AP ZDÁ DON V JOO Ve PVO VADOOVJC) VA K P YO ZOE VA j "i a 4 PDA O PVL holá OE jb DNM PVOMOEVÉN JK OE TEN AH) + DA Na Vav RO VOKONOVOK VJA KDO l 4 0 OG vo Vod OOA MSS VODNÍ > »)) »D 2 : D Dp) » S )» ý "5 : by ) P Aa | VARAR A 2. )) 2) 3 AN AAV AA aan AAA A VY PNA A V = A M V | VA, = RARAA, : AA (ma f > a- RA 2 K) zlaln) VY VSA AA / PVAAAAAAARA PY 3 A | Va RARA NAAAAAAAAAAAAAA NA | | (-„ a A A AAA X aaa A alma DAMA R 3 AAA AAAAAAA A TECTUE < CC AAAAARAN « M l | AAA A A a A vm VEE a z AA, ; M | | ! NN E > a oů i A OVV a : 0m SKV KO M 5 m VO fr s 0 m "“ AMY : : PaOnVKY ZD 0 Ň hy ROVNĚV n PREZ RKO, | s ROZPRAÁVY ČESKÉ AKADEMIE CÍSAŘE FRANTIÍSKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ. TŘÍDA II. (MATHEMATICKO-PŘÍRODNICKÁ.) ROČNÍK XX (1911.) V PRAZE. NÁKLADEM ČESKÉ AKADEMIE CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ. 1911. TISKEM ALOISA WIESNERA V PRAZE, KNIHTISKAŘE ČESKÉ AKADEMIE CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ A C. K. ČESKÉ VYSOKÉ ŠKOLY TECHNICKÉ V PRAZE. Obsah XX. ročníku. Dr. Karel Rychlík. Příspěvek k theorii forem. (Pojednání druhé.)... B. Ježek. Whewellit z Lomu (Bruch) u Duchcova. (S tabulkou a OOA BAL VÁ USB RUK OLO RAK PR PS EO K C S Dr. Otakar Lešer. Výsledky pokusů bacillem Petitovým a Něddenovým Dr. techn. Jan Novák. Alkylace aminokyselin dialkylsulfáty ....... Dr. Vojtěch Rosický. O. vztahu mezi hustotou a světelným lomem... EAV 0100002 CK Vauz. O' eDIChodeose <... u 24- wm- e<:5da MUDr. Rudolf Etselí. Bílkoviny a aminokyseliny nalézající se v moči, ESO PSEM EAS AAS O V Prof. Dr. K. Weigner. Assimilace atlasu a variace na os occipitale človeka (Cast prvá.. © 13. ODIAZei V (eXtUu.: 2le 0, "0 ERO EA OVOCER: OS 1SOLHO0C0SC us 35 < co ele o < opet ose S 4050 2076 J. V. Želízko. Nové příspěvky ke studiu jineckého kambria. (S 1 obr. YP AKE AÁ Do AAC P LEK OP O NA Prof. Dr. K. Weigner. Assimilace atlasu a variace na os occipitale u člověka. (Část druhá.) Se 17 obrazci v textu ....4...u.:.1u. Dr. B. Němec Příspěvky k poznání nižších hub. I. Nová Chytridiacea. SEZ tabukkam 2 4010Drazy, V. textu) -sua Je 60 Dr. B. Macků. O účinku magnetického pole na Voltův effekt. (S obraz- CET VARLEXU HAS E Lh ed ski s opat seu aaa dana hod ce. a o apka a be Vah aa. oa Dr. Bohumil Němec. Další studie o regeneraci. III. (S 22 obrazy VARCCNUUP) M do 0 skoro nkee sy de) see ooal a Teo ál ons oh o O,GASÍ0K Kalle dra ola An Karel Holub. Nová fauna spodního siluru v okolí Rokycan. (Se 2 ta- PUT) ES E A ee KoRn obe lose oblá t dot l olse noalé Coalí ha alde B. Ježek a A. Šimek. O krystalovaném arseničnanu železitém. (Se Z OLE SAVA MS A0) OREA POE o O O O O DA Ea Ipase: pankreatCké 7. sak Une seo (OU) 0 PA E RE ER OOA VON NPO Dr. Otakar Lešer. O. vývinu tvaru oka člověka. (Se 20 obr. v textu.) F. Slavík. Morfologie samsonitu. (Se 2 obrazci v textu.) ... . ......e. ji Prof. Bedřich Procházka. Příspěvek k sestrojování os plochy druhého stupně. :(Sobrazcem v text) 0 a 2" Dr. Otakar Lešer. O vývinu tvaru oka u některých obratlovců. (Se 42 obr) 42 Ano ae de dla O0 MN 00 VO 22 Dr. O. Kallauner a J. Prellev. O dělení vápníku od hořčíku. (Se 14 ta- bulkatnav textu esse nea etaado Reno RN 23 Dr. Bo/humml Němec. Příspěvky k poznání nižších hub. II. Haustorie rezu. Uromyces BetaeBers.1(S tabulkou.) a 24 Josef Klobouček. O kongruencích parabol, jež připouštějí systém o! plochnormálných 34 oz SV Mo eo dstons ae sss JE 25. Prof. Dr. Karel Domin. Příspěvek k morfologii listu rostlin dvou- děložních: (S-Drtabulkami) P se sele jeton one 26. Dr. A. Semerád. Rozbor přesnosti výsledků trigonometrické triangulace stupňového měření v království Českém. (S mapkou.) ........ 27. Dr. Jiří Baborovský a Jindřich Voženílek. Převodná čísla chloridu ho- řečnatého v jeho roztocích ethylalkoholových -724-2 28. PhC. F. Raus. Experimentální příspěvek k methodice měření Hallovo effektu; jeho asymetrie, methoda Koláčkova s modifikací Ku- ČErovVou. (S18 Obrazy V textu) 2 29 Rudolf Sokol. Český pruh křemenný od Brodu nad Lesy po Ronšperk. (©.9 obrázky 5VALextus) E neue EJ nS 3 slona tot se oN: 50. Dr. Bohumil Němec. Příspěvky k poznání nižších hub. III. Olpidium salicorniae n. sp. (5 26 obrázky v textu a tabulkou mikrofoto- PONT) A OR E oo B oo AD oa Oo Pro olo D66, a. Antonín Wimmer. © hypopharyngu některých larev z podřádu Orthorrhapna (59 obraze ;vs textu) 32. Dr. František Kadeřávek. O mezi stínu vlastního sborcených ploch šroubových, osvětlených paprsky rovnoběžnými. (S obrazcem VÍTEXLU) 5: Sa oa oend re 26 apeja nodsí E56 Saáeté (nek Caleko Ao Z3t1-0s7 ano Ne so NNO OA Dr. Augustin Žáček. Příspěvek k theorii Einthovenova strunového galvanometru (Se..2 ODrazen vtextuk) 10234 eo ne 34. F. Votoček ar.ČS Kvauz. O odbourání isorhodeosy, 2051500 M. Lerch O novém zobecnění řady Taylorovy a Lagrangeovy...... 36. MUDr. /ulius Pelřivalský. Experimentální průkaz o účelnosti ně- kterých dějů inkarceračních při různotvárných brankách kýlních. (S49 70br:3V“LEXUM) Iz deedsa es Elen e Meade ca nesl 30 0000 ed bos Kaska se. sl Dr. techn. Jan Novák. Stanovení asparagové kyseliny v hydrolytických produktech: bílkovin. 5 ee ooo enak toe odejde Se ao ako 38. Dr. Bohumil Němec. Další studie o regeneraci. IV. (Se 12 obrazy ABA SD 300 0) RTS NR AO PONOR OD ble 15.006) S40, 030, 60908 0 0 Odo M5 Leych. Stanovení jistých arithmetických:součtůc 2 40. Rejstřík XX. ročníku. Dr. Jiří Babovovský a Jindřich Voženílek. Převodná čísla chloridu hořečnatého v jeho roztocích ethylalkoholových Prof. Dr. Kavel Domim. Příspěvek k o ntola nil, s zopslína A oudělozních (S 5 tabulkami.) A O ER Rod sa ha NE o č ae MUDr. Rudolf Eiselí. Bílkoviny a aminokyseliny A lezajlcí se v očn as. dátech a exudátech : Dr. Ani. Hamsíh. O lipase Ponkte irské P: Kavel Holub. Nová fauna spodního siluru v okolí Roto (Se 2 tabulkami.) Prof. Víme. Javolímek. O proniku dvou trojosých ellipsoidů. (Se 4 tabulkami.) B. Ježek. Whewellit z Lomu (Bruch) u Duchcova. (S tabulkou a 1 obrazcem VELEXLUs) K o PRO at ko AO B. Ježek a A. Šimek. O krystalovaném arseničnanu železitém. (Se 2 obrázky v textu.) Sn PPR VE 602 OVAL nyní Ra POSNÉ JAS NARE OS KOST Dr. František Kade Žáiek. o mezi stínu vlastního sborcených ploch šroubových, osvětlených paprsky rovnoběžnými. (S obrazem v textu.) L Dr. O. Kallaumev a J. Pvellev. O dělení n) od hořčíku. (Se 14 tabulkami v textu.) : Josef Klobouček. O kongreáčich! kon o La jež Primoustějí systém ol osu nor- málných 6 M. Levch. O novém Po senéní ab Tay oko a zoe, M. Lerch. Stanovení jistých arithmetických součtů Dr. Ofahkav Lešev. Výsledky pokusů bacillem Petitovým a Neddenov m Dr. Ofahkar Lešer. O vývinu tvaru oka člověka. (Se 20 obr. v textu.) Dr. Ořahkar Lešey. O vývinu tvaru oka u některých obratlovců. (Se 42 obr.) Dr. B. Machů. O účinku Z pole na Voltův effekt. Ě obrazcem v.textu.) : ZE Dr. B. Němec. Př ns, k poznání nižšíc h als), L. Nová onen ca. . (Se 2 ta- bulkami a 6 obrazy v textu.) O oa: : Dr. Bohumil Němec. Další studie o regeneraci. TIL. (S 22 obrazy v textu.) Dr. Bohumil Němec. Příspěvky k poznání nižších hub. II. Haustorie rezu Uro- myces Betae Pers. (S tabulkou.) SSR P ee E Dr. Bohumil Němec. Příspěvky k poznání nižších u TIT. Olpidium salicorniae n. sp. (S 26 obrázky v textu a tabulkou mikrofotografií.) Dr. Bohumil Němec. Další studie o regeneraci. IV. (Se 12 obrazy v textu.) Dr. techn. Jan Novák. Alkylace aminokyselin dialkylsulfáty tÍ . 24. PROM 39. 4. Dr. techn. Jan Novák. Stanovení asparagové n v hydrolytických pro- duktech bílkovin .... J8. MUDr. /ulius Petřívalský. Experimentální orkole o četnost Elen chl dějů inkarceračních při různotvárných brankách kýlních. (S 9 obr. v textu.) . 37. Prof. Bedřich Procházka. Příspěvek k sestrojování os z druhého stupně. (Svobrazcem v textu) : 21. PhC. F. Raus. Experimentální příspěvek E od měření síle Silu jeho asymetrie, methoda Koláčkova s modifikací Kučerovou. (S 18 obrazy v textu.) zást ersubiké Kool A Dr. Vojtěch Rosický. O ata mezi sto a em jem et 6 Dr. Kavel Rychlík. Příspěvek k theorii forem. (Pojednání druhé.) . .... 1 Dr. A. Semevád. Rozbor přesnosti výsledků trigonometrické triangulace sioroo= vého měření v království Českém. (S mapkou.) ASE oa cced (ake toa oa M PON F. Slavík. Morfologie samsonitu. (Se 2 obrazci v textu.) . „R 20 Rudolf Sokol. Český pruh křemenný od Brodu nad i po Ronšperk. (S 9 obrázky VYLOXLU) E574 das bel: PON: : Sal eko aa 003 Prof. Emil Votoček. O ooo ok E (Era c ae oí: As noo PO: Emil Votoček a Cyrill Krauz. O ooo AOA sa Vonka Moda 0 alcajc8 10 (De E. Votoček a C. Krauz. O odbourání isorhodeosy . . 35. Prof. Dr. K. Weigner. Assimilace atlasu a variace na os S ocGpialé u eoveka, (Část prvá.) Se 13 obrazci v textu ko Pons ták: 8. Prof. Dr. K. Weigner. Assimilace atlasu a variace na os S o coipitale u ovat (Část druhá.) Se 17 obrazci v textu ..... 1 Antonín Wimmer. O m některých Bo z tana Orihorehánn al (S 9 obrazci v textu.) ie: ý Oz: Dr. Augustin Žáček. Příspěvek k ost Eiahovonove, E unovono opia INMSLTU- (Se 2:0brazeiva textu) : VZS po ao lat Oko J. V. Želízko. Nové příspěvky ke studiu imeckéno fombna. (© 1 obr. v textu.) 10. ROČNÍK KO PŘIDÁN ČÍSLONIÉ Příspěvek k theorii forem. (Pojednání 2. Napsal Dr. Karel Rychlík, assistent české university. (Předloženo dne ll. listopadu 1910). Kořeny soustavy vovnic tvořené lineárním systemem kanonickým. Uvažujme nyní hodnoty, pro něž formy daného systemu kanonického vesměs zmizí. Tu jest patrno, že v případě, kdy počáteční členy tvoří úplný“ souhrn.stupně, ji, takrže Indexy 2 = € — <<: Sn = 0'a za formy daného systemu kanonického lze zvoliti všechny jednočleny stupně 1 v. proměnných, zmizí formy daného systemu jen pro hodnoty Xi—= Xn = << = Xn = 0. V každém jiném případě lze vyhověti soustavě rovnic tvořené lineárním systemem kanonickým systemem -kořenů X4, %, Xm různým od systemu 4; = % m — 0 Bonevadž poslední z forém daneho svstemi se rozpadá v.součin: Pra. Bai Xp © = musí pro kořeny aspoň jedna z forem P,, P;,... Py—, vymizeti. A naopak IZerdokázat « Ze (pro, Hodnoty% X% Xn, pro-něž. jest P) — 0, lze ustanoviti X4, X- - X1 tak, aby vymizely všechny formy daného systemu. Je- ©, 7> 0, mají všechny formy daného systemu za největší spo- lečnou míru polynom P, a stačí uvažovati zvláště hodnoty annullující P, a system kanonický, vzniklý z daného dělením P;, v němž jest první index roven nulle. Budeme tedy dále předpokládati, že ©; — 0. Nechť ISO LODMYODSANUJÍCL X1 es fer2 = -7/2 LOrimyj Které již'44 neobsahují. Formy tv tvoří lincární system kanonický v proměnných Zá toe ba Předpokládejme, ZE pro dané hodnoty A S — ja UE ae dokažiné, -Zezmožno sstanoviti (pro. % LAKOVOU MOGMOLU V— 61, ŽE 1 — Ja — o — la — 0: K tomu cil- uvažujme jako dříve formy Riozprava:Roč..XX. TC, II, Čís,,r. l E=hh+4hkh+ +4 = Aba oba 4 p a. A“ resultant R. Dosadíme-li za = 69 Am AZ ACUN C0 Ó js, : gm F, G vzniklé tak ky VX, bude P=hh+khkyY +4, = td W ho 1 ll je Po dosazení tom resultant R, vzhledem k tomu, že utvořen jest jako forma odvozená Z f.41,-.. f» vymizí.. Jest tedy resultant forem F a G roven 0, z čehož plyne, že polynomy v *, fo k, --- fe mají za největší společnou míru polynom M obsahující skutečně w,. Pro hodnoty 1 = 5 annullujíčí „polynom:W;budespak 1 — s — == Tím tvrzení dokázáno.*) Ke každé z 1orem BB. P patrí jistásoustava Korenuassice lze. při formě. P3 vob 41, %x2s5+ +. Zm 11Dovolné) 1%, jest pak UTČeno rovnicí P; — 0; dále w;;,1 jest určeno rovnicemi z daného systemu obsa- hujícími %41, X% R+15 ++- .Xm, podobně 4349 rovmcemi obsahujícími (%0 Ao Ady Miri) A Xm Atd., až Konečně 4, tovnicemi obsahuje všechny proměnné% %, <- Xn: Všechny hodnoty 4%, %,-- X.. annulující (dané formy, Drojnež poměr 4.: X2... ! Xm jest týž, jest zvykem uvažovati jako jediný kořen. V tom smyslu pak pravíme, že kořeny patřící k formě P; tvoří varietu m — 1— 1— rozměrnou. Rozložme formu P; v irreducibilní činitele. JP TDP II: Bo Io, Ke každému z faktorů II budou patřiti ty kořeny daného systemu, pro něž bude II — 0. Dokažme, že hodnoty ty tvoří varietu irreducibilní, t. j., že zmizí-li přo ně součin libovolných dvou forem A5 MA) DA O doo a jest nutno, aby všechny tyto hodnoty buď vyhovovaly rovnici Z AS) = neb rovnici JA 5002638 88 O) M U > Důkaz lze provésti na základě věty: Mizí-li polynom f (X, X2, - - - Xm] pro všechny hodnoty 41, X2... . Xm pro něž mizí irreducibilní polynom S (Xp, X3 <<. Xm), musí býti polynom f polynomem £ dělitelný. Větu tuto lze odvoditi pomocí Euklidova algorthmu. (Viz na př. Netto Algebra II.; p. 23.) Z ní pak plyne věta, kterou budeme později potřebovati: *) Důkaz tuto uvedený jest různý od důkazu podaného Delasusem a jest anatogický s důkazem věty na str. 10. poj. I., který se v podstatě s důkazem Delasusovým pro větu tu shoduje. ŠÍ Wh polynom (0%, X) prowšechny hodnoty 4%- Zm, pro které mizí polynom £ (X, %, <.. Xm), jest polynom / dělitelný každým z irreducibilních činitelů polynomu g a jistá mocnina polynomu / jest dělitelna polynomem g. V proměnných %;, %i+1, «-. Xm rovna nulle a má-li býti pro hodnoty A o ni mac s0učn forem, 4.B roven nullé, ts j.. polýnom ZN CEP o oa o) (61550 058 Od= WE w 2.2c Am) za mkoreny. všechny hodnoty %4 X%1» ++ '%m pro něž II — 0, musí býti polynom ten dělitelný formou IT, tedy jeden z polynomů A (61, 6 Ao 0 Am) B (č1, čo bj ROA ho 159 407), býti dělitelný II. Pak ale zmizí jeden z nich pro všechny hodnoty «, P CMC. 1D — Ova r tež pro. všechny. kořeny. z(I) I vidíme, že system rovnic daný lineárním systemem forem kano- mekým má.za Kkofeny buď pouze hodnoty = 4% —.:: = A% = v pří- padě, že jest to system úplný, neb má za kořeny také jiné hodnoty; tyto lze pak rozložiti na variety irreducibilní. Nehledíme-li ke kořenům 4; X% == Vdzetovne=0. kdež / jest libovolná forma, nahraditi systemem rovnic sh = 0, X | = 0, eo ZA l = (07 Z toho plyne, že lincární system forem kanonický, který lze na základě úvah na str. 13. I. pojedn. libovolnému systemu forem přiřa- diti, má tytéž kořeny. Lze tedy o libovolném systemu forem, jichž počet jest konečný neb nekonečně velký, rozhodnouti, má-li pouze za kořeny MOdnot 4 — — 2 — XV neb má-li také. jiné-kotený, ty pak lze rozložit na konečný počet variet irreducibiních. Užití na theorii modulů. Každému modulu, tvořenému formami v proměnných X, X% ++ Xm, lze přiřaditi jistou varietu hodnot (1, %, --. Xm), totiž varietu hodnot (X1, Xxx --- Xm) annullujících všechny formy daného modulu. V případě, že system kanonický, který tvoří formy počínajíc jistým dostatečně vysokým stupněm, jest úplný, náleží každá forma dostatečně vysokého stupně danému modulu. Pak lze všechny formy daného modulu nm 0 a naopak, lze-li annullovati pouze hodnotami % = % všechny formy daného modulu annullovati pouze hodnotami 4 = % = Xm 0, náleží každá forma dostatečně vysokého stupně danému modulu. V případě obecném uvažujme číslo z (n) udávající počet lincárně neodvislých podmínek, jimž musí vyhověti koefticienty formy stupně u, aby patřila do daného modulu. Formy dostatečně vysokého stupně z da- ného modulu nechť tvoří lineární system kanonický o indexech 2, bt 1 Zavedeme- označení ) | N (n.m) = PěneoD =N (m, m) shledáme snadnou úvahou, že počet jednočlenů souhrnu komplementár- ního ke kanonickému souhrnu o imdexech 24, ©, . . em, jest 1 (n) = N (u, ml, —X (n— a, m— 1) + N (n— 4, m— 32) — X (n— 8— 8, m— 2) F Nn—4— 6 es en, 1) — N (n—-4— 4 0 100) Číslo to z (n) udává nám pak počet lineárně neodvislých podmínek, jimž musí vyhověti koefficientv formy stupně 7, aby tato patřila do da- ného systemu kanonického. I bude v případě, že 2; č v Čj 0, e;7> 0, z (n) polynom stupne 7 I vidíme, že počet lineárně neodvislých podmínek, jimž musí vyho- vovati koefficienty formy stupně , aby náležela danému modulu, jest dán polynomem 4 (n). Polynom tento nazývá Hilbert charakteristickou funkcí daného modulu. Stupeň polynomu tohoto jest dán rozměrem variety, kterou tvoří hodnoty annullující formy daného modulu. Zmizí-li forma F pro všechny hodnoty «1, X, -.. X%m, pro něž mizí všechny formy daného modulu M, neplyne z toho, že forma F=0 (mod. M). Lze však dokázati, že pro jistou mocninu platí /“ = 0 (mod. M). Důkaz provedeme úplnou indukcí.*) Uvažujme nejprvé případ m = 2. Počínajíc jistým stupněm » tvoří formy modulu M Ineární svstem kano- nický, který v případě dvou proměnných má tvar 3 Do a B bt a—1 s Psa: B x kdež P, jest forma v proměnných «,, X, takže po dělení P, obdržíme kano- mcký system úplný. Z toho plyne, že každá forma dostatečně vysokého stupně, dělitelná P,, patří do daného modulu. Má-li forma /“ mizeti pro všechny hodnoty 4, %, annullující formy daného modulu, musí mizeti pro všechny hodnoty «;, %, pro něž jest P; = 0. Z toho plyne na základě věty na str. 3, že jistá mocnina formy F bude formou P, dělitelná. Zvo- lime- tedy mocninu 7 tak, aby: 1. stupeň formy Z? byl větší než stupeň 2, od kterého počínajíc formy modulu M tvoří system kanonický, a aby 2. forma Z" byla formou P, dělitelná, bude jistě I" = 0 (mod. M). *) Hilbert, Math. Arn. 42. Předpokládejme nyní, že daná věta platí pro »"— 1 proměnných. Uvažujme opět lineární systemy kanonické S, které tvoří formy modulu M od jistého stupně » počínajíc. Předpokládejme nejprvé, že e, — 0. Zvolme mocninu o tak, aby pro formu stupně N, 9, existoval v modulu M již lineární system kanonický Sw. V systemu Sy vyskytují se všechny formy počínající jednočleny stupně N obsahujícími «,. Bude tedy možno utvořiti formu stupně N náležející lineárnímu systemu Sy, tak že p — 0 (mod. M) a takovou, že forma Fe — v neobsahuje již «,. Forma F,Ó— e bude pak nutně mizeti pro všechny hodnoty annullující formy kanonického systemu v proměnných %;, X3, . . - Xm, tvořeného formami v systemu Sy, které neobsahují «;. Tyto formy vytvořují jistý modul M“ v m—1 pro- měnných %, X3... Xm- Bude tedy pro jistou mocninu 6 (Fe— 9)“ = 0 (mod. M"), te ji n o Fey — ZE Fe $+ < ba + A+ kdež 1/2 jsou sormy Z modulu W. Poněvadž 1ormy ©, fi /a>+- vesměs náležejí modulu M, bude F e9—=0 (mod. M). Je-li e,7> 0, mají formy kanonického systemu S, za největší spo- lečnou míru formu P. Dělíme-li pak P;, obdržíme kanonický system S,, VAMĚMŽ jest prvn index. — 0. Má-li forma F mizeti pro všechny hodnoty x, X, «.. %m annullující formy z modulu M, musí nutně mizeti pro všechny hodnoty, annullující formu P, a pro všechny hodnoty, annullující formy z lineárního systemu kanonického S,. Z toho, že forma JF mizí pro všechny hodnoty annullující formu P, plyne, že jistá mocnina formy F, F", bude dělitelná P. Z té okolnosti, ň v F 7 v vy : -, 31 že forma 5 mizí pro všechny hodnoty, pro něž mizejí formy z modulu M, 1 == vytvářeného formami lineárního systemu S„, plyne dle předešlého, že pro jistou mocnost o TNO Ke (5-) = 0 mod. M a tudíž také Fr9==0 mod. M. ROČNÍK XX. BRAT ČISLOP?: Whewellit z Lomu (Bruch) u Duchcova. Podává B. Ježek v Praze. (S tab. a 1 obr. v textu.) (Předloženo dne 16. prosince 1910.) Pan dvorní rada prof. Dr. K. V rba získal v listopadu pro sbírky Musea král. Českého několik kusů sferosideritu s whewellitem z nového naleziště českého Lomu (Bruch) u Duchcova a svěřil mi laskavě tento material ku zpracování. Za to 1 za podporu této práce dovoluji si panu dvornímu radovi Dr. K. Vrbovi uctivě děkovati. O nálezu podal pan šichtmistr Josef Rempfer zLomu následující zprávu: „Whewellit nalezl jsem při vyzdívání hlavní větrací chodby dolu Gutmannova, která je naražena v nadloží a. to ve hloubce 317 4 m od ústí jámy. Sferosiderit, vněmž byl whewellit nalezen, nevykazoval zevně žádných krystalků, jež se objevily teprve vo rozbití kusu na trhlinách uvnitř. Celý kus měl velkost hlavy.“ Podkladem whewellitu z Lomu jest na plochách lomných žlutavo- hnědý, na povrchu červenohnědý pevný hlimitý sferosiderit, podobný velmi podkladu krystalů kopistských a na kusech jest dobře viděti, že to jsou části větší septarie, na jejíž trhlinách whewellit vykrystaloval. Krystaly jsou nejvýš asi 8 mm velké, zřídka bezbarvé a docela čiré, nej- častěji mléčně bělavé a tvoří nepravidelné osamocené skupiny nemnoha krystalů 1 rozsáhlé povlaky krystalů těsněji srostlých. Po sejmutí krystalu zbývá na podkladu patrná stopa a dle těch lze souditi, že byly některé kusy před rozbitím celku velmi bohaté. * * * Ve „Druhém příspěvku k morfologu whewellitu“ !) uvedl jsem v přehledu 52 tvarů. V posledních dvou letech bylv opět publikovány dů- ležité práce o tomto zajímavém nerostu z nových nalezišť a v nich opét zjištěna řada nových tvarů. 1) B. Ježek, Druhý příspěvek k morfologii whewellitu. Rozpr. České Akad., CE Proc) .L870L909 čs. 4 Rozpravy: Roč. XX. Tř. II. Č. ?, 1 Jel H. Ungemach") popsal krystaly z nového naleziště, rudní žíly v dole Saint-Sylvestre u Urbeis v Elsasku a F. Slavík?) uveřejnil druhou zprávu o whewelhtu od Slaného. O whewellitu od Urbeis zmiňuje se krátce též V. Důrrfeld*). Ungemach nalezl ještě po uveřej- nění zmíněného pojednání na whewellitu od Urbeis nové tvary, jichž signování a uvedení zde mi dopisem “) laskavě dovolil, a dvojčata dle obecného zákona e (101), při nichž však byla rovina srůstu kolmá na rovinu dvojčatnou. Další nové tvary od Urbeis uvádí dle zpráv Unge- machovýchiLacroix?): V následujícím přehledu zaznamenávám všecky tyto nové tvary, křížkem (+) označují tv, jichž zjištění mi bylo dopisem oznámeno a po- známkou u jména autorova tvary u Lacrolix-e nově uvedené: Signatura a symbo Naleziště Autor A | (540) cooPí Urbeis | Ungemach m | (790) oP; Slaný | Slavík D | (340) ooPí Urbeis | Ungemach E | (470) oPi | . % tF | (190) oRY | Ě u | (507) — Po | Slaný Slavík G| (Im P Urbeis Ungemach S ON sa ý | : Z(342) op Ri č tK | (346) = s; , P 4be) (R i tM | (545) P ň : Z ALO oc P4 s Ungem. (Lacroix) ň (270) | ooRi a s = ZLO) oo PT ké 0 ja U| (812) SPS A i W | (878) Pa | X 9.109 | vo p EEE: 50 By k ě g ZA (4 P | 4 | “ 1) M. H. Ungemach, Note sur des cristaux de whewellite rencontrés dans un filon métaliifěre alsacien. Bull. de la Soc. franc. de minér. 1909. 2) F. Slavík, Druhá zpráva o whewellitu od Slaného. Rozpr. České Akad., tř. W oroc. 18. 1909:7Č15..30. 5) V. Důrrfeld. Whewellit von der Grube St. Sylvester bei Urbeis im Weilertal. Centralblatt fůr Min. ete., 1909, No. 18., p. 553.. Mineralien von Urbeis und Markirch. Mitt. Geol. Landesanstalt Elsass-Lothringen. 1909, 7, p. 115 —119. 4) Ze dne 19: dubna 1909. 5) Lacroix, Minéralogie de la France. III, p. 794. LI. Při měření whewellitu z Lomu, jež bylo provedeno pomocí neinověj- šího dvoukruhového goniometru systemu Goldschmidtova od P. Stoě, užil jsem následující orientace: v polu 8 (010), první meridian [b (010) : x (011) : c (001)]. Klinopinakoid 4 (019) byl zastoupen na všech krystalech plochou někdy jen velmi malou ale vždy dobrou. V pásmu prvního meridianu byly plochy velmi dokonalé, zejména x (011) a w (016). Plochy pásma hranolového byly u všech krystalů též velmi dobré, takže jsem mohl stejně dobře užíti aeguatorialního postavení pásma verti- kálního. Pro uvedenou orientaci rozhodl jsem se hlavně proto, že jí užil 1 Becke") při měření krystalů z blízkých Kopist a že jest výhodná 1 pro měření whewellitů z Burgku a Cvikavy, jichž vertikální pásmo normální postavy jednoklonných krystalů většinou nepřipouští. Za základ výpočtů vzaty byly elementy Becke-ho uvedené v přehledu měření. Měřeno bylo 12 krystalů a nalezeny následující tvary, mezi nimiž jsou pro whewellit nové hvězdičkou (*) označeny: b (010), c (001), 7 (210), m (110), 1 (230), u (120), 7(130), © (101) *N (208), « (011), *O (018), w (016), /(112), o (316), g (319), p (216), (201001390). :0(3.14:1)3S(1075.16)5 (425), Z měřených krystalů uvádím podrobněji šest nejzajímavějších: 1. krystal. (obr. 1.) Asi 3 mm velký úlomek jednoduchého, dle e (101) tabnlkovitého krystalu, na němž měřením zjištěny byly tvarv: DC PM 002 Ry O 500 Velmi dobrý tento úlomek měl výborné plochy v pásmu klnodiago- nálním a vertikálním. Také velké plochy tvaru e (101) a menší / (112) byly velmi dokonalé. Dva nové tvary jsou zajištěny v následujícím uve- deným měřením: O (013) 1 Po zastoupená jednou úzkou dobře reflektující plochou: Měřeno: Vypočteno: p © 12 9 O (013) 09 669 35' O5 669 27" Toto nové klinodoma bylo nalezeno ještě na dalších 3 krystalech a měřeny 4 jeho plochy. Nová pyramida V (8358) i P vyskytla se vůbec jen jednou na tomto úlomku co dosti úzká ale dosti dobrá plocha. 1) F. Becke, Whewellit von Brůx Tschermak's Min. Mit., Bd. 26, 1908, p. 394. Jeli Měřeno: Vypočteno: R v o 9 o V (358) 340 26' 500 52/ 949 32' 500 49 Jest dána též přesnou polohou v pásmu [101 : 011 : 110] a zajištěna mě- řením v tomto pásmu: Měřeno: Vypočteno: 358: 0Í1 — 269577- 2799. 2. krystal. (obr. 2.) Jednoduchý 4 mm velký dle e (101) tence ta- bulkovitý krystal, který byl narostlý jedním koncem osy vertikální. Jest kombinací tvarů: DCM U 6 NI: Nový tvar N (203) — 3 Po byl vyvinut jednou ve směru pásma [101 : 001[ zaoblenou, dosti rozsáhlou plochou, která dávala roztříštěný signál se světelnými pruhy kolmo na uvedené pásmo orientovanými. Střed zmenše- ného signálu byl dosti ostrý a měření souhlasí s výpočtem dosti dobře: Měřeno: Vypočteno: 9. o v o N (293) 379 48 899 48' 379 40" 908 Tento tvar nalezen byl ještě na dvou dvojčatech, celkem 5 ploch, z nichž ovšem některé jevily značnější úchylky. 9. krystal. (obr. 5.) Jednoduchý, asi 6m velký dle plochy spodové c (001) tence tabulkovitý krystal, který byl narostlý jedním koncem klinodiagonály. Byl kombinací tvarů: DION AMU NG UD SLK: *R (12.9.40) %P3 jest pro whewellit nová pyramida blízká Becke-ho tvaru p (216). Byla na tomto krystalu vyvinuta dvěma ostře ohraničenými, dobrý signal reflektujícími plochami a protože jsem velmi sblížené posiční úhly měřil ještě na dalších 5 krystalech, celkem u 10 dosti dobrých ploch, mám tento tvar za zajištěný, Uvádím měřené a vypočtené hodnoty ve srovnání s 2 (216): Měřeno: Vypočteno: v 0 9 O R(12.9.40) | 27945" 72050" 27950 78011" b (216) 2 ve 300 52' 770 31 Protože byly plochy spodové tohoto krystalu velmi dobré (na rozdíl od c u krystalů zdvojčatnělých) a dávaly jednotný signal, jehož měřené p a e docela souhlasily s vypočtenými, byl měřen úklon obou ploch nové této pyramidy k basi: Měřeno: © Vypočteno: Hran: R(12.9.40):c(001). 32077 320104" 2 4. krystal. (podobný obr. 4.) Dvojče dle e (101) asi 4m velké, dle orthodiagonály silně protáhlé, vzhledu dlátovitého. Zapuklý úhel tvořen T o jest dvěma rozsáhlými plochami spodovými a další omezení hlavně tvarem e (101) a pyramidami 9 $ g. Bylo narostlé jedním koncem orthodiagonály a zlištěny na něm tvary: DECT UO W Jy Os Dp G 5. krystal. (obr. 5.) Jest velmi podobný předešlému. Dvojčatně srostlé krystaly jsou nestejně velké. Oba nové tvary byly na větším jedinci, na němž byly též pyramidy 0, b, g, kterých menší nevykazoval, pyramida O též na jedinci menším. Nové tvary zastoupené jen na tomto krystalu reflektovaly dosti dobré signály a jsou dány posičními úhly: Měřeno: Vypočteno: E “ o 9 o O9: 1:17) 10552 609 30" 169 144' 609 37" T (423) —- 510 19“ 1925) — 519 19' 719 25" Pyramida © byla vyvinuta dvěma, T jen jednou plochou. Na dalších krystalech nebyly potvrzeny. 6. krystal. (obr. 6.) Asi 4 mm velké, dle e (101) tabulkovité dvojče protažené směrem orthodiagonály b a jedním jejím koncem narostlé, Úhly zapuklé jsou tvořeny plochami spodovými a základními klinodomaty. Jest kombinací tvarů: DO AW, 90010D, G Nový tvar S (10.5. 16) byl zastoupen jedinou velmi drobnou plochou jen na tomto krystalu. Ačkoli byl reflektovaný signál jednotný a dosti dobrý, jest úchylka od polohy pro tento tvar vypočtené v úhlu o velmi značná: Měřeno: Vypočteno: 0 9 G 9 4 S1(10-5. 16) — 369 7" 759 0 — 360 18' 750 40 Přehled měření. PO 20008020- 1736001 V polu 4 (010), první meridan b « c. Měřeno: Vypočteno: « 9 p o o. (010) 0950, 09 0" 0970 09 0 c. (001) 090) 889 —- 909 10' 091090070 r (210) 789 © 679 33' 739. 0 679 35' m (110) 130) 509 28' TIRE 500 284' n. (230) D00; 389 56' 199 1057 38%506' u (120) 730 0' 310 14 7300 31013 7 (130) O0:M0: PAS OV 2200; € (101) 700 28" 200, 709 301' 909 © JE: Měřeno: Vypočteno: 0 9 o v — 37930" 8890" — 919 0 — 37940 JVS N (208) x (01) 090 870 24 09 0" 37924" O (013) 090 660 30" 0907 66027 w (016) 09 0/ 77949 090 177042 f (112 — 310.87 650387 — —31936/ | 65040 o (316) 470 30" — 499 0" 790 0'— 80930" 440377 78035" z. (319) 290 40" — 31940" 800 15/ — 839 40" 30952" 819364 p (216) 300.072 320401.74910.—/75000710 3005200110310 R (12.9. 40) 270 35' 720 45' 279 504' 73911 V (358) 340 26' 500 392 34032" 50949 OA) 169 5' 609 30 169 141 600 37" S10:51600—86%07 T500 36008. 15040: T (423) — 510 19' 710287 51O9 A101937 Poznámky k některým tvarům. Na všech krystalech jest vyvinuto pásmo vertikální a klinodiagonální velmi pravidelně s plochami vyjma plochu spodovou vesměs výtečnými. b (010) byl nalezen na všech krystalech ale vždy jen jako plocha velmi malá podobně jako u whewellitu z Kopist. Reflektoval vždy velmi dobrý signál, ač byl u mnohých jako by korrodován. x (011) mělo vždy výtečné, rovné a lesklé plochy reflektující zname- nité signály a měření souhlasila s výpočtem na minutu. Proto byl vždy počítán první meridian od posice tohoto tvaru a za kontrolu užito též výborných ploch w (016). w (016). Toto klinodoma známé dosud jen na krystalech whewellitu z Kopist a vyvinuté tam jen úzkými plochami neschází na žádném krystalu z Lomu. Bývá zde zastoupeno vždy značně rozsáhlými plochami, jež výtečně reflektují. O (013) bylo nalezeno čtyrykrát na čtyrech krystalech. Jest vždy daleko užší než « a w. Plocha spodová c (001) byla na všech krystalech. U dvojčat bývá velmi rozsáhlá a tvoří zapuklé úhly. Jest zřídka dokonalá, nejčastěji bývá pokryta protáhlými vypuklinami nebo zaoblena a skýtá obyčejně zdvojený nebo zmnožený signál anomalní polohy. Všecky tvary pásma vertikálního jsou dobré, vždy navzájem ostře ohramčené a měření jejich souhlasilo s výpočtem velmi dobře. Prisma m (110) bylo na všech krystalech. c (101) jest zastoupeno velmi často nejrozsáhlejšími, nikdy však příliš dokonalým plochami. Nové negativní orthodoma N (203) jest vždv zaoblené nebo vypukli- nami pokryté a podobá se tím nejvíce plochám spodovým. Signály byly Jel z někdy v pásmu orthodiagonálním rozšířeny na mnoho stupňů a to vždy ve směru od normální posice ku ploše spodové, někdy vykazoval též mě- řený úhel eo značné úchylky. Pyramida / (112) jest na každém krystalu a vždy tak výborná, jako nejlepší plochy pásma klinodiagonálního a vertikálního. Positivní pyramidy 0, $, g, R jsou velmi hojné, vždy buď zaoblené nebo jemně obloukovitě rýhované nebo jako z nepravidelných, různě orientovaných částí složené. Reflektovaných signálů dalo se jen někdy ku přibližnému stanovení užíti. Poměrně nejdokonalejší byly plochy tvaru R, které reflektovaly dosti často docela jednotný signál. Zajímavé jest, že se uchylují jako u krystalů kopistských vždy v jednom směru od polohy jednodušších tvarů, jak to je viděti zejména u 0 (816), jehož g jest 489 místo 449 37, a u $ (216), jehož o bylo měřeno 749 30“ místo vypočteného 179 31. Celkem jest jakost ploch těchto tvarů stejná jako u týchž na kry- stalech kopistských. Nové pyramidy ©, S, T, V, byly vyvinuty plochami malými a jsou uvedeny v popisu jednotlivých krvstalů. Rozšíření jednotlivých tvarů jest patrno z následujícího přehledu, v němž jest uveden počet měřených ploch jednotlivých tvarů a počet krystalů (jichž bylo měřeno celkem 12), na nichž byly nalezeny: u | "Počet 1 počet měřených , esta | | měřených stale ploch ploch š b (010) | 18 2 i (016) 21 12 c (001) 24 1 f (112) 23 12 r (210) 12 7 0 (315) jl 7 (m (110) D7 (319 10 7 n (230) 19 9 b (216) Pony n (120) | 16 10 R (12.9. 40) 10 Da 1 (130) 4 3 V (358) l Vb e (101) 15 9 OB 1 1 | N (203) 5 3 S(10.5.16) 1 1 +011) 29 12 T (423) 2 1 1 O(013) 4 4 | ; | | Vývoj whewellitu z Lomu jest dosti rozmanitý: I. Krystaly jednoduché jsou poměrně vzácné. Ze dvanácti měřených a asi 20 prohlédnutých byly jen tři popsané krystaly jednoduché. Dva z nich byly Zabulkovité dle e (101), jeden tence tabulkovitý dle base c (001). IT. Nejhojnější jsou dvojčata dle e (101), která jsou hlavně dvojího typu: 1. Tence Zadulkovitá dle e (101) (obr. 6.) s úhlem zapuklým tvořeným plochami spodovými jsou nejhojnější a náleží k nim největší až 8 m velké krystaly. Nejčastěji bývají vedle převládajícího e« (101) vyvinuty dosti rozsáhlé křivoploché tvary 0, b, g, R. Dosti hojné jsou prorostlice (obr. 7.) II. snadno poznatelné dle dvou zapuklých úhlů tvořených plochami spodo- vými. Na těchto prorostlicích bývá často vývoj obou jedinců odchylný tím, že u jednoho vyvinuté pyramidy o, p, g, R druhému scházejí. 2. Dle ovrthodiagonály b značně protáhlá a jedním jejím koncem narostlá dvojčata vzhledu dlátovitého s nejrozsáhlejšími plochami tvarů c, €, 0, p, 9, R a jen drobnými plochami z pásma klinodiagonálního a vertikálního. (obr. 4. a 5.) Zapuklý úhel je tvořen plochami spodovými a někdy též ještě plochami základního klinodomatu «. Také tato vzhledem dosti asymmetrická dvojčata jsou velmi hojná. Whewellht z Lomu podobá se ve mnohém blízkému kopistskému a jest to spolu s ním krystalograficky velmi dobře charakterisovaný výskyt. Pro oba jsou nejcharakterističtější křivoploché pyramidy 0, $, g, a klino- doma w dosud jen z těchto dvou nalezišť známé. Význačný je též vždy nepatrný rozsah klinopinakoidu > (schází u mnohých kopistských), který bývá u krystalů z Burgku a CČvikavy zastoupen plochami nejrozsáhlejšími, nepřítomnost jinak velmi obecné pyramidy s (132), a časté protažení krystalů dle orthodiagonály. Od whewellitu z Kopist různí se krystaly 7 Lomu hlavně tím, že jsou skoro vždy zdvojčatnělé a pak též častým dle e tabulkovitým vývojem krystalů jednoduchých i dvotčat. 3 Optické vlastnosti. 1- Optické vlastnosti whewellitu byly studovány poprve Schu- bertem" na paprsčitých terčích z Venušina dolu a pak podrobně na vhodnějším materialu z Kopist Riedlem“) a na burgském dvoj- četi Ježkem) Při měření whewellitu z Lomu zabýval jsem se znova studiem optických vlastností tohoto minerálu a maje k tomu výborná a dostatečně velká dvojčata z Burgku, mohl jsem na nich stanoviti indexy lomu též pro světlo L? a T/ a poprve provésti i měření úhlů optických os. Indexy lomu byly stanoveny Abbeovým refraktometrem od Zeisse. Při možné pozorovací chybě —+ 11%" jest možná chyba indexů lomu sta- novených pro světlo Na v mezích %x, = 1-49 — 1-65 nejvýše — 0.0005. JB Na m a = 1.4878 1.4909 1.4939 Be —kobi3 1.5554 1.5599 v = 1.6450 1.6502 1-6567 my — 05972 Na 1 — a = 0159 TP vy — « = 010628 1) Tschermak's Min. Mit. 1898, 18, 251. 2) Tschermalk's Min. Mit. 1908, 26, 400. Optické vlastnosti whewellitu dle Riedla uvádí Lacroix (Min. de la France, III, 795) nesprávně. Také připojený obrazec neodpovídá Riedlem zjištěné orientaci. 3) Rozpravy česk. Akad., XVII, tř. II., čis. 24. NĚ „ot OT z 9? oo E Rovina os optických jest kolmá na klinopinakoid % (010); disperse rovin osních jest velmi nepatrná, nebylo lze pro L? a T7 stanoviti pa- trné rozdíly shášení vzhledem k úhlům pozorovaným pro Na. Šikmost shášení obnáší při osvětlení světlem Na na klinopinakoidu (střed měření na 6 dvojčatech): ku hraně dc v ostrém úhlu meziosním 8 13900, 36 „ba v tupém k A B 309007, ku hranici dvojčatné be 69307, a rozdíl shášení u obou jedinců tedy 13900. Orthodiagonála jest tupou bisektricí, ostrá bi- sektrix svírá v b (010) s normálou na plochu spodo- vou c (001) úhel 139 v tupém úhlu meziosním fB. o < v. Úhly osoptických vypočtené z měřených souhlasí dobře s výpočtem z indexů lomu jakož 1 s úhly vy- počtenými dříve již Beckem, Riedlem a Ježkem. Bylv méřeny v roztoku jodidu rtuťnato barnatého. Roztok Rohrbachův (R) měl indexy lomu: P TY Nya = 17303 ny = 1.7489. Z měřených úhlů: vypočteno: Z indexů lomu vypočteno: Zi. 2R,=8W51Y 2V,— 830455 2V,— 88910" 50" 2 Na. 12 R, — 83055 2V,— 88055! 2V, — 880 20' 20" ID. 2R, = 82900 2 — 84015002, — 899281500 Poloha optické osy pro světlo Na jest při postavení, jakého bylo užito při měření krystalů (b (010) v polu, první meridian d x c) dána po- sičními úhly: p = — 15 Becke uvádí: ge = — 12 o 480 3 o— 47040 Stanovení optických konstant bylo prováděno při temperatuře 249 —289 C. Mineralogický ústav c. k. české university v Praze. II. LVU Ae 4 0 B. JEŽEK: WHEWELLIT Z LOMU. Rozpravy České Akademie. Třída II. Roč. 1911. Čís. 2. ROČNÍK XX. PŘIDAT. ČÍSLO Výsledky pokusů bacillem Petitovým a Neddenovým. Podává Dr. Otokar Lešer, assistent české oční kliniky, za podpory ze „Šichova fondu“. (Z české oční kliniky prof. Dr. J. Deyla). (Předloženo dne 16. prosince 1910) Ve své práci ,,„O vředech rohovkových bacillem Petitovým a Nedde- novým““, vytištěné v „Rozpravách České Akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění““, uvedl jsem výsledky klinického a bakterio- logického zkoumání těchto vředů, zvláště však kultivační vlastnosti mikro- organismů zmíněných. Jelikož však při pokusech bacilly těmito konaných zjistil jsem odchylky od údajů autory zaznamenaných, myslím, že nebude od místa nálezy naše uveřejniti. Pokusy konal jsem na králících, v jednom případě na kočce a na malých bílých myškách. Králíkům a kočce očkoval jsem suspense z čer- stvých kultur agarových, jednak do vaku spojivkového jednak pod spojivku, do rohovky, přední komory, do sklivce a v několika případech intravenosně a intraperitoneálně. Myškám vstřikoval jsem suspensi bacillární do dutiny břišní. Několikráte infikoval jsem rohovky zvířat tak, že jsem způsobil sterilisovaným nožem errosi rohovkovou, do níž jsem vetřel zkoumané mikroorganismy. Ve většině případů vpravil jsem směs do rohovky sterili- sovanou injekční stříkačkou, jejíž jehlu, velice tenkou, vbodl jsem mezi vrstvy rohovkové a vstříkl něco suspense. Tím způsobil jsem kruhovité odchlípení nejpovrchnějších vrstev rohovkových, jež v krátké době se vstřebalo. Při všech pokusech použil jsem kultur agarových čerstvých, 24—48 hodin starých, zcela čistých, jež byly suspendovány ve sterilisova- ném fysiologickém roztoku. Hned po pokusu zkoušena čistota suspense kul- turelně. Rozprava: Roč. XX, Tř. II. Č. 3. ÚT Výsledky pokusů konaných bacillem Pelitovým. Pokus. č: W 2/VIII. Kočce vstříknuta do nejpovrchnějších vrstev rohovkových oka pravého suspense dvoudenní kultury agarové bac. Petitova ve fysio- logickém roztoku. 8/VIII. Kol rohovky mírná episklerální injekce. Na rohovce v místě vstřiku bělavý intiltrat asi 114 wm široký, 24 mm dlouhý ztrácející se po- znenáhlu do okolní tkáně rohovkové. 4/VITI. V místě infiltratu počínají se nejpovrchnější vrstvy rohov- kové rozpadati. 5/VITI. Značné překrvení kolem rohovky. Na rohovce v místě, kde byla látka očkovací vstřiknuta, vřed asi 2 mm široký, 3—4 mm dlouhý s okraji a spodinou nerovnou barvy šedobělavé. Zkalení táhne se od okrajů viedu asi 114 m daleko do ostatní tkáně rohovkové a směrem ku obvodu rohovky poznenáhlu se ztrácí. V přední komoře hypopyon asi 1 mm vysoké. Iritis. 6./VITI. Stav týž. Naočkovány půdu ze vředu a zhotoveny praepa: raty. 8./VIIT. Od zevního okraje rohovky táhnou se ku vředu povrchní cévy rohovkové. 12./VIII. Podráždění oka dosud značné. Hnis z přední komory téměř vymizel. Rohovka celá značně vaskularisována. 15./VIII. Překrvení kolem rohovky ubylo. Vřed se počíná čistiti, ale barví se ještě fluorescinem. Hypopyon se vstřebalo. 20./VTII. Oko téměř úplně klidné. Na místě vředu zákal, ve středu rohovky nejsytější, směrem ku obvodu rohovkovému poloprůhledný. Na rohovku táhne se dosud mnoho povrchních cév. Na praeparátech, zhotovených ze vředu 6./VIII., nalezeny bac. Pe- titovy. Na půdách týž den ze vředu očkovaných vyrostly čisté kultury tehož bacilla. Pokus č.2. 5 17./X. Králíku vstřiknuta suspense agarové kultury, 24 hod. staré, ve sterilisovaném fysiologickém roztoku do nejpovrchnějších vrstev rohovky oka pravého. 18./X. Spojivka víčková nastriknuta, bulbární nepatrně chemotická. V místě vstřiku šedobělavý infiltrat. 19./X. Na rohovce vřed okrajů i spodiny šedobělavé, jako načechrané. Ostatní rohovka lehce zamželá, lesku matného. V přední komoře hnis asi do výše 144 mm. Iritis. 21./X. Podráždění oka větší než 19/X. Vřed se značně prohloubil. Ostatní části rohovky zkaleny tak, že viděti Ize jen hnis vyplňující z polo- viny přední komoru, kresbu duhovky však postřehnouti nelze. Zhotoveny praeparaty ze vředu a naočkovány půdy. T: 24./X. Vřed perforoval; otvorem v rohovce jenž jest asi 2!/;“mm širokým a asi 3 um dlouhým vyhřezla duhovka. m 27./X. Překrvení a zduření spojivky víčkové menší. Chemosis spo- jivky bulbární zmizela, injekce však kolem rohovky dosud značná. Infil- trace rohovkové ubylo. 30./X. Na rohovce možno viděti novotvořené cévy k vyhřezlé du- hovce se táhnoucí. 8/XI. Oko téměř úplně klidné. Vyhřezlá duhovka začíná se zajizvo- vati. Z obvodu rohovky táhnou se povrchní cévy rohovkové k prolabo- vané duhovce. ; Na praeparatech ze vředu zhotovených nalezeny bac. Petitovy. Na půdách naočkovaných vyrostly čisté kolonie bac. Petitova. POkůS1C319: 16./X. Králíku vstřiknuta do přední komory oka levého v zevní horní čtvrtině skrze rohovku suspense 48 hodin staré kultury agarové bac. Pe- titova ve sterilisovaném fysiologickém roztoku. 17./X. Spojivka víčková 1 bulbární zduřelá a překrvena. Místo vpichu v robovce sytě šedobíle infiltrováno. Celá rohovka diffusně lehce zkalena. V přední komoře hnis šedobělavý, vyplňující */; přední komory. Kresbu duhovky nelze vůbec viděti. 20./X. Spojivka bulbární chemotická. Mírná protruse bulku. Tense zvýšena. Na rohovce, jež je celá šedobělavě diffusně zkalena, povrchu jemně brbolatého, jest v místě vpichu vřed. Naočkovány půdy ze vředu. 24,X. Vřed se značně prohloubil a něco rozšířil. 26./X. Vřed se protrhl. Otvorem v rohovce vyhřezla nepatrná část duhovky. 29./X. Chemosis spojivky bulbární zmizela . Infiltrace rohovky po- číná ubývati. 81./X. Oko méně podrážděné, polohy normální; z obvodu rohovko- vého počínají se táhnouti povrchní cév rohovkové ku prolapsu duhovkovému. 10./XT. Oko téměř úplně klidné. Ve středu rohovky zajizvující se vyhřezlá duhovka, k níž táhnou se povrchní cévy rohovkové. Oko vyňato, rozříznuto sterilisovaným nožem a ze zbytků přední komory a ze sklivce naočkovány výživné půdy. Kdežto na půdách naočkovaných ze vředu r. tohoto zvířete dne 20./X. vyrostly čisté kolonie bac. Petitova, zůstaly půdy z rozříznutého oka očkované zcela sterilními. Pokus č. 4. 16./X. Králíku vstřiknuta do sklivce oka pravého za krajinou tělesa řasinkového suspense z agarové kultury bac. Petitova 24 hod. staré, vý- pěstované z krve myši (viz pokus č. 6) ve sterilisov. fysiolog. roztoku. 18./X. Víčka mírně zduřelá, spojivka víčková překrvena, spojivka bulbární poněkud chemotická. Komorní voda zkalena. Iritis. ** 8 20./X. Chemosis spojivky bulbární mohutnější než 18./X. Rohovka celá zkalena, šedobílá, povrchu jemně hrbolatého. Mírná protruse bulbu. Tense zvýšena. 24./X. Stav týž jako 20./X. Povrchní vrstvy rohovkové ve středu téže se počínají rozpadati. 26./X. Ve středu rohovky nastala perforace.. — Mírný prolaps du- hovkv. 30./X. Chemosis spojivky mnohem menší. Ku vyhřezlé duhovce táhnou se povrchní cévy rohovkové. Oko enukleováno a ze sklivce na- očkovány výživné půdy. Na několika půdách vyrostly čisté kolonie bac. Petitova, několik půd zůstalo sterilním. Pokus.:č..5: 2/VIII. Vstřiknuta králíku do sklivce oka pravého za krajinou tělesa řasinkového suspense agarové kultury bacilla Petitova 48 hod. staré, ze staršího kmene vypěstované, ve sterilisovaném fysiol. roztoku. 4/VIII. Kolem rohovky mírné překrvení. Duhovka nepatrně de- kolorována. 6./VIII. Injekce kolem rohovky větší než 4/VIIT. Z vnitra oka lze pozorovati šedavý retlex. 9./VIIT. Reflex z vnitra oka velice mohutný. 12./VITI. Oko méně podrážděné než 6./VIII. Králík zabit, oko enu- kleováno a ze sklivce naočkovány výživné půdy. Na všech půdách vyrostly čisté kolonie bacilla Petitova. Pokus č. 6. 8./X. Vstřiknuto malé bílé myši 0:3 cm* suspense agarové kultury bacilla Petitova 24 hod. staré ve sterilis. fysiolog. roztoku intraperitone- neálně. 9,X. Myš zdechla. Zhotovenv praeparaty mikroskopické z tekutiny v dutině břišní, z krve srdce, a naočkovány půdy. Na praeparátech, jak z tekutiny dutiny břišní tak z krve nalezeny bacilly Petitovy a čisté kolonie téhož mikroorganismu vyrostly na naočkovaných půdách. V další řadě pokusů zkoušel jsem, zda bacillus Petitův usmrcuje 1 větší zvížata, králíky; vždy však zůstali tito, ať jsem jim suspensi bacil- lovou vstřikl intravenosně neb intraperitoneálně, na živu. Vyvolati onemocnění normální spojivky králíčí vkapováním bouillo- nové kultury bacilla popisovaného rovněž se mi nepodařilo. Také podspo- jivkové injekce bacilla Petitova těsně u rohovky zůstaly ve všech pří- padech bez vlivu na tuto a na spojivku, toliko v jediném případě, kde použil jsem kultury 24 hod. staré, vypěstované z krve myši (viz pokus č. 6.) nastala malá nekrosa spojivky, ale žádné onemocnění neb snad jen dočasné zkalení přilehlé části rohovkové. KE Shrneme-li výsledky uvedených pokusů, můžeme říci, že bacillus Pe- titův není s to sám o sobě způsobiti onemocnění spojivky zvířecí neb toxiny svými vyvolati zánět rohovkový, což podporuje v prvé mé práci uvedené mínění zur Neddenovo, jenž má za to, že vředy bacillem Petitovým způsobené vznikají po poranění. Vzhledem však k tomu, že uvedený mikro- organismus způsobuje, jak patrno z pokusů č. 1 a 2, těžký zánět rohovkový, vedoucí k protržení rohovky (pokus č. 2.), vstřiknut do přední komory neb do sklivce může vyvolati panophthalmitis (pokus č. 3. a 4.) neb aspoň irido- chonoiditis (pokus č. 5.), a konečně, že zabíjí malá zvířátka (pokus č. 6.) kterýmižto vlastnostmi liší se naše kmeny od kmenů Petitových a Me. Na- bových, jemuž podařilo se mikroorganismem tímto způsobiti jen keratitis cum hypopyo, jest patrno, že nutno na bacilla Petitova pohlížeti, alespoň v naších případech jako na bacilla pathogenního, jenž za jistých poměrů může oko úplně zničiti. Pokusy konané bacillem zur Neddenovým. Pokus č. 1. 4/VII. Králíkovi způsobena sterilisovaným nožem ve středu rohovky oba pravého malá errose, do níž vetřeno sterilis. platinovou lopatkou něco agarové kultury bac. Neddenova 48 hodin staré. 5/VII. Kclem rohovky překrvení. Na rohovce v místě errose vy- tvořil se vřed okrajů 1 spodiny bělavě skalených. 6./VII. Infiltrace šíří se cd vředu do okolní tkáně rchovkové. Du- hovka dekolorována. T/VIT. Překrvení kolem rohovky značnější. Vřed rohovkový je barvy šedobělavé, okrajů a spodiny nerovných, asi LW mm široký, 24 mm dlouhý. Tkáň rohovková je v okolí vředu zkalena na vzdálenost 1% mm. Žádné hypopyon. 10./VTI. Stav týž jako 7.,/VIT. Oko enukleováno a ze vředu zhotovený jednak mikroskopické praeparáty, jednak naočkovány půdv. V praeparátu nalezeny bacilly Neddenovy a na půdách vyrostly čisté kolonie téhož mikro- organismu. Pokus“ c12. 9./X. Králiku vstřiknuta do rohovky oka pravého suspense 48 hod. stare kultury agarové ve sterilis. fysiologickém roztoku. 10./X. Kolem rohovky značné překrvení. Na rohovce v místě vstřiku běložlutavé zkalení. Duhovka poněkud dekolorována. 12./X. Překrvení kolem rohovky větší než 10./X. Na rohovce v místě vstřiku vřed 2 mm široký, 5% mm dloubý, okrajů a spodiny běložlutavé, nerovné. Ostatní části rohovky diffusně zkalené, povrchu jemně hrbolatého. V přední komoře hypopyon 2mm vysoké. Kresbu duhovky nelze postřeh- nouti. 14./X. Podráždění oka větší než 12./X. Vřed asi téže velikosti jako 12./X. Oko enukleováno. Ze vředu naočkovány půdy a zhotoveny mikro- skopické praeparáty. Na těchto nalezeny bac. Neddenovy a na půdách vyrostly čisté kolonie popisovaného mikroorganismu. Pokus 16./VIIT. Vstřiknuta do rohovky oka levého králíka suspense agarové kultury bacilla Neddenova 48 hodin staré, ve fysiologickém roztoku vy- pěstěné s panophthalmitis v prvé mé práci zmíněné. 17./VIIT. Kolem rohovky velké překrvení. Na rohovce v místě, kde bylo vstřiknuto, lze viděti běložlutavé zkalení, jehož povrch je jemně hrbo- latý, bez lesku. Duhovka značně dekolorcvána. 18./VIII. Vrstvy rohovkové nad infiltrátem se rozpadly. Místo to barví se tluoresceinem. V přední komoře 2 zm vysoké hypopyon. 19./VIII. Překrvení kclem rohovky větší než 17./VIIT. Na rohovce vřed 8 mm dlouhý, 2 mm široký, okrajů a spodiny běložlutavé, nerovné. Ostatní části rohovky poněkud zkalené, bez I2sku. Přední komora vyplněna hnisem do poloviny výšky. Iritis. Ze vředu zhotoven mikroskopický prac- parat a naočkovány výživné půdy. 20./VIII. Vřed značně se prohloubil. 21./VIII. Vřed perforoval a duhovka vyhřezla. 23./VIII. Podráždění oka a zkalení robovky dosud značné. 26./VIII. Překrvení kolem rohovky již menší než 23./VIII. Na ro- hevce lze pozorovati novotvořené cévy povrchní, k vyhřezlé duhovce od obvodu rohovky se táhnoucí. 30./VIIT. Vyhřezlá duhovka počíná se vyklenovati. 2./IX. Oko enukleováno. Na praeparatech ze vředu 19./VIIT. zhotovených nalezeny bac. Nedde- novy a čisté kolonie téhož bacilla vyrostly na naočkovaných půdách výživ- ných. Pokus č. 4. 16./IX. Vstřiknuta králíku do přední komory oka pravého suspense agarové kultury bac. Neddenova ve fysiologickém roztoku skrze rohovku v hoření polovině téže. 17./1X. Kolem rohovky překrvení. Místo vpichu na rohovce šedobílé infiltrováno. Čelá rohovka stejnoměrně poněkud zkalena, lesku mdlého. V přední komoře hypopyon ast 1 77 vysoké. Duhovka dekolorována. 19.,/IX. Překrvení kolem rohovky značnější. Rohovka stejnoměrně zkalena, tak že kresbu duhovky nelze vůbec postřehnouti. Hnisu v přední komoře poněkud přibylo. Z místa vpichu naočkovány výživné půdy. 21./IX. Od hořejšího okraje rohovkového počínají se táhnouti hluboké cévy k místu vpichu. f 23./IX. Stav týž jako 21./IX. Běh: l 25./1X. Podráždění oka zdá se býti menší. 27./1X. Rohovka dosud zkalená. Hnisu v přední komoře ubylo. 30./IX. Rohovka méně zkalena než 27./IX., poněkud hladší. Místo vpichu dosud infiltrováno. Hnis z přední komory vymizel. 2/X. Králík zabit. Oko enukleováno. Na půdách dne 19./IX. z místa vpichu očkovaných vyrostly čisté kolonie bac. Neddenova. Pokus č. 5. 13./VITI. Králíku vstřiknuta do přední komory oka pravého skrze rohovku v hořejší polovině téže suspense agarové kultury bac. Neddenova, 48 hod. staré, vypěstovaného z případu panophthalmitis, jak uvedeno u po- kusu č. 3. 14,/VIII. Značné překrvení kolem rohovky. V místě vpichu na ro- hovce běložlutavý infiltrát. Celá rohovka lehce diffusně zkalena, lesku mdlého. V přední komoře hypopyon 114 mm vysoké. Iritis. 16./VIII. Překrvení kolem rohovky velmi značné. Rohovka celá značně zkalena. V místě vpichu vřídek. Hnis vyplňuje polovinu přední komory. 18./VIII. Víčka zduřelá. Spojivka bulbární chemotická. Oko pro- trudované. Celá rohovka šedobělavě zkalena; povrchu jemně hrbolatého. 21./VIII. Vřed, v místěv pichu na rohovce se vytvořivší, něco se roz- šířil. Rohovka počíná se na tom místě poněkud vyklenovati. Oko enukleo- váno a ze sklivce naočkovány výživné půdy a zhotoveny mikroskopické praeparaty. Na půdách vyrostly čisté kolonie bac. Neddenova, jenž nalezen také na praeparatech. Pokus 6. 12./VIII. Vstřiknuta králíku do sklivce oka levého za krajinou tělesa řasinkového suspense agarové kultury bac. Neddenova, 48-hod. staré, ve fysltolog. roztoku, téže kultury jako při pokuse č. 3 a 5. 13./VIII. Víčka poněkud zduřelá, spojivka bulbární nepatrně chemo- tická. Rohovka stejnoměrně lehce zkalena lesku mdlého. Duhovka deko- lorována. 15./VIII. Víčka značně zduřelá. Spojivka bulbární značně chemotická. Bulbus něco protrudován. Zkalení rohovky větší než 12./VIII. V přední komoře šedobělavý výpotek. Kresba duhovky zcela zašlá. Zornička zúžená. 17./VIII. Zánětlivé změny stupňovánv. 20./VIIT. Bulbus je perforován v místě vpichu. Hnis vytéká z oka. Naočkovány půdy a zhotoveny mikroskopické praeparaty. Na těchto na- lezeny bac. Neddenovy. 24./VIIT. Zánětlivé změny značně se zmenšily. Bulbus se svrašťuje. 10./IX. Bulbusse svraštil tak, že tvoří třetinu své původní velikosti. Enukleován a půdy z něho naočkovány. III 98 Na půdách naočkovaných 20./VIII. vyrostly čisté kolonie bac. Nedde- nova, kdežto půdy dne 10./IX. očkované zůstaly sterilními. Pokus" 20./X. Vstřiknuta králíku do sklivce oka pravého za krajinou tělesa řasinkového suspense agarové kultury bac. Neddenova 48 hodin staré, ve fysiologickém roztoku. 21./X. Malé překrvení kolem rohovky. Duhovka poněkud dekoloro- vaná. 28./X. Značná episklerální injekce. Dekolorace duhovky větší než 21./X. Z vnitra oka bělavý reflex. 25./X. Podráždění oka větší než 23./X. Zornička uzší než 20./X. je ovální. Z vnitra oka šedobělavý reflex. 27./X. Stav nezměněn. Oko enukleováno a ze sklivce naočkovány půdy a zhotoveny mikroskopické praeparaty, na nichž nalezen bac. Ned- denův. Na půdách vyrostly čisté kolonie téhož mikroorganismu. Pokus č '8: 4/VIII. Myši vtřiknuta intraperitoneálně 0:3 cm" suspense agarové kultury bacilla Neddenova 48 hodin staré ve sterilis. fysiologickém roztoku a sice téže kultury jako při pokusu 3., 5. a 6. 5B/VIII. Myš zdechlá. Zhotoveny mikroskopické preaparaty z teku- tiny dutiny břišní, z krve srdce a naočkovány různé druhy výživných půd. Na praeparátech z krve 1 dutiny intraperitoneální nalezeny bac. Ned- denovy a na půdách výživných vyrostly čisté kolonie téhož bacilla. Větší zvířata, králíky, bacillus Neddenův nezabíjel, ať jsem jim vstřikl suspensi bacillární intravenosně nebo intraperitoneálně. Podobně jako bacillus Petitův nezpůsoboval také bacillus Neddenův, vkapován v bouillonové kultuře do vaku spojivkového, žádné onemocnění normální spojivky králíčí. Údaj Neddenův, že po podspojivkovém vstřik- nutí u rohovky mohl pozorovati zkalení přilehlé partie rohovkové, mohu potvrditi toliko v jednom případě. Zkalení to během tří dnů zcela zmizelo. Ve své druhé práci o vředech rohovkových poznamenává Nedden, že výsledky experimentální lišily se dosti značnou měrou od výsledků v prvé práci uvedených. Vředy rohovkové, dle sdělení jeho druhé práce, jeho mikro- organismem vyvolané zhusta perforovaly, v přední komoře způsoboval jeho bacillus těžkou iritis a ve sklivci zkalení téhož. Autor vysvětluje to způ- sobem očkování a množstvím vstřiknuté látky. Jelikož však při pokusech svých vpravoval jsem do rohovky, přední komory neb sklivce zcela ne- patrné množství mikroorganismů a docílil těžkých zánětů, jest zřejmo, že také virulence kultur jest velkého významu a s tou že nutno počítati. Za úvahu stojí již to, že jsem bacilla Neddenova, jak jsem v prvé práci své poznamenal, vypěstoval z vaku spojivkového člověka stíženého zákalem čočky, jenž byl s výsledkem operován a po druhé vyrostl mi bacillus Neddenův na půdách III. naočkovaných z případu panophthalmitis, což dosud zaznamenáno nebylo. Kmen z případu panophthalmitis vyrostlý vedl očkován do rohevky ku perforaci téže (pokus č. 3.), vpraven do přední komory a do sklivce ku zhnisání celého oka (pokus č. 5. a 6.), kdežto, použil- jsem k pokusům kmene vyrostlého z případu vředu rohovkového neb z normálního vaku spojivkového zmíněného již případu, vnikl vždy sice zánět těžký ale přece mírnějšího stupně než při použití kmene z případu panophthalmitis. Vzhledem k uvedenému a pak k té okolnosti, že bacillus Neddenův zabíjel malá zvířata (pokus č. 8.), což rovněž dosud uveřejněno nebylo, nutno po- hlížeti v našich případech na tento mikroorganismus jako na pathogenní. Svému chefovi, slovutnému pánu prof. Dr. J. Deylovi, za vy- bídnutí jakož 1 účast prvé 1 druhé části práce této věnovanou vzdávám uctivý dík. Použitá literatura: Petit: Recherches clinigues et bacteriologigues sur les infect. aigués de la cornée. Paris 1900. Zur Nedden: Klinische und bakteriolog. Untersuchungen úber die Rand- geschwůre der Hornhaut (Graef. Archiv fůr Ophthalm. LIV. B. 1902). Axenfeld: Bemerkungen zu der Arbeit Me Nabs: „Úber den Diplob. liguef. (Petit):“ (Klin. Monatsbl. £. Augenhl. XLII. Jahrg. I. B. 1908). M. Nab: Úber den Diplob. liguef. (Petit) und ber seine Verhált. zu dem Morax-Axenfeld Diplol. der Plepharoconj. (Klin. Monatsblátter f. Augenheilkunde XLII. Jahrg. I. B. 1903). Zur Nedden: Das infektióse Randgeschwůr der Hornhaut (Graef. Archiv £. Ophthalm. LIX. Bd. 1904). Paul: Úber Hornhautulcerat. durch Diplob. (Klin. Monatsbl. f. Augenkeilk, XLIII. Jahrg. 1905). Zur Nedden: Úber einige seltene Infektionskrankheiten der Hornhaut (Klin. Monatsbl. £. Augenheilk. XLIV. Jahrg. 1906). Axenfeld: Bakteriologie in der Heilkunde 1907. Lešer: O vředech rohovkových vyvolaných bacillem Petitovým a Nedde- novým (Rozpravy České Akad. cís. Frant. J. R. XVIII., č. 18, 1909). III. ROČNÍK XX. PRADA ČÍSLO A Alkylace aminokyselin dialkylsulfáty. Napsal Dr. techn. Jan Novák. Předloženo 11. listopadu 1910. Isolování a stanovení aminokyselin vznikajících hydrolysí bíl- kovin, v poslední době intensivně studované, naráží přece, pokud se kvanti- tativní stránky týče, zvláště u aminomonokarbonových kyselin stále na velké obtíže. O kvantitativním stanovení v praktickém smyslu možno mluviti jen u několika aminokyselin, vyznačujících se velice malou roz- pustností vlastní neb jejich derivátů, a to u leucinu, tyrosinu, glut- aminové kyseliny, histidinu, argininu a lysinu. Přes to, že esteritikační methoda E. Fischera prokázala se býti tak znamenitou pomůckou při studiu produktů hydrolytických různých bílkovin, množství získaných aminokyselin obnáší stále průměrně jen asi 35% v nejpříznivějším pří- padu 71% (hydrolysa hordeinu B. Osborne a S. Clapp Z. anal. Ch. 47, 590 [1908]) původní bílkoviny. Normálně bývá summa získaných pro- duktů jen tehdy vyšší, když bílkovina poskytuje hydrolysí větší množství aminokyselin, které se dají dobře stanoviti, jako jest tomu ku př. při hydro- lyse hordeinu, který poskytuje celkem 36.3% kyseliny glutaminové. Jest proto záhodno pokusiti se o přípravu a studium některých dalších derivátů aminokyselin o příznivějších fysikálních vlastnostech, než-li jsou k tomu účelu doposud používané deriváty jejich, při čemž dlužno hlavně k tomu hleděti, aby výtěžky při přípravě těchto derivátů byly pokud možná největší. Na praktický význam betainů, které poskytují špatně rozpustné soli s chloridem rtuťnatým, zlatovým a platičitým poukázal R. Engeland (B. deutsch. chem. Ges. 42, 2962 [1909]), kterýž také de- monstroval jejich použití při isolaci produktů hydrolysovaného kaseinu. Ježto alkylace methyljodidem neposkytuje vždy výtěžků uspokojujících, R'ozprava:+Roč..XX. Tř. II. Čís: 4. l V pokusil se autor v předložené práci studovati vznik betainů z amino- kyselin působením dialkylsulfátů v alkalickém roztoku. Studován byl vedle dimethylsulfátu také vliv diethylsulfátu hlavně z toho důvodu, že chování se diethylsulfátu při alkylacích bylo doposud vůbec málo známo. Na praktický význam dimethylsulfátu, poprvé připraveného Dumas-em a Peligot-em v roce 1835, jako alkylačního činidla upozornil Ullmann a Wenner (B. deutsch. chem. Ges. 33, 2476 [1900]). Pracemi různých autorů bylo prokázáno, že může dimethylsulfát jako methylační činidlo jodmethyl nejen úplně nahraditi, ježto reaguje rychleji a poskytuje větších výtěžků, ale že má před ním ještě tu výhodu, že dovoluje pracovati v ná- dobách otevřených při vyšších teplotách, kdežto některé alkylace methyl- jodidem nutno prováděti buď v zatavených trubicích neb v autoklavech. Použito ho bylo k alkylacím tenolů F. Ullmannem a P. Wenner-em (B. deutsch. chem. Ges. 33, 2476 [1900)), alifatických 1 aromatických kyselin Dumas-em a Peligot-em (Ann. d. chim. et d. phys. 58, 32 [1835]), A. Werner-em a W. Seybold-em (B. deutsch. chem. Ges. 37, 3658 [1904)), aromatických oxybenzoových kyselin H. Meyer-em (Monatsh. 25, 476 [1904]), C. Graebe-m (Lieb. Ann. 340, 204 [1905]), aromatických sulfo- nových kyselin F. Ullmannem a P. Wenner-em (B. deutsch. chem. Ges. 33, 2476 [1900])), kafrových kyselin (D. R. P. 189.840 a 196.152), amo- niaku Babo-em (J. prakt. Ch. [1], 72, 84 [1857]) a aromatických aminů P. Claesson-em a C. Lundvall-em (B. deutsch. chem. Ges. 15, 1699 [1880] a k přípravě kvaternerních solí pyridinů a různých chinolinů H. Decker-em (B. deutsch. chem. Ges. 38, 1144 [1905)). Diethylsulfát byl doposud k alkylacím velice málo použit. H. Decker (I. c.) konstatoval, že alkylace 8-nitrochinolinu diethylsulfátem jest mnohem méně energická než-li s dimethylsulfátem. Obtíže, které při přípravě diethylsulfátu vznikají (Claesson J. prakt. Ch. [2], 19, 245 [1879], Neff. Lieb. Ann. 309, 152 [1899], R. Weinland a K. Schmied B. deutsch. chem. Ges. 38, 2327 [1905]) poukazují také k tomu, že chování jeho u srovnání s působením dimethylsuHátu bude 1 při alkylaci odlišným. V předložené práci také, pokud se týče alkylace glykokolu, alaninu a leucinu, toto odlišné chování obou látek bylo potvrzeno. Dimethylsulfát reaguje v alkalickém prostředí velice energicky S aminomonokarbonovými kyselinami, nahražuje postupně vodík amino- skupiny methylem a poskytuje kvaternérní zásady — betainy. Jen u gly- kokolu podařilo se zjistiti tvoření se malého množství methylestheru trimethylbetainu, kde tedy. dimethylsulfát alkyluje 1 karboxylovou skupinu. Vznikají-li snad tyto esthery 1 u jiných aminokyselin a zda ve větším množství, nedalo se zatím při voleném postupu práce zjistiti. Výtěžky betainů vzniklých jsou znamenité, průměrně nad 90% theore- ticky možného množství, a u všech zkoušených e-aminomonokarbonových kyselin skorem stejny. Chování dimethylsulfátu vůči a-aminomonokarbonovým kyselinám jest tedy analogickým onomu chování jodmethylu, při němž výtěžky nejsou tak uspokojivé a operace s jodmethylem mnohem obtížnější a nedají se tak lehce ovládati jako s dimethylsulfátem. Vedle e-aminomonokarbonových kyselin alkylovány také kyseliny a-aminodikarbonové a to kyselina asparagová a glutaminová. Kyselina asparagová chová se obdobně jako při alkylaci methyljodidem a hydrátem draselnatým (Kórner a Menozzi Gazz. chim. ital. 11, 2458 !1881]) od- štěpujíc aminoskupinu ve formě trmethylaminu, dále přebytečným dimethylsulfátem alkylovaného až na kvaternérní zásadu a kyselinu fumarovou. Výtěžky kyseliny tumarové jsou kvantitativní a Ize chování kyseliny asparagové k dimethylsulfátu s výhodou použit k přípravě kyselny fumarové. Kyselina glutaminová chová se docela odlišně. Při použití 6 mo- lekul dimethylsuHátu na jednu molekulu kyseliny jest alkylována nejen aminoskupina až na kvaterní skupinu, nýbrž i oba vodíky skupin karbo- xylových jsou nahrazeny methylem za vzniku dimethylestheru N-tri- methylglutaminové kyseliny, který vzniká u výtěžku as 52% thcorie. Zcela jiného rázu jest chování se diethylsulfátu k a-amimonokarbo- novým kyselinám. S glykokolem vzniká ještě as 15.5% triethylbetainu vedle as 12% soli ethylestheru N-diethylaminooctové kyseliny, která sekundárně © poskytuje zmýdelněním N-diethylaminooctovou kyselinu resp. její soli. Při alkylaci alaninu diethylsulfátem nebylo více konstatováno tvoření se trethylpropiobetainu, nýbrž jen ethylestheru N-diethylamino- propionové kyseliny. Vedle toho isolovány soli N-diethyl- a N-monoethyl- aminopropionové kyseliny. S leucinem reaguje již diethylsulfát docela nepatrně. Získáno bylo zpět 64% v reakci nevstoupivšího leucinu vedle nepatrného množství měďnaté soli pravděpodobně kyseliny N-ethyl- aminoisobutyloctové. Experimentální část. K alkylaci vvužita byla vždy jen jedna alkylskupina odštěpená z dialkylsulfátu, ježto pracováno bylo v alkalickém vodném roztoku, většinou při normální teplotě. Při alkylování a-aminomonokarbonových kyselin bylo bráno na jednu molekulu aminokyseliny 44 molekul dialkyl- sulfátu a 4V, molekul hydrátu draselnatého, k alkylaci «-aminodikarbo- nových kyselin po 6 molekulách dialkylsulfátu a hydrátu draselnatého. Kyseliny rozpuštěny byly v baničce na 300 cm* ve vypočteném množství hydrátu draselnatého (1:10) a za normální teploty přidáván v malých dávkách postupně dialkylsulfát. Obsahem baňky bylo inten- sivně mícháno, až veškerý dialkylsulfát zmizel; pak teprve přidán nový podíl. Při alkylaci dimethylsulfátem jest jeho exothermický rozklad 1* 1D zvláště z počátku velice rychlý, tak že nutno baňku s roztokem vodou chladiti, aby tekutina nevřela. Teprve ke konci reakce, kdy většina hydrátu draselnatého jest již spotřebována, nutno slabě na vodní lázní zahřáti. Hleděno bylo vždy k tomu, aby reakce tekutiny po zkoušené alkylaci byla vždy jen slabě kyselou. Rozklad diethylsulfátu hydrátem draselnatým jest oproti obdob- nému rozkladu dimethylsulfátu velice pomalý. Při normální teplotě © mizí diethylsulfát jen po delší době. Obyčejně zahřát byl roztok as na 509 a pak teprve třepán s diethylsuHátem. Při alkylaci glykokolu byl jednou roztok zahřát až na 909 a diethylsulfát pak přidáván v malých dávkách postupně tak za sebou, aby roztok byl udržován v mírném varu. Po zmizení diethylsuHátů vzniklé roztoky byly povařeny as půl hodiny na síťce, aby rozloženy byly úplně poslední zbytky dialkylsulfátu a pak odpařeny na vodní lázní k suchu. K oddělení vzniklých alkyl- sulfátů špatně rozpustných ve studeném obyčejném alkoholu od alkylo- vaných aminokyselin, v alkoholu snadně rozpustných, extrahován byl odparek dvakrát 95%ním alkoholem. Odpařené filtráty extrahovány znovu alkoholem a zahuštěny znovu na vodní lázní. [voří nažloutlé sy- rupy snadně rozpustné v absolutním alkoholu. Byly převedeny pak od- pařením se zředěnou kyselinou solnou v chlorhydráty, které po opětném zahuštění k syrupu extrahovány alkoholem, čímž odstraněno bylo největší množství chloridu draselnatého; filtráty tyto pak použity byly již k pří- pravě derivátů alkylované aminokyseliny. V některých případech stejně jako při alkylaci glykokolu dimethylsulfátem byly v syrupu ještě obsažené alkylsírany rozkládány delším vařením. Glykokol a dimethylsulfát. Použit byl prodejný preparát glykokolu překrystalovaný z teplého alkoholu. Dimethylsulfát byl před použitím třepán s pevným uhličitanem sodnatým, k odstranění volné kyseliny sírové a po filtraci byl předesti- lován ve vakuu. Ježto při alkylování glykokolu dimethylsulfátem, chlor- hydrát vzniklého betainu jest špatně rozpustný ve studeném alkoholu, bylo nutno odparek extrahovati dvakrát za tepla; také takto vzniklé filtráty odpařené k suchu byly znovu teplým alkoholem extrahovány. Poněvadž však methylsulfát draselnatý za uvedených okolností jest již dosti rozpustný, bylo nutno použiti k dělení alkylovaných aminokyselin od methylsuHfátu rozkladu methylsíranu v alkohol a kyselinu sírovou, kterýž doznává při delším zahřívání v koncentrovaném roztoku. Vzniklá kyselina sírová odstraněna byla opatrně chloridem barnatým. Filtrát po síranu barnatém byl odpařen k suchu a z odparků byl chlorid dra- selnatý odstraněn extrakcí teplým alkoholem. Alkoholický roztok od- pařený k suchu byl extrahován studeným absolutním alkoholem, což s ftrátem bylo ještě dvakráte opakováno. Na konec v roztok přešlý IV. O1 chlorhydrát převeden byl v podvojnou sůl platinovou. Získáno bylo celkem při použití 10 gr glykokolu 0-61 gr podvojné soli platinové, snadno rozpustné ve vodě špatně v teplém alkoholu 959%ním, nerozpustné ve studeném. Překrystalováním z 90%ního alkoholu získány byly žluté, velice jemné, dlouhé jehličky. Analysou této při 1009 sušené soli nalezeno: 0.4103 g látky poskytlo 0.1197 g platiny, což odpovídá 29-17% a 0.5271 g chloridu stříbrnatého, což odpovídá 31-78% chloru. Složení podvojné platinové soli methylestheru trimethylbetainu (C,H;,NO;Ch, Pt Cl, vyžaduje 29-01% platiny a 31-65% chloru. Zbytek v absolutním alkoholu nerozpustný vážil v jednom případě 18-9 g, v druhém 19.2 g čili 92-60 a 93-84% theoreticky možného množství betainchlor- hydrátu. Překrystalován z vody tvoří deskovité krystalky, taje při 228.4 (korr.) za rozkladu. Připraveny byly také jeho platinové a zlatové soli podvojné. Platinová sůl krystalovala z vodného roztoku v dlouhých jehličkách, tajících v bezvodém stavu při 247—249 za rozkladu. 0.7082 g látky poskytlo 0.2153 £ platiny odpovídajících 30-41% oproti 30-30% theorie; .0-9414 chloridu stříbrnatého odpovídajících 32-89% chloru oproti 33-02% theorie; 0.3671 g zlatové soli překrystalované z vody poskytlo 0-1577 g zlata odpovídajících 42-96% oproti 43-13% theorie. Probíhá tedy alkylace glykokolu dimett ylsulfátem zcela normálně; tvoří se ve znamenitém výtěžku betain a jen nepatrná část, as 1.3% pů- vodního glykokolu jest alkylováno dále až na methylesther N-trimethyl- aminooctové kyseliny. [voření esterbetainu podařilo se prokázati a plati- novou solí identifikovati jen v tomto případě. U jiných a- aminomono- karbonových kyselin nepodařilo se za daných experimentálních pod- mínek zjistiti jejich vznikání. Analysa platinových 1 zlatových solí, pokud vedle kovu stanoven byl také chlor, prováděna byla methodou Wallach-ovou (B. d. deutsch. ch. Ges. 14, 753 [1881]) rozkladem natrumalkoholatem. Jinak při pouhém stanovení platiny neb zlata byla sůl opatrně žíhána ve vysokém porcelá- novém tyglíku. Glykokol a diethylsulfát. K zahřátému roztoku 5 g glykokolu ve vypočteném množství hydrátu draselnatého (1:10) v malých dávkách, as po 3£ přidáván diethylsulfát tak rychle za sebou, že roztok se udržoval v mírném varu. Po odstranění ethylsíranu draselnatého převedeno v chlorhydrát odpa- řením se zředěnou kyselinou solnou na vodní lázni a absolutním alko- holem odstraněn chlorid draselnatý. Získáno takto 11-60 © nažloutlého syrupu, kterýž rozdělen byl na dvě polovice. Prvá část smíchána byla s roztokem 8g kyseliny chloroplatičité a zahuštěna tak dalece, až za- počala krystalisace; po vychladnutí byly vyloučené tlusté jehličky (získáno 3:8 g) odssáty, promyty alkoholem a překrystalovány z 95%ního alkoholu, V v němž rozpouštějí se dobře za tepla, špatně za studena. Zpět získáno bylo 2-9£ oranžově žlutých lístečků o bodu tání 217—218.5% korr. za rozkladu. Analysou zjištěna v látce této podvojná sůl triethylbetainu o složení (C;H1+N0,Ch, PiCi, + 2H,O 0-8247 g látky sušeno při 1009 ztratilo na váze 0.0401 g, které odpo- vídají 4-86% vody oproti 4-71% theorie; 0-5999 p bezvodé látky poskytlo 0-1600 g platiny odpovídajících 26-67% platiny oproti 26-78% theorie. Matečný louh po vyloučených tlustých jehličkách zahuštěn byl znovu k syrupu, který při vychladnutí paprskovitě stuhnul. Přidáno bylo as 20 cem absolutního alkoholu, v němž se krystalky velice snadně rozpouštějí. As po hodině vyloučeno něco lístečků (0-13 g) podvojné platinové soli triethylbetainu, které byly odssáty a promyty alkoholem. 0-1192g bezvodé soli poskytlo 0.0817 g platiny odpovídajících 26-60% oproti theoreticky 26-78%. Po přidání étheru k alkoholickému roztoku po -této soli vylučují se oranžové krystalky v množství 2-88 g. Tyto byly rozpuštěny v malém množství horké vody a ponechány volné krystalysaci v exsikkatoru nad chloridem vápenatým. Vylučují krásně pravidelné vyvinuté oranžové destičky monosymetrické soustavy, o bodu tání 140—1429 korr. bez roz- kladu. Látka krystaluje bezvodá z roztoku, neboť 0.7197 g látky sušené při 1009 ztratilo na váze po 6ti hodinách 0-0019 g. 0-4626 g látky poskytlo 0-1239 g platiny, což odpovídá 26-78%,. 0-4984 g látky poskytlo 0-1337 © platiny, což odpovídá 26-82%,. Látka tedy obsahuje stejné množství platiny jako podvojná sůl triethylbetainu, liší se však od této krystalovým tvarem, rozpustnosti, bodem tání a vodou krystalovou. Po odstranění platiny a chloru, vlhkým kysličníkem stříbrnatým za tepla poskytuje filtrát s hydrátem měďnatým blankytně modrý roztok. Jest tedy tato podvojná sůl platinovou solí ethylestheru N-diethylaminooctové kyseliny. Filtrát po platinové soli, etherem z alkoholického roztoku sražené, zbaven alkoholu a etheru odpařením k syrupu, při čemž nastala asi částečná redukce, soudě dle změny barvy do temně hnědé, a z resultujícího syrupu byla odstraněna platina sírovodíkem, chlor vlhkým kysličníkem stříbrnatým. Pak sraženo sírovodíkem v roztok přešlé stříbro a zahuštěný roztok povařen s hydrátem měďnatým. Vznikl modrý roztok, kterýž však po zahuštění ani po delší době nekrystaloval. Druhá část původních syrupovitých chlorhydrátů zbavena byla za tepla vlhkým kysličníkem stříbrnatým chloru a z filtrátu sraženo roz- puštěné stříbro sírovodíkem; po odstranění sírovodíku proudem vzdu- chovým byl zahuštěný roztok povařen s hydrátem měďnatým. Vzniklý blankytně modrý roztok zahušťován byl v evakuovaném exsikkatoru nad chloridem vápenatým až ke krystalisaci. Zahušťování nebylo proto pro- IV. vedeno na vodní lázni, ježto při této teplotě nastává již částečná hydro- lysa soli za vylučování hydroxydu mědi. Získáno bylo ve třech frakcích 0-97, 0.80 a 021g ultramarinově modrých jehliček. Filtrát po po- slední frakci obsahoval ještě 0.067 g kysličníka měďnatého. Všechny tři získané frakce byly sloučeny a z malého množství vody překrystalovány. 0-8985 g látky sušeno při 1009 ztratilo na váze 0-1627 g, což od- povídá 18-10% vody; 0.5734 g bezvodé soli poskytlo 0-1411 g kysličníka měďnatého odpo- vídající 19.67% mědi; 0-4157 g bezvodé soli poskytlo 0-1080 g kysličníka měďnatého odpo- vídající 19.79% mědi; měďnatá sůl N-diethylaminooctové kyseliny (C;H1,NO,), Cu + 2 HpO obsahuje 18,20% krystalové vody, v bezvodém stavu pak 19.63% mědi. Celkem bylo tedy získáno z 5 g glykokolu 7-86 g podvojné platinové soli triethylbetainu a 5-76 g platinové soli ethylestheru N-diethylaminooctové kyseliny. Množství získané měďnaté soli N-diethylaminooctové kyseliny přepočtěno z jedné polovice obnáší 3-96 g. V jiném případu kontrolním získáno bylo z 10% glykokolu 14-24 g platinové soli triethylbetainu a 710g měďnaté soli N-diethylaminooctové kyseliny. Nalezené množství měďnaté soli N-diethylaminooctové kyseliny ne- odpovídá asi úplně jejímu množství ve skutečnosti vzniklému, poněvadž jest volná kyselina N-diethylaminooctová dosti prchavá, sublimujíc do- konce při teplotě vodní lázně, což prokázáno následovně: 0-893 g měďnaté soli bylo rozloženo sírovodíkem a filtrát odpařen ve vakuu nad kyslič- níkem fosforečným k syrupu částečně zkrystalovanému. Získáno bylo takto 0.682 g kyseliny oproti 0592 © theoretického množství. Syrup byl pak rozpuštěn ve vodě a odpařován na vodní lázní do sucha, což opa- kováno šestkráte. Zbytek vážil již jen 0.416 g; při tom na chladnějším okraji mísky usazeny byly bílé až 8m dlouhé jehličky, jejichž vodný roztok rozpouštěl hydrát měďnatý barvou blankytně modrou. Dalším I2tihodinným zahříváním na vodní lázní zbylo již jen 0-166 g látky. Ztráty N-diethylaminooctové kyseliny mohou nastati při odpařování Hltrátu po srážení stříbra sírovodíkem. Chlorhydrát N- diethylaminooctové kyseliny není prchavý, jak paralelním pokusem bylo zjištěno. dl-Alanimn a dimethylsuifát. Použitý d/-alanin připraven byl Strecker-ovou methodou (L. A. 75, 29 [1850]) kondensací aldehydamoniaku s kyanovodíkovou kyselinou a zmýdelněním vzniklého aminonitrilu kyselinou solnou. Čtyřnásobnou krystalisací z vody za přidání alkoholu získán byl v dlouhých jemných jehličkách tajících při 2950, IV. Z 10 £ tohoto d/-alaninu získáno bylo 18-0 g surových chlorhydrátů syrupovitých, které při delším stání v exsikkatoru zkrystalovaly. Polovice tohoto zkrystalovaného syrupu (9-0 g) převedena byla v platinou sůl. Celkem bylo získáno v pěti frakcích 16:6 g podvojné soli, kteréžto množství přepočteno na původních 10 g dl-alaninu odpovídá celkovému výtěžku 83.6% theoreticky možného množství. Jednotlivé frakce byly překrysta- lovány z malého množství horké vody a analysovány. Získány byly vždy oranžové jehličky skoro nerozpustné ve studeném, nepatrně rozpustné v teplém alkoholu. Bod tání všech překrystalovaných frakcí byl při 210 až 2129 korr. za rozkladu. Rozborem bylo zjištěno: 1.0060 g látky ztrácí při 105" 0.0524 g, což odpovídá 5-20%. 1.3456 g látky ztrácí při 1059 0.0705 g, což odpovídá 5-24%,. 0-6613 g bezvodé látky poskytlo 0-1918g platiny odpovídajících 29.00%, 0.8428 g chloridu stříbrnatého odpovídajících 31-53% chloru. 0-4858 g bezvodé látky poskytlo 0.1417 g platiny odpovídajících 29:16% platiny. Podvojná sůl trimethylpropiobetainu (C;H;,NO,CD), P1CI; + 2 H2O vyžaduje 5-08% krystalové vody, bezvodá sůl 29.01% platiny a 31-65% chloru. Z druhé části surových chlorhydrátů odstraněn byl chlor čerstvě sraženým kyslhčníkem stříbrnatým a po odstranění stříbra a sírovodíku povařeno s hydrátem měďnatým. Do roztoku přešlo jen nepatrné množství mědi, soudě dle slabě zelenomodré barvy vzniklého roztoku. Deriváty méně alkylované než trimethylpropiobetain z dl-alaninu a dimethylsulfátu nevznikají. dl-Alamin a diethylsulját. Získáno bylo z 10 g d/-alaninu 253-6 g nažloutlého syrupu, který po l4denním stání nad kysličníkem fosforečným zkrystaloval. Vzniklá krystalová kaše smíchána byla as s 25 cem absolutního alkoholu a rychle odssáto na vodní pumpě. Získáno takto 8-8 g pevné soli a 195-1 g syrupu. Vybraný krystalek, řádně absolutním alkoholem omytý tál při 870, tave- nina nebyla však úplně čirou; při 1409 počal rozklad látky. Pevná sůl zbavena byla v roztoku as na 70" zahřátém chloru kysličníkem stříbr- natým a po sražení rozpuštěného stříbra, odstranění sírovodíku proudem vzduchovým a zahuštění, zahříváno bylo s hydrátem měďnatým. Vzniká temněfialový roztok, při zahřívání na síťce hydrát měďnatý vylučující; proto byl roztok ke krystalisaci zahušťován v evakuovém ex:1kkátoru nad chloridem vápenatým. Po dostatečné koncentraci vylučovaly se v ně- kolika frakcích lístečky Iialověčervené soli, snadně rozpustné ve vodé studené, špatně v absolutním alkoholu. Po odfiltrování každé frakce provařen byl matečný louh vždy znovu s hydrátem měďnatým. (Celkem IV. bylo získáno v pěti frakcích 5-36 g soli měďnaté charakteristicky stejné barvy fialověčervené. Celé toto množství překrystalováno bylo z vody a pak analysováno. 0.3192 g látky ztratilo na váze po 4hodinovém sušení při 100" jen 0.0029 g; 0.3074 sušené soli poskytlo 0.0700 g kysličníka měďnatého od- povídajících 18-19% mědi. Složení měďnaté soli N-diethylaminopropionové kyseliny (C,H,NO,);Cu vyžaduje 18-06% mědi. 15-1 g£ syrupu zbývajícího po sfiltrování 8-8 g pevných chlorhydrátů bylo zpracováno následovně. Za studena přidán v přebytku vlhký kys- ličník stříbrnatý a po řádném potřepání rychle zfiltrováno. Filtrát vy- třepán pak třikráte etherem alkoholu prostým. Roztok etherický 1 vodní zpracován byl pak každý pró sebe. Prvnější po vysušení vyžíhaným síranem sodnatým odpařen ve frakční baňce ve vakuu; po oddestilování etheru zbylá bezbarvá tekutina byla ve vodní lázní zahřívána ve vakuu až do varu; vřela při 869 a 18m; zápachem upomínala úplně na esthery aminokyselin. (Celkem získáno bylo 3-48 estheru, kterýž rozpouští se v malém množství vody, větším množstvím se zase vylučuje. Ve zředěné kyselině solné se snadně rozpouští, stejně jako ve vodném roztoku kyseliny chloroplatičité. Poslední roztok zahuštěn ve vakuu až k syrupu nemohl býti přiveden ke krystalisaci. Rozpouštěl se hravě v absolutním alkoholu beze zbytku. Z roztoku tohoto srážel bezvodý ether jemně krystalickou oranžovou sedlinku. Tato byla odfiltrována směsí stejných dílů absolutního alkoholu a etheru promyta, sušena krátce při 1009 a analysována, 0-4371 © poskytlo platiny 0-1139 g, což odpovídá 26-05%. Bod tání 111—1149 korvr. Dalším sušením při 1009 se látka rozkládá, šíříc zápach po původním estheru. Překrystalovéním z horkého absolutního alkoholu získán v mono- klinních destičkách o b. t. 114,5—1169 korr. Chlorovodíkový roztok estheru sráží se chloridem zlatovým ihned 1 v roztoku zředěnějším. Vzniklá žlutá sedlina, po chvíli zkrystalovaná promyta byla studenou vodou, vysušena ve vakuu a analysována 0-1720 g látky poskytlo 0.0664 © zlata, což odpovídá 38-60% Podvojná platinová sůl ethylestheru N-diethylaminopropionové ky- sellny (C;H+,N0,C1), PCI, vyžaduje 25-80% platiny, obdobná sůl zlatová C,HyN0,CI. AuCl; 38-42% ; nalezeno bylo 26-05 a 38-60%. Ze zbylého vodního roztoku po vyetherování estheru zbylého sraženo bylo rozpuštěné stříbro sírovodíkem a filtrát rozdělen byl na dvě polo- vice. Prvá část ve formě syrupu vážící 5-6 g smíchána byla s 6-5 g kyseliny chloroplatičité a silně zahuštěna. Po delším stání při 59 vyloučeny byly oranžové sloupečky (2-9 g), které byly odssáty a promyty malým množstvím absolutního alkoholu. Pak rozpuštěny byly ve vodě, z roztoku odstraněna platina a chlor a povařeno s hydrátem měďnatým. Vzniklý temně fialový roztok vylučoval po zhuštění v evakuovaném ex:ikkatoru fialověčervené lístečky měďnaté soli (celkem 0-9 g) úplně tvarem i barvou podobných dříve již popsané měďnaté soli N-diethylaminopropionové kyseliny. IV. 10 0-3104 g sol při 1009 sušené poskytlo 0.0708 g kysličníka měďnatého, tudíž 18-22% oproti 18-06% mědi theorie (C7H,N0,),Cu. Filtrát po vykrystalované podvojné platinové soli byl zbaven také platiny a chloru a povařen s hydrátem měďnatým; vznikl blankytně modrý roztok, z něhož vylučovaly se po zahuštění ve vakuu drobounké modré krystalky, snadně rozpustné ve studené vodě i absolutním alkoholu. Ve dvou frakcích získáno 1-85 g soli. Toto množství bylo k rozboru pře- krystalováno dvakrát z malého množství vody. Analysou zjištěna měďnatá sůl N-monoethylaminopropionové kyseliny Cu(C;H1,N0:); + HO. 0-5808 g látky sušeno při 100“ pozbylo na váze 0-0616 g, což odpovídá 10-60% vody oproti 10-86% theorie; 0-3129 g sušené látky poskytlo 0.0850 g kysličníka měďnatého, což odpovídá 21.71% mědi oproti 21-49% theorie. Z druhé polovice vodního roztoku, zbylé po vyetherování ethyl- estheru N-diethylaminopropionové kyseliny, zbavené stříbra a povařené s hydrátem měďnatým, vykrystalovalo po zahuštění v exsikkatoru evakuo- vaném celkem 2-78 g měďnatých solí, směsi to solí monoethyl- a diethyl- aminopropionové kyseliny. Obě soli dají se však prakticky od sebe snadno odděliti absolutním alkoholem. Měďnatá sůl N-diethylaminopropionové kyseliny v něm špatně rozpustná při digerování za studena zbývá z nej- větší části nerozpuštěna. Opakovanou extrakcí absolutním alkoholem získáno bylo ze směsi této celkem 1-20 g měďnaté soli diethylaminopro- plonové a 1-40 g měďnaté soli monoethylaminopropionové kyseliny. Celkově bylo z 10 dl-alaninu získáno jednotlivých produktů, ana- lysou identifikovaných: 7-48 g měďnaté soli N-diethylaminopropionové kyseliny, 3-25 g měďnaté soli N-ethylaminopropionové kyseliny a 3:48 g ethylestheru N-diethylaminopropionové kyseliny. Nápadná jest snadná hydrolysa měďnatých solí alkylovaných amino- kyselin horkou vodou, při níž vylučuje se zelenomodrý hydroxyd měďnatý. Tak na př. při rozpouštění měďnaté soli diethylaminopropionové kyseliny ve vodě 90" teplé vylučuje se již značné množství hydroxydu mědi. Zahří- váním roztoků na sítce pokrývají se zahřáté stěny nádoby hnědou vrstvou kysličníku. Také koncentrací na vodní lázní nastává značná hydrolysa obou měďnatých solí za vylučování hydroxydu, z kteréhož důvodu bylo nutno veškerá zahuštění prováděti při obyčejné teplotě ve vakuu. Kdežto při alkylaci glykokolu diethylsulfátem bylo zjištěno ještě tvoření triethylbetainu vedle isomerního esthylestheru N-diethylamino- octové kyseliny, při alkylaci d/-alaninu diethylsulfátem nepodařilo se dokázati vznik odpovídajícího betainu. Tvoří se jen ve značnějším množství isomerní ethylesther N-diethylaminopropionové kyseliny, vedle diethyl- a monoethylaminopropionové kyseliny. Reakce tato jest ještě dále studována. IV. jl di-Leucin a dimetlvylsulfát. Použitý dl-leucin připraven byl methodou E. Schulze a Likierník-ovou (Z. physiol. Ch. 17, 513 [1893]) kondensací isovaleraldehydamoniaku s. kvanovodíkovou kyselinou a zmýdelněním vzniklého aminonitrilu kyselinou solnou. Modifikací E. Fischer-ovou (B. deutsch. chem. G. 38, 2370 !1900') byl pak ze směsi vzniklého chloridu amonatého a chlorhy- drátu « aminoisobutyloctové kyseliny tento vyluhován teplým alko- holem a z alkoholického roztoku přidáním malého přebytku koncentro- vaného amoniaku vyloučen d/-leucin, kterýž malým množstvím studené vody zbaven byl chloridu amonatého. Před použitím byl ještě preparát třikráte překrystalován z vody za přidání alkoholu. 4 g tohoto leucinu poskytlo 7-25 g surových chlorhydrátů syrupo- vitých, které po delším stání v exsikkatoru nad chloridem vápenatým vylučují dlouhé jehličky bezbarvé dosti snadně rozpustné ve studeném absolutním alkoholu. Vyloučený chlorhydrát však nebyl isolován, nýbrž přímo celý obsah krystalisační mísky rozpuštěn as v 50 cem horké vody a převeden v platinovou sůl smícháním s vodným roztokem kyseliny chloroplatičité. Při vychladnutí horkého roztoku vylučovaly se oranžové destičky. Získáno bylo celkem ve čtyřech frakcích, jevících stejné krystalografické tvary 10-24 g podvojné soli platinové. K rozboru překrystalována byla prvá, druhá a čtvrtá frakce ze zředěného vodního roztoku, stáním nad chlo- ridem vápenatým v exsikkatoru zahuštěného. Vyloučené oranžové destičky rozpouštějí se špatně ve studené, snadno v teplé vodě, obsahují vodu krystalovou, která však teprve při sušení nad 1009 prchá. 0-7509 g látky sušeno při 999 ve vodní sušárně, ztratilo za 7 hodin jen 0.0008 g na váze. 1.8067 g látky sušeno při 999 ve vodní sušárně ztratilo za 7 hodin jen 0.0010 g na váze. Po 4hodinovém sušení při 1059 ubylo na váze v prvém případu dalších 0.0313 © odpovídajících 4-17%; v druhém případu 00760 g odpo- vídajících 4-21% vody. Theorie podvojné soli trimethylisobutylacetobetainu (C;H+NO,CHh,PíC1, +2H,0O vyžaduje 455% vody. Bezvodá sůl taje při 217—218 za rozkladu. 0.5988 g bezvodé soli poskytlo 0.1534 g platiny odpovídajících 25-62 proc. platiny oproti 25-80% theorie. Výtěžek získaného trimethylisobutylacetobetainu obnáší při cel- kovém množství jeho platinové soli 10-24 g, 86.7%, theoreticky možného množství. Filtrát po poslední frakci platinové soli, zbavený platiny a chloru rozpouštěl jen 0.0008 g kysličníka měďnatého. dl-Leucin a dimelthylsulfát. 3-8 g di-leucinu poskytlo 5-25 g chlorhydrátů syrupovitých, které ani po delším stání v exsikkatoru nad chloridem vápenatým nekrystalovaly. IR 12 “ Syrup tento byl rozpuštěn ve vodě a zbaven chloru vlhkým kysličníkem stříbrnatým a po sražení rozpuštěného stříbra sírovodíkem odpařen k suchu. Odparek digerován byl 95%;ním alkoholem, v němž se jen částečně roz- pouští. Nerozpuštěno zůstalo 2-4 g lístečků majících úplně vzezření po- užitého leucinu. Tento zbytek povařen s hydrátem měďnatým poskytnul blankytně modrý roztok, který byl odpařen k suchu a překrystalován z absolutního alkoholu, v němž se velice snadně rozpouští. Získány byly drůzy jemných jehliček nachově červené barvy. 0-1732 g bezvodé látky poskytlo 0.0418 g kysličníka měďnatého od- povidajících. 19:27% mědi oproti 1996029: mědnaté. soli- eucinu (CzFH,,N0,), Cu. V alkoholu rozpustný zbytek smíchán byl s chlorndem platičitým a zahuštěn až k syrupu, který však nekrystaloval; syrup tento rozpouštěl se velice snadně v absolutním alkoholu. Ž roztoku tohoto nevylučoval ani ether žádné krystalky. Po odpaření alkoholu a etheru byla z roztoku odstraněna platina a chlor a vařením s hydrátem měďnatým připravena měďnatá sůl. Vzniknul fhalově modrý roztok, z něhož vyloučeno celkem 0-54 g práškovité Halové soli. Tato jest poměrně dosti Špatně rozpustna ve vodě, velice lehce v absolutním alkoholu; překrystalována byla z 80% alkoholu. 0-1401 g látky při 1009 sušené poskytlo 00282 g kysličníka mědna- tého odpovídajících 16-10% mědi. Nejlépe by toto nalezené množství mědi souhlasilo pro měďnatou sůl N-ethylaminoisobutyloctové kyseliny (CH „NO,),Cu vyžadující 16.73%,. Působení diethylsulfátu na leucin za daných podmínek jest ne- patrné. Většina použitého leucinu získána zpět, jen nepatrná část byla alkylována as na N-ethylaminoisobutyloctovou kyselnu. Asparagová kyselina a dimethylsulját. Připravena byla použitá /-asparagová kyselina methodou Schitt-ovou (B. deutsch. chem. Ges. 17, 2929 [1884]) z asparaginu prodejného. Roztok vzniklý alkylováním 5 g asparagové kyseliny vylučoval po dostatečném zahuštění drůzy dlouhých jehliček (1-11 g). Dalším zahu- štěním vykrystalovalo ještě 0-43 g soli. Obě krystalisace byly sloučeny a znovu z teplé vody překrystalovány. 1:1026 g látky sušeno při 1009 ztratilo na váze jen 0-0013 g. 0-4512 g látky spáleno kyselinou sírovou, poskytlo 0.1850 g K;+SO, odpovídajících 18-69% kalia; zbytek soli rozložen kyselinou sírovou (1:3) a vytřepán etherem. Získaná kyselina překrystalovaná z malého množství horké vody tála v uzavřené kapiláře při 2869, když před tím již větší čásť látky vysublimovala. Vy- loučená sůl jest kyselou draselnatou solí kyseliny fumarové o složení 2KC,H30,+4 C, H,0O,, která obsahuje 18-43% kalia; etherem vy- VZS 13 třepána byla z jejího vodného, okyseleného roztoku kyselina fumarová. Po vyloučení dvou krystalisací této soli byl filtrát okyselen 15 cem ky- seliny sírové (1:3) a vytřepán etherem; získáno bylo 1-54 g látky snadně rozpustné v teplé a špatně ve studené vodě. Po překrystalisaci z vodného roztoku, z něhož vylučuje se v jemných dlouhých bezbarvých jehličkách, tála látka v uzavřené kapiláře při 2860. Spálením poskytlo 0.4852 g látky 0.1541 g vody, odpovídajících 3.55%, vodíka a 0.7334 kysličníka uhličitého, odpovídajících 41-22% uhlíka. Složení kyseliny fumarové C, H; O, vyžaduje 41-36% uhlíka a 3.48% vodíka. V jiném případě bylo po alkylaci 5 g asparagové kyseliny direktně okyseleno kyselinou sírovou zahříváno as půl hodiny na síťce a po vv- chladnutí extrahováno etherem. Opětovnou extrakcí získáno celkem 4.22 g kyseliny fumarové, tedy oproti thcoreticky možnému množství 4.35 g, množství prakticky kvantitativné. Za účelem zjištění osudu z kyseliny asparagové odštěpené amino- skupiny bylo alkylováno 15 g kyseliny asparagové popsaným již způ- sobem; extrakcí etherem odstraněna vzniklá kyselina fumarová a vodný zbytek po neutralisaci destilován s hydrátem sodnatým. Destilací přešlé zásady byly jímány ve zředěné kyselině solné. Zbytek v destilační baňce byl neutralisován a odpařován k suchu. Digerováním studeným alkoholem odstraněn byl síran sodnatý a po převedení suHátů opatrným přídavkem chloridu barnatého v chlondy, byly tyto smíchány s roztokem kyseliny chloroplatičité. Vyloučené oranžově žluté oktaedry (celkem 5-2 g) překrystalovány z horké vody poskytly několik frakcí, v nichž nalezeno bylo 35-14, 35-12, 35-19 a 35-03% platiny oproti theore- tickému množství 35-07%, které vyžaduje platinová sůl tetramethyl- amonumchlondu (N [CH] Cl), PíCI,. Chlorhydráty předestilovaných zásad smíchány byly se 24 g kyselny chloroplatičité. Z roztoku tohoto podařilo se celkem získati ve čtyřech frakcích 14-90 g soli platinové, které obsahovaly 37-03%, 37-05%, 36.99 a 37.45% platiny oproti 36.98% platinové soli trimethylaminchlorhydrátu [N(CH)), HCI), PíCI,. Z matečných louhů po těchto krystalisacích získáno ještě celkem 2-60 g platinových solí, v nichž nalezeno 38-25% a 39-21% pla- tiny oproti 39.00%, které obsahuje platinová sůl dimethylaminchlor- hydrátu [NH(CH)3), HCI), PCI, Odštěpuje tedy asparagová kyselina při alkylaci dimethylsulfátem (na I molekulu kyseliny 6 molekul dimethyl- sulfátu) aminoskupinu hlavně ve formě trimethylaminu (65.8%), který částečně jest dále alkylován až na guaternérní ammoniumderivát (21-69). d-Glutaminová kyselina a dimethylsnifát. Použit byl preparát glutaminové kyseliny připravený z výpalků melasových, methodou Andrlíkovou (Bericht des V. intern. Kongr. Berlin 1 14 1905). Za vzácnou ochotu, s kterouž postoupil mi p. prof. Andrlík znač- nější množství této kyselhny tímto uctivě děkuji. Preparát byl dříve ještě dvakrát překrystalován z vody přidáním 1/, objemu alkoholu a tál pak při 2020. Z 15 g této kyseliny získáno bylo 29-05 g surových chlorhydratů, které ani po delším stání v exsikkatoru nekrystalovaly. Jedna polovice těchto chlorhydrátů zbavena byla chloru kysličníkem stříbrnatým, při čemž získáno bylo 11-4 g chloru prostého syrupu, také nekrystalujícího, silně hygroskopického. S alkoholickým roztokem kyselny pikrové ne- poskytuje tento syrup žádné sraženiny. Zahuštěn s vypočtěným množ- stvím zředěné kyseliny sírové poskytuje také nekrystalující syrup. Zahřát s hydrátem měďnatým rozpouští tento částečně barvu modro- zelenou. Vzniklý roztok odpařen až k syrupu nekrystaluje, jest silně hygroskopický, v alkoholu úplně nerozpustný. Také aceton sráží z koncen- trovaných vodních roztoků zelenomodrou práškovitou sůl, nelákající k dalšímu zpracování. 10-2 g původních chlorhydrátů surových smícháno bylo se l4g kyseliny chloroplatičité a zahuštěno až k syrupu, který však am po delším stání nekrystaluje. Byl proto smíchán s absolutním alkoholem, v němž se až na nepatrný zákal způsobený chloroplatičitanem draselnatým, snadně rozpouští. Zífiltrovaný roztok odstaven byl krystalisaci. Mícháním roz- toku a třením stěn krystalhsační mísky tyčinkou skleněnou zavedena byla náhlá krystalisace, tak že celý obsah mísky ztuhnul. V jemných, dlouhých, oranžověžlutě zbarvených jehlhčkách vyloučená sůl byla odssáta na vodní pumpě a promyta 95%ním alkoholem. Filtrát zahuštěn znovu k syrupu a smíchán s absolutním alkoholem, poskytl ještě malé množství podvojné soli platinové. (Celkem bylo získáno 16-31 g platinové soli. ato jest velice snadno rozpustná ve vodě, dobře rozpouští se také ve vroucím alkoholu 95%ním, nerozpustná jest ve studeném. Při vychladnutí alko- holického roztoku vylučuje se v dlouhých, jemných oranžověžlutých jehličkách úplné tekutinu vyplňujících, takže obsah nádoby ztuhne. K překrystalisaci 16-3 g soli použito bylo 600cm* alkoholu 95%ního. Z tohoto množství bylo po dvojnásobné překrystalsaci celkem získáno 10-0 g čisté soli tající při 201. 0-5136 g látky sušeno při 100“ ztratilo na váze 0.0334 g, což od- povídá 650%. 0.4988 g bezvodé soli poskytlo 0.1161 £ platiny odpovídajících 23:27% platiny; 0.5057 g chloridu stříbrnatého odpovídajících 25-08% chloru. 0-8903 g bezvodé soli poskytlo 02068 platiny odpovídajících 23-17% platiny; 0.9051 © chloridu stříbrnatého odpovídajících 25-14% chloru. 0.3272 g látky poskytlo 0.3390 g CO, odpovídajících 28-25% uhlíka a 0.1431 g HO odpovídajících 4-90% vodíka. IV. 15 Také proveden byl rozbor soli z vodního roztoku překrystalované. Z 5g čisté soli rozpuštěné v malém množství hořké vody vykrystalovalo 1-7 g jemných dlouhých oranžových jehliček tajících při 2040. 1.6795 g látky ztratilo sušením při 1009 0.1085 g£ na váze odpoví- dajících 6-46% vody. 0.5779 g bezvodé soli poskytlo 0.1325 g platiny odpovídajících 22-93 procent Pf. Výsledky těchto rozborů souhlasí velice dobře se složením podvojné platinové soli dimethylestheru N-trimethylglutaminové kyseliny (CHHz,NO,CD, Pt CI, + 3 HO, které vyžaduje 6.01% vody. Bezvodá pak sůl 23-11% platiny 25-19% chloru, 28-42% uhlíka a 4.78% vodíka. Složení toto potvrdila také při- pravená sůl zlatová. Při smíchání vodních roztoků původních chlor- hydrátů a chloridu zlatového vzniklá podvojná sůl vylučuje se zvláště při vyšší koncentraci roztoků v kapkách, které při obyčejné teplotě ne- zkrystalují, nýbrž při delším stání lupénky zlata vylučují. Ochlazením na 49 paprskovitě stuhly. Vodný roztok zbavený fltrací vyloučené tekuté soll zahušťován byl pomalu'v evakuovaném exsikkatoru. Vylučovaly se z počátku paprskovité dlouhé jemné zlatověžluté krystalky nejprve na okrajích povrchu. Po- zději celá tekutina na povrchu byla jimi vyplněna. Byly pak odssáty na vodní pumpě, řádně studenou vodou promyty, usušeny při 100" a ana- lysovány; 0-4141 g látky poskytlo 0-1395 g zlata odpovídajících 35-27%,. Složení podvojné soli C1oH++NO,CI. Au Cl, vyžaduje 35-39% zlata. Sůl sama jest velice snadně rozpustná v alkoholu, špatně ve studené vodě, snadněji v teplé. Z této však vylučuje se při vychladnutí tekutá v kapkách. Matečné louhy po dvojí krystalisaci 16-51 g platinové soli zbaveny byly platiny sírovodíkem a převedeny také v sůl zlatovou. Vy- lučují se také po přidání chloridu zlatového kapičky, které byly odfiltro- vány; filtrát ponechán krystalisaci při 59. Vylučovaly se zlatožluté krátké hranolky, které po promytí malým množstvím vody, osušeny a analy- sovány. 0-1830 g poskytlo 0.0650 g zlata odpovídajících 35-51% zlata. Isolováním solí zlatových a zvláště pak dobře přístupných solí platinových bylo prokázáno, že kyselina glutaminová jest alkylována dimethylsulfátem v alkalickém roztoku úplně, obě karboxylové skupiny jsou estherifikovány a aminoskupina alkylována až na ammoniumskupinu. Výtěžek jest velice uspokojující: z 15 g glutaminové kyseliny po- skytlo 47-3 g podvojné platinové soli, tedy 531-7% theorie. Dlužno upo- zorniti, že Engeland (B. deutsch. chem. Ges. 43, 2662 [1910]) alkylací glutaminové kyseliny methyljodidem a hydrátem draselnatým došel k jinému výsledku: analysou dvou různých zlatových solí získal čísla 1V. 16 souhlasící pro soli dimethylestheru N-dimethylglutaminové kyseliny a N-dimethylglutaminové kyseliny, ačkoliv z úplně analogického chování dimethylsulfátu a jodmethylu při alkylacích dalo by se souditi, že 1 při kyselině glutaminové vznikají produkty totožné. Chemicko-výzkumná laboratoř zemského výzkumného ústavu zemědělského v Brně. IV. ROČNÍK XX. BŘÍDAVIM ČÍSLO 5. O vztahu mezi hustotou a světelným lomem. Podává Dr. Vojtěch Rosický, v Praze. (Euedhožemodne 9 Ledna 191) © thematu tomto pracoval v poslední době K. Heydrich) rozmnoživ tak nevelkou řadu badatelů, zabývajících se otázkou touto u těl krystalovaných. On 1 jeho předchůdcové, J. L. Barvíř?), E. S. Barsen a E, Taubert?) vycházel při úvahách svých od Beerova vzorce t. zv. „specifické lámavosti“ (specifisches Brechungsvermógen) ML p .. n—í4 z Jejž Barvíř modifikoval ve tvar: 7 1 ) = hustota). £. S. Larsen“) počítá hodno.y „specifické lámavos'i“ některých silikatů a jich skel jednak dle Beerova vzorce, jednak dle 2 n l i ; : ž Lorentz-Lorenzova ———— .— = K a výsledky tak -získané ve- 2+2 A : (n -= střední lom, 4% spolek porovnává. bambertiieydrich užili Peerova vzorce při diskussí těl polymorfních. Onen applikuje theorem Lan doltův, platný pro orga- nické kapaliny i na mineraly; theorem ten praví, že u polymerních sub- stancí specifické lámavosti vykazují značnější difference nežli u meta- merních, a na základě vvpočtených hodnot těch pro zkoumané nerosty soudí T au bert, že vápenec a aragonit jsou polymerní, andalusit a disthen metamerní, silimanit pak k nim polymerní. Heydrich sledoval týž problem na organických polymorfních tělech, stojících k sobě jednak v poměru polyimerie, jednak metamerie, a potvrdil platnost Landoltova pravidla i pro krystalované substance. :) ?) 5) Ů Z. £. Kryst. 48. 1910, str. 243 Věstník ifrál. české spol. náuk 1904 č 3. Beitrag zur Kenntniss polymorpher Kórper. [naug. Dissert, 1905. Amer. Journ. of Sc.'1909 28. 263—274. Rozpravy: Roč. XX It, II Číslo 5, V. tí Barvíř sledoval naproti tomu pomocí modifikovaného vzorce toal) „ 1—4 specitické lámavosti — hednoty ty pro hmoty sobě chemicky 1 fysi- kalně blízké (isomorfní) nebo alespoň sblížené (náležející do blízkých si skupin). Shledal, že pro nerosty příbuzné hodnoty ty jsou velmi si blízky, tak že jest možno označiti pro určité skupiny nerostné jich specifickou ; PV lámavost za konstantní = -= const. ) Všichni (i o autoři pod hodnotou 4 rozumějí průměrný index lomu - A) ———, u Tauberta a (u Barvíře a Larsena alithmetický a) Heydricha geometrický Va By). Mám za to, že výsledky posud získané nejsou s to rozhodnouti otázku o závislosti hustoty a světelného lomu, a práce právě jmenovaných autorů že dlužno spíše označiti jakožto hledání cest k cíli vedoucích. Takového rázu jest též příspěvek, jejž v následujících řádcích podávám. Za základ úvah vezměme hustotu % a indexy lomů substancí zkou- maných, a sice: » u isotropních, e, e u jednoosých dvojlomných, «, B, v u dvojosých dvojlomných. Reciproční hodnoty indexů lomu jsou optické pružnosti, v obecném případě a, b, c. Z řečených optických konstant chceme vyjádiiti: 1. míru elasticity optické; 2. míru Zámavosti. Ad 1. Míru elasticity (pružnosti) optické vyjádříme krychlovým obsahem Fresnelova ellipsoidu, jehož tři osy (u opt. dvojosých bok : 4 4 : krystalů) jsou a, b, c; obsah jeho = — z7abc= nů) U jednoosých 9 3apby A oa; os, 4 7 má útvar ten podobu rotačního ellipsoidu o obsahu 341 VS — S wž © u isotropních pak těl přechází Fresnelův ellipsoid v kouli o polo- Pro krátkost vyjadřování označme obsah še 1 4x měr — a obsahu — : n a 70 útvarů těch F (Fresnel). Podíl z hodnoty F a hustoty : sluj „spe m cijická pružnosť“, Ad 2. Analogicky lámavost optickou vyjádříme krychlovým obsahem indikatrix, jež v případě všeobecném, u těl dvojlomných dvojosých má podobu trojosého ellipsoidu, osy « By a krychlový obsah = = zafby. U dvojlomných jednoosých má indikatrix podobu rotačního ellipsoidu 4 S osaml w, e a obsahem = — T (2 e. U opticky isotropních těl jest indi- a 5 katrix podoby koule s poloměrem 7 = u, s obsahem pak = z 7 mě, Obsah indikatrix označme krátce písmenou R (refrakce), podíl pak z hod- Ť R Ae ; ž noty té a hustoty 7, Nazveme „specifickou lámavosli“, "h V následující stati vybrány jsou význačnější skupiny isomorfní, zvláště ty, u jichž členů jeví se značné úchylky v lomech a v hustotách. Na tabelách v prvém sloupci uvedeni jsou členové isom. řad dle vzestu- pující molekularné váhy (2. sloupec). Ve sloupci 3. uvedena jest hustota (4), při čemž z varirujících hodnot v literatuře udávaných vzat byl průměr z údajů nejspolehlivějších. Ve 4. sloupci udány jsou hodnoty pro lom (1, resp. e, e, resp. « By) při světle natriovém. V 5. sloupci uvedena jsou jména autorů, lom určivších, v sloupci 6. jsou vepsány hodnoty 2 : 0) VEE > h Data vyňata jsou skoro vesměs z monumentalného díla Grothova „Chemische Krystaliographie“. Probrány a diskutovány byly následující skupiny: regulerních dusičnanů, chloridů; calcit-aragonitová, apatit-pyro- moifitová, anhydrit-barytová, a skupina bezvodých siranů jednomocných prvků; tato poslední jest po stránce morfologické 1 fysikalní dokonale známa zásluhou Tuttonovou. I. BAN ko ej autor | R | Fh 0 0,)+ | 211.08 | 298) 1:5667 | Fock 5-4 | 036 a (NOj),| 26142 | 3.25 15716, d'o, 5-1 | 0.34 opsoe- | Pb (NO,),| 330.92 | 4-53 1.7820 | OP90C 5-2 | 0.16 Christiansen | U skupiny regulerních dusičnanů pozorujeme: Specifické láma- vosti — vzdor značně rozdílným hodnotám v hustotě a lomu — jsou čísla velmi sblížená. Specifické pružnosti klesají s rostoucí vahou role- kularnou (a ovšem též hustotou). B TMV. | 4 om | autor) | RAF Sůl 58.50 | 2-18| 1.544 | Langley | T-1 | 0.52 Kerargyrit | 143.34 | 5-55| 2.061 Wernicke | 6:6 | 0.09 Bromargyrit | 187.80 | 5.9 | 2253 dto. 8-11 006 ?) Data vyňata z pojednání Barvířova. V. I Stejné pravidelnosti, jako u isomorfní řady regulerních dusičnanů, platí i u regulerních halovců pro //h; R/h jeví menší stálost. Do skupiny této nehodí se svými čísly sylvin a salmiak, jež ostatně s předešlými přesně isomorfní nejsou, krystalujíce v oddělení plagyědrickém. lé | VEZ VZ k n autor | Rjh | Fh i Apatit 504.57 | 32 | 5 du Wolff 5-7 | 0-30 Pyromorlit | 1356-08 | 7.00 R A o Bowman | 52 007 Mimetesit | 148784 [725 A: dto. (57 | 0:06 Veličiny pro specif. lámavost a specif. pružnost jeví dříve vytknuté niž pravidelnosti: prvá z hodnot těch jest značně stálá, druhá klesá s rostoucí IWS Va Překvapují však odchylná data u isomorfního vanadinitu, jenž při nízké celkem M. VW. a A. (1224-14; 6-88) vykazuje F/h — 005; též R/h jest příliš vysoké (7-7). 1 Zajímavé výsledky poskytuje isodimorfní řada vápenec-aragonitová: M V. h n | auto | Rh) Fh | Magnesit 896.302 m Mallard. | 62 | 0-31 | e = l-5l5 : = 1.6594 al 100. PA Jufe Fako Calcit 1006-10 l eo Dufet 6-3 38 | Siderit 115190. | 3:85) Poa 2 A OS O OMOST s = 1.6326 |. (průměr) Ara it 100.10 2-9 = L jee 2 10.33 PPM : : 9 k Veš: Můhlheimse : : 24073, a Offreta « = 1515 Strontianit 147.62 | 3.70, 8— 1.664 | Buchrucker | 48 | 027 | y = 1:606 G —AEB03 | Čerussit 266.90 6.57, B = 2.0763 Schrauf D-0 | 0.08, y = 2.0780 Rada rhomboědrických uhličitanů vykazuje především tu anomalii, že u jejích prvých dvou členů, magnesitu a calcitu, se stoupající vahou O molekularnou klesají hodnoty hustoty. Týž obrácený sled pak vidíme i u specifické pružnosti. Poměry se rázem změní, ponecháme-l1 pro vápenec formuli jednoduchou, pro magnesit však a siderit vezmeme ji dvojná- sobnou (tedy i molekularná váha dvojnásobnou se stane). Pak obdržíme: | DEE Caleit | 100.10 | 2-71) 0-88) | Magnesit 168-532 | 302, 031 | Siderit 231.80 | 3.85, 0.19 Odchylná povaha calcitu od ostatních rhomboědrických uhličitanů na základě leptů zjištěna byla již Tschermakem. Retgers roz- dělil rhombočdrické uhličitany ve 3 skupiny, a sice: ve skupinu calci- tovou (k níž vedle kalcitu náležejí kryptodimorfní BaCO;, SrCC;, PbCO)), ve skupinu sideritovou (k ní náležejí siderit, magnesit, rhodochosit), a ve skupinu solí podvojných (dolomit, ankerit). Tento poslední oddíl nebyl vzat v úvahu, ježto u něho by již stanovení molekul. váhy činilo z theore- tického stanoviska značné potíže. Rozdělení Retgersovo podepírá 1 svrchu uvedenou hypothesu o velkosti molekul vápence resp. ostatních uhličitanů. Ve shodě se stoupající molekularní vahou stoupají u řady té 1 hod- noty % a klesají F/h. Číslo R/h jeví značnou stálost vzdor nedokonalé 1isomorfil. Z rbombických členů jest nápadný aragonit, jenž svou specifickou lámavostí přimyká se těsně k rhombočdrické řadě; k témuž výsledku dospěl na základě zcela jiných úvah i Barvíř. Ostatní oba uhličitany rhombické, strontianit a cerussit, mají velmi sblížené, od aragonitu však značně rozdílné hodnoty R/h. Specifické pružnosti F// klesají se stoupající vahou molekularnou. M |- MV. h | n 2m"6or R/h| Fh -T | a= 15698 n zh Anhydrit 136-16 | 2961 B — 15752 | Můhlheims | 5:6 | 0.35 y = 1.6180 | u — 16220 | | Coelestin 1893-68. | 3-97| 8 — 1.6237 | - Arzruní 45 | 0.24 y = 16309 | a = 16369 Baryt 2393-46. |449| B= 1.6381 Offret 4.1 | 021 y = 16491 ATA Anglesit 9302-96. | 6-39| 8 — 1.8823 Arzruni 441010 p 18931 | Odchylným vlastnostem morfologickým, jimaž se liší anhydrit od ostat- ních členů skupiny, odpovídá 1 značně odlišná hodnota R/h. U coelestinu, barytu a anglesitu jsou však specifické lámavosti sobě velmi sblížené. Speci- tické pružnosti klesají v celé řadě, anhydrit v ni počítaje, se stoupající mole- kularnou váhou. VI. M. V. h n autor | Rh Fh k i | a — 15209 | (NF)550, -!| 131:20 1772 B = 15230 | Tutton | 84 | 0.67 | | | y = 15330 | | | a = 1.4935 (R50 173.04 2666 B—= 14947 n 5-2 | 0-47. v — 14973 e = 1.5352 | | K>Se0, 219.82 | 3.067 | = 15390 : 0 | ras y = 15446 (a UBS) Rb+S0, 265-14 | 3-615 | = 151383 » 4-0 | a.23 y = 1.5144 © = 1-5515 Rb;SeO, 3811-92 3.902 jb 1359317 s, 40.0.29 vy = 15582 D90 CS,S0y 959.14 4.246 B = 15644 se 3-8 | 0.96 v = 15662 a = 1.5989 Cs,Se0, 405.92 4.456 B = 15999 M 3-8 | 0.23 v = 16003 a — 1.8600 TS, 500-50 6.765 B = 18671 “ | 41 | 0.09 v = 1.8853 « = 19493 E580% 547.30 6.875 B— 169592 jí 4.7 | 0-08 v = 199640 V isomortní řadě bezvodých siranů jednom. prvků jsou specifické láma- vosti hodnoty celkem značně rozdílné. Nápadně odchylná jest hodnota ta u amonaté soli, jež dle Tuttona*“) jest členem isomorfní řady, nikoli však eutropické (k níž [u tt on čítá toliko soli draselnaté, rubidnaté, cesnaté, Taktéž soli thalnaté dle téhož bada ele nejsou k těmto solím v poměru eutropie). Zajímavo jest, že záměna kyselinného prvku má ve většině pií- padů velmi malý vliv na specifickou lámavost, ba čísla hodnoty této často 5) A. E. H. Tutton, Crystalline structure and chemical constitution 1910, pag. 193, 194. < jsou takřka identická. Toliko u thalnatých solí odchylka jest značnější, což snad jest následek výlučného postavení jejich v uvedené řadě. Čísla specifické pružnosti F/h jsou ve velmi dobré shodě s posaváde nabytými zkušenostmi, neboť v celé isomorfní řadě klesají postupně se stoupající molekularnou váhou. Možno tudíž u všech, v předešlých statích diskutovaných skupin pozorovati, že: Specifické pružností isomovfmich a symmorvfnich skupin jsou funkcemi molekulavních vah, jsouce na těchto obráceně závisly. Případ, pozorovaný u rhomboědrických uhličitanů, dává naději, že pomocí této zákonitosti bude snad možno zjistiti 1 relativní velikost mole- kularnou členů symmorfních skupin. I hodnoty specifické lámavosti vykazují pozoruhodné výsledky. V mnohých skupinách jsou vespolek velmi sblížené až skoro identické. AA Není bez zajímavosti pozorovati specifickou lámavost hmot poly- morfních. K porovnání vybrány jsou jako příklady polymorfní modifikace uhličitanu vápenatého, kysličníku titaničitého a křemičitanu hlinitého. Data optická mineralů skupin těch byla stanovena Taubertem (L c.) pro spektr. čáru C. Calcit 2-713 0) e = 1.4845 a — 15282 Aragonit 2-95 D00 120000097 , = 1.6820 o = 25237 | 8 = 2.4566 a = 2.5489 = 2.5507 | 17-84 0-24 Anatas 3-84. Brookit 4065 | Rutil 4.239 (o (8 | 8 ot -I ot b3 = 1.6300 | 0901 5-76 0-96 = 1.6410 6293 —= 1.6554 5.94 0-91 =: 1.6752 — 101 — 17189 5.90 0.85 1.7256 Andalusit 3-18 Silimanit 3.235 S So < S.8 | Disthen 3609 jk I < 6 Ze seřazení tohoto jest zřejmo, že specifické lámavosti polvmorfních těl jsou hodnoty valně sblížené. Bude-li možno z jich sblíženosti určiti druh polymortie, nelze zatím říci; nutno vyčkati dalších zkušeností. V posledním odstavci uvedena jsou čísla udávající velikost optické pružnosti toho kterého nerostu (obsah Fresnelova ellipsoidu). Ač jedná se o nerosty ze skupin zcela různých, jsou hodnoty ty ve vztahu k hu- stotám, s jichž vzrůstem klesají. Mají-li zákonitosti, v příspěvku tomto uvedené, všeobecnou platnost, jaký mají význam pro řešení otázky o vztahu mezi jednotlivými vlast- nostmi fysikalními resp. mezi těmito a chemickými, nelze již nyní, na základě materialu tak sporého, se dohadovati. Každým způsobem hodnoty, k porovnávání v této práci užité, svou pojmovou jednoduchostí lépe se k diskussi hodí, nežli empirický vzorec Beerův, a rovněž zákonité vztahy, jimi získané, zasluhují veškeré pozornosti. V prosinci 1910. Mineral. ústav c. k. české umversity v Praze. ROČNÍE 4) 2 4 TŘÍDA IL O epirhodeose. Podáv rají Emil Votoček a Cyrill Krauz. Předloženo Akademii dne 13. ledna Jak známo, předvídá theorie u methvlpentos: 2 K6 CH.OH CH.OH CH.OH CH.OH CH, 1911. ČÍSLO 6. vzhledem k tomu, že obsahují po čtyrech asymmetrických uhlících, celkem 16 monomolekulárných stereoisomerů. Dosud bylo jich sedm připraveno, totiž: rhamnosa, isorhamnosa (epirhamnosa), chinovosa, fukosa, rhodeosa a isorhodeosa. Pokračujíce ve výzkumech svých v oblasti methylpentos, připravili jsme nyní chybící dosud epimer rhodeosy tím, že jsme jedno- sytný oxydační produkt rhodeosy, kyselinu rhodeonovou Rozpravy: Roč. XX. Tf. II. Č. 6. COOH H—C—OH S © CH (OH) = VI. bÍ pyridinem přesmykli a obdržený tak epirhodeolakton redukovali amal- gamem sodíkovým. Nový cukr, epirhodeosa, jejž bylo lze získati dosud jen ve spůsobě syrupu, skýtal methylfenylhydrazon rozdílný od přísluš- ného rhodeohydrazonu, naproti tomu byl fenylosazon jeho totožný s fenyl- osazonem rhodeosy, jakož se dalo očekávati vzhledem k epimeru obou cukrů. Kdežto rhodeosa oxydací kyselinou dusičnou (2 — 12) přechází v kyselinu /trioxyglutarovou, poskytla nám epirhodeosa kyselinu trioxy- glutarovou, jež vyloučila se z vodného roztoku ve způsobě laktonu C5H;Og;. Liší se tudíž jak od obou kyselin trioxyglutarových (d- a /-), tak 1 od kyse- liny xylotrioxyglutarové a chová se co do laktonisace stejně jako čtvrtá a poslední theoreticky předvídaná kyselina řady té — kyselina ribotrioxy- glutarová. Že oxydací epirhodeosy vzniknouti má kyselina 7ibotrioxyglutarová, jest postulatem theorie a považujeme vskutku získaný námi lakton za lakton ribotrioxyglutarový, musíme však poznamenati, že preparát náš otáčel znatelně v pravo (asi [e]p = + 25") a mimo to jevil vyšší bod tání nežli svého času Fischerem a Piloty m! popsaný, zcela inaktivný lakton z ribosy. Tál totiž při 1849 , kdežto preparát Fischera a Pilotyho již při 170—1719. Může to pocházeti buď od toho, že lakton náš provázen byl malým množstvím opticky činného vedlejšího produktu oxydačního, anebo náleží otáčivost laktonu samotnému. Kyselina ribotrioxyglutarová: COOH OH — c — H OH —C—H OH —(C—H COOH jest ovšem útvarem zcela symmetrickým, nikoli však její jednoduchý lakton: eo RU H O.. ot- ©-H o i ČooH 1) Berl. Berichte 24, II, str. 4223. W. Fischerem a Pilotym, popsaný lakton. ribotrioxygluta- rový jest očividně ekvimolekulárnou a tudíž opticky nečinnou směsí d- a /laktonu, právě tak jako lakton kyseliny slizké, u něhož Fischer a Hertz) zmíněné složení experimentálně dokázali. Naproti tomu skládal by se náš ribolakton buď úplně z pravotočivé formy, anebo jest snad směsí forem obou, v níž pravotočivá převládá. Jest ovšem těžko vyložiti, proč Dy se v případě našem utvořiti měl formy jedné přebytek. Která z obou zmíněných možností odpovídá skutečnosti, jest pro- zatím těžko rozhodnouti, neboť bylo by třeba pracovati s větším množ- stvím laktonu, což vzhledem k veliké nákladnosti materialu výchozího, krystallované rhodeosy, prozatím možno není. Přesmykování kyseliny rhodeonové v epirhodeonovou. Kyselinu rhodeonovou připravit jsme si oxydací krystallické rho- deosy bromovou vodou. Po 5-tidenním stání v kapalině reakční zbylý brom vytřepán etherem, roztok vodný pak zneutralisován práškovitým uhličitanem olovnatým za tepla a stiltrován. Z fltrátu uhhčitanem stříbr- natým odstraněn bromovodík, načež roztok nádobkou Pukallovou stiltrován a zbaven stříbra 1 olova sírovodíkem. Vodný roztok kyselny rhodeonové zneutralisován nyní za tepla vodou barytovou, přebytečná alkalita zrušena kysličníkem uhličitým a Hltrát, sul barnatou obsahující, zahuštěn na vodní lázni až k začínající krystallisaci, načež roztok ochlazen. Bílé lupénky na vzduchu vyschlé soli barnaté obsahovaly ZD 6 Da) theorie pro rhodeonan (C,H14O;), Ba vyžaduje: 21-73% Ba, Rhodeonan barnatý rozložen na obvyklý způsob vypočteným množ- stvím zředěné kyseliny sírové a získaný roztok volné kyseliny odpařen na vodní lázní na syrub, v brzku tuhnoucí vytoučeným krystallickým laktonem. Dle předpisu Fischerova rozpuštěno nyní 10 dílů laktonu v 50 d. vody, přidáno 8:5 d. pyridinu a roztok ten zahříván jednak v zata- vených trubkách, jednak přímo v autoklavu pod tlakem na 15091600 po dobu 3 hodin. Hnědě zbarvená chladná směs reakční zalkalisována pře- bytečným hydrátem barnatým, vodní parou vyhnán z ní pyridin, alkalita zrušena kysličníkem uhličitým, pak roztok sfiltrován, zahuštěn na vodní lázní a horký přelit stejným objemem 96% ního alkoholu. Při tom srazila se sůl barnatá nezměněné kyseliny rhodeonové, kdežto epirhodeonan zůstal v roztoku. Několikráte opakovaným srážením získán na konec čistý epirho- deonan barnatý ve spůsobě skvěle bílých zplstěných krystallků. Jest na WeBerl Ber.. 29, I, 1247. 1* V. rozdíl od rhodeonanu v prostředí vodně alkoholickém dobře rozpustný. Sůl tato vysušena na pórovitém talíři a analysována: 0:518 g látky poskytlo 0230 g BaSO, a 06:178.2:. ztratilo, pri. 1009901009172 EG0, nalezeno tudíž Ba = 2614% a H3O =506%, theorie pro (CH+5O;); Ba + 144 H+O vyžaduje B4262% aE 59 Přepočte-li se baryum na bezvodý epirhodeonan (CsH4O,), Ba: nalezeno: 2751% Ba, výpočet: 27-67% Ba. Podobně jako rhodeonan shledán i epirhodeonan barnatý opticky nečinným. Rozpustnost rhodeonanu barnatého při 159 nalezena 05557%,') pro epirhodeonan za těchto podmínek 1162%,. Redukce epirhodeolaktonu v epirhodeosu. Potřebný epilakton získán opět obvyklým rozkladem sol zředěnou kyselinou sírovou a zahuštěním roztoku volné kyseliny na syrub, jenž v exsikkátoru ztuhl. Lakton rozpuštěn v 10-násobném množství vody, roztok ochlazen na — 50, načež přidáváno ku kašovité směsi za neustálého míchání motorkem a přikapování zřed. kyseliny sírové po malých částech amalgamu sodíko- vého (v celku 200 g). Reakce trvala asi I hodinu. Pak směs stiltrována od vyloučené rtuti zalkalisována silně "/4 NaOH, po 4 hodině přesně zneutra- hsována "191 H,SO, a roztok zahuštěn až k začínající krystallisaci síranu sodnatého. Horká kaše rozmíchána s absolutním alkoholem a po vychladnutí ostře odsáta. Filtrát odpařen a novým. alkoholem zbaven zbytků síranu sodnatého, až na konec získán syrub silně pravotočivý (e]p = as: + 129). Fenylhvdrazon obdržen toliko olejovitý, zpracován tudíž na /enyl- osazon, jenž překrystalován z 50%ního alkoholu tál při 1709 (karakteri- stický rozklad nastával při 177—1809), jest tudíž totožný s osazonem rhodeosy. Methylfenvlhydrazon epirhodeosv získán krystalhcký; tál při 1759 za rozkladu. Tento methylfenylhydrazon rozložen na konec benzaldehydem; resul- toval sladký syrup cukerný, nekrystallující, jehož [«e]p shledáno přes + 560. 1) Tollens (Berl. Ber. 37, I, str. 309) shledal fukonan barnatý rovněž in- aktivným a rozpustnost jeho 0:58% (při 159), tedy souhlasnou s antipodním naším vhodeonanem. VI. St Oxydace kyseliny epirhodeonové v příslušnou kyselinu trioxyglutarovou. Asi 10 g laktonu zoxydováno 25 czn* kyseliny dusičné (2 = 12) při 50 z něho hlavní podíl zbylé kyseliny dusičné a utvořené kyseliny šťavelové nitronem, filtrát zneutralisován za varu práškovitým uhličitanem vápe- natým, znovu stiltrován a Hltrát srážen alkoholem. Vyloučená, zrnitá sůl odsáta, vysušena na pórovitém talíři, zanalysována a vyloučena z ní za varu vypočteným množstvím čisté kyseliny šťavelové volná kyselina; její roztok zahuštěn na syrub, jenž ponechán pak v exsikkátoru přes noc. Ztuhlá hmota překrystallována z čistého octanu ethylnatého a vysušena na talíři pórovitém; tála pak při 184-185. D59 v thermostatu, načež silně kyselý roztok zředěn vodou, odstraněn 0:1750 g látky poskytlo 02400 g CO; a 010654 © HO. Nalezeno“ C — 520%, HU 415%, neon proC-HP0:7© 310495 34%. 0:0896 g zcela suché látky analysováné rozpuštěno v 50.cm* ledové vody a za přidání fenolftaleinu titrován roztok "4 n NaOH. Za studena spotřebováno 5:8 cm? "491 NaOH, po zahřetí k varu ještě dalších 6:7 cm, tedy celkem 125 cm "/491 NaOH. Theorie vyžaduje 12-83 czn?. Organická laboratoř c. k. české vysoké školy technické v Praze. VI ROČNÍK Z 5 PŘIÍDA! 4; PS ČÍSLO 7 Bílkoviny a aminokyseliny nalezající se v moči, transudátech a exudátech. Podává MUDr. RUDOLF EISELT, klin. assistent. Práce z ústavu organické chemie professora Raýmana a z I, inter. kliniky dvor. rady prof. Maixnera. Předloženo dne 24. června 1910. ÚVOD. Uveřejňuji tímto výsledky své práce, kterou započal jsem před 5 lety, nemaje tušení tenkráte, jakého rozsahu práce tato během času nabude. Bylo to k podnětu pana dvor. rady prof. Maixnera, který tehdy uložil mi, abych zabýval se při albuminuriích jak nefritických, tak 1 jiného pů- vodu, guantitativními rozdíly různých bílkovin při onemocněních těchto se vyskytujícími. Průběhem zkoumání nalezl jsem výsledky, jež dále podávám, ale ty vedly mne dále a nutily mne hlouběji vniknouti do studia souvislosti jednotlivých druhů bílkovin 1 rozkladných produktů jich. Poněvadž jsem shledal, že nutno prohloubení mých chemických zna- lostí, zvláště pak experimentální techniky analytické, obrátil jsem se na pana professora Raýmana, který s nevšední laskavostí dovolil mně v ústavě jeho jednak se vycvičiti, jednak použiti laboratoří organické chemie k oněm pracím, ke kterým zařízení naší klinické laboratoře nestačilo. Na jeho radu obral jsem si pak ke studiu svému nejprve bílkoviny rostlinného původu v tomto případě z pšeničné mouky, o nichž lze předpokládati, že poměty a vztahy jich jsou méně komplikované než v směsích látek organismů biologicky pokročilejších. Průběhem další práce obral jsem si za thema studia rozkladné produkty bílkovin snadně přístupných, které snadno lze ve stavu poměrně velice čistém v značném množství obdržeti. Tak došlo ke studiu aminokyselin hydrolysou kaseinu vzniklých. Konečně studoval jsem, jak rozkladné produkty bílkovin, pokud možno jednotlivých druhů jich, v exsudátech a transsudátech, tak 1 amino- kyseliny, které již praeformovány v tekutinách výpotků se nalézají. Rozpravy: Roč. XX. Tř. II. Č. 7 1 NABA Jsem si vědom, že obrovské thema toto daleko není vyčerpáno tím, ale doufám, že průběhem dalšího zkoumání ještě mnohem více budu moci k objasnění tohoto thematu přispěti. Zvláště prozkoumání poměrů bílkovin v orgánech normálních 1 pathologických skýtá thema velice vděčné 1 obsáhlé. K přiblížení poznání skladby komplikované molekuly bílkovinné nestačí jen seznání rozkladných produktů hydrolysou kyselinami nebo alkaliemi vzniklých a postupu, kterým rozklad se děje; zvláště pro biologa 1 patho- loga důležito jest, sledovati postup tento methodami travnými, fermen- tativními, autolytickými a bakterielními. Nápadným jest, že vždy stejné aminokyseliny z rozkladných produktů isolovány bývají a tím 1 jich důle- Žitost k charakteristice jednotlivých druhů a řádů jich vysvítá. Není po- chyby, že bude jednou možno mnohem přesněji jednotlivé druhy charakteri- sovati a dle množství a obsahu monoaminokyselin, jakož 1 diaminokyselin bílkoviny děliti a blíže identifikovati. Prozatím jsme daleko ještě těchto cílů našeho snažení ze dvou příčin: jednak pro nedostatečnost dosavadních method, jež hlavně co se guantitativních výsledků týče, stále ještě postrá- dají žádoucí exaktnosti a pak, že ač nové práce na poli tomto v hojném počtu stále se hromadí, stále ještě thema toto málo je propracováno. K prvé příčině dodal bych, že základní methoda dělení aminokyselin pomocí ethyl-esterů a destilací jich, podává výsledky, jež možno jen tehdy srovnávati, byla-li za stejných podmínek prováděna, a pak jak výtečně jí upotřebiti lze u pevných bílkovin, tak velmi obtížno jí upotřebiti lze u fysiologických tekutin, kde isolace aminokyselin jinými cestami snadněji je dosažitelná. Leží již v povaze aminokyselin samých, že značná rozpustnost jich ve vodě na jedné straně, značná nestálost jich vůči chemickým vlivům na druhé straně isolaci jich velmi stěžuje. K tomu přistupují ještě jiné chemicky nepříjemné vlastnosti jako neurčitý bod tání, špatná krystalisace a j. Optická aktivita jich (vyjma glykokolu), jež asymmetrií uhlíka je pod- míněna, často může nám býti vodítkem, ale 1 tu dostáváme následkem předchozích manipulací často je ve stavu racemickém a nutno opět značně obtížnými chemickými pochody je aktivovati. Většinou nutno uchýliti se k solím aminokyselin, a ty frakcionovanou krystalisací děliti a pak blíže určovati. Právě těchto method upotřebil jsem u stanovení aminokyselin fysiolog. výpotků a shledal, že lze výhodně jich použiti, zvláště pak oněch, které ze solí opět poměrně snadno lze uvolniti. Pro posouzení výsledků přidával jsem též k tekutinám, neobsahujícím aminokyseliny, tyto ve stavu čistém, jež jsem po většině hydrolysou kaseinu a methodou esterovou obdržel, a porovnával pak i guantitativně výsledky tyto. Dospěl jsem k výsledkům, které byť 1 nebyly skvělé, hlavně v směsí aminokyselin, přece ku gualitativním nebo ku porovnávání výsledků se hodí. Po přidání čistých aminokyselin k exsudátům dobyto těchto zpět 65—70%; u moče nejvýše 60%. Poměrně nejhorší výsledky skýtají naftalmosulfoamino- VII. kyseliny tehdy, kdy jedná se nám o bližší charakterisování směsi jich, proto že krystalisací deriváty tyto jen velice těžce lze odděliti; chceme-li volné kyseliny dobyti z těchto sloučenin, nutno užiti k úplnému uvolnění jich I4hodinného hydrolysování s kys. solnou dýmavou, a nelze se divit, že jen nepatrný zlomek původního množství zpět dostaneme. Výhoda těchto sloučenin v tom spočívá, že pro poměrně neobyčejně těžkou rozpustnost ve vodě snadno Ize soli tyto obdržeti. Zabýval jsem se sloučeninami těmito přes půl roku, ale nepodařilo se mi nikdy uspokojivým způsobem směs jich rozděliti. Podobné platí 1 0 nitrotoluolsulfosloučeninách aminokyselin, jen kry- stalisace jich o něco je lepší a nevylučují se syrupy v takovém množství jako předešlé. Poměrně nejsnáze lze soli měďnaté připraviti a je 1 ve stavu krysta- lickém dobýti, ale 1 tu staví se v cestu mnohé obtíže. Amínokyselinám přináleží vlastnost rozpouštěti čerstvě sražený hydroxyd měďnatý a tvořiti měďnaté soli. Reakci nutno prováděti pokud možno za reakce mírně kyselé a nutno se vyvarovati přítomností kyselin, hlavně pak chlorovodíkové a octové; 1 přítomnost některých solí značně přípravě jich vadí, hlavně natrium- chloridu. Podařilo se mi tímto způsobem velmi dobře odděliti mnohé aminokyseliny, hlavně po rozložení esterů z jednotlivých frakcí desti- lačních obdržené. Ale 1 přímo v exsudátech po přípravě, kterou dále blíže popisuji, obdržel jsem výsledky uspokojivé. Fenylisokvanáty osvědčily se mi v mnohých případech, hlavně 4ydan- toímy aminokyselin zvláště tam, kde šlo o bližší charakterisaci jednotlivých kyselin. Ze směsí jich ani touto methodou pěkných výsledků jsem ne- obdržel. Nafthylisokyanáty mají před předešlými sloučeninami tu přednost, že krystalicky se vylučují, což v předešlých jen zřídka kdy se stává, vět- šinou nutno převésti fenylisokyanáty v bydantoíny, jež většinou pěkně krystalují. Před naftalinosulfosloučeninami mají naftylisokyanáty tu přednost, že poměrně snadno vařením barytovou vodou Ize aminokyseliny bez velkých ztrát opět uvolniti. Z ostatních sloučenin zkoumal jsem ještě soli stříbrnaté, u kterých jsem před měďnatými žádné přednosti neshledal (vyjímaje ovšem t. zv. hexonové zásady). Zbývá ještě zmíniti se o gualitativním nálezu amino- kyselin titrací formolovou. Henrigues! a Sórensen?) Methoda tato spočívá na vlastnosti aminokyselin, že tyto po přídání neutrálního roztoku formolu pod vlivem jeho, tvoří methylenovou sloučeninu a jí možno pak množství karboxylových skupin titrimetricky určiti. Methoda spočívá zajisté na správném předpokladu, leč přece jen pro takovou směs, 1) Úbsr guantitative Bestimmung der Aminosáuren im Harne. Zeitschr. £ phystolog. Ch. Bd. 66. 1909. 2) Sórensen. Enzymstudien. Biochem. Zeitschr. Bd. 7. 1908. M jakou právě moč jest, nelze vždy s jistotou určiti, zda vzájemným působením toliko látek nenastanou poměry jiné. Nutno ovšem určiti předem ammoniak a hodnoty na něj připadající odečísti. Vlastní práci rozdělil jsem na tyto oddíly: I. Bílkoviny rostlinné v pšeničné mouce se nalézající. 2. O isolaci aminokyselin ve způsobě solí měďnatých. 9. Aminokyseliny a bílkoviny, nalézající se v exsudátech a trans- sudátech. 4. Bílkoviny a aminokyseliny močí vyloučené při různých formách albuminurie. Thema toto jest poněkud heterogenní sice, ale ku bližšímu seznání a prozkoumání jednotlivých typů nutné. Příprava bílkovin z pšeničné mouky. Práci tuto, před 5 léty na přímé vyzvání zemřelého professora Raýmana jsem prováděl a jejím účelem bylo, jednotlivé druhy rostlinných proteinů blíže studovati, dříve než přikročil jsem k studiu proteinů ani- málních. Lze je obdržeti poměrně snadněji ve stavu čistém a snáze dle vlastností fysikálních 1 chemických děliti. Ke studiu svému použil jsem pšeničné mouky prodejné, prvé jakosti. Užil jsem pšeničné mouky právě proto, že v ní veškeren dusík na bílkovinu je vázán. Způsobu přípravy dotknu se jen zběžně tam, kde poněkud se od- chyluje od method všeobecně užívaných. Nejprve přikročeno k extrakci mouky 10% roztokem chlornatria, a pochod tento třikráte opakován. Spojené roztoky tyto dekantovány a konečně zfiltrovány a podrobeny dialyse. Použito Siegfridova obou- stranného dialysatoru. Dialysa trvala několik dnů a proto přidáno k roz- tokům toluolu, aby hnilobný rozklad nenastal. Dialysa dokončena ještě proti destillované vodě, poněvadž úplné odstranění solí vltavskou vodou, značně znečistěnou se nepodařilo. Vypadlá dialysou bílkovina (globulín) odfiltrována a filtrát na vodní lázni zahříván. Při 489 počal se kaliti a mezi 54—609 C. vylučovaly se hojné vločky. Vločkovitá sraženina opět odfiltrována a znovu zahřívána. Při 759 opětné zkalení nastalo, jež dalším zahříváním při 859 v hojnou vločkovitou sraženinu se proměnilo. Opět odfiltrováno, ale tu neobjevil se již žádný zákal ani při zahřívání ani přidáním koncentr. r. chloridu sodnatého a octové kyseliny, teprve nasycením chlornatriem a okyselením málo klkaté sraženiny vyloučeno. Podvrstvením kyselinou dusičnou povstával prstencovitý zákal, při zahřátí mizící. při ochlazení opět se objevující. Z těchto pokusů soudím, že přítomny jsou v pšeničné mouce dva albumíny, koagulující při dosti vzdálených teplotách. Důležita je nepří- VAE o tomnost anorganických solí, které jinak značný vliv na koagulaci bílkovin by míti mohly, a tím 1 ji v značném rozsahu měnily. Poohlížeje se v literatuře, nalezl jsem pouze jeden známý albumin v pšeničné mouce, který Weyl a Bischoff!) pokládali za globulin myosinu podobný a který teprve Osborne-Voorheesový m? výzkumem mezi albumíny vřaděn byl. Tento odpovídal by asi prvému mému albumínu, aspoň dle koagulace při 569 soudě; nazván jest leuko- sinem. Připravil jsem ze značného množství (15 kg) pšeničné mouky znač- nější množství obou albumínů a je po předcházejícím čištění podrobil elementární analyse: Nalezeny tyto hodnoty: Albu mín L. (leukosín Osbornův). 0-5947 g látky poskytlo 1-161 g CO, = 53-25% C 0.364 6 HLO — 685% H N určené methodou Kjeldahlovou: 0.4592 g látky skytlo 0-0773 g N = 16.8% N. Síra určována pro oxydaci natriumsuperoxydem jako barnatá sůl sírové kyseliny methodou Pringsheim-Morakowsku: 0.5101 g látky poskytlo 00-0479 g BaSO, = 1-29% S Dle analysy Osbornovy:») 53-01% C 6-83% H 16.93% N 1-30% S Albumínu II. nestačilo množství k provedení exaktní elementární analysy. Považuji ji za albumín dle jejího chování se vůči destillované vodě (úplné rozpustnosti jí). Odchylné chování proti animálním albumínům jeví tyto látky v tom, že nasycením chloridem sodnatým nebo magnesium- sulfátem se sráží. O leukosínu byla tato vlastnost již O'Brienov!) známá a proto látky tyto ke globulínům počítány. Dle výzkumů Osborne-Campbellových?) nalézá se leu- kosín hlavně v embryu, kdež i 10% ho přítomno jest, kdežto v mouce množství leukosínu sotva 0-4% dosahuje. Vodou extrahovaný v klíčku sloučen bývá s nukleinovou kyselinou, v nukleát. 1 2 meric. Chemical. Journ. 15. 1893. Osborne and G. Voorhees. Amer. Chem. J. 15. 1893. Str. 392—471. Ann. Bot. 9. Str. 171—226, 543—548, 1895. Amer. Soc. 22. Str. 379—413, 1900. 2 er. d. deutsch. chem. Gesellsch. 13. 1880. I 3 a ) B ) A ) 8 ) M ) J VII. Oba moje praeparáty albumínové nechovají fosforu, pročež nemožno tyto za nukleáty albumínu považovati.) Globulín po dialyse vyloučený a obvyklým způsobem pročištěný tyto hodnoty dával: 0-6325 g látky poskytlo 11770 g CO; —= 50769/, C 037927910 OSL9 E N určené Kjeldahlovou methodou: 0-3942 g látky skytlo 0.0712 g N = 18.15% N. Síra určená methodou Pringsheim-Morakowski: 0-5972 g látky skytlo 0.0418 g BaSO, = 0.96% S Dle práce O'Brienovy?) snadno krystaluje v hexagonálních destičkách se zřed. r. NaCl, a lze mikroskopický krystalisaci sledovati. Osborne-Voorhees*) udávají toto elementární složení glo- bulínu pšeničného: C=5103%, H=685%, N=18399, S— 069%, O — 2304% Dle něho taktéž často vchází v nukleáty, které zvlášť hojně v embryu obsaženy jsou, ty obsahují pak 1% 1 více fosforu. Dle Osborne-Campbella“) v klíčku více než 5% globulínu obsaženo jest. Počítá-li se veškeren fosfor vázaný v kyselinu nukleinovou, jest elementární složení globulínu klíčku: C—51.60%,.H—= 7079, N= 18589, S = 0659, © = 22-10% Bílkovinu, která s dusičnou kyselinou dává zákal za tepla rozpustný (při 65—709), pokládám za albumosu, ve smyslu Brůckeově, a lze ji též úplným nasycením neutrální soli za kyselé reakce k vyloučení přinutiti. Nutno ji, držíme-li se rozdělení Kůhnova, počítati k dysalbumosám. Přítomnost tyrosinu v ní, dle positivní Millonovy reakce 1 xantho- proteinové soudě, nutno připustiti. S bromovou vodou a octovou kyse- linou nastalo zbarvení fialové, taktéž pyrolová reakce byla positivní, dle toho soudím 1 na přítomnost tryptophbanu. Osborne-Campbell ve výše jmenované práci uvádějí dvě proteosy, z nichž jedna nasycením chloridem sodnatým se srážela, druhá 1) K druhému albumínu, jehož množství nepřesahovalo 0-5 g, jediná výtka tane mi na mysl, nejedná-li se totiž o denaturovaný poměrně dlouhou dialysou globulín, který pak rozpustnost, respect. srazitelnost svoji ve vodě ztratil. Globutin rozpuštěný v 10% roztoku NaCl sráží se při 969; zkalení počíná již ovšem od 87; tedy srážení se druhého albumínu při teplotě 85—909 by nebylo tuze vzdálené od stupně srážení se globulínu. 2) Annal. Bot. 9. 1895. 5) Americ. Chem. Journal 15. 1893. 4) J. Americ. Chem. Soc. 22. 1900. VÁ -I rozpuštěna zůstala. I elementárním složením malé rozdíly lze konstatovati. O vzniku této albumosy myslím, že vznikla fermentativním pochodem, při klíčení semen vzniklým. Poukazuje k tomu 1 to, že embryo nepoměrně více jí chová. Extrakcí alkoholem asi 70% několikanásobnou gliadín ze zbytku mouky extrahován. Extrakce opakována několikráte a použito asi 5násobné množství alkoholu. Alkohol ve vakuu koncentrován do syrupu, a ten pak vlit do ledové vody obsahující asi 3% chloridu sodnatého, k vůli lepší koagulaci. Po usazení se gliadínu sraženina vodou promyta, a konečně opět v alkoholu rozpuštěna. Tento process ještě jednou opakován. Ko- nečně syrup nalit do absolutního alkoholu, pak odfiltrován, alkoholem a etherem promýván a Konečně nad sírovou usušen. Takto připravený je značně hygroskopický. Elementární složení gliadinu: 0.7854 g látky dalo: 1-5174 g CO, = 52-70% C 8 6-88% H oa (m Ow I Dusík určený Kjeldahlovou methodou: 0-5962 g látky poskytlo 00-1053 g N = 17-66% N. Síra určena po oxydaci na sírovou kyselinu: 0-7541 g látky poskytlo 0-0571 BaSO, = 1.04% S. Bylznam již. berzeliovi“) jenž jmenuje jej, mucinem; RNitt- hausen? glutenfibrin a mucedin. O'Brien?) užívá pojmenování glian pro všechny v alkoholu roz- pustné bílkoviny v pšeničné mouce. Dle různé rozpustnosti jeho v různě koncentrovaném alkoholu, sou- dilo se na více proteinů v alkoholu rozpustných přítomných v pšeničné mouceRutthauseníý) Kónig a Rintelen) Teprve Morishima“) pokládá gluten za jediný protein v alko- bolu rozpustný. Příčina různé rozpustnosti jeho leží v tom, že dává s malými množ- stvími kyselin sloučeniny, jež ve vodě nebo zředěných roztocích alkoholu lépe jsou rozpustny než gliadin. Gliadín rozpouští se 1 v methyl- i propylalkoholu, parakresolu, benzyl- alkoholu Mathewson.) 1) J. pract. Chem. 99. 1866. *) Jahresbericht úber die Fortschritte der physischen Wissenschaften 7. 1828. 5) Amer. Bot. 9. 1895. [S Archiv f. exper. Pathol. u. Pharm. 41, str. 345. 1898. š) J. Pract. Chem. 88. 1863. Zeitschr. t. Nahr.- u. Genussmit. 8. 1904. J . Amer. Chem. Soc. 28. 1906. 6 ) ) ) 9) NA Millonovým zkoumadlem dávají roztoky jeho červené zbarvení, s octovou kyselinou a bromovou vodou zbarvení fialové. Z toho soudím na přítomnost tyrosinu a tryptophanu. V alkalickém roztoku vařen s octanem olovnatým dává černé zbarvení, soudím z toho na přítomnost cystinu. Alkoholické roztoky jeho S a-naftolem a podvrstvení sírovou kyselinou nemění zbarvení, Z toho soudím na nepřítomnost uhlohydrátové skupiny. Nerozpuštěné zbytky po extraktu alkoholem usušeny, pulverisovány a extrahovány etherem. Bílý prášek rozpuštěn pak v slaboučkém drasel- natém louhu (asi !/5%) a zase okyselením sráženo. Sraženina extrahována alkoholem, pak znova rozpuštěna v slaboučkém louhu a opět okyseleném solnou kyselinou srážena. To ještě jednou opakováno, konečně promyta absolutním alkoholem, etherem a nad sírovou sušena. Elementární složení její bylo: 0-8423 g látky poskytlo 1-6050 g CO, = 51-98% C 05155 g HLO— 6.85% H Dusík methodou Kjeldahlovou určený: 0-6012 g látky poskytlo 00-1052 g£ N= 175% N Síra po oxydaci na sírovou kyselinu: 0-9642 g látky poskytlo 00-0730 g BaSO, = 104% S Elementární složení gliadinu 1 gluteninu je skoro stejné. Glutenin — Osbornem nazvaný. Kdežto nazývá jej Dumas- Cahours') fibrinem rostlinným, Ritthausenm?) gluten-kaseinem: Abderhalden-Malengreau") navrhuje název gluten. Poněvadž tímto vyrozumívá se obyčejně směs gliadinu s gluteninem, nejlépe užíti pojmenování prvého. Zajímavý biologicky je názor Weyl-Bischoffův,) kteří po- kládají ho za produkt působení fermentu na globulín podobný myosínu, čímž tento nerozpustným se stává. (Analogon: fibrín z fibrinogenu). Osborne-Voorhees, pokládají ho za produkt primární. Elementární složení jeho neodchyluje se mnoho od gliadínu, ale aminokyseliny jej skládající jsou poněkud jiné. Je velmi důležito si blíže všimnouti těchto rozkladných produktů bílkovin, jež od pradávna lidstvu za pokrm slouží. ) Ann. Chim. Phys. 6. 1842. ) JŠ pract. Chem. 99. 1866. 5) Zeitschr. f. physiol. Ch. 48. 1908. ) Ber. d. deutsch. chem. Gesellschaft 13. 1880. ) Amer. J. Chem. 15. 1893. Nápadno je, že gliadín chová jen nepatrné stopy glykokolu, žádný lysin. Glutenin chová pouze málo lysinu, zajisté ne tolik, aby deficit z ne- dostatku této aminokyseliny uhražen býti mohl. Michaud! krmil gliadínem (praeparátem z obchodu) psy, aniž mu podařilo se rovnováhu dusíku udržeti. Oproti tomu podařilo se Henriguovť) krysy v rovno- váze dusíka udržeti po krmení gliadínem. V mouce pšeničné, pokud možno zbavené otrub (I. jakosti), nalézají se dva albumíny (druhý v nepatrném množství). K nim druží se glutenin jenž jakýsi přechod mezi albumíny a globulíny tvoří, pak globulín úplně shodný se skupinou globulínů zvířecích. Proteosa dobytá z mouky zase úplně shodné vlastnosti s peptony (ve smyslu Abderhaldenově) jeví a bezpochyby též původ svůj děkuje fermentům pepsinu podobným. Gliadín nemá analoga v říši zvířecí, neznáme bílkovin, jež by v alko- holu se rozpouštěly a ve vodě nerozpustné byly, animálního původu. O isolaci aminokyselin ve způsobě solí měďnatých. K nálezu, že methody té s výhodou lze upotřebiti na místě methody esterové, došel jsem při studiu rozkladných produktů kaseinu. Kasein připravován z mléka kravského obvyklými methodami. Tuk, který jen nedostatečně bylo lze extrakcí etherovou odstraniti, odstraňoval jsem methodou Hamerstenovou (rozpouštěním v NH., odlití tuku na po- vrchu, se usadivšího a srážením CH,COOH), jež opakováno dvakráte. Pak proprán v destilované vodě, alkoholu a extrahován etherem; konečně při 659 usušen. Elementární složení jeho bylo: Substance vzato 0-5842 g, jež chovala: 5078 CO5— 9270%1C 3 0305 0E0= 704% E Dusík určen methodou Kjeldahlovou: Substance 0.5421 g obsahovalo 0.0854 g N = 15-75% N. Fosfor určen methodou Neum anovou jako ammoniumfosfor- n molybdat a fosforečná kyselina titrací —— louhu stanovena. Substance vzato 0-9651 g, chová 0-0442 g P;O; = 0-79% P. Síra 0-9423 g substance obsahovalo 0-0535 g Ba SO, = 0-78% S. U porovnání dobře shoduje se s výsledky Hamarstenovými: C=5296Y, H=7©6Y, N=15365%, S=075%, P= 08%, 1) Zeitschr. f. Physiolog. Chemie 60. 1909. 2) Zeitschr. f. physiol. Chem. 60. 1909. VET 10 Kaseim tohoto elementárního složení podroben hydrolyse jednak ky- selinou solnou koncentrovanou (spec. váhy 1-19), jednak 25% kyselinou sírovou. Hydrolysa kyselinou solnou: Vzato 250 g kaseinu a vařeno s 750 cem koncentrované solné, až do vymizení biuretové reakce. Po vychladnutí směs filtrací od humínových látek oddělena. Pro odstranění glutaminové kyseliny, jež by vadila při destilaci esterů, filtrát ve vakuu koncentrován na polovinu a plynný chlorovodík do nasycení do něj naváděn. Teprve čtvrtý den v lednici vystupovaly ojedinělé krystaly její, vylučování chlorhydrátu glutaminové trvalo velmi dlouho (asi 6 neděl). Po dvojnásobném překrystalování zkoncentrované solné byly barvy úplně bílé. Elementární analysa chlorhydrátu glutarninové: 0-7429-9 substance chovalo: 0-8887 g CO, = 32-67% C a 0.3646 © HO — 5-45% H. Chlor určen oxydací natriumsuperoxydem methodou Prings- heimovou: Použito 0.2430 g substance, nalezeno AgCI = 0-1897 g — 19-30% CI. Dusík methodou Kjeldahlovou: 0.3421 g substance obsahovalo 0.0262 g N= 7.65% N. Výsledky souhlasí s dostatečně theoreticky dožadovaným množstvím CH, NO,C= © = 3269994990593 Pak tekutina opět ve vakuu něco koncentrována, usazené krystaly opět odssáty; to opakováno, pokud vylučování krystalů trvalo. S matečným louhem po hydrolyse provedena esterifikace methodou Fischerovou. Průběh celé poněkud komplikované methody této uvá- děti nehodlám. Připomínám pouze, že prováděna byla v ústavu organické chemie prof. Raýmana. K docílení velkého vakua při destilaci esteru nutného užíval jsem pumpy Gaedeho, která dána mi k disposici. K chlazení použil jsem ledu, smíchaného s ammoniumchloridem, pro- tože nemožno mi bylo prováděti chlazení tekutým vzduchem. jak v ústavě Fischerově v Berlíně se provádí. Tomu právě přičítám neúplné hodnoty guantitativné, jež jsem pro některé aminokyseliny obdržel. Frakce destilační rozděleny na 4 díly: I. frakce do 609 teploty lázně (tlak vzduchu 10—i5 zum Hg) II. )> ») 1009 )> )) MĚJ )) ») )) '»„) IE „1000 ke " vakuum 05 m Hg) WE 000 A RA k9 DKA 11 Shledal jsem, že jen komparativně Ize methody této užíti, na opravdu guantitativní výnos mnohé nedostatky jeví. Estery zmýdelněny vařením s 1Onásobným volumovým množstvím vody, za zpátečního chlazení. V tom pokračováno, pokud reakce tekutiny nebyla význačně kyselá, což pravidelně 6—10 hodin trvalo. Po té každá frakce opět ve vakuu odpařena do sucha. Všechny vyvařeny absolutním alkoholem k vůli odstranění prolinu. Jak později nalezeno, i tento obsahoval mnoho jiných stržených amino- kyselin. Zbytek ve frakční baňce z poslední destilace, ztuhnul na tvrdou, tmavohnědou hmotu, jež těžko rozpouštěla se v alkoholu, něco lépe v etheru. Vařen s barytovou vodou za zpátečního chlazení po 16 hodin; baryt od- straněn sírovou decinormální; zbytek na polovinu koncentrován a suchým plynným chlorovodíkem nasycen. Po delším stání v lednici kryvstaloval chlorhydrát kys. glutaminové. Nedostal jsem nikdy jiné látky. Abderhaldenovi) podařilo se isolovati leucinimid při hydro- lyse oxyhaemoglobinu z koňské krve, Fischerov?) serinanhydrid z hedvábí. Methody této použil jsem k tomu, abych dostal se k jednothvým aminokvselhnám pokud možno čistým a pak z nich pomocí jednotlivých měďnatých solí je blíže určil, a zároveň se mohl přesvědčiti o přípustnosti methody měďnatých solí. Ku přípravě hydroxvdu měďnatého nutno zachovávati určitých pravidel. Nejlépe užíti 20 dílů 15% louhu sodnatého a zřediti jej 50 díly vody. Roztok tento zahříván do varu a k vroucímu přidáván po malých částech (aby nepřišlo z varu) roztok 8 dílů síranu měďnatého ve 40 dílech vody. Když vše slito, zkoušena reakce, která vždy musí býti alkalická. Nechám ustát a dekantuji 4kráte horkou vodou. Pak sfiltruji a filtr tak dlouho propírám vařící vodou, pokud reakce její je alkalická a pokud roztokem chlorbarya povstává sraženina. Po odfiltrování používám vlhkého hy- droxvdu k zastavení solí. Roztok, chovající aminokyseliny, zahříván do varu a k němu při- dáván hydroxyd. Pak roztok nadbytečným suspendovaným hydroxydem do temněhněda zbarvený zfiltruji. Obyčejně filtrát je zbarven v různé nuanci modře nebo fialově modře. V žlutých fysiolog. tekutinách (exsudátech a podob.) má více barvu naze- lenalou. Filtr nutno proprati vřelou vodou (do jiné krystalisační misky sfil- trovati). Obsahuje obyčejně velmi těžce rozpustné měďnaté soli, jichž dě- 1) Hydrolyse des krystallisierten Oxyhaemoglobins aus Pferdeblut. Zeitschr. f. physiol. Ch. Bd. 38. 1903. ?) Vorkommen von l-Serin in der Seide. Berichte d. d. chem. Gesel. 40. 1907. VII. 12 lení tímto je velice ulehčeno. Obyčejně to bývá Cu-ieucin, jenž často úplně ojedinělý nalézá se v tomto filtrátu. Měďnatá sůl prolinu (racemického) obsahuje dvě molekuly vody, které při zahřátí na 1409 ztráci. Krystaluje v lístkách barvy sytě modré. Lze ho také volný určiti optickou aktivitou. K tomu cíli měďnatá sůl 20násob. množstvím vody přelita a do této zaváděn sirovodík. Po filtraci vodný roztok koncentrován ve vakuu na !/; původ. množství a konečně přelit absolutním alkoholem. Bod tání 206 —209 (dle Kossela 220 —2229). Specifická rotace jeho je ()2“ — — 77-409. Z alkoholu krystaluje v plochých jehlicích. Pravidelně dostane se částečně racemisovaný, snadno lze ho odděliti pomocí měďnatých solí: Cu-sůl racemického je v alkoholu nesnadno rozpustna, kdežto aktivního Z-prolinu přechází do roztoku a může po odstranění předešlého, odfiltrováním, koncentrací jeho býti vyloučena. Množství mědi dvě molekuly vody obsahující měďnaté soli jest 29.08% Cu.) Po odstranění prolinu nejtíže rozpustný a nejdříve krystalisující sůl je leucin. Krystaluje v bílých slabě namodralých lístkách. Chová 19-64% Cu dle vzorce (CH4NOs); Cu! Dělení leucinu od isoleucinu a přimíseného valíniu je velmi těžké. Pravidelně měďnaté soli leucinu a isoleucinu dříve vypadají než valín. Po tomto hrubém oddělení možno opět srážením sirovodíkem nativní aminokyseliny obdržet. R Jak dalece v které frakci volných aminokyselin se jedná o směs, možno optickou otáčivostí zjistiti. Specifická otáčivost d-alaninu ve vodě («)p*“ — — 2-79 pro hydro- chlorát:(e)5>=— + 10:39. Z VAM VeVOC C2 EN (e)p?) — + 642 V O0 HC ae Ne (e)p?) — + 28-80 Fleucinu Velvodě. 35.20 («)p?? — — 10-340 V209 FCL ep leo books old tal (e)p© — 1:15:99 d-isoleucínu ve vodě ........... (e)po — + 974 Ve 209 EOL P one ee Enea 98 Tok oV («)p?? — + 36.80 V normal ouha eh (ep — 11099 Jediný glykokol je opticky inaktivní; nejlépe ize ho odděliti jako esterchlorhydrát, jenž v alkoholu je téměř nerozpustný. Nevzal jsem si za úkol opakovati hydrolysu kaseinu guantitativně v jejích podrobnostech a jednalo se mi spíše o to, zda nevedla by methoda dělení aminokyselin pomocí měďnatých solí ku snadnějšímu a méně prac- nému isolování jich. A skutečně i lze této methody esterové, podařilo se mi jednotlivé aminokyseliny jako měďnaté soli identifikovati. K tomu cíli je lépe dáti přednost hydrolyse 25% kyselinou sírovou, již proto, že lze ji barvumhydroxydem jednoduše odstraniti, kdežto u solné, dlužno 1) Skroup, Monatshefte fůr Chemie XXVIII. VETAT - — = = 13 nejprve odpařením několikanásobným a pak po určení množství chlóru tuto tekutinu odpočítaným množstvím louhu neutralisovati, nebo uhliči- tanem stříbrnatým kyselinu solnou odstraniti. Po hydrolyse dlužno zředit a pak teprve neutralisovati baryum- hydrátem nebo karbonátem. Tyrosin možno odstraniti přímo, po koncentraci nejlépe ve vakuu, vykrystalováním v lednici. Často bývá smísen s kyselinou diaminotri- oxydodekanovou a nutno vždy z horké vody ho překrystalovat, eventuelně při tmavém zbarvení roztoku po vaření s živočišným uhlím. Dlužno se též přesvědčiti, zda není znečištěn cystinem, jenž někdy též v jehličkách podobných tyrosinu krystaluje a teprve po překrystalování v charakteristických šestibokých destičkách krystaluje. Dlužno se tedy přesvědčiti, zda v alkalickém roztoku nenastane černání olovnaté soli odštěpeným sirovodíkem. Jedná li se o krystalickou směs, nutno rozpustiti ji v ammoniaku a srážením octovou do slabě alkalické reakce nechati znovu krystalovat. Vypadává nejprve tyrosin, přesycením roztoku octovou lze též cystin k vypadnutí přiměti. Vypadlý cystin nesmí dávati s Milonovým zkou- madlem červené zbarvení, jinak nutno opět překrystalovat. Hexonové zásady (lysin, histidín, arginín) a diaminotrioxydode- kanovou lze za kyselé reakce fosforowolframovou sraziti a tak odstraniti. Případně možno fosforwolframáty rozložiti barytovým louhem. Po neutra- lisaci a koncentraci vypadává diaminotrioxydodekanová, ostatní zůstávají v roztoku a možno bistidin a arginin isolovati jako stříbrnaté soli, lysin pak jako pikrát. Matečný louh tyrosinu opět koncentrujeme na '/; a necháme kry- stalovat. Z této krystalisace obyčejně nic se nevyloučí, odpaříme do sucha a přelejem absolutním alkoholem, k vůlí odstranění prolinu. Tento nutno několikanásobným odpařením a rozpuštěním v alkoholu absolutním vy- čistiti, jak shora uvedeno bylo. Surová diaminotrioxydodekanová překrystaluje se z horké vody, případně její hydrochlorát doporučuje se ku čistění jí. Měďnatá sůl její, tmavě modré lístky složení C;>H;;,N;O-Cu obsahuje 18-72% Cu. Konečně zbytek směsi aminokyselin rozpustím v teplé vodě a při- pravím měďnaté soli této směsi. Nejlépe je pokračovati odpařováním čá- stečným vždy ve vakuu. Jindy doporučuje se odpařiti směs aminokyselin ve vakuu do sucha a extrahovati ji methylalkoholem. Děje se to k vůli odstranění isoleucinu, protože je jeho měďnatá sůl v něm rozpustná. Někdy 1 valin spolu se rozpustí a nutno pak zase frakcionovanou krystalisací tyto děliti. Nepo- daří-li se to ani z měďnatých solí, možno opět k volným kyselinám se vrá- titi a je děliti. Každým způsobem usnadněno tím valně dělení jich. VII. 14 Z matečního louhu vylučují se skoro bílé lístky leucinu,!) jež chovají 19.64% Cu. Pak objevují se Cu-soli leucinu smísené s tmavě modře do fialova zbarvenými krystaly valinu a alanínu. Lze je frakc:onovanou krystalisací odděliti. Alanin obsahuje 26-50% Cu bezvodý, častěji obsahuje molekulu krystalické vody, obsahuje pak 2020/00 (G Měďnatá sůl valinu je dosti těžce ve vodě rozpustná, jednou roz- puštěná a krystalická těžce rozpouští se ve vodě 1 v alkoholu. Poměrně lehce rozpustná je měďnatá sůl. glykokolu, krystaluje v modrých, nepříliš sytě zbarvených lístkách. Obsahuje 30-049, Cu. Fenylalanin touto methodou měďnatých solí nelze obdržeti. Proto lépe před sražením hydroxydem měďnatým roztok aminokyselin extra- hovati methylalkoholem. Po odpaření jeho a rozpuštění zbytku ve vodě nejlépe zaváděním chlorovodíku jej jako chlorhydrát vyloučiti. Některé měďnaté soli lze téměř v plném množství methodou touto obdržeti. Dostal jsem 20-65% leucinu, odpovídající 10.4% volné kyseliny methodou esterovou nalezené množství je 10.5%. Jako hydrochloráty určovati nejlépe glutaminovou a diaminotri- oxydodekanovou; jako pikráty s výhodou lze určovat lysin, jako stříbrnaté soli: arginin a bistidin. Nejlépe zachovati tento postup: Rozděliti hydrolysát na 5 dílů, z nichž jeden uschován na krystalisaci volných aminokyselin a pak hydrochlorátů, druhý na určení hexonových zásad a ostatní ku krystalisaci frakcionované měďnatých solí. Lze 1 methodu tuto modifikovati upotřebením fenylisocvanatů a jich hydantoínů a konečně 1 B-naftalinosulfoderivátů. Methoda měďnatých solí má tu velkou přednost před ostatními, že poměrně snadno, kdykoliv toho potřeba káže, beze ztráty substance můžeme aminokyseliny uvolniti a případně vhodnějšími sloučeninami je určiti. Další předností jejich jest poměrně rychlé orientování se o obsahu mědi v nich, případně i dusíka a dle toho možno snadno je určiti. Poměrně těžká rozpustnost těchto sloučenin zvláště ve zřed. alkoholu zaručuje pak 1 výsledky přibližně guantitativně uspokojující. Možno jí užiti i tehdy, kdy nelze z jiné příčiny užiti v biochemických prácích methody esterové. Nevýhoda její jest, že v tekutinách, kde nalézají se spolu polypeptidy, 1 tyto tvoří měďnaté sole, jež pak značně práci komplikují. Na štěstí jsou tyto sloučeniny mědnaté pravidlem mnohem lépe rozpustny, než měďnaté soli aminokyselin. Vadí-li příliš práci, možno je fosforowolframovou kyselinou za kyselé reakce odstraniti, ale nutno podotknouti, že jimi i nepatrné množství aminokyselin zároveň strženo bývá. 1) Skroup, Monatshefte fůr Chemie XXVI, XXVIII; XXIX. VII. 15 Bílkoviny a aminokyseliny výpotků. Průběhem asi 4 let studuji v tomto směru všechny výpotky patho- logické, ať již původu zánětlivého nebo nezánětlivého. Čím více se otázkou touto zabývám, tím více nabývám přesvědčení, že nelze dle množství bílkoviny a priori úplně přesně rozlišiti transsudát od exsudátu. Ba 1 kli- nicky čisté transudáty, ze stasy krevní u srdečních vad ku př. přicházející, často jeví zcela známky zánětlivého exsudátu. Tvrzení toto zvláště u star- ších, déle trvajících transsudátů neobyčejně často potvrzeno bylo. Lze snadno vysvětliti to tím, že dochází ku dráždění vnitroblány (ať pleury, peritonea atd.), přítomností výpotku a ta reaguje na toto konsekutivním zánětem, a tím výpotku zvláštního rázu dodává. Na druhé straně zase zánětlivé, dlouho trvající exsadáty ztrácejí časem opět na svém význačném charakteru a tvoří pak jakési přechody k transsudátům. Výpotků takového charakteru nalezl jsem nejvíce. To platí ovšem jen pro výpotky serosní. Zvláštní, pro sebe uzavřenou skupinu tvoří pak výpotky hnisavé a chylosní respektive pseudochylosní. Nejvíce přichází výpotků serosních na naší klinice, pak takových, jež nelze přesně odlišiti chemicky, zda jedná se o exsudách či transsudát. Konečné rozhodnutí dlužno učiniti z nálezu cytologického neb z průběhu nemoci, tedy klinicky. Čisté transsudáty. U transsudátů vykládáme si vznik jich tak, že následkem změny stěny arterielní, vystupují z krve součásti tuto skládající, v podobném poměru jako u fysiologických šťav se děje. Totiž tak, že krystalloidy asi v stejném poměru (poněvadž fysikálními svými vlastnostmi jako změněným osmotickým tlakem, snadno diffundují) jako v plasmě krevní obsaženv jsou, kolloidy pak v mnohem menší míře. Jsou v literatuře uvedeny případy, kde transsudáty více solí obsahovaly, než v plasmatu jest obsaženo. Hertz) experimentální cestou shledal, že roztoky krystalloidů a kolloidů po filtraci animálními blanami jich množství solí zachovávají. Dle toho pravidelně asl 1 tento modus u transsudátu zachován jest, a řídí se tekutiny tyto týmiž zákony, jako kdyby polopropustnou blánou procházely. Serosní blány tělesných dutin, tyto vystýlající, jeví různou ana- tomickou strukturu a dle toho také dalo by se předpokládati, že 1 jejich. propustnost bude různá. Dle toho také C. Schmidt celou stupnici propustnosti jich sestavil, podle obsahu bílkoviny různých transsudátů. pleurální, abdominální, kanálu míšního a oedemu. Leč 1 zde Ize dle různé 1) Hertz, Úber Filtration durch tierische Membranen und den Salzgehalt des Blutes, verglichen mit dem anderen serósen Flůssigkeiten. Zeitschr. £. physiol. Ch. 48. 1906. 16 kombinace různých okolností velice značné odchylky nalézti. Již u téhož individua lze nalézti odchylky v obsahu bílkoviny jednotlivých puchýřků, jak Engel) refraktometrickou cestou nalezl. Fysiologické tekutiny, jako: cerebrospinální tekutina a perikardiální, již skladbou svou značně se líší a proto nelze upříti, že anatomická skladba serosní výstelky na charakter transsudátu by úplně bez vlivu byla. V pozorování jsem měl z transsudátů, které jako takové odpovídaly 1 chemickému rozboru, celkem 15 případů. Počítám v to i 4 ascity, které jako čisté transsudáty se jevily. Vyjma ony 4 cirrhosy jednalo se vesměs o kardiální poruchy, vesměs. chlopenní vady. Bližším rozborům podrobil jsem 4 tekutiny z hydrothoraxu a oedenu taktéž kardiálníbo původu, který dosábl zvláště na dolních končetinách takového rozsahu, že v zájmu nemocného Southeyovými troicary vy- puštěn býti musil. U tohoto nemocného jednalo se o insufficienci aortální kombinovanou s těžkou myokarditidou. Během 24 hodin vypuštěno v celku litr tekutiny. O ostatních nemocných neuvádím chorobopisy, protože nijak. zajímavé nejsou. Jen podotýkám, že třikráte jednalo se o nedomykavost chlopně dvojcípé, jednou srdečnice. K případu jako III. v transsudátu pleury uvedenému uvádím, že běželo o individuum velice sešlé, z toho také poměrně nepatrné množství bílkoviny v transsudátu odvozuji. Transsudáty pleurální dutiny 18 | II. III. IV. Bílkoviny we4100 cem 2947 | 2.820 |2-4124 | 2.7364 Albuminů de 100 cem ....... | 22633 | 2-0233 | 1.8720 | 2.0166 MGlobulinů ves 100720725 0-6837 | 0.7997 | 0-54720| 0.7198 Poměr albuminů ke globuli- | 991 2-53 9-42 2-81 EOD D10 R oabo o děd: koa o 1 1 1 1 Tekutina z oedemu dolních končetin Bílkoviny ve 100 cem .. 1.9785 Albuminů ve 100 cem ...| 1.5291 Globulinů ve 100 cem ...| 04494 Poměr albuminů ke glo- OK Dm ee se a 1 1) Úber den Wert der refraktometrischen EiweiBbestimmung bei der Ditfe-- rentialdiagnose zwischen Exsudaten und Transsudaten. Berl. klin. Wochenschrift.. 1906. 17 Ascity jako čisté transsudáty se charakterisující 16 nné VÉ Bílkoviny ve 100 ccm ...... 2-346 89 | 2-445 | 2.808 Albuminů ve 100 ccm ... ..... | 1.6700 | . o 1.8852 | 2-2i6 | | Globulinů ve 100 cem <.. .... | 06760 | 0.7168 | 0.6598 | 0592 | Poměr albuminů ke globuli- | 2+ 2-15 | 286 | o NR M o o ooo bos | r. l | l Pokládám těchto několik analys za typické vzory transsudátů. Předně pro malý poměrně obsah bílkoviny, obsahují kol 2% bílkoviny. Z množství analys, které bych uvésti mohl, je všech těchto typů zlomek velmi malý. V obsahu bílkoviny by ještě shoda snadněji nalezena býti mohla, ale poměr albuminů ku globulinům bývá u nich menší než 2-5 : I. Dle tohoto rozdělení stál by již případ I. na rozhraní mezi oběma. Skutečně také sekcí asi 5 neděl po vypuštění tekutiny zjištěno u případu tohoto, že jed- nalo se nejen o atrofickou cirrbosu, ale na peritoneu též miliární erupce byla nalezena. Klinicky diagnostikovati ji bylo nemožno, a žádné sym- ptomy nenasvědčovaly jí. Při zánětu množství bílkoviny i relativní převládání globulinu se pozoruje, to uvádí již Joachim) ve své práci, ale neshodují se s ním v tom, že by poměry 4 : 4-5 byly tak vzácné, nebo vyskytovaly se pouze u tekutin a oedemů, nebo u hydrocephalu. Jak z tabulek vysvítá, pozoroval jsem podobné poměry jak u trans- sudátů pleurálních tak i u ascitů při cirrhose. Že menší hodnoty častěji pozorovány bývají, na věci nic nemění. Paijkull?) Csatary)) EBaWburton.) Vlastnosti globulinů nalezených u transsudátu, shodovaly se s tak nazvaným pseudoglobulinem. Podrobíme-li nasycením síranem hořečnatým získaný globulin dialyse, jen část globulinu se vylučuje; kdežto ostatní zůstane v roztoku a ani okyselením nevypadává. Marcus) dalším zkoumáním pak přišel Hof meister a Pick“) ku poznání, že ve vodě nerozpustný snadněji se síranem hořečnatým vysoluje (28—36 volum. procent. koncentr. r.), ve vodě rozpustný pak tíže (34—44 vol. procent. koncentrov. roztoku); prvý nazván euglobulinem, druhý pseudoglobulinem. Později ještě nalezena jedna frakce globulinová a tak dle Porges- 1) Úber die EiweiGverteilung in menschlichen und tierischen Kórperflůss'g- keiten. Pflůgers Archiv 93. 1908. ?) Paijkull, Beitráge zur Kenntnis von der Chemie der serósen Exsudato. Maly, Jahres-.Ber. 22. 1893. 8) Csatary. Úber Globinurie II. Arch. klin. Med. 78. 1891. *) Halliburton cit. dle Malyho 1890. ) Zeitschr. f. physiol. Chem. 28. 5) Hofmeister, Beitráge I. M Rio:z-pina Roč XX 0.7. 18 S pira rozdělují se globuliny na tři druhy, v těchto hranicích vypadáva- jící 28—36, 33—42, 40—46 vol. procent nasyceného roztoku. Nemohu se nijak nadchnouti pro toto differencování, a každý, kdo ví, jak dlouho dialysa pravidelně trvá a jak globuliny snadno náchylny jsou k denaturování, nebude pro takovéto rozdělování příliš nadšen. Ve dvou případech hydrothoraxu stanovil jsem množství vypadající na euglobulin a pseudoglobulin a to v případě jako II. a IV. uvedený: Případ II. z veškerého množství globulinů 0-797 g euglobulinů 0-1234 g, t. j. 15.5%; pseudoglobulinů 0-6736 £, t. j. 845%. Případ IV. z veškerého množství globulnů 0-7198 9; euglobulinů 0-1519 9, tj. 21:1% a 05679 -7 pseudoglobulinů, tj: 18:9: Ve shodě s Joachimem zde mohu uvésti, že v nezánětlivých výpotcích převládají pseudoglobuliny, v zánětlivých pak euglobuliny, ale hranice obou i v tomto je velice nepřesná a často 1 v zánětlivých převládají pseudoglobuliny. V zánětlivých výpotcích je poměrně více globulinů a poměr obou jest menší než 2 : I, vzdor tomu nikdy nepozoroval jsem převážné převlá- dání globulinů a nikdy nenalezl poměr blížící se 1 : 1. Vzdor tomu v litera- tuře nalezl jsem i menší poměry; tak Mo rit z) uvádí poměr 0-81 albu- minu :1 globulinu, Halliburton? 0-7:1 a 096:1, Ham mar- sten?) 0.55 : 1; vždy jen jedinkráte pozorované. Nejčastěji pozoroval jsem hodnoty asi 1-4—1-9 alb. : 1 globulinu, jak z následující tabulky patrno. Neuvádím zase chorobopisy nemocných, nej- častěji jednalo se o typické exsudativní pleuritidy většinou tuberkulosního původu, aspoň soudě tak dle Calmettovy neb Pirguetovy reakce. Z někte- rých podařilo se po vstřiknutí morčeti typickou tuberkulosu vyvolati (uvedených prvých pět případů). Zánětlivé exsudáty pohrudniční. I. P E PVE V AVT VAR OVATATET Bílkoviny ve 100 cem 5-7642|4-8731|,3-7412,4-6421|5.3243|5.2314|4-9764|5-9874 Albuminů . . . . . .|8-5341|3-0201,2-5842 3-0998|3-0462 |3-7094|2-5468|3-2458 Globul'nů 4 22301|1.8530|1-2570|1-5423|2-3781|1.5220|2.4296|,2-7326 Globus ji 1 1 1 l 1 l 1 lot o de o o aa 1bdo 1-68 | 2-06 2 1-20 | 2-44 | 11 1.2 Z tabulky patrno, že u všech těchto výpotků poměr albuminů vždy větším byl než 1. U prvých IV. případů byla Pirguetova reakce positivní, 1) Fr. Moritz, Beitráge zur Lehre von den Exsudaten und Transsudaten Dissertace. Mnichov 1866 cit. dle Handb. d. Biochemie, Oppenheimer II. díl. II. polov. str. 143. 2) Report on pathological effusions. Brit. med. J. 1890. TI. 5) Úber das Vorkommen von Mukoidsubst. in Ascites-flůssigkeiten. Z. £. phys. Ch. XV. 1891. 19 jinak nebylo lze žádné změny tuberkulosní konstatovati, u případu VIII. bylo ve sputu nalezeno hojně tuberkulosních bacilů, a plíce druhé strany měla značnou kavernu v horním laloku. Ač zde jednalo se o těžkou formu tuberkulosy též pitvou zjištěnou, přece exsudát choval velmi značné množství bílkoviny. Jinak chemicky nelze odlišiti formy tuberkulosní pleuritidy od formy nespecifické. Z počátku mých prací značné množství globulinů zdálo se mi nasvědčovati specifické formě pleuritidy, ale v prů- běhu pátrání shledal jsem, že tomu není vždy tak. Poměry serum-albuminu ku serum-globulinu, jichž specifitu nelze opět chemicky dokázati, za to biochemicky-praecipitíny, — nalezeny od různých autorů různé. O poměrech kde globulin převládal zmínil jsem se dříve, neměl jsem nikdy příležitost je nalézti ač zkoumal jsem přes 30 různých exsudátů pleurálních. Biele dí) udává poměr 1-63 :1 Páv kuli “ BS Corriěre A 200701 ERA Wbur tom = R 19 :1 Hofímann? .. = 1-63: 1. pro ascitické tekutiny Hammarsf en“ DE: : : í 22592100 : P Experimentelně prokázáno jest, že globuliny tíže procházejí skrze membrány živočišné než albuminy, ale i přímo lze ultrafiltrem zjistiti, že teprve při větší velkosti jeho pórů prochází globulin a lze tím způsobem albuminy od globulínů oddělit. Je zásluhou Bechholdovou)" že podařilo se mu sestrojiti filtry různé velkosti pórů, mající t. zv. ultra- filtry. Tím způsobem se zhotovují, že na vbodné podložce z filtračního papíru utvoří se povlak z kollodia nebo gelatiny, jež různým způsobem dle koncentrace roztoku kolloidního různě propustnými se stanou. Konečně lze i ultramikroskopem v roztoku sólů slobulinových zříti větší partikule než v roztoku albuminovém. Partikule takové lze viděti v každém kolloidálním hydrogelu a všechny zákroky, které vedou k pro- měně hydrosolu v hydrogel, množství jich zvětšuje, daleko před tím než se nějaká makroskopická změna s roztokem stane. Partikule tyto neodpo- vídají snad molekulám bílkoviny, nýbrž jsou značnými konglomeráty jich a značí řady blížící se přechodu v gél. p, Z těchto experimentelních výsledků soudíme, předpokládajíce pouhou diffusi, že když značnější množství globulinu v exsudátu je přítomno, že též pojivo značně prostupnějším jest následkem poškození zánětem. Zase 1) Cit. z. Maly Jahresber. XVI. 1887. 2) Globulinbestimmungen in Ascitesflůssigkeiten. Arch. exp. Path. XVI. 3) Globulinbestimmungen in Ascitesflůssigkeiten. Arch. f. klin. Med. 1889. 4) Zeitschr. £. phys. Chem. 60, 64, 1908. MAP 20 obráceně při hojení se exsudátu pozorováno, že množství globulinu stále vzrůstá, kdežto albuminy ubývají. Lieblein pozoroval průběhem hojení se exsudátu, vzrůstání glo- bulinové komponenty až na “/, veškeré bílkoviny. Případy takové jsou ovšem jen ojedinělé, obyčejně vzrůst takového stupně nepozorujeme. Ještě jiná možnost jest dána, víme, že albumin může v globulin pře- cházeti. Dle prací Mollových!) podaří se mírným zahříváním albuminu stoupání globulinové frakce na úkor jebo způsobiti. Velmi často nastává po vyhojení exsudatu organisace jeho, která pak jak ztluštěniny vnitroblány se jeví. Jak dalece tento přechod souvisí s organisaci exsudátu, nevíme. Podávám tabulku exsudátů v resorpci, podotýkaje, že u prvého případu hojné ztluštěniny pleury skiaskopicky nalezeny byly, druhý případ ještě po půl druhém roce taktéž značné ztluštěniny pruhovité pleury jevil, třetí případ ještě před úplnou resorpcí unikl mi z pozorování, a čtvrtý zhojil se úplně beze stopy. Intervaly mezi zkoušením jednotlivých prob exsudátu byly různé. U prvého případu, jehož exsudát analysován hned po příchodu a uveden též jako prvý případ na předešlé tabulce, prvá proba vzata po 18 dnech po prvé a třetí na týden po té. U druhého případu byl interval l3denní, u tře- tího týdenní a u čtvrtého I7denní po prvé punkci. Exsudáty v resorbci i : 10 DUNA Bilkovmy „ve 100 cem: 5.7642 | 5.2342 | 3.9268 | 3.5946 ADTT S20 o han 0 95341 | 32466 | 2.4327 | 2-5712 Global 00 7 2.2301 | 19876 | 1-4941 | 1.0234 | Globus ee i l l l ADUMIM 41.42 ERA F 1-6 1-6 16 2-5 | Bílkoviny. ve "100 ce 46425 | 45932 | 3:8642 | 3:8724 A UDR 970 o 2 os does 2.4922 | 2.4060 | 2.3216 | 2-7715 (Globulinů 7124000 7 7 2.1503 | 2-1872 | 1.5426 | 1-1009 P Globuliné 42 K ad eV l l 1 l AIDumné 5 ea 1-16 1-14 1-51 2.5 | Bílkoviny ve 1007 4.2153 ZAD UTEE 2.1846 Glob 00 2.0307 (Glo bulimie VR 422 SAE l ZADAT 800 adole ké kc 1) Moll, Úber kůnstliche Umwandlung von Albumin in Globulin. Hofmeister, Beitráge z. chem. Phys. Path. Bd. 4., č. 12. 1903. VII. 21 Z tabulky vyplývá, že množství bílkoviny ve veětsině případů S po- kračující resorbcí se zmenšuje, jen u IV. případu se trochu zvětšilo. Pomér L globulinu k albuminu náhodou při prvém pozorování u tří činil 5 jest to nejčastější také poměr, jaký u zánětlivých výpotků jsem nalezl. S po- kračující resorbcí se poměr tento u tří zmenšil, u čtvrtého zůstal stejným. Nápadným jest, že právě u tohoto množství bílkoviny 1 absolutně se zvětšilo, resorbce týkola se snad hlavně vody. Tento případ úplně se vyhojil a po delší době nejevil již žádné stopy proběhlé pleuritidy. Z pozorování, že množství bílkoviny exsudátu klesá, vysvětlují si, proč právě chronické zánětlivé exsudáty tak často jeví přechodní tvary mezi nimi a transvudáty. Není vždy pravidlem, že by globulinů 1elativně přibývalo a tak nalezneme exsudáty poměr 1 : 3-5, ba 1 4-0 jevící, tedy docela obdobný jako u transsudátů. Chronické exsudáty I. ILL: IPL IV. Bílkoviny ve 100 cem ...... 2-8432 | 4.0556 | 3.4192 | 2.7224 PDU TOI Val odne ea | 1.8950 | 3.0715 | 2-7651 | 2.0745 GlODUNMUM 0.9482 | 0.9841 | 0.6541 | 0.6479 (GOO E P 1 l l l AD 00 1-5 8-1 49 8:2 | Nejzajímavějším byl případ III., který se týkal učitele po 7 let jím stíženého. Obsahoval velmi mnoho cholesterinu, totiž 1-54%, tento po vypuštění hned vypadával a z celkového množství jeho 78%, během 4 dnů se vyloučilo. Po opětovaných punkcích množství jeho se zmenšilo na 067%, z toho pak vyloučilo se během 4 dnů jen 25-3%. Dle poměrů jak bílkovin celkově, tak albuminu ke globulinům přibližuje se skoro již čistým transsudátům. Po páté punkci se již exsudát tento jen velice zvolna znova naplňuje. Ve všech zánětlivých exsudátech, 3 chronických nalezl jsem reakci Rivaltovu) kyselinou octovou, positivní. Látka, dávající tuto reakci ve velmi zředěné octové, liší se od ostatních taktéž octovou se srážejících látek tímto: nucleoproteid též často v exsudátech přítomný srází se větší koncentrací octovou, nerozpouští se úplně v nadbytku jejím a chová fosfor, a serosamucin taktéž zředěnou octovou se srážející, není v nadbytku roz- pustný a nechová fosfor. Látka, o kterou se tuto jedná, je bezpochyby 1) Rivalto. Sulla natura delle sostanze che piecipitano cella speziale preva sol aegua acetica che rerve a differenaiare gli essudati sierosi dei remplici trasudati. Riforma med. 1903. cit. Bioch. Cbl. II. 1904 a Sulla diognosi differenziale fra essudati e trasudati mediante le preva dell acido acetico diluitissimo. Policlinico-Med. 12. Ref. Bioch. Cbl. V. 1906. Lý tÍ globulinem, sráží se při frakcionovaném vysolování ammonsulfátem, takto sražená dialysou opětně vypadává, nechová fosfor, jedná se tedy o látku skupiny para-euglobulinové. Ale ani tato reakce není úplně pro zánětlivé exsudáty specifickou, nalézá se též v transsudátech, nalezi jsem ji ve vyslovených transsudátech po třikráte. Nutno vždy hleděti také na mýlky, jež obzvláště s mucínem při- házejí se. Z ostatních bílkovin nalezl jsem nukleoproteidy velmi často i v ta- kových exsudátech, jež nechovaly mnoho buněčných elementů, vždy jevily exsudáty tyto po zbavení bílkoviny 1 albumos ještě biuretovou reakci velmi silně. Jedná se tedy v nich o štěpení bílkovin bezpochyby auto- lytické nebo uvolněné fermenty ze sporých třeba leukocytů. Nukieo proteidy nejlépe srážeti v roztoku dialysovaném, poněvadž přítomností solí značně se sraziteinost jich modifikuje. Z dalších bílkovin nalezeny albumosy dvakráte, odpovídaly deuteroalbumosám (vypadávaly z nasy- ceného roztoku solí teprve po okyselení). Bence-. Jonesovou albumosu nikdy jsem nenalezl v exsu- dátu jako Co ria t-ovi)) v jednom případě se poštěstilo, byl ovšem zde exsudát s mnohotným myelomem kombinován. Aminokyseliny v serosních výpotcích nikdy nalezeny nebyly. Tekutin z ascitů, vyšetřoval jsem nejvíce. Skoro vždy jednalo se o cirrhosy jaterní a různých výpotků takových vyšetřoval jsem 23. Ně- které z nich i desetkráte podrobeny byly analyse bílkovin se týkající. K vůli zpracování některých látek zvláště mucinu, často vzato celé množství 12—15 1. obnášející, výpotek zbaven bílkoviny vařením po okyselení octovou do slabounce kyselé reakce a příslušrém zředění vodou, stiltrován a ve vakuu na !/;—"/; původního množství odpařen. Mucín srážen pak 96% alkoholem, jehož potřebí byto množství asi 1Onásobné. Po dvou- denním ustání tekutina stiltrována, filtrát promyt alkoholem, etherem, roz- puštěn v málo vodě a dialysován proti destilované vodě. Dialysát opět ve vakuu koncentrován a alkoholem sražen. Toto opakoval jsem ještě dvakrát. Sraženina usušena ve vakuu nad sírou, zbyla substance bílá, lehce práškovatelná. Elementární složení bylo: Elementární analysa mucinu: Sabstance použito 0.5874 g jež poskytla 1-0312 g CO, = 47-89% C 03716900 —708E 0.5826 9 „ n 1.0200 g CO, = 47-76% © 0-3675.g HO — 7:00% E 1) The oceurence of the Bence- Jones Albumin in a pleuritic effuston. Amer. J. Med. Sciences Ohl., cit. dle Biochem. Centralbl. II. VII. 23 Vh N určeno Kjeldahlovou methodou: 0.6328 g látky dalo 0.0841 g dusíku — 13-29% N 0.4528 g „00574 g dasíku = 12-68% N Určení S: 0.5402 g látky poskytlo 0.0889 g BaS50, — 25 0-5942g : 0-0952 g Ba50, = 2 9. N72 2595: Složení velmi blízkého ovimukoidu: C=48.79%, H= 696%, N-—=12:51%, S — 223%, (Langstein), E208 5 — 2:2% (Morner). V druhém případě, u kterého elementární složení jeho jsem zjistil, bylo složení jeho: O6: E009 N59, SSP 2000 Uhlohydrátovou složku jeho pro malé množství substance nepoda- řilo se mi zjistiti. Množství jeho obnášelo u prvého případu z 121. 1-324 9, u druhého případu z 15 I. 1-421 g. Podávám tabulku rozborů tekutin z dutiny břišní nezánětlivých. i IL Tř IV. NA heat Bílkoviny celkem ve 100 cem | ..| 3.0909 | 2.8834 | 2.4416 | 2.7096 | 2-6118 | 4.0489 ZAOUBNAN co 2.2153 | 1.9622 | 1.6762 | 1.7942 | 1-7693 | 2.5054 CloODUmU 0.8756 | 0.9212 | 0.7654 | 0.9154 | 0.8425 | 1.5435 Poměr: Albuminů| 259 2.13 2-19 1-96 2-10 1.68 ke Globulinů .... 1 ll l jů ji l Množství bílkoviny v ascitech obnáší pravidlem kol 3%, bývá tedy větší než u transsudátů jiných. Vysvětluji to podrážděním peritonea, které exsudát přítomností svou způsobuje. Poměr albuminů ke globulinům zpravidla větší než 2 bývá, tedy méně než při zánětlivých exsudátech po- zorujeme. Případ jako IV. uvedený, byl abnormálním 1 množstvím bíl- koviny 1 relativním převládáním globulinů. Příčina objevená sekcí byla miliární ložiska na peritoneu. Při opětovaných punkcích lze rozděliti chování se ascitů ve dvě sku- plny, u jedné z nich stoupá množství albuminů 1 globulinů stejnoměrně, ty náleží k prognosticky relativně příznivým, kde bílkoviny asi stejné množství se nalézá a množství globulinů stoupá, jedná se o případy méně příznivé, proto, poněvadž jak jsem se přesvědčil, rychle se naplňují. Snad právě přidruženým zánětem pobřišnice. Nejnepříznivější jsou případy, NAME 24 kde po opětovaných častých punkcích v krátké době bílkoviny rychle ubývá. Následující tabulka je toho dokladem; po čtvrté punkci nemocný zemřel. Interval mezi prvou a druhou punkcí 12 dní, mezi druhou a třetí 8 dní, mezi třetí a čtvrtou 5 dní, prvá punkce byla po řadě 48. 12 dní 8 dní 5 dní Bílkoviny ve. 100 cem s... | 3-1174) 27729 | 275458 | 2.0280 Aba o P la08: 20712 | 1.8486 | 1.6915 | 1.3738 Globuliy 52s 1.0462 | 09243 | 0.8543 | 0.6542 Abd NT Rt EES 1.98 2 1-98 2-1 Globulin 8 dm l l l 1 Ouotient zůstává stále skoro stejný, úbytek tedy týkal se jak globu- líinů, tak albumínů téměř rovnoměrně. Vzdor úsilovnému pátrání nenalezl jsem nikdy v tekutině ascitické aminokyseliny. Velice často biuretová reakce byla positivní a tím 1 přítomnost peptonů pravděpodobná. Z toho soudím, že buď vůbec nedochází k de- strukci bílkoviny úplné, nebo se aminokyseliny volné, velkou resorpční plochou peritoneální hned vstřebají, druhé pokládám za pravděpodobnější. Exsudáty hnisavé. Hlavní rozdíl exsudátů těchto je cytologický a charakterisován pří- tomností velkého množství leukocytů polynucleárních. Druhým základním rozdílem je charakteristická přítomnost látek vzniklá z histolysy. Abscess liší se od typického hnisavého exsudátu pouze jen relativně zmnoženým množstvím leukocytů, k tomu přistupuje histologicky rozdíl ten, že zde neděje se exsudace na povrch serosní blány, nýbrž do štěrbin pojiva. Serum hnisavé, které z takovýchto hnisavých exsudátů dostaneme po odstranění histologických elementů chová velmi hojně bílkovin, kol 7% Albumín a globulín jsou přítomny, pravidelně asi v témž poměru jako u zánětlivých exsudátů, chovají tedy relativně značné množství globulínů Vyjma tyto látky charakteristické pro ně jsou albumosy. Jak prot- albumosy, tak 1 deuteroalbumosy, množství prvých značně převládá. Nejcharakterističtější látkou hnisu je nukleoproteid, bílkovina z jádra leukocytů, G úterbocke m nazvána je pyin. Látka je srazitelná octovou kyselinou v nadbytku jejím se nerozpouští, obsahuje fosfor. Všechny bílkoviny tohoto druhu jsou složeny z bílkoviny a nukleínové kyseliny, která zase na bílkovinu je vázaná. Podotknouti sluší, že vůbec o prae- existenci nukleoproteidů bylo pochybováno. Nukleinová kyselina, sama totiž sráží bílkovinu a proto pomýšleno, zda okyselením se tato neuvolní, třeba ze soli a sekundárně teprve bílkovinu sráží. Není to však pravdě- podobno z toho důvodu, poněvadž lze nukleinovou kyselinu z různých proteidů různým způsobem uvolniti, což poukazuje na různost vazby její. VII. p a Nukleoproteid podrobený peptickému trávení, štěpí se tím způsobem, že vypadává nejdříve veškeren fosfor (fosforečná kyselina), vázaný na část bílkoviny — sloučeninu tuto zoveme nukleinem. Tento aktivním pepsinem se tak štěpí, že čistá nukleinová kyselina zbude. Komplex nazvaný nukleinová kyselina charakterisován je veškerým fosforem v nukleoproteidu obsaženým, pak purinovými zásadami, vždy obsažen též uhlohydrát. Dle výzkumů Steudelových") nejedná se o žádnou pentosu, nýbrž o hexosu. Množství přítomného uhlohydrátu z laevulinové kyseliny připočítává. Dle něho má složení C,;H5;,N+O,P, a skládá se z theoreticky vypočítaného množství takto: Guanidin 10-88% ARALEToV, © ZMERSKRJO A RKoOEREOKOEC 80 NE PRONESE 9136 JU PRÝAROVKŮ Ae MRNA E SBS PE VE VE PA SRO dě O EE SPRO 9.08% VAKORÍNAU chá NR SbORR R po NENESE JE EOS JDA BOSToGCcna Pk SENA aa o nlne ee ee ol 20-46% SAY 8 S AO V »1:90% : Úhrnem..... 111:20% Mandel-Levene? nalezli v nukleoproteidu ledvin jako uhlo- hydrátovou skupinu pentosu. Zdá se, že jak vazba, tak 1 uhlohydrátová skupina může být různá, dle různých nukleoproteidů. Z purinových zásad nalezeny: guanín, adenín, hypoxanthín a xanthín. Seo-v i) podařilo se dokázati, že 1 močová kyselina ve sloučení s nukleí- novou kyselinou vcházeti může. Seo domnívá se, že vazba tato jest tak pevná, že močová kyselina je před oxydací tím chráněná, a nastává hro- madění její v těle. Ostatně nejsou úplně bez námitek jeho experimentelní práce, a Schittenhelm nesdílí s ním tento názor. Ačkoli toto thema mnohonásobně zkoumáno bylo, přece neubráním se dojmu, že mnoho sekundárních produktů během zkoušení mohlo vznik- nouti, jež pak za původní pokládány jsou. Tyto sloučeniny, jež jako nukleínová kyselina souborně pojmeno- vány jsou, liší se velice značně jak co do množství jednotlivých komponent je skládajících, tak 1 dle různosti jich. Náš klinický materiál na hnisavé exsudáty poměrně byl značně chudý a více zajímaly mně jednotlivé aminokyseliny v nich složené, než tyto ostatní složky. Obdržel jsem ve 3 případech z 8 vyšetřovaných hnisavých exsudátů jen dvakráte tyrosín, leucín, glykokol a alanín, jedenkráte pouze leucín. 1) Úber die Kohlenhydratgruppe in der Nukleinsáure. Zeitschr. fůr physiol. Ch. 1908. Bd. 56. 2) Úber die Nukleinsáure der Niere. 5) Seo. Úber die Harnsáureverbindung der Nukleinsáure. Archiv f. experim. Path. in Pharmat. 1907. Bd. 58. VADI 26 Exsudáty chylosní. Jsou takové, ku kterým přimísen jest chylus, který natržením po traumatu nebo následkem stasy a mechanickým přerušením kontinuity do výpotku byl vnikl. Jedná se pravidelně o transsudáty, lišící se od těchto jen přítomností na tuk bohatého chylu. Tyto exsudáty pozorovati neměl jsem příležitosti. Za to častěji objevují se výpotky zkalené do té míry, že vypadají skoro jako mléko. Zkalení toto dá se po přidání několika kapek louhu protřepáním etherem úplně vyjasniti. Jedná se většinou o tuky z degenerace tukových buněk pocházející, 1 volné vysoké kyseliny mastné, lecithín a cholesterín. Lze téměř z každého 1 serosního exsudátu po odstra- nění bílkoviny varem srazitelné a náležité koncentraci zbytku dobýti tekutinu zkalenou, která vyčistí se protřepáním etherem, a z toho pak lze výše jmenované látky isolovati. Je tento rozdíl pouze graduelní. Zajímavější jsou výpotky, kde zkalení toto není tukem podmíněno. Lze pak teprve po dialyse odstraniti toto zkalení, jakož 1 globulíny. Jedná se tedy o bílkovinu, globulíny, jež z neznámé příčiny z roztoku částečně se vyloučila. Zkalení takového druhu nalezá se též v plasmatu a často zavdává příčinu k nesprávné diagnose lipaemie. Zvláště často tohoto druhu zkalení nalézá se v plasmatu nefritiků, jak příležitost pozorovat jsem měl. Jediný pseudochylosní exsudát, jehož zkalení podmíněno bylo globu- línem, jevil následující poměry: Pseudochylosní exudát. Bílkoviny v 100 cem 3-8410 9 Extraktní látky celkem .1-76% AIDumini 2 oo ee: 2.5165 g v etheru rozpustné...... 131 Globus ee. 1.3245 g „© nerozpustné ...0-22% AD 2.0 1-90 ChOleSterimu 2 e 0-23% Globus: 4021 1 Anorganické soli ....... 0-82% zitohol chlornatita: 4 0-76% Exsudát svým množstvím bílkoviny jevil známky zánětlivého exsu- dátu. Zajímavé, že globulínů nebylo ani absolutně ani relativně příliš mnoho. Souvisí tedy vypadávání jich nejspíše s fysikálními vlastnostmi jeho. V etheru rozpustných substancí bylo snad o něco více než normálně, jinak obsahem solí ani chlornatria neliší se hodnoty tyto od průměrně nalezených. Podobných vzácných případů nalezáme v literatuře jen spoře. W o1ffl) pozoroval případ, který poměry svými přibližně dosti shodoval se s případem tímto, a nalezl: 1) Úber einen milchweifBen Ascites bei Carcinom. Hofmeister, Beitráge V. 1904. VII. BUKOVINA do a ale anal ko Zde E a mrd Slo zlatej Se okesdl nh 4.01% Bxtaktuvní látky. v. ethetu, rozpůstné 1s......:...... 151% 55 ks AUNETOZPUStNĚ Ma- s00 20 0:31% (ČON ES USAR PRO oo o o oo O O OS O 0-56% AMOTEAmCkÝCh S04 te a Snu n alde 6 0-71% NAPNAs oo aso RA n Okolo oo hk PP node 0.52% ZV a a no C V 0-05% NETOZpPustnýchi SOlUM R uaos ege ast eo ánd 6 bee 0:07% V tomto případě běželo o ascites, a zákal působící zkalení náležel k euglobulínům. Joachim!) nalezl podobné zkalení též v ascitické tekutině, působené globulínem. Aminokyseliny v tomto exsudátu jsem nenalezl. Přítomny byly jen albumosy. Bílkoviny a aminokyseliny v moči. V normální moči nenalézá se ani albumín ani globulín; v množství dokazatelném ve velmi malém množství přítomen je mucín, který právě jako mucín serosních blan je příbuzný ovimukoidu, a přimísen k moči bývá teprve asi v cestách močových; nepochází tedy z ledvin, resp. nepro- stupuje jimi. Již starým známy byly vločky, vystupující po delším stání v moči a v tomto se vznášející, jež obláčky „nubecula“ nazvány jsou. M órner zabýval se blížeji touto látkou a shledal, že příbuzná je a náleží do skupiny mucínů. Obsahuje tedy také uhlohydrátovou skupinu, redu- kuje roztok kysličníku mědnatého jen slabě, ale po hydrolyse solnou velmi značně. Nemá fosfor a není proto nucleoproteidem, s kterým by jmak zaměněna býti mohla, neobsahuje též sdruženou sírovou kyselinu. Význačný charakter její je jako kyseliny, rozpouští se v zředěném ammo- niaku a tím Ize mukoid tento odděliti od ostatních látek, hlavně odlou- paných buněk a solí, jež v nubecule přítomny bývají. Snad přítomny v ní jsou ještě stopy jiných bílkovin. Okyselením octovou kyselinou vypa- dává látka tato při koncentraci roztoku 0-2—0-4%,. Isolace tohoto mu- koidu pro velmi nepatrné množství jeho je velice obtížnou a zpracovati dlužno několik set litrů moče. Dle Mórnera elementární analysa jeho jest: C = 49:4%, N = 12-74% a 2.3% S. Specifická rotace 62—67-10. Mimo tuto látku obsahuje normální moč též látky, jež počítáme ku složkám bílkoviny. Necháme-li po přidání chloroformu větší množství moče dialysovati, přidáme k dialysátu octové do celkového množství 0-1—0-2% a opět nadbytečným chloroformem třepeme, dostaneme sraženinu chara- kteru bílkoviny. Filtrát z této sraženiny dává s roztoky albumínu taktéž 1) Úber die Ursache der Trůbung in milchigen Ascitesflůssigkeiten. Můnch. Med. Wochensch. 50. 1903. VII. sraženinu podobnou prvé. Obsahuje tedy látky, srážející bílkovinu. Jedná se asi o chondroitín-sírovou kyselinu, nebo jí velice podobnou látku, jak elementárním složením, tak 1 vlastnostmi. Druhá podobná látka jest nukleinová kyselima, aspoň nasvědčuje tomu množství fosforu ve sraže- ninách a pak nuklein, vylučující se při peptickém trávení. Zdá se, že obě tyto kyseliny přicházejí v moči jako sole, a lze je od těchto isolovati propráním, tomu nasvědčuje, že filtráty jich mají koagu- lační schopnosti. Obsaženy jsou ve velmi malém množství. Konečně 1 taurocholová kyselina snad tyto vlastnosti taktéž v moči rozvíjí, Konečně v tomto těžko dialysujícím zbytku moče lze nalézti 1 v nor- mální moči látky polypeptidům podobné. Abderhaldena Pregl) nalezli látku, jež množstvím poměrným uhlíku ku dusíku nasvědčovala původu takovému. K rozhodnutí této otázky podrobili ji hydrolyse a este- rovou methodou leucín, alanín, glykokol a glutamínovou kyselinu, jehož fenylalanín v ní nalezli. Zdá se to býti derivát bílkoviny, jež úplnému rozkladu ušla. O množství těchto nedialysujících substancí vylučovaných močem v různých fysiologických i pathologických stavech poměrně málo víme. E bbecke?) nalezl, že souvisí s velkostí výměny látek, značnější podání bílkovin zvýšuje jich vyměšování, při chatrné výživě značně klesá. Při pneumoni a eklampsu je vylučování jich značně zvýšeno. Při pneumonu zvlášť po krisi vylučuje se peptonu podobná látka, jež snad souvisí s roz- pouštěním infiltrátu plícního. Vůbec při horečkách je množství nedialy- sující látky značně větší 1 dvojnásobné a dá se v ní chondroitín-sírová i nukleinová kyselina zjistit. Po intravenosní injekci králíkům větších množství jeho nastává smrť po křečích v komatu. Sa ro ku? Chondroitin- sírovou kyselinou a jejím vylučováním zabýval se Pro us" a shledal, že množství její denně vylučované obnáší 0-08 —0-09 g. Po podání její sodnaté soli králíkovi per os i per injectionem vylučuje se této močí až 70%. Poměry u těhotných zabýval se Savarě*) nalezl, že v normálním těhotenství látky tyto zvýšeny nejsou (v 1 / celkem 0-44 g), malé zvýšení nastane v 9. měs. těhotenství (1 / 0-60 9), značnější množství bylo pří- tomno u eklampsie 2-36 g, 2-25, 6-97, 4-42 g, kdežto u nefritidy netěhot- ných bylo mnohem menší zvýšení pozorováno (1-75 9). 1) Zeitschr. £. physiol. Ch. Bd. 46. Úber einen im normalen menschlichen Harne vorkommenden, schwer dialysierbaven EiweiBabkommling. 2) Úber die Ausscheidung nicht dialysabler Stoffe durch den Harn unter normalen und pathologischen Verháltnissen. Biochem. Zeitschrift 1908. Bd. XII. 5) Sasoki. Bestimmung der nicht dialysabler Stoffe des Harns. Beitr. z. Phys. 190 -Bas 4) Ouantitative Untersuchungen úber die Ausscheidung der Chandroitin- schwefelsáure. Beitr. 2. Physiol. 1907. Bd. 7. 5) Der Gehalt des Frauenharns an dialysablen Stoffen unter normalen und pathologischen Verháltnissen. Beitr. z. Physiol. 1907. Bd. 9. VII. 29 Experimertelní zvýšení těchto látek u psů v hladovění a po krmení nenalezl. Konečně dlužno zmíniti se o látkách přimísených k moči z ostatních cest urogenitálních. Pomíjím přímíseniny krve při menstruaci a hnisu při zánětlivých processech tractu genitálního se týkající. U muže často přimíseny bývají spermatozoa a bílkoviny se spermatem — vyloučené. Slownotff!) nalezl albumosu podobnou, jaká nachází se v tekutině spermatu, v případě spermatorrhoei. Tato kyselinou sulfosalicylovou se sráží, při zahřátí zákal mizí. V substanci nedialysující nalezá se též něco pravé bílkoviny, nejspíše serumalbumínu. Po rozpuštění vločky, nubeculy ammoniakem dává ne- rozpustný v něm zbytek typické reakce bílkovin, jak srážením tak 1 ba- revné, zda ještě jiná část vázaná na nukleinovou kyselinu — nukleo- albumín je přítomná, zůstává nerozhodnuto. Množství tohoto albumínu je velice malé a obnáší asi 0-02—0-08 g v litru. Konečně dlužno zmíniti se o oxyproteinových kyselinách v moči, jichž chemická individualita posud není úplně zjištěna a o nichž nevíme jak dalece jedná se o fysiclogické a pathologické hranice vylučování jich. O významu jich také posud nic známo není. Pathologickou albuminuru lze rozděliti ve dvě skupiny, albuminurie beze změn ledviných a se změnami respective zánětem jich sdružené. Přidržím se hlavního rozdělení dle druhů bílkovin vždy zřetel na toto klinické rozdělení maje. Bílkovina kyselinou octovou srazitelná, nalézá se v moči hlavně jen tehdy, přítomen-li 1 albumín a globulín v hojnějším rozsahu, je velice zřídka a to u orthostat. albuminurí samostatnou. Nikdy látka tato nemohla býti isolována do té míry, aby podstata její se vší určitostí mohla býti zjištěna. Dle toho liší se názory 0 ní značně a brzo pokládána za mucín, jindy za nucleoalbumín, nucleohiston ba 1 globulín. O mucín se nejedná, jak dle dříve řečeného je pravděpodobné. Rozhodnouti, která z těchto látek kdy sraženinu onu dává, je dosti ne- snadno. Nukleoalbumín nalezl jsem v moči zvlášť akutních zánětlivých processů ledvinných skoro konstantně. Soudím tak dle přítomnosti fosforu, pak rozpustností ve koncentrovanějších roztocích octové a srazitelností nasycením síranem hořečnatým. Používal jsem k tomu methody Spaethovy: po zředění moče vodou (asi trojnásobným) přidáním octové do 2%%, od- filtrováním sraženiny, promytím a rozpuštěním v zřed. ammoniaku. Roztok při 309 nasycen ammonsulfátem, sraženina ve vodě rozpušténá, octovou opět sražená. Nyní po tavení se sodou a ledkem dokázana pří- tomnost fosforečné kyseliny. 1) Úber einen eigenartigen EiweiBkórper des normalen Urins. Russki Wratsch, 1906 č. 7. Citov. z Centralbl. f. Stoffwechsel. 1906. č. 14. VII. 30 Tento nukleoalbumín nalezl jsem v 16 případech akutních nefritíd 15kráte. U chronických forem nalezen u parenchymatosní nefritídy ze 36 případů ISkrát. U forem arteriosklerotických a scvrklých ledvin ze 40 případů nalezen pouze dvakráte a to v množství velice malém. Je pravděpodobno z toho, že nalezneme jej v těch případech, kde četně buňky ledvinné zacházejí. Vyjma těchto případů nalézá se též v onemocnění tractu urogenitál- ního tam, kde nastává četná desguamace epitheliálních buněk. Tak na- lezen vedle četných hnisavých buněk u subchronické kapavky ve 4 pozo- rovaných případech po každé. Experimentelně dokázal Cloětha,) že u králíků, otrávených aloínem nalézá se hojně nukleoalbumínu v moči jich až 1-969/, zvlášť kde poškození funkce ledvinné velmi vyznačeno bylo. Stach elin“) pokládá látku srazitelnou octovou z moče za globulíu, jenž hší se tím od obyčejného, že dialysou se nesráží, tedy paraglobulín. Ne- přišel jsem nikdy na látku v moči, jež by octovou se srážela a nechovala fosfor. Ovšem i u těchto látek může přijíti k platnosti námitka Mórnerova, že bílkovina ta přítomností nukleínové kyseliny po uvolnění této ze solí, se touto srazila a má tedy vlastnosti nukleoproteidů, ale vznikla sekun- dárně. Uvádím názor tento, podotýkaje, že přítomnost nukleoalbumínů v moči je docela odůvodněná, a že přesabuje množství nukleoalbumínů značně množství kyselin těchto tam se nalézajících a ku tvorbě těchto slou- čenin nutných. Tuto octovou kyselinou srazitelnou látku Os wald“) častěji jako směs globulínu s fibrinogenem identifikoval. Podobný nález učinili též Rostosk“) a Matsumoto) Bílkovinu tuto nalézti lze konstantně u albuminurií orthostatických. Neodvažil bych se tohoto úsudku, poněvadž případů čisté orthostatické albuminurie viděl jsem dosti málo (celkem 5), ale u všech těchto případů bílkovina ta přítomna byla a 1 z literatury jsem nalezl, že pokládána jest pro tyto formy téměř za pathognomonickou. Langstein“) pozoroval u všech případů ji, a dodává, že kon- stantně v každé zkoušce močové je přítomná, a odlišuje tím případy 1) Cloětte. Úber die Genese d. EiweiBkórper bei der Albuminurie. Archiv. exper. Path. 42. 1899 a Úber d. Bezieh. zwischen Funktionleist. d. Niere u. Albuminurie b. d. akuten Nephritis. Tamtéž 48. 1902. 2) Úber den durch Essigsáure fállbaren EiweiBkórper der Exsudate und des Urins. Můnch. Med. Wochenschrift. 1902. č. 34. 9) Oswald. Untersuchungen úber das HarneiweiB. Hofmeisters Beitr. 5. 234. 1904. 4) Rostoski. Úber den durch Essigsáure ausfállbaren EiweiBkórper in patholog. Harnen. Sitzungsber. d. physik. med. Gesellschaft. Wůrzburg 1902, cit. dle Oswalda Lehr. d. path. Chemie. 1904. 5) Matsumoto. Úber den durch Essigsáure ausfállbaren EiweiBkórper in path Harnen. Deutsch. Arch. f. klin. Med. 75. 399. 1903. 5) Úber die Bedeutung des durch Essigsáure tállbaren EiweiBkórpers im Harn der Kinder. Berl. klin. Wochenschrift 1907. č. 4. VII. al chronické nefritidy, kde vůbec není přítomná, nebo jen v minimálních množstvích. V posledním bodu souhlasím s ním úplně. Dále známy jsou albuminurie, vystupující při palpaci aorty, kterou abdominelní palpací lze komprimovati. Schreiber, jenž zabýval se s tímto druhem jejím, uvádí, že obyčejně vyskytuje se albumín a globulín v moči u dětí, někdy též nukleo- albumín. Nemám o té věci pražádných zkušeností. Pozoroval jsem případ bloudivé ledviny, která po reposici její, jež ostatně šla dosti hladce, vždy dostala albuminurii. Jednalo se o starší ženu; převládal vždy albumín nad globulínem značně, guotient 4-3: 1; 3-8: 1; množství bílkoviny: 0.342, 0-410, 0.371, 4-1: 1, tato nikdy žádný nukleoalbumín nevylučovala. Albumín a globulíny a sice serum albumín 1 globulín jsou nejobyčej- nější bílkovinou při albuminuril se vyskytující. Albumín sám je vzácnější než globulín samotný. Pozoroval jsem vždy případy, kde obě bílkoviny byly přítomny, ač zde někdy zvlášť u amyloidní degenerace objevuje se mnohem značnější množství globulínu než albumínu. Přece však v nej- větší většině případů převládá albumín zvláště u scvrklé ledviny. Množství bílkoviny varem srazitelné, varíruje ve velmi širokých mezích, aniž by snad z guantitativného množství mohlo se souditi na další průběh nemoci. Nemožno říci všeobecně, do jakého množství je nebezpečí uraemie. Záleží vždy na druhu zánětu ledvin, na celkovém množství moče, na specifické váze jeho. Větší cenu Ize přikládati porovnání kom- parativnímu, když u téhož pacienta množství bílkoviny se zvětšuje, soudím že zánětlivý process se horší a naopak. Pozoroval jsem případy, které měly v moči 15%/, aniž by subjektivní stav jich tím trpěl, a naopak případy 0-5% mající, zmíraly uraemíí. U prvých jedná se pravidelně o akutní parenchymatosní nefritidu, u dru- hých o interstitielní chronickou formu. Vylučování bílkoviny podléhá též kolísání dle doby denní, minimum vylučování spadá do dopoledních a ranních hodin a svého maxima odpoledne dosahuje. Jinak též vyměšování bílkovinv podléhá u většiny případů týmž zákonům jako u orthostatické albuminurie. Po větším pohybu, tělesné námaze, chladné lázní se vylu- čování bílkoviny zvětší, zachová-li nemocný tělesný klid, bílkovina vymizí někdy 1 úplně, aby při pohybu sebe menším se zase dostavila. Akutní parenchymatosní nefritis vyznačuje se hojným množstvím albumín globulín je značně malý, pravidelně menší 5. Jedná se zde spíše o jakousi trans- sudaci ze sera krevního, a proto pomery svými blíží se poměrům sera. Snad zánětlivým pochodem jsou epithelie ledvinné uvolněny. Někdy ovšem je guotient tak malý, že nelze tuto supposici za správnou míti. Většinou pohybuje se guotient těchto v mezích kol 5 a zřídka větších 7. bílkoviny, v němž převládá albumín, takže Hoffmannův") guotient 1) Hoffman. Úber das Verháltniss zwischen Serumalbumin und Globulin im eiweiBfůhrenden Harn. Virchows Archiv 89. 1882. WI- Akutní nefritidy. ik T NÉ | IV. | VĚ (M m Bílkoviny ve 100 cem | 1'0864| 10063, 019236, 0:8659| 08439, 0:7894| 0-7398| 0:7009| 0:6908| 0:5730 Albuminů |09149| 08440, 0:7815| 0*7349| 07445, 0-6698| 0:6356| 05947) 0:5052| 04742 Globulisů |0:5715| 01623 0142 0:1312| 00994 0:1196| 0:1042| 0:1062| 0:1256' 05730 Albumin. | 53 52 55 56 7 5:6 61 56 45 48 Globulin. 1 1 1 1 1 1 1 1 l 1 Nejvíce z guotientů u těchto 1 mnou sebraných případů pohybuje se kol 5, případ V. je výjímkou, jednalo se o portskarlatinosní nefritidu, s haemorrhagickou močí. Případ probíhal velmi příznivě a během 8 neděl úplně se vyhojil. Druhý případ s vysokým koefficientem probíhal ne- příznivěji a změnil se v chronickou formu. Uvádím jej (případ V.) v dalším průběhu nemoci. interval interval | interval 14 dnů 10 dnů 8 dnů Veškeré bílkoviny ve 100 cem | 9.6163 | 04857 | 0.3547 | 0.1350 ADU 0 es 05169 | 0.4072 | 0.3026 | 0.1112 GOD 05000 0.0994 | 0.0785 | 0.0521 | 0.0218 Adbupdin s: V Eg dk cano 92 5-2 9-0 9-1 Globulhn 8240 holsls l 1 l 1 Následující případ (VI.) v delším průběhu nemoci změnil se takto: 36 dnů 3 měsíce Množství bílkoviny ve 100 cem | 96728 | 0.7394 | 0.5786 ADV ee -od 0.5887 | 0.6425 | 0.5424 GOD oa oa 0.0841 | 0.9701 | 0.0452 VALO DOL RO O PA l 6-8 12 GIObulln 6 ooo 000. ji 1 jl Srovnáme-li oba tyto případy, vidíme, že u prvého množství bílko-- viny značně se umenšovalo, kdežto u druhého zmenšení bylo velice malé, u prvého koefficient zůstal skoro na téže výši, u drubého značně se zvět- šoval. U chronických nefritid zvláště ze stasy krevní vzniklých a u scvrk- lých ledvin poměrně velice málo globulinů je obsaženo oproti albu- minům. Nejvíce globulínů při albuminuri a amyloidní degenerace se vy- skytuje a hodnoty tuto nalezené často poměr 1: 1 1 menší vykazují. VII. 93 Podávám příklad albuminurie u amyloidní degenerace ledvin. 1- 1M UT- V VA NATE Bílkoviny celkem v 100 cem 4.2986 | 3.9123 | 3-6512 | 3.9123 | 3.0904 | 5.1150 Albuminů 2-1563 | 0-8694 | 1-0432 | 0-8694 | 0.5943 | 1.8625 GODUlnu 2-1423 | 3.0429 | 2-6080 | 3-1429 | 2-4961 | 3.2525 l l l l l l l 3-8 2-5 35 4-2 1-8 Při takovéto albuminuru bývá značné procento bírkoviny, nedosa- hující ovšem výše akutních nefritid. Globulinů je v těchto formách poruch ledvinných nejvíce. Úplně dle tohoto se však neřídí vylučování bílkoviny, velice často u forem sdružených dopadnou guotienty docela jinak. Zdá se, že 1 tlak krevní má na něj vliv. Tak Csatáry pozoroval po podání kardiotonik vystoupení guotientů. Jedná se asi o lepší zásobování ne- mocného orgánu krví a s tím spojené změny v něm. U chronických parenchymatosních nefritid guotient v obráceném poměru ku velkosti oedemů byl shledán. „Tvrzení toto nikterak potvrditi nemohu a v prvé řadě zde osmotické vlivy mají vliv, z nich pak největší natriumchlorid. Příznivý vliv teplých lázní Hoffmanem pozorovaný a odpo- ručený taktéž na lepší cirkulaci ledvin záleží. Jakého charakteru je globulín v moči se nalézající, nelze předem určiti. Pravidelně u chronických forem převládá t. zv. pseudoglobulín nebo paraglobulin. Euglobulín nalézá se v moči taktéž nejčastěji u akut- ních zánětlivých processů, přechází-li pak zánět v subakutní nebo chro- nický, ustupuje tento pseudoglobulínu. Pokusil jsem se u amyloidní degenerace stanoviti tento poměr euglobulín: pseudoglobulín a shledal, že ač výhradně prvý převládá, přece guotient tento velice kolisá. Reale) odporučuje nález euglobulínu jako diagnostikum důležité pro amyloidní degeneraci. Joachim a Wallerstein taktéž převládání euglobu- línu u této formy nalezh a taktéž o inkonstantnosti guotientu globulino- vého se zmiňují. Na druhé straně pozorovány akutní nefritidy, u kterých více pseudo- než euglobulínu se nalézalo. Je-li to pravidlem u forem neinfekčních těžko rozhodnouti, poněvadž 1 intoxikační formy nefritid euglobulín převládně chovají. Tak po otravě sublimátem, kde dostavila se značná nefritida, obsahoval moč vedle pře- vládajícího množství albumínu (2-46 : 1) jen euglobulin. Nepřikládám globulínovému guotientu přílišné důležitosti již z té příčiny, poněvadž frakce globulínové velmi snadno denaturují a mohou tím způsobem artificielně mnohé rozdíly působiti. 1) Reale. La Nuova Riv. Clin. Ter. roč. VI. č. 7. Rozpravy: Roč. XX. Tř. II. Č. 7. 8 KVETŠTÉ 94 Na kterém místě v postižené ledvině dochází k vyměšování bílkoviny není přesně zjištěno. Z nálezů histologických u forem postskarlatinosních u glomerulonefritid, jistě místem tím jest glomerulus. Experimentálními pracemi po podvázání ven nalezeny značné rozdíly: Senator pokládá za místo vylučování tubuli contorti, Telemann) nalezl jako takové vždy jen glomerulus ať po podvázání arterie ať veny, a akcentuje zvláště, že nutno varovati se poškození orgánu při experimentu. Ú chronických forem se zdá, že jak glomeruli, tak i tubuli na produkci její účast berou. Klinicky dlužno vždy doplniti diagnosu zánětu ledvin z nálezu válců a dle toho lze pak diagnosu potvrditi, při tom dlužno vždy na zřeteli míti, že hyalinní válce o sobě neznamenají nic pathologického, zvláště při sporém vystupování jich a úplném scházení ostatních formotických ele- mentů ledvinných. Albuminurie jiného původu než se zánětem ledvin sdružené jsou velice časté. Původem jsou buď toxické nebo z cirkulačních poruch. K prvým možno počítati též alimentární albuminurie. Yyto nastávají 1 u úplně zdravých individuí a charakterisovány jsou tím, že neprochází serum- albumín a globulín, nýbrž specifické požité bílkoviny. Chemický důkaz původu jejího ovšem provésti Ize těžko, ale biochemicky praecipitíny lze lehce tuto indetitikovati. U ledvin nemocných lze velkým množstvím podaných bílkovin původní process zhoršiti. T um minia?) pozoroval, že po podání 10 vajec syrových u zdravých malá albuminurie povstává, u nemocných se process zhoršuje, podobné pozorování učinil též Tedeschi*") Zajímavá jest práce F o x-ova“), kde příčinu pro všechny tyto albuminurie, které jako fysiologické, intermittující, orthostatické, latentní, neurotické jmenovány jsou a dle názorů Weightových se změnami krve souvisí a zmenšenou rychlostí koagulace 1 viskosity její se jeví, hleděl tuto tímto způsobem therapeuticky ovládati. Po odstranění těchto změn podáním calciumlaktátu zmizelo též vylučování bílkoviny a tím hledí dotvrditi správnost Wrightovy hypothesy. Dlužno také uvésti Tumnis-ův*) názor, který differenciálně diagnosticky používá právě calciumlaktátu, když po podání jeho albuminurie se nezvětší, pokládá to za důkaz, že nejde o laesi organickou ledvin. O příznivém vlivu calcium- laktátu nenabyl zkušenosti příznivých. Autor právě citovaný pokládá každou albuminuru za pathologickou. Ne všichni autorové jsou tohoto názoru. Leube“) přiznává existenci její. Shledal, že různé bílkoviny 1) Telemann. Úber den Ausscheidungs-Ort des EiweiBes bei kurz dauernden GefáBligaturen der Niere. Deutsch. Arch. £. klin. Med. 1910. Bd. 98. 2) Tuminia. Contributo allo studio del albuminurie alimentare. Gazz. degli osped. 1908 cit. dle Centralbl. f. Stoffwechsel. 1908 č. 8. 8) La Clin. Med. Ital. 1905 cit. z Centralbl. t. Stoffwechsel 1906 č. 4. 4) Fox. Haematogenous albuminurie. Lancet 1906. II. 5) Tunis. The practical significance of a trace of albumin in the urine. The americ. journ. of the medic. scienc. 1906. Bd. 132. 8) Úber pfysiolog. Albuminurie. Die Therapie d. Gegenwart 1902 č. 10. VII. 95 v různém pořadí se vylučují. Po lehké práci u osob k albuminurii náchyl- ných, objevuje se v moči nejprve nukleoaibumín a teprve po větší námaze serumalbumín a globulín. Vylučování bílkoviny považuje pak za ná- sledek různé propustného „filtru“ ledvinného. Hypothesa, s kterou těžko spřáteliti bych se mohl již proto, že mezi filtrací a činností ledvin jsou roz- díly tak značné, že absolutně nelze je srovnávati. K albuminurím toxickým náleží ony, vyskytující se při akutních formách nefritid, jež někdy vedou ku změnám patrným, jindy opět změny se vyrovnají, náleží sem časté albuminurie postskarlatinosní, jež často v nefritidu se mění; pak po anginách. Zdá se vždy, že podmíněny jsou mikroby, jež prostupujíce ledvinami, tyto poruší. Ovšem může se díti prostup mikrobů 1 beze vlivu na změny ledvinné, poukazuji pouze na časté nálezy typhových bacillů v moči, dlouho ještě po přestálé chorobě se vy- skytující, jež velmi vzácně vedou k nefritidám, a ani albuminuru často provázeny nebývají. Při aseptické horečce jak dokazují pokusy Lavagnovy" na králíkách, jimž vstřikováno bylo denně 10—20 cen? 0-6% roztoku chlor- natria sterilního, neukázala se nikdy bílkovina v moči. Po injekci 1 czn* difterotoxinu (roztok 1 : 100) následovala ihned značná albuminurie. Není tedy tato následkem horečky, nýbrž infekce. Ostatně při těchto febrilních albuminunriích pravidelně válce v moči přítomny nejsou, vyskytují- se, jde již o změny zánětlivé hlubší. Po- tvrzeno jest tvrzení toto též nálezy Lůthjevovými?) který v 99 případech febrilní albuminurie jen jednou válce v moči pozoroval a to jednalo se o chlapce, u něhož nefritida nikterak vyloučiti se nedaia. Náleží sem též albuminurie jinými toxíny, než bakterielními způso- bené. Christin*) rozeznává dvoje příčiny této albuminurie menstruální „katameniální“. Jednu u nepravidelně menstruujících žen se vyskytující, která je působená asi toxíny ovariálními, druhá forma při menstruaci se vyskytující, je původu kongestivního, bezpochyby reflektoricky na ledviny přenešeného. Podobného původu jsou albuminurie při průjmech a obsti- paci. U obstipace dlužno uvážiti, zda-li k tomu nepřistupují ještě jiné momenty hlavně cirkulační, tím že při vzniklé bolesti kontrahují se cévy. Kobler. Jako hlavní moment možno však přece autointoxikační mo- menty vzíti hlavně u obstipace, u průjmů zvláště horečnatých leží již v průběhu celého onemocnění, že jednati se bude o toxické bakterielní pro- 1) Lavagna. L'albuminurie nelle febii asettiche Ga2z. degli ospea. 1909. č. 32 cit. z Centralbl. f. Stoffwechsel. IV. 1909. 2) Lůthje. Zur Frage des sogenannten febrilen Albuminurie nebst einigen Bemerkungen úber die Bedeutung der Zylinder. Die Therapie d. Gegenwart. 1903. 3) Christin. Albuminurie et menstruation. These de Paris 1905. Cit. dle Centrlbl. £. Stoffwechsel. 1906 č. 9. e 3* VAB 96 dukty. Stiller.) Experimentelně u koprostasy albuminuru. zjistil Wallerstein) tím že králíkům a psům anální otvor uzavřel. U krá- líků objevila se albuminurie 1 cylindrurie během 24 hodin, u psů jen cylin- drurie, po defekaci příznaky tyto vymizely. Albuminurie tuberkulosních náleží k toxickým, nutno ovšem vy- jmouti ony případy, kde následkem hnisání utvořil se amyloid. Tyto albuminurie jsou časty a vyznačují se přítomností peptonů i albumos. Nucleoalbumin těmto formám schází. Přítomen jest globulin a albumin v málo odlišném guotientu, než který nalézáme u chronických nefritid (9502:9; 2031) Simonelli*) který také blíže těmito případy se zabýval, hlavně poukazuje na přítomnost pravých peptonů u případů komplikovaných změnami střevními. Tím vyčerpány jsou toxické albuminurie a zbývá skupina albuminurií následkem poruch cirkulačních. Náleží sem albuminurie orthostatická, orthotická, cyklická, jež za- hrnují v sobě ony formy u zdánlivě zdravých individuí se vyskytající, které po přechodu do přímého držení těla, po delším stání nebo menší námaze reagují již albuminuri. Zdá se, že jedná se u všech o podráždění ledvin nebo již lehký zánět jich. Pozoroval jsem případ u mladého studenta, kde po 3letém pozorování vystoupily všecky známky chronické nefritidy, vylučování bílkoviny dálo se neustále, nastala hypertrofie srdeční, značné oedemy. V moči nalezeno množství válců 1 hojně morfotických elementů ledvinných. Případy takové nejsou vzácností. Kennedy“) pozoroval případ, který teprve po 12 letech v typickou chronickou nefritidu se změnil. A chard též orthostatické albuminurie vždy za sdružené s laesí ledvin pokládá. Merklen naproti tomu váhu na to klade, že jako u všech orgánů funkcionelní insufficienci můžeme předpokládati, tak také i u ledvin. Ovšem je těžko představiti si albuminuru bez laese ledvinné, a když i tuto akceptujeme, může vždy ještě úplná restituce od integrum nastati. Ostatně u většiny těchto albuminuriíí vlivy cirkulační a vasomoto- rické velkou úlohu hrají. Zvláště lordosa bederní části páteře často u ta- kovýchto individuí pozorována byla; nejsilnější zakřivení mezi 1 —2 obratlem bederním bylo pozorováno. Po vyrovnání této lordosy moč byla úplně bez bílkoviny. Jiná skupina těchto albuminuri souvisí se vzrůstem — puber- 1) Stiller. Úber Albuminurie bei Diarrhoe und Obstipation. Ungar. med. Presse. Nr. 3—4. 2) Wallerstein. Úber Cylindrurie u. Albuminurie bei kůnstlich erzeugter Ko- prostase. Berl. klin. Wochenschrift. č. 21. 1903. 8) Simonelli. Ricerche sulle sostanze albuminoidee delle orine dei tuberiolotici. Nuova Rivista Clinico-Terapeutica. 1900. Anno 3. Citováno z Centralbl. f. Stoff- wechsel. I. I. č. 10. 4) Kennedy. Orthostatic albuminurie. The amer. journ. of the medic, sciences. 1906. 131. B 37 tální; tato po 2—3letém trvání úplně vymizí. Jindy jsou to změny úplně vasomotorické, často rozdíly tlaku krevního v poloze v leže a ve stoje. Do této skupiny vasomotorických poruch čítám též albuminurie osob psy- chicky degenerovaných, hysterických, neurasthenických atd.; změny vaso- motorické u těchto velice často pozorované, zajisté týkají se 1 orgánů břišních a mezi nimi ledvin. Sám neviděl jsem nikdy tuto neuropatholo- gickou albuminuril. Osoby touto stížené vykazují poměrně nízký tlak krevní a snadnou měnlivost pulsovou v leže a v sedě, oproti přímému postavení nebo posici v kleče. Nikdy u orthostatické albuminurie nepo- zorována hypertrofie srdeční. Všechny formy tyto vyznačují se přítomností nucleoalbuminu v moči vedle serumalbuminu a globulinu. Sediment z moče je velice skrovný a sestává jen z málo epitbelí cest močových a ojedinělých leukocytů. Epithelie ledvinné, hyalinní a granulované válce vždy ku zvětšené obezřet- nosti diagnostické nutí. Často nalézají se též cylindroidy v moči. Novak! poukazuje na zvláštní malinovitě seskupené buňky, jichž genesu blíže neudává; ve svých případech jsem nikdy konglomeráty takové neviděl. Albumosy a peptony nalézáme v moči dosti často a je zásluhou Maixnerovou)" že na tyto látky v moči poukázal. © Albumosurie vystupuje již za fysiologických poměrů všude tam, kde proteolytickými fermenty štěpení bílkovin se děje, vyjma postup skrze normální sliznici střevní. Při involuci rychlé uteru,*) pak při resorpci exsudátů na leukocyty bohatých, hnisavých processů, pneumonických ložisek, pak processů rychle tkaň jaterní ničicích, při žluté atrophil jater, při intoxikaci fosforové. Rozeznáváme tedy dva typy albumosurie: 1. Enterogenní či ali- mentární, kde jedná se o porušení sliznice střevní (vředy) neb jinými defekty; 2. pyogenní nebo histogenní, u které hnisavé processy nebo auto- lysou strávené orgány, nebo resorpce pneumonického infiltrátu nastává; 3. febrilní jako výraz změněné výměny látek bílkovitých; 4. nervového původu u psychos a jiných velkých rozčilení duševních; 5. přimísení se spermatu. Většinou jedná se o deuteroalbumosy ve smyslu Kůhneově, t.j. o albumosy vysolitelné ammonsulfátem, ale 10 pravý pepton ve smyslu Kůhneově jednati se může. Neu meister") shledal, že po injekci ve- nosní primárních albumos tyto jako deuteroalbumosy močí se vylučují a po vstřiknutí těchto tyto jako peptony se vylučují. Ku jistému zjištění albumos nutno držeti se těchto kautel: 1) Novak. Beitrag zur Kenntnis der orthostatischen Albuminurie. Prager med. Wochenschrift č. 46—48. 1905. *) E. Maixner. Úber Peptonurie. Zentralbl. £. d. med. Wissenschaften, n. 17 str. 593 1879; Zeitschrift fůr klin. Mediz. 8. 1884, Prager Vierteljahrsschrift 143. 1875, Zeitschrift fůr klin. Mediz. 11. 1886. S) Langstein-Neubauer. Úber die Autolyse des puerperalen Uterus. Můnch. med. Wochenschrift. 1902. 4) Neumeister. Úber die Einfůhrung d. Albumosen u. Peptone in d. Organismus. Zeitschr: £f. Biolog. sv. 24. 272. 1888. NAT 38 (4tgiVyloučiti dlužno: 1. Nukleoalbumíny, poněvadž tyto varem jen čá- stečně se šrážejí, částečně zůstávají v roztoku; 2. sekundární hydrolytické processy, jimiž tyto ze srazitelných varem bílkovin povstati mohly; 3. k vůli identifikaci musí být ammonsulfátem vysoleny a z rozpuštěné sraženiny biuretová reakce teprve zastavena, poněvadž 1 jiné látky moče: urobilin, histidinové deriváty reakci tuto dávají, pročež také sraženina ammon-sulfátem předem musí býti pročištěna. Biuretové reakce Ize též dle metbody kolorimetrické Maixnerovy srovnávati a tak na množství látek je dávajících usuzovati. Nález albumos v moči úzce souvisí s nálezem jich v krvi. V krvi nepodařilo se dosud značnější množství jich dokázati, aspoň ne při nor- málním trávení a právě dle toho usuzujeme, že bílkoviny strávené ve střevě se zase z rozkladných produktů bílkovin albumos, peptonů a hlavně amino- kyselin skládají v bílkoviny specifické pro ono zvíře. Borchardtovi) který sledoval osudy specifické albumosy hemielastinu, podařilo se jej nalézti v krvi i v moči. Jedná se zde o různo- rodou albumosu, kterou tělo zvířecí dobře zužitkovati nedovede. Že tyto rozkladné produkty ve stěně střevní se rozkládají, o tom svědčí práce Freund-Popperovy.) Po injekci roztoku Witteova peptonu, zůstává tohoto, jsou-li ledviny podvázány, v krvi po 5 minutách jen polovina. Po uzavření střevních cév tento zbytek zůstává v krvi. Při otevřených cévách střevních zmenšuje se množství její až na 20% injikovaného množství, kdež část se dále destruuje, druhá pak přechází po passáži stěnou střevní v substanci jinou, jež koagulace je schopna. U horečnatých nemocí nalezl jsem deuteroalbumosy vždy u pneu- monie a sice počaly se objevovati krátce před krisou a postupně s roz- pouštěním pneumonického infiltrátu dostupovaly svého vrcholu. U ostatních febrilních chorob nebylo vystupování jich tak konstantní. Nejčastěji a to Ilkráte (z 15 případů) sepse, 5kráte (z 10 případů) appendicitidy, Skráte (z 5 případů) peritonitidy, 8 kráte (z 20 případů) tyfu břišního. Zmínky zasluhuje vyskytování se albumosurie u tuberkulosních bez albuminurie, jež vystupuje zvlášť po malé tělesní námaze. Pozoroval jsem ji Ilkráte ze 20 případů. K určení sloužila mi methoda Dietschyho. 500 cem moče okyseleno KH,PO, a dvojnásobné množství alkoholu přidáno. Pak na vodní lázní zahříváno (teplota lázně 859) 6 hodin za zpá- tečního chlazení. Po odssátí sedimentu filtrát ve vakuu koncentrován na 300 cem. K vysolení použito na 100 cem vždy 80 g ZnSO, a 2 cem 20% H>SSO, roztoku a necháno do druhého dne. Pak k vůli rozpuštění přeby- tečného síranu zinečnatého zahříváno ve vodní lázní a za horka odssáto. Sraženina 24 hodin v absolutním alkoholu suspendována (k vůli odstra- 1) Borchardt. Úber das Vorkommen von Nahrungsalbumosen im Blut und im Urin. Zeitschr. f. physiol. Chem. 1908. Bd. 57. 2) Freund-Popper: Úber das Schicksal von introvenos einverleibten Eiwe B- ablaufprodukten. Biochem. Zeitschrift 1909. Bd. 15. VAM nění barviv, hlavně urobilinu), pak vodou extrahována a z čirého roztoku biuretové reakce zastavena. Sluší podotknouti, že 1 při nefnitidách albumosy v moči se nalézají, ale dle mých zkoumání velice zřídka. Ze všech pozorovaných případů jen dvakráte se mi důkaz jich podařil, vždy při akutních formách hlavně po odstranění zánětlivého processu:; látky tyto se pak vylučují ještě v době, kdy albuminurie již neexistuje. © Zbývá zmíniti se o hemialbumose, kterou poprvé Bence Jones r. 1848 v moči nalezl. Albumosa tato od té doby mnohokráte v moči na- lezena byla a platila za pathognomonickou při mnohočetných myelomech kostních. Od té doby mnoho pozorování podobných učiněno bylo 1 při chorobách jiných, zvláště lymfatických leukaemiích bez ohraničených mye- lomů kostních. Zdá se, že nejedná se ani o látku stejnorodou a pouze tím charakterisovanou, že sraženina teplem povstalá (při 409 —609) dle množství solí a acidity moče, opět za stupňů bližších stupni varu se rozpouští. Zvláště ony druhy dlužno odlišovati, které teprve po přidání octové kyselny k svařenému moči a potomním ochlazení vypadávají a teplem (kol 80") opět se rozpouštějí. Sraženiny tyto dají se denaturovati a pak ztrácejí roz- pustnost za tepla. Spíše se zdá, že v těchto případech jedná se o látku, náležející do kategorie blízké globulinům. Někdy jedná se též snad o histon. Pak dlužno rozeznávati od těchto případů zajímavý nález Noel Patona!) krystalického proteinu v moči. Proto lépe by bylo o Bence-Jones proteinurii mluviti, než o albu- mose. Jak dříve řečeno, skoro vždy je sdružena se změnami dřeně kostní praesentující se jako ohraničený neb diffusní myelom. Decastello*) z 9 případů lymfatické leukaemie dvakráte nalezl Bence- Jonesův protein, nikdy nenalezen u myeloidní leukaemie. Při sekci v dřeni žádné myelomy nenalezeny, proto je autor náhledu, že 1 podráždění dřem stačí, aby se proteinurie dostavila, čemuž také dle něho nasvědčuje mizení jí, když reakce dřeni ustává. Těžko ovšem pak vysvětliti, proč jen v některých případech se tato objevuje, poněvadž reakce dřeni náleží každé leukaemui. U myelomů vykládá se vyskytování se tohoto proteinu podrážděním toxickým ledvin, které jen tuto poměrně lehce propustnou albumosu propouští. Podobný případ publikoval Askanazzy?* též u lymfatické leukaemie bez myelomů. Ve dřeni kostní tato albumosa přítomna byla ne však v. paketech žlazových. 1) Byron-Brom well and Noel Pěton. On a ocrystalline globulin occuring in human urjne. cit dle Hupperta vyd. z r. 1898. 2) Beitráge zur Kenntniss der Bence-Jones'schen Albuminurie. Zeitschr. f. klin. Med. 1904. Bd. 67. 5) Askenazzy. Úber die diagnostische Bedeutung der Ausscheidung des Bence- Jonesschen Kórpers durch den Harn. Deutsch. Archiv fůr klin. Mediz. Bd. 68. VII. 40 O případech, u kterých objevoval se protein teprve po sražení octovou a bezpochyby jiné genese byl, zmiňuje se S tru b.! Nalezl ji u patienta B6letého, který neměl žádné příznaky, které by na změny kostní pouka- zovaly. Druhý případ pozorován u dny, kde 1 sraženiny jiným způsobem vyvolané (dusičnou, pikrovou, ferrocyankaliem a octovou) rozpouštěly se za horka. Octanem železitým guantitativně dala se sraziti tato látka, jakož 1 dvojnásobným množstvím alkoholu, v němž po delším stání dena- turovala. Nasycením úplným ammonsulfátem se vysolila. Zdá se, že v tomto případě ještě jednalo se o bílkovinu snad globulin. Konečně dlužno se zmíniti o toxické této albuminurii, kterou poda- řilo se vyvolat Zůlzerovií?) ale pouze jednou. Otravoval králíky monoacetylphenylhydrazinem a shledal u jednoho z nich před toxickou nefritidou vyskytování se Bence- Jonesova. Zajímavo jest, že tato otrava sdružena jest se změnami krevními 1 dření kostní analogními jako u lidí, jež ji vyměšují. Čistá peptonurie jest velice vzácná; podařilo se Maixnerovi“) při karcinomu žaludečním v moči ji nalézti. Pravý pepton ve smyslu Kůbneově*“) podařilo se Midosi-ovi nalézti při pneumonu sdružený s albumosami vždy. Dle toho, že nedal se ani v alkalické, neutrální neb kyselé reakci ammonsulfatem vysoliti, považuji tento za pravý pepton. K methodice důkazu peptonu platí totéž, co svrchu u albumos bylo řečeno, nutno vždy odstraniti urobilin i ostatní látky, dávající biuretovou reakci v moči. Nejlépe moč okyseliti octovou, sraziti octanem olovnatým, zavařiti, za horka sfiltrovati a přidáním louhu sraženinu v sraženinu oxyhydrátu olovnatého proměniti. Filtrát je pak prostý urobilinu a lze v něm biure- tovou reakci zastaviti. Aminokyseliny v moči se vyskytují dosti často. Zvláště glykokol je obsažen tak často v něm, že pokládán za normální součást moče. Myslím, že neprávem, ač hraje glykokol v organismu též jiné úlohy, než jako ostatní aminokyseliny ve sloučenině jako benzoyl-elykokol-hippurová kyselina neb jako glykokolová kyselina ve žluči, přece není nález jeho tak častým, aby se za normální vylučovanou látku považovati mohl. Většina prací zakládá se na isolaci jeho pomocí B-naftalínsulfochloridu, po přidání louhu na silně alkalickou reakci, a třepáním s etherem naftalinsuHfochlorid 1) Strub. Úber Bense-Jonessche Albuminurii. Inang. Diserert. 1905. Cit. z Centralbl. fůr Stoffentrl. 1906 č. 9. *) Úber experimentelle Bence- Jones'sche Albuminurie. Berl. klin. Wochenschr. č. 40. 1900. 5) Zeitschr. £. klin. Mediz. 8. 1884. 4) Ito Midosi. Úber das Vorkommen vom echten Pepton im Harn. Deutsch. Archiv fůr klin. Mediz. Bd. 71. 1902. VII. 41 obsahující, tím ale možnost jeho vzniku z bippurové kyseliny nijak vyloučená není. Za pathologickou součástku moče pokládán býti musí dávno známý již nález leucinu a tyrosinu při těžkých, rychle pokračujících změnách jaterních: při žluté atrofil a otravách fosforem. U cirrhos pravidelné amino- kyseliny nelze nalézti, i celá výměna látek svědčí o tom, že malé částky jaterní tkaně hypertrofovaly a převzaly důležitý úkol, jaký právě jatra hrají ve výměně látek, na sebe. Leucin a tyrosin poměrně nejdéle z aminokyselin v moči se vysky- tujících je znám, bezpochyby již pro charakteristickou svou formu kry- stalhckou a hlavně pro poměrně malou rozpustnost ve vodě. Zabýval jsem se tímto thematem v mnohých případech, pokoušeje se jak methodou: naftalinsulfochloridem, esterovou 1 přímo pomocí Ču solí některé aminokyseliny isolovati. Zdařilo se mi jen v poměrně málo pří- padech isolovati glykokol, leucin, tyrosin a fenylalanin. Zkoušel jsem též porovnávati tyto methody s formoltitrací dle Henriguesa!) a shledal značné rozdíly jich oproti této methodě. Bezpochyby, že karboxylové skupiny, které touto se určují, po odečtení množství ammoniaku, 1 jiného drubu, spolu určeny bývají. Právě tyto pokusy úplně dosud dokončeny nejsou a nutno vyčkati ještě dalších výsledků. Methoda naftalinosulfonová hodí se pro svou nerozpustnost všude tam, kde jedná se o jedinou amino- kyselinu. Kde jedná se o směs, vždy jen velice stěží lze jednotlivé oddeliti Methoda esterová hodí se k dělení jednotlivých aminokyselin velmi dobře, ale nutno dříve moč takto zpracovati. Moč odpaří se ve vakuu do sucha, usušena etherem extrahuje po rozpuštění v málo vodě, za mírně kyselé reakce. Tím se zbaví oxykyselin 1 hippurové. Pak znova se vše odpaří do sucha, přelije absolutním alkoholem, do něhož plynný chlorovodík do nasycení se zavádí. Takto nasycený roztok zfiltrujeme a tím jej zbavíme solí, které v absolutním alkoholu jsou nerozpustné. Znova do této tekutiny plynný chlorovodík zavádíme a pak pokračuji tak, jak dříve jsem udal. Nevýhoda této methody, která taktéž není guantitativní, jest poměrně nákladné zařízení laboratorní, které k destillaci esteru jest potřebí. Proto pokusil jsem se přímo isolovati aminokyseliny jako sloučeniny měďnaté. K tomu cíli moč zpracují takto; množství moče se ve vakuu odpaří asi na třetinu. Pak za kyselé reakce okysel. octovou, vytřepu jej etherem k vůli odstranění oxykyselin a hippurové. Pak zahřeji do varu k vůli odstranění octové a octanem olovnatým za mírně alkalické (ammo- niakem) reakce moč srazím. Po 24 hodimách odtiltruji nadbytečný octan, H;S odstraním, a v čirém filtrátu za neutrální reakce (po odehnaání ammo- niaku) čerstvě sraženým hydroxydem měďnatým v měďnaté soli amino- kyseliny přeměním. Pfi přítomnosti aminokyselin roztok zbarví se modře, 1) Henrigues. Úber guantitative Bestimmung der Aminosáuren im Harne. Zeitschr. £. physiolog. Chemie. Bd. 60. 1909. NAHÉ 42 profiltrováním přebytečného hydroxydu zbaví, a frakcionovanou kry- statisací dělí. Vody, jež slouží k proprání hydroxydu, pravidelně při pří- tomnosti leucinu tento z největší části obsahují. Ouantitativní methoda tato také není, ale lze z přidání aminokyseliny k moči i 70% jí zpět dostati. Touto methodou obdržel jsem glykokol v 10 případech pneumonie Gkráte, u leukaemie ze 6 případů 3kráte, u hypertrofických cirrhos ze 4 případů dvakráte. Z 10 případů jiných horečnatých chorob (rheuma- tismus articulorum acutus 4 případy, imnfluenza 2 případy, tyf břišní 2 případy, sepse puerperální 2 případy), obdržel jsem jen jedinkráte u sepse puerperální glykocholan měďnatý. Případy, kde více aminokyselin se vyskýtalo, byly pouze otravy fosforem (7 případů) a jeden případ žluté atrofie jaterní, jediný, který jsem zkoumání tomuto podrobil. Z 8 těchto případů vždy nalezl jsem glykokol a leucin jako měďnatou sůl, tyrosin pak volný z matečného louhu po vy- krystalování leucínu, odliltrování a sražení a odstranění mědi sirovodíkem. Na základě těchto zkušeností jsem rozhodně proti předpokladu, že volný glykokol v normální moči se nalézá. Spíše se zdá, že týž má jakési vztahy k močové kyselině, poněvadž vystupuje právě u těchže nemocí, u kterých tato zmnožena bývá. Na to upozorňuje též Hirschtein") a podařilo se mu po podávání jak močové kyseliny, tak i orgánů na nukleo- proteidy bohatých (thymus) zvýšení vylučování jeho sledovati. Je pozoruhodno, že 1 u dny v těchto dobách, kdy močová kyselina hojněji v moči se vyskytá, glykokol také konstantně v ní se vyskvtuje, v době, kdy je retence její, 1 v krvi glykokol mohl býti nalezen. Z literatury jsou mi známy následující práce © aminokyselinách v moči: Rietschell?) který pracoval též methodou naftalino-sulfonovou Fischer- Bergellovou dle modifikace Ignatowskiho, nenalezl u normálních kojenců 1 uměle živených nikdy volné aminokyseliny. Po krisi pneumo- nické isoloval leucin, u diabetu a pertussis nálezy byly negativní. Van Leersum“) nalezl normálně frakci na aminokyseliny pil- padající na 2-7—1-7% veškerého dusíka, u těhotných nalezl zmnožení až do 10% veškerého N. U některých maximum bylo před porodem u jiných po porodu; pracoval methodou Pfaundlerovou, kterou modifikoval; v puer- pertu, pak značné zmenšení vylučování aminokyselin nalezl. E mbďen a Mars*) zastupují mínění, že v každé moči glykokol Hr Hirschtein. Die Beziehungen des Glykokolls zur Harnsáure. Zeitschr. fůr cxperiment. Pathol. Bd. 4. 1907. 2) Rietschel u. Langstein. Úber das Vorkommen von Aminosáuren im Harn der Kindei1. Biochem. Zeitschrift. 1906. sv. I. 5) Van Leersum. Úber die Ausscheidung von Aminosáuren wáhrend der Schwangeischaft und nach der Entbindung. Biochem. Zeitschí. 1908. Bd. XI. 4) Embden-Marx. Úber das Glykokol des normalen Harns. Beitráge zur Phy- slologie 1908 sv. XL. WE. 43 je přítomen a že nepovstává sekundárně. Micheli) vyšetřovali 4 pří- pady kachexie a maligních tumorů a 5 případů jaterních chorob (4 cir- rhosy, 1 atrofie). U nádorovité kachexie nalezli jen glykokol nepatrně zvýšený. Při atrofi jaterní leucin, tyrosin a nepatrně glykokolu. Též v krvi nalezli stopy glykokolu u případu anurie z hydronephrosy, v asci- tické tekutině z cirrhos 3kráte nenalezli žádnou aminokyselinu, jednou látku polypeptidům podobnou, jejíž naftalinosulfosloučenina při 1009 tála. *) Samuely?) nalezl z 8 normálních močí jen 2 bez glykokolu, při leukaemii zmnožení nepozorovali, za to při pneumonil po krisi. Domnívá se, že se vylučuje někdy volný, jindy v neznámé dosud sloučenině. Ignatowski) je též náhledu, že v normální moči není obsažen glykokol. U dny nalezl v 7 případech pravidelně glykokol a ve 3 z těchto ještě jiné aminokyseliny snad leucin a asparagovou, u pneumonie v čas krisy a u leukaemie též pravidelně se vyskytují. Gent) který vyšetřoval moče u horeček a ikterů, nikdy nenalezl aminokyseliny v něm. Řada prací experimentelních, kde studováno, jak chovají se různé aminokyseliny, po různé applikaci. O ppenheimer?) po podání 10 g alaninu per os po 7 hodinách isoloval z moče 2-65 g naftalinosulfo-alaninu, naproti tomu Brugschý) namítá, že assimilace pro d-/ alanin za lačného stavu je značně menší než normálně. Další pokusy o applikaci alaninu intravenosní provedl A bde r- balden GCison.a Lomd.om") Applikovalí jej intravenosně psům do vena jugularis externa, vena portae i per os. V každém případě dal se nezměněný alanín v krví zjistiti, 1 po resorpci ze žaludku. Normální zvířata déle měla v krvi alanin než ona, jimž játra podvázáním byla odstraněna, a tato také značnější hod- noty jeho močem vylučovala. Totéž opakováno po podání tyrosinu, fenyl- alaninu se stejným výsledkem. 1) Della ricerca degli amino-acidi nelle orine e in altri lhguidi organici in alcune condizioni patologiche. Archiv p. b. niense med. 1907, sv. 31. 2) Zur Frage der Aminosáuren im normalen und pathologischen Harn. Zeitschr. T. physiol. Ch. 1906, sv. 47. *) nejednalo-li se o směs naftalínosulfoderivátů. 5) Ignatowski. Úber das Vorkommen von Aminosáuren im Harn, vorzugs- weise bei Gicht. Zeitschr. £. physiol. Chemie. Bd. 42. 1904. 4) Gent. Úber das Vorkommen von Aminosáuren im Harn fiebernder Kranker sowie im Harn Ikterischer. Cit. z Centralbl. £. Stoffwechsel. 1905. =) Oppenheimer. Úber die Ausscheidung von Alanin durch Harn. Hofmeister. Beitráge z. Physiolog 1907 sv. X. 5) Brugsch a Hirsch. Úber die Ausscheidung von Alanin durch Harn. Zeitschr. Tůr experiment. Path. u. Therapie 1907 sv. 4. 7) Abderhalden-Gigon-London. Das Verhalten von d. Alanin im Organismus des Hundes unter versehjedenen Bedingungen. Zeitschr. £. physiol. Ch. 1907 sv. 583. AA 44 Micheli a Borelli!) podrobili svým pokusům cirrhotiky a přidávali jim ke stravě leucin a tyrosin, nebo čistý leucin, jež hydrolysou kaseinu obdrželi. Glykokol byl úplně vstřebán a v moči jen příslušný příbytek N se objevil. U leucinu také aminokyseliny moče zmnoženy nebyly, ale příslušný příbytek na N se neobjevil, buď tedy vyloučil se střevem resorbovaný, nebo jej organismus jako takový někde uložil. Druhá možnost zdá se badatelům těm pravděpodobnější. Brugscha Schitten- h el m*“) nenalezli žádné zmnožení alaninu a glykokolu po podání per os u dnavého člověka a usuzují z toho, že výměna bílkovin u těchto nemoc- ných je netknuta. Abderhaldenovi a Barherov?) podařilo se z moče fos- forem otráveného psa esterovou methodou glykokol a leucin direktně nalézti, ze zápachu fenylacetaldehydového soudí též na přítomnost fenyl- alaninu. Vyjma těchto nalezli ještě sladce chutnající v absolut. alkoholu nerozpustnou aminokyselinu, o jejíž bližší definici se nepokusili. Taylor“ v jatrech při žluté atrofu taktéž esterovou methodou isoloval leucin a asparagovou kyselinu. Z ostatních nálezů Kirhbride?) u erysipelatu isoloval leucin, tyrosin nalezen u 2 diabetiků Abderhal- den em,*) u ikterického po narkose Abderhalden a Schitten- helm") taktéž nalezli tyrosin. Fenylalanin nalezen vedle glykokolu u ho- rečnatého Gen tem. Shrneme-l dosavadní vědomosti naše o vylučování aminokyselin močí, přijdeme k poznání, že posud nelze žádného jasného úsudku o tomto thematu si učiniti. Podobně jako albumosy vyskytují se všude tam, kde autolytické processy převládají (pneumonie, leukaemie); na funkci jater neb menší poruchy v trávení bílkovin, z těchto nálezů souditi nelze. Tam, kde i u těchto chorob se nalezají, jedná se již o velmi hluboké změny a rychlý zánik orgánů. Organismus snaží se předejíti ztrátě látek jemu tak pro synthesu vlastních bílkovin potřebných. 1) Micheli a Borelli. Il mode di compartersi“ di aluni aminoacidi sommini- strati per bono in aluni cosi di cirosi del fegato. A. p. V science med. 1907. n. 31 cit. dle Zentralbl. fůr Stoffwechsel 1907 č. 21. 2) Úber den Abbau von Glykokoll u. Alanin beim gesunden u. gichtkranken Menschen. Zejtschr. fůr experiment. Path. 1907 sv. 9. 5) Abderhalden Abbau u. Aufbau v. EiweiBkórp. im tier. Org. Zeits. £. physiol. Cb. 44. 1905. 4) Taylor Úber das Vorkommen von Spaltungsprodukten der EiweiBkórper in der degenerierten Leber. Zeitschr. f. physiol. Chemie. 1902. 5) Kirhbride. Befund von Leucin u. Týrosin in einem Harn bei Erysipel. Centralbl. f. innere Med. XVIII. 5) Abderhalden u. Schittenhelm. Ausscheid. v. Tyrosin u. Leucin in einem Falle v. Cystinurie. Zeitschr. f. physiol. Ch. 45. 1905. 7) Abderhalden-Borher. Der Nachweis von Aminosáuren im Harne. Zeitschr. fůr physik. Chemie sv. 42, 1904. ROČNÍK XX. TŘÍDA IL. ČÍSLO 8. Assimilace atlasu a variace na os occipitale u člověka. Část prvá. Napsal Prof. Dr. K. Weigner, assistent anatom. ústavu. (S 13 obr. v textu.) Z ústavu pro normální anatomii Prof. Dr. J. Janošík a. (Předloženo dne 10. února 1911.) Problém o vývoji hlavy, poutající zájem badatelů již od Okena (1807), je ještě velice dalek svého definitivního rozřešení; jako v mnohých jiných otázkách ukázalo se i zde, že poznatky dosavadní jsou tak kusé, že nepřipouštějí ještě nikterak konstrukce uceleného obrazu. Je stále potřebí nových exaktních pozorování, aby na jejich podkladu byly pro- slovené theorie a zevšeobecňující výklady kriticky zkoumány a doplňo- vány; rozvoj detailního zkoumání zaručuje jedině skutečný pokrok, má-li shrnutí získaných vědomostí v celek znamenati novou reální basi pro práce další. V otázce o metamerii hlavy důležitým bodem je zkoumání krajiny occipitální, poněvadž somity occipitální jsou považovány za homologické se somity trupovými, tvoříce jejich pokračování; ve směru tom pak zaslu- huje zmínky upozornění Filatoffovo, že pojem somitu není přesně vytčen (Bolk, Koltzoff, Dohrn); vidí chybu v tom, že není známa proměnlivost somitů, základ to, na němž definice každé morfo- logické jednotky nutně spočívá; studium vývoje kteréhokoliv orgánu, sdružené se srovnáním poměrů podobných u četných forem živočišných vede k poznání hranic měnlivosti orgánů, znaků stálých a přechodních; na obtíže při srovnání segmentace páteře a skeletu hlavy upozorňuje Janošík se zřetelem k pozměněné funkci dotyčných části kostry (Anat. čl. str. 129, k embryonálním segmentům viz str. 796). Rozprava: Roč. XX. Tř. IL. Čís. 8. I VIII. Různé variace, zjištěné u člověka v poměrech definitivních na os occipitale a na atlasu, jež Kollmann vymezuje pojmy asstmilace atlasu a mamifestace occtpitálního obratle, přispívají k tomu, aby osvětlily otázku occipitálních somitů a tím theoretické úvahy o metameru hlavy. Poněvadž téměř veškeré, v literatuře popsané případy různých variací v okolí foramen occipit. magn. vztahují se na zcela nahodile při mace- raci anebo při praeparaci získané objekty, nelze z toho nikterak usou- diti, jak často se podobné variace vyskytují, zejména však unikají pozor- nosti veškeré případy méně nápadné. Abych se této okolnosti dle možnosti vyhnul, vyšetřoval jsem veškeré lebky anatomického musea a materiál mrtvol dětí i dospělých, jak byl do ústavu dodáván (1909/10 zimní běh). Při vyšetření se ukázalo, že vykazují os occipitale 1 atlas ve svých tvarových poměrech mnohé zajímavé úchylky, jež nejsou všeobecně udávány; považuji za vhodno podati stručný popis všech zkoumaných objektů. Nálezy na lebkách dospělých. I. Případy zvláštní. 1. Pravá polovice atlasu srostlá s os occipitale. Na kosti týlní je pravá polovice atlasu srostlá s okrajem for. occipitale magn.; toto má rozměry délkošířkové 33 x 28 mm, při pohledu z dutiny lebeční tvar zaobleně kosodélníkový, ve směru ventrodorsálním v levo se uchylujíc; celá srostlá polovice atlasu je posunuta do lumen kanálu páteř- ního. Při pohledu se spoda (obr. I.) je levý kondyl occipitální nápadně malý a nízký, rozdělen sagittálně ve 2 části: zevní, zpředu nazad lehce konvexní je ventrálně 3 mm, dorsálně 5 mm ši- roká, 13m dlouhá, hladká, což svědčí, že za čerstva byla kryta chrupavkou; část vnitřní, konsolovitě do for. occip. m. vynikajíc, je drsná, uprostřed své délky ryhou rozdělená, ventrálně pak vybíhá v jakousi lingulu, zevně zahnutou. V jamce za tímto kondylem ústí ne- patrné for. condyloideum, odtud pak táhne se nazad mělká široká rýha, jíž doznává dorsální okraj for. occip. m. podstatného ztenčení. Canalis hypoglossi je jednotný, příslušná polovice atlasu není zachována. Poměry na straně pravé jsou: Po kondylu occipitálním není ani stopy, splynulť úplně s massa later. atlasu, a to tak, že po štěrbině kloubní není ani stopy; splynutí to pokračuje i na ventrální oblouk atlasu, za- sahujíc po tuberc. pharyngeum; zde nalézá se mezi spodinou kosti týlní Obr. 1. MUTE a koncem tohoto oblouku oblý zářez, zbytek to štěrbiny atlantooccipitální, ze vzhledu pak konečné nerovné, skoro sagittální plochy zmíněného oblouku dá se souditi, že s druhostranným byl snad spojen syndesmoticky. Na spodní straně massa lat. je kloubní ploška pro artic. atlantoepistrophea značného rozsahu, jež oblou hranou přechází na hladkou plochu vnitřní, mající tvar půlkruhu; bezprostředně nad touto ploškou nalézá se jamka s vyhrnutými okraji, na jejíž spodině je několik otvorů, vedoucích do kosti; ještě proximálněji je ventrálně začátek canalis hypoglossi, !/; cm dorsálně široký otvor canalis art. vertebralis; vznik tohoto kanálu je tím podmíněn, že 1 dorsální proximodistálně zcela plochý oblouk atlasu je úplně splynulý s okrajem for. occip. m., jenž tím je zaoblen. Volný tupý konec oblouku atlasu dosahuje až čáry střední, v levo od něho pak for. occip. m. vybíhá v zřejmý zářez; zevní okraj oblouku atlasu je ostrý, mezi ním a kostí týlní je hluboká rýha, zevně exostosami na oblouku a na kosti týlní téměř v kanálek pozměněná. For. transversarium je zevně otevřeno, vybíháť proc. costarius v ostrý hrot, nedosahující vlastního proc. transversus; tento výběžek odstupuje úzkou stopkou od začátku dorsálního oblouku, rozšiřuje se v ellipsoid, jenž svou medioventrální polovicí srůstá s hrbolkem na kosti týlní, při sutura occipitomastoidea, za proc. jugularis; z tohoto poměru plyne, že art. vertebralis probíhala z otevřeného for. transversarium do kanálku mezi odstupem proc. trans- versus a basí lebeční, dále pak do kanálku mezi zadním obloukem atlasu a okrajem for. oce. m.; vstup do tohoto oddílu je se strany dorsální kryt zmíněnými exostosami; těsně nad ním nalézá se malý can. condyloideus. Běží tudíž o hemiatlas, se svostlým: oblouky, massa lat. a proc. trans- versus S 08 0cc1pitale. 2. Starší lebka.*) Celý atlas je zachován srostlý s os occipitale. For. occip. m. je ovální (35 x 28 mm), pod jeho okrajem vynikají do začátku kanálu páteřního massae lat. atlasu, silněji v pravo; dorsálním obloukem atlasu je otvor týlní nálevkovitě prodloužen, jeho ventrální okraj je však ostrý. Splynutí týká se především artic. atlantooccipitales, aniž téměř zbylo po kloubech těch na obou stranách stopy. Rovněž je se spodinou kosti týlní srostlý značně široký ventrální oblouk atlasu úplně, až na kulatý otvor těsně od střední čáry v levo; oblouk atlasu nepřikládá se v kolmém směru přímo k ventrálnímu okraji for. occip. magn., nýbrž je posunut něco vpřed, takže okraj zmíněného otvoru ční do kanálu páteřního jako ostrá hrana. Od okraje for. atlantooccipit., zbytku to široké štěrbiny mezi oběma kostmi za poměrů normálních, táhne se hrana, končící v tuberc. pharyngeum a souvisící na atlasu s tuberc. arterius. Rovněž dorsální oblouk splývá *) Není-li identita mrtvoly, resp. z ní vzatého materiálu přesně určena dle úmrtního lístku, považuji za zbytečné udávati dohad o domnělém stáří a pohlaví. VIII. 1 v celém svém rozsahu s dorsálním okrajem for. occip. m., a sice tak, že od místa k místu zůstávají volny malé nepravidelné štěrbiny; tuberc. post. atlantis je posunuto v levo. Prohlížíme-li podrobněji krajinu sply- nulých kondylů occipitálních s massae later., shledáme: dorsálně v levo nalézá se otvor kanálku pro art. vertebralis, mezi okrajem kosti týlní a plochým dorsálním obloukem; následují pak ventrálně dva otvory, mezi něž vybíhá okraj for. occip. magn., otvor dorsální, nalézající se těsně před kanálkem art. vertebr., prostupuje šikmo ventrolaterálně a vy- úsťuje nad proc. costarius (prostup r. ant. n. cervicalis I.?); ventrální otvor vede do hluboké jamky, již bylo by možno považovati za jediný zbytek kloubní štěrbiny atlantooccipitální. Canalis condyloideus dělí se ve dva, jeden typický, druhý ústí ve směru ventrodorsálním do canalis hypoglossi jednotného. V pravo je vyvinut pouze canalis hypoglossi též jednotný a široký can. pro art. vertebr. (Obr. 2.) For. transversarilum je na obou stranách normální, zvláště velké V pravo, měříc skoro 1 cm v průměru. Proc. costarius 1 transversus jsou v levo normální, v pravo vyniká od proc. costarius vertikální lamella, skoro frontálně postavená, jež přímo přechází v dorsální stěnu incis. jugu- laris, kdež je úzkou štěrbinou oddělena od dobře vyvinutého proc. Jugularis. Je zde svrůst klouby atlantooccvpitálními, oběma oblouky, lamellou od proc. costarius R okraji incis. jugul. a R vnitřní části proc. jugulavis. 9. Celá lebka, For. occip. magn. (35 x 30 mm) je při pohledu ze spoda ve své dorsální části súženo dovnitř vynikajícím dorsálním obloukem atlasu. Pokud se týče srůstu atlasu s kostí týlní, jsou klouby atlantooccipitální beze stopy zašlé, hranice jejich jsou znatelny v levo zevně jako řada, jemných otvorů, uvnitř je na každé straně význačná jamka nad úponem lig. transvers. atlantis. Kloubní plocha atlasu kloubu atlantoepistrofeál- VIII. ot ního je v pravo ovální, s hranou skoro až na hranice dorsální čtvrtiny posunutou, v levo má tvar hruškovitý, užším koncem směřujíc dorso- laterálně; celá tato plocha sotva znatelně konkávní je postavena šikměji, než v pravo, hledíc dorsomediálně. Ventrální oblouk atlasu splývá s ob- vodem for. occip. magn. a to tak, že ovální jamka pro dens epistrophei je nepatrnou !/,„ cm dlouhou štěrbinou, vyúsťující ventrálně mezi tuberc. ant. atlantis a pharyngeum, oddělena od velmi ostrého okraje for. occip. magn. Na obou stranách kolísá vzdálenost mezi příčným výběžkem atlasu a kostí týlní v mezích několika wm, v pravo se téměř dotýká proc. styloid. Pravá polovice dorsálního oblouku atlasu je volna, zvedajíc se svým přihroceným koncem k okraji for. occip. m., levá je srostlá s tímto okrajem, čímž vzniká can. pro art. vertebralis; konce obou polovic k sobě nedosahu- jíce, jsou odděleny hlubokým zářezem. Jde tu o srůst klouby atlantoocevpitálními, ventrálním obloukem až na jissura atlantooccvpit., levou polovicí dorsálního oblouku atlasu. 4. Celá lebka. For. occip. m. (39 x 30 mm) má tvar ventrálně válcovitý, dorsálně srdčitý, což je tím podmíněno, že na obou stranách silněji vynikají dovnitř drsné výběžky na massae lat. atlasu. Can. hypoglossi jsou jednotné. Proc. jugulares jsou vyvinuty jako distálně vynikající tupé hroty. (Obr. 3.) Klouby atlantooccipitální jsou úplně zašlé; nad úpony lig. transv. atlantis je v levo nepatrný hrbolek, v pravo je okraj for. oce. m. pře- rušen značnějším výběžkem, jenž při pohledu s hora značně vyniká do lumen začátku kanálu páteřního; výběžek ten má tvar hrany dorsálně konvexní, proximálně pak táhne se na něm druhá jemná hrana, jež smě- řuje do kanálu n. hypoglossi a odděluje zde súženou štěrbinovitou část VIII. ventrální od kulaté dorsální. Mezi menším levým a větším pravým vý- běžkem, zároveň zasahujícím dorsálněji, je ventrální okraj for. oce. m. dosti ostrý, uprostřed pak nalézá se otvor vedoucí do canaliculus chordae; 1 cm od uvedeného okraje nalézá se na clivu druhý otvor, vyústění canalis. chordae zde však nedá se sondováním dokázati. Od massa lat. levostranné až k pravému obvodu ovální jamky pro dens epistrophei je volná, 2 mm široká štěrbina atlantooccipitální, dále v pravo je přední oblouk atlasu splynulý s basí kosti týlní. Pravý proc. transvers. atlasu splývá svým zevním obvodem až k sutura occipitomastoidea s kostí týlní, dosahuje: téměř hrotu proc. jugularis, od něhož se táhne ostrá hrana k proc. intra- jugularis, rovnoběžná s proc. costarius. V levo jsou velmi slabounký proc. costarius a dosti silný proc. transv. úplně volny. Dorsální oblouk atlasu v pravo splývá s okrajem for. oce. m. (kanálek pro art. vertebralis, súžený malými exostosami), volným přiostřeným okrajem nedosahuje čáry střední; v levo je dorsální oblouk celý volný, a dosahuje ztenčen čáry střední; je vzdálen nestejně od okraje for. oce. m., takže je tu patrný náběh k vy- tvoření can. pro art. vertebralis. Běží zde o svůst klouby atlantoocevpitálními, pravostranným polovicemt oblouku ventrálního 1 dorsálmího, pravostranným proc. transversus. 5. Lebka vzrostlého člověka. For. occip. m. (88 x 38 mm) má lehce asymmetrický tvar a skládá se ze dvou částí: ventrální o menším poloměru zakřivení resultuje z pro- Obr. 4. minence massae lat. atlasu dovnitř, dorsální je ovální, širší; na levo od střední čáry je ventrální okraj papírově tenký. Can. hypoglossi, na obou stranách jednotné, jsou ve směru proximodistálním sploštěně ovální, Asi 3 mm přímo dorsálně od pravostranného can. condyl. nalézá se malý otvor can. condyl., vyúsťující dorsálně přímo nad can. pro art. vertebr. VIII. Canalic. chordae je znatelný jako zcela nepatrný otvor na clivu 6 mm od v ntrálního okraje for. oce. m. a jako širší otvor před tuberc. pharyng. málo prominujícím. (Obr. 4.) Atlas je srostlý s okolím for. oce. m. Artic. atlantooccip. je na obou stranách úplně zašlá, takže se tvarové obrysy occipitálních kondylů ne- dají ani tušiti; na mediální straně v levo je mezi ventrálním obloukem atlasu a mezi ostrým ventrálním okrajem for. occip. m., pod nímž nalézá se hrana tupější až k začátku zadního oblouku, skulina, dorsálně mělčí, v rozsahu tuberc. art. atlasu těsná fissura atlantooccip.; v pravo od zmíně- ného tuberc. splývá ventrální oblouk atlasu s okrajem for. oce. magn. úplně; celý ventrální oblouk je postaven tak, že ovální ploška pro dens epistrophei, cípovitě dolů vytažená, je skloněna dorsodistálně. Tuberc. ant. atlantis je uchýleno poněkud v levo. Celý dorsální oblouk atlasu je úplně splynulý s okrajem for. oce. m., tvoře takřka přímé pokračování šupiny occipitální; v levo jsou jeho hranice vyznačeny úzkým žlábkem cevním. For. transvers. je v levo nápadně veliké, ovální, laterálně vy- bíhajíc v súženou část; proc. transversus, dosahující téměř až ke kosti, přesahuje svým volným koncem sut. occipitomast,; ventrálně vyniká nízký hrotnatý proc. paracondyloideus; proc. costarius je uprostřed roz- šířen, zde na ventrálním okraji hrbolkem opatřen a srostlý s dorsálním okrajem for. jugul.; s proc. transvers. je spojen úzkou zpruhou, nad níž právě. nalézá se proc. paracondyloid. Důsledkem uvedeného srůstu je, že art. vertebralis probíhala mezi arc. atlantis post. a okrajem týlní kosti v kanálku, od jehož zevního otvoru je odděleno jemnou lamellou zevní ústí prostranného can. condyloideus. Pars venosa for. jugul. je na této straně úzká. V pravo je proc. transv. štíhlý volný, od kosti týlní značně vzdálen a končí hrbolkem, dorsálně směřujícím; proc. costarius, měřící sotva polo- vici délky proc. transversus, má tvar sagittálně širokého, zevně a vpřed konvexního hrbolku, jenž svou dorsální částí splývá s okrajem for. jugul. Od zevní strany massa lat. atlasu odstupuje proc. cost. dvěma rameny, mezi nimiž je jamka s kanálkem; mezi ramenem zadním a spodní plochou kosti týlní je těsně za zevním ústím can. hypoglossi kulatý, značně veliký otvor. Z těchto poměrů plyne, že for. transvers. na této straně má tvar zevně široce zející štěrbiny. Těsně nad kanálkem pro art. vertebr. je ne- patrný otvor can. condyl., pars venosa for. jugul. je zde Širší. Běží tu o srůst atlantoocevpitálních kloubů, zadního oblouku, obou- stranmých proc. costavi. 6. Os occipitale s atlasem. For. oce. m. (36 x 28 mm) má z dutiny lebeční pozorováno tvar nepravidelný, jsouc jakoby posunuto k levé straně, což je podmíněno srůstem atlasu s os occipitis, je totiž atlas svou levou polovicí jaksi otočen dorsálně a dovnitř (obr. 5.). Kdežto v levo je dorsální okraj for. oce. m. zcela VIII. normální, vidíme, že v pravo v rovimě crista occip. ext. v oblouku sestupuje distálně, jsa zde tvořen s okrajem týlní kostí splynuvší polovicí zadního oblouku atlasu; levá polovice tohoto je štíhlá, v celém rozsahu volna, končíc tupým hrotem as 1 cm od střední čáry vzdáleným a při tom jsouc do kanálu páteřního zahnuta. Hranice atlantooccipitálního kloubu jsou na této straně úplně zašly, v levo štěr- bina kloubní se ve směru dorsoven- trálním stává stále užší, až v předu je sotva znatelna. Srůstem pravé polovice oblouku atlasu je pro art. vertebr. realisován kanál, nad nímž je na kosti týlní prohlubinka s ústím can. condyl.; do lebky otevírá se can. pro art. vertebr. značně: širokým otvorem, jenž nalézá se za jednotným canalis hypo- glossi. Proc. transv. 1 costarius dext. blíží se značně kosti týlní, jsouce od ní vzdáleny sotva 3 mmm. Pokud jde o ventrální oblouk atlasu, splývá v pravo též se spodní stranou okraje for. oce. m., jejž po- někud do lebky přesahuje; splynutí to dosahuje až těsně k tuberc. pharyng. Jamka kloubní pro dens epistrophei je ovální, šikmo v pravo širší částí postavená; užší její oddíl je prohlouben v rýhu a přehrnut přes dolní okraj oblouku atlasu. Následkem těchto poměrů je uvedená část ventrálního oblouku atlasu vyšší a srůst její s kostí týlní tak úplný, že na ventrální straně, as !/, cm mediálně od zevního otvoru can. hypoglossi, ohraničeného tu kostí týlní a zmíněným obloukem, nalézá se slepá jamka. jako poslední zbytek štěrbiny atlantooccipitální; mezi levou polovicí ventrálního oblouku atlasu a os occipitale je těsná štěrbina as 1 cm dlouhá, skoro k střední čáře dosahující; oblouk je tu užší než v pravo. Proc. costa- rius je na této straně odlomen, proc. transversus "/, cm vzdálen od kosti týlní. Atlas srostl s kostí týlní celou svou pra ou polovicí až na příčný vý- běžek; dovsální oblouk neuzavřem. „KObr: 5. 7. Lebka vzrostlého muže. For. oce. m. (31 X 28 mm) je skoro kruhovité, má vyznačena labia post. jako oblé zpruhy, ukončené hrbolky, mezi nimiž je dorsální okraj poměrně ostrý. Can. hypoglossi je v pravo jednotný, v levo širokou pře- pážkou rozdělen. (Obr. 6.) Proc. paracondyloideus je v levo vytvořen jako malý hrbolek, skláně- jící se mediálně pozvolna v hlubokou jamku za kondylem occipitálním, kdež je ústí velkého can. condyl.; laterální plocha tohoto výběžku, příkře spadající je hladká, k proc. styloideus obrácená; vzdálenost proc. para- cond. od okraje for. jugul. měří 5 mm, od sutura occipitomast. 8 mm. VIII. 9 V pravo nalézá se na témž místě jako v levo výběžek mnohem mohutnější, podélnou osou od sagittálního směru jen nepatrně se uchylující a při- pomínající svým celkovým tvarem condylus occipit. en miniature; je totiž distální jeho plocha sagittálně konvexní, ve své dorsální, mediálně Obr. 6. stočené části skoro frontálně postavena. Mezi tímto proc. paracond. a kondylem occipitálním je pod ústím can. condyl. ještě jeden zcela ne- patrný hrbolek, s distální ploškou též hladkou a rovnou. Cond. occip. mají zcela neobvyklý tvar; jsou zcela nízké, kloubní plocha je v levo tvaru oválního (14 X 10 mom), v předu užší, v pravo skoro kruhovitého (12 x 11 mmm), sagittálně lehce konvexní, shodně s levostrannou, jež však napříč je mírně konkávní, v celku tedy sedlovitá. Od ventrálních konců táhnou se vpřed oblé hrany, z nichž levostranná končí zřejmým proc. basilaris. Na atlasu (obr. 7.) jsou kloubní plošky artic. atlantooccip. tvaru nepra- videlného; pravostranná, skoro kruho- vitá pokračuje ventrálně v malý cípek, levostranná podlouhlá je lehce sedlovitá, přispůsobena jsouc kloubní plošce na příslušném kondylu; se zřetelem k druhostranné je posunuta něco dorsálně. Nazad vynikají za kloubními plochami malé výběžky (zpruha dorsální), proti nim pak nepatrné hroty na zadním oblouku, takže za čerstva byl vazivově sulc. art. vertebr. přeměněn v kanálek. Na horní straně proc. transv. dext. nalézá se jamka pro pree. paracond. dext.; druhý hrbolek pod ústím can. condyl. artikuluje s malou ploškou na VIII. 10 massa lat. dorsálně uloženou. Proc. transversus sin. je opatřen nepravi- delně válcovitým 17 zm vysokým výběžkem, jehož hrot je opatřen šikmo mediálně seříznutou facettou, jež souhlasí se zevní na levostranném klíno- vitém proc. paracondyloid., zevní“pak část hrotu toho je rozdělena v po- líčko ventrální a dorsální, kladoucí se do prohlubinky na proc. jugul. těsně za proc. styloideus. Tuberc. post. atlantis je vytaženo v tenkou hranu. Oceipitální obratel mamifestuje se proc. pavacondylovdei, proc. bast- laris sim., cam. hypoglossí duplex sim., labia post. 8. Lebka muže as 70letého. For. occip. m. (85 x 25 mm) je dorsálně ohraničeno zcela zřejmými oblými zpruhami, jež jako labia post. končí hrbolky, v pravo nepatrným 7 mm, v levo určitým 15 mm od střední čáry vzdáleným (obr. 8.); část dorsálního okraje mezi těmito hrbolky je ostrá, v levo více vykrojena. Can. hypoglossi je na obou stranách silnou přepážkou rozdělen. Obr. 8. V levo dorsálně za for. jugul. zvedá se při pohledu se zpoda proc. paracondyloideus trojhranný s otupenými hranami, s rozšířenou basí, zcela nepatrně konvexní, hladkou, příčně širší než sagittálrě; tato kloubní plocha je se strany zevní na vnitřní mírně dolů skloněna. Sagittálně po- stavená konkávní plocha mediální proc. paracond. přechází široce v dor- sální část occipitálního kondylu. Levostranný condylus occip. (18 X 11 mmm) je v sagittálním směru nepatrně konvexní, ventrálně skoro plochý, toliko nejdorsálnější jeho část má značnější zakřivení. Pravostranný cond. occip. (30 X 14 mm), značně delší než levostranný, je rovněž skoro plochý, v nejširší své ven- trální straně sotva znatelně konvexní; dorsální část je užší, což je pod- VIII. 11 míněno hlubším zářezem na straně vnitřní; tato plocha je napříč vy- hloubena, její dorsální konec zevně vyhrnut. Mezi oběma hrboly kloub- ními má ventrální okraj for. occip. magn. tvar mocného náspu, v levo podstatně zvýšeného, kdež při střední čáře, tuto jen nepatrně svou basí v pravo přesahuje, vyniká výběžek (condylus tertius), jehož výška, měřená od okraje velkého otvoru týlního na sagittálním průřezu lebkou, je 12 mm; jeho dorsální téměř rovná plocha sbíhá se v otupeném pravém úhlu s plochou clivu a je opatřena hladkým políčkem; hrot tohoto výběžku je zaoblen, na ventrální, lehce konvexní straně nalézá se hluboká jamka se slepě končícím kanálkem, od něhož ventrálně nalézá se tuberc. pha- ryngeum; jedná se tudíž o zbytek can. intrabasilaris. Atlas: na levé straně (obr. 9.) je celý příčný výběžek objemnější než V pravo; proc. transversus pokračuje proximálně v nízký segment válce, jenž je ukončen plochou hladkou, lebounce konkávní, šikmo medioven- trálně seříznutou; artikulovala s proc. paracondyl. na os occipitale. Jamky kloubní na massae lat., určené kloubu atlantooccipitálnímu, jsou kondylům týlním přispůsobeny svým tvarem 1 velikostí. Na ventrální oblouk atlasu nasedá 8 mm vysoký výběžek, obrysu polokruhovitého, dorsální jeho kolmá strana je hlavně napříč vyhloubena a jemnou hranou oddělena od ovální jamky pro dens epistrophei; pro- ximální kontura tohoto výběžku je tvořena oblou hranou, před níž ven- trální plocha je šikmo skloněna, rovněž lehce konkávní, hladká; výběžek ten jako cond. tertius přesahuje něco v pravo rovinu střední. Přiložíme-li atlas ku kosti týlní, shledáme, že právě popsaná ploška konkávní na výběžku atlasu přikládá se k dorsální hladké plošce na condylus tertius, jehož volný hrot přečnívá ventrálně tuberc. ant. atlasu. Occipitální obratel mamifestuje se tu proc. pavacondyl. sim., cond. tertius posunutým v levo, vozdělenými can. Jypoglossí, zbytkem can. intra- basilavis. 9. Část lebky. Pravé os temporale, os occipitale celé až na část šupiny, proximálně od protub. occip. int. For. oce. m. (35 x 30 mm) má na svém dorsálním okraji vyzved- nutém v drsná labia, blíže středu v pravo lopatkovitý výběžek, dosahující téměř oblouku atlasu. Při pohledu z dutiny lebeční vyniká značně do kanálu páteřního před okraj velkého otvoru týlního zadní oblouk atlasu. Od celého proc. transversus dext., od jeho hrotu až k začátku dorsálního oblouku, vystupuje široká tlustá lamella kostěná, jež splývá s objemným VIII. výběžkem, nasedajícím na spodinu kosti týlní, a to mezi proc. condyl. a sutura occipitomast., s proc. paracondyl. dext.; hranice srůstu obou výběžků jsou na jinak hladkém povrchu zevně a dorsálně znatelny jako nerovné drsné vyboulení. V levo je proc. transvers. na svém konci po- škozen, na os occipitale vyniká menší výběžek při zevním obvodu for. jugulare. Štěrbiny atlantooccipitálních kloubů jsou volny. Na obou stranách začíná can. hypoglossi dvěma otvory, proximálním v pravo trojúhelníkovým, v levo skulinovitým, distálním širokým, vy- úsťuje pak na basis lebeční otvorem jednotným; přepážka je as 3 mm široká. Occipitální obratel zvačí se v oboustranném cam. hypoglossi duplex, vývojem proc. paracondyloideus sim. volného a pravostranného, jenž srostl S proc. transversus atlasu. 10. Lebka Va. 526. For. oce. m. (37 x 34 mm) má z lebky tvar nepravidelný, poněvadž značně do něho zasahují obě polovice dorsálního oblouku atlasu. Čan. hypoglossi sin. jednotný, na horní straně dext. je malý hrot. Těsně při sutura occipitomastoidea (obr. 10.) vyzvedá se na obou stra- nách proc. paracondyloideus jako výběžek bradavkovitý, na povrchu svém jamkami nepravidelně rozbrázděný, svou ventrální vyhloubenou plochou tvořící dorsální stěnu for. jugul.; při pohledu na horizontálně orientovanou lebku se strany dorsální je nápadnou podobnost těchto výběžků s proc. transv. atlasu. Po stranách tuberc. pharyngeum táhne se hluboká rýha, ohraničená ventrálně na každé straně podélnou vyvýšeninou, zakončenou ostrou hranou. Před tuberc. pharyng. nalézá se široká jamka se slepým kanálkem jako zbytek výstupu canaliculus-chordae. VILI. 13 S obvodem velkého otvoru týlního je srostlý atlas; artic. atlanto- occip. jsou zašlé, v pravo jsou hranice mezi atlasem a kondylem stěží rozpoznatelny, v levo dá se na místě štěrbiny kloubní zjistiti hrana, nej- určitěji zevně vynikající. Mezi levou polovicí předního oblouku atlasu zbývá ovální fissura atlantooccipit., pravá polovice téhož je se spodní plochou kosti týlní úplně srostlá, a to tak, že ji ventrální okraj for. oce. magn. poněkud přesahuje. Pod ovální jamkou pro dens epistrophei vyniká na dolním okraji atlasu ploše konický výběžek, hluboce rozeklaný. Plochy kloubů atlantoepistrofeálních jsou značně velké (20 x 15 mm), obrysů nestejných, v celku konkávní. Na vnitřní straně massa lat. v pravo táhne se v pokračování rýhy, značící místo srůstu ventrálního oblouku atlasu s os occipit., široká, stále více se prohlubující rýha šikmo k dorsálnímu okraji, zde v hlubokou jamku přecházejíc, jíž je místo úponu lig. transv. atlantis rozděleno ve dva hrbolky; pod jednotným úponem v levo je několik jamek. Proc. transversus atlasu je na obou stranách mohutný, proc. costa- rius štíhlý. Dorsální oblouk atlasu je neuzavřen; pravá jeho polovice je úplně srostlá s okrajem for. oce. m. a zároveň vehnuta dovnitř; srůstem tím je podmíněn kanálek pro art. vertebr., jehož začátek nalézá se skoro přímo pod otvorem can. condyl. Tato část oblouku atlasu nedosahuje roviny střední, předcházejíc svým ostrým okrajem v plochém oblouku v ostrý okraj velkého otvoru týlního. Levá polovice zadního oblouku atlasu je značně plochá, široká (10 mm), volná, končíc zaostřeným okrajem v rovině střední; dorsálně od sule. art. vertebr. vyzvedá se horní okraj, čímž právě oblouku na šířce přibude. Zevně od sutura oceipitomast. zvedá se proc. paramastoid. ve formě podélného oblého valu, čímž prohloubena je značně široká incisura ma- stoidea. Oceipitální obratel mamfestuje se oboustranným proc. paracondyloidet, vedle toho jde o svůst atlasu s koslí týlní klouby atlantooccipitálními a pravo- stranným polovicemi ventrálního 1 dovsálního oblouku atlasu, z nichž dor- sální nedosahuje čávy střední. 11. Lebka muže. For. oce. m. (85 x 28 mm) má podélnou osu dorsálně poněkud v levo uchýlenou; dorsální jeho okraj je tlustý, v levo silněji vykrojen. Can. hypo- glossi jsou jednotné (obr. 11.). Cond. occip. dext. (19 x 10 zm) je ventrálně širší, dorsálně užší, zevně šikmo skloněn (při pohledu se spoda), podélná jeho osa je postavena skoro sagittálně, v témž směru je lehce konvexní; levostranný kondyl (15 x 12 m) je skoro kruhovitý, medioventrálně pak vybíhá v trojhranný cíp, jsa touto částí vysunut do for. oce. m. Od tohoto výběžku a od ventrálního konce druhostranného kondylu táhnou se směrem k rovině střední na ventrální okraj for. occip. m. nasedající VIII. l4 hrany; zvláště určitá ostrá hrana je V pravo, před ní pak probíhá ještě jedna nízká, končící hrbolkem. Obě dvě hrany, pravo- a levostranná, sbíhají se uprostřed v podélném valu, se zářezem na distálním okraji; jsou to proc. basilares, z části splynulé v condylus III.; před ním nalézá Obr. Il. se hluboká jamka s jemným otvorem (can. intrabasilaris). Dorsální plocha cond. tertius je hladká, zasahuje více v pravo a artikuluje s hrotem dens epistrophei. V pravo je naznačen proc. paracondyloideus. Occipitální obra'el manifestuje se proc. basilares, částečně splynulým v cond. tertius. 12. Lebka mladého individua. For. oce. m. je 34 x 31 mm; can. hypoglossi sin. je přepažen, v pravo je rozdělení naznačeno dvěma proti sobě směřujícími hroty. Kondyly jsou vysoké, typického tvaru; od ventrálního konce levého kondylu táhne se na spodní straně ventrálního okraje hrana, končící blíže střední čáry proc. basilarius. Mamifestace occipitálního obratle zračí se proc. basilavis sim., 102- děleným can. hypoglossi. II. Statistický materiál. 1. For. oce. m. je ovální (38 x 28 mm). Can. hypoglossi je v levo jednotný, v pravo jsou dva malé hrbolky proti sobě namířené. Condyli occip. poškozeny. 2. For. oce. m. (35 X 30 mm) má dorsální okraj vyhrnut v labia, zakončená malými hrbolky, asi !/, cm vzdálenými od střední čáry, VIII. 15 mezi nimiž je okraj ostrý. Can. hypoglossi je na obou. stranách jednotný. Na obou stranách nalézají se laterálně od hrbolů kloubních válcovité, se stran něco sploštělé výběžky — proc. paracondyloidei — v levo 6 mm, V pravo 8 mm vysoké, od jejichž mediální plochy táhne se ku kondylu occipitálnímu oblá hrana; na distálních koncích výběžků těch nalézá se zejména v pravo hluboce výhloubená jamka kloubní. Na spodině proc. jugularis nalézá se v pravo bradavčitý hrot, blíže proc. paracondyloideus. Condyli occip.: V pravo 20 X 8 mm, kloubní plocha je uprostřed súžena a zde zřejmou hranou konvexní; v levo těchže rozměrů je stejno- měrně konvexní. Canaliculus chordae je naznačen jako mělká jamka. 8. For. occip. m. (38 X 31 mm) je na dorsálním okraji opatřen hrbolky. Can. hypoglossi v levo jednotný, v pravo přepažen. Condyli occip. (25 X 10 mmm) stejnoměrně konvexní. 4. For. occip. m. (38 x 34 mm) lehce asymmetrické; can. hypoglossi jednotné. Cand. occip. poškozeny. Canalic. chordae slepý kanálek. 5. For. occip. m. (38 X 35 mm) má zaobleně čtyrhranný tvar. Can. hypoglossi jsou na obou stranách velmi silnou přepážkou rozděleny ve dva. Cond. occip. dexter 20 X 12 sum uprostřed nejširší, sinister 25 X Il mm, uprostřed súžen. 6. For. oce. m. ovální (36 x 30 mn). Can. hypoglossi sin. jednotný, dexter ventrálně súžen. Cond. occipitales (30 x I0 mmm) jsou uprostřed súženy, v dorsální části vyhloubeny, ventrálně mediálně skloněny; od tohoto konce táhne se na obou stranách tupá hrana, končící hrbolkem a střední čáry nedosahující. Canalic. chordae slepý kanálek. 7. For. oce. m. úzce ovální (35 X 25 mm). Can. hypoglossi sin. jednotný, dexter neúplně rozdělen přepážkou od horní stěny odstupující. Cond. occip. dext. (20 x 10 mm) má tvar ellipsoidu, sin. (22 X 14 mm) deltoidu. Canalic. chordae slepý kanálek. 8. For. oce. m. (34 X 30 mm) má naznačeno lab. post., zvláště v pravo. Can. hypoglossi sin. jednotný, silnou přepážkou v pravo roz- dělen. Na místě proc. paracond. v levo nalézá se otvor průměru 5 zem, lehce srdčitý, jenž z dutiny lebeční představuje zakončení žlábku, hraničí- cího ventrálně na for. jugulare, laterálně odděleného ostrou hranou od konce sinus sigmoideus; nad hranou tou klene se jazykovitý výběžek; can. condyloideus na této straně chybí, for. jugul. je menší než v pravo. Cond. occip. dexter 20 x 10 mm, sin. 17 x 7 mm jsou slabě konvexní, od jejich ventrální části vycházejí nízké hrany, mezi jejichž seříznutými konci a sotva znatelným tuberc. pharyng. je trojhranné vyhloubené po- líčko, dorsálně ohraničené tenkým ostrým okrajem for. occ. m. 9. For. oce. m. (85 X 30 mm) má okraje nápadně tlusté, massivní. Can. hypoglossi jednotné. Proc. jugulares vybíhají distálně v tupé hrbolky. VIII. 16 Cond. occip. (28 X 10 mm) v pravo uprostřed súžen, v levo dorsálně rozšířen. 10. For. oce. m. (40 x 30 mm) je ovální, podélnou osou šikmo dor- sálně v pravo se uchylující, s okraji těsně za kloubními hrbolky hranami sesílenými. Can. hypoglossi sin. jednotný, dext. má dva hrbolky, přepážku značící. Cond. occip. otřelé. Těsně nad ventrálním okrajem for. occip. m. je příčně ovální jamka, vedoucí do canalic. chordae, jenž po průběhu kostí v délce 13 mm otevírá se v jamce na clivu; z jamky té pak dá se ventrálně v kosti sledovati kanálek 9 mm dlouhý, směřující, než nevy- úsťující na spodinu lebeční. 11. For. occip. m. skoro kruhovité (30 x 28 mm). Can. hypoglossi sin. má hrotnatý výběžek od horní stěny, dext. přepážku úplnou. Cond. OCCIPA OUrele: 12. For. occip. m. (32 X 25 mmm) je lehce asymmetrické, dorsálně v pravo silněji vykrojeno, za hrboly kloubními jsou okraje valovitě zdu- řeny, v levo znenáhla, v pravo hrbolkem zakončen. Can. hypoglossi má přepážku naznačenu dvěma nepatrnými hroty v levo, v pravo úplnou. Cond. occip. dext. (22 x 10 mm) uprostřed značně súžen a mírnou hranou opatřen, ventrálně široký, levý (20 X 10 mm) ellipsoid. Canalic. chordae kratičký slepý kanálek. 13. For. oce. m. 35 X 30 mm. Can. hypogl. sin. jako předešlý, v pravo jednotný. Cond. occip. (dext. — 22 x 8, sin. — 21 X 10 mm) jsou uprostřed súženy, pokračujíce konkávně na začátek dorsálního okraje for. oce. m., V pravo též poněkud zevně. 14. For. oce. m. 33 X 28 mm. Can. hypogl. sin. jednotný, dext. pře- pažen. Laterálně od hrbolů kloubních jsou proc. paracondyloidei, v levo nízký tupý, zevně ohraničený sutura occipitomast., povrchu nerovného, v pravo vyšší konický, za to méně rozlehlý, povrchu drsného. Cond. occip. (22 X 10 mm), v pravo ellipsoid, v levo uprostřed súžen. Nad massivním ventrálním okrajem for. ocec. m. je hrbolek a dále proximálně dosti široký 10 mm dlouhý kanálek. 15. Lebka Křováka z New Port. For. oce. m. (40 x 38 mm) ovální, dorsální okraj ostrý. Can. hypo- glossi má v levo od horní stěny dlouhý jazykovitý výběžek, v pravo je jednotný. Cond. occip. dexter (26 x 9 mm) má tvar ellipsoidu, jehož dor- sální část je zevně vyhnuta, takže po délce má tvar esovitý; sinister má ještě určitěji esovitý tvar, mediální okraj je v části ventrální šikmo dovnitř skloněn, dorsální hrbolkem ukončen. Od jednoho kondylu ke druhému táhne se oblá hladká hrana, sesilující ventrální okraj for. oce. m. Na místě tuberc. pharyng. je mělká jamka. 16. For. oce. m. (35 X 35 mm) je dorsálně segment kruhu, mezi do- vnitř prominujícími kondyly segment lomeného oblouku, ostrých okrajů. Can. hypogl. sin. jednotný, dext. přepažen. Čond. occip. (26 x 12 a 24 x 12 mm) VIII. 17 nejsou příliš konvexní, ventrálně v pravo vytažen v malé jazykovité po- líčko, směřující čistě mediálně. 17. For. oce. m. (36 x 30 mm), dorsální okraj je vyhrnut, hrbolovitý. Can. hypogl. jednotné, ventrálně vybíhající v úzký zářez. Cond. occip. dext. (25 x 12 mm) uprostřed nejširší, při ventrálním obvodu s hrbolkem, mediálně obráceným, sin. (25 X 8 mm) uprostřed súžen. 18. For. oce. m. (34 x 28 mm), zaobleně čtyrhranné, s dorsálním okrajem hladkým tlustým. V can. hypogl. sin. podélném je v levo na horní straně nepatrný hrot, v pravo je kulatý jednotný. V pravo je proc. paracondyl. nerovný hrbol, oddělený od proc. condyloideus hlubokou ryhou, v levo nižší, se zevní strany rozeklaný; mezi takto vzniklou úzkou hranou ventrální a širší dorsální je jamka; levý proc. paracond. je od hrbolu kloubního oddělen kanálkem, vedoucím do can. hypogl. Cond. occip. (25 X 10 mm) jsou uprostřed súženy, mírnou hranou, zde se na- lézající, jsou odděleny dvě kloubní plochy: ventrální ovální (15 x 10 mm), šikmo lateroventrálně obrácená, dorsální skoro kruhovitá, spíše dorsálně směřující; mezi oběma drsná hrana rozšiřuje se zevně v trojhranné políčko; ňad středem zevní strany tohoto nalézá se zmíněný kanálek při proc. paracondyloideus. Před oběma kondyly táhne se od příslušného can. hypoglossi mediálně široká rýha, před níž jsou protáhlé vyvýšeniny. 19. For. oce. m. (36 X 32 mm); can. hypogl. jednotné; dorsálně od proc. jugul. nalézají se po obou stranách růžkovité výběžky, čistě dor- sálně obrácené a zde ryhou od spodiny kosti týlní oddělené; svým zevním skoro sagittálně postaveným okrajem rovným dosahuje levostranný sut. occipitomast., pravostranný ji překračuje; condyli oce. (22 x 10 mm) jsou uprostřed užší, stejnoměrně konvexní, pravostranný dorsální částí zevně vyhnut. Canalic. chordae 12 zm dlouhý je svým ústím posunut k levé straně. 20. For. oce. m. (335 x 30 mm) zaobleně čtyrhranné, okrajů massiv- ních Can. hypogl. sin. jednotný, v pravo malý cípek na horní stěně. V pravo nalézá se přímo zevně probíhající výběžek, jenž svým dorsálně obráceným hrbolkem překračuje sut. occipitomast., druhý hrbolek je ventrálně. Cond. occip. jsou 25 X 10 mm, dext. zevně vyhnut. 21. For. oce. m. 35 X 30 mm, can. hypogl. jednotné. Cond. occip. dext. 25 X 10 mm, uprostřed užší, sin. 27 X 10 mm stejně široký v celé délce. Canalic. chordae je krátký slepý kanálek. 22. For. oce. m. (36 x 30 mmm) je lehce asymmetrické, levá polovice dor- sálního okraje je delší než pravá; uprostřed ventrálního okraje na lebeční straně je malý hrbolek; dorsální okraj je za hrboly kloubními zduřen ve val na obou stranách, jenž končí rozšířeným drsným políčkem. Can. hypoglossi jednotné. Cond. occip. dext. 26 X 12 mm přesahuje oběma konci levostranný, 20 X 10 mm. - 28. For. oce. m. (35 X 28 mm) má dorsální okraj zduřen v ostré hrany, vybíhající v drsná políčka, až střední čáry dosahující. Can. hypogl. VIII. 2 18 sin. má na horní straně hrbolek, v pravo je přepažen. Cond. occ. dext. (25 x 12 mm) vybíhá dorsálně jazykovitě, sin. 18 X 10 m, oba jsou skoro ploché, od ventrálních jejich konců pokračují hrany, sbíhající se ve hrotu uprostřed ventrálního okraje. 24. For. oce. m. (40 X 33 mm) má okraj v celku tenký; can. hypo- glossi jednotné. Cond. occip. (24 X 13 mm) jsou mírně konvexní, zářez se zevní strany v dorsální části; tato pokračujíc až na začátek dorsálního okraje for. oce. m., je tu konkávní. 25. For. oce. m. (38 X 30 mm) má v pravo začátek dorsálního okraje značně vyboulen, poněvadž zde se otevírá poněkud laterálně směřující ústí can. condyl. Can. hypogl. dext. jednotný, v levo je přepážka naznačena dvěma hrbolky. Cond. occipitales (22 X 8 mm) jsou ventrálně značně vysoké; v pravo uprostřed je súžení. Canalic. chordae je v pravo směřu- jící 10 wm dlouhý kanálek. 26. For. occip. m. (35 X 33 mm) má zaobleně čtyrhranný tvar; dorsálně vynikají v levo 10 mm, v pravo 8 mm od střední čáry tupé hrbolky, od nichž táhnou se ventrálně hrany, v dorsální okraj přímo nepřecházející. Can. bypoglossi na obou stranách jednotný. Proc. paracondyloideus na- značen na obou stranách jako sagittální oblý val, vybíhající v pravo na zevním konci v dorsodistálně obrácený hrot. Cond. occipitalis dext. (25 x 10 mm) má na uprostřed súženém místě oblou hranu a je silněji konvexní než levostranný (28 x 8 mm). 27. For. occip. m. (33 x 29 m) má ventrální okraj tlustý, canalic. chordae chybí. Can. hypoglossi sin. jednotný, v pravo rozdělen hrotem. Cond. occip. (25 X 10 mm) jsou mírně konvexní. 28. For. oce. m. (35 X 32 mm) je kulaté, celý okraj je distálně ná- levkovitě vytažen. Can. hypoglossi jsou jednotné. Cond. occip. dext. (327 X 9 mm) i sin. (28 X 10 mm) jsou silně konvexní. 29. For. oce. m. (37 X 30 mm) má dorsální okraj tlustý, vybíhající ve dva drsné hrbolky. Can. hypoglossi jsou jednotné. Cond. occip. dext. (28 x 10 mm) a sin. (25 X 10 mm) mají dorsální okraj vyhrnut, končíce zde konkávním žlábkem. Proc. paracondyl. jsou naznačeny jako nerovné hrbolaté výběžky. 80. For. oce. m. (42 x 35 mm) má na dorsálním okraji v pravo- ostrý hrbolek. Can. hypoglossi je na obou stranách jednotný, v levo do něho ústí z části can. condyloideus, jenž v pravo hraničí těsně na stěnu can. hypoglossi. Cond. occip. dext. (25 X 9 mm) má tvar ellipsoidu upro- střed mírně súženého, sin. (22 X 13 wm) je ovální a vybíhá dorsálně v otu- pené úzké políčko. 81. For. oce. m. (86 X 30 mm) má ventrální okraj tlustý. Can. hypo- glossi jsou jednotné. Proc. intrajugularis má tvar malého hrbolku. Cond. occip. dext. (25 x 10 m) a sin. (28 X 12 mm) mají v podélné ose esovitý tvar. Canalic. chordae měří as 6 mm. VIII. 19 82. For. oce. m. (32 X 28 mm) je skoro kulaté. Can. hypoglossi jsou jednotné. Proc. paracondyl. je v pravo hrbolek sagittální, v levo spíše transversální. Cond. occip. dext. (25 X 8 mmm), sin. (22 X 8 mm) jsou ventrálně spojeny hranou, mezi níž a okrajem for. occip. m. je drsné políčko s četnými otvory. 83. For. oce. m. (37 X 28 mm) má za kondyly okraj zvýšen ve hranu. Can. hypoglossi je na obou stranách jednotný a vede z něho otvor do for. jugulare; v levo ústí další dva otvory vedle sebe na basis lebeční za for. jugulare, jsou pak vesměs spojeny s can. condyl.; v pravo nalézá se kanálek, odpovídající polohou can. condyl., jenž ústí do for. jugulare, nemá otvoru do lebky, nýbrž jenom za kondylem. V pravo je vyzvednut okraj for. jugulare, za ním pak žlábkem je oddělen valovitý proc. para- condyloideus. Před tuberc. pharyngeum je široký otvor slepého kanálku (úst. can. chordae). Cond. oce. dext. (25 x 12 mmm) je uprostřed nepatrně súžen, sin. (27 X 10 mm) se dorsálně ponenáhlu rozšiřuje. 84. For. oce. m. je 33 x 30 mm. Can. hypoglossi dext. je tvořen malým kanálkem ventrálním a širokým dorsálním, v němž je naznačena ještě přepážka malým hrotem na horní straně; levostranný je jednotný. Cond. occip. dext. (23 x 10 mm) je uprostřed mírně súžen, sin. (20 x 10m), mnohem nižší než pravý, stává se dorsálně užším. 85. For. oce. m. (35 X 32 mm) má dorsální okraj tlustý. Can. hypo- glossi dext. je přepážkou ve hloubce rozdělen v malý ventrální, v dor- sálním větším je ještě na horní stěně náběh k druhé přepážce; dorsálně od can. hypoglossi je žlábek vedoucí proximálně do kanálku, ústícího do for. jugul.; vyústění can. condyl. za týlním kondylem chybí. I v can. hypoglossi levém je přepážkou realisován kanálek ventrální a dorsální, 4 mm pak nad prvým je ještě jeden zcela nepatrný. Can. condyl. je na této straně vyvinut, nad to pak ve hloubce dorsálně od can. hypoglossi je analogický kanálek jako v pravo, ústící též do for. jugul. Cond. occipit. jsou otřelé. Canalic. chordae je 15 wm dlouhý kanálek se širokým ústím. 86. For. occip. m. (32 X 25 mm) je v dorsální části sníženo pro- minujícími kondyly týlními, od nichž dorsálně táhnou se ostré znenáhla mizící hrany. Can. hypoglossi má přepážku naznačenu hrotem v levo, v pravo je přepažen tak, že distální kanálek je menší. Cond. occipit. (21 X 10 mm) jsou všude stejně široké, podélná jejich osa je znatelně esovitá. 87. For. occip. m. (33 X 25 mm) je ovální s ostrými okraji a dor- sálně tupými hrbolky. Can. hypoglossi sin. je jednotný, v pravo jsou vyznačeny dva hroty, proti sobě směřující. Na proc. jugularis nasedá malý výběžek. Cond. occip. (22 x 8 mm) mají oba šikmý sklon kloubních ploch, zejména v předu, kdež jsou obráceny lateroventrálně. 88. For. oce. m. (35 x 31 mm) má zaobleně čtyrhranný tvar, dor- sální okraj má tvar lomeného oblouku. Can. hypoglossi je v levo jednotný, v pravo ventrálně vytažen v úzkou skulinu. Laterálně od kondylů týlních VIII. 2 20 je široké nerovné políčko, z něhož na obou stranách vyniká za for. jugul. ve formě tupého hrbolku proc. paracondyl. Cond. occip. (27 X 13 mm) jsou ploché, ventrálně široké, dorsálně úzké a konkávní; se stran zasahuje na ně zmíněné drsné políčko, podmiňujíc značné jejich súžení. Canalic. chordae je naznačen jamkou a kanálkem 15 m od ventrálního okraje for. oce. m. 89. For. occip. (38 X 31 mmm) je ovální. Can. hypoglossi sin. má přepážku dvěma hroty tvořenou neúplnou, dext. úplnou. Cond. occip. (27 x 10 mm) jsou uprostřed užší, značně konvexní a šikmo skloněny. 40. For. oce. m. (39 x 31 mm) je ovální. Can. hypoglossi dext. je jednotný, v lévo nahoře je hrot. Cond. occip. (dext. 24 x 8, sin. 24 X 10 mm) jsou mírně esovité, silně konvexní. 41. For. oce. m. (40 X 37 mm) má okraje ostré, dorsálně je kruhovité, ventrálně prominencí kondylů súženo. Can. hypoglossi jsou jednotné. Cond. occip. (20 X 11 mm) jsou ploché, uprostřed nejširší. 42. Lebka Černocha. For. oce. m. (35 X 30 mm) má tvar lehce asymmetrického oválu, dorsální okraj je v celku ostrý, v pravo silněji vykrojen. Can. hypogl. jsou jednotné. Can. condyl. dext. (22 X 12 mm) i sin. (22 X 10 mm) jsou uprostřed mírně súženy, ventrální část tohoto je trojhranná. Canalic. chordae je zachován jako krátký kanálek. 43. For. oce. m. (37 x 30 mm) je ovální, dorsální okraj za kondyly je vyzvednut ve hranu. Can. hypoglossi je v levo jednotný, v pravo je nazna- čena přepážka dvěma hrbolky. (Obr. 12.) V levo, dorsolaterálně od kondylu vyniká mocný výběžek, zevně a dolů skloněný; odstupuje jakýmsi krčkem, rozšiřuje se pak a nabývá tvaru nepravidelně válcovitého, délky 20 mm, VIII. 21 největší šířky 15 zm; na spodní straně otupeného hrotu nalézá se hluboká kloubní jamka; za krčkem tohoto proc. paracondyl. nalézá se ústí can. condyl. Na témž místě v pravo nalézá se ovální ploška mírně hrbolatá. Cond. occip. dext. (24 X 12 mm) je skoro plochý, transversálně mírně konkávní, dorsálně za středem přerušen příčnou hranou; levostranný (18 x 10 mm) pře ahuje dorsálně jen nepatrně odstup proc. paracond., jevě se tak zkrácen vůči pravostrannému; je též plochý, od ventrálního jeho konce táhne se mediálně hrana ostřejší než s ní souhlasná v pravo. 44. For. ocec. m. je 33 X 28 mm. Can. hypogl. sin. neúplně, dext. je úplně přepažen. Cond. occip. (18 x 12 mm) jsou ovální, ventrálně úzké, pokračujíce zde v- hrany. Canalic. chordae jeví se jako jamka se stejně končícím kanálkem. 45. For. oce. m. (33 x 30 mmm) má na dorsálním okraji hrbolaté ztluštění. Can. hypogl. je v levo přepažen, v pravo jednotný. Cond. occip. (22 X 10 mm) jsou uprostřed súžené, málo konvexní, mezi jejich zevním okrajem a for. jugul. vede na obou stranách kanálek do can. hypoglossi. 46. For. oce. m. (34 X 30 mmm) má dorsální okraj ztluštěn a drsnými hrbolky po obou stranách opatřen. Can. hypoglossi jsou jednotné. V levo nalézá se při laterální straně kondylu týlního malý hrbolek, druhý na proc. jugularis; tyto hrbolky jsou v pravo méně vyvinuty (proc. paracond.). Cond. occip. (26 x 12 mm) dorsálně se súžují, levostranný zároveň zahýbá zevně k zmíněnému proc. paracondyl. 47. For. oce. m. (355 x 30 mm) je asymmetrické, uchylujíc se po- délnou osou šikmo v levo vzad, zároveň je na této straně silněji vykrojeno. Dorsá ní okraj v pravo je hladký vysoký; ventrálně je velký otvor týlní súžen prominujícími do něho kondyly. Can. hypoglossi sin. je přepažen, dext. jednotný. Cond. occip. jsou téměř ploché, dext. (15 x 11 mm) končí dorsálně súženou částí, zahnutou mediálně, sin. (10 x 12 mm) je v celku ovální s užší částí zadní. 48. For. oce. m. (381 x 26 mm) má parallelně s levou polovicí dorsál- ního okraje tupou hranu, počínající za kondylem a končící blíže střední čáry hrbolkem, ventrální okraj je tlustý. Cand. hypoglossi jsou jednotné. Proc. paracond. má v levo při dorsálním konci kondylu tvar příčné hrany. Cond. occipit. dext. (25 x 11 mm), sin. (21 x 12 mm) jsou ploché, končíce dorsálně žlábkem. 49. For. oce. m. je 31 X 25 mmm; can. hypoglossi jednotné; cond. oceip. (15 X 7 mm) jsou silně konvexní, uprostřed užší. 50. Lebka mladého individua. For. oce. m. (35 X 25 mm) má ostré okraje; can. hypoglossi jsou jednotné. Cond. occip. dext. (20 X 7 mm) je silněji konvexní a šikměji postaven, sin. (25 X 7 mmm) je plošší a blíží se horizontále. 51. For. oce. m. (30 x 25 mm) má naznačena labia post.; can. hypogl. jsou jednotné. V levo vyniká proc. paracondyl. těsně při dorsální polovici týlního hrbolu jako nerovný hrbolek, skoro sagittálně postavený, se zevní VIII. 22 stranou šikmou; za ním je dorsální okraj kondylu vyhrnut. Cond. occip dext. (23 X 10 mm) má dorsální segment nápadně súžen a zevně obdán drsným valem; sin. (25 X 8 mm) má na zevní straně uprostřed malý zářez, dorsálně pak je mírně konkávní. Od ventrálních konců obou kondylů táhnou se k střední čáře hrany, zakončené drsnými hrbolky (proc. basi- lares), mezi nimiž je tenká zpruha, ohraničující ventrálním okrajem velkého otvoru týlního malý otvor (can. intrabasilaris?). 52. For. occip. m. (40 X 30 mm) je ovální. Can. hypoglossi dext. má na horní straně malý hrbolek, v levém, více ve hloubce jeho, je v horni části malý samostatný kanálek. Cond. occip. dext. (24 X 12 mm), sin. chordae je udržen jako slepý kanálek. 53. Do for. oce. m. (32 X 25 mm) silně prominuje střední část kon- dylů. Can. hypoglossi jsou jednotné. Cond. occip. (25 x 7 mm) jsou mírně konvexní, uprostřed súžené. 54. For. oce. m. je 35 X 31 mm; can. hypoglossi v levo jednotný, v pravo přepažen. Cond. occip. dext. (25 X 11 mm) je uprostřed súžen, kdež nalézá se hrana s postranními hrbolky; ventrální plocha je zevně konkávní, dorsální skoro kolmo postavena; sin. (25 X 8 mm) má na místě súžení širokou plochou hranu, dorsální část spadá méně strmě než v pravo. 55. For. occip. m. (30 X 24 mm) má dorsální okraj stluštěný s drs- nými políčky. Can. hypoglossi sin. je jednotný, dext. přepažen, ventrální je spíše širší. Cond. occip. dext. (27 x 10 mm) vybíhá dorsálně v konkávní cíp, sin. (24 X 10 mm), oba jsou vysoké, k stranám silně skloněné. 56. For. oce. m. (36 x 32 mm) má stré okraje.o V can. hypoglosst je na obou stranách přepážka vyznačena hrbolky na horní stěně. Cond. occip. dext. (22 X 8 mm) je uprostřed mírně súžen, sin. (22 X 10 mm) uprostřed nejširší, ventrálně užší než dorsálně; od ventrálních konců obou táhnou se k střední čáře znenáhla mizící hrany. 57. For. oce. m. (35 x 30 mm) je zaobleně čtyrhranné, lehce asym- metrické; can. hypoglossi je v pravo jednotný, v levo přepažen. Kondyly jsou poškozeny. 58. For. oce. m. (33 X 28 mm) má dorsální okraj drsný s hrbolky; can. hypoglossi jsou jednotné; cond. occip. sin. přesahuje ventrální po- někud dext., oba jsou uprostřed užší, značně konvexní v části přední. 59. For. oce. m. (37 x 30 mmm) má okraje ostré; can. hypoglossi jsou jednotné s hrbolky; cond. occip. dext. (25 X 11 wm) a sin. (27 X 8 mm) jsou mírně súžené uprostřed, vybíhající dorsálně v konkavitu, jsou dosti vysoké. 60. For. oce. m. (37 X 30 mmm) má dorsální okraj zvláště v levo zvýšen ve hranu, jež končí malým hrbolkem, mezi nímž a jemu odpovída- jícím v pravo je mělký zářez (incis. margin. post.). Can. hypoglossi jsou jednotné. Cond. occip. (25 x 10 zem) jsou vysoké, mezi ventrálními jejich konci táhne se napříč k ventrálnímu ostrému okraji for. ocec. m. hrana, mezi níž, okrajem a kondylem je drsné trojhranné políčko. VIII. 23 61. Lebka 22 roků starého individua. For. oce. m. je 36 x 30 mm; can. bypoglossi je v levo jednotný, v pravo nahoře hrotem rozdělen. Cond. occip. dexter je delší než sin., oba jsou dorsálně užší. 62. For. oce. m. (32 x 27 mm) je zaobleně čtyrhranný; can. hypogl. je v pravo jednotný, v levo zdvojen. Cond. occip. (25 X 10 mm) jsou dor- sálně zevně vyhnuté, tudíž tvaru esovitého. 63. For. oce. m. (32 X 28 mm) je kulaté s dorsálními hrbolky. Can. hypoglossi v levo jednotný, v pravo je malý otvor ventrální, široký dor- sální. Proc. paracond. jsou vyvinuty jako hroty dorsálně zahnuté, při sut. occipitomast. Cond. occip. dext. (20 x 8 mm) je dorsálně zevně vyhnut a kratší než levý (25 x 8m). Condic. chordae je zastoupen malým otvorem těsně nad ostrým ventrálním okrajem for. oce. m. Na atlasu je vyvinuta skoro úplná dorsální zpruha, ve formě hrotna- tých výběžků, téměř k sobě dosahujících. 64. For. oce. m. (40 X 30 mm) je ovální; do něho vynikají svou střední částí hrboly týlní, okraje jeho jsou ostré, dorsálně opatřeny drsnati- nami. Can. hypoglossi jsou jednotné. Cond. oce. p. dext. (20 X 15 mm) má zaobleně trojhranný tvar, s rohem do for. oce. m. obráceným; sin. (30 X 10 wm) je ventrálně ploše konvexní, dorsálně uchýlen zevně a kon- kávní, přesahuje svou délkou značně dext. For. jugul. je v levo nápadně velké (20 X 10 mmm), can., condyl. zde chybí. 65. For. oce. m. (32 X 27 mm) je ovální, ventrálně širší s okrajem zde tlustým. Can. hypoglossi jsou velké jednotné, s hroty na horní stěně. Cond. occip. (25 x 10 mm) má v levo dorsální konec zevně vyhnut a kon- kávní, v pravo též konkávní, rozdělený v cíp mediální a laterální. Na atlasu je na obou stranách redukován proc. costarius. 66. For. oce. m. (36 x 30 mm) má okraj ostrý, levou polovici širší, dorsálně drsné hrbolky. Can. hypoglossi jsou jednotné. Mezi ventrálním koncem pravého hrbolu týlního a tuberc. pharyng. je malý proc. basilaris. Cond. occip. (20 X 10 mm) jsou uprostřed súženy, pravostranný je vyšší. Na atlasu je hrbolky naznačena dorsální zpruha. 67: For. oce. m. (32 x 30 mm) je kulaté s dorsálními drsnatinami; can. hypoglossi jednotné. Cond. occip. (25 X 14 mm) jsou dorsálně obehnány drsným valem, na nějž prostírá se konkávní kloubní plocha, jinak vysoké a šikmé. Tuberc. post. atlasu je rozděleno ve dva hrbolky. 68. For. oce. m. (41 x 38 mm) má na dorsálním okraji dovnitř vynikající hrbolky, mezi nimiž je okraj ostrý. Can. hypoglossi sin. je v hloubce neúplně přepažen, při čemž dolní hrot je vyšší; v pravo je pře- pážka úplná, dorsální kanálek pak je menší. Cond. occip. (24 x 10 mm) dext. je ellipsoid, sin. na obou koncích užší. NADNĚ 24 Na atlasu je v pravo vazivová zpruha zadní, v levo silná kostěná zpruha laterální. 69. For. oce. m. (38 X 30 mm) má pravou dorsální polovici silněji vykrojenu s okrajem velmi tenkým, v levo silnějším. Can. hypogl. jednotné. V levo mezi hrbolkem týlním a tuberc. pharyng. je malý proc. basilaris. Cond. occip. dext. (20 x 1074) se dorsálně ponenáhlu súžuje, sin. (20 x 14m) je dorsálně nápadně úzký, laterálně i mediálně vykrojen. Malý v pravo posunutý kanálek značí canalic. chordae. Dorsální neuzavřený oblouk atlasu zeje v rozsahu 2 cm, na levé polovici jeho, za sule. art. vertebr. je hrbolek (část dorsální zpruhy); kloubní plocha pro kondyl týlní v pravo je kulatá, menší než levá; proc. costarius redukován v hrot, ventrální oblouk je uprostřed nespojen. 70. For. oce. m. (42 x 30 mm) je okrajů ostrých, v levo hrbolovitě ztluštěn. Can. hypogl. je v levo jednotný, v pravo neúplně přepažen dvěma hroty. Cond. occip. dext. (25 X 8 mm), sin. (28 X 10 mm) jsou vysoké, v předu užší, dorsální část konkávní postupuje v levo na okraj for. oce. m. Proc. paracondyl. jako tupý hrbol. Na atlasu dorsální zpruha úplná, laterální naznačena dvěma ostrými hrbolky na obou stranách. (74. For. oce. m. (40 X 30 mm) má dorsální okraj tlustý. Can. hypo- glossi sin. má širokou přepážku v ploše otvoru postavenou, v pravo jsou vyvinuty dva hroty. V pravo je vyznačen hrotnatý proc. intrajugularis. Cond. oce. (25 x 8 mm), levý je súžen uprostřed. Od ventrálního okraje for. oce. m. 5 mm je hluboká jamka, v níž začíná kanálek 7 mm dlouhý a více než I m široký, vyúsťující dále v před na clivu širokým, něco v levo posunutým otvorem. Na ventrálním oblouku atlasu nahoře je lištna, artikulující s ploškou na dens epistrophei. 72. Lebka 28 roků starého muže. For. oce. m. (37 X 27 mm) je ovální, okrajů tlustých. Can. hypoglossi je v levo jednotný, v pravo vyniká od horní stěny široká přepážka, proti ní ventrálně malý hrot, dorsálně je s ní spojen jemný sloupec kostěný; jsou tu dva otvory ventrální, úzkou štěrbinou souvisící a jeden velký zadní. Cond. occip. (28 X 10 mm) jsou vysoké, dorsálně zevně zahnuté a konkávní. Okraj for. jugul. je přehrnut dorsálně, čímž je tu podmíněn žlábek, vedoucí do canalis hypoglossi, k němuž na obou stranách táhnou se žlábky od ventrální části kondylů. 78. For. oce. m. (39 x 30 mm) je opatřeno hranami, souběžnými s dorsálním okrajem. Can. hypoglossi jsou jednotné. Cond. oce. dext. (25 x 10 mm) je tvořen dvěma oválními políčky, mezi nimiž je Široká drsná plocha; sin. (25 x 12 mm) má kloubní plochu jednotnou, dorsálně zevně vyhnutou. Canalic. chordae je kanálek v levo uložený. Epistroteus je vytažen ve hrot ventrálně zahnutý. VIII. LÍ O 74. For. oce. m. (39 x 35 mm) má dorsální okraj uprostřed široký, mírně vykrojený; can. hypoglossi jednotné. Proc. paracondyl. je v levo 1 V pravo slabě naznačen. Condyli oce. (22 x 10 mm) jsou typického tvaru. Canalic. chordae je široký slepě končící kanálek. For. jugul. je v levo zastoupeno 4 otvory, v pravo je rozděleno ve dva. 75. For. oce. m. je 41 x 38 mm, can. hypogl. jednotné; cond. oce. (24 X 12 mm) jsou dorsálně mírně konkávní. 76. For. oce. m. je 30 x 26 mm, can. hypoglossi na obou stranách neúplnou kostěnou přepážkou rozdělené. Cond. oce. jsou poškozeny. 77. For. oce. m. (35 x 30 mm) skládá se z ostřeji zakřiveného seg- mentu předního a mírněji vykrojeného zadního, za jehož okrajem je oploštění. Can. hypogl. je v pravo jednotný, v levo rozdělen. Cond. oce. (25 X Il mm a 22 X Il um) mají uprostřed po stranách zářezy, levo- stranný končí dorsálně cípkem. 78. For. oce. m. (30 X 30 mm) má tvar nepravidelný, poněvadž pravý kondyl je posunut k střední čáře, dorsální okraj pak je ostřeji vy- krojen. Can. hypoglossi je v pravo úplně přepažen, v levo směřují dva. výběžky proti sobě. Cond. occip. dext. (20 x 10 mm), sin. (17 X 10 mm), vybíhá ventrálně v drsnatinu. 79. For. oce. m. je 35 X 28 mm; can. hypogl. v pravo jednotný, v levo přepažen. V levo je proc. paracondyl. jako malý konický výběžek, těsně při jazykovitě súžené dorsální části kondylu, oba dva hrboly týlní (25 X 12 mm) jsou dorsálně užší. 80. For. oce. m. je 38 x 33 mm, can. hypoglossi jsou jednotné. Cond. occip. (25 X 15 mm) jsou na rozhbrání přední a zadní části opatřeny tupou hranou, část dorsální je v pravo konkávní. 81. For. oce. m. (45 x 36 mm) má na dorsálním ostrém okraji v pravo Obr: 153: od střední čáry zářez. Can. hypoglossi jsou na obou stranách jednotné, se sotva znatelnými hroty na horní straně. (Obr. 13.) Proc. paracondyloid. je VRE 26 vytvořen v levo jako 25 mm vysoký výběžek, zaobleně trojhranný a šikmo zevně postavený; hrot jeho je se strany vnitřní na zevní a poněkud mediální seř znut a opatřen zde vyhloubenou ploškou ovální (10 x 6 mmm); délkou svou přesahuje tento výběžek o 15 mm hrot proc. mastoideus. V pravo nalézá se menší poškozený hrbolek při zevním obvodu for. jugul. Před proc. paracond. sin. je for. jugul. stlačeno v poloměsíčitou, ventrálně konkávní štěrbinu. Cond. oce. dext. (25 X 8 mm) je úzce ellptický a přesahuje svou dorsální částí znatelně sin. (20 X 10 mm), jenž, silněji zakřiven končí dorsálně uprostřed mediální plochy zmíněného proc. paracondyl. 82. For. oce. m. (35 X 32 mm) má naznačena lab. post., končící plochými hrbolky, mezi nimiž je okraj ostrý. Can. hypoglossi jsou jednotné; cond. occip. dext. je 18 X 10 sm, sin. 21 X 10 m a vybíhá vzadu v cípek. 83. For. oce. m. je 35 X 32 mm; can. hypoglossi je oboustranně přepažen, v distálním větším kanálku vede dorsálně uložený otvor asi do for. condyl. Cand. occip. jsou otřelé; canalic. chordae je slepý kanálek. 84. For. oce. m. (35 X 21 mmm) je ovální; v obou can. hypoglossi je mocná přepážka; cond. oceip. jsou poškozeny. 85. For. oce. m. (85 X 30 mm) má dorsální okraj nerovný hrbolatý; can. hypoglossi je v levo jednotný, v pravo od shora vyniká neúplná pře- pážka. V pravo od cond. occip. (30 x 10 mm), protáhle oválního a za- sahujícího ventrálně dále než levý, je patrný kuželovitý proc. paracondyl., jenž svou osou směřuje k dorsální části occipitálního kondylu; hrot jeho je seříznut a kloubní ploškou opatřen. Cond. occip. sin. (26 X 11 m) má podélnou osu mírně esovitě zakřivenu; od ventrálního jeho konce táhne se mediálně tupá široká hrana, končící hrbolkem (proc. basilaris) blíže střední čáry; analogický malý hrbolek je v pravo. V levo vybíhá plocha kondylu jazykovitě laterálně na témž místě, kde v pravo je popsaný proc. paracond. For. jugul. je na obou stranách rozděleno. Nálezy další zjištěné na čerstvém materiálu. 86. For. oce. m. je 37 X 30 mm; can. hypoglossi sin. začíná v dura mater 2 otvory, v lebce je vazivově přepažen, dext. je jednotný. Proc. paracondyl. jsou ploché široké hrboly. Cond. occip. dext. (30 x 8 mm) je ellipsoidní, sin. (20 x 9 mm) má vřetenovitý obrys, ventrálně pak je něco zevně vyhnut. Canalic. chordae je naznačen jako kanálek 2 mm od okraje for. oce. m., posunutý k pravé straně; 8 mm před tuberc. pharyng. je jamka, jež vede do kanálku, táhnoucího se 4 zam dorsálně do basioccipitale. 87. For. oce. m. (83 X 30 mm) má tvar nepravidelný, poněvadž pravý kondyl silněji prominuje dovnitř. Can. hypoglossi jsou jednotné. Cond. oce. (17 x 10 mm) jsou mírně ellipsoidní, dorsálně od nich je VIII. 27 okraj for. oce. m. vyzvednut. Canalic. chordae má tvar slepě končícího kanálku. Na atlasu je nápadno komolé tuberc. anterius, 9 mm vysoké. 88. For. oce. m. (42 x 35 mmm) má nepravidelný tvar, jevíc dorsálně v pravo incisuru; dorsální okraj je ostrý tenký. Can. hypoglossi je v pravo jednotný, v levo zdvojen. Cond. occip. (30 X 10 mm) vybíhají dorsálně jazykovitě, hlavně v levo. Na atlasu je celá jeho ventrální část mohutná, oblouk uprostřed 15 mm vysoký; massae lat. vybíhají dorsálně nad sulc. art. vertebr. hlavně v levo v cípovitý výběžek, část to dorsální zpruhy. Nad proximální okraj předního oblouku vyniká od levé kloubní plochy na massa lat. do střední čáry nepatrně, pak v pravo náhle ploténka kostěná, okrajů ne- rovných; dorsálně je kryta chrupavkou, pokračující sem z dorsální strany oblouku atlasu. Nepatrnou příčnou hranou, poněkud v pravo vystupující, je kloubní ploška na atlasu rozdělena v proximální a distální, v souhlasu s utvářením dens epistrophei; týž má tvar komolého kužele, basí proxi- málně obráceného, při corpus epistrophei zřejmě zaškrceného; obvod jeho měří distálně 42 zam, proximálně 50 zm, výška na straně přední 18 mm. Na jeho ventrální straně je analogicky jako na atlasu upravena kloubní ploška, a to s příčnou brázdičkou. Odchylný tvar dens epistrophei je tím podmíněn, že před nepatrně vyvinutým a poněkud asymmetrickým hrotem vyniká na obvodu dens valovité zduření, zvláště v pravo, jež artikuluje s kostěnou ploténkou, nasedající na oblouk atlasu a zřejmě konkávní. Vazivový apparát vykazoval poměry normální, ligg. alaria byla velmi mohutná, lig. apicis dentis slabounké. 89. For. occip. m. je dlouhé 30 mm (je totiž udržena levá polovice lebky). Dorsální okraj je nápadně ostrý, od kondylu occipitálního táhne se dorsálně oblá zpruha kostěná, nad ostrý okraj se zvedající; je vyhrnuta. zevně nad značně hluboce zanořeným for. condyl. Can. hypoglossi vazivově přepažen. Canalic. chordae dá se z dosti velkého otvoru (1), mm) sledovati na určitou distanci pod teničkou lamellou kostěnou. 90. For. oce. m. (30 x 28 mm) je v dorsální části poněkud asym- metrické, mediální část vzadu je do lebky jakoby vmáčknuta. Can. hypo- glossi je přepažen v pravo kostěně, v levo vazivově. Cond. occip. dext. má tvar ellipsoidu, sin. je uprostřed súžen a zde hranou rozdělen. Canalic. chordae začíná otvorem 1 mm a směřuje 10 mm v pravo dolů. Na atlasu je naznačena přeměna sulc. art. vertebr. v can. dvěma. výběžky v pravo, nepatrným v levo (stopy dorsální zpruhy). 91: For. oce. m. (35 X 30 mm) má dorsálně v pravo blíže, v levo dále střední čáry hrbolky. Can. hypoglossi sim. kostěně přepažen. 92. For. oce. m. (32 x 32 mm) je kulaté; can. hypoglossi jednotné. Canalic. chordae zračí se otvorem v levo od střední čáry. Na atlasu je dorsální oblouk otevřen. VIII. 28 93. For. oce. m. (35 x 32 mmm) má dorsální okraj uprostřed mírně zaříznut. : 94. For. oce. m. (35 x 30 mm) má dorsální okraj ztluštělý, hrbolatý. Po obou stranách tuberc. pharyng. nalézají se až na hranicích basioccipitale malé hrbolky. 95. Lebka starého individua. For. oce. m. (35 X 33 mm) má tvar nepravidelného zaobleného čtyrhranu; přední okrnj je ostrý tenký, malým hrotem do for. oce. m. vynikající; osa velkého otvoru týlního je postavena šikmo dorsálně z prava v levo, dorsální okraj je za kondyly ve valy zdvižen. Can. hypoglossi jednotné. Cond. occip. jsou asymmetricky uloženy i utvářeny; pravý ellipsoidní zasahuje ventrálněji, levý uprostřed súžen a jde hranou ve dvě facetty rozdělený dorsálněji. Nad ventrálním obloukem atlasu vyniká stejnoměrný val, na nějž nepřechází z dorsální strany oblouku kloubní chrupavka; val ten sestupuje až skoro k lig. transversum. Dens epistrophei nenasedá na corpus kolmo, jsa hrotem poněkud zvětšeným uchýlen v levo; šikmo je též na něm uložena kloubní ploška pro oblouk atlasu. 96. For. oce. m. (30 x 30 mm) má dorsální okraj za kondyly valovitě zduřen. Can. hypoglossi jsou jednotné. Od kondylů postupují k tuberec. pharyng. ostré hrany. Na atlasu je nad art. vertebr. v levo zpruha kostěná, v pravo směřují proti sobě dva výběžky, od proc. kondylu a na zadním oblouku, spojené můstkem vazivovým. 97. Lebka muže. For. oce. m. (38 x 34 mm) má dorsální okraj hrbolatý. Can. hypogl. jsou jednotné, nápadně velké; za oběma nalézá se malý kanálek, jenž směřuje do for. jugul. Levostranný cond. occip. zasahuje dorsálněji než pravostranný, okraj jeho je zde poněkud zduřen. Fossa retrocond. je značně hluboká, ač for. condyl. chybí (na obou stranách). - Na atlasu laterální zpruha nad art. vertebr. je tvořena kostěnými výběžky, od massa lat. a proc. transv. odstupujícími, spojenými vazivově, v levo je zpruha ta naznačena slabounkým vazem. Dorsální zpruha je V pravo vazivová, v levo schází. n 98. Lebka starého individua. For. oce. m. (38 x 32 mm) je assymmetrické, poněvadž pravostranný kondyl prominuje více do for. oce. m.; za levým kondylem je okraj vy- zvednut, dorsálně jsou na obou stranách hrbolky. N. hypoglossus pro- stupuje skrze dura mater několika otvory, can. hypoglossi jsou jednotné. Cond. oce. dext. (18 x 13 mm) směřuje svou skoro rovnou kloubní plochou MM 29 laterodorsálně; sin. (30 X 11 mm) má tvar ellipsoidu, uprostřed súženého a zde opatřeného hranou, přesahuje pravostranný oběma svými konci a je zároveň vyšší. Canalic. chordae začíná 5 mm od okraje for. oce. m. a je 8 mm dlouhý. Na ventrální oblouk atlasu, nad tuberc. ant., nasedá val, shora v pravo se znenáhla vyvyšující, s dens epistrophei vazivově spojený, na okraji nerovný. Hraně na levostranném kondylu odpovídá brázdička 4 mm široká, pravostranná jamka kloubní je spíše ovální, skoro rovná. V levo je kostěná dorsální zpruha v pravo hrbolky naznačená a doplněná pruhem vazivovým, laterální zpruha je kostěná; od této zpruhy vyniká dorsálně hrbolek, spojený vazem s horním dorsálním. 99. For. oce. m. (38 X 30 mm) má okraj za kondyly opatřen valy, dorsálně pak blíže střední čáry hrbolky. Cond. occip. jsou na obou stranách rozděleny hranou v část ventrální, strmě lateroventrálně spadající, ne- patrně konvexní a v část dorsální, skoro rovnou a směřující laterodorsálně. Canalic. chordae je naznačen nepatrným otvorem při tenkém okraji for. OcC. m. Na atlasu jsou kloubní plochy přispůsobeny kondylům, proc. costari jsou ztenčeny. 100. For. oce. m. (33 x 32 mm) má levý dorsální okraj určitěji než pravý maskován jako oblouk. Can. hypoglosst dext. je jednotný, sin. přepažen. Cond. oceip. jsou ellipsoidní. 101. For. oce. m. (40 X 35 mm) vykazuje dorsálně poměry jako v případě předešlém; ventrální okraj je ostrý tenký. Cond. occip. jsou elipsoidní. Na ventrálním oblouku atlasu je nízký hrbolatý val, spojený vazivově s epistrofeem. 102. For. oce. m. (40 X 34 mm) má celý dorsální okraj od kondylů jakoby nálevkovitě ve směru distálním vytažen a od šupiny týlní, zejména při nápadně hluboké fossa retrocondyl., v pravo brazdou oddělen. Čond. occip. jsou elipsoidní. Canalic. chordae začíná otvorem 6 mm od ventrál- ního okraje for. oce. m., v levo od roviny střední uloženém a směřuje k střední rovině v délce 5 mm. Na atlasu je proc, costarius redukován v pravo na vazivový pruh, v levo chybí úplně. 103. For. oce. m. (38 X 34 mm) má dorsální okraj hrbolatý. Can. hypoglossi sin. je tvořen jedním velkým, od něhož proximoventrálně je menší; uvnitř většího odděluje se ve hloubce ještě jeden; v pravo je jednotný. Cond. occip. jsou ellipsoidní. Canalic. chordae začíná otvorem 2 mm širokým, vzdáleným 3 mm od okraje velkého otvoru týlního, táhne se jako kanálek téže šířky o hladkých stěnách ve spongiose basioccip., uchyluje se svým ventrálním koncem v levo; jeho niveau níží se směrem ventrálním a končí súženě; 13 m od okraje for. oce. m. nalézá se druhý VIII. 30 otvor, posunutý poněkud v pravo, jímž začíná kanálek, směřující šikmo v před a v levo, spojující se s koncem prvého. Na atlasu je dorsální zpruha v pravo vazivová. 104. Lebka muže. For. oce. m. (33 X 32 mm) má za condyli ocec. hrbolky, na nichž upíná se pouzdro kloubu atlantooccipitálního; od těchto hrbolků dorsálně je okraj for. oce. m. zduřen, končí pak zduřené okraje hrbolky, nestejně daleko vzdálenými od střední čáry; od středu zadního okraje táhne se na sguama occip. ostrá hrana, po jejíchž stranách jsou jamky. Ventrální okraj je ostrý. Can. hypoglossi je v levo jednotný, v pravo přepážkou, při zevním ústí toho kanálu se nalézající, rozdělen. Cond. occip. jsou značně vysoké a konvexní, šikmou hranou rozdělené v část ventrální a dorsální. Atlas má dvě silné dorsální zpruhy, velké a široké tuberc. post. 105. Lebka starce. For. oce. m. (38 X 30 mm) má okraje ostré, na ventrální straně je okraj obkroužen mělkou brazdičkou, táhnoucí se od pravého kondylu přes střední čáru. Can. hypoglossi dext. je jednotný, sin. rozdělen ve ventrální větší, dorsální menší. Cond. occip. jsou úplně ploché, podélnou osou skoro sagittálně postavené (22 X Il mm); súžují ventrální část for. (occm 106. Lebka stařeny. For. oce. m. je 35 X 30 mm; can. hypoglossi dext. je jednotný, sin. ve dva rozdělen. Cond. oce. dext. (10 X 15 mm) je plochý, obrysu za- obleně čtyrhranného, sin. (22 X 8 mm) obvyklého tvaru. 107. For. ocec. m. (32 X 32 mm) má tvar zaobleně hranatý; can. hypoglossi jsou široké jednotné. Cond. oce. (20 X 8 mm) jsou protáhle ovální, celkem málo vyklenuté; dorsálně od nich táhnou se zvýšené okraje for. ocec. m., zaujímající mezi sebe uprostřed ostrý okraj. Na atlasu jsou na obou stranách malými trny vyznačeny náběhy pro dorsální zpruhy. 108. For. oce. m. (28 x 28 mm) je ventrálně prominencí kondylů súženo, labia post. jsou na krátkou distanci vyznačena. Can. hypoglossi jsou jednotné. Cond. occip. (20 X 12 mm) jsou nepříliš konvexní, pravý posunut ventrálněji. (Lebka starce.) 109. For. oce. m. (32 X 25 mm) má tvar kosočtverečně zaoblený, okraj mezi kondyly ztluštělý. Cond. occip. (15 X 7 mm) jsou nápadně malé, tvaru protáhle oválního, dosti konvexní (lebka stařeny). 110. Lebka 34letého muže. For. oce. m. je (36 x 34 mm) poněkud šikmo uloženo dorsálně k pravé straně; dorsální okraj je uprostřed značně ostrý, as 1 cm od střední čáry VIII. 31 jsou na něm po obou stranách zřejmé hrbolky. Can. hypoglossi jsou na obou stranách jednotné. Cond. occip. jsou značně protáhlé, dorsálně žlábko- vitě vyhnuté. As 5 mm od ventrálního okraje for. oce. m. nasedá na horní plochu basioccipitale konický výběžek, dorsálně vystupující, ventrálně znenáhla. se sklánějící; na otupeném brotu je přihrocený kulatý terčík, takže celek působí dojmem hřibkovitého útvaru; na nožce nalézá se blíže base v pravo a dorsálně jemná rýha. Poněvadž polohou svou odpovídá tento útvar začátku canalic. chordae, běží as o perichordální ossifikaci na podkladu chrupavčitém; u jednoho fetu zjistil jsem na tomto místě objemné zduření chorda dors. Nálezy na proximálních obratlech krčních. 1. Na atlasu je na obou stranách vyvinuta dorsální zpruha ve formě hákovitého, v ostrý hrot vybíhajícího processus, jenž odstupuje zevně od dorsální části massae lat. a směřuje k dorsálnímu oblouku, jehož nedosahuje; proc. costarius redukován rovněž na obou stranách ve vý- běžek tenký hrotnatý. 2. Na atlasu je na obou stranách vyvinuta silná kosténá zpruha dorsální; proc. costarius dext. je neúplný, nedosahuje proc. transvers, 8. Na atlasu je v levo tenká dorsální zpruha. 4. Na atlasu je silná zpruha dorsální kostěná v pravo, naznačená výběžkem od massa lat. v levo. Dorsální oblouk zeje, levá jeho polovice je tenká, k střední čáře se ztenčuje a končí v její blízkosti tupě; pravá polovice je nepoměrně objemnější, měříc sagittálně 15 mmm; mediální konec je vytažen v hrot, jehož ventrální strana je delší dorsální. Na spodní straně této rozšířené části nalézá se ovální hladká ploška, artikulující s obloukem epistrofeu, jehož pravá polovice je též silněji vyvinuta, na jejím horním okraji pak nalézá se skutečný kondylus kloubní, tvaru ovál- ního, šikmo ve směru oblouku postavený. Mezi kloubními výběžky kloubů atlantoepistrofeálních na této straně ventrálního a dorsálního je for. intervertebrale. 5. Na jinak nápadně mohutném atlasu chybí oba proc. costari. 6. Epistropheus a třetí krční obratel jsou dohromady splynulé svými těly a oblouky. Hranice mezi těly jsou znatelny z řady otvorů cevních; dorsální oblouk epistrofeu je nápadně štíhlý, vybíhaje v ostrý jednotný hrot, uchýlený v pravo. Dorsální oblouk 3. krčního obratle je naopak značně vysoký a mohutný, mezi oběma jeho polovicemi je uprostřed na drsné jamkami opatřené části spodní znatelna rozhraničující čára jako hrana, v levo vybočená; levý hrbolek je kratší pravého, mezi ně pak patrně vniká hrot epistrofeálního oblouku. Po výběžcích kloubních není téměř VIII. 92 ani stopy. Štíhlý příčný výběžek 3. krčního obratle je silně distálně skloněn. 7. I v tomto případě jde o srůst epistrofeu s 3. krčním obratlem, a to jednostranný kloubními výběžky (v levo); všecky ostatní součásti jsou volny. | Vyšetřené případy zvláštní —I— dají se seskupiti takto: a) čistá assimilace atlasu: 1. hemiatlas, srostlý oblouky, massa lat. a proc. transv.; 2. srůst klouby atlantooccipitálními, oběma oblouky, lamellou od proc. costarius k okraji incis. jugul. a k vnitřní části proc. jugularis; 3. srůst klouby atlantooccipitálními, ventrálním obloukem až na fissura atlantooccipitalis, levou polovicí dorsálního oblouku atlasu; 4. srůst klouby atlantooccipitálními, pravostrannými polovicemi oblouku ventrálního 1 dorsálního atlasu, pravostranným proc. transversus; b) čistá mamifestace ocevpitálního obratle: T. processus paracondy- loidei, proc. basilaris sin., can. hypogloss! duplex sin., labia post. for. occip. 1il.; 8. proc. paracondyl. sin., condylus tertius posunutý něco v levo, rozdělené can. hypoglossi, zbytek can. intrabasilaris; 11. proc. basilares, částečně splynulé v cond. tertius; 12. proc. basilaris sin., rozdělené can. hypoglossi; c) manifestace ocevpitálního obratle se současnou assimlací atlasu: Ď. proc. paracondyl. sin., srůst atlasooceipitálními klouby, zadním obloukem, oboustrannými proc. costarii; 9. proc. paracondyloideus sin. volný, dext. srostlý © proc. transv. atlasu, oboustranný can. hypoglossi duplex; 11. pro paracondyloidei, srůst klouby atlantooccipitálními a pravo- strannými polovicemi ventrálního 1 dorsálního oblouku atlasu, z nichž tato nedosahuje čáry střední. Z případů, systematicky vyšetřovaných —II-—>, vyplývá, že v okolí for. occip. magn. vyskytují se na os oceipitale čelné a vůzné variety, jež jednak nejsou normaliter popisovány (tvar a velikost for. oce. m., formace kondylů, časté zdvojení can. hypoglossi a p.), jednak zařazují se mezi zjevy manifestace oceipitálního obratle, velmi nestejné intensity. Variace, v poměrech defimitivních zjištěné, dají se objasmili a zdůvodmíti jedině na podkladu vývojovém, což je předmětem práce další, v níž vedle podrob- nějšího rozboru výše vytčených resultátů bude oceněna též příslušná literatura. AVB ROČNÍK XX. PŘIDAT TT ČÍSLO 9. O isorhodeose. Podává Prof. Emil Votoček v Praze. (Předloženo dne 17. února 1911.) Isorhodeosu, methylpentosu získanou při hydrolyse kyseliny pur gové (z konvolvulinu), karakterisoval jsem v předešlé práci své jakožto syrup prostředně pravotočivý ([«];, — as + 259), skýtající fenylosazon bodu tání 183—1849 a p-bromfenylosazon bodu tání 2189 Roku minulého za- býval jsem se znovu cukrem řečeným, jednak abych jej připravil ve stavu čistém, jednak abych určil jeho vzorec konfigurační. Převésti syrupovitou isorhodeosu ve tvar krystallický snažil jsem se mimo jiné též tím, že jsem ji zbenzoyloval dle methody Schotten-Bauman- novy a vzniklý benzoylcukr rozložil alkoholátem sodnatým. Však ani cukr tímto způsobem uvolněný nejevil chuti krystallovati a zůstával houževnatě syrupovitým. Proto zpracoval jsem syrup ten na p$-brom- fenylosazon. Obdržený tak isorhodeo-p-bromfenylosazon tál při 2229, tedy o několik stupňů výše než preparát získaný svého času z isorhodeosy nečistěné benzoylací. Srovnávání tohoto bodu tání s bodem tání rhamno- p-bromfenylosazonu uvedlo mne na myšlenku, že by isorhodeosa mohla, . býti optickým antipodem Fischerovy isorhamnosy (epirhamnosy), neboť odhlížeje od opáčné otáčivosti musely by osazony cukrů rhamnosy, epi- rhamnosy a isorhodeosy míti zcela stejné vlastnosti fysikálné. V tomto směru jal jsem se pak isorhodeosu studovati. Předem oxydoval jsem ji kyselinou dusičnou, abych rozhodl, která ze čtyř kyselin trioxyglutarových se utvoří, což pro poznání konfigurace isorhodeosy má svůj význam. Uvažoval jsem takto: Je-li isorhodeosa Rozprava: Roč. XX. Tř. IL. Čís. 9. , IX. (83) antipodem isorhamnosy, musí se dle theorie očekávati při oxydaci kyselinou dusičnou kyselina xylotrioxyglutarová: MŠ já H OH—C—H OH—C—H H —C —OH | H—C—OH ————>> H—C—OH < OH—C—H | OH —C—H OH —C—H HA — C— OH | CH (OH) CO,H H (OH) | ČEL CH isorhamnosa kys. xylotrioxyglutarová isorhodeosa A vskutku získal jsem oxydací syrupovité isorhodeosy kyselinou dusičnou kyselinu, jež tála při 150—1512, byla opticky inaktivná a ne- tvořila laktonu, tudíž měla všechny význačné vlastnosti kyseliny xylotri- oxyglutarové. Mezitím syrup isorhodeosový, od několika měsíců v uzavřené nádobě se nacházející, zkrystalloval. Získaná tak čistá, krystallická isorho- deosa měla elementárné složení bezvodé methylpentosy, C;H4+0;, a otáčela ve vodném, 914%ním roztoku [«]p = + 31-59. Nález ten rovněž nasvěd- čoval tomu, že isorhodeosa je optickým protinožcem isorhamnosy, ježto E. Fischer udává pro svoji isorhamnosu specifickou otáčivost as [a]p = — 30. Jak již dříve bylo uvedeno, dalo se z theorie předvídati, že jsou-li isorhodeosa a isorhamnosa cukry antipodnými, budou osazony jejich shodný ve všech svých vlastnostech až na znaménko otáčivosti. I s tímto postulátem byly nálezy mé v úplné shodě. Fenylosazon isorhodeosy tál při 186—1879 a přesně při téže teplotě 186—1879 též fenylosazon rham- nosy, kterýž jest, jak známo, totožný s osazonem isorhamnosy, epimeru to rhamnosy. Za to rotaci jevily oba osazony opáčnou: fenylosazon rham- nosy (isorhamnosazon) točil v 2%ním roztoku pyridin-alkoholovém za užití saccharimetru Fričova, elektrické lampy obloukové a trubky 100 mm as + 3.250, fenylosazon isorhodeosy za zcela týchž podmínek as — 2-9 9, což jest shoda zcela postačitelná. K témuž výsledku co do antipodné povahy isorhodeosy a isorham- nosy vedlo též srovnání bodů tání p-bromfenylosazonů. © $-Bromfenyl- osazon z krystallické isorhodeosy připravený tál při 221!/, až 2229 a při téže teplotě i p$-bromfenylosazon rhamnosy (totožný s bromfenylosa- zonem isorhamnosy). Konečně hleděl jsem potvrditi antipodii isorhodeosy a isorhamnosy reakcemi těmito: Isorhodeosu zoxydoval jsem vodou bromovou v jedno- sytnou kyselinu isorhodeonovou, přesmykl tuto pyridinem, zredukoval produkt v příslušný aldocukr, addoval k tomuto kyanovodík, zmýdelnil a vzniklé kyseliny o uhlík bohatší jsem okysličil kyselinou dusičnou. Z před- pokládané antipodnosti isorhodeosy a isorhamnosy dalo se souditi, že přesmyknutím kyseliny isorhodeonové vznikne optický antipod kyseliny rhamnonové, kyselina amtirhamnonová, z ní redukcí optický protinožec přirozené rhamnosy, amtivhamnosa, kteráž pak reakcí kyanhydrinovou a oxydací povede ke kyselině slizké: „0 C NH CO,H GOSH H—C— OH H—C— OH OH—C—H m > OH—C(C—H ——>> OH—C(C-—H son H —C— OH H—C— OH o CH(OH) CH(OH) c GE GHG isorhodeosa kys. isorhodeonová kys. antirhamnonová < n COXH OH—C(C—H H—C— OH H—C— OH OH—C—H > OH—C—H —>> OH—C—H H —C— OH OH—C—H OH—C—H CH(OH) H —C— OH H —(C— OH CE CH(OH) COZH (CES antirhamnosa. kys. antirhamnohexonová kys. slizká I s tímto požadavkem theorie souhlasil nález můj, získal jsem totiž z isorhodeosy řadou nahoře vyjmenovaných operací látku bílou, ve vodě těžko rozpustnou, tající po vyčistění při 2249 a jevící veškeré znaky ky- seliny slizké. IX. 1 Mám tudíž za to, že cukry isorhodeosu a isorhamnosu (epirhamnosu) lze právem prohlásiti za cukry antipodné. Část pokusná. Benzoylace isohodeosy. — 8, g syrupu cukerného (4-7 g redukující sušiny) rozpuštěno ve 200cm* v 10%ního louhu draselnatého a třepáno s přebytečným benzoylchloridem dle methody Schotten-Baumannovy. Získaný benzoylprodukt zbavován benzoylchloridu a kyseliny benzoové opětovaným rozetíráním s 10 %ním roztokem sody, proprán vodou a vy- sušen na talíři pórovitém. Nezdařilo-li se převésti jej ve stav krystallický, pročež produkt zmýdelněn. Zmvýdelnění benzoylicukru. — K 6 g benzoylproduktu přidáno něco přes 32 cw* alkoholického natriumethylátu, jehož 1 cm* obsahoval 0-0889g C,H;.O Na.. Zprvu vše se rozpustilo, později kapalina kašovitě ztuhla vyloučeným benzoanem sodnatým. Druhého dne směs rozpuštěna ve vodě, okyselena zředěnou kyselinou sírovou až do reakce tropaeolinové (00). Uvolněná tím kyselina benzoová vytřepána etherem, vodný roztok přesně zneutralisován louhem sodnatým a odpařen na lázní vodní. Výparek zbaven síranu sodnatého tím, že po dvakrát rozmíchán s 96%ním alko- holem, načež alkoholický roztok ostaven v ploché misce. Nevyloučil však ani po mnohatýdenním stání nic krystallického. £$-Bromfenylhydra- zinem nevylučoval hydrazonu 1 spracován proto na p-bromfenylosazon. Získaný produkt promyt zředěným alkoholem, dále acetonem a pře- hlacen z 96% alkoholu. Tál při 2220. Oxydace syrupovité isorhodeosy kyselinou dusičnou. — 5 £ hustého, as 80 %ního syrupu zahříváno s 20 g kyseliny dusičné (4 — 1-2) po mnoho hodin na 50—55 a kapalina reakční zpracována obvyklým způsobem na sůl vápenatou. Získáno jí pouhým ochlazením jen 0.629 g a z matečného louhu sraženo alkoholem ještě 1-273 g. Z obou podílů uvolněna varem s vypočteným množstvím kyseliny šťavelové kyselina, jejíž roztok od- barven podiem a odpařen v syrup. Tento ztuhl v brzku krystallicky. po několika dnech ztuhlá krystallická hmota čistěna roztíráním s ace- tonem a vařením s rozpustidlem tím. V tomto stavu měla bod tání 1449 až 1450, Když však čistěna dále vroucím octanem ethylnatým (bezvodým a volné kyseliny octové prostým) stoupl bod tání na 150—1519. Zcela tytéž body tání popisují se v literatuře při kyselině «ylotrioxyglutarové. S 02370 g kyseliny provedeno určení otáčivosti. Vodný roztok 1-99/ní nejevil rotace nižádné, což opět souhlasí s kyselinou xylotrioxy- glutarovou. : Zko.ška na lakton provedena takto: 0-0715 g krystallické kyseliny rozpuštěno v 10 cm* ledové vody a ihned titrováno louhem sodnatým za IX. přítomnosti fenoltaleinu. © Spotřebováno za chladu 71cm? Un louhu. Když pak roztok zahřát k varu, spotřebováno dále jen 0.8 cm" yn NaOH, tudíž celkem 7-4cm* */4n NaOH. Theoretická spotřeba pro 00715 g kyseliny trioxyglutarové vyžaduje 7-9 cm? 1/;9m louhu. Ježto rozdíl mezi spotřebou louhu při titrací za chladu a za horka jest jen nepatrný, nelze látku pokládati za lakton, nýbrž za kyselinu samu. Nález ten nasvědčuje opět kyselině xylotrioxyglutarové, jež laktonu netvoří. Při titraci vzniklý trioxyglutaran sodnatý převeden vodným chlo- ridem barnatým v sůl barnatou, jež promyta a vysušena při 1009. Obsa- hovala 40-99% Ba, což souhlasí se složením trioxyglutaranu barnatého SUEHMOC Ho BaO71H O záda 41:29Ba). Vlastnosti kvystallické isovhodeosv. — Syrup isorhodeosy vykrystal- loval po několikaměsíčním stání samovolně 1 zpracován na čistou isorho- deosu tím, že natřen na pórovitý talíř a získané krystally vykryty roztíráním s alkoholem. Analysa elementárná provedena s 0.1708 g cukru 1 poskytla tato čísla: Nalezeno | 43-47%C 1.30% H Theorie pro bezvodou methylpentosu C; HO; - 43-87%C 1.38% H. K určení specifické otáčivosti krystallované isorhodeosy rozpuštěno 0-5708 g cukru v horké vodě a doplněno na objem 6 cm*. Polarisován v trubce 100 "m za užití saccharimetru Fričova 1 nalezeno jako střed dobře souhlasících úhlů konstantní « — 8-71, z čehož [4] — + 31.509. Ani s methylfenylhydrazinem ani s p$-bromfenylhydrazinem krystal- lická isorhodeosa nevylučuje nerozpustného hydrazonu. Fenylosazon isorhodeosy. —— 10 g syrupu cukerného (dle houštky as 40 %yního) zahříváno s 8g fenylhydrazinu a 5 g ledové kyseliny octové a přiměřeným množstvím vody as 11) hodiny ve vroucí lázní vodní. Získaný osazon spracován obvyklým způsobem, to jest vykrýván zředěným alko- holem 2 překrystallován z téhož rozpustidla. Po prvém přehlacení tál při 186—1879 a po novém překrystallování opět při teplotě této. Pro kontrolu připravený rhamnofenylosazon tál po důkladném vyčistění (krystallisací z alkoholu) při téže teplotě 186—18"7“. K určení otáčivosti isorhodeofenylosazonu rozpuštěno 0-2 © látky ve 4cm? pyridinu + 6cm* absol. alkoholu. Získaný žlutý roztok pola- risován v trubce 100 mim za užití saceharimetu Fričova a elektrické lampy obloukové, jakožto zdroje světelného. Nalezené « bylo — 2-9. Za zcela stejných poměrů otáčel rhamnofenylosazon —+ 3250. p-Bromjenylosazon isovhodeosy. — K roztoku 0-57 © čistého, čerstvě připraveného p$-bromfenylhydrazinu ve 30 cm? vody a 0-27 g ledové kyse- liny octové přidáno 0-5 g krystallické isorhodeosy. Čirý roztok ostaven přes noc za obyčejné teploty, nevyloučil však hydrazonu, pročež zpracován na osazon tím, že přidáno ještě 1-15 g p-bromfenylhydrazinu, X. 6 0-7 ledové kyseliny octové a zahříváno 1" hodiny ve vroucí lázní vodní. Obdržený osazon promyt zředěným alkoholem, trochou acetonu a na vyvařen konec zředěným alkoholem. Vysušen na -talíři pórovitém. tál přesně při 221'/,9—2229 a současně tál též kontrolní preparát, p-brom- fenylosazon rhamnosy, umístěný v stejné kapiláře vedle kapiláry prvé. Ekvimolekulárná kombinace isorhodeobromfenylosazonu a rhamno- bromienylosazonu, z alkoholu vykrystallovaná, tála níže než její složky, totiž pri 2172/9. Převedení isorhodcosy. v. kyselinu slizkou. — Kyselina isorhodeonová, získaná ze syrupovité isorhodeosy vodou bromovou, přesmykována pyri- dinem dle předpisů jaké udává E. Fischer a po odstranění pyridinu zbylý reakční produkt odpařen v syrup. Tento redukován amalgamou sodíkovou 2'/,%ní a na vzniklé redukující cukry působeno za obyčejné teploty přebytečným vodným kyanovodíkem. Reakční produkt zmý- delněn hydrátem barnatým, baryum odstraněno a vzniklý roztok volných kyselin methylpentosohexonových odpařen v syrup. Tento zahříván s malým množstvím kyseliny dusičné (2% — 1-2) po mnoho hodin v thermo- statu na 40—509 pak opatrně odpařen na misce v syrup, jenž zakall se bíle. Po dvoudenním stání za obyčejné teploty syrup ten, silně bíle zakalený, rozmíchán s trochou vody a odsát. Zanechával látku práškovitou, bílou, jež se ve vodě patrně nerozpouštěla a tála při 2079. Ve vodném uhličitanu ammonatém rozpouštěla se za šumění a z roztoku toho se při- dáním kyseliny solné opět vyloučila jakožto prášek bílý. Bod tání takto vyčistěného preparátu byl při 2249. Souhlasí tudíž veškeré vlastnosti látky s vlastnostmi Avseliny slizké. Svému assistentu, panu Dru Cyrilu. Krauzoví děkuji za ochotnou pomoc v experimentálné části práce této. Organická laboratoř c. k. české vysoké školy technické v Praze. ROČNÍK XX. PŘÍDACIT. ČÍSLO. Nové příspěvky ke studiu jineckého kambria. Podává J. V. Želízko. S 1 obr. v textu. (Bred1oze node 0. moa. 191) x Zabývaje se r. 1897 poprvé výzkumy středočeského staršího pa- laeozoika, jež vedle toho palaeontologicky vykořistiti k doplnění sbírek musea říšského geologického ústavu bylo také mojí povinností, navštívil jsem za tím účelem v okolí Jin ců dříve již proslulá naleziště zkamenělin: Stat mne Nej ik-ovuceBelbabku a: vrch Vystrkov. O svých výsledcích uveřejnil jsem pak později stručnou zprávu.) Před nějakou dobou obdržel jsem od svého dlouholetého průvodce v českém palacozoiku a sběratele Č. Marka z Berouna zprávu, v níž oznamuje, že objevil na Vystrkově nové naleziště kambrické fauny, obsahující též některé dosud neznámé druhy. Zpráva ta se také úplně potvrdila, když mně zmíněný sběratel poslal krátce na to kollekci zkame- nělin z uvedeného naleziště. V létě 1909 vyžádal jsem si povolení sl. lesní správy knížete hanav- ského v Jincích ku podrobnějšímu prozkoumání a vykořistění lokality vystrkovské. Tím podařilo se mi získati dostatečné množství cenného materiálu k doplnění fauny mnou z Vystrkova uvedené, která pozůstávala v roce 1898 z těchto druhů: Lichenoides priscus Barr. Hyohthus primus Barr. Hyohthus sp. Pavadoxides bohemicus Boeck sp. Paradoxides spimosus Boeck sp. Paradoxides votundatus Barr. Paradoxides expectans Barr. 1) Beitrag zur Kenntniss des Mittelcambrium von Jinec in Bóhmen (Verhandl. d. k. k. geolog. Reichsanst. Nr. 16. 1897.) Rozpravy: Roč. XX, Tř. II. Čís. 10. XG il 3 Paradoxides vugulosus Čorda. Paradoxides cf. rugulosus Corda. Conocoryphe Sulzer, Schloth. sp. Ptychoparia stviata Emmr. sp. Elhpsocephalus Hofji Schloth sp.?) Tyto zkameněliny pocházely z paradoxidové břidlice z jižního svahu Vy.strk'osv a- Jelikož shora dotčený sběratel část nového materiálu současně roz- prodal i na jiná místa, jmenovitě Museu král. Českého, byl milý přítel pan dr. Jar. Perner tak laskav, že mně v Praze umožnil prohlédnutí a srovnání některých pro mne zvláště význačných zkamenělin z uvedené lokality. Nové naleziště na Vystrkově nachází se na východní straně vrchu a je již dnes rozbitým štěrkem z větší části zasypáno. SZ JK 1. Třemošenské slepence. 2. Hlinitá břidlice. 3. Křemencová droba s hojným Sro- matocystites pentagulavis. 4. Břidlice s hojným Agnostus integer. 5. Typická para- doxidová břidlice. Podklad zdejších břidlic tvoří jako všude v celém okolí Třemošenské slepence (viz přiložený profil 1). Na těchto spočívá dosti mocná lavice šedozelené, hlinité břidlice (2) bez zkamenělin, načež následuje vrstva celistvé, křemencové droby (5) barvy temné, šedozelené, se šupinkami slídy. Zvětralá hornina dostává barvu tmavohnědou, tabákovou a šupinky slídy stávají se patrnějšimi. Tato vrstva, nehledě k její zvláštní petrografické povaze, je z ce- lého profilu nejdůležitější, neboť poskytla zajímavých, většinou no- 2) Vedle tohoto menšího vyskytuje se v okoli jineckém, jak známo, též větší druh, Ellipsocephalus Germavi, který zvláště v tejřovicko-skrejském kambriu nabývá neobyčejných dimensí. Barrande (Syst. Silur. vol. I., p. 413—415, suppl. p. 11 až 12) apo něm M a tt he w (The Protolenus Fauna, Transact. N. Y. Acad. Sc. 1895, p. 151), stanovili sice přesné rozdíly obou druhů, nicméně zdá se mi, dle materiálu, který mám po ruce, že se u Jinců vyskytuje mezi nimi i přechodní forma. El/řpso- cephalus Hoffi, jejž Pom peckj uvádí od Skrej (Die Fauna des Cambrium von Tejřovic und Skrej in Bóhmen. Jahrb. d. k. k. geolog. R.-A. Bd. 45, Heft 2.—3, p. 550) přesahuje vesměs rozměry exemplářů jineckých, X. vý ch druhů zkamenělin, 0 nichž se podrobněji zmíníme v dalších řádcích. Prozatím třeba uvésti, že je shora dotčená droba zvláště význačná zkame- nělinou S/romatocystites pentangulavis n. sp.) Na této drobě spočíva slabá lavice temné, šedozelené a nepravidelně štěpné břidlice (4). Stromatocystites vyskytuje se již spoře, za to je ale hojný Agnostus integer Bary. Kromě toho přichází zde 1 jeden nový druh tohoto trilobita, dále též Hydrocephalus? carens Barr. a nepatrné zbytky Para- doxida. Uvedená břidličná vložka vykazující faunu. středokambrickou, stupně paradoxidového, upomíná přes to živě na vrstvy s Agnostus pisi- formis a Pavabolina spimulosa svrchního kambria neb na vrstvy s Olenus gibbosus, téhož útvaru (Gotland, Oland atd.), dle srovnání p. profesora Jahna. Hornina téže povahy jako ona z Vystrkova nebyla dosud nikde jinde v Čechách zjištěna. Břidla tato přichází pak pozvolna v typickou hlinitou břidlici para- doxidovou (5). Tolikéž v této vrstvě objevují se ještě nepatrné stopy S/romato- cystites pentangulavis, za to ale vyskytují se zde celé, pěkně zachovalé exem- pláře trilobitů, jako Paradoxides spimosus Boeck sp., Conocoryphe Sulzeri Schloth., Agnostus imteger Barr a jeden malý, asi 2:5 mm dlouhý a 1-5 mm široký Obolus n. sp., s jemnými, soustřednými žebérky na skořápce. Nadloží paradoxidové břidlice tvoří opětně Třemošenské slepence (1), které byly dříve mylně řaděny k pásmu Krušnohorskému (Lipold, Kerejcwemstmamtel aj.) Sám Pošepný“) označuje slepence na Vystrkově jako du přes to, že je jinde v okolí Jinců po právu řadí k slepencům Třemošen- ským. Důkladného objasnění o patřičném jich zařadění dostalo se nám v posledních létech výzkumy J. J. Jahnovými)) 5) Dle laskavého sdělení pana prof. J ah n a neobsahuje droba z Vystrkova CaCO; takže petrograficky nesouhlasí s váp. pískovcem z lokality ,„Pod trním“ u Tej- řovic, odkud Pom peck]j uvádí 40 exemplářů druhu S/romatocystiles pentamngulavis MSD: 4) Archiv fůr praktische Geologie, IT. díl, Freiberg 1895. 5) Geologische © Exkursionen im lteren Paláozoikum Mittelbóhmens. — O jineckém kambriu (Věstník Klubu přírodovědeckého v Prostějově za r. 1907, ročník X.). Jahn uvádí zde mezi jiným následující: ,,Oblasť jineckého kambria prostoupena jest soustavou zlomů, dle nichž přesmyknuty byly Třemošenské slepence na paradoxidové břidlice, takže pásy paradoxidových břidlic jsou jaksi vklíněny mezi pásy Třemošenských slepenců. Zlomy tyto probíhají asi rovnoběžně se směrem vrstev, jsouce tudíž i mezi sebou skoro rovnoběžny. Vrstvy paradoxidové břidlice mají skutečně celkem týž směr a sklon, jako vrstvy Třemošenských slepenců v pod- kladu i patru jejich (mimo profil u železničního mostu), tak že se opravdu zdá na první pohled, jako by tu byly Tiemošenské slepence normálně uloženy na paradoxi- dových břidlicích.“ Jak z našeho, k této stati přiloženého profilu zřejmo, X. l V následující části hodlám uvésti zkameněliny, pocházející z kře- mencové droby (3) na Vystrkově, na základě materiálu, získaného pro c. k. říšský geologický ústav a Museum král. Českého. Trilobiti. Agnostus integer Barr. Několik velmi dobře zachovalých hlaviček a ocasních štítků (Museum c. k. říšského geolog. ústavu). Paradoxidos spinosus Boeck sp. Dva štíty hlavy malých individuí a úlomky velkých exemplářů, nejspíše témuž druhu náležejících. (Museum c. k. říšského geologického ústavu). Brachiopodi. Acrothele gigantea Žel. Zajímavý tento druh je vůbec první mi známý svým neobyčejným rozměrem skořápky. Tato je mírně vyklenutá, kruhovitá nebo ovální, dle toho, do jaké míry byla skořápka tlaku vrstevnímu vydána. Povrch je hladký a nejeví ani pod lupou známky nějaké zvláštní struktury. Celkem pět dosud nalezených exemplářů vykazuje tyto rozměry skořápky: a) v Museu c. k. říšského geolog. ústavu 1. šířka 27 mm, délka 27 mm ZAM T350 RZ N00 KAS Z de 22 „, SLO 65 S b) v Museu král. Českého 4. šířka 22mm, délka 21 m P < 3 9. J> 24 » » 49 Forma tuto uvedeného druhu shoduje se poněkud s některými exem- pláři z amerického kambria, Walcottem“) nedávno popsanými a vy- obrazenými, které jsou ovšem ale o mnoho menší. Rovněž 1 dosavadní druhy ze středočeského kambria jsou malých rozměrů. dokumentuje týž jasně správné údaje autorovy. (Viz též A. Liebu s: Die Bruchlinie des „„Vostrý“ im Bereiche der SW Sektion des Kartenblattes Zone 6, Kol. X., und ihre Umgebung. Jahrbuch der k. k. geolog. Reichsanst. Heft 1. Bd. LX. 1910.) 5) Cambrian geology and palaeontology. Nr. 3. — Cambrian brachiopoda: Deseriptions of new genera and species. Washington 1908 (Smithsonian miscella- neous collections, part of volume LITI.). X. kz Pompeckj uvádí v tabellárním přehledu fauny tejřovicko- skrejské a jinecké od Jinců tolikéž velký exemplář Acrothele nov. sp., jež se nachází v geologickém ústavu české university v Praze. Týž autoi podotýká: Von „Zelený mlýn“ unter dem Ostrýberge bei Jinec liegt der Abdruck der Ventralschale einer Acrothele-Art von riesigen Dimensionen vor. Der Durchmesser der Schale betrágt ca 40 Millimeter; Umriss kreis- fórmig. Die Schale ist gleichmáĎig, nicht besonders stark gewolbt. Der stumpfe Wirbel liegt excentrisch, dem SchlobBrande genahert.“ Tato diagnosa odpovídá také úplně našemu výše popisovanému druhu Acrothele gigantea, jemuž dle všeho náleží 1 exemplář z geolog. ústavu české university. Lingulella nov. sp. V materiálu Musea král. Českého nachází se jeden úplný exemplář v délce 8-5 mm a v šířce 7m. Skořápka podoby vejčité, s úzkou rýhou, táhnoucí se od vrcholu k dolnímu okraji, nevykazuje ani pod lupou nějaké zvláštní struktury. V říšském geolog. ústavu nachází se též úlomek tuto popsaného druhu. Lingulella nov. sp. Jiný, dobře zachovalý otisk a protiotisk v délce 11 men. Skořápka je mírně vyklenutá, bez rýhy ve středu. Jemná, soustředná žebra jsou pod lupou dobře viditelná, jakož i příčné, paprskovité žebírkování. Žebra jsou zvláště u vrchole skořápky hustě skoncentrována. Tento druh shoduje se svým habitem částečně s Walcottovým exemplářem Lingulella buttsi (1. c. p. 70, pl. 8, fig. 6) z amerického kambria. (Museum král. českého.) Lingulella ? nov. sp. Jeden u vrcholu nápadně zašpičatělý druh, v délce 11 mm a v šířce 9 mm. Povrch skořápky je lesklý a stopy soustředných žeber jsou toliko na dolním okraji pod lupou znatelné. V zemském museu nachází se jeden úplný exemplář © jeden proti- otisk jiného exempláře téhož druhu a v říšském geolog. ústavu jeden kus neúplný. Následkem nedostatečného srovnávacího materiálu lze prozatím těžko stanoviti přesnější určení. Dle popisu a vyobrazení Walcott- tova (l.c. p. 69, pl. 8, fig. 1) shodoval by se náš druh poněkud s Obolus (Westoma) wasatchensis, taktéž z amerického kambria. Lingulella ? nov. sp. Jeden otisk a protiotisk skořápky většího exempláře, vrstevním tlakem poněkud deformovaného. Skořápka je asi 12 wm dlouhá a 10 m 2 široká. Jemná soustředná žebérka jsou již pouhým okem viditelná. Sko- řápka je místy pokrytá bělavým povlakem mdlého lesku. Tento jakoby mastný lesk možno často pozorovati 1 na skořápce recentních lingulid, kdež vzniká následkem známého conchyolinu. (Museum říšského geolog. ústavu.) Obolus nov. sp. Jeden úplný exemplář. Skořápka je podlouhlá, úzká a dosti vykle- nutá; délka obnáší 4 m, šířka 2mm. Povrch je drsný a bez ozdob. Walcott (l. c. p. 68, pl. 7, fig. 12) uvádí z Ameriky našemu značně podobný druh Obolus (Westoma) elongatus. (Museum říšského geolog. ústavu.) Crinoidi. Compsocrinus nuntius Perner. První nález crinoida v českém kambriu. Později bude podrobně popsán drem Pernerem. V zemském Museu a říšském geologickém ústavu nacházejí se kusy s úzkým táhlým kalichem a delšími stonky. Cystidey. Stromatocystites pentangularis nov. sp. Je nejhojnější zkamenělinon 3. vrstvy vůbec. Skoro všechny zde nalezené exempláře jsou o něco menší než ony, jež uvádí Pompoeckj (de Fauna des Cambriums atd.) z lokality „Pod trním“ u Tejřovic, a které se nacházejí v museu říšského geolog. ústavu. Jsou většínou vrstevním tlakem pozměněné, takže pěkně zachovalých kusů pravidelných forem objevuje se zřídka. (Museum král. Českého a říšského geolog. ústavu.) Acanthocystites Briareus ? Barr. Nalezen otisk a protiotisk velmi dobře zachovalé hořejší části kalichu, podobně jak.jej též Barrande(Systésl vob pb2 039) vyobrazuje. Řada jemných, pilkovitých ramen, upomínajících na graptolity (Monograptus), je rovněž dobře zachovalá. (Museum říšského geolog. ústavu.) Chilocystis bohemica Perner. Jeden exemplář v Museu král. Českého. Tento nový druh bude po- zději taktéž drem Pernerem podrobněji popsán. * X. Dosavadní palaeontologické výsledky výše popsaného nového pro- filu na Vystrkově jeví se tedy v následujícím přehledu: r b3 S 1 RAN SNOStUS:1mtePen.BaTE 1) eo o | 2 | Agnostus nov. sp. *) 3 | Hydrocephalus ? carens Barr.. 4|WParadoxides; spimosus.Boeck:Sp. <.. - R 5 | Conocoryphe Sulzeri Schloth. sp. 6 | Acrothele gigantea Žel. Ry, čoyb-iné nO OV OULOA MOVA Side Mono oo 0000: + 8 : 2 Lin gulella nov. Sp. NEO NLOVA OVA DS 0: hal: o0a ae 5 1000: VOX EE EUEVAS MOVE SPA 0 A aale 06 z | M PODOZASEHOVŠ SDS coo oa otok o onnaí leo 50000008 = 12 | Obolus nov. sp. a: 13 | Compsocrinus nuntius Perner i 14 | Stromatocystites pentangularis nov. sp. ... r I5r|sAcanthocystites Briareus © Barr- « ! 16 | Chmlocystis bohemica Perner . 7) Zvláštní je okolnost, že jsme v materiálu z paradoxidové vrstvy (5) dosud nenašli E/l“psocepbhalu: Hoffi, který se jak známo na jiných místech na Vystrkově v neobyčejném počtu objevuje. 8) Nové druhy. Roo potká ROČNÍK XX, ARD ATA ČÍSLO Assimilace atlasu a variace na os occipitale u člověka. Část druhá. (Se W ODE V textu“) Napsal prof. Dr. K. Weigner, assistent anat, ústavu. (Z ústavu pro normální anatomii prof. Dra J. Janošíka.) Předloženo dne 24. února 1911. Jak vysvítá z podrobného popisu nálezů na lebkách dospělých, přicházejí v okolí for. occipit. magn. i na atlasu četné variace, jejichž morfologický ráz a hodnota nedá se blíže určiti jedině na podkladu vy- šetření poměrů definitivních; byly sice v tom směru prosloveny různé domněnky, jak uvedeno níže při rozboru literatury, než všude prokmitá k podepření jich potřeba zkoumání embryologického. Je úkolem naším podati v této druhé části nejdříve popis poměrů vývojových a z nich vyplývající analysu poměrů definitivních, ontogeneticky osvětlenou. Poměry vývojové. Embryo 6 mm. Nejproximálnější 3 základy obratlové dají se rozpoznati dle prů- běhu cev a nervů. Sledujeme-li řezy vedené celým embryem tak, aby dutina břišní zasažena byla příčně, shledáme, že n. hypoglossus skládá se ze 3 kořenů, z nichž distální je nejsilnější, prostřední nejslabší; v pravo jsou kořeny 4, poslední z nich vyniká nad ostatní svou mohutností, nej- proximálnější dva splynou za svého průběhu v jediný. Spinální ganglion prvé je značně menší než následující. Nejproximálnější myotom zasa- huje do výše mezi 1. a 2. kořen n. hypoglossus, hranice pak mezi jednot- livými myotomy nejsou dosti přesny, aby se dal bezpečně určiti počet 3 myotomů occipitálních. K poslednímu kořenu n. hypoglossus druží se Rio'z plrasvy L. trs Roč. XX. Čís. 11. l! XI. na obou stranách drobounká céva (art. interprotovertebralis I.?), před níž je temná, kaudální polovice sklerotomová primitivního oblouku obrat- lového, odpovídajícího F roriepovu obratli occipitálnímu; jeho proxi- mální část jeví se jako zakulacený výběžek; čím distálněji pokračujeme, tím více zasahuje mediálně, blíže chorda dorsalis. V rozsahu proximálních dvou kořenů n. hypoglosssus nenacházíme ve zhuštěném mesenchymu žádné segmentace, je to nerozčleněná část occipitální (ungegliederter Abschnitt), do níž bez určitých hranic přechází světlá kraniální polovice sklerotomová. Analogické poměry jeví k příští art. vertebralis a k prvému spinálnímu nervu primitivní oblouk atlasu. Již u epistrofeu vidíme, že primitivní obratel zasahuje se strany ventrální 1 dorsální až k chordě, jež je tu hustě obklopena buňkami; naproti tomu spojení dorsálně od chordy je u occipitálního obratle 1 u atlasu sotva na- značeno, za to je u obou zřejmě vyvinutá | zpruha hypochordální; ve střední čáře, jak lze zjistiti na sa- gittální projekci, jsou okrsky mesenchymu zhuštěny, pře- cházejíce směrem | laterál- ním v primitivní oblouky; Obr. 1 svým dorsoproximálním za- obleným okrajem blíží se obě hypochordální zpruhy (ho a ha), zvláště u atlasu chordě, svým distálním přihrocením směřují ventrálně (obr. 1.). Chorda dorsalis má tu tvar nepravidelný, podmíněný různými vy- bouleninami a slepými výběžky. Embrvo 13 mm. Na základu occipitálním dá se zjistiti: proximálně je tvořen dvěma k střední čáře konvexitou směřujícími ovály, v jejichž zevní straně nalézá se rýha, jíž probíhá n. hypoglossus, tvořený v pravo 4 v levo 3 kořeny, z nichž distální je na obou stranách od ostatních přepážkou oddělen. Tyto základy, ve střední čáře spojené hustým mesenchymem, se distálně stále více sobě blíží, na řezech pak, zastihnuvších podélně chordu lehce oblou- kovitě probíhající, lze viděti po stranách v části nerozčleněné i v odpovídající occipitálnímu obratli, že počíná se tvořiti chrupavka. Z oblouků obratle occipitálního 1 atlasu vynikají po stranách z prvého příčná hrana, z druhého základ pro proc. transversus, naprosto analogické. Kaudální část základu occipitálního vybíhá na straně spodní ve dvě ovální chrupavčitá políčka, spojená napříč: zde právě dají se dobře od sebe rozpoznati zpruhy hypo- chordální occipitálního obratle a atlasu. Dorsálně od chorda dorsalis nalézá XI. se mohutná vrstva zhuštěného mesenchymu, po jejích stranách ventrálně znenáhla se ztrácející; ve směru proximodistálním objeví se dorsálně od chordy párovitý základ kulovitý těla atlasu, proximálně muizící, distálněji pok po obou stranách chordy najdeme rovněž párovitý chrupavčitý základ těla epistrofeu, dohromady nesplynulé. Embryo 19:5 mm. Na příčných řezech lze v základu occipitálním ve směru proximo- distálním rozpoznati v hustě jaderné tkáni již prvé stopy chrupavčitých základů ve tvaru nepřesně ohraničitelných míst, kde jádra jsou řídčeji vedle sebe uložena; na každé straně má tento základ tvar podkovovitý, s ramenem vnitřním, objemnějším a ventrálně zduřeným, s ramenem vnějším štíhlejším, zároveň proximálněji uloženým; otvor mezi oběma rameny ventrálně otevřený tvoří hlubokou rýhu pro n. hypoglossus; proxi- málně je tento nerv uložen v zcela nepatrné vyhloubenině na mediální straně zevního ramena, dostávaje se při svém výstupu na zevní stranu ramena vnitřního. V hustém mesenchymu mezi oběma rameny jsou ka- nálky pro 3 kořeny n. hypoglossus; nejproximálnější kořen, zároveň nej- slabší, záhy splývá s kořenem středním v jeden silnější, provázený venou a oddělený dosti značnou přepážkou od 3. kořene n. hypoglossus. Teprve blízko výstupu oba kořeny splynou v jeden kmen, a tím i brázda pro n. hypoglossus přestává býti přepažena; zmíněná vena ústí do v. jugularis int. Sledujeme-li oba základy occipitální, shledáme, že se distálně svými konvexními plochami v střední čáře stále více sobě blíží, ohraničujíce kra- niálně plochu trojhrannou, kaudálně hlubokou rýhu, vyplněnou hustým mesenchymem, v němž probíhá chorda dorsalis. Když ve střední čáře splynuly, tvoří oba základy ventrální část for. occip. magn. Při pohledu se spoda pak vidíme, že na spodní stranu zmíněného okraje nasedají dva příčně postavené ovály, spojené napříč hustým vazivem. Tato část zá- kladu occipitálního představuje nám obloukovou massu. occipitálního obratle; z laterálního ramena vychází dorsálně od kořenů n. hypoglossus vazivový příčný výběžek. Z massy obloukové occipitálního obratle vy- tvářejí se condyli occipitales, mezi jejichž ventrálními konci je rozepjata hypochordální zpruha; základy kondylů occipitálních jsou v daném stadiu hustým mesenchymem spojeny s obloukovými polovicemi atlasu (massae later.). Jak již uvedeno, odstupuje na místě přechodu vnitřního v zevní od tohoto výběžek příčný, těsně za n. hypoglossus; je značně mohutný a vsunut mezi v. jugularis int. s postranním systémem nervovým a prvý spinální nerv s art. vertebralis; je to základ proc. transversus occipitálního obratle, vykazujícího naprostou analogii s proc. transv. atlasu. Pokračujeme-li po chorda dorsalis (c/) od hluboké rýhy střední mezi základy occipitálními distálně, objeví se po stranách dorsálně od chordy XI. 1 v zhuštěném mesenchymu dvě nezřetelně ohraničená, poněkud bledší místa, nikde se k chordě nepřikládající, jež sluší považovati za bilaterálně založené základy těla (Ca) atlasu (obr. 2.). Kaudálně od oválních chrupavčitých políček, přísluše- jících k occipitálnímu obratli, a je napříč spojující, jak zmíněno, hypochordální zpruhy (ho) ná- sleduje hypochordální © zpruha atlasu (44). Distálně od základu těla atlasu lze zjistiti daleko již určitěji vyvinutý základ pro tělo (Ce) epistrofeu, též bilaterální, nejdříve dorsálně do chordy, pak po jejích stranách uložený; tyto chrupav- čité základy mají na průřezu tvar ovální, súženým koncem zevně a dorsálně směřujíce; mezi konvexními, k sobě přivrácenými částmi je zaujmuta chorda, jež posléze dostává se od tohoto základu dorsálně, do základu meziobratlové ploténky mezi 2. a 3. obratlem. Jak patrno, je základ těla atlasu sotva naznačen, nesplynul se základem pro tělo epistrofeu, tělo occipitálního obratle nedá se v zhuštěném mesenchymu vůbec ještě ohra- mičiti. Embryo 145 mm. Nález u tohoto embrya shoduje se v podstatě s předešlým (obr 3.)- patrný je rozdíl ve stáří chrupavčitého základu těla atlasu (Ca) a epistro- feu (Ce); hypochordální zpruhy occipitálního 0- bratle (/0) 1 atlasu (a) jsou vyvinuty. Nad zá- kladem těla atlasu dají se v mesenchymu doká- zati stopy základů těla obratle occipitálního, ur- čitě vyvinutého u em- brya dalšího. Embryo 15:3 mm. Na kraniální ploše distální části chrupavky oceipitální je. hluboká rýha, vyplněná perichondriem, do něhož vstupuje chorda dors.; sklon této plochy kaudálně je strmý (obr. 4.). Mezi oběma rameny chrupavčitého základu occipitálního existující zářez je proměněn ventrálním splynutím ramen DI v canalis n. hypoglossi, jenž má tvar ovální, je jednotný; jeho proximální zevní ohraničení tvoří mocně prominující hrana, dorsálně se znenáhla sni- žující a přecházející svou zevní plochou v základ sguama oceipit. Ploché condyli occipitales a massae lat. atlasu jsou mocným perichondriem spo- jeny, mezi massae lat. napříč uložené vazivo dává ze směru svých buněk tušiti počátek lig. transv. atlantis, a to ve své dorsální části; uprostřed v tomto vazivu nalézá se chorda dorsalis, dor- sálně pak od ní objeví se na obou stranách místa na praeparátech zbarvených haemato- xylinem od temně modrých jader nápadně se odlišující svou slabě růžově zafialovělou bar- vou, bledší, přecházející neurčitě v okolí; je to prvý základ bilaterální pro chrupavku těla occipitálního obratle. Na řezu kruhovitý tvar těchto základů se distálně stále více s obou stran blíží rovině střední, zároveň pak blíží se jim se strany ventrální chorda dorsalis, obdaná hustým vazivem perichordálním. Přechod v bi- laterálně založené tělo atlasu je nenáhlý, roz- poznatelný dle toho, že chrupavčité základy atlasu jsou starší; na takto splynulých základech obratlových těl occipi- tálního obratle a atlasu nalézá se ventrálně 1 dorsálně rýha, do níž ven- trálně vstupuje chorda dorsalis, probíhající tělem atlasu šikmo dorsálně, aby dosáhla těla epistrofeu, jako distální část těla atlasu ve střední čáře splynulého a proximálně ve 2 hrbolky vybíhajícího. Mezi tělem atlasu a epistrofeu nalézá se uprostřed ellipsoidní štěrbina, vyplněná hustým mesenchymem, jímž probíhá chorda; tělo epistrofeu je se strany dorsální na ventrální šikmo distálně seříznuto, končíc oblou hranou. Na řezech, kde chorda počíná vnikati do rýhy na ventrální straně těla atlasu, objeví se začátek předního oblouku atlasu a nad ním jako zakončení occipi- tální chrupavky při ventrálním okraji for. occip. magn., mediálně směřu- jící část obloukových mass occipitálního obratle ve formě dvou protáhlých chrupavčitých zpruh, hypochordálním obloukem spojených; celý ventrální oblouk atlasu 1 proc. costarius jsou čistě vazivově založeny; rovněž tak je tomu s proc. costarius epistrophei. Dorsální oblouky obou prvých obratlů jsou chrupavčité, daleko ještě od střední čáry vzdáleny. Embrvo 15:6 mm vykazuje nález týž jako embryo pře- dešlé; hypochordální oblouk atlasu 1 occipitálního obratle je velmi sla- Obr. 5. bounký (obr. 5.); proc. costarius RU Z Ze XI. atlasu je vazivový, v témž výběžku epistrofev je prvý začátek chrupavky; proc. transv. atlasu je chrupavčitý, vybíhá ve vazivový hrot (obr. 6.). Embryo 16 mm. Na mediální projekci (obr. 7%.) lze dobře přehlednouti poměry zá- kladů obratlových těl resp. přísluš- ných k prvým dvěma hypochordál- ních oblouků. Tělo occipitálního (Co) obratle je založeno jako dva mlaďoun- kou chrupavkou (Lev1i: álterer Vorknorpel) tvořené hrbolky; jádra nejsou tu hustě vedle sebe uložena, jsouce oddělena jemnými přepážkami, silně haematoxylinem zbarvenými; v okolí je zhuštěný mesenchym, rozpro- střený od obloukových mass occipitálního obratle k massae lat. atlasu; ve vazivu tom lze dorsálně od těla occipitálního obratle viděti základ pro lig. transversum atl. Přechod ve starší chrupavku těla atlasu (Ca) je nenáhlý; tělo atlasu začíná též ve směru proximodistálním jako dva hrbolky, na něž právě nasedají základy těla occipitálního obratle, distálně stále více blí- žíce se rovině střední, až obemknou chorda dorsalis; zakončeno je pak tělo atlasu opětně dvěma menšími hrbolky, takže sply- nutí bilaterálních základů nastupuje kolem <£ chordy více méně uprostřed, kdežto konce proximální a distální zůstávají volny. Ana- logické poměry vykazuje i tělo epistrofeu (Ce), což různým čárkováním je vyznačeno na schématu sagittální projekce. Obloukové massy occipitálního obratle vybíhají ventromediálně ve dva postranní hrbolky, splynulé proximálně s basální chrupavkou a spojené napříč hypochordální zpruhou vazivovou, jakou je 1 hypochordální zpruha atlasu s naznačeným tuber- cul. ant. ©Ob107 su ll. one ři K l Embryo 17-75 mm. Basilární chrupavka odpovídá splynulému zá- | kladu os occipitale a os sphenoidale; na distální její Obr. 7. | části, oceipitální lze rozpoznati část střední a postranní | (obr. 8.). Kaudální oddíl střední části, ve směru distoproximálním šikmo © vystupující, sbíhá se v tupém úhlu s oddílem kraniálním, v uvedeném | směru jen nepatrně skloněném. Oddíl kaudální je ve střední čáře mělce XI. vyhlouben, ventrální okraj jeho je pak se strany dorsální hluboce za- říznut; zářez tento je vyplněn tkaní s hustě uloženými jádry, jež po stranách souvisí se základem pro lig. transv. atlantis a přechází ve zhuštěné perichondrium na hrotu dens epistrophei (příští lig. apicis dent s). Distálněji mizí souvislost tohoto mesenchymu s chrupavkou basi- lární, i objeví se tu chorda dorsalis do uvedeného zářezu na této chru- pavce se zanořující. Něco níže objeví se ve zhuštěném mesenchymu chru- pavčitý základ jako bledší místo znatelný, což je tím podmíněno, že jsou zde buňky poněkud řidčeji uloženy; obraz ten odlišuje se podstatně od obrazu v chrupavce basilární, kdež jednotlivé buňky jsou již zřejmě opouzdřeny. V tomto chrupavčitém základu proximální části dens epistrophel Obr. 8. je zaujmuta chorda dors., a to tak, že jím prostupuje šikmo proximo- distálně se strany ventrální na dorsální (obr. 9.); v samotném hrotu má chrupavka na příčných řezech tvar poloměsíčitý, se stran chordu hroty svými obemykající, takže na ploše ventrální je tu pro chordu hluboká rýha; dále dostane se chorda dors. do středu chrupavky, jež stane se užší; v témž niveau ukáží se dvě nová chrupavčitá centra, dorsálně uložená, takže na řezu vzniká tu obraz trojlístku; s dorsální stranou perichondria souvisí tu znenáhla mizící distální okraj lig. transvers. atl. Postranní chru- pavky, starší než chrupavka hrotu, nabývají distálně rychle na objemu, mezi ně pak zanořuje se chorda dors., opustivší proximální část hrotu epistrofeu; na hranicích této části a právě popsaného základu tělu atlasu nalézá se nepatrná vrstva hustších buněk, odpovídající snad zbytku hori- zontální ploténky primitivního atlasu (Weiss). Chorda dorsalis posu- nuje se stále dorsálněji, po stranách přechází tělo atlasu v chrupavky oblouků; na dorsální straně těla obratle prvého je ve střední čáře shuštěným perichondriem vyplněná rýha, v níž zračí se bilaterální založení těla atlasu. Při distálních hranicích těla atlasu tato rýha opět vymizí, odtud pak dá se směrem k chordě, kolem této a dále ventrálně sledovati vrstva hustších buněk, mezi tělem atlasu a epistrofeu. Jako tělem atlasu prostupuje chorda dorsalis 1 tělem epistrofeu směrem ventrodorsálním; tělo tohoto DE obratle je se zřetelem k tělu atlasu posunuto poněkud dorsálně, vybíhá pak ventrálně v tupý, ventrodorsálně sploštělý kužel, jenž zřejmým zá- kladem intervertebrální ploténky je oddělen od těla III. obratle (obr. 10.). Po stranách ventrálního okraje for. occipit. m. vynikají na spodní straně dva oblé, na průřezu ovální, delší osou frontálně postavené hrboly, jež ve výši hypochordální zpruhy atlasu znenáhla mizí a jsou napříč spojeny hypochordální zpruhou occipitálního obratle; laterálně přecházejí přímo v zá- klad pro oceipitální kondyly, jež jsou hustým perichondriem spojeny s massae lat. atlasu. Ventrální oblouk atlasu, spojený s tělem Obr. 10. atlasu hustým mesenchymem, je již potud differencován, že proximální jeho část je čistě vazivová, distálněji zasahují chrupavky, souvisící s massae lat., stále více k rovině střední, ač dohromady nesplynou, nýbrž zůstanou spojeny vazivově; zde nasedá vazivový hrbolek (tuber. ant.). Distálně jsou hranice mezi ventrálním obloukem a tělem atlasu zcela určité; po stranách za- končují polovice oblouku atlasu stejně jako popsané hrboly na spodině chrupavky basilární. Dorsální oblouk atlasu i epistrofeu není nad míchou uzavřen; zalo- ženy jsou již chrupavčitě výběžky kloubní, foramina transvers. pro art. vertebralis jsou vyvinuta, proc. costarii jsou vazivové. Na zevní straně laterální části chrupavky basilární nalézá se mocně vynikající příčná hrana, jež svým zaobleným hrotem je zahnuta ventrálně, ohraničujíc tak hluboký zářez, jenž přísluší k for. lacerum post. Canales hypoglossi jsou při svém začátku v dutině lebeční rozděleny chrupavčitou přepážkou, v pravo jako určitá hrana vynikající, ve dva kanálky; ventrálním prostupují 2, distálním jeden silný kořen n. hypo- glossi; přepážka ta nerozděluje zmíněný kanál v celé jeho délce, nýbrž znenáhla mizí, takže ústí kanálu na spodině lebeční je jednotné. Emdryo 20 mm. Na chrupavčitém základu, společném pro kost týlní a klínovou, nejsou histologicky znatelny hranice mezi oběma, jak udává Levu; v sagittální projekci má clivus tvar dvakráte skoro pod pravým úhlem ohnuté čáry, kde část dorsální je strmě postavena a žlábkovitě vyhloubena; na tom místě, kde tato část přechází v horizontální, zanořuje se do chru- pavky basilární chorda dorsalis. Canalis hypoglossi začíná širokým otvorem a je v pravo jednotný se 3 kořeny n. hypoglossus, v levo je vazivovou přepážkou rozdělen, n. hypoglossus má zde jen 2 kořeny; na obou stranách XI. je v canalis hypoglossi s nervem pleteň venosní. Vysokou hranou je ca- nalis hypoglossi oddělen od for. lacerum post.; pouzdro kochleární souvisí s laterální částí occipitální chrupavky kraniálně chrupavčitě, dorsálně perichondriem © Laterodorsálně od canalis hypoglossi nalézá se na obou stranách can. condyloideus. Při pohledu na spodní stranu chrupavčitého occipitale lze viděti, že ventrální ohraničení canalis hypoglossi tvoří zpruha chrupavčitá, jež late- rálně zaobleně zduřeným koncem přečnívá atlas, jsouc kraniálně zahnuta a dosahujíc zde chrupavčitého základu os petrosum; ventrálně je vyhlou- bena, tvoříc dorsální ohraničení for. lacerum post. Tato zpruha vyniká jako příčný výběžek occipitálního obratle z obloukových mass téhož, jež dávají vzniknouti kondylům occipitálním, jež , jsou, jak model ukazuje (obr. 11.), ještě nepatrně konvexní. Na spodní stranu ventrálního okraje for. occip. magn. za- sahují od ventrálních částí kondylů vy- bíhající chrupavčité hrbolky, dohromady spojené hypochordálním pruhem vazivo- vým, parallelním s ventrálním obloukem atlasu, jemu odpovídajíc m, než slabším. Na atlasu lze již rozpoznati veškeré Obr. 11. součásti definitivního obratle: proc. co- starius je vazivový, proc. transversus chrupavčitý, volným koncem za- hnut proximálně ku konci příčné hrany occipitálního obratle; for. trans- versariuum je vyvinuto. Dorsální oblouk atlasu nedosahuje zdaleka ještě střední roviny, jsa nad míchou široce otevřen. Massae lat., na své ku kon- dylům occipitálním přivrácené ploše zcela mělce vyhloubené, jsou s těmito spojeny silnou vrstvou perichondrálního vaziva; v levo lze postřehnouti na několika řezech řídké vazivo jako prvý počátek tvořícího se atlanto- occipitálního kloubu. Analogicky nalézá se 1 v krajině kloubu atlanto- epistrofeálního husté vazivo. Dens epistrophei zasahuje značně do dutiny lebeční, mezi ním a chru- pavčitou střední částí occiputu nalézá se řídké vazivo lamellosní, jež do- sahuje laterálně až k hustému perichondriu, spojujícímu kondyly oceipitální s massae lat. atlasu a mizí znenáhla distálně mezi okrajem chrupavky týlní a ventrálním obloukem atlasu, jenž je s tělem epistrofeu spojen hustým vazivem mesenchymovým. Sledujeme-li dens epistrophei na příčných řezech ve směru proximo- distálním, shledáme nejdříve dosti přesně ohraničenou zaobleně trojhrannou skupinu buněk hustě vedle sebe uložených, hrotem ventrálně směřující; po stranách pokračuje vazivo méně husté s buňkami uspořádanými v trans- versálních pruzích v perichondrium, vyplňující štěrbinu atlantooceipitál- ního kloubu (lig. transversum atl.). Ventrálně táhne se pruh hustých buněk XI 10 do střední rýhy occipitální chrupavky (lig. apicis dentis) a dva postranní (hgg. alaria); pruh střední kryje s dorsální strany chorda dors. Na řezech, kde chorda je zasažena podélně a vniká do žlábku na ventrální straně dens epistrophei se nalézajícího, je týž tvořen tkání bledší, kde kolem jader lze při silnějším zvětšení dokázati jemné přepážky mezibuněčné; když chorda distálněji vnikne do této mlaďounké chrupavky, jsou kolem ní buňky chrupavčité uspořádány koncentricky. Dorsálně od jednotného- již základu hrotu dens epistrophei objeví se dvě nová centra chrupavčitá, dorsálně oblá, ventrálně přihrocená a z části zmíněný základ hrotu se stran obemykající; ze silné vrstvy per chondrální, jež kryje dorsální stranu uvedených center, pokračuje vazivo ve střední čáře mezi ně a odděluje je ventrálně od chrupavky, hrot dens epistrophei tvořící. Tyto proximálně za- oblené hrbolky distálně záhy v střední čáře splynou v chrupavku jednot- nou, histologicky a, jak u mladších embryí zjištěno, 1 vývojově starší, než je ona ve hrotu; že šlo o bilaterálně založené tělo atlasu, toho dokladem je dorsální mediální rýha na něm. Chorda dorsalis posunuje se od lebky stále dorsálněji. Obdobně objeví se na dorsální stranu atlasu nasedající hrbolky, jež též mají na své dorsální straně hustou vrstvu perichondria, jsou pak uprostřed odděleny od sebe ryhou, do níž pokračuje vazivo z peri- chondria. Když distálněji tato rýha přiblížením a splynutím uvedených hrbolků, nejproximálnějších to oddílů těla epistrofeu, vymizí, jsou hranice mezi tělem atlasu a epistrofeu stále patrny dle toho, že v rýze se nalézající vazivo ve splynulé chrupavce ve tvaru zaobleně vřetenovitého políčka postupuje na řezech ventrálněji, blížíc se tak chordě, jež má průběh opačný; toto vazivo sluší považovati za stopu intervertebrální ploténky. Těla zmí- něných dvou obratlů dají se rozeznati též dle toho, že chrupavka epistrofeu je starší než atlasu. Na epistrofeu jsou znatelny určitěji než na atlasu vyvinuté kloubní výběžky proximální, dorsální oblouk je zcela krátký; proc. costarius. 1 transversarius krátké jsou již oba chrupavčité. Embryo 26 mm. Střední část chrupavky occipitální má šikmý směr, kaudální její okraj je uprostřed vykrojen, takže po stranách přečnívají vyvýšeniny, do- hromady vazivově spojené, jež laterálně pokračují v kondyly occipitální. Na zmíněné šikmé ploše je široká brázdička, proximálně v ní začíná ka- nálek pro chorda dors. Lehce konvexní povrch hrbolů týlních je kryt mohutnou perichondrální vrstvou vazivovou, do níž vyzařuje ligamentosní apparát dens epistrophei. Podobnou vrstvou perichondrální jsou kryty i příslušné jamky na massae lat., než štěrbina kloubu atlantooccipitálního není ještě vyvinuta, jsouc pouze naznačena říďounkým vazivem. Na tom místě, kde chorda dors. se zanořuje do chrupavky occipitální, je s dorsální strany kryta zhuštěným vazivem, přecházejícím bez určitých XI. 11 hranic v okolí a uspořádaným distálněji těsně kolem chordy v soustředných pruzích, a to tak, že chorda není právě uprostřed, nýbrž excentricky ven- trálně uložena. Na modellu vidíme, že dens epistrophei má v celku tvar komolého kužele se zaobleným hrotem; na ventrální jeho straně nasedá dvěma sagittálními rýhami ohraničený oblý val, distálně mizící, proxi- málně pak až k chorda dors. dosahující; zkoumáme-li tuto část na řezech, shledáme (obr. 12.), že chorda proximodistálně, jak jsme viděli již u výše popsaných embryí, stále více posunuje se směrem dorsálním, jsouc s počátku ven- trálně kryta koncentricky uspo- řádaným perichondriem, distál- něji chrupavkou, jejíž buňky jsou též zřejmě soustředně uloženy. Na sageittální projekci lze z průběhu chordy 1 obrysu dens epistrophei určiti, že týž skládá se z proxi- mální části, tvořené tělem occipi- Obr. 12. tálního obratle, k němuž připo- juje se tělo atlasu, přecházející v tělo epistrofeu; hranice chrupavky occipitálního obratle vůči tělu atlasu jsou dány tím, že koncentrická úprava chrupavkových buněk znenáhla mizí, hranice atlasu vůči epi- strofeu tvoří vrstva buněk, jejichž pouzdro není ještě tak vyvinuto jako wtěle II. obratle. Na ventrální straně dens epistrophei se nalézající perichondrium je připojeno k chrupavce occipitální nejdříve řiďounkým vazivem, v němž distálněji objeví se široká štěrbina kloubní, končící po stranách tam, kde narazíme na mediální obrys hrbolků, jež od kondylů occipitálních táhnou se na spodní straně chrupavky týlní mediálně a jsou zde spojeny, jak též již popsáno, vazivem hypochordální zpruhy occipitálního obratle. Peri- chondrium dorsální strany dens epistrophei přechází přímo v lig. trans- versum atl., kloubní štěrbina zde chybí. Mezi dorsální stranou chrupav- čitého ventrálního oblouku atlasu s vazivovým tuberc. ant. a ventrální stranou distální části dens epistrophei je řídké vazivo, kloub zde ještě není vyvinut. Dorsální oblouky atlasu a epistropheu končí zaobleně, střední roviny ještě nedosahujíce. Embryo 38 mm. Kolem volné části chordy, mezi dens epistrophei a occipitální chru- pavkou probíhající, je sporé vazivo, základ to lig. suspensor. dentis. Hrot dens epistrophei jeví se ve formě zhuštěného perichondria, obemykajícího se strany dorsální chorda dors. po způsobu půlměsíce, distálněji pak ná- sleduje chrupavka stejného tvaru, posléze pak je chorda dors. úplně ve Z 12 chrupavku zaujmuta. Mezi hrotem a chrupavkou occipitální, v níž je pro chordu hluboký žlábek, pokračující v kanálek, nalézá se řiďounké vazivo, distálně pak široká štěrbina kloubní; posléze tam, kde nalézají se na spo- dině basioccipitální chrupavky po stranách for. occipit. magn. hrbolky chrupavčité jako nejventrálnější konce kondylových základů a mezi nimi vazivový pruh, je ventrálně od dens epistrophei opětně jenom řídké vazivo; po stranách obejímá zmíněná kloubní štěrbina více než celý ventrální obvod dens epistrophei. Mezi ventrálním obloukem atlasu a dens epistrophei je již u tohoto stadia kloub vyvinut, rovněž artic. atlanto- occipitalis s poměrně rovnými plochami styčnými a artic. atlantoepistrophica. Ventrální oblouk atlasu a tuberc. ant. jsou chrupavčité, dorsální oblouky prvých obou obratlů nejsou dorsálně uzavřeny. Hranice mezi těly obratlovými, tvořícími dens a corpus epistrophei nedají se pro tlouštku řezů stanoviti. Embryo 48 mm. Na modellu (obr. 13.) vidíme, že „corpus“ epistro- phei s dens skládá se ze 3 částí: nejobjemnější je část distální, na ni nasedá část střední, jež jsou od sebe roz- hraničeny ryhou, a nejproximálněji je nepatrně vyhlou- benou depressí oddělen hrot, jenž se stran se ponenáhlu zvedá k místu, kde do něho vniká chorda dors. Na serii řezů sagittálních zjistíme, že po stranách v rýze mezi Obr. 13. chrupavčitým tělem epistrofeu a III. obratle je prvý začátek meziobratlové ploténky; ve hloubce rýhy jsou shluklé buňky s jádry více méně kulatými, na periferii, a to v celém roz- sahu zmíněné rýhy, jsou zaoblené hrany obou těl obratlových k sobě spo- jeny vazivovými snopci, probíhajícími v oblou- cích, na venek konvexních; podobné pruhy ovšem daleko slabší, nalézáme v rýze periferní mezi tělem epistrofeu a atlasu. Hranice mezi těmito obratli jsou čistě chrupavčité. Kolem chordy lze je určiti pouze dle průběhu chrupav- čitých buněk, v periferu je chrupavka na prace- parátech, zbarvených haematoxylinem, bledší, základní hmoty je méně. Velmi mohutnou vrstvou perichondria je obdán hrot dens epistrophei, jenž odpovídá tělu occipitálního obratle; chrupavka je zde mladší, základní hmoty málo, takže celý hrot svou bledší barvou a určitým zaškrcením patrně se odlišuje od těla atlasu, což lze nejlépe viděti na sagittálním řezu, kde právě zasažena Obr. 14. XI. 15 je chorda dorsalis z dens epistrophei do chrupavky occipitální vstupující (obr. 14.). Mezi ventrálně poněkud oploštělým hrotem dens epistrophei a okrajem for. occip. magn. je ve vazivu skulina, jež nedá se přesně určiti jako kloub; mezi dens a arcus ant. atlasu je spojení řídkým vazivem. U jiného embrya, jehož velikost nebyla stanovena, ač dá se přibližně srovnati s embryem 48 mm, je mezi dens epistrophei a for. occip. magn. zřejmý kloub, jehož pouzdro přímo přechází v řídké vazivo mezi dens a ventrálním obloukem atlasu. Embryo s ventrodovsálním průměrem lebky 99 mm. Ventrální okraj for. occip. magnum je široký oblý, canalis hypoglossi je na obou stranách jednotný, sguama occipitalis připojuje se k pars later. pod pravým úhlem; (obr. 15.) ventrálně při ústí ca- nalis hypoglossi je patrna hrana, analogická oné u embrya 20 m. Condyli occipitales jsou ve směru ventrodorsálním mírně konvexní, s konkávními jamkami na massae later. spojené hustým perichondriem; obdobně je upraven kloub atlantoepistrofeální. Na atlasu je proc. costarius založen ještě vazivově jako na epi- strofeu a na ostatních krčních obratlech, proc. transversus je chrupavčitý a značně přečnívá laterálně proc. costarius; for. transversarium je již uzavřeno. Je zajímavo, že spinální gan- gla 3.a 4. jsou Široce na hranicích for. inter- vertebralia kolem odstupujícího oblouku 3. 0- bratle dohromady splynulá. Dorsální oblouky atlasu a epistrofeu nedosahují střední čáry, druhý je mnohem mohut- nější a delší. Ventrální oblouk atlasu postrádá tuberc. ant., je obdán silnou vrstvou perichondria, jež souvisí s perichondriem ventrálního okraje for. occip. m. a těla atlasu. Na sagittálních řezech krčními obratli shledáváme, že mezi tělem epistrofeu a třetím obratlem je založena v celém rozsahu meziobratlová ploténka, tvořená hustým vazivem, jímž prochází chorda dorsalis jsouc tu nepatrně rozšířena; na hranicích meziobratlového vaziva a chrupavek těl obratlových jsou buňky chrupavkové upraveny rovnoběžně s povrchem meziobratlových plotének. Mezi corpus epistrophei a atlantis nacházíme též velmi určité hranice dané parallelním uspořádáním buněk chrupavko- vých a minimální vrstvičkou buněk vazivových, dosahující ventrálně do rýhy, vyhloubené zde mezi okraji obratlových těl a vyplněné vazivem, daleko mělčí rýha je dorsálně. Chorda dorsalis při svém prostupu těmito hranicemi není rozšířena, vydává pak do chrupavky těla atlasu výběžky. Proximální plocha těla atlasu je ve ventrodorsálním směru zaoblena, na XL 14 její dorsální část pak nasedá hrot dens epistrophei, jenž má na sagittálním průřezu otupeně trojhranný tvar; jeho dorsální strana je lehce konvexní, krytá perichondriem, splývajícím se základem lig. transversum atlantis; ventrální plocha je mírně konkávní, je pak těsně přiložena a hustým vazi- vem spojena s ventrálním okrajem for. occip. magn.; distální plocha hrotu epistrofeu je přirozeně tvarem svým adaptována horní ploše těla atlasu; kde tato oblou hranou přechází v plochu ventrální atlasu, je spojena též hustým vazivem s ventrálním obloukem, což již výše zmíněno. Sluší vytknouti, že relativními poměry velikostními se veškeré součásti pod- statně odlišují od poměrů definitivních. Posunuta více k ventrální straně zubovitého výběžku, probíhá jím chorda dors. vinutě, vykazujíc četné záhyby též ve své volné části mezi tupým hrotem uvedeného výběžku a chrupavkou occipitální. Histologicky odlišuje se chrupavka dens epistro- phei od chrupavky těla atlasu tím, že jsou v ní buňky hustěji vedle sebe uloženy, základní hmoty je tu méně, běží tudíž o chrupavku mladší; na to pak jsou buňky chrupavkové ve vrstvě nejproximálnější těla atlasu uspořádány v pruzích parallelních s obrysem horní plochy. Vazivový apparát dens epistrophei je vyvinut. Hlava embrya s ventrodorsálním průměrem 20 mm. V chrupavce oceipitální počala již ossitikace v okolí canalis hypo- glossi, a sice laterálně na spodní straně chrupavky a proximálně od ven- trálního okraje, rozšiřujíc se směrem k rovině střední, takže posléze zbývá chrupavčitý jenom ventrální okraj for. occip. magn.; ossifikace zasáhla též dorsální oblouky atlasu a epistrofeu, až na jejich střední část. Tělo epistrofeu se zubovitým výběžkem poměrů definitivních skládá se u tohoto embrya ze 3 částí, jež jsou na povrchu od sebe odděleny ryhami na straně ventrální i dorsální; část nejproximálnější nezůstává svým objemem za částí střední, tělem atlasu, a distální, tělem epistrofeu; na povrchu těchto dvou lze na více místech postřehnouti více méně hluboké jako vyhlodané jamky, do nichž bují vazivo s cevami. Hrot sklání se mírně konkávní plochou za ventrálním okrajem for. occipit. magn. a přečnívá týž kranálně svou tupou špicí. Těla obou dvou prvých krčních obratlů a obratle occipi- tálního dají se od sebe rozlišiti histologickou skladbou a hranicemi: nej- proximálnější tělo má poměrně nejméně, tělo epistrofeu nejvíce základní hmoty, zároveň nejvíce splynulých chrupavkových torbeček; hranice jsou podmíněny řadami chrupavkových buněk na podélnou osu splynulých těl obratlových postavenými kolmo a mezi nimi souběžnými trámci hyalinní hmoty základní; z perichondrální vrstvy vnikají sem jemňounká vlákna vazivová; nejurčitěji jsou znatelny hranice v bezprostředním okolí chorda dors., na periferii ponenáhlu mizíce. Pokud jde o polohu hranic mezi tělem occipitálního obratle a atlasu, odpovídá distálnímu okraji arcus ant. atlantis, spadajíc v jednu rovinu s hranicemi kloubu mezi dens epistrophei a zmíněným obloukem. DoS Proc. transversus occipitálního obratle při okraji for. jugulare je zahnut distálně, je tvořen chrupavkou, jako proc. costarius 1 transversus atlasu. Hlava embrya s ventrodovrsálním průměrem 35 mm. Ossifikace v chrupavce occipitální pokročila oproti embryu před- chozímu již tak značně, že vymizel chrupavčitý lem na ventrálním okraji for. occip. magn. Ventrální oblouk atlasu je uložen značně proximálně až před ventrálním okrajem for. occip. m., k němuž je připojen vazivem, v němž v levo je štěrbina, mizící směrem k střední čáře; z průběhu snopců vazivových, obkružujících konce štěrbiny té a z endothelové výstelky dalo by se uzavírati, že běží o štěrbinu kloubní. V pravo je tato štěrbina spojena s kloubem mezi dens a obloukem atlasu. Do chrupavčitých těl druhého a prvého krčního obratle vniká z peri- chondria hojně vaziva s cevami, v těle epistrofeu objevují se bilaterálně prvé počátky ossifikace, pokročilejší ve 3. a ještě více ve 4. obratli krčním. Poměr mezi dens, occipitální kostí a atlasem je takový, že podélná osa occipitální kosti svírá s podélnou osou splynulých tří těl obratlových skoro pravý, ventrálně otevřený úhel, při čemž hrot zasahuje kraniálně na plochu klivu; distálně od kosti occipitální je ventrální zpruha atlasu, mezi níž a dens, jak již uvedeno, je již vytvořen kloub. Ze značně široké chordy vycházejí výběžky do chrupavky, v místě počínající ossifikace epistrofeu je chorda dors. na krátkou, mezi atlasem a occipitálním obratlem na delší distanci vřetenovitě rozšířena. Hranice mezi tělem occipitálního obratle a atlasu půlí horizontálně ventrální oblouk atlasu, takže na vytvo- ření definitivního dens účastní se v daném případě obratel occipitální a proximální část těla atlasu. Chorda dors. tvoří před vstupem svým do canaliculus chordae na clivus značně velký ovoidní útvar. Hlava embrya s ventrodovsálním průměrem 985 mm. Ossitikační jádro v těle epistrofeu je podstatně větší než v těle atlasu, hranice mezi oběma těly, jakož 1 mezi tělem atlasu a occipitálního obratle jsou znatelný dle směru uložení buněk chrupavkových. Hlava „mbrya s ventrodovsálním průměrem 75 mm. Okraj kosti týlní na ventrální straně for. oce. magn. je úplně ossifi- kován. Kdežto v těle epistrofeu je velké ossifikační jádro, svědčí koncen- trické uspořádání ponejvíce oválních pouzder s buňkami v chrupavčitém těle atlasu prvému náběhu k ossifikaci; vzhled této chrupavky odlišuje se nápadně od chrupavky vlastního hrotu, artikulujícího s chrupavčitým obloukem atlasu: pouzdra jsou zde úzká, značně protáhle vřetenovitá; v chrupavce atlasu je cev hojně, v hrotu téměř chybí; zde pak je ještě zřejmě udržena chorda dorsalis. ZS 16 Hlava embrya s ventrodorsálním průměrem 85 mm. Ossitikace z atlasu pokračuje do hrotu, do něhož vnikají z periferie: cévy, avšak v okolí jejich nejeví chrupavka žádných změn, jež by svědčily přípravě k samostatné ossifikaci. Hlava novorozence. Ossifikační jádra epistrofeu a atlasu se sobě blíží, v obou tělech pak zkostnatění pokročilo již na ventrální i dorsální stranu těla obratlového, kdež chrupavka již úplně vymizela. Z proximálního konce ossifikačního- jádra atlasu postupuje ossifikace do hrotu, v jehož chrupavce nalézají se hojné cévy, chrupavka však kolem nich je inaktivní. Ventrální oblouk atlasu počíná s ventrální strany kostnatěti. Nálezy na lebkách foetů a dětí. 1. Lebka foetu s amteroposteriovním průměvem hlavy 65 mm. For. oce. magn. vybíhá dorsálně v ostrý zářez, vyplněný vazivem, v němž nalézá se cípkovité ossifikační jádro. Na obou stranách prostupuje n. hypoglossus dvěma otvory v dura mater; na lebce nalézá se v pravo jeden otvor velký a nad ním tečkovitý, oddělený přepážkou kostěnou, v levo je can. hypoglossi od dorsálně uložené hrany kostěnné vycházející přepážkou vazivovou rozdělen na dva. Na klivu nalézá se 1 mm od ven- trálního okraje for. oce. m. jemná prohlubinka a od ní dále 5 mm 2 symme- trické, uložené v stejné rovině frontální. 2. Lebka foetu 17 cm dlouhého (KopfsteiBlange). For. oce. m. (11x 9 mm) je dorsálně tvořeno chrupavkou mezi pars. later. a Šupinou kosti týlní, jež ossiikovaným hrotem vyniká mezi obě chrupavky. Can. hypoglossi jsou jednotné. Atlas je chrupavčitý, v těle atlasu 1 corpus epistrophel jsou samostatné ossifikační body. 9. Lebka foelu s anteroposteriovním průměrem 60 mm. For. oce. m. (15 x 11 um) má tvar ovální, dorsálně přihrocený. Occipit. laterale je zevně obkrouženo chrupavkou, oboustranné chrupavky pak sbíhají se dorsálně v ostrém vazivem vyplněném úhlu, zasahujíce do ossi- fikované šupiny týlní. Can. hypoglossi jsou jednotné; na spodní straně: chrupavky occipit. lat. jsou naznačeny hrbolky na místech detinitivních proc. paracond. Canalic. chordae je tvořen jemňounkým otvorem. Na atlasu je ossifikován odstup dorsálního oblouku, v epistrofeu jsou na každé straně 2 ossitikační jádra. U 4. Lebka Směsíčního foetu. Na zkostnatělé části occipit. lat. je dorsálně od zcela plochých kon- dylů jemná, v pravo slabší brázdička, jíž je oddělen jinak zcela hladký a tenký okraj for. occip. m. Can. hypoglossi jsou jednotné. V dens epistro- phei se nalézající jádro vysílá výběžek k jádru v tělu. 5. Lebka novovozence. For. oce. m. (25X 10 mm) má nejdorsálnější část svého okraje do- plněnu malými trojhrannými chrupavkami, vsunutými mezi occipit. lat. a šupinu. Can. hypoglossi je v pravo vazivově přepažen, v levo jednotný. Cond. occip. (15 x 10 7) mají ventrálně již vyznačenu konvexitu; při dor- sálním konci pravého kondylu nalézá se těsně vedle kloubního pouzdra malá kloubní ploška, směřující zevně. Na pravém proc. trans. atlasu nalézá se chrupavčitý výběžek, při své basi se stran sploštělý, proximálně se rozšiřující, na svém mediálním okraji seříznutý a touto hladkou ploškou skloubený s výše zmíněnou ploškou vedle týlního hrbolu. Výběžek ten přečnívá kloubní plochu massa lat. a je v celku skloněn poněkud mediálně. Occipitální obratel manifestuje se tu nepatrným proc. paracondylovdeus, těsně vedle kondylu ocevpitálmního kloubně spojeným s výběžkem na proc. Iransversus atlasu. 6. Lebka novorozence (obr. 16.). For. oce. m. měří s oblouky atlasu 20 x 17 mm; mezi ossitikovaným occip. lat. a šupinou je široká, zevně se súžující štěrbina, vyplněná chru- pavkou; mezi mediálními hranami obou chru- pavek a mediální štěrbinou ve sguama occipit. je vazivové políčko. Can. hypoglossi jsou jed- notné. Levá polovice dorsálního okraje for. oce. m. nevykazuje ničeho zvláštního, naproti tomu jsou na pravé straně poměry nápadné, podmíněné srůstem této polovice atlasu s kostí týlní. Dorsální oblouk je ve své již ossifiko- vané části úplně splynulý s kostěnou. částí occip. lat., jeho zevní okraj je znatelný jako jemná hrana; chrupavčitý konec je zahnut proximálně a rozšířen přechází v mediální část trojhranné chrupavky mezi occip. lat. a sguama occip. Mezi ventrálním okrajem for. oce. m. a chrupavčitým obloukem atlasu je volná štěrbina atlantooccipitální. Srůstem zadního oblouku atlasu s kostí týlní je podmíněn can. pro art. vertebr. Pokud běží o atlantooccipitální kloub, je ventrální jeho část volná, dorsální úplně zašlá; chrupavčitý kondyl splynul zde s chru- Rozpravy IL. tř. Roč. XX. Čís. 11. 2 XI. (18' pavčitou massa lat. Proc. transvers. je kostěný, jeho hrot a proc. costarius chrupavčité; chrupavka, vyplňující štěrbinu mezi occip. lat. a pars. masto- idea ossis temporalis, vybíhá v tupý hrbolek' (proc. paracondyloideus), jenž je vazivově spojen s chrupavčitým hrotem proc. transversus. Na levé straně volný dorsální oblouk atlasu vybíhá v tupě přihro- cenou chrupavku, nedosahující čáry střední; proc. transversus kostěný končí chrupavčitým hrotem, proc. costarius schází. Kloub atlantooccipi- tální je volný. Canalic. chordae je sotva znatelný jako jamka. Jde tudíž o asstmilaci atlasu pravou polovicí dovrsálního oblouku, z části atlantoocevpitálním kloubem, chrupavčitou částí proc. trans. s chrupavčitým roc. paracondyloideus. 7. Lebka novorozence s amteropost. průměrem 11 cm. For oce. m. má tvar deltoidu s otupenými úhly, dorsálně vybíhá v ostřejší konec, ohraničený po stranách chrupavkami, mezi nimiž uprostřed vyniká jako klín malý ossifikační hrot ze šupiny. Can. hypoglossi je v dura mater i v kosti v levo přepažen, v pravo je jednotný. 8. Lebka novorozence. For. oce. m. je dorsálně ohraničeno až k střední čáře dosahujícími chrupavkami trojhrannými, mezi sguama a occip. lat. vsunutými. Na chrupavce mezi pars mastoidea a occip. lat. jsou naznačeny proc. para- condyloide. 9. Lebka novorozence. For. oce. m. vykazuje na dorsálním okraji uprostřed zřejmou incisuru, vyplněnou cípkovitě vynikajícím klínem, souvisícím se šupinou týlní. 10. Lebka novorozence. For. oce. m. (25 x 20 mm) má dorsálně mezi okraji trojhranných chru- pavek zářez, vyplněný vazivem; klín ze zkost- natělé šupiny týlní nevyniká do for. oce. m., nýbrž podmiňuje toliko nerovnost jeho okraje. 11. Lebka novorozence. For. cec. m. (25 x 18 m) nemá v dor- sálním chrupavčitě ohraničeném zářezu cípko- vitého výběžku. Can. hypoglossi dext. je jed- notný, sin. vazivově přepažen. 12. Lebka novorozence (obr. 17.). For. oce. m. (28x 20 mm) má mezi chru- Obr. I. pavčitými částmi klínovitý výběžek, v pravo- 2 19 stranné chrupavce s otupeným zevním hrotem nalézá se samostatné ossi- fikační jádro. 13. Lebka novorozence. For. oce. m. (20x 18 mm) má nejdorsálnější část svého okraje ohra- ničenu jenom hranami trojhranných chrupavek, při čemž levostranná vybíhá přes střední čáru v pravo, končíc zaobleným hrotem, spojeným vazivově s chrupavkou pravostrannou; zkostnatělá sguama occipit. končí při chrupavkách rovnou čarou. 14. Lebka novorozence. Mezi chrupavky trojhranné zasahuje šupina kosti týlní, tvoříc tak Střední část 101. OCC. mm. 15. Lebka novorozence. For. oce. m. je dorsálně vytaženo v ostrý hrot, zasahující mezi chru- pavky, jež se ve střední čáře dotýkají; sguama occip. končí rovnou čarou. 16, 17, 18. Lebky novorozenců. Mezi chrupavkami vyniká do for. oce. m. cípkovitý výběžek, konce chrupavek kladou se ze spoda na okraj kosti. 19. Lebka notvorozemce. For. oce. m. (27x 18 mm) má značně protáhlý tvar, po odstranění periostu je dorsálně zřejmý úhel, za čerstva vyplněný vazivem; zde je okraj pro oce. m. tvořen chrupavkami, jež nedosahují střední roviny, mezi ně pak zasahuje rovným okrajem šupina týlní. Za cond. occip. je na obou stranách okraj for. oce. m. něco pozdvižen ve hranu. Can. hypoglossi jednotné. Na vytvoření tupých proc. paracondyloidei participuje chru- pavka v štěrbině mezi pars mastoidea a occip. basil. i zevní část tohoto. Těsně nad ventrálním okrajem jsou 2 malé jamky vedle sebe uložené (canalic. chordae), dále na basioccipit. vyzvedá se hrana, sagittálně po- stavená. Dorsální oblouk atlasu je neuzavřen. 20. Lebka vočního dítěte. Střední část dorsálního okraje for. oce. m. je tvořena uprostřed splynulými chrupavkami trojhrannými, po obou stranách nalézají se ossifikační středy, jako v případě 12. 21. Lebka hocha 2 voky stavého. For. oce. m. (29x 23 mm) má dorsálně malé štěrbinovité zářezy, mezi nimiž je okraj ostrý. Can. hypoglossi jsou jednotné. Cond. occip. (18x 7 mm) vykazují složení ze dvou částí (basioccip. a occip. lat.), dorsálně se znenáhla rozšiřují. Canalic. chordae je udržen jako krátký kanálek. 2% XI. 22. Lebka 2 roky starého hocha. For. oce. m. (32x 25 mm) má dorsální okraje oblé, sbíhající se v dosti ostrém zaobleném úhlu, posunutém poněkud v levo; hranice mezi occip. lat. a sguama jsou znatelný v levo ve formě sutury, neúplné štěrbiny v pravo. Can. hypoglossi jsou jednotné. Cond. occip. (18X 5 mm) jsou ploché, vykazujíce jinak poměry jako v případě předešlém. 23. Lebka 3letého dítěte. For. oce. m. je (82x 26 mm) utvářeno analogicky jako v případě předchozím. Can. hypoglossi v levo jednotný, v pravo ventrálně vytažen v užší část. Cond. occip. (20x 7 mm) jsou ploché (viz 20). Rozbor novější literatury. Kollmann upozorňuje na variety páteře a zejména na inter- kalaci, kdy neběží jedině o vsunutí přespočetného obratle, nýbrž celého segmentu se svaly, cevami a nervy; pojednává o kongenitální assimilaci atlasu a o manifestaci occipitálního obratle. Na lebce z anatomického musea v Basileji je přední oblouk atlasu dobře vyvinut, zadní ztenčen a zeje uprostřed v šířce 1 cm, ventrálně místo spatium atlantooccipitale je foramen; na kosti týlní je defekt, zvaný obyčejně incisura marginalis post.; v druhém případě schází zadní oblouk u velkém rozsahu. Mani- festaci occipitálního obratle popisuje na 5 praeparátech, v různém stupni vyvinutou, nejlépe na kosti týlní s condylus tertius, zřejmými labia post. for. occipitalis magn. a hrbolovitými ztluštěninami na condyl occipitales, massae lat. to occipitálního obratle; na jedné lebce jsou vyvinuty silré massae later., labia post. for. occip. magn. a proc. paracondyloideus = paramastoidet s. Z případů assimilace atlasu jsou morfologicky přirozeně zajímavy toliko kongenitální, nikoli pathologické, jako následek tuberkulosy, syfilis anebo traumatu. Existuje dvojí výklad: lebka anamnií i amniot posunuje se kaudálně, takže je myslitelna a možna nová species Homo sapiens toliko se 6 krčními obratli. Proti pošinování lebky kaudálně u amniot vyslovil se Gaupp, dle něhož u reptilí, ptáků a ssavců jsou hranice lebeční pevné; na tom ničeho nemění práce, dokázavší existenci „kraniálních“ prvoobratlů, na př. Froriepova u bravu, Lewiso va u člověka, Kollmamnova. uopic: Vedle assimilace atlasu přicházejí v přímém okolí for. occipit. magn. úchylky od normy, pro jejichž ocenění chybí jednotné hledisko; sem patří processus basilares a paracondyloidei, abnormně zvětšené proc. jugulares, incisura margin. post., labia for. occipit. magn. abnormně zvětšená, krátký mediální canalis intrabasilaris, varianty kondylů, condylus tertius, zdvojený kanál n. hypoglossi. Kollmann udává podrobnou řadu autorů ze starší literatury, jimiž byly takové varianty popsány. XE 21 < Největší počet těchto úchylek v blízkosti for. occipit. magn. nemá ničeho společného dle Kollmanna s assimilací atlasu, dá se pak uvésti ve vztah s nadměrným vývojem postotického obratle. Kaudální oddíl primordiálního skeletu occipitálního je založen ve formě několika tru- pových prvoobratlů; ve stejné výši s gangliem n. hypoglossi objeví se komplex prvoobratlů, u amniot tří; tento komplex přetvořuje se v myo- tomy, z posledního pak vzniká na mediální straně základ oblouku primitiv- ního obratle, k čemuž přistupuje chrupavčité tělo; toto stane se později nezřetelným, mizíc ve vytvořující se primordiální lebce (Frorie p 1882 a 1886). Tento přechodně se objevující obratel byl nazván „obratel occi- pitální“; je nejmohutnější ze všech postotických anebo praecervikálních základů obratlových. Kraniovertebrální hranice stávají se zřejmy occi- pitalisací prvoobratlů či oceipitogenesou; ze somitů 3 occipitálních prvo- obratlů, zjištěných u ssavčích embryí, pocházející mesenchym zhušťuje se a při kaudálním konci posledního jako jednotné occipitale later. živě vzrůstá poměrně náhle ve směru laterálním a dorsálním; těmto 3 prvo- obratlům přísluší vhodně název tvorných elementů záhlaví, snad i název occipitoblastů. Těchto objevů používá Kollmannu, aby vyložil některé varianty na kosti tylní, a to na podkladu praeparátu ze sbírky basilejské: labium ant. for. occipit. magn. vyzvedá se, vzbuzujíc dojem do týlní kosti zaujmu- tého předního oblouku atlasu s dobře vyvinutým tuberculum ant.; před touto vyvýšeninou táhne se od jednoho canalis n. hypoglossi k druhému sulcus ambiens, na obloukovitou pak tuto vyvýšeninu nasedá condylus ITT. Kondyly týlní ventrálně se k sobě nápadně blíží, připravujíce takřka poměr, jenž resultuje z úplného jejich splynutí, totiž processus condyloideus impar (reptilia, amphibia, de Fischera u krtka). Od obou kondylů laterálně prostírají se kostěné nepatrné trojhrany, upomínající na proc. transversi obratlů. Stopy arcus post., occipitálního obratle jsou též znatelny, obě jeho polovice však nedosahují střední čáry, zaujímajíce, resp. ohraniču- jíce incisura marginalis post. Vedle toho existuje zde canaliculus chordae a rozdělený canalis n. hypoglossi. Tyto útvary v okolí for. occipit. magn. považuje Kollmann za rudimenty posledního postotického obratle, mizícího při tvorbě záhlaví; Kollma nn používá výrazu „manmifestace“, aby jím vyjádřil známky, jimiž zračí se embryonální význam occipitálního obratle na lebce dospělého: condylus III., labia for. occipit. magn., massae later., přepážka canalis n. hypoglossi. Podobný případ publikoval Calori, dále Zoja anomalii, vzbuzující domnění 2 atlasů; právě tento případ je de Kollmanna důležit jako nesporný důkaz manifestace occipi- tálního obratle; nebylo by správno mluviti o interkalaci krčního obratle mezi occiput a atlas, ježto dle pojmu interkalace běží pak o vsunutí celého segmentu (Rosen berg); s takovým výkladem v rozporu je neúplnost zde se nalézajícího occipitálního obratle, neboť musil by zde býti úplný isolovaný atlas. LÍ LÝ Názor Kollmannův není zcela nový, již před ním někteří autoři (Chiarugi Lachi Musumieic1) považoval“ condylust M22 část primitivního obratle oceipitálního; occipitální obratel může se zračiti způsobem rozmanitým. Dorello popsal případ, kde vedle condylus III. je na obou stranách mocný proc. paramastoideus, labia for. occipit. magn., canaliculus basil. inf., incis. margin. post. Kollmann upozorňuje dále, že otázka ta dá se rozřešiti dalším studiem komparativně anatomickým; Cunninghamem byla pro- slovena domněnka, že manifestace occipitálního obratle je spřízněna s objevením se proatlasu; dlužno též vyzvednouti okolnost, že tendence k manifestaci té není vzácna, význačné její formy jsou ovšem řídky. Kollmann soudí, že vrozená assimilace atlasu dá se vysvětliti účinem tlaku in utero a rovněž tak mnohé variace atlasu samy o sobě. Kaudální posunutí occiputu dá se asi ve všech případech vyloučiti. Mnohé variace v okolí for. occipit. magn. jsou „„manifestace occipitálního obratle“; kongenitální assimilací atlasu vysokého stupně vymizí úplně articulatio cranioatlantica a vznikne nová artic. cranioepistrofica. K názoru Kollmannovu poznamenává Fischel, že při assimilaci jde o redukci segmentu, jako jsou známy i případy zmnožení segmentu. Veškeré tyto případy jsou jednoduše variacemi embryonální segmentace, nedopouštějíce úsudku o pro- a regressivních formách trupo- vého skeletu člověkova. V kraniologické sbírce amsterodámské je 14 lebek se srůstem atlasu s os occipitale a mediální průřez celou hlavou a krkem s úplnou assimilací atlasu; Bolk zabývá se fylogenetickým přetvořením atlasu u opic a variacemi tohoto obratle u člověka. Komparativně anatomické pozorování 1. obratle u opic dokazuje, že obratel ten podléhá processu regressivnímu, odehrávajícímu se hlavně na jeho kraniálním konci; nejúplnější atlas mají z opic starého světa Cynocephalidae, s vysokým arcus post., takže atlas má spíše tvar válcovitý než prstencový. Na atlasu tom jsou dvě zpruhy kostěné, scházející na nor- málním lidském atlasu; jedna zpruha jde od zadního okraje massa lat. k hornímu okraji arcus post., druhá splývá s horní plochou proc. trans- versus. Obě zpruhy tvoří střechovité klenutí nad art. vertebralis, pod- miňujíce pro ni s proc. transversus dvakráte zahnutý kanál; poměr ten lze vyjádřiti tak, že mezi laterální zpruhou a proc. transversus vznikne for. atlantoideum lat., mezi zpruhou zadní a arcus post. for. atlantoideum post.; někdy přichází takový „úplný“ cynocefalový atlas i u člověka (2 případy Bolkovy). Z této formy vyvinul se atlas lidský normální, a to redukcí nejdříve zpruhy laterální, pak dorsální, objevující se u člověka as v 10%; již u Cercopithecidae mizí často dorsální zpruha; přechodní stadia a variace různého druhu přicházejí u anthropoidů. Variace na atlasu — jako na jiných kostech a orgánech — dají se rozvrhnouti ve dvě skupiny: atavi- stické, jimiž blíží se atlas formě cynocefalní, a progressivní, s pokročilejší 2 (23) redukcí, zračící se jednak přeměnou canalisfart. vertebralis v sulcus, jednak zacházením zadního oblouku. Prvá varieta jevitse v. tom, že canalhs.art. vertebralis, přední zpruha for. transversarium. (proc. costarius) úplně schází, vlastní proc. transversus je na své přední straně hluboce zaříznut (v sbírce anatom. českého ústavu jeden případ); mnohdy je zmíněná zpruha zastoupena vazem, což je theoreticky zajímavo (Bardeleben), že jsou skeletní části posléze redukovány ve vazy. Další redukce zadního oblouku zračí se v tom, že stává se oblouk stále nižší, až posléze se obě polovice jeho v střední čáře svými přihrocenými konci sotva dotýkají. Bardeleben k tomu poznamenává, zda tato redukce nemohla by býti nezávislou na redukci celého obratle; ve sbírce anat. ústavu je atlas, jehož oblouk je dorsálně úplně otevřen, na pravé straně je dorsální zpruha úplně vyvinuta, v levo dvěma výběžky se nedotýkajícími, za čerstva asl vazivově Spojenými, naznačena. Nejmladší fase fylogenesy atlasu a individuální jeho variace dle Bolka doplňují se způsobem velmi potěšitelným, svědčíce tomu, že prvý krční obratel u vyšších primátů je velmi typicky redukován. A pří- čina této redukce? Funkcionální hodnota atlasu — snad zjemnělý me- chanismus pohybu — není tím ještě zvýšena, poněvadž redukce je mimo okrsek artikulačních ploch. Bo lk má za to, že redukce atlasu u vyšších primátů je zjevem všeobecnějšího pochodu, totiž redukce celého prvého segmentu krčního, čeho je dokladem, že innervační okrsek prvého spinál- ního nervu, zejména jeho r. posterior je stále více u primátů zmenšován. Nejsou tedy variace atlasu zjevem indifferentním, nýbrž svědčí redukci prvého segmentu krčního. Cardo guaestionis je, jak sluší vyložiti redukci I. krčního segmentu se zřetelem ku konkrescencím atlasu; je tento srůst zjevem sui generis aneb další etapou redukčního pochodu, je atlas jako sklerotom I. segmentu krčního zaujmut do base lebeční? Konkrescence atlasu dají se dle Bolka sestaviti v přirozenou řadu: na jejím začátku nalézá se atlas toliko slepený s basí lebeční, při čemž vykazuje již nesporné známky redukce, na jejím konci pak je atlas již úplně zaujmut do base lebeční, má silně redukován jak zadní oblouk, tak i příčné výběžky; in- korporace atlasu je zřídka kdy symmetrická. Jak uvedeno, je Koll- mann toho názoru, že konkrescence jsou následek tlaku za foetálního vývoje; Bolk nevyvrací možnosti takového intrauterinního tlaku, ač se mu zdá, že právě atlantooccipitální oblouk ze všech je nejméně tlaku vysazen, neboť mezi stěnou uteru a dotyčným kloubem je vsunuta velmi plastická lebka. Bolk má za to, že zde vývoj zvláštním způsobem před se jde, což podepírá svým případem; nelze mluviti o kloubu atlantoocci- pitálním, jenž je proměněn v jednoduché spojení occipitoepistrofeální, neboť atlas je úplně zaujmut do lebeční base; není to již konkrescence, nýbrž úplná assimilace, se stopami hranic na mediálním řezu. Synostosa postihuje massae laterales a zadní oblouk, jenž je neúplný, Kraniovete- brální spojení má v daném případě úplně ráz basiepistrofálního spojení XI. 24) s mediální a 2 laterálními plochami. Laterální plochy vzešly z původních laterálních atlantoepistrofálních kloubů, potud pozměněných, že jsou distálně konvexní, připomínajíce kondyly occipitální méně než v případě Kollmannově. : Bolk popisuje dále z měkkých částí n. hypoglossus, vystupující dvěma oddělenými svazky kořenovými, n. cervicalis I., jenž s art. verte- bralis probíhá štěrbinou mezi původním okrajem occipitální kosti a při- rostlým zadním obloukem atlasu; poměry topografické nejsou jinak od normy odchylny. Kdežto dle Kollmanna jde v jeho s Bol- kovým shodném případě o „manifestaci“ posledního postotického obratle, je Bolk názoru, že neběží o zjev zvratný, nýbrž o progressivní, o redukci. Tím osvětluje se význam t. zv. condylus tertius, jenž je nor- mální fovea dentis atlantea. Bolk připouští, že v okolí for. oceipit. magn. přicházejí změny obrysové, jež dají se vyložiti jako „manifestace obratle“. Dají-li se v re- dukci atlasu při assimilaci zjistiti různé stupně, svědčí to dle Bolka tomu, že v ontogenese process assimilační dříve nebo později do vývoje zasáhne; stane-li se tak dříve, než se vyvinuly kloubní štěrbiny mezi kostí týlní a normálním I. obratlem, přispívá celý sklerotom I. krčního seg- mentu k stavbě lebeční base; pak ovšem nutně se differencuje II. skle- rotom neobvyklým způsobem v atlas a právě tak 1 třetí. Běží tu o topo- grafickou korrelaci, o zastoupení jednoho segmentu následujícím, což s Bardelebene m lze srovnati se „sakralisací“ posledního lumbálního obratle; jednotlivé segmenty mají vedle prospektivního významu 1 pro- spektivní potenci, nedifferencujíce se samy o sobě jako samostatné, nezmě- nitelné, morfologické jednotky, nýbrž osudy další segmentace jsou určeny místem, jež v těle zaujímají. Význam variací na basi lebeční a na atlasu posuzuje Bolk takto: Kraniovertebrální hranice nejsou absolutně fixní, kolísajíce kolem určité normy, s tendencí u člověka posunovati se distálně. Posunou-li se kraniál- něji, t. j. blíží-li se fylogeneticky hranici starší, objeví se v okolí for. occipit. magn. obrysové změny, jež dají se s Kollmannem odznačiti jako „manifestace occipitálního obratle“ . Posunou-li se kaudálně, dojde nej- dříve k zmenšení atlasu, pak k jednoduché jeho konkrescenci s occipitální kostí, jež je tím úplnější, čím dále kaudálně se hranice posunuly, až dojde k skutečné inkorporaci atlasu. Posunou-li se hranice kaudálně až na nor- mální hranice I. a. II segmentu cervikálního, dojde k metamerickému přetvoření II. segmentu; úplně assimilovaný atlas pak připomíná obrysy „manifestace occipitálního obratle“. Bolk hájí zde své stanovisko již z doby dřívější; v případě, jenž dá se vyložiti jako páteř s t. zv. sedmým žebrem krčním anebo páteř se 6 obratli krčními, rozhoduje se Bolk pro druhý výklad, jsa si dobře vědom, že narazí na odpor, poněvadž počet 7 obratlů krčních považuje se za konstantní; dle Bolka je to pouze morfologické dogma, neboť DS 3 O ze svých vyšetření dospěl k závěru, že intersegmentální hranice mezi os occipitale a krční částí páteře kolísají. Atlas nevzniká u všech indi- viduí z jednoho segmentu, nýbrž varíruje o jeden segment kaudálně, kranium má tendenci assimilovati jeden krční segment. V Bolkově případě nevykazovala páteř ničeho abnormálního (obratlů hrudních 12, bederních 5, křížových 5, kostrční 4). Je-li v každém případě 7. obratel skutečně krčním obratlem posledním, pak je dle Bolka jeho případ unikum; dosud nebyl popsán případ krčního žebra, jež by se svými poměry úplně shodovalo s poměry normálními I. žebra; jsouť tu pravidlem deformace manubrium sterni, odchylný úpon I. žebra, krční žebro je v různém stupni rudimentární. Poněvadž je současně vyvinuto všech 12 párů žeber, bylo by dlužno usuzovati takto: v proximální části thoraxu nastoupila regressivní variace až do stupně dokonalosti dosud neznámého, zároveň postihla distální část variace progressivní, jež vedla k úplnému zániku 12. žebra, s čímž byla spojena assimilace lumbálního obratle kostí křížovou a křížového kostrčí, při čemž zůstaly by poměry hrudníku naprosto normální, což není pravděpodobno. Dlužno tudíž připustiti možnost 6 krčních obratlů, k níž může dojíti, je-li jeden obratel vyloučen aneb je-li prvý obratel za ontogenese do base lebeční assimilován. Prvá eventualita zahrnuje v sobě, že vymizel celý somit, což by vedlo k hlubokým anomaliím ve vývoji muskulatury 1 nervstva; z té příčiny rozhoduje se Bolk pro drubý výklad. Nemáme-li zřetele k definitivní formě atlasu, poučí nás vyšetření ostatních složek prvého segmentu, že je to v každém směru přechodní segment mezi páteří a hlavou; muskulatura jeho je zaujmuta do jazyka, r. ventralis jeho spinálního nervu pozbyl sensitivních vláken, r. dorsalis má téměř jen motorická vlákna, spinální ganglion někdy schází. Pouze derivát sklerotomu atlas je resistentní, ač i ten není vymaněn z vlivu assimilačního pochodu; u opic podléhá postupné redukci, již připomínají variace atlasu u člověka, kde art. verte- bralis je překlenuta zpruhami od massae later. k arcus post. aneb k proc. transv. jdoucími (variace regressivní). Variace progressivní zračí se pře- rušením arcus post. s redukcí dorsální muskulatury, znak to, jímž se prvý cervikální segment ještě více blíží segmentům hypoglossálním. Dalším zjevem jsou konkrescence atlasu s basí lebeční. Tyto důvody přiměly Bolka k tomu, že dal padnouti větě: Kraniovertebrální kloub je inter- segmentálně fixován. Kollmann popisuje případ kongenitální assimilace atlasu z edin- burské sbírky nejvyššího dosud známého stupně; chybí úplně horní polo- vice atlasu i condyli occipitales. Massae laterales atlasu jsou značně re- dukovány, processus transversi též, a to v nepatrné výběžky, téměř úplně splynulé s os occipitale, bez for. transversarium, naznačeného toliko jako jamka. Na redukovaném atlasu vymizel úplně sulcus art. vertebralis, jejíž průběh v daném případě zůstane ovšem neznám. Zadní oblouk atlasu buď vůbec nebyl embryonálně založen aneb je stopou jeho ztluštělý zadní DE 26 okraj for. oceipit. magnum; přední oblouk je silně zakrnělý, znatelný jako ztluštělé výběžky facies articularis, knoflíkovitě končící a střední roviny nedosahující. Kloubní plochy spodní assimilovaného atlasu nejsou konkávní, nýbrž konvexní, tvaru trojhranného, dorsálně více přihroceného; tento pozměněný tvar je pochopitelný, vždyť articul. atlantoepistrophica převzala funkci kloubu atlantooccipitálního ; z rozměrů kloubních ploch vyplývá, že foveae artic. inf. assimilovaného atlasu jsou skoro stejně dlouhy jako široky, na rozdíl od normálních condyli occipitales. Zmiňuje se o případu Bolkově, snažíse Kollmann znovu vyložiti asstmilaci atlasu; došlo k ní asi v nejčasnější periodě embryonální z nedokonalého základu I. trupového prvoobratle, redukce pak postihla patrně 1 spodní plochu posledního hlavového prvoobratle, neboť chybí condyli occipitales a jejich nejbližší okolí, pocházející z posledního hlavo- vého prvoobratle, z obratle „,occipitálního“. Jen v nejčasnější periodě embryonální mohou polovice atlasu a z kosti týlní kondyly beze stopy zmizeti. Jak známo, hledal Kollmannm příčinu těchto assimilací v intrauterinním tlaku; výklad ten stačí pro všecky kongenitální assi- milace, u nichž dá se dokázati posunutí atlasu. Se zřetelem k vysokému stupni assimilace v případu ze sbírky edinburské a Bolkovu nelze již de Kollmanna vystačiti s tlakovou theorií (Sergerovou), jež by se mohla uplatniti pouze v pokročilejším stavu foetálním. Koll mann souhlasí s Bolkem potud, že jde tu o poruchy v základu prvého trupového sklerotomu, neuznává však, že u amniot kranioverte- brální hranice kolísají a že pokračuje redukce atlasu u primátů. Koll- mann považuje assimilaci 1 manifestaci za variace, jimiž zračí se postup, jakým vzniká os occipitale u vyšších živočichů, což však není známkou, že se lebka amniot posunuje kaudálně; kraniovertebrální hranice mohou býti u amniot měnlivy, jak je tomu 1 u jiných oddílů páteře, nesestupují však kaudálně. Pro toto pojmutí uvádí Kollmann za doklad manifestaci occi- pitálního obratle v případě, jím popsaném; k poznámkám o vývoji uvedené krajiny připojuje Kollmannm ještě, že rekonstrukce embryonální lebky krtka a makaka (Fischer) 1 embrya člověčího (pod vedením Hertwigový m) opravňují k domněnce, že nejbližší okolí for. occipit. magn. — okraje jeho, důležité párovité condyl occipitales a právě tak i jednoduchý condylus occipit., v embryonální době na krátko se objevující, vznikají z obratle oceipitálního. Tuto předpokládanou účast uvedeného occipitálního obratle na stavbě normálního os occipitale doplňují dle Kollmanna a roz- šiřují zmíněné varianty na jím popsaném případě. Nápadné tyto útvary vysvětluje Kollmann takto: occipitální obratel t. j. poslední hlavový obratel nezanikl úplně v os occipitale, nýbrž je některými svými znaky patrný, na př. zbytky proc. transversi; z toho předpokládá Kollmann, že tento hlavový prvoobratel za vývoje nápadně souhlasí s horními trupo- XI. vými prvoobratli, předpoklad to potud správný, že spočívá na všeobecné zkušenosti, že přespočetný obratel opětuje vlastnosti svého souseda. Hypo- thetické pojmutí manifestace oceipitálního obratle je zmíněnými útvary doloženo; sem asi náleží 1 pojmutí canalis basilaris medianus —= canalis chordae, snad 1 přepážka ve vnitřním otvoru canalis n. hypoglossi. Canalis chordae poukazuje k tomu, že se udržel embryonální útvar v okrsku těla hlavového prvoobratle, totiž chorda, ve formě, jevící embryonální poměrv. Právě tak lze si vyložiti 1 přepážku v canalis n. hypoglossi jako ossifikovaný zbytek mesenchymu, oddělujícího poslední occipitální obratel od před- chozít 0. Koíilmann líčí celý pochod následovně: okraj for. occipit. magn., cond. occipit. a oddíly kosti týlní bezprostředně laterálně od kondylů berou původ z oceipitálního obratle; nespojí-li se tento poslední hlavový prvoobratel dokonale s předešlým, dochází to k manifestaci různého stupně, t. j. embryonální obratel occipitální je více méně patrný vývojem zbytků oblouku předního a zadního, třetího Londylu, silně vyvinutými částmi postranními, ku kondylům occipitálním se družícími a odpovídajícími za- krnělým proc. transversi. Kollmann odporuje pojmutí Bolkově 0 posunování kranio- vertebrálních hranic, považuje assimilaci i manifestaci za znaky vanability páteře. Kollma nn udává, jak sluší rozlišiti assimilaci od manifestace. Při manifestaci jsou condyli occipitales vyvinuty a normálně utvářeny, vzavše původ z occipitálních obratlů; při assimilaci atlasu, zvláště je-li vysokého stupně, chybí condyli occipit., na kosti týlní je pouze fovea artic. inf. atlasu, odchylná od týlních kondylů; tento rozdíl ve formaci zmíněných ploch kloubních je dle Kollmanna hlavním kriteriem mezi mant- festací a assimilací. V tom rozchází se Kollmann s Bolkem, od kteréhož má k disposici praeparát s vyslovenou manifestací oceipitálního obratle; souhlasí s Bolkem, že kraniovertebrální hranice kolísají kolem normy, vykazujíce určité varianty, než Kollmann nezachází tak daleko, aby v tom spatřoval tendenci k posunování kaudálnímu; dle Bolka nejde při manifestaci vždy o původní praecervikální obratel, nýbrž i atlas může manifestaci podmiňovati; naproti tomu reservuje Kollmann pojem manifestace pouze pro objevení se oceipitálního obratle, aby bylo zabráněno zmatkům, k nimž by jistě došlo, neboť roz- lišení assimilace vysokého stupně od manifestace je obtížné. I při pojmutí Kollmannově je možno akceptovati interpretaci Bolkovu, jak již byla uvedena: posunutí kraniálnější, fylogeneticky starší, vede k manifestaci oceipitálního obratle, kdežto konečnou fasí posunutí kaudál- ního je úplná inkorporace atlasu. Nepřichází jenom assimilace až k inkorporaci atlasu vedoucí; nýbiž 1 opak — úplně zachovalý atlas a nad to se objevivší obratel occipitální — manifestace, varianty to, jimiž se kraniovertebrální hranice posunou výše nebo níže. XS V okolí for. occipit. magn. přicházejí proc. paracondyloidei, jež popsal Corner; týž udává ještě, že v 93% přichází při vnitřní straně proc. mastoideus na tomto proc. paramastoideus, oddělený sut. sguamosa od od proc. paracondyloideus; z té příčiny je dle Kollmanna obtížno považovati je za útvary, vzniknuvší ze společného základu; proc. jugularis u zvířat považuje Kollmann asi za homologický s proc. paracondy- loideus u člověka. Proc. paracondyloidei jsou větší aneb menší výběžky na jedné aneb na obou stranách, mezi condyli occipit. a sut. sguamosa se objevující, ve tvaru nepatrných vyvýšenin kulovitých aneb kuželovitých dosahují výše až 1!/, cm, tloušty 8—10 mm, vstupujíce v kontakt s proc. transversus atlasu aneb i s ním srůstajíce. Při manifestaci occipitálního obratle jsou patrny v různém rozsahu; Kollmann považuje je za excessivní útvary na occipitálním obratli, snad povahy regressivní, pouka- zující na proc. jugulares lebky zvířecí (u prosimií). Kollmann vyzvedá: z praeparátu edinburského a amsterodám- ského lze souditi, že v případech dalekosáhlé assimilace došlo k nedostateč- nému vývoji prvosegmentů na hranicích lebky (Bolk). Condylus tertius může býti zbytek embryonálního condylus impar, za možné účasti dens epistrophei; labia for. occipit. magn. ant. a post. jsou asi jedině zbytky occipitálního obratle. Zřídka přicházející proc. para- condyloidei jsou pravděpodobně homologické s proc. jugulares prosimií a na lebkách lidských excessivní útvar occipitálního obratle. Hranice lebky mohou tedy u člověka varirovati: 1. zakrněním atlasu a srůstem rudimentu s occipitální kostí, čímž artic. atlantooccipit. při význačném stupni assimilace úplně zmizí, neboťi os occipitale je pozměněno, 2. manifestací occipitálního obratle, při čemž je atlas úplně intaktní, naproti tomu jsou na os occipitale v okolí for. occipit. magn. různé ná- padné útvary, jež lze odznačiti za části obratle. Kollmann jesi dobře vědomí, že názor o manifestaci occipitálního obratle obsahuje v sobě mnoho hypothetického, vyžaduje hlubšího potvrzení, vždyť chybí vyšetření komparativně-morfologická a embryologická; šťastná náhoda snad při- nese nové vhodné objekty. Dle Dwighta může býti atlas s os occipitale spojen a) sply- nutím, b) paramastoidálním výběžkem splynulým anebo nesplynulým; skupina a) vzniká, je-li normální atlas splynulý s os occipitale jenom klouby a předním obloukem či je spojen s okrajem for. occipit. magn. zadní oblouk semiatlasu. Pokud se týče skupiny 8), uvádí případ, kde byl proc. paramastoideus vyvinut v levo a spojen s koncem proc. transversus atlasu, na této straně mohutnějším. Dwight uvádí tyto variety ve vztah s asymmetriem obličejovýmu. Swjetschnikow měl k disposici celkem 22 praeparáty, z nichž 13 nebylo dosud popsáno. Na atlasu přicházejí variety velmi četné a jsou rázu hypo- i hyperplastického; ve značné míře jsou měnlivý proc. trans- versarii:. vidlicovitě rozštěpené, nahoře mediálně můstkovitě s facies DS 29 articul. sup. atlantis spojené, přímo spojené s proc. paracondyloidei; kdežto vlastní proc. transversus variací nejeví, proc. costarius často chybí, for. for transversarium je pak otevřeno. Kloubní plochy massae later. jsou brazdičkou ve 2 rozděleny. Variace zadního oblouku jsou podmíněny neúplným vývojem obou polovic, mezi nimiž ve střední čáře zeje štěrbina. Sulcus art. vertebralis je můstkem k facies articularis směřujícím přeměněn v kanál. Arcus ant. atlasu může rovněž chyběti, jsa nahražen vazem. Tu- berculum ant. je útvar konstantní, i při assimilaci zřídka mizíc. Na spodní straně os occipitale lze zjistiti variety ve vztahu k assi- milaci atlasu: condylus tertius, artikulující někdy s atlasem, proc. basi- lares, canaliculus chordae s otvorem před tuberculum pharyngeum a na clivus, nedaleko ventrálního okraje for. occipit. magnum. Condyli occipitales jsou vysoké, jindy velmi nízké, nesouměrně vy- vinuty; proc. jugularis nabývá značné délky — proc. paracondyloideus, paramastoideus, jsa vazivově, kloubně i kostěně spojen s proc. transversus atlasu. Vedle assimilace atlasu vyskytuje se 1 zmnožení elementův obrat- lových. Swjetschnikow popisuje jednotlivé své případy a odvozuje charakteristické znaky assimilovaného atlasu od occipitálního obratle. Assi- milace je ponejvíce oboustranná, při jednostranné je ankylosovaná strana atlasu více k lebce vyzvednuta; při oboustranné assimilaci není vždy stupeň assimilace na obou stranách stejný, jedna polovice oblouků může býti splynulá, druhá volna. Srůst nastupuje v stadiu sklonu hlavy vpřed anebo vzad, čímž podmíněna je různá vzdálenost oblouků předního a zad- ního od occipit. magn. Assimilovaný atlas je zřídka na svém místě, jsa obyčejně posunut k některé straně vpřed, někdy 1 otočen kolem dens, a to častěji v levo; některá posunutí jsou snad zapříčiněna polohou hlavy foetu při abnormálních pánvích. Spatium atlantooccipit. ant., vyplněné de norma stejnojmenným ligamentem, je při kompletní synostose předního oblouku redukováno na minimum, než vždy je tu zachován otvor; prostřední část předního oblouku atlasu s tuberculum ant. podléhá nejméně redukci. Dále atrofuje při assi- milaci proc. transversus, a sice je tu redukován vždy proc. costarius; často nalézáme ankylosu proc. transversus s proc. jugularis. Splývá-li zadní oblouk s dorsálním okrajem for. occipit. magn., jsou dorsální části dolních ploch atlasu vždy vyzvednuty k sguama occipi- talis; při srůstech zadního oblouku je sulcus art. vertebralis přeměněn v kanál, jehož ústí do lebky je někdy posunuto až před massae later., v blízkosti canalis n. hypoglossi. Pokud jde o příčiny assimilace, rozvrhuje Swjetschnikow veškeré případy ve 3 kategorie: 1. aguirované případy pathologické (tu- berkulosa, lues, arthritis deformans), 2. kongenitální, aguirované intra- uterinním tlakem při abnormní pánvi, 3. čistě kongenitální — process, XI. 30 srůstání do lebky zaujmutých sklerotomů zasáhl abnormálně 1 sklerotom prvého segmentu krčního, z něhož vyvíjí se atlas, za časné periody embryo- nálního vývoje. V poslední skupině případů je atlas v nejrůznější» míře redukován, až takřka neznatelně do os occipitale zaujmut. Rosenberg, Stóohr a Froriep proslovili názor, že u některých tříd obratlovců získává krajina oceipitální primordiálního krania přírůstku, splývajíc se základy obratlů krajiny krční; Stohr pak formuloval větu, že lebka se stále posunuje kaudálněji. Dle Swjetschnikowa je nesporno, že jde při assimilaci atlasu o nedostatečnou differenciaci nejproximálnějšího obratle krčního, vyznačeného patrnou variabilitou jako obratel přechodní. U amniot (i u člověka) jsou hranice lebky pevny, posunujíce se distálněji toliko u ryb (Gaupp). Dle Swjetschnikowa je assimilace atlasu zjevem variability progressivní, manifestace obratle occipitálního regressivní, což souhlasí potud s Bolkem, že kraniovertebrální hranice jsou na skeletu oscillující. Udání o častosti assimilace atlasu kolísá mezi 0'2%—50%. Opíraje se opřípad Kollmannem popsaný, rozvádí Swjetsch- nikow trojí výklad manifestace occipitálního obratle: je to proatlas (Cunningham), manifestace occipitálního obratle, vysoký stupeň assimilovaného atlasu (Bol k). Proatlasem rozumějí se rudimenty obratle uloženého mezi atlasem a occiput. Baur udává takové zbytky zakrnělého obratle u krokodilů, Rhinocephala, Lacertilia i Mammalia (Erinaceus); sluší však vytknout, že rudimentární proatlas jeví sklon k assimilaci s atlasem, nad to pak chybí doklady embryologické, že proatlas existuje. U lidských embryí neupomíná nic na proatlas; T rolard udává, že u dospělých v 17% uprostřed mem- brana obturatoria post. lze nalézti malý se zadním obloukem atlasu parallelní oblouk; Swjetschnikow má za to, že zde neběží o proatlas, nýbrž o útvar snad identický s occipitálním obratlem. Protinázoru Bolkovu 0 vysoké assimilaci atlasu svědčí: distální kloubní plochy massae later. souhlasí tvarově s kloubními plochami proc. condyloidei, kdežto při assimilaci atlasu mají tvar distálních ploch atlasu, jsou kulaté ploché; dále je při assimilaci atlasu konstantní spatium atlanto- occipitale ant. aneb jeho stopa, for. transversarium a sulcus art. verte- bralis. Na podkladu případů v literatuře popsaných považuje Swjetsch- nikow třetí kondyl za část odpovídající přednímu oblouku occipitálního obratle; abnormní poměry canalis n. hypoglossi doličují dle Swjetsch- nikowa. manifestaci oceipitálního obratle, představujeť kanál ten soubor foramina intervertebralia; přepážky v něm pak jsou zbytky po srůstu occipitálních obratlů. Jak dokázal Froriep, zachovává poslední v lebku zaujmutý obratel, jím nazvaný oceipitální dlouho svou samostatnost, následkem XI. 31 čehož není vyloučena dle Swjetschnikowa možnost nadměrného jeho atavistického vývoje u člověka; z výzkumů embryologických u růz- ných tvorů plyne, že v embryonálním stavu je occipitální obratel zcela zřejmý. Swjetschnikow zmiňuje se o kanálu nad condylus tertius, vedoucím do for. occipit. magn.; nazývá jej canalis intraoccipitalis, jenž určuje hranice occipitálního obratle a je dle uvedeného autora homologický se spatium atlantooccipit. ant.; zbytkem po proc. transversus occipitál- ního obratle jsou proc. paracondyloidei, alias paramastoidei, paraoccipi- tales; velmi často jsou združeny condylus III., proc. paracondyloideus, canalis intraoccipitalis, incisura marginalis post., labia for. occipit. magni. Swjetschnikow srovnává posléze assimilaci atlasu s mani- festací occipitálního obratle, shledávaje v obou zjevech souhlas; zdá se, že atlas při assimilaci postupuje cestou, jíž se před se bral dříve obratel ocei- pitální. Neúplně splynulý occipitální obratel a silně assimilovaný atlas nedají se někdy prvým rázem rozeznati, neboť oba obratle jsou si morfolo- gicky jistě velmi podobny. Komparativně anatomicky dokázali Lachi a Chiarugi, embryologicky u bílé krysy Weiss, že tělo occipitálního obratle jako atlasu je odděleno od ostatních částí; lze tudíž na occipitálním obratli rozeznávati přední, zadní oblouk a massae later. Zbytkem předního oblouku occipitálního obratle je condylus III., artikulující obyčejně s apex denťis; při assimilaci atlasu, jak již uvedeno, jeví tuberculum ant. s kloubní ploškou pro dens nejmenší tendenci k atroli. Párovitá tubercula basilatia jsou uprostřed mezi occipitálními kondyly. Podobny jsou si dále rudi- menty spatium atlantooccipit. ant., resp. canalis atlantooccipitalis a canalis intraoccipitalis při condylus III., odlišného od canaliculus chordae. Při assimilaci atlasu bývá zadní oblouk rozštěpen, occipitální obratel mani- festuje se často jako labia for. occipit. magn. s incisura margin. post. Jak již podotčeno, je assimilace atlasu process rázu progressivního, manifestace occipitálního obratle anomalií atavistickou; pokračuje v řešení této otázky, udává Swjetschnikow, že záměna obou zjevů je proto snadno možna, poněvadž anomalie ty jsou nahodilým zjevem při maceraci obje- veným a proto jsou krční obratle zřídka kdy zachovány. Swjetschnikow popisuje zajímavý případ assimilace atlasu a současné manifestace oceipitálního obratle; atlas je srostlý s os occipitale pomocí proc. paracondyloideus, kloub atlantooccipitální je volný, pro žíni prostupný, pouze v pravo dorsálně srostlý. Na cylindrických proc. para- condyloidei je exostosami naznačeno, která část přísluší proc. transversus atlasu a která proc. paracondyl. Vedle toho jsou na kosti týlní známky, jakoby 2 atlasy byly assimilovány. Mezi oběma condyli occipit. je ventrálně hrana uprostřed vyvýšená, připomínající condylus III, nad níž je kanálek, za tuberc. pharyng. a pod okrajem velkého otvoru týlního — can. intra- occipitalis. Canalis hypoglossi je na vnitřní straně v pravo 1 v levo pře- pažen. Dorsálně od cond. occipit. jsou kolem for. occipit. magn. znatelna XI. labia, na clivus a před tuberc. pharyng. slepě končící ústí can. basilaris medianus s. chordae. Na takto se manifestujícím obratli occipitálním lze tudíž dokázati přední a zadní oblouk, massae later. ve formě occipitálních kondylů, proc. transversi jsou změněny v proc. paracondyloidei. Zdvojení vnitřního ústí canalis hypoglossi ukazuje, že poslední kořen n. hypoglossus, odpovídající segmentu occipitálního obratle, nepřidružil se k ostatním kořenům, udržev svou samostatnost. Swjetschnikow vypočítává různé variace, jimiž se manifestuje- oceipitální obratel. Přední oblouk occipitálního obratle je nejlépe vy- tvořen, táhne-li se mezi condyly na kraji for. occip. magn. labium s tuberc. a fovea pro apex dentis; nad tuberc. je can. intraoccipitalis (intrabasilaris. dle Kollmanna). Canaliculus chordae ústí před tuberc. pharyng., konglomerátu tu tuberc. anteriora 4 hypochordálních zpruh do lebky za- ujmutých, kdežto can. intraoccip. začíná za tuberc. pharyng.; vnitřní ústí“ prvého je na clivus, druhého pod předním okrajem for. occip. magn. Kdežto. can. (spattum) atlantooccip. je zjevem častým, je can. intraoccip., zbytek štěrbiny mezi occipitálním obratlem a nejbližším, dříve do lebky zaujmu- tým, velmi vzácný. V tom vidí Swjetschnikow rozhodný znak. pro rozpoznání assimilace atlasu a manifestace occipitálního obratle; chybí-li otvor nad předním obloukem, je to jistě manifestace, je-li zde štěrbina, běží zde o assimilaci. Další známkou occipitálního obratle, jehož přední oblouk je atro- fický, je cond. III, nalézající se mezi condyly na předním okraji týlního. otvoru s facettou na zadní straně pro apex dentis; nad tímto condylem je vzácně, jak poznamenáno, can. intraoccipit., při assimilaci atlasu nedo- sahuje atrofie takového stupně, aby se udržela jen střední část, nad to pak je can. atlantooceipit. konstantní. ; Přední oblouk occipitálního obratle je někdy rozštěpen, mezi labia. týlního otvoru je pak zářez; je-li atrofický přední oblouk occipitálního. obratle rozštěpen, vzniknou na místě cond. III. dvě hladká tuberc. basi- laria; velmi vzácný je jeden hrbolek, mimo střední rovinu se nacházející a někdy kloubně spojený s obloukem atlasu. Méně obtíží skýtají v rozlišení assimilace atlasu a manifestace occi- pitálního obratle jiné variety v okolí for. occip. magn. Massae later. occipi- tálního obratle zračí se v occipitálních kondylech, jejichž kloubní plochy se ostře odlišují od distálních kloubních ploch atlasu; forma těchto nemění se ani při značné assimilaci, zvedají se toliko proximálně svou dorsální částí, zejména tehdy, splývá-li zadní oblouk atlasu s occiput. Konvexní jsou tyto plochy velmi zřídka. Dalším rozlišujícím momentem jsou proc. transversi atlasu, analo- gické s proc. paracondyl.; odůvodnění této analogie vidí Swjetsch- nikow v případě, kde od proc. transversus assimilovaného atlasu vy- bíhal proc. paracondyloideus, artikulující s proc. transversus epistrophei. Právě tak je proc. paracondyl. silně distálně vyvinutý proc. transversus. XI. BB) do týlní kosti zaujmutého occipitálního obratle. Proc. paracondyl. je hrbol cylndrický aneb kůželovitý, laterálně od kondylů vynikající, zřídka ve formě oblouků přímo od kondylů vybíhající; někdy má tvar nepravidelného trojhranu, basí s kondylem srostlého; artikuluje s proc. transv. atlasu. Při assimilaci atlasu je často proc. costarius atlasu atrofický, takže for. transversarlum je ventrálně otevřeno. Vlastní proc. transversus atlasu srůstá s occiput pouze svým zevním koncem, ponechávaje nad sebou can. later. pro art. vertebralis, nemajícího analoga při proc. paracondyl. Není-lh při assimilaci atlasu proc. transversus atrofický, vznikají při srůstu otvory dva: mezi os occipitale a vlastním proc. transversus. pro art. vertebr. a mezi proc. cost. a kostí týlní pro v. vertebralis, z for. hypoglossi takto do for. transversarium spějící. Dorsální oblouk atlasu je též při assimilaci atrofický, uprostřed rozštěpený; splyne-li s okrajem týlního otvoru, připomíná silně labia post. for. occip. m. a incisura margin. post. oceipi- tálního obratle. Význačna je při tom pro atlas art. vertebralis, resp. její sulcus, změněný v kanál, se sklonem posunouti se v před a splynouti s can. hypoglossi, což dosud nezjištěno; Swjetschnikow vidí v tendenci té, aby n. cervicalis I. přidružil se k n. hypoglossus. Can. pro art. vertebr. nesmí býti zaměněn s can. condyl. post., často přicházejícím při manife- staci oceipitálního obratle; dorsální ústí obou se sice místně shoduje, ven- trální však silně divergují: ústí prvého nalézá se mimo, druhého v dutině lebeční. V. Schumacher popisuje případ s uchovanými měkkými částmi, kdež varieta náhodou byla pozorována Toldtem v pitevně při praeparaci art. vertebralis. V okolí for. occip. magn. nalézají se 4 malé zpruhy kostěné, spojené vazivově s basí lebeční a sice na levé straně jedna, v pravo tři, z nichž jedna je uložena mediálně od okraje for. occipit. magn., všecky ostatní laterálně. For. occip. magn. je potud pozměněno, že ventrální volný oblouk je opatřen incis. margin. ant., jež je po stranách ohraničena tubercula basilaria, dvěma to kostěnými hrbolky, za nimiž dorsolaterálně upínají se ligg. alaria; jsou to elementy původně asi volné a teprve druhotně s okolními částmi kosti týlní splynuvší. Na clivus táhne se od této incis. margin. ant. nápadná hřebenovitá vyvýšenina, proxi- málně znenáhla střechovitě se sklánějící a mizící; na basis lebeční ze spoda odpovídá jí hluboká brázda, vyplněná z části úponem ligg. apicis dentis. Canalis hypoglossi rozdělen v pravo v užší část přední a širší zadní, v levo rozdělení naznačeno. Atlas je normální, na epistrofeu zpruha for. transversarlum pravé ohraničující je slabě vytvořena, v levo uprostřed je zastoupena vazem. Výklad tohoto případu podává v. Schumacher takto: zpruhy kostěné jsou rudimenty zadního oblouku obratlového 1 bylo by lze pomý- šleti na 3 možnosti, 1. neúplně vyvinutý atlas, 2. mezi os occipit. a atlas interkalovaný obratel, t. j. proatlas a 3. manifestaci occipitálního obratle. Prvá eventualita odpadá, poněvadž je atlas normálně uzavřen. Máme-li Rozpravy II. tř. Roč. XX, Čís. 11. . 9 PU 34 na mysli definici proatlasu, jak ji podává Swjetschnikow, není pravděpodobno, že rudimenty obratlové v daném případě jsou zbytky proatlasu, neboť jsou těsně vazy spojeny s kostí týlní, nejevíce tendence splynouti s atlasem. Na podkladu prací Froriepových a Weissovy stanoveny známky, jimiž zračí se u dospělého embryonální význam occi- pitálního obratle (Kollmann, Swjetschnikovw); dle v. Schu- machera jde v jeho případě o rudiment zadního oblouku occipi- tálního obratle, po obou stranách velkého otvoru týlního volné a stejno- směrné se zadním obloukem atlasu; kdyby byly splynuly s os occipitale, přispěly by jako značně prominující labia k prohloubení fossae condyloideae, jak je tomu u všech dosud popsaných případech manifestace occipitálního obratle. Že zpruhy nedosahují střední čáry, dalo by se vyložiti, že právě při manifestaci cecipitálního obratle incis. margin. post. považuje se za znak charakteristický, čili oblouk occipitálního obratle zůstává otevřen, jak je tomu nezřídka 1 na atlasu; na pravé straně vycházela asi ossifikace ze 3 samostatných bodů, z čehož se vyvinuly 3 samostatné zpruhy. Dále je asi pravděpodobno, že i pruhy vazivové, vyzařující do fibrocartilago basilaris, jsou nezkostnatělé zbytky rudimentárního oblouku occipitálního obratle, čemuž nasvědčuje dle v. Schumachera úpon m. rectus cap. lat. (vlastně m. intertransversarius mezi atlasem a occipitálním obratlem). Massae later. occipitálního obratle zaujímají dle v. Schu- machera mnohem větší okrsek a vedle kondylů sluší k nim přičísti i proc. paracondyloidei. Tubercula basilaria. ohraničující incis. margin. ant., sluší považovati za části oblouku occipitálního obratle přední či hypochordální, uprostřed kostěně se nespojivší. Toho dokladem jsou případy, kde přední labia for. occip. m. jsou v různém stupni vyvinuta; jsou to zpruhy, táhnoucí se ventrálně od kondylů podél for. occipit. m. a končící zduřeně v tubercula, proc. basilares, proc. papillares; ve střední jsou hrbolky ty někdy splynuly, jindy ani k sobě nedosahujíce; mezi oběma extrémy jsou četné přechody. Splynou-li tub. basilaria úplně ve střední čáře, vzniká tím tub. anterius occipitálního obratle, aneb při silném vývoji condylus tertius, mající na zadní a dolní ploše kloubní jamku pro dens epistrophei; z toho usuzuje v. Schumacher, že nejméně jeden druh condylus III. dá se odvoditi od ossifikace předního oblouku occipitálního obratle. Toho názoru byl již Chiarugi, jenž rovněž považuje tubere. basilaria a cond. tertius za různé stupně vývoje ossifikace hypochordální zpruhy occipi- tálního obratle s čímž souhlasí i jiní autoři. Kdežto obyčejně nasedají tub. basilaria na spodní plochu kosti týlní při předním okraji for. occip. magn., jež nejeví žádné incisura ant., je v případě v. Schumacherově mezi oběma tubercula defekt, do něhož zanořuje se lig. apicis dentis; po- něvadž tento vaz vyvíjí se z chorda dors., mohl tudíž defekt v okolí jeho úponu vzniknouti jedině tak, že v bezprostředním okolí chordy vyvinula se ossifikace toliko jednostranně, vytvořivšíi střechovitou vyvýšeninu; XI. 35 v. Schumacher považuje jamku tu — fossa chordae — za jedno- stranně uzavřený canaliculus chordae. Corpus occipitálního obratle — vyvíjí-li se vůbec — vyvíjí se samozřejmě v okrsku chordy, snad se v daném případě vyvinulo nedostatečně aneb se vůbec nevyvinulo, z čehož resul- tuje defekt v nejdorsálnější části basálního oddílu os occipitale. Dle tohoto výkladu příslušela by mediální střední část obraničení for. occip. magn. tělu occipitálního obratle, kdežto na tento okraj ze spoda a ventrálně nasedají labia (tub. basilaria) byla by rudimenty předního oblouku uve- deného obratle. Není dle v. Schumachera dosud embryologicky vyšetřeno, zda a do jaké míry účastní se tělo occipitálního obratle na vytvoření pars basilaris occipitální kosti u člověka; z dosavadních embryo- logických prací vyplynulo (Froriep a Weiss), že corpus occipitál- ního obratle se u různých obratlovců různě chová. Dle v. Schumachera dá se jeho případ vřaditi mezi manife- stace occipitálního obratle, běží tudíž o zjev regressivní, tím pozoruhodnější, že udržely se samostatné součásti oblouku, spojené s kostí týlní vazy; v dosavadních případech vždy šlo o splynutí kostěné; occipitální obratel nedosáhl svého nejúplnějšího vývoje, poněvadž součásti oblouku nestýkají se ve střední čáře ani ventrálně ani dorsálně. Sch werz popisuje variety v okolí for. occip. magn. na 5 lebkách; na lebce Birmana manifestuje se occipitální obratel stluštěním okrajů zmíněného otvoru zejména na straně levé (labia ant. et post. sin.). Na lepce Papuana je silně vyvinut condylus III., naznačena jsou slabě labia post., zřejma incis. margin. post. Na lebce Battaka jsou ellipsovité hrbolky po obou stranách střední roviny, tvořící zakončení bran od kondylů ven- trálně směřujících; jsou to zbytky arcevs ant. obratle occipitálního; na levé straně je canalis hypoglossi zdvojen. Na lebce Švýcara popisuje Seb werz proc. paracondyl. dexter s lehce konkávní artikulační plochou; okraje dorsální for. occip. magn. jsou ztluštělé, zřejmými sulci do fossae condyl. směřujícími ohraničené; dorsálně je okraj for. oceip. m. opatřen incis. margin. post. Schwerz cituje Friedlowskiho, jenž r. 1869 našel na 728 lebkách v 66% akcessorní hrbolky na pars basilaris a projevil mínění, že všecky lebky s podobnými variacemi pocházejí od kostnatých. lidí; Sch werz k tomu připojuje, že na lebce Švýcara jsou zkostnatělá ligg. pterygospinosa a že celá lebka vyznačuje se mocným rozvojem kostí. Podobný proc. paracondyloidevs ještě na lebce Černocha je popsán Sch wer- ze m, jenž ponechává nerozhodnuto, zda je správným mínění Koll mannovo o homologii těchto výběžků s proc. jugularis Prosimií. Dále popisuje případ assimilace atlasu, jehož obě polovice vykazují nestejný stupeň srůstu, na levé straně úplného, v pravo pouze massae later., dorsální oblouk atlasu je neuzavřen. Vlastní proc. transversus je spojen s proc. paracondyl., čímž vznikl tu sagittální kanál, jímž z for. o) XI. 36 transvers. probíhala art. vertebr. sin., odtud pak vstupovala do lebky blízko mediální roviny, obkružujíc celou délkou arcus post. Útvary, označené jako vertebra occipitalis, rozvrhuje Mannu dle jejich polohy a vztahů ku kondylům occipitálním ve tři kategorie, prae-, para- a postkondyloidní; z jím uvedených případů je zajímavý s assimi- lovanou vertebra occipitalis a současným zbytkem arcus ant. téže. V regio intercondyloidea ant. přicházejí de Ganfiniho někdy (mezi 850 lebkami 9krát, tudíž sotva v 1%), několik »m od for. occip. magn. symmetrické kloubní facetty, jež neartikulují ani s dens epistropbei, ani s obloukem atlasu: vysvětlení těchto útvarů shledává Ganfini na lebce 18leté ženy. Lig. occipit. transv. ant. (?) bylo silně vyvinuto, uprostřed jsou 2 hrbolky, sotva 1 m od for. occipit. m.; pravý hrbolek byl srostlý s apophysis basilaris, levostranný byl volně pohyblivý, na kosti týlní podmiňuje kloubní facettu. Vysvětlení podává pozorování Lachiho, jenž zjistil, že na tvorbě lig. occip. transv. ant. účastní se chrupavka, jež ovšem snadno může se přetvořiti v samostatnou aneb s occiput splynulou kůstku.: -Gamfin1i -popírá "théomi "R'omitihio- 1 BaGanhto, dle nichž condylus III, identický s proc. basilares, dá se srovnati se střed- ním či nepárovitým tuberculum occipitálního kondylu želv (Ro mit), se středním zvláštního kondylu hadů (Tofani); popírá i názor Do- rellův, dle něhož vzniká condylus III ektopií lebeční epifysy dens epistrophei, přidržuje se zcela Lachiho a Chiarugiho, dle nichž proc. basilares jsou zbytky arcus hypochordalis occipitalis. Podepřena je tato theorie právě případem Gan finiovým, kde je levostranný proc. basilaris volný; může-li se arcus hypochordalis segmentu occipitálního obratle objeviti a individualisovati jako condylus III aneb jako proc. basi- lares, je pochopitelno, že jsou tyto abnormní útvary nezávisly na occiput. Giuffrida-Ruggieri popisuje splynutí levé 1 atlasu s occiput, pravá 4) chyběla úplně; semiatlas má neúplný proc. transvers., poněvadž přední jeho zpruha chybí, jsouc nahražena trnovitým výběžkem z kosti týlní vycházejícím; for. transversarium je laterálně neuzavřeno, menší než normální, poněvadž art. vertebralis jím nemusí probíhati; skutečně není mezi atlasem, jeho zadním obloukem a occiput žádného otvoru; for. trans- vers. je nahraženo otvorem mezi spodní částí zadního oblouku proc. trans- vers. a můstkem od uvedeného oblouku k massa lat. se táhnoucím — for. subtransversarium. Dixon demonstruje 7 lebek s manifestacemi oceipitálního obratle; má za to, že tělo tohoto obratle sluší snad hledati v malé kůstce, jež se na- lézá na hrotu proc. odontoideus epistrophei; časné objevení se této kůstky, jakož její ossifikace ze dvou center nasvědčují tomu, vylučujíce ji ze řad obratlových epifys, mezi něž se obyčejně klade. Poněvadž přední konec chorda dorsalis je s počátku uložen dorsálně od chrupavčitého basioccipi- tale, nikoli v něm zaujmut, lze oprávněně na uvedeném místě hledati tělo oceipitálního obratle. 4] I Hrdlička sděluje případy abnormální artikulace a spojení atlasu s kostí týlní a rozvrhuje je v 6 skupin: 1. relativně nejčastější jsou případy pathologické, jako resultát zánětlivých pochodů, přicházejících u různých ras (na př. na lebce Pueblo Indiána), 2. žádná ankylosa, abnormní kloub mezi částí oblouku atlasu a occipitale, vytvořen za normálním kondylem, kosti jsou normální (vzácné — na deformované lebce peruvianského dítěte); 3. kloubní spojení aneb splynutí mezi jedním aneb zřídka mezi oběma příčnými výběžky atlasu a proc. paracondyloidei aneb jiným: výběžky kosti týlní; 4. abnormní časné splynutí dobře vyvinutého atlasu s kostí týlní (vzácné); 5. někdy přichází anomální splynutí více méně neúplného atlasu s kostí týlní, pravidlem pak je dorsální oblouk atlasu detektní; 6. někdy jsou před for. occip. magn. jeden nebo dva výběžky splynulé s basí kosti týlní; jsou to snad zbytky ventrálního oblouku atlasu aneb proatlasu. Další vyšetření jsou dle Hrdličky žádoucí. Inhelder popisuje na lebce dorostlého muže šupinový šev, ohra- ničující dorsálně for. occip. magn.; počíná v levo, probíhá jako zevní okraj levé neurapofysy s naznačeným příčným výběžkem, pak jako levý okraj trnového výběžku nazad, dosahuje v ostrém úblu crista occipit. ext., obrací se v stejném úhlu v pravo, tvoře tak trnovitý zub, na němž se nalézá zmí- něná crista, načež pod R úhlem se v pravo ztrácí. Kdyby dosahoval šev ten tak daleko v pravo jako v levo, byla by tu překvapující podobnost s obratlovou neurapofysou, s výběžkem trnovým, naznačenými příčnými a dolními kloubními (v pravo 6 mm od opisthion je valovitá podlouhle ovální kloubní ploška). Varieta tato dá se vyložiti jako zbytek po atlasu, zaujmutého do kosti týlní; poměrně vzácné os Kerkringi u člověka je dle všeho zbytek „proatlasu““, jenž velmi záhy splývá se supraoccipitale. Glaesmer-ova popisuje případ synostosy atlantooccipitální s ne- úplně zachovanými měkkými součástmi; při praeparaci se ukázalo, že je silně vyvinut mediální oddíl m. rectus capitis post. maj.; tato pars med. není jednoduše hypertrofickou, nýbrž zde jde o skutečně nově vytvořená vlákna svalová. Příčiny těchto synostos rozvrhuje na: 1. pathologické, a) tlakové (kongenitální, intrauterinní a akvirované, traumatické); b) zánětlivé; 2. morfologické: a) kaudální posunutí hranic lebečních, b) odeznívání někdejšího postupu vzniku kosti týlní, tudíž nahodilé va- riace. Glaesmer-ova oceňuje tyto jednotlivé příčiny a zařazuje svůj případ do kategorie druhé. Jak z poměrů svalových lze souditi, jde zde o vztah organofunkcionální, příroda přenáší funkci kloubu atlanto-occipi- tálního na atlanto-epistrofeální, což směřuje dle autora k tomu, aby vy- loučen byl vůbec kloub prvý a jeho funkce aby přenešena byla zejména na druhý a též na celou krční část páteře; dle toho propadá kloub allanto- oceipitální nečinnosti i není vůbec potřebí, aby se přeměňoval atlas v epl strofevs, čímž odmítá Glaesmer-ova theori Bolkovu. Z hteratury budiž ještě stručně zmíněno o pracích, jež dotýkají se canalicujus chordae. Pern a uvádí různá udání autorů o poloze canalic. DSE 98 chordae = can. basilaris med., z nichž plyne, že je to kanálek, jenž začíná několik »m od předního okraje for. occip. m., probíhá longitudiálně a končí slepě jedním i dvěma otvory na spodní straně basioccipitale. Dle uvedených případů přichází u dospělých ve 2:47% (na 5212 lebkách 129x), u dětí v 422% (na 213 lebkách 9x). Na 1446 lebkách zjistil Perna 35x can. basil. med. o průměru 2 wm; širší než 2 wm byl can. basil. med. 11x, 3x, inf., ostatní uniperforatus; ve 142 případech nedosáhl kanálek prů- měru 2 zum, ve. většině z nich byl vyznačen jako jamka blíže margo ant. for. occip. magn.; tím dospívá k 248%. Pern a zmiňuje se 0 2 případech S varietou inf. a úniperforatus. Na lebce dospělého, snad Cikána, začíná zmíněný kanál širokým otvorem ve vzdálenosti 5 mn od předního okraje for. oce. m., proniká na vzdálenost 15 mm kostí dorsoventrálně a proximo- distálně, vyúsťuje na ventrální straně, bezprostředně před tuberc. pha- ryngeum. V druhém případě je kanál nápadný svou formou a rozměry: začíná jamkou 24, "m širokou, uloženou 2m od ventrálního okraje vel- kého otvoru týlního, prostupuje podélně směrem ventrálním apophysis basilaris 1 lamina guadrilatera ossis sphenoidals (dle nomenklatury P e r- novy) a má délku 30 mm; končí zdánlivě v jamce v sella turcica, do níž ústí can. craniopharyngeus. Can. basil. med. směřuje od for. occip. magn. nejdříve ventrálně, táhne se pak před tuberc. pharyng. těsně při povrchu basiooccipit., proráží pak šikmo vystupujícím směrem praebasi- occipitale a corpus ossis sphenoidalis. Na povrchu base lebeční odpovídá kanálku tomu crista od tuberc. pharyngeum ventrálně směřující. Na zá- kladě sagittálních řezů embryem lidským asi z 3. měsíce dlužno s Pernou na can. basil. med. rozeznávati dvě části; korrespondující s postbasiocci- pitale a s basipostsphenoidale. Několik m od předního okraje for. oce. magn. vniká chorda do basioccipitale, sestupuje šikmo na stranu vem- trální, kdež dostává se do perichondria před pozdějším tuberc. pharyng. Dále v před vniká do praebasioceipitale, směřuje šikmo nahoru k sella turcica, kdež různým způsobem končí (Froriep). Z těchto poměrů odvozuje Perna různé varianty can. basilaris med.; týž není jedno- duchým cevním kanálkem, určeným pro prostup emissarií, nýbrž je zbytkem kanálu chordy, čemuž svědčí jeho poloha a přesné napodobení průběhu ductus, v němž je zaujmut v chrupavce sphenoococipitální hlavový konec chordy. Fossula pharyngea dá se vyložiti jako zbytek chordálního kanálu, jenž vrývá se do perichondria na ventrální straně praebasioccipitale, po- strádaje na své ventrální straně stěny, poněvadž hypocbordální zpruha Froriepova je nedostatečně vyvinuta. Výsledky. Ve shodě s Froriepový mi pracemi lze i u člověka dokázati, že v prvém základu occipitální krajiny je naznačena stopa složení z jednot- livých obratlů, ovšem nikoli tak určitě, jako u přežvýkavců; Eroriep 2 99 formuluje svůj názor větou: „einen in gleicher Hóhe mit dem Zwischen- raum zwischen Zwei segmentalen Nerven gelegenen Abschnitt eines un- gegliederten aus perichordalem Mesoblastgewebe bestehenden Axenskelettes darf mann Wirbel nennen““. Spinální oddíl lebeční representuje nepochybně vertebrální část lebky, vznikaje z přetvoření základů obratlových, po- kračujícího onto- i fylogeneticky kaudálním směrem, zároveň s redukcí nejpřednějších kraniálních základů. V rozsahu prvých dvou kořenů n. hypoglossus nenacházíme u člověka žádné patrné segmentace, za to je poslední, zároveň nejsilnější kořen od- dělen primitivním obloukem obratlovým, od něhož proximálně nalézá se zdánlivě nerozčleněný oddíl (Froriepův scheimbar ungeglederter Abschnitt) krajiny occipitální. Pokud jde o přeměnu stadia primitivního v přechodní a tohoto ve stav definitivní, nebylo lze na neúplné serii embryí člověčích a na výhradně více méně příčných řezech dospěti k tak ucelenému a všemi fasemi doloženému obrazu, jaký nastiňuje o vývoji krajiny té u bílé krysy Weiss; než získané poznatky přece jsou postačitelny, aby přispěly k osvětlení vzniku některých, pravidlem nahodile zjišťovaných zjevů manifestace occipitálního obratle v poměrech definitivních, a to po stránce ontogenetické, což dosud se nestalo, jak poznamenává v. Schu- moa che, Na obloukových massách occipitálního obratle a atlasu lze zjistiti laterálně vynikající výběžky, jež jsou si u obou obratlů velmi podobny, tvoříce základ pro výběžky příčné. Massy ty, spojené navzájem hustým mesenchymem, dávají původ z occipitálního obratle kondylům occipitálním, při čemž udrží se na spodině chrupavky základu oceipitálního po stranách dva hrbolky, jež jsou navzájem spojeny vazivovou zpruhou hypochordální; analogicky zakládají se massae lat. atlantis. Ve zhuštěném mesenchymu dorsálně od chorda dorsalis objeví se bilaterální chrupavčitá centra pro tělo atlasu a epistrofeu, s počátku isolo- vaná; později splynou obě centra jednoho obratle ve střední čáře v chru- pavku jednotnou, jíž chorda směrem proximodistálním šikmo dorsálně pro- bíhá, posléze splyne základ pro tělo atlasu se základem pro tělo epistrofeu; mezi oběma obratli původně široká štěrbina nabude postupně tvaru ellipso- idního, až redukována je postupně na vrstvu vazivovou; 1 v pozdějších stadiích lze dle zevně se nalézajících ryh a histologického obrazu dokázati hranice mezi oběma obratli. Mezi chrupavkou occipitální, jež ve svém distálním oddílu vzniká z obloukových mass occipitálního obratle a jeho hypochordální zpruhy, a základem pro tělo atlasu objeví se později než tělo tohoto obratle opětně bilaterální chrupavčitý základ pro čělo obratle occipitálního. Pro ocenění vývojových poměrů této krajiny je směrodatno, že těla obratlů krčních 1 obratle occipitálního zakládají se v zhuštěném mesenchymu — v určitém časovém postupu za sebou — dorsálně od chorda dorsalis, jež teprve v dalších fásích dostává se do splynulých chrupavčitých základů těl obratlových. Již XI. 40 tato okolnost sama o sobě vylučuje účast těla occipitálního obratle na vytvoření chrupavky occipitální, resp. jejího ventrálního okraje for. occip. m., jenž od počátku nalézá se ventrálně od chorda dors. Základ pro tělo oceipitálního obratle splývá velmi záhy s tělem atlasu, ač dají se mezi nimi zjistiti jak z poměrů tvarových, tak zejména ze skladby přesné hranice. Z těchto nálezů plyne, že corpus defimitivního epistrofeu s jeho zubovitým výběžkem vzalo původ ze 3 těl obratlových: obratle occipitálního, atlasu a epi- strofeu, při čemž dens epistrophei je tvořen tělem obratle occipitálního a pro- ximální částí těla atlasu. Jsou tudiž u člověka do lebky zaujmuty pouze oblouky oceipitálního obratle, kdežto jeho tělo splývá s tělem atlasu; nález ten nesouhlasí ani s údaji Hagenovými, ani Leviho, za to od- povídá v podstatě poměrům, jak je stanovil Weiss u bílé krysy Hagen kostruoval modell embrya 17 mm dlouhého, vedle toho vy- šetřoval embrya 109225 mm i udává: dle názoru dnes všeobecně při- jatého a zdůvodněného H. Můllerem je dens epistrophei tvořen tělovými základy 1. a 2. krčního obratle; oporou je, že chorda dorsalis probíhá zubovitým výběžkem, zároveň objevují se tu dvě centra ossifi- kační, uložená nad sebou. V okrsku atlasu a epistrofeu počíná se vytvářeti chrupavka tak, že z prvoobratlů prostírají se mezi chordou a prvosegmenty massy mesenchymové; pak objeví se jak v okrsku atlasu, tak v okrsku epistrofeu bilaterální centra, jež neodlišují se velikostí od center ostatních obratlů krčních. Bilaterální středy chrupavčité hned nesrůstají; nedá se ani u atlasu ani u epistrofeu v žádném stupni vývoje dokázati jednotné tělo obratlové jako u obratlů ostatních. Naproti tomu srůstají bilaterální základy epistrofeu se souhlasnými atlasu se stran, kdežto rozhraničující vrstva v střední rovině se udrží; plyne z toho, že dens epistrophei vznikl z okrsku těla epistrofeu a s ním srostlé části těla atlasu. Condyl occipitales tvoří hlavní součást occipitální chrupavky; jsou uloženy nad massae later. atlasu; v předchrupavčitém stadiu nalézají se na tomto místě bilaterální centra chrupavková; u 17 mm dlouhého embrya mají kondyly svůj definitivní tvar a artiku'ují v rozsáhlé míře s atlasem; šupiny occipitální chovají se jako zadní výběžky obratlové, velikost jejich proti tomuto pojmutí nesvědčí, poněvadž výběžky atlasu i epistrofeu ostatní obratle krční svými rozměry též převyšují. Na přední hraně šupin jsou již veškery zvláštnosti vyvinuty na př. proc. jugularis a intrajugularis. Na kořenu ševpiny occipitální je dle Hagena canalis hypoglossi jako ventrálně Široce otevřená brázda, jež s laterálně uloženou incis. jJugu- laris odpovídají sulcus n. spinalis vertebrae. Zpruhou chrupavčitou je canalis hypoglossi druhotně překlenut v kanál. Se zřetelem k nedostatečným poznatkům o vývoji chondrocrania u ssavců rekonstruoval Levi chondrocranium u čtyř lidských embryí (13, 14, 17 a 18 mm); z obsáhlé práce stačí toto uvésti: Vývoj oceipitální krajiny skýtá mnoho podobností s vývojem páteře; je tu zřejmě založen XI. 41 obratel (occipitální) párovitého původu a kraniálně oddíl, jenž jeví sice některé znaky z vývoje obratle, vznikl však, jak se zdá, splynutím něko- lika základů obratlových, jejichž počet je nejistý. Occipitální krajina vykazuje v prvých stadiích svého vývoje vztahy k chorda dors. právě jako páteř. Condyli occipitales, dosahující na definitivní lebce mnohem většího rozsahu než na chrupavčité, vznikají z kaudálního oddílu střední části, z těla occipitálního obratle; byla-li by tato domněnka potvrzena, odpovídala by pars basilaris zdánlivě nerozčleněnému oddílu lebky embryo- nální. Na zevní straně portio lat. mocně vynikající příčná hrana vzniká z oblouku occipitálního obratle a dává původ proc. jugularis. Těmito nálezy dochází svého potvrzení věta Fror1iepova, že occipitální kra- jina představuje u člověka pravý spinální oddíl lebky. V další své práci studoval Levi otázku vývoje krajiny occipitální komparativně-anatomicky, aby objasnil anatomické variace v krajině té přicházející. Z vyšetření jeho na materiálu lidském budiž uvedeno : u embrya 13:5 zem nalézá se ve výši 1. cervikálního nervu, mezi obloukem prvého obratle a základem occipitálním zona, obklopující chordu a táh- noucí se bez hranic až k základu occipitálnímu, kdežto oblouk prvého obratle je od tohoto dobře oddělen. Plotna occipitální je tvořena 2 zá- klady, uloženými po stranách chordy, podobné skladby, jaké jsou těla obratlů cervikálních, jež nejsou ještě chrupavčitá. Na ventrální straně těchto základů táhne se hypochordální oblouk. Oblouk oceipitální je založen, těla tohoto obratle, více méně rudimentární, splynula v jednotnou massu, jež je hlavním základem ploténky occipitální. U embrya 25 mm zasahuje hrot zubu epistrofeu až do roviny plotny occipitální, není s ní však v kontaktu. Dle Leviho zdá se býti dokázáno, že u mnohých specií kaudální část základu occipitálního, precisněji část těla occipitálního obratle, assimiluje se zubu epistrofeu. Z literatury, jež na člověka se nevztahuje, budiž stručně zmíněna práce Weissova.a Gauppova. Weiss vyšetřoval vývoj occipitální krajiny na úplné seru embryí bílé krysy 1 shledal, že v okrsku mezi základem atlasu a occiputu vyvíjí se z perichordální vrstvy základ rudimentárního postoccipitálního těla obrat- lového, jenž přemění se v chrupavku, srůstá s tělem atlasu a tvoří hrot dens epistrophei; tento základ je buď rudiment proatlasu aneb rudimentární tělo occipitálního obratle. Pokud jde o základ occipitálního obratle, vyvíjí se tu hypochordálně založený oblouk bez těla obratlového a je zaujmut do lebky. Hlavní závěry Gauppovy jsou: Chrupavčitý atlas vzniká u echidny jako u ostatních ssavců splynutím obou vystupujících částí prvního primitivního oblouku obratlového s hypochordální zpruhou, jež chrupavkovatí ze 2 center; ve stadiu vazivovém dá se zjistiti základ rudi- mentu žeberního, úplně pak zacházejícího. Dens epistrophei zaujímá v sobě netoliko tělo I. obratle, nýbrž materiál před tímto uložený, snad DS 42 i příslušející k základu base lebeční; dens epistrophei amniot není asi všude rovnomocný, jeho rozsah až na basis lebeční představuje stav původnější, z něhož u mnohých sauropsid 1 ssavců nastala redukce. Dens epistrophei amniot a lig. apicis dentis představuje nejpřednější, redukcí ztenčený konec páteře, v němž je zaujmut ještě větší počet těl obratlových, a to těl takových obratlů, jejichž ostatní součásti — oblouky, hypochordální zpruhy — došly upotřebení při stavbě occipitální krajiny lebeční. Nálezy u Sphenodon, Sauria a krysy (Weiss) svědčí názoru, že v dens je zaujmuto vedle těla prvého spinálního ještě tělo nejméně jednoho occipitálního obratle. Je zajímavo, že u stadií výše popsaných zasahuje hrot epistrofeu značně proximálně do for. occipit. magnum; ventrálně šikmo seříznutá plocha hrotu epistrofeu artikuluje s oblým ventrálním chrupavčitým okrajem otvoru týlního; kloubní tato štěrbina souvisí někdy až s dutinou mezi ventrálním obloukem atlasu a dens, v pozdějších stadiích, kdy dens epistrophei nalézá se distálněji, ustupujíc řídkému vazivu. Tato zvláštní, od definitivních poměrů odlišná poloha hrotu se zřetelem k chrupavce occipitální dala by se snad vyložiti značným sklonem hlavy směrem ven- trálním. Z nálezů, učiněných na foetech a dětských lebkách, praeparovaných za čerstva aneb vymacerovaných, plyne, že již v těchto stadiích přicházejí případy assimilace atlasu i manifestace occipitálního obratle, a sice ve formě hemiatlasu srostlého, resp. zřejmě vyznačených proc. paracondyloidei, artikulujících s proc. transversi atlasu, 1 sotva naznačených; v literatuře, mně přístupné, nenašel jsem případů obdobných, u novorozenců popsaných. Can. hypoglossi bývá již v těchto stadiích přepažen vazivově 1 kostěně. Pokud jde o for. occip. magn., dají se vystihnouti některé variety v poměrech definitivních poměry trojhranných chrupavek, vsunutých mezi occipitale lat. a sguama occipit., k dorsálnímu okraji zmíněného otvoru; hrbolky na okraji tom, nalézající se v různé, často nestejné vzdá- lenosti od čáry střední po obou stranách, vznikají asi jako stopy splynutí occipitale lat. a šupiny týlní na místě okraje mizící chrupavky; dosahují-li chrupavky svými okraji až k střední čáře, sbíhajíce se v ostrém úhlu, je tím dána možnost vývoje zářezu na jinak hladkém dorsálním okraji for. occip. magn. Tyto poměry osvětlovaly by existenci dorsálního oblouku occipitál- ního obratle, jenž byl by tvořen mediálním oblým. hladkým okrajem occipitale lat., ohraničeným zevně určitější ryhou, a okrajem zmíněných chrupavek, analogických střední chrupavčité části dorsálního oblouku atlasu. Máme-li na mysli v poměrech definitivních případy již vyslovené, zji- štěné na praeparátech získaných macerací, dají se rozvrhnouti ve 3 skupiny: a) Assimilace atlasu, jako zjev nedostatečné differenciace prvého obratle cervikálního, nastupuje obyčejně v různé intensitě, při čemž může poloha atlasu býti posunutím i otočením pozměněna; zcela ve shodě s ná- zorem Bolko vý m lze rozeznávati atlas jednoduše s kostí týlní slepený; XI. 43 jde tu pravidlem o srůst klouby atlantooccipitálními a oblouky atlasu s okrajem velkého týlního otvoru. Nezřídka nalézají se distální kloubní plochy atlasu v nestejné rovině frontální 1 horizontální, sklon jejich pak je více méně šikmý. V našich případech jsou pozoruhodny ty, na nichž při srůstu též příčných výběžků atlasu se spodinou kosti týlní jsou s okrajem for. jugulare splynulé v širší lamellu zvětšené proc. costari; Swjetsch- nikow vyzvedá, že jsou při assimilaci atlasu vždy redukovány; srůstají na jedné i na obou stranách. Dorsální oblouk assimilovaného atlasu bývá defektní. Konečnou fasí assimilace atlasu je jeho inkorporace v kost týlní úplná aneb hemiatlasu, kdež zejména jsou zašlé součásti kloubů atlanto- occipitálních, takže oblouky atlasu sesilují okraj for. occip. m. V souhlasu se Swjetschniko we m lze při assimilaci atlasu vždy dokázati zbytek širokého spatium atlantooccipit. jako štěrbinu i pouhý kulatý otvor. b) Mamifestace oceipitálního obratle, zjev to, při němž objevují se stopy embryonálně založeného occipitálního obratle, zračí se nejčastěji „vývojem proc. paracondyloidei, jedno- i oboustranným, jež spojují se s analogickými výběžky na proc. transversi atlasu, vazivově, kloubně i synostoticky; dále objevují se proc. basilares, jež mohou splynouti v jed- notný condylus III. Častým je při tom rozdělení can. hypoglossi. Prostoru atlantooccipitálnímu odpovídající štěrbina mezi obratlem occipitálním a nerozčleněnou částí basioccipitale, nalézající se jako canalis intrabasi- laris dorsálně za tuberc. pharyng., je velmi vzácná a zjištěna v našich případech určitá její stopa na basi condylus III. Dorsální oblouk occipi- tálního obratle rýsuje se na okraji for. oceip. magn. jako labia post. c) Assimilace atlasu může se současně objevitií s mamifestací occibitál- ního obratle; assimilace je realisována srůstem analogickým jako v pií- padech čistých sub a) 1 se zjevy redukce atlasu, manifestace proc. para- condyloidei, volnými aneb spojenými se souhlasnými výběžky na proc. transv. atlasu; někdy jeví se manifestace jenom těmito výběžky a jejich srůstem assimilace. Ze statistiky případů, vyšetřovaných pořadem systematickým, plynou tyto důsledky: 1. For. occíh. magn. vyznačuje se nápadnými individuálními různostmi, pokud jde o tvar, velikost a jeho bezprostřední okolí; tak může býti okraj ztluštěn aneb velmi tenký; dorsální okraj je často opatřen sesilujícími hrbolky, někdy drsnými políčky, buď stejně anebo nestejně vzdálenými od mediální roviny; ve střední čáře, jindy mimo ni je někdy naznačena incis. margin. post. Tvar. for. occip. magn. může býti ovální, kulatý, zaobleně čtyrhranný, ve své ventrální části súžen prominujícími kondyly a při nestejné prominenci anebo jednostranné asymmetrický; kondyl týlní může do velkého otvoru týlního vynikati svou částí ventrální, střední 1 dorsální. Nesouměrné je for. occip. m. i tehdy, je-li jedna polovice širší aneb okraj silněji vykrojen. 44 2. Že canalis hypoglossi je soubor foramina intervertebralia, do- svědčují přepážky v něm vazivové 1 kostěné. Can. hypoglossi sin. byl v 59 případech jednotný, v 17 neúplně a v 21 úplně rozdělen; analogicky je can. hypoglossi dext. v 60 případech jednotný, v 15 neúplně a v 21 úplně rozdělen; vzájemný vztah na obou stranách je velmi rozmanitý. Vysky- tuje se tudíž přepažení can. hypoglossi úplné as v 24%, přepažení vůbec V587% (dle Plour1er0.v y učebnice asi. v. 15%). Přisrozděleném cant hypoglossi běží pravidlem o menší kanálek proximoventrální a větší disto- dorsá'ní, což je ve shodě s tím, že kořenům n. hypogl., jak již výše podo- tčeno, distálně na síle přibývá, kořen nejdistálnější pak bývá nejmohutnější; ve 2 případech bylo zjištěno, že distální kanál byl menší ventrálního. Ve větším kanálku bývá někdy podružně odštěpen ještě jeden menší, takže pak snad každý z obvyklých tří kořenů má svůj vlastní prostup. Ventrální část can. hypoglossi může býti vytažena v jemnou skulinu, jež snad je prvým náběhem, aby vytvořil se samostatný kanálek. Vedle přepážky kostěné, jak uvedeno, přichází 1 vazivová, již lze považovati za poslední zbytek přepážky vůbec. Can. condyloidevs bývá spojen s can. hypogl., tento pak s for. jugulare, takže je can. hypoglossi použito jako venosní dráhy odvádějící krev z dutiny lebeční na venek; v jednom případě zastoupen byl can. condyloideus několika kanálky, spojenými s can. hypoglossi. 3. Condyli occipitales jsou ve své formaci, velikosti 1 vzájemných vztazích rozměrových značně měnlivy; vedle typického tvaru je častou forma uprostřed súžená a více méně širokou drsnou hranou zde opatřená; opačně je styčná plocha právě uprostřed nejširší. Od vysokých hrbolů kloubních, silně konvexních až skoro v úplně ploché jsou četné přechody, právě tak jako ve tvaru od elliptického, k oválnímu s užším koncem ven- trálně, jindy dorsálně směřujícím, ke kulatému 1 zaobleně trojhrannému; v souhlasu s výškou je různý stupeň sklonu kloubní plochy se strany laterální k mediální. Variace tyto týkají se různých individuí, než i na téže lebce, jako při can. hypoglossi, mohou na obou stranách býti poměry odlišny. Jeden kondyl často přesahuje druhý svou délkou, zejména má na tento rozměr vliv, je-li vyvinut silněji proc. paracondyloidevs. Dorsální část hrbolu týlního je často vyhloubena a na okrajích valovitě zvýšena. Od ventrálních okrajů oceipitálních kondylů táhnou se směrem k tuberc. pharyng. více méně ostře vyznačené hrany, končící někdy blíže střední čáry v proc. basilares, jež mohou splynouti v jednotný condylus III. jako při zřejmé manifestaci occipitálního obratle. Kdežto zmíněné hrany nejsou řídkými, objevují se zmíněné hrbolky a condylus III. poměrně vzácně; srovnáme-li tyto nálezy s výše popsanými za vývoje, souhlasí s údaji Lachiho, Chiarugiho a Musumeciho, že condylus III. odpovídá části primitivního occipitálního obratle, a sice jeho přednímu oblouku, resp. hypochordální zpruze. XI. 45 4. Canaliculus chordae (= can. basilaris med.) udržuje se buď jako pouhá jamka aneb kanálek kratičký 1 delší (6—15 zwm), uložený svým začátkem v různé vzdálenosti od ventrálního okraje velkého týlního otvoru; čím je tento okraj tenčí, tím je persistence canalic. chordae méně častou; může býti znatelno i vyústění proximálnější na clivu a na basi ventrálně od tuberc. pharyng. V jednom případě nalézal se na clivu kolem místa ústí kostěný výběžek, vzniknuvší as na podkladu perichordální ossifikace. 5. Jak bylo v rozboru literatury rozvedeno, určuje Bolk na atlasu řadu znaků svědčících redukci; variace rázu atavistického spočívají v tom, že objevuje se dorsální a vzácněji laterální zpruha, jež mění sulcus pro art. vertebralis v canalis; vzhled těchto zpruh je různý: jsou to pruhy vazi- vové, více méně vyvinuté hrbolky, za čerstva spojené vazivově a konečně různě silné a široké zpruhy kostěné; progressivní tendence jsou variace postihující proc. costarius, jenž je zastoupen pruhem vazivovým, až i úplně chybí, defektní dorsální oblouk. Domněnku Bardelebenovu, zda by redukce dorsálního oblouku nemohla býti nezávislou na redukci celého obratle, lze podepříti skutečnými nálezy: dorsální oblouk zeje, současně pak může býti vyvinuta dorsální zpruha. Zvláštní pozornosti zasluhují případy assimilace atlasu se současnými zjevy manifestace occipitálního obratle; se stanoviska Bolkova, že hranice kraniovertebrální kolísají, jevíce snahu distálně se posunovati, dají se tyto případy stěží vyložiti; v manifestaci occipitálního obratle máme před sebou různě odstíněné stupně fylogeneticky starších branic, v assimilaci atlasu a v konečné jeho totální inkorporaci v kost týlní pro- spektivní potenci, směřující k tomu, aby kraniovertebrální hranice se posunuly mezi 1. a 2. segment krční; kam vřaditi srůst epistrofeu a 3. krč- ního obratle? Vyskytují-li se případy s variacemi pro- a regresivními současně, dají se ve své intensitě obtížně rozlišiti a oceniti po té stránce, jak vzájemně na sebe působí a převaha kterého zjevu přichází určitěji k platnosti. Je tudíž oprávněn jedině závěr, že jde o variace hranic lebky u člověka, jež vyplývají z redukce atlasu aneb z manifestace occipitálního obratle, aniž tím dotýkáme se problému fylogenetického; /ypothetický názor Kollmannův 0 existenci ocevpitálního obratle je vyšetřením po- měrů embryologických podepřen potud, že primitivní. obratel ocevpitální se zakládá a že jeho deriváty se různým způsobem mamifestují v poměrech defimtivních v okolí for. occip. magnum. Použitá literatura. 1. Filatoff D., Die Metamerie des Kopfes von Emys lutaria — Morphol. Jahrb. 1908. 2. Kollmann J., Varietáten an der Wirbelsáule des Menschen und ihre- Deutung. Verhandl. der Ges. d. Naturf. u. Arzte, Stuttgart 1906. 3. Kollmann J., Vananteu am Os occipitale, besonders in der Umgebung des Foramen occipitale magnum. Ergánzh. z. Anat. Anz. 1905. 4. Froriep A., Ueber ein Ganglion des Hypoglossus und Wirbelanlagen in der Occipitalregion. Arch. f. Anat. u. Entwickgesch. 1882. 5. Froriep A., Zur Entwickelungsgeschichte der Wirbelsáule, insbeson- dere des Atlas und Epistropheus und der Occipitalregion I. — Arch. f. Anat. u. Ent-- wickgesch. 1883. 6. Froriep A., dto II. Beobachtung — dto 1886. 7. Froriep A., Die occipitalen U wirbel der Amnioten im Vergleich. mit denen der Selachier. — Ergánzh. z. Anat. Anz. 1905. 8. Fischer E., Das Primordialeranium von Talpa europaea. — Anat. Hefte Bd. XVII. 1901. 9. Fischel A., Verhandl. d. Ges. d. Naturf. u. Arzte, Stuttgart 1906: (diskusse). 10. Bolk L., Zur Frage der Assimilation des Atlas am Schádel beim Menschen. — Anat. Anz. 1906. 11. v. Bardeleben C., — Merkel — Bonnet Ergebnisse 1906. 12. Bolk L., Ueber eine Wirbelsáule mit nur sechs Halswirbeln. — Morphol.. Jahrb. 1902. 13. Kollmann J., Varianten am Os occipitale, besonders in der Um- gebung des Foramen occipitale magnum. — Anat. Anz. 1907. 14. Dwight Th., The Diagnosis of Anatomical Anomalies causing Mal- position of the Head and Distorsion of the Face. — Journal of Med. Research 1902.. (Merkel-Bonnet Ergbn. 1905.) 15. Swjetschnikow, Ueber die Assimilation des Atlas und die Mani- festation des Occipitalwirbels beim Menschen. — Arch. fůr Anat. u. Phys. 1906.. (Anat. Abth.) 16. Gau pp E., Die Metamerie des Schádels. — Merkel-Bonnet Ergbn. 1897.. 17. Gau pp E., Alte Probleme und neuere Arbeiten úber den Wirbel— tierschádel. — Dto 1901. 18. Gau pp E., Die Entwickelung des Kopfskelettes. — Hertwigs Handb. der Entwick. der Wirbeltiere 1906. 19. Baur G., Ueber den Proatlas einer Schildkróte. — Anat. Anz. 1895.. 20. Weiss A., Die Entwickelung der Wirbelsáule der weissen Ratte,. besonders der vordersten Halswirbel. — Ztschr. f. wiss. Zoologie 1901. DSK 47 21. Swjetschnikow, Ueber die Variationen des Occipitalwirbels. — Anat. Anz. 1908. 22. v. Schumacher S., Em Beitrag zur Frage der Manifestation des Occipitalwirbels. — Anat. Anz. 1907. 23. Schwerz Fr., Ueber einige Variationen in der Umgebung des Fora- men occip. magn. — Anat. Anz. 1908. 24. Mannu A., Suirudimenti della vertebra occipitale nel cranio umano. — Atti della Soc. Rom. di Anthrop. 1907 (Ctbl. f. Anthrop. 1909, Merkel-Bonnet Ergebn. 1907). 25. Ganfini C., Ueber einige Gelenkfacetten der Basis occipitalis und ihre Beziehungen zu den Proc. basilares. — Monit. zool. ital. 1906 (Merkel-Bonnet Ergbn. 1906, Waldeyers Jahresber. 1906). 26. Giuftfrida-Ruggieri, Foramen subtransversarium des Atlas. Monit. zool. 1906 (Merkel-Bonnet Ergbn. 1906). 27. Dixon A. Fr., Some specimens showing indications of the presence of an occipital vertebra. — Trans. Royal Accad Med. Irreland 24. (Schwalbe's Jahresber. 1907). 28. Hrdlička A., Anomalous Articulation and Fusion of the Atlas with the Occipital Bonne. — Washington Med. Annals III. 29. Inhelder A., Mitteilungen ůúber Neurapophysen des „Proatlas“ in der Hinterhauptsschuppe des Menschen. — Anat. Anz. 1910. 30. Glaesmer Ema, Die Atlanto-Occipital-Synostose. Ueber ihre pathol. oder morphol. Ursachen auf Grund eines Weichteilpráparates. — Anat. Anz. 1910. 81. Perna G., Sul canale basilare mediano e sul significato della fossetta faringea dele" osso occipitale. — Anat. Anz. 1906. 31. Hagen W., Die Bildung des Knorpelskelettes beim menschlichen Embryo. — Arch. f. Anat. u. Entwickg. 1900. 83. Levi G., Beitrag zum Studium der Entwickelung des knorpeligen Primordialcraniums des Menschen. — Arch. fůr mikr. An. u. Entwicke. 1900. 834. Levi G., Studi anatomici ed embriologici sul'osso occipitale. — Arch. italiano di anat. e di embriol. 1908. 85. Gau pp E., Ueber Entwickelung und Bau der beiden ersten Wirbel und der Kopfgelenke von Echidna aculeata, nebst allgemeinen Bemerkungen úber die Kopfgelenke der Amnioten. — R. Semon's zool. Forschungsreisen in Australien u. d. malayischen Archipel 1907. (Schwalbe's Jhrber. 1906.) * (Starší práce jsou sebrány v pracích Kollmannových, Swjetschnikowových a Leviho; autoři, zae zvláště neuvedení, jsou citováni z prací zde zaznamenaných.) ROČNÍK XX. TŘÍDA II. ČÍSLO 12. Příspěvky k poznání nižších hub. I. Nová Chytridiacea. Napsal Dr. B. NĚMEC v Praze. Se 2 tabulkami a 6 obrazy v textu. Předloženo dne 18 února 191. 1. Sorolbidium Betae n. £. n. sp. Předešlého roku zabýval jsem se studiem řepních nematodů, vyšetřuje jmenovitě anatomické změny v kořenech cukrovky oběma druhy rodu Heterodera (Schachti a vadicicola) způsobené. Při tom nalezl jsem v buňkách korových kořenů řepných cizopasnou Chytridiaceu, kterou musím považo- vati za organismus dosud neznámý. Popisuji jej však nikoli pouze k vůli novotě jeho, nýbrž proto, poněvadž se mi podařilo prozkoumati velkou část jeho vývojového cyklu 1 jeho cytologické poměry a poněvadž nový orga- nismus má také značnou zajímavost čistě systematickou. CČytologicky jsou vlastně z Chytridiaceí pouze druhy rodu Synchytrium podrobně prozkoumány, dále máme zprávy o cytologu druhu OJpidium Brassicae. Proto může cytologie Sorolpidia býti vítaným doplňkem našich známostí o Chytridiaceích. Organismus mnou v korových buňkách kořenů řepných nalezený ná- leží, jak se domnívám, k oněm kořenovým Chytridiaceím, k nimž patří rod Rhizomyxa Borzim v r. 1884 popsaný. A. Fischer (1892, p. 67) míní, že tito cizopasníci jsou asi velmi rozšíření a bohati formami a také že jich je větší počet rodů. Dle Fischera patří rod Rhizomyxa mezi Merolpidiaceae (Sync/ytriaceae), jejichž vegetativní tělo zprvu je nahé, později však se obklopí blanou a ve větší počet malých sporangií se rozpadne. Tato sporangia tvoří tedy celou skupinu, sporangiosorus. Při klíčení vytvoří se v každém sporangiu jeden rejdivý výtrus nebo větší počet jich. Okolnost, že se jich vytvoří někdy větší počet, je velice důležita, neboť dokazuje, že jde o výtrusnici, nikoli o jednoduchý výtrus. Vedle toho Rozpravy: Roč. XX, Tř. II, Č. 12, 1 XII se může vegetativní tělo přetvořiti v trvalý výtrus tuhou blanou obklopený, který později zoospory vytvoří anebo opět ve sporangiosorus se změní. Rod Rhizomyxa (viz též de Wildemanovu práci 1893) žije cizopasně v Korových vrstvách kořenů nebo 1 ve vláscích kořenových různých druhů rostlinných, vegetativní tělo je zprvu nahé, bezbarvé, mnoho- jaderné a sotva rozlišitelné od cytoplasmy buňky hostitelovy. Později však vytvoří sporangiosorus různého tvaru a sice dle tvaru hostitelské buňky. Sporangiosorus sestává z parenchymaticky vedle sebe uložených sporangií, z nichž každé později jéden nebo dva, vzácněji též větší počet rejdivých, jedním bičíkem opatřených výtrusů vytvoří. Vzácněji leží sporangia ojediněle. Vedle toho vytvořuje Rhizomyxa tenkoblanné velké zo0sporangie a v nich rejdivé výtrusy. Při tom změní se celé plasmodium, správněji řečeno celé amoebovité tělo vegetativní v jedno zoosporangium, při čemž se poněkud stáhne a na zevnějšku jemnou blanou obklopí. Celá jeho plasma rozpadne se pak ve veliké množství částeček, z nichž každá se přemění v rejdivý výtrus (Botanisches Centralblatt, Bd. 19, p. 2). Zoo- sporangium vytvoří později krátký papillosní výběžek, jenž proniká blánu hostitelské buňky, na konci vytvoří otvůrek a jím vyniknou výtrusy ven. Při vytváření sporangií zůstává však vegetativní tělo nahé. Vedle toho vzn- kají dle Borziho cystosory, t. j. skupiny trvalých výtrusů, kteréž po- vstávají rozpadnutím se vegetativního těla. Konečně je tu prý 1 pohlavní rozplozování, kteréž však pravděpodobně dle Fischera, přísluší ji- nému cizopasníku z příbuzenstva rodu OJpidiopsis. Jsou známy různé druhy. Chytridiaceí ze skupiny Jycochyta ca z kořenů rostlin cévnatých, málo však Myxochytridineí, které by.v kořenech. cizopasily. Bezpochyby proto, poněvadž jsou to formy málo nápadné, které nezpůsobují nápadných zevních změn na napadených kořenech, speciálně ne hyperplasie. Některé vztahy k našemu organismu jeví rod Asterocystis popsaný de Wildemanem (1898). Asterocystis radicis žije v kořenech různých rostlin, hlavně Inu (Linum usilatisstmum) a Sice V pokožce nebo v kůře a vytváří zde jednak tenkoblanné eliptické zoospo- rangie, z nichž vyrejdí ven jednou brvou opatřené zoospory, jednak cysty kulovité nebo elipsoidní, jichž exospor opatřen je vchlípeninami, takže nabývají cysty vzezření hvězdovitého. Zoosporangie rodu Asterocystis odpovídají těm, které jsou v přítomném pojednání popisovány pro Sorol- pidium. Rodu Asterocystis nedostává se však sorosporangií. E. Marchal (Bull. de Vagricult. Belg. 1901) ukázal v infekčních pokusech, že Asťero- cystis vadicis nepřechází na cukrovku, takže nemůže zde jíti o týž druh. Rod. Sorolpbidium počítám. tolikéž mezi Myxochytridineje, neboť vegetativní tělo jeho zprvu postrádá jakékoli blány, spočívá nahé ve vakuole nebo v cytoplasmě (když bylo vakuolu zcela vyplnilo) hostitelské buňky. Blána na jeho povrchu objevuje se teprve při rozplozování. Rozplo- zování je dosud známo pouze nepohlavní, aspoň nebylo ode mne nic post- tivního pozorováno, co by mohlo na pohlavní rozplozování poukazovati. DOME Cizopasník vytváří nejprve jednoduché rejdivé výtrusy v tenkoblanném velkém zoosporangiu nepravidelného tvaru, vedle toho však hromádky (sori) sporangií (výtrusnic), při čemž se obklopí jednotlivé výtrusnice tužší blanou. Každá výtrusnice může později dáti původ ve svém nitru několika zoosporám. V tomto ohledu blíží se podstatně rodu Rhizomyxa, jehož zoosporangie však stejně jako sorosporangie vytvářejí papilovitou nebo rourkovitou láčku, kterou rejdivé buňky vyrejdí ven. Pravděpodobně náleží také hvězdovité cysty podobné oněm, jaké vytváří Aslerocystis, k rodu Sorolpidium. Označuji nového cizopasníka řepných kořenů jakožto nový rod a druh jménem Sorolpidium Betae. Cizopasníka toho objevil jsem na řezech mikrotomových, jež sdělány byly z materiálu fixovaného slabším roztokem Flemmingovým a barveny methodou Heidenhainovou. Vedle toho barveny též řezy po moření v 5% tanninu safraninem chovajícím anilinovou vodu. Obě methody barvicí daly zna- menité resultáty. Jenom obsah PE , sorosporangií nebyl ve všech £ s případech dobře diferencován. Ek % . v 4 ž as Nepodařilo se dosud žád- P 8 *| * dě É, z A 6 % nou Chytridiaceu vypěstovati : 4 mimo hostitele v čisté kultuře. PZ se = 4 Proto třeba býti opatrným £ s v úsudcích, která stadia vývo- m k sobě náleží a zda snad Obr. 1. Podélný řez kořenem cukrovky, v jehož semnějcdná někdy 0 speciicky * iodermis a v zevní kůře pouze sporangiosory různé organismy. Můžeme za- (černé partie) jsou přítomny. jisté k jednomu druhu počítati všecka ta vývojová stadia, která tvoří nepřetržitou řadu. Takovou lze u Sorolpidium Betae stanoviti pro vývoj jednojaderné nahé amoeby, jednak až ku tenkostěnnému zoosporangiu, jednak až ke sporangiosorům. Že obě ty vývojové řady náleží k sobě, je jisto. Z pravidla totiž určité pletivo nebo určitá část kořenu vytvářejí buď jen tenkostěnná sporangia aneb jenom sporangiosory (text, obr. 1.). V téže buňce nikdy vedle sebe nevzniká tenkostěnné zoosporangium a sporangiosor. To je v dobrém souhlase se zkušeností, že různé způsoby rozplozování jsou podmíněny různými životními podmínkami. Jsou-li tedy v určitém pletivu části kořenu podmínky, -které vybavují vytváření sporangiosorů, vytvořuje parasit také jenom tyto. Proto z pravidla neshledáváme obojí rozplozovací útvary promísené vedle sebe v témže pletivu. Různá pletiva v téže části kořenu mohou ovšem jeviti různý způsob rozplozování svého cizopasníka. Tak v pokožce spíše se objeví sporangiosory, ve vrstvách kůry tenkostěnná z00sporangia. Nahá těla vegetativní jsou identicky strukturována (text. obr. 2.), jak v pletivech, v nichž vznikají zoosporangia, tak také v oněch, kde vzni- i XII. kají sporangiosory. Úplně stejná struktura cytoplasmy a jader ve stadiu vegetativním (to se týká také velikosti jader) dovoluje závěr, že jde o týž organismus, zvláště když ještě uvážíme, že také poměr cizopasníka k hosti- telské buňce je týž. Jako ve všech jiných případech mikroorganismů nelze tento závěr přesně dokázati bez čistých kultur a infekčních pokusů. Za první vývojová stadia možno považovati jednojaderné, nahé kulovité buňky, které vykazují cytoplasmu s malými vakuolami (Tab. 1, obr. 1, 2) a obsahují kulovité nebo protáhlé jádro. Jádro obsahuje poměrně velký nukleolus, pod blanou jadernou lze pozorovati sraženinu nezřetelně strukturovanou. Poněkud protáhlá jádra, která mají na svých pólech zhuštěnou hmotu (Tab. 1, obr. 2, hoření buňka), zajisté se připravují k dělení. Také se nalézají ve větších buňkách. Nejbližší stadium je dvoj- jaderné (tab. 1, obr. 6), cytoplasma chová menší vakuoly, takže možno ji označiti jako alveolární nebo jemně síťovitou. Následují stadia čtyřjaderná, osmijaderná atd. Při čtyřjaderných stadiích (tab. 2, -| obr. 29) lze ovšem spatřiti na jednom tenším řezu nejvýše je- nom tři jádra. Ve starších sta- diích (text. obr. 4), není již dobře možno počet jader přesně stano- viti, neboť počet ten může býti značně veliký (tab. 1, obr. 83, 4, 7). Mezitím nahá buňka změ- nila též tvar svůj. Jeovální, elip- Obr. 2. Korová buňka s velkým vegeta- soidní, amoeboidní nebo se tva- tivním parasitem, který kolkolem k ná- rem svým shoduje s tvarem ho- stěnné plasmě buňky hostitelské přiléhá. stitelské buňky (tab. 1, obr. 1) což jmenovitě tenkráte lze pozo- rovati, když cizopasník vyplnil celou hostitelskou buňku, také může tvořiti jakýsi nástěnný povlak v hostitelské buňce (tab. I, obr. 4). V celku amoeboidní tvary s tupými laloky jsou vzácné Zprvu lze se dosti dobře přesvědčiti, že se cizopasník nalézá ve vakuole, podobně, jako se to udává pro Plasmodiophora Brassicae. Ale již nejmladší stadia přiléhají k cytoplasmatickému nástěnnému povlaku buňky hostitelské (tab. I., obr. 2) a vyčnívají od něho do šťávy buněčné, na povrchu nahých parasitů nelze stanoviti plasmatického povlaku vytvořeného buňkou hosti- telskou. Když však nahé tělo cizopasníka značně vzroste, může úplně vyplniti centrální vakuolu, takže se zdá, že přímo v cytoplasmě spočívá, nebo lze jenom na malé části jeho povrchu stanoviti zbytek vakuoly (tab. 1., obr. 3). V tomto případu však není vyloučeno, že zdánlivý zbytek vakuoly povstal scvrknutím se cytoplasmy. Pokud je hostitelská buňka živá, nedotýká se cizopasník nikdy přímo buněčné její blány (tab. 1., obr. 4). s k XII. bozi Nechci však popírati, že cytoplasma hostitelské buňky v některých pří- padech druhotně může cizopasníka obklopiti, jak se mi to zdá býti ve pří- padě znázorněném na tab. 1. v obr. 4. Cizopasník je vždy jenom v buňkách kořenové pokožky nebo v buň- kách primární kůry a sice ve starších částech kořenu, kde kůra v dohledné době má odpadnouti. Také v kůře zůstává infekce omezena většinou na dvě zevní vrstvy buněčné. Cizopasník vzrůstá pouze v živých buňkách, buňky do té míry, že malé buňky chovají také malé parasity, velké větší. Vedle toho zajisté výživa hostitelské buňky působí na velikost cizopasníka, což však stěží z morfologických poměrů lze dokázati. Cizopasník nedráždí hostitelskou buňku k silnějšímu vzrůstu, což vyplývá zřejmě ze srovnání buněk infikovaných se zdravými sousednímu. Zdá se však v četných případech, že infekce vede ku zmnožení cytoplasmy v buňce hostitelově, což by poukazovalo na zvýšený proud živných látek k ní směřující, jaký vůbec tak často je vzbuzen infekcí cizopasníky živočiš- nými 1 rostlinnými. Jádro hostitelské buňky značně vzrůstá, což také pro četné případy infekce je známo, nezřídka bere na se nepravidelný tvar (tab. 1., obr. 3, 4). Obsahuje jadérko a sítivo, v němž však podivuhodným způsobem vůbec není individualisovaných zrn chromatinových, které v odpočívajících jádrech cukrovky jinak velmi jsou zřetelné. Určitých vztahů místních k cizopasníku jádro hostitelské buňky nejeví. Přihlédneme nyní ku zmnožování se jader ve vegetativních tělech cizo- pasníka. Jádra se dělí karyokineticky, během jaderného dělení objevují se v cytoplasmě difusně rozdělená maličká zrníčka, jež se Heidenhal- nový m haematoxylinem intensivně černě barví (tab. 2, obr. 39). Jádro k dělení se připravující se protáhne poněkud, na jeho periferim objeví se hustští hmota intensivněji barvitelná (tab. 2, obr. 24, e, f), na pólech se objeví nepatrná zrníčka Heidenhainovým haematoxylinem inten- sivně černě barvitelná (tab. 1., obr. 4), jež zajisté třeba jako centrioly vykládati. Mezitím se nukleolus (karyosom) rozdělil ve dvě stejně velké poloviny, které se postaví přibližně do osy dělení (tab. 2., obr. 34e, 1), načež se objeví v rovině aeguatoriální deska jaderná (chromosomy), jak ku př. lze viděti na obr. 34 g, tab. 2. Deska není příliš intensivně barvitelná a nelze dobře jednotlivé chromosomy rozpoznati. V tomto stadiu centrioly již nejsou tak dobře znatelny, jako byly dříve. Dalších stadií bohužel jsem nenalezl. Za to stadium aeguatoriální desky se dvěma karyosomy, t. j. S roz- děleným jadérkem, nalezl jsem velmi často. Mladá stadia cizopasníka jeví vždy tento způsob dělení, který je význačný také pro vegetativní stadia Plasmodiophory (Navašin 1899, Prowazek 1905) a Sorosphaeru (Blomf1eld ©GmSchwartz 1910, Maire © Lisou 1909). Ve starších parasitech, kteří se nalézají v hostitelských buňkách již málo cytoplasmy obsahujících, bylo pozorováno jiné dělení karyokinetické, XII. Vyznačuje se tím, že při něm karyosom před dělením úplně zmizí, jádro jeví se zprvu chudým obsahem, později však vystoupí chromosomy velmi zřetelně a intensivně se barví. Naproti tomu centrioly jsou sotva patrny. Tak je v obr. 30 (tab. 2.) znázorněn parasit, jehož jádra obsahují zřetelné, periferně pod blanou jadernou uložené chromosomy, v centru jádra nalézá se nepatrný nukleolus (karyosom). Srovnáme-li jej s rannějším stadiem parasita, znázorněným na obr. 31 (tab. 2.), poznáme nápadný rozdíl ve velikosti cizopasníka. V následujícím stadiu zmizí jadérko docela (tab. 2, obr. 32), kdežto při vegetativních děleních zůstalo zachováno a rozdělilo se (tab. 2., obr. 36 d). Pak se rozpustí blána jaderná a dělení odehrává se způsobem normálním, jak to znázorňují dělící figury obr. 33 (tab. 2). To je dělení první, při něm chromosomy jsou dosti malé. Ná- sleduje po něm dělení druhé, tolikéž od vegetativního odchylné, při němž se chromosomy jeví jako útvary dosti veliké, tyčinkovité (tab. 2., obr. 34a, c). Ale 1 toto dělení vyznačuje se tím, že se při něm neobjevuje karyosom. Obě tato dělení považuji za reproduktivní, ono s malými chromosomy za první, toto, vyznačené většími chromosomy, za druhé. A sice proto, poněvadž hned po něm následuje segmentace cytoplasmy v menší partie, které buď přímo se mění v sorosporangia anebo dalším dělením v zoospory. Jádra partií těch jeví se býti tvořena velkými tyčinkovitými chromosomy. Obojí dělení shledáváme pouze ve vzrostlých parasitech, kteréž uloženy jsou v hostitelských buňkách chovajících již málo cytoplasmy. Také jádro jich má nepatrný obsah, nezřídka je scvrklé a deformované. V buňkách, jež chovají velká zoosporangia, zpravidla není již ani stopy po cytoplasmě a jádro je sevrklé. Že dělení s tlustými chromosomy je druhým dělením, soudím, jak řečeno z okolnosti, že podobné chromosomy lze stanoviti v jádrech ještě nerekonstruovaných v amoebách, které již blánu vytvořují (tab. 1., obr. 12 b), anebo již v segmentech cytoplasmy (tab. 2., obr. 17, 18, 35). Je totiž překvapující, že tyto partie plasmatické nechovají typi- ckého jádra odpočívajícího, nýbrž individualisované, více nebo méně zřetelné chromosomy, kteréž ovšem seskupeny jsou v chomáček (tab. 2., obr. 35, 15, 17, 18). Mám důvody pro názor, že se při vytváření zoospor (rejdivých výtrusů) vůbec v těchto partiích plasmatických (Maire « Tison, Blomfield « Schwartz zovou je amoebulae) klidné jádro netvoří, ježto hned po segmentaci následuje další dělení, eventuálně dělení dvě, jež teprve vedou k vytvoření definitivních zoospor. K tomu poukazují obr. 35 a 36 (tab. 2.), ač podrobností pochodu toho při nepa- trných rozměrech předmětu nebylo mi možno stanoviti. Jádra zoospor samotných jsou malá a homogenní (tab. 2., obr. 13, 16), nelze v nich roz- poznati jadérka. V zoospoře uložena jsou při periferii, což poukazuje na jejich vztah ku tvoření se brv. Pochod rýhování se cytoplasmy v zoosporangiu nemohl jsem po- drobně sledovati. Pravděpodobně děje se rozpad cytoplasmy v amoebuly 2 simultáně, ježto jsem nalezl vždy buď amoeby nerozrýhované. anebo již dokonale v amoebuly rozrýhované. Zoosporangium je na povrchu opatřeno tenkou homogenní blanou a nikdy nevytvořuje vyprazdňovacích trubiček. Tvaru je přerůzného, očividně téhož, jaké nahé vegetativní tělo jevilo přímo před přeměnou v zoosporangium. Na něm nejprve objeví se zmíněná jednoduchá blána, načež ihned cytoplasma se rozrýhuje (text obr. 5, tab. 2., obr. 15, 16). Jak bylo již zmíněno, vznikají nejprve větší amoebulae, které se ještě zmenší dalším dělením (tab. 2., obr. 12 a). Zoosporangia otevírají se ne- pravidelnými trhlinami anebo otvory, jež vznikají částečným rozpuštěním se blány, která vůbec nemá dlouhého trvání. Zoospory vyrejdí ven a sice přímo do buňky hostitelské. Jsou opatřeny jednou brvou (tab. 2., obr. 13), kterou i na fixovaném materiálu dobře lze „sledovati. Jak se dostanou zoospory z hostitelské buňky, určitě nemohu udati, ale ježto je tato buňka již odumřelá, je pravděpodobno, že se její blány snadno rozpouštějí a tím že vznikají otvory, jimiž vy- rejdí zoospory ven. V některých buňkách viděl jsem pak prázdné, částečně sevrklé stěny zoosporangií tabal:obr. 9-b, tab. 2.obr. 12). Plasma vegetativních těl roz- : padá se v části stejně velké. Jenom + jeden případ jsem shledal, kde tomu ©- = tak nebylo a kde obsahovalo spo- rangium vedle partií normální veli- kosti ještě části mnohem větší (tab. 2., obr. 14), vedle toho byla v buňce ještě menší zoosporangia blanou opatřená, z nichž každé jeň jednu partii cytoplasmatickou chovalo. Také velké ty partie cytoplasmatické byly jednojaderné, jádra jejich byla však značně větší než v partiích menších (tab. 2., obr. 14). Jaký je osud těchto velkých partií plasmatických, není mi známo. V jiných částech kořenů, ale také v buňkách kůry nebo pokožky jejich, kde se nalézají poněkud menší vegetativní nahá těla (která však jinak zcela se shodují s těly dosud popisovanými) obklopují se parasiti po druhém reprodukčním dělení tolikéž blanou homogenní, tenkou a bez- barvou (obr. 8, tab. 1., obr. 19, tab. 2.), načež se cytoplasma rozrýhuje V amoebuly jednojaderné. Jádra jejich z počátku jeví se býti složenými z velkých chromosomů. Ale amoebuly ty nezmenší se následujícím dalším dělením, nýbrž každá z nich se obklopí blanou, kteráž je z prvu hladká a tenká (tab. 2., obr. 20), později však se stane hrbolkatou (obr. 21, tab. 2.) a tlustší (obr. 22, 27, 28, tab. 2). Buňky byly původně hustě nahloučeny, proto měly tvar polygonální a tvořily pří prvním objevení svém jakýsi Obr. 3. Podobná buňka jako v obr. 2., v níž celé vegetativní tělo vytvořilo Sorosporangie. XII. parenchym (tab. 2., obr. 20). Později se poněkud zakulatí, současně vznik- nou na jich povrchu nízké tupé hrbolky (tab. 2, obr. 21, 22, 27) a mezi jednotlivými buňkami objeví se mezery (interceluláry). Ale buňky se přes to nerozpadnou, nýbrž zůstávají spolu spojeny, třeba původní zevní společná blána dávno se byla již rozpustila a ztratila. Buňky tyto jsou jednojaderné, jádra jich však těžko lze dobře zbarviti, ježto blána jich ne- vpouští barviva dovnitř. Jádro zprvu leží při periferii buňky (tab. 2, obr. 20), později v centru (obr. 22, 23, 28 a). Blána jich je jednoduchá, bezbarvá, nebo žlutá až nahnědlá. Hrbolky jsou někdy nestejně veliké a nepravidelné (tab. 2, obr. 28 a, b). Na optickém průřezu jeví se buňky tyto slabě hvězdi- čkovitými. Vždy leží větší počet těchto buněk pohromadě ve skupině. Tvoří skupiny tvaru velmi variabilního. Buď tvoří destičky jedno- nebo více- vrstevné (tab. 1., obr. 10), tvaru okrouhlého, podlouhlého. Jindy jsou zcela nepravidelného tvaru, což souvisí jednak se tvarem hostitelské buňky, jednak s tvarem původního nahého těla vegetativního (text obr. 6, tab. 2., obr. 9, 11). Uspořádání takové, jaké v textovém obr. 2 je znázor- něno, poukazuje zajisté k tomu, že skupina buněk vznikla z vegetativ- ního těla, které tvořilo nástěnný povlak, jaký znázorněn je v text. obr. 3 nebo v obr. 2, tab. 1. Buňky právě popsané považuji Obr. 4. Korová buňka s mladými, kula- ZA trvalá sporangia a skupiny jich tými Sorolpidiemi. za sporangiosory. Vznikají z jednot- ného těla vegetativního, jež se nej- prve obklopí společnou blanou, načež se segmentuje. Jednotlivé buňky se opatří blanou speciální. V těchto sporangiích vznikají zoospory. Dříve než tak se stane, spo- rangia poněkud nadu.í a poněkud se zaokrouhlí (tab. 2., obr. 24, 25). V leckterých případech bylo možno stanoviti, že se obsah jich — a sice jádro i cytoplasma — rozdělí ve větší počet partií (tab. 1., obr. 10 a, tab. 2., obr. 27). Pak se vytvoří na některém místě blány okrouhlý otvůrek a zo0- spory vyrejdí ven. V jednom případu pozoroval jsem ve sporangiu 4 z00- spory. Zda-li však počet jejich je konstantní, nemohu udati. Velmi vzácně nalezl jsem ojedinělá sorosporangia (obr. 28 a, tab. 2), při čemž snad se jednalo o sporangium, které při preparaci od ostatních bylo odděleno. Vzácně mezi sporangiemi normální velikosti shledal jsem ojedi- nělá sporangia větší (tab. 2, obr. 2). Vyprázdněná sorosporangia zůstávají naťfouklá (tab. 2., obr. 24) anebo se sevrknou (tab. I, obr. 9 a). XII. V několika případech nalezl jsem v téže buňce, která ještě sporangio- sorus chovala (tab. 1., obr. 1), již malé, kulovité, jednojaderné parasity. Byly ovšem již značně větší, nežli zoospory vyrejdivší ze soro- sporangií. Není nemožno, že tyto nahé buňky postrádající cílí vznikly ze zoospor, které ze sorosporangií vyrejdily, při čemž jednak vakuo- lisací, jednak vzrůstem se zvětšily. Kopulace rejdivých výtrusů nebyla pozorována. Nyní něco o infekci. Nebylo mi možno stanoviti, zdali se zoospory přímo na blány hostitelských buněk přilepují a blanou dovnitř buněk vnikají, či zdali nejprve vezmou na se tvar kulatých (tab. 1., obr. 1) nebo amoeboidních buněk (týž obr., hoření buňka). Tolik je jisto, že vzrostou ve mnohojaderné vegetativní tělo jenom tehdá, když vniknou do živé buňky hostitelské. Na takových nezřídka bylo lze stanoviti ve bláně lokální stlustnutí, jež bylo čočkovité nebo 1 čípkovitě do nitra buněčného Obr. 5. Korová buňka s četnými velkými zoosporangiemi plnými zoospor. = večnívalo (tab. 1., obr. 5) a haematoxylinem Heidenhainovým částečně černě se barvilo. Neinfikované buňky nic takového nejevily. Domnívám se, že to je zhojené místo, kudy parasit vnikl do hostitelské buňky. Pro ten výklad svědčí též okolnost, že takové stlustliny jenom na zevních blanách buněčných byly shledány. V infikovaných kořenech cukrovky nalezl jsem také útvary, které se shodovaly s cystami, jaké jsou pro jiné Chytridiaceae z dostatek známy. Jednalo se o kulaté nebo vzácněji protáhlé útvary (tab. 2, obr. 38), které opatřeny jsou zevní tuhou, nažloutlou blanou (exine, exospor) a vnitřní tenší blanou (intine, endospor). Vnitřní blána byla hladká, zevní na určitých místech dovnitř vtlačena, takže se na optickém průřezu zevní tvar cysty jevil hvězdovitým (tab. 2., obr. 37, 38). Tvarem se cysty ty podobaly velice cystám Chytridiaceje Asterocyslis radiciís kterou bylde Wilde man (1893) výstižně popsal a kteráž vůbec i v zoosporan- gich s rodem Sorolpidium se shoduje. Cysty shledány byly buď již XII k v odumřelých sevrklých buňkách korových anebo takových, jež ještě s kořenem souvisely a původní tvar jevily. V některých případech shle- dány v buňkách vedle sorosporangií (tab. 1., obr. 11). Nemohu však bezpečně tvrditi, že tyto cysty náleží do vývojového cyklu našeho rodu Sorolpidium. V malých korových buňkách tenkých vláknitých kořenů, jež poměrně záhy odumírají, shledal jsem většinou jen sporangiosory (tab. 1, obr. 10, 11) a sice hlavně v pokožce (rhizodermis). Jestliže na takových místech vtrou- šena se objevují též sem tam velká tenkostěnná zoosporangia, nalézáme je obyčejně v hypodermálních buňkách (tab. 1, obr. 9). Ve tlustších kořenech, které jeví druhotný vzrůst do tlouštky, jakož i na kořenu hlavním shledal jsem skoro výhradně tenkostěnná zoosporangia. Vysvětluji si tento zjev tak, že v buňkách méně živených, které poměrně záhy odumírají, nevzni- kají sporangiosory, jakožto útvary určené k delšímu odpočinku. V dobře živených buňkách vnitřní kůry tloustnoucích kořenů, kteréž také fungují jako orgány pro ukládání reservních látek, vznikají velká zoosporangia. Snad také přísluší při tom nějaký význam množství vody v kořenu a tím též v dotyčných buňkách. Zdá se mi, že mezi takovýmito buňkami tenkráte se obje- vují buňky se sporangio- Obr. 6. Právě odumřelá zevní kůra kořenu, jejíž : buňky chovají sorosporangie. V některých buňkách — SOTY, když ztratily s ostat- lze rozeznati jednotlivá sporangia. ním živým pletivem dosta- tečné spojení. To, co dosud bylo o Sorolpidiu řečeno, získáno studiem fixovaných preparátů. Nelze neuznati, že bez preparátů fixovaných a barvených by nebylo možno podrobnosti struktury cizopasníka stanoviti. Doplnil jsem však své zkušenosti též pozorováním cizopasníka in vivo. Na řezech skrze kořeny, jež právě počínají druhotně tloustnouti, lze snadno nalézti mezi sevrklými korovými buňkami takové, které jsou turgescentní a bezbarvou nebo slabě žlutou hustou hmotu chovají. Tato hmota je vegetativní tělo cizopasníka. Jader jeho nebylo mi možno in vivo zpozorovati. Ale objeví se již po užití jodové tinktury. Mladších, malých stadií vývojových jsem nespatřil. V korových buňkách tenkých kořenů viděl jsem často tenkostěnné váčky s menšími nebo většími partiemi plasmatickými. Šlo tu zajisté o základy zoosporangií nebo sporangiosorů. Zralé sorosporangie jsou na- žloutlé, vyprázdněné však jsou skoro bezbarvé. Viděl jsem též vyrejditi z nich malé zoospory. 11 2. Cylologie Chytridiaceí. Systematika Chytridiaceí je jenom tenkráte možná, pokud jsou také řádně respektovány cytologické jich poměry. Proto zde chci podati přehled nejdůležitějších prací o cytologii Chytridiaceí. Bohužel se velká většina jich týká rodu Synuchytrium, kterýž je velmi vhodný ke studiím těm, vynikaje velikostí a jsa snadno již pouhým okem znatelný. Srovnání poměrů Sorolpidia s poměry Synchytria ukazují značné rozdíly mezi oběma rody, takže stěží lze oba rody uváděti ve bližší vztahy příbuzenské. Naproti tomu lze na základě cytologických poměrů čeleď Phytomyxineí uvésti ve vztah k Sorolhidiu a Sice v přední řadě dobře zkoumané rody Plasmo- diophora a Sorosphaera. O Synchytriu máme řadu prací, jejichž autory mezi jinými jsou Wo ronin (1878), Dangeard (1890), Rosen (1893), Harper (399) S.te ven s. (1903, 1907; Kusamo (1907, 1909);:Griggs «0908.1909), Guttenberg:(1909) a -Perceval (1909). Ze všech těchto prací vysvitá, že Synchvtrium zůstává během svého vegetativního života jednojaderným. Infikuje buňku hostitelskou jako jednojaderná zoospora, která je v hostiteli zprvu nahá, roste, až dosáhne dosti velikých rozměrů. Mezi tím také jeho jádro silně vzrůstá. Teprve při přechodu k rozplozování dostavuje se dělení jaderné, t. j. v době, kdy se cizopasník mění v t. zv. trvalý výtrus anebo (CArysophlyctis endobiotica) ve sporangio- sorus. Stevens a Kusano ukázali, že toto první dělení je mitotické. Také část dalších dělení je mitotická, načež objeví se dle Griggse u S. decihiens amitosy a sice ve dvojí formě. Po této periodě nepravidel- ností dostavují se zase mitosy. Mnohojaderný plasmatický obsah trvalého výtrusu se pak rozrýhuje a sice buďto sukcesivně od periferie (Harper) anebo simultáně analogicky jako endospermální nástěnný povlak. Mitotická dělení Syne/hytria liší se značně od karyokines Sorolpidia. Nukleolus (Karyosom) je u Synchytria dle Kusana zprvu nukleolem chromatinovým, z něho pochází všecka substance chromatinová. Přímo před dělením vezme na se povahu plastinového nukleolu. Jako takový může býti nukleolus vypuzen do cytoplasmy, kde se rozpustí. V dceřinných jádrech vzniká jadérko ze vláken vřeténka a ze chromosomů. Viděli jsme, že mitosy Sorolpidia mají jiný charakter. Nelze tu nic stanoviti, co by svědčilo pro názor, že jadérko dodává materiál k vytváření chromosomů. Jadérko (Karyosom) tu persistuje, dělí se a není vypuzováno do cytoplasmy. U Synchytria objevují se během, telofáse paprsčitá vláknění, která pak dají původ bláně jaderné. U Sorolpidia tomu tak není, zde lze při vegetativních děleních stanoviti centrioly, jak. jsou pro většinu hub typické, t. j. jako ztluštěniny blány jaderné. Amitosy vůbec nebyly nale- zeny. Také reproduktivní dělení Sorolpidia nejeví v podrobnostech shody s. děleními Synchytria. XII. 12 Považuji tyto cytologické poměry za tak důležité, že nemohu se pro- zatím odhodlati spojovat rod Synchytrium a Sorolbidium V jedné čeledi. Rozdíly, které byly právě vytčeny, nejsou dle mého názoru znaky při- způsobenými, nýbrž organisačními. Vždyť oba rody žijí cizopasně intra- cellulárně zprvu jako nahá těla, tu tedy by bylo možno mnohem větší podobnosti ve znacích přizpůsobených očekávati. Právem poznamenává Pavillard (1910, p. 526), že u hub neznáme nic, co by cytologickým poměrům rodu Synchytria bylo analogické. Pohlédněme dále blíže k Monolpidiaceím. Bohužel jsou jejich cyto- logické poměry dosud velmi málo prozkoumány, lze vlastně uvésti jen práci Favorskiho (1910), kteráž přináší údaje o cytologických poměrech druhu O/pidium Brassicae. Tento cizopasník vniká pouze do po- vrchových buněk (rhizodermis a kůra) kořenů u Brassica oleracea, nikdy do pleromu. Shoduje se v tom ohledu s naším druhem Sorolbidium Betae. Objevuje se v buňkách nejprve jako jednojaderná, kulatá, nahá buňka, postrádající vakuol; jádro její má jadérko periferně uložené a tvaru vřetén- kovitého. Vegetativní tělo roste a spolu se dělí jádro, takže vznikne na konec vakuolami opatřené mnohojaderné nahé vegetativní tělo. To se pak obklopí tenkou homogenní blanou a plasmatický obsah se rozpadne ve množství malých zoospor, jež vyrejdí zvláštní vyprazdňovací trubičkou. Vývoj a struktura vegetativního těla Olpidia jsou velice podobny poměrům u Sorolpidia. U onoho sice se vytváří vyprazdňovací trubička, u tohoto ne, ale to zajisté není rozdíl principiální. Vždyť prý u Olpidium Brassicae trubička leckdy nevyniká ven z kořenu a zoospory jsou vyprazd- ňovány do buněk hostitele, takže funkce její je jaksi redukována. Dále u rodu Asterocystis, jinak Olpidiu velice podobného, trubička se vůbec nevytvořuje. Olpidum vytváří trvalé cysty, které jsou velice podobny cystám, jaké jsme shledali v kořenech řepových. Bohužel nemohl jsem přesně do- kázati, že by cysty ty náležely vskutku k Sorolpidiu, ač možnost není vy- loučena, ba z důvodu, že v kořenech řepových jiné Chytridiaceje nebylo nalezeno, lze považovati příslušnost cyst k Sorolpidiu za pravděpodobnou. To by byla opět shoda. Ovšem pro Olpidium Brassicae nebyly nalezeny sporangiosory, ale bylo by možno vykládati věc tak, že v jeho hostiteli nejsou realisovány podmínky, jež by vznik sporangiosorů vybavovaly. Ať tak či onak, Sorolhidium jeví mnohem více shody s rodem Olpidium než s rodem Synchytrium. 3. Plasmodiophoraceae a Merolpidiaceae. Přirovnáme-li vegetativní stadia a dělící figury rodů Sorolpidium a Plasmodiophora, po případě Sorosphaera, neubráníme se dojmu, že tu je neobyčejně nápadná podobnost. Vegetativní amoeby Plasmodiophory jsou z prvu jednojaderné, rostou a zmnožují počet svých jader zcela tak. XII. 13 jako u Sorolpidia. Vegetativní mitosy jeví tytéž zvláštnosti, totiž persi- stenci dělícího se jadérka (Karyosomu), také poměry centriol jsou identické (sr. Favorsk1ij 1910). Ale i reproduktivní dělení jsou u obou organismů stejná, vyznačují se totiž ve srovnání s dělením vegetativním tím, že jadérko při nich zmizí. Kdyby Sorolpidřum tvořilo pouze sporangio- sory a kdybychom neznali jich klíčení, mohli bychom je přímo v rod Plasmo- diophora zařaditi, při čemž bychom považovati museli sorosporangia za spory (výtrusy). Třeba si však všímnouti také rozdílů. Plasmodiophora nevytvořuje kolem svého těla jednotné blány, když se chystá k rozplozování (sporu- laci). To však by mohlo souviseti se způsobem jejího života. Žije v pleromu, tedy v pletivu na venek chráněném, kde není vystavena nebezpečí vy- schnutí, jak k tomu také L otsy (1907, str. 403) poukázal. Dále je zají- mavo, že rod Sorosphaera s Plasmodiophorou úzce příbuzný takovou blánu před sporulací vytvořuje. Dosud se mělo za to, že amoeby Plasmodiophory, jsou-li ve větším počtu v jedné buňce přítomny, spolu splývají. Ale de Mairea a I1- sona (1909) není takového splývání v plasmodium, jednotlivé amoeby při svém vzrůstu pouze se těsně k sobě přiloží a svou individualitu jeví v tom, že v každé mitosy se dějí současně, ale v různých amoebách téže buňky jeví různá stadia. Prowazek (1905) popsal pro Plasmodiophoru rozpad amoeb v jednojaderné partie, které pak po dvou prý splývají, načež 1 jádra splynou. Právem Maire a Tison (1909) pochod ten energicky popírají. Prowazek byl uveden v omyl některými nepravidelnostmi, jež se přiházejí při sporulaci Plasmodiopbhory hlavně na periteru nádorů, jak jsem se mohl na svých preparátech dobře přesvědčiti. Při těchto abnormitách jedná se o vznik různě velkých spor, jež jsou však vždy větší nežli spory normální. Takové abnormity popisuje také Favorskij (1910). Nejnověji objevily se důležité práce o cytologii rodu Sorosphacra a sice od Mairea a Tisona (1909), dále od Blomfielda a Schwartze (1910) a od Sch wartze (1910). Sorosphaera Vero- micae stejně jako Sorosphaera Juncí Schwartzem popsaná shodují se ve mnohých poměrech vývoje a cytologie s Plasmodiophorou a následkem toho 1 se Sorolbidiem. Původně jednojaderné nahé amoebky vyvinují se v hostitelské buňce ve mnohojaderné vegetativní tělo, jádra se v něm dělí současně a sice zprvu tak jako u Plasmodiopbhory při vegetativních mitosách, t. j. karyosom persistuje a dělí se. Jednotlivé amoeby nesplý- vají ve plasmodium, spíše se dělí vegetativně (schizogonie). Reproduktivní dělení počínají zmizením karyosomu, barvitelná substance prý z největší části vyjde z jádra do cytoplasmy. Pak následují dvě dělení reprodul tivní, která považují Maire a Tison za allotypická, Blomfielda Schwartz za typická. Cytoplasma se na konec rozpadne v jednoja- XII. 14 derné partie, které zprvu jsou nepravidelně uspořádány, později však se sestaví v dutou kouli a blanou opatří. Klíčení těchto výtrusů není známo. Podobně se chová Sorosphaera Jumci. Žije v rhizodermis nebo v kůře kořenů některých druhů r. Juncus, ale nezpůsobuje ani hypertrofie ani hyperplasie hostitelských buněk. To souvisí jistě s neaktivností těchto buněk, které záhy ztrácejí schopnost k dělení (Schwartz 1910, p. 518). Sehwartz pro Sorosphaera Junci popisuje tolikéž schizogonii, t. j. vegetativní dělení amoeb. Vegetativní dělení jaderná jsou zcela podobna dělení u Sorosphaera Veronicae. Před sporulací zmizí karyosom v jádrech, cytoplasma stane se bohátou chromidiemi. Pak se rozpadne plasma v jedno- jaderné amoebulae, v nichž odehrají se dvě jaderná dělení, amoebula se rozdělí ve 4 buňky jednojaderné, z nichž každá se opatří blanou a stane spórou. Podobný rozpad plasmy v amoebuly popisují Blomfield a Schwartz též pro Sorosphaeru Veromcae, dle Mairea a Ti sona děje se bělem prvního dělení vegetativníto. Také Sorolpidium jeví podobné amoebulae. Moje obr. 35, 36, tab. 2. odpovídají úplně obr. 17 a 23, jež podává Schwartz. Materiál tohoto autora však zdá se býti vhodnějším ke sledování osudu amaebul. Spory u Sorosphaera Jumci uspořádají se v duté koule nebo protáhlé útvary, mohou však zůstati též v jednoduchých řadách, pak jeví nápadnou podobnost s poměry u R/izomyxa vadicicola Bor zi, jak to ze srovnání obrazů Borzi-ho a Schwartze okamžitě vysvitne. Podivno, že si dosud nebylo shod mezi oběma rody R/nzomyxa a Sorosphaera všimnuto. Považuji vskutku za vysoce pravděpodobno, že Sorosphaera a Rhizo- myxa vlastně patří do jednoho rodu nebo aspoň blízko k sobě, neboť uspo- řádání výtrusů velmi závisí na tvaru buněk a též u Rhizomyxy Silně varíruje. Bohužel neznáme klíčení výtrusů u Sorosphaery. U Rhizomyxv jsou to sporangia, neboť ze zdánlivých výtrusů vznikají 1—3 zoospory. Kdyby tomu tak bylo též u Sorosphaery, mohli bychom ji uvésti v bližší příbuzenství s Riizomyxou a tedy též s Myxochytridineami. Pak bylo by nutno i rod Plasmodiophora uvésti v souvislost s Chytridiaceami. Její výtrusy vlastně by představovaly výtrusnice, jež však tvoří jen jednu zoosporu. Známe u řas řadu analogií k tomu. Plasmodiophora by byla Myxochytridinea, jež se rozplozuje pouze monosporními sporangiemi, lépe řečeno, jenom tento způsob rozplozování je pro ni znám. Také pro Sorosphaeru jsou známy pouze sporangiosory. O rodu Tetramyxa víme příliš málo, takže o něm zde nemůžeme diskutovati. Sorolpidium tvoří jednotnou blánu kol svých sporangiosorů — podobně jako Sorosphaera Jumci, ale blána ta záhy mizí. Vedle toho vytvořuje velká zoosporangia pro Sorosphaeru a Plasmodio- phoru dosud neznámá. Napadlo mi, zdali snad zoosporangia druhu Olpidium Brassicae, jež tak často spolu s Plasmodiophorou se vyskytují, nepatří ku Plasmodiophoře. © tom rozhodnou infekční pokusy. Reprodukuji zde jen možnosti, které mi napadly při studiu nové Chytridiaceje a které při četných shodách mezi rodem Sorolpbidium a Plasmo- XII. E15 diophoreami dobře jsou pochopitelny. Tyto myšlenky mohou dáti podnět k dalším výzkumům. Tak je vidět, že nový výzkum rodu R/izomyxa je nezbytně nutný. Dále že třeba infekčními pokusy zkoumati vztahy mezi r. Olpidium a Plasmodiophova. Dále též se Sorolpidiem třeba infekčními pokusy stanoviti, zda vskutku zoosporangia, sporangiosory a cysty k sobě náleží. Sporulace Plasmodiophory měla by býti znovu zkoumána vzhledem k abnormitám při ní se objevujícím, též význam amoebul u r. Sorosphaera, význam reproduktivních dělení a otázka pohlavnosti. Konečně nutno studovati klíčení spor či sorosporangií těchto organismů. Příbuzenské vztahy Chytridiaceí a Plasmodiophoraceí by tím mohly býti postaveny do zcela nového světla. Již nyní je jisto, že Sorolpbidium a Olpidium mají málo společného s rodem Synchytrtum a že je pravděpodob- nější názor můj, vykládající Plasmc diophoraceae za redukované a intra- celulárnímu cizopasnictví zcela přizpůsobené Chytridiaceae, než klásti je do příbuzenstva Myxomycet. 4. Poměr Sorolpidia R cukrovce. Sorolbidium náleží k parasitům, kteří nepůsobí ani hypertrofií ani hyperplasií (dle Kůistero vy nomenklatury) na napadených rostlinách. Buňky, v nichž Soro/hidtum Betae žilo, nebyly větší, než stejnojmenné buňky sousední. V některých případech chovaly více cytoplasmy a větší jádra, nežli buňky sousední, takže bychom mohli zde mluviti o metaplasil. Dále se mi zdálo, že leckdy zůstávaly buňky infikované déle na živu nežli sousední buňky neinfikované. Konečně ovšem všecky buňky infikované odumrou a od kořenu odpadnou, ale to se stane 1 bez infekce. Z té příčiny uzavírám, že ve případech mnou dosud zkoumaných Sorolpidium nepůsobí cukrovce zřejmých škod, ač je to parasit a živiny hostiteli odnímá. Jinak by mohlo býti, kdyby se objevil ve velkém množství. Není nemožno, že by pak mohl zřejmě hostiteli škoditi, při čemž mám na mysli hlavně rostliny klíční. Klíční rostliny cukrovky vskutku podléhají různým chorobám, jichž podstata není na jisto postavena. Přičítají se většinou houbě Phoma Betae, ale není vyloučeno, že se jedná ještě o jiné cizopasníky. Tak na př. Brzezinski ve své známé práci spálu klíč- ních rostlin připisuje účinku své Myxomonas Betae. Zkoumal jsem podrobně cytologicky řepu jevící nádory, ale nenalezl jsem v nich ani stopu po ně- jaké primární organické příčině nádorů. Brzezinskiho údaje spo- čívají na omylech pozorovacích. V těch nádorech jsem. však nenalezl ani Sorolpidia. Bude třeba podrobně cytologicky zkoumati onemocnění klíč- ních rostlin cukrovky, abychom došli definitivního úsudku. Jak již řečeno, není nemožno, že Sorolhidium, kdyby ve velkém množství infikovalo slabé mladé rostliny — nebo vůbec takové, jež z ně- jaké příčiny jeví sníženou vzdornost a životnost, mohlo by zhoubně půso- biti. Vzpomínám tu Favorského (1910) údajů o Olpidium Brassicae. XTI 16 Skoro každá rostlina klíční druhu Brassica oleracea je touto Chytridiaceou v malé míře infikována. Mohu jeho údaj potvrditi i pro své kultury. Takové infekce neškodí rostlinám. Ale někdy celé rozsáhlé kultury padají vlivem Olpidia a Sice tenkráte, když se cizopasník ve slabých rostlinách v míře přílišné rozmohl. To platí též pro Plasmodiophoru Brassicae. Je na různých odrůdách Brassica oleracea neobyčejně rozšířena, ale většinou nepůsobí zřejmě škodlivě. Jen za podmínek, jež jsou pro ni zvláště výhodny a pro hostitele nevýhodny, působí zhoubně. XII SEZNAM LITERATURY. Blomfield and Sch wartz,1910, Some observations on the tumours on Veronica Chamaedrys caused by Sovosphaeva Věronicae. Annals of Botany, V. 24 Borzi, 1884, Rhizomyxa, Nuovo Ficomicete. Messina. Dangeard, 1890, Recherches histologigues sur les champignons. Le Bo- faniste. Faworskij, W. J., 1910, Neues ůúber Zytologie und Entwicklungsge- schichte von Plasmodiophova Brassicae (Russisch mit franz. Rés.) Ber. d. Natur- forschenden Ges. Kiew, Bd. XX., p. 149. Fischer, A., 1892, Phycomycetes. In Rabenhorsts Kryptogamen- Flora, Abt. IV. G oebel, K., 1884, Telramyxa pavasitica. Flora, Bd. 52., p. 517. Griggs, R. F., 1909, Mitosis in Synchytrčum. Bot. Gaz. N. 48. Grig£gs, R. F., 1909, Som aspects of amitosis in Synchylvtum. Bot. Gaz. N.47. Guttenberg, H., v., 1909, Cytologische Studien an Synchylrtum- Gallen. Jahrb. f. wiss. Bot. Bd. 46. H orn, S A., 1909, Internal disease of Potato. Annales mycologici, 7., p. 286. Kusano, S., 1907, On the cytology of Synchytrtum. Centralblatt f. Ba- kteriologie cte. 2 Abt. Bd. 19. Kusano,S., 1999, A contribution to the cytology of Synchytrtum and its Hosts. Bull. of the Coll. of Agriculture. Tokyo, V. 8. Maire et Tison, 1909, La cytologie de Plasmodiophoracées et la classe des Phytomyxinae. Annales Mycologici, V. VII. Molliard, M., 1909, Une nouvelle Plasmodiophoracée parasite du Tvi- glochim palustve. Bull. soc. bot. France, T. 56. Nawaschin, S., 1899, Beobachtungen úber den feineren Bau und Um- wandlungen von Plasmodiopbhova Brassicae Wovon. im Laufe ihres intercellularen Lebens. Flora. Bd. 86., p. 404. Pavillard, J., 1910, État actuel de la Protistologie végétale. Progr. rei botan. Bd. 3., p. 474. Perceval, J., 1910, Potato „„Wart“ disease: the life history and cytology of Synchytvium endobioticum (Schilb) Percl. Centralblatt f. Bakter. 2. Abt. Bd. 25. Prowazek, S., 1902, Zur Kerntheilung der Plasmodiophova Brassicae Woron. Oesterr. bot. Zeitschr. 52. Jahrg., p. 213. Prowazek,S., 1905, Úber den Erreger der Kohlhernie ete. Arb. a. d. kais. Gesundheitsamte, Bd. 22., p. 396. Rosen, F., 1893, Studien úber die Kerne und Membranbildung bei Myxo- myceten und Pilzen. Beitr. z. Biol. d. Pf. Bd. 6. Schwartz, E. J., 1910, Parasitic root diseases of the /uncaceae. Annals of. Botany, V. 24., p. 511. Stevens, F.. L. and A. C., 1903, Mitosis of the primary nucleus in Syn- chytrium decibiens. Bot. Gaz., V. 35. Wildeman, E. de, 1893, Notes mycologigues. Ann. de la Soc. Belge de Microscopie. T. XVII., 1893. W oronin, M., 1868, Entwicklungsgeschichte von Synchytrtum Mevcuvtalis. Bot. Ztg. p. 83. Woronin,M., 1878, Plasmodiobhova Bvasstcae. Jahrb. f. wiss. Bot. Bd. 11. bÍ ZS VÝKLAD TABULEK. Preparáty byly zkoumány immersí Reichertovou '/,„ a Komp. Okul. 6. Při tom zvětšení (tubus — 160 mm) byla též většina obrazů kreslena. Obr. 9. a Il. kresleny při zvětšení menším (Reich. Obj. 8a, K. Ok. 6), obr. 13., 32.—34. při sil- nějším (R. im. '/;,, K. Ok. 8). Všecky obrazy vztahují se na Sorolpbidium Belae z kořenů cukrovky. Obr. 1. Korová buňka s černě zbarveným sporangiosorem a třemi zcela mladými jednojadernými parasity. Obr. 2. Buňka rhizodermis se dvěma jednojadernými parasity. Jádro hoření buňky chystá se k dělení. Obr. 3. Velká korová buňka s několika mnohojadernými parasity. Obr. 4. Velká korová buňka s veg>tativním parasitem přiléhajícím skoro k celé stěně buněčné. Obr. 5. Ztluštěnina blány (místo infekce?) infikované buňky korové. Obr. 6. Dvojjaderné stadium. Obr. 7. Parasit vyplňující celou vakuolu buněčnou. Obr. 8. Pokožková buňka se 3 parasity, kteří právě vytvořují sporangiosory. Obr. 9. a) Buňka pokožková se skupinou sevrklých sporangií. b) Korová s vyprázdněnými zoosporangiemi a dvěma volnými zoosporami. Obr. 10. Korové buňky s vyprázdněnými sorosporangiemi. V buňce a troj- jaderné sporangium. Obr. 11. Korová buňka se sorosporangiemi a dvěma cystami. Obr. 12. a) Korová buňka s velkým zoosporangiem, 9) buňka s cizopasníky, jejichž jádra jeví druhé dělení reproduktivní. Obr. 13. Rejdivé výtrusy z velkých zoosporangií. Obr. 14. Zoosporangie s abnormně velkými partiemi plasmatickými. Obr. 15., 16., 18. Zoosporangium s plasmou právě rozrýhovanou. Obr. 17. Cytoplasma zoosporangia s jadernými základy. Obr. 19.—22. Vývoj sporangiosorů. Obr. 23. Hotové sorosporangium. Obr. 24.—26. Nadouvlá a vyprázdněná sorosporangia, částečně s otvory. Obr. 27. Vytváření rejdivých výtrusů v sorosporangiích. Obr. 28. a) pravidelně, b) nepravidelně hrbolkaté sorosporangium. Obr. 29. Mladé Sorolpidium s typickými jádry. Obr. 30. Sorolpidium, jehož jádro chová již malý karyosom. Obr. 31. Individuum s velkým karvyosomem a periferním jaderným retikulem. Obr. 32. Část individua, z jehož jader karyosom zcela zmizel. Obr. 33. Různá stadia prvního reprodukčního dělení. Obr. 34. a, b, c, druhé reprod. dělení. d, ©, f, g, h vegetativní dělení jaderné s dělícím se karyosomem (84 9 t. zv. křížkové figury). Obr. 35., 36. Jaderná dělení v amoebulách. Obr. 37., 38. Trvalé cysty. (Textové obrázky pořízeny dle mikrofotogratií vzatých při zvětšení Reich. obj. 8a, K. ok. 6, mimo obr. 1., vzatý při obj. 4, ok. 2.) XII. v Rozpravy České Akademie IItř,roč.XX.(1911) číslo 12. Nová Chytridiacea B.Němec : ň m k nh EEK É A. PR JN fak ' bos š é s da —- 1 TRrad “ s Ň : i : (ost POSUNÍ * ý i . k = Tab. II. Nová Chytridiacea. B. Němec: ň E Ta lo 12. CIS v, roč AX.(1911), x Rozpravy České Akademie II tř, s E 4 1. - n) né 4 ROČNÍK XX. TŘÍDA IL SLO 13. O účinku magnetického pole na Voltův effekt. Napsal Dr. B. Macků. (S obr. v textu.) (Předloženo dne 2. února 1911.) V XVIII. ročníku ,„„Rozprav české akademie“ (II. tř.) uveřejněna jako čís. 14. práce pana Dra. V. Posejpala: „O pravděpodobném účinku magnetického pole na Voltův effekt“. Vzhledem k zajímavosti thematu snažil jsem se volbou dokonalejší methody získati bezpečnějších dat, došel jsem však k výsledkům, jež pravděpodobnost zmíněného účinku nepotvrzují. Z method, jež jsem zkusil budiž popsána pouze ta, jež je methodě p. Posejpala nejbližší: Rozkladný kondensator skládal se z desky železné (1 mm silné; ostatní rozměry patrny jsou z výkresu, jenž je reprodukován v měřítku 1:4) pevně přišroubované železnými šrouby na kusu dřeva, spilované i se šrouby do roviny a pak osmirkované. Vespod přiletován k ní jeden drát pro připo- jení k obalu elektrometru a mimo to vsunut pod ni přehnutý, nahoře málo přečnívající plíšek zinkový (p). Horní deska zinková, I jm silná, osmirko- vaná, stužena byla ještě přiletovaným žebrem mosazným, na něž připev- něna byla isolovaně páka (od vzduchového kondensatoru Exnerova), jíž mohl býti kondensator rozložen. Při složeném kondensatoru deska zin- ková nepřilehala na železnou, nýbrž dotýkala se pouze na ploše něko- lika »m* podloženého plíšku zinkového p. Výška tohoto plíšku spilováním a výška ložiska páky podložením upraveny byly tak, že desky kondensatoru při složení byly asi 0 0-5 jem od sebe. Deska zinková opatřena byla mimo to na horní straně přiletovaným a vodorovně zahnutým drátkem mědě- ným d, jenž při otevření kondensatoru dolehl na jmý měděný drátek D, vedoucí isolovaně ve vodivé trubici (papírové, vevnitř staniolem vylepené) k jednomu kvadrantu Hallwachsova elektrometru. Doléhala tedy deska Rozprava: RočXX IC. II. Č. 13. 1 XIII. bÍ zinková při složeném kondensatoru opět na zinek (plíšek $) při zvednutí narazila zase měď na měď (d na D). Tím zabráněno falešným nábojům, jež by dotekem resp. třením různých kovů snad mohly vzniknouti. Aby drátek D častým nárazem ze spodu nebyl zkřiven nahoru (čímž by kapacita rozloženého kondensatoru se stávala postupně menší a menší) byl pod- staven stativ S jako nárazník. Zvláštní pokus ukázal, že malá změna D nemá vlivu (neboť tím povstalá změna kapacity rozloženého kondensatoru je malá proti kapacitě rozloženého kondensatoru a elektrometru.) Kondensator přišvroubován byl na dno dřevěné krabice opatřené po stranách kruhovými výřezy pro poly elektromagnetu (fmv Hartmann a Braun), jimiž byla železná deska kondensatoru pevně od celé do- tekové přímce sevřena. Vnitřek skřínky 1 veškeré dřevo uvnitř bylo pokryto staniolem, takže celá skřínka byla vodivě uzavřena až na řez, jímž procházel konec páky kondensatoru a tvořila s rou- rou, V níž se nacházel drát D a obalem elektrometru jedimý vo- divý celek. Na bedničce připojena mimo to kovová páka (K na obr.) opatřená drátkem měděným, jenž při pohnutí páky dotekl se drátu Da tím spojil k tomuto připojený kvadrant se zemí. Celkové spojení bylo tedy takové: Drát D fara- dicky isolovaně připojen k jed- žh nomu kvadrantu. Deska železná, nod SR) skřínka a celá faradická isolace, jádro 1 jeden pol cívky elektro- magnetu, obal elektrometru a jeden pol vodní batterie nabíjející jehlu vespolek a k vodovodu. Přerušení resp. spojení proudu magnetisujícího dálo se krátkým spojením cívky elektromagnetu resp. otevřením, kommutator nacházel se u cívky (za klíčem na krátko spojujícím), tak že během celého pozorování procházel ostatním vedením (až na elektromagnet, jehož galvanický odpor byl jen zlomkem celého odporu) proud skoro stálý. Tento způsob osvědčil se velmi dobře, při otevřených kvadrantech během 1 minuty úchylka změnila se nejvýš jen o málo desetin zem. Nepatrné náboje tyto měly pravděpodobně původ svůj v residuu zbylém v isolaci (kvadrantu a přívodního drátu ĎD, jenž v rouře isolován byl třemi kusy paratinu) a neměly vlivu na měření, jež vyžadovalo času vždy jen asi 10 sec. Spojení neb přerušení proudu do elektromagnetu nedávalo při otevře- S5V olo klrorm nelu 7 XIII. 3 ných kvadrantech úchylky pražádné (pod ©1 2). Byla tedy faradická isolace dokonalá. Způsob pozorování byl následující: Když bylo přerušeno spojení kvadrantu připojeného k drátu D se zemí, byl kondensator rozložen 10kráte za sebou a odečtena maximální výchylka jehly. Pak kvadrant ihned vybit. Odečtení maximalní úchylky bylo nutné, poněvadž úchylka časem stále klesala (asto 15%za I minutu, isolace nebyla dosti dokonalou) mimo to zkrátilo se tím pozorovaní a zabránilo tak vnikání náboje do isolace. Měření těchto provedeno za sebou vždy 5. Desateronásobné zvednutí kondensatoru má tu výhodu, že 1 při poměrně ne velké kapacitě rozkladného kondensatoru nabudeme úchylek značně velikých, a mimo to dává jedno toto pozorování ihned střed s deseti odečtení takových, když by se konden- sator zvedl jen jednou. Odpovídá tedy jedna skupina 5ti pozorování tohoto druhu vlastně 50t1 pozorováním dle methody p. Posejpalem užité. Výsledek pozorování dávají tabulky I. a II. V nich značí: 7, odečtení polohy nullové, n odečtení maxmmalné výchylky, 1-1, úchylku odpovídající deseti zvednutím kondensatoru, -+7 resp. — ? mtensitu proudu magneti- sujícího, +B a —B přibližné hodnoty magnetické indukce v desce železné (měřené ballistickým galvanometrem). Pozorování podána jsou úplně podrobně z toho důvodu, aby bylo možno posouditi přesnost pozorování a velikost chyb pozorovacích 1 cizích vlivů, po případě k usnadnění případné kontroly. Budiž ještě podotknuto, že uvedené tabulky obsahují ne pouze výběr, nýbrž veškerá pozorování. (Až na dvě skupiny, jež byly provedeny k vůli kontrole, jaký vliv má sní- žení drátku Ď a tedy vybití rozkladného kondensatoru při větší kapacitě. Ukázalo se, že při snížení drátku D asi o I cm střední úchylka klesla z 105-9 na 101-7, nemá tedy případná možná deformace drátku D v mezích 1 m patrného vlivu na výsledek.) tabu Datum. 3. I. 1911. Citlivost elektrometru: 28-5 dílců na 1 volt. Číslo i B střední skupiny | ampér gauss | je : a NN 1 0-00 0 499-6 601-3 102-3 498-0 600-7 102-7 498-7 601-0 102-3 102-5 498-5 601-0 102-5 498-7 601-2 102-5 2 + 0.49 15.000 498-4 601-0 102-6 498-7 602-1 103-4 498-8 602.8 104-0 103-1 498-0 601-1 103-1 498-8 601-0 102-2 -== -7 Číslo i B střední : No n n=Na skupiny ampér gauss N-N 3 0-00. | residuum| 498-8 602-2 103-4 asl 498-7 602-1 103-4 7.000 498-8 603-0 104-2 103-4 499-2 602-3 103-1 498-9 601-7 102-8 4 + 4-80 22.000 498-2 602-7 104-5 498-8 602-6 103-6 499-0 603-7 104-7. | 103-6 499-7 602-2 102-5 499-5 602-4 102-9 Ď 0-00. | residuum, 498-8 602-3 103-5 asl 498-3 601-7 103-4 10.000 499.2 602-6 103-4 103-6 499-0 602-9 105-9 499-2 602-8 105-6 Tab. II. Datum 4. I. 1911. Citlivost elektrometru 28:0 dílců na volt. Číslo d B střední ; n No n N-N skupiny ampér gauss Nn-No 6 0.00. |residuum| 498-2 607-0 108-8 Proud jako 498-7 604-4 .| 105-7 nejde |v tab. I.| 498-8 606-7 107-9 107-7 ani č.0. 499-0 607-9 108-9 rheostaty 498-8 605-9 107-1 1 0-00 Av 497-2 606-8 109-6 S A Rheo- 496-8 605-4 1066 staty 498-0 603-0 105-0 107-0 proud 197-2 603-2 106-0 jde 497.0 604-8 107-8 8 + 4-86 22.000 496-8 606-3 109-5 499-0 607-4 108-4 499-0 607-0 108-0 108-0 499-0 606-2 107-2 498-8 605-8 107-0 XIII. Číslo i B střední skupiny ampér gauss 0 1 P NN 9 0-00. |residuum| 498-8 606-8 108-0 asi 498-6 606-0 107-4 10.000 498-8 607-1 108-3 107-9 498-6 606-2 107-6 498-9 607-1 108-2 10 — 4-85. |(— 22.000 498-8 606-2 107-4 498-8 605-4 106-6 498-8 606-1 107-3 107-3 498-9 606-0 107-1 498-8 606-9 108-1 m 0-00. |residuum| 499-0 605-9 106-9 asl 498-9 606-0 107-1 10.000 499.2 607-6 108-4 107-3 498-6 605-7 107-1 499-0 606-0 107-0 12 — 0-46. |— 15.000, 499.0 606-6 107-6 498-9 605-7 106-8 498-8 605-9 107-1 107-0 498-8 606-0 107-2 499-0 605-9 106-9 13 0-00 |residuum| 499-1 606-1 107-0 asl 499-1 607-1 108-0 7.000 498-9 606-3 107-4 107-6 498-6 606-3 107-7 498-9 606-6 107-7 14 0-00 | residuum 498-0 605-8 107-8 odstraněno| 498.6 607-2 108-6 0 16068 | are | "1078 slábnoucím proudem |: 4990 | (6061 | 107-1 střídavým| 499-0 606-6 107-6 Dle tabulky I. se zdá, že Voltův effekt vlivem pole vzrostl (asio 1%). Vzrůstu tomuto však není možno přikládati ceny, neboť srovnáme-li sku- pinu 5. a 7. provedenou za týchž poměrů (v druhém případě je citlivost elektrometru asi o 2% menší), vykazuje skupina 7 provedená druhého XIII. dne patrně větší úchylku (o 3%, a přihlížíme-li též ke změně citlivost elektrometru pak celkem o 5%). Zvýšení toto má pravděpodobně původ svůj ve změně povrchu desek časem. (Desky byly asi hodinu před měřením prvé tabulky osmirkovány). V tabulce II. jsou úchylky všech skupin v mezích pozorovacích chyb naprosto stejné. Poněvadž pak, jak čísla uka- zují, chyby středních hodnot nepřesahují 1%, je možno z uvedených po- zorování tvrditi, že extstuje-li změna Voltovy difference magnetickým polem, že nedosahuje při kombinaci FejZu při indukci asi 22.000 Gauss am 1% oné bez pole. Brno, fysikální ústav české techniky. ZSE ROČNÍK XX. TŘÍDA II. ČÍSLO 14. Další studie o regeneraci. I. Práce z ústavu pro fysiologii rostlin c. k. české university. Napsal Dr. Bohumil Němec. (S 22 obrazy v textu.) Předloženo dne 10. března 1911. Během svých studií o regeneračních, resp. reprodukčních zjevech u Streptocavpus Wendlandi (N č m e c 1907) došel jsem k některým otázkám, které mne nutily věnovati i na dále část svého času této pozoruhodné rostlině. Dospěv ku přesvědčení, že regenerační zjevy jsou u ní vzbuzeny odstraněním basálního meristému nebo dostatečně silným snížením jeho činnosti, přistoupil jsem k řešení otázky, čeho asi bylo by lze dosíci různě vedenými zářezy. Neboť užití zářezů v různých směrech a v různou hloubku vedených vedlo u kořenů k důležitým resultátům (Němec 1905) a moje naděje také u Sfreptocarbu nebyly zklamány. Připojuji některé zprávy o rostlinách, jichž užito k pokusům, o nichž referováno v r. 1907 a které dále byly pěstovány. Také vykonány některé pokusy o regeneraci a vzrůstu isolovaných listů mnoholistého druhu S/reptocarpbus caulescens. * * KM Vzrůstající dělohy klíčních rostlin rodu Sreptocarpus jeví zřejmý vzrůst basální. Také následující listy se tak chovají u rosulátních a kau- lescentních druhů. Uřízneme-li vrchol listu anebo celou polovinu mladé čepele — aniž ovšem řapík porušíme — roste po přejití shoku poraněním způsobeného basální meristém normálně dále (Fig dor 1907, str. 47 a n.). Figdor pozoroval u tří takto operovaných listů druhu S/repiocarpus caulescens (Kirkii) objevení se mladých adventivních rostlinek na spodní straně středního žebra, což označuje jako následek jeho poranění. Mně se jednalo v pokusech se druhem S77. caulescens o otázku, jak se budou chovati jeho isolované listy. Že budou s to tvořiti adventivní pupeny, dalo se již z Figdorových pozorování tušiti. Důležito Rozpravy: Roč. XX, Tf. II. Č. 14. 1 ZV bÍ bylo však zvěděti, zdali za podmínek analogických některým pokusům provedeným se S/r. Wendlandii 1 po isolaci budou jeviti intensivní vzrůst basální. Dne 16./2. 1907 byly statným, ještě nekvětoucím rostlinám druhu Str. caulescens, jež měly 3—5 párů listů vyvinutých, různě staré listy jich odříznuty a sice některé 1 s řapíkem, jiné těsně pod basí čepele, a položeny vodorovně na vlhký písek, jenž promočen byl minerální živnou tekutinou. Kultury nalézaly se v ústavu v topené místnosti pod skleněnými zvony těsně u okna na západ obráceného. Dne 8./3. byla většina listů — vyjma listy nejmladší — zakořeněna, dne 21./3. jsou i nejmladší listy opatřeny kořeny. Objevují se tedy u mladých listů kořeny později, než u dospělých. Dne 19./7. spozorovány u některých listů těsně na jich bási nad řeznou plochou na straně hoření adventivní pupeny. Nejmladší listy však jich opět postrádaly. Listy byly mezi tím dosti vzrostly a silně se zakořenily. Kořeny vyrůstají většinou ze plochy řezné, vzácněji těsně nad ní z plochy čepele podobně jako rostlinky adventivní. Někdy dosti záhy adventivní rostliny samotné na své bási je vytvářejí. Adventivní rostliny byly dne 19./7. nejvýše 2 cm vysoké. Čepel isolovaných listů původně rovná během pokusu silně epinasticky se zakřivila, takže její okraje nápadně dolů byly zahnuty. Adventivní rostlinky jevily často nepravidelnosti v postavení prvních listů. Možno ovšem nalézti také četné rostliny, u nichž již první listy stojí pravidelně v párech skřižených a bez anisofylie, ale u jiných jeví první páry nestejně veliké listy (anisofylii), někdy jeden je normálně vyvinut, na místě druhého shledáváme jen chloupkatý hrbolek nebo řapíkovitý útvar bez čepele. Dále jsou případy, kde na basi pupenu stojí tři nestejně velké listy v přeslenu, z nichž některé nedokonale jsou vy- vinuté. Dichotomicky na svém konci rozdělené listy nejsou vzácností. Pozoruhodno je, že se u pupenů, jež dále byly pěstovány, po nějaké době vždy dostavilo normální postavení listů. Podobný zjev ještě nápadněji lze pozorovati na adventivních rostlinkách u Torenia astatica, o kterémžto. autoregulativním upravení postavení listů jindy budu referovati. Vzrůst isolovaných listů nejlépe vysvitne z přiložené tabulky: | Původní | Délka | Původní |Šířka če-| — i Počet z : ss Počet Počet délka | listu | šířka pele ja Lořenů adv. listu 16:2., 197. čepele |dne 197., * B ři Fa pupenů | 8-3. 21:3. vomm | vmm v mm | vmm 197. = = =- : === == JČ 9,5 10 OS SNN | 0 2 — m 5 10 | 5 12 == 1 —- 18 0 ME“ 16 Vee 2 — IV. PBA 22 7 A | bo E 2 -= V.| 8,5 15 1 neba l 2 = VI | 25 15 10 13 | 3) == V A5 23 10 16 4 4 == XIV Původní | Délka | Původní | Šířka če- Ň i Počet délka | listu | šířka. | pele a o = SVa lokte listu 16:2., 197. čepele |dne 197. ola o pupenů v mm v mm v mm v mm 19-7. VBR 12,5 29 11 22 9 4 — IX. 13 90 11,5 20 4 5 1 X. 13 9Ď 14 22 0) 5 — Z 20 40 16 OD 5 7 2 ZE 19 9D 14 25 4 6 1 XIII. 14 90 Do 25 5 6 — XIV. 5 90 16 26 5 T 1 XV 95 15 27 5 | 8 2 K této tabulce třeba připojiti, že listy čís. I., II., IV.—VI. těsně na basi čepele byly odříznuty, tedy řapíku postrádaly. Řapík také během pokusu se neobjevil. Tím se listy druhu S/r. caulescens liší značně od S/r. Wendlandii, u nichž nový mesokotyl činností basálního meristému může býti vytvořen. Listy čís. III. VII. a VIII. byly uříznuty těsně nad basí řapíku, měly tedy as */, jeho, listy IX., XI. a XII. měly celý řapík. Listům X. a XIII. ponechána '/,, listům XIV. a XV. polovina řapíku. Tento pokus dokazuje, že isolované listy S/r. caulescens značně růsti mohou, což nikterak nás nemusí překvapovati, ježto 1 dospělé listy isolovány mohou znovu vzrůst začíti (Mathuse 1906, Rieh m 1904). Největší přírůstky jeví listy, jež celý řapík měly, bez řapíku rostou listy mnohem méně. Mladé, isolované listy vytvářejí později adventivní kořeny než listy starší, ale zakořenily se ve všech případech. V našem pokusu neobjevily se na nejmladších isolovaných listech adventivní pupeny. I kdyby snad v pokuse déle trvajícím je založily, jevil by se v tom zjev analogický za- kládání se kořenů, byly by totiž založeny mnohem později než na listech starších. Starší listy, které neměly řapíku, tolikéž adventivních listů ne- vytvořily, jich zakládání je již spozděno u listů, kterým jen část řapíku byla ponechána. Adventivní pupeny objevily se vždy těsně nad řeznou plochou na hoření straně řapíku, na čepeli samotné se v tomto pokuse vůbec neobjevily, ačkoli je pravděpodobno, že by se zde byly založily později. Neboť Figdor (l. c. p. 50) nalezl, že i na čepeli samotné se mohou objeviti adventivní pupeny a k tomu ještě na spodní její straně. Ovšem vyplývá z mých pozorování, že nejdříve a nejsnadněji se pupeny adventivní zakládají na basi řapíku. Že se nejedná snad o úžlabní pupeny před isolací listu na řapíku založené, vyplývá z okolnosti, že první listy pupenů adventivních jeví zcela nepravidelnou orientaci k mateřskému listu. Jiný pokus vykonán s dospělými listy S/r. caulescens. Byl jim ponechán buď celý řapík anebo aspoň polovina jeho, řapík zasázen do písku a kultura 1* DSIDÝZ dána do teplého sklenníku. Listy odříznuty dne 10./1. 1907. Dne 19./7. má většina listů adventivní pupeny, kteréž se opět nacházejí na basi řapíku. Některé listy, zvláště ony, jimž jenom polovina řapíku byla po- nechána, neměly vůbec adventivních pupenů. Ostatní mají dva až tři pupeny, ale jen jeden z nich vyrůstá statně, ostatní zůstávají malými. Pozoroval jsem 15—16 cm vysoké prýty adventivní, jež byly všecky ve svých hořeních částech normálně dekussovaně postavenými listy opatřeny. Spodní páry listů byly často anisofylní, nebo nebyly první listy vůbec v párech postaveny, jak již svrchu bylo připomenuto. * * * Druhá děloha druhu Sr. Wendlandi, která záhy svůj vzrůst zasta- vuje, může vytvořiti úžlabní pupen, jak již Goebel (1902) nalezl. Děje se tak ovšem jen vlivem zevních činitelů, jimiž vzrůst velké dělohy je seslaben. Nejsnadněji lze vybaviti objevení se onoho úžlabního pupenu, uřízneme-li klíční rostlince vzrůstající dělohu i s basálním meristémem v době, kdy menší děloha již není s to, aby druhotný vzrůst započala a větší odříznutou dělohu tak nahradila. V těchto pokusech ovšem také nezřídka se objevují adventivní rostlinky. Pischinger (1902 p. 16) provedl pokusy, které jsou pro nás v tomto ohledu významny, s klíčními rostlinami zcela mladými, na nichž právě se dostavoval makroskopicky zřejmý rozdíl ve velikosti obou děloh. Odřízl takovým rostlinám větší dělohu i s basálním meristémem anebo bez něho, načež byla asimilační plocha různým způsobem nahrazena. Pro žádnou rostlinu neudává objevení se úžlabního prýtu v úžlabí menší dělohy, ač se mi zdá býti možným, že tomu tak bylo u rostliny zobrazené na jeho obr. 9. Podnikl jsem pokusy s rostlinami, jejichž větší děloha byla dlouhá 1,8—3 mm. Byla jim (dne 15./4. 1907) čepel větší dělohy uříznuta těsně pod basálním meristémem, rostliny pak postaveny těsně k oknu mírně teplého (16—199 C) pokoje. U všech rostlin objevil se záhy v úžlabí malé dělohy jednolistý úžlabní prýt, jeho čepel byla bez výminky oriento- vána tak, že obracela svrchní svou plochu ke svrchní ploše úžlabního listu (malé dělohy). Prýt úžlabní zřetelně seděl na basi malé dělohy, když byl odtržen, byl s ním také jeho nosný list odtržen, t. j. malá děloha. Vstupoval do něho svazek cévní, který se odděloval od svazku malé dě- lohy; tím, jakož i konstantní polohou v mediáně úžlabí, dále též zákonitou orientací čepele je dokázáno, že se nejedná o prýt adventivní, nýbrž o prýt úžlabní. Někdy se malá čepel poněkud zvětšila, analogicky jak se stalo v ně- kterých pokusech Pischingerových, jindy podržela svou původní velikost. Vedle toho na většině rostlin objevily se ještě adventivní prýty. Seděly na mesokotylu většinou těsně pod plochou poranění, někdy také přímo na samé ploše poranění, jak to viděl také Pischinger. Staví se nezřídka ve směr mesokotylu, takže se vskutku zdá, že zde máme co XIV. o činit s restitucí. Ale base jich nezaujímá celou řeznou plochu a je tedy myslitelno, že jde o adventivní prýt, jenž povstal na kallu řezné plochy; snad je tu jakási analogie k partiální regeneraci kořenového vrcholu (Stm.on 1904. Němec 1905). Jak již řečeno, malá děloha po odstranění větší nezřídka zřejmě poporoste, ale podobně jako v pokusech Pischingerových jde pouze o zvětšení primární její čepele. Pozoruhodno je, že čepel adventivních prýtů, ať vznikly přímo na řezné ploše nebo na mesokotylu pod ní, mají na svém konci partii úplně tak organisovanou, jako je primární čepel děložní. Partie ta je jenom slabě žlazami opatřena. Ostré krycí chlupy chybí úplně, mesofyl tvořen je dvěma nebo třemi vrstvami buněčnými. Všecky adventivní prýty, které jsem viděl vznikati na starších prýtech, počínaly ihned čepelí, jež jevila strukturu druhotného přírůstku čepele listové (N ěm ec 1907). Měly hned na vrcholu čepele krycí chlupy a ana- tomicky byly ustrojeny podobně jako druhotné přírůstky. Primární čepel děložní nemá krycích chlupů, podobně chovala se konečná část až lm dlouhá čepele adventivních prýtů vzniklých na klíčních rostlinách. Většinou byla struktura ta omezena na vrchol čepele a také nebyla primární část ta od sekundární oddělena zářezem, jak tomu je u děloh. U některých prýtů adventivních konec čepele jevil jakousi přechodnou. strukturu mezi primární a sekundární částí čepele děložní. Měly na svém okraji žlaznaté chlupy, na ploše 3—4 chlupy krycí. Máme zde další příklad pro pravidlo velice rozšířené, že vývojové stadium nebo vnitřní povaha regenerující rostliny má rozhodující vliv na jakost (povahu) regenerátu samotného (Goebel 1906). Jako na starších rostlinách, byly také prýty vyrostlé na mladých rostlinách opatřeny jediným lupenem. Tak se chovaly také prýty úžlabní. Jen v jednom případu shledal jsem na spodu mesokotylu úžlabního prýtu nepatrný hrbolkovitý útvar, který ležel proti listové čepeli, žlaznatým chlupem byl opatřen, a zřejmě byl původu exogenního. Snad by bylo možno považovati tento hrbolek za rudiment druhého listu, ale do hrbolku nevstupoval žádný svazek cévní, takže vnitřní jeho pletivo bylo zcela parenchymatické. Jistě však jedná se zde o výminečný případ analogický abnormním prýtům adventivním, mezi nimiž někdy jako vzácná výminka objeví se prýt dvoulistý. Víme, že isolované čepele listové od Streptocarbus Wendlandii jsou s to se zakořeňovati a vytvářeti adventivní prýty. Abych doplnil své dří- vější údaje (Němec 1907) této věci se týkající, provedl jsem ještě některé pokusy s poměrně mladými rostlinami. Klíčním rostlinám, jejichž větší děloha byla dlouhá 2 až 25cm, byly čepele listové příčným řezem od- děleny (dne 19./7. 1907), který byl veden 3 až 5 mm nad basálním me- ristemem. Pak byly čepele řeznou plochou vstrčeny do písku. Po měsíci mají všecky čepele 1 až 4 adventivní prýty, které těsně nad plochou po- ranění na středním nervu, anebo na některém z proříznutých nervů po- PSTN stranních sedí. Všecky jsou normálně orientovány, t. j. spodní stranou obrácena je jejich čepel ke svrchní straně čepele mateřské. Prýty jsou jednolisté, 005 až 3cm dlouhé. Spodní části rostlin, jimž ponechán byl basální meristém, měly čepele 4 až 6cm dlouhé, nenesly však žádných prýtů adventivních. Také menší odříznuté části listové čepele z rostlin Streplocarpus Wendlandii mohou vytvářeti prýty adventivní, podobně jak to Figdor (1907) pro Monophyllaeu udává. Provedl jsem speciální pokusy v tomto ohledu, zdali by snad bylo možno Streptocarpus tímto způsobem pohodlněji rozmnožovati, nežli semeny, analogicky jak se te děje ku př. s Begomemi. Obr. 1 Tomu je vskutku tak. Zcela úzké proužky čepele listové, široké pouze l až L5cm (obr. 1.), které jsou opatřeny nervem postranním, vytvořovaly jestě zcela zdravé, dobře rostoucí adventivní prýty. V dalších kulturách jevily se adventivní prýty resistentnějšími, a také rychleji rostly než rostliny klíční. Dne 17./9. 1907 byla čepel 30cm dlouhá a 22cm široká rozřezána v různě veliké kusy, kusy ty byly svou spodní částí zastrčeny v písek a ve množárně teplého sklenníku dále pěstovány. Čepel listová byla nejprve dvěma řezy podélnými, vedenými podél středního nervu odříznuta, takže střední nerv byl opatřen na obou stranách pouze zbytkem čepele širokým pouze asi 05cm. Tento střední nerv byl XIV. příčnými řezy ve 3 kusy rozříznut, jež svou spodní částí byly zastrčeny v písek. Poloviny čepele byly pak příčnými řezy, rovnoběžnými s postran- ními nervy, rozřezány v různě Široké proužky, a také ty byly svými řeznými plochami ke střednímu nervu obrácenými v písek zastrčeny. Dne 14./11. 1907 jsou všecky kusy zdravé a zakořeněné. Kořeny povstávají výhradně tam, kde byly proříznuty postranní nervy prvního řádu anebo střední nerv. Kusy středního nervu nemají ještě prýtů ad- ventivních. Naproti tomu lze na všech kouscích čepele adventivní prýty již stanoviti. Ty jsou normálně orientovány, sedí těsně nad řeznou plochou vždy nad proříznutým nervem. Obyčejně nalézá se větší počet adventivních . prýtů při sobě, a sice i na těch proužcích, které jen I střední nerv obsahují a jenom asi lem jsou široké. Zajímavé byly po- měry, které jevily kusy čepele, obsahující několik rovnoběžných nervů postranních. Při těch kusech, které pocházely z base celé čepele a byly tedy vlastně nejmladší, nebylo na nejmladších proříznutých ner- vech postranních ani kořenů, ani prýtů (obr. 2.). Teprve na spodu postranního nervu vzdáleného od base čepele 3:6 cm bylo viděti adventivní prýt s četnými kořeny. Zakládají se tedy na starších částech čepele adventivní kořeny a prýty dříve než na částech mladších. Jinak je tomu na kusech čepele, které byly vyříz- nuty ze starších částí čepele. Zde se jevila ve většině případů taková polarita, že na postranních proříznutých nervech bližších basi původní čepele nejdříve se objevo- valy a nejbohatěji kořeny i adventivní prýty, takže se zde jevily obrácené po- měry jako na nejmladších částech čepele listové. V obrazech 3. a 4. lze tyto poměry docela dobře viděti. Polarita jeví se také v tom, že na některých kouscích vznikají adventivní prýty také v basiskopním rohu, kde nebyly proříznuty nervy postranní prvního stupně. Největší adventivní prýt pozorovaný dne 14./11. měl mesokotyl dlouhý icm a čepel 06cm dlouhou. Dne 8./1. 1908 byly všecky kusy opatřeny adventivními prýty, z nichž mnohé byly již dosti povyrostly. Kusy středního nervu nesly na své basi po jednom adventivním prýtu (obr. 1.), 7 až 9m dlouhém, jenž seděl na svrchní ploše čepele těsně nad plochou poranění. Pod ním na ploše poranění bylo viděti svazek adventivních kořenů. Kusy vyříznuté z nejmladších částí listové čepele nesly poměrně málo adventivních prýtů, Obr. 2. XIV. také nebylo možno stanoviti v jejich rozdělení nějakou polaritu. Na jiných kusech, které obsahovaly větší počet postranních nervů, bylo viděti zřejmě na spodu basiskopních nervů větší počet adventivních prýtů a ty byly také větší než na basi postranních nervů od spodní čepele více vzdálených. Kusy, které chovají pouze jeden postranní nerv prvního řádu (obr. 1.), nesou několik prýtů 2 až 27 cm dlouhých. Dva takové proužky nesly 8, jiný 2, jiný 4, jiný 5 prýtů (obr. 5.). Je to nápadné ve srovnání s nepatrnou produktivitou středního nervu, který přece je mnohem masivnější. Ad- ventivní prýty sedí většinou na svrchní straně plochy listové, zřídka na kallu, který vznikl na řezné ploše. Jsou normálně jednolisté, nalezl jsem Obr:3: Obr. 4. jediný dvojlistý. Byly-li plochy poranění zastrčeny značně do písku, ob- jevilo se na adventivních prýtech jakési etiolement, které se zvláště jevilo ve velikém prodloužení mesokotylu. Vedle toho byla čepel silně háčkovitě dolů zahnuta, analogicky jak to u četných rostlin pod zemí klíčících anebo vyrážejících nalézáme. Všecky adventivní prýty byly vegetativní, kterýžto zjev nechci dále prozatím rozbírati. Již ve svém prvním sdělení jsem udal, že iso- lované čepele listové mohou několikráte po sobě adventivní prýty vytvá- řeti. Chtěl jsem nyní zvěděti, zdali snad adventivní prýty dříve dojdou do květu než rostliny klíční, zvláště kdyby vegetativní rozmnožování několikráte po sobě bylo opakováno. Rostlinám, které v květnu 1906 byly DSV vysety, byly 26./11. 1906 odříznuty čepele a v písek zastrčeny dále pěsto- vány. Adventivním prýtům, které na nich povstaly, byly čepele dne 26./2. 1907 odříznuty a isolovaně dále pěstovány. Dne 17./9. 1907 měly již čepele 12 cm a 10cm široké. Adventivní rostliny, mezi nimiž nalézala se jedna opatřená nesouměrnou čepelí, byly celé od mateřského listu od- děleny a v dobrou půdu vsazeny. Dne 14./11. je čepel největšího individua již 24 cm dlouhá a 12 cm široká a má velmi zdravé vzezření. Dne 15./1. 1908 lze na ní stanoviti již základy květenství (obr. 6.). Jestliže přijmeme, že byl adventivní prýt založen asi v polovici března 1907, vidíme, že došel do květu velmi záhy, totiž asi po 10 měsících. Klíční rostliny potřebují Obr. 5. však 16 až 18 měsíců, než dojdou do květu. V jiném pokusu byla odříznuta dne 26./11. 1906 čepel dlouhá 16 cm a široká 65cm. Dne 16./3. 1907 má již adventivní prýty, z nichž největší je dlouhý 95cm. Dne 19./7. je nej- větší prýt 19cm dlouhý (1 s čepelí listovou). Byl od mateřského listu od- dělen a zasázen. V polovici ledna 1908 má již základy květenství. Jestliže přijmeme, že adventivní prýty byly založeny 15. prosince 1907, vidíme, že již po 13 měsících přicházejí do květu. Z těchto a podobných pokusů zdá se vyplývati, že adventivní prýty přicházejí dříve do květu nežli klíční rostliny, což také další zkušenosti potvrzují. V jiném pokuse byla vyseta semena v polovině prosince 1905, v po- lovině října 1906 byly některým rostlinám odděleny čepele příčným řezem XIV. 10 vedeným ve výšce basálního meristemu a dále pěstovány. Jiným rostlinám byly čepele odříznuty řezem vedeným asi 5 m pod basálním meristemem, a tolikéž dále pěstovány. V polovině května 1907 měly tyto rostliny již mesokotyl 2 až 38cm dlouhý, ony však pouze 5 až 8m dlouhý pahýl mesokotylu podobný. Většina čepelí listových byla souměrně zúžena v zoně, jež byla přímo po poranění přirostla. Čepele, kterým byl ponechán kousek mesokotylu, měly již v polovině května 1907 základ květenství. 17./9. jsou květenství již zcela vzrostlá, kdežto ostatní čepele jeví při spodu středního žebra většinou nepravidelné duplikatury, tak ku př. jedna rostlina vytvořuje 3 křídlovité čepele vedle sebe (obr. 8.). Základu kvě- tenství tyto rostliny ještě nejeví. Pro nedostatek místa nebyly tyto exemp- láře dále pěstovány. Budiž ještě k vůli srovnání uvedeno, že rostliny, které byly vysety 4. dubna 1907, počátkem listopadu 1908 měly zcela mladé, nepatrné, neb nejvýše 4cm vysoké základy květenství (6./11. 1908). Potřebovaly tedy 18 měsíců než došly do květu. A právě na těchto rostlinách byla nápadným způsobem učiněna zkušenost, že adventivní prýty dříve přicházejí do květu, než stejně staré rostliny klíční, jež byly zasety asi v té době, kdy adventivní prýty byly zakládány. Některé z rostlin 4./4. 1907 zasetých byly totiž 4./11. 1907, jak později podrobně bude vylíčeno, příčnými zářezy pod basalním meristemem poraněny. Na mesokotylu vytvořily se pak adventivní prýty. V jednom případu zastavila původní čepel záhy po XIV. 11 operaci svůj původní vzrůst a potom odumřela. Jeden z adventivních prýtů vzniklých na mesokotylu rostl potom velmi silně, a v polovici listo- padu 1908 měl již čepel 30cm dlouhou a asi 11cm šisokou, na její basi bylo viděti základ květenství. Zde vidíme, že adventivní prýt může asi v téže době dospěti do květu, jako normální individua přímo ze semen vyrostlá, jež byla součastně zaseta s mateřskou rostlinou, na které povstal adventivní prýt. Tyto zkušenosti tedy dokazují že adventivní rostliny dříve dospívají do květu než rostliny klíční. Ve srovnání s těmito mají výhodu, že samy nemusejí prodělávati část vývojové doby, kterou byla prodělala jejich mateřská rostlina. Poškozením basálního meristému prodlužuje se vývojová doba rostlin. Neboť u rostlin, které byly poraněny řezem vedeným 5 zm pod basálním meristémem, objevily se základy květenství 18 měs. po vysetí. Naproti tomu u rostlin, jejichž basální meristém přímo byl řezem za- stižen, ještě 22 měs. po poranění není viděti květenství. Přírozeně mají také zevní podmínky vzrůstu a výživy značný vliv na vývojovou dobu rostlin. Pěstoval jsem dvě rostliny, které byly vysety dne 11./9. 1906 od 15./1. 1907 v ústavu as půl metru od okna na západ obráceného pod velkým zaskleným poklopem. V létě byly před příliš silnými paprsky slunečnými chráněny bílou clonou, Teprve v květnu 1908 objevily se na rostlinách základy květenství, které se dobře vyvíjely a 1 semena produkovaly. Trvalo to tedy těmto rostlinám 20 měs. než došly do květu, což zajisté přičísti třeba poměrně slabému osvětlení a snad i seslabení transpirace, neboť jinak rostly tyto rostliny ve stejné půdě a ve stejně velikých květináčích, jako exempláře pěstované ve skleníku, které přicházely do květu o 2 až 3 měs. dříve. Je * * Již Goebel vyslovil možnost, když odřízneme čepel nad ba- sálním meristemem, aniž jej poškodíme, že vzrůst snad ještě intensivněji by se mohl díti než za normálních podmínek. To mohu potvrditi. Neboť takto poraněné rostliny vytvořily na konec čepele, které byly průměrně delší, nežli čepele stejně starých normálních rostlin. Za to však byly tyto širší. Stanovil jsem však jen definitivní rozměry a hodlám později měřiti též postup vzrůstu samotného. Také doba květení není posunována u rostlin, jimž odříznuta byla čepel nad basálním meristemem. Na čepeli přirostlé po poranění nebylo pozorovati traumatického zúžení. Poranění způsobené pod basálním meristemem působí na vzrůst očividně mnohem silněji. *e Ae * Ve svém prvním sdělení (1907) popsal jsem dvě klíční rostliny, které měly dvě stejně veliké dělohy kornoutovitě na spodu srostlé. Odřízl jsem oběma rostlinám čepel a sice jednu z nich ve výši hranice mezi mesoko- XIV. 12 tylem a vlastním listem, druhou asi tam, kde se řapíkovitá část počínala kornoutovitě rozšiřovati. U této rostliny byla kornoutovitě srostlá čepel podélně rozčísnuta, v jednu rovinu rozložena a zasázena do písku, aby se zakořenila. Pak byla přenesena do zahradní půdy. Tato čepel měla dne 15. května 3 jednolisté adventivní prýty, jejichž čepel byla jinak nor- mální, jenom u jednoho exempláře byla na konci ve čtyři nepravidelné zuby rozdělena. Dva adventivní prýty sedí na basi jednoho hlavního žebra, jeden prýt na basi žebra druhého. Druhá kornoutovitá dvojitá čepel pozvolna odumřela, aniž vytvořila adventivních prýtů. Provedl jsem tento pokus, abych se dověděl, zdali se snad na adventivních prýtech ab- normita mateřských rostlin, to jest srůst dvou stejně velkých listů, bude opakovati. Jak jsme viděli, není tomu tak, neboť adventivní prýty byly normálně jednolisté, * * * Mohu také nyní registrovati několik případů, kde mesokotyly starších rostlin, jimž byla čepel odříznuta 1 s basálním meristemem, vytvořily adventivní prýty. Goebel (1902 str. 485) původně shledal, že takové mesokotyly neregenerují. Naproti tomu Pischinger (1902) nalezl u mladších rostlin, jak právě bylo sděleno a potvrzeno, že 1 na mesoko- tylech mohou se adventivní prýty objevovati. Mesokotyly starších rostlin v mých pokusech většinou záhy hynuly, aniž nějakých novotvarů jevily. Jenom dva mesokotyly vytvořily prýty adventivní. V polovině září 1907 byla dvěma rostlinám čepel dlouhá asi 30cm i s basálním meristemem odříznuta. Mesokotyl vyčníval u jednoho exempláře 4 cm, u druhého 2 cm vysoko nad půdu. Řezná plocha byla u prvního exempláře vedena šikmo. Dne 25./10. jeví se u něho na vrcholu, těsně pod řeznou plochou, základ adventivního prýtu, dne 1./11. lze také u prvního exempláře adventivní prýty pozorovati. V polovině prosince jeví první rostlina 4 prýty, jeden z nich má 4 křídla na čepeli, jako kdyby byl ze dvou prýtů srostlý. Druhá rostlina měla 3 prýty, všecky normálně jednolisté, jež těsně pod řeznou plochou seděly. Orientace čepelí k mesokotylu byla zcela nepravidelná. Ke konci prosince odumřely mesokotyly 1 s adventivními prýty. * Ž se Figdor (1907) dokázal, že mediánně rozříznuté čepele u S/repto- cavrpus Wendlandii a Monophyllaea Horsfieldii na spodu listu jsou schopny pravé postranní regenerace (restituce). To jsem ovšem mohl přirozeně v četných pokusech potvrditi. Stejně také okolnost že se restituce vzta- huje pouze na onu část čepele, která se v době poranění nalézá ve stavu meristematickém. Nikdy se tedy nejeví na celé čepeli. Figdor také pozoroval, že se někdy postranní regenerace objeví pouze na jedné po- lovině čepele a že se také obě poloviny nevyvíjejí stejně rychle. XIV. 13 Po potvrzení Figdorových údajů zbývá mi sděliti jenom několik podrobností o postranní regeneraci. Byly-li čepele listové odříznuty nad basálním meristemem, medianním zářezem poraněny a isolovaně dále pěstovány, neobjevila se nikdy regenerace postranní. Dostavila se však, když byl řez veden v zoně basálního meristemu anebo pod ním. Bylli ez veden přesně mediánně, mohou obě strany přesně stejně regenerovati. Naproti tomu objeví se četné nepravidelnosti ve vzrůstu obou polovin čepele, jakož 1 v regeneraci, když nebyl řez veden přesně mediánně. Po- lovina, která je slabší než druhá, roste pozvolněji a regeneruje později. Jsou-li rozdíly větší, regenerace u slabší poloviny vůbec se nedostaví, načež se na její basi, a sice vždy na svrchní straně, objeví adventivní prýty. Tak lze dosíci podivuhodných útvarů (obr. 7.). Jedna polovina má re- Obr. 7. generované nové křídlo, a jeví značný přírustek. Druhá je mnohem kratší a nese na svém spodu značně velké prýty adventivní. Nalezl jsem jen v jednom případu, že také na basi silněji rostoucí poloviny byl založen adventivní prýt. Byl také nezvykle orientován, neboť obracel svrchní stranu své čepele ke svrchní straně mateřského listu, kdežto jindy je tomu právě opačně. Zajímavý je také zjev, že velmi často vznikají duplikatury na spodu čepele listové, také tenkráte, když byla čepel ve výši basálního meristému pouze příčným řezem uříznuta. Někdy se tyto duplikatury vyvinou ve způsobu dvou zcela pravidelných křídel, podél středního žebra přirostlých, podobně jako po zářezu mediánně vedeném. Někdy však jsou tato křídla. nepravidelně orientována a zkroucena, jindy objeví se menší exkrescence jenom přímo po poranění (obr. 8., 9.), později stane se čepel normální. Je-li čepel odříznuta několik wm nad basálním meristemem a ba- sální meristem pak mediánně rozštěpen, objeví se podobné následky, jako XIV. 14 na isolovaných čepelích, které byly i s basálním meristemem rozštěpeny. Medianní rozštěpení má za následek pravidelnou postranní regeneraci, Obr. 9. je-li však jedna polovina od počátku slabší, roste pozvolněji a regeneruje později, anebo vůbec neregeneruje. Za to objeví se na jejím spodu, a sice na jejím mesokotylu, adventivní prýty, které se mohou dále statně vy- XIV. 15 víjeti, kdežto slabší polovina čepele svůj vzrůst zastaví a většinou po- zvolna odumírá. Postranní regenerace podaří se nejenom u prostředně starých exemplářů, nýbrž také na individuích poměrně mladých. Figdor operoval rostliny, jež měly čepel průměrně 12-72 cm dlouhou, moje první pokusy byly provedeny s rostlinami, jež měly čepel průměrně 18 cm dlouhou. Později provedl jsem pokusy s rostlinami, jejichž čepel měřila 15 až 2 cm. Bylo možno očekávati, že se postranní regenerace dostaví také tenkráte, když bude medianní rozštěpení obmezeno pokud možno na basální meristem. Učinil jsem tak na klíčních rostlinách, jejichž čepel byla dlouhá 3 až 4 cm. Prořízl jsem spodní část čepele medianním řezem, jenž byl ovšem dlouhý asi 2:5 až 3:5 mm, a částečně do čepele, a částečně do mesokotylu zasahoval. Rostliny byly vysety 23./9. 1906 a nebyly po pikírování podruhé přesazeny, takže když dne 16./5. 1907 na nich operace byla provedena, byly poměrně malé. Po operaci byly po jednom zasázeny do malých květináčů. Řez procházel skrze celou tlouštku basálního me- ristemu. Dne 19./7. 1907 mohlo býti stanoveno, že na všech rostlinách dála se postranní regenerace. Ovšem, že se také zde objevily individuální rozdílý, podle toho, jak pravidelně řez byl veden. U některých rostlin objevila se na nově přirostlých částech čepele oboustranná stejná rege- nerace postranní. Také tu rostly obě poloviny čepele stejně silně. U jiných rostlin počala na jedné polovině čepele postranní regenerace později než na druhé. Ona polovina rostla také pozvolněji. Konečně byly 1 rostliny, kde jedna polovina vůbec neregenerovala a velmi slabě rostla, kdežto druhá jevila postranní regeneraci 1 silný vzrůst. Nestejný vzrůst měl za následek značná napjetí a zakřivení mezi oběma polovinami čepele. Těsně pod basí silněji rostoucí a neregenerující poloviny čepele došlo ku vytváření ad- ventivních prýtů, jež všecky byly jednolisté a normálně orientovány, to jest, obracely spodní plochu své čepele ke svrchní straně čepele mateřské rostliny. Také Goebel (1908 p. 216) zmiňuje se o pokuse s naší rostlinou, v němž nebyla celá čepel podélně rozštípnuta a kde přece se dostavila postranní regenerace. Jestliže medianní proříznutí basálního meristemu na rostlině vzbudí postranní regeneraci čepele a přirozeně také nového přírustku mesokotylu, je zajisté zajímavo se tázati, jak by rostlina reagovala na zcela mělký medianní zářez, který by rozštípl jenom povrchní vrstvy basálního meri- stemu. K takovým pokusům přiměly mne výsledky pokusů provedených na vrcholech kořenových Stinglem (1905) a mnou (1905.) K pokusu bylo užito rostlin, zasetých dne 4./4. 1907. Dne 4./11. 1907 byly ostrou břitvou ve výši basálního meristemu mediánním zářezem poraněny, který byl nejvýše 05 až 0-7 mm hluboký, a asi 5mm dlouhý. Délka a hloubka zářezu nedala se ovšem zcela bezpečně stanoviti. Dne 8./1. 1908 objevují se již na některých exemplářích na středním žebru dva výrůstky, které pozvolna se stávají vyššími, až je možno zřejmě stanoviti, že jde o resti- XIV 16 tuovaná křídla čepele. Na některých exemplářích probíhá od basálního meristemu nahoru a dolů otevřená rýha, na jiných nelze ji spatřiti. Objevují se pak, podobně jako při úplném rozříznutí basálního meristemu, buďto dvě nová, úplně stejná křídla (obr. 10., 11.), anebo když nebyl řez veden přesně mediánně, různé nepravidelnosti v regeneraci. Někdy se objevuje postranní regenerace pouze na jedné straně, tato strana roste také rychleji nežli druhá. Ale později zpravidla také druhá strana vytvoří křídlo če- pele (obr. 12., 13.), takže celá rostlina má 4 křídla čepele, kteráž sedí na jednom společném středním žebru. V takovém případu mohou později na basi čepele vzniknouti dvě květenství. Obr. 10. Tento pokus ukazuje, že stačí proříznouti povrchní vrstvy basálního meristemu, aby vzbuzena byla postranní regenerace. Toto povrchové rozštěpení má také za následek, že později se zakládají dvě oddělená kvě- tenství. Nepochybně jde tu v přední řadě o proříznutí onoho pletiva, které se nalézá na vrcholu přední poloviny mesokotylu, vedle base listové čepele. Ae * * Tyto zkušenosti přiměly mne také ku provedení pokusů, jež měly poučiti o následcích zářezů vedených příčně nebo šikmo z přední strany ve výši basálního meristemu. K tomu bylo použito rostlin, jež byly 4./4. 1907 XIV. 17 vysety, a jimž dne 19./7. čepel byla odříznuta příčným řezem vedeným 3 až Dmm nad basálným meristemem. Dne 4./11. 1907 mají rostliny opět již čepele dlouhé 4 až Ďcem. Zářez byl veden těsně pod nejspodnějším okrajem křídel čepele, a sice buďto příčně, kolmo na podélnou osu meso- kotylu, anebo šikmo vzhůru (obr. 14.), asi do pětiny průměru basálního meristemu. Je zřejmo, že nebylo možno u všech individuí přesně stano- viti směr a hloubku zářezů. Rozdíly v provedení zářezů jevily se také ve výsledcích pokusů. Jmenovitě je dobře možno, že při některých Obr. 11. vz „ zářezech příčných nejspodnější část sbíhajících okrajů křídel čepele byla proříznuta. Dne 8./1. 1908 jsou čepele již značně povyrostlé, průměrně 17 cm dlouhé a 65cm široké. Jednotlivé rostliny liší se ve svém zjevu, což bez- pochyby souvisí s různostmi poranění. U některých byl bezpochyby zářez veden pod basální meristema- tickou zonou. Byl-li mělký, rána se jednoduše zahojí, a jeví se nyní již asi lem od basalního meristemu vzdálena. Nejvýše tu měl zářez za ná- sledek, že je mesokotyl nad zářezem tlustší nežli pod ním. U jednoho 2 XIV. 18 takového exempláře vyháněl mesokotyl nad zářezem kořeny. Jiné rostliny vyznačovaly se tím, že čepel listová poměrně málo rostla, bylať jen 10 až 12cm dlouhá. Rána zářezem způsobená byla hlubší, část mesokotylu pod ním se nalézající nesla několik rostlin adventivních. Jiné rostliny byly zasaženy zářezem zřejmě nad basálním meristemem. Tu pak jevila se čepel listová několik cru nad basí hluboko až ku střednímu žebru zaříznutou (obr. 15.), na okrajích těchto zářezů jakož 1 na žebru samotném bylo viděti, že jde o zahojené poranění. Hoření část čepele oddělená zúžením od dolení části nemá žádného vlastního basálního me- ristemu. Je to jednoduše starší, vyrostlá část listové čepele. Jako taková jeví se také o devět měsíců později (obr. 15.), kdy spodní část již značně byla povyrostla a dospěla do květení, kdežto hoření se mezitím byla ne- zvětšila. Konečně jsou individua, u nichž se jeví těsně pod zářezem nej- dříve ouškovité malé čepele, které zcela souměrně po obou stranách mediány se nalézají. Z každého ouška vzroste pak malá, na celém svém okraji zoubkovaná čepel, která se od normální listové čepele liší jenom nedo- statkem zřejmě vyznačeného hlavního nervu. Silnější nervy jejich mají vzezření postranních nervů prvního řádu na normálních čepelích, ale konvergují skoro všecky na spodu lístků k jednomu bodu. Později jevila se býti nervatura mnohem podobnější oné, kterou jeví normální čepele. Bylo možno i stanoviti hlavní nerv, od něhož se oddělovaly nervy po- stranní. Ke konci června 1908 dosáhly lístky délky 5 až 8cm. Byly čepeli adventivního prýtu nápadně podobny. Neměly však mesokotylu, při- sedaly širokou basí na mesokotyl mateřské rostliny, a také bylo nápadno, XIV. 19 že tak symetricky na obou stranách mediány seděly (obr. 16., 17). Myslím, že u těchto rostlin zářez byl veden tak, že od čepele nepatrné části zá- kladů její křídel oddělil, které se dále samostatně vyvinuly v útvar stojící uprostřed mezi samostatnou čepelí a normálním křídlem čepele. esokotyl těchto rostlin nesl nad zářezem do předu zakřivený tupý výrustek (obr. 17.) který na svém konci hojně kořenů vytvořil, a očividně představoval mesokotyl vytvořený nad zářezem od doby poranění čin- ností basálního meristemu. Neboť tento mesokotylový výrůstek přecházel ©Obr:1U3: v normální basální meristem a v normální čepel (obr. 17.). Po poranění pracoval basální meristem, jehož největší část tolikéž nad zářezem se nalézala, normálně dále, produkoval buněčný materiál pro druhotný přírůstek čepele, jakož i pro mesokotyl. Ten pak jevil se jako do předu zakřivený výrůstek, na jehož konci četné kořeny vyrůstaly. Jedna z rostlin poraněných příčným zářezem podobala se v některém ohledu oněm exemplářům, které byly poraněny nad basálním meristemem. Neboť ke konci června nesla pod koncem své čepele na spodu listového O% m ZSV 20 žebra malou, samostatnou, již nerostoucí čepel, opatřenou mesokotylním výrůstkem, jenž však kořenů postrádal (obr. 18.). Myslím že tento útvar povstal tím, že byl zářez veden ve výši basálního meristemu poněkud šikmo shora (obr. 14a.). Původní čepel, takto Obr. 14. Obr. 15. od basálního meristemu oddělená, zastavila brzy svůj vzrůst, druhotný přírůstek čepele vyvíjel se tak intensivně, že jeho vrchol záhy přerostl místo inserce původní čepele, čímž se tato dostala na spodní stranu čepele vytvořené po operaci (obr. 18.). Také ona individua, ktera byla poraněna zářezem šikmo ze spoda vedeným, různě se chovala. Především vyrůstá u všech exemplářů nad zářezem výrůstek meso- kotylu podobný, který záhy na svém konci vyhání kořeny. Je zřejmo, že tu jde vlastně o klín šikmým zářezem vy- tvořený, který část meriste- matického pletiva basálního meristemu chová, snad polo- vinu, anebo větší část jeho. Byl-li zářez veden pod ba- sálním meristemem, roste vý- růstek mesokotylu podobný Obr.-16) tak silně, že dosáhne půdy a v ní se zakoření (obr. 19.). Původní čepel roste pak silně dále, na původním mesokotylu vzniká větší počet adventivních prýtů. To platí pro ten případ, kdy zářez pronikl asi XIV. Obr. 17. do třetiny průměru rostliny. Vnikl-li hlouběji, zastavuje původní čepel záhy svůj vzrůst, naproti tomu vznikají na původním mesokotylu, větši- nou v blízkosti jeho base, adventivní prýty (obr. 19.) z nichž jeden obyčejně ve vzrůstu ostatní záhy předhoní. V jednom případu objevil ss na Obr. 18. ASI DVÉ 22 takovémto adventivním prýtu v polovině listopadu 1908 základ kvě- tenství, tedy asi rok po operaci. Adventivní prýt květl také zde dříve nežli klíční rostlina. Neboť neporušené klíční rostliny, které byly ve stej- nou dobu zasety jako operované rostliny, zakládaly tolikéž květenství teprve v polovině listopadu 1908. « © Bylli veden zářez výše nad basálním meristemem, jevila se čepel později tolikéž zúženou, to jest byla opatřena na obou stranách zářezy, které až ke střednímu žebru sahaly, podobně jak to bylo popsáno pro rostliny příčnými zářezy poraněné. Tento případ nemá pro nás dalšího zájmu, neboť část čepele nad zářezem položená nemá vlastního basálního meristemu, a také nejeví vlastního basálního vzrůstu. Nejzajímavější byla individua, kde byl řez veden, tak, že se čepel několik měsíců po operaci objevila býti rozdělena ve dvě části, z nichž hoření je přirostlá na konci žebra části dolení, při čemž však obě mají svůj vlastní basální meristém, a následkem toho také své vlastní dru- hotné přírůstky. Při tom vytvořuje hoření část svůj vlastní mesokotyl, z něhož vyrůstají četné kořeny. Vlastně zde tedy máme dvě za sebou nebo nad sebou ležící individua, ktera jsou spolu spojena žebrem spodní XIV. čepele (obr. 20—22.). Spojovací kus je inserován ovšem na břišní straně hořeního individua. V podrobnostech jeví takováto dvojitá individua odchylky. Tak- především ve velikosti individuí, neboť čepel hořejší může býti zprvu větší nežli čepel dolení, později však je vždycky čepel dolení větší. Vzdálenost mezi basálním meristemem hořeního individua a místem, kde v ně přechází spojovací kus, tolikéž varíruje, ale třeba vytknouti, že vzdálenost ta se stářím operovaného individua stoupá. To lze snadno Obr. 20. pochopiti. Neboť činností basálního meristému vzrůstá část čepele listové, pod insercí spojovacího kusu se nalézající, čímž se zvětšuje vzdálenost mezi oním a insercí. Délka spojovacího kusu tolikéž varíruje od G5 až 12 cm. Podélné osy obou individuí nemusí býti rovnoběžné (obr. 21., 22.), což však jistě vzniká druhotně. Obě individua takovýchto dvojitých rostlin úplně se rovnají normální rostlině Streptocarpus Wendlandii. Každé indi- viduum má zakořeněný mesokotyl typického tvaru i typické anatomické struktury. Také basální meristem funguje u obou individuí typicky, což usuzovati možno z typického tvaru čepele listové a mesokotylů. V době, XIV. kdy píšu tyto řádky (v polovině listopadu 1908), rostliny ještě neměly základů květenství. Jde dále o to, jak dvojitá tato individua povstala. Myslím že je nejvíce pravděpodobno, že byl zářezem basální meristem ve dvě poloviny rozdělen, v jednu hoření a v jednu spodní, a že obě ty poloviny dále sa- mostatně pracovaly. Spodní polovina vytvořila novou čepel, a přispívala ku prodloužení původního mesokotylu. Hoření polovina přispívala dáje ke vzrůstu původní čepele a vytvořila nový, vlastní mesokotyl. Právě tak jako u vrcholů kořenových mělké podélné zářezy dostačují (Stin gl 1905, Obr. 21. Němec 1905), aby vegetační vrchol trvale ve dva samostatné vrcholy rozdělily, stačí také zde poměrně mělký zářez, aby způsobil konstituci dvou basálních meristemů. Jsem přesvědčen, že basální meristem v sobě chová vlastně vegetační vrchol lodyžní, jakož 1 interkalární meristem listu, jevícího basální vzrůst. Očividně je zona basálního meristemu delší, než jsem původně se domníval. (Němec 1907, obr. 107). Zářezem je basální meristem rozdělen ve dvé, obě ty části se konstituují jako samo- statné basální meristemy. Mezi nimi vznikne zona, která se záhy stane trvalým pletivem (obr. 14 w), a ze které později vznikne kus obě individua spojující. Poměrně jednoduchá morfologická stavba vegetativních indi- XIV. LI o viduí Streptocarpus Wendlandii podmiňuje, že již pouhým, poměrně mělkým zářezem lze rostlinu ve dvě úplná individua rozděliti. Že lze lodyžní vrcholy podélným rozštěpením přiměti k postranní regeneraci, což vede ku vytvoření dvou vedle sebe položených vrcbolů lodyžních, ukázali ve svých pracích Lopriore (1906), dále Peters (1897) a Kny (1905). S těmito pokusy daly by se z našich pokusů srov- nati ony, kde mediánním rozštěpením basálního meristemu, anebo me- diánním podélným zářezem vzbuzena byla postranní regenerace. Naproti tomu není mezi pokusy, které dosud byly s typickými vrcholy lodyžními provedeny. žádného analoga k našemu pokusu, kde příčným zářezem ze strany vedeným vrchol by byl rozdělen ve dva vrcholy nad sebou ležící, a samostatně fungující. Myslím však, že pokvsy které jsem provedl s vrcholy kořenovými (Němec 1905), kde postranním zářezem byl dán podnět ku vytvoření nového vrcholu, jsou skutečným analogem k pochodům právě popsaným. Neboť také na zmíněných kořenech vzniká nový vrchol nad původním vrcholem. Při rozdělení basálního meristemu postranním zářezem © přirozeně nejde pouze o mechanické rozdělení basálního meristemu ve dvě části a nezměněnou další jejich činnost. Naopak třeba přijmouti, že obě části meristemu doznají změny své vnitřní organisace. Lze tak souditi proto, poněvadž obě části záhy se oddělí spojovacím kusem a každá pak funguje takovým způsobem, jako celý basální meristem před operací. Máme zde, tedy jistě skutečnou restituci. Kdyby tomu tak nebylo, nebylo by možno, aby hoření část basálního meristemu vytvářela typický válcovitý mesokotyl. XIV. 26 Věnujme nyní několik slov otázce, které jsou to faktory, jež dávají podnět k pochodům regeneračním a restitučním. Ve své první práci tý- kající se rostliny Streptocarpus Wendlandii dospěl jsem k výsledku, že regenerační činnost, pokud se jeví ve vytváření adventivních prýtů, souvisí zde s odstraněním nebo poškozením basálního meristemu, anebo 1 se značným snížením jeho činnosti. Tyto okolnosti nemusí však dávati přímý podnět ku vytváření adventivních prýtů. Že se nemusí jednati o změnu v proudění vody, po případě o vodění a rozdělení nerostných látek živných, to myslím bylo s dostatek v mé práci svrchu citované dokázáno. Mohlo by se však jednati o změnu v rozdělení anebo ve spotřebě ústrojných. látek, a sice asimilátů, po případě dusíkatých plastických látek v čepeli vy- tvořených. Dále třeba také v úvahu vzíti korelační vztahy mezi ba- sálním meristemem a mesokotylem, neboť již podobnost našich pokusů S příčnými a podélnými zářezy a analogických výsledků při vrcholech kořenových mluví pro to, že zde korelace nemohou býti bez významu. Je-li poraněním způsobeno snížení vzrůstu, snadno může býti do- cíleno abnormální nahromadění asimilátů, jichž nemůže rostlina nyní spotřebovati v té míře, jako za normálních okolností. Toto nahromadění na určitých místech mohlo by dáti podnět k pochodům regeneračním. Při příčných zářezech nemuselo by ani snížení vzrůstu spolupůsobiti. Neboť by se mohly asimiláty nad zářezem při svém basipetálním proudění na- hromaďovati a regenerační pochod vybavovati, který by zde ku doplnění basálního meristemu vedl. Ovšem by muselo potom pod zářezem nastati poměrné snížení těchto substancí a přece může 1 meristem nalézající se pod zářezem doplniti se v úplný basální meristem. Nevěřím, že by jednou přílišné nahromadění určitých látek, a podruhé jich úbytek mohly vy- baviti tentýž zjev. Když bychom již pro obě části basálního meristemu, jakožto faktor vybavující restituci přijímali nahromadění asimilátů, museli bychom důsledně souditi, že asimiláty stejně jako před poraněním k oběma částem meristemu proudí, a u nich se následkem traumatického podráždění nahromaďují. To je dobře možno, neboť odvádění asimilátů z čepele listové děje se skrze svazky cévní, které mělkým zářezem vůbec nemusí býti poraněny. V míře ještě větší platí totéž pro rostliny, jež byly poraněny zářezem podélným. Neboť jelikož proud asimilátů v rostlině hlavně a nejintensivněji se pohybuje ve směru svazků cévních, není slabým zářezem podélným způsobeno jich nahromadění. Ovšem mohl by i zde následkem poranění vzrůst býti snížen, čímž opět by mohlo býti podmíněno nahromadění asimilátů, kteréž by mohlo dáti podnět ku restituci. Viděli jsme, že zářezy způsobené pod basálním meristemem buďto jednoduše jsou zahojeny, když totiž byly mělkými, anebo že dávají podnět ku vytváření adventivních prýtů na mesokotylu, když totiž sahají hlu- boko. Také to by mohlo býti vyloženo poruchami ve vodění látek. Mělký XIV zářez málo porušuje svazky cévní mesokotylu. Nenásleduje žádné příliš velké porušení vodění látek. Sahá-li však zářez hlouběji, je proříznuta větší část centrálního cylindru, čímž vodění vody i anorganických látek živných a asimilátů je porušeno. Anomalie, které tím jsou způsobeny, mohly by dáti podnět k regeneraci. O snížení vzrůstu, způsobeném poraněním, mohu bohužel málo po- sitivních údajů podati. Neměřil jsem totiž vzrůst rostlin přímo po po- ranění, ale ze zevnějšího tvaru čepele, a Sice ze souměrného oboustranného jejího zúžení možno souditi, že činnost meristemu podélnými nebo příč- nými zářezy podobně je snížena, jako úplnými příčnými řezy. Zdali však restituční pochody, které jsou vzbuzeny mělkými zářezy, vzbuzeny jsou snížením vzrůstu, po případě snížením činnosti basalního meristemu, není jisto. Kde hlouběji pod basálním meristemem vedené zářezy vzbudily vývoj adventivních prýtů na mesokotylu, bylo také možno stanoviti snížení vzrůstu čepele, jenž konečně úplně mohl ustati. V tomto případu však spíše jde o nedostatek výživy čepele, nežli o přerušení korelace mezi ní a mesokotylem. A přece a priori lze nahlédnouti, že regenerace a resti- tuce nemůže býti ve všech případech vzbuzena pouze snížením vzrůstu basálního meristemu, anebo nahromaděním, jakož 1 abnormálním rozdě- lením živných látek. Neboť zářezy různě vedené do nepatrné hloubky a jenom basální meristem zasahující nemohou míti za následek pod- statně odchylné snížení vzrůstu nebo rozdělení živných látek, a přece jsou jimi vzbuzeny podstatně odchylné způsoby restituce, jejichž rozdíly zřejmě jsou podmíněny růzností poranění. Vždyť postranní restituce a vy- tváření se dvou za sebou ležících basálních meristemů jsou zajisté pochody podstatně od sebe odchylné, právě tak jako vytváření dvou ouškovitých čepelí. K tomu přistupuje ještě reproduktivní vytváření adventivních prýtů. Pro restituci a vytváření ouškovitých čepelí je jisto, že způsob jich podmíněn je způsobem poranění, kteréžto poranění má za následek v přední řadě přerušení jistých vztahů mezi sousedními buňkami nebo celými soubory buněk a pletiv. Pro okolnost, jaké způsoby restituce jsou vy- baveny, je rozhodující okolnost, na kterém místě, ve kterém směru a jak hluboko řez byl veden, neboť jím je určen způsob přerušení korelačních vztahů mezi jednotlivými částěmi rostlinného těla a současně též povaha pochodů směřujících k reparací. Naproti tomu pro reprodukci, t. j. pro vytváření adventivních prýtů rozhodujícím je vztah mezi čepelí a přítomností nebo funkcí basálního meristému, po případě vztah mezi tímto a mesokotylem. Je-li vztah ten přerušen příčným nebo podélným nikoli mediáně vedeným řezem anebo dostatečně silným zářezem, je na čepeli nebo na mesokotylu vzbuzen pochod vytváření adventivních prýtů. DDV 28 Souhrn nejdůležitějších výsledků. Isolované, různě staré listy druhu S/reptocarpus caulescens (Kirki) snadno se zakořeňují a produkují adventivní prýty. Zakořenění počíná nejdříve na starších listech na nichž se také adventivní prýty nejdříve objevují. Nejsnadněji se vytvářejí na listových řapících. Zcela mladé čepele vůbec jich nevytvářely. Isolované čepele značně povyrostou a za- křivují se silně epinasticky. Nejmladší isolované listy nikdy však nedosáhly rozměrů normálních listů dospělých. U mladých rostlin druhu S/reptocavpus Wendlandit, jimž byla odříznuta větší děloha, vyvíjí se v úžlabí menší dělohy jednolistý prýt úžlabní; svrchní plocha jeho čepele je obrácena ke svrchní straně úžlabního listu. Vrchol čepele úžlabního prýtu má strukturu primární čepele děložní, právě tak tomu je u čepelí adventivních rostlin, které po odříznutí větší dělohy vznikají na mesokotylu nebo na ploše poranění. Také mladé, teprve 2 až 25cm dlouhé isolované čepele klíčních rostlin S/reptocarpus Wendlandi' produkují adventivní prýty. Čepele, které v různě velké kousky byly rozřezány, produkují rovněž adventivní prýty, a sice těsně nad basí proříznutých tlustších nervů. Nejmladší části čepele prýtů adventivních nevytvářely. Na starších kusech čepele, které chovají větší počet postranních nervů prvního řádu, projevuje se polarita v tom, že na spodu basálních nervů postranních vznikají ad- ventivní prýty nejdříve a v největším počtu. Také proužky čepele listové pouze 1 cm široké, které jediný postranní nerv obsahují, mohou produkovati větší počet prýtů. Vyříznuté střední žebro slabě se zakořeňuje a vytvořuje malý počet slabých prýtů adventivních. Mesokotyly starších rostlin kterým byla odříznuta čepel lstová 1 s basálním meristemem, vytvořují na apikálním konci těsně pod řeznou plochou adventivní prýty. Normální klíční rostliny potřebují 16 až 18 měs., než dospěji do květu. Adventivní prýty přicházejí do květu mnohem dříve, na příklad 10, 11, 12 nebo 15 měs. po svém založení. Poškozením basálního meristemu může býti doba květení opozděna. Odříznutí čepele mladých rostlin 1 s ba- sálním meristemem a další její pěstování nespozďuje znatelně dobu květení. Podobně když mladým rostlinám čepel je odříznuta nad basálním meriste- mem. Pak roste čepel do délky dokonce rychleji nežli u normálních rostlin a může 1 větší délky dosáhnouti. Květenství objevuje se v normální dobu. Adventivní prýty objevily se v kulturách statnějšími a resistent- nějšími než rostliny klíční. Pěstujeme-li rostliny ve slabém světle, je květení značně spozděno. Abnormity klíčních rostlin neopakovaly se v jednom případu v tomto ohledu zkoumaném na prýtech adventivních. Je-li čepel odříznuta nad basálním meristemem, a basální meristem pak podélně medianně rozštěpen, objeví se na druhotném přírůstku postraní XIV. regenerace. Není-li veden řez přesně mediánně, může se postranní regenerace objeviti pouze na jednom křídle. Druhé roste mnohem pozvolněji, za to však vytvořuje na své basi adventivní prýty. Postranní restituce objevuje se nejenom po proříznutí celé čepele i s basálním meristemem, nýbrž i ten- kráte, když byl proříznut pouze basální meristem. Ano ku vybavení po- stranní restituce stačí pouhý mělký mediánní zářez podélný ve výši ba- sálního meristemu, který neproniká skrze celou rostlinu. Příčně nebo šikmo ze předu vedené, nejvýše do třetiny průměru sa- hající zářezy, mají různé následky podle místa, kde byly vedeny. Zcela mělké, příčné zářezy vedené pod basálním meristemem jednoduše se za- hojí. Hlouběji vedené zářezy podmiňují objevení se adventivních prýtů na mesokotylu, a značné snížení vzrůstu původní čepele. Tato produkuje výčněl mesokotylu podobný. Příčný zářez mělce vedený nad basálním meristemem tolikéž jednoduše se zahojí. Jako jeho následek objeví se pak symetrické, až ku střednímu žebru sahající zúžení čepele. Mělký příčný zářez ve výši basálního meristemu způsobuje, že se objeví dvě symetricky na mediáně sedící čepele, kolkolem zoubkované a nezřetelným hlavním žebrem opatřené, které však nevytvořují ani basálního meristemu, ani mesokotylu. Jsou to jakési střední útvary mezi čepelí schopnou samostat- ného basálního vzrůstu a mezi čepelovým křídlem. Nad těmito ouškovitými čepelemi nese mesokotyl čepel s normálním basálním meristemem. Šikmo ze předu vzhůru ve výši basálního meristemu vedené zářezy mohou způsobiti, že se vytvoří dva úplné basální meristemy za sebou, takže konečně dostaneme dvě rostliny, z nichž hoření jeví se býti při- rostlou na konci středního žebra rostliny dolení. Jejich basální meristem produkoval mezi tím mesokotyl, na němž vznikají četné kořeny. Tento způsob regenerace je analogický onomu, který se dostavuje na vrcholech kořenových po postranních zářezech. Všude, kde se dostavuje po poranění regenerace ve způsobu vytvá- ření adventivních prýtů, lze stanoviti snížení vzrůstu čepele, respektive snížení činnosti basálního meristemu. Tím by mohlo býti docíleno na- hromadění nebo atypického rozdělení živných látek, což by mohlo dáti podnět ku pochodům regeneračním. Ale bližší úvaha dokazuje, že na- hromadění živných látek nelze vždy rozhodující úlohu připisovati. Neboť dostatečně hluboký zářez vedený pod basálním meristemem způsobuje reprodukci na mesokotylu, kde se přece žádné asimiláty nenahromaďují, kdežto na isolované čepeli, ve které se v první řadě zajisté jen asimiláty nahromaďují, také je reprodukce vybavována. Mohli bychom nejvýše říci, že reprodukce souvisí s poruchou rozdělení látek v rostlinném těle. Mně zdá se však býti pravděpodobnějším, že také reprodukce je vybavena porušením korelací mezi přítomností anebo tunkcí basálního meristému a ostatními částěmi rostliny. Způsob restituce závisí na způsobu poranění, a poranění v první řadě není ničím jiným, nežli místním přerušením vzá- jemných vztahů mezi jednotlivými částěmi individua. SEZNAM LITERATURY. Figdor W., 1903, Úber Regeneration bei Monophyllaea Horsfieldii. R. Br. Osterr. bot. Zeitschr. 1903. Figdor W., 1906, Úber Regeneration der Blattspreite bei Sco/opendrium. Ber. d. d. bot. Ges. Bd. 24., 1906. Figdor W., 1907, Úber Restitutionserscheinungen an Bláttern von Ges- neriaceen. Jahrb. £. wiss. Bot. 44., 1907. Goebel K., 1902, Úber Regeneration im Pflanzenreich. S. A. Biol. Centralbl. Bd. 22., Nr. 13—17, 1902. Goebel K., 1908, Einleitung in die experimentelle Morphologie der Pflanzen. Leipzig, 1908. Kny L., 1905, Úber kůnstliche Spaltung der Blůtenkopfe von Helianthus annuus. Nat. Wschr. N. F. IV., 47., 1905. Lindemuth H., 1904, Úber GróBerwerden isolierter ausgewachsener Blátter nach ihrer Bewurzelung. Ber. d. d. bot. Ges. Bd. 22., 1904. Lopriore G., 1906, Regeneration von Wurzeln und Stámmen in Folge traumatischer E nwirkungen. Rés. se. Congr. int. Bot. Vienne 1905 (paru 1906). Mathuse, 1906, Úber abnormales Wachstum von Laubbláttern, ins- besondere von Blattstecklingen dicotyler Pflanzen. Beih. bot. Cbl. 1., XX., 2., 1906. Němec B., 1905, Studien úber die Regeneration. Berlin, 1905. Němec B., 1907, Další studie o regeneraci. Rozpravy České Akad. 1907. Peters L., 1897, Beitráge zur Kenntnis der Wundheilung bei Helianthus anmus und Polygonum cuspidatum. Góttingen, 1897. Pischinger F., 1902, Úber Bau und Regeneration des Assimilations- apparates von S/reptocavpus und Monophyliaea. Sizt. Ber. d. Kais. Akad. d. Wiss. Wien. Math. nat. Cl. Bd. 111., Abt. I., 1902. Riehm E., 1904, Beobachtungen an isolierten Bláttern. Diss. Halle 1904. Simon S., 1904, Untersuchungen úber die Regeneration der Wurzelspitze. Jahrb. f. Wiss. Bot. Bd. 40. H. 1. 1904. Stingl G., 1905, Untersuchungen úber Doppelbildung und Regeneration bei Wurzeln. Ósterr. bot. Zschr. Jg. 55., 1905. XIV. ROČNÍK XX. RIDA DI ČÍSLO 15. Nová fauna spodního Siluru v okolí Rokycan. Podává Karel Holub. (Předloženo dne 10. března 1911.) (Se 2 tabulkami.) Práce tato tvoří jaksi pokračování oné, jež před třemi léty v „„Roz- pravách“ České Akademie pro vědy, umění a slovesnost byla publikována. Sbírání materiálu zde popsaného usnadněno mi bylo subvencí sl. přírodov. sboru Musea král. Českého, jež byla mi udělena k návrhu p. prof. Dra. Ant. Friče. Při studiu fauny 1 literatury cizí byl mi nápomocen p. Dr. Jaroslav Perner, jenž laskavými radami provázel celý vývoj této práce v ohledu palaeontologickém. Rovněž 1 prof. C. Klouček a prof. Cyr. ryt. Purkyně upozornili mne na mnohá fakta pásma Dyy se týkající. Všem těmto pánům vzdávám tímto uctivé díky. * * * V roce 1904 získal Dr. B. Horák, kustos palaeontol. sbírek měst. musea v Rokycanech, pro týž ústav, krátce před tím zřízený, dva úlomky trilobitů, nápadných novou, v českém Siluru neobvyklou formou. Fossilie ty, jež dle udání majitele, p. Aug. Tota — tehdy sbě- ratele zkamenělin v Rokycanech — pocházely z okolí Klabavy, zůstaly ojedinělým nálezem, ač Dr. B. Horák pátrání po jich původu započal. Hledání, jehož kromě Dra. B. Horáka súčastnili se i pp. J. V. Želízko a prof. Cyrill ryt. Purkyně, nemělo úspěchu. Já sám s otcem po delší čas pátral jsem po původu obou fossilií, až konečně v září 1907 našli jsme břidličnou vrstvu, z níž úlomky po cházely. Rozpravy: Roč. XX. Tř. II. Č. 15. XV. I Naleziště nové fauny jest uloženo v nedlouhé stráni, jež táhne se od jvých. k sevzáp. as 14 Rm na jih od vesnice Klabavy. Po jejím hřbetě vedena trať železnice, spojující Rokycany s Plzní. Na jihových. konci prorvána je tato stráň hlubokou, poměrně úzkou roklí, směřující příčně, téměř od s. k j. Za strání k jzáp. zdvihá se pak návrší, které dostupuje nejvyššího bodu v křemencovém hřbetu Čiliny (520 m n. m.). Část stráně, roklí prorvaná, složena je po většině z tenko- lupenné břidlice hlinité, šedozelenavé, místy tmavočervenavé, velmi pevné, jemného slohu, výborně štípatelné, s šupinkami slídy. I v západ- nější části stráně lze pozorovati vrstvy této břidlice. Pan prof. Cyrillryt. Purkyně sdělil mi k žádosti mojí ochotně svůj úsudek o tektonických poměrech naleziště, jež mnohokráte osobně navštívil. Jest mojí povinností, vysloviti mu na tomto místě za laskavou ochotu upřímný dík. Sdělení toto doslovně zní: „Určení stratigrafického obzoru břidlic s novou faunou jest usnad- něno přítomností lože železné rudy (s převládajícím červeným oolithem), jež se rozkládá v bezprostřední blízkosti nalezišť. Ruda vystupuje na den při dně výmolného údolíčka (rokle), jež má směr od jihu k severu a ústí do údolí potoka Klabavky jižně obce Klabavy. Lože rudné má při svém výchozu v západní stráni údolíčka (rokle) a těsně za tratí železniční směr s. Z. — ]. v. a sklon j. z. 259; ruda byla dobývána pomocí štoly směru S. j.; jejíž zazděné ústí jest při západním okraji vyústění údolíčka (rokle.) Štolou jest ložisko proraženo čtyřikráte ve vzdálenostech 23—30 m následkem dislokac; plochy dislokační mají skoro týž směr jako lože rudné; snížení podél nich událo se postupně od jihu k severu, takže jest absolutní vržení u výchozu ložiska největší. Naleziště zkamenělin v břidlici jsou na třech místech (viz náčrt). Dvě nalezají se ve východní stráni výmolného údolíčka, jedno (1) na sev., druhé (II) na jižní straně trati železniční. Sklon vrstev je tu jjz. 209, tedy poněkud odchylný vzhledem k ložisku rudnému v naproti ležícím výchozu (x); z toho lze souditi, že 1 osou údolíčka (rokle) prochází zlom, vrstevný a břidlice obou těchto nalezišť náleží obzoru poněkud vyššímu, než samo rudné ložisko. Naleziště třetí (III) nalezá se ve stráni údolí klabavského západně ústí štoly. Čára spojující výchoz ložiska rudného v údolíčku (rokli) s touto lokalitou, má směr poněkud západnější než jest směr ložiska, čímž jeví se břidlice naleziště toho jako velmi blízké nadloží ložiska rudného. Z důvodů řektomických možno tedy břidlici všech tří bodů položiti do nejbližšího nadloží ložiska rudy železné, a poněvadž v nadloží tom žádné jiné ložisko rudné nebylo nalezeno, můžeme břidlici s novou faunou, dokud přesnější hranice mezi pásmy těmi vůbec stanovena nebude, přičísti buď nejspodnějším částem Dd,y nebo nejsvrchnějším Dd,p. Břidlice všech 3 míst shodují se ve všech vlastnostech petrogratic- kých. Avšak to nemůže být rozhodujícím při řešení naší úlohy, ježto na XV. př. petrograficky identické černošedé slídnaté břidlice nalezáme mezi křemenci Dd, (Čilina), ve svrchnějším obzoru Dd,y') u Eipovic i mezi ložisky železné rudy u Klabavy. Též v haldách před výchozem štoly u našich nalezišť nalézá se vedle rudy dosti černošedé břidlice (tedy barvou odchylné od oné ze tří nalezišť zkamenělin), jež patrně pochází z bezpro- středního patra neb podloží ložiska rudného.“ — Připomenouti třeba, že při hloubení pokusné šachtice (v úhlu mezi silnicí a jižním koncem rokliny) vytažena byla na den břidlice daleko tem- nější barvy nežli zmíněná světlezelenavá, a sice s leskem kovovým, v níž nalezl otec 2 exempláře velikého graptolita a jednoho t. zv. Serpulita. Konečně dlužno podotknouti, že poměrně dosti blízko, v cípu, vy- tvořeném silnicí do Klabavy vedoucí a vozovou cestou, směřující do luk pod strání, v níž nová fauna nalezena, vystupuje i pravá břidlice pásma Ddyy, černošedá, slídnatá (zcela jako u Eipovic, západněji ležících), v níž pořídku nalezeny zkameněliny pásma Ddyy, mezi jinými 1 Placoparia Zippe Boeck sp. Fauna, kterou jsem tu až dosud nalezl, vykazuje následující rody: 1. Euloma, Angelin, (rod poprvé z českého siluru uvedený, s 2 druhy novými) E. Bohemicum, m. a E. imexspectatum, m. 2. Aspidaeglina n. €. s druhem A. miranda, m. 3. Asaphellus, Brogg. s druhem A. Perneri, m. 4. Ptychocheilus, Nov. (P. decoratus, m.) . Lichas, Dalm. (L. praecursor, m.) . Nůleus, Dalm. (N. pater, m.) . Ilaenus, Dalm.? (I.? cuspidatus, m.) *) -I O U I. Euloma Bohemcum, Holub, n. sp. (Babnobr. 1213) Z tohoto druhu podařilo se nám nalézti celé exempláře, které umož- ňují nejen bezpečné určení rodové, nýbrž i přesný a úplný popis. Jed- notlivé exempláře jsou různě smáčklé, což způsobuje zdánlivě různý ha- bitus, ač jde o týž druh. 1) Viz Prof. C. Klouček: Předběžná zpráva o 2 různých horizontech v pásmu Dyy. Věstník kr. České spol. nauk, Praha 1908. 2) V době, kdy práce tato byla již ukončena, podařilo se mi sebrati nový materiál, v němž objevily se z trilobitů ještě rody: 8. Agnostus, L. s. 1. (1 druh). 9. Aeglima, Barr. (1 druh). 10. Barrandeia, M-Coy (1 druh), jichž podrobné zpracování nebylo již možno do této práce pojati a teprve později bude publikováno. XV. 1* Cephalothorax (cranidium). Štít široký, půlměsíčitý (délka : šířce = 1:2) mírně klenutý; okrajový lem plochý; podél trupu vybíhá v dlouhé až k sedmému segmentu trupnímu sahající ostré trny. V průčelné části řada malých prohlubenin, ne vždy zřetelně zachovaných. (Tab. I. 2.) Totéž pozorujeme u nordického druhu Euloma ornatum, Ang. Okra- jová rýha úzká. | Glabella, bez prstence occipitálního as */, délky hlavy, užší než '/;, šířky hlavy. Mírně klenuta, se stranami konvexními, vpředu súžena, s dvěma páry zřetelných rýh příčných. Někdy možno pozorovati nepa- trnou jamkou naznačený pár třetí (srv. totéž u Pharostoma pulchrum Barr. sp. z Ddyy!). Zadní pár rýh obrací se v tupém až pravém úhlu k vnitř- nímu okraji, nerozdvojuje se však, jako na př. u Ph. pulchrum. Zadní lalok glabelly měří více než !/„ celkové její délky. Occipitální prsten upro- střed rozšířen. Průčelný (praefrontální) prostor mezi glabellou a okra- jovou rýhou přední dosti klenutý, do předu spadající a v šířce rovný okra- jovému lemu. Liíce od glabelly zřetelně rýhami dorsálními oddělené, poněkud větší glabelly, velmi mírně klenuty. Pevná část menší a užší než volná. Oči u tohoto druhu neobyčejně velké, půlměsíčité, delší než 1 glabelly, široké, slabými rýhami vroubené. Zřecí plocha nikdy není zachována; dle pod- kladu jejich, jak se zachoval, nutno souditi, že na vnější straně značně as1 od svrchní plochy volných lící odstávaly. Celková podoba jejich 1 způsob vytvoření shoduje se s tímtéž u devonských Dalmanií (Odontoc/hle, cfr. D. vugosa, Corda, D. Hausmanní, Barr. ete.). Máme zde tudíž nový do- (práce na poč. uvedená) zmínka byla učiněna. Vzdálenost očí od zadního 1 předního okraje téměř stejná. Oční švy před očima divergují, za očima v protáhlém, podobu « majícím oblouku, částečně se zadním okrajem hlavy rovnoběžně probíhají. Tím nabývají pevné líce v zadní části podoby protáhlého, širokou, hlubší rýhou podélnou zdobeného výběžku jazyko- vitého, jenž ostrou, někdy velmi zřetelně (Tab. I. 3.) zachovanou špičkou končí. Špička tato je zbytek trnu, jímž pevné líce končily podobně jako líce volné, a připomíná některé z nejstarších typů spodního kambria (jako jsou Paedeumias, Callavia, Holmia, Wanneria, Olenellus a j.). U těchto jsou mezilícní trny (,intergenal spines““) vyvinuty nejmohutněji na mla- dých individuích, avšak u dospělých obyčejně zakrňují neb i zcela mizí. (Srovnej Ch. D. Walcott: Olenellus and other genera of the Meso- nacidae. Washington, 1910). U jednoho ex. zachována částečně skořápka hlavy, s jemnými, hustými „„krupkami“, jaké jsou na př. u druhů Cheirurus pater, Barr. nebo Acidaspis Buchi, Barr. z Ddyy. Thorax. Osa ze 13 segmentů (cfr. anglický druh Euloma momile, Salter!), o málo širší než vnitřní, horizontální část pleur; obé súžuje se k pygidiu, takže poslední segment délkou rovná se jen as 4 délky prvého. XV. ké Vnější část pleur prodloužena, do zadu skloněna, ku konci rozšířena, delší než vnitřní část a malým, do zadu zahnutým zoubkem zakončena. Cel- ková podoba trupu souhlasí s kambrickými Ptychopariemi. Pygidium v obrysu ploše obloukovité, souhlasné téměř úplně s py- gidii některých Ptychoparií nebo Conocephalitů. Délka : šířce == 1 : 2. Osa na vnitřním okraji as !, celkové šířky pygidia, do zadu mírně se úží, sahajíc až do */, celkové délky. Složena z 5 prstenců, poslední od předeš- lých jen nezřetelnou rýhou oddělen. Laloky postranní zřetelně rýhami dorsálními odděleny, s třemi mělkými, velmi mírně do zadu skloněnými rýhami. Dle toho srostlo pygidium ze 4 široce zbrázděných pleur, poslední však bývá jen málo zřetelna. Kol vnějšího okraje pygidia úzký lem. Rýha omezující postranní laloky proti vnitřnímu okraji pygidia hlubší, užší. Hypostoma dosud neznámo; u jednotlivých ex. konstatována stoči- telnost. Velikost. U nejlépe zachovaného ex. (Tab. I. 1.) délka 56 mm, šířka 41mm; byly však nalezeny 1 úlomky, poukazující na rozměry daleko ještě větší. Z celého popisu zřejmo, že podobně jako jmenovaný již rod Batť/y- cheilus, Hol. z Ddyy 1 rod Euloma slučuje znaky kambrické čeledi Cono- cephahtidae a silurodevonské čeledi Calymmenidae, při čemž ovšem znaky prvních značně převládají, kdežto u rodu Batťhycheilus právě naopak zase znaky Calymmemd dominují. II. Euloma inexspectatum, Holub, n. sp. (Tab. I."obr: 4.755) Tomuto druhu náleží jeden z oněch dvou fragmentů městského musea rokycanského, jež zobraziti a popsati bylo mi laskavostí p. Dra. B. Horáka umožněno, začež náleží mu upřímný můj dík. Rovněž budiž zde podotknuto, že oba fragmenty popsati hodlal p. J. V. Želízko, avšak zvěděv, že jsou jen částí fauny mnou objevené, popsání jich ochotně mně přenechal, začež mu srdečně děkuji. Fragment musejní (Tab. I. 4.) je téměř úplně zachovaná hlava s 8 segmenty thorakálními na úzkém úlomku temnějším odstínem zabar- vené šedozelenavé břidlice. V materiálu našem uložena je z tohoto druhu kromě neúplně zacho- vané hlavy velká, isolovaná, krásně zachovaná hlava (Tab. I. 5.), část trupu, jakož 1 úlomky pygidia. Celková podoba hlavy upomíná na druh předešlý, jenž je ovšem daleko menší. Kromě velikosti jsou tu i jiné znaky odlišné. Možno říci, že mezi oběma druhy je as týž poměr, jaký je mezi druhy Lichas avus, Barr. a Lichas incola, Barr. z Ddyy, mezi druhy Placoparia Zippei Boeck sp. z Ddyy a P. grandis, Barr. z Dd,, anebo mezi druhy Calymmene (= Syn- homalonotus, Pomp.) Aragoi, Roualt z Ddyy a C. (= S.) grandis n. sp., XV. rovněž z Dd, pocházející, o níž pojednám na jiném místě. Z nordických Eulom blíží se našemu druhu nejvíce E. laeve Ang. (,,Pal. scandinavica“ Pl. XXXIII. 14). Glabella, u srovnání s prvním druhem značněji sklenutá, shoduje se v poměrných rozměrech, počtu rýh, tvaru laloků s glabellou druhu pře- dešlého. Osní prsten zdoben je uprostřed zřetelným zrnkem. Značně větší prostor průčelný, jen velmi mírně klenutý, je dvojnásob tak široký jako okrajový lem. Rýha occipitální poměrně mnohem hlubší než u pře- dešlého druhu. U exempláře Tab. I. 4. je také zcela zřetelně zachováno zakončení očních švů na předním okraji hlavy. Zřejmý rozdíl mezi oběma druhy téhož rodu jest ve vytvoření očí. Kdežto menší Euloma Bohemicum až nápadně ohromnýma očima se vy- značuje, má větší E. inexspectatum oči ledvinité, daleko menší a užší, takže jen as !/, délky glabelly zaujímají. Od glabelly k očím vedou skoro hori- zontálně zřetelné, vypuklé lišty, jež u prvního druhu scházejí. Lišty tyto upomínají na stejně vytvořené oční lišty u rodů Harpes, (Harpina) 1 Har- pides důsledně se objevující a jsou též charakteristickou známkou u nor- dických Eulom (na př. Euloma abditum Salter a j. dr.). Vytvořením svým se oči naprosto již nepodobají oněm u devonské čeledi Odontochile, jak bylo u menšího druhu konstatováno. Oční švy před očima divergují, za očima rovně šikmo do zadu k vnitřnímu okraji hlavy probíhají, takže 1 zde jazy- kovitý výběžek pevných lící povstává. Ani u tohoto druhu nezachovala se zřecí plocha očí, jež však neodstá- valy příliš od volných lící. Vzdálenost očí od zadního okraje hlavy poněkud menší než od předního. Rovněž není tak velkého rozdílu mezi velikostí lící pevných a volných, jak bylo lze sledovati u prvního druhu. Prohloubený okraj vnější 1 zde v dlouhý, silný trn lícní vybíhá. > Trup neliší se nijak podstatně od trupu menšího druhu, zjev, jenž analogicky 1 mezi uvedenými již druhy Lichas avus a imcola, Barr., 1 mezi Placoparna Zippei Boeck. sp. a P. grandis, Barr. se objevuje. Pygidium dle dosud známých fragmentů nelišilo se příliš od pygidií u E. Bohemcum. Velikost ex. musejního (Tab. I. 4.) v zachované části 50 mm délky a 46mm šířky. Hlava z našeho materiálu (Tab. I. 5.), pokud je zachována, 31mm délky a 47 mm šířky. III. Rod Aspidaeglina, n. £. Z rodu toho jest znám jen jediný druh, takže popis jeho kryje se s charakteristikou rodovou. Aspidaeglina miranda, Holub, n. sp. (ab. T200). Exemplář měst. musea rokycanského je úplný, ze šesti segmentů složený trup s krásně zachovaným pygidiem a malou částí zadního okraje XV. hlavy. Tento zakončením svým připomíná z Dd4y pocházející druh Aeglina Bergeroni, Novák, z čehož souditi možno, že 1 celková forma hlavy tvarem tomuto druhu se blížila. Úsudek tento potvrzuje též mnou nalezený fragment tohoto druhu, 3 pleury spolu s glabellou malého individua (Tab. 3D.) Thorax složen ze šesti segmentů. Osa není zřetelnými rýhami dorsál- ními od pleur oddělena; je nepoměrně široká, k pygidiu však rychle se úží, takže na vyobraz. exempláři měří na vnitřním okraji hlavy 10 m, na vnitřním okraji pygidia však toliko 6-5 m. Pleury velmi široké, kratičké zprva, směrem k pygidiu však stále se dloužící, ploché, ostrým, dosti zře- telným, hákovitě zahnutým trnem končící. Pleurální rýha mělká, široká a šikmá. Pygidium má tvar trojúhelníku, délka: šířce (bez trnu měřeno) == 1:2. Osa, zdobená jedinou, zřetelnou a souvislou rýhou příční, na vnitřním okraji pygidia == /; celkové jeho šířky, krátká, jen as do W% pygidia (mě- řeno s hrotem) sahající, náhle do zadu se úží a skoro v ostrém úhlu končí. Od laloků postranních je zřetelnou, úzkou rýhou dorsální oddělena. Zimí- něné laloky vroubeny jsou dosti širokým, prohloubeným lemem, jenž na zadní části vytvořil krátký, ale silný, tupý trn. Rýhy, omezující postranní laloky proti části thorakální, jsou ostré, hluboké. Velikost: Vyobrazený exemplář měří celkem 25 mm délky a. 19 mm šířky. — Kromě svrchu uvedených fragmentů nalezli jsme ještě jiný frag- ment tohoto druhu, úplný thorax s malou částí pygidia. Z popisu zřejmo, že se tu slučují dvojí znaky; forma hlavy (dosud ovšem neúplně známá), počet segmentů osních, jich celkový vzhled — to nasvědčuje rodu Aeglina. Kromě toho jsou tu však ještě jiné znaky: nezřetelné rýhy dorsální v části thorakální, pleury, zakončené trny (formou dosti podobné oněm u druhu Remopleurides radians, Barr. z Dd;), a zejména způsob vytvoření pygidia, analogického pygidiím (pod)rodů Megalaspis a Megalaspides — to jsou znaky jež tento druh z rodu Aeglina, Barr. vylučují a řadí jej k rodu novému, Aeglině blízkému, pro nějž navrhuji zpředu uvedené označení rodové. Je pak tento rod, dle dosavadních výzkumů toliko v Čechách se ob- jevivší — starým, kollektivním typem, spojujícím v sobě znaky rodu Aeglina se zmíněnými již (pod)rody Megalaspis a Megalaspides (Brogg.). IV. Lichas praecuvsov, Holub, n. sp. ČDabs1 u) Dosud nalezené pygidium řadí tento druh velikostí po bok největšímu dosud známému druhu rodu Lichas, Dalm. — Lichas avus, Barr. ze zony Ddyy. Naopak zase vnější formou blíží se toto pygidium velice pygidiím menšího druhu, rovněž v Dd,y se objevujícího, Lichas incola, Barr., od nichž XV. však mimo větší rozměry 1 jinými podstatnými znaky se liší. Na ose vi- díme (jako u druhu L. incola) dvě příčné rýhy, avšak zadní rýha příční protíná celou osu (u druhu L. ?ncola je uprostřed přerušena). Na postran- ních lalocích vybíhá s obou stran po pěti zřetelných, šikmo do zadu sklo- něných rýh, kdežto u druhu L. "ncola toliko čtyři takové rýhy možno po- zorovati. Kromě toho 2 cípy, v něž postranní laloky po obou stranách pygidia vybíhají, jsou mnohem méně skloněny, poměrně užší a daleko více do předu posunuty než je tomu u druhu Lichas incola. Také dvojitě dělený cíp, kterým pygidium druhu L. praecursor (právě jako u druhu L. imcola) je zakončeno, je daleko menších rozměrů v poměru k celkové šířce a délce pygidia. Svrchní plocha pygidia pokryta je velmi jemnými, hustými „krup- kami“ — vlastnost charakteristická pro rod Lichas, Dalman vůbec. Velikost: Celková šířka pygidia zobrazeného byla by as 70mm, celková délka měří 52 mm. V. Ptychocheilms decovatus, Holub, n. sp., (Tab. 11.02). Nalezeno dosud jediné, a to ještě jen z části zachované, ale velice charakteristické pygidium. Forma upomíná nás poněkud na druh Asa- phus nobilis, Barr., tak jak se v Ddyy objevuje, poněkud též na druh Ptychocheilus discretus, Barr. (emend. Novák). Osa pygidia, tak jak je zachována, vykazuje asi 8 segmentů, z nichž prvních 5 zřetelně je odděleno, ostatní tři málo jsou zřetelny. Uprostřed jsou tyto segmenty do zadu vyhloubeny a hrubšími „krupkami“ zdo- beny — zjev v čeledi Asaphidů, kamž pygidium nutno zařaditi, snad oje- dinělý. Na postranních lalocích vybíhá od osy 6 obloukovitě prohnutých, hlubších rýh pleurálních tak, že část vnější s částí vnitřní tupý úhel svírá. Tyto rýhy formou svojí podobně jako 1 široký okrajový lem pygidia upo- mínají na druh Přychocheilus discretus, Barr. sp. z Ddyy. Také laloky po- stranní hrubšími „„krupkami“ jsou zdobeny, což v čeledi Asaphid nikde nebylo pozorováno. Částečně doplněné vyobrazení tohoto pygidia (Tab. II. 2.) zřejmě svědčí, že druh tento spojuje v sobě znaky charakteristické pro pygidia rodů Asaphus, Brongniart 1 Ptychocheilus, Novák (emend. Brogger); ježto však kromě pygidia 1 stopy několika pleur thorakálních byly nalezeny, a tyto vytvořením svým i ostrou, rovnou rýhou pleurální s druhem P. discretus z Ddyy se shodují, označil jsem druh tento jako Ptychocheilus, podrod rodu Niobe, pokud nejsou ostatní části známy. Velikost: Šířka doplněného pygidia (Tab. II. 2.) měří as Bbgmm, délka zachované části 30 mm. XV. VI. Asaphellus Pernevrí, Holub, n. sp. (Tab. I. 64b). K tomuto druhu patří pygidrum poměrně malých rozměrů, jež nale- zeno bylo již r. 1907. R. 1909 (v září) nalezena 1 prostřední část hlavy nějakého „Asaphida se stopami pleur; ježto fragmenty ty souhlasí s rázem zmíněného pygidia, považuji za nejvýš pravděpodobné, že všecky tyto elementy patří jednomu druhu, jako Asaphellus Pernerí (m.) označenému. Zachovaná prostřední část hlavy (glabella spolu s pevnou částí lícní) upomíná na odpovídající části u příb. druhů z Ddyy, totiž druhu Asaphellus desideratus, Barr. (emend. Brogger) a Megalaspides alienus, Barr. (emend. Novák a Brogger). Ač druhy posledně jmenované zcela různým rodům patří, přece střední části hlavy jeví navzájem velkou podobnost, jež zvlášt u mladých exemplářů je velmi nápadna. Rozdíl od obou jmenovaných druhů záleží hlavně v tom, že glabella nového druhu je poměrně mnohem vyšší a užší. Z části thorakální zachovány nepatrné zbytky pleur, jež upomínají vytvořením na druh Asaphellus desideratus z Ddyy. Pygidium téměř půlkruhovité. Osa vytčena zřetelnými rýhami dorsálními, do zadu súžena. Na thorak. okraji rovná se as !/, celkové šířky téhož a sahá až do ?/, celkové jeho délky. Na svrchní ploše čtyři zřetelné prstence, od nichž na lalocích postranních vybíhají celkem 3 páry zřetelných, poněkud šikmo do zadu skloněných, rovných rýh. Rýha, omezující postranní laloky proti vnitřnímu okraji pygidia hlubší, úzká. Vnější okraj pygidia vroubí širší, poněkud prohloubený lem. Velikost: Popsaná část hlavy měří 17 mm délky a 22mm šířky, po- psané pygidium má 12:5 m celkové šířky a 7-5 mm délky. K označení rodovému budiž podotknuto: Barrande uvádí z Čech 3 druhy rodu Ogygia a sice: O. deside- vata, Barr. a O. discreta, Barr. z Ddyy, O. sola, Barr. z Dd;. První dva druhy, jak Brogger") (a částečně též Novák u druhu 0. discreta dokázal, nepatří rodu Ogygia Brongn., nýbrž náleží zcela jinému hlavnímu typu, totiž Nřobe Ang. Dle Breoggera je O. desiderata vlastně Asa- phellus desideratus, Barr. sp., s habitem, glabellou 1 pygidiem pravých Niob, od nichž liší se jen lícními hroty a hypostomatem, jež blíží se onomu u Megalaspides Brogg. O. discreta hší se od pravé Ntobe jedině lícními hroty a Brogger uvádí ji jako Přychocheilus discretus, Barr. sp. (Rod Ptychochelus zřídil Novák v práci „Zur Kenntmiss der Bóhm. Trilo- biten““ 1883). Třetí druh, pocházející z Dd;, je nedostatečně znám, takže nelze o něm určitě se vyjádřiti. 1) W. C. Brogger: ,,Úber die Verbveitung dev Euloma-Niobe-Fauna im Euvopa“. Christiania 1897— 1898. XV. 10 Ježto glabella 1 pygidium druhu právě popsaného jeví bližší po- dobnost s druhem Asaphellus desideratus, Barr. sp. (jehož pygidium je však úplně hladké), mám za to, že třeba nový tento druh rovněž k rodu Asa- phellus Brogg. zařaditi. VII. Nileus pater, Holub, n. sp. K tomuto druhu řadím vyobrazenou glabellu a pygidium (Tab. II. obr. 1. a, b), jež vnější formou upomínají velice na vzácný, z Dd,y po- cházející český druh typu Nileus — Platypeltis puer, Barr. (Dle Br g- g e ra tento druh tvoří přechod mezi rody Nileus a Symphysurus, od pra- vého Nilea lícními hroty odlišný a z té příčiny k rodu (podrodu) Calla- wavem zřízenému Platypeltis zařazen). Glabelly nalezeny dosud tři, dvě menší a jedna větší. Typické znaky: Vnější okraj široce zaokrouhlen, mírná klenutost; na svrchní ploše vrásko- vání týmž způsobem, jak to u druhu Platypeltis puer, Barr. pozorujeme. Thorakální okraj hlavy uprostřed značně do předu vypiat, což opět znak se jmenovaným druhem společný. Mělké, úzké, méně zřetelné rýhy dor- sální oddělují glabellu od pevných lící, úzkých a plochých, jichž tvar průběhem lícního švu jest podmíněn a v celku s tvarem pevných lící u druhu Platvpeltis puer, Barr. nebo druhu Nileus armadillo, Dalm. souhlasí. Jinak celková forma zachované části hlavy táž jako u druhu Pla/. puer, Barr. nebo Nileus armadillo, Dalm., až na to, že pevné líce u P. puer tak nepatrně jsou vyvinuty, že téměř s glabellou splynuly, kdežto u druhu N. pater n. sp. ještě jsou zcela patrny. Trup dosud není znám. Nalezeny toliko části pleur, upomínající tvarem na pleury Nileů. Za to dobře zachováno pygidium, jehož celková forma s pygidu druhů rodu Nileus souhlasí. Obrys je půlměsíčitý, pygidium ploše skle- nuto, délka ku šířce přibližně — 1: 2. Osa úzká, na vnitřním okraji rovna as !/, celkové šířky téhož, sahá do ?/, celkové délky pygidia, znenáhla se úžíc a jsouc zřetelnými, úzkými, skoro konkávními rýhami dorsálními od la- loků postranních oddělena. Na ose možno sledovati s obou stran 3 páry slabě naznačených, kratičkých, sotva do */, celkové šířky osní sáhajících rýh příčných. Postranní laloky úplně hladké, rýhy od osy rovnoběžně s okra- jem vnitřním probíhající jsou dosti hluboké a široké. Kol, pygidia uzoučký lem. | i Poznámka k rodovému označení: Dokud není znám hypostom a volné části lícní (nevíme, byly-li zaokrouhleny či zahroceny), nelze říci, nepatří-li druh tento jako příbuzný jeho z Dd,y snad (pod)rodu Platy- pellis. Z té příčiny ponecháno rodové jméno Nileus. V poslední době (o Velikonocích 1909) k těmto sedmi druhům přibyl nový, osmý druh. SV 11 VIII. /Z/laenus? cuspidatus, Holub, n. sp. (Tabs obr. 4)k Nalezena 2 pygidia trojúhelníkovitá, ostře končící, takže vnější forma blíží se pygidiím rodů Megalaspis a Megalaspides. Svrchní plocha hladká, osa naznačena jako u jiných Hlaenů dvěma nesbíhajícími se rýhami dorsálními, jež sahají as do '/; celkové délky pygidia. Šířka osy = !/, celkové šířky pygidia. Toto, ač silně smáčklé (jako vůbec všechny fossilní zbytky této fauny), po pravé straně jeví zachovanou duplikaturu, jakou u rodu Zllaenus vídáme. Velikost: Délka pygidia — 26 mm, šířka as 32 mm. Pozn. k rodovému označení: Rod označen jako Z//aenus?, ježto nejsou známy dosud části ostatní, jmenovitě hlava. Zašpičatělým okrajem zadním liší se druh ode všech dosud známých Illaenů a upomíná na Asaphidy. Stratigrafický význam popsané fauny. Přehlédneme-li nyní popsanou trilobitovou faunu klabavského nale- ziště, překvapí nás několik pozoruhodných momentů. Jedním z nich jest objevení se rodu Euloma, Ang., jenž v Čechách až dosud byl pohřešován. V nové fauně naší možno poprvé tento rod 1 u nás konstatovati, a to ve dvou druzích, z nichž menší, E. Bohemicum, 1 v ce- lých exemplářích byl nalezen. Oba druhy blíží se Eulomám nordickým, tak menší druh na př. podobá se v mnohém ohledu druhu F. ornatum, Ang., — ač ovšem — jak z popisu zřejmo — odchylky jsou zde zcela patrny. Shledáváme se 1 zde s faktem, že spodní Silur středočeský má svůj zvláštní, samostatný ráz oproti souhlasným usazeninám mimočeským, jak také Br9+gger, pojednávaje o českém Dd;, poznamenává. (,,Spo- lečné pro Sever i Čechy jsou rody: Illaenus, Nileus, Amphon, Cheirurus, Lichas, Trimucleus, Havpes, Agnostus — ale druhy jsou všecky různé, ač částečně s hlavními typy severními — příbuzné“.) Rod Euloma je však pro nás 1 v jiném ještě ohledu velmi významný. Jeť význačný pro t. zv. ,„Euloma-Niobe faunw““, jak nazývá Brogger) faunu, uloženou v ceratopygovém vápenci v Norsku (oddíl 3 a v okresu Kristiánském), s kterýmižto usazeninami souhlasí (dle téhož) faunisticky též t. zv. S/mneton shales ve Shropshire v Anglii, kromě toho „Lower % Upper Tremadoc“ v Sev. Walesu, dále vrstvy od Caunes a St. Clmanu v Languedocu (j. Franciež) a konečně t. zv. Jetmické vrstvy u Hofu v Ba- 1) Ucber die Verbreitung d. Euloma-Nčobe-Fauna in Europa. Nyt Magaz. for Nat. 1897— 1898. (Tamtéž viz i ostatní literaturu, týkající se jiných zemí.) *) Co se týče jihofrancouzského siluru, uvádím pouze novější práci Bergero- novu v Bull. seoc. géol. France, 3. sér., T. XXVIII., 1899 p. 617, kdež je citována 1 ostatní literatura, a opraveny některé údaje Frechovy. XV. 12 vořích, podrobněji popsané nejprve od Barranda a později od Pompeckj-ho!) jenž zrevidoval rodová určení Barrandova. Všechny jmenované, vespolek, jak Brogger dokázal — aeguivalentní usazeniny s Euloma-Ni0be- faunou, tvoří přechod mezi nejsvrchnějším Kambriem a spodním Silurem, mají proto též smíšený charakter, obsahující jednak formy primordiální (kambrické) a jednak 1 formy druhé fauny (faune seconde) Barrandovy. Ráz poslední ovšem silně převládá, takže náleží Euloma-Nt10be- fauna rozhodně spodnímu Siluru. Přes to třeba dle Broggera Euloma- Niobe-jaunmu jako zvláštní stupeň ze spod. Siluru vyloučiti, ježto má mnoho vlastních, charakteristických rodů.?) Jedním z nich je právě jmenovaný rod Euloma. V Čechách pohřešovány byly až dosud aeguivalentní usazeniny oněm s t. zv. Euloma-Niobe-faunou. Brýgger vyslovuje podiv nad tím, uváží-li se, že leimické vrstvy, poměrně blízko českého palaeozoika vyvinuté, odpovídají nordické Euloma-N1o0be-fauně. Dle toho, co jsme o rodu Euloma pověděli, nutno tedy usuzovati, že nová fauna klabavská je — vzácnou nějakou náhodou dochovaný — zbytek fauny, mimočeské Euloma-Niobe fauně odpovídající. Později vrá- tíme se k této věci, až budeme uvažovati o stáří nové naší fauny. Neméně zajímavý je 1 nový rod Aspidaeglina, m. Pygidium hrotem podobně jako u rodu Megalaspides, Brogg. opatřené, svědčí o tom, že máme před sebou starý ještě typ kollektivní. Hrotnatým pygidiem druží se nový rod k jiným starobylým typům Eulomové fauny s pygidii hroty vyzbrojenými, jako jsou rody Asaphelina, Dikelokephalus, Dikelokepbha- lina, Ceratopyge, Agnostus, Megalaspis a Megalaspides. Dva další druhy nové fauny — Asaphellus Perneri, m. a Ptychocheilus decovatus, m. patří k hlavnímu typu Niobe, Ang., jenž je právě tak jako Euloma charakte- ristickým rodem Euloma-Nt10be-fauny. Rovněž typ Nileus vyskytuje se v téže fauně. Jediné dosud nalezené pygidium rodu Lichas připomíná týž motiv z Euloma-Ni0be-fauny. V té totiž nalezeny byly celkem dva druhy rodu Lichas (podrod Lichapyge, Callaway): Lichap. primula, Barr. (em. Brogg.) u Hofu v Bavořích a L. cuspidata, Call. ve Shropshire v Anglii, a to oba druhy — sobě velmi blízké, ne-li totožné — v jediném jen pygidiu. Konečně povšimneme si zajisté též, že mladší rody spodního Siluru, na př. Acidaspis, Calymmene, Diomde, Dalmania, Placoparia atd. v nové fauně dosud vůbec se neobjevily. Zllaenus? cuspidatus svým ostrým tvarem řadí se rovněž ke starým formám. * * * 1) J. F. Pom pecky: Ein neu entdecktes Vorkommen v. Tremadocfossilien bei Hof. I. Ber. d. nordoberfránk. Ver. fůr Nat., Gesch. u. Landeskunde. 1896. 2) Srovnej pojednání Frechovo: Úber die Entwickelung der silur. Sedimente: in Bóhmen u. im Sůdwesten Europas. N. J. fůr Miner. 1899. I. p. 164. Některá tvrzení Frechova, zejména co se týče trilobitů, vyvrátil Pompeckj (Ueber Euloma u. Phavostoma. Ibid. 1900. I. p. 135.). XV. 13 Kromě trilobitů zastoupena tu též Půyllocarida, Brachopoda, Ga- stvoboda? Cephalopoda, Pteropoda, Cystoidea a Hydrozoa. Z Plyllocarid nalezen jediný dosud exemplář rodu Lamprocaris, jehož jeden druh, L. mcans, Nov. z Ddyy jest znám. Brachopody zastupují dosud jedině formy, jež řaděny byly dřív k t. zv. rodu Lingula.!) Zjev tento je u srovnání s hojnými brachiopody zony Ddyy i Dd,É jistě nápadný, a setkáváme se s ním ve spodním oddílu pásma Dd,, totiž v Ddy«, kde formy t. zv. rodu Lingula dominují. Materiál vyžaduje ještě dalšího zkoumání. Prozatím možno uvésti, že patří sem dva druhy, jež Barrande popsal pod jmény Lingula sulcata a L. vugosa, a jichž naleziště označil terminem „,vallon de la Klabava prěs Rokycan“ (ovšem že — jak později se zmíním — druhy tyto nepatří k od- dílu Ddyy!). Kromě těchto dvou druhů nalezen též druh blízký Barran- dem popsanému Lingula fissurata, jenž jest uváděn z Ddyy a Dd;. Z Gastropod nalezeno více silně smáčknutých exemplářů Bellero- phontidů, snad rodu S?nuites patřících. Připomenouti možno, že rod Bellerophon též v Euloma-Niobe-fauně byl nalezen a patří mezi význačné její formy. Cephalopodům a sice rodu Orthoceras zdá se, že náleží dva exem- pláře, jako předešlý Gastropod tak zmáčklé, že nelze s určitostí rozhod- nouti, nebylo-li by je snad spíše k Hyolithidům zařaditi. Určitěji zastoupena jsou Pteropoda. Nalezeny celkem čtyři druhy rodu Conularia. Jeden shoduje se as se druhem, v Ddyy vzácně se ob- jevujícím, totiž C. zobusta, Barr. Druhý podobá se tamtéž se vyskytují- címu druhu C. prímula, Barr. Třetí druh je malý, s velmi jemnou struktu- rou, čtvrtý zachován jen fragmentárně. Kromě Conularií nalezeno též několik exemplářů, pravděpodobně k Hyohtmdům příslušných, jež vyžadují ještě dalšího zkoumání. Z Cystoid, v Ddsy (i Dd,P) dosti hojných, nalezen jediný exemplář, smáčklý, formou v Ddyy se objevujícímu rodu Anmomalocystites blízký. Až na trilobity vykazují tedy všecky uvedené třídy jen nepatrný počet druhů; tím více překvapí hojnost Hydrozoí. Objevují se obyčejně ve shlucích mnoha individuí; jsou mezi nimi formy pro středočeský Silur nové, odlišné od dosud známých druhů v Ddyy 1 Dd,B. Podrobné zpraco- vání jich vyžaduje však zvláštního studia a dlouholetých zkušeností. Z té příčiny předám veškerý materiál Hydrozoí p. Dru Jaroslavu Per- Mer 0 Vl. Ku konci tohoto výčtu třeba podotknouti, že v nové fauně nalezeno též několik zbytků „incertae sedis“, jež vyžadují hojnějšího materiálu. 1) Dr. I. Perner mi sdělil, že je pod označením rodovým „Lingula“ v Barrandových spisech shrnuto vlastně více rodů zcela samostatných, jichž rozlíšení a označení jmény moderními u části českých Lingul sám provedl. Některá tato jména uvedl dle Pernera Jahn, v publikaci o krušnohorských vrstvách. XV. 14 Nápadnyý jsou mezi nimi zvláštní, parasitické formy, upomínající tvarem na parasitující rod Agelacrimites, od něhož liší se však nepatrnou veli- kostí (maximálně 0-4—0-5 mm v průměru) a podobají se poněkud též rzím a pod. organismům, jaké v novější době na karbonských rostlinách byly objeveny. Formy ty nalézáme obyčejně na jednotlivých štítech trilo- bitových, nejčastěji u druhu Nileus pater (Tab. II., obr. 1. a, b)! Tím byl by přehled nové fauny klabavské ukončen. Několik poznámek o břidlicích d,B a dyy v okolí Rokycam. Velká část povrchu nejbližšího okolí rokycanského pokryta je pev- nými břidlicemi tu hrubšího, onde zase jemnějšího slohu, jejíž uložení, barva (jež je vždy světlá) a tvrdost jeví na mnohých místech malé odchylky. Nejnápadněji vystupuje tato břidlice bezprostředně u Rokycan, směrem severním, skládajíc celou t. zv. „Stráň“ s městskými sady, kde možno. též veškeré změny v uložení 1 celkovém habitu pohodlně stopovati. Pokračování této „,„S/ráně“ na v. tvoří kratší ,„Kalvarie“, kdežto: na z. vidíme dále se táhnoucí pokračování ,„Stráně““ městské, t. zv. „„Stráň klabavskou““, jež se táhne téměř až k samé obci Klabavě, a v níž — jako ostrůvek samostatný — uloženo je naleziště „Drahouš“ s odlišnými, měk- čími, žlutohnědými břidlicemi s oseckou faunou Ddyy. Za „Strání“ 1 ,„Kalvarii““ možno ony břidlice pevné směrem severo- vých. ještě dále v polích stopovati, jmenovitě nad obcí Borkem. Rovněž na straně jižní (vzhledem k Rokycanům) možno sledovati tuto břidlici, ana vynořuje se z pod náplavů diluviálních, tak na př. na mnohých místech lesiny ,„„Němčiček““, na úpatí lesiny „„Ko/le“ a jinde. Až dosud mělo se vždy za to, že tato břidlice světlá je stejnodobá s křemitými konkrecemi oseckými, a že náleží tudíž oddílu Ddyy. Chci zde ukázati, že tomu tak není. Konkrece oddílu Ddyy, které nalézáme sem tam v ornici polí roztroušeny, byly původně uloženy v břid- licích poměrně daleko měkčích a jemnějších; tyto obsahovaly tytéž fossilie, jaké jsou v konkrecích. Většina těchto břidlic se však již dávno rozpadala zvětráním, a zů- staly po nich jen ony vodou vyplavené konkrece. Že tomu tak jest, vidíme nejlépe na nalezišti drahoušském, kde zachoval se ještě zbytek oné pů- vodní břidlice s konkrecemi in situ. Obojí chovají tytéž zkameněliny. Konkrece samy však vznikaly později. Podobně u Kam. Újezda: břidlice, fossiliemi bohatá, obsahuje „pecky“ křemité (kromě nich ovšem též hojné konkrece pyritové) s týmiž zbytky organickými. Zajímavý příklad k uvedenému poskytuje břidličná deska, z tohoto- naleziště pocházející, na níž zachovány jsou dva celé exempláře druhu Illaenus Katzeri, Barr. U jednoho proměněna jest menší část thorakální v tvrdý pyrit a uzavřena v konkreci, již lze z břidlice pohodlně vyjmouti. XV. 15 Kdyby nebyla tato břidlice pod vodou uchována od zvětrání, byla by se dávno rozpadla, a z obou celých exemplářů byl by zůstal jen onen nepa- trný úlomek thorakální, v konkreci uzavřený. Podobně v žlutohnědých břidlicích drahoušských nalezen téměř 2 dm dlouhý exemplář Orthocera, jehož prostřední část v délce as 4 cm je pro- měněna v tutéž hmotu, z jaké se skládají „kuličky“ rokycanské. Rovněž břidlice u Vokovic (záp. od Prahy), odkrytá v cihelně Pur- krábkově, v níž vyskytují se četné konkrece s organickými zbytky, ob- sahuje sama — třeba že pořídku na některých místech, na jiných hojněji — fossilie, jež z konkrecí těch známe. (Na př. Dalmania atava, Barr Calymmene (= Synhom.) Aragoi,% Rou., Orthoceras, Bathmoceras prae- posterum, Barr., Simmites Sowerbyi, Perner, Temnodiscus pusillus, Barr., sp., Trochonema? atava, Barr. sp., Redonia bohemica, Barr., Annuscula (Babinka) prima, Barr., etc.). V posledních dobách nalezl jsem také u Cekova (severových. od Mýta a u Sv. Štěpána (vých. od téže osady) břidlice, provázené křemitými kon- krecemi.!) Pevné břidlice, které tvoří mocné vrstvy v bezprostředním okolí Rokycan, jsou zcela rozdílné od oněch břidlic, v nichž konkrece oddílu Ddyy se tvořily. To vysvítá již z toho, že nikde, v celé té spoustě břidlice, ačkoli je zde tak mocně vyvinuta, a na četných místech i v krásných pro- filech otevřena, dosud ami jediná konkrece nebyla nalezena, a jistě také nikdy ani nalezena nebude. Tyto břidlice sice jsou vyvinuty na mnohých místech, kde se vyskytují též konkrece pocházející z Ddyy (Rokycany — Osek), avšak v tom případě tvoří břidly ty vždy podklad vrstvám, v nichž se ony konkrece nacházejí. Mimo to břidly ty jsou vyvinuty velmi dobře 1 tam, kde konkrece osecké úplně scházejí (Borek, Klabava, Němčičky a j.). Jako neméně zajímavý fakt uvésti dlužno, že tyto břidlice, které pova- žuji za starší než je oddíl Dd,,y na jednom místě — jak prof. Cyrill ryt. Purkyně při mapování okresu Rokycanského (jižně od Oseka, u coty 405) shledal, chovají Ronkordantní lože effustvního diabasu, jenž na povrchu jeví kulovitý rozpad. Diabas v takovémto uložení objevuje se v oddílu Dd,B; v oddílu Dd,y dosud nebyl pozorován. Nový tudíž doklad pro větší stáří těchto břidlic, jimž až posud stáří oddílu Dd;y bylo připisováno. 1 O fauně Dd,y z ostatních nalezišt viz četná pojednání p. J. V. Želízka hlavně ve Verhandl. d. geol. Reichsanst. (1902, No. 2; 1907 No. 8 a No. 16; 1909 No. 3), pak v Jahrbuch d. geol. R.-A. 1911. Bd. 61. 1. H., ve Věstníku král. č. spol. náuk 1905. XI., v Rozpravách Č. Akad. Roč. XIV. č. 31 a Roč. XV. č. 42; pak zprávu Pernerovu ve,,Vesmíru“' 1903. R. XXXII., str. 81, a práci Iserlovu (Věstn. k. č. spol. n. r. 1903 XXIX. V těchto pracech jest citována i další obsáhlá literatura. — Mnohé údaje o pravém nalezišti a horizontu zkamenělin označených Barrandem pouze jako z Dd, pocházející, jsou obsaženy v pojednání Jahnových: O krušnohorských vrstvách (d,«) v Rozpr. Č. Akad. 1904 č. 30, a ve Verhandl. d. geol. Reichsanst. 1904. No. 12. Tamtéž i ostatní údaje starší literatury. XV. 16 Kromě toho, že v těchto břidlicích konkrece se neobjevují, další dů- ležitou okolností jest, že tyto břidlice neobsahují fauny, z konkrecí známé, nýbrž mají faunu od této zcela odchylnou. Fauna tato vyžaduje ovšem veliké trpělivosti při hledání. Zdánlivě jsou tyto břidlice 1 při důklad- nějším zkoumání — ať je to již V oněch jmenovaných stráních, kde tvoří výchozy až 20m mocné, dobře přístupné — nebo v polích, kde objevují se menší i větší kusy z hloubi vyorané — úplně prázdny zkamenělin. Nicméně mají tyto břidlice svoji faunu. Jsou to však jen omezená místa, nepatrné řekl bych ostrůvky, kde možno po delším hledání skutečně objeviti nějaký organický zbytek, a vždy jest to druh, jenž z konkrecí oseckých není znám. „„Ostrůvků““ takových jest několik, a jsou rozloženy v břidlici na místech zcela různých, dosti odlehlých. Nejčastěji nalezneme tu brachio- pody, Barrandovy druhy Lingula sulcata, Barr. a L. vugosa, Barr., jež byly až dosud *) mylně k fauně Dd4y počítány. Poměrně nejbohatší vrstvy vystupují v hluboké rokli, jež rozevírá se v dosti značné délce na severozáp. konci ,„Stráně““ městské. Zde nalezeny porůznu opět skořápky druhů L. sulcata a L. vugosa, kromě toho však též několik desek břidlice s přečetnými, zřetelnými Graptolithy. Na jedné z nich zachovaly se 4 pěkně zřetelné trsy Hydrozoí, upomínající na rod Dictyonema. Na jaře 1908 nalezena tu 1 zřetelná část Conularie, jež svojí strukturou upomíná na druh C. robusta, Barr.; rozhodně však totožná je s druhem nové fauny, o němž již zmínka se stala. Na všech místech jsou organické zbytky obyčejně velmi smáčklé, a méně zřetelné. Týž zjev vyskytuje se i u nové naší fauny. Někde na- lezneme (př. nad obcí Borkem) v těchto břidlicích 1 zvláštní červovité, smáčklé rourky, jež často ve špičku vybíhají a někdy 1 stopy pravidelného dělení zachovávají, o nichž nelze dosud rozhodnouti určitě, zda je dlužno čítati je k organismům (Annelhda?). Srovnáme-li nyní vše, co jsme dosud pověděli o těchto organickými zbytky tak chudých břidlicích s tím, co svrchu podotčeno o břidlicích s novou faunou ze stráně, jižně Klabavy se táhnoucí, vidíme překvapující shodu. I zde vidíme ve fauně druhy Lingula sulcata, Barr. a L. vugosa, Barr. — jiní brachiopodi kromě „„Lingul“ se tu ani tam dosud neobjevili; 1 zde týž způsob zachování zbytků fossilních. Petrografický habitus obojích břidlic je na většině míst úplně týž, takže nerozeznáme břidlici s novou faunou od břidlice u Rokycan a pod. Kromě brachiopodů nalezen v obojí břidlici úplně shodný druh Conularie (C. aff. vobusta, Barr.) Pravděpo- dobně i graptoliti ze zmíněné rokle ve ,„S/rání““ městské shodují se s někte- rými z četných druhů Hydrozoí, jež dosud u Klabavy byly nalezeny. Určitě bude to ovšem stanoveno důkladným prostudováním materiálu 1) J. J. Jahn: „O Rrušnohovských vrstvách (d,e)“. Rozpravy Č. Ak. 1904. Barrandovy originály, o nichž se tu mluví, uloženy jsou v pevné břidlici z ,,Alabavské Stráně“ XV. | | | 17 Graptolithů. Na některých místech břidlic ve ,„Stráni“ městské nalezl jsem v poslední době také obloukovité, limonitem rezavě zbarvené stopy, jaké 1 u Klabavy v některých vrstvách břidlice s novou faunou se vy- skytují, a které jsou ast jen útržky vnějších okrajů hlav trilobita Euloma Bohemicum, m. Pozdější zkoumání poskytne bohdá nových ještě dokladů. Uvážíme-li tato fakta, přicházíme k náhledu, že obojí břidlice tvoří jeden a týž horizont, zcela samostatný, pro nějž je v pravém slova smyslu vůdčí zkamenělinou druh Euloma Bohemicum, m. — tedy horizoní Eulomový. Fauna tohoto horizontu liší se jak od fauny oddílu d,p lak 1 od fauny, jaká dosud z D3y byla uváděna a jest aeguivalentem Euloma-Niobeové fauny, jakou konstatoval ve Skandinavii Brogger, a u Hofu v Bavořích z části Barrande, a po něm Pompeckj. Zdali tu jest eguivalence úplná neb částečná, o tom rozhodne další podrobné studium materialu od Hofu a studium graptolitů z celého pásma Dd,. Objevení zvláštního horizontu v Ddy, mimo již dávno rozeznávané, od Barranda však neuznávané oddíly e, B, y, není faktem neočekávaným. Již fauna graptolitová v Dd,B, a pozdější nálezy Dra Pernera !) poukazo- valy na to, že v Dd,B jest více faunistických horizontů; dále objev prof. C. Kloučka,*) že v Dd,y jsou (nejméně) dva faunisticky a časově různé horizonty zahrnuty, ukazuje, že třeba oddíly «e, B, y dále rozčleniti, jakž to již dávno s úspěchem provedeno jest v siluru skandinavském, bal- tickém a anglickém. Jedná se teď o stratigrafické postavení těchto břidlic v pásmu Dd,. A tu určitě možno říci, že horizont ten je rozhodně starší nežli oddíl Dd,y a mladší než Dd,p. Tomu nasvědčuje uložení těchto břidlic všude v okolí Rokycan — břidlice ty tvoří vždy podklad konkrecím Ddyy. Též poloha břidlic ve stráni jižně Klabavy (s novou faunou) potvrzuje uvedenou thesi. Jak již dříve připomenuto, tvoří zde břidlice (dle prof. Purkyně) nej- bližší nadloží rudonosného Dd,f. Zřejmých dokladů poskytuje 1 fauna těchto břidlic, oproti fauně z oddílu Ddyy tak ostře odlišná. Z trilobitů pocházejících z tohoto nového horizontu zvláště vý- značný je starý typ Euloma. Vůbec vykazuje trilobitová fauna nového horizontu vesměs staré typy, jež v usazeninách mimočeských zastoupeny jsou pouze v Broggerově Euloma-Ni0be-fauně. Oddíl Ddyy je dle Broggera zvláštní povahy: fauna jeho je smíšena, takže současně s typy starými, jež upomínají na Euloma-Niobe-faunu (na př. Asaphellus, Ptychocheilus, Megalaspides, Platypeltis, Agnostus a j.) objevují se typy mladé, jež v usazeninách mimočeských teprve mnohem 1) Studie o českých graptolitech. IT. (Palaeontogr. Bohemiae č. III. B. 18954 Týž. Miscellanea silurica Bohemiae. Ibidem č. IV. 1900. ?) Předběžná zpráva o 2 různých horizontech v pásmu Dyy. Věstník kr. čes. spol. nauk. 1908. XX. Rozpravy: Roč. XX, Tř. II, Čís. 15. XV. b3 18 výše se objevují (na př. Acidaspis, Dalmama, Diomde, Placoparia ete.). Jsou tu pohromadě rody, jež mají příbuzné v nejspodnější části vrstev ordovicianských (oddíl 34—53c v okrsku Kristianie, ,„Tremadoc““, „Lower a Middle Arenig“ ve Walesu), ale vedle nich 1 formy, jež mají blízké pří- buzné nejen v „„Middle Arenig““, nýbrž iv „Upper Arenig““, dokonce pak sou- časně s nimi formy, jichž blízcí příbuzní v „„Lower Llandeilo“ se objevují! Takovéto smíšení však nový horizont naprosto nejeví. Z toho zřejmo, že je tento horizont rozhodně starší než oddíl Ddyy, tudíž bližší R oddílu Dd,B. A také fauna oddílu d,B, poskytuje v trilobitech Harpides Grimm, Barr., Ampimon Lindaueri, Barr. a Cheirurus Hoffmann, Perner, typy, upomínající na Euloma-N10be-faunu. Přítomnost četnějších Graptolitů, jež jsou od typů z Ddyy i Dd,B zná- mých rozdílny, ukazuje též na samostatnost nového horizontu, svědčíc zároveň o nepopíratelném silurském jeho stáří. Nebude snad zbytečno, upozorním-li zde též na analogii mezi druhy Lichas praecuvsor, m. a L. incola, Barr. (z Ddyy). Ta je totiž táž, jako mezi druhy Amý/non Lindanem, Barr. z Dd,B a A. semihis, Barr. z Ddyy, nebo mezi druhy Cheirurus Hoffmanní, Perner z Dd,B a Ch. pater, Barr. z Ddyy. Uvedené body ukazují, že jedná se o horizont, jehož fauna upomíná na Euloma-Ni0be-faunu Broggerovu. Ze stvatigrafických ohledů nutno řaditi břidlice s touto faunou mezi oddíly Dd,B a Ddyy a přičlemiti je jakožto zvláštní, samostatný, pro Čechy nový horizont k D4B. Tak stává se nová fauna, třeba byla nepříliš četná — důležitým elementem. pro posouzení vztahů českého nejspodnějšího Siluru k sou- dobým usazeninám cizích oblastí. srownavaci tabulka určitě zjištěných trilobitových rodů nové fauny. Nová fauna Pa ion p Dd, | Dd, | Dd, | Dd, na MER Ee Niobe-fauna iBulomaj A% 23 E 2. Aspidaeglina, H. Vžš 9. Asaphellus, Br. + AL 4. Ptychocheilus, N. - E AO o DY Es 6. Nileus, D. SkE 1) astáss) OUěkí -Ak 7. Agnostus, L. - L AL 7 E22) PE6 M OSD lt PRE en 6 XV. Vysvětlivky tabulek. ADA Euloma Bohemicum n. Sp. 1. Celý exemplář; široká forma. 2. Isolovaná hlava se zřetelně zachovanými prohlubeninami na předním okraji. 3. Isolovaná hlava se zachovaným trnem nehybných lící. Euloma inexspectaltum n. Sp. 4. Exemplář měst. musea v Rokycanech. Hlava a 8 segmentů trupových. 5. Isolovaná hlava většího exempláře. Asaphellus Pevmeví n. sp. 6 a. Isolovaná glabella. s pevnou částí lícní. 6 9. Isolované pygidium. Lichas pvaecuvsov n. Sp. 7. Isolované pygidium, jehož pravá horní část jest doplněna dle levé strany. Přir. velikost. Všechny tuto vyobrazené exempláře pocházejí od „,starého hradu“ u Klabavy, a vyjma exempláře obr. 2. jsou uloženy v mé sbírce. OE Nileus patev n. sp. 1 a. Isolovaná glabella, s pevnou částí lícní. 1%. Isolované pygidium. Ptychocheilus decovatus n. sp. 2. Pygidium v přir. velikosti. V levo nahoře pleura. Aspidaeglima (mn. g.) mivanda m. Sp. 3 a. Thorax s pygidieum v přir. velikosti. 83b. Hlava s 2 segmenty thorakálními +. 38 c. Idem; zvětšeno. Illaemus? cuspidatus n. Sp. 4. Pygidium s částečně zřetelnou duplikaturou. Všechny exempláře, vyjma obr. 3. jsou uloženy v mé sbírce, a pocházejí z na- leziště ,,u starého hradu““ u Klabavy. XV. KANÝMRNÍ / Sutorad nat dol. LIT. V ŠTUMPER,PRAHA Rozpravy IItř České Akademie ročník 1911 čís.15 2 : R Výchoz rudného ložiska Do Klabavy Udolí Klabavky BS směr ložiska rudného pokusná Šachtice 1:10.000 Situační náčrt Do Rokycan naleziště u vesnice KLABAVY. „Autor ad nat. del. LIT. V, ŠTUMPER,PRAHA Rozpravy IItř České Akademie ročník 1911 čís. 15. „ ROČNÍK XX. NŘÍDA TI, ČÍSLOUIG A Mi it O krystalovaném arseničnanu železitém. Podávají B. Ježek a A. Šimek v Praze. (Předloženo dne 24. listopadu 1911.) Se 2 obrázky v textu. Při výrobě chloru dle methody Deaconovy vede se směs plyn- ného chlorovodíku a vzduchu přes porovité hmoty prosáklé síranem měďnatým a zahřáté asi na 5009 C. Síran měďnatý působí jako kataly- sátor, urychluje svou přítomností rozklad chlorovodíku kyslíkem. Jako kontaktní hmoty užívá se hliněných koulí nebo kusů, jimiž jsou asi do */, naplněny velké litinové nádoby. Po jisté době, asi za 3 až 12 měsíců tyto hliněné koule a kusy již nepůsobí a musejí býti nahrazeny novými. Někdy pokryty jsou po vyjmutí krystaly různých sloučenin, jež popsal krystalografickv Arzrunia chemicky Schůitz a Stahlschmidt))' Při složení těchto krystalů mohou býti súčastněny vedle prvků, z nichž jest složena kyselina chlorovodíková a síran měďnatý, ty prvky, které zne- čišťují surovou kyselinu solnou nebo kyselinu sírovou k její výrobě upo- třebenou, tedy zejména Fe a As, sloučeniny železa a arsenu, které se při výrobě chlorovodíku v něm co chloridy rozpouštějí a pak při oxydaci chlorovodíku atmosferickým kyslíkem za přítomnosti solí měďnatých jako kysličník železitý nebo jako různé sloučeniny Fe a As krystalují. A rz- ru ni uvádí čtyři sloučeniny dle stáří vzniku: 1. kysličník železitý Fe,Ox, 2. skoro černý, trojklonný arsentčnam železito-měďnatý CuFe; (FeO) (AsO), 3. červený, jednoklonný arsenam železitý FeAsO; a 4. bezbarvý, bezpochyby kosočtverečný vodnatý arsenam železitý FeAsO;. 5 HO. *) A. Arzruni u. E. Schůtz: Krystallisierte Verbindungen, gebildet beim Deacon-Process. Zeitschr. f. Krysť., 1894, 23, pp. 529—535. Rozpravy: Roč. XX., Tř. II. Čís, 16. XVI. 1 bý Pan dvorní rada prof. Dr. K. Vrba svěřil nám ku prozkoumání větší počet hliněných koulí a kusů s krystaly pocházejících z továrny v Hrušově. Na této kontaktní hmotě převládají černé, démantově lesklé, prismatické krystaly, jež nejsou totožné s arseničnanem železito- měďnatým popsaným Arzrunim, kterého jsme na ní vůbec nenalezli. Analysa ukázala, že to jsou krystaly arseničnanu železitého FeAsO,, který nebyl dosud ve tvaru krystalovém známý. Chemickou část tohoto pojednání a stanovení hustoty provedl Dr. A. Šimek v chemickém ústavu, krystalografická a fysikální měření Dr. B. Ježek v mineralogickém ústavu české university v Praze. Pánům ředitelům obou ústavů, panu dvornímu radovi Dr. K. Vrbovi a panu prof. Dr. B. Brauneroví vzdáváme za laskavé svěření výzkumného materiálu a pomůcek ústavních srdečné díky. Arseničnan železitý jest monoklimický, pravděpodobně monoklimicky prismatický. Měřeno bylo 15 krystalů a prohlédnuto asi 50 krystalů. Elementy krystalografické byly vypočteny z měření jednokruhových 1 dvojkruhových jednoho krystalu, který se k tomu pro výbornou jakost ploch tvarů (001) a (111) znamenitě hodil. Jednotlivé plochy vertikál- ního pásma tohoto krystalu neskytaly jednotných ostrých signálů pro měření jednokruhová, ležely však tak výborně v pásmu, že jich mohlo býti dobře použito pro aeguatoriální justování tohoto pásma při měření dvojkruhovém. Elementy byly vypočteny z měření dvojkruhových: a z úklonu: 111: 111 = 34913' na 20361— 0101950:5:102322 1 B— 081102992 Okolnost, že jsou klinodomata vyvinuta často jen na jednom konci orthodiagonály a že 1 plochy pyramidy positivní jsou skoro vždy roz- sáhlejší v oktantu levém zadním hořením a v sousedním často vůbec se nevyskytují, zdála by se poukazovati na oddělení sfenoidické soustavy jednoklonné, ne-li dokonce na soustavu trojklonnou. Trojklonná soustava však jest vyloučena rovnoběžným shášením na ploše spodové (001) a různo- polárnost orthodiagonály nedala se zjistiti ani pyroelektricky (methodou Kundtovou) ani pomocí leptů. Měřením zjištěny byly následující tvary: b (010), c (001), m (110), » (210), g (011), k (021), r (401), e (111). XVI. Krystaly byly měřeny na goniometru jednokruhovém 1 dvojkru- hovém a výsledky měření dobře souhlasí s theoretickými hodnotami, vypočtenými z uvedených elementů, jak je viděti z následujících dvou přehledů. Přehled měření jednokruhových. Vypočteno Měřeno Hran CVO 701) 17926- k (021) 920 8 r (401) 159 20W' D2 9 m (110) 789 59 OST 6 b (010) : g (011) T729 34 729 40" 1 : k (021) DD O0O0 | 3 o (111) : (111) 340 13" 949 12" 6 c (001) 340 84 340 1 8 : m (110) 669 52' 669 50" 2 : k (021) 309 581' 300 45" 2 : © (401) 470 474 470 49 6 Přehled dvoukruhových měření šesti krystalů. Já © vypočteno měřeno vypočteno měřeno b (010) |- ODKCOL 09 © | 2090 | 909.0" m (110) 990-7 ba9 50" 909.0 909 0 n (210) | T398 T390 28" 20005 2090 c (001) JBL 20000 | 129 52' 129 51' g (011) 8509 201 350 28' 2 oa ZOO k (021). | 209 46 209 58' | 349 21" 340 19' r (401) 909. 0' 00 07- | 629 284' 620 35' o (111) 439 45" © 490 50" 249 2 240 2 I Krystaly jsou vždy vertikálně sloupcovité, obyčejně štíhle sloupco- vité, řídčeji nízce sloupcovité. Největší byly 44 mm vysoké ve směru vertikály a až 2 wm široké ve směru orthodiagonály. Jsou narostlé tak, že jsou na nich vyvinuty plochy jen na jednom konci vertikály, jen asi XVI. 1 u 4 pozoroval jsem plochy na obou koncích. Převážnou většinu tvoří krystaly s plochami pásma vertikálného zakončené jen plochou spo- dovou c (001), která na žádném nechybí. Velmi hojné jsou též pyramidy o (111), dosti vzácná jsou klinodomata, zejména g (01i) a orthodoma r (401) pozoroval jsem jen na 6 krystalech. Dosti častá kombinace tvarů D, m, c, R, © vykazující nestejný vývoj ploch na obou koncích ortho- diagonály vyobrazena je v obr. 1., kombinace všech tvarů zjištěných v idealisovaném obr. 2. Pásmo vertikální jest vždy silně rýhované až zbrázděné ve směru vertikálním, jednotlivé plochy jeho reflektují jen výminečně jednoduché signály. Z ploch tohoto pásma jsou nejlepší m (210) a d (010). Většinou leží však všecky signály ploch tohoto pásma přesně v pásmu a proto hodí se znamenitě pro aeguatoriální postavení při měření dvojkruhovém. Plocha spodová c (001) jest na každém krystalu a vždy nejrozsáhlejší, zřídka však reflektuje signál jednoduše. Obyčejně bývá jakoby zlomena, často bývá nahrazena vicinálami blízkými pásmu klinodiagonálnímu a skytá nejčastěji dva, často i více reflexů signálů. Klinodomata mají povrch o něco dokonalejší než plocha spodová a k (921) reflektuje vždy dokonalejší signály než g (011). Orthodoma z (401) jest zastoupeno plochami rovnými, jež reflektují signál dosti dokonale. Nejdokonalejší jsou vždy a bez vý- minky plochy pyramidy e (111), jež jsou vždy hladké a rovné, takže reflektují vůbec signály nejdokonaleji, jsou-li jen poněkud širší. Štípatelnost patrná dle c (001), lom nerovný, krystaly jsou velmi kruché. (Tvrdost = 5, hustota stanovená pyknometrem pro materiál analysovaný (Šimek) obnáší 432. XVI. Lesk krystalů jest démantový až polokovově démantový, podobný lesku sfaleritu. Jest na hranách průsvitný, ve výbrusech průhledný a při tom žlutý až hnědý. Barva krystalů jest černá nebo hnědočerná, některé krystaly vykazují partie žluté a to tak, že jsou na obou koncích vertikály černé a uprostřed žluté a při tom jakoby ze samých vertikálních vláken složené. Vryp jest oranžový až žlutohnědý. Shášení na ploše spodové (001) jest rovnoběžné k orthodiago- nále b. Na klinopinakoidu (010) svírá směr shášení při světle sodíkovém s vertikálou c úhel 539 v tupém úhlu meziosním $8. Na ploše spodové jest směr orthodiagonály % positivní +, směr klinodiagonály a nega- tivní —. É Indexy lomu světelného nemohly býti přesně stanoveny. Pomocí methody Becke-ho zjištěno, že jest střední index lomu vyšší než index lomu methylenjodidu, v němž byla rozpuštěna síra a který měl 2 — 100- Pleochroismus jest velmi silný. Řezy rovnoběžné s plochou spo- dovou (001) jsou ve směru klinodiagonály a zelenavě sírově žluté, ve směru orthodiagonály bd tmavě hnědožluté. Řezy rovnoběžné s klinopina- koidem jsou ve směru shášení svírajícího s vertikálou úhel 559 olivově hnědé, ve směru na tomto kolmém světleji žlutohnědé. Pokud jde o chemické vlastnosti popsaných krystalů, jsou tyto chemicky velmi stálé. Taví se sice velmi snadno před dmuchavkou, dají se však jen velmi obtížně redukovati. Kyseliny působí též jen velmi ne- patrně a proto musely býti krystaly pro analysu taveny s kyselým síranem draselnatým. Kvalitativní analysou dokázána jen přítomnost As a Fe, ani stopy Cu a též zkouška na Cl byla negativní. Kvantitativní analysa materiálu při 1059C do konstantní váhy sušeného poskytla následující výsledky: poměr molek.: Fe,O0; 40-45% 02584 nebo 101, S07% 02554 nebo 100. celkem 98:02% Tento poměr odpovídá vzorci FeAsO,, tedy složení arseničnanu železitého, který vyžaduje theoreticky: Fe,O0; 40.98% As205 5902%, celkem 100:00%. Analysou nalezeno bylo méně As,O; než vyžaduje vzorec a to se dá pravděpodobně vysvětliti tím, že bylo sírovodíkem sraženému a pří 1059 © sušenému a váženému As;,S; přimíseno malé množství As,94. XVI. Obdobná sloučenina, arseničnan hlinitý AIAsO,, krystaluje dle Goguela*) v neměřitelných, oktačdru podobných krystalech, jež náležejí pravděpodobně soustavě jednoklonné jako náš arseničnan železitý. Na kontaktní hmotě námi zkoumané nevyskytl se nikdy nej- starší kysličník železitý pospolu s krystaly arseničnanu železitého. Byl na ní vzácně vytvořen v podobě povlaků a nezřetelných a neměřitelných krystalů sám. Pokud jde o arseničnan železitý, zdá se, že je to po kyslič- níku železitém nejstarší druhotný produkt processu Deaconova a na námi zkoumaných kontaktních kusech převládal tak nad dalšími druhotnými produkty, že se na první pohled zdálo, jakoby byly jen jeho krystaly pokryty. Ze sloučenin uvedených již Arzrunim byly na našem materiálu dále nejhojnější červeně medové monoklinické krystaly arsenanu žele- zitého FeAsO;, v krystalech velmi dokonalých, po popsaném arseničnanu železitém nejčastěji se vyskytujících a rhombické bezbarvé nebo bělavé krystaly náležející bezpochyby sloučenině FeAsO;.5 H„O, vodnatému arsenanu železitému. Vedle těch nalezli jsme ještě zelenomodré a sytě zelené krystaly náležející snad jiným sloučeninám dosud jako produkty processu Deaconova nepopsaným nebo snad i vůbec neznámým. O těchto všech dalších druhotných krystalovaných produktech processu Deaconova, jejichž studium je zejména po stránce chemické nedostatečným množstvím materiálu značně stíženo, bude pojednáno později. *) Contrib. a V ét. d. arsén. et antim. Bordeaux 1394. — Zeitschr. £. Kryst., 30, 206. — XVI. ROČNÍK XX. TŘÍDA II. ČÍSLO 17. © lipase pankreatické. Napsal Dr. ANT. HAMSÍK. (Z c. k. ústavu pro lučbu lékařskou dvor. rady profesora J. Horbaczewskiho.) Předloženo dne 24. února 19Ill. I. Připrava extraktů, chovajících účinnou hpasu. Mnozí badatelé prohlásili lipasu pankreatickou za nerozpustnou. W. Connstein (Ergeb. Physiol. III., 206, 1904) praví, že enzymy štěpící tuky odlišují se ode všech známých enzymů nerozpustností ve wodě a.v glycermmu. Jj. Lewkowitsch a J. R. Macleod (Proc. Roy. Soc. 72, 31, 1903) docílili svými vodními extrakty značnějšího štěpení neutrálního tuku teprve po několikaměsíčním účinku. H. Engel (Hofm. Beitr. 7, 77, 1905) přesvědčiv se o naprosté neúčinnosti extraktů vodních 1 glycerinových, použil ke svým pokusům preparátu v obchodě běžného pod názvem Pancreatin Rhenania, z něhož připravil slabé roztoky vodní a velmi účinné extrakty glycerinové, filtrem papírovým procházející. Tohoto materiálu použili ku svým pokusům také O.Fůrtha J.Schůtz kElotm. Beitr. 1X.;28, 1907), jakož 1 IH. Don ath (Ibid. X., 390; 1907). A. Kanmnitz (Z. physiol. Ch. 46, 482, 1905) uvádí, že velmi účinné, plátnem cezené extrakty z pankreatů vepřových a hovězích možno fl- trovati papírem, nikoli však filtrem z nepolévané hlíny, což svědčí 0 ne- rozpustnosti lipasy v souhlases Connsteinem(l.c.). H.Pottevin (Ann. Inst. Pasteur 20, 901, 1906), jenž s kalnými extrakty glycerimovými a preparáty, připravenými z pankreatů vepřových extrakcí alkoholem a étherem, provedl synthesu kyseliny olejové s glycerinem, prohlašuje rovněž lipasu za nerozpustnou. W. Dietz (Z. physiol. Ch. 52, 279, 1907) extrahoval preparát, připravený dle údajů Pottevinových, vodou, aby odstranil ferment proteolytický, a potom teprve glycerinem. Takto získaný extrakt byl účinný, avšak čirý roztok, připravený z něho filtrací Pukallový m filtrem, neměl katalytických vlastností. Účinný enzym, praví Dietz, jenž byl v glycerinu kolloidálně rozpuštěn, filtrem Rozpravy: Roč. XX. Tř. IL. Č. 17, 1 XVII. Pukallovým byl“ úplněc téměř“ zadržen. | A Pacenstechiem (Biochem. Zeitschr. 18, 285, 1909) udává, že se mu podařilo, isolovati lipasu sleziny, jater a snad též ledviny hovězí. Extrahoval šťávu, vy- lisovanou z dotyčných orgánů a sraženou alkoholem, roztokem soli ku- chyňské a francouzským filtrem extrakt čiře stiltroval. Filtrát způsoboval u žloutkové emulse a monobutyrinu nepatrné a nestejné zvýšení acidity. A. Juschtschenko(lbid. 25, 49, 1910) extrahoval žlázy štítné, sušené při nízké teplotě pomocí elektrického ventilátoru, jednak destilovanou vodou, jednak fysiologickým roztokem soli kuchyňské, jednak glycerinem a zkoumal účinek extraktů filtrovaných jednak papírem, jednak filtrem Chamberlandovým vzhledem k monobutyrinu., Glycerin ex- trahoval lipasu velmi málo, kdežto voda a roztok fysiologický velmi snadno; extrakty pozbývaly účinnosti při filtraci papírem z Části, při filtraci. C ham beran dem skoro úplně. Dle OS Rosen heima a J-A. Shaw-Mackenzie''(Jourm. ot,Physiol 4071910) tltráe od účinné suspense vepřového pankreatu v glycerinu nevykazuje vlast- ností lipolytických. O. Rosenheim (Ilbid. 40, 1910) uvádí dále, že také zbytek na filtru obsahuje pouze nerozpustnou a neúčinnou lipasu, která teprve koktostabilním, do filtrátu přecházejícím koenzymem může býti aktivována. Při pokusech o vlivu žluči na fermentativní synthesu tuku (Roz- pravy Č. A., tř. II., roč. XIX., č. 24) bylo seznáno, že z preparátu při- praveného z pankreatů vepřových účinkem líhu a étheru, možno získati velmi účinné a čiré extrakty glycerinové. Ke kontrolle údajů v přehledu literatury uvedených a vzhledem k rozpustnosti lipasy nesouhlasících, byly vykonány další pokusy. Vepřové žlázy pankreatické (2 serie po Ď pankreatech) byly jemně rozsekány; polovina byla extrahována líhem a étherem a připraven tak prášek pankreatický, kdežto druhá polovina suspendována v glycerinu (asi Šnásob. množství). Získány takto 2 sus- pense glycerinové a dva prášky. A. Jedna ze suspensí glycerinových byla za 14 dní scezena řídkým plátnem, kalná tekutina filtrována papírovým filtrem tak dlouho, až filtrát byl čirý. Na to zkoumány lipolytické a zároveň liposynthetické vlastnosti 1. kalné, scezené suspense, 2. prvního, 3. čirého filtrátu a 4. zbytku na filtru v přiměřeném množství glycerinu opět suspendo- vaného. Druhá z původních suspensí byla filtrována a zkoušena teprve po 4 měsících. 1. Štěpení. 5 cm* oleje olivového bylo smíšeno s 0-5 cm? 1/10 NaOH, Dem vody, po případě 1 %óního roztoku žluči Plattnerovy a posléze s Bem? zkoumané tekutiny. Po náležitém promíšení dány zkoušky na 6 hodin do thermostatu (T = 379). Acidita byla určována titrací 1/10 vodním NaOH; přidáno vždy 50cm* líhu a 1 kapka 1%ního roztoku fenolftalemu. Z rozdílu acidity určené hned a po 6 hodinách stanoveno zvýšení její. XVIL bab: Zvýšení acidity v em* n/10 NaOH 1. serie pankreatů 2. serie pankreatů bez žluči se žlučí bez žluči se žlučí Suspense 10.9 TN 142 16.3 Prvý filtrát T.4 180 = = Čirý filtrát 6.9 145 | 0-1 0.3 Zbytek na filtru 14-2 32.5 153-8 31.2 2. Synthesa. bem? kys. olejové bylo smíšeno s 10 cni suspense gly- cerinové resp. filtrátu. Na začátku pokusu a po jisté době byly ze směsi po předcházejícím zatřepání vzaty 2 cm? a určena jich acidita po přidání 20 cm? líhu a I kapky roztoku fenolftaleinu. Zmenšení acidity v tab. II. udané vztahuje se ke 2cm* směsi. Teplota thermostatu = 379 za dne. Tab. II. Zmenšení acidity v cm* n/10 NaOH 1. serie 2. serie po 96 hod. po 8 dnech po 96 hod. po 8 dnech Suspense 94 111 10.5 — Čirý filtrát — 3.5 — 0 Zbytek na filtru 92 13-2 -— 1.1 Obč původní suspense vykazovaly značný účin lipolytický 1 lipo- synthetický. Kdežto však čirý filtrát prvé suspense byl rovněž účinný, neměl filtrát suspense druhé, po 4 měsících extrakce získaný, vlastností katalytických. Zbytek na filtru v obou případech byl velmi účinný. Současně vykonány pokusy s /ipasou střevní. Střevní sliznice vepře, seškrabaná a ihned v glycerinu suspendovaná, dovedla esterifikovati kyselinu olejovou s glycerinem, kdežto filtrát od této suspense objevil se neúčinným. 10cm" suspense (tab. III., č. 1), resp. filtrátu (č. 2.) smí- šeno s 5cm* kyseliny olejové a zkoumáno způsobem nahoře uvedeným. ab EE Acidita 2 cm? směsi v em n/10 KOH (6 hned za dní 8 15 18 19.1 nění 16.9 2. 19.4 19.4 19.4 Synthesa je neznačná 1 v prvém případě, ježto se sliznicí přišlo mnoho vody do reakce. Extrahuje-li se sliznice střevní napřed alkoholem a étherem, možno s preparátem tak získaným docíliti synthesy značnější.") 1) Věstník IV. sjezdu č. přírodozpytců a lékařů, 1908, str. 445, 1 XVII. 4 B. Mnohem lépe a konstantně možno připraviti účinné extrakty z pankreatů, extrahovaných lihem a étherem. a) Extrakty glycerinové. Prášek pankreatický (1. nebo 2. serie) byl extrahován glycerinem (1 g prášku : 100 cmw* glycerinu) a po %; hodině až 5 dnech filtrováno. Čirý filtrát byl filtrován dále svíčkou C ha m- berlandovouř a tento filtrát jímán postupně ve 3 částech. Zkoumán byl 1. opětovaně papírem filtrovaný, čirý extrakt, 2. prvá, 3. druhá, 4. třetí partie filtrátu Cham berlandovou svíčkou prošedšího. 1. Štěpení. Bem emulse olejové (připravené neutralisací 100 cm? oleje olivového 830 cm* 1/10 NaOH) smíšeno s 5cm* extraktu a Sen? 1%ního roztoku žluči Plattnerovy. Acidita po 20. hodinách: 1. 34-1cmě, 2. 2-0 cm?, 3. 11-5.cm*, 4. 32-5cm* n/10 NaOH. Prvá partie (2.) téměř neúčinná, druhá (č. 3.) málo účinná, teprve třetí (č. 4.) účinná. 2. Synthesa. 10cm* extraktu, 5cm* kyseliny olejové, l cm? vody. V tab. IV. udána acidita 2 cmw* směsi. LabIV: Acidita v cm? n/10 KOH (8 hned za dní 1 6 12 : 19.1 16-6 12.5 12.2 2 19.0 19.0 19.0 18.7 9. 19.1 183-9 18.7 18.6 4. 19.1 17.2 15.0 14.5 Prvnía druhá partie (č. 2.a9. téměř neúčinné, třetí partie (č. 4.) účinná. Lipasa prochází filtrem Chamberlandovým, ale z počátku porosními stěnami je zadržena. Při filtraci čirého (ovšem kolloidálního) roztoku lipasy papírem nebyl konstatován úbytek účinnosti. Čirý roztok časem se kalí. Odfiltruje-li se zákal, filtrát je ještě účinný. Zředěný (vodou v daném poměru) g/ycerim neextrahuje téměř lipasy. 1g prášku pankreatického smíšen se 150cm* 33%óního glycermu. Po 14 dnech extrakce zkoušena I. suspense, 2. čirý filtrát, 5. zbytek na filtru opět v 38%ním glycerinu suspendovaný. Do thermostatu dány zkoušky obsahující 5cm* oleje olivového, 0-5cm* n/10 NaOH, 10cm? suspense, resp. filtrátu. Zvýšení acidity po 6 hodinách: 1. a) suspense samotná T-0:cm3, b) táž s"L.em? 109%ního roztoku žluči P Va ttner o vy. 29:10) 2. a) fltrát sám 0-6cm?, db) týž se žlučí 3-3 cm*, 5. a) suspense zbytku na filtru sama 1-9 cz*, b) táž se žlučí 33-0 cm* n/10 NaOH. Amylalkohol lipasy neextrahuje, jak ovšem předem očekávati se musilo. 1 g prášku pankreatického extrahován 48 hodin 100 cm* isoamyl- alkoholu. 10cm" této suspense (tab. V., č. 1., 3.), resp. čirého filtrátu (č. 2., 4.) smíšeno s l cm* kys. máselné (č. 1., 2.), resp. s 5 cmm* kyseliny olejové (č. 3., 4.) a zkoumáno obvyklým způsobem. XVII. ab Acidita 2 cm? směsi v emš n/10 KOH ČS hned za 6 dní l 18.7 14.2 2. 18.7 18.4 9 19.8 13.5 4. 19.6 19.2 b) Extraktv vodní. Destillovanou vodou dá se z prášku pankreatického extrahovati lipasa jen z malé části. Extrahováno bylo jednak vodou pouhou, jednak vodou, k níž přidán toluol (1 © prášku pankreatického : 100 cm vody). Za 1 hodinu bylo papírem opětovaně filtrováno, až získán filtrát čirý, sotva znatelně opalisující, jenž ihned zkoušen. Smíšeno 5 cm? oleje olivového, 0-5 czm* 1/10 NaOH, 5 cm? filtrátu, 5 cm? glycerinu. Zvý- šení acidity za 6 hod. činilo 9-7 cm*, přidán- nad to ke zkoušce 1 cm? 10%ního roztoku žluči Plattnerovy, 35.4cm?*, bez emulse 0-4cm* n/10 NaOH. Údaje tyto vztahují se k extraktu pouhou vodou připra- venému, kdežto extrakt, připravený vodou, k níž přidán toluol, zkoušen stejně, avšak bez přísady glycerinu, jenž, jak sdělil E. F. Terroine (Biochem. Zeitschr. 23, 430, 1910) štěpení podporuje, kdežto toluol (B ICagueur, Hotm. Beitr. 8, 281, 1906, dále Ibrahima Kopeč, Zeitschr. Biol. 53, 201, 1910) případně štěpení může zmenšovati, ježto emulsi ruší. Zvýšení acidity po 6 hod. bez žluči 0-8 cm*, se žlučí 15:6 cm*, po 24 hod. bez žluči 1-3 cze*, se žlučí 30-6 czn*, bez emulse olejové 0-2 cm? 1/10 NaOH. Tento extrakt byl zároveň filtrován svíčkou Cham berlan- dovou a filtrát zkoušen způsobem právě uvedeným (bez glycerinu a s toluolem). Zvýšení acidity po 6 hod., použito-li první polovice filtrátu, činilo bez žluči 0.7 cm*, se žlučí 9-4 cm, kdežto při použití druhé poloviny filtrátu, obnášelo bez žluči 0-7 cm, se žlučí 17-4cm* n/10 NaOH. Zbytek po extrakci vodou byl ještě velmi účinný. Že lipasa přechází do vody jen z malé části, o tom svědčí zejména malý liposynthetický účin extraktu. Čirý, slabounce opalisující extrakt byl sušen ve vakuu nad kyselinou sírovou a draslem, což vyžadovalo několika dnů; zbytek byl rozpuštěn v glycerinu (0-25 g : 25 cm?) a ještě jednou filtrován. 10cm? tohoto roztoku smíšeno s Bem? kyseliny olejové a Icm* vody (tab. VI., č. 1.), resp. 1 c? 10% roztoku žluči Plattnerovy (č. 2.) a obvyklým způsobem určována acidita. 52T Acidita 2 cm“ směsi v cm* n/10 KOH © hned za dní 1 4 10 1 18.8 18.7 18.3 18.5 2. 18-6 18.3 17.0 16.2 Roztoky lipasy jsou povahy kolloidální. XVII. II. Synthesa kyselimy palimlové a stearové s glycerinem účinkem lipasy pankreatické. Dle H. Pottevina (lb c)'"kyselna“ Steatová. (esteriakuje se s amylalkoholem účinkem lipasy pankreatické. A. E. Taylor (Ret. Chem. Zentralbl. 77, II., 1344, 1906) nemohl prokázati synthesu kyseliny palmitové a stearové s glycerinem účinkem lipasy pankreatické hovězí, kdežto lipasa ricinová synthesu takovou dobře prováděla. Ješto ve stěně střevní synthesa kyseliny stearové a palmitové s glycerinem beze vší pochyby nastává, zdálo se přece žádoucno, provésti tuto synthesu in vitro. 1. Pokusy s kyselinou palmitovou. K pokusům použito kyseliny palmitové od Kahlbauma v Ber- líně, jejíž acidita souhlasila s theoreticky požadovanou. Do baněk dáno asi 0-5 g (přesně odvážené množství) kyseliny pal- mitové, dále 5—10 cm? glycerinu resp. extraktu glycerinového, chovajícího účinnou lipasu a posléze po případě 0-1—0-2 © prášku, připraveného z pankreatů vepřových extrakcí alkoholem a étherem. Jednak hned, jednak po určité době určována acidita jednotlivých zkoušek; k roz- puštění a zamezení hydrolysy přidáno vždy 100 cni alkoholu, načež titro- váno 1/10 NaOH (indikator fenolftalein). V tabulce VII. udána acidita přepočtená na lg kyseliny. Teplota v thermostatu = 37" za dne. Tab. VIE: Glycerin | Extrakt Ho „ Acidita v cm? n/10 NaOH pankreatický Čís. cem cem g hned za 3..d. za. 10d. l 10 — — 99.4 — — 2 10 — 0-1 —- — 35-2 ) 10 — 02 — — 344 4 5 —- 0-1 — — 330 Ď 4) - 0-2 — — 316 6 = 10 = =- 354-9 - ď = 10 — —- — 29.6 toluol 8 10 10 01 — 20:5 — Ze zmenšení acidity jest souditi, že kyselina palmitová slučuje se s glycerinem. 2. Pokusy s kyselinou stearovou. Použito kyseliny stearové od Kahlbauma v Berlíně, jejíž aci- dita odpovídala theoretické. Uspořádání totéž jako u kys. palmitové s tím rozdílem, že použito as 1 g kyseliny stearové (přesně odváženého množství) a v některých pokusech také isoamylalkoholu a toluolu. V ta- bulce VIII. udána acidita přepočtená na 1 g kyseliny. XVII. Tab: VITT. Glycerin | Extrakt stk Toluol Kosí Acidita v cm? n/10 NaOH Č. cm? m5 cm? cm? g hned za 10 "dni l. — — — — — 935-2 — 2. 10 — — — 0-1 95.7 249 2. 5 — -- — 0-1 -— 33.1 4. — 10 — — — 250 347 Ď = — 10 — 0-1 5-1 16.4 6 — — 10 — 0-2 -— 4.7 T 10 — 10 — 0-1 = 34.0 8 — Ď 9) — = — 35.1 9 19 — — 10 0-1 — 15.4 10 ) = — 5 0-1 - (4 11 — — — 10 0.1 — 236-2 12. = = — 5 0-1 — 906-2 13. = 10 — 10 — — 935-8 E o 15. 10 — — 10 0.2 — 33:6 V pokusech, v nichž reagovala pouze kyselina stearová s glycerinem, zmenšení acidity účinkem lipasy je pouze nepatrné (č. 2.—4.). Ježto esterifikace kyseliny stearové s amylalkoholem účinkem téže lipasy velmi dobře se dařila (č. 5.—6.) a přísada glycerinu měla za následek obmezení její (č. 7.—8.), byl učiněn pokus rozpustiti nejprve kyselinu stearovou v toluolu a potom teprve přidati glycerin. V tomto uspořádání bylo možno konstatovati značné zmenšení acidity (č. 9.—10.); protože kon- trollní pokusy s kyselinou stearovou a toluolem bez glycerinu nevykázaly žádného úbytku acidity (č. 11.—12.), možno úbytek dříve uvedený při- pisovati synthese kyseliny stearové s glycerinem. Při tomto uspořádání také účinkem lipasy střevní (č. 15.) byl pozorován neznačný, leč ne- pochybný úbytek acidity. : Extrakt glycerinový, jenž esterifikaci kyseliny olejové s glycerinem dobře prováděl, při použití kyseliny stearové a glycerinu jevil účin ne- patrný (č. 13)., jak patrno ze srovnání s úplně stejně uspořádaným po- kusem (č. 9.), kde použito prášku pankreatického. Budiž dále podotknuto, že synthesa kyseliny máselné s amylalkoholem účinkem prášku pan- kreatického hladce probíhala, kdežto s glycerinem byla jen nepatrná. Kyselina olejová esterifikovala se s glycerinem dobře, naproti tomu s ethylenglykolem a propylenglykolem skoro nic. XVII. III. Vliv elektrolytů na štěpení a synthesu tuku. Anorganické soli, zejména chlorid vápenatý, značně zrychlují štěpení tuku, nastávající účinkem extraktů pankreatických, jak sdělhl H. Pot- tevin (C. r. 1836, 767, 1903). Příznivý vliv chloridu vápenatého po- zoroval dále A. Kanitz (Z. physiol: Ch. 46, 482, 1905). Dle E. E. Terroinea (Biochem. Zeitschr. 23, 430, 1910), jenž experimentoval se šťávou pankreatickou, všechny neutrální soli účinkují podobně: v jisté koncentraci zleňují, v jiné zrychlují štěpení tuku; jediný rozdíl spočívá v poloze optimalní koncentrace. Soli vápenaté nemají téměř žádného účinku zvychiujícího. V pokusech, jež v následujícím budou uvedeny, sledován byl vliv některých solí (hlavně chloridu sodnatého a vápenatého) na štěpení a syn- thesu zároveň. Pokusy vykonány byly s čirým extraktem glycermovým z pan- kreatu vepřového, extrahovaného líhem a étherem; ku mnohým použito bylo extraktu filtrovaného kromě toho ještě svíčkou Cham berlan- dovou. A Pokusy bez mýdla: 1. Šťěpení. Zkoušky obsahovaly: 5 cm? neutralního oleje olivového, 5 cm? vody, resp. roztoku soli a 5 cm? extraktu glycerinového. Po řádném zatřepání zkoušky dány na 6—24 hodim do thermostatu (T = 379. Před titrací 1/10 hydroxydem sodnatým přidáno vždy tolik líhu, aby veškerá tekutina obsahovala ho alespoň 40%, jak předpisuje A. Kanitz (B. D. Ch. Ges. 36, 400, 1905); ke zkouškám chovajícím chlorid vápe- natý přidán před titrací také éther. ARebbě Pe: Č Blcmě Acidita za 6 h. v emž n/10 NaOH 1. voda 21.0 2. n/10 NaCl 18-5 na 17.0 2: n/l X 13.5 9. n[10 Call; 17-0 0 "2 12.0 T. R 9.5 2. Synthesa. Zkoušky obsahovaly: Bcm* kyseliny olejové, 10 cm? extraktu glycerinového a I——2cm* vody, resp. roztoku soli. Thermostat o teplotě 379 za dne. Acidita určována způsobem už popsaným. K po- kusům sestaveným v tabulce X. a XVI. bylo použito kyseliny olejové od Kahlbauma v Berlíně a extraktu filtrovaného svíčkou C ha m- berlandovou, kdežto pokusy ostatní vykonány s kyselinou olejovou, XVII. připravenou z oleje olivového způsobem ra jiném. místě popsaným a s čirým extraktem filtrovaným papírem. ADA Acidita v em* n/10 NaOH Č. L cm? hned za dní 1 3 15 25 Ji voda 19-1 16.9 140 11.9 119 2. n/50 NaCl 19.1 170 14.2 12.4 — 9. ZO 19.0 16.9 14.5 130 —= 4. no 19.2 17.2 14.8 121 13.7 D. n/5 19.1 17-53 149 13.8 — 6. nf2 5 19.2 18.5 17.3 16.5 — 16 nj “ 19.2 18.7 18.4 18.1 18-1 Tab. XI, Acidita v em n/10 NaOH Č. 2 cm? hned za dní 1 2 8 l voda 17.2 14-1 12.5 8-8 2. n/40 NaCl 17.5 14.5 12.5 8-5 PD) n/B * 17.2 14.9 13-1 9-1 4. n/4 š4 17.2 15.4 14-1 111 D. n/a 5 174 16.3 15.7 14-8 6. voda 174 — 12-6 8-5 1 n[20 Naz50, 17.4 — 14-1 84 8. nj2 > 17.5 — 15.3 13.4 9: n/2 NaBr 17.3 — 15-1 12.4 10. n/2 NaNO; 15 — 15-6 145 ADX Acidita v cm* 1/10 NaOH Č. 2 cm? hned za dní 1 10 l. voda 17.8 15-2 10.6 2. nf20 Call, 17.8 15.5 11.2 o) nk i 17.8 16.5 15.9 4. nf2 17.8 16.9 16.7 Při uvedeném uspořádání pokusů všechny neutralní soli jevily pouze zamezující vliv jak na štěpení tak na synthesu; zrychlující fase nebyla pozorována. Zabraňující účinek neutralních solí vztahuje se nejen k rychlosti, nýbrž 1 ke konečnému stavu rovnovážnému při synthese. XVII. 10 Be Dokusý s my.dhem Přísadou mýdla 1 štěpení synthesa tuku mohou doznat zrychlení nebo zlenění, což závisí na uspořádání pokusu a množství mýdla. Jsou-li pokusy tak uspořádány, že v nich zabraňující účinek mýdla se projevuje, tu možno tento zamezující vliv mýdla vhodným množstvím soli odstraniti. Rozdíl je tím nápadnější, čím větší je zleňující účinek mýdla. 1. Štěpení. Uspořádání stejné jako předešle, jen místo neutralního oleje olivového použito emulse, připravené smíšením oleje olivového, v obchodě běžného a volné kyseliny chovajícího, s 1/10 hydroxydem sodnatým. Bem? oleje vyžadovalo k neutralisaci 1-4cm* 1/10 NaOH. B cm tohoto oleje bylo smíšeno s 0-5, 1-4, 2cm? n/10 NaOH, načež při- dáno 5cem* vody resp. roztoku soli a posléze 5 cm extraktu glycerinového (tab. XIII.). K pokusům sestaveným v tab. XIV. bylo použito oleje olivového, okyseleného nad to kyselinou olejovou. Bem* tohoto oleje spotřebovalo k neutralisaci 4-1 en? n/10 NaOH. Uspořádání stejné. Před titrací zkoušek obsahujících chlorid vápenatý přidán kromě líhu též éther. Tab. XIII- © n/10 NaOH Acidita za hod. cm 5 cm? 6 24 1. 0.5 voda 15-0 29.3 2. 9 n/2 NaCl 10.5 17.6 3 ih nfa Call, 18.5 27.4 4. 1.4 voda 5-2 16.5 5. 14 n/1 NaCl 20.0 935-1 6. 5 n/a Call, 21.0 373 V 2.0 voda 0.8 a:l 8. ši n/a NaCl 24 6-3 9. ja n/a Call; 35:1 44.3 Tab XIV. Č: n/10 NaOH Acidita za hod. cm? 3 cm? 6 24 l 4.1 voda 09 1-3 2. 1 n/10 NaCl 1-2 — O1 k n/2 k 14-7 35.4 4. a n/1 a 26.5 D04 5. A n/10 Call; 6.5 — 6. ey n/a S 30.6 38.8 16 21 n/l ve 26.7 — XVII. 11 Budiž podotčeno, že emulse oleje, připravená čerstvě, mnohem méně štěpení bez přísady solí podléhala než emulse stejně připravená, která 1 až několik dní stála, při úplně stejném uspořádání pokusů. Přidán-li také toluol, jenž rozpouští tuky a mýdla vápenatá a tak emulsimění (Lagueur l c. aIbrahim-u. Kopeč l. c.); příznivý vliv solí není tak nápadně zřetelný. 2. Synthesa. bem? kyseliny olejové smíšeno s lem? n/10, n/5, n/2 NaOH, resp. 5%ního roztoku olejanu sodnatého; potom přidán I cmi? vody, resp. soli a na konec 10cm? extraktu glycerimového. Tab. XV. Acidita v cm* n/l0 NaOH (Č; 1 cm? 1 em? hned za dní 1 4 10 15 ll voda voda 17.7 15:6 12- 10.9 10:6 2. n/10 NaOH a 176 16.8 14.7 107 10.1 9. nj5 š ši 17.5 16-6 15.0 111 9.7 4. nf2 = jE 170 16-1 12-8 8-9 79 5. 700 n/10 NaCl 17.4 15.4 — 8.8 — 6. n/10 dě n/10 Call, 177 15.2 — 9.2 =- G ko: : E 76 : voda 176 16-8 — blob — olejan sod. 8. ně n/2 NaCl 17.5 14.1 — 8.9 — DB M n/a Call, 17.8 15.5 — 9.9 = Tab XVI: Acidita v cmš n/10 NaOH (ě 0:5 cm? 05 cm? hned za dní 1 9 15 L. voda voda 19.0 16.8 14-7 2 Že n/2 NaOH voda 18.7 17.4 15.7 106 9. 55 n/5 NaCl 18:6 17-2 14.2 8-9 4. Ha Io AW 14.8 9.6 5. R AE 18.7 174 o:5 10.5 Při tomto uspořádání rychlost synthesy je účinkem mýdla zleněna, ač rovnovážný stav je posunut na stranu esterifikace. Vhodnou pří- sadou soli zlenění to se odstraní (tab. XV.). Přebytek soli má opět za následek zlenění synthesy (tab. XVI.). XVIL Souhrn. 1. Z pankreatu vepřového, extrahovaného líhem a étherem, možno připraviti čiré, filtrem Chamberlandovým procházející roztoky chovající účinnou lipasu. 2. Účinkem lipasy pankreatické nastává esterifikace kyseliny pal- mitové a stearové s glycerinem. 3. Neutralní soli mají jak ve štěpení, tak na synthesu tuku vliv zabraňující, jenž přítomnost mýdla může býti nejen odstraněn, nýbrž i ve zrychlující přeměněn. XVII. ROČNÍK XX. IPREDAVTTE ČÍSLO 18. © proniku dvou trojosých ellipsoidů. Podává prof. Vine. Jarolímek. Se 4 tabulkami. (Předloženo dne 24. března 1911.) Letos je tomu právě sto let, kdy Chapuy, žák Mongeův, uve- řejnil svou pěknou konstrukci proniku dvou rotačních ellipsoidů, jichž osy jsou mimoběžny, v „„Correspondance sur Vécole polytechnigue““, která podnes do všech kompendií o deskriptivní geometrii bývá pojímána. Od té doby nedošlo k pokusu, methodu Chapuyho rozšířiti také na dva elli- psoidy /rojosé, jichž vzájemná poloha je zcela obecná, samozřejmě pro ne- překonatelné obtíže problému. V posledních však padesáti letech doznala novější geometrie polohy a zejména theorie veličin imaginárných tak znamenitého rozvoje, že dnes úloha řečená beze značných nesnází a způ- sobem naprosto uspokojivým řešena býti může. Methoda Chapuyho záleží, jak povědomo, v tom, že stanoví se poloha rovin, jež protínají obě plochy v ellipsách homothetických; tyto pak promítnou se na rovinu určité polohy orthogonálně do kružnic, jichž společné průsečíky pro- mítnou se zpět, čímž obdrží se dva body žádaného proniku. Místo toho lze ovšem výhodněji homothetické ellipsy promítnouti do kružnic také na průmětnu libovolnou, arciť klinogonálně určitým směrem. © Naznačil jsem sice již r. 1898 v jednom svém pojednání!) obecně, jakým asi způsobem bylo by lze takové křivky strojiti i na dvou ellipsoidech trojosých; ježto však konstrukce sama dosud nikým podniknuta nebyla, předkládám tuto své úplné a definitivní řešení jak problému uvažovaného, tak 1 jiné ještě úlohy s tím souvisící a dotud neřešené, 1) „O homothetických kuželosečkách na dvou plochách stupně druhého“ v Rozpravách České Akademie věd, ročník VII., čís. 20. R'0z.praiva:.Roč. XX; TE, IIS:Č; 18. 1 XVIII. 1. Strojení homothetických řezů mna dvou ellipbsoidech. Budiž ellipsoid s (tab. I.) dán osami ab, cd, e f ve směrech os prů- mětných, ellipsoid pak g v poloze obecné osami 12 | 34 | 56 (obvyklé indexy při průmětech vrcholů jsou v obrazech vypuštěny.) Plochy tvto protínají rovinu úběžnou v imaginárných křivkách druhého stupně Ex, Fx. Tyto mají čtyři pomyslné body společné, jež podvojně jsouce sdruženy, leží na dvou reálných přímkách 0%, U+. Jsou to „společné tětivy“ čili „chordály““ nebo také „kollineační osy“ křivek E», Fw, kteréžto názvy mají ovšem smysl jen vzhledem ke kuželosečkám reálným. Na každé z přímek 0%, U+ vytvořují obě křivky Zouž involuci harmonických pólů; a tato definice má platnost 1 pro kuželosečky pomyslné, jež leží v jedné rovině. Každá rovina, jejíž úběžná přímka je O» nebo U+, protíná ellipsoidy s, p v ellipsách homothetických K, L, ježto na 0+ či U% indukují touž involuci I, resp. I, Samodružné body této involuce jsou úběžné body imaginárných společných asymptot křivek K, Z. Jde tedy jen o přímku 0+ nebo U; každá vede k cíli. Na výsledku ničeho se nezmění, nahradíme-li elipsoid p jiným g/, homothetickým ku g (podobným nebo 1 shodným). Posuneme na př. elipsoid p rovnoběžně tak, aby s ellipsoidem e stal se soustředným. Veďme tudíž středem s osy ellipsoidu g/ III ++ 12, IILIV 1434, VVI T 56. Křivky E+, F+, transformací tou netknuté, promítají se ze středu s ima- ginárnými asymptotickými kužel: ploch s, g/“. Libovolná rovina na př. co||mx, seče kužele (s E»+), (sF+) v imaginárných křivkách druhého stupně E', F', jichž reálné chordály O, U budou centrálnými průměty přímek 0+, U»+ z bodu s na rovinu ©, načež roviny (sO), (s U) úlohu řeší. Křivka E', ve které rovina o seče asymptotický kužel (s E+), má střed svůj v bodě e, a reálné osy || a, cd, jichž poloviny = %.sa,.sc, kdež? — V —1I. Abychom to dovodili, uve žme, že kužel (s E) jest totožný s direkčním útvarem svazku polárného, jenž dán jest průměry a sdruženými diametrálnými rovinami plochy e, E' pak direkční křivka polárné sou- stavy, ve které rovina e polárný svazek protíná. Učiníme-li ea Ttsa, eb Tt sd, bude průměru sa“ ellipsoidu e příslušeti sdružená rovina dia- metrálnár | v,jejížr,—=s,bo/, pólu a“ křivky E' tedy polára ot —=0dy | ab. Je tudíž skutečně a“d“ osou kivky E* (co do polohy), a“,b“ pak souměrná družina elliptické involuce, kterou E* na ose ab“ indukuje, a jejíž potence = — ea“*. Totéž platí o ose c“ d“ | a“ d", na níž involuce má potěnci — ec? (ec Tt sc)., Reálná ellipsa E* v rovině o, jejíž osy jsou a“ d", c d, byla by ideálným obrazem imaginárné křivky E', jakožto homologická transformace či centrická kollineace dle středu e, osy kolli- neační v nekonečnu a charakteristiky + 7. Jest tedy F' = ach, s hlavní ellipsou plochy €. Křivky F, E mví touž involuci sdružených průměrů, DOLE vytvořujíce na přímce úběžné identickou involuci harmonických pólu, což pro následující konstrukce je důležito.') Přikročme ku proniku /* roviny o s imaginárným asymptotickým kuželem (s F+) elipsoidu g/. Střed e křivky F' bude v průsečíku roviny o S průměrem 0, jenž sdružen je s rovinou o vzhledem ku ploše g“. Průmě“ O obdržíme takto. Buďtež jm, n, p stopy os I II, ITT IV, V VÍ na rovině o. Stanovíme-li na I IT ku I, II, čtvrtý bod harmonický w, tedy (I II m m) = — I, bude rovina položená bodem 1" | III polárnou rovinou plochy g/ pro pól m. Sestrojíme-li podobně polárné roviny pólů », p vzhledem ku g/, dá průsečík všech tří rovin polárných pól 7, příslušný k rovině o, spojnice s7 == 0 a průsečík (0 ©) = « (že na tab. I. 04 || X, jest v našem případě okolnost toliko nahodilá). 4 mmp, jejž na rovině e vyťínají hlavní roviny ellipsoidu g“, je polárným trojúhelníkem křivky /*; její pomyslnost potvrzuje se okolností, že střed o připadá do nitra trojúhelníka. K průměru $ o je sdružen průměr Viimmn, ku ne průměr W | pm; v involuci určené těmito družinami sestrojíme známým způsobem družinu pravoúhlou eg | e k dávající osy křivky F* co do polohy. Učiníme-li dále e/ — 7 e = y bo.ef, bude f, / symmetrická družina involuce harmonických pólů na průměru D ©. Body %, /' náležejí ideálnímu obrazu F" křivky /* ve známém smysle; tečna křivky F" v bodě / je || m n, pomocí které snadno se již omezí osy gh, kl reálné ellipsy F', kdežto poloosy křivky F'=1i.eg, 1.eR. Jde nyní o sestrojení kollineačních os O, U imaginárných kuželo- seček E', F', kterážto konstrukce rovinná ?) provedena na tab. II., kamž určovací data křivek přenesena z tab. I. Křivka E* jest dána poloosami i.ea',1.ec', Fi poloosami 1. © £,%.© k. Nejprve jest třeba společného polárného trojúhelníka obou křivek « y z, jehož jedním vrcholem, na př. x, osy O, U procházeti budou. Každému bodu g příslušejí vzhledem ku E?, F* dvě poláry, jichž průsečík g' je pólem sdruženým ku g. Posouvá-li se bod g po libovolné přímce O, vytvořuje g' určitou kuželosečku HF (vzniklou dvěma projektivnými svazky polár, jichž středy jsou póly křivek E', F* ku poláře 0), která nutně procházeti bude vrcholy x, y, z. Stačí tudíž ke stanovení těchto dvě křivky A, H", odpovídající libovolným přímkám 0, 0. Učiníme-li poprvé osu a' db" == (tab. IT.), bude příslušná křivka H hyperbolou, již sestrojíme takto. Úběžnému bodu osy a' b' přísluší jakožto polára vzhledem k E* osa c“ d', vzhledem k F průměr e p sdružený k a' d“; průsečík (c' d', e p) = P dá jeden bod křivky H. Dalšímu bodu na 0, na př. středu e náleží vzhledem k E* polára úběžná a ku F? polára S: pól n 1) © imaginárné ellipse, o jejích průměrech, pólech a polárách viz pojednání V. Jarolímka ,„K theorii imaginárných direkčních útvarů v soustavách polárných“ v Rozpravách České Akademie věd, ročník XI. (1902), čís. 18. 2) Pro kuželosečky veálné na př. Wiener, Darstellende Geometrie I, odst. 398., 410. a 4l1i. dle methody Steinerovy. l * XVIII. poláry em | e/ připadá na osu kl, a protože we n.w "= —eřř?, učiňme © k? — k, k%n | m?; pól / poláry er l e o g bude na g4, 07.0F—= — oP, tedy mě = w£€, ©ť | 7 £9; spojnice nf = S. Bodu c přísluší tedy sdružený pól e' na S v nekonečnu. Třetím bodem na © budiž (který nahodile připadá na a'0d'); jeho polára ku F? je v nekonečnu, B pak ku E? jest g T 1ď (emw.eg = —ea?, učiníme tedy e a) = , a0 jj L © a9): pól w' sdružený ku e připadá na T do nekonečna. Ježto S61 e/, o“ přímky © vzhledem ku E, F' připadají do nekonečna, jsou projektivné svazky, jimiž se H vytvořuje, osnovami paprskovými a S, Ť asymptotami hyperboly H. Z bodu $ a z asymptot lze hyperbolu tuto již přesně narýsovati. Druhou přímku ©" zvolíme tak, aby jí jakožto geom. místo sdru- žených pólů odpovídala Aružnice H'"). Abychom přímku O“ sestrojili, uvažme, že každá kružnice, tedy 1 H", prochází imag. body kruhovými 7, 1, jakožto samodružnými body absolutní involuce Z+, kterou na přímce úběžné vytvořují veškeré kružnice, tedy 1 veškeré pravé úhly v téže rovině ležící. Přímce /» přísluší jako geom. místo pólů sdružených ku E', F' také určitá kuželosečka H" (v našem případě hyperbola, které však rýso- vati netřeba); stanovíme-li póly /, j/ sdružené ku, j, bude spojnice 7 j/ = 0". Vytkněme si dvě družiny a; ©, By P; v involuci Ze, a sestrojme sdru- žené k nim póly. a; «, buďtež na př. úběžné body os a'd' | c' d'; bodu © přísluší sdružený pól jako nahoře e/ == p, bodu «; pól a, =o. Úběžným bodům B, Bos m £ | © k příslušné póly B, Ba s sestrojíme takto: Stanovíme průměr © e By! křivky E' sdružený ke směru © g, a průsečík jeho B,' s osou © k, která je polárou ku B, vzhledem ku /*; ku B, je polárou ve F* osa og, vE: průmět c By sdružený ke směru © pie. jenž protne e g v pólu f;'. Družiny aj a, B', B+ určují na hyperbole H" involuci vadřaticiecuí jejíž samodružné body 7", j' ležící na ose involuční a odpovídající absolutním bodům kruhovým 7, j dají spojnici ď j/ = O/. Tuto osu involuční obdržíme posléze spojením průsečíků spojnic dvou a dvou nesouhlasných bodů: a'By' seče a;'Bo' v bodě o, a'Bo' seče a,'B) v bodě 6, spojnice e 6 = 0" Body 7, j' jsou ovšem v imaginárných průsečících osy O" s hyperbolou H'". Vytkneme nyní na přímce O“ tři body, sestrojíme k nim sdružené póly vzhledem ku E*, F*, a proložíme jimi kružnici H". Výhodnější však je kon- strukce tato. Družině © 6 involuce indukované křivkou H“ na 0", jejíž samodružné body jsou 7“, j/, odpovídá družina 0, G, v involuci I» 0 samo- družných bodech 7, j, pólem pak přímky /» je střed © Kružnice H", z nělož I+ promítá se involucí průměrů kružnice. Sestrojíme-li tudíž ily o'6' (tab. II.) sdružené ku e, G vzhledem ke křivkám E*, F', obdržíme spojnicí o'G' průměr kružnice Hť. 1) Solín, „Jak strojiti osy plochy kuželové stupně druhého“ v Časopise matné T0Č| 23V Str3: XVIII. Křivky H, H' protínají se ve čtyřech bodech, z nichž jeden, w", jest nahodilý, závislý na volbě přímek O, O'; ostatní tři w, y, z dají vrcholy společného polárného trojúhelníka křivek E, F. Nahodilým jest patrně onen bod w', který je pólem sdruženým k průsečíku (0 O") = w. Ke 4 xyz podotýkáme ještě, že stačí z hyperboly // narýsovati malý oblouk po- blíže vrcholu na př. v. Neboť jakmile jeden vrchol y je stanoven, stačí sestrojiti poláru Y fřivky E* k pólu y, která jsouc zároveň polárou křivky F pro pól y, obsahovati musí ostatní vrcholy «, z; tyto pak obdržíme již jakožto společnou družinu involucí, jež obě křivky F*, F' na Y indukují. Osy kollineační O, U obdrží se nyní samodružnými paprsky invo- luce, kterou póly, sdružené ku E', F* promítají se z vrcholu « (ježto snadno přesvědčiti se lze, že involuce z vrcholů y, z jsou elliptické), a ke které patrně náleží i družina vz. Další družinu vy' dají na př. paprsky xwy, xy! ||e"d', jimiž se sdružené póly e;„==©, 4% z bodu x promítají. Se- strojme posléze samodružné body u, v involuce (y z), (9y“) a spojme x v ==0, x u == U, čímž kollineační osy imaginárných kuželoseček E*, F* jsou na- lezeny. Rovina (s O) = 6 (tab. III.) jakož i veškeré roviny ||6 protínají ellipsoidy e, p' a tedy 1 ellipsoidy dané e, p v ellipsách homothetických; roviny pak || (s U) = u protínají plochy v druhé soustavě ellips takových. Připomenouti ještě sluší, že spojnice s x, sy, s z tvoří jedinou trojinu spo- lečných sdružených průměrův elNipsoidů 8 a g. 2. Konstrukce pbroniku (tab. III). Buďtež ellipsoidy 8, p dány v původní poloze (dle tab. I.) a pře- neseny sem osy kollineační O, U, ležící v rovině eo || x, z tab. II. Rovina (s 0) = c seče ellipsoid s v ellipse K, jejíž sdružené průměry jsou mm n, bg, elipsoid pak g“ v ellipse homothetické L" o průměrech m n, p'g/. Stanovme směr, jímž K promítá se na průmětnu z do kružnice. Jmenujeme-li tuto K", jsou K, K" a tudíži K;, K" křivky affinní dle osy P,“ a vytvořují tudíž na Py“ touž involuci harmonických pólů. Průsečík (py gy, Py“) == r je středem této involuce, protože sdružený pól (m, P;“) připadá do nekonečna. Vytkněme v K, další dva sdružené průměry, na př. úhlopříčkami rovno- běžníka, jehož střední příčky jsou 7%, pi gy; ony protínají P,“ v družině 0) souměrné dle 7. Je tedy —" © potence involuce; učiníme-li 7 s" | Ea ň rs! = vl, bude s/ střed kružnice K", již opíšeme poloměrem = sym. Spojnice s, s“ dá směr affinity křivek K,, K" (na x), a spojnice s s* v pro- storu směr paprsků, jimiž se ellipsy homothetické ku K promítají klino- gonalně na průmětnu z do kružnic. Sestrojme dále průměry ellipsoidů R a 0, jež jsouce sdruženy s ro- vinou G, obsahovati budou středy řezů || 6. Libovolná další rovina r | 6 seče plochy s, v ellipsách M, N, jichž Poa: průměty M',N' budou affinní ku My, N, dle „osy Pyf a směru s; s“. Rovina r seče průměr R v bodě « a hlavní ellipsu acbd plochy s v bodě g; sestrojme affinní body u, g' a opišme kružnici M" poloměrem w“g'. Dále seče r průměr 0 v bodě © EXVIII. a hlavní ellipsu 1526 plochy g (jednou pro vždy narýsovanou) v bodě 2; vyšetřme body affinní o', // a opišme poloměrem ' Ji“ kružnici N". Kruž- nice M, N' protínají se ve dvou bodech a', B', jichž affinní body 04, B; dají prvé průměty dvou bodů «, B žádaného proniku; průměty «, B,stanoví se pomocí druhých průmětů klinogonálně promítacích paprsků (směru s',s,). Že každá rovina z || c seče pronikovou křivku stupně čťvrtého toliko ve dvou bodech (reálných), vysvětluje se tím, že ostatní dva body jsou imaginárné a v nekonečnu, totiž v úběžných bodech společných asymptot ellips M, N. Nechceme sice tvrditi, že by methoda tato byla prakticky výhodná, ježto složitých konstrukcí přípravných vymáhá; ačkoli jiné obvyklé, na př. Wienerova!) (kdež předpokládáno, že kruhové řezy ellipsoidu jsou rovno- běžny s průmětnou, druhou pak plochou volen elliptický paraboloid), při obyčejné poloze ploch tolikéž dosti komplikovaných konstrukcí by vyža- dovaly. Naše methoda jest však — krom theoretické své ceny — 1 proto pozoruhodná, že se jí řeší také jiná ještě úloha zajímavá: 3. K danému ellipsoidu 8 sestrojili ellibsoid W soustředný a ve dvou diame- trálných bodech dotyčný, dány-li směry a poměry jeho os, slovem homothetický k jinému danému ellipsoidu g (tab. IV.). Pronik ellipsoidů € a 4 rozpadá se samozřejmě ve dvě ellipsy K, M, reálné nebo imaginárné. Stanovme zase (jako na tab. I.) ellipsoid p' = g a soustředný s e osami III, IITIV, VVI, sestrojme roviny (s 0) =6, (s U ) = u homo- thetických řezů ploch s, p (kteréžto útvary přeneseny z tab. III. na IV.) a ellipsy K, M, ve kterých roviny 6, u plochu s protínají. Společné prů- sečíky a, b ellips K, M ležící na průsečnici 6 u = s « jsou body dotyku elhpsoidu daného e a žádaného W, který tudíž proložíme ellipsami K, M. Ježto W jest souosý a SAV podobný ku g“, omezíme osy ellipsoidu W takto. Rovina 6 seče plochy e, g/ v soustředných a ah ellpsách K, L (tab. IIT.), jichž sdružené P mn, pa, mn, p gď;poměr sp':sp udává poměr os ellipsoidu g' k osám ellipsoidu W. Přenesme tedy 2, ps/ na tab. IV. a učiňme zde $; I' || $', I, po I || p! I, čímž stanoven vrchol I"; obdobně stanoví se ostatní vrcholy ZZ" — V“ ellipsoidu wW a sestrojí posléze z os obrysy jeho. Avšak úloha naše poskytuje výsledky 7/1. Jako kollineační osy O, U (tab. ITI.) procházející vrcholem « polárného trojúhelníka xyz určovaly se středem s ellipsoidu e roviny, jež protínají plochy e, g v homothetických ellipsách reálných, a vedly k ellipsoidu W dotýkajícímu se e v bodech a, d, které leží na průměru s x, tak zase čmaginárné kollineační osy křivek E', F* jdoucí vrcholem v (tab. II.) určují s bodem s roviny pomyslných řezů homothetických, jimiž však proložiti lze reálný ellipsoid W, dotýkající se mene, Darstellende1Geometnen odst: 22 ZVU -I elipsoidu e v bodech c, d, v nichž e je proťat průměrem sy. Určíme-li pak ještě průsečík c“ (tab. IV.) s ellipsoidem se, a prodloužíme-li osy elli- psoidu g' dle poměru sc" : sc, bude tím druhý ellipsoid W úloze hovící určen; objímaje ellipsoid € a dotýkaje se jeho v bodech c, d vně, seče jej ve dvou kuželosečkách imaginárných. Stanovíme-li posléze průsečíky ce, / průměru s z (z je třetí vrchol polárného trojúhelníka xyz z tab. II. pře- nesený) s ellipsoidem e, můžeme jimi proložiti třetí ellipsoid W; homo- thetický ku w, který dotýkaje se ellipsoidu s v reálných bodech e, /, leží vnitř prostoru jeho a protíná jej tolikéž ve křivkách pomyslných. Jest tudíž tato úloha naše stupně třetího. XVIII. = VARN ir jn OKNA PROV aant sů SOOS MDT Jde, 4) 4 dí ' Ve PEVNKCA i 6 7 9 h Í ob č i HEM V ly ' r kablov 3 „Aa V NOVAK KORN VIKO V Áé " a 4% čb jar" zdá RA OTO ao ooo OA a ad no ny V. JAROLÍMEK :: O proniku dvou trojosých ellipsoidů. oč. XX., = Rozpravy České Akademie. Třída II., 18. TAB. "81 "SP "XX "901 CIT PPL 'onuopexy 9350) Áaeidzoy a E Ň So oJ - « % s : Y Mno AVL "nprosdije usáso V. JAROLÍMEK : O proniku dvou trojosých ellipsoidů. TAB. III. V. JAROLÍ MEK: O proniku dvou trojosých ellipsoidů. TAB. IV. Rozpravy České Akademie. Třída II., roč. XX., čís. 18. ROČNÍK Z j 1 TŘÍDA m ke ČÍSLO 19. © vývinu tvaru oka člověka. Podává Dr. Otakar Lešer, assistent české oční kliniky prof. Dr. J. Deyla, Z českého anatomického ústavu prof. Dr. J. Janošíka. (Se 20 vyobrazeními v textu.) (Předloženo dne ll. listopaidu 1910.) Ivar oka dospělých jedinců různých tříd živočišné říše není jed- notným. Tak tvar koule možno připustiti jen u oka některých ssavců, u nichž jednotlivé osy oční jsou za normálních poměrů skoro stejné. Již u oka některých ptáků a ryb jest osa vidmá kratší os druhých, následkem čehož je oko od zadu do předu sploštělé. U jiných tříd je horizontální osa oční delší než vertikální a oko tudíž dorsoventrálně stlačené. Ani pro jednu třídu živočišnou není tvar oka jednoho druhu téže třídy typickým. Proto správně poznamenává Půtter ve své „„Organologie des Auges“, že zcela chybně uváděna jest v některých knihách zoologie a srovnavací anatomie špatná reprodukce Sómmeringova obrazu oka sovy jako typi- ckého pro oko ptačí, oka štiky pro oko rybí. Tato různost tvaru oka dospělých jedinců různých tříd tvorstva vedla mne k tomu, že jsem si položil otázku, zda také v různých dobách vývojových je tvar oka různý. V přístupné mně literatuře o vývoji oka nalezl jsem jen u dvou autorů zmínku k uvedené věci se vztahující. Tak v práci V. Matyse ,„O vývinu a topografii svalstva v orbitě ptáků“ klade se důraz na to, že bulbus při svém vzrůstu je protažen v různém směru, a to jednou ve směru dorsoventrálním, po druhé nabývá převahy průměr proximodistální. Keil ve své práci o vývinu oka prasete popisuje oko u embrya 2 cm dlouhého takto: „Die Augenanlage ist ein langgezogener, Rozprava: Roč. XX. Tf. II. Čís. 10. VP 1 D3 plattgedrůckter, hohler, doppelwandiger Kórper, ein ausgesprochenes Ellipsoid. Bei diesem Modell, also einer VergroBerung von 25, betrágt die Entfernung von der Augenblasenstielnisertion bis zum Becherrand an seiner dorsalen Seite gemessen 33-5 m, die Hóhe 11 1.“ U embrya 2-7 cm dlouhého praví o oku: „„Der Bulbus hat das Aussehen einer plattgedrůckten, in sich schwach spiralig gedrehten Walze bekommen und die Entfernung von der Opticusinsertion bis zum lateralen (distalen, hirnabseitigen) Pol betrágt 69 mm.“ Praví, že příčinou nepravého nazírání na tvar oka je jednak špatné pojmenování „„pohárek oční“, jednak nesprávné údaje v učebnicích embryologických. Na důkaz uvádí Hertwiga, Nussbaumovu práci v Graefe-Sámischově knize, u nichž vyobrazení zhotovena jsou dle modelů Manz-Zieglerových. I na některých obrázcích Hissových lidských embryí (embryo Hissovo 11) je kresleno oko protažené ve směru proximo- distálním; ostatní jsou jistě jenom snad nedopatřením kreslena většinou jako koule. O tvaru oka autor nikde se nezmiňuje. V učebnicích embryo- logických nalézáme skoro pravidelně zobrazení vývinu oka dle Zieglerových modelů, jež naprosto neodpovídají skutečným poměrům. Odvolávání se pak na tyto modely nutně vede ku zcela nesprávnému názoru o vytváření se a vlastním tvaru embryonálního oka. Dříve než přistoupím k rozboru příslušné literatury, uvedu vlastní nálezy na embryích lidských, poměrně již nejvíce prostudovaných. V anatomickém ústavu prof. Dr. J. Janošíka byla mi k disposici tato řada seriových praeparátů embryí lidských a to: 2-8 zum, 3, 6, 9-5, 9-7, tři embrya po 10 mm, 12, 13, 13, 13.5, 145, 15-5, 15-6, 17-75, 20, 26, 38 a 48 mm. Jedno embryo 10 mm řezáno sagittálně, všecka ostatní embrya řezána ve směru proximodistálním na bezvadné serie a 10 u, některá á 15 u. Ze zárodků těchto pořízeny ploténkové modely voskové tím způsobem, že modelovány u menších embryí vždy obě oči ve spojení s mozkem, u zá- rodků větších vzata kromě očí a nervu zrakového z mozku část středního mozku ve spojení s nervem zrakovým až ku hypophysis a do předu pak část založených hemisfer. Došel jsem totiž již na počátku práce k tomu poznání, že vedle formace oka nutno bráti v úvahu také otázky jiné a to polohu nervu zrakového ku bulbu v různých dobách vývojových, a vztah oka k centrálnímu nervstvu, a že jenom vzájemným porovnáním jedno- tlivých modelů různých stadií jest možno usuzovati o uvedených otázkách a o vzájemné poloze očí, jakož i o věci pro oko lidské důležité, totiž o jeho definitivním přeložení na stranu obličejovou. Prostudována byla veškerá stadia, která po ruce byla, však do popisu v práci této béřu jenom ona stadia, kde jeví se nápadnější změna ve stavbě. Nejmladším stadiem bylo embryo člověčí 2-8 mm dlouhé, ještě rovné, nepatrně zahnuté v části hlavové. Primární váčky oční tohoto zá- rodku jsou odděleny hlubší rýhou na straně distální a poněkud i dorsální od centrálního nervstva, kdežto na straně proximální přecházejí váčky oční hladce ve stěnu téhož. Na straně dorsální jsou uloženy mnohem blíže XIX. ku okraji mozku, než na straně ventrální, a jsou ve směru lateromediálním sploštělé. U zárodku 3 wm (obr. I. a 2.) dlouhého jest rýha, která ve stadiu předešlém oddělovala váčky oční od centrálního nervstva, mnohem hlubší, hlavně na straně distální, a přechází i na stranu proximodorsální, na část Obr. 2. Ploténkový model centrál- Obr. 1. Ploténkový model centrál- ního nervstva s váčky očními embrya ního nervstva s váčky očními embrya člověčího 3 mm dl. Pohled se strany člověčího 3 mm dl. Pohled se strany laterální. dorsální: to odpovídající stopce nervu zrakového. Na tomto místě je ovšem rýha tato, oddělující přední část mozku od váčku očního, velmi mělká. Váčky oční, jež jsou ve směru lateromediálním značně sploštělé, © jichž osa. pro- ximodistální jest mnohem delší než osa dorsoventrální, odstávají daleko na straně ventrální od centrálního nervstva. Mozek povyrostl, jak na modelu dobře viděti lze, ve směru dorsálním. Značný pokrok ve vývinu ukazuje embryo 9 mm dlouhé. U tohoto nalézá se oko ve stadiu sekundárního váčku očního po odštěpení se čočky od epiblastu, uzavírající velkou dutinu. Váček oční, na straně ventrální neuzavřený, nasedá na širokou, krátkou stopku, dorsoventrálně sploštělou, na níž přechází neuzavřená štěrbina váčku očního. Tato neleží úplně v centru váčku, nýbrž jest posunuta blíže okraji proximálnímu. Rýha od- dělující centrální nervstvo a váček oční jest na straně dorsální hluboká, na straně ventrální velice mělká, tak že ventrální plocha mozku přechází na stopku a na oko skoro v jedné ploše dorsálně se sklánějící. Oko jest v této době vývinové ellipsoidní, s delší osou ve směru proximodistálním uloženou. Osa tato měří 0-75 mm, osa dorsoventrální 0-54 mm, osa latero- mediální 0-32 mm. Čočka. jest taktéž elipsoidní, ve směru proximodistálním protažena (obr. 3.). Okraj oka na straně ventrální jest ve výši odstupu hypo- physis od mozku. Zůstává tudíž ve stadiu sekundárního, ještě neuzavřeného váčku očního, oko ve směru proximodistálním protaženo, právě tak, jak byl XIX, Lb primární váček oční založen. Mozek vzrostl nápadně ve směru proximálním, což je podmíněno hlavně vzrůstem hemisfer. Obě oči nasedající, jak již podotčeno, na krátké stopky, jsou v této době vývinové uloženy úplně na straně laterální a vzrůstem středního mozku — recessus opticus —— na stranu ventrální, poněkud na stranu dorsální. Vzdálenost obou očí odpovídá šířce mozku, totiž he- misfer mozkových, jak patrno na modelu připohledu se strany ventrální. Odchylné poměry od stadia předešlého nalézti lze u zárodku 9-5 zm dlouhého, jehož oko vzrostlo dosti značně ve směru ventrálním, a sice v těch místech, kde dříve se nalézala otevřená štěrbina, ze které v této doběvýv inové zbyl pouze otvor pro vstup cév. Následkem tohoto vzrůstu na straně ventrální oddělilo se oko hlubší rýhou na této straně od široké stopky, Obr. 3. Ploténkový model oka embrya člověčího 9 mm dl. Po- hled se strany laterální. Obr. 4. Ploténkový model oka s mozkem © Obr. 5. Ploténkový model očí s mozkem embrya člověčího 95 mm dl. Pohled se | embrya člověčího 9:5 m dl. Pohled se (strany laterální, strany obličejové. tak že je stopka uložena více k centru pozadí očního. Nejlépe přesvědčiti se lze o poměrech vzrůstu oka tohoto zárodku při pohledu na model se strany laterální (obr. 4.). Proximodistální osa oční jest dosud delší osy dorsoventrální, avšak poměr ten se již poněkud vyrovnává, tak že, béřeme-li osu dorso- ventrální za jednotku, jest poměr osy dorsoventrální k ose proximodistální a lateromediální jako 1: 1:2:0-6. Jest tudíž tvar oka se strany laterální více kruhovitý (obr. 4.). Vzdálenost okraje očního od nasedající krátké stopky oční jest na straně dorsální mnohem větší, než na straně ventrální, kde oko jest jen mělkou rýhou od stopky odděleno. Následkem dalšího vzrůstu středního mozku ve směr ventrální směřuje stopka oční zdánlivě šikmo, něco dorsálně, tak že oko zdá se býti dorsálně posunuto, ačkoly XIX. zůstalo na témže místě, a jen mozek vzrostl na stranu ventrální. Obě oči jsou úplně laterálně uloženy (obr. 5.). Podobné poměry jak právě popsány nalézáme u embrya 97 dlou- hého. Na ploténkových modelech (obr. 6.a 7.) jest zřejmě viděti vzrůst Obr. 6. Ploténkový model oka s. mozkem embrya člověčího 9:7 mm dl. Pohled se strany laterální lévé, Obr. 7. Ploténkový model očí s mozkem embrya člověčího 9:7 mm dl. Pohled se strany ventrální. celé mozkové části hlavy; oko prodloužené proximo-distalně, elipsoidní nasedá na krátké stopce nervu zrakového. Štěrbina oční jest ještě dosti dlouhá vniká z části ještě do stopky M27, Ve stadiu dalším u embrya 10 mm dl. nezměnily se valně poměry ve vzrůstu celkovém od stadia pře- dešlého; oko vyrostlo jen více ještě ve směru proximodistalním, jak na modelu patrno (obr. 8.) U embrya 13 mm dlouhého ne- změnil se tvar oka valně od stadia pře- dešlého. Čočka oční jest ještě váčko- Obr..8. Ploténkový model embrya člověčího 10 mm dl. vitá, a stopka váčku očního, jenž měří v ose proximodistální 0-7 7, v ose dorsoventrální 0-64 mm, jest poněkud delší, než u zárodku předešlého, ale dosud široká. Také u zárodku 13:3 m dlouhého jest oko ve směru proximodistálním delší, než v osách ostatních, měříc v průměru tomto 0-88 mmm, kdežto v průměru dorsoventrálním jen 0-76 mm. Stopka váčku očního jest dutá, široká, a směrem k oku se sůžuje. XIX. Zcela jiné poměry nalézáme u embrya 17-75 mm dlouhého, jež vzrostlo značně v celém svém objemu. Hemisfery mozkové jsou již tak velké, že přikrývají z velké části střední mozek, který vzrostl ventrálně. Původní stopka nervu zrakového jest zaujata ve střední mozek (recessus opticus), její přední laterální část vyrůstá ve směr laterální jako dutý, velmi tenký váleček, který má buňky periferně uložené a na povrchu, hlavně na straně ventrální již vyvinuta vlákna nervová. Poněvadž mozek vzrostl ve všech směrech, střední mozek vzrůstem předního mozku ve směr proximální se dostává distálněji, a poněvadž oko jest fixováno na původním místě, pro- dlužuje se nerv zrakový následkem vrůstu celé části obličejové v před, a probíhá v této době vývo- jové vesměru šikmém od zadu do předu. Při tom však jest směr obou optiků skoro dia- metrální, ač něco šikmo v před uložen, ježto oko leží ještě značně laterálně. (Obr. 9.) Pokud se vzrůstu oka če: | 5 týče nastala nápadná změna. Opr. 9. Ploténkový model očí s předním V mladších stadiích, jak již mozkem embrya člověčího 17:75 mm dl. uvedeno, leží toto úplně late- Pohled se strany obličejové. rálně, jest ellipsoidní, proximo- distálně © protažené; © stopka nervu zrakového, velice Široká, jest skoro v centru pozadí oka uložena. V této době vývojové však vzrůstem obličejové části hlavy, totiž vzrůstem čelního laloku, vytvářením se dutiny nosní a horního patra, vzrůstem laloku pro horní čelist změnila se celá konfigurace obliče- jová. Následkem toho při pohledu na tvar a postavení oka, jež vzrostlo ve směru ventrálním a hlavně ve směru distálním, vzniká dojem, že oko jest se strany zadní, hlavně ve své přední části tlačeno do předu. Nutno po- dotknouti, že jest velice těžko v této době udávati polohu a směr. Dokud oko bylo uloženo na straně laterální, bylo určení polohy velice snadné, ve stadiích však starších, kde nestejnoměrným vzrůstem se poloha mění, jest již nutno bráti zřetel k fixním bodům jako jest dutina nosní, hypophysis, hemisfery; proto také u embryí pokročilejší doby vývojové používáme výrazů ventrální, lateromediální atd. Následkem nestejnoměrného vzrůstu nenasedá nerv zrakový „„uprostřed““ pozadí očního, nýbrž jest tak uložen, že jest na straně obličejové (frontální) mnohem blíže k okraji zornicovému oka, než na straně zadní, ale také zároveň blíže okraje proximálního, než distálního. Čočka, která byla dříve centrálně uložena a hleděla přesně laterálně, jest nyní excentricky uložena a to tím způsobem, že hledí více ve stranu přední (frontální), jest elipsoidní, proximodistálně 0-05 mm, dorsoventrálně 0-8 zm, lateromediálně 0-8 m dlouhá. Víčka oční jsou již dosti daleko vyvinuta. Svalstvo oční také značně u vývinu pokročilo, XIX. neboť jednotlivé svaly jsou zcela zřejmé. Vrstvy retinální nejsou dosud differencovány. Poměry tvaru oka v této době vývinové vystihnouti lze také zřetelně na průřezech a to v projekci dorsoventrální a lateromediální. Již při prohlížení serie řezů z tohoto embrya, které řezáno ve směru pro- ximodistálním, jest nápadným vzhled jednotlivých řezů. Na prvních řezech okem je nejdříve seříznuta čočka a za ní nalézá se řez okem z plochy tak, jakoby čočka nebyla zaujata do oka; teprve na dalších řezech objeví se čočka vnikající do váčku očního. Tyto obrazy vysvětliti si lze lehce z po- lohy oční, jak dobře viděti na fotografii modelu téhož embrya. Z uvedeného patrno, že oko v tomto stadiu jest následkem nestejno- měrného vzrůstu uloženo šikmo ve směru ventrodorsálním, nerv zrakový „umístěn daleko na polu dorsálním, blízko okraje frontálního Obr. 10. Ploténkový model očí s mozkem embrya člověčího 20 mm dl. Pohled se strany proximální. Zajímavým je pokrok ve vývoji oka zárodku 20 mm dlouhého. Jak z obrazu ploténkového modelu zřejmo, vzrostl mozek značně ve směru proximálním a dorsálním — hemisfery. Následkem vzrůstu mozku hlavně ve směr dorsální, tudíž následkem zdánlivého posunutí středního mozku do zadu, vzrostlnerv zrakový do délky (obr.10.). Poněvadž oko jest fixováno v pů- vodním místě, jest směr nervu zrakového šikmý ze zadu do předu, zachovává však při tom polohu skoro horizontální. (Obr. 11.) Kdežto vestadiích dřívějších byly obě stopky nervů zrakových navzájem diametrálně uloženy, v jedné přímce, uzavírá v této době vývojové nerv zrakový úhel k čáře mediální asi 609. Pokud se tvaru oka týče, jest ellipsoidní, ve směru předozadním protažené; vzrostlo hlavně na straně mediánní do předu, na straně dolní do XIX. zadu, na straně horní atlaterální nenastala však velká změna. Zornicový okraj leží v rovině skloněné z předu.do zadu (obr. 12.) a to tak, že šikmo uložený nerv stojí kolmo ku ploše zornicové. Vzdálenost inserce nervu zrakového na kouli oční od kraje zornicového jest na straně mediánní o '/; kratší, než na straně dorsální a laterální. Vrstvy sítnicové jsou u tohoto zárodku již Obr. 12. Ploténkový model oka, nervu Obr. 11. Ploténkový model očí s mozkem zrakového a části mozku embrya člo- embrya člověčího 20 mm dl. Pohled se věčího 20 mm dl. Pohled se strany strany ventrální. laterální. rozděleny na vrstvu nervovou, ganglí nervu zrakového a vrstvu moleku- lární. Nerv zrakový jest složen z vláken nervových, a chlasma velmi dobře vyznačeno. Embryo 26 mm dlouhé. U zárodku toho udály se značné změny u vý- vinu části hlavové, hlavně u vývinu dutiny nosní a spodní čelisti. V mandi- bule nastala již ossifikace, a svaly na čelisti se upínající vzrostly velice mo- hutně, zejména musc. pterygoidei a m. masseter, čímž mění se podstatně část obličejová. Vzrůstem této části, beroucí původ z laloku pro dolní čelist, ve směr proximální a ventrální nabývá konfigurace celé krajiny kolem oka jiného vzezření. Kromě toho celkovým vzrůstem hlavy a mozku vzdalují se oči od sebe (u porovnání se stadiu mladšími, kde byly oči umí- stěny laterálně se vlastně nyní k sobě přibližují). Nervy zrakové se prodlou- žily, a úhel, který oba nervy svírají, stal se ostřejším. Oko, jež v této době vývinové vzrostlo zcela patrně na straně laterální, nejvíce v přední části, jest na průřezu elipčité s kratší osou ve směru lateromediálním, delší osou ve směru proximodistálním. Popsaným vzrůstem ve stranu laterální mění se značně poloha zornice. U embrya 20 mm dlouhého byla, jak pozna- menáno, plocha zornicového kruhu skloněna z předu do zadu, a čočka hle- děla ve stranu laterální, u zárodku 26 zm dlouhého jest však plocha tato daleko méně nakloněna, a čočka směřuje více ve stranu přední. Nerv zra- kový jest mnohem blíže uložen k okraji zornicovému na straně mediální než na straně laterální. Stěna bulbu jest na straně mediánní značně vtlačena do vnitř, a právě v těch mistech viděti lze uložení svalu očního — muse. rectus internus. Při pohledu na model očí a přilehlé části mozku popiso- vaného zárodku jest nápadným postavení obou očí, jichž zornicový okraj s čočkou hledí v před, ale směrem vzhůru, kdežto u dřívějších stadií XIX.. byly oči postaveny tak, že okraj zornicový s čočkou hleděl více ve stranu laterální (obr. 13.). Embryo 38 m dlouhé. Ve stadiu tomto změnily se poměry hlavně v tom směru, že nerv zrakový jest delší než u zárodku právě popsaného, a že úhel, který oba nervy zrakové svírají, jest mnohem ostřejší než u embrya 26 mm dlouhého. Inserce nervu očního na bulbus jest uložena mnohem blíže ku okraji retiny na straně mediánní, než na straně late- rální. Následkem toho jest — Obr, 13, Ploténkový model očí s nervy zra- bulbus v zevní dolní polovině © kovými embrya člověčího 38 mm dl. Pohled zřetelně do zadu vybočen. Ro- se strany ventrální. vina vedená okrajem retinál- ním zůstává skloněna na zad a nahoru. Čočka oční jest pro- tažena (na průřezu), ovální a hledí směrem do předu a na- horu (obr. 14.). Embryo 48 mm dlouhé. U zárodku tohoto jest již část obličejová velice vyvinuta. Skelet axiální jest sice chru- pavčitý, vykazuje však již na mnohých místech ossifikaci. Zevní svaly oční jsou zřetelně vytvořeny, a správně uloženy, a očnice znatelně konturována, ačkoli není ještě ossifi kace © Obr. 14. Ploténkový model očí s mozkem embrya člověčího 48 mm dl. Pohled se strany distální. v místech těch založena. Srovnáváme-li řezy růz- ných stadií, vidíme, že z po- čátku ležely oči úplně laterálně a vzdálenost jejich byla skoro větší než šířka mozku; později nabývá však převahy vzrůst zejména v části moz- kové, jak tomu jest na př. u zárodku právě popsaného, kdežto část obli- čejová zůstala daleko menší. Poněvadž oči jsou stále na témže místě, ale vzrůstem axiálního skeletu obličejového, který do předu a laterálně vyrůstá, posunuje se celá obličejová část v před, dostávají se 1 oči více do předu a vzdalují se od mozku, který v celku vzrůstá na stranu dor- sální. Následkem uvedených poměrů musí se nerv zrakový prodlužovati a nabývati při tom z dřívější diametrální polohy, polohu šikmou, od mozku divergující. Tímto vzrůstem podmíněnému přemísťování odpo- XIX. 10 vídá nestejnoměrný vzrůst oka v různé strany, etapovité vzrůstání oka jednou v tu, po druhé v onu stranu. V tomto stadiu jest oko protaženo v ose ventrodorsální (z předu do zadu), nerv zrakový inseruje ve vnitřní zadní polovině bulbu a plocha utvořená okrajem retiny je skloněna od předu do zadu. Čočka oční jest ex- centricky uložena vzhledem k celému tvaru oka. Další stadia byla studována makroskopicky a to tím způsobem, že u jednotlivých zárodků vypraeparováno oko v očnici se strany horní. Embryo 65 zam dlouhé. Oko zárodku tohoto jest protaženo v ose lateromediánní, jež směřuje se strany vnitřní na stranu zevní a něco do zadu. Oko v této ose měří 4% mm, v ose proximodistální 34 mm a rovněž tolik v ose dorsoventrální. Nerv zrakový upíná se na bubus na straně zadní vnitřní, pod osou horizontální. Vzdálenost inserce nervu zrakového od okraje rohovkového na straně vnitřní činí 3144 mmm, na straně zevní 514 mm. Osy vidmé obou očí uloženy jsou ještě dosti divergentně, tak že rovina uložená okrajem sítnicovým svírá s rovinou frontální úhel asi 300. Embryo 100 m dlouhé. Také u tohoto jest oko protaženo v ose lateromedianní, jež jest skloněna něco vzad. V této ose jest oko 71 mm, v ose proximodistální 64 mm, v ose dorsoventrální 6 wm dlouhé. Nerv zrakový inseruje na bulbus v části zadní, vnitřní, dolní. Rovina vedená okrajem sítnicovým jest již skloněna k ose frontální něco méně, než u zá- rodku předešlého a sice tvoří úhel asi 25". Embryo 110 mm dlouhé. Oko v této době vývinové jeví poměry podobné jako oko zárodku předešlého. Jest protaženo v ose lateromediánní, jež dosud směřuje poněkud na zad. V ose té měří 9 jam v ose dorsoventrální 7, mm, v ose proximodistální 8 m. Nerv zrakový upíná se podobně jako u embrya 100 m dlouhého na bulbus na straně zadní, vnitřní, poněkud pod osou horizontální, a jest opět blíže k okraji zornicovému vnitřnímu, než zevnímu. Vzdálenost inserce nervu zrakového od zevního okraje zor- nicového činí 7 m, od vnitřního 54 mm. Osy vidmé obou očí divergují podobně jako u embrya předešlého, a úhel, jejž svírá rovina položená okrajem sítnicovým s rovinou frontální jest dosud asi 25". Embryo 150 m dlouhé Poměry tvaru a polohy oka embrya tohoto jsou již poněkud rozdílné od poměrů očí embryí popsaných. Oko jest sice ještě protaženo v ose lateromediální, která však není již tak skloněna na zad jak jsme dosud uváděli. V této ose jest oko 1014 zum, v ose dorsoven- trální 10 74m, v ose proximodistální 9 7m dlouhé. Nerv jest uložen na straně zadní vnitřní bulbu, ale téměř již v ose horizontální. Vzdálenost okraje zornicového od inserce nervu zrakového na straně mediánní činí 9 mm, na straně laterální 13 m. Rovina položená okrajem zornicovým svírá s osou frontální úhel asi 100. U embrya 184 m (obr.15.) dlouhého jsou kosti lebeční již všady vy- tvořeny. Bulbus je protažen v ose lateromediánní, v níž měří 11 4 mm, v ose proximodistální 101 mm, v ose dorsoventrální 11 mn. Vzdálenost inserce / c 3 XIX. 11 nervu zrakového na bulbus od vnitřního okraje rohovkového činí 11 m od zevního okraje rohovkového (v ose horizontální) Ibmmm. Od embrya 20 zem dlouhého počínaje, u něhož je zřetelné vybočení zadní stěny bulbu na straně temporální (zevně od inserce nervu zrakového na bulbus), možno Obr. 15. Bulbus s nervem zrakovým u foetu člověčího 184 mm dl. Strop očnice odštípnutím odstraněn. Zvětšeno. u všech dalších stadií nalézti vybočení toto velice zřetelně. Vzdálenost od úponu nervu zrakového na bulbus, v zadní vnitřní části téhož až do ,,canalis opticus““ měří 10 m. U embrya 215 sm (obr. 16.) dlouhého jsou na mozku primární rýhy znatelné. Bulbus při pohledu ze předu jest již tvaru kulatého, měří v ose Obr. 16. Bulbus s nervem zrakovým u foetu člověčího 215 mm dl. Zvětšeno. Strop očnice odštípnutím odstraněn. XIX. 12 lateromediální 13 1, rovněž tolik v ose proximodistální, v ose dorsoven- trální 11:5 744. Nerv zrakový upíná se na kouli oční na straně zadní vnitřní v ose horizontální a vzdálenost jeho inserce od vnitřního okraje rohovko- vého činí 13:5 m, od zevního okraje rohovkového 15 wm a rovněž tolik od horního okraje rohovkového. Vybočení zadní stěny bulbu na straně zevní od úponu nervu zrakového jest v tomto stadiu již velice nepatrné. Délka nervu zrakového od jeho inserce na bulbus až ku vnitrolebečnímu okraji foramen opticum činí 10 m. Rohovka jest tvaru elipčitého, pro- tažena v rovině horizontální, v níž měří 7 zm, v ose proximodistální 6 mm. Pokud se oka novorozeněte týče, poznamenávají Merkel a Kallius, že dle vyšetřování Weissova není oko novorozeněte podobno tvaru koule tak jak se obyčejně uvádí. Dle zmíněného autora jsou rozměry oka novoroze- něte na základě změření 14 případů průměrně tyto: průměr vertikální | 15,40 (Max. 17,00, Min. 14,50) zum k horizontální 16,00 (Max. 17,75, Min. 14,50) mm ně sagittální 16,40 (Max. 17,50, Min. 15,75) mm Merkel a Kallius citují doslovně Weisse, jenž ve své práci praví, že výji- mečně byla délka os očních, jak uvedeno: vertikální průměr nejmenší, sagittální největší; toliko u dvou očí byl horizontální o málo větší sagittál- ního, u všech však byl vertikální průměr nejmenší. Merkel a Orr (cit. Merkel a Kallus) tvrdí, že tvar oka novorozeněte představuje sešinutý útvar (verschobene Figur). Toliko nasální polovina bulbu rovná se svým tvarem (einigermassen) téže části oka dospělého člověka, kdežto laterální polovina ve své zadní části je mocněji zakřivena, kterážto okolnost již Ammonovi byla známa. Zřejmě s touto skutečností jest ve spojení jiná, totiž ta, že osa vidmá jest v jiném postavení než u dospělého člověka, čehož příčinou jest, že fovea centralis u novorozeněte jest zrovna tak daleko od středu vstupu nervu zrakového jako u dospělého. Vzrůst mezi těmito oběma body v pozdějším životě nenastává. Totéž potvrzuje E. v. Hippel (cit. dleM ako) Dle Weisse roste oko nejrychleji v prvních letech života a jeho vzrůst jest mnohem dříve ukončen než vzrůst celého těla. V celku vzrůstá oko v průměru vertikálním — původně malém — nejrychleji, v původně velkém sagittálním, nejpomaleji. Merkel a Kallius praví: „„Es kann daher nicht auffallen, daB im Laufe des Wachstums das Auge eine mehr kugelige Form annimmt. Dies gilt etwa bis zum neunten Lebensjahr, bei álteren Kindern treten wieder groBere Differenzen ein und zwar meist im Šinne der definitiven Form des Auges.““ Opakuje se tudíž totéž co po celou dobu embryonálního vývinu, totiž etapovitý vzrůst v postfoetální době, kterýžto fakt potvrzuje úplně naše nálezy v době embryonální. Uvedu ještě rozměry oka děcka 3 týdny starého (obr. 17.), u něhož činil proximodistální průměr bulbu 18-5 m, průměr horizontální 195 mm, průměr dorsoventrální 17:5 m. Vzdálenost inserce nervu zrakového od XIX. 13 zevního okraje rohovky byla 24 m, od vnitřního okraje rohovky 18 wm. Délka nervu zrakového od úponu jeho na bulbus ku orbitálnímu okraji foraminis optici činí 18 www. Bulbi jsou u novorozeněte ještě nepatrně Obr, 17. Bulbus s nervem zrakovým děcka 3 týdny starého. Pohled po odštípnutí stropu očnicového. Zmenšeno, uchýleny zevně, několik stupňů od roviny frontální, Nervy zrakové svírají spolu úhel asi 62. Konečně rozměry oka dospělého člověka v práci Merkela a Kallia různými autory určené jsou tyto: | Merkel Ouain | Rauber (Schwalbe Weiss | | 1885 1894 1897 1887 | 1897 Aguatorialumfang des Bulbus/-5 00722 : 22102 Transversaldurch- | REDBSY messer des Bulbus | 23,6 24,5 2492 24,32 23,9 24,43 Vertikaldurchmesser | des' Bulbus, 23,3 23 23,60 23,60 23,5 23,70 AuBere Augenachse, | 243 24,0 24,27 24,27 24,6 23,85 Innere Augenachse | 22,5 22,4 21,74 21,74 : Hornhautscheitel | bis Vorderfláche d. | nS dě 3,2 3,4 4,0 Linsen-Achse. Ein- Rabl Duclos stellung fůr die 477 Ferne (Náhe) . . .| 3,7 (4,3) 4,0 4,0 4,0 R p | Dicke der Sclera | 0,8 00) Bmte 0 00, fast 10.120. 112 Glaskórper-Achse 15,6 15,0 14,5 | | XIX. 14 Z mých nálezů patrno, že vedle otázky již na začátku práce této po- ložené: „„Jaký jest tvar oka v různých dobách vývojových a jaké přeměny prodělává než dosáhne normálního tvaru, jak jej nalézáme u individua dospělého, nutno zodpověděti 1 otázky jiné, souvisící s právě uvedenou a to: Jaká jest poloha očí v různých dobách vývojových, než dosáhne normální frontální polohy, dále jaký jest tvar a poloha nervu zrakového v době vývojové. Z těchto základních tří otázek vyplývá pak zodpovědění otázky čtvrté, již často v různých pracích ventilované, totiž zda existuje otáčení bulbu samotného, nebo otáčení bulbu 1 s nervem zrakovým, aneb zda otáčí se jen nerv zrakový sám. Pokud se prvého bodu týče, dospíváme po uvážení nálezu celého vy- šetřování o tvaru oka k tomuto závěru: V prvních počátcích vývojových jest váček oční protažen ve směru proximodistálním, v němž zůstává pro- protažen i v době vytvoření se sekundárního váčku očního, v době vchli- pování se čočky. Po odštěpení se čočky od epiblastu a uzavření štěrbiny oční uložené na straně ventrální, mění se vzrůstem oka na téže straně tvar oka z elliptického na kruhovitý (při pohledu se strany laterální); osa předozadní jest při tom daleko menší než osy ostatní. V dalším vývinu stává se oko ellipsoidním, ve směru předozadním protaženým. V různých dobách vývojových vzrůstá oko etapovitě, jednu dobu v polovině přední, později opět v polovině zadní, v jiné době v části horní nebo dolní. Tak u embrya 20 wm dlouhého jest již oko protaženo ve směru předozadním, u zárodku 26 m dlouhého ve směru proximodistálním, ve stadiu pozdějším u embrya 48 m dlouhého jest oko sice rovněž formy elipsoidní, avšak v ose proximodistální sploštěné, v ose ventrodorsální opět prodloužené. U embrya 100 m a 150mm dlouhého vyrovnává se sice poněkud původní ellipsoidní tvar oka vzrůstem do zadu, t. j. v ose vidmé, ačkoliv i v těchto stadiích jest v průměru horizontálním delší, než v průměru vertikálním. Ještě více blíží se tvaru kulovitému oko u embrya 184 mm dlouhého, aleiv této době převládá průměr horizontální nad vertikálním, v ose vidmé jest však oko delší než ve vertikální. Ani po narození není oko téhož tvaru, jaký nalézáme u člověka dospělého, kteréhožto tvaru nabývá dle udání Merkel-Kalliova oko teprve po 9. roce věku individua. Prochází tudíž oko během celé doby vývojové různými fasemi tvaro- vými, které podmíněny jsou vzrůstem celého okolí, především laloku čelního, laloku pro horní čelist, hlavně však vzrůstem mozku. Základní tvar oka embryonálního jest ellipsoidní a etapovité vzrůstání oka v různé strany v různých dobách vývojových jest velice důležitým činitelem pro tvar a postavení oka. Ellipsoidnímu tvaru oka odpovídá ellipsoidní tvar čočky a elliptický tvar okraje pohárku očního (okraje retinálního, totiž v místech příští zornice). Docházín.e k zodpovědění otázky druhé, polohy a změny polohy oka během vývoje se týkající. 15 V prvních počátcích vývojových jsou obě oči založeny a postaveny úplně laterálně. Toto laterální postavení vyskytuje se ještě ve stadiu, kde jest již štěrbina oční uzavřena a kde na ventrální straně zbývá malý otvor pro vstup cév. Okraj pohárku očního t. j. rovina položená okrajem váčku očního v uvedené době leží laterálně a stopky nervů zrakových jsou diametrálně postaveny (srov. obr. 18.). Vzrůstem středního mozku, který se zdánlivě posunuje do zadu, vzrůstem celého předního mozku a založením hemisfer prodlužuje se nejdříve nerv zrakový, ježto oko jest fixováno na původním né „Ode E dei dosl 4 Obr. 18. Řez embryem Obr. 19. Řez embryem člověčím člověčím 13 m dl. 20 mm dl. místě kde bylo založeno. Rovněž čočka zůstává na témže místě, kde pů- vodně se proti váčku očnímu vchlípila. Oko vzrostlo na straně zadní a dolní (ventrální a distální) (srovnej popis embrya 17-75 mm), následkem čehož změnila se poloha okraje retinálního tím způsobem, že roviny tímto okrajem obou očí položené stávají se šikmými, ze zadu do předu skloněnými. Vzrůstem laloku čelního do předu, splynutím laloků pro horní čelist a vytvářením se dutiny nosní, jak již dříve poznamenáno, rozšiřuje se obličejová část ve stranu laterální a oko, které setrvává na svém původním místě, posunuje se zdánlivě více se strany laterální v před k čáře mediánní. V dalším stadiu u embrya 20 mm dlouhého (obr. 19.) vzrostl mozek dosti nápadně, hemisfery staly se většími a recessus opticus dostává se vzrůstem ještě dále na stranu dorsální, následkem čehož se posunuje přední mozek více vzad a nerv zrakový při stabilním uložení oka stává se opět delším a svírá s čarou mediánní úhel asi 609. Oko v této době vývojové vzrostlo na straně mediánní a zadní, čímž změněna ovšem poloha oka a to tak, že okraj retinální ocitnul se na straně mediánní daleko více v před, tedy na straně frontální laterální okraj XIX. 16 zůstal mnohem více dorsálně, tak že celé oko hledí již značněji ku předu než u zárodků mladších. Rovněž roviny položené okrajem sítnicovým tvoří tupější úhel více skloněný od zadu do předu než ve stadiích dřívějších. V pozdějších dobách vývojových, kde již přerostly hemisfery skoro úplně střední mozek (srovnej embryo 38 mm dlouhé), vzrostlo oko hlavně na straně zadní a laterální, strana mediánní zůstala ve vzrůstu pozadu. Tímto vzrůstem stěny oční na straně laterální změnila se poloha okraje retinálního a uložení rovin okrajem obou očí položených. Oko hledí již daleko více ve stranu frontální (obr. 20.), jak dobře lze viděti na obrázku (řez hlavou embrya Obr. 20. Řez hlavou embrya člověčího 48 mm dl. 48 mm dlouhého), který poměr ten dobře vystihuje. V uvedeném stadiu vzrostla značně celá hlava ve stranu laterální, oči však zůstaly na témže místě, kde původně založeny byly. U embrya staršího, 48 mm dlouhého vzrostlo oko opět při celkovém vzrůstu hlavně na straně laterální, čímž sítnicový okraj blíží se ještě více rovině frontální, ačkoliv roviny tímto okrajem položené jsou ještě skloněny od zadu do předu, ovšem v úhlu ještě tupějším než u stadií mladších. U dalších foetů mění se vzrůstáním oka na straně mediánní, dále přírůstkem oka na straně laterální v předu rovina okraje retinálního tak, že přechází ještě více do roviny frontální, kteroužto polohu nalézáme skoro již úplně normální u novorozeněte. Patrno tudíž, že není správným náhled Nussbaumův jenž praví „Es erfolgt aber bei allen Tieren und beim Menschen spáterhin eine Vorwártsverschiebung XIX. 17 des Opticus und eine nasalwárts gerichtete Wanderung der Augen, die beim Menschen den hochsten Grad erreicht,““ nýbrž že etapovitým vzrůstem stěny oční v různé strany v různé době, vzrůstem obličejové části v před a ve směru laterálním a vzrůstem mozku změní se zdánlivě úplně poloha oka, které původně leželo zcela na straně laterální a během vývoje přechází do roviny frontální. Oko zůstává tedy na témže místě, kde zpru v založeno bylo. O poloze a tvaru nervu zrakového možno uvésti toto: V prvních po- čátcích vývojových jest stopka nervu zrakového velice široká, krátká, tak že oko nasedá skoro přímo na mezimozek. U zárodku 9-5 m dlouhého zůstává stopka ještě velice širokou, něco málo delší než u stadií mladších a jest sploštělá ve směru proximodistálním; směr stopek obou nervů zra- kových jest diametrální. V pozdější době vývinové (u zárodku 17-78 mm dlouhého) jest již dřívější široká stopka zdánlhvě zaujata do mozku — recessus opticus; nervy zrakové jsou již tenké, protažené, rozbíhají se sice diametrálně, avšak jsou ve směru od zadu do předu skloněny. Prodloužení a počínající šikmý směr nervů zrakových vytvořil se následkem vzrůstu obličejové části do předu. Ve stádiích starších stává se zjev ten ještě nápad- nějším. Je to zcela přirozeno, neboť oko, které zůstává na původním místě, vzrůstem celé obličejové části v před vzdaluje se od středního mozku, jenž taktéž v původní poloze setrvává, povstává větší vzdálenost mezi „mezimozkem a okem, následkem čehož musí se nerv zrakový jednak pro- dlužovati, jednak skláněti od zadu do předu. Postupem vývoje stává se úhel, jejž oba nervy zrakové svírají, neustálým vzrůstem celého mozku hlavně ve stranu dorsální a vzrůstem obličejové části ve stranu ventrální (do předu) ostřejším a nervy zrakové zároveň delšími. V žádném ale stadiu nelze konstatovati, že by nerv zrakový svoji polohu měnil. Změna v uložení stopky nervu zrakového prvních stadií vývojových do polohy nervu zrako- vého dospělého individua jest podmíněna pouze a jedině vzrůstem jednak části obličejové, jednak části mozkové. Ze zodpovězení prvých tří otázek vyplývá 1 zodpovězení otázky poslední. V literatuře setkáváme se s různými náhledy o otáčení se oka v době vývojové. První, jenž s touto věcí vystoupil, byl Vossius, který tvrdil, že nerv zrakový otáčí se 1 s bulbem jak u člověka tak i u některých ssavců (jehněte, telete, kočky, prasete, králíka) během svého vývoje o 909 kolem osy délkou nervu zrakového položené. Hlavní důkaz točení se nervu zrako- vého vidí autor v tom zjevu, že foetální štěrbina oční leží u embrya dole uvnitř, kdežto u dospělého individua nalézti lze vstup centrálních cév do nervu zrakového v dolním, zevním kvadrantu. Že také bulbus se otáčí, dokazuje tím, že u 5-, 6-, 8 měsíčních embryí lidských nalezl musculus rectus superior zcela pod laterální polovinou horní stěny orbitální, mediální okraj svalu toho dotýkal se skoro laterálního okraje muse. levator. palpe- brae superioris, téměř zcela uprostřed pod střechou orbitální ležícího. U novorozeněte je dle Vossia musculus rectus superior uložen více ku středu NOE 2 18 pod muse. levator. palpebrae superioris, u člověka dospělého nalézti ho lze zcela uprostřed, tak že přečnívá dovnitř mediální okraj musc. levatoris palpebrae superioris. Z toho soudí, že musculus rectus superior putuje během vývoje se strany zevní dovnitř následkem točení se bulbu, jež odpovídá točení se nervu zrakového kolem jeho podélné osy. Tato torse nastává dle jeho nálezů u embryí lidských asi v pátém měsíci. Deyl však dokázal ve své práci na celé řadě individuí dospělých, na 5-, 6-, 7-měsíčních embryích lidských 1 na zárodcích malých 2—3 cm dlouhých, že 1. Arteria centralis retinae, právě jako homologní cévy u vertebrat vůbec, vniká do nervu (ať o něco výše, nebo níže), ale vždy v kvadrantu mediánním dolním. 2. Bulbus v embryonálním vývinu neotáčí se o 90" na stranu zevní. Strahl s Henckelem provedli revisi tvrzení Vossiova a Strahl ve své správě praví: „„Wir schicken voraus, dalš5 auch wir uns nicht von der von Vosstus angenommenen Drehung des embryonalen Bulbus um 909 haben úberzeugen kónnen. Wir miůissen also in dieser Richtung mit Deyl úber- einstimmen. Dagegen weichen wir von den Angabén von Deyl insofern ab, als wir in der That bei menschlichen Embryonen eine Drehung des Opticus um seine Lángsaxe allerdings in viel frůheren Zeit, als Vossius angegeben hat, fůr sehr wahrscheinlich halten, der oberen Orbitalmuskeln in dem von Vossius angegebenen Sinne, wenn auch vielleicht nicht in sehr betrácht- licher Ausdehnung vorkommt.“ Henckel pojednávaje v prvém oddílu práce své o vstupu arterie do nervu zrakového, praví: „Und die Einstůlpungsstelle liegt anfánglich in der That so, dalb sie dem spáteren inneren unteren Ouadranten des Sehnerven entspricht. Wenn also von der Mitte des zweiten Monats an die Eintritt- stelle unten am Sehnerven gefunden wird, so muss dieselbe im Anfang etwa des zweiten Monats eine Drehung von beiláufig 45 Grad gemacht haben.““ Dochází pak k resumé tomuto: „„Nimmt man die frůheren Unter- suchungen von His und unsere eben mitgeteilten Beobachtungen zusammen. so ergiebt sich, dab die Augenblasenspalte und damit die Eintrittstelle der CentralgefáBe beim menschlichen Embryo bis zum Ende des zweiten Graviditátsmonats anders liegt als nach dieser Zeit, da also in der Tat eine Drehung des Sehnervenstammes um seine Lángsachse stattfinden muĎ, um die Lageverschiedenheit zu erkláren. Wir kónnen also zwar Deyl nicht zustimmen, wenn er eine solche Drehung úberhaupt leugnet, miissen ihm aber zugeben, dalb dieselbe nicht in der von Vossius angegeben Zeit statt- findet. Sie láuft betráchtlich frůher ab.“ Zda existuje otáčení se bulbu, na něž Vossius soudil dle různého uložení svalů očních v různých dobách vývojových, vyšetřoval Henckel na embryích lidských různých stadií od 5. týdne do 7. měsíce těhotenství. U nejmladšího embrya nemohl s urči- tostí základ (Anlage) pro svaly okohybné rozeznati, u větších nebylo mu XIX. 1) lze určiti, která část ze základu pro musculus rectus superior a musculus levator palpebrae superioris náleží tomuto, která onomu svalu, praví že dle Reutera u prasete oba tyto svaly vznikají rozdělením společného zá- kladu a poznamenává: „Es ist nun nicht ausgeschlossen, dal die Entste- hung des Levator aus dem Rectus superior wie sie Reuter fůr das Schwein bewiesen hat, ebenso beim Menschen vor sich ginge, und zwar hátten wir dann in unserem zuletzt angefůihrten Embryo von 29m Lánge ein Stadium vor uns, in welchem die Trennung der beiden Muskeln noch nicht eingetreten ist, so dalb beide Muskeln vorláufig noch vereinigt sind und, wie vorher beschrieben, ein einziges, solides Muskelbůndel darstellen.“ Celou stať končí tímto závěrem: „„In Růckblick auf das Vorhergehende můssen wir mit Deyl iibereinstimmen insofern, als wir, wie er, bel unseren Untersu- chungen keinen Anhalt dafiir finden konnten, dal) der Rectus superior eine Wanderung von aussen nach innen begehe. Wir kónnen uns Vossius insoweit anschlieBen, als er mit der Erkennung einer Verschiebung zwischen den beiden Muskeln richtig beobachtet hat, mit den Folgerungen jedoch, welche er daran knůpft, kónnen wir uns nicht einverstanden erkláren.“ Keil, jenž nepovažoval otázku tuto za rozřešenou, pokusil se bádáním na embryích zvířecích přispěti k jejímu rozluštění. Za tím účelem vyše- třoval celou řadu zárodků prasete, jichž podařilo se mu získati velké množ- ství, nejmenší délky 1,85 71. Na konci své práce pak praví: „Die Augen- anlagen machen zu einer bestimmten Zeit der Entwickelung, beim Schwein am Ende der vierten Woche, eine Drehung durch, und zwar ist die Tendenz der Windung am rechten Auge eine linskláufige und am linken eine rechts- láufige.“ V témže roce však tvrdí Matys na základě svých zkoumání u ptáků, že oko racka zaujímá od počátku vývoje stejnou a neměnící se polohu a že neotáčí se ani o nejmenší stupeň. O svalech oka u racka praví, že nevyví- její se všecky svaly najednou, nýbrž postupně a to: 1. Musculus rectus externus a musculus obliguus superior z třetí dutiny hlavové. 2. Svalstvo nervi oculomotoru vyvíjí se z první dutiny hlavové (v distální její části) v tomto pořadí: a) nejprve povstane společný základ pro muse. rectus int., inf., a obli- guus inf. na straně ventrální; b) něco později vyvýjí se základ pro muse. levator palpebrae sup. ze stěny dorsální; c) nejpozději pak vzniká muse. rectus sup. a sice ze zbytku první dutiny. Dále poznamenává, že jednotlivé svaly nezaujímají hned od počátku ono uložení, jaké v definitivním stavu nalézáme, nýbrž pozvolným vzrůstem jak svalů, tak oka ociťují se na svém definitivním místě. Ony dorůstají nejen k úponu na bulbu, nýbrž i sekundárně k úponu na kosti. Konečně Dedekind ve své práci o vývinu cév očních u člověka na stránce 21. vyvrací tvrzení Vossiovo a Henckelovo slovy: „„Wie ich schon XIX. 2 20 bei Besprechung der einzelnen Augenstadien immer wieder betonte, geht aus den Schnittserien ganz zweiellos hervor, da der Eintritt der Arterie immer an der gleichen Stelle des Sehnerven erfolgt und im Laufe der Ent- wickelung soweit wenigstens wir dieselbe verfolgten, mit Bestimmtheit keine Rotation stattfindet.“ Pojednává o práci Henckelově v dodatku takto: „„Nach dem, was ich gefunden und beschrieben habe, konnte ich eine derartige Verschiebung nicht feststellen, obgleich ich gerade Stadien untersuchte, bei denen diese Drehung stattfinden soll. Allein ganz abge- sehen davon wáre es entschieden sehr auffallend, dal sich zu einer be- stimmten Zeit der Entwicklung zwar der Opticus drehe, nicht aber der Bulbus, in den ja das hauptsáchlich in Betracht kommende periphere Ende des Opticus sich inseriert. Fůr die Móglichkeit einer derartigen Tatsache mangelt mir die notigse Vorstellung.“ Jak z uvedené literatury vidno, byly mnohé údaje o poloze a otáčení se bulbu jakož 1 nervu zrakového uveřejněny na základě jen velice kusého vyšetřování a to většinou již na velikých foetech a nepoužito k probrání celé otázky pokud možno úplné řady vývojové. Zejména tato okolnost zavdává pak příčinu k nesprávným závěrům, jak viděti lze u Keila na př. ohledně tvrzení Minotova. K citátu Minotovu „„Die Insertion des Augen- blasenstieles ist von Anfang an excentrisch und zwar liegt der Stiel Anfangs an der unteren Seite des Bechers, wahrend der Wanderung des Auges kommt er jedoch allmáhlich an die innere Seite des Auges zu liegen“ po- znamenává Keil: „Diese verschiedene Lagerung bezw. dieser Wechsel im Sitz der Insertion des Augenblasenstieles ist doch wohl nur zu erkláren, wenn man eine Drehung des Bulbus annimmt.““ Vyšetřováním však jednot- livých stadií a hlavně zhotovováním modelů oka s přilehlou částí mozku nebo úplnou projekcí těchto částí lze si učiniti správný obraz o vývinu tvaru oka, jeho poloze, jakož 1 přesvědčiti se o tom, že se oko ani neotáčí ani neputuje (Wanderung), nýbrž že tyto různé změny v inserci stopky nervu zrakového na bulbus, ve tvaru a poloze bulbu jsou podmíněny nestejnoměrným vzrůstem oka a okolí jeho, čímž poloha oka i s nervem stále jest určována. Prokazovati otáčení se bulbu u foetů na základě po- lohy svalu muse. rectus superior a muse. levator palpebrae superioris jest naprosto nemožno, vždyť Henckel sám praví, že v začátku tvoření se svalů v orbitě nelze rozeznati dobře základ pro jednotlivé svaly, dovo- lává se Reuterova nálezu o vývinu svalů očních u prasete. Upozorňuji na nález Matysův ohledně vývinu svalstva v orbitě ptáků, že svaly nevy- víjejí se všecky najednou, nýbrž postupně, že neběží o posunování svalu, nýbrž o nestejný vzrůst. Jak v příští práci o vývinu svalů očních u člověka blíže dovodím, jest závislý postupný vývoj tvaru oka na postupném vý- voji jednotlivých svalů, hlavně jich definitivního úponu na koul oční. Podle mých nálezů proběhlo oko již velice různými fasemi tvarovými v té době, kdy ještě žádné svaly okohybné založeny nejsou. V té době nebylo možno nějaké otáčení se bulbu nebo nervu zrakového konstatovat, XIX. 21 “ jak z pověděného patrno, čímž odpadá námitka Strahl-Henckelova: ,„Da- gegen weichen wir von den Angaben von Deyl unsofern ab, als wir in der Tat bei menschlichen Embryonen eine Drehung des Opticus um seine Lángsaxe, allerdings in viel frůheren Zeit, als Vossius angegeben hat, fůr sehr wahrscheinlich halten, der oberen Orbitalmuskeln in dem von Vossius angegebenen Sinne, wenn auch vielleicht nicht in sehr betrácht- licher Ausdehnung vorkommt.““ Jest tedy správným tvrzení Deylovo, že ani nerv oční ani bulbus sám u člověka se během vývoje neotáčí. XIX. Použitá literatura. F. Dedekind, Beitráge zur Entwickelungsgeschichte der Augengefáse des Menschen. Anatom. Hefte B. 38. J. 1909. J. Deyl, O vstupu arteriae Centr. retinae do čivu zrakového u člověka. Časopis Lékařů Českých. 1896. Deyl, Úber den Eintritt der Arteria centralis retinae in den Sehnerv beim Menschen. Anatomischer Anzeiger Bd. XI. 1896. Henckel, Beitráge zur Entwickelung des menschlichen Auges. Anatom. Hefte von Merckel und Bonnet 1898. Hiss V., Anatomie menschlicher Embryonen 1880. Keil R., Beitráge zur Entwickelungsgeschichte des Auges von Schwein mit besonderer Berůcksichtigung des Verhaltens der fótalen Augenspalte. Anatom. Hefte von Merckel und Bonnet. 32 B. J. 1907. MatysV., Vývin a topografie svalstva v orbitě u ptáků. Rozpravy České Akademie císaře Frant. Josefa pro vědy, slovesnost a umění. Třída II. Čís. 22, Ročník XVI. Fr. Merkel und E. Kallius, Makroskopische Anatomie des Auges. Graefe-Saemisch Handbuch der gesamten Augenheilkunde. I. B. 1. Abt. Zweite, neubearb. Auflage. M. Nussbau m, Entwickelungsgeschichte des menschlichen Auges. Graefe- Saemisch Handbuch der gesamten Augenheilkunde II. B. 1. Abt. Zweite, neubearb. Auflage. A. Půtter, Organologie des Auges. Graefe-Saemisch Handbuch der ge- samten Augenheilkunde. II. Bd. 1. Abt. Zweite neubearb. Auflage. H. Strahl, Zur Entwickelung des menschlichen Auges. Anatom. Anzeiger Bd. XIV. 1898. A.Vossius, Beitráge zur Anatomie des N. Opticus. Albrecht von Graefe's Archiv fůr Ophthalmologie. 29. Jahrgang. IV. Abt. 1885. XIX. ROČNÍK.X! TŘÍDA IL. ČÍSLO 20. Morfologie samsonitu. Podává F. SLAVÍK. Se 2 obrazci v textu. (Předloženo dne 12. května 1911.) Loňského roku popsali Werner a Fraatz!) nový minerál z Andreasbergu na Harcu, jejž nazvali samsonitem podle nálezu jeho na dole Samsonu. Ve hloubce asi 550 byla otevřena dolováním druzová dutina, v níž na kusovém křemeni byly narostlé krystaly pyrargyritu spolu s novým nerostem, jehož krystalky, na povrchu ocelově lesklé, v tenkých hranách prosvitají barvou temně rudou podobně jako pyr- argyrit. Další průvodci nového nerostu byly některé rudy sirné (tetraedrit, galenit, chalkopyrit a kyz stříbrný, tento na samsonitu přisedlý a tedy zřejmě mladší). Ve druhé, sousední dutině druzové byly nalezeny krystalky samsonitu bez pyrargyritu, narostlé na křemeni, kalcitu a jednou 1 na pyrolusitu, jsouce provázeny též apofyllitem, z části mladším, v tabulko- vitých krystalech vyvinutým. Kalcit 1 apofyllit z této druzy obsahují mangan. Nový nerost z počátku byl pokládán za miargyrit, ale A. Bergeat 1 F. Kolbeck poznali, že jest od něho rozdílný. Analysa na to druhým z autorů provedená prokázala chemické složení samsonitu: Ag, Mn Sby Ss = 2Ag2 S. MnS.Sbo S, Většina krystalů samsonitu z prvé druzy neměla vyvinutých ploch terminálních, ale právě odtud pochází největší známý krystal o rozmě- rech 3 x 0-4cm a trsovitá skupina jedinců o málo menších. Druhá dutina druzová obsahovala jen drobné krystaly, ale téměř vesměs krystalonomicky zakončené. K zevní charakteristice samsonitu, již podali Werner a Fraatz, dodávám: 1) Samsonit, ein manganhaltiges Silbermineral von St. Andreasberg im Harz, Centralblatt fůr Mineralogie ete. 1910, 331—336. Rozpravy: Roč. XX. Tř. II. Čís. 20. 1 PB Tvrdost jest asi 2; jako u příbuzných minerálů. Jest pozorovati stopy šťěpnosti přibližně kolmé na pásmu hranolovém, tedy (v. níže elementy krystalové) asi podle plochy spodové, která jako krystalová plocha se nevyskytuje. Goniometrické měření nedokonalých štěpných ploch (na třpyt) neposkytlo určitých výsledků. Vryp jest tmavě červený, o něco světlejší nežli stejně jemně rozetřený vryp pyrargyritu, s nepatrným odstínem do hněda. Optické vlastnosti nelze na krystalcích tak málo průhledných přesně stanoviti; v silně lomných tekutinách, na př. v roztoku jodidu barnato- rtuťnatého, vyjasní se nejdrobnější krystalky samsonitu aspoň potud, že možno přibližně určiti úhel zhášení na (110), jenž činí asi 28—309 v ostrém úhlu meziosním; pleochroism není silný, směr bližší vertikále jeví se o něco tmavší nežli směr zhášení k němu kolmý. Krystalový tvar samsonitu poznali autoři správně jako mono- symmetrický, leč jiných dat nepodávají. Naskytovala se tedy již předem otázka, jaké jsou krystalografické vztahy samsonitu k rovněž mono- symmetrickým členům isodimorfní skupiny pyrargyritové, totiž pyrostilp- nitu Ag Sb, S; a xanthokonu (rittingeritu) Ag; As, S4. Laskavostí p. dvorního rady K. Vrby, jenž za tím účelem získal poměrně hojný materiál tohoto vzácného a nyní, po zániku dolů andreasberských, na nalezišti úplně nepřístupného minerálu, měl jsem příležitost provésti krystalografický výzkum samsonitu a stanoviti jeho elementy 1 řadu krystalovou. Měřil jsem celkem 12 krystalů a větší počet prohlédl a s měřenými srovnal. Výzkum ten potvrdil znonoklimickou souměrnost samsonitu, Wernerem a Fraatzem poznanou; vývoj kombinací nedává ni- žádných poukazů na hemiedrii nebo bemimorfii, jest tedy samsonit pravdě- podobně holoedrický a rozměry svými, někdy 1 habituálně, přiblžuje se souměrnosti kosočtverečné. Elementy jeho jsou: a:b:c—= 12776 :1 : 08180 B = 92946.. Krystalová řada samsonitu obsahuje celkem jedenáct tvarů zjiště- ných: a (100), 7 (210), m (110), 1 (120), g (140), d (101), f(1083), e (101), g (801), = (111), 6 (473). K těmto přistupuje několik tvarů nejistých a vicinálních, a to: příkré positivní orthodoma blízké tvaru (401) a druhé mezi tímto a (301); negativní orthodoma přibližně (10.0.11), tedy vicinální k (101); dva nebo snad tři hranoly vertikální, jejichž úhlová data kolísají okolo hodnot daných symboly (470) a (340) resp. též mezi (130) a (140). Měřené úhly souhlasí dobře s vypočtenými: XX. Měřeno: Vypočteno: Hran: m (110) :m' (110) = * 1089 50' — 6 Z (1022101) * -65 14 — 7 al *.35. 8 7 : f (108) 45 23 450 20 8 : g (301) sl 37 81 164, 2 : a (100) 59 17 By 209, 2 m (T110) T1 26 T1 40, 2 d (101) : a (100) 55 15 55 25, 2 : x (IL) 70 13 69 58 1 m (110) 69 41 69 301, 9 :g (140) 83 59 83 444 ll f (103) : g (301) 76 46 T6 36, 1 :om (110) „ 80 59 81 0", 1 : x (IL) 54 59 54 54, 2 m (110): Z (210) 18 56 19 14%, 9 : n (120) 16 24 16 41, 10 : x (IL) 44 39 44 51, 2 x (I11): g (140) 49 43 49 501, 1 cis) 01(473) D3 BZ ví 2 : e (T01) 56 32 56 27 2 0) T0 32 10 38 2 : x (11) 21.37 2140 1 m (T10) 29 37 29 381, 2 : g (140) 28 5 28 104, l Z těchto tvarů nejméně časté jsou a (100), g (140), g (801) a 6 (473), ostatní nescházejí skoro nikdy. g (140) zjištěno na jednom krystalu z dobře s výpočtem souhlasících úhlů k oběma pyramidám a 16, z jejichž pásma theoreticky postulované o jen málo jest vychýleno. Úhel téže plochy k sousední ploše hranolu m (110) vykazoval značnou odchylku od hodnoty vypočtené: (140) (W10)-— 2694" měř., 2791 vypočt. Rovněž na jiných krystalech, na nichž nezřídka se vyskytlo klino- prisma blízké (140), úchylky byly značné a vždy v témže směru, t. j. od (140) k (130), tak že vlastně jest asi hranol (140) nahrazen vicinálním, o něco tupějším ve své hraně přední. g (301) vyskytlo se na dvou krystalech v plochách zřetelně vyvi- nutých, jednou přecházejíc ve příkřejší orthodomata a s nimi oscillačně se kombinujíc, podruhé ve ploše dosti veliké, jakosti dokonalé. G (473) na týchž dvou krystalech jest vyvinuto přibližně v rovno- váze se základní pyramidou kladnou x; na jednom z krystalů reflektují jeho plochy prostředně, na druhém výborně, a uvedených šest úhlů za- ručuje svým velmi dobrým souhlasem s hodnotami vypočtenými určení 1* XX. symbolů zcela bezpečně. Pyramida © spadá do pásem [110 : 101) a [140 : III). Vicinální plochy. Na jednom z obou krystalů, jež mají orthodoma (801), plocha ta -jest vyvinuta jako trojhranné otupení rohu orthodomatu (101) s oběma plochami hranolu základního; k vrcholu tohoto rovnoramenného trojúhelníka pře- chází (301) v orthodomata příkřejší, s nimiž též jest oscillačně kombino- váno a tak vodorovně rýhováno. Dva slabé reflexy těchto orthodomat zastaveny v posicích 340 22" a 360 45" od (101), leží tedy vicinály mezi: (301), s úhlovou vzdáleností od (101) = 319 16",', a (401), s úhlovou vzdá- leností od (101) = 379 40. Na druhém krystalu s plochami 6 (473) a g (301) pozoroval jsem v orthodomatickém pásmu vicinální plochu, jež zastupuje základní orthodoma negativní d, jsouc o více než 20 nižší. Jest to dosti veliká trojboká plocha výborně reflektující; její odchylná poloha jest vyjádřena vychýlením reflexu z pásma [110 : 473] a značnou úchylkou v úhlech od normální polohy (101): (107) : (108) — 179 40', (101) : (103) — 190 54' : (478) — 79 36 : (478) = 80 52. Symboly vicinalní plochy byly by (10.0.11), pro které jest vy- počtený úklon (10.011)1105)) — 17034 V pásmu vertikálním bývá dosti:často vyvinuto buď vedle hranolu n (120) anebo častěji v jednotlivých kvadrantech místo něho prisma s menším úklonem k (110) nežli m: (1k0) : (110) = 12—150, (120) : (110) = 169 41,. Výskyt pyramidy (473) poukazoval by na možnost existence pří- slušného hranolu (470), pro nějž se vypočte: (470) : (110) = 130 58"; ale značné kolísání v úklonech a vzájemné zastupování tohoto prismatu s n nedovoluje započísti je mezi typické, jisté tvary. Další vicinální hranol jest několikrát nalezené klinoprisma s úchyl- kami k (110) v mezích 6*/,—8%/49; kolísají tedy jeho úklony okolo hranolu s jednoduchým symbolem (340): (340) : (110) — 79 38'. Konečně prisma g (140), zjištěné jak výše uvedeno ze svých úklonů k oběma pyramidám = (111) i 6 (473), obyčejně bývá zastoupeno v pásmu XX. vertikálním plochami — někdy dosti širokými — vicinálního klinoprismatu s přední hranou o něco tupější, které tedy leží mezi (130) a (140): (140) : (110) — 230 52"—260 48" měř., (130) : (110) — 230 27' vypočt., (140) : (110) — 26959" Habitus krystalů jest vždy vertikálně sloupcovitý, někdy až jehličko- vitý. Ve svislém pásmu převládají plochy hranolu základního, v termi- nálním ukončení plochy orthodomatické, zřídka pyramidální. Někdy jest ráz krystalů význačně pseudorhombický, když obě téměř stejně k vertikále ukloněná orthodomata základní d a e značně převládají nad ostatními Obr. 1. Obr:2: plochami a sama jsou přibližně v rovnováze. (Obr. 1.) Častěji však stává se monosymmetrická povaha krystalů zřejmou, ježto positivní orthodoma e převládá nad negativními d a / a positivní hemipyramida základní x, k níž příslušná negativní není vyvinuta nikdy, je zastoupena plochami dosti velikými, až izúžuje orthodoma (101) na úzkou facettu, jež otupuje polární hranu její. Na takovýchto zřejmě monosymmetrických krystalech s pře- vahou positivních forem nechybí nikdy též nízké orthodoma negativní /, jsouc obyčejně větší plochou vyvinuto nežli d, které klesá někdy až na rozměry velmi drobounké a jeví se na goniometru jen jako zářící bod. Řidší jsou krystaly, na nichž (103) jest vyvinuto buď s (101) anebo s (101) téměř v rovnováze, druhé pak základní orthodoma jen nepatrně. (Obr. 2.) V pásmu vertikálním, jak řečeno, vždy převládá hranol základní o, není však nikdy jediným tvarem pásma, nýbrž jest združen vždy s jedním neb oběma jednoduchými odvozenými prismaty / (210) a 2 (120), řidčeji s orthopinakoidem a s dalšími klinoprismaty (v. výše o plochách vicinálních). Oscillační kombinací prismat jest pásmo vertikální vždy podélně rýhováno. XX. '6 [B] Tvary, jež podmiňují celkový ráz kombinací, jsou tudíž hranol m (110) a orthodomata e (101), d (101) a / (103) i pyramida x (I11); ostatní tvary jsou buď vzácné (g, 6) anebo vždy jen nepatrně vyvinuty (hranoly od- vozené a orthopinakoid). Jakost ploch terminálních jest téměř vždy výborná, reflexy jejich dobré 1 tenkráte, když plochy jsou velmi drobné, d a x jen jako svítící body nebo drobounké trojúhelníky, / jako uzounká facetta mezi d a ©. V pásmu vertikálním jsou někdy velmi dobře vyvinuty plochy základ- ního prismatu 4, tak že mohlo býti získáno několik dobrých dat pro hod- notu hranolového úhlu 74 :mm". Ale často bývá jakost ploch 74 alterována oseillačním rýhováním kombinačním, jindy zaobleným přechodem do klinoprismat. Tato jen zřídka bývají lépe vyvinuta; orthopinakoid je vždy jen úzká pouze třpytná facetta. ZB V3k Vztahy samsomtu R ostatním monosymmetvickým členům šivší skupiny pvravgyritové nelze nazvati v pravém slova smyslu isomorlií, ač násobíce dosti jednoduchými koefficienty klinodiagonálu a vertikálu samsonitu obdržíme hodnoty značně zblížené elementům ostatních v posici, kterou dal xanthokonu (rittingeritu) a pyrostilpnitu ve své znamenité práci H. A. Miers?) a kterou adoptoval S. Stevanovié 1 pro stylotyp, jehož příslušnost do skupiny té dokázal?). Jeť poměr klinodiagonály samsonitu v postavení zde přijatém k ostatním velmi blízký 2:3, poměr vertikály 4:5, tak že příslušným násobením obdržíme: samsomií Ag, Mn Sby Se aa: b:Š/1c — 19164: 1: 1:0225,6 — 92946 xanthokom AG Ass Se. 191871:10125 910 pyrostibbmí A g5 Sb S d50:0—09405 1 :4:0915 9090) stylotyp (Cu A9);(Sb As B1);Sg") 1.9202 : 1 : 1.0355 900 0' cca Zajímavo jest, že samsonit v tomto srovnání jeví největší zblíženost svých os se xanthokonem, nejmenší však s pyrostilpnitem, který chemicky jest mu nejpříbuznější; stylotyp chemicky velmi vzdálený (ač jako sam- sonit obsahuje vedle jednomocných 1 dvojmocné kovy) je samsonitu značně bližší nežli pyrostilpnit. | Přes tyto vztahy, zajisté nikoliv nahodilé, nebylo by vhodno chtíti vyjádřit příbuznost samsonitu s ostatními jednoklonnými členy skupiny změnou parametrů, neboť pak by se staly symboly tvarů samsonitových mnohem složitějšími, jak dokazuje tento přehled: 2) Xanthoconite and rittingerite, with remarks on the red silvers, Min. Mag. Vol. X. (47), pp. 185—217, 1893; překlad v Groth's Zeitschr. fůr Kryst. XXII. 433—462, předběžná zpráva v Nature, XLVII., p. 70. 5) Úber einige Kupfererze und Beitrag zur Kenntniss der Zirkongruppe, Zeitschr. fůr Kryst. XXXVII., 235—256, 1908. 4) S částečným isomorfním zastoupením Fe a Zm za Cu, a A 8 XX. V posici zde V posici obdobné přijaté: xanthokonu atd. a (100) | (100) m (110) | (320) n (120) (340) g (140) (380) / | (210) (310) d (101) (605) e (101) (605) / | (103) (205) g (301) | (I8 .0.. 5) x (111) | (665) G | (473) | (84.28. 15) Naopak by se rovněž nezjednodušily symboly tvarů xanthokonu, pyrostilpnitu a stylotypu převedením na posici samsonitu. Miersova základní pyramida obdržela by složitý symbol (10.15. 12), a v celé kry- stalové řadě všech tří jmenovaných nerostů neobdržel by po té trans- formaci os ani jediný tvar označení jednoduššího. Možno tudíž mezi krystalovým tvarem samsonitu a ostatních mono- symmetrických minerálů s obdobným vzorcem chemickým konstatovati pouze vzdálenější vztaby asi toho rázu, jako na př. mezi miargyritem a loranditem, anhydritem a užší skupinou barytovou, datolithem a euklasem a pod. S tím ve shodě i v habitu krystalovém a ve vlastnostech fysikálních se jeví značná různost: sloupcovitý ráz samsonitu stojí tu proti tabulko- vitému vývoji krystalů xanthokonu a pyrostilpnitu, sotva naznačená štěpnost jeho proti jejich zřetelné až slídovitě dokonalé; molekulární váha samsonitu, bližší xanthokonu než pyrostilpnitu, liší se přece od obou dosti značně: samsonit Ag, Mn Sb, 54 | 91927 pyrostilpnit Ag; Sb, Sg 1080-10 xanthokon © Ap Ass:Sg * 989-062. Že však přece možno samsonit uvésti ve spojitost s ostatními jedno- klonnými nerosty o společném chemickém typu (RG, R15, Sb, Sg, jest po Stevanovičově výzkumu stylotypu druhým důkazem, že správná jest Miersova interpretace krystalografických poměrů xanthokonu a py- rostilpnitu. 0 * Dokončiv již tuto práci, dověděl jsem se teprve o právě publikované zprávě W. Bruhnsa“), který taktéž měřil samsonity andreasberské 5) Kristallform des Samsonit von St. Andreasberg, IV. Jahresb. des Niedersáchsi- schen geologischen Vereines zu Hannover, 1911 (přednáška ze schůze 29. říjnar. 1910). XX. a určil tedy přede mnou elementy a tvary jejich. Bruhns konsta- toval několik tvarů, jichž nebylo na mém materiále, naopak nenašel ně- kterých zde uvedených; posici dává krystalům samsonitu jinou, klada x (Il) S. =—(011) B, d(wov „= (0) „ 20b (0001 Poměr parametrů pak jest: a:b:c—= 074293: 1: 0.82042 B = 120946, vypočtený z dat x :x' = (11) : (111) S. = (011) : (011) B. = 70 22' bp. a) + (0) (111) 68.6 b:x (Ul) (011)(01)0—52, 46. Přepočteme-li data Bruhnsova na posici zde přijatou, obdržíme z těchto jeho fundamentálních úhlů a:b:c—= 12802 : 1: 0.8200, B = 9219; oproti mým číslům Ň A030 ZO 0:8180; pe Jsou tedy krystalové elementy samsonitu mnou stanovené skoro úplně identické s Bruhnsovými, což se zračí 1 ve velmi dobré shodě mě- řených a vypočtených úhlů u nás obou. Přes prioritu Bruhnsovu pokládám za nutné podržeti zde přijatou posici z důvodů výše uvedených — pseudorhombický ráz, někdy i zevně patrný, a vztahy ke skupině xanthokonové — a též číselné hodnoty moje, ač rozdíly jsou jenom v málo minutách, jsou 1 většině měřených dat Bruhn- sových blíže než jeho úhly vypočtené. Spojením obojích pozorování dosahuje krystalová řada samsonitu čísla 15 zjištěných tvarů partialních: Symboly v posici Pozoroval Tvar Slavíkově Bruhnsově Slavík Bruhns a (100) (100) s 2 b (010) (010) =- -+ l (210) (110) + —- m (110) (120) 8 +9) n (120) (140) ae +9 5) Uvádí jen jako pravděpodobný tvar. XX. Symboly v posici Pozoroval Tvar “ Slavíkově Bruhnsově | | Slavík Bruhns g (140) (180) 1 = d (101) (101) | -F F c (101) (001) | + + / (103) (203) | nm g (801) (101) AF + h (501) (201) — + b (bt) (114) = > V (212) (212) — + T (111) (011) + -+ G (473) (1146) AF == | | Obecně platí pro vzájemnou transformaci symbolů vztahy: bgrBr.—hkiS., h=— (3641, k=g b=r naopak: p=— (k 7,- ge 23k, 1=A2l. V přehledu jsem označil písmeny ony tvary, jež jedině Bruhns pozoroval a toliko značkami uvedl. K nejistým tvarům prismatickým přistupuje z Bruhnsova pozo- rování hranol (450) Br. — (850) SI. Druhé dva hranoly, Bruhnsem ozna- čené za nejisté, mohl jsem potvrditi na základě měření z části dobrých ploch:77.(£10S17— (120)'Br: a. 14(120) Sl — (140),Br. Mineralogický ústav české university. HR Evana) ROČNÍK XX. TŘÍDA UL. ČÍSEO-21. Příspěvek k sestrojování os plochy 2. stupně. Napsal Prof. BEDŘICH PROCHÁZKA. (S obrazcem v textu.) Předloženo dne 20. dubna 1911. Úlohou touto zabývali se vedle Chaslesa!) a Fiedlera> naši přední deskriptivní geometrové professoři: dvorní radové Pelz) a Dr. Šolín ) Dr. Sobotka) a vládní rada Jarolímek.“ Výhodnost konstrukce Šolínovy leží v tom, že ji lze převést na sestrojení průsečíků kružnice s danou stopou asymptotického kužele, příslušného dané ploše 2. stupně. Konstrukce tato obsažena také v práci Sobotkově, kde řešení dané úloby převedeno na sestrojení průsečíků kružnice a jedné kuželosečky libovolně dané. Konstrukce Fiedlerova, !) Chasles: „„Apercu historigue sur V'Origine et le Développement des Méthodes en Géometrie“, Brussel 1837 (německý překlad Sohnkeův, 1837, str. 79). *) Dr. Wilhelm Fiedler: ,,Die darstellende Geometrie““, Lipsko, Teubner 1885, 3. vyd., II. díl, str. 39. 5) Karl Pelz: a) „Die Axenbestimmung der Kegelfláchen zweiten Grades“', Sitzungsber. d. Wiener Akademie der Wissenschaften, B. 69, odděl. 2, 1874, str. 215; b) ,„Bemerkung zur Axenbestimmung der Kegelfláchen zweiten Grades““, Sitzungsber. d. Wiener Akademie der Wissenschaften, B. 92, odděl. 2, 1885. *) Dr. Josef Šolín: „„Úber die Konstruktion der Axen einer Kegel- fláche zweiten Grades““, věstník Královské české společnosti náuk, II. tř., 1885, str. 164. Také v „Časopisu pro pěstování mathem. a fysiky“, Praha 1886, ročn. ZVE ste U 5) Dr. Jan Sobotka: „Beitrag zur Perspektive des Kreises und anschlies- send zur Konstruktion der Axen und Kreisschnitte fůr Fláchen zweiten Grades“, B. 109, odděl. 24, 1900, str. 583. 584 Vincenc Jarolímeka Bedřich Procházka: „Deskriptivní geometrie pro vysoké školy technické““, Česká Matice technická, Praha 1909, str. 122. Rozpravy: Roč. XX. Tř. IL Čís. 21. 1 XXI. již byla tato úloha řešena poprvé graficky ač způsobem nejkompliko- vanějším, vede k sestrojení průsečíků dvou hyperbol. Řešení však lze upraviti tak, aby jednou z těchto kuželoseček byla kružnice a druhou rovnoosá hyperbola *) následním způsobem: I. Ke každé diametrálné rovině plochy 2. stupně přísluší průměr sdružený A“ a průměr kolmý A, kteréž na vzájem přidružíme. Při- družíme-li také stopy a', a“ těchto průměrů v libovolné rovině x, středem plochy neprocházející, vzniknou v ní dvě soumístné obecně kollineárné soustavy Z", Z, jichž tři samodružné body jsou stopami os, jakožto oněch průměrů plochy, které jsou sdruženy a současně kolmy k týmž diame- trálným rovinám. Body tyto sestrojíme jakožto průsečíky dvou kuželoseček, určených dvěma pe sdružených svazků těchto kollineárných soustav o stře- dech s“, s“ a 1s/, 1s//, jichž čtvrtý nahodilý průsečík se v průsečíku přímek SAS usa, T nalé74. Má- li však první Kock o, kružnicí, jest nutno, aby ony dva sdružené svazky o středech s“, s““ byly shodné a souběžné. 7) Takový případ vyskytuje se při prvé konstrukci Pelzo vě os realného kužele asymp'otického. — Druhé řešení Šolínovo (,Jak sestrojiti osy plochy kuželové stupně druhého““, Časopis pro pěstov. math. a fys. Praha, 1886, ročn. XVI., str. 14) a řešení Jarolím kovo Ařivhou stupně třetího, ač po stránce theoretické zůstává za předcházejícími, poskytuje tu výhodu, že lze rychle jednu z os PCD kuželové sestrojiti, na jejímž základě snadno ostatní dvě sestrojíme. XXI. 4) Budou-li druhé dva svazky shodnými a protiběžnými, bude druhou kuželo- sečkou rovnoosá hyperbola. Jest zřejmo, že prvou dvojicí s“, s“ budou ony dva sdružené body soustav X, Z, které se stotožní se středem kollineace po uvedení obou těchto soustav kollineárných do polohy perspektivné pouhým pošinutim. Druhou dvojicí !s“, !5/“ jsou však body, které spadnou se středem kolli- neace, když po uvedení obou soustav do perspektivné polohy ještě jednu ze soustav o 1809 oklopíme. Poznámka. Jsou-li ve zvláštním případě kollineárné soustavy Ž/, X již předem v poloze perspektivné, jest uvažovaná poloha 2. stupně plochou votační a je-li Z“ = Z“ jest tato plocha plochou Aulovou. 2. Aby tato konstrukce os plochy 2. stupně určené třemi sdruženými průméry mn, pg a rt byla co možno jednoduchá, zvolme za rovinu x tečnou rovinu v bodě 7. Orthogonálné průměty těchto os do této roviny (viz obraz) označme 4 ", D11 A 7111 a sestrojme ze středu 0, kružnici D vzdálenost % bodu o od průmětny. Otáčí-li se průměr A/ v rovině ellipsy o průměrech un, pg, otáčí se přidružený A“ (odst. 1.) v rovině diametrálné, kolmé ku průměru vf. Stopa její jakožto přidružená k úběžné přímce U“» soustavy Z" bude úběžnicí U. (0109 | 0174, 0409 — z, Ou A 709, U“u | 744.) Úběžné stopě a'» průměru 7 přísluší sdružený a“ jakožto průsečík U“ s 0,4“ 1 D191 a úběžné žné stopě b'» průměru Da sdružený 5" jakožto průsečie US 067: MM, Otáčí-li se průměr A“ v rovině rovnoběžné s x, otáčí se přidružený průměr A“ v diametrálné rovině, sdružené ku průměru 00, kolmému ku průmětně z. Stopa V“ této roviny bude sdružena s úběžnou přímkou V“ soustavy Z" a bude tudíž druhou úběžnicí soumístných soustav kolline- árných Z", Z"“. Úběžnici tuto sestrojíme jakožto poláru bodu 0, vzhledem k imaginárné kuželosečce, již imaginárný kužel asymptotický uvažované plochy 2. stupně určuje v rovině z. Ideálním obrazem této kuželosečky jest ellipsa E* o středu 74, jež jest shodna a shodně položena s ellipsou mn, pa (www TE mn, Bd je bin Vzhledem k této sestrojíme ku prů- měrům 7474, P1g1 póly c, d'. (V bodě 7, sestrojíme 77% | Vp*, učiníme pa KU, SPOJNICI > „9 s průsečíkem u pa Man, Pď vztýčíme kolmici c, jež protíná p'g' v bodě c“. Bod c“ jest sdružen s bodem "+ průměru kolmého k průměru min a rovnoběžného s x. Stejně sestrojíme bod d“ jakožto sdružený s bodem d"» průměru kolmého k prů- měru pg a rovnoběžného s x.) Oběma body c“, d' určena jest úběžnice V“. (Z konstrukce této patrno, že body 74, 04 jsou dvěma sdruženými body soustav Z, X.) K sestrojení přímek O“, O“, jež se po uvedení soustav Z“, Z“ do polohy perspektivné stotožní s osou perspektivnou, přeneseme úsečku c'd“, nalézající se na úběžnici W“ soustavy Z" mezi rovnoběžkami A“ = AB — (006004000 uhlu přímek A“ = a“ azal5e WBA UB 1* XXI. v soustavě Z tak, aby vzniklá úsečka byla rovnoběžna s U“. Dostaneme dvě přímky O“, 10", jež také osami zváti budeme, ku kterým nalezneme příslušné osy O“, 10“ v soustavě Z“, přeneseme-li úsečku 1 2 nebo !1 22, jež ony osy v rovnoběžkách B, C“ =" + určují, do úhlu přímek B', C" = Wc“ soustavy Z“, rovnoběžně s úběžnicí VW“. Obdržené osy 0", 10" lze čtverým způsobem uvésti s prvými osami 0, 10“ ku krytí a tím 1 soustavy 2"“, Z do polohy perspektivné. Na př. pošinutím úsečky 1 2 na ose 0“ do úsečky 1 2 na ose 0“ přijde bod c“ do polohy tc“ (A 1217 S A 12) a spojnice 1 c“ bude patrně určovati bod !a/» po pošinutí soustavy 2“ do polohy !Z“. Paprsky kolli- nearné !c/ c//, law a“ || lic, jež spojují dvě družiny bodů soustav 12", Z" protínají se v příslušném středu kollineace s““ (odst. 1.). Snadno lze se přesvědčiti, že bychom také jiným pošinutím soustavy 2" do polohy perspektivné se soustavou Z“ dospěli k témuž středu s“. Opačným pošinutím soustavy X do polohy 1X, v níž stane se také perspektivnou se soustavou Z obdržíme druhý střed kollineace s“ pří- slušných soustav 2, LY, kterýž jest také v tomto případě pro všechny čtyři možné případy pošinutí bodem týmž. Shodné a souběžné svazky soustav 2, Z“ o takto stanovených středech s“, s““, stanoví kružnici K (obr. 1.), kteráž určena jest těmito body a průsečíkem k jedné dvojiny sdružených paprsků, na př: s/c, s“ *'« Jestliže pošinutou soustavu !%Z“ ještě kol osy O“ oklopíme, obdržíme soustavu 22“ opět se soustavou Z v poloze perspektivné se nalezající. Při tomto oklopení přijde bod !c/ do polohy ?c' a spojnice 1*c/ bude určo- vati bod 2a/«. Průsečík 2c' +, ž/« |B89| Ro g 55 sn a ř O | | CO ore = V S = © = z 8 BE | ES z L a, nalezeno | theorie || nález | theorie | dif. o 19 /0,0089 E — | 2,5| 100 | 22 | 4 | 0,0037 | 0,0050 | 1,83 | 2,47 | — 0,64 20|0,0085|"S |—| 75| 100 3, 4 | 0,0051 | 0,0048 | 2,52 | 2,37 | + 0,15 29 RICharasete oc CI S3/s: XXIII. So ě a CaO v a0 v? © = = s a © 2= EA, nalezeno theorie nález | theorie | dif. |; 21 0,0077 — | 12,5| 100 | 5,6 4 | 0,0053 | 0,0043 | 2,02 | 2,13 |+ 0,49 22 10,0090 — |22,5| 100 | 9,0 4 | 0,0054 | 0,0050 | 2,67 | 2,47 |-+ 0,20 25|10,0081 E 4| 2,8, 100 |neutral.| 4 | 0,0036 | 0,0045 | 1,78 | 2,23 |— 0,45 24|0,0088 = 4| 7,5, 100 4 | 0,0063 | 0,0049 | 3,11 | 2,42 |+ 0,69 25 |0,0078 10| 2,5, 100 4 | 0,0025 | 0,0044 | 1,24 | 2,14 |— 0,90 26 |0,0078 101 7,5, 100 4 | 0,0049 | 0,0045 | 2,43 | 2,14 |+ 0,29 TABULKA IV. 27 |0,0089 |— | 2,5| 100 | 8,0 | 4 |0,0032| 0,0050 | 1,58 | 2,47 |— 0,89 | 28|0,0077 = |75| 100 |13,0 4 | 0,0069 | 0,0043 | 3,42 | 2,13 |+ 1,29 29|0,0083 — | 12,5| 100 |neutral.| 4 | 0,0392 j 0,0047 (19,40 2320 |=108 30 |0,0066 E — 22,5! 100 NS 4 | 0,0430 | 0,0037 |21,37 | 1,84 |+ 19,53 81 |0,0075 (5 4 2,5| 100 5,3 4 | 0,0009 0,0042 | 0,45 | 2,08 |— 1,63 1 32|,0,0079|| 4| 7,5, 100 | 69 4 | 0,0066 | 0,0044| 3,27 | 2,18 |+ 1,09 |3310,0083 10| 2,5| 100 | 7,5 4 1 0,0012 | 0,0047 | 0,59 | 2,32 |— 1,69 3410,0084 10| 7,5| 100 | 122 4 1|0,0062 | 0,0047 | 3,06 | 2,32 |+ 0,74 Z vesuitátů, v tabulkách I —IV. uvedených, vyplývá: 1. Při srážení malého množství vápníku vedle velkého množství hořčíku oxalátem ammonatým konstatovány tytéž vlivy různých činitelů, jako při srážení velkého množství vápníku vedle hořčíku. 2. Oklusi oxalátu hořečnatého podporuje direktní srážení vápníku oxalátem ammonatým. «) z koncentrovaných roztoků chloridů obou kovů, B) za vyšší teploty, v) nedostatečného množství solí ammonatých, a ©) delším stykem sraženého oxalátu vápenatého s roztokem. 8. Oklusi oxalátu hořečnatého možno čeliti: a) direktním srážením vápníku oxalátem ammonatým: «) ze zředěných neutrálních roztoků chloridů obou kationtů, B) za dostatečného množství solí ammonatých a y) činidla srážecího, ©) poměrně rychlé filtraci oxalátu vápenatého při jednonásobném srážení, neb s) srážením vícenásobným; b) srážením vápníku z kyselého, kyselinu oxálovou chovajícího roztoku ponenáhlou neutralisací ammoniakem. 4. Co se týče specielně srážení oxalátu vápenatého nutno uvésti ná- sledovné: Vápník nelze úplně kvantitativně vyloučiti ze zředěných, soli ammo- naté chovajících roztoků. XXIII. Promýváním sedliny oxalátové dostává se též část vápníku do roz- toku. Uvedená fakta stávají se zejména patrnými při vícenásobném srážení oxalátu vápenatého (T. I. č. 8—13, II. 17—18.) Vzhledem k rozpustnosti oxalátu vápenatého v roztoku chloridu hořečnatého (T. č. 19, 23, 25, 27, 31, 33) nutno při srážení přiďávati přebytek oxalátu ammonatého. Doporučuje se prováděti srážení za tepla, neboť v tom případě vylučuje se oxalát vápenatý mnohem rychleji a ve formě vhodnější k filtraci než při srážení za chladu. D. Uvedená fakta potvrzují nálezy Fresenia, Richardsa, A. W. B. Stolberga etc. Kombinace jednotlivých faktorů, čelících oklusi oxalátu hořečnatého, jakož 1 dodržování podmínek k co možno kvantitativnému sražení vápníka, vedla Richardse, Caffreye a Bisbeeho k vypracování methody dělení váp- níka a hořčíka jednoduchým srážením. Řesultáty pokusů autory uváděné vztahují se veskrze k dělení většího množství vápníku od hořčíku. Našim úkolem bylo konstatovati zda methoda uvedená hodí se 1 pro dělení malého množství vápníku od mnoha hořčíku. Methoda Richardsa, Caffveve a Bisbee-ho. Postup: Jako při pokusech dřívějších připravovány roztoky chloridů obou kationtů tím způsobem, že odvážené množství uhličitanu vápenatého rozpuštěno v několika kapkách kyseliny solné a pak z byrety přidáno určité množství roztoku chloridu hořečnatého. Získané roztoky sráženy dle ná- vodu autory uvedeného. Čo se týče koncentrace ammonatých solí volili jsme tuto nižší oproti návodu Richardsovu. Při pokusech užito roztoku chloridu ammonatého, který v l cc ob- sahoval 0,256 g NH,;C/ a oxalátu ammonatého v jehož 1 cc rozpuštěno bylo 0,04600. g (NH)2C20,. Resultáty pokusů uvedeny jsou v tabulce V. TABULKA V. p sk SŠ =! o) 8 9 „0 © m Sb ck =bé 58 da 88 CaO Cao v% SP sez2)| O4 |9>|H' |šš : i T S = S = z E nalezeno | theorie || nález | theorie | dif. % 35, 0,0076 | 4| 2,5| 500 | 25 4 (0,0049 0,0043 || 2,42 2,13 | + 0,29 36; 0,0077 4| 2,5| 500 | 25 4 1 0,0043 | 0,0044 | 2,13 2,18 | — 0,05 37; 0,0200 || :2| 4, 65, 500 | 25 4 | 0,0110 | 0,0112| 5,27 5,837 | — 0,10 38'| 0,0981 |( Z | 4|31,0| 500 | 25 | 4 | 0,0566 | 0,0550 (22,47 | 21,78 | + 0,69 39| 0,0084 || S|10| 2,5| 500| 25 | 4 |0,0037| 0.0047 | 1,83 2,32 | — 0,49 40) 0,0075 4| 2,5. 500 | 25 | 12 | 0,0039 | 0,0042 | 1,93 2,08 | — 0,15 41j| 0,0075 ) 10| 2,5, 500 | 25 | 12 | 0,0035 | 0,0042 | 1,74 2,08 | — 0,34 | XXIII. Ve dvou případech srážen oxalát dvakráte; před prvou filtrací po- nechán 4, před druhou 12 hodin státi: Bo 8 = OU > 83 © Eg 3 83 CaO Cao v % 32 |BolEs Ba|š>|3s| č5 © = am = Z HA, || nalezeno theorie || nález | theorie | dif, 6 42|10,0069 (18 (10 9,5 | 500 25 FE 0,0030 | 0,0039 || 1,49 | 1,94 | — 0,45 | 43|0,0080 ||= | 4 2,5 | 500 | 25 inž 0,0041 | 0,0045 | 2,03 | 2,23 6 0,20 Methoda tato dává skoro veskrze nižší resultáty (až ca — 0,5%); v pouze v jednom případě získán výsledek vyšší (č. 35). Pokus č. 38 vzta- huje se k dělení většího již množství vápníku od hořčíku, zde získán vý- sledek též vyšší. Větší množství ammonatých solí zvětšuje rozpustnost oxalátu vápenatého (39, 41 a 42). Porovnáme-li resultáty pokusů č. 35, 36, 37, 40 a 43 shledáváme, že methoda Richardsova dává velmi uspokojivé výsledky, byl-li vápník srážen z roztoku chloridů obou kationtů, v němž koncentrace ammonatých solí (NH,CI) nepřesahovala-li hodnoty 3 x ekvivalentu množství horčíku. Po ukončení těchto pokusů obrátili jsme pozornost k methodám, jež specielně pro dělení malého množství vápníku vedle mnoha hořčíku v lite- ratuře uváděny jsou a to k methodě Hefelmannově a k methodě A. W. B. Methoda Hefelmannova. Postup: Obvyklým způsobem získaný roztok obou chloridů srážen po patřičném zředění dle předpisu Hefelmannova, při čemž volena po- někud nižší koncentrace ammonatých solí. Výsledky pokusů uvedeny jsou v tabulce VI. TABULKA VI. © oi 5 © oj Ss 0 Oe O2 .c3 5 O3 | 83 CaO v g Cao v% le 2 JI 2© = k © = = | 8 o zh = 8 || nález theorie nález theorie | dif. 44| 0,0077 4 || 0,0039 | 0,0043 || 1,94 | 2,13 | — 0,19 45 | 0,0079 (E | « s |l3 | 41.0.0034 |0,0044| 1,69 | 2,18 | — 0,49 46| 0,0083 | S | dě: | a 14 | 0,0042 | 0,0047 | 2,08 | 2,32 | — 0,24 n 0,0076 14 | 0,0036 | 0,0043 | 1,79 | 2,13 | — 0,34 Methoda A. W. B. Postup: Ammoniakem zneutralisovaný kyselý roztok obou chloridů srážen dle návodu autorem. uvedeného. Resultáty získané jsou shrnuty v tabulce VII. XXIII. 10 TABULKA VII. A 2 s ea o b5 o S Do 2 63 Oz (3 9|94 EE CaO v S CaO v 6 k=10) z vn Fero ES i- A> fn Dj mg | O8 rm>|š © P = Z 38 ©) ři < a 8 nález | theorie nález | theorie | dif. 48 || 0,0073 | 2) | | | | 2, 0,0044 | 0,0041 | 2,18 | 2,03 | + 0,15 = © © | ha 491 0,0079 3 |(8|jrv (3,18 | 1/2 0,0046 | 0,0044 | 2,28 2,18 | + 0,10 50 | 0,0073 | | S | | | | 2 0,0042 | 0,0041 | 2,08 | 2,03 | + 0,05 Jak z tabulek patrno, dává methoda Hefelmannova nižší, methoda A. W. B. o něco vyšší resultáty. Co se týče methody Freseniovy, probrána tato již nepřímo při srážení vápníku vedle hořčíku v neutrálném roztoku oxalátem ammo- natým za chladu (str. 5.) a skýtá, jak jednoduchým srážením zředěných roztoků (č. 2—4), tak i srážením dvojnásobným (č. 8—13) uspokojivé výsledky. Též dvojnásobné srážení vápníku vedle hořčíku z neutrálného zředě- ného roztoku oxalátem ammonatým za tepla, dává uspokojivé výsledky (č. 17—18). Na základě získaných poznatků dospíváme R následujícímu honeč- nému vesumé o dělení malého mmožství vápníku od mnoha hovčiku metho- dam oxalátovými: 1. Methody používané v praksi k dělení většího množství vápníku od hořčíku jsou více méně způsobilé 1 pro dělení malého množství vápníku (ca 2—3%) od mnoha hořčíku při dodržení určitých podmínek při srážení. Podmínky ty jsme uvedli na stránce 7-—8. Z method těch uvádíme: methodu Freseniovu, srážení šťovanem ammonatým za tepla (str. 6.) a methodu Richardsovu etec. V průměru diference nepřesahují mezí: ca (— 0,2) — (- 0,15) počítáno na úhrnné množství Mg0 + CaO (ca 98% M20). 2. Z technických method specielně k dělení malého množství váp- níku od mnoha hořčíku vypracovaných nejvhodnější výsledky dává me- thoda A. W. B., méně vhodné methoda Hefelmannova. 3. Veškeré uvedené methody jsou methodami kompensačními. 4. Z výsledků našich jest zřejmo, že předsudky různých autorů (Scheerera, Hundeshagena, Murmanna 2) 2) ete.) oproti použití oxalátových method v technické praksi pro dělení malého množství vápníku od mnoha hořčíku nejsou oprávněné. 2) Když jsme již studium naše ukončili, vyšla nová publikace E. Murmanna „O dělení vápníku a hořčíku““ v prostředí anilinu, pyridinu a chinolinu CO, iony, o které tuto nereferujeme. 2) Sitzungsbericht der kais. Akad. der Wiss. in Wien. Sv. CXX., odd. IT.b) prosinec 1910. ; XXIII. 1l Methody dělení vápníku a hořčíku spočívající na různé rozpustnosti síranu vápenatého a hořečnatého v alkoholu. Literatura pojednávající o tomto dělení jest značně obsáhlá. První zmínky o dělení vápníku od hořčíku kyselinou sírovou v prostředí alko- holickém nalezli jsme v Roseově knize: „Handbuch der anal. Che- mie““, 2. vydání 1838, kde na str. 36—37 uveden jest následovný návod pro dělení: „Roztok chovající chlorid vápenatý a horečnatý se srazí kyse- linou sírovou a zředěným alkoholem. Vyloučený síran vápenatý se filtruje, vyslazuje zředěným alkoholickým roztokem, žíhá a váží““ — Různými autory byla tato methoda různě modifikována.?) Kritickým studiem síranových method zabýval se Stolberg) Uvádí, že hlavní potíž při tomto dělení spočívá v tom, že síran hořečnatý není tak snadno v alkoholu rozpustný, jak by se předpokládalo. Z pola nasyceného roztoku přestává se síran hořečnatý vylučovati alkoholem teprve tehdy, když tento jest minimálně 40% vody zředěn a když volum jeho nepřesahuje volum původního roztoku. Jelikož však síran vápenatý jest již rozpustný ve směsi absolutního alkoholu s 10% vody, tedy ve směsi, která nedostačuje k převedení síranu hořečnatého v roztok, zdá se býti přímé dělení vápníku a hořčíku methodou síranovou nemožným. Stolberg při svých pokusech zjistil, že se roztok síranu hořečnatého a to i nasycený nesráží methylalkoholem a použil uvedeného poznatku k vypracování nové methody dělení vápníku a hořčíku. Dle této postupuje se následovně; Směs roztoků solí obou kationtů odpařením s kyselinou sírovou na vodní, později na písečné lázní a slabým žíháním se převede v sulfáty. Tyto digerují se za chladu později za tepla s malým množstvím vody tak, aby vznikl nasycený roztok síranu hořečnatého, který se pak rozloží směsí 10% ethyl a 90% methylalkoholu. Tím vyloučí se síran vápenatý, který se sfiltruje, promývá směsí 5% absolutního ethyl- a 95% methylalkoholu, suší při 1059 C a žíhá do konstantní váhy. Meller a Hobein“) dostali dle methody Stolbergovy dobré výsledky. Data jimi jakož 1 Stolbergem uvedená vztahují se k dělení většího množství vápníku od hořčíku. Ze starších method vylučování vápníku ve formě síranu v prostředí ethylalkoholickém zmínky zasluhuje methoda Chyziňského*) | Dle této odpaří se roztok chloridů obou kationtů k suchu, suché chloridy rozloží se ethylalkoholem (ne absolutním) a digerují za chladu s koncentrovanou kyselinou sírovou. Z roztoku se srazí síran vápenatý, který po několika 23) 24) Chyziúski: Zeit. £. anal. Chemie 4 (1865) S. 348. %) Scheerer: Pog. Annal. 110 S. 296. 26) Wittstein: Zeit. £. anal. Chemie 2 (1863) S. 318. 27) Stolberg: Zeit. f. angew. Chemie 17 (1903) S. 769. 28) Meller a Hobein: Zeit. f. angew. Chemie 17 (1903). XXIII. hodinách se sfiltruje, promývá 35—40% alkoholem, až veškeré hořečnaté sole jsou odstraněny, pak se žíhá a váží. Hundeshagen“) odporučuje pro stanovení vápníku v magne- sotech následovnou methodu: 1 g práškovitého magnesitu se vaří 10—15 minut s 80 ce 5—6% kyseliny solné, načež se chlorovodíkový roztok od nerozpuštěného podílu odfiltruje a na vodní lázní k suchu odpaří. Po při- dání 4 g Glauberovy sole se rozpustí zbytek v 30 cc teplé vody a za stálého míchání se přidá 40 cc 90% alkoholu. Po 4—5 hodinném stání při ca 209 C se vyloučený síran vápenatý odfiltruje, promyje 50% alkoholem a je-li získán v čisté formě se přímo jako takový určí. Jinak nutno jej zbaviti zpravidla přítomného malého množství kyseliny křemičité, železa a hliníku. To lze provésti tím způsobem, že jej rozpustíme v kyselině solné, roztok od vyloučené kyseliny křemičité odfiltrujeme a srazíme ammoniakem. Tím vyloučí se přítomné železo a hliník ve formě hydroxylů, které se odfiltrují a ve fltrátu se určí vápník methodou oxalátovou. Murmann?") dostal dle methody Chyziúského nižší resultáty; příčinu shledává v patrné rozpustnosti síranu vápenatého v 35% alkoholu. Za přítomnosti alkalií (sr. srážení dle Hundeshagena) sráží se tyto spo- lečně, takže nelze provésti přímé určení vápníku jako síranu. Pro správné stanovení malého množství vápníku vedle mnoha hořčíku uvádí Murmann specielní methodu na kombinaci methody sulfátové a oxalátové spočívající. K roztoků chloridů obou kationtů přidá se takové množství titrované ky- seliny sírové, které dostačuje k převedení vápníku v síran, načež se roztok odpaří. Suchý zbytek digeruje se s 90% alkoholem. Vyloučený síran vá- penatý se sfiltruje, promývá 90% alkoholem a dělí od spolu sražených solí hořečnatých methodou oxalátovou, při níž váží se vápník ve formě kyslič- níku. Titrovanou kyselinu sírovou možno substituovati titrovaným roz- tokem síranu sodnatého neb draselnatého. Stolberg a Murmann svými studiemi dokazují, že nelze provésti přímé dělení vápníku a hořčíku srážením vápníku ve formě síranu v pro- středí ethylalkoholickém. Našim úkolem bylo experimentálně udání tato potvrditi a to vzájemným porovnáváním resultátů získaných různými methodami síranovými. V literatuře nenalezli jsme bližších dat o rozpustnosti síranu vápe- natého v ethylalkoholu nižších koncentrací; jelikož při různých methodách síranových přichází při srážení a promývání zředěný alkohol k platnosti, bylo mimo jiné našim úkolem 70zpustnost síranu vápenatého ve zředěném alkoholu určiti. Při určení volen následovný postup: Čerstvě sražený a dobře promytý síran vápenatý protřepáván s alkoholem různé koncen- trace nejprve 6 hodin a po dvanácti hodinném stání opětně 2 hodiny. Po uvedené době tekutiny filtrovány suchými filtry do suchých kádinek, 29) Hundeshagen: Zeit. £. offen. Chemie 15 (1909) S. 85—93. 90) Murmann: Zeit. £. anal. Chemie 49 (1910). S. 694—698. XXIII. 13 z nichž 100 cc roztoku odpipetováno do zvážených platinových misek a odpařeny k suchu. Suchý zbytek vyžíhán a zvážen. V jednom pří- padě stanovili jsme též rozpustnost síranu vápenatého ve zředěném alkoholu za přítomnosti síranu hořečnatého. Bližší tato data uvedena jsou v tabulce VIII. TABULKA VIII. ů 5 Rozpustnost CaSO, v g | Přepočteno o C,HOH % objemová v 1000.ce při teplotě 15—189 C na CaO vg 51. ca 90 | nepatrná | =- 52. ca 65 ! 0,0070 1 0,0030 53. ca 50 0,0240 1 0,0100 54.u) ca 37 | 0,0760 (00810 —.B) ca 37 + 22, 848g MgSO*| 0,0340 100140 Jak patrno, rozpouští se za přítomnosti síranu hořečnatého síran vápenatý v mnohem menší míře ve zředěném alkoholu. Tytéž poměry konstatovali Cameron a Bell"!) při rozpustnosti síranu vápenatého ve vodném roztoku síranu hořečnatého. Výsledky v tabulce uvedené jsou pouze čistě informativní, bez vztahu k přesnému stanovení rozpustnosti. Při pokusech našich jsme se přesvědčili, že nelze při vymývání síranu hořečnatého ze směsi jeho se síranem vápenatým zředěným alkoholem vymeziti hranici, kdy veškeren síran hořečnatý ze směsi jest odstraněn. (Chyziúski, Scheerer, Hundeshagen). Odpařování části filtrátu na plati- movém plíšku do zmizení výparku nevedlo k cíli vzhledem k rozpustnosti síranu vápenatého ve zředěném alkoholu. Všeobecný postup. Směs roztoku chloridu hořečnatého (1 cc... 0,0070 g M20) a vápe- matého (1 cc... 0,00102 9 CaO) odpařována na porcelánové neb platinové misce na vodní lázní k suchu a zbytek analysován dle níže uvedených method. Získané výsledky uvedeny jsou v tabulkách IX.—XIITI. Při methodě Chyziňského srážen vápník v prostředí ca 96% alkoholu, vyloučený síran vápenatý promýván ca 35% alkoholem až do zdánlivého odstranění síranu hořečnatého. Jak při methodě této tak i při methodě Hundeshagenově zanechávala promývací tekutina po odpaření na plati- novém plíšku stále patrný zbytek. Abychom se orientovali o rozpouštěcím vlivu 50% alkoholu při promývání síranu vápenatého (methoda Hundes- hagenova), provedli jsme 3 pokusy srážení pouhého chloridu vápenatého methodou síranovou. (Tabulka XII.) Při methodě Chyziúského, Stol- bergově a Hundeshagenově rozpouštěn buď přímo sražený neb vyžíhaný a zvážený síran vápenatý v kyselině solné a vápník určen poznovu methodou oxalátovou. 51) Cameron a Bell: Jour. of Phys. Chem. 10. S. 210. DODO 14 Methoda Chyziňského. TABULKA IX. s a $ ME CaO v g Cao v% Diference v % ©) O m 8| 88 methoda methoda methoda 58 Sa s-lěž o = 5 A a síranová | oxalatová | síranová| oxalátová | theorie síranová | oxalátová 55|0,0051 |s | 2 1 0,0054 | 0,0050 | 3,00 20 2,83 |-+ 0,17 | — 0,05 56 | 0,0051|12 (a | 0,0054 | 0,0045 | 3,00 2,50 2,83 |+ 0,17|— 0,33 57.0,0102 |= | -4 110,0106 | 0,0102 | 5,72 5,51 5,51 | + 0,21 0,00 58|0,0102 | 0,0110 | 0,0098 | 5,94 5,28 5,51 | + 0,43 | — 0,23 Methoda Stolbergova. TABULKA X. Poe „ CaO v g Cao v% Diference v % © 5 6 methoda methoda methoda - S = = síranová | oxalátová síranová oxalatová, theorie || síranová | oxalátová | | 59|0,0051 |s 0,0063 | 0,0050 | 3,50 | 2,78 | 2,83 | + 0,67 F 0,05 60|0,0051|1£ | 0,0057 | 0,0051 | 3,17 | 2,83 | 2,83 | + 0,34 0,00 61|.0,0102 |= 0,0116 | 0,0102 | 6,26 j 5,51 | 5,51 |- 0,75 0,00 62|.0,0102 0,0107 | 0,0100 | 5,78 | 5,40 | 5,51 | + 0,27 |— 0,11 Methoda Humžeshagenova. TABULKA XI. S n CaO v g Cao v% Diference v %, So © methoda methoda methoda SOL | Og 8 < o os zn ie : 0 i : TPE : Ó = | síranová oxalátová |síranová oxalátová| theorie || síranová | oxalátová 63 170:0010)02 | 1056 | 908 64 (oov51 ©! 0,0034 — 1,88 — 2,83 |— 0,95 — 65 = — 0,0038 — 2,11 | — — 0,72 661 <| 0,0140 — 505) — — 0,69 — i é 8,04 j ozjioos3 | | | o,o1ss| — | zos|l = TABULKA XII. O=E R at Se CaO vg C109% Ro čí Sea Jnethoda | theorie | mmelhoda | theorie | diference 68 | 10. | 0,0098 | 96,08 | — 3,9 69| £0,0102| 20 | 0,0086 | 90102 34,31 0900 — 15,69 70 | 28 | 0,0083 81,37 — 18,63 XXIII. Methoda Murmannova. TABULKA XIII. 80 O ov S "s => (FP A (88 88 > E206 © O- | 8 „| BA : BO (|8O ŠS| A4 | E5 o SES s (5 Eo S al theorie | dif | é EPA O BV R SEZ OAO AAO čá L- R 71 0,0051 2,5 0,0050 | 2,78 | 2,83 | — 0,05 72| | = A 1100100981|).55289:5151,4|7—10,28 ; = 109215 73,70,0102 = [15,0 0,0098 | 5,25 | 5,51 |— 0,23 74 | | 0,0101 | 5,45 | 5,51 | — 0,06 Srovnáme-li resultáty uvedených čtyř method shledáváme, že při přímém určení vápníku jako síranu nelze žádnou methodou získati uspo- kojivých výsledků. Nepotřebné resultáty dává methoda Chyziňúského a Hundeshagenova. Zdánlivě dobré výsledky (55—57) při methodě prvé jsou nahodilými, neboť množství síranu vápenatého, které při pro- mývání v roztok přešlo, kompensováno jest množstvím nevymytého síranu hořečnatého. Při methodě Hundeshagenově konstatováno, že alkoholem sráží se spolu se síranem vápenatým a hořečnatým značné množství síranu sodnatého. Z method síranových nejlepší výsledky dává v prvé řadě modifiko- vaná methoda Stolbergova (určení vápníku ve vyloučeném síranu vápenatém methodou oxalátovou) a pak methoda Murmannova. Bohužel každá z uve- dených method má některé závady. Tak ku př. lze methody Murmannovy použíti specielně v případech, kde známe přibližně množství přítomného vápníku; při methodě Stolbergově vyžaduje odpařování kyseliny sírové na písečné lázni značné opatrnosti a delší doby. Jak jsme zjistili, lze při methodě Stolbevgově uvedené závady odstramtt, substituje-li se kyselina sírová při svážení síranem lílmatým. Síran lítnatý jest sice nepatrně rozpustný v koncentrovaném ethylalkoholu, za to však rozpustnost jeho jest značná v methylalkoholu?*?) a ve směsi tohoto s 10% ethylalkoholem. Přímé vážení síranu vápenatého nedávalo též při této methodě uspokojivých výsledků, avšak opětovné vážení methodou oxa- látovou skýtalo resultáty velmi dobré. Postup při určení volen následovný: Směs roztoku chloridu vápenatého a hořečnatého odpařena buď samotna, neb po přidání roztoku síranu Jítna- tého na vodní lázní k suchu. V prvém případě přidána ku zbytku přímo síranem lítnatým mnasycená směs 10% ethyl- a 90% methylalkoholu; v případě druhém spracována směs ihned dle methody Stolbergovy. Resultáty pokusů uvedeny jsou v tabulce XIV. 2) 100 cc methylalkoholu rozpouští při 15—189C ca 0,1 gLi,SO. XXIII. 16 TABULKA XIV. AO ap one CaO v g Cao v% Diference v %,; © P So 8 55 methoda methoda methoda o 8 a 9 S É = = 8 | Od síranová | olalátová |síranová;oxalátová| theorie || síranová | oxalátová 75 || 0,0102 ) 20 b100 0,0111 | 0,0102|| 5,99 | 5,51 5,51 | +0,48 0,00 76|0,0102 90 — 0,0103 — 5,56 | 5,51 — + 0,05 77|0,0051 0,0066 | 0,0051 | 3,66 | 2,83 | 2,83 | +0,83 0,00 78|0,0102 = 20 | 50 1 0,0114 | 0,0100 | 6,15 | 5,40 | 5,41 | +0,75| —0,11 79|0,0051 i © | | 0,0076 | 0,0050 | 4,22 | 2,78 | 2,83 | +1,44| —0,05 80 | 0,0102 = 0,0103 | 0,0102 | 5,56 | 5,51 5,51 | +0,05 0,00 81|0,0051 ] Anon oo 0,0058 | 0,0050 | 3,22 | 2,78 | 2,831 +0,44| —0,05 182, 0,0102 ethyl- a 90% | 0,0119 | 0,0103 | 6,43 | 5,56 | 5,51 | +0,87| +0,05 methylalkoholu | vý Resumé o dělení malého množství vápníku od mnoha hořčíku methodami síranovýmu uvedli jsme již na str. 23—24. K vůli přehledu shrnujeme je ještě jednou s některými doplňky v následovné stručné formě: 1. Přímé dělení malého mmožství vápníku od mnoha hořčíku jedno- duchým srážením vápníku ve formě síranu vápenatého v prostředí alkoho- Jickém a vážení tohoto nedává všeobecně přesných výsledků. 2. Methody: Chyziňského, Scheererova a Humdeshagenova dávají chybné vesultáty. 3. Velmi dobrých výsledků lze docíliti námi modifikovanou methodou Stolbergovou (opětovné srážení vápníku vyloučeného ve formě síranu 1. buď přímo dle methody Stolbergovy, 2. neb síranem lítnatým — methodou oxalátovou) a methodou Murmannovou. Analytické labovatorium c. R. vys. školy techmcké v Praze. ROČNÍK XX. RID AV TOÉ ČÍSLO 24. Příspěvky k poznání nižších hub II. Haustorie rezu Uromyces Betae Pers. Napsal Dr. Bohumil Němec v Praze. (S litografovanou tabulkou.) (Předloženo dne 16. června 1911.) Většina cizopasných hub vysílá do buněk svého hostitele ssavé výběžky, zvané haustoriemi. Poměrně malý je počet skutečně cizopasných hub, které haustorií vůbec netvoří. Příklad poskytují druhy rodu Exoascus (Guttenberg 1905), jejichž hyly zůstávají mezi buňkami. Také Sclerotinie většinou nevytvořují haustorií, ač nelze upříti, že ve mnohých případech jsou zřejmými cizopasníky. Haustorie mohou býti velmi různým způsobem vytvořeny. Nejjed- nodušší jsou haustoria čípkovitá, anebo bradavkovitá, jaká na př. vytvořuje Cystopus. Krátká kyjovitá haustoria (Plasmopara pygmaea Ung.) tvoří přechod k haustoriím vláknitým, ta však většinou různým způsobem mohou naduřovati, jmenovitě často naduřují žílovitě a na svém konci va- kovitě. Jestliže tento konec nabývá tvaru laločnatého, máme přechod ku rozvětveným haustoriím, s větévkami krátkými a tlustými (Perenospora barasitica) anebo dlouhými a poměrně tenkými. Hostitelská buňka ne- zřídka pokrývá haustoria blanou, takže nepřicházejí ve přímý styk s proto- plasmou hostitele (Guttenberg 1905). Jindy však haustoria zůstá- vají nepokrytá a stýkají se přímo s protoplasmou a mohou vniknouti 1 do jádra. Je pochopitelno, že vytváření haustorií má u všech cizopasných hub, které buňky hostitelovy neusmreují, velký význam pro odnímání živin, a že naduření jich, laločnatost nebo rozvětvení, majíce za následek zvětšení absorpční plochy, se stanoviska fysiologické anatomie dobře jsou pochopitelny. Rozprava: Roč. XX. Tř. II. Čís. 24. 7 XXIV. 1 t3 Pozorovateli skýtá již tvar haustorií mnoho zajímavého, a zajímavost ta stoupá, když také k osudu haustorií blíže přihlédneme. Neboť mnohé houby žijící uvnitř buněk, odumírají na určitém stadiu vývojovém, jsouce hostitelskou buňkou usmrceny a ztráveny. Znamenitý příklad poskytuje v té příčině mykorrhiza hnízdáku (Neottia mdus avis), jakji W.Magnus (1900) popsal, a jak také u jiných našich orchideí bylo stanoveno (Bu r- g eff). Schopnost rostlin cizí organismy cizopasné nebo symbiontické usmrcovati a ztravovati, byla N. Bernardem (1909) a Zachem (1909, 1910) přirovnána k činnosti fagocytů v živočišném těle a speciálně Zachem bylo ukázáno, že i haustoria cizopasných hub mohou býti hostitelskými buňkami usmrcována a částečně ztrávena. Již Ward (1905) popsal pro některé rezy haustoria, která rozhodně nemůžeme pova- žovati za normální. Zach (1910) přímo vyslovil přesvědčení, že často běží o usmrcení, naduření a částečné rozpuštění haustori. ,,„S haustorialními vlákny, vniknuvšími do buňky a v ní se rozvětvujícími pouští se očividně plasma v nejkratší době v boj, oblévajíc a obklopujíc větve haustorální dle jejich mohutnosti v jedné anebo 1 více skupinách. Plasma se při tom sbaluje v chuchvalce zpočátku zcela neurčitě utvářené. Ty však se potom stále více zhušťují a nabývají tvaru určitějšího, až se konečně stanou kulo- vitými. Bezpochyby běží pak o Erikssonova endohaaustoria, čili o těliska mykoplasmová, která jinak H. Klebahn a Marshall Ward jako haustoria houby popsali. Při pokračujícím zhušťování stla- čují plasmatické koule vlákna v jejich nitru se nalézající konečně v chuch- valec. Vlákna houbová při tom odumrou, nabubří, neurčitě se rozšíří a splývají spolu v nepravidelně prolamovaná tělesa, stávají se nezřetelnými a zmizí konečně docela. Současně odumírá také plasma celého tělesa vlivem jedovatého působení houby. Chuchvalec tvoří pak gelatinosní, homogenní hmotu, ze které ještě delší nebo kratší nerozpuštěné hyťy vyčnívají“ (Zach, 1910 p: Zach zkoumal mycelium rezu obilného Pucerma glumarum a gra- zmnis, cizopasícího na žitě a vypisuje, kterak haustoria v nejmladších infikovaných buňkách vnikají do jádra, jádro zcela vyplní, kteréž konečně 1 s hyfami odumře a v beztvárné, zcela homogenní těleso se změní. Těleso to označuje jako těleso exkreční. Vedle toho však možno v buňce shledati také jiná exkreční těliska, která vznikají zduřením a částečným rozpou- štěním hyf. Všecka exkreční tělesa jsou na konec homogenní, z největší části tvaru kulovitého, a silně se barví safraninem. Zach je považuje za totožnés Erikssonovými plasmatickými jadérky. Větší tělesa exkreční, která vznikají degenerací chuchvalců hyf a plasmy je obklopu- jící, také pozvolna tvrdnou a stávají se homogenními. Způsob degenerace haustorí jeví rozmanitosti podle životnosti cizo- pasné houby a hostitelské buňky. Minulého roku sbíral jsem v polovině června v okolí Prahy na seme- micích cukrovky rez Uromyces Belae. Část listů, na nichž se nalézala aecidia, XXIV. byla hned na místě fixována ve slabém roztoku Flemmingově, zalita pak do parafinu a v mikrotomové serie rozložena Řezy mořeny byly tanninem a barveny pak safraninem obsahujícím anilinovou vodu. Infikované listy byly však také za živa na řezech od ruky zkoumány. Mohu potvrditi Zachovy údaje o degeneraci haustorí mimo jádro, ale podařilo se mi též sledovati krok za krokem vývoj exkrečních tělisek, která nápadně se podobají tak zv. plasmatickým jadérkům, jak je Eriksson popisuje, a ve vztah ke své theorii mykoplasmové uvádí. Exkrečních tělisek, vzniklých degenerací jádra proniklého haustoriemi jsem nikdy nenašel. Nemohu se tedy v tomto ohledu o Zachových nálezech vysloviti. Uveřejňuji své nálezy proto, poněvadž Zach po- dává o vzniku mimojaderných tělisek exkrečních jen všeobecné zprávy, takže moje nálezy jsou v té příčině zcela nové. Za druhé mám za to, že zvláště Uromyces Betae je rez zajímavý se stanoviska mykoplasmové theorie. Jeho stadium aecidiové objevuje se totiž velice zřídka na letošních rosthnách cukrovky, mnohem častější je na semenicích. Z toho můžeme souditi, že infikuje vždy znova rostliny cukrovky a že není přenášeno v se- menech prostřednictvím nějaké mykoplasmy. Neboť kdyby tomu tak bylo, mohli bychom očekávati mnohem spíše, že právě letošní rostliny budou jeviti onemocnění rezem. Musíme tedy býti přesvědčeni, že aspoň aecidiové stadium infikuje rostlinu vždy de novo. Mykoplasmová theorie nemůže zde tedy míti platnosti. Jestliže přes to nalézáme v buňkách hostitelských úplně stejné útvary, jaké Eriksson nalezl u rezu obil- ného a kteréž uvádí ve spojení s mykoplasmovou theorií, můžeme souditi, že jeho výklad není správný. Mnohem přirozenější je názor, že u rezu obil- ného i u rezu řepného máme vlastně zcela stejnocenné útvary a jelikož pro rez řepný je jisto, že útvary ty nestojí ve spojení s mykoplasmou, můžeme souditi tak také pro rez obilný. Jiný důvod, proč své zkušenosti sděluji, je ten, že jsem nalezl poměry u Uromvces Betaec mnohem jednodušší, než jak je pro rez Puccima glumarum a graminis Zach popisuje. Můj ma- teriál poskytoval všecky přechody od zdravých haustorií až k odumřelým chuchvalcům. Hyty Uromyces Betae rostou v mezibuněčných prostorách, ale pro- nikají také mezi lamellami blan buněčných, kde původně mezibuněčných prostor nebylo, takže mohou svou sítí kolem dokola buňky obklopiti. To se děje zvláště v blízkém sousedství aecidií. Ve větší vzdálenosti od nich rostou mezi blanami pouze jednotlivá vlákna (obr. 1.). Vnikají zajisté mezi lamelly blan rozpouštěním tak zv. mezibuněčné hmoty. Dovnitř buněk vysílají však tyto hyfy haustorie, a shledal jsem, že vlastně všecka pletiva mohou jimi býti napadena. Tak v blízkosti aecidií také buňky pokožkové, zvláště bohatě však parenchymatické pochvy svazků cévních. I do vlastního svazku cévního hyfy mohou vnikati, a vy- sílají haustorie do buněk jeho. Hyfy pozoroval jsem dokonce i v samotných cévách. XXIV. V Haustoria jeví se nejprve jako rovná tenká vlákénka, která pozvolna se stávají tlustšími, a směrem k jádru buněčnému rostou. Jádro přikládá se k vrcholu haustoria, často jej čepičkovitě obklopujíc, tak že bychom mohli říci, že haustorium vniklo do jádra (obr. 5, H). Dále mohou se haustoria rozvětviti a různým způsobem zakřiviti, čímž vznikají složitá haustoria stromkovitě rozvětvená (obr. 2, H), anebo klubíčkovitá (obr. 5, K). Blána těchto haustorií je tenká, na vrcholu nejtenší, hladká, a barví se safraninem stejnoměrně slabě růžově. Některá haustoria jeví však odchylné poměry své blány. Počíná totiž jejich blána na vrcholu haustoria tloustnouti a barví se také safraninem mnohem silněji. Počátečná stadia nalezneme vždycky jen na haustoriích, k jejichž vrcholu jádro přiléhá (obr. 5, H). V dalším stadiu jeví se blána ještě tlustší a lumen hyfy se zmenšuje (obr. 1, D). Haustorium na svém vrcholu nabývá tvaru kyjovitého, stluštělá a zduřelá blána je homogenní, její povrch hladký. Za další stadium považuji ono, kde lumen naduřelé hyty zcela anebo až na nezřetelné zbytky mizí (obr. 10, D). Při tom se stává povrch vrcholu haustoria hrbolkatým, anebo od něho vyzařují paprsčitě velmi jemná vlá- kénka (obr. 11, D). Někdy ztrácí naduřelý vrchol haustoria určité ohrani- čení (obr. 10 D), jako kdyby se na svém povrchu rozpouštěl. V tomto stadiu zpravidla již jádro k haustoriu nepřiléhá (obr. 10, 11). Zřídka naduřelá haustoria zřejmě jsou hrbolkatá (obr. 2 D), ve všech případech barví se silně safraninem, takže při slabém zvětšení bychom je mohli považovati buďto za homogenní jádra, anebo za mimojaderná jadérka. To zvláště tenkráte, když jsou příčně rozříznuta a nelze pozoro- vati jejich spojení s vláknem haustoriovým. Také na živém materiálu tyto útvary jsem pozoroval, při čemž jevily se býti bezbarvými a homogenními. Nechci však popírati možnost, že na- duřelé konce haustorií po rozrušení buňky za přístupu vody ještě více na- duřují, jak to Ward pozoroval. Praví totiž (1904, p. 40): „„v některých případech starší haustoria během preparace naduřují a přijímají dokonce kulatý, rozšířený tvar.“ Nelze také o tom pochybovati, že naduřelé hausto- rium, znázorněné v našem obr. 10, úplně odpovídá jeho obr. 12. Mohli jsme také vývoj těchto útvarů krok za krokem sledovati. Vznikají naduřením blány haustoria, při čemž konečně i lumen hyfů mizí. Buněčný obsah z naduřelé části haustoria mizí docela nebo až na nepatrné zbytky. Co znamená toto naduření vrcholu haustorií? Z okolnosti, že blána vrcholů dlouhých haustorií je tenká a nikoli nabubřelá, bylo by snad možno souditi, že normálně rostoucí hyfy nenaduřují. A ježto je naduření omezeno vždycky jen na konec haustorií, nikdy se však neobjevuje interkalárně, lze souditi, že naduřelé hyfy nerostou dále, a neprorůstají. Víme, že vzrůst vláken houbových omezen je na nejzazší konečnou jich část a je-li tato de- generována, můžeme souditi, že hyfa dále neroste. Proto můžeme souditi, že haustoria s naduřelým koncem svůj vzrůst již zastavila. Vymizení jejich XXIV. lumina a desorganisace jejich obsahu dokazují, že nejmladší části haustoria odumřely. Že jádro hostitelské buňky při tom spolupůsobí, je dobře možno, neboť celý pochod děje se téměř vždy v úzkém kontaktu s jádrem. A když naduření vrcholu haustoria je ukončeno, vzdálí se jádro od něho (obr. 10, 11). Že však celé haustorium při tom neodumřelo, lze souditi z té okol- nosti, že vyhání nezřídka po degeneraci vrcholové části postranní větev, která může vyrůsti v poměrně dlouhé vlákno. Tato postranní větev roste opět směrem k jádru (obr. 1, 2, 3, H). Degenerace u těchto jednotlivých haustorů děje se vlastně velmi jednoduše a lze při ní zcela bezpečně konstatovati, že mimojaderným jadérkům podobné těleso vzniká naduřením blány buněčné. Obtížněji lze to stanoviti u složitějších haustorií, která, jak svrchu bylo vyloženo, jsou rozvětvená nebo 1 klubíčkovitě stočená. Také k těmto haustorim přikládá se jádro a také ona mohou degenerovati. Degenerace děje se v podstatě podobným způsobem jako u jednoduchých haustorií, ač se na mých pre- parátech jevila poměrně vzácněji. Opět počíná tím, že blány haustoria, k němuž jádra přiléhají, tloustnou a intensivněji se barví (obr. 6. K), načež naduřují (obr. 7) a lumen haustoria zatlačují (obr. 8). Konečně splývají ve hmotu postrádající téměř struktury. K tomuto chuchvalci jádro často čepičkovitě přiléhá (obr. 9). Jak již řečeno, na mých preparátech objevovala se degenerace klubíč- kovitých a rozvětvených haustorú řídčeji, nežli degenerace jednoduchých, vláknitých haustorií. Degenerací složitějších haustorí vznikají také homo- genní, intensivně barvitelná tělesa, která však zpravidla nejeví tvar kulo- vitý a proto spíše za degenerovaná jádra nežli za jadérka by mohla býti považována. Proto můžeme míti za to, že většina tělísek mimojaderným nukleolům podobných vznikla degenerací jednoduchých haustoru. Na mých preparátech velice často bylo viděti jádro v dotyku s vrcholy haustoria. To je zjev velmi rozšířený, který však různým způsobem byl vy- světlován. Werner Magnus (1900) je přesvědčen, že haustorie mohou růsti nejen směrem k jádru, nýbrž také k jiným tuhým tělesům v obsahu buněčném se nalézajícím, na př. k amyloplastům. Gutten- berg (1905) uvádí však některé okolnosti, které nás nutí k závěru, že haustoria jádrem jsou přitahována; někdy pak haustoria jádru odnímají látky, v jiných případech vrcholy jejich v dotyku s jádrem degenerují. Také náš materiál poskytuje doklady pro názor, že jádrem haustoria. jsou přitahována. Vniká-li větší počet haustorií do jedné buňky, zakřivují se téměř všecka, vždy však většina jich k jádru (obr. 1, 2), jak to také Guttenberg pro rez Puccima Adoxae popisuje. Na obou právě po- psaných obrazcích je viděti, že jádro je středem, k němuž haustoria se za- křivují a rostou. Kde jediné haustorlum do buňky vniká, nebylo by ne- možno míti za to, že jádro samo k vrcholu haustoria se pohybuje, anebo je k němu cytoplasmou hostitelské buňky posunuto. Kdyby jádro se nalé- zalo v geometrickém středu mezi vrcholy několika haustorií, bylo by možno XXIV. míti za to, že bylo sem posunuto, jako vůbec jádro do středu buňky může býti posunováno. Vidíme- však, že se haustoria k jádru zakřivují, ana- logicky jak se zakřivují hyfy chemotropicky, musíme přiznati, že jádro vy- konává na směr vzrůstu hytů orientační vliv. Z okolnosti, že jádro přiléhá v určitém stadiu k vrcholům haustorií a dokonce vrcholy ty čepičkovitě obklopuje, možno souditi na specifické vztahy mezi jádrem a vrcholy haustorí. Podobně jako Guttenberg, také já jsem nalezl, že jádro přiléhající k haustorím nejprve se stává bo- hatším chromatinem (obr. 8, 9), později však obsahu jeho ubývá a jádro částečně může se 1 sevrknouti (obr. 3, 10, 11). Vraťme se nyní ke zjevu, jejž jsem označil jako degeneraci vrcholu haustorí. Především připomínám, že jistě zde běží o degeneraci, zastavení vzrůstu a desorganisaci vrcholu vlákna haustoriového. Tato degenerace mohla by býti způsobována hostitelskou buňkou, mobla by však také býti spontánním odumíráním haustoria samotného, jež by bylo spojeno s do- sažením určitého vývojového stadia haustori. Ale pak bylo by možno očekávati, že takovou degeneraci budou jeviti všecka haustoria, a všecka přibližně na stejném stupni vývojovém. Tomu však nikdy tak není. De- generaci pozorujeme na zcela krátkých (obr. 11), ale také na mnohem del- ších haustoních (obr. 1 H). Pozorujeme ji na jednoduchých, ale také na klubíčkovitě svinutých haustoriích (obr. 8). I není možno se domnívati, že by všecka haustoria na určitém stadiu vývojovém musela propadnouti gelatinosní degeneraci. Mnohem pravděpodobnější je názor, že hostitelská buňka sama způ- sobuje degeneraci haustorí. Je-li tento názor správný, musíme jí připiso- vati schopnost, za určitých okolností usmrcovati nejmladší část haustoria, anebo dokonce celé klubko haustoriové. Tuto schopnost neměla by však trvale, vždyť haustorium, jehož vrchol degeneroval, může později vy- tvořiti postranní větev dále rostoucí. Můžeme se tedy domnívati, že má hostitelská buňka dle svého fysiologického stavu a dle své životnosti schopnost, haustorium do ní vniknuvší usmrtiti. Za jiného fysiologického stavu by však této schopnosti neměla. Viděli jsme, že degenerující haustorium je zpravidla ve styku s jádrem. Klade se nám tudíž otázka, zdali může haustorium degenerovati pouze, když k němu jádro přiléhá, či také, když jádro od něho je vzdáleno. Kdyby haustorium degenerovalo jenom ve styku s jádrem, museli bychom jádru připisovati aktivní vliv na pochod ten. Cytoplasma samotná neměla by fagocytární schopnosti. Ve prospěch tohoto názoru mluví okolnost, že jádro přiléhá téměř vždycky k degenerujícímu vrcholu haustoria, že se po ukon- čené degeneraci od haustoria vzdaluje a že není vzácný případ, kde do. buňky vniklo několik haustorií, ale jenom ono degeneruje, které je s jádrem ve styku. Takový případ znázorněn je v obr. 12, kde haustortum označené písmenou D degeneruje, při čemž ve styku s ním nalézá se jádro, druhé haustorium H je zdravé a také s ním není jádro ve styku. Přece však XXIV. RS) nechtěl bych tvrditi, že za všech okolností musí se jádro dotýkati degene- rujícího haustoria. Pozoroval jsem na př. buňku, do které vnikla 4 hau- storia, Tři delší haustoria dotýkala se jádra, čtvrté, kratší bylo od něho vzdáleno. Všecka 4 haustoria jevila na svém vrcholu počátek bubření blány a větší barvitelnost. Degenerovalo tedy 1 čtvrté haustorium, od jádra vzdálené. Zajisté možno tvrditi, že u cukrovky vrcholy haustorií rezu Uromyces Belae většinou jenom tenkráte degenerují, když jsou v přímém styku s jádrem. Při tom haustoria v téže buňce se nalézající, ale od jádra vzdá- lená, mohou jeviti zdravý vzhled. Vidíme, že v téže buňce se mohou ode- hrávati vzhledem k fagocytární činnosti různé pochody, při čemž pravdě- podobně přímý styk haustorna s jádrem a jeho činnost rozhoduje. Vedle toho někdy pravděpodobné v celé buňce současně mohou všecka haustoria degenerovati bez ohledu na jejich styk s jádrem. Tento zjev mohli bychom si vyložiti různým stupněm vitality hosti- telské buňky a haustorní. Je- vitalita hostitelské buňky poměrně nízká a virulence haustorií poměrně silná, je zapotřebí přímého styku jádra s haustoriem, aby vrchol haustoria jevil degeneraci. Je-li vitalita hosti- telské buňky vysoká, anebo virulence haustoria poměrně slabá, není k de- generaci haustorií nezbytně třeba přímého jich styku s jádrem. Dále je možno se doranívati, že poměr mezi hostitelskou buňkou a houbou je proměnlivý podle fysiologického stavu buňky. Vždyť někdy vidíme, že vrchol haustoria nejprve degeneroval, později však vytvořil postranní větev, která roste k jádru, a dosud nedegeneruje, ač ve styku s jádrem se nalézá (obr. 3). Mezi stavem prvním, kdy haustortum degene- rovalo, a mezi stavem nynějším, musí býti rozdíl. Také Zach (1910) poukázal k tomu, že vzájemný poměr mezi cizopasníkem a hostitelskou buňkou může býti proměnhvý a vidíme nyní, že to také platí pro každou jednotlivou buňku. Vzájemný poměr mezi hostitelskou buňkou a cizo- pasnou houbou může jednou býti obrácen ve prospěch oné, po druhé ve prospěch této. Jako fagocyty označujeme specifické buňky živočišného těla. — K usmrcení haustoria vniknuvšího do buňky jsou však všecky živé buňky hostitelské rostliny schopny, mohli bychom tedy všecky jako fagocyty označiti. [o však nemělo by smyslu, jehkož v tomto případu žádné buňky jako fagocyty nejsou specificky rozlišeny. Výhodnější proto bude, řekneme-li, že za určitých podmínek všecky živé buňky hostitelské rostliny jsou s to rozvinouti činnost, obdobnou činnosti fagocytární. Zach (1910) popisuje pro rezy Puceřma glumarum a graminis vnikání haustoria dovnitř jádra, kteréž je prý na konec houbovým vláknem úplně proniknuto a degeneruje. Také z Erikssonových údajů následuje (1904), že se jádro v infikovaných buňkách zvláštním způsobem chová. Takovou degeneraci, jakou Zach popisuje, na svém materiálu jsem nepozoroval. Také ve případech Guttenbergem (1905) XXIV. studovaných tomu tak nebylo. Hyfy nevnikaly do jádra samotného, takže se jádro po nabubření haustoria mohlo od něho vzdáliti. Degenerace dála se jen tak, že jádro stalo se chudším obsahem, a někdy se pak scvrklo v útvar nezřetelně strukturovaný. Takovouto degeneraci také Eriksson pozoroval na jádrech pšenice, infikované rezem Pucetma glumarum (1904. pag. 17). Zbývá ještě promluviti o tom, jaký mají vztah tato pozorování k tak zv. mykoplasmové theorii Erikssonově. Eriksson pozo- roval, že na některých obilninách se vyskytuje rezivost, aniž možno s bez- pečností stanoviti infekci ze zevnějšku. Došel proto ku přesvědčení, že takováto individua nejsou infikována ze zevnějšku, nýbrž že již embryo v semenu bylo infikováno. V semenu však nelze stanoviti cizopasné houby. Měl proto Eriksson za to, že cizopasná houba skryta je nějakým způ- sobem v protoplasmě hostitelské rostliny, takže ji nelze rozpoznati. Tuto intimní symbiosu mezi plasmou houby a hostitelské buňky označil názvem mykoplasma. Za první stadia houby isolující se od plasmy rostliny hosti- telské považoval těliska, jež označil názvem corpuscules spéciaux, která však Wardem poznána byla jako haustoria. Při podrobném cyto- logickém zkoumání, jež provedl nejprve ve spojení s Tischlerem, později sám, shledal, že v mladých listech, na nichž by se později rez objevil, shledati možno v buňkách zvláštní hustou protoplasmu, která podle Eriks- sona představuje intimní směs plasmy houbové a plasmy hostitelské buňky. Tato plasma je pravou mykoplasmou. Z ní později vystoupí do mezi- buněčných prostor plasma houby, a vytvoří v nich skutečné hyfy. Přechod z hostitelské buňky do mezibuněčných prostor děje se skrze plasmodesmy, při čemž v cytoplasmě se objevují jadérkovitá těliska, která dle Erikssona představují vývojová centra mykoplasmy. Nukleolovitá tělíska označují prý v plasmě místa, kde se hojnost mykoplasmy nalézá, kteráž má schopnost zde buňku opustiti. Od nukleolu vychází ku bláně buněčné jemné vlákénko, které se dá sledovati do mezibuněčně uloženého houbového vlákna. Eriksson praví, že celý zjev činí dojem mladého haustoria. Ale že tomu tak není, svědčí okolnost, že se takové zjevy objevují ve velmi mladém stadiu houby. Ale argumentace Erikssonova zajisté není správná. Nukle- olovitá těliska vláknem s intercelulární houbou spojená nepodobají se mladým haustoriím, nýbrž haustoriím, jejichž konec degeneroval a naduřel. V časném stadiu infekce mají totiž buňky hostitelské rostliny ještě dosta- tečnou vitalitu, aby usmrtily nejmladší části haustorií do nich vniknuvší. Později, kdy cizopasnou houbou jsou již seslabeny, nemají té schopnosti a haustoria mají normální zdravé vzezření. V tomto ohledu musím dáti za pravdu Zachovi a považovati Erikssonovy plasmatické nukleoly, od nichž vychází do mezibuněčné prostory vlákénko, za haustoria, jejichž konec gelatinosně degeneroval. Eriksson sám byl si toho vědom, že jeho pozorování připouštějí také jiný výklad, a že tam, kde běží o infekci ze zevnějšku, máme před sebou XXIV. skutečná haustoria (1904 a, p. 14). Uvážíme-li možnost degenerace jejich vrcholu a tím i možnost vzniku tělisek jadérkům podobných, přikloníme se zajisté k názoru, že ve všech případech jde o skutečná haustoria ze ze- vnějšku do buňky vnikající. Neboť není pravděpodobno, že by dva zjevy, zevně úplně shodné, naprosto různý měly význam. Literatura. De Barvy, A., 1884, Morphologie und Biologie der Pilze. Bernavd, Noěl, 1909, Remargues sur Vimmunité chez les plantes. Bull. de V Ins. Pasteur. T. VII. Eriksson, J., Tischlev, G., 1903. Úber das vegetative Leben der Getreiderostpilze. I., Puccinia glumarum (Schm.) Eriks. W Henn. in der heranwachsenden Weizen- pflanze. K. Sv. Vet. Ak. Handl. Bd. 37. Eriksson, J., 1904, Úber das vegetative Leben der Getreiderostpilze. II., Puccinia dispersa Eriks. in der heranwachsenden © Roggenpflanze. III., Puccinia glumarum (Schm.) Eriks. « Hen. in der heranwachsenden Gerstenpflanze. Ibidem, Bd. 38. Guttenbevg, H., r. 1905, Beitráge zur physiologischen Anatomie der Pilzgallen. Leipzig. Magnus, W., 1900, Studien an der endotrophen Mykorhiza von Neottia Nidus avis. Jahrb. f. wiss. Bot. Bd. 35. Ward, H., Mavshall, 1904, On the histology of Uredo dispersa Erikss. and the „Mycoplasm““ Hypothesis. Phil. Trans. Roy. Soc. London. Ser. B. V. 196. Zach, F., 1909, Untersuchungen úber die Keimwurzeln von Sempervivum und die daselbst auftretende endotrophe Mykorrhiza. Sitzb. d. K. Akad. Wien, mat. nat. Cl. Bd. 108. Abt. 1. Zach, F., 1910%. Studie úber Phagocytose in den Wurzelknollchen der Cycadeen. Oesterr. Bot. Zeitschr. Zach, F., 1910. Cytologische Untersuchungen an den Rostflecken des Getreides und die Mycoplasmatheorie J. Erikssons. Sitzb. d. Akad. Wien, mat. nat. kl. Bd. 109. Abt. 1. i XXIV. Výklad tabulky. Všecky obrazce se vztahují k rezu Uromyces Betae v listech semenice cukrovky Beta vulgavis. Byly kresleny při zvětšení Reich. obj. 84, K. okul. 4. M = blána hostitelské buňky, /Ť — normální haustoriové vlákno, K = klubíčkovité haustorium, ĎD — degenerované haustorium, N = jádro hostitelské buňky. Obr. 1. Buňka s větším počtem haustorií, jež se všecka sklánějí k jádru. Obr. 2. Podobná buňka, haustoria směřují k jádru. Obr. 3. Haustortum, jehož vrchol nejprve degeneroval, načež vytvořilo větev postranní. Obr. 4. Klubíčkovité haustorium, k němuž přiléhá jádro. Obr. 5. Haustorium na vrcholu jádrem obklopené. Počátek degenerace. Obr. 6. Klubíčkovité haustorium k jádru přiléhající. Tolikéž počátek de- generace. Obr. 7. Jednoduché klubíčkovité haustorium, naduřelé. Obr. 8. Klubíčkovité, degenerované haustorium na řezu podélném, obr. 9. na řezu příčném. Obr. 10., 11. Jednoduché haustorium s degenerovaným vrcholem. Obr. 12. Buňka se dvěma haustoriemi, z nichž jedno degeneruje a sice právě ono, k němuž jádro přiléhá. XXIV. LIT. V, ŠTUMPER, PRAHA, Rozpravy IItř České Akademie roč XX.101) číslo 24. ROČNÍK XX. TŘÍDA II. ČÍSLO 25. O kongruencích parabol jež připouštějí systém = ploch normálných. Napsal Josef Klobouček, professor reálky Karlínské. Predlozemo dne 16. června 19 V následující úvaze pokusil jsem se o rozbor všeobecných rovnic, týkajících se kongruencí parabol, jež připouštějí 0! ploch normálných. K úvaze této veden jsem byl Ribaucour-ovými cyklickými systémy, hledaje, bylo-li by možno pojmy ty rozšířiti na kuželosečky vůbec. Po- něvadž průběhem počtu naskytují se mnohé obtíže, omezil jsem se na případ nejiednodušší, to jest na kongruence parabol. O kongruencích křivek, zvláště rovinných normálných k 00 plochám, pojednáno bylo mnohými autory. Normálným kongruencím kuželosečkovým a zvláště parabolickým nebyla věnována větší pozornost. Velmi jednoduchý způsob, kterým lze vyjádřiti parabolu buď jako element, nebo kterýkoliv bod její jistými souřadnicemi v prostoru, umož- ňuje vyšetřiti plochy vytvořené ohnisky, resp. vrcholy všech křivek. Omezil jsem se na všeobecné případy a přihlédl pro stručnost jen k plochám fokálním. Část I. stanoví všeobecný podmínečný systém rovnic, II. pojednává o fokální ploše, III. o kongruencích, jichž fokální plocha redukuje se na, křivku resp. bod; v poslední, IV. části poukázal jsem k některým kon- gruencím, jichž základní rovnice podmínečné dají se snadno integrovati. Souřadnice kteréhokoliv bodu libovolné kuželosečky v prostoru můžeme takto stanoviti. Vytkněme pravoúhlé souřadnice (x v z) ohniska, směr (86) osy a směr (é' 4/6) řídicí přímky, vzdálenost $ ohniska od přímky řídicí a excentricitu číselnou ©. Rozpravy Roč. XX. Tf, II. Čís. 25. 1 XXV. Zavedeme-li ještě úhel p, který svírá průvodič libovolného bodu křivky z ohniska vedený se směrem (6 6) jakožto parametr, jest: Ecosy + S sn a Ve o an V eco0sg 7 1cosg + 1 sine Y = (D) Ze 1+ ecose ZA 205 jiz SEA S APV l ecose píšíce zkráceně místo cos É pouze $ atd., při čemž současně jest Da 68 M Fa En 18 » 66 — 0. Vzdálenost $ lze vzíti kladně v kladném smyslu (ěn5), tedy p > 0 a podobně i e > 0. O případech zvláštních $ = 0, e> 0; p= ©, e=0, z nichž prvý vede na křivky zvrhlé, druhý na kružnici v případě, že součin p e jest konečný, jednati nebudeme. Omezíme se v následujícím jen na křivky parabolické t. j. e = 1. Zavedouce nový parametr A rovnicí obdržíme pro souřadnice bodu paraboly rovnice X=x+ 5 6+2W—24 atd; jelikož však jest souřadnice vrcholu paraboly, platí konečně: X 7: A8 Paz d (2) G 5 atd. Uvažujíce systém 00* křivek parabolických v prostoru, volme x“, $, ě, č' jakožto funkce dvou neodvisle proměnných w, v a hledejme system 00“ parabol, jež připouštějí lincárný systém ploch normálných. Systém takový jmenujme systém parabolický obdobně k cyklickému systému Ribaucour-ovu. Proveďme známý počet; stanovme funkce 28 9X V 0X aX 1 2X: 2X T=2(37). U-837 5% -M3100 c XXV. a utvořme rovnici | A OLE 32V. 00T 23T. 8U* (3) m m ja =) Poněvadž jest Ah td a podobně ——, jest T=p(1+ 4, k A AX 9 4 mo U=2lY6 3) o) 1(1- >) | D2 >|- : dx Bydp M 8] = [X 45) 3 1(1+3)35 bd: ču l? berouce v úvahu současně, že al 6 ER Zb- 0. DE rm P MPD pr a podobně i pro derivace dle v. Dále nalezneme, U 29V E MOS o dv pí 9v E: Ou. 0m 9 9, /, 98 , 9 :) Ao o 2u — E : (55 a 24 DM dv kou sal VE AGE 55 k 59) © © Dosadíme-li tyto hodnoty do rovnice (3), obdržíme vzhledem k para- metru 4 rovnici 4. stupně, která musí býti identicky vyplněna, má-li daný systém parabolický připouštěti 00! ploch normálných. Odtud tedy plynou po redukci podmínky: 1* XXV. 0) ZD 55 (PYm—3 PUM =0 (IT.) Da s D0 01) PV VA-YKYm)+3 2352 -0 VA- 5 Aa). +o(SaEw-Ya4Dw)=o »(Ya Ya- Yw Ya) (SE Uk 36 Um) =O V P Ra—zz8)+(Balu—YuVa)=o zavádějíce při tom jednodušeji znaky: D' OAO 0) š 2u = 4, ě Ou = Ě du = m, 0x OR : 5 ě 20 Di, ě dv = S P) B Není-li rovnice vzhledem k 4 identicky vyplněna, existují obecně 4*) plochy normálné k danému systému parabol; naopak, je-li tento systém normálný k 5 různým plochám, jest pak normálný k 00! plochám. Rovnice předešlé můžeme snadno transformovati na rovnice, v nichž se vyskytují souřadnice ohniska, uvážíme-li, že platí X =4+ 3 P É atd. Derivováním a sečtením odvodíme pro znaky: DZ DA ADA DB *) Darboux, díl II., str. 272, uvádí pro křivky rovinné stupně m. číslo p = 3m(m— I), jež ve zvláštních případech připouští redukce. XXV. pořadem hodnoty: M 6 dne y au D2) xe kde opět platí symbolicky: o O, ; „ 9 S om = o o a, (4) BON ž 2x 2x O3 Zb JE : — 9 5 = oko sis n | Tím obdržíme po příslušné redukci rovnice: (I) 35 VPYe— 5 PYP=0, (II) De 7 b=0, (IIL.) PRED DU Me W DM Va Wow— Vo. Va=0, av o(ZeYs- SvYe)- (EN —352=)=0 0) se Dr)+ Za - Be- jimž musí kterákoliv kongruence parabol normálných k 0! plochám vy- hověti. II. Předchozímu systému rovnic lze theoreticky snadno vyhověti, neboť prvé dvě rovnice praví, že výrazy: V% (V edu+ YBd), Vadu + Vbdo jsou totální differenciály, pročež můžeme položiti, volivše dvě libovolné funkce g, W proměnných u, v, XXV. (5) 5x MODO ye: SKU Vpy = o VoNE= Z rovnic (IIT.), (IV.) pak plyne řešením V PERLA podz / 2 2 SKU PA ADA A5 | 2 u 2 O7) 206 (6) je OE) 2 G 94 V AU / = rl p ; PA A DA A 9 v | o) A 2 u * kde platí A MA Šg 9 V 2 SKU) OK) du du! joe 9 2 9 2 E O OY) du du „% 09pody4 39b d0 PAE) dvu du' Rovnice V. dá potom eliminací jistou partiální differenciální rovnici druhého řádu pro p, R—= 0. Řešením této rovnice obdržíme parametrickou funkci $ vyjádřenou obecně dvěma, do jisté míry libovolnými funkcemi 01, 0, načež vložením do rovnic (5), (6) obdržíme obecné řešení základního systemu (V) Jest ovšem také možno voliti předem funkci pro parametr a jednu z funkcí gm neb W a druhou určiti z rovnice R — 0, která také i vzhledem k těmto funkcím jest druhého řádu, obsahujíc první partiální derivace Rodnot A476: Obdržíme tedy řešení daného systému (I.,... V.) ve tvaru: M 0 » oo (VI) ad=4, o Vw=B; v němž intervenují libovolné funkce gw, W a libovolné funkce 94, © Za- vedené rovnicí R — 0, jež určuje parametr. Nyní lze snadno nalézti další původní veličiny (x v z), (Eu 6), (8 16) určující iednotlivé křivky kongruence. XXV. -I Dle symbolických rovnic (4) platí tedy: 2x 2x rn E VI.) > S Da = B; ( 9, 4) KOV l ED = > b R L 8 Ve S AR ou Vo dv V$ Značme nyní*) (X, Y1 Z1), (X2 Y2 Zg), (X Y Z) cosinusy směrné tečen k čarám v, resp. u a normály plochy, kterou naplní ohniska všech křivek kongruence, a volme současně křivoznačné čáry této plochy ohniskové za systém souřadný (v). Poněvadž dále platí, jak známo, vztahy = b.9% i O A zv an MĚS A VE 7; atd., jest r = + EX + nY+6Z, = (7) EX, + 1Y,+6Z,= u a tedy i EX +1Y +62 =) > = Podobně i pro směr (g' 1/6) N$ DO bw (1) Mě EX = F M sA — 7 DM E — VA A (k) 5 © Odtud řešením nabýváme Ě V ht ka 59: r VI ýa G X, a podobně i pro 16, (VII.) p AR By vě V A BAe É Vo + G X =- 1 — B = we A6 atd. *) Luigi Bianchi, Lezioni di geometria, differenziale 1903. T., pg. 122 etc. né d **) Z rovnic (VI.) plyne také: Zédy = dy, Z£ dx = Adu+ Bdv, 85 d6 = Vy je-li tedy ds oblouk libovolné čáry fokální plochy a w, we“ úhly které svírá tečna této čáry v příslušném bodě se směry (868), ($č'), platí cosa.ds= dg cos o .ds = Adu— Bdu. XXV. Poněvadž oba směry jsou k sobě kolmy, to jest ba 6' 8 = 0, nalezneme podmínku p A 2 y p po" y ZAŘ i BŘ ETA : E G : B G T nebo upravíme-li: VI). EC—E (eg © B) G (ež £ 43 + (6 B— 9,42—0% š OH TU KOÉ a) k Utvořme nyní výrazy Y E 1 Tesp. ba E D8 Za tou příčinou vzpo- ) 2 o meňme, že platí**) OA L DOME Do oa O E VCS OK0V dh: SVA ae 040020 MOLU a 2X, OVP oC 1.006 DA 24 VG dv X o VE 04 i ne 2X ZD Po ADK jp Ou VE 20 ak VC X Upravením příslušných výsledků dostaneme W Á o 91 L B o V) VS UMB O4 ME. MVC BMG. PAB B* 3 | pž až 1 oVE ax) i E G z E CB GV V) D c nz ROVN NS o | P + p(nI—5 ES E o) a podobně W de Ao 91 B P V, VBL VO GG Ň A? BA O y 91 pz" 1 oVG aux) P Ga 1 P G | 0 (p B— m A) *) Srovnej rovnici (VIU.). **) Srovnej Bianchi I., str. 123. XXV. Rovnice (VIII.), (IX.) jsou základní rovnice, které váží funkce ©, v, p s veličinami E, G, D, D'" fokální plochy. Připojme ještě výrazy, které stanoví směry (š" 4''6") normály k rovinám jednotlivých křivek: , PN p? jr A2 r Oz? ls Dá 91 Da 9: A r (VII) £ = n yu č- Rt VEC Dl Beal Dle toho tedy také platí: 91 BD yu p Oo MB © E G A B W ABB? VE VG BE a u Dillí 21 y po? + B? 91 B— 9, A E G V=G6 a jest tedy možno také poslední členy v rovnicích (IX.) nahraditi jedno- duššími výrazy: D V p + B? DD V p + A> —— Vl = — V —————-. VE G : resp VG F Veličiny E, G, D, D" ovšem hoví současně rovnicím: *) DĚDA O OMG o ( 1 p VEC eM 94 OVV CH 00 ě o D D" VE o 90 (m) GOT ase c E v 9 (7 D ZG dou NVG E du Rovnicím (VIII.), (IX.), (X.) lze pro libovolně zvolené funkce g a w obecně vyhověti, neboť rovnice R — 0 určí parametr jakožto funkci dvou funkcí 04, 02, jež intervenujíce v rovnicích (VIII.), (IX.) činí celý systém rešitelným vzhledem k šesti neznámým Z, G, D, D", 04; 0.**) Funkce 04, 0, lze skutečně považovati za dvě nové neodvislé proměnné vzhledem k ostatním veličinám E, G, D, D", jelikož rovnice R = 0 jest neodvislá od těchto veličin. Jsou-li veličiny 0, 0, funkcemi jiných funkcí, lze funkce *) Bianchi, Lezioni etc. I., pg. 122. **) Jordan, Cours d'Analyse. IIT. XXV. 10 tyto zavésti jako nové proměnné a určiti i ostatní neznámé veličiny jakožto funkce těchto proměnných. Orthogonálné souřadnice «, y, z libovolného bodu plochy fokální určí se pak jakožto tři neodvislá řešení Lap'ace-ovy rovnice tvaru: Naopak nelze však každou plochu pokládati za plochu fokální jisté normálné kongruence parabolické; plochy tyto tvoří jistou kategoru ploch, neboť z rovnic (VIII.), (IX.) a R = 0 lze obecně vyloučiti veličiny g, 4 a p, tedy také současně obě funkce 04, 0x, čímž obdržíme jistou vazbu mezi veličinami E, G, D, D", kteráž připojena k rovnicím (X.) definuje zcela určitou kategorii ploch. Vytkneme-li jednu plochu fokální, tedy 1 určité E, G, D, D", ob- držíme z rovnic předchozích celý systém konfokálních kongruencí; lze na příklad při jistých hodnotách g, W konstruovati systémy parabolické souosé a konfokální o různých parametrických funkcích takové, že roviny jednotlivých křivek se nemění. Jest tedy obecně možno daný systém parabolický o fokální ploše tak deformovati, a sice nekonečně mnoha způsoby, že osy, ohniska a roviny křivek zůstávají nezměněny. Podobně pro určitou pevnou parametrickou funkci a pevnou funkci lze určiti různé funkce W téže kategorie hovící daným rovnicím (VIII.), (IX.) a R = 0. Jest tedy také obecně možno prostou rotací rovin kolem os jednotlivých křivek odvoditi z daného systému opět systém parabo- hcký; atd. III. Fokální plocha může se ve zvláštním případě redukovati na křivku; pak ovšem souřadnice ohniska (x v z) jsou funkcemi téhož parametru u, na př. oblouku fokální čáry. Z rovnic (I.,..., V.) odst. I. odvodíme podmínečné rovnice pro tento případ, položíme-li: pak obdržíme rovnice: a de G) dv 4D PO i PB, (I1.) Va *) Bianchi, Lezioni etc. I., pg. 139. XXV. 11 (EDI) | 2D -= Z + ý / 29b (IV) PŮV B -Ya=0 (V".) = Va =o V těchto rovnicích jakožto druhou neodvisle proměnnou v volme arcus úhlu, který svírá rovina vedená osou paraboly a tečnou čáry fokální v ohnisku s rovinou oskulační téže křivky. Rovnicím (I.,...V".) vyhovíme jen těmito dvěma případy: Buď jest: Da a — Y a > 0, načež vyplývá: parametr $ libovolnou funkcí funkce 4 (u, v), tedy: p=F (W. Značíme-li nyní hodnotami (X, Y, Zy), (X, Y; Z;), (X Y Z) cosinusy směrné tečny, hlavní normály a binormály čáry fokální, platí patrně, znamenáme-li úhel tečny a osy paraboly © (w) a úhel řídicí přímky a tečny 8, (u), EX1 + 1Y1+ 52, = 00s 0, (8) ĚXa+ 1Yz+ 62, = sm cosv, EX + 1Y- 6Z = simBsiny; a podobně 1 (8) M 8 X1 = cos, D s 2 — SO COSU) V SA S OST Z rovnic těchto plyne zase řešením: E — X, cos © + Xz sim © cos v + X sim © sin v atd.; (XI.) 8 = X, cos 8, + X; sin ©, cos vy + X sin ©, sin vy atd.; XXV. Z podmínky: Vš =0 | obdržíme po úpravě: (XII.) COS (V4— V) + cotg ©. cotg A, = 0. Veličiny X1..., X;..., X... jsou funkcemi oblouku fokální čáry a poněvadž platí vzorce Frenet-ovy: 9X, 6 2 9X, vd X1 83 x 9X be X td dou O0 v Be o JŘ nalezneme: cose, 208 V a = — E sine du (ETL) : sin © sin By |(core © cos vy — cořg ©, cos v) z sim (Vy — V) = 3 V6 = sin © sim ©, sim (14 — v). Je-li DA a => M a — 0, nalezneme tedy, uváživše příslušné podmínky, z rovnic (XII), (XIII.), kladouce mlčky Y a = cos, » a —00s1OMŽe stačí položiti o O cos v 9). — V, © = 900 I A, » au = 4 č Z A du ne o a poněvadž Di « jest jen funkcí proměnné «, musí vždy při tom však © jest libovolná funkce wu, podobně 1 parametr jest libo- volně závislý na u. Je-li po druhé » (a » a—10musipatrné býti 0 —10| 90% dle (XII) jest dále: vy == 906 — v, p Da V W = l 7 +C XXV. tedy 13 a parametr du P =F(o—| 7+0). Z předchozího počtu jest patrno, že parabolické systémy o fokální čáře jsou jen zvrhlé a sice tak, že křivky systému položeny jsou jen v o! rovinách. Kterákoliv křivka rovinná neb prostorová může býti fokální čarou a sice tak, že křivky systému leží v- rovinách normálných a pří- slušný bod křivky fokální jest společné ohnisko. Jinak řečeno, obalují roviny křivek systému jistou rozvinutelnou plochu, která jest polární plochou fokální čáry. Systém konfokálních parabol, které položeny jsou v jedné rovině tečné této polární plochy, můžeme libovolně voliti, jak ukazuje poslední formule. Systémy v ostatních rovinách jsou však již vázány. Neboť = značí úhel dvou soumezných oskulačních rovin fokální křivky a výraz pro funkci W naznačuje tedy, že systém konfo- kálních parabol kotálející rovinou, v němž jest položen po polární ploše fokální čáry, jest neproměnný. ž RTL 50 bon ble Pe POHON oo l : Přejde-li fo ální čára v kružnici, t. 1. je-li 57 const., RV 0, jest příslušný systém parabolický rotační. Podobně 1 v případě, kdy jest stále B =.) zh = 0 a.8, 9, jsou libovolné funkce u, při čemž, jak odvo- zeno, současně ©, — 909 + ©, obdržíme systém rotační. Osa rotace jest fokální přímka. Systém tento tedy obdržíme, volíme-li v rovině libovolný ystém wo! parabol, jichž ohniska leží na téže přímce a otáčíme-li tento systém rovinný kol této přímky. Ve zvláštním případě můžeme kombinováním obou případů, kterými lze vyhověti systému rovnic (I.,...V".), odvoditi parabolický systém translační, kolmý ke směru translace; osa rotace ubíhá zde pak do ne- konečna. Přihlédněme konečně i k případu, kdy se fokální čára redukuje na bod. Případ tento může se vyvoditi z předchozích úvah a sice tím, že volíme za křivku fokální nejprvé libovolnou sférickou čáru a pak pře- jdeme k limitě pro ten případ, že poloměr kulové plochy jest nekonečně malý. Jelikož polární plocha sférické čáry jest plocha kuželová a výraz ph i při této limitaci vymizí, lze konfokální systémy parabolické a nor- málné odvoditi opět jako systémy rotační, vzniklé otáčením 0' kon- fokálních parabol v téže rovině kol osy, která prochází ohniskem a leží ve společné rovině. Širší případ tohoto jest ten, že dáme této rovině obalovati libo- volnou kuželovou plochu, jejíž vrchol leží ve společném ohnisku. XXV. 14 Jest patrno, že také každý systém, jehož fokální plochou jest plocha kulová, lze limitací převésti na systém konfokální. Prihlédneme-l1 obecněsk-rovnicím (9) nebo (0) vidíme, že se redukují na rovnici (I.) resp. (I.), které vyhovíme, učiníme-li 0 Ven Mu (0) V DE). Volme ohnisko za počátek souřadnic a hodnoty č, % jakožto para- metry u, v; potom bude pa Va=v+V5>: du poněvadž ale LÁLÁ BA obdržíme, znamenajíce ($" 4/6) cosinusy směrné normály k rovinám jednotlivých křivek, o) = a) SPORU O NAURU MAL (XIV.) o — 2 1 — W — v, 1 = Vl— u — v. dv O7 Volíme-li směr osy paraboly u, v, jest poloha roviny její při libovolně zvolené funkci W (uv) dána rovnicemi (XIV.), parametr pak rovnicí (V'".); jest třeba ovšem vzíti zřetel k tomu, že levé strany těchto rovnic jsou pravé zlomky. Povšimneme-li si dále, že základní rovnice (3) pro A redukuje se v tomto případě na tvar (55 PYc— 5% PLP)a+1=o a že, aby rovnice tato byla identicky vyplněna, stačí položiti prvý faktor na roveň nulle, což dává jen jednu podmínku pro systém parabolický, lze říci, že kterýkoliv systém o% konfokálních parabol kolmých jen k jediné ploše připouští hned celý systém oo! ploch normálných.*) Vytknutím této jediné plochy vytkneme zcela určitý systém para- bolický při daném ohnisku, a sice určitý jak co do polohy rovin jedno- tlivých křivek tak i co do funkce parametrické. Že však lze konstruovati systémy parabolické o dané poloze rovin, však různé parametrické funkci, jak praví předchozí rovnice (V"".), snadno lze nahlédnouti třeba tím, *) Mohlo by se dokázati také opačnou cestou, to jest za východiště vzíti danou rormálnou plochu; k vůli jednoduchosti omezujeme se na hořejší způsob. XXV. -= běT sestrojíme-li na př. k danému systému systém podobný, jehož středem podobnosti jest ohnisko. Dle toho jest patrno, pokládáme-li bod za kouli o nekonečně malém poloměru, že systém 002 konfokálních parabol procházejících jedním bodem jest systém parabolický normálný; vysvítá ihned, že jest to systém rotační, podobně jako konfokální systém, jehož jednou plochou normálnou jest koule nebo rovina. Osa rotace jest tu vždy spojnice ohniska se středem koule resp. normála k rovině. Jakožto první normálnou plochu možno voliti libovolnou křivku, jako plochu degenerovanou. Jednotlivé paraboly kongruence protínají tuto křivku a dotýkají se příslušných normál této křivky. IV. V následujícím chceme krátce poukázati na jistou kategorii systémů parabolických, která připouští snadnou integraci základního systému rovnic :V): Řešme systém tento tak, aby současně DRY Dní K tomu stačí, aby » = » om (9) | : VpNa=v m DN: =W. 9, kde g jest libovolná funkce hodnot u, v a W jest libovolnou. funkcí funkce p; W' značí její derivaci dle . Z rovnice (III.) plyne potom R A Nee ) ŠW=u(Yo+ 35 Ze —eo+ 3 ) při čemž funkce u plyne z rovnice (IV.) dosazením, takže majíce současně zřetel k (9), nalezneme 2 l U = v V b ; Zbývá nyní vyhověti poslední rovnici (V.) a stanoviti funkci pro P. Opětným dosazením seznáme, že pro $ platí podmínka aj (9) 91 o z 16 čili p=P(o. Položme nyní, zvolíce dvě nové funkce M (p), N (g) funkce g n se v VP VP pak bude míti systém [I.,.. ., V.] řešení ve tvaru Ya m A5 0 (XV.) NU =M.g, MW=M. 9; NMa=N.gw, MB=N.w, při čemž parametrická funkce P (p) hoví lineární rovnici P —P.MNŇN+1l=0. Z rovnice (VIT.) vyplývá, že pro toto řešení základního systému [I.,...V.] směr ($"" 1" 6"") jest kolmý ke směru (X Y Z), to jest, že roviny jednotlivých křivek této kongruence procházejí příslušnými normálami fokální plochy. Rovnice (VIII.), (IX.) odst. II. dají se pak psáti ve tvaru (XVI) EG— (Eg2ž2-+ Ge? (1-- M? =0, a připomeneme-li, že odtud P? z 6 PVO M0 2 22 1 0 M? D 1— W Ne=— (2) 7 — Ab = 9 čili po úpravě Po Pa l (XVII) | [ (1 2 EN A > a druhá i ldd n, [m F M5: zvE|| p,—0 17 Vyloučíce případ g — konst, vyhovíme oběma těmto rovnicím (XVII.), učiníme-li buď na př. nebo DY a oo UE AR jel gĚR> 0, e > 0. V prvém případě jsou všecky veličiny (1 parametrická funkce P) systému (XV.) funkcemi jen veličiny w a roviny jednotlivých parabol procházejí současně tečnami čáry v dle rovnic (7). Poněvadž jest dále = = 7 jest 7, hlavní poloměr křivosti fokální plochy čáry v funkcí též jen veličiny u. Této podmínce vyhovují jak známo plochy*) vytvo- řené libovolnou rovinnou křivkou tak, že rovina její kotálí se po libovolné rozvinutelné ploše. Zvláštním případem těchto ploch jsou plochy rotační a kolmé plochy válcové. V druhém případě mohou býti plochy fokální jen koule nebo rovina. Dle toho lze také vytvořiti systémy parabolické této kategorie. V rovině volíme jakýkoliv neproměnný systém 00* parabol a dáme ji ko- táleti po libovolné rozvinutelné ploše. Je-li tento systém zvolených parabol konfokální, obdržíme parabolický systém o fokální čáře atd., jak v od- stavci III. bylo ukázáno. Jest patrno, že tento známý způsob vytvoření systému 0 libo- volných křivek normálných k ©' plochám jest všeobecný, a je tím karak- terisován, že křivky těchto systémů položeny jsou v ot rovinách; jsou to jaksi zvrhlé systémy. V druhém případě jest fokální plochou plocha kulová nebo rovina; funkce © určí se pak z rovnice (XVI.), položíme-li za E = 1, G = sim? u. Rovinu jakožto fokální bylo by třeba zvlášť vyšetřiti, což vzhledem ke všeobecnosti úvah zde obsažených pomineme — ponechávajíce úkol ten jinam. Uvažujeme-li kongruence shodných parabol, to jest platí-li p— konst. - = >= = 0, obdržíme týž systém rovnic (XV.). Dle toho jsou normálné kongruence shodných parabol jen takové, že roviny jednot- livých křivek obsahují příslušné normály fokální plochy — tedy kon- gruence poslední kategorie. Sem náleží také systémy parabolické, jichž osy jsou téhož směru. a tedy Položíme-li podmínku, aby normály fokální plochy byly současně osami příslušných parabol, jest: *) Mongeovy plochy „„moulures“. Rozpravy: Roč. XX. Tř II. Čís. 25. 2 XXV. ls = u=Y, Z Va=W=o0. Dosazením nalezneme opět podmínku tedy zase jen kouli nebo rovinu. Funkce, dle níž se mění poloha řídicí přímky nebo stopy roviny paraboly na tečné rovině kulové plochy, dána jest stejnou rovnicí jako hořejší funkce g. Tento případ bylo by možno vhodnou záměnou odvoditi z rovnic (XV.); stačilo by zaměniti znaky Y a a Děj a resp. Da a V a položiti M = 0. Jest patrné, že systém rovnic [I“.,..., V".] platící pro vrcholy jest celkem téže povahy jako systém [I.,...„V] platící pro ohniska parabol, a že by bylo možno obdobné úvahy vyvinouti i pro vrcholy. ROČNÍK XX. TŘÍDA II. CÍSLO' 26. Příspěvek k morfologii listu rostlin dvouděložných. Prof. Dr. Karel Domin. (S 5 tabulkami.) Předloženo ve schůzi dne 16. června 1911. AŽ dosud nebyl systematicky proveden pokus uvésti ve shodu pa- listové útvary s anafytosní theori, která založena byla GaupicHaupEw,!) dále propracována C. H. ScHurrzem“) a v nejnovější době zvláště VELE- Novským“) četnými důvody opřena a posílena. Zvláště nebyl až posud poměr mezi pochvami a palisty náležitě vyšetřen a na dostatečně obsáhlém materiálu objasněn. Někteří autoři považují rozdíl těchto dvou skupin stipulárních útvarů pouze za stupňovitý, jiní kloní se opět k názoru, že nestává fylogenetických vztahů mezi pochvami a palisty. Jen ojediněle prosloven byl názor, že palisty vznikají redukcí pochvy, kdežto H. Grvuek“) zastává náhled opačný, dovozuje, že párovité palisty dlužno pokládati za nejstarší fylogenetický tvar stipulárních útvarů, z něhož lze všechny ostatní palistové útvary odvoditi. Pochva, kterou Grock nazývá „,stipula adnata“, vznikla prý splynutím volných palistů s řapíkem listovým. Gruck dává pak tomuto názoru výraz zmíněným označením pochvy. ČeLakovský“) jest toho názoru, že palisty rostlin dvouděložných dlužno považovati za fylogeneticky mladší útvar než pochvy rostlin jedno- děložných. H. WypreR“) pokládá vůbec palisty za část pochvy, odpovídající 1) Gaudichaud, Recherch. gén sur Vorganogr., la physiol. et Vorgano- génie des végétaux, Paris 1841. 2) C. H. Schultz, Die Anaphytose oder Verjůngung der Pflanzen, Berlin 1843. 53 Velenovský, Srovn. morfologie rostlin II. (1907). 4) H. Glůck, Die Stupulargebilde der Monocotyledonen, Heidelberg 1901. 5) Čelakovský, Botan. Zeit. 1897 S. 161. 5) H. Wydler, Zur Charakteristik der Blattformationen auferhalb der Blůte, Botan. Zeit. IT. (1844) S. 630—631. Rozpravy: Roč. XX. Tř, II. Čís. 26, 1 XXVI. ligule a tak zv. „stipulae petiolares“ a „intrapetiolares“ přímo za liguly a praví dále, že nenachází vůbec rozdílu mezi ligulou trávy aneb původně srostlou, ohromnou ligulou rodu Rheum, ostatních Polygonaceí, rodu Potamogeton, Umbellifer a mezi rozdělenou ligulou četných Leguminos, Rosaceí a Ranunculaceí. G. CoromB!) praví (na rozdíl od H. Grocka), že pochva může se prodloužiti v ligulu, na které rozeznává tři části a to végions latérales, stipulaives a axillaires. Dále pak dovozuje, že vlastní pochva redukuje se někdy až na 0, při čemž může býti však ligula zachována a tak vzniká buď úžlabní ligula, udrží-li se všechny její uvedené součásti, aneb úžlabní palist, redukují-li se „régions latérales,“ anebo konečně pravý palist (stipula), „si enfin la région axillaire se divise sutvant sa longueur en deux moitiés Vune droite, Vautre gauche, les régions stipulaires existent seules a la base du pétiole.“ Dle našeho názoru dlužno považovati za nejstarší tvar list jedno- duchy ktery 51moko u jblasí pr se da Cely ob olcko= dyhy objímá a anatytlokonč uje) Pochva jest tudíž přítomna již u fylogeneticky nejstaršího typu hstového, ovšem jen v podobě pošvité base listové. Nelze tudíž tento pratvar phyllomu označiti ještě jako typicky dvoučlánkový list ve smyslu VELENOVSKÉHO. Další fylogenetický vývoj listu bral se ovšem různým směrem a lze dle všeho usuzovati, že vývoj ten uskutečněn byl ve více parallel ních řadách, které v některých postranních liních značně kon- vergují. V celku lze však pozorovati, že se uplatňuje zřejmá snaha vytvářeti listy dvoučlánkové, což odpovídá též celkové dělbě práce. Vznikají tak typicky dvoučlánkové listy, složené ze dvou ostře odlišených (odhraničených) článků a to z pochvy a čepele. Řapík listový jest. útvarem druhotným a,v.z mika bd zsčepeletanebičasto též z. pochvy v Dc GBolh0siistme oprávněni rozezmáa vata ploch vomle 1a":č Cipellovc a píky (Scheiden- a Spreitenblattstiele). Již H. Wypreg*) podotýká, že úplný list sestává z pochvy, čepele a řapíku, což ještě přesněji vyjádřil VrrLENovský“) ve své theorii jednoduchých a dvoučlánkových listů. Ovšem že takový úplný list jest již tvarem odvozeným. Pochva může se prodlužovati v útvary ligularní, jichž pů- vodní tvar představují volná postranní poševní ouška. Splynutím původně volných oušek poševních vzniká Zigula (jazýček) aneb ocrea 1) G. Colom b, Recherches sur les stipules, p. 75 (conclusions), 1887. 2) Podrobně vykládám názory své v práci, která co nejdříve bude uveřejněna, v „Annales Jardin Botan. Buitenzorg.“ 5) Wydler, Botan. Zeit. IT. (1844) S. 626. 4 Velenovský, Srovn.mortoJ. Tai: XXVI. (botka), splynula- ouška po obou stranách. Zvláštním, v celku však velice vzácným tvarem ligularních útvarů jest ona forma, kterou jsem pojmenoval vnější ligulou (Aubenligula). Nesprávně byla ligula vykládána jako útvar trichomový, tak ku př. HormEisTEREM') a Paxew?), kdežto Vax Trecnew*) vykládá ligulu jako část čepele listové (,„une ramification du limbe A sa base, perpediculairement a son plan“). Otázkou o původu palistů zabýval se podrobně A. A. TvLER ve své práci „„The Nature and Origin of Stipules““,*) v níž podává též velice pěkný a celkem úplný přehled důležitých pojednání 0 palistech vůbec až do r. 1897. TvLER připojuje se v základě k názoru CoLomBa, upírá však neprávem Gymnospermům palistové útvary a praví též o zřetelných stipularních útvarech Maraltiaceí a Osmundacei, že náležejí do zcela jiné kategorie než palisty a pochvy Dikotyl. Zcela správně však vytýká, že řapík listový jest v každém případě útvarem druhotným a že nejstarší tvar phyllomu jest jednoduchá, objímavá šupina. TvrER vystihl též veliký význam vý- voje listu na výhoncích a rozvíjejících se pupenech, který jest do jisté míry opakováním fylogenetického vývoje a rozčlenění listu vůbec. Palaeonto- logie poskytuje nám bohužel jen málo dokladů, ty však, které jsou známy, nestojí v rozporu s názorem, že palisty příslušejí k pochvě. TyLER roze- znává 3 hlavní typy ve vývoji listu: „that in which the several portions of the primitive leaf have developed together into a simple unappendaged blade, that in which a sheathing petiole*) is formed with or without a ligule or ochrea, and that in which stipules properly so-called are present.“ V celku dospívá pak TvrER k tomuto závěru: 1. The sheathing petiole has its origin independently of the true pe- tiole and is formed by a concomitant development of the lateral and central basal portions of the primitive leaf. 2. The ligule is a special development of the apical parts of the lateral portions of the primitive leaf. 3. The lateral portions of the primitive leaf, when separated in greater or less degree, constitute stipules in the usual acceptation of the term. They arevariously modified by subseguent evolutionary changes, by increased development, by basal or total degeneration, by secondary adnations and various textural modifications, 4. The lateral portions of the primitive leaf therefore represent in potential the ligule, the ochrea, the margins of sheathing petioles and 1) Hoffmeister, Handb. der physiolog. Botan. I. 2., str. 525 (1868). Pax, Morphol., str. 92. 53 Van Tieghem, Traité de botan. p. 316, 813. 4) Tyler, Contrib. from the Departm. of Bot., Columb. Univers. Nr. 119, New York 1897. 5) Tento termin jest nesprávný a odporuje 1 názoru TyLERovU o pochvě. Viv 2 1* XXVI. stipules, but they are often incorporated with the other portions as the wings of petioles and as lateral basal portions of leaf-blades.)) Dosti správný názor o palistech a pochvách nalézáme již u E. REGELa,“) který zahrnuje pod označením stipularních útvarů též ligulu, ocreu, pochvu a přespočetní listy Stellat a který věří, že stipuly se nalézají u všech Angi- osperm, aspoň v nejútlejším stadiu vývoje. A. Tkecur*) upozorňuje, že není v podstatě rozdílu mezi t. zv. „,„při- rostlými palisty“ a pochvami, J. Rossmax“) praví, že v pupenových šupi- nách některých Rosaceí, rodu Rbes a j. jsou 3 hlavní nervy sbíhající se k vrcholku k bodu, v němž se zakládá řapík; postranní části těchto šupin (na pravo a levo od zmíněných nervů) představují prý palisty. FR. ÚzwETTLER?) upozorňuje, že palisty vznikají jako postranní pří- věsky, když pak protáhne se ještě base do délky, vzniká „„pochva s palisty“, protáhne-li se však základ listový jen do délky a nikoliv po stranách, vzni- kají pochvy. Podivný a očividně nesprávný názor o palistech vůbec má K. Frrrscu,$) který v jedné ze svých prací praví: „„Uebrigens sind, wenn man so will, die Nebenblátter ja úberhaupt nichts anderes, als „Emergenzen“, die regelmássig an bestimmter Stelle auftreten.“ Náš názor o palistech jest v podstatě souhlasný s názorem WypLE- RoOvýM, a. CoLomBovým. Redukuje-li se.do značné míry vkasttni pochva, vznikají tu. zv prato. pastva Kdyžupoševní část docela abortuj ea zs, aosu zachována pouze pošsevnílouska jeví seunámm pak jako typické stipuwly Či palisty ktere. Stojdv oné po obou stranách řapíku. Bylalivy vinu ta ls ulča zbývá po aborťu pochvýw tzv. úžlabní palisit: V ojedinělých případech vznikly snad útvary označované jako palisty jiným způsobem, tak ku př. z pseudostipul, v celku však možno s jistotou palisty vykládati jako zbylá poševní ouška ameb poloviční usnul U rostlin jednoděložných jsou všeobecně vytvořeny pochvy, které se často prodlužují v jazýček, poševní ouška aneb botky. Jen ve vzácných případech, tak zvláště u některých rostlin vodních, redukuje se značně vlastní pochva, za to však vyvinuje se velice mohutně ligularní část 1) Tento poslední názor jest zřejmě nesprávný, ježto pravé pochvy a palisty se od pseudostipul, dolejších úkrojků listových, křídel řapíků atd. podstatně liší. 2) E. Regel, Beobachtung úber den Ursprung und Zweck der Stipeln, Linnaea XVII. (1843) 193 ff. 3) A. Trécul, Sur la formation des feuilles, Ann. Sc. Nat. 1853 p. 288 —299. 4) J. Rossman, Beitráge zur Kenntnis der Phyllomorphose 1857 (dle referátu). 5) Er. Czwettler, O palistech, Výr. zpráva zem. vyšší reálky v Pro- stějově za r. 1909—10. S) K. Fritsch, Oesterr. Botan. Zeitschr. XXXIX. (1889) S. 215. XXVI. o (jazýček, botka). Jen v jediném případě, a to v přezimujících pupenech u Hydrocharis morsus vanae abortuje pochva úplně a poševní ouška obje- vují se pak jako volné palisty. Častěji vzniká (po zániku pochvy) axillarní ligula (případně ocrea), tak ku př. u Potamogeton, Zannichellia, Pistia, Heteranthera a 1. V každém případě lze však u monokotyl s jistotou kon- statovati, že úžlabní útvary ligularní (,,stipula axillaris“) vznikají abortací vlastní pochvy. Ve vzácných případech nemají listy rostlin jednoděložných žádných stipulárních útvarů, ani palistů, ani pochev, tak u Droscoreaceae, Rhipogonum (Smilaceae), Stemonaceae, u některých Lilaceí. Lze však bez- pečně dokázati (pravidlem vytvářením primerních listů), že byly tu původně pochvy, které abortovaly teprvé během fylogenetického vývoje. Ovšem že nalézáme u monokotyl mimo zřejmě dvoučlánkové listy též zhusta takové typy, při kterých přechází pošvitá base listová znenáhla v čepel. Tento primitivnější typ listový pokládám za fylogeneticky starší formu, ze které lze odvoditi typicky dvoučlánkové listy. Jest však nepřípustno představovati si, jak Cros) praví, že u většiny rostlin jedno- děložných spojeny jsou v jedno všechny 3 součástky úplného listu (pochva, řapík, čepel), ježto názor ten předpokládá, že částky ty byly původně roz- lišeny, jak zcela správně již Arp. DE CČaxporre*) vytýká. Jest daleko správ- nější, konstatujeme-li v takovém případě (jako DE CČavxporLE), že nestává ostrého rozčlánkování listu. U rostlin dvouděložných jsou pochvy celkem vzácnějším zjevem, ačkoliv 1 v této skupině jsou leckde velice typicky vytvářeny, tak zvláště v čeledích Po/ygonaceae, Piperaceae, Avaliaceae, Umbelliferae, Dillentaceae, Ranunculaceae, Magnohaceae, Berberidaceae, Melianthaceae, Rosaceae, Pa- pilhonaceae. V čeledi Umbellifer a Araliaceí jsou pochvy pravidelně vyvinuty, takže jejich přítomnost pokládá se za důležitý znak celé čeledi. Někteří autoři mluví sice o palistech u Araliaceí, avšak nesprávně, ježto jsou to pouze zřejmá, s pochvou souvislá poševní ouška, která splývají nezřídka ve veliké liguly. U některých bylinných Aralií ztrácejí se podivuhodným způsobem poševní ouška na listech v hořejší části lodyh. U vlastních Umbellifer jsou volné palisty vzácnou vyjimkou, obje- vujíce se u některých Hydrocotyleoideí, kdež lze je odvoditi z pochev, jak jsem podrobně vyložil již dříve*) V jiných případech abortovaly pochvy docela, tak zvláště v podčeledi Hydrocotyleovdae u rodů Didiscus, Homalosciadium, Trachymene, Pentapeltis, Actinotus, avšak i u některých zástupců z podčeledi A broideae, tak u Pleurospermum austriacum, některých druhů z rodu Ferulago, Ferula, Bupleurum, Prangos, Libanotis. U jednoho 1) Clos, Des éléments morphologigues de la feuille chez les Monocotylés, Toulouse 1875. 2) Alph. De Candolle, Monogr. Phanerog. I. 13 (1878). 3) K. Domin, Morfolog. a fylogenet. studia o čeledi Umbellifer, Rozpr. Akad. 1908, 1909 (2 díly). XXVI. západoaustralského druhu rodu Didiscus, který nemá ovšem pochev v normálním případě, nalezl jsem zajímavou atavistickou abnormní formu se zřetelně vytvořenými pochvami. Pochvy Umbellifer jsou rozmanitě vytvořeny, pravidelně otevřené, jen vzácně kdy uzavřené (srostlé), tak ku př. u Xanthosta cihata, Mulinum, Oreosciadium. Pochvy vybíhají zhusta v poševní ouška, která jsou ku př. u rodu Hacguelia nápadně veliká; u některých jiných typů srůstají ouška ta v zřetelné, pravidelně však drobné jazýčky (liguly), tak ku př. u Oštoa, Thapsia, Foemeculum. V čeledi Ranunculaceí jest pochva velice často vyvinuta, byť by ne bez výjimky. U typů bezpoševných jest pak pravidelně možno dokázati, že pochvy abortovaly anebo se přetvořily v řapíky. Pochvy zjevují se v takových případech obyčejně na klíčních rostlinkách na listech primerních, někdy též v listenech. Případně charakterisuje listy Ranunculaceí PkRaxrL,!) který praví: „Der Grund des Blattes wird gewóohnlich von einer deutlichen Scheide gebildet, welche bei Isopbyrum und Thalictrum sich in 2 seitliche Láppchen, Nebenblátter, verlángert; bei Caltha, in minderem Masse bei Trolhus setzt sich die Scheide auf der Oberseite des Blattstieles in ein Háutchen fort, welches in der Knospe die folgenden Blátter umschlieBt. Minimal ist die Scheidenbildung bei Clematis und einigen Thalictrum, z. B. T. anemonoides,“ Pochvy Ranunculaceí jsou pravidelně otevřené, jen výjimkou setká- váme se s pochvami uzavřenými (srostlými), tak ku př. u známého upolínu Trollius euvopbaeus L., Tab. I. fig. 11), u něhož dolejší listy lodyžní jsou dlouze řapíkaté a mají v dolejší části srostlé pochvy. V části té (proti řapíku) jsou pochvy v dosti širokém pruhu blánité a blánitá tato část pokračuje úzkým lemem po obou krajích pochvy. Tato poševní blanka upomíná na Cyperaceae a některé Gramineae, u nichž jest podobně vytvořena a usnad- ňuje roztrhávání pochvy při růstu mladších částí.*) Následující lodyžní list upolínu bývá zcela bezřapičný, přisedá k lodyze krátkou otevřenou pochvou, která neobjímá ani celý obvod lodyhy. Někdy nalézají se přechodní tvary mezi dlouze řapíkatým dolejším listem lodyžním a přisedlým listem hořejším, na kterých lze dobře sledovati, jak se vytváří z hořejší súžené části pochvy řapík, který jest u listů dolejších oblý, nahoře poněkud sploštělý. U rodu Ranunculus bývají vyvinuty objímavé, otevřené pochvy, které pravidelně netvoří poševních oušek. U hořejších listů lodyžních zhusta se pochvy značně redukují, někdy docela abortují. Obr. 1. na tab. I znázorňuje přízemní list druhu Ranunculus vepens L. s blánitou, jen na hřbetě zelenavou pochvou. Pochva zaujímá tu (stejně jako vlastní řapík) přibližně "/; celkové délky listu. Roste-li druh ten pod vodou, bývají pochvy sice protáhlé, avšak značně užší a neobyčejně jemné (tab. I. obr. 2.). 1) Pra ntl, Ranunculaceae, Engler-Prantl Famil. ITI. 2. S. 45 (1891). 2) V literatuře německé označuje se jako ,,Scheidenhaut“. XXVI. Neobyčejně tenké, jemně blánité jsou pochvy u všech druhů podrodu Ba- trachium, které pravidelně vytváří volná poševní ouška, jež činí s blánitými pochvami do jisté míry dojem přirostlých palistů. Jsou to ovšem určitě pravé pochvy, tak jako u všech Ranunculaceí, které jsou však modifiko- vány vlivem prostředí, jak to bývá častým zjevem 1 v jiných čeledích (Potamogetonaceae, Hydvocharitaceae, Araceae (Pistia), Gentianaceae (Lim- nanthemum a j.). J. LuBBock*) pokládá však pochvy podrodu Batrach'um za přirostlé palisty a praví: „The aguatic Ranunculi, of which the above (t.j. Ranunculus agnatilis L. var. pseudo-fiuitans Syme) may be taken as a type, differ from the land-forms as regards the arrangement of the stipules, which are adnate to the petiole, with ovate, or triangular, obtuse, free auricles or tips. They are membranous and attached all round the axis, so as to form a sheath. The terminal bud is enclosed by the stipules of the two uppermost expanded leaves.“ U rodu Anemone jest vytváření pochev minimální, ač některé druhy, tak Anemone mexicana H. B. K. má zřejmé, objímavé pochvy na dlouze řapíkatých, přízemních listech. U rodu Thalictrum prodlužuje se obyčejně pochva po obou stranách ve veliké, blánité, často po kraji brvité aneb dřípené límečky aneb poševní křídla, která PRAxTL nesprávně označuje jako palisty. Jsou- nápadně od- stálá, podobají se ovšem na prvý pohled přirostlým palstům, náležejí však přece zřejmě k pochvám. Na listenech ve květenství mívají podobu dlouze stranou odstálých, blánitých cípů a podobají se tím více palistům. Tyto límečky kryjí se v mládí na spodu svými kraji a obalují hlavní 1 po- stranní pupeny. U Thalictrum lucidum jdou kraje těchto poševních lí- mečků před řapíkem buďto až k sobě aneb častěji ještě splývají v zřetelné, dosti velké liguly. Případ tento jest důležitý a pozoruhodný, ježto vysvětluje vznik liguly (případně botky) u rodu Cal/ha. Zajímavé poměry shledáváme u obyčejné Calíha palustris L., jež má na listech přízemních a dolejších listech lodyžních neobyčejně jemné, blá- nité, bělavé, uzavřené pochvy, které se prodlužují v zřetelnou, často velikou, původně kůželovitou, později válcovitou botku anebo ocreu (tab. I. obr. 3). Celý útvar palistový obdává konečný 1 postranní pupen a ježto jest konsi- stence neobyčejně tenké a jemné, roztrhává se často velice záhy, takže se pak zdá, že příslušný list má otevřenou pochvu s normální anebo kornouto- vitou ligulou (tab. I. obr. 4—6). Na lodyžních listech zkracuje se postupně poševní část, až konečně vzniká volná úžlabní botka (ocrea), která jest buď rovně (tab. I., obr. 7, 8) anebo častěji šikmo (obr. 9, 10) uťata. Tato axillarní ocrea jest naprosto rovnocenná s úžlabní ocreou u Zanmchellia palustris anebo s botkou Polygonaceí. Někdy nalezneme však místo uzavřené botky v úžlabí listu kornoutovitou, avšak otevřenou axillarní ligulu, která jest 1) J. Lubbock, On Stipules, their Forms and Functions, Linn. Journ. Bot. XXX. (1894) p. 465. homologická s obdobným stipularním útvarem u většiny druhů rodu Potamogeton. V každém případě lze se však srovnávací methodou jasně přesvědčiti, že dlužno pojímati úžlabní jazýček anebo botku rodu Caltha jako část pochvy. I v tomto případě dlužno vykládati vznik ocrey (pří- padně liguly) congenitálním srůstem dvou půvedně volných poševních oušek, jak dokázal VrrEvovský!) zajímavým nálezem volných poševních oušek na způsob postranních palistů. Ta okolnost, že tato botka se zakládá jako celstvý útvar (GoEBEL), nepadá přirozeně na váhu. Pro naše výklady zasluhuje Calíha již z toho důvodu zvláštního po- všimnutí, ježto představuje typ, u kterého vystupují ligularní útvary samostatně po abortu pochvy. U rodu Paconta nemají po výtce dlouhé, řapíkaté a dělené listy lodyžní pochev, jenom u listů spodních bývá base řapíku poněkud rozšířena. Okvětí sestává však předem z 5 anebo z většího počtu vytrvávajících lístků kališních, které bývají spojeny přechody s lodyžními listy. Kališní lístky s přechody do listů lodyžních nalezl jsem u všech mnou ohledávaných druhů r. Paeonia. Přechody ty dosvědčují jasně, že list pivoňky jest v pod- statě listem dvoučlánkovým, třebas první článek — pochva — jest na lo- dyžních listech potlačen. Vnější lístky kališní skládají se často z bledé, široké části poševní a ze zelené, pravidelně jednoduché čepele, tak ku př. u Paeonia albiflova Pall., peregrina Mill. (tab. I. obr. 12 a, b, c) a u četných jiných druhů. U posledně uvedeného druhu lze pozorovati, jak se čepel znenáhla zmenšuje, až zbývá pouze jako nepatrný rudiment ve tvaru vy- niklé špičky (obr. 12, d) a konečně ztrácí se docela (obr. 12 e, f). Vz ni- kají tudíž kališní lístky (tor. pysvo nk Zp oo; a nikoliv z čepele. Rovnají se prvému článku listovému, pochvě, s kterou počíná také vyvíjející se rostlina, kdežto listy lodyžní představují (až na řapík) druhý článek. Podobný postup vidíme 1 u Paeoma tenmfolha L., u níž ukazují vnější kališní lístky všeho druhu přechody až k listům dva- kráte peřeným (tab. I. obr. 13—15), kdežto typické lístky kališní, odpo- vídající pochvě, jsou vyvinuty jako jednoduché, široké, vyduté, opak- vejčité listeny. Třeba ještě připomenouti, že poševní část jest tím slaběji vyvinuta, čím silněji jest vytvořena čepel. Vytváření kališních lístků u Ranunculaceí jest zvláště proto důle- žito, ježto květ v této čeledi není namnoze na venek ostře ohraničen, jak v nejnovější době zvláště St. TRapr*) v přehledné studu ukázal. Též u četných druhů rodu Helleborus, tak na př. u H. /ividus Ait. anebo u H. foetidus L., který jest význačný úzkými úkrojky znožených listů, rovnají se kališní lístky pochvám. Dlouze řapíkaté lodyžní lístky nemají pochev, řapíky listové jsou na basi jen nepatrně rozšířeny Postupně rozšiřují se však řapíky v Št- 1) Velenovský, Srovnáv. morfol. II. 2) St. Trapl, Morfolog. studie květu Ranunculaceí, Rozpr. České Akad. XIX. (1910) č. 53. XXVI. roké, poloobjímavé pochvy, ku kterým redukovaná čepel přímo přisedá. Konečně zbývá čepel již jen jako jednoduchý, čárkovitý lístek, vynikající uprostřed mezi mohutně vyvinutými, špičatými poševními oušky. Posléze ztrací se 1 tento zbytek čepele a velká poševní ouška splývají v jedno, takže nejhořejší listeny pod květy představují jednoduché, veliké, bledě zeleno-žluté, vejčitě-kopinaté listeny. Kališní lístky jsou podobně vytvo- řeny, ovšem že jsou značně menších rozměrů. Přechodní tvary mezi listeny a kališnímu lístky zdají se býti vehce vzácnými; podařilo se mi jen jedenkráte nalézti kališní lístek s čárkovitou, rudimenterní čepelí. Z uvedených okolností plyne, že kališní lístky rovnají se morfologicky řapíkům listů lodyžních čili pochvám. Není tomu však tak u všech druhů rodu Helleborus. H. Kochi Schiff. ukazuje zcela rozdílnou metamorfosu listů na jedné a téže rostlině. U hořejších listů redukuje se řapík a jako listeny zůstávají pak modifikované čepele, tudíž druhý článek listový. Kališní lístky podobají se zdánlivě úplně kalichu druhů dříve uvedených, leč morfologicky rovnají se čepeli a nikoliv pochvě, jak dokazují vzácně se objevující přechodní tvary, když kališní lístek mění se v tvar úplně shodný se zmíněnými listeny. Jest zajisté nejvýš pozoruhodno, že v tomtéž rodu vzniká kalich u některých druhů z pochvy, u jiných z če- pele. Vidíme tu úzkou souvislost s listeny. U H. foetidusL.a jiných abor- tujescepelalistemcet kalich pozůstávajíi z pochvy; WE ocHoSeuti: abotvtuje pochva (resp. ji odpovida- Ho a) al stemce a. kalich. jsou tvorenyv čepelí: U druhů rodu Cíematis a Acomtum jsou lodyžní listy bezpoševné. Druhy rodu Delphintum chovají se nestejně; u některých schází pochva vůbec, D. fissum W. K. má však veliké, poněkud nadmuté, dokonale ob- jímavé, otevřené pochvy. Zřetelné, otevřené pochvy bez poševních oušek jsou taktéž vytvořeny u druhů rodu Aguilegia. V čeledi Magnoliaceí jsou pochvy vyvinuty u rodu Magnolia, u níž bývají však poměrně krátké, prodlužují se však v mohutnou, kol do kola srostlou ocreu (botku), která později se roztrhává ve dvě polovičky vzhledu velikých přirostlých palistů a dosti záhy opadá. Obr. 16 na tab. I. znázor- ňuje mladý list druhu Magnolia tripetala L. s ještě uzavřenou ocreou; obr. 17 předvádí na vnější straně roztržený stipulární útvar téhož druhu v pozdějším stadiu. Ježto část poševní jest stejně jako botka blánité konsistence a má jen uprostřed silné, zelené žebro, jež pokračuje pak dále jako řapík listový, zdá se na první pohled, že jsou u Magnolie vyvinuty palisty a nikoliv pochvy. PRaxrL !) podotýká však zcela správně, že listy Magnolieí jsou opatřeny poševní částí, která v pupenu se zdvihá nad inserci. 1) Prantl, Magnoliaceae, Engler-Prantl, Famil. III. 2 (1891), str. 13. XXVI. 10 U Liriodendron tulipifera L. jest vlastní část poševní redukována na 8, takže zbývá jen silně vyvinutá část ligulární. Magnolieae chovají se tudíž obdobně jako rod Caltha. U Berberidaceí jest vytváření pochev rozšířeným zjevem. Známá Mahomia agnifohum L. má dosti velikou, pravidelně však celý obvod lodyhy neobjímající pochvu. Postranní větévky dřišťálu (Berberis vulgaris L.) počínají větším počtem šupin, které obalují a chrání pupen v době zimní. Následuje pak několik hstů přechodních, jež mají tvar pochev s malými čepelemi, které jsou'od oněch, zřetelně odčlánkovány. Bochvas'která již na: těchto listech není veliká, stává se na listech dokonale vyvinutých velice malou, jest však zřetelně odčlánkována a mívá po každé straně jemný šídlo- vitý aneb niťovitý, odstálý cíp, který není však bez vyjímky vyvinut. Na jednotlivých listech lze nalézti zřetelnou ligulu ve tvaru nizoučkého, blánitého hgulárního lemu. Jsou tudíž listy Berberis vulgaris typicky dvou- článkové, ač první článek jest vzhledem k druhému jen nepatrných rozměrů. PRaxrL (I.c. p. 70——71) charakterisuje stipulární útvar Berberidaceí následovně: „Die Scheide der Laubblátter ist nur bei den meisten Arten von Leontfice ausgebreitet; sie setzt sieh hier, sowie bei Berberis und den Stengelbláttern von Epimedium, in 2 kleine Nebenblátter fort, verlángert sich an den Grundbláttern von Epřmedium und an den unteren Stengel- bláttern von Podophyllum Emodi Wall., sowie bei Nandina zu emmer Haut auf der Oberseite des Blattgrundes; an den Grundbláttern von Podophyllum umschlieBt ste bis auf eine schmale Spalte die Knospe; an den Stengel- bláttern von Podophyllum, sowie bei Diphylleia, Jeffersoma und Achlys erfahrt ste nur ganz geringe Entwickelung.“ K tomuto citátu dlužno dopliniti, že zmíněné „palisty“ představují modifikovaná poševní ouška a že t. zv. „Haut“ jest útvarem ligularním. Jak z typických pochev vznikají palistům podobné útvary, lze dobře sledovati v malé čeledi Melianthaceae, kterou spojují někteří autoři (tak ku př. Brxrnam a HookeR, též BarrLox) s velikou čeledí Sapindaceí. Rod Greyia má vesměs typické pochvy, tak nalézáme u nádherné Gr. Sutherlandi H. X H. z Kapska jednoduché, dlouze řapíkaté čepele, řapíky přecházejí pak na spodu v zřetelné, objímavé pochvy. Pochvy ty nemají oušek po- ševních, jsou však v úzkém kruhu po krajích bledé a blánité. Podobně jsou vytvořeny objímavé pochvy 1 u všech ostatních druhů rodu Greyia; dle GoRcka!) mívají skoro ouškovitě vytvářené kraje. U rodu Bersama jsou pochvy opatřeny malými ligulami, které GoRckE nazývá intrapetiolarními palisty. U samotného rodu Melianthus nalézáme u většiny druhů (sekce Diplerisma) volná poševní ouška anebo (dle GuR- CKA) po zániku části poševní volné kopinaté aneb více méně šídlovité pa- 1) Gůrcke, Melianthaceae, Engler-Prantl, Famil. III. 5, str. 375. XXVI. 11 listy, pouze u Melianthus major L., srůstají poševní ouška ve velikou, kopi- natou ligulu, která bývá delší než vlastní pochva; její 2 silné nervy pouka- zují na původ ze 2 oddělených lístků. Posledně jmenovaný druh klade se vzhledem k vytváření útvarů palistových do zvláštní sekce, nazvané Eumehanthus. Většina autorů, tak GouRckE, ExcLER, GrLuck, VELENovský a j. po- važují celý palistový útvar druhu Melianthus major, který dosahuje až 10cm délky, za mtrapetiolární palist. Ze srovnání s ostatními zástupci čeledi Mehanthaccí lze však jasně viděti, že u tohoto druhu jest vlastní pochva jen slabě, za to však ligulární část neobyčejně silně vyvinuta. V čeledi Saxifragaceí scházejí někdy útvary stipularní vůbec, jindy jsou opět vyvinuty zřetelné pochvy, které nesou nezřídka velká poševní ouška anebo 1 liguly. ExcrER!) označuje poševní ouška Saxifragaceí jako „nebenblattartige Auswůchse der Blattscheide“. Veliké pochvy mají ku př. druhy rodu Bergemia; pochvy ty jsou do- konale objímavé, avšak otevřené a opatřené velikými poševními oušky. U některých druhů jsou poševní ouška pravidelně volná a jen abnormně splývají v ligulu, u jiných druhů nalézáme normálně veliké liguly. Ne- zřídka pozorujeme na tomže jedinci všeho druhu přechody mezi volnými poševními oušky a velikými jazýčky. Tím způsobem demonstrují druhy rodu Bergema vznik lguly neobyčejně jasně a přesvědčivě.. Na květních stvolech Bergenií nalézají se často blánité. velké šu- piny (tab. III. obr. 10, 11), jež se rovnají pochvám. Jejich kápovitá, volná špička odpovídá ligule, jak vidíme z té okolnosti, že za ní ze hřbetu šupiny vyniká často malá, zelená, rudimenterní čepel. Také některé druhy rodu Ribes mají na basi řapíku malé, polo- objímavé pochvy, o nichž bude ještě později řeč. U Třarella cordifolia L. (a ještě některých jiných Saxifragaceí) mají přízemní listy malé pošvičky s blánitými, špičatými, volnými cípy (pošev- ními oušky), kdežto útvar stipularní u listů lodyžních podobá se krátce přirostlým, brvitým palistům. Ve veliké čeledi Rosaceí jsou pochvy často vyvinuty, vlastní část poševní bývá však zhusta u listů dospělých velice zkrácena, poševní ouška pak dlouhá a veliká, takže se celkový útvar stipularní prasesentuje jako t. zv. „„přirostlé palisty“. Častěji redukuje se část poševní až na ©, a po- ševní ouška jeví se pak jako volné palisty. Šupiny obalující přezimující pupeny, rovnají se pochvám, čepel schází buď úplně anebo jest vyvinuta jako rudiment v podobě špičky nebo zoubku. Přízemní listy a někdy 1 nejdolejší listy lodyžní mívají zhusta zřetelné pochvy, kdežto na listech lodyžních bývají buď volné anebo krátce přirostlé palisty (poševní ouška). Zhusta lze konstatovati dimorfism aneb 1 trimorfism palistových útvarů, odpovídající jejich bilogické funkci. 1) Engler, Saxifragaceae, Engler-Prantl, Famil. IIT. 2 a (1891), str. 41. XXVI. 12 Typické pochvy bez poševních oušek jsou celkem vzácné, velice krásně jsou na př. vyvinuty u Hagema abyssimica Wild. (tab. II. obr. 1). Listy stromu toho mají veliké lichozpeřené čepele, při čemž lze pozorovati mezi normálními jařmy druhá, o mnoho menší, někdy 1 zakrnělá. Veliká pochva jest na vnější straně hustě huňatá a jde pravidelně až k samé čepeli, takže zde vidíme typicky dvoučlánkový list. Někdy, ač vzácněji, vsunuje se mezi pochvu a čepel krátký řapík. Také přízemní listy u Geum urbanum L. mají zřetelné pochvy bez oušek, súžující se zvolna v řapík, kdežto listy lodyžní mají veliké, krátce přirostlé, listovité palisty, které se podobají dolenímu listovému jařmu. Waldsteinta trifoha Roch. má dlouze řapíkaté přízemní lsty; její dlouhé žlabovité řapíky přecházejí na basi v dokonale objímavé, po kraji odstálé, brvité, malé pochvy bez poševních oušek. Podobně jest tomu 1 u Waldsteima geoides Wild., jejíž přízemní listy mají sice ma eva v 'Salk z mejte iné (pro chov voje zanet. OE 1 1p05 enim oušek kdežto náa-kvetowucich body hiách na 162 ajs7e krátce přirostlé palkusstv Tento dimorfism palistových útvarů jest zvláště pozoruhodný, ježto ukazuje, že t. zv. přirostlé palisty odpovídají pochvám s oušky, která se teprve druhotně vytvářejí. U Waldsterma nelze naprosto předpokládati, že typické pochvy přízemních listů vznikly z přirostlých palistů. Pozoru- jeme však u celé řady Rosaccí, jak se vlastní část poševní pozvolna zkracuje a poševní ouška zveličují, až konečně pochva zbývá jen jako rozšířená base řapíku, ku které přirůstají poševní ouška jako t. zv. palisty. Též Rosa stmplicifolha Salisb. má dle LuBBocka!) pouze pošvitě roz- šířené řapíky, poševní ouška, jež se objevují pravidelně u rodu Rosa, nejsou však vytvořena. Metamorfosa pochvy neděje se však vždy právě naznačeným způ- sobem. U Avuncus silvester Kostel. mají nejdolejší listy lodyžní pošvitě rozšířené řapíky, tyto pochvy redukují se pak postupně u následujících listů, ouška poševní však nevznikají, takže prostřední a hořejší listy lodyžní nemají vůbec stipularních útvarů přisedajíce přímo bezpoševným řapíkem k lodyze. V obsáhlém rodu Potentilla mají pahsty zřejmě ráz poševních oušek a nejsou nikdy (aspoň na přízemních listech ne) úplně volné. Tu. Worr“) charakterisuje ve své klassické monografii stipulární útvar rodu Potentilla takto „„Alle Potentillen besitzen am Grunde ihrer Blattstiele zwei einfache Nebenbláttchen, welche meistens mit ihrem unteren Teil, wenigstens bei den Grundbláttern, dem Blattstiel jederseits mehr oder weniger lang an- gewachsen sind, oben aber in freie Ohrchen auslaufen. Manchmal sind die VEUDADOTCk CSP L94 *) Th. Wolf, Monographe der Gattung Potentilla, Bibl. Botan. Bd. XVI. (1908), str. 20. XXVI. 13 dussern Ránder auch unter sich verwachsen, so dal sie eine lángere oder kůrzere stengelumfassende Scheide bilden.“' Uzavřenou (válcovitě srostlou) pochvu má na př. Potentilla fvruticosa L., u níž se pochva prodlužuje v botku (ocreu), nač již TyLeR!) a LuBBock?) upozornili. Tento autor praví: „The stipules are adnate to the edges of the pedestal, then guite free from the petiole, but connate along both edges, but to a far greater extent at the edges next the petiole, with two triangular free tips. They thus form an ocrea, much resembling that of Polygonum.“ Většina Potentill má však pochvy otevřené. Na kvetoucích lodyhách mochny jarní (Potentilla verna L.) a též jiných druhů nalézají se listeny, které mají buď rudimenterní čepel mezi velikými poševními oušky anebo představují pouze jednoduchou, šikmo uťatou, špičatou, dvoukýlnou, po krajích brvitou pochvu bez rudimentu čepele (tab. II. obr. 7, 8). Pochva ta jest nesouměrně dvoukýlná, silnější kýl vybíhá ve špičku pochvy, slabší padne stranou. Je-l u listenů vyvinuta rudimenterní čepel, má buď podobu jednoduchého, zubatého, přisedlého lístku uprostřed poševních oušek (tab. II. obr. 9) aneb jest vytvořena jako krátce řapíkatý aneb přisedlý, trojdílný lístek. Potentilla pbalustvis má však na všech listech pochvy bez po- stranních oušek. U blízce příbuzného rodu Fragaria jsou otevřené, objímavé pochvy s ostře kýlnatými zašpičatělými poševními oušky (tab. II. obr. 2—4). Šupiny jahodníku ananasového (Fragaria virginiana x chiloěnsis) nesou ve výkrojku špičatých poševních cípů buďto niťovitý rudiment čepele (tab. II. obr. 5) aneb malý, trojený lístek, při čemž však poševní ouška předčí velikostí vlastní pochvu (tab. II. obr. 6). Sibaldia cuneata Horn. má vysoce přirostlé, dokonale objímavé palisty, tudíž zřetelné pochvy s volnými poševními oušky. U rodu Prunus nalézají se na vyvinutých listech často volné, někdy 1 poloúžlabní palisty. Avšak 1 tyto palisty představují jen samostatná poševní ouška, jak dokazují přezimující pupeny. Pupeny ty počínají se jednoduchými šupinami, které se rovnají pochvám a teprve později tvoří se poševní ouška jako dva malé zoubky, mezi nimiž bývá zhusta třetí zoubek — rudiment čepele. Průběhem dalšího vývoje redukuje se značně poševní část, vyvíjí se pochva a zveličují se poševní ouška, která pak už jen na spodu souvisejí se súženou basí čepele, až konečně, po úplném zániku pochvy, stávají se zcela volnými. Podobný postup lze sledovati 1 na druzích rodu Sorbus. Vysoce zajímavé přeměny palistových útvarů vykazuje A/chemilla vulgaris L., která má na nejdolejších listech lodyžních uzavřené (válcovitě srostlé) pochvy, na dalších listech vytvářejí pak pochvy stranou, či spíše 1) Tyler, The Nature and Origin of Stipules p. 44 (1897). 2) Um bb.ock, Ic..p. 222. XXVI. 4 proti čepeli, veliké zubaté laloky (vnější hgulu). Srostlá pochva se postupně zkracuje, lalok stojící proti čepeli se ještě zveličuje, nabývá charakteru listu a tvoří zvonovitý pohár, který se na hořejších listech rozděluje ve 2 ploché polovice, které stojí po úplném abortu vlastní poševní části v jedné rovině s čepelí, s níž také v listenech v jedno splývají. Zvláště nápadné jsou tyto zelené, assimilující vnější liguly na válco- vitých, uzavřených pochvách druhu A/chemnlla speciosa. U Leguminos nacházíme sice zhusta volné, postranní palisty, v čet- ných případech lze však ještě dokázati, že palisty ty představují oddělená a samostatná poševní ouška. Pozorujeme-li ku př. na jaře z pupene se vyvíjející Trifoltum medium L. (tab. III. obr. 1), vidíme, že lodyha začíná s větším počtem jednoduchých šupin, které sloužily k ochraně pupenu. Rovnají se morfologicky jedno- duchým pochvám (obr. 2) a teprve později stávají se zářezem špičky krátce dvoulaločné; ve výkrojku bývá rudiment čepele buď jako krátká špička (obr. 3) anebo častěji jako přisedlý aneb již krátce řapíkatý, drobounký, trojčetný lístek (obr. 4). Na to prodlužuje se řapík a současně se i zveličuje čepel. Pochva roste také ještě do délky, avšak 1 její ouška prodlužují se v protáhlé cípy. Jednoduché šupiny jsou poloobjimavé, pochvy s rudimen- terní čepelí objímají však dokonale, zdají se dokonce rourkovitě srostlé, ač ve skutečnosti jsou otevřené. Jest zajímavo, že jsou úplně lysé, kdežto pochvy nesoucí již větší čepele, jsou chlupaté. U vyvinutých, dlouze řa- píkatých listů nalézáme sice pochvy také, ale s velikými, volnými pošev- ními oušky, pročež celý tento palistový útvar bývá označován jako „při- rostlé palisty“. U Trifolium vubens L. však, které nemá řapíků anebo jen zcela kratičké, činí palistový útvar dojem zcela typických pochev s oušky. Poševní ouška jsou zde ostatně o mnoho menší než vlastní pochva. U Baptista austvahs R. Br. počínají se lodyhy šupinami, které jsou typickými, dokonale objímavými pochvamy, jež nesou ve výkrojku mezi po- měrně malými, volnými špičatými oušky drobounkou, rudimenterní, tro- jenou čepel (tab. III. obr. 6). Následující listy mají čepel již větší, ale ještě takřka přisedlou a značně větší poševní ouška (tab. III. obr. 7), vlastní část poševní se však postupně zkracuje (obr. 8). Vyspělé, řapíkaté listy jsou úplně bezpoševné, poševní ouška zjevují se však jako velké, volné palisty (tab. III. obr. 9). U této rostliny jest tudíž vznik palistů z poševních oušek a postupná redukce a konečná abortace pochvy velmi pěkně znázorněna. Podobně chovají se však 1 četné jiné Papilionaceae. U druhů rodu Thermopsis bývá nízká pochva na basi krátce srostlá, později vyvíjejí se (podobným způsobem jako u Baptista) velká, zelená, assimilující palistová křídla. U G/veyrrnza uralensis Tausch a Desmodium concinnum O1. (tab. V. obr, 5, 6) nalézáme ve formaci šupin přechody k lodyžním listům, které sestávají z jemné, bledé, dvoucípé části poševní a z přímo přisedající rudi- menterní čepele. Zobrazen jest případ (obr. 5), kde čepel má větší konečný XXVL 15 lístek, od kterého jest jeden lístek jediného jařma oddělen, kdežto druhý jest naznačen malým lalokem a vyniklým nervem. Později redukuje se část poševní postupně až na 0 a lichozpeřené vyvinuté listy s 5 aneb s 4 jařmy lístků mají palisty vytvořené z volných a zveličelých poševních oušek (obr. 6). Někdy zůstává však 1 u vyvinutých listů poševní část zachována, tak na př. u Lupinus Burkei Wats. (tab. III. obr. 5). Stipularní útvary Polygonaceí byly již tolikráte předmětem samo- statných úvah, že by bylo zbytečno na tomto místě se jimi podrobně zabý- vati. Ocree aneb botky, jež jsou v této čeledi rozšířeny, jsou prodloužením (a tudíž součástí) pochvy, stává se však často, že se vlastní část poševní (zvláště u hořejších lodyžních listů) silně redukuje anebo docela abortuje, takže vzniká pak úžlabní ocrea. Botky Polygonaceí — jako ocree vůbec — vznikají congenitálním splynutím volných cípů poševních. Často nabývají velikých rozměrů, někdy jsou však jen slabě vytvořeny, ač vlastní poševní část jest zřetelná a dosti velká, u některých zástupců Polygonaceí, tak na př. u rodu Eriogonum nacházíme konečné typické pochvy bez botek 1 bez po- ševních oušek. Nemůže býti tudíž pochybnosti o tom, že ocree jsou částí pochvy. O poševních útvarech tropických čeledí Piperaceae a Dilleniaceae pojednám podrobně na jiném místě. Avšak 1 mimo uvedené čeledě setkáváme se leckde u rostlin dvou- děložných se zřetelnými pochvami, tak zvláště v čeledích Gentianaceae, Cistaceae, Vitaceae, Nymphaeaceae, Epacridaceae a j. V čeledi Čistaceí jsou buď postranní, volné palisty vyvinuty, anebo také scházejí. J. LuBBock ukázal však, že více druhů rodu Ctstus, které nemají palistů, jsou opatřeny zřetelnými pochvami. Nejsilněji jsou tyto pochvy vyvinuty u Ctistus vaginatus Ait. Dle monografie GrRosskRovy“) náleží však tento druh k Cřstus symphvtifolhus Lam., jehož řapíky jsou charakterisovány jako „„petioli basi 7n vaginam amplam connati“. Také Cistus ochreatus Chr. Smith má prodloužené, válcovitě srostlé pochvy. O Gentianaceích udává se všeobecně, že jsou bezpalisté, Gira*) po- dotýká pouze: „„Nebenblátter fehlen, doch finden sich sehr háufig stark hervortretende Verbindungslinien der Blattinsertionsstellen.“ Nalézáme ovšem v této čeledi typy, jichž listy nemají palistů ani pochev, tak zvláště Chlora, Ervthraea a j. U některých rodů jsou však vyvinuty velice typické pochvy, tak hlavně ve skupině Menvantheae, kde nalezl jsem pochvy u všech mnou ohledávaných rodů (Menvanthes, Limnanthemum, Villarsia, Nephrophvl- hdium). 1) Grosser, Cistaceae, Engler's Pflanzenreich IV. 193 (1903), str. II. 2) Gilg, Gentianaceae, Engler-P1antl, Famil. IV. 2 (1895), str. 51. XXVI. 16 Vachta třílistá (Menvanthes trifoliata L.) má značně veliké, dokonale objímavé, avšak otevřené pochvy, které jsou z největší části blánité a v do- lejší části poněkud nafouklé. Kraje pochev jsou v mládí značně přes sebe stočeny; od řapíku jsou kápovitou volnou špičkou (malou ligulou) zřetelně odlišeny. Limnanthemum nymphaeoides L. má z části velmi dlouhé řapíky, jež nesou na spodu dokonale objímavé, otevřené pochvy. Na první pohled se někdy zdá, jako by to nebyly pochvy, nýbrž přirostlé palisty, ježto jsou u této vodní rostliny vyvinuta nezřídka krátká poševní ouška a ježto celá pochva (až na úzký střední pruh) jest neobyčejně tence blánitá. Zjev tento jest ostatně u pochev vodních rostlin velice rozšířen (srovn. str. 7). Swertia perennis L. nemá sice tak zřetelné pochvy jako uvedené rody z oddělení Menvantheae, za to však nalézáme přece u spodních listů lo- dyžních řapíky, které přecházejí v malé, avšak často celý obvod lodyhy objímající pochvy. Na následujících listech rozestupují se však kraje pochev a ploché řapíky jsou na basi sotva znatelně rozšířeny. U statného hořce Gentiana lutea L. mají dolejší listy dosti dlouhé na basi trubkovitě srostlé pochvy, které se pak postupně na hořejších listech, zkracují. V čeledi Nymphaeaceí nalézáme zhusta pochvy s volnými cípy pošev- ními aneb 1 s ligulami. V čeledi Vitaceí objevují se sice po výtce volné postranní palisty, které představují však v šupinách, jimiž lodyhy začínají, podobně jako u Leguminos a Rosaceí, poševní ouška na vyvinuté vlastní pochvě a teprve později, po zániku této, nabývají podoby samostatných palistů. Ostatně u rodu Leea jest i na dospělých listech poševní část zachována. Některé Epacridaceae vyznačují se jednoduchými listy, které na spodu pošvitou částí celý obvod lodyhy dokonale objímají. Pochva není ovšem od vlastní čepele ostře odlišena, v čemž se shodují s četnými rostli- nami jednoděložnými. Tyto příklady zajisté dostačí jako doklad, že 1 u rostlin dvouděložných pochvy a dvoučlánkové listy jsou v nejrůznějším příbuzenstvu zastoupeny. Bylo by ovšem možno připojiti ještě mnoho jiných příkladů; také ocrea rodu Platanus, kornoutovité palisty některých Moraceí, objímavé a vy- trvávající palisty Begoniaceí poukazují ještě na souvislost těchto útvarů s pochvami, kdežto u některých Composit (druhy rodu Senecio a j.) jsou © vytvořeny 1 na dospělých listech zřejmé, veliké pochvy. XXVI. 17 Většina rostlin dvouděložných má ovšem listy bezpalisté anebo takové palisty, které nelze již přímo převésti na jejich původní tvar, poševní ouška. Z analogie s případy svrchu uvedenými, dále s rostlinami jednoděložnými a nahosemennými lze však s největší pravděpodobností usuzovati, že 1 tyto palisty povšechně se odvozují z pochev; jen v ojedi- nělých případech vznikly snad z pseudostipul. Pro rozřešení tohoto problemu jsou zvláště ony typy důležité, u kterých lze zřejmě dokázati, že jejich řapíky vznikly z pochev. Takovéto zdánlivě jednoduché listy dlužno se stanoviska fylogenetické morfologie označiti jako dvoučlánkové, řapík odpovídá prvnímu článku, pochvě, čepel potom druhému článku listovnímu. Zvláště ve větvích vyrůstajících z jara z odpo- čívajících a přezimujících pupenů nalézáme často první článek listový v pů- vodní podobě, kdežto na listech vyvinutých jest redukován řapík. Tyto Šupiny a následující přechodní listy byly u četných druhů opětovně popsány, aniž by jim však po výtce byla věnována patřičná pozornost. Vyskytují se ku př. v čeledích: Ericaceae, Saxifragaceae, Cornaceae, Caprifolaceae, Aceraceae, Sapindaceae (Hippocastanaceae), Oleaceae, Juglandaceae (Carva) a jiné. U koňského kaštanu (Aesculus hippocastanum L.) byly tyto zajímavé šupiny a přechodní tvary k listům již v roce 1827 A. P. Dr CaxpozLEm! podrobně zobrazeny, v novější době pak zvláště LupBockem a VELENOvSKÝM popsány. Zimní pupeny počínají se větším počtem širokých šupin, z nichž zevní jsou tmavě hnědé a hojným pryskyřičným sekretem celé lepkavé. Na tyto šupiny (tab. II. obr. 10, 11), jež jsou nahoře zaobleny a jež se rov- nají pochvám, následují často přechodní listy, které sestávají z Široce čár- kovité, bledé pochvy a přímo přisedlé rudimenterní čepele. Pochva tvoří dvě postranní, volná, zaoblená ouška, přisedlá čepel sestává buď z 5 krátkých úzce čárkovitých cípů anebo též z 5 malých, ale jinak normálně vytvořených a assimilujících lístků (tab. II. obr. 13). Přechodní listy jsou tudíž typicky dvoučlánkové a upomínají na primarní listy anebo šupiny z brachyblastů Gingko biloba Salisb., které mají taktéž místo řapíku pochvy se 2 postran- ními oušky, jak již LupBock, VELENovský a SPREcHER pozorovali. U Aesculus ztrácejí se poševní ouška a pochva pojednou, a místo ní nastupuje pak dlouhý, oblý řapík, ve kterém by zajisté nikdo na první pohled nehledal přeměněnou pochvu! Někdy vyskytují se však i různé tvary přechodní, tak ku př. čepele se široce žlabovitým řapíkem a malými postranními oušky. Podobnou metamorfosu shledáváme též u Ribes vubrum L., jak VrLENovský (1. c. p. 513—514) podrobně vylíčil a zobrazil. VELENovskÝ po- kládá prodlouženou pochvu za řapík s dlouhými, přirostlými palisty, vzhledem k obdobným případům jiným pojímám ji však jako původní tvar palistových útvarů, t.j. pochvu, která se mění u dospělých listů v tlustý, na spodu jen nepatrně pošvitě porozšířený řapík, 1) Aug. Pyr. De Candolle, Organographie végétale, tab. 20 (1827). Rozpravy: 0ROGAXA LLC: 26- o XXVI. 18 U Cornus Mas L rovnají se první šupiny zimních pupenů taktéž pochvám, které teprve později nesou malou čepel (tab. II. obr. 14—16). Konečně redukují se pochvy na krátké řapíky, jaké nalézáme u dospělých listů lodyžních (tab. II. obr. 17). Obdobné pochvové řapíky mají dle pozorování VELENovskéHo 1 rody Rhododendron a Ledum, při kterých však často již první šupiny paper zakončují v malou špičku, odpovídající rudimentu čepele. U rodu Acer nalézáme zcela analogické útvary listové jako u Aesculus. Na tab. V. obr. I jest zobrazena vyvíjející se větévka ze zimního pupenu klenu (Acer Pseudoplatanus L.), která nese nejdříve více párů šupin zne- náhla se prodlužujících, v dekussovaném postavení (tab. V. obr. 2, 3). Zvláště zajímavé jsou však opět listy přechodní (obr. 4), které sestávají z blánité pochvy, na spodu objímavé, tvořící větší anebo menší ouška (nikdy však tak veliká jako u Aesculus!) a z malé, zelené, laločnaté čepele. Pozoruhodno jest, že na tyto typicky dvoučlánkované přechodní listy ná- sledují náhle normální lodyžní listy s dlouhým, oblým řapíkem. Nejvýš zajímavý jest vývoj listu na zimních pupenech jasanu (/ra- xinus excelstov L., tab. IV.). Pupeny ty jsou obaleny jednoduchými, více méně kýlnatými šupinami, které jsou buď celokrajné anebo častěji na špičce krátce dvouzubé neb dvoulaločné a mezi těmito maličkými pošev- ními oušky sedí pak rudiment čepele (obr. 1, 2). Někdy jsou šupiny ty i nepravidelně dvoulaločné (obr. 3). Rudimenterní čepel jest na následu- jících párech šupin velmi nestejně vyvinuta a od bledé pochvy již zelenou barvou rozlišena. Malá, zakrslá čepel sestává buď jen z jediného jařma (obr. 4) anebo již ze dvou malých jařem lístků (obr. 7). Poševní ouška jsou dosti veliká, špičatá a nezřídka se přímo k jejich kraji jako pokračování připojuje polovice nejdolejšího jařma (obr. 5, 6). Že příslušná část vroubící výkrojek pochvy jest povahy čepelové, plyne nejen ze zelené její barvy, nýbrž 1 z konsistence, nervatury a zubatosti. Nezřídka se však vyvíjí 1 druhá polovice tohoto nejdolejšího, s pochvou splynulého jařma, při čemž ovšem poševní ouška jdou stále ke střednímu nervu těchto lístků a to tím způsobem, že vybíhají a srůstají s jejich hřbetem, takže se zdá, jakoby nově doplněná polovice lístků byla duplikaturou stávajícího útvaru na horní straně. Tyto cípy poševní srostlé se hřbetem prvních lístků znázorňuje obr. 8a 12. Někdy se vyvíjí úplný lístek jen po jedné straně pochvy (obr. 7). Velice zřídka nalezají se prodloužené pochvy bez poševních oušek a s jednoduchou čepelí (obr. 9). Listy toho druhu dokazují, že poševní ouška jsou již druhotným útvarem, ježto brzo se objevují, brzo opět schá- její. Hojnější jsou takové tvary, jaké vyobrazuje obr. 10 a 11. Pozoru- hodné jsou však zvláště ony typy přechodních listů, jež jsou charakteriso- vány široce čárkovitými pochvami, vybíhajícími v dlouhá poševní ouška, při čemž čepel tvoří přímé pokračování poševních cípů, odlišuje se však barvou, nervaturou a zubatým krajem (obr. 14, 16; obr. 15 představuje mladý, ještě nerozvinutý přechodní list). Jindy opět vybíhají poševní ouška ZSOVATM 19 na hřbet lístků prvního jařma (obr. 12, 13). Oba tyto typy jsou spojeny růz- nými modifikacemi přechodních listů. Za odvozený pokládám druhý typ těchto listů, při nichž pochva vý- bíhá na rub lístků a sice na střední nerv. Tvary s čepelí přímo se připoju- jící k pochvě, jsou primitivnější, ježto tu nestává tak ostrého odhraničení obou článků listových. Mladý list tohoto typu (obr. 15) upomíná poněkud na listy mnohých monokotyl. Vřeteno listové tvoří se taktéž až druhotně a sice z úžené base lístků, jak na přechodních listech lze pozorovati (srvn. obr. 16, 8, 12, 13). Dospělé listy jasanové mají, jak známo, tenký řapík, který ovšem postal přeměnou popsané pochvy. Také u černého bezu (Sambucus nigra L.) počínají se pupeny šupinami, které LupBock!) pokládá za homologické s listovými řapíky; správněji ře- čeno, rovnají se obojí pochvám. První pár šupin sestává z nízkých, troj- hranných, krátce srostlých, kýlnatých šupin (tab. V. obr. 13), druhý pár ze šupin značně protáhlých, jinak podobných, které však pravidelně již mají rudimenterní čepel (tab. V. obr. 14). Poševní ouška nejsou vyvinuta. Dospělé listy nemají pochev, inserce řapíků vstříčných listů jest však spo- jena vyniklou linií, na které se nacházejí často v nestejném počtu malá nektaria anebo lístečky. Útvary tyto byly velice různě vykládány. PourseN?) považuje je za trichomové emergence, K. Frrrscnu*) přijímá na základě svých pozorování na bujných výhoncích Sambucus nigra, že se rovnají většímu počtu palistů, VrrENovský“) kloní se opět k názoru, že jsou to rozdělené palisty. Dle U. DammrRa?*) nalézají se u černého bezu extrafloralní nektarie různé hodnoty morfologické a sice: 1. přeměněné palisty, 2. přeměněné úkrojky druhého stupně; 3. přeměněné zoubky čepele a konečně snad ještě 4. výrůstky (excrescence) kmene. Že nektarie ty, které jsou ovšem v každém případě stejné hod- noty morfologické, nemohou býti povahy palistové, vyplývá již z těchto důvodů: 1. Často scházejí vůbec a jejich výskyt dlužno všeobecně označiti jako nepravidelný. 2. Na zimních pupenech jsou řapíky přeměněny v pochvy, které nemají jednoduchých ani rozdělených poševních oušek. 3. Objeví-li se nektaria ta v úhrnném počtu 4 (po 2 na obou stranách mezi oběma řapíky), činí ovšem dojem palistů, a to vzhledem k svému po- p Eubibrocik7 c. p: 224 2 Poulsen, Om nogle Trikomer or Nektarier, Vidensk. Meddel. frůá den naturhist. Foren. i Kjýbenhavn, str. 265—267 (1875). 9) K. Fritsch, Ueber die Eigentůmlichkeiten auBerordentlich ůúppig entwickelter SchoBlinge des schwarzen Hollunders, Oesterr. Bot. Zeitschr. XXXIX. (1889), str. 214—217, a v Engler-Prantl, Famil. IV. 4 (1891), str. 157. 5) Velenovský, Srovnáv. morfolog. UI. díl. Š) U. Dam mer, Die extrafloralen Nectarien an Sambucus nigra, Oesterr. Bot. Zeitschr. XL. (1890), str. 261 —264. XXVI. 20 stavení. Jejich úhrnné číslo jest však velice variabilní, nalezneme všechny hodnoty mezi 0—12, což právě dokazuje, že to ne- mohou býti ani přeměněné, ani rozdělené palisty. Často jsou také nektaria vedle sebe stojící nestejně velká, nezřídka nalezneme jediné nektarium postavené přísně interpetiolarně. 4. Jak DammkR podotýká, objevují se vedle nektarií, jež má za pře- měněné palisty, úplně analogické útvary též na listech černého bezu a to předně na basalní části peřených lístků, za druhé na basi konečného lístku a konečně na spodu čepele stopečkatých postranních úkrojků. Netřeba podotýkati, že všechna tato nektaria jsou stejného morfologického vý- znamu. 5. K. FrRrrsen nazývá „die kleinen lineal-lanzettlichen nebenblatt- ahnlichen Gebilde, welche nicht selten an der Basis der einzelnen Blatt- fhedern anzutreffen sind“, střpellami aneb palístky. Jsou pravidlem stejně vytvářeny s domnělými palisty, jejich počet a postavení jest však velice variabilní. Někdy stojí po dvou na basi každého jařma listového, tak zvláště na bujně rostoucích výhoncích. Nalezneme ku př. ale 1 následující variace: a) jen 2 nektaria na spodu prvního jařma; b) střídavě po I nektariu u prvního a druhého jařma; c) po 2 nektarich při všech 3 jařmech listových; d) u prvního jařma 1 nektarium, u druhého 2, atd. Tato variace dokazuje právě, že útvary ty nemají nic společného s útvary stipularními.!) Jest známým faktem, že na kraji listu (případně pochvy) mohou se tvořiti zoubky, které se nezřídka mění v žlázy aneb ne- ktarie, někdy také v úkrojky listové. Útvarům toho druhu rovnají se právě domnělé „palisty“ a „„palístky“ rodu Sambucus. Jest pak ovšem pochopi- telno, že se objevují buď na kraji řapíka (vlastně redukované pochvy) stejně jako na čepel. V celé říši rostlinné nenalézáme palistů, které by se tak chovaly jako nektaria rodu Sambucus. Jest samozřejmo, že stejným způsobem vykládati dlužno 1 palistům podobné, více méně v nektaria přetvořené útvary u jiných druhů rodu Sambucus. © Derprvož) pojímá však extrafloralní nektarie u Sambucus racemosa L. za přeměněné palisty. Stopečkaté aneb přisedlé žlázy kaliny (Viburnum Opulus L.) jsou s nektariemi rodu Sambucus homologické; vidíme tu, možno-li, ještě jasněji než u černého bezu, že žlázky ty nemohou býti na žádný způsob útvarem stipularním. Poučné jest opět studium zimních pupenů, které byly již LusBockem podrobně popsány. Pupeny ty počínají se párem krátkých, srostlých šupin polokožovité konsistence, které pevně obalují celý pupen :) K. Fritsch (l. c. p. 214) praví: „„Was die Nebenblátts: anbelangt, so sind dieselben bei Sambucus migra L. bekanntlich nur ausnalmsweise, wenn auch nicht selten, entwickelt.““ 9 2% Delpino, Contribuz. alla storia dello sviluppo del regno vegetale, vol. IV. p. I.p. 27 (1880). XXVI. 2 a teprve při dalším růstu se roztrhávají obyčejně od předu do zadu. Násle- dující pár šupin (tab. V. obr. 11) jest blánitý, bledý, v dolejší části trubko- vitě srostlý, v hořejší volný, s poodstálými, zaoblenými cípy. Někdy mají tyto šupiny, odpovídající pochvě, na konci nepatrný rudiment čepele. Na ně následují již obyčejně normalní, řapíkaté listy, které nemají pochev. Že řapíky těchto listů povstaly přeměnou pochev, dokazují přechodní listy, které se celkem vzácněji vyskytají a které sestávají z bledé pochvy a zelené malé čepele (tab. V. obr. 12). Na dospělých listech sestupují z base okraje čepelové po řapíku ve dvou řadách žlázy, stávající se postupně stopečkatými a přeměňujíce se v dolejší části řapíka často v ploché úkrojky. Nejčastěji bývá sice po každé straně řapíka po 2 žlázkách, které opětovně byly vyklá- dány jako palisty. Nelze však pochybovati o tom, že- tyto úkrojky 1 celkem pravidelně postavené žlázky jsou homologické se žlázkami výše na řapíku stojícími a tyto opět s přisedlými žlázkami na okraji listovém. Na tab. V. obr. 7 jest znázorněn list kaliny, který nese na basalní části řapíka 3 ploché cípy (úkrojky). z nichž jeden má však již válcovitě stluštělou špičku. Ná- sledují pak výše přechody ke stopečkatým nektaráím (obr. 8), pod samou čepelí dvě krátce stopečkaté žlázy a poblíž na okraji čepele dvě přisedlé. Netřeba připomínati, že nelze všechny tyto zřejmě morfologickou povahou totožné útvary pojímati jako palisty. Někdy se přeměňuje některý cíp v zelený, assimilující lístek, což ale nestojí v rozporu s morfologickou hodnotou těchto útvarů, jak jsme ji svrchu vylíčili. Obr. 9 znázorňuje list, který má 3 žlázky na okraji čepele a na basi řapíka 4 ploché cípy. Listeny pod květenstvím nemívají pravidelně žlázek. Pokusil jsem se, přivésti — ovšem jen ve hrubých rysech — ve shodu útvary stipularní s theorií anafytosní, při čemž mohl jsem uvésti jen několik vybraných příkladů a ve zhuštěné formě. Právě nejznámější a obecně roz- šířené rostliny skytají vděčný studijní material; v budoucnu doufám však studia svá rozšířiti pokud možno nejvíce. Až na některé čestné výjimky bylo právě v nejnovější době pramálo vykonáno pro obohacení našich vědomostí v tomto směru. (©) 6) ir- Obr. Ob: Obu; O bu. Obr. O br. Obr. Obr. Obr. Obr. Ob = olo: VÝKLAD TABULEK. Tabulka I. Přízemní hst Ranunculus vepens L. s blánitou pochvou, která jest částečně ploše rozprostřena. Pochva z listu ponořené formy téhož druhu. Uzavřená (srostlá) pochva s botkou u Calíha palustris L. Roztržená pochva a botka téhož druhu. Jiný st po roztržení pochvy a botky, ploše rozestřen. . Hořejší část pochvy u Calíha se zdánlivou ligulou, vzniklou z ocree, ze hřbetní strany. Poupě Calthy s nejhořejším listem lodyžním, v jehož úžlabí stojí volná botka (ocrea). . Příslušná ocrea, silně zvětš. . Hořejší lodyžní list Calthy se šikmě uťatou úžlabní botkou. Příslušná ocrea (k obr. 9), silně zvětš. . Pochva dolejšího, dlouze řapíkatého lodyžního listu upolínu (Tvollius cuvopaeus L.). Pochva jest uzavřená, v místech, kde jest srostlá, jest blánitý pruh, který pokračuje jako uzoučký lem po krajích pochvy. Kalich druhu Paconta pevegvina Mil. První 3 lístky kališní (a, d, c) se- stávají z bledé části poševní a zelené čepele, čtvrtý (d) jest pouze okončen špičkou, která odpovídá rudimentu čepele, následující (e, f) rovnají se pak pouze pochvě. Kališní lístek druhu Paeonta tenuifolia L., jenž sestává z pochvy a z úzce čárkovité, rudimenterní čepele (typický tvar viz obr. 18). 14—15. Jiné tvary kališních lístků téže pivoňky, na nichž čepel lstnatí, 0: EYE 18. 9) část poševní se však současně redukuje. Mladý list Magnolia tvipetala L. s útlou, uzavřenou pochvou a kol do kola srostlou botkou. Roztržená pochva a botka téhož druhu (pozdější stadium) v přiroz. vel. Normalní kališní lístek Paeonia tenuifolia L. Tabulka II. „ List ze stromu Hagenia abyssinica Willd. s velikou, na vnější straně huňatou pochvou. Mladý přízemní list jahodníku (Fragaria vesca L.) s pochvou a s velikými, špičatými, ostře kýlnatými poševními oušky. . Příčný průřez basí kýlnatých poševních oušek téže rostliny. Palistový útvar jahodníku, ze předu a zvětšen. m. 5, 6. Supiny ananasového jahodníku (Fragaria virginiana X. chiločnsís), jež představují pochvy se špičatými poševními oušky a s rudimenterní čepelí. « 7, 8. Listeny z kvetoucí lodyžky Poťentilla vevrna L. z předu a ze strany hřbetní (zvětš.), rovnající se dovukýlné pochvě. XXVI. 28 O br. 9. Jiný listen téhož druhu, který sestává z malé, na spodu poloobjímavé pochvy, velikých poševních oušek a z jednoduché, přisedlé čepele. O br. 10, 11. Šupiny ze zimního pupene koňského kaštanu (Aesculus hippocasta- num L.). O br. 12. Přechodní list z přezimujícího pupene kaštanu, s bledou pochvou s oblými poševními oušky a malou, rudimenterní čepelí. O br. 13. Jiný přechodní list téhož stromu s lépe vyvinutou, zelenou čepelí. O br. 14. Šaipina z pupene dřínu (Cornus Mas L.). O br. 15, 16. Přechodní listy z přezimujícího pupene dřínu sestávající z části po- ševní a čepelové. O br. 17. Vyvinutý list dřínu, jehož řapík vznikl přeměnou pochvy. Tabulka III. O br. I. Z pupene na jaře vyrůstající rostlinka jetele Tvifoltum medium L., po- čínající s jednoduchými objímavými šupinami (— pochvami), za nimiž následují na špičce dvoulaločné s rudimenterní čepelí. Poševní ouška se znenáhla zveličují, takže se podobají (i s pochvou) přirostlým pa- listům. Obr. 2. Jednoduchá šupina téhož jetele. O br. 3. Krátce dvoulaločná. šupina s nepatrným rudimentem čepele. O br. 4. Hořejší část šupiny s většími oušky a s malou čepelí. O br. 5. Pochva s volnými zašpičatěnými poševními oušky z listu vlčence Lupinus Burhei Wats. O br. 6. Nejdolejší šupina z kvetoucí lodyhy Baplisia austvalis R. Br., která se rovná otevřené, objímavé pochvě s krátkými poševními oušky a s rudi- menterní čepelí. O br. 7, 8. Další přechodní listy téže rostliny s lépe vyvinutými čepelemi a se zveličujícími se poševními oušky. Vlastní část poševní jest na obr. 8. již značně zkrácena. Obr. 9. Vyvinutý list Baptisie s volnými palisty, které odpovídají poševním ouškům (po zániku pochvy). O br. 10. Blánitý listen z květního stvolu Bergenia sp. s rudimenterní, zelenou čepelí a malou, kápovitou ligulou. O br. 11. Stejný listen, pohled se strany. Tabulka IV. Vývoj listu na větévkách jasanu (Fraxinus excelstov 1.) vyrůstajících ze zimních pupenů. O br. 1. Kýlnatá, krátce dvouzubá šupina z pupene s malým rudimentem čepele. O br. 2. Prodloužená, jinak podobně vytvářená šupina. O br. 3. Šupina na konci nepravidelně dvoulaločná., O br. 4—8. Šupiny s rozmanitě vytvářenými rudimenterními čepelemi. O br. 9. Prodloužená, bledá šupina (= pochva) bez poševních oušek a S ne- dělenou, rudimenterní čepelí. O br. 10, 11. Šupiny s málo dělenou čepelí. O br. 12—14. Přechodní listy s bledou pochvou se špičatými poševními oušky a peřenou čepelí. Zajímavé jest nestejné připojení pochvy k čepeli a vy- tváření vřetena listového z čepele. O br. 15. Ještě nerozvinutý přechodní list, poševní ouška přímo se připojují k čepeli. O br. 16. Jiný přechodní list, poševní ouška znatelna dle stínování. XXVI. Obr. Obi O br. O br. Ob O br. (OIL Obr. o = 13. 14. 24 Tabulka V. . Vyvijející se větévka ze zimního pupenu klenu (Acer Pseudoplatanus L.) s dekussovaným postavením šupin a listů. Zajímavé jsou přechodní listy sestávající z blánité pochvy, která se pak bez přechodu mění v oblý řapík, a z malé čepele. 3. Šupiny z pupenu klenu, zvětšené. . Přechodní list téhož stromu. Dolejší šupinatý list z ledyhy Dosmodium concinnum, sestávající z dvou- cípé, bledé pochvy a přisedlé rudimenterní čepele, která projevuje začátek peřeného dělení. Dospělý lodyžní list stejné rostliny s abortovanou pochvoů a velikými poševními oušky, která mají ráz volných palistů. List kalny (Viburnum Opulus T.) s nektariemi a postranními cípy na řapíku: a, a“, a““ ploché cípy, z nichž a““ má již stluštělou špičku, 4, 5“ přechodní tvary k nektariím, c, cí krátce stopečkaté nektarie, d, d' nek- taria přisedlá na okraji čepele. Nedokonale vyvinuté nektartum (obr. 7, b). Podobný list jako právě popsaný (obr. 7.), avšak se 4 plochými cípy v dolejší části řapíka a se 3 přisedlými žlázkami na okraji čepele. . List kaliny z výhonku; jeden cíp jest vytvořen listovitě. . Druhý pár šupin ze zimního pupene kaliny; šupiny odpovídající pochvám jsou v dolejší části trubkovitě srostlé. Úžlabní pupen přísluší k šupině odpadlého prvního páru. . Přechodní list mezi šupinami pupene a lodyžními listy, který dokazuje, že řapíkv těchto vznikly z pochev. Šupina z prvního páru šupin ze zimního pupene Sambucus nigra L. Šupina z druhého páru šupin téže rostliny, sestávající z poševní části a z rudimenterní čepele. XXVI. l js i AK Domin del. "LIT VSTUMPER, PRAHA, Rozpravy ILtř České Akademie roč. XX.(1911) číslo 26. I SC Domiri del. LIT'V. STUMPER- PRAHA Rozpravy II.tř České Akademie roč. XX.(191) číslo 26. M Domin del. LIT.V. ŠTUMPER PRAHA Rozpravy II.tř Čéské Akademie roč. XX.(1911) číslo 26. » V tv M Domin del. LIT. V.ŠTUMPER, PRAHA. Rozpravy ILtř České Akademie roč.XX(1901číslo 26. MOTOR OR PC Domin del. LIT. V.ŠTUMPER, PRAHA Rozpravy II.tř.České Akademie roč.XX(1911) číslo 26, ROČNÍK XX. TŘÍDA II. ČÍSLO 27. Rozbor přesnosti výsledků trigonometrické trian- gulace stupňového měření v království Ceském. Napsal Dr. A. SEMERÁD, m. prof. c. k. české vysoké školy technické v Brně. (Předloženo dne l5. řijna 1909.) Pamětním spisem pruského generála Baeyera, podaným v dubnu r. 1861 mocnostem evropským, dán byl přímý podnět ku novodobému měření stupňovému. Ve spise tomto bylo vzpomenuto vědeckých prací toho druhu do té doby provedených a načrtnut byl program pro některé nové práce ve střední Evropě, ku jichž zdárnému uskutečnění spisovatel navrhoval vzájemné spolupůsobení států evropských. Podnět tento byl jednotlivými státy příznivě přijat. Roku 1862 vypracoval Baeyer úřední zprávu o stavu středoevropského měření stup- ňového, v níž obsaženy byly též návrhy prací a organisace pro vědeckou komisi, složenou ze zástupců súčastněných států. Téhož roku v dubnu konala se již v Berlíně předporada zástupců Pruska, Rakouska a Saska o projektu středoevropského stupňového měření, na které byla přijata zásadní usnesení o pracech předsevzatých. Předním úkolem této nové vědecké organisace bylo, získati látku žadoucí ku sta- novení tvaru a rozměrů tělesa zemského. Středoevropské měření stupňové rozšířilo se r. 1867 přistoupením dalších evropských států ku podniku v evropské měření stupňové. Toto přešlo pak súčastněním se mimoevropských států na tomto vědeckém podniku v r. 1886 na shromáždění v Berlíně konaném v mezinárodní sdyužení pro měření země. Jeho činnost rozšiřovala se s poznatky věde- ckými na nově se vyskytnuvší otázky vědecké, s předsevzatým úkolem souvisící. Provedena byla pak řada řešení různých úkolů buď samostatně tímto sdružením, aneb za součinnosti jeho s jinými vědeckými organi- sacemi a dány byly jím četné podněty ku novým úkolům též jiných pří- buzných vědeckých podniků. Rozpravy: Roč. XX, Tř. II. Číslo 27. XXVI 1 bÍ Značná část předsevzatých prací jest již ukončena a v různých odborných spisech uveřejněna. Jen takto promyšlená organisace práce za spolupůsobení všech vzdělaných národů byla s to řešiti úkoly tak velikého rozsahu, opatřiti a spracovati také množství látky s úkoly těmito spojené, jak z veliké odborné literatury k tomuto předmětu se vztahující jest patrno. Čena prací vykonaných jest tím větší, že poskytly množství látky ku vědeckému bádání a v konečné úpravě jednotlivých oddílů podaly vědecky jedině přesný základ, nutný ku zdárnému provedení dalších od- borných prací praktických. Toho důkazem jsou vedle jiných oddílů (přesná nivelace) především /rigonometvické triangulace, podstatná to část prací měření stupňového, jež právě ve svém vědeckém spracování poskytují jedmý zdařilý základ všem ostatním měřickým podnikům. Mocnářství Rakousko-Uherské súčastnilo se hned z počátku této důležité vědecké organisace. V královstvích a zemích na radě říšské za- stoupených jest vědeckým oddilem tohoto sdružení rakouská komise pro mezinárodní měření země pil c. k. ministerstvu vyučování a věcí duchovních a jednotlivé oddíly těchto prací přikázány byly k provedení c. a k. vojen- skému ústavu zeměpisnému ve Vídni. Značná část zmíněných prací jest již v Rakousku zdárně ukončena. Mezi těmito pracemi čelné místo zaujímá trigonometrická triangulace, jež sitěmi, případně řetězci trojúhelníkovými přepíná celé mocnářství. Velmi zdařilou součástí těchto triangulací c. a k. vojenského země- pisného ústavu jest trigonometrická triangulace království Českého, jež jest pro naše kruhy odborné přirozeně nejzajímavější a byla vzata za předmět této práce. Výsledky této triangulace jsou také podrobně uveřejněny v dílech: ,„„Astronomischgeodatische Arbeiten des k. u. k. militárgeogra- phischen Institutes““, dily I., V. a XIII. a „„Ergebnisse der Triangulie- rungen des k. u. k. militárgeographischen Institutes““, díl I.*) Dříve nežli ku vlastnímu pojednání přistoupím jest mi příjemnou povinností, projeviti uctivé díky J. E. panu general-plukovníku Ottovi z Franků, veliteli c. a k. vojenského zeměpisného ústavu ve Vídni a p. c. a k. setníku Andresovi, přednostoví astronomickogeodétického oddělení téhož ústavu, za laskavé propůjčení původních udajů triangulace království Českého a panu Erfurthovi, měřickému radovi v královském pruském ústavu „Landesaufnahme,, v Berlíně, za laskavé opatření původních udajů měření úhlových na stanici Kralický Sněžník, ústavem tím pro- vedených. l Práce měřické, s triangulací království Českého spojené, provedeny byly v létech 1862 až 1864. Základny byly přímo měřeny dvě; základna hlavní u Josefova a základna zkušebná u Chebu. Základna u Josefova *) Při dalším odvolávání se na tato díla bude použito skratek ,,„Astr. geod. ADA ECTS XXVII. měřena byla r. 1862 rakouským měřickým přístrojem základnovým, jenž ve svém uspořádání jest obdobným s přístrojem Bordovým. Od, tohoto se odchyluje tím, že jeho tyče měřické jsou jednolátkové totiž ' železné a k určení jejich teploty během měření upotřebí se rtuťových teploměrů do kovu tyčí přímo zapuštěných. Podrobný popis tohoto měřického pří- stroje základnového a výpočet délky základny uveřejněn jest v I. svazku zmíněného díla ,,„Astron.-geod. Arbeiten““. Délka této základny, vyjádřená v mezinárodní míře metrové a redukovaná na hladinu mořskou, přijata byla dle usnesení sdružení pro evropské měření stupňové za jednotný základ výpočtu délek stran trojúhelníkových celého rakouského měření stupňového. Tato otázka, jak řešiti síť trojúhelníkovou měření stupňového vzhledem na přímo měřené základny, byla společně s druhou důležitou otázkou vzájemného spojení souborů trojúhelníkových sítí částečných, o níž později bude třeba se zmíniti, předložena v jednacích bodech prvá pod značkou 5a), druhá pak pod značkou 55) na shromáždění stálé komise pro evropské měření stupňové, r. 1876 v Bruselu konaném, čtyř- členné vědecké komisi (členové J. Liagre, C. A. F. Peters, Ganahl a A. Ferrero) ku podrobnému studiu. Projednána byla pak na V. valném shromáždění sdružení pro evropské měření stupňové, odbývaném r. 1877 ve Stuttgartě. Po odborných úsudcích vědeckých zástupců súčastněných států byl shrnut výsledek jednání o bodu 5 a) v následující znění: ,,O otázce, zda jest si přáti, aby úplná shoda základen a společných stran (různých triangulací) jako podmínka do vyrovnání jednotlivých souborů trojúhel- níkových zavedena byla, pronesla většina zástupců ten náhled, že jest přednost dáti tomu postupu, dle něhož by vyrovnání v jednotlivých sou- borech trojúhelníkových (částečných sítích) předem se omezilo jen na úhlová měření. Vsunutí vzájemného vztahu základen a společných stran (odlišných souborů trojúhelníkových) jest odložiti na pozdější dobu, až určeny budou přesné rovnice jednotlivých přístrojů základnových a jednati se bude o vzájemné spojení různých triangulací“. Této zásady jest se při stupňovém měření držeti, by přímo měřené veličiny úhlové, případně směrové při vyrovnávacích výpočtech nebyly podmínkami, ze souhlasu různých základen plynoucími, neúčelně zatě- žovány a by se tyto vyrovnané veličiny s nejmenšími opravami výsledkům přímého měření co nejvíce blížily. Jest v duchu methody nejmenších čtverců, při užití této ku řešení sítě trigonometrické, bráti jen odchylky stejného druhu v souvislost a různé prameny chyb dle možnosti rozli- šovati. To jest třeba uvážiti v případě tomto, kde by se slučovaly chyby měření úhlového s chybami měření délkového. Jest důležito chyby měřické učiniti zjevnými rozborem udajů měřických a z jich hodnoty a povahy umožniti posudek o přesnosti odvozených výsledků. Z uvedeného patrna jest velká důležitost hlavní základny Josptovské. Zbližná její délka obnáší 5257 m. XXVII. je Od základny Josefovské odvozeny jsou trigonometrickou triangulací délky všech stran trojúhelníkových celé triangulace rakouského měření stupňového a také základen zkušebných, s trojúhelníkovýnu stranami hlavní sítě místními sítěmi t. zv. základnovými spojených. Základny zkušebné, jež jsou v hlavní síti účelně položeny a přímo měřeny, podávají zkoušku správného přenášení délek trigonometrickou triangulací a tím též skutečné“její přesnosti. V království Českém jest takovou zkušebnou základnou základna u Chebu. Tato bvla měřena r. 1875 zmíněným již rakouským měřickým přístrojem základnovým a místní triangulací připojena jest ku trojúhel- níkové síti I. řádu království Českého, založené na hlavní základně Jose- fovské. Zbližná délka Chebské základny jest 4188 4. Podrobnosti výpočtu jejího uveřejněny jsou v V. svazku díla ,„Astron.-geodaet. Arbeiten““. Trigonometrická triangulace měření stupňového přepíná území krá- lovství Českého sítí trojúhelníků prvého řádu, jichž délky, jak bylo již uvedeno, odvozeny jsou od přímo měřené základny Josefovské určením vodorovných úhlů těchto trojúhelníků. Jak patrno, jest tedy vedle přesného měření základny podstatným úkolem trigonometrické triangulace přesné měření vodorovných úhlů těchto trojúhelníků, ježto tyto vedle známé délky základny podávají podstatné prvky ku počtářskému řešení trigonometrické sítě. Vědecky správnému odvození vodorovných úhlů jest tudíž vzhledem na jejich důležitost věno- vati tu největší péči. Při trigonometrické triangulaci Čech užito bylo ku měření vodorov- ných úhlů methody měření směrů v řadách a skupinách dle zásad usne- sených na valném shromáždění sdružení pro evropské měření stupňové v r. 1867, kterýžto postup měřický bude podrobně nastíněn ve svých základních bodech. Aby body učiněny byly viditelnými na patřičné vzdálenosti, odpo- vídající délkám trojúhelníkových stran, jež v síti České I. řádu jsou v krajních mezích 18 až 98 km, průměrem as 50 km, označeny tyto body buď dřevěnými čtyřstěnnými pyramidami vhodné výšky, neb užito bylo k označení helhotropů dle úpravy Bertramovy. Označení se řídilo poměry atmosférickými a vzájemnou polohou bodů. Obyčejně se kombinovaly uvedené způsoby, by se urychlila práce. Způsob označení bodů heliotropy podává obecně přesnějších vý- sledků měřických nežli označení pyramidou, ježto obraz sluneční helio- tropem vytvořený ve směru záměrné ve vhodné době, při níž též výhradně pozorováno bylo, dovoluje zaměřiti s velikou přesností vzhledem na jasnost a stejnoměrnost obrazu. Naopak zaměření na pyramidu, jednak nesou- měrností tvaru zaměřeného předmětu, jednak stranním nestejnoměrným osvětlením jeho, ztrácí na přesnosti. Jednoduché spojení těchto výsledků různé přesnosti způsobuje sice pochyby s vědeckého stanoviska, voleno bylo ale při těchto pracích z důvodů hospodářských, ježto rozdíl ten jest XXVII. ve skutečnosti podřízené hodnoty vzhledem na jiné prameny chyb v za- měření. Jest přirozeno, že helotrop podá obraz jen za svitu slunečního a mimo to 1 jakost obrazu pro přesné práce jest omezena značně denní dobou. Pyramida za to jest viditelna i ve světle rozptýleném,“ jsou-li ostatní podmínky příznivé. Zajištění bodů provedeno bylo jednak podzemními značkami, kamen- nými to deskami se zapuštěným bronzovým kuželem, jež uloženy jsou v do- statečné hloubce tak, aby před poškozením byly co nejlépe chráněny; jinak též vnější úpravou sestávající z kamenného pilíře obezděného řádně a as 1-10% nad zem vyčnívajícího. Takového pilíře jest možno užití též vý- hodně za podstavec měřického stroje. Koncové body základen se zajišťují sloupci ve tvaru pomníků. Za podstavce stroje užito bylo dle okolností kamenných neb zděných pilířů, které zaručují žádoucí stabilitu. Výminečně bylo upotřebeno dře- věných kůlů a to jen v případech, kdy bylo nutno zvýšiti stanovisko stroje. Výška kůlu dosahovala až 11-38 m. Přesnost pozorování na dře- věných kůlech trpí deformací kůlu, způsobenou proměnným ozářením slunečními paprsky, jakož i jinými vlivy atmosférickými, kůl tento stranně stáčejícími. V síti České bylo pozorováno při 30 stanoviskách na pilíři kamenném neb zděném, ve 3 případech na zděných věžích a ve 23 pří- padech na dřevěných kůlech. Měření úhlů směru provedeno bylo přesnými universálnými stroji. Použito bylo jednak strojů starší úpravy: dvou 12" theodolitů čís. 1 a 2, tří 10“ theodolitů čís. 2, 5 a 6 úpravy Reichenbachovy, pak tří 10" theodolitů čís. 1, 2 a 6 z dílen c. k. polytechnického ústavu Ch. Starke ve Vídni a jednoho 9“ theodolitu od Ertla v Mnichově; pak strojů nové úpravy: tří 260m theodolitů čís. 1, 2 a 3 z c. k. polytechnického ústavu od G. Starke-ho ve Vídni, dvou 26cm theodolitů čís. 4 a Ď ze závodu Starke a Kamerer ve Vídni a universálného stroje s dalekohledem ve vodorovné ose točné z téhož závodu. lo Stroje, starší úpravy jsou stroje repetiční se dvěma soustřednými svislými osami a se šroubovými drobnohledy; zařízení repetičního upo- třebeno však bylo jen ku přestavě vodorovného kruhu limbového. Jinak jsou obdobny se stroji novými. Stroje nové úpravy mají vodorovný kruh dělený sexagešimálně na 10"ové dílce. K odečítání polohy záměrné slouží dva diametrálně upravené. šroubové drobnohledy buď přímé neb zalomené tak zařízené, že čtou se na bubínku buď jednoduché neb dvojité vteřiny. Vodorovný kruh limbový jest držen při střední svislé pánvi jenom třením a dá se kol této působením dostatečné síly pootočiti, jak toho jest ku přestavě kruhu během pozoro- vání zapotřebí. Dalekohled strojů Starkových čís. 1 a 2 má objektiv s ohniskovou vzdáleností 42cm, s otvorem objektivním 46m a s dél- kovým zvětšením 32násobným. Tyto stroje mají též dalekohled. pro- kládací. XXVII. 6 Strojům novějším jest pro jich vhodnou úpravu dáti přednost před jmenovanými stroji staršími, jinak ale přesnost těchto strojů s výminkou 10"" stroje čís. 5 přijata byla za stejnou se stroji starší úpravy při vy- rovnávacích výpočtech pozorování úhlových. Pouze na stanicích pohra- ničních (Sněžka), kde súčastnili se měření pozorovatelé různých států s různými stroji a na.stanicích, kde upotřebeno zmíněného stroje 10" čís. 5 (Dobrošov a Slotov) byly různorodé výsledky spojeny použitím vhodně volených měr přesnosti (potažmo vah) jednotlivých strojů měři- ckých dle pokynů daných generálem Baeyerem v zásadách theorie vy- rovnávacího počtu. Budiž míra přesnosti pozorování vykonaných jedním strojem 4, druhým strojem A“ a odpovídající hodnoty střední chyby Z a =Z“. Dle ; 1 PN 1 Gaussovy theorie vyrovnávacího počtu platí vztahy: 4 — »R a veličiny ty vázány jsou úměrou SO KP3A Při tom jsou střední chyby určeny při známých zbývajících odchyl- kách v a v' při počtu P vztahy a ok +) Ilo"1 A. n—1 1—1 Volime-li pro základní pozorování 4% = 1, pak jest z uvedené úměry Z : a buh Známe-li tyto míry přesnosti %/, odvodíme dle zmíněné theorie snadno váhy pozorování a platí mezi těmito veličinami vztah DEPA VV: Položíme-li = 1, pak jest 4“ = 1; to jest pozorování oběma stroji 23 jsou považována v tomto případě za stejně přesná a výsledky se jednoduše spojí jako rovnocenné. Takto bylo z ekonomických důvodů jednáno v ostatních stanicích se smíšenými stroji vzhledem ku přijaté rovnocenosti strojů na stanici užitých. Připomenouti sluší, že smíšená pozorování, to jest měření na téže stanici různými stroji, vyskytují se v síti území království Českého celkem na 18 stanicích ze všech 56 stanic triangulace stupňového měření. Měření úhlové na stanicích provedeno bylo d e usnesení valného shromáždění sdružení pro evropské měření stupňové v r. 1867 methodou měření směrů v řadách a skupinách dle vhodného uspořádání navrženého prot. Scheringem, jež zaručuje vyloučení systematických chyb strojových ve značné míře z výsledků měřických. Zaměřeny byly veškeré viditelné předměty sítě postupně nejprve ve směru rostoucího dělení na kruhu až ku předmětu počátečnému a pak při téže poloze dalekohledu opětováno bylo zaměřování, ale postupem opačným. Dvojité toto zaměření tvořilo jednu řadu. Druhá řada pozorování provedena byla zcela obdobně, ale při změněné, tedy opačné poloze dalekohledu. Obě řady ve spojení podá- XXVII. valy jednu skupinu čili gvrus. Při každé nové skupině změněna byla 1809 poloha nulového čtení llmbu jeho přestavou o hodnotu theoretickou n je-li 2 počet celkový skupin úplných a použije-li se dvou diametrálně postavených drobnoměrů k odečítání. Ježto úplné skupiny bylo jen vý- minečně možno pozorovati a tudíž počet skupin nebylo lze předem přesně při této pozorovací methodě určiti, voleny přestavy okrouhle 159 neb 309 a podobně, by čtení těchže předmětů souměrně po obvodu děleného kruhu rozložena byla. V případech, kdy pozorováno bylo na zvýšených pod- stavcích dřevěných a kdy tedy vzhledem na točení se podstavce bylo nutno jednotlivé skupiny dle možnosti rychle ukončiti, byla poloha daleko- hledu měněna současně se změnou postupu zaměřovacího, tak že pak skupina obsahovala toliko dvojnásobné zaměření jednotlivých předmětů, kdežto dle způsobu měření předem popsaného obsahovala jedna skupina čtyřnásobné zaměření jednotlivých předmětů. Tato úprava pozorování, jak patrno vzhledem k theoru úhloměrného stroje, zaručuje ve značných mezích vyloučení systematických chyb stro- jových 1 chyby vznikající z otočného posunu podstavce stroje z výsledků měřických. Jest zřejmo, že veškeré ze stanice zaměřované předměty se podařilo jen výminečně stihnouti v každé jednotlivé skupině pozorování, měla-li skupina včasně uzavřena býti, což jest nutné, jak vzhledem na přesnost měřických údajů, tak 1z důvodů hospodářských. Tím se stalo, že obyčejně měřeno bylo jen ve skupinách neúplných, jak za obecných poměrů v síti trigonometrické I. řádu ani jinak není možno. Úplné skupiny pozorování jsou výminečným zjevem. V celé síti České zdařilo se úplné vesměs skupiny pozorování obdržeti toliko na stanicích: Újezd, Chlumec, Jihovýchodní koncový bod a Severozápadní koncový bod základny Chebské. K dosažení potřebné přesnosti a rovnocenosti látky pozorovací bylo měřeno výhradně za výhodných okolností; totiž vyloučena byla doba, kdy nárazy větru by mohlo trpěti stálé postavení stroje měřického a kdy chvěním se vzduchu (vibrací) zaměřované značky nejevily by žádoucí klid a nutnou jasnost ku přesnému a spolehlivému zaměření. Jest známo, že tato příznivá doba jest i během výhodných ku měření dnů velmi krátká a omezuje se obyčejně na 2 až 3 hodiny před západem slunce. Dle toho se provedení měření polních zdržuje a současně zdražuje a mimo to žádá veliké trpělivosti a námahy pozorovatele. Vyřešení trigonometrické sítě této provedeno jest v zásadách dle theorie Besselovy, jak v oddílech dalších bude přehledně objasněno, pokud to S povahou této práce souvisí. Theorie tato vybudována jest v souhlasu S požadavky theorie methody nejmenších čtverců užité ku vyrovnání, ježto v zásadě sahá až ku jednotlivým pozorováním a má součet čtverců jejich oprav podati minimálným. XXVII. Ku zjednodušení počtářského úkolu, jest celá síť trojúhelníková v rozsahu království Českého rozdělena v pět souborů trojúhelníkových částečných sítí), což jest v souhlasu s bodem 5%) zásadního usnesení proneseného na zmíněném valném shromáždění v Štuttgartě v r. 1877, jež projevilo následující přání: „Vyrovnání sítí trojúhelníkových jest provésti v souborech trojúhelníkových dle možnosti rozsáhlých, aniž by spodní hranice jejich rozsahu byla stanovena. O řešení vzájemného vy- rovnání pak těchto souborů a jich spojení v celkovou síť bude uvažováno v době potřebné“ Poslední věta má vztah na triangulace různých států založené na rozličných základnách. Spojení jednotlivých souborů troj- úhelníkových v království Českém v jednotnou síť trojúhelníkovou bylo docíleno početním řešením dle návrhu prof. Dra J. Ph. Herra as v r. 1867 podaném, o němž pojednáno bude na místě dalším. Trigonometrická triangulace království Českého podává, jak z uve- deného jest již patrno, výsledky se vší pečlivostí na vědeckých základech spracované, hovící časovým poznatkům vědy a tvoří zdařilou síť troj- úhelníkovou prvého řádu s 58 body (vpočítáme-li připojené body Chlum a Luže) a jest po svém spracování k účelům zeměměrství nyní jediným přesně vědecky vyhotoveným základem pro ostatní vyměřování. Celkový přehled sítě a její rozvržení v částečné soubory trojúhel- níkové pro jejich mathematické řešení jest podán v náčrtku čís. 1. Vedle trigonometrické triangulace provedena byla k účelům stupňo- vého měření též řada jiných prací geodétických a astronomických, jež povahou svojí nespadají v tuto práci. Výsledky jejich jsou uveřejněny ve zmíněném již díle ,„Astronom -geodaet. Arbeiten““ 1 v jiných zprávách a vědeckých publikacích. IT: Vyrovnání pozorovaných směrů na stanicích a rozbor jejich přesnosti. Jak bylo již v prvém oddílu uvedeno, jsou měření úhlová až na vý- minky v uvažované síti království Českého provedena v neúplných sku- pinách. Pro zjednodušení vyřešení sítě jest nutno pro každou stanici z těchto neúplných skupin odvoditi rovnocennou, theoretickou skupinu, obsahující veškeré na stanovisku zaměřené předměty is patřičnými vahami, jak jí ku správnému dalšímu výpočtu sítě jest třeba. Takto bude složitý problém celkového vyřešení sítě triangulační rozložen ve dva oddíly: ve vyrovnání pozovovamých směrů a ve vlásíní vyřešení sítě trojúhelníkové. Tento postup řešení trigonometrické sítě pochází od F. W. Bessela a jest podrobně objasněn v jeho vzorném díle „Gradmessung in Ost- preussen und ihre Verbindung mit preussischen und russischen Dreiecks- ketten““, Berlín 1838. Jak již poznamenáno bylo, jest theorie Besselova, jež ku početnímu řešení upotřebí methody nejmenších čtverců, vybudo- XXVII. vána na zásadě, by součet čtverců oprav každého v celé síti měřeného směru (úhlu) byl minimálným. Této theorie bylo též upotřebeno ku řešení trojúhelníkových sítí rakouského měření stupňového a tudíž i sítí v oblasti Čech ovšem ve změněné úpravě, jaká jí byla dána v díle J. J. Baeyera, „Die Kůsten- vermessung und ihre Verbindung mit der Berliner Grundlinie““, Berlín 1849, jež jest ale vlastně jen theorí Besselovou. Ku stručnému objasnění bude uvedena Besselova theorie vyrovnání neúplných skupin pozorovaných směrů (úhlů) v následujících řádcích S podržením význačných původních označení. V obrazci 1. značí N; nulový směr pro určitou polohu vodorovného kruhu a P? P" P" P"" značky triangulačních bodů, k jichž určení měřeny byly směry 9%% I" M"" m'"". Vzá- jemná poloha paprsků P? P" P" P" N. má býti stanovena úhly A BC, jež P. svírají paprsky P“ P" P"" postupně 2 s. počátečním paprskem P, jinak AU zcela libovolně voleným; jest jenom ar PSSO o nutno, by tento paprsek byl theo- zl Z B reticky podržen za počáteční pa- m; X prsek všem ostatním skupinám čili = = gyrům. Mimo neznámé veličiny A, B, C jest neznámou též veličina %, to jest úhel, který svírá počáteční paprsek s nulovým směrem Ný do- C tyčné polohy kruhu vodorovného. Sk Tuto theoretickou veličinu nutno zavésti do výpočtu, neb jinak by veškeré odchylky v pozorování jevily se funkcemi této neznámé veličiny. Každá další skupina pozorování podá zcela obdobnou soustavu veličin. Neznámé hodnoty úhlů A, B, C zůstanou samozřejmě stejnými a mění se mimo čtení jednotlivých směrů 7 pro každou novou polohu vodorovného kruhu též úhel x počátečního paprsku P%. Rozlišujme jed- notlivé skupiny pozorování indexy postupně 0, 1, 2... značenými a za- veďme váhy jednotlivých pozorování p se souhlasnými značkami. Výraz, podávající součet dvojmocí odchylek pro jednotlivá pozorování násobených příslušnými vahami, zní: 2 Z = pů (m) — %)* + Po' (My — X4 — 4)* + Bo“ (m7 — %4— B)? + Bo" (my — x — C) EA 00 E oa OA V ny 21 Da DĚ — 10 Theorie methody nejmenších čtverců žádá, stanoviti hodnoty ne- známých % %% ... A, B, C, jež jsou neodvisle proměnnými veličinami, tak aby výraz Z byl minimem. Podmínce té bude vyhověno, když po- ložíme: 2X 28 = 0 = 0 2 X 9 A 9X 29 Z O oB ) 0 9) Pá z AX C To jest soustava tolika rovnic, kolik jest neznámých (neodvisle proměnných), tak zvaných rovnic normálných, ze kterých se neznámé vypočítají. Veličiny x určené z těchto rovnic dány jsou následujícími vztahy: M Dé mý + bo ZNÁ + bo“ ZNÍ + Do mo“ Ee bo A K0 bo“ B 1 2Ý, Bo C % POR mp0 M D00 M00 = ZN 2 0 O2 PE rn 1 r OB) ZS TO IB A ze pa? M39 I pyl maf — pol! m" — po“ ms/"" — plA — po“ B— ps" C DO ao Da Dat Tyto theoretické veličiny « jsou pro další vyrovnávací výpočet bez zajímavosti, poněvadž se tu jedná jen o stanovení veličin A, B, C nutných ku řešení trojúhelníkové sítě a bude účelno veličiny x vyloučiti dosazením hodnot ze 3.) do rovnic pro A; B, C v soustavě 2.). Obdržíme pak typickou soustavu redukovanou normálných rovnic: (aa) A+ (a1db)BY (ac)C+ ...= (an (1b) A+ (bb) B+ (bc) C+ ... = (bm) 4.) (ac) A+ (bc) B+ (ce) C+ ...= (cn (n n, jež podává žádané hodnoty A, B, C... Od nastíněného postupu odchylil se J. Baeyer ve svém díle „Die Kůstenvermessung““ do témíry, že spojil ty skupiny pozorování, jež obsa- hovaly tytéž zaměřené předměty v soubory skupinové a pro jednotlivé soubory skupinové přijal hodnoty «, z nichž každá pro celý soubor byla veličinou stálou. Obdobně postupoval při řešení úkolu C. G. Andrae ve svém jinak klasickém díle „Den danske Gradmaling“, Kodaň 1867. Na tuto nesrovnalost poukázal O. Schreiber v pojednání „„Richtungs- und Winkelbeobachtungen““, uveřejněném v „Zeitschrift fiir Vermessungs- XXVII. 11 wesen 1879, v němž upozorňuje, že každá skupina pozorování vzhledem na časovou změnu polohy nulové značky vodorovného kruhu mění sou- časně veličinu «w, což jest nutno při výpočtech přesnosti vyrovnání na stanicích bráti v úvahu. Jedná-li se jen o hodnoty vyrovnaných směrů na stanicích, jest podaným nástinem úkol již řešen. Bessel také tímto svůj výpočet vyrovnání neúplných skupin pozorovaných směrů na stanicích ve zmíněném již díle „Gradmessung in Ostpreussen,, ukončil. Theorie Besselova, ač vědecky v duchu vyrovnavací methody nej- menších čtverců jest odborně propracována, přece není bez pochybností. Právě zmíněná, zcela libovolná volba počátečního směru dává celému vyrovnávacímu výpočtu nesymetrickou povahu a podává jen hypotetické výsledky, jež nejsou v souhlase se skutečností. Jak známo, jest právě velikou předností methody nejmenších čtverců, že nejen podává vyrovnané výsledky, nýbrž umožňuje též stanoviti míru přesnosti výsledků vyrovnávacím výpočtem odvozených a jest tudíž pří vědecké práci nutno 1 v tomto stejně důležitém směru výpočty provésti. Při rakouském měření stupňovém nebyly 702borv přesnosti výsledků trigonometrických triangulací provedeny, až na určení střední chyby vyrovnaného směru v souboru trojúhelníkovém I. sítě království Českého. Práce tyto odloženy byly na pozdější dobu, až do podání určitého usne- sení sdružením stupňového měření, jak podotknuto jest na str. VÍL v díle „Astronom.-geodaet. Arbeiten“, svazek I., kdy rozbor přesnosti měl se rozšířiti 1 na výpočet váhy některých úhlů a stran. Vzhledem na vědeckou cenu triangulace stupňového měření a na její velkou důležitost pro zeměměrství, předsevzat byl za úkol této práce rozbor přesnosti oné její části, která jest pro naše odborné kruhy nejbližší totiž trigonometrické triangulace stupňového měření království Českého, jež jest jednou z nejzdařilejších částí celého velikého díla rakouského stupňového měření. Výpočet přesnosti vyrovnaných směrů na stanici předsevzat byl již J. Baeyerem v jeho díle „Die Kůstenvermessung““; byl tu řešen jen zbližně. Podrobně jest tento úkol propracován Andrae-em ve zmíněném již díle „Den danske Gradmaling““, jehož upotřebeno bylo pak 1 králov- ským pruským geodétickým ústavem ku rozboru přesností jeho triangulací, jak patrno jest z novějšího díla tohoto ústavu „„Das Hessische Dreiecks- netz““, Berlin 1882. Andrae nesáhl při výpočtu střední chyby vyrovnaného směru v síti trigonometrické ke konečným výsledkům tohoto vyrovnání, nýbrž rozvrhl výpočet na dva oddíly; výpočet střední chyby vyrovnaného směru na stanici a výpočet střední chyby, již podává vlastní vyrovnání sítě a získal tím cenné látky, že možno takto sledovati, jak působí odděleně staniční vyrovnání a vyrovnání vlastní sítě na utváření se hodnoty pro střední XXVII. chybu pozorovaného směru. Tímto postupem možno částečně studovati povahu chyby uvažované, což při rozboru přesnosti jest velmi důležité. Střední chyba vyrovnaného směru na stanici 7 dle úvahy An- drae-ovy podána jest konečným vztahem: M v M = = ní P ((S) — (n +P)) i kde V = [pvv] značí součet součinů čtverců zbývajících odchylek vy- rovnaných na stanici směrů s jich vahami, [S] počet všech na stanici měřených směrů, 1 počet skupin, jenž jest totožný s počtem posunů nu- lových směrů, P počet neznámých v redukované soustavě normálných rovnic, jenž dle Besselovy theorie rovná se součtu všech na stanicích zaměřených předmětů zmenšenému 0 jedničku, to jest o předmět nulové značky. Součet čtverců zbývajících odchylek na stanici vyrovnaných směrů ve vzorci 5.) jest možno určiti různou cestou. Upotřebíme-li ku tomuto výpočtu souborů skupinových, které vzaty také za podklad staničních vyrovnávacích výpočtů rakouského stupňového měření, lze stanoviti žádaný součet dvojím způsobem. 1. Přijmeme-l. zblížné hodmoty směrů za hodnoty pravděpodobné, tak jak při výpočtu staničního vyrovnání použity byly, pak jest možno z těchto po ruce již jsoucích odchylek středních hodnot v jednotlivých skupinových souborech přímo odvoditi absolutní člen kvadratický, připo- jovaný obyčejně ku rovnicím normálným a daný výrazem: Vo = buwWl = [l (b N)*| > 6. Výraz tento jest součet hodnot jednoduchých $ v %, z jednotlivých souborů skupinových plynoucích a podává příkladně pro soubor s in- dexem " následující vztah: P no — zel A) 1 BE + O4 — ŠÍ, kde p" A, p' B a p/C jsou zmíněné odchylky v souboru tomto, p“ jest příslušná jejich váha a S počet předmětů dotyčného souboru. Z této hodnoty Vý přejdeme na žádanou hodnotu V, jež se vztahuje na správné nejpravděpodobnější hodnoty, jak odvozeny jsou vyrovnáním staničním, když zmenšíme výraz V; o agregáty podané postupnou eliminací normálných rovnic s připojením onoho členu označeného v soustavě 4) značkou (n 1). Konečný výraz, upotřebíme-li známých symbolických ozna- čení, zní: j(an)ž | (bm. 1)? (cn. 2)? Km | (44) | (bb. 1) 5 (cc . 2) K Pe XXVII. 13 Tímto výpočtem, jak z povahy jeho jest patrno, možno jest výhodně zkoušeti správnost řešení redukované soustavy normálných rovnic. 2. Výraz V jest možno též přímo odvoditi, použijeme-li hodnot vyrovnaných směrů na stanici co hodnot pravděpodobných a vytvoříme-li odchylky těchto vzhledem ku středním hodnotám příslušných udajů souborů skupinových. Jsou-li tyto odchylky obecně indexované v souhlase s předměty dy, dg, dg ..., pak jest onen součet Pb [zl [(4,)*] svá l '» za použití obvyklých zde se vyskytujících symbolů součtových a s ozna- čením ď pro odchylky v souborech mezi veličinami z pozorování a z vy- rovnání odvozenými. Tento výpočet podává zkoušku správného vytvoření rovnic nor- málných. Hodnoty odvozené z výrazů 6a) a 7) mají nutně souhlasiti a jich souhlas potvrzuje správnost vyrovnání staničního založeného na sou- borech skupinových. Proto v případě, kdy vyrovnání staniční provedeno jest dle souborů skupinových, jako tomu jest při triangulaci rakouského měření stupňového, poskytuje vyčíslení uvedených výrazů V z rovnic 64) a 7a) přísnou zkoušku správnosti vyrovnávacího výpočtu. 3. Hodnoty střední chyby na stanici vyrovnaného směru použitím vztahů 64) a 74) nejsou, jak v pojednání o theorii tohoto vyrovnávacího počtu bylo poznamenáno, přesnými vzhledem na časovou změnu theore- tické veličiny x. Mají-li přesně hodnoty této střední chyby býti odvozeny, jest nutno přejíti ku jednotlivým skupinám pozorování a tvořiti zmíněné odchylky 84, 85, 06... přímo v jednotlivých skupinách. Toto stanovisko jest při triangulaci České tím více odůvodněno, ježto jednotlivé soubory staničního vyrovnání obsahují měření různými stroji, různými pozorovateli, ano 1 v různých létech provedená. Přijmeme-li váhu pozorování směru v jedné skupině (obě bolohy dalekohledu) rovnou p = 1, pak V přechází ve výraz V=$ vy=[$e S" | 8, Skupina pozorování vodorovných směrníků má býti tak uspořádána, by její měřický výsledek, vytvořený co aritmetický střed pozorování, byl prost stálých c/hyb (systematických) a obsahoval jen nahodilé chyby V pozorování, jak toho theorie vyrovnávacího výpočtu vyžaduje. Při- cházejí tu v úvahu pro jednotlivé skupiny chyba kolimační a točení se podstavce; chyba vlivem výstředností alhidady se vylučuje upotřebením dvou diametrálně postavených mikroskopů. Jak již bylo řečeno, byla pozorování vodorovných směrů provedena ve skupinách o dvojitém neb čtyřnásobném zaměření a jest nutno při správném postupu důsledně tyto skupiny tak, jak vytvořeny byly, dodržeti XXVII. 14 při výpočtu střední chyby na stanici vyrovnaných směrníků vzhledem na vyloučení chyb systematických. Při tomto výpočtu přijat byl za jedmčěku váhy směr dvakráte zamě- řený (v obou polohách dalekohledu). Ku docílení stejnorodosti látky jsou výsledky, vyšlé ze skupin o čtyřnásobném zaměření redukovány na při- jatou jedničku váhy zavedením váhy skupinové 2,. Dle těchto theoretických zásad vypočteny byly hodnoty středních chyb na stanicích pozorovaných směrů pro veškeré stanice sítě království Českého, pokud jsou obsaženy v síti stupňového měření. Podotknouti sluší, že výrazy odvozené z rov. 8) budou odlišny od výrazů vzešlých z rov. 7), jak z theorie jest patrno. Znalost středních chyb na stanicích vyrovnaných směrů jest důležita jednak ku posouzení přesnosti měření, jinak ku studiu povahy oprav směrů po dokončeném vyřešení trigonometrické sítě. Střední chyby sta- ničního vyrovnání obsahují pouze chyby vzniklé z přímého měření úhlů na rozdíl od středních chyb v síti vyrovnaných směrů, podmíněných geometrickými vztahy, které způsobují další prameny chyb, jež jinak s prvými se kombinují. Hodnoty středních c/hyb ma stamici vyrovnaných směrů Ss potřebnými ku výpočtu činiteli uvedeny jsou v přehledné tabulce I. Tabulka tato jest tak upravena, že obsahuje vedle čísla a jména stanice též hodnoty prvků potřebné ku výpočtu střední chyby směrů na stanici vyrovnaných, pak přímo hodnoty středních chyb 1 s theoretickými chybami ve střední chybě. Připojeny jsou dále objasněné údaje agregátů z vyrovnání (řešení rovnic normálných) a poznámky o vahách pozorování různými stroji provedených vzhledem na veličiny pro vyrovnání a priori přijaté a tyto po vyrovnání odvozené. Zřejmě vyznačeny jsou tu stanice pozorované v úplných řadách a skupinách. Hodnoty středních chyb staničního vyrovnání kolísají mezi krajními hodnotami + 0.81 (stanice Děčínský Sněžník a Doubrava) a + 3.02 (Boršovská hora). K výpočtu dat v této tabulce obsažených nutno jest přičiniti některé poznámky. Aby bylo lze sledovati postup výpočtu středních chyb staničního vyrovnání a což jest důležito též povahu chyb jednotlivých měření úhlových, uvedeny jsou pro jednotlivé stanice měřické podrobné výtahy početní v nástinech 1 — incl. 58.*) Připomenouti jest, že k tomu cíli v těchto výtazích pro jednotlivé skupiny odvoditi jest redukované odchylky vyloučením hodnoty posunu skupinového *) Z důvodů ekonomických publikovány jsou nástiny toliko Stanice č. I. Východní konec základny Josefovské (Tab. II.a, II.b), ostatní stanice pro veliké množství číselného materialu jsou ponechány v rukopise v archivu uloženém. XXVII. Z% =0x KOJ: 9. z odchylek napsaných v těchto nástinech. Pro stanici č. 1. jest proveden výpočet všemi třemi zmíněnými methodami určení střední chyby na stanici vyrovnaného směru ku podání přehledu početního postupu. U ostatních stanic bylo upuštěno od výpočtu prvými dvěma metho- dami, nehovícími novým názorům vědeckým. Žádoucí zkouška správnosti vyrovnávacího výpočtu jest za to provedena jednodušeji následovně. Při výpočtu jednotlivých odchylek 8x byly vzhledem na vyrovnané hodnoty směrů tvořeny neodvisle od původního výpočtu sčítanci, z nichž podávají se prosté členy rovnic normálných dle vztahu V dx = Ye + VN 10. Zd, jest součet odchylek pro směr N v souboru U vzhledem ku hodnotě vyrovnaného směru. Zd" jest tentýž součet vzhledem ku hodnotám předběžným do tyčného směru, jak jich bylo upotřebeno přímo ku tvoření prostých členů normálných rovnic. ZN značí součet oprav téhož předmětu v uvažovaném souboru. Zkouška správného řešení normálných rovnic provedena byla vyčíslením vztahu, známého pro vyrovnání sprostředkujících pozorování 11. +..= Al[pan]+ Blpbn) + Člpen]+.. (banj? (pbn.1> [ben.2* [ban] © ($bb.1] * [bec.2]. Zkouška tato jest pronikavá a bezpečnější nežli výpočet dvojmo, jak prováděn byl při řešení. Ovšem, že výpočet dvojmo má zase výhodu seznání místa chybného, ač 1 jinak chybným opisem mohou tu oba vý- počty selhati. Hodnoty svrchních výrazů uvedeny jsou v soupisu středních chyb staničních pod názvem: „Agregáty z vyrovnávacího výpočtu“. Připomenouti jest třeba, že zkušební výpočet těchto agregátů proveden byl zhruba — ovšem postačitelně — čtyřmístnými tabulkami a dokázal správnost řešení normálných rovnic staničního vyrovnání zúplna. Odchylky v posledních místech možno jest přičísti případně tomuto zkušebnímu počtu, nemohou ostatně vzhledem na malé hodnoty výsledky znehodno- covati. Jak z tabulky č. I. jest patrno, souhlasí „Agregáty z vyrovnávacího výpočtu““ zcela uspokojivě a jest tudíž správnost řešení normálných rovnic 1 touto citlivou zkouškou potvrzena. Upotřebeným postupem početním byla provedena též pronikavá zkouška prostých členů normálných rovnic a umožněno, veškeré případné chyby v jich určení konstatovati. XXVI. 16 Váhy, jichž použito bylo ku spojení výsledků docílených stroji měřickými různé výkonosti, nejsou při stanicích čís. 3 a 6 bezvadně voleny, jak patrno jest ze srovnání vah přijatých a vah odvozených po vyrovnání při výpočtu středních chyb staničního vyrovnání. Příčinu jest hledati v předběžném výpočtu středních chyb, z nichž přijaté váhy od- vozeny byly. Způsob určení těchto středních chyb není theoreticky zcela správný. Počítány tu byly jednotlivé odchylky bez redukce jejich vlivem posunu skupin. Tím možno vysvětliti si nesouhlas hodnot vah v poznámkách zmíněné tabulky č. I. Připomenouti též sluší, že některé skupiny nejsou přesně vytvořeny, neobsahují totiž obě polohy dalekohledu, tak že výsledky jich jsou za- tíženy systematickými chybami kolimačními v odporu s předpoklady theoretickými. Na stanici Sněžka byly tvořeny dvojice pozorování tak, že spojeno bylo ve skupině o čtyřnásobném zaměření prvé se třetím, druhé se čtvrtým; vzhledem na postup měřický by se však doporučovalo ku doko- nalému vyloučení systematické chyby způsobené stočením podstavce, Spojiti zaměření prvé se čtvrtým, druhé se třetím, jak v úvodu bylo po- dotknuto. Ovšem v tomto případě nebude vliv točení podstavce závažný, protože pozorováno bylo na zděném podstavci. Vedle uvedených chyb systematických nutno zmíniti se o chybách, majících původ v pomůckách odečítacích a chybách zaviněných dělením kruhu, na němž se odečtení směrů děje. Ku odečítání na kruhu upotřebeno bylo, jak bylo již uvedeno, šroubových drobnoměrů. Chyby z jich upotřebení vznikající mají dvojí původ; buď v uložení jejich vzhledem ku dělenému kruhu, neb v kon- strukci měřického šroubu. Chyby z nesprávného uložení drobnoměru vzešlé jsou povahy systema- tické; jejich hodnota se dá dostatečně přímým měřením normálného inter- valu dělícího stanoviti a mohou zavedením oprav přímých pozorování býti odstraněny. Známy jsou technickým názvem „run“. Jest žádoucno tudíž před měřením a po výkonu měření hodnotu runu určiti a výsledky měřické vhodně redukovati, eventuelně při každém dílku odečítaném tento run stanoviti, čímž ovšem práce se zveličuje. V publikacích c. a k. vojenského ústavu zeměpisného není o těchto redukcích při úhlových měřeních v triangulačních sítích Čech žádné zmínky. Chyby mající původ ve vlastní konstrukci šroubu drobnoměrného jsou povahy částečně systematické, částečně periodické. K jich znalosti nutno jest šroub podrobiti zkoušce přesnosti. Při správných šroubech a takých se jen u dobrých strojů měřických upotřebí, jsou systematické chyby malé. Větší hodnoty dosahují chyby periodické a vliv jejich zmírníme tím, že omezíme se při měření jenom na malou část šroubu, předem řádně pro- zkoušenou. XXVITL 17 Podstatnou součástí chyb měření úhlového tvoří chyby v dělení kruhu, na němž se odečítání směrů provádí. Při použití jemných pomůcek ku zaměření a ku odečítání na kruhu, jakými jsou novodobé stroje úhlo- měrné skutečně opatřeny, převyšuje, vzdor vší péči a přesnosti pří kon- strukci dělení kruhu docílené, přece chyba z dělení kruhu vzniklá značně onu část chyby, jež má původ v zaměření a odečtení a již nazýváme chybou prostou či holou. To dokazují rozbory přesnosti novodobých měření úhlových. Proto jest nutno věnovati chybám v dělení kruhu zvýšenou po- zornost, upotřebiti jen dobře dělených kruhů a pozorování tak upraviti, by chyba tato se dle možnosti snížila. Chyby v dělení kruhu svojí povahou rozpadají se v chyby systema- tické a chyby periodické. Chyby systematické v dělení možno přímým měřením určiti a vyjádřiti periodickou řadou co funkce čtení úhlového. Radu tuto jest možno zjednodušiti upotřebením mikroskopů po obvodu kruhu účelně rozložených a případně z výsledku měřického vyloučiti vhodným symetrickým rozdělením úhlových hodnot téhož směru po obvodu kruhu. K tomu cíli byly provedeny přestavy děleného kruhu pro jednotlivé skupiny, jak bylo při uspořádání měření podotčeno a sice o intervalech 309 pro 6 úplných skupin, ve shodě s theoriu při použití stroje se dvěma diame- trálně postavenými drobnohledy. Chyby nahodilé v dělení, vzdor značné přesnosti dělení kruhů nových strojů úhloměrných, převvšují svojí hodnotou chyby prosté v měření. Jich hodnotu lze určiti na vhodných, k tomu účelu konstruovaných zku- šebních dělících strojích, případně odvoditi z výsledků měření úhlových účelně provedených. Hlavní podmínkou jest ale právě vzhledem na na- hodilý ráz chyb, měření úhlová tak uspořádati, by každý směr byl ode- čítán na jiném místě kruhu a z výsledku se chyba takto vylučovala. O zkoušce strojů na chyby v dělení rovněž není zmínky v publikaci triangulace království Českého c. a k. zeměpisným ústavem. K tomu cíli provedena byla rozborem přímých měřických výsledků v této práci zkouška správnosti dělení kruhu hovizontálného stroje 26cm nové konstrukce závodu G. Starke čís. 1., kterého bylo nejvíce upotřebeno při úhlovém měření triangulace Čech a sice na 18 stanicích. K výpočtu zvolena byla pozorování 6t1 skupm stanice Slotov a 6ti skupin stanice Chlumec s přestavami 30%, která byla provedena na kamenných pod- stavcích v úplných řadách a skupinách se čtvernásobným zaměřením v každé jednotlivé skupině. Byly tu tvořeny rozdíly jednotlivých pozorování vzhledem ku středům jednotlivých skupin, podávající chyby prosté bez vlivu dělení kruhu a pak rozdíly vzhledem na střed všech šesti skupin, jež jsou zatíženy chybami v dělení kruhu. LÍ Rozpravy: Roč. XX, Tř. II. Čís. 27. XXVII. 18 Výpočtem odvozeno bylo pro jednoduché zaměření pro: stanici Slotov ze 72 rozdílů: střední chyba prostá T 1-50" a střední chyba i s chybou v dělení t 1.69", stanici Chlumec ze 132 rozdílů: střední chyba prostá + 1-16 “ a střední chyba i s chybou v dělení T 1.47". Spojíme-li výsledky všech 204 rozdílů, podá se střední chyba prostá T 1.28" a střední chyba i s chybou v dělení T 1.55". Jak patrno, přesahuje střední chyba 1 s chybou v dělení znatelně střední chybu prostou. Pozorování v šesti skupinách jsou nepostačitelná ku vyloučení všech chyb v dělení z výsledků měřických. Podotknouti však dlužno, že skupiny pozorování při triangulaci Čech jsou až na vý- jimky neúplné a často přecházejí v pouhá měření úhlová. Při skutečném měření voleno tedy daleko větší množství skupin neúplných a přestav, nežli ve svrchu zmíněných případech, jak z nástinů pozorovacích jest vidno a tím byl též vliv chyby v dělení snížen. V jednotlivých skupinách bylo zaměřeno v téže poloze dalekohledu bezprostředně dvakráte za sebou na týž předmět. Jest tudíž možno vý- hodně počítati chybu v zaměření použitím rozdílů tohoto dvojitého za- měření. Aby ale výsledek nebyl zatížen chybou v točení se podstavce stranním ozářením, bylo upotřebeno při výpočtu tomto výhradně pozo- rování na kamenných neb zděných podstavcích. Ze 690 rozdílů pozorování provedených zmíněným strojem 26cm G. Starke čís. 1. na 10 různých stanicích různými pozorovateli odvozeno: střední chyba v zaměření jednoduchého směru * 207", střední chyba v dovjitém zaměření směru am Pro zmíněná svrchu pozorování upotřebená ku výpočtu chyby v dělení podává se ze 102 rozdílů bezprostředních zaměření střední chyba v jednoduchém zaměření hodnotou E 1.49“', z čehož plyne střední chyba pro dvojité zaměření hodnotou :t 1.05", která dobře odpovídá střední chybě prosté svrchu uvedené + 1.28“. K docílení souhlasu s původními výpočty staničních vyrovnání jest ku konci tohoto oddílu upozorniti na některé tiskové chyby ve zmíněném díle, jež sestaveny jsou v dodatku A. IA Rozbor přesnosti výsledků vyrovnání jednotlivých trojúhelní- kových sítí. Staniční vyrovnání pozorovaných směrů tvoří první oddíl celkového vyrovnávacího výpočtu, jak v úvodu o theorii Besselově uvedeno bylo. Směry na stanicích vyrovnané jest nutno podrobiti dalšímu vyrovnání, XXVII. 19 by hověly přesně geometrickým vztahům, jichž jednotné řešen. sít trigonometrické vyžaduje. Tento druhý oddíl vyrovnávacího výpočtu zvaný vlastní vyrovnání sátě triangulační podá nové opravy pro směry na stanicích vyrovnané, jež přispívají ku stanovení střední chyby vyrovnaného směru v síti. Označíme-li součet čtverců zbývajících odchylek, z tohoto vlastního vyrovnaní sítě plynoucích, hodnotou S, pak jest dle theorie vyrovnání methodou nejmenších čtverců střední chyba jednoho vyrovnaného úhlů směru dána výrazem theoretickým = VŽ + Zk 2 20 0 značí-li o počet podmínečných rovnic v síti, jenž se rovná též počtu nad- bytečných určení. Hodnotu S možno jest určiti obecně trojím způsobem, jak z theorie Besselovy vyrovnávací methody plyne a sice: a) S=— n1I— nm — mlID— ..., 13. kde značí 74, s; 3 ... prosté členy podmínečných (a stejně též normál- nychirovnic, U, LI, IIT <.. neurčité součinitele, m? (2.1)ž | (».2)? = : 14. 9) : ky O1 oh : kde značí 9, 2. L; 4 „prostěrčlenv č Pale a o. Up (Rs Ra- 2 522- součinitele kvadratické en normálných rovnic. c) = (DIN+ © [2] + (5) [51T - 15. kde jsou (1), (2), (8) ... hodnoty oprav směrů, z vlastního vyrovnání sítě plynoucí a [1], [2], [3] známé pomocné veličiny pro zmíněnou methodu vyrovnávacího výpočtu pozorování sprostředkujících s podmínečnými rovnicemi. Celková střední chyba směru, ve vyrovnané síti dle theorie Besselovy označená M, jest složená z částečných středních chyb plynoucích z obou oddílů vyrovnávacího výpočtu; ze střední chyby směru staničního vy- rovnání », a z vlastního vyrovnání sítě 74, pro tutéž jedničku váhy. Hodnota celkové střední chyby dána jest vztahem u=+|5T 16. Z AzimnO, kde Z V značí součet známých výrazů ze staničního vyrovnání a Z / značí součet jim příslušných jmenovatelů pro ony stanice, jež ku síti patří a tudíž ku celkové střední chybě přispívají. Za jedničku váhy při řešení vyrovnání sítě trigonometrické v díle „Astr.-geod. Arbeiten““ volen byl jednou pozorovaný směr a nutno tudíž i pro výpočet střední chyby v obou oddílech tuto jedničku váhy přijati. XXVII. 2 20 Určení střední chyby směru ze staničního vyrovnání odděleně od střední chyby z vlastního řešení sítě jest zajímavé vzhledem ku studiu povahy chyb. Hodnotu střední chyby ze sítě podmiňuje řada pramenů chyb od- lišných od oněch, jež působí při staničním vyrovnání, jako vliv po- stranní refrakce, nepřesné vyšetření prvků dostřeďovacích, kolísání lešení pozorovacích, hromadění se stéroidických oprav a nepravidelných odklonů tížnicových a j. Srovnání hodnot obou středních chyb činí zjevným, je-li obava t. zv. chyby v síti, v kterémžto případě střední chyba z vlastní sítě pře- vyšuje střední chybu ze staničního vyrovnání. Při zkoušce přesnosti vyrovnání sítě nutno se přesvědčiti, zda vy- počtené opravy skutečně hoví a jakou asi měrou zákonu chyb, který byl přijat za základ theorie vyrovnávacího výpočtu. Jedny z těchto známek podává vedle jiných kriterií počet veličin kladných a záporných oprav a součet hodnot kladných a záporných oprav, jichž při jednotlivých sítích bude vzpomenuto. Vedle hodnot středních chyb pro jedničku váhy, plynoucích z theore- tického řešení sítě, možno jest s velkou výhodou upotřebiti ku posouzení přesnosti výsledků triangulačních též odchylky v uzávěrech trojúhelníků dotyčné triangulace mezi součtem úhlů pozorovaných a mezi theoretickým součtem úhlů v trojúhelníku. Na tento způsob určení střední chyby pozorovaných směrů při trigonometrické triangulaci upozornil nejprvé generál Ferrero v zasedání stálé komise pro mezinárodní měření země, odbývaném r. 1887 v Nizze a podal ku stanovení střední chyby pozorovaného směru známý mezi- národní vzorec = de JE kde Z 4? značí součet čtverců zmíněných odchylek v uzávěru trojúhel- níků, 2 počet upotřebených trojúhelníků. Závěr trojúhelníkový jest lineárnou funkcí bezprostředně pozoro- vaných směrů a jest možno upotřebiti jej výhodně ku zkoušce přesnosti měření úhlových, ježto jednak nevyžaduje tento výpočet zvláštních počtářských prací, protože theoretické součtv úhlů jednotlivých trojúhelníků nutno jest i jinak určiti, mimo to není upotřebený vzorec konstruován na zvláštní theorií. Upotřebíme též tohoto způsobu rozboru přesnosti v jednothvých sítích triangulace království Českého.*) *) K uvarování se omylů při opětném použití udajů z dila ,Astr. geod. Arb.““ jest poukázati na chybné závěry úhlové v trojúhelníku čís.: 48, 58, 54, 77, 86, 91, 92, 96, 131, 134, 135 a 142, jichž případnou opravu jest vyjmouti z díla „Ergebnisse der milit. Triang.“, s nímž v souhlasu uvedené trojúhelníky jsou číslovány. XXVII. 21 Na závěrech trojúhelníkových trigonometrické triangulace celého mocnářství Rakousko- Uherského založil velmi zajímavou studi prof. Dr. W. Tinter, předseda rakouské komise pro mezinárodní měření země, jednající o jejich souvislosti s theoretickým zákonem chyb dle Gausse. *) Jak svrchu bylo zmíněno, sestává trigonometrická triangulace měření stupňového v království Českém z patero částečných sítí bezprostředně spojených, z nichž každá řešena byla odděleně. Dle toho proveden bude rozbor přesnosti též odděleně pro každou síť co doplněk k uveřejněným vyrovnávacím výpočtům těchto sítí ve zmíněném již díle c. a k. vojen- ského zeměpisného ústavu, ve kterých dosud chybí a to dle zásad zprvu uvedených. Před tím předešleme krátký popis rozlohy sítí jednotlivých, znázorněných přehledně na nástinu č. 1. Síť č. I. Jádrem této sítě jest místní základnová síť hlavní základny Josefovské. Jest to velmi zdařilá síť v základu rhombická, odvozující od přímo měřené základny čtyřúhelník: Zvičín, Dobrošov, Velký Chlum a Kunětická hora. Tento rozvinuje se v širší síť ku hranicím na severu a severovýchodě Prusko-Slezským pořadem Ještěd-Sněžka-Špičák-Kralický Sněžník, na jihu a jihovýchodě ku hranicím Moravským pořadem Spálavá- Paseky-Boršovská hora-Kralický Sněžník, jež zabíhá do vnitř Čech až ku bodům Vysoké a Veliši. Staniční vyrovnání přispívá v této síti ku celkové střední chybě uvedenými níže obnosy pro dvojité zaměření co jedničku váhy: V / Východ. konec zákl. Josef. ... 287-7389 B) Západ. konec zákl. Josei. .... 5488221 135 SOLOVA R 7 ule o záotna 3845-7537 234 EZ 00 OAO E 261-8633 140 OM CCN boze eo We kA 86-6668 96 Dobrosov = o ae 798.4084 278 ZAČNE S o a OOULAL2O 209 VOky ©hlum S37 372.0307 136 (ODD 6003 ah sd ona ee ran 289.1427 18 KOUTEK NOLAN Lo ops 6296569 189 KrTaekýkonežník| -o 4874855 148 Spicaký be Lo too a T52.1311 146 STEZKA R ča ono Je laut oN 1676-3367 D95 VOS bh oa o o plod den 3939-7404 101 soka eo 4285210 93 SPAlavá E se n de easosk 126-1937 40 BAS Oko ot oko KA ANAKO de) s 63-4326 34 Boršovská DOCA M1 o s: 3374087 37 ZV = 8881-6058 Z — 2742 *) Dr. W. Tinter, Die SchluBfehler der Dreiecke etc. Vídeň 1904. XXVII. 22 U Podává se tedy střední chyba jednoho na stanici vyrovnaného směru: pro dvojnásobné zaměření co jedničku váhy m, = + 1-75" T 0.02", pro jednoduché zaměření co jedničku váhy © mý = T247" T 0.08. Opravy z vlastního řešení sítě odvozené bez zavedení konečné opravy pro nulový směr dle udajů z díla ,„Astr.-geod. Arb.““ svazek I. str. 181 podávají: součet hodnot kladných + 26-43, součet hodnot záporných — 35-18; počet oprav kladných 54, © počet oprav záporných 61. Vezmeme-li v úvahu redukované opravy směrů vzhledem na zavedení theoretické hodnoty opravné pro nulové směry, plyne dle udajů téhož díla str. 183— incl. 185: součet hodnot kladných — 23-38, součet hodnot záporných — 21-70; počet oprav kladných l počet oprav záporných 62. Výpočet střední chyby v síti vyrovnaného směru odvozen jest v témže díle na str. 186 dle vzorce Enkeho hodnotou zaokrouhlenou m 04900243) Z toho možno odvoditi střední chybu jednoho vyrovnaného směru kombinovanou z chyb jednotlivých oddílů pro jednoduché zaměření co jedničku váhy: M=ABTE TO = +21" Uzávěry trojúhelníků v síti užitých podávají: součet kladných hodnot —+ 28-75, součet záporných hodnot — 35-64; počet znamének kladných 30, počet znamének záporných 38. Střední chyba pro jedničku váhy jednoho směru, odvozená dle mezi- národního vzorce Ferrerova s ohledem na použité úhlopříčny plyne: ZL 1034795 o m=+| 5; +p = +054". Síť č. IIT. tvoří nejsevernější oddíl trojúhelníkového řetězce v po- ledníku vídeňském, kterýžto řetězec táhne se na jih mocnářství do Dal- macie a připojuje se přes Jaderské moře stranou Monte Hum-St. Giorgio ku trigonometrické síti Italie. Oddíl tento spojen jest se sítí č. I. pevnými stranami trojúhelníkovými Sněžka-Kunětická hora, Kunětická hora-Spá- lavá a tvoří dvojitý řetězec trojúhelníkový, jenž sahá na sever až ku hra- *) V tomto případě použito bylo zde pro m, hodnoty, dle vzorce Enke-ova odvozené, poněvadž vzorec 12., v ostatních případech užitý, podává pro S, dle výrazu pod 13. počítané, nemožnou hodnotu 1611.6917, poukazující na tiskovou chybu elementů. Výrazu pod 14. uvedeného nemohlo býti na zkoušku upotřebeno, ježto výpočty původní obsahující prvky pro jeho bezprostřední odvození vztahu- jící se ku dílu ,,Astr.-geod. Arbeiten etc.““ byly zrušeny. XXVII. 23 nicím Prusko-Slezským, na západ postupuje téměř do středu Čech od Ještědu ku Bezdězu, Sadské, Pecnému, Mezi vraty, Svidníku a Vysokému kameni; přechází na jihu jihozápadním územím Moravy do Dolních Rakous stranou Predigstuhl-Spittlmais. Takovým způsobem vchází délka Josefovské základny trigonometricky do stran trojúhelníkových průběžně až na jih mocnářství. Stanice v Čechách ležící přispívají ze staničního vyrovnání ku střední chybě v této síti následujícími obnosy, pro dvojité zaměření co jedničku váhy: V Jí ISUMStCKAMNOKA E ee vln 629.6569 189 SNĚŽKA a oa Sao cbyoa Va 0é 1676-3367 535 Ne 3397404 101 MYSOkA tet os danoks a sat ee 428.5210 9 SPA VAS ne east lh 1260-1937 40 BOzdez P 6 0 oa na 2053-8055 14 SARA ooo n)mna eo daí 008 192.0115 T6 JETO o O OL OS 926:3620 101 Mestedié r omané 135.3748 15 MEZ o ln 100-1912 74 SVAATC C200 oeena 855442 65 MACHOV puls 152-1535 126 BAZ OVA E s oh č 1330900 101 AESoVACKa MOran ez 1162238 76 MySOky kamen 7.356 04 251-6080 126 z V = 48973152 Z = 1852 Z toho plyne střední chyba jednoho na stanici vyrovnaného směru: pro dvojnásobné zaměření co jedničku váhy m = T 163" T 0.03", pro jednoduché zaměření co jedničku váhy m, = T280“ 0.05". Opravy z řešení vlastního sítě vzniklé dle ,„Astron. geod. Arb.“ svazek V. str. 212. podávají bez ohledu na opravy nulových směrů: součet hodnot kladných + 11-53, součet hodnot záporných — 17-42; počet oprav kladných 55, počet oprav záporných 13. Výpočet součtu čtverců zbývajících chyb, z vlastního vyrovnání sítě pocházejících, odvozen byl dvojí cestou. A) Vyčíslením výrazu uvedeného pod značkou a) 13.) ZU = + 00069 n V = — 00640 n, II = — 06559 n VI = — 01719 ZPA = + 00942 n, VII = — 03427 7 UV = + 00051 ng VIII = — 00362 XXVII. BL Da < n XI Za ZA 3 2 Pa 2. M5 XV Mg XVI n, XVII Mg XVIII 79 22 Klan 22 B) Vyčíslením R16 6- 4033 — 03365 00015 = — 01409 — — 00452 = + 00065 =! 00685 — 00505 009 09169 — 000506 = — 5833 No XXI 1, XXII 13 XXIII 1, XXIV 15 XXV Hg ZAVI N37 XXVII ag 2% XVII Mg XXIX Hay XXX Na XXXI — 03442 — 09358 — 06249 — 21470 — 03646 — 1:3609 + 00419 — 02911 — 00223 — 02751 — 01874 Celkový součet výrazu uvedeného pod b) 14.) = 0:1099 (142. 16)? R17 R17- LO (%s . I7)? Rs R15 s: (%%9.- 1©)* R19 R19 - 18 ("29 . 19)? Rog Ray . 19 (71 - 20)?ž Jon Ra „20 (12 . 21)? Ros Ros „21 (%3.. 22)? Ro; Rog 22 (194 . 29)? Rog Ro . 29 (125 . 24)? Ros Ros „24 (126 . 25)“ R26 ka . 25 je: (17 . 26)? PO POT (m5. 21)2 da (729 . 28)2 AO (22301229) sa Rs R3o . 29 (9731 . 30)? = — 102665 00896 0 0792 01054 05171 05993 0 4000 07186 24471 0 0669 11299 0 0294 01565 0:0423 0 1989 = 00219 Součet = 10 2677 XXVII. tá o Rozdíl obou hodnot výrazu S obnáší 0.0012 a pochází z větší části z nejistoty v posledním místě jednotlivých členů počítaných zkráceně; jest tedy souhlas zcela dobrý. Střední chyba z vlastního vyrovnání sítě obnáší pro jednoduché zaměření co jedničku váhy: 102671., jě P m=x*| 51 90 + 0057. Střední chyba jednoho vyrovnaného směru z celkového vyrovnání sítě dána jest hodnotou pro jednoduché zaměření co jedničku váhy: 9794-6264 | 10-2671 c — — +2 04. V 1852 | 31 A8 2129, 10,04 č Z uzávěru všech 23 trojúhelníků, v síti se vyskytujících, plyne: součet kladných hodnot —+ 14.293, součet záporných hodnot — 11-952; počet kladných znamének 10, počet záporných znamének 13. Střední chyba jedničky váhy dle mezinárodního vzorce Ferrerova jest: ZP 40-6829 je u- + IDO ae Síť čís. VIT jest vlastní základnovou sítí pro zkušebnou základnu Chebskou. Rombicky vyvinuje přímo měřenou základnu v čtyřúhelník Dyleň-Smrčinec-Aschberg-Kapellenberg uzavřený stranami trojúhelníků prvého řádu. Jeho strana Dyleň-Smrčinec jest nejzápadněji ležící stranou společnou též sousední síti čís. VIII, v níž jest délka její odvozena od základny Josefovské. Tyto dvoje hodnoty společné strany Dyleň-Smrčinec, určené jednak od zkušebné základny Chebské, jinak od hlavní základny Josefovské, podávají zkoušku přesnosti trigonometricky přenášených délek. Staniční vyrovnání přispívá ku střední chybě následujícími hodnotami pro dvojité zaměření co jedničku váhy na jednotlivých stanicích: M Ji Jihozáp. konec základny Chebské 103.6627 33 Severových. konec zákl. Chebské 138.3384 33 DEN ee se o 446-6041 153 KRapollenbero 00 ela 1972111 69 AV) KO 07 no en E RO SD 0 (A So 2170-7959 55 ZASChDOTE Tat Soon ajka ns 156-9636 49 STB GC, da2 090 UPa poio00ě 211-8116 79 2 = 1525-3614-2 JI — 4 Z toho plyne střední chyba jednoho na stanici vyrovnaného směru: pro dvojité zaměření Mg — 18077 :101067 pro jednoduché zaměření — + 255" + 0.12". XXVII. 26 Řešení vlastní sítě podává opravy v díle „Astr.-geod. Arb.“ díl V. str. 180—181 uveřejněné, z nichž plyne: součet hodnot kladných +- 5-31, hodnot záporných — 7-18, počet hodnot kladných © 17, — hodnot záporných 21. Součet čtverců chyb z vlastního vyrovnání sítě odvozen jest dvojí cestou: A) Z výrazu uvedeného pod a) 13. n I = + 2.7991 o X = — 135966 m II © = — 545917 mx — 10001 nm MI = + 46099 Mý XII = — 25696 m IV. = + 255952 m3 XIII = — 95-8382 n V = — 335258 m, XIV = — 2.9740 n, VI | = — 432088 ms XV = — 37274 n, VII — — 249129 mg XVI = — 11-8720 na VIII = + 45812 m; XVII = — 12-6555 DT Součet = — 2715831 B) Výpočtem výrazu pod značkou b) 14.) ně (70 . 9)? = . 4 = o 4 ! k; k, 6-7149 be hoz? 0.3479 Ha- Já M: je mm 22-1552 EE 0.0009 (97592) (a LU) E a 15-4079 Ed © 4.0307 (1. 3)? i (5 Aje = 52 = 2035 k i i 5.5256 h ho, 18 12 W . Ma - —= 12-7423 0542 Rs R53. 4 2 Ra Ma- LO, 9 (v. 5)* (75 . 14)? = 66-8673 — 2:99 ke ho; š P) Bah 6 MW . WM . = -070 —= 244509 k h,6 o hb, 15 : Pa 4500 Pa 52590 (9-8) | 3.3568 Součet = 271.5318 Roa..18 Rozdíl obou hodnot obnáší 0.0015 a podmíněn jest zkráceným vy- číslením. Střední chyba jednoho vyrovnaného směru plynoucí z vlastního řešení sítě, pro jednoduché zaměření co jedničku váhy, obnáší: 271.5325 -| M hn E Vi 34 E40 00:09 Střední chyba jednoho vyrovnaného směru, odvozená z celkového vy- rovnání sítě pro jednoduché zaměření co jedničku váhy, dána jest výrazem: XXVII. 27 3050-7748 + 271-5325 = + ek 2 "„ a“ M + ae 11 + 2.61" + 0.08". Z uzávěrů trojúhelníkových lze obdržeti: součet hodnot kladných + 9-106, hodnot záporných — 15.068, počet hodnot kladných 6, hodnot záporných 1 Střední chyba jednoho pozorovaného směru odvozená dle mezinárod- ního vzorce Ferrerova se zřetelem na čtyry čtyřúhelníky s úhlopříčnami, jak jich pro řešení sítě upotřebeno bylo, z nichž každý přispívá %/, hodnoty součtu čtverců odchylek všech čtyř trojúhelníků, dána jest výrazem: 37-2820 P My = 4060 Síť čís. VIII. připojuje se na východě na pevný pořad Malechov- Vysoká- Ještěd sítě čís. III., jímž přejímá délky odvozené trigonometricky od základny Josefovské a přenáší až na nejzazší hranice království. Na severu postupuje síť tato ku hranicím Prusko-Slezským a Saským, na západě přimyká se zmíněnou společnou stranou Dyleň-Smrčinec ku zá- kladnové síti Chebské čís. VII. a ku hranicím Bavorským, na jihu pak končí zatímním pořadem Čerchov-Doubrava-Tok-Zahořanský vrch-Mezi vraty-Malechov. Staniční vyrovnání podává ku výpočtu střední chyby následující prvky pro jednotlivé stanice, za přijetí dvojnásobného zaměření za jedničku váhy: V J NAB s S ob 399.7404 101 V SOKAN AR bora al o ak Poaatt s ala 4285210 95 Bezděz E 8 čo Eta a see 2203-8055 74 SAASKAN 505 6 noetati la 0 ok OA 1920115 76 EEG Vč S zed ou E 9326-8620 101 MDADNCE ob eo ae 102.9951 72 ES Sla (2T3 ZS R SKK ROS ERO S 135.3748 O DEC ONeZMK 31-4480 39 MHESOVKA ec Je era sm ela deje 58-7085 55 ERANESDOKÉ opat oso 2 le o. 71-5048 22 ISS oo 30-9122 D5 ZADAT ea oxc SE Ss 156-2316 154 SLUJEMY ooo ee sa oní 8350-7149 oné BET OT 2 E oa ooo ko Moda 1129-8808 114 PEDOns ste lo Oe Le C, 108-5732 57 DET 2 och ooo Nohel 4466041 153 STUPČICC ase or Vona kakao K ze 2111-8116 79 Geskysdese: Má EBS 78-8885 49 Čercho vte AVR NE dá 0 173-0248 93 Doubrava 15020 Me 15-4998 114 OK VA ZA, PE OSA PM E 59-1072 81 Zahoranský vrch 9344-6060 103 Mezi vraty Eo V 100-1912 14 MAlechox 10 MH AAA P CON on 152-.1535 126 ZV = 4309-1710 Z / = 2065 Střední chyba na stanici vyrovnaného směru nabývá hodnoty: pro dvojité zaměření My T V4420:027 pro jednoduché zaměření m = T 2.04" T 0.08. Z vyrovnání vlastního této sítě plynou opravy směrů dle díla ,„„Astron.- geod. Arb.“ svazek XIII. str. 22, jež podají: součet kladných hodnot —+ 22-42, záporných hodnot — 22-63, počet kladných veličin 63, — záporných veličin 58. Součet čtverců zbývajících chyb, vzniklých z vlastního vyrovnání této sítě, jest opět určen dvojmo a sice: A) Z výrazu označeného a) 13.) al = + 00478 Ho 2X 2, = — 06975 ZM = + 00134 Has XXV = — 16153 Ee 3D = — 0.0627 16 XXVI = + 0.1366 n IV 000 1 XXV — 02097 V E002 Nog XXVIII = — 0.4336 n VI = + 0.0031 n XXIX 0.0151 Z VA = —- 1.3214 N3y XXX = — 0.0286 "a VIII = — 0.0451 Ra ZXX2G T 0:0178 Za X = — 02242 13, XXXII = + 0.0891 02 = — 0.0718 N33 XXXIII = — 0.7694 M X1 = — 21913 F AOOBVA 07 o, ZG = + 03554 Has, AXXW = 03163 2 = + 0.0885 N3g XXXVI = + 0.2500 1, XIV = — 0.0736 13, XXXVII = — 0.0518 "5 XV = — 0.0907 "3 XXXVIII= — 3.3825 Mg XVI = — 0.2926 My XXXIX = — 0.2006 my XVII = — 0.0393 na XE = + 0014 "4 XVIII © = — 05738 n XI = + 00044 Mg IX = — 40033 M9 ISL = — 13736 O = — 16770 "a XL. = — 0.8486 Ny XXI = + 0.0026 a NÝ = — 03772 Ja 22 = + 00135 ZV, = + 0.0079 2 XX 03019 o ZLV 1 (0.0909 Součet = — 15-8499 XXVII. ho = m F (65 << B (6-10)? Jada 1D (G5 10)2 kk 6 (O2. U) (75. 2l)2 R21 0 (703 22) = B) Z výrazu pod b) 14.) 0.1423 0.1068 0.1080 0.0316 1.5055 00483 0.0824 0.0276 0.3190 0.0054 0.2212 0.0025 0.6391 0.0076 XXVII. (na3 . 24)? 2 Ro ao. Ze (2 90) Ray kgy „ 30 (20550 )8 oko oil (433 „ 32)? Rax Ra 32 (%54 . 39)? JBR B (W5 „ 34)? A (135 . 35)* Ba. 35:0 (37 . 36)? Rxy Raz - 86 15-8502. Součet 1.5568 0.4250 0.2123 1.0822 1.1236 0.1422 0.1047 0.0700 1.5961 0.3178 0.3561 0.0038 0.0495 30 Rozdíl obou hodnot výrazu S obnáší 0.0003, plyne ze zkráceného vyčíslení a dokazuje naprostou shodu. Střední chyba vyrovnaného směru podmíněná vlastním řešením sítě pro jednoduché zaměření co jedničku váhy obnáší: 15-8500. 4; pe —— — +0. "„ hi 0 M; + 16 +402 + 0.597 + 0.06 Spojením hodnot střední chyby z vyrovnání staničního a z vlast- ního vyrovnání sítě obdržíme pro střední chybu vyrovnaného směru, plynoucí z celkového vyrovnání pro jednoduché zaměření co jedničku váhy, hodnotu: 8618-3420 + 15-8500 s Závěry trojúhelníků této sítě podávají: součet kladných hodnot —- 15-687, záporných hodnot — 18-039, počet kladných veličin 17 záporných veličin 15. Střední chyba jednoho pozorovaného směru dle mezinárodního vzorce: Ferrerova dává hodnotu: '1/55-5124 2 Síť čís. IX. připojuje se na severu na síť čís. VIII. pevným po- řadem Čerchov-Český les-Brno-Studený vrch-Pecný-Malechov a v pokra- čování jeho na východě na síť čís. III. pevným pořadem Malechov-Hvě- zdovická hora-Hora-Predigstuhl. Strany těchto pořadů odvozené trigono- metricky od základny Josefovské přenášejí toto měřítko do ostatní sítě. Na jihozápadě síť tato dosahuje hranic Bavorských, na jihovýchodě pře- sahuje hranice království částečně do Moravy a Dolních Rakous. Jednotlivé stanice této sítě přispívají ku hodnotě střední chyby ze staničního vyrovnání pro dvojité zaměření co jedničku váhy následujícími veličinami: V ji Pecný 327K EK SROV E 8326-8620 101 Studený vro A690 350.7149 111 BER: enkoky S Pee A 129.8808 114 Český [eSr ska sb AA 78-8885 49 ČErChovat 44 ate ae V 1730248 93 DOUDEAVA O AO 75.4998 114 ROKA 0 n PO ES 59.1072 81 Volyni Vrch 1 seen: 80-9423 41 Javorník Bavorský 19355 76.0282 90 Boubiti:2137 2007567 2E 2 eps 209.4298 42 Kamejky edic ata oka 0e 2234638 Tk Zahoranský „Vreh 9344-6060 103 31 MEZ vn bc ao cene). 100-1912 74 SVIT Se ey, as 85-5442 65 MAlechoVa R r osob: 152-1535 126 Hvezdovická hora .......... 116-2238 76 VÝSOky kamen 1- a:ba st 251-6080 126 EN K R ore seno 89.4051 29 BSE GRR n ov oooona Opel oněa 2890-0309 B) ESKO | KOJOA E VO ESO AOR OR P OMA n 82-0835 15 ZV = 3285-6883 Z /—1728 Z toho podá se střední chyba na stanici vyrovnaného směru: pro dvojité zaměření jg — 8238 0:02 pro jednoduché zaměření m = T 1.95" + 0.08. Opravy směrů z vyrovnání vlastního sítě této, uveřejněné v díle „Astron.-geod. Arb.“ svazek XIII. str. 41, podávají: součet kladných hodnot —+ 11-59, záporných hodnot — 23-76, počet kladných veličin 48, © záporných veličin 57. Hodnota součtu čtverců chyb, plynoucích z vlastního vyrovnání této sítě, odvozena dvojitě a sice: A) Z výrazu uvedeného a) 13.) m I = — 01739 Na, XXII = — 0.8489 W WI —= — 1.0941 Hoz XXIII © — — 02637 "3 III = + 02102 No, XXIV = — 0.6321 n, IV = + 1.6411 Nas XXV = + 08992 " V = — 0.0619 mg XXVI © = — 05210 He = — 0-1008 M XXVII © = + 0.1460 n, VII = + 00227 Ng XXVIII = — 0.1979 Žia VULI = — 03741 No XXIX |- — — 0.7359 06 = — 0.0150 Ng XXX = — 0.9472 Ng X = — 0.1628 nm XXXI © = + 1.9883 n XI = + 04868 Mm XXXII = — 3.1156 ZZ = — 08326 N33 XXXIII — —- 0.0650 ZNÍ = — 15196 Na XXXIV = + 0.0929 LD, DVA = — 19329 Nas XXXV = — 0.0788 ms XV = -+ 08252 Na XXXVI = + 02113 me XVI = + 0.2388 n XXXVII = + 02817 m, XVII © = + 0.79% KKOV 523815 mg XVIII | = — 0-1980 N39 XXXIX —=— — 14173 M XIX = + 03061 o XU = + 0.0047 Hop 2X = — 0.9225 Mm XLI = — 2.7457 "4 XXI = + 0.0054 m2 XLII | = + 01848 XXVII. BDU Ma XLIV ca ZEN a ZZN Jy ZE LI l ji Celkový součet B) Z výrazu označeného b) 14.) kr? S <= >) 8 H H HE -i Dl BO, F RE OE S P Us : : -A -=. |= Fr D = o -= . 8 RBÍ » k. |> o OIL VÍ í R = 4 HB n 0.0726 0.2650 0.0052 0.1905 0.0006 0.0477 0.0008 0.4490 0.0009 0.0492 0.0023 0.0818 0.1095 0.2427 0.0019 0.0077 0.0115 0 0002 (32 « é hodnoty výrazu S liší se o 0.0002, XXVII. Mag XLVIII Mg ZXLIX Ho L bal fo M 0.1181 0.0690 0.1615 0.2318 0.5594 0.0146 1.4030 0.0027 0.1975 = — 0.0699 = — 0.0047 === 04598 = SDO == 045 = — 13.9746 ME . — 0.0030 R33 R36 -3 (739 - 30): IKO po : (7259.10) As 09 ZB (39 - 98)? = = = ..0:1798 a ap- 2 000 Alona ově (14. 40)? Ji AL BER 100m 1.0417 VED za BBA = 0.0752 (19 - > č R be B — 0.1646 (Maa - E : = 01 B 0.1600 Vlas- he ano- k k ji =..10725 (1 46- ů —= 0.422 Boku se o : jh : =- — 0.2684 Brreond D5 ÚZ Rag Rag „41 (9 . 48)? ; < == 0:2648 ha bo A8 so- B kon T (754 . 50)? i 2 — — 0.4357 ře n 0 = . 51)? i D2 / dak 6 8 a Bln: 0.3646 Sbucotž —= 13-9744. jest tedy souhlas dokonalý. 33 Střední chyba vyrovnaného směru, plynoucí z vlastního řešení sítě. obnáší pro jednoduché zaměření co jedničku váhy: 13-9745.. W% Z == „i " 1 Ad 7 +| pz T yiod -L 952" 1005 Pro střední chybu vyrovnaného směru, odvozenou z celého vyrovnání této sítě, podá se za přijetí jednoduchého zaměření co jedničky váhy hodnota: 6571-3766 + 13-9745 = ————————————— = + 192" + 0.03"'. = +| 1728 + 52 Akt Ze závěrů trojúhelníkových v této síti plyne: součet kladných hodnot —+ 13-479, součet záporných hodnot — 13481, počet kladných veličin 14, počet záporných veličin 15. Mezinárodní vzorec Ferrerův podává pro střední chybu jednoho pozorovaného směru hodnotu: 31-7516 =- 049. Mag +| 174 ré Hodnoty jednotlivých středních chyb v uvedených pěti částečných sítích trojúhelníkových triangulace království Českého podávají následu- jící přehlednou tabulku: Střední chyba úhlu směru Soon stě ze stanič. vyrov. z vlastní sítě | celková eau | ČST OA 1710:03-|30:4325010:02|1 3225001054721 čís. "I S 290110-000|seO8 42 0:00 |Wa22:280|1210:544| ČSTV 42001012 r 4:00240:699(.:22:617310607| čs. |2:04440:03791110:597710:067j"2:027:|.-50:54"7 čis. X RE: 9054456.0:034|35.0:525 10:00 1E11:9271510:484 Jak patrno, jsou střední chyby, z vlastního vyrovnání sítí plynoucí, daleko menší nežli střední chyby ze staničního vyrovnání (mimo lokální síť Chebskou). Není tudíž nebezpečí skryté chyby v síti. Chyby z vlastního řešení sítě odvozené jsou stejných hodnot s chybami z uzávěrů trojúhel- níkových plynoucími a mají tudíž celkem ráz chyb nahodilých. Z toho patrno, že není tu obavy hromadění se chyb systematických. Chyby ze staničního vyrovnání plynoucí neznehodnocují výsledky odvozené vlastním řešením sítě a podávají průkaz o celkové hodnotě prosté chyby, z vlastního měření úhlů plynoucí, proti hodnotě chyby systematické v síti. Ježto poslední jsou kriteriem hlavním přesnosti ko- nečných výsledků, jest patrno, že výsledky úhlových měření jsou velmi dobré. Dle nastíněného rozboru jest zřejmo, že přesnost výsledků této trigonom. triangulace království Českého, již podmiňuje chyba v síti Rozpravy: Roč. XX. Tf. II. Čís. 27. XXVII. 3 94 a v závěrech trojúhelníkových, jest velmi uspokojivá a triangulace sama zdařilá. V závěrku odvozeny budou seskupením údajů přesnosti jednot- vých částečných sítí trigonometrické triangulace stupňového měření v království Českém zbližné hodnoty středních chyb, jež podává celková síť, přepínající celé království, jednoduchým spojením uměle vytvořená. Výsledky tyto jest přijati za výsledky odvozené prostým složením, jež podají vodítko ku soubornému ocenění celé triangulace. Z vyrovnání staničního všech stanic v obvodu království možno odvodit: střední chybu pro dvojité zaměření směru M; = střední chybu pro jednoduché zaměření směru M; = Střední chyba odvozená z vlastního vyřešení sítí po vyloučení místní sítě základny Chebské pro její odlišnou povahu od celku a vzhledem k tomu, že tato s celkovou síti spojena jest toliko jedinou stranou, po- dává se hodnotou: M0521 Střední chyba jednoho směru, odvozená dle mezinárodního vzorce Ferrerova z uzávěrů všech trojúhelníků vzhledem ku vyskytujícím se úhlopříčnám, při řešení sítě upotřebeným, pro celý obvod obnáší: My=zt05Y. Jest patrno, že hodnoty chyby v síti a z uzávěrů trojúhelníkových velmi dobře souhlasí. Dokazuje to, že výsledky jsou prosty skrytých chyb, tudíž zdařilé. Sestaví-li se konečně celková chyba střední pro jedničku váhy pro ono seskupení, pro něž vypočtena byla svrchu střední chyba (t. j. s vy- loučením základnové sítě Chebské), podává se tato výrazem: M=+1 m + M? = + oanos OOA Jest připomenouti, že svrchu uvedené údaje nejsou theoreticky přesné a slouží jen ku zbližnému úsudku o přesnosti v celé souvislé síti docílené. Konečně proveden byl na zkoušku trigonometrického přenášení délky od základny Josefovské k základně Chebské výpočet vztahu stran Velš-Vysoká, Smrčinec-Dyleň nejkratší cestou jednoduchým řetězcem velmi výhodných trojúhelníků: Veliš-Vysoká-Sadská, Veliš-Sadská-Bezděz, Sadská - Bezděz - Ďáblice, Ďáblice-Bezděz-Milešovka, Milešovka - Ďáblice- Džbán, Džbán-Milešovka-Bernstein, Bernstein-Džbán-Smrčiny, Smrčiny- Džbán-Čeboň, Smrčiny-Čeboň-Dyleň. Rovnice základnová podává tu v jedničkách sedmého desetinného místa logaritmického odpor 48.7. XXVII. 95 Z řešení posloupného částečných sítí (souborů trojúhelníkových) podal se odpor ve straně Dyleň-Smrčinec odvozené od základny Josefovské proti hodnotě odvozené od základny Chebské v jedničkách sedmého místa logaritmického 38-2.*) Jak vidno jsou výsledky z řesení sítí zdařilé. IV. Přepracování výsledků trigonometrické triangulace měření stup- ňového v království Českém k účelům zeměměrství. Řešení trigonometrické triangulace k účelům měření stupňového provedeno jest tak, aby opravy pozorovaných veličin (úhlů směru) byly co nejmenší a jejich hodnoty vyrovnané přimykaly se co nejvíce veličinám přímo měřeným. Z té příčiny neberou se při vyrovnání sítí těchto v úvahu ony podmínky geoinetrické, jež by neúčelně přímá měření zatěžovaly. K tomu cíli se vypouští nucený vzájemný souhlas přímo měřených základen a strany všech trojúhelníků odvozeny jsou od jediné hlavní základny, v rakousko-uher. měření stupňovém od základny Josefovské. Nehledí se též k tomu, by se řetězce trojúhelníkové v místech, kde obepínají troj- úhelníky nevyplněné prostory a tvoří tak zvané soustavy věncovité, uzavíraly v jednotné geometrické obrazce, nýbrž mohou tyto zůstati v nesouhlase zaviněném odděleným řešením jednotlivých řetězců troj- úhelníkových. Dociluje se jen zachování sledu v trigonometrickém pře- nášení délek. Naopak ale přesné základy triangulační pro zeměměrství nutně žádají, by základní síť trojúhelníková byla dokonale jednotně na stéroidu zemském určena. Má-li se tedy triangulace měření stupňového upotřebiti ku zeměměřickým účelům, nutno jest její řešení k tomu cíli přepracovati. Dle shora uvedeného, přistupují obecně k podmínkám geometrickým, vyplněným při řešení k účelům stupňového měření, ještě podmínky vzájem- ného souhlasu přímo měřených základen a mathematicky správných uzavěrů geometrických mnohoúhelníků, jež triangulace nevyplňuje trojúhelníky. Také triangulaci měření stupňového království Českého bylo třeba přepracovati, by hověla požadavkům pro účele zeměměrství. Sítě této triangulace tvoří ale souvislou triangulačná síť v obvodu celého království a proto zbývá tu k vyplnění toliko podmínka vzájemné shody obou zá- kladen Josefovské a Chebské. Pouze pořad Blažkov-Spálavá-Boršovská hora tvoří část obvodu mnohoúhelníka na Moravě nevyplněného trojúhelníky. Při správném mathematickém postupu mají býti novým vyrovná- vacím výpočtem vyplněny též tyto v měření stupňovém vypuštěné poža- davky geometrické. *) A. Weixler, ,„Bearbeitung des trigonometrischen Gradmessungsnetzes fůr Zwecke der Landesvermessung. Vídeň 1901. XXVII. 3* 96 C. a k. vojenský zeměpisný ústav provedl toto vyrovnání toliko cestou zbližnou, empiricky. *) Pro síť království Českého podával se dle svrchu uvedeného objasnění úkol odstraniti nesrovnalosti obou zmíněných základen. Rozdíl obnášel 38.2 jedniček logaritmických v sedmém deset. místě ve společné straně Dyleň-Smrčinec. Rozdíl ten byl opraven tím: způsobem, že část rozdílu hodnotou 18.7 jedniček 7. des. místa log. vložena byla do sítě základnové Chebské a zbytek pak odstraněn byl v trojúhelnících dvojitého řetězce přiléhajícího ku straně Dyleň-Smrčinec. V nástinu čís. 1 jsou znázorněny graficky změny bodů touto dodatečnou opravou podmíněné ve zvětšeném měřítku. Jest patrno, že body v pořadu Čerchov-Doubrava-Brno-Džbán-Milešovka- Kableberg zůstaly již nedotčeny. Jest vyšetřiti theoreticky, zda jest správno vložiti onen rozdíl 18-7 jednotek 7. místa deset. logaritmu do základnové sítě č. VII. Theoreticky dokonale přesnou cestou dle užité methody vyrovnání sítě této bylo by třeba odvoditi střední chybu ve straně Dyleň-Smrčinec z údajů chyb této sítě, což jest cesta zdlouhavá a čistě hypotetická, jež skutečnosti vzhledem na nesplněné předpoklady zmíněné theorie nehoví. (Poukázati možno na různost hodnot středních chyb směrů různou cestou odvozených.) Proto volena byla cesta podávající výsledky skutečnosti odpoví- dající a odvozena byla chyba ve straně této z chyb uzávěrů trojúhelníků, jež nejkratší cestou stranu tuto od základny odvozují. Jest to rombus s úhlopříčnami JZ. konec základny-SV. konec základny a Kapellenberg- Dyleň a pak trojúhelník Kapellenberg-Smrčinec-Dyleň. Odvodíme-li závislost chyby ve straně od uzávěru trojúhelníkového dle theorie, jež vyjadřuje chybu ve straně co funkci uzávěru a úhlů pře- nosných použitím sinusových rozdílů logaritmických, podá se, nebéřeme-li ohledu na chyby v měřených přímo základnách, střední chyba ve straně Dyleň-Sinrčinec hodnotou: us—= — V2318 + 314 = — 51 jedn. 7mého des. místa logaritmického. Jak patrno, jest tato chyba ve straně mnohem větší, nežli onen díl rozdílu sítí základnou opraveného a nelze tedy v tomto případě ani z theoretického stanoviska činiti námitek. Při vyrovnání zmíněného mnohoúhelníka na Moravě, jenž obsahuje na svém obvodu též body Blažkov, Spálavá, Paseky a Boršovská hora byla změněna poloha bodů Boršovská hora, Chlum a Kralický Sněžník v síti čís. I., jak v nástinu v měřítku jest zobrazeno. Tato změna jest zatímní a konečné řešení bude provedeno, až onen mnohoúhelník bude trojúhelníky časem doplněn. Poněvadž se tu jedná o body na samém obvodu sítě království Českého ležící, nejeví se toto provisorium pro síť Čech závadným. *) Bearbeitung des trigonometrischen Gradmessungsnetzes fůr Zwecke der Landesvermessung. XXVII. 37 Z uvedeného jest patrno, že má království České velmi zdařilou síť, jejíž cena jest tím větší s vědeckého stanoviska, že upotřebeno tu přímo údajů vlastní triangulace stupňového měření a délky stran od- vozeny jsou od hlavní základny Josefovské, v této síti přímo ležící. Jest tedy povinností starati se o to, by byla tato vědecky správná a zdařilá síť upotřebena za základ pro ostatní práce zeměměřické, Má-li výsledků triangulačních upravených pro zeměměřictví způ- sobem, jak v předešlé stati uvedeno bylo, výhodně býti upotřebeno ku podrobnému vyměřování pro účele katastrálné neb různé jiné účele technické, jest bezpodmínečně nutno, podrobiti je ještě dalšímu přepracování tak, aby v konečné mathematické úpravě vzájemná poloha jednotlivých bodů triangulačních, tvořících základ podrobného vyměřování, stanovena byla pro praktické měřictví nejvýhodnějšími vztahy. To jsou bez odporu pravoúhlé rovinné souřadmce, jež umožňují použítí ku mathematickému řešení úloh geodétických, s podrobným vyměřováním spojených, nejjednodušších vztahů rovinné trigonometrie. Bude tu třeba řešiti obecně dva úkoly s přepracováním tímto spojené, a sice přijati vhodný způsob převedení skutečné plochy sfévoidické, jež jest základem měření na plochu rovinnou aneb do roviny přímo rozvinutelnou, na níž výsledky se zobrazují (projekční soustavu) a voliti výhodně položené sou- stavy pravoúhlých souřadnic, ku kterým jednotlivé body mají býti vztaženy. Podrobné řešení tohoto úkolu podáno bylo autorem pro celé území království a zemí na radě říšské zastoupených *) a tudíž 1 království Českého se stanoviska novodobé geodésie. Připomenouti jenom třeba, že řešení toto vzhledem na použitou látku trigonometrické triangulace c. a k. vojenského zeměpisného ústavu, jež slouží též k mapovacím účelům vojenským, provedeno bylo s vedoucí myšlénkou, udržeti těsné spojení map topografických s plány katastrálnými. Kdyby měl býti tento styk obětován, bylo by nutno uplatniti při řešení tohoto úkolu další prakticky důležité požadavky totiž použiti za počátek zeměpisných délek poledníku Jwězdárny Greenwichské, k docílení mezinárodní jednotnosti (triangulační výsledky c. a k. vojenského zeměpisného ústavu vztaženy jsou dosud ku poledníku Cassiniho hvězdárny Pařížské vlastně poledníku Ferrskému) a za úhlovou míru přijati míru centestmálnou ve Francii obecně užívanou, jež pro podrobné vyměřování má oprávněné výhody před dosavádně užívanou úhlovou měrou sexagesimálnou stejně jako v soustavě měr délkových. — Také s tohoto stanoviska podal autor návrh úpravy soustav předložený k uveřejnění Technickému Obzoru z r. 1910. *) Návrh nových soustav katastrálných souřadnic, Dr. A. Semerád. Ósterr. Zeitschr. f. Vermess. Vídeň 1908. Techn. Obz. 1907. XXVII. Dodatek A. Tiskové opravy v díle ,,Die astronomisch-geodaetischen Arbeiten des k. u. k. militaer-geographischen Institutes in Wien““. S6-122 Str. Str. 25. Běž Běž Str. 26. Běž OUR BĚZ St 92BĚZ: Str. 36. Běž. Běž. Str. 37. Běž. Běž. Str. 46. Běž Str. 49. Běž. Str. 50. Běž. Běž. Str. 56. Běž. Str. 58. Běž. Běž Běž Běž. č Str. 60. Běž. Svazek I. z v. 1871. Běžné čís. Běžné čís. 22 | Běžné čís. 34., předmět Zvičín místo 060 36., předmět Zvičín místo 060 37., předmět Újezd místo 51:00 má býti 5700 má býti má byti 0:00 0:00 23. Běžná čís. 79. až incl. 82., předmět Újezd místo 46 33:00 má býti 6 470, předmět Chlumec místo 42 44:50 má býti 2 58%5 „ 137.—140., „ 149.—152. „ 157.—160 45:50 46:00 45:50 předmět Újezd předmět Újezd předmět Dobrošov předmět Újezd předmět Újezd předmět Chlumec předmět Chlumec předmět Újezd předmět Slotov předmět Dobrošov předmět Kunět. hora předmět Kunět. hora předmět Chlumec předmět Chlum předmět Chlumec . vůbec » . 145.— 148., předmět Chlumec vůbec % , předmět Chlumec XXVII. 61:0 58:0 575 místo místo místo místo místo místo místo místo místo místo místo místo místo místo místo místo místo 33:50 36:50 3v 50 65 00. má býti 56:50. má býti 36:50. má býti 60.00. má býti 4100. má býti — má býti 85 00. má býti 5850. má býti 6100. má býti 3050. má býti 832-991 má býti 833 719 má býti 020. má býti 500. má býti 1450. má býti 14 00 13 50 16 00 10:00. má býti 10 00 10 00 950 2300. má býti 23 00 20-00 21:50 49:0 48:5 48 5 65:50 56 00 36 00 60 50 4150 35:00 58:00 60 00 39 50 92 997 33219 0:00 0:00 14 44 13 69 13 44 15:44 944 969 994 944 22 69 2244 19:69 20:94 39 Str. 60. Běž. čís. 161.—164. vůbec % Běž. čís. 169. —172., předmět Chlumec místo 23:00. má býti 23:69 23:50 23:44 18:00 18:94 20:50 20:44 Běž. čís. 173.—176., vůbec % Str. 63. Běž. čís. 211., předmět Špičák místo 500. má býti 550 Str. 67. Běž. čís. 16., předmět Chlumec místo 56:00. má býti 56:50 Běž. čís. 35.—38., předmět Chlum místo — má býti 28 7 4750 = 4750 = 43:00 — 4450 Str.72,4Běž. čís.. 198., předmět Velký Chlum místo 47:89. má býti 46:89 Str. 92. Běž. čís. 20., předmět Dobrošov místo 51:50. má býti 53:50 Str. 98. Běž. čís. 212., předmět Zvičín místo 1250. má býti 4250 Str. 119. V oddílu nadepsaném ,,„Annahme““ místo — A má býti + A — B + B — C + C — F + F — H + HA Str. 122. Běž. čís. 74., předmět Sadská místo 1200 má býti 1250 Str. 125. V oddílu ,„„Annahme'““ místo — C má býti + C Str. 132. V oddílu ,„„Annahme'“ místo — B má býti + B — C + C Str. 134. Běž. čís. 78., předmět Vysoká místo 3750. má býti 3700 Str. 136. V oddílu ,„Annahme““ místo 210" 47“ 36“ má býti 2019 47“ 36“ Str. 138. Běž. čís. 55., předmět Kunětic. hora místo 48:50 má býti 48:00 Běž. čís. 56., předmět Kunětic. hora místo 4750 má býti 48 00 Str. 139, Běž. čís. 113., předmět Spálavá místo 0:20 má býti 0 00 Str. 142. Běž. čís. 71., předmět Paseky místo — má býti 000 Běž. čís. 72., předmět Paseky místo — má býti 0:00 Svazek V. z v. I895. Stanice Čeboň. Vypuštěna byla skupina pozorování Dyleň | Smrčinec | Žbán | Brno [Český les 090700" P A0 0 a S on 00" | BO = | a Str. 100. Běž. čís. 52., předmět Hvězdovická hora místo 39:50 má býti 39:00 Str. 115. Běž. čís. 25., předmět Predigstuhl místo 3730 má býti 37:70 Str. 164. Běž. čís. 14., předmět Kapellenberg místo 24-143 má býti 24-133 Ve svazku XIII. z v. T599. Na str. 40 v $ 15. chybí udání hodnoty neurčitého koefficientu LII — —- 011421. XXVII. 40 66 T804 [1-0 G8-1 0T c6 0% -T | gg8P-489 | ÁNOTEIY ArUZDUS II 01T L0-GEg 60-0 8-1 II g9 G9G -T | 69G9-679 "7 BIOU PYINM20NyY 01 LL LL+L : rueu [z E u PUPA ouourí[ PYUMPUZOS -AOIÁA Z A Our ď [s] ké 4 5: jeBo18y é egÁyo TUpo13S |(opojeaouom( ÁYAIS PIET 9DIUPISG "IUEUAOJÁA OUIUJIUE)S NI0GZOI NYPOJSÁA SIdnos "I PYMgGET XXVII. 43 66 PC-79 08 $8-0TT c8 8-06 L8 98-T1G SI 810 97 T981 18 P8-68 0 87-66 90 90-PL 90 97-64 4T PL- 861 cŤ 1-9 18 18-9 46 246-1 IG co- G8-G 60:0 cL0 410 600 010 80-0 200 010 010 610 60:0 +60 20:0 910 100 0-0 OT-1 ST-T OUT 68- Up 8-0 18:0 1 1 1 08 88 +8 07 LG 68 62 97 P 98 671 GLT O0TI 961 961 SPI <6 6cI 1© © a fa o 02 | 0% | 06 | 06 | dc |10e 45—48 1|6|2| 0 |—3.27 |10-6929 | — 1.12| 1.2544 | — 4-19 |17-5561 7270 2|6|1| 0 |+424|179776| + 3-24|10-4976| + 0-89 |, 0.7921 ky A 3/6|1U|:0.|£VI1| 1:2321| 0-62, 0:3844|—0:61| 03721 718 I| 4, 6|1| 0 |—2-76| 7.6176|—1-63| 2-6569 | —2-11| 44521 79—80 5-6. -10:=2:39"57191|—1:13|015276912:61|06:8121 81—82 616,1, 0 |—064| 0-4096|—1-01| 1-0201| +0-01| 0:0001 61—62 7|5|1| 0 |+124| 15376, |- 1.25| 1.5625 | + 4-27| 18-2329 63—64 II | 8|5|1| 0 |-+1.74| 3.0276) +2.37| 5-6169| + 5.89 | 34-6921 8386 9|5|2| 0 |-+248| 6-1504|—2.13| 4.5369| +1-91| 3.6481 49—50 10 |5|1| 0 |—5-13|26.3169 | —0-88| 0-7744| —2-11| 4.4521 51—52 11 |5|1| 0-|—4-76|22.6576 |—1-76| 3-0976 | — 5-98 | 35-7604 53—54 III | 12|5| 11 © |—3-39|11.4921| +1-74| 3.0276) —2-24| 5.0176 55—56 13 |5|1| 0 |+0-49| 0-2401| 40-37) 0-1369| —2.61| 6.8121 57258 14|5| 1,0 |—351|12.3201| +0-50| 0:25. |—2-49| 6.2001 13—16 15|5|2|'0.|-+3-80 | 14-44j— 3-90| 15.21 33—36 16|512|.0 |-—130| 1:69. |—3-35| 11-2225 75—76 V Pa | ká ARO + 0-49| 0.2401 | +2-14| 4.5796 59—60 18|4| 1, 0 |+0-37| 0-1369| 40-37| 0-1369| + 1-14| 1-2996 65—66 VI | 19 |4|1| 0 |—3-39|11-4921 |— 0-13, 0-0169 | —0-98| 0-9604 87—90 20 | 4121 0 |—415)17-2225|—2.88| 8.2944 | —0-08| 0.0064 18—19 21 |4|1| 0 |—1L14, 1.2996|—2.63| 6.9169 21—24 II | 93 | 4|2|| 0 |—3.07| 9.4949|—2.08| 43264 67—68 | VIII | 23 |4|1| 0 +0-37|0-1369| + 0-14, 0.0196 = 24 |4|2| 0 |+735|54.0225 912 25 |4|2| 0 |+5-73|32.8329 25 a 27| IX | 26 | 4|1| 0 |-+227| 5.1529 | 29—32 27141210 |- 696 |48.4416 | 37—40 28 |4|2| 0 |—3.57|12-7449 69-—70 MOL 6 0 ň i 91-94 X |30|3|2| 0 074005476 +3.16| 9.9856 D48 23T 352100 26 a 28| ŽÍ | 32|3 0 Ú7a 20 33|3| 11 0 |—049| 0.2401 aaa | ŽIÍ | 34| 812, 0 | +250| 6.2 i : Á 152 XXVII. základny Josefovské, 45 li Záp. konec nů 2 j Zvičín (Zd) JS Zdx |(Z0x)? | [(dx)*|| 5 | bov 0 dp? 0: dp? — 3.09 | 9.5481| — 1.64 2.6896 p 13-31 | 177-1561| 41-7411 29-5260 | 6.1076 +258 | 6.6564| +22 5.0176 | + 13.19 |173-9761| 40-9413 | 28-9960 | 11-9453 + 0.83 | 0-6889| +2-74 7.5076 | + 469 | 21.9961| 10-1851, 3.6660 6.5191 — 1.92 | 3-6864| — 2.88 8.2944 | — 11-30 | 127-6900 | 26-7074 | 21-2817| | 5.4257 — 1-17 | 1-3689| — 3.01 9.0601 | — 10-31 | 106-2961 | 24-2301 | 17-7160 | 6.5141 -+ 1.45 | 2.1025 | — 1-39 1.9321 | — 1-58 2.4964 5.4644 | 0.4161 5.0483 "M 0-71 0.5041 + 747 55-8009 | 21-8371 | 11-1602 | 10-6769 -+ 3-46 | 11-9716 -+ 13-46 | 181.1716| 55-3082 | 36-2343 | 19-0739 -+ 2-28 | 5.1984 z 4.54 | 20.6116| 19.5338| 41223| 7.7057 — 0-76 0.5776 | — 8-88 78-8544 | 32-1210 | 15-7709 | 16-3501 — 3.63 | 13-1769 | — 16.13 | 260-1769 | 74-6925 | 52-0354 | 22-6571 — 2.14 4.5796 | — 603 | 36-3609 | 24-1169| 7.2722 | 16-8447 — 0-89 0-7921.| — 2.64 6.9696 7.9812| 1.3939| 6.5873 — 2-39 5.7121 | — 7.89 | 62-2521 | 24-4823 | 12-4504 | 12-0319 — 0.59 | 0.3481| — 1.42 2.0164 | — 2-11 4.4521 | 32-0145 | 0.8904| 15-5621 — 2-62 | 6-8644| -+ 0-08 0.0064 | — 7.19 | 51-6961 | 19.7833 | 10-3392| 4.7220 | — 3.39 | 11-4921 0:76 0.5776 | 16-3118 | 0-1444 | 16-1674 -+ 188 3.5344 1.5734| 0.8836 | 0.6898 — 450 20-25 | 12-4694 | 5.0625 7.4069 — 711 50-5521 | 25.5233 | 12-6380 6.4427 —+ 108 1.1664 — 2.69 7.2361 9.3829, 1-8090| 7.5739 — 2.37 5.6169 = 7.52 56-5504 | 19-3682 | 14-1376 2.6153 — 0-17 | 0.0289 + 034 0.1156 0.1854| 0.0289 0.1565 + 6.03 | 36-3609 | + 6-98 | 48-7204 | —+ 20:36 | 414-5296 | 139.1038 |103-6324| 17-7357 — 2-79 | 7.7841 | +213 4.5369 | + 5.07 | 25-7049 | 45.1539| 6.4262 | 19.3639 + 1.50 | 2.25 -+ 0-86 0-7396 | + 4.63 | 21-4369 8.1495 | 5-3592| 2.7833 -+ 0-86 | 0-7396| + 1-96 3.8416 | + 9-78 | 95-6484 | 53-0228 (23-9121 | 14-5553 — 0-79 | 0-6241| +0-31 0.0961 | — 405 | 16-4025 | 13-4651| 410061, 4.6823 +208 | 4.3264 + 134 1.7956 4.8740 | 0.5985 42755 -+ 0.56 | 0.3136 -+ 3.72.| 13.8384| 10-2992| 4.6128 | 2.8432 + 0-16 | 0.0256| 0.23 0.0529 | 0.39 0.1521 0-0785 | 0.0507 0.0139 -+ 0-11 | 0.0121| -+259 6-7081 | — 2-70 7.29 6-7202| 2.4300 |. 4.2902 + 0.53 0.2809 + 004 0-0016 0-5210.| 00005 0.5205 + 2.18 4.7524 + 4.68 21-9024 | 11-0024| 77-3008 1.8508 XXVII. V = 287-7389 mé“ P M Tab. II.a 1. Stanice: Východní konec základny Josefovské, T I. z | Slotov : Z i ] Záp. konec - | Zvičín | s : 2 | slps| Nu Dobrošov Velký Chlum Újezd | zákl. Jos. | 0 (Zd) = j.2 ) 2 j OY | E | JŘ V E B C OK $TRr|ape] To] = == | ] | 1le|2| 0 |—327|10.8909|—112| 1 17-5501 | ( — 164 | 26896 | —1331 |177-1561| 41-7411 : 6.1076 2|0|1| 0 |+4A|179776| +324|104976| +089, 0.7921 | OOo p |O E LS9 1 W9BT01) FAo.náta 3|6|1|.0 |-+111| 19821| 4062, 0:3844|—061| 0872 | 0.6889 75076 | + 469 | 219061 | 10-1851 | 3.6660 | 4lol1 0 |—276| 7-6176|—1.63| 2.6569|—2.11 44521 3.6864 8.2944 | — 11-30 | 127-6900 | 26-7074 | 21-2817 7980 5|6|1|0 |—239| 57121 |—118| 12769 | —201| 6812 PE 90601 | — 10-31 (100.2961 | 242301 | 17.7160 | s1—s2 6,6, 1,0 |—064, 04096|— 101, 1:0201| +001, 0.0001 ED 19921 | — 158 | 2.4064| 5.4644 0.4101 | zls|1| o |+1| 15876| +125 7 | O5041| -+ 747 | 55-8009 | 21-8371 | 11-1602 | 10-6769 II | 8|5|1| 0 | +1-74| 30276| +2.37| 5-6169| + 5.89 | W976. -| +1346 | 1811716 2343 | 19.0739 9|5|2| 0 |+248| 61504|—213| 45869| +191 | 51984, © 3 + 454 | 206116 41223 | 7.7057 10 |5/|1 0 |—5-13|26.3169 | —0-88| 0-7744|—2-11| 4.4521 | — 0.76 0.5776 | — 8-88 | 78:8544| 321210 | 15-7709 115,1 0 |—476|22.6576|—1.76| 3.0976 | —5-08 | 35-7604 — 3:63 | 13-1769 | — 16-13 | 260-1769 | 74-6925 | 52 II (12|5| 1 0 |—3-39|11.4921| +1.74| 3.0276) —294| 5.0176 | 45796 | — 6-03 | 36-3609 94-1109 | 7.2722 | 16-8447 13|5|1| 0 |+0-49| 02401| 4037, 0.1309|—261| 68121 07921 | — 264 b| 79812, 1- 6.5873 145,1, 0 |—351,12.3201| + 0:50| 0.25 |—2.49| 6.2001 | . 2-39 | 57121 | — 789 244823 | 124504 | 12.0319 | w|š|5|2 | o |+380|1444 |—300| 152 i : |— 059 | 03481| —142 | 20164 | —211 | 44521| 32.0145| 0.8904| 15-5621 16|5|2| 0 |—130| 169 |—3.35|11-2995 262 | 68644, +008 | 00064 | —719 | 51-6061 | 19-7833 | 10.3392 : vlialalilo 201049 0201| 4214 45706 —3-39 | 114921 | — 0-76 | 0.5776) 16-3118 | 0-1444| 16-1074 | 59—60 18 | 4/1, 0 |+037| 01369| 40-37 0-1369| + 1-14| 1.2996 | + 188 0-8836 | 0.6898 65—66 VI | 19/4/| 1, 0 |—339|114921|—0-13| 0.0169 | —0-98| 0.0604 | SK : : . | — 450 5.0625 | 7:4069 87—90 20412, 0 |—415|17-2225 |—2.88| 8.2944, — 0.08] 0.0064 . : : ó = 71 12-6380 | 6.4427 18—19 | (2 |4|1| 0 |—114| 12906 |—263| 6.0169 | +L08 | 11604, © : — 269 9.3829 | 1-8000| 75739 224 o2 | 42 0 |—307| 94249 |- 2.08] 43264 (—237 | 5.6169 : o — 752 19-3682 | 14-1376, 2.6153 | 67—68 |VIII | 23|4|1| 0 |. | +037| 01369 | 4+ 0-14| 0.0196 017 | 0.0289 + 034 | 01156, 0.1854, 0.0289 F 24 |4|2| 0 |+735| 540205 6-08 | 36-3609 | +6-98 | 48-7204 | + 20-36 | 4145296 | 139.1038 912 2 |4|2| 0 (+573 2-79 | 7.7841 | +213 | 45369 | + 5.07 | 25-7049 | 45-1539 IX |26|4|1| 0 |+227 3 : g : 150 | 225 | +0-86 | 0.7396 | + 463 | 214369) 8-1425| 5.3502 27|4|2| 0 |+690|48416|.. : ; 8 (4086 | 0.7396 +106 | 38416 | + 9.78 | 95.6484| 53-0228 |23.9121 28 |4|2| 0 |—357|12.7449| : : ; (079 | 06241| +031 | 00961 | — 405 | 16-4025) 13-4651 | 4-1006 | 69—70 x|2|a|1|0 i É | +208 | 43264, © ž + 134 | 1.7956, 4-8740| 0.5985 | 4.2755 91—94 > |so|a|2| o : : 4 : —0:74| 0.5476 | +056 | 03136 + 3.72 | 13-8384 | 10.2092| 46128 | 2.8432 5 : 3.16| 9.9856 : | 8—8 | „„|al|sle| o BS) (40416 | 0.0256 | 40-23 | 0-0529 | + 0.39 | 0-1521| 0.0785 0:0507| 0.0139 26 a 28 22 | NEO | +011 | 0.0121| +259 | 67081 | + 270 | 729 6.7202| 24300, 4.2902 174 20| (333,10 |—049| 02401 | +053 | 0.2809, : + 0:04 | 00016, 0.5210., 0w0005| 0.5205 | 41—44 34|3|2| 0 |+250| 625 : ň : A +218 | 47524, © 7 + 468 | 21.9024| 11.0024| 73008 | 1.8508 152 V = 287-7389 XXVII. XXVII. 46 Tab. II.4 Stanice: Východní konec základny Josšefovské. II. Sou- Slotov Dobrošov Velký Chlum Újezd Záp. konec zákl. Jos. Zvičín R 2 ozana eS2Z (b4)* PB : (»B)? pe (pC)* PD n pE (ab) 2 CB M2) Pnone I|6|14| 0 -— 0% 0-0625|+ 3-25, 10.5625|— 12-20|148-84. |— 10.75|115-5625| — 2-75) 7.5625 |— 17-20| 295.84 282-5900| 16-6631 II | 5 | 8| 0 |+ 15.00, 225- + 600,36- -+ 27.00|729- -+ 8.25, 68-0625 : : + 56.25|3164.0625|1058-0625| 53-1562 IIT | 510, 0 |—2750, 756.25. |+ 3.75| 14.0625|— 27-25|742-5625 : : — 12.00) 144- — 63.00|3969- 1656-8750| 86-3075 IV | 5 | 8, 0 |-+910 82-81. |— 11.50|132-25 : : — 11.05|122-1025| + 3-40, 11-56. |— 10.05, 101-0025| 348.7225| 41-0653 V|4| 2, 0 : ó + 175, 3.0625| + 5.00) 25. : : — 5.25 27.5625|-+ 1-50 2-25 55.6250| 27-5314 VI| 4 | 8| 0 (— 1025, 105.0625|— 2.25, 5.0625, + 3.00, 9- : : Ě i |— 9.50|. 90.25 119-1250| 12-0704 VII| 4 6, 0 |— 535, 28.6225|— 7-15| 51-1225 ň : — 605, 36-6025 : |— 18-55) 344.1025) 116-3475| 5.0536 VIII| 4 | 2, 0 : ; + 150. 225 |+ 100 L — 150) 225 : : + 100 1. 5-50 2.6250 IX | 4/18 0 |+46.65|2176-2225 ; ; ; i — 0-80, 0.64 | 38-15|1455-4225|-—- 84-00|7056- 3632-2850|103-7936 X. 3|, 6! 0 : i i : -+ 700, 49. -+ 175|. 3.0625 k : -+ 8-75| 76-5625| 52-0625, 4.4236 XI|3|, 6, 0 : : : : ; : — 2.95, 8-7025|+ 10.20| 10404 |—+ 7-25, 52.5625| 112-7425| 15-8703 XII|3| 6, 0 |+ 7105041 : : : : + 195 3.8025 : : + 905, 81.9025| 54.2125| 4.4853 50. (3 [bvov,] = 3730453|-- Výrazy E eliminačních rovnic a součiny [(kn) N] rovnic normálných podávají hodnotu 714914 > IIL*) V = 301-5539 9 Sou- Slotov Dobrošo Velký Chlum Újezd Záp. konec zákl. Jos. Zvičín | če || A : Gay? B (B)* on (ac 7D me aE aze | ZN | (Zan)? | [24 Pl I| 6|14| 0 |— 737| 54.4054— 2.01| 40562|— 17-19|295-.7712|— 2-61| 6-8435|— 7-91] 62-6947 |— 37-12|1378-0429| 423-7710| 13-8641 IT | 5 | 8| 0 |+ 10.92 119-4212|+ 2-99, 8.9521| -+ 24.14|582-9327| + 12-89|166.3584 : : -+ 50.96|2597-1254| 877-6644| 44-7799 III | 5 10, 0 —3259|1062-1081.— 0.01.. 0.0001|— 30-82|949.8724 : ; — 19-62|384-9444 |— 83.046895-6416|2396.9250|101-7797 IV | 5 | 8, 0 |—+ 5.02, 25.2808|— 14-50|210-4821 : : — 6.40) 40-9856|— 2-69|. 7.2684 |— 18-57) 345-1421| 284-0169| 26-8736 V|Í4| 2, 0 : : -+ 0.99. 0.9960|-- 428, 18-3698 —- 6.77) 45-8871 |(— 1.49 2-2201| 65-2529| 32-3400 VI| 4| 8| 0 — 1432, 205.1197|— 5.-25| 27-6466. 0-14, 0.0207 : : : : — 19-43) 377-7581| 232-7870| 17-2934 VII| 4 | 6, 0 |— 840.. 70.6272— 9.40) 88-4728 : : — 256, 6.5741 : ě — 20-37) 415-0999| 165-6741| 10-3165 VIIT| 4 | 2| 0 : ; + 0.74). 0.5595|— 0-28, 0.0818|— 0-33) 0.1142 : : + 0.69 0.4844 0.7555, 0.3172 IX | 4118, 0 |+37.48|1405.3501 ; 4 ; : + 965, 93.2770|+ 24-43|597-0204 |- 71-58|5123-6964|2095-6475| 45-2624 X|3|, 61 0 : : ; : + 4.85, 23.6002|— 5-23| 27-4157 : B -+ 10.09) 101.8888| 51-0159) 2.8422 X0 050 : : : : : ; -+ 053, 0.2873) + 5-62, 31-6744 |+ 6-16, 37-9949.. 31-9617, 3.2161 XII| 3 | 6, 0 |-+ 404. 16-3701 ; ? : ; + 5.43, 29-5501 ; + 9.48, 89-9083, 45-9202, 2.6585 50 V = 301.5524 *) V originále jsou d N počítány k vůli docílení číselného souhlasu na 3 des. místa (z důvodu úspory zde poslední místa tiskárnou vypuštěna). Vál. Vnešník 1 tora nového | Hnací“ bál 30" ujehod Fěrra TRIGONOM. SÍŤ 1 ŘÁDU triangulace měření stupňového V KRÁLOVSTVÍ ČESKÉM pa X k „ = RU s“ Sad Šnriník "K ZNRorsonscká horu Sď o 5 Dadněrošn X C kohout 59 Měřítko délek stran sítěstupn měření jn o Body stě vaslnihoměření stupňového Měřítko délkových povunů odpovídajících si bodiňv obou stlích ? em00 99 pa * © + * připrarovane prouáste zeměně“ 30" J/ 2 P K7 Rozpravy II.tř. České Akademie, ročn. XX „číslo 27. ROČNÍK XX. TŘÍDA II. ČÍSLO 28. Převodná čísla chloridu hořečnatého v jeho roztocích ethylalkoholových. Napsali Dr. Jiří Baborovský a Jindřich Voženílek. (Předloženo dne 27. června 1911.) 1. Úvod. 1. Převodná čísla stanovena byla pro různé soli rozpuštěné netoliko ve vodě, nýbrž 1 v rozpustidlech jiných. Již Hittorf ve své původní práci!) stanovil čísla ta pro Zm Cl; a Zm I; v absol. ethylalkoholu?) a pro Cd I; v ethyl- a amylalkoholu.*) Podobná studia konal r. 1882 L enz") v roztocích v methylalkoholu a ve směsi vody a ethylalkoholu. Cam pett“) stanovil převodná čísla pro Ag NO; a L%C/ v ethyl- 1 methylalkoholu, pro NaC/a NH,Clv glycerinu čísla ta určil Cattaneo“), pro roztoky solí stříbrnatých v ethylalkoholu a ve směsích vody a alkoholu Mather.) Převodná čísla AgNO;, Cu(N0:);, CA(NO3),, LiNO3, AgCl04, Cu(Cl0,),, Cd(Cl0;);, LiC10,, CuCl, CdCl;, CdT,, LiI, tetraethylammonium- 1) Úber die Wanderungen der Jonen wáhrend der Elektrolyse. Ostwald s, Klassiker der exakten Wissenschaften, čís. 23. 2) Str. 106—107. s) Str. 108—109. 4) G. Carrara, Elektrochemie der nichtwássrigen Lósungen, str. 24. 5) Nuovo Cimento 3, 225, (1894). S) Atti. R. Ace. del ICincei 15, 24 Sem.-.207.(18906)). r) Amer. Chem. Journ. 26, 478 (1901). Rozpravy: Roč. XX., Tř, II., Č. 28. XXVIII. 1 b3 odidu, tumethylsulfinjodidu, octanu mědnatého, octanu kademnatého a |. v roztocích v methylalkoholu určil G. ČCarrara) Dempwolíff“) pracoval rovněž v methylalkoholu se solemi KCI,KBy, KT, EiCI, £1Br, Nala AgNOs Bogdan“ aW.ARotn určoval převodné číslo KC/ ve vodných roztocich ethylalkoholu. Jones aE- Pl Basset) určili" prevodnáčisla 42MOMvesměsich vody aethylalkoholu“ BER 1eslenteld a dale Wes GA RC: senfeld“) pracoval ve fenolu s různými solemi, jako s kaliumbichro- matem, ferrirhodanidem, o-nitrofenolem, benzopurpurinem a j. v. Zajímavá měření konal Schlundtř) v pyridinu, acetonitrilu a ethylalkoholu s AgNO; při různé koncentraci rozpustidel a Cady a Franklin') v tekutém ammoniaku; studovali některé dusičnany, chloridy a jodidy při značně různé koncentraci. Autoři podávají v této práci příspěvek ke stanovení převodných čísel chloridu hořečnatého v jeho roztocích ethylalkoholových. 2. Příprava materialií. a) Absolutní alkohol Ku přípravě čistého a bezvodého ethylalkoholu použito bylo prodej- ného absol. alkoholu. V absol. alkohol ve velké, as 5 litrů jímající, tenko- stěnné baňce ve vodní lázní působeno úlomky pentlic kovového Na, jež byly získány lisováním. Baňka byla uzavřena zátkou, kterou procházela tru- bice skleněná, naplněná CaC/;. Průběhem reakce baňkou silně třepáno. Když tekutina se citronově zbarvila, byla destilována z vodní lázně, za po- užití deflegmatoru a dlouhého chladiče Liebigova, při čemž byla jímána střední frakce vroucí př! zcela konstantní teplotě. K dokonalému uzavření nádob a trubic, použito měkkých zátek kor- kových; aby přístup vlhkosti byl pokud možno zamezen, ovázány všechny zátky pečlivě ještě kaučukovým plátnem. K nádobě, ve které se destilát kondensoval, připojeny byly trubice s fosforpentoxydem a CaCi;. Získaný líh byl uschován ve skleněné, dobře zabroušené láhví a zalit vždy při každém otevření paraffinem. Když líh do nádoby byl přeléván, jakož 8) Gaz. chim. ital. 33, I., 241—31l. 9) Phys. Zeitschr. 5, 637, (1904). LZ rphysehem97/M685 ) Z. £. phys. Chem. 42, 209—224. 2m. Chem-j53271938- 18) Ann. d. Phys. (4) 8, 609—615. ) Góttinger Nachrichten 1901, 54, 56. 5) Journ. of the phys. Chem. 6, 159, (1902). ) Amer. Chem. Journ. 26, 499, (1904). XXVIII. i vždy, když s čistým tímto alkoholem, event. později již připraveným roztokem operováno na vzduchu, bylo pracováno pokud možno nej- rychleji. o) Bezvodý M9. Bezvodý, čistý M gCl; připraven byl upravenou methodou Richards- Parkerovou.!") Chemicky čistý MgCl,.6ag byl 6-krát překrystalován, první a poslední frakce vyloučeny. Podobně byl připraven čistý NH,C7. Obě tyto čisté sol byly v roztocích smíchány v poměru MgC/;,. NH,CÍ; roztok byl odpařován, čímž byly získány pěkné, drobné krystalky MgCl;. NH,CL. Menší množství této podvojné soli bylo vždy dobře vysušeno v porcelá- novém tyglíku vysoko nad plamenem a ve skleněné trubici z tvrdého skla na malých porcelánových loďkách podložených platinovým plechem v proudu suchého chlorovodíku zahříváno a žíháno. Plynný chlorovodík uvolňován byl z konc. vodného chlorovodíku koncentr. kyselinou sírovou, která byla do baňky, vodný konc. chloro- vodík obsahující opatrně přikapávána. Unikající plynný chlorovodík prováděn byl dvěma promývačkami s kone. kyselinou sírovou, delší trubicí s fosforpentoxvdem, a skleněnou spirálou do spalovací trubice, ku které na druhé straně připojeny byly dvě trubice s CaC/;; dlouhou skleněnou trubicí odváděn byl unikající chlorovodík do komína. Aby vnikání vlhkosti ze vzduchu úplně za reakce bylo zamezeno, vyloučeny byly zcela zátky korkové 1 kaučukové a veškeré baňky 1 trubice zhotoveny na dobrý zábrus, případně byly dohromady ztaveny; vložená spirála dodávala celému přístroji, přes 2 m dlouhému, dostatečnou pružnost. Chlorovodík prováděn byl za chladu hodinu, aby veškerý vzduch úplně z přístroje byl vypuzen; potom pozvolna trubice zahřívána a v plném žáru přes tři hodiny žíhána. Po vychladnutí v proudu chlorovodika a po vypuzení jeho suchým vzduchem, byl perleťově lesklý M gC/; rychle 1 s loď- kami vsunut do připraveného alkoholu, rychle uzavřen skleněnou, dobře zabroušenou látkou a pod zvonem v atmostéře fosforpentoxydem vysušené přechováván. Aby bylo zamezeno připekávání loďky v žáru k trubici a umož- něno okamžité přemístění do alkoholu, vyložena byla spalovací trubice po celé délce platinovým plechem. Jelikož v trubici mohly býti vždy pouze jen tři loďky, získáno bylo tak jen nepatrné množství MgC/; a výše uve- dený pochod bylo třeba mnohokráte opakovati, abychom si připravil as dva litry nasyceného roztoku M HNO;, nasycený roztok kamence železitého, roztok chromanu draselnatého a 20% roztok dusičnanu sodnatého. Připraveny potřebné roztoky: 0 NaCI AgNO:, AgN0:, Stanovení chloru prováděno bylo podle Mohra a výsledky občas kon- trolovány podle Volharda. Stanovení stříbra dálo se methodou Volhar- dovou. Normální roztoky stanoveny s největší pečlivostí, titrováno bylo vždy 4kráte; používáno bylo jen byret a pipet od říšského německého ústavu cejchovaných, které byly vzájemně kontrolovány. Látky a před- měty, jež byly váženy, byly postaveny vždy na delší dobu před vážením do skříňky vah, aby teplota se vyrovnala. Pii předběžných pokusech kvantitativních provedeno 8 pokusů; výsledek byl následující: Na anodě hořčíkové vyvinoval se plyn po celou dobu pokusů, který, jak opětovně bylo konstatováno, není chlor. 2) F. P. Tread well, Kurzes Lehrbuch der anal. Chemie, II., 5. vydání 1911. XXVIII. < Roubík hořčíkový pokrýval se tmavošedým, povlakem, jak již dříve Elsásser) Beetz?) a Baborovský“) konstatovali a to v roz- tocích vodných; množství jeho bylo nepatrné a nebylo tudíž možno určiti jeho složení. Mimo to lpěl pevně na magnesiu, takže se nedal kvantitativně odděliti. Číselné výsledky převodných čísel nebyly uspokojující; množství MCi, v okolí anody za elektrolyse sice vzrůstalo, nikoli však tou měrou, jak by se bylo dalo očekávati, kdyby se magnesium na anodě bylo roz- pouštělo kvantitativně jako MgC/,. Z toho jsme usuzovali, že na magne- slové anodě probíhají za našeho uspořádání procesy, které jest těžko sto- povati kvantitativně v jejich vzájemném poměru, a proto rozhodli jsme se, že nahradíme hořčík na anodě kovem jiným. Po úvaze, který kov skýtá chlorid v alkoholu rozpustný a který by se dal nejlépe analyticky odděliti od hořčíku v roztoku (předpokládáme-li, že kov anody bude po- dobně jako hořčík do roztoku přecházeti), volili jsme měď. Při dělení chtěli jsme postupovati podle methody elektroanalytické.?) Pokud se týče trvání pokusu, rozhodli jsme se na základě 8 prove- dených pokusů pro dobu 1*/, hodiny. Pracováno bylo dosud Při 1. pokusu Ď hodin 2 4 hodiny bů ši 1 js „ 4 3 o> 2% 05 2 : P 2 ; 8 o Při pokusech trvajících déle než 2 hodiny konstatovány byly znač- nější změny koncentrace v části střední. Při pokusu *%/, hodiny trvajícím byly rozdíly na anodě opět nepatrné. Volena tudíž doba 2 hodin, která při provedení definitivných pokusů snížena byla ještě o dalších 15 minut. Tyglíkový voltametr, který nám vedle voltametru titračního žádných výhod neposkytoval, byl po 2 pokusech úplně vypuštěn. Pokusy s anodou Ču. Nejdříve bylo zkoumáno, zdali se měď v alkohol. roztoku M gC/, roz- pouští za obyčejných poměrů. Proužky čistého plechu měděného vloženy ———— uf ři 2) Berichte d. deutsch. chem. Gesellschaft 9, 1818 (1876) a rr, 587, (1878). 24) Berichte d. deutsch. chem. Gesellschaft ro, 118, (1877); Pogg. Ann. I27, 45. jes 25) Z. £. Elektrochem. rr, 465—482. %) Ed. F. Schmidt, Ouantitative Elektroanalyse, str. 183—190. XXVIII. do nádoby s výše uvedeným roztokem a po 12 hodinách zkoušeno na měď. Měď v roztoku dokázána nebylo. Anoda zhotovena byla z měděného plechu šablonového, velikosti 42 cem?*, který přitaven byl k silnému měděnému drátu. Velmi důležitým činitelem ukázal se způsob pomědění. Především bylo zkoušeno, v jaké úpravě se anoda nejlépe osvědčí. Při prvním pokusu pracovali jsme s anodou, která nebyla poměděna. Plechu měděného vyčistěného kyselinou solnou, líhem a etherem bylo po- užito k pokusu. Na anodě nevyvinoval se plyn,“) roztok se však slabě zbarvil od mědi, která přecházela do roztoku. Při druhém pokusu byla měď po předchozím pečlivém vyčistění poměděna intensitou 1:2 A za dobu 75 minut v roztoku připraveném dle Oettla.?) Po přerušení proudu byl plech dobře opláchnut destilovanou vodou, potom několikráte absol. alkoholem a vložen do sušárny, která byla vyhřáta na 1009 C, v níž = byl ponechán asi 5 minut. Po 3 hodinách bylo v práci pokračováno. Plech byl v čistém plátnu, aby prsty nebyl tuk na jeho povrch pře- nesen, stočen, potom byl vložen do přístroje již připraveného a po naplnění alkoholickým roztokem zkoumané soli, pokus zahájen. Po několika mi- nutách se roztok na anodě zase slabě zbarvil; měď přecházela do roztoku. Následující den byl pokus s poměděnou anodou opakován s tím však roz- dílem, že bylo v práci nepřetržitě pokračováno a poměděná anoda ihned ze sušárny vložena do přístroje a pokus zahájen. Překvapující bylo, že roztok na anodě se nezbarvil a po ukončení pokusu, měď ani ammoniakem, an ferrokyanidem. (roztok byl — a vodou silně zředěn)dokázána nebyla. : 10 Potom opětován pokus druhý, to jest poměděný plech, vyňatý ze sušárny, ponechán byl 24 hodiny ve styku se vzduchem a potom teprve pokus ve přístroji zahájen. Měď po několika minutách opět přecházela do roztoku, byť jen v malém množství. Dále jsme pozorovali, že v roztocích koncentrovanějších přecházelo více mědi do roztoku, byla-li měděná anoda poměďována intensitou 1:2 Amp. Ježto z předchozích pokusů bylo zřejmo, že rozpouštění mědi souvisí s poměděním, zkoumáno bylo dále, jak se bude anoda chovati, když postupně poměděna bude nmižší intensitou. Shledáno bylo, že se při intensitě 01 A, ijv roztocích Wna*/,» objevily jen tak nepatrné stopy mědi, že mohly býti zanedbávány. 27) Za to po 55 minutách pozorován na kathodě velmi nepatrný vývoj plynu a to až do ukončení pokusu. 28) F. Oettel, Elektrochem. Úbungsaufgaben, str. 5: 150 g CuSO,, 50 g konc. Z7,SO,, 50 © absol. alkohol, 1000 g vody. XXVIII. D. Pokusy definitivní. Na základě zkušeností z předběžných pokusů nabytých přikročil jsme k pokusům konečným. Za anodu vzat byl plech měděný, dříve již udaných rozměrů. Před každým pokusem vyčistěn byl etherem, alkoholem, potom byl vyvařen v kyselině solné, umyt vodou a intensitou 0:9 A při po- WM n OZ rl za 15 minut poměděn. Na to byl destilovanou vodou omyt, potom ně- kolikrát absol. alkoholem opláchnut a sušen po 5 minut v sušárně při 1009 C. Ze sušárny po vychladnutí přímo vložen byl do přístroje, který byl již úplně připraven. Skleněný přístroj byl dříve pečlivě vysušen po předchozím vypláchnntí absol. alkoholem. Platinová kathoda náležitě vyčistěná, dříve než byla v přístroji upevněna, vždy bývala vyžíhána, aby veškeré stopy vlhkosti byly odstra- něny. Když potom vložena byla poměděná anoda do sušárny, rychle upraven byl titrační voltametr, načež anoda připojena ku přístroji, kohouty u trubic s CaCl/, otveřeny, trubicí B naplněn přístroj připra- veným a dobře protřepaným roztokem, bubliny z rour R, a R, sklepáním odstraněny, přístroj teploměrem rychle uzavřen a proud zapnut. Tempera- tura roztoku 1 laboratoře na počátku 1 na konci pokusu byla zazname- návána. Po ukončení pokusu rychle uzavřeny byly oba kohouty K; a Kj, roztoky z jednotlivých trubic vypuštěny do připravených a odvážených skleněných nádobek, opatřených dobře zabroušenou zátkou. Trubice A 1C byly vždy po pokusu vypláchnuty destil vodou do zvláštních nádob a po titraci zbytek ten byl na váhové množství roztoku pokusem přeměně- ného přepočítán a k nalezenému jeho množství připočítán. Hodnota původního nasyceného roztoku MgCl, stanovena byla titrací, načež vhodným zředěním čistým absol. alkoholem připraveny 0 > T = a3/, m Již Bogdan?) pozoroval, že při titraci alkoholických roztoků různé koncentrace methodou Mohrovou a Volhardovou nejsou výsledky spolehlivé a doporučuje odpařiti veškerý alkohol. Zkušenost jeho při této práci byla potvrzena; pri různém zředění vodou dostali jsme výsledky značně odchylné. Odpařovati alkohol na misce, jak Bogdan doporučuje, 1 za šetření všech příslušných opatření se však také nedoporučuje; chyby jsme měli velmi značné. Sůl ve vodném roztoku jest asi silně hydrolysována a byť 1 nebylo odpařováno až do sucha, přece uniká HC/, zvláště z roztoku zahuštěného. Pracováno bylo tudíž podle údaje Baborovského,*) v roz- tocích značným přebytkem vody zředěných a postupováno takto: kusech s roztoky resp. 01 A při pokusech s roztoky E) byly roztoky přibližně 2) Bogdan, Zeitschr. f. phys. Chem. 37, 687. 90) Rozpravy české akademie XIX., třída IT., čís. 47, str. 4. XXVIII. 10 a) Původnínasycený roztok. 10 cni původního roztoku bylo zředěno na 100 cm“ vodou, 20 cm; tohoto zředěného roztoku potom titrováno AgNO;; titrováno třikrát n 20 za sebou. a) Stanovevní pravé hodnoty připravených ZOH : — — a%,-n roztoků. o n Dvě 100 cm* baňky vyváženy vzájemně, aby vliv vztlaku byl elimi- nován, odměřené množství příslušného roztoku odváženo, zředěno na 100 cm*, 20 cm? tohoto i 7 roztoku bylo smíšeno ještě s vodou a titrováno vždy třikrát za sebou —— AgNO,. příp. jeho roztoky zředěnějšími. Dm Pravé hodnoty připravených roztoků byly následující: 0:0593 00908 02155 04563 06789 Čísla tato znamenají normalitu. ch bitraceje o roztoků z anody, kathody ač.ast5t edn ježto výsledky při titrací roztoků zředěných různým množstvím vody nebyly, jak již dříve uvedeno, shodné, pracováno bylo tudíž jako při přípravě těchto roztoků, to jest roztoky z jednotlivých části přístroje zřeďovány vždy 1l0-násobným množstvím vody; výsledky předběžných srovnávacích pokusů byly shodné. Roztok z voltametru titračního titrován byl 0: NH,SCN. Roztok z kathody ve všech pokusech titrován nebyl. Pokud jeho titrace byla pro- vedena, shledán byl vždy úbytek koncentrace MgCl;. Bylo však pozoro- váno, že nebylo možno zcela správně stanoviti váhu tohoto roztoku. Roztok byl přesycen plyny resp. těkavými produkty, které, jak již v poznámce 27. bylo uvedeno, vždy na kathodě po určité době, byť jen v malém množství se objevovaly. Část plynů těch unikala při rozpouštění roztoku, část jich zůstala pohlcena a nebylo dobře možno roztok tento zvážiti po prove- deném pokusu do konstantní váhy. V unikajících plynech oxydační a chlorované produkty, éstery i chloroform čichem nebylo lze konstatovati.*) 51) W. Lob, Unsere Kenntnisse in der Elektrolyse und Elektrosynthese organischer Verbindungen, Halle, Knapp 1899, str. 6, 8; Elbs a Brunner, Z. f. Elektrochem. 6, 604 (1900); Mag uenne, Bull. soc. chim. 37, 298. XXVIII. 11 Výpočet. Při výpočtu převodných čísel z nalezených hodnot, postupováno takto: **) a) Roztok z části střední: V mg původního roztoku určité koncentrace bylo při stanovení jeho hodnoty shledáno a g chloru. V 2 g roztoku po pokusu bylo nale- zeno bg chloru; když v m g původního roztoku bylo č g chloru tudíž v n g roztoku před pokusem bylo x g chloru; 4 :a = n : x a vozdíl b— x udává změnu roztoku v části střední. by Roztok z anody: V m; g původního roztoku určité koncentrace bylo při stanovení jeho hodnoty nalezeno a, g chloru. V 74 g roztoku této koncentrace po pokusu bylo ; g chloru. Když v m4 g roztoku původního bylo a; g chloru, tudíž v 1 g roztoku před pokusem bylo x; g chloru, takže m :a1 = m1:“ a rozdíl by; — x, = udává přírůstek chloru na anodě. Ve voltametru vyloučil proud z g stříbra, kteréžto množství jest ekvivalentní £ g chloru. Podíl i: k jest hledané převodné žádané číslo amiontu. Podobně počítáno s roztokem kathody. Odchylka ve střední vrstvě pokládána za míru přesnosti pokusu a tudíž váha každého pokusu učiněna nepřímo úměrnou odchylce ve.střední vrstvě. Timto způsobem vypočítány byly střední hodnoty a příslušné střední chyby uvedené v následující tabulce: 6. Výsledky pokusů. Původní“*) | Rozdil ve Přírůstek | Údaj chloru Střední hodnota hodnota střední chloru na ve volta- né a příslušná roztoku vrstvě?“) anodě*?) metru 5) n: stř. chyba ů tj A PAL S E ABR) PE E PE SE . - 0,089 0,30 2.29 3.204 0,7147 0,089 0,30 2.34 3.204 0,7226 0,089 0,00 200 3.262 0,7142 0,722—-0,006 0,091 0,27 2.29 21153 0,7263 0,091- | 0,54 2.30 3.170. | 0,7255 =. 0,216 10,70 T023 017281 = ose 085:. | 189 |- 200. | 07900. | ©7500% 0,456. 0,40 | 1.76 2365004007440 0,456 0,84 | 175 2.565 0,7399 7 é : 0456 0.52 1.84 2477 o'7428 |.) 12T0,002 če 0,456 i 0, 19 jed 1.67 M52 0/0 0,7399 n : 106797 0,26. -150 1.993 057596 0,679 0,09 1.30 1.732 0,750) 0,75i—+0,002 0,079 0,53 1.45 1.926 | 0,7523 92) R. Luther, Elektrolyse u. Jonenwanderung (Handb. der Physik, Winkelmann, 4 svaz., II. část, 886). 33) mg. 54) Ekvivalentnorm. XXVIII. 12 — Resutné. 1. Sestrojen nový přístroj ke stanovení převodných čísel pro malé množství roztoku. 2. Při práci bylo použito jako anody kovového hořčíku, který byl nahražen kovovou mědí, když bylo seznáno, že se hořčík kvanti- tativně v MgC], nerozpouští a na anodě že probíhají procesy, které těžko lze kvantitativně stopovati. 9. Konstatováno bylo, že při zkoušených koncentracích alkoho- lického roztoku M gC/; měď na anodě v roztok praktický vůbec nepřechází, když je poměďěna vhodnou, malou intensitou proudu a ihned po po- mědění použita k další práci. 4. Převodné číslo aniontu v alkoholickém roztoku MgCl; jest málo vyšší než v roztocích vodných téže koncentrace: 0,1 07m. -< .. 0,66 0,09 norm. <... 0,722 O2 M08 V200 0 ATO 0,5 P m NOSO9 0,46 deo ae oben sa ra DERBY 0 5 R o UST 0,68 K a oa o STOL — === ve vodném roztoku v alkohol. roztoku 5. Tmavošedý, jemný povlak na anodě hořčíkové, který dříve ve vodných roztocích konstatovali někteří autoři, pozorován byl 1 při práci v roztoku alkoholickém, než v tak nepatrném množství, že složení jeho určeno býti nemohlo. XXVIII. ROČNÍK XX. TŘÍDA II. ČÍSLO 29. Experimentální příspěvek k methodice měření Hal- lova effektu; jeho asymetrie, methoda Koláčkova s modifikací Kučerovou. Napsal PhC. F. Raus, Se 13 obr. v textu. (Předloženo II. tř. Čes. Akademie v sezení dne 27. června 1911.) Obsáhlá literatura*) Hallova effektu bezpečně svědčí o značné kom- plikovanosti problému a odvislosti jeho od vedlejších veličin, jako mate- riálu, pole magnetického, teploty, tloušky destičky, kristallické struktury a j. Konstanta effektu R — rotatory power jak zove ji Hall -— nemá proto již onoho smyslu, který uvykli jsme přikládati všem fysikálním konstantám, a stává se předmětem studia v zajímavých, ale zároveň velmi obtížných pracích experimentálních, zvláště pak v době nejnovější. Dovoluji si podati malý příspěvek, spíše několik poznámek k podrob- ným měřením Hallova effektu; užíval jsem destiček vizmutových pro značný jeho rotační koěfficient. Měrné zařízení. Magnetické pole poskytoval veliký elektromagnet firmy Hartmann et Braun, Frankfurt. Mezi jeho čtvercovými poly o straně 6 c bylo homo- genní pole 7000 Gauss. Pro značný však remanentní magnetism, který ne- příjemně porušoval přesnost měření, nahražen byl při pozdějších malým elektromagnetem z lamellovaného železa o polech 4 cm. Elektromagnet *) Pečlivý seznam prací o Hallově a jemu příbuzných effektech jest v T. C. Mc Kay: Titles of articles on the Hall Effect, with the titles of some articles on the related phenomena since discoverend by other investigators. Proc. Amer. Acad. 41. 383. 1906. — Doplňuji jej, na konci tohoto pojednání, ovšem zcela bez nároků na úplnost, pracemi nejnovějšími. Rozprava. Čís. 29. Tř. II. Roč. XX. XXIX. b3 tento, který zhotovila pro fysikální ústav firma F. Křižík v Karlíně, o dvou cívkách po 50 závitech 8 wm drátu měděného, určen jest hlavně pro stří- davá pole magnetická, značná tlouška drátu dovoluje užiti, vůbec bez ja- kéhokoliv patrného zahřátí, proudů veliké intensity. Pravidelně napájen byl proudem z I. batterie akkumulátorové ústavu o 45 Ampěrech při 120 Voltech; pole magnetické, zcela homogenní, 3500 Gauss, remanentní magne- tism téměř neznatelný. Ježto však při tak silném proudu rheostat firmy Gebr. Ruhstrat, Góttingen, kterým regulován byl proud v elektromagnetu, ač stavěn byl do 50 Ampěr, velmi nepříjemně se ohříval a tím 1 měnil svůj odpor, zapínány vždy dva rheostaty vedle sebe, a tím omezily se poně- kud tyto nesnáze. Proud měřen ampěrmetrem Siemens Halske, Berlin, zapínán a vypínán byl uhlovým klíčem, s nímž parallelně připnut velký klíč kovový. Dřívějším zapnutím, pozdějším pak vypnutím uhlového klíče, omezeno bylo jiskření extraproudu; ještě snad více dalo by se odstraniti zařízením, které uvedli Rieffer u. Paulus*) v „Die Mittel zur Beseitigung des Ofnungsfunkens beim Ausschalten von Elektromagneten.“ Destičky vizmutové v magnetickém poli kladeny kolmo k silokřivkám, upevněny byly 1s elektrodami na dřevěném prkénku tlustou vrstvou šelaku. Aby chráněny byly proti rušivým změnám teploty, vkládány do zinkové nádoby naplněné parafinovým olejem; tvar; její vyznačen jest v obr. l. Proud destičkou vizmutovou procházející ze dvou akkumulátoru, intensity pravidelně 0,500 Ampěre, regulován byl rheostatem Siemens a Halske, měřen pak Westonovým ampěrmetrem. Ježto prakticky jest skorem nemožno připájeti Hallovy elektrody na aeguipotentialních bodech, užito bylo obvyklé methody kompensační Ettingshausen-Nernst-ovy. Kompensanční proud z jednoho akkumulátoru před odvětvením měřen Milliampěrmetrem Siemens Halske. Intensita pak Hallova proudu odečítána galvanometrem Deprez-d'Arsonval-ovým firmy Edelmann, Miinchen, o odporu 293 Ohm a předrážen mu ještě odpor 700 Ohm, aby poruchy v měření, které vedlejšími vlivy mohly by vzniknouti, jako změnou odporu elektrod sekundárních v magnetickém poli aj., bylý co nejmenší. Methoda Koláčkova a Kučerova odstraňuje celé toto kompensační zařízení; užito bylo při ní dvou rheostatů Siemens Halske, z nichž vždy pro snadnější přehled vypínán celkem odpor 2000 Ohm. *) Rieffer u. Paulus: Elektrotechn. ZS 31. 861. 1910. XXIX. Hotovení destiček a elektrod vizmutových. Destičky vizmutové lity byly známým způsobem; chemicky čistý vizmut, Bismutum purisimum firmy Merck, Darmstadt, roztaven byl v kelímku a vylit na rozpálenou desku skleněnou, druhou pak, stejně tak rozehřatou, přikryt, takže, případně ještě slabým tlakem na tuto, získána. byla destička vizmutová libovolné tloušky. Aby také, pokud možno nej- lépe, mohl roztopený vizmut vykristalisovati, ochlazován co nejpomaleji. Celkem tak, dosti pohodlně, vyrobeno bylo více destiček, z nichž pak k vlast- nímu měření vybrány jen nejlepší. Jemným pilníkem, lépe však smirkovým papírem, pozorně urovnány destičky vizmutové, že tlouška jejich po celé ploše byla táž. Při měřeních Hallova effektu pravidelně užívá se přitavených nebo přitisknutých k destičkám drátů měděných za elektrody jak primární, tak 1 sekundární. Toliko v několika nejnovějších pracech za elektrody sekundární voleny dráty z materiálu, z něhož jest destička. V měřeních svých, aby chráněna byla přesnost stanovení tohoto effektu před různými ne- kontrolovatelnými komplikacemi ještě jiných effektů, které také vznikají v magnetickém poli, užíval jsem vždy jen přitavených vizmutových drátů za elektrody primární 1 sekundární. Dráty ty zhotovovány byly vytažením roztopeného vizmutu v tenkostěnných trubicích skleněných, resp. vlit vizmut již do vytažených a ještě horkých trubic; svými skleněnými stěnami byly dráty tyto dobře isolovány. K destičkám a přívodním drátům mě- děným připájeny byly přímo vizmutem; po delší době však zpozo- rováno, že kontakty mědi a vizmutu se uvolňují, a tím vznikaly by v mě- řeních značné nepřesnosti. Proto byly všechny kontakty měděných drátů znovu přepájeny cínem, opatření toto osvědčilo se pak velmi dobře. Ježto dráty vizmutové měly asi 10 cm délky, byla již všechna tato spájená místa zcela mimo pole magnetické a nebylo se třeba obávati odtud rušivých vlivů. Vlastní měření. As mwetrie Hallova ettektu. | Měření provedena destičkou vizmutovou I. délky 2,3 cz, šířky 1,5 cm, tloušky 0,065 czu. Obr. 2 ukazuje, jak byly k ní připájeny elektrody; značí tam: Obr. 2. / So = ; i D5 s 4 o = = == = O VA a. 7 ) © o a B Ó. ) r DÍESLICKAL VIZIMULOVA VAH PV VB A294 06000 vizmutové dráty ve skleněných rourkách, K spájené kontakty drátů PO ABS 1 vizmutových s měděnými, 7“ měděné isolované dráty, S svorky, P prkénko, na němž vše upevněno tlustou vrstvou šelaku. Primární proud k destičce přiváděn dráty AB, nebo ad, proud Hallův odváděn pak jednotlivými dvojicemi I. 1, II. 2, IIT. 3, IV. 4, V. 5. Následující tabulka I. udává vzor měření: 15 Vizmutová destička I. Primární elektrody AB, sekundární III. 3. Proud +0,500 Ampěre, pole +7000 Gauss. Čas No Mm | 1; W WM min. sek 0 0 150,0 20 149,1 40 61 E90 — 22,5 l 149,1 20 171,6 | 149.1 — 22,5 40 | 149,1 2 171,6 | 149,13| — 22,47 20 149,15 40 150,0 Střed —22,49 Proud —0,500 Ampěre, pole +7000 Gauss. 0 0 150,0 20 149,9 40 127,3 149,93 -+ 22,63 1 149,95 20 127,25 | 149,95 + 22,7 40 149,95 2 127,3 149.95 -+ 22,65 20 149,95 40 150,0 Střed +22,66 Proud +0,500 Ampěre, pole —7000 Gauss. 0 0 150,0 20 147,7 40 123,6 147,7 + 24,1 1 147,7 20 123,65 | 147,73 -+ 24,08 40 147.75 2 123,6 147,73 + 24,13 20 147,7 40 150,0 . Střed +24,10 XXIX. Proud —0,500 Ampěre, pole —7000 Gauss. o S Čas A A No | "4 | -ho min. sek O0 150.0 20 151,5 40 oo 1515 — 23,8 1 '151,5 20 175) 1D — 23,8 40 151,6 2 175,3 | 151,55j —23,7 20 151,6 40 | 150,0 Střed —23,78 V tabulce označena: n nullová poloha galvanometru. n, momentální poloha galvanometru v sekun. kruhu. n, momentální poloha galvanometru v sekud. kruhu při zaplatém proudu v elektromagnetu, destička v magnetickém poli. W1 vypočtená momentální poloha bez pole. "'—1, hodnota Hallova effektu v dílcích škály. Ježto Hallovy elektrody jsou téměř na ekvipotenciální čáře, není potřebí zcela malou výchylku kompensovati; při ostatních měřeních kom- pensována výchylka tak, že galvanometrem neprocházel proud. Podobně provedená měření obsahuje další tabulka; značí tam: 01 12 43 1, hodnoty Hallova proudu v dílcích škály galvanometru, když jest postupně primární proud +, magn. pole +, po druhé pr. pr. —, magn. pole -E, po třetí pr. pr. +, magn. pole — a po čtvrté pr. pr. —, magn. pole —. Znamení + a — označují zde jistý směr proudu a pole a směr opačný. 1 Vizmutová destička I. Primární elektrody AB. Proud 0,500 Ampěre, pole 7000 Gauss. Sekund. : : . je Uh% | dab7a| hb% baht | uhůh0+4 elektrody, '! "2 hs "a 2 2 2 2 4 I. 1.|34,21 (34,31 |13,73|13,62|34,261|13,68 + 20,58 29,97 IT. 2.|28,00 (28,14 20,68 [20,29 (28,07 (20,49 158 24,28 III. 3,|21,83|21.99|23,45 (23,22 |21,91 (23,34 — 1,43 22,62 IV. 4.|18,061|17,96|23,95|24,23|18,01 |24,09 76508 21,05 VD pře 13,55 |29,04|29,32|13,34|29,18 — 15,84 21,01 XXIX. BE Vizmutová destička I. Primární elektrody a. bd. Proud 0,491 Ampěre, pole 7000 Gauss. | Sekund. R ý : +0, Vsb%4| 4 an ht% elektrody, t | P ose 2 ooo 4 I. 1.|17,32|17,02|30,00 |30,15|17,17 130,08 — 12,81 23,62 II. 2.|21,3 |21,06 (24,25 |24,52|21,18|24,39 — 3,21 22,18 III. 3.|21,3 (21,56|22,65|22,87 |21,43|22,76 — 1533 22,09 IV. 4.|21,14|20,78 |19,26|19,94|20,96|19,60 — 136 20,38 V. 5.|22,57|22,55|14,44|15,28|22,56|14,86 +. 7,70 13,71 V tabulkách pozorujeme několik překvapujících zjevů. Hallův effekt při kommutovaném poli magnetickém nenabývá stejně vysoké hodnoty, nýbrž nastává jakási asymetrie s polem. Ke krajům destičky asymetrie ta roste, uprostřed byla by nullou. Zjev ten vyložíme si snadno, uvážíme-li, jaké asi nastane rozdělení potenciálu a proudokřivek v destičce, přivá- díme-li do ní proud dvěma sousedními rohy. Aeguipotenciální linie neleží v tomto případě na kolmicích k přímce, která tyto dva body spojuje, nýbrž daleko jinde. Theoreticky zpracován jest případ desky čtvercové, naše však jest obdélníková — ale zcela dostačí nám, tvrdíme-li toliko, že body, resp. elektrody sekundární mají tím větší rozdíl potenciálový, čím dále jdeme od středu destičky k jejím krajům. Další tabulky toto potvrzují: IV. Vizmutová destička I. Primární elektrody AB. Proud 0,500 Ampěre, pole 7000 Gauss. Sekund. ; ; ; ; Ubh | dabůa | bh tabla | Ubřehighta elektrody, '! b ha 2 2 2 OZ 4 Po 19,47 |19,47|29,2 [29,0 |19,47 29,1 — 9,63 24,29 482 | 492 (449. |455 20,0. [20,0 |27,76|27,9 120,0 [27,83 — 7,83 29,91 TETA 6 ES 611 D65 III. 2 20,97 20,88 25,38 |25,1 |20,93 (25,24 — 4,24 29,08 "711304 '1400 (1087 |1180 22,1 (22,09 |23,09|23,5 |221 |23,3 — 12 22,74 II. 9. nekompensováno 6180 6180 22,93 (22,96 (22,05 |22,05 (22,95 (22,05 + 0,90 22,45 o 1900 '1660 (2700 12130 TIT 23,95 (23,98 |20,00 120,00 123,97 120,00 — 3,97 21,98 1 5.| 350 | 757 | 950 | 867 ut 24,28 |24,13 118,40 |18,50 (24,21 |18,45 —+ 5,76 21,33 k 640 | 580 | 680 | 644 | XXIX. < V. Vizmutová destička I. Primární elektrody a, b. Proud 0,491 Ampěre, pole 7000 Gauss. Sekund.| |; | i | p | Ab | dohůu| hi době | dhiehishů elektrody| 2 g = 2 2 2 2 4 To 12,89 (12,24 |34,00 34,57 112,57 |34,29 — 21,72 29,42 : 199 | 203 | 197 | 195 III 2 18,93 118,49 26,61 |27,18|18,66 26,89 — 8,23 22,80 s620:|10401:587|. 589 IIL 8. 22,60 [22,12 (23,45 (23,98 |22,36 (23,72 — 1.936 29,04 5500 |10100,11100|13100 Due 20 24,08 |23,7 |19,03| 20,0 123,89 |19,52 + 4.37 21,70 DO UOV CZ 80 III. 5. 2691|21;99 113,97 |140|27,62|13,69 — 13,93 20,65 226 | 247 | 230 Poznámky. V řádku vždy pod číslem, značící hodnotu Hallova effektu výchylkou galvanometru, uveden jest odpor v Ohmech kompen- sujícího rheostatu. Proud v galvanometru přesně byl kompensován, takže galvanometr neukazoval výchylky. Tím ony nepřesnosti, které snad lze viděti v tabulce I., II., III., značně byly omezeny. Nesnáze k správnému vypočtení pů- sobí toliko ta okolnost, že zároveň nutno také kompensovati thermoelek- trickou výchylku a Hallův proud, který vzniká od remanentního magne- tismu. Nechybíme snad příliš, vezmeme-li vždy střed ze všech čtyřech hodnot odporu v rheostatu kompensačním. Přes to ještě hodnoty tak na- lezené dosti differují. Jest to zcela přirozené, nebyl brán ohled na teplotu vizmutové destičky, která se mění, ježto nelze provésti celou řadu měření za stejných podmínek. Rozdíl teploty při všech provedených měřeních nemá také patrnějšího vlivu, než že právě způsobuje malé, ale zcela ne- příjemné nepřesnosti. Prohlížíme-li tyto dvě tabulky, pozorujeme zcela bezpečně, jak asymetrie stoupá s rostoucím potenciálním rozdílem Hallových elektrod. Jiný zajímavý zjev ukazují dále tabulky II., III. Přivádí-li se pri- mární proud elektrodami a b místo A B, asymetrie effektu nabývá opač- ného znaménka. Můžeme tedy říci, budou-li primární elektrody uprostřed mezi Aa, Bb, nenastane také asymetrie. V tomto případě jsou však sekun- dární elektrody vždy na aeguipotentialní linit; tím potvrzoval by se náš před- poklad, že asymetrie vzniká z potenciálního rozdílu Hallových elektrod. Znaménka asymetrie dosud určiti nelze. Asymetrie není orientována. dle směru primárního proudu, tedy dle toho, která ze sekundárních elektrod jest na vyšším event. na nižším potenciálu; stejně i tak nezávisí na směru proudu Hallova. K cíli pokročíme blíže, prohlédneme-li ještě jednou XXIX. tabulku IV. a V. Vidíme, že znaménko asymetrie se nezmění, vyměníme-li primární elektrody AB za ab, toliko její hodnota. Vysvětlení již jest na snadě. Třeba ohlédnouti se, kterým směrem leží bod aeguipotenciální k dané elektrodě Hallově. Znázorněme si to blíže obrazci 3 až 10. Obr. 3: Obr. 4. Obr. 5. : Obr. 6. il V I V 1 3 1 5 Obr. 7. Obr S: Obr. 9. Obr 105 I I I I =) 1 Tabulce II. patří obr. 3, 4, III. — 5, 6, IV. — 7, 8, V. — 9. 10. Vidíme, že v obr. 3a 6 aeguipotenciální body leží ve stejném směru, opačný tomuto, stejný spolu směr mají v obr. 4a 5; v těchto případech tabulky naše udávají, že asymetrie má stejné znaménko, při opačném směru také opačné. Tím určili jsme druhý směr, dle něhož asymetrie Hallova effektu se řídí, třetí pak dán jest našimi měřeními. Můžeme proto vysloviti pravidlo, dle něhož stanovíme si vždy v destičce asymetrii Hallova effektu. Uži- jeme-li obvyklého určení plovoucím plavcem či pravou rukou, bude: Vložíme-li pravou ruku ve měru silokřivek magnetických k jedné Hallově elektrodě tak, aby palec směřoval k jejímu aeguipotenciálnímu bodu, bude-li dlaň obrácena k druhé sekundární elektrodě, má asymetrie znaménko kladné. Poznámka. Místo skutečného směru, ve kterém leží aeguipoten- ciální bod k dané elektrodě, volíme směr, který jest kolmý na spojnici obou elektrod. Nelze přehlédnouti ještě toho, že střední hodnota Hallova effektu ve všech tabulkách klesá, posunujeme-li sekundární elektrody od Aa ku Bb. Připomíná to, ovšem jen zhruba, výsledky E. van Everdingen-ovy. Prove- XXIX. 9 dená měření (destička otočena horizontálně o 180%, potom pak vertikálně) nepřipouštějí však nikterak tohoto výkladu. VT Vizmutová destička I. Primární elektrody AB Proud 0,485 Ampěre, pole 7000 Gauss. n | : a data | dada 1123353513309 113361 113326 19,78 23,933 1. | III. 3. (21,65 (21,77 (23,20 |23,13| — -1,46 22,44 V. 5. [12,88 13,06 |29,90 30,041 — 17,00 21,47 I. 1. (13,44|13,02|34,81|34,14| — 21,25 23,86 25 | III. 3.. (23,53 |23,20|21,78|2171| 1,62 22,56 W 5. |29,05|29,08|13;00|13,08 16,03 21,06 I. 1. (13,43 |13,02 33,72 |33,58| © — 20,43 23,44 8. | III. 3. (23,60 |23,41 (21,63 (21,93 1,18 22,64 V.5../50,10|30,10|12,76|13,29 17,08 21,56 I. 1. |34,05|34,08|13,23 |12,95 20,93 23,60 4. | ITI. 3. |21,53|21,83 23,58 |23,18| — 1,70 22,53 W. 5, 112,97 113,37 |29,60729,40) — 16,33 21,34 Střední hodnoty effektu ve všech směrech stále ubývá od Aa ku bb. Vzpomínám však, že při podrobném zjišťování tloušky destičky shledal jsem, že jest na jedné straně zcela jen o nepatrně tenčí. Fakt ten vyloží nám jednoduše, proč naměřili jsme, že střední hodnoty effektu přibývá. Není potřeba proto více tím se zabývati. Od Ettinghausen a Nernsta přešla téměř do všech prací o H. ef. do- mněnka, že nutno destičku voliti takových rozměrů, aby délka její byla k šířce v poměru 3:2. Tehdy pak lze naměřiti nejsprávnější hodnoty effektu. Následující naše tabulka zřejmě ukazuje, že na rozměrech vůbec nezáleží. Šířka destičky zůstávala táž, délka měněna tím, že primární elektrody posunovány od krajů ke středu. VII. Vizmutová destička I. Proud 0,480 Ampěre, pole 7000 Gauss. Primární| Sekund. | = i : ja nbů UFUu | nbbebit4 elektrody elektrody h "a "3 4 2 2 4 TV 2712040912093, 1120:0 1290 — 7,53 24,41 IT. 3.|23,28 (22,88 |20,98|21,15 2,01 22.05 IV. 4.|24,6 |24,95|16,6 |16,92 8,02 20,77 PPV M2 = 23,70 |20,95 |20,8 201 22,41 XXIX. 10 Vezmeme-li ještě v úvahu dřívější měření, můžeme nyní tvrditi, že hodnota Hallova effektu nepozmění se nikterak, zvolíme-li si rozměry destičky jakékoliv. II. Methoda Koláčkova a Kučerova. Ve své Elektřině a magnetismu, Sborník J. Č. M. Praha 1904, na str. 246 uvádí prof. Dr. Koláček novou methodu ku měření Hallova effektu. Připájení elektrod sekundárních na aeguipotencialní linii jest téměř ne- možno; vždy galvanometr ukazuje určitou, ba dosti značnou výchylku, kterou nutno druhým zvláštním zařízením kompensovati, abychom vůbec přesná měření mohli prováděti. Proto podává Koláček návrh nové methody, znázorněný obr. 11, která celé toto kompensační zařízení odstraňuje, vy- rovnávajíc s1 sama potenciální rozdíl sekundárních elektrod. Obr. 11. Obr. 12. Na stranách A, Bpřivádí se k destičce primární proud měděnými dráty, přitavenými po celé délce. Uprostřed destičky v bodě Hý jest elektroda sekundární, na druhé straně voleny pak jsou body FH, a H; za elektrody tak, aby mezi nimi byl bod, který jest s Hg na stejném potenciálu. Velikým od- porem py, p,+ dosáhne se toho, že v sekundárním kruhu neprochází proud. V letním semestru 1910 v přednáškách o experimentální fysice uvedl můj učitel, prof. Dr. B. Kučera, vykládaje právě o Hallově effektu, zají- mavou modifikaci methody Koláčkovy. Není třeba připájeti dvě nové bočné elektrody, nýbrž dostačí již obě primární (obr. 12). K destičce D přitaveny buďtež tři elektrody, AC, BD, E. Primární proud budiž přiváděn u A a B. Aeguipotentiální bod k bodu HH, ve kterém připájena jest jedna Hallova elektroda, jest na druhé straně destičky určitě DDP 11 mezi body c, d. Spojíme-li tedy elektrody C, D přes vhodné odpory p1, P, obdržíme bod H;, který jest s bodem Hg na stejném potenciálu. E a F vedou ke galvanometru. Měření, která zároveň při přednášce prof. Kučera provedl, zcela pře- kvapila, zvláště 1 proto, že demonstrace tak subtilního effektu širokému auditoriu působí značné obtíže experimentální, a dokumentovala tak vhodnost methody i k pracem nejpřesnějším. Podrobná měření Hallova effektu jak methodou Koláčkovou, tak i Kučerovou provedena dosud nebyla. Toliko prof. Dr. V. Novák v Časopise pro pěst. math. a fys. XX XVIII. 41. 1908 uvedl několik příkladů o měřeních, která provedl se svým ass. Dr. Macků, a poznamenává, že nutno omeziti se, abychom dosáhli plné hodnoty effektu Hallova při methodě Koláčkově, na body H, a H; zcela blízko sebe ležící; dále, jak mi prof. Kučera sdělil, shledal Novák v případě, užijeme-li až krajních bodů, tedy měříme-li modifikací Kučerovou, jest hodnota effektu asi poloviční. Jsem zavázán díkem prof. Kučerovi, že vybídl mne, abych provedl podrobná měření a vy- šetřil příčiny, které tu intervenují. Výsledkem jsou následující tabulky. VAT Vizmutová destička I. Primární elektrody AB. Proud 0,493 Ampěre, pole 7000 Gauss. jů | ; 9 0, Ca Tea A TOT E318, 0 | 9 © | obe: | F1234 | 2 4 Koláčkovy elektrody III. 2, 4. 27,75 996 1004 500 22,03 21,92 28,47 161 1239 471 21,78 22,43 29,95 170 1230 479 23,01 22,94 94,21 00 1500 315 22,88 Koláčkovy elektrody III. 1, 5. 28,0 997 1103 495 22,10 21,98 28,05 826 1174 485 21,85 22,48 29,55 933 1167 486 23,05 22,98 30,55 701 1299 455 22,90 a >“ JZ 12 Koláčkovy elektrody III. a, b. 28,0 890 | 1110 494 21,57 | 21,55 27,95 890 1110 494 21,53 22,16 28,03 810 1190 482 22,53 22,77 29,57 817 1183 483 23,00 Poznámka. V tabulce jest 23934 vypočtená elektromotorická síla effektu Hallova (intensita sekundárního proudu v dílcích škály galvano- metru násobena celkovým odporem). Při methodě Koláčkově není nutno omeziti se na body, které leží blízko středu destičky, nýbrž lze užíti 1 krajů; difference, které měření udá- vají, jsou naprosto nepatrné, leží v mezích chyb pozorovacích. Rovněž 1 asymetrie jest příliš nízké hodnoty; vznikla asi tím, že potenciální diffe- rence elektrod Koláčkových nebyla správně vyrovnána pro thermo- elektrickou výchylku a pro Hallův proud z remanentního magnetismu. Methoda Koláčkova 1 s modifikací Kučerovou udává správnou hodnotu Hallova effektu. Ba jsou to jediné methody, které dovolují měřiti effekt bez jakékoliv asymetrie. Až dosud při všech našich měřeních proudokřivky de- stičkou procházely nepravidelně. Nutno mi ještě zmíniti se o pokusech s preparáty, jakých pravidelně k měřením Hallova etfektu se používá. Uvádím vše jen krátce, abych zbytečně se neopakoval, zjevy, které dříve již byly popsány, stejně tak zde se objevují, ovšem Z přirozených důvodů v míře daleko menší. Ke čtvercové destičce o straně 2 cm uprostřed přitaveny jsou primární elektrody (vizmutové dráty). Ve dvou sousedních rozích na bočné stěně dva připájené dráty (také vizmutové) mají úkol elektrod Kučerových. Třetí pak elektroda jest upro- střed opačné strany. Provedená měření jsou úplně shodna Obr. 13. s těmi, které udává destička I. Dále k vizmutové destičce délky 2,2 cm, šířky 1,6 cm (obr. 13) přitaveny 1 cz široké proužky měděné (tloušky 2 wm), kterými přiváděn byl proud primární; uprostřed pak ještě přitavena třetí elektroda (vizmutová). V tomto případě jsou proudokřivky rovnoběžny. Prohlédněme sl přiloženou tabulku IX. XXIX. 13 IX. Vizmutová destička III. Proud 0,590 Ampěre, pole asi 3000 Gauss. : ý 83% O-bbo+e+e PEN 0 0, ee, PA 1 . 4 1 Tat 4 18,95 1159 841 487 168 168 18,95 1160 840 487 168 170 19,68 1164 836 486 174 173 19,65 1163 837 486 l 1! 1400 600 420 140 140 17,04 1400 600 420 159 168 24,03 1400 600 420 196 196 24,0 1400 600 420 196 28,1 9064 266 28,3 967 326 22,05 286 286 22,1 287 V prvém odstavci jest měření methodou Kučerovou. Odpory vyrov- nány tak, že galvanometr neindikoval proud. V druhém odstavci úmyslně nevyrovnány Kučerovy elektrody a proud tak vzniklý kompensován zvláštním zařízením. Na konci pak měřeno methodou Hallovou (resp. Ettinghausen-Nernst-ovou). V prvém odstavci jest Hallův effekt úplně symetrický, kdežto v druhém již vznikla asymetrie, a sice proto, že nevyrovnáním elektrod způsobena potenciální difference. Překvapuje, že hodnota měřená methodou Ettinghausen-Nernst-ovou jest dvojnásobně veliká, než methodou Kuče- rovou. Objasníme si to lehce, vyložíme-li si vznik Hallova effektu. Magne- tickým polem zvyšuje se totiž po celém jednom kraji destičky potenciál, na druhém pak současně se snižuje. Spojíme-li tedy dva takové body přes galvanometr, ukáže nám proud. V našem případě však Kučerovy elektrody přitaveny byly na proužky měděné; po nich tento rozdíl potenciálový se XXIX. 14 vyrovnal a zbylo pouze na třetí elektrodě zvýšení (neb snížení) jejího poten- ciálu. Proto také proud galvanometrem procházející jest jen poloviční. Celkem lze poznatky plynoucí z našich pokusů resumovati asi takto: Hallův effekt jest symetrický s polem tenkráte, leží-li sekundární elektrody přesně na aeguipotenciální linii. Methoda kompensační ukazuje asymetril. Koláčkova a Kučerova methoda jest jedině vhodná. Toliko v případě, že primární elektrody jsou měděné, naměří se hodnota poloviční. Dovoluji si upřímně poděkovati panu dvornímu radovi prof. Dr. V. Strouhalovi, jenž dal mi k disposici prostředky fysikálního ústavu a panu prof. Dr. B. Kučerovi, že svrchovanou laskavostí provázenou stálým zájmem umožnili mi vykonati podanou práci ve fysikálním ústavě české university. V Praze, ve fysikálním ústavě české university, v červnu 1911. XXIX. Dodatek k T. C. Mc. Kay-ově seznamu: C. Carpini: Sulla variaziom di resistenza del bismuto in un debole campo magnetico. Cim. (5) 8, 171, 1904. ; E. Schnorr v. Carolsfeld: Widerstandsmessungen mit Konstanten und Wechselstrómen in und auBer dem Magnetfelde an Wismut und Antimondráhten. Inaug. Diss. Můnchen 1904. C. G. Knott: Influence of cross magnetization on the relation between resistance and magnetisation in nickel. Roy. Soc. Edinburgh, July 17. 1905. Feiwrtchibrhr.Rawschov. Iraubenbere: Úber den Hall- effekt des Wismuts bei hohen Temperaturen. Inaug. Diss. Wůrzburg 1905; Ann. d. Phys. (4) 17, 78, 1905. G. Sch maltz: Úber den Einflub der Magnetisierung auf die thermische Leitfáhigkeit des Nickels. Ann. d. Phys. (4) 16, 398, 792, 1905. H. Zahn: Úber die transversalen galvanomagnetischen und. thermo- magnetischen Effekte in verschiedenen Metallen. Ann. d. Phys. (4) 16. 148, 1905. Michele Cantone: Sulla variazioni di resistenza nel campo magnetico, Rend. di Napoli (3) 12, 516, 1906. Leo Grunmach Úber den Einfluk transversaler Magnetisierung auf die elektrische Zeitfáhigkeit der Metalle (nach gemeinsam mit Herrn Dr. Franz Weidert ausgefůhrten Versuchen). 78. Vers. D. Naturf. u. Arzte Stuttgart 1906; Ann. d. Ph. (4) 22, 141, 1907; Phys. ZS. 7, 729, 1906; Verh. D. Phys. Ges. 8, 359, 1906; Verh. G. D. Naturf. u. Arzte Stuttgart 1906 2 (1) 50, 1907. C. G. Knott: Magnetisation an Resistance of Nickel Wire at High Tempe- ratures Part. II. Trans. Roy. Soc. Edinburgh 45, 547, 1907; Roy. Edinburgh Soc. Dec. 17, 1906. E. P. Ada ms: The Effect of a Transverse Magnetic Field on Metallic Resi- stance. Phys . Rev. 24, 428, 1907. G. Berndt: Úber den EinfluB des Magnetfeldes auf den Widerstand von Elektrolyten. Ann. d. Phys. (4) 23, 932, 1907; Ber. d. D. Phys. Ges. 5, 240, 1907; Phys. ZS. 8, 778, 1907. M. Crudeli: Deduzioni tratte dal comportamento del bismuto nel campo magnetico. Atti Ass. Elektr. Ital. 11, 63, 1907. F. C. Blake: Der Einfluk von Temperatur und Ouermagnetisierung auf den Widerstand des Wismuts und Nickels. Verh. d. D. Phys. Ges. 5, 294, 1907. Marcus Dumermuth:. Úber die Widerstandsánderungen des Eisens durch longitudinale Magnetisierung verschiedener Art. In. Diss. Zůrich 1907. Journ. d. Phys. (4) 6, 504, 1907. P. P. Kónig: Der Widerstand des Wismuts im veránderlichen Magnetfelde und fůr veránderlichen MefBstrom. In. Diss. Leipzig 1907; Ann. d. Phys. (4) 25, 921, 1908. H. Zahn: Úber adiabatischen und isothermen Halleffekt in Wismuth. Ann. d. Phys. (4) 23, 131, 1907. XXIX. 16 H. Zahn und H. Schmidt: Úber Halleffekt und verwandte Erschei- nungen bei einigen Heuslerschen Legierungen. Ber. d. D. Phys. Gess. 5, 98, 1907. C. C. Campbell: The Variazion of the Thermomagnetic Effect in soft Iron with the Strenght of the Magnetic Field and with the Temperature Gradiend. Phys. Rev. 26, 416, 1908. N. dAgostino: Variazione di resistenza dei metalli nel campo magnetico. Rend. Ace. Lincei (5) 17, 531, I. sem. 1908. Walter Frey: Die Abhángigkeit des Hallefektes in Metallen von der (Temperatur. In. Diss. Leipzig, 1908. Alpheus W. Smith: The Hall Effect in Metals at Very Low Tempera- tures. Abstract of a paper presented at the Evanston meeting of the Physical Society November 28, 1908; Phys. Rev. 28, 69, 1909. Frances G. Wick: The Hall Effect in Silicon at Ordinary and Low Tem- peratures. Phys. Rev. 17, 76, 1908. H. Zahn: Stand der experimentellen Forschung úber galvanomagnetische und thermomagnetische Effekte. Jahrb. d. Radioakt. u. Elektron. 5, 166, 1908. G. Berndt: Influence d'un champ magnétigue sur la resistance des élektro- lytes. Journ. de phys. (4) 7, 221, 1908. F. C. Blake: Der Einfluk von Temperatur und Ouermagnetisierung auf den Gleichstromwiderstand des Wismuts und Nickels. Ann. d. Phys. (4) 28, 449, 1909. G. Delvalez: Le phénoměne de Hall dans les liguides. Journ. d. Phys. (4) 8, 360, 190%. V. Felix: Změna odporu rtuti v magnetickém poli. Čas. XXXVIII. 582, 1909. R. Fortrat: Phénoměnes de Hall dans les électrolýtes. Résumé du mé- moire présensé a la Faculté des sciences des Paris pour Vobtention du diplóme d'études. supérieures. Toulouse, Douladoure-Privat, 1909. Richard Seidler: Úber die Leitung elektrischer Stróme im Wismut- draht. In. Diss. Leipzig 1909. W. W. Stifler: The Resistance of certain Elektrolytes in a Magnetic Fielď. Abstract of a paper presented at the Evanston meeting of the Physical Societv, Nov. 28, 1908; Phys. Rev. 28, 382, 1909. V. Felix: Změna odporu rtuti v magnetickém poli II. Čas. XXXIX. 1910. VL Novák: Odpor rtuti v poli magnetickém. Čas. XXXIX. 38, 1910. W. Peukert: Neues Verfahren zur Messung magnetischer Felder. Elektro- tech. ZS. 31. 636, 1910. V. Posejpal: O tak zvaných galvanomagnetických a thermomagne- tických effektech a elektromotorických silách magnetisace. Čas. XXXIX., 45, 282, 494, 1910. F. Raus: Změna galvanického odporu rtuti v magnetickém poli. Rozpr. Č. Akad. 29, 57, 1910. Alpheus W. Smith: The Variation of the Hall Effect in Metals with Change of Temperature. Phys. Rev. 30, 1, 1910. H. Zahn: Neues Verfahren zur Messung magnetischer Felder. Elektrotech. ZS, 31, 1319, 1910. O. M. Corbino:. Elektromagnetische Effekte, die von der Verzerrung be- růhren, welche ein Feld an der Bahn der Ionen in Metallen hervorbringt (Effetti elektromagnetici dovuti alla distorsione che un campo produce sulla traiettoria degli ioni nei metalli). Phys. ZS. 12, 561, 1911. Alpheus W. Smith: The Hall Effect and Some Allied Effects in Alloys. Phys. Rev. 32, 178, 1911. XXIX. ROČNÍK XX. TŘÍDA II. ČÍSLO 30. Český pruh křemenný od Brodu nad Lesy po Ronšperk. Napsal RUDOLF SOKOL, c. k. professor IT. české státní reálky v Plzni. (S 9 obrázky v textu.) (Předloženo Akaděmii dne 27. června 1911.) Mohutný křemenný pruh, kterýž na východě omezuje Český Les, byl poprvé popsán Hochstetterem)!) jenž poznal v něm obdobu bavorského pruhu křemenného a nazval jej „„der bohmische Pfahl“. Spo- léhaje na záznamy Gůmbelovy, klade začátek jeho k Malému Koutu (Zwergeck) u Jezerní Stěny, odkud prý přestupuje do Bavor na Osek (Hoher Bogen), u Folmavy vniká opět do Čech a postupuje směrem na ssz. po Hals (5% km sz. Tachova). Délku jeho udává na 24 hodin cesty. Český pruh křemenný je mu dokladem, že jsou amfibolitové horniny na v. Českého Lesa obdobou svoru Královského Hvozdu na Šumavě (Ostrý). Hmota, jež na jihu vykrystalovala jako svor, vydala prý na s. amfibolitové horniny. V podloží obou jako vítaný doklad stejného stáří je uloženo bohatství křemene, jevíc se na Šumavě jako křemenec a v Českém Lese jako pruh křemenný. Pruh, jejž také zove „„Ouarzfelszug““ považuje za lože (Ouarz- felslager). G i mbel (Geologie von Bayern, II, 1894, str. 441) klade začátek pruhu našeho na Osek. Na mapě geogn. 1:1,000.000 vede jej velmi správně z místa 3 Am na v. od Brodu n. Lesy ležícího. Krejčí? čítá od Folmavy k Halsu 10 mil a na pokračování až do Smrčin ještě 8 mil, nazývaje zjev ten dílem křemennou slojí, dílem kře. 1) Dr. Ferd. Hochstetter: Geognostische Studien aus dem Boóohmer- walde. Jahrb. d. k. k. geol. Reichsanstalt, 1885, Js. 6, str. 769 a n., 772, 774. Viz též G úmbel: Geognostische Karte des Kónigreichs Bayern, IX., a geol. mapu Lepsiusovu č. 24. STE Č: MGeolopie18/01Str.o0lan: Rozpravy: Roč. XX. Tř. II. Čís. 30. 1 XXX. menným pruhem. Má za to, že vyznačuje rozsedlinu, podle níž rulové hory byly vyzdviženy a to od české strany, čímž vytvořil se příkřejší svah, jímž do Čech Český Les zapadá. O způsobu, jak vyplněna byla, se nezmi- ňuje. Katzer?) poukazuje na to, že na některých místech přestupují sousední horniny pruh. Kdyby byl vrstvou, jak Hochstetter mínil, musil by býti bez výjimky uložen mezi oběma na hranici. Není tedy vrstvou (horizontem), nýbrž žilou. Woldřich“) přidržuje se druhého z obou názvů Krejčím navržených, nazývaje útvar náš pruhem, jinak však zcela sdílí názory Krejčího. F. E. Su ess*) vytýká shodu ve směrech pruhu křemen- ného (,„„Ouarzzug““) i vrstev českoleské ruly a klade důraz na okolnost, že přece celkem leží na hranici dvou odchylně vytvořených hmot horských, ruly na z. a amfibolitového pohoří na v. Pro ty příčiny jej považuje jako Krejčí za výplň podélné pukliny horské. Jak vznikl pruh náš, představuje si způsobem podobným, jak naznačili Lehmann a Weinschenk pro pruh bavorský. Horotvorným tlakem a sjížděním sousedních ker podél trhliny rozdrceny a velice proměněny byly pruhy porfyrické žuly, což se stalo závěrem horotvorných pochodů. Vidí tedy Suess v pruhu nejlepší doklad přeměny pouze tlakové a povrchové. Vlastní pruh český začíná podle něho teprve u Brodu n. Lesy, a sahá až po obce Frauenreuth a Ctiboř (Stiebenreuth) (314 km sz. od Tachova). Délku jeho udává skoro na 65 km. Reinisch“) hledá pruh mezi Folmavou a Halsem a po- važuje jej za stejný zjev jako křemence Šumavy a Českého Lesa, zova jej „Ouarzitzug““. Tvrdí, že oba pruhy, český 1 bavorský, jsou provázeny horninami rozdrcenými t. zv. břidlicemi pruhovýnu (Pfahlschiefer), žlutavě šedými až zelenavými, skoro vždy páskovanými a zvrstvenými, také však celistvými nebo okatými. K. Schneider) spatřuje v pruhu českém s jedné a v pruhu bavorském s druhé strany tektonické meze Českého Lesa, jenž se tímto přímočarým ohraničením a poněkud odchylným směrem vrstev jeví vklíněnou krou a pojítkem mezi českým massivem a severními horstvy oblouku varistického. Pu ffer*) sleduje místa, kde je český pruh křemenný řekami prorván a odtud vyvozuje důsledky pro epigenetický původ koryta jejich a křídovou pokryvku Českého Lesa a Šumavy. Zmi- ňuje se o potoku Rappendoriském, jenž pruhem naším napříč proniká, a o Čerchovce, která poblíž Trhanova široký průlom vyhlodala v stěně křemenné strmící mezi rulovým a žulovým okresem. Pochybuje, že by 5) Katzer: Geologie von Bóhmen, 1891, 2. vyd. 1902, str. 231 a n. 4) J. Woldřich: Všeobecná geologie se zvláštním zřetelem na země koruny české, 1903, str. 42 a n. 5) F. E. Suess: Bau und Bild der bohmischen Masse, 1903, str. 79 a n. 6) Dr. R. Reinisch: Entstehung und Bau der deutschen Mittelgebirge, 1910, str. 17. 7) Dr. K. Schneider: Zur Orographie und Morphologie Bohmens, 1908, str. 2a n. 8) Dr. Lorenz Puffer: Der Bóbmerwald und sein Verháltnis zur mittelbohmischen Rumpffláche. Geogr. Jahresb. aus Oester. 1910, str. 145. XXX. vody po archaickém povrchu tekoucí mohly koryta založiti v nejtvrdší hornině horstva našeho, kteráž nyní jako svědek povrchu kdysi vyššího (Monadnock) četnými vrcholky nad okolí vyčnívá. Postuluje tedy vrstvy křídové mírně nakloněné s jednoduchou sítí vodní, která se prořízla do pod- loží archaického. Malou část pruhu v okolí České Kubice popsal autor“) objeviv, že se tam jeví pruh proti dosavadnímu pojetí přetržen a že spíše než pře- měnu tlakovou a povrchovou dlužno přijímati pro vznik pruhu činitele hlubinné, vody bohaté kyselinou křemičitou. Předmětem této práce jest jižní třetina českého pruhu od obce Hor- ního Rappendorfa u Brodu n. Lesy až po ves Šitboř na z. od Ronšperka v délce 25 Rm. O oblasti této nevyšlo dosud podrobných prací až na autorovu studu nahoře jmenovanou, popisující část 31, km. dlouhou. První díl práce pojedná o pruhu vlastním, druhý o horninách na dotyku a vývoji vodní sítě v oblasti pruhu. |. Pruh křemenný. Podle dosavadních výzkumů, zvláště údajů spec. mapy 8—VIII, 8—VII, 1:75.000 říš. geol. ústavu sestrojené podle údajů šl. Hochstettera, Lidla a Laubeho (dodané r. 1909) vchází pruh křemenný přes hranici ba- vorskou do Čech západně od mezníku 30. a postupuje v šířce něco přes 100 m přes výškový bod 519, béře se poněkud východně od bodů 505 a 515, přestupuje na vrch Skálu (v. bod 593), jde po hřebenu iKamene (v. bod 528), kde nabývá mocnosti 220 7. Potom postupuje směrem k ssz. v stejné téměř mocnosti (přes 100 7) kolem Chodova, Klenče, Postřekova, Kramo- lína a Šitboře. Přerušen jest alluviem na třech místech: u Peci v šířce 300 m, u Klenče 600 m a trochu severněji 300 74. Pruh jest rozhraním ruly a hornin amfibolitových až na tři body, kde horniny amtibolitové z východu na západ do ruly přes pruh pronikají: u Folmavy až k Teplé Bystřici, u Chodova, kde polokruhovitě as /, km daleko se šíří, a u Šitboře, kde se táhnou jako úzký, sotva 200 m široký pás za pruhem křemenným. A. Křemenný pruh u Brodu n. Lesy a u Folmavy. Zřetelně vystupuje na den křemenná hornina as 2 km na jv. od města Brodu (obr. 1.) mezi silnicí vedoucí do Vosí (Eschelkamm) a vozovou cestou do Horního Rappendorfa na jihozápadní stráni vrchu | Blátterbergu (508 m n. m.). Odkliz do boku vedený a z dálky patrný řadou stromů nad ním vysázených poskytuje málo čerstvé hmoty, neboť je nyní skoro ne- 99 R. Sokol: Okolí České Kubice. Studie geologická. Rozpravy Č. A. CEE 13001 190,76 25, str. ola n DL ©, bh dale | * Vogedlano) | : sb ia AC KOH) ' Pruh křemenný u Brodu nad Lesy a Fol- mavy. Označení na této mapce i násle- dujících: A horniny amfibolové, G žula, P pruh křemenný a větší výskyty kře- mene, R rula. Zřetelné výchozy pruhu hustěji tečkovány, alluvium nezakresleno. XXX. používán. Štěrkují totiž vozové cesty žulou z lomů na j. od Dol. Rappendorfa. Hlavní příčina je však ta, že úbočí svírá s pukli- nami v křemeni značný úhel, čímž je těžení štěrku znesnadněno. Lom má as 60 kroků délky a 2m výšky. Hlavní stěna jest rozpadlá v písek, jen balvánky a drobný štěrk dole se povalující is polí na meze snesený svědčí, že vskutku je před námi křemenný pruh. Spatřujeme žíly křemene vykry- stalovaného mezi bílými, žluta- vými a červenavými políčky ně- jaké horniny původní a promě- něné, sem tam s vylouženými du- tinami, několik m měřícími, až 1 drobnohlednýmui, velmi hojnýmu, obrysů čtyřbokých, polygonál- ních 1 zaoblených. Na čerstvých lomných ploškách umenšuje se značně počet dutinek. Jsou tu většinou vyplněny bílou moučkou kaolinitu podobnou nebo práškem rezavým. Tyto zdají se býti zbytkem po krystalcích amfibo- lových, kdežto kaolinitové jsou as zbytky živců. Odtud postupuje pruh na ssz. a jest výborně odhalen ve velikém štěrkovníku při říčce Koubě (Cham) nedaleko vyš. bodu 397. Polohy křemenné střídajíce se s polohami nepatrně zkřemeně lými až i v prášek kaolinitu po- dobný rozpadlými mají směr okolo s. 1192. Křivolaký průběh poloh křemenných lze pěkně po- zorovati na. jižním výstupku skalním. Polohy do údolí příkře zapadající až i kolmé, přes 1 dm mocné, také však slabší větví se, zase splývají a čočkovité o partie objímají. Mnohé jsou přetrhány a prozrazují četné nepatrné posuny as v úhlu 20" směrem do údolí nakloněné. Křivolaký průběh poloh způ- sobuje nestálost sklonu puklin (průměrně 68% z.). Vedle těchto pod- porují těžení štěrku pukliny příčné velmi pravidelné o směru s. 689 z. a sklonu 869 s. a jiné směru stejného, ale sklonu 689 j. Na některých místech jsou polohy křemenné jen několik cru mocné 1 tenčí, za to vrstva práškovitá na metr zduřuje. V koutku nejdále do úbočí vylámaném jsou místa bez pravidelných puklin s lomnými plochami skoro lasturovými, složená ze hmoty zcela zkřemenělé. Hornina se skládá z obyčejného křemene bezbarvého, bílého 1 hnědě načervenalého, je v ní však daleko více hmoty práškovité, než shledáme kdekoli jinde. Síť žilek křemenných, kterou makroskopicky v lomu pozorujeme, spatříme v miniatuře 1 okem ozbroje- ným. Žilky jsou většinou rovné, jen místy zvlněné. Zvlášť křivolaké žilky najdeme v kusech šedě zelenavých, znač- ně tvrdých. Již pod lupou svítí v bílém přášku šupinky slídy světlé, vzácně až 9 jm měřící. Rovněž vzácné jsou regu- lární prázdné dutinky po kyzu a pravi- delné dutinky snad po živcích. Pod drobnohledem jeví křemeny v žilkách (obr. 2.) poněkud nepravidelné Obr: >) zhášení a jsou omezeny přímočaře. Pruhový křemenec ze štěrkovníku Zilkami těmi rozdělena jest hornina © pod Čihadlem u Brodu n. Lesy. v políčka vyplněná velmi jemnozrnným Zv. 18. laločnatým křemenem a slídou místy křemen úplně zatlačující, drobně šupinkatou, a to dílem bezbarvým sericitem, dílem slídou velmi slabě nazelenalou, nepatrný pleochroismus do hněda jevící při kmitech || 001 (sezelenalý biotit?). Jistě však jest 1 hmota kaolinu příbuzná přítomna, neboť některé šupinky 1 v tlustých výbrusech zůstávají šedé a po vyžíhání s roztokem kobaltovým barví se intensivně modře. Uvnitř políček spatřujeme jasná okénka, ostře omezená, jen z droboučkých křemenů složená, představující buď průřezy žilek, buď křemeny horniny původní tlakem horotvorným rozdrcené. Violetí methy- lovou bez předcházejícího leptání fluorovodíkem !9) zbarvily se veškeré jemnozrnné součásti, po leptání fluorovodíkem a opětném použití barviva podle předpisu Beckova zbarvení celkem nepřibylo, leda že intensita jeho stoupla, nebo že vniklo do spárů mezi křemeny a zde onde zbarvilo 10) Srov. autorův článek ,,Úber die Methoden, einzelne Bestandteile einer © feinkórnigen Grundmasse im Důnnschliffe zu unterscheiden““. Centralbl. f. M., G. ELO C9 SU02005 XXX. šupinku slídovou, která patrně dříve byla ochrannou blankou křemennou potažena. Nejsou tedy přítomny v partiích drobně zrnitých živce čerstvé, zachovalé. Hornina působí dojmem horniny přeměněné dílem postupem, jakým vznikají ze žuly lože kaolinová, dílem jakým vznikly z břidlic buližníky, jež obsahují podobné žilky křemenné a podobnou velmi jemnozrnnou základní hmotu. Spojíme-li oba popsané lomy na mapě (obr. I.) a prodloužíme na sever, zastihneme mlýn na Teplé Bystřici těsně u železnice. Na dně úvo- zové cesty, která vede od mlýna do místa Diebergu, vystupuje zase pruh na den. Štěrk křemenný má v puklinách povlaky wadu a obsahuje bílá a nažloutlá místa práškem vyplněná, což jest význačné pro pruh. Mezi tímto výskytem a lomem na Čihadle proudí Kouba i Teplá Bystřice, při- kryvše pruh značným nánosem. Poněvadž v téže přímce na pravém břehu Teplé Bystřice u silnice kubicko-čerchovské mohutnou křemennou skalou pruh v Čechách zřetelně počíná, jest pravděpodobno, že postupuje nikoliv přes hřeben Diebergu (639 “ n. m.) a Březiny (595 s n. m.), nýbrž údolím folmavským. Hledaje příčiny, proč Gůmbel a Hochstetter za- kreslhli pruh přes místa první, nalezl jsem hojné polohy křemenné více méně mocné, zvláště na jižním úbočí Diebergu kolem vrstevnice 500 m v bohaté scenern. balvanité, kde spatřujeme balvany metrové hlavně křemenné, ale též zachovalý porfyrický živec obsahující. Také na jiných místech pronikají amfibolitovou břidlici žíly a pásy křemenné čočkovitě zduřující a zas v tenká vlákna vytažené 1 spletené. Podobné zjevy jsou i na severním úbočí Diebergu a v severním výběžku Čihadla v lomu na amfibolitovou břidlu, kde v bílých žilách střídají se pásky křemenné s živci poriyrickými. Tyto zjevy, kteréž autor popsal také na vrchu Skále (593 m n. m.) u České Kubice, lze viděti i na Březině východně Fol- mavy Dolní. Také křemenné balvany v „Kaštanech“ u Čes. Kubice, rovněž již autorem popsané, nebudou než z podobné polohy křemenné. Na kraji vlhkého lučinatého Lustru na samé říšské hranici 21 kroků na západ od 30. mezníku nesoucího letopočet 1766 leží 4 balvany amfibolitové břidlice, mezi nimi a mezníkem jest balvan žilného žlutavého křemene (70 X 60 x 60 cm), který as Gůmbelovi a říšským geologům zavdal podnět k zakreslení pruhu přes kraj lesa. Vskutku je mezník od kraje lesa asi 100 kroků na východ, na kraji samém pak jest běžný kámen č. 19 a. Poněvadž jsem nenalezl poblíž Folmavy nikde v údolí stop zře- © telných po pruhu, mám za to, že vykliňuje, jak naznačeno na obr. 1. B. Pruh křemenný u České Kubice. Ze studie r. 1910 uveřejněné budiž pro úplnost ještě připomenuto, že pruh na z. České Kubice buduje jádro hřebene „Kámen“ zvaného, na z. mírnou, as 2571 hlubokou vlnou od čerchovských strání odděleného, k vý- chodu dosti srázně klesajícího (v křemenné části schodem) k vrstevnici XXX. -I 500 m, babylonské údolí obepínající. Údolím příčným, 60 2 hlubokým, jímž béře se umělá Česká Bystřice, jest na jihu oddělen od Skály, na s. pak zvolna se snižuje a přechází u výš. bodu 550 v část peckou. Pruh ne- vchází do Skály, ale uhýbá se k z., běží k Teplé Bystřici podél východního kraje louky Jandovské, přestoupí Teplou Bystřici 1 silnici čerchovskou a jako mohutná křemenná stěna as 4 m vysoká v návrší 150 2 dlouhém podél umělého Kneippova potůčku zakončuje. R. 1910 rychleji vybírali štěrk z lomů na „Dlažbě““ v severní části „„Kamene““. Odklizem vznikla stěna, rovnoběžná s hlavními puklinami, a sklonu 799 v. Objevily se makrosko- OKSMĚLU, S- 299 Z. čerstvější, méně zvětralé křemence, pickým vzhledem památné (obr. 3.). Hojně se nalézal čerstvý, nezvětralý kyz železný v světle zelených, jemně zrnitých čočko- vitých partiích, měřících v průměru několik cm až idm. Kůru jich tvoří podobná hmota červenavá a hnědá, neboť kyz její zvětral na limonitové pseudomorfosy, většinou však zůstaly prázdné dutinky obrysu krychlového a hnědelem jejich se kůra zbarvila více méně sytě. V žilách kře- menných, jež zbarvenou hmotou pronikají anebo ji se všech stran oblévají, objevíme druzy bílých ©br-432 Hornina z pruhu na „Dlažbě““. Žíly křemene křemenných krystalů as 1 cm vysokých 1 vyšších, štíhlých, jen na konci zcela volných, hlavně kolmo k povrchu dutin vyrůstajících; řídčeji klade se krystal přes krystal do shluku. Také v části nejjižnější, kde se pruh za silnicí čerchovskou naposled objeví, obnaženy byly čer- stvým odklizem r. 1911 zelenavé nezvětralé polohy o směru. s. 49 z. a sklonu 909 třpytící se kyzem. O něco jižněji objevily se pukliny směru s. 29 z. a sklonu 679 v., jichž se při odklizu s výhodou užívá. V. polohách zelených probíhají slabě zvlněné 1 rozvětvené žilky křemenné, kyzové bílého s dutinami druzo- vitými oblévají kusy hor- niny původní s dutinkami po kyzu. V nezvětralém jádře světlezeleném (na- hoře) zachoval se kyz čer- stvý. Dutiny označeny černě, hornina původní tečkována, část její ne- zvětralá obňata čarou čárkovanou, ostatek kře- men. Zmenš. na !/,. krychličky dosahují 2 m, obyčejně jsou však menší, pokrývajíce lomné plochy jako zlatý prach. Řídčeji bývá, jak v lomu na „„Dlažbě““ zpozorujeme, křemenec kyzem tak proniknut, že se klade téměř krystal vedle krystalu a po vyloužení kyzu působí křemen dojmem horniny bublinaté. Podivným zjevem v lomu na „Dlažbě““ jest slepenec. Obsahuje du- tiny zaoblených stěn (obr. 4. uprostřed) zcela podobné negativním oblázkům a ozdobené drobounkými křišťály 1—2 XXX. mm měřícími. V základní hmotě křemenné, kteráž chová místy zelenavá pelitická políčka (na obr. 4. tečkována), leží oblázky křemenné as 2 cm veliké 1 větší, zaoblené, na po- vrchu přejemně důlkaté. Mnohé z nich však jsou jako se stran smáčklé, ukazujíce jemné, velmi málo zakřivené konkávní vmáčkliny často 1 tvaru žlabovitého, jež se v hranách stýkají. Činí poněkud dojem hranců a připo- mínají „„datlový křemenec““ literatury. Jsou také slepence šupinaté nebo převážně psammitické a pelitické. Jsouce méně pevné než ostatní hornina pruhu, rozpadají se snadno podle zvlněných ploch, které se zbarvením hnědelovým oku prozrazují. Tento výskyt svědčící původu sedimentár- nímu považuji za velice důležitý. Prohlížíme-li čerstvé zelené kamení kyzem bohaté pod drobnohledem, zjistíme 1 v žilách křemenných hojný pyrit krystalonomicky omezený velikosti rozmanité. Křemeny zhášejí dosti pravi- delně, mají přímé obrysy a obsahují kromě hojných kapalných uzavřenin v řádkách ještě poněkud větší zelená zrnéčka (až 0:02 mm) 1 sloupky o lomu dosti vysokém bez pleochroismu a o dvojlomu slabém as apatitu náležející. K celkovému zbarvení horniny hlavně přispívají drobné šupinky slídy mezi křemeny 1 v nich, mající velikost 0:07 mm 1 větší, vyšší polarisační barvy, lom menší apatitu a tvar útržků laločnatých a třísek. Některé prosvitají slabounce Obr. 4. Slepenec z lomu na „Dlažbě““. Nahoře tři oblázky, uprostřed du- tina oblých stěn, vy- ložených krystaly, a v. pravo. lasturovitě prohloubená plocha po odpadlém oblázku. Ze- lenavé pelitické partie tečkovány. Zm. 0 !/, zeleně, výjimkou objeví se šestiboká nažloutlá de- stička biotitu, sotva 002 zem veliká. Místy je slída seskupena v řádky a obrazce laločnatých obrysů. Některé řádky jeví silný pleochroismus do hněda, ač jsou téměř bezbarvé a náležejí patrně biotitu vy- bílenému, tím spíše, že plošky basální ukazují inter- ferenční kříž v konoskopu. V částech horniny mezi žilkami je struktura spíše trámcovitá, jež asi vznikla vniknutím křemene do puklin původních živců nyní zmizelých. Křemeny zde zasahují zubatě do sebe, zhášejí pravidelně a mají kol sebe věnce drobnějších krystalů jinak orientovaných. Také pěti- úhelníkové obrysy jsem pozoroval vyplněné pleochroickou slídou a křeme- nem. Jsou to as výplně dutinek po krystalcích kyzu. Křemeny vyplňují také políčka nepravidelně polygonální, kosočtvercová, obdélníková 1 čtvercová a pak undulosně zhášejí. Některé křemeny však jsou značně veliké a majíce kraj mnohonásobně laločnatý, zhášejí pravidelně. Lze je považovati za zbytky křemenů původní horniny. Skrovně jsou naznačeny v některých výbrusech známky bývalé textury lentikulární, rovněž vzácné jsou zacho- valé zbytky skvěle bílého živce, rozdrobeného podle ploch štěpných a pro- mklého podle nich útlými, rovnými žilkami křemene. Přesnějšího určení však živce ty nepřipouštějí. XXX. Žilky křemenné dílem rovné dílem zvlněné mají pravidlem na stěnách krystaly drobnější, na ně nasazeny jsou poměrně veliké krystaly, z nichž největší vyplňují často střední místa celé pukliny. V pukhnách volných všude sedí druzy s krystaly skoro napořád rovnoběžnými, bez mezer k sobě přiléhajícími a jen na vrcholech volnými. V těchto dutinách volných jistě se do poslední chvíle prosakujícími vodami usazoval obyčejný křemen žilný, kdežto v žilkách prve popsaných udál se pochod asi jinak. Kamení bílé a růžové dává v drobnohledu obrázek, jenž by byl za- stancům genese dynamické jistě velevítaným. Šmouhy sericitové zduřují a zas v jemné nitky se vytahují mezi částmi různotvárnými. Křemeny jedné strany mají obvyklý tvar, kdežto v druhé jsou smačknuty, bohatě sericitem napěchovány a zhášejí silně undulosně. Že však objevují se mezi kamením nahoře popsaným sporadicky, nelze z nich pro genesi celého pruhu vyvozovati důsledků. Odrůdy křemence českokubického jsou čerstvější všech prozkou- maných nalezišť, pročež jsem jich použil k určení hustoty. Abych vymýtil vliv dutin, byly ponořeny vzorky na 24 hodiny do vody v nádobě, která stála pod zvonem vývěvy a vzduch občas vyčerpáván. Horniny buďte sestaveny podle hustoty: hornina hustota 16 Kromenna druZA 21 -00 8. vs 0 0 O0 2. | téměř čistý křemenec, málo bílé práškovité hmoty | 2634 3. || červená drobivá hmota s bílými žilkami křemenn. | 2651 4. | kamení červené a bílé nezvětralé se zřetelnými zbytky | živce : PPSNÉ: ake 2672 5. | podobné kamení, Ab ee ŽIVCE 2 4 4 „12672 6. | červené kamení bez makroskopických stoj de nanls (2690 7. | hmota s kyzem a hojnými negativními krystalky POLKYZU C oo o nl ls 20 Z čísel plyne, že počínajíc číslem 4 činiti jest nám s hmotou, která, držíc v sobě zbytky horniny původní, obsahuje nerosty větší hustoty než křemen (slídy, chlorit, apatit). Kvalitativní výzkum chemický ukázal v drobivých bílých částech methodou Bořického hojnost sloupečků Na,Si/, po reakci sírovou kyselinou mnoho jehliček sádrovce, což obé svědčí kyselému plagioklasu, dále málo rhomboedrů sírovodíkem jen šedivějších (Mg) a trochu krychliček (K), doklady to pro přítomnost pravděpodobnou obojí slídy a chloritu. XXX. 10 C. Pruh křemenný u Peci. Postupujeme-li po hřebenu pruhu od lomů na Dlažbě k severu, mi- neme tři štěrkovníky jamám podobné, z nichž prostřední jest největší, po- slední pak těsně u široké cesty, která vede od hospody babylonské k výš- 7580 / T500" „Měnečihý poleh. ©" 1 "Mlamyý ©ObrbS Pruh křemenný u Peci, Chodova a Klenče. jako na obr. l. XXX. kovému | bodu 550 (obr. 5), jímž začíná pecká část pruhu. Od- tud asi na 500 m dále jest na hřebenu mý- tina, kde se snižuje na 530. Štěrk a balvany zde vykazují mnoho krychlových dutinek po kyzu, jsou nazele- nalé jako u Kneippo- va potůčku a makro- skopicky jeví všecky typy hornin amfibo- hhtových na Skále od páskovaných k zrní- tým a zcela zkřeme- nělým. Zvětralé jsou hnědě žlutavé a re- zavé jako štěrk amfi- bolitový. Tu snádno vzniká myšlenka, že pruh. křemenný je v úzkém vztahu k bři- dlci © amfibolitové. Mnohé kameny jsou protkány zelenými žil- kami rovnými i křivo- lakými a v šedé zá- kladní hmotě pel- tické nápadné | jsou hojné zelené, hranaté, sotva 1m veliké šu- pinky obrysů rozplý- vavých. Někde zře- telně pozorujeme, že zelené žilky nic jiného nejsou než zeleně zbar- vené žilky křemenné 1 všude v pruhu obecné. Zvlášť hustou síť tvořívají kolem živců v bílý prášek rozpadlých.!) V mikroskopu má hornina ráz brekcie, v níž úlomky původní horniny jsou omezeny proužky křemennými. Úlomky skládá základní jemnozrnná hmota křemenná s většími laločnatými křemeny, jež zhášejí dílem pravi- delně, dílem undulosně a nejsou rozpukány. Často chovají uvnitř křemeny idiomorfní. Kde se laločnaté křemeny navzájem dotýkají, jsou laloky jejich rovnými hranami omezeny, kde se dotýkají základní hmoty kře- menné, jsou jemně zoubkované. Křemeny v žilách nikdy nejsou laločnaté, ale více méně krystalonomicky omezené. V políčkách základní hmoty 1 v křemenech žil spatřujeme v některých výbrusech místy (obr. 6.) velmi hojné šupinky chloritové, polygonální, šestiboké, většinou laločnaté se zře- telným pleochroismem od barvy žluto- zelené (kolmo k hraně obrysu šestiúhel- níkového) do syté modrozelené (rovno- běžně s hranou) a od žluté (| 001) do zelené (|| 001). Často se kupí v tvary heliciticky zkroucené, také bývají kol krystalů nahromaděny. Majíce nízkou polarisační barvu temně indigovou a lom značně vyšší křemene, dávají v konver- gentním světle temný kříž a jsou opticky positivní. Živce v základní hmotě se objevu- jící zdají se většinou starobylými, jsou Obr. 6. idlomorfně omezené a poněkud ohlodané © Hornina z pruhu u Peci. V kře- s vnitřkem rozloženým. V několika pří- © menech žilných uložen chlorit. padech jsem pozoroval rozpuklý lamel- Zvět. 280. lovaný plagioklas, jehož části se podle pukliny pošinuly. Jest čerstvého vzhledu, zcela průhledný, maje málo uzavřenin, z nichž některé nejsou ve směru lamell, což nasvědčuje, že je hovotvarem z původní amfibolitové břidlice vzniklým !?) Náleží k albitu, maje menší index lomu než křemen, a úhel, který lamelly svírají na obě strany se směry zhášení, jest 169. Jiné živce uvnitř políček prozradí se velikým množstvím uzavřenin, takže při obyčejném světle ihned ostře vystupují; mají uzavřeniny v přímých řadách rovnoběžných. Náleží podle všeho původnímu orthoklasu. Živce i křemeny v políčkách výbrusů zhášejí undulosně vyjma kře- meny, které jsou průřezy žilek a mají obrysy dosti nepravidelné. Na nich 11) Výskyty podobné nazval Hochstetter (L c. str. 790) serpentinem, tvrdě, že provázejí pruh. Vytýká tři naleziště: Osek (Hoher Bogen), Kramolín a Hazlov. Má za to, že genetický vztah mezi oběma nelze prokázati. 12) cfr. Rosen busch: Mikroskopische Physiographie der Minerahen und Gesteine, 1905, [, 2, str. 372. 9) XXX. a mezi nimi sedí sytě zelené, trochu pleochroické, laločnaté útržky a třísky velmi jemnozrnné, jen výjimkou žlutých a červených barev polarisačních, hlavně však barev nízkých. Tyto patrně náleží chloritu. Některé jsou se staveny v řádkách, prozrazujíce původní polohu nerostů (amfibolů?), z mchž vznikly. V jiných výbrusech poutají oko negativní krystaly po pyritu, z nichž některé obsahují ještě hydroxyd železitý, jiné však jsou vyplněny laločnatou mosaikou sekundárních křemenů. Uvážíme-li, že jsou zde živce více méně idiomorfní, že chloritové destičky sloupečky tvořící mohly povstati z pyroxenu anebo amfibolu a že zde v okolí jest hojnost hornin amfibolem bohatých, musíme uznati, že tato část pruhu pravděpodobně povstala zkřemeněním hornin amfibol- tových. Od místa popsaného as 300 mm na ssz. zas se objeví zelenavý štěrk, ale brzo ustoupí čistému štěrku křemennému. Kde se pruh nejvíc Peci blíží (mezi výš. bodem 528 a brusírnou), vystupuje obnažená skála křemence žlutočerveného s bílými žilami, prostoupená puklinami směru s. 59 z. a sklonu 719 v. Zde dosahuje pruh největší mocnosti. Oba boky se příkře svažují, zvlášť bok východní. Šířka vyniklého hřbetu je as 50 m, že však až na vrstevnici 497 m dole jsou patrny stopy pruhu, je zde pruh patrně nejširší a nejvyšší maje výšky nad brusírnou 61 m a šířky 370. Také zde je dosti čtvercových dutinek po pyritu a políčka vyplňuje mosaika pletiva sidového vysokými barvami polarisačními svítícího. V trhlinách rozpu- kaných křemenů původních spatříme nejmenší lupínky slídy. Potom jest lesní půdou skála přikryta, až teprve těsně u brusírny na severním úbočí „Výslavky“' zvedá se mohutná skála křemencová jako zed as 6 m vysoká s hřebenem křivolakým v délce as 50 m. Hlavní pukliny mají směr s. 89 z. a sklon 719 v., také však s. 39 v. a sklon 689 v. Na západě na kraji lesa těží se z boku pruhu v těchto místech štěrk. D. Pruh křemenný u Chodova a Klenče. Mnohem nápadněji než u Peci vystupuje pruh ve „„Skále““ chodovské, nejsa lesem zakryt. Jako u Čes. Kubice i zde úbočí západní jen ne- patrně se snižuje (as o 3m) a za krátko přechází v rovinku „„Na loukách“', za níž zas třeba stoupati k hřebenu spojujícímu výškové body 594 a 523 (obr. 5). Nad východní rovinkou „Pod skalou““ zvedá se pruh 10 až 20 m vysoko maje absol. výšku 525 m. Jdeme-li od brusírny, spatřujeme zprvu jen kamenné moře, potom však mohutnou „„Skálu““ nevětrající. K obci Chodovu postupuje souvislým pásem pěti vrcholky rozčle- něným, jistě 300 m" širokým, odklizem však otevřena a zajištěna jest mocnost as 50 m. První dva vrcholky, od jihu počítáno, mají kamení velmi tvrdé, vrchol čtvrtý je nejbohatěji bílými žilami žíhaný na úbočí , užním, kdežto severní úbočí vrcholku třetího má nejvíc hmoty práškovité. Vrchol pátý je nepravidelně rozpukaný a zaoblený. Tu jsme na dotyku XXX. 13 s amfibolitovou břidlicí. Najednou lze všecky vrcholky i s celou krásnou scenerií okolní pozorovati od stanice trhanovské. V cípu jihovýchodním hornina zkřemeněla tou měrou, že se těžení štěrku omeziti musí jen na ostatní části. Na západě založeny dva rozsáhlé štěrkovníky, obrovitá stěna východní pak poskytuje tří odklizů nejbo- hatších. V severní části těsně u Chodova jsou lomy menší. Kamení se celkem podobá peckému. Zcela na jihu jest žlutavé s bílými žilami kře- mennými, dále k severu červené. Pletiva žil jsou podivuhodně křivolaká, ozdobná, žíly až několik dm. mocné. Pukliny poblíž Chodova mají směr s. 309 z. a sklon 629 sv. Jsou to pukliny hlavní, jimiž je podmíněn příkrý sráz na straně východní. V jižní části převládá směr s. 189 z. a sklon 609 sv. v místech, kde se hornina, obsahujíc nejvíc drobivých součástí, rozpadá snadno a kde poskytuje kromě štěrku 1 drobný písek. Kamení má zde barvu poněkud nazelenalou, některé kusy mají povrch na omak kluzký. Poblíž lze velmi dobře měřiti polohu puklin příčných (směr s. 649 z., sklon 549 j.) a o něco již- něji polohu třetí soustavy (směr s. 179 v., sklon 330 z.). Štěrk těží se i v zimě; kopajíce hluboké šachty a štoly, vybí- rají horninu rozpadlou, když na povrchu vše mrazem ztuhne. V mikroskopu jeví kamení zelenavé sloh brekcie. Úlomky horniny původní vyplněny jsou. mosaikou © křemennou Obr. 7. (obr. 7), v níž ukazují se většinou ostře — Zelené kamení se Skály chodovské. omezená, elliptičná, vejčitá, kyjovitá, Polička DA uložena jsou v kře- zaokrouhlená, protáhlá i laločnatá po- PR OTL líčka složená z nejdrobnějších (sotva 0:006 mm) úlomků slídových, laločnatých a třískovitých, zářících vyso- kými polarisačními barvami; při světle obyčejném mají barvu slabounce zelenou. Také ojedinělé útržky aneb řádky z políček vybíhající pozorujeme. Poněvadž hmota zelená není sírovou kyselinou rozložitelná, není slída, v ní obsažená, biotit. Bořického methodou zjistil jsem mikrochemicky pří- tomnost sloučenin hořečnatých (silně dvojlomné rhomboedrické sloupečky) a draselnatých (trochu krychliček), 1 jest podle všeho přítomen v políčkách mastek a dílem 1 muskovit (sericit). Místy byl dostatek šestibokých slou- pečků Na,SiF, a sírová kyselina poskytla jehliček sádrovce. Obsahuje tedy muskovit, jak často bývá, též Ca, Na 1 Fe; toto může býti přítomno 1v mastku. Partie bílé a růžové prozradily methodou Behrensovou") po pů- 18) H. Behrens: Anleitung zur mikrochemischen Analyse, 1895. XXX. 14 sobení solné kyseliny trochu Fe“, dosti K, dosti Na, žádné A/; ve zbytku jenž rozložen byl fluorovodíkem, bylo lze zjistiti hojně K, dosti Fe, hojně Al, žádné Mg. Partie červená dala methodou Bořického hojné regulární tvary K+SiFg. Kamení bílé, jemně drobivé, kaolinu podobné poskytlo touž methodou dosti Mg, trochu Na i Ca. Železa je tam pramálo, neboť zkouška sírovodíkem barvy nezměnila, jen sloupky Mg chovající sešedivěly. Po překrystalování působením kyseliny sírové vykrystalovala spousta jehliček sádrovce. Zdá se, že původní nerost těchto bílých partií byl živec velice basický a hornina původní gabbru příbuzná. Také kusv bílé, na omak kluzké vydaly hojnost Ca, Mg, Al, také však Na. Severně Chodova pokračuje pruh velmi znatelně, vycházeje na den na cestě vedoucí k rybníčku mezi železnicí a Novými Hamry. Veliké bal- vany leží po obou stranách trati 1 u rybníčku, k obci Chodovu přestávají, ale na dně cesty pruh bezpečně se pozoruje. Také u obce samé a v obci a to již od místa, kde cesta tato od silnice odbočuje, je hojnost balvanů křemencových. Malý výskyt amfibolitové horniny uprostřed mezí tratí a obcí a na jihovýchodě obce svědčí as o vykliňování pruhu, jak na obr. 5 naznačeno. Za rybníčkem se pruh ztrácí a objevuje se až u Klenče. Pod luční půdou odkrývají jej, občas štěrk lámajíce.““) Jako hřeben nevystupuje, ale zcela je s okolím znivellován. Začíná 700 m" na jjv. od nádraží kleneč- ského a postupuje mezi tratí a silnicí trhanovskou as v délce 200 m mezi 10. a 11. kilometrovým kamenem dráhy. V nové cihelně klenečské se pruhu nedotkli, štěrk křemenný v hlíně obsažený je z čistého křemene žilného. E. Pruh křemenný u Starého Postřekova a Kramolína. U Starého Postřekova marně hledáme zřetelné stopy pruhu. Sem tam na polích na v. obce najdeme malý cblázek křemenný, který však může pocházeti z křemenných poloh, jakých je v sousední rule hojnost, anebo se sem mohl dostati od jihu vodou. Při stavbě trati v úbočí pod výš. bodem 499 (obr. 8.) narazili na balvany amfibolitu, ale pruhu se nedokopali V těsném svazku s pruhem však jest jistě tento výskyt jakož 1 balvany hrubozrnného přeměněného gabbra u kříže na jv. obce a balvany amfibo- ltu na sv. obce za tratí. Zřetelně se objeví pruh teprve na návrší 500 m na j. od Kramolína, kde otevřen malý štěrkovník s hlavní puklinou směru s. 119 v. a sklonu 749 v. Východně Kramolína na západním břehu obou rybníčků před stanicí jakož i tam, kde silnice do obce ústí, 1 kus podél slnice od trati na v., leží mohutné balvany křemene pruhového. Obdobou Skály chodovské jak polohou tak délkou i výškou jest Skála kramolínská. Nahoře z ní čnějí Jysé kamýky, dva u obce, třetí o 200 kroků jižněji. První je nejvyšší, nedostupný a křížem ozdoben. Terén na v. je hluboko snížen jako u Chodova a Peci, na z. však ihned od pruhu stoupá a jen ohromné 14) Podle sdělení mlynáře klenečského p. J. Tauera. XXX. r, deskovité (až 15 m vysoké) balvany postavené podle hlavní pukliny (směr s. 440 z., sklon 599 jz.) nad něj vyčnívají. Na severu jest otevřen veliký štěrkovník, kde se odklízí hlavně podle puklin směru s. 229 z. a z. a podle dvojích k nim kol- mých oscillujících. Nejstálejší polohu puklin má hornina na jihu druhého vrcholu (od obce počítáno), kde jsem mě- Hera) směr s. 189 z.. a, sklon ODA ZE LOJRESTNĚT S. (WV VA sklon o49S. c) směr s. 89 z. a. sklon 269 v. Vrchol nej- jižnější má poněkud změněné polohy puklin, jmenovitě je hlavní směr víc k severozá- padu odchýlen. Také je horni- na mnohem více žilami bílého křemene proniklá. Štěrk tluče také z jižního konce. Okolnost, že se zde vrstvy sklánějí nikoli k východu, ja- ko na místech dosud popsa- ných (lom na Čibadle u Brodu n. Lesy, vyjímaje), ale k zá- padu, způsobila romanticky rozervaný vzhled Skály kra- molínské a znemožnila těžení štěrku z boku východního. Od stanice kramolínské lze Skálu nejlépe přehlédnouti. Pěkným pozadím jsou na levo „Skála““ mlýnecká (562 sm. n. m.) a na pravo hora Studničná (650 m n. m). Hornina je skoro táž jako u Chodova. Pruhovaný kře- menec žlutavý a načervenalý, hojně prostoupený žilkami kře- mene bílého, rovnými, častěji se sklonu 420 MS Hame 42 : : h a k je : W = ji TRA KA UE Ah P P rolin (eu ' “ fFramatin) ň C) S HP P x 4; m | / lastrekov; x ZAS E j b i i KS Ú 0 A bo 49 as m / Jm Obr. 8. Pruh křemenný u Starého Postřekova, Kra- molína, Vlkanova a Šitboře. Obr: Značky jako na však zkřivenými a síťovitě 1 stromkovitě rozvětvenými. Novinkou jest vrstva sotva několik cze mocná v poloze puklin hlavních ve velkém štěr- kovníku. Vede vodu, je jako sníh bílá, z drobounkého bezbarvého křemene a bílé moučky složená, mezi prsty se drobí a rozpadává. Pálena silně svítí, solucí kobaltovou barví se modře, ač trochu červeň prosvítá. Přemístěna XXX. 16 sem byla jistě proudícími vodami z nejbližšího okolí a to z hornin amfiboli- tových. Při rozkladu jich totiž, jak U hlig*) ukázal, pozbývá hornina kysličníku železitého a hořečnatého, obohacuje se relativně kysličníkem hlintým a draselnatým, zatím co množství kysličníku sodnatého a křemi- čitého zůstávají bez proměny. Podle analysy Uhligem citované skládá se zbývající hlinitá hmota z vodnatých silikátů hlinitých, z nerostů slídnatých, částeček chloritu, serpentinu a okru. Mám za to, že popsaný výskyt kramo- línské práškovité vrstvy mluví pro vznik pruhu u Kramolína z hornin amfibolitových působením vody, ovšem musil ještě přistoupiti činitel, který horninu obohatil kyselinou křemičitou. Také zde se poprvé vyskytuje ve velikém množství porovitý, buněč- natý křemenec s prázdnými rovnoplochými dutinami v průměru 1 cí, častěji však menšími až 1 drobnohlednýmu. Hojné jsou průřezy úzce obdél- níkovité, různoběžníkovité, pětiúhelníkovité 1 nepravidelné. Pravidelných čtvercových, jež se takřka samojediné objevovaly u Peci, jest pramálo. Nebyly tedy původně vyplněny kvzem, ale jiným nerostem idiomorfním (živcem?). Na bocích puklin často vykvétají dendrity wadu, podobné útlým kresbám, také vnikají do dutin vyplněných druzanu krystalů křemenných. Řídčeji se objevují černé kameny psilomelanem proniklé, značně těžké a velmi tvrdé, ruky nebarvící. Jsou barvy černé a uzavírají křemeny žilné 1 křemeny mosatk. Svědčí zajisté velmi výmluvně o mohutné vodní čin- nosti v pruhu. Prozrazujíce zde onde sloh paprskovitě vláknitý, tvořívají v prázdných dutinách ledvinité nápodobeniny. Všude v křemenech jsou hojné uzavřeniny kapalné s hbelkami, zvlášť hojné v místech, kde se po- zoruje vzácná Šupinka biotitu. Křemeny mosaik jsou velice laločnaté, předrobné, při zkřížených nikolech střídá se v nich světlo s tmou zdánlivě bez ostrých hranic, jakoby mosaika tvořila hmotu i v nejtenčích výbrusech jednotnou, undulosně zhášející. Opatrným pohybem tubu však podaří se laločnaté hranice nalézti. Celkem jsou políčka mosatková ostře od žil od- dělena a často slaboučkými žilkami prostoupena. Poněvadž jsou žilky leckde přetrhány ve výbrusech, podlehla hornina dodatečné dynamické změně až po zkřemenění. Křemeny žil zhášejí celkem pravidelně. V jednom výbruse jsem nalezl zachovalý biotit pleochroický v značnější míře, tu 1 mosaika vchází mezi křemeny žil a hojně se pozorují krychle po pyritu. V černých partiích vniká leckde ruda manganová keříčkovitě do křemenů a také je síťovitě proniká. Do dutin jsou kraje rudy mělce zaobleně vroub- kované. Hustota kusů s touto rudou jest (po delším ponoření pod vývěvou) 2-64, čímž řadí se mezi čís. 2. a 3. hmot od Čes. Kubice, jichž hustoty na- hoře byly ustanoveny. Na s. Kramolína vystupuje pruh na den na dně a bocích hluboké vodní rýhy při cestě polní vedoucí „Šadlovicemi““, zvláště na místě, kde 15) J. Uhlig: Die Gruppe der Flasergabbros im sáchsischen Mittelgebirge. Zd d."GeolGes"59900Str46 ans XXX. ústí do hluboké úvozové cesty od kapličky kramolínské odbočující. Hlavní puklina má směr s. 129 z. a sklon 559 v. Tu stojíme na jediném obnaženém kontaktu pruhu se sousední horninou (svorovou rulou) několik 7 širokém, o němž v II. díle bude pojednáno podrobně. Odtud lze sledovati pruh štěrkem i většími balvany po cestě té až k rozhraní obou lesíků na stráni šadlovické a do lesíka, který k pravému břehu potůčka Kramolínského se táhne. F. Pruh křemenný u Vlkanova a Šitboře. Na levém břehu potůčku Kramolínského leží v lese vlkanovském ve vodních rýhách hojně štěrku 1 balvanů horniny pruhové. Vozová cesta lesní, která přímočaře stoupá lesem k Steinbilu, velmi dobře prozrazuje prohybem nízkým, kde přestoupila pruh prstí zakrytý. Poněvadž patrné stopy pruhu jsou 1 u kříže západně Vlkanova (456 » n. m.) a ještě ve výši 505 m najdeme balvan křemenný 60 cm dlouhý, plyne odtud pro horizon- tální průmět pruhu veliké číslo 500 2. Lomem zde otevřen není. Mezi Vlkanovem a Šitboří vystupuje podél vrstevnice 480 4 pruh jako nízké návrší, uprostřed přervané, na jihu malým zašlým odklizem obnažené. Veliké balvany (až 100 cm) leží při cestě z Vlkanova do Šitboře a to již od křižovatky s příčnou cestou (obr. 8.) 1 při ústí cesty té. Veliké balvany jsou i u jižního konce Šitboře i při cestě polní, která odtud k sv. míří. Na dně jejím vystupuje pruh na den asi až 300 m daleko od obce. Štěrk amfibolitový tu a tam se objevující svědčí, myslím, o partiích amfiboli- tových břidlic do pruhu vložených. Podobné zjevy lze pozorovati 1 na cestě vozové, která ze severního konce obce vede do Ronšperka. Na blízkém návrší je v lomu otevřen amfibolit téměř všesměrný, nikoli amli- bolitová břidlice. Na severu Šitboře vyniká pruh jako památný skalnatý hřeben přes 1 km dlouhý, údolím Pivoňky ve dvě nestejné části rozdělený, mohutnou část jižní, 25 jm nad úrodnou rovinou východní strmící, a nepatrnou proti ní část severní, jen jako okrouhlá žlutá hromada písku z dálky se rýsující. Při pohledu od východu jeví se stráň jižní složena ze tří částí. Na temeni žlutě se svítí odklizy štěrku. Romantického půvabu nabývá střední nej- vyšší část pruhu, ozdobená nahoře skalou zubem času rozervanou a na boku posetá ohromnými balvany. Také v části, která povlovnými vlnami se k potoku Pivoňce sklání, jen skrovně může se zachytiti vřes na mí- stech, kde se štěrku nedobývá. Pěkné pozadí Skále šitbořské tvoří Ka- menný vrch (560 "4 n. m.) a jižnější Kamenný lom (561 4 n. m.). Na rozdíl od výskytů nahoře popsaných prohýbá se zde 1 na západě terén velmi značně a hřeben malebně jako souvislá skála až 5 m vysoká vystupuje na podiv pozorovateli. Na západ sahá pruh sotva 100 m za obec, neboť v té vzdálenosti již spatřujeme mezi balvany křemennými také bal- vany žuly a ve vzdálenosti 200 4 již vystupuje na den svorovitá rula s ky- Rozpravy: Roč. XX, Tř, II. Čís, 30. 2 XXX. 18 anitem. To lze pozorovati 1 na cestě, která vede z jižního konce obce vzhůru. V lomu ve hřebenu Skály vynikají velikou pravidelností a rovno- plochostí pukliny směru s. 100—149 z. a sklonu 579—869 v. Stejnou polohu mají teničké až 1 několik cm tlusté desky bílého křemene, nerozvětvujíce se stromkovitě jako u Chodova a Kramolína. V části nejvyšší a skalnaté běží na úbočí východním hlavní pukliny ve směru s. 309 z. a sklonu 679 v., o 5 m níže jest směr již s. 209 z. a sklon 869 v. Hornina obsahuje snad ještě hojněji než u Kramolína dutiny vylou- žené od 1 mm do několika cm měřící. Stěny jich pokrývají jemné sloupko- vité, I—5 mm dlouhé krystalky křemenné, na nichž některé plochy R pře- vládají. Dílem jsou čiré, většinou bělavé. Kdežto u Čes. Kubice převládá na krystalech tloušťka, zde hlavně útlé a štíhlé jedince spatřujeme. Zvláštním zjevem jsou jemné, jak papír tenké lamelly křemenné, rovnoběžné a kol- mýnu příčkami spojené, které do dutin vyčnívají a více méně je vyplňují. Po- vlečeny jsou jemnou vrstvou. čirých, drobnohledných © křišťálů. © Poněvadž vedle těchto dutin v hornině spatřu- jeme políčka skvěle bílá, hmotou práško- vitou vyplněná, též načervenalá méně drobivá a celistvější, také však nazele- nalá voskového vzhledu, vesměs ostrých Dokonale zkřemenělá hornina ze obrysů polygonálních, čtyřbokých 1 ne- Skály šitbořské. Mosaiku tvoří pravidelných, protkaná lamellami kře- téměř jen křemeny, slídových šu- © mennými: nelze než souditi, že dutiny pinek je pramálo. Zv. 58. původně hmotou podobnou byly vypl- něny, prosakující vodou tohoto obsahu zbaveny a rovné, kolmé lamelly že nic jiného nejsou než vodní infiltrace křemenná podle rovných puklin snad živcových. Jiné skuliny jsou povlečeny jemnou vrstvou limonitu, který 1 útlé krystaly křemenné pokrývá. Některé skuliny již již se uzavírají výplní krystalovou a tušiti dávají postup, jak asi zde vznikla křemenná výplň pruhová. Třeba přijmouti činitele, který veškeré součásti původm horniny odnesl, křemen vyjímaje, a na místo jich usadil křemen druhotný. Že by toho schopny byly vody povrchové za obyčejných okolností, není pravdě- podobné, neboť by se pak podobné zjevy geologické všude na zemi objevovaly. — Nejmenší měrou zastoupeny jsou a to v části nejblíž obce partie mající vzhled ruly tence páskované až plástevné. Jsou ovšem silně zkřemenělé, pukají rovnoběžně s vrstvami a na puklinách blyskotají šupin- kami muskovitu a vybíleného biotitu. Zdá se, že matečnou horninou aspoň v této části byla rula. Obr. had XXX. 19 Mnoho je kamení, jež makroskopicky zdá se čistým křemenem. Jak daleko zde pokročil pochod zkřemenění, ukazuje obr. 9. Mosaika políček je téměř jen z křemenů, toliko místy objeví se šupinky zbarvující se methylovou violetí, ještě vzácnější jsou mosaiky, barvící se vloletí v celém rozsahu, Takové mívají obrys čtyřhranný, podobný průřezu živců více méně 1d10- morfních a žilkami křemennými druhotně roztrhaných. Uzavřenin v kře- menech je hojně jako všude jinde v pruhu, křemeny pak jsou víc laločnaté. O splývání kontur droboučkých křemenů v mosaice platí totéž, co řečeno bylo při popisu kramolínských. V puklinách je hojně rzi, také výkvěty wadu jsou přítomny, ač ne tak hojně jako v nalezištích jižnějších. Psilomelan odtud uvádí již r. 1840 Zip pe) ve svém přehledu nerostů českých. Pohledneme-li zpět na celý popsaný pruh, shledáme, že Hoch- stetterův popis třeba doplniti tímto. Vedle kamení žlutavého a čer- venavého hojně se též objevuje kamení nazelenalé, ale stejné struktury, jehož nelze považovati za serpentin. Krystalové povlaky nejsou tak vzácné. Také větu o nedostatku vedlejších součástí třeba opraviti v ten smysl, že se místy vyskytuje hojný pyrit, mnoho muskovitu (sericitu) a zelenavých ne- rostů skupiny slíd a chloritu 1 zelenavého apatitu, sem tam zachovalý, pravi- delně však v prášek rozpadlý živec, výjimkou čerstvý, druhotný. Správná jest věta Hochstetterova, že v jižní třetině Českého Lesa buduje pruh rozhraní mezi rulou (svorem u Šitboře) a amfibolitovými horninami, avšak sluší ji doplniti tak, že obyčejná břidlice amfibolitová velmi často přestupuje pruh 1 v této jižní části (častěji ještě než uvádí Katzer a spec. mapa geologická, Lau bem doplněná), tedy podobně jako shledal Hochstetter na s. potoka Pivoňky a severně Přimdy. Správnější však jest udání Hochstetterovo o svoru u Šitboře než spec. mapy geologické, která tam má amfibolitovou břidlici zakreslenu. Přibližně stejná poloha vrstev ruly, pruhu a amfibolitové břidlice spolu sjich vzájemným střídáním zdánlivě potvrzují starou koncepci Hochstetterovu,“) že jsou všecky aeguivalentní a že tedy pruh z většího dílu (až na části k rule přilehlé, kde i stopy sedimentu jsem objevil) není než varietou amfibolitových hornin v končinách, kde se magma scezováním rozčlenilo v kyselé a basické. Nelze se diviti, že hranici tuto, ovšem ne veskrze, zvolili k projevu dislokační síly činitelé tektoničtí. Jaké pohyby se udály, nelze z pozorování pruhu samotného usouditi, ani o době nic ještě říci nelze. Také je možná, že žádný pohyb nenastal a síly, jež v okolí přivodily břidličnatost stejně orientovanou, v pruhu překonaly soudržnost krystalů a rozdrtily je. Když = 16) Verhandlungen der vaterl. Gesellschaft des bóhm. Museums 1840, str. 45. EUC str0719071798: OKO 28 tlak zmizel, objevila se v linii pruhu síť jemných 1 obsáhlejších puklin zejících,!$) vítaná dráha kolujícím vodám. Mám za to, že názor r. 1910 proslovený,!%) nyní ještě spíše hájiti mohu, že totiž vody kyselinou křemiči- čitou bohaté, z hlubin vyvěrající, mohutné další změny přivodily (hydro- chemický metamorfismus hlubinný). Vody povrchové by jistě zde byly vykonaly to, co u Tachova?) Vznikla by hlína mastná barvy tmavé s hlí- -zami okru hlinitého, hnědele, opálu a rohovce jako výplň mezi drobty a úlomky hranatýmui, částečně 1 čerstvými všech sousedních hornin. Původní nečetná soustava puklin byla jistě rozhojněna v síť úžasně hustou a větví křivolakých a také puklina hlavní čočkovitě rozšiřována. mohutným tlakem, kterým vzrůstající krystaly křemenné na okolí působily. O jeho existenci a účincích na horniny podal nedávno F. E. Suess?) doklady. Tlakem, který je téhož řádu jako odpor krystalů proti rozdrcení, rozdrtily horninu původní až i v mikroskopickou brekci, zatím co vody odnášely, usazujíce stále nový křemen, hmotu ostatní. Struktura horniny pruhové velice připomíná strukturu některých buližníků, což vede k domněnce, že se zkřemenění v obou případech týmž způsobem událo. Výbrusy buližníků z Radyně u Plzně, Černic, Štěnovic, Kyšic, Pohodnice u Ejpovic, Varty u Nezvěstic, Kamínků u Mirošova, Jandovy skály u Letkova většinou obsahují žilky křemenné dílem laločnaté, dílem rovné protkávající ostrohranná políčka zkřemenělé břidlice.?*) Mosaika jejich téměř jen z křemene složená jest ovšem jemnější než v pruhu. Někde jsou žilky průběhu vlnitě křivolakého, přetrhávají rovné proužky grafitu, zřetelný a nesporný to zbytek původního obsahu, avšak brekcie nevznikla. Proudící roztoky křemičité vnikaly patrně v hmotu poddajnou, poměrně měkkou a v žilkách, kde byl protitlak nejmenší, průměr rozšiřovaly a tak světlost žilek velice měnivou způsobily. Kromě tohoto rozdílu není takřka jiných. Přídatné šupinky chloritu, zbytky zvětralého živce a pod. v partiích méně zkřemenělých se také pozorují.?) 18) cfr. H. Hofer: Dynamogeologische Studien. Sitzb. d. W. Ak. d. Wis I., 1910, sv. 119, str. 347. 19) LAC SLE 20 et MEMOTCIDSSKte UST 0Ssti196) 2) F. E. Suess: Die Bildung der | Karlsbader © Sprudelschale © unter Wachstumsdruck der Aragonitkrystalle. M. d. geol. Ges. in Wien, sv. II., 1909, str. 3912 u. i 2) J. Klvaňa (Petrographische Notizen úber einige Gesteinsarten Bohmens, Věstník král. české spol. nauk, 1881, str. 406) nalezl buližník slohu b1ekciového. na přechodu k břidlici drobové na pravém břehu Vltavy naproti Letkám. Také Lidl (Beitráge zur geogr. Kenntnis des sw. Bohmen, Jahrb. d. k. k. geol. R. A. 1855, str. 580 a n., sep. str. 19) mluví o síti žilek v buližnícich, která na vše strany horninou proniká. %) R. Helmhacker (podle Katzerovy „„Geologie von Bóohmen“', 1902, str. 675) nalezl v buližníku uhřiněveském trhlinky vyplněné zelenou směsí chloritu a kaolinu i také limonitu. F. Slavík vstudi Purkyňově (Kamenouhelné pánve u Mirošova a Skořice a jejich nejbližší okolí, Rozpravy čes. Ak. c. F. J., XXX. Že sev obou těchto horninách, křemenci pruhu i buližnících netvořily žilky prosakujícími vodami povrchovými (až snad na dutiny krystaly vy- ložené), vysvitne nejlépe, srovnáme-li výbrusy s výbrusy sladkovodního křemene z okolí Paříže. V těchto vždy individua více méně nedokonalá vyrůstají ze stěn dutin (ulit plžů) a kolmo k nim. Když se usazoval křemen rychleji, nevznikly zřetelné krystaly, nýbrž vrstvy vzrůstové, jichž různé zbarvení bylo podmíněno přimíšeninou kolujícího roztoku. Takových vrstev jsem nikde v pruhu nepozoroval ani v buližnících. Také jemnozrnný křemen je ještě drobnější než v buližnících, tudíž daleko jemnější než v pruhu. Hlavní úlohu tedy měly podle všeho vody z hlubin vyvírající asi toho druhu, jaké nyní v thermální čáře pokrušnohorské z puklin žuly prýští. I kdyby měli pravdu Lepsius?) a Stutzer“), že vody karlovarské nejsou juvenilní, ale vody svrchní, do hlubin skleslé a opět s látkami roz- puštěnými drahami určitými vystupující, přece nutno hledati místa, kde vzaly nadbytek kysličníku vápenatého, sodnatého, draselnatého 1 hořeč- natého, a kde za ně usadily náhradou kyselinu křemičitou vzatou horninám kyselejším. Myslím, že pruh náš spolu s pruhem bavorským a s buliž- níky českého prackambria byly v dávném genetickém spojení s liniemi thermálními. Námitky proti Lehmannovu odchylnému názoru 0 sekreci ky- seliny křemičité z nejbližšího okolí vlivem tlaku, jíž vysvětluje vznik pruhu bavorského, byly vysloveny autorem r. 1910.) Nelze však také souhlasiti pro český pruh s domněnkou Weberovou,*") že je křemen pruhu zplodinou čistě magmatickou, a slída jemnozrnná i chlorit že jsou zbytky hlinitých břidlic do hluboké a poměrně tenké vrásy stlačených, aplitem © bezslídným zdola proniklých a tak zkřemenělých. Není u nás korrodované brekcie, v mosaikách chybějí jemnozrnné živce a scházejí také kontaktní nerosty. Jak vysvětliti dále takto mosaiku křemennou v obrysech po jiných nerostech? Oba autorové snují závěry svoje na základě zkoumání pruhových břidlic či haelleflint, felsiticky celistvých odrůd hornin, které ponenáhlu v Bavořích v pruh přecházejí. Těch však až na skrovné výjimkv*) u českého II. tř. č. 29, 1904, str. 7 a n.) popisuje v světlém buližníku z lomu pod sv. Vojtěchem u Mirošova též útržkovité zbytky původní břidlice, složené z jemnozrnné směsi chloritu, zvětralého živce, křemene a leukoxenicky proměněných rud. *) Lepsius: Notizen zur Geologie Deutschlands. Notitzblatt d. V. £. Erdkunde u. d. geol. L.-A. in Darmstadt, 1908, IV., 29, str. 4 a n. ; %) O. Stutzer: Juvenile Ouellen. Internat. KongreB, Důsseldorf 1910, IV., předn. 21. AB) CST OA 115 ") M. Weber: Das geologische Profil Waldkirchen-Neureichenau-Haid- můhl. Geogn. Jahreshefte Můnchen 1910, Studien an den Pfahlschiefern, tamtéž. 2) Autor: Okolí České Kubice, 1910, str. 18. ; XXX. 22 pruhu není, a proto myslím, že nelze toliko z nich usuzovati genesi pruhu. To bylo také důvodem, proč pojednal jsem předem o pruhu samotném, vy- cházeje ze stanoviska, že třeba rozlišovati dobře pochod zkřemenění pů- vodní horniny od vzniku a proměn jejích před zkřemeněním. Zkoumání pruhu samotného poskytlo dosti dokladů, že původní hornina pruhu není jednotná; poslední slovo bude lze vysloviti po prozkoumání vztahu k sou- sedním horninám. Zda je pruh útvarem poměrně mladým, jak se domnívá Mayr) o pruhu bavorském a zda svého času přikryt byl snesenými nyní vrstvami křídovými, jak chce Puff fer? rozhodne studium vodní sítě v okolí jeho. 29) M. Mayr: Morphologie des Bóhmerwaldes, Mnichov 1910, str. 53. 30) I. c., str. 142 'a n., 145. OBSAH. Úvod Pruh křemenný . Křemenný pruh u Brodu n. Lesy a u Folmavy Pruh křemenný u České Kubice Pruh křemenný u Peci . Pruh křemenný u Chodova a Klenče M BU OBA- Pruh křemenný u Vlkanova a Šitboře Přehled a výsledky Pruh křemenný u St. Postřekova a Kramolína . ČÍSLO 31. ROČNÍK XX. MLA TE Příspěvky k poznání nižších hub. ITT. Olpidium Salicorniae n. sp. Napsal Dr. B. NĚMEC v Praze. S 26 obrázky v textu a tabulkou mikrofotografií. (Předloženo dne 27. června 1911.) V této práci podávám popis nového druhu O/pídřum, který žije, podobně jako Olpidtum Brasstcae, v kořenech rostliny jevnosnubné a způ- sobem své infekce je zajímavý. Také na trvalých cystách (chronisporo- cystách) učiněny byly na něm zajímavé zkušenosti. Nová Chytridiacea, kterou označují jménem OZpiditum Salicorniae n. sp., žije v kořenech halofytní rostliny Salicornia herbacea. Rostliny byly vypěstovány ze semen ve studeném oddělení mého sklenníku, počaly však v zimě roku 1910 odumírati. Prohlédl jsem jejich kořeny, chtěje se pře- svědčiti zda-li nechovají nějaké cizopasníky a nalezl jsem v mich dvě Chytridiaceae. Jednu z nich shledal jsem ve všech téměř kořenech, byla to intramatrikálně žijící Mycochytridinea. Druhá byla mnohem vzácnější a stálo dosti namáhání sebrati dostatečný materiál k jejímu poznání. Nejvýhodnější objevila se býti methoda vzíti kořenovou pleteň přiléhající ke stěnám květináčů, v nichž Salicornia pěstována, rozstříhati tuto pleteň na malé kousky, fixovati, a pak v mikrotomové serie rozložiti. Mezi čet- nými kořeny, jež takto byly rozřezány, vždycky sem tam některý se nalezl, který byl infikován. K fixování užito slabšího roztoku Flemmingova, k barvení užito safraninu s anilinovou vodou. Ačkoliv byly nalezeny a prozkoumány četné infikované kořeny, nepodařilo se mi sestaviti úplnou vývojovou řadu našeho parasita. Předně scházejí mi až na jedinou výminku parasiti vykazující právě jaderná dě- lení, dále nemohl jsem přiměti ke klíčení trvalé cysty, ačkoliv kořeny je obsahující po tři týdny ve visutých kapkách byly pozorovány. Jinak po- dávají moje pozorování celkem dostatečný obraz o vývoji a organisaci parasita. Rozpravy Roč. XX. Tř. II. Čís. 31. 1 XXXI. 1 Morfologie a vývoj. Parasit jejž toznačují názvem Olpidium Salicormae n. sp., objevuje se téměř bez výjimky v nejzevnější vrstvě korové, zvané hypodermem. To ovšem značně přispívá k jeho iden- tifikaci. Za první stadium možno považovati bezblanné buňky, které jsou opatřeny jediným jádrem, jsou různě veliké a také tvarem od sebe se mohou. lišit. Nejčastěji jsou kulovité, elipsoidní nebo vejčité, zřídka Olpidium Salicovniae. 1 cysty v hypodermu kořenů. 2 zoosporangium s vyprazdňovací trubičkou. 3—5 mladá stadia cizopasníka. 6-——7 prázdná zoosporangia. 8 cysta. 9 buňka se zaškrcenou cystou a základem zoospo- rangia. 10 nahý parasit. 11 splývající jádra v cystě. 12 zoospory (E = rhizo- dermis, Jď = hypodermis). Reich. !/; C. ok. 6. tvaru nepravidelného, slabě amoebovitého (obr. 5, 9, 10, 13, 14). Jejich cytoplasma je zprvu hustá a zrnitá, později ve větších parasitech vakuolo- vítá. Vakuoly obsahují někdy homogenní sraženinu, jejíž povaha nebyla blíže zkoumána. Jádro je poměrně veliké a obsahuje velké, silně barvitelné jadérko. V hypodermu můžeme nalézti různá bezblanná stadia parasita, která jsou až do stadia rozplozovacího jednojaderná (obr. 3, 4, 5). XXXI. Tyto bezblanné buňky přeměňují se během dalšího vývoje buďto v zoosporangie, anebo v trvalé výtrusy. V prvním případu zmnoží se v nich jádra (obr. 9, 12, 13), cizopasník obklopí se poměrně tenkou blánou a jeho obsah rozpadne se ve veliký počet malých rejdivých výtrusů, které jsou Olpidium Salicovniae. V2a cysta a zoosporangium s dělícími figurami. 13 vícejaderný základ zoosporangia. 14 mladý parasit. 15—22 buňky pokožkové (E) a hypodermální (77), po případě i korové (Robr. 19) s infekčními trubičkami. Reich. !/,„ C. ok. 6. všecky stejné velikosti, tvaru hruškovitého nebo vejčitého a jednou brvou opatřeny. Na jedné straně pří periferu lze v zoosporangiu vždycky stano- viti bezjaderné místo, vyplněné jemně zrnitou hmotou (tab. obr. 6). Blíže této hmoty vyrůstá pak vyprázdňovací láčka, vyplněná cytoplasmou 1* XXXI. jádra chovající, jak tomu je také u OZpidium Brassicae (obr, 2, 6). Tato láčka nevyrůstá tak pravidelně radiálně, jak tomu je u právě jmenované Chýtridiacee, nýbrž často nepravidelně se kroutí (obr. 7, 18), ale přece jenom většinou skrze rhizodermis z kořenů ven vyniká (obr. 22). Zoosporangia jsou různé velikosti i různého tvaru, zpravidla jsou malá zoosporangia tvaru kulovitého, velká zoosporangia nucena jsou však prostorovými po- měry hostitelské buňky vzíti na se tvar vejčitý nebo elipsoidní (obr. 20, 21, 23). Často chová infikovaná buňka pouze jediné zoosporangium, Obr. 23. Příčný řez kořenu se zoosporangiemi OJpidřum Salicovniae. (Reich. imm. !/;, C. ok. 6.) nejsou však vzácné případy, kde dvě 1 tři zoosporangia v jedné buňce jsou přítomna (tab. obr. 3, 4, 5). Vyprázdněná zoosporangia většinou se různým způsobem scvrkují (obr. 6, 21). V jiných případech vznikají z bezblanných parasitů trvalé cysty. Ty jsou také různě veliké a různého tvaru, menší cysty jsou kulovité, větší však ve svém tvaru řídí se tvarem buňky hostitelské (obr. 24). Vy- značují se tím, že opatřeny jsou hladkou, velmi tlustou blanou, sestávající „z několika vrstev (tab. obr. 1, 3), na níž lze rozpoznati zevní blanku tenčí a vnitřní tlustší, zvrstvenou. Cysty obsahují hustou plasmu s četnými, různě velkými zrnky, která zajisté představují reservm látky. Vedle toho jeví vakuoly a tukové kapky. V každé cystě možno stanoviti jedno nebo dvě jádra (obr. 19, 25, 26). XXI Jádro je buďto tvaru kulovitého, anebo je zaškrceno (obr. 1, 11), jakoby právě dvě jádra splývala, anebo jakoby se jedno jádro způsobem přímým dělilo. Chová-li cysta dvě jádra, leží vždycky blízko u sebe. Tyto nálezy daly podnět ku pátrání, zdali snad cysty nevznikají pohlavním způsobem. Bohužel však nenalezl jsem případu, kde by dvě bezblanná individua splývala, a také nic, co by se dalo vykládati jako jiný způsob pohlavního splývání buněk. Víme však, že bezblanní parasiti jsou jedno- jaderní, cysty však, že jsou buď dvojjaderné a jsou-li jednojaderné, že jádro Obr. 24. Podélný řez kořenem, v jehož buňkách jsou cysty a prázdné zoosporangium (Reich. imm. '/4, C. ok. 6). jeví často tvar zaškrcený. Vedle toho pozoroval jsem 1 trvalé cysty tvaru zaškrceného (obr. 9, 25, 26). To vše by se dalo vykládati tak, že v některých infikovaných buňkách dvě jednojaderná, bezblanná individua splývají a dají tak původ trvalé cystě. Pro správnost tohoto názoru mluví také okolnost, že v téže části kořenu můžeme shledati trvalé cysty vedle z00- sporangií (tab. obr. 3), ano shledal jsem 1 případy, ovšem vzácné, kde v jedné buňce nalézalo se zoosporangium vedle trvalé cysty (obr. 9). Je známo, že různé způsoby rozplozování u nižších rostlin podmíněny jsou různými zevními okolnostmi, kterým dotvčné rostliny jsou vystaveny. Nalézají-li se cizopasníci vždy v tomže pletivu, to jest v hypodermu, mohli bychom se domnívati, že v určité-části kořenové -vždycky jen jeden způsob rozplozování shledáváme. Tím méně bylo by možno očekávati XXXI. současné objevení se zoosporangia a trvalé cysty v jediné buňce. Jestliže však přijmeme, že trvalé cysty vznikají pouze po pohlavní kopulaci, snadno si pak vysvětlíme, proč v téže kořenové zoně vedle sebe mohou býti přítomny zoosporangia a trvalé cysty. Parasiti, kteří nenalezli pří- ležitosti ku kopulaci, přeměňují se v zoosporangia, ti, kteří se kopulovali, vytvořují trvalé cysty. Přes to je možno přijímati, že kopulace sama může býti vzbuzena zevními okolnostmi anebo jimi podmíněna, tak že k ní do- chází jen za určitých podmínek, Odtud bylo by možno si vyložiti, proč v některých zonách kořenových převládají zoosporangia (tab. obr. 4—6) v jiných však trvalé cysty (tab. obr. 1). Bylo řečeno, že v cystách nalézáme jádra zaškrcená, anebo- dvě blízko sebe ležící. Jestliže v předcházejícím odstavci tento zjev jsme. vyložili ve prospěch názoru o pohlavním vzniku cyst, třeba přiznati. že by byl myslitelný ještě jiný výklad. Mohli bychom se totiž domnívati, že se jádra cyst dělí přímým způsobem, jak se to udává pro cysty rodu Synchytrium. Mně však se tento vý- klad nezdá býti přijatelným, neboť v cystách, které ležely ve visuté kapce po tři týdny, stále ještě bylo možno stanoviti buď jen jedno jádro, nebo nejvýše jádra dvě. Kdyby šlo o přímé dělení, mohli bychom očekávati, že za tu dobu v cystách se objeví větší počet jader. Pozoruhodný je zjev, že Olpidium Salicovmae žije téměř výhradně v hypodermálních buňkách kořenových. O tom nejlépe lze se přesvědčiti na příčných řezech skrze kořeny (obr. 1, 7, 18). Cizopasník hostitelské: buňky nikdy nedráždí k buněčnému dělení. Za to však způsobuje jejich. hypertrofii, která je většinou velice nápadná (obr. 1, 7, 23, tab. obr. 1, 2, 4—6). Infikované buňky vzrostou značně ve směru radiálním 1 tangenti- álním, takže od sousedních neinfikovaných buněk velikostí svou značně se odchylují (obr. 23). Od tohoto zjevu, že totiž cizopasník způsobuje silnou hypertrofii infikovaných buněk, shledal jsem jen málo výminek. Ty se vztahovaly předně na zony kořenové, které byly již v době infekce vyrostlé. To lze se— znati podle značné délky buněk (obr. 24). Zpravidla totiž infikuje cizo- pasník kořeny nedaleko za jejich vrcholem, asi v první polovici zony pro- dlužovací. Následkem této infekce buňky infikované ve směru radiálním a částečně 1 tangentiálním částečně se zvětší, ale délka jich zůstane ne- patrná, z čehož lze souditi, že infikovaná zona svůj vzrůst do délky za- stavila (tab. obr. 1). Druhá výminka týkala se buněk, které leží pod hypodermem. Někdy se totiž stane, že 1 do těchto buněk cizopasník vnikne (obr. 19, 21). Pokud jsem pozoroval, nezpůsobuje v nich nikdy hypertrofi. Infikované buňky zůstávají úzkými a dlouhými a jejich tvar jeví také trvalé cysty nebo 200- Ssporangia v nich se nalézající. XXXI. Hypertrofie způsobená Chytridiaceou O/pidium Salicorniae dobře se dá přirovnati k hypertrotu, jakou způsobuje Synchvtrtunm!) (Kůster 1903, Guttenberg 1909). Zdá se však, že Synchytrium způsobuje hypertrofie pravidelnější, kteréž jak známo, 1 na buňky s infikovanými sousedící mohou se vztahovati. 2. Cytologická pozorování. Jádra bezblanných cizo- pasníků jsou poměrně veliká a chovají poměrně veliké, většinou elipsoidní jadérko. Jadérko je silně barvitelno, jinak neobsahuje jádro žádné zřetelně strukturované a barvitelné substance. Před svojí přeměnou v zoosporan- glum stane se cizopansík vícejaderným a jadérko je pak mnohem menší (obr. 13, 9). Pozoroval jsem také stadia, kde jádro chovalo jenom několik poměrně velkých zrníček chromatinových, které byly spojeny vlákénky achromatickými, při čemž zřetelného jadérka nebylo možno rozpoznati (obr. 2). Na svých preparátech nalezl jsem jen jediného cizopasníka, který Obr. 25 a 26. Olpidium Salicovniae, zaškrcení cysty s dvěma jádry. 26 fotografováno při málo nižším zastavení než 25 (Reich. olej. C. ok. 6). obsahoval dělící figury (obr. 12). V cytoplasmě rozloženo bylo stejnoměrně několik dělících tigur, které všecky náležely stejnému stadiu metafáse. Vřeténko bylo velmi slabě vyvinuto a na jeho pólech nemohl jsem žádných centriol rozpoznati. Prozatím nelze říci, zdali tyto dělící figury jsou vege- tativní či rozplozovací. Pokud jsem pozoroval, jsou všecky zoospory stejně veliké, tvaru jsou hruškovitého nebo vejčitého (obr. 12, 21), v užším pólu uloženo je jádro, které často vysílá k basi brvy krátký výběžek. Poukazuje to na souvislost mezi jádrem a brvou, což je zjev také odjinud pro rejdivé výtrusy známý. O jaderných poměrech v trvalých cystách bylo již promluveno. Struktura jader nedá se vždy dobře stanoviti, tolik je však jisto, že obsa- hují jadérko poněkud menší nežli bezblanný parasit. 3. Infekce. Není pochyby, že jako u jiných Chytridiacejí, také zde zoospory jsou ve službách rozšiřování cizopasníka a infekce kořenu. Bohužel jsem za živa zoospory nepozoroval, a také o pochodu infekce r) Kůster, E., Pathologische Pflanzenanatomie, Jena 1903. Guttenberg, AH., GCytologische Studien an Synchytrium- Gallen. Jahrb. f. wiss. Bot. Bd. 46. XXXI. z přímého pozorování ničeho nemohu sděliti. Podařilo se mi však na pre- parátech objeviti zajimavé zjevy, které lze uvésti ve vztah k infekci. Lze totiž často shledati v buňkách kořenové pokožky trubičky, které od zevní stěny ku vnitřní probíhají a jejichž vniknutí do buňky hypodermální tolikéž často lze stanoviti (obr. 15—21). Tyto trubičky, někdy jenom ve způsobě čípků od zevní stěny kořenové pokožky do vnitra buněčného vyčnívají, aniž dosahují protilehlé stěny tangentiální (obr. 15, 21). Úzké lumen vždycky lze v těchto trubičkách dokázati. Konec tru- bičky je buďto zakulacen a jak se zdá uzavřen, anebo je jakoby useknut a otevřený (obr. 15, 16). Na svém konci nebo 1 ve svém průběhu trubička může jeviti různé naduřeniny (obr. 16, 18). Nejčastěji jeví tvar slabě se súžujicí nálevky, při čemž rozšířený její počátek přisedá k zevní stěně ko- řenové pokožky. Všecky buňky hypodermální, do kterých tyto trubičky vedou, jsou infikovány Chytridiaceou OZpidium Salicorniae, neboť možno v nich do- kázati buďto různá vývojová stadia tohoto cizopasníka, anebo aspoň prázdné blány zoosporangia (obr. 15—21). To mne přesvědčilo, že zmíněné trubičky jsou v nějakém úzkém spojení s cizopasníkem, a sice s jeho infekcí. Myslím totiž, že zmíněné trubičky ukazují cestu 1 způsob, jak cizopasník do hostitelské buňky vniknul. Pochod ten představují si takto: Zoospora (rejdivý výtrus) usadí se na zevní stěnu pokožkové buňky kořenové a na tomto místě počne blána buněčná růsti a do vnitra buněčného se vchlipo- vati (obr. 15). Na konci této vchlípeninky nalézá se cizopasník. Dalším prodlužováním se bere na se vchlípenina tvar dutého čípku nebe trubičky nálevkovitě se súžující, která dosahuje vnitřní tangentiální stěny buňky pokožkové a s touto stěnou sroste. Čizopasník na konci trubičky se nalé- zající, podráždí i tuto stěnu ke vzrůstu do vnitř buňky a tak vznikne vchů- peninka, večnívající do vnitř buňky hypodermální. Zde však se záhy vrchol vchlípeninky rozpustí, a cizopasník vnikne do buňky samotné. Otvor trubičky potom zaroste. Třeba podotknouti, že byly nalezeny za- rostlé 1 otevřené infekční trubičky (obr. 15 a, 20, 21). V některých pří- padech, jak dle nálezů na svých preparátech soudím, může se infekční tru- bička otevříti již v pokožkové buňce kořenové, a cizopasník vnikne do vnitra buňky pokožkové. Ale může se přiložiti ku vnitřní stěně této buňky, dáti podnět ku vytvoření nové infekční trubičky (obr. 17) a tak se konečně do hypodermální buňky dostati. Výslovně třeba také vytknouti, že trubičkovité výrůstky blány bu- něčné, jež jsme jakožto infekční zařízení právě popsali, nemají nic společ- ného s čípkovitýni nebo tyčinkovitými výrustky, které u leckterých rostlin vyčnívají do nitra rhizodermálních buněk. U Salicorme sice dosti často shledáváme bradavkovité stluštěniny blány kořenových chloupků anebo 1 zevních stěn pokožkových (obr. 21), ale ty se značně liší od infek- čních trubiček. Jsou solidní a nízké a nalézáme je také v kořenech, které vůbec nejsou infikovány Chytridiaceou OZpidium Salicorniae, kdežto XXXÍ. infekční trubičky pouze v oněch zonách kořenu shledáváme, které touto Chytridiaceou jsou infikovány. Jiný důvod, proč popsané trubičky pova- žuji za infekční, shledávám v okolnosti, že je lze sledovati skrze hypo- dermis až do zevní vrstvy korové, když je 1 tato vrstva infikována. Kdežto za obyčejných okolností, pokud pouze hypodermis je infikována, infekční trubičky také v této vrstvě končí, lze se snadno přesvědčiti, že pronikají až do třetí vrstvy v některých případech (obr. 19—21) a pak je také tato třetí vrstva intikována. Nezřídka vniká do jedné hostitelské buňky větší počet trubiček infekčních (obr. 20). S tím asi v souvislosti je zjev, že nezřídka v jedné buňce několik cizopasníků může žíti. Mimochodem budiž ještě podotknuto, že infekční trubičky lze velmi snadno rozpoznati od vyprazdňovacích láček zoosporangií, kteréž jsou v celém svém průběhu přibližně stejně tlusté a mají blány mnohem tenčí (obr. 22). Hledáme-li analogie v říši rostlinné k infekčním trubičkám právě po- psaným, mohli bychom snad vzpomenout tak zv. hůlek dřevních ve dřevu některých konifer, zvláště u rodu Přmus. Ale nepotřebují podrobněji do- ličovati, že tu máme pouhou zevní podobnost. Skutečně analogickými k infekčním trubičkám jsou celulosní pochvy, jimiž obklopuje hostitelská buňka hyfy Ustilagineí do ní vnikající (viz Guttenberg 1905, kdež uvedena také další literatura). Podobné celulosní pochvy konstatoval jsem také u mykorrhizy listnaté jatrovky Calypogeia (1899). U Ustilaginei děje se věc, jak na základě vlastních pozorování mohu souditi, asi takto: Narazí-li hyfa na blánu nějaké buňky, počne tato na místě dotyku hyfy silně růsti do plochy a vchlipovati se dovnitř buňky. Do této vchlípeniny vniká ovšem také hyfa a roste s ní stejnoměrně. Je však také možno, že hyfa proráží celulosní pochvu a vniká přímo do protoplasmy hostitelské buňky. To také jsme pozorovali při infekci Chytridiaceou v tomto sdělení popiso- vanou. Vytváření celulosní pochvy u rostlin napadených snětí má význam bezpochyby obranný, rostlina zabraňuje tim, aby hyfa vstoupila ve přímý styk s její protoplasmou. Vytváření infekční trubičky je však ekologicky prospěšným zjevem pro naši Chytridiaceu, neboť je jí tím umožněno, aby vnikla do pletiva hostitelské rostliny. Proč za obyčejných okolností jenom hypodermis je infikována, nelze bezpečně rozhodnouti. Není nemožno, že to je zjev pro cizopasníka prospěšný, neboť hypodermální buňky déle zůstávají na živu nežli buňky rhizodermis, jsou větší a schopnější vzrůstu, také je možno, že jsou lépe živeny nežli buňky rhizodermis, a ze všech těchto důvodů hodí se lépe pro parasity, nežli buňky rhizodermis. Kdyby však cizopasník vnikal ještě hlouběji, bylo by vyrůstání láčky vyprazdňovací z kořenu ještě obtížnější a také uvolňování trvalých cyst poměrně dlouho by trvalo. XXXI. 10 Výklad tabulky. Všecky obrázky vztahují se na Olpidium Salicovniae n. sp. v kořenech Sali- covnia hevbacea. Mikrofotografie zhotoveny při zvětšení Reich. hom. imm. K0K6: Obr. 1. Podélný řez kořenem s cystami. Obr. 2. Zoosporangia. Obr. 3. Část kořenu s cystami i zoosporangiemi. V jedné buňce dvě zoospo- rangia, v jiné zoosporangium a cysta. Obr. 4. a 5. Zoosporangia. Obr. 6. Zoosporangium se zrnitou bezjadernou hmotou. XXXI. Dr. B. Němec: Příspěvky k poznání nižších hub. ITI. Rozpravy České Akademie. Ročník XX. (1911.) Třída II. Čís. 31. ROČNÍK XX. RŘRIDAS ČÍSLO 32. O hypopharyngu některých larev z podřádu Orthorrhapha. Napsal Ant. Wimmer z Král. Vinohradů. Předloženo dne 24. června 1911. (S 9 obr. v textu.) Pro morfologické ponětí o skladbě larví hlavy je třeba znáti mimo jiné též veškery jak hlavní, tak 1 podřízené součásti ústrojí ústního, aby mohla býti embryologická badání doplněna srovnáváním tvarů již vy- vinutých. Při výzkumech toho druhu bez významu není ani "vpopharynx, ústrojí to, jež je právě při larvách hmyzu dvojkřídlého poměrně nejméně známo. Důkladná znalost hypopharyngu má vedle morfologického též 1 fy- stologický význam. Poznáním velké řady hypopharyngů bude možno souditi o jejich úkolu při zažívání, o čemž jsou dosavadní zprávy velmi kusé. Přispěti k luštění otázek shora naznačených několika původními výzkumy a doplniti některé názory jiných je účelem předloženého po- jednání. A) Příspěvky k morfologii hypopharyngu. 1. Tipula oleracea L. Široká blanitá -část hypopharyngová ohýbá se do oesophagu (obr. 1. B); po celém jejím povrchu lze znamenati řady mikroskopických papil (obr. 1. A p). které jsou namířeny do oesophagu. Po stranách hypopharyngu vyrůstají třásně z velmi jemných brv. Hypopharynx činí dojem záklopky pro oesophagus, jak se zřetelně jeví na vypreparovaném tomto ústrojí (obr. 1. B., hp). Mohutné chitinové fulturae (Bórner) slouží hypopharyngu za opory (obr. 1. A, fl). — Nedivíme se Bengtssonovi, že fulturae larvy Phalacrocera považoval za oporné tyčinky endolabia, neboť na prvý pohled zdá se, že jsou jeho částmi. Teprve po maceraci objeví se zřetelně správné po- Rozpravy: Roč. XX. Tř. II. Č. 32. 1 XXXII. B měry, jžek totiži endolabium! (obr. 1. end)! připojuje se kloubovitě na chitinové opory (fulturae), tyto však že zůstávají spojeny s hypopha- ryngem; ba přední z nich, pozbývajíce povlovně podstaty tuhého chitinu, přecházejí v hypopharyngovou blánu (obr. 1. C., fi). K oporám hypopharyn- govým přikládá se mo- hutně z chitinisované endo- labium © (Bengtsson) | — obr. 2. enď. Toto podobá se. zhruba © trojbokému hranolu, ostrou © hranou vzhůru obrácenému, jenže přední jeho stěna mírně se prohlubuje | dovnitř. Do svrchní hrany vřezá- 1. Třpula. A, oleracea, B, C pabulina — bv = ště- u: Wi9o zoubky, tinky, end — endolabium, f/ = fulturae, 2p = hypo- celkem pět. Při značném- pharynx, $ = papilly, st — štětiny. Vše velmi zvětšeno. Zvětšení postřehneme, že jsou jemně a nepravi- delně vroubkovány (obr. 1. C end). Na vyhloubené části při základu endo- labia rozkládá se políčko potažené tak tenkou chitinovou stěnou, že při prvém pohledu zdá se endolabium v tomto místě duté. Usazené zde čtyři skupinky papill (obr. 1. C $, $) domněnku o dutince rázem rozplaší. K basické hraně políčka endolabiového, právě popsaného, druží se osrstněný hrbolek (obr. 2. a, db, c). Jeho štětiny pokrajní skládají se z ba- sického kuželu a násadce tupě zakončeného (obr. 1. st), což vše je viděti jen při značném zvětšení. Osrstněný hrbolek dá se po maceraci od ostat- ního tělesa endolabiového dobře odděliti (obr. 2. b). Na čerstvých preparatech lze jej jehlou odklopiti neb na desku endolabiovou zase přiklopiti (obr. 2. c). Možná, že 1 zvíře samovolně vykonává sklopení hrbolku osrstně- ného; zdají se tomu nasvědčovati papilly na blanité části endolabia, které by mohly býti citové. Ovšem, že nelze si dobře představiti, proč By prove MPO ot aby 2. Tipbula olevacea. b = osrstěný hrbolek, nitou část endolabia. end, fl jako v obr. I., m = svaly, sl == K endolabiu se upíná pár svalů slinovod, u = jeho ústí. (obr. 2. d, m), které se rozbíhají směrem k mandibulám. Jimi patrně způsobuje se přiklonění endolabia k hypopharyngu, jaké se nám podařilo způsobiti pod drobnohledem pre- parační jehlou. XXXII. 81 Přikloněním endolabia mohl by býti přitisknut vývod slinných žlaz, kdyby nebyl opatřen chitinovým kroužkem (obr. 2. f., sl, u), jenž zamezí každému stisknutí slinovodu. Poněvadž pohyb endolabia lze mechanicky způsobiti a poněvadž endolabium jest opatřeno svaly, soudíme, že má jistý význam při polykání; snad pošinuje dále do oesophagu hypopharynx, čímž se otvor do zažívací roury může zmenšiti. Avšak fulturae hypopharyngové mají také své svaly (obr. 2.c., m), pomocí jichž mohou se pohybovati a pohyby na hypopharynx přímo přenášeti. Při této příležitosti třeba vytknouti, že v úst- ním ústrojí larev z rodu Třpula není organu, jenž by se mohl srovnávati s epipharyngem, jak jej po- psal Bengtsson při larvě z rodu Phalacrocera. Pohlížíme-li ventralně (tedy z dutiny ústní) na labro- clypealní splynulinu, seznáme, že její hranice je vy- mezena chitinovým obroučkem (obr. 3. A, dr) po každé straně. Vlastní střední lalok labra je lysý a opatřen toliko dvěma štětinkami vpředu. Tento nepatrný znak je při larvách tiplic stálým a pravidel- ným. Po stranách na ventrální ploše sedí skupina štětin a štětinek, které se opakovaly při všech zkou- maných druzích a zdají se býti pro rod Třpula ne- proměnlivýmu. 8. A Tipula olevacea. Prvá skupina štětinek usadila se vpředu na pravo a na levo od medianní osy (obr. 3. A-I), druhá skupina štětin táhne se jako laterální řada podél obroučku (obr. 3. A-II.) a přechází na vrchní, dorsální stranu labroclypealního celku; třetí skupina skládá se ze štětiček, které se kupí v šikmou řadu diagonálně postavenou (obr. 53. A-IIT.). Poslední skupina (obr. 3. A-IV.) vyrostla na pokraji, kde omezuje se strany známý hrbolek, chitinovým kroužkem obepjatý, jenž nechybí ani na hlavě larvám z rodu Třpula ani z rodu Pachyrhina. Ně- které larvy z rodu Pachyrhima mají přední kraj labra pýřitý, larvy z rodu Třpula toliko dvěma Ventrální pohled fna splynulinu labrochy- peusovou. I. IT. III. IV. skupiny štětinek, by = chitin. obrouček, h = chitinový hrbolek, m = šlacha | svalová zchitin. B. Ctenophora pectimicovnis (dle Pa- stejříka). by — chitin. obrouček, II. = sku- pina štětin, /l = luf- turae, A, h = chitinvvé hrbolky. krátkými, ale tlustými štětinkami znamenaný, na labru pak larev z rodu Ctenophora usadily se 4 žluté štětinky. Rozhraničovací obrouček (obr. 3. A, br) vysýlá do zadu jemnou vě- tévku, v kůži sotva patrnou, která se na konci rozšiřuje terčkovitě. Toto chitinové zduření vypadá při malém zvětšení jako prostý hrbolek (obr. 3. A-h) a vyskytuje se po jednom na pravo a na levo od medianní osy. Lupou je viděti jako pouhá tečka. 9* XXXII. K terčkům připínají se svaly, které probíhají spolu rovnoběžně a slouží dle všeho k pohybování oesophagu směrem z těla (obr. 3. A-m). Mimo to upíná se na oesophagus mnoho svalů, které jej připínají k schránce jícnové, jak to již Bengtsson nakreslil při larvě Phalacrocera veplicata. Pod rozhraničovacím proužkem je patro dutiny ústní opýřeno; toto opýření přechází až na hranice oesophagu, které splývají asi právě pod jmenovanými terčky chitinovými se spodní stěnou labroclypeusovou. Na patře dutiny ústní v larvě Tipuly nalezli jsme šťětínky, rozhrani- čovací obroučky, sotva patvné terčky a mikroskopické opýření, tedy útvary, které ničím neupomínají na epipharynx Phalacrocery a proto tvrdíme, že v ústním ústrojí lavev Tipula a Pachyrhima není epipharyngu ve smyslu Bengtssonově. 2. CČtenophora pectimcovms L. O larvě této tiplice napsal p. Pa- stejřík v Časopisu Čes. Ent. Sp., roč. IV. 1907, p. 13. takto: „„Podotknul jsem výše, že Vim mer u larev Pachyrhin a Tipulin bedlivě si povšimnul prolomené destičky, která se nachází v dutině ústní. Také u Ctenophory nalezl jsem takovou destičku. Při pohledu, jak se v preparátu uložila, zdá se býti tvaru kruhového, avšak při pohledu přímém jeví se na stranách rovně zaříznuta. Druhé dvě strany mají tvar obloukovitý a přední z nich mimo to nese 5 hrubých zubů. Střed destičky je čtyřhranně vystřižen a ostatní plocha obrvena.“ — Předem třeba podotknouti, že prolomená destička je endolabřum (Bengtsson) a plocha obrvená osrstněný hrbolek při larvě Třpula 1 Pachyrhna tuto již popsaný (obr. 2. a, b, c). Když se nám podařilo získati živé larvy Ctenophory, vypreparovali jsme ústrojí ústní a shledali, že udání páně Pastejříkova shodují se zhruba se skutečností, ač v podrobnostech poněkud se od ní liší. Pan Pastejřík po důkladné maceraci ústní ústroje vyjmul a rozvinul, načež celý komplex ofotografoval. Touto dobře míněnou methodou bylo právě zaviněno několik nedopatření. Ústroje ústní je zkoumati vždy napřed za čerstva na několika jedincích, aby se získal správný názor o poloze a tvaru jednotlivostí; potom teprve lze ústrojí macerovati, aby po zjasnění vynikly podrobnosti. Předem pojímá p. Pastejřík /abrum trochu v širokém smyslu, když píše: „„Po bočních stranách jeho nalezl jsem po pásce z mohutnějšího chitinu“ (str. II. I. c.). Dle našeho soudu až k naznačeným místům labrum nesahá, neboť chitinový proužek, o němž p. Pastejřík mluví, zabíhá pod tykadla, jež asi sotva k labru přisedají. Náhodné uložení částí macerovaného preparatu nepochybně zavinilo výrok, že „jest zmíněná destička (endolabium) ve spojemí s vmitřní plochou labra““. Endolabium nemůže býti ve spojení s vnitřní plochou svrchního pysku, poněvadž mezi ním a patrovou plochou leží hypopharynx a po- čátek zažívací roury (obr. 1. B), jak na vypreparovaných zažívadlech se strany dobře je viděti. XXXII. ot Veškeré posud prozkoumané larvy tiplic mají na ventrální ploše splynuliny labroclypeusové rozhraničovací obrouček chitinový obr 3. A br), k němuž přiléhají, částečně o něj se opírajíce, dvě skupiny štětinek, z nichž vnější přechází na zevnějšek. Obdrouček tem také nechybí v ústní dutině Ctenophory. Poněvadž však v obraze páně Pastejříkově obrouček vůbec zakreslen není, soudíme, že hřebenitě rozvětvená štětina (obr. 3. B dr), jejíž vyobra- zení p. Pastejřík pod značkou p$/ podává ve výkresu rozbaleného ústního ústrojí, není nic jiného než obvyklý obrouček chitinový se štětinami sku- piny druhé, jež jsme označili v obr. 3. A číslicí II. Obrouček i se štětinami se asi následkem macerace oddělil a přemístil. Dále píše p. Pastejřík: „K destičce přikládají se na každé straně chi- tinové obroučky, které druhým koncem souvisejí s páskou (schránky jíc- nové), dříve již popsanou. Jest tedy zmíněná destička ve spojení s vnitřní plochou labra.“ — Na živých larvách bylo možno zjistiti, že souvisí chitinové obroučky s jmenovanou páskou jen zdánlivě; vždyť jsou to hypopharyngové fultuvae (obr. 5. B fl), které k mandibulám toliko směřují a jen ligament k nim vysílají. Po blanité části hypopharyngové není ve výkresech páně Pastejií- kových ani sledu. Patrně, že se při maceraci rozpadla, takže se ve zbylém preparatu chitinovém objeviti nemohla. Chitinový kroužek (obr. 3. B, %) vznikl v tkanivu vnitřní stěny dutiny ústní a není tudíž, jak p. Pastejřík myslí, s oporami chitinovými (ful- turae) v žádném spojení, neboť je za oesophagem. Jak již bylo řečeno, vytvořily se na patrové stěně ústní při larvách z rodu Tipula čtyři chitinové terčky, z nichž na dva inserují svaly. Čtyři zoubky (obr. 5. B A, %) na chitinovém kroužku v ústech larvy rodu Číeno- bhora mohly by býti homologické se 4 terčky v ústech larev tiplic. Bengtsson také zakreslil na epřpharyneu larvy Phalacrocera veplicata dva páry chitinových zoubků, z nichž zadní pár sousedí s okrajem pharyngovým právě jako u larev z rodu Tipula. Proto přece nemůže nás přítomnost těchto zoubků (háčků) zviklati z našeho názoru, že v ústech larev Teplic nemí osobitě vyvinutého epiphavyngu. Oddělíme-li od endolabia larev T%pul, Pachyrhin, Čtenophor a Phala- crocer osrstěný hrbolek, nalezneme, jak okénkem v endolabiu prokmitává ústí slénovodu. "Tento je válcovitá rourka na pohled tracheji podobná. Teprve daleko od ústí poznáváme, že je roura společný slinovod vytvořený srůstem ze dvou vývodů slinných žlaz. Larvám ze skupiny Polyneura, kam shora uvedené čtyři rody patří, pravidlem splývají vývody slínných žlaz v jediný slimovod. Nelze však tvrditi, že by to byl jejich anatomický znak, neboť splývání vývodů slinných žlaz ve společný slinovod vyskytuje se také u larev z podřádu Cyclorrhapha, jako jsou Musca, Piophila. Charak- teristickým však pro larvy ze skupiny Polyneura je průměrně dlouhý spo- XXXII. lečný slinovod, kdežto larvy z podřádu Cyclorrhapha vyznačují se krátkým společným slimovodem. Slinovod larev rodu T7pula proniká pod endolabiem do hypopha- ryngu. Při svém konci mění se v útvar nálevce podobný, který svým zchiti- nisovaným hrdlem slinovod objímá a vývod jeho před stlačením chrání. 4. Bibio marci. A = mentum a hypo- pharynx se strany; mť = mentum, p = papilly na něm, 4p = blanitá část hypo- pharyngu, fly, fl, — fulturae. B = hypo- pharynx z předu; Ap, fly, /l, jako při A. 3. Bibio marci L. Mohutně zchitinsované mentum (obr. 4. A m) vypadá na pohled uprostřed duté; vskutku je dutina však okénkem blanou opatřeným, na němž lze po- střehnouti šest skupin papillových (obr. 4. A p), tedy podobné zařízení, jaké je na endolabiu larev tiplic, jenže tam se vyskytují čtyři sku- piny, kdežto u Bibionidů šest skupin papill. Papilly vně obrácené nebudou jistě bez významu při ohledávání půdy larvami. Za mohutným mentum nenalezli jsme endolabia vůbec, leda že bychom chtěli za jeho rudimenty považovati slabé chitinové vložky, které spojují mentum s 4Aypopharyngem. Tento je podstaty více méně blanité a na po- vrchu mikroskopicky hustě opýřen (obr. 4. A p). Přední fulturae (obr. 4. A, Bfl) tvoří oporu hypopharyngu, zadní (obr. 4. fď;) připojují se k nim kloubovitě a přikládají se podélně na oesophagus. Při práci, jejímž účelem bylo vypreparovati hypopha- rynx z dutiny ústní, objevili jsme částečně úkol prostheky (obr. 5.-pst). Tato mnohoná- sobně rozvětvená štětina vy- skytuje se na mandibulách larvích jak ze skupiny Poly- neura takze skupiny Euce- phala skoro pravidlem. Když odstraňujeme © opatrně — Část kousacího ústrojí po. Části, přesvědčíme se, že prostheky, jsouce skříženy, svými hustými brvami pomáhají ku tvoření postranních stěn dutiny ústní a brání ne- pochybně soustům padati, kam nepatří. 5. Poloha pvostheky, A) pii Bibio, B) při Tipula. md = mandibula, mx = maxilla, mí = mentum, 4p = hypopharynx, bpst = prostheka, Ji, fl, fl, = fulturae, end = endolabium. Podobně leží prostheka v dutině ústní larev z rodu T7pula. Přikládajíc se šikmo se strany k hypopharyngu (obr. 5. B psť), pomáhá tvořiti po- stranní stěnu při vstupu do oesophagu. XXXII. 4. Cordyla fusca Latr. Již baron z Osten-Sackenů r. 1862 nakreslil a popsal mřížkovitě prolomené mentum larev z čeledě Mycetophyldae. Když jsme podrobně zkoumali ústní ústrojí larev Cordyla fusca Latr., bylo nám nápadno, že při pohledu shora jevila se příčka poněkud níže než ostatní části mentum. Z té příčiny počali jsme pochybovati o příslušnosti příčky k mentum. Proto vystřihli jsme celé tak zvané mentum, obrátili je ventrální plochou dolů a na podložním sklíčku macerovali. Po delší době oddělil se od mentum chitinový útvar zhruba velkému /ď podobný (obr. 6, A fi), o němž jsme hnedle usoudili, že by mohl býti larvím 4ypopharyvngem, Opětovaným vypreparováním zažívacího ústrojí přesvědčili jsme se, že onen chitinový útvar objímá ventrální stěnu oesophagu, již podpírá zdola, kdežto dorsální stěna splývá opět s patrovou stěnou dutiny ústní. Dle polohy ústrojí, dle souvislosti s mentum 1 s oesophagem domníváme se, že je to vudímení Jvypopharyngu. A poněvadž chitinovou oporou hypo- pharyngovou jsou fulturae, myslíme, že chitinové proužky při oesophagu larvy Cordyla fusca jsou její 6. A Cordyla fusca; fulturae, Dva slinovody až při vyústění spojené ne- »w = mentum, f= procházejí tímto rudimentem hypopharyngovým, *ulturae. B) Limnobia ZS . 2 : ní: xanthopteva (dle Paste- nýbrž vinou se pod ním. Zjednodušený hypopha- a alina rynx až na fulturae nalezl Bórner i při imagu, a to no vodí v ústním ústrojí Thaumaloxeme. Dodatek. Ještě jednou jest nám citovati výrok p. Pastejříka s 31. str. Časopisu Čes. Emt. Sp., voč. 5. 1908: „Uvnitř mezi mandibulemi (rozuměj larvy Limnobia xanthoptera Mg.) nalezl jsem útvar, jenž má po- dobu poněkud nálevkovitou a na obvodu nese dvě řady zubů. Po obou bocích je lamelka z pevného chitinu, která byla s mandibulí spojena. *) Celý útvar přechází směrem na zad v trubici dále se členící.“ — Více o tomto zajímavém útvaru napsáno není, takže ze stručného popisu nebylo by možno představiti si, o který útvar se jedná. Leč páně Pastejříkův instruktivní obrázek (obr. 6. B), jejž přikládáme, napovídá dosti. Ozubený útvar s lamelkami je /ypopharynx se svými oporami (la- melkami) z chitinu. Je tu tedy také hypopharynx s fulturemi (lamelky). Trubice pak představuje společný slimovod, jehož ústí se nálevkovitě roz- šiřuje, podobně jako u Tipul. Slinovod se vzadu štěpí ve dva vývody slinných žlaz. Jsou tudíž v ústním ústrojí larev Lémnobří dlouhý slinovod a fulturae podobně vyvinuty, jako v ústním ústrojí příbuzných larev z podtřídy Tipulidae. Přehled. Z úvah předeslaných vyplývá, že nejvíce zdifferencoval se hypopharynx larev z rodu 7%pula. Mohutný blanitý útvar, na ploše papil- *) Ale jen ligamentem. — Spisov. XXXII lami a při okraji štětinkami opatřený, opírá se o čtyři chitinové fulturae, z nichž dvě a dvě srůstají v jedinou chitinovou lamellu velkému V po- dobnou. Vpředu přikládá se k hypopharyngu endolabřum. Podobně zřízen je hypopharynx larev z rodu Cřenophora a Pachyrhina. Od toho málo se liší hypopharynx rodu Lémmnobia. Jednodušší hypopharynx má larva rodu Brdřo. Blanitou část hypo- pharyngu podporují 4 fulturae navzájem volné, nesrostlé a v tenké proužky protažené. Endolabia při něm není. Hypopharynx larvy rodu Cordyla představuje, jak bylo již uvedeno, jen /ulturae. Morfologicky spornou zůstává jejich příčka. Užije-li se vedle morfologických poměrů právě popsaných ještě ob- jevů cizích, lze o hypopharyngu larev z podřádu Orthorrhapha nastíniti přehledný obrázek jak následuje. Nejlépe vyvinul se hypopharynx v ústech larev Třpula z Polyneur, kdež tvoří blánu posetou papillami a vyztuženou chitinovými oporami předními a zadními (fulturae). Tento ráz hypopharyngu důsledně udržuje se v ústech všech, posud prozkoumaných larev ze skupiny Polyneura, ovšem s obměnami celkem podřízenými. (Viz Limnobia, obr. 6. B). (lí oh jk) RÁ V sekci Eucephala již se tato stálost nezachovala, neboť hypopharyngy různých rodů velmi varirují. Nejúplnějí vyvinutý hypopharynx mají larvy rodu Sťmulium. Dle Johannsena je to deska blanitá, oporami a brvami opatřená (obr. 7. A), za níž vyúsťují slinovody. Ještě o něco doko- nalejším zdá se býti hypopharynx larev Chivonomů. Na něm rozeznával Holmgren vedle blanité části zřetelně přední a zadní fulturae. Do téže řady patří ještě hypopha- rynx larvy Brbro, neboť na něm nalézáme A) Bežz hy nopnĚ MD obra zřetelně všecky tři podstatné části hypopha- cladius, hypoph. Vše dle Jo- !yn8u, a to blanitou část, přední fultruae, hannsena. zadní fulturae. Tak tedy jsou složeny hypopharyngy zdijferencované. Klíčem pro porozumění jednodušších hypopharyngů larev ze sekce Eucephala je hypopharynx Thalassomyia (obr. 7. B — dle Johannsena). Srovnáme-li jej pečlivě s hypopharyngem Břbro, poznáme, že jeho přední fulturae dokonale splynuly s blanitou částí v jediný celek. Tato je vpředu © a na ploše srstnatá. Zadní fulturae mají alespoň konce volné. Další zjedno- dušení nastalo na hypopharyngu larvy Bezzia (obr. 7.C). Část, která představuje blanitý oddíl hypopharyngu, zakrsala na plošku malou ellipso- vitou, leč přece ještě částečně obrvenou. Po předních oporách (fulturae) není takřka sledu, a zadní fulturae vypadají jenom jako výběžky hvpo- pharyngu. Toť tedy řada hypopharyngů se zakrslou deskou blanitou. Sle- 7. A Simulium, hypopharynx. B) Thalassomyta, hypopharynx. XXXII. dujeme-li další zjednodušení až k hypopharyngu Cordyla fusca (Myceto- philidae), poznáváme, že tato larva má z celého hypopharyngu toliko přední a zadní fulturae, jak jsme ve 4. odstavci již předpověděli. Z uvedeného plyne, že v hypopharyngu larev ze sekce Eucephala jsou zadní fultuvae útvavem nejstálejším. Blamitý oddíl udržuje se alespoň jako rudiment. Přední fulturae zhusta vymzejí úplně. Tyto bývají tím mocnější, čím je blána lépe vyvinuta; zanikáním a vymizením blány mizejí stopy po předních oporách (fulturae), až konečně staneme před tak jednodu- chými poměry jako u Procladiusa (obr. 7. D), kde představují hypo- pharynx toliko dva oddělené chitinové proužky, které jsou vpředu ozu- bené. ý B) Fysiologický význam hypopharyngu. Larvy některých druhů muších mají v krátkém pharyngu podélné hišty chitinové. Prvý objevil je Batelli ve pharyngu larvy Emstalis lenax a nazval je fanoní faryngei. Wahl je považoval za řady štětinek, nikoli za lišty chitinové. V podobě lišt nalezl je de Meijere ve pha- ryngu larvy Lonchoptery. Nám konečně podařilo se objeviti je ve pharyngu larev dvou muších rodů, a to Helomyzy a Blephavoptery. Batelli domnívá se, že fanom faryngei zamezují vnikání velikých soust do oesophagu. Ač se snášíme s názorem de Meijerovým, že lze ztěžka prosloviti se o účelu organu, o němž ani nevíme, jak je mezi mušími larvami rozšířen, přece upozorňujeme na určitá zařízení, která zdají se svědčiti pro názor Batelliho výše proslovený. Na podélném řezu dutiny ústní larvy Ta- banus cordiger Mg. znamenáme v místech, kde vyúsťují slinovody (obr. 8. sl,) štětinovité vý- běžky, spíše papilly, které jsou v polokruhové řady sestaveny; tyto mohou míti, hledě k jejich poloze a umístění, význam při polykání. Jsouť výběžky namířeny přímo do dutiny zažívací a mimo to po stranách přiléhají k nim jemné štětinky a papillky na kořenech maxill usazené. Toto celé zařízení mohlo by zadržovati velká sousta, jež by zpět vracelo. Jemné papilly na blanité části hypo- pharyngové při larvách ze skupiny Polyneura Poa Z duní tvoří také mezi sebou malé dutinky jako fanoni ČRS sí a farynee, lzejtedy myýsliti, (že také zadržují velká © „sinovod. Velmi zvětše- sousta, neboť blána kloní se přímo do oesophagu © no, trochu schematicky. a může hloub do něj se vchlípiti, neb zase z něj se povytáhnouti. Poněvadž larvy Bibio živí se většinou trouchem jako larvy Polyneur a mají také složitější hypopharynx, zdá se, že ho též užívají 8.. Tabanus | covdigev. XXXII. 10 k jakémusi prosévání soust, ač nemusí to býti vždy jen prosévání soust pevných, mohlo by to také býti oddělování pevných součástek sousta od kapalných. Leč názoru tomu odpírají ústní zařízení dvou larev rodů od sebe velmi vzdálených, a to Helomyzy a Cordyly, kteréž obě žijí v houbách, takže mohou žráti řutéž potravu. Helomyza má k prosévání „fanoni fa- ryngei“, kdežto Cordyla fusca svým velmi jednoduchým hypopharyngem na třídění soust působiti nemůže. Proti tomu lze však namítati, že Cor- dyla jemně ozubenými, jak prvými tak druhými čelistmi upraví sousta stejnoměrná, kdežto Helomyza natrhá svými háčky sousta nestejná, kteráž pak může ve pharyngu tříditi třeba jen na pevné a kapalné součásti. Srovnání však hypopharyngu larev tiplic (Tipula) se vstupem do zažívací roury při larvách ovádů (Tabanus) nutká k úsudku, že četné pa- pilly tam i zde nejsou pro polykání bez významu. Trochu světla do záhady o účelu hypopharyngu vnáší porovnání těchto ústrojův u chrousta obecného (Melolontha vulgaris Fabr.) a roháče obecného (Lucanus cervus L.). Chroust žvýká potravu, tedy vytvořuje v ústech nestejné části sousta, jeho hypopharynx (obr. 9. 4%) je značný, hustě osrstěný, a dost hluboko do dutiny ústní posunutý, takže by mohl svými štětinami pomáhati při třídění sousta. Roháč potravu lízá. Jeho vchod do roury zažívací je velmi jednoduchý, hypopharynx (obr. 9. B) podobá se dlouhé rource nahoře dvojdílné, osrstěné, dosti jedno- duché, která zadní plochou souvisí přímo s mentum 9. A WMelolontha vul- gavis; md = mandi- brouka. bula, m = svaly, Tu máme přibližně dosti správné doklady k pod- hp —Nypopharynx, poře názoru, že zjednodušení hypopharyngu a vstupu ji = jeho fultura. 2 Ze oak ý ; ie 2 PS B) ná o) do zažívací roury v některých případech odpovídá hypopharynx. mechanické skladbě potravy. Roháč lízá jednolitou šťávu, sousta jeho nejsou rozmanitého mechanického složení — a otvor do zažívací roury jakož 1 hypopharynx jsou jedno- duché, právě dole nejméně osrstěné. Povážíme-li, jak mechanicky nejednotná sousta polykají larvy tiplic, jež svou potravu vybírají z trouchu, po případě i z kořání, přiznáme, že pohyblivý a složitý hypopharynx může míti určitý význam při polykání soust mechanicky tak nestejných. XXXII. 1839. 1844. 1861. 1878. 1882. 1883. 1886. 1886. 1897. 1899. 1903. 1904. 1904. 1904. 1905. 1907. 1907. 1907. 1909. 1910. Literatura. Dufour, Léon: Mémoire sur les métamorphoses des plusieurs larves fongivores de Diptěres. — Annal. d. Sc. Natur. Sér. 2. Tom 12. Paris. Brullé, A.: Recherches sur les transformations des appendices dans les Arti- euless —Annal. d. Sc. Natur. Ser. 9. Zool. lom.'2: Paris. Leuckart, R.: Die Larvenzustánde der Musciden. Dewitz, H.: Beitráge zur Kenntniss der postembryonalen GliedmaBenbildung bei den Insecten. — Zeit. f. wiss. Zool. Bd. 30. Raschke, W.: Die Larve von Culex nemorosus. — Inaug.-Diss. Berlin. Brauer, Fr.: Die Zweiflůgler des Kais. Museums zu Wien. III. Systemat. Studien auf Grundlage der Dipteren-Larven. — Denkschr. d. Akad. d. Wiss. Math.-Natur. Cl. Wien. Bd. XLVII. Meinert, Fr.: De eucephale Myggelasver. — Dan. Vid. Selsk. Skrift. Raekke 6., Bd. 3. Kjobenhavn. Osten-Sacken von, C. R.: Charakters of the Larvae of Mycetophilidae. Hei- delberg. Bengtsson, Sim.: Studier ofwer insektenlarver. I. Till. Kánnedomen om larven of Phalacrocera replicata Lin. Lunds. Univ. Arsskr. Bd. 33. Janet, Ch.: Essai sur la constitiuton morphologigue de la těte de l'insecte. Paris. Carré et Naud. Johannsen, Osk. Aug.: Aguatic nematocerous Diptera I. — Reprintend from N. Y. State Museum bulletin 68. Bórner, C.: Zur Systematik der Hexapoden. — Zool. Anz. Bd. 28. Holmgren, Nils: Zur Morphologie des Insektenkopfes. I. Zum, metameren Aufbau des Kopfes der Chironomus-Larve. — Ztschr. f. wiss. Zool. Bd. 76, p. 439. Holmgren, Nils: Einiges úber die Reduktion des Kopfes der Dipterenlarven. — Zool. Anz. Bd. 27, p. 346. Johannsen, Osk. Aug.: Aguatic nematocerous Diptera II. — Reprintend from N. Y. State Museum bulletin 86. Holmgren, Nils: Monographische Bearbeitung einer schalentragenden Myceto- philidenlarve. — Zt. f. wiss. Zool. Bd. 88. Holmgren, Nils: I. Zur Morphologie des Insektenkopfes. ITI. Das ,,Endo- labialmetamer““ der Phalacrocera-Larve. — Zool. Anz. Bd. XXXII. Pastejřík, Jan: Metamorphosa dvou dipter. — Čas. Čes. Sp. Ent. IV., p. 9. Vimmer, A.: Larva bedlobytky Cordyla fusca Latr. — Čas. Čes. Spol. Ent. VI., p. 148. Tólg, prof. Dr. Franz: Billea pectinata Mg (Sirostoma latum Egg) als Parasit von Cetoniden- und Cerambyciden-Larven. — Zeitschr. f. wissenschaftl. Insektenbiologie. Heft 6/7, 8, 9, 10, 11. Band VI. XXXII. ROČNÍK XX. č TŘÍDA TI. ČÍSLOT33. O mezi stínu vlástního sborcených ploch šroubových osvětlených paprsky rovnoběžnými. Napsal Dr. František Kadeřávek, assistent české techniky v Praze. (S obrazem v textu.) PBredložemo dne 2711jmam191. Budiž dána sborcená plocha šroubová osou O kolmou k průmětně (užívejme jen jediné průmětny, průměty označujme příponou 1.), šroubo- vicí hrdelní H a řídícím kuželem (Kv); vrchol v ležiž na ose O a délka vy; rovnejž se redukované výšce v9 šroubovice H. Jak známo, sestrojíme velmi snadno půdorys M1 meze stínu vlastního dané plochy z jednotlivých bodů takto: sestrojme vržený stín v“ (viz obraz) bodu v na průmětnu, otočme jej kol O, o 909 ve smyslu otáčení šroubovice F do pólu $ světelných paprsků a veďme po té bodem £ libovolnou přímku ps, spojme bod s, v němž protíná $s kružnici K s bodem vy; v průsečíku 4 přímky sv, s kružnicí H, veďme tečnu P, ke křivce H, a ta protne spojnici ps v půdorysu a, bodu a meze stínu vlastního hledané. Pro přesnější vyrýsování křivky M, je důležito znáti nejen body křivky, ale 1 příslušné její tečny a středy křivosti. Konstrukci tečen půdo- rysu křivky meze stínu vlastního sborcených ploch šroubových uzavře- ných podal prof. B. Procházka, ukázav, že půdorys uvažovaný jest totožný s půdorysem křivky průsečné jistého kužele a sborceného hyperboloidu.") Podobně na základě prostorové úvahy podal řešení tečen křivky M; sborcených šroubů uzavřených vlád. rada V. Jeřábek?) a uvažováním jisté sborcené plochy stupně čtvrtého podal konstrukci tečen křivky M; ploch šroubových otevřených prof. E. Janisch.*) Středy křivosti orthog. průmětu meze stínu vlastního sborcených ploch šroubových na rovinu kolmou k ose řeší pro vrcholy křivky prof. Ch. Wiener “) a prof. B. Pro- cházka pro body obecné.) 1) Hoppe, Archiv fůr Math. u. Ph. 1885. 2) Časopis pro pěstování mathematiky a fysiky. Roč. 36. 1906/7. 9) Archiv der Mathem. u. Ph. Sv. 12. 1907. 4) Lehrbuch der darstellenden Geometrie. II. Band. 5) Časopis pro pěstování mathematiky a fysiky. Roč. 39. 1909. Rozpravy- Roč. XX. Uf- IIS ČS 39. 1 XXXIII. K strojení tečen a středů křivosti uvažovaného průmětu meze stínu vlastního sborcených ploch šroubových dojdeme snadno takto: Sestrojme cestou vpředu uvedenou bod a, půdorysu M, meze stínu vlast- ního (viz týž obraz), opišme kol bodu p kružnici poloměrem rovným úsečce sh, veďme v této kružnici poloměr pc rovnoběžný k poloměru sh a v jeho konečném bodě c sestrojme tečnu cd užité kružnice. O průsečíku d právě sestrojené tečny cb s přímkou ps možno dovoditi, že náleží kuželo- sečce N o středu $ a reálné ose pv;. Označme k vůli krátkosti úsečku cp =sh písmenou a, délku pv; písmenou b a poloměr stopy kruhové K řídícího kužele písmenou c, pak z podobných trojúhelníků cbý m /ps, kdež / je pata kolmice z bodu $ na sv, spuštěné patrno, že a) cp:pb=sl:sb a podobně z A sfv, x A plo,, kdež / je pata kolmice z bodu s na stranu bu, vedené plyne, že 6) st: sv — Bl: pm z čehož pi= A ZE 00 s Ds sin e SVy SV) : při čemž w jest úhel sevřený přímkami sp a tp. I jest K7 Pe = Vs? m) Vb: nov bs“ sinž ) a proto, jak z rovnice « plyně: Zaveďme si přímku př co osu souřadnou Y a bod $ co pól, pak bd jest provodič polárný e křivky N popisované bodem % a je příslušná am- pltuda a rovnice polární křivky N zní: 2 o? (c- — d? sin? e) = ažc? což lze psáti formou: LS 3 o? [c* (sin? e + cos? p) — d? sin? e] = a kteráž rovnice zavedením hodnot: y=oecoseg Z =esng podává rovnici křivky N vztažené ke kolmým osám Y a Z: = 2 MN hl. Jest tedy N kuželosečka o osách YZ; její poloosa spadající do Z = pu, jest rovna a, výstřednost pak ab |e (= EST €e—: Jedna poloosa kuželosečky N je dána, druhou 19 = $2 snadno se- strojíme: Spojme průsečík e kružnice K s osou Z s bodem v; a sestrojme v průsečíku spojnice ev, s kružnicí H, tečnu. Ta vytne na ose Z bod % a vzdálenost eř jest již žádaná poloosa. Konstrukci tuto ovšem nelze provésti, je-li N hyperbolou, pak jest ale táž osou 34 realnou a bodem 4 dokonale určena. Poněvadž pb — sa, obdržíme bod a, průmětu M, meze stínu vlastního M dané obecné sborcené plochy šroubové na rovinu kolmou k ose O, odečteme-li od provodiče bs kružnice K provodič bp kuželosečky N. Jest tedy M, cissoidou křivek K a N pro pól p. Opišme kol v, kružnici !7, poloměrem (c + a) a vyšetřme průsečík la, tečny !P, v průsečíku !4, přímky sv, s UH, sestrojené s přímkou $s. Bod la, popisuje křivku *W,, půdorys to meze stínu vlastního sborceného šroubu o téže ose O a témž řídícím kuželi, ale o hrdelní šroubovici !H,. Skládá se tedy úplná cissoida osmého řádu kružnice K a kuželosečky N ze dvou unikursalných kvartik M; a M, tvořících orth. průměty mezí stínu vlastního pro týž paprsek na dvou souosých, stejnou výšku návitku, týž smysl návitku a týž řídící kužel majících otevřených šroubů sbor- cených, jichž hrdelní šroubovice spočívají na válcích poloměrů (c—a) ac- a). Na základě uvedeného poznatku o křivce M; můžeme snadno v obec- ném bodě křivky sestrojiti tečnu i střed křivosti použitím známých vět o polárných subnormalách o“ a hodnotách o““ pro cissoidy. V obrazci sestrojeny normály am a la, "m křivek M, a !My; pro sestrojení středu 1* XXXIII. křivosti dovoluji si odkázati na př. na knihu Wieleitnerovu: Spezielle ebene Kurven, p. 4. Povšimněme si ještě blíže křivky N. Její tvar závisí na vzájemné velikosti hodnot a,bd,c. I. Je-li hodnota c konečná, jest daná sborcená plocha šikmým šroubem a to otevřeným, je-li a S c, kdežto pro a =c jest daný šroub zavřeným. Křivka N pak jest pro: 1. c > d ellipsou (Mj nemá úběžných bodů), kružnicí obecně býti nemůže. 2. c < b hyperbolou (M; má dvě assymptoty). 3. c — b rozpadá se ve dvě přímky rovnoběžné s osou Z (křivka M, má jednu assymptotu; přímky plochy tvoří zde součást meze stínu vlast- ního). IT. Je-li c — », jsou předložené plochy šrouby pravými, N je kruž- nicí. III. Pro a — © jest daná plocha rozvinutelná, „a N rozpadá se ve dvojinu přímek jdoucích bodem p. ROČNÍK XX. TŘÍDA II. ČÍSLO 34. Příspěvek k theorii Einthovenova strunového galvanometru. Napsal Dr. Augustin Žáček, assistent č. uaiverSity. (Se 2 obr. v textu.) (Předloženo dne 27. října 19ll, Část theoretická. Úkolem prvé části této práce jest theoreticky odvoditi vztah mezi intensitou proudu procházejícího vláknem galvanometru Einthovenova a výchylkou vlákna z polohy nullové. V části experimentální ukážeme, že pozorování, jež jsem provedl na improvisaci Einthovenova galvanometru, vztah v prvé části odvozený potvrzuji. Při odvozování omezíme se pouze na prvé přiblížení, supponujíce vlákno bezvážné, úplně ohebné; později budeme přihlížeti i k tomu pří- padu, když tato podmínka splněna není přesně, avšak přece aspoň při- bližně. Rovněž na zahřátí vlákna procházejícím proudem nebylo bráno zřetele, V homogenním magnetickém poli intensity $ budiž kolmo na silo- křivkách pole napjato bezvážné, úplně ohebné a pevné, vodivé vlákno délky 2d. Položíme (viz obr. 1.) pravoúhlý, koordinatní system tak, že osa Z prochází vláknem, osa Y má směr silokřivek pole, a rovina XY prochází středem vlákna, kolmo na ně. Prochází-li vláknem proud intensity 7 (měřeno v absolutních jednot- kách elektromagnetických), podléhá každý jeho element od pole pondero- motorické síle kolmé na směr pole a na směr vlákna, jež způsobí, že vlákno Rozpravy: Roč. XX. Tř. II. Čís. 34. 1 XXXIV. zůstávajíc v rovině kolmé k poli nabude tvaru rovinné křivky; rovnici její lze snadno odvoditi. Hledanou rovaici můžeme napsati v parametrickém vyjádření obecně 4909, zip) kdež parametr s jest oblouk křivky čítaný od bodu Č jako počátku positivně směrem C A. Za vytčených zpředu supposic pod- léhá libovolný, kolmý průřez vlákna s obou stran stejným tangentialním na- X pětím T; jest tedy také element DF vlákna od ostatních částí vlákna napínán s obou stran napětím T. Komponenty napětí 7, jemuž pod- léhá element D F v bodě D jsou: OL d z ) (-1 7) -77 s Komponenty napětí 7 v bodě F pak: Z% ) ( dz ) T% le 8 oa takže výsledné komponenty napětí, jimž podléhá element s obou stran od ostatních částí vlákna, jsou: ( dx nl u dx T% Mu E TT). dz z d d z (7 ds ) „+(-T9)- SRS jE Od pole podléhá element d s ponderomotorické síle kolmé na směr pole 1 vlákna velikosti OS, o komponentách d z : dx $rds s 77V Poněvadž vlákno jest v klidu, musí výsledné komponenty všech sil na element působících rovnati se nulle, máme tedy A B X é = 2 x (7 1) O: isty DA DVĚ Z toho integrací: A d s dz R — ár m — 6) jk O kdež cy, (+ jsou integrační konstanty; pišme tyto rovnice ve tvaru dx% . TT =a—$i:|] Re, i ře 5 ey Dělením dostáváme differenciální rovnici hledané křivky dz G +ÓĎrx č Ga—$7z" z níž separováním proměnných a integrací dostáváme obyčejnou rovnici její ve tvaru: $Giz2z+ $X — 20 2+4 204= G, kde c; jest nová integrační konstanta. Jak z rovnice. vidno, nabude vlákno protékané proudem a stojící kolmo na homogenním magnetickém pol: tvaru kruhového oblouku, a nikoliv tedy řetězovky, jak mylně uvádí Sperling,*) veden jsa patrně nesprávnou analogií. Hodnotu integračních konstant stanovíme velmi snadno: Koncové body vlákna mají souřadnice A (0, d), B (0,—d), platí tedy O2 ed 6 OPUd TUO = G, toho c0—0 CM Je-li / úchylka vlákna z polohy nullové, kdy vláknem proud nepro- chází, jsou souřadnice bodu C (ť, 0), tedy máme a z toho dále *) Sperling: Beitráge zur Kenntnis der Selenzellen. Giessen 1908 (na str. 13.). 1* XXXIV. . (2). Dostáváme tedy pro tvar vlákna definitivní rovnici 2 2 je 5 E aneb jinak: d? (+ nor, Vlákno utvoří v rovině kolmé na pole kruhový oblouk o poloměru dž + P Z 27 Velikost napětí Ť stanovíme z jedné z rovnic (1) na př.: p =— $1z. Hodnotu differenciálního poměru < vypočítáme z rovnice (2.) dx l n z R i) d > P v" (3.). ds dostáváme tak pro naše další úvahy důležitou relaci P SO K relaci této, z níž v dalším budeme vycházeti, dospějeme kratší cestou, předpokládáme-li již předem, že vlákno tvoří v poli oblouk kru- hový, jak ukazuje jednoduchá úvaha. dBs=ydY; Uvažujeme opět element DĎ F délky tento rozdělme na další elementy délky 7d w, z nichž každý podléhá v poli ponderomotorické síle i$rdy, kolmé na směr pole a uvažovaného elementu. Výsledné komponenty ponderomotorické síly, jíž podléhá celý element As— r 4%, jsou pak $ 17 [sn (© + 49) — sm), d+140 X = j$ireosedy 9=%4 B+ dů Z =| $irsingd g = — $17 [cos (© + 49) — cos A1. p>v Komponenty napětí, jimž týž element podléhá s obou stran, jsou = —T [sin (* + 49) — sind), T [cos (b£ + 49) — cos 4). I X = Z XXXIV. Poněvadž element jest v klidu, rovná se každá výsledná komponenta nulles't-j. X+AX=0 ZZ = 1 dostáváme touž relaci jako nahoře POV Velikost napětí Ť stanovíme s druhé strany také dle zákona Hookeova: Pokud vlákno A B není vychýleno, podléhá v bodech A, B napětím kdež E značí modul pružnosti v tahu příslušného materiálu, g průřez vlákna, 2 4d prodloužení vlákna způsobené napětím S; při tom budiž prodloužení 4 d tak malé, že je lze proti d zanedbati. Vychýlením prodlouží se vlákno o 2 (ra—d); přistoupí tedy k napětí S další napětí 1a—d T ; takže výsledné napětí 7 lze psáti ve formě va—d == | K FS ě ; kde pro krátkost klademe SD Z obrazu vidíme, že — 02 takže dostáváme EE: = sin « Dosadíme-li tuto hodnotu do rovnice DĚ K dostáváme m) 2 sim U > Tuto relaci odvodili jsme za předpokladu, že uvažované vlákno jest úplně ohebné, bezvážné; když tato podmínka není splněna, jak jest tomu vždy v praxi, tu na levé straně, jež udává hodnotu ponderomotorické síly, Vi MivZ dostaneme jistě složitější funkci veličiny $. Funkce tato bude, jak plyne XXXIV. z pravidla Ampěrova, lichá, lze ji tedy rozvinouti dle lichých potencí pro- měnné $; v případě, kde podmínky bezvážnosti a úplné ohebnosti jsou aspoň přibližně splněny, omezíme rozvoj na prvé dva členy; dostáváme pak místo (4) relaci ot < v ň á . i « iv ($ + 2$) =S k M KARET SPP O kde veličina až jest funkcí geometrických rozměrů vlákna a elastických konstant materiálu, z něhož jest vlákno zhotoveno. V uvažovaném případě musí býti ponderomotorická síla přirozeně větší, aby způsobila totéž vychýlení jako v případě ideálním, proto v roz- voji na levé straně volili jsme koefficient druhého členu positivně. Čím více jsou podmínky bezvážnosti a úplné ohebnosti splněny, tím jest a? menší, až v mezním případě rovná se nulle. Další úlohou jest vyjádřiti a, sima, 1, výchylkou / vlákna z polohy nullové. Z relace 7? — d* + (r— 9)? dostáváme d l+ 7 =, 2 u kde jsme psali / U d Z toho jest dále : 7) 2u sin u = — 1+ W Konečně COS « V —ť 4 cobg u =— — = — u; sin « d sin« z toho máme 1 — cosa /— z —- sin« a dále : « 2 sim — A0 2 PC « ZS COS 2 2 C 2 takže konečně dostáváme a = 2arcicou 3 5 u u de ——... n oo XXXIV. Dosaďme tyto hodnoty do relace (5); dostáváme po jednoduché úpravě 24 i db+ra$ = S—E|1 (i m Z Rozvedeme-li lichou funkci proměnné « na pravé straně podle stou- pajících potencí u, dostáváme: ; 9 $$ +-7?$)=uS+ ně ( : J€ s) l K s) F 6). Koefficienty u třetí a páté potence Ve 2 dd 25 5 (5— 7) B : 4 = E E: G7 VAS E45 d jsou patrně konstanty nezávislé na původním napětí S, neboť lze vždy dd ) : 2 „4 : v zě zanedbati proti — nebo proti 50 totéž platí 10 dalších koefficientech. “ . Píšeme-li ve výrazu (6) opět WU É d? dostáváme konečnou formuli: : a $* S ZAC MAK PD o 2 d* 3 d* 5 dě V případě, že jest vlákno aspoň prakticky bezvážné a úplně ohebné, máme jednodušeji: .$ S PAJA „4K RY m 2 d? dd 5 dě Na základě této formule můžeme z konstant galvanometru a vý- chylky vlákna stanoviti intensitu proudu vláknem protékajícího, Ečního- venovým galvanometrem lze tedy na základě této formule měřiti intensitu proudu absolutně. Při malých výchylkách stačí řadu na pravé straně zakončiti prvým členem, takže pro malé / máme ; ZS -5 Bree a v mezním případě jednoduše: i 25 mo i XXXIV. Část experimentální. Poněvadž u Einthovenova galvanometru, jak je staví Edelmann v Mnichově, není, jak se zdá, homogenita pole po celé délce vlákna zacho- vána, a ježto také jednotlivé konstanty stroje nelze snadno a přímo měřiti, improvisoval jsem si Einthovenův galvanometr sám. Při konstrukci nejednalo se mi přirozeně o to, abych dostal stroj tuze citlivý, jako spíše o to, aby při něm byly co možná splněny všechny podmínky, jež jsem v prvé části při odvozování formule pro intensitu supponoval. Pole velmi homogenní získal jsem mezi pólovými nástavky malého elektromagnetu s jádrem ze šablonového plechu průřezu čtvercovitého o straně 4 cm. Pólům bylo lze dáti libovolnou distanci. Jako pólových nástavků užíval jsem 05 cru tlustých železných desek, jichž roviny byly na soustruhu hlazeny. Výška desek 20 cín, šířka 8 cm. Jedna z desek byla pevně přišroubována k pevnému pólu elektromagnetu, takže střed desky byl 2 cm nad jádrem elektromagnetu. Na různých místech při kraji desek byly nadělány otvory JH pro mosazné šrouby. Na tyto šrouby nasadily se přesně 0:5 cze vysoké, mosazné válečky, pak druhá deska a vše pevně k pevné desce přišroubováno. K desce přiražen druhý pohyblivý pól elektromagnetu a pevně utáhnut. Tím získal jsem mezi deskami štěrbinu všude stejné, neměnitelné šířky 05 cm. Jednoduché zařízení na držení vlákna bylo namonto- váno na pevné desce (obr. 2.). Přímo na kraji podél delší strany byly přidělány šrouby A, B; po těch pohybovaly se ploché matice C, Ď. Na matici C připevněna na galalithové isolaci Z tyčinka F, s vertikálním do polovice tyčinky zasahujícím, jemným zářezem pro vlákno. Na matici DĎ přišroubována neisolo- vaně tyčinka s malou velmi lehce pohyblivou kladkou G. Na výřez v kladce, o nějž se vlákno opírá, byl kladen IIB. zvláštní důraz. Shledal jsem totiž při předběžných po- kusech, při nichž užíval jsem kladky s úzkým výřezem pro vlákno, že galvanometr nedržel nullu. Tomu odpomohl jsem tím, že jsem zářez v kladce udělal ve tvaru širokého (3 m), přesně vy- soustruhovaného válečku. Na maticích přiletovány indexy, jež udávaly na stupnicích vně na desce připevněných přímo vzdálenost středu kladky G od spodního konce zářezu v tyčince F, a tak délku vlákna 27. Jako vodivého vlákna užíval jsem platinových, měděných a stříbrných drátků průměru 0-0150—0-025 mm od fy. Hartmann a Braun ve Frankfurtě. Drátek přiletován na tyčinku F, procházel zářezem, a splýval opíraje se o kladku dolů, kde byl zatížen olověným závažíčkem. Aby snad různě těsným stykem vlákna s kladkou ©br 2: XXXIV. nenastávaly nahodilé variace v odporu a tak 1 v intensitě proudu pro- tékajícího vláknem, odváděn proud tenkým drátkem měděným (00150 nm v průměru), který byl jednak přiletován k olověnému závažíčku, jednak k tyčince nesoucí kladku. Délka vlákna 2 ď jest přesně rovna vzdálenosti spodního konce zářezu od středu kladky, dá se pomocí šroubů A, B měniti, a na škálách přímo odečítati. Práce s drátky tak jemnými byla velmi obtížná. Poněvadž drátky tažením velmi ztvrdly, nesmí se konec pustiti, jinak by se celý drátek stočil v zamotané spirály, jež nelze rozvinouti. Proto vždy předem od- měřen potřebný kus drátku, a na jeho konce přilepeny malé kousky vosku, čímž se zamotání zabránilo. Při letování drátků neocenitelné služby konala měkká letovací pasta Tinol. Při tomto zařízení bylo lze jednotlivé „konstanty snadno měniti a měřiti: intensitu pole změnou intensity magne- tisujícího proudu v cívkách elektromagnetu, délku vlákna změnou vzdá- lenosti tyčinky F a kladky G. Pro změnu napjetí S způsobovaného olo- věným závažíčkem bylo nutno vždy celý apparát rozebrati a závaží vy- měniti. Magnetické pole měřeno ballistickou úchylkou galvanometru systému d' Arsonvalova od firmy Siemens a Halske v Berlíně; v dalším jest intensita magnetického pole $ vždy udávána ballistickou výchylkou, jíž jest úměrna. Zkušební cívečka byla zasazena do otvoru v lepenkové destičce těsně mezi desky a vždy do stejného místa zasahující. Od této destičky vedena přes kladky šňůra k pozorovacímu dalekohledu, takže bylo lze jedinému pozo- rovateli současně cívku z pole odstraniti 1 současně pozorovati příslušnou ballistickou výchylku v galvanometru. Pro pozorování výchylky vlákna byla v obou železných deskách uprostřed pilkou vyříznuta horizontální štěrbina, %/„mm vysoká, 8 mm dlouhá; obě štěrbiny při sestavení celého apparátu byly přesně proti sobě. Výchylka vlákna odečítána Zeissovým odečítacím mikroskopem (asi stokráte zvětšujícím) s mikrometrickou škálou v okularu; mikroskop namontován na pevné rameno. elektro- magnetu. Aby snad vnější vlivy nepůsobily rušivě při pozorování výchylky vlákna, byly štěrbiny v deskách přikryty lístky slídy, mezera mezi deskami zalepena na okraji desek papírem. Proud procházející vláknem galvanometru měřen milllampěremetrem od fy. Weston shuntovaným tak, že 1 dílek škály milliampěremetru rovnal se 1.097 milliampěrů. Při vlastním měření bylo nutno omeziti se na výchylky malé (až 0-25 mm), ježto při větších výchylkách přicházely nepravidelnosti, jež bylo těžko odstraniti (na př. vlákno neustále kmitalo). Při těchto malých výchylkách, jak se ukázalo, bylo lze ve formuli pro intensitu přestati na prvém členu, t. j. užívati formule , 2 = 61erpe* XXXIV. 10 event. Verifikaci těchto formulí prováděl jsem takto: při určitém poli daném ballistickou výchylkou, při změřené délce vlákna a při napětí daném zatížením, měřil jsem k různým intensitám proudu (odčítaným na milli- ampěremetru) probíhajícího vláknem improvisovaného galvanometru příslůšné výchylky. Výsledek měření znázorněn ve velkém měřítku gra- ficky — intensity nanášeny jako ordináty, příslušné výchylky jako abscissy. Body, jež takto obdržíme, leží až na pozorovací chyby na přímce: L Z gralu stanovena hodnota konstanty c. Tímto způsobem stanovena hodnota konstanty pro různé hodnoty veličin $, d, S a vyšetřováno, zda lze skutečně psáti 25 ($ + 2$8 A event. 25 SS Ukázka protokolu: Drátek platinový průměru 00206 mm, délky 80 mm, zatížen 1-606 gr. CX Nulla ita|vý i ; u 9, Nulla Sa Výchylka pačenstte Nulla Výchylka ball. galvan. proudu 2 ' proudu 4 w 40-0 100 42-1 100 40-0 421 498-1 | 242-8 | 497-8 | 242-6 | 40.0 | 200 | 441 | 200 | 400 | 441 498-0 | 242-5 | 40:0 | 300 | 462 | 30:0 | 400 | 462 40-0 40-0 48-2 40-0 | 400 48:3 40-0 | 500 50:4 50-0 40-0 08 40-0 60-0 D20: 1.200:0 40-0 D25 40-0 | 700 545 | 703 40-0 546 40-0 980-0 56-41 800 40-0 D65 | 400 90-0 58.8 90-0 40-0 58:7 497-5 241-8 | 400 100-0 60-9 100-0 40:0 60:8 | 40.0 | 770 | 560 | | 140-0 582 52.0 | 140-0 39. 48.0 | I 497-5 242-0 | 40.0 19.8 44.0 Prvé dva sloupce udávají data pro intensitu pole; další čtyři sloupce odečítány tak, že proud procházel vláknem poněkud delší dobu; konečně XXXIV. poslední dva sloupce odečítány, když proud byl zapnut jen na tak dlouho, kolik bylo třeba k odečtení výchylky. Tím způsobem odstraněn, aneb aspoň zmírněn vliv způsobený zahřátím drátku. Intensita 7 jest udávána 11 v dílcích shuntovaného milliampěremetru. Odchylky od 7 = císestaveny v tabulku. Střední $ = 255-4 c — 4-81. | M 2 cí V—=4| AV% Zl 100 10-1 —- 01 — 1-0 41 230-0 19-72 0-28 1-4 6-2 30:0 29-8 0-2 0-7 8-25 400 397 0-3 D2 10.55 50-0 49-8 0-2 0-4 12-55 600 60-45. | — 0:45 | — 0-8 14-55 70-15 100 0-15 0-2 16-45 80-0 191 0-9 1-0 18-75 90:0 90.25 | — 025 | —03 20-85 100-0 100-4 — 04 — 04 16-0 770 10-95 0-05 0-0 12-0 58-2 571 0-5 0-86 8-0 39-1 38:5 0-6 1-54 4-0 19:8 19-24 0:56 2-83 Veškeré početní operace byly, pokud bylo lze, prováděny logarithmi- ckým pravítkem. V dalším podám výsledky měření. I. Závislost na magnetickém pol. Je-li formule ý 25 Sm NC správna, musí býti c $ konstanta na poli nezávislá. 1. Drátek stříbrný (průměru 00165 mm, délky 46 mm). *) $ udáno jest ballistickou výchylkou, jíž jest úměrno. XXXIV. 9" : Z ZA 116 11-90 1380 64 4-9 194 895 1421 1516 105 8-0 251 5-29 1319 — 8 |— 02 p 304 3-78 1150 ooo | 12 2. Platinový drátek (průměru 0-0206 mm, délky 51:8 mm) zatížen zatížení 4. Drátek stříbrný (průměru 0025 mm, délky 55 mm). V tomto případě, jak se zdá, uplatňuje se již vliv poloměru drátku — W) 25 o pre9)ě Š c c $ 117-5 18-2 2140 205-0 9.53 1955 291-0 6-19 1801 955-0 4-29 1501 1.386 gr. $ c c $ z a Z ZTP 100 19-80 1980 — 72 | —35 148 14-25 2105 53 2-6 209-4 10-16 2128 2052 76 3-7 247-3 8.53 2109 57 2-8 292 7.05 2059 0.3 342 5-64 1929 — 123 | — 60 3. Drátek platinový (průměru 0-0206 mn, délky 80 mm), 1606 gr. $ E 26 z - % 4% 985 12-3 12120 — 83 — 64 151-6 TÍ 1405 1295 110 8-5 213-8 6-26 1340 45 3.5 253-6 4-81 1220 — 75 — 5-8 c $ není konstantou, nýbrž s rostoucím $ klesá, jak to žádá formule Poznámka: Vliv korrekčního členu až $* uplatňuje se zvláště u silných polí, jak vidno z předešlých tabulek, kde c $ ku konci vždy klesá. II. Závislost na délce vlákna. Dle formule S P 5e má býti c dž konstantou na délce nezávislou. XXXIV. 13 1. Drátek platinový (průměru 0-0206 mm) v magnet. poli $ — 347-6 (střední). d v cm c BC = d A% 2-6 5-21 35-98 — 0-7 — 1-9 24 6-32 906-5 0-5 1-4 22 1-25 95-1 36-0 — 0-9 — 25 1) 100 38.0 2-0 | 5-5 1 12-6 904 0:4 1-1 1-5 15-5 94.9 s — 3-1 2. Platinový drátek (průměru 0-0206 mm) v mag. poli $ = 3478, zatížení 1-606 gr. d vem 2 dc d 4 4-0 2-90 46:4 1-0 Vo 3-7 3-36 46.0 0-6 1.3 9:35 4-10 46-1 454 0-7 1-5 9:05 4-78 44.5 — 0-9 — 2-0 2-8 5:60. 440 — 14 — 3-1 2-5 721 45-1 == — 0-7 III. Závislost na zatížení. Dle vzorce B Ódď P PC, z Z má býti S konstantou na zatížení nezávislou. Drátek platinový průměru 00206 mm, délky 80 mm, v poli $ = 379-7. SV 27, c š = Pa S | 4% 5546 9-28 1.673 — 0-008 | — 0:5 4.712 8-00 1.697 0016 0-9 3-931 6-68 1700 1.681 0.019 11 3-077 5-08 1.645 0:096 P- 2.3717 4.03 1697 0-016 0-9 1506 2-69 1.676 — 0.005 0-3 14 Uvedené výsledky ukazují, že jsme oprávněni v. prvém přiblí- žení užiti nahoře odvozené formule pro intensitu proudu procházejícího vláknem galvanometru Einthovenova. Značnější difference při zá- vislosti na magnetickém poli nutno asi přičítati vlivu korrekčního členu a $*, který se uplatňuje hlavně při polích značnější intensity, jak jsme již nahoře upozornili. Ku konci budiž mi dovoleno vzdáti díky p. prof. Dru Boh. Kučerovi za mnohé cenné pokyny při této práci, a p. dv. r. Dru Č. Strouhalovi, v jehož ústavě práce tato provedena. V Praze, ve fysikálním ústavě č. university v říjnu 1911. AV ROČNÍK XX. © RIDA: TL. ČÍSLO 35. O odbourání isorhodeosy. Podávají E. Votoček a G. Krauz. (Předloženo dne 27. listopadu 1911.) V práci ,,O isorhodeose““*) ukázal prvý z nás, že sluší cukr ten pova- žovati za optický antipod epirhamnosy (isorhamnosy) popsané svého času E. Fischerem, t. j., že isorhodeose náleží konfigurační vzorec: 0) 2 NH HC 20 OHC se 2 ojší CH(OH) | CE. Abychom vzorec ten dále podepřeli, přikročili jsme k odbourání isorhodeosy převedením v methylcukr o uhlík chudší, methyltetrosu, převedli tuto oxydací (HNO;) v příslušnou kyselinu dikarbonovou. Byla-li hořejší konfigurace isorhodeosy správně odvozena, dalo se očekávati, že dojde se řečeným odbouráním ku kyselině levovinné, jak vyžadují vztahy tyto: *) Rozpravy této Akademie 1911. Rozpravy: Roč. XX., Tř. II., Č. 35. XXXV. 1 tÍ O C O HC 06 C COOH —> H —> OH—C—H OH—CČ—H OH—(Č—H | H —(C— OH H —(C— OH H —(C— OH | CH(OH) CH(OH) COOH CH; CH; isorhodeosa methyltetrosa kyselina -vinná Tento požadavek theorie jsme experimentem vskutku potvrdili, obdrželi jsme totiž kyselinu krystallickou, levotočivou, jejíž kyselá sůl draselnatá souhlasila jak svým složením, tak i otáčivostí s kyselým levo- vinanem draselnatým. Kyselina volná, poskytla smíšena s ekvivalentem obyčejné kyseliny vinné (pravovinné) krystallickou kyselinu inaktivnou, méně ve vodě rozpustnou — prakticky inaktivnou kyselinu hroznovou. Jest tedy nahoře uvedený konfigurační vzorec isorhodeosy správným zná- zorněním souvislosti cukru toho s řadou levovinnou. ČÁST POKUSNÁ. Oxvdace isorhodeosy vodou bromovou. 49 g syrupu as 46%ního rozpuštěno v 250 g vody a za zevního chla- zení ledem přidáno po částech celkem 25 g bromu. Směs reakční po pěti- denním stání zbavena zbylého bromu etherem, vodná kapalina zneutrali- sována na vodní lázní přebytečným, práškovitým uhličitanem olovnatým a po schlazení zbavena filtrací bromidu olovnatého; v roztoku zbylý bromid odstraněn uhličitanem stříbrnatým. Kapalina tmavě zbarvená stiltrována nádobkou Pukallovou a zbavena stříbra sírovodíkem. Fitrát obsahující kyselinu isorhodeonovou vyvařen a poněkud zahuštěn. Hleděli jsme pře- vésti kyselinu tu v některou krystallickou sůl olovnatou, zinečnatou, kademnatou, soli ty však byly vesměs mazovité, amorfné, pročež převe- deny sírovodíkem zpět ve volnou kyselinu a tato za účelem odbourání v sůl vápenatou (isorhodeonan vápenatý). K tomu cíli zalkalisována kyselina malým přebytkem mléka vápenného (indikátor fenolftalein), nesloučené vápno odstraněno kysličníkem uhličitým za varu a filtrát za- huštěn v syrup. Odbouvání isorhodeonanu vápenatého. Syrup isorhodeonanu vápenatého, jenž odpovídal dle výpočtu z pů- vodní redukující sušiny užité isorhodeosy as 24 grammům kyseliny isorho- XXXV. deonové, zředěn 150 cm vody, přidáno 5 g octanu železitého a 233 £ 50% ního kysličníku vodičitého za obyčejné teploty; as po deseti minutách projevila se reakce hojným pěněním, jež trvalo po nějakou dobu. Směs reakční zahuštěna na lázni vodní za tlaku sníženého při 50——609 v hustý syrup, z něhož opakovaným přidáváním alkoholu sraženy soli. Získaný alkoholický roztok, silně zbarvený, nedal se spodiem odbarviti 1 zbaven zbytků solí železa hydrátem barnatým, zbytek tohoto odstraněn kyslič- níkem uhličitým a filtrát po přidání několika kapek zásaditého octanu olovnatého sražen sírovodíkem. Světlý filtrát poskytl zahuštěním as 15 g cukerného syrupu, redukujícího Fehlingův roztok. Na syrup ten, jenž obsahovati musil příslušnou methyltetrosu, působili jsme ekvivalentem benzylfenylhydrazinu, získali isme však benzylfenylhydrazon olejovitý, jímž cukr řečený karakterisovati se nedal. Proto zpracovali jsme směs benzal- dehydem zpět na cukr a oxydovali tento kyselinou dusičnou. Převedení cukru v kyselinu vimnou. Regenerovaný syrup cukerný rozpuštěn v 50 cm? kyseliny dusičné (h — 13) a roztok ponechán v thermostatu při 50—559 po 14 hodin. Pak kapalina odpařena na. třetinu, zředěna vodou, zneutralisována ammoniakem a přidáván roztok dusičnanu olovnatého, pokud se tvořila sedlina; tato sebrána na filtru, promyta důkladně vodou a rozložena sírovodíkem za horka v suspensi vodné. Fitrát po sírníku olovnatém, zahuštěný v syrup, ochlazením a třením ztuhl ve hmotu krystallickou, jež zbavena matečného louhu na talíři pórovitém. Získaná kyselina nebyla ještě zcela čistá, jak ukázalo určení rotace, které poskytlo v roztoku as 11-5%ním [«]p — — 96, kdežto kyselina levovinná by za týchž poměrů vyžadovala [«]p = as — 13:59. Abychom kyselinu vyčistil, převedli jsme ji polovičnou neutralisací v kyselou sůl draselnatou, neboť dalo se čekati, vzhledem větší nerozpustnosti kyselých vinanů draselnatých, že vyčistění krystallisací bude snažší. Předpoklad ten se potvrdil. Získána kyselá sůl draselnatá, jež měla nejenom otáčivost souhlasnou s kyselým levovinanem draselnatým, nýbrž 1 správný pro- centový obsah draslíku. Určení otáčivosti. 0.1315 g soli draselnaté rozpuštěno v 25 cm? vody a čirý bezbarvý roztok polarisován v trubce 400 milimetrové za užití saccharimetru Fričova. Nalezeno [x]p = — 22.9%, kdežto literatura uvádí pro kyselý pravovinan draselnatý [x]p = + 22-619 (Landolt). Určení dvaslíku. 0-1205 £ soli draselnaté poskytlo 0-055 g K;+SO,, což odpovídá 20-41% K, kdežto kyselý vinan draselnatý theoreticky vyžaduje 20-78%,. 1* XXXV. Převedení v kyselinu hroznovou. Abychom se ještě dále přesvědčili o tom, že kyselina naše je kyse- linou levovinnou, převedli jsme sůl draselnatou v olovnatou a uvolnili z této kyselinu sírovodíkem. Roztok její odpařen na vodní lázní a na konec v exsikkátoru úplně zbaven vody. Získaných 0598 © kyseliny rozpuštěno v malém množství vody a přidán konc. roztok 0.598 g oby- čejné kyseliny vinné (pravovinné). Směs třena tyčinkou počala již po malé chvíli vylučovati drobné jehličky, jež po I2tihodinném stání odssáty; tltrát poskytl stáním v exsikkátoru podíl další. Určení otáčivosti vylou- čených krystallů ukázalo, že běží o kyselinu hroznovou, neboť vodný roztok její 5%/4%ní byl prakticky inaktivný. Též reakce s vodou sádrovou poukazovala na kyselinu hroznovou, vyloučilať se po 24hodinném stání krystalická sedlinka zrovna tak, jako při souběžném pokusu s jiným preparátem kyseliny hroznové. Ze všeho vysvítá, že odbourání isorhodeosy vede ku kyselině levo- vinné. Organická laboratoř c. R. české vysoké školy technické v Praze. XXXV. ROČNÍK XX. TŘÍDA II. ČÍSLO 36. O novém zobecnění řady Taylorovy a Lagrangeovy. Sdílí M. LERCH v Brně. (Předloženo dne 19. listopadu 1911.) Vycházejme z posloupnosti funkcí (» Wo (z), W lz), W l2), jež jsou v určitém intervallu (4...d) vesměs konečny, spojity a od nully různy. Z těchto funkcí vytvořme další řadu funkcí (2) p («, 2), ea(X, 2), 43 (4,2), na základě podmínek —nbd=m mod =0 —med=nedu) 9:52) =O; atd., obecně 3) Ze 91 (08 = 90(% 3) 008), pil) =0 čili též (3%) prsa (8,2) = [oele 8) velě) dě. Při tom « znamená libovolnou hodnotu v uvažovaném intervallu. K vůli lepšímu přehledu připojíme k řadě (2) ještě prvek gy = l. Uvažujme nyní funkci / (z), spojitou na mezeře (a...b), a majicí veškery derivace, jež se v úvaze vyskytnou. Vycházejíce z této funkce tvořme pomocí posloupnosti (1) řadu funkcí nových o (z), h (z), P (z), Rozpravy: Roč. XX. Tř. I1. Čís. 36. : 1 XXXVI. dle zákona 20 hd = Pomocí těchto funkcí /, (z) a funkcí , («, z) utvořme součet (5) Se Y L, (2) ps (x, 2). w=0 Ten je v uvažovaném intervallu spojitá funkce proměnné z a má derivaci n— 1 n— 1 S(a=YÝW A ple)+ Va —— elm) v=,0 v=0 Poněvadž dle (5) a (4) jest p o) fo (2) = — +1 (2) W, (2), SNŮ (x, 2) = 9w—1(%, 2) (2) a mimo to o 292 0m 0, bude poslední výraz n—1 S (A =— Yhn2) (2 o lx 2) v=0 n— 1 + VH pol% 2) de l2); zde se však v pravo členové po dvou ruší a zbývá toliko poslední člen prvního součtu (6) Ss (z) = — (4) Wn—1 (z) En—1 (Z, 2). Dle věty o střední hodnotě S) SMZ ; a U S22) kde z, značí určitou blíže neznámou veličinu mezi x a z, s ohledem na očividnou okolnost, že plyne pak vztah (7) / (x) = S (2) + R, kde položeno : Ra — (X 2)344(2) t.j dle (6) (8) Ry = (2—4) n (2) Wn—1 (2) Ppr—1 (X 2), AX... 2). XXXVI. Rovnice (7) čili n—1 (05) -2 jee) oy (X 2: Ra podává rozvoj funkce / (x) podle funkcí , (x, z). Poněvadž funkce /, (z) — jak ze zákona (4) vysvitá — předpokládá existenci derivací: (z), f“ (2), .. . f© (z), musí funkce f(z) míti tyto derivace vesměs konečny a spojity. Jiné vyjádření zbytku R, vychází z (6), píšeme-li š za z a integruje- me-li v mezích x a z: (9) / (x) = S (z) == Jy = l jů (6) Wa 1 (5) On—1 («, 8) d č Tyto úvahy přenášejí se bezprostředně do oboru funkcí komplexní proměnné, pouze s tím rozdílem, že na místo rovnice (8) nastoupí jiné ocenění zbytku, jež snadno se odvodí z identity (9). Jako první příklad uvažujme případ, kdy veškery základní funkce W, (z) splývají s číslem 1. Funkce (2) pak budou „ „ u A 2) P (X, 2) — 2— 4, ©, (Z, 2) = 2 » Pa l(w, 2) = 3! : mc k P («, 2) >- v! a funkce (4) budou ha=—fF4 kKd=f"(: kh=—/f 2), ... je (2 (r 02), řada (5) pak bude po dosazení těchto hodnot zníti s takže nám v tomto případě rovnice (7) podává řadu Taylorovu se zbytkem ve tvaru G—3 Ema) (4— I! R,= fm (21) Definice funkcí o, (x, z) je dána rekurrentním vztahem (3*) 9w+1 (X, 2) == | oo (x, 8) W, (8) dě. 1* XXXVI. Zvolíme-li tedy obdržíme postupně 2 (arcte z — arctg x)? 2! gy (x, 2) — avcie z — arčie x, (2 (X, 2) = oz) > (arcte z— avctg x)". Funkce /, (z) se v tomto případě tvoří dle zákona Ac =—UT2)/ (u) hk2)=—( IT) K (2), fora b, = (L422) 72) a rozvoj bude zníti / («) = Ý EN (arctg x — arctg a)", v! předpokládáme-li funkci analytickou v okolí bodu z, jemuž x je dostatečně na blízku. Jinak psáno om Klademe-li « =/gu, z —lgv, máme tedy Jako příklad uvažujme z = 0, takže 0 Z) Y = (arctg x)". = V případě / («) — log (1 + «*) to podá log (1 + *) -) C, (arctg x)? pro všecka realná w, při čemž konstanty C, jsou dány identitou 2 = Cao n! é 92v (238 rs- 1) kde B, jsou kladná čísla Bernoulliova l 1 l Bau B1= 5- By: XXXVI. Volme dále 4, = 1 (z), kde funkce 1“ (z) nemizí na mezeře (a... b); naše definice podá pak Náš výsledek podává tak řadu Bůrmannovu a Lagrangeovu (10) jm -ŠL 1 s koefficienty a ji m6) EO 00) MD=/8 KA=—57-- bad=— při čemž zbytek je dán výrazem 10) = h © Bar (© dě. U realné funkce 4 (6) zůstane 4 () — 4 (x) uvnitř mezery integrační od nully různo, poněvadž by rovnost 4 ($) — 1 (x) měla za následek exi- stenci kořene rovnice y/ (z) — 0 mezi hodnotami « a $, což je proti pod- mínce; dle věty o střední hodnotě bude tedy (109 RA a —yW, =... a n! Předpokládejme nyní 4 (z) analytickou funkcí, pravidelnou v jistém komplexním oboru X, v němž nezmizí derivace y/ (z), a žádná hodnota funkce 4 (z) v něm není dosažena na dvou různých místech. Pak bude — pokud / (z) je funkce analytická v oboru A pravidelná — AE | 02: re 2x1)10—102' kde integrace se provádí v kladném směru podél celého okraje oboru A. Odtud plyne derivováním — 1 s) = A A del f (dí Ab n (z) 2 nmi | [x (t) — 4 (2) je 4 (z), tedy Z 40V ae) = 2n1 | [1 (© —1(2))]ž A XXXVI. Stejným postupem máme odtud pr 20 K Zas 00 VNO / (4dt == ZO TONA, AO ro Be Tak pokračujíce obdržíme obecně oo Píšeme-li to ve tvaru a plyne dle známé identity Cauchyovy (n—I)! | 9 (í) dí ( : = (1—1) 7 271 Ú— a)" je (2) i následující vzorec a B DS 2 (109 mA- (a) Pro součinitele řady (11) PM- 101 tedy vychází vyjádření m aleoroCý=io), sn Bůrmann předpokládal z zvláštní, tak aby 4 (z) — 0, takže u něho řada zní (12) f= n x (9)", (12) G5) de — | Do | 0) (=) | l Bůrmannova řada se jen formalně liší od Lagrangeovy! Klademe-li jest p (t) analytická funkce pravidelná v oboru A, mající v něm pouze jedno místo nullové / = z. 1) Mémoires de Académie de Berlin, 1768. XXXVI. Píšeme-li máme rovnici (13) x=2+nglx), která pro dosti malá u má v oboru A jen jedno řešení «, a pro ně platí řada Lagrangeova dy nM a (3) (M =Y-iw m=/ld, a=D" "F ( ela V četných případech náš původní tvar koefficientů (10*) podává výsledky pohodlně. Tak na př. pro řešení číselné rovnice 1 (x) =0, u níž známe sblíženou hodnotu z kořene. Zde položíme / (z) — z, tedy dle definice funkcí /,: 3 n (M M /o (z) =.6 A (z) smě Y (z) Ů P (z) Y (z)* Ů : CE 00 C m 0 2 ha R (z) Ý (z)? h x=2+14hl)al:)+ tj. 1 ©) x <) : a ; S—— P ná oko x) 2 W 4 První dva členy podávají methodu Newtonovu. Pro ocenění přesnosti podává vzorec (10) zbytek — jenž následuje po n členech řady — -hla A R, = S a (a), kde z, leží mezi bodem z a «. Podržíme-li tedy v poslední řadě pouze napsané tři členy, bude chyba x) z ed—3y W a m6 X (z)? = 6 Y (2)* X (z) g Obecné vzorce zřídka kdy podávají přehledné výrazy součinitelů rozvoje Bůrmannova Víme, že A, jest linearní výraz sestrojený z prvků ZE) 102) jehož součinitelé obsahují derivace funkce x (z). Utvoříme-li tedy rozvoj funkce zvláštní A A, 2 Z 12 (9)?, bude“ Ac) nearníkunkcí veličin 224/5 (e — MP2) 0 A ec bude polynom o proměnné c; jeho součinitelé jsou titéž jako v polynomu A,, a tedy vychází polynom A, symbolicky z polynomu A, (f), V němž se symboly f* nahražují derivacemi /% (z). Hledejme na př. rozvoj (4 (x) —e— 1; z=0 (14) WM =$ F e—y A, (149) n=()=(7)ra, 20) t.j. A =/(0, A=f(0, A =/f—D=/7 (0—f(0, A = W203 00) 20) Symbolicky lze řadu (14) psáti 1M =Š(7)r6.(e—1y, z=0. Seřazením dle derivací docílíme téhož jako kdybychom sečtli formálně binomickou řadu JB E)e—w-e 1, XXXVI. a skutečně jest oa -Ý Z 2r=/) (pro 2=0. 0 Jako další příklad hledejme koefficienty rozvoje v A (6) = V- log (1+ 97 0 tedy zvláště CA < U 2 p0* — » [log (1+ »T. v! U) Položí-li se log (1 + «) =ť, vyjde řada 00 / e“ o) = v! 0 kterou možno přímo stanoviti. Je totiž =o |: né |= = e—" |: oD m +Z | (WD PZO) V poslední závorce tvoří první dva výrazy veličinu e“, a tedy bude 3 ! C" 16 yh ala ah — c NE E e = 1 e 2 PIT ($,w—1, 2,3,- .) Poněvadž zde u > 0, možno připojiti nullový člen v — 0, a dle obecného vzorce La oc “ — 4 a, X == 1 4 7) e — z v! n! 0 0 v němž 4" a, značí první člen n-té řady rozdílové tvořené ze základní posloupnosti God das 00 by VĚ CY ne P 04 -BY -$ Zu v! m n! (při čemž symbol 4" 0" má obvyklý význam prvního členu n-té řady rozdílové tvořené ze základní posloupnosti 0, 18, 2, 34,.. .) jest bude náš výsledek zníti an 1 04 ň =1l 1 XXXVI. 10 Dle toho jest a při obecné řadě pro / (x) u = 00, %=/00. Při těchto hodnotách součinitelů bude tedy Au u! fa) = 1109 + NY og (1+ 9“ ovšem za podmínek, jichž formulování je na snadě. Zvolme konečně za funkce W, výrazy V, (z) = 4“*"; funkce 9, (x, z) jsou definovány rekurrentním vztahem z Pori (£ 2) =| p(x č) vl) dě, m Z a obdržíme postupně — zavedeme-li označení ZAS a A djs da a výrazy: VÁD X5 (7 91 («, 2) S F 5 > C: 2) p Za X5 ZA— 9 Xn Pá é So S So (Sp — S) S (51— 9) ' 5 (če ; > Za ! X0 Za— XA Za— s be no 2152 So (Sp— S1) (S — S») S1 (81 — %) (SL — S) XA E ; Sg (82 — So) (sz — S1) l 5 = Za X9 Sa— 80 2 So S1 S S3 | Sp (S9— S1) (So — $2) (So — Ss) "i Xn Zsa— 5 XA La— 8 S1 (51 — S% )(S1 — S) (SL — Ss) Sg (S2 — So) (S2 — S1) (82 — Ss) XS ZE Sa (Ss — %) (53 — S) (8— S) Při stanovení členu nezávislého na Z užívá se tu identity H 1 arm 0, "Imm — 4) (x— %) (x) XXXVI. Il která vychází bezprostředně z Lagrangeova vzorce interpolačního; a sice mají tu veličiny «, hodnoty UW M5. X Sb Ka So ee Obecný výraz g,+1 jest Z Xu Z Po Ao l (15) (— V"** P+ («, 2) = : IT (0) IW (s) IW (sy) Xa V 5m S2 X9 0 mea ná Ene TE 6) kde PO OA OE AO Oo) SS=4, A=WAT (E, Ss=W T 4% T 4, ..-. BSS SS a předpokládá se, že veličiny s, jsou vespolek a od nully různy. Definují-li se pak ještě veličmny /, (z) rovnicemi (159) fo (2) = (2), fo+1lz) —— V (2) e7%*, bude rozvoj náš zníti (15%) © YK la) + R, Obdržíme postupně v označení symbolickém De) o DD) — 44) =c% D(D—s) (D—sy f (z) (= Don la) = © D(D— s) (D— s) (D—s) :.. D—s)fla, kde operační symbol D značí D, = (derivování dle z). Zaveďme nyní označení (169) II, (s) = S (s— 9%) (8— S) - . . (8— 41), jehož užitím vyjádří se poslední výsledek symbolicky jak následuje (16*) (— V" 4 (z) = e7%-1* II, (D2) f (2), a rovnice (15) se píše e*V—1 * ce esk Z + (6p—1 $k) 3 16“ O, Z) 7 ) (169) (— V? 9, (w, 4) EKO T; ©) 12 eo z C% x V — UM =o) ě S S TAS AD + (S1— 9%) z eX P X, 2) — | ET | S A So (S60 — S) S1 (S1— 50) VA n 90 W) První členy rozvoje pak znějí (16) Ono no | 0 5 + [7 (z) — so/f o] [5 | l | 53 | EO 1 C% (4— z) + [Fd—at"d+ wa! a||-——1 | So S% So (50 — S1) (86 — %») (5 (£—— z) e2 (£—3) | | | S10) (Sm) jo 52 (Sa 50) (8231) K tomu ještě dodáváme, že rozvoj funkce (— 1)" e7%—1* p, (z, 2) = + (4— 2) dle mocností rozdílu x — z začíná členem (x— 2)" w(x— 2) = Ek: v! což vychází z identit poprokcn—1| Spy mí o II (x) = (1— m) (£— 4) ... (£— m). Obecný člen řady (16) lze psáti též přehledněji takto: (E64) DDD (DS) 52) jl E eSkU (16“) Xv+1 (u) =- k 7 . IL, (0) ha II, 1 (se) Zvláště máme pro f(x) = e“az=0: 1, es (17) PZ PETE c( É ) | So So E% X e*1* > clc— sn ( ) % So S1 So (S9— S1) S1 (S1— S) i So£ eee : + 13 Pro funkci 9, podává Lagrangeův vzorec interpolační následující vyjádření (18) X (u) — 1 | evč dí 2ni TIG) kde integrace se provádí v kladném směru podél okraje libovolného oboru Y, majícího uvnitr body .6— 0: S, 1 51.« - «sSy-i Rovnice (17), již lze psáti er=1+on(W+cle—s) mW) +c(e— m ((—s)nmW+... podává zároveň methodu k postupnému vypočtení polynomů % (x); klademe-li totiž c = S, S1pĎ Se - - . obdržíme postupně 2) et% Z 11T 44 (4) + 51 (51 — 5) Z (4), e2* 1+ S21 (4) — S2 (82 — 9) Ze (X) + Sz (Ss — So) (Ss — S1) Z (4), <- - - z kterýchžto rovnic se postupně určují polynomy 74, (£), 4% (%), 45 (%) - V rovnici (16) přejít možno k limitě pro sp nekonečně malé, což odpovídá volbě MaA=L w)=er = =0 (19) TD esk | (— i ( : y 1 ) M SkŠ (Sk = Sy) (5 = S) (Sx == SR) S1 Sg- ++ Sp—1 X k ť j Z eš U u(d=m BW=3—(1+—) = (děly č n (0 1 Ma (u) — Z o A k (» P | SS rozvoj (19%) f(« =) + F 8) («— 2) + F“ (2) 1 (x— 2) T SO 2) 4 + [9 (2) — (4 + s) F" (2) T s s, /" (d]m(w—2) T- při čemž polynomy %, (u) se mohou počítati na základě identity e“—=1l+cu+ nu) + 2? (c— s) 73 (u) + c* (c — S) (c — S;) Za (4) T ..«. platné“ ptorc — 04s 053 -4 bez. ohledu na konvergenci. Zvolíme-li zvláště ss = — 0892, ss=—l0g3,..., s$—=— log (v+)), XXXVI. 14 (přirozené logarithmy), bude řada funkcí w, (z) zníti PA 25 o a zdá se, že rovnice (19*) pro ten případ poskytne rozvoj funkce Rieman- novy «6 (1 + «) vhodný k applikacím, o čemž by dříve bylo třeba pro- vésti aspoň numerická šetření některých koefficientů. XXXVI. ROČNÍK XX, PRDA T ČÍSLO 37, Experimentalní průkaz o účelnosti některých dějů inkarceračních při různotvarných brankách kýlních. Z c. k. českého ústavu pathologicko-experimentalního dv. rady prof. Dra A. Spiny a z c. k. české chirurgické kliniky prof. Dra O. Kukuly v Praze. Podává Docent Dr. Julius Petřivalský, em. I. assistent chirurg. kliniky prof. Dra O. Kukuly, Předloženo dne 24. listopadu 1911. (S 9 obr. v textu.) Již Roser v prvé své práci (Ueber Brucheinklemmungsklappen) upozornil, že podle klinického pozorování jest tlak na stěnu střevní a na mesenterilum v místě uskřinutí kýlního relativně nepatrný, takže se jím odtok venosní znesnadňuje jen velmi málo, na tok arterielní pak vůbec nemá vlivu. Rovněž Kocher (1877) a po něm Buch binder (1900) dovodil, že i při strangulaci střeva v kýle jest počáteční konstrikce kličky nepatrná a jak při inkarceraci, tak při obturaci napětí ve střevě veskrze malé — „,es bewáhrt sich vielmehr hier das Naturgesetz gróBter Wirkung durch kleinste Kráfte.“ V pokusech našich ,„K mechanismu inkarceračnímu““*) mohli jsme blíže stanoviti1 experimentalně podstatu těchto nejmenších sil a to ve formě spasmoidních kontrakcí stěny střevní v niveau branky kýlní; síly ty zahajují podle poznatků našich vždy mechanismus inkarcerační při vol- nějších brankách tím, že zadržují a energicky vrhají zpět přitékající obsah střevní. Hodnota těchto spasmoidních kontrakcí stěny střevní v brance kýlní zdá se na pohled nepatrna, ale dílo jejich jest veliké, Vzhledem k tomu měli bychom se jimi obírati, nemají-li vedle uve- dené již počáteční stagnace snad též příčinného vztahu ku vzniku vzác- ných úkazů — přesunování a zkracování uskřinuté kličky, jaké jsem po- zoroval ve 3 již uvedených případech uskřinuté kýly tříselní u člověka. *) Rozpravy Akademie, ročník XIX. třída II., číslo 10. Rozpravy IL. tř. Roč. XX. Čís. 37. 1 XXXVII. Studovati experimentalně posunutí kliček při vzniku inkarcerace se nám však nedařilo, ježto při volných brankách, protažená klička střevní snadno vyklouzne z umělé branky, neb se z ní vysune svou tíží, tahem za odvodnou její část neb 1 za příslušné mesentertum. Kontrakcemi stěny střevní, vyvolanými faradickým proudem, nebylo rovněž možno než pro- táhnouti umělou brankou nanejvýše snad jen minimalní část stěny střevní. Vzhledem k těmto okolnostem bylo možno studovati experimen- talně děje ty teprve ve formě dokonalého již uskřinutí, kdy přibylo ob- sahu střevního tolik, že se jím dilatovala jak klička přívodná, tak i uskři- nutá a kdy vzrostl 1 tlak ve střevě tak, že se dal očekávati 1 jeho účin na průběh či na rozvoj změn polohy a formy kliček postižených. Za okolností takých nemusí býti a také ještě nejsou vyčerpány ony malé síly reakční, zahajující děj inkarcerační, ale stěna střevní začíná se již poddávati účinku stagnujícího obsahu. Vedle pevnosti stěny střevní přichází tu k platnosti 1 tažnost její; dále záleží na velikosti branky, na formě její, na intensitě sevření kličky v brance, na vzájemné posici částí kliček před brankou, za brankou a pod. Ve stavu tom jeví se nám střevo sice ještě jako měnlivý útvar živý, ale přece již blízký útvarům pevným, u nichž možno nejen měřiti jednotlivé složky sil zúčastněných na ději inkarceračním, nýbrž 1 stanoviti jejich účin mathematicky. Pokusy naše, jež v dalším uvedu, provedeny na živém střevě psím, ale střevo vždy intensivně uskřinuto uměle, by se zjistilo, za jakých pod- mínek inkarceračních jest posunutí kličky střevní neb jejich částí nej- snazší neb aspoň ještě možné. Pokusy, směřující k řešení přesunutí větších, menších oddílů kličky uskřinuté, uspořádány takto: Pes narkotisován aetherem, dutina břišní široce otevřena ve střední čáře. Pokus započal vždy nejdříve s kličkami distalního konce ilea, pak „postupováno k počátku jejuna. Mimo povytaženou kličku, určenou k po- kusu, všechny ostatní části tenkého střeva ponechány v dutině břišní a chráněny teplými rouškami, smočenými v roztoku fysiologickém. Pole operační poléváno nadále týmž roztokem každých 5 minut. Ježto se při umělé inkarceraci za injekce emulse oleje ricinového do přívodné kličky nedaly nijak měřiti síly účinkující na stěnu střevní, prováděny pokusy čistě fysikalně. Přiměřeně teplý roztok fysiologický, udržovaný v kovové poniklo- vané nádržce 5litrové (obr. 1. M) pod tlakem 4—1 atmosfery, veden rourami gumovými ku kovovému násadci tvaru Y (obr. 1.$). Rourky ty byly průsvitu as 4 cm a stěna jejich byla sesílena nepoddajnou vložkou (roury na pumpování vzduchu do kol velocipedu). Stlačený roztok fysio- logický vnikal nejen prodlouženým odvodem do střeva, nýbrž zabíhal současně do druhého ramene, jež bylo spojeno se rtuťovým manometrem XXXVII. (obr. 1. 7). Odvodná část násadce, 10 cm. dlouhá, je ku konci poněkud tenší nežli v části protilehlé s násadci pro kaučukové trubičky. Odvodná část násadce zaváděna do střeva tak, že konvexita přívodné kličky v různé vzdálenosti od umělé branky kýlní nastřižena jemnými nůžkami, by se vzniklým otvorem mohla zavésti odvodná část násadce směrem aboralním T s: © NSS Obr. 1. -do kličky. Poněvadž by však násadec snadno vypadl z kličky střevní, ovinuta a utažena klička nad zavedeným násadcem silnou hedvábnou nití a po zauzlení nit ještě otočena kol jednoho ramene násadce. Tím umožněno jednak lehké ovládání přívodné kličky, jednak se mohlo s ji- stotou brániti nabodnutí neb poranění stěny střevní koncem násadce. Když přívodná klička připravena k pokusu, propláchnuta roztokem fy- stologickým celá aboralní část tenkého střeva, by se z ní odstranily pevné, neztravitelné součásti, vyskytující se tak často u psů v pozřené potravě. Propláchnutím vyvolána živá peristaltika v částech střevních, určených k pokusu. Po uklidnění peristaltiky přikročeno k fixaci a ke kompressi kličky v brance. 1* XXXVII. Ježto jsem chtěl měřiti intensitu kompresse střeva brankou a ježto. nebylo lze provésti měření tlaku v jednotné, prstencovité brance kýlní žádným obvyklým manometrem, konstruoval jsem branky kýlní ze dvou částí různě formovaných a různě velikých. Základní oddíl upraven z kusu silné, olověné roury, jenž zasazen do železné vidlice, upevněné posuvným šroubem na tenkém železném stojánku (obr. 2.a). Základních oddílů těchto zhotoveno více; byly jednak konkavní, jednak konvexní, by napo- dobily formalně zadní strany různých branek kýlních u člověka. Za účelem měření intensity kompresse střeva našroubována přední část branky, zhotovené ze železného prutu 4 wm silného, na tyčinku 27 c dlouhou. XXXVII. Na konci tyčky (prodlouženého to vlastně předního oddílu branky kýlní) umístěna spolehlivě miska pro závaží. Přední oddíl branky s tyčí a miskou váží 21 dkg a dá se pohybovati lehce nahoru a dolů ve 2 podlouhlých svor- kách, fixovaných rovněž šroubem na silné, základní tyči stojánku. Ramena přední či pohyblivé části branky byla as 3cm dlouhá a zapadala do po- stranních výseků pevné, olověné základny (obr. 2. b). Forma a rozměry ramen předního oddílu branky byly různé (obr. 3.). Tak největší branka při konstrikci kličky nabyla tvaru kruhového neb konkav-konvexního, druhá tvaru ellipsoidního neb užšího konkav-kon- vexního, třetí pak tvaru trojúhelníkového se základnou konkavní neb konvexní a konečně čtvrtá nepravidelného. Konstrikce kličky prováděna tak, že klička střevní položena na teplou, olověnou základnu branky, k níž pak přitlačena předním oddílem branky, ln: = Ň 1957 Obr. 3. vážícím: 22-8, 21-8, 21-5, 20-5 g (obr. 3.). Uskřinutí kličky brankou takou odpovídalo ihned (sit venia verbo) uskřinutí elastickému (při neelastické ovšem, ale přece měnlivé brance). Stěna střevní reagovala na Konstrikci ihned živou peristaltikou. Když se peristaltika po chvíli zmírnila, vstřiknut slabým proudem roztok fysiologický do přívodné kličky, kdež přivodil určitý, byť jen mírný tlak; v brzku protékal roztok již do kličky uskřinuté a odtud konečně do odvodné. V některých případech nebránila valně konstrikce brankou i s příslušenstvím průtoku, jinde byla však již podnětem ke stagnaci. Při pokusech branka postupně zatěžována závažím. K pokusům toho druhu použito 20 psů a u každého provedeny 3, 4 až 5 pokusů, z nichž každý trval as čtvrt hodiny, na všech, částech, ten- kého střeva. Ježto se výsledky v principu nelišily, uvedu jen pokusy provedené u 4 psů. Prvý pes (as 2letý krysař). I. pokus: Branka konkav-konvexní, 204 mm v průměru. Klička přívodná 11 cm, uskři- nutá 12 cm dlouhá; odvodná počíná 15 cm nad coekem. XXXVII. Po předběžném pokuse s nízkým tlakem a se zatížením kličky umělou brankou a příslušenstvím — zvýšena konstrikce na 1% Ag; roztok fysiologický přitéká do pří- vodné kličky pod tlakem 350 m Hg, přívodná klička se prodlouží na 23 cm, nato. začne protékati roztok do kličky uskřinuté. Uskřinutá se protáhne na 19 cm délky a otočí se konvexní stranou svého odvodného k mesenteriu svého přívodného ramene — zvláště poblíž branky. Při novém, opatrném vpouštění roztoku do přívodné kličky pod tlakem 280 mm Hg a při konstrikci kličky v brance 14 kg, napne se přívodná ad maximum, nabude- délky 35cm; mesenterium její haemorrhagicky infarcováno. Rýha inkarcerační posunula se o 7cm aboralně. Klička inkarcerovaná se tím zmenšila, ale začíná se ihned nato zvětšovati, povytahujíc si z odvodné kličky část 6 cm dlouhou. Přítok uzavřen; střevo dále se již neposunulo. Odvodné rameno uskřinuté kličky shledáno. otočeno konvexní stranou úplně k mesenteriu přívodného ramene. Klička uskřinutá. jest lehce zarůžovělá, v mesenteriu chová menší četné výrony krevní. Za téhož zatížení branky kýlní vpuštěno ještě jednou něco roztoku ysiologiokéHe do přívodné kličky pod tlakem 288 mm Hg. Přívodná klička přitáhla k sobě při tom od uskřinuté 1 cm její délky; nato protékal pak roztok kličkou inkarcerovanou do- odvodné. Jinak poloha kličky uskřinuté zůstala nezměněna. Ježto se zdálo, že se branka následkem složení ze 2 částí, zasahujících do sebe, poněkud rozestoupla a tím umožnila vlastně průtok do odvodné kličky, zvyšováno. dále zatížení branky postupně po 10 dkg; roztok však stále protékal, aniž se co na kličkách změnilo: 80 dig tlak roztoku 288 mm Hg 90 dkg 5 NZD js l Ag 5 PR OA REJ VE l Ag 20 dhg —, Zen Při posledním vstřiknutí měřila přívodná klička 35 cm délky, haemorrhagie v jejím mesenteriu se značně zvětšily, uskřinutá měřila 19 cm délky, haemorrhagií v jejím mesenteriu nepřibylo. Když zvýšeno zatížení branky ještě na 1% 2g při tlaku přitékajícího roztoku 277 mm Hg, povytáhla si přívodná klička 1) cm od inkarcero“« vané a pak praskla na oralním konci při úponu mesenteria na střevo. Trhlina byla. 11% cm dlouhá. 2. pokus: Branka ellipsoidní, 16 mm široká; uskřinutá klička (střed ilea) 10 cm, přívodná. 15 cm dlouhá. Při zatížení branky 14 2g přitékal roztok fysiologický do přívodné kličky pod tlakem 298 mm Hg; přívodná klička se prodloužila na 26 cm (0 průměru 18 mm). a intensivně zbledla. Následující injekce pod tlakem 339 mm Hg protlačila vodu do inkarcerované kličky; inkarcerovaná se prodloužila na 16 cm a přitáhla k sobě z odvodné as 1 cm. Další injekcí při tlaku 289mm Hg a při původním zatížení branky 15 kg, zvětší se přívodná klička na úkor uskřinuté o 249 cm; průměr její zůstal 19 m. Injekcí při tlaku 339 mm Fg přesunulo se od inkarcerované 15 cm na pří- vodnou, načež pronikl roztok ihned do uskřinuté, která se tím prodloužila na 25 cm. Krátkou injekcí při tlaku 297 m Ig zvětšil se průměr střeva na 18) mm, délka zůstala nezměněna, roztok protékal do odvodné kličky. Přívodná i uskři- nutá klička bledá; místy objevily se na obou subserosní haemorrhagie zvící prosného. zrna i větší. Opětný přítok roztoku pod tlakem 282 wm Hg zůstavuje přívodnou kličku beze změn, na uskřinuté se však objevily trhliny v serose podél mesenterialního. úponu 1—1% cm dlouhé. Roztok protéká do odvodné. XXXVII. Když i při opětné injekci při tlaku 342, pak 292 mm Hg, roztok protékal, zvý- šena konstrikce v brance na I kg. Průchod potrval i nadále při injekci pod tlakem 288, 287. Když při novém proudu pod tlakem 368 mm Jg uskřinutá klička neoby- čejně zbledla a nabyla 23 cm délky a 20 mm v průměru, praskla za následující injekce při tlaku 352 m Hg přívodná klička při mesenterialním úponu as 6 cm od oralního konce. Napětí v kličce uskřinuté tím zmizelo, takže se dala uskřinutá klička povy- táhnouti tahem 80 dkg za odvodnou ještě při konstrikci v brance 4 Ag. 3. hokus: Branka trojúhelníková se základnou konvexní ke kličce, přívodná klička 10 cm, uskřinutá (střed tenkého střeva) 8 cm dlouhá. Průměr obou naplněných kliček při tlaku 372 mm Hg obnáší 17 mm při zatížení branky % kg. Zatížení 70 dkg, tlak roztoku 316, přívodná prodloužila se na 15 cm, průměr její vzrostl na 20 mm. Následující vtlak (323 mm Hg) bez následků, příštím však — 274 mm Hg— vzniká v serose na konvexitě přívodné kličky trhlina 8 cm a druhá i cm dlouhá při mesenterialním úponu. Před prasknutím vniklo něco roztoku do inkarcerované kličky 8 cm dlouhé. Posunutí žádné. 4. pokus: Branka trojúhelníková, základna ke kličce konkavní. 12 cm dlouhá přívodná klička (konec jejuna) při konstrikci 70 dkg, při za- tížení 368, pak 292, 320 mm Ig, prodloužila se na 15) cm, zbledla; inkarcerovaná zůstala na počátečních 15 cm délky a naplnila se jen nepatrně. Z inkarcerované přesunul se as I cm brankou na přívodnou. Následujícím vtlakem 280 wm Hg přesunulo se asi 1 cm z odvodné k in- karcerované. Přívodná praskla na konvexitě v délce as 6 cm. 5. pokus: Počátek jejuna zatížen zakřivenou brankou a 70 dkg. Injekcí pod tlakem 368 mm Hg prodloužila se přívodná klička na 12cm, s22 mm v průměru a zmodrala, inkarcerovaná roztáhla se na Il cm. Injekcí při 286 mm Hg přesunul se i cm inkarcerované brankou na přívodnou; roztok vnikl do inkarcerované. Při tlaku 322 mm Hg zvětšilá se délka přívodné na 15 cm, průměr na 24 mm; při tom povstaly v serose na konvexitě menší trhliny, větší pak vznikla asi l cm od úponu mesenteria na střevo. Inkarcerovaná klička prodloužila se na 15 cm a nabyla v průměru 19 mm. Novým vtlakem 330 mm Hg otočila se inkarcerovaná klička tak, že přívodné její rameno hledělo mesenteriem k postranní ploše ramene odvodného. Následující injekcí pod tlakem 279 mm Hg přesunulo se 6 cm inkarcerované kličky na přívodnou; rýha inkarcerační na odvodném rameni zůstala na svém místě. Při pokuse další injekce praskla přívodná klička na konvexitě v délce as T cm. Druhý pes (domovní, as 3letý). 6. pokus: Průměr ellipsoidní branky obnáší 16 m; spodina konkavní ke kličce; po- čáteční tlak rtuťového manometru 375 mm. Klička přívodná 10 cm, inkarcerovaná (konec ilea) 15 cm. XXXVII. Zatížení branky 20 dkg, tlak roztoku 280 mm Hg — (klička přívodná jeví po konstrikci brankou živou peristaltiku; inkarcerovaná pak slabší); z inkarcerované kličky přesunulo se za injekce 213 cm na přívodnou. Zatížení branky 20 dkg, tlak roztoku 230 mm Hg — inkarcerovaná klička se lehce naplnila. Zatížení branky 20 dkg, tlak roztoku 260 mm Hg — z inkarcerované přesu- nulo se 74) cm na přívodnou, jež nabyla 19 cm délky a průměru 17 mm. Zatížení branky 20 dkg, tlak roztoku 3i5 mm Hg — délka inkarcerované vzrostla oproti původním 15 cm na 32 cm; klička ta je bledá, mesenterium její veno- statické. Zatížení branky 20 dkg, tlak roztoku 270 mm Hg — přívodná prodloužila se na 22 cm, průměr její 1743 mm; inkarcerovaná nabyla průměru 18 mm; roztok začal odtékati do odvodné. Přívodné rameno inkarcerované kličky se posunulo před od- vodné. Odvodná, uzavřená velkým péanem asi 7 cm pod brankou, dilatuje se ihned tak excessivně, že průměr její se zvětší na 19 »m. Jakmile odstraněn péan, uzavíra- jicí odvodnou kličku, kollabovala inkarcerovaná, ano zmenšila se i přívodná klička. Zatížení branky 40 dkg, tlak roztoku 270 mm Hg — přívodná povytáhla z inkarcerované 8 cm. Zatížení branky 40 dkg, tlak roztoku 260 mm Hg — roztok odtéká souvisle do odvodné kličky. Zatížení branky 50 dkg, tlak 240 mm Hg — inkarcerovaná povytáhla as 1 cm z odvodné, načež tekutina odtékala do odvodné kličky; průměr přívodné 17) mm, inkarcerované 16 mm. Zatížení branky 55 dkg, tlak 237 mm Hg — přívodná povytáhla z inkarcero- vané 4 cm. Při opětném vpuštění roztoku do přívodné, odtéká do odvodné, inkarce- rovaná zůstává však silně napiata. Zatížení branky 65 dkg, tlak 220 mm Hg — z inkarcerované přesunulo se 4 cm na přívodnou, načež protékal roztok do odvodné. Zatížení branky 70 dkg, tlak 235 mm Hg — z inkarcerované přetaženo něco málo stěny střevní na přívodnou; poté roztok odtékal do odvodné. Zatížení branky 90 dkg, tlak 240mm Hs— roztok odtéká ihned do odvodné. Zatížení branky 1 Ag, tlak 230mm Hg — inkarcerovaná se ad maximum rozepiala, nabyla průměru 19 mm, délky 31 cm; odvodné rameno její postavilo se kolmo k rameni přívodnému. Od distalní části kličky inkarcerované odtrhlo se mesenterium v délce 3 cm, klička nabyla tvaru ucha (obr. 4). Průměr přívodné 17 mm. Zatížení branky 120 dkg, tlak 235 mm Hg— Obr. 4. ruptura přivodné kličky. 7. pokus: Branka 20V, mm široká, konkav-konvexní, zadní její část konvexní ke stěně střevní. Přívodná klička 13 cm, o průměru 17 mm, inkarcerovaná 10 cm dlouhá (po- čátek ilea). Ramena inkarcerované kličky vzhlíží v brance obě stejně vpřed. Zatížení branky 50 dkg, tlak roztoku 250 mm Hg — přívodná, mající 19 mm v průměru, povytáhla z inkarcerované 6—7 cm a stočila se esovitě; inkarcerovaná povytáhla hned nato z odvodné 2 cm. Zatížení branky 50 dkg, tlak roztoku 290 mm Hg — roztok protéká do od- vodné. XXXVIL Zatížení branky 50 dkg, tlak roztoku 325 mm Hg — roztok přetéká do odvodné, proto uzavřena odvodná velkým péanem; když se odvodná s dostatek rozepiala, povytáhla z inkarcerované 4%—*/, cm., Po odstranění péanu vyprázdnila se odvodná a poněkud se uvolnila inkarcerovaná i s přívodnou. Zatížení branky 50 dkg, tlak roztoku 230 mm Hg — přívodná nabyla průměru 21 mm, inkarcerovaná 19 mm, v serose na přívodné kličce objevily se podélné trhliny; mesenterium její se odtrhlo v délce 7 cm v místě úponu na stěnu střevní. Když poté zachyceno do péanu odvodné rameno inkarcerované kličky, dalo se tahem 4% Ag jen nepatrně posunouti brankou. Po zvýšení zatížení branky i0 dkg, trhá se mesenterium inkarcerované kličky a klička se z branky rychle vysune. S. pokus: Branka trojúhelníková se základnou konkavní ku kličce střevní. Přívodná (asi 20 cm pod plica duodenojejunalis) i2 cm, inkarcerovaná 10 cm dlouhá. Zatížení branky 1% Ag, tlak roztoku 250 mm Hg — přívodná povytáhla z in- karcerované 9 cm a nabyla 2i cm délky. Zatížení branky 1% kg, tlak roztoku 290 mm Hg — inkarcerovaná povytáhla z odvodné 2 cm, nabyla délky i2 cm a průměru i9 m. Distalní část přívodné kličky vytlačila za sebe kličku odvodnou, kdežto přívodné rameno inkarcerované kličky sklonilo se do zadu a odvodné rameno její vyvstalo nápadně do předu. Inkarcerovaná klička zachovala přibližně směr distalní části přívodné kličky. Na stranách pří- vodné kličky utvořily se četné, podélné trhliny v serose Zatížení branky 4% kg, tlak roztoku 240 mm Hg — inkarcerovaná povytáhla z odvodné 8 cm, nabyla průměru 20 mm; průměr přívodné 2i mm. Do odvodné ne- přišlo ničeho. Zatížení branky % kg, tlak roztoku 230 mm Hg — ruptura přívodné v brance kýlní. Klička inkarcerovaná se uvolní z branky tahem i40 dkg. Třetí pes (foxterrier as Sletý). 9. pokus: Branka ellipsoidní, 12 mm široká (se základnou konkavní ke kličce střevní); přívodná 12 cm, inkarcerovaná 12 cm dlouhá (končí 10 cm nad coekem). V brance vzhlíží obě ramena stejně vzhůru. Základní tlak 375 mm Ho. Zatížení branky 10 dkg, tlak roztoku 272 mm Hs — přívodná povytáhla z inkarcerované 2 cm; inkarcerovaná se roztáhla ad maximum a stočila se tak, že hleděla konvexitou přívodného ramene do zadu a mesenterialní stranou as o 1500 do předu a k odvodnému svému rameni. V mesenteriu přívodné kličky vznikly para- vaskularní haemorrhagie různě velké. Zatížení branky 10 dkg, tlak roztoku 273 mm Hg — přívodná i uskřinutá klička jeví mírnou haemostasu; přívodná jest 25 cm, uskřinutá již 38 cm dlouhá. Zatížení branky 10 dkg, tlak roztoku 260 mm Hg — inkarcerovaná se opět rozšířila; odvodné rameno její se zvedlo nad niveau ramene přívodného. Klička nabyla tvaru spiralního. Rýhy nezměněny. Zatížení branky 10 džg, tlak roztoku 217 mm Hg — ruptura serosy na inkar- cerované kličce při mesenteriu asi uprostřed. Zatížení branky 10 dkg, tlak roztoku 246 mm Hg — přívodná vytáhla z in- karcerované 8 cm. Inkarcerovaná klička dá se 50 dkg povytáhnouti z branky při zatížení branky 10 dkg. XXXVII. 10 IO. pokus: Branka konkav-konvexní 2019 mm široká (base branky konvexní ke kličce) Přívodná a inkarcerovaná klička měří po 10 cm délky, průměr jejich po 17 mm. Zá- kladní tlak 375 mm Hg. Zatížení branky 10 dig, tlak roztoku 298 mm Hg inkarcerovaná klička nabyla spiralního tvaru: přívodné její rameno jest zarůžovělé, odvodné zamodralé. Zatížení branky 10 dkg, tlak roztoku 280 mm Hg — odvodné rameno inkarce- rované kličky otočilo se konvexitou k mesenteriu ramene přívodného; podobně se otočil počátek odvodné ke konci kličky přívodné. Zatížení branky 10 dg, tlak roztoku 350 mm Hg — roztok odtéká do odvodné kličky. Zatížení branky 10 dkg, tlak roztoku 327 mm Ig — odvodné rameno inkarce- rované kličky otočilo se ještě více konvexitou k mesenteriu ramene přívodného. Zatížení branky 10 dkg, tlak roztoku 286 mm Ig — torse inkarcerované kličky se postupně ještě více zvětšuje. Zatížení branky 10 dkg, tlak roztoku 265 mm Hg — odvodná část inkarcero- vané kličky hledí svým mesenteriem vzhůru, konvexitou pak naléhá úplně na me- senterium přívodné části. Na konvexitě přívodné kličky vznikla ruptura v její serose. Zatížení branky 20 dkg, tlak roztoku 275 mm Hg — ruptura přívodné kličky na mesenterialní straně. Inkarcerovanou kličku lze uvolmiti v brance tahem 90 džg. II. pokus: Branka trojúhelníková (základna konkavní ke kličce). Přívodná klička (z po- čátku jejuna) 12 cm, inkarcerovaná 10 cm dlouhá. Základní tlak 375 mm Hg. Zatížení branky 10 dkg, tlak roztoku 256 mm Hg — přívodná ad maximum dilatována, 23 mm v průměru a 37 cm dlouhá, mírně haemostatická; inkarcerovaná 30 cm dlouhá, průměru 17 mm, silně haemostatická, stočila se značně odvodným ramenem k mesenteriu přívodného ramene. Zatížení branky 10 dg, tlak roztoku 256 mm Hg — na konvexní straně pří- vodné kličky trhlina v serose 5 cm zdélí. Vybavující pohyb inkarcerované kličky začíná při tahu 80 dkg; při tahu 90 dkg nastal pohyb dosti rychlý. I2. pokus: Branka 20:5 mm široká, konkav-konvexní (základ její ku střevu konvexní). Přívodná klička 12 cm, inkarcerovaná (z distalní části ilea) 10 cm dlouhá. V brance směřují k sobě obě ramena kličky mesenterialní stranou. Základní tlak 365 mm Hg. Zatížení branky 10 dkg, tlak roztoku 257 mm Hg — přívodná klička povy- táhla z inkarcerované 5—6 cm a přehnula se před inkarcerovanou ve formě S; zůstala lehce zarůžovělá a utrpěla as uprostřed konvexní strany v serose trhlinu. Inkarcero- vaná klička je lehce zamodralá. Roztok začíná odtékati ku konci injekce do odvodné kličky. Zatížení branky 10 dkg, tlak roztoku 340 mm Hg — týž stav. Zatížení branky 10 dkg, tlak roztoku 227 mm Hg — přívodná klička po- vytáhla 2 cm z inkarcerované; utrpěla další rupturu v serose za bývalou rýhou in- karcerační. Obsah prochází z inkarcerované do odvodné, inkarcerovaná se zmenšila a zahnula srpovitě. Když odvodná nato uzavřena péanem as 7 cm pod brankou, naplnila se ad maximum. Zatížení branky 10 dkg, tlak roztoku 232 mm Ig — přívodná silně dilatována, jinak stav týž. Inkarcerovaná povytáhla z odvodné !/, em. Zatížení branky 10 dkg, tlak roztoku 320 mm Hg — přívodná povytáhla. z inkarcerované 6—7 cm, roztok odtékal do odvodné. XXXVII. 11 Zatížení branky 20 dkg, tlak roztoku 213 mm Hg — přívodná stočila se klič- kovitě, z inkarcerované povytáhla 14 cm. Zatížení branky 30 dkg, tlak roztoku 192 mm Hg — odvodné rameno inkarce- rované kličky přiložilo se konvexitou částečně k mesenteriu ramene přívodného. Přívodné puklo as 3 mm od mesenteria na oralním konci. Inkarcerovaná dala se vysunouti z branky tahem 1 kg. I3. pokus: Branka 16 mm široká, ovoidní (se základnou ke střevu konkavní). Klička přívodná i uskřinutá měří po 10 cm délky. Základní tlak 365 mm Hg. Zatížení branky 10 dkg, tlak roztoku 216 mm Hg — přívodná klička stočí se esovitě a povytáhne z inkarcerované na 8—9 cm. Zatížení branky 10 dkg, tlak roztoku 205 mm Hg — na konvexitě i po stranách přívodné kličky četné ruptury serosy až i 3 cm dlouhé. Inkarcerovaná klička praskla 3—4 mm od mesenteria ve středu své délky. I4. pokus: Branka trojúhelníková se základnou konkavní ku kličce; přívodná i uskři- nutá klička (distalní část jejuna) měří po 10 cm. V brance hledí obě ramena kličky vzhůru. Zatížení branky 10 dkg, tlak roztoku 198 mm Hg — přívodná povytáhla z inkarcerované 8 cm. Odvodné rameno uskřinuté kličky posunulo se poněkud do předu před část přívodnou. Při novém vtlaku přívodná klička praskla. I5. pokus: Branka trojúhelníková s konkavní základnou ke kličce; přívodná klička 7 cm, inkarcerovaná 9 cm (počátek jejuna). Zatížení branky 10 dkg, tlak roztoku 197 m Hg — velmi četné serosní trhliny na hřbetě i na mesenterialní straně přívodné kličky; průměr kličky 22 mm. Ruptura uskřinuté kličky poblíž mesenteria a uprostřed délky. Posunutí žádné. Čvrtý pes (ovčácký, as 3letý). 16. pokus: Branka 16 mm široká, zakulacená. Přívodná klička (konec ilea) 8 cm, uskti- nutá 12 cm dlouhá, o průměru 14 m; obě ramena hledí v brance protimesenterialní stranou stejně vzhůru, Zatížení branky 10 dhg, tlak roztoku 380 mm Hg — přivodná se prodlouží na 11 cm, uskřinutá na 16cm; serosa přívodné lehce zarůžovělá, uskřinuté pak zamodralá; v mesenteriu inkarcerované objeví se větší, menší haemorrhagie. Zatížení branky 10 dkg, tlak roztoku 354 mm Hg — stav týž. Zatížení branky 20 dkg, tlak roztoku 320 mm Hg — přívodná prodlouží se na 1413 cm (průměr vzroste na 17 mm), inkarcerovaná nabude 20 cm délky, průměru 16 mm. Mesenterialní arterie, patřící přívodné kličce, tepou silně, na uskřinuté kličce jeví se tep silně seslaben následkem natažení mesenteria. Zatížení branky 30 dkg, tlak roztoku 340 mm Hg — inkarcerovaná význačněji zmodrala, nabyla délky 23 cm, průměru i8 mmm. XXXVII. 12 Zatížení branky 30 dkg, tlak roztoku 285 mm Hg — průměr přívodné i uskři- nuté 17:5 mm; přívodná 15 cm dlouhá povytáhla 3 cm z uskřinuté; uskřinutá poté se prodloužilař na 30 cm délky a nabyla zvláštního tvaru (obr. 5.) branka Obr. 5. Zatížení branky 40 dkg, tlak roztoku 270 mm Hg — stěna přívodné kličky úplně bledá, tep na mesenterialní její větší cévě uchován; inkarcerovaná bledě rů- žová, na jejím mesenteriu přibylo haemorrhagií. Zatížení branky 40 dkg, tlak roztoku 315 mm Hg — přívodná 18 cm, uskři- nutá 32 cm dlouhá, rýhy zůstaly na dřívějším místě. Zatížení branky 40 dkg, tlak roztoku 214 mm Hg — zatěžující miska se zvedla; přívodná měří 18 cm, uskřinutá 35 cm délky; roztok odtéká do odvodné. Průměr pří- vodné i uskřinuté po 18 mm. Zatížení branky 4 Ag, tlak roztoku 280 mm Hg — roztok začíná odtékati do odvodné kličky a jak přívodná, tak i uskřinutá se zmenšují; při tom se ramena uskřinuté kličky v brance poněkud otáčejí tak, že se přívodné rameno otáčí kon- vexní stranou k mesenterialní straně ramene odvodrého. Zatížení branky "/, kg, tlak roztoku 230 mm Hg ——1i přívodná nápadně zbledla, jen na odvodném konci svém více zmodrala, nabyla délky 19 cm a průměru i8 mm; uskřinutá nabyla téhož průměru, délky pak 34 cm. Zatížení branky "/, kg, tlak roztoku 220 mm Hg — roztok odtéká do odvodné, kličky všechny se poněkud zmenší bez posunutí rýh. Zatížení brankv '/, kg, tlak roztoku 192 mm Hg — ruptura uskřinuté kličky v délce 2—4 cm v inserci mesenterialní. I7. pokus: Branka ellipsoidní, 16 mm v průměru. Obě ramena uskřinuté kličky (střed ilea) 15 cm dlouhé vzhlíží vzhůru; přívodná měří 10 cm. Začáteční tlak 361. Zatížení branky 1 Ag, tlak roztoku 350 mm. Hg — přívodná zarůžovělá, 11:5 cm, uskřinutá 20 cm dlouhá, průměru i5 mm, jest silně zamodralá, v mesenteriu jejím hojné, tečkovité haemorrhagie. Zatížení branky 1 kg, tlak roztoku 320 m Hg — přívodná nabyla tvaru há- kovitého, zbledla, dosáhla délky 19 cm, průměru 18 7m, uskřinutá se nezměnila. Zatížení branky 1 kg, tlak roztoku 340 mm Hg — stav týž. Zatížení branky 1 Ag, tlak roztoku 342 mm Hg — přívodná napiata ad ma- ximum, úplně bledá, tvaru S, délky 25 cm. Zatížení branky 1 kg, tlak roztoku 307 mm Hg — z uskřinuté přešlo V3 cm na přívodnou. Zatížení branky 1 Ag, tlak roztoku 170 mm Hg — z uskřinuté se opět 4 cm přesunulo na přívodnou; ruptura přívodné. Uskřinutá klička dá se povytáhnouti z branky tahem 1:5—2 Ag. XXXVII. 13 I8. pokus: Branka trojúhelníková; přívodná klička il cm (konec jejuna), uskřinutá 21 cm dlouhá. Základní tlak 370 mm Hg. Zatížení branky 1:5 kg, tlak 250 mm Hg — uskřinutá klička ihned silně zmo- drala, přívodná pukla v místě inserce mesenterialní; uskřinutá zůstala prázdná. Rýhy inkarcerační se neposunuly. I9. pokus: Branka 201) mm široká, konkav-konvexní; přívodná klička stejně dlouhá (12:5 cm) jako uskřinutá, měří 18:5 mm v průměru. Základní tlak 370 mm Hg. Zatížení branky 4 kg, tlak roztoku 300 mm Hg — roztok vniká do uskřinuté kličky, jež nabude délky 15 cm, přívodná se prodlouží na 18 cm. Zatížení branky % kg, tlak roztoku 312 mm Hg — z uskřinuté přetažen 1 cm na přívodnou; uskřinutá prodloužila se na 16:5 cm a povytáhla 1 cm z odvodné; nato začal odtékati roztok do odvodné kličky. Zatížení branky 70 dkg, tlak roztoku 270 mm Hg — uskřinutá jest na- nejvýše bledá podobně jako přívodná; mesenterium obou poseto výrony krevními. Z odvodné přetaženo as L cm ma uskřinutou, poté odtékal roztok do odvodné. Zatížení branky 1 Ag, tlak roztoku 305 mm Hg z odvodné přešlo as 10 cm na uskřinutou. Přívodné rameno uskřinuté zaujalo směr distalního konce přívodné kličky, odvodné pak rameno její postavilo se kolmo k rameni přívodnému. Zatížení branky 1 4g 30 dkg, tlak roztoku 295 mm Hg — průměr přívodné 22, uskřinuté 21 mm; více lateralních, serosních trhlin vzniklo na přívodné, na uskři- nuté ruptura v serose poblíž mesenterialního úponu. Zatížení branky 1 Ag 30 dkg, tlak roztoku 285 »m Hg — ruptura přívodné na konvexní straně, uskřinutá klička se při tom poněkud zmenšila. Uskřinutá klička dala se vytáhnouti z branky tahem 1 kg 20 dkg. Vzájemný vztah jednotlivých dějů při umělé inkarceraci střevní. Překážka přechodu roztoku z přívodné v uskřinutou a ještě více z uskřinuté v odvodnou kličku bývala velká hned v prvých etapách, zvláště některých našich pokusů, předem uvedených. A tu vedle kompresse kličky střevní brankou a dilatovaným ramenem přívodným uskřinuté kličky působilo snad též zvláštní, nevýhodné zřásnění či složení kompri- mované stěny střevní, neb 1 zahnutí stěny střevní v brance a pod. Než budeme hledati příčinu překážky uvedené, musíme si všimnouti zjevů, za nichž nastávalo uvolnění v kličce uskřinuté a pátrati pak, jaké branky byly nejpříznivější jednotlivým fasím uvolňovacího aktu. K tomu cíli třeba stopovati ještě jednou děje jednotlivých pokusů dříve již uvedených. I. pokus: "Tak hned u prvého pokusu s brankou 204% mm širokou (konvex-konkavní, vážící 21 5 g a zatíženou l kg) při prvé injekci (při tlaku 350 mm Fg) naplnila se i uskřinutá klička a odvodné rameno její se stočilo konvexitou k mesenteriu přívod- ného ramene. Injekce neprováděna tu dále, aby se mohly snad rázem zjistiti i ex- XXXVII. 14 tremní možné zjevy na kličkách angažovaných, nýbrž nechali jsme zjevy rozvíjeti se zvolna v etapách. Etapový postup při experimentování blíží se, myslím, nejspíše dějům inkarceračním u člověka, ježto i tu jednotlivé propulse obsahu trvají krátce a neprovádějí zpravidla dílo rázem. Za to však vidíme, že se přerušováním přítoku při pokusech zpravidla děj se rozvíjející uzavírá, a že nová injekce začíná vyvolá- vati změny na jiném místě nežli tam, kde vliv předchozí injekce ustal. Tak při druhé injekci neotáčí se dále odvodné rameno uskřinuté kličky, nýbrž přívodná klička se zvětší na úkor uskřinuté a uskřinutá přitáhne zase 6cm z odvodné. Různost následků těchto dvou injekcí, krátce po sobě následujících, není důkazem o nesprávnosti snad postupu při pokusu. Naopak. Vždyť ku konci druhé injekce jsme zjistili již vedle přesunutí částí kliček zároveň postupně. větší a větší otáčení odvodného ramene uskřinuté kličky konvexitou k mesenteriu ramene přívodného téže kličky — zjev analogní úkazu při prvé injekci. Třetí injekcí nevyvoláno další otáčení odvodného ramene uskřinuté kličky, nýbrž opět posunutí as l cm z uskřinuté na přívodnou. Nepatrné posunutí to stačilo, by se bez patrné další změny na odvodném rameni zjednal volný přítok do kličky odvodné. Z uvedeného vidno, že přerušování přítoku roztoku fysiologického do střeva jest výsledkem 3 injekcí již úplně opodstatněno. Způsobem tímto se pochod vý- zkumný rozkládá v oddíly, v nichž se zračí sice střídavý účin na zúčastněné kličky střevní, ale konečným cílem jeho jest přece vždy jen zjednati co nejúčelněji obsahu volný odtok z přívodné do uskřinuté a odtud do odvodné kličky. Jakmile uvedenými změnami polohy kliček dosaženo průchodnosti do odvodné kličky, nedal se již průchod uzavříti tak snadno ani přerušováním injekcí ani zvět- šenou konstrikcí v brance. Teprve zvýšeným zatížením branky na ll; Ag uzavřena klička uskřinutá; k uvolnění uzávěru tohoto již nedošlo, ježto přívodná klička pře- táhla sice ještě z uskřinuté 1144 cm, ale pak sama praskla. Pokus náš končí vlastně zjednáním odtoku z uskřinuté do odvodné kličky. Druhý díl pokusu, založený na zvýšené konstrikci v brance, vyvádí nás již z mezí pravděpodobné možnosti konstrikce střeva; za obyčejných poměrů by totiž stěží as kdy došlo k sevření střeva v brance kýlní 14% kg či k rozpětí střeva z vnitř proti brance tak vysokým tlakem intraintestinalním. Prvý pokus náš dovodil celkem, že široká branka konvex-konkavní jest příznivou mechanismu přesunutí částí kličky uskřinuté neb odvodné spolu s různě velkým otáčením odvodného ramene kličky uskřinuté. 2. pokus: Jaké byly poměry při konstrikci vyšší části ilea téhož psa v brance ellipsoidní 16 mm široké, vážící 218 g a zatížené 4 hg? Přívodná klička prodloužila se vtlače- ným roztokem fysiologickým z 15 na 26 cm; druhým teprve vtlakem vnikl roztok do uskřinuté kličky, jež se tím prodloužila z 10 na 16 cm, ale zároveň přetáhla k sobě z odvodné 1 cm délky. Při druhém vtlaku udržel se tudíž uzávěr na odvodném rameni uskřinuté kličky, ačkoliv se stlačená stěna její mohla při tom z části protáhnouti oralně. Přesunutí části odvodné kličky bylo umožněno přítokem nového obsahu; tím se zvýšila tažná síla uskřinuté kličky na potřebnou míru. Přerušením toku se komunikace mezi kličkami jako obvykle — uzavřela a poměry se změnily potud, že při opětné injekci přetáhla přívodná klička 214 cm z uskřinuté. Následujícím pře- rušením přítoku uzavřelo se na okamžik znovu lumen střevní v brance, ale příštím vtlakem povytáhla opět přívodná z inkarcerované 4% cm délky. Nato se udržela komunikace do uskřinuté a roztok do ní vnikající prodloužil ji na 25 cm. Na pře- chodu do odvodné se nyní sice udržel na krátko uzávěr, ale při následujícím vtlaku uzávěr povolil, a roztok odtékal konečně z přívodné souvisle až do odvodné. XXXVII. 15 Přerušením přítoku vznikla poté ještě krátká porucha komunikační, ale jen na přechodu do odvodné a průchodnost hned zase se dostavivší, potrvala již nadále i při zatížení branky 1 kg a přes dvojí další přerušení přítoku. Po trojnásobném dalším zastavení přítoku uzavřel se ještě jednou přechod v odvodnou kličku a v zá- pětí toho se ještě více dilatovala klička uskřinutá. Dilatace ta nebyla dlouhého trvání, ježto přívodná klička při tom praskla. V celém pochodu posunování oddílů uskřinuté neb odvodné, jakož 1 ve střídavém protékání roztoku fysiologického do uskřinuté neb do od- vodné kličky připadá nesporně jistý vlivný podíl přerušování přítoku; tím se vždy znovu a znovu uzavírá lumen a následující vtlak nepokračuje pak tam, kde vliv předchozího vtlaku končil (roztok protéká na př. do od- vodné kličky), nýbrž přesune nejdříve část kličky střevní a pak teprv začne roztok protékati dále. Přesunutí části kličky vzniká zde tehdy, když se vtlakem v proxi- malní kličce zvýší vnitřní tlak tolik, že překoná tření z kompresse stěny střevní brankou spíše, nežli by se mohl, byť sebe nepatrněji, rozevříti stlačený průsvit střevní. Otáčení ramen uskřinuté kličky se při ellipsoidní brance v tomto případě neobjevilo. 3. pokus: Uskřinutá klička sevřena na polech svých trojúhelníkovou brankou, vážící 22'8 g, zatíženou 4 kg; základna branky ke kličce konvexní. Konstrikce kličky byla tak vý- značná a poměry pro průtok roztoku fysiologického do uskřinuté kličky tak nevhodné, že přívodná klička hned na počátku pokusu praskla. V okamžiku před prasknutím vniklo něco málo roztoku do uskřinuté kličky. Stočil-li se nějak snad distalní konec přívodné kličky, nebylo zjištěno. 4. pokus: Po prodloužení přívodné kličky z 12 na 15% cm délky, přesunul se na ni při třetí injekci 1 cm trojúhelníkovou brankou, vážící 22:8 £ (se spodinou ku kličce kon- kavní). Uskřinutá klička naplnila se nato jen minimalně. Následujícím vtlakem rozšířila se však i uskřinutá a povytáhla 14 cm z odvodné. Obě ramena kličky, uložená do branky předem stejnoměrně konvexitou vpřed, nezměnila při změně uve- dené svou polohu. Za to přívodné rameno uskřinuté kličky stočilo se protimesen- terialní stranou k rameni odvodnému a umožnilo přítok do uskřinuté kličky, jež se nejen dilatovala, nýbrž přetáhla si ještě z odvodné 145 cm; odtok do odvodné již ne- nastal. Medialním sklonem konvexity přívodného ramene uskřinuté kličky uvolnila se passage do uskřinuté kličky, ale napomoženo i přesunutí malé části z odvodné na kličku uskřinutou. Pro přílíšné rozepětí kličky pokus dále neprováděn, 5. pokus: Přes zatížení branky tvaru nepravidelného (vážící 20:5 9) 50 a pak 70 dkg, naplnila se přívodná i uskřinutá klička při tlaku roztoku 368 mm Hg. Pouhým pře- rušením dalšího přítoku uzavřelo se lumen střevní, takže následující vtlak do pří- vodné kličky přetáhl nejdříve 1 cm z uskřinuté na přívodnou a pak teprve sevřené lumen učinil znovu průchodným. Opětným přerušením přítoku se přechod přívodné XXXVII. 16 VY v uskřinutou kličku zase uzavřel a to tak pevně, že příštím vtlakem vznikly trhliny na serose konvexity 1 při úponu mesenterialním kličky přívodné. Když se nato sevřená část opět uvolnila a roztok silně naplnil a dilatoval uskřinutou kličku, začala se tato poněkud otáčeti. Otáčení přívodného ramene mesenteriem k rameni odvod- nému pokračuje i při následující injekci a pak ještě více; teprve třetí vtlak povytáhne 6 cm otočeného přívodného ramene uskřinuté kličky před branku (ku kličce přívodné). Lumen do uskřinuté kličky se tu neotevřelo ani následujícím vtlakem, nýbrž pří- vodná klička na konvexitě praskla. Prvé nepatrné povytažení z uskřinuté kličky událo se v tomto případě druhým vtlakem. Pro další pohyb zaujímala klička uskřinutá nevhodnou polohu, takže se musila dříve ještě více naplniti a pak vlivem dvou nových injekcí stáčela se konve- xitou k mesenteriu ramene odvodného. Otočením se posice zlepšila tak, že příští vtlak povytáhl 6 cm z uskřinuté kličky směrem oralním. Směr otočení přívodného ramene uskřinuté kličky jest tu obrácený, nežli jsme kdy dosud viděli. Příčinou jest nejspíše forma branky, jež byla v místě, kde naléhala právě ona klička, vypouklá, takže rozpinající se konvexita přívodného ramene našla tu méně odporu než vpředu. Při konstrikci brankou nepravidelnou zjištěn byl mnohem větší pohyb střeva nežli u branky trojúhelníkové s konkavní spodinou. 6. pokus: Uzávěr přívodné kličky ellipsoidní brankou byl intensivní přes malé zatížení 20 dkg. Po dvakráte musila se část uskřinuté kličky přesunouti k přívodné 215, 74 cm, nežli prošlo něco roztoku do uskřinuté kličky. Když se naplnila a roztáhla konečne uskřinutá klička, otočilo se přívodné její rameno před odvodné a odvodné uchýlilo se konvexitou medialně a za přívodné rameno; tím umožněna konečně komunikace mezi kličkou uskřinutou a odvodnou. Zvýšením zatížení branky na 40 dkg přerušila se komunikace do uskřinuté kličky, takže novou injekcí přívodná povytáhla dříve 8 cm z uskřinuté, nežli začal protékati roztok do uskřinuté a odtud do odvodné. Podobně při zatížení branky 50 dkg povytáhla přívodná klička nejdříve 1 cm z uskřinuté, při zatížení 55, 65, 70 dkg vždy pak as l cm z uskřinuté a poté odtékal roztok pokaždé hned až do odvodné. Při zatížení 90, 100 dkg nereaguje klička více přesunutím, nýbrž tekutina odtéká volně dále. Naproti tomu při zatížení 110 dkg se uskřinutá nanejvýš nadmula a zahnula nabyvši formy ucha; uzávěr v ní byl tak vydatný, že se v distalní její části odtrhlo kus mesenteria od stěny střevní. Přívodná klička přetáhla přes 20 cm z uskřinuté. Uskřinutá, jež měřila pů- vodně 15 cm délky, ocitla se tímto před brankou (na přívodné kličce). Effektu tak velkého docíleno 13 nevelikými injekcemi. Z pokusu plyne, že při ellipsoidní brance a při mírné neb 1 větší kon- strikci přetáhne se velmi snadno vždy část uskřinuté kličky na přívodnou; pak teprve roztok protéká dále. Zjev ten opakoval se zde s přesností obdivuhodnou a to bez jakého- koliv otáčení kličky; teprve při velkém zatížení 110 dkg otočila se klička uskřinutá, ale následující vtlak nepřivodil již přesunutí, nýbrž přívodná praskla. 7. pokus: Přívodná klička povytáhla brankou 204% mm širokou, konvex-konkavní, = zatíženou 50 dkg, as 7 cm z uskřinuté, jež povytáhla hned zase 2 cm z odvodné. Na to protékal roztok do odvodné. Průtok do odvodné udržel se i při následujících in- jekcích. Zatížení branky nezvyšováno dále. XXXVII. 17 S. pokus: Při trojúhelníkové brance se základnou konkavní ke kličce a při zatížení branky 4 Ag povytáhla přívodná z inkarcerované hned 9 cm a následujícím vtlakem uskřinutá z odvodné 2 cm. Přívodné rameno uskřinuté kličky sklání se tu opačně nežli přívodná klička a uchyluje se za odvodné rameno. Po takovémto otočení po- vytáhne uskřinutá z odvodné ještě 8 cm. Inkarcerovaná klička se reponovala z větší části oralně a zbytek její se zvětšil na úkor odvodné. Přesunutí bylo snadné, rotace kličky však žádná; záhy ruptura. 9. pokus: Hned první injekcí povytáhla přívodná klička 2 cm z uskřinuté brankou ellipsoidní 12 m širokou, zatíženou 10 dkg. Týmž vtlakem roztáhla se ad maximum i uskřinutá klička a přívodné rameno její se stočilo konvexitou do zadu a mesen- teriem k odvodnému rameni. Následujícím vtlakem dilatovala a stočila se uskři- nutá klička ještě více, až nabyla tvaru spirály. Z uskřinuté kličky takto stočené a 38 cm dlouhé povytáhla přívodná dále 8 cm vtlakem 246 mm Hg. Z pokusu plyne, že i zploštělá branka ellipsoidní (s konkavní základ- nou) dovoluje stočení části kličky uskřinuté do zadu. Otočení takové bylo nejvýše nutné, by si pak přívodná klička přetáhla 8 cm z uskřinuté. IO. pokus: Při zatížení branky 204 mm široké, konvex-konkavní, 10 dkg, nenastalo ani po 6 vtlacích posunutí kliček, jen uskřinutá se hned prvým vtlakem stočila konve- xitou odvodného k mesenteriu přívodného ramene. Následujícími injekcemi se ro- tace víc a více zvětšovala, i po průtoku roztoku do odvodné kličky. Klička otočila se tu obráceně nežli v 9. případě; tam, se otáčela konvexitou do konkavity, zde však ku konvexitě základny. V 9. případě byla branka užší a vyšší, zde širší a nižší; tam se otáčelo přívodné, zde odvodné rameno. Průchod z přívodné do uskřinuté kličky byl v obou případech snadný. Ježto branka byla v 9. případě úzká a lumen se zúžilo tlakem hlavně v delší ose branky, přenášel se účin vyššího tlaku z konce přívodné kličky v počátek uskřinuté, takže se přívodné rameno uskřinuté kličky otáčelo ve směr prodlouženého konce přívodné kličky. Naproti tomu byla v 10. případě branka široká a obě ramena střevní byla tlačena plošně k základně branky. Roztok přicházející do přívodného ramene uskři- nuté kličky nenarážel tak jednostranně, že by byl musil otočiti přívodné rameno, kdežto odvodné rameno uskřinuté kličky, tlačené k ploše základny, uchylovalo se při rozpínání se uskřinuté kličky konvexitou k mesenteriu ramene přívodného; otáčení v tomto směru bylo patrno i na počátku odvodné kličky, jenž se otáčel rovněž konvexitou k přívodné. Oba pokusy jsou zajímavým dokladem otáčení se různých oddílů uskřinuté kličky ve 2 různě formovaných umělých brankách kýlních. II. pokus: Podobně otáčelo se odvodné rameno uskřinuté kličky při zatížení 10 dkg branky trojúhelníkové se základnou konkavní ke kličce. Po naplnění přívodné roz- šíří se ad maximum hned uskřinutá klička; odvodné její rameno otáčí se konvexitou proti mesenteriu přívodného ramene, Průchod do uskřinuté kličky zůstává stále 2 Rozpravy IL. tř. Roč. XX, Čís. 37. : 2 XXXVII. 18 dobrý, odtok však do odvodné jest tak ztížen, že záhy vznikají hluboké trhliny na přívodné kličce. Fixace kličky v brance jest intensivní přes zatížení branky jen 10 dkg, vždyť k pohnutí uskřinutou kličkou v brance třeba tahu 80—90 dkg. I2. pokus: Zatížení branky, konvex-konkavní, 204 mm široké, 10 dkg. První injekcí přesunulo se 5—6 cm z uskřinuté na přívodnou, pak odtékal roztok do odvodné. Průchod do odvodné zůstal uchován i při dalších 2 injekcích, teprve před třetí vznikl tu uzávěr, takže se třetí injekcí přetáhlo V3 cm z odvodné na uskřinutou, nato nastal opět volný odtok do odvodné. Přerušením přítoku uzavřel se opět vstup do uskři- nuté kličky, z níž přešlo při nové injekci 6——7 cm na přívodnou. Zvětšením zatížení branky — 20 dkg — a snad i přerušením přítoku vznikl znovu uzávěr lumina, takže přívodná povytáhla z uskřinuté ještě i% cm. Otáčení na uskřinuté kličce nenastalo až teprve při zatížení branky 30 dkg a při vysokém vtlaku 192 mm Hg; odvodné rameno její přiložilo se konvexitou k me- senteriu přívodného ramene a ke konvexní základně branky. Oproti pokusu 10. (táž branka, stejné zatížení) jeví se tu větší náklon- nost k přesunování nežli k otáčení částí kliček. I3. pokus: Přívodná klička stočí se esovitě vlivem prvé injekce, pak povytáhne z uskřinuté kličky 8S—9 cm ellipsoidní brankou, 16 “m širokou, zatíženou 10 dkg. Průchodu do odvodné kličky klade branka tak velký odpor, že při druhé injekci uskřinutá klička praskla. Otáčení nenastalo, nejspíše pro příliš intensivní fixaci kličky v brance. I4. pokus: Trojúhelníkovou brankou (o konkavní spodině), zatíženou 10 dkg, povytáhla přívodná klička při vysokém tlaku 198 »m Hg z uskřinuté 8 cm. Uskřinutá klička následujícím přítokem roztoku se dilatovala a stočila konvexitou odvodného poněkud před rameno přívodné. Pro přílišnou překážku v brance pukla přívodná klička. I5. pokus: Za téhož zatížení téže branky a za stejného tlaku (197 mm JTg) jako při pokusu 14., vtlačen roztok do přívodné kličky; klička ta utrpěla ihned četné trhliny serosy; roztok na to pronikl do uskřinuté, ale po velkém rozpětí ji roztrhl. Překážka na od- vodném konci uskřinuté kličky byla tak význačná, že nenastalo přesunutí ani rotace. 16. pokus: Uskřinutá klička ilealní, zatížená ellipsoidní brankou 16 m širokou a 10 dkg, ihned lehce zmodrala. Při postupném zatížení 10, 20 a 30 dkg ničeho se z kličky ne- posunulo, ni neotočilo, ani při čtvrté injekci. Teprve pátou injekcí při vtlaku 285 m Hg a při zatížení branky 30 dkg, přetaženy z uskřinuté kličky na přívodnou 3 em. Uzávěr průsvitu střevního v brance zůstal nepoddajným i pro další 2 injekce při za- zatížení branky 40 dkg a při vtlaku 2 a 315 mmm Hg. Následující vtlak (214 mm Hg) zvedl zatěžující branku tak, že roztok odtékal hned až do odvodné kličky. Průtok uskřinutou kličkou potrval nadále i přes zatížení branky l kg, jen že se při tom pří- XXXVII. 19 vodné rameno uskřinuté kličky stočilo konvexitou k mesenterialní straně odvodného ramene. Více změn polohy na kličce uskřinuté nezjištěno. Branka ellipsoidní nebyla v tomto případě přízniva změnám, vždyť, až na nepatrné přetažení z uskřinuté kličky na přívodnou a na otočení přívodného ramene uskřinuté kličky, nebylo tu ničeho pozoruhodnějšího. I7. pokus: Z uskřinuté kličky, náležející as středu ilea, sevřené brankou ellipsoidní a zatížené V% Ag, přesunulo se 15 cm na přívodnou teprve při páté a pak při šesté injekci intraintestinalní, Na uskřinuté nevznikly žádné změny tvaru, jedině přívodná za- křivila se při druhé injekci hákovitě, při čtvrté pak do S. Fixace kličky v brance byla příliš význačná, takže přetažení uskřinuté kličky na přívoódnou nenabylo větších rozměrů, než vždy jen 4 cm. IŠ. pokus: Trojúhelníkovou brankou, zatíženou 11 Rg, nepronikl vůbec roztok do uskři- nuté kličky. I9. pokus: Pestré změny polohy kličky střevní shledány při konstrikci kličky brankou nepravidelnou, s konvexní spodinou, zatíženou 1% kg. Roztok fysiologický vnikl hned první injekcí až do uskřinuté kličky; druhou injekcí (vtlak 312 mm Hg) přetažen 1 cm z uskřinuté kličky na přívodnou a hned nato 1 cm z odvodné na uskřinutou. Roztok poté odtékal volně až do odvodné. Zatížení branky 70 dkg nepřivodilo valně změn, ježto z odvodné se přetáhl I cm na uskřinutou a hned zase již vnikal roztok do odvodné. Za to při zatížení branky 1 2g a při tlaku roztoku 305 mm Hg, přešlo 10 cm z odvodné na uskřinutou; odvodné rameno uskřinuté kličky postavilo se při tom kolmo k rameni přívodnému. Injekce při zatížení branky 1 Ag 30 dkg přivodila na přívodné kličce povrchní A pak i hluboké trhliny stěny střevní. Vzájemný vztah jednotlivých dějů při umělé inkarceraci střevní jevil se v našich pokusech jednak tím, že po více méně význačném otočení 'odvodné neb 1 přívodné části uskřinuté kličky přesunula se buď část z uskři- nuté kličky na přívodnou neb z odvodné na uskřinutou; nejednou přesu- nula se část kličky bez předchozího otočení. Po přetažení části kličky střevní začal někdy odtékati roztok fystologický do odvodné, jindy se ob- jevovalo různě dlouho ještě buď posunování neb otáčení spolu s posunutím a pak teprve vnikl roztok do odvodné kličky. Přerušováním přítoku porušovala se zpravidla souvislost změn na kličkách, lumen střevní se v brankách znovu a znovu uzavíralo a změny při nové injekci začínaly obyčejně jinde nežli kde končily při injekci předchozí. Při tom však přece byla vždy zjevna účelná souslednost změn, spějící ku zjednání odtoku do odvodné kličky. Ježto intensita, rozsah a častost jednotlivých zjevů uvedených značně kolísala u různých branek umělých, dlužno sestaviti si je též dle jednotlivých umělých branek kýlních s počátečným zatížením branky W kg a více a pak s počátečným zatížením 10 a 20 dkg. 2* m XXXVII. 20 I. Branka konvex-konkavní, 2014 21 široká. a) Počátečné zatížení branky W kg. I. pokus: Přívodná klička povytáhla 7 cm z uskřinuté, uskřinutá se však týmž vtlakem zvětšila na úkor odvodné o 6 cm; při tom otáčelo se již odvodné rameno. uskřinuté kličky konvexitou k mesenteriu přívodného. Otáčením odvodného ramene upravují se, jak se zdá, poměry pro snažší odtok roztoku do odvodné, vždyť otáčí se- rameno konvexitou tak, by se co nejvíce přiblížilo konvexitou největší šířce dotyčného oddílu branky. V tomto místě pak pozbývá nejspíše stlačené lumen střevní štěrbi- novitého průsvitu, nejméně vhodného pro kapillarní průstup tekutin. Změnami těmi zjednán odtok do odvodné kličky, i bylo zapotřebí zvýšiti zatížení branky o l Ag, nežli bylo lumen střevní opět neprůchodným. 7. pokus: Přívodná klička přetáhla hned při prvé injekci 6—7 cm z uskřinuté, zahnula se při tom esovitě; inkarcerovaná přetáhla pak z odvodné 2 cm. Tím zjed- nána průchodnost do odvodné. Přesunutí z odvodné na uskřinutou kličku (bez otá- čení), stačilo ku zjednání odtoku do odvodné. b) Počátečné zatížení branky IO dkg. T0. pokus: Uskřinutá klička se stočila při prvém vtlaku konvexitou odvod- ného ramene k mesenteriu přívodnéhe. Dalšími injekcemi se rotace zvětšovala ještě i tehdy, když obsah již protékal do odvodné kličky. Otočení podobné bylo patrno i na počátku odvodné kličky. 12. pokus: Při prvé injekci povytáhla přívodná klička 5—6 cm z uskřinuté, průchod do odvodné se při tom uvolnil a zůstal uchován i při dalších 2 injekcích. Třetí injekcí přetáhlo se 15 cm z odvodné na uskřinutou a nastal opět volný odtok do odvodné. Poté přešlo z uskřinuté 6—7 cm na přívodnou. Otočení na uskřinuté kličce se dostavilo teprve při zatížení branky 30 dg a při vysokém vtlaku roztoku — 192 mm Hg —, odvodné rameno stočilo se kon- vexitou k mesenteriu přívodného. Ve všech 4 případech široké branky konvex-konkavní přesunula se buď část neb 1 celá (16 cín) uskřinutá klička na přívodnou a ve třech (1., 7., 12. pokus) větší, menší část z odvodné na uskřinutou. Ve třech případech (1., 10., 12.) doprovázela přesunutí části uskřinuté kličky na přívodnou rótace odvodného ramene jejího konvexitou k mesenteriu pří- vodného ramene. Rotace umožnila opět volný odtok do odvodné kličky, který potrval v 1. případě i při následujících injekcích a byl přerušen teprve větším zatížením (0 1 kg) branky. V 10. případě začal po rotaci odtékati roztok do odvodné kličky; rotace se však ještě více zvětšovala a dle toho s různou intensitou nadále odtékal roztok; otočení bylo patrno konečně ina počátku odvodné kličky. Ve 12. případě, při zatížení brany 10 a 20 dkg, nebylo zapotřebí rotace odvodného ramene k usnadnění odtoku do odvodné kličky. Na případech uvedených lze postřehnouti dva cenné momenty pro mechanismus inkarcerační, jimiž hledí se odpomoci neprůchodnosti, zmír- niti neb i odstraniti následky inkarcerace — jest to přesunutí části kličky uskřinuté, jímž se zpravidla napomáhá odtoku do uskřinuté kličky a pak XXXVII. 21 jest to otáčení odvodného ramene uskřinuté kličky konvexitou k mesen- tertu přívodného ramene. Přesunutí části kličky nezvyšuje zde uzávěr střeva shrnutím řas sliz- ničních, jak by se dalo očekávati, nýbrž usnadňuje právě odtok tak, že se štěrbinovitě stlačené lumen změní následkem toho v některém místě nejspíše v lumen hvězdicovité, trojúhelníkovité a pod., mnohem průchod- nější pro vodu a vodný roztok vůbec. Podobně rotace ramene střevního není v pokusech našich. příčinou uzávěru střeva, jak druhdy uváděl Roubaix Karpetschenko, Kocher a j. při uskřinutí u člověka. Naopak, úkolem jejím jest usnad- niti rovněž odtok do odvodné kličky. Záhada usnadnění odtoku rotací spočívá nejspíše v tom, že se štěrbinový průsvit střevní přeloží z příčné osy střevní do prodloužené osy mesenterialní. II. Branka ellipsoidní, 16 7474 široká. a) Počáteční zatížení branky V kg. 2. pokus: Druhým vtlakem rozepiala se uskřinutá klička a povytáhla 1 cm z odvodné. Poté se přetáhlo 24 a 43 cm z uskřinuté na přívodnou; inkarcerovaná se neobyčejně prodloužila nežli roztok začal odtékati do odvodné. Průtok do od- vodné se udržel pak i při zvýšení zatížení branky na i Ag. I7. pokus: Pátým vtlakem (307 mm Hg) přetaženo !/, cm a šestým (170 mm Hg) rovněž 4 cm z uskřinuté kličky na přívodnou. Při brance ellipsoidní a primarním zatížení branky M% kg přesunuje se jednou dosti záhy část kličky odvodné na uskřinutou a pak část z uskřinuté na přívodnou; na to zůstane odtok uchován i při větším zatížení branky. Naproti tomu v druhém pří- padě, kde za týchž jinak podmínek, dřívější konkavní základna nahrazena konvexní, přesune se velmi pozdě nepatrná část z uskřinuté kličky na přívodnou; k jiným změnám polohy nedošlo. Užší branka ellipsoidní dovoluje celkem přesunutí části kliček střevních, pokud tomu příliš nebrání spodina branky. K otáčení kličky střevní nedošlo. b) Počáteční zatížení branky I10—20 dkg. 6. pokus: Přívodná přetáhla si z uskřinuté při každém vtlaku 24—8 cm. Při zatížení branky od 50 do 70 dkg obnášel jednotlivý přesun W—1 cm, při zatížení 90 dkg odtékal pak roztok do odvodné kličky bez všelikého přetažení. Zatížení větší nežli 1 kg uzavřelo lumen střevní úplně. Při páté injekci (zatížení branky 20 chg) postavilo se přívodné rameno před odvodné. I3. pokus (base konkavní): Přívodné rameno hned na počátku stočilo se esovitě a povytáhlo z uskřinuté 8—9 cm. Při druhé injekci praskla uskřinutá klička. 16. pokus. Pátou injekcí (při zatížení branky 30 dkg a při vtlaku 285 mm Hg), přetaženy z uskřinuté kličky 3 cm na přívodnou. Při osmé injekci a při zatížení 40 dkg počal odtékati roztok do odvodné. Až na otočení přívodného ramene uskři- nuté kličky při 9. injekci a až na zmíněné nepatrné přetažení při páté injekci, nevy- skytly se tu žádné změny polohy. U všech pěti případů (s brankou ellipsoidní, 16 mm širokou) jest nápadným nedostatek rotace oddílů uskřinuté kličky střevní. Za to vi- díme tu ve čtyřech případech, zvláště však v 6. pokusu tendenci k pře- XXXVII. Lý B sunutím uskřinuté kličky na přívodnou. Přesun začal buď hned při prvé. injekci (6. a 13. pokus) neb při páté (16. a 17. pokus). V druhém případě přesunul se při druhé injekci 1 cru z odvodné na uskřinutou. Délka pře- sunutí části střevní obnášela 1cm (17. pokus), 53cm (16. pokus), 4cm (2. pokus), 8—9 cm (15. pokus), 20 cm (6. pokus). Po jednom přesunutí zjednán odtok do odvodné kličky v 16., při třetím přesunutí v druhém, vůbec neodtékal do odvodné v 13. a 17. pokusu; v 6. pokusu usnadněn průtok do odvodné otočením odvodného ramene za přívodné, dostavivším se po dvojím přesunutí na přívodnou. Pozoruhodným bylo dále, že, jak- mile se upravil průtok do odvodné, potrval v 2. případě i při zvýšení za- tížení na 1 kg, v 6. případě pak 1 při zvýšení ze 40 dkg na 1 kg. Při uskřinutí kličky střevní ellipsoidní brankou 16m. širokou, napomáhá průchodnosti do odvodné kličky opakující se přesunutí části střeva směrem oralním. V jediném (6.) případě vyskytla se dvakrát rotace. III. Ellipsoidní branka 12 774 široká. Počáteční zatížení IO dkg. 9. pokus: I při úzké brance ellipsoidní přesunou se ihned prvou injekcí 2 cm z uskřinuté kličky na přívodnou; když však rozpětí uskřinuté kličky ještě dále vzroste, otočí se klička přívodným ramenem do zadu, by se pak opět přetáhlo 8 cm z uskři- nuté na přívodnou. Vyšinutí odvodného ramene před přívodné nemůže nijak již přispěti ku zmenšení tlaku intraintestinalního a uskřinutá klička pukne, Zjevy, vyskytující se při uskřinutí střevní kličky ellipsoidní brankou 12 mm širokou, neliší se od úkazů inkarceračních při ellipsoidní brance 16 m široké. U obou branek jest patrna snaha zjednati průchodnost přesunováním částí uskřinutého střeva; k tomu se druží rotace, jen že zde rotace přívodného ramene konvexitou do zadu. IV. Branka trojúhelníková. inkarcerační zjevy u trojúhelníkové branky se základnou konkavní jsou při stejném počátečním zatížení branky tak rozdílné, že je neuvedeme dle zatížení branky, nýbrž dle následků. V 5. a 18. případě (zatížení 70 dkg až 1 kg 50 dkg) praskla přívodná klička, v 15. (zatížení 10 dkg) praskla při prvé injekci uskřinutá bez posunutí a bez rotace; u 11. pokusu (zatížení 10 dkg) natočilo se lehce odvodné rameno k mesenteriu přívodného. Ve 4. (zatížení 70 dkg) a v 8. případě (zatížení W kg) přesunul se z uskřinuté na přívodnou 1—9 cm; ve 4. případě přešlo týmž vtlakem ještě z odvodné na uskřinutou 11cm, v 8. pak následujícím vtlakem 2 cz“ rovněž z od- vodné na uskřinutou. Ve 14. případě (zatížení 10 dkg) přešlo prvním vtlakem z uskřinuté na přívodnou 8czn. Vedle přetažení části odvodné na uskři- nutou kličku (v 8. případě) otočilo se přívodné rameno do zadu, odvodné pak poněkud do předu; podobně 1 ve 14. případě uchýlilo se odvodné © před přívodné. XXXVII. Celkem můžeme shrnouti resultat pokusů našich s trojúhelníkovou brankou v následující: Ve 4 případech nebylo žádného posunutí, ve 2 objevilo se posunutí z uskřinuté na přivodnou a z odvodné na uskřinutou, v jednom jen z uskřinuté na přívodnou kličku. Otočení samotné vyskytlo se jednou, kombinováno pak s posunutím ve 2 případech a to při samotném otočení uchýlilo se odvodné rameno konvexitou k mesenteriu přívodného čili vzad a při kombinovaných vpřed. Ve většině případů (4) jest troj- úhelníkovou brankou klička střevní příliš intensivně uskřinuta, 1 při za- tížení branky 10 dkg, ve zbývající menšině případů (3) vyskytá se vý- značné přesunutí z odvodné na uskřinutou a z uskřinuté na přívodnou i při velkém zatížení (70 dkg). Rotace na uskřinuté kličce zjištěna ve 2 případech (zatížení 4% Rg a pak 10 dkg). Z pokusů vidno, že výše zatížení branky nemá vlivu na vývoj jednot- lhvých zjevů inkarceračních. V. Branka nepravidelného tvaru. 5. pokus: (konvexní základna, zatížení branky 70 dkg). Druhým vtlakem přesunul se 1 cm z uskřinuté na přívodnou kličku; následující injekcí stočila se uskři- nutá klička tak, že se její přívodné rameno postavilo konvexitou k mesenteriu odvod- ného ramene. Příštím vtlakem přetáhla přívodná klička 6 cm z uskřinuté. Otočení přívodného ramene konvexitou k mesenteriu odvodného jest v našich pokusech jediné toho druhu. 19. pokus: (konvexní základna, zatížení branky 4 Ag): Když se přetáhl druhou injekcí z uskřinuté 1 cm na přívodnou kličku, přesunul se hned nato 1 cm z odvodné na uskřinutou; poté však odtékal roztok již do odvodné. Při větším dalším zatížení branky přesunulo se 10 cze z odvodné na uskřinutou. | zde se druží otáčení k přesunutí částí kliček střevních. Branka nepravidelná, 2(% mm široká s konvexní základnou, jest (v 19. pří- padě) mnohem příznivější pro přes nutí nejen z uskřinuté na přívodnou, nýbrž i z od- vodné kličky na uskřinutou, nežli jiné branky. Srovnáme-li vliv branek kýlních různě velkých, a různě formovaných o různém počátečném zatížení na vznik změn polohy a formace uskřinuté části střevní, tu vidíme, že se při brance konvex-konkavní 20V mm šívoké vyskytlo ve všech 4 případech přesunutí buď části neb 1 celé uskřinuté kličky na přívodnou a ve 3 případech větší, menší části z odvodné na uskři- nutou. Ve 3 případech družila se k přesunutí části uskřinuté kličky na přívodnou rotace odvodného ramene jejího konvexitou k mesenteriu pří- vodného ramene. Naproti tomu jest u všech 5 případů s brankou ellipsoidní 16 mm širokou nápadným nedostatek rotace oddílů uskřinuté kličky střevní; za to vidíme tu ve 4 případech, zvláště však v 6. pokuse, tendenci k přesunutím uskřinuté kličky na přívodnou (20 cm). V témž případě a jediném v této serii pokusů, vyskytla se po dva- kráte 1 rotace. Zůstávala-li rotace u branky 16 mm široké daleko v po- druží za přesunováním částí kliček střevních, objevila se v 9. pokuse XXXVIIL. 24 s brankou ellipsoidní I2 mm širokou, ale rovněž jen jako podřízený činitel; hlavním zjevem bylo opět přesunutí (10 cm) z uskřinuté na přívodnou kličku. Byly-li branky zakulacené širší 1 užší poměrně velmi příznivy změnám polohy a formy zúčastněných částí střevních, objevila se již méně vhodnou k témuž cíli trojúhelníková branka. Tak ve 4 případech nedošlo ku žádné ze změn nás zajímajících; ve dvou pak pokusech zjistili jsme význačné přesunutí z odvodné na uskřinutou a z uskřinuté na přívodnou, v jednom jen z uskřinuté na přívodnou kličku. Otočení samo vyskytlo se jednou, kombinováno pak s posunutím ve dvou případech. Ve 4 případech, kde pokus skončil rupturou kličky, bez předchozích změn formy a polohy, nebyl zjev zaviněn snad příliš intensivní inkarcerací následkem velkého zatížení branky. Tak v třetím pokuse praskla přívodná klička při za- tížení branky 70 dkg, ale v 15. pokuse praskla uskřinutá již při prvé injekci při zatížení branky 10 dkg. Naproti tomu nastalo přesunutí (1—9 cm) ve čtvrtém při zatížení 70 dkg a v 8. pokuse při zatížení 4 kg. Pokusy s trojúhelníkovou brankou dokazují, jak nestálé jsou podmínky vzniku jednotlivých zjevů inkarceračních a jak málo viny na těžkých změnách mnohdy připadá většímu zatížení branky. Branka nepravidelného tvaru 20V, mm široká s konvexní základnou netvoří nápadnější překážky přesunu a otáčení inkarceračního, ježto, na př. v 19. pokuse (při zatížení branky M% kg), při druhé injekci přetáhla přívodná klička 1 czn z uskřinuté, a uskřinutá zase 1 cru z odvodné, ale pak odtékal roztok trvale do odvodné. Při zvýšeném zatížení branky 70 dkg přesunul se opět 1 cm z odvodné na uskřinutou, ale pak hned zase odtékal roztok do odvodné. Přesunutí se dále ještě zvětšilo o 10 cm při zatížení branky 1 kg. Pokusy s brankou nepravidelného tvaru, 2043 mm Širokou, zjištěno, že jak přesunování, tak rotace mohou vznikati 1 při kon- strikci branky 1 Ag. Celkem vyplývá ze všech pokusů našich, že se mohou u jakékoliv branky 1 za nejrůznějšího zatížení jejího objeviti, v různém ovšem rozsahu, posunutí, méně již otočení částí kliček zúčastněných. Chceme-li v dalším vystihnouti nejdříve jen podstatu přesunování částí kliček střevních umělou brankou kýlní, musíme zjistiti, pokud se může třením stěny střevní v brankách znesnadniti či usnadniti vznik, trvání a opakování přesunu. Pokud intensita tření stěny střevní se svými důsledky závisí od formy branky, rozsahu, hladkosti povrchu jejího, kompresse stěny střevní brankou, tlaku intraintestinalního, vy- šetříme později. Jest nesporno z analogie známých fysikalních zákonů, že kruhová branka má z různých branek téhož profilu nejmenší obvod; tření kličky XXXVII. 25 střevní děje se v ní na nejmenší ploše, jest v ní tudíž tření nejmenší. Při orientačních pokusech našich s brankami kruhovými a pak s brankami 20 4 mm širokými 0 konkavní základně, nabylo přesunování kliček mnohdy takých rozměrů, že jsme je do pokusů vůbec ani nezařadili; brali jsme tudíž zřetel pouze k brankám různých tvarů, kde jen část branky blížila se úseku kruhu. Ve specielních pokusech objevil se nám pak následující rozdíl mezi effekty podmíněnými různotvarnými brankami: 1. Přesun nastal: a) při brance konvex-konkavní, 201% mm široké v L. pokuse 3 krát, 8 > Z m0 „ 0 A ; 6 Celkem objevil se tu přesun ve 4 pokusech 1ikrát. b) Při ellipsoidní brance 16 mm široké vyskytl se přesun kličky: v 2 pokuse 2 krát, „ 6 ví lb. 2 „„ 16. i v 2 v 8 pokusech celkem i4 krát. c) Při ellipsoidní brance 12m široké nastal přesun v 9. pokuse 2 krát. d) V pokusech s trojúhelníkovou brankou o konkavní základně: ve 4. pokuse 2 krát, SSK p M k m Ro K) PRO v 6 pokusech vznikl přesun 6 krát. e) S trojúhelníkovou brankou o konvexní spodině v 3. pokuse 0. f) 5 nepravidelnou brankou: v 5. pokuse 2 krát, 9 R b) ve 2 pokusech zjištěn přesum 5 krát. Přesunutí částí kliček střevních vyskytlo se průměrně v jednotlivém pokuse s ellipsoidní brankou 16 širokou 2-8krát, s konvex-konkavní 20% mm širokou 2-75krát, s nepravidelnou 2-5krát, ellipsoidní 12 wm širokou 2krát, konečně s trojúhelníkovou o konkavní basi jednou; v pokuse s trojúhelníkovou brankou o konvexní spodině se vůbec neobjevilo. Z toho vidno, že kvocient přesunutí se zmenšuje dle toho, jak se vzda- luje forma branky od tvaru kruhového. XXXVII. 2. Na častost přesunutí neměl vlivu pouze tvar branky, nýbrž uplatňovala se tu i hladkost i drsnost' branky. O vztahu hladké branky k výši kvocientu přesunutí přesvědčili jsme se nesčetněkráte tím, že když klička střevní nejevila tendence k pře- sunu, natřeli jsme branku sterilní vaselinou; ihned přesunovaly se velké části kličky brankou a tak promptně, že k pokusu nebráno nadále žádného znetele, 3. Uveďme si při jakém zatížení branek vůbec nastal ještě přesun a při jakém zatížení se kličky již trhaly. Bylo-li zatížení branky velké, zdolal výjimečně sice ještě vnitřní tlak odpor v brance a klička se posu- nula jako v I. pokuse (s brankou konvex-konkavní, 201 mm širokou, při zatížení branky 11 kg a při vtlaku 277 mm Hg). V jiných pokusech, jako ve čtvrtém (s brankou trojúhelníkovou), v pátém (s brankou nepra- videlnou) a v šestém (s ellipsoidní 16 m širokou), nastal přesun částí kličky střevní ještě při zatížení branky 70 dkg. Naproti tomu vznikla při témž zatížení (70 dkg) trojúhelníkové branky v třetím pokuse ruptura kličky. V dalších pokusech objevila se trhlina stěny střevní již při menším zatížení branky; tak v 16. pokuse (s brankou ellipsoidní 16 7474 širokou), při zatížení branky W kg, objevila se ruptura na uskřinuté kličce při čtvrté injekci a při vtlaku 192 41 Hg; v 11. pokuse (s trojúhelníkovou brankou) při zatížení jejím jen 10 dkg, praskla přívodná klička již při druhé injekci vtlakem 256 1m Hg. Než i v 13. pokuse (s ellipsoidní brankou 16 mm širokou) a v 15. pokuse (s trojúhelníkovou brankou) stačilo zatížení branky 10 dkg, bý v 15. pokuse praskla uskřinutá klička při vtlaku 205 wm Hg a v 15. pokuse rovněž uskřinutá klička vtlakem 197 wm Hg. Z uvedeného vysvítá, že zatížení branky čí tlak branky na stěnu střevní nehraje sám sebou tak význačné úlohy při umělé inkarceraci, jak by se bylo snad zdálo na prvý pohled při našich pokusech. 4. Dlužno přihlédnouti, za jakého laku vnitrostřevního a za jakého sou- časného zatížení branky kýlní dostavovalo se přesunutí u různých branek. V pokusech s brankou konvex-konkavní 20 mm širokou přesunulo se v I. po- kuse celkem 914 cm na přívodnou z uskřinuté a 6 cm z odvodné na uskřinutou při vtlaku 280, 288, při zatížení branky 4 kg a při vtlaku 280, 277, při zatížení branky 1% Ag, v 7. pokuse %%/, cm. z uskř. na přív. — 2 cm.z odv. na uskř. při vtlaku 250, 325, při zatížení branky 4% Ag, ve 12. pokuse 164 cm z uskř. na přív. — % cm z odv. na uskř. při vtlaku 227, 232, 257, 320, při zatížení branky 10 dkg, ča při vtlaku 213, při zatížení branky 20 dhg. Počítáno-li při všech našich pokusech s počátečním tlakem intraintestinalním 375 mm Hg, zaviněno přesunutí v prvém pokuse tlakem vnitrostřevním přibližně stejným (280, 288 a 277) při zatížení branky % kg a 1% kg. Naproti tomu v sedmém pokuse kolísal vnitrostřevní tlak o 75 mm Hg při témž zatížení (4 Ag); vezmeme-li však průměr z tlaků těch (287) neliší se valně od předešlého případu (281 mm /Tg). Neméně kolísal tlak vnitrostřevní i ve 12. pokuse při zatížení branky 10 dkg a to: XXXVIL. mezi 233 a 328; průměr 265 mm Hg. Při dalším zatížení branky 20 dkg, vystoupil vnitrostřevní tlak na 219 mm Hg. Vezmeme-li průměrný tlak z jednotlivých pokusů: 287, 281 a 256, jest střední tlak v pokusech s konvex-konkavní brankou 274 mm Hg a průměrné zatížení branky 56 dhg. Při ellipsoidmí brance 16 mm široké přesunula se část střeva: v 2. pokuse v délce 3 cm z uskřinuté na přívodnou a 1 cm z odvodné na uskři- nutou při vtlaku 289 a 339 mm Hg a při zatížení branky '/, kg; v 6. pokuse v délce li'/, cm z uskřinuté na přívodnou a 1 cm z odv. na uskřinutou při vtlaku 260 a 280 mm Hg a při zatížení branky 20 dkg; při vtlaku 240 mem Hg a při zatížení branky 50 dkg; při vtlaku 237 mm Hg a při zatížení branky 55 dkg; při vtlaku 220 mm Hg a při zatížení branky 65 dkg; při vtlaku 235 mm Hg a při zatížení branky 70 dkg; v 13. pokuse v délce 9 cm z uskř. na přívod. a 0 cm z odv. na uskř. při vtlaku 222 mm Hg a při zatížení branky 10 dkg; v 16. pokuse v délce 3 cm z uskř. na přívod. a 0 cm z odv. na uskř. při vtlaku 292 mm Hg a při zatížení branky 30 dkg v 17. pokuse v délce i em z uskř. na přívod. a 0 cm z odv. na uskř. při vtlaku 176—319 mm Hg a při zatížení branky 1 kg. Srovnáme-li případy dle průměrného vtlaku, vidíme, že: v 2. pokuse obnášel průměrný vtlak Sl mm Hg př zatížení branky l Ag, 2000: Šn M A * 240 mm Hg , průměr. „, » V hg, zo kode 95 3 Ě i 222mm Hg ,, A 5 10 dkg, PPOLU O M i = 292 mm Hg ,, M „30 dkg, EA STP M $5 = 247 mm Hg, " » 1 Ag. Průměrný vtlak při ellipsoidní brance měřil 263 při průměrném zatížení branky, 48 dkg. Ellipsoidní brankou i2 mm širokou přesunulo se v 9. pokuse 10 cm při vtlaku 246 a 272 při zatížení branky 10 dig. Průměrný vtlak. měřil 259 mm Hg při zatížení rI0 dkg. Trojúhelníhkovou brankou přesunulo se: ve 4. pokuse 1 cm z uúskř. na přívod. — 1) cm z odv. na uskř. při vtlaku 280, 320 mm Hg a při zatížení branky 70 dkg, v 8. pokuse 9 cm z uskř. na přívod. — 10 cm z odv. na uskř. při vtlaku 240, 250, 290mm Hg a při zatížení branky 50 ckg, v 14. pokuse 8 cm z uskř. na přívod. — 0 em z odv. na uskř. při vtlaku 202 mm Hg a při zatížení branky 10 dkg. Průměrný vtlak obnášel 263 mm Hg, průměrné zatížení 43 dhg. Nepravidelnou brankou přesunulo se: v 5. pokuse 7cm — 00cm při vtlaku 279, 286 a při zatížení branky 70 dkg, 25 AK) ň lem — licm „, bo 316 995 55 5 3 50 dkg, 274 PN n . 70 dAg, 309 ) 3 l Ag. Průměrný vtlak měřil 293mm Hg při průměrném zatížení branky 73 dkg. Sestavíme-li pro jednotlivé branky průměrný tlak vnitrostřevní a průměrné zatížení branky a k tomu vypočteme i průměrnou hodnotu pro přesun částí kliček střevních, vidíme, že by se pil: brance 204 mm široké, při vtlaku 274mm Hg a při zatížení branky 56 dkg přesunulo průměrně 10—2'8 cm; XXXVII. o 28 brance 16m široké, při vtlaku 263mm Hg a při zatížení branky 48 dkg přesunulo průměrně 5:5—04 cm; brance 12mm široké, při vtlaku 259mm Hg a při zatížení branky 10 dkg přesunulo průměrně 10 cm; brance trojúhelníkové při vtlaku 2631m Hg a při zatížení branky 43 dkg přesunulo průměrně 6—3:8 cm; brance nepravidelné formy při vtlaku 293mm Hg a při zatížení branky 78 dkg přesunulo průměrně 4—5'5 cm. Nejmenší průměrný vtlak byl u branky nepravidelné 293, pak přišla konvex- konkavní 274, nato ellipsoidní 16 mm široká 263 a trojúhelníková rovněž 263, nej- vyšší průměrný vtlak byl při brance ellipsoidní 12m široké 259 mm Hg. Porovnáváme-li průměrné vtlaky s průměrným zatížením branek, pozorujerie, že se zatížení umělých branek jeví v obráceném poměru ku vnitrostřevním tlakům. Tak při nejmenším vtlaku u nepravidelné branky byla branka průměrně nejvíce za- tížena (73 dkg). Úkaz ten jest znatelný dále i u branky konvex-konkavní, kde při větším vtlaku (274 mm Hg) obnášelo zatížení branky 56 dkg. Při vtlaku ještě větším u elipsoidní branky (263 mm Hg) dosahovalo zatížení branky 48 dkg. U trojúhel- nikové branky zatížené (263 mm Hg) bylo zatížení její nejmenší (43 dkg). Ku brance ellipsoidní 12 mm široké, u níž bylo největší zatížení 259 mm Hg, nebéřeme tu zřetele, ježto jednalo se jen o jeden případ. Z porovnání středních hodnot by plynulo, že čím větší, respektive čím šivší umělá branka kýlní a čím více se blíží formou svou kruhu neb aspoň úseku kruhu, tím většího zatížení jejího třeba, by se jí přesunuly části kliček střevních. Poučka tato úplně souhlasí s fysikalními zákony v tom, že kruhový obvod tělesa jest nejmenší ze všech jiných obvodů při témž profilu a že tření tělesa při kruhovém profilu jest vždy nejmenší. Tak obnášel vskutku též průměrný vtlak u nepravidelné branky 293, u konvex- konkavní 204, mm široké 274, u ellipsoidní i6m široké 263 a u trojúhelníkové 263 mm Hg. Při trojúhelníkové brance nebyl však průměrný vtlak vnitrostřevní poměrně příliš vysoký proti rozdílu průměrných vtlaků, na příklad mezi brankou nepravidelnou a konvex-konkavní 20% mm širokou. Úkaz ten lehce vyložíme, uvá- žíme-li, že konkavní spodina při brance trojúhelníkové byla jednak úsekem kruhu, jednak byla poměrně dosti široká, 17—19 mm; o spodinu branky se tudíž tření tak zmírnilo, že se i průměrný vtlak nápadněji zmenšil. Dosavadní poznatky naše, nabyté řešením poměrů při posunování částí kliček střevních, dlužno ještě porovnati jednak s nálezy v případech, kde se po určitém rozsahu posunu objevila ruptura stěny střevní, jednak s případy, kde k posunu vůbec nedošlo. Tak při brance konvex-honkavní 20V mm široké objevila se ruptura serosy neb 1 celé stěny střevní: v. L. pokuse při vtlaku 277 mm Hg a při zatížení branky ll; Ag, Ve s 20 E 20 ba k 1 Ag, v 12. 55 9 „o 198mmHg,, n jo 30 dkg; průměrný vtlak obnášel 266 při průměrném zatížení 76 dkg. Při ellipbsotdní bvamce 16mm široké vznikla dehiscence stěny střevní v 2 pokuse při vtlaku 352 mm Hg a při zatížení branky | L Ag, v 6. pa ká R 200 WWE s po 120 dkg, XXXVII. 29 v 13. pokuse při vtlaku 211 mm Hg a při zatížení branky 10 dkg, VALO js 5 197 mm Hg „, “ 3 50 dhg, AVE S, b P 176 mm Hg , „, ji 35 1 Ag; průměrný vtlak 234 při průměrném zatížení 76 dkg. Při ellipsoidní brance 12mm Široké nastala porucha střevní: v 9. pokuse při vtlaku 217 m Hg a při zatížení branky 10 dkg. Při /rojúhelníkové bvamce s Ronkavní základnou začala pukati stěna střevní: ve 4. pokuse při vtlaku 280 mm Hg a při zatížení branky 70 dkg, Ve- “ = ke 230mm Hg, . » 50 dhg, průměrný vtlak 250mm Hg při průměrném zatížení branky 43 dkg. Při nepravidělné bvamce objevila se povrchní neb i hlubší ruptura: v 5. pokuse při počátku injekce a při zatížení branky | 70 dhg, v 19. 7 „ vtlaku 289 mm Hg „, „, = 130 dkg; průměrné jo ji l Ag. Okolnosti, za nichž vznikla ruptura v uvedených případech, s před- chozím větším, menším přesunutím částí kliček střevních umělou brankou, liší se po většině jen graduelně od průměrných zjevů při pouhém přesuno- vání kliček brankami; jest tu všude zachována úměrná gradace vtlaků a zatížení u různých branek. Tak, byl-li nejmenší průměrný vtlak nutný k docílení přesunu u branky nepravidelné 293, — jest tu i konečný vtlak ze všech rovněž nejmenší as 289; pak následuje branka konvex-konkavní 266 (274 při přesunutí), nato ellipsoidní 16 wm široká 234 (263 při přesu- nutí), elipsoidní 12 m široká 217 (259 při přesunutí). Trojúhelníková branka činí výjimku, ježto výškou průměrného konečného vtlaku (250) připadá tu za branku konvex-konkavní 204 mm. širokou, kdežto při přesunování rovnala se průměrná hodnota u ní (265) průměrnému číslu u ellipsoidní branky 16 zum široké. Podobně jako při přesunování, zůstalo i při konečném vtlaku prů- měrné zatížení umělé branky v obráceném poměru ku vnitrostřevnímu vtlaku. Tak u nepravidelné branky obnášelo zatížení nejvíce 1 kg při nejmenším vtlaku; u konkav-konvexní 2014 mm široké a u ellipsoidní 16m široké dosahovalo průměrné zatížení 76 dkg, u trojúhelníkové 43 dkg, u ellipsoidní 12 m široké jen 10 dkg. U poslední branky jednalo se jen o jeden případ, není tudíž číslice ona průměrnou a nemůžeme z ní ani mnoho odvozovati, ač přece dokazuje, že stačilo tu zatížení mnohem menší, než u branky konvex-konkavní 204% zm a u ellipsoidní 16 "m široké. Rozborem okolností, za nichž objevily se po určitém větším, menším přesunutí ruptury na kličkách střevních, souhlasí s poznatky nabytými úvahou 0 podmínkách vzniku posunutí samého; jest i tu tření v kruhové brance mnohem menší nežli v témž profilu branky trojúhelníkové, ellip- soidní 16 neb 12 n široké. Profil kliček střevních, zachycených v různých "XXXVIL 180 brankách, byl k brankám samým vždy úměrný, ač kličky patřily nejrůz- nějším odrůdám psů. Vidlice umělé branky zapadly hned na počátku pokusu vždy dle tlouštky kliček střevních přiměřeně hluboko do příslušných otvorů základny branky a umělá branka mohla se pak přizpůsobiti svou výškou rozměrům obou ramen kličky. Na základě toho byla možna 1 reci- procita mezi zatížením branek při konečném vtlaku a zatížením při posunu kliček střevních, až na branku trojúhelníkovou. Konečný průměrný vtlak měřil při brance trojúhelníkové 250 a při ellipsoidní 16 mm široké 234 mm Hg. Příčinou zjevu toho nemůže býti nežli zmenšení výšky branky troj- úhelníkové a stlačení ramen kličky střevní do konkavní základny její. Základna branky té byla jednak úsekem kruhu, jednak byla značně ši- roká (18 m); skytala pak stěnám střevním, na ni naléhajícím, nepoměrně menší odpor třením, nežli divergující vidlice téže branky a zastírala tak neblahý účinek vidlic. Základna branky trojúhelníkové, i když se poněkud zúžila při zatížení branky, zůstala přece jen širší nežli základna branky ellipsoidní 16 m široké. Vlivným činitelem byl zde, jak vidno, větší úsek kruhové plochy zá- kladny branky. — Odlišné okolnosti naproti tomu shledáváme v pokusech, kde vznikly dehiscence stěny střevní bez předchozího přesunutí. Tak v drance konvex- Ronkavní 20V mm široké nedošlo v 10. pekuse ku přesunu při zatížení branky 10 a 20 dkg a při sedmé injekci za vtlaku 275 mm Hg objevila se ruptura na přívodné kličce a to při úponu mesenterialním. Nejnižší vtlak měřil 350, nejvyšší 265, průměrný obnášel 297 při průměrném zatížení 11 dko. Jak výše vtlaku, tak 1 zatížení branky jest tu mnohem menší než v pokusech s touž brankou, kde se přesouvaly části zúčast- něných kliček. Při pokusech s Zrojúhelníkovou brankou o konkavní základně v Il. pokuse při zatížení branky jen 10 dkg, nastala druhým vtlakem ruptura na přívodné kličce již při druhé injekci za vtlaku 256 m Hg. V 15. pokuse při zatížení rovněž jen 10 dkg a při prvé injekci již praskla uskřinutá klička. při úponu mesenterialním vtlakem 208 m Hg. Naproti tomu v 18. pokuse objevila se hned při prvé injekci trhlina při mesenterialním úponu na pří- vodné kličce při vtlaku 254 wm Hg a při zatížení branky 15 kg. Prů- měrný vtlak obnášel v prvých dvou případech 229 m Hg, a ve dvou pří- padech nepřekročilo zatížení branky 10 dkg, kdežto v pokusech s přesuno- váním částí kliček střevních trojúhelníkovou brankou měřil průměrný vtlak 263 a průměrné zatížení 43 dkg. Průměrný vtlak byl v pokusech S posunováním sice nižší, ale za to konstrikce střeva byla nepoměrně intensivnější. V 3. pokuse, s trojúhelnikovou brankou o konvexní spodině, vznikly při třetí injekci 274 (průměrný vtlak 304mm Hg) při zatížení branky 70 dkg, trhliny na serose konvexity a i při mesenterialním úponu přívodné kličky. XXXVII. 31 Pokusy této skupiny, kde se neobjevilo posunutí, nelze pro extremní nálezy zařaditi v rámec poznatků dosavadních, ježto pokusů těch jest poměrně málo a průměrná čísla pak nedosti směrodatná. Rozdíly mezi jednotlivými těmito pokusy nebudou tak nápadny, porovnáme-li je s jed- notlivými pokusy dřívější řady, kde se jevily namnoze rovněž velké diffe- rence, ale při větším počtu pokusů vyskytly se přece pak průměrné hod- noty upotřebitelné, směrodatné. — Když jsme vyšetřili jaký účin na inkarcerační děje, specielně na pře- sunování částí kliček střevních, má tvar, hladkost, drsnost, zatížení Či tlak umělé branky na stěnu střevní, a když jsme zjistili obrácený, účinný vztah mezi zatížením různých branek a vnitřním tlakem v kličkách zúčast- něných, dlužno nám ještě uvážiti, jaký reelní odpor vyvolávalo zatížení branky v místech uskřinutí a pak jakou tažnou silou, podmíněnou vnitro- -střevním tlakem, se přesouvaly brankou části kliček. Reelní odpor v brankách různě zatížených stanoven tak, že ku konci pokusu zkoušeno pokusmo, jakou silou lze uskřinutou kličku, zbavenou obsahu, povytáhnouti, re- spektive částečně protáhnouti brankou určitě zatíženou. Pokus uspo- řádán vždy tak, že zahnutými kleštěmi zachycena klička sousední poblíže branky; na držadla kleští nahozena smyčka pevné tkanice, jež sbíhajíc dále přes kladku přístroje (obr. 2. š.) byla opatřena na svém konci miskou pro závaží. Tímto způsobem jsme stanovili, že při brance: I. Konvex-konhavní 203 mm šivoké, zatížené: v L. pokuse 50 dkg dala se povytáhnouti klička uskřinutá tahem 95 dkg, M 0 5Wake c 0 M £ + „60 dkg, 080 2VdRZ o r 5 ý „90 dkg, MD 80LGRO "saje 09 7 N. 5 j l Ag. II. Ellipsoidní branka 16 mm Šivoká: v 2 pokuse 50 dkg dala se povytáhnouti klička uskřinutá tahem 80 dkg dk P 110 dkg „ ď ; R „„150—200 dkg III. Ellipsoidní branka 12mm široká: v 9. pokuse 10 dkg dala se povytáhnouti klička uskřinutá tahem 50 dkg. IV. Tvojúhelníková branka: v 8. pokuse 50 dkg dala se povytáhnouti klička uskřinutá tahem 140 dg, ela POL 20 5 3 * „0 80—90 dkg. V. Nepvavidelná bvanka: v 5. pokuse 70 dkg dala se povytáhnouti klička uskřinutá tahem 69 dkg, 9" „2 J30GRS 000 = 7 5 je 120 dhg. XXXVII. 92 Porovnáme-li výsledky měření odporu v brankách, vidíme, že, až na branku nepravidelnou, jest všude odpor ten pro střevo mnohem větší, nežli zevní zatížení branky a že převyšuje pokusné zevní zatížení ono Je int jé IV. V. branky. | o 45 dkg 90 dkg 40 dkg 90 dkg 10. 50510015 1025000 707, 700, Výše odporu, podmíněná formou zatížených umělých branek, kolísá tudíž značně; když bychom si však přes to určili z toho aspoň přibližně střední hodnoty, byl by odpor zaviněný formou zatížených branek u branky I., II. a III. stejný — kol 40—50 dkg, u trojúhelníkové (IV.) by stoupl na 80 dkg, zatím co by se u nepravidelné (V.) blížil nule. Poznatek ten jest poučný v tom, že ukazuje, jak se jednak formou umělé branky různě zvětšuje neb zmenšuje odpor při jistém jejím zatížení zevním a jednak jak as vysoký musí býti tlak uvnitř střevní kličky, má-li povytáhnouti či přesunouti zatíženou brankou část kličky střevní. O měnlivém vlivu různotvarných branek kýlních na přesunování kliček střevních zmínili jsme se dříve, stanovení pak tlaku v pokusných kličkách budiž předmětem následujícího oddílu. Tlak uvnitř kliček pokusných měřili jsme při pokusech našich rtuťovým manometrem. Výše tlaků těch není však tím dosti jasně vytčena, proto dal jsem tlaky ty převésti pro některé případy na obyčejnou míru vážkovou. Výpočty ty provedl Dr. techn. František Kadeřávek, assistent c. k. české vysoké školy technické v Praze. Ježto rozměry střeva u psů jsou poměrně dosti malé, mohl býti při výpočtech pomíjen tlak podmíněný vlastní tíží obsahu, vždyť teprve při 1 m délky střeva postaveného svisle dosáhl by tlak z obsahu v nejdo- lejší části střeva 0-1 atmosféry. Proto bez obavy mohlo býti přihlíženo pouze ku tlaku vyvozovanému hustilkou a měřenému obyčejným uzavře- ným tlakoměrem rtuťovým. Měřením střeva jen poněkud silněji naplněného zjištěno, že jeho kolmé průřezy jsou kružnicemi. Vzhledem k tomu nahrazovali jsme při výpočtech. část kličky střevní oskulujícím rotačním prstencem (annu- loidem). Vypočtěme si nejdříve tlak působený fysiologickou tekutinou na část kličky střevní, omezenou dvěma kruhovými řezy, v rovinách kolmých k ose střeva a sví- rajících spolu nevelký úhel «. Průměr střeva — 2 v — možno ve vytknutých mezích XXXVII. 39 bráti za konstantní; rovněž i polo- měr ©, zakřivení osy střevní, beřme ve vytčeném rozsahu za konstantní. Tlak 7 na stěnu uzavřené nádoby, a za takovou střevo můžeme pokládati, rovná se — při nepatrném množství tlačící kapaliny — tlačené ploše P, násobené měrným tlakem p; tímto tlakem vyrozumíváme tlak připadající na jedničku tlačené plochy a urču- jeme ho z údajů tlakoměru, Jest tedy I Abychom vypočetli P, musíme si vytknouti na uvažované částici stěny střevní proužek, vytčený dvěma sousedními řezy kruhovými, které svírají spolu úhel de; na proužku tom pak vytkneme si konečně prvek plošný, jak v obrázku čárkováním vyznačeno (obr. 6.). Plocha, tohoto prvku jest dP=vaB(e—rcos fi) du, význam £ z obrázku jest samozřejmý. Integrací dle proměnných © a £ v me- Obr 16. zích O— a, O— 7 dostáváme plochu polovice střeva: p « TE (E „T z- j orapda — | ) »cosAdÁAda =nvou, . 0 Jo 0 JO z toho plocha celé uvažované partie střevní P — 2x e«ea hledaný tlak = pb 2m Dvou. Celý tento tlak nepřichází však k platnosti při pohybu střeva, jak se snadno z následujícího přesvědčíme. Mysleme si na vytčeném proužku střevním k prvku d P prvek souměrný vzhledem k rovině G souměrnosti celé konečné uvažované partie střevní. Výslednici tlaku působeného fysiologickou kapalinou na prvek plošný d P vyznačme si úsečkou / kolmou k prvku d P — působí totiž tlak vždy směrem kolmým k tlačené ploše — a rozložme si ji na dvě složky 7 a t““ ve směru kolměm k rovině G a rovnoběžném s rovinou G. Tlaky tyto vyznačme si úsečkami // a /. Připojené šipky udávají směr uvažovaných tlaků. Na vytčený prvek souměrný k prvku d P, v obrázku rovněž čárkováním vyznačený, bude působiti tlak !/, stejné velikosti -s tlakem 7; a i ten rozložme si obdobně ve dvě. složky 4“ a '". Složky / a '/ stejné velikosti, avšak protivného směru, nepřispívají k pohybu střěva, napínají je pouze. a pevností jeho se ruší. Za to složky 7“ a 1/“ stejného směru dávají výslednici dvojnásobné velikosti mířící do středu s zakřivení uvažované kličky střevní. Výslednou sílu všech těchto elementárných výslednic obdržíme, vypočteme-li | 2rte—čvosé) pducosa ap, 0 kdež za integračním znaménkem je výraz pro dvojnásobný tlak /“ rovný tlaku 7, násobenému cosinem úhlu $£. Hodnota uvedeného integralu v daných mezích jest: ný da. Rozpravy IL. tř. Roč. XX. Čís. 37. 3 XXXVII. 34 Z toho vidno, že celková výslednice míří od středu zakřivení a hledí střevo napřímiti. Dále třeba uvážiti, že původně uvažovaná část kličky střevní, omezená kru- hovými řezy v rovinách kolmých k ose a spolu úhel « svírajících, je souměrna dle přímky S, která rozpůluje úhel « krajních poloměrů. Krajní poloměry ty míří do středu s zakřivení osy O. Na základě toho můžeme tvrditi, že výslednice všech tlaků obdobných k tlaku 7 a přispívajících k pohybu vytknuté části střevní bude míti směr přímky S. Velikost síly té vypočteme pak jakožto součin z měrného tlaku p a průmětu plochy tlačené do směru S. Výpočet tento zakládá se na větě fysikalní, že tlak v určitém směru rovná se součinu z měrného tlaku a průmětu tlačené plochy do daného směru; větu vytčenou zde odvozovati nepokládám za nutné. Prakticky znázorněno uvedené na pokuse dne 23./IX. 1909. Průměr střeva obnášel 19m, základní tlak 375mm Hg. Při injekci roztoku zmenšil se objem vzduchu uzavřeného v manometru na 246 mm. Z toho vypočten — užitím věty o stálosti součinu z objemu uzavřeného plynu a jeho tlaku — tlak uzavřeného vzduchu = 724:b. = 246: 375, tedy b, — 1103 mm Hg. Výsledek ten třeba zvýšiti o dvoj- násobný rozdíl výšek obou hladin 2 (375—246) — 258. Tlak ve střevě se rovnal 1361 cm Hg. Od toho bylo nutno odečísti tlak atmostfery. Tím dal se konečně zjistiti užitečný přetlak v kličce střevní : 635 mm Hg. Přepočteno na metr. atmosferu, dává přetlak 0'86 kg na 1 cm?. Poté počítán tlak v části střeva dlouhé as 33m nejbližší brance (obr. 7.). Polo- měr této části kruhově zakřivené shledán 25:5mm. Tlak ve směru od středu zakřivení s Obr. 7. stanoven pomocí věty o průmětu tlačené plochy. Průmět ten sestává ze dvou polo- ellips rozměrů 19m a ll 4 mm a z obdélníku šířky ll m, délky pak 315 mm. Celkový průmět tlačené plochy ve směru od středu zakřivení rovná se 7 cm? 56 mm?, tlak pak v tomto směru (soudě z této plochy a tlaku měrného) se rovná 6 Ag 502 s. Podobně stanoven i tlak v opačném směru do středu zakřivení s a shledán roven 3 kg 629 g. Z toho vyplynul přetlak ve směru od středu zakřivení s — 2 Ag 873 g. Směr tlaku tohoto, jakožto konečné výslednice vnitřních tlaků na část stěny „třevní, vychází ze středu s a snaží se střevo úplně narovnati. Není-li narovnání možno pro fixaci obou konců kličky střevrí, snaží se vnitřní tlak přivésti střevo aspoň do takové podoby, by osa jeho měla stálé zakřivení. Tak na př. osa uskřinuté kličky, nadýmané v našich případech roztokem fysiologickým, snaží se zaujati podobu kruhu (obr. 8.). Formace ta by vznikla, když by střevo bylo zbaveno mesenteria; střevo s mesenteriem a fixované v umělé brance kýlní nabývá však při pokusech našich typického tvaru kulové serpentiny, na níž vidna tendence zaujati ihned tvar kruhový, jakmile by mesenterium povolilo. VI. 35 Konečně zbývá vyšetřiti vnitřní tlak roztoku na zakončující část kličky střevní těsně u branky. Měřením shledali jsme, že u branky končila dilatovaná klička střevní polo- kulovitě; o polokouli víme, že má nejmenší povrch při největším relativním obsahu. Tlak na stěnu polokoule zakončující u branky kličku střevní (obr. 9.) sta- novili jsme tím, že jsme si představili isolovaný na polokouli oné plošný element d F, jenž se rovná — "dg sing de; v jest poloměr kulové plochy. Případný tlak na onen plošný element obdržíme pak násobením průmětu tlačené jeho plochy tlakem měrným p. Rozložme si dále tento elementarný tlak na dvě složky: d P ve směru tečny T osy kličky střevní O v brance, a v GO — ve směru kolmém k první složce. Pak bude: dP = pdFcosg, dO = pdaFsing. Obr. 9. Z toho integrací: TE JÓ TC „227 Pe 2(27T. „sin2g d2 zl | paPcosy= (5 prosin a cosvdyda = (*| k z da= 00 0 J0 0 Jo a 2 (21 0=| j pdFsng=0. E vJ/0 Z toho vidno, že by vlastně ani nezáleželo na tom, jakým právě útvarem končí střevní klička u branky, když tlak P ve směru kolmém k brance rovná se tlaku, který by připadl na průřez střeva těsně před ukon- čující partií střevní kličky. Jakou intensitou působí tam tlak, uvedeme na příkladě, kde při vtlaku 1"/, atmosfery, vystoupl tlak v přívodné kličce na vypouklou stranu její na 7-7 kg, na mesenterialní na 6-2 kg a na konečnou část u branky jen na 3-1 Ag. s : Za účelem snazšího zjištění účinku jednotlivých tlaků v pokusné kličce nebude nezajímavo vyšetřiti ještě: 1. V jakém směru vůbec se uplatňuje tlak v konečné části pokusné kličky střevní a specielně pak při občasné průchodnosti průsvitu střevního, sevřeného jakoukoliv brankou, 2. vysvětliti situaci při puknutí pokusné kličky bez předchozího posunutí, kte: , XXXVII. 36 3. vysvětliti mechanismus přesunutí části kličky umělou brankou kýlní. : I. Vnitřní tlak v konečné části kličky působí určitou intensitou nejen na polokulovité zakončení kličky, nýbrž i na nálevkovitý přechod polo koule v lumen střevní stlačené brankou. Přechod ten jest totiž vsunut: jak pokusy ukazují, do mesenterialního oddílu polokoule a to proto, že, těsně nad mesenterialní či pevnou spodinou branky patří stěna kličky již kulové serpentině, kdež tlak (na mesenterialní stranu) jest mnohem větší, nežli na konečnou část kličky. Následkem vyššího tlaku napne se tu mesenterialní strana více a vytlačí se po straně branky směrem k mesen- teriu. Zjevem tím posune se infundibulum stlačeného průsvitu střevního vhodněji, něco málo od mesenterialní plochy kulové serpentiny, blíže ku střední výslednici vnitřních tlaků v kličce. Tlak působící zvnitř na zakončující část kličky účinkuje pak nejen na přední a na mesenterialní stranu, nýbrž 1 na infundibulum a přene- seně dále na štěrbinu střevní. Pokud je branka a zvláště základna její pevně umístěna, nemůže ji vnitřní tlak oddáliti a sklání více buď zakonču- jící část kličky k přední straně branky neb snaží se povytáhnouti z branky sevřenou stěnu střevní neb uvolniti rozpínáním kompressi stěny střevní v brance. : Do situace dosavadní zasahuje účinně ještě též přetlak odstředivý, jímž se narovnává pokusná klička a nabývá tvaru kulové serpentiny, na níž vidna tendence přejíti ve tvar kruhový, jakmile by povolilo mesen- tertum. (V případě posledně uvedeném obnášel přetlak odstředivý, na- rovnávající kličku — 1-5 Ag). Výslednice tahu narovnávacího probíhá tak, že kombinujíc se se složkami tlaku napínajícího konečnou část kličky, pro- bíhá po konvexní straně kličky, zahýbá po zakončující polokouli jako po kladce a končí na stěně sevřené brankou. Tahem právě vytčeným buď se povytahuje z branky přední či protimesenterialní strana stlačené stěny střevní neb se uvolňuje do jisté míry konstrikce téže stěny střevní brankou a napomáhá se odtoku obsahu z pokusné kličky. Celkem stupňuje se tahem tím účin vnitřního tlaku na konečnou část kličky v krajině branky. Po objasnění účinku vnitřního tlaku na zakončení pokusné kličky střevní vůbec a po zjištění pozoruhodné účinnosti tahu narovnávacího či odstředivého na touž část kličky, třeba se ještě poohlédnouti, kdy a jak se uplatňoval vnitřní tlak na infundibulum a na štěrbinovitý průsvit střevní v brance. Již v oddíle o účinku formy branky na posun střeva různotvarnými brankami jsme poukázali na to, že kapaliny protékají při témž profilu vždy mnohem snáze minimalním třeba jen otvorem kruhovým neb kruhu se blížícím, nežli štěrbinou sebe delší. Fysikalního poznatku toho lze s prospěchem zajisté použíti i tam, kde se jedná o možnost či nemožnost občasného průtoku tekutiny štěrbinovitým průsvitem střevním dle okol- ností různě deformovaným umělou brankou. Konservované praeparáty XXXVIL 97 inkarcerovaných kliček dokazují nám totiž, že se na kterémkoliv oddílu štěrbinovitého průsvitu střevního vyskytují průsvity tvaru nepravidelné hvězdice, nepravidelného trojúhelníku a pod., a to dle shrnutí, dle podél- ného zřásnění a dle stlačení stěn kliček střevních různotvarnými brankami. Vnikne-li pak kapalina z infundibula do nepravidelného průsvitu dotyč- ného, působí tam daným tlakem na stěny jeho, snaží se ho rozšířiti až ko- nečně ho učiní průchodným pro tenký proud tekutiny. Tekutina vniká tím snáze do nepravidelného. štěrbinovitého lumina střevního, čím pří- znivějl jest průsvit onen uložen, t. j. čím jest blíže ku střední výslednici vnitřních tlaků, čili čím dále jest od mesenterialní strany, neb čím jest blíže podélný průměr zakončující polokoule pokusné kličky ke kolmici myšlené na umělou branku. K účinku tahu, složky to tlaku narovnávacího a k účinku tlaku na zakončující polokulovitou část kličky, druží se tudíž další složka vnitř- ního tlaku rozpínající či rozevírající infundibulum a eventuelně 1 průsvit střevní, sevřený brankou. Tím by byly vytčeny vnitřní děje při mechanismu inkarceračním, podmíněné vnitřními tlaky v pokusné kličce, zvláště pak v konečné její části, pokud dovolují, respektive napomáhají průtoku tekutého obsahu sevřeným štěrbinovitým průsvitem střevním. 2. Jak vyložíme dále situaci při puknutí pokusné kličky bez před- chozího posunutí? Předpokládejme, že tažná síla tlaku narovnávajícího pokusnou kličku je dostatečná a. že i tlak vnitřní v zakončující části kličky jest větší nežli intensita sevření stěn střevních brankou, tekutina přece však neprotéká zúženou částí. K výkladu stavu toho nutno vzíti za pod- klad pozorování z pokusů našich. Tak byli jsme při pokusech překvapenu, když jednou při zatížení branky I kg i více a při více méně vysokém vtlaku procházela tekutina brankou, neb se přesunuly brankou části kliček, kdežto jindy při zatížení branky třeba jen 10 dkg a při různé intensitě vtlaků ne- došlo vůbec k uvolňovacím zjevům, ano klička i pukla. Na utváření se poměrů těch má vliv opět hlavně posice konečné části kličky, respektive větší, menší úchylka podélné její osy od kolmice myšlené k umělé brance. Dislokuje-li se zakončující část pokusné kličky vnitřním tlakem před a nad přední stranu branky, uchýlí se tím infundibulum téměř až ku pře- chodu okraje zakončující polokoule v mesenterialní stranu kličky. In- fundibulum i štěrbina stlačeného průsvitu vychýlí se z původního směru tolik, že unikají téměř z dosahu direktního účinku vnitřního tlaku v za- končující polokouli. Dislokovaná polokoule puzena dále vnitřním tlakem stlačuje pak nad to ještě — více méně přední oddíl branky ku spodině branky a zvyšuje kompressi stěny střevní, stlačené brankou. Zvýšenou kompressí sevřených stěn střevních v brance, při význačné dislokaci zakončující polokoule před branku, zaklíní se konečně přední oddíl branky do stěny střevní tak, že se fixace stěny střevní brankou stává absolutní. Uchýlením zakončující polokoule před přední stranu branky XXXVII. 38 přesune se i složka narovnávacího tahu v pokusné kličce rovněž před branku; tím se účin její tolik oslabí, že nemůže effektivně přispěti k přesunu kličky, tím méně k uvolnění branky a k odtoku obsahu směrem odvodným. Tím si vykládáme, proč někdy 1 malým zatížením branky stává se klička v brance absolutně nehybnou a lumen, poměrně lehce sevřené, absolutně neprů- chodným, takže záhy vznikají trhliny ve stěně pokusné kličky. 3. Jak vysvětlíme konečně přesun částí kličky touž brankou při neprůchodnosti průsvitu střevního a za podobných jinak okolností (jako sub 2)? Neprůchodnost průsvitu podmíněna 1 zde jako v předchozím případě poměrem mezi postavením zakončující polokoule a brankou. Zakončující polokoule vychýlí se značně před branku a tlačí na přední stranu její; infundibulum 1 štěrbina stlačeného průsvitu střevního dis- lokuje se rovněž k mesenterialnímu okraji zakončující polokoule a uniká téměř z dosahu direktního účinku vnitřního tlaku v zakončující polokouli. Při tom nezahne se však polokoule tolik nad branku (jak sub 2.) a přední oddíl branky se nezaklíní do stěny střevní tak intensivně; pak se též ne- ruší menším uchýlením polokoule úplně účin složky narovnávacího pře- tlaku v pokusné kličce jako v případě předchozím. Složka přetlaku na- rovnávacího může, 1 když nestačí k uvolnění průsvitu střevního, přece přispívati k přetažení části stěny střevní na pokusnou kličku. Přetažení části kličky střevní brankou děje se vedle rozepětí vnitřním tlakem, hlavně tahem narovnávacího přetlaku působícím po zakončující polokouli jako přes kladku. Shrneme-li výtěžek dosavadního řešení mechanismu inkarceračních úkazů, pozorovaných v pokusech našich, můžeme říci, že 1. vnitřní tlak v zakončující polokouli zjednává průchod tekutému obsahu střevnímu různotvarnou umělou brankou kýlní. Při tom nesmí se ovšem podélná osa zakončující polokoule příliš vychýliti (vnitřním tlakem) před přední stranu branky, by hlavní výslednice tlaku toho zůstala, pokud možno, co nejblíže kolmici, myšlené na branku. — Ježto zakončující polo- koule nezvyšuje tu značněji, naléhajíc lehce na přední oddíl branky, kom- presse stěny střevní brankou, může složka tahu narovnávajícího pokusnou kličku tím více napomáhati uvolnění stlačeného průsvitu střevního; tekutina může odtékati z pokusné kličky aboralně. 2. Naproti tomu, protáhne-li se pokusná klička vnitřním tlakem silněji do délky a zakončující polokoule její vychýlí se šikměji k přední straně branky a komprimuje ji též význečněji, zvětší se tím konstrikce stěny střevní v brance. Složka narovnávacího tlaku nemůže již přispěti k uvolnění průsvitu střevního, za to přece však napomáhá povytahovati přes zakončující polokouli jako přes kladku část odvodné kličky na po- kusnou. XXXVII. 39 3. Naplní-li se konečně pokusná klička tak, že se zahne zakončující polokoule úplně přes přední oddíl branky, zvýší se tím jednak konstrikce v brance, jednak se dislokuje nevhodné infundibulum i štěrbina střevní, čímž se překážka průtoku brankou stává nepřekonatelnou. Přílišným vychýlením po zakončující polokouli přesune se složka narovnávacího tahu z pokusné kličky z dosahu branky neb aspoň na uvolnění situace v brance nemá již žádného vlivu; klička pokusná musí tudíž puknouti při poněkud jen větším vtlaku tekutiny do ní. | Z uvedených poznatků pokusných plyne, že jak děj přesunutí částí kliček střevních, tak průchod tekutiny brankou, tak 1 úplný uzávěr průsvitu střevního v brance závisí od postavení zakončující polokoule pokusné kličky ku brance, respektive od větší, menší úchylky podélné osy konečné části kličky od kolmice vztyčené na umělou branku. Příčinná závislost uvedených zjevů na úchylce polohy konce pokusné kličky od kolmice vedené na branku jest doložena dalším ještě úkazem, jenž se vyskytoval v našich pokusech, a to otáčením se částí pokusné kličky. Otáčení částí kliček střevních při inkarceracích považováno dříve (Karpetschenko, Roubaix, Kocher a j.) za jednu z příčin inkarcerace v kýle. Dle pozorování v našich pokusech zdá se však, že úkazu tomu přísluší, aspoň v určitých případech, úkol právě opačný. Otáčením nezvy- šovala se zpravidla inkarcerace, nýbrž často začal i po mírném otočení protékati obsah střevní místem uskřinutým. Ostatně již v úvaze 0 vzá- jemném vztahu jednotlivých dějů inkarceračních při umělé inkarceraci střevní, dospěli jsme k tomu, že vzájemný vztah jevil se jednak tím, že po více méně význačném otočení odvodné neb i přívodné části uskřinuté kličky, posunula se buď část z uskřinuté kličky na přívodnou neb z odvodné na uskřinutou. Nejednou přesunula se pak 1 část kličky bez předchozího otočení. Po přetažení částí kličky střevní začal někdy odtékati obsah střevní do odvodné, jindy se objevovalo různě dlouho ještě buď posunování neb otáčení spolu s posunutím a pak teprve vnikl roztok do odvodné kličky. Celkem byla tu vždy zjevna účelná souslednost změn, spějící ku zjednání odtoku do odvodné kličky. Když jsme pozorovali dále ještě vliv branek různě velikých a různě formovaných o různém počátečném zatížení na vznik změn polohy a for- mace uskřinuté části střevní, tu jsme viděli, že přes nesporný vliv tvaru a rozsahu umělé branky na vznik a obmezení různých inkarceračních zjevů, mohou se u jakékoliv branky 1 za nejrůznějšího zatížení jejího ob- jeviti jak posunutí, tak 1 otočení částí uskřinuté kličky. Zjevy ty nejsou však podmíněny — dle celkových poznatků našich — ničím jiným, než 71- traintestinalním tlakem; forma branky a vozsah její může pak buď znesnad- ňovati neb usnadňovatí jen jejich vzmík, trvání a opakování. Když jsme odvodili zcela důvodně z našich pozorování důsledky právě uvedené, třeba nám ještě uvésti, jak lze si představiti účin formy XXXVII. 40 a rozsahu branky na vznik třeba opětovný jevů inkarceračních, specielně otáčení částí pokusné kličky! Výklad dlužno založiti na konkretním případě a sice třeba hned na prvém pokuse. Tu při jednom z vtlaků přetáhla uskřinutá klička z od- vodné 1 cm délky a pak již začala tekutina odtékati do odvodné. Při stou- pajícím zatěžování branky odtékala tekutina dále, až teprve když dosáhlo zatížení branky 11 kg, přerušila se komunikace a přívodná klička při- táhla na sebe opět 1% cm z uskřinuté. Ač tok kličkami zůstal uchován 1 při stoupajícím zatížení branky, přece se inkarcerovaná klička otáčela zvolna víc a více konvexní stranou odvodného k mesentertu svého pří- vodného ramene. Není pochyby, že stoupající zatížení branky znesnad- ňovalo průtok tekutiny brankou, pokusná klička však zdolávala překážku otáčením, až když již další otáčení nebylo možno, tok se přerušil. Pozoru- hodným byl tu, jakož 1 jinde, směr otáčení ramene oné kličky. Dalo by se očekávati, že se klička vnitřním tlakem bude narovnávati a že se otočí konvexitou spíše na venek, či, že se odvrátí od přívodného ramene, ve sku- tečnosti však se obrátila k ní, ano uchýlila se až k jejímu mesenteriu. Ve formě stočené kličky pokusné lze viděti, jak již dříve dovozeno, kulovou serpentinu, jež se otáčí konvexitou v distalní své části tak, že se konvexita její, nejvíce napínaná vnitřním tlakem, uchyluje do směru nejmenšího odporu, odvrací se tudíž od stěny branky a zahýbá ke stěně přívodného ramene kličky. Otáčením mění se jednak posice a forma stlačeného prů- svitu střevního, jednak 1 postavení zakončující polokoule a přitlačením jí ku stěně přívodného ramene (téže kličky) neb ik základně umělé branky, mění se posice infundibula; stlačené lumen vystaveno tím poměrně více účinku jednak vnitřního tlaku v zakončující polokouli, jednak 1 tažné složky narovnávacího vnitřního tlaku v kličce. Momenty uvedenými zmírní se tolik překážky odtoku obsahu v brance, že ani zvýšené zatížení branky není s to, aby učinilo sevřené lumen neprůchodným. Otáčení odvodného ramene nepřipadá, jak vidno, význam snad podružný při mechanismu inkarcerace; otáčení mezhovšuje v pokusech našich podmínky inkavcerační, nýbrž jeví se jakožto úkaz účelný, velmi prospěšný, jímž se mění posice zakončující polokoule uskřinuté kličky (pokusné) a tím 1 lokalisace infundibula a stlačeného průsvitu střevního. brankou. Změnou posice konečné části kličky střevní připravují se vhod- nější podmínky účinu jak pro vnitřní tlak v konečné části kličky, tak 1 pro narovnávací tlak vnitřní, specielně pro jeho složku, působící tažně po zakončující polokouli jako přes kladku na stěnu střevní, sevřenou v umělé brance kýlní. Résumé. Mechanismus posunutí částí střevních kliček pokusných řešili jsme tím, že jsme pracovali s kličkami střevními uměle uskřinutými kovovou brankou, složenou ze dvou částí proti sobě pohyblivých. Dle potřeby XXXVIIL. 41 mohli jsme učiniti z branky útvar relativně pevný patřičným zatížením předního oddílu branky. Pokud jsme se snažili vyvolati v krátké době spasmoidními umělými kontrakcemi přesunutí, nedocílili jsme než účinků poměrně nepatrných; postřehli jsme vždy jen minimalní pohyb kontraho- vané stěny střevní v brance a mimo to bylo třeba, by se v okamžiku in- tensivní kontrakce stěny střevní, na př. faradickým proudem, injikovala tekutina do kličky, by se tak klička markantněji posunula v brance. Způsob ten by odpovídal sice nejspíše asi stavu počátečné inkarcerace, ale experi- mentální provádění mechanismu toho bylo obtížné a pak nanejvýš zdlou- havé. Přesnější závěry nedaly se z toho odvoditi. Proto odhodlal jsem se k proceduře poněkud sice intensivnější, ale přes to ne nepřirozené. V pří- padech, jež jsem pozoroval na lidech, byla nalezena totiž uchována význačná inkarcerační rýha třetí. Nález ten svědčí, že se přesun odehrál za inten- stvní inkarcerace, proto jsem neváhal vycházeti při pokusech též od stavů význačné neb aspoň význačnější inkarcerace. Tím jsem si učinil dle potřeby z pokusných kliček útvary, jež se blížily kulovým serpentinám; u nich bylo možno měřiti 1 jednotlivé složky vnitřních sil, účastnících se na ději inkarceračním, specielně na posunutí částí kliček pokusných. Z pokusů provedených na 20 psech použito za podklad práce pouze 19 a tu všude (i v případech neuvedených) byl patrný vzájemný vztah jednotlivých dějů při umělé inkarceraci. Po více méně význačném otočení odvodné neb i přívodné části uskřinuté kličky, přesunula se buď část kličky uskřinuté na přívodnou neb z odvodné na uskřinutou. Nejednou přesu- nula se část kličky bez předchozího otočení. Po přetažení části kličky střevní začal někdy odtékati obsah střevní do odvodné, jindy se objevovalo různě dlouho ještě buď posunování neb otáčení spolu s posunutím, a pak teprve vnikl obsah do odvodné kličky. Přerušováním přítoku porušovala se zpravidla souvislost změn na kličkách, lumen střevní se v brankách znovu a znovu uzavíralo a změny při nové injekci začínaly obyčejně jinde, nežli kde končily při injekci předchozí. Při tom však byla vždy přece zjevna účelná souslednost změn, spějící ku zjednání odtoku do odvodné kličky. Ježto intensita, rozsah a častost jednotlivých zjevů uvedených značně kolísala u různých umělých branek, sestaveny nálezy též dle jed- notlivých branek a tu shledáno, že se mohou u kterékoliv z branek (kon- vex-konkavní 204% mm široké, ellipsoidní 16 mw a 12 mm široké, u troj- úhelníkové a nepravidelné) 1 za nejrůznějšího zatížení jejího objeviti v různém ovšem rozsahu posunutí, méně již otočení částí kliček zúčast- něných. Kvocient přesunutí se zmenšoval dle toho u jednotlivých branek, jak se vzdalovala forma branky od tvaru kulového; byl tudíž u kruhové branky největší. S tím souvisel též úkaz plynoucí z pozorování středních hodnot vnitřních tlaků a průměrného zatížení, dle něhož bylo nutno větší, respektive širší umělou branku kýlní, blížící se nejvíce formou svou kruhu, více zatížiti, by se jí přesunuly části kliček střevních. Dále shledáno, že XXXVII. 42 ježto tření kličky střevní o kruhovou branku, potřebně již zatíženou, jest menší nežli tření o branky jiných forem o témž profilu, jest i vtlak branky nutný k přesunu nejmenší u branek blížících se co nejvíce kruhu. Okolnosti, za nichž vznikla ruptura v případech s předchozím větším, menším přesunutím částí kliček střevních umělou brankou, liší se po většině jen graduelně od průměrných zjevů při pouhém přesunování kliček brankami; jest tu všude zachována úměrná gradace vtlaků a zatí- žení u různých branek. Reelní výše odporu, podmíněná formou zatížených umělých branek, určena u prvých třech branek na 40—50 dkg, u troj- úhelníkové 80 dkg, u nepravidelné pak nebyla téměř žádná. Vzájemé vztahy mezi brankou a kličkou střevní byly vždy již od počátku stejné a počátečné zatížení střeva brankou rovněž stejné. Z přesné úměrnosti vztahů těch vyplynulo nám pevné stanovisko, dovolující i mathematicky posouditi a porovnati jednotlivé úkazy inkarcerační. Tak stanoveno: 1. v jakém směru uplatňuje se tlak v konečné části kličky střevní, specielně při občasné průchodnosti průsvitu střevního sevřeného jakou- koliv brankou; 2. vyložena situace při puknutí pokusné kličky bez předchozího posunutí; 9. vysvětlen mechanismus přesunutí částí kliček umělou brankou kýlní. Z pokusného řešení uvedených bodů vyplynulo, že vznik jednotli- vých dějů inkarceračních závisí od postavení zakončující polokoule pokusné kličky ku brance, respektive od větší, menší úchylky podélné osy konečné YZ části kličky od kolmice vztyčené na umělou branku. Na doklad o správnosti uvedeného vytčena na konec opět účelnost otáčení a prospěšný vztah otáčení k posunutí částí pokusné kličky. Otá- čením přivádí se konečná část pokusné kličky do vhodnější posice a tím se upravuje půda pro snazší účin vnitřního tlaku v konečné části kličky, jakož i narovnávacího tlaku v pokusné kličce vůbec, specielně však jeho složky. Složka ta působí tahem po zakončující polokouli jako přes kladku a snaží se docíliti neb přispěti aspoň k uvolnění stěny střevní, sevřené umělou brankou. Dle posice zakončující polokoule přispěje se tím buď k uvolnění sevřeného průsvitu střevního neb se průsvit sice neuvolní, ale přetáhne se za to větší, menší část kličky na kličku pokusnou. Konečně pro nevhodnou posici zakončující polokoule pokusné kličky vzhledem k umělé brance nedojde k uvolnění a na kličce se objeví při intensivnějším vtlaku tekutiny povrchní neb 1 hlubší trhliny. Pokusy našimi dovozena tudíž příčinná vzájemnost a účelnost mezi posunutím a otáčením částí kliček zúčastněných na inkarceraci. Oběma úkazům těmto připadá nejen při pokusech, nýbrž snad i ve skutečnosti u člověka úkol, překážku průtoku obsahu střevního v brance, pokud třeba XXXVII. = 43 a pokud možno, uvolňovati a ne, jak se dosud uvádělo o otáčení, jen ztě- žovati neb dokonce vyvolávati inkarceraci kýlní. kol * Literatura použitá uvedena v prvém oddíle práce, vydaném v roz- pravách Akademie pro vědy, slovesnost a umění tř. IT., č. 10., ročník 19.: „K mechanismu uskřinutí kýlního,“ XXXVIIL ROČNÍK XX. TŘÍDA II. ČÍSLO 38. Stanovení asparagové kyseliny v hydrolytických produktech bílkovin. Napsal Dr. techn. Jan Novák. Z chem.-výzkumné laboratoře zemského výzkumného ústavu zemědělského v Brně, Předloženo dne 10. listopadu 1911. Při studiu průběhu alkylace různých aminokyselin dialkylsulfáty (Rozpravy II. tř. XX. čís. 4.) jsem konstatoval, že lze dimethylsulfátem v alkalickém roztoku převésti kyselinu asparagovou prakticky kvantita- tivně v kyselinu fumarovou odštěpením původní aminoskupiny převážně ve formě trimethylaminu, který může býti přebytečným dimethylsulfátem částečně dále alkylován až mna kvarterní amoniumderivát. Velice snadná rozpustnost fumarové kyseliny v etheru jest pak výtečnou vlast- ností, která se dá výhodně zužitkovati. Tato reakce prvá upoutala mojí pozornost k praktickému využití při kvantitativním stanovení asparagové kyseliny v rozkladných pro- duktech bílkovin, hydrolysovaných minerálními kyselinami. Doposud byla. stanovena asparagová kyselina v těchto produktech jen hrubě pomocí estherifikační methody E. Fischera, ke kterémuž účelu používána byla. frakce estherů od 1009 do 1759 při 0-1—0-5 mm přecházející. Frakce tato, obsahující esthery kyseliny asparagové, glataminové, fenylalaninu a serinu, rozpuštěna byla nejprve v as pateronásobném množství vody a vytřepána stejným objemem etheru, v němž snadně rozpouští se esther fenylalaninu. Poněvadž však i esthery asparagové a glutaminové kyseliny částečně jsou v etheru rozpustné, nutno vzniklý etherický roztok as třikráte stejným množstvím vody vytřepati. Sloučené vodní roztoky, takto úplně zbavené estheru fenylalaninu, obsahující hlavně esthery kyseliny asparagové a glutaminové, zmýdelní se dvouhodinnovým vařením s koncentrovaným Rozprava: Roč. XX. Tf. II. Čís. 88. 1 XXXVIII. Lb roztokem přebytečného hydrátu barnatého, při čemž současně kyselina asparagová s větší části jest racemována. Několikadenním stáním při obyčejné teplotě vylučuje se vedle hydroxydu barnatého převážné množství asparagové kyseliny v drůzách barnaté soli, z níž lze kvantitativním množstvím kyseliny sírové aspara- govou kyselinu uvolniti. Z matečných louhů po vyloučení barnaté soli asparagové kyseliny, obsahujících vedle glutaminové kyseliny resp. pře- bytečného hydroxydu barnatého ještě další množství asparagové kyseliny, lze toto další množství ještě získati, avšak teprve po předběžném vyloučení kyseliny glutaminové ve formě těžce rozpustného chlorhydrátu. Po této operaci nutno odstraniti kyselinu solnou povařením s kysličníkem olov- natým, sraziti do roztoku přešlé olovo sírovodíkem a teprve po dosta- tečném zahuštění vylučuje se další množství kyseliny asparagové. Také stěžuje vylučování kyseliny asparagové přítomnost serinu, který nutno odstraniti buď ve formě estheru petrolejovým etherem aneb po vyloučení hlavního podílu asparagové kyseliny přesnou neutralisací normálním hydroxydem sodnatým a dostatečným zahuštěním. ) Jest na prvý pohled patrno, že určování asparagové kyseliny touto cestou jest jen velice hrubé a s celou řadou chyb spojeno. Již výtěžek diethylestheru z asparagové kyseliny, alkoholu a chlorovodíka jest závislý na určitém rovnovážném stavu, který za daných experimentálních podmínek není nejpříznivější, nastávají ztráty při uvolňování estherů z chlorhydrátů směsí potaše a louhu vedle ztrát vzniklých rozpustností estherů ve vodě; není všechen diethylesther asparagové kyseliny obsažen jen ve frakci od.1000 do 1750 při 0-1 až 0-5 mm přecházející nýbrž i ve frakci pod 1000. Při destilaci samé nastávají ztráty rozkladem diethylestheru, stejně jako při zmýdelňování koncentrovaným hydrátem barnatým, ovšem v míře menší než pozoroval Fleurent (C. r. 119. 251 [1894]) při zmýdelňování hydrátem barnatým pod tlakem, Další ztráty pak nastávají konečně při krystalisaci barnaté soli 1 volné kyselny asparagové. Přesně sledovali ztráty tyto pro asparagovou kyselinu E. Abderhalden a A. Weil (Z. physiol. Ch. 74, 445 [1911]) použivše k studiu tomuto ale jen čistý praeparát asparagové kyseliny. Výtěžky byly velice různé, podle toho kolikrát estherifikace absolutním alkoholem a chlorovodíkem byla opakována, zda uvolněný esther jen vytřepán etherem či ještě dále předestilován, jak rychle a při které teplotě bylo destilováno a konečně zda po destilaci hned bezprostředně nejméně pět hodin k zmizení alkalické jeakce vařeno či teprve po delší neb jen krátkou dobu vařeno. Způsob čakým z chlorhydrátu uvolněn byl esther, zda hydrátem sodnatým a potaší, 1 natriumalkoholátem neb konečně ammoniakem, neměl na výtěžek čisté asparagové kyseliny žádného patrného vlivu. V uvedené práci (I. c.) prokázali Abderhalden a Weil pro asparagovou kyselinu, obecně též již pro hydrolytické produkty bílkovin platný po- znatek, že opětovanou estherifikací lze výtěžek zvýšiti; destilace při vyšších XXXVIII. teplotách nad 1309 (nejpříznivější teplota pro destilaci diethylestheru asparagové kyseliny) snižuje citelně výtěžky. Jest-li že se zmýdelnění estherů, vařením s vodou prováděné, neprovede okamžitě po destilaci nejméně pětihodinným varem, Vzniká pozdějším varem s vodou temně zbarvený špatně krystalující syrup, který jen malé množství asparagové kyseliny obsahuje. V žádném z velice četných estherifikací asparagové kyseliny, destilací vzniklého diethylestheru a zmýdelněním na volnou kyselinu asparagovou nebylo získáno více než 58.59/, původně použité kyseliny. Ba v případu kdy destilován vzniklý diethylesther při 1409 získáno zpět jen 3959/6, destilací při 1509 dokonce jen 36.59/; původního množství kyseliny. Rozdíly, které při jednotlivých estherifikačních pokusech Abderhalden-Weil-ových byly jimi zjištěny, poukazují však k tomu, že hraje také zručnost při estheri- fikaci význačnou úlohu. Celkem tedy získali zpět uvedení autoři doposud používanou methodou estherifikační v nejpříznivějšm případě 55% původně použité kyseliny v čistém stavu. Většinou však obnášel výtěžek pod 50% původního množství ba také jen 1 36%. K porovnání těchto výsledků s praktickým stanovením asparagové kyseliny estherifikační methodou v hydrolytických produktech bílkovin, které bylo již pro většinu dostatečně přístupných bílkovin provedeno, dlužno si uvědomiti, že při většině provedených hydrolys estherifikováno bylo než jednou oproti třikráte opakované estherifikaci při informačních pokusech Abderhalden-Weil-ových, kteří nad to pracovali s úplně čistým jedincem, za podmínek pro jeho zpětné získání co nejpříznivějších. Množství čisté asparagové kyseliny, které se získá z celého musea látek, hydrolysí bílkovin minerálními kyselinami, bude oproti případu na jediné asparagové kyselině studovanému ještě mnohem menší, poněvadž přistupuje tu při celém postupu isolace vliv ostatních látek jak při estherifikaci, destilaci, zmýdelňování tak 1 při krystalisaci. Konečně záleží také na množství aspa- ragové kyseliny vznikající hydrolysou dotyčné bílkoviny; budouť při jinak stejném množství výchozí bílkoviny ztráty v případech, kdy bílkovina skýtá jen poměrně malé množství asparagové kyseliny percentuelně mnohem větší než v případech kdy vzniká ve větším množství, ba může se státi, že při malém množství se vůbec přítomnost přehlédne neb „nestanoví“. Na základě výše uvedeného došel jsem k závěru, že v dnešní literatuře uváděné množství kyseliny asparagové, vznikající při hydrolyse bílkovin minerálními kyselinami nejsou ani hrubým měřítkem pro jejich skutečné množství. Již i předpoklad Abderhalden-Weil-ův, že representují v nej- příznivějším případě sotva 60% skutečné hodnoty její, dlužno považovati za příliš nízký a zvláště v oněch případech, kde jedná se o percentualně malé množství její. Nepřesnosť stanovení asparagové kyseliny estherifikační methodou poskytla netoliko v rukou různých autorů různé výsledky, nýbrž 1 tentýž * XXXVIII. autor získal data dosti odlišná jak na př. patrno na příkladu gliadinu, jehož hydrolysí minerálními kyselinami nalezl Abderhalden a Samuely (Z. physiol. ch. 46. 193 [1905]) 1-24%, Osborne a Clapp (Amer. Journ. of. Physiol. 17, 231 [1906]) 0.58%, Osborne a Guest (Journ. of. biol. Ch. 9, 425 [1911]) jen 0-14%. Hydrolysí vitellinu získal Abderhalden a Hunter (Z. physiol. Ch. 48, 505 [1906]) 0-50%, Osborne a Jones (Amer. Journ. of. Physiol. 24, 153 [1909]) 2-13% asparagové kyseliny. Rozdíly ve vý- těžcích asparagové kyseliny jsou již toho řádu, že lze je sotva vysvětliti různým složením použitých praeparatů. Výsledky v předložené této práci mnou popsané methody ku stanovení asparagové kyseliny v hydrolytických produktech bílkovin, založené na alkylaci této kyseliny dimethylsulfátem, uspokojují svojí přesností, jakož 1 jednoduchostí provedení, jsouce při tom v plném souhlase s předeslanou úvahou o ztrátách a skutečném množství asparagové kyseliny v hydroly- tických produktech bílkovin obsažené. Abderhalden a Weil získali estheri- fkační methodou již při použití čisté asparagové kyseliny v několika případech jen 36 /, a 39% původního množství jejího a oprávněna. jest jistě domněnka, že při applikaci této methody na směs tak složitou jakou jest směs produktů bílkovin minerálními kyselinami hydrolyso- vaných, nalezená množství asparagové kyseliny obnášeti budou mnohdy 1 značně pod 36% skutečného množství této kyseliny. Mnou stanovená množství asparagové kyseliny v hydrolytických produktech bílkovin dosahují hodnoty dvoj až čtyřnásobné onoho množství, které bylo na- lezeno methodou estherifikační. Námitka, která by snad mohla býti zde popsané methodě činěna, že totiž může fumarová kyselina alkylací dimethylsulfátem i z jiných látek vznikati, lze značně oslabiti ne-li vyloučiti faktem, že nebyl při hydrolyse bílkovin dokázán vznik látek, které by také alkylací kyselinu fumarovou poskytovaly a že složení doposud známých produktů hydrolysy bílkovin vyjma asparagové kyseliny toto tvoření vylučuje. Současně 1 množství kyseliny asparagové touto methodou nalezené velice dobře souhlasí s množstvím odhadovaným na základě výše uvedené úvahy o výtěžcích při použití estherifikační methody. Konečně konstatována. byla nápadná proporcionalita výsledků docílených mojí methodou a. methodou estherifikační, která by sotva vystoupila, kdyby hydrolytické produkty bílkovin obsahovaly ještě jiné látky při alkylaci kyselinu fuma- rovou poskytující. Alkylací asparagové kyseliny dimethylsulfátem v alkalickém roztoku nevzniká direktně fumarová kyselina, za současného odštěpení amino- skupiny ve formě alkylaminů, nýbrž vznikají v aminoskupině alkylované deriváty asparagové kyseliny, které jsou nestálé a při zahřívání se zře- děnou kyselinou sírovou teprve nastává štěpení v kyselinu fumarovou a alkylamin dle schema: XXXVIII. ot (CE CH, N“CH, NH, OEC Já VA CH—COOH. CH—COOH | CH—COOH 2 | 52 l o: N MCE AF | CH CH;—COOH CH,;—COOH CH—COOH 0) Při tom jsou vodíky aminoskupiny nahražovány postupně alkylem, neboť při použití dimethylsulfátu bylo nalezeno z veškerého dusíku amino- skupiny 9.2% ve formě dimethylaminu, 65.8% ve formě trimethylaminu a 21.6% ve formě kvarterní ammonium sloučeniny. Přítomnost mono- methylaminu nepodařilo se kvalitativní reakcí prokázati. Zmíněné vznikání meziproduktů t. j. v aminoskupině alkylovaných asparagových kyselin bylo zjištěno následovně: 5 g asparagové kyseliny bylo normálně alkylováno v alkalickém roztoku dimethylsulfátem; roztok byl nejprve při alkalické reakci povařen na síťce, pak schlazen, neutrali- sován zředěnou kyselinou sírovou (1 : 3), přesycen pak 25 cem této kyseliny a ihned bez předchozího zahřívání s kyselinou sírovou vytřepán etherem. Vytřepávání opakováno bylo potud, pokud etherický roztok zanechával po vypaření etheru 1 sebe menší odparek. Způsobem tímto získána byla prvá část kyseliny fumarové ve váze 0-81 9. Pak byl z vodního roztoku nejprve vypuzen rozpuštěný ether zahříváním na vodní lázní a na konec zahříváno 1 hodinu na síťce. Po vychladnutí byl roztok opět až do úplného vyčerpání vytřepáván etherem, čímž získáno další množství kyseliny fumarové 2-93 g. Opakovaným zahříváním po 1% a 2 hodinách a opětným vytřepáním etherem získáno dalších 0-51 g a 0-15 g kyseliny fumarové. Roztok jiných pěti gramů asparagové kyseliny normálním způsobem alkylovaný byl opatrně neutralisován, pak dvěmi kapkami zředěné ky- seliny sírové okyselen a dostatečně zahuštěn. Po vychladnutí vyloučilo se ve dvou frakcích 1-25 g kyselé draselnaté soli fumarové kyseliny o složení 2 KC,H30, + C,H,O, odpovídajících 1-08 g fumarové kyseliny. Matečné louhy po vyloučené soli okyseleny byly 25 cem zředěné kyseliny sírové a po půlhodinném zahřívání na síťce bylo vytřepáváno etherem pokud fumarová kyselina přecházela do etherického roztoku; takto získáno dalších 1-83 g fumarové kyseliny. Zahříváním na vodní lázní odstraněn byl ve vodním roztoku rozpuštěný ether a pak vařeno na síťce ještě dvě hodiny a znovu vytřepáno etherem, čímž získáno dalších 0-87 g fumarové kyseliny. Konečně vařeno tři hodiny na síťce čímž uvolněno bylo ještě 0-56 g kyseliny fumarové. Tedy v obou pozorováných případech vznikala kyselina fumarová teprve postupně zahříváním se zředěnou kyselinou sírovou. Tímto postupem jest dokázáno, že nevzniká kyselina fumarová alkylací asparagové kyseliny direktně, nýbrž že tvoří se nejprve nestálé XXXVIII. meziprodukty patrně v aminoskupině alkylované, které teprve dalším zahříváním se zředěnou kyselinou sírovou se rozkládají na volnou kyselinu fumarovou a alkylamin. Jejich isolací jsem se dále nezabýval. K další informaci o průběhu alkylace asparagové kyseliny dimethyl- sulfátem provedena také alkylace této kyseliny diethylsulfátem a sice za jinak úplně stejných podmínek pracovních, s jedinou výjimkou, že třepáno. s diethylsulfátem v roztoku asi na 609 zahřátém. Při této alkylaci bylo. jen 15.4% původní asparagové kyseliny převedeno v kyselinu fumarovou, při čemž odštěpený dusík aminoskupiny poskytnul prakticky kvantitativně diethylamin. Tvoření triethylaminu a kvarterního ammoniumderivátu při použití výchozího množství jen 5 g asparagové kyseliny nepodařilo se pro- kázati. 28.4% původní asparagové kyseliny bylo získáno zpět. Zbytek tvořil syrup nekrystalující. Alkylováno bylo 5 g asparagové kyseliny 35 g diethyl- sulfátu a 13 g hydroxydu draselnatého. Po provedeném rozložení přebyteč- ného diethylsulfátu povařením v alkalickém roztoku, bylo neutralisováno zředěnou kyselinou sírovou a pak okyseleno 25 cem téže kyseliny, zahříváno 9 hodiny na síťce a vytřepáno etherem. Operace tato opakována byla ještě třikráte a bylo potom celkem získáno 0-67 g kyseliny fumarové. Z vodného. roztoku byla pak chloridem barnatým odstraněna kyselina sírová. Dosta- tečně zahuštěný filtrát vylučoval ve dvou frakcích 1-42 g dlouhých jehliček špatně rozpustných ve studené, snadně v teplé vodě, v nichž zjištěna byla asparagová kyselina. Matečné louhy odpařeny byly až na syrup, který byl rozpuštěn za studena v 969%6ním alkoholu a rozdělen na dvě polovice. Prvá smíchána byla za tepla s alkoholickým roztokem dvou gramů kyseliny chloroplatičité, vzniklý roztok zfiltrován a odstaven krystalsaci. Při vychladnutí vyloučeno 1-54 g dlouhých oranžových jehliček, které pře- krystalovány z horkého 859%%ního alkoholu poskytly 1-1 g velice pěkně vyvinutých dlouhých jehliček. 0.5829 g látky poskytlo 0.2035 g platiny a 0-8981 g chloridu stříbrna- tého odpovídajících 34.91% platiny a 38-32% chloru oproti 35.09% platiny a 38.25% chloru obsažených v podvojné platinové soli diethylaminu. Z alkoholických matečných louhů po krystalisaci této soli vyloučeno bylo zahuštěním až k syrupu a rozpuštěním v absolutním alkoholu ještě 0-2 g práškovité platinové soli, která rozpouštěla se snadně v teplém 96%ním alkoholu, špatně ve studeném a získána byla po překrystalování v oranžových dlouhých jehličkách, stejné barvy 1 tvaru jako předešlá sůl. 0.1708 g látky poskytlo 0.0592 g platiny, což odpovídá 34-66% Pt. Tedy 1 tato druhá frakce jest podvojnou platinovou solí diethylaminu. Po vyloučení této soli, získané filtráty zbaveny sírovodíkem platiny, kysličníkem stříbrnatým chloru a sírovodíkem stříbra do roztoku přešlého a povařeny s hydroxydem mědnatým. Vzniknul modrý roztok, který nebyl dále zpracován. Druhá polovice původních matečných louhů zbavená alkoholu, byla destilována s hydrátem draselnatým. Destilát jímaný ve zředěné XXXVIII. kyselině solné, poskytnul s kyselinou chloroplatičitou také podvojnou sůl diethylaminu. Jest tedy 1 v případu alkylace asparagové kyseliny diethylsulfátem chování tohoto estheru kyseliny sírové obdobné onomu chování, jako bylo pozorováno při alkylaci glykokolu a alaninu; jest diethylsulfát všeobecně méně energickým činidlem alkylačním než dimethylsulfát, nahražuje převážně nejvíce dva vodíky aminoskupiny ethylem, při čemž docílené výtěžky jsou poměrně velice nízké. Konečné uspořádání vlastní methody stanovení kyseliny asparagové bylo následující: Hydrolytické produkty bílkovin byly nejprve dostatečným zahuštěním ve vakuu zbaveny největšího množství kyseliny solné, pak rozpaštěny v malém množství vody a po vychladnutí vytřepány etherem za účelem odstranění eventuelně přítomných volných mastných kyselin, vzniklých zmýdelněním tuků v bílkovinách někdy obsažených a všech v etheru rozpustných látek, které mohou býti v hydrolytických produktech bílkovin obsaženy. Při tomto vytřepávání etherem vznikají jen pomalu mizící emulse, které nutno nechati i několik hodin státi, aby vodný roztok a ether daly se řádně odděliti. Třepáno bylo intensivně vždy pět minut a dvojnásobné vytřepání etherem stačilo úplně, poněvadž množství látek v etheru rozpustných bylo ve všech případech nepatrné. Vyetherovaný roztok byl pak opatrným zahříváním na vodní lázní zbaven rozpuštěného etheru a neutralisován hydrátem draselnatým. Vypočtené množství hydrátu draselnatého k alkylaci potřebného přidáváno bylo k roztoku po částkách tak, aby byl tento stále alkalickým. K alkylaci potřebné množství dimethyl- sulfátu, jenž vnášen po malých dávkách za stálého třepání roztokem, bylo vypočteno na základě předpokladu jako by jeden gram bílkoviny hydro- lysované odpovídal témuž množství glykokolu a brány pak na I mol. glyko- kolu 4 mol. dimethylsulfátu a 4 mol. hydrátu draselnatého. Po spotřebování vypočteného množství dimethylsulfátu bylo po- vařeno as půl hodiny na síťce za účelem rozrušení posledních zbytků dimethylsulfátu v roztoku snad rozpuštěného, neutralisováno zředěnou kyselinou sírovou (1:3) a okyseleno konečně 25 až 30 cem téže kyseliny. Pak zahříváno po 3 hodiny na síťce za stálého dolévání odpařené vody a konečně zahuštěno na vodní lázni tak dalece, že po vychladnutí jen velice málo anorganických solí vykrystalovalo. Vychladlý roztok vpraven byl do dobře zabroušené dělicí nálevky na ca 1000 cem 1 s eventuelně vyloučenými solemi a vytřepáván opětovně tak dlouho alkoholu prostým etherem, pokud tento po odpaření zanechával nějaký výparek. Etherický roztok odléván byl opatrně do zvážených krystalisačních mísek skleněných o obsahu ca 500 cem a přenechán volnému odpařování na vzduchu. Odparek byl pak vždy sušen na vzduchu do konstantní váhy. Z vodního roztoku po vyetherování zbylého byl rozpuštěný ether vypuzen opatrným zahří- váním na vodní lázni; pak vařeno znovu na síťce po 3 hodiny a po vy- chladnutí opět dříve popsaným způsobem etherem vytřepáno, kteréžto XXXVIII. operace zahřívání za účelem rozložení alkylovaných solí asparagové kyse- liny a vyetherování odštěpené kyseliny fumarové opakovány byly potud, pokud važitelná množství kyseliny fumarové mohla býti získána. Normálně stačilo tento proces dvakráte opakovati. Zvážená množství takto získaných odparků byla rozpuštěna v malém množství horké vody, sloučena vlita do čisté třepací nálevky a po vychladnutí a okyselení několika kapkami zředěné kyseliny sírové vytřepáváno bylo etherem potud, pokud množství odparku z posledního vytřepávání etherem obnášelo nad 0-02 g. Stačilo, brán-li k jednotlivému vytřepávání stejný objem etheru jako vodního roztoku, vytřepávání čtyřikráte opakovati. Při tomto druhém vytřepá- vání z vodního již roztoku dlužno opatrně etherický roztok oddělovati od vodního, aby snad něco kyselinou sírovou okyselené vody nedostalo se k etherickému roztoku kyseliny fumarové, čímž by eventuelně prováděné stanovení kyseliny fumarové titrací zbytečně bylo komplikováno. Byla-li takto získaná kyselina fumarová znovu rozpuštěna ve vodě a úplně vy- třepána etherem, neměnilo se již její množství v dokazatelné míře, nor- málně v mezích 0-01——0.02 g, z kteréhožto důvodu bylo z vodního roztoku vytřepáváno etherem až do úplného vyčerpání fumarové kyseliny než jednou. Takto získaná kyselina fumarová byla již obyčejně čistě bílá, jen v několika málo případech (hordein, gliadin) se slabým hnědým nádechem, neposkytovala s chloridem barnatým ve zředěném roztoku žádné sedliny. V získaných praeparátech fumarové kyselny na vzduchu suše- ných byla stanovena tato kyselina titrací n/4 louhem sodnatým, za použití fenolftaleinu jako indikátoru. Titr tohoto louhu stanoven byl čistou fumarovou kyselinou, třikráte z vody překrystalovanou a nad kysličníkem fosforečným sušenou. Ve třech různých praeparátech na vzduchu sušených bylo nalezeno 98-6, 99.0 a 98-1% fumarové kyseliny, z kteréhožto důvodu pro výpočty výtěžků kyseliny fumarové brána direktně množství této kyseliny získaná vyetherováním z vodního roztoku. Abych se přesvědčil, jak dalece přesně lze kyselinu asparagovou popsanou methodou stanoviti, připraven byl roztok této kyseliny roz- puštěním 5 g úplně čistého třikráte z vody překrystalovaného praeparátu v 500 cem vody a alkylováno souběžně dvakrát po 100 cem tohoto roztoku, odpovídajících vždy 1 g asparagové kyseliny. Získal jsem toutéž cestou jakou pokračováno bylo při stanovení asparagové kyseliny v hydroly- tických produktech bílkovin, 0-85 g a 0.849 kyseliny fumarové oproti theoreticky možnému množství 0.8718 9, což odpovídá 97.5% a 96.3% theorie. V jiném případu alkylováno bylo direktně 5 © asparagové kyseliny a získány 4-33 g fumarové kyseliny oproti 4-36 g theorie, což odpovídá dokonce 99.3%. Jest tedy pro účely, pro něž methoda tato byla vypraco- vána, docílena přesnost dostatečná. K zjistění, zda-li přítomnost jiných látek vedle asparagové kyseliny má vliv a jak dalece na přesnost popsané methody, provedena byla ještě XXXVIII. následující zkouška: 50 ccm roztoku hydrolytických produktů gelatiny (přes rok starý před světlem nechráněný roztok, který v 50 cem obsahoval původně 17-14 g hydrolysované gelatiny, vody a popele prosté) alkylováno normálním způsobem a stanovena vzniklá kyselina fumarová. Získány na konec 0-82 © čisté kyseliny fumarové. Druhých 50 cem téhož roztoku hydrolysované gelatiny bylo smícháno s lg čisté kyseliny asparagové a po neutralisaci hydrátem draselnatým, při níž se úplně rozpustila přidaná kyselina asparagová, alkylováno dimethylsulfátem a toutéž cestou stano- vena byla, souběžně s prvou zkouškou, vzniklá kyselina fumarová. Na- lezeno 1-97 g čisté kyseliny fumarové. Odečte-li se od tohoto množství 1-97 g množství kyselny fumarové, které maximálně může poskytnouti lg asparagové kyseliny, to jest 0-87 g, zbude v druhém případě 0-80 g kyseliny fumarové oproti 0-82 g téže kyseliny nalezené direktní cestou. Tedy ani přítomnost jiných látek (studováno na případu hydro- lytických produktů bílkovin) nemá patrného vlivu na přesnost methody popsané, což nutno jako velice příznivou okolnost akcentovati. Ke studiu množství kyseliny asparagové, vznikající při hydrolyse minerálními kyselinami, připraveno bylo celkem 10 různých bílkovin a to jak rostlinných tak 1 zvířecích. Z bílkovin rostlinných studovány globuliny: legumin, faseolin a edestin, z prolaminů gliadin, hordein a zein a z glute- linů: glutenin. Z bílkovin zvířecích nukleoalbumin: casein a albuminoidy: spongin a glutin (gelatina). Legumin připraven byl z mouky vikve (Vicia sativa) extrakcí 109%6ním roztokem chloridu sodnatého, obsahujícím dostatečné množství hydroxydu barnatého, potřebného k neutralisaci extraktu na lakmus. Toto nutné množství hydrátu barnatého stanoveno bylo na malém množství mouky separátní zkouškou. V detailech pracováno bylo dle Osborna methodou jím po- psanou (Abderhalden, Handbuch II. 505). Po řádném promíchání 1 kg mouky se 4 litry l09%ního roztoku chloridu sodnatého, uvedené množství hydroxydu barnatého obsahujícího, byla celá směs smíchána s dostatečným množstvím útržků filtračního papíru, potřebným k získání plastické hmoty, schopné lisování. Vy- lisováním získaný kalný roztok byl filtrován papírovou kaší na Bůchner-ově nálevce, pak nasycen pevným síranem ammonatým a filtrován skládanými filtry. Na filtrech zbylá sraženina, dostatečně však ještě tekutinou pro- sáklá, byla vpravena do dialysačních váčků z pergamenového papíru, s malým množstvím vody rozdělána na řídké těsto a dialysována po 24 hodin. Po této době byla až na nepatrné zbytky ssedlina rozpuštěna; vzniklý roztok filtrován opět papírovou kaší a dialysován pak po tři dny v proudu tekoucí vody. Obsah dialysačního váčku odstaven byl potom k sedimentaci ve vysoké kádince, na dně usazená sraženina pak sfiltrována XXXVIII. 10 tvrzeným filtrem, znovu rozpuštěna v 10 9%ním roztoku chloridu sodnatého, vzmklý roztok filtrován papírovou kaší a opět dialysován po čtyři dny v proudu tekoucí vody. Vyloučený legumin byl pak rozpuštěn ještě jednou v 10%ním roztoku chloridu sodnatého a sražen zředďováním tohoto roztoku vodou, až tento obsahoval jen 1% chloridu sodnatého. Sedlina takto získaná byla po sedimentaci filtrována tvrzeným filtrem, promývána postupně silně zředěným roztokem chloridu sodnatého, 50 až 96% alko- holem, pak vysušena ve vakuu nad kyselinou sírovou a rozemleta konečně na šrotovacím mlýnku na jemnou moučku. Získaný praeparát obsa- hoval 3.94% vody a 0.03% popele. K hydrolyse bylo odváženo 12-51 g látky (12-01 g vody a popele prostého leguminu). Direktní extrakcí alkylovaných produktů hydrolysy etherem bylo získáno 1-53 g odparku, který rozpuštěn ve vodě, slabě kyselinou sírovou okyselené a vytřepán etherem poskytnul 1-29 g čisté kyseliny fumarové, kteréžto množství odpovídá 1-479 g kyseliny asparagové. Obsahuje tedy tento praeparát leguminu 12.3% asparagové kyseliny. V preparátu leguminu z vikve nalezl estherifikační methodou Usborne a Clapp (Journ. of biol. Chem. 3, 219 [1907]) 3-21%, v praeparátu z hráchu Osborne a Heyl (Amer. journ. of Physiol. 22, 423 [1908]) 5-30%. Faseolin byl získán extrakcí moučky fazolí (Phaseolus vulgaris) 2%$ním roztokem chloridu sodnatého. Semena k tomuto účelu použitých fazolí byla zbavena. nejprve slupek postupným šrotováním a proséváním; na konec resultující jemná moučka byla digerována s pětinásobným množstvím petrolejového etheru za účelem odstranění největšího podílu tuku. Po 48 hodinách byl petrolejový ether odlit a zbytek rychlým filtrováním zbaven dalšího podílu petrolejového etheru. Vylisovaný zbytek usušen byl na vzduchu a pak vnášen po částech za stálého míchání do 2%ního roztoku na 809 zahřátého (na 1 kg mouky 6 litrů roztoku). Pak odstaven byl roztok na 3 hodiny k vychladnutí a konečně filtrován skládanými filtry. Filtrace velice pomalá, byla po 12 hodinách přerušena, řídká kaše na filtrech zbylá smíchána s dostatečným množstvím odstřižků filtračního papíru, tak aby vznikla polopevná hmota, která byla pak vylysována. Získaný kalný roztok zfiltrován byl papírovou kaší ve Bůchner-ově nálevce a pak sloučen s čirými filtráty dříve získanými a dialysován v proudu tekoucí vody za přidání toluolu po 5 dní. Po této době byl obsah dialysačních papírů vpraven do vysoké kádinky, v níž ponechán usazení. Čirý roztok nad sraženinou byl pak odssát násoskou, sraženina filtrována na Bůchner-ově nálevce tvrzeným filtrem a konečně v malém množství vody suspendována. Vzniklá suspense bylo prohnána jemným plátnem, smíchána s 109%$ním roztokem chloridu sodnatého a vzniklý, slabě zakalený roztok po filtraci XXXVIII. 11 papírovou kaší dialysován v proudu tekoucí vody po 5 dní. Po trojná- sobné dialyse získaná sraženina faseolinu byla digescí promyta nejprve vodou, pak vpravena na filtr, na němž postupně promývána 50 až 969%ním alkoholem a sušena konečně nad kyselinou sírovou ve vakuu. Není vy- loučeno že na konec získaný praeparát faseolinu jest poněkud znečištěn, poněvadž v době provádění dialysy teplota vody ve vodovodu obnášela až 269 C, takže ani v dostatečném množství přidaný toluol sotva zabránil částečnému rozkladu. K hydrolyse bylo odváženo 9-65 g praeparátu 6.55% vody a 1.03% popele obsahujícího, tak že výpočet výtěžku vztahuje se na 8-93 g vody a popele prosté bílkoviny. Získáno bylo 1-15 g čisté kyseliny fumarové odpovídajících 1-52 © kyseliny asparagové, to jest 14.7%. Osborne a Clapp (Amer. Journ. of Physiol. 18, 295 [1907]) nalezli estherifikační methodou 5-24%, Abderhalden a Babkin (Z. physiol. Ch. 47, 354 [1906]) 4.0% asparagové kyseliny. Edestin připraven byl ze semene konopí (Cannabis sativa). Toto bylo pokud to bylo možno na šrotovacím mlýnku rozetřeno a pak digescí pateronásobným množstvím petrolejového etheru zbaveno největšího podílu tuku. Extraho- vaný zbytek usušen byl na vzduchu a pak prosát jemným sítem, čímž zbaven největší části slupek. 1 kg takto připravené moučky byl řádně promíchán ve velké baňce s dvojnásobným množstvím 10%ního roztoku chloridu sodnatého. Na to přidáno bylo dalších as 800 cem 10%6ního roztoku chloridu sodnatého, obsahujícího polovici onoho množství hydro- xydu barnatého, které jest zapotřebí k neutralisaci kyselin extraktu semen na fenolftalein, kteréžto množství bylo před tím zjištěno separátně s malým množstvím použité mouky. Po řádném promíchání bylo filtrováno skládanými filtry: řídká kaše na filtrech zbylá smíchána s dostatečným množstvím odstřižků [iltračního papíru na plastickou hmotu, která byla pak vylisována. Získaný kalný tfiltrát byl přefiltrován papírovou kaší na Bůchner-ově nálevce, sloučen pak s prvými čirými filtráty a dialysován v proudu tekoucí vody po 5 dní. Již nyní v krystalkách vyloučený edestin byl po sedimentaci zfiltrován tvrzeným papírem na Bůchner-ově nálevce, promyt vodou, rozpuštěn znovu v pokud možno malém množství 10%ního roztoku chloridu sodnatého a vzniklý roztok po filtraci papírovou kaší znovu dialysován. Získaný edestin byl po zfiltrování rozpuštěn v takovém množství 10%ního roztoku chloridu sodnatého, aby roztok obsahoval 8% edestinu. Tento byl sfiltrován, zahřát na 509 a pomalu za stálého míchání smíchán s dvojnásobným objemem vody téže teploty a po vychladnutí odstaven krystalysaci v ledničce. Po I2hodinovém stání byl vyloučený edestin sfiltrován, promyt 0-5% roztokem chloridu sodnatého, pak po- stupně 50 až 96% alkoholem, sušen ve vakuu nad kyselinou sírovou a po vysušení rozemlet na jemný prášek. Praeparát takto získaný obsahoval XXXVIII. 12 D.54% vody a 0-18% popela. Hydrolysováno bylo 8-03 g odpovídajících 7.57 g čisté, vody i popele prosté bílkoviny. Získáno: bylo 0-77 g čisté kyseliny fumarové odpovídajících 0.8853 g asparagové kyseliny. Obsahuje tedy edestin 11:6% asparagové kyseliny. Abderhalden (Z. physiol. Chem. 37, 499 [1902]) nalezl estherifikační methodou 450%. Gliadin připraven byl z lepku vypraného vodou z mouky pšeničné. Nejprve byl lepek ten usušen na vzduchu, pak jemně rozemlet na moučku na mlýnku šrotovacím a digerován, rozdělen do čtyř baněk 70%ním alkoholem tím způsobem, že extrakt z prvé baňky získaný byl vždy po 24 hodinách použit postupně k extrakci části druhé až čtvrté, zatím co k části prvé přidáváno bylo vždy nové množství čerstvého 70%ního alkoholu, což opakováno bylo 5kráte. Získané kalné extrakty byly nejprve zfiltrovány papírovou kaší na Bůchner-ově nálevce a čiré filtráty zahušťovány pak as při 059 ve vakuu. Aby zabráněno bylo silnému pěnění roztoku s po- stupujícím vylučováním gliadinu vzrůstajícím, byl občas k obsahu baňky připouštěn 9696ní alkohol, jímž opět gliadin byl rozpouštěn. Jakmile však koncentrace všech sloučených extraktů postoupila tak dalece, že pěnění roztoku nebylo lze nadále připouštěním 969%ního alkoholu za- brániti, byl takto získaný alkoholický roztok vlit ve velice jemném proudu do velkého množství studené vody, k níž přidáno bylo malé množství chloridu sodnatého, který i nepatrnou rozpustnost gliadinu ještě značně snižuje. Vyloučený gliadin snadně na tyčince k míchání použité se zbalující byl oprán vodou a znovu v pokud možno malém množství 95%ního alkoholu, eventuelně za přísady potřebného množství vody za tepla roz- puštěn. Vzniklý roztok filtrován papírovou kaší a sražen opětně vlitím do velkého množství vody, kteroužto operací odstraní se proteiny, uhlo- hydráty 1 soli ve vodě rozpustné. Takto získaný gliadin, dvakráte velkým množstvím vody sražený, byl opět rozpuštěn v malém množství alkoholu a sražen vlitím do pateronásobného množství studeného 969%ního alkoholu. Užitím obyčejného alkoholu na místě absolutního, Osbornem používaného, snižuje se sice výtěžek čistého gliadinu znatelně a také 1 sušení obdrženého praeparátu jest poněkud zdlouhavější, ale za to méně nákladnější a jedno- dušší. Sražením 969%Gním alkoholem získaný praeparát rozdělen byl me- chanicky na menší kousky a po l4denním sušení nad kyselinou sírovou byl rozemlet na šrotovacím mlýnku na jemnou moučku. Hydrolysováno bylo 22.5 g takto získaného praeparátu, kterýž obsahoval 7-84% vody a 0-15% popela. XXXVIII. 13 Získáno bylo 0-39 g čisté kyseliny fumarové, kteréžto množství odpovídá 0.447 g kyseliny asparagové. Nalezeno bylo tedy hydrolysí glhadinu 2-16% asparagové kyseliny oproti 1-24% nalezeným estheri- fikační methodou Abderhalden-Samuely-m (Z. physiol. Ch. 46, 193 [1905)) 0.58% Osborne-Clapp-em (Amer. Journ. of Physiol. 17, 231 [1906]) - 0-14% Osborne-Guest-em (Journ. of biol. Ch. 9, 425 [1911)). Hordein připraven byl z ječmene jemně na mouku na šrotovacím mlýnku rozea mletého, extrakcí 70%ním alkoholem za studena. Jinak postupováno při přípravě tohoto proteinu skorem úplně cestou volenou k přípravě gliadinu z lepků pšenice. Při koncentraci alkoholických extraktů ve vakuu nepo- zorováno obtížné pěnění jako při alkoholických extraktech gliadinu, za to však vylučoval se hordein během koncentrace ve formě syrupu na dně destilační baňky. Sloučené extrakty zahuštěny byly tak dalece, až destilace při 659 a 17 am byla velice pomalá. Po vychladnutí byla vodnatá tekutina, již jen malé množství alkoholu obsahující, odlita a na dně nádoby vy- loučený hordein rozpuštěn v pokud možno malém množství 96%ního alkohclu za přidání nutného množství vody a dále čištěn za stejného postupu, jak bylo při přípravě gliadinu vypsáno. Hydrolysováno bylo koncentrovanou. kyselinou solnou 12-40 g hordeinu obsahujícího 10-34% vody a 0.37% popele. Získáno bylo 0-20 g čisté kyseliny fumarové odpovídajících 0-229 g kyseliny asparagové. Po druhé hydrolysováno bylo 10-41 © téhož praeparátu hordeinu 25%óní kyselinou sírovou a získáno bylo 0-16 g kyseliny fumarové, odpovídajících 0.184 g kyseliny asparagové. Nalezeno tedy při hydrolyse hordeinu 2-04% a 1.93% asparagové kyseliny oproti 1.32% nalezeným estherifikační methodou Kleinschmitt-em (Z. physiol. Ch. 54, 110 [1907]). Zein připraven byl z 2-5 kg prodejné žluté kukuřice, jemně na šrotovacím mlýnku rozemleté, extrakcí 859Gním alkoholem. Postupováno bylo stejným způsobem jako při přípravě gliadinu. Získané extrakty zahuštěny ve vakuu a vzniklý syrup za tepla zfiltrován papírovou kaší na Bůchner-ově nálevce a čirý filtrát tenkým proudem vlit za intensivního míchání do 6 litrů vody něco chloridu sodnatého obsahující. Na tyčince zbalený, žlutě zbarvený surový zein byl po spláchnutí čistou vodou rozpuštěn za tepla v 800 cem 85%ního alkoholu. Vychladlý roztok takto vzniklý byl vytřepán dvakrát petrolejovým etherem za účelem odstranění největšího podílu tuku a žlutého barviva. Zbytek barviva a tuků odstraněn byl z alkoholického roztoku zeinu srážením tohoto roztoku alkohol-etherem. Byl za tím účelem alkoholický roztok zeinu vlit ve velice tenkém proudu XXXVIII. 14 a za stálého míchání do směsi 1500 cem alkoholu 96%ního a 750 cem etheru; srážení alkoholetherem opakováno bylo ještě dvakráte. Po třetím srážení byl již získaný zein úplně bezbarvým. Takto získaný tuku prostý produkt rozpuštěn byl v malém množství teplého 80%ního alkoholu a srážen vlitím do velkého množství studené vody, malé množství chloridu sodnatého obsahující. Sražený zein dekantován studenou vodou a usušen při obyčejné teplotě na vzduchu. Po vysušení a rozemletí na šrotovacím mlýnku tvořil čistě bílý prášek, v němž bylo analysou nalezeno 8-22% vody a 0.38% popela. Hydrolysováno bylo 20-36 g tohoto praeparátu, jenž poskytnul 0-96 g čisté kyseliny fumarové odpovídajících 1-11 g kyseliny asparagové. Nalezeno tedy hydrolysí zeinu 5-98% asparagové kyseliny oproti množstvím získaným estherifikační methodou: 1-04% (Langstein, Z. physiol. Ch. 37, 508 [1903]), 1-41% (Osborne-Clapp, Amer. Journ. of Physiol. 20, 477 [1908]) a 1.71% (Osborne- Jones, Amer. Journ. of. Physiol. 26, 212 [1910]). | Glutenin připraven byl ze zbytku lepku pšeničného, před tím 709%$ním alkoholem bkráte k získání gliadinu extrahovaného. Zbytek tento byl za studena extrahován tak dlouho směsí rovných dílů alkoholu a etheru, pokud bylo směsí touto ze zbytku něco rozpouštěno. K docílení tohoto konečného cíle bylo nutno extrakci úkráte provésti. Pak byl zbytek sušen na vzduchu a rozpouštěn v množství právě potřebném ?/1,%óního hydrátu draselnatého. (Vzniklý kalný roztok byl filtrován papírovou kaší na Bůchner-ově nálevce a čirý filtrát neutralisován velice opatrně silně zředěnou kyselinou solnou, pokud vznikala sedlina. Po usazení vyloučeného gluteninu byla tekutina nad sedlinou pokud možno odlita, jednou s vodou a pak s 70 9%ním alko- holem ' dekantována, na filtru Bůchner-ově odsáta, znovu ve */19 %ním roztoku hydrátu draselnatého rozpuštěna, zfiltrována papírovou kaší, sražena neutralisací zředěnou kyselinou solnou a vzniklá sedlina dekanto- vána vodou a 70%ním alkoholem. Pak byla odsáta na tvrzeném filtru a usušena ve vakuu nad kyselinou sírovou. Takto získaný glutenin obsa- hoval 5:81% vody a 0.52% popele. Hydrolysováno bylo jednou 15-0 g, po druhé 19-75 g látky a získáno bylo 0.83 g a 1-11 g fumarové kyseliny odpovída'ící 0-95 g a 1-273 g aspa- ragové kyseliny. Nalezeno tedy bylo hydrolysí gluteninu 6.76% a 6.87% asparagové kyseliny oproti 0.64% (Abderhalden a Malengreau, Z. physiol. Ch. 48, 514 [1906]) a 0.91% (Osborne a Clapp, Amer. Journ. of Physiol. 17, 231 |1906]) methodou estherifikační nalezeným. Kasein k hydrolyse použitý byl prodejný praeparat (Kahlbaum) © methodou Hammersten-ovou připravený. Obsahoval 8-89 $ vody a 2-30% popele. XXXVIII. Hydrolysován byl tento praeparát jednou 259%ní kyselinou sírovou, po druhé koncentrovanou kyselinou solnou. K hydrolyse kyselinou sírovou vneseno bylo nejprve 50 g zmíněného kaseinu do 85 cem 709%ní kyseliny sírové a po úplném rozpuštění bylo teprve přidáním 195 cem vody zředěno na 25%ní kyselinu. Při tomto zředění vylučoval se sice kasein znovu, ale zahříváním na vodní lázní přešel brzy v roztok. Po 8hodinovém zahřívání schlazeno, vyloučené melaninové látky odfiltrovány plátnem a neutralisováno hydrátem draselnatým. Při vychladnutí vyloučený síran draselnatý byl odsát, promyt studenou vodou a filtrát vytřepán dvakrát etherem za účelem odstranění eventuelně přítomných mastných kyselin. Pak byl vypuzen ether a teprve alkylováno. Získáno bylo 2-62 g čisté kyseliny fumarové. Hydrolysí téhož množství kaseinu, koncentrovanou kyselinou solnou vzniklé produkty poskytly alkylací 2-60 g čisté kyseliny fumarové, tedy množství skorem úplně identické. Nalezeno tedy 6-74% a 6-73% kyseliny fumarové v kaseinu oproti 1.20% zjištěných Abderhalden-Funk-em (Z. physiol. Ch. 53, 17 [1907)) a 1.4% zaznamenaných Osborne-Guest-em (Journ. of biol. Ch. 9, 335 [1911)). Spongin, K jeho přípravě použito bylo as 100 g vybraných nebílených kousků mycí houby, které byly nejprve rozstříhány na kousky asi velikosti hráchu, mechanicky vyčištěny od uzavřených hnízd anorganických látek a vyprány důkladně studenou vodou. Takto vyčištěná houba byla nyní digerována za studena po 24 hodin s 109%ní kyselinou solnou, po níž následovalo vždy důkladné vyprání vřelou vodou. Digesce s kyselinou střídavě stu- denou a horkou vodou až do zmizení reakce iontů CVT; po opláchnutí alko- holem a etherem sušeno bylo na vzduchu. Látka takto získaná obsahovala 15-049% vody a 0-68% popele. Hydrolysováno bylo 46-7 g tohoto praeparátu. Získáno bylo 4.48 £ čisté kyseliny fumarové odpovídajících 5-156 g kyseliny asparagové. Obnáší tudíž množství asparagové kyseliny při hydrolyse sponginu vznikající 13-19. Abderhalden a E. Strauss (Z. f. physiol. Ch. 31, 205 [1901]) nalezli estherifikační methodou 4.7%. Gelatina k hydrolyse použitá byla prodejný čistý bezbarvý praeparát obsahující 12-75% H5O a 1.58% popele. Hydrolysí 400 g praeparátu koncentrovanou kyselinou solnou vzniklý roztok zbaven byl ve vakuu přebytečné kyseliny solné, zahuštěný syrup rozpuštěn v teplé vodě a doplněn na 1000 cem. K alkylaci bylo bráno 100 cem odpovídajících 34-27 g vody a popele prostého P VAM 16 glutinu. Získáno bylo 1-33 g a 1-36 g čisté kyseliny fumarové, odpovída- jících 1.525 g a 1.559 g kyseliny asparagové. Nalezeno tedy hydrolysí gelatiny koncentrovanou kyselinou solnou 4.45% a 4.54% oproti 0.56 % nalezeným estherifikační methodou E. Fischer, P. Levene a Aders-em (Z. physiol. Ch. 35, 70 [1902]). Přehledně zanáším množství kyseliny asparagové nalezené (ré | legumin globuliny + faseolin | edestin | gliadin s hordein Rostlinné proteiny zein gluteliny: glutenin VRR jm casein Zvířecí : : albumoidy |spongin piolem| indirektní metho- dou alkylací 12-31% 14.7% 11-66% 2-16% 204%, 1.93% 5.98% 6.76%, 6.87% 6.74%, 6.73% 13.1% |glutin (gelatina) 445%, 4.54% methodou estherifikační 3.21%, 5-30% 5-24%, 4.00% 4.50% 1.24%, 0.58%, 0-14% 1.32% 1.04%, 141%, 1.71% 0.64%, 0.91% 120%, 14% 4.7%, 0.56% Z přehledu tohoto vystupuje jasně proporcionalita obou hodnot, o níž dříve bylo mluveno. "XXXVIII. ROČNÍK XX. TŘÍDA IL ČÍSLO 39. Další studie o regeneraci. V Práce z ústavu pro fysiologii rostlin c. k. české university. Napsal Dr. Bohumil Němec v Praze. (Se 12 obrazy v textu.) Předloženo dne 24. listopadu 1911. Také toto pojednání týká se regeneračních (v širokém slova smyslu) pochodů u S/reptocarpus Wendlandit, rostliny, která poměrně jednoduchou svojí stavbou morfologickou výborně se hodí k pokusům. V předcházejícím pojednání svém (Němec 1911) o regeneraci u jmenovaného druhu uvedl jsem několik pokusů, které nasvědčovaly, že rostliny vzniklé jakožto adventivní prýty na prostředně starých listech dříve přicházejí do květu nežli rostliny přímo ze semen vypěstované. Zjev ten, stanovený r. 1903 též Go ebelem, mohl by býti tak vyložen, že adventivní prýt část svého života již prožil v mateřském listu a že se mu hned při jeho vzniku dostalo některých vlastností starších rostlin. Bylo by to úplně ve shodě se známými pokusy J. Sachsa (1892) a Goebela (1908), které ukazují, že adventivní prýty ve své kvalitě určovány jsou stářím hstu mateřského, na němž vznikají, lépe řečeno, jeho fysiologickým stavem. Vzal-li Sachs k regeneraci listy Begonie zralé ke květení, přecházely adventivní pupeny na nich vzniklé ihned do květu anebo po vytvoření nepatrného počtu vegetativních listů. Na listech z rostlin mladších, ke květení nezralých, vznikaly adventivní prýty vegetativní, jež hojně lupe- mtých listů vytvářely, než do květu došly. Podobně nalezl Goebel (1908) u Achimenes, kde dle stavu listů vznikají adventivní prýty vege- tativní asimilační, nebo reservní, anebo květoucí. V těchto případech adventivní prýty byly ponechány trvale ve spojení s listem regenerujícím, kterýž proto mohl na kvalitu regenerátů trvale působiti. Jmenovitě třeba vytknouti, že na kvalitu prýtů adventivních R'ozipitava:Roč. XX..1r.,11. ČT39. 1 XXXIX. mohly působiti reservní látky v listu nahromaděné i asimiláty v něm během regenerace vytvářené. Regenerující list adventivní prýty nejen vytváří, nýbrž také vyživuje a odtud pochopíme, proč s jeho kvalitou musí býti ve spojení také kvalita regenerátů. V pokusech, jež jsem (1911) provedl s druhem Sreptocarpus Wend- landii, byly však pupeny na isolované čepeli vzniklé po nějaké době od- říznuty, takže samostatně dále rostly. I mohly chemické svoje složení samostatně upraviti, a mohli bychom se domnívati, že jmenovitě poměr množství fotosyntheticky vzniklých asimilátů ku množství nerostných živin, kterýž v první době vývoje prýtů byl pod vlivem mateřské regene- rující čepele, mohl během dalšího samostatného života adventivního prýtu podstatně býti změněn. Vždyť objem 1 váha isolovaného prýtu ně- kolikráte se zvýšila během jeho samostatného života, měl možnost samo- statně asimilovati i z půdy nerostné živiny bráti. Přes to lišily se adven- tivní prýty od semenáčů tím, že přicházely záhy do květu. Dle názorů Klebsem hájených mohli bychom zjev tento vyložiti tak, že regenerující čepel utvářila vnitřní podmínky regenerovaných prýtů tak, že se její vliv i na isolovaných prýtech dále projevuje. Monte- martini (1910) vyjadřuje analogické případy tak, že počátečný způsob výživy rostliny vtiskuje její živé hmotě určité specifické vlastnosti, které určují její čivost oproti zevním podnětům během dalšího jejího života. S tohoto stanoviska lze pochopiti také výsledky mých pokusů. Vzniká-li na isolované čepeli prostředně vyvinuté, ale ještě ne ke květu zralé, adven- tivní prýt, jenž s regenerující čepelí delší dobu zůstává ve spojení, vtiskuje mu regenerující čepel vlastnosti, které se udrží trvale v adventivním prýtu 1 po jeho isolaci a projeví se na př. v tom, že adventivní prýt dochází dříve do květu než-li stejně stará rostlina ze semene vypěstovaná. Je otázka, zda-li vlastnosti vtuisknuté regenerovanému prýtu čepelí mateřskou nebylo by možno změniti a sice buď určitým způsobem kultury (zvláště výživy) adventivního prýtu anebo včasným jeho oddělením od mateřské čepele. K takové možnosti poukazují jmenovitě pokusy, které právě Dostálem (1911) byly uveřejněny. Dostál ve své pozoru- hodné práci ukázal, že isolované přesleny listů u Circaea, pokud jim byly ponechány jich lupeny, vytvářejí prýty úžlabní, jež se jeví buď jako šla- houny anebo jako květní prýty, po případě jako přechodní formy podle toho, zda-li přesleny pocházejí z base, prostředku nebo vrcholu rostliny. Ale všecky přesleny, kterým byly listy podpůrné uříznuty, vyrůstají bez ohledu na místo, z něhož pocházejí, v prýty čistě vegetativní a lupeny opatřené. Jsou-li tu indukovány úžlabním pupenům nějaké vlastnosti ze strany listu podpůrného, mohou snadno býti změněny, na př. tím, že pod- půrný list je uříznut nebo zatměn, takže nemůže pupeny vyživovati svými asimiláty. Odtud lze doufati, že snad také u Sreptocarpus Wendlandii by bylo možno odstraniti nebo změniti vliv regenerující čepele, kdyby adventivní XXXIX. 9 prýty v čas záhy byly isolovány. Že v tomto ohledu snadno by bylo možno provésti změnu v pokusech, vysvítá z okolnosti, že adventivní prýty v prvních mých pokusech ponechány byly po šest až sedm měsíců ve spo- jení s mateřskou čepelí. V následujících pokusech adventivní prýty pone- chány byly sotva dva měsíce ve spojení s regenerující čepelí. To potvrzují následující pokusy. I. Dne 4. 4. 1907 vysety byly rost- liny, jež v čas rozsázeny dobře rostly, takže některé z nich dne 7. 11. 1908 již základy květenství mají. Rostlinám, které neměly ještě těchto základů, uříznuta křídla čepele, rozřezána v proužky chovající 1—2 postranní nervy prvního řádu a zasázena ve množárně teplého sklenníku ve vlhký písek. Dne 8. 1. 1909 mají kusy čepele takto isolované již adventivní prýty. Největší z nich, 8—14 mm dlouhé, byly od mateřské čepele odděleny a samostatně dále pěstovány. Na srovnání s těmito prýty byla vyseta se- mena dne 25. 6. 1908, dne 7. 11. byly klíčním rostlinám uříznuty nad basálním meristémem čepele, kteréž byly dosáhly délky 2—3 cm a v písek zasázeny. Dne 2. 1. 1909 mají již adventivní rostlinky dlouhé 2—5 mm. Ty odděleny dne 18. 1. 1909 od mateřské čepele a samostatně dále pěsto- vány. Obojí prýty jsou dne 9. 2. 1910 statné a zdravé, čepele mají 35 až 41 cm dlouhé a 20—23 cm široké. Obojí rostliny mají založena květenství, jež ve velikosti žádného zákonitého rozdílu nejeví. Obojí adventivní prýty, jak ony, které vznikly na starých čepelích, tak také ty, jež založeny na čepelích mladých, přicházejí do květu ve stejnou dobu. II. Dne 23. 2. 1909 byly těmže isolovaným mladým čepelím a kusům ze starých čepelí vzaty adventivní rostlinky, jichž čepele byly 1,5—2 cm dlouhé a pěstovány isolovaně dále. Dne 9. 2. 1910 jsou statnými rostlinamy, a lze na nich stanoviti tyto poměry: A. Prýty vzniklé na kusech ze starých čepelí: 1. Žádné květenství, rozměry čepele 30 x 24 cm. 2. Malé 2 = = 44 x 29 cm. 3. Žádné 6 i; „45 X 28 em. 4. Malé e: A s 47x 26 cm. B. Prýty vzniklé na mladých uříznutých čepelích: 1. Žádné květenství, rozměry čepele 30 x 25 cm. 2. Malé je A . 39 x 23 cm. 3. Žádné £ . „o 35 X 25 cm. 4. Sotva patrné „, = Ne 44 x 25 cm. Tento IT. pokus ukazuje, že ve velikosti čepelí adventivních prýtů jakož i v době zakládání květenství není podstatných rozdílů mezi prýty vzniklými jednak na mladých, jednak na starých čepelích. Ovšem že byly prýty adventivní odděleny od mateřských čepelí již po třech měsících, kteráž tedy jenom po dobu poměrně krátkou na ně působiti mohla. Totéž 1* XXXIX. vysvítá z pokusu I., v němž adventivní prýty již dva měsíce po isolování regenerující čepele byly odříznuty. V pokuse, jejž jsem uvedl ve svém předcházejícím sdělení o regeneraci (1911), dospěl adventivní prýt do květu po samostatném životě tři měsíce trvajícím, ovšem když byl před tím asi 6 měsíců rostl ve spojení s regeneru- jící čepelí. V jiném pokuse zůstal adventivní prýt po sedm měsíců ve spo- jení s regenerující čepelí, načež byl oddělen. Dospěl do květu po šesti mě- sících samostatného života. V nových pokusech svrchu uvedených nezů- staly adventivní prýty ani dva, po případě tři celé měsíce ve spojení s re- generující čepelí, žily pak 13 nebo 12 měsíců samostatně, nežli se staly zralými ku květení. Během tohoto samostatného života byly očividně v nich zrušeny všecky eventuální vlivy různě starých čepelí mateřských, takže docházejí všecky adventivní prýty přibližně stejně do květu. Jsem přesvědčen, že můžeme tento výsledek plným právem vyložiti jako analogon pokusů Dostálových, kde se všecky pupeny úžlabní stejně vyvinovaly, jakmile byly zbaveny vlivu podpůrných listů. V našich pokusech tolikéž všecky adventivní rostliny stejně se chovaly, jakmile byly zbaveny vlivu regenerující čepele. Jinak zůstanou-li adventivní prýty ve spojení s mateřskými regenerujícími čepelemi. Tu, jak ještě z dalších pokusů vyplyne, adventivní prýty vznikající na mladých čepelích dlouhou dobu vegetativně rostou, než-li dospějí do květu, kdežto adven- tivní prýty vzniklé na dospělých prýtech záhy do květu docházejí, při čemž, jak uvidíme, ani typické asimilující čepele vytvářeti nemusi. V pokusech zde popsaných nebyly vzaty k regeneraci celé dospělé čepele, nýbrž jen kousky z nich vyříznuté, jejichž plocha se asi rovnala ploše celých mladých regenerujících čepelí. To se stalo proto, poněvadž velikost regenerující čepele může míti značný vliv na kvalitu regenerátu, jak vysvitne z dalších pokusů. Mně však šlo o to stanoviti, zdali snad „struktura plasmy““ dospělých nebo mladých čepelí anebo specifické chemické jich složení má nějaký vliv na kvalitu regenerátů, po případě aspoň na dobu jich květení. Z té příčiny bylo výhodno vyloučiti jiné vlivy, na př. vliv nestejně veliké asimilační plochy. Proto rozřezána dospělá čepel v menší kousky. Výsledek pokusu dokazuje, že eventuální specifické vlivy regenerujících částí mohou býti úplně potlačeny, je-li regenerát včasně od regenerující části oddělen, takže se pak zcela samostatně vyvíjí. Přehlédněme ještě jednou výsledky pokusů o vlivu stáří regenerující části na kvalitu regenerátu. Vezmeme nejprve případ, kde necháme re- generát trvale ve spojení s regenerující částí. Pak regenerát vznikající na mladé nedospělé čepeli dospívá do květu po dlouhé době, jež s připočtením stáří regenerující čepele se rovna asi době, které potřebuje semenáč, než dojde do květu. Regenerát vznikající na dospělé téměř čepel květe mnohem dříve, v době, která opět s připočtením stáří regenerující čepele rovná se květní době semenáče. Ve starších výkladech biologických mělo se za to, že rozplozování je spojeno s omlazením živé hmoty, jehož je nezbytně zapotřebí po nějaké době vegetativního života, během něhož živá hmota stárne. Rozplozování (a zvláště rozplozování pohlavní) dostavuje se z vnitřních příčin vždy po jisté době, bez něho by organismus trpěl a hynul. Na první zdání svědčí výsledek pokusů právě zmíněných ve prospěch tohoto názoru. Na mladé regenerující čepeli vzniká prýt s mladými vlastnostmi živé hmoty. Může tedy dlouho vegetativně růsti. Na staré čepeli vznikající prýt má živou hmotu s vlastnostmi starými, jí třeba omlazení, proto záhy přechází ku květení. Že však je tento názor zcela nesprávný, dokazují pokusy, v nichž adventivní prýty záhy po založení byly odříznuty od regenerující čepele a samostatně pěstovány. Kdyby živá hmota těch, které povstaly na do- spělých čepelích, měla vlastnosti staré živé hmoty, musely by záhy přejíti ke květení, naopak adventivní prýty na mladých čepelích vznikající by mnohem déle mohly vegetativně růsti, než by potřebovaly omlazení po- hlavním rozplozováním. Ale ve skutečnosti obojí adventivní prýty stejně dlouho vegetativně rostou, než-li dojdou do květu. Podmínkou vybavující rozplozování nemůže zde tedy býti nějaké sestárnutí, únava živé hmoty, potřeba omlazení. To vyplývá také z okolnosti, že se mi podařilo již po 26 měsíců udržeti ve vegetativním stadiu S/reptocavpus Wendlandw, jemuž vždy v čas uříznuta čepel, donucena k regeneračnímu vytváření adven- tivních prýtů, ty opět v čas isolovány, aby jich čepel opět mohla býti v čas uříznuta a k regeneraci přinucena. Je to pokus analogický známému Klebsovu pokusu s jednoletou Moehrimgií (viz též Němec 1907, p. 187 a násl.), kterou podařilo se tolikéž po dlouhou dobu udržovati ve stavu vegetativním tim, že stále byly její vrcholy uřezávány, k zakořeňo- vání a vegetativnímu vzrůstu nuceny. * * * V pokusech dosud popisovaných objevily se adventivní prýty vždy jako prýty vegetativní. Sestávaly z mesokotylu na basi zakořeněného a z čepele basálním meristémem dorůstající. Čepel musela dříve značných rozměrů dosíci, než-li se na její basi objevil základ květenství, nežh se tedy celá rostlina stala zralou ke květení. Ale je také možno přiměti regenerující čepele ku vytváření adventivních prýtů, které ihned přechá- zejí ku květení, aniž vytvářejí čepelí lupenitých, asimilujících. Nesou sice listy, ale jenom ve způsobě šupinovitých listénců. Tyto prýty lze ozna- čiti jako čistě rozplozující. Vedle nich lze nalézti přechodní prýty, které vytvořují lupenitou čepel, ale velice záhy, dříve ještě, než-li čepel dosáhla délky na př. I cm, zakládají na její basi květenství. Spolu jak květenství roste, roste také čepel, takže může dosíci dosti velkých rozměrů, na příklad i délky několika centimetrů. Vždy ovšem zůstává menší, než čepel čistě vegetativních prýtů. Lze dále stanoviti všecky přechody mezi prýty roz- plozujícími a vegetativními a není pochyby, že odpovídá listéncovitému XXXIX. prvnímu listu rozplozujících prýtů čepel prýtů vegetativních. Je pravdě- podobno, že pro morfologický výklad jednotlivých druhů rodu Strepto- carpus mohou rozplozovací prýty míti značný význam. K prvnímu pokusu, jejž zde chci podrobněji vypsati, bylo užito rostlin, které byly vysety dne 4. 4. 1907. Z nich některé dne 7. 11. 1908 měly již základy květenství, ale k pokusům vzaty rostliny bez květenství. Dvěma řezy podél hlavního žebra vedenými byla odříznuta čepelím obě křídla, každé křídlo pak řezy vedenými mezi žebry postranními prvního řádu rozřezáno v několik menších dílů tímto způsobem: POD -F První křídlo: . Basální část s 8 žebry © prvního řádu. . Střední „9 12. žebrem 8 VA Další stř. ,, , 18.—15. 9 o » Apikální 6201, jo nů Části ty vloženy byly řeznou plochou s hlavním žebrem rovnoběžnou ve vlhký písek asi 1 cz hluboko. GT Druhé křídlo: . Basální (nejmladší) část s 8 žebry postranními. Byla rozdě- lena ještě jedním řezem s hlavním žebrem rovnoběžným v část okrajovou (5 7) a vnitřní (5 2). . Střední | část se 4 žebry postranními. 76 8—10. Další S62. 2 M05 s Apikální části každá s jedním žebrem. Kusy čís. 6—10 byly ještě řezem rovnoběžným s hlavním žebrem přeříz- nuty ve dvě části, vnitřní (7) a zevní (r). Všecky části opět vstrčeny do vlhkého písku. Obr. I. znázorňuje schema vedení řezů a původní polohy jednotlivých částí čepele. Dne 2. 1. 1909 jsou všecky kusy zako- řeněny, ale pupenů adventivních dosud nelze pozorovati. Dne 18. 1. byly podrobně zkou- mány a po ohledání znova v písek vsazeny. Shledány tyto poměry: 1. Zakořeněn na 3. a 8. žebru. Na l.a 8. žebru adventivní prýt. 2. Všecka žebra na své basi zakořeněna, žádné advent. prýty. 8.. Jako.čís“ 2: 4. Zakořeněn nejsilněji na basiskopním žebru, ostatní postupně méně, api- kální žebro vůbec ne. Na konci basiskopního žebra adv. prýt. XXXIX. DY D7% 67. 6 7. 1 1 8 1. 92,107. 87, 917, 107. Bez kořenů a adv. prýtů. Zakořeněn na 2., 4., 6., 8. žebru, adv. pupeny na 4. a 6. žebru. Basiskopní žebro zakořeněno, žádný adv. pupen. Jako 62. Obě žebra zakořeněna, žádný adv. pupen. Basiskopní žebro zakořeněno, na něm 4 adv. prýty. Zakořeněn, s 1 adv. pupenem. Zakořeněn, bez adv. prýtů. Všecky zakořeněny, všecky nesou 1—4 adv. pupeny. U většiny adventivních prýtů bylo možno stanoviti, že běží o prýty vegetativní. Definitivní rozhodnutí bylo možno učiniti dne 13. 2. 1909. Tu shledáno s 1 OTT 6:7. 6 7. 10 87 a 917. 10 1. 87—10 7. Na 3. a 6. žebru malé adventivní prýty se základy kvě- tenství. Na basi 10.—12. žebra prýty s květními pupeny. Na basi 13. a 14. žebra vegetativní adv. prýty bez základů květenství. Na konci 16. a 17. žebra po jednom adv. prýtu. Zakořeněn, ale bez adv. prýtu. Na 4. a 6. žebru adventivní prýty. Prýt na 4. žebru sedící má terminální květní pupen, pod ním šupinovitý listénec. Na 6. žebru 2 prýty, které po jedné čepeli a malém pupenu květním nesou. Zakořeněn, bez adv. prýtu. Jako 62. Na basiskopním žebru vegetativní prýty adventivní. Zakořeněny, nesou po jednom vegetativním prýtu adven- tivním. Zakořeněny, bez adv. prýtu. Zakořeněny, všecky s čistě vegetativními prýty adven- tivními. Všecky adventivní prýty seděly, jak to je pravidlem, na basi proříz- nutých postranních žeber. Byly opatřeny čepelí anebo, kde šlo 0 čistě fertilní prýt, šupinovitým listéncem a terminálním pupenem květním. Zřejmě lze viděti, že basální části čepele produkují květonosné, fertilní prýty adven- tivní, apikální však prýty vegetativní. To platí pro levou polovinu čepele. Pravá, která ještě příčným řezem vedeným kolmo na postranní žebra prvního řádu byla ve dvé rozdělena (č. 5 7—10), vytvářela také smíšené vegetativní prýty. Nemohu si to jinak vysvětliti než-li jako následek zmenšení asimilační plochy. Nese-li ku př. basální kus čepele č. I a 2 pouze fertilní adv. prýty, Dia 6 však také smíšené, může to býti spůsobeno buď traumatickým XXXIX. podrážděním anebo zmenšením asimilační plochy. Pokusy se zatměním asimilační plochy rozhodly ve prospěch této druhé eventuality. Druhý pokus vedl k podobným výsledkům. Užito k němu rostliny vyseté 29. 3. 1909, operace provedena dne 18. 1. 1910. Čepel byla as 25 cm dlouhá (měřeno na středním žebru). Apikální část čepele 13 cm dlouhá byla odříznuta a neužito jí k pokusu. Obě křídla byla pak řezy těsně podél středního žebra vedenými odříznuta a dvěma řezy vedenými rovnoběžně S postranními nervy ve tři části rozdělena, jež ve množárně teplého sklen- níku 1 cz hluboko do písku byly zasázeny. V únoru objevily se první prýty adventivní, počátkem května některé z nich již květly. Ke konci května byly kusy čepele z písku vyprostěny a definitivně ohledány. Basální kus čepele jedné strany nesl tři adventivní prýty (obr. 2 A), z nichž každý opatřen šupinovitým listem a terminálním pupenem květním. U jednoho prýtu seděl v úžlabí šupinovitého listenu druhý květní pupen. Prostřední kus čepele nesl sedm adventivních prýtů, z nichž čtyři na basální polovině sedící prýty nesly velké čepele vegetativní, ale vedle toho též květní pupeny, byly tedy jakýmisi středními útvary mezi vege- tativními a fertilními prýty (obr. 2 B), tři prýty apikální byly čistě vege- tativní, beze stopy pupenu květního. Zmíněné prýty přechodní jsou opatřeny listem, který se zvětšuje zcela takovým způsobem jako větší děloha na klíčních rostlinách, 0 něco. výše na protilehlé straně opatřeny jsou druhým listem buď šupinkovitým nebo tolikéž lupenitým. V úžlabí většího listu sedí květní pupen, jehož. stopka opatřena je dvěma vstříčně postavenými lsténci. Někdy sedí nad těmito listénci dva pupeny květní seriální, mediáně orientované, při čemž pupen obrácený k listenu je menší. Snad listénec (zde vlastně listen) nese z úžlabí svého poněkud výše na ose posunuté dva seriální pupeny. Nejhořejší, apikální část čepele měla 12 různě velkých jednotlivých pupenů adventivních, které většinou byly čistě vegetativní (obr. 2C1). XXXIX, 9 Z nich však jeden nesl terminální květní pupen a šupinovitý listénec, druhý (obr. 2C;) (na břišní straně mat. čepele) lupenitou čepel a květní pupen. Podobné poměry nalezeny na druhém křídle původní čepele. Spodní kus čepele nesl květoucí adventivní prýty s šupinovitými listénci, podobně kus střední, nejhořejší kus listu nesl čistě vegetativní adventivní prýty. V podrobnostech byly prýty takto ustrojeny. Spodní část čepele (obr. 2D, kresleno počátkem května) nesla v celku 4adventivní prýty. Největší byl 12 cm dlouhý a nesl terminální květ, 6,17 cm nad jeho basí se nalézal šupinovitý listen, v jehož úžlabí seděl úžlabní pupen s terminálním květem. Tento pupen měl transversálně postavený listénec. 1,5 cm pod terminálním květem nesla hlavní osa dva vstříčně postavené listeny, z nichž jeden seděl přesně nad prvním listem. Druhý prýt 8 cm dlouhý nesl terminální květ, 6 cn nad svou basí šupinovitý listénec, 0,8 cu výše druhý, od prvního skoro o 1809 divergující Šupinovitý listénec. Střední část čepele tohoto křídla měla sedm adventivních prýtů (obr. 2 E), z nichž všecky nesly květy nebo poupata květní. Nejdelší prýt byl 10,5 cm dlouhý, nesl konečný květ, 4 cm nad basí malý lupenitý list, v jehož úžlabí seděl květní pupen. Asi 3,5 cm výše nesl list šupinovitý menší, na protější straně osy inserovaný, v je- hož úžlabí bylo možno pozorovati ne- patrný květní pupen. Další prýt nesl na svém konci květ, asi uprostřed své osy upinovitý listénec. Další prýt nesl dva šupinovité listy divergu ící o 1809 a internodiem 2 cm dlouhým od sebe od- dělené, na konci svém terminální květ. Jiný as 3 cm dlouhý prýt nesl tři šupi- novité listeny, v úžlabí prvního a dru- hého seděly květní pupeny, třetí listen ť < WX XXXIX. 10 seděl těsně pod terminálním květem. Listy nebyly zde uspořádány ve dvou, nýbrž ve třech řadách. Čtvrtý, asi stejně veliký prýt adventivní nesl čtyři listy. Nejspodnější, od base as 1,5 cm vzdálený měl zřejmou Ex L KEN čepel lupenitou, v jeho úžlabí seděl květní pupen. Následovaly tři zcela ne- patrné listy, z nichž třetí stál těsně pod květem ter- minálním na orthostichu nad nejspodnějším listem. Listy Wbyly, tedy dle W uspořádány. Vraťme se ještě k úž- labní větvi, již první adventivní pupen nesl. Při bližším ohledání bylo možno stanoviti, že nesl 3 jem pod terminálním květem dva šupinovité, stejně vysoko a transversálně postavené listénce. Vedle toho sedí v úžlabí podpůrného listenu této větve malý seri- ální pupen květní basálně, pod prvním pupenem úžlabním. Pupen ten nese ados- sovaný listénec, větší zdánlivě terminální pupen a mnohem menší pupen nalézající se proti adossovanému listénci. Je dobře možno, že zdánlivě terminální, větší pupen je vlastně úžlabním pupenem listenu a pupen menší že je terminální. XXXIX. 11 Ostatní adventivní prýty jsou malé, jsou opatřeny terminálním pupenem květním a jedním Šupinovitým listéncem sedícím na ose. Třetí, apikální část čepele nesla deset čistě vegetativních prýtů adventivních s čepelí dlouhou až 1,5 cm (obr. 2 /). Pokus tento dokazuje velmi instruktivně, že povaha regenerátů může býti rozmanitá podle vzdálenosti regenerující části čepele od base celé čepele. Basální části čepele regenerují v celku slabě, ale za to vytvořují hlavně fertilní prýty adventivní. Prostřední části regenerují silněji, vytvo- řují buďto čistě fertilní regeneráty anebo prýty přechodní, které velmi záhy květy zakládají, ale vedle toho také lupenitou čepel vytvářejí. Api- kální části čepele vytvářejí pouze vegetativní prýty adventivní, které očividně mnohem později do květu by dospěly. Jednotlivé zony nejsou od sebe ovšem přesně odlišeny, jak to ostatně dokazuje již existence přechodních prýtů. Rozdíly v povaze regenerátů nebyly zde způsobeny rozdíly ve velikosti regenerujících kusů čepele. Neboť ku př. kus E regene- rující čistě fertilní adventivní prýty nebyl větší než kus F regenerující vegetativně. a necháme regenerovati. Tak bylo rostlině dne 4. 4. 1909 vyseté dne 9. 11. 1908 uříznuto křídlo čepele řezem těsně vedle středního žebra vedeným. Druhá polovina čepele byla ponechána ve spojení s rostlinou. Dne 8. 12. je čepel zakořeněna, druhá část rostliny má na basi na straně odříznuté čepele malou nově vyrostlou polovinu čepele. Dne 2. 1. 1909 má tato rostlina již základ květenství. Isolovaná čepel ještě nejeví regenerátů, kořenů je nejvíce vytvořeno na basální polovině. Dne 13. 2. 1909 má isolované křídlo na 9. žebru postranním (od base počítaje) adventivní prýt 2 cm vysoký s listéncem a terminálním květním pupenem (obr. 3.). Na basi 10. žebra je prýt přechodní, jenž nese zřejmou čepel a terminální květní pupen, na 11., 12. a 13. žebru sedí různě veliké čistě vegetativní pupeny. Zcela podobně chovaly se jiné čepele, z nichž jedna je na př. v obr. 4. znázorněna. Vždy bylo zřejmě viděti, že se objevují kořeny hlavně v basální části čepele, dále že prýty adventivní jenom asi ve druhé čtvrtině čepele (od base počíta e) se zakládají. Pupeny, které byly nejblíže k basi čepele položeny, byly čistě reproduktivní, následovaly pak přechodní pupeny, konečně byly nejvýše založeny čistě vegetativní pupeny. Dosavadní pokusy ukázaly, že kvalita regenerátů závisí na stáří rostliny, na místě, kde se regenerát zakládá a na velikosti asimilační plochy regenerující čepele. Ve mi vhodně doplněny byly tyto pokusy dalšími pokusy, v nichž zkoumán vliv osvětlení na kvalitu regenerátů. Viděli jsme, že lze přiměti regenerující čepel, aby vytvářela místo fertilních prýty vegetativní, když ji rozřežeme na kusy dost malé. Také bylo již vytčeno, že tento zjev by mohl souviseti buďto se zmenšením asimilační plochy a tím také asimilace anebo s traumatickým podrážděním. Že tu připadá asimilaci hlavní význam, dokazují tyto pokusy. XXXIX. nb Rostlině dne 15. 1. 1909 vyseté byla dne 25. 7. 1909 uříznuta křídla čepele a řeznou plochou v písek zasázena. Jedno křídlo bylo necháno na silném světle volné, druhé bylo na hoření ploše pokryto staniolem. Mohlo tedy jenom první křídlo asimilovati, druhé mohlo pouze na spodní ploše transpirovati. Dne 2. 12. 1910 má osvětlené křídlo čepele adventivní pu- peny fertilní 1 vegetativní v rozdělení, jak svrchu bylo asi popsáno. Na. druhé polovině staniolem pokryté jsou pouze čistě vegetativní pupeny. Analogický pokus proveden na podzim r. 1911. Čepel rostliny vyseté 4. 2. 1909, jež dosud neměla založeno květenství (jiné z téže kultury již je. mají), dne 3. 8. 11. rozřezána v různě velké kusy, jež zasázeny v písek. Polo- Obr: 3: vina kusů zakryta staniolem, druhé ponechány osvětlené. Na počátku listo- padu obojí kusy mají adventivní pupeny, ale vesměs vegetativní. Lze to při- čísti vlivu slabého podzimního světla, které umožňuje pouze slabou asimilaci. Čepel velké dělohy u Streptocarpus Wendlandii jeví basální vzrůst a prodlužuje se až do doby, kdy se zakládá květenství. V té době svůj vzrůst zastaví. Až do té doby má na své basi interkalární meristém, jehož. činnost umožňuje vzrůst čepele po tak dlouhou dobu. Bylo by zajímavo. pro naše otázky týkající se kvality regenerátů zvěděti, jak by se choval mesokotyl a basální meristém rostliny, jež téměř již do květu dozrála, kdyby jí uříznuta byla celá čepel, aniž by při tom byl poškozen basální meristém. O tom poučuje následující pokus. XXXIX. 13 Rostlině vyseté dne 4. 4. 1907, byla uříznuta dne 9. 11. 1908 čepel řezem vedeným 0,8 cm nad basálním meristémem. Čepel v té době byla 34 cm dlouhá a 25 cm. široká. Hned po uříznutí byla zasázena, mesokotyl s basálním meristémem tolikéž dále pěstován. Čepel je již dne 2. 1. 1909 dobře zakořeněna, dne 18. 1. lze viděti na řezné ploše, kde byla postranní Obr. 4. žebra proříznuta, adventivní pupeny. Všecky jsou fertilní, bez lupenitých čepelí. Na mesokotylu je dne 8. 12. 1908 možno viděti nový přírůstek čepele as 2 cm dlouhý, dne 2. 1. 1909 je na basi této čepele viděti malý základ květenství. Dne 18. 1. je čepel nově přirostlá 3,5 cm dlouhá a 9 cm široká. Dne 13. 2. lze charakter základu květenství dobře rozpoznati. Je to prýt přechodní, jehož osa (mesokotyl?) [ 1 cm dlouhá nese lupenitou čepel, na jejíž basi sedí mediáně dva pupeny květní na stopkách as 1 cru dlouhých. Na basi těchto £ stopek lze viděti ještě jeden seriální pupen květní (obr. 5.). Tyto květní pupeny byly dne 13. 2. 1909 odříznuty a rostlina pě- K stována dále. Dne 13. 3. má rostlina zalo- Obr. 5. ženo kol takto vzniklé jizvy 11 čistě fertil- ních prýtů t. j. základů květenství, z nichž některé mají až 3 pupeny květní a jsou 5—15 cm vysoké (obr. 6). Tento pokus je velice poučný. Rostlině byla odříznuta plocha asi- milační i vytvořila nejprve plochu novou, ovšem dosti malou. První prýt květonosný, který byl založen v době, kdy nově přirostlá část čepele byla ještě malá, je přechodní prýt, t. j. je opatřen asimilační lupenitou čepelí, ale vedle toho nese záhy též pupeny květní. Když byl tento prýt odříznut, XXXIX. 14 vytvořují se nadále pouze fertilní prýty adventivní. Ty totiž vznikají v době, kdy čepel mateřské rostliny je již dosti veliká a dosti dlouhou dobu mohla asimilovati. V té době, kdy odříznut byl první prýt, byly t Z o to 6 o be 0 Děj Obr. 6. rozměry mateřské čepele 3,5 cm X 13 cm. Také zde tedy se dotvrzuje, že kvalita regenerátu souvisí s asimilací, resp. s velikostí asimilační plochy. XXXIX. 15 Ke konci buďtež uvedeny některé údaje doplňující moje pokusy popsané v předcházejícím sdělení (1911). Zářezy ze předu v určitých směrech vedenými podařilo se mi rozděliti rostliny Streplocavpus Wend- landi ve dvě za sebou ležící individua úplná. U rostlin, které byly 4. 4. 1907 vysety a dne 4. 11. 1907 poraněny, vytvořila se na obou individuích kvě- tenství, na individuu hořením ovšem květenství slabší. Tak rostlina zobra- zená v mém předcházejícím sdělení (Němec 1911 na obr. 22) nesla v dolení polovině květenství 4 cn vysoké, v hoření jenom as 0,5 cm vysoké. Rostliny, které 4. 11. 1907 mělkým mediáním zářezem byly pora- něny, měly dne 8. 12. 1908 květenství anebo základy jich. Normálně seriální jich postavení jevilo však různé poruchy. Stejně staré rostliny, jimž dne 19. 7. 1907 3—4 cm nad basálním meristémem čepel byla odříznuta, načež nerušeně byly nechány dále (dne 17. 9. měly 4—6 cm dlouhé a 3—4 cm široké čepele), mají 9. 11. 1908 čepele dlouhé 23—31 cm a široké 20—25 cm. Na basi jich měly zřetelné základy květenství. U jedné rostliny byl zřejmě poraněn mesokotyl, neboť se na něm vytvořilo 5 adventivních prýtů, z nichž jeden má čepel 30 cm dlouhou a 18 cm širokou, kteráž má také již založeno květenství. Na normálních, neporušených rostlinách vysetých dne 4. 4. 1907 bylo pozorovati první základy květenství dne 6. 11. 1908. Objevují se tedy asi v tutéž dobu jako na rostlinách, jimž v časném mládí největší část čepele byla odříznuta. To platí též pro rostliny, jimž způsoben mělký zářez. Ale i adventivní prýty na rostlinách mělkým zářezem poraněných vzniklé a s nimi ve spojení ponechané přicházejí asi ve stejnou dobu do květu jako intaktní, přímo ze semena vypěstované rostliny. VÝSLEDKY. Naše pokusy s rostlmami S/reptocarbus Wendlandi. spadají, pokud se týkají kvality regenerátů, v obvod t. zv. fenoménu Sachsova. Mají také několik zřejmých analogií, jichž částečně bylo již vzpomenuto. Předně ony, že týž orgán dle doby, ve které je nucen regenerovati, kvali- tativně různým regenerátům dává původ. Tak se chovají na př. listy u Begonia, Achimenes. Dále zde třeba uvésti zjev, že orgány podle místa, jež na mateřské rostlině zaujímaly, kvalitativně různě regenerují, na př. listy u Achimenes, listy u Passiflora coérulea (Winkler 1905), úžlabní pupeny se svými listy podpůrnými u Circaea (Dostál 1911). Na S/repto- carbu samotném a sice tolikéž na druhu Wendlandit vykonal pokusy, které naše částečně doplňují, Goebel (1902, 1903). Především stanovil, že po odstranění květenství vznikají adventivní pupeny, které se dále vyvinou ve květenství, což jsme mohli potvrditi. Další pokusy Go ebelovy s rostlinami, které byly již opatřeny květen- stvími (1903) třeba zde uvésti in extenso, neboť některé z nich měly tytéž výsledky ako pokusy naše. XXXIX. 16 Bylo-li ku př. květenství odříznuto a spolu 1 čepel listová až na malý basální okraj, vytvořily se tři adventivní prýty, kteréž se ve svém tvaru 1 způsobu vzrůstu zcela podobaly klíčním rostlinám. Lišily se od nich pouze v tom, že na nich nebylo možno dokázati bezpečně druhý list, jenž by odpovídal druhé, zakrňující děloze. Dalších lupenitých listů tyto adventivní prýty již netvořily, jich krátká osa zcela odpovídala meso- kotylu, na jejím spodu povstaly adventivní kořeny. Jiným rostlinám odňata byla mladá květenství. Tyto rostliny vytvořily pak spoustu prýtů adventivních, base květenství jimi byly pokryty. Adventivní tyto prýty rychle dospívají do květu, což je nápadné ve srovnání s rostlinami, jimž vedle květenství také asimilující plocha byla odříznuta. Také na listech (čepelích) od rostliny oddělených bylo možno, ovšem až po delší době, docíliti vytvoření prýtů adventivních; některé z položených čepelí také zahynuly, aniž se zakořenily. Byl-li na basi listu větší kus vyříznut, vy- tvořily se na spodních koncích tlustších nervů listových adventivní prýty. Svrchu uvedené pokusy se staršími rostlinami Streptocarpu ukazují však, jak hluboko zde již je změněna celá organisace ve srovnání s druhy kaules- centními. Neboť ani adventivní prýty nevystoupily již jako kaulescentní, nýbrž opětují pouze utváření klíční rostliny. „Že po odstranění asimilačního aparátu nejprve tento je nahrazen, zdá se býti účelným, ale bezpochyby je podmíněno tím, že stejně jako při klíční rostlině celá organisace je zaří- zena tak, že teprve za přítomnosti určitých stavebních látek je možná produkce květů. Je-li mimo květenství odstraněn také lupenitý list, musí se tyto stavební látky teprve asimilací vytvářeti; je-li přítomen lupenitý list, může rychle opět býti přikročeno k vytváření květů.““ Tento názor, že při kvalitě regenerátů jde o vytváření určitých stavebních látek, byl našimi pokusy posílen a podrobněji praecisován. Mohli jsme totiž dokázati, že isolované čepele listové dle svého stadia vývojového kvalitativně různým regenerátům dávají původ. Tento pokus s čistým výsledkem ovšem jen tenkráte se povede, když adventivní prýty po dosti dlouhou dobu, anebo trvale s regenerující čepelí zůstávají ve spojení. Když však adventivní prýty dosti časně od regenerující čepele jsou odděleny, možno ve všech stadiích obdržeti vegetativní rostliny. Toho lze také dosíci, když asimilační plochu regenerující čepele dostatečně zmenšíme, anebo asimilaci dostatečně seslabíme, na př. částečným za- tměním čepele. Rozřežeme-li čepel zralou ke květení, anebo její křídla, ve tři pít- bližně stejné části, v basální, prostřední a apikální, objeví se na basální části prýty čistě reproduktivní, to jest ihned ku květení přecházející, na prostřední části čepele prýty opět reproduktivní, anebo přechodní, to jest takové, které vytvořují čepel listovou a současně pupen květní. Na apikální části čepele objeví se prýty čistě vegetativní, to jest takové, které po delší dobu mají pouze lupenitou čepel jako klíční rostliny a teprve později, když čepel značně vyrostla, květenství zakládají. XXXIX. Rostliny, kterým krátce před květením byla čepel odříznuta, takže činností basálního meristému mohou vytvořiti ještě novou, ačkoli malou čepel, vytvářejí nejprve prýty přechodní, později však prýty čistě roz- plozovací. Listová čepel u S/reptocarpus Wendlandii v době zralosti ke květení chová se při regeneraci zcela tak, jako celá rostlina, ku př. jako celá lodyha u Scrophulara, Circaea, Sedum telebhum (Dostál 1911), anebo jako Achimenes (Goebel 1908). Ovšem že je tu orientace jednotlivých zon obrácená. Apikální část čepele S/reptocarpu regeneruje vegetativně, jako basální listy u Ac/imenes, anebo hstové páry u Sedum telepbhium. Střední část čepele vytvořuje 1 přechodní prýty, podobně jako střední listové páry u Sedum. Basální části vytvořují prýty čistě rozplozovací, zcela tak jako apikální páry listové u Sedum. Lze však pozorovati, že nejmladší části čepele, které k basálnímu meristému nejblíže byly položeny, slabě regenerují. Analogicky také u Sedum telephrum ubývá od jisté zony počí- naje směrem k vrcholu lodyhy počtu květů. Před dobou květení vytvořují všecky zony listové čepele Streptocarpu prýty čistě vegetativní. Platí-li pro čepele ke květení zralé, že místo, na němž se regenerace děje, má vliv na kvalitu regenerovaného prýtu, neplatí to pro všecky podmínky. Předně to neplatí pro nejmladší vývojová stadia čepele. Za druhé můžeme kvalitu regenerátu změniti zevními podmínkami, a sice především intensitou asimilace. Platí zde tedy to, co Goebel (1908 str. 192) řekl. Že totiž pro kvalitu regenerátů na listech je rozhodující vnitřní povaha regenerujícího listu, po př. jeho částí, která v určitých stadiích vývojových dle místa se může různiti, ale také pro všecky listy nebo listové části může býti stejná, ať zaujímají na rostlině místo jakékoliv. Tuto „vnitřní povahu“ je nyní možno přesněji určiti jako určité množství zásobních látek anebo též jako určitý poměr mezi látkami staveb- ními. Goebel (1908, str. 190) se domnívá pro některé rostliny, které sám zkoumal (Epilobrum angustifolium, Phlox pamiculata atd.), že v nich jsou bezpochyby látky určené k vytváření květů nestejně rozděleny. „Jsou nahromaděny v hoření části rostliny, ve spodní jsou přítomny ve množství mnohem menším, anebo jich tam vůbec není.“ Zdá se, že největší význam přísluší fotosyntheticky vznikajícím asimilátům, neboť zmenšení plochy asimilační způsobuje stejně změnu kvality regenerátů jako seslabení asimilačního pochodu samotného. Klebs (1909) je přesvědčen, že poměr uhlohydrátů k nerostným živinám je rozhodujícím. Pro správnost tohoto názoru mluví jmenovitě pokus, kde kusy čepele byly na hoření ploše staniolem pokryty, takže jenom velice slabě mohly asimilovati, kdežto plocha spodní byla volná, takže transpirace nebyla příliš seslabena. Pak se objevily prýty vegetativní místo fertilních, jaké bychom jinak mohli očekávati. Bezpochyby zde množství uhlohydrátů v poměru k minerálním živinám velice kleslo. 0 < XXXIX. 18 V intaktní rostlině proudí zajisté největší část asimilátů k basálnímu meristému, kde jsou částečně zpotřebovány. Minerální živiny se bezpochyby pravidelněji rozšiřují v celé čepeli, kteráž přece v celém svém rozsahu přiblžně stejně transpiruje, ač 1 tu meristematická část basální velké množství některých solí, zvláště těch, které S, P a Mg obsahují, zpotřebuje a na sebe proto strhuje. Že tu není třeba přijímati podstatné rozdíly kvali- tativní mezi látkami, jichž je třeba k vytvoření fertilních a vegetativních prýtů, dokazují dle mého názoru prýty přechodné. Stačí přijímati, jak to Dostál (1911 str. 38) činí, materiál složení nutného k vytváření květů anebo takového, jež podmiňuje vytváření částí vegetativních. Jde-li, uhlohydráty jak Klebs myslí, o poměr , jsou myslitelny mezi případy miner. živiny extrémními všecky možné přechody. Je také možno, že malá schopnost regenerační, pokud se týče vytvá- ření adventivních pupenů mladých částí čepele, souvisí s extrémním slo- žením živných látek. Má své analogon v mých pokusech (1911) o regene- rační schopnosti mladých a starších listů u S/reptocarpus caulescens. Za normálních okolností vytváří každé mndividuum u S/reptocarpus Wendlandii nejprve velikou lupenitou čepel, na jejíž basi se konečně za- kládá květenství. Tak děje se také u vegetativních prýtů. Naproti tomu za určitých okolností jsou vytvářeny prýty, které ihned ku květení pře- cházejí a místo obvyklé čepele listové pouze šupinovitý listen vytvářejí. Oba znaky spojené na rostlině ke květení zralé za obyčejných okolností: Čepel listová — květenství, zde jeví se od sebe býti oddělenými. Máme tu příklad odštěpení dvou za obyčejna spojených znaků, jak také v některých případech se Klebsovi dosíci podařilo. Tento zjev mohli bychom také tak vyjádřiti, že je zde vytvoření čepele potlačeno, zabráněno ně- jakými faktory. Zabraňovací faktor spočíval by zde ovšem v určitém složení stavebního živného materiálu. Že jsme oprávněni přijímati ně- jaký více nebo méně zabraňovací faktor, vyplývá z přítomnosti pře- chodních forem v různém stupni vyvinutých. Jimi je také dokázán různý stupeň zabraňovacího působení. Zabraňovací činitelé nyní také v náuce o dědičnosti se objevují. A že zavedení tohoto pojmu je velmi užitečné, dokazují mezi jiným práce Nilsson-Ehle (1909, 1911). Jsem přesvědčen, že náuka o dědičnosti mnohé poučení by mohla čerpati z výsledků experimentální morfologie, zvláště pokud se týká korelací. Tyto ukazují, že morfogenetické pochody lze potlačiti nebo rozštěpiti a v nové kombinace uvésti za pomoci faktorů, které spočívají na pochodech výživy anebo na hmotném složení rostliny, resp. její jednotlivých částí. Lze očekávati, že ve mnohých případech takovéto čistě fysiologické faktory, pro které netřeba přijímati nějakých specifických hmotných nositelů, nastoupí na místo domnělých jednotek dědičných. DOKOIE 19, A konečně ještě v jednom ohledu jsou naše pokusy poučnými. Dle starších názorů, které od mnohých biologů dosud jsou zastávány, živá hmota po kratší nebo delší době potřebuje omlazení, jež zpravidla je dáno pohlavním rozplozováním. Dlouhý vegetativní život a sestárnutí jsou prý podnětem, na nějž se dostavuje rozplozování. Je velikou zásluhou Klebsovou, že tyto mystické názory se pokusil vyvrátiti a nahraditi přesným určením faktorů, které vybavují rozplozování. Podařilo se mu pro nižší organismy některé dokázati, že rozplozování samo a různé jeho způsoby dostavují se na zcela určité zevní podněty výživy. Stáří živé hmoty a množství vegetativních dělení jaderných i buněčných nikterak nerozhodují o rozplozování. To dokazují také naše pokusy. Máme zcela ve svých rukách, zda-li čepel rostliny zralé ke květení má vytvořiti prýty vegetativní či rozplozovací, ihned květoucí. Rozhoduje o tom pouze ve- likost asimilační plochy, resp. velikost asimilace fotosynthetické. Nejde tu o stáří živé hmoty ani o množství prošlých dělení buněčných. Jde tu prostě o výživu. Týž kus čepele můžeme dobrou asimilací přiměti k vy- tvoření fertilních prýtů, slabou asimilací k vytváření prýtů vegetativních. Vedle toho mladší (basální) části čepele vytvářejí fertilní prýty, starší však prýty vegetativní, jež do květu přicházejí mnohem později. To vše svědčí, že rozhodující význam pro vybavení pohlavního rozplozování také u rostlin vyšších může míti výživa. LITERATURA. Dostál R., 1911, Zur experimentellen Morphogenesis bei Circaea und einigen anderen Pflanzen. Flora, Bd. 108. Goebel K., 1908, Einleitung in die experimentelle Morphologie der Pflanzen. Leipzig und Berlin. — 1902, Úber Regeneration im Pflanzenreich. Biol. Ctbt. Bd. 22. — 1903, Weitere Studien úber Regeneration. Flora, Bd. 92. Klebs G.,1909, Úber die Nachkommen kůnstlich veránderter Blůten von Semper- vivum. Sitzb. d. Heidelb. Akad. mat. nat. Kl. Montemartini L., 1910, Sulla nutrizione e reproduzione nelle piante I.— IV. Atti del Ist. bot. della R. Univ. di Pavia V. XIV., XV. Němec B., 1909, Weitere Untersuchungen ůúber die Regeneration. I. Bull. Int. de VAcad. de Bohěme. — 1911, Dasselbe, ITI. Ibidem. — 1907, Vztahy rostlin k vnějšímu světu. Praha, J. Otto. Nilsson-Ehle H., 1909, Kreuzungsuntersuchungen an Hafer und Weizen. Lunds Univ. ársskrift. — 1911, Úber Fálle spontanen Wegfallens eines Hemmungsfaktors beim Hater. Zeitschr. f. ind. Abst. u. Vererbungslehre. Bd. V. Sachs J., 1892, Physiologische Notizen, I., Flora, Bd. 75. Winkler H., 1905, Úber regenerative SproBbildung an den Ranken, Bláttern und Internodien von Passiflora coerulea. Ber. d. d. bot. Ges. Bd. 23. XXXIX. ROČNÍK XX. RADA JET ČÍSLO 40. Stanovení jistých arithmetických součtů. Sdílí M. LERCH v Brmě. (Předloženo dne 11. prosince 1911.) j Buď D kladný neb záporný diskriminant, 6 Legendreovské znaménko v Kroneckerově zobecnění, 72 libovolné celistvé číslo; uva- žujme součty i 10m- $(P), kde 4 = |D| jest absolutní hodnota diskriminantu D. Na místě pravé strany možno klásti (1) 22 kde © probíhá úplnou soustavou Aladných zbytků modulu 4. Zvolíme-li zejména zbytky zr mrnti OSV, kde « je libovolné celistvé číslo nesoudělné s diskriminantem, obdržíme (2) ED UD EVA) -( )H PD) IDR Buďte dále D;, D, dva diskriminanty nesoudělné (při čemž čtverce nejsou vyloučeny), 44, 4, jich absolutní hodnoty a položme v součtu (1) a—0 1 < A1) ozadtT Bd (2% 1 volíce D — D, D,. Bude pak =62G O 4 9 Rozpravy: Roč. XX, Tř. II. Čís, 40, 1 XXXX. kde (3 s=( Obdržíme tak Zožmni <- 0. Substitucí vse t'uP?", (00, p=1 (mod. 4)). Dále jest pro lichá 71 očividně EO) 05 a pro diskriminanty tvaru D — 27"*", 1 > I, nám substituce v=e+u2"—, (O0, 10m -Y(ž) Při lichém ©, » je vnitřní součet roven nulle, a tedy patrně E mami 3 ? Y Czomuní (62) B2255 90) —0 (liché, 11). Buď dále $ libovolné liché číslo kmenné, a položme Dn, při čemž n buď sudé v případě $ = — I (mod. 4). Současně předpokládejme m=mWp“, (mW,p)rol, wW< n, takže tu čísla m a Ď nejsou více nesoudělná. Znamenáme-li ještě D =- De bude 2m Ti nm -ŠOČEY a tento výraz substitucí a Vo 4 přechází v | př D 2mim/ o? přeŘ-1. 4mimog (a) H (p, m) = SS) né Y Zu 0-1 9 4=0 bylo-li cel. číslo £ tak voleno, aby 22 < n—W. XXXX. Je-li tu n-— n >> k, bude vnitřní součet roven nulle (ježto se ome-- zujeme na členy, v nichž © je nesoudělno s p), a tedy vychází H(přm) 0; podmínkou tu jest, aby existovalo celistvé číslo R, pro něž současně 2Ámzn—W, n—nW >. Takové číslo neexistuje pouze v případě u — n“ = I, v tomto pří- padě máme — lišíce 1 — 24 +1 liché a 1 = 24 sudé: půhrí H (p2**1, m ph) — » O 2 Bmni pí z čehož H (pk m p? k) == DEN (p, m), db 2 H (p2*, mp2)—1) = (2) Pr Z theorie Gaussových součtů je známo, že b při čemž odmocnina VF $ je buď kladná aneb kladně pomyslná. Tedy máme dále b— n == pi 2 1 (nm o* "=(S)VER (p=x1(mod. 4), © | změ =[(P)YEp—ihe (6") H(p2br1 mp2) p2* H (pm), při čemž (m, p) v 1, a dále (6) H (př,mp“) =0, (W> I, takže tu číslo k omezeno podmínkami. = s < n—nW— Těm lze vyhověti, jakmile n“ < n— 3. Pro ostatní případy máme vzorce D D m ai n on 5 E 4 H (2%, m 2"—3) MG Ak D EN 22) Y ©) PL = FHi(2tm.21) = (— pry? 1 $0). -> vymizí, jakmile 1 je liché Z 3, a máme tedy obecně tu však součet (6") HH (2%*+1, m) = 0, a toi v případě, kdy 7 je dělitelno modulem 2%**!. Dále (67) H (2* 2“ m) —=0 pron < 22k— 3, m'liché, avšak — též pro kA = 1 — (6%) FM 70) 2 n (m = 0 mod. 22*—3), Aby tedy H (D, m) bylo od nully různo, nutno, by D buď bylo liché, aneb lichý násobek čísla 4“; v posledním případě musí 8m býti dělitelno číslem 4*. V rozkladu čísla D v kmenné činitele přicházející čísla n O (+ = 1,g=-= (mod. 4)) jsou taková, že pm gm DY: resp. DS jsou čísla celistvá, z nich prvé nesoudělné s p. Buď nyní BE zo ialas nd 28142 BD nas Dos 395 VO PO Poste rozklad v různé činitele kmenné, pom, 4=21l (mod. 4). „Diskriminanty Ď, pro něž FD 0) jsou buď tvaru D = P a pak je součin MDD A100 ) celistvé číslo nesoudělné s 4 $+ . . . .; aneb jest DS z a pak je součin SDD O0 D cí číslo celistvé nesoudělné s 3 bz . K doplnění důkazu třeba ještě ukázati, že součet 2mai H=Hpm-Ý (7) A2 RA, je pro kmenná p == 1 (mod. 4) od nully různý. K tomu cíli uvažujme součin z=3(5)-2()4 vnitřní součet přetvoříme substitucí v u za u, čímž vzejde (c) 1ebr— ý (3) v 2 „W — 2 5 (+1), Ve vnitřním součtu dlužno rozeznávati případy, kdy u? + 1 obsahuje dělitele p, od případů ostatních. Shoda u — 1=0 (mod. 9) má dvě řešení u = W A U = P— W, a sice je obdržíme rozkladem ve čtverce A ap Určíme-li 9; shodou d by = 1 (mod. $), podává shoda Ba po ji až patrně (a d)*—=— I, tedy buď a bs = w neb b— w. Můžeme tedy klásti W = ad, (mod. $), XXXX. načež Legendreovo znaménko (3) se násobením činitelem B (7) G) +=(5)(3)- (49) (a +b)3 = $+ 2ab, (*ě)=1 (4)-(3). (2)=(*3*)=(3) Pro u = m a pro u = bB— W bude tedy ($Yre-($)(1). kdežto pro ostatní hodnoty u jest Se ( ED Náš výraz («) tedy bude 7—(3)(1—)+S(DGE kde v součtu X" scházejí členy u = W A U= B— W. obdrží ve tvaru Je však tedy tj- bude Součet ten lze psáti 20 G) poslední dva členy dávají 2 ( 5) a tak vychází H=2($)s+(3)Py(5)(5). poněvadž připojené členy u = W A W = B — W v posledním součtu rovnají se nulle. XXXX. Avšak *) bl : Z) = — U, 4=l Ď 2 2 kde a je liché číslo, vzaté s určitým znamením, dané rozkladem pa 02. Bude tedy H(p,m —2(5)[p+ (o Vál; ježto |a| < V$, je závorka kladnou, a tak vychází, že veličina H (p, m) jest realná pro kmenná čísla p tvaru 8 £ -+ I, a je ryze pomyslná pro kmenná čísla p tvaru 82 + Ď. T Buď % (z) = z — [z] nejmenší kladný zbytek veličiny z; pak funkce 1 v S77 2nzx = * EE (7) a* (2) = — Z = < ? a BOBR (l dea l l obecně rovná se M (z) a jen pro celistvá z je W* (z) = DE a (z) +- z Chceme stanoviti součet o Dm) kde ĎD značí diskrimminant, 4 jeho prostý obnos, a s libovolné číslo celistvé. Podle (7) obdržíme A v. D „ Answnx -= DE=DA C B Z čili užívajíce v našich pracích obvyklého psaní Im (a20)—40ě (P) S = Y — Im H (D,ns). n=1 Bude tedy S — 0, jakmile diskriminant D je tak volen, aby výrazy H (D,ns) *) Ernst Jacobsthal, Inaugural-Dissertation; Berlin 1906, str. 13. XXXX. byly vesměs nully aneb veličiny realné. Tudíž platí vztah o $(P)ae(*7) -o l. je-li D — — 4 diskriminant záporný, aneb existuje-li rozklad v nesoudělné činitele D —= 4, 45, pro něž — 41, — 4, jsou zá- porné diskriminanty; (4) $2. je-li D součin lichého čísla s lichou mocností čísla 2; OM CD Do Da gb dd pri čemž kmenní činitelé p,, g, jsou vesměs tvaru 4 + I, a z činitelů Du Da,- - . první řady sudý počet má tvar 82 + 5 Na př. pro D = I7, s= 1 (počet činitelů tvaru 8 A. 5 rovná se nulle) po násobení 17 podává (I) 1+ 4— 9+ 16 — 8— 2— 15-- 13 = 0, poněvadž můžeme při D >> 0 místo (I) psáti vzorec rovnomocný A—1 x /(D' sw? ) * 3 * = 1 $(P)a(3) =o za podmínek (A). Za stejných podmínek (A) platí vztah n SP)e(Y)=o zde značí absolutně nejmenší zbytek veličiny z, a obecně R*()=R(a, s výjímkou hodnot tvaru z“ = —- + cel. číslo, pro něž Ri)=—, R*F)=0 Plyne to z analytického vyjádření funkce R* (z) řadou = K > |w simAnzm (8) m Rovněž nám rovnice : sin (4n— - (9) sen. R -18 m : XXXX. 10 v níž levá strana podává znamení veličiny R* (z), t. j. hodnoty 1, 0, —1, dle toho jak R* (z) je kladné, nulla, neb záporné, podá vztah ©/D sw? za podmínek (A). V případě kladných diskriminantů lze levé strany rovnic (II) a (III) redukovati na polovici členů. Tak pro D = 17, s= 1 máme od v= 1 do v=8 R) 8 17 v DY = pen po o oa p dále S81. m ROE US L S S S (8 1 8 17 z vž V) sem. R (7) = 14141 P S 0 Naproti tomu pro absolutní hodnotu [R (z)| platí (10) |R (2)| = = SaŘý9 » ení T a tu bude rovnice (v) SSI platit za podmínek poněkud změněných. Zůstávají alternativy A) l. a 2., ale podmínka A) 3. se změní v ten způsob, že v rozkladu kladného diskriminantu on yo T O OSOBY 103 ye mezi čísly $3, P, . . . dechý počet má tvar 8 + 5. Tak na př. diskriminant D = I7 této podmínce nehoví, a skutečně máme od v—= I dov=8 v | —= = A MU BY A A SOON EE 7) =1+4 n B o uj =)|=o ně o) takže tu součet (IV) má hodnotu — 6 20 JV od nully různou. XXXX. 11 Za to hoví podmínce věty (IV) číslo D — 13; absolutní hodnoty zbytků od v— l'do'v— 6 jsou tu 1, 4,4 3, 1, 3, ný (5 )|R n z)|=1 ej Dle definice tedy Ne > z), kdež) —B (2) — z) pro. z. lomená, alé E* (z) = E(2)— z celistvá, platí l v Sinlanzm (11) E* (z) = 2—5 -X nT Rovnici (I) lze pak psáti OBE- při čemž D hoví podmínkám (A4). Rovnice poslední platí zejména pro všecky diskriminanty záporné, Zejména je-li D = — 4, diskriminant základní (hlavní), bude pravá strana zníti = (— 4), kde CZ (— 4) značí počet třid kladných forem diskriminantu — 4*) a symbol z značí 2 v případě 4, >> 4, r = 4pro SA = 4ar=6pro 4 =3. Tedy máme pro záporné hlavní diskriminanty — 4; i : j==:4 70 = 4); = Rh ) ( sv avšak tu výsledek ten nepodává nic podstatně nového, neboť podržíme-li v v Z členy až po Vs EC 5) RC + s4—2su) =ECE) +42, *) t. j. forem aa4* +- bxy+ 09, a>>0, pro něž dě 4 a.c—=— dp. do, v ostatních kladouce v = 44— u, máme XXXX. 12 takže v levo části VE9BE-S se zruší a zbývá na levé straně rovnice (V) Pe) ea) P S tedy veličiny již známé. Při označení můžeme hořejší výsledek psáti 9 SDEC-4m při podmínkách (A). Tu pak se podaří agregát A (D) zjednodušiti, resp. převésti na případ diskriminantu hlavního. Uvedeme-li diskriminant na tvar D=DO, —4=—40 kde I% resp. — 4, je činitel hlavní (základní diskriminant), 0ž vedlejší, obdržíme známým způsobem vzorce AD) A1 a = C (— m II h=E2] v 4D=4DeJIh-()], D>o při čemž g probíhá v součinu různé kmenné činitele vedlejšího činitele 0. Pro hlavní kladné diskriminanty jsem svým časem nalezl výraz (V19) A (D) = o 2 (5 Tyto vzorce mohou sloužiti k vyjádření součtu (VI) pro případ, že diskriminant DĎ hoví podmínkám (A). XXXX. 13 Na konec uvažujme ještě součet dh da ý D D sd sd 1- ŽÁO)(B)e(be+ n), DAVE PVC v němž D,, D, jsou dva diskriminanty nesoudělné, 41, 4, pak jejich abso- lutní hodnoty; za pomoci vzorce (11) obdržíme pro tento součet vyjádření analytické 20622) Óy I od Im. H (D, nsd4,) H (D,yns 4). Podle (4) bude HA Domsa) H (D3 wsd) — eH (D; Do ns) a tedy o W Im EBD 054) 12 (DaS) = Da Im HD Da ns nT A414 De) '( sw ) =—+Ď 9 . 4 4, Poněvadž s se liší od 1 pouze v případě záporných diskriminantů, kdy výrazy se rovnají nulle, možno tu klásti vesměs s — 1. Mimo to je první část pravé strany v (y) identicky nullou, a máme tedy M dz DD sw (vr ZD © 4D; XXXX. 14 tu je však dle (VI) a (VI) které dle (VIP) je celistvé, jakmile základní činitel diskriminantu D : : 2 : t. j. Dg neobsahuje číslo 3 neb 5, ježto jest i—(—-) = 3 aneb 5. Je-li X 0 I% děliteno 3"i, musí obsahovati ještě aspoň jednoho činitele tvaru 4 k— L a je tedy číslo © v tom případě celistvé. Rovněž je tomu v pří- padě, kdy 2D% >> 5 je násobkem čísla 5, takže součet © může býti lomeným jen v případě JDE tj- Dj D4 Buwskutečně pro-D="PD= 5prs 1—4— 4+1 6 a 5 DN rovněž pro. .D—20—5 12245062) mame I 9402 4 = 20 PES E bÍ číslo lomené. V případě D = 45 = 5. 9? jsou ve členech součtu © čitatelé zlomků * 1— 4+ 16— 19 + 31— 34, a sice každý čtyřikráte; bude tedy HK. o o opět lomené. XXXX. PVV NED " M +2 TOKY M DUM : m ČR) : : B ý ře ku BE l M Ae : ee: . A a . ů . E ; h + k n mý m « «Ca 1 «ECKCe > = = = Ž é r € KC © 4 = ý, 7 Z A U« ( E ( ( (© (S55 L (6 c K0 «ď « T «( ad M 4 r Ca «cK « CE K : («( «C < « ( raní « r « r ( ( [(CGK GAC r aCTaTE a « - r A © -T S, > > « « T == 7 x KC. - C CC = z í TG « NAB SA ARA A |m| VA | ATV a ADAM 2, A PAN P | V 5 Í ÚP ! AA : RA E i | AV l A AA AAA mna AAAAAAAAAAA! a ý % -= L l PSN AA RAZFA AA j a Vím m m VA, a VV, F: VYVVNNA AAA ) / | (m VV j | VA A, AA A AAA A A RA AAA K - Z > —— < TE - = ý C x z „KA NS - = = M fá « (ď S € wr = ý (4 ZTE M (KT = > = — = — = l ( : ——— — o r — S = A < (el U ( L ů S z > L C — Care M A č A AM i © ( rá ( 1 PE“ i ( < < > í ( «C = A s < 1M « a. S ( 1 ( (K TE. í « i JE M A — = C ( p“ 1 Čo.. > Ň -M = = | AAAA A AAA | | A a (IV (a | | V AAAM a a = VV NA PRRFRFAF ž (m Vala Vem A (m , ARARARA | W TU T R „= *aa W | = P la m a. alma! VÝVY V AAA i V | / FX Do < ) —ěu << ) )) JE — 5: A ) U“ | p A B ID) TON 3 9088 0140