,40 30,26 38,40 A PĚT Praha 22,18 20,14 55,62| 74,87 100 >| Nový Svět! 88 147 138 | 107 | 114 | 122 | 129 "Praha |10,19| 11,9| 15,13, 10,10, 13,12| 14,15| 15,15| 18,18| 10,10, 13,14| 12312) 15,14 2 (Nový Svět| 17 | 14 | 16 | ů | 16 | 16| 20 | 18,18) 16 | 15 | 17 „Největší a nejčastější srážky dostavují se v Krkonoších jednak bě největšího rozvoje vegetace, v měsících letních, jednak začátkem „kdy napadne množství (sněhu, jenž pak z jara, kdy jest srážek nej- i, dán svým táním dostatečnou vláhu vegetaci až do doby, kdy 12 č letní maximum přejme úlohu zavlažování. Veliký počet bezesrážkových dnů — většinou jasných -— z jara budící se vegetaci jest velmi na pro- spěch při dostatečné zásobě vláhy v podobě tajících sněhů. j množství. V Podhosí ležívá */„—1 1, m, na horách pak. 2—3 m. (Zejména však kotliny na hřebenech vyplňují hluboké závěje sněhové, často 5ti- 1 vícemetrové. Proto právě v těchto kotlinách zůstává sníh nejdéle ležetil — jsou-li k severu obráceny i dlouho do léta, jako ve Sněžných jamách.. Pro dobu letní jest význačno množství mlh, které často po celé týdny zahalují hřbety a vrcholy hor, jsouce nejnemilejším zjevem turistů vystupujícím na hory pokochat se velikolepým rozhledem do kraje. Pro vegetaci však jest tento zjev nejvýš důležitý. Mlhy ty totiž jednak samy, vydávají vláhu horské vegetaci, měníce se ve srážky, jednak však udr- žují vysoký stupeň vlhkosti ovzduší, bráníce jeho vypařování a samy Je výpary plníce. Proto mají veliký význam při regulování vláhy. A tak vidíme, že klimatické poměry Krkonoš utvářeny jsou E že podporují bujný vývoj horské vegetace, zejména vegetace subalpinské, vegetace vlhkého klimatu horského. Než třeba se zmínit, -že klima Krkonoš v novější době značně podléhá změnám ve svůj neprospěch. Zejména vysušování rašelin a mý tění lesů způsobuje, že srážky (byť snad jich ami neubývalo) nepůsobí tak pravidelné zavlažování, jak dělo by se to bez rušivých okolností, což má za následek ochuzování celé květeny Krkonoš a ústup její před rozpíš navými útvary hercynskými. Ž III. Přehled botanického výzkumu Krkonoš. : Bohatá květena Krkonoš ode dávna lákala přátele pod Než říše Krakonošova stavěla návštěvníkům v dobách dřívějších těžké přes kážky v cestu, a tak poměrně dlouho zůstaly Krkonoše vědecky nepro= bádány. Teprve, když ruch turistů se vzmohl, zejména pak, když četné| hotely, dopravní prostředky a úpravné turistické stezky učinily naše hory pohodlněji přístupnými, těšily se hojné pozornosti botaniků, zejména slezských, jejichž dlouholetou činností odkryto bylo konečně bohatstwi vegetace krkonošské v plném jeho lesku. 3 Prvním botanikem*), jenž odvážil se do pustých tehdá ještě hor= ských hvozdů a na divoké hřebeny Krkonoš, byl slavný Vlach Pety Ondřej Mattioli. Navštívil je r. 1563 a odnesl si odtud bohatou kořist Mnoho neznámých do té doby rostlin tu objevil, o čemž při každé z nich | se zmiňuje. Tak tu nalezl allium anguimum (A. victorialis), o němž pos znamenává: »Hune primum a me inventum est, dum superiori anno 1565 montes, gui Boemiam et Silesiam disterminant, in guibus Albis fluvius! originem ducit, perlustrarem.« Podobně píše i o ostatních, jako bylž erica bacciřera (Empetrum), caryophyllata montana (Geum montanum ». genus montanum, guod a me repertum est in Boemia, in montě guodam Boemis Corconos. appellato, ex guo Albis fluvlus suam ducit originem.« Nezapřel ani při tom svého lékařského ducha, nasbíralť tam oměj »2 hodiny od města Vrchlabí« a zkoušel pak jeho účinky v Praz na nějakém odsouzenci. Koncem XVI. a začátkem XVII. století sbíral na Krkonoších F'rié= drich Sebitz2 z Nisy, tělesný lékař vévody břežského. Rostliny nasbírané Jj | | : | j + *) Zmínku o Krkonoších nalézáme již v ČERNÉHO »Kniga lekarska, kte 17 slove herbarz ...« r. 1517, kde udává Angelica archangelica z Krkonošských ho i 13 sílal známému vídeňskému profesoru Carolu Clusiovi, který zmiňuje ro nich (ku př. Streptopus) v »Rariorum plantarum historia< 1601 až 83, obzvláště však je popsal v »Hariorum aliguot stirpium per Panno- am, Austriam .... observatorum historia<, vydané v Antverpách r. 1588. — Současně působil »Slezský Plinius« Kašpar Schwenkfelt (*1568 (Greifenberku, T 1609 ve Zhořelci). Byl lékařem v Hirschberku, později r Zhořelei. Měl mnoho příležitosti studovat květenu Krkonoš, i uložil sledky své botanické činnosti v několika spisech. Tak »Sfirpium et ssilium Silesiae catalogus ...< (Lipsko 1601) obsahuje popisy četných stlin z Krkonoš. Zejména však podal ve spise »/irschbergischen warmen ades in Schlesien umter dem Riesengebirge gelegenen kurze und einfiil- ge Beschreibung“ (Zhořelec 1607) obsažný seznam »derer Kráuter und ergarten, welche viel diesen warmen Brunnen hin auf den Gebirgen ge- nden werden.« -Teprve však koncem století XVIII. dostalo se květeně Krkonoš iwního vědeckého zpracování. Roku 1786 podniknuta nákladem »Učené dolečnosti« vědecká výprava na prozkoumání Krkonoš, jíž jako botanik častnil se Tadeáš Haenke. Výprava, jež se vydala na cestu 27. čer- nce, pobyla na horách 10 dní (od 31. července do 9. srpna). Cesta dla ji z Vrchlabí po předhoří na Černou horu u Janských lázní, na ichsberg, Studničnou do Luční boudy, odkud podniknuto několik ex- sí. Haenke byl obzvlášť náruživý a nelekal se ani sněhových bouří. ystoupil dvakráte na Sněžku, sestoupil do Obřího dolu, navštívil ryb- ky. Zajímavá jest jeho poznámka, jíž chce přesvědčiti, že Weisswasser st vlastní pramen Labe. Sedmidoiím ubírala se výprava dále na Ko- háč, Labskou louku, ke Sněžným jamám a vrátila se pak Labským lem do Vrchlabí. Haenke popsal velmi poutavě tuto cestu ve stati: Jie botamschen Beobachtungen auf der Reise nach dem bohmischen Rie- igebirge< (Drážďany 1791). Stať tato jest zároveň prvním pokusem togeografie Krkonoš. I pro systematiku vytěžil Haenke na Krkonoších noho nového. Popsal odtud poprvé Pinus pumilio, Festuca varia, Poa ra, Poa sudetica a j. | = Od té doby byly Krkonoše vždy četněji navštěvovány botaniky k českými, tak zejména Slezskými. : -Z českých zasluhuje zmínky známý J. E. Pohl, jenž procestoval oše r. 1808. Průvodčím byl mu na cestě té dobrý znatel květeny mošské Dr. J. K. E. Hoser z Hostinného. R. 1806 poprvé a r. 1812 podruhé navštívil říši Krakonošovu náš pilnější botanik M. Opiz. 29. června 1806 vydal se z Trutnova na město. A hned na počátku provázelo jej štěstí, nalezlť tu nový „jejž nazval Acer sudeticum. Pak pokračoval v cestě přes Mladé Vrajt, Janské lázně, Vrchlabí, údolím Labe na Kotel. Ačkoliv mu | sněžilo, přece pilně botanisoval i dále. Na Kotli spatřil poprvé kleč. ačoval v cestě přes zasněženou Labskou louku. na hlavní hřeben uje se zejména o nevhodném názvu vrcholu »Veilchensteinů«, že m neroste vůbec »Lepraria Jolithus<). Sestoupiv do Agnetendorfské pokračoval v cestě po hřebenu a noclehoval v Luční boudě, kde mal zejména Koppenbuch s četnými poznámkami jeho předchůdců. upiv na Sněžku, opustil Obřím dolem přes Petzer Krkonoše a se s bohatou kořistí (500 druhů) zpět do Prahy. Rovněž druhá T. 1812 odměnila jej bohatě za jeho námahu. Prof. J. Fr. Tausch botanisoval s úspěchem zejména roku 1812 na řkonoších, a popsal odtud mnoho nových rostlin, tak Carex vaginata » Úpského vodopádu), Crepis grandiflora, Pirus sudetica. Obzvláště 14 však zajímaly ho kihlohotvářně jestřábník: y, o mehž sobšat několik jednání: »Bemerkungen iiber eimge Hieracien des „Mesengebirges“ (Flora XX, et segu.). I on noelehoval v Luční boudě, jejíž Koppenbuch má od „něho cenné poznámky o jeho cestě, zejména naleziště vzácných druhů.. Mnoho zasloužila se o výzkum Krkonoš neúnavná ctitelka scien- tiae amahihs Josefina K ablíková, choť lékárníka z Vrchlabí. Ačkoliv píš semně uložila jen stručně své výzkumy v Eiseltově příručce »Der- Jo: hannisbader Sprudel« (1846), přece přispěla snad nejznamenitěji k pro bádání květeny krkonošské, které nesčetněkráte prošla, navštívivši i nej nebezpečnější partie horské. K její poctě popsal Tausch Petasites Kabl- kianus r. 1845, a něžnou čest prokázal jí Opiz, utvořiv pro jemnou Pr% mula minima — »Habmichlieb«< horalů — nový rod »Kablikia“. JŠ Z ostatních českých botaniků, jež účastnili se začátkem XIX. věků výzkumu Krkonoš uvádíme jména: F. W. Sclumidt, hrabě Kašpar Sten berg (sbíral roku 1815 poprvé Saxifraga mivalis a Rubus ohamtacm Ari Alois Carl, Ant. rytíř. Hisensteim, hrabě Bedřich Berchtold, W. Materi . Streime, roketničtí botanikové amateuři: kupec Fr. Gottstein a K | W. Pohley, Josef Knaf, K. Halla, lékárník z Jaroměře, Václav Kokert, fiskální úředník Ant. Preissler, c. k. berní písař ze Žírce, Jan Pó. man, Jam Herbig, Jam Gregori, medikus v Novém Městě n. Met., les Kříž ze Žacléře: Jos. Wagner zabývá se srovnáváním květeny Krkonošs ké s jinými v pojednání »HRickblick auf die von mir besuchten bóhmise on Gebirge und ihre Vegetation< ( Opiz, Naturalient. XI. 1826), Fr. (oFlora des Riesengebir ges«) srovnává ji s květenou Alp. © Velmi živý zájem jevili o Krkonoše povždy Slezané. Řada je I botaniků zkoumala květenu naši. Mnoho si jí všímá hrabě Jindř. Gott fried Mattuschka ve své »Flora Silesiaca< (1796—17717) a, »Enomer stirpium im Silesia sponte erescentium< (Vratislav 1779). O květenu zajímal sei J. A. V. Weigel, Chr. Fr. H. Wimmer a H. Grabowski své »Hlora Silesiae«. Jul. Milde mnoho botanisoval na Krkonoších, z maje se zejména o kryptogamy. Objevil ve Velkém rybníce Isoetes custris. Své výzkumy uveřejnil kromě jiných v pojednáních »Zur Flo von Johanmsbad im Riesengebirge<, » Ein Ausflug nach dem Grossen Teicl a j. Dr. Moritz Elsner, profesor ve Vratislavi, napsal » Flora von Hirse berg und dem angrenzendem Mmesengebirge“ a »Synopsis florae cervi tanae“ (r. 1839). V nové době ku podivu u českých botaniků zájem o Krk silně ochabl. Ještě spíše místní sběratelé — Němci — sbírali na horád jako Robert Traxler z Josefova, Victor šl. Cypers z Harty, R. Brand Z českých botaniků sbíral tu pouze Karel Polák a ředitel J. B. Kb Z českých Němců účasten byl výzkumu Krkonoš Karel Knaf, AA b: Vogel (později profesor ve Vídni) a inž: Josef Freym. P, Teprve nejnovější doba přinesla trochu oživení, kdy sbíral: nak noších Karel Tocl, zejména pak K. Domin, jenž učinil několik šťas: nálezů (př. pravé Veratrum album). Konečně nelze přehlédnouti an nost Jana Buchara, »moderního českého Krakonoše«, jenž, ačkoli odborník, jeví povždy nejživější zájem o květenu svých milovaných řídí zahrádku botanickou hr. Harracha u Martinovy boudy, zejména vš znamenité zásluhy si získává ochranou vzácných druhů horskýc své turistické, sportovní činnosti neopomíná nikdy buditi i zájem o k květnici Krakonošovu. Slezané jevili vždy větší zájem o své hory, než sousedé z Čech, a tak nalézáme mezi nimi řadu. vynikajících mužů, 0 Krkon zasloužilých. Předně jsou to Emil Fiek, spisovatel známé »Flora 1 ý 4 „m 15 En. k Schlesien“, a Rodiné von Uechtrilz, jenž nejznamenitěji přispěl k poznání ke řábníků krkonošských. "Déž prof. A. Engler, prof. Ascherson, prof. k dě "Pax, H Hartlaut, Robert Miinke, Gustav Schneider*) „pracovali pilně v obvodu naší květeny. Z lokálních botaniků vynikl zejména W. Winkler, učitel ve Schreiberhavě, který sestavil pěknou příruční »lora von Riesen- und Isergebirge« (Warmbrunn 1881 a dodatky), pro širší pu- blikum pak s velikou láskou psanou populární »Sudetenflora“, obsahující nejvýznačnější zjevy sudetské květeny. Jeho následníkem jest žijící bo- ta nik, učitel Paul Kruber z Hirschberku, spisovatel » Exhursionsflora von Riesen: und Tser gebirge“. = Z lokálních sběratelů na horách Jizerských zmínky zasluhuje farář jů lenzel z Neustadtlu, A. „Sehmidt z uberce, K. Fischer a Jablonce a Dr. Ait. Knížek z Liberce. k . Zbývá nám ještě stručně zmíniti se o kryptogamologii naší flory. P starší době velmi pilně sbíral a sušené kryptogamy vydával Josef Poech, který cestoval po Krkonoších r. 1839, kterouž cestu popsal: » Reise in die Sudeten<. Pilného tohoto sběratele ani choroba neodvrátila od čin- nosti, a on za doby, kdy léčil se r. 1843 a 1844 v Liebwerdě znovu. pro- zkoumal hory Jizerské. Mnoho přispěl k výzkumu tajnosonbných 1M. Opia, pak Palli- di, Krist. Funck, Berth. Stemi, (i. v. Koerber, zejména však neúnavný henolog major Július von Flotow. -V nové době znamenité zásluhy získal si bryologický mi pracemi J/. a Ghr.'G. Nees vom Essenbeck (»Naturgeschichte der oesterr. Leber- «'1833—1838), jenž účasten byl též výzkumy phanerogamů. Krypto- "sbíral O. Sendtner (mechy), Ludwig (mechy), C. Chr. Giinther, E. jel, FT. Matouschek (mechy) a diatomolog Můiller. Čechů největší zásluhy zjednal si Josef Velenovský ý, který zejména ly a jatrovky krkonošské s největší svědomitostí zpracoval a četné žáky podnítil k další úspěšné práci: Domin sbíral mechy pro něho, tilhelm a J. Podpěra studovali mechy krkonošské. Nejnověji více- e navštívil Krkonoše za výzkumem bryologickým K. Kavina, který léna rvašelnníky a jatrovky podrobil zevrubnému studiu. O licheno- gii zajímal se K. Bayer. Konečně třeba se 2 o rašelinných studiích Sitenského. „Práci všech těchto badatelů děkujeme za ujasnění nynějšího na- 10 poznání květeny krkonošské. Phytogeografie povšechná. I. Vegetační členitost Krkonoš. č Rozdíly v A rtologickém utváření půdy, zejména v poměrech výš- ch, rozdíly v poměrech klimatických, stav vodních srážek a vláhy, ly vývoje, vegetace v pravěku mají za následek — tu znatelněji, tam nápadně — místní odchylky utváření rázu vegetačního. p Nejnápadnější jsou ovšem. rozdíly, které jsou "následkem členitosti . Značné difference v poměrech tepelných, vláha vzduchu, síla trů, délka počasí ročních a p. jsou toho příčinou, takže horský obvod náš rozčleněn jest v několik. stupňů vegetačních. ží: *) Zpracoval důkladně rod Hieracium. = * i X 16 Především máme nejpřirozenější a nejnápadnější rozlišení na zá- kladě vrůstu stromového. Hramice vřůstu stromového (hranice lesní) člení. nám horskou květenu ve dvě základní pásma: pásmo lesní a pásmo vy- sokohorské. Třebaže v detailech (výskytem společných druhů horských, míšením útvarů a p.) možno pozorovati i tu méně náhlý přechod, přece jednak nedostatek stromoví a rázovité křoviny (vlastně též »lesy«) kle- © čové, jednak vystupování význačných společenstev vysokohorských do- | 8, vegetaci tak odchylného rázu, že pásma tato jsou velmi ostře roz- išena. 4 Hranice lesní postupuje dosti nerovnoměrně, průměrně ve výši 1200—1250 7 n. m. d Jizerské hory nevystupují ami jediným vrcholem nad lesní mez. Bez souvislých lesů jsou pouze některé balvanité vrcholy hor, kde jen sporé, zakrnělé smrky se uchytily; na Jizeře (Sieghiibel) i chudá kleč se drží.. V Jizerských horách máme však na několika místech zvrat pásem — tak na obou lukách Jizerských, na Kosodřevinné, Čiháňské louce a p. Tam totiž tvoří na rašelinách místy rozsáhlé enklavy porosty klečové — skoro. výhradně pravá Pinus pumilio — ve výši 800—900, místy až 1000 m n. m. I obklopující je lesy ukazují ráz lesů na pomezí stromového vzrůstu. Příčinou tohoto úkazu jsou lokální poměry — studený, mokrý podklad“ rašelinný, lesnímu vzrůstu nepříznivý. p : : Krkonoše vykazují dva souvislé obvody horských holí — západní (menší) a východní (rozsáhlejší) — i svým rázem poněkud rozdílné. Nejzápadnější hole jsou vrcholy Steindelberg (1295 m) a Zadn Pleš (der Hintere Blechkamm, 1210 m) nad Harrachovem — první na hlavním hřebenu, druhý v pobočním pásmu kotle. Západní partie hlav- ního hřebenu jsou kryty rozlehlými rašelinisky, kterážto okolnost sama již způsobuje značnou depressi pomezí lesního. Na Steindelberku samém jest stlačena na 1180 m, nejvýše pak stoupá v této partii sz. od Vosecké boudy na 1240 m. Mezi Voseckou boudou a Tafelsteinem jest rašelina přerušena i stoupá les z 1200 m (pod boudu) na 1265 m. Vlhké svahy Navorské louky stlačují pomezí poznenáhlu až opět na 1200 » (na Malé Mamlavě). Za to na suchých sz. svazích kotle dosahuje nejvyššího bodu v této části — 1280 m. Odtud však k západu opět klesá a ve výši 1200 mw obchází hřbet na svahy u Dvorských bud. Na těchto svazích jsou po=" měry nadmíru zajímavé. Již po jižním svahu Pleše mez lesní rychle“ klesá, na jz. úbočí Lysé hory dosahuje však nejnižšího bodu v celém po- hoří vůbec — 950 m. Zde stýkají se horské louky s nejvyššími, hubenými brambořišti roketnickými. Poněvadž celá tato depresse leží v kulturním obvodu Dvoraček (Hofbauden) jest na snadě vysvětlení — vyhubení lesé ve prospěch lukařství. Avšak naprosté platnosti tohoto výkladu odporuje faktum, že horské louky u Dvoraček jsou z největší části ve stavu skorí původním, ano že hostí celou řadu význačných horských druhů: /eras clum. aurantacum, Campanula Scheuchzeri, Dianthus speciosus, Črepis grandiflora, Gymnadema albida a p. Původnost těchto luk dotvrzuje, že depresse zdejší jest přirozená — třeba že v menším rozsahu, asi do 1100 m Západní větry budou míti hlavní vinu na tomto zjevu, neboť místo tč tvoří nejvíce k jz. do volné, nízké pahorkatiny vysunutý výběžek poboč. ného hřbetu krkonošského, které tudíž první vysazeno je nárazům vichrů V této nízké hranici drží se les — zřejmě přirozeně, máť všude znám? ráz lesů pomezních — po celém jižním svahu Lysé hory. Teprve př Koschelbachu začíná stoupati, i dosáhne nejvyššího bodu — 1220 m — právě na hřebenu Vogelberku. V Malé jámě Kotelní drží se nízký pc mezní les při 1200 », ve Velké jámě však klesá opět velmi nízko — a + . a . 1% 1080 z. Od tohoto nejnižšího bodu stoupá hramice lesní stále, spočátku ponenáhlu, dosáhne nad Mísečnými boudami opět 1200 w, načež vélmi prudce stoupne na Zlaté návrší, dosáhnouc tu 1280 1. Nad Mísečnými bou- "dami nalezneme v Krkonoších ojedinělý úkaz — pomezní lesy skládá tu buk! Severní svahy Zlatého návrší jsou příkré, zejména nad Labským dolem jsou závratné strže, které nedovolí lesu získati půdy. Proto hra- nice lesní znovu tu rychle klesá a drží se ve výši 1080—1120 m. Nej- -vyššího bodu dosahuje přímo pod vrcholem Zlatého návrší — 1320 m. p Pod ochranou Vysokého Kola dosahuje lesní pomezí opět vysokého stupně, Brzo dosáhne les hranice 1300 , a drží se pak v této značné výši 1300— 1280 m až k Daftebaudám. Odtud znovu klesá, zejména vli- „vem rašelin na Dívčí louku, kde dosahuje pouze 1200 1. : Severní svahy Miidelkammu vykazují hned u Petrovky vysokou (mez 1300 ou, která stoupá až k Malým Dívčím kamenům na 1320 m. Hranice lesní drží se v této výši dosti dlouho, vykazujíc kolísání neve- liké (nejnižší mez 1250 m) až pod Vysoké Kolo a do Velké Sněžné jámy. Pouze v Agnetendorfské jámě jest sražena na 1180 m. V nádní Velké a v Malé Sněžné jámě leží nízko, při 1220 až 1180 m. Ve výši 1180 m řobchází svah Veilchenšteinu, pod nímž pak opět drží se ve výši až 1320 m. Staré Slezské boudy klesá opět na 1200 m a obchází pak ve výši 1220 až 1280 m Jínínoš (Reiftráger). V nejzápadnější části kryje les všecku -půdu prostou rašelin až do výše 1280 m. ; Ve východním massivu má hranice lesní na sev. úbočí Malého Ši- šáku výši 1300, stoupá-pod Malým Kolem na 1320 m, odkudž pak pone- náhlu klesá ke Třem Kamenům na 1240 m. Okolo rybníků drží se ve výši asi 1200 ou, místy 1 poněkud níže. Brzo však stoupne na 1220 jm, a drží se v té výši až na okraj Melzersgrundu. Kamenné ssutě a skály Melzersgrundu a Sněžky jsou prosty lesa. Pod Sněžkou jest ve výši „1150 m. Odtud rychle stoupá hranice lesní po svazích Černé kupy, kde dosáhne 1300 m». V této výši drží se pak s malým kolísáním (1280 až „1320 m) po. východních 1 jižních svazích Černé kupy a po svazích Rosen- fberku. Na jižním svahu Rosenberku klesá na 1250 m. Západní svah Rosenberku jest památný nejvyšším bodem hranice lesní. Rosenberk jest -od severu chráněn Sněžkou, od oben horou Studničnou, a tak dostu- „puje na něm les výše 1370 m. Na Kiesberku jde hranice lesní ve výši -1200 m. V Obřím dolu jest hranice neurčitá, držíc se asi 1150 m, rovněž v roklích Čertovy zahrádky pro skalnatou půdu není příliš vysoká. Ve výši 1200 m jde po jižních svazích Studničné, klesá v Blaugrundu na 1150 ». V severní části Fuchsberku je hranice 1200 mm, klesá k Braun- kesselu na 1150 m, a obchází vrchol ve výši 1200 m. V této výši jde l po „Jižních svazích Plattenberku, na západních stoupá na 1240—1250 m. Jižní svah Heuschoberu má 1200 m, západní neurčitou asi 1220 m. Jižní svahy Langengrundu vykazují hranici asi 1200—1220 m, Geiergucke 1220 m; ozí hřbety mají po obou svazích hranici 1200 m vysokou, Ve Weiss- ý wassergrundu je lesní pomezí značně pod vlivem ssutí a skal, takže ne- vykazuje přesné výše. Lavinové strže mění co čas porosty lesní a jejich "pomezí, ano nalezneme tu na jednom místě i enklavu porostů klečových „prostřed lesů. Kde jest svah přístupnější lesním útvarům drží se les "do 1200 m, na Malém Šišáku stoupá až do 1300 m. © Přehlédneme-li průměrné výše lesního pomezí, máme tyto poměry: V západní části: © Jz. svah. Steindelbere— Mumlava. . . 1220 m Ad Mumlava— Zadní Pleš —. . . 1235 m 18 J. svah. Pleš—Vogelberg . . . . . „1150 m J..» « Vogelberg—Goldhohe . . . .1210 m% SV. » Gehánge .... 12007: č) Etno Vys. Kolo—Mádelkamm —. -1260 m S- Mádelkamm-—-Steindelberg ©. 1250 m Ve východní části: Ře: S. svah. Malý Šišák—Černá kupa —. .1240m © 2 Černá kupa—Rosenberg . . -1270 m. W928 Studničná—Fuchsbere . 2 120000 Z Plattenberg-—Fuchsberg 2 ZOD S Plattenberg.. ... 21220 m k Kozí hřbety. KJ RKO o a Kozí hřbety -2,93 J. 9 Malý Šišák: 5. 2-1) 200: Celkový effekt dává nám tudíž na svazích jvěnách 1220 m - severnách 1240 m. Jest tudíž výsledek obrácený, než by se dalo očekávati. Příčiní toho hleděli jsme vysvětlit Již výše, jednajíce o „depressi u Dvorských. bud. Krom toho, všimneme-lh si tepelných poměrů obou svahů, vidíme, že severní vykazují poměry značně mírnější, než jižní — asi též vlivem větrů. Že názor ten bude asi správný, dosvědčují poměry našeho pohoří velmi často. Jevíť jižní svah vždy tendenci pro vyšší pomezí, než za stej- ných okolností svah severní. To dá se pozorovati v chráněných parc pohoří. Stavíme tu proti sobě tyto ukázky: S. svah Gehánge. . . . . 1200 m J. svah Krakonoš .. 01210 mě S. >. Kozí hřbety. . . 1180 m J. > "Kozí hřbety“ 12001% S. > Sněžka-Černákupa 1240 m J. » Černá k.-Rosenbg. 1270 m Čísla tato tendenci tu ukazují velmi jasně, 1 jest zřejmo, že z nepoměr způsobují pouze nepříznivé klimatické poměry jižních svahů a chráněná poloha severních. Jinde třeba bráti ovšem ohled na plochy ra- m šelmné, které nepřejí souvislým porostům lesním, bývají však porost volnými lesy rašelinnými (u Vosecké boudy, Mádelwiese a p.). Tam však kde dochází k „boji mezi lesem a porosty klečovými, jest rašelina vždy. pro kleč příznivější, takže v tom případě doznává hranice lesní místy značného stlaku (Grenzwiese, Novorská pláň a p.). Pásmo na pomezí lesním zaujímají namnoze porosty snckos Stromy stávají se čím výše tím nižšími, ale mohutnosti nepozbývaji Větve jsou hustší a mohutné, porostlé hustším kratším jehličím. Čast i šišky se zkracují, čímž stromy značně se blíží sibiřskému Picea obovatá Lesy ve vysokých polohách řidnou, stromy stávají ve skupinách. Je- les obzvlášť řídký (tak zejména na půdě rašelinné), nabývají smrky ka rakteristických zkomolených tvarů, ježto jsou úplně vysazeny bouřím : nepohodě. Na samém pomezí je většina stromů takovým způsobem zné tvořena, ve formách často velmi rozmarných. Nejvyšší les bývá zhust promíšen klečí, zejména v roklích. Na Zlatém návrší, Kozích hřbetech. jinde přecházejí lesní porosty smrkové též zcela neznatelně v po kosodřeviny. Bukové lesy dostupují v čistém složení pomezí pouze — pos mi známo — u Mísečných bud. I. Pásmo vysokohorské zookládá se tedy nad hranicí strom i zaujímá hlavně dva veliké komplexy horské, západní, zaujímající Labsk kot | | ' ž | á E Ž | ; a n č o z Z o Se o o p n he a 19 ku a přilehlé části Hlavního i Českého hřebene, a východní, rozsáhlejší, kolo Sněžky a Studničné hory. O obou ještě blíže se zmíníme. -© Význačnými útvary rostlinnými jsou pro vysokohoří především orosty klečové, místy velmi rozsáhlé (vlastně skutečné »lesy« vysoko- ké), svými nízkými, rozsochatými kmeny kosodřeviny nejvýš rázo- pak rozlehlé horské hole (smilkové a p.), pestré horské louky a al- ké nivy; též rašeliny ve tvaru rašelin hřebenových a svahových mají 2 vysokohoří znamenité rozšíření. -© Rostlinné typy vysokohorské jsou rázovitou ozdobou krkonošské rřěteny. Jak samozřejmo, nedrží se ovšem přesně hranic pásma. Zejména 'é a řídké lesy pomezního pruhu zdobí řada vysokohorských typů, e tím (a pak skutečností, že klečové porosty třeba pokládati za pravé „ třebaže jedinci nízkými, křovitými tvořené) získává pomezní pruh jou pásem znenáhlého přechodu vegetačních prvků.: Toto pronikání prvků vysokohorských do porostů lesních vyšších poloh jest důležitým odítkem pro pochopení a členění lesní vegetace horské, jak později ještě i se o něm zmíníme. -© Zajímavosti nabývají obzvláště ovšem význačně vysokohorské typy, é častěji sestupují hluboko do údolí, někdy až na samé hranice hor. Pulsatilla alpina, Bartscha alpina, některá /ieracia a p. sestupují Labském a Obřím dolu až na 900 m. Crepis grandiflora zdobí louky IKrausových bud ve výši asi 750 m. Achyrophorus umflorus vyskytuje -u Josefinenhiitte ve výši nanejvýš 800 m. Cryptogramme crispa roste -při silnici pod Wurzelsdorfem ve výši asi 550 m. Nejrozmarnější je . U odhoří přistupují borovice a některé stromy listnaté, zejména javory len), jeřáby, břízy, osiky, jilmy a p. I čisté bory, březiny a p. vystu- v těchto nižších polohách. Bučiny mají bohaté rozšíření (dnes ovšem načně omezené kulturou lesni) v celém pohoří, pouze ve vysokých hách (nad 800 m) jsou vzácné, ač i při samém lesním pomezí se vy- Bnon. Dle těchto rozdílů dělíme pásmo lesní ve dva stupně: -a) Stupeň podhorský, který zaujímá nejnižší polohy našeho vodu, zejména předhoří, sáhá až asi k 600—700 m. Místy však vystu- ještě výše, zejména na chlumech uzavírajících k jihu otevřená údolí, řená jen nízkými vrchy, tak na př. na Tannwaldsku u Polubného a ovie až 800 m. Zde ovšem mají rozhodný vliv náhodné místní po- „ Podhorský stupeň vyznačují nejlépe lesní porosty. Převládají polo- © filmi lesy jehličnaté, smrkové, jedlové a zvláště 1 borové, pak lesy ené, hojné a význačné jsou lesy bukové. Zhusta vyskytují se for- mace vřesovinné a pastvinné, mezi nimiž malé zerofilní hájky, zejména řezové a osikové, tvořívají malebné skupiny. Louky jsou téměř výhradně Kulturní, jen místy některá lesní louka má ráz původnosti. Též vegetace ok ZO) : | | | | vodní náleží převahou pásmu podhorskému. V Pojizeří a i jinde vystné 3 pují formace skalní. b) Stupeň horský nejmohutněji v horských údolích výbě n zaujímá největší část našeho obvodu. Jeho průměrné meze se p pohy mezi 600—700 jako dolní hranicí a hranicí lesní (1200—1250 m). horní mezí. Tak jako stupeň podhorský na svazích za vhodných podm vystupuje výše do hor, tak zase útvary horské sestupují zejména v těs ných, stinných a vlhkých údolích hluboko pod dolní svou mez. " u Wurzelsdorfu na Jizeře ve stinných postranních údolích stihnem horské | „typy 1 při 550 m, ba i níže. Na Tannwaldsku sestupuje Ranunculus pla- tamfolius až ke slapům Desné, tedy asi k 500 m. Jednotlivé druhy p pronikají 1 hlouběji. Tak Chra ysosplenum oppositlifolum roste v údolí Kamenice u Svárova na Železnobrodsku, asi 400 m vysoko, Carduus per sonata sestupuje údolím Úpy až do Maršova a 1 doleji, ano v Hirsch= berské kotlině až do rokle Sattlerschlucht ke 320 m! Petasites Kablikianus roste na labských březích až k Vrchlabí (460 m). To jsou ovšem ojedh nělé druhy. Formace drží se svých mezí přesněji. 3 Stupeň horský vyznačují bujné, následkem veliké vláhy veget cí překypující lesy horské s četnými mokřady (Waldbach- und Guellflur formationen). Květnatá podhorská luka jsou dosti četná a namnoze je stě v původním stavu. Bučiny šíří se i do tohoto pásma, v němž také ra je- liny horské, ve formě rašelin úvalových, dosahují značného rozšířeni. Ovšem že rašeliny ty působí vlastně zvrat, pásem, ježto podržely namn karakter vysokohorský (roste na nich na př. Pinus pumilio), kde okolní svahy horské kryjí bujné lesy. Vřesoviny mají v pásmu horském celkem podružný význam, právě jako poloxerofilní lesy jehličnaté. © Se členitostí kolmou kombinuje se však i členitost plošná, při- » hlavně místní modifikace morfologického utváření půdy a klimatick: i edafických poměrů udává ráz vegetace. Samozřejmo, že kolmé člen uplatňuje tu svůj vliv velmi znatelně. Plošná členitost (v kombinaci s kolmou) ukazuje nám, kte v různých těch zákoutích horských dovede příroda vytvořiti často n rázovitá společenstva rostlinná. Různé ty krajiny, oddělené navzáj horskými hřbety, jindy zase údolími říčními neb sedly spolu kommu kující, mají každá pro sebe cosi svérázného, a při vší té vzájemné r buznosti přec jen odlišného, třebaže často rozdíl ten spočívá v do ách: sotva nápadných. Pokusme se rozvrhnouti si náš sbeud v takové krajinné celky, + a tím ráz květeny krkonošské lépe byl objasněn. V přehledu měli bychom asi tyto krajiny: I. V patru vysokohorském: 1. Massiv západní. še 2 » © východní. I. V patru lesním : Jizerské hory. Novosvětsko. Ústřední údolí (Sedmidolí, Dlouhý důl). Úvodí Úpy. Česká úbočí horská. Slezská úbočí horská. anne Jako samostatný Stissk připojiti třeba horskou skupinu Rýchorce, ú vykazuje tolik říbuzenských vztahů ke Krkonošům na straně jedné, lamenité a svérázné odchylky na straně druhé, ba vystupuje jako vlastní, 01 to isolovaný obvod. -© Do líčení našeho chceme pojmouti 1 vápencový pruh podhorský, nž | přirozeně jaksi uzavírá obvod náš na jihu. Ještě několik slov o některých význačných okrscích, jejichž líčení echáváme zvláštnímu oddílu studie této. Západní masiv krkonošský. Tato horská skupina, oddělená od východní sedlem na Dívčí louce [ádelwiese, 1198 m), v horském massivu Kokrháče (Kesselkoppe) a Vy- ského Kola (Hohe Rad), které vystupují značně nad hranici lesní, pře- hovává znamenitou květenu vysokohorskou, která zvláště ve známých okléch Sněžných a Kotelných dosahuje největšího bohatství druhů. Na řebenech již od Nového Světa, zejména pak na pláních, spojujících obě orská pásma, zvaných obyčejně společným názvem »Labská louka“, vy- inv ty jsou týpické mělké rašeliny hřebenové (Kammoor). Typy karak- sující tuto skupinu proti skupině východní jsou celkem nehojné a části též v oné, byť ovšem daleko vzácněji se vyskytují. Pouze v této u pině, třeba že velmi pořídku, roste ještě Jumperus nana, jen odtud námo jest nádherné Delphinium elatum (opět zase na Rehhornu a vzácně | Lanovem v pásmu lesním) a na novosvětských rašelinách ještě dosti roste Scheuchzeria palustris. Nejlépe karakterisují obě skupiny jámé dvě památné arktické rostliny: Rubus chamaemorus a Pedicularis detica. Rubus chamaemorus vyskytuje se ve velikém množství na Labské Pánčavské pláni, kde udává často ton celé vegetaci rašelinné, ve vý- odní části téměř schází; vyskytuje se pořídku pouze na Bílé louce. laproti tomu Pedicularis sudetica, tak význačný druh horstva v okolí něžky, kde na každé rašelině, okolo všech praménků, ve všech roklích ožno jej často ve velikém množství nalézti, mizí, jakmile překročíme ň lo na Dívčí louce. V západní části Krkonoš roste velmi pořídku a a několika stanoviskách. Typy skály čedičové z Malé Sněžné rokle ifraga mivalis, moschata, bryoides, Androsace obtusifolia) právě jako ještě (ojediněle se vyskytující druhy pro karakter vegetace nemají výzamu, jako rostliny výše zmíněné. Výskyt jejich podmíněn jest odnými i takže jím nelze vyznačiti ráz celých nase K r o ě— —— Východní masiv krkonošský. B Ve východním komplexu dostupují Krkonoše největší výše a vy- ohorské mohutnosti. Bezlesé, vysokohorské pásmo dosahuje tu dvoj- obné rozlohy než v části západní. Východní massiv má vůbec nej- ce alpský karakter, jak v rázu krajinném, tak i pokud se týče vegetace. Co se útvarů týče jsou v obou částech Krkonoš tytéž, ale různě jvyv vinuté. V části západní převládají horské hole a rašeliny hřebenové, čdežto lučiny a nivy alpinské lépe vyvinuty jsou pouze v roklích. Za to r části východní alpinské formace jsou krásně vyvinuty i mimo rokle, | svazích horských, střídajíce se mnohem pestřeji s rozsáhlými holemi Y rašelinami než v části západní. Vůbec možno říci, že ve východní části sst středisko vegetace alpských lučin a mv. Proto také tato část jest irakterisována prvky těchto formací. Nejvýznačnějším typem tohoto u jest. Geum montanum, které se zde na alpských lučinách často ve 22 velikém množství vyskytuje, v západní části Krkonoš wšak s určitos roste pouze na severním svahu Kotle, a to ještě pořídku. Již výše zmí nili jsme se o významu Pedicularis sudetica. Gnaphalium supinum je ve východním komplexu velmi často rázovitou rostlinkou alpských luči a holí, v západním vyskytuje se jen ojediněle. Jiné karakteristické rost liny východního masivu, které alespoň převážnou většinou zde mají sv stanoviska, jsou na př. Galium sudeticum, Luzula spicata, Taraxacum magricans, Sagina Limnaei, Cardamine resedifolia. Pouze ve východní sku=| pině objevují se rázovité hole associace Jumcus trifidus, a nádherné sub= alpinské louky s nesčetnou Wiolou luteou. Též útvary skalní dosahují v východní části poněkud bohatšího rozvoje než v západní, ač vůbec v celém obvodu našem jsou velmi slabě zastoupeny; nedostatek suchých (xero filních) skal je význačným pro Krkonoše. . Hory Jizerské. Horstvo toto význačno jest vývinem pouze subalpinských formaci Ojedinělé výskyty vysokohorských typů na Bukové, Tisovém a Vysokém hřebenu nemají váhy. V Jizerských horách ani nejvyšší vrcholy nevý stupují nad hranici lesní, takže formace vysokohorské postrádají vůbé vhodných míst, kde by se mohly vyvinouti. Pouze žulové, balvanité tum některých, mnohdy nevysokých vrcholů — tak Holubníku (Taubenhau: 1009 m), Poledních kamenů (1006 m), Lange Farbe (877 m) a j. — bývají holé, a pouze zakrslé a od nepohody okleštěné smrky a jeřáby hájí oje- diněle na takovém místě své bytí. Onen výskyt ojedinělých typů vysoko- horských omezuje se právě na takovéto holé, balvanité útvary: Selagi nella selaginoides na Vysokém hřebenu, /ieracium bohemicum, pedunci: lare a alpinum na Tisovém, Pulsatilla alpina, Ribes petraeum na Bukové. Jinak celé území hor Jizerských v rozloze dobrých 400 km* pokrývají bujné, souvislé lesní porosty. Ježto v Jizerském pohoří jest klima velice vlhké (v centru hodně přes 1200 mm srážek), vytvořila se v těchto hlů= bokých lesích bujná vegetace horská, která zejména soustřeďuje se ko! bystřin a na vlhčinách. Příroda zde v srdci hor jest téměř netknu i mají lesy často původní divoký, téměř pralesový ráz. Kde tomu vol nější svahy a údolí dovolují, střídají se s lesními útvary svěží luka, dněs namnoze zkultivovaná, ale jistě ze značné části původní, jak tomu m svědčuje ráz jejich vegetace. Na hřebenech, kde velká čast vláhy uniká po svazích, jest ráz lesů xerofilnější a místy vystřídán formacemi vř o V sedlech jsou vytvořeny malé rašelinky hřebenové (Kai moor). k Nejrázovitějším útvarem pro hory Jizerské jsou ony rozsák ploché kotliny rašelinné. Jsou to vrchoviště úvalová, typu šumavskél vytvořená ve starých pánvích jezerních. Rašeliny tohoto typu chý ostatním okrskům úplně. Význačny jsou nejen značnou rozlohou so vislých ploch rašelinných, ale i znamenitou hloubkou. Na nich vyvint se v celém našem obvodu vůbec nejbohatší flora rašelinná. Nikde v ost ních okrscích (ani jinde v Sudetách) nevyskytuje se tolik rašelinný druhů, jako právě na těchto úvalových rašelinách hor Jizerských. "IX bohatství rašelinné flory jest právě příčinou, že typy, karakterisu, svým (hojnějším alespoň) výskytem okrsek hor Jizerských, nálež větším dílem typům rašelinným: Betula nana, Salix myrtilloides, J perus nana (na Jizerských horách rozšířena mnohem hojněji než na Ť konoších, kde známe jen několik keřů), Carex chordorrhiza, Drosera int media, Oxycoccos* macrocarpa, Potentilla palustris, Scheuchzeria palust v v > v y 29 na Krkonoších velmi vzácná). Proti tomu rázovité typy tohoto okrsku z jiných útvarů jsou řídké: pro louky Weum athamanticum, pro horské lesy Aspidium Braumi. Obě tyto rostliny mají Jizerské hory společně s pohořími hercynskými. I útvarově jeví mnoho vztahů k Hercynii, takže charakterem jejím proti ostatním okrskům jest přechodný ráz z typu detského v typ hercynský. be, 0 > Rýchorec. © Skupina Rýchorce, německy »Rehhorn< nazývaná, jest nejmenším a zároveň nejnižším okrskem našeho obvodu. Ale ku podivu, ačkoliv do- sahuje výšky jen něco málo přes i000 m, a ačkoliv vlastně nemá pásma „vysokohorského, přece vyvinuta je zde květena vysokohorská takovou měrou, jako málokde v Krkonoších. Na 30 vysokohorských typů roste zde ve výši necelých 1000 m, většinou ovšem dosti vzácně. E- Proč oddělujeme Rýchorec, jakožto samostatný okrsek, odůvodněno je zvláštním postavením jeho vzhledem ke Krkonošům. Květena Rý: ehorce celkovým svým rázem jest značně odlišná od oné na Krkonoších. (Všimneme-li si blíže komponentů jejích, nelze, abychom přehlédli její pozoruhodné vztahy ke květeně Sudet východních. Na Rýchorci vysky- tují se totiž některé typy, které celému obvodu Krkonoš chybějí, za to Wyšak jsou rázovitými pro Sudety východní. Euphrasia picta, Hieracium reximvum, striatum, Cerastium macrocarpum. Na východní Sudety upo- míná též hojný výskyt Delphimum elalum a Viola lutea. Krom toho má "Rehhorn ještě jako zvláštnost Vicia cracca 'var. alpestris a Euphrasia sa- lisburgensis. Ani útvary na Rýchorci nejsou úplně shodně vyvinuty jako "na Krkonoších, majíce zvláštní svéráz. Vůbec celé to pohoříčko jeví se "nám jako zvláštní horstvo »en miniature«<. Zajímavo jest též, že na Reh- hornu vystupují až do nejvyššího pásma některé typy teplomilnější, jako na př. Sarothamnus scoparius, Astrantia major, Hieracium boreale a p., které zde tak přicházejí do styku sprvky vysokohorskými. Jest skutečně skoro nepochopitelno, že na Rehhornu, kde 1 v nejvyšších polohách daří se dosti dobře oves, mohla se vysokohorská vegetace udržeti v tak boha- tem. rozvoji. he : -Podhoří krkonošská vroubí vlastní horstvo na všech stranách proti rokresům sousedním. K nim horopisně čítati třeba i Rehhorn, který však, jak vylíčeno, svojí svéráznou vegetací vysokohorskou se podstatně od mich lší. Hranice podhoří řídí se na Krkonoších rozšířením květeny horské, s jejíž spodní hranicí se namnoze kryje. Proto podhorský pruh "dosahuje největší rozlohy v západní části Krkonoš, zaujímaje hlavně kul- turní obvod jilemnicko-roketnický. -© Podhoří krkonošská vyznačena jsou jednak rázem lesních porostů, "jednak některými formacemi teplomilnějšími. -© Lesy tohoto obvodu jsou lesy stupně podhorského. Tvořeny jsou "hlavně smrkem (Picea excelsa), vykazují však tak četně přimíšené prvky Hjiné, že místy porosty smrkové ustupují porostům smíšeným, neb do- konce porostům jiného typu. Tak tvořívá jedle ( Abies pectinata) často dosti značné čisté porosty. Rozšířeny jsou též lesy borové, zvláště na pů- dách sterilnějších. Smíšené lesy vyznačují vedle smrku, jedle, borovice 'a buku nejčetněji javory (Acer pseudoplatanus, řidčeji platanoides) a jeřáb orbus aucuparia); dosti četně vyskytují se i ostatní listnaté stromy: Tilia ulmifolia a platyphylla, Fraxinus excelsior, v nižších polohách duby, lísky (místy), Almus glutinosa a incana. Břízy (Betula verrucosa a pu- bescens) tvořívají místy hájky. Habr i zde ještě schází. R) j . RPC RAY « v 30h 2 PN AO L; kos , Se ky 02 i 2 i V předhoří stihneme často četné typy teplomilnější, které dále do. pohoří nepronikají. Ty sdružují se hlavně na suchých (zpravidla vápen- cových) stráňkách, které mají nejčastěji typ pastvinný, typ vyššímu po- hoří chybící nebo typ suchých hájků, neb konečně typ krátkotravých pralouček. Vegetace vodní soustřeďuje se skoro výhradně na předhoří, ač vůbec. v obvodu našem Jest velice slabě vyvinuta. Pouze na severních svazích. Krkonoš, v rovině Hirschbersko-W armbrunnské, setkáváme se s bohatším © rozvojem jejím. Rovina tato svým rázem krajinným, zejména pak čet- nými rybníky a lukami připomíná živě roviny severočeské nížiny, jimž též vegetací svou značně se blíží. Jest to vůbec krajina floristicky velmi zajímavá, již tím, jaký příkrý kontrast tvoří nám proti horám tak blíz kým, že možno odtud v několika hodinách z roviny s bohatou vegetací © vodní, kde rákosí a četné jiné rovinné typy bažinné vroubí rybníky a tůně, vystoupiti na pusté, pouze nízkou klečí porostlé hřbety norské. Kontrast ten nemá v celém obvodu Krkonoš sobě rovného a dá se na- nejvýš srovnati s náhlým přechodem horské vegetace v teplomilnou, jak pozorujeme v Rudohoří neb na Krumlovsku. "Ovšem tam jest rozdíl- ještě nápadnější, ana tam kontrastuje horská květena (ovšem nikoliv vy- sokohorská, jako v Krkonoších) přímo s květenou nejteplejších obvodů středočeských. Z důvodů těch vyloučili jsme rovinu tu z našeho po- jednání. II. Floristické elementy. Stanoviti floristické elementy daného floristického celku jest často: úlohou velmi nesnadnou, zejména jedná-li se o obvod, jenž vztahy svými k ostatním, zvláště však historickým vývojem rostlinného krytu svého pro. zvláštní své postavení mezi horstvy evropskými jeví poměry tak. spletité, jako obvod náš. První otázkou při řešení této úlohy musí nám býti zajisté směr, jímž chceme postupovati. I můžeme v tomto ohledu bráti se cestou dvojí: jednak na základě současného rozvoje vegetace, jednak na základě Misto- rického vývoje rostlinného, čili stanovíme buď elementy floristické prosté nebo elementy vývojové. První směr se svým synthetickým postupem nění tak nesnadn ý. poněvadž celkem bez značnějších obtíží možno při dnešním rozvoji naší vědy stanoviti areály — obvody dnešního zeměpisného rozšíření toho kte= rého druhu. Přehlédneme-li pak takto získaný materiál, můžeme lehko rozvrhnouti si veškeré typy na několik skupin, význačných celkem shod- nými areály — stanoviti prosté floristické elementy našeho obvodu — z přehledu toho posouditi současné vztahy té které flory k celkům okolním Chceme-li však použíti směru druhého, musíme si vésti vlastně opačně, a postupovati při tom cestou daleko složitější. Nejprve hledíme pečlivou analysou a srovnávacím studiem vyšetřiti původ toho kterého typu, jakým způsobem nabyl dnešního svého areálu, hledíme poznati jeho význam jako složky určité svérázné vegetace, jež nám značí určitou etap ve vývojovém procesu naší flory. Souhrn typů, jež tvoří takovou vývo: jovou jednotku, nazýváme elementem vývojovým. Studiem pak vzájem. ných oekologických a časových vztahů přítomných elementů hledíme zí- skati obraz vegetace té které vývojové periody a vytvořili si představu vývoje naší květeny, jehož výslednicí jest dnešní její stav. k Snažíme-li'se nyní použíti cesty této ku stanovení elementů flory krkonošské, poznáme velice brzo, jak veliké často obtíže jest nám překo- - av 2 ň =- návati. Nehledíme-li k nesnázím, které se nám staví při studiu histori- čkého vývoje: rostlinného krytu (ačkoliv otázku tu můžeme — zásluhou Partschovou — celkem. uspokojivě řešiti), téměř nepřekonatelně nesnadnou jest otázka o původu, stáří a směru šíření většiny našich druhů a tím i jimi representovaných elementů. Úloha ta stává se místy pro dnešní lobu přímou cestou naprosto neřešitelnou, zejména pokud se týče čet- ných druhů vysokohorských, vykazujících rovnoměrné rozšíření jak na vysokohořích středoevropských, tak na horách skandinavských a v kon- činách arktických. Jsou tyto druhy původem v Alpách, odkud za doby ledové sestoupily do rovin, aby pak při návratu ledů skandinavských (postupovaly za mimi na daleký sever hledat novou, příhodnou půdu k osídlení? Či třeba kolébku jejich hledati právě v oněch končinách půl- "močního slunce? Pronikly tyto typy při postupu ledovcových mas k jihu lo střední Evropy, aby pak nři ústupu ledu jednak opět s ním vrátily se do své původní vlasti, jednak hledaly útočiště na vysokých pohořích střední Evropy? To jsou otázky, které očekávají své řešení na základě aodrobných srovnávacích studií, zejména systematických, které již v čet- a je A z v z z Z 7 9 o mých případech daly nám odpověď na mnohé záhadné otázky, takže mů- žeme k nim pohlížeti s nadějí, že i v ostatních záhadách přinesou nám "uspokojivé rozluštění. © W- Zatím však můžeme použíti jakéhos kompromisu. Známe-li cel- kový vývoj krytu rostlinného, známe-li historii některých našich rostlin- ných typů“ a k tomu dnešní vztahy ostatních typů k faktům poznaným, nůžeme sjistou pravděpodobností stanoviti floristické elementy vývojové, "jež budou nám základem ke studiu vztahů květeny naší ke květenám okolním i ku vykreslení pravděpodobně věrného obrazu jejího vývoje. JM Na tomto základě pokusili jsme se tedy v následujícím přehledu rozvrhnouti rostlinstvo Krkonoš na řadu elementů, jež druží se nám v několik velkých skupin: © Nejstarším elementem jsou: 1. relikty třetihorní. Jsou to praví mohykáni naší květeny. "Jsou to svědkové dávných dob, kdy věčné jaro usmívalo se na naše | kraje, kdy šuměly tu vždyzelené duby, kdy pokrývala kraj bujná kvě- | subtropická. Ale jest jich jen několik málo těch pamětníků zašlé "krásy jara. Drsné podnebí, zavládnuvší v dobách pozdějších, zapudilo 8 ejich druhy a tak zbyly nám tu jen tyto nepatrné zbytky. Bylo jim »wšak ukázati se otužilými neb schopnými přizpůbiti se nepřízni klimatu. | Některé šťastné druhy uchráněny byly přílišného rušivého vlivu tím, že -zvolily za svá sídla krytá údolí neb vyhřáté skály, kde vždy ještě do- | stávalo se jim dosti ochrany.“) Příkladem tertiérních reliktů uvádíme: 18 i Hedera helia, -Mercurialis perennis (?), É: Asarum europaeum, Hepatica triloba. Často přizpůsobily se typy třetihorní klimatickým poměrům tak, že »pouze příbuzenské vztahy ukazují, že nenáležejí do rámce naší psychrofilní květeny, tak velká část našich Orchidejí, Calla palustris, Lilium martagon. - Blízko stojí reliktům třetihorním typy mediterranní, pochá- jící z téže asi doby, poukazující však jako xerophyty na základní roz- 'ení kol Středozemního moře: V naší květeně zastupují tuto skupinu „pouze některé mechy, udrževší se na skalách, zejména vápenných: p Weisia crispata a Eucladium verticillatum. Jm č, Nejpamátnějším takovým reliktem jest Hymenophyllum tunbridgense v krytém údolí »Uttewalder Grund« v Saském Švýcarsku. 2. Element kosmopolitický. Ke kosmopolitům počítáme rostliny, které svým rozšířením — třeba nesouvislým — po celém téměř. povrchu zemském poukazují k tomu, že jsou též velmi starého původu. Zdá se, že jsou ještě starší elementu předešlého. Že dovedly rozšířiti se po celém světě a udržeti se často i za podmínek výjimečných, ukazuje na zvláštní jejich otužilost a schopnost přizpůsobovací — rostouť v tro pech právě tak, jako v krajích chladných. Část jich děkuje ovšem své rožšíření svému prostředí, v němž žije — vodě. Vodní rostliny nepodlé- hají v takové míře měnám podnebí, a tak rostliny vodní mohou dosáh- nouti rozšíření velmi značného, a mezi nimi právě jest mnoho kosmo- politů. Čítáme tndíž ke kosmopolitům předně řadu rostlin vodních, u nás ovšem nepříliš četných, na př.: 2 Potamogeton natans, Zamichella palustris, » Crispus, Lemna minor, Phalaris arundinacea, Juncus effusus, Phragmites communis, Ceratophyllum demersum. Glyceria fluitans, Polygonum amphibium, » plicata, Veronica aguatica, Scirpus palustris, Roripa palustris. » lacustris. Myriophyllum spicatum. -Ze suchozemských patří sem nejvíce rostliny luční a mnoho ubi- kvistů (u). Některé rostliny vyskytují se na celém světě pouze v pa- lohách horských (m.): Ophioglossum vulgatum, Luzula campestris, Asplenium trichomanes, Brunella vulgaris, Polypodium vulgare, v Urtica dioica, Pteridum agmlinum, Rumex acetosella, Botrychtum lumaria, -© Čerastium glomeratum, m. Lycopodium selago, v » © driviale, Deschampsia caespitosa, Stellaria nemorum, v Poa annua, Ranunculus acer, Juncus buffontus, Lotus corniculatus. Kosmopolity staly se, dík člověku, též četné rostliny ruderální, které ovšem pro vývoj květeny jsou bezvýznamné. i " Urtica urens, Euphorbia helioscopia, některá Chenopodia, Capsella“ bursa pastoris, Oxalis stricta, Plantago major a p. 3. Element obtočnový (cirkumpolární). Počítáme sem jednak staré typy obtočnové květeny praeglaciální, které buď v týchž typech, nebo v typech blízce sobě příbuzných zachovalý se po celé severní mírné oblasti světové (př. Hepatica triloba, Anemone nemorosa, Adoxa moschas telina), nebo typy, jejichž dnešní rozšíření obtočnové poukazuje, že půvoc jejich třeba hledati v oné praeglacialní květeně obtočnové. Jsou to tudí: rostliny, jejichž areály zaujímají celou mírnou severní polokouli (Hol arktis). Element tento jest patrně nejstarším ze skupiny praeglaciální: neboť obsahuje ještě týpy dosti teplomilné, namnoze útlé byliny lesní, které patrně v pliocaenu pronikaly za ustupující květenou tertierní ze své vlasti na severu, kde klimatické poměry již i jim hrozily záhubou Stromy a keře (v seznamech tučně tištěné) jsou celkem vzácně zastous peny, ježto při svém putování nejvíce podléhaly změnám, a tak vytvo: řily namnoze zvláštní druhy. — (NB. Rostliny vodní označujeme v, horské a podhorské mm, rostliny vůdčí neb zvlášť význačné znaménkem /). i Bot vchium ramosum, n » matricariae, L Athyrium filia femina, Cystopteris fragilis, L Aspidřum dryopteris, ! » © phejopteris, boě 29 filia mas, Zá k spinulosum, m » lobatum, m » Braunit, '»—»š 3 m! Blechnum spicant, m „boptenním viride, k » vuta muraria, 0, všecka naše Eguiseta, -— Lycopodium clavatum, Bon » annotinum, „m » complanatum, Juniperus communis, v Alisma plantago, - Agrostis alba, » © vulgaris, > Milium effusum, O hemnso flexuosa, Molina coerulea, v Poa palustris, P- nemoralis, (compressa, » © pratensis, Glyceria aguatica, Festuca ovima, » © rubra, ESP loum pratense, Triticum camnum, » © repens, ! Četné Carexy; na př. © Garex leporina, » — echinata, » — Goodenoughů, 2277 sdvabcu, V. » © rostrata ete. „v Seirpus acicularis, 00% silvaticus, 1 Eriophorum polystachyum, » ©- latifolum, Luzula pilosa, Juncus SgUarTOSUS, 0% 5 Jalo ormis, » — lamprocarpus, Convallaria majalis, -1 Majanthemum bifolium, -m Coeloglossum viride, : Carallorrhiza innata, - Listera ovata, Bem. 0X COKAMU, n. oa o vÍ Alnus incana, některé Rumexy, Rumex acelosa, Polygonum convolvulus, 1 Polygonum bistorta, v Callitriche verna, IHumulus lupulus, ! Campanula rotundifolia, Hieracium umbellatum, ! Taravacum officinale, Erigeron acer, ! Solidago virga aurea, Achillea millefolium, ! Gnaphalium dioicum, Galium boreale, » rotundifolium, „Sambucus racemosa, Viburnum opulus, Erythraea centaurium, Scrophularia nodosa, Veronica officinalis, » serpyllifoha, Calamintha clinopodium, Stachys palustris. v Utricularia minor, i I j tak i 1 Trientalis europaea, Vaccinium myrtillus, » vitis idaea, Monotropa hypopitys, většina Pirolaceí, v Ranunculus aguatils, M4 » flhntans, Hepatica triloba, | 1 Anemone nemorosa (s příbuz.) 1 Cardamine pratensis, Furrihs glabra, Barbarea vulgaris, Nasturtium officinale, ! Parnassia palustris, m ! Viola palustris, » © cantna, 1 Oxalis acetosella, vm Wontia rivularis, Sagina procumbens, Cerastium arvense, ! Stellaria uliginosa, v Lythrum salicaria, Epilobium palustre, 1 Chamaenertum augustifohum, m Circaea alpina, » intermedia, Adoxva moschatelina, 1 Chrysosplenvum alternifolium, ! Sanguisorba officinalis, 1 Geum urbanum, 1 Rubus idaeus, ba Potentilla argentea, ) Aruncus silvester, : » norvegica, Trifolium repens. » palustris, | : : Všimneme-li si těchto rostlin poznáváme, že největší část jich roste © ve stinných lesích, kde humusem a lesním krytem chráněna jest proti nepříznivému vlivu klimatických změn, méně jest rostlin lučních. Zají- mavé jsou poměry systematické: proti velikému množství pteridophytů a jednoděložných jest nápadný celkem neveliký počet dvouděložných, ze- jména Choripetalů, které krom toho nemají v elementu holarktickém ani © Jediné dřeviny. Těchto jest vůbec nepatrný počet a náležejí starým sku- © pinám. 4. Element eeurasijský. Četné prvky naší květeny nalézáme nejen ve všech „příbuzných obvodech v Evropě, ale i daleko po mírné Asii, většinou až i v květeně japonské. Veliká část těchto typů dochází v těchto končinách právě největšího svého vývoje, stýká se zde s četnými svými příbuznými typy, vůbec poukazuje k tomu, že tu jest nejvlast- nější oblast jejich rozšíření. I dá se o četných představitelích tohoto elementu usuzovati, že končiny mírné Asie, zejména horstva středoasijská, jsou jejich původní vlastí, odkud za příhodných jim podmínek proni- kaly zejména na západ, do krajů ruských a středoevropských. K typům takovým druží se ovšem četné jiné, o nichž nelze podobných úsudků s naprostou jistotou pronášeti, které však dnešním svým rozšířením pří- mo k nim se přiřazují, Náležejí tedy elementu eurasijskému typy, jejichž rozšíření zaujímá podstatný dil mírné Asie, odkud areály jejich zasahují i do značné části Evropy. Element eurasijský v Evropě zřejmě k západu a k jihu rychle ochabuje, a již v našich krajích toto jeho oslabení jest velmi patrné. © Nejnápadnějším jest úkaz ten na vůdčích dřevinách, jimiž jsou Pinus cembra a modříny (v Evropě Larix decidua velmi blízko příbuzný asij- skému Larix sibirica. Oba tvoří dohromady souvislý areál eurasijský). Stromy tyto v našem obvodu již nikde se divoké nevyskytují. (Modřín jest všude pouze kulturou zaveden.) Meze svého rozšíření v Evropě do- © sahují v Karpatech a na Alpách, nezasahujíce dále na západ. A v ho- rách těchto omezeno jejich pásmo na nejvyšší polohy lesní, kde již ismrk těžko hájí svou existenei. Ve východní Evropě však a v celé Sibiři sklá- dají zejména i v rovinách rozlehlé pralesy, stávajíce se za Uralem nej- © charakterističtějšími lesními stromy asijskými. Ovšem jiné, zejména na podklad méně vázané. dřeviny 1 v našich končinách dosahují ještě značného rozšíření. Tak- jest to v prvé řadě bo- rovice Pinus silvestris, která v nižších polohách našeho obvodu skládá celé lesy, spokojujíc se často s půdou tak chudou, že by se v ní ami ji- © nému stromu nedařilo. Z vůdčích dřevin naší květeny čítáme k elementu- eurasijskému ještě břízy (Betula verrucosa a pubesceus), osiku (Populus © tremula), jilm (Ulmus montana), četné vrby (tak na př. Salix alba, fra- © gilisy, caprea, purpurea a j), jeřáb (Sorbus aucuparia), z křovin na př.. Ribes alpinum a střemchu (Prunus padus). Pinus silvestris, ! Alopecurus pratensts, ; v Sparganium ramosum, m ! Calamagrostis villosa, v Sparganium simplex, ! » arundinůceů, v Sagittaria sagittaefolia, ! » epigeios, 1 Anthoxzanthum odoratum, Dactylis glomerata, 1 Nardus stvicta, Briza media, Poa trivialis, Festuca' pratensis, » gigantea, - Bromus inermis, » tectorum, » mollis, - Brac hypodium silvaticum, ! Četné druhy rodu Carex. na př: C. pulicaris, -C brizoides, 88 pilulifera, S Co hárta atd. * Rhynchospor a alba, Juncus compressus, bet » © Leersu, -m Luzula maxima, k: Gagea lutea, Allium ursinum, A m! Polygonatum verticillatum, , » officinale, 1 Paris guadrifolia, © Četné Orchideje, tak: jv chis latifolias © » maculata, 22m conopseu, Epipactis latifolia, o. Epipogon aph ullus, - Neottia nidus avis, © Euphorbia esula, - Betula verrucosa, E - -2 puběscens, -© většina rodu Salix: E Salix alba, sE J420D fragilis, 220 viminalis, 02 purpurea, ze 727. Čaprea,. 17 cinerea, » repens a j. : 2 © Populus tremula, „Ulmus montana, © > Daphne mezereum, „ Viscum album, - Asarum europaeum (dle © relikt třetihorní), Campanula persicifolia, -Črepis praemorsa, p druhy rodu Sonchus, -v Bidens tripartitus, — Chrysanthemum tanacetum, - Gnaphalium uliginosum, u Senecio vulgaris, ! Petasites albus; příbuzenstva, ostatně však 29 Vussilago farfara, druhy rodu Lappa, většina rodu Cirsium, Valeriana officinalis, » dioica, Asperula odorata, některá Galia, Lonicera xylosteum, Vimcetoxicum officinale, Gentiana pneumonanthe, Myosotis silvalica, ! » scorpioides, Cuscuta major, Solanum dulcamara, v Veronica beccabunga, » chamaedrys, Alectorolophus major, — - m! Melampyrum stlvaticum, Lathraea sauammaria, v Mentha longifolia, v Lycopus europaeus, Origanum vulgare, Glechoma hederaceum, Stachys silvatica, Ajuga genevensis, u Lamium album, Plantago lanceolata, v Lysimacha vulgaris, m ! Thalictrum aguilegaefolium, Pulsatilla vernalis, některé druhy rodu Ranunculus, Agmlegia vulgaris. m ! naše Aconila, u Chelidonvum majus, m Cardamine hirsuta, Arabis hirsuta, Roripa silvestris, Alliaria officinalis, Drosera rotundifolia, » longifolia, některé Wioly, Arenaria serpyllifolia, Holosteum umbellatum, „v Malachium aguaticum, Stellaria palustris, Dianthus deltoides, Silene nutans, -x mflata, Melandryum. pratense, některá Hyperica, Impatiens noli tangere, EBrodium cicutarium, ! druhy rodu (eranium, Evonymus vulgaris, — — ! některá EHpilobia, Potentilla reptans, Sancula europaea, » sivestris, 1 Carum carvt, m Rubus saxatilis, 1 Pýmpimella saxifraga, Fragaria vescaj ! Heracleum sphondylhum. Filipendula ulmaria, Angelica silvestris, Prunus padus, Daucus carota, © Gentsta tinctoria, Selinum carvifolia, Medicago lupulina, Anthriscus silvestris, Melilotus albus, : Hedera helix (relikt třetihorní), Vicia cracca, Ribes alpinuru, a druhy sekce Ervum, Crataegus oxyacantha, Lathyrus* pratensis, » monogyna, » VErnus, ! Sorbus aucuparia, - Lilium martagon. Agrimonia eupatoria, Jak z tohoto výpočtu patrno, náleží veliká část těchto rostlin tva: ; rům lesním a lučním. O jejich rozšíření dá se usuzovati, že patrně v době předledové, šíříce se z vlasti své v Sibiři, zaujaly svá stanoviska v na- © šich krajích. Vzhledem k elementu obtočnovému jsou prvkem mnohem © chladnomilnějším, Proto také možno míti za to, že pronikaly do Evropy mnohem později než tyto, teprve v dobách, kdy klima ještě více seochla- © dilo, jistě ještě 1 v průběhu doby ledové, "kdy mohly mnohem úspěšněji konkurovati s elementem obtočnovým, majíce proti němu výhodu vesvé značnější otužilosti. (Pro tuto také — ovšem též pro značné mládí prvku a kratší jeho cestu — obsahuje element eurasijský j Již značný počet svých. význačných dřevin, ježto tyto neměly již zapotřebí měniti se v druhy resistentnější). Zdá se zcela pravděpodobným, že 1 po době ledové deště mnohé typy eurasijské k nám pronikaly, a že vlastně teprve rozšíření kultury expansi jejich postavilo meze. Pokud ty které druhy jsou původem sibiřské, nedá se na základě © dnešních vědomostí ovšem vždy pevně zjistiti, rozhodně však jest jich. značná část. Nelze ovšem popříti, že by některé, ba mnohé z výše jme- novaných druhů byly se ubíraly právě cestou opačnou, z Evropy na vý- chod. Rozluštiti tuto otázku zůstává tudíž (opět úlohou srovnávací bota- niky systematické. 5. Element středoevropský. K elementu středoevropskému. počítáme ony typy, které vrcholu svého vývoje dosahují ve střední Evropě, C8 a jejichž areál se S pojmem střední Evropy namnoze i kryje. Ovšem - četné expansivnější druhy překročily tyto meze, rozšířivše se daleko po. Evropě ba z velké části 1 po Sobíři, zejména v části západní. Vždycky však svými systematickými a oekologickými vztahy poukazují k tomu, © že kolébkou jejich je střední Evropa, odkudž teprve během věků proni- kaly dále, v četný ch případech až po Altaj. Jsou to většinou rostliny luční a hájové, méně hojné jsou mezi nimi typy lesní. Dobu jejich rozmachu a jejich šíření třeba klásti jak v dobu před- ledovou, tak do průběhu periody glaciální i po ní. Ovšem, čím jest druh starší, tím také jest jeho rozšíření obyčejně rozsáhlejší, i možno na př. expansi líp klásti daleko do doby předledové. Naproti tomu jiné rost- liny, které začaly se šířiti až po době ledové, nemohly proniknouti tak "daleko. Ovšem tř eba při posuzování této otázky bráti zřetel 1 na to, že některé druhy jeví obzvlášť stupňovanou expansivnost, kdežto jiné, třeba starší, zůstávají omezeny na zcela nepatrný okrsek. Rozmach elementu středoevropského nelze ovšem u nás — v jeho vlasti — dotud považovati| l (za ukončený, pokud podmínky klimatické nedoznají tak pronikavých změnu, že by bytí nynější vegetace v základech bylo ohroženo. A tak jest element středoevropský dosud elementem moderním. Ježto pak vlast jeho, střední Evropa, objímá náš obvod se všech stran, jeví: se nám opět roz- štěpen v drobnější elementy, které, majíce původ svůj na různých cen- trech vegetačních střední Evropy, vykazují určité vzájemné vztahy, takže nelze často dosti dobře je rozlišit. Zmíníme se o nich jednak na konci ohoto odstavce, jednak — pokud jejich centra jsou užší (zejména dosti ostře vyznačené elementy horské), pročež jeví značný stupeň samostat- nosti — pojednáme o nich samostatně. -© Hlement středoevropský vyznačen jest nejmarkantněji rozšířením rých vůdčích dřevin. R. Jedle (Abies pectinata) jest nejrázovitějším stromem tohoto ele- mentu; hranice jejího rozšíření téměř úplně se kryje s hranicí střední Bovropy (vyjímaje nížinu severoněmeckou). Postupujíc od hor Katalon- ských, Pyrenejí a vysočiny středofrancouzské, kde všude jest stromem lesů horských, dosahuje jedle hranice svého rozšíření ve Vogesách, pa- horkatině rýnské, postupuje přes Harz do Durynska, odkud, "vyhýbajíc (še nížině, postupuje Saskem, Lužicí a Slezskem k Vartě a do střední Polsky, kde její hranice ohýbá se k jihu do Karpat, jimiž postupuje do hor balkánského poloostrova. V našem obvodu jest jedle stromem pásma podhorského, ač vůbec nedosahuje zde takového rozšíření a významu ako na Šumavěa j. V jižních krajinách jest pouze na vysokých horách. = Krásným příkladem středoevropského typu jest i vřes (Calluna Vulgař is), který nikde hranic Evropy nepřestupuje, za to však zejména 7 Evropě střední jest rostlinou — možno říci — nejvýznačnější. Jest nám tudíž příkladem elementu tohoto nejpěknějším. (Výskyt jeho v sev.-vých. Americe jest bezpochyby druhotný a zcela nepatrný.) -© Široký areál má smrk (Picea excelsa). "Ten sahá na severu až da- eko za polární kruh, postupuje až k samé hranici stromové, šíří se v pa- orkatinách a horách střední Evropy (vyjma nížinu severoněmeckou a mherskou) a ve středním a severním Rusku až po Ural. Tu ve východní Rusi, na Urale a v horách skandinavských přechází již a později mísí se náš smrk se smrkem sibiřským — Picea obovata — který pak jej dále astupuje v Sibiři, (Podobně má se to s výše zmíněným Larix decidua L. sibirica, které však váže těsnější příbuznost.) Ku podivu i u nás jma Krkonoších (již dle Koršinského) a na Jeseníku (dle Podpěry) možno "pozorovati — zvláště v pásmu blíže hranice stromové — dosti zhusta tromy, které svými kratšími jehlicemi a nápadně často zkrácenými šiš- kami živě upomínají na sibiřskou Picea obovata. — U nás jest smrk hlav- ním stromem našich jehličnatých lesů,*) vystupuje na horách až po hra- ici lesní (u nás až i po 1300 71), ano ojediněle vyskytuje se v zakrslých omcích i na nejvyšších hřebenech (tak pod Vysokým Kolem, u Pole- ího kamene a j-). V jižní Evropě je stromem výhradně horským. Mez eho tvoří tam přibližně rovnoběžka 40" s. š. Podobné, ale poněkud užší rozšíření má buk (F agus silvatica), který re Skandinavii postupuje pouze k rovnoběžce 60" s. š., postupuje přes "Polsko na Krym a do Kavkazu, ba až i do hor perských. V jižní Evropě *) Rozhodně nejmohutnější vývoj smrku ve střední „Evropě oprávňuje ás nepřičítati jej k elementu eurasijskému, k němuž víže jej poněkud příbuzný cea obovata. Larix decidua naproti tomu je zřejmě místním plemenem širšího u, takže nutno pohlížeti naň jako na strom původu mimostředoevropského. oh oky praeglaciální zbytky smrku ve střední Evropě odůvodňují ento názor. lak souhlasí jeho hranice s hranicí mediterranního pásma až na to, že: bu Pe drží se ve vyšších polohách. 4 S bukem podobné rozšíření (vyjma na východě, kde sahají = po Krym) mají duby (Ouercus sessiliflora a ©. pedunculata — tento též na Kavkaze), habr (Carpinus betulus) a láska (Coryllus avellana). Význačný náš horský strom klen (Acer pseudoplatanus) zasahá ze střední Evropy až do Povolží po Saratov. Jasan (Fraxinus exe elsior) souhlasí svým roz- šířením s bukem, vykazuje však četné blízce příbuzné druhy v celém. mírném pásmu severní polokoule, Nejrozsáhlejší rozšíření mají mezi evropskými stromy lípy. Tilia platyphylla sahá na východě až po Ural a Kavkaz, Tilia ulmifola do-* konce až do západní Sibiře. Ojediněle vyskytuje se lípa malolistá i v po- hoří Alatau .a při Jeniseji, ve varietě mandshurica pak při Amuru. - | Srovnání .s dřevinnými typy přivádí nás k tomu, abychom roze- znávali typy areálů širších a areálů užších. Nejsme však oprávněni od- dělovati typy rázu T%lií od typů rázu Abies pectinata zásadně, když obojí zřejmě ukazují ke svému. původu ve střední Evropě. Pojímáme obojí typy za element jediný, jenž vyznačen jest střediskem vývojovým v centru Evropy, a jehož typy zaujímají hlavně obvod střední Evropy, Z části však za vhodných podmínek zaujaly areál širší, po přípádě až i do zá“ padní Sibiře sahající. Vedle uvedených již stromů a vřesu čítáme k elementu středo- evropskému — neuvádějíce BOJTURRSNO výčtu — - ještě: 1. druhy s areálem užším: Taxus baccata, 1 Digitalis ambigua, Avena elalior, m. Veronica montana, Melica nutans, » hederaefoha, Festuca heterophylla, Pedicularis svatica, m » solvaticu, ! Melampyrum pratense, Holcus mollis, Ajuga reptans, Carex montana, m ! Lysimachia nemorum, Juncus supmus, Pirola media, ' Luzula nemorosa, Ranunculus ficaria, Colchicum autumnale, » "NĚMOTOSUS, Leucojum vernum, m. Trollius eurdpaeus, některé Orchideje, Corydalis fabacea. Mercurialis perennis, Dentaria bulbifera, (původu třetihorního), Arabis arenosa, Euphorbia dulcis, Všola collina, ] 1 Jastone montana, : Helianthemum chamaecistus, 1 Phyteuma spicatum, « ! Stellaria nemorum, m ! Črepis paludosa, * Hypericum guadrangulum, ! některá Hieracia, Linum cathavticum, Hypochoeris radicata, Polygala vulgaris, 1 Leontodon hastilis, Astrantia major, Bellis perennis, 2 Pimpinella magna, m! Arnica montana, 1 Saxmifraga granulata, 1 Centaurea jacea, : m. Chrysosplenium oppositifolum Carlina acaulis, Sedum- rupestre, 1 Knautia arvenstss, Zin Pirus communis, © m ! Galium hercynicum,- 1 Potentilla procumbens, Pulmonaria obscura, Prunus Spinosa, Atropa belladona, - » avium, -— Sarothamnus scoparius, Lathyrus silvestris, Gemista germanica, » montanus. -Trifolium spadiceum, -A Druhy s areály širšími: -Agrostis canina, Lamium maculatum, -— Garexw digitata, m. Primula elatior, -Euphorbia cyparissias, Anemone ranunculoides, Alnus glutinosa, Ranunculus. auricomus, -Salix aurita, » lanuginosus, M I Chrysanthemum leucanthemum, Actaea spicata, 1 Gnaphalium silvaticum, Cardamine amara, ! Senecio nemorenstis, Melandryum rubrum, — Centaurea scabiosa, Sedum maximum, 1 Suecisa pr atensis, © » acre, Galium cruciata. Astragalus glycyphyllus. Tyto všecky druhy jsou jednak všeobecně rozšířeny, jednak rostou re vyšších chladnějších polohách. K nim druží se jeden z podružných lementů — středoevropské typy teplomilné — které, majíce tředisko svého vývoje v teplých krajích střední Evropy, zejména na ižních svazích Alp, v nížinách uherských a v Rakousích, vybírají si ždy lokality výhřevné, u nás — kde vyskytují se jen v několika dr uzích- : skalinách a teplých stráních v okolí Urutnova — hlavně půdy vá- jenné. V naší květeně *) patří sem — — Inula conyža. Gentiana cruciata, k; Hieracium cymosum, Corydalis cava, É-: Gentiana ciliata, Viola mirabihs. 9 Eloejší jsou již typy tyto na př. na Broumovsku, zejména pak kolo Kupferberku na Bobře. = © Zvláštní postavení mají též typy hercynské, které tvoří základ y egetace sousedního našeho obvodu — Drudovy Hercynie. Jakožto typické lruhy lze jmenovati pouze : E Hieracium caesitum a Gentiana Weltsteimii, jichž rozšíření poukazuje na původ jejich v této oblasti. -Zvláštní vztahy vykazuje Senecio rivularis (— erispatus), jehož trem vývojovým zdají se bý tiokrajová pohoří česká, zejména i Krko- | a Šumava. Zasahá však daleko na východ až do Polska, Sedmihrad Chorvatska, takže možná má blízké postavení elementu. kar patskému. „Elementy družící se k typům středoevropským můžeme si rozvrh- nouti ve dvě skupiny : P- a) elementy rázu podhorského, k nimž čítáme elementy: západní orský, subatlantický a dácký; Á b) elementy vysokohorské, kamž náležejí elementy alpský, illyrsko- pinský, karpatský, sudetský a endemity. -© 6. Element západní horský tvoří druhy, jejichž hlavní roz- í spadá do středohoří západoevropských, odkudž areál jejich šíří se chodu, ztráceje zde ovšem čím dále tím více na intensitě. V našem du jest již pranepatrně zastoupen: v) Nejvýznačnější: druhy elementu tohoto — Bupleurum falcatum a Sca- osa s plouce — našemu obvodu úplně chybějí. 3 D4 Imperatoria. ostrutum a Meum athamanticum, k nimž druží se Valeriana sambucifola, která však nronilele velmi daloků na východ (až do j Jižní Rusi), ačkoliv rozšíření její na Islandě a ve Skotsk zřejmě svědčí o její západní vlasti. Více typů západních roste v našich horovnsl ne pohořích, ma a Rudohoří, kde vůdčí jeho druhy Digitalis purpurea, Salvia glutinosa a Teucrium scorodonia ještě se vyskytují. ; Své rozšíření děkují typy západní asi době (dosud těžko určitelné), kdy méně kontinentální podnebí dovolilo typům přímořských hor proni- kati k východu. 7. Element sub atlantický jest paralelním elementem rovin k elementu předešlému. Středisko své má v rovinách při moři Severním, kde v tamních rašelinách a na vřesovinách jest nejkrásněji vyvinut. Tam typy tyto jsou často vůdčí vegetací oněch formací. Tak uvádíme Erica tetralix, Gemista anglica, Ranunculus hederaceus a m. j. Typy tyto k vý- chodu rapidně ubývají, zejména pak mez pohraničních horstev „českých vůbec nepřekročují. Ojediněle vyskytují se ještě v přilehlé nížině lužické a saské, odkud naši dva zástupci zabloudili na rašeliny Jizerských hor.. Jest to Pilularia globulfera a Drosera imtermedia. Dobu rozmachu jeho hledati musíme rovněž v periodě, kdy klima stalo se značně vlhkým a kdy daly se favorisované jím typy subatlan- tické na postup k východu, i pronikly až do Lužice a k Odře. V nejno- vější době však s expansí Hereynie nastalo rozpětí severoněmeckých vře- sovin, před nimiž element subatlantický nucen byl dáti se na ústup. Do hor Jizerských dostaly se naše druhy patrně jen náhodou — zavlečením. Možno by bylo též hledati původ jich v době předledové, což však jest méně pravděpodobné. Na přechodu k elementu subarktickému stojí Isočtes lacustris. Tato. zajímavá rostlinka, rozšířená v celé rovině severoněmecké, polské a li- vonské, zasahá odtud až do Skandinavic a do hor středoevropských (Udává se též ze Severní Ameriky.) Vzhledem ke značnému stáří tohoto typu a k „četným blízkým příbuzným subtropickým a tropickým Jest“ Isoětes spíše reliktem praeglacialním akklimatisovaným než rostlinou pů= vodu severního. Tím kloní se k elementu předešlému, jehož základy též'“ třeba hledati v dobách předledových, ačkoliv dnešní rozpětí umožnilo mu teprve výhodné podnebí některé periody mladší. 8. Element alpský. Element tento jest původem na vysoko- hořích střední Evropy, zejména na Alpách, kde dosahuje nejmohutnějšího rozvoje a kde vznikl v dobách ledových přizpůsobením typů praeglaci- álních. Odtud postupují — čím dále od Alp, tím více ochabujíce neb v příbuzné elementy se odlišujíce — na horstva poloostrovů jihoevrop= ských, do Karpat a Sudet, částečně i na Kavkaz. Největšího rozpětí do- sábl v době ledové, do níž spadá též jeho připutování do našich hor. Jest jejich elementem nejsilnějším. K nám dostal se hlavně obloukem přes Karpaty, kde jen nepatrná část těchto elementů chybí. Vůdčí dřevinou jest Pinus pumilio — kleč — vůbec nejtypičtější druh tohoto elementu, ježto jeho areál omezuje se na zmíněná pohoří 35 ne zasahuje však do polárnách krajů,*) jako jest tomu u jiných druhů lpských. S klečí přibližně stejné rozšíření mají: > — Rumex alpinus, Adenostyles albida, $ -» arifolus, Primula minima, Thesium alpinum, Androsace obtůsifolha, | „ Crepis grandiflora, Pulsatilla alpina, | » mollis, i Cardamine resedifoha. | Hieracium aurantiacum (po- Viola lutea, | dobného významu jako Epilobium alpestre, | | Sweertia perennis, viz do- » nutans, E jlej), Cerefolium nitidum, | C. K ovhůrus uniflorus, Saxifraga bryoides, | A Homogyne alpina, Sedum alpestre, | 3 Carduus personata, Rosa pendulina, | Scabiosa lucida, Geum montanum, -© Gentiana asclepiadea, ©, Potentilla aurea, -—— Veromica bellidioides, Arabis Halleri. Z kryptogamů alpských uvádíme pouze řadu mechů: Molendia Sendtneriama, Bryum Mildeanum, Barbulla icmadophylla, Lescurea striata, Dryoptodon atratus, Pseudoleskea atrovirens, © Racomitrium sudeticum, Iypnum dilatatum. Amphidum lappomcum, K této řadě druhů význačně alpských druží se četné druhy, které "jsou rovnoměrně rozšířeny jak v Alpách a jim příbuzných vysokohořích, ak i v horách skandinavských a v krajích arktických. Proto jest často Éimi nesnadno rozhodnouti, zda vývojové centrum Jejich spadá do Alp neb do krajů polárních. Než příbuzenské vztahy převážné většiny jich ikazují k původu středoevropskému — alpskému. Není snad tudíž ani řebí stavěti pro ně zvláštní element »arkticko-alpinský“, poněvadž tento element čistě umělý, nepřirozený, nevývojový, rušil by jen správnou Ji edstavu o složení naší flory. Šíření těchto rostlin postupovalo s rostlinami čistě alpskými, avšak ústupu ledů rostliny ty — patrně expansivnější alpských (pravých), ledovaly ledovcové masy, přidružujíce se k rostlinám arktickým, do jů polárních, kde nalezly výhodné podmínky ke své existenci — kde ala je nová vlast. Ke »kolonistům< těm počítáme: —— o = = Cotoneaster integerrima, Arabis alpina, — Aspidium lonchilis, : Viola biflora. -2 Lycopodium alpinum, Alsime verna, -——— Selagimella selaginoides, Gentiana campestris, 52 Poa alpina, Athyrium alpestre, 19 Juncus trifidus, Aspidium oreopteris, Scirpus trichophorum, Allosorus crispus, --- Hedysarum obscurum, Poa lava, -3 Allium siliricum, » Chaisi, |; MHyosots alpestris, Luzula spicata, *) V těchto končinách zastupuje ji — zejména v horách Skandinavských E nana a zakrslé břízy. Jj g* i ' "M . « A č i NN aTeo TO vem „O — VEM 904 34 36 Salix phylicitolia, © Hieracium alpinum, Gnaphalium supinum, » © Mgrescens, Bartscha alpina, » atratum, 2 Sagina Linnaei, » prenanthoides, < Saxifraga oppositifolia, Mulgedium alpinum, Sedum rhodiola, Euphrasia salisbur gensis, 1 Carex atrata, : Veronica alpina, » © pendula, Archangehca officinalhs, Gymnadenia albida, Ranunculus aconitifolus. Campanula latifola, Stejné povahy jest obrovské množství alpinských kryptogamů, z nichž uvádíme řadu mechů: Andraea frigida, Weissta Wimmeriana,“ Cynodontium fallax, Dicranum fulvellum, D. falcatum, D. Blytti, D. Starkei, D. elongatum, Fissidens osmumdoides, Blindia acuta, Ditrichum zonatum, D. glaucescens, © Didymodon dentatus, Desmatodon latifolius, Grimma Doniana, (G. imcurva, (G. umicolor a četné jiné, Encalypta apo=* physata, Tayloria tenms, Tetraplodon mmoides, angustatus, Splachnum“ sphaericum, Zieria julacea, Webera longicolla, cucullata a 3., Bryum Můhl=* becků, Plnlonotis serrata, Oligotrichum hercynicum, Polytrichum rectam- gulare, alpinum, Brachythecium erythrorrhizon, Hypnum pallescens, mollé a 0D k 9. Elementillyrsko-alpinský. Typy tohoto elementu mají. centrum svoje v horách poloostrova balkánského, odkud šíří se na severo=* západ do Alp, zejména východních. Nejznamenitější jeho typy jsou Daphne Blagayana a Wulfenia carinthaca. V květeně krkonošské zastu= puje element illyrsko-alpinský jediný Dianthus speciosus. 10. Element karpatský, jehož typy mají hlavní své rozšířen a středisko vývojové v Karpatech, odkudž sáhají po případě až na hory | balkánské, ano 1 do hor Orientu, scházejí neb slabě rozšířeny jsou však v Alpách. Element tento jest velmi slabý — vždyť samo středisko jeho je z převážné části pohoří lesnaté — a zastupují jej u nás: Salix silesiaca, u: Alectorolophus pulcher, Betula* carpatica, Gentiana carpatica, pak z podhorských typů Chaerophyllum aromaticum a Dentaria énnea=* phyllos, která však má rozšíření veliké i v Herecynii. Z mechů patří sem: Ulota Drummondi Eurynchium cirrosum, Tayloria serrata, Hypnum subsulcatum. 11. K těmto typům psychrofilním druží se Crocus Heuffelanus který celkovým svým rozšířením jest typem karpatským, jest však dru- hem teplomilným, k nám — jak se zdá — v době stepní proniknuvším čímž liší se značně od hořejších typů, i představuje nám zástupce ele mentu dáckého, jinak dosti na své původní centrum omezeného. Ostatn jest element tento jen podružným prvkem rozsáhlého stepního elementů pontického. 3 12. Element sudetský, jehož typy Jsou původem na Sudetác (částečně vlastně v Jeseníku — o), odkudž se šíří do okolních územ: nebo zaujímají veškeré Sudety jsouce však na ně omezeny. E 3 Pulsatilla alpina var. alba Hieracium nigritum, (== Anemone alba), » W immeri, Petasites Kablikianus, » inuloides, o Arabis sudetica, » striatum, —- Hieracium chlorocephalum, 0 » silesiacum. tý Englert, 13. Element endemitů, typů omezených nanáš obvod. K nim R: vedle nadmíru památné Sorbus sudetica, keře blízce příbuzného salp- kým Sorbus chamaemespilus, vlastně jen řada Hieracií: Hieracium bohemicum, Hieractum corconticum, » pedunculare, » asperulum, » glanduloso-dentatum, » Purkynět, » albinum, » rupigenum, » pseudalbinum, » Fieků, » páěsom » nivale. Všecky posléze jmenované prvky můžeme pokládati za součásti arvku středoevropského v nejširším smyslu. Jsou to typy význačně ste- notopní, které vznikly průběhem doby ledové na jednotlivých zmíněných rohniskach, přizpůsobivše se místním podmínkám. Mateřské jich „druhy sou původu rozmanitého, často subtropické typy třetihorní (srv. př. Wul- lena a p.), právě tak jako mateřské druhy prvku středoevropského (v už- ím sla ano často zajisté původní prvek středoevropský sám roz- tě a ně; v řadu druhů stenotopních (př. rody Gentiana, Euphrasia É NÍ 1, 3 n 1 prvky ostatní ukazují zvláštní větve přizpůsobené životu jw horách resp. studených končinách. Prvky takové šířily se ovšem s te- p lomilnější větví paralelně, však rozpětí jejich spadá rovněž do dob le- dových, kdy přišly 1 do hor našich. Uvádíme je teprve zde, poněvadž spolu s předešlými tvoří přirozenou oekologickou skupinu prvků hor- sk ých, ba často četnými druhy navazují na element středoevropský. -© Alpinskou větví prvku eurasijského jest 14. Element altajsko-alpinský. Typy jeho totiž mají da- leké rozšíření v horách nejen celé Hvropy, ale i v horách středoasijských, ména na Altaji, chybí však namnoze úplně v krajinách severních. úvodem zdají se býti právě z centrálních hor asijských, kde četné z nich jí široké své příbuzenstvo, odkud pronikly patrně přes horstvo předo- jské na hory evropské. Pozoruhodno jest, že veliká jich část v cen- i ální Asii sestupuje do rovin, ba ještě na Rusi některé z nich (r) jsou rostlinami rovin, kdežto u nás jsou vysokohorskými. Patří sem: -Anemone narcissiflora, Ribes petraeum, -r Lonicera nigra, Savifraga moschata, -r Delphinmum elatum, Allium victorialis, — Acomtum napellus, Campanula Scheuchzeri, © r Pleurospermum austriacum, Carex capillaris. -© K těmto druhům přímo se řadí Bupleurum longifohum, které Asi přechází v blízko příbuzný druh (snad pouze racu) B. aureum. -© Sem patří 1 Veratrum album, které u nás jest druhem horským, ale již na př. v horním Slezsku sestupuje do rovin. Rozšíťeno jest až ) nejvýchodnější Asie, ano zasáhá i do polární Evropy. ' 38 | Sweertia perennis dosahuje největšího svého rozšíření na Alpách a Karpatech, vyskytá se však též v nížině severoněmecké, čímž dává nám příklad jakéhos typu »jižního tundrového«<, Hledíme-li takto na její rozšíření, bylo by vhodno zařaditi ji k elementu alpskému. Poněvadž však dále v centrální Asu a na Himalajích vyskytují se blízce příbuzné druhy, zejména Sweertia obtusa, k níž četnými přechodními typy náš druh již v horách stř edoevropských se tak těsně váže, že oba druhy se nověji stahují v jeden, dlužno i Sweertia peremmis přičísuů sem, jakožto druh eminentně altajsko-alpinský. Poslední dva prvky mají vlast svou na dalekém severu, jsouce na- mnoze rozšíření obtočnového. Jsou to nejvlastnější průvodčí glaciálních pochodů evropských, dokonale přizpůsobení drsnému klimatu polár- ních krajů. 15. Element subarktický (fmdrový). Element tento skládají rostliny původu zřejmě severského, které v době rozpětí ledovců skandi- navských postoupily daleko k jihu, namnoze až po Alpy a do tohoto“ horstva. Když pak nastalo opětné oteplení, byly typy tyto z většiny. svých stanovišť znovu vypuzeny, ale udržely se přece na lokalitách pří- hodných, u nás zvláště na rašelinách, řidčeji v jehličnatých lesích (tak spíše Ještě V sev. Německu). Karakteristické pro ně jest, že nynější sou= vislé rozšíření zaujímá vedle Skandimavie a severního Ruska též větší část nížiny severoněmecké a polsko-litevské. Jižněji vyskytují se. většinou jen na disjunktivních stanoviskách. Mnohé z nich (tak i Linnaea) mají rozšíření obtočnové, avšak vždy omezují se pouze na kraje subarktické, V krajích arktických rovněž mizí. Volili jsme pro element tento název »subarktický«, jednak abychom naznačili vztahy jeho k elementu arkti: ckému, jednak, že název »tundrový“ neodpovídá dobře povaze typů ele- ment ten tvořících, které jsou namnoze druhy rašelinnými, arktické tun- dře většinou chybící. Areál jejich jest — jak Jsme již uvedli — z větš části široký areál cirkumpolarní, řidčeji jsou areálu užšího. Z našehc obvodu náležejí sem: Carew pauciflora, Salix myrtilloides, » © magellamica, Betula nana, » dioica, Andromeda politolia. » © lasiocarpa, Vaccinium uliginosum. Scirpus caespitosus, Oxycoccos palustris, Eriophorum vaginatum, Empetrum nigrum, Carex chordorrhiza, Carex limosa, Scheuchzeria palustris, Limnnaea borealis. K těmto typicky subarktickým rostlinám druží se ještě několik typů jim příbuzných, avšak jiného asi původu. Zmínili jsme se ji: o Isoětes lacustris. Podobného významu jest Calla palustris, v celé mírné až 1 studené Eurasii rozšířená, pouze po Alpy k jihu sahající, která též svými příbuzenskými vztahy poukazuje k jihu. Zajímavá Gentiana bal, tica jest vikarisujícím druhem alpinské Gentiana campestris, která však neváže se tak přesně na pásmo alpinské, a jež patrně sestoupila v dob ledové do rovin severoněmeckých, kde se odlšila v Gentianu balticu: která ji tam nyní úplně zastupuje, a která pak odtud šíří se do obvodů okolních. Lycopodium chamaecyparissus svým rozšířením v rovinách se- veroevropských, pak na horách poukazuje na blízké své vztahy k rost, lhnám subarktickým. 3 € 39 16. Element arktický, Z doby největšího zalednění udrželo se na našich horách něco typů, které původem svým jsou z dalekého se- veru, kde ještě nyní mají hlavní středisko svoje. V době ledové postou- Di pily do střední Evropy, kde zvláště na vysokých horách nalezly vhodná lanoviska. Mnohé z nich pronikly až daleko na jih (7), jiné však zů- ily dále k severu pošinuty, některé však u nás dokonce dostupují jižní meze svého rozšíření, scházejíce i Alpám (s): :: Woodsia alpina, ) Salix herbacea, be Carex vaginata. ss Pedicularis sudetica, -s Carex rigida (jediná lokalita Oxycoccos macrocarpa, p alpská nemá významu), 3 Epilobium alsinefolum, 3 Juniperus nana, s Rubus chamaemorus, s Saxvifraga nivalis, - Epilobium anagallidifolum. 3 Salix lapponutu, ; Zejména ony čtyři památné rostliny, které mají na Krkonoších své jediné lokality ve střední Evropě, zasluhují podrobnější zmínky. Nejzna- menitější z mich jest rozhodně vysokonordická Pedicularis sudetica, která bojně se vyskytuje na Krkonoších, potom však přichází teprve daleko | polárním kruhem v severním Rusku (vých. od Bílého moře) a dále v v polární Sibiři a Americe. Rubus chamaemorus jest též čistě nordický typ, který však zůstal jako glaciální relikt též na několika rašelinách w Prusích. Sarifraga nivalis jest typem nordických skal. Zachovala se krom na Krkonoších též na horách skotských. Jí podobné rozšíření má Carex rigida, která však se ojediněle vyskytuje též na Tatrách, Harzu v Alpách. Kdežto na všech ostatních lokalitách vyskytuje se jen nej- výš vzácně, jest v Krkonoších a vůbec v Sudetách neobyčejně rozšířena, takže dosahuje podobného významu jako Pedicularis sudetica. Z mechů jsou arktické: Sphagnum. Limdbergi, Andraea alpestris, Hypnum Schulzei, » Rothi. F. Veškeré uvedené typy alpinské a arktické náležejí u nás květeně vysokohorské. V době olaciální sahaly však rozhodně daleko do rovin, ano až na př. do středních Čech. Zde zachovaly se četné z nich, přivyk- nuvše změněným podmínkám životním, mezi obklopující je vesetaci teplo- milnou na příhodných k tomu lokalitách. Tu tvoří tyto rostliny element, zvaný obyčejně praealpinským. Zejména četně zastoupen jest na | vápencích a čedičích středočeských, kde nalezneme hlavně Sesleria coe- rulea, Aster alpimnus, Saxifraga aizoon a m. j. V obvodu našem tento element vlastně není. vyvinut, pouze údolí Ě onického: hřebenu hostí Thlaspi alpestre, „na skalách u Semil Delplimum elatum sestupuje do pahorkatiny, na- E sníe tak praealpiny. E Podobně rostou na skalách u Semil dvě rostliny původu arktického, tteré však právě tak, jako praealpini, udržely se v krajích našich na vý- | Bevných horninách stř edočeských, pročež nazýváme element ten obdobně lementem praearktickým. Jsou to A Woodsia ilvensis a Savifraga decipiens. -© Tím vyčerpali jsme hlavní složky naší květeny. Nelze ovšem nárys te: nto považovati za dokonalý. Vždyť ami nelze- nám činiti nároků na do- o E O a al P p aaa, ke Un 00 40 konalost. Přesnosti jakési možno dosíci pouze na základě skutečných, subfossilních dokladů, podle nichž bylo by možno určiti stáří a původ našich druhů. Proto na základě dalších studií dozná naše třídění jistě © změn. Myslím však, že alespoň v základě, ve svém vývojovém pochopení, není stavěno na půdě pochybené a že tudíž bude nám možno na pod- kladu jeho učiniti si názor o poměrech vegetace naší a o osudech jejích) v pravěku. III. Vývoj květeny krkonošské. Nynější stav vegetace krkonošské jest — jako všude jinde — pouze. okamžitou etapou jejího neustálého vývoje a pohybu, jest výslednicí vý-. voje květeny krkonošské v dobách minulých, jest článkem v tom neko- nečném řetězu jejích proměn, na nějž pojiti se bude budoucí její osud. Krkonoše, stojíce jako ochranná hradba nejen vlasti naší, nýbrž i celé střední Evropy proti rozlehlým pláním nížiny německé a ruské, prodělaly osudy nejrozmanitější. Ony jsou vlastně stále ještě svědky tu- hého zápasu mezi přírodou Severu a Jihu, zejména však urputných bojů mezi Západem a Východem. Jest opravdu pozoruhodno to centrální po- stavení našeho horstva v Evropě. Stojíť tu na rozmezí klimatickém a ve- getačním obvodů tak odlišných, že uvědomíme-li si tyto hluboké kontrasty drsného Severu a usměvavého Jihu, vlažného přímořského Západu a su- chého kontinentálního Východu, teprve poznáme, jak dalekosáhlý jest vý- © znam našich pohraničních hor pro vývoj květeny střední Evropy, v prvé řadě ovšem vlasti naší, tak bohaté na památníky dávných bojů těch různých světů — bohužel však dosud téměř neznámé po této tak zají- mavé a důležité stránce. Právem nazývána bývá naše vlast »klíčem střední Evropy< — »srdcem“ jejím. Vždyť rozřešením vývojových pro- blémů květeny české dočkala by se odpovědi většina záhad vývoje rost- linného krytu středoevropského. Jedním pak z nejpamátnějších obvodů. vlasti naší v ohledu vývoje vegetačního jsou rozhodně Krkonoše, kde ze- jména v dobách glaciálních vedla kruté boje domácí květena pen drtí- címu ji návalu nepříznivého nordického klimatu. Nebudeme se zabývati líčením vývoje vegetace našeho obvodu v dobách, kdy na úpatí hor našich bujely lesy. Araukaritů,, neb kdy v krajích těch vládla životem překypující subtropická příroda periody křídové a tertiérní. Periody ty neměly na nynější vegetaci přímého utvá-* řecího vlivu. š Tím důležitější však Jest pro nás perioda slaciálních převratů, jimž děkují Krkonoše nynější ráz své květeny. Jaká vegetace bujela na našich horách ke konci periody tertiérní, není tak těžko si představiti. Zanechalať nejen v základním složení pod- horské vegetace stopy svých typů, nýbrž — ne-li přímo v obvodu našem, tož v obvodech přilehlých neb blízce příbuzných — 1 četné památky v po- době buď oněch různých reliktních druhů, kterým podařilo se uchovati na příhodných místech až po dnešní doby, nebo — což jest nejdůležitější: — jakožto zbytky fossilní ve vrstvách praeglaciálních uloženin. Vegetace pozdního „phocaenu měla patrně ráz asi takový, jako ony teplé, bujné pralesy nynější na úpatí hor Jihoevropských, Jako na úbočích Kavkazu, Tauru, Olympu a p. Sáhaloť moře tertiérní do samé blízkosti našich pohraničný ch hor, pokrývalo nejen celou rovinu Uherskou, nýbrž i valnou část Moravy, odkud hlubokými zálivy postupovalo i do jižních a východních Čech, mírníc podnebí naší vlasti. Můžeme si představiti, 41 kterak na úbočích Obřího a Labského dolu šaměly divoké pralesy gigant- ských dubů, četné ty nyní cizokrajné stromy: konifery, ořešdky, buky, py četné jiné předháněly se v mohutnosti a ztepilosti, vedouce kruté boje nadvládu, jednou ten, podruhé onen jako vítěz z boje vycházejíce. ''ento pestrý výběr dřevin doplňoval bujný podádst v němž četné liany z rodů Dioscorea, Tamus, Lomicera, Smilav, HHedera ovíjely své větve až do sa- mých korun lesních velikánů, kde Ruscus, Asarum, Erythronium a j. zdo- bily půdu. | Ještě před samou dobou ledovou chovala květena naše (analogicky (bs květenou od Aue) asi četné druhy nyní jižní Evropě vlastní, jako omo- riku (resp. Picea omorikoides), neb Brassenia peltata vůbec Evropě chy- bící.") Než to již byly jen poslední svědkové zašlých dob, a již tehdy (vykazovaly Krkonošské lesy květenu podobnou dnešní květeně středo- evropské. Moře pannonské ustoupilo poznenáhlu, klima se zhoršovalo, stávalo se drsnějším, teplá vegetace subtropická zanikala — a když první (mamut vkročil na rovinu Warmbrunnskou, dávno již po bývalé nádheře nebylo ani potuchy. Bujné lesy dubové a bukové zatlačeny byly hlubo- Pkými, ponurými hvozdy smrkovým (doklady z Aue!) smavé nivy za- stoupeny pustými, smutnými rašelinami, a na olysalých temenech hor poprvé zatřpytily se ledovce. -© Sice ještě ustoupilo drsné nordické klima mírnějšímu, které za- vedlo opět teplejší typy do našich hor, než konečně Alavní perioda ledová učinila konec všemu. Sama rovina Warmbrunnská pokryla se nordickými | ledovci, v horách pak sestoupily ledovce s výšin hluboko do údolí. Tehdy, kdy veškeré hřebeny a vrcholy nad 1150 m kryl věčný sníh, sestoupil ledovcový proud v Obřím dolu až hluboko do údolí Úpy, kam proudily ledovcové vody 1 z ledovců údolí postranních — z Blaugrundu, a Braun- kesselgrundu, živících se z rozsáhlých polí firnových na Fuchsberku a Studničné. Podobné ledovce rozrývaly tehdá i nádní obou Sněžných roklí, rokle Aonetendorfské, rokle Kotelné, vyplňovaly března obou rybníků, důl Labský, Bělé, Langengrund, Melzersgrund a snad i jiná údolí, kde dnes ještě neznáme stop jejich činnosti. Z Lužice tlačily se ledovcové masy nordické údolími Nisy a Smědé až po samé úpatí hor Jizerských, „pokrývajíce celou rovinu F'riedlandskou až k Haindorfu a Chrastavě. Jizerské hory nekryl nikdy věčný sníh. Z ledovců napájely se horské | řeky, tehdá mohutné toky, rozrývajíce horská údolí a unášejíce horninový material dále do středu země. Klima této periody bylo- samozřejmě velmi drsné; četné známky ukazují na značně kontinentální ráz jeho. Jak vypadal tehdejší život v přírodě krkonošské, lze si snadno | představiti — zejména máme-li alespoň z obvodů nepříliš vzdálených (Chotěbuz, Deuben, Westfálsko, sev. Německo a p.) subfossilní dokumenty. Lesy ustoupily hluboko do údolí. Hranici jejich udati jest velmi nesnadno. „Než nelze se domnívati (vzhledem ke kontinentálnímu rázu podnebí) — jako prof. Geimtz — že by lesy byly se uchovaly v nejbližším sousedství edovcových mas. Připustíme- lh, že vzdálenost jejich od ledovců nordic- ých byla mnohem menší, než vzdálenost od ledovců horských, a sou- „díme-li, že hranice lesní a sněžná čára nevykazovaly tak veliké divergence ako nyní, přece musíme dáti za pravdu Penkovi, že mézi lesy a ledovci jrostíral se široký pruh bezlesý, pokrytý jen jednotvárnou, pustou tun- ou a rašelinami, z nichž tu a tam vyhlížel pestrý koberec nordických “ s) Pro Krkonoše nejdůležitější jsou nálezy u Aue v Saském Rudohoří, popsané Weberem, které slouží za hlavní základ líčení našeho. E- 42" oprávněni místy i nižší mez hledati. Než konečně detail tento na vývoji. vysokohorské květeny krkonošské podstatně ničeho nemění. Důležito jest © faktum, že existoval široký pruh bezlesý, kde mohla rozvinouti se flora. nordická. k: V době glaciální nacházela vegetace vysokohorská a rašelinná hlav- ního rozvoje na nižších rozsochách (též Rýchorci!) a především nezaled- © něných Jizerských horách, kde krom toho jezerní pánve — dnes rašeliny © — skýtaly vhodnou půdu typům mokřadním a rašelinným, odkud je přejaly pak i rašeliny krkonošské, vzniknuvší po době ledové. Severní úpatí Krkonoš bylo pravděpodobně úplně zbaveno lesních porostů, nanejvýš rmutné, zakrsalé křoviny arktické Betula nama, a pu-* bescens, Juniperus nana a nízké jeřáby ojediněle přerušovaly pustou tun-“ dru. Jest nám nyní vskutku těžko vmysliti se do tehdejších poměrů, máme-li si představiti tu veselou, pestrou rovinu Warmbrunnskou neb © Friedlandskou s jejich krásně zelenými chlumy a modravými horami jako © — pustou, bezlesou tundru Špicberků nebo Gronska.. Než nelze jinak, “ má-li uspokojivého vysvětlení dojíti dnešní stav celé naší květeny. A jaké rostliny oživovaly tehdy ona pastviska sobů a mamutů % Nebyl asi příliš pestrý ten výběr druhů, jak i dnes polární kraje ukazují.. A většinu oněch druhů, které tehdy se zde zelenaly a svými azurovými,. "nachovými, zlatými i sněhobílými květy v nejrůznějších odstínech zpe-. střovaly svahy našich hor, vzal později přemožený Borreas s sebou do. vlasti sněhu, ledu a půlnočního slunce. Drobné ty vrbičky Salix herbacea, S. retusa (Deuben), lapponum, Betula nana, Empetrum mgrum, Vaccima: Andromeda, a jiné snad Hricaceae (2), Phyllodoce, Ledum (zdá se pravdě- podobným), Azalea, Rhododemndron (velmi pochybno), Dryas octopetala (nejvýš pochybno, schází i všem okolním nalezištím diluviálním) s ně- kterými nordickými bylinami, zejména travinami z rodů Poa, Festuca,“ pak Carex, Jumcus, Luzula, vedle pestřejších Sawifraga oppositifoha, aizot des, hirculus, Polygonum viviparum (vesměs od Deuben známé), Cochle- aria(?), Papaver (?), Silene (?), Ranumculus, Pedicularis, spolu s rozsáhlými porosty vřesu (Calluma vulgaris) a konečně arktické mechy a hšejníky tvořily veškerou vegetaci ponurých těch krajů. V nižších místech tvořily © se jezírka a tůně, v nichž vzplývaly nikterak zvláštní rostliny — vždyť - jsou to často i kosmopoliti, vesměs dosud u nás rostoucí — takže zde vegetace nejméně doznala změn, jak svědčí nálezy z Westfálska: Potamo=* geton, Hippuris, Nuphar luteum a p. Hlavní změny doznaly tudíž ony polohy, kde vymizel les — lesní pásmo samo zůstalo téměř nedotčeno. A památka na tundry krkonošské? Pouze několik druhů vysokého severu zůstalo trvale na našich horách — zmíněné druhy arktické, ze- jména památné Pedicularis sudetica, Rubus chamaemorus, Saxifraga nás valis, Čarex rigida a p. K nim druží se ony četné druhy subarktické a alpinské, které vnikaly zároveň na příznivé jim lokality. : Směr odkud k nám vegetace severská přišla byl patrně dvojí; z obou tehdejších vývojových středisek severské vegetace: hor severo- evropských a končin uralosibiřských. $ Není snad neoprávněn náš názor, že druhý směr měl u nás roz- hodně vedoucí postavení. Jemu totiž přičítáme hlavně rostliny tundrové a rašelinné, které mezi relikty glaciálními mají u nás převahu. Proudu jejich i průběhem největšího zalednění byla volna cesta podél jižního a východního okraje ledovcových mas severských, takže ze střediska svého 43 iw krajích Uralu a severní Sibiře, jež nikdy nezasáhla katastrofa ledov- cových pokrovů, stále nové a nové posily mohly docházeti. Naproti tomu asi horstva skandinavská a britanská stala se východiskem hlavně typů skalních. A dnes těžko dá se usouditi, jak dalece přispělo centrum toto "k obohacení naší — resp. vůbec středoevropské flory. Kraje ty na rozdíl od Uralu (míníme ovšem okolí Uralu) staly se východiskem ledovcových „spoust, ony první byly postiženy a jejich vegetace zničena — pokud ne- „prehla na jih. Ano po periodě ledové končiny ty samy přejímaly květenu odjinud — Skandinavské hory hlavně zase z Uralu (přímo!). Z typů, "které asi náležejí tomuto východisku, mohli bychom jmenovati Saxifraga mivalis a decipiens, Carex rigida, typy, jejichž povaha ukazuje na centrum © západní. 5- Připutování arktických druhů dlužno rozhodně klásti do druhého (dle Penkova staršího, dle Schulzova staršího dělení) resp. třetího (dle Penkova nového třídění) glaciálu, kdy masy ledovcové dosáhly až úpatí "Krkonoš, kdy tundra souvisle kryla kraj náš bez přerušení lesem. Ostatní periody ledové nezapudily patrně lesů ze severních úpatí krkonošských, 'a tak v těchto dobách komunikovati moblo pohoří to —- hlavně po hřebe- nech sudetských a Rudohoří resp. Šumavu — pouze s vysokohořími stře- doevropskými a po rašelinách severoněmeckých a ruských se Sibiří střední, lesní. Do mladších period, neb do konce periody hlavní spadá nejspíše rozpětí kosodřeviny (Pinus pumilio) a jí obdobných rostlin, které k nám | pronikly po hřebenech hor, do polárních krajů však se nedostaly, ježto jim patrně v cestě stál lesní pruh na sever od našich hor ve Slezsku, Brandeburku atd. se prostírající. « Poněkud záhadným zůstává zjev, že Sudetám scházejí četné rázo- wité typy, které však vyskytují se jak v Alpách, tak zase na vysokém severu. Tak postrádáme v Sudetách veškeré Hricaceae (krom našich ubi- guistů), zejména karakteristická Rhododendra, úplně scházejí zástupci rodů Artemisia, Dryas, Helleborus, Draba, Sempervivum, Tozzia, Linum, Leon- topodium, Orchideae, Papaver, neobyčejně slabě jsou zastoupeny Gentiama, Primula, Androsace, Ranunculus, Euphrasia, Arabis atd. Pokud by se jednalo o druhy pouze v Alpách rozšířené, nebylo by těžko nalézti příčinu: malou rozpínavost druhů. Těžší jest výklad u oněch druhů, jež jak w Alpách, tak opět na severu, zejména ve Skandinavii se vyskytují. Dala by se, myslím, applikovati tu theorie, jež patrně 1 Parxov? tanula na mysli v jeho »Karpatech.« Nutno totiž uvážiti dvě skutečnosti: 1. že nordické » ledovce, sahající až k úpatí Sudet a Karpat na východě rychle ustupo- valy k severu, takže již o Uralu se pokládá za jisto, že nikdy zaledněn "nebyl, vyjma vrcholy horské, a že Skandinavie nabyla po době ledové spojení dříve neexistujícího se severním Ruskem a tudíž 1 s Uralem a Sibiří v krajinách polárních, za hranicí lesů; 2. že veliká část uvedených rodů má své středisko vývojové v centrální Asi, že tudíž pocházejí odtud, a že doby glaciální byly nejpříhodnějšími pro šíření jejich jednak přes roviny Sibiře — kde tehdy panovalo jistě alespoň poněkud drsnější klima Čmnež dnešní, jež ostatně též není na závadu šíření se horských druhů cen- trální Asie po bezlesých partiích sibiřských rovin —— na nezaledněný Ural, jednak přes horstva přední Asie na pohoří Balkánu, Sedmihrad a Alp, která stávala se tak koncentračními obvody typů horských, z nichž "poznenáhlu (a různě rychle) pronikaly tyto do obvodů sousedních. E Když konečně přec daly se ledovce na ústup, nastalo horám našim "klima mírnější. Zmírnění klimatu bylo však příznivým zejména rozpětí lesů, které zaujaly všecky nižší polohy, vnikly do všech nižších hor, kde 5 » 44 často 1 samých vrcholů se zmocnily. Je zřejmo, že jakmile nastaly širší © lesní pruhy oddělující alpinské polohy horstev, přestalo i spojení a vý- © měna jejich květeny. a A tím právě hledíme vysvětliti naše poměry a rozluštiti tuto otázku. © Rhododendra a jejich družina nastoupila rovněž pouť do Karpat a Sudet, © avšak postup jejich byl patrně velmi volný. Tím se stalo, že nejprve © spojení s Alpami, pak 1 s Karpatami bylo zamezeno zalesněním spro- © středkujících hor dříve, než typy ty mohly krajů našich dosíci. Karpaty © jakožto vysoký, souvislý hřeben měly mnohem déle a bližší spojení s cen- © trem sedmihradským a balkánským, přejaly tudíž mnohem více druhů.. Ovšem i tu konečně nastalo přerušení, takže i Tatrám chybějí mnohé * druhy alpinské, mezi nimi i Rhododendra a Loiseleuria. Že theorie naše jest © velmi pravděpodobná, dokazuje právě tento zjev: Loiseleuria a Rhodo- * dendra, vedle některých jiných druhů pronikly až do Poloninských Kar- © pat, jejichž zalesněné mižší hřbety a sedla zamezily jim další postup do (Tater. Proti Sudetám velmi časně vznikla nepřekročitelná překážka za- lesněním Moravské brány a Nízkého Jeseníku. Nyní ještě zbývá vysvětliti přítomnost zmíněných typů (Rhodo- © dendra zastupuje Rh. lapponicum) na horách Skandinavských. Po ukončení © poslední periody ledové získala Skandinavie spojení přes Lapponsko © s Úralem z části 1 na území daleko za hranicí lesní běžícím, přece však © úplně ledu prostém. Mohla tudíž nastati velmi čilá výměna typů mezi © Skandinavií na jedné, Uralem, Sibiří a centrální Asií na druhé straně, která zavedla do Skandinavie i typy rázu Rhododendra, kdežto v jižněj- ších pohořích našich zalesnění učinilo konec šíření jejich. E Jak tedy zřejmo, klademe připutování různých elementů asi v tomto pořádku: V době největšího rozpětí ledovců, zaujaly u nás půdu druhy © arktické a některé expansivní alpinské. Druhy arktické přišly k nám. hlavně od severovýchodu přes roviny ruské. Současně nastalo rozpětí © alpinských a altajsko-alpinských druhů ve výše naznačeném rozsahu.. V době ledové a při ústupu ledovců mohly se alpinské typy značně roz- šířiti, 1 přišly v té době i k nám — dokud zalesnění jim v tom nezabrá- nilo. Avšak 1 roviny ruské postavily překážku jejich šíření, a to velmi záhy. Jest tudíž zřejmo, že hory středoevropské osazeny byly z Alp a © horstev Sedmihradských a Balkánských, kdežto Ural stal se východiskem © pro osídlení Skandinavie. Krkonoše — soudě tak z příbuzné povahy kvě- teny obou pohoří, skutečné snadné komunikace a podobného složení pe- © trografického (nehledě k třetihorním pásmům karpatským) — přijímaly. jistě největší část alpinských typů prostředmetvím. Karpat, jež staly se. centrem — ač malým — právě jako Alpy. Z tohoto vylíčení jistě nej- lépe vysvitne, jaký hluboký význam mají pro alpinskou květenu Evrop- skou horstva centrální Asie, tvořící skutečně centrum, uzel pro šíření. její jednak do hor středoevropských a jihoevropských směrem jedním, jednak do krajin polární Evropy a hor Skandinavských směrem druhým.. Odtud ta příbuznost, zároveň však i jistá odchylnost obou studených ve- getačních oblastí Evropských. i : Jakmile ustoupily ledovce, nastaly vhodné doby pro šíření teplej- ších druhů. Ano přiznejme, příroda Evropská upadla z extrému jednoho. v extrém druhý. Oteplení po ledové době nastavší mělo za následek klima“ celinné, ježto Britanie dosud souvisela s trupem Evropy. Při kontinen-- tálním podnebí a značné teplotě (patrně hlavně letní; zimy mohly býti tuhé, rovněž průměr asi stejný s dneškem dá se mysliti) utvářily se pod- mínky nadmíru výhodně pro rozvoj květeny stepní a hájové, jejíž prvky 45 pronikaly k nám ve velikém množství od východu z Uher a z Podolí.*) Hájové a teplomilné prvky pronikaly i daleko do podhoří, kde zejména „bukové pralesy v teplém humuse uchystaly jim vhodnou půdu. A tak umožnilo kontinentální klima teplomilné vegetaci tak ohromné rozpětí, že četné typy „vedraly se i do samého srdce hor, kde na jednotlivých místech pro ně zvlášť příhodných, dodnes se nám uchovaly a svědčí o dosahu tehdejší teplomilné flory. Jsou to t. zv. typy dácké, které pro- vázejí teplou květenu pontickou v podhorském pásmu, náležejíce jednak humosním lesům, jednak květeně bohatých podhorských luk. Typy ty — které dnes ještě jsou hlavní složkou vegetace hor sedmihradských — jsou k tedy horskými průvodei stepní vegetace: rovin. Jak daleko vlastní stepi a háje sahaly, dá se ovšem souditi jen zhruba, ale není snad smělou do- mněnka, že alespoň vápence podkrkonošské a jistě 1 úbočí Rýchorce měly vybranou květenu teplomilnou, po níž dnes při těžké konkurrenci s roz- pínavými typy jiných útvarů zbyly pouhé trosky. Jako památku dob těch nacházíme pravý typ pontický (resp. dácký) Crocus Heuffeliamus w množství v údolí Zackenu v horách Jizerských, Corydalis cava na 'Buchberku, Galanthus mivalis u Liberce, a dokonce pod samou vládkyní říše Krakonošovy — Sněžkou — na vápencích rostou Viola mirabilis a Vincetoxzicum officinale (anemochorní !), rostliny teplomilné, které až da- eko teprv na teplých chlumech severočeských znovu nacházíme. Hranice lesů asi v této stepní periodě nebyla mnoho odlišná od dnešní, ale je pravděpodobno, že převládaly lučiny. Chladnější a vlhčí údolí ukrývala v té době patrně zbytky smrkových hvozdů horských, které teprve po a celinného klimatu mohly znovu se, rozepnouti a »pontickou« ve- getaci vítězně zatlačiti z hor. Netvrdíme ovšem, že by bývala teplomilná vegetace zaplavila naše pohoří, jistě však pronikala až k jeho úpatí, jistě všeobecné podmínky měly značný vliv i na vegetaci horskou, takže ráz ssh krkonošské v periodách stepních byl zásadně odlišný od dnešního B -* o Tak jeví se nám dnešní stav vegetace krkonošské jako výslednice vylíčených převratů a přerodů. Než ani dnes není vegetace ta v klidu. E a západě vyvstává nový nepřítel, znovu chystají se střetnouti v říši K „rakonošově sokové zásadně rozdílní. Na pomezí Již dochází k potyčkám, z nichž dá se souditi o výsledku nastávajícího boje. Avšak běda přemo- ženým ! Sám »Pán Přírody« tasil meč ve prospěch výbojného soka. 4 se tím boj sice krutější, avšak tím jistěji vegetaci v základech z zvrá í Již dnes doznává „vegetace našich hor změn až překvapujících, ze- jména porovnáváme-li ji s vegetací před 50—100 lety. Jaké to obrovské změny! Tam kde dříve pestré alpské lučiny pokrývaly celé svahy, spa- tříme nyní jen stopy, nepatrné zbytky jejich. Jděme jen se podívat na ony stráně nad nejhořejším údolím Mumlavy, která slynula tak svojí krásnou květenou, že nazývána jest »Růžovou zahrádkou«, jejíž hlavní | ozdobou byly tisíceré květy nádherného Dianthus speciosus. Vystupme na -hřebeny horské a hledejme bohaté porosty klečové — dlouho musíme edati, vždyť dávno již pusté hole smilkové zatlačily representanta hor- ské květeny. A což rašeliny? Kde jsou ty rozsáhlé močály na Labské a Bílé louce, neb na Jizerách, kde ještě před nemnohými desítiletími hy- "30 : e . *) S ronsmecká rovina pozbyla v této dobé porostů smrkových, brzy WZ veliké části borů, takže pokrývaly ji vesměs společenstva jednak pastvinná, stepní, hájová, jednak vřesoviny a rašeliny. 46 nul zbloudilí poutníci v bezedných blatech? Dnes již nikoho nestihne strašná smrt v tůních u kolébky labské, dnes tam, kde dříve Carex ma- gellamica, Eriophora, neb dokonce kde záludná Sphagneta pokrývala pláně horské, možne pevnou nohou kráčeti po suchých vřesovinách neb holích smilkových. Nejen ve změnách útvarů, nýbrž i v jednotlivých jich složkách dá se pozorovati poznenáhlý ten zánik horské květeny na Krkonoších. Po- hlédněte jen na ta ubohá, polouvadlá, jen tu a tam ještě kvetoucí Ve-. ratra! Sami se ještě pamatujeme, jak ještě před málo lety na rašelinných, řídkým smrčím porostlých pláních kol Vosecké boudy tvořilo Veratrum- Lobelianum ve statných, krásných exemplářích celé nádherné skupiny.. Dnes? — tak jako jinde jen řídké, polooschlé, nekvetoucí kýchavičky tam. živoří. A tuto hlubokou změnu způsobilo několik malých odvodňovacích © struh! Kvetoucí statné kýchavice jsou dnes na Krkonoších zjevem dosti. řídkým. A což Gentiana asclepiadea, ta nejnádhernější, nejelegantnější ozdoba pasek a lučin horských! I ta vymírá. V lesích okolo Nového Světa. bývala obecnou, nyní jen na několika lokalitách se ještě udržuje, ale i. tam lze pozorovati její zánik.*) Mezi zanikající typy třeba zařaditi i po-. věstný »Teufelsbart« (Pulsatilla alpina), který také spíše zásluhou člověka. než nepřízní podmínek přírodních hyne. Vidíme z přečetných případů, že horská květena Krkonoš hyne. Příčinou toho zdá se býti hlavně stále zřetelnější »kontinentální« klima © — neb lépe řečeno vysoušením rašelin a mýtěním lesů nejen v Krko- noších, nýbrž v celé střední Evropě nastalá nepravidelnost srážek a vláhy,- odtoku — které zatlačuje zbylé rašeliny a pestré horské nivy a napomáhá rozpínavým vřesovinám a holím smilkovým. Mizením rašelin hřebenových, jakož 1 častějším mýtěním ustupuje bujná vegetace horských lesů před. xerofilnějším, jednotvárným podrostem borůvkovým. Horské louky stojí pod vlivem kultivace, která původní louky horské, kde Arnica, Hieracia- Orchideje, Veratra, hořec atp. tvoří hlavní ozdobu vegetace, zatlačuje lu- kami kulturními, které tvoří jednu záplavu Polygonum bistorta. A tak ukazuje se nám budoucí osud vegetace krkonošské jako zánik její krásy. Vymizí ponenáhlu porosty klečové, rašeliny a nivy horské, aby na místo nich nastoupily ponuré, jednotvárné hole smilkové a vře- soviny. Subalpinské lesy ustupují xerofilním lesům s podrostem borůvčí, které jsouce rozpínavější a obyčejně vřesovinou podporovány, zatlačují i nižší porosty klečové, posunujíce tak místy mez lesní o něco výše.**). Výsledkem boje toho bude asi, že lesní pásmo, které možná že posune poněkud hořejší svou mez, sestávati bude ze suchých lesů smrkových, v nichž jen tu a tam při potůčku udrží se vegetace subalpinská. Nad hranicí lesní budou hole smilkové a mechové, neb lišejníkové s vřesovi- nami. Vřesoviny vůbec stanou se nejdůležitější složkou vysokohorské ve- getace, na vhodných místech proniknou i do pásma lesního, udávati budou ráz květeny. Tak ukazují nám Krkonoše zjev upomínající patrně na bý- valý osud jiných pohraničných hor naší vlasti. Bujné, pestré, ale též *) A hrozí hořci ještě rychlejší zkáza než kýchavici. Jděte jen v srpnu po některé frekventovanější turistické cestě. Potkáte celé průvody turistů, a každý sotva že unese tu spoustu ne natrhaných, často i vytrhaných hořců. A co květů těch žalostně hyne po cestách, když již jejich »ctitele« omrzí dále je nésti! Věru zasluhoval by hořec spíše ochrany zákona než Primula minima. **) Pravděpodobnost posunutí lesní hranice poněkud výše opíráme o před poklad, že vysušená půda — oproti mokré půdě rašelinné — jest výhřevnější nezpůsobí depressi hranice lesní, a pak 0 okolnost, že »kontinentální« podnebí samo o sobě mívá za následek pošinování to. 47 větší nároky činící formace sudetské musí ustoupiti rozpínavým, ale skrom- nějším jednotvárným útv arům hercynským. Krkonoše více a více blíží se konečnému svému osudu — stanou se součástí oblastí hercyn- ské. Veselý »Pán hor« — Krakonoš — nucen bude skloniti šiji svou před "ponurým vládcem Brockenu. IV. Vztahy květeny: krkonošské ku květenám ostatních horstev - Střední Evropy. Prvním faktem, které vésti nás musí při srovnávacích studiích květeny krkonošské s květenami jiných středoevropských — rovněž i če českých A pohoří Jest její nejtěsnější příbuzenství s květenou ostatních Sudet, zejména ovšem východních, vysokohorských skupin jejich. Krko- moše jeví se nám jen Jako podřízený okres oblasti Sudetské, která teprve vystupuje jako přesněji vymezený celek vůči květenám ostatním. A tak bude nám v prvé řadě objasniti poměr vegetačního systému sudetského horstvům středoevropským — čímž ovšem vysvitne i poměr Krkonoš jako organické části Sudet — na druhém pak místě vysvětlíme posta- ovení Krkonoš vzhledem k ostatním částem Sudet. Sudety tvoří jednotný floristický sy stém, který vyznačen jest proti ostatním horstvům zvláštním svým rázem, jenž založen jest na dvou zá- „kladních zkušenostech : 1. na Krkonoších a východních a dosahuje značných rozměrů pásmo mad hramicí stromového vzrůstu; 2. postrádají hornin vápenných a jim příbuzných. Tato dvě fakta ukazují. nám a vy- světlují poměr Sudet k ostatním horám: první ukazuje na možnost ve- likého rozvoje alpinské květeny, čímž Sudety liší se od Hercynie a blíží (se Alpám a Karpatům, kdežto druhá skutečnost osvětluje nám odlišnost (k květeny sudetské vzhledem ke Karpatům, zejména však Alpám, kde mo- ný rozvoj rázovité květeny Alp vápencových jest nejvýš význačný. Chceme-li tudíž objektivně posuzovati, třeba nám vždy dbáti těchto okolností, jež samy již mnohou otázku vysvětlují. k Největší rozdíl jest mezi květenou Sudet a Alp (ovšem béřeme | zřetel pouze na prahory). Proti nim vyznačuje Sudety přece jen slabý ozvoj alpinských útvarů — zejména alpinských lučin květnatých — hlavně však naprostý nedostatek některých význačných alpinských typů. Tak Sudetám scházejí veškeré alpinské Ericaceae, hlavně význačná Rho- | dodendra, Arctostaphyllos a p., alpmskými druhy tak bohaté rody jako Gentiana, Primula, Saxmifraga, Pedicularis, Androsace, Arabis, Draba, Do- romicum, Ranunculus, Euphrasia a p. jsou na Sudetách zastoupeny na- mejvýš slabě, neb dokonce úplně chybějí, jako celá řada jiných alpských význačných rostlin: Dryas octopetala, Leontopodium, Hellebory, Semper- a, Linum, Papaver, Silene, Campanula, alpinské „Orchideje, Tozzia, Ar- temisie, Dianthy, Rhamny, Soldanella a celá řada jiných. Jejich nedostatek dá se vysvětlit částečně slabším rozvojem „alpinských lučin — kde ony rávě většinou rostou — jednak výše zmíněnými pochody ve vývoji pra- 'čkém. Za to však i Sudety vykazují druhy, které Alpám chybějí, ze- ména ony památné rostliny arktické. Jest to sice náhrada velmi nepatrná, ece však význačná. Postrádáme namnoze v Alpách tyto sudetské rost- ny (pouze východosudetské označujeme v., ty, které 1 Karpaty mají k.): l i (3 k. Saliw silesiaca (v Alpách k Betula* carpatica, pouze ze' Štyrska vzácně v. k. Laserpilium archangelica, známa) v. k. Crepis sibirica. 48 k. Carex rigida, v. Comoselnum. tataricum, Saxifraga mivalis, v. k. Cystopteris sudetica, Rubus chamaemorvus, Pedicularis sudetica (pouze Petasites Kablikianus, Krkonoše), Sorbus sudetica, Samifraga decipiens, | k. Gentiana carpatica, k. Arabis sudetica. Kromě toho jsou Sudety, a v prvé řadě Krkonoše, snad nejbohatším centrem horských Hieracií. Mnohem bližší vztahy poutají Sudety ke Karpatům (ovšem zá- padním), zejména k Tatrám a Bezkydám, které v pravěku dlouho ko- munikovaly se Sudetami, takže hlavně z nich vzala původ květena sudetská. Se Sudetami jest jim společným nedostatek Rhododender a některých © alpských rostlin. Avšak velká část Karpat, zejména Bezkydy, tvořena. jest horninami vápennými, a tu chovají mnoho rostlin, které jsou jim. společny jednak s vápencovými Alpami, Jednak s horami Sedmihradskými, které však jsou Sudetám cizí. Tatry mají rozsáhlé alpské lučiny, které přechovávají mnoho horských druhů, které u nás scházejí. Konečně- pak. mají Karpaty bohatší endemismus, Sudety však jsou endemity chudé. -© Východná Karpaty, zejména Sedmihradské, mají složení květeny tak odlišné, že nelze je s našimi horami porovnávati. ; K arktické Evropě poutají Sudety, a v prvé řadě Krkonoše,- mnohé vztahy, jak ukazují nám relikty glaciální. Vždyť v periodách le- dových byly konaše Evropě tím, čím jsou Jí dnes daleké končiny za polárním kruhem, byly střediskem — neb lépe řečeno útočištěm arktické © flory. Osudy Sudet př řibhžují květenu naši květeně polárních krajů. Nutno. však míti na paměti, že nejsou to jen hory skandinavské, nýbrž přede- vším 1 země Samojedů, Ural a polární Sibiř, k nimž jeví Krkonoše vztahy tak blízké, neboť tyto končiny (jak jsme se již zmínili) jsou východiskem arktického elementu jak Krkonoš tak i Skandinavie. Úzce spiata jest květena Sudet s Hercynií. Pohoří hercynská liší se od Sudet chudobou své flory. Zdá se, jakoby bohatá květena, která na celých Sudetách stejnoměrně bujně jest vyvinuta, byla jen »na ukázku« udělena horám hercynským, jež rozdělily se o jednotlivé její zástupce, takže sice počtem druhů není rozdíl tak znatelný, jako uspo- © řádáním jejich. Kdežto na Sudetách jednotlivé druhy mají namnoze četné lokality, v pohořích hereynských jedno místo má druh, kterého jiné postrádá, jiné má druh jiný, a tak horská květena chudobně jest roztrou- šena po celé oblasti, nedružíc se nikde téměř ve význačné útvary. V Su- detách tak všeobecně rozšířené útvary horské omezují se v Hereynii jen na malé plochy okolo potoků a pramenů neb i vůbec chybí. Tak jedno z nejbohatších pohoří hereynských, Harc, postrádá horských útvarů lesních vůbec, poskytujíc teprve na: Brockenu chudé bytí horským rašelinám a vysokohorským holím. A tak působí hercynské hory vždy dojmem velmi chudé vegetace. Veliký rozdíl jest ovšem v útvarech vysokohorských,- které v Hereynii nalezly jen málo vhodné „půdy ke svému rozvoji. Her- cynie nemá endemitů a horských Hieracií*) Zajímavo jest však — jak vylíčeno — poznenáhlé pronikání hercynského typu do hor sudetských, jemuž vlastní jejich flora zřejmě, zejména v nižších horách ustupuje, takže Sudety v budoucnosti budou částí Hereynie, od níž dnes tak značně se liší. Nelze ovšem popírati, že Hereymie jest Sudetám vegetací svou nejpříbuznější. +) H. bructerum jediné ! 49 "Srovnávací tabulka výskytu horských rostlin v českých pohořích. (+ značí prostě výskyt, ! značí rostlinu pro pohoří to význačnou neb všeobecně důležitou, 1! rostlinu v českých horách pouze na dotyčné pohoří omezenou, end. endemický druh, 7. druh vzácný, + druh s jistotou vyhynulý, — značí, že druh ten schází, ? že jest pro obvod pochybný) Šumava Rudohoří Harz hory Děčínské Ještěd Brdy Česko- moravská, Středohoří, Orličné BA ehidto matricariae -| Cryptogramme crispa . -| Blechnum spicant . . « | Asplenium viride . . -| Athyrium alpestre -| Aspidium lonchitis . 3 ». © lobatum . » Swartzianum 72, Braunii » montanum . , Cystopteris sudetica | Woodsia alpina | Lycopodium selago . » © chamaecyparissus » alpinum. : Selaginella selaginoides Isočtes lacustris -2 echinospora . Juniperus nana á Pinus pumilio . O a » © uncinata . | Larix decidua . -| Sparganium affine . - | Agrostis alpina | 2 rupestris |, : Calamagrostis lanceolata . i » -villosa Phleum alpinum . © | Avena planiculmis Poa alpina . . mi s be.. — É BE EAOSTAV O ve ej 1M "ně floribundum . » suecicum » iseranum : » aurantiacum . » rupigenum. FF- F-=-+-=+ntn +- || | | |==1+1- S o k o Pe do o z "— — — Va seal al See — — —— — —— — — —— —— — bkohe l (+2 ++ EASE Sí — | | ES R RR ROOM K9 o P rot 0 Oka pe sales „Hieracium Sehmidtii » glaucellum . 4 » plumbeum . b M moravicum k: » Wimmeri » Purkyněi . » stygium i » glanduloso-den- 3 — tatum, » bructerum . > alpinum . > villosum . * E » © pedunculare (> bohemicum s » corconticum E Engleri 2 asperulum j albinum M pseudalbinum B- | -0% rnphaeum | Zk silesitacum C 3497x: Wlekn M2 stratum . » gothicum . M fMolsediuta alpinum . © | Wellemetia stipitata . -| Taraxacum nigricans - | Achyrophorus uniflorus . — | Leontodon hastilis var. 0- se| pimus c : © | Aster alpinus . . „Solidago virga aurea var. P ADOSLRS See -| Achillea sudetica Éh © Gnaphalium supinum | 2 © norvegicum . - Doronicum austriacum * Rneno subalpinus Bide rivularis JE Petasites Kablikianus 8 » albus © | Homogyne alpina . -| Adenostyles alliariae | Centaurea phrygia S |- dophr.) Genfaurea montana Krkonoše Vých. Sudety Šumava Rudohoří E =++i-1-+1-+ -— ka: Ea | + jsm |+4+|-5-+11+ VK — se Orlické eat P tlád ke: IT Děčínské Boal JE 12:1 48 B+ © © S |elšá| 3 8 | E 88 SE I — Te —|—|—/! NA VOB = R P na ony čase pon A: A oa Pe + +++ S SRBÍ ač) a dor - * G1 LÍ Krkonoše Šumava Rudohoří Děčínské ———————————————— Carduus personata A Cirsium heterophyllum . Cirsium rivulare Knautia silvatica Secabiosa lucida . : Valeriana sambucifolia » tripteris Galium sudeticum . » hercynicum . Linnaea -borealis Lonicera coerulea . » nigra Swertia perennis Gentiana verna . » asclepiadea. » pannonica . » punctata » solstitialis . » campestris. » baltica Myosotis alpestris. Polemonium coeruleum Serophularia Scopolii Digitalis purpurea. Veronica montana . » alpina ... » bellidioides . Pedicularis sceptrum Ca- rolnum... za Pedieularis sudetica . Alectorolophus pulcher Euphrasia picta . » coerulea » minima... : » salisburgensis > Bartschia alpina Melampyrum silvaticum . Thymus chamaedrys. » pulcherrimus . Stachys alpina Ajuga pyramidalis Teucrium scorodonia Plantago montana. Trientalis europaea Soldanella montana ... Primula minima » farinosa 45 -5+1 -== oo 1 SKEPE KSS RA odd ots IF || -21 E -55 |= SES olksdl I 1--++ | Oničné Českomo- ravská „== —m | — — -M by Krkonoše | Rudohoří Děčínské Ještěd Brdy Českomo- ravská (Středohoří Í ) | dě Androsace obtusifolia . .|!!|—|— — Erica herbacea < <<. +|—|(—. | — | -| —|— „Oxycoeceos macrocarpa . | !|—|! — Thalictrum z) dá ona POL 2 c% -| Pulsatilla alpina Čs vernalis. *| | -4 | | | ' I i Anemone narcissiflora : ! Ranunculus aconitifolius.| ! (Trollius europaeus -< | | ' i i aE FE -| Delphinium elatum Aconitum napellus: Nuphar pumillum Cardamine trifolia 7 resedifolia Obigo si Arabis Z EP K odlesků RM » © sudetica rolů biflora » o lutea « 4 Sagina Dinnaei .., Alsine Gerardii . Cerastium loneirostrum -| Stellaria Frieseana -| Dianthus speciosus » © Seguieri Geranium silvaticum © Empetrum nigrum .. Epilobium alpestre = tri- s gonum). = ja 4 Kano en. » anagallidifolium 24 VAT Ae 3460 Myriophyllum alterni- -| Horum. -| Bupleurum longifolium | Conioselinum tataricum | Heracleum angustifolium | Imperatoria ostruthium Archangelica officinalis . Pleurospermum austriacum Laserpitium archangelica Anthriscus nitidus. Myrrhis odorata | Meum athamanticum s mmtellina“. Ribes petraeum : pen oppositifolia zb 7 výr RS ART BEE o E P o ad K PO k Jošě ++ |=! E = Ae Ae = | EA | | | | — ně) i tea E C S eh | a PP | | | | | — — Děčínské | Českomo- ravská Krkonoše Rudohoří Saxifraga aizoon » nivalis „$k — | — | — |- | — z bryoides 450 Po Ares » moschata. 42 |- — | » decipiéns“ | Pr -+ a os : Foam u; IE- -= + Sedum roseum ME n BELA) preto r er: = » © purpureum zz era P o: ř. » © fabaria V ný iko DE » © alpestre sy PA do ee Tř Cotoneaster vulgaris. - „|+|+|—|— m V Poznaě Bom Ly S Sorbus sudetica . . ... „| end Alemmilla glaberrima .* Geum montanum m Jy pesky Ab VCA? » rivale <... Ek ) o i | Potentilla aurea. ... Rubus chamaemorus. Hedysarum obscurum . Vicia cracca var. alpestris Calamagrostis montana Srovnávací tabulka našich horských druhů nejlěna osvětlí nám po- měr Krkonoš ke květenám ostatních českých pohoří. Pro doplnění uvá- © díme i Harz, jako význačné pohoří hercynské. Při Středohoří brán byl É, zřetel pouze na jeho horský ráz jevící části, neuvedeny tedy druhy pů- © vodem horské, ale na praealpinská společenstva rostlinná omezené. V číslech jeví se nám poměry ty ještě zřetelněji. 254 vyjmeno- © vaných druhů rozšířeno jest v našich horách tímto způsobem (užíváme © značek jako v srovnávací tabulce): Krkonoše. . Východní Sudety. Šumava i BRudohaří 34- FFAFz A Orličné hory. : 6 Děčínské ke (a Lu- žické hory) 3 Ještěd 3 V 36 APA S Brdýsí 25 2 8 7 Českomorávská vysočina 24 Středohoří o ds 8 kw Tato čísla zřejmě nás pončují o bohatství květeny Sudet proti květeně hereynské. Šumava a Rudohoří mají ještě poměrně dosti bohatou floru, ale třeba uvážiti, že v počtu šumavských rostlin horských uvedeny jsou i zajímavé její rostliny jezerní, jakož i že Šumava má nejrozsáhlejší hole vysokohorské v celé Hereynii. Ostatně vysokohorské typy omezují se na tyto lokality, jako právě i v Rudohoří význačné jeho vysokohorské rostliny mají dokonce jedinou toliko lokalitu — Spitzberg. Vysoká po- měrně čísla rostlin v obvodech hereynských ojediněle (r.) se vyskytujících potvrzují rovněž poměrnou chudobu květeny. Zajímavo tu jest srovnání nízkých hor Orličných s nejvyššími pohořími hereynskými, při čemž velmi n jest vysoké číslo hojných rostlin horských proti týmž číslům v Šumavě neb v Rudohoří a Harzu. Vysokohoří sudetská — přede- wším Krkonoše — vyznačuje i vysoké číslo endemitů — Hercynie ende- mitů téměř nemá. : P- Nápadné rozdíly. ukazuje i poměr druhů, jež jsou tomu kterému obvodu vlastní, v jiných z uvedených se nevyskytujíce, k celkovému bo- hatství horské flory. Tu stojí na prvém místě Krkonoše, při nichž poměr ten jest 1:45, na druhém Východní Sudety s poměřem 1:7. Šumava mkazuje vysoký poměr 1:10 opět následkem bohatství své jezerní flory. Za to ostatní obvody hereynské nemají vlastních druhů vůbec, což ze- jména jest nápadno při poměrně bohatém Rudohoří a Harzu (tento má pouze jediného endemita — /ieracium bructerum). Poněvadž speciality omezují se většinou na bezlesé pásmo, jest zřejmo, že nízké středohoří vlastních druhů míti nebude. Výjimku činí tu Českomoravská vysočina, Pkde rostou dva druhy zvláštní — Sedum fabaria a Primula farmosa — oba nouze převzácně, a Středohoří se svým západním horským Diantlus 'Seguierii (nepočítaje specialit praealpinských a teplomilných v obvodu "pontické květeny jeho). | 7 Přihlédneme-li pak k jednotlivým obvodům blíže, jeví se nám vztahy tímto způsobem: ; Východní Sudety. -© Jesenník a Kladský Sněžník nemají již vysokohorské květeny tak „pěkně a bohatě vyvinuté jako Krkonoše, nemajíce tak rozsáhlých holí. Subalpinské pásmo nejeví značnějších rozdílů. Za lo však vysokohoří má ázovité odchylky. Tak schází především celým východním Sudetám (pokud není uměle vysázena a nehledíme-li k rašelinám Dušnickým, ostatně Orličným horám patřícím) nejrázovitější keř vysokohorský kleč P— Pinus pumilio. Kladský Sněžník kosodřeviny vůbec nemá, na Jesenníku "tvoří však kosodřevinné porosty Juniperus nana, který zase Krkonošům "schází — nehledíme-li k jeho výskytu mimo obvod alpinských holí na lizerské louce a oněm asi 4 keřům v obvodu Labské louky. Jest tudíž vysokohorské pásmo Krkonoš výborně značeno Pinus pumilio, na Jesen- bníku Juniperus nana. Jiné formační rozdíly dají se též sledovati. Pro „Jesenník význačny jsou hole Juncus trifidus, v Krkonoších omezené "vlastně jen na východní svahy Sněžky. Česnekové louky Allřum sibiricum Čjsou typicky vyvinuty pouze na Jesenníku. Alpinské nivy v Jesenníku ba na Kladském Sněžníku vyznačuje hojné Delphinium elatum, v Krko- "noších jen na několik lokalit omezené. Alpské lučiny s Campanula bar- "bata jsou rovněž specialitou východních Sudet, právě tak jako nivy s Doromeum austriacum. Houštiny 'Ribes petraeum jsou ve východních "Sudetách hojným zjevem, na Krkonoších mají pouze jedinou typickou Jitu. Všimněme si ještě detailů floristických. A R 5 W k ji PŘ l ly, “ 3 „ a a vě jnÁ “ Á š5 6 a 6 U „A 1 — k ř = i , ' > i Ped boy "a 36 At, ý Rozšíření dosahují ve východních Sudetách většího“ než na Krko- noších: : T Delplinium elatum, Hieracium draho i Arabis sudetica, 120 slestacum, Cardamine Opizii var. hirsuta, » eximium, Viola lutea, » Pmuloides, © Dianthus speciosus, »o striatum, Ribes pelraeum, | Jumeus trifidus, Euphrasia picta, ; Juniperus nana. Naproti tomu isou v Krkonoších hojnější: Cardamine Opiz var. glabra, Swerha perennis, Hieracium mgrescens, Bartscha alpina, » decipiens, Saba lapponum, » chlorocephalum, Scirpus trichophorum, » calcigenum, Carew capillaris, » Sehmidti, » © vaginata, Pal » ©- abratum, Lycopodium alpinum. / Z druhů Krkonošských scházejí východním Sudetám (jinde s se vy- © skytující označeny začátečným pem obvodu): ; / Pulsatilla alpina, H. Taravacum mgricans, Arabis alpina, řada Htieraců, / Alsime Gerardi, - Gentiana asclepiadea, Geum montanum, H. Mywosotis alpestris, Rubus chamaemorus, (H. dříve) Veronica alpina, Alchemilla glaberrima, Pedicularis sudetica, Sorbus sudetica, Euphrastá mamima, Savifraga oppositifoha, (. salisbur gensis, » bryoides, Primula mimma » moschata, Androsace obtusifoha, — ši nivalis, Salix phyhcaefolia, H. Imperatoria ostruthtum, » © daplmeola, Archangelica officinalis, i Luzula spicata; Meum athamanticum, R. H. Scirpus caespitosus, š. p: Linnaea borealis H., Carex magellanica, Š. Galium hercymcum, D. R.H. Agrostis rupestris, Š. Š. (vzácně) Poa laxa, © Gnaphalum supinum, Isoětes lacustris, Š. Festuca varia, -© Cryptogramme crispa, Š. Pinus pumilio, Š. O. Z východosudetských druhů scházejí Krkonošům: (Aconitum vulparia, H.) Carlina longifola, Cardamine trifolha, Š. Čm. Crepis: sibirica, Samfraga aizoon, Stř., (H.) některá Hieracia, ] Laserpilum archangelica, Campanula barbata. M Comioselinum tataricum, Gentiana punctata, O Meum mutellina, Š. 1 derna, Š:Bo B Valeriana tripteris, Serofularia Scopoliů, : i Aster alpinus, Stř., (H.) Plantago montana © Doronicum austriacum, Š. © Saha hastata, ; k: Carex rupestris, Poa caesia, -Agrostis alpina, » alpina, Š. — Avenia planculmis, „Cystoptleris sudelica. Ž Zajímavo jest, že Jesenník hostí mnohem více sibiřských typů než Krkonoše, čehož příčinou bude, že údolí jeho (zejména údolí Moravice, redoucí do proslulých Kotlin) jsou otevřena k východu, odkud typy ty pronikaly. Z téže příčiny asi pronikly v Jesenníku i typy pontické a eplomilné mnohem značněji. než na Krkonoších a četněji se zachovaly (zejména v Kotlinách): Brumella grandiflora, Aconitum vulparia, Phra- gmites communis, Crocus Heuffelianus a p. | Šumava. -Šumava postrádá značnějšího rozvoje alpinských útvarů, ježto pouze Javor, Roklan a Luzný vynikají nad hranici lesní a kromě toho jen ještě Ostrý s Jezerní stěnou a Blóckenstein hostí některé vysoko- horské typy. Tak na všech těchto vrcholech (vyjma Luzný) roste Pinus pumilio, vyznačující Šumavu proti ostatním hercynským pohořím. Jen ma jednotlivé vrcholy omezují se některé druhy, tak Agrostis rupestris, "Cardamine resedifoha, Epilobium anagalhdifolum na Javoru, Juncus drifidus tamtéž a na Ostrém, Scirpus caespitosus na Roklanu a Luzném a pod. Proti Krkonošům vyznačuje alpinské hole zejména ve skupině - Roklanu Poa alpina. - 5- Nejvýznačnějším jest rozdíl mezi rašelinami krkonošskými a šu- mavskými. Šumavský typ rašelinný jest typ vyplněných jezerních pánví '(v Krkonoších jen na Jizerských horách vyvinut), a hlavním společen- čstvem jsou mu porosty Pimus unčinata, borovice, jež Krkonošům schází úplně. Rovněž květena ostatní jest na rašelinách šumavských bohatší. "Rašeliny hřebenové — hlavní typ rašelinný na Krkonoších — jsou v Šu- mavě vyvinuty pouze na několika malých stanoviskách na Roklanu a Luzném, kde vyznačuje je i Scirpus caespitosus. Hojné jsou na Šumavě i luční (resp. přechodní) rašeliny, v Krkonoších velmi vzácné, takže ve- getace jejich tvoří též kontrast proti Krkonošům. Památná jsou šumavská jezera s vybranou květenou svou, našemu obvodu cizí (rosteť pouze ve "Velikém rybníku jediné Isočtes lacustris). -Z druhů šumavských postrádáme na Krkonoších: © Tsoětes echimospora, Senecio subalpinus, - Sparganium affine, Willemetia stvpitala, --- Myriophyllum altermflorum, Phyteuma nigrum, R, H. -© Nuphar pumillum, Čm. Lomcera coerulea, B- Poa alpma, V. S. - Gentiana pannomica, — Herminum monorchs, R. » verna, B., V. S. © Malaxis paludosa, » austriaca, Čm. © Salix grandiflora, Pedicularis sceptrum CČarolinum, —— Doronicum austriacum, V. S. Soldanella montana, B. Čm. —— Polemomum coeruleum, H. Cardamine trifoha, Čm., V. 8. -Erica carnea, R. B. Meum mutellina, V. 8. ŘE SPN: | Rudohoří. = Rudohoří nemá vlastně vůbec vysokohorského pásma. Máme tu | jen „několik horských lučin a niv na Spitzberku a rašeliny v téže krajině, D8 kde usídlily se vysoko horské druhv, zde pak nalezneme některé analogie s naším pohořím: Rumex alpinus, Epilobium alpestre, Aspidium lonchitis, * Achillea sudetica, které chybějí celé Hereynii, Selaginella selaginoides, © Scirpus caespitosus, Swertia pěrenws a p. iz Harzu po případě ze Šumavy © známé. : M Z druhů rudohorských postrádají Krkonoše zejména západních typů © horských a některých 1 v jiných horách českých rostoucích druhů: ; Orchis globosa, Stř. O. Hieracium barbatum, O. Calamagrostis montana, Phyteuma mgrum, Š. H. Dianthus silvaticus, B. Gentiana solstihalis, O. Lilium bulbiferum, V., Krumlov Stachys alpina, Stř., V., Š. Eriophorum gracile, Čm., O. Teuecrvum scorodoma, B. Ajuga pyramdahs, Pošumaví Pastinaca opaca, B. Digitahs purpurea, H., Děč. Chamaebuxus alpestris, B. Erica carnea, Š., B. Harz. : Harz jest nejtypičtějším hereynským pohořím, a proto vše, co ře- čeno bylo o Hercynii, platí v prvé řadě pro něj. Horská květena není vlastně ani vyvinuta — schází 1 nejrázovitější druhy, Mulgedium alpinum, Homogyne alpima, Blechnum, Thalictrum agulegiaefolium, Cirsium hetero- phyllum a řada jiných — vysokohorská zaujímá poměrně značnou plochu. P" Z M E O (vrchol Brockenu s okolím); není sice bohatá na druhy, ale v ní vykazuje. Harz vlastně ze všech hercynských horstev nejbližší vztahy ke Krkonošům. Rosteť tu Pulsatilla alpina (zvaná zde »Hexenbesen<), Geum montanum, Carex rigida, Selagimella selaginoides, Saha phyllicaefolia (též pouze 2), Linnaea borealis, Hieracium alpinum. (!* důležito, ježto jinak Hereynii. horská Hieracia chybějí, nad to pak Harz má svůj endemický druh H.- P T bructerum), dříve vyskytovala se tu i Carex vaginata a snad i Rubus cha- maemorus (jest pochybno, zda byl původní). Jak vidno, jest tu vyvinuta pěkně flora květnatých holí a poněkud i lučin. Avšak význačná pro al- pinské hole kleč — Pinus pumlio — jest Harzu cizí. Rašeliny jsou sice. dosti pěkně utvářeny, postrádáme však na nich a zároveň i na nivách Seirpus caespitosus, Swerti, Bartschi a j. Jen několik druhů Harzu schází Krkonošům: CDilium bulbiferum, Děč., Vých. Š.) | Digitalis purpurea, R., Děč. Phyteuma mgrum, Š., R. Polemonium coeruleum, Š. Hieracium bructerum (endemit), Ostatní pohoří česká, postrádajíce vysokohorské květeny, nemají. důležitosti, pokud se týká jich poměru ke Krkonošům. Vztahujtež se k nim. jen některé poznámky. Pískovcové stěny Děčínské a Lužické. pohoří mají chudou květenu hercynskou, některé druhy však poukazují. na blízkou příbuznost (patrně z pravěku) s Krkonošemi. Při bystřinách roste tu Viola biflora a ve stinných bumosních mechatinách smrkových. hvozdů v okolí Luže Epipogon aphyllus. Subalpinská vegetace je podobná jako na Rudohoří. Středohoří má horské druhy jen v chladných lesích; na Zinkenšteinu a okolo Štěpánova, kde nalezena i Sagina Linnaei. Zněl-- cové kupy přechovávají v hojnosti altajský druh Pleurospermum austri=* acum, připomínající na strže krkonošské. Orličné hory mají některé rašeliny typu jizerského s Pinus pumiho, Betula nana, Carex chordorrhiza ba i Drosera intermedia (na Hejšovině), zejména však význačna jest pro. D90 k Salix myrtilloides. Vrehmezí má několik vysokohorských druhů: Runex pinus, Gymnadenia albida, Luzula sudetica, Anthriscus nitidus. U Solnice ž Rychnova jest lokalita Dianthus speciosus téměř v rovině polabské, stanovisko v Orličných horách, patrně relikt olaciální. Brdy jsou he lou Šumavou< s chudou hereynskou květenou, takže proti Krkonošům vyznačují pouze Soldanella montana a (ientiana verna, Rovněž málo ámá vysočina Českomor avská má ráz hercynský, ačkoliv hory lá rské a Lanškrounsko mají mnohé vztahy k Sudetám: Lycopodium pimum, Epilobium nutans, Salix silestaca, Aconitum napellus. Vykazují a 2 značné příbuzenství i se Šumavou: Soldanella montana, Cardamimne ifolia, Alwus alnobetula. Speciality českomoravského pomezí jsou Sedum Daria, horský druh od Jihlavy, a Primula farniosa, druh horských ra- od „Svitavy (nověji však udává se pouze jako zdivočelá). * V. Vliv podkladu na utváření květeny. > Geologická“ stavba Krkonoš jest sském jednotvárná — archaické ý ápenné horniny: žula, svor, rula, fylity a p. Horniny ty poskytují tlinstvu „nepříliš bohatou potravu minerální, takže květena Krkonoš ýznačně nevápenná. Následkem jednotvárnosti nemá podklad znač- no vlivu na roztřídění vegetace. Horniny Krkonoše skládající, zejména balvanitá žula, netvoří znač- h skal, postrádá tudíž naše květena skoro úplně útvarů skalních. nemáme. vlastně lomikamenů — druhů význačně skalních. Skaliny ořily se pouze tam, kde činností ledovců vyhloubeny hluboké rokle. hatší květena skalní omezuje se pouze na substrát čedičový (Malá a jáma) a lože vápence prahorního (zejména v Obřím dolu a Ko- h jamách). Obě horniny ty mají podobné vlastnosti fysikální: jsou vné, suché, podporují tvoření skal a krom toho — zejména vápence dávají rostlinám značné množství minerálných solí. A tak nalezneme penných a čedičových skalách nejbohatší květenu. Nejznamenitější ty krkonošské děkují svoji bohatou floru právě těmto horninám. nam jejich osvětlí nám nejlépe, přirovnáme-li kvěťenu žulových a ových roklí — Labský důl, rybníky, Velká Sněžná jáma, Weisswasser- d — k floře vápencových loží v Kotelných jamách, Obřím dolu a p. čedičové žíly v Malé Sněžné jámě. Podobně chová se porfýr v Čer- zahrádce. Větší porušení jednotnosti floristické nastávají pouze tedy na če- -a vápencích — než horniny ty jsou u nás nejvýš řídké. Čedič značněji se uplatňuje teprve na Friedlandsku. Pouze Buková erg 999 m), nejvyšší čedičová hora česká, náleží do obvodu hor- Jest však velmi zajímavo, kterak zásadně odlišná Jest květena jeho olí. Zde máme skutečně důkaz, že jinorodý podklad geologický má -na vegetaci vliv. dalekosáhlý. Jakého rázu vliv ten jest, dá se | n těžko rozhodnouti, zdá se však přec, že povaha chemická má — přímo na rostlinstvo — tož na fysikální vlastnosti horniny vliv značný, takže ať již přímo nebo nepřímo chemické složení horniny „vždy důležitou roli v uspořádání vegetace. Čedič zarůstají na Bu- krásné. lesy bukové, takže i v našem obvodu osvědčuje se norma, ž poprvé upozornil prof. Domin. Jako jinde i na Bukové nalézáme y chlumů od skýh celému našemu pohoří cizí, př. Co- 60 | Poe | = Podobný vliv mají i vápence, které rovněž zpránlle bučinám jsot příznivy. Lože vápencová jsou v Krkonoších i důležitým činitelem pro rozšíření některých druhů. Nápadným jest zjev ten „zejména na českém předhoří od Roketnice až k Trutnovu, kde vápencové pahorky přechová. vají pěkné druhy teplomilné, vápencové. Tak. Gentiana ciliata jest tak význačná pro tyto vápence, že může sloužiti za dobré geologické vodítko; vápence ty př řechovávají 1 př. Epipactis atropurpurea, Inula conyza a p: Ostatně mají vliv spíše negativní, zapuzujíce četné druhy jinak rozšířené samy však — až na několik těch výjimek — nemají svého zvláštníhe druhu. Rostliny pak, které půdu vápennou snesou neb dokonce jí před- nost dávají, rozmohou se tu často tak, že tvoří celé čisté porosty. Nega- tivní vlhv vápenců jest v Podkrkonoší ještě význačnější než v Pošumaví, kde vápnomilných typů jest mnohem větší počet. V pohoří — jak JIŽ jsme se zmínili — podporují vápence výskyt buků, ano často vápencové lože náhle se prozradí řadou bučinných typů ve smrkovém lese. Asplenium viride vyhledává též s oblibou vápencové skalky v lesích na předhoří. 3 Vzhledem k fanerogamické floře jeví se nám vápence a čediče jako horniny téměř rovnocenné. Pravý opak ukazují nám však při krypto- gamech, zejména menších. Tu není větší snad protivy, než mezi vápenci a čedičem. Kdežto vápencová lože mají svéráznou, bohatou květenu me chovou, jest čedičová žíla Malé Sněžné Jámy pravou pouští pro břvolocl Š A tak i toto faktum potvrzuje názor, že chemické složení podkladu není lhostejným pro roztřídění květeny. Znovu zdůrazňujeme, že chemická skladba hornin vykonává hluboký vliv, třeba bychom se domnívali, ži namnoze nepřímo, prostřednictvím změn na fysikálních vlastnostech půs sobených. . „VLVliv klimatických poměrů. Klima krkonošské — jak z jeho vylíčení na přslauc místě je zřejmo — jest velmi drsné, zejména na vysokých polohách. Na hřebeneci hořských valnou část roku leží mlhy, které vítr po hřbetech a přes hře. beny honí, měně mlhu v drobný, vše pronikající déšť. Proto, „vyšší pololijů — mlhy jsou nejčastěj jší ve výších nad 900 m — mají vždy přebytek vláhy, i vyvinují se tu bujné horské lesy s rozsáhlými mokřady, zejména však nad hranicí lesní, kde mlhy válejí se po krytu rostlinném, vytvořily se rozsáhlé rašeliny. „JŘ V zimě pokrývá veškeré hřbety mohutná pokrývka sněhová, která zůstává ležeti až do máje. Jednotlivá pole sněžná však mívají sníh i v nejš pozdějším létě, 1 -můžeme na takových místech, která bývají téměř holou vodou prosáklou písčinou, pozorovati skrovnou travičku a pučící vrby Salix lapponum třeba v půli srpna posety kočičkami a rašícím soty: listím, Jako u nás o Květnou neděli. Mohutný pokrov sněžný má té: veliký význam pro dřeviny. Na hřebenech strání sněžný kryt chrán porosty klečové „před umrzáním, takže tyto, pokud kryty jsou sněhem, z chovávají se svěží, větve však, které vyniknou nad sníh umrzají a pozděj se ulomí. Kleč plazící se při zemi jest proto ve výhodě na horských hřbetec vystavených útokům ostrých severáků, kdežto smrky pro svůj přímý vzrů nesmírně trpí. Vrcholky jim umrzají, i nabývají pak oněch biznarnál forem, které vídáme na hřebenech horských jako nejzazší stráže lesě Na volných hřbetech jest tedy sníh ochranou rostlinstvu. Za : v lesním pásmu působí mnoho škod. Sněhové závěsy v lesích krkonoš ských jsou proslulé svou krásou. Než nádherný tento zjev má na lesn x 61 omy vliv málo blahodárný. Nehledíme-li k tomu, že obal sněžný chrání rětve před zhoubnými- -účinky náhlého mrazu a rozmrzání, působí takový BS že větve pod tíhou sněhových spoust klesají a se ulamují. Zaduje-li prudký vichr do zasněženého lesa, tu často celé plochy bývají zpu- tošeny vývraty, ježto závěs jako „plachta lodní dává plnou oporu síle větrů. Zde tedy kombinují se již dva faktory klimatické : sníh a vítr. Všimněme si též vlivu větrů. Větry jsou na Krkonoších velmi silné a irvalé; na hřebenech není téměř dne, kdy by nevál prudký a ostrý vítr. Di úležitý jest pro krkonošskou vegetaci Jarní fóhn, suchý teplý vítr jižní odobného rázu jako v Alpách, který působí rychlé tání sněhu na horách, ispěšuje rozkvět jarní vegetace v údolích severních, zejména v rovině Hirsohberské, a probouzí květy v pohoří k životu. Wóhn přináší Krako- ošově říši Vesnu. Avšak i v samém středu léta bouřívají na horách mrazivé „severáky s teplotou často hodně pod bodem mrazu. Není se tedy liviti, že na hřebenech se udrží jen vegetace nízká, při zemi ochranu aroti vichrům hledající, drsnému klimatu přizpůsobená. Ještě více trpí samělé horské vrcholy — zejména ovšem Sněžka — které bez ustání hičují prudké proudy vzdušné, takže vegetace jest vysazena plně nepřízni horského klimatu; může se tu tedy udržeti jen nízká vegetace, obyčejně 1e esouvislá, Z travin, mechů a lišejníků. Ani kleč se neodváží na tato řejdiště vichrů. Její hranice jest tedy vlastně klimatická, a vrcholy ne- Přízní klimatu nejsilněji vysazené — tedy asi nad 1500 m čnějící — Jsou úplně iolé. Prudké větry — najmě severní a východní — zvyšují nesmírně transspi- řaci, obzvláště ve vyšších vrstvách (tedy u vyšších rostlin), ba začasté i mecha- niecky působí, ulamujíce větve a vrcholky stromů, ano vyvr acejíce 1 celé lesy. Ve zhoubné činnosti jest mu v zimě nápomocen sníh — jak jsme se zmínili p pote zejména časně z jará natropí vichřice v lesích obrovské spousty. 8 jarem objevuje se 1 jiný nepřítel vegetace horské — laviny, iny zničí na své cestě celou vegetaci. Strhují s sebou nejen keře a omy, ale hrnou zároveň celou spoustu kamení a balvanů takže cesta jeh mění se v holou kamennou ssuť. Poznáme takové lavinové cesty i po desítiletích. Ssuť zarůstá jen poznenáhlu kapradím a horskou vegetací, vá však věk, než uchytí se tam znovu les. Podobné spousty působí i povodně jež z jara velmi často v horách se „ukazují. Bystřiny promění se v dravé nudy, které ničí veškeru vegetaci, j Jež jim přijde v cestu, strhujíce ji do kal- ný h svých vod, nebo pohřbívajíce ji pod spoustami písku, štěrku a balvanů. pe. Značný vliv mají klimatické poměry zejména 1 na výši meze lesní. m kde prudké větry mohou se volně hnáti přes hřebeny, klesá hranice í hluboko pod normál. Za to kde údolí jsou chráněna před přímým razem větru, zejména kde uzavírá je vysoký vrchol horský, stoupá mice lesní značně vysoko: tak na jižních svazích Vysokého Kola jde sty až 1300, rovněž tak v Obřím dolu na Rosenberku přes 1300 m ano srná hora u Janských lázní, chráněna vysokým Fuchsberkem a Stud- ličnou má les — třeba že na vrcholu j již nevysoký — až na nejvyšší bod, 1299 m vysoko. Zajímavo jest, že severní svahy mají hranici lesní po- 4 3 měrně velmi pravidelnou, kdežto na jižních úbočích kolísá mez ta velmi značně a vykazuje nad to celkový effekt o něco nižšího průběhu svého Ž na svazích severních, čehož příčinou budou v neposlední řadě poměry matické. Hlavním činitelem jest tu patrně okolnost, že na Krkonoších vládají západní větry a to právě v době vegetační, v létě, takže při erozápadně-jihozápadním směru pohoří jižní svahy jsou proudům ušným více vysazeny, čímž zvětšuje se transspirace a ohrožuje resi- ce lesních porostů. Kombinují se nám tudíž na jižních svazích něko- ré o: i Sooků poloha, 2. výstřednější klima (zejména z jara) 62 a 3. zvýšená transspirace následkem vystavení západním a jihozápadním větrům, 4. hojné rašeliny — tedy studená půda. Uvážíme-li, že př severní straně máme počítati pouze s prvním faktorem — severní svahý jsou vysazeny větrům spíše v zimě, v době vegetačního klidu zimního (kdy stromy transspirují velmi nepatrně), v létě pak jsou namnoze v zá větří — musíme uznati, že jižní svahy jsou ve značné nevýhodě. To jest tedy asi hlavní příčinou onoho zdánlivě absurdního zjevu. | | Společenstva rostlinná. "jakého rázu jest vegetace jejich. Jako ve všech horách středoevropských převládá i na Krkonoších les. V' Krkonoších vlastních jest les často pře- rušován útvary lučními, zejména kulturními, polmi a p., ježto krajina tato jest velmi hustě osídlena. Za to na Jizerských horách kultura ome zuje se skoro výhradně jen na obvod okrajní, kdežto nitro hor zůstává ušetřeno, pokryto jsouc rozsáhlými hvozdy. S lesy, zejména na: pokraji horstva, střídají se útvary luční, dnes namnoze zkultivované, přece však“ dávají tušiti, že květnatá luka náležejí k původní ozdobě našich hor Vedle luk jsou na předhoří hojné pastviny a vřesoviny. Nad lesní hranicí převládají hole smilkové, nejčastěji řídkou kosodřevinou porostlé. Na hře- benech tvořívá však kleč zhusta čisté porosty, často velmi rozsáhlé. Ne- hluboké rašeliny hřebenové, v zániku se nacházející, vyplňují hlavně náhorní plateau.a sedla. Rašeliny úvalové (pánevní) tvoří karakteristickou vegetační složku hor Jizerských. Obzvlášť bujná vegetace soustřeďuje se na pramenitých místech a horských lukách, zejména v četných roklích* horských, které jsou pravými zahradami a květnicemi, jak též případné! místní názvy vystihují (srv. Táufelsgártchen, Riůbezahls Lustgarten a Rosa- garten a p.) Za to chybějí Krkonoším skoro úplně útvary skalní, jež se omezují jen na několik zvlášť vhodných lokalit (Obří důl, Sněžné jámy. atp.). Spíše ještě na předhoří stihneme rozsáhlejší skaliny, které ovšem. nechovají květeny horské. Rovněž nedostatek větších vodních nádrží za- viňuje slabou vegetaci vodní, zejména jezerní, pro jiné hory středoevrop=. ské tak význačnou (Šumava, Černý les, Alpy). ZA ; ; Ukázali jsme již, že následkem jednotnosti podkladu, není horizon- tální členění vegetace v Krkonoších skoro nikde zřetelně vyvinuto:* Důležitou úlohu má však členitost kolmá. Horstvo naše stoupá z údolí Jizery, Labe a Úpy, z rovin Hirschberské a Hornolužické — vesměs to krajů pod 400 m n. m. položených — až vysoko nad hranici lesní, dostu= puje na hřebenech průměrné výše 1400 m, a přesahuje několika vrcholy 1 výše 1500 m. Tímto velmi značným rozsahem vertikálním doznávaj 1 společenstva rostlinná značné rozmanitosti, neboť střídají se zde útvarý podhorské, horské a vysokohorské. E Rostlinné útvary, jak se vyskytují v našem obvodu, dají se sesku= piti v několik oddílů, vykazujících jisté vztahy jak oekologické tak i fy- siognomické. Vývoj jejich závisí jednak na poměrech tektonických, jednak na stavu vláhy, jak vody v půdě, tak i srážek, na množství minerálních solí a organických látek v půdě, jakož i na poměrech výškových. Zejméná tyto poslední pozměňují karakter jednoho a téhož společenstva rostlinnéha (ve smyslu Warmingově= plant-association), takže tato rozpadají se v ně= kolik útvarů (Z formation), vnějšími, hlavně orografickými poměry ještě“ dále modifikovaných. Řadíme pak společenstva (associace) rostlinná tímto způsobem : 1% Společenstva lesní: . horské lesy jehličnaté, . poloxerofilní lesy smrkové a jedlové, . lesy borové, . smíšené lesy pásma podhorského, . lesy bukové, . xerofilní hájky (březové, osykové a p.) „ útvary poříčních olšin a vrbin. II. Společenstva křovinná: 8. porosty klečové, 9. listnaté křoviny vysokohorské, 10. křoviny pásma podhorského. © III. Společenstva luční: 11. útvary luční, 12. alpské lučiny, 13. alpské nivy (Auellfluren), 14. pastviny, 15. horské hole. IV. Společenstva vřesovinná: -16. vřesoviny. V. Společenstva rašelinná: 17. rašeliny horské (Heidemoore), 18. » luční (Wiesenmoore). VL Společenstva skalní: 19. útvary skalní, 20. © » © skalních ssutí horských. VII.-Společenstva vodní: 21. vegetace vod stojatých, 22. » horských jezer, 29. » bystřin, řek a p. 13 Pokud se týče rozdělení útvarů dle výškových pásem, ukazují se poměry takto: 100 POD Pásmo podhorské Pásmo horské Pásmo vysokohorské | Skupina smíšené lesy pod- | horské lesy porosty klečové horské jehličnaté || poloxerofilní lesy "smrkové (a jed- ————> E lové) "| lesní a | lesy borové -| křovinné | bučiny © > "RA xerofilní hájky útvary poříčních olšin a vrbin =o „křoviny pásma listnaté křoviny podhorského "vysokohorské Skupina Pásmo podhorské | Pásmo horské | Pasmo vysokohorské | louky. podhorské |- louky horské (namnoze kulturní) alpinské lučiny r | (mokřady v pásmu | (mokřady hor- | alpinské nivy vary | podhorském) ské) SA <<| (útvary mokrých | ska) pastviny i ů horské hole Útvary | vřesoviny podhor- | vřesoviny hor- | vřesoviny vysoko- vřesovinné ské ské horské Útvary | rašeliny luční SV rašeliny hřebenové rašelinné Zee rašeliny úvalové | rašeliny svahové Útvary AA nt átaty a | | skály a drole hor- skalní | pon | skaliny lesní | ské Útvary | vegetace rybníků | vegetace bystřin one vodní || vegetace říční | vegetace jezerní I. Útvary lesní. Útvary lesní tvoří nejmohutnější a nejpodstatnější složku vegetace krkonošské. Z veškeré plochy našeho pohoří zaujímají as třetinu. Nejsou ovšem lesní porosty rozděleny v celém území stejnoměrně. Nejrozsáhlejš hvozdy nacházíme na Jizerských horách, kde celé horstvo mezi Neustadtlem Haindorfem, pánví libereckou a rovinou hirschberskou zaujímá jediné souvislé moře lesní. Jen na pokraji hor tu a tam ukrývá se v hlubokých: hvozdech malebné údolíčko s roztroušenými chatkami horské osady, v srdci pohoří přerušuje nekonečné lesy jen mýtina, neb otvírá se plochá kotlina — ponurá, záludná slať rašelnišť. ; S hvozdy jizerskými souvisejí lesy krkonošské na Novosvětsk takže jsou jejich pokračováním. Na Novosvětsku ztrácejí lesy mnoho na“ svém původním rázu, ježto lesní hospodářství bohatě z nich těží, i jsou. lesy hojně přerušovány rozsáhlými mýtinami. Že mýtěním i četné zajíst mavé rostliny, jež rostly v hlubokém stínu horských hvozdů, berou zač své, jest na snadě. Proto jest v těchto částech na některých místech kvěs tena poměrně nebohatá. Ve východní části pohoří postupují lesy až „k Vrchlabí a Janským lázním, odtud táhnou se dále na Žaeléřsko a Truts novsko, kde nalézají pokračování v lesích hor Waldenburských a Brous movských. Největší bujnosti dosahují v Sedmidolí (zde v Bárengrundů zřízena reservace). Samo údolí Bělé, zvláště v hořejší části má ráz na“ mnoze pralesovitý, s četnými stržemi a hrůznými vývraty. Poboční roz sochy — tak na svazích Planuru a Fuchsberku — mají lesní porosty četně přerušeny kulturními lukami horských osad (Renner-, Lahr-, Hof“ Auerwiesbauden a j.), čímž nabývá kraj zvláštní svéráznosti. : Na slezském úpatí omezují se souvislé lesy na poměrně úzký pru vlastních úbočí horských. Rovina hirschberská postrádá lesních porosti téměř úplně. Mnoho lesů má hřeben Landeshutský, po němž dostupu horské lesy až k samé Bobře. Rovněž česká podhoří nemají rozsáhlejších lesů. Lesní porosty“ omezují se tu namnoze na místa polnímu hospodářství nepřístupná, m i — 65 stráně v údolích a na vrcholy chlumů. "lak jest tomu na Železnobrodsku, a ysocku, Jilemnieku, okolo Vrchlabí a Hostinného i u Wrutnova. Roz- sáhlejší porosty lesní jsou na předhoří řídké. Tak jest zalesněn celý hřbet "Černé Studničné od Jablonce až k Tannwaldu; u Jilemnice jsou větší lesy směrem k Martinicům a Branné — pak okolo Kalné (vlastně již fmimo náš obvod), kde se pojí k rozsáhlým lesům »Království«. Fried- Jandsko má zalesněnu většinu svých chlumů. Za to okolí Chrastavy a úval Žitavský jest na lesy velmi chudý. Máme tudíž na Krkonoších vlastní pohoří z největší části pokryto pobokými souvislými hvozdy —— nehledě k pásmu vysokohorskému — r protivě proti předhorám, větších lesních komplexů namnoze postráda- jícím. Lesy krkonošské jsou převážnou vělšimou jehličnaté. Řidčí jsou čisté bučiny jež pak mají zvláštní, svérázný podrost. Častější jsou lesy smíšené, kde buk často ve velikém množství přimíšen jest lesům smrkovým. Zdá však, že zejména v nižších polohách bývaly ještě nepříliš dávno roz- hlejší bukové lesy, ježto zhusta chovají nynější lesy jehličnaté stopy rá- ovitého podrostu bučin. Jehličnaté lesy jsou skoro výhradně smrkové, řidčeji smrkové s přimíšenou jedli, a nejřidčeji — na podhoří — čistě jedliny. iSmrk skládající lesy krkonošské patří převážnou většinou odrůda erythro- carpa Purk. Na předhořích vystupují jako důležitá složka vegetace lesy borové (Pinus silvestris, zřídka sázená Pinus strobus). Tamtéž význačně vytvořeny jsou lesy smíšené, v nichž vedle dominujícího zpravidla smrku hustě přimíšeny jsou různé stromy listnaté, nejčastěji buk, klen, jasan BD nejnižších polohách (př. na Železnobrodsku) 1 duby. Na předhoří stupují též werofilné hájky (březiny, osyčiny a p.), při větších říčkách r rozšířených údolích i porosty vrbové a olšové. Háje (pravé) v našem -obvodu vůbec chybějí. © Máme tudíž formace lesní tyto: 1. Lesy horské, bujné vlhké s pestrou vegetací namnoze statných rostlin horských, zvláště v okolí bystřin, potůčků a na četných mokřadech vyvinutou. Dělí se ve dvě patra: dolmí a horní, která se od sebe liší načně jak rázem vegetace, tak zejména jejím složením. 2. Poloxerofilná lesy smrkové (a jedlové) v celém obvodu na svazích hřbetech větší pravidelné vláhy postrádajících rozšířené, s chudou, jed- hotvárnou květenou. Ráz Jejich jest ve všech polohách téměř týž. 3. Lesy borové v nižším podhoří (pod 600 m) rozšířené, předešlému útvaru příbuzné, avšak ještě sušší a jednotvárnější. 4. Lesy bukové, čisté nepříliš hojné, zvláště v nižším pásmu roz- řené, „mají rázovitou květenu, která není určována výškovými poměry. ; 5. Smíšené lesy stupně podhorského, omezené na svahy v předhoří, vykazují četné typy mžších poloh, jež do hor stoupají zřídka. Typickým "pro ně jest pestré složení stromového nadrostu. 6. Xerofilná hájky, zejména březové, též osykové, hlavně na vře- ovitých a pastvinných stráních v předhoří přicházející. M 7. Útvary poříčních vrbim a olšin (místy rázu luhů) tvoří přechod ke společenstvům křovinným, ano i lučním. Proloženým písmem označujeme druhy význačně podhorské, tteré nestoupají namnoze do pásem vyšších. Druhy horské označeny jsou oloženou kRursivou, druhy vysokohorské, vlastně subalpinské uhy niv a luk vysokohorských sestupující zhusta do hořeního stupně balpinských lesů tučným tiskem. Blechnum spicanít, význačný druh subalpinských lesů, zejména i | hlubokém stínu, kde jest řídká hook rostoucí. Omezen vlastně jen 5 a! 66 na dolní stupeň subalpinský (600—900 m). V hořejším pásmu jest Sán roste pouze na sušších místech, kde není ona bujná vegetace této zony. Ve východní části pohoří roste až do pásma klečového, držíc se sušších lesů svahových. V klečovém pásmu západní části znám je pouze z horských vřesovin na jižních svazích Kokrháče, z výše asi 1250 m. . Alhyrium filia femina a Ai hy rtum alpestre význačné kapradě vlhkých lesů subalpinských, zároveň jedno z nejlepších jich dělidel. A. filix femina jest vůdčí rostlinou a nejhojnější kapradinou dolního patra sub- alpinského, od 900 m přestává, mizíc výše téměř úplně. Nad touto výší. přejímá její úlohu úplně A. alpestre, která pak stoupá do pásma klečo- vého, jsouc i tam vůdčím druhem. A. filix femina jest hojné i v chlum- ních lesích. Aspidium lobatum, nádherná kapraď, avšak celkem vzácná. Roste porůznu na bohatém humusu lesním, zejména ve stinných lesích. subalpinských. Zdá se, že řadí se k typům bučinovým. Nejhojnější jest v údolí Jizerky u Vítkovic a v Silbergrundu u Schwarzentalu, kde má několik stanovisek. Dosti častá jest též v Obřím dolu (hojně na Kies- berku), a pak na Novosvětsku, kde zejména v lesích pod Kapradníkem (Farnberg) u Wurzelsdorfu najdeme překrásné, obrovské vějíře Její. V severních údolích hor Jizerských, zejména okolo Haindorfu vyskytuje se pořídku A. Braunii. 4 Aspidium lonchilis vyskytuje se v lesích horního patra a na, skalinách pásma klečového. Jest to však kapraď vzácná. Hojnější jest jen v lesním pásmu Kiesberku, kde roste pohromadě s předešlým druhem. Vzácné jest v Kotelných jamách, kde roste na skalinách pod starými štolami. Ostatně nalezena byla ojediněle, tak u Nového Světa (směrem k Jakobstalu), Agnetendorfu a v roklinách Hochsteinu u Sehreiberhau Aspidum spinulosum, hojná a význačná kapraď všech lesů, v ně- kolika formách rozšířená. V pásmu klečovém je vzácná, a její vzhled zde dosti rozmarný. Též na pasekách. Aspidium filix mas, hojná v lesích všech pásem i v kleči dosti často ! Aspidium oreopteris, kapraď vyššího pásma subalpinského, kde jest dosti hojná, zejména na hř betech hor J z V dolním pásmu a v pásmu klečovém mnohem vzácnější. Aspidium phegopteris a dryopteris, eo: a význačné ka pradiny humosních lesů. Nejhojnější Jsou v bučinách, zejména druhé. Vyskytují se též na mokřinách a zůstávají 1 po výmýcení lesa na pase- kách. Z vysokohorského pásma jich neznám, leč A. phegopteris ze Sněž“ ných jam az Čertovy zahrádky. Wiek udává u obou »bis in die „Schluchter des Hochgebirges< — pokud však jsem pozoroval, jsou vzácné již v hor ním pásmu subalpinském. Botrychtum matricariae velmi pořídku a ojediněle v „polo“ xerofilních lesích horských, hlavně na slezské straně a v Jizerských horách. : Eawisetum arvense vyskytuje se v odrůdě nemorosum zhusta na vlhčinách pásma. chlumního a dolního subalpinského. S ním u 1 R limosum a palustre. Eguisetum silvaticum, zejména v nižších polohách a v dolním pásmu subalpinském velmi význačný druh, jenž na světlých vlhčinách tvořív celé porosty. V horním pásmu jest vzácná, ve vysokohoří — pokud vím — schází. Lycopodium anmotinum a z selag 0, význačné druhy suš ších horských lesů. Zvláště první jest hojně rozšířena a tvořívá na SvĚl lejších místech celé porosty, nejkrásnější na Tannensteiuu u Spindelmiihlu. L. selago jest řidčí v lesích, za to velmi hojné na horských holích nad pásmem lesním. L. anmotinum jen zřídka kdy kvete; obyčejně zůstává sterilní — tak na zmíněné lokalitě na Tannensteinu nenašel jsem v celém nádherném porostu, jenž měl rozlohu asi 500 m* ani jediného květu. ZL. selar go obyčejně fruktifikuje. Lycopodium clavatum pouze v poloxerofilních lesích, zejména v bo- ech, pak na vřesovinách, tam však velké porosty tvoří. Nestoupá příliš vysoko. Od Nového Světa znám nejvyšší stanoviska pod Alfrédovou dy asi 900 m vysoko. Okolo Spindenmiihlu jsem je nenašel. „Milium effusum, význačný druh při říčkách a na vlhčinách lesních, zejména v pásmu chlumním a dolním subalpinském. Nejhojnější jest útvarech olšin a vrbin. Calamagrostis arumdinacea a C. villosa, obě význačné pro mižší, světlejší lesy a paseky. Tvořívají rozsáhlé porosty. První stoupá až asi lo 800 m, na mýtinách tu a tam výše. C. villosa roste zejména v horním pásmu subalpinském a v pásmu klečovém, za to v pásmu chlumním chybí. p Agra earyophyllea v borech na českých předhořích tu a tam. © Deschampsia caespitosa na vlhkých, D. flexuosa na suchých a svě- tlých místech, zejména na pasekách nejhojnější trávy. a porosty. Stoupají obě až do nejvyšších poloh. k. Sieglingia decumbens v předhorských lesích na suchých, světlých místech, zejména v borech roztroušeně. Z vyšších poloh jí ne- znám. Ho- © Melica nutans v sušších, světlejších lesích, zejména hojně ve íšených a listnatých na předhoří, NA subalpinském pásmu už vlastně chází, avšak jednotlivě roste i v nejvyšších polohách, tak hojně v Čertově hrádce a na Kiesberku, též v Kotelných jamách. © Dactylis glomerata význačná pro vlhké poříční útvary, ale 1 v lesích vlhčích místech zhusta. Až do nejvyššího pásma lesního, ano i na al- ských lučinách, tak na Kiesberku hojně. Poa nemorális v různých odrůdách, zvláště v nižsích polohách hojná, > vyšších řidčí, ale až do vysokohoří rozšířená. Poa pratensis a brivialis vlhčích, světlejších místech. ee Poa Cha var. remota tu a tam na světlých, vlhčích místech, ze- éna na poříčí, pouze: v pásmu subalpinském. Často ve společnosti Milia. 7 „Novosvětska jí neznám, rovněž tak není v ústředních údolích. p Glyceria plicata a aguatica na lesních mokřinách, zejména zhusta mžších polohách. -Festuca heterophylla a rubra tu a tam v suchých světlých lesích, zejména na předhoří. -| Festuca gigantea pouze na předhoří na vlhkých místech, vý- čná pro porosty poříční. Nejvýše — pokud vím — v údolí labském chsengraben (600 m n. m.) Festuca silvatica význačná pro lesy bukové a jejich paseky, kde á velmi hojná. V obvodech, kde jest málo bučin, jest velmi vzácná, k na Novosvětsku), (vyhledává pak (jako vůbec bučinné typy) vlhká, mosní místa poblíž potoků. Bromus asper má podobné nároky jako Festuca gigantea, roste wšak i na sušších stanoviskách lesů smíšených. 3 Priticum camnum zhusta při potocích a na vlhčích místech v lesích, z předhoří až do nižšího subalpinského pásma. Ještě v horní části Lab- kého eSAá 2 nočný též pro poříční porosty. : hř 68 Carex brizovdes, remota, pilulifera, pallescens, silvatica na 1 nepříliš vlhkých, světlých i stinných (remota, silvatica) místech zhusta, zejména C. silvahica, remota a pallescens význačné. C. echmata roste hlavně na lesních mokrých rašelinkách a stoupá i do pásma vysokohorského (sub- alp. poloh), rovněž jako C. pilulifera (ve var. longibracteata) a „pallescens (ve var. subglabra). (C. pallescens vybírá si raději místa sušší, podobně. jako C. leporina, 1 růstá s ní společně i na vřesovinách. Carex pendula jest vzácný druh horský, pořídku na podob- ných lokalitách jako C. silvatica rostoucí. Znám jej pouze od Žel. Brodu a od Spindelmiihlu. Č. hirta roste na sušších místech lesů smíšených, zejména na po- krajích, též v poříčních útvarech, vesměs jen na předhoří. Scirpus silvaticus, druh vlastně luční, ale často na lesních mokři- nách a pak v útvarech poříčních rostoucí. Zdá se, že jest omezen pouze na nižší polohy. Jumeus effusus a Leersiů jsou velmi rozšířeny we nižších polohách (až asi do 800 m») na světlých, vlhkých místech, zejména pak na pase- kách. J. glaucus velmi pořídku na předhoří, př. u Žel. Brodu. Luzula pilosa význačná pro všecky typy lesní, místy v horských. lesích ve var. Borrert. Luzula maxima, vzácný typ subalpinský, poněkud humosnější“ půdu volící. Roste jen na severních svazích a to ve dvou isolovaných obvodech. Na Jizerských horách na Smrku a v údolí Oneisy u Flins- berku, a v nejvýchodnější části Krkonoš pod Sněžkou v Melzersgrundu, Lówengrundu a v přilehlých lesích kol Malé Úpy. Luzula albida jest ve všech lesních útvarech hojná, ve vyšších polohách ve var. rubella a cuprea; podobně roste 1 L. multiflora. * | Luzula campestris a pallescens rostou na podobných. lokalitách, ale, jak se zdá, pouze na předhoří, pallescens nad to velmi pořídku. Lilium martagon pořídku ve smíšených lesích na předhoří. Streptopus amplexiiolius význačný druh vlhkých lesů horských. V mižším pásmu hojněji jen na Novosvětsku a v Jizerských horách (nej- níže u Wurzelsdorfu, 550 m). Roste četně do vysokohoří na nivách, kde jest jeho středisko. : Majanthemum bifohum v humosních lesích; všeobecně rozšířen, 1 v nejvyšším pásmu jejich, tak v údolí Mumlavy do 1100 m. Tvoří. zpravidla husté porosty. Convallaria maialis v sušších, zejména smíšených lesík. hlavně na podhoří. V podhoří růstá zřídka tíž P olygonatum officinale. Polygonatum verticillatum význačný druh sušších lesních formací celého obvodu. Nejhojnější je v polohách subalpinských a nejv h lesích. Na podhoří tu a tam. Paris guadrifolia na lesních vlhčinách velmi často a hojně. Veratrum album druh význačný pro pásmo subalpinské, kdež zdobí horské louky. Vyskytuje se velmi hojně v massivu východním 1 západ ním. V Jizerských horách jest celkem vzácná a vesměs sterilní. V Krko noších zhusta kvete, ve vyšším pásmu obyčejně. Naše rostliny náležej vesměs odrůdě V. Lobelianum s květy celými zelenavými. Pravé V. albu s květy uvnitř bílými roste pouze v Sonnengrabenu pod Černou kupou kde bylo asi před 10 roky objeveno prof. Dominem. Leucojum vernum roste porůznu ve vlhčích, světlých Jesích zejména smíšených a listnatých na předhoří, hlavně na slezské straně 69 Orchidejé jsou v Krkonoších velmi častým zjevem. Nejhojnější jest Orchis maculata na všech lesních mokřadech v množství rostoucí. ře světlých lesích na podhoří růstá Orchis sambucina. "Tamtéž jest hoj- ným zjevem Platanthera bifoliaj stoupá sice tu a tam do nižšího pohoří, jest tam však velmi vzácná. am ji zastupuje Gymnadenia conopsea, místy ve vyšších polohách, zejména ve smíšených lesích a bučinách hojná (tak v Obřím dole). Goeloglossum vir ide Jest v lesích vzácné, ome- zujíc se zde na světlejší, kamenité stráně. Epipogon aph yllus, sa- profyt význačný pro bukové lesy, ale velmi vzácný, poněvadž často celou řadu let nekvete, zůstávaje ukryt v zemi. Na Jizerských horách roste pořídku ve stinnějších, vlhkých lesích, na př. na Štěpánce. Na Krkonoších roste jen na slezské straně. Pouze na Kiesberku jest vydatná časem lo- kalita na české půdě. Epipactis latifoha jest častým zjevem ve stinných lesích horských a roste na př. i na Kiesberku. Neottia nidus avis porůznu v humusu lesů podhorských, hlavně bučin. V horách je znám pouze na Štěpánce (900m). Listera ovata roste ve smíšených lesích ma podhoří, nejdále v údolí labském pod Ochsengraben. Listera cordata jest velmi rázovitá rostlinka horská vysokých poloh: Roste zejména na vlhkém humusu, v mechu, okolo pařezů. Nejhojněji na Novosvětsku, kde sestupuje až na 700 m; okolo Spindelmiihlu jest patrně vzácna, znám ji pouze s Tannensteinu, kde však roste hojně. Vyskytuje se i v sub- alpinských polohách pod klečí. Goodyera repens roste v sušších lesích jehličnatých neb smíšených, celkem však zřídka, tak na Bukové, u Míseč- mých bud atp. Coralliorrhiza innata chová se podobně jako Epipogon, jest „však zjevem častějším. ke Euphorbia dulcis roste na vlhkých, stinných místech velmi zhusta, ale pouze na podhoří. V horských lesích (vyjma bučiny) již není. kod vím, ani již v Labském údolí nad Vrchlabím se nevyskytuje. Mercurialis perenmis roste v humusu lesním hojně a pospolitě, avšak Ač též skoro výhradně na podhoří. Pouze v bukových lesích (i bývalých), © zejména v Jizerských horách stoupá i na 900 m. "Ostatně isolovaně roste na Kiesberku ve výši asi 1000 m. *-Humulus lupulus, jediná liana našeho obvodu vedle břečťanu, ste v poříčních vrbinách „pouze na podhoří, tam však často. P Rumex arifolius zejména v horním patru lesním a ve vysokohoří jest hojně rozšířen; © jest hojnější než G. E: Rumex acetosella zhusta v xerofilních lesích všech pásem, zejména | borech a březinách. Aa pobřežních porostech vyskytují se R. crispus, který stoupá až do nižšího pohoří, a na předhoří R. conglomeratus, obtusifolius a sanguineus. Rumex alpinus roste tu a tam podél horských potoků a říček. Jsa úvodem z „vysokohorských luk, sestupuje podle nich hluboko do údolí, tak na př. až k Vrchlabí. í Po mezereum ve všech pásmech, význačný „typ bučin a smíše- ch lesů Thesium alpinum v subalpinských lesních útvarech nejvyšších po- „dost často. „Asarum enropaeum v humuse lesů sinalých a zejména smí- ých na předhoří význačná rostlina. Nestoupá do subalpinského pásma. ejvyšší mně známá lokalita je u Wurzelsdorfu, asi 550 m vysoko. Phyteuma spicatum jest druh význačný pro vlhčí místa, zejména ětliny, okolí potůčků a pro poříční útvary. Neschází žádnému pásmu všude ESS se vyskytuje. Jest to typ luční. s 70 Druhy dá Campanula omezují se namnoze na s v podhoříl kde zvláště ve smíšených porostech a na světlejších místech, též na pa- sekách rostou Č. persicifolia, trachelium a rapunceuloides (tato vlastně jen na pokrajích lesních). V suchých lesích vůbec i v horách jest hojná C. rotundifoha. U. Scheuchzeri sestupuje místy S vysokohoří do nejvyššího patra lesního. Pro bučiny v horách jest význačná C. lati- folia, rostoucí též v horských roklích. Crepis praemorsa tu a tam ve smíšených a lupenatých, svět- lých lesích na podhoří. Hojněji pouze na Trutnovsku. Crepis paludosa jest nejvýš význačná rostlina pro lesní mokřady, celé porosty tvořící. Roste hojně i v roklích vysokohorských. Z Hieraců přicházejí ve světlejších, sušších lesích H. vulgatum, murorum a laevigatum, zejména hojně v borech na podhoří. První dvě © stoupají horskými lesy až do vysokohoří (tvoří zvláštní odrůdy), třetí zastoupeno tu horským H. gothicum. Mulgedium alpinum, druh původem subalpinský, luční, ale pro horské lesní útvary nejvýš význačný. Roste v celých skupinách u potoků a na vlhkých stráních lesních, čím výše, tím hojněji. Sestupuje v Krkonoších až asi na 700 m, na Novosvětsku 1 níže, až 550 m a i tu bohatě kvete. (Jinak zůstává v nižších polohách často sterilní). Labským dolem sestu- puje až ke Spindelmiihlu, v údolí Úpském však pouze sotva k Velké Úpě. Dosti rozšířen jest i v Jizerských horách. Na slezské straně omezuje“ se na vlastní pohoří, sestupuje nejdále údolím Zackenu ke Schreiberhavě. Splaven vyskytne se často 1 na podhoří. Prenanihes purpurea, význačný druh jednak bučin, jednak vegetace při bystřinách horských. Roste hojně i na pasekách. Nad hra- nicí lesní hojněji jen v roklích. Lactuca murahs ve stinných vlhkých lesích a na jich pasekách: v pásmu podhorském a nejnižším horském velmi rozšířená a význačná. Solidago virga aurea, velmi hojný a význačný druh na světlých místech vlhčích lesů a na pasekách. Roste i v pásmu subalpinském, a to i tam nejčastěji v typické formě. Var. alpestris náleží spíše květeně al- pinských lučin a holí. . Gnaphalium silvaticum, druh rostoucí v sůšších lesích a na pasekách pásma chlumního. Schází skoro úplně v pe horském, ome- zuje se tu spíše jen na paseky nižších poloh. Gnaphalium norvegicum, velmi hojný a význačný druh vlhkých horských lesů. Hojně roste i v subalpinském patru. * Antennaria dioica v suchých lesích, v hájích březových a P. hoj; něji jen na předhoří. Rod Senecio zastoupen jest v lesích horských 1 podhorských, = jména na pasekách, hlavně druhem S. nemorensis (= Jacguiniarus). N světlých místech (zejména na podhoří) vystřídává jej často S. Fuchs (na př. i pod Harrachovou skálou u Spindenmiihlu). S. nemorensis jest mnohem rozšířenější ňež S. Huchsii, který volí zvláště sušší paseky. Oby čejně jeden druh druhý vylučuje, S. silvalicus a viscosus, všude na pa sekách velké porosty, zejména v nižších polohách. V některých bučinatých horských lesích roste hojně S. r%vulavis (patří více útvarům lučním). Petasites albus jest velmi hojný při bystřinách a potocích lesních, zejména však v voříčních porostech tvoří rozsáhlé porosty ve- lhkých svých hstů. P. Kablihkianus roste v poříčních útvarech, v celém údolí Labe od Spindelmiihlu k Vrchlabí velmi hojně, pak v údolí 'Kóschel bachu a Jizerky nad Vítkovicemi, jako pokračování výskytu v Kotelných jamách, hojně v údolí Malé i Veliké Úpy. P. officinalis druží sé k předešlým, hlavně na podhoří. V lesích neroste. Tu a tam na podobných místech roste i Tussilago farfaru. Homogyne alpina, význačný druh pro celé patro horské a vysoko- horské. Roste hojně zejména na poněkud sušších místech s bohatým hu- musem. Nejníže sestupuje u Nového Světa na 600 m, a asi rovněž do této výše v Labském údolí v Elbeklemme. V Jizerských horách jest hojný, roste tam však pouze ve vysokých polohách, nad 900 m. Nejdále k jihu posunuta jest lokalita na Žalém, kde roste rovněž jen na nejvyšším hře- benu. (Cf. poměry na Ještědu.) Adenostyles alliariae, druh subalpinský, luční, sestupuje pouze do vyššího patra horských lesů, tam však jest velmi hojná a význačná, majíe podobný význam jako Athyrium alpestre. Na Rehhornu a v Jizer- ských horách chybí. Na Novosvětsku jen v nejhořejším údolí mumlav- ském a na Tisovém (isolovaná lokalita). Nejkrásnější skupiny v údolí BD4 1 Bělé (Weiswassergrundu). Eupatorium cannabinum význačné pro světlé lesy na strá- a údolí předhorských, zejména přehojně v údolí Kamenice pod Tann- waldem. Serratula tinetoria ve světlých lesích na podhoří roztroušeně. Lappa major tamtéž při lesních potocích. Centaurea jacea a scabiosa rovněž jen na předhoří, zejména ve světlých hájcích březových a osykových. P. Carduus personata význačný pro poříční porosty a paseky zejména při Labi, Úpě a Jizerce. Na Novosvětsku skoro úplně schází (pouze u Seifenbachu), rovněž 1 v horách Jizerských, ano ani v údolí Mumlavy ení. Řeky splaví ho často hluboko do údolí, tak vyskytá se i u Hirsch- berku. Východiskem jeho jsou horské rokle (Sněžné jámy a p.). » Ve vlhkých lesích u potoků a bystřin rostou hojně Círstum olera- eum a palustre, v horském pásmu však pouze v nižších polohách (do 800 m). Výše zastupuje je (luční původem) Círstum heterophyllum. Mí- šenci jsou dosti častí. Carlina vulgaris v suchých lesích a hájcích xerofilních na podhoří hojně. fi Valeriana officinalis a VW. sambucifolia, první vý- hradně na podhoří, druhý v pásmu horském — zejména však v subal- pinském, velmi význačné pro vlhká místa, zvlášť u potoků. V. dioica ma lesních mokřinách na podhoří. 4 Asperula odorata v bukových lesích, neb v bývalých bučinách, (zhusta v celých porostech, nestoupá však do hor (snad jen Buková asi při 900 m). Isolovaně i v Čertově zahrádce. Druhy rodu Galium rostou zejména v sušších lesích na podhoří: G. rotundifoliu m, doreale, silvaticum, silvestre; G. boreale opět v roklích horských. Na vlhkých místech a v křovinách na před- hoří G. eruciata. Pro lesní mokřady význačné jsou G. palustre a ul- 'ginosum, stoupající i do roklí horských. Pro suché lesy horského pásma, pro lesní skaliny v horách jest velmi význačné něžné G. hercymnicum, "m celé koberce, v době květu celé bílé. k Linnaea borealis, vzácný subarktický druh, roste na vlhčích, mechatých místech ve stínu smrkových hvozdů a to: na středním Jizer- ském hřebenu mezi Velkou Jizerou a Smědovem (Wittighaus), a na úbočích ozích hřbetů nad Dívčí lávkou (Purkyně !). Nejvydatnější lokalita jest již nad hranicí lešní v Malé Sněžné jámě, kde roste na mechu ve stínu hustých klečových porostů na úbočí hřebenu, jenž dělí obě jámy. je 72 Adoxa moschatelina porůznu v humusu lesním na, podhoří. Vinca minor na stinných, humosních místech ve smíšených a listnatých lesích. Stoupá až do nižšího patra horského, tak u Schrei- berhau k 700 m. Na českém podhoří asi „velmi pořídku. ; wv aktu, rovněž a "hřbetům se ná: jsa tam vzácný a sterilní. Na Jizerských horách jen ve východní části (Střední hřeben, Buková, údolí Jizery a p.); na Rehhornu jest hojný a význačný. Ježto pak v žádném jiném horstvu soustavy českoněmecké neroste, u nás však jest tak vý- značným, jest nejrázovitější složkou naší květeny horské. Myosolis Scorpioides na lesních mokřadech a u potůčků ve všech polohách všeobecně rozšířená. | Myosotis silvatica roste v sušších lesích, zejména listnatých a smíšených, hlavně na světlejších místech a po krajích lesních, v bře- zových hájcích a pasekách, skoro jen na podhoří. Výskýtá se však i ve. vysokohorských roklích. : Myosotis hispida na podobných místech, žejména často na pasekách. Ještě u Spindelmiihlu a Wurzelsdorfu. : Pulmonaria * obscura v humosních smíšených a listnatých lesích podhorských zhusta, v horách velmi pořídku v nejnižších polohách. Isolovaně na Kiesberku a v Kotelných jamách. : Symphytum tuberosum znám jest pouze z humosních lesů. od Vrchlabí (Kablíková), jakožto isolovaného stanoviska. Nejbližší lokality. ve středních Čechách. Atropa belladona hlavně na mýtinách, ale pořídku, skoro výhradně v podhoří. E Serofularia nodosa všude na vlhčích a světlejších místech, zejména na pasekách hojná. Ještě v horských roklích. Digitalis ambigua vhumosních lesích, zejména světlých, hojně: na kamenitých svazích lesních, v podhoří velmi význačný druh. V horách hojně pouze v údolí Úpy, zejména v Obřím dolu; z Novosvětska a od Spindelmihlu ho neznám. Ve všech vysokohorských roklích hojný. Veronica montana roste v lesním humusu, zejména na vlhčích místech, význačně v bučinách. Hojný jest na Novosvětsku a v Jizerských horách; často nalezneme jej též na slezských úbočích a v údolích Reh- hornu. V údolí labském, v Sedmidolí a na Jizerce (u Vítkovic), jakož 1 ve východním massivu patrně chybí. 3 Veronica officinalis na sušších, světlých místech vůbec rozšířená, ve vyšších polohách ve var. rhynchocarpa, která zvláště zhusta se vy- skytuje ve vysokohoří. : Veronica chamaedrys zdá se býti omezena na podhoří, Ječ údolím Labe vniká až pod Ochsengraben; totéž platí o V.hederae folia.* Melampyrum pratense jest všeobecně rozšířeno, zejména na sušších, : světlých místech a mezi borůvčím. Melampyrum silvaticum pouze v horských lesích nad 700 m, tam však všeobecně a hojně. Neviděl jsem ho na Žalém. Melampyrum nemorosum pouze ve smíšených, světlých lesích podhorských, tam však namnoze velmi hojné a význačné. Origanum vulgare ve světlých lesích na podhoří, často ve velikém množství (tak v údolí Ke menice spousty). Ještě u Ochsengrabenu, Roketnice, Maršova. Severním svahům zdá se chyběti. Calamintha vulgaris má shodné rozšíření, ale vyskytuje se -na slezské straně. a Glechoma hederaceum v poříčních útvarech a v humosních 3 istnatých lesích na podhoří, obyčejně v množství. Galeopsis pubescens a versicolor jsou hojné ve světlých smíšených lesích na podhoří. (7. pubescens stoupá i do nižšího pohoří (asi do 700 m), tak u Seifenbachu, Harrachova, Nového Světa, Spindel- miihlu a p.; (7. versicolor Jest v nižším předhoří obecná, na slezské straně -asi však schází. Stachys silvatica roste na lesních vlhěinách, u potoků, zejména -hojně na předhoří, ale i v nižších polohách horských často (až i 950 m nad Bedřichovem). X Lamium maculatum má rozšíření Galeopsis pubescens. ; Lamium luteum druh pro lesní mokřiny i sušší, však humosní Pmísta zvlášť význačný Vyskytuje se hojně na podhoří (zejména typus) i v horách, hlavně nižších poloh. Tam rozšířeno jest skoro výhradně „plemeno montanum. Brunella vulgaris na vlhčích, světlejších místech v lesích všeobecně rozšířena. Ajuga reptans v humosních, hlavně v listnatých a smíšených lesích „vůbec rozšířená, hojná i v nejvyšším pásmu lesním, tak i na Kiesberku při 1150 m, ve Weisswassergrundu, v Labském dolu atd. j Ajuga geneven S1S na sušších, světlejších místech lesních pouze na podhoří. Ve vyšším pohoří známa pouze z t. zv. Seifenlehne u Briicken- berku, asi 1000 m n. m. Trientalis europaea, na suchých 1 vlhčích místech v jehlič- matých lesích horských velmi hojná a význačná bylinka. Stoupá i do | pásma subalpinského, kde jest velmi hojná a má často růžové kvítky. Ly simachia nemorum na vlhěinách lesních a u potoků ve E ných“ lesích zejména hojná a význačná. Zdá se, že chybí již ve vyšších „polohách horských. n: Calluna vulgaris v suchých, světlých lesních porostech, hojně jen „na podhoří. V horách rozšířenější pouze na vřesovinách. “ Vaccinium myrtillus a vitis idaea v suchých lesích všeobecně roz- šíř ířeny, první mnohem hojnější. Monotropa hypopitys v humosních lesích s nevelkým, říd- -kým podrostem rozšířená, stoupá však jen asi k 800 m; var. glabra -známe od Vrchlabí, Nového Světa a p. E Pirola secunda a minor v humosních lesích nepříliš vlhkých „v nižších polohách (do 700—900 m) hojné a obyčejně pospolité. Též na | Kiesberku při 1200 m. Pirola rotundifolia a ehlorantha, rostoucí na podobných lokalitách, omezují se na podhoří a jsou vzácné. Půrola umiflora v bohatém humusu lesním. Není v našem obvodu hojná. Častěji jen ve vyšším pohoří, tak zejména zhusta na Kiesberku -a v Obřím dolu. Roste vždy jen v několika exemplářích na jednom » místě. Podobně roste 1 Pirola media, která však jest velmi vzácná hlavně jen ve Slezsku rozšířena. 3 © Chimophila umbellata roste v suchých borech na českém podhoří porůznu a vzácně od Žacléře a Trutnova po Semily. U x K vá aby JON A O AA O TRA 7 O9 G če 14 Thalictrum aguilegiaefolíum pří lesních potocích a bystřinách velmi rozšířeno, ale skoro výhradně v polohách vyšších, jsouc zvláště ve vyso- kohoří hojným zjevem (tu její centrum na nivách v roklích!). M Anemone nemorosa v lesích alespoň trochu huimosních a vlhkých na podhoří velmi rozšířená a význačná. I v nižším pohoří tu a tam se vyskytuje. Nejvýš na Rehhornu (Pax). , Anemone ranunculoides jako předešlá. Roste též na Kies- berku a v Čertově zahrádce. Hepatica triloba stejně rozšířená jako A. nemorosa. d Ranunculus ficaria ve vlhkých, humosních lesích velmi rozšířená na podhoří, výše vždy vzácnější. Ranunculus * platanifolius rozšířen jest všeobecně při potocích a bystřinách. Na české straně sestupuje místy až ke 450 m. Nejdále pro- niká údolími Rehhornu až ke Trautenbachu a Starému Městu u Trutnova.. Rovněž údolím Úpským až k Maršovu a Janským lázním. V údolí. labském sestupuje jen ke Spindelmiihlu — v údolích Žalského hřbetu. schází. V západní části sestupuje až k Roketnici, Wurzelsdorfu, ke slapům. Desné, k Neuwiese. Na severních svazích proniká zvlášť daleko. V údolích Jizerských hor jest všude rozšířen až k Haindorfu a Flinsberku (od. 700 m vzhůru) v údolí Zackenu sestupuje až k Petersdorfu (400 m), v údolí Lomnice až na Arnsdorf (500 m); v lesích Landeshutského hřbetu proniká až k samé Bobře, ano až i za Bobru k Rohrsdorfu. Přes lesy . na Libavsku šíří se pak dále na východ do hor Waldenburských a Klad- ských. Původem je význačně subalpinský. 4 Ranunculus auricomus a lanuginosus rostou zhusta ve smíšených. a listnatých lesích, pronikajíce až vysoko do hor. R. lanuginosus roste © ještě v roklích pásma vysokohorského. Rovněž takové rozšíření má R. nemo- rosus, který však zvlášť ve vyšších polohách a roklích jest ještě hojnější. Aguilegia vulgaris“) v listnatých a smíšených lesích na. podhoří velmi rozšířená. Stoupá dosti vysoko do hor, roste ještě u Schrei- berhavy, pod Kynastem, na hřebenu Landeshutském a u Žacléře (hojně), - u Roketnice a p. Aconitum rostratum ve vlhkých lesích, zejména u potoků © a bystřin velmi rozšířen, obzvláště ve vyšších polohách velmi hojný, tak při Mumlavě, ve Weisswassergrundu, Obřím dolu atd. | Aconitum napellus sestupuje do nejvyššího patra lesního z vyso- kohoří. V Mumlavském dolu jest vzácný; hojnější jest v dolu Labském, zejména však ve Weisswassergrundu a Obřím dolu, zhusta též v lesních roklích nad Krummhiiblem. Nejníže sestupuje v údolí Bělé (Weisswasseru) © u Spindelmiihlu na 800 m. Pro Jizerské hory není jistým. Actaea spicata význačný druh bučinný, provázející je ve všech polohách, a i tam, kde byly vyhubeny, ještě prozrazuje svým výskytem- bývalé poměry lesní; roste i na Kiesberku (1150 m). 4 Corydalis cava v bohaté humosní půdě listnatých lesů velmi vzácně: na Bukové (Buchberku!), u Landeshutu a Trutnova. Corydahs fabacea podobně, ale mnohem rozšířenější a 1 vysoko v horách rostoucí, tak v Labském dolu a pod Čertovou zahrádkou. Lunaria rediviva vhumosních, stinných lesích, zejména na vlh- čích místech a u potůčků po celém obvodu rozšířená, zejména na podhoří hojnější. Jest typ bučinný. *) Helleborus viridis není v našem obvodu patrně nikde původní (Stádtiseh Hermsdorf, Žacléř, Roketnice atd.). Skutečně domácí mimo náš obvod v Katz- bašském pohoří. -I S | Dentaria enneaphyllos a bulbifera, obě význačné pro bučiny, hlavně na podhoří rozšířené, JP GCardamine hirsuta a silv alica rostou v bohatém humusu lesním velmi porůznu. C. hirsuta jest vzácná: Obří důl, Buková, Finstergraben -u Vítkovic (s C. silvatica) a u Hermsdorfu. Na podobných místech, "avšak „pouze na předhoří (též na Bukové) roste C. mpatiens; zdá se však, že rom Landeshutska chybí celému slezskému předhoří. P Putritis glabra ve světlých, zejména smíšených lesích na pod- -hoří velmi zhusta, nejvýše u Ochsengraben. © Alliaria officinalis v lesích lupenatých a smíšených, též „vy křovinách na podhoří, sotva ještě v nejdolejším horském patru. Znám „jej z hor pouze z labského údolí od Ochsengrabenu, pak hojně ze smíše- č ných lesních porostů u Příchovic a Polubného. - Wiola palustris na lesních vlhčinách všude velmi hojná. Viola odorata, hirta, collina a Riviniana tu a tam ve světlejších porostech na předhoří, nestoupají skoro vůbec do vyššího po- - hoří. Více rozšířena jest v horách W. silvestris. k Viola mirabilis, teplomilný druh středočeských hájů, podivu- hodným způsobem, patrně jako relikt teplé stepní periody, vyskytuje se | v nejvyšším pásmu lesním na Kiesberku ve společnosti Aspidium lom- | chitis. (Sám jsem ji nesbíral, za to však hojná je tu W. silvestris!) - Moehringia trinervia v humosních lesích na podhoří velmi -hojná a význačná. Nestoupá do hor. Ú Stellaria nemorum v humusu lesním, při potocích a na vlhčinách . ve všech polohách velmi hojná a význačná. V nejnižších polohách druží se kní St. graminea, ve všech polohách na mokrých místech $f. uliginosa. k « Stellaria holostea v sušších lesích chlumních porůznu, hoj- - něji jen na Trutnovsku a Vrchlabsku. E Silene nutans v suchých lesích na podhoří velmi pořídku, hlavně jen v údolích českých u Trutnova, Vrchlabí, Semil a D. 4 Melandryum rubrum ve vlhčích lesích všech pásem rozšířená a na- | nejvýš význačná. o; Oxalis acetosella v humusu lesním všeobecně rozšířený; neschází - ani v pásmu klečovém. © -© Impatiens noli tangere v humusu,- při potocích a pramén- -cích v nižších polohách obecná. "V horách řidčeji, avšak ještě nad Platten- © fallem u Nového Světa 900 m. Geranium Robertianum v humosních lesích, zejména na les- - ních stráních na podhoří rozšířený, ano 1 v nižším pohoří hojný. E Geranium silvaticum ve vlhkých lesích a na lesních lukách subalpin- - ských, zejména nejvyššího patra a mezi klečí velmi rozšířen a význačný. (Význačný luční druh subalpinský.) Geraňium phaeum v humosních listnatých a smíšených lesích podhorských pouze na východních svazích Landeshutského hřebenu, kde - však jest místy hojný. Sahá až k Dittersbachu a na v. svahy Rehhornu 4 (schází však již u Žacléře); udává se i od Maršova. i Polygala vulgaris a ovyptera na sušších světlých místech lesních na - podhoří rozšířeny, v horách vzácně, avšak /. vulgaris hojně zase na hor- E kých lukách. -| Chamaenerium amgustifolum ve všech pásmech velmi hojná, ze- jména pro mýtiny význačná. Ě Epilobium montanum na humosních, vlhkých místech velmi rozší- | řená a význačná. 16 Circaea alpina v humosních fésích, zejména na vlhkýché stín- ných místech zhusta, často s Listera cordata. Řidčeji vyskytuje se C. imtermeda. Sanicula europaea v humuse bučin a smíšených lesů na před hoří dosti rozšířená, pospolitá. V horách na Bukové. k Astrantia major v humosních listnatých a omíšán cha lesích, zejména na světlinách, nezhusta. Výjimečně ve vyšším pohoří na Reh- hornu 1000 m“ n. m. Aegopodium podagraria v poříčních porostech a na vlhkých | místech ve světlejších lesích, zejména u potoků v nižších polohách zhusta. © Pimpinella magna roste na lesnatých stráních, ale i v roklích vy- sokohorských. j Angelica sivestris při potocích a bystřinách, v subalpinském pásmu a horských lesích v plemenu montana velmi rozšiřená a často v krás- ných, statných kusech. E Anthriscus silvestris na vlhčích i sušších místech ve svět- lých lesích v poříčních útvarech v nižších polohách dosti často. i Chaerophyllum aromaticum v poříčních útvarech a ve. světlých, humosních lesích na podhoří velmi rozšířena a ještě nad Vrch- labím v labském údolí hojná. Chaerophyllum hirsutum na vlhkých místech a při lesních potocích ve všech polohách nojná a nejvýš vyznačná. S Crepis paludosa nen : vitější typ lesních mokřadů. Hedera helix v humosních, světlých lesích dosti rozšířena, ale pouze v nižších polohách. Ribes alpinum v stinných lesích na podhoří dosti vzácně. Chrysosplemum altermifolum ve vlhkých humosních lesích, na mo- křadech velmi rozšířený a význačný. I ve vysokohoří hojný. : 3 Chrysosplentum oppositi folium při praméncích a by- střinách lesních pouze v horských lesích, zejména nižších poloh dosti roz- šířen. Nejníže v lesích u vtoku Kamenice do Jizery a u Uriibenwasseru. blíž Maršova. Zdá se, že miluje blízkost čistých horských vod, chladných, < prudkých. Na mokřadech jsem je neviděl vůbec. ; Rosa alpina velmi rozšířená a význačná. i v podhoří častá a zejména pro lesy bukové typická. Nejhojněji v horských údolích, tak. v dolu Labském, Obřím, Bělé atd. Rod Rubus na pokrajích lesů, ve světlých porostech a na pasekách © četnými svými druhy rostoucí, vyskytuje se skoro výhradně jen na pod- hoří. Pouze R. idaeus jest všeobecně rozšířen, patře k nejvýznačnějším © typům pasek. Ostatní druhy, nejčastější R. coryllifolius, ortha- canthus. radula, Bellardi, oreades, neesensis, suleatus a p., ve vyšších polohách nikde nerostou. V okolí Nového Světa není ostružin vůbec (pouze na výslunných stráních u Strickerhánser vzácně. R. oreades), u Spindelmiihlu teprve u Elbeklemme rovněž R. oreades, v Obřím dolu ani jediný druh atp. Bylinný R. saxatilis jest ve vlhčích smíšených a listnatých lesích na podhoří. Jest již v horských lesích. vzácný, vyskytuje se však zhusta opět v horských roklích na skalách. Geum urbanum v pobřežních porostech, v křovinách na podhoří žozšířený. Chybí však již nad Vrchlabím, u Maršova, Nového Světa atp. Geum rivale na vlhkých místech, zejména při potocích hojný a význačný. Zajímavo jest, že v horách Jizerských je velmi vzácný (Bu-. ková, Wurzelsdorf, Liberee), na Novosvětsku pak a v celém úvodí Mu- mlavy naprosto chybí. Potentilla rubens ve světlých lesích a v březinách na předhoří, 77 Potentilla aurea, druh vysokohorský, sestupuje do vyššího patra horských lesů, pro něž jest velmi význačný. Nesestupuje pod 900 m. Potentilla erecta, rozšířená a význačná pro veškeré porosty všech poloh v přerůzných tvarech. 7 Potentilla procumbens ve světlých lesích, na lesních lukách hlavně jen na podhoří. Ještě v Harrachově při 700 m. „ „ Fragaria vesca na světlých místech ve všech pásmech (i klečovém) hojná, ač ve vyšších polohách přec vzácnější. Frag aria moschata a V viridis (není lesní druh) pouze na podhoří, a to vzácně. -© Aruncus silvester v humosních, světlých lesích listnatých a smíšených, zejména při potůčcích na podhoří, vzácně. = Filipendula ulmaria v poříčních útvarech hojná. - MPrifolium medium na pokrajích lesních na podhoří. P: Astragalus glycyphyllus v humosních smíšených a listna- tých lesích podhorských zhusta. V horách schází. U Vrchlabí nejdále Herlíkovice. © 3 — Rod Vicia jest v našich lesích velmi nepatrně zastoupen. Hojněji roste na mýtinách v předhoří. V. tetrasperma neb hirsuta. V. Silvatica jest velmi vzácná lesní rostlina; udává se u Liberce, Hirsch- berku a Landeshutu. Lathyrus silvester ve „světlých suchých lesích, spíše však v křovinách na stráních, pouze porůznu na předhoří. Lathyrus montanus v humosních lesích smíšených a listna- tých velmi vzácně: při Hummelu u Agnetendorfu, a u Vrchlabí. E (Orobus vernus v humosních lesích smíšených a listnatých na předhoří zhusta. V horách velmi pořídku a jen „v bučinách. Též zase na , Kiesberku, 1150 m! „L Horské útvary lesní. k Houské lesy jsou ony bujné, divoké lesní porosty mezi 600 m a hra- cí lesná, v nichž následkem bohaté vláhy a vlhkého, chladného ovzduší vyvinula se pestrá vegetace horských typů, zejména statných rostlin s krásnými květy a nádherné porosty kapradin, vegetace, která jest přední ozdobou a nejvlastnějším, pro fysiognomii našich horských zákoutí nej- rázovitějším společenstvem rostlinným. -© Lesní útvary horské vyžadují jako základní podmínky: pravidelnou vláhu, vlhké klima horské a namnoze též hojnost humosních látek. Stupeň těchto faktorů určuje rozvoj jejich význačné vegetace. Nejkrásnější lesy horské bují v hlubokých údolích horských a na jejich svazích, kde na- cházejí nejideálnější podmínky pro svůj vývoj. Bohaté srážky (při nichž wšem lesy samy hrají důležitou roli), vlhkost ovzduší, přečetné praménky ystřiny udržují v údolí těch vždy dostatek, ano často nadbytek vláhy. lednou z nejzávažnějších příčim tohoto bohatého rozvoje horských lesnách arů v horských údolích mašich jest množství rašelin, které pokrývají hřebeny a horská plateaux, odkudž bere větší část pramenů údolních svůj původ. Hlavní zásluhou rašelin jest regulování odtoku vody. Zadržujíce obrovské množství vláhy, rašeliny propouštějí ji jen poznenáhlu a pra- 1 videlně pramenům z nich prýštícím. Potoky z těchto rašelin mají % v létě dostatek vody, kterou zavlažují údolí svá a dodávají tak stále, po celou periodu vegetační dostatečnou vláhu vegetaci jejich. Rašeliniště a- ovšem usté lesní porosty, zvyšují podstatně "vlhkost ovzduší, čímž utvářejí se vláhové „poměry tím příznivěji. Jsou tedy rašeliny a horské hvozdy samy TB 0 | | — >»pracují< tak samy ve svůj prospěch — velikolepými regulátory vláhy. a nejdůmyslnějším zavlažovacím ústrojím našich hor. ie Důležitost. této okolnosti ukazuje se nám všude. Vyjděme si jen na takové horské svahy, jako jsou jižní úbočí Kotle a Pleše, jaké nalezneme na obou svazích Kozích hřbetů (vyjma nejvyšší zákoutí), neb všimněme s1 svahů veliké části Jizerských hor! Jaká to přímo »hercynská« chudoba! © V suchých, převážně čistě smrkových těch lesích, kde nespatříme takřka jediného praménku, jediné bystřinky, kam oko dohlédnouti může, vidíme jen nekonečné porosty borůvek a brusin, nebo dokonce — jsou-li lesy. příliš stinné — holou půdu lesní, černou, ponurou, jen tu a tam s něja- kým polštářkem mechu neb trsíkem lišejníkovým. A příčina toho zjevu?. Svahy ty, značně prudké, nemají na svých vrcholech a hřbetech těch. znamenitých regulátorů rašelinných. Vláha po jejich půdě rychle odteče,. a tak zůstávají porosty ty odkázány na vláhu z oblak, která dovoluje žíti jen těm skrovným porostům borůvčí. Jakmile jen malé rašeliny posky- © tují trvalou vláhu, hned jest život na svazích veselejší. (Nadmíru poučné.. poměry ukazují nám jižní svahy Pleše až ke Dvorským boudám, suché,- bez vláhy, a jižní svahy Krakonoše u Mísečných bud, kde mělké svahové. rašeliny klečového pásma zavlažují celé lesní porosty, takže jejich vege-- tace jest namnoze velmi bohatá.) Ve vyšších polohách (asi nad 900—1000 m) přejímají úlohu regulá- © torů iony přečasté mlhy, které udržují vláhu vždy velmi značnou, a jsou. hlavní příčinou bujnosti a pestrosti květeny těchto poloh. Ony paralysují. nedostatek rašelin, tam pak, kde i ty jsou vyvinuty, zvyšují ještě jejich. význam, ježto hradí se z nich namnoze úbytek vláhy jejich. Nesmíme přehlédnouti ani významu rozlehlých porostů lesních. I ony jsou pro za-. vlažování kraje velmi důležité. Nejpatrnější jest to opět v protivě jejich. - Kde mýcením přišly na zmar veliké plochy lesní (tak zejména na Novo- světsku a českých předhorách), jeví se v létě často velmi citelný nedo-. statek vláhy — horská vegetace hyne, ustupuje. Hledá pak poslední svá. útočiště v okolí sesláblých bystřin, kdežto svahy poznenáhlu osazuje roz- pínavé borůvčí — Hereynia Victor! : : ; Hromadění humusu jest přirozeným následkem nerovnosti rozbráz-. dění půdy a bujné vegetační pokrývky její. Zejména v nižších polohách, na mírných svazích hromadí se humus v míře větší, než jest tlením s to © strouchnivěti. Proto v takových lesích najdeme mnoho saprofytů: Přroly, Monesis, Monotropa, množství hub atp. Výše jsou svahy prudčí, množství © potůčků četnější, půda namnoze drobnou ssutí pokryta — vše okolnosti pro hromadění humusu nepříznivé. Vyšší polohy postrádají tudíž látek humosních (organických látek mají ovšem z rozkladu odumřelých částí své přebujné vegetace dostatek), takže tam saprofytů nenalezneme — schází namnoze i Blechnum, v typických případech i Oralis, Majanthemum a j. humusové druhy. Z toho vidíme, že hlavním a nepostrádatelným faktorem horské vegetace jest dostatek pravidelné vláhy, ostatní okolnosti pak že jen mo- difikují fysiognomii vegetace, nikoliv její bujný rozvoj. — BC Nazvali jsme vegetaci tuto horskými útvary lesními (ni- koliv horskými lesy); chceme již názvem karakterisovati lesní vegetaci horského pásma. Lesní porosty horské nejsou totiž útvarem jednot ným, nýbrž zdrušují v sobě celou řadu formací, které na základě edafie- kých, vláhových a tektonických podmínek v nejrozmanitějších variacích -se střídají, pronikají i splývají. V horských lesních porostech setkáme se na ploše zcela nepatrné často s elementy tak rozdílnými, že sdružení jejich v jediné společenstvo zdálo by se nám nemožným, kdybychom nes 79 vzali v úvahu ráz celé vegetace. Listera cordata, zelený saprofyt hlubo- kých stinných lesů, nalezneme nedaleko od Ranunculus repens, typu vý- značně lučního; poloxerofilní a humus vyžadující Blechnum spicant a Io- čmojyne alpina shlížejí se svého stanoviska do mokřadu, v němž bují repis paludosa a Eguisetum palustre, a do tůňky s Callitriche. Jinde zas nad bystřinkou usadilo se Sphagnum, nad něž bez rozpaků vyhlížejí tobolky Polytricha dolů na dlouhé třásně Fontinalis antipyretica; a nad nimi, pár centimetrů výše — Ceratodon purpureus. — Rozmanitost jiště velmi značná! M Útvary, jež sdružují se v horské lesní porosty jsou asi tyto: A. vlastní útvary lesní, 2. útvary luční, zvlášť na světlejších, vlhčích mí- stech, 3. lesní mokřady na místech pramenitých a tam, kde praménky pro alý spád se rozlévají, 4. lesní rašelinky, 5. okolí praménků, bystřim a říček, a konečně případně i 6. lesné skalinky, vedle jiných podružných nuancí útvarových. 3 Zajímavo jest pozorovati vzájemné poměry těchto elementárních Půtvarů dle výškových, povrchových, vláhových světelných poměrů atd. É Nejdůležitější jsou vlivy výškových poměrů — zajisté s nemalým Pspolupůsobením s.výškou stoupající vláhy. Tu platí základní pravidlo: Bčim více stoupáme, tím více ustupuje pravá květena lesní květeně horských uk (resp. pramenitých míst), až konečně v nejvyšším patru zůstává pouze Jes s podrostem lučním, v němž jen některé vlhkomilovné, statné lesní Pdruhy hájí své bytí. Toto základní faktum hraje hlavní úlohu při roze- znávání našich pater: 1. V nižším patru (podle lokálních poměrů, prům. od 600—900 m bm. m.) převládá úplně horská květena lesní. Porosty jsou husté ze statných vzrostlých stromů — smrků, často s četně přimíšenými buky — a ve svém hlubokém stínu dovolují usaditi se pouze význačným. lesním druhům, a ježto značně humusu vyvíjejí, též četným saprofytům. Jsou tedy lesní "porosty nižšího patra horskými lesy v pravém slova smyslu. Význačnými druhy jsou: Blechnum spicant, Aspidium phegopteris, Listera cordata, "Pirola minor, secumda, uniflora, Athyrium filtx femina, Lycopodium an- motimum, Aspidium lobatum, Aspidium spinulosum var. dilatatum, Carex „pallesceus, Majanthemum bifolium, Epipactis latifolia, Lamium luteum bvar. montanum, Trientalis europaea, Lysimachia nemorum, Cardamine »silvatica, Oxalis acetosella, Epilobium montanum, Circaea alpina. Útvary "rázu lučního (mokřady) omezují se tu pouze na okolí bystřin, na mo- křady a pramenitá místa. Subalpinské typy udržují se pouze u větších potoků a bystřin (Mulgedium alpinum, Thalictrum aguilegiaefohum, Ra- omunculus platamfolus, Geranum silvalcum a p). H 2. Zcela jiného rázu jsou porosty vyššího patra. V nejtypičtějším vý- svoji (nad 1000 m) charakterisovány jsou převládáním subalpinských (lučnách) „typů v podrostu. Lesní porosty samy jsou již uvolněné, stromy nižší, sice až dolů větvemi opatřené, ale v řídkých skupinách neb dosti oddáleně stojící, takže mezi nimi zbývají značné plochy světlé. Poněvadž pak vláha jest ove vysokých těch polohách skoro rovnoměrně po celém povrchu rozdělena, mabývají luční a pramenité útvary rozvoje velmi bujného. Vlastní typy lesní omezují se pak skoro jen na okolí stromů, usazujíce se v jich stínu "tak Homogyne alpina, Trientalis europaea, Majanthemum bifolum a p). ejrázovitější složku tvoří typy subalpinských luk a miv, tvořící často „nádherné skupiny, pravou ozdobou této vegetace. Celkem možno říci, že „ve vyšším patru základní útvary jsou mnohem těsněji sloučeny, takže | ráz vegetace jest daleko jednotnější než v patru nižším, kde útvary za- Čehovávají namnoze svou samostatnost. Význačné druhy vyššího patra | 90 jsou ku př.: Athyrium alpestre, Adenostyles alliariae, Aco- nitum napellus a rostratum, Potentilla aurea, Rumex art- folius, Polygonum bistorta, Gnaphahum norvegicum, Melandryum rub- rum, Calamagrostis villosa, Aspidiúm oreopteris, Poa Chaixiw Luzula nemorosa var. rubella cuprea a mgrescens (tato vzácně), Strep-- topus amplexifolius, Polygonatum verticillatum, Vera- trum Lobelianum, Orchis maculata, Rumexvalpinus (hlavně podél bystřin), Phyteuma spicatum, Crepis paludosa, Mulgedium alpinum, Pre- nanthes purpurea, Solidago virga aurea, Senecio nemorensis a rivularis, Valeriana sambucifolia, Gentiana asclepiadea, Thalictrum aguilegiaefolium, Ranunculus platanifolius, Geranium silvaticum, Angelica“ montana, Chaerophyllum hirsutum, Rosa alpina, Potentilla erecta var. strictissitma. : 3 Jak jest samozřejmo, přechází dolní patro do horního zcela pozne- náhlu, takže čím výše tím více ustupují typy lesní lučním, subalpinským. Proto fysiognomie nemůže nám býti dělítkem v jednotlivých případech, jsouc důležitým znakem jen pro vystavení typických útvarů. Za to jsou velmi přesným dělítkem (pokud lze vůbec o přesnosti mluviti) některé. druhy, které svým rozšířením nikdy do spodní zony nesahají (resp. ve. vyšším patru nerostou). Nejdůležitějším dělidlem jest rozšíření Athyri: A. filiw femina jest nejvýznačnějším druhem patra nižšího, jest tam velmi © hojné, ale nesahá výše než 900 m n. m. (ovšem podle lokálních okolností, a nehledě na ojedinělé výskyty); A. alpestre naproti tomu jest neobyčejně hojným zjevem, takřka jedinou obecnou kapradí vyššího patra (a pásma. kleče), a nikde nesestupuje do stupně nižšího. Výskyt jednoho (obě vy- stupují vždy hromadně) vylučuje skoro vždy existenci druhého. Podobně omezují se (s výjimkou ojedinělých výskytů níže) 1 četné jiné (proloženě. vyznačené) druhy pouze na vyšší patro, jsouce tak pro posouzení jeho. velmi důležité; přední místo v tom ohledu náleží Adenostyles alliariae. Ostatně nejlépe osvětlí nám veškeré vlivy konkretní příklady. Ty- pické lesy dolního patra máme na př. u Harrachova směrem k Mumlavě. a »Rumpellochu<. Mohutné smrky tvoří hustou klenbu, kterou jen málo paprsků slunečních pronikne. Spadalé jehličí hromadí se na zemi, tlí a tvoří silnou vrstvu humusu. Kde není poblíž potůček — tak zvlášť na svazích — je půda dosti suchá. A tu nalezneme koberce mechů Polytri- chum commune, Dicrana, Hypna (zejména crista castrensis, splendens a Schreberi) a četné jiné. Mezi nimi jako nějaká miniaturní palma roste * Blechnum spicant, své vějíře rozprostírá Aspidium spinulosum a Athy: rtum fiha femina, po půdě široko rozlézá se Lycopodium amnotinum neb Homogyne alpina, jinde zas celé porosty tvoří Majanthemum bifolium nebo Oralis acetosella, mezi nimiž žlutě svítí Melampyrum silvaticum a bělá se M. pratense; okolo pařezů, kde obzvlášť mnoho humusu se na- hromadilo, shromáždila se pestrá společnost: Jungermannie, Mnium, Hyp num, Polytrichum, svěže zelené trojlístky Oralis acetosella, mezi ní zardí- vají se lístky odkvetlé Trientalis europaea neb ukrývá se teninká, kalně modrozelená Listera cordata. Jinde zas — to tam, kde přec jen jest již poněkud vlhčeji, v nějaké kotlince — tyčí se Epipactis latifoha, Epilobium montanum, místy celé řídké porosty Aspidium phegopteris, věnečky Pt- rola minor, secunda neb Momesis umiflora, mezi nimiž ze země tlačí se Monotropa; tu opět plazí se Veronica montana, roste Luzula pilosa, Cir- caea alpina, u pařezu, celého ztrouchnivělého, jejž celý obrostla Tetraphuis pellucida, tulí se žlutozelená Corallorrhiza inmata a jako vzácnost snad 1 Epipogomn aphyllus neb Cardamine silvatica. (Na Kiesberku v této spo- lečnosti stihneme Aspidium lomchitis, tam i jinde Asp. lobatum atp.) ký ; hi - haj! Někde sklenuly se nad námi svěží haluze buků — snad jako památka bývalých bučin — a pod nimi hned skupily se jemné vějíře Aspidium d jopteris 1 phegopléris, Oxalis, Majanthemum, Luzula pilosa, Veronica montana, ano i malá Dr enanthes purpurea. 2 A tu již bublá nám u nohou potůček, bystřinka, poskakující se svahu přes kameny a kořeny stromů. "Den přináší zvýšent vláhy a oži- vení vegetace. Protéká hlubokým stínem lesa. Hned sdružily se kol něho četné jatrovky a mechy (Conocephalés conicus, Pellia, Radula, Sphagnum, 2 ntum cuspidatum aj). Nad potůčkem zvlášť bujně se rozvila vegetace lesní: statné Blechnum spicant, HHomogyne alpina, Oxalis, Listera cordata, Trientalis europaea, Veronica montana, Monesis, a okolo něho samého pestří se celá směsice rostlin: Athyrium filia femina, Epilobium montanum, La- mmium luteum var. montanum, Epipactis latifolia, Lysitmachia nemorum, Stellaria nemorum, Melandryum silvestre, Crepis paludosa, Ecuisetum sil- i vaticum a m. j. -© Provázíme „potůček na jeho pouti, kdy brzo volněji teče, brzy ve- sele poskakuje přes kamení a skrápí modravé koberce Chrysosplenium oppositifoltum. Než tu již rozevírá se před námi malá lučinka — mo- řad lesní. Potůček dospěl na malou plošinu neb kotlinku, kde spád jeho se zastavil a voda se rozlila. Zároveň usadil se tu veškeren materiál, jejž proud S výše unášel, písek, oblázky, štěrk atp. Půda tato veskrz vodou p řesycená, bez humusu, zapudila lesní stromy a veškerou lesní vegetaci. Na ní usadily se typy luční a bažinné, svěže zelené trávy a šťavnaté, často statné byliny. Větší část jich tvoří rozsáhlé porosty. Tam, kde jest nejvlhčeji, okolo samého potůčku a ve štěrkovém a písčitém nánosu, roz- lé á se Ranunculus repens nebo Clrysosplenium alternifolium, Pellia, Co- mocephallus, jinde zarůstá půdu nesčetná Viola palustris nebo Stellaria uliginosa a nemorum. Potůček lemuje šťavnatá Cardamine amara (vzácně též růstá C. Opizii) a něžná očka pomněnek — Myosotis scot pioides. Jinde opět boříme se do koberců rašeliníkových — Sphagnum riparium, fallax, cymbifolium, Girgensohnii, sguarrosum — tu opět prodíráme se »houštím<« Bausetum silvaticum přes "> m vysokým, tam zase tvoří celé porosty eschampsia caespitosa, jinde Crepis paludosa neb Chaerophyllum hirsu- zm, a mezi nimi pne se Galium uliginosum neb palustre, Kde jest mo- řina rozlehlejší, nalezneme i Cirsium palustre neb Ranunculus platami- folius. V kobercích sfagnových bývá přední ozdobou Orchis maculata Lysimachia nemorum s ojedinčlými rostlinami Crepis paludosa a Poten- la silvestris. Při krajích takového lesního mokřadu usazuje se hojně prsti a humusu připlaveného, a tak nalezneme tu společnost záse své- znou. I tu roste hojně Viola palustris, Egmisetum silvaticum, Crepis paludosa, Myosotis scorpioides, Chaeroplyllum hirsutum, s nimiž přátelí se Phyteuma spicatum, Melandryum silvestre, Semecio nemorensis, Primula elatior (vzácně), (jinde též hojně Geum rivale a Senecio rivularis), Carex pe L ysimachia nemorum, Lamium luteum, Paris guadrifoha, a ještě ale na sušší již půdě drobné Polygonatum verticillatum, Carex silvatica, izula pilosa, Brunella vulgaris, Hieracium vulgatum, murorum a gothi- cum, Arabis Halleri, Potentilla erecta atd. Zvlášního rázu jsou někůsré mokřady — přecházející již do rašelinného typu — kde v hustém koberci rašelinníků skrývají se trsy ostřic, tak Carex stelullata, Oederi, Goode- ioughi, a sítiny Juncus filiformis, supinus, na nichž růstá hojně i Egui- setum palustre neb limosum. P Zajímavo jest též sledovati potůček vzhůru, proti proudu. Právě vylíčené mokřady tvoří jaksi nejnižší stupeň jeho toku; o toku středním, kd protéká stinným lesem po svahu, jsme se již také šíře zmínili. Než 820 ) 82 S AAoeě 1 polohy, Ráe „potok sbírá své prameny = zpravidla též piece sopce svahu — mají svůj zvláštní ráz. Proti nejnižšímu stupni mají hojně humusu, který prosáknut jest veskrze vodou. "Takováto prameniště DÝT vají zarostlá celá Eguisetum stlvaticum, Sphagny, řídčeji Deschampsia cae spitosa neb na sušších místech Calamagrostis villosa a arundinacea; mezi základním porostem nalezneme vždy Orchis maculata, často Paris ana drifohia, Majanthemum,' Monesis atp. Ještě daleko pestřejší jest květena kolem velikých bystřin a říček. Tam široký tok říční alespoň poněkud uvolňuje hustý porost, takže mo- hou četnější paprsky proniknouti na vegetaci. Bohatá vláha, kterou by- »střina zásobuje svoje údolí, jest bujnému rozvoji vegetace nejvýš pří- zniva. A tak soustřeďuje tu příroda výkvět svého bohatství barev, nej- větší nádheru forem a květů —- okolí bystřin jest vždy nejkrásnější, nej- malebnější partií horských lesů. Již samo nejbližší okolí bystřiny — bal“ vany a pobřežní skaliny — hrají živými barvami, tu cihlovou červení vonné Trentepohlia iolithus, tam temně rudé Scapana uligimosa, jinde svěží zelení Sphagen. A na pobřeží a ve stínů haluzí buků, jež sklánějí se nad říčkou, lemujíce s jeřáby a kleny černé hvozdy smrkové, najdeme nejvybranější společnost: modré Mulgedium alpinum, Geramum silvati- cum, azurová Gentiana asclepiadea, bílý: Ranunculus platanifolhus, rudé: Melandryum rubrum, nachová Prenanthes purpurea a Chamaenerium an=* gustifolum, růžové Polygonum bistorta a Valeriana sambucifola, Cirsium heterophyllum, Petasites albus (hromadně), Streptopus, Thalictrum aguť. - legiaefolium, Polygomatum verticillatum (ve skupinách), Chaerophyllum hirsutum (hromadně), Angelica montana, Senecio nemorensis, viwularisy Geum rivalé (obě scházejí v západní části obvodu), Scrofularia nodosa, Orchs maculata, Milium effusum, Poa Chaati var. remota, Calamagrostis arundinacea, villosa, Deschampsia caespitosa, Luzula nemorosa, k tomu obrovské vějíře Athyrium filiw femina a Aspidium spinulosum atp. toť obraz té hýřivé vegetace horského údolí. Konečně, abychom měli obraz lesní květeny úplný, třeba "abychom zašli do hloubi lesa znovu. Tam brzo přijdeme na moře balvanů schudou. vegetací — namnoze jen Polytricha, Dicrana, Hypna, Aspidium spinulo- : sum, Oxalis acetosella — a lesní skaliny, ukryté v hlubokém stínu lesním, které chovají též svéráznou vegetaci, ač naprosto odlišnou od jiných skal. Spíše jest to společnost suchomilných, humusových rostlin lesních, která zarůstá ty omšené výstupky skalní: Aspidium spinulosum, Polypodium vulgare, Asplenum trichomanes neb i viride (velmi vzácně), Lycopodium selago; Oxalis acetosella, Hieracium murorum a koberce mechů, zvlášt Dicran, Weber, Polytrich, Hypna atd. Nyní vydejme se vzhůru, do hor, abychom poznali též typ. vyššíh« 0 patra horských lesů. Nejlepším a nejkrásnějším způsobem vyvinuty jsou porosty lesní horního patra v údolí Bělé (Weisswassergrundu) neb v Obřím dolu. Vysoké polohy těchto končin, stále téměř zahalených vhustý plášť mlh, jejichž půda prosáklá jest nesčetnými prameny, jsou osídleny vy: branou květenou horskou. Údolí ta patří k nejkrásnějším partiím hor našich, ba směle možnc tvrditi, že nejvyšší patro lesní s nádhernou, bujnou vesetací, v níž jsou vedle typů lesních zastoupeny ony pestré, elegantní rostliny subalpinské jaké nalézáme na hřebenech u pramenů a vroklích horských, jest vůbec nejkrásnější částí hor. Jeho malebným interieurům lesním, plným kaskác věnčených guirlandami horských květů, v nichž střídají se v tajemnén r přítmí bující obrovské vějíře kapradí s jásavou, v paprscích slunce s wr SPO nivou, plnou ohnivých barev v nejrozmanitějším skupení, ne. | 9 ČC E sovné se ani % daleka ta nejpestřejší alpská lučina, jíž schází právě -to nejkrásnější, nejpůsobivější v té pestré směsici barev temný rámec horského hvozdu. — Nevysoké, avšak statné smrky tvoří řídkou klenbu, jež co chvíli | rozestupuje se, aby paprsky sluneční propustila na lesní nivu. Ve stínu -hvozdů těch, kam oko dohlédne, v nejbujnějším neladu prostírají se „obrovské „vějíře Athyrium alpestre a Aspidium spinulosum a filix mas, - mezi nimiž ukrývá se temné Aspidium montanum a četné lesní rostlinky — Ovalis acetosella, Majanthemum, Homogyne alpina, Pirola uniflora — "vzhůru tyčí se rozsochatá Prenanthes purpurea a zlaté květy Hieracium čmurorum var. grandidentatum. Mocné vývraty a balvany — jichž jest tu „celé moře — tvoří dutiny, v nichž planou smaragdy Schistostegy. A tu rozestupuje se les, celé zákoutí zelená se hustým porostem Galamagrostis villosa; mezi ním zase vějíře kapradí, Prenanthes purpurea, | Homogyne, Mulgedium, Rumex arifolius, Senecio memorensis, Solidago -virga aurea. Jinde zas přijdeme na svěží nivu s krásnými skupinami 4 Adenostyles alhariae, Ranunculus“ platamfolius a Mul gedium alpinum, na | jiné tyčí se ztepilé Aconitum rostratum neb statné Veratrum“ Lobelianum -a ozdobné Geranium silvaticum. Všude usmívá se na nás Potentilla aurea, celé skupiny ano i porosty Genliana asclepiadea stkvějí se v pozdním létě -nádherným azurem, rudé Melandryum silvestre, Streptopus amplexifo- bus, Polygonatum verticillatum, Phyteuma spicatum, Chaerophyllum Mr- -suťum v nejpestřejší směsi obklopují nás se všech stran. Tu vyhlíží ze - stínu Rosa alpina, chví se měděná Luzula nemorosa var. rubella, zlatí se "úbory Crepis paludosa, a celá řada ozdobných květů horských: Thalictrum P aguleginefolhum, Polygonum bistorta, Valeriana sambucifolia. A čím výše » stoupáme, tím větší lučiny s pestřejší vegetací nás vítají až konečně slu- | čují se v jedinou parkovitou scenerii, kde mezi skupinami ztepilých i po- | větrností bizarně znetvořených smrků, ve svěží zeleni horských luk, kamž „již i Půnus Pumilio se odvažuje, splývá vše v nejpestřejší, bujné směsi -barev a forem, kde oko j jen těká, nevědouc nač dříve pozornost. svou obrá- titi, zda na křoviny jeřábů, tulících se k temným smrkům, či na krásné -skupiny Aconitum napellus, Mulgediam alpinum, Thalictrum agmlegiae- - fol'um, Veratrum, Adenostyles, Ranunculus* platamifohus a j. nebo na | záplavu květů v trávě roztroušených — Potentilla aurea, Rumex art- n ek osík alpinum s něžnými jeho »hvězdičkami«, Orchis macu- > lata a Tu hýřivou pestrost a bujnost horské květeny nelze vůbec popisem vystihnouti. Vždyť každý krok znamená změnu scenerie, sebe nepatrnější - pramének — a těch jest tu spousta — každá kotlinka, každý vývrat neb balvan uplatňuje svým způsobem vliv na utváření vegetace, takže nelze "nijak vybrati si z té směsice určitý typ vegetační. Lépe snad než široký popis vystihne ráz vyššího stupně horského lesního pásma stručná karak- terisace: Bujné horské lesy s pestrými nivami a nesčetnými bystřinami | tvoří tu harmonický celek — pravý přírodní park. — Pro pestrost podrostu neupoutá ani naší pozornosti nadrost lesní. | Vždyť také jest to téměř výhradně smrk, který skládá hluboké hvozdy horské obou pater. Zastoupen jest ponejvíc varietou erythrocarpa. V mžších polohách tvoří statné štíhlé stromy, jejichž větve v hustých porostech © začínají vysoko nad zemí, ve vyšších končinách stále více blíží se formou smrkům na pomezí lesním s kmenem nízkým, poměrně silným, s větvemi -robustními, křivolakými, namnoze blízko žemě počínajícími (následkem volného, osamělého výskytu). 6* 84 V nižším patru tu a tam ukazuje se i jedle (Abies pectinata). Jest © řídká. Spíše ještě na Jizerských horách ji hojněji stihneme a na slezském © svahu. Nejvyšší stromy rostou u 900 m neb málo nad to. dy Pinus pumilio přistupuje jako složka horských lesů jen zřídka. v nejvyšším pásmu, tvoříc na pomezí křovinné skupiny mezi smrky. Největší výška, které tu dosahuje, bývá asi 2—3 m. Tak pod rybníky © jsou místy keře i přes 3 m vysoké. Nejnižší lokalitou (nehledíme-li k rašelinám Jizerských hor) jest malá a chudá enklava nad Zackenem * nedaleko Jakobstalu (směrem ke Schreiberhau), ve výši asi 900 m. Důležitou složkou — i mimo vlastní, čisté porosty — horských © lesů jest buk. Často vystupuje mezi smrky tak četně, že vtiskuje 1 vegetaci © zvláštní, na bučiny upomínající ráz. Buk jest vlastně právě tak význač- © ným stromem pro horské lesy jako smrk. Nejsouť zejména v nižších © polohách skoro nikde čisté porosty smrkové (nejedná se tu ovšem o sušší © svahy). Buk dostupuje jako přimíšený strom až k hranici lesní, nabývaje © tu povahy spíše křovité, se silným, nízkým, křivolakým kmenem a zpro- © hýbanými, silnými větvemi. Ve vyšších polohách jest neplodný, v nižších © často kvete i přináší plody (prý v periodách 10—15letých). Jednotlivé © zakrnělé buky stihneme tu a tam i v pásmu klečovém, tak pod Kotlem, © v Labském dolu, v Obřím dolu atd. Nejvyšší plodné stromy znám z Lab- ského dolu z výše asi 850 m, nejvyšší buk vůbec z porostů klečových © pod Poledním kamenem asi 1400 m. VÍ Podobného významu, zvlášť ve vyšších polohách (a opět v pásmu © chlumním) jest klen (Acer pseudoplatanus), pěkný strom, zejména v údo- © lích horských místy velmi hojný a též malé čisté porosty tvořící (v Lab- © ském dolu). Vystupuje asi stejně vysoko jako buk, bývá však ještě při © 1000 m hojně plodný. V klečovém pásmu naopak jest řídkým zjevem. © S ním často roste jeřáb (Sorbus aucuparia), jenž ve vyšších polo- © hách přechází ve var. alpestris (nad 1100 m), která v klečových porostech © jest obecná. Typický jeřáb jest nejhojnější v nižších polohách, výše roste © ojediněle. Jako složka docela podružná roste v horských lesích tu a tam: bříza (Betula verrucosa, zřídka pubescens). Velmi pořídku vyskytuje se. v nejnižších polohách horských i osyka (Populus tremula). E: Jako křovitý podrost mají v horských lesích význam pouze vrby. © Nejhojnější a zároveň nejvýznačnější jest sudeto-karpatská Salix silesiaca-© v dosti četných formách se vyskytující a svými kožovitými, svraskalými, © vespod sivými listy z dáli nápadná. Nechybí nikde. S ní v nižších polohách © často (výše řidčeji, ale až do nejvyšších poloh) roste Salix camrea a aurita. © Nad Schreiberhau, při cestě vedoucí ke Staré Slezské boudě byla nalezena © jako vzácnost Salix nigricans. Podružného významu jsou ostatní křoviny, © tak Daphne mezereum (spíše ještě v bučinách). Rosa alpina, Lomicera nigra- (v nižším pásmu) atp. Zmínky zasluhují ještě dvě křoviny: Sorbus sude- tica, endemit krkonošský, tu a tam v nejvyšším pásmu lesním a klečovém © se vyskytující, jenž z jara osypán jest něžnými, růžovými květy, v létě“ pak — zvlášť při větru —- ihned na sebe upozorní stříbrným rubem © svých listů. V Labském dolu sestupuje do nejvyšších poloh lesních hojně. Ribes petraeum. ání < 2, Poloxerofilní lesy smrkové a jedlové. Všude tam, kde jest vláha nedosti pravidelně rozdělena, neb kde jest méně vydatná, vystupují (pokud není příliš nepatrná) poloxerofilní © porosty jehličnaté. Lesy tohoto typu jsou velmi rozšířeny. Všechny čisté © jehličnaté (vyjma ještě sušší bory) porosty na předhoří a v pohoří, 85 "zejména na svazích a hřebenech, patří tomuto útvaru. Výjimku tvoří svahy v samém centru hor, na nichž působením klimatu vyvinuly se -dobře subalpinské porosty. Jak již názvem označujeme, jest to společenstvo rázu více méně "xerofilního. Jehličnaté stromy již samy sebou pomáhají k tomu nedostatku spodní vláhy. Spadlé jehličí tvoří totiž těžko tlící, vodě neprostupnou vrstvu, po níž větší část spadlého deště rychle steče do úvalů a kotlin, neproniknuvši hlouběji do půdy. Následek toho jest, že vegetace jest „velmi chudá, sestávajíc z několika skromnějších druhů, většinou ve všech "polohách rozšířených. Jinou nepříznivou vlastností jehličnatých lesů pro - podrost jest okolnost, že nedovoluje pronikati paprskům slunečním. X Poloxerofilní lesy jehličnaté rozšířeny jsou ve všech polohách až -po hranici lesní. Nejhojnější jsou na předhoří. V pohoří skládají lesy -všech isolovaných hřbetů (vyjma údolí jejich): Vlčí hřeben, Žalý, lesy -mezi Spindelmiihlem a. Vrchlabím, Rehhorn — lesy hřbetů Jizerských -hor jsou též z větší části tohoto rázu. Nověji přibývá zejména kulturou -lesní těmto útvarům půdy, a tak obzvlášť veliká část lesů na Novosvětsku a na slezském i českém předhoří patří k tomuto společenstvu. Vegetace "jejich jest ve všech polohách táž; v pásmu horském chybějí nanejvýš některé teplomilnější xerofyty, jež zastupují zase druhy vyšších poloh. „ Ráz vegetace lesů poloxerofilních jest všude stejný. Skládá je "v horách skoro výhradně smrk, naprosto bez přimíšení listnatých stromů, Av nižších polohách, hlavně na předhoří smrk, často s přimíšenou jedlí, > řídčeji jedle v čistých porostech. Zhusta jim v těchto polohách přidružuje P se i borovice, bříza, osyka. Dřevinný podrost nebývá v horách žádný, " pouze kde jsou lesy ty původní, tvoří jej dorost smrčí. Na podhoří skládá » podrost hojně dorost lesních stromů, zejména jedle, bříza a velmi často -v nejnižší zoně dub, hloh, růže a ostružiny. Vegetace poloxerofilních lesů jest velmi chudá. Obyčejně pokrývá půdu jejich nedohledný porost borůvčí (Vaccinium myrhllus), v němž dosti pořídku bývá přimíšena brustna (V. vitis idaea). Ide porosty ty „nechávají místo volné, usadí se ihned trsy Deschampsia flexuosa neb "skupiny Calamagrostis arundinacea, ve vyšších polohách často i C. villosa. - Mezi borůvčím tísní se polštářky mechové (Leucobryum, Polytrichum, Pogonatum, Dicranum) a šedavé trsíky Cladomii; místy celé plochy žloutnou se Welampyrem pratense, k němuž v horských polohách často druží se M. silvaticum. Suché tyto lesy jsou 1 útočištěm jestřábníků — /ieracium = murorum, vulgatum, v nižších polohách i pilosella a laevigatum. V podhoří tu a tam druží se k Deschampsii flexuose i Sieglingia decumbens. A tato © chudá vegetace opakuje se v nepatrných variacích ve všech těch lesích, -ať na předhoří, ať na výších hřebenů Jizerských hor. i Změnu přinášejí jen nepatrnou na podhoří některé rostliny vý- značné, opět nejčastějí celé porosty tvořící. Kde jest dostatek světla, „rostou drny Festuca rubra neb heterophylla, tu a tam celé porosty Rumex 'acetosella prozrazují chudobu půdy, často nalezneme Campanula rotum- * difolia, Gnaphalium silvaticum, Antennaria dioica, Carlma vulgaris, V e- romica officinalis, Potentila erecta a vzácnější P. procumbens. Na pokrajích "lesních a jejich světlinách bujejí ostružiny a maliny. Je- pak někde „okolo vyčnělého kořenu neb v kotlince nějaké nahromaděno trochu hu- -musu, můžeme sbírati i Aspidium spinulosum neb. filixw mas, hruštičky "(Pirola secunda, minor, votundifolia, řidčeji chlorantha). Odlišný ráz mají suché porosty s Lycopodium clavatum (zřídka L. complanatum), a travnatá místa s Arnica montana — která ostatně jsou velmi řídkým úkazem. 86 Skoro ještě chudší jest vegetace v horských polohách, kam veliká | většina zmíněných druhů se již neodváží. Tam pak do typických porostů © borůvčí trochu změny přináší nanejvýš drny Galium hercynicum, neb na poněkud jen méně suché půdě porosty trav — Calamagrostis villosa a arundinacea, Deschampsia flexuosa — S chudými trsy kapradí Aspidium © spimulosum a Athyrium fila femma (v nejvyšším patru místo ní i tu Ath. alpestre, tak na hřebenech Jizerských hor, Kozích hřbetech atd.). Nejpustším dojmem působí ovšem lesy pod vlivem kultury. Ty — obyčejně zcela mladé — bývají husté, pro paprsky sluneční „naprosto neproniknutelné, na půdě jejich leží silná vrstva jehličí, po níž veškerá © vláha splyne, aniž by se hlouběji vsákla; mechy j Jen v chudých ojedinělých © trsíčkách. Podmínky světelné jsou tak nepříznivé, že ani borůvčí tu nemůže růsti, a tak zůstává půda téměř úplně holá. Kromě borů na písčinách polabských není snad pustších lesů nad tyto kulturní smrčiny v našich horách. : Jedliny propouštějí vždy dosti světla, proto v nich nenastává tento extrémní případ. Obyčejně blíží se dosti vegetace Jejich vegetaci borů, zvláště již proto, že jedliny tvořívají porosty na stráních podhorských, takže nabývají místy rázn zcela xerofilního. 3. Lesy borové. Mají-li již smrčiny ráz skoro xerofilní, tím xerofilnější jest vege- tace borů. Již sám vůdčí druh jejich — borovice Pinus silvestris — přímo vyhledává — nebo spíše nucen jest hledati tam útočiště — půdy nejste- rilnější, nejsušší, které Ještě připouštěji vzrůst lesa. V tom vykazuje nejbližší příbuznost S vřesovinamy, od nichž vlastně liší se pouze tím, že jest lesem, v němž má vůdčí roli strom. Podrost bylinný jest namnoze shodný jak v borech, tak na vřesovinách. Bory jsou lesem, ale lesem S karakterem vřesovin. Lesem jsou. potud, pokud vegetace jejich závisí na zastínění korunami stromů, na částečném alespoň tvoření humusu jehličnatého a ve věcích dřívějších v přirozeném stavu i bohatého humusu tlících kmenů a pařezů. Naproti tomu však zastínění v borech jest tak slabé, půda tak sterilní a suchá, že květena jejich z lesního rázu udržuje si pouze těch několik lesních © druhů, „Jež spokojí se jejich polovičním stínem a pouze těch několik sapro- © fytů, jimž postačí ten trošek humusu k chabé existenci. Tak tedy jeví se nám bor všnde jako vřesovina, v níž následkem lesního karakteru jejího přimíšeno jest typů lesních, namnoze ve smr- činách rozšířených. Lesy borové bývají obyčejně čisté, jen slabě bývá přimíšen smrk, spíš ještě jedle. Ve světlých lesích borových jsou však — alespoň v ho- rách — dosti vhodné podmínky k vývoji rozmanitějšího podrostu než ve smrčinách. Nejčastěji tvoří jej Juniperus commums a Populus tremula s rozlezlými koloniemi ostružin; zejména na pokrajích a na stráních roste jeřáb (Sorbus aucuparia) a bříza (Betula verrucosa), často pak křoviny Crataegus oxyacantha neb jilm, Jivy a babyýky. » Rozsáhlé porosty tvoří rovněž v borech Vaceinium myrtillus, avšak © důležitou složkou jsou i porosty ,vřesu (Calluna vulgaris). V nízkých. polohách na Železnobrodsku a Trutnovsku nescházejí ani polokřoviny © Genista germamca a tinctoria. Bylinný podrost tvoří hlavně hromadně- rostoucí druhy xerofytní: Deschampsia flexuosa, Sieglimgia decumbens © (roztroušena), Nardus stricta, Poa nemoralis, Calamagrostis arumdinacea, pořídku i Aira caryophyllea, Antennaria dioica, Lycopodium clavatum,- 87 Pteridium aguilimum. IX nim druží se Luzula nemorosa, Carlina vulgaris, Chimophila umbellata (vzácně na Semilsku), Veronica officinalis, Melam- purum pratense, Fragaria vesca, Carex pilulifera, leporina, digitata, Poten= tilla erecta. Z mechů tvoří řídké porosty polštářky Leucobrya, Dicranum, Přuidium, Polytrichum, % lišejníků hojně Cladonie, Cetrarie, Peltigera. 4 Rozšíření borů omezuje se výhradně na podhoří. Ve vlastním ohoří a v centru hor Jizerských naprosto chybějí. Na českém podhoří jsou četnější okolo Trutnova, odtud pod horami k Vrchlabí, na Jilem- micku, Semilsku, v údolí Kamenice, na Vysocku až k Roketnici a Tann- waldu, odtud šíří se v celém úvalu Nisy, zejména velikého rozšíření nabývajíce na svazích hor Jizerských k Žitavě. Severní svahy hor Jizer- ských téměř borů nemají; rovněž okolo Schreiberbavy a údolí Gueisy nejsou. Na slezských svazích Krkonošů stoupají bory místy vysoko do hor. Hranicí jejich jest asi onen stupeň, který tvoří jakési nředhoří proti strmému hlavnímu hřbetu, táhnoucí se od Agnetendorfu přes Hain, Briicken- berg ke Krummhiiblu. Bory stoupají tu asi do výše 600—700 m. Stihneme je nejvýš nad Briickenberkem při cestě k rybníkům. U Hainu, Giersdorfu, Hermsdorfu již tvoří bory důležitou součást lesních útvarů. V celku však nehrají v našem obvodu důležitější role, jsou vždy jen útvarem podružným. | na podhoří jsou namnoze hojnější xerofilní smrčiny než bory. 4. Bučiny. -© Lesy bukové jsou vedle smrkových nejdůležitějším našim útvarem sním. Dnes nejsou čisté bučiny zjevem hojným. Lesní kultura nahražuje "mamnoze porosty smrkovými, neb vývoj těchto podporuje na úkor uku. Než buk tvoří často velmi podstatnou složku smíšených lesů. Čisté bučiny jsou hojnější na podhoří, v horách tu a tam v Jizerských horách, m Harrachova, v Sedmidolí a zejména v Obřím dolu. 7. Vstoupíme-li do, bučiny v kterékoliv poloze, vždy působí na nás vegetace ta, jako bychom, se octli v docela cizí končině. Bučiny mají vždy svéráznou, od ostatních lesů odlišnou vegetaci, a co jest zvlášť význačno, uchovávají Si ji ve všech výškových polohách namnoze beze čěny. Tato svéráznost bučin udržuje se dlouho i po vymizení buků, ano provází buky i tam, kde přimíšeny jsou lesům jehličnatým. Zvláštní karakter květeny té má základ svůj v podmínkách, jaké utvářejí se r bučině. Mohutné, husté koruny buků se širokými, kožovitými listy tvoří klenbu, kterou ani nejmenší paprsek sluneční není s to proniknouti. PA tak panuje v létě v bučinách vždy šero, mizící jen tam, kde buky se rozestupují neb na pokraji jejím a u potoka. Proto květena bučin musí si odbýti svou životní činnost namnoze časně z jara, dokud holými větvemi a mladým listím pronikati může svit sluneční. Za to však, co medostává se jí na světlu, nahraženo jest jí v bohatém vývoji humusu. Každým rokem obnovuje se ta spousta listí, tvořící husté koruny stromů, každým rokem utvoří se silná vrstva tlícího lupení. Ten téměř nadbytek výživných látek podmiňuje bohatství květeny bukové. (Zejména jsou význačny saprofytické orchideje). Avšak silná vrstva humusu působí „jimak ve prospěch vegetace. Jednak udržuje stále značný stupeň vláhy, jednak dodává tlením půdě mnoho tepelné energie, která silným pokrovem teplo špatně vodícího uschlého listí ještě přímo se váže, nepropouští půdy. To zajisté jest hlavní příčinou, že bučiny mají touž, poměrně Jomilnou květenu, jak na předhoří, tak v samém srdei hor. Bukové typy jsou namnoze na bohatý ten obsah humusových látek vázány, ať E é 88 PRSRVE již přímo (saprofyti) nebo nepřímo (mykorrhizou). Většina těch rostlin za nedostatku humusu není schopna růsti, a tak ukazuje se nám známý. v | ři zjev, že rostliny, které v bučinách všeobecně jsou rozšířeny i na zdánlivě suché půdě, mimo bučiny omezují se na okolí potoků a bystřin neb kotlinky, zkrátka na místa, kde hromadí se větší množství humusu a vláhy (př. Prenanthes, Paris). Květenu bukových lesů skládají skoro výhradně byliny, namnoze nízké, v humusu se plazící. Křoviny pro nepatrné světlo nemohou se da- řiti, a tak pouze Daphne mezereum, lbující si v hlubokém humuse, a Rosu alpinu možno označiti za bučinné typy, byť volily přece jen světlejší místa a okraje lesní. Za to jest celá řada rostlin význačně bučinných:- Áspidium © dryopteris a phegopteris, Actaea spicata, Samicula europaea, Astrantia- major, Prenanthes purpurea, Lunaria rediviva, Asarum europaeum, Den- © taria enneaphyllos a bulbifera, Neottia midus avis, Coralltorrhiza, Epipo- © gon, Ásperula odorata, Galium rotundifoliwm (skoro jen na podhoří), Co- © rydalis fabacea, Mercurialis perennis, Paris guadrifoha, Milium effusum, © Festuca silvatica, Lactuca muralis, Veronica montana, Gymnadenia cono= * psea, Čircaea lutetiana (vzácně). IK těmto druží se všude druhy libující si v bohatém humuse a na vlhčích místech, nevyhledávajících však urči- © tého společenstva rostlinného. Tak jsou v bučinách obecným zjevem Orzalis. acetosella, Aspidium spinulosum, Moehringia trimervia, Lamium maculatum, - luteum, Viola silvestris, Pulmonaria obscura, Melampyrum pratense, Phy- - teuma spicatum, Aspidum filia mas, Atlyrium filia femina, Epilobťum montanum, Impabiens noli tangere, Luzula nemorosa a pilosa, Majanthe-- mum bifohum, Hepatica triloba, Anemone ranunculoides, Lysimachia ne- © morum, Čarex digitata, montana, Poa nemoralis, Ranunculus nemorosus © a lanuginosus, Hieracitum murorum. Okolo praménků bývají celé porosty © Petasites albus neb Impatiens moli tangere. Mechový podrost vlastně úplně chybí. Za to mají buky svéráznou bryologickou květenu epifytů, která © jehličnatým stromům schází: Leskurea myuroides, Brachythecium, Radula,- Hypnum molluscum, Plagiochila asplemoides. Rovněž epifytické lišejníky pokrývají často celé kmeny: Buellia, Cetraria sepincola, Everma pru=- nastri, Parmelia, a obrovské choroše Polyporus fomentarius tvoří bizarní. ozdobu jejich. : = Výška nadmořská nemění téměř vůbec rázu této květeny, ba bučiny © stávají se v horách útočištěm teplomilných druhů; tak roste v bukových © hvozdech na Bukové Corydalis cava, v bučinách na Kiesberku prý do- konce Viola mirabilis atp. Na podhoří přistupují sice některé druhy, avšak nejsou to druhy bučinné: Ajuga genevensis, Campanula persicifola, tra- chehum, Galium silvaticum, Cardamine únpatiens, Orobus vernus, Ane-- mone nemorosa, Euphorbia dulcis, Melampyrum nemorosum. Výhradně horským jest jeden z nejznamenitějších typů bučinných Campanula la- tifoha. v Čisté bučiny nesahají vysoko, tak máme je na Čertově vrchu u Ha- © rachova ve výši asi 900 m, v Obřím dole asi 950—1000 m, na Bukové 900— 999 m, na Hofelbuschi přes 1000 1. Pouze na jednom místě sahají až ke hranici lesní, totiž na svazích Krakonoše u Mísečných bud. Jest skutečně velmi zajímavo pozorovati, kterak porosty buků dostávají tu. týž ráz pomezních lesů jako jehličiny. Kmeny jejich jsou nízké, silné, křivolaké, větve nepravidelně zprohybané. Nejvyšší porosty jsou vlastně. bukové křoviny. Avšak ani zde nepozbývají svého karakteru; svou své- ráznou vegetaci uchovávají až do těchto výší, z vegetace pak okolních. formací nepřijímají téměř ničeho — pouze roste tu Trientalis europaea a Poa Chaixii var. remota. Na Rýchorci tvoří křoviska buková na sub- | 89 Palpinských nivách význačnou složku vegetace, zastupujíce tu porosty © klečové. — Ý Jak tomu nasvědčují všecky okolnosti, bývaly bukové lesy v Krko- „moších mnohem rozšířenější než nyní, ač hrály význačnou roli hlavně na podhoří a jistě v menším rozsahu než mna Šumavě. Často nalezneme v lesích čistě jehličnatých mnoho typů význačně bukových; jindy jest „buk často v takové míře přimíšen, že jest nejvýš pravděpodobno, že v ji- „stých periodách místy mohly i převládati. Přirovnáme-li naše lesy k le- sům jiných hor, kde dokázán máme dřívější mnohem větší rozsah bučin, © musíme uznati, že dnešní bukové lesy v Krkonoších jsou jen nepatrným „zbytkem dřívější jejich slávy. Než přece nechceme se domnívati, že by -byly mívaly kdy převahu nad lesy jehličnatými (tomu snad bylo jen v pe- rodě stepní). Bohatý rozvoj květeny jehličnatých lesů horských utvrzuje P más v mínění, že horské jehličnaté lesy měly vždy nejpřednější místo „v naší květeně. Zdá se pak, že jen nižší polohy (asi do 800 ») vykazovaly "bujný rozvoj bučin a smíšených lesů horských, v horním patru pak že Pvždy byly téměř výlučně pralesy jehličnaté, kdežto bučiny omezovaly se „jen na zvlášť příhodné lokality. Zejména svahy pokryté balvanitou ssutí „rády bývají vyhledávány od porostů bukových. Za zmínku ještě stojí Pvztah buků k čedičům a vápencům — o němž ostatně již jsme promluvili. „Jest skutečně nápadno, že pokud mají čediče původní lesní formace, vždy rjsou to čisté bučiny. Tak jest tomu nejen ve Středohoří, Rudohoří a na „Karlovarsku (jak ukázal prof. Domin), nýbrž nejvýš nápadno jest to Hi v našem obvodu, kde čedičový kužel Bukové, všude obklopený čistě je- I hličnatými lesy subalpinskými, zarůstají nádherné lesy bukové s přebohatou, P svéráznou vegetací. A kde objeví se lože vápencové, jistě že alespoň mo- "hutnější přimíšení buků je prozradí. A nejvyšší výskyty bučin, kde stoupají k samé hranici lesní (u Mísečných bud a na Rýchorci) podmiňuje zajisté též podklad vápencový. i - 5. Smíšené lesy patra podhorského. h . k Smíšené lesy nalézáme, sice jak jsme již přečasto o tom zmínku mčinili, i v pásmu horském, kde tvoří je smrky s bukem, avšak vegetace jejich neliší se nijak od obyčejné horské vegetace těch poloh, ježto větší omeb menší přimíšení buků vlastně jest jedním ze znaků jejích. © Důležity však jsou svérázné smíšené lesy patra podhorského, v nichž P útočiště nacházejí některé typy rázu teplomilnějšího. Lesy ty rozšířeny -jsou pouze v patru podhorském, zarůstajíce zejména stráně a svahy údolí. - Hojné jsou v údolí Kamenice, Nisy, Labe až k Elbeklemme, a i u Ochsen- 'graben ještě slabě se ukazují, v údolí Úpy až po Maršov, na vých. úbo- čích Landeshutského hřebenu dosahují nejbohatšího rozvoje. Na slezských „předhořích jsou méně hojné, jsouce častěji spíše jen naznačeny v pře- - vládajícím porostu jehličnatém. : © Základem smíšených lesů podhorských jest jehličnatý les smrkový ra často jedlový, v němž následkem výhřevné polohy a hromadění hu- musu usadily se hojně četné stromy listnaté, které místy nabývají i pře- „vahy nad smrky. Bývá jich 25—60%, stromoví. Nejčastějším jest opět „buk, mnoho bývá klenu a jasanu, řidčeji ukazují se lípy (Tilia ulmifolia, 'a platyphyllos) neb jilmy (Ulmus montana), v teplejších polohách i duby. "Pato směs stromů doplňována jest zpravidla druhy podružnějšími, avšak „často velmi rázovitými, tak velmi hojně růstá tu Sorbus aucuparia, Be- bula verrucosa, Populus tremula. Velmi často, zhusta v tak značném množ- 90 pa 2 | 7 ství, že tvoří vůdčí druh, bývá zastoupena v porostech. těch 1 borovice | (Pinus silvestris). Na výslunných stráních a pahorcích růstají duby (davně 0. robur, řidčeji sessilliflora), v podrostu pak lísky. t Křovitý podrost vytvořen jest podle světlosti, resp. množství při- míšených stromů listnatých velmi rozmanitě. Nejčastěji tvoří jej dorost. stromů, zvlášť listnatých; vedle těch zpravidla četně růstá tu Sambucus racemora a Lomicera mgra, často 1 Daphne mezereum, jindy opět i křo- viny Crataegus oxyacantha, řidčeji Frangula almus, Prumus spinosa neb © 1 Ribes alpimum a některé růže (zvlášť Rosa alpina, camma, řidčeji tomen- losa, sepium atp.). 4 polokeřů nejčastějším zjevem Jsou ostružiny (výše zmíněné druhy) a maliny; přehojné bývá v našich polohách borůvčí a bru- simčí neb vřes. Pestrost tohoto dřevnatého podrostu záleží jednak na po- © měru míšení lesních stromů, jednak na poměrech světelných a vláhových. © Kde převládají smrky — to bývají obyčejně polohy poněkud suché (pře- cházejí pak smíšené porosty v porosty poloxerofilních smrčin neb borů) — Jest podrost velmi chudý, zpravidla pouze dorost přimíšeného stromu, © chudý Sambucus racemosa a ostružiny neb maliny, po případě borůvčí. Rovněž ve vlhčích údolích bývá podrostem dorost lesa a Sambucus race- | mosa a Lonicera mgra — chybí však téměř vždy borůvčí a vřes; v ta- © kovýchto místech růstá často Rosa alpina. Poměrně nejpestřejší — ato. i svým složením vůdčích stromů — bývají smíšené lesy na svazích, zvlášť jižních a východních. Porost nebývá zpravidla hustý, propouští hojnost světla, a tak křoviny jsou v podrostu velmi hojné. Nejchudší jsou suché porosty s převládající borovicí (i jedlí), kde pak podrost blíží se borům, © sestávaje jen z borůvčí a vřesu. Severní svahy vykazují zpravidla pod- © rost chudý; i nadrost bývá mnohem chudší, namnoze jen smrky s buky a kleny — stromy vesměs hluboký stín působící, což není výhodno pro. bohatství křovitého podrostu. Co jsme řekli o křovinách, platí ovšem i 0 bylinném podrostu. Ten jest zejména tím bohatší, čím pestřejší jest stromoví, a čím více jest v něm stromů listnatých, Stromy ty hromadí bohatý humus, čímž roz- voj vegetace se nejúsilovněji podporuje. I zde máme největší kontrast mezi útvary na světlých svazích a útvary ve stínu lesním rostoucími. Světlé lesy na svazích s bohatším humusem listnatým mají květenu často © velmi pestrou, a zejména bohatou na statné rostliny s barevnými květy: Eupatorium cannabinum tvoří zpr avidla nádherné skápityj“ jež jsou pravou“ ozdobou těchto útvarů; neméně ozdobným zjevem jest Digitalis ambigua, Senecio nemorensis a Fuchsii, Chamaenerium angustifohum, Lilum mar- © tagon, Campanula trachelium, Verbascum thapsus (místy), nigrum, lych-> nitis, Cirsium lanceolatum; z trav rostou v celých porostech Deschampsia flexuosa, Poa nemoralis, Calamagrostis arundinacea, řidčejtepigeios, vtrou- šené skupiny a trsy tvoří Dací vlis glomerata, Briza media, Melica nutans, © Festuca gigántea, Brachypodium silvaticum, Bromus asper. X těm druží © se květnaté rostliny, z nichž Asperulla odorata, Galium silvaticum, Vinca. (zřídka kvete), Melampyrum mnemorosum a pralense, Origanum vulgare,- Galeopsis pubescens a zejména. versicolor, Stellaria holostea (nezhusta),- Luzula nemorosa, Convallaria majalis, Asarum europaeum, Solidago virga. aurea, Gnaphalium silvaticum, Valeriana angustifolia, Fragaria a p. vý- stupují zpravidla hromadně, zarůstajíce často celé plochy; mezi nimi. řidčeji, často v ojedinělých skupinách, vtroušeny bývají: Myosotis silva= bica, hirsuta, Pulmonaria obscura, Veronica officinalis, chamaedrys, hede-* raefolia, Calamintha vulgaris, Lamium maculatum, Vuteum, Lysimacha nummularia, Trifolium medium, Lathyrus silvester, Orobus vernus, Alliar 91 ria officinalis, Turvritis glabra, Polygala vulgaris a oxyplera Astranta major, Potentilla. verna (řidčeji rubens), Carex hirta a digitata, Luzula cem pestris, zřídka pallescens, Polygonatum verticillatum, Lactuca muralis P též v menších porostech a mohutnějších trsech, Ajuga genevensis L veptans, Aruncus silvester, Ranunculus nemorosus, Viola hirta, collina, S silvestris, Riviniana, zřídka odorata, Silene nutans, Pimpinella magna, Astragalus glycyphyllus, Platanthera bifolia, Listera ovata, (iymnadenta conopsea, Campanula persicifolia, Crepis praemorsa (vzácná), Hieracium murorum, vulgatum, laevigatum, boreale rostou ojediněle neb v menších skupinách tu hojněji, tam pořídku mezi ostatními druhy. Jak lze pozo- rovati, tvoří vegetaci tu většinou typy upomínající na háje středočeské (není však ani jediný význačně teplomilný!); jsou to druhy vázané Jednak „na dostatek výšivných (humosních) látek v půdě, jednak na značné světlo, w kterémž ohledu jim stráně tyto, kde jest četně balvanů, pařezů a kořenů zadržujících humus, i hojně světla, poskytují velmi výhodná stanoviska. Zcela jiného rázu je vegetace ve stinných lesích. Dle převládají- sího druhu jeví i podrost tu karakter více smrčinný, tu bučinný neb »há- Pjovýs. Lesy ty mají vždy rovnoměrnou, silnou vrstvu humusu. I tu tvoří rozlehlé, ale řídké porosty Poa nemoralis, jinak však zřídka jen Calama- Parostis arundinacea. Carex sivatica, brizovdes, digitata, Luzula pilosa, ne- (řmorosa, Bromus asper tvořívají tu menší, tam "rozsáhlejší porosty a shluky. Rozsáhlé porosty tvořívá Majanthemum bifolium, Mercurialis perennis, tAspidium dryopteris, Asperula odorata, Adoxa moschatelina (dosti vzácná), Ranunculus ficaria, Anemone nemorosa, ranumculoides (řidčeji), Asarum Toehringia trinervia, Oxalis acetosella, Geranium Robertianum, menší po- rosty a skupiny Aspidium spinulosum, Puris guadrifola, Euphorbia dulcis, Phyteuma spicatum, Lactuca muralis, Galium silvaticum, rotundifolium, Tinca minor, Myosotis silvatica, Pulmonaria obscura, Veromica chamae- dry, zřídka montana, Glechoma hederaceum, Lamium maculatum, luteum, Ajuga reptans a genevensis (řidčeji), Lysimacha nemorum, Hepatica tri- vd loba, Ranunculus nemorosus, lanuginosus, auricomus, Alliaria officinalis, Viola silvestris, hirta, collina (řidčeji), Stellária nemorum, holostea, Me- | landryum rubrum, Epilobium montanum, Astrantia major, Samicula euro- opaea, Chaerophyllum ar omaticum, Orobus vernus; osaměle růstá, neb v oje- | dinčlých trsech po lese jest rozšířeno Aspidium fiha mas, Atlyrium filia "femimna, Lilium martagon, Orchis sambucina (zřídka), Platanthera bifoha, mnadema conopsea, Listera ovata, Corallorrhiza innata, Epipactis lati- folia, Neottia mdus avis, Hieracium murorum, Prenanthes purpurea, La- thraea sauamaria (na kořenech olší (?), lísek!), Momotropa hypopitys, Pi- | rola minor, rotundifolia, media (na slezském předhoří), secunda, Monesis wmflora (pořídku), Actaea spicata, Turrilis glabra. Obzvlášť pěkná květena druží se okolo potoků, protékajících stínem takového lesa. Tu nalezneme ozdobné, statné druhy jako Aruncus silvester (ovšem pořídku), Lunaria rediviva, Stachys silvatica, I mpatiens noli tan- gere, Chaeorophyllum Mirsutum, Geum urbanum a místy 1 rivale, Plyteu- ta spicatum, Crepis paludosa, Prenanthes purpurea, Lappa major, Cir- (stum oleraceum, palustre, Valeriana officinalis, řada statných trav: Calam- bagrostis epigeios, arundinacea, Deschampsia caespitosa, Dactylhs glome- Urata, Poa nemoralis, Molima varia (na světlejších místech), Glyceria pli- cata, fluitans, Festuca gigamtea, Triticum caminum, dále Carew silvatica, brizoides, remota, Leucojum vernum, Euphorbia dulcis, porosty Urtica dioica, Myosotis scorpioides, porosty Glechoma hederaceum a Lamium lu- um 1 maculatum, Galium cruciata, Gialeopsis versicolor, pubescens, Stel- laria nemorum, graminea, uliginosa, media, Chrysosplenium alternifolium, Egnisetum silvaticum, arvense var. nemorosum, Alhyrium filix femina at. v Na Landeshutsku patří k této společnosti Geranium phaeum. Smíšené lesy chlumní všude tvoří přechodní útvary jednak v lesy, jednak v křovinné útvary. Zejména na severních a západních svazích bývají zastoupeny buď smrčinami neb lesy bukovými, kdežto na suchých, málo výživných půdách, zvlášť na hřebenech svahů, přecházejí v bory. Na kamenitých, výslunných stráních přečasto nabývá křovitý podrost tak značné převahy, že útvar nabývá karakteru křovin's vtroušenými stromy. Konečně — rovněž na stráních, avšak hlavně suchých, poněkud píščitých — ukazují se 1 přechody jednak do xerofilních hájů (nabývá-h. převahy bříza neb osyka), jednak do vřesovin (je-li podrost výhradně: Dort úvčí neb vřes). 6. Xerofilní hájky. Xerofilní hájky podkrkonošské j jsou zvláštní společenstvo rostlinné, v němž spojuje se ráz vřesoyin s rázem listnatých lesů resp. hájů. Tvoří je obyčejně břízy (Betula verrucosa), řidčeji osyky; často bývá přimíšen jeřáb, v mžších polohách i dub a líska. Křovinný podrost tvoří nejčas- těji Sambucus racemosa a Lonicera nigra, nndy Crataegus ovyacantha,* Prunus spinosa a p. Hájky tyto rozšířeny jsou pouze na podhoří. "Nedosahují nikdy. větších rozměrů, omezujíce se velmi často na skupinu břízek neb osyk.- Nejhojnější jsou mezi Raspenavou a Libercem, okolo Vysokého k Pase-. kám, v Pojizeří pod Roketnicí, v okolí Vrchlabí, Janských lázní, Vrajtu, a na svazích Rehhornu. Na slezské straně počínají již u Schreiberhau a jsou pak hojným zjevem na předhoří od Friedlandu až po Landeshut. Ve vlastním pohoří scházejí úplně; tak již u Polubného, Nového Světa, Spindelmiihlu atd. © Podrost jejich jest velmi různý. Nejčastěji tvoří jej porosty Dej schampsta flexuosa, Calamagrostis arundinacea, Festuca rubra a hetero- phylla, mezi nimiž ve větším neb menším počtu vtroušeny bývají Carew, leporina, pilulifera, Convallaria majalis, Pleridium aguilinum, Carlina vul garis a p. Často ustupují trávy do pozadí, za to však vrchu nabývá řídká vřesovina neb borůvčí, v němž rostou mnohem četnější druhy než v trávě: Convallaria, Melampyrum pratense, Gemista tinctoria a germanica, Galium. silvestre, verum, mollugo, boreale, Luzula nemorosav campest'is, Betonica officinalis, Trifolium medium, Dianthus. deltoides, Viola hůrta, collina, Riviniana, Chrysanthemum leucanthemum, Orobus vernus, Origa= num vulgare, Stellaria holostea, Potentilla silvestris, argentea, verna, vu- bens, Fragaria vesca, moschata (řidčeji), Rumex acetosella, Hieracium pi- losella, auricula, vulgatum, murorum, Campanula rotundifoha, Gnapha=> lůum, silvaticum, Solidago virga aurea, Carlina vulgaris a acaulis, Serra- tula tinctoria, Myosotis silvatica, Brunella vulgaris, Ajuga genevensis. Si- lene mutans, Jastone montana atd. Místy nabývá vřesoviště úplné převahy, borůvčí, vřes, Nardus stricta tvoří semknuté porosty, zároveň s Cladomemi a Cetrarií; tu pak háj takový pozbývá úplně svého rázu stávaje se pra- vou vřesovinou, kde rostou již jen druhy nejskromnější: Melampyrum pratense, Luzula nemorosa, Potentilla silvestris, Rumex acetosella, Hieracia. Carlina vulgaris. Nejhorším společenstvem v tom ohledu jsou husté po- rosty Nardus stricta a 1 Deschampsia fiexuosa neb Cladonie, které vůbec vylučují jinou vegetaci. 05 ; Zvlášť rázovitou vegetaci mají vápencové pahorky, kde tvoří na- mnoze borovice a smíšené stromoví, ale tóž zhusta smrky světlý porost, -pod nímž drží se typické vegetace. Zmíníme se 0 nich šíře ve speciální části. Zatím upozorňujeme na význačný typ.— zejména světlých těch Poajků“ — Gentianu oěhtatu. E R I 7. Formace poříční: olšin a vrboví. © Společenstvo „naprosto svérázné soustředěno jest okolo větších říček, kde tekou tyto širším údolím a mají následkem toho větší plochy půdy kol sebe, kterou buď zaplavují, neb která následkem nízké své polohy má niveau spodní vody blízko povrchu. Společenstvo toto má svou zvláštní vegetaci. Stromy neb ené statné křoviny, které skládají nadrost těchto útvarů, jsou nejčastěji olše (Almus incana, v nižších polohách i A. gluti- mosa), osyka (Populus tremula), vrby (zejména v nízkých polohách, Salix alba, caprea, amygdalina, viminalis atd.) místy i křoviska buková. Podle výše nadmořské ukazuje se dvojí ráz těchto útvarů. V po- lohách horských — kde omezují se na několik pouze míst — skládá je jéměr výhradně Alnus mcana, k níž přistupují obyčejně dřeviny okolního lesa, zvlášť Salix silesiaca, Betula verrucosa, buk (v Lówengrundu čisté křovinné porosty!), ano místy i ojedinělý smr/ v nich stihneme. Podrost akovéto olšiny nemá mnoho význačného; jest to vlastně jen sdružení vlhkomilných typů všude v horách rostoucích. Ve stínu olšiny roste Hgui- selum arvense var. nemorosum, BH. palustre, silvaticum, Miltum effusum, Calamagrostis ar undinacea i villosa, Deschampsia caespitosa, Poa pratensis, Poa Chaiwit var. remota, (ilyceria plicata, fluitans, pořídku Scirpus silva- řicus, Luzula nemorosa, Phyteuma spicatum (cop.), Petasites albus a Ka- blikianus (v údolí labském, úpském a na Jizerce), Cirsium. oleraceum, pálustré (obě místy soe.), Galium palustre a uliginosum, Serofularia no- "dosa, Ranunculus platamfolius, Mulgedium, Prenanthes, Stellaria nemo- um, uliginosa, Impatiens (celé por osty), Melandryum rubrum (význačné!), Geranium. silvaticum, Epilobium montanum, Chaerophyllum hirsutum, Fi- ipendula ulmaria, Geum rivale, Potentilla erecta. Přímo u říčky, na kamenitém nánosu, ovšem stromoví se nedaří. *) Zde rostou splavené druhy lesní 1 vysokohorské, často ve velikém množství "pohromadě, vedle nečetných druhů lučních: Juncus filiformis, conglome- ratus, Rumex alpinus, arifolius, Polygonum bistorta, Phyteuma, Ieracia, Petasites albus (resp. i Kablikianus, tvoří veliké porosty — zejména pod Spindelmiihlem), Carduus personata, nejvýznačnější druh těchto útvarů v pohoří, Cirstum heterophyllum, palustre, Valeriana sambucifoha, Sero- ularia nodosa, Ranunculus* platamfol'us, Angelica? montana, Imperatoria truthium, Geum rivale, Chaerophyllum hirsutum, Anthriseus mlidus, Fi- pendula ulmaria a j. Často tvoří na kalužích mezi balvany Sphagna a on pěkné koberce, na balvanech pak cihlové skvrny, Trentepohlia dthus. é Kdežto horské útvary poříční es se od okolí svého pouze fysio- omií, mají formace ty v podhoří mnoho svéráznosti ve svém podrostu. 9) Společnost tato nedá se přesně přiřaditi k žádnému útvaru. Přidá= řidá líčení její sem k útvarům, které zpravidla za podobných podmínek vy- ří vá. ; 94 I stromy a keře jsou četnější a rázovité: Alnus glutinosa, incana, Po- pulus tremula, a vedle nich jednotlivě Fraxinus excelsior, Tilie, Ulmus montana effusa, Salixy, Viburnum opulus. Po nich šplhá chmel Humulu. lupulus, Solanum dulcamara, Calystegia, Convolvulms arvensis. Ve stínu olší rostou: Eguisetum arvense var. nemorosum, Milium effusum, Ty= phoides arundinacea, Deschampsia caespitosa, Dactylis glomerata (Ascher. soniana?), druhy rodu Poa, Molinia arundinacea, Glyceria flwitans. Fe- stuca gigantea, Bromus asper, Carex hirta, Urtica dioica, Rumex obtusi- Jolius, acetosa, crispus, Campanula tracheltum a rapunculotdes, Crepis bien- ms, Serratula, Lappa major, Galium cruciata, Adoxa, Serofularia nodosas Veronica chamaedrys, Calamintha vulgaris, Glechoma hederaceum, Stachys silvatica a palustris, Lamium maculatum, Brunella vulgaris, Ajuga reptanss Ranunculus ficaria, auricomus, Alltaria officimalis, Viola silvatica, Stel- laria nemorum, graminea, Moehringia trinervia, Impatiens noli tangere, Geranium Robertianum, palustre, Epilobia, Aegopodium podagraria, Pim pinella magna, Antfhriscus silvester, Chaerophyllum temulum, Geum ur- banum, Aruncus silvester, Filipendula ulmaria. Rovněž podhorské útvary poříční v blízkosti samé řeky přecházejí v otevřené porosty, beze stromů. Tvořívají je trávy z rodu /oa, De- schampsia caespitosa, mezi nimiž statné rostliny, tak hojně Filipendulá ulmaria, Angehca silvestris, Heracleum sphondyhum, Lysimacha vulgaris Rumex crispus a obtusifolius tvořívají pěkné skupiny, Glechoma hedera- ceum a Ranunculus ficaria bývají tu v celých porostech. U samé vody, zvlášť u tůněk a kaluží roste Sčirpus silvaticus, Typhoides arundinaceas Glyceria fluitans, Lysimachia vulgaris. (Otevřené tyto porosty nepatří sice do skupiny lesních společenstev, avšak váží se tak těsně k pravým po: rostům olšin a vrbin, že je uvádíme v souvislosti s nimi.) Jest ovšem samozřejmo, že při řekách vždy naleznou mnoho druhů ze všech ostat- ních útvarů, které sem byly splaveny proudem, tak i Chamaenerium an- gustifolum, Senecio nemorensis, ano i horské druhy Carduus personata, Ranunculus platanifolius, Sedum alpestre atd. rostou často hluboko v údolí, a to právě v těchto otevřených poříčních útvarech.. -© jd Květena pasek. z ě Paseky nejsou ovšem samostatným, přirozeným útvarem. Květen: jejich jest přechodním stavem, který, Jakmile vzroste les, opět mizí. Pře to však zaslouží si kratší zmínky, zejména pro zajímavý sled jejího rost. linstva. Ráz jejich jest poměrně málo měnlivý dle toho, je-li to pasek horská či podhorská. Rozdíly jsou vlastně největší při nejmladších pas sekách; čím starší paseka, tím více se difference ty stírají. Po vymýcení lesa udržuje se ještě nějaký čas vegetace lesní. Půdž bývá ještě pouze volně porostlá lesními bylinami, zůstavujíc celé plochy rostlinstva prosté — tak jak tomu jest v lese, ovšem dle poměrů různých formací lesních. Tak tedy máme v tomto prvním stadiu (stadium prir tivní) na pasece rostliny milujicí stín lesní, tak Oxalis acetosella, Lactua muralis, Melandryum rubrum, Gentiana asclepiadea (na pasekách přeb 0 hatě kvete), Aspidium dr vopteri is, phegopteris, spimulosum, Athyrium filů femina atp. Než brzy začnou se objevovati druhy. pasekové. Nejrychle; okupují půdu starčky Senecio silvaticus a viscosus. Proto ty tvoří zpra vidla rozlehlé porosty na nejmladších mýtinách — stadium starčkové K nim druží se Senecio nemorensis neb Fuchsii, které někdy stávají samy druhem vůdčím a udržují se znamenitě i v dalších stadiích; z bý © valé vegetace lesní dlouho Kapa dk některé druhy (i do dalších stadií E— pl), tak Gentiana asc lepiadea (pl), Aspidium spiulosum, Lactuca mu- © ralis a p., ale objevují se Již i další pasekové typy, které ponenáhlu hledí opanovati samy půdu: Chamaenerium. angustifolum, Calamagrostis arun= - dinacea, Deschampsia flexuosa a j. V nejbližší době (asi po 3—5 letech) "vzplane celá mýtina purpurem Chamaeneria (třetí stadium — vrbkové); | starčky ustupují, rovněž lesní vegetace již jest velmi potlačena, přece Povšak ještě půda jest dosti volná, aby hostiti mohla četné jiné druhy: Gnaphalium silvaticum, Veronica officinalis, Lysimachia nummularia. V této „periodě vyskytuje se pořídku na podhoří Atropa belladona. Brzy však ustupuje pestrá květena jednotvárnější. Zatím rozmohly se trávy Cala- V magrostis arundinacea a Deschampsia flexuosa, řidčeji caespitosa, které Ř pokryjí brzy celou mýtinu svou záplavou (stadium třtinové a metlicové). © V této době zpravidla jest lesní květena potlačena úplně, ba i starší stadia © paseková zanikají. Na pasekách kamenitých a na stráních nastupuje zpra- E současně, neb o něco dříve rozmach: porostů malinníkových (sta- dium malinové), které též již veškerou vegetaci zatlačují, vyjma vysoké | -rostliny (Senecio nemorensis, Chamaenerium atp.), které vyčnívají nad | křoví, takže jeho stín jim nevadí. Za to dovolují místy tyto porosty, že P poněkud déle vytrvává (pokud již nevyhynula, tedy na místech vlhčích) | vegetace lesní — tak Lysimacha nemorum, Blechnum spicant, Majan- b cthemum atp. Konečně začnou nad vegetaci pasekovou prodírati se mladé | stromy, až konečně dorostou takové výše, že v jejich stínu typické druhy l mýtinné počnou ustupovati (stadium regenerační), zatím co lesní vege- „tace znovu, ovšem velmi pomalu, nabývá půdy, namnoze ovšem citelně © ochuzena. -© Pochod, který jsme zde + naznačili, byl by jaksi typický. Než při -těch přerůzných nuancích poměrů jednak původního lesa, jednak vlá- hových, klimatických, orografických atd. nelze jinak, než že proces ten © podléhá nejrůznějším variacím. Tak zejména tam, kde tvořilo lesní po- | rost borůvčí, neb dokonce vřes, aneb zmíněné trávy (Deschampsia a Ca- lamagrostis), udržují se tyto i nadále. Mezi borůvčím jen těžko usazují -se některé druhy pasekové, v metlicoví pak skoro vůbec se neuchytí. "A tak na mýtinách xerofilních lesů zhusta většina stadií zaniká, vrchu | však nabývá určité stadium, stavem lesním jaksi předurčené. Jinak ku „př. borůvčí není pasekovým útvarem. V pohoří vykácen bývá často les, -v němž jest mnoho vlhčin, praménků atd., tedy les eminentně horský. tv takovém případě neprodělává mýtina ona stadia v typickém vývoji: | Lesní květena, majíc dostatek vláhy, jest s to vytrvati. Máme pak ty | malebné mýtiny s nesčetnými, často celé porosty tvořícími trsy kapradí (Alhyrium filix femina neb alpestre, Aspidium spinulosum), s krásnými „starčky uprostřed svěží zeleně lesních trav (zpravidla Calamagrostis vil- losa a Deschampsia caespitosa), zejména však v podzimu s tou nádhernou (záplavou azuru v pozdní létě — rozlehlými porosty. Gentiana ascle- i (přadeu. Rovněž vytrvávání lesa a doba jednotlivých stadií jest vélmi roz- | návitá. U Nového Světa ku př. nalezneme na pasekách směrem ke Karls- talu v dorůstajícím již mlází ještě celé porosty (entiana asclepiadea a rsy Blechnum spicant. Mýtina nad Sacherberkem v Novém Světě dostala již ve třetím, tuším, roce rozsáhlá pole Deschampsia flexuosa, ačkoliv tylo, "dle jiných pozorování, teprve po 6—8 létech, místy i později, nabý- „vají převahy. Přibližně možno odhadnouti trvání jednotlivých stadií pře- E- na k 3 léta. Stadium třtinové a metlicové vytrvává pak až do 96 úplného sklenutí lesa, „ano i v lese: dlouho se udržuje. Možno uznati za pravidlo, že vymýcený les mnohem dříve pozbývá své lesní vegetace, než. v lese znovu narostlém vegetace paseková mizí. Zejména trávy udržují se velmi dlouho, začasté až do nového vykácení, takže pak již nová mýj tina má svůj stav předurčen. Konečně musíme poukázati k tomu — což postal všeobecně jest známo — že mýtina většinou již nikdy nezaroste lesem původního kara- kteru, ježto půda jednak pozbývá mnoho vláhy, jednak 1 množství látek výživných, které se jí nazpět vrátiti nemohou. Proto po obnovení lesa nastupuje zpravidla vegetace mnohem xerofilnější. Mýcením lesů velmi účinně podporuje se- rozpínavost xerofilnějších útvarů lesních a hubí se. domácí bohatá flora horská — nehledě i k dalším následkům, podmíně- ným znepravidelněním vláhových poměrů, na něž mají lesní porosty tak dalekosáhlý vliv. Vojtka | II. Útvary křovinné. Křovinné porosty vystupují v Krkonoších ve dvojích zásadně od- Jišných typech. Jsou to jednak vysokohorské křovinné porosty, hlavně kosodřevinné, vykazující přísně horskou květenu, rozšířené téměř vý- hradně nad hranicí lesního vzrůstu, jednak křoviny“ pásma podhorního křoviny to listnaté, namnoze v malých křovištích vystupující, jejichž kvě- tena má nejvíce teplomilných typů z celého obvodu krkonošského. 9 Křoviny vysokohorské jsou podle svých dřevin dvojího typu: po- rosty kleče a porosty horských vrb a podobných listnatých keřů. 8. Porosty klečové. | Porosty klečové mohli bychom nazvati lesy vysokohorského pásma * Vyskytují se v nich právě tak přerůzné nuance od suchých, vřesovin- ných porostů až do mokrých, na pramenitých místech rostoucích koso- dřevin. Než jednoho musíme býti pamětlivi vůči lesním útvarům hor- ským — což nám naši práci velmi zjednoduší: ve vysokohorském pásmu: jednotlivé útvary, třeba se co nejrozmanitěji mísily a těsně vedle sebe se vyskytovaly, uchovávají si vždy vysoký stuneň samostatnosti, svéráz- nosti, takže tam nikdy nelze sloučiti křovinné porosty klečové s alpin= skými nivami neb lučinami atd. v organický celek, jako to jest třeba při útvarech horských, nýbrž jest právě naopak nutno, každý útvar co nej- přísněji rozlišiti. Poměr ten záleží v povaze vysokohorských útvarů. Veškeré tyto formace jsou.na sobě úplně nezávislé, vyvinujíce se za příznivých pouze tomu neb onomu okolností vláhových, výživných a p., aniž by jeden na druhý ve značnější míře měl vliv. V pásmu lesním naproti tomu veškeré útvary lesní, třeba se též vyvíjely v základě každý dle daných mu pod- mínek, jsou pod vlivem zaclonění a ochrany vysokého lesa, stávajíce se tak jeho součástkami — v Jisté míře jeho »faciemi«. : A tak, kdežto v lesním pásmu máme přerůzné odstíny lesních útvarů od vlhkých rašelinných lesů až po suché bory neb smrčiny, vorosty kle čové podržují svůj karakter vždy bez valné změny. Jedině klečové po- rosty na rašelinách mívají ráz poněkud odchylný — avšak ty jsou vlastní útvarem, facií rašelinnou, a spadají tudíž do pojmu toho. ; ý Pokud tedy nyní máme co jednati s porosty klečovými, jsou | vždy mesofilní, křovinné porosty borovice Pinus pumilio ě vegetací vy ; 97 hledávající jejich stínu a ochrany. Nejvíce analogií ukazují klečové po- rosty s nejvyšším patrem lesním, v nějž často i zcela neznatelně přechá- zejí, a jehož květena jest z velké části s květenou klečových »lesů« to- tožná. Jsouť subalpinské polohy, jejichž středisko, právě i střediskem kleče. Klečové porosty, pravé, husté, miniaturní lesy, jsou nepříliš hojné. Nejrozšířenější jsou na hlavním hřebenu východního massivu, tak ze- jména mezi malým Šišákem a Poledním kamenem máme rozlehlé »pra- lesy<« kosodřevinné, přehusté porosty jsou okolo rybníků, zejména u vý- toku Velikého rybníka, pak na Malé kupě; pěkné porosty jsou též na hlavním hřebenu západním na Dívčím hřbetu a mezi Fialkovými kameny a Jínínošem. Český pobočný hřbet nemá tak pěkných porostů. Pouze na Zlatém návrší až na svah Harrachových kamenů prostírají se pěkné lesy klečové; též vrchol Kotle má malé porosty. Ve východní části jsou větší porosty na s.svazích Kozích hřbetů pod Rennerovou boudou, pak vhorní části Langengrundu a na hřbetu Fuchsberku. Ostatně omezují se klečové porosty jen na malé skupiny kleče, neb ukrývá se vegetace jejich, velmi ovšem ochuzená, pod jednotlivé keře klečové roztroušené po jiných útva- rech vysokohorských. Celkem pokrývá kleč (dle Fieka) as 55 ha půdy. „Výškové rozšíření kleče prostírá se od hranice lesní, tedy asi od 1230 m, až asi do 1450—1500 m, zaujímá tudíž pás asi 250 m široký. Nejvyšší vrcholy horské — Sněžka, Studničná, Vysoké Kolo, nepatrně též Lahnberg-— jsou již úplně holé. Toť vlastní pásmo alpinské. (Někdy, tak hlavně na Vysokém Kolu a Sněžce přispívají k tomu 1 rozsáhlé ssutě balvanité, v nichž nemůže kleč růsti; ač dá se zvláště na Vysokém Kolu dobře pozorovati, že hlavní úlohu mají tu výškové poměry a nikoliv po- měry podkladu, ježto až skoro do 1500 m udržují se i v tom moři bal- vanů uvolněné porosty kleče). „Jest ovšem samozřejmo, že právě tak, ako kolísají poměry meze lesní, kolísá i pomezí kleče. Než v celku dolní její mez spadá za jedno s mezí lesní. č Porosty klečové skládá zpravidla kleč sama. Obyčejně jest jedno- omá, nezřídka však i dvoudomá. Zdá se vyskytovati ve více formách: ak naleznem tvary se šiškami malými, vejčitými, až tvary s většími, jčitě knželovitými šiškami, keře s jehličím temně modrozeleným a keře s jehličím poněkud ojíněným a p. Porosty klečové mívají mezi sebou často Iné plochy, kde usazuje se květena vřesovinná, luční a p. (dle míst- ních poměrů). Než místy, zvlášť na svazích, nalezneme porosty kleče tak sté, že nelze se jimi vůbec prodrati; u výtoku z Velikého rybníka jsou skutečné pralesy kosodřevinné, které skládají nádherné keře klečové, až „m vysoké, jejichž spleť větví jest naprosto neproniknutelná. Na svazích st kleč zpravidla vyšší 1—2 m, na hřebenech často úplně k zemi při- klá /„—*/, m vysoká (podobně jest tomu na suché půdě morén). Na ráních obyčejně, často však i na hřebenech provází kleč i jiné dřeviny, tovněž kosodřevinovitě rostlé. Tak zhusta to bývá zakrslý nějaký smrček, místy hojný jest v době květu velmi pěkně se vyjímající jeřáb horský Sorbus aucuparia var. alpestris, často vyskytuje se Betula carpalica, jména na svazích, a Sali? silesiaca. Na chráněných místech, tak ze- léna v roklích ukazuje se mezi klečí i buk v zakrslých keřících, v Lab- ém dole au Malého rybníka Lomicera nigra a Ribes petraeum, na Krko- loši a při Koppenbachu na Kiesberku Sorbus sudetica; řidčeji jest též tosa alpina. Z polokeřů častěji nalezneme Rubus idaeus. Na Pančavské | Aláni a u Fialkových kamenů druží se na volných, vřesovinných poro- tech klečových ke kleči i ojedinělé keře Juniperus nama. © 7 98 Květena jest poměrně chudá. Nejčastěji najdeme pod klečí Trien- © tahs europaea, Homogyne alpima, Potentilla“ strictissima, aurea, Melampy-- rum silvaticum a pratense (obyčejně s růžovými květy), často též — zvlášť. ve vyšších porostech a mezi jednotlivými keři — Silene inflata, Solidago virga aurea (zpravidla též var. alpestris), Gnaphalium mnorvegicum, Lu- zula nemorosa var. rubella a mygrescens, L. sudetica, L. multiflora, Me- landryum rubrum, Athyrvum alpestre, Aspidium spinulosum, Calamagrostis * villosa, Lycopodium selago, Veratrum“ Lobelanum, Polygonatum verticil- © latum, Streptopus amplexifolus, Orchis maculata, Carex pallescens var. subglabra, C. pillulifera, Deschampsia caespitosa var. varia, řidčeji var. aurea, D. flexuosa (na suchých místech mezi klečí), Polygonum bistorta, Rumex arifolhus, Veromea offičinalhs var. rhynchocarpa, Galium hercy- W mcum, Campanula Scheuchzeri, některá Hieracia, Hypericum guadran- gulum. Řidčími zjevy jsou: Paris guadrifolia, Galeobdolon Vuteum, Ra- munculus nemorosus a lanuginosus, Listera cordata (Jinonoš, Labská a. Bílá louka), Blechnum spicant (pod Kotlem, na Rosenberku), Athyrium. fia femina (pod Studničnou), Aspidium lonchtis (v Kotelných jamách), Asp. phegopteris (Jinonoš, Sněžné jámy), Hguisetum silvaticum (Weiss- © wassergr.), Linnaea borealis (v Malé Sněžné jámě), Epilobium montanum,- Circaea alpina, Momesis umflora, Oxalis acetosella, Majanthemum bifolium. Ze sousedních útvarů zabloudí často mezi kleč Mulgedium, Prenanthes, * Ranunculus“ platanfolius a p. „Na suchých lokalitách přecházejí klečové porosty ve vřesoviny,. 1 růstá tu pak Deschampsia flexuosa, Vaccimum myrtillus, vitis idaea, na poněkud vlhčích místech téhož rázu i Vace. uliginosum a Empetrum m- grum. Faci tuto provází květena nadmíru chudá, jen nějaké Hieracium,- Homogyne, Luzula nemorosa a p. : 9. Listnaté křoviny vysokohorské. vry Útvary tyto jsou na Krkonoších nehojně rozšířeny. V porostech převládá obyčejně jeden keř; a tak máme asi tyto facie: ; : 1. Křoviny vrbové, z převládající Salix lapponum neb S. silésiaca, mezi nimiž pořídku (u rybníků) bývá vtroušena S. caprea. Ve Schnee- grabenu jsou malé křovinky S. phyllicifolia (©!). Křoviny tyto — vnichž přimíšena bývá 1 Betula carpatica a Sorbus aucuparia — jsou rozšířeny jen na těchto asi stanoviskách: Facie Salix lapponum na vlhčích, místy zrašelinělých svazích nad Velikým a Malým rybníkem a mezi vodopádem Pančice a Labe. Wacies S. silesiaca jest v malých křovinkách ve všech rok- lích rozšířena. : : v 2. Křoviny střemchové, které skládá Prunus padus var. petraea, na- lezneme rozsáhlé na jednom místě pod Malým rybníkem, menší pak u Ve- likého rybníku, v Kotelných jamách a v Melzersgrundu. 3. Křoviny rybízové, složené z Ribes petraeum, pouze v Labské strži na levém břehu Labe, zde místy velmi pěkné; v jedné rokli mezi Lab- skou a Martinskou boudou, a chudičké u Malého rybníku (jv.). | Jiné křoviny vystupují buď ojediněle na skalách — Cotoneaster vulgaris na basaltu v Malé jámě a v Čertově zahrádce — nebo v menších skupinách vtroušeny jsou mezi porosty kleče — Sorbus aucuparia, Betula carpatica a p- : Bylinný nodrost neliší se valně od klečového. Křoviny vrbové, jsouce rozšířeny na vlhčí půdě, mívají některé typy niv: Mulgedium, Ras 99 Mmunculus“ platanifolus a ps; křoviny střemchy a rybízu jsou typu skal- mího, i mají některé druhy vlhkých ssutí (rybízové křoviny): Alchemilla alpestris a glaberrima, Aconitum napellus, | Ranunculus platanifolius, neb (rostouce na ssuti nezavlažované (střemchové křoviny), mají vegetaci velmi chudou. P- Zvláštního rázu jsou křovinné skupiny buků, řidčeji klenů, jeřábů Hjív (neb smíšené), které malebně zdobí subalpinské nivy a horské louky Rýchorce, a dodávají útvarům těm značné svéráznosti. Kolem nich sdru- 2 uje se nejbohatěji vegetace těchto niv, zejména její nejozdobnější druhy, fak Delphinium elatum, Aconitum rostratum, Thalictrum aguilegiaefolium p., ale i některé druhy lesní, především bučinné hledají tu svůj útulek, př. Daphne mezereum, Asarum, Pulmonaria a p. 10. Křoviny patra podhorského. Ř Listnaté křoviny patra podhorského jsou vlastně útvarem pro naši květenu cizorodým. Omezují se jen na nejteplejší stráně na předhoří, skoro výhradně českém, vyhledávajíce s oblibou vysoké meze v polích a skalnaté svahy. Keře, jež je skládají, bývají nejčastěji trnky (Prumus spinosa), často i hloh (Crataegus oxyacantha) neb růže (Rosa canina, zřídka Vagrestis neb tomentosa). Horské poloze odpovídají pouze místy rozšířené (zvlášť od Vysokého a Tannwaldu k Semilům) křoviny Lomicera nigra, zvlášť na severních svazích rostoucí. . Kyětena těchto křovin listnatých, již z toho důvodu, že vyhledávají ejteplejší lokality, namnoze značně suché, má mnoho druhů teplomil- jmých, ač jinak jest celkem chudá. Tak nalezneme tu Centaurea jacea, scabiosa, Jasione montana, Galium aparine, místy též Chrysanthemum co- rymbosum, na vápencích pak Inula conyza, Viola odorata, collina, Hie- racvum praealtum a cymosum, Gentiana ciliata a cruciata. Ostatně roste tu pouze ku př. Chamaenerium aňgustifolium, Origanum vulgare, Eupa- ičorium canmabinum, Stellaria graminea, Viola hirta, Viscaria vulgaris, Galium mollugo, verum atp. : © Křoviska Lomcery postrádají vůbec teplomilných druhů. Mají kvě- fenu namnoze strašně chudobnou. Avšak vyskytují se v nich i některé horské typy: Polygonatum verticillatum, Rosa alpina. p Na slezské straně jsou křovinné útvary hojnější teprve za hranicí obvodu v údolí Bobry. V horském obvodu zajímavy jsou pouze křoviny Sarothamnus scopartus na lesních stráních a mýtinách některých říček okolo Schreiberhau (tak při Kochelu), Hermsdorfu a Briickenberku (resp. lainu). Zdá se však, že jsou namnoze nepřirozené — vysázené, II. Společenstva luční. Do veliké skupiny společenstev lučních zahrnujeme veškeré meso- ilní až hydrofilní útvary bez dřevin a nízkých keříků (Ericaceí a p.), la nichž mezi vedoucími porosty trav větší neb menší úlohu hrají pestré oliny a jejichž podkladem není rašelina. Pokud jsou ve stavu přiroze- ném, mají — jsouce vždy poměrně chladnými lokalitami — zpravidla ráz norský. V předhoří jsou vesměs zkultivovány a horských typů namnoze postrádají. Nelze pochybovati, že společenstva luční náležejí k původním útva- řům našeho horstva, a že i za dob, kdy v horách rozkládaly se divoké Vč 7 100 pralesy, patřily louky k předním jich ozdobám a bývaly jakýmsi něž- ným, přívětivým zákoutím uprostřed mohutné, divoce bujné přírody pra- lesů horských. Jaké jsou příčiny, že uprostřed lesa náhle rozevírá se. svěží louka beze všeho stromoví, je někdy dosti těžko vysvětliti. Zdá se,- že uprostřed pralesů vzmikaly louky na vlhkých místech, kde stromům. lesním se nedařilo. "Tomu nasvědčovala by již ta okolnost, že v dnešních. lesích horských na vlhčinách rozvíjí se pestrá flora luční. Také v obvodu. záplav říčních vznikaly patrně — vedle poříčních luhovitých porostů —. rozsáhlejší lučiny. Louky na svazích uprostřed lesů — ostatně vždy velmi. vzácné — pokud nelze najíti příčiny ve vlhkosti půdy, třeba asi vždy pokládati za následek kultury. Naprosto není ovšem pochybností o původnosti lučních útvarůj v pásmu vysokohorském. Tam okolo každého „praménku, na všech zavla- žovaných stráních a konečně na mesofilních až hydrofilních stanoviskách nad hranicí klečovou, musely nezbytně vytvořiti se různé formace luční. Dnešní doby velká část luk vzata byla do kultury, a tak zejména na podhoří a z velké části i v horách — okolo bud — jest vedle luk více- méně původních, značné ba převážné procento luk kulturních. Přirozené | louky na podhoří mají v našem obvodu všude ráz luk krátkotravých.. Rovněž ve vysokohoří máme útvary luční, avšak bohatěji vyvinuté. Vy- © stupují tu hlavně ve třech typech. Na půdě mírně vlhké, „poměrně ne- příliš nakloněné, v pásmu klečovém — po případě nejvyšším lesním —. utvořeny jsou pravé horské (subalpinské) louky s převládajícími travami. a četnými květnými bylinami nižšími. Na půdě mírně až nepříliš vlhké na větších svazích neb v nejvyšší (nadklečové, alpinské) zoně, a zejména v roklích vyvinut jest klenot naší květeny — lučiny alpinské — jediná © to záplava pestrých květů, kde trávy ustupují do pozadí, Konečně na. půdě značně vlhké až mokré rozvinuly se horské, subalpinské nivy, v ničhž vedle bujné vegetace trav, daří se zejména oněm statným, pestrým by- linám, jako na př. Mulgedium, které Jsou nejkrásnějším zjevem v horské květeně naší. — I v lesním pásmu máme analogii těchto mokrých mv — horské ( montanní) lesní mvy. Ty však tvoří s útvary lesními této zony. u nás (ne tak Jinde; srv. nivy v Rudohoří, Šumavě) vždy tak těsný, or- ganický celek, že pojem horských lesních útvarů sám již zjevu toho vy- žaduje. Proto zmínili jsme se o nich již svrchu. Zbývá tudíž pojednati o samostatných útvarech lučních, tedy 1. o útvarech lučních, a) podhorských, b) P 2. o alpinských lučinách a 3.0 subalpinských nivách. Konečně však připojují se rázem své květeny — větším bohatstvím květnatých. druhů — pastviny, xerofilní luční útvary patra podhorského. Nejsou sice lukami, avšak vykazují takovou příbuznost s nimi, že jest nejlépe pojednati o nich při útvarech lučních. K nim druží se horské hole. Květena luční jest velmi bohatá, vlastně nejbohatší vegetace našich hor. Dle vlhkosti půdy ukazují se velice rozličné facie, dle ní řídí se roz šíření jednotlivých druhů. - Připojený přehled nejlépe poslouží orientaci. Příbuzné si útvary luk podhorských a horských vedeme rozděleně, aby vztahy jejich lépe vynikly. Způsob výskytu (cop., gr(eg)., sp., atd.) značíme dle Drude cult. označujeme druhy, které kulturou získávají většího rozšíření nel v útvarech přirozených. Šipky označují rozšíření v útvary druhé.. Malé n. značí druhy pouze v nejnižších polohách — u Vrchlabí, Landesh A p. — rozšířené; r. označeny rostliny vzácné, resp. velmi vzácné (rr). P - ; , ; ť 101 ut suvido4 011440101 a : -doo DOju0O VII4UD10T "ds k < — doo unuvjuom uma) "u 82) v140j0dno omounaBy "doo 270W4 Wno£) -pmonffo va4osmbuvg | 1 0umu Dg4osmbuvg | ————— pum -49901 D1MUDYDIF a LL LL *4DA SVADČNA : DYJUMOYDIE ouvjnom V1)m19Y91V | mAaovwn ompusdiA s "doo < POS "doo 3918 ŠNOVŮOAMA SNY 04T —— 'ds "5015 < O9 < "0915 sudo « (119) < MDD, « - SMUODAMY SNINOUNMUDIT "5015 sm0/ u -VUDID]d | SNINIÚNUDY —|—> A —— => "ds omumuvyf SMNMOUNUDYT "Tos "doo n10/ : "ds "u DU404 D4DOUK Pá -2miojpnbo UMAOYDYT "9019 Stsn DÁ DYJÍ P- "II SV)DU40A « R "doo mad? D1140SMI — > c: "3015 če 2000 k“ Á D401f1581040U OUOUWDU —————> A "0 . IL NU, Í : : -D9940016 MMIMODY B sz be X Ped "doo ZR : RK oo : k : a smodou mp0 — -> o SP a PE op attíná : = p + a ž 5 k Poškh va "m "L WMD10 a A dě 8 Po PAE SA ke SAL Pa vám ORL „sumbpma P vB: x S -a Amon oxsmary | = ———— 102 "doo u2do ounuvpuv) "doo "3918 V407 /19 010% doo "9015 SLS 0d D10% 'I É= ; E "dsstysnDd DSSDUDT — ds ! + KSTStY, mo suogumno04d ubo T DOYDPNS SVD = UMOHDYJOD wmwT <————— "doo 2497]07r st904p "+010 <- S4su0jDud S ; pe soba DIDO "D010 DET) TOI < ———— —————> M 5 „II S04S2ÁD, "TRA < n 3 "009 DDUND DIIYUDHOT |—— DWS -99191445 "4DA DYYUD1OT = 4010914 DOV > doo "L sNSOUÚÍNN 6 "U SNYDNOM40D SNYOT — ( "ds unonpods | « 1 suadaw wmmofuT — „HM osuojDad wmnuyojug "d09528U9704d SNAÍY DT WMMÁDS 6 009040 MA —————— 09890 0OŮ DA "ds suagwuno04d 01144010 > ; suogm;no04d « WMMADADD « > . TUMUDINOM 6 OSUD PU POTONO ji o sáj oyofnfiduos PD wemnofůjna uMSSÁY "doo su -0jsvd vsana vVyjosdv "doo nuroa OTO VUWDD 6 PTÁ "L 070010, OBDOPOH "I 9445010 MMO, 20 S44 « "I D1DYDSOM DUOŮDAT > "ds suagnu « "3019 DULDA D1)YUD10T » I 9ySIOY ÁynorT | £ATU 9YSI0H | Xuronj 9ysurdry 9ysI0Ypoď Aynorj Aurajse Aava ' + 9 10 "ÚS DPYJUU SNOSVWYJU m | k = M I S09 -ou lo V0BUuDY24E mmm < ——— < — -/ipuoyds mn919049T NY E — -4150 V140jD40dUT DUDIUOU „POUIOUP . (Hn9) S18U9104d S10116 jn <————— 'd09 10400 MN4DÝ — vVbDAfie0s < « z] vubomu vyjpudun : : "II S04450d1D "IBA < "doo vubow vyjomdun "doo Wm] -o0fWGuo1 mnamojdng D40) D140M4TI r L NONO SOE SVAYÍCT, "doo un : 7 -gna umfiapuoPy % = S0ADĚJNA DVDS = < |— "doo 0701 fma 0410106 |—————> ; : "IS SNS00090S SNYJUDUT —|—> "I "doo S9p10119p SNYJUDUT í < < — | mmm = : -uvaponb wmoaodl T : ; i DUSMVŮ 22) | MMUDINOD UPOL : E < <- un0Y0A1$ MMYUDO) > 7 | v "T dSU07D4 MMIUD4DL) 2 mndauvo (5015 P -0y9uy4 MMYSD40,) - DSNOAAD MNYSD4D,) . : ; : r("jjmo í ee er PYDOTOVKŮ) ARK sa 2 v "5018 vounuvali « ok i DsombYm 01401193 "I SVASNOd 014011915 zo 3 (o Z 9x80 £NOT oxszoupod £yN0r KUTA)SB ži hc M m du o 0 oh NÍ an h jg Jo So oj o aáeěkí S n SA Loč S zdá odnětí sa KČ ase 4 ja nik DE né 4 skle <= unouuadvog -a "ds umsoufio —« < — undo WMDD4OVIT 2SU21D4d MMOD4NT | "ds mMyjpoDad 6 i mno | -DYJUDANMD MMOD4OVJT | voj wunp | 6 UVYVOJ MMODMO T —|——> X ha i : MN : sa “ -9/wu0104$ mov T é < —— < : <| — 971980j1d MMOD40 "0010 : doo vsopnmoď sudo — —> I ———————> SO /YDD4G "IRA "doo : I < ——— < — | V40)/1pumah sudo k "ds sojowm. Sud94 : S91 0100400. SUD) suama sudo TNO: SVUUDVY SD) m ————— -912000 "IRA < — SYUYSVY « a > SVPUuuNNO NOPOJNOD"T n 8 sn401/ : ; -wun. snaoydoafiyog. | sisuojpad uobodobvnaT umuofwu -40110 MMNOÁSOSÍUY) : ojonuDa OBD4f109— > < — duysmpd mMg0jd "409 WMO J0WS)D « | —|-———> ds "00 SUDJNU W901 — > "ds "doo 'd09 <———————— 2450djm wmagonda wNAaNosg0 MMAOjU "1 DID4OP0 S44 ; unns -sw mmyfydowsoya ký TŘ E ARE S p P NELA K ROE UNODUMS -0 MNMA4OUSO4NO)T I < — MNnoYUDMDYJD MNO ÁATU 9XSI0H 4uronT oysurdry dys10Y AynorT ÁUTA)SBS 104 <|- "doo PUVIUOM DOMU —————> "dos DD4Ndand SDYJUDUDLT S144S901D "IRA <———- VduNnO DĚMA OBPpY0S wunmdo wmpobnK — —————————> ds "IT DU0V)DS DIMUT SUDDVÍĎ VY WMNODDTDAD T ———> 2)0u K < — -00 fo. MNODTVAD T, —|——> SN00S00NVÍ "TRA 10 SNDDSDADM K < "1 umoDydu | « IL UUMYDUS : < —— | sopiojhuu © « ha ; i — n0YjuDND4d a mno) jogmn « < — novy 106 MMOD4OT 209409. MMODLOJ "LI SU9DS00ND)É | « ( 9BUIOT dík PAA a ÚO ČTV ERA SNK PR RA | E OA WAS oeu10J ORP, R 5 B o p 0 da "II 240)DUGT WMDDADTT |> < ——|— 1 Nb 3 i wnmmajppnosd | « II UNMg0 « | ; ě : IT 0UfYAMT « : | 7 . : "L UMUODWMUWM A K : ýe ; V | "T MM SA ; © p -DYd09040149 | « : 25 n R p oo A <—————— 0unpaď Wm1004907T nh ATO 93810H Kuton gxsurdry © 9ys10Y £yNOT 9ys1oypoď 4ynorT: £UTAJSLK : tá "I 00140) pmuvduv DpwWn) DSO9DIS "I 904800 IBA < Dyouosuad SNNP4DO SVNODD VUYUDO) — < — | PoYopns D91IYF unobaa4ou « "L SNUDUJUODY « wmmdns mmpydou) "5915 SN9)D S9)ISD)0T (II MNO40g40dfy 'IBA<— 2014010 SO)ASOUDPY 4900 UOMOĎVAT — SVSUD4OMOU « oewmu -IO S140)nM4 019942 — Vo2yDNOYDS "AMD a SAIU 93810 Xuron[ 9xsurdry < D110/ -opum04 vjnundwuv) — > SSUD1D4d DSTODNS < — ——SSUDAMD DYNOU "L 240W « : UMU OWO1DY MMS |> "L WMWWUDI « osmpd « WUMNODDA42)0 MMS) SuD)nu SNMP) DS019DIS « oblaydopnosd — « MI V7V]noVDd « S0SUD)DAd DDAMDO1UD,). DDDDÍ VI94ND1UR) SPaPbNA OUY4DO > > wmmyofojm 09)"Y?E > unumoyu00 -N91 MMUMOYJUDSÍAUY > „mo < — | swmuasod SV]9 — v, > — unnovp Mmypydous 3 > "T 09D90DP (P OVMDNIO — > p —— > 9ysI0y AynorT 9ysT10ypoď AynorT ÁuTAjSBT 106 107 nomyjPdmo « DoyjP9 VUDYUDY "I Ssodvo « 2 PK LBN : : STUUDADŮ DVADDMO ———————> ——— S L 40010 OMUMÁT (1 pum DNMUT) 0240] U BLS SADĚ NA DYPIUNAI—|————> SApo0MDYD SNMÁU L Ke SMDA0. SMMÍY T, 240ĎNA MNWODUO I <—— ——— | suvjdo4 vbnly ssuoaonal "F 24DŮNA MNYOGI IL S1450d)0 « ; 401005404 « É "1 DDYDANIS SUOSOÍ "I DSOjUdsoDO « DIMAS SUOSO > —— LL | AID SAOSOŘTA : E: ojpmomnffo mnmhydukg př "ds 09101p « N Dn0/ | j R -10N9MDS DUDUODA — AE suouoníÍJo vuDMODA | ONIL Uunua0a « ; 2109409 **) DION « Ž < — umsombun « 1 BY nS UMNOVUÍ DADY UNYDE) > odsmmPd « k WNOYDpNs. MMDE "L N40 6 |> 2 obnjom wm > bo : ; vmvd -duv ko rosa 2% Á <. Wwnygnovds VMNOÁYT 9 SAIU 93910 © £utnp oysudly 1 KMAISBK "TOS P LŘŮ "doo smj0f140 T ———————> -doo wmnmdyp MMSDYT "IL DMM « 09)N4000 DISD4YÁNT < < vmd)o DVYS14DT < VODYDPNS. SUMINOVPIT > M < II vmd)v « "II S9p004p1199 VOMO4 A < B0915 < —— "15 D140151 MNUOBÍ 10T 0S0)900 "I 019801900 "T sndsuo smyofismg0 v9WMMT "3015 smssamdkio « vjnsa D940YdÁNT I 9SU0)DAd MMSDYT Stuobna DU4DUVI S00 « 0100495 DISVAYÁNT Tě — suymumffo voMo4A vipaom oDP1uV1T SATU 9YST0 Xutonp 9xysuidrv 9ys10Yy £yNO"I 108 2ysI0Ypoď Aynorpg 3 ÁurajseT 109 I D40)fonvd x940,) 1 DPL XDUD < "9919 2UUd40d M0T — suvjmyf VOD) 404019 VDMSDK DW40doj X9400) s R75 OPUTOJ DUA0 z cd D49N4 VDNSO T D2)N4909 DMO ee "I —— < "doo NXMY) DOT- < Dipow D2UT > "TD10W04 "IRA S701WM "I SPSUDIDAd "I > DSSOUÍMOD *I U > Ssnmd DOT jm DMdNS DOT > jm < — 3919 pnuup DOT — V1040M01 SY100T : . < — Vsojidsomo "YDSAT sny -D9 WDYJDNDYMA 2SUD)DUd WMNOYT — „ SYDNDOD E snjpmmomoab p | "jmo SSU0jDAd SNaMoDdOJE k ZN: a: s po0DMp í X / Kv -unam SYsoaDouvmDY | s: : ŘEPA ro Pl nod dreoě A nádí SUDŮMA SYSOEY — Esc: > > — 07s12 snamsoufi) vsoNnď)f Dsduvy9sag Ě k CN 0 < * > "doo wummdjo Y => jm < še — 9918 psojpa 09 M — VUDJNOM "IRA < : N04 Z PE | T70BO UNYJUDTOYUP > B0185 č. < ee s : - ŠAM9ysT0E | kuronr oysurdjy (9ysr0Y £ynor PTE EC : E p ší z, oné: PECI oba “ 9ys10gpod XynorT R át TOU OTEC : > a = = ae * . dk M MO kř vě: deda Zá Sal dí SY m Dl 0 M < doo nobojuvmw wnYVT "doo wunoLS MMF : ' "ds unu MNÍODNOT : Pk "0010 nič snuvuolfmojr SN004 | o aan | SORANO LANA R RO posd -DUMMMD SOYJUDAVÍ S -0409 vmopvumlir Duo 040Y1U0101T <| — 901.104 MNSSO01 0190 —|——> D210/4v1 '0 EEN | < ————— VjPIMODW 0 omongmos O < ———— | Vjnosvu "L SVDIVMU S04 "T D1D]MSN S94 P asie wm0/401 "A unhiyo -Dyslijod mn40ydo Bd wun4oydoyoy sndno9 nd 1 oppmbva %) "ds stuopdoo ý D1 70) : G |= vag01bgns+18As < 1 SUo0sOTDA. 6 9 9 "L DON * . poduDd * 'do9 V700 1) |—————>> 1 en Dsolyumd 9400 "ds vsojidsopo * ja) vojjfydolkum "9 ok) B ní W LL A wybnouapnoz) c) J KAI 9S10H Suron[ 9xsurdry KUTA)SB 110 111 "T UN -půjna mnssojbouydo 'ďoo vuvunj "10T — > a450djD WAY "I MNSOMDA MMYDÍÍMOT Sop1ou -5vj9s v1jombv12S wumsom "A o4smnd "A DSUDAUD MUMISMDY ——————— . = "| < "doo wnuv)990T *A — > "II UND UND A 3 E "1 ojpuunno WMMNOUYO109 3 "I DjpNds "I S = < POMO] P LL uj OEM STT E SVASDÍMUDD DNÍ ——> "a "IBA DSO4OMOU VINONI > | : smmofna *f SNSSD4ÁMOD *f* I SMUD >> < smmdns *f x = sn snoyPANS *f svu4ofinf snounf a oa | sndumo04dmo) snounf : UNID11OYADA UO OT > ——>> R tí I svplom ouojjpano9 |- p <———-s040fwrojdum don6 |—> Pa | | ! sosuojDad +2) k KTE : jÁ V vojny DOBDY | sy: 3 | 9 n 000, SUMAOTDA 7; ora ds plod A aja BK, 6 - Aurajseg . A z Cas he oxs1oupod £NOT 9ASL0H KYNOT 75777% eo gm P 75705 6m 7 7 ——— 7 3 př: 112 11. Útvary luční. Louky v užším smyslu jsou mesofilní až značně vlhké útvary, které postrádají dřevnatých rostlin a nevytvořují rašeliny; základní po- rosty tvoří různé druhy trav. Vedle trav hrají důležitou úlohu květnaté druhy, které často vystupují v takovém množství, že udávají ton celého © útvaru, vyznačujíce tak jednotlivé tvářnosti, facie luční. i V naší květeně máme dvě základní, svéráznou vegetací vyznačené — skupiny útvarů lučních: a) louky podhorské, namnoze louky na podhoří, odkud šíří se do nižších údolích horských a b) louky horské, bujné louky © s vysokohorskými typy, hlavně nad hranicí lesní rozšířené, avšak i v ústřed- © ních údolích horských rozšířené. U obou skupin můžeme odděliti jako zvláštní útvary louky, jejichž květena jest modifikována, resp. ochuzena vlivem kultury. Kultura působí na složení vegetace velmi zhoubně — ze- © jména hnojení, které přímo zabijí celou řadu druhů — právě těch nej- © krásnějších. Tak schází kulturním lukám vždy Orchideje, Gentiany, Pri- mula, Armca a p; za to podporuje se rozvoj jiných druhů, které pak opanují půdu, tvoříce samy převážnou část vegetace. Tak poznáme v horách © kulturní louky rázem dle spoust Alopecurus pratemsis, Polygonum bis- torta, Alectorolophus major atp. Ovšem, že zachová se i veliká část pů- vodní vegetace, ta však se modifikuje dle nových poměrů, takže louka dostává onen karakteristický vzhled luk kulturních. - „O a) Louky podhorské. Podhorské pralouky vznikly — jak jsme výše vyložili — uprostřed lesů na místech vlhkých, kde se stromům nedařilo. Proto vyznačuje pů- vodní louky vždy velmi značný stupeň vláhy. Máme-li louky sušší, jest skutečně velmi těžko najíti příčinu, proč za okolností daných vznikla louka a nikoliv les, ač podmínky by mu zdánlivě vyhovovaly. Než sušších pralouk jest nepatrný počet. Většina sušších luk vznikla po vykácení. lesa, když používáním louky v hospodářství zamezeno mu bylo znovu- získání ztracené půdy. I takové louky, pokud nejsou hnojeny, mají ráz. původnosti — květena, vegetace jejich jest původní, přirozená, avšak nikoliv původ, vznik jejich. Tím liší se od praluk, jež existovaly již v do- bách, kdy člověk horám našim se vyhýbal. Původní louky podhorské jsou nejčetnější: na slezské straně v údolí Zackenu u Schreiberhavy, u Jakobstalu, místy u Nového Světa, v údolích © Jizerských hor, v údolí Oueisy u Flinsberku, v údolí Jizerky u Vítkovic, . v údolí labském od Vrchlabí ke Spindelmiihlu, místy v dolní části Lan- gengrundu, v údolí Úpy až asi k Velké Úpě (místy původní), na Malé. Úpě, na Landeshutsku, Schmiedebersku, u Krummhiiblu, Briůckenberku, (Gersdorfu, Hainu, Hermsdorfu, Petersdorfu atd. ; JE -Na vlhkých lukách (praloukách) tvoří základ porosty trav a ostřic Poa pratensis, Lolium perenne, Anthoxanthum odoratum, Deschampsia. caespitosa, Poa palustris (na zvlášť vlhkých místech), Festuca elatior (v nižších polohách, není již na Novosvětsku a u Spindelmiihlu), Glyceria Flmitans, Alopecurus pratensis, gemiculatus (místy), aeguals (= fulvus), Carex Goodenoughi, acuta, pamicea, zřídka C. eaespitosa. K tomu druží se pestré druhy, tak nejčastěji Caltha palustris, Ranunculus acer, Sangui- sorba officinalis (není již u Nového Světa, Spindelmiihlu, Velké Úpy II. a p), Lathyrus pratensis, Trifolum spadiceum, Lotus cormeulatus, Viola tricolor, Polygala vulgaris, Čardamine pratemsis, Arabis Halleri, Gera- mium pratense (schází v horách), silvaticum (řídké na podhoří, v horách hojně), Hypericum guadrangulum, Lychnis flos cuculi, Heracleum sphon= 115 nám, MWeum athamanticum (pouze na sev. svazích od Hlinsberka a elké Jizery po malou Úpu misty), 7ragopogon pratensis (v podhoří), ' Leontodonty, Crepis paludosa var. brachyotus, Hieracia, Chri santhemum " leucanthemum, Centaurea pratensis (místy), pseudophrygia (dosti vzácně, * hlavně na slezském úpatí), Galia, Succisa pratemsis, Armca montana, Phy- , teuma spicatum, Cirsium heterophyllum, oleraceum, palustre, canum (skoro -jen okolo Janských lázní), Primula elatior, Alectorolophy, Rumexy, Or- „chideje, Colchicum (jen v nízkých polohách) atd. k Sušší louky jsou krátkotravé a mají květenu chudší a vykazují místy (v teplých polohách) vztahy k pastvinám. Z trav často převládá Anthoxanthum a Poa pratensis, rostou tu Gentiany (zejména baltica a car- patica), Saxvifraga gramulata, Luzuly, Melampyrum pratense, Achillea, | Bellis, Hieracia, Pimpinella saxifraga, Tr ifolum repens, Potentilla pro- cumbens, Aguilegia (v nízkých polohách a též na mokré půdě) a č. j. 4 Rovněž krátkotravé jsou vlhčí louky alespoň poněkud rašelinné, ] představující nám s předešlým typem asi původní pratyp luk podhor- ských. Vyznačuje je Parnassia, Polygala amarella, Primula elatior (též var. mirabilis), Carex pamicea, Goodenoughii, glauca a p. Dle převládajícího druhu rozeznati můžeme několik facií: Faeies Cirstum heterophyllum, zejména v horských údolích hojná, Bv níž rostou i Cirsium oleraceum, palustre, hojně Polygonum bistorta, > Melandryum rubrum, Phyteuma spicatum, Hypericum guadrangulum. Ě Facies Phyteuma spicatum dosti často v údolích horských, tak "u Nového Světa, Harrachova, sv. Petru a p 4 Facies Arnica montana, zvlášť na sušších loukách v horách, ze- „jména v horách Jizerských a na slezském úpatí, zřídka na české straně. | Éinak to bývá facie chudá na statné druhy, nánejvýš růstá v ní ojedi- měle Cěrstum heterophyllum. Za to četně rostou tu menší rostliny: Poly- P gala, Veromica serpyllifolia, Succisa pratensis, Alchemilla a p. b | Facies Suecisa pratensis dosti často na předhoří, v horách skoro úplně schází, znám je pouze z Jizerské louky. Jinak bývá květena po- dobná předešlé facii. = Facies Meum athamanticum na mírně vlhkých lukách na Velké ší u Flinsberku, Jakobstalu (k Michelsbaude), Grenzbauden u Malé -© Facies Crepis paludosa var. brachyotus zhusta na lukách v českém podhoří, tak u Vítkovic, Vrchlabí, Janských lázní. ; Faeies Crocus Heuffehanus, jarní facie luk v horním údolí Za- „ckenu, zejména překrásně vyvinuty v Dolní Schreiberhavě pod Černou horou. V létě úplně mizí a vykazuje floru dosti pestrou, již v Schreiber- jů h au vyznačuje na př. Hieracium floribundum, Polygala, Melandryum ru- brum, Carum carvi, Heracleum (na vlhkých místech) a p. Facies Chrysanthemum leucanthemum, obyčejně s přimíšenou Ar- micou, vyznačuje místy sušší louky v okolí Kynastu a Giersdorfu. Facies Cirstum oleraceum s četnými druhy předhorskými (Gera- mium pratense, Tragopogon, Crepis bienms a p.) vyznačuje louky v okolí Janských lázní, Landshutu, Vrchlabí a j. a Facie Orchideová, příbuzná babinským lukám ve Středohoří, jest "dosti vzácná, ukazujíc se hojněji jen na Landeshutsku a pod Rehhornem. Vyznačují ji Orchis mascula, latifolia, ustulata, sambucina (podle stupně vlhkosti), Gymnadenia conopsea. l 3 Facies Gentiana carpathica, baltica neb i campestris jsou vzácné ME kotravé louky z okolí Vrchlabí, Branné, na Rehhornu a na několika 8 " 114 místech v Slezsku známé. Jinak nevzhledné louky ty stkví se v podzimu krásnou barvou hořců. : 4 Louky hořcové provází zhusta facies Parnassie. | Facies Polygonum bistorta, obyčejně ve spojení s Alopecurus pra- tensis, jest facie velmi hojná ve všech polohách a i v horských lukách. se vyskytuje. Ukazuje vždy na větší množství organických látek v půdě. Většina kulturních luk má tento ráz. | Facies Alectorolophus major hojněji v nižších polohách, provázen r Poe Campanula patula a rotundifolia, poukazuje též často na vlivy. ultury. 4 Facies Gerantum pratense místy na předhoří celé louky zabírající, skytá v době květu překrásnou podívanou. Drží se zejména na lukách. hnojených. Sahá až asi k 700 m (př. pod Velkou i Malou Úpou), odkud nastupuje facie (7. silvaticum, původem horská. : luční. Proto odkazujeme na speciální část. b) Louky horské. Horské louky jsou vesměs útvary mesofilní, pokrývající mírnější. svahy horské a údolí v ústředním pohoří. Rozšířeny jsou všude na. hřbetech nad hranicí lešní (především v polohách subalpinských), kde. množství vláhy jest dostatečné. Tak máme krásné horské louky na sva-. zích Kotle, Lysé hory, Krkonoše, Kozích hřbetů, na obou svazích hlav- ního hřebenu, na jižních svazích Sudničné, v sedle Geiergucke, na hřbetu. Fuchsberku, na Planuru atd., pak i na Rehhornu. Než i ve vyšším patru. lesním jsou rozsáhlé horské louky, tak v celém Obřím dolu, v Blau- grundu, Langengrundu, u Seifenbachu, Mísečných bud, ano i u Krau-. sových bud jz. od Spindelmiihlu a na Malé Úpě jsou pěkně vyvinuty. - Horské louky mají za základ zpravidla porosty Deschampsia cae=* spitosa, Calamagrostis villosa, Poa pratensis. Místy pak hojné Phleum- alpinum zejména na hřebenech. Louky zkultivované mají vždy převlá- dající porosty Alopecurus pratensis. K těmto travinám druží se společ- nost velmi pestrá a bohatá. Ton namnoze udávají různá Hieracia, která. tu mají své středisko. Nejhojnější jest H. alpinum, pak H. prenanthoides, bohemicum, pedunculare, H. aurantiacum (nepříliš hojně), H. floribundum máýrescens, decipiens; řídké jsou JH. albínum, pseudalbinum, Wimmer asperulum, imuloides, corconticum, glaudulosodentatum, atratum atd., pouze ojedinělé H. Purkyměi (j.“svahy Lysé hory), H. Engleri (Malá kupa), H. eximium (Rehhorn), H. striatum (Rehhorn), glaucescens (Pančavská pláň), H. silesiacum (Kotel). Vedle Hieracií jsou hojné i jiné druhy kom- posit žlntokvětých, zejména dvě krásné rostliny, hojné v našem obvodu Crepis grandiflora a Achyrophorus umiflorus, které objevují se často w velikém množství. Achyrophorus omezuje se zpravidla na vysokohorské pásmo, Crepis však sestupuje i do údolí; ona vyznačuje právě 1 nejnižší horské louky u bud Krausových. Hojnými zjevy horských luk jsou dále Arnica montana, Solidago virga aurea, Leontodon hispidus var. opimuš Taraxacum officinale, Senecio nemorensis, Gnaphalium norvegicum, Meé= landryum rubrum, Polygonum bistorta, Crepis paludosa (typ!), Silene im- “ 115 » flata, Geranum silvaticum, Iypericum guadrangulum, Polygala vulgaris, "Geum montanum (zvlášť význačné pro východní massiv. v záp. vzácné), "Potentilla aurea, Potentilla erecta var. strictissima, Trollius europaeus. Pulsatilla alpina (velmi význačná), Gentiana asclepiadea, Polygonatum ver- - dicillatum, Alchemilla alpestris a p., Campanula Scheuchzeri (na Reh- hormu pouze rotundifola), Cirstum heterophyllum, Veratrum Lobelianum, » Phyteuma spicatum, Alectorolophus pulcher, Thesium alpinum, Rumex - arifoltus, Anthoxranthum odoratum var. montanum, Poa Chaixii, Carex pi- „lulifera, C. pallescens var. subglabra, Gymnadenia conopsea a zvláště al- „ bida, Allium victorialis a sibiricum, Luzula nemorosa var. rubella, cuprea -a fuliginosa, L. sudetica. Řidčeji nalezneme Viola lutea, pouze ve vý- " chodním masivu se vyskytující, tam však zpravidla celé porosty tvořící; - zejména celé spousty jsou jí v Obřím dolu, pro nějž právě horské louky » této krásné, něžně žluté facie jsou nejvýš význačné. Dianthus speciosus P vystupuje v horských lukách pouze na jednom místě u Dvorských bud; p, P ankolá Hoppeanum zřídka ve východním masivu, na Studničné, ve - Weisswassergrundu, pak na Kotli; Achillea sudetica na horských lukách "nad Malým rybníkem; Primula elatior roste místy ve spoustách v okolí Jinínoše, zvlášť pak u Nové a Staré Slezské boudy; Gentiana campestris "skoro jen na Rehhornu, tamtéž udává se i Orchis mascula a militaris; P Coeloglossum viride roste místy ve značném množství, nikdy však na „větších plochách, na horských lukách zvlášť v roklích, ku př. v Kotli, E oopznh jamách, u rybníků a p.; Colchicum autummnale pouze na Reh- hornu. © pa © "Často zabloudí na horské louky některý typ sousedních útvarů. » Tak v blízkosti pramenitých míst (niv) růstá Acomtum napellus, Mulge- - dium alpinum, Valeriana sambucifoha, Ranunculus platamfolus, Senecio "rvvularis, Pedicularis sudetica, v roklích často Amemone marcissiflora. RV okolí horských vřesovin nalezneme na horských lukách Rumex aceto- © sella, Antennaria dioeca, Gnaphalium supinum, Melampyrum pratense, Ve- nea an var. rhynchocarpa. - Horské louky nelze tak děliti v různé facie, jako podhorské. Nej- "častěji bývají velmi pestré, aniž by některý druh převládal. Často mají -ráz jestřábníkový, neb převládá Crepis grandiflora nebo Achyrophorus. Zmínili jsme se již o facii Viola lutea v Obřím dolu; nalezneme ji též "na Rehhornu, v Blaugrundu, u Richterových bud a p. Potentilla aurea jen jridné vz k 1 z o jvr LBC v z Aa o W misty tvoří na malých plochách vůdčí druh. Hojné a překrásné jsou však "porosty Gentiana asclepiadea, zejména na svazích hojné, které v pozdním č planou nádherným azurem svých květů. Alectorolophus pulcher růstá usta ve velikém množství a může místy i menší facie tvořiti. Facie imula elatior jsou na zmíněných lokalitách v okolí Jínínoše. p Důležitý jest u horských luk vliv kultury. Pohnojené horské louky E jsou zpravidla jediné moře klasů Alopecurus pratemsis a Polygonum bis- Ptorta. Na nich udržuje se hojně i Crepis grandiflora, Campanula Scheuch- -zeri, Hieracium floribundum. V sousedství bud na hnojených lukách bývá "hojné i Imperatoria ostruthium a Rumex alpinus, spokojujíce se tu menší „ylhkostí, než jakou jim skytají jejich původní lokality — nivy (kde "ostatně nejsou obecnými zjevy); v téže splečnosti zpravidla růstají drobné druhy: Sagina procumbens, Pod *supina a anmua, pak Ranunculus acer, "Cerastium triviale (var. rhynchocarpum v Obřím dole, Langengrundu 'a na Rehhornu jest asi původní), Carum carvi, Meum athamanticum (u Nové Slezské boudy), Bellis perennis, Plantago lamceolata. Druhy ty jnak rostou v nižších polohách (na podhorských lukách a p.) většinou (by útvarech přirozených, výskyt jejich v horách však lze vysvětliti jen R: B A ara S ye KVPně s 116 8 Z jako prostřednictvím kultury zavedený. Poa* supina vyskytuje se sice © 1 v původních útvarech, avšak mnohem řidčeji než v kulturních. © © 12. Alpinské lučiny. Na Krkonoších máme zastoupeny též pravé květnaté lučiny alpské, zjev to scházející (kromě východních Sudet) všem pohořím českým. Vy- © vinuly se na mírně vlhkých stráních v roklích horských, a často nazna- — čeny jsou i na hřebenech, zvlášť v nejvyšších polohách, jsou-li chráněné. © Nejhojnější jsou alpinské lučiny v horských roklích: tak jsou krásně vy- © tvořeny v Kotelných jamách, v Malé Sněžné jámě (zejména na. čediči), © u Malého rybníka (nevalně), v Obřím dolu, zvláště překásné na Kiesberku, © a v horní části údolí Bělé. Na hřebenech jsou krásné lučiny za Kotlem © nad prameny Mumlavy, na Krkonoši (chudé, na svazích Kotelných jam), © na jižních svazích Studničné (velmi pěkné), na Sněžce (dosti chudé); © hojnější jsou porosty Pulsatilla alpina s nimi nejúžeji příbuzné.. S Alpinské lučiny vyznačeny jsou hlavně tím, že základem vegetace © jsou květnaté druhy, kdežto trávy stojí teprve na druhém místě, tvoříce © jaksi doplněk vegetace. Lučina taková jest vskutku »jeden květ.« Planou © tu zlaté květy Potentilla aurea, erecta var. strictisstma, Crepis mollis, Hy- pericum auadrangulum, Hieracii, Solidago virga aurea var. alpestris, Ta- raxacum migricans (u Malého rybníka, v Kotli a na Sněžce), modrá Gen- © tana asclepiadea, rudé Melandryum rubrum, nachová Primula minima © a Epilobium alpestre, růžové Lilium martagon, Scabiosa lucida (místy), - Achillea sudetica, bílé Pleurospermum austriacum, Anemone marcissiflora © a Pulsatilla alpina, temně hnědorudé Bupleurum longifolum (není na sev. © svazích). K tomu druží se celá další řada krásných rostlin tu hojných, těch zase vzácných, zkrátka jest taková lučina pravou květnicí horskou. © Na všech neb aspoň na většině rostou: Trollius europaeus, Linum cathar-- ticum, Silene imflata, Pimpinella magna, Amthriscus nitida, Epilobium © nutans, alsinefolium, Crepis grandiflora (nehojně), Gnaphalium norvegicum, supinum, Alchemilla glaberrima, Carlina acaulis (neznám ze sev. svahů), Gahum sudeticum, hercynmicum (není v Obřím dolů), Thymus chamaedrys, * Huphrasta montana a coerulea, Sweertia perennis, Alectorolophus pulcher, © Melampyrum. pratense, silvaticum, Thesvum alpinum, Rumex arifohus, Polygonum bistorta (jednotlivě), Carex atrata, capillaris, Coeloglossum vi- ride, Gymnadema conopsea, albida, Allium victorialis, sibíricum, Strepto- © pus amplexifolius, Convallaria majalis, Polygonatum verticillatum, Luzula: nemorosa, Selaginella selaginoides, Botrychtum lunaria. Nejbohatší jsou. nádherné lučiny na vápně v Kotelných jamách a Obřím dolu (na Kies- berku), méně druhů roste i na čediči v Malé Sněžné jámě (S.). Zde na- lezneme: Arabis sudetica (pouze Kotelné jámy), Dianthus speciosus (též. za Kotlem), Pimpinella saxifraga var. alpestris (pouze na čediči v S.), Erigerom acer, Galium boreale, Scabiosa lucida (též za Kotlem), Myosotis silvatica, alpestris (pouze S.), Ajuga reptans (i S. a jinde), Gentiana cam- pestris (pouze S.), Euphrasia minima, Convallaria majalis, Luzula spicata (není v Kotelnýcth jamách). Veronica alpina roste pouze u Malého ryb. níka, V. bellidioides pouze na vrcholku Sněžky. Malá lučinka v Čertově za- hrádce přechovává Pulsatilla vernalis a Antennaria dioica var. hyperborea. Vedle těchto namnoze pěkně zbarvených květů ustupují trávy do pozadí jak. svým počtem, tak zvláště hojností; -a i tu jsou to namnoze druhy ozdobné: Briza media, Dactylis glomerata, Poa Chaixii, Calam= agrostis villosa, Poa pratensis, Deschampsia eaespitosa, Anthoxzanthum. odo- ratum var. montanum. S | a dál do 0 L Í « + + pv N 117 Chudé alpinské lučiny na hřebenech vyznačuje zpravidla jen Pul- satilla alpina a Polentilla aurea, Carex atrata, Urollius, Selaginella. Místy tu tvoří menší lučinky i Priomula minima, tak okolo Sněžných j jam, na Stud- „ničné a p. „„Alpinské lučiny přecházejí jednak do luk a niv jednak do vřesovin a holí alpinských. V prvém případě vyskytne se tu některý vlhkomilný druh; jinak jim chybící — Acontum napellus, Ranunculus platamifolius, Prenanthes purpurea, Pedicularis sudetica a p. "Takové případy jsou hojné „v roklích kde spolu oba útvary přicházejí do nejtěsnějšího styku a dle „vláhy se střídají. Do vřesovin a holí tvoří přechod lučiny na hřebenech — -jsou vlastně již většinou pouze přechodními útvary, jak namnoze značně xerofilní ráz již sám ukazuje. Vždy však zůstává jim význačný jejich (znak, přSMědající květnaté druhy. P 13. Horské nivy. Nejvlhčí a Kole, místa na hřebenech hor a v roklích, tak zvlášť na prameništích a okolo potoků osadila zvláštní, bujná a pestrá vegetace, kterou nazýváme horskými nivami. Pokud není prameniště neb okolí po- -tůčku rašelinou, vždy vyvinuta jest tam květena niv. Kleč na vlhká tato místa se neodváží, vroubí však zpravidla malebným způsobem vždy svěže -zelený a barevnými květy zdobený lučinný pruh kolem potoka a pramene. ý Význačny jsou pro květenu niv v prvé řadě statné byliny sub- ; © alpinské; rostoucí ve skupinách. Mulgedium alpinum, Aconitum napellus, E obě alliariae, Ranunculus platamfolius, Chaerophyllum hirsutum, - Thalictrum aagwilegiaefolium, Crepis paludosa, Premanthes purpurea, Se- necio rivularis a nemorensis, Rumex arifolius, Polygonum bistorta, Melan- (koněm rubrum, Veratrum Lobelianum, Polygonatum verticillatum, Stre- ptopus amplexifolius, Athyrium alpestre a krom mch skupiny Pedicularis - sudetica, Sweertia perenms a Barischia alpina jsou ozdobou každé alpin- = ské st kc le toho, za jakých poměrů se vyvinula, má horská niva i různý ráz. Na plochých plateaux Labské a Bílé louky omezují se na okolí po- - toků. Půdu pokrývá Calamagrostis villosa, jatrovky (nejčastěji Scapame), -zhusta i některé Sphagnum, mezi nimiž stojí pak skupiny Mulgedia, Ade- 3 nostylés, Aconitum napellus, Prenanthes, Ranunculus platanifolus, Vera- - trum Lobelianum, Athyrium alpestre, Polygonatum verticillatum zpravidla - roztroušené, zdobíce tak břeh potoka. Ten bývá vrouben hustými porosty - Petasites albus, jinde usadila se u něho Pedicularis sudetica, Sweertia a -- Bartscha. Zpravidla jsou tu i skupiny Polygonum bistorta, Geranmum - stlvaticum, Cirsium heterophyllum. R Pestřejší bývá květena, kde Jest pramének neb potůček obklopen malou kotlinkou, jak tomu jest zejména na sz. svazích Kotle. Tam růstá - hustě Calamagrostis villosa, Poa Chaivi, Deschampsia caespitosa, Phleum L alpinum, skupiny a porosty Mulgedium alpinum, Adenostyles alliariae, — Ranunculus platanifolus, Aconitum napellus, Thahctrum aagmlegiaefolium, - Chaerophyllum hirsutum (pokrývá právě jako Mulgedium menší kotlinky - často samo), Anthriscus mtida (zřídka), Senecio rivularis a nemoremsis, L Prenanthes purpurea, Geranium silvaticum, Rumex arifolius, Polygonum „bistorta, Veratrum. Lobelianum, Polygonatum verticillatum, Athyrium al- © pestre.Menší kotlinky zarůstá zpravidla jeden neb málo druhů. Kde však | Jest komplex takových praménků, pravé prameniště (Auellflur), rostou (© v nejpestřejší směsi pravé houštiny, někdy neproniknutelné, záludně bal- i psny a tůňky skrývající. S nimi ovšem vyskytá se řada slabších druhů: 118 Jumcus filiformis, Allium victorialis, sibiricum, někdy Lilium martagon, © Orchis maculata, Eriophorum polystachyum, Carex Goodenoughi, Bartscha © alpina, Pedicularis: sudetica, Gentiana asclepiadea, Sweertia perennás, Pe- tasites albus, Crepis* paludosa, Epilobium mutans, alsinefolum, alpestre, Hypericum aguadrangulum, Melandryum rubrum, Silene inflata, Viola pa- lustris, Stellaria uliginosa, nemorum, Cardamine Opizi, Alchemilla al- pestris, Trollius europaeus, Ranunculus repens. Na takovýchto místech roste na Rehhornu i Delphimum elatum. Kotlinovité tyto nivy jsou též — patrně jediná původní stanoviska Imperatoria ostruthium a Rumex alpinus. — Podobného rázu jsou kotlinky v nádní jam (roklí), avšak zde bý- vají porosty ještě hustší, statnější, namnoze jen z vysokých, zvíci muže statných druhů utvořené, v jejichž stínu nemůže již jiná menší rostlina se uchytiti. Krom nich roste tu často i Carduus personata, Anthriscus m- tida, Campanula latifoha. Jindy zarůstá nivu porost Anemone marcissiflora; © podobně růstá zhusta Viola biflora vedle V. palustris. Často tu tvoří celé porosty Poa Chaixu, Scirpus trichophorum, Cardamine Opizii. : V roklích zarůstají nivy i příkré svahy, pokud nejsou holou skalou. Stráně ty mají vždy dostatek vláhy (zvlášť z tajících sněhů). Ježto skála jest pokryta jen slabou vrstvou prsti, tvoří nivy ty vlastně útvary mv skalních, značně odlišné od pravých niv. Největší část takové skalní nivy zarůstá jen drobnějšími druhy. Tak roste tu hojně Vžola biflora, Carda= mine resedifola, Epilobium nutans (zřídka anagallidifolum); alsimefolium, alpestre, Juncus filhformis, Carex vaginata (Kotelné jámy a Riesengrund). — C. capillaris (taktéž), Allium sibiricum, Scirpus trichophorum), Carex — pauciflora, Luzula sudetica, Molima varia,- Swerha perennis, Bartscha * alpina, Pedicularis sudetica, Myosotis palustris Primula minima (kdesejiž © skála obnažuje), Cardamine Opizi, Parnassia palustris (v Obřím dolu). -© Tam, kde skály tvoří stupně, nahromadí se více prsti, a tu pak usadí se © i statnější druhy: Mulgedium, Prenanthes, Streptopus, Senecio rivularis, Valeriana sambucifolia, Allium victorialis a p. Se zálibou vyhledává ta- — kovéto lokality Anthriscus mtida. Tento skalnatý typ můžeme pokládati za mvy alpinské. Ep a tady PR Bujná vegetace, rovněž rázu riv, obklopuje i potoky v nádní roklí. © Zde jsou to opět hlavně statné druhy. Nejblíže u potoka usadil se Pe- © tasites albus, mezi balvany, kdé zadržela se prst, uchytila se V?ola biflora © neb Anemone narcissiflora, celý pak tok obklopuje houští Mulgedia, Ade- — nostyles, Aconitum mapellus, Delphinmum elatum (pouze Kotelné jámy a Kotel u Langengrundu), Valeriana sambucifoha, Ranunculus platanifolus, Filipendula ulmaria, Thalictrum aguilegiaefolium, Trollius europaeus, An- © gehica* montana, Digitahs ambigua, Chaerophyllum hirsutum, Prenanthes, © Senecio rivularis, Rumexw arifolius, Geum rivale, Crepis paludosa; mezi © balvany v mechu usadilo se Chrysosplenium altermfohum, Viola palustris, © biflora, Bartscha alpina, Pedicularis sudetica, Sweerha perennis, Alche- | milla alpestris, glaberrima, Stellaria uliginosa a nemorum, Epilobium al- pestre a alsinefolum, Carex pauciflora a celá řada rostlin z výše polo- žených míst splavených. Na volnějších místech bývá tu hojné 1 Llium. martagon. NE Karakterem niv jest vždy překypujíci bujnost, pestrost vegetace, © způsobená bohatou vláhou. Není-li jim podkladem skála, pokryty bývají houštinami statných druhů, čímž nejvíce se liší od alpinských lučin, které. za stejných okolností (vyjma vláhu) nikdy nemají vysokých rostlin. Ostatně obojí útvary docházejí nejbujnějšího rozvoje v roklích horských, jest tudíž pochopitelno, že často do sebe přecházejí. Skutečně v těch gi- gantských amfiteatrech jest taková spleť nejrozmanitějších útvarů — skal- © ví 119 k ních, niv, lučin, kosodřevin atd. — že není možno, aby se navzájem ne- pronikaly, a aby jeden ve druhý nepřecházel. Jest nejvýš nesnadným úkolem určiti společenstvo rostlinné, v němž pojí se typy skalní a nivové, neb nivové a rašelinné a p., jakýchž případů v roklích těch jest nesčí- slný počet. — 14. Pastviny. V pastvinách máme opět jeden útvar, jenž jest vlastně v květeně naší prvkem cizorodým. Pastviny vznikají pouze na nejsušších, často kamenitých stráních, na jižních svazích, řidčeji na severních v nižších po- lohách, kde vegetaci jejich, naskrz xerofilní, dostává se potřebné jí vyšší teploty. Pastviny jsou vedle křovin nejteplomilnější útvary našeho ob- vodu, zejména na vápencích. A tak nalézáme je pouze na nejzazším předhoří, zejména na Žacléřsku a Landeshutsku. Poněkud »chladnomil- nější« květenu, totiž nadmíru chudičkou, mají pastviny okolo Vysokého a Roketnice. Typické pastviny — tak okolo Žacléře, často na vysoké meze od- kázané — zarůstá zpravidla množství Anthoranthum odoratum často jest hojný Cynosurus cristatus, Deschampsia flexuosa, Poa compressa a annua. © Po trávníku roztroušeny jsou nečetné rostliny, zvlášť druhy droboučké, - kzemi přitisklé: Scleranthus annuus, perenms a Hermaria glabra, Poly- gonum aviculare“ Květenu tvoří nejčastěji Centaurea jacea, scabiosa, Campanula rotundifoha, Dianthus deltoides, Potentilla argentea, Fragaria - vesca, Trifolium procumbens, arvense, repens, Capsella bursa pastoris, Ce- rastium arvense, Tussilago farfara, Erodium cicutarium, Erophila verna, -Saxifraga granulata, Hieracium pilosella, Thymus ovatus atd. V nejtep- lejších polohách, na vápně přidružují se některé teplomilnější druhy, tak př.: Sanguisorba minor, Agrimoma eupatoria, Potentilla verna, Fragaria - moschata, viridis, Viola hirta, canina, Echium vulgare, Arenaria serpylhýfolia, Carlina acaulis, Spergula Morisomi, Hieracium umbellatum, praealtum, cy- mosum, Carduus nutans, Myosotis stricta, Euphorbia cyparissias a p. Pravé © teplomilné druhy však jsou i v nejnižších polohách velmi vzácné (hoj- © něji až u Kupferberku a Broumova): tak Medicago falcata roste pouze. - u Vrchlabí, tamtéž sbírána byla /nula salicina, Centaurea pamiculata jes) známa od Landshutu, Campanula: glomerata od Warmbrunnu. Pastviny na svazích vyšších hor mají květenu velmi chudičkou: - Dianthus deltoides, Scleranthus annuus, Euphrasia stricta, Polygala vul- + garis, Trifolium procumbens, Erophila verna, Capsela bursa pastoris, Ce- — rastium arvense, Hieracium pilosella, Knautia arvensis, Carlma acaulis, - Campanula rotundifoha, Thymus ovatus, Veromca officinalis se zmíně- nými travami jako základním porostem, tvoří celou vegetaci takových © pastvinných stráněk v horách, jako jest na př. svah pod myslivnou na © Kaltenberku u Roketnice. Z několika stanovisek (tak zejména okolo Vy- - sokého) znám jest z těchto pastvin Spiranthes autumnals. k I tyto chudé pastvinky horské působí cizím dojmem mezi ostat- -ními útvary našimi, i ty ukazují nám, že centrum pastvinné květeny -jest daleko pod horami, ony pak že jsou jejich nejzazšími strážemi -v horách. Zvlášť pusté jsou pastviny smilkové, kde celé plochy zarůstá | žlutošedá Nardus stricta, nejčastěji beze vší jiné květeny. Pastviny ty, . nelišící se vlastně od horských holí smilkových, zastupujíce je v nižších - polohách. V Krkonoších jsou však dosti řídkým zjevem a nedosahují „nikdy takových rozměrů, jako na př. místy na Šumavě, i | | i " 15. Horské hole. Nejpustším dojmem působí vegetace horských hřebenů, kde pro- stírají se nekonečné, žlutavohnědé porosty tuhých trav. Horské ty hole, kde celé kilometry čtverečné zarůstá pouze Nardus stricta, nemají jedi- ného pestřejšího kvítka. Horské hole pokrývají velikou, ba skoro pře- vážnou část veškerého pásma vysokohorského, Zejména dávno odumřelé rašeliny na ústředních plateau pokrývají jejich nedohledné porosty. Zpravidla tvoří je porosty smilky — Nardus stricta — trávy to s krátkými, tuhými, štětinovitými listy, jejichž trsy jsou tak pevně semknuty, že vytržený trs nejde ani smačknouti. Menší porosty skládá Deschampsia flexuosa, neb ještě častěji caespitosa; pak Agrostis rupestris a Festuca supina. V okolí Sněžky a u Sněžných jam (zde vzácně) jsou vyvinuty rázovité hole z Juncus trifidus. Zřídka tvoří menší drny Molima varia ve zvláštní zakrslé formě. V těchto hustých po- rostech přimíšena jest zpravidla v ojedinělých, avšak hojných rostlinách Carex rigida, Luzula sudetica. Kde jest porost poněkud volnější, plazívá se Lycopodium alpinum, neb rostou věnečky L. Selago, tam zůstávají ně- která Hieracia, zase hlavně alpinum, pak Gnaohalum supinum, Antennaria dioica, Pulsatilla alpina a Arnica montana. "Tato chudá vegetace jest poměrně vzácně celá pohromadě — to ještě v porostech Agrostis rupestris - neb Deschampsie. Obyčejně bývají jen Carex rigida, Luzula sudetica a chudičká Pulsatilla jedinou »ozdobou< pustých plání. Hole smilkové postrádají květnatých druhů. Alpinské hole jsou právě tak jako vřesoviny z jedné části v gene- tické souvislosti s rašelinami. Dnes dá se na odumírajících rašelnách zhusta pozorovati znenáhlá přeměna rašelin v hole horské. © pochodu tom šíře se zmíníme při rašelinách. IV. Společenstva vřesovinná. Pod názvem společenstev vřesovinných zahrnujeme veškeré útvary xerofilní, v půdě chudé, na nichž udávají ton vegetace polokeře neb. mechy a lišejníky. Vřesovinná společenstva pokrývají jednak lysé plochy uprostřed lesů a kleče, jednak značnou část horských hřbetů a vrcholů. Vřesovinná společenstva jeví se ve dvou základních skupinách: 1. útvarech vřesovin polokřovitých, kde vůdčími druhy alespoň z části jsou nízké křovinky Ericaceí a p., 2. vřesoviny mechové a lišejnákové, kde keříčky © úplně chybějí; útvar skládá v tom případě pouze semknutý drn lišejní- © kový neb mechový. 16. Útvary vřesovinné. Vřesoviny (Heiden, Zwergstrauchheiden) jsou společenstva chudých půd, které postrádají dostatečné vláhy k vývoji jiného porostu. Vřeso- viny jsou často (alespoň u nás) vyvinuty v blízkosti neb v samém sou- © sedství lesa. Vznikajíť u nás namnoze z poloxerofilních lesů po jejich © vykácení. Jakmile uvolní se přístup paprskům slunečním, xerofilní druhy © — zejména borůvčí a vřes — rozmohou se tolik, že vypudí krom těch © nejskromnějších rostlin, veškerou lesní vegetaci. Osází-li se taková mý- tina — zpravidla před touto expansí — udusí rozpínavý porost mladé © stromky úplně. Jestliže některému přece podaří se proniknouti nad bo- © růvčí, krní rovněž, ježto půdě nedostává se dosti vzduchu, ba ani vláhy. © Tvoří se tu zvláštní prst (Rohhumus), jejíž příčinou jest »rašelinný po- chod za sucha«, která jest nejvýš chudá na všeliké výživné látky, ježto © nemůže tlíti. Často vytvoří se nehluboko pod povrchem tvrdá, pro vodu, „ba i kořeny neproniknutelná vrstva stmelených částeček prsti, čímž zvy- šuje se suchost a chudost půdy. Všecky ty okolnosti činí obnovení lesa zpravidla nemožným a tak nabývá půdy porost vřesovinný, kterému podmínky ty jsou nejvýhodnější. Proto na mnohých místech, zvlášť na okraji obvodu, jsou vřesovinné porosty — význačné útvary hercynské — na postupu proti útvarům lesním. Pouze v ústředním pohoří staví se - vlhké klima expansi vřesovin na odpor, a tak jsou v tom obvodu útvarem řídkým. Za to hojně vyvinuty jsou zase v pásmu vysokohorském, kde pokrývají suché hřbety a pláně, a zarůstají mrtvé rašeliny. Na písčité půdě se jim nedaří — tam ustupují porostům suchomilných trav. « Květena vřesovin jest ve všech polohách v základu stejná — pouze podružné rostliny střídají se podle výšky nadmořské. Dle toho rozeznati můžeme tři patra, odpovídající našim pásmům výškovým. 1 Vřesoviny podhorské tvoří buď porosty vřesu (Calluna vulgaris) - -neb borůvek a brusin (Vaceimum myrtillus a vitis idaea). Je-li porost semknutý, těžko udrží se tam nějaký trsíček Deschampsia flexuosa, neb cizopasící Melampyrum pratense a Euphrasia stricta. Pestřejší vegetace bývá tam, kde jsou porosty poněkud uvolněné. Tam na volných místech usazují se mechy a lišejníky (hlavně Cladomie), drny Deschampsia flexuosa, Nardus stricta, Festuca rubra, Sieglimngia decumbens (nezhusta). Mezi nimi najdeme i jiné druhy: tak celé porosty tvořívá Rumex acetosella, Lyco- podium clavatum, Antennaria dioica, GGemista tinctoria a germamca, Heli- anthemum chamaecistus, mezi nimi růstá zakrnělé Aspidium spinulosum, Pteridium aguilinum, Calamagrostis arundinacea, Anthoxanthum odoratum, Holcus mollis, Arrhenatherum elatius, Molima varia (zřídka), Carex le- - porina, montana, pilulifera, Luzula nemorosa, campestris, Campanula ro- > žundifolia, Hieracium pilosella, auricula, murorum, řidčeji vulgatum neb Leontodon hispidus, nehojně Erigerom acer, často Solidago virga aurea, -- Gnaphalium silvaticum, Armca montana jen tu a tam ojediněle, Čentaurea E- jacea, Carlina vulgaris, Galium boreale (pořídku), vzácně menší porosty © Vinca minor (na lepší půdě), chudičkou Myosotis silvatica, hojně Vero- £ nica officinahs, Melampyrum pratense, Euphrasia stricta, často Origanum vulgare, Thymus ovatus (na přechodech do pastvin), Ajuga genevensis, málokde Viola canina, místy Viscaria vulgaris, zakrnělé Chamaenerium -- angustifolum, mnoho bývá Potentilla erecta, často 1 P. procumbens a Fra- -- garia vesca. Místy nabývají tyto druhy, jinak jen osaměle uprostřed vůdčích typů rostoucí, převahý a vřesovina dostává pak ráz pěkné vře- - soviny květnaté. Jindy zase rozpínají se porosty Deschampsie, Nardu a - pod., tu pak tvoří se vřesovina travnatá, která jest přechodním typem k pastvinám. V horách je květena jejich mnohem chudší. Zpravidla pře- ovládá borůvčí a brusimčí, řidčeji vřes. Mezi ním — nechává-li ovšem dosti - volné půdy — růstají opět drny Deschampsia flexuosa a Nardus stricta - neb trávníky Calamagrostis arundinacea, řidčeji i villosa a velmi často - porosty Jumncus sguarrosus (v západní časti, zvlášť hojně na Jizerských - horách). Vedle lišejníků a mechů plazí se na volných místech. Gal'um - hercynicum, Lycopodium clavatum, hojně růstá Melampyrum pratense 1 sil- + vaticum, Potentilla erecta, Veromica officinalis, chudičká Homogyne alpi- - na, Campanula rotundifoha, Hieracitum pilosella a murorum, Chamae- - nerium angustfolum, Luzula nemorosa, Rumex acetosella; řidčími zjevy - bývají Solidago virga aurea, Pteridum aguilmum, Čarex leporina, Gna- >- phahum dioicum, Trientahs europaea, Lycopodium complanatum; jako L vzácnost ukazuje se Blechnum spicant, Lycopodium chamaecyparissus a - selago (Nový Svět), Arnica montana, Holcus mollis. 122 Vřesoviny horské mají poměrně nejodlišnější ráz. Zarůstají tu volné hřbety, jinde mrtvé rašeliny, a nejčastěji volné plochy mezi řídkými po- — rosty klečí — vřesoviny klečové. Základní porost tvoří zase Calluna, bo- růvčí a často též (na mrtvých rašelinách vždy) Vaccinium uliginosum a Empetrum migrum. Ani zde nechybějí ovšem drny Nardus stricta a De- schampsia flexuosa neb Calamagrostis villosa. Vedle toho rostou tu We- lampyrum silvaticum a pratense, Lycopodium alpinum, selago, Potentilla erecta i aurea, Silene inflata, Pulsatilla alpina, Trientalis europaea, Vero- meca officinalis, chudičká Gentiana asclemadea, Galium hercynicum, Ho- mogyne alpina, Solidago virga aurea, některá Hiaracia, zejména často H. alpinum, Čarex rigida. U Nové Slezské boudy druží se sem 1i Juncus sguarrosus. Horské vřesoviny přecházejí jednak v porosty klečové, jednak v horské hole, jednak do útvarů rašelinných. : Tam, kde rostliny stélkaté nabývají převahy nad vyššími neb do- konce ovládnou půdu, nabývá vegetace odlišného rázu, to jsou pak vře- soviny mechové a lišeiníkové. Jsou jakýmsi tvarem přechodním k hor- ským holím, s nimiž právě jako s vřesovinami pravými se mísejí. Na podhoří jsou skoro výhradně porosty lišejníků, především Cladonia rangi- ferina a Cetraria islandica, řidčeji převládají mechy, hlavně Polytrichum commune, piliferum, jumiperinum, Pogonatum aloides, Čeratodom purpu- reus, Hypna a pod. Vyšší rostliny nejsou zpravidla s to konkurovati s mechy a lišejníky a tak jen zcela ojediněle vtroušeny jsou tu typy vřesovinné, nejčastěji nějaké Hieracium neb Potentilla silvestris a pod. Zcela podobně jest tomu i u lšejníkových a mechových vřesovin vysoko- horských, kde vedle zmíněných druhů vystupují i horské typy, přede- vším význačné porosty Oligotrichum hercymcum a Polytrichum alpinum. V těchto útvarech, zvlášť tam, kde jsou na půdě balvanité, rostou i známé horské lišejníky Cetraria mvalis a Thamnolha vermeularis. Zák děkost = i i V, MT T PTS VTT do 2 E 0 AŽ v V. Společenstva rašelinná. Společenstva rašelinná jsou. vlastně skupinou velmi nepřirozenou. Společným znakem jejich jest pouze tvoření rašeliny, — uhelnatění rost- linných částí ve vodě půdu veskrze prosakující. Ve skupině této shrnu- jeme dvě různorodá společenstva: 1. rašeliny v užším smyslu, vrchoviště .- neb rašeliny horské zvané, společenstva chudá, rázu vřesovinného (Heide- © moore), a 2. rašeliny luční, též slatiny nazývané (Wiesenmoore), namnoze společenstva dosti pestrá, rázu lučního. V Krkonoších jsou zastoupena téměř výhradně vrchoviště. Rašeliny luční jsou velmi vzácné a vždy rozměrů nepatrných, takže ani vegetace jejich se ve svém pravém bo- hatství nemohla rozvinouti. 17. Rašeliny horské. (Vrchoviště. Heidemoore.) * P V rašelinách horských máme opět společenstvo pro Krkonoše nej- výš význačné a důležité. Majíť rašeliny krkonošské cosi svérázného v sobě, čím liší se od týchž společenstev na jiných horách českých. Ráz rašelin krkonošských jest vždy čistě horský, neb lépe řečeno vysokohorský — ať jsou to rašeliny na hřebenech a pláních horských či rašeliny v údolích - Ať vkročíme na kteroukoliv z nich, vždycky cítíme se v nejzákladnějším, © nejintimnějším zákoutí krkonošské přírody. Tou »vrozenou« horskou rá- © zovitostí stávají se rašeliny scenerií čistě krkonošskou, scenerií, které © 123 svou krkonošskou svérázností vyrovati se mohou nejvýš význačné hole a klečové porosty hlavního hřebenu se svými neomezenými výhledy do Slezska. Jest těžko vystihnouti charakter té svéráznosti. Vždyť podobné rašeliny nalézáme i na Rudohoří, v Šumavě a na Třeboňsku to však jsou (vyjma snad některé rašeliny šumavské) rašeliny zcela jinak, Jaksi = známě, všedně se jevící, postrádající toho intimního půvabu rašelin na- šich, kterého jim dodává rámec přírody krkonošské. Proti jiným pohořím českým převládají na Krkonoších rašeliny + hřebenové a svahové, kdežto ostatní typy nejsou příliš četně zastoupeny. Vegetace rašelin jest dle stupně vlhkosti a stáří rašeliny dosti různá. Vždy však vyznačuje ji hromadné vystupování jednoho druhu, resp. typu, kdežto počet ostatních druhů jest nepatrný. Základním typem — nejživějším, nejvíce vláhy vyžadnjícím — jsou čisté porosty mechové, rašelinikové. Porosty ty jsou u nás vždy vzácné, omezujíce se jen na nejmokřejší místa, především ústředí rašelinných ploch a kotliny, kde hromadí se voda z celého okolí. Koberce ty jsou vždy celé nasáklé vodou, a nelze na ně vůbec vkročiti. V místech těch - bývá rašeliniště zpravidla nejhlubší, čímž možno vysvětliti zvýšenou hy- groskopicitu jeho, která jest na prospěch porostům mechovým. Porosty - ty skládá celá řada druhů, vždy jeden celé rozlehlé porosty vytvářeje: - Sphagnum acutifolium, S. cymbifohum, S. medium, S. teres, S. cuspidatum - a památné nordické S. Lindbergii, které zejména růstá rádo okolo tůněk - rašelinných, rovněž jako S. rigidum, recurvum, zřídka S. rubellum, mol- „luscum; z ostatních mechů účastní se často celými porosty modravé Hyp- -num sarmentosum, H. flmtans, H. exannulatum, Ahcularia scalaris, černá - Jumgermania imflata, Wenzel, Flóorkei a Harpanthus Flotowianus. Fane- rogamy jsou vtakových porostech nejvýš ojedinělé, zejména často jedno- tlivé trsíčky Carex magellanica, rigida var. inferalpina a pauciflora, neb - Potentilla erecta. Kde roztroušena jest po mechovém koberci kleč, ukrývá -se pod ní v mechu Trientalis europaea neb i Rubus chamaemorus. P: - Na rašelině poněkud starší, avšak ještě tak vodou nasáklé, že možno E se až po kolena probořiti v měkkém porostu, zarůstají útvary ostřicové. - Nejbližší okolí tůní, a často i v nich, zarůstá Carex limosa (na rašelinách - jizerských zpravidla i Scheuchzeria palustris) ve společnosti zmíněných P mechů. Podobně chová se vzácná Carex. filiformis (pouze na Labské louce). Nejvodnatější rašelinné plochy zarůstá jinak v celých porostech, | po odkvětu krásně červených, Čarex magellamica (Z irrigua), s níž po- - spolu zpravidla růstá C. pauciflora, C. camescens, Eriophorum polysta- chyum. : -Jiného rázu jsou již poněkud sušší rašelinné plochy. Tu můžeme pozorovati dva typy. Jednou tvoří základ vegetace porosty Sphagen, ze- jména S. acutifolum, pak hojně Dicranum Schraderi a Polytrichum ju- -miperinum var.; v mechovém koberci tom proplétají se pníčky Ovycoccos - palustris (na Veliké Jizeře i macrocarpus), Andromeda polifolia, často -též drobní jedinci Vaccinium - uligimosum a Empetrum migrum. S nimi růstá ještě hojně Carex magellamca, pauciflora, canescens, Oederi, na Ji- „zerské louce 1 C. chordorrhiza, jednotlivé trsy Eriophorum vaginatum, -Luzula sudetica, Rubus chamaemorus, Epilobium nutans. V této společ- mosti objevují se zpravidla též rosnatky (Drosera), které si tu vyhledávají robzvlášt polštářky rašelinníků prosté polokeříků a oštřic neb místa po- -blíž tůněk. Všude rozšířena jest jen Drosera rotundifolia; D. longifoha „roste s ní pospolu pouze na svahových rašelinách mezi Pančavským a „Labským vodopádem, D. intermedia převzáeně na Jizerské louce. 124 Jindy nalezneme za týchž poměrů společenstvo úplně jiné, daleko pustší. Polokře zpravidla úplně chybějí — nejvýš ojedinělé Vaccinium uliginosum sem zabloudí. Za to celé husté porosty tvoří Eriophorum va- ginatum neb Scirpus caespitosus, mezi nimiž nedaří se zpravidla žádnému druhu. Pouze malé rašelinky tohoto typu v okolí rašelinných praménků bývají dosti pestré svou květenou. Pro ty jest význačné Trichophorum (Eriophorum) alpinum, roste tu i Sphagnum acutifolium neb některé jiné, v něm pak Carex magellanica a pauciflora, Juncus filliformis, Potentilla + erecta, Epilobium nutans; často zabloudí sem z blízké nivy Trientalis europaea, Sweerha perennis, Bartschia alpina neb Pedicularis sudetica, které pak se uchylují na koberce mechové při samém potůčku. Konečně rašeliny již odumírající mají též svou vegetaci. I tu máme dva typy. Jeden vyznačují porosty Vaccinium uliginosum, myrtillus a Vitis idaea (tyto dvě na skoro úplně již odumřelé rašelině) a Empetrum marum. Orxycoccos palustris a Andromeda polifol'a již jen tu a tam stěží > hájí své bytí. Za to rostou tu trsy Eriophorum vaginatum, Deschampsia caespitosa, pak Luzula sudetica, Gnaphalum sivaticum var., Melampyrum pratense a silvaticum, Potentilla erecta. V této společnosti ukazuje se na Jizerské louce 1 Betula nana (udává se i Salix myrtilloides) *) Druhý typ neliší se příliš od typu z vlhčích rašelin, Pouze Scirpus - caespitosus bývá daleko hojnější než Eriophorum vaginatum, ukazuje se Deschampsia caespitosa a Carex rigida, zhusta též Juncus sguarrosus. Rašeliny všech typů, zejména však typu polokřovitého — velm:- zřídka formace Scirpus caespitosus — zarůstá v uvolněných porostech Pinus. pumilio (význačno, ježto P. uncinata naskrze schází); s ní na Ji- zerských horách pospolu roste Juniperus nana (též na Pančavě) vroubíc hlavně tok říčky, Picea excelsa var. virgata; Betula carpatica roste sklečí všude na svazích a v údolních rašelinách); nad Velikým rybníkem a v Labském dolu (na svahových rašelinách) druží se sem i Salix lappo- num, na druhém stanovisku 19. daphneola. Rašeliny hřebenové (!) pásma lesního postrádají zpravidla kosodřeviny. Zarůstá je pak volný porost smrkový, zvlášť Picea excelsa var. virgata. Na starší, odumírající raše- lině sklenou se konečně smrky v pravý les, který však i v nízkých po- © lohách má známý ráz lesů v pomezním pásmu stromovém: stromy po- © měrně nízké, značně od sebe vzdálené, se silnými, málo skloněnými vět- vemi. Tyto rašelinné lesy (krásné mezi Karlstálem a Velikou Jizerou neb pod Voseckou boudou) mívají pustý podrost Deschampsia flexuosa“ neb borůvčí, Deschampsia caespitosa, Calamagrostis villosa, v němž jen ne- hojná Homogyne alpina, Trientalis europaea a trsy Blechnum spicant, Athyrium filia femina (resp. alpestre), Aspidum. spinulósum se daří. Velmi často poukazují husté porosty Vaccinium uliginosum na rašelinný původ lesa, rovněž jako řidčí Eriophorum vaginatum. Rašeliny krkonošské svým vznikem vykazují čtvero typů. Nejroz- © šířenější jsou (na rozdíl od ostatních českých pohoří) rašeliny hřebenové (Kammoore), pokrývající ploché hřbety horské a sedla jejich, zejména pak rozlehlé ústřední pláně obou massivů. Vznikly patrně původně v mělké kotlině neb sedle, do něhož shromažďovala se voda z okolí. Mokřad ten jistě velmi brzo zarostl bujným porostem rašelinníků, který konečně © přerostl okraj kotliny, avšak maje vždy dosti vláhy z okoli, zejména © , *) Ledum palustre jest keřem pro naše rašeliny horské dosti pochybným — obě udání jak od Slezské boudy, tak od Neuwiese nelze nověji potvrditi. Ob- jevuje se teprve zas na podhoří (již mimo horský obvod) na rašeliništích pánve hirschberské a v pískovcových skalách Broumovských. 125 mwšak v ovzduší (četné mlhy a srážky), zarostl 1 oblé hřbety, pokud tyto pro příkrý — tedy suchý — svah vrcholů mu nepostavily meze. Svahy pod hřebeny zpravidla zaujal též vašelinný „porost do jisté hranice, pokud byl s to, udržeti si potřebnou vláhu, která na svazích z něho v podobě rašelinných praménků uniká. Jiného původu jsou rašeliny svahové (vi- suté, Hangmoore). Vznikají na svazích, zejména stupňovitých, jestliže pravidelný spád porušen jest kotlinou neb stupňovitým zvýšením půdy. takových místech udržuje se vláha, zvlášť proudí-li se svahů praménky meb potůčky, a kotlinka záhy zaroste rašelinou (nejrozšířenější jsou tu typy mechový a ostřicový), která pak šíří se do vhodné vzdálenosti i dále po svahu. V plochých údolích (tak v Labském dolu, u Hraničných bud, v sedlech pod Sieghiiblem, Černou horou u Janských lázní, Fuchsberkem 1 p), zvlášť protéká-li jimi v četných zákrutech nějaký potok, jest půda též úplně vodou prosáklá, jednak že ze všec h svahů sss doň prameny, jednak že potok jeho se tu rozlévá. "Taková údolí jsou též velmi vý5 hodná pro utvoření rašeliny (místy však rašeliny luční), která pak jeví se jako rašelina úvalová (Ťalmoore, Muldenmoore). Všecky tyto týpy rašelinné nevyznačují se značnější hloubkou — bývají asi 2 m hlu- boké. Rovněž trvání jejich není příhš dlouhé, což platí zejména o hře- benových rašelinách, které dnes jsou namnoze odumřelé. Naproti nim vykazují rašeliny pánevní (Beckenmoore, Seemoore, hloubky velmi značné (tak zejména na Šumavě, kde jsou hlavním typem rašelinným). Vznikly tím, že bývalá pánev jezerní zarostla poznenáhlu úplně původně jí jen iyroubící rašelinou, takže konečně zní zbývají pouze malé tůně neb raše- inná jezírka. Rašeliny tohoto typu jsou bezpochyby rašeliny Jizerských luk, zarůstající praeglaciální pánve jezerní, vzniknuvší patrně zahražením údolí obou Jizer: -erupcí čedičů na Bukové. Jinde v Krkonoších pánevní „rašeliny se nevyskytují, leda že na centrálních pláních (tak zvlášť na Pan- čavské pláni) bývala mělká jezírka, která dala základ rašelinám okolním. Avšak již pro svou mělkost, zejména však eminentně hřebenovou polohu (ma obě strany svah) nemohou se pokládati rašeliny ty za pánevní, zvlášť vezme-li se ohled na celé plateau. , Všimněme si ještě stáří a osudů rašelin našich. Rašeliny hřebenové jsou rozhodně postelaciální, ježto mohly vzniknouti teprve, když zmizely ledovce „resp. firny se hřebenů a plání horských. Rozhodně však existo- valy již před periodou stepní (kterouž kladem do postglaciálu), ježto "suché klima její bývalo by jak ve vznikání rašelin, tak život menších „rašelinných ploch ohrozilo. Jinak jest tomu však u rašelin údolních a pá- nevních, jakož 1 rašelin na Novosvětsku. Rašeliny pánevní na Jizerských loukách jsou zcela jistě nejstaršími rašelinami krkonošskými. Uvážíme- li, ože jezerní pánve jizerské existovaly již v dávném tertiéru, jakož 1 že předledové klima bylo nejvýš výhodné pro vývoj rašelin, musíme uznati, že původ jejich spadá do pozdního tertiéru, a že tudíž „existovaly již, d sdyž v horách našich nastala doba ledová, jako rozsáhlé pánve rašelinné. Proto Jizerské louky první byly osazeny severskými druhy, které na nich nalezly nejpříhodnější půdu. To. potvrzuje nám i dnešní složení květeny pánví těch, kde naleznem četné druhy subarktické (tundrové), chybící mladším rašelinám krkonošským úplně: Betula nana, Carex chordorrhiza, . Scheuchzeria palustris, pak Potentilla palustris, která snad poukazuje na bývalý stav rašelin těch jako rašelin alespoň poněkud typu lučního. Ale- spoň glaciálního stáří jsou rašeliny ostatní Jizerských hor, pak rašeliny u Hraničných bud a Mooswiese u Janských lázní, ježto jednak vykazují Staré, jinak Krkonoším chybící rostliny rašelinné: Scheuchzeria palustris, o YP kotliny, které v periodách ledových měly jistě mnoho- 126 násobně více vláhy než nyní, + musely nezbytně vyplněny býti rašeli- nami. Těžko jest rozhodnouti stáří rašelin Novosvětských. Jsouť to ra- šeliny téhož typu hřebenového jako rašeliny krkonošské, avšak nalézáme © na nich Scheuchzeriů právě jako na rašelinách Jizerských. I zdá se, že rašeliny novosvětské jsou sice původu mnohem mladšího než Jizerské,- přece však že asi alespoň již na sklonku periody glaciální existovaly, a. že v té době kommunikací s rašelinami jizerskými Scheuchzeri získaly. Ovšem že výskyt Scheuchzerie může býti tež samostatného původu, ne- odvislý od jizerských rašelin, nezdá se to však tak pravděpodobným, . ježto dále v horách přestává. Stejného asi stáří jsou rašeliny na Dívčí. louce — ač nebyla-li tato zaujata v ledové době ledovei. Úvalové rašeliny 3 labského dolu jsou jistě původu postglaciálního, ježto v periodách' ledo- vých celý jejich obvod až do nejpozdějších dob kryl mohutný ledovec,- sestupující z firnových polí Labské louky. zk i Co se osudu rašelin krkonošských týče, naznačili jsme již někoh- kráte, že zanikají, měníce se v horské hole neb vřesoviny. Pochod ten. jest velmi zajímavý. Již základní typy rašelinné ukazují nám znenáhlé : přeměny rašeliny. Původní rašelina byla rozhodně rašelina čistě me- E | chová, a skoro stejně původní i rašelina ostřicová. V dalších stadiích © však se již vývoj rašelinný štěpí; jednak v pochod zvřesovatění, jednak v přeměnu ve smilkové hole. . 4 Typ oxycoccový jest prvním stupněm zvřesovělé rašeliny; odu- . mírá-li dále, rozmáhají se rychle Vaccimia, až na odumřelé úplně rašelině“ zaujmou půdu zcela, vypudivše všecku rašelinnou vegetaci. Ba konečně. 1 Vaccinium uliginosum a Empetrum musejí ustoupiti porostům Vacci-- mum myrtillus a vilis idaea, neb konečně pravým Callunetům. Objeví-li se Calluna na rašelině, značí to vždy, že útvar ten již nejeví známky. života. Typ Eriophora značí první etapu k nardovým holím. Scirpus cae-* spitosus jest dalším krokem, brzo ovládne pak půdu již Deschampsia“ caespitosa, kterou konečně zapudí definitivní formace smilková. Pochod. tento značí ještě větší ochuzení vegetace, jež jeví se již v porostech. suchopýru. Těsné porosty Cyperaceí a trav nestrpí žádných jiných rostlin. Ukazuje se nám tedy dvojí ten pochod asi tímto způsobem: Sphagnetum. : (Sphagneto-) Caricetum. pou zk Oxycoceetum. Eriophoretum vaginatum. aan dia lení n caespitosum. Myrtilletum : Callunetum. o Dnes jest již osud rašelin krkonošských zpečetěn. Rašeliny jizerské jsou z největší části mrtvé, rovněž tak rašeliny novosvětské. Mooswiese u Janských lázní a rašeliny na Malé Úpě spějí vstříc témuž osudu. Ar šeliny horské? Labskou louku pokrývá dnes již jistě z jedné třetiny žlu= 121 otavá pláň smilková, a louka Bílá z největší části pokryta jest porosty > Vaccinium uliginosum neb Scirpus caespitosus, Veškerá Sphagneta a Ca- E tochy nepokrývají snad na Krkonoších dnešního dne více než 2—3 ha ploch K tomu pak druží se úsilí lesní kultury, rašeliny co nejrychleji j Vysnši, takže trvání rašelin našich nelze již na dlouho počítati. 18. Rašeliny luční. (Slatiny, Wiesenmoore.) É Luční rašeliny jsou na Krkonoších nevalně vytvořeny. Omezují (sev horách pouze na okolí am a některé lesní rašelinky v údolích, KOLA echávajíce a avntů ave v kotlinách dolních slené tůně, které z velké části vyplňuje rašelina, namnoze rázu lučního. Základ jejich tvoří oby- P čejně opět koberec Sphagnový, a to hlavně druhy lesní: S. sguarrosum, -8 Girgensohni, riparvum, fallaxz a cymbifolium. V hebkém, vodou pro- "sáklém mechu usazují se trsy ostřic a jim podobných rostlin. U vody | tvořívá celé porosty Carex rostrata, Scirpus silvalicus (místy), Glyceria » flwitans, někdy 1 Eguisetum palustre a limosum (tak v Obřím dolu). Dále |- v'mechu najdeme trsy Carex Oederi, 'echinata, Goodenoughii, camescens, | turfosa, Jumcus filiformas, supinus, často 1. J. effusus, Galium palustre -neb uligimosum, Myosotis scorpioides, Ranunculus repens, Parnassia palustris, - Viola palustris, Epilobium mutans, Potentilla erecta; v Labském dolu od- | vážila se na jednu takovou slatinku četně i Arnica montana. 3 Lepší květenu mají rašelinné louky v podhoří. Ty jsou nejlépe vá vyvinnty u Hraničných bud, na několika místech na Schmiedebersku, -v některých částech Jizerských hor, u Vítkovic, Nového Světa a j. Na i -těch bývá základem porost ostřicový: Carex acuta, Goodenoughii, pamcea, - flava, Eriophorum polystachyum, Juncus filiformis, pak Glyceria flutans, - Deschampsia caespitosa, Poa palustris. K tomu druží se zpravila Eguisetum P palustre a limosum, Juncus effusus a conglomeratus, Triglochm palustre, - Valeriana dioica, Galium palustre a uliginosum, Myosotis scorpioides L a caespitosa, Menyanthes trifolata, Pedicularis palustris a silvatica, Ra- - nunculus repens a flamulla, Parnassia palustris, Viola palustris, Epilobřum obscurum, Trifolium spadiceum, Lotus uliginosus, Stellaria uliginosa. U po- tůčků růstají křoviny Salix repens, které zdobí Filipendula ulmaria, při samé vodě pak tvoří porosty často i Cardamine amara. Mechy bývají -velmi hojné, též ojedinělé trsy Sphagnum acutifolum, pak některé Hypna, - zvlášť H. exannulatum, intermedium, Climacium dendroides, Polytrichum „commune, Dicranum palustre, Pellia Neesiana, Marchantia polymorpha, Seapanie, Jungermanme atd. „Zvlášť pěknou floru mají některé větší ra- - šeliny na podhoří. Tak u Hraničných bud roste Carex caespitosa, Sedum © půrpureum, různé rašeliny na slezském podhoří mají Carex Davalhana, - pamculata, caespitosa, glauca, Rhynchospora alba, Eriophorum latifohum, Naumburgia thyrsiflora, Thalicirum angustifohum, Stellaria palustris, | (Sedum purpureum, Cnidium venosum (Landeshut) a p. Nejvýš zajímavé E jsou některé rašeliny u Krummhiiblu, kde nalezena byla Orchis lariflora. -na českém podhoří jsou některé zajímavé rašeliny. Tak od Neuwiese v Jizerských horách jest známa Carex dioica, pamculata, malé lesní ra- 128 šelinné louky u Grenzdorfu blíž Jahlones n. Nisou mají Calla palustris 4 Potentilla palustris, některé partie Jizerské louky chovají rovněž luční © rašeliny s HRhynchospora alba, Potemtilla palustris, u Vítkovic nalezena © Sahr repens a zvláštní forma Aspidium phegopteris, u Sehwarzbachu 3 Orchis incarnata. Rašelinné květeně připočítává se vzácné u nás Lycopodium inun- datum, které vyhledává písčitější místa zvlášť mechem zarostlá. Známo jest z Jizerské louky, Kobelwiese, u Jablonce n. Nisou, u Žacléře a Flinsberku. Z obvodu našeho udává se též Aspidium thelypteris, jest však pochybné; ještě nejpravděpodobnější jest stanovisko v dolejší části údolí Bělé, kde na malých mokřinách rašelinných jest pro něj vhodná půda. (Sám jsem tam viděl Aspidium, které však jsem -blíže neohledal a po- važoval za A. montanum). VI. Společenstva skalní. Ačkoliv jsou v Krkonoších splečenstva skalní místy velmi pěkně NY vinuta, přece jest nápadným znakem krkonošským nedostatek rozsáhlejších skalních útvarů. Zvláště však jest významno, že Krkonoše postrádají © skoro úplně skal vápencových. Pokud máme skalní útvary vyvinuty, © váží se buď na oblé skály žulové neb na skály svorů a jiných krystal- © „hekých břidlic. Výhřevné a výživné skály jsou pouze na málo místech: © na čediči v Malé Sněžné jámě, na porfyrových žilách v Obřím dolu a na malých ložích vápence v jamách Kotelných a na Kiesberku. A tak veškerá skalní květena soustřeďuje se na těchto několik lokalit, na ostatních za- © stoupena jsouc jen některými obecnějšími druhy. Skály nalezneme místy © 1 na předhoří, zvlášť při Jizeře a Kamenici. Tam vyvinuta jest též velmi © pěkně květena skalní, ovšem že rázu nikterak horského. Pásmo horských á lesů nemá vlastních skalních útvarů vůbec — skály jsou tu chudé ve- © getací — a tak vystupují skalní útvary jako skály dvojího pouze typu: © skály podhorské a skály vysokohorské. Krom toho chovají čistě skalní © vegetaci kamenné ssuti a moře balvanů na hřbetech a vrcholech horských, k která též má svůj zvláštní, od pravých skal odlišný ráz. i Tak tedy jeví se nám společenstva skalní ve dvojí, resp. trojí po- © době: 1. jako pravé útvary skalní, a to buď a) rázu podhorského, nebo © b) rázu alpinského, a 2. jako vegetace skalních ssutí a drolin horských. 19. Útvary skalní. Alpinské skaliny krkonošské jsou tedy dvojího rázu: skály žulové a svorové, a skály, čedičové, porfyrové a vápencové. První skupině náleží většina našich skalních formací: skály všech Sněžných jam, skály u rybníků, v Melzergrundu, Lówengrundu; Obřím dolu a-dolu Bělé, v Labské strži a Kotelných jamách-atd. Skály ty jsou zpra- vidla velmi vlhké, i jest pochopitelno, že skalní útvary tu nejsou příliš. význačně vyvinuty. Nejsušší skály alpinské mají jen chudou vegetaci. mechů a lišejníků: Grimma elatior, G. Domiana, G. spiralis, Sarcoscyphus- adustus, Racomitrium sudeticum, R. fasciculare, R. patens, Leucodom sciu=- roides, Lescurea sawicola, Barbula mucronifoha atp., Rhizocarpom geogra- phicum, jenž pokrývá často celé plochy skalní svým žlutozeleným porostem, © vedle něho velmi často Lecanora atra, pak L. frustulosa, Pertusaria coral- lína, Rinodina biatorma, Sagedia chlorotica, Haematomma ventosum, Le- cidella bullata, lupenité Parmelie zvláště P. perlata, P. saxatilis, P. encau=- sta, Gyrophora deusta, (i. hyperborea, proboscoides atd. Z fanerogamů kb k : vé. 1290 -meodváží se sem skoro žádná, nanejvýš jem /estuca varia (vzácná) neb - droboučká a vzácná Carex capillaris, "Pakovéto suché skály bývají útočištěm Vacecintí (Vs myrtillus a V. O vitis idaea), která usazují se na výstupcích skalních a v jich skulinách, -kde zachytilo se trochu prsti. Jejich společnost vyhledává tu vzácná Salir - herbacea, kryjící pak skaliny svými poléhavými pníčky a okrouhlými, | mastně lesklými lístky. Pouze v nádní Malé Sněžné jámy uchýlila se do ssuti morénové — rovněž ve společnosti Waceinií, -© Rohatší jest již květena skal, po nichž stékají praménky. Zde bují „velmi pestrá vegetace mechů, nasáklá vodou: Hypnum molluscum, Raco- mmtrium pátens, sudeticum, fasciculare, (irimmia sulcata, alpestris, Dicrano- - dontium longirostre, Andreaea rupestris, Gymnostomum rupestre, Gymmno- -mitrium concinnatum, (G. coralliovdes, Sarcoscyphus densifoWus, S. adustus, | Diplophyllum taxifolium, Jungermanma julacea a p Lišejníky jsou již „méně hojné: Jonaspis suaveolens, Bryopogon bicolor, Cladoma bellidiflora, P Cl. amaurocarpa, Cetraria cucullata, C. mivea (obě jen v okolí Sněžky). C. islandica, Endocarpon mimatum var. complicatum, atp. Vlhké tyto ko- - berce mechové jsou nejvhodnější půdou pro četné skalní druhy, ježto - tvoří a zadržují prsť, zejména ve skulinách se hromadící. Tu roste v celých „drnech Sagina Linnaei, Agrostis rupestris, Sedum alpestre, tu naleznem "něžné kvítky Primula minima v celých krásných skupinách, Ranunculus - acomitifolus, Cardamine resedifolhia, Sedum roseum, Galium sudeticum, he- - hercymcum, Alchemilla glaberrima, Veronica alpina, Poa laxa, Festuca su- ina a vzácnou F. varia, Luzula spicata, Asplenum viride (na vápně a por- - fýru v jižních roklích), Campanula Scheuchzeri, místy pak krásné, vonné k ost Thymus chamaedrys. Čím více se vlhkost skal těch zvyšuje tím cizorodější prvky se k vegetaci přidružují. Tak „již promluvili jsme o skal- = nách nivách. Ale i rašelinné povlaky zaujímají některé skaliny, zejména skalní plotny šikmé, vytvářejíce zvláštní skalní rašeliny, která sestávají -z porostů Sphagen, v nichž usadily se různé rostlinky, skoro žádná však P skalní: Trientalis europaea, Lysimachia nemorum, Epilobium nutans, © Carex echinata, pauciflora, magellamca, ano i malé keříky Empetra a Vac- | cumum uligimosum, a šlahounky Orvycoceus palustris, Velmi pestrou květenu mají čedičové skaliny v Malé Jámě Sněžné: W tam roste na skále dosti suché Sarifraga bryoides a moschata v celých porostech, Sazfraga nivalis, Arabis alpina, A. arenosa, Pimpinella saxi- fraga var. alpestris, Androsace obtusifoha, Rubus saxatilis, Cotoneaster m vulgaris, Woodsia alpina vedle ostatních obecných skalních druhů. Za to W mechy nejsou skoro vůbec zastoupeny, ani lišejníky (několik obecných j jen 4 druhů, tak Ditrichum glaucescens, Solorina saccata), zjev to velmi zají- - mavý Již z té příčiny, že opakuje se na čedičích vždy, na př. i ve Středohoří. < Pěknou květenu mají porfyrové skály Obřího dolu. Tam roste na sušších stupních skalních Hedysarum obscurum (Čertova zahrádka), Alsine - Gerardi, Samfraga oppositifoha, Cotoneaster, na poněkud vlhčích zase Sa- É mifraga oppositifola, Alsime Gerardi, Asplenvum viride, Cryptogramme crispa, Carex capillaris, opět ve společnosti jiných skalních druhů. I v Ko- © telných jamách na vápenci jest pestřejší květena: Carex capillaris, Sax- ; fraga oppositifolia atd. (Více v části speciální.) Skalinné útvary podhorské jsou nejhojnější v okolí Semil. Tam za- (© růstá skalní skuliny, zejména však ssuťovité, v údolí tom hojné, skalní stráně velmi pěkná květena. Rostou tu Woodsia ilvensis, Saxifraga deci- »piens, Delphinium elatum (!), Sempervivum soboliferum, Sedum telephium, 18. acre, S. bolomense, Viola* saxatilis, Arenaria serpyllifoha, Hedera helix, : "ad collinum, Chamaenerium angustifolum, Hieracium pilosella, 9 130 * H. murorum, H. vulgatum, Eupatorium cannabinum, Gnaphalium. silvati- cum, Campanula rotundifolia, Myosotis silvatica, Origanum vulgare, Thy- mus ovatus, Vincetoxvicum officinale, Digitalis ambigua, Polygonatum ver- ticillatum, Polypodium vulgare, Cystopteris fragilis, Asplenium trichomanes, © ruta muraria, septentrionale atd. Skály takového složení (vyjma ovšem svrchu zmíněné tři speciality semilské) opakují se s různými obměnami. jak na českém, tak i na slezském podhoří. Vyznačují se vždy značně su- chomilnou vegetací (nemají mokvavých skal), s četnými typy teplomil- nějšími (ne teplomilnými) a častými zástupci subalpinské květeny — tak na Trutnovsku Asplentum viride. Ssuťovité skály podhorské mívají i dosti pěkné křoviny, zvlášť Prunus spinosa, Sambucus racemosa, Rosa sp. div., Rubus, zvlášť R. idaeus, Lomicera mgra atp. Přecházejí tak jednak v květenu křovin, jednak ve © „smíšené porosty lesní. 3 Celkem jest tudíž skalní květena“ krkonošská velmi chůdá, i nelze ji ani zdaleka srovnati s květenou skal alpských a karpatských. 20. Droliny a skalní ssuti horské. $ i Velikou část hřebenů a vrcholů horských pokrývají spousty, moře © balvanů, které šlehány stále.větry a nejsouce schopny udržovati vláhu, © postrádají veškeré květnaté vegetace. V nepřízmvých těchto poměrech mohou vegetovati pouze mechy a lišejníky; usazujíce se na mikroskopických © štěrbinách balvanů žulových a svorových, spolupůsobí při jich rozrušení. Zase jsou 'to nejčastěji žlutavé »mapy« Rhizocarpon geographicum a šedé Lacanora atra. Hojné jsou trsíčky Alectoria ochroleuca, řidčí A. mgricans; korovité lišejníky jsou nejhojnější, tak vedle zmíněných dvou, ještě Lecanora nmyrescens, Pertusaria corallina, Haematomma ventosum, Sagedia chlorotica, celá řada Lecidell, tak L. plana, L. lapidicola, L. sudetica, Lu- aglaea, a 3., Aspicilia alpina, A. complanata, a mn. j. Mnohem slaběji © zastoupeny jsou lišejníky stélkaté a keřnaté: Cetraria pinastri, Sticta pulmonaria, Parmelia perlata, P. acausta, P. saxatilis, všecky veliké ko- berce na balvanech tvoříce, Gyrophora deusta, G. cylimdrica, G. proboscina, © Stereocaulon coralloides, S. denudatum, Cornicularia tristis a j. Vedle lišejníků i mechy ustupují dosti do pozadí, tvoříce jen menší koberce neb nejčastěji kartáčkovité polštářky. Tak růstají tu Jungermannia saxicola, Hypnum molluscum, subsulcatum, H. Heufleri, Racomitrium su- © deticum, Dicranum fulvellum, D.longifohum, Leucodom sciuroides, Grimmia* Donniana, spiralis,' elatior, Lescurea saxicola, Pseudoleskea catenulata, © Bryum pendulum, B. elegans, Encalypta apophysata, Andreaea rupestri k) A. petropmla, Hylocomium Oakesi, Barbula muecromfolia a p. 4 Vyšší vegetace vůbec chybí. Pouze kde moře balvanů jest již značně zvětralé a vykazuje četná volná místa, usazují se nejprve Deschampsia Flexzuosa, Agrostis. rupestris, pak též Lycopodium selago, L. alpmum a chudičké Aspidium spinulosum, neb Homogyne alpina. Teprve na uvol- něných ssutích, kde může kořeny dosáhnouti pevného, výživného substrátu. usazuje se 1 kleč, jeřáb, neb zakrsalý smrk. Kol nich pak zdržují se zmí- něné druhy, již četněji. ano i Silene inflata, Melandryum rubrum A Dy mají-li dost vláhy, se uchytí. Jiné poměry panují na ssutích v roklích a na svazích horských. Jsou buď původu glacialního, neb jsou to dráhy lavinové, často též ssuť skalní. Ty mívají též porosty mechů a lišejníků, avšak celkem nečetné: Grimmia Donniana, G. elatior, Racomitrium sudeticum, Andreaea petrophilá, A. rupestris, Leucodon sciuroides, Rhizocarpon geographicum, Lecanora 151 abra, Parmelia perlata, Pertusaria corallina, Gyrophora deusta a p. Avšak velmi četné usazují se mezi balvany některé vyšší rostliny. "Bak zvlášť ovýznačna jest Cryplogramme crispa, tvořící často veliké skupiny, pak © Hieracium rupigenum a 1. Schmidli, časté jest Lycopodium selago, Galium > hercynicum, a sudeticum, TVhymus chamaedrys; v uvolněnější ssuti, zejména je-li již v pásmu lesním, rostou již statné vějíře Athyrium alpestre, As- -pidium spivulosum, A. montanum, je- podklad ssuti dosti vlhký, i Mul- : | gedium, Ranunculus platanifolius, Adenostyles alhariae, Prenanthes purpurea, - Geranium silvaticum, Digitalis ambigua, Rumex arifolius, Melandryum - rubrum. Tato vegetace jest zvlášť význačna pro ssuti lavinové. Místy | roste tu 1 kleč a Jeřáb. “ VII. Společenstva vodní. Útvary vodní jsou v Krkonoších společenstvy, proti nimž spikla | se celá jejich příroda. Nenajdem ani větších rybníků, am zátočin říčních, -aby se vyvinula bohatá květena pobřežní. (Pánev Warmbrunnská vymyká (sea našeho obvodu). Svéráznou vegetaci mají jen bystřiny horské a horská | jezera — avšak i tam jest květena nadmíru chudičká. Říční útvary jsou trochu vyvinuty na Jizeře, ale i ty omezují se na několik jen druhů. V 21. Vegetace stojatých vod. (Sumpfevegetation.) STasí samozřejmo, že není-li u nás dosti rybníků a podhorských jezer, jest vlastně i vegetace stojatých vod pro nás zjevem cizím. Máme jen několik rybníků v Jizerských horách (pěkný u Neuwiese), pak malé „rybníčky u Nového Světa. Nejbohatší vegetaci mají rybníky na Liberecku (Neuwiese a po). -Tam roste nejdále rákosí: Gli yceria aguatica, Scirpus lacustris, zřídka jen č pravý Phragmites commumis. Po kraji roste obyčejná vegetace: Scirpus - paluster, silvaticus, Alisma plantago, Veronica beccabunga a anagalis, V. © scutellata, Lysimachia vulgaris, Lythrum salicaria, Filipendula ulmaria, - Poa palustris, Glyceria flmtans, Polygonum hydropiper, Myosotis scor- © pioides, Menyanthes trifohata, Eauisetum limosum, Molima varia, Carex - acuta, C. vesicaria, Juncus effusus, Iris pseudacorus, Bidens tripartitus, - B. cernuus, Symphytum officinale, Mentha longifola, Stachys palustris, © Seutellaria galericulata, Ranunculus flammula, Roripa silvestris, R. palustris, > Malachium aguaticum, Geramum. palustre, Epilobia, Oenanthe aguatica, - Peucedanum palustre. | 3 Rybníky Novosvětské nemají vůbec rákosin. Obrůstá je spoře Juncus i effusus, pak Glyceria flmitans, Eamsetum limosum, Galium palustre, Sym- - phytum officinale, Malachtum aguaticum. I ostatní menší nádrže vodní -mají květenu velmi chudou. 22. Vegetace horských jezer. k Je-li vegetace rybničná chudá v našem obvodu, tož vegetace jezer přes svou svéráznost jest ještě chudší. Na dně velikého rybníka rostou při východním břehu celé louky: /sočtes lacustris, v hloubce asi 2—5 m, "takže při nízkém stavu vody dá se dosáhnouti. Jinak Veliký rybník po- P strádá pobřežní vegetace vůbec — pouze při výtoku jsou porosty Gly- (ceria fPdems. 9* 189 Malý rybník má poněkud více druhů. Při jeho výtoku vzplývá Ra- numculus aguatilis a Gilyceria fluitans, bažinný břeh jeho pak zarůstá místy řídké Eguisetum limosum, Čarex toodenoughii, Poa palustris a annua. Sem mohli bychom přiřaditi vegetaci rašelinných tůní, které často © celé zarůstají vzplývavá Sphagna, zvlášť S. nundatum, někdy 'též vzplý- vavé formy 9. acutifolum, S. cymbifolium a p. Jinak nemají vegetaci skoro žádnou. Jen břehy jejich obrůstá Carex limosa a Scheuchzeria pa- lustris, vzácně pak 1 Carex filiformis. ; . 23. Vegetace bystřin, potoků a řek. Vegetace studených horských vod proudících není rovněž bohatá. Na. kamení přisedají tu Lemanea, Chantransia, Batrachospermum, Fomntinalis antipyretica, Hypnum flmtans, Limnobium ochraceum; Monmtia rivularis roste více v písčitých řečištích, rovněž tak Ranunculus aguatilis. Ve větších říčkách růstá i Glyceria fluitans. Řeky podkrkorošské mají též dosti chudou květěnu: Ranunculus aguatilis, R. fluitans jsou jediné vzplývavé rostliny vodní, pak Hildebran- © ta, Lemanea, Chantransia, Batrachospermum. Při březích — pokud nejsou © kamennité a skalnaté, udržuje se místy vegetace podobná rybničné: Gly- © ceria flwitans, Scirpus silvaticus, Veronica beccabunga, Lysimacha vulgaris,- Lytirum sahcaria, Symphytum officinale, Malachium aguaticum. Tato ve- © getace přechází pak ve vegetaci poříčních porostů s Tanacetum vulgare, * Gnaphalium uliginosum, Rumex obtusifolus. Podobnou květenu, s četnými typy lučními, mají i příkopy a ba- žinná místa na lukách. : Dodatek: Květena polní a ruderální. Ve vlastním pohoří polní i ruderální květena jest vzácná, omezujíc se na malá volíčka bramborová (Spergula arvensis, Galeopsis tetrahit, Viola arvensis a p.) a ovesná, neb blízkost obydlí (Chenopodium bonus henricus, Lamium album atp.). Souvislé plochy kulturní jsou jen na před- hoří. Obvod náš již patří do oblasti horské. Pšenice pěstuje se již jen v nejnižších polohách. Hlavní obilinou jest žito, které se daří až asi do 800 m, uzrává 1 na stráních u Roketnice. Vedle toho důležity jsou bram-- bory, pěstované i.v nejvyšších polohách, kde jsou jedinou plodinou, pak © oves, až do 900 m a výše (na Rehhornu) uzrávající, přece však ve vyš-. ších polohách jen jako pícní rostlina pěstovaný. Vysoko v horách daří se © ječmenu, který pěstují ještě př. u Walschabud (více než 1000 m). Pořídku © se dnes již pěstuje Digitaria sanguinalis. Z luštěnin jen hrách a špatná čočka se daří. Z užitkových rostlin hojně se pěstuje len (vegetace lněných. polí má některé speciality: Cuscuta epilinum, Camelina foetida); konopí snad dnes se vůbec nepěstuje. Pro píci pěstují i v horách ještě: oves, hrách, vikev, hrachor, žito. V ústředním pohoří již ani v nižších polohách. se obilí nedaří, a tak máme již na Novosvětsku, u Schreiberhau atp. pouze hospodářství luční. 3 Květena polní a rumní jest tudíž u nás asi z těchto druhů složena: Agrostis spica venti, Avena fatua, Poa annua, Bromus secalinus. B. mollis, B. tectorum, Triticum repens, Lolium temulentum (Harrachov), L. rémotum, (ve Inu), Muscari botryoides, M. comosum, Ormithogalum nutans, Juncus- buffonius, Ranunculus arvensis, Rubus caestus. Putentilla anserina, Vicia cracca, V. sepium, V. hirsuta, V. tetrasperma, Lathyrus tuberosus (Vreh= k- 133 labí), kan agrarium, Medicago lupulina, Fumaria officinalis, F. ca- preolata, Viola arvensis, Papaver argemone, P. rhoeas, Chelidontum majus, Raphanus raphamistrum, Stenophragma Thalianum, Sinapis arvensis, Si- © symbrium sophia, Chamaeplium officinale, Neslia pamiculata, Alyssum ca- - lycinum, Camelina microcarpa, C. foetida (ve Inu), Teesdalia nudicaulis, Capsella bursa pastoris, Lepidium campestre, Thlaspi arvense, Erophila verna, Spergula arvensis, Sagina procumbens, Holosteum umbellatum, Stel- laria media, Cerastium triviale, Gerantum dissectum, G. pusillum, G. molle, Erodium cicutartum, Malva silvestris, M. neglecta, Hypericum humifusum, - Agrostemma githago, Silene gallica (S Schreiberhau), Melandryum album, Oxalis stricta, Herniaria glabra, Daucus carota, Bupleurum rotundifolium, (Agnetendorf, Straupitz), Aethusa cynapium, Torilis anthwriscus, Cichorium imtybus (jen v nejnižších polohách), Lampsana communis, Arnoseris pu- silla, Crepis tectorum, C. virens, Sonchus arvensis, S. oleraceus, S. asper, Senecio vulgaris, Filago arvensis, Ártemisia vulgaris, A. absynthum, Ma- tricaria inodora, Anthemis arvensis, Lappa minor, L. tomentosa, Centaurea, cyanus, Carduus acanthoides, Cirsium urvense, Campanula rapunculovdes, Galium aparine, Sherardia arvensis, Valerianella olitoria, carinata (Kynast), V. Morisomi, Lycopsis arvensis, Myosoths stricta, M. mtermedia, Litho- spermum arvense, Mentha arvensis, Nepeta cataria (okolo Hermsdorfu), (Galeopsis tetrahit, Stachys palustris, Ballota mgra, Lamium amplexicaule, L. purpureum, z. album, Leonurus cardiaca, Centunculus mimimus, Ana- gallis arvensis, Convolvulus arvensis, Cuscuta epilinum, (ve Inu), Solanum marum, Hyoscyamus mger, Plantago major, Veromca arvensis, V. triph, yllos (pořídku!), hederaefoha, V. persica, V. polita, Orobanche minor (na jeteli u Wurzelsdorfu), Alectorolophus Iirsutus, Odomtites rubra, Linaria vul- garis, Euphorbia helioscopia. E. exigua, E. peplus, E. virgata (Vrchlabí?), Rumex crispus, Polygonum lapathfolum, P. persicaria, P. aviculare, P. convolvulus, Urtica dioica, U. urens, Scleranthus annuus, Atr iplex patula, Chenopodium bonus henricus, Ch. album, Lathyrus hirsutus (Příchovice). Zdivočilých druhů v přirozených útvarech jest několik. Tak na lukách na severním úpatí jest hojný Mimulus luteus, v pobřežních útva- -rech Rudbeckia laciniata a Oenothera vulgaris, na pastvinách a mýtinách Erigeron canadensis. Krom toho byla pozorována celá řada zdivočilých druhů poblíž obydlí lidských, zavlečeny tam byvše ponejvíce ze zahrádek: Myrrhms odorata, Ligusticum officinale a p. Speciální charakteristika krajinná. A. Pásmo lesů. I. Hory Jizerské. hi - "Ráz ce: hor Jizerských jest dán jejich polohou a povahou jejich terénu. Jizerské hory tvoří nejzazší, hraniční obvod Krkonoš a tím i Sudet (ve smyslu rostlinogeografickém) proti oblasti hercynské. Proto soustřeďuje -se tu onen boj, který vede bujná, bohatá vegetace sudetská proti chudobné Hereynii, jejíž útvary však více a více nabývají půdy v krajích „Jimi nezaujatých. Není však divu, že vegetace sudetská, která činí značné po- žadavky na vnější podmínky a jest vlastně jakýmsi historickým památ- - níkem, není s to odolati expansi útvarů hereynských, skromných ve svých 154 nárocích a schopných života, nátlaku moderní vegetace pahorkatin a stře- 3 dohor centrální Kvropy. Známky tohoto rozpětí útvarů hercynských pozorujeme. nejčetněji na obvodu horstva, zejména však na jižních a jihozápadních svazích jeho. Vždyť má Hercynie v těchto krajích svou pevnou baštu na památném Ještědu, kde — jakoby chtěla svému soku ukázati svou sílu a houževna- tost — dala svým útvarům rozvinouti se v plné jich rázovitosti — pusté, jednotvárné chudobě. A s této své výspy zachvacuje celý okolní kraj, proniká stále hlouběji do nitra hor. Že ovšem člověk mýcením lesů a vy- sušováním bažin velmi její rozmach usnadňuje, zmínili jsme se již výše. Nejsilněji zhereynisovaná krajina Jest okolí Einsiedlu až k Liberci. Zde provázejí nás všude smutné suché smrčiny a bory, kde Deschampsia Flexuosa, Hieracium murorum a p. tvoří veškeré bohatství podrostu. A právě tak pusté jsou pastviny s Centaurea jacea, Achillea, Hieracium pilosella, a j. neb rozlehlé vřesoviny, kde facie nardová, callunová a borůvková se střídají. Význačny jsou pro tyto vřesoviny (právě jako na Ještědu) po- rosty Pteridium aguilinum. Rovněž v údolích k jihu a jihozápadu otevřených, tak v údolích obou Nis, v údolí Kamenice, Desné atd., lze pozorovati značný vliv hercynský. ; Vyjdeme-li za Libercem od »Volksgartenu< do hor, jest nám hned s počátku stoupati do příkrých vrchů suchými smrkovými lesy s chudou »hercynskou< květenou. Podrost tvoří hlavně jen borůvčí, Deschampsia flexuosa, vtroušeno HHieracium murorum, boreale, Melampyrum pratense a p. Teprve v sedle před »Hoher Bergem« vegetace se stává pestřejší, ač stále udržuje ráz podhorský. Jsou tu místy vyvinuty krásné bučiny, v nichž hojně vtroušeny jsou smrky a jedle. Květena jejich jest dosti bujná, zejména okolo četných praménků: skupiny kapradí Aspidium filix mas, spinulosum, | Atrium fila femina, celé porosty Oxalis acetosella, Lamium galeobdolon, mezi nimi skupiny Aspidium phegopteris, dryopteris, u samého praménku význačné Chrysosplentum oppositifolum, a okolo ve vlhkém humusu množství Lysimacha nemorum, drobná Circaea alpina, Viola silvestris, Epipachs latifola, Lactuca muralis, Hieracium murorum, Monotropa, Prenanthes, Majanthemum bifolium v celých porostech, ze- jména už na sušší půdě, porosty Mercurialis perenms a Asperula odoratu jako význačné rostliny bukové, hojné je Melandryum silvestre, mezi tím skupiny malin, ale i jednotlivé borůvky. Okolo praménků, doleji, zejména na menších mokřadech spousty Myosotis palustris, Crepis paludosa, Carex remota porůznu, jednotlivě Orchis maculata, celé skupiny Sřellaria nemo- rum, Petasites albus, Deschampsia caespitosa, Stachys silvatica, Impatiens, na sušší až úplně suché půdě v humusu plazí se Galium rotundifolium Ginak v našem kraji dosti vzácná rostlinka). Jak viděti, má květena ráz ještě úplně podhorský. A podobně uka- zují i louky lesní a paseky, střídající se s lesními porosty, ráz, ještě niž- ším polohám odpovídající. Louky ty jsou dosti suché, namnoze kulturou ochuzené. Rostou tu: © Alopecurus pratensis, | Phleum pratense, Holcus lanatus, Arrhenatherum, © Anthoxzanthum tvoří hlavní porost, mezi nímž Festuca rubra, heterophylla, © Hypericum guadrangulum, Luzula campestris, Pimpinella saxifraga, Campa- nula rotundifolia, Silene inflata, Leontodonty, Alchemilla, Potentilla pro- cůmbens, často celé facie Heraclea, Trifolium pratense a repens, Cirsium — palustre a p. Krásné lesy, avšak dosti chudé, na šumavské upomínající, prostírají se odtud dále do hor, Jsou vesměs smrkové s podrostem borůvčí, mezi © 135 nímž nalézá ještě místy Aspidiem phegopteris (ast zbytky po bucích), Ly- copodium clavatum, vzácně complanatum, Melandryum rubrum, (Galeopsis versicolor, Phyteuma spicatum, Calamagrostis arundinacea, kromě poslední vesměs jen jednotlivě. Mezi Rudolfstalem a Friedrichswaldem objevují se též orvní druhy horské: /Zomogyne alpina, Melampyrum silvaticum a drny Galium hercynicum. Ale přes to celá tato končina, ač namnoze přes 700 až 800 » vysoko položená nemá typických lesů horských, majíc ráz her- cynský. A tak ani okolo praménků nestihneme nic zvláštního; zase jen Stellaria nemorum, uliginosa, Epilobium palustre, montanum a p. Rozsáhlé a četné paseky zarůstají: Deschampsia flexuosa, Agrostis vulgaris, Gnapha- > čem. silvaticum, Hieractum murorum, laevigatum, vulgatum a boreale, —- Chamaenertum augustifoluum atd. Lesy jsou plny žulových balvanů po- rostlých koberci mechů, nebo často i drnem Galium hercymicum. Jedno- tlivě objevuje se zde již vedle Salix caprea i Salix silesiaca. Podobného rázu jsou i lesy po celém jižním úbočí hor Jizerských. Pouze kol větších bystřin, tak Kamenice, Nisy, Desné, sestupují horské typy z ústředí hor často značně hluboko, tak častěji Mulgedium, Ranum- culus platanifolius, Cirstum heterophyllum, Valeriana sambucifolia a p. Lesy střídají se tu na pokraji horstva s rozsáhlými komplexy kul- turních luk, na nichž roztroušeny jsou horské osady. Pěkně vyjímají se tu jednotlivé skupiny stromoví, zejména smrků, buků a. klenů upro- střed luk. © ; © Louky ty mají na př. u Friedrichswaldu namnoze již ráz horský. Roste tu vedle obecných Cirsium palustre a oleraceum i C. heterophyllum, - Geramnium silvaticum, Myrrhis odorata, Hypericum guadrangulum, ale -1 podhorská Sanguisorba officinalis a Ieracleum, které zvláště pak na "lukách níže položených, tak u Josefodolu, Smržovky a p. nabývají samy - převahy. Tam již horské typy nepřicházejí, za to ale typy podhorské se množí. ak místo (erama silvatica voste (G. pratense, Cirsium oleraceum a p. Že na žádné louce zpravidla nechybí ani Polygonum bistorta, jest ovšem samozřejmo. © Zajímavé jsou některé lesní rašeliny, na nichž nalezeny rostliny -v našem obvodu vzácné neb i chybící. Tak u Grenzdorfu roste Lycopo- -dum mundatum,-u Neuwiese Carex dioica, u Griinwaldu Calla palustris. Zejména rozsáhlé rašeliny okolo Neuwiese (dnes však namnoze též vy- sušené), především okolo rybníka Blatného a pod Oelberkem mají mnoho společného s rašelinami na Jizerách (udává se i Betula nana). - Rašelinné pánve okolo Neuwiese obklopuje rozsáhlá obora F'riedrichs- - waldská, lesy rázu poněkud bažinného. Jsou to většinou nízké poměrně - smrčiny s podrostem borůvčí, ale s množstvím trav; zejména celé porosty -tvoří Deschampsia flexuosai caespitosa, Calamagrostis arundinacea, řidčeji 1 C. villosa, Luzula albida, mezi tím pak na volnějších místech a v mechu hojně Trientalis, Homogyne; Blechnum, Gal'tum hercymcum, Aspidium phe- gopteris, Dactyhs, Veromca chamaedrys a officinalis a p. Mokřady cho- vají porosty Petasites albus, Epilobium obscurum, palustre, Cirsium he- terophyllum, Galium palustre a uliginosum, Carex echimata a t. p. Podobná jest květena pasek, kde Deschampsia flexuosa a Calam- agrostis arundinacea převládají; hojné jsou 1 Carex leporina, Molimia varia, Calamagrostis villosa. "Tento ráz má celý komplex lesů až k Holubníku a pramenům Kamenice. Změny jsou jen nepodstatné. Tak místy hojnost -„brusin, neb přimíšené duky (na svazích), v jichž společnosti ihned se objeví Polygonatum verticillatum, Luzula pilosa a p. Salix silesiaca jest již dosti častým zjevem, 136 Teprve od Oelberku kde svahy klesají příkře do romantické rokle © Malého Stolpichůu s překrásným pohledem na Haindorf, mění se i ráz lesů. © Brzy začínají se hojně mísiu buky, zejména okolo skalisek (hojné jeřáby, © Sambucus racemosa), až konečně v rokli samé nabývají vrchu a tvoří krásné, bujné lesy s typickou květenou. Podkladem jsou jim — jako vět- šinou v horách — balvanité ssuti skal. Hojně trousí. se ještě smrky, ale i jedle, a ovšem i kleny, jeřáby, Ulmus montana. V podrostu nalezneme: Prenanthes, Athyrium fiha femina, Črepis paludosa, Galeopsis speciosa, Festuca calamaria, Impatiens, Aspidium filia mas, spmulosum, phegopteris, © dryopteris, Lysimacha nemorum, ostružiny a maliny, Epilobium monta- - num, Carex remota, Mercurialis, Veromca montana, Ctircaea alpina a lu- tetiana (!), Moehringia trinervia a v nejdolejší části jiži Festuca gigantea a Calamagrostis epigeios. Z keřů vedle bezu a jív upoutá pěkná Rosa alpina, řídký celkem lýkovec a hojná Salix silesiaca. V okolí /laimdorfu daří se ještě polnímu hospodářství, ovšem hlavně oves a brambory, ale i žito prosperují. Především však jest zde mnoho luk, namnoze kulturních, a tak jest květena dosti chudá. Alopecurus pra- tensis, Phleum pratense, Plantago lanceolata (místy v množství), Ranunculus © acer, Leontodonty, Lythrum salicaria, množství Heraclea, vzácně ještě i Ci- chorium intybus, hojně Silene imflata, Cirsvum palustre, Campanula patula, rotundifolia, - Gahum mollugo, Avena elatior, Polygonum bistorta, Carum carvi a p. : Obdobné poměry nacházíme všude na severním úpatí Jizerských hor, tak u Raspenavy, Liebwerdy, Weissbachu. Neustadtlu-atd. Na polích tu a tam jednotlivě Agrostemma githago, Centaurea cyanus, hojně pak Sonchus arvensis. Na ruderálních místech často Cirsium lanceolatum a místy Potentilla norvegica. | Horská údolí otvírající se do roviny Friedlandské mají vegetaci. namnoze velmi bujnou, nikoliv však příliš bohatou. Vylíčené svrchu údolí — Malého Stolpichu má ráz ještě skoro podhorský. Rovněž ostatní rokle v dolních partiích tento karakter si zachovávají, ale přec — přicházejíce z vlastního pohoří=— přinášejí si již prvky horské, ve vyšších polohách pak květena jejich nabývá rázu úplně horského (ovšem jest chudší než © v Krkonoších). Poměrně nejméně horských typů má údolí Stolpichu, nej- více horský ráz mají rokle Schwarzbachu a Smědé. —* < ba V rokli Schwarzbašské jsou lesy z počátku chudé, podhorské. Jsou to smrčiny s podrostem borůvčí, Melampyrum pratense, ale už i silva- „ cum, Hieracia, Prenanthes, Gnaphalium silvaticum, Lactuca muralis, Lu- zula albida, Melandryum silvestre, tu a tam i Monotropa. Jak patrno, uplatňují se tu i prvky bučinné a není pochyby, že právě jako na Stol- pichu, tak i zde bývalo buků mnohem více než dnes. Dnes jsou ve Schwarz- bašské rokli rozsáhlé mýtiny s množstvím malin, porosty Deschampsia flexuosa a Calamagrostis arundinacea, Chamaenerium angustifolum, hojné jest Cůrstum palustre, Senecio Fuchsů, Hieracium boreale a vulgatum, Avena elatior, Sieglhngia, Agrostis stolonifera. Ve vyšších polohách při- stupuje zejména Prenanthes a Calamagrostis villosa. V dolní partii ještě © Sarothamnus. : Čím výše stoupáme, tím více nabývá vegetace rázu horského: Pe- tasites albus, Senecio nemorensis, Solidago virga aurea, obecné kapradě, Phyteuma spicatum, vedle toho však pod vodopády už i Ranunculus pla- tanifolus a Rumex arifolus, brzo po té 1 Polygonatum verticillatum a Streptopus amplexifolwus. Zde roste 1 vzácná kapraď Aspidium Brauniu. Z křovin jest obecný Sambucus racemosa, Salix caprea, Sorbus aucuparia, méně Rosa alpina, a teprve v nejvyšších partiích Salix silesiaca, 137 Pestřejší květenu mají ovšem mokřady, zejména kde se skálňatých "strání stékají četnější praménky a svlažují bohatý humus četně tu ro- stoucích buků. Tu tvoří celé očnald) Petasites albus, jinde Athyrium » Filia femina neb Impatiens moli tangere, jinde zase Sfellaria nemorum -nebo Oxalis, Chaerophyllum hirsutum, A je zase provází řada nám již - známých druhů, ještě 1 Mercurialis perennis, které s Festucou calamarií, > Aspidiem phegopteris a dryopteris ukazují na ráz bučinný. Ve vyšších © polohách buků ubývá, ano mizí konečně úplně; tam objevuje se Homo- - gune, Ranunculus platanifolius, Blechnum spicant, Streptopus, a teprve. -nad vodopády Mulgedium alpinum. A za nedlouho vystřídá Aťhyrium £ alpestre v hustých porostech ostatní kapradě. Na sušších místech tvoří - výhradní porost zelené koberce Deschampsia flexuosa, mezi ní drny Ga- lum hercynicum a trsy Potentilly tormentilly. "Takový jest ráz lesů pod Poledními kameny, plných žulových balvanů, jimiž prodírá se téměř ne- -schůdná stezka »Zickelsteg«. - hi Jakmile dostoupíme sedlovité pláně mezi horami Jizerou, Poled- E níkem a Holubníkem, změní se scenerie rázem. Nízký, řídký les smr- ©- kový zarůstá tyto bažinaté pláně, porostlé téměř výhradně travinami: - Deschampsia caespitosa, Calamagrostis arumdinacea, C. villosa, Jumcus ef- © fusus, na vyschlých plochách pak Deschampsia flexuosa a Nardus stricta. - Okolo praménků hojně roste Carex echinata a canescens, v mechu Trien- - talis, mezi kořeny Lycopodiuwm annotinum, jinde drny Galium herci ymcum. A všude téměř nepřehledné porosty borůvek s nehojnou brusnicí. Vacei- = mum uliginosum vyhledává pouze pravé rašeliny, tak příkl. » Brand, »Wolfswiese< a p. Kde jest rozlehlejší světlina — loučka — roste i Mo- - lima coerulea, Eriophorum vaginatum, Luzula sudetica. U Stolpišské silnice - objevuje se Hieracium gotlicum a suecicum, a brzy po té porost klečový. E Tu již přicházíme do míst, kde bažinná scenerie dostupuje svého - vrcholu na rašelinách luk Čihadlové a Kosodřevinné. Obě mají květenu - podobnou. Rašeliniště ta tvoří téměř výhradně porosty Scirpus caespi- - čosus, na vlhčích místech Er ophorum vaginatum, až 1 čisté porosty Spha- = gen. Na vysýchající rašelině Vaceimum uliginosum, k němuž po kraji - druží se V. vitis idaea a myrtillus a Calluna. Na rašelině jsou četné malé tůně s Carex limosa a Scheuchzeria palustris. Ostatní rašelinné typy sou- střeďují se na mechatinách sphagnových: Oxycoceos, Empetrum, Andro- meda, Drosera rotumdifola, Carex pauciflora, C. canescens a pod. Louka Kosodřevinná má květenu chudou, tůně nepatrné, za to však rozsáhlé porosty Pinus pumilio; ty na vlastní louce Čihadlové chybějí, až teprve „na sev.-záp. konci na vyschlé rašelině tvoří ve vřesovinách značnější po- - rost, o němž výše jsme se zmínili. -© 2 Brzo za těmito rašelinisky zdvihá se nejvyšší vrchol ústředního © pohoří, široká hora Jizera (Siehhiibel) 1125 m n. m. Její úbočí kryje besný prales horský, typický, s nízkými, řídkými smrky, plný vývratů a žulových balvanů, zarostlý nepřehledným houštím mohutných vějířů kapradin (hlavně Athyrium alpestre), mezi nimiž Melandryum sivestre, Senecio nemorensis a p. jsou nevtíravou příkrasou. Zde jest nejzažší sta- - movisko Veratra Lobeliana, a pod žulovými skalisky na vrcholu malá - křoviska kleče; jest to jediný výskyt kleče v Jizerských horách na půdě -| nerašelinné, skalnaté. E Lesy pod Jizerou a dále k Malé Jizeře jsou zase celkem chudé -S podrostem borůvčí, Deschampsie, Calamagrostis, a mezi tím jednotlivě - Veratrum, Melandryum silvestre, Blechnum spicant, Rumex arifolius, Lu- =- zula pilosa. Na pasekách a holých paloucích vedle Nardu a Deschampsie - též hojně Jumeus: sguarrosus a Molina, 138 Jakmile blížíme se rašelinné pánvi na Malé Jizeře, nabývá les © vždy více a více opět rázu lesů bažinných s výhradním podrostem bo- © růvek, Calamagrostis a Deschampsia flexuosa, s hojnou Trientalis a Blech- © num, a počínají se objevovat častěji jeřáby a břízy (Betula. pubeseens). © Jest to zajímavý útvar, tyto rašelinné lesy, které obklopují nejen * tuto Malou Jizerskou pánev, ale setkáváme se s nimi ina Velké Jizerské © louce, zejména v typickém vývoji směrem ke Karlstalu, prošli jsme jimi © ve zmíněné pánvi mezi Jizerou a Holubníkem, u Neuwiese a j., a v po- © dobném vývoji najdeme je i na rašelinách na pomezí lesního pásma Krko- © noš. Stromy jejich jsou poměrně nízké, ale robustní, nepříliš hustě ro- © stoucí. Podrost jest nejvýš jednotvárný: borůvčí, často porost Vaceinum © uliginosum, jindy celá půda zarůstá zeleným drnem tenkých listů De- schampsia flexuosa, jinde trsy Calamagrostis arundinacea. K nim druží se ojediněle jiné druhy: Trientalis, Blechnum, Homogyne, Aspidium spi- nulosum a pod. Pravili jsme, že lesy ty upomínají živě na lesy v po- mezním pásmu lesním krkonošském na rašelinách rostoucí. A věru, 1 tyto lesy v pánvích jizerských značí nám hranici vzrůstu stromového: s jedné strany bují krásné hvozdy horské, na druhé straně plazí se nízká kleč po rašelině. Pouze poměr je obrácen — hvozdy zarůstají hřebeny hor, »hole« klečové rozprostírají se v údolí! Je to zajímavý zvrat pásem, který provází nás všude na chladné půdě rašelin, která vykonává po- dobný vliv (ovšem asi též chudobou živných solí) jako drsné klima vy- sokohorské. A rašelinné pánve Jizerských hor jsou příkladem přímo klasickým. Při pramenech Velké i Malé Jizery šíří se rozlehlé pánve rašelinné Velká a Malá. louka Jizerská. Rašelinné tyto kotliny již svým rázem liší se od rašelin krkonošských. Upomínají živě na rašelinné pánve šu- mavské kol Kvildy a pod Roklanem. Vyplňují rovněž jako tyto bývalé pánve jezerní, které poznenáhlu rašelina zarostla. I vegetace jejich je shodna s vegetací rašelin šumavských a značně odchylna od rašelin krko- nošských. , Ráz vegetace u obou Jizerských luk je týž. Živá rašelina pokrývá dnes již dosti malé části pánví, zejména na Malé louce hlavně jen na jv. omezené. Sphagneta pokrývají hlavně nejbližší okolí tůní a struh rašelin- ných. Vůdčí mech zastupují vedle obecných druhů vzácnější Sph. mol- luscum, Dusenii, teres, fuscum (množství!), rubellum (mnoho), riparium. V hlubokých tůních vyvinuly se vzplývavé formy Sphagen, a kol břehů jejich tvoří porosty sivá Carex limosa se Scheuchzerií palustris. V okolí tůní hojně růstá Drosera rotundifolia a jemná Carex paucifloraz na Velké louce nalezena byla i Drosera intermedia. Hojnější jsou vysýchající me- chatiny, celé propletené kmínky Orycoccosu (na Velké louce též O. ma- crocarpa), Andromedy, mezi nimi Juncus filiformis, Carex caneseens, tur- © fosa, Oederi, na Velké louce na jednom místě celý porost subarktické C. chordorrhiza. Podobná stanoviska vyhledaly na Velké louce Epilobium nutans a vzácný Rubus chamaemorus! : Význačné jsou pro jizerská rašeliniště rezavé porosty Scirpus cae- spitosus, která vedle Eriphorum vaginatum pokrývá největší část vysý- chajících rašelin. Mezi ní zhusta roste Luzula sudetica a Carex canescens. © K hojným zjevům rašelinným náleží i Potentilla erecta (= tormentilla). Kde vysýchání ještě více pokročilo, spatřujeme porosty Vaccinium ul- gimosum, jinde Empetrum mgrum, nedaleko silnice mezi Kobelháuser a © Iserhiiuser na louce Jizerské, v blízkosti zmíněného porostu €. chordor- vhíza i Betula nama. "Tu nastupují již i rozsáhlé porosty kosodřeviny. A tu právě jest nejpozoruhodnější shoda veškerých rašelin našeho po- © 139 hoří, že kosodřevina zastoupena jest zde všude na rozdíl od Šumavy - racou Pinus pumilio, kdežto /". vneimala v typické formě chybí. Ke koso- dřevině obyčejně přimíšena jest Betula carpatica a spousty Vaceimium | uligimosum. Místy poblíž říčky nahražují kleč porosty Juniperus nana, - zejména na Jizerské Jouce za myslivnou nádherně vyvinuté, na Malé však hynou. Konečně máme rašelinu úplně odumřelou, na níž usadily se Nar dus stricta a Calluna vulgaris s ostatními Hricaceami, a velmi často Ci čisté porosty Juncus sauarrosus, Deschampsie (obě), Molinia, Calam- agrostis arundinacea. Tam kde protéká rašeliništěm potok, měnívá se úzký pruh kolem © v rašelinu luční, kdež pak převládají ostřice, zejména při potoce Carex L rostrata, pak Juncus filiformis, Gialliwm palustre a uligimosum, Slellaria - uliginosa, Myosotis scorpioides a j. Kde zarůstá mechem, jest hojna Lu- - zula sudetica. I luční rašeliny jsou na Jizerské louce pestřejší než jinde, „meb roste tu i Potentilla palustris a Menyanthes trifoltata, Rhymchospora - alba, jinak horám se vyhýbající, na Malé vzácně Sweertia perennis. Tam - kde Kobelwasser ústí do Jizery, jsou zrašelinělé písčiny, na nichž, ja- - kožto svém nejvyšším stanovisku sudetském Lycopodium inundatum. Že kulturou velmi mnoho rašelin zmizelo, jest ovšem zřejmo. Tak | zejména větší část obou Jizerských luk jest odvodněna a přeměněna -v dosti chudé horské louky kulturní, Zdá se však, že ani dříve nebyly © tyto kotliny: úplně promčěněny v rašeliny. Spíše jest „pravděpodobno, že - byly tu vedle rašelin i pěkné subalpinské louky, zejména facie Arnica M montana, Meum athamanticum, Suceisa pratensis, Polygonum bistorta, cho- D vající i zajímavou květenu s četnými zvláštnostmi, jak tomu dnešní zbytky Jak, těch nasvědčují, kde ve společnosti zmíněných vůdčích druhů nalez- „neme i /ieracium iseranum, suecicum a aurantiacum, vzácně 1 Aconitum E onoltus neb něžnou Euphrasta coerulea. : Zvlášť význačné jsou pro hory Jizerské dvě facie luční. Všude v okolí © Vysokého hřebenu (Nizerská louka, Flinsberg, Kammháuser atd.) roz- -šířeny jsou zmíněné louky s porosty Meum athamanticum. upomínající - živě na podobné louky rudohorské. Zajímavější však jsou louky v údolí - Zackenu. Jdeme-li časně z jara, kdy ještě sníh pokrývá i značnou část luk, od Schreiberhavské »Sagenhalle« okolo kostela do Marientalu, pře- - kvapí nás spousta kvítků něžně fialových všude tu po lukách jako na- - setých. Jest to Crocus Heuffelianus, který jest v této části horstva sku- © tečně divoký, jako relikt teplého druhého interelaciálu. Luka šafránová - stihneme 1 daleko od osad v hlubokém údolí Z ackenu, v množství pod - Schooshiblem a 1 jinde v této části horstva. Věru podivný rozmar horské ory! k Horské hřbety při obou Jizerách pokrývají horské lesy obdobného p; rázu jako jsme již poznali kol hory Jizery, a a stejný ráz si zachovávají - 1 dále na vysokém hřebenu. Vyznačuje je zase značná chudoba. Místy - — tak př. v sedle mezi Smrkem a Stohem celé plochy zase zarůstá Athy- - rium alpestre, jindy celé drny Galium hercymcum a p. Menší odchylky - od všeobecného rázu vykazuje severní úbočí Vysokého hřebenu a Smrku, - kde vyskytuje se v lesích i Luzula maxima, a pak lesní porosty Střed- -ného hřebenu, kde význačny jsou skupiny Aspidřum oreopteris a Gentiana - aselepiadea (nejzazší stanoviska); na jednom místě hřebenu tohoto, po- p oisho žulovými balvany, roste mezi borůvčím i vzácná Linmaea bore- | alis. Četné vřesoviny jsou pro tyto končiny velmi význačny, 4 Nejzajímavějším bodem této části Jizerských hor jest ostrý, čedi- 9 čový kůžel Bukové (Buchberg, 999 1) nad soutokem obou Jizer. Jak již Ů É 140 jméno poukazuje, -a i květena nasvědčuje, uplatňuje se na něm znamenitě. vliv čediče: Původně jistě pokrývaly nádherné bukové pralesy celý vrchol. © Dnes hlavně jižní svah kryjí pěkné bučiny, ale již i zde, zejména pak © na sev. svahu zavádí lesní kultura smrky; největší část sev. svahu po- © krývá dnes rozlehlá paseka. Lesy na Bukové mají vesměs velmi divoký ráz, a zejména na vrcholu nabývají povahy pralesa. Květena jest velice © bohatá a bujná, a poukazuje vesměs na bukové porosty: celé porosty © tvoří Senecio nemorensis, Oxalis, Majanthemum, Lamium maculatum, Mer- curiahs perenms, Pulmonaria obscura, mezi nimi více méně četně vystu- pují: Veratrum Lobelianum (nekvete, jako v Jizerských horách vůbec!), © Hieracium mwurorum, Lactuca muralis, Ranunculus platamfolus, lanugi- © nosus a nemorosus, Melampyrum. silvaticum, Crepis paludosa, Petasites © albus (místy v množství), Ghrysosplenium altermfolům, Chrysanthemum © leucanthemum, Daphne mezereum, Ribes alpinum, Viola silvestris, Ajuga reptans, Athyrtum filix femina, Premnanthes, Veronica officinalis, V. mom- tana, Stellaria nemorum, Festuca calamaria (v množství!), Geranium Ro- bertianum (rovněž), Lamium luteum, Actaea, Polygonatum verticillatum, Campanula latifolia (vzácně!), Lysimacha nemorum, Carex silvatica, As- pidium filiw mas, A. dryopteris, A. phegopteris, A. spinulosum, Mulge- dium, Melandryum silvestre, Dentaria bulbifera, Stachys silvatica, Milium, | Chaerophyllum hirsutum, Scrophularia nodosa, Luzula pilosa, Homogyne, Galium hercymcum, Trientalis, Luzula albida, Phyteuma spicatum a slabá © (pro přílišný stín) Gentiana asclepiadea. Pod samým vrcholem zdobí lesy * krásné Acomtum rostratum. Dole na lesních loučkách statné Czrsium he- terophyllum a Gentiana asclepiadea. Severní svah jest — jak jsme se zmínili — paseka, chovající zbytky bučinné vegetace, jinak nic zvláštního. Pouze pod samým vrcholem, okolo drobných skalisek jest malý komplex vlhčích louček rázu vysokohorského. Zdobí je — ač ovšem v nevelikém počtu — vybraná květena: nějaký keřík Ribes petraeum, nečetná Pulsa- tilla alpina, Trollius europaeus, Gymnadema albida, Gentiana asclepiadea, Hieracium aurantiacum, (Gientiana alpestris, Coeloglossum viride, na nej- vlhčích místech Epilobium alpestre, Anthriscus mtidus a Viola biflora, ? Jsou to jediná útočiště vysokohorské květeny na Jizerských horách. © Lesy táhnoucí se pod Bukovou po stráních k Wurzelsdorfu jsou smrkové horské lesy s bujnou a pestrou vegetací, rázu již obdobného © blízkému Novosvětsku. Lesy jsou plny žulových balvanů, s četnými sku- © pinami buků, jež uplatňují znatelně svůj vliv. Význačná jest pro údolí to Gentiana asclepiadea v krásných skupinách, pak Senecio nemorensis, Mulgedium, Veratrum, Streptopus, Polygonatum verticillatum, Blechnum, © Athyrium filia femina, Aspidium spinulosum, Petasites albus, Prenanthes, © Geramum silvaticum, Čirstum heterophyllum. a j< U samého Wurzels- © dorfu, na mokřadu pod Štěpánkou ve společnosti Streptopusu Geum rivale; jest to jediná lokalita v celém Jizerském pohoří a na Novosvětsku! É Štěpánka (Stephanshohe) sama má ještě značné komplexy bučin s pěknou květenou, zejména Mercurialis perennis, Dentaria enneaphyllos, Neottia mdus avis, Monotropa, převzácný Epipogon aphyllus a p., rovněž Veratrum. Znamenitě uplatňují se i pod kapradím (Farnberg) v údolí Ji- © zery k Pasekám, kde sdružují typy horské s podhorským: Mulgedium, © Gentiana asclepiadea, Petasites albus, Polygonatum verticillatum, Ranun- * culus platanmifolus, Paris guadrifoha, Aspidium lobatum, Asarum euro- paeum. Na protější straně (k Roketnici), uplatňuje se na jednom místě © vápenec s Agwulegi. Překročením Jizery pod Janovou pilou vstupujeme na půdu vlast- © ních Krkonoš. a 141 I, Vlastní Krkonoše, 1. Novosvětsko. : Opravdu útulno jest v tomto zákoutí našich hor. Smavá, zelená kotlina prostírá se uprostřed rozlehlých hvozdů a na ní roztroušeny ma- "lebné osady Nový Svět a Harrachov. Se tří stran střeží velikáni horští „toto klidné údolí dosti rozlehlé, nestísněné, Celá řada bystřin horských zavlažuje hojná luka údolní a spěchají pak sdruženy ve statnou Mumlavu do Jizery, jež přijímá je v nádherném údolí pod Janovem (Johannestal) ve svou náruč. A což pustíme-li se podél Mumlavy vzhůru, temnými „těmi hvozdy do klínu hor, tam teprv spatříme pravou horskou přírodu! S obou stran svírají majestátní hory úzký úval říčky, která tisícerými skoky, tu dětskými, jinde odvážnými, razí si cestu přes nástrahy balvanů a úskalí do slunné kotliny pod Čertovým vrchem (Teufelsberg, 1007 m), bdícím nad bílými domky harrachovskými. Se všech stran hrnou se bw rychlém poskoku do Mumlavy bujné její družky, přinášejíce jí vody WS vysoka hřbetů horských — praménky s Pleš' (Blechkamm, 1210 m). "Lysé hory (der Kahle Berg, 1343 m) a Kokrháče (Kesselkoppe, 1434 m) po jedné straně, bujné bystřiny z rozsáhlých slatí u Vosecké boudy a na Mrtvém a Lubošském vrchu (Todtenwiirgberg, 1123 m, Lubocher Berg, -1250 m) se strany druhé. A celý ten důl pestří se bujnou vegetací hor- "skou, hrající tu bělí pryskyřníků (Ranunculus* platamifolius), tam modří „mléčivce (Mulgedium alpinum) a kakostů (Geranium silvaticum), nachem „věsenek (Prenanthes purpurea) a knotovek (Melandryum rubrum). Jinde "zas září stráně zlatou záplavou starčků (Senecio nemorensis) nebo stkvějí -se nádherným azurem elegantních hořců (Gentiana asclepiadea). A do té by barev mísí se veselý zpěv horských pěvců, pěnic, skřivanů a drozdů p- vše splývá S tajemným šumem hvozdů v jediný velebný hymnus, vznášející se k jasné klenbě horského blankytu. A v podvečer, kdy za "svitu luny chodí hrdí jeleni a plaché srny ukájeti svou žízeň ke křišťá- lovým tůním bystrých vod, jakobys cítil v tom velebném tichu hvězdné - horské noci vznešenou harmonii vesmíru, plnící nitro lidské a ladící city "jeho divnými tony, jakousi opojnou touhou pochopiti, sblížiti se s veleb- -ným Duchem Přírody. — v Květena v těchto krásných údolích a kotlinách rozvila se v olném "bohatství bujné horské vegetace, byť nedostihovala množstvím druhů plně hýřivé pestrosti flory údolí Bělé (Weisswasser) neb dolu Obřího. jj Základ vegetace na Novosvětsku tvoří rozsáhlé hvozdy smrkové. | "Bučiny jsou zjevem ještě dosti častým (ač dnes kulturou mizejí v nižších » polohách) a krom toho buk namnoze velmi četně přimíšen jest porostům $smrkovým, zejména v údolích a kotlinkách, vykonávaje pak značný vliv (mna složení podrostu lesního. 1 Rozdíl mezi dolním a horním stupněm horských lesů jest zde již, „velmi přesně vyznačen (zejména v údolí Mumlavy, méně okolo Mrtvého rchu) typickým. uvolněním porostů lesních a obohacením květeny druhy subalpinskými. : E Pro dolní stupeň v celém jeho rozsahu jest zejména význačno Blechnum spicant, Lycopodium annotinum a četné jevnosnubné, namnoze stytéž druhy, jež uvedli jsme v části všeobecné (kde sloužily nám lesy novosvětské vedle Sedmidolí za vzor). Hojnou jest na Novosvětsku Ve- mca montana, čímž odlišuje se tento obvod od Sedmidolí a blíží se horám Jizerským, k nimž vlastně tvoří přechod vzhledem k ostatním tástem Krkonoš. Mulgedium alpinum a Ranunculus platanifolius tvoří Ad zde krásné skupiny i i v nejnižších polohách, sestupujíce až k Janovu pod 142 Novým Světem, ba oba (jak jsme se již zmínili) dokonce pronikají ještěl podle Jizery pod Ware docten až skoro k Pasekám; Thalictrum aguti- legiaefolum a Streptopus amplexifohus sklanějí se nad bystřinami vrou-. benými Chrysosplenium oppositifolum již nad Janovem (asi při 600 m). Nad Novým Světem a okolo Harrachova jsou zvlášť pěkně vyvinuty. útvary lesních mokř adů, zejména pak na svazích Mrtvého vrchu dosa- © hují typického rozvoje stupňového. Nejvyšší patro tvořívají tu mokřady s téměř čistými porosty Eguisetum silvaticum, kde nanejvýš jen Orchis“ maculata zpestřuje tvrdou zeleň přesličky. S těchto vysokých plošin kle- -sají praménky po svazích, brázdíce si cestu mezi kořeny stromů a hu- musem. Tu kolem nich vělmi často nacházíme Listera cordata, a kde jest svah. poněkud mírnější celé porosty Circaea alpina, vedle jiných typů to- hoto útvaru. Nejnižší stupeň tvořívají pak různé facie mokřadů, nejča- © stěn facie Chaerophyllum hirsutum neb Crepis paludosa. Takto typicky © vyvinuté mokřady jsou na Novosvětsku dosti časté. Zhusta však nalé- záme, zejména dolní a střední patro několikráte se opakovati, často pak. obě-ano i všecka tři patra splývají. Tak stává se zejména při větších. kotlinkách v údolí. Za lázněmi v Harrachově — abychom uvedli příklad © — obepíná tok Bělé (Weisswasseru) po obou březích živá zeleň lesních. lučin, na nichž četně stojí staré smrky a jedle uprostřed „pestré vegetace. Kol bystřiny soustředila se bujná vegetace horská, v níž dominuje Mul- gedium, Prenanthes a Ranunculus platanifolus. Dále pak na břehu na. lučinách, jejichž podklad tvoří namnoze štěrk a písek s hor nanešený, vodou prosáklý, převládají na celých plochách namnoze čisté porosty Chaerophyllum hirsutum, jinde Deschampsia caespitosa neb Crepis pa- ludosa, řidčeji Eguisetum silvaticum. Okolo jednotlivých stromů a trouch- nivých pařezů, kde jest půda bohata humusem a sušší, rostou celé ko- © berce mechů, zejména r. Polytrichum a Mmium, a mezi nimi něžná Li- stera cordata, Circaea alpina, Veronica montana, Epilobium montanum. Lastera cordata a Veronica montana jsou všeobecně rozšířeny na Novo- světsku, ač Listera bývá jen nehojna na svých lokalitách. Veromca roste i na západních svazích nad Novým Světem směrem k Karlstalu, chybí však vlastnímu údolí Mumlavy. Epilobium montanum jest všude zjevem hojným a význačným. Obecnou jest na mokřinách novosvětských Viola palustris a Chrysosplenium alternifolium. Na úbočí Čertova vrchu jsou mokřady, kde převládá namnoze Deschampsia caespitosa a Crepis Do dosa a hojně roste Primula elatior. 1 Většina lesů na novosvětsku má rozsáhlé podrosty borůvkové (V acci- num myrtillus) — V. vitis idaea jest řidčí. V takovém suchém lese pak: jest květena velmi chudá, chovajíc vedle „Deschampsia flexuosa skoro jen Melampyrum pratense a silvaticum, jimiž často celé plochy se žloutnou. Rostou obyčejně oba pohromadě, pouze svahy nad Novým Světem ke: Strickerháuserům postrádají M. silvaticum. Kde sušší lesy mají hojně humusu, stihneme hojně hruštičky (Pi rola minor a secunda), ojediněle též Momesis umiflora. Momotropa roste velmi pořídku, tak na svazích u Strickerháuserů a okolo Harrachova místy i ve var. glabra. Hojná jest ve všech údolích něžná Trientalis eu- ropaea a Polygonatum verficillatum. Na Čertově vrchu roste ojediněle v mohutných trsech Aspidium lobatum, na »Rumpellochu« TYOPO 1 selago a Nephrodium oreopteris. Na trouchnivých pařezích pod B na leznem tu a tam Corallorrhizu, převzácně 1 Hpipogom. ; V dolním pásmu horských lesů stihneme velmi často rozsáhlé vře soviny, jejichž vegetace jest však velmi chuda; převládá obyčejně Cal- luna. Zajímavé jsou vřesovinky u Sedmidomí novosvětského v mladém 143 smvčí. Jsou tvořeny celými porosty. Lycopodium elavatum, místy pak -vzacným L. chamaecyparissus vedle I complanatum; Im selago se sem "odvážilo do smrčí. Z nejbližšího okolí novosvětského třeba si ještě všimnouti četných „mýtin s pěknou květenou. Bývají zarostlé statnými malinníky (ostružiny jako vůbec na celých Krkonoších skoro úplně chybějí!), mezi nimiž roste -rudá Sambucus racemosa, rozsochaté kře Lonicera nigra. Zlaté starčky Senecio nemorensis (S. Fuchs u. N. Světa není), Solidago vírga aurea, „nachové Chamaenerium angustifolium, statné pcháče Cirstum palustre a -celé porosty Senecio silvaticus neb i viscosus S míšencem jsou nejhojněj- šími zjevy pasek. Když pak tyto rostliny již k podzimku začínají od- kvétati, tu znovu vzplane celá mýtina nádherou květů — rozkvétajíť azu- Prové hořce Gentiana aselepiadea, pravá ozdoba zdejší květeny. 4 Tím asi vystihli jsme ráz doleního stupně, Květenu pestřejší i buj- nější hostí stupeň horní, který vykazuje na novosvětsku některé odchylky od všeobecného rázu. Nejlépe se s ním seznámíme, podnikneme-li výlet do romantickéhe dolu Mumlavy. * Dolem tímto vede nás pěkná turistická silnice, t. zv. cesta Harra- "chova. Mumlava svírána s obou stran horskými velikány smělými skoky vrhá se přes balvany, hučí ve skalnatých těsninách, tvoříc malebné pe- řeje a vodopády. Nádherné toto divadlo dosahuje skoro na samém do- Plejším konci údolí svého vrcholu třemi mohutnými vodopády, z nichž „střední, největší patří k nejimposantnějším zjevům celého pohoří. Mu- mlava již jako větší říčka asi 10 m široká vrhá se tu do propasti s výše „více než 9 m, hučíc a jekotem přehlušujíc celé okolí. Malebnost všech slapů zvyšují temné tůně »Čertovy kotle« (Teufelskessel) nazývané, „místy až 5 m hluboké. „„ Vegetace dolu tohoto jest velmi bujná. Nejdolejší část, zejména okolí vodopádů jest ještě v dolením pásmu lesů horských. Nádherné „skupiny mléčivce (Mulgedium alpinum) a Ranunculus *platamfolius pro- „vázejí nás celým dolem. Hned za šindelárnou harrachovskou jsou sub- -alpinské mokřady s Paris, Myosolis scorpiovdes, Orchis maculata atd., uprostřed nichž jest na jednom místě značná tůň, celá zarostlá Carda- „mine Opizú. Ok lo vodopádů jest květena obzvlášť bujná. Všude vroubí řeku veliké listy Petasites albus, mezi stromovím prosvitá nachové Me- "landryum silvestre a statná Premanthes, kol říčky usadily se i některé "luční druhy: Phyteuma spicatum, Polygonum bistorta, Cirsium hetero- "phyllum, mezi nimi pak ojediněle a jako ostýchavě zvedají se horské Pdruhy z vyšších poloh vodou splavené — Veratrum * Lobelianum, © Aco- Čmitum vostratum a nachovými plody se stkvící Streptopus amplexifolius. V mechatinách plazí se Lycopodium amnotmum, tam pak, kde mech na- sakuje vodou nějakého praménku s Alchimillou *alpestris, veselá svá žlutá čka otvírá „Lysimacha nemorum. Že ami krásná (zentiana asclepiadea ne- chybí, rovněž jako všudybyl Homogyne alpina a Blechnum, jest samo- zřejmo. Bujnou vegetaci doplňují statné vějíře kapradin, mezi nimiž thyrium fill femina převládá; Ath. alpestre dosud chybí. Hojně zje- Pvuje se 1 pěkné (eranium silvaticum a Valeriana sambucifola, řidčeji pak mezi smrčím vyhlíží Rosa alpina. k Když dostoupili jsme asi výše 900 m (asi půl hod. cesty nad vodo- (pádem), začínají typy subalpinské vystupovati četněji a četněji, typy mižších poloh mizí, vegetace dostává nový ráz. E „První typy, jež "upoutají naši pozornost jsou vůdčí rostliny tohoto (stupně horských lesů: Athyrium alpestre a Adenostyles albida, jež rostou hojně a to obyčejně s Mulgedium alpinum, Prenanthes a Ranunculus* 144 platamifolus. Neschází tu ovšem am Majanthemum bifolium, Streptopus“ amplexifolius, Polygonatum verticillatum a četné ostatní rostliny horských. lesů. Při Mumlavě tu a tam stojí ozdobná skupina Aconitum rostratum.- Čím výše stoupáme, tím četněji vystupují rostliny subalpinské. Horní stupeň horských lesů totiž — jak již z předu jsme jej popsali —. tvoří organickou směs útvarů lesních a lučních. A to pozorujeme velmi pěkně i v údolí mumlavském. Stromy jsou nižší, rozložitější, stojí však namnoze v oddělených skupinách, mezi nimiž bují na světlých, vlhkých místech pestrá květena horských luk. To jest jistě příčinou hojného vý- skytn vysokohorských typů v tomto pásmu. V údolí mumlavském jest. stupeň horní nejrázovítěji vyvinut okolo malé Mumlavy až pod Voseckou. boudu a na svazích Lysé hory, tudíž asi okolo 1030—1150 m. Tu stihneme © vegetaci velmi bohatou, zde roste již hojně pěkná Potentilla aurea, statné Veratrum * Lobelianum, Rumex arifolus a celá řada jiných druhů: Vale-* riana sambucifoha, Geranium silvaticum, Thalietrum agmlegiaefolium a j.-- v průvodu rostlin i dole již hojně pozorovaných, tak Hypericum gua- drangulum, Melandryum silvestre, Polygonum bistorta a četných jiných.. Lesy stále řidnou, vegetace subalpinská nabývá vždy více převahy. nad rostlinstvem lesním, až konečně otevře se před námi rozlehlá pláň Navorské louky, kde Mumlava sbírá své prameny; v pravo bují alpské. lučiny Krakonošovy růžové zahrádky, pravé to květnice horské na sz.. svazích Kokrháče. Než koutek ten jest již součástkou pásma vysoko-. horského i pojednáme o něm později. s% o" A Při naší pouti Mumlavským delem nesmíme pominouti ani jeho. nedostatků vůči obdobné vegetaci dolů ostatních. Tak Aconitum napelluš © jest zjevem velmi vzácným; celému údolí schází Geum rivale a Senecio © rtvularis, marně namáhali bychom se nalézti na vlhčinách Bartschia al-* pina, Sweerti neb. Viola biflora. Břehům Mumlavy schází rázovitý Car- © duus personata, lučiny postrádají ozdobné Viola lutea. Také v rozšíření rostlin jeví údolí Mumlavy některé odchylky. Blechnum spicant a Dryopteris phegopteris stoupají až téměř po samou hranici lesní. Hojná jest tu Listera cordata, zhusta vyskytuje se i Coral- lorrhiza innata. Důležito jest i dosti časté vyskytování Juncus sguarrosus.* Veškeré tyto odchylky přibližují Mumlavský důl údolím Jizerským. « Údolí Seifenbachu, ústící z jihu do Mumlavy, jest poněkud od- © chylno od údolí Mumlavy. Seifenbach pramení na jižním svahu Pleše, odděluje pak svým tokem Český hřeben od t. zv. Vlčí pláně (Wolfsplan) nad Roketnicí. Celým skoro tokem svým náleží Roketnicku — tedy již- ním předhořím Krkonoš — kdežto od údolí Mumlavy dělí jej vysoký Blechkamm. Teprve koncem svého toku u vsi Seifenbachu obrací se k se-* veru, kde proráží Český hřeben hlubokou roklí Seifenbašskou u Harra- chova, odděluje tak Čertův vrch od Českého hřebene a ústí brzy po té do Mumlavy. Vegetace Seifenbašského údolí vykazuje tedy jednak vztahy. k jižním předhořím resp. k Roketnicku, jednak k Novosvětsku a Jizer- ským horám. Kk Lesy jsou v tomto údolí namnoze mladé, husté smrčiny, které vy- střídávají četné rozsáhlé mýtiny s rázovitou jich květenou. Lesní kvě- tena jest dosti chudá (Adenostyles schází), tvoří ji namnoze jen podlé potůčku statné Mulgedium, Ranunculus* platamfolius a husté porosty Peta= | sites albus a Chaerophyllum hirsutum, při potoku spatříme Streptopus am=* plexifolius, Rumex arifolus, často pak vysokohorskou Crepis grandifloras splavenou s horských luk na Lysé hoře, jednotlivě i Campanula? Scheuch- zeri, stejného původu. Nad Sahlenbachem stihneme i Poa Chaixrii. var | remota. Chudobu květeny lesní způsobuje nedostatek pravidelné vláhy“ U w 145 - (v úvodí není rašelin), takže vyvinuly se lesy suché, poloxerofilní; v nichž jen četné Blechnum spicant a Iomogyne zastupují horskou > květenu. Zajímavé jsou louky u vsi Sefenbachu na svazích Plačince (Vogel- stein, 940 m) ve výši asi 800 7. Jsou namnoze ještě zcela ve stavu pů- vodním. S Ptačince zavlažují je četné praménky, a tak kotlina tato při © dostatečné vláze a chráněné poloze nabyla vegetace zvlášť rázovité. Louky (dejší jsou jednak facie Polygonam bistorta, "jednak facie Cirsium hetero- > phyllum a Phyteuma spicatum. Ačkoliv nadmořská výše není značná, zdobí - louky tyto i Veratrum“ Lobelianum a Potentilla aurea, která tu dostupuje - (isolovaně) nejnižšího bodu svého rozšíření; památný jest výskyt bodláku - Garduus personata při samém Seifenbachu, kter ýžto druh v celé této části - pohoří jinak vůbec neroste. I hojná Imperatoriá ostruthium zasluhuje -© zmínky. Břehy potoční lemuje přehojný Rumex alpinus. + V sedle mezi Kaltenberkem a Čertovým vrchem u myslivny kalten-, - berské jsou též pěkná menší luka horská, památná jako nejzápadnější © krkonošská lokalita Hieracium aurantiacum. Při cestě pak od myslivny do Seifenbachu rozkládají se pěkné bučiny se svojí rázovitou květenou, kde zejména Aspidium dryopteris a Majanthemum zarůstají celé plochy. -Na Čertově vrchu jest všude hojný Streptopus amplemifolus. Nežli se rozloučíme s Novosvětskem, musíme věnovati ještě pozor- | nost severní jeho části, kde na svazích Mrtvého vrchu a výběžcích hlav- i ního hřbetu krkonošského jsou rozsáhlé rašeliny. , Na rášeliny ty přivede nás cesta údolím Kamenného potoka, vedoucí k známému vodopádu Plattenfallu. Údolí nechová zvláštností, proto je - pomineme, a vystoupíme za Plattenfallem přímo k Al/redově budce, kde | jest nejrozsáhlejší rašeliniště. Rašeliny tyto jako vůbec rašeliny novosvět- . ské jsou již typu krkonošského — jsou to rašeliny hřebenové nebo sva- hové (Kamm- a Hangmoore). Jsouce z velké části odvodněny, pozbývají © poznenáhlu své flory. Jsou porostlé četně smrčím, nízkými stromky roz- | troušenými po slati. Kleč vůbec chybí. Na nejvlhčích místech, kde ještě - Jsou tůňky v porostech rašeliníkových, proplétá koberce mechové Oxy- "coccos palustris a Andromeda polifola, jež provází Drosera rotumdifolia a Trientalis europaea. V tůňkách roste tu Carew limosa a Scheuchzeria © palustris. Poněkud sušší místa kryjí porosty Vaeccimum uligimosum, mezi nímž často mísí se I. vitis idaea, která pak s V. myrtillus roste i na ; místech nejsušších, střídajíc se tu s porosty Nardus stricta, s přimíšenou „Juncus sguarrossus a porosty Callunovými. -© Rašeliny téhož rázu provázejí nás pak po celé západní části hlav- -ního hřbetu Krkonoš až k Vosecké boudě, kde nabývají opět rázu vyso- © kohorského, neboť zarůstá je tu i Pinus pumilio. Na vysokých pláních - Lubošských jest ráz týž jako u Alfredovy budky, pouze četné statné Ve- E ratrum (které však tu vymírá) a něžné Epilobřum nutans, alsinefohum, - Trientalis a j. zpestřují jednotvárnou květenu. v „Rašeliny tyto působí dojmem klidu, jakoby snící přírody, a není ž dojem ten tak ponurý, jako na pustých rašelinách hřbetů horských. Sku- - piny smrčí zpestřují šedočervené pláně sphagnové, jinde zase vysoké po- Ž rosty Deschampsia caespitosa vystřídávají nachové proutí Calluny. Roje : much hrajících barvami drahokamů bzučí ve vzduchu, v trávě mihne se - černá zmije, a nasloucháme-li evrlikání čermáků a jiných ptáků horských, | necítíme se nikterak opuštěnými. A zahledíme-li se po svahu, kde hrdě | rozhlíží se jeleni po své horské domovině, dolů do údolí s jeho maleb- -nými osadami, jakoby ukrytými pod mohuínými velikány v srdci tem- ných dh cítíme sami ten snivý klid obklopující nás přírody ve svém B 146 nitru, ten krásný soulad duše s přírodou, který provází nás všude v ne- © porušeném lůně hor, který jest příčinou, proč právě horská příroda poutá © nás vždy kouzlem svých nepomíjejících, svěžích půvabů. ; "V 2. Sedmidolí. Kraj, kterým hodláme nyní nastoupiti svou vouť, jest středem celé © říše Krakonošovy. Obklopeno se všech stran gigantskými těly hřbetů hor- © ských, ukrývá údolí obou Labí a jich přítoků mohutná horská zákoutí, krásné horské scenerie, a kdož chceš poznati říš »Pána hor«<, nesmíš po- © minouti těchto údolí, která sama chovají téměř celé bohatství přírodních © krás krkonošských. : Sedmidolí (Siebengrůnde) tvoří protitoky Labského potoka (Elbe- © floss) a Bílého Labe (Weisswasser), které stýkají se u Dívčí lávky (Mádelsteg, © 780 m), prorážejí tu mohutný val pobočného hřbetu Českého hlubokou roklí © Spindelmiihlskou, razíce si cestu z hor do nitra Čech. Do základních dvou © údolí — Labského dolu (Elbegrund) a dolu Bílého Labe (Weisswassergrund) © — ústí od hlavního hřebenu pět větších údolí pobočných, oddělujících pobočné rozsochy jeho: Pudelgrund s malebným vodopádem Pudelbachu, Martinsgrund a Bůrengrund (kde zřízen nedavno přírodní park) do Labského © dolu, trojklanný důl Černého potoka (Schwarze Floss) a Sturmagrund krom © několika menších roklí do Weisswassergrundu. Kdežto tedy od severu sklání se hlavní hřeben do Sedmidolí namnoze svahy mírnými, tyčí se. pobočný hřeben jako gigantická hradba, prolomená pouze hlubokou branou © u Dívčí lávky. Jsou to téměř kolmé svahy Zlatého návrší, t. zv. »Gehůnge< nad dolem Labským, a srázy Kozích hřbetů nad údolím Bílého Labe. © Nastoupíme nejprve cestu ze Spindelmiihlu dolem Labským.. Dosti prostranné údolí rozevře se před námi za Dívčí lávkou. Již od Spindelmiihlu provázejí nás podle Labe vesele zelené lučiny s houštím © vrb (Salix silestaca, caprea, pentandra a p.) a olší ( Almnus incana) při po- toce, a pestré květy jejich svítí již z dáli svými barvami: tu zlatí se © Hieracium floribundum neb Leontodom hastilis, jinde červenají se hlavice Cirsium heterophyllum, neb bělá Cirstum oleraceum; Polygonum bistorta- neb Phyteuma spicatum porůstají celé plochy, a mezi nimi modrají se © zvonky Campanula patula a rotundifola. V houštích olšových a vrbových © a na písčitém břehu usadil se v celých skupinách Petasites albus, na nějž © s druhé strany bratrsky kývá vzácný jeho soudruh Peřtasites Kablikianus © svými temně zelenými, tuhými listy. Sem seběhly z lesů 1 některé jejich. obyvatelky a pomáhají zdobit svěží palouk. Tak vidíme skupiny vysokého. Mulgedia, široké trsy Ranunculus* platanifolhus, kozlík Valeriana sambuci- foia a rázovitý Carduus personata, a ve stínu olší Milium effusum a Poa. Chairii var. remota. Místy tvoří Labe 1 slepé zátoky a tůně, které bývají. obklopeny pěknými rašelinkami. Samý břeh tůňky a její nejbližší okolí zarůstá svěže zelené sphagnetum, které po případě provází i nějaký pra-. mének tekoucí do naší tůňky. V hustých porostech sphagnových marně. bychom hledali pestřejších fanerogamů. Ještě spíše na pokraji jejich. ukrývá se mezi mechem nějaká ostřice — Carex Oederi, echinata neb. Goodenoughii, a droboučká Trientalis europaea. Kde jest okraj tůňky © hlubší, ustupuje rašelinník porostům Carex rostrata a Glyceria fluitans neb plicata. Na místech poněkud sušších usazuje se mezi rašelinníkem pěkné Eriophorum vaginatum, často i E. angustifolum, kde pak již tyto rašelinné rostliny ustoupily lučním Deschampsia caespitosa, Poa pratensts, © Glyceria plicata a p., září krásná Armca montana jako skutečná ozdoba © luční vegetace zdejší. A je-li zde někde mokrá písčina, rychle obsadí ji © K 6 „ 147 p i »Grepis paludosa se svou družinou: Chaerophyllum hirsubum, Viola palu- zstris, Chrysosplenium alternifolium — neb celé plochy zarostou jemnou, šedozelenou přesličkou Eguisetum. silvaticum. ; (Pam, kde půda leží výše, kde spodní voda nezasáhá již tak blízko -ku povrchu, bývaly pěkné vlhké lesy horské, 'y však dnes Jsou, zejména „na dolejším toku labském, vykáceny, a tak jsou rozlehlé mýtiny jednou -z rázovitých scenerií Labského dolu. Porosty mýtinné tvoří nepřehledné téměř moře Deschampsia flexuosa, Calamagrostis arundinacea i villosa, mezi něž mísí se jednak rostliny mýtinové, tak Senecio silvaticus, nemo- Prensis, Solidago virga aurea, Gentiana aselepiadea, Chamaenerium angusti- - folium, Cirsium palustre, Gnaphal'um silvaticum, Hypochoeris radicata, na „volných místech Veronica officinalis a p., jednak zbylí obyvatelé lesů, „jako Athyrium filia femina, Nephrodium filiz mas a spimulosum, Blech- "num spicant, Homogyne alpina, Melandryum silvestre; okolo praménků usadily se Glyceria plicata, Deschampsia caespitosa, Ranunculus? platani- folius, Mulgedium alpinum, Carduus personata (obzvlášť karakteristický pro-mýtiny a poříčí Labského dolu!), Prenanthes purpurea, Chaerophyl- lum hirsutum, Stellaria nemorum, Impatiens noli tangere atp. Okolo zby- -lých křovisek — Sambucus racemosa, Lonicera mara, Salix silesiaca, Sor- „bus aucuparia a p. stulily se choulostivější dítky lesů, Veronica chamae- drys, Lamium galeobdolon. Lesní útvary jsou dosud dolního stupně. Ve stínu lesa krásné trsy »Blechnum spicant, bujná Homogyne alpina pokrývá půdu lesní, zápolíc Po vládu mezi podrostem s nesčetným Majanthemum bifohum a Oxalis 'acetosella. U potůčků a bystřin sešli se zase naši staří známí: Mulgedium, Premanthes, Chaerophyllum hirsutum, Ranunculus* platamifolius, Melam- dryum rubrum, Crepis paludosa, Petasites albus, Stellaria nemorum, La- mm'um galeobdolon var. montanum, v potůčku Fontinalis a na okraji jeho © Chrysosplenium oppositifobum. Lesy jsou téměř vesměs smrkové s četně © přimíšenými jedlemi a zejména buky, které často samy převládají; na světlých místech, tak zejména na stráních, při Labi, na pokrajích mýtin velmi často rostou kleny Acer pseudoplatanus a jeřáby Sorbus aucuparia, osyka Populus tremula, neb štíhlá bříza Betula verrucosa. Podrost dře- „vinný tvořívá dorost lesních stromů a Salix silesiaca, na pokraji též S. caprea, Sambucus racemosa. Polokřoviny jsou dosti řídké, zejména roz- sáhlejší porosty borůvkové jsou v údolí dosti vzácné. Na stráních, ze- jména okolo Spindelmiihlu, kde půda jest sušší, jsou borůvčí ovšem nej- „hojnějším typem podrostu lesního. Než pusťme se výše. Lučiny, mýtiny a lesy střídají se nenotále -v nejrozmanitějším složení. Lučiny mezi Martinsgrundem a Pudel- grundem připravily nám malé překvapení. Náhle prosvitne před námi Ev trávě sírožlutý kvítek, který brzy poznáme Jako vzácnou Viola lutea. "Není jí zde mnoho; stanovisko to značí nejzazší mez jejího výskytu v Krkonoších. A opět uzavře se nad námi tmavá klenba smrků a zeleň buková. Však již též značně stoupáme. Pozorujeme vegetaci — Mulgedium, Pre- manthes — náhle však upoutá nás nový zjev. Dole na malé světlince zvedá se několik růžových haluzí Adenostyles albida. Rozhlížíme se. Tam opět světlinka, zde zase les jakoby řídnul, potůčky jsou četnější, zeleně v lese přibývá a květena stává se stále pestřejší. Již pochopili jsme, že , vstoupili jsme do výše, kde nabývá vlády květena horního stupně les- -ního. Tu vidíme ozdobnou Adenostyles, Veratrum“ Lobehamum, jmde zas Aconitum rostratum, ano i Aconitum napellus postřehneme; Geranmum sil- : 10* 148 vaticum modrá se mezi vějíři kapradin, jimž již dominuje horské Athy rtum alpestre. Zase otevře se paseka se záplavou Senecio nemorensis, Ohamaznélh rium augustifolum, Gentiana asclepiadea, na níž opět vedle vysokého Cir- stum palustre usadil se ve velikém počtu Carduus personata. Jeřáby ví- tají nás ještě kvetoucími haluzemi, a při kraji lesním halí se ještě svěží, mladičkou zelení Acer pseudoplatanus. A již zase krok za krokem květena se mění. Bas: jdeme hustým. stínem lesa, hned zase les řidne, a v něm kol četných praménků usadila se bujná vegetace mokřadů. A mokřady ty chystají nám již bohatou ko- řist. Nasbíráme si tu již vedle něžné T'rientalis europaea a Lysimachia ne= morum i drobné Epilobium nutans, ano i Epilobium alpestre nalezneme a jiné horské typy: Bar tscha alpina, Sweertia perennis. Světlé lesy vítají nás zlatou Potentilla aurea, a na lučinu pod strání zabloudila i Pulsatilla alpima a Hieracium bohemicum. Náhle se les po levé straně. rozestoupí a my staneme užaslí nád- herným pohledem. Před námi rozkládá se neširoká rašelinná rovinka, celá šedavě a červenavě zelená (Eriophorum vaginatum, Scirpus caespitosus), po níž jako stříbrný had proplétá se mladé Labe. A naproti, za rovin-© kou, strmí do závratné výše kolmé stěny skalní, které uzavírají údolí, jakoby hrozily mu zasutím. A s té skalní nebetyčné výše vrhá se do. propasti n nádherný vodopád, tříští se s šumným lomozem ve stříbrný déšť a řítí se přes nesčetná úskalí k nám dolů, do klidného, pozvolného toku labského. "Toť jedno z nejmohutnějších panoramat Po kn vlastní Labský důl s vodopádem Panče, nejvyšším v celém pohoří — vrháť se tu Pančice do propasti přes 300 m“ hluboké! >- Am se nemůžeme rozloučiti s nádherným tím divadlem. Než čeká nás ještě malý úkol. Stoupáme nyní již význačnými lesy pomezní čáry, řídkými s bujnou horskou květenou. Všecky ty druhy, jež stále již nás provázely, jsou čím dále tím bujnější a hojnější. Adenostyles a Acomtum napellus, Geramum silvaticum a Veratrum Lobelianum, Athyrium alpestre a Nephradium oreopteris — vše splývá v bujnou směs barev. A již do- cházíme k rokli, jíž Labe poskakuje v nesčetných slapech a peřejích. Tu loučí se již s námi útvary lesní, se smrky a buky (!) mísí se Již nízký jeřáb a zakrslá kleč — a jako pozdravem vysokých hor kvne nám Ribes- petraewmn. Roste výhradně na levém břehu labském a sestupuje dolů až“ do nejvyšších lesů. Právě tam, kde překročujeme Labe, abychom po. příkré serpentině stoupali k cimbuří dolu, setkáváme se s prvními ke- říky jeho. Vegetaci stejného rázu má 1 Pudelgrund a Martinsgr und — pouze útvary. lučinné nejsou vytvořeny, jak jest ovšem zřejmo z povahy údolí těch, jimiž protékají v úzkém, těsném korytu prudké bystřiny horské. Až skoro do nejvyšších poloh vyskytují se často souvislé partie bukové, tak ještě nad Pudelfallem, se svou rázovitou květenou. Zvláště zajímavá jest ona bučina u Pudlfallu. Tam mísí se subalpinské typy s typy bučin- nými, takže květena je neobyčejně pestrá: Mulgedium, Prenanthes, Aspi dium dryopteris, A. phegopteris, Athyrium felix femina, Poli ygonatu A verticillatum, Paris, Blechnum, (ientiana asclepiadea, Oxalis atd. A Zcela jiného rázu jest údolí Bílého Labe. Sotvaže vkročím : za Dívčí lávkou na Weberovu cestu, vedoucí dolem tím vzhůru, sevře nás hluboké, těsné údolí a vysoké, strmé svahy horských velikánů zvedají se. s obou stran do nebetyčné výše, zarostlé temnými, divokými lesy. Dis uk horská řeka — Bílé Labe — v nesčetných kaskádách a smělých vodopádech vrhá se přes nakupené balvany a skaliny, tu opět s gigant= 149 skou silou vyryla si ve skále hlubokou, těsnou skulinu, jíž s ohlušujícím jekotem, vysoko se vzdouvaje, žene se závratnou rychlostí její proud a znovu vrhá se sterými skoky dále, přes nesčetné překážky, hrůznými íry vymílá bezedné tůně — »čertovy kotle« — a tak bez ustání řítí se nezkrotná ta síla vodní s hor do údolí, připravujíc pozorovateli vždy úchvatnější a velkolepější scenerie. Nad námi pne se klenba staletých smrků, tu štíhlých, tam až k zemi „větvemi obrostlých, v- nejrozmanitějších skupeních. Náhle však jakási chrůzná tíseň nás uchvátí. V největším neladu leží tu věkovité shromy jpřelámány, vyvráceny i S celým svým kořáním, které často Ještě pevně svírá mohutný balvan žulový, , avšak i ta ukázala se vratkou. Toť j jsou svědevtví Pozhottahé síly orkánů, které řádí zde v horských hvozdech, porážejíce celé lány lesní. S posvátnou úctou a jakousi bázní kráčíme tímto úchvatným divadlem, cítíce často, Jakoby četní ti polovyvrácení a nad cestou sklonění velikáni na nás se řítili. - A holí giganti horští hrozí nám co chvíli se své závratné výše, že jevrhnou na nás "některý z těch žulových balvanů, kterých celé moře po- krývá jejich temena a svahy. Však způsobují v zimě celé spousty zde v lesích, když vše ničící lavina řítí se s jejich boků, strhujíc s sebou vše, ko v cestu ji přijde — balvany, stromy, keře, i upravenou stezku ruší. Po léta pak spatřujeme ty holé, kamením a balvany zasuté pruhy upro- střed lesa, ukazující celé věky cestu, kudy zkázonosný sněhový útvar se řítil s hor do údolí. V údolí Bílého Labe provázejí nás tyto majestátní zjevy nezkro- -cené přírody za každým krokem. Zde cítíme se nepatrnými, slabými vůči : jejím nezdolným silám, cítíme pokorný obdiv před velebnou její vzneše- ností a majestátem její ryzí krásy. © A jako Jest neskonale krásná tato horská příroda Bílého dolu, tak nádherný jest její květnatý háv bujné vegetace. Rozlehlé lesy staletých smrků střídají se v dolejší části se svěže "zelenými bučinami, ve vyšších polohách tvoří pak téměř čisté porosty. ID o nejdolejší části údolí zasáhá dolení stupeň horských lesů. Setkáváme se tu záse se známým rázem vegetace a s týmiž druhy, jako v obdobných „poměrech ve všech dolech ostatních, zejména dolu Labském. Pouze nej- "bližší poříčí Bílého Labe vykazuje některé rázovité zvláštnosti. Snad nikde v celých Krkonoších nenašli bychom Trentepohlia tiohthus v takovém množství, jako na Bílém Labi, v němž pokrývá téměř každý balvan, každou vyčnívající skalinu. Okolo slapů a ve skalních těsninách, kde voda „vysoko se rozprašuje a všecky skály zarosí, zarůstají tyto krásnými ko- berci některých. jatrovek a mechů; zejména ozdobné jsou pěkně temně rudé porosty Scapana uliginosa. „7 Nad říčkou sklánějí se větve statných smrků a buků, a na samém břehu jejím vídáme zase známé ozdobné rostliny subalpinské: Mulgedium Ipinum, Ranunculus* platamfolus, Thalhetrum agulegiaefolium, Aconitum "ostratum, a statné vějíře kapradin Athyrtum filia femina, Nephrodium ilia mas, spimulosum. Než ačkoliv jsme stále ještě v dolním pásmu setká- váme se zhusta i se zjevy vyšších poloh. Dlužno patrně přičísti veliké bohatství zdejší lesní květeny prudkému spádu údolí, jež usnadňuje dru- hům vysokých poloh horských proniknouti až do Spindelmiihlu, kam za- náší je bystrý proud Bílého Labe. Tak provází říčku až skoro pod Leie- rovy boudy Aconitum napellus, jehož krásné skupiny jsou pravou okrasou věžích poříčních lučinek a mýtin. Tam asi, kde Sturmbach pojí se s Bělou prosvitají při cestě malebné lučinky lesní. A zde již vítá nás statné Ve- ratrum“ Lobehamnum s modrým Geramum. silvaticum, mezi Deschampsia 150 caespitosa chvějí se laty Poa Chair var. remota, a v luční zeleni stápí se brunátnými prašníky zdobený Rumex arifolius. Pestrou květenu tu do- plňuje Orchis maculata, Paris guadrifoha, Melandryum silvestre, Lysima- cha nemorum, Ranunculus* platamfolus, Geum rivale a vějíře kapradí, více ve stínu a suchu plazí se Homogyne alpina kol své věrné družky Blechnum spicamt, a v jejich společnosti usídlily se i Gentiana asclepiadea, Lycopodium amnotinum a horské Nephrodium oreopteris*). É: Lučiny podobného rázu provázejí nás odtud stále hojněji. Střídají. se tu místy s pěknými (ač většinou mladými) porosty bukovými s jejich karakteristickou květenou —— ovšem v těchto vysokých polohách značně ochuzelou. V půdě značně suché, avšak bohatě humosní roste tu Ozalis. acetosella, Majanthemum bifolium, Aspidium dryopteris a phegopteris v množ- ství, Prenanthes purpurea, Polygonatum verticillatum a p. Květenu těchto bučin můžeme však stopovati všude v dolejší části údolí Bělé i i v porostech jehličnatých. Jsou to opět stopy dřívějšího většího rozšíření lesů bukových: místy ovšem — zejména ve vyšších polohách — poněkud bučinný karakter © vegetace lesní podmiňuje okolnost, že buky jsou často ve veliké míře při- míšeny smrkům a jedlím. Čím více se blížíme hranici hořejšího stupně, tím hojnější jsou lu- činné útvary a tím četněji vystupují vysokohorské rostliny. Stráně jsou. v této části již z obou stran velmi příkré, a tak, pokud nedostoupím Ď meze, kde pro časté mlhy udržuje se i v létě dosti značná vláha — pod- mínka bujného vývoje vysokohorských typů — provázejí tyto lučiny pouze říčku a její přítoky, po případě zaujímají různé ty kotlinky, kterých po stráních všude dosti se nalézá. Jinak tvoří ještě při 950 m husté porosty borůvka a brusnice (Vac-. cinium myrhillus a vilis idaea). , « Tam, kde Webrova stezka překročuje Bílé Labe jest již květena“ horního stupně lesního v plném rozvoji. Až asi do výše 1000 m (k »Weiss- wassergrundbaude«) provází nás ještě les s prořídlým podrostem borůvčí. Po pravé straně cesty jsou mezi kořením četné dutiny, které zarůstá. krásně smaragdově světélkující protonema Schistostega osmundacea. Mezi * borůvčím vídáme tu Athyrium alpestre, Nephrodium spinulosum a oreo- pteris, Blechnum spicant, hojně lomogyne alpina, Rumex arifolius, Ra- numculus“ platamfolus, Prenanthes, (entiana aselepiadea atp., tudíž spo- © lečnost v borůvčí nezvyklá, dávající tušiti zápas dvojích formací: suchých, poloxerofilních lesů jehličnatých, kde bývá borůvka jediným podrostem, a bujných subalpinských útvarů s pestrou květenou. k Nad 1000 » typy subalpinské úplně zatlačují borůvku. Podrost“ tvoří tu zejména mohutné kapradě Athyrium al pestre a vysoké rostliny, jako Mulgedium, Adenostyles, Prenanthes a p. Zde právě jest obvod oněch: divokých partií lesních s vývraty a lavinovými stržemi. Lučiny zde mi- zejí, avšak lesní porosty za to řidnou a dávají tak možnost subalpinským typům usaditi se i v lesním podrostu. Toť právě karakter těchto lesů " samém pomezí stromového vzrůstu. Zajímavé poměry vegetační jsou právě na pomezí lesním v údol í Bělé, pod t. zv. »Lalmem«. Údolí svírají tu s obou stran příkré stráně. Se severu jsou to svahy Lahnberku, s jihu Kozí hřbety, po jichž úbočí nás stezka Weberova vede. Bystrá říčka řítí se pod námi v hluboké rokli, tvoříc přečetné peřeje, jichž hluk zaléhá až k nám. Protější svahy (Lahn- berg) tvoří rozlehlé pusté skalní plotny, stále se lesknoucí vláhou, jež po *) V údolí Bílého Labe sbíráno bylo Stenzelem N. thelypteris, libející si na vlhčích, rašelinných lučinách. Sám však nemohl jsem je bezpečně zjistiti- 191 nich splý vá s pěkných rašelin na Teufelswiese. Tyto holé skaliny, kde - nanejvýš jen traviny a drobné rostlinky se udržují — Epilobium nulans, © Viola biflora, Cardamine resedifolia — sahají až k samému dnu údolí. - Rovněž Kozí hřbety jsou značně skalnaté. Než svahy jejich pokrývá bal- - vanitá ssuf, která usnadňuje uchycení vegetace, zejména i stromů. A tak naskytá se nám v této části dolu zajímavý a malebný pohled. Se svahů Kozích hřbetů, s výše asi 1100 , hledíme, stojíce ve stínu horských lesů, dolů do rokle Bílého Labe, kde jen tu a tam nějaký smrk a četně i kleč © (Pinus pumilio) zachytily se kořeny svými ve troskách skal, mezi nimiž -při četných praméncích stkví se v pestrých barvách horské květy — Mul- © gedium alpinum, Adenostyles, Prenanthes, Ranunculus* platamfolus, Aco- „mitum napellus, Rumex arifolus, Homogyne, Athyrium alpestre atd., a na- © proti strmí holé desky skalní korunované řídkými porosty kleče a pustými „temeny Lahnberku. V této rokli stlačena jest — poměry půdy ovšem — | hranice lesní na jednu z nejnižších mezí, totiž asi na 1030 m. Než i svahy Kozích hřbetů uchystaly nám několik zajímavých úkazů. Jsou zde četné strže lavinové nejrozmanitějšího stáří, takže na -nich můžeme sledovati vývoj jejich vegetace (viz zpředu) od holých bal- „vanů s Rhižocarpon geographicum a Trentepohlia dohthus (z nichž první -na velkých balvanech tvořívá krásné »mapy<) až po bujné houštiny ka- - pradí a horských rostlin, neb konečně po zakrytí jejich porosty lesními. - Ještě zajímavější jest úkaz, který nás překvapí přímo na pomezí lesním. - Vystoupíme z lesa do bujných porostů klečových, pokrývajících svahy nad - námi i pod námi až na dno rokle. Tam vtroušeny jsou mezi ně i jed- notlivé, pěkné smrky, které stoupají ojediněle až k cestě, po níž kráčíme. Asi po 50 krocích, co minuli jsme poslední stromy lesa, seskupují se však - tyto roztroušené "smrky náhle znovu, a ukazuje se nám tu pěkně zápas - dvou dřevin horských. »Enklava« tato souvisela dříve s porosty lesními; - nějakou mohutnou lavinou bylo však spojení to až dolů do rokle — kde - ostatně na skalnaté a balvanité půdě ani žádný les se nedaří — v širo- - kém pruhu zničeno. Na balvanité cestě laviny však dosud sotva ojedinělé „smrky se mohly ujmouti; za to však podobným poměrům přizpůsobená - kleč rychle okupovala půdu. : Nejvyšší partie lesního pásma chovají květenu skoro vysokohor- Ě | skou. Vedle zmíněných již Mulgedia, Adenostyles atd. rostou zde Verat- „rum“ Lokehanum, (ientiana asclepiadea, Gerantum silvaticum, některé je- E siřábníky, tak Hieracium pedumculare, bohemicum, glanduloso-dentatum Fa: p; které zdobí zejména strže lavinové, Poa Cham, Phleum alpinum, - Pulsatilla alpina, množství Potentilla aurea a p. Ojediněle možno nalézti -1 Poa laza a Geum montanum. — Svahy hlavního hřebene do Sedmidolí 4 | rozbrázděny jsou v četné rozsochy, svírající často velmi malebné doly. . Vté příčině zejména vyniká divoká rokle Teuřel swiesengrund s příkrými „srázy Malého Šišáku, údolí prudké Černé ručeje a ponurý Bárengrund s horskou reservací přírodní. Doly ty mají vesměs květenu shodnou s údo- - Jími hlavními. Povlovnější svahy rozsoch ukázaly se velmi vhodnými pro horské © hospodářství, a tak nalézáme tu celou řadu horských osad roztroušených © po svěžích lukách. Louky ty jsou čistě kulturní a patrně vesměs uměle získané. Květena jejich jest nanejvýš jednotvárná. Spousty Polygonum - bistorta a Alopecurus pratensis udávají tón vegetace, mezi níž zejména - Alectorolophus major, o a spicatum a Ranunculus acer jsou rázo- © vitými zjevy. © Zajímavější jsou menší rašelinky, zejména směrem k boudě Petrově : a Spindlerově, tvořící výběžky rozsáhlých rašelin na Dívčí louce (0 nichž 152 zmíníme se později). Bývají to menší porosty rašelinníků, zejména Spha- © gnum + acutifobum, a cymbifolum, na nichž zvlášť malebně vyjímají se roztroušené smrčky. Rašelinná květena jejich není ovšem bohatá, ale © přec velmi význačná. Z keříků jest tu vedle Vaceimwm myrtillus, vilis idaea a Calluna vulgaris 1 mnoho Vaceinium uliginosum, Toste tu Carew" -1 turfosa i *stolomfera, C. echinata, Oederi a mezi nimi vyhlíží něžná Trien- © talis europaea, Lysitmacha nemorum, Arnica montana. 3 Okolo bud Spindlerových mají louky již mmoho horských typů vtroušeno, ačkoliv jsou kulturou úplně ochuzeny. Phleum alpinum však © a Armca montana ukazují, že mívaly patrně květenu dosti bohatou. 4 Zde snad vhodno by bylo zmíniti sei o zrašelinělých lukách u bud © Bradlerovýoh, které přechovávají 1 horské druhy Alectorolophus pulcher a vzácnou jinak v západní části pohoří Pedicularis sudetica. : Severní svahy Kozích hřbetů nad Dívčí lávkou.a Leierovými bou- © dami zarůstají zejména ve vyšších polohách suché smrčiny s květenou © nanejvýš chudou. Husté podrosty Vacemum myrtillus a vitis idaea nedo- © volí vůbec téměř žádné jiné rostlině žíti, a tak, kde ponecháno poněkud místa, usídlilo se jen chudobné Blechnum spicant neb Veromca officinahs. © Kde trochu vláhy dovolilo vybujeti kobercům mechovým — Polytrichum, Hypnum, Dicranum, Pogonatum a p. — plazí se mezi nimi Lycopodium annotimum neb clavatum, Homogyne. V takových poměrech na nevelké ploše stihneme nad Dívčí lávkou, ve výši asi 900 m, mezi borůvčím 1 vzácného hosta — Linnaeu borealis. Ještě pustější namnoze jsou jižní svahy. Tam jo ala tak za- stíněna porosty smrkovými, že již ani borůvčí se nedaří. Ve světlejších lesích panují ovšem poměry podobné jako na severních úbočích. Nad Spindelmiihlem jest značný počet rozlehlých mýtin, které jsou jediným mořem Deschampsia flexuosa a Calamagrostis arundinacea. Jinak jest flora jejich nevalná: Soldago virga aurea, Senecio nemorensis a silvaticus, Gen- tama asclepiadea, Veronica officinalis, Chamaenerium angustifolium. Stezku „Roseggerovu provázejí poloxerofilní lesy až po pomezí stro- mové. Jen při potůčcích bují pestřejší vegetace a pak v nejvyšších po- 4 lohách, kde bývají značné mec hatiny. Tak na Sacherberku (mad zadní částí „ Sv. Petra) celé porosty tvoří různá Hypna, Poli ytrichum alpestre, zejména však četné jatrovky z rodu Radula, Jungermapnia a p., mezi nimiž čer- © venají se hlavičky Cladonia bellidiflora. Hojné tu jest Nephrodium oreo= pteris a Hieracium atratum. Svým rázem přimyká se k Sedmidolí parallelní s ním Langen- © rund, údolí čistě horského rázu, sevřené vysokými hřbety Kozích hřbetů © a Planuru. V pozadí ovládá je mohutná hora: Studnmičná, jejíž příkré srázy © do údolí známy jsou tu pode Jménem Eisenkoppe. Svahy údolí jsou z nej- větší části zalesněny, pouze nejvyšší partie hř betů jsou holé. Důl protéká z počátku prudký Grosser Grundbach a ze srázů Eisenkoppe se řítící Klausewasser, které spojivše se zmírňují svůj spád a zavlažují malebnou kotlinu, v níž uprostřed svěžích horských luk roztroušeny jsou chaty starobylé horské osady Svatého Petra. Tam pak, kde Klausewasser pod © strmými výběžky Kozích hřbetů pojí své vody s Labem, rozběhly se po © stráních výstavné letohrádky turistického střediska českých Krkonoš © Spindelmiihle. 3 V nejdolejší části má údolí dosti chudou květenu. Zajímá nás tu pouze ve Sv. Petru na lukách Lysvmachia nummularia uprostřed horských © druhů, rozhodně nejvyšší stanovisko této rovinné byhny. V zadní části Sv. Petra jest již květena velmi pestrá. Jest to vesměs květena luční. A tím právě vyznačen jest Langengrund proti Sedmidolí, neboť tomuto 153 namnoze horské louky chybějí. Za to živě připomíná nám tento horský " kraj blízké údolí Úpy a Obří důl, od nichž dělí nás vysoké sedlo Úeier- gucke (1363 m). Luční květena jest tu již velmi bohatá, ano vykazuje 1 celou řadu druhů vysokohorských: Potentilla aurea, Sagina Linnaei, Im- 4 eratoria ostruthium, Epilobium nutans, alsinefolium, Crepis grandiflora, - Hieracium bohemicum, pe atratum, gothicum, Gentiana ascle pla- * dea, Rumex alpinus, arifolius, Gymnadenia albida, Veratrum * Lobelianum. Ze - ovšem ani obecné rostliny horské nechybějí jest samozřejmo. Vysoké pcháče „Cirsium heterophyllum, oleraceum a palustre (i s míšenci), spousty Poly- % „gonum bistorta, Phyteuma spicatum, Crepis paludosa v. brachyotus, Armca | montana, Hieracium floribundum, Ranunculus acer i * platanifoltus, Mulge- dium, Filipendula ulmaria, Viola tricolor, Alchemilla *alpestris atd. v nej- bujnější směsi pestří se po lukách a dodávají jim rázu luk alpských. Skutečně také představují asi louky ty zbytek horských luk krkonošských, © který po dobách ledových uzavřen byl zde lesy stráně zaujavšími, a bujel | na vlké půdě bývalého ledovcového koryta. -© Louky neopustí nás v Langengrundu vůbec. Za Sv. Petren protéká . říčka sice bujnými horskými lesy, avšak ty náležejí již vesměs hornímu stupni, význačny jsouce prořídlými porosty a četnými lesními lukami a nivami, které čím výše, tím větší nabývají převahy. Lesní flora jest - proto ovšem neobyčejně pomíšena typy lučními. Zvlášť krásné jsou tu -skupiny Mulgedií a Adenostylů, mnoho kapradí, zejména nádherné vějíře > Athyrium alpestre, Homogyne alpina, Geranium silvaticum. Lučiny mají „vždy znatelnější ráz vysokohorský. Ke zmíněným typům subalpinským, - které se stávají stále hojnějšími, přistupuje brzo při potůčcích Aconitum napellus, ukazuje se Hieracium nrenanthoides, Pulsatilla alpina, Anemone narcissiflora, ano nad 1000 » dosti hojně zdobí je 1 Viola lutea, zvyšujíc - tím podobnost s úvalem Úpy ještě znatelněji; hojnou rostlinou Langen- © grundu jest i Crepis mollis, vzácný druh horský, zdobící svými zlatými úbory lučiny v nejvyšším pásmu lesním, namnoze ve společnosti /Hiera- -cčum prenanthoides a krásného Epilobium alpestre. — Svahy Kozích hřbetů do Langengrundu popsali jsme již výše. Jim „velmi podobny jsou i protilehlé stráně Planuru, kde vláha z rašelin na | hřbetu pásma tohoto jest „pravidelně regulována. A tak jest i v této části | pěkná květena horská, jíž zejména při potocích vévodí statná Mulgedia - a Adenostyles albida. Pod Heuschobrem jest svah značně skalnatý, a vy- © kazuje některé druhy, povaze jeho odpovídající, jako Lycopodium selago. 3: Úvodí Úpy. Vyvrcholením horských scenerií krkonošských jest horní údolí „Velké Úpy, krajina to čistě alpského rázu. Nejmohutnějším dojmem pů- „sobí ovšem velkolepé ukončení jeho, úchvatný Obří důl střežený maje- státním zjevem Sněžky. j Jest to Ke alečně panorama v Krkonoších jedinečné, které upoutá -svým čistě alpským vzhledem nejen gourmanda turistu, ale i každého laika, jevícího jen poněkud smysl pro krásy přírodní. Hluboký důl gla- cialního typu se smavými lučinami podél toku mladistvé Úpy svírají -s obou stran nebetyčné hory, jejichž lysá temena co chvíli stápějí se „v oblacích. Přicházíme-li od jihu, spatříme po levé rnce divadlo ve- : lebných krás horské přírody. Mohutná Studničná strmí tu do závratné výše s bokem rozrytým v divoké strmé rokle, korunována skalními stě- nami, jež dostupny jsou skoro jen letu dravců. Věru není případnějšího pe v celém pohoří, než které nesou tyto svou bujnou a přepestrou 154 vegetací významné rokle. Nazýváť je lid »Čertovou zahrádkou« (Táufels- gártchen), spojuje ve jménu tom divokou scenerii jejich s překrásnou. květenou. Uprostřed všech těchto roklí strmí příkrý hřeben, lysý, skal- natý s kolmými téměř spády, jenž rovněž pro nedostupnost nese jméno. ďáblovo — eufelsgrat. A za tímto hřebenem otvírá se užaslému diváku © pohled, který každému utkví v paměti, komu za příznivé pohody poště- © stilo se spatřiti jej v plné jeho kráse a vznešenosti. Majestátní zjev Sněžky, © zdvihající se svým skalnatým kuželem do závratné výše nad hlubokými * stržemi Obřího dolu, její úbočí — příkré, téměř kolmé stěny skalní roz- © brázděné v hluboké rokle, uzavírající údolí, skrývají svou patu v maleb- © ných horských hvozdech, bujná, barvami hýřící vegetace — vše pojí se v obraz © nevystižné krásy a budí znovu obdiv a úctu před vznešeností Přírody. — © Všimněme si nyní květeny. Nejkrásnějším zjevem zdejší vegetace © jsou zmíněné horské louky, zelenající se po svazích dna údolního po obou © stranách Úpy. Louky ty jsou nejrázovitějším útvarem celého údolí. Jsou © to louky horské s vegetací subalpinskou. Nejsou příliš vlhké, takže zraše- linělá místa nalezneme jen kol potoků a v kotlinkách při Úpě. Koncem června stkvějí se nejnádhernějším rouchem květním —- prvenství v kaž- © dém ohledu má facies Viola lutea. Krásná tato maceška roste v celém © Obřím dolu v nesmírném množství, s oblibou usazujíc se na pahorečkách © lučních, které pak jsou pokryty něžně žlutavou záplavou jejích květů. © Nevyskytuje se v ostatních částech Krkonoš (kromě Rehhornu), stává se © tento typ nejvýznačnějším zjevem malebného horského zákoutí, jehož jest © nejpěknější ozdobou. Ostatní facie mají -ráz všeobecně v Krkonoších roz- šířený. Vůdčími rostlinami bývají opět Polygonum. bistorta, Cirstum he- © terophyllum, Plyteuma spicatum. Okolo bud Obřiho-dolu (Riesengrund- © bauden) mají facie typ luk vysokohorských, i stávají se tu vůdčími typy © 1 Alectorolophkus pulcher a Campanula Scheuchzeri. Původní květena vy- kazuje největší hojnost a pestrost druhů 1 barev. Rostou tu Poa pratensis, nemoralis, Anthozanthum odoratum (často ve var. montanum), Holeus mollis, Alopecurus pratensis, (tvoří často rozlehlé porosty, z dálky patrné černavou barvou lat) a hojně i Phleum alpinum, Luzula multiflora var. © nigrescens, výše 1 Luzula sudetica, Veratrum *Lobelianum, Orchis maculata, * Gymnadenia albida (tu a tam ojediněle), Rumex alpinus, arifolius, aceto- © sella, Thesium alpinum, Campanula Scheuchzeri, patule; Crepis grandi- © flora, řada Hierácií, zejména H. floribundum a aurantiacum, Taraxacum © officinale, Leontodon hastilis var. opimus, L. autumnalis var. migrescens, © Hypochoeris. umiflora, Achillea sudetica, Gnaphaltum norvegicum, Ci- © sium palustre, oleraceum, Valeriana sambucifoha, dioica, Gentiana ascle- © piadea, Serofularia nodosa, Veronica officimalis, — serpyllifoha, © Pedi- © cularis. silvatica, Euphrasia Rostkoviana, montana, coerulea, Thymus. chamaedrys, Ajuga reptans, Plantago lanceolata, Silene imflata, Ranun- © culus acer, auricomus, repens, platamfolius, Trollius europaeus, Aco- © nitum napellus, Cardamine pratensis, Cerastium longirostre, Melandryum © silvestre, Hypericum guadrangulum, Geranium silvaticum, Polygala vulga= © ris, Imperatoria ostruthium, Potentilla aurea a p. Mokřady luční zdobí Crepis paludosa, Caltha palustris, Chaerophyllum hirsutum, Epilobrum obscurum, Myosotis palustris, Cardamine amarai Opicii, vedle toho Carex- panicea, Oederi, rostrata, echinnata, Goodenoughmi a j+ Juneus filiformais, lamprocarpus, více mechatá místa vyhledává Wiola palustris, Parnassia © palustris, Epilobium nutans a alsinefolum a p; ve vodě samotné bývá č časté Hguisetum limosum. id Lesní útvary v Obřím dolu mají ráz horský, a karakter jejich pod- © míněn jest příkrými svahy, pokrytými mořem balvanů. Jsou smrkové, © i 155 s řídce vtroušenými buky, které však místy tvoří samy menší porosty. Podrost lesní jest zpravidla jen borůvčí s brusinami neb Deschampsia Flexruosa a ještě častěji Calamagrostis arundinacea a villosa. Mezi nimiž růstá Luzula albidá, pilosa, Athyrium filia femina, výše pak A. alpestre, pak Aspědium spinulosum, A. filixw mas, phegopteris, zřídka dryopleris, Homogyne, Blechnum, Hieracitum murorum, Majanthemum, Oxalis, Hie- racium vulgatum, gothicum, Trientalis, Melampyrum pratense a silvaticum, -- Prenamthes, Semecio nemorensis a t. p. Kde je vlhčeji, po případě více humusu, soustřeďuje se bylinná vegetace, a schází pak borůvčí. Tu na- jdeme porosty Chaerophyllum hóvsutum, Petasites albus, mnoho Mulge- dia, Grepis paludosa, Prenanthes, Athyria, Phyteuma spic tum, Epilobium montanum, Melandryum silvestre, Myosotis palustris a p. Zhusta, zejména ve vyšších polohách, stihneme i lesy úplně bez podrostu, jenom se sku- pinkami. Ozalisu, roztroušeným Majanthemum, Blechnum, Homogyne, HHie- raci, Luzulou a p. Zajímavé jest střídání tohoto rázu zejména na svazích Rosenberku pod Kovárnou. „ Praménky tekoucí se svahu obklopuje též různá vegetace. Jsou k slabé praménky, splývající téměř po půdě a ji provlhčující, kolem nichž ve stínu jen chudší vegetace se soustředí: Chaerophyllum hirsutum, Myo- sotis palustris, Crepis paludosa, Aspidium phegopteris, dryopteris, spinu- losum, Athyrtum filia femina, Chrysosplenium altermfolum, Oxalis, Lac- tuca muralis, Circaea alpina, Eu édoněiho silvatica, opodál pak Blechnum, Homogyne, Lycopodium selago a p. Jiné potůčky prosakují půdu v celém okolí, takže se porost kol nich uvolňuje, tu pak Chaerophyllum hirsutum, Crepis paludosa, místy i Mulgedium, Petasites albus, Egutisetum silvaticum tvoří celé porosty, mezi nimiž bují Prenanthes, Ranunculus platanifolWus, Melandryum silvestre, Senecio nemorensis, Phyteuma spicatum, výše i Aco- mitum rostratum a napellus, Valeriana sambucifoha, Adenostyles, Cirsium heterophyllum, Carduus personata, Thalictrum agmlegiaefolum a p. Ko- -© nečně máme prudké bystřiny, zaryté hluboko do kamennitého koryta, -půdu neprosakující, kolem nichž květena je chudší. Bývají tu skupiny Petasites albus, Mulgedia, Senecio, Chamaenerium angustifohum, kapradě, často i křoviny Sal silesiaca, jeřáb neb Sambucus racemosa. Kde uplatňují buky znatelněji svůj vliv, bývají četní saprofyti: Pirola minor, Ramischia secunda, Monesis, Monotropa, Corallovrhiza. Místy jest tu hojná Gymnadema conopsea s Orchis maculata. Na světlých mi- stěch, zejména na pasekách všude tu roste Digitalis ambigua. Tok Úpy provází v celém údolí (bohatěji však pod Petzrem) zají- mavá vegetace. Nejrázovitějšími průvodci řečiště jsou porosty devětsilů, které tu rostou oba: Petašites albus i Kablikianus, ano u Kreuzschenke růstá 1 P. officinalis. Stejně význačný je Rumex alpinus, Tussilago farfara, Carduus personata, Cirsium heterophyllum, pak Šenecio Fuchsii a nemo- rensts, Chamaenerium angustifohum, Rumex obtusifohus, Heracleum, An- gelica slvestris var. montana, z trav € alamagrostis arundinacea, Dactylis glomerata, 1 Milium, Phleum pratense a j., řidčeji 1 s lesních strání se- běnlé druhy Mulgedium, Valeriana sambucifolia, Ranunculus platamfolus. Na travnatých místech ukazuje se 1 Dianthus deltoides, Lathyrus pra- tensis a p. Ostatně přináší řeka z hořejšího toku nejrůznější rostliny, jež se pak na jejím poříčí uchytí. Najdeme tak často až hluboko pod horami druhy vysokohorské, př. Cardamine resedifola kdysi až u Mla- dých Buků! U Kreuzschenke vyskytla se Barbarea stricta. Louky na Velké Úpě a u Petzru jsou obyčejné údolní louky na- mnoze rázu kulturního, s převládajícím /leracleem, Geranium silvaticum 156 a p. V dolní části (pod Urlassgrundem) ukazuje se již Sanguisorba offi- © cinalis, a vystupuje Geranwum pratense místo silvalica. : Krajina odtud k Maršovu jest velmi malebná, zvlášť v zátočiuě — Úpy. nad Dunkeltalem, kde svírají údolí příkré, lesnaté svahy často s pěk- nými bučinami; zde, kde překročuje silnice řeku zdobí stráň na pravém. břehu malebná zřícenina Aichelburgu. Květena v této části údolí nemá nic zvláštního. Za povšimnutí stojí pouze četné bystřinky, v jejichž chlad- ných vodách stápí se pěkné Chrysosplemum oppositifolium. U Dunkeltalu stihneme na jednom místě lesní tůňku, kterou z velké části zarůstá vzácné „Nasturtium officinale. Postranní doly úvodí úpského mají namnoze týž ráz, jako údolí samo. Tak Blaugrund zelená se z větší části svěžími horskými lukami, na nichž roztroušeny jsou chaloupky horské osady Blaugrundbauden. Květena luk těch jest úplně stejná, jako Obřího dolu. Louky ty pokrý- vají dosti příkré svahy, které z jara žloutnou se rovněž sírovými kvítky Viola lutea. Lesy jsou místy velmi suché, takže na pokrajích jejich pod Studničnou roste 1 Deschampsia flexuosa, Antennaria dioica, Campanula rotumdifoha a pod. Lesy směrem k Richtrově boudě jsou velmi stinné na stráních, chovajíce jen chudou květenu s Blechnum, Aspidium spimulosum, slabé Zieracium murorum a t. d., na hřebenu pak suché, světlé, hojně zvřesovatělé s Vaceimium myrtillus, V. vitis idaea, Deschampsia flexuosa, Ca- lamagrostis villosa, Potentilla erecta, bez lepší vegetace. Okolo potůčků opět Chaerophyllum hirsutum, Črepis paludosa, Prenanthes, Mulgedium, Ranunculus platamfolius, Petasites albus, avšak místy 1 Lumaria rediviva. Údolí Griinbachu má podobný ráz jako údolí Úpy u Petzru, i Ge- ramum pralense a vzácně Sanguisorba officinalis se vyskytují. Nádherná jest zdejší morena, uzavírající Braunkessel, nad soutokem Zehgrundwasseru a Griinbachu, kterou tento proráží. Uzavírá jako mohutný val celé údolí, shora pak jeví se jako řada pahrbků. Květena její — jako morén vůbec — Jest ovšem nejvýš chudá. Jest to vřesoviště (osázené mladými smrky) celé nachové Callunou a místy žloutnoucí se Deschampsiú flexuosou; rovněž Callamagrostis arundinacea se uplatňuje. Z podružných druhů jmenujeme obě Melampyra, Aspidum spinulosum, tu a tam Homogyne, Silene inflata, Chamaenerium a p. Za návštěvu stojí též dvě údolí ústící společně do Úpy od hlavního hřbetu — totiž údolí Malé Úpy a pobočné údolí jeho Lowengrund. *) Se- stupme do Lówengrundu s Rosenberku, kde hned při hranici lesní počíná Blechnum spicant. Pobočné údolí Leischnerlowengrund jest velmi ma- lebné, s pěknými >»parkovitými« smrkovými porosty, v nichž podrost tvoří Callamagrostis arundinacea a villosa neb borůvčí s brusimam. Mezi tím jednotlivě se vyskytují Gentiany, Poly gonatum verticillatum, Blechnum spicant, Veratrum, Trientalis, a vedle obecné Luzula albida i vzácná Luzula maxima, [význačná pro celé úvodí Malé Úpy (ač v údolí Malé Úpy již zase vzácná), kdežto Jinde na české straně Krkonoš se nevyskytuje a i na slezské straně skoro též jen v údolích pod Sněžkou roste, Aspidium oreo- pteris. Na otevřených místech a pasekách Jumcus ej fusus a SgUarrosus, Dole, kde lesy se svírají ve stinné hvozdy, nemění se množství druhů, pouze porosty trav ustupují, nahraženy jsouce borůvčím nebo mechy, po případě kapradím. "Tam roste četně 1 Lycopodium annotinum a selago. U bývalé Wassaboudy**) suhneme pěkné horské prolonkyí tvořené *) Domin v »Ein Beitrag zur Kenntniss d. Pian. v. B.« nazývá je Ten felsgrund«. **) V okolí sbírána bylo Botrychium ramosum. 157 Z Deschampsia flexuosa s přimíšeným Nardem, Anthoxanthem a p., kde pak jednotlivě vystupuje Arnica, Gentiana aselepiadea, Campanula Scheuch- zeri, Veratrum, na mokrých místech však převládají porosty mechové (Sphagnum, Polytrichum), v mehž daří se Jumcus filiformis a jednotlivě J. sguarrosus (v sušších partiích). Lesy v údolí Lówengrundu, kde v nejvyšších partiích mají ráz ob- dobný jako př. horní údolí Weisswasseru a přechovávají jakožto jediné stanovisko krkonošské Veratrum album (pravé!), jsou doleji s počátku -| rázovité horské lesy smrkové s čistým podrostem borůvčí, později přistu- pují na stinnějších místech, kde i prudké praménky stékají, Senecio ne- morensis, Prenanthes, Potentilla aurea, Mulgedium a p. Hypericum guadrángulum, Silene inflata, Petasites albus a p. pro- vázejí balvanitý nános Lówenbachu, kde na jednom místě tvoří zajímavé L poříční houštiny křovité buky se Salix silesiaca. Doleji začíná dostávati vegetace při potůčcích a na mokřadech les- ních typy bučinné, zejména pak. na častých zde ložích vápencových uplat- ňují svůj vliv. Než přes to ani tu buky netvoří čistých porostů, takže v celém údolí jsou lesy jehličnaté. Bučiny asi nehrály zde nikdy větší „úlohy. Vegetace lesní jest pestrá, ale v těsném, příkrými svahy sevřeném údolí hlavně na úpatí soustředěná: Polygonatum verticillatum, Ranuncu- lus platanifolius, Potentilla aurea (na travnatých místech), Athyrium filix - femina, Aspidium oreopteris, filix mas, dryopteris, phegopteris, spinulosum, -- Blechnum, Lycopodium annotinum, Crepis paludosa, Luzula maxima (mí- sty krásné skupiny exemplářů až přes I m vysokých), Homogyne, Me- landryum. silvestre, Milium effusum, Chaerophyllum hirsutum, Valeriana sambucifolia, Actaea spicata, T halictrum aguilegiaefolium, Pulmonaria obscu- - ra, Festuca calamaria, Ranunculus lanuginosus a nemorosus, Monesis, Maj- - tella, a drobná Cardamine silvatica. | anthemum, Rumexw arifolus, Mulgedium, Dactyhs glomerata, Pr enanthes. Ve stínu, při praméncích rostou Ch: Sos oea, jatrovky Pellia a Fega- pobřežním křoví objevuje se hojně Sala silesiaca, caprea, Sambucus racemosa, Almus incana. Okolo Walé Úpy jsou rozsáhlé komplexy luční, ale louky téměř vésměs kulturou porušené.. Význačny jsou místy čisté porosty Alchemilly vulgaris. Základem jest porost Allopecuru, Anthoxantha a Aveny elatior, Phleum. Karakter udává v nejdolejších částech (pod kostelem) ještě Ge- ranmum pratense, které teprve výše vystřídá (G. si/vaticum; význačné jsou dále přehojné /eracleum, Polygonum bistorta, Carum carvi, Pimpi- nella magna, Cirstum oleraceum, Leontodonty, Hypericum guadrangulum, méně Chrysanthemum leucanthemum, Anthriscus silvester, Dactylhs. Veprve ve vyšších polohách přistupuje Córstum heterophyllum. Nahromaděné místy kamení má zvláštní vegetaci: (falium mollugo, Urtica dioica, Rumex ace- tosella, Achillea, Epilobium colůnum, angustifolum, Senecio Fuchs, Ve- - romca chamaedrys, Euphrasia střicta, Hypericum guadrangulum, Sambu- cus racemosa. Ráz luk, jak patrno, jest v dolních částech ještě podhorský. (Teprve ve vyšších partiích uplatňuje se karakter horský, který pak se stupňuje zejména okolo Hraměných bud, kde louky mají místy ještě za- - chovanou původní vegetaci. Tu roste: Imperatoria, Meum athamanticum, -© Hteracium floribundum, suecicum, tatrense, krásné JH. aurantiacum, Me- - landryum silvestre, Cirstum heterophyllum a mn. 3. Místy přecházejí louky v luční rašeliny, které celé zarůstá Juncus filiformais, a jež zdobí Sedum villosum. Luční praménky hostí Callitriche hammulata a Montia rivularis.*) *) Uvádí se Lycopodium inundatum. 158 : E V Krom lučních rašelin, kryjí z značnou část sedla tohoto pravé raše- © liny, rozkládající se v lesích pod Lesním hřebenem (Forstkamm). Mají 3 ráz podobný, jaký jsme poznali u rašelin novosvětských. Také jim schází © kleč, a zarůstá je nízké smrčí. Mechatinu sfagnovou proplétá Ozycoccos, Andromeda (vzácně) a Carex pauciflora, jinde « celé porosty Vaceimum uli= + ginosum, Které rozběhlo se i do okolních rašelinných lesů a prozradí ra- © šelinnou půdu již při silnici. Roste tu Scheuchzeria, Čarex limosa. Vý- © značná jest tu vedle Nardu sítina Jumcus sguarrosus. Zajímavý jest tu“ výskyt vysokohorské Carex rigida! Rašeliniště obklopují lesy typického rázu lesů rašelinných. Ostatní okolí Malé Úpy a Hraničných bud zaujímají chudé, na- mnoze dosti mladé lesy smrkové skvětenou málo zajímavou. Zase tu jsou podrosty borůvčí a Calamagrostis neb Deschampsia flexuosa s obvyk- lými průvodčími druhy. Zajímá jen Homogyne, Blechnum, Gnaphalium — norvegicum, Lycopodium. selago, a zejména opět Luzula maxima, ale vzácná. Takového rázu jsou lesy na svazích Kolbenkammu. Bohatší ve- getaci v nich mají jen četné mokřady a lesní loučky, kde vedle obecných druhů roste v množství Arnica a Primula elatior, jednotlivě pak při po- tůčcích Rumex arifoWus, Veratrum, Polygonatum verticillatum, Prenanthes, a převzácně Adenostyles. Teprve v údolí Fichtigwasseru vyskytují se Mulgedium, Gentiana asclepiadea, Valeriana sambucifoha a p. Údolí toto a pokračování jeho, údolí Malé Úpy, až k ústí jest již © odchylného rázu. Jest hluboce zaříznuté, semknuto příkrými lesnatými stráněmi, plnými balvanů. Zde jsou lesy bujné, s častými vývraty, pře- rušované místy balvanitými ssutěmi. A tak vegetace jejich má mnoho aa s vegetací ssutí lesních: spousty kapradin, borůvčí, Semnecio Fuchsii, Carduus personata, Petasites albus, Calamagrostis arundinacea a p. Hlavní vegetace se ovšem soustřeďuje kolem pramenů ana mokva- © vých místech, kde pak najdeme množství Mulgedia, Prenanthes, Senecio © nemorensis, Valeriana sambucifoha, Geranium silvaticum, obrovské vě- jíře kapradin (zejm. Athyrium filix femina), Ranunculus. platamfolWus, Phyteuma spicatum, Rumex arifolius, Petasites albus, Cirsium heterophyl- lum, C. oleraceum, (C. palustre (též míšenci), Carduus personata atp. — © jak vidno vybranou vegetaci horskou! Holé ssutě zdobí- břízy, jeřáby, Salix silestaca a caprea, Sambucus racemosa, k tomu kapradí, Carduus © personata a j. I zde místy uplatňují se opět buky, ač ani zde netvoří lesních po- © „rostů. Z jejich průvodců stihneme: Daphne mezereum, Ranunculus lanu- ginosus, Pirola minor, Orchis. maculata, Pulmonaria obscura. . Malá Úpa jest říčka dosti veliká, zejména od ústí Lowenbachu, obklopena hojně balvanitým i drobnějším nánosem, takže vyvinula se © bohatě zase květena poříční. Složení její je úplně shodné s vegetací údolí Velké Úpy, i zde v nejdolejší části vvskytá se Petasiles Kablikianus; pouze Rumex alpinus chybí. Říčku provázejí křoviny Almus incana, vrby © (Salix silestaca, purpurea, caprea, fr agilis), Sambucus racemosa, a velmi. často zase křovité buky. Pod Latabriicke tvoří Alnus incana olšinu s podrostem Urtica dioica, Chaerophyllum hirsutum a méně Impatiens. K nim druží se Lactuca muralis, Valeriana sambucifola, Melandryum silvestre, Senecio NEMOrEnStS, Galeopsis tetraht, Crepis paludosa, Milium, Aegopodium. = Údolí sevřeno jest tu skalnatými svahy se ssutí. Na ní proti my- : slivně Latentalu objevuje se již Sarothamnus vulgaris. Skaliska mají ve- 7 159 = getaci druhotnou, sluk na návrších se rozkládajících (Junaboden, Braun- -boden atd. z Velké Úpy) splavenou: Huphrasia Rostkoviana, Parnassta, - Epilobium palustre vedle F. collina, kapradí a p. Úvodí Malé Úpy právě jako Novosvětsko tvoří svým rázem pře- - chod od ústředního pohoří k předhorám. I zde Lówengrund, z hor ve- ; doucí, má ráz horského údolí, kdežto Kolbenkamm a údolí od něho sestu- | pující mají již chudší vegetaci více předhorského rázu. -© Horské hřbety, které ohraničují údolí Úpy na západě a jejich údolí, | mají obdobný ráz jako povodí Malé Úpy — jeví také poznenáhlé ochu- - zování, čím více se vzdalují od ústředního pohoří, až konečně nad Jan- skými Lázněmi přecházejí úplně v ráz předhorský, jimž již chybí Ade- nostyles, (ientiana aselepiadea a p. Lesy, kryjící ploché hřbety postupující od Huchsberku k jihn a -k Úpě jsou chudé, suché smrčiny s podrostem borůvčí, obvyklého rázu. | (Tak. na Schroffelberku mezi nepřehledným borůvčím, Deschampsia flexu- 5 osa a Calamagrostis arundinacea roste trochu Luzula albida, omogyne, řad pratense a silvaticum, Iieracium murorum, Majanthemum a p. Mokřady mají ovšem vegetaci bujnější, ale rovněž chudou, hlavně porosty Egwuisetum silvaticum, "Chaeroph yllum hirsutum, Crepiš paludosa atd. ednotlivě vyskytá se tu Digitalis ambigua. Lesy na svazích neliší se nijak valně, rovněž v nich převládá bo- růvčí. Pouze kde hromadí se humus, stihneme jednotlivě vzácnější druhy, -tak na úbočí Forstberku na př. vedle Homogyne a Trientalis i Streptopus, Blechnum a p. „Kde hřbety tvoří sedlovité pánve, umožněn je tu vývoj rašelin © vesměs ovšem rašelin lesních resp. rašelinných lesů. Nejvíce na rašeliny © vysokohorské upomínají rašeliny u Topřerhůuserů a na Auerwiese, rázu » rašelin novosvětských, porostlé krnícím smrčím, skopečky Vaceinií (myr- billus, uliginosum, vitis idaea), Nardus, Jumcus sguarrosus, „Homogyne na © odumírají rašelině, na živých, mokrých místech, dnes již omezených, -v kobercích Sphagen, Juncus filiformis, Eriophorum vaginatum, Třien- - falis a p. Tůňky — maličké a mělké — zarůstá Carex Goodenoughi,- echimata, Juncus filiformis. Podobné rašelinné lesy Jsou v okolí velmi 3 rozšířeny, na př. na vrchu Woorlahm a j., ale vesměs již vysýchají, mě- -níce se ve vřesoviny. | "Nejrozsáhlejší z těchto rašelin zaujímá plochou sedlovou pánev © mezi Černou horou a Forstberkem, t. zv. Mooswiese. Rašehna ta je ještě © z veliké části živá s rozsáhlými porosty Sphagen, Carex Goudenoughi, k Jumncus filiformis tvořící ryšavé porosty právě jako Scírpus caespitosus, 14 | n OPET kz : Junmcus sguarrosus, Eriophorum vaginatum Vaccima (3 druhy) atd. Ra- : šeliniště je zarostlé smrkovými, typicky rašelinnými lesy, které ovšem -v mokré půdě (kde podobně jako na rašelinách lubošských nad Novým „Světem stezky musí se upravovati a kde živá rašelina stává se téměř „nepřístupnou) krní a četnými vývraty trpí. Zejména však ve středu ra- „šeliny smrčí úplně zakrňuje a prořidne, nechávajíc volné plochy raše- -linné, kde se udržely 1 malé tůňky se Scheuchzerií. Tam roste i Empe- drum, Andromeda, Oxycoccos. Rašelinné lesy tyto šíří se i po svazích, - majíce za podrost mokré koberce Sphagen s Calamagrostis ar undinacea, -porosty (!) Homogyne, Trientalis, Veratrum, Luzula sudetica, Lycopodium -annotinum. I zde nejmokřejší místa zarůstá Carex Goodenoughii a Jun- © cus filiformis. Na sušších paloučcích zde roste ještě Hieracium alpinum. 3 Lesy jsou v této části Krkonoš přerušovány rozlehlými horskými hukámi, po nichž roztroušeny jsou horské chaty Tópferhůuserů, Bolm- officinale, Mulgedium, Ranunculus lanuginosus, repens, Prenanthes, Peta- 160 wiesbud, Walschabud, Tipeltbud, Auerwiesbud atd. Louky R jsou. dosta vlhké, rázu vesměs horského. Tak na Stuffenseite vedle obecných druhů. lučních roste ještě Campanula Scheuchzeri, Potentilla aurea, Hieracium. aurantiacum (u potoka Carduus personata), u Bohmviesbud, kde jsou velmi krátkotravé, vedle hojné Armky zase Potentilla aurea, Luzula sudetica, Hieracium alpinum, u Walschabud, kde mnoho trpí kultivováním, MWyrrhis, Melandryum silvestre, Rumex arifolus, Campanula Scheuchzert, ale v do- lejších partiích zde, a pak na lukách u Tippeltbud, kde rovněž ještě roste. Potentilla aurea, Gentiana aselepiadea, máme již pouze Camp. rotundi- folia. Zajímavým zjevem jest v okolí posledních dvou osad kultura Ječ=i mene, který zde přes vysokon polohu polí (900—1000 m" n. m, !!), přece. zpravidla uzrává! Nejzazší výběžky těchto horských luk. stihneme nad Janskými lázněmi u Kůhmelbud, kde na značně rašelinné půdě jsou místy porosty Nardu a Juncus saguarrosus, Deschampsia flexuosa, množství Ar- mky, Ranunculus platanifolhus kol praménků. Jednu stružku lemuje. hustě Blechnum spicant! Jestliže lesy na plochých hřbetech a jis svazích nebyly příliš bujné a bohaté svou vegetací, jsou za to údolí vedoucí odtud k Úpě ne- jenom vélmi malebná, ale i bujnou a pestrou společností okrášlená. Tak Urlassgrund ve svých lesích a na pasekách, kde stékají četné * praménky a bujné houští tvoří maliny, přechovává krásné skupiny a po-' rosty kapradí (ve vyšších partiích především Athyrium alpestre), Mul- gedium (též v celých porostech), Petasites albus, Premamthes, Semečio ne- morensis, Ranunculus platanifolius, Geranium silvaticum, Rumex arifolius, Orchis maculata, Homogyme, Polygonatum verticillatum, Gaté nor- vegicum, Blechnum, Gentiana asclemadea a mn. j. Bohatou květenu má i Lortzegrund, jenž ve stinných lesích: SP 3 kde humus zdobí Lysimacha nemorum, Luzula pilosa a pod., hostí na omšelých skalinkách a balvanech vedle Cystopteris fragilis a Asplenium | trichomanes, též vzácné Aspl. viride. Krom toho pod ústím Tippeltbachu, prudké bystřiny, jejíž údolí rovněž má bujnou květenu, zvlášť kapradí, vytvořily se dosti velké a pěkné olšiny (z Almus incana) s neobyčejně. bujným podrostem Chaerophyllum hirsutum, Impatiens, Phyteuma spi- catum, Oxalis, Chrysosplenum alternifolum, Geramum Robertianum, Epi- lobium montanum, Crepis paludosa, Senecio Fuchst, nemorensis, Lamium. luteum, Aspidium dryopteris, filia mas, Lactuca muralis, Athyrium filia femina, Urtica dioica, Viola silvestris, Hieracium murorum, Taraxacum sites albus, Stellaria nemorum, Melandr vum silvestre a j. v nejkrásnějším. vývoji tvoří hustou spleť vegetace, jíž razí si cestu Lorzbach. ě Jednou z nejnádhernějších partií Krkonoš jest Klausengraben u Jan- ských lázní, horská divoká rokle, jíž v prudkém toku s přečetný mi kas: kádami probíhá Seifenbach. Z Zejména: v nejvyšší části, kde naskytají se průhledy do širého kraje, pohled s výše hor na roztomilé, »maličké« pa= horky až daleko do Čech v rámci horských hvozdů patří k nejkrásnějším požitkům. Hvozdy. tyto oplývají nejbujnější vegetací, skvostnými porosty kapradí (ale ba pouze Athyrium filix femina!), Mulgedia, Petasites albus; Prenanthes (až 2 m!) atd. Adenostyles však, Gentiana asclepiadea, Ranum- culus platanifohus chybějí. Význačny jsou místy pěkné skupiny Hiera= cium „imuloides. Dole na skaliskách červenají se bobule Streptopusu V údolí Jest mnoho buků, ale nikde čisté buči ny. Kde jsou však skupiny buků, zejména v dolní partii údolí, uplatňují svůj vliv v podrostu: hoj l jest Impatiens, Festuca calamaria, Milfum a p. 161 4. Česká předhoří. Česká předhoří náležejí převáží lou částí pásmu podhorské mu. Zde -jsou krásně vyvinuty lesy smíšené, pak typické bory, vřesoviny atd. Údolí Kamenice mezi Tannwaldem a Železným Brodem patří v tom -ohledu k nejtypičtějším. Příkré, skalnaté jeho stráně zarůstají velmi pěkné - smíšené lesy s Galeopsis versicolor, Melampyrum. nemorosum, — Myosolis stlvatica, Eb vahula trachelium, Cardamine tmpatiens, Ranunculus nemo- „rosus a lanuginosus, Stellaria holostea, Asarum europaeum, Convallaria - majalis atd. Kde jest les hodně prořidlý, zvlášť na příkrých stráních a i skalinách, zdobí údolí krásné a přehojné skupiny. Hupatorium cannabi- um Origanum vulgare a Digitalis ambigua. Zajímavá jest jedna by- střinka nedaleko ústí Kamenice do Jizery, ženoucí se se stráně do řeky. V hlubokém stínu smrkového lesa roste tu na nejmokřejší půdě ( Juryso- Šem oppositifolium. 3 Při Riegrově stezce jsou rozsáhlé skály a skalní ssutě. Zajímavé jest: ha střídání fyllitu s loži vápencovými, které iná veliký vliv na kvě- tenu. Kdežto na řyllitech bují četné horské typy, tak statné Polygonatum verticillatum ve společnosti bohatých kapradí, usadilo se na vápenci množ- : poství, Vincetoxicum, Origanum, Asplenium ruta muraria a p. Ě! Vyvrcholením květeny té jsou skály za Semily pod Benešovem. proti Menclově. továrně, kde roste“ Delphinmum elatum a drny Saxifraga | decipiens, zjevy v krajině této nejvýš významné. ž Údolí Vítkovické má v dolejší části též lesy smíšené, kde dominuje © zvlášť přehojná Digitalis ambigua a Phyteuma spicatum. Údolí vzhůru -do hor má již květenu. horskou. Jsou tu zejména nápadné typy: Poa E Chairii var. remota, Lamium luteum var, montanum, Senecio rivularis, > Geum rivale, nesčetné Eaguisetum silvabicum, Petasites albus, Melandryum „rubrum atd. Místy jak v údolí Kóschelbachu, tak zejména ve Finster- "©rabenu jsou velmi pěkné bučiny, v michž roste Aspidium lobatum, Fe- E stuca calámaria, Cardamine silvatica a p. Louky u Vítkovic jsou jednak -facie Cirsium heterophyllum a Polygonum bistorta, zejména však jsou -i porosty Crepis paludosa var. brachyotus. Na rašelinných lukách jest -Salix repens a. zvláštní forma Aspidium phegopteris. Pobočný hřeben Žalého jest velmi pustý a nemá pěknější květeny. - Žalý sám vyznačen jest suchými lesy s podrostem borůvčí, Deschampsia > flexuosa, Leucobryum, v nichž subalpinskou polohu dává tušiti pouze - Homogyne alpina a Blechnum spicant. Na Zadním Žalém jsou: vřesoviny s Pteridum aguilinum. Ostatní hřbet pokrývají suché lesy právě: jako 3 Žalý. Teprve u F rischenwasseru objevuje se Polygonatum verticillatum, Hu Dreiháusrů pak poprvé Streptopus amplexifolius, Gentiana asclépiadea -teprve u Sacherových bud. U Krausových bud jsou horské louky, na - nichž má své nejnižší stanovisko Crepis gvandiflora, rostoucí tu ve ve- ikém počtu. Údolí potůčků sték ajicích s Preiselberku mají již horskou vegetaci. Lesní louky a mokřady mají Ranunculus platanifoltus, Mulge- š dium, Thaletrum agmlegiaefolium, Senecio rivularis vedle obecných rostlin JH těchto útvarů. U Bedřichova (F riedrichstal) setkáváme se již s horskými -lesními útvary v plném rozvoji. Lesy jsou sice suché a nebohaté na E druhy, za to však jsou mezi nimi místy velmi rozsáhlé mokřady s jejich I rázovitou květenou. Zejména při Beerenbachu jsou na jednom místě roz- "sáhlé porosty Haguisetum silvaticum. Na jedné takové mokřině roste i Cardamine Opizii. Mýtiny k Boudám Mísečným mají mnoho Senecio "Fuchsii, a poblíž Harrachovy skály místy mnoho Lycopodium complana- tum. Mísečné boudy leží uprostřed horských luk, namnoze zkultivovaných, k í 11 162 "kde zajímá nás jen Crepis grandiflora, Hieracium aurantiacum a Campa- nula Scheuchzeri. Směrem ke Kotli vstupujeme brzo do suchých smrko- vých lesů s borůvčím, které záhy přecházejí v bučiny s velmi bohatou. květenou, mezi níž uvádíme: Corallorrhiza innata, Goodyera repens, Cir- * caea alpima a imtermeda, Sanicula europaea, Dentaria bulbifera a enmea- phyllos a p. Bučiny tyto sahají až k hranici lesní, kde stromy Jejich jsou nízké, skoro kulovité. Až do těchto poloh však zachovávají svou rá- zovitou květenu. Svahy Planuru mezi 'Tannensteinem a Kládselon mají ráz sub- alpinský. Četné jsou tu potůčky s mokřadní květenou. Na Tannensteinu. jest jediná z celého okolí Spindelmiihlu mně známá lokalita Listera cor=- data. Dále na svahu za IKrausovým mlýnem jsou výše již zmíněné krásné porosty Lycopodium annotinum. Až ke Kliiuselbachu jde Gentiana ascle- © pmadea. V údolí v těchto místech. Již brzy začínají smíšené porosty chlumní. U Ochsengrabenu nalezneme již Festuca gigamtea — ale též Acomtum. rostratum — Galium silvaticum, Origanum vulgare, doleji pod Elbeklemrme i Listera ovata, Alectorolophus serotinus, ještě doleji pak již Chaerophyl- lum aromaticum. Důležitým zjevem jsou v celém údolí Labském od Spin- delmiihlu až po Vrchlabí na poříčí rozsáhlé místy porosty Petasites Ka- blikianus ve společnosti P. albus, Rumex alpinus, nejdoleji pak u Hackels- © dorfu i P. officinalis (též míšenci); tamtéž ale i na skalinách v údolí- místy dosti hojně roste Sedum alpestr e. Subalpinské typy pronikají nej- dále k Elbeklemme, kde rostou již pouze Blechnum spicaní a Homogyne alpima. Balvany v Labi však zdobí až k Vrchlabí Trentepohlia io0lithus. © Luční útvary v celém údolí jsou namnoze kulturní a chudé. U Ochsen- oraben objevují se první pastvinné loučky s Euphrasia stricta a curta,“ Carlima acaulis a Thymus ovatus- ao Velice zajímavá svou květenou jest krajina.okolo Vrchlabí a Branné, zejména však pruh podhorský, jenž se prostírá odtud na východ přes. Lanov a Schwarzental k Janským Lázním. Kraj ten jest již značně nižší než přilehlé rozsochy horské, jež nad ním příkře strmí, především však význačný četnými ložemi prahorního vápence, který tu má dalekosáhlý 3 vliv na vývoj květeny. Tak již u Branné chová př. Viola collima, Gentiana ciltata, Lathyrus. silvester a p.; v témž okolí sbírány na polích a mezích dvě zajímavé“ rostliny: Muscari botryoides a Or nithogalum nutans. Četné jsou v údolí a zejména na svazích krátkotravé vlhké loučky facie hořeové s Gen- lana baltica a carpathica, na mokrých místech sbírá se i Triglochin palustre. . Pestré a rozlehlé jl — ovšem dnes již mnoho kulturou utrpěvší — rozkládají se vých. od Vrchlabí při Rauschbachu, kde stihneme př. Cir- stum. oleaceum a palustre, Geramum pratense, Sanguisorba officinalis, Lathyrus pratensis, Thalhctrum angustifolum a j. Údolíčko sestupující od Bienerthausu pod Zirnkoppe k Lanovu jest zarostlé dole pěknou olšínou (oba druhy Almus, buk, dub, břízky) s bo- hatou květenou: Melampyrum nemorosum, CČaltha palustris, Prenanthes, Ranunculus lanuginosus, Fragaria vesca, Phyteuma spicatum, Calamintha vulgaris, Stachys sivatica, Chaerophyllum htrsutum, Epilobium montanum, Petasites albus, Paris, Primula elatior, Asarum, Lamium luteum, Luzula albida, Campanula trachelium, Solidago, Lilium martagon (mnoho), Oxalis, kapradě, Malachium aguaticum, Ranunculus repens, Calamagrostis arundi= nacea, epigeios, Dactylis, Festuca, gigantea, Geranitum Robertianum, Fili- pendula ulmaria, Rumex obtusifolius, Urtica dioica, Ajuga reptams, Ort M 163 gomim a p+ v těto společnosti zdobí břeh potoka 1 horský Ranunculus platanifoltus.*) Vystoupíme-li od údolíčka tohoto vzhůru ke zmíněnému Bienert- - hausu, stihneme tu četné louky, částečně kulturní, s květenou všední, čá- | stečně však pěkné, krátkotravé pralouky s vegetací vybranou. Louky tyto, -které z jara zdobí Primula elatior (kvete dosti četně znovu na podzim ja- - kožto »var.« mirabilis), jsou na podzim celé poseté pěknými hořel: pře- : vládá místy Gentiana baltica, místy (i. carpathica, s nimiž vzácněji roste pozdní G. germamica (— Wettsteinii). Na mokrých partiích stává se vůdčím typem Parnassia palustris s Polygala amarella. Z ea zh společnosti luk těch jmenujeme: Carlina acaulis, Linum catharticum, Buphrasia Rostko- -viana a curta, Lotus cormiculatus, Galium erectum, Carex glauca, Orchis - ustulata, Thymus ovatus, ovšem i Polygonum bistorta a j. U potoka trsy - Juncus glaucus a Epilobium obscurum. | . Malé pahorky a stráně mezi těmi lukami jsou zarostlé lesíky. -Pahorky ty jsou namnoze vápencové, a tak mají květenu velmi svéráz- -nou. Dřeviny vůdčí jsou pouze smrky neb borovice (zřídka!), mezi nimi „Jednotlivé břízy, osiky, duby. Lesíky ty činí dojem úplně xerofilních po- | rostů. Podrost tvoří zpravidla pouze Festuca ovina, Agrostis alba. Vliv -vápenců jest tu čistě negativní — vylučuje borůvčí, Nardus a p. — kvě- tena chudobná. Význačná je hojným výskytem (entiana cihata, četný „jest Lotus cormceulatus, Carlima acaulis, pak Anthyllis, Campanula rotum- „dijolia, Pimpinella savifraga, Galium mollugo (erectum i typ), Hieracium murorum, Trifolium montanum a vzácně i význačně vápencová Epipactis | atropurpurea. Lesíky, které mají za podklad horninu nevápencovou, mají květenu „bohatší — ovšem všedního složení; zase podrost z borůvčí, Deschampsia | flexuosa, vřešu, místy Sieglingia decumbens, mezi tím Luzula albida, pilosa, > Convallaria majalis, ostružiny, Fragaria vesca, Campanula rotundifolia, Ra- -mischia, Origanum, Antennaria, Gnaphalium silvaticum, Epipactis latifola, Visecaria, Melampyrum pratense a p. Pestřejší společnost zabrala mokřady, „tak Caltha palustris, Ranunculus repens, Filipendula ubmaria, Glyceria pli- -cata, Bgwisetum silvaticum, Cirsium palustre, Geum urbanum, okolo pak Ajuga reptans, Galium rotundifolium, Silene nutans, Fragaria atd. i »Vápencové« typy stihneme všude v okolí. Tak v lomech vápen- -ných u Schwarzentalu Mehlotus officinalis, Centauřea scabiosa, Tragopo- -900 major a j- Na mezích a v křoviskách růží (vzácně místy 1 Rosa to- o mentosa) často vedle Galium elatum a Potentilla argentea 1 statné Me- M lamp yrum arvense. -Jiným způsobem uplatňují se vápence v blízkých údolích horských, Im Sattler<, »Silbergrundu< a p. Všude zde podporují bučiny, které tu osakají nejkrásnějšího a nejbujnějšího rozvoje. Tak Sattler přechovává „vedle obecných typů Aguilegii, Rubus saxatilis, Carex digitata, glauca, - Epipactis atropurpurea a p., na skalách Asplenium ruta muraria. Rovněž "bučiny u Frischwasseru jsou značně bohaté: Dentaria bulbifera, ennea- phyllos, Neotiva, Aspidium lobatum, Hedera helix, Campanula latifoha a pod. f Nejbujnějšího však rozvoje dosahují tyto útvary v Silbergrundu, "který ovšem nabývá již rázu horského, sevřen jsa příkrými svahy po- „sledních výběžků pohoří — Černé hory a Boónischberku. Pro své vlhké di $ *) Při této příležitosti zmíniti se třeba o zajímavých lokalitách u Harty, (kde lesíky poblíž Labe vykazují četné horské druhy, pravděpodobně s hor spla- o vené a zde se udrževší, tak př.: Mulgedium, Blechnum spicant, Thalictrum aguti- deoiaejotium a a mn. j. bs 164 ovzduší umožňuje rozvoj i horským útvarům jehličnatým, které: tu —. jakoby na rozloučenou s horami — ještě v nejbohatším rouše se zjevují. A přítomnost vápencových loží, které zavádějí malebné střídání bučin. s lesy: jehličnatými a promíšení jejich vegetace, zvyšuje ještě pestrost. květeny, takže Silbergrund patří k nejbohatším stanoviskům Krkonoš, vůbec! V bujném podrostu, jemuž základem jsou krásné vějíře kapradí, zejména 1 Aspidium lobatum (hojně), stihneme Aconitum rostratum, Va- leriana. sambucifoha, Mulgédium, Prenanthes, Ranunculus. platanifolius, * Lihum martagon, Ranunculus lanuginosus, Actaea spicata, Dentaria, Pul-- monaria obscura, Chaerophyllum hirsutum, Impatiens, Asperula odorata, 3 Petasites albus, Polygonatum verticillatum, Milium, Festuca calamaria,* Thalictrum aguilegiaefolium, Coralliorrliza innata a p. Nejznamenitějším © nálezem jest však Delphinium elatum, zejména na vápenci si libující. Ro- mantické, horské zákoutí toto nepostr ádá ani skalisk, kde soustřeďují se. kapradě, mezi nimiž i vzácné Asplenium viride v množství zdobí zejména © vápencové skály. V ssuti skalní, zejména okolo starých dolů, s oblibou. usazují se právě nejstatnější typy, především právě i Delphimum. Lesy na jižních svazích Černé hory a nad Janskými Lázněmi jsou“ nejvýš pusté, pouze s podrostem borůvčí, ba místy úplně bez podrostu. Horské druhy jim skoro úplně scházejí. ; « o Lesy ke Vrajtu mají již karakter podhorský s Pulmonarůí, Galeo-. psis speciosa, Impatiens a j. Jsou vesměs smíšené, ač místy smrk silně © převládá. Louky jsou kulturní, místy celé zarostlé Círsiem oleráceem. V lesích při promenádě stihneme místy pěkné lesní rašelinky, v nichž na- lezla příhodná stanoviska vedle jiných rašelinných typů i Scheuchzeria | palustris. b. Severní podhoří. K severu spadají Krkonoše příkře do roviny Hirschberské. Nej- příkřejší jsou vlastní svahy hlavního hřebenu, který pak po celé téměř délce své omezen jest mírněji se svažujícím stupňovitým podhořím, roz- děleným rovnoběžnými údolími v četné rozsochy. Podhoří toto jest jed- ním z nejpěknějších krajů krkonošských jak turisticky, tak i floristicky.- Celkem však má celé toto podhoří dosti jednotný ráz. Příkladem -mohou nám býti lesy okolo Schreiberhavy. Jdeme-li z Marientalu k vo- dopádu Zackelskému, procházíme celkem dosti suchými lesy, v nichž © husté podrosty tvoří Vaccinium myrtillus, pak. Athyrium filix femina, 3 Aspidium spimulosum, Blechnum spicant, Homogyne. Některé partie jsou bohaté humusem, tam pak chybí borůvčí, nahraženo jsoue koberci Dicran, Hypnum Schreberi a splendens, Polytrichum alp., mezi nimiž daří se Oxalis acetosella, Pirola minor, Monesis umflora, Luzula pilosa, Aspidium phegopteris, Homogyne alpina, Atlvyrvm filix femina, Aspidum spinu=* losum, Blechnum spicant, Melampyrum. silvaticum, Potentilla erecta, Pre-* nanthes a místy menší porosty Aspidium dryopteris i Rubus idaeus. Dů-- ležitou součástkou. lesů Jsou tu 1 buky. Kolem praménků, kterých je tu nesčetné množství, usazují se jen zcela všední druhy těchto útvarů. Ko- berce Sphagen s Trientalis, Lysimachia nemorum, Ranunculus repens, Viola palustris, Crepis paludosa, Chaerophyllum hirsutum jsou nejrozší- nější vegetací jejich. Zajímavější druhy ukazují se na vlhkých kobercích. mechů a v humuse okolo vodopádu Zackelu. Tam vedle těchto obecných druhů nalezneme Listera cordata, (ioodyera repens, Epipogon aphyllus, Corallorrliea imnata, Circaea alpina, Carex silvatica, zejména pak při prudších bystřinkách, tak zlášť při Zackelu 1 Viola biřlora. Význačným. zjevem jsou tu všude rozlehlé pasky v nejrozmanitějším stupně vývoje, 165 na nichž tu celé porosty tvoří Calamagrostis arumdinacea, tam. Chamae- P terium angustifolium, jinde Dese hampsta caespitosa neb Senecio stlvabicus ra viscosus, mezi tím pěkné skupiny Senecio nemorensis, Prenanthes, Me- Plandryum silvestre, (ientiana aselepiadea a obrovské Cirsium palustre, na Hvlhčích místech Juncus effusus, J. conglommeratus, Serofularia nodosa, na volných buď porosty Rubus idaeus neb borůvčí, jindy zase Oralis aceto- "sella, neb Rumex acetosella, Veronica officinalis atd.; přední ozdobou „Jsou pasekám těm keře Sambucus racemosa se svými rudými bobulemi. Blíže ke Schreiberhavě rozrývají potoky znenáhla klesající terén "hlubokými zářezy. Tam při nich roste Mulgedium, Ranunculus platani- „řolus, Prenamthes, Athyrium filtw femina, Petasites albus a pod. Skaliny Zackelklammu zarůstají husté koberce mechů, zvlášť Scapanie (na nej- vlhčích místech), Dicrana, Aulacomnium, Hypna, Mmnia, Jungermanma, Polytricha, Radula a j. Vyšší vegetace je chudá. V kobercích mechových -a skulinách skalních udržují se chudé keříč 'ky borůvky, pak Aspidium spi- nulosum, Trientalis, L a20acha nemorum, Epilobium. montanum, Pre- nanthes. . Směrem k Jakobstálu provázejí nás opět podobné lesní porosty -s nepříliš rozmanitou květenou. Důležitý jest tu výskyt Pinus pumilo v roztroušených, nečetných keříčkách (nejnižší mimorašelinné stanovisko). -Na jednom místě jsou u cesty lučiny, kde naleznem pořídku i Achyro- (phořus unflorus a sterilní Pulsatilla alpina. Ě. Důležitým zjevem jsou v celém tomto obvodu Zackenu na několika „místech se objevující subalpinské louky facie Crocus Ieuffelianus. Nej- Ir rozsáhlejší jsou na úpatí Černé hory v Dolní Schreiberhavě, kde prostí- rají se od Hutí (Hiittstatt) přes Sedmidomí až přes Zacken do údolíčka u Briinde. Menší louky šafránové jsou v údolí malého Zackenu na něko- Jika místech, pak v Jizerských horách v údolí za Schooshiiblem. : Směrem ke Kochelu dostávají lesy již místy mnoho karakteru pod- n Mulgedium, Homogyne, Ranunculus platanifolius a pod. mizí. DL Objevují se hojně smíšené porosty s jasany, jilmy, lipami, jéřáby, břízou tp. s podrostem trav Deschampsia eaespitosa, Calamagrostis arundinacea, (Důctyli glomerata, mezi nimiž roste Chamaener'tum angustifolium, Se- -necio Fuchsii a nemorensis, Silene inflata, Hieracium murorum, vulgatum. daevigatum a j. Okolo slapu Kochelu jsou místy bučinv, kde nalezneme již Actaea spicata, Dentaria enneaplyllos, Mercurialis perenms, Veronica „chamaedrys a p. Na protější straně jsou místy zajímavé porosty Pteri- dium aguilinum ve vlhkém, humosním lese ve společnosti Aspidium spi- mulosum, Carex silvabica, Melandryum rubrum. "Téhož rázu Jako okolí Schreiberhavy jest partie okolo Hermsdorfu r Agnetendorfu. V. části této json zvlášt pěkně vyvinuty podhorské louky, ejména v lesích pod Kynastém, na nichž tvořívá celé porosty Arnica E o120a a Chrysanthemum leucanthemum. Na Kynastu jsou skaliny, na „nichž roste Sempervivum soboliferum. Usadilo se místy i na zřícenině, „rovněž tak jako na kamenných ohrádkách a zídkách v Aenetendorfu. U Agnetendorfn jsou místy luční rašeliny se Sedum purpureum. Pro "okrsek tento, zvlášť směrem k Hainu jest význačno hojné vystupování borů, namnoze s podrostem borůvčí, které vyznačují slezské podhoří po- dobně, jako české vyznačeno smíšenými lesy. 3 Okolí Hamu vyznačují na jihu pěkné horské joo které vysílají své výběžky až k vodopádu hainskému. Tam najdeme již Ranunculus platamfolius, Mulgedium, Blechnum, Corallorrmza, Epipogon, zejména „však odtud dále na východ rozšířenou, Jinde v Krkonoších se nevysky- poč. Luzula maxima. S druhé strany mají lesy již úplně ráz podhorní, 166 vů jsou tu bory, méně smíšené lesy a xerofilní smrčiny bez horských typu naopak stihneme tu i Knautia ařvensís, Digitalis ambigua, Viscaria Vul= garis a podobné tvpy podhorské. Dále k Briickenberku provázejí nás opět z veliké části bory neb suché smrčiny s chudou květenou, v níž celé porosty Calamagrostis arundinacea, Deschampsia flexuosa a skupiny Chamaeneria střídají se s holou půdou, na níž roste jen Veronica officinalis; Luzula nemorosa a pod. + Am okolo Krummhiiblu se květena valně nemění. Směrem k Arns- dorfu jsou již lesní útvary podhorského rázu jako u Hainu, v nichž často roste Pirola media. Louky jsou většinou kulturní. Pouze malá část zachovala se v původním stavu, na nichž roste vzácně Orchis laxiflora. Květena subalpinských poloh není odlišna od typických útvarů krkonoš-. ských — významná jest opět jen Luzula maxima, zejména v Melzers- grundu rostoncí. — U Armsdorfu ve štěrku Lomnice roste dosti hojně Chamaenerium palustre, majíc „zde isolovanou, daleko od své vlasti, Kar-. pat, k západu posunutou lokalitu (nejblíže ve slezských Bezkydách). Změnu ve složení květeny přináší teprve Landeshutský hřbet. Ve. vyšších pásmech jeho jest pěkně — ovšem jen okolo potoků — vyvinuta a subalpinských lesů s Ranunculus platanifolus, Aconitum variega- tam, Thalictrum agulegiaefohum, Geum rivale, Cardamine rsuta, Lunaria. rediviva, Monesis umiflora, Anthriscus mitida, Circaea alpina, Chrysosple- num oppositifolum, Mulgedium alpinum, Prenanthes, Senecio vivularis, Homogine alpina, Petasites albus, Trientalis europaea, Veronica montana, Melampyrum sivahcum, Sala. silestaca, Luzula maxima, Veratrum Lo- belianum atd. 3 Listnaté lesy na úpatí, rovněž tak i smíšené mají velmi bohatou. květenu (nejbohatší toho druhu v našem obvodu); roste tam obzvlášť hojně Geranium phaeum, Aruncus silvester, Aguilegia vulgaris, Vicia s vatica a p. i Louky mají též mnoho zvláštního, zvlášť význačné Cirsvum vivu= lare, CČrepis eraciovdes, Orobanche pallida atp. B. Pásmo vysokohorské. : I. Západní massiv. Putujeme-li údolími horskými uprostřed hlubokých hvozdů subal pinských, vidíme se sice stále oklopeny horskou přírodou, Její mohutností, avšak spatřiti můžeme pouze malou částečku její, zákoutí sevřené se všech stran strmými svahy velikánů horských. Teprve když vystoupíme na hřebeny horské, máme plný dojem horského půvabu, velikoleposti horské přírody, teprve, když zrak náš těká do nekonečných dálek, když vidíme pod sebou »jak na dlani« celé kraje s nesčetnými osadami, když vidíme se jaksi povznešeni nad všecko to droboučké, nepatrné pod námi, kdy cítíme ten hluboký dojem nekonečně dálných obzorů kol nás a jasného azuru klenby nebeské nad námi, až v těch nejzazších dálích stýkající se se zemí, teprve tehdy chápeme pravou podstatu vznešenosti, velko- leposti horské přírody. © ; A do tohoto majestátního rámce scenerií vysokohorských zasazena jest jako drahokam překrásná a svérázná květena hor, ta vegetace hor- ských niv a lučin, pestrá, avšak vždy skromná, nízká, jakoby příroda sama již volila ty zakrsalé kleče místo lesů, aby ten nejpvabué 1 dojem l j = ĚETT R ze P ká ná ry FAT T Be P TE č KP OPTIK PETO KE ET TP 167 © horské krajiny, dojem neomezenosti, nespoutanosti svobodné přírody zů- - stal nezkalen. Vystupme do hor opět nejprvé od západu z údolí Mumlavy, které jsme byli opustili na hranici lesní. Stoupáme ještě asi 100 m po lučina- -tých svazích, bohatě zavlažovaných, kde roste statné Veratrum mezi keři klečovými, vítají nás stepilé skůpiny Mulgedií, Adenostylů, zlaté kvítky Potentilla aurea, rudé Melandryum rubrum a sněžné hvězdičky Silene in- - Hlata; sedící na ponachovělých, nafouklých kalichách. „Však dostoupíme brzo vrcholu cesty — před námi otevře se širá láň, ponurá, pustá, šedohnědá s černavými skvrnami klečových porostů. Fa svěží zeleň, které jsme se ještě před chvílí těšili, rázem zmizela. Tof 'rózlehlé centrální plateau západního massivu, společným názvem »Labská louka< označované. Jest to vlastně souhrn čtyř plání, z nichž na čtyři strany proudí vody. Pláň Navorská, s níž spěchá Mumlava do svého údolí k Novému Světu, na kterouž právě jsme vkročili, severozápadně od nás tvoří jakýsi cíp Hraniční louka (Grenzwiese), jejíž vody odvádí Kranichbach rovněž do Mumlavy, k severu prostíráse na mírném svahu vlastní Labská louka, kolébka našeho Labe, a konečné přímo před námi k východu Pančavská louka, s níž vrhá se do závratné propasti Lab- ského dolu říčka Pančice. Uprostřed je pláň 1350 m vysoká. Větší část této roviny pokrývají rašeliny, z veliké části dosud živé. Nejživější jest rašelina při pramenech Pančice, kde nalezneme ještě roz- lehlé čisté porosty Sphagnové, na nichž nejvýš jen Carex rigida var. im- feralpina a Potentilla erecta rostou. Hojné jsou v této partii tůně, ně- které značně veliké, jejichž břehy zarůstá rašelinníkový porost, vroubený Carex limosa (udává se 1 C. filiformis). V této partii nalezneme i pěkné | facie Carex magellamca a facie Orycoccové s Oxycoccos palustris, © An- - dromeda polifolia, Drosera rotundifoha, Carex pauciflora, C. camescens, - C. echimata, Trichophorum alpinum, Juncus filiformis, často 1 Rubus cha- maemorus, který zvlášť rád uchyluje se do stínu klečí, voztroušených po rašelině. Jinde zase přijdeme na celé porosty Vaccinium uliginosum a Empetrum migrum, neb Eriophorum vaginatum a Scirpus caespitosus, kteréž však nejsou na těchto pláních tak hojným zjevem jako na raše- linách Bílé louky pod Sněžkou. Blízko samého vodopádu Pančice při- jdeme na keřík Juniperus nana, „jeden z těch nemnoha krkonošských. Pod klečí nad srázem ukazuje se již vegetace luční a nivová, tak zejména Potentilla aurea, Hieracium alpinum, HH. bohemic um, vzácné HH. glaucellum, H. prenanthoides, u Pančice Mulgedium; Ranunculus platanifolius, Ademo- styles, Aconitum napellus, Crepis paludosa, Epilobium alpestre a p. Ska- liny srázu zdobí houštiny -kleče a jeřábu s Betula carpatica. Na skalách samých stoupá velmi vysoko zakrsalý smrk, a nehluboko pod námi bě- lají se listy Sorbus sudetica, kterého tu roste na nedostupných skalách mnoho keřů. Vděčným jest sestoupiti na nižší stupeň srázu, kde nalezneme krásné nivy střídající se s porosty kleče a smrčí, kde upoutají nás přímo nádherné skupiny Mulgedii Adenostylů, Ranunculus platamfolius, celé po- rosty Athyrium alpesre, Geranium silvaticum, množství Valeriana sam- bucifolia, Prenanthes, Melandryum, Silene atd. Nejzajímavějším zjevem . Jsou tu však svahové rašeliny, překrásně vytvořené, zejména mechové a -červenavé ostřicové (Carex magellanmica), množství sněžného suchopýru © Eriophorum vagimatum, E. polystachyum, Carex canescens, C. pauciflora - — na nižším pak ještě stupni specialita jejich — jediné krkonošské sta- - novisko tu mající — Drosera longifoha, rostoucí tu v rašelinníku spolu -s Dr. rotundifolhou. Zvlášt rázovitým zjevem jsou rozsáhlé křoviny Salix 168 r | ne mA lapponum, zejména po kraji rašelin na stráních velmi byjnů v nichž. vzácně vyskytuje se i 9. daphneola. Sestupme ještě do Labského dolu, jehož dno polujnáí aššlíný! j zvlášť celé porosty Er iophorum vaginatum a Scirpus caespitosus, a mechové. © Rašeliny ty jsou v Krkonoších vzácného typu úvalového, vytvořeny byvše v nádní eglaciálního údolí Labe, které se tu vine jako malý pra- © mének v nesčetných zákrutech žlutavým porostem rašelinným. © Dáme-li se nyní vzhůru, od mostu vedoucího přes Labe — : kde- - Jsme je byli před časem u prvních křovisek Ribes petraeum opustili — přes balvany a ssuť do skalní strže labské, ocitáme se v jedné z památ- ných roklí horských, které byly kolébkou ledovcových proudů, a které © dnes vyznačují se nejbujnější a nejbohatší květenou horskou. Kamenité 4 srázy s obou stran zarůstá nejpestřejší vegetace s Acomitum napelluss Mulgedium, Prenanthes, Adenostyles, Athlyrium alpestre, Delphimtum ela- © tum. (nečetně), Veratrum, Gerantum. silvaticum, Valeriana sambucifolia © a p., mezi tím Welandryum rubrum, Silene imflata, Stellaria memorum, Sweerha, Bartscha, Petasites albus, Polygonatum verticillatum;' Strepto- © pus, Epilobium alpestre, Chamaenertum angustifolium, Senécio nemorensis, Alchemilly a celá řada nejrůznějších druhů nivových a křovinných. Nej- © více však upoutávají nás na levém břehu houštiny Ribes petraeum,.žvláště © asi uprostřed strže a dolů k lesu velmi hojné a krásné. Zdejší lokalita © jest jediná v celých Krkonoších, kde rybíz:tvoří takové houštiny, jinde © ukazují se jen ojedmělé keře. Houšťiny tv pak stoupají Jednou postranní roklí až vzhůru na okraj strže, kde se snimi setkáváme při cestě k Mar- tinské boudě, nedaleko od Labské boudy. Prameniska zdejší zdobí mnohé © porosty Alchimilla alpestris v různých formách, a i A. glaberrima, Epi- lobium alsimefohum a p skalmy chovají pěkná /ieracia, zvlášť vzácné © H. Schmdti. Nad strží jsou místy menší alpské lučiny se Selaginella se- | laginoides a Gnaphalium supinum. Okolo labské boudy zarůstají skalní © plochy koberce rašelinníkové s Epilobium mutans, Trientalis europaea, © Sweertia perennis, Bartscha alpina, Lysimacha nemorum, Myosotis scor © pioides. Okolo Labského vodopádu jest zase bujná vegetace pramenitých míst, kde jest zvlášť hojná Valeriana sambucifolia, Aconitum napellus, Senecio rivularis, Bartscha, Epilobium alstnefohum, k. sipesé, Alche- milla alpestris, Sweerta atd. vý Nyní pustíme se podél mladého Labe vzhůru k jeho pramenům. Zde jsou opět rozsáhlé živé rašeliny — Labs ká louka — s četným Rubus- chamaemorus, jmak stejného rázu jako louka Pančavská. Na svazích raše- liny ty však brzo odumírají, a tak již nedaleko pramenů labských přemě- něny jsou ve vřesoviny a porosty Deschampsia caespitosa S hojným Ly- copodium alpinum. Horní část Labské louky pokrývá již jen žlutohnědá © hole Nardus stricta, S chudými porosty klečovými, v nichž na hranici © slezské (za hranicemi) mezi kameny 110. a 111. rostou tři k zemi při- tisklé keříky Juniperus nama. 4 Hřebeny k Jínínoši kryjí vřesovinné porosty klečové s chudou © květenou: Homogyne, Trientalis, Potentilla aurea, Pulsatilla alpina, Carex © rigida, Deschampsia flexuosa, porosty Vaceintum myrtillus a uliginosum * a p. Balvanité skaliny zdejších vrcholů, tak zvlášť Wiolkové kameny, k kryje pouze mech a lišejníky (Rhizocarpon geographcum). Zajímavé jsou — pouze Pferdekopfsteine, jejichž skaliska přechovávají vzácně i Sala; A herbacea. Okolo Vosecké boudy jsou pouze chudé útvary holí a rašelin, bel y zajímavějších druhů (hojně Potentilla aurea, Epilobium nutans, E. alsine=- 169 folie a p). A tak zamíříme zpět přes Labskou louku k protějšímu hěbetu Krakonoše. „Dáme se po svazích Krkonoše nad Labským dolem. Se svahů těeh E otvírá se krásná vyhlídka po hlavním hřebenu krkonošském. Na levo za rozlehlou. plání labské louky — která s této výše dá se celá přehlédnouti, u na níž teprve nyní Jasně vidíme ten boj rašelin a holí, které již žlout= nou místy 1 v samém srdci Jejím -— zdvihá se kamenitá »mohyla“« Tafelsteinu,, přímo před: námi Violkové kameny; vysokou věží zdvihá. se nad celé okolí bouda u Sněžných jam, za níž vpravo vystupuje Vysoké kolo, jež spadá pak příkře, k východu k Velikému Šišáku. Dále k vý- chodu těká oko přes hluboký zalesněný důl Sedmidolí k Dívčí louce, E- Malému Šišáku, Kozím hřbetům, aby, spočinulo konečně na. kuželi. Sněž- ky, ukrývající se za táhlým hřebenem Lahnberku, „který zase plání na, Bílé louce souvisí s dvojvrším ŠStudničné. Květena těchto svahů Krkonoše jest chudá, pokrývají je většinou smilkové hole a chudé klečové vřesoviny. Jen místy Jsou menší pra- ménky, namnoze zrašelinčlé. Jednu takovou rašelinku zarůstá celou Tricho- > phorum alpium, doleji pak v mechatině najdeme Carex magellanica, C. pauciflora, Siweertia pere enns, Bartscha. alpina, IZpilobtum nutans. Mno- -hem bohatší jsou jižní svahy Krkonoše. Tam jsou pěkné horské louky "S přečetnými Hieraců: 1 abpimum, 1. tubulosum, H. bohemicum, HH. pe- © dunculare, H. migrescens, H. decipiens, HH. murorum var., 1. vulgatum var., E. prenanthoides. (množství), HH. atratum, a též vzácné druhy: H. Wim- meri, HH. corconticum, H. asperulum, 1. albinum, H. inuloides.. Vedle toho jsou hojné Achyrophorus, Crepis grandiflora, Leontodon var. opimus, Gym- koza conopsea, (G. albida, Arnica montana vedle jiných rostlin lučních, na pramenitých místech i pěkné nivy,s Mulgedium, Prenanthes, Chaero- „phyllum Nirsutum,: Senecio vivůlarisy, Veratrum, Epilobium alpestre, E. al- -sinefolium, E. nutans,: Myosotis scorpioides, „Sweertia, | Bartscha, Trien- talis, Anemone narcissiflora, Trollus, Pedicutaris „silvatica, Carex magel- lanica, C. pauciflora, Tr ichophorum alpinum, Eriophorum polystachtum atp. Na jižním svahu, kde tvoří již blíže lesa menší porosty kleč, dělí se cesta k Mísečným boudám ve dvě ramena: Nedaleko tohoto místa stihneme opět. křovinku Sorbus sudetica, která i na druhé straně — t.zv. Gehánge — Krkonoše v jednotlivých keřích se objevuje. Nyní dáme se po hřbetu Krkonoše — suchém, holém, s krnícími Veratry, Melandryum rubrum, Potentilla aurea, Agrostis vupestris a křo- visky klečovými, kde na jednom. místě opět keříček Juniperus nana — na nejvyšší bod pásma, Kotel (Kokrháč, Kesselkoppe 1434 m). Jdeme -po krátkotravných lukách horských, polo holím podobných, zase s Hle- - ractum prenanthoides, H. alpinum, H. bohemicuin, H. nigrescens; hojná je „Pulsatilla alpina, Thestum alpinum, Potentilla aurea, Luzula sudetica, Mulgedium, Homogyne, Alectorolophus pulcher atd. Pozornosti zaslouží severní svah, kde nejdoleji jsou holé nardové a Deschampsiové s hojným Lycopodium. alpinum, výše chudičké alpinské lučiny s Pulsatilla alpina, Potentilla aurea, a jediné zde se v západním massivu nalezne Geum mon- otanum, nedaleko místa, kde se cesty křižují. Svahy směrem k pramenům Mumlavy Jsou v nejvyšší partii pokryty ssutí s mechy a lišejníky, Ly- r. copodium selago. Brzy však ukazují se pramenitá místa s překrásnými -nivam], Jejichz obrovské rostliny, zejména Mulgedia, Adenostyly a Aco- -mla tvoří rozsáhlé porosty, Některá prameniska jsou zrašelinělá (směrem. - k Labské louce), tam pak vedle Empetra, Vaccimi a ostatní rašelinné flory nalezneme i Pedicularis sudetica, jako vzácný úkaz v této části hor. „Pěkné jsou, „místy velmi rozsáhlé sineké lučiny. které jsou zvlášť dobře, 170 | o o vyvinuty směrem do Mumlavského dolu (Krakonošeům růžová zahrádka). Ještě dnes jest tu přepestrá květena, a bývala dříve daleko bujuější. Hojně je tu Dianthus speciosus, Čarex atrata, Potentilla aurea, Pulsatilla alpina, Anemone ranunculovdes, Trollius europaeus, Hieracia, jmenovitě 1 HH. silestacum (jediná lokalita záp. Sudet!), Bupleurum longifolum (ze- jména var. atropurpureum),- Allum. victorialis (mnoho), A. stbiricum, Scabiosa lucida, Viola biflora a celá vegetace alpinských niv, které se tu střídají s květnatý mi lučinami v nejpestřejší směsi. Zákoutí to věru hýří © barvami a krásou své květeny a právem zasloužilo si názvu »Růžové zahrady“. Vrchol Kotle kryjí porosty klečové s Homogyne, Trientalis, © Melandryum rubrum, Silene inflata, Pulsalilla alpina, Potentilla aurea a j., vedle nich pak hole, zejména lišejníkové (rozsáhlé porosty Cetraria islan- dica), Deschampsia flexuosa, Rumex acetosella atp.; všude se tu hojně vy- skytá na suchých útvarech Agrostis rupestris. Na Jižních svazích Kotle i Lysé hory — jejíž vrchol zarůstá hole, u velké části složená z Agrostis rupestris — kryjí zase bohaté horské louky s četnými Hteraci, zejména i vzácnými H. Purkynči (pouze zde!), H.Winmeri a H. albinímum, mnoho jest tu H. aurant'acum a fFloribundum, spousty Achyrophorus umflorus a Crepis grandiflora, hojná jest Arnica montana, Gymnadenia conopsea, (i. albida, Thesium alpinum, množství. Alectorolophus pulcher a Campanula Scheuchzeri, Polygala vulgaris, Phleum alpinum, Rumex arifolus, a ovšem celá řada rozšířených druhů. Četná pramemitá místa jejich zarůstá bujná vegetace Mulgedií, Polygonatum verhcillatum, Athyrium alpestre, Adenostyles, Veratrum, Acomfum na- pellus, ale Lilium martagon, Anemone narcissiflora, Geum rivale, Swecr- ba perennis, Bartschia alpina, Eriophorum polystachyum, Trichophorum alpinam a p.. Nedaleko lesa u Dvorských bud (směrem k Harrachovu) ve společnosti. Hreracitum aurantiacum roste mnoho Dianthus speciosus. Okolo bud jsou louky zkultivovány a tak jsou tu spousty Polygonum bistorta a Alopecurus pratensis, pak Crepis grandiflora, Hieracium. flori- bundum, Scrofularia nodosa a p, ano 1, Chamaenerium angustifolum a Urhca dioica zarůstá kamenitá místa na těchto lukách. Nyní však již pospěšme do Kotelných jam, kde čeká nás největší bohatství horské květeny. Než nesestoupíme po turistické stezce, ačkoliv © 1 okolo ní máme krásnou květenu s Dianthus speciosus, Thesium alpinum, Athyrtam alpestre, Polygonatum verticillatum, Adenostyles, Alectorolophus pulcher, Lilium martagon, Aconitum nepellus, Potentilla aurea, Pulsatilla alpina, Gentiana asclepiadea a spousty zralých borůvek, nýbrž dáme se ještě než začne stezka ta sestupovati do jam, malou, sotva znatelnou pě- šinou v levo, která nás chvíli vede po okraji jam, a pak teprve skrze Malou jámu a dělící hřebén vstupuje do Veliké jámy. Huecd na počátku cesty ukáží se nám skaliny, které nijak nás nelákají. vždyť. roste na nich jen borůvčí a brusnice. Avšak nedejme se přece zmýliti! Hledáme-h po- © zorněji, jistě že odměněni budeme vzácným nálezem. Rosteť na skalkách © těch místy dosti četně Salix herbacea, kterou jinak mezi borůvčím snadno bychom přehlédli. Potěšení hned na počátku úspěchem, s tím větší chutí sestupujeme © do Malé jámy, kde u potoka, jejž překročujeme, stihneme Epilobřum al- ineřo lin E. alpestre, Alchemilla glaberrima vedle obecných přípotoč- ních druhů. Přes hřeben, dělící obě jámy, sestoupíme k vlastnímu cíli- do Veliké j jámy. Hned na počátku stihneme nejbohatší lokalitu její, vá- pencová lože, v nichž jsou opuštěné doly. A okolo těchto soustředil se,- výkvět květeny horské. Skalky štol obrůstá množství Saxifraga oppositi- folia, pak Carex capillaris, na trávníčkách okolo Selaginella selaginoides, 171 -> Botrychtuní lunartia. Skalky mají tu nejpěknější květenu: Sax/fraga op- positifolia, Asplenčum viride (mnoho), Aspidium lonchitis (nečetně), Sedum roseum, (Galium sudeticum, (i. hercynicum, Iieracium rupigenum, Čarex capillavis, Festuca varia, vedle obecného Cystopteris fragilis, Festuca su- pina a p. Na hlinité půdě štolového ústí roste hojně (snad v dobách ku- tání sem zavlečená) Vussilago farfara. Hned u východu štol a nad nimi jsou pěkné alpinské lučiny se Selaginellou, Botrychium lunaria, Knautia arvensis var., Pulsatilla alpina a pod. Avšak pravé bohatství lučin těch jest rozvinuto teprve na svahu asi 20 7 pod doly. Lučiny ty jsou snad nejpestřejší v celém pohoří; nalezneme tu: Bupleurum longifolium, Li- lum martagon, Arabis sudetica (mnoho), Dianthus speciosus, Selaginella selaginoides, Carex capillaris, Kuphrasia coerulea, E. minima, Primula minima, Anemone narcissiflora, Pulsatilla alpina, Alchemilla glaberrima, Potentilla aurea, Carex atrata, Allium sibiricum, Alectorolophus pulcher, Achillea sudetica, Epilobium alpestre, K. alsinefoltum, Hieracium prenan- thoides, Phleum alpinum, Calamagrostis villosa, Digitalis ambigua, Crepis mollis, Thymus chamaedrys, Galium boreale, Pimpinella magna, Fragaria P OPERY VT VA i — vesca, Campanula trachelium, Paris guadrifolia, Trichophorum alpinum, na -vlhčích místech i Swertia perennis, Bartschia alpina, Mulgedium, Ranun- —- culus platanifolius, Thalictrum agnilegiaefolium, Adenostyles, Gieum ri- vale, Myosotis scorpioides, Athyrtum alpestre, Gerantum silvaticum, Viola —— biflora atd. E- Podobně bohatou vegetaci najdeme i v nádní jámy. Hned dole — -vstupujeme podle potoka "od turistické cesty mezi klečí a smrčím — ukryta, roste v množství na skalní ssuti Cryptogramme crispa. Při po- É toce najdeme spousty Bartsche a Sweertie, Aconitum nepellus, Geum rt- vale, Mulgedium, Gerantum silvaticum, Veratrum Lobelianum, mnoho h Delphinium elatum, Filipendula ulmaria, Ranunculus platamfolus, Vale- riana sambucifolia, Lilium martagon, Adenostyles alltariae, Chaerophyllum —- hirsutum, a vzácněji Anthriscus mitida, Allium victorialis, A. sibíricum, - Sbreptopus, Polygonatum verticillatum, Athyrium alpestre, Galium boreale, Thymus chamaedrys atd. Dole pod stromy skrývá se ještě i Mercurialis perennis, Oxalis acetosella, Majanthemum, Pulmonaria obscura a Jj. Svahy k vých. jsou poměrně chudé, v nádní dokonce jen trav- natým porostem (Calamagrostis villosa, Deschampsia caespitosa atp.) po- kryté. Teprve v zadní části rokle kde stékají se přečetné praménky, jest opět bohatá vegetace niv s celými formacemi Anemone narcissiflora, Thymus chamaedrys, Viola biflora, V. palustris, pak Epilobium alsine- folium, alpestre, E. nutans, Swertia, Bartschia, Trichophorum alpinum, Myosotis palustris a č. j. Tam při poloce nalezneme vzácný Petasites Kablikianus a P. albus. Konečně přicházíme ke skalním stěnám, které jsou z veliké části zarostlé mechem a travami, celými nasáklými vodou praménků zde vzni- kajících. Tyto mokré skalní koberce mechů jsou nejvítanějšími stano- visky Epilobium anagallidifolium, Carex vaginata, C. capillaris, Viola biflora, Sagina Limnaei, Cardamine resedifola, Allum sibiricum, Epilo= bium -alsinefolum, E. mutans, Na stupních skalních tvoří porosty Poa - Chatwii, Calamagrostis villosa, a krásné skupiny Adenostyles, Mulgedium, Thalictrum agulegiaefolium, Anthriscus mtida atd. Sušší skaliny bývají z jara celé ponachovělé něžnou Primula minima, a tu a tam bělá se na nich Pulsatilla alpina. Po delším šplhání po skalách dostoupíme konečně opět vrcholu hřebene, kde můžeme si odpočinouti před další poutí do hor. Dáme se nyní rychle přes známou nám již Labskou louku ke Sněžným jamám. : x n V- ak Sh Dad Př SYFEPPONC 7 PETE ok: ' 172: Cestou nepoutá nás nic zajímavého. Svahy Vysokého kola zarůstají nar- dové a deschampsiové hole, doleji rozsáhlé svahové rašeliny eriophorové © bez zvláštní květeny. Teprve když došli jsme k okraji jam, nalezneme opět některé za- © jímavější typy. U boudy: roste tu Poa laxza a Taraxacum mgrescens, na pokraji jam Primula minima, Pulsatilla alpina a chudé porosty Juncus trifidus. Sestupujeme. do Malé jámy strmou roklí, kde na skalách zase jen Primula minima; "Véprve dole,:kde přijdeme na alpinské nivy a skalní plotny mechaté, „zpestří se vegetace. Již v nejdolejší části rokle roste v množství Streptopus, dále pak okolo zmíněných ploten skalních a mezi. balvany naleznem hojně zase Primrula minima, Anemone narcissiflora, Pul- satilla alpina a p. Vegetace niv ničím se v celku neliší od'nádní Kotel- ných.jam, jen bují tu ještě statněji. Rychle hledíme se-dostati k protějším. | skalám, specielně ke stfední z nich, žíle čedičové, nejproslulejší lokalitě krko- nošské. Již dole musíme se prodírati houštím Mulgedii, Adenostylů, Aconit a pod., výše upoutává nás zase Anthriscus nilida a Pleurospermum austria- cum, které již nám ukazuje blízkost cíle. Však již také jsme na nejnižších stupních skalních. Ty zarůstá krásná alpinská lučina s vegetací velmi zajímavou: Calamagrostis. villosa, Deschampsia caespitosa Carex atrata, Luzula spicata, Gientiana campestris, Botrychtum Lunaria, Huphrasia mi- nima, Heracium. Engleri, H. chlorocephalum, H. abbinum, H. Wimmer, H. inuloides, Thymus chamaedrys, Poa nemoralis, Alltum victorialis, Ane- mone narcissiflora, Pimpimella saxzifraga var. alpestris, Sagina Linnaei, Coeloglossum viride, Myosotis silvatica, M. alpestris,. Ranunculus nemo-- rosus, Alchemilla glaberrima, Pleurospermum. austriůcum, Primula ela- tor, Convallaria majalis,- Briza media atd. Zde na kamenitých místech také nejprvé najdeme Androsace obtusifoha a Saxifraga moschata. Čedičové skály zdobí tu hlavně dole Sazxifraga moschata a Andro- sace obtusifolia, výše tyto dvě a Saxifraga bryoides, pak Sedum roseum, všecky ve velikém množství. Sbíráme tu Rubus saxatilis, Thymus cha- maedrys, Myosotis alpestris, Alchemilla glaberrima, Festuca varia, Cysto- „pteris fragilis, Aspidum filla mas, Arabis arenosa, Primula minima atp. Kdo chce dosíci největších rarit zdejších, musí se obrátiti v pravo do rokle, oddělující centrální skálu od ostatních skal. I tato rokle jest celá prostoupena čedičem. Zde rostou celé clony Saxrifraga brioides, porosty Cystopteris fragihs, nalezneme tu Epilobium anagallidioltum a Poa laxa. Teprve když dostoupíme závratných výší skoro při okraji jámy ukáže se nám několik kousků Arabis alpíma a se skal nad námi zakývá nám hlavičkou Saxifraga mvalis, aby uspokojila a odměnila naši námahu. Woodsia hyperborea jest nyní skoro vyhubena (neb snad roste ua úplně nedostupných místech) a jen ob čas podaří se nalézti jeden kousek na úpatí skal. Sestoupíme nyní s čedičových skal, a — než se vydáme do druhé © jámy — učiníme malou vycházku podél potoka, který tu teče po morénách, co chvíli ztráceje se pod spoustami balvanů. Přebujné porošty prame- nitých míst, kde nalezneme 1 Campanula latifolia a Carduus personata jsou nám již známým zjevem. Pozornost svou věnujeme nyní porostům. borůvčí po pravé straně pěšiny. V brzku dosáhneme cíle — objeví se ke- říčky Salix herbacea, aby doplnily náš obraz. Konečně tedy nastoupíme pouť do Veliké jámy. Pěšina vede nás přes hřeben dělící obě rokle. Cestou ještě zastavíme se na tomto hřebeni — ještě v Malé jámě. Brzo po té, když jsme našli svou pěšinu, zpozorujeme v pravo pod klečí po- slední specialitu Malé jámy — Linnaea borealis; a pronikneme-li několik. kroků v levo do porostů kleče, uvidíme jí tu celé porosty — ale vetšinou ká a íd T F "3" ko a“ — sahují rozsáhlosti v horách našich ojedinělé. 173 sterilní. Dáme-li se pak klečí vzhůru no hřebenu až ke skalám jej koru- nujícím, nalezli bychom opět Salle herbacea. Než konečně přece ocitli jsme se ve Veliké jámě. Nebudeme se v ní dlouho zdržovati. Nádní její a nádherné morény kryje většinou porost kleče, místy velmi hustý, neproniknutelný, se svou normální květenou. Za povšimnutí stojí zde pouze srázy a ssutě na svazích Vysokého Kola. Tam nalezneme mnoho ( "ryptogramme crispa na ssuti, na travnatých mí- stech. Hieracia, zejména i /I. albinum, a na mokvavých omšených skalách a při praméncích Epilobium anagallidifolum, Alchemilla glaberrima a Allium. vietorialis. 4 nádní udává se i Archangelica a Viola lutea; Sem- pervivum soboliferum prý růstalo na skalinách. Konečně pozoruhodna jest Agnetendorfská jáma, z níž udává se Delphinium elatum. Jinak má zcela obdobnou vegetaci jako nádní všech roklí; zajímavý jest při ústí jejím starý kmen klenový (Acer pseudoplatanus), stojící uprostřed alpin- ského paloučku. Vysoké kolo má význačnou květenu horských drolin. Vrchol jeho pokrývají spousty balvanů, a tak jest možno pouze mechům a lišejníkům, aby se tu usadily (Rhizocarpon geographicum, Lecanora atra, Alectorie, Andrey, Grimmie, Gyrophory, Racomitria a p.). Z vyšších rostlin roste tu jen Lycopodium selago. Teprve kde se ssuť uvolňuje zachycují se keře klečové a s nimi některé odvážnější druhy, jako Welandryum rubrum, Pa inflata, Cryptogramme crispa (jde, j jak jsme se zmínili, až do Veliké - jámy Další hřbet Velikého Šišáleu a Dívčí hřeben jsou opět téhož rázu jako hřeben u Jínínoše. Opět ty suché, vřesovinné porosty klečí a hole P amtdNé: kde jen nějaká Carex rigida, Agrostis vupestrís, Homogyne a p. zpestřují chudou vegetaci. Změnu přinášejí pouze v. svahy Velikého Ši- šáku, kde jsou písčité strže' (sesuté hole, malých rozměrů), které pokrývá Deschampsia caespilosa, s níž tu rostou trsíky Gnaphalium supinum. U Petrovky stihneme kulturní louky s přehojným Rumex alpinus a Imperatoria ostruthium. V sedle na Dívčí louce obklopí nás na vzdá- „lenost asi 2 4m opět lesy. Jsou to však nízké lesy rašelinné (alespoň , z větší části). Rašeliny zdejší jsou vesměs rázu Vaccinium uliginosum, V. myrtillus, Empetrum mgrum, tudíž již odumírající. Pouze jedna partie jest ještě živá s úplnou vegetací rašelinnou. Jest typu klikvového. V ra- šelinníku proplétá se Oxycoccos ne Andromeda, nalezneme tu hojně Carex pauciflora, C. limosa (nikde však (. magellanica!), hojnost Drosery, Empetrum nágrum, Vaccinium uliginosum, obě ovšem v menších skupi- nách. Na písčitých místech roste tu Marchantia polymorpha. -Dále ke Spindlerově boudě lesy jsou hustší, avšak namnoze jen S podrostem Calamagrostis villosa s řídkým Veratrem, Prenamnthes a p.. takže i ty poukazují na rašelinný ráz. Ráz ten udržuje se i na svazích k Hajnu a do Sedmidolí, kde ještě ve výši asi 1000 m roste místy Ozy- coccos, Empetrum, spousty. Vacermtum oh oka Carex turfacea. $ S TX. Východní massiv. Za Špindlerkou vstupujeme již do obvodu východního massivu. Stoupáme po úbočí Malého Šišáku, kochajíce se krásným pohledem do Slezska. Květena valně nás nevábí, jeť to obyčejná květena klečových po- rostů. Ta provází nás, střídajíc se s alpinskými nivami a chudými hor- skými Inčinami, po célém hřebenu až k boudě Jindřichově. Všimneme si tu jen nádherných porostů klečových, které zejména na Malém kole do- X Teprve u boudy Jindřichovy nalezneme lepší lučiny a nivy s Gymna- dema albida a některým. Hieraci. ; Od boudy sestoupíme podél pomníku Donátova a Wiekova, který leží uprostřed horských luk s četnými písčitými stržemi, na nichž jsou © pěkná Hieracia, zvlášť H. chlorocephalum a H. Wimmeri, pak hojně Ar- © nica mantana, Achyrophorus atd., k Velikému rybníku. Moréna uzavíra- jící jej k severu má nizounký — as 30 cm vysoký — porost klečový. Na svazích morény, zejména při výtoku rybníka, dosahují však porosty na- opak obrovské výše (až 3 m) a takové spletitosti, že jsou naprosto ne- proniknutelné. Květena jejich jest přirozeně chudá — porosty Calama- grostis villosa. Svahy morény nad rybníkem a volná místa mezi klečí © pokrývá pouze borůvčí, brusinčí a vřes. Hojným zjevem ve zdejších kle- čových porostech jsou statné keře Betula" carpatica. Jezero samo má velmi chudou vegetaci. Břehy jsou štěrkovité, beze vší květeny, na dně pouze rostou celé louky /soetes lacustris, a to od výtoku jezerního podél © východního břehu. č : : Hřeben morénový mezi oběma jezery kryjí zase suché klečové po- rosty s borůvčím, brusnicí, Empetrum nigrum, Skály a stráně u Velikého rybníka mají zase jen normální květenu horských roklí. Bohatší jest okolí Malého rybníka. Rybník sám, jak jsme se již © zmínili, nemá skoro žádné vegetace. Rovněž velmi chudá jest květena východní morény, která jest celá zarostlá čistou vřesovinou (Callunetem). Za to skály na západě a jihu mají květenu velmi bohatou. Již při cestě © ke Schlingelově boudě upoutají nás krásné a veliké křoviny Prunus padus © var. petraea. Nejpestřejší květenu chovají skalní rokle proti boudě. Pro- © tékají je ledové praménky z tajíčího snéhu, který tu ležívá až do nej- © pozdnějšího léta. Při těchto praméncích rostou spousty Cardamine resedi- © folia, Viola biflora, pak Allium sibiricum, A. victoriale, ma travnatých © místech Anemone narcissiflora, Pulsatilla alpina, Pleurospermum austria- © cum, Arabis Halleri, Achillea sudetica, Alchemilla glaberrima, Taraxacum nigricans, T. officinale, Angelica* montana, vedle obecných druhů. Skály zdobí ovšem Primula míniímá a Sedum alpestre, vedle toho, ač vzácně, © 1 Sedum roseum a specialita zdejší Veronica alpina. Zajímavé jsou též travnaté, balvanité svahy jižní, kde roste hojně, ale jen roztroušeně Ribes © petraeum, mezi travou Poa laxra, Poa Chaixvii, Taraxacum mgricans atd. © Mnoho pěkných druhů chovají horské louky na jižních svazích, kde roste © mnoho Geum montanum (až sem stoupá z rokle i Geum rivale, proto © často se tu objevuje míšenec obou), Achillea sudetica, Hieractum Wim- © meri, H. chlorocephalum, H. migritum, H. riphaeum a pod. Hojná jest tu- všude Salix lapponum, která zde rozkvétá místy až v srpnu, kdy roztál v okolí teprvé sníh. Lučiny u Hamplovy boudy jsou zajímavy hojným výskytem Selaginelly. P Podobně jako v západu Labská louka, tak i zde centrální plateau © — Bílá louka — vyplněno jest z veliké části rašeliništi. Nejživější raše- lina jest při pramenech Bělé, kde jsou i malé partie mechové. Celkem © však jest Bílá louka ve stadiu úplného odumírání. Klikvové rašeliny jsou © zde již nejvýš vzácným úkazem, ostřicové téměř chybějí. A tak jsou na. Bílé louce vzácné i Rubus chamaemorus, Drosera, Andromeda, Carex- pauciflora, C. magellamica. Největší část rašelin naleží dnes buď typu. Vaccinium uliginosum neb typu Eriophorum vaginatum resp. Seirpus caespitosus, v nichž jen zcela chudičká vegetace se daří. Velikou část pláně této pokrývají dnes již útvary xerofilní. Koppenplan (východní“ část Bílé louky) má rašeliny scirpetové pouze při pramenech Úpy, jinak zarostlá jest klečovou vřesovinou, v níž zajímá nás nejvýš Potentilla au= “ > rea, IHteractum alpinum, Deschampsia caespitosa var. aurea, Luzula ne- mmorosa var. fuligimosa. Na západě, zvlášť na Lahnberku a Teufelswiese, pak na celých svazích Studničné jest jediný, pustý, ani skoro klečovými keříčky nezpestřený porost Nardus strieta; jsou to snad nejrozsá! hlejší a nejpustší nardové hole v celých Krkonoších. Bohatší květenu nalezneme pouze okolo praménků. Tak jsou to prameniska nad rybníky, která jsou místy i zrašelinělá, n pak nalezneme přece Oxycoccos, Carew pauciflora, C. canescens, Trichophorum alpinum, u potůčku | Pedicularis sudelica, Viola biřlora, rašelinníkové koberce s Trientalis, Epilobium nutans. V by- střinkách často vzplývá Montia rivularis, Na mírnějších svazích, zvlášť pod Jindřišskou bondou jsou vyvinuty svahové rašeliny téhož rázu jako v Labském dole. Zde jsou zejména obrovské porosty Salix lapponum, které zdobí okraje rybníků po celém jejich rozsahu. Svahy zdejší vedle rašelin mají 1 krásné nivy, pro něž jest karakteristickým zjevem Pedi- cularis sudetica, vedle Senecio rtoularis, Adenostyles, Mulgedium, Ve- ratrum, Ranunculus platanifolius a č. j< Podobné nivy nalezneme i při pramenech Úpy a Bělé, všude se spoustami Pedic ularis sudetica, která zdobí i rašelinné louky u boudy Rennerovy. Pod Rennerovou boudou řítí se Bělá skalnatým údolím svým, Weiss- w assergrundem. Údolí to vyznačují hlavně dvojí, resp. trojí útvary. V dolní části jsou mokré skaliny s Cardamine resedifolia, Viola biflora, Epilobium alsinefolium, E. nutans, Primula minima, Sagima Linmaei a p. Na mír- nějších hořenních svazích zelenají se svěží nivy a alpské lučiny. kde — roste ve velikém množství Geum montanum, Pedicularis sudetica. Pulsa- tilla alpina, Anemone narcissiflora, Mulgedium, Ranunculus platanmifolius, Gentiana asclepiadea a celá řada Hieracií, tak H. atratum. H. glanduloso- dentatum, HH. vriphaeum a p., vedle všeobecně rozšířených rostlin těchto formací. Kozí hřbety jsou skalnatý hřeben, jehož skaliny a ssuť mohou ho- stiti pouze mechy a lišejníky, mezi nimi i vzácnou Cetraria nivalis. Za- jímavostí květena jejich nevykazuje. Povšimnutí zasloužejí teprve louky horské mezi. Kozímí hřbety a Studničnou, kde roste celá řada /Hieracii: H. alpinum ve spoustách, /H. migrescens, H. decipiens, H. prenanthoides, H. atratum, H. glandulosodentatum, H. riphaeum, H. bohemicum, H. pe- dunculare, H. albinum, H. pseudalbinum, H. corconticum, H. asperulum, H. Wimmeri, H. maritum, H. murorum a H. vulgatum v různých formách. Studničná jest právě tak ssutí balvanů jako Kozí hřbety, 1 má s nimi společnou květenu, Zajímavější jsou písčiny v sedle mezi oběma vrcholy. kde tvoří celé porosty Primula minima. Pěknou květenu má za to jižní svah. Ten pokrývají až k hranici lesní rozsáhlé horské a alpinské louky, kde jest zejména mnoho krásných, statných kýchavic (Veratrum), pak hojně Geum montanum, Pulsatilla alpina, Gnaphalium supinum, Epi- lobium alpestre, množství Campanula Scheuchzeri, Arnica montana, Achy- rophorus, Potentilla aurea, Anemone narcissiflora, Crepis grandiflora atd. Květena ta udržuje se i dále v sedle Geiergucké a na svazích Langen- grundu (Kammelu), kde na jednom místě roste hojně 1 Crepis mollis. Plattenberg a Fuchsberg jsou opět většinou zarostlé klečovými po- rosty a nemají tudíž zajímavější květeny. Důležitým zjevem jsou pouze © horské louky s nesčetnou Wiolou luteou, zejména okolo Rennerových bud. Velmi bohatou květenu mají opět různé partie Obřího dolu. Nej- © prvé prohlédneme si nejpřístupnější lokalitu, Kiesberk, rozsoehu to Sněžky, oddělenou od ní Koppenbachem. Dáme se hned od Kovárnv (Bergschmiede) lesní stezkou, které tvoří pokračování turistická cesta, vinoucí se vzhůrn ů peahnon po stráních Rosenberku. Cestička ta vede nás z počátku 176 lesem, kde zvlášť četné mokřady vyznačují se bohatou vegetací, ioldzaea: j s alpinskými nivami. Brzo dorazíme ke Koppenbachu obklopenému ssutí balvanů, na níž roste hojně sivé /ieracium Schmidtii, výše pak keříky © Sorbus sudetica. Překročíme potok, a.po několika krocích oetneme se opět © © v lese. Pustíme se nejprvé dolů, hlubokými stinnými lesy. V těch brzo nás uvítá velmi pestrá květena. Smrkům přimíšeny tu jsou místy i buky a tak jest tu vždy dosti humusu. Proto máme tu vybranou květenu subalpin- skou, ano rostou tu i některé typy teplomilné: Aspidiuwm lonchitis (hojně), Aspidium lobatum, Monesis uniflora, Ajuga reptans, Aspidium montanum Corallorrhiza innata, Epipogon aphyllus, Convallaria majalis, Pulmonaria © obscura, Pirola rotundifolia, media, secunda, Viola mirabilis (!), Epipactis latifolia, Rubus saxatilis, Mercurialis perennis, Gymnadenia conopséa a p. Dáme-li se stezkou vzhůru, přijdeme brzy na četné štoly s haldami ka- mení a skalinami. Na skalnatých těchto lokalitách, mnohdy těžko pří- © stupných, rostou veliké clony Sazifraga, oppositifolia, méně. Alsine (i0- rardi, hojně Asplentum viride, Festuca varia, Carex capillaris, Galim su- deticum, Thýmus chamaedrys, Asplenium ruta muraria, ma ssuti skalní © a travnatých skalinách často Sorbus sudetica. Světliny lesní, zvlášť na skalnatém podkladu hojné, jsou vesměs nejkrásnějšími alpinskými luči- nami s přepestrou květenou: Selaginella selaginoides, Carex atrata, Bu- pleurum longifoltum, Scabiosa lucida, Sagina Linnaei (na vlhkých místech), Pimpmella magna, Lilium martagon. Digitalis ambigua, Leontodon his- pidus var. opimus, Sweertia perennis, Bartschia alpina, Thestum alpinum, Thymus čhamaedrys, Campanula Scheuchzeri, Phyteuma spicatum, Hiera- cium. prenanthoides, Senecio. nemorensts, | Linum. catharticunmy Aconitum napellus, Silene imflata, Melandryum orubrum, Erigeron acer, Carlina acaulhs, Deschampsia caespitosa, Dactyls glomerata, Melica nutans, Briza © media, Geramum silvalicum, Črepis paludosa, Calamagrostis villosa. Z břy 0: logických rarit nejznamenitější jest Neesiella rupestris, rostoucí tu na skaliskách v humusu lesním ukrytých ve společnosti Jungermánnia exa- nulata var. gracillima. Jedna štola naplněna jest vodou, na jejímž břehu, avšak na stanovisku naprosto nepřístupném, roste Crepis mollis s krásně © oranžovými květy. , Vystoupíme-li po naší stezičce z lesa do pásma klečového, přijdeme : opět na krásné horské louky, jejichž specialitou jsou vzácné jestřábníky; © H. glandulosa-dentatum, H. riphaeum. H. myritum, H. albínum, H. pseud- 3 albínum, H. Wimmeri, H. corconticum, H. inuloides vedle obecných JH. po a H. bohemicum, IH. pedunculare, H. migrescéns, H. prenamthoides 3 „t. pod. Naproti Kiesberku strmí příkré srázy Studničné s ostrým Teufels- oratem, od něhož k jihu zaryty jsou dvě (příp. tři) srázné rokle. To jest pověstná Čertova zahrádka, AWorado botaniků. Severní rokle jest svorová. © Již na úpatí jejím, kde jest celé moře balvanů, róste mézi ssutí ve vě- likém množství Cryptogramme crispa, která pak stoupá i na skaliny vlastní“ rokle. Na ssuti naleznem ještě Digitalis ambigua, Campanula Scheuchzeri M a p. Rokle, sotva 3 m široká, jest úplně skalnatá, a tak máme tu Jen skalní druhy, namnoze suchomilné, ježto potůček, tekoucí roklí, sbírá všecku vodu s horních poloh, se skalin však žádná neprýští. Hojně roste Primula minima, Saxifraga oppositifolia, Asplenium viride, Carda mne resedifoha, Alsiné verna, Viola biflora, Cryptogramme crispa a prá Jižní rokle jest porfyrová a skoro úplně bezvodá. Pouze pod ssutí jest dostatek vláhy, takže na ní mohly se uchytiti některé druhy, rovněž jakc na povlovných skalinách vytvořily se alpinské lučiny. V těch místech. nalezneme nejvybranější společnost: „Dianthus speciosus, Scabiosa lucida, ed Ž Šk P n n RK Uh db 177 Pleurospermum. austriačum, Carex atbratas Allien stbiricum, A victortalis, -- Digitalis ambigůa, Asperula odorata, Convallaria majalis, Anemone nar- © eissiřlora, Přmpinělla magna, Iteracia (HH. Schmidt, H. Wimmert, H. vulgatum var. calcigenum. H. bifidum, H. chlorocephalum), Sweertia pe- „rennis, Bartschia alpina, Thesium alpůvm, Cirstum heterophyllum, Pulsa- tilla alpina (schází Gentiana!). V této společnosti mile nás překvapí přímo -již pod skalinami Pulsatilla vernalis a Antennaria dioica var. hyperborea i se zvláštní formou Gnaphalum stlvaticum. Nejkrásnější odměnu za ná- - mahu, kterou nám působí slézání ssuti, připravily nám však skaliny na k konci rokle, tam kde se k sobě sbližují. Jsou zase zdobeny drny Alsine > věrna, Cardamine resedifolia, Saxifraga oppositifolia. pak Šedum roseum, 3 L Garex capillaris, Selagiňella selaginoides, Festuca varia, Thymus chamae- © drys, Sedum alpestre, Primula minima, Galium sudeticum i hercynium, Ž Cotoneaster, Sorbus sudetica. A v této společnosti trůní ena naší květeny Hedysarum obscurum, jejíž nachové hrozny květů jsou skutečně 3 nejnádhernější ozdobou zdejších skal. Br Při sestupu lesem © (který sáhá až skoro po tyto Hedysarové ska- liny, složen ze smrků, ale 1 hojných buků a klenů) všimneme si ještě 3 mokřadů, kde vyvěrají praménky ukryté dotud pod ssutí, na nichž čer- - venají se drobné rostlinky Drosera rotundifoha var. Dreviscapa a bělají - úhledné Parnassie, a na úpatí ssutě zvláštního, horám cizího zjevu — p. Vincetovicum officinale. Z Čertovy zahrádky nastoupíme cestu do pozadí Obřího dolu, t. zv. * Kotlů, které mají bujnou květenu, zejména niv, rovněž tak jako okolí „vodopádu Úpy a Schneegraben. Zajímavé jsou skalní nivy 0 va- - gmata, Sagina "Linnaei, Selaginella selaginoides, Allium oh A. victo- : rialis, Cardamine resedifolia, Viola biflora. Nivy oplývají statnými » druhy, i vzácnými Anthriseus mtlida a Pleurospermum austriacum, pak tu roste mnoho Anemone mnarcissiflora, Pedicularis sudetica, Pulsatilla úlpaa, ©- Epilobia, Cardamine Opizii a pratensis, množství Poa Chaixwi a č. j. Ve © Schneegrabenu druží se k této společnosti vzácná Salix phyllicifolia, ve- „ směs samičí, právě tak jako na druhé lokalitě středohorské — Brockenu. s - Sušším skalám jest krásnou ozdobou zde i všude jinde v horách Primula k minima; u vodopádu úpského druží se k ní i Saxifraga oppositifohu a Carew capillari 7s; ani Sorbus sudetica neschází, ukazujíc se tu a tam v oje- © dinělých keřích. Než ještě opustíme tyto končiny, prohlédneme si květenu g - lavinových ssutí, kde vedle normálních pro ně druhů roste i Thymus - chamaedrys, Cryptogramme crispa a Iieracium rupigenum. É -Zbývá nám nyní z roklí povšimnouti si ještě Melzersgrundu. Avšak Ě nebudeme se v něm příliš zdržovati, nemáť mnoho významných typů. - Jest nejvýchodnější lokalitou Alchemilla glaberrima, která schází již - Obřímu dolu, mnoho tu rošte Geum montanum, Aspidium oreopteris a $. pak některá /ieracia (H. Schmidti, H. inuloides, H. rupigenum. H. vi- © phaeum). T Prunus padus var. petraea se tu vyskytá. £ © Konečně vystoupíme si i na Sněžku. Tato koruna našich hor jest © vlastně »hromadou balvanů<, a tak z největší části platí 0 její květeně, - co řečeno bylo o vegetaci horských drolin, pouze. dlužno dodati vzácnou i »protěž Sněžky« Thamnolia vermicularis, bílou Cetraria nivalis a specia- lita bryologickou Dryoptodon atratus, rostoucí ve skalinách u malé jes- -kyňky při Koppenbachu. Teprve pod samým vrcholem ustává ssuť. Tu -pak pokrývají půdu alpinské hole, jednak smilkové, jednak pro Sněžku -tak význačné hole Juncus trifidus, které táhnou se i na sousední Černou kupu. Místy jsou hole z Agrostis rupestris, neb hole lučinaté, kdé pak proste ojně vedle Pulsatilly a p. Luzula spicata a Poa laxa. Podobné lu- p 12 Ř jediné tu iošloučí V po, Pellidioub. rej na! pod boudami roste Taraxacum nigricans (rovněž i T. officinale) a Sagina Linnaei var. macro- carpa. Ve všech, ovšem zvlášť hojně ve skalinných útvarech roste na. Sněžce Sedum alpestre. : C. Rýchorec. Rýchorec (Rehhorn) zaujímá v našem obvodu zcela + Výuaaeoné po- stavení. Představuje vlastně samostatný obvod v rámci obvodu krkonoš- ; ského, samostatné pohoří en miniature, v němž na rozloze několika kilo- © metrů vystřídá se vegetace všech pásem krkonošských. Na úpatí máme. podhorské útvary v nejkrásnějším vývoji, horská údolí přechovávají kvě- stenu horských lesů, a na hřbetě samém zaujímá veliké plochy vegetace vysokohorská, ač ani nejvyšší vrcholy nevy stupují mnoho nad 1000 m!. Vysokohorské nivy a louky bují tu v nepatrné výši 900—1000 m! Značný © vliv jistě tu má působení vápence, který — ač v nemnohých a malých © ložích se vyskytá — přec asi jest důležitým činitelem v rozdělení útvarů. Vápence pak nejhojněji vystupují na úpatí hřbetu, kde chovají vybranou | i teplomilnou květenu. : ; V okolí Vrajtu mají význam hlavně dva útvary: útvary luční a. hájky podhorské. Louky jsou z největší části kulturní, velmi bujné, ale bez zajíma- vosti; (řerania vyskytují se obě, dole pralemse, výše a pak na vlkých lukách silvaticum. Za to nejvýš zajímavé jsou pralouky krátkotravé, místy © až rázu pastvinného, které zejména na úbočí nad Maršovem kryjí roz- sáhlé plochy. Tvoří je hlavně Anthoxanthum a Daschampsia Hlevuosa, na- pastvinných faciích mnoho Nardus. Vyznačuje je v podzimku přehojná © Crentiana baltica, řidčeji carpathica, pak Parnassia palustris na vlhkých. místech, tamtéž pak často 1 Polygala amarella. Krom toho hojné jsou Linum catharticum, Euplrasia (Rostkowiana a stricta), Carex flava, Goo- denoughi, glauca, Eriophorum angustifolum, Campanula patula a rotundi- folia a pod. Hojný vyskyt Gerania (hlavně silvaticum), Cůrsia oleracea, © Heraclea a p. značí přechod ke stadiu louky kulturní. Podhorské lesíky jsou různého typu. Především na nevápenném © podkladě jsou tů hojné bory, v nichž bývá přimíšen dub, jeřáb, klen,- osika a p. Květena jejich jest ovšem chudá: porosty Deschampsia flexuosa neb vřesu, jindy borůvčí a brusiny s obyčejnou družinou svou. . Ž Jinde jsou lesíky smíšené neb i listnaté hájky z bříz, buků, osil, dubů, klenu, smrků, kladky hlohů, jívou, Sambucus racemosa, jeřábem. atd. Tam bývá Jasione montana, Thymus ovatus, Hypericum perforatum Tanacetum, Fragaria vesca, Chaerophyllum aromaticum, Galeopsis De bescens, Calamintha vulgaris; Pimpinella magna, Carlina acaulis a p., které- daří se zejména po kraji lesíků neb ve světlých partiích. Nejzajímavější Jsou ovšem lesíky na podkladu vápenném, Zejména: nad Maršovem hojně rozšíř ené. Jako příklad sloužiž nám známá Bůren- koppe, s míž jest krásný výhled na Krkonoše. Háj tvoří zase hlavně vá-. pencem favorisovaný buk, přimíšen však bývá i smrk, borovice, hojně : zejména duby, kleny a jeřáby, jako křoviny v podrostu jsou mladé je- řáby, hloh, jilm, růže, ostružiny, Sambucus racemosa. Bylinný podrost. - tvoří Poa nemoralis, Dactylis, Fragaria, Knautia arvensis, Viola silvestriss Epipactis latifola, Melica nutans, Calamintha vulgaris, Origanum, Gera- nium „Robertianum, Ajuga reptans, porosty Mercurialis perennis, Vurritis olabra, Veromca chamaedrys, Polygonatum verticillatum, Lamia, a |) A |- 179 nanthes, Aspidiunm filix mas, Daphne mezereum a č. pod. Zřetelně se tu tedy uplatňují bučiny. Dam však, kde háj se otvírá v travnatou a keř- „natou stráňku, tedy především na již. svazích, shledáme se zase se zná- mou nám Již od Vrchlabí společností. Vůdčím tynem tu je Gentiana cí- lata, vzácněji (nad Maršovem) (i. cruciáata, Carlina acaulis, Epipactis atro- purpurea, Briza media, HHieracium praealtum a p. Když vy stupujéme do vyšších poloh mizí vegetace luční a hájová, -i nastupují chudé poloxerofilní lesy a vřesoviny. V lesích těch, zase hlavně s podrostem borůvčí, ale i s vřesem, mísí se v dolních partiích ještě typy nižších poloh, př. Hypericum perforatum, Knautia arvensis. -ve vyšších polohách však již zjevují se čím dále tím hojněji typy sub- alpinské: Crepis grandiflora, Hieracium bupleurifolium (až do nejvyšších „poloh stoupá /l. boreale !), Homogyne, Gentiana aselepiadea a pod. Lesy mají však při tom karakter lesů vřesovinných, přimíšeno jest mnoho Nistnatých stromů, zvlášť Jeř ábynajivy (oba druhy), kleny. Často uplatňuje J se vegetace vřesovinná přímo, ména Carlina acaulis, Pimpinella saxi- fraga, Chrysanthemum leucanthemum. "Typickým průvodcem lesů těch jest Armca a porosty drusim. Na pasekách bývají spousty malin. Zejména v nižších polohách, ale i výše, lemují lesy a je pronikají © vřesoviště. Místy rozlehlé plochy září záplavou nachových keříků. Druhy -© průvodní jsou obvyklé: Deschampsia flexuosa -— jež tvoří místy sama po- rosty právě jako Nardus — Carlina acaulis, Pimpinella saxifraga, Soli- " dago virga aurea; Arnica a p. Horského rázu nabývá vegetace pouze v údolích, a to zejména směrem k Žacléři, méně v lesích na vých. svazích. Potoky tekoucí les- - mími údolími provázejí subalpinské typy dosti četně a značně hluboko: > Wulgedium, Veratrum, Ranunculus platamifolus, Valeriana sambucifolia, Aconitum rostratum, Thalictrum aguilegiaefolium, Petasites albus i Kabli- kianus (dle Vraxlera), Cardmis pěrsonata, Gentiana asclepiadea a p. ; Pozoruhodným úkazem jsou krásné bučiny, kryjící nejvyšší vrchol -celého hřbetu — /Hořelbusch. Mají rázovitou ale ochuzenou bučinnou ve- getaci, ale krom toho některé zvláštnosti. Podává si v nich vlastně ruku | Vegetace vysokohorská s podhorskou! Stihnemeť tu přes 1 m statné Astrantie major a vedle toho Allium vičtorialis, které ku podivu vybralo -si stanovisko tak stinné; roste zde dosti četně! Ostatně provází bučiny -ty Polygonatum verticillatum, Iilium martagon, Aspidium. dryopteris, Homogyne a j. Na pokraji přecházejí v mokřady, kde roste statná Vale- - riana sambucifolia, Veratrum, Cirsium heterophyllum. A tu již začínají horské nivy a rašeliny. Ostatně kryjí hřbet zase ony chudé, polovřeso- vinné lesy smrkové, jako na úbočí. Hlavní ozdobou Rýchorce jsou však rozsáhlé horské louky a sub- - alpinské nivy, nejkrásněji na záp. a sev. svazích Ouetschensteinu a pod Hofelbuschem vytvořené. Horské louky mají karakter asi obdobný, jako louky pod Studničnou (Blaugrund a p.), ale nižší a chráněná poloha při- vábila některé »teplomilné« druhy. Většinou pestří se tu vybraná kvě- tena. V podletí celé louky tono1 v nevtíravé žluti tisíceré Viola lutea, -později zdobí je zlatá Potentillu aurea a Huphrasia picta, v létě pak „ i C Hl Ň s 7 4 u“ % : ji. k ná žloutnou se květy jestřábníků (hlavně /I. gothicum, ale vzácněji 1 četné horské druhy); na vých. svazích Guetschensteinu hojněji vystupuje Pul- satilla alpina. Ve společnosti těchto rostlin objevují se: Veratrum, Crepis grandiflora, Hieracium bupleurifolum, Achyrophorus uniflorus, Polygala vulgaris, Parmassta palustris, Carlima acaulis, Gerantium silvaticum, Alche- ommilla alpestris, Armica, Galiům. mollugo, Primula elatior, Heracleum, Knautia arvensis, Polygonum bistorta, Cardamine pratensis, Gymnadenia 180 rá | MM conopsea, Carex flava, T hymus. chamaedrys, , Antennaria, Alectorolopi crista gali, Dactylis, Linum catharticum, Suecisa a č. j. Místy však — nad, Weiselthiuser — přecházejí louky ty až i v hole horské, které © voří: Nardus stricta, Jumcus sguarrosus (na vlhčích místech), kde plazí se Ly- copodium clavatum 1 vzácné L. alpinum, jednotlivá Hieracia, zas hlavně gotlúcum a p. Nad Dorrengr undem zdobí louky horské krásné trsy a sku- piny Gentiana asclepiadea, pod Hofelbuschem nalezena prof. Dominem. Euphrasta salisbur gensis. ; S luk na hřebenu stéká množství praménků, Be zavlažují all pohoříčka a mění je v horské nivy s přebujnou a krásnou květenou, Zvláštní malebnosti dodávají nivám těm roztroušené skupiny křovm, které tu tvoří zakrsalé buky, někdy též klemy, Salix silestaca neb jeřáb,- a v jejichž stínu združila se květena obzvlášť bohatá. Všude tu stihneme- jako nejvýznačnější typy: Aconitum. rostratum, Lilium martagon. Vera- trum, Polygonatum verticillatum, Gerandum silvaticum, kapradě, zejmena, Alhyriun. alpestre, Cirstum oleraceum, Cirs. heterophyllum (vzácněji!), © Petasites albus, Geum vrivale, Filipendula ulmaria, Carduus personata Valeriana sambucifolia, vzácně Aconitum napellus, dosti často Delphinium © elatum !, (Senecio nemorensis, Premanthes, Crepis grandiflora, Heracium © bupleurifolium, Iypericum guadrangulum, Ranunculus platanfolius, (řen- hana asclepiadea, Solidago, Mulgedium, Thalictrum agulegiaefolum, Me- "8 landryum silvestre a j. Zejména okolo křovinek soustřeďnjí se tyto typy, - a tam uchýlily se 1 některé druhy lesní, tak Daphne mezereum, Pulmo- naria obscura, Asarum, Homogyne, Paris a p. ý Na volných místech přecházejí v mokřady s Parnassií, Eriopkorum* angustifolum, Carex flava, Juncus filiformis a p. Pod Ilofelbuschém vy- tvořily se pak skutečné Sphagnové rašeliny, kde celé plochy zarůstá Eriophorum alpinum, ovšem též Eriophorum angustifobum, jest tam hojné, Veratrum, Pedicularis silvatica a p. 9 A tak nechybí Rýchorci krom porostů klečových žádný ze základ- © ních útvarů krkonošských. Jeví se nám jako ucelený, maličký okrsek se © svéráznou vegetací. Zejména ony subalpinské louky a nivy s rázovitými. bukovými křovisky jsou nejvýš svérázné, nemající vlastně obdoby v žád- ném útvaru ve vysokohoří našem. -of OBSAH: Předmluva. vod Část povšechná : IL Přehled horopisný a geologický II. Poměry klimatické. . IIC Přehled botanického výzkumu Krkonoš Phytogeografiepovšechná. .... I. Vegetační členitost Krkonoš IL. Floristické elementy . III. Vývoj květeny krkonošské . IV. Vztahy květeny krkonošské ku květenám ostatních horstev střední Evropy V. Vliv podkladu na utváření květeny . VL Vliv klimatických poměrů : Společenstva rostlinná L Útvary lesní . - ě 1. Horské útvary lesní. 2. Poloxerofilní sz smrkové a jedlové. . Lesy borové. AE rádiA dle Bučiny .. j . Smíšené lesy patra podhorského . Xerofilní hájky : „ Formace pořiční: olšin a vrboví Květena pasek . s Šk IL. Útvary křovinné . 8. Porosty klečové . : 9. Listnaté křoviny vysokohorské : 10. Křoviny patra A bkčny : ETA P ave IMON tvary luční . : a) Louky podhorské ; b) Louky horské 12. Alpinské lučiny 13. Horské nivy. 14. Pastviny . -15. Horské hole 2 E vastra vřesovinná , 6. Útvary vřesovinné v. Společenstva rašelinná 17. Rašeliny horské 18. Rašeliny luční . VL. Společenstva skalní 19. Útvary skalní . 20. Droliny a skalní ssuti horské VII. Společenstva vodní. S. 21. Vegetace stojatých vod. 22. Vegetace horských jezer . 23. Vegetace bystřin, potoků a řek.. Dodatek: Květena polní a ruderální Speciální charakteristika krajinná 00 lesů : ZE 77 KROKU py 88 6 vě o VONNÉ I Hory Jizerské IL Vlastní Krkonoše 1 Novosvětsko 2" 2. Sedmidolí Pe da kok VO RUUJALADBY 7 74 Ze 4. České předhoří ot 5. Severní podhoří B. Pásmo vysokohorské. Západní massiv . II. Východní massiv C. Rýchorec. 00, WD 42. ž A BB 5 g BB 65, ČTVRTÝ DÍL: Č. 1. Prof. dr. Ant. Frič: Studie v oboru křídového útvaru v Čechách. IT, Běloborské a Malnické vrstvy. 1879. Č. 2. Prof. Jan Krejčí a R. Holmhacker: Vysvěllení geologické mapy okolí Praž- ského. 1885, Č. 3. Prof. dr. Lad. Velahůvský: Prodromus kvěleny české. Dodavky a rejstřík (díl 4.). 1883. Č. 4. Prof. dr. Rm. Bořický: Petrologická studia porfýrových hornin v Čechách, Dokončil Jos. Klvaňa. 1880... . Č. 5. Ed. Pospíchal: Květena poříčí Cidliny a a. 1889, Č. 6. Karel Feistmantel: Visuté násmo flecové ve Slansko-Rakovnické dod 8 RO- uhelné. Přeložil Josef Kafka. 1885. PÁTÝ DÍL: Č. 1. Prof. dr. Jan Krejčí a lt. Helmhacker: Vysvětlivky ku geologické mapé Hor Železných a okolních okrsků ve východních Čechách. Vydání české upravil Josef Klvaňa. 1891. k : : i š : : : - : : : í : Č. 2. Prof. dr. A. Frič: Studie v oboru křídového útvaru v Čechách. III. Jizerské vrstvy. 1885. R ě : Č. 3. Karel Feistmantel: Ranenouhelné ítonr ve středních eckách. 1886., Č. 4. Jos. Dědeček: Mechy jatrovkovité (Hepaticae) květeny české. 1883. č. 5. Jan Krejčí a Karel Feistmantel: Orografický a geotektonický — území silurského ve středních Čechách. 1890... Č. 6. Dr. Ant. Hansgirg: Prodromus českých řas sajkonodsích. DM T. Vodití ně 11889. ŠESTÝ DÍL Č. 1. Prof. Fr. L. Silenský: O vrašelinách českých se stanoviska přírodovědeckého i hospodářského. Se zřením ku vrašelinám zemí sousedních, Díl I. Část pří- rodovědecká. 1886. š „2 Josef Kafka: Sladkovodní m ekodky oeiné české. 1886. . 8. Dr. F. J. Sludnička: Základové dešťapisu království Českého. Dle vio-lelých pozorování 700 stanic dešťoměrných. '1887. Klvaňa. (Díl TI.) 1889. .5. Frant. Klapálek: Výzkumy zvířeny ve fdáck zem -1ano, lena Do stíků. T. část. 1889, č č Č. 4. Dr. Gust. Laube: Geologie českého Rudohoří. Die něm vydání u upravil Josef č č. 6, Prof. dr. Ant. Hamsgirg: Prodromus českých řas K GaED oatích. Důl r. odě. 2. 1890 SEDMÝ DÍL: Č. 1. Josef Novák: Lišejníky okolí Německobrodského. 1888. Č. 2. Prof. dr. Ant. Frič: Studie v oboru křídového útvaru v Čechách. IV. Teplické vrstvy. 1889, Č. 3. Dr. Jos. Hanamann: O lučebném složení různých ornic a hornin českých a jejich hospodářské ceně. Do češtiny nvedl Josef Kafka. 1893. Č. 4. Bohumil Klika: Měkkýši třetihorních usazenin sladkovodních v Keporosápon. ních Čechách. 1892. |. : a : pe Č. 5. Dr. Ladislav Čelakovský syn: České če non zely 1890, Č. 6. Dr. J. Krejčí: Geologická mapa Čech, Sekce VI. (od Kutné Horu až k České Třebové). Vysvětlivkami opatřil dr. A. Frič. 1891. OSMÝ DÍL: Č. 1. Prof. dr. K. Kořistka: Přehled činnosti přírodovědeckého výzkumu Čech od roku 1864 až do roku 189%. 189. č. 2. Josef Kafka: n roj zvířeny ve zoddek eh. 11. Zotřena českých no níků. 1891. Č. 3. Dr. Václav Vávra: uonrafia -such korýšů akořevělch. 1892. : Č. 4. Prof. dr. A. Hansgirg: Prodromus českých řas sladkovodních. Díl TY. 1892., Č. 5. Josef Kafka: Hlodavci země České, žijící i fossilní. 1892. Č. 6. Prof. Fr. Klapálek: Výzkumy zvířeny ve vodách českých. Mobeavícen okna stíků. IT. část, Druhá řada, 1895. DEVÁTÝ o Č. 1. Prof. dr. Ant. Frič: Studie v oboru křídového útvaru v Čechách. V. Březenské vrstvy. 1895. Č. 2. Prof. dr. Ant. Frič a dr. V. Vávra: Výzkumy zvířeny ve vodách českých. Zvířena rybníků Dolno-Počernického a Kačležského. 1895. Č. 8. Josef Klvaňa: Údolí Vltavské mezi Prahou a Kralupy. Petrografická cin 1893 Č. 4. Dr. Jos. Hanamann: Lučebná povaha tekoucích vod českých. Díl I. kl. chemie Ohře, 1896. č. 5. Prof. dr. Kořistka: Východní echa znujímejicí no ozílěně“ králické a že- lezné jakož i východočeskou nížinu. 1986. . Č. 6. Dr. A. Frič a dr. G. Laube: Geologická mapa čec. Sekos 11. 1895. XX X AX MX . z EEE: al HX OMOMUAK Z AXA NM K = 2 EE 2-19 nd. rn) K oto o n DESÁTÝ DÍL: Č. 1. Dr. A. Frič a dr. G. Laube: Geologická mapa Čech. Sekce II. 1896. . ©. „K č. ? Vlad. Jos. Procházka: Miocaen východočeský. 1895. : s k- č. 3. Prof. dr. Ant. Frič a dr. V. Vávra: Výzkumy zvířeny ve vodách SeskýcA Výzkum dvou jezer Šumavských, Černého a Čertova jezera, na přenosné stanici zoologické. 1898.. : Sot Č. 4. Prof. dr. A. Frič: Studie v oboru kř zdovéko 0ané ví. ČKlomečké oněkeí 1898, K Č. 5. Dr. Jos. Hanamann: Lučebná s tekoucíck vod českých. Di! IT. Hydro- chemie Labe. 1899. 5 : „0 o č. 6. Jos. Kafka: Šelmy fCaruteoru). nen české, žijící i | fosilní. 1901. : k k -M JEDENÁCTÝ DÍL: Č. 1. Dr. Jos. Hanamanu: O povaze půdy a živinném kapitálu českých ornice. Přeložil J. Kafka. 1904. —. : „E o Č. 2. Dr. Antonín Frič a dr. Edvci jin 1 Bayer; Studie v bora křídového útvarů v ského. Perucké vrstvy. 1905. . 3 : L E č. 8. Prof. dr. Ant. Frič a dr. V. Hura! Fak u Zakoko: ve pt p ih Výzkum Labe a jeho starých ramen, na přenosné zoologické stanici. 1903. K 16— Č. 4. J. N. Woldřich: Geologické studie z jižních Čech. I. Z Českomoravské vyso- činy. Oblast horní Nežárky. 1898... . 7 > OT S Č. 5. Dr. J. F. Babor: Měkkýši českého oeíoátleneu a álosnen“ 1901. R : „E 6- Č. 6. J. J. Daněk: Studie o permském útvaru v Čechách. I., II., III. Krajina Cao Brodská, Vlašimská a okolí Lomnice nad Popelkou. 1902. : „K8— DVANÁCTÝ DÍL: Č. i. Prof. dy. J. L. Barvíř: Úvahy o původu zlata u Jílového a na něklerých jiných místech v Čechách. 1901. 3 „K 6- Č. 2. Karel Thon: Monografie českých vodulí. Díl a Zenon old Kram (1908. K 5- Č. 3. Prof. F. Klapálek: Čmeláci země České. 1902. . „K 2 Č. 4. J. N. a Jos. Woldřich: Geologická studie z jiěnách Čech. I. Údalí Volyňky na Šumavě. 1903. 5 „K 6— Č. 5. Dr. K. Domin: Rudohoří a brk zedrokanakí. Studie fvlogoomr Bek 1907. K 6- Ď. 6. Prof. dr. Filip Počta: Geologická mapa Čech. Sékce V. Širší okolí pražské. (Spracoval a vysvětlivkami opatřil.) 1902,- a ě 3 3 . „K 5 TŘINÁCTÝ DÍL: Č. 1. Karel Wohnig: Trachytové a andesitové vyvřeliny Tepelské vysočiny. 180. .K ž— Č. 3. Stanislav Hlava: Vířníci češlí. Monografie čeledi Melicertidae. 1904. . : „K 5— Č. 3. Oskar Pohl: Čedičové vyvřeliny Tepelské vysočiny. 1908, |. : „K 6— Č. 4. Fr. Rutiner: Drobnohledná květena pražských vodovodů. Přeložil dr, V. Fára 190757% : : 5 „K 8 Č. 5. Dr. František Bubak: nu P Díl L. Bor (Gredinatení. 1906. z = KH- Č. G. Frant. Novotný: Revise nadmořských výšek trigonometrických bodů okolí král. hlav. města Prahy. 197. : ě A i i š 8 vé S : : : „K 6 ČTRNÁCTÝ DÍL: Č. 1, Prof. dr. K. Kořistka: Doplnil prof. Novotný: Vrstevní mapa. Sekce V. 1910.. . K 6— Č. 2. Dr. Fr. Slavík: Spilitické vyvřeliny v praekambriu mezi Kladnem a Klatovy. 1907. : „K16— DSL Hvabeneb! SDudnrna = čtena českého útčarí iřetékorníha: Část I. 1909. x „K B- Č. 4, Jos. Kafka: Studie třetikorního útvaru v Čechách. 1908. . 3 : „E Č. 5. Jos. Kafka: Kopytníci země České žijící i vyhynulí. Dí) I. (1. Chobotnatí. — 2. Lichoprstí.) Se 67 obrazy. 1909. —. : x „K 6— Č. 8£. B. Brabenec: Souborná květena českého cár třetihorního. část IL. 1909. : „KM PATNÁCTÝ DÍL: Č. 1. Prof. dr. Ant. Frič: Studie v oboru českého útvaru křídového. Palaeontologický výzkum jednotlivých vrstev. Doplněk I. dílu archivu I., sekce II. Illnstro- vaný seznam zkamenělin cenomanních vrstev Korycanských. 1911. . „KW Č. 2. Proj. dr. Ant. Frič: Studie v oboru českého útvaru permského. 1911. . : „K 8— Č. 3. Dr. Frant. Bubák: Houby české. Díl II.: Sněti (Hemibasidii). 1912, . : á „K 8— Č. 4. Prof. dr. Ant. Frič: Druhý přehled činnosti přírodovědeckého výzkumu Čech od roku 1891 až do roku 1912. 1912. . 8 BE E Č. 5. Dr. E. Bayer: Fyiopalaeontoiogické dsky ků. nn | českých křídových vrstev peruckých. S 3 obrazy: 1914. . é : 3 3 KE $— ŠESTNÁCTÝ DÍL: Č. 1. Prof. J. Kopecký a Ing. Ruď. Janota: Půdoznalecká mapa okresu Velvar- ského. (1: 25.000). 1915. . é 3 3 „KSS Č. 2. Dr. K. Kavina: Monografie českých jatrovsk. Díl. M ntnále s. Invuniiů. (Hepatieae frondosae Bohemiae.) S 50 obrazy v textu. 1915... - 51 ee Č. 3. J. Kafka: Kopyltníci země české žijící i vyhynulí. (Ungulata,) Díl II. Sudoprstí. (Artiodaectyla.) 1916. S 72 obrazy. . S té Pa Č. 4. Dr. Frontišek Schustler: Krkonoše. oaléia m Bisnh (yionesuafickk) punk 1918. - > é : : : : : . 5 : : ě : : 3 a „K3 0— Komitét pro přírodovědecký výzkum Čech. Praba-II. 1700. Museum. Jednatel Dr. VW. Vávra. 4 ARCHIV PRO PŘÍRODOVĚDECKÝ VÝZKUM ČECH. (Svazek?iXVI. Čís. 5.) ©) == ———— (105.) KE: ď. + 3 aw, Z 2 JE Z (8 oh R $-42! G p 4 . "= : MY: B M DSE, Ř » i 2 4 ie DĚ Přehled činnosti © Komitétu pro přírodovědecký výzkum Čech od roku 1913 až do roku 1917. PODÁVÁ Dr. V. VÁVRA, ŘEDITEL ZOOL. ODD. MUSEA ČESKÉHO, JEDNATEL KOMITÉTU PRO PŘÍRODOVĚDECKÝ VÝZKUM ČECH. PRAHA 1919. © V KOMISI FR. ŘIVNÁČE. — TISKEM DR. ED. GREGRA A SYNA, Archiv pro přirodovědecký výzkum Čech Čís. a S55 bs 12. 22, . Bohuslav Hellich: Perloočky země České (Cladocera). 1878. obsahuje následující práce: PRVNÍ DÍL: (R. 1869—1870) (I. až V. odděl. čís. 1—10) © (Rozebráno. I. Topografické oddělení: Prof. dr. Karel Kořistka: Terén a poměry výšek v Středohoří a v pískových horách severních Čech, s vrstevní mapou výšek, sekce II. 1870 . m Ř S 3 8 Cena mapy zvláště 3 2 : : k k k 3 P ů k c ě í : „K 32) II. Geologické oddělení: . ž 3 í 5, ee By = a) Prof. Jan Krejčí: Předběžné poznani 0 ošeobecných PE poměrech severních Cech. . b) Prof. Jan Krejčí: Studie v oboru českého křídového útvaru. - c) Dr. Ant. Frič: 1. Palaeontologické bádání v jednotlivých vrstevních pánvích če- ského křídového útvaru. 2. Palaeontologické zprávy, týkající se některých ma- lezišť v oboru melamorfických, třetihorních a čtvrtohorních útvarů. d) Karel Weistmantel: Kamenouhelná ložiště v okolí Radmic. 1869. III. Botanické oddělení: : a) Dr. Ladislav Čelakovský: Prodromus kvěleny české I. : : „© (Rozebráno ) IV. Zoologické oddělení: 1869. í í k i z s j „r -© (Rozebráno.) a) Em. Lokaj: Seznam brouků Čech. ee db) Alfred Slavík: Monografie měkkýšů pozemních a sladkovodních. c) Em. Bárla: Seznam pavouků severních Čech. V. Chemické oddělení: : Prof. dr. R. Hoffmann: Analytické bádání. 1870. . ; 4 £ ; ř á „K—50 DRUHÝ DÍL : První polovice (I—II., 1. 2.) (č. 11—16) - - K2- I. Topografické oddělení: Prof. dr. Karel Kořistka: Terén a poměry výšek hor Jizerských a Krkonošských u jejich výběžků, s vystevní mapou výšek, sekce III. 1877. ©- . „© (Rozebráno.) II. Geologické oddělení: 1. část (č. 12—15) e > „© (Rozebráno.) a) Prof. dr. Ant. Frič: Fauna kamenouhelného úlvaru v Čeojtichi 1871. d) Karel Feistmantel: Uhelné pánve u Malých Přílep, na Tisku, na Štilci u Ho loubkova, Mirešova a Letkova. c) Jos. Vála a Rud. Helmhacker: Ložiště železných rud u Prahy a Berouna. d) Rud. Helmhacker: Geognostický popis krajiny mezi Benešovem a Sázavou. 2. část: Prof. dr. Em. Bořický: Petrografická studia v oboru čedičů českých. . : (Rozebráno.) Druhý díl: Druhá polovice. (IIL—V.) (č. 17—21). - . „KW III. Botanické oddělení: Prof. dr. Ladislav Čelakovský: Prodromus se S české. (2. díl.) 1873. -. (Rozebráno.) IV. Zoologické oddělení 1871. : É „K 6- 19., 20. Prof. dr. Ant. Frič: a) Obratlovci Čech. b) (Rybářství Čech. ei Korýši čec, V. Chemické oddělení: s Prof. dr. Em. Bořický: O rozšíření drasla a kostíku v horninách českých, hledíc k. účelům agronomickým. 1871. x 5 = s s : 3 k s 3 Ě „K 120 TRETI DIL: I. Topografické oddělení: ; k Prof. dr. Karel r. Kořistka a major R. Doudlebský ze Sternecku: Seznam výšek v Čechách, jež v letech 1877 až 1879 od ce. k. vojenského zeměpisného ústavn trigonometricky stanoveny byly, s 1 mapou; 1884. . o 3 A : 3 : „K 360 II. Geologické oddělení: i Č. 1. Prof. dr. Em. Bořický: Petrografická studia znělcového horstva v Čechách. N07 OPR NO ap ke PMO OVOIZ 2 Č. 2. Prof. dr. Em. Bořický: Petrografická studia melafýrového horstva v Čechách. 1874. : i : : E á L : : M : 2— ČSD Gula Tebe SGečlonta českého Rudchoří. Dle něm. vydání upravil Josef Klvaňa. (Díl I.) 1882. III. Botanické oddělení: Prof. dr. Lad. Čelakovský: Prodromus květeny české. (Díl 3.) 1877. IV. Zoologické oddělení: Prof. F. V. Rosický: Stonožky země České. 1876. RAROH HA HA cd ž 3-20 V. Chemicko-petrologické oddělení: Prof. dr. Em. Bořický: Základové nového lučebně drabnontedého rozboru nerostů : a hornin. 1877. -. : 3 Páka o k 3 Ě $ : 5 * 5 - „K 280 ARCHIV PRO PŘÍRODOVĚDECKÝ VÝZKUM ČECH. (Svazek XVI. Čis. 5.) Ř PE o) HE (105.) Přehled činnosti Komitétu pro přírodovědecký výzkum Cech od roku 1913 až do roku 1917. PODÁVÁ Dr. V. VÁVRA,: ŘEDITEL ZOOL. ODD. MUSEA ČESKÉHO, JEDNATEL KOMITÉTU PRO PŘÍRODOVĚDECKÝ VÝZKUM ČECH. : PRAHA 1919, V KOMISI FR. ŘIVNÁČE. — TISKEM DR. ED. GRÉGRA A SYNA, : práné: o výročních schůzích Kole pro přír. výzk. Čech OBSAH. .. .. 00 6Č 0 ej. -05 © 8 39 jeje eo Ad 75 67 ej ce. ed 8000 O Padesát roků činnosti »Komitétu pro přír. výzkum Čech« ... . Členové »Komitétu pro přír. výzk. Čech v roce 1916« . . .... . Účetní výkaz za léta od roku 1912 do roku 1916 ... ... .... . Stanovy »Komitétu pro přír. výzk. Čech« ©. . . . ..... PPA Í Přehled činnosti komitétu pro přírodovědecký výzkum (Čech od roku 1913 až do konce roku 1917. Úvod. Zprávy o činnosti »Komitétu pro přírodovědecký výzkum Čech<« vydány dosud následující: p První roční zpráva o činnosti obou komitétů pro „přírodovědecký výzkum země české roku 1864. (V Praze, © v komisi F. Řivnáče, 1865.) Tiskem A. Renna. 3 Druhá roční zpráva o činnosti obou Komitétů pro F S nk Potosí výzkum země české roku 1865—1866 (v Praze, -1867 ž Další zprávy byly podávány v Časopise českého Musea a -ve »Výročních ven Společnosti Musea Království ; Českého. « -AŽ teprve r. 1891 podán přehled činnosti za 25 roků: l: Prof. Dr. K. r. Kořistka, Přehled činnosti přírodovědec- - kého a Čech od r. 1864 až do r. 1890. (Archiv pro přír. výzk. Pčech: Díl VIII. č. 1. 1891,) E Přehled za B 20 roků podává: B broL. Dr. A. Eric, Druhý přehled činnosti Dřírodově k (deekého výzkumu Čech od roku 1891 až do roku 1912. (Archiv pro; přír. výzk. Čech. Díl XV. č. 4. r. 1912.) i R. 1914 u příležitosti padesátiletého trvání uveřejnil podepsaný - V Časopise českého Musea roč. 88 sv. 3. str. 374: Dr. V. Vávra, Padesát o roků činnosti »Komitétu pro přírodovědecký výzkum P Čeeh« a v »Nár. Listech« dne 13. března 1914, čís. 70: »Půl století | činnosti >Komitétu pro přírodovědecký výzkum Čech.« V posední době podána ve výroční zprávě Musea za-r. 1918, 4 vydaná T. 1914. zpráva o činnosti Komitétu, která byla poslední tištěnou |- zprávou, neboť od té doby pro válečné poměry další zpráva musejní tiskem l | vydána ebyla. : Proto. oto usnesl se Komitét ve schůzi dne 12. června 1918, aby vydána v byla v->Archivu pro přír. výzkum Čech« Zpráva o činnosti »Komi- | tétu za léta 1913— 1917, kterou podepsaný jednatel o předkládá. dy Praze, 10. ledna 1918. Dr. V. Vávra, t. č. jednatel Komitétu pro přír. výzk. Čech, I. Zprávy o výročních schůzích „Komitétu pro přírodovědecký výzkum | Čech“ od roku 1913 až do roku 1917. | R. 1913. 49. výroční schůze dne 15. února 1913 za předsednictví JUDra Be- k dřicha prince ze Schwarzenberga a 10 členů komitétu. ; Jednatel Prof. Dr. Ant. Frič podal zprávu o prodeji přenosné sta- nice zoologické v Poděbradech České Akademii za 2000 K. Náklad na udržování zoologické stanice nebylo možno pro nedostatečné subvence. v posledních letech vřaditi do rozpočtu »Komitétu«. Proto učiněn návrh České Akademii na převzetí stanice, který přijat. Česká Akademie bude * dále pod názvem »Biologická stanice České Akademie« tento první na. kontinentu pro sladkovodní výzkum založený ústav udržovati. : »Archivu pro přírodovědecký výzkum Č Čech« vy- dáno v roce 1912: . Díl XV. č. 3. Bubák Dr. F., Houby české. Díl II. Sněti. (Hemi-. basidil.) 4 Díl XV. č.4. Frič Prof. Dr. A., Druhý přehled činnosti přírodo- © vědeckého výzkumu Čech od roku 1891 až do roku 1912. Výměnou za »Archiv< udržuje se spojení se 40 korporacemi a. ústavy. Nově k výměně publikací přistoupily: Kgl. zoologisches. Museum in Berlin, které zaslalo své »Mittheilungen< od ps 1898 a Carnegiovo Museum v Pittsburgu. Podány zprávy o výzkumu: Dr. B. Ježek zkoumal v r. 1912 vzácný johanáj Z Jáchymova a pokračuje ve pan: realgaru jáchymovského. Prof. Dr. Bubák pokračoval v mykologickém výzkumu a sice © Phycomycet. Nalezl na Mahonii nový rod Selerozythia. Materiál sbíral v okolí Tábora, Soběslavi, Třeboně a Týna n. Vlt. 3 Dr. V. Vávra pracoval o výzkumu Hydrachen v okolí Dvora Krá- lové, Bi o formě torrentikolní a na zoologické stanici v Poděbradech. . J. Baudyš sbíral materiál fytopathologický na Šumavě a v Po- Ještědí. Prof. Jos. Kopecký podal zprávu 0 pedologických pracích. Výzkum okresu velvarského byl úplně ukončen i s příslušnými roz- bory půdními. Obdobným způsobem pokračuje se na okresu Slaný. j K žádosti hospodářského spolku bylo v roce 1913 provedeno pro- zkoumání okresu Karlínského. Postup pracovní zde se dál novou urych- lenou methodou, kterou se postupuje více generellně a provedeno 120 roz- borů chemických a přes 500 rozborů mechanických. Účetní zpráva za rok 1912 vykazuje příjem s dodatečně vy- placenými subvencemi K 8878'08 a vydání 776£ = a pokladní hotovost K1111336. 4) Prof. Dr. Ant. Frič předkládá po té rozpočet na r. 1918. Poněvadž - položky příjmů jsou zcela nejisté, usneseno na návrh p. dv. rady Prof. K. Vrby, by po zajištění jich svolána byla mimořádná schůze ku pro- - jednání rozpočtu na r. 1915. Pan Prof. Dr. Ant. Frič oznamuje, že vzdává se funkce jednatele 6 Komitétu. -Pan president vyslovuje mu vřelé díky za dosavadní vedení správy © Komitétu po dlouhou řadu let. návrhu. Schválen dále návrh na změnu stanov a zvolena komise ku podání Volby. Oznámena resignace p. cís. rady Jos. Kořenského na | členství výboru Komitétu. Po té zvoleni opět vystupující členové. Dne 15. listopadu 1913 odbývána mimořádná schůze Komitétu za © předsednictví JUDra Bedřicha prince Schwarzenberga a za přítomnosti -10 členů. -© Pam president oznamuje těžké ztráty, které od poslední schůze po- stihly výbor »Komitétu«. Dne 10. září t. r, zemřel pan dvorní rada J. Hofmanm a dne 20. 201 L- T. Pan vrchní horní rada Jan Hrabák. Oba pánové: byli dlouhou řadu let členy našeho »Komitétu« a radou - svou vždy účele naše podporovali. Právě v den této schůze zemřel o 7. hod. ranní Prof. Dr. Ant. Fri úč. Byl členem a jednatelem Komitétu od,doby jeho založení a ukládal velkou část svých prací v »Archivu pro přírodovědecký výzkum Čech«, : -jehož byl spoluzakladatelem. Jeho zásluhou staly se Čechy jednou. z nej- | » lépe přírodnicky prozkoumaných zemí v Evropě a jeho práce získaly „1 v cizině jak »komitétu«, tak 1 »Archivu« plného uznání. Jméno F'ričovo | zůstane vždy spojeno s dějinami »Výzkumu« a »Komitét« zachová mu | vždy vděčnou a nehynoucí památku. : Pan president sděluje, že 6. dubna 1913 pověřil prozatím agendou jednatele Dra V. Vávru, jemuž 14. května b. r. předal tutéž Prof. Dr. A Rě. Po té schválen rozpočet na r. 1913 dle skutečných příjmů. Výměnou za Archiv odvedeno do musejní bibliothéky od 12. dubna b. r. došlých 108 svazků a 114 map. Výměna se udržuje s 42 ústavy. Předloženy o ibane podporou »Komitétu«< vydané, Prof: Cr. Purkyně, Geologie okresu plzeňského, 1913 a Dra E. Baudyše o Čechy nové hálky. (Sborník Klubu přír. v Praze, 1912.) . - Podána zpráva komise ku návrhu změny stanov zvolené a při- jaté změny budou předloženy výboru Musea a Radě Zemědělské ku - schválení. Oznámena resignace Dra J. Pernera na funkci zapis 0- „vaťtele. | Výbor Musea zvolil svým zástupcem v Komitétu Prof. Dra B. Němce. Při provedené volbách zvolen jednatelem Dr. V. Vávra. Nově | zvoleni za členy Prof. Dr. K. Domin a Prof. Dr. E. Sekera. Členy subkomitétu zvoleni: Prof. J. Kopecký, dvorní rada Erof. Dr. K. vs Prof. C. ryt..Purkyně a Prof. Dr. Fr. Bubák. Pokladníkem pro rok 1914 zvolen Prof. J. Kopecký. -© Revisory účtů zvoleni: MgPh. J. Hellich a Prof. Dr. W. Počta. R. 1914. TAS MO Dne 3. března 1912 konána I. schůze subkomitétudle | nově schválených stanov. Jednatel Dr. V. Vávra předložil rozpočet na rok 1914, který se © schvaluje ku předložení Komitétu. © Úsneseno doporučiti vazbu všech dosud vydaných 96 německých čísel »Archivu«. jednak pro potřebu redakční, jednak pro výstavu, o sjezdu přírodozpytců v roce 1914, Komitétu navrhne se, by doklady prací a sbífky aspoň v dublet- tách, provedené podporou Komitétu, uloženy byly ve sbírce musejní. Prof. C. ryt. Purkyně uvolil se podati zprávu o pracích Komitétu pro zprávy říšsk. geol. ústavu ve Vídni' a pojme do zprávy té i ostatní © práce výzkumní v Čechách vykonané. i Dne 13. března 1914 konala se Padesátá výroční schůze „Komitétu pro přírodovědecký © výzkum Čech“. 3 Schůzi zahájil fan president JJ. JUDr. Bedřich prine ze Schwar- zenberga za přítomnosti 12 členů vřelým oceněním půlstoletí činnosti * »Komitétu« a předkládá následující pojednání jednatele Dr.V. Vávry: Padesát roků činnosti „Komitétu pro přírodovědecký výzkum Čech“. Založení »Komitétu pro „přírodovědecký výzkum Čech« před pade- sáti lety zasahá do dob, kdy již řada vážných pracovníků soukromými © pracemi přírodovědeckými nejen český národ uvedla mezi vědecké pra- © covníky v cizině, ale zvláště šťastně upozornila na přírodní bohatství v Čechách. Skvělé práce hraběte Kašpara Sternberga, Zippea, Preslů, Reussů, Barranda, Opize a Cordy došly čestného uznání v cizině a vzbu-. dily zájem o naši zemi, do té doby přírodnicky málo známou. ho Jako vědecký život v Čechách vůbec byl tou dobou soustředěn v »Národním Museu«, tak i přírodozpytci utvořili v Museu kroužek. přátel, kteří si vytkli za přední účel souborně přírodovědecky prozkou-.- mati zemi českou. Na důležitost domácího výzkumu poukázala již r. 1856 »Přírodní- cká sekce musejní«, jejíž podporou podniknuto »horopisné vyměření okoli © Pražského«. Záhy na to podniknut pokus o získání podpory vlády neb. země a r. 1861 předložen sněmu návrh, by každoročně vřaděna byla po- ložka do rozpočtu zemského k přírodnickému výzkumu Čech. Avšak po- litické a finanční poměry zemské nevedly k projednání tohoto ávihůll Uvažováno tedy, zda nebylo by záhodno, aby se k cíli tomu spojilo. několik spolků neb sborů a v r. 1862 v sedění přírodnické sekce musejní byl zvolen přípravný komitét z pánů Čelakovského, Friče, Kořistky, Krej- čího, Lokaje a Zengra, aby věc tu projednal; na návrh jeho usnesla se. přírodnická sekce musejní v r. 1863 předložiti návrh ústřednímu výboru. c. k. vlastenecké hospodářské společnosti, aby se spojil k účelu přírodo- vědeckého výzkumu Čech se sekcí musejní, k čemuž posléze jmenovaný. výbor svolil, a v dopise praví, »že důležitost a prospěšnost zamýšleného podniku i pro polní a lesní hospodářství uznává a seč síly společenské stačí, také podporovati hodlá.« : Tím ujaly se domácího, či jak tehda se říkalo »vlasteneckého« vý 4 zkumu dva nejpřednější spolky a zvolen ze členů obou přípravný komitět, d f který se v prvním svém sedění 14. března 1864 usjednotil hlavně na třech návrzích. Obě shora zmíněné společnosti převezmou řízení » Ko- mitétu pro přírodovědecký výzkum Čech<, ztrolí se řídící komitét ze tří členů musejních a ze tří členů c. k. vlast. hosp. společnosti, a výkonný komitét ze 12 členů. Na první práci zajištěn od Musea příspěvek 1400 K, od c. k. vlast. hosp. společnosti 3000 X a podána žádost k zemskému sněmu o roční podporu, která povolena byla v r. 1864 na r. 1865 obnosem 6000 K. Mimo | - to povolil »Český lesnický spolek« na tři následující léta roční příspěvek po 1440 K. Tím i finančně činnost komitétu byla zajištěna. Dne 29. května 1864 zvolil přípravný komitét s řídícím komitétem 12 členů komitétu vý- zkumného a tím skončena činnost komitétu přípravného. Subvencí bylo v prvních létech 14.000 K, které po zrušení státní a zemské subvence sklesly v r. 1911 na 4300 K, letos v r. 1914 pak zota- „vily se podporou Akademie a ministerstva orby na 7000 K. Presidentem komitétu byl hrabě Albert Nostic, jeho zástupcem hrabě Clam-Martinic. Členy byli pánové Lumbe, Komrs a Kiemann se strany hospodářské společnosti a Kořistka, Purkyně a Tomek se strany musejní. Za jednatele řídícího komitétu zvolen prof. Kořistka. Za předsedu komitétu výzkumního zvolen prof. Purkýně a za za- pisovatele Dr. A. Frič, který byl plných 50 roků v komitétu činným. Práce výzkumní rozděleny původně na pět oborů. Orografické ohledání země. Měla se stanoviti nadmořská výška míst důležitých, přechodů mezi rozhraními jednotlivých řek a ku praktickému upotřebení mělo se přiměřeně sestavení jich uveřejniti. Znázornění získa- ných dat mělo se státi vydáním vrstevní mapy výšek. IL. Geologické a agronomické výzkumy. "You dobou byl již vykonán © přehled geologický celých Čech c.k. geologickým říšským ústavem, takže * se práce tohoto oddělení obrátily k detailnímu a exaktnímu výzkumu. Agronomický výzkum měla podniknouti c. k. vlast. hospodářská společ- -nost pomocí vědecky vzdělaných hospodářů. III. Botanický výzkum. Mělo se ustanoviti rostlinstvo podle druhů, způsob, jeho rozšíření a jeho vztahy k polnímu a lesnímu hospodářství. . n IV. Zoologický výzkum. Ustanovení domácí zvířeny a její souvis- losti s ostatní zvířeňou evropskou a pozorování zvířeny polnímu a les- nímu hospodářství škodlivé. v9: V. Meteorologický výzkum. Zřízení meteorologických stanic. VI. Chemické zkoumání mělo se zabývati hlavně výzkumem půdy k účelům hospodářským a zkoumáním pitných vod. : Již při vypracování tohoto programu ukázalo se, že úkoly ty jsou tak obsáhlé, že by vyžadovaly veškerých sil a času jednotlivých spolu- pracovníků, S počátku bylo žádáno, aby veškeré odbory každoročně pro- vedly a uveřejnily část prací toho roku vykonaných. Mimo to předsta- vovali si ideálně výzkum tak, že zástupci všech odborů vyšetří společně = vždy jednu určitou část země. Již v prvních třech letech se ukázalo, že pro různorodost jednotlivých odborů a method výzkumních, z nichž každá - vyžadovala různě zcela jiného času, nutno od společného výzkumu upu- stiti. Členové povoláním svým životním jinde zaměstnaní mohli zpravidla „hlavně jen čas prázdninový pracím těm věnovati. Vydány byly též jen - dvě »Roční zprávy«, a sice první r. 1865 a druhá za dvě léta v r. 1867. Ve vnitřní správě důležita byla událost r. 1872, kdy rozpuštěna byla C. k. vlastenecko-hospodářská společnost, čímž ztracena byla hlavní sub- m. Sn vence »Komitétu<, která svým časem dosahovala 4000 K. "Tím však nenastalo v pracích výzkumních žádné přerušení. Členové řídícího kom1- čtvrtéhosdílu vydávány jednotlhvé práce v číselném pořadí. » -vých archů, 83 tabulek, 25 map a 3264 vyobrazení v textu. 8 tétu voleni byli původně doživotně, až se r. 1882 ukázala potřeba nahra- - diti členy zemřelé neb vystoupivší, kteří byli původně hospodářskou spo- © lečností zvoleni. Na vyjednávání Společnosti Musea, aby »Zemědělská - rada«, která zatím na místo »hospodářské společnosti«< byla zřízena, spolu- působila při výzkumu Čech, přistoupila »Zemědělská Rada pro království České«, podle jejího požadavku zrevidovány stanovy a podle nich vyko- nána nová volba členů r. 1885. : r Ani v novém složení nepovolila »Zemědělská rada« subvenci »Ko- mitétu pro přírodovědecký výzkum Čech«. i Stanovy v tomto složení zůstaly v platnosti až*do roku 1911, kdy * nutno bylo některá během času zastaralá zařízení opraviti. Podle stanov z tohoto roku schválených zrušena především sekce topografická a zasta- veno vydávání topografických a výškových map, které nahrazeno jsouc © zůplna mapami generálního štábu, stalo se bezúčelným. Z podobného dů- vodu zrušena též sekce meteorologická.. Zároveň spojen direkční komitét s komisí výzkumní v jeden »Komitét«. : Roku 1913 byly tyto stanovy v některých bodech, týkajících se vnitřní správy, pozměněny a ustaven pětičlenný subkomitét.. Po vydání dříve zmíněných dvou »Ročních zpráv< ukázalo se, že tento způsob uveřejňování výzkumných prací jest neudržitelný, a usne- seno uveřejňovati souborné práce ve sborníku, jemuž dán název » Archiv pro přírodovědecký výzkum Čech<. Řada spisů přírodovědeckých v něm za dobu padesáti let od r. 1869. vydaných čestně se druží k písemnictví českému této doby a vykonala svůj úkol vytčený. : V prvních třech dílech bylo dbáno toho, aby zastoupeny byly práce všech vytčených odborů výzkumu, ale záhy ukázalo se, že různorodé práce ty vyžadují k svému zpracování též času zcela různého, takže od »Archiv<, obsahující přírodovědecké výzkumné práce za posledních. 3 50 let, má 15 dílů s 99 pracemi od 55 spisovatelů. Skládá se z 686 tisko- V následujícím přehledu uvedeny výsledky v jednotlhvých odborech.: © 1. Oddělení topografické. Obsahuje v prvních dvou dílech prof. K. © Kořistky >Terén a poměry výšek v Středohoří a v pískových horách se- + * verních Čech, s vrstevní mapou výšek sekce II. 1870«. »Terén a poměry — výšek hor Jizerských a Krkonošských a jejich výběžků«, s vrstevní mapou výšek, sekce III. 1877« v devátém dílu čís. 5. (1906), v třetím dílu (1884) Kořistkův a Doudlebského ze Sternecku »Seznam výšek v Čechách, jež v letech 1877—1879 od c. k. voj. zeměp. ústavu trigonometricky stanoveny byly« s 1 mapou 1884. »Východní Čechy zaujímající hory.orličné, králi- cké a železné, jakož i východočeskou nížinu<. V prvních třech dílech jsou seznamy výšek v Čechách až do roku 1879 trigonometricky stanovených. V prvních dvou dílech a v dile devátém uveřejněny čtyři vrstevní mapy východních Čech a hor Krkonošských a r. 1910 vrstevní mapa sekce V. © (Díl XIV. čís. 1. 1910.) Prof. F. Novotný vydal pak r. 1907 v třináctém © díle čís. 6. »Archivu< »Revise nadmořských výšek trigonometrických bodů © okolí král. hlav. města Prahyc. A II. Oddělení geologické vykazuje největší řadu prací. Zprvu mělo © oddělení geologické pokračovati stejně s oddělením topografickým a po © dokončení sékce mapy topografické měla mapa ta býti geologicky koloro- © vána. Záhy však od postupu toho bylo upuštěno, neb jednotlivé útvary. bylo nutno prozkoumati dříve v celé zemi, a nikoli po jednotlivých sek- © cích. Členové tohoto odboru záhy práci mezi sebou rozdělili a o jednotli- © vých útvarech uveřejněny následující práce, © : —, -nl Ba A oo vok" VRONNÍ k Ván s ň Fak; ť Všeobecné poměry a geologické mapy. J. Krejčí, »Předběžné Born o všeobecných geologických po- - měrech Čech« (I. díl II. odd. a) r. 1869). Geologická mapa Čech. Sekce VI. od Kutné Hory až k České Třebové. Vysvětlivkami opatřil F. A. Frič, (1891) (DÍL VIL č.6.). J. Krejčí a R. Helmhacker, »Vysvětlení geologické ví an okolí Pražského (d.IV. č.2. 1885). Frič a Laube, Sekce NIL. (D. IX. 6. 1895.) Geologická mapa Čech. Sekce II. (Díl X. čís. 1. 1896.) F. Počta, Gahlosinké mapa (Čech. Sekce V. »Širší okolí Pražské. (Díl XII. č. 6. 1902.) Podporou »Komitétu< vydal prof. C. ryt. Purkyně bojoatobou mapu okresu plzeňského 1912. b) Prahory. G. Laube, Geologie českého Rudohoří. Část I. (Díl III. odd. 2. čís. 3. 1882). Část IT. (Díl VI. čís. 4. 1889) R. Helmhacker, Geognostický popis krajiny mezi Benešovem a Sázavou. (Díl II. čís. 1. 1870) J. Krejčí a R. Helmhacker, Vysvětlení geologické mapy Železných Hor a sousedních krájin ve východních Čechách. (Díl V. č. 1. 1885) J. N. Woldřich, Geolo- gické studie z jižních Čech, týž a Jos. Woldřich, I. Českomoravská vyso- "čina. Oblast horní Nežárky. (Díl XI. čís. 4. 1888.) II. Údolí Volyňky na Šumavě. (Díl XII. čís. 4. 1913.) Dr. J. Barvíř, Úvahy o původu zlata u Jí- lového a na některých jiných místech v Čechách. (Díl XII. čís. 1. 1900) c) Útvar silurský, kambrický a devonský. V době, kdy zakládán byl »Komitét pro přír. výzk. Čech«, vydal © Barrande I. svazek svého díla o siluru v Čechách, takže přirozeně obrá- cena byla pozornost k útvarům jiným, dosud neprobadaným. O siluru vydal v »Archivu< J/. Vála a R. Helmhacker, Ložiště železných rud u Prahy a Berouna. (Díl II- 1. 2, c. 1870), J. Krejčí a K. "Feistmantel, Orogra- ficko-geotektonický přehled silurského útvaru ve středních Čechách. (Díl V. čís. 5. 1890.) d) Útvar kamenouhelný a permský. Dr. A. Frič vydal nejprve krátký přehled »Zvířeny kamenouhel- ného útvaru v Čechách«. (Díl II. odd. 1. r. 1871) a podporou »Komitétu« nashromážděný materiál zpracoval v díle »Fauna der Gaskohle und der Kalksteine der Permformation Bohmens«.“ K. Feistmantel vydal v »Ar- chivu »Kamenouhelná ložiště u Radnie<. (Díl I. odd. 2. p. 1869) »Uhelné © pánve« u Malých Přílep, na Lisku, na Štilei u Holoubkova, a Mirešova, u Letkova. (Díl II. odd. I. p. 1877.) Visuté pásmo flecové v Slánsko-Ra- © kovmieké pánvi kamenouhelné. (Díl IV. č. 6. 1885) a »Kamenouhelný útvar -v středních Čechách«<. (Díl V. č. 3. 1886.) Příspěvky k poznání českého ©- permu uveřejnil /. Daněk, Studie o permském útvaru v Čechách I—III. "krajina Českobrodská, Vlašimská a okolí Lomnice n. P. (Díl XI. č. 6. 1902) a A. Frič, Studie v oboru č. útvaru permského. (Díl XV. č. 2. 1911.) e) Útvar křídový. Když silurský útvar nalezl v Barrandovi svého zpracovatele, obrá- tili členové výzkumu svůj zřetel k útvaru křídovému pro Čechy důleži- tému. Prof. J. Krejčí vydal již v I. díle (1870) Archivu »Studie v oboru českého křídového útvaru«. Poté ujal se práce té Dr. A. Frič, jehož práce zůstanou základem pro další studia tohoto útvaru, který rozdělil a v Ar- chivu vydal následovně: I. Palaeontologické badání v jednotlivých vrstev- ních pánvích českého křídového útvaru Perucké a Korycanské vrstvy. (Díl I. odd. 2e. 1870.) ITI. Studie v n křídového útvaru v Čechách. Bělohorské a Malnické vrstvy (Díl IV. č. 1. 1879), III. Jizerské vrstvy (DiLV. č. 2.. 1885). n Teplické vrstvy (Díl VII. č. 2. 1889). V. Březen- ské vrstvy (Díl IX. č. 1. 1895). VI. Chlumecké vrstvy (Díl X. č. 4. 1898). 10 jv S drem. Edv. Bayerem vydal »Perucké vrstvy« (Díl XI. č. 2. 1903) a vy- obrazení jako doplněk I. dílu Ilustrovaný seznam. zkamenělin cenoman- ních vrstev Korycanských. (Díl XV. č. L. 1911). Dr. Edv. Bayer, Fyto- palaeontologické příspěvky ku poznání českých křídových vrstev peruc- kých. (Díl XV. čís. 5. 1914). saně f) Útvar třetihorní. SNN Nashromážděný materiál jest jen částečně zpracován. B. Klika vy- dal práci »Měkkýši třetihorních usazenin sladkovodních v severovýchod- ních Čechách (Díl VII. č. 4. 1892). V. L. Procházka, Miocén východo- český. (Díl X. č. 2. 1895.) B. Brabenec, Souborná květena útvaru třeti- - horního v Čechách. (Díl XIV. čís. 3. a 6. 1899.) J. Kafka, Studie třeti- horního útvaru v Čechách. (Díl XIV. čís. 4. 1908). g) Útvar diluviální a aluviální. : J. Kafka, Hlodavci země české, žijící i fossilní. (Díl VIII. čís. 5. 1895.) J. Kafka, Šelmy (Carnivora) země české, žijící i fossilní. (Díl X. čís. 6. 1901.) J. Kafka, Kopytníci (Ungulata) země české žijící i vyhynulí. (Díl XIV. čís. 5. 1909.) Dr. J. F. Babor, Měkkýši českého pleistocaenu a holocaenu. (Díl XI. čís. 5. 1901.) — n : h) Vyvřelé horniny. S velkým úspěchem setkala se studia těchto hornin prof. E. Boři- ckého. Jsou to studia českých čedičů (Díl II. čís. 1.), zněleů (Díl III. 2. odd. 1874.), melafýrů (Díl III. 1874) a porfyrů (Díl IV. č. 4. 15880.) J. Klvaňa, Údolí Vltavské mezi Prahou a Kralupy. Petrografická studie. (Díl IX. čís. 3. 1898.) V směru tom pracoval dále K. Wohmig, Trachytové a andesytové vyvřeliny tepelské vysočiny. (Díl XIII. č. 1.), O. Pohl, Če- dičové vyvřeliny tepelské vysočiny. (Díl XIII. č. 3. 1908.) a F. Slavík, Spilitické hy v praecambriu mezi Kladnem a Klatovy. (Díl XIV. č. 2..1907. v : TIT. Oddělení botanické. : Prof. Dr. L. Čelakovský pomocí četných spolupracovníků a sběra- telů sestavil na svou dobu důkladnou a skoro úplnou českou floru pod | titulem »Prodromus flory české«. I. (Díl I. odd. 3.), II. (Díl IT. 2. pol. 3. odd. 1873), IIT. (Díl IIT. odd. 3. 1877) a IV. č. 3. 1883. Dodatky a * rejstřík. E. Pospíchal, Květena poříčí Cidliny a Mrdliny. (Díl IV. čís. 6. © 1882.) Dr. K. Domin, Rudohoří a pruh podrudohorský. Studie fytogeo- grafické. (Díl XII. č. 5. 1907.) J. Sitenský, O rašelinách českých se sta- © noviska přírodověd. a hospodářského. (Díl VI. č. 1. 1886.) Josef Dědeček, © Mechy jatrovkovité (Hepaticae) kyěteny české.. (Díl V. č. 4. 1883.) F. Bubák, Houby české. I. Rezi. Uredinales (Díl XIIT. č. 5. 1906.). IT. Sněti (Hemibasidii). (Díl XV. č. 3. 1912.) „J. Novák, Lišejníky okolí Německo- © brodského. (Díl VII. č. 1. 1888.) A. Hamsgirg, Prodromus českých řas sladkovodních. Díl I. odd. 1. (Díl V. č. 6. 1889.) Díl I. odd. 2. (Díl. VI. č. 6. 1890.) Díl II. (Díl VIII. č. 4. 1892.) L. Čelakovský syn, České myxo- © mycety. (Díl VII. č. 5. 1890.) F. Ruttmer, Drobnohledná květena praž- © ských vodovodů. (Díl. VITI. č. 4. 1907.) R IV. Oddělení zoologické. -Vykazuje následující práce: : Ú A. Frič, „Obratlovci země České a Rybářství v Čechách. (Díl II. © Pol. 2. IV. 1871 a. b.) J. Kafka, Mechovky země české. (Díl VÍ. čís. 2. © 1886.) A. Slavík, Monografie měkkýšů pozemních a sladkovodních. (Díl L © odd. 4. a) 1870.) F. Klapálek, Čmeláci země české. (Díl XII, č. 3. 1902.) © E. Lokaj, Seznam brouků Čech. (Díl I. odd. 4. a. 1870.) F. Klapálek, © “| Metamorfosa chrostíků. Část I. (Díl VI. č. 5. 1889.) Část II. (Díl VIII. č. 6.1895.) JE. Bárta, Seznam pavouků severních Čech. (Díl I. odd. 4 c. - 1870.) K. Thon, Monografie vodulí českých. Díl I. Limnocharidae. (Díl XIL č. 2. 1902.) Fr. Rosický, Stonožky země české. (Díl ITI. odd. 4. 1879.) St. Hlava, Vířníci čeští. 1. Melicertidae. (XTII. č. 2. 1904.) A. Frič, Ko- „rýši Čech. (Díl IT. p. 2. odd. IV. ce. 1871.) B. Hellich, Perloočky (Clado- cera) země České. (Díl III. odd. 4. 1878). J. Kafka, Zvířena českých ryb- níků. (Díl VIII. č. 2. 1891.) V. Vávra, Monografie českých korýšů sko- řepatých (Ostracoda). (Díl VIII. č. 3. 1892.) , Zvláštní pozornost věnována výzkumu zvířeny ve vodách českých, která došla hlavní opory zřízením přenosné stamice zoologické, skládacího to dřevěného domku ve výměře 12 m*, kterou zhotovil“a »Komitétu pro . přír. výzk. Čech« daroval na žádost prof. A. Friče jeho švakr, továrník Ferd. Perner v Labské Týnici. Pomocí této stanice vykonali Dr. A. Frič a Dr. V. Vávra systematický výzkum rybníků středočeské nížiny, ryb- níků vysočiny, jezer šumavských a tekoucího Labe a jeho starých ramen. Díl I. Zvířena rybníku dolnopočernického a kačležského. (Dil IX. č. 2. 1895.) Díl II. Výzkum dvou jezer šumavských, Černého a Čertova Jezera. (Díl X. č. 3. 1898.) Díl III. Výzkum Labe a jeho: starých ramen. (Díl XI. č. 3. 1903.) : " Když později zastaveno bylo vyplácení zemské subvence, nastala —- obava, že nebude možno zoologickou stanici dále vydržovati a prodána byla České akademii. V. Oddělení chemické. Práce tohoto oddělení setkaly se s největšími obtížemi. Program byl velice rozsáhlý, měl obsahovati hlavně prozkoumání půdy, náklad však daleko přesahoval prostředky »Komitétu«. Přes to vydány v »Ar- — chivu< pozoruhodné práce. Když pak úkol tohoto oddělení převzala »Ze- ř - mědělská rada«, hlavně zřízením »Pedologického oddělení«, byl tento od- bor novými stanovami zrušen. Vydány byly spisy toho odboru: R. Hof- - mann, Chemické rozbory českých hornin. (Díl I. odd. 5. 1870.) E. Bořický, Základové nového lučebně drobnohledného rozboru nerostů a hornin.. (Důl III. odd. 5. 1877.) -— O rozšíření drasla a kostíku v horninách če- "ských hledíc k účelům agronomickým. (Díl. II. pol. 2. odd. V. 1871.) J. . Hanamann, O lučebném složení různých ornic a hornin českých a jejich - hospodářské ceně. (Díl VII. č. 3. 1893.) — Lučebná povaha tekoucích vod českých. Díl I. Hydrochemie Ohře. (Díl. IX. č. 4. 1896.) Díl II. Hydro- -chemie Labe (Díl X. č. 5. 1899.) — O povaze půdy a živinném kapitálu - českých ornice. (Díl XI. č. 1. 1904.) : Velká řada prací podporou »Komitétu« vykonaných nemohla býti - v »Archivu< otištěna a uveřejněna v Král. české spol. nauk, v České - akademii a v Mojsiszowicze »Palaeont. Beitráge« a j. Jsou to práce A. - Friče, J. Velenovského, F. Počty, O. Nováka a Frant. Bayera a j. Uvedený výkaz jest nejvýmluvnější odpovědí na otázku, zdali »Komitét pro přirodovědecký výzkum Čech« dostál úkolu vytčenému. Vždyť jeho hlavní práce spadala v dobu, kdy nebylo českých vyšších učilišť, kdy nebylo pomůcek, laboratoří a tím »Komitét« pomáhal nahra- - Zovati universitu. i Materiál vědecký za dobu trvání »Výzkumu« v Českém Museu - nashromážděný daleko není ještě zcela zpracován. Zdravá byla myšlenka © věnovati se výzkumu domácích přírodnin a daleká jest ještě doba, kdy — budeme moci říci, že domácí výzkum jest dokončen. PNYRNETJHE ORDO M: ks 1ařt“ Vždyť již samou polohou zeměpisnou i poměry politickými ome- zemi jsme na zemi českou, nemajíce ani moří ani zámořských kolonií. Ů Mnoho-li materiálu vědeckého nám naše vlast již poskytla, ukazuje právě "vydaných 100 svazků »Archivu pro -přírodovědecký výzkum Čech« a „mnoho-li práce ještě zbývá, poznáme z mezer, které při prohlížení uve- deného soustavného výkazu shledáme. Tyto vyplniti jest úkolem »Komi- tétu pro přírodovědecký výzkum Čech“ v druhé padesátce jeho trvání, do které vstupujeme s nadějí, že se spojeným silám členů a spolupra- covníků podaří vykonati další krok ku předu. Kdežto jinde podobné snahy požívají značných. subvencí, naše sub- vence v poslední době značnou měrou poklesly; vždyť jen úbytek nevy- plácené subvence*zemské obnáší dnes 30.000 K. Vykonal tedy »Výzkum« vše, co možno bylo za daných poměrů. Komitétem vydávaný » Archiv pro přírodovědečku Ž v výzhm Čech« nejeň se nepřežil, ale jest dnes jedinou publikací, kde možno uveřejniti spisy podle programu sem spadající a většinou obsažné, kterých ne- může přijmouti ani »Společnost bm ani »Česká akademie< do svých rozprav. Členům »Komlétu pro přír. výzk. Čech« úláA nyní úkol, aby programovou prací v letech následujících doplnili odkaz od předchůdců za první půlstoleté trvání »Komitétu< přijatý. Dr. V. Vávra. Jednatel Dr. V. Vávra sděluje, že »Matice Česká« přistoupila na © naší nabídku a bude odebírati »Archiv pro přírodovědecký výzkum Čech« pro své členy. Žádosti Fieldova Musea v Chicagu o doplnění serie našeho Archivu se vyhovuje. V tisku nalézá se Archivu díl XV. č. 5. (Bayer, Fytopaleonto- logické příspěvky.) Předkládá se rukopis J. Kafky, Kopytníci, II. díl, který se přijímá k tisku v »Archivuc. Výměnou od 15. Jistop. 1913 do 13. března 1914 došlo 53 svazků. Mezi tím dodány nově výměnou loni ujednanou »Mitteilungen des zoologischen Museums in Berlin« „úplná serie, 6 svazků s 21 čísly. Návrh změn y stanov byl správním výborem Musea dne 15. ledna 1914 a Zemědělskou Radou dne 22. ledna 1914 schválen. Účetní zpráva za rok 1913. V roce 1913 byla vyplacena druhá polovice subvlůce Musea za A rok 1912 a subvence na rok 1913. Subvence c. k. ministerstva orby byla snížena na 1000— K. Z »Nadání Hlávkova« povolena subvence na rok 1914 v obnosu 2000'— K na udržení »Archivu pro přír. výzk. Čech«. Na práce výzkumní povoleno podpor 1100'— K. Barrandovu fondu splacena půjčka 1000'— K. Příjmy roku 1913 obnášely K 791336, vydání K 642259, po- © kladní zbytek K 1490'77. Volby členů. Vystupující členové zvoleni opětovně na návrh Prof. Dra B. Němce aklamací, Při doplňovací volbě z nově pan Prof. Dr. Josef Velenovský“ a Prof. Dr. Jiří Daneš, + R. 1915. 2sehůzesubkomitétu dne 28.května 1915. Přítomen pan zešiděnt a jednatel, ostatní členové se omluvili, pročež pan president Jednání přikázal přímo schůzi Komitétu. 51. výroční schůze dne 28. května 1915, za předsednictví pana pre- sidenta JUDr. Bedřicha prince ze Schwarzenberga a přítomnosti 13 členů. Jednatel Dr. V. Vávra podává zprávu za rok 1914. Státní a zemská subvence pro válečné poměry nebyla Komitétu povolena. ; Žádostem 0 doplnění »Archivu< neb darování některých čísel bylo vyhověno a sice dostalo Geologické oddělení Musea 11 čísel a map pro příruční knihovnu a. výstavní sbírku, geologicko-mineralogický ústav české techniky 16 čísel, vys. škola technická v Brně a přírodovědecký spolek »Lotos< v Praze žádané publikace. mW »A'rchivu pro přírodovědecký výzkum Čech« vy- -dáno dílu XV. číslo 5: - -+ Dr. Edvin Bayer, Fytopalaeontologické příspěvky k poznání če- ského útvaru křídového. S 33 obrazy. Jednatel Dr. VW. Vávra vydal článek v Časopise Českého Musea, Roč. 88. sv. 3, r. 1914. Padesát roků činnosti >Komitétu pro přírodovědecký výzkum Čech<.a v »Národních Listech« dne 13. března 1914 čís. 70 Půl století činnosti >Komitétu pro přírodovědecký výzkum Čech«. Pro tisk v »Archivu< přijata na doporučení Prof. Dr. J. Velenov- ského práce Dra K. Kaviny, Monografie českých jatrovek. Pro finanční tíseň přijata nábídka p. autora, že náklad na tisk zatím uhradí sám do té doby, až potřebný náklad bude možno vřaditi do rozpočtu a zároveň se vzdává zatím honoráře. Pro »Archiv< přijata nabídka p. Prof. J. Kopeckého na odebrání »Pedologické mapy okresu Velvarského«. š Prof. C. ryt. Purkyně předložil referáty o »Komitétu« v »Geolog, „Jahresberichte« za rok 1913 a 1914. Zprávy výzkumní za rok 1914. B Prof. C. ryt. Purkyně použil dotace na zakoupení utensilií ku ana- lytieckým pracím, které konal assistent Dr. J. Šplíchal ku seznání kolloidů v jílovitých horninách. Prof. Dr. F. Slavík dal provésti v laboratořt p. prof. J. Hanuše analysy hornin pro práci Prof. Dra V. Rosického středočeských žul, Dr. R. Kettnera o porfyrech povltavských a Prof. R. Sokola o rule šumavské. Doe. Dr. V. Rosický pracoval o eruptivních horninách okolí Tá- bora a studoval. kontaktní horniny Posázaví. : S BEOL ble o pracoval o rule Čerchovské a zaslal vydané pu- blikace. P Pr0£, Dr F "Bubák odložil pro churavost výzkum na pozdější dobu. Prof. Dr. E. Sekera studoval rozvoj zvířeny v okolí Čelakovic, kde zjistil rašelinné útvary s význačnou pro ně zvířenou, jež dosud z okolí Prahy nebyla znána. Pracoval též na zoologické stanici v Poděbradech „a sbíral v okoli Rokycan a Plzně, kde zjistil rod Fubrmannia jako novinku pro Čechy. Dr. V. Vávra studoval vody okolí Zvíčíny a hlavně hydrachny torrentikolní a zjistil zajímavá stadia vývojová rodu Sperchon. Na z00- logické stanici v Poděbradech. studován cizopasný rod Atax. 14 Účetní zpráva za rod 1914. Subvence c. k. ministerstva orby a zemská subvence pro tento rok © pro válečné poměry opětovně nebyla povolena, rovněž nebyla povolena subvence z Hlávkova nadání, takže s pokladním zbytkem Z roku 1913 a subvencí Musea obnášely příjmy K 476539. Ve vydání zařazena položka K 1700"— na práce výzkumní, n vydání bylo K 3180'29, takže PO zbytek obnášel 1585'10. Volby z Rada Žemědělská oznamuje, že zvolila za zášínoně své v Komitétu na tříletí 1915—1917 místopředsedu zem. rady p. H. z Kreislů a před- sedu česk. odboru p. Ad. Prokůpka. Členové vystupující byli Z opětovně a nově zvolen p. Prof. Jos. Kopecký. Za pokladn íka pro rok 1915 zvolen opětovně p. Prof. J. Kopecký. o Za revisorv účtů zvoleni p. MgPh. J. Hellich a p. Prof. Dr. očta. Za členy sub kotě ků zvoleni Prof. Dr. Jost Velenovský, dv. rada Prof. Dr. K. Vrba, Prof. Jos. Kopecký a Prof. C. ryt. Purkyně. R. 1916. 3. schůze subkomitétu dne 10. května 1916. Přítomen p. místopředseda prof. Dr. Deyl a 3 členové. Jednatelem Dr. Vávrou navr- žený rozpočet projednán a usneseno doporučiti Komitétu ku schválení. Pokladník p. Prof. Kopecký žádá, by se rozpočtem roční příjem zcela nevyčerpával, by zbyla vždy pro následující rok přiměřená reserva. Schvaluje se pro letošní rok k tisku navržený druhý díl J. Kafky, Ko- © pytníci a německý díl II. Prof. Dra Bubáka, Die Pilze. 3 52. výročm schůze dne 10. května 1916. Schůzi zahájil p. místo- E předseda Prof. Dr. J. Deyl za přítomnosti 10 členů. Jednatel Dr. V. Vávra podal zprávu za rok 1915. Státní a zemská subvence, jakož i subvence Musea na rok 1915 nebyla povolena, za to dostalo se Komitétu subvence z Hlávkova nadání. V »Archivu pro přír. výzk. Čech“ vydáno v r. 1915: Dílu XVI. č. 1. Prof. J. Kopecký, Pedologická mapa okresu Vel- 4 varského. Vydána česky i německy. Dílu XVI. č. 2. Dr. K. Kavina, Monografie českých jatrovek. Díl I. Jatrovky lupenaté (Hepaticae frondosae Bohemiae). S 50 obrazy v textu. E: Pro »Matici Českou« vytištěn seznam spisů v »Archivu< vydaných, — který byl přiložen celému nákladu »Časopisu Musea Král. Českého«, čímž získán značný odběr Archivu pro členy »Matice České«. Pro tisk v »Archivu<« přijata práce J. Kafky, Kopytníci. Díl II. a a J. Schustlera, Fytogeografie Krkonoš. Výměna spisů za »Archiv< byla válečnými poměry značně ome- — zena. V obá 1916 došlo a musejní knihovně odevzdáno 24 svazků. Účetní zpráva za rok 1915: Příjmy obnášely K 4732'10, vydání K 128690, pokladní © zbytek K 3445220. Volby Pan prst! Dr. Jos. Velenovský vzdal se členství v »Komitétu«. > 13 15 Mimo členy vystupující, kteří zvolení opětovně, zvolen nově do- cent prof. Dr. J. Woldřich a kustos Dr. Edvin Bayer. Za pokladníka zvolen opětovně p. prof. J. Kopecký. Za revisory účtů: p. MgPh. J. Hellich a prof. Dr. F. Počta. Za členy subkomitétu: Pan dv. rada prof. Dr. K. Vrba, prof. J. Kopecký, proť. C. ryt. Purkyně a prof. Dr. K. Domin. R. 1917. Vál schůze subkomitétu dne 13. června 1917 za přítom- nosti 4 členů a p. presidenta J. Prokůpka. Podaný návrh rozpočtu pro rok 1917 byl schválen. Prof. Dómim při projednávání návrhu na vydání německého překladu B. Brabence, Souborná květena útvaru třetihorního, vydaná r. 1909 v »Archivu pro přír. výzkum Čech« ve XIV. díle č. 3. a 6. nedoporučuje přímý překlad z důvodů již prof. Dr. Velenovským svého času v posudku o téže věci uvedených a uvádí nutné změny českého textu. Prof. Purkyně se rovněž k návrhu pfipojuje. Prof. Kopecký ku projednání toho navrhuje svolání redakční schůze jednatele Doc. Vávry, prof. Domina a Dr. Bayera. Návrh -ten přijat. Předkládá se žádost prof. Kopeckého za vydání v Archivu mapy - pedologické okresu Karlínského, kde poprvé užito zvláštního způsobu šrafování, kterým pro tisk se práce zjednodušší a zlevní. Prof. Dr. K. Domin žádá za vydání v Archivu »Přistěhovalá kvě- tena (adventivní flora) Čech«. Obě žádosti budou doporučeny v Komi- tétu k tisku. 53. výroční schůze dne 13. června 1917. Schůzi zahájil pan nifško: předseda prof. Dr. J. Deyl za přítomnosti 10 členů. ň Jednatel Dr. V. Vávra podává zprávu za rok 1916. Žádost o subvenci zemskou podaná Správní komisi pro království - České byla příznivě vyřízena, rovněž i žádost o subvenci z Hlávkova. fondu při České Akademii. Matice Česká odebrala pro své léty poznovu ch počet našich spisů v »Archivu« vydaných. -V »Archivu pro přírodověd. výzkum Čech« v r. 1916 vydáno: Bd. XV. No. 3. Prof. Dr. F. Bubák, Die Pilze Bohmens. II. Teil. (Hemibasidii) Brandpilze. Mit 24 Textfiguren, Dílu XVI“ čís. 3. J. Kafka, Kopytníci země české, žijící i vyhy- nulí (Ungulata). Díl II. Sudoprstí (Artiodaetyla). S 72 obrazy. K tisku pro »Archiv pro přírod. výzkum Čech« praenotována na doporučení prof. dra K. Domina práce F. Schustlera, Krkonoše, a rostlino-zeměpisná. Dr. E. Sekera podává zprávu o své práci »České ploštěnky (Tur- bellaria), která by mohla se vydati ve dvou dílech. První díl bude bě- hem letošního roku k tisku připraven. Na návrh subkomitétu přijímá se pro tisk v Archivu prof. Ko- peckého Pedologická mapa okresu Karlínského a prof. dra Domina, Při- stěhovalá květena (Adventivní flora) Čech. 16 Účetní zpráva za rok 1916. ena Příjmy 222 OY Ea 80) D00 EE Vydání . „280856 » i Zbývá 31./12. 1otědhotoscsl 7.84835 K. Volby. Čtyři vystupující členové. em opětovně. Jednatelem na tříletí 1918—20 zvolen opětovně dr. J. ba, i Pokladníkem pro r. 1917 zvolen prof. J. Kopecký. ; Revisory zvoleni prof. dr. F. Počta a Mg. Ph. J. Hellich. Členy subkomitétu zvoleni pánové prof. dr. K. Vrba, prof. C. Purkyně, prof. dr. K. Domin a prof. J. Kopecký. Dne 10. listopadu 1917 svolána redakční schůze dle usnesení subkomitétu ze dne 7. června 1917. Přítomni: jednatel dr. Vávra, prof. dr. Domin, prof. dr. Purkyně a prof. dr. Sekera. Jednatel sděluje, že mu dr. E. Bayer prohlásil, že nepřistupuje na změny v překladu německém B. Brabence, Květena útvaru třetihorního a zamítl další překlad v žádané formě. Prof. Purkyně trvá na tom, aby se překlad ten nevydal jako pouhý "8 překlad českého textu bez další úpravy. Prof. Domin sděluje, že se bude zabývati studiem rostlin třetihor- ních v Čechách a že by práce ta mohla nahraditi překlad spisu Braben- cova, při čemž by možno bylo vyobrazení díla toho upotřebiti. Projednána úprava zprávy o přírodovědeckém výzkumu Čech na © pětiletí 1913— 1917. Vysloven souhlas s tím, aby zprávy, kde by bylo nutno, mohly se vztahovati na dobu posledních desíti let a obsahovaly výzkum Čech v nejširším smyslu. Prof. Purkyně sděluje, že zpracování jednotlivých partií geologických rozdělí po případě několika odborníkům. Dne 19. února 1918 schůze odboru anorganického za přítomnosti jednatele dra Vávry, prof. Počty, prof. Purkyně, prof. Slavíka a doc. „ prof. Woldřicha, ku projednání zprávy o výzkumu přírodovědeckém v Čechách. Prof. Počta protestuje proti tomu, aby zprávy ty psal nečlen komitétu a žádá, by dle původního usnesení zprávu geologickon napsal Á sám pan prof. Purkyně. Prof. Purkyně a prof. Slavík odůvodňují, proč © zpracování některých partií svěřil odborníkům, kteří nejsou členy ko- mitétu. Původné měla býti zpráva ta obsáhlá, nyní když se žádá jen stručná, souhlasí s tím, že tutéž podá sám. Prof. Počta žádá, by se v této schůzi nečinil žádný návrh, nýbrž © | aby se rozhodnutí ponechalo do schůze Komitétu. . Členové „Komitétu pro přírodovědecký výzkum Čech“ v r. 1916. President Musea K. Č. a Rady zemědělské: J. J. JUDr. Bedřich princ ze Schwarzenberga. Členové voleni Radou zemědělskou: Cís. rada Hanuš. z Kreislů a, Adolf Prokůpek. Členové voleni výborem Musea: Dvor. rada prof. dr. R K. Vrba a prof. dr. B. Němec. 12 členů volených komitétem: Prof. Dr. F. Bubák, dr. E.* Bayer, prof. dr. J. Daneš, prof. dr. K. Domin, Mag. Ph. J. Hellich, prof. al T prof. dr. W. Počta, prof. C. ryt. Purkyně, prof. dr. E. Sekera, prof. dr. F. Slavík, řed. dr. V. Vávra, doc. BARO dr: WP . III. Účetní výkaz od roku 1912 až do roku 1916. 1918 1914 vd —— PA — Mech = o M0010 | Hotovostpoklad- -ní zroku přede- č EL GSA NK SEES h 6513 111356 149077 158510 | 3445720 -P Subvence zemská . = — — 4000'—") Subvence e. k. mi- misterstva orby .| 2000— | 1000— 7 um. — Subvence Musea .| 1000-— | 3000'—?)| 2000'— jm ší | Subvence Hlávkova MIRGAM © 2005007 (2000 3 2000— | 2000— Jiné příjmy . -«.| 2000—") = 228'92 5 =% Prodej» Archivu pro přír. prozk. Čech<« | 2312'35 800— 991'10 1085'70 115170 Úroky . ve vkladní MARE la ae - = 5460 61:30 60'01 887808 | 4765'39 | 4732'10. |10.656'91 Úhrnem. 7913'36 | Vydání. ý Na práce výzkumné | 1950'—- | 1100— | 1700— = Správní vydání . .| 59340 | 1225'— 800'94 680— 108'— JTisk a honoráře »Archivu pro přír. : výzk. Čech«. . .| 486132 | 309759 67935 60690. | 210056 Jiná vydání <. | —. | 1000—) © Úhrnem 776472 | 642259 | 318029 | 128690 | 2808'56 cl k .Za prodanou zoologickou stanici. ?) V tom druhá polovice dotace za r. 1912. *) Zemská subvence za rok 1914 a 1915. *) Splátka dluhu do Barrandova fondu. + — IV. STANOVY Komitétu pro přírodovědecký výzkum Čech. | $1 Společnost Musea království Českého a Zemědělská Rada pro krá- lovství České ujímají se společně přírodovědeckého prozkoumání království Českého. M2 $ 2. Přírodovědecké prozkoumání přihlíží hlavně ku stránce vědecké, Ú as též k důležitým momentům národohospodářským a zahrnuje odbory: „ Nauku o nerostech a horninách (mineralogie a petrografie). . Nauku o vrstvách kůry zemské a zkamenělinách (geologie a pa- laeontologie). . Nauku o půdoznalství (pedologie). . Studium květeny (botanika). . Studium zvířeny (zoologie). 9.3. Výsledky výzkumů, vztahující se k jednotlivým výše uvedeným odborům a k jednotlivým částem země, uveřejňují se ve spisech Archivu pro přírodovědecký výzkum Čech v obou zemských jazycích a učiní se takto přístupnými veřejnosti. OA DÍ -r $4 Prastředky k uhražení výloh jsou: 1. Roční subvence. 2. Příjem z prodeje publikací. Na Přírodovědecký výzkum vykonává Komitét, jehož členy jsou: 1. President Musea král. Českého a president Rady zemědělské pro království České. 2. Dva členové zvolení od správního výboru Musea království Českého. 3. Dva členové zvolení od Rady zemědělské pro král. České. 4. Dvanáct členů volených od členů Komitétu pro přírodovědecký výzkum království Českého. Volba všech členů, vyjma presidentů Musea král. Českého a Rady zemědělské koná se na dobu tří roků. Každoročně vystupují čtyři členové ze 12 členů volených Komitétem. Pe © „Vystupující členové mohou býti opět zvoleni. $6 Ne i : Ve schůzích Komitétu předsedá president správního výboru Mesa král. Českého, v případě jeho zaneprázdnění president Rady Z "i pro král. České. : n Kdyby i tento nemohl býti schůzi přítomen, nastupují na místo. presidenta místopresidenti obou korporací v témž z pot jako presidenti. $7 Komitét volí ze svého středu: a) jednatele na dobu tří roků, b) pokladníka na dobu jednoho roku a c) dva členy za revisory účtů na dobu jednoho roku. © Jednateli přísluší řízení finanční stránky Komitétu, redakce Archivu, výměna publikací, týž obstarává též zápis o schůzích Komitétu a má V patrnosti funkční dobu volených členů. $ 8. Rozpočet a práce k uveřejnění podané, jakož i jiné důležité“ zále- žitosti, projednává subkomitét 6tičlenný, skládající se z presidenta, — jednatele Komitétu a 4 referentů odborných, které z každé sekce volí plenum. Schůze subkomitétu svolává dle potřeby, neb přeje-li si toho © většina členů subkomitétu, a-řídí jednatel. Subkomitét se schází nejméně © jednou v roce před schůzí celého Komitétu. Usnášení děje se většinou © hlasů přítomných a předkládá se ku schválení Komitétu. Z usnesení sub- © komitétu lze se odvolati k plenu Komitétu. Subkomitét má právo při- brati pro zvláštní případy znalce z ostatních členů Komitétu a kdyby - jich tam nebylo, též odjinud. 99 Během každého roku musí se odbývati nejméně jedná schůze Ko- mitétu. p. V této podávají se zprávy o pracích jednotlivých sekcí, v roce mi © nulém vykonaných, stanoví se program prací dalších, rozpočet a schva- © 8 lují se návrhy subkomitétu. o- Mimořádné schůze Komitétu svolává president, kdykoliv sám toho- uzná potřebu, neb přeje-li si toho subkomitét neb čtvrtina členů ati: k Y $ 10.4 i K platnému usnášení je třeba, aby ve schůzi kromě presidenta já bylo přítomno nejméně 6 členů. . Komitét usnáší se platně absolutní většinou hlasů přítomný ch. $ 1. Žádosti o podpory na 1 běžný rok a z pravidla též práce přijímají 4 se do 1. prosince roku předcházejícího. x | Tyto stanovy schváleny byly správním výborem Musea král. Českého dne dí 15. ledna 1914 a Radou zemědělskou pro král. České dne 22. ledna 1914. sE IULINáS 30. 42. 52. ——— ————————— OT ČTVRTÝ DÍL: Prof. dr. Amt, Frič: Studie v oboru křídového útvaru v Čechách. IT, Bělohorské [oP 8 a Malnické vrstvy. 1879. 9 Ň i : i : i : . ; : i „K č. 2. Prof. Jan Krejčí a R. Helmhacker: Vysvětlení geologické mapy okolí Praž- ského. 1885. . ; : : P d : ; ; ; 3 : om Č. 3. Prof. dr. Lad. Ralákobeků: Prodromus květeny české. Dodavky a rejstřík (díl 4). 1883. 3: : Mb “ 3 : : : : í í 3 “ o K Č. 4. Proř. dr. Rm. Bořický: Petrologická studia porfýrových hornin v Čechách. Dokončil Jos. Klvaňa. 1880. ey ZA A (< Č. 5. Ed. Pospíchal: Kvělena poříčí Cidliny a Z ívbináj: 1882, : k č. 6. Karel Peistmantel: Visuté pásmo flecové ve Slansko-Rakovnické pánvi néná: uhelné. Přeložil Josef Kafka, 1885... 4 k Ň 6 : : F ň : K PÁTÝ DÍL: Č. 1. Prof. dr. Jan Krejčí a R. Helmhacher: Vysvětlivky ku geologické mapé Hor Železných a okolních okrsků ve východních Čechách. Vydání české upravil Josef Klvaňa. 1891... e s P E ě : E : R : Ž k : „K č. 2. Prof. dr. A. Frič: Studie v oboru křídového úlvaru v Čechách. III. Jizerské vrstvy. 1885. . 3 : : : : é : : y Á ý s : : : 2 č. 3. Karel Feistmantel: Kamenouhelný útvar ve středních Čechách, 1886. : ji (< č. 4. Jos. Dědeček: Mechy jatrovkovité (Hepaticae) květeny české. 1883. ý 21 č. 5. Jan Krejčí a Karel Feistmanlel: Orografický a geotektonický př řehled území silurského ve středních Čechách. 1890. : ň 8 č. 6. Dr. Ant. Hansgirg: Prodromus českých řas nonodnách. Díl I oda. 16 "1889. K ŠESTÝ DÍL - Č. 1. Prof. Fr. L. Sitenský: O. rašelinách českých se stanoviska přírodovědeckého i hospodářského. Se zřením ku vrašelinám zemí sousedních. Díl I. Část pří- rodovědecká. 1886. R 6 : : é 26 č. 2. Josef Kafka: Sladkovodní bodky ! země zoské. 1886. 3 : EE Č. 3. Dr. F. J. Sludnička: Základové dešťopisu království Českého. Dle víveletých . pozorování 700 stanic dešťoměrných. 1887. : E : : e z : : +0 č. 4. Dr. Gust. Laube: Geologie českého Rudohoří. Dle něm. vydání upravil Josef Klvaňa. (Díl II.) 1889. . é z i : ; : 6 ; 3 R : © K č. 5. Frant. Klapálek: Výzkumy zvířeny ve vodách českých. Metamorfosa Chro- stíků. I. část. 1889.. : S Zpicé Č. 6. Prof. dr. Ant. Hansgirg: k ads če AúcH řas I adkovddních: Díl. odd. 2.1890 K SEDMÝ DÍL: Č. 1. Josef Novák: Lišejníky okolí Německobrodského. 1888. : i á E „K č. 2. Prof. dr. Ant. Frič: Studie v oboru křídového útvaru v Čechách. IV. Teplické vrstvy. 1889. ň A A S s E 3 s a : č : ě 7 : -K č. 8. Dr. Jos. Hanamann: O lučebném složení různých ornic a hornin českých a jejich hospodářské ceně. Do češtiny uvedl Josef Kafka. 1895. . : é SS Č. 4. Bohumil Klika: Měkkýši třetihorních usazenin sladkovodních v severozápad- ních Čechách. 1892. |. k ŘE a : k 3 jed 13 Č. 5. Dr. Ladislav Čelakovský syn: České n aeslié 1890. 5 s K Č. 6. Dr. J. Krejčí: Geologická mapa Čech. Sekce VI. (od Kutné Horu až k České Třebové). Vysvětlivkami opatřil dr. A. Frič. 1891. —. : : : : : Běh ia OSMÝ DÍL: Č. 1. Prof. dr. K, Kořistka: Přehled činnosti přírodovědeckého výzkumu Čech od roku 1864 až do roku 1890. 1891. —. : K č. 2. Josef Kafka: Výzkumy zvířeny ve mech čech. I. Zeiřená CO-R vě níků. 1891. K č. 3. Dr. Václav Vávra: Udnodtaftie: českých korýšů ořepatých. 1892. $ s zecE Č. 4. Prof. dr. A. Hansgirg: Prodromus českých řas sladkovodních. Díl IT. 1892.. K Č. 5. Josef Kafka: Hlodavci země České, žijící i fossilmí. 1892. 200K Č. 6. Prof. Fr. Klapálek: Výzkumy zvířeny ve vodách českých. Dretamosios eros stíků. I. část. Druhá řada. 1895. K DEVÁTÝ DÍL: 1. Prof. dr. Ant. Frič: Studie v oboru křídového útvaru v Čechách. V. Březenské vrstvy. 1895. P m % c : í i : š : : : 3 š -K 2. Prof. dr. Ant. Frič a dr. V. Vávra: Výzkumy zvířeny ve vodách českých. Zvířena rybníků Dolno-Počernického a Kačležského. 1895. : -K 8. Josef Klvaňa: Údolí Vltavské mezi Prahou a Kralupy. Petrografická simujte: 1893 K 4. Dr. Jos. Hanamann: Lučebná povaha tekoucích vod českých. Díl I. Kč chemie Ohře. 1896. : % os 5. Prof. dr. Kořistka: Východní Pecka zaujímající Hoby obieké! králieké a že- lezné jakož i východočeskou nížinu. 1906. é K 6. Dr. A. Frič a dr. G. Laube: Geologická mapa Čech. Sabcě III. 1895. K 2-80 9. 96. 101. 102. 103. 184. 105. DESÁTÝ DÍL: Č. 1. Dr. A. Frič a dr. G. Laube: Geologická mapa Čech. Sekce Il. 1896. si: Ro ĚĚKA č. 2. Vlad. Jos. Procházka: Miocaen východočeský. 1895. 3 „K č. 3. Prof. dr. Amt. Frič a dr. V. Vávra: Výzkumy zavířeny ve ooBíRajÍ českych! Výzkum dvou jezer Šumavských, Černého a Čertova jezera, na přenosné stanici zoologické. 1898.. Ě 3. Kč č. 4. Prof. dr. A. Frič: Studie v oboru Břídoúélio tana VI. Gntóhioetá! oči: 11898, K Č. 5. Dr. Jos. Hanamann: Lučebná 3 tekoucích vod českých. Díl II. Hydro- -chemie Labe. 1899. , 5 : É KS č. 6. Jos. Kafka: Šelmy Gabiv ora“ země čs žijící d Křosokou 1901. R s 5 „BE JEDENÁCTÝ DÍL: Č. 1. Dr. Jos. Hanamann: O povaze půdy a živinném kapitálu českých ornic. Přeložil Js *Kaflka: 19045: 4 : p 3 a : : 5 3 PEK a Č. 2. Dr. Antonín Frič a dr. oniajis) Bob: Studie v oboru křídového útvaru če- ského. Perucké vrstvy. 1903. . : s : : k 5 ý a : ň Ě B < č. 3. Prof. dr. Ant. Frič a dr. V. Vávra: Výzkumy zvířeny ve vodách českých. Výzkum Labe a jeho starých ramen, na přenosné zoologické stanici. 1904, K 10— č. 4. J. N. Woldřich: Geologické studie z jižních Čech. [. Z Českomoravské vyso- činy. Oblasť horní Nežárky. 1898. 3 s : : „K 5— Č. 5. Dr. J. F. Babor: Měkkýši českého plelačocuenat a holocaemu, 1901. Nv UD č. 6. J. J.:Dáněkí Studie o permském útvaru v Čechách. T., TI., III. Krajina Česko- i Brodská,- Vlašimská a okolí Lomnice nad Popelkou. 1902. . k 3 „K 3 DVANÁCTÝ DÍL: Č. 1, Prof. dr. J. L. Barvíř: Úvahy o původu zlata u Jílového a na některých. jiných místech v Čechách. 1901.. : „K 6— č. 2. Karel Thon: Monografie čéských vodulí. Díl I Zdnachavě ia- Kramer, 1903. K 5— Č. 3..Prof. F. Klapálek: Čmeláci země České. 1902. . „K 2 Č. 4. J. N. a Jos. Woldřich: Geologická studie z jižních Dalí II. Údolí Volyňky . na Šumavě. 1903. : . „K 6— Č. 5. Dr. K. Domin: Rudohoří a pech roka k Studie tytogoaermiieh) 1907. K 6— Č. 6. Prof. dr. Filip Počta: Geologická mapa Čech. Sekce V. Širší okolí pražské. (Spracoval a vysvětlivkami opatřil.) 1902. Ě k : k s s x X „K 560 TŘINÁCTÝ DÍL: Č. 1. Karel Wohnig: Trachytové a andesitové vyvřeliny Tepelské vysočiny. 1907. .K ž— Č. 2. Stanislav Hlava: Vířníci češlí. Monografie čeledi Melicertidae. 1904. . 4 „K 5— č. 3. Oskar Pohl: Čedičové vyvřeliny Tepelské vysočiny. 1908.. č „K 6— Č. 4. Fr. Ruttner: Drobnohledná květena pražských vodovodů. Přeložil dr. v. Patra. 1907 ; : : „K 2— Č. 5. Dr. František Bubák: route čvoké. Díl jn Hey Urcatnsálnc 1906. R s „K14-— Č. 6. Frant. Novotný: Revise nadmořských výšek trigonometrických bodů okolí král. hlay.“ města: Prahy. 1907.. Je- 44 c- )etievcj 910 0e 0 oet CN ČTRNÁCTÝ DÍL: Č. 1. Prof. dr. K. Kořistka: Doplnil prof. Novotný: Vrstevní mapa. Sekce V. 1910. .K 6— Č. 2. Dr. Fr. Slavík: Spilitické vyvřeliny v praekambriu mezi Kladnem a Klatovy. 1907. á = 4. K16— č. 3. B. Brabenec: Soubozné ebačeka: českého vahu "řetiNořného. část ji 1909. : „K 8— č. 4. Jos. Kafka: Studie třetihorního útvaru v Čechách. 1908. . é i „K 5— č. 5. Jos. Kafka: Kopytníci země České žijící i vyhynulí. Díl T. (1. Chobonalt — 2. Lichoprstí.). Se 67 obrazv. 1909. i : -K 6— č. 6. B. Brabenec: Souborná květena českého „P SEE omacnO: část II. 1909. „K14-— PATNÁCTÝ DÍL: Č. 1. Prof. dr. Ant. Frič: Studie v oboru českého útvaru křídového. Palaeontologický výzkum jednotlivých vrstev. Doplněk I. dilu archivu I., sekce IT. Tllustro- vaný seznam zkamenělin cenomanních vrstev Korycanských. 1911. . 3 „KU— č. 2. Prof. dr. Ant. Frič: Studie v oboru českého útvaru permského. 1911. . : „K 8— Č. 3. Dr. Frant. Bubák: Houby české. Díl II.: Sněti (Hemibasidii). 1912..- . z JK 85 Č. 4. Prof. dr. Ant. Frič: Druhý přehled činnosti přírodovědeckého výzkumu Čech od roku 1891 až do roku 1912. 1912. —. 5 5 : „K 1 Č. 5. Dr. E. Bayer: Vytopalaeontologické úřehovkyr: ku kodiak? českých křídových vrstev peruckých. S, 33 obrazy. 1914. . 5 3 R : : 5 > 4 „K 8— ŠESTNÁCTÝ DÍL: Č. 1. Prof. J. Kopecký a Ing. Rud. Janota: Půdoznalecká mapa okresu Velvar- ského. (1 : 25.000). 1915, i k : s : k : „K3 č. 2. Dr. K. Kavina: Monografie eských jatrovek. Díl. r Sutrodíh honí: (Hepaticae frondosae Bohemiae.) S 50 obrazy v textu. 1915.- . . P 98 č. 8. J. Kafka: Kopytníci země české žijící i vyhynulí. (Ungulata,) Díl II. Sdopenti (Artiodactyla.) 1916. S 72 obrazy. : „K 10— Č. 4. Dr. Frontišek Schustler: Krkonoše. Rosfiinozeě piána iřyloktoštati cká) ořasdšk 1918. . č : k 9 k „K30— čb DY VVÁVTE: Přehled innosti Komiréšlí pro ořírošů ždecký výzkum čás od roku 913 až do roku 1917. : : : 3 = É é É : 5 . „K Komitét pro přírodovědecký výzkum Čech. Praha-II. 1700. Museum. Jednatel Dr. V. Vávra. 2 Wei hd v " 9 " " UNIVERSITY OF ILLINOIS-URBANA LU