OF THE U N IVLR.S ITY OF ILLINOIS 500 C 33r v. Z The person charging this materiál is re- sponsible for its return to the library from which it was withdrawn on or before the Latest Dáte stamped below. Theft, mutilation, and underlining of books are reasons for disciplinary action and may result in dismissal from the University. UNIVERSITY OF ILLINOIS LIBRARY AT URBANA-CHAMPAIGN NOV 2 7 *973 nm s i38H FEB 2219M L161 — 0-1096 Digitized by the Internet Archive in 2017 with funding from University of Illinois Urbana-Champaign https://archive.org/details/rozpravyceskeaka2261cesk ROZPRAVY AKADEMIE CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VÉDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ. TŘÍDA II. (MATHEMATICKO-PŘÍRODNICKÁ.) ROČNÍK II. (1893.) V PRAZE. NÁKLADEM ČESKÉ AKADEMIE CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ. 1893 Obsah druhého ročníku. goo C t/.S fbť Číslo Procházka VI. J. O zkamenělých creusiích z miocaenu moravského, dolno- rakouského, štýrského a chorvatského . 1 Fiala B. O chování se indychsíranu sodnatého vzhledem ku chromogenům orgánovým . 2 Mareš F. O poměru elektrického podnětu k ústrojné činnosti. I. Nová methoda elektrického podnětu . 3 Lerch M. Studie v oboru Malmsténovských řad . . . . • . 4 Lcrch M. Poznámka o jistých determinantech sestrojených z funkcí elliptických . 5 Pleskot A. Důkaz obecnější věty o střední hodnotě omezených integrálů 6 Procházka VI. J. Příspěvek ku poznání zkamenělých korálů z miocaenních usazenin pánve vídeňské . 7 > Janošík J. Atrofie folikulů a zvláštní chování se buňky vaječné ... 8 Lerch M. Z počtu integrálního . 9 Machovec F. 1. O tečných rovinách ploch kuželosečkových. 2. Jak sestrojiti oskulační hyperboloidy přímkových ploch 4ho stupně určených projektivními řadami 2ho stupně . . 10 Domalíp K. O proudu harmonickém, o hysteresi a proudech Foucaul- tových . 11 Weyr Ed. O jisté nespojité funkci . 12 Janošík J. O buňce vaječné u ssavců . . . 13 Velich AI. V. Příspěvek k experimentálnímu studiu tetanu hlavy ... 14 Woldřich Jan N. Fossilní zvířena »turské Maštale« u Berouna ... 15 Parízek A. P. a Šulc O. Výpočet dráhy kométy 1881 ÍI . 16 Pánek Aug. O některých integrálech Eulerových . 17 Počta F. O rudistu z bělohorských vrstev ... . 18 Deyl J. O aetiologii chalazia . 19 Kimla R. Případ hydronephrotické kysty . . . 20 Honí Iv. O pyogenních vlastnostech bacilla tyfového . . . 21 Matiegka J. Lebky české z XVI. století . 22 Lerch M. Příspěvky k theorii funkcí elliptických . 23 Procházka VI. J. Miocaen židlochovický na Moravě . 24 Heliích B. O heterotopiích a regeneraci hmot nervových . 25 Parízek A. P. a O. Šulc. Úchylky od zákona Raoultova . 26 Celakovský L. J. O kladodiích A sparageí (srovnávací morfologická studie) 27 Hlava J. O tyfu exanthematickém . 28 Číslo Kopstein V. Implantace karcinomu a theorie Adamkiewiczova . 29 Mareš Fr. O poměru elektrického podnětu k ústrojné činnosti. II. Jak roste činnost s podnětem ...... . 30 Růžička V. Experimentálný příspěvek ku seznání leukocytosy .... 31 Spina A. O působení intraparenchymatosních injekcí jedů do zesýrova- tělých uzlů při vočkované tuberkulose morčat . 32 Deyl J. O kystách na okraji víček očních . .33 Lerch M. Poznámky k theorii omezených derivací . 34 Deyl y. O některých zánětech víček očních (Acne, hordeolum, eczem, chalazion) . 35 Spina A. O experimentálním vzbuzení kataleptiformního stavu u bílé krysy 36 Čelakovský L. J. O některý eh zrůdnostech na habru a smrku .... 37 Hlava y. a Obrzut A. O kokcidiovitých parasitech při rakovině a morbus Darieri . 38 Hlava y. a Honí Iv. O aktinomykose ... 39 Schdbl y. O některých vzácných nádorech a cizopásnících oka .... 40 ROZPRAVY ČESKÉ AKADEMIE CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ V PRAZE. ROČNÍK II. TŘÍDA II. ČÍSLO i. Z MIOCAENU MORAVSKÉHO, D0LN0RAK0USKÉH0, ŠTÝRSKÉHO A CHORVATSKÉHO. SEPSAL VLÁD. JOS. PROCHÁZKA. (SE 3 TABULKAMI, Z NICHŽ 1 JE V TEXTU.) (PŘEDLOŽENO DNE 14. ČERVNA 1892.) V PRAZE. NÁKLADEM ČESKÉ AKADEMIE CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ. i893: Oimpedům miocaenu rakousko-uherského věnováno dosud velmi málo pozornosti u porovnání s péčí, jaké se dostalo a nepřetržitě se dostává jeho měkkýšům, mechovkám, korálům a foraminiferám. Vždyť vlastně kromě lepadidů v jílech facies badenské dosti hojných, nebyla dosud žádná jejich skupina z miocaenu pánve za- a vnitroalpské zevrubněji zpracována. Druhdy professor A. E. Reuss *) se zálibou věnovával se studiu lepadidů, i děkujeme jemu první popisy jich zástupců z miocaenních jílů dolnorakou- ských a věličských. Po něm pokračoval v prozkumu miocaenních cirripedů K. A. Weithofer 2), popsav z ottnangského schlieru schránku druhu Scalpellum Pfeifferi Weith. Nespracovaný materiál po různých sbírkách roztroušený jest, jak z vlastní zkušenosti vím, proti připomenutému propracovanému, velmi značný. Abychom nabyli alespoň přibližného pojmu o práci u věci té dosud nevykonané, připo¬ meňme sobě jen na příklad bohatost balanů na druhy a individua v po¬ břežních usazeninách miocaenu rakouského, zvláště ale na jejich velké množství v píscích pánve hornské a dosti četně rozšířených, obyčejně na pevný pod¬ klad přirostlých verrucid a j. Ze důkladně prozkoumány byvše skupiny ony obohatí naše vědomosti momenty jednak stratigrafickými, jednak palaeontolo- gickými, a to velezajímavými, jim v tuzemském miocaenu vlastními, o tom šířiti se slovy netřeba. Předložené pojednání budiž považováno za skrovný příspěvek ku poznání dosud velmi málo povšimnuté skupiny cirripedů podrodu Creusia. Podkladem jeho jsou pozorování na bohatém fossilním materiálu z hori¬ zontu litavského vápence severozápadní oblasti miocaenu moravského konaná, k nimž se druží výsledky studií obdržené po důkladném prozkoumání méně Zachovalého, ku spracování mně svěřeného materiálu z různých obvodů mio¬ caenu rakousko-uherského. J) A. E. Reuss. Ueber fossile Lepadiden. Sitzungsb. d. math. nat. Cl. der k. Akadem. d. Wissensch. Wien 1864, svazek XLIX, odděl. I., str. 215. — Die foss. Fauna der Stein- salzablagerungen von Wieliczka. Sitzungsber. der k. k. Akadem. d. Wissensch., sv. LV, odděl. I, str. 172. l) K. A. Weithofer. Bemerkung liber eine foss. Scalpellumart aus d. Schlier von Ottnaug. Jahrbuch der k. k. geolog. Reichsanst. 1887, XXXVII. svazek. * 1. Výtečně Zachovalým schránkám creusií korálových trsů sudických děkuji za vzácnou příležitost, že mně bylo umožněno podrobně prozkoumati vnitřní stavbu schránky podrodu tohoto a že jsem byl s to, abych ji porovnal se stavbou schránky jednak živých creusií, jednak s povahou schránky typů skupiny Balanidae a abych stanovil na základě toho obapolné rozdíly a vzᬠjemné shody. Dosavadní zprávy o creusiích jsou dosti sporé. Dosud byl znám toliko jeden druh z této skupiny, a ještě do nedávná mělo se vůbec za to, že se omezují na dobu nynější. Zevrubný popis živých creusií podává Ch. Darwin J) ve své směrodatné monografii o recentních cirripedech, v níž popisuje druh Creusia spinulosa jedenácti různými varietami zastoupený. Dle jeho udání žijí creusie poblíž břehů moří subtropických a tropických v mírných hloubkách se zvířenou littorální. Ze zmíněných variet šest bylo vyloveno podél břehů ostrovů ja¬ ponských, pobřeží čínského, archipelagu philipinského a ostrovů singaporských. Žijí tam za podobných fysikálních poměrů, za jakých, jak po rázu fauni- stickém souditi lze, ukládaly se litavské vápence a do nich vložené sliny na Moravě, ve Štýrsku, v Uhrách a v Chorvatsku. První zpráva o fossilních miocaenních creusiích sdělena byla roku 1889 dr. Kr amber grem-Gorjanoviéem * 2) v pojednání o třetihorních rudistech. Materiál v onom spisku popsaný Kramberger-Gorjanovic děkuje inženýru J. Cabrianovi , který našel v kusech roztlučeného balvanu litavského vápence vykopaného z písků sarmatských v dědině Podsusedé nedaleko Záhřeba úhledné, velmi pěkně Za¬ chovalé schránky creusie, z nichž dvě daroval palaeontologickým sbírkám nᬠrodního musea záhřebského Kramberger-Gorjanovic 3) tvrdí vším právem o zmíněném balvanu proti Fr. Bassanimu , že byl nalezen na svém dru¬ hotném nalezišti, kam, odtržen byv od matečného útesu, byl vhozen vlnobitím sarmatského moře. Uvádím tu správný tento názor jednak k vůli celku, jednak abych předešel domněnce, že by creusie, objeveny byvše ve vápenci z písků sarmatských vykopaném, byly snad přešly z miocaenu do sedimentů sar¬ matských. Před osmi lety nalezl jsem poprvé schránky creusií v západní části miocaenu moravského, a sice ve vápenci do šedohnědého slinu složeném, v lesíku Smrček zvaném, asi deset minut na jih od městečka Lomiiice. Po čtyřech letech, stu¬ duje stratigrafické a faunistické poměry zajímavého a veledůležitého obvodu mio- caenního údolí Malé Piany, částečně vyplněného jíly, sliny a litavským vápencem, přebohatého na skořápky měkkýšů, foraminifer, ostrakodů, na mechovky a korály, shledal jsem ku svému nemalému překvapení, že dutiny ve vápenci dosti hojné přechovávají četné schránky této skupiny. Nejbohatšími na creusie ') Ch. Darwin. A Monograph of the fossil Lepadidae or pedunculativ Cirripedes of Great Britain. Palaeontographical. 2) Kramberger-Gorjanovič. Ober einen tertiaeren Rudisten aus Podsused bei A gram. Glasnik hrvatsk. narovosl. družstva. Zagreb, IV. godina, 1889, str. 50. 3) Kramberger-Gorjanovič loc. cit. str. 50. 1. t) a pročež nejdůležitějšími pro vypozorování jich vztahů ku zvířeně s nimi se vyskytující byly poznány litavské vápence sudické a do nich vložené tenké desky šedého a žlutého slinu . Hlavně poslední poskytly ku podivu krásně Za¬ chovalé schránky teninkých, průsvitných stěn, jichž vnitřní kuželovitý štít, terga a seuta, jakož i veškerá skulptura recentním schránkám v ničem nezadá. Leč jenom v trsových korálech do slínů uložených potkáváme se s po¬ dobně Zachovalými schránkami, nikoliv v dutinách vápence. V těchto objevené schránky jsou zhusta úplně, zřídka částečně vápnitou hmotou vyplněny. Jejich švy jsou zality, vnější skulptura velmi zhusta je poškozena, druhdy bývají i za- obaleny do kůry z jemných, vápenných krystalků složené. Domnívám se, že nebude od místa, vytknu-li přesně polohu oné vrstvy v souřadí vrstev miocaenu sudického, ve které byl zjištěn trs druhu Solena- straea tenera Reuss s překrásnými schránkami druhu Creusia Sturi . Když jsem meškal v okolí sudickém, bylo otevřeno několik lomů na jižním boku návrší od dědiny Sudice na sever. Nej hlubší z nich pronikal tenkými lavi¬ cemi litavského vápence, střídajícími se s lavicemi světlošedého a světložlutého slinu. Ve hloubce asi dvou metrů nastupuje 30 centimetrů tlustá vrstva barvy světlooranžové, složená z tisíců skořápek různých druhů z rodů Rissoa a Risoina, podložená tlustě uvrstveným litavským vápencem, většinou kolmými trhlinami a puklinami prostoupeným, bez vložek slinu. Ve druhé lavici nad 30 centi¬ metrů tlustou vrstvou nalezen připomenutý již korálový trs. Vydělávaje ho ze slinu, shledal jsem, že svou spodní částí souvisí s vápencem slin podstýlajícím, a ohledav jeho podklad, přesvědčil jsem se, že čásť ze slinu vyňatá je polo¬ vinou celého dosti objemného trsu, který, jak patrno, započal růsti, když vᬠpenec se ukládal a rostl nepřetržitě, i tenkráte, když se byly poněkud pomě- nily sedimentační poměry, neutrpěv žádných změn. Kromě výše uvedeného má trs lomu sudického ještě ten význam do sebe, že umožnil vysvětliti vztah schránek dutin vápence ku sloupečkům dutiny tyto vyplňující a že objasnil polohu těchto k oněm. Zde se nebudu déle o této věci šířiti; čtenáře poukazuji ku stati, která pojednává o vzrůstu creusií a korálových trsů. Budiž toliko podotknuto, že dutiny litavského vápence, vyzdobené sloupečky a schránkami creusií, byly pů¬ vodně vyplněny trsy korálovými, po nichž nyní toliko negativy jich kalichů zbyly, kdežto po exo- a endotheku, po septálním apparátu buněk není ani nejmenší stopy. Dutina ve vápenci označuje objem trsu, sloupky udávají velikosť ka¬ lichů a jich obapolnou vzdálenost; ostatní součástky trsu jsou rozpuštěny a vyplaveny. Creusiový materiál drnovských slínů není ani tak bohatý ani tak příznivě Zachovalý jako onen sudických, korálových trsů, je však lépe Zachovalý než onen, jejž poskytují dutiny litavského vápence po korálových trsech. Toliko úlomky druhu Creusia moravica povedlo se mi zjistiti v tamním světlošedém slinu, a sice v polích jižně za osadou. I v mohutných mořských usazeninách návrší Vejhona nad Zidlochovicemi se vypínajícího ve středomoravském miocaenu byla objevena maličká schránka, 1. 6 patrně mladého individua, za okolností, o nichž nebude nezajímavo tuto se z mini ti. Vejhon je složen ze světlošedých a jemně uvrstvených slinu, ze žlutých písků, z litavského vápence, do něhož je vložen bílý, jemnozrnný, křemitý písek a z měkkých, plastických slínů. Sled těchto usazenin, jak byly právě vy¬ jmenovány, odpovídá pořadu, v jakém ony se účastní na složení Vejhona , a sice leží dole tvrdé sliny, na nich pískovec, litavský vápenec a souvrství je za¬ končeno slínem plastickým. V zářezu na západním boku Vejhona , naproti tamější cihelně, ve složce tvrdých slínů na zkameněliny, zvláště na foraminiíery, mechovky a ostrakody bohatých, nalezl jsem i malinký úlomek zevrubně neurčitelného trsu druhu Solena- stroea sp. se Zachovalou schránkou druhu Creusia Sturi. V nizu vložky nastupuje tvrdý rozpukaný, nikoliv tence uvrstvený slin rázu nosislavského, plný drobno¬ hledných jehlic spongií. Budiž podotknuto, že úlomek zmíněného trsu byl objeven v kusu slinu ve hloubce 2l/a stopy vykopaného. Jest tudíž zpředu vyloučeno, že by snad byl z vrstev litavského vápence, anebo z jeho písku dolu do zᬠřezu splaven. Nález tento mne úsilovně nabádal hledati ostatní část trsu. I nechal jsem jámu, šikmo do břehu kopanou, o 2 stopy prohloubiti a v prů¬ měru zvící čtyř stop rozšířiti. Leč ani po pečlivém prohlédnutí vykopaného slinu nenalezeno po ostatním dílu korálového trsu ani stopy. Rovněž i kopání a hledání korálových trsů na jiných místech ve vložce zůstalo po té stránce bezvýsledným. Uzavírati z těchto okolností, že úlomek korálového trsu byl ob¬ jeven na druhotném nalezišti, jeví se mi přec jen předčasným, přes to, že s tím názorem zdají se souviseti některé závažné faunistické momenty. Za nynějších okolností, kdy naše znalost faunistického rázu miocaenu střední Mo¬ ravy jest dosud poměrně velmi chatrna, uspokojuji se s pouhým zjištěním a záznamem pozorovaných fakt. Z jihomoravského miocaenu přechovávají schránky creusií již od roku 1849 palaeont. sbírky c. k. dvorního musea vídeňského z litavských vápenců miku¬ lovských, alespoň čteme na starých etiquetách, k oněm schránkám přiloženým, že byly do oněch sbírek vřaděny ve zmíněném roku. Rovněž po léta chovají ony sbírky creusiový materiál z litavských vápenců wollersdorfských a man- nersdorfských. Značnému bohatství a nemalému horizontálnímu rozšíření těší se creusie ve štýrském litavském vápenci. Již roku 1877 je zjistil v okolí gamlitském a na vrchu Flammbergu dr. V Hilber. *) Po pěti letech na excursi do krajiny lebringské a wildonské našel je dr. F. Toulá 2) a sice taktéž na Flammbergu poblíž Maxlonu a objevil je pak i v litavském vápenci na jižním boku vrchu Dexemberga. Záhy poutaly krásné, velké schránky creusie z okolí leibnického J) V. Hilber. Die Miocaenschichten von Gamlitz. Jahrbuch d. k. k. geolog. Reichs- anstalt, XXVIII. svazek, 1877. 2) F. Toulá. Kleine Excursions-Ergebnisse aus der Gegend von Lebring und Wildon. Verhandlung der k. k. geolog. Reichsanst. 1882, str. 191. 1. 7 pozornost sběratelů, odkud ji dr. R. Hocrnes *) uvádí, a poskytly bohatý mate¬ riál palaeontologickým sbírkám dvorního musea vídeňského a geologicko- palaeontologickým sbírkám štýrskoliradccké university. Laskavostí pánů Th. Fuchsci a dra. R. Hoernesa dostalo se mi nej¬ lépe Zachovalých, ve zmíněných sbírkách přechovávaných schránek leibnické creusie ku přirovnání a zpracování. Rovněž děkuji panu dru. F. Toulovi své známosti o creusiích z okolí maxlonského. Pyrgomy panem drem. V Hilberem v okolí gamlickém nalezené neznám, nelze mi tudíž s určitostí říci, zdali je možno, aby byly považovány za creusie. Okolnosť, že gamlitské pyrgomy byly objeveny v litavském vápenci, nasvědčuje názoru, že přísluší ku creusiím. Opravdu-li a ku kterém druhu, v té chvíli nevím, pozdější zkoumání dá nám snad na tuto otázku uspokojivou odpověď. Bohaté na creusie shledal jsem dále korálové trsy grundských pisků. Poprvé jsem je v nich zjistil, když určoval jsem korálové trsy z Grundu, depo¬ nované ve sbírkách c. k. říšského geologického ústavu. Zajímavo je, že ve zmíněných trsech zavrtáno bylo poměrně veliké množství lamellibranchiatů, kterých většina se dosud z pobřežních sedimentů miocaenu rakouského vůbec neznala. I korálové trsy forchtenavské přechovávají četné schránky creusií, rovněž i v dutinách litavského vápence lomů margarethských v Uhrách tu a tam se objevují. Jednak nepopiratelná důležitost’ creusií pro usazeniny miocaenu rakousko- uherského, jednak jich palaeontologický interes a velké horizontální rozšíření, přimělo mne sebrati veškeré záznamy o nich v literatuře, porovnati tyto s výsledky vlastního pozorování a načrtnouti na základě všeho toho co možná úplný obraz o jich Způsobu vyskytování se v miocaenních vrstvách. Především běželo mi o zjištění horizontu a facies, pak o vypozorování, zdali se omezují jako jejich živí zástupcové na mírné mořské hloubky, čili ne- vyskytují-li se v sedimentech různých hlubin netoliko pobřežních, ale i ote¬ vřeného miocaenního moře. Pokud se týče horizontu, ve kterém v miocaenu rakousko-uherském při¬ cházejí, tu jest nade vši pochybnosť jisto, že jich oblastí jest jednak litavský vápenec, jednak slin se zvířenou tohoto vápence a konečně písek grundský, o kterém s určitostí nezvratnou lze tvrditi, že byl uložen poblíž břehů moř¬ ských, nikoliv v moři otevřeném a hlubokém. Ze tomu skutečně závažné okol¬ nosti odpovídají, dotvrzují nálezy schránek creusií učiněné v litavském vápenci a do něho vložených slínů okolí sudického, ve slinu drnovickém a v litavském vápenci lomnickém. Proto svědčí dále creusie litavského vápence mikulov¬ ského, slínů forchtenavských a litavského vápence margarethského, maxlonského, leibnického a podsusedského. Při nálezu židlochovickém přestávám na poznámce dříve vyslovené. Co se týče creusií grundských, je míti na paměti, že byly nalezeny s lamellibranchiaty ') R. Hoernes. Ein Beitrag zur Kenntniss der miocaenen Meeres-Ablagerungen der Steiermark, Graz 1883, str. 45. 1. 8 z rodů Pholas a Saxicava, o kterých je dostatečně známo, že žijí toliko u pobřeží mořského v hloubkách mírných. Poslednímu nasvědčuje i povšechný ráz zví¬ řeny grundské, rozdílné od zvířeny jemných jílů. Nerozpakuji se vysloviti domněnku, že grundské písky ukládaly se za fysikálních okolností oněm pří¬ buzných, za nichž událo se na jiných místech v době poměrně mladší sedi- mentování litavských vápenců a aequivalentních slínů. V jílech facies badenské creusie dosud zjištěny nebyly a je více než pravdě- podobno, že v nich sotva kdy budou konstatovány. Vždyť jest na bíledni, kdyby v nich opravdově byly, že by za doby více než padesátiletého zkoumání jílů okolí vídenského sběratelům bývaly neušly. I v korálových trsech oněch jílů z okolí badenského, sooského, mollersdorfského bylo po nich pátráno, leč bezúčelně. Jak z předešlého vidno, jsou creusie v litavském vápenci rakousko-uher- ského miocaepu velmi rozšířeny. Potkáváme je v severozápadní, západní a jižní Moravě, v Dolních Rakousích, ve Štýrsku a v Chorvatsku. Ze jich dosavadní horizontální rozšíření bude během doby valně zvětšeno, o tom nelze pochybo- vati, zejmena bude-li věnována korálovým trsům a jich zvířeně větší než dosud pozornost, a pak, budeme-li sobě všímati zvířeny litavského vápence, o které, jak již po léta se ví, je dosud velice málo určitého známo a jejíž charakter se tuší, nikoliv zná. S radostí jest mi vzdáti srdečný dík panu dvornímu radovi D. Sturovi za laskavé, práci mé prospěšné pokyny, jakož i pánům: Th. Fuchsovi, řediteli palaeontologických sbírek c. k. dvorního musea vídeňského, professoru dru. F. Toulovi , professoru dru. R. Hoernesovi a dru. Krambergru-Gorjanovičavi za ochotné mi zapůjčení fossilního materiálu creusií ze sbírek c. k. dvorního musea vídeňského, z geologické sbírky techniky vídeňské, z geologických sbírek university Štýrského Hradce a z palaeontologických sbírek národního musea záhřebského. 1. 9 Popis druhů. Cirripedia. Čeleď. Balanidae. Rod. Pyrgoma. Leach. Hořejší čásť schránky, nízký to kužel, je celistvý, beze švů a radií; její spodní čili basální čásť je obyčejně silně prodloužena, zřídka válcovitá, proti hořejší namnoze několikráte delší; scuta a terga jsou srostlá, zhusta úplně slitá, oby¬ čejně volně k sobě přilehlá. Připínají se na korály. Podrod. Creusia. Leach. 1817. Creusia Leach, Journal of Physique, tom. 15. 1845. » Charles Darwin, A Monograph of the Sub-Class Cirripedia, pag. 375. 1870. » Bronn H.-G., Klassen und Ordnungen des Thierreiches, V. svazek, Arthropoda. Hořejší, nízký kužel je složen ze čtyř částí: z cariny, rostra a dvou late- ralií oddělených radiemi. Rádie bud široká, velmi vyniklá, anebo na pouhé švy redukována. Basální kužel je bud prodloužený, bud nízký. Terga a scuta jsou bud volná, buď podvojně srostlá. Žijí na korálových trsech, které jejich schránky obrůstají. První, kdo vyhradil zvláštní stanovisko creusiím a stanovil jejich poměr ku pyrgomám, byl Leach. Již roku 1817 byl Leach nucen přisouditi celistvosti hořejšího kuželu schránky pyrgom zvláštního významu i nerozpakoval se tehdy vysloviti názor, že ve znaku tomto jesti dosti váhy, aby na jeho základě byly od¬ loučeny creusie od pyrgom, poněvadž mají horní kuželovitou čásť čtyřdílnou a aby byly jmíny za rod samostatný. Názor svůj Leach zastával i ve svém roku 1825 vydaném, doplněném a rozšířeném systému a dostalo se mu za nedlouho v J. E. Gorayovi a v Latreillovi horlivých zastanců. K odchylnému názoru od Leachova dospěl Ch. Darwin ve svém dříve již zmíněném díle. Darwin nevěří v názor Leachuv, nenalézaje proň dostatečných dokladův, neboť, co konstatuje mezi pyrgomami a creusiemi jako odchylky, neshledává za tak důležité, aby bylo lze míti to za dostatečné rodové znaky. Tvar schránky, tvar a poměr hořejšího kuželu ku basálnímu, vnější skulpturu a vnitřní, stavbu vnitřní, štít vnitřní a příklop, vše nachází u obou skupin shodné. Rozdíly vidí toliko v radiích a v dělitelnosti horního kuželu. Leč ani radiím nepřikládá přílišné váhy, alespoň ne takové jako dělitelnosti. Avšak i o této napovídá, že by bylo pochybeno, kdyby byla nadcenována. Příčinu toho spatřuje v následujícím: na vnitřní straně štítu druhu Pyrgoma anglicum a P. conjugatum pozoroval dosti zřetelné rýhy, jejichž polohu stanovil za 1. 10 shodnou s polohou švů u creusií. I domnívá se, že ony rýhy jsou zbytky švů slitých za vzrůstu a ponenáhlého sesílení stěn hořejšího kuželu a že, jak se podobá, bude lze snadno je poznati na mladistvých individuích. Nemaje tyto po¬ nechal Ch. Darwin rozřešení této pro systematiku důležité otázky a s ní úzce souvislého podřízení a stáhnutí anebo úplného oddálení creusií od pyrgom příznivějším okolnostem. Po Ch. Darwinovi nepodjal se nikdo ze zoologů úkolu, aby stanovil meze pyrgom a creusií a vyšetřil, zdali mladá stadia druhů onoho rodu mají hořejší kužel opravdu čtyřdílný, jak Ch. Danvin se domníval, anebo celistvý, jak se to na vyspělých individuích pozoruje. Ve své předložené práci zaujal jsem stanovisko Darwinovo , poněvadž jsem pevně přesvědčen, že tak choulostivé otázky, jako je zmíněná, řešiti přísluší jedině zoologovi na bohatém materiálu, nikoliv palaeontologovi, jehož materiál, byť byl i sebe Zachovalejším, pohřešuje přec jen mnoho závažných momentů. Mám za nutné, promluviti i o některých všeobecných vlastnostech a vzta¬ zích miocaenních creusií jednak ku žijícím, jednak ku pyrgomám a podrobiti některé jich znaky, jimiž pyrgomy od creusií se dělí, zevrubnějšímu prozkou¬ mání. Opakuji však s důrazem, což již dříve bylo řečeno, že podaří se toliko tehdy podřaditi creusie pyrgomám, až bude na živých pyrgomách dokázáno, že je¬ jich mladá individua mají hořejší kužel čtyřdílný. Činím tak proto, abych vy¬ hnul se výčitce, že maje v creusiích bez radií direktní přechodní tvary ku pyrgomám, lpím na názoru Ch. Darwinově. Jest sice pravda, že druhy jako C. Sturi a C. miocaenica s radiemi na švy redukovanými nápadně jsou podobny pyrgomám, tolikéž popříti nelze, že druhy tyto, jsou-li jejich schránky vápnitou hmotou vyplněny, anebo duty a tlustostěnné, od pyrgom jsou k nerozeznání. A tuším, že sotva kdo by byl oprávněn pochybovati o správnosti počinu, směřujícího ku zařádění těchto creusií na základě jejich schránek vápnem vyplněných, tudíž ku prozkumu nevalně se hodících ku pyrgomám, kdyby nebyly známy jich neporušené schránky. Vnější charakter hořejšího kuželu zmíněných dvou druhů C. Sturi a C. miocaenica je podmíněn okolností, že pohřešují radií. Na jeho povrchu ne- viděti kromě skulptury žádných známek po radiích a jenom tenkrát, je-li schránka úplně neporušena, vystupují švy jasně. Jinak tomu u ostatních miocaenních druhů. Rádie těchto vtiskují hořej¬ šímu kuželu zvláštní ráz od pyrgom nápadně rozdílný. Nejnápadnější jeví se to u druhů: Creusia Darwiniana a C. costata , které svými širokými radiemi živě připomínají druh Creusia spinulosa. Co do velikosti svých radií tvoří C. Fuchsi a C. miocaenica přechod od C. Sturi a C. miocaenica ku C. Darwiniaca a C. costata. Věnoval jsem radiím značnou pozornosť, za tím účelem, abych vypozoroval, zdali jejich velikost v obvodu druhovém se mění, anebo jeví-li se konstantní. 1. 11 U druhů C. Sturi, C. Darwiniana a C. moravica, od nichž jsem měl větší počet exemplářů, přesvědčil jsem se, že velikost jich radií jest povždy stejná. Tak u C. Sturi není o vnějších radiích, jak bylo již dříve připomenuto, ani potuchy. Ani na jednom ze sudických, grundských, forchtenavských ba i na mladém individuu židlochovickém nebyly shledány švy rozšířené. U všech přilé¬ hají parietes bezprostředně k sobě, spojeny jsouce, jak bude později ukázáno, dvěma postranními řadami zubů (g). Jak švy u tohoto druhu, tak jsou i rádie druhu C. Fuchsi povždy stejně široké, vně i uvnitř charakteristicky vyvinuty. Tolikéž u druhů C. Daiwiniana a C. moravica a právem možno se domnívati, že tomu tak i u druhu C. costata. S tímto pro systematiku zajisté cenným znakem souvisí mnoho jiných, jako na př. povaha příklopových štítků, tvar žeber atd. Abych vytkl povšechný ráz povahy schránky důležitého druhu C. Sturi , zevrubně popíši jeho schránku a porovnám ji jednak se schránkou pyrgom, jednak se schránkou prototypu čeledi Balanidae . (Viz vyobraz, na str. 12.) Schránka creusií je složena ze dvou svými základnami těsně srostlých kuželů: hořejšího, šikmo usečeného kuželu a dolního prodlouženého, mnohdy v jemný hrot vybíhajícího. Hořejší kužel rozpadá se ve čtyři části, z nichž dvě protilehlé, postranní (lateralní), jsou stejně velké a dvě ostatní, tolikéž proti¬ lehlé (carina a rostrum), jsou různých rozměrů, a sice jest vždy carina menší rostra. Každá z těchto částí skládá se ze dvou pod ostrým úhlem se sbíha¬ jících konvexních destiček: ze zevní, Darwinem paries pojmenované, a z vnitř¬ ního štítku. Štítek (i) a paries (fa) souvisí kolmými příčkami trojúhelními (/), i přirůstají tyto svou hořejší hranou ku parietes, dolní ku štítku a základnou ku vnitřní stěně kuželu, spojujíce takto tři hlavní části schránky: totiž vnější horní kužel, vnitřní kuželovitý štít a spodní basální kužel. Podstata u spojení jednotlivých částí horního kuželu (cariny, rostra a obou lateralií) záleží ve zvláštním pošinutí vnitřního štítku paries a v různé veli¬ kosti onoho proti této. Myslím e-li sobě štítek a jemu příslušnou paries rozdělenu mediální čarou, taženou od vrcholku těchto tříbokých destiček na protilehlou základnu, a stano- víme-li polohu těchto čar, shledáme, že mediální čáry cariny a rostra se kryjí, kdežto u lateralií jest mediální čára vnitřního štítku pošinuta ku roštru. Tímto způsobem docíleno jednoduchého a důmyslného spojení částí hořej¬ šího kuželu. Postranní výběžky lateralií (r s) kladou se na stejně velké vnitřní plošky rostra («), k těmto pak přimykají se analogické plošky postranních štítků cariny. Příklop, kterým zvíře uzavíralo svou schránku, skládají dva páry různě velkých štítků (dvě terga a dvě scuta). Jejich přirozená poloha ve schránce jest ta, že volně jsouce spojeny, leží scuta na rostru a terga přikládají se ku carině. Oddělí ti tyto svrchu vyjmenované části hořejšího kuželu a příklopu od sebe a rozložití je, je věcí velmi snadnou a netřeba se báti, pozornč-li sobě při tom vedeme, že budou poškozeny. Rozložití hořejší kužel jen tenkráte, když mírně a stejnoměrně tlačíme po obou stranách švůj^řf^mž 1. 12 Creusia Sturi nov. spec. Li a a L2a laterale s vnitřní, L{($ laterale s vnější strany, Z3 laterale s boku. Ca carina s vnitřní, Cfi carina s vnější strany. Ra rostrum s vnitřní, Rfi rostrum s vnější strany. Balanus spec. /,a a l^a laterale s vnitřní, /,/? laterale s vnější strany, l3 laterale s boku. ca carina s vnitřní, c(3 csrina s vnější strany, ra rostrum s vnitřní, rfi rostrum s vnější strany. 1. 13 horní kužel napřed ve dvě části, pak ve čtyři se rozpadne. Spodní kužel schránky ovšem béře při tom za své a jen zřídka se zachová. Schránky vápnem vyplněné rozložití nelze, ony se nehodí ku prozkou¬ mání vnitřní stavby, a průřezy skrz ně vedenými nepořídíme rovněž nic. Má- me-li pouze takovéto schránky k disposici, pak uskrovněmež se na zevrubné pozorování jich povrchu. Jak již bylo dříve podotknuto, jsou lateralia, rostrum a carina schránek rodu Pyrgoma srostlé v jeden nedílný, usečený kužel, jehož poloha vůči ku¬ želu basálnímu, jehož velikost rostrální části proti carinální poukazuje na blízkou příbuznost pyrgom ku creusiím, pro niž svědčí i povaha štítků poklo¬ pových, o nichž zde připomenuto budiž, že se co do svých vlastností v ničem neliší od štítků creusií. Shrneme-li vše, co zde bylo řečeno o vztahu creusií ku pyrgomám, pak jest nám dozná ti, že správné je, co Ch. Darwin o jich příbuznosti tvrdí, když usuzuje na základě svého recentního materiálu, že rodových znaků mezi těmi rody vůbec nestává. Kromě toho poznáváme dřívější hranici mezi creusiemi a pyrgo- mami velmi zmenšenou, k čemuž přispěla u valné míře pozorování provedená na druzích bez radií. Tyto sluší považovati za přechodní tvary, a jest jen třeba vyčkati doby, až zoologové, ujavše se svrchu označených živých druhů pyrgom a prozkoumavše je, sdělí s námi své výsledky a nám povědí, zda ony druhy mají v mládí své hoření kužely vskutku čtyřdílné, čili ne. Ku zevrubnému přirovnání schránky creusií se schránkou balana, k čemuž jsem vědomě z mnoha příčin volil druh C. Sturi, nutila mne snaha, vytknouti přesně poměr těchto od sebe vzdálených skupin, jichž schránky, ačkoliv na první pohled zdají se velmi rozdílný, jsou přec stavěny dle určitého, všem sku¬ pinám čeledi Balanidae vlastního plánu. Aby tento poměr jasně vynikl a snadno byl pochopen, zde obrazně znᬠzornil jsem jednotlivé částky druhu C. Sturi , shodné s oněmi druhu Balamis sp. Jak povědomo, rozpadá se schránka balanň v šest různě velkých dílů, z nichž čtyři jsou tuto vykresleny a dva : rostro-, laterale- a carinolaterale proto vynechány, poněvadž jim u creusií shodných není. Třeba připomenouti, že druh tuto vykreslený náleží skupině balanů, které se vyznamenávají úzkými příčkami mezištítnými a vyplněnými mezerami sep- tálními, tyto vlastnosti mají za následek, že se zdá, jako by měly stěnu jedno¬ duchou, na basi stlustlou a vnitřní štít ku paries přirostlý. Mnohem větší je shoda mezi balany se štítky odstoupenými, t. j. s příčkami širokými a s dutými mezerami septálními a creusiemi. Jediný pohled na součástky schránky druhu Creusia Sturi a balana tuto vyobrazeného dostačí, abychom vystihli podstatu rozdílů Není ji nesnadno na- lézti, záležíť v tom, že rádie balana {r z) pravidelně široká u naší creusie jsou úplně redukována — neníť jich vůbec. Místo nich nacházejí se po obou stra¬ nách štítku rostra, pak po jedné, a sice po carinální straně u obou laterálií malé plošky («) se svraštělým povrchem, jimž přísluší úloha ploch balanů, jež jsem označil na výkresu písmenou (a). Na ně přiléhají přečnívající boky štítku (ri), 1. 14 částky to, jež označiti jménem Štítkových č. vnitřních radií bylo by nejen místné, ale i účelné, a to z toho důvodu, protože jim připadá úkol pravých radií. Není pak dále i nesnadno poznati, že rozdíl mezi jednotlivými částmi balana a creusie hledati sluší v silném vývoji příček. Ony zavinily jednak, že se štít daleko od paries odchyluje, jednak že jak paries, tak i štít samostatně jsouce spojeny, tvoří dva poblíž ústí srostlé kužely. Je jen třeba zevní paries balana redukovati na rozměry vnitřního štítku, rovněž rádie jeho třeba mysliti sobě nahrazeny švy, příčky zvětšeny a komory septální prázdny, aby jeho rostrum, carina a laterale byly převedeny na typ druhu Creusia Sturi. Creusie žijí na trsech. Na ojedinělých korálech přirostlé anebo do jich kalichů basálním kuželem ponořené, jako jest to u pyrgom, dosud zjištěny nebyly. Na trsech se Zachovalým, neporušeným povrchem vylovených z moře zhusta spatřujeme seděti krásné jich hořejší kužely. Mnohdy značný počet, někdy toliko dva nebo tři ční nad kalichy trsové, dodávajíce povrchu trsovému vzhledu zvláštního, okrasného. Kdykoliv a na jakémkoliv trsu s creusiemi po¬ drobíme buňky trsové zevrubnému prozkoumání, nenajdeme ani stopy po nějakém úbytu anebo zakrslosti trsových buněk. Zkoušíme-li pak i exothek a endothek, nabudeme téhož přesvědčení. Na povrchu fossilních trsů jak ze slínů, tak i z grundských písků nespo- zoroval jsem dosud ani potuchy po hořejším kuželu, ačkoliv kališné okraje a jich septální apparát byl pěkně uchován. Příčinu toho, jak patrno, sluší hledati jednak v jemnosti schránky creusií, jednak v tlaku, jemuž byly vysazeny. V první řadě byl to materiál sudický, který poskytl dosti p říležitosti věnovati poměru trsových buněk ku schránkám creusií náležitou pozornost, avšak i materiál grundský osvědčil se po té stránce cenným. Zpředu běželo mi o to, abych vypozoroval, kde nauplius usedal, zdali na prostoru mezika- lišnou anebo do kalichů samých. Více než sto různých případů bylo pozo¬ rováno, poloha hrotu více než jednoho sta rozličných schránek byla určena a zjištěno, že ani v jediném případě hrot basálního kuželu nevnikl do kalichu, nýbrž že vždy usedl na exothek mezikališný, a sice namnoze uprostřed ka¬ lichů. Toliko kratičkou dobu seděla schránka na povrchu trsu neobrostlá exothe- kem. Bylo-li zvíře života schopno, rostlo nikoliv do trsu, nýbrž zároveň s ním ve směru vertikálním. Exothek, když zaobalil spodní kužel do sítě svých jem¬ ných příček, připevnil ho, i bylo pak zvířeti přizpůsobiti se rychlosti vzrůstu trsového, aby je exothek nepředrostl a neudusil. Ze ne každé individuum vzrostlo a dosáhlo normální velikosti, ale že toliko jistému množství souhlasnému s velikostí trsu vyspěti popřáno, o tom svědčí veliký počet malých, v trsechž uzavřených schránek různých rozměrů, jež shledávám mnohem větší, ne množství dorostlých individuí. Tou měrou, jak schránka rostla, tak buňky trsové, mezi něž nauplius usedl, od sebe se oddalovaly, uzavírajíce nálevko vitý prostor. Toliko u rodu Portes lze pozorovati buňky přerušené pod schránkou 1. J5 a poblíž její obvodu z původního směru vybočené Toť veškerý vliv schránek creusií na korálový trs. Schránka fossilních creusií rostla v týchž směrech jako žijících, o čemž lze důkladně se přesvědčiti, prohlédneme-li sobě zevrubně přírůsty všech její součástek. Na základě pak těchto není za těžko poznati, že hořejší kužel, vnitřní jeho štít a štítky příklopové rostly ve svislém směru, kdežto přírůsty dolního kuželu kladly se na sebe ve směru protivném. Jak patrno, jest tento vzrůst podmíněn způsobem přebývání creusií a je přizpůsoben životu trsu korᬠlového. Víme-li, že schránka svou dolní polovicí nezapouštěla se do trsu, nýbrž že s ním, jak již dříve bylo podotknuto, zároveň a stejnoměrně rostla a že její horní část trsové kalichy vždy převyšovala, tož poznali jsme příčiny tohoto protisměrného vzrůstu všech součástí schránky creusií. Když schránka dorostla a zvíře když pak odumřelo, obrostl exothek hořejší kužel, vnikl ústím do schránky, uzavřel ji, a trs, nasazuje nové kalichy na získanou plochu, rostl dále. Zdálo by se, že veliké množství creusií v korálových trsech mělo na velikost a na utváření se těchto patrný vliv. Bylo již připomenuto, do jaké míry působily na podobu trsů, zde budiž úhrnně poznamenáno, že vlivu toho bylo na mále, jelikož na jich podstatu se nevztahoval. Toho pádným důkazem jsou jak sudické tak i grundské trsy, na nichž, ačkoliv sta jedinců čítají, přec nejsme s to, abychom vypozorovali patrných změn; naopak zdá se, že životní úkoly sobě obapolně usnadňovaly a doplňovaly. Jak vidno, miocaenní creusie cizopasníky nebyly, jako jimi nejsou jich re- centní zástupci. Jako tyto tak i ony žily ve hlubinách mírných se zvířenou littorální, nikoliv v moři hlubokém. Ani v usazeninách hlubokého moře poblíž břehů mořských, ani v otevřeném moři miocaenním nebylo po nich dosud ani stopy shledáno. Dokladem toho jsou jednak trsy korálové z jílů badenských, móllersdorfských, zejmena lapugských, v nichž po bedlivém prozkoumání ani nej menší známky zjištěno nebylo. Jak z toho ze všeho je patrno, svědčí vše, co dosud o fossilních zᬠstupcích této zajímavé skupiny víme, že její zástupci žili v miocaenním moři za fysikálních okolností od oněch nepatrně rozdílných, za jakých jich potomci v nynějších mořích žijí. Jako další poznámku jest mi zaznamenati, že ani v jediném případě jedinci dvou rozličných druhů creusií v témže trsu korálovém, anebo, což totožné jest, v téže dutině litavského vápence nebyli spozorováni. Okolnost tato Darwi¬ novi již nápadná, zdá se i miocaenním zástupcům vlastní. Creusia Sturi nov. spec. Tab. I, vzor. 1 a-r. 1862. Pyrgoma spec . F. Toulá. Kleine Excursionsergeb. aus der Gegend von Lebring und Wildon. Str. 191. Hořejší kužel nízký, šikmo usečený, ku horizontální ploše mírně naklo¬ něný. Jeho vodorovný průřez jest buď vejčitý, buď nepravidelně čtyřboký 1. 16 s konvexními stranami a s otupenými úhly. Povrch zdobí slabá, klenutá, radi¬ ál ná žebra, ohraničená mělkými, úzkými brázdami. Přes žebra a brázdy běží roznoběžně s okrajem základny a ústí jemné přírůsty, toliko zvětšujícím sklem viditelné. Rádie parietálného kuželu jsou redukována na švy. Boky cariny, rostra a obou lateralií ohraničuje řada na parietálnou plochu kolmých, prisma- tických zoubků, střídajících se s podélnými dolinkami zvící těchto. Vnitřní rádie připadají toliko štítu cariny a lateralií, tyto mají po jednom radii na straně rostrální. Povrch těchto tříbokých plošek, jakož i odpovídajících jim, rovněž tříbokých ploch rostra a cariny pokrývají poloobloukovité vrásky, měl¬ kými brázdami ohraničené. Vnitřní štít poměrně tlustý, asi třikráte tlustší než stěna paries a kuželu basálního. Jeho vnitřní stěnu zdobí přírůsty pravidelné, oblé, hlubokými rý¬ hami oddělené a ostře ohraničené. Vnější plocha štítu je hladká, její přírůsty slité, jest tudíž bez okras; k ní přirůstají spodní hrany mezištítných příček, jichž stěny nesou šikmé rýhy rovnoběžné s jich dolením okrajem. Otvor ústní vejčitý, excentrický, ku okraji carinálnímu pošinutý. Spodní kužel prodloužený, štíhlý, buď rovný, buď uprostřed slabě pro¬ hnutý, zřídka mírně zaškrcený ; vybíhá buď v tenký hrot, buď ve špičku dole za¬ okrouhlenou. Je-li neporušen, je tenkostěnný, mnohdy průsvitný. Podél jeho vnitřní stěny táhnou se mělké brázdy, poměrně široké, kolmými stěnami ohraničené, které z hrotu paprskovitě vycházejí, nahoru se rozšiřují a u příček mezištítných končí. Počet těchto brázd odpovídá množství oněch příček. Vnější stěna spodního kuželu pokryta je úzkými žebry, s oněmi hořejšího kuželu korespondujícími, oddělenými mělkými brázdami. Zebra nekorespondují s brázdami vnitřní stěny. Štítky příklopu nalezeny pouze ve schránkách neporušeného trsu druhu Solenastraea tenera Rss. Ve schránkách přeměněných, stlustlých, anebo uvnitř hmotou vápnitou vyplněných zjištěny nebyly, i jest více než pravdě- podobno, že vzaly za své za processu krystallisačního a za vyplnění schránky vápnem. Scuta a terga Zachovalých schránek sudických vyznamenávají se vzácnou jemností stěn a skulptury. Scutum podobá se nestejnostrannému trojúhelníku, jest poměrně tlusto- stěnné, silně convexní a na vnější straně okrášleno přírůsty s basálním okrajem rovnoběžnými, stěsnanými, ostře ohraničenými. Vnitřní plochu dělí hrana adduktorní, jež sahá od špičky scuta až ku okraji basální, ve dvě nestejně . velké poloviny. Hrana tato je nízká, přiostřená a uprostřed scuta stlustlá. Po¬ dél samého tergálního okraje, tento přesahujíc, táhne se nízká artikulární hrana asi až ku spodní druhé třetině totální výšky scuta. Kde končí, začíná mělká artikulární brázda, do níž zapadá artikulární hrana terga. Vtisky svalové jsou velmi znatelný. Vtisk svalu musculus depressor leží v horní polovině scuta, je poměrně hluboký a tvaru vejčitého. Vtisk svalu musctdus adductor přiléhá až ku střední hraně, jest taktéž elliptický, nikoliv silně prohloubený. Tergum představuje slabounký štítek, jenž vypadá u porovnání se scutem maličký, a je na straně scutálního okraje, zejmena ve své horní části silně 1. 17 vykrojený; on má tenčí stěnu než scutum. Jeho šířka obnáší asi dvě tře¬ tiny šířky tohoto. Povrch kryjí pravidelné, ku basálnímu okraji rovnoběžné, střední širokou brázdou přerušené přírůsty, jejichž tergálním okrajem a střední brázdou uzavřená část z jemnějších přírůstů je složena, než jí protilehlá. Ve střední brázdě pak uzavřené přírůsty jsou poloobloukovité a v protivném směru postranním přírůstům vypouklé. Ostruha jest poměrně krátká, úzká, dole zaokrouhlena. Na vnější straně odpovídá jí otupená hrana, jejíž šířky od spodiny ostruhy ku vrcholu terga ponenáhlu ubývá. S touto hranou běží rovnoběžně hrana arti- kulární, podél níž úzká brázda se táhne. Carinální okraj je silně obloukovitý, basální vykrojený, oba jsou přiostřené. S oním rovnoběžně běží rýhy svalo¬ vých adduktorních vtisků. Tuto uvedený popis je učiněn na základě značného množství exemplářů, jichž převážná většina dokonale byla zachována. Mezi nimi nalézaly se schránky různých stadií vývoje. Aby poněkud byl znázorněn jejich vzrůst, budtež tuto uvedena měření provedená na různě velkých individuích. Výška schránky. I. š mm. II. 8 » III. 13 IV. 14 . » v. 20 » VI. 20 » Delší Kratší osa kuželu 4*5 mm. 4 mm. 6 » b » 8 » 6*8 » 8*6 » 7 » 9 » 7 » 8*5 » 8 * Horizontální rozšíření druhu Creusia Sturi ve vápencích litavských a do nich vložených slínů je, jak již bylo dříve poznamenáno, velmi značné. My se s ním setkáváme netoliko v miocaenu západní a severozápadní, střední a jižní Moravy, ale i v Dolních Rakousích, ve Štýrsku a v Uhrách. Kde se vyskytne, tvoří pravidelně na individua bohaté kolonie. Co do velikosti schránky jest na odlehlých nalezištích stejně velký; pouze o grundských individuích lze tvrditi, že činí odchylku od tohoto pravidla, rozměrů jsouce poněkud menších. Nejlépe Zachovalé schránky přechovávají, jak již uvedeno bylo, korálové trsy slínů litavských vápenců. Ku zkoumání méně vhodnými osvědčily se schránky trsových korálů grundských, protože stěny jejich schránek oddáliti nelze od trso¬ vého exotheku ; dosud se mi nepovedlo vydobyti neporušenou schránku z grund¬ ských trsů. Schránky z dutin litavského vápence, i když jsou duté, nedají se rozložití, poněvadž překrystallováním jich stěn švy horního kuželu se zalily. Rozděláme-li, vlastně rozpoltíme-li takovouto schránku, neshledáme po skulptuře vnitřních stěn ani potuchy, ony jsou hladké — a stlustlé. Tyto schránky a pak i vápnitou hmotou vyplněné, mají svůj povrch druhdy velmi krásně Zachovalý. Creusia Sturi jest druhu C. Fuchsi co do tvaru schránky, žeber a štítu vnitřního velmi příbuzná, liší se pouze od ní jednak tím, že pohřešuje vnějších radií, jednak že štítky jejího příklopu odchylně jsou vytvořeny. Jak od ostat¬ ních, zde popsaných druhů, tak i od recentního lze ji velmi snadno rozpoznati. Rozpravy: Ročník II. Třída II. Číslo 1. 2 1. 18 Naleziště. Suďice (20 exempl.), Lomnice (1 exempl.), Židlichovice (1 exempl.) na Moravě; Maxlon ve Štýrsku (3 exerqpl.), St. Margarethen v Uhrách (1 exempl.), Grund v Dolních Rakousích (200 exemplářů). Creusia Fuchsi nov. spec. Tab. II., vzor 3 a-d. Hořejší kužel plochý, uprostřed znatelně prohnutý, ku vodorovné ploše velice mírně nachýlený. Zebra slabounká, toliko zvětšujícím sklem zřetelně viditelná, slabě sklenutá a mělkými brázdami oddělená. Vnější rádie úzké, troj- boké, pozorovány-li pod lupou, pokryté přírůstky jemnými, s okrajem ústním rovnoběžnými, přes něž teninké, vysedlé čáry se táhnou. Počet radiálních žeber odpovídá množství vnitřních příček a povrch jejich zdoben jest přírůsty ostře ohraničenými, mírně zvlněnými a parallelními s basálním okrajem kuželu. Otvor ústní poměrně úzký, vejčitý, excentrický k okraji carinálnímu pošinutý. Kužel basální silně prodloužený, na zevnějšku s nestejně silnými a širo¬ kými žebry, jež jsou sklenutá, úzkými brázdami oddělená a vytrácejí se ku hrotu. Zebra se súžují ku spodině, poblíž hrotu jsou sotva znatelná. Přes žebra a brázdy leží s okrajem basálním rovnoběžné přírůsty, shodné s oněmi hořej¬ šího kuželu. O vnitřní stavbě schránky něco určitého sděliti mi nelze nyní, poněvadž hořejší kužely předložených dvou exemplářů nedají se rozložití. Shledávám stěny oněch schránek stlustlé, švy slité, jak vidno, příčin dosti, jež nutí uskrov- niti se toliko popisem zevních znaků tohoto materiálu a zaznamenati, co posky¬ tuje přeměněný vnitřek kuželů. Na vnitřní stěně zachovaly se stopy po bráz¬ dách ve způsobě mělkých ryh, jež táhnou se ku příčkám mezištítným. Rovněž jsou přírůsty štítku vnitřního dosti zřetelné, postrádají však ostrosti obrysu ne¬ porušených exemplářů. Štítky příklopu byly zjištěny toliko v jedné z předložených schránek. Shledal jsem je přirostlé na vnitřní štít, což se patrně bylo stalo za překrystal- lování schránky. Toliko této okolnosti nutno přisouditi, že nebyly nalezeny všechny čtyry štítky příklopu, nýbrž toliko jedno tergum a úlomek jednoho scuta. Rozdíl terga druhu tohoto od ostatních tuto popsaných spočívá netoliko ve tvaru ale i v jednotlivostech. Velmi zřetelně vynikne, doplníme-li vnější obrys terga a přibéřeme-li v úvahu hrany a brázdy jeho vnitřní strany. Doplněno byvši, má tergum obrys stejnoramenného trojúhelníka, jehož základna asi uprostřed vybíhá v ostruhu. Vnější stěna terga je pokryta stěsnanými, s basálním okrajem rovnoběžnými, lamellárními přírůstky, přerušenými brázdou, jež vybíhá z ostruhy a zužujíc se, táhne se až do vrcholku tergálního. Této brázdě odpovídá na protilehlé straně terga hrana nízká zaokrouhlená. K ní přiléhá artikulární hrana slabší oné a uprostřed obloukovitě prohnutá. Po rýhách vtiskových svalů musculus depressores není ani potuchy. 1. 19 Tentokráte jest se mi uskrovniti s povrchním popisem scuta z důvodu, o němž byla prvé řeč. Pravda, nelze ani na základě tohoto úlomku nepoznati že rozdíly mezi štíty příklopu C. Sturi a C. Fuchsi jsou dosti závažnými, aby mohly býti považovány za dostatečné znaky druhové. K tomuto poznání do¬ spějeme, kdykoliv béřeme v úvahu polohu hran a brázd a pak i jich velikosť. Podotýkám, že vrcholový, okrajem tergálním a ozubeným uzavřený úhel jest mnohem větší, než jako u předchozího druhu. V souhlasu s tím jest dále po¬ loha hrany štřední (adduktorní), která leží asi ve středu okraje scutálního, a co nejvíce na váhu padá, velikost terga proti scutu. U druhu C. Sturi viděti terga malá, scutu velká, zde shledáváme oboje zdánlivě stejných rozměrů, jen za zevrubného porovnání objeví se štítky tergální menšími scutálních. Výška schránky 14 mm. Delší kratší osa kuželu 9 mm. 8 mm. Velmi pěkně Zachovalým povrchem vyznačuje se jedna ze dvou mně předložených schránek tohoto druhu, vyobrazená na tab. II., vzor. 1 a. Rozlo- žiti ji nelze bez obavy, že bude zničena. Její švy, jak bylo podotknuto, jsou slité, stěny má stlustlé. Tolikéž platí o druhé schránce. Creusia Fuchsi lze vším právem vzhledem na její zevní rádie považovati za přechodní tvar od C. Sturi ku C. costata. Ze druhy tyto, o jejichž dru¬ hové samostatnosti nelze pochybovati, přináležejí společné druhové řadě, o tom dávají důkazy dostatečné jednak tvar schránky, žebra a povaha povrchu; že jich nelze do jednoho druhu stáhnouti, potvrzují jednak patrné difference v ra¬ diích zevních a vnitřních, jednak rozdíly štítků příklopův. Naleziště. Litavský vápenec wóllersdorfský (2 exempl.). Creusia costata. Kramb.-Gorjan. 1889. Ceratoconcha costata. Kramberger-Gorjanovič. Uber einen tertiáren Rudisten aus Podsused bei Agram, str. 50, tab. I., vzor. 1 a 2. — Berichtigung bezuglich Ceratoconcha costata aus dem Miocaen von Podsused. Verhandl. der k. k. geolog. Reichsamt, Wien, 1889, str. 142. 1889. Creusia costata Kramberger-Gorjanovič. Berichtigung zu »Úber einen tertiáren Rudisten aus Podsused bei Agram. « Glasnik hrv. narovosl. družstv., IV. godin. str. 230. Laskavosti pana dra. Krambergra-Gorjanoviéova děkuji, že mi byla po¬ skytnuta příležitost přirovnati podsusedské creusie, jím do literatury uvedené, oněm nalezišť moravských a jiných. Té příležitosti pak použil jsem k načrt¬ nutí popisu chorvatských exemplářů, které tuto uvádím, abych doplnil obraz o dosavadních vědomostech zkamenělých creusií. Hořejší kužel druhu Creusia costata jest poměrně vysoký, ačkoliv proti basálnímu vypadá velmi nízkým. Jeho povrch kryjí radiálná žebra, přepažená jemnými s ústím a dolním okrajem kuželu rovnoběžnými přírňsty. Zebra střídavě stejná, slabosklenutá ; brázdy mělké a úzké. * i. 20 Ústní otvor vejčitý, centrální. Basální kužel vyznamenává se nápadnou štíhlostí, jest v hořejší své části téměř válcovitý, teprve v dolní ubývá mu šířky, kde zužuje se a končí za¬ okrouhleným hrotem. Podél jeho povrchu táhnou se slabě klenutá žebra, oddě¬ lená úzkými brázdami a přepažená ku basi kuželu rovnoběžnými, jemnými přírůsty. Jelikož obě schránky podsusedských exemplářů vyplňuje pevná vápnitá hmota, musil jsem se uskrovniti na popis jich povrchu. Buďtež zde uvedeny rozměry podsusedských individuí, jak je publikoval pan Gorjanovic ve své svrchu vzpomenuté práci. Výška schránky I. 29*5 mm. II. ca. 38-5 » Delší kratší osa kuželu 7*75 mm. 7*25 mm. 10*3 » 9*3 » Naleziště. Podsused poblíž Záhřeba v Chorvatsku (2 exempl.). Creusia moravica nov. spec. Tab. II., vzor. 2 a-e. Horní kužel poměrně vysoký, ku horizontální ploše slabě nakloněný, žeber vysokých, tenkých, na hraně zakulacených. Rozměry žeber se neumen- šují ani ku otvoru ústnímu ; ona jsou slabá, radiálná, uzavírají poměrně široké brázdy a korrespondují s příčkami vnitřními. Jejich množství kolísá mezi 28 a 32. Zebra rostra a cariny jsou střídavě velká a silná, žebra lateralií stejnoměrná. Brázdy a žebra pokrývají přírůsty rovnoběžné s okrajem ústním, které čím blíže obvodu basalnímu leží, jsou silnější a druhdy na hraně žeber nabubřují v dosti velké výrostky, jež dodávají žebrům vzhledu drsného, někdy jako by ozubeného. Plochy radií jsou úzké, pod zvětšujícím sklem příčně ryhované a jemnými, vy¬ sedlými čarami, jež se táhnou od ústí ku okraji basálnímu, přepaženy. Příčky vnitřní stojí kolmo na ploše parietálné a na štítu vnitřním; jsou poměrně silné, na stěnách jemně ryhované, jinak hladké a slabě lesklé. Vnitřní štít proti kuželu hořenímu jest malý, na vnitřní ploše pravidelně uspořádanými přírůsty ozdobený a na dolením obvodu šikmo seříznutý. Otvor ústní vejčitý, ku okraji carinálnímu silně pošinutý, tudíž excen¬ trický. Basální kužel poměrně krátký, přišpičatělý, dole buď zahnutý, bud rovný. Podél zevní stěny táhnou se až ku špičce velká, vysoká, úzká, na hranách zaokrouhlená žebra, jejichž rozměrů ku spodině rychle ubývá. Největší výše a tloušťky dosahují tam, kde se sbíhají se žebry hořejšího kuželu, tu pak tvoří ostrý roh, který obvod spojné čáry kuželu vysoko převyšuje. Povrch těchto žeber neliší se od oněch hořejšího kuželu leč tím, že příčné přírůsty jsou silné, hlubokými rýhami na stranách žeber ohraničené a že tato žebra na hřebenu nesou nepravidelně stlustlé hrbolky, jež povstaly rovněž nabubřením přírůstů. 1. 21 Stěna kuželu jest slabounká, druhdy průsvitná, asi čtyřikráte tenší než vnitřní štít. Rovněž vnitřní příčky jsou tlusté, po stranách jemně rýhované. Toliko v jedné z wollersdorfských schránek povedlo se najiti štítek pří- klopu, a sice bylo v ní nalezeno pouze jedno tergum. V ostatních schránkách ze zmíněného naleziště nebylo ani stopy po štítcích. Přirovnáme-li tergum C. moravica onomu C. Sturi , shledáme, že jsou sice sobě velmi podobny, avšak přes to že liší se jednak tvarem a velikostí ostruhy, zakončením vrcholovité části, zej měna výkrojkem v hoření části scutálního okraje. Vnější stěna terga jest pokryta jemnými přírůsty, ostře ohraničenými, střední brázdou přerušenými rovnoběžnými s basálním okrajem. Vnitřní sténaje mírně vyhloubena a nízkou hranou artikulární ve dvě nestejně velké části rozdělena. Brázda artikulární široká, zdá se, že byla nahoře otevřena; ona se rozšiřuje podél okraje scu¬ tálního, nabývajíc poblíž okraje basálního své největší šířky. Scutální okraj terga jest vykrojený, tergální obloukovitý, basální mírně vyříznutý. Ostruha široká splývá v tergální polovině s okrajem basálním, tvoříc jeden široký výběžek. Vtisky svalové, velmi nezřetelně Zachovalé, mají směr rovnoběžný s okrajem basálním. Výška schránky Delší osa kratší kuželu I. 3 mm. 5 mm. 4 6 mm. II. 5*5 » 6-2 » 6 III. 7 7*9 » 7 IV. 2 8 » 7*5 » Nejlépe Zachovalé schránky dosud poskytl litavský vápenec okolí wóllers- dorfského. Avšak i o úlomcích mikulovských lze vším právem tvrditi, že až na basální kužel a na štítky příklopové jsou velmi pěkně Zachovalé a že připouštějí zevrubné prozkoumání schránky. O schránkách lomnických a drnovi- ckých to nikterak nelze tvrditi. Lomnická schránka na př. jest úplně vyplněna vápnitou hmotou, drnovická jest sice dutá, avšak stlustlá a zachoval se z ní toliko úlomek hořejšího kuželu. Vnějším habitem připomíná C. moravica žijící druh, Darwinem popsaný pod jménem C. spinicosta var. //., a sice poukazují k tomu jednak žebra jak hořejšího, tak i dolního kuželu. Rozdíly spočívají v různě velkých radiích a v odchylně vytvořených štítcích příklopu, které u recentního druhu jsou mimo to podvojně srostlé. S následujícím druhem C. miocaenica má C. mo- ravica toliko totální tvar, a to ještě ne docela společný. Tyto druhy rozpo¬ znají se snadno již po rázu žeber, vnitřním štítu a j., vůbec dělí je znaky, jež považovati sluší za podstatné. Naleziště. Litavský vápenec lesíka Smrčku u Lomnice (2 exempl.), li¬ tavský vápenec mikulovský (2 exempl.), slin litavského vápence drnovického (1 exempl.), Wóllersdorf (2 exempl.). 1. 22 Creusia miocaenica nov. spec. Tab, II., vzor. 3a— d. Hořejší kužel nízký, mírně vyvýšený, nepatrně ku horizontální ploše na¬ kloněný. Počet jeho žeber kolísá mezi 38 a 56. Tato jsou úzká, nízká, stěsnána a oddělená úzkými brázdami. Jejich povrch kryjí toliko pod zvětšujícím sklem viditelné, ostře ohraničené přírůsty, rovnoběžné s okrajem ústním a basálním. Velmi zřídka jsou tyto přírůsty na hranách žeber stlustlé a v hrbolky nabubřelé. Otvor ústní podélně vejčitý, leží uprostřed obrysu hořejšího kuželu a ohraničen je ostrým okrajem. Basální kužel je nízký, namnoze slabounko zahnutý, nese úzká, stěsnaná, v horní části pod okrajem basálním vysoká, na hranách zakulacená žebra, od¬ dělená úzkými brázdami, jichž rozměrů, jako oněch žeber horního kalichu ku ot¬ voru ústnímu a ku špičce kuželu ponenáhlu ubývá. Na některých schránkách stří¬ dají se tlustá žebra s tenkými, na některých opět jsou toliko žebra jediného řádu. Schránky se stejnými žebry jsou individuí mladších, což konečně velikost dokazuje, s různými starších. V posledním případě táhnou se žebra silnější až do špičky schránky, slabší nesestupují tak hluboko, nýbrž vytrácejí se již v druhé dolní třetině úhrnné výšky. Přes brázdy a žebra s okrajem basálním dolního kalichu rovnoběžně běží přírůsty kolkol schránky, této velmi úhled¬ ného vzezření dodávajíce. Ze štítů příklopu nalezeno toliko scutum. Nápadný jsou jeho nepatrné rozměry. Ono jest mnohem menší než scutum na př. druhu C. Sturi. Od scuta tohoto druhu liší se povšechným tvarem. Shledáváme je pak i širší, jakož i tlustší a méně konvexní. Jeho tergální okraj uzavírá s basálním úhel téměř 90°. Úhel, jejž tvoří okraj tergální a ozubený, jest větší než onen, jejž jsme shledali u druhů dřívějších. Hrana adduktorní nízká, ostře ohraničená, obloukovitá, spadá do tergální poloviny. K ní pod ostrým úhlem běží hrana artikulární, která se táhne asi až ku druhé třetině úhrnné výšky tergální, kde nastupuje brázda artikulární. Okraj basální jest poblíž okraje tergálního mírně vykrojen, uprostřed tvoří silný oblouk. Vtisky svalové jsou velmi zřetelné, ellip- tických obrysů a prohloubeny. Vtisk svalu musculus adductor leží asi upro¬ střed okraje ozubeného, vtisk svalu musculus depressor nachází se poblíž hrany střední. Vnější plocha nese jemné, ostře ohraničené přírůsty, rovnoběžné s okrajem basálním. Výška schránky I. 8 mm. II. ? » III. 8 » Delší kratší osa kuželu 8 mm. 7 mm. 8-5 » 7-8 » 10 » 9 Pěkný srovnávací materiál od tohoto druhu poskytly litavské vápence wóllersdorfské. Schránky odtud předložené mají sice stěny stlustlé, avšak ne do té míry, jak to zhusta pozorujeme na silně přeměněných schránkách su- dického vápence. Přes to nebylo lze schránku rozložití, i shledány švy stlustlé Naleziště . Wollersdorf (2 exempl.), Mauersdorf (1 exempl.). 1. 23 Greusia Darwiniana nov. spec. Tab. II. vzor. 4a—/. 1884. Pyrgoma spec. R. Hoernes. Ein Beitrag zuř Kenntniss der mio- caenen Meeres-Ablagerungen der Steiermark, str. 45. Vyznamenává se poměrně velkými rozměry schránky. Její dorostlá indi¬ vidua předstihují svou výškou a šířkou druhy tuto popsané. I co do povahy povrchu a jeho skulptury jest druh C. Darwiniana zajímavým. Zdají se totiž rádie a žebra jeho dosahovati maxima vývoje, jehož jednotlivá stadia zname¬ náme na př. při druzích C. moravica , nebo C. miocaenica Hořejší kužel mladých individuí jest téměř plochý, toliko uprostřed poněkud silněji vyčnělý. Čím starší exemplář, tím vyšší má hořejší kužel, mladší individua mají tento kužel téměř úplně plochý. Na větším počtu schránek lze vypozorovati, že kužel hořejší roste do jisté výše, kterou ne¬ překročí. Rádie velmi široký, stejně velký, poblíž okraje tvaru poněkud zúženého obdélníku. Povrch jejich nese jemné, příčné přírůsty, přepažené čarami radiálními. Zebra slabá, nízká, u okraje ústního zúžená, mírně skle¬ nutá a přiostřelá. Sbíhají se do společného středobodu a sice ve všech, radiemi uzavřených, parietálních oddílech. Brázdy široké, mělké. Přírůsty s okrajem basálním rovnoběžné, poměrně velmi silné, jemně ryhované a ostře ohraničené. Na hranách žeber pozorovati hrbolky, stlustlé to přírůsty. Ústí centrální, na obou koncích delší osy ostře vykrojené. Dolní kužel úplně vyspělého individua prodloužený, ozdobený žebry vysokými, úzkými, na hřbetech pokrytými druhdy velkými a silnými hrbolky, stlustlými to přírůsty. Brázdy široké, jako strany žeber, ostře ohraničenými přírůsty hustě posázené. Spodina kužele nese malinký, 2 5 mm. vysoký, hladký váleček, který bez rozdílu velikosti schránky je stejně velký. Schránky, jež jsme měli k disposici z vápence leibnického, měly vesměs stěny stlustlé, švy slité a byly buď úplně, buď částečně vápnitou hmotou vy¬ plněny. Ani jedinou jsem mezi nimi nenašel s volnými štítky příklopu. V mnohých shledal jsem příklop v jeho přirozené poloze, avšak štítky nebylo lze odtrhnouti od vnitřního štítu, poněvadž byly s ním pevně spojeny. Bohatý materiál leibnický poskytnul značný počet pěkně Zachovalých jedinců, mezi nimiž byly snad všechna stadia pozvolného vývoje. Radu takovou dovolil jsem sobě znázorniti výkresy individuí na tab. IL, vzor. 4 a — d. Tuto budtež uvedeny rozměry takovéto řady: Výška schránky Delší osa kratší kuželu I. 7 mm. 7 mm. 8 mm. II. 9 » 9T » 11 » III. 13 » 11 » 13 5 » IV. 22 4 » 135 » 15 » Creusia Darwiniana liší se, jak bylo zpředu poznamenáno, od nejpří¬ buznějších druhů C. moravica a C. miocaenica rozměry schránky, širokými 1. 24 radii a silnými žebry. Zakončuje řadu druhů, vzhledem k radiím sestavenou, ve které druhu C. miocaenica přísluší první místo. Rada tato běží parallelně se řadou druhů: C. Sturi, C. Fuchsi a C. costata, v níž druhu C. Sturi vzhledem ku vývoji zevních radií totéž stanovisko přičísti sluší, jaké v dří¬ vější druhu C. miocaenica přisouzeno bylo. Zdálo by se, že právě různý vzrůst a velikost radií tomu nasvědčuje, že druhy těchto dvou řad představují vlastně zástupce dvou různých druhů. Přiznám se, byl jsem zprvu téhož názoru, avšak různost štítků příklopových, na něž Cli. Darwin oprávněně při roz¬ poznávání specií velikou váhu klade, přiměla mne ku detailnějšímu rozčlenění a mám za to, že počin můj jest tím oprávněnější, čím jest shoda mezi po¬ klopovými štítky, velikostí radií a zevní skulpturou schránky větší. Ze tomu opravdu tak jest, budiž poukázáno toliko na druhy C. Sturi a C. Fuchsi , anebo na druhy C. Sturi a C moravica atd. Naleziště. Litavský vápenec okolí leibnického ve Štýrsku (25 exempl.). Resumé. Ueb er fossile Creusien des máhrischen, niederósterreichischen, steierischen und croatischen Miocaen. Von Vlád. Jos. Procházka. Die fossilen Cirripedien des oesterreichischen Miocaens haben bis nun in A. E. Reuss und K. A. Weithofer ihre Bearbeiter gefunden. Ersterer beschrieb aus der Gruppe der Lepadiden drei, letzterer eine Form. Eine weitere Bear- beitung wenigstens der in den verschiedenen Sammlungen aufbewahrten Ver- treter derselben wáre nicht nur erwunscht, sondern in mancher Hinsicht sogar dringend geboten. Die vorliegende Arbeit, die zu ihrem Gegenstande eine bis jetzt wenig beachtete Gruppe, die der Creusien, hat, móge ais ein weiterer Beitrag zur Kenntniss dieser Thierclasse angesehen werden. Die Grundlage zu derselben bilden Studien, die an dem im Leithakalk- Mergel von Sudic aufgefundenen, im Stocke der Solenastraea tenera Reuss eingeschlossen entdeckten, wunderschon erhaltenen Gahhausen der Form Creusia Sturi durchgefuhrt wurden. Der Liberalitát der Herren Th. Fuchs , Director der palaeontologischen Sammlungen des k. k. Hofmuseums, Prof. Dr. F. Toulá , Prof. Dr. R. Hornes und Dr. D. Kramberger-Gorjanovió verdanke ich nun die Gelegenheit, dass es mir ermóglicht wurde im Vereine mit dem Sudicer Ma¬ teriál jenes von Nikolsburg, , Wollersdorf, Mannersdorf, Maxlon , Leibnitz und Podsused zu bearbeiten. Es sei dafúr den Herren mein herzlichster Dank ausgesprochen. Durch ein intensives Nachforschen wurde dann noch festgestellt, dass Creusien auch in den Korallenstócken von Grund, Forchtenau, Scelowitz, ferner in den nach den Korallenstócken zuriickgebliebenen Hohlraumen im Leitha- kalke von St. Margarethen und Lomnic auftreten, wo dieselben zu den ge- wóhnlichen Erscheinungen záhlen. Wie wir aus dem hier Erwahnten ersehen, ist die horizontále Verbreitung der Creusien eine ziemlich bedeutende; die verticale Verbreitung derselben lásst sich momentan noch nicht mit geníigender Sicherheit feststellen, obschon 1. 26 ihr Auftreten im Grunder Sande und in den Gebilden des Leithakalkes schátzenswerthe Momente liefert. Eines ist jedoch schon) jetzt sicher, das námlich, dass die Creusien im Tegel mit typischer Tiefseefauna nicht zu Hause sind. Die erste sichere Nachricht uber das Vorkemmen fossiler Creusien in unserem Miocaen verdanken wir Kr amber ger-Górjanovič. Aus den Leithakalken der Umgebung von Leibnitz und Maxlon wurden die Vertreter dieser Gruppe bereits fruher, jedoch unter dem Namen Pyrgoma sp., in der Literatur an- gefuhrt. In stratigraphischer Hinsicht kommt den Creusien eine unbestreitbare Wich- tigkeit insoferne zu, ais sie sich nur auf Gebilde des seichteren Meerwassers be- schranken und nur in jenen Sedimenten zu Hause sind, die in der Náhe der Meereskiiste zur Sedimentation gelangt sind. Cirripedia. Familie Balanidae. Genus Pyrgoma Leach. Sammtliche Ringschalenstiicke mit einander zu einem Ganzen verwachsen. Basis becherfórmig, oder fast cylindrisch, im Verháltnisse zu der meist nieder- gedruckten Ringschale stark entwickelt, zumeist in die Lange gezogen. Scuta und Terga jederseits mit einander verwachsen (oft sogar ihre Naht verstrichen), aber auch mit einander gelenkig verbunden. An Korallen angeheftet. Subgenus Creusia Leach. 1817. Creusia Leach. Journal of Physique; tom. 15. 1845. Creusia Charl Darwin. A Monograph of the Sub.-Class Cirripedia, with Figures of all the Species, the Roy Society, London pag. 375. 1870. Creusia Bronn G. H. Klassen und Ordnungen des Thierreiches. V. Band. Arthropoda. Ringschalenstucke nicht verwachsen. Radii kommen den Parietes und dem Innenschilde zu, die der ersteren sind mitunter vollkommen reducirt, die der letzteren treten stets auf. Ringschale niedergedruckt, niederconisch, Basis bald kurz, bald verlángertconisch. Deckelschalen frei, gelenkig verbunden, selten verwachsen. Leben auf Korallenstócken. Die Ansicht Ch. Darwin1 s iiber die systematische Stellung der Creusien wurde hier adoptirt. Die Frage, ob dieselben ais ein selbststándiges Genus anzusehen oder aber ob sie nicht vielleicht Vertreter der Gattung Pyrgoma sind, miissen Studien entscheiden, welche sich zur Aufgabe gestellt haben, zu untersuchen, ob die Ringschale der recenten jugendlichen Individuen einiger Pyrgomen-Formen, wie Ch. Darwin vermuthet, aus mehreren Schalenstíicken, deren Suturen wáhrend des Wachsthums des Individuum verstrichen werden, zusammengesetzt ist, oder aber ob sie von einem einzigen Schalenstiicke gebildet wird. Dies zu betonen halte ich fúr um so dringender, ais es unter den hier 1. 27 beschriebenen Formen ( Cr . Sturi, Cr. miocaenicd) solche gibt, deren áusserer Habitus von jenem der Pyrgomen fast gar nicht verschieden erscheint. Der Zusammenhang dieser Formen mit jenen, die sich durch sehr deutlich aus- gebildete, breite Radii auszeichnen, springt alsobald in die Augen, sobald wir die zerlegte Ringschale beispielsweise die der Form C. Sturi mit jener der Form C. moravica vergleichen. Die zwischen denselben bestehenden Differenzen werden lediglich auf die vollstándige Reduction der Radii der Parietes bei C. Stiiri zuruckzufiihren sein, denn die dem Innenschilde zukommenden Seitenfltigel und Schliessflachen sind bei beiden Formen vorhanden und fast gleich. Nicht weniger interessant gestaltet sich der Vergleich der Ringschale der C. Sturi mit der Schale des Balanen. (Siehe pag. 12.) Die Creusien leben in Colonien auf Korallenstocken. Nur die Ringschale derselben ragt liber die Oberfláche des Stockes empor, die Basis ist bis zu ihrem Rande in der Exothek eingesenkt. Dieser Lage entsprechend und im innigsten Zusammenhange mit dem Wachsthum des Korallenstockes findet das Wachsthum der einzelnen Schalenstíicke des Geháuses der Creusien statt, und zwar wáchst die Basis nach oben, die Ringschale und die Deckelschalen nach abwárts. Die Menge der den Stock bewohnenden Creusien úbt auf die Entwicke- lung desselben nicht nur nicht nachtheilig, sondern, wie aus einigen Momenten geurtheilt werden kann, begiinstigend. Darúber gibt ein simpler Vergleich von aus verschiedenen Localitáten stammendem Korallenmateriale mit und ohne Creusien hinreichende Beweise. Die Creusien sind durch Wahlverwandt- schaft an die Korallenstócke gebunden. Creusia Sturi nov. spec. Taf. I, Fig. 1 a — r. 1882. Pyrgoma spec. F. Toulá. Kleine Excursionserg. aus der Gegend von Lebring und Wildon. Verhandl. d. k. k. geol. Reichsanst., pag. 191. Ringschale im horizontálen Durchschnitte entweder oval oder vierseitig, niedrig conisch, gegen die Horizontalebene leicht geneigt und mit Radialrippen bedeckt. Letztere leicht gewolbt, gegen die Miindung zu sich verjiingend, durch schmale Furchen geschieden. Uber die Radialrippen und Furchen setzten mit der Miindung parallele, nur unter der Lupe sichtbare Zuwachsstreifen fořt. Radien der Parietes vollkommen reducirt, die des Schildes deutlich zu Tage tretend. Ver- bindungslamellen correspondiren mit den Radialrippen der Ringschale und mit den Langsrippen der Basis, sind seitlich stark schief gerifft. Mundóffnung oval, excentrisch gelegen, scharfrandig. Basis verkehrt kegelfórmig, schlank, fein zugespitzt, díinnwandig, an der Aussenseite mit leicht gewólbten, durch seichte Furchen getrennten Rippen, uber welche feine, zum Basalrande paral¬ lele Zuwachsstreifen laufen. Die Innenseite der Basis nehmen von den Ver- bindungslamellen herablaufende, von senkrechten Seitenwánden begrenzte, 1. 28 regelmássig angeordnete und gleich breite, allmálig schmáler werdende Lángs- furchen ein. Scutum dickwandig, dreiseitig ungleichschenklig, ziemlich ausgehóhlt, an der Aussenseite mit dem Basalrande parallelen Zuwachsstreifen verziert. Ad- ductorleiste stark vortretend, mitten verdickt, zugekantet; Gelenksleiste greift liber den Terg lrand aus, steigt beinahe bis zum unteren Zweidrittheile der Lange des Tergalrandes herab ; Gelenksgrube schmal. Eindruck des Musculus depressor elliptisch, seicht vertieft, kaum sichtbar, der des Musculus adductor deutlich, gleichfals elliptisch, ziemlich vertieft, liegt in der oberen Hálfte der Lange des Schliessrandes ; dieser ist gerade und gezáhnelt. Tergum klein, dúnnwandig; seine Breite betragt etwas mehr ais zwei Drittheile der Breite des Scutum. An der Oberfláche trágt daselbe feine, durch eine breite Furche geschiedene, dem Basalrande parallele Zuwachsstreifen. Carinalrand stark bogig, scharf; Scutalrand halbbogenformig ausgeschnitten ; Apex zugespitzt; Sporn breit, mit dem Basalrande verschmolzen. Die dem Carinalrande entsprechende Leiste deutlich abgerundet; zu derselben setzt sich fořt unter einem scharfen Winkel die schwach ausgebildete Articularleiste mit der ihr parallelen Articularfurche. I. Totalhóhe des Geháuses 6 Millim. I 4-5 II. 8 » 6 III. 13 » 8 TV. 14 » 8-6 V. 20 » 9 VI. 20 » 85 gs- Queraxe der Ringschale 4 5 6*8 7 7 8 Millim. Fundorte. Sudic, Lomnic, Seelowitz in Máhren; Maxlon in Steiermark; St. Margarethen am Neusiedlersee in Ungarn ; Grund in Niederósterreich. Creusia Fuchsi nov. spec. Taf. II, Fig. la-d. Ringschale ganz flach, mitten ein wenig convex, fein gerippt und mit zarten, nur unter dem Vergrósserungsglas sichtbaren Zuwachsstreifen. Radial- rippen niedrig, leicht gewólbt, gegen die Múndung zu sich allmalig verschmá- lernd und durch schmale Furchen getrennt. Radii der Parietes schmal, deutlich, fein quergestreift und mit zarten. erhabenen Linien verziert. Verbindungslamellen breit, diinn, mit den Rippen correspondierend. Mundoffnung elliptisch, liegt naher dem Carinal- ais dem Rostralrande. Basis verlángert, verkehrt kegelfórmig, mit ungleich starken, von schmalen Furchen geschiedenen Lángsrippen, deren Breite gegen das untere Ende der Basis zu allmalig abnimmt. Von den Deckelschalen konnte nur ein besser erhaltenes Tergum und ein Bruchstiick eines Scutum festgestellt werden. Tergum in seiner oberen Hálfte fast 1. 29 gleichschenklig, dickwandig, mit/ dem Basalrande parallelen, durch die Mittel- furche von ihrer Richtung abgelenkten und theilweise unterbrochenen Zuwachs- streifen bedeckt. Sporn deutlich vortretend, breit, unten abgerundet. Articularleiste schmal, zum Scutalrande parallel und gebogen; Articularfurche wenig deutlich. Scutalrand schwach ausgeschnitten, Carinalrand leicht bogig. Hinsichtlich des Scutum sei erwáhnt, dass es verháltnissmássig dickwandig und klein erscheint. Die Totalhóhe des abgpbildete^i Exemplars betragt 14 Millim., die Achsen seiner Ringschale verhalten sich zu einander wie 9 : 8. Von der vorhergehenden Form unterscheidet sich Cr. Fuchsi erstlich durch die deutlich ausgebildeten ausseren Radii der Parietes, zweitens durch die verschiedenartige Ausbildung der Deckelschalen. Fundorte. Wóllersdorf. Creusia costata Kramberger-Gorjanovič. 1889. Ceratoconcha costata Kramgerger-Gorjanovič. Uber einen tertiáren Rudisten aus Podsused bei Agram. Glasnik hrvatsk. navarosl. družst. Zagreb IV. godina, pag. 50. Taf., I. Fig. 1 u. 2. — Berichti- gung beziiglich Ceratoconcha costata aus dem Miocaen von Pod¬ sused. Verhandl. d. k. k. geolog. Reichsaust. Wien 1889, pag. 142. 1889. Creusia costata Kramberger-Gorjanovič. Berichtigungen zu »Ůber einen tertiáren Rudisten aus Podsused bei Agram. « Glasnik hrvatsk. navarosl. družst. IV. godina, pag. 230. Die hier nachfolgende Beschreibung ist auf Grund der mir von Herrn Kramberger Gorjanovič freundlichst zum Vergleich geliehenen Exempláre von Podsused gegeben. Ringschale conisch, gegen die Horizontalsebene geneigt, mit abwechselnd grossen Radialrippen bedeckt. Letztere breit, leicht gewólbt, gegen die Mund- óffnung zu allmálig schwácher werdend. Furchen schmal und seicht. Radii sehr deutlich, breit, quergestreift und von áusserst zarten, erhabenen Linien verquert. Zuwachsstreifen deutlich, dem Rande der Mundung parallel. Mund- óffnung liegt fast centrál, ist elliptisch. Basis verkehrt kegelfórmig, im oberen und mittleren Theile fast cylindrisch, von hier nach abwárts verschmálert, daselbst seitlich abgebogen und láuft in eine Spitze aus. Ihre Lángsrippen correspondieren mit den Radialrippen, sind wie diese leicht gewólbt, durch schmale, seichte Furchen getrennt, und verschmálern sich gegen die Spitze zu merklich. Zuwachsstreifen deutlich, dem Basalrande des Kegels parallel. Deckel¬ schalen unbekannt. Nach den genauen, von Herrn Kramberger-Gorjanovič vorgenommenen Messungen der hier besprochenen Podsuseder Exempláre betragen die Aus- maasse derselben wie folgt: Lánge des Geháuses I. 29 Millim. II. ca. 38*5 » Lángs- Queraxe der Ringschale 7-75 Millim. 725 Millim. 10- 3 » 9-3 » Fundoj'te . Podsused náchst Agram. 1 30 Creusia moravica nov. spec. Taf. II, Fig. 2 a - e. Ringschale verháltnismássig hoch, conisch, im Querdurchschnitte breit- elliptisch ; ihre Radialrippen hoch, 23 bis 32 an der Žahl, leistenfórmig, an der Kante abgerundet und vom Basalrande des Kegels gegen die Mundoffnung zu allmálig schwacher werdend. Zwischen je zwei Rippen liegt eine breite Furclie. Zuwachsstreifen deutlich, uber der Rippenkante v erdickt, zur Miindung parallel. Radii schmal, quergestreift. Verbindungslamellen breit, seitlich fein gerifft ; sie correspondieren mit den Radialrippen der Ringschale und mit den Lángsrippen der Basis. Innenschild mit regelmassig angeordneten, zu einander und zur Basis parallelen Zuwachsstreifen verziert. Mundoffnung klein, excentrisch elliptisch. Basis kurz-conisch, bald starker, bald schwacher gebogen, selten gerade, stets in eine feine Spitze auslaufend. Lángsrippen nachst des Basal- randes hoch, ihre abgerundete Kante mit verschieden grossen Erhabenheiten bedeckt; sie sind durch breite, tiefe Furchen geschieden, die in dem Masse schmáler und seichter werden, je naher sie der Spitze der Basis zu liegen kommen. Zuwachsstreifen sehr deutlich, der Basis parallel. Scutum unbekannt. Tergum verháltnismássig klein; ausgezeichnet einerseits durch die eigenthiim- liche Ausbildung und Verschmelzung seines Spornes mit dem Basal- und Scutalrande, andererseits durch den deutlichen unter dem Apex liegenden Aus- schnitt. Mittelleiste deutlich gegen die Spitze sich verflachend, Gelenksfurche breit, Gelenksleiste undeutlich. Carinalrand stark convex, Scutalrand deutlich ausgeschnitten und scharf. Seine Aussenflache tragt zum Basalrande parallele, gedrangt stehende Zuwachsstreifen. Totalhóhe des Geháuses I. 3 Millim. II. 5*5 » III. 7 IV. ? Fundorte . Lomnic, Nikolsburg, Drnowic in Máhren; Wóllersdorf. Creusia miocaenica nov. spec. Taf. II, Fig. 2a — d. Ringschale conisch, mássig erhaben, gegen die Horizontalebene zu leicht geneigt, Radialrippen gedrangt, 38 bis 52 an der Žahl. Dieselben sind abwech- selnd gleich gross, an der Kante abgerundet und verschmalern sich allmalig vom Basalrande gegen die Mundoffnung. Furchen schmal, ziemlich tief. Zuwachsstreifen sehr deutlich, einander parallel und uber der Rippenkante bald starker, baldweniger stark verdickt. Radii der Parietes vollkommen reducirt. Mundoffnung fast centrál, langlich elliptisch. Basis breit-conisch, lang, fein zugespitzt. Ihre Lángsrippen sind nachst des Basalrandes fast lamellár, an der Kante abgerundet, mit Er- Lángs- Queraxe der Ringschale 5 Millim. 4'6 Millim. 6-2 » 6 7*9 » 7 8 » 7*5 » 1. 31 habenheiten, von verscbiedener Grosse bedeckt und verflachen sich rasch gegen die Spitze zu. Die Tiefe der Furchen nirmt mit der Grosse der Rippen zu. Zuwachsstreifen sehr deutlich und dem Basalrande parallel. Der Schild ist stark, seine Inneníláche mit regelmássig angeordneten Zuwachs¬ streifen verziert. Verbindungslamellen breit, seitlich schief gerifft. Tergum un- bekannt. Scutum breiter ais jenes der Art Cr. Siuri\ dasselbe ist am Scheitel deutlich abgerundet, an der Aussenseite mit dem Basalrande parallelen Zuwachs¬ streifen versehen. Seine Innenfláche ist massig ausgehóhlt und durch die ge- bogene, schief herablaufende, zugekantete Adductorleiste in zwei ungleiche Theile getheilt. Gelenksleiste láuft dem Tergalrande parallel, steigt ziemlich tief gegen den Basalrand; Gelenksfurche vertieft, breit. Der dem Tergalrande zu- náchst liegende Theil des Basalrandes ist deutlich ausgeschnitten, der iibrige ge- bogen. Schliessrand gestreckt, gezahnelt. Der Eindruck des Musculus depressor liegt in unmittelbarer Nahé der Adductorleiste, jener des Musculus adductor nachst des Schliessrandes und fállt ungefahr in die Mitte der Totallange des letzteren. Totalhóhe des Geháuses LánSs;_ I. 8 Millim. II. ? III. 8 » Die vorliegende Species unterscheidet sich von C. Sturi, C. Fuchsi und C. costata durch die Gesammtgestalt und durch die Ausbildung ihrer Deckel- schalen sehr deutlich. Von der ihr nachst verwandten C. mora vi ca scheidet sie die Stellung ihrer Mundóffnung, die Ausbildung ihrer Radial- und Lángsrippen, in erster Linie aber zeichnet sie der Umstand aus, dass die Radii ihrer Parietes vollkommen reducirt sind. Fundorte . Wóllersdorf, Mannersdorf. 8 Millim. 7 Millim. 8*5 » 7-8 » 10 9 » Creusia Darwiniana nov. spec. Taf. II, Fig. 4 a—f. 1884. Pyrgoma sp. R. Hoernes. Ein Beitrag zur Kenntniss der miocae- nen Meeres-Ablagerungen der Steiermark, pag. 45. Ringschale breit nieder-conisch, selten gegen die Horizontalebene leicht geneigt, mit abwechselnd grossen und langen, niedrigen, scharf zugekanteten, durch breite, schmale Furchen getrennten Radialrippen, die in dem Masse, ais sie der Mundóffnung náher rúcken, schmaler und niedriger werden. Uber die Rippen und die Furchen setzen deru Basalrande parallel sehr deutliche, scharf begrenzte Zuwachsstreifen. Radii sehr breit und deutlich, mit parallellau- fenden Querstreifen dicht besetzt und von erhabenen Linien der Lange nach verquert. Mundóffnung liegt náher dem Carinal- ais dem Rostralrande. Basis der ausgewachsenen Exempláre ist stets verlángert, in der Regel gerade. Die- 1. 32 selbe verschmálert sich nach abwárts ziemlich rasch und trágt an ihrer Spitze einen 2’5 Millim. langen cylindrischen Fortsatz, der bei allen Indivuduen ohne Unterschied ihres Alters dieselbe Lánge und Dicke aufweist. Die Langsrippen sind schr stark, scharíkantig, mit ungleich grossen, zumeist zugespitzten Erhaben- heiten versehen und correspondieren mit den weit aus schwácheren Radialrippen der Ringschale. Zuwachsstreifen sehr deutlich, dem Basalrande parallel. Deckel- schalen unbekannt. Totalhohe des Geháuses Quer- Lángsaxe der Ringschale I. 7 Millim. 7 Millim. 8 Millim II. 9 » 9*1 » 11 III. 13 » 11 » 13*5 IV. 22-4 » 13-5 » 15 Creusia Darwiniana unterscheidet sich von den vorhergehenden Species durch die Ausbildung ihrer Radii und der Langsrippen sehr scharf. Fundorte. Leibnitz in Steiermark. Tafel-Erklarung. Taf. I. Fig. 1. Creusia Sturi nov. spec. Sudic. Vergróssert 1 a — d. Seitenansicht; 1 cg. Verticalschnitt durch das Geháuse; 1 f das Innere der Ringschale nach der Entfernung der Basis ; 1 /, r Ringschale von oben (1/ eines jugendlichen, 1 r eines ausgewachsenen Individuums. Tergum : 1 h von aussen, 1 h von innen. Scutum: lk von innen, 1 c von aussen. 1 m — o Deckelschalen in ihrer natiir- lichen Verbindung; lp Seitenansicht, 1 n von innen, 1 o von der Carinalseite aus. Sámmtliche Originále werden in dem Museum der k. k. geologischen Reichsanstalt in Wien aufbewahrt. Taf. II. Fig. 1. Creusia Fuchsi nov. spec. Wollersdorf. Vergróssert. 1 a Seiten¬ ansicht; 2 b Ringschale von oben; 1 c Tergum, innere Ansicht, ld dasselbe áussere Ansicht. Die Originále erliegen in den palaeontologischen Sammlungen des k. k. Hoímuseums in Wien. Fig. 2. Creusia moravica nov. spec. Lomnic. Vergróssert. 2 a Seitenan¬ sicht; Nikolsburg, 2b áussere Ansicht der Ringschale; Wollersdorf, 2c Seiten¬ ansicht. Tergum: 2d innere Ansicht, 2e áussere Ansicht. Die Originále zu Fig. 2 ab befinden sich in den Sammlungen der k. k. geologischen Reichsanstalt zu Wien, jene zu Fig. 2c in der palaeontologischen Sammlung des k. k Hofmuseums zu Wien. 1. 33 Fig. 3. Creusia moravica nov. spec. Wollersdorf. Vergróssert. ?>a Seiten- ansicht; 3 b áussere Ansicht der Ringschale; Scutum: 3 d innere Ansicht; 3). Později užívali k fysiologickému drᬠždění kondensátorů Chauveau a Marey ve Francii. Nová doba rozkvětu přišla však pro methodu kondensátorovou teprve v posledních třech letech. Náboj kondensátora lze přesně určiti z jeho pojemnosti (kapacity) a z růz¬ nosti potenciálu, jíž se náboj stal, což obé jest přesnému měření přístupno. Oběma těmi činiteli, množstvím elektřiny a růzností potenciálu, jest dána elek¬ trická energie, obsažená v náboji co energie potenciálná. Je-li však náboj fysicky stanoven — soudí se — jest tak i výboj, jehož fysiologická působivost 1 Du Bois-Reymond, Thierische Elektricitát I. 258, 1848. 2 Pflugers Archiv B. 52, 87, 1892. III. 6 se zkoumá. Na základě toho byla v poslední době skutečně provedena řada pokusů. D’Arsonval3 připomíná, že oba jmenovaní činitelé sice určují fysicky energii při výboji vybavenou, že však není žádného vztahu mezi touto energií a ní vybavenou činností ústrojnou. Rozhodujícím pro fysiologickou působivost jest čas, v jakém výboj probíhá, jak již ze zákona du Bois-Reymondova vy¬ plývá. D’Arsonval určil způsob, jak by se i tento činitel měniti a měřiti dal; i vyvozuje z pokusů, jež však blíže neurčuje ani neuveřejňuje, že nerv reaguje jen na velikost a rychlost změny různosti potenciálu elektrického, kdežto sval reaguje skutečně na energii výboje. I míní, že při nervu jest výboj pouze podnětem vybavujícím, kdežto sval přeměňuje část energie dráždidla u vlastní práci, na způsob elektrického motoru. Dubois 4 dospěl methodou kondensátorovou k důsledku, že při menší různosti potenciálu dlužno pojemnost kondensátora zvětšiti, aby nastal výbojem týž fysiologický účinek, totiž minimálné zkrácení svalu; a sice nutno zvětšiti množství elektřiny nepoměrně více, než se zmenšila různost potenciálu. Hoor- weg 5 vyvozuje konečně z pokusů kondensátorových na člověku, že podráždění určuje se jen množstvím elektřiny v pohyb uvedené, jsouc s ním v přímém poměru. Obsáhlé pokusy methodou kondensátorovou provedli konečně Cy bul ski a Zanietowski,6 uživše zvláštního vhodného uspořádání. Cybulski dochází k vý¬ sledku, že fysiologická působivost výboje kondensátora záleží zároveň na růz¬ nosti potenciálu i na pojemnosti kondensátora (množství elektřiny). I vyvozuje ze svých pokusů, že toliko elektrická energie (ve smyslu práce) jest činitelem vyvolávajícím činný stav nervu i svalu, předpokládaje, že čas, ve kterém se výboj odbývá, zůstane nezměněn. Energie podnětu jest daleko menší, než energie představená vzbuzenou prací svalovou; jest tedy energie elektrická podnětem vybavujícím. Mezi vzrostem energie podnětu a energií vzbuzené činnosti svalové není však přímé poměrnosti; z počátku roste vybavená činnost značněji a rychleji, než roste energie podnětu. Z uvedeného vychází na jevo úplná neshoda u výsledcích dosavadních pokusů, určiti závislost činnosti na podnětu pomocí kondensátora. Dle jednoho jest rozhodujícím činitelem rychlost změny elektrického potenciálu, a to jen u nervu; u svalu rozhoduje energie elektrická; dle druhého různost potenciálu náboje; dle třetího množství elektřiny v náboji; dle čtvrtého konečně záleží jen na elektrické energii, nezávisle na různosti potenciálu i na množství elek¬ třiny, jen když součin obou, energie, jest stejně velký. Tato neshoda ukazuje, že methoda kondensátorová, přes to, že tu lze jednotlivé činitele v jednotkách elektrostatického systému C. G. S. přesně vy- jádřiti, není dosud řádně propracována. Ukážu později, že závada může býti 3 Archives de physiologie 1889, p. 247. 4 Ref. Centralblatt fiir Physiologie 1888, 358. 6 Pfliigers Archiv 52, p. 100, 1892. t! O zastosowaniu kondensátora etc. Akademia umiejetnošci w Krakowie XXII. 1892. III. 7 v nestálosti dráždivosti nervu zvláště při dráždidlech minimálných, jež právě v uvedených pokusech brala se za základ srovnávání. Ale míním, že hlavní závada spočívá asi v methodě samé. Neboť se určuje přesně fysicky náboj kondensátora, jenž však fysiologicky nepůsobí, nýbrž výboj působí. Jest však otázka, zda určením náboje kondensátora jest i jeho výboj fysicky determinován. Výboj kondensátora není jednosměrný pohyb, jak se jeví při elektrickém proudu, nýbrž jest to oscillace. Oscillace výboje nezáleží však pouze na pojemnosti kondensátora a různosti potenciálu náboje, nýbrž i na tvaru, hmotě i uspo¬ řádání kondensátora, jak z výzkumů Helmhóltzových jest zjevno, a jak toho upotřebeno v pokusech Hertzových. Berou-li se tedy kondensátory různé pojemnosti, není tvar a průběh výboje, jenž právě fysiologicky působí, určen prostě jejich nábojem. Tyto okolnosti poukazují nás opět k elektrickému proudu jakožto podnětu přímo působícímu, jednosměrnému a zvláště v časovém prů¬ běhu stanovitelnému, spíše než oscillační pohyb výboje kondensátora. Třeba tu však methody, jež by dopouštěla proměnlivost a odměřování jednotlivých činitelů proudových, v čemž právě indukční přístroj du Bois-Reymondův ne¬ vyhovuje. Pokusil jsem se nalézti takovou methodu. Zde podávám její popis a vý¬ klad, přikládaje řadu experimentálných dokladů, přesnost methody té ukazu¬ jících.7 Základ této methody tvoří upotřebení elektrického proudu, povstalého magneto-elektro-indukcí. Pohybuje-li se magnet dané magnetické síly poblíž uzavřeného vodiče, povstane v tomto elektrický proud, trvající, pokud se magnet pohybuje. Energie proudu toho pochází ze živé síly pohybu magnetu, jež koná »indukční práci«. Intensita proudu toho, poměrná odchylce galvano- metru, závisí na magnetické síle magnetu a na induktivné mohutnosti vodiče ; nezávisí však na rychlosti, kterou se magnet pohybuje; neboť zůstává od¬ chylka galvanometru stejná, ať jest pohyb magnetu pomalý nebo rychlý. Je-li intensita proudu poměrná množství elektřin)/ v pohyb uvedené, možno říci, že množství elektřiny záleží na síle magnetu a na vlastnostech vodiče (odporu), nezáleží však na rychlosti pohybu magnetu. Při daném magnetu a daném vodiči zůstává tedy množství elektřiny v pohyb uvedené stejné, ať jest rychlost pohybu magnetu jakákoliv. Na rychlosti pohybu magnetu závisí však časový průběh vývoje proudu ve vodiči; čím rychlejší pohyb magnetu, tím rychleji protéká též množství elektřiny, tím jest spád proudu, poměrný rozdílu elektrického potenciálu, větší. Elektromotorická síla magneto-elektro-indukce, působící různost elektrického potenciálu, jest dle Helmholtze a Thomsona poměrná »síle magnetu, délce vodiče a rychlosti pohybu«. Je-li magnet i vodič stále stejný, závisí různost potenciálu na rychlosti pohybu magnetu. 7 Methoda ta byla předložena mezinárodnímu sjezdu fysiologů v Liěge, Bl. srpna 1892. III. 8 Bereme-li tedy magnety různé magnetické síly a pohybujeme jimi poblíž daného vodiče různou rychlostí, měníme tak jednotlivé činitele indukovaného elektrického proudu navzájem nezávisle; zvláště pak jest nám možno promě- ňovati fysiologicky nej důležitějšího činitele, čas, ve kterém celý elektrický děj probíhá. V této úvaze vystupuje prospěšnost užití magneto-elektro-indukce pro sta¬ novený fysiologický problém. Skutečně pomýšlelo se už ode dávna na pří¬ slušnou methodu. Již du Bois-Reymond (Thier. El. I. 271) odvolává se na jevy fysiologické působivosti magneto-indukčních proudů ; ďArsonval znova je vytýká: pohybuje-li se magnet cívkou s navinutým vodičem pomalu, jest pohyb svalu, jehož nerv uzavírá kruh vodiče, slabý; pohybuje-li se magnet rychle, jest pohyb silný. Jsou to však pokusy primitivné, nepřipouštějící přes¬ ného měření. V kommissi pro elektrofysiologii na mezinárodním kongressu elektriků v Paříži 1881 navrhl Joubert methodu modifikovanou Helmholtzem v ten způsob, aby se sdělil magnetu poblíž cívky s navinutým vodičem oscillační neb rotační pohyb, čímž by bylo snadno docíliti určitého tvaru křivky intensity indukovaného proudu. Než v kommissi samé učiněny již napřed proti tomu námitky, tak že zůstalo při pouhém projektu.8 Fysiologickou působivost magneto-indukčních proudů zkoumal v novější době Grútzner,9 užívaje Stohrerova magneto-induktoria, avšak směr výzkumu toho nedotýká se přímo problému tuto stanoveného, nýbrž otázek jiné, zvláště elektrotonické povahy. Později zkoumal Schott 10 působení magneto-indukčních proudů, vyvozených Grutznerovou » elektrickou sirénou «, na pomalu a rychle se ztahující svaly, s výsledkem, že pomalé svaly dráždí se více pomalým vý¬ vojem magneto-indukčního proudu, kdežto rychlé svaly reagujou jen na rychlý průběh proudu. Tyto výzkumy dotýkají se našeho problému jen nepřímo ; není též upotřebená methoda k jeho luštění způsobilá. Při methodě způsobilé k luštění stanoveného problému dlužno, jak jsme viděli, měniti a odměřovati sílu magnetu a rychlost jeho pohybu cívkou s na¬ vinutým vodičem. První požadavek jest snadno splniti; třeba pouze střídati magnety různé magnetické síly. Možno docíliti magnetů docela stálých,* 11 tak že obava kommisse pro elektrofysiologii z r. 1881, vyslovená proti projektu Joubertovu, že by proměnlivost síly magnetu mohla býti zdrojem omylů, není závažná. Obtížnější jest však požadavek druhý, měniti a odměřovati rychlost pohybu magnetu skrze cívku. Na obtíži té uvázly dosavadní projekty, zvláště též projekt Joubertův. Tomuto požadavku vyhověl jsem upotřebením Atwoodova padostroje. Obraz I. v příloze představuje celkový přehled přístroje toho. 12 Magnet ulo¬ žený v mosazném pouzdru, vážícím i s magnetem vždy 150 gr, jest přes kladku 8 Archiv du Bois-Reymond 1884 p. 67. 9 Pfliigers Archiv, 41, p. 246, 1887. 10 Pflúgers Archiv, 48, p. 854, 1891. 1 1 Strouhal, Ocel etc. p. 206. 12 Přístroj byl zhotoven mechanikem fysiologického ústavu p. J. Vránou. III. 9 na vrchole trámu 25 m vysokého vyvážen protizávažím 150 gr, složeným z tenkých mosazných kotoučků, vážících přesně po 2 gr. Na obraze drží se magnet ve výši, ano protizávaží jest dole za hedvábné třepení sevřeno kleštěmi. Štětec podsunutelný nahoře pod magnet zvláštním zdola řiditelným mecha¬ nismem zastavuje lehce a rychle kývání magnetu. Zmenší-li se protizávaží o jeden kotouč, 2 gr, a vyprostí-li se stisknutím kleští, padá magnet zrychle¬ ním massy 298 gr působením váhy 2 gr. Zmenšováním a zvětšováním proti¬ závaží postupně o 2 gr lze rychlost pádu magnetu libovolně měniti a mathe- maticky vyjádřiti. Na trámu jest upevněna cívka 15 mm vysoká s 9500 závitky měděného drátu. Otvorem této cívky proběhne magnet při svém pádu. Konce drátu na cívce navinutého jsou spojeny s pery šoupajícími se těsně po dvou isolovaných měděných pruzích, jdoucích podél celého trámu. Možno tedy po- staviti cívku v libovolné výšce na trámu, dle skály na něm připevněné; elek¬ trické spojení mezi cívkou a měděnými pruhy na trámu jest vždy hotovo. Na dolením konci těchto měděných vodičů jest klíč a svorky pro dráty, jdoucí k nervu neb ke galvanometru. Rychlost pohybu magnetu skrze cívku lze tedy libovolně měniti a přesně odměřovati jednak zmenšováním a zvětšováním protizávaží o určité množství gramů, jednak postavením cívky níže nebo výše na trámu, přesně dle pravidel, stanovených Atwoodovým padostrojem. Proběhne-li cívkou magnet severním pólem napřed, povstane v ní, alter¬ nující indukovaný proud. První fase jest indukována severním pólem, druhá fase opačného směru pólem jižním. Časový průběh obou fasí není zcela stejný, ježto jižní pól, pro zrychlení pádu probíhá o něco rychleji, než pól severní. Než tento rozdíl — ač by bylo možno jej odstraniti — nepadá nijak na váhu, ježto při praktických pokusech vystačuje se velmi malou rychlostí, magnet jest krátký (4 — 8 cm), a cívka nízká ; jest tedy rozdíl v průběhu severního a jižního pólu skrze cívku, způsobený zrychlením, velmi nepatrný, snad menší, než chyby pošlé ze tření. Vodičem proběhne elektrická vlna, složená ze dvou fasí, takřka vrchu a dolu. Vyšetřiti tvar té vlny pokusmo nelze prostým upotřebením galvano¬ metru, jenž vůbec nemůže sledovati dva rychle za sebou jdoucí rázy opačného směru. Uvidíme, jakým způsobem lze tvar vlny té pokusmo vypátrati. Této elektrické vlně dáme působiti na hybný nerv, zapnouce příslušný sval (gastrocnemius žáby) v myografion Tigerstedtovo ; tak napíše sval velikost zkrácení svého v podobě kolmé čáry (ordinaty) na desku, jež po každém jednotlivém pokusu posune se šroubem o stejnou délku. Praeparat přizpůsobí se dle Mareye, tak že vše zůstane v přirozené souvislosti s tělem ; nerv isoluje se bez poranění nad rozvětvením kolenním a položí na platinové elektrody 3 mm od sebe vzdálené, uložené v pružcovém pouzdře dle Ludwiga. Oběh krve jest zachován, pokud možno po zrušení míchy. Velikost zkrácení svalu mění se zcela pravidelně s rychlostí pádu magnetu. Cím větší rychlost magnetu, tím více zkrátí se sval. Závislost ta jest naprosto zákonitá, tak že určité rychlosti magnetu odpovídá určité a stálé zkrácení svalu. Kdykoliv určitá rychlost magnetu se způsobí, a možno ji kdykoliv zcela III. 10 přesně opakovati, nastane vždy stejné, rychlosti té příslušné zkrácení svalu. Mění-li se rychlost pádu magnetu pravidelně a periodicky, mění se periodicky velikost zkrácení svalu. Sval napíše tak kolmé čáry, představující velikost jeho zkrácení, jež dávají dohromady figury zcela pravidelné, takřka krajkové vzorky jakoby strojem vykreslené, a ne ústrojnou živou hmotou na umělý vnější podnět. Možno si napřed vymysliti jakoukoli figuru složenou z kolmých čar, jichž jednotlivé délky představuj ou jednotlivé rychlosti pádu magnetu. Uskuteční-li se tyto rychlosti v obdobném poměru, nakreslí sval podobnou figuru, složenou z kolmých čar, jichž délky představujou velikost jeho zkrácení. Výsledek ten jest bezvýminečný, nikdy nevyskytne se odchylka, leda nedopatřením neb mýlkou experimentátora. Z velké sbírky takovýchto pokusů předkládám dva, zobrazené v příloze fig. III. V každém z nich jest na 500 jednotlivých zkrácení svalu, jenž nejeví žádného zemdlení. Znenáhlé a souměrné klesání čar jest nᬠsledkem alterace nervu obnaženého a elektrodami tlačeného. Pokusy ty konány v červenci při teplotě 24°. Z pokusů těch vychází takřka sám důsledek, že velikost zkrácení svalu na podráždění hybného nervu závisí na rychlosti pádu magnetu, totiž na časovém průběhu indukovaného děje elektrického, čili na rychlosti změny potenciálu. Takový důsledek učinil aspoň pan Heymans 13 podávaje zprávu o pokusech těch ze sjezdu fysiologů v Liěge. Než tento důsledek není odůvodněný, a ne¬ dovolil jsem si též jej učiniti. Neboť při těchto pokusech jest podráždění dvojité. Indukovaná elektrická vlna skládá se ze dvou fasí opačného směru, z nichž každá působí samo¬ statné podráždění nervu. Jsou tedy podráždění dvě, a následuj ou za sebou tím rychleji, čím rychlejší jest pád magnetu. Každému z nich přísluší zkrácení svalu; nastává superposice dvou zkrácení, a to tak, že druhé posadí se na první rychleji neb pomaleji; čím rychleji jdou obě za sebou, tím větší jest zkrácení výsledné, čím pomaleji, tím menší bude. Proto může rychlost pádu magnetu podmiňovati velikost zkrácení svalu ne následkem závislosti velikosti podráždění na rychlosti změny potenciálu, nýbrž prostě na základě superposice dvou stále stejných podráždění. Tuto superposici uvidíme ihned zcela zřetelně. V pozdější práci předložím časoměrné pokusy, ve kterých obě podráždění osamocena vedle sebe se objeví. Z uvedených pokusů nelze tedy vyvozovat nic pro problém, jejž jsme si předložili. Jen tolik možno říci, že máme tu naprostou, téměř mašinalnou zᬠvislost mezi vnějším podnětem a vybavenou ústrojnou činností, jak dosud žádnou methodou se neukázala. V čem ale ta závislost spočívá, to ještě dle těchto pokusů nemůžeme říci. Třeba dalšího propracování methody. Jde o to, najiti prostředek, jak by se dala indukovaná vlna elektrická rozděliti tak, aby kterákoliv její část sama pro sebe na hybný nerv působila. 13 Centralblatt fíir Physiologie, 8. October 1892. III. 11 Jest třeba jakéhos rheotomu, jímž by se dala elektrická vlna na libovolné části rozřezati. Sestavil jsem následující rheotom (obr. I. v textu) ; cívka C sděluje proud indukovaný pádem magnetu M oběma měděným pruhům m a //z', jež jej vedou k nervu n. Rhetom R může však v libovolném okamžiku uzavřití kovové vedlejší spojení aRb, kterým se proud od nervu odvrátí. Rhetom skládá se z kovového kotouče K \ jenž se může kolem osy své sil¬ ným perem v kresbě vynechaným směrem šípu velkou rychlostí posunouti. Kotouči lze dáti velmi vratkou polohu, z níž se vybavuje v naznačený pohyb lehounkým dotknutím se páky /. Kotouč K jest vodivě spojen s pru¬ hem m. Po obvodu kotouče AT šoupe se pero p spojené s vodičem m' . Na obvodu koutouče jsou čtyry různě dlouhé pružcové isolující vložky z. Postaví-li se kotouč K u vratkou polohu tak, že se pero p dotýká pružcové vložky i, jest vedlejší vedení aRb přerušeno; proud indukovaný pohybem magnetu vy¬ rovnává se nervem n. Jakmile však proti¬ závaží P dotkne se při pádu magnetu M páky /, vyšine se ihned kotouč K velkou rych¬ lostí z vratké své polohy, pero p přijde na kovový obvod kotouče, vedlejší kruh aRb jest náhle uzavřen, průběh elektrické vlny nervem náhle přeťat. Na obraze II. (v příloze) jest postavení rheotomu R viděti blízko okamžení, kdy se protizávaží P dotkne páky /; v tom okamžení dopadl magnet M na zcela určité místo, od něhož jest rovník cívky vzdálen, dejme tomu, 30 mm. Tu vniká do nervu proud indukovaný v cívce pohybem magnetu až do této vzdálenosti ; ostatní část jeho jest rheotomem odříznuta Šroubem, na obraze patrným, lze však přiblížit! cívku k místu, na které dopadne magnet Mw oka¬ mžiku uzavření rheotomového kruhu a Rb, postupně vždy o 1 mm, neb vůbec o libovolnou délku Čím blíže jest cívka u magnetu Mv okamžiku tom, tím jest patrně část indukované vlny, na nerv působící, intensivnější. Tak lze šroubem celou cívku přes magnet M postupně vždy v okamžiku uzavření rheotomu, takřka přetáhnouti, nahoru i dolů, celou indukovanou vlnu od počátku na konec neb od konce na počátek na libovolné části rozřezati. Schematicky lze si celý děj takto představiti. Budiž O — Of (obr. 2. v textu) indukovaná elektrická vlna. Je-li cívka vzdálena od magnetu v okamžiku uza¬ vření rheotomu na př. 30 mm, utne se vlna na místě 1, do nervu vnikla část O — 1, rheotomem proběhla část 1 — O'. Při vzdálenosti 29 mm utne se vlna na místě 2, při ještě menší na místě 3, na místě n — nn, vůbec na libovolném místě. Je-li s počátku cívka C nad místem, v němž uzavření rheotomu se III. 12 stane, a posunuje-li se šroubem přes magnet dolů, jest celý děj obrácený; nejprv působí na nerv část vlny 0 — nn, naposled část O — 1. Jaká jest fysiologická působivost jednotlivých částí takto rozřezané elek¬ trické vlny ? Působivost ta jest zcela typická, bezvýminečná, a jeví se v myo- gramu IV. v příloze. Uiínáme-li indukovanou elektrickou vlnu postupně vyloženým způsobem, tak že na nerv působí po sobě část 0 — 1, O — 2, 0 — n, vidíme na myogramu, že minimálně zkrácení svalu objeví se při velmi malé intensitě proudu, na př. při O — 1; zkrácení vzroste ale velmi rychle a dostoupí určité velikosti, na níž setrvá, bez ohledu na různost výšky ordinaty, značící intensitu elektrické vlny v okamžiku, kdy byla uťata. Postupně dojdeme k místu o, kde elektrická vlna obrací směr. Tu působí na nerv celá první fase vlny, totiž O— o. A tu nastane náhle zmenšení velikosti zkrácení svalu, ve figuře myogramu vytvoří se jakés sedlo. Postupuj eme-li dále, působí na nerv fase O — o a postupně uťatá fase o — O'. Zkrácení svalu vzroste nad prvotnou míru; to ona superposice, o níž byla svrchu řeč. Posunuje-li se cívka přes magnet týmž způsobem, ale směrem opačným, obdrží se zcela symmetricky táž myografická figura v obráceném pořádku, tak že by obě na sebe převráceny se kryly. Výsledek pokusu toho jest vždy bezvýminečně stejný. Z toho vycházejí tři fakta: První, že celá fase elektrické vlny O— o působí fysiologicky slaběji než kterákoliv její část, 0 — 2, O — 3 atd., náhle uťatá. Množství elektřiny a elektrická energie jest v celé fasi O— o větší, než v které¬ koliv její části. Rozhoduje tedy fysiologicky náhlost změny, náhlý spád s jisté výše potenciálu. Druhý fakt jest, že absolutná výše potenciálu nerozhoduje; neboť působí na př. 0 — 2 právě tak silně jako O — 3. Konečně třetí jest ze indukovaná vlna elektrická působí dvojité podráždění, jež se jeví superposicí dvou zkrácení svalu. Rheotom svrchu popsaný připouští však ještě jedno důležité upotřebení. Postaví-li se kotouč K u vratkou polohu tak, že pero p dotýká se místa v, jest vedlejší kruh a R b uzavřen. Jakmile však při pádu magnetu protizávaží P dotkne se páky /, otočí se kotouč velkou rychlostí směrem šípu, pero p pře¬ běhne v krátkém okamžiku přes isolační vložku i. V tomto okamžiku jest kruh a R b přerušen ; část elektrické vlny, indukované pádem magnetu, sou¬ časná s tímto okamžikem, vrhne se do nervu, neb — do galvanometru. III. 13 Trvání okamžiku toho, a tudíž i trvání vyříznuté části indukované vlny elektrické, jest dáno rychlostí otočení kotouče K, jež se dá perem říditi, a délkou isolační vložky ž, jež jsou na obvodu kotouče 4 o různé délce, tak že možno dle libosti kterékoliv užiti. Doba trvání řečeného okamžiku jest tedy libovolně proměnlivá, a nutno-li, i měřitelná. Výsledek tohoto upotřebení rheotomu jest nejen fysiologicky, nýbrž i fysikálně důležitý. Neboť tím způsobem možno z indukované elektrické vlny O—O' (obr. 3. v textu) vytnouti postupně část po části, schematicky hrubě na př. 1 2ab, pak 2 3 bc atd., a vrhnouti každou zvlášť do nervu, a hned na to třeba — do galvanometru. Okamžik trvání tak vyříznuté části proudu jest velmi krátký, pokud totiž při otočení kotouče K pero p isolační vložky ž se dotýká. Při stejné rych¬ losti kotouče i stejné délce vložky i jest tento okamžik vždy stejně dlouhý. Působení tohoto okamžitého proudu na galvanometr nelze tedy posuzovati jako působení proudu stálého, kde z odchylky galvanometru lze intensitu proudu ustanoviti. Tu dlužno užiti methody balistické. Magnet galvanometru dostane totiž okamžitým proudem náraz, jenž jej přivede u výchvěj trvající mnohem déle, než trval sám náraz ; odchylka nevyjadřuje tedy intensitu proudu. Avšak jest patrno, že odchylka bude tím větší, čím větší bude intensita oka¬ mžitého proudu, předpokládajíc stejnou dobu trvání. Zvláštním přizpůsobením rozměrů lze seříditi galvanometr balistický, kde z odchylky střelky náhlým nárazem způsobené intensita proudu stanoviti se dá. Jde-li o pouhé relativné hodnoty, možno z velikosti odchylky souditi na poměrnou intensitu proudu. Užil jsem v tomto pokusu ďArsonvalovy modifikace Wiedemannovy bussoly, jež dle Hospitaliera 14 jest zcela způsobilá k měření balistickému. Vytneme-li tedy rheotomem z elektrické vlny indukované pádem magnetu postupně část po části, a vrhneme ji jednou do nervu a hned na to do galvanometru, obdržíme zkrácení svalu, představující velikost podráždění nervu, a hned na to poměrnou intensitu té části proudu, jež podráždění to způsobila. 14 Hospitalier, Énergie électrique, Paris 1890, III. 14 Na fotografii V. (v příloze) představuje hoření figura myogram; každému zkrácení odpovídá v dolení figuře kolmá čára, nanesená kathetometrem, od¬ povídající balistické odchylce, tedy poměrné intensitě části proudu, jež zkrácení způsobila. Dolení figura co celek představuje pak celý průběh intensity elek¬ trické vlny indukované pohybem magnetu skrze cívku. Z porovnání obou obrazců vychází na jevo, že podráždění nervu počíná již při velmi malé intensitě proudu, a že dochází velmi rychle vrchole, při malé intensitě proudu (pokus 10.). Na tomto vrchole zůstává podráždění stále a bezvýminečně, přes to, že intensita příslušných proudů roste několikanásobně. Pouze při nejvyšším vrchole intensity (pokus 50. a 90.) jeví se nepatrné zvětšení zkrácení svalu, sedící jako klobouk na pláni celé myografické figury. Tam, kde směr indukované vlny se obrací (pokus 70.), nastává pro náhlé klesnutí intensity proudu náhlé zmenšení zkrácení svalu, jakási strouha v pláni myografické figury. Jest tu však jakýs nesouhlas mezi galvanometrickou a myografickou figurou. Obrat směru proudu dle galvanometru nastává při po¬ kusu 70.; zmenšení zkrácení svalu však nastává později, teprv při pokuse 75. Příčina této neshody jest bezpochyby ta, že cívky galvanometru, mající 20.000 závitků tenkého drátu, deformuj ou autoindukcí elektrický proud, čehož nerv nečiní. Proto zdá se mi průběh indukované elektrické vlny, jak jej podává fysiologický rheoskop myogramem, správnější než průběh udaný galvano- metrem. Z pokusu toho, rovněž zcela bezvýminečného, vychází, že při stejném časovém průběhu proudu nastává podráždění při jisté nutné minimálné intensitě ; že však velikost podráždění jest zcela nezávislá na absolutné hodnotě intensity proudu, leda u velmi úzkých mezích (od pokusu 1. do 10.). Je-li intensita proudu poměrná množství elektřiny v pohybu, možno říci, že velikost po¬ dráždění nervu jest nezávislá na množství elektřiny, mimo velmi nízké mini¬ málné meze. Přestávám prozatím na vypsání methody a doložení prvních pokusů methodou tou vykonaných, ponechávaje si podati později podrobnější zprávu o dalších pokusech. Domnívám se, a v tom souhlasili se mnou fysiologové na sjezdu v Lutychu shromáždění,15 že methodou tou bude možno svrchu stanovený problém s mnohých stránek osvětliti, ježto poskytuje možnost měniti činitele elektrického proudu navzájem nezávisle, výhoda to žádaná dosud na kondensátorech, ob- mezená však u kondensátora tím, že výboj není tu jednoduchý, jednosměrný proud, nýbrž proměnlivý pohyb oscillační. 15 Srovnej Revue générale des Sciences, 1892, 15. Novembre, p. 756. III. SUR LES RELATIONS ENTRE EEXCITANT ÉLECTRIQUE ET LA RÉACTION NÉURO-MUSCULAIRE. A pres la loi dite de du Bois-Reymond »ce n’est pas la valcur absolue de la densité du courant, mais la variation brusque de cette densité, qui dé- termine 1’excitation du nerf moteur«. En ce dernier temps cette question a été abordée de nouveau; il s’agit á savoir, quel est le facteur de 1’énergie électrique qui détermine 1’excitation du nerf: la quantité ďélectricité mise en mouvement, la différence du potentiel, rénergie électrique méme, ou enfin le temps dans lequel la variation du potentiel a lieu. Pour resoudre ce probléme il faut varier et mesurer Lun aprés lautre chacun de ces facteurs de 1’excitant électrique. Pour arriver á ce but on a eu recours á Tancienne méthode. du condensateur électrique, employée déjá par Volta (du Bois-Reymond, Thier. El. I. p. 290). Cette methode permette de mesurer la quantité ďélectricité et la différence du potentiel constituant la charge du condensateur, et de faire varier ces facteurs á volonté. Cétaient Chauveau, Marey et ultérieurement D’Arsonval en France, qui ont restauré cette ancienne methode. DArsonval (Archives de Physiol. 1889 p. 246) tire de ces recherches les conclusions suivantes: 1’excitabilité du nerf est mise en jeu surtout par la rapidité et la grandeur de la variation du potentiel, la quantité ďélectricité mise en jeu joue un role secondaire. L’excitabilité du muscle est au contraire mise en jeu surtout par la quantité et la hauteur de chutě de potentiel, c’est á dire, par lenergie physique de 1’excitation. Dubois (Ref. Centrlblt. f. Physiol. 1888 p. 359) trouve, qu’en diminuant la différence du potentiel de la charge il íaut augmenter la quantité ďélectricité beaucoup plus considérablement pour obtenir le méme effet physiologique, une secousse minima du muscle. Hoorweg (Pflugers Archiv 52, p. 100) conclut de ses expériences sur 1’homme, que 1’excitation pai* la décharge du conden¬ sateur est déterminée par la quantité ďélectricité de la charge, étant pro- portionelle á cette quantité. Cybulski et Zanietowski (Académie de Cracovie 1892) ont trouvé, que 1’effet physiologique dé la décharge du condensateur dépend á la fois de la quantité ďélectricité et de la différence du potentiel III. 16 de la charge, le temps de la décharge étant supposé constant; les auteurs en concluent, que c’est l’énergie électrique méme qui détermine 1’effet physiologique. Cette divergence dans les conclusions des auteurs, qui ont étudié la relation entre 1’excitant électrique et la réaction neuro-musculaire par la méthode des condensateurs, montre, que 1’excitant électrique n’est pas définie au point de vue physique par la capacité du condensateur et la différence du potentiel de la charge. Cest bien la charge qu’on a défini exactement, mais ďétait la décharge, qui a produit 1’effet physiologique. Mais la décharge ďun conden¬ sateur n’est pas une simple fonction de sa charge; la décharge, étant un phénoméne oscillatoire, varie avec la formě, les dimensions et le matériel du condensateur. En prenant de condensateurs de diverse capacité et en les chargeant avec la méme énergie électrique on ne peut pas supposer, que la formě et le temps de la décharge restent les mémes. Puis, il y a encore une circonstance á respecter. L’effet physiologique de deux décharges a été con- sidéré comme égal, s’il se manifestait par une secousse minima du muscle. Mais la secousse minima du muscle n’est pas une constante physiologique, comme je le montrerai dans un mémoire prochain. La décharge du condensateur étant un flux oscillatoire ďune formě variable, il faut revenir á Lemploi du courant électrique, pour resoudre le probléme proposé. Pour cela il faut avoir une méthode qui permettrait de varier á vo- lonté les divers facteurs constituant le courant électrique: la quantité ďélec- tricité mise en mouvement, la différence du potentiel et le temps de sa variation. J’ai imaginé une méthode en employant les courants ďinduction magnéto- électrique. L’appareil, que jai fait construire, figurait avec un nombre de tracés myographiques au congrés international de physiologie tenu á Liége en 1892. Un aimant ďune force magnétique constante en se mouvant au travers ďune bobine ďinduction donne naissance á un courant électrique durant autant que duře le mouvement de 1’aimant; 1’énergie électrique engendrée dans le circuit est empruntée au travail mécanique de déplacement de 1’aimant. La quantité ďélectricité mise en mouvement dépend de la force magnétique et de la nátuře de la bobine; elle est indépendente de la vitesse du déplacement de 1’aimant. La force électromotrice, constituant la différence du potentiel, dépend de la vitesse du déplacement, la force magnétique et la bobine restant les mémes. Cette vitesse constitue aussi la durée de la variation électrique induite dans le circuit. En employant des aimants de diverse force magnétique et en variant la vitesse de leur déplacement auprés du la bobine on fait varier á volonté la quantité d électricité, la différence du potentiel et la durée de sa variation. Ces avantages de courants ďinduction magnétique ont été depuis long- temps reconnus. Du Bois-Reymond (Thier. EL I, p. 271) en fait mention, ďArsonval (Arch. de physiol. 1889, p. 248) annonce une expérience analogue. Joubert, á la sous-commission ďélectro-physiologie du congrés des électriciens en 1881, a suggéré un projet ďexperimentation qui consisterait á imprimer un mouvement rotatoire ou ďoscillation á un barreau aimanté placé en pré- III. 17 sence ďune bobine. Ce projet n’a pas été réalisé. En ce dernier temps Grutzner a étudié 1’effet physiologique de courants ďinduction magnétique obtenus par la machine Stóhrer (Pflgrs. Arch. 41, 256); mais la question, qu’il y a traité, concerne 1’influence électrotonique de ces courants ne touchant pas le probléme proposé ici. La méthode pour resoudre ce probléme exige de pouvoir varier a vo- lonté la force magnétique de Paimant et la vitesse de son déplacement. La premiére condition est facile á réaliser, on emploie des aimants de diverse force magnétique. On peut avoir des aimants dont le moment magnétique reste invariable en suivant le procédé ďaimantation indiqué par Strouhal et Barus. La seconde condition exigeante de pouvoir varier la vitesse du déplace¬ ment de 1’aimant ďune maniére réguliére est beaucoup plus difficile á réaliser. Pour arriver á ce but j’ai em loyé le principe de la machine ďAtwood. Fig. I. du tableau donne la vue générale de Pappareil, que j’ai fait construire. Un aimant se meut au travers ďune bobine ďinduction avec une vitesse réguliérement variable et facile á culculer, suivant les lois de la chutě de corps. Cette vitesse varie avec la position de la bobine sur la colonne de 1’appareil et avec le contrepoid de Paimant. Le mouvement de Paimant au travers de la bobine donne naissance á un courant alternatif, composé ďune variation induite par le póle nord de Paimant, et ďune autre de sens contraire, induite par le póle sud. En faisant agir toute cette onde électrique sur le nerf moteur on trouve que Pexcitation mesurée par Pamplitude de la secousse musculaire dépend rigoureusement de la vitesse du passage de Paimant au travers de la bobine; si cette vitesse augmente, la secousse correspondente augmente de méme. A chaque vitesse de Paimant correspond une secousse musculaire ďamplitude constante. En faisant varier la vitesse du passage de Paimant au travers de la bobine ďune maniére réguliére et périodique, on obtient de secousses dont Pamplitude varie avec la méme périodicité. Ces secousses représentées par les ordonnées myo- graphiques donnent de figures ďune régularité parfaite, que Pon dirait gravées par une machine, nullement par un tissu vivant, excité artificiellement ; on peut imaginer de figures quelconques, composées des longueurs représentantes di- verses vitesses de la chutě de Paimant, le muscle reproduit ces figures sans faute (Fig. III. du tableau). Cest que dans ce procédé Pexcitation neuromuscu- laire est déterminée machinalement par 1’excitant électrique. Par ces expériences on pourrait étre précipité verš la conclusion, que c’est la vitesse de la variation du potentiel qui détermine Pexcitation neuro-musculaire. Mais dans ces expériences il y a une excitation double, conformément á la double phase de 1’onde électrique induite. Ces deux excitations, qui peuvent étre experimentalement démontrées, sont ďautant plus rapprochées 1’une de 1’autre, que le déplacement de Paimant est plus rapide; alors il y a super- position de deux excitations produisant une contraction musculaire, dont Pamplitude est ďautant plus grande que les excitations sont plus rapprochées. Rozpravy: Ročn. II. Tř. II. Č. 3. 2 III. 18 De telle sortě deux excitations égales peuvent produire de contractions muscu- laires de diverses amplitudes, suivant la loi de la superposition. Pour séparer les deux phases de 1’onde élcctrique á fin ďavoir ďexcitations simples j’ai construit un rhéotome permettant de fractionner l’onde électrique et n’en lancer qu’une portion quelconque dans un nerf ou dans un galvano- mětre. La bobine C (fig. 1, schem.) donne le couraní, induit par la chutě de laimant M. á deux conducteurs en cuivre m et m\ par lesquels il est lancé dans le nerf n . Dans un moment voulu le rhéotome R formě le circuit sécondaire a R b. Le rhéotome consiste de la roue K} en laiton, fixée dans une position trés labile ; au moment oú le contrepoid P de f aimant touche le levier /, la roue K est jetée de sa position labile par un ressort, non déssiné, avec une rapidité considérable au sens de la fléche. La roue K est attachée au conducteur ///. La périférie de la roue est touchée par le ressort /, attaché au conducteur m' . Cette périferie porte 4 piéces isolantes en caoutchouc durci i. Si l’on donne á la roue K une position labile, dans laquelle le ressort p touche la piéce en caoutchouc z, le circuit sécondaire a R b est ouvert, la couraní induit par la chutě de famaint passe par le nerf n\ au moment oú le contrepoid P touche le levier /, la roue K est jetée de sa position labile, le resort p vient en contact avec la périférie métallique de la roue, le circuit a R b est fermé dans un instant ; le couraní induit qui a passé jusqu’ á cet instant par le nerf n est brusquement dérivé. Fig. II. du tableau représente ces détails de 1’appareil au moment oú le contrepoid P va toucher le levier / : á ce moment le póle nord de f aimant est éloigné de 1’équateur de la bobine de 30 mm. Le couraní passant par le nerf est découpé en ce moment, ayant atteint 1’intcnsité correspondente á la distance de 30 mm. Dans fexpérience suivante l’on rapproche par une vis la bobine á 1’endroit, oú f aimant se trouvera au moment, oú son contrepoid va toucher le levier; suivant 1’étalon divisé en millimétres on procéde a rapprocher la bobine de cet enďroit a 29 mm , 28 mm etc. ; le couraní est de telle sortě découpé ayant atteint fintensité correspodante á chaque distance de laimant de la bobine. La figuře 2, dans le texte, représente schematiquement ce procédé ; á la distance de 30 mm on découpé fonde électrique ayant atteint fintensité représentée par 1’ordonné 1 ; la portion O — 1 de fonde passe par le nerf, la portion 1 — 0' est dérivée, etc. L’on peut faire agir sur le nerf toute la phase O — o isolément en fermant par le rhéotome le circuit sécondaire au moment oú 1’équateur de la bobine se trouve á la hauteur de féquateur de laimant. Le résultat de ces expériences est réprésenté par la figuře IV. du tableau. La secousse minima apparait á une intensité trés faible du couraní (distance de la bobine de laimant 40 — 50 mm)\ mais elle attéint trés rapidement une amplitudě constante ne variant plus, bien que fintensité du couraní varie considérablement. Quand on arrive á découper fonde électrique á la fin de la premiére phase O — o , de sortě que toute cette phase agit sur le nerf, la III. 19 seconsse musculaire diminue, line vallée se formě dans la plaine du graphique. C’est que 1’effet physiologique de toute la phase O— o est plus faible, que 1’effet ďune portion quelconque de cette phase brusquement découpée. Si l’on procěde á découper la seconde phase o — O', de sortě que toute la phase O — o et une portion de la phase o — O' agissent sur le nerf, il y a une ex- citation double se manifestant par la superposition de deux secousses, dont 1’amplitude s’élěve plus haut. Si l’on procéde en inouvant la bobine par la vis en sens inverse, le graphique se formě symmétriquement en sens inverse. Ces expériences ont pour résultat, qu’une portion quelconque de la phase O — o brusquement découpée agit plus fortement sur le nerf, que la phase totale. On peut en conclure, que ce n’est pas la quantité ďélectricité ni Fenergie électrique qui détermine Fexcitation physiologique, mais que c’est la variation brusque du potentiel. Une expérience pareille a été signalée par ďArsonval (Arch. de phys. 1889, p. 248). Le rhéotome R peut étre employé ďune autre maniěre encore. Si l’on fixe la roue K (fig. 1. dans le texte) dans une position labile, ou le ressort p touche la périferie metallique de la roue en v, le circuit secondaire a R b est fermé. Au moment oú le contrepoid P touche le levier / la roue est jetée de sa position labile, et le ressort p passe pour un moment třes court la piéce en caoutchouc i. Dans ce petit moment le circuit secondaire a R b est ouvert, une portion du courant induit correspondant á ce moment est excidée et peut étre lancée dans un nerf ou dans un galvanomětre. La durée de ce moment dépend de la rapidité avec laquelle la roue est jetée de sa position et de la longueur de la piéce i; il y a 4 piéces de diverses longueurs á la périferie de la roue, qui peuvent étre employéses á volonté. L’on peut de telle sortě fractionner 1’onde électriques en portions minimes, en changeant progressivement par la vis la position de la bobine, et lancer successivement chaque portion dans le nerf et dans le galvanométre. La durée de chaque portion étant trěs courte il faut employer la méthode balistique. Je ine suis servi de la boussolle Wiedemann modifiée par ďArsonval, qui est tout particuliérement appropriée aux mesures balistiques (Hospitalier, L’énergie électrique p. 258). Le tracé V. du tableau représente le résultat de ces expériences. 11 est composé de deux figures, dont la supérieur représente les secousses museu-- laires, l’inférieur les intensités relatives de chaque portion de 1’onde électrique qui a produit Fexcitation correspondente. Le total de la figuře inférieure représente la variation de Fintensité de 1’onde électrique induite par le passage ďun aimant au travers ďune bobine. En comparant ces deux tracés on trouve, que 1'effet physiologique apparait á une intensitě trěs faible de la portion excidée de 1’onde électrique, et qiťil atteint rapidement (exp. 1. — -10.) une certaine valeur, qui est maintenue indé- pendemment de 1’accroissement trěs considérable de Fintensité des portions suivantes. Seulement le sommet de 1’intensité de Fonde électrique est indiqué par une légěre élevation du tracé myographique (exp. 50. et 90.). Au moment 2* III. 20 oú 1’onde électrique prend le sens inverse, il y a une diminution des secousses, une sortě de vallée dans la plaine du myogramme. La durée de la portion excidée de 1’onde électrique restant toujours la mčme, ďest uniquernent son intensité qui varie. Or on peut en conclure, que l’effet physiologique est indénpendent de la valeur absolue de 1’intensité du courant électrique, excepté 1’intensité minima, á laquelle 1’effet physiologique commence á apparaitre ou á disparaítre (exp. 1. — 0. 75., 140 — 145.). III. II. II. ROZPRAVY ČESKÉ AKADEMIE CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ V PRAZE ROČNÍK II. TŘÍDA II. ČÍSLO 4. STUDIE V OBORU MALMSTÉNOVSKÝCH ŘAD A INVARIANTO FOREM KVADRATICKÝCH. NAPSAL M. LERCH. PŘEDLOŽENO DNE 14. ŘÍJNA 1892. V PRAZE. NÁKLADEM ČESKÉ AKADEMIE CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEF PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ. 1893. TiskkmJ. Otty v Praze. V následujícím chceme vyložiti některé výsledky, jež jsme si při redakci svých » Základů theorie Malmsténovských řad«*) ponechali na pozdější příle¬ žitost. 1. V ■§. 9 na str. 50 a násl. citované rozpravy dokázali jsme, že celistvá funkce proměnné s definovaná prvkem cos 2 n v n oo Z(v,s) = £ začíná svůj Maclaurinovský rozvoj členy («) Z(^) = -^+l(-21og2* + 2r'(l) r'(z>) r'( i—v) riv ) r(i — v) >+■ V následujícím rozvineme přímo začáteční členy tohoto rozvoje, čímž vznikne nový výraz pro funkci obsaženou v závorce posledně psaného členu. Vycházíme při tom od vzorce oo ry / \ 1 f ex cos 2 v n — 1 . . z (v,s) = — — -r- \ ,xs~xdx\ r (s) J elx — 2 ex cos2 v 7T -f- 1 pišme k vůli pohodlí a proveďme rozklad /(«) ex cos 2vn — 1 e<2x — 2 cx cos 2 v n — |— 1 ’ CO Z(y,s) = ^/(a:)íe— ‘rfa: + ^ 0 OC /(a?) dx , kde oj značí malou kladnou veličinu. Prvý integrál bude lze určiti na základě rozvoje f(x) — c0 -f- ct x Cq x2 -j- . . . , c0 = - y i *) Rozpravy České Akademie, ročn. I, třída II, čís. 27. 1* 4. a tak obdržíme _ oo , Ví cos + y f t 1 - \ fix) xs 1 dx 7( N _ 1 w* 1 r(s) Veličina v závorce [ ] je konečná pro s — 0 , a tedy začíná rozvoj druhého výrazu členem _ oo dx dále jest T(s)Co^---Ír(V+7)-~Í (i + *iog« + ...)(i-^(i)-'» + -) = — y [* +*J (loS — r' (1)) + • • ■] a tedy obdržíme Z {v, i) — — y +y logw - - r'( 1) + 2 ^/(a;) V + 2 V dx v = 1 ca1 V Jelikož Z(v,s) nezávisí naw, je též veličina v závorce [ j nezávislou na oj a tedy máme přechodem k oj == 0 : OC \ Z(P ^ = - Y {- r' (]) + i“o (log " + : 2 \ /{x) ■?)) + • • • a odtud plyne porovnáním s rovnicí (a) : r'(v) r'( í—v) — 21og2« + 2r'(l) — r{v) r{ \ — v) OO lim ( log oj — |— 2 \ > = 0 V J = — 2r'(l) + 2 lim 1 logw + 2 \/(»)yrj • Klaďme zde v — — a odečtěme výsledky, i obdržíme u 2 r (i) -m = 4 Ito r(w) r(i — w) im C [A« ,»)—/(* , 4)] dx čili (i) oo K1 1 — cos 2 7' n \ ex-\-l 1 — 2 excos2 v ti -J- ď2ay dx x 2 ex cos 2 v 7i- f- w r(i— [^(í)-C ] 4. 5 Levá strana je zdánlivě periodickou vůči v\ zejí není v podstatě, plyne odtud, že integrál neexistuje pro hodnoty v , jichž reálná čásť je celistvá, a že tedy dlužno v našem vzorci voliti 0 < Reál. v < 1 . Poznamenejme ještě, že pomocí vzorce — r'(i) + [ 1 ~/a~' r(a) W + J l-t 0 obdržíme pro a = : dt r’ (i) = — 2 log 2 + r' (i) 2. Jestliže do vzorce oo - JznxTii gznxjti ^ / ^2 ji (U — uz-\-wi) \ _ _ _ _ _ g — 2 z tu Ji i „Jr oo (w + «)2 + «! '( _ p I ^2it(u — wi nUx A — wi) \ J 5 v němž u jest veličina kladná, a t pravý zlomek, a jejž lze rozmanitým způ¬ sobem dokázati, klademe bm w =n A nr a násobivše obě strany eímo:rli sečteme vůči m = 0, +. 1,±.2,..\, obdržíme: OO oo s s ^2 tií (ma -p nz) m — — oo ( i bmY i r+— J + z/ m* x (Ca — b t) = ^-oo ^Am2~{-CX | <^~ (b m i + (1 - -z) V ^ m2 4- c x ) (b m i 4- V 4 m2 + ca; ) <2 jit i - - - v J m- 4- c a: O _ — — ( — m2 -(- c a; ) (2) ^ c . — 1 e Při tom je a reálné a nikoli celistvé, x kladné, a A značí výraz z/ = ac — 0, kde «^>0, c>0, takže pak /(£ ,r/) = a£<1 -J- 2 b§ rj -j- c ^ je kladná forma o záporném determinantu — z/ . Rovnici naši lze pak psáti fini (ma-\- nx) ~ ~ am2-\-2bmn-\-cn2-\-x n (Ca — bz) | ~~ (bmÍ-\- (1 — r)Y d m2 4* J 2.T v I m2 4- ca: 7^' 2tt — (fc m / + V zl m2 4- ) (— bmi-\-\ Am2 cx) — 1 Výsledek ten obdrží jednodušší tvar, znamenámeli — bm -f- z^Am2 -|- cx f _ bm -|- i ]Am2 -)- c: w- w takže wm , — w'm jsou kořeny kvadratické rovnice a m* -)- 2 b m . w -)- c w2 -|- x = 0 . 4. 6 Bude pak ££ fl.71 i (mo -{-ni) (2a) ■ais'^2 bmn -)- crí* -)- x Qmjii ~ • 00 - - (ca — br ) . , . 2m ^ C 7 r ^W,m T* >n) g- ml (Win + w ,n) j 2«ř 77Z = — OO Jelikož řada V ^2írř(ma4_ Wr) ffl, n [ iVffi -|- w'm ) 1 — e^mJii 1 1 *'“w/ J ‘ a m? -\~2bmn-\- cn? - \- x am* -\-2 bmn c n1 konverguje absolutně, a řada ^2 JT / (m cr 4- « 7) £ I 2 loz I V — - P=- log ^ (c , 7 Wj , wj) , amL-\-2bmn^cn~ 53 v kde Wcy = plyne, že výraz (2) jest invariantem soustav rovno mocných (a ,b ;c;cr ,7) .*) Ale ovšem dlužno zde vždy klásti ve (2) kladné zbytky veličiny r místo r. Pro dvě rovnomocné soustavy (# , , r ; ď , t) 00 (#' , b’ , c' ; g' , r') platí rovnice a' = ak* + 2bkkf + ck'(1 , V Ma k l + b (kl\+ k'l) c kT , r' — : 2Č//' + r/'2 , ff' = £ ff -j- kfT , t' =./fl-4-/'*, při čemž k, /, V jsou čísla celistvá, podrobená podmínce kV — k1 1— 1 . Zvláštní pozornosti zasluhuje případ, kde o , z jsou zlomky o jmenovateli r . 6 T Píšemeli pak — , místo a , z , budou tato nová o , z čísla celistvá, a čísla r r rovnomocná budou g' = k o -|- k' z , z' = l o lř z . Znamenámeli výraz (2) při těchto ď, z symbolem F{a,b,c\o, z\x) , bude F(a\b\ c,\a\zt) = F (a\b\ct \g ,t) , jeli tx' — ď, z' ^ z (modr). Tato podmínka je splněna za supposice k = /' = 1 , /£' — - / = 0 (mod r) čili dle obvyklé symboliky (3) *) Tuto ekvivalenci dlužno rozuměti v témž smyslu jako v §. 9 naší citované rozpravy. 4. 7 (2*) Transformujemeli formu a£2 -\- 2 b £ r\ -|- c rjq substitucí £ = -(- lt{ , jy = k' £' -j- /'r/ , která hoví podmínce (3), a ovšem také podmínce kl ' — k' l = 1 , obdržíme formu ekvivalentní (a\b',cf) . Ekvivalence ta je však zvláštní: ne každé dvě prostě rovnomocné formy přejdou v sebe takovouto substitucí; z té pří¬ činy pravíme, že formy (a,b,c)y (a\ br, c ') , jež vzniknou jedna z druhé pomocí substituce typu (3), jsou rovnomocny v r-tém stupni (Stufe). Funkce veličin ( [a,b,c ), která se nemění, nahradímeli tyto veličiny sou¬ stavou s ( a,b,c ) v ;-tém stupni rovnomocnou, slově pak invariantem r-télio stupně. Nacházíme pak, že výraz Fr (a ,b c ; (T , T = s m,n 2 ar z — — (ma + nr) e r x -f- a m 2 -\- 2 b m n -)- c n 2 2 wz jz z' , , i 2jtt — — - ř — FT “ 2 ji Z — \ eTr^ine+cx ^/Jm2-\-cx — (b m / + \ -1 w*a 4-cíc) 11 - ť? c 2?r I - ( — b m z‘-j- Y A ni2 -j- c x ) 1 — e c 1 v němž o-, r jsou dvě čísla celistvá kladná a menší než celistvé číslo 7', jest invariantem stupně r-tého, a není stupně nižšího, jeli aspoň jedno z čísel a , r nesoudělno s r. Probíháli soustava ( 'a,b,c ) všechny v obyčejném smyslu rovnomocné sou¬ stavy, obdrží výraz (2*) pouze konečný počet hodnot. Vraťme se ku vzorci (2). Výraz ten jest — jako všechny invarianty námi v pojednání o řadách Malmsténovských studované — invariantem téz při ekvivalenci nevlastní, kdy totiž determinant kl' — k'l s== — 1. Volímeli k = Q = l', kř — l =1, bude poslední podmínka splněna, a pak bude a' = c , b' = b , c' — # , g' = t , r' = cr , a z vlastnosti invariantní výrazu (2) plyne 2 m ti i (ca — ř t) yi c ^ Ý Z/7722 -)- C# - V^lw2 + C£C ť c — (&7W/ + V /I m2 ca) 1 — e c Vnutí (a z — ba) Y A m2 -f- ax Y Am*-\-ax j -ŽL$mi+Í'Am*+. ax) 2 JIT — — - - v A m- 4- c x , c ’ 2^ _ - (— bmi-\- \ I m- ^-cx) 1 - * c ^Jla ^ Am2 ax ea — - (— b m i + Y A m2 + a x ) 1 — • e a Vztah ten nabude zajímavosti ve zvláštním případě b = 0 ; pak jest // = ab , a tedy máme 1 ,2 mr>7T. i .2*^— e V c 2»(1 — t) Y íc + íz m2 c \c m = -oo ^x-\-am‘ oo v i-.-F? m2 MV'"5 v-* oj + c m2 v Y* + cm* x-\-c m 2 — 27rA/X'* i“- 1 — * v « — — oo 4. 8 čili jinak psáno : 1 cos (4) \ V* -\- anť1 1 Y' e^mr7ti y^ ~ y a? -j- /# -f- # w2 ŠT ) COS hyp (ji (1 — 2t)^ sin hyp (« j hyp^O-2 .>yŠE?) (-bd— sin hyp Klademeli zde c = 1 , znamenajíce fimoni cos hyp (jr (1 — 2 «,). Jeli a velmi malé, bude — , — velmi veliké a součet /( — , — ;r,í7 | bude # y « ^ y asymptoticky roven členu m = 0 , jenž zní — — , tudíž Ví (4C) Jinak vyjádřeno, máme (4d) S /*(#, a ; o-, r) oo — — =- pro malá y ax m ,n f&jti (ma -\-nz) pi — ; - -0— i — oj —pz= — pro malá a x + am^ + n0- ^ax 3. Dle věty vyslovené na str. 54 naší rozpravy jest součinitel při s v Maclaurinovském rozvoji funkce m ^ f i(m a -f- m) K (a,b ,c\o ,t\s) — 2j Ta — J (a ni 2 -I- 2 b m n -4- c n'2)s i,n vi \ ■/ dán výrazem (5) — 2 log 2 » + 2 r' í1) — brVr — ~ V - t + loge + * ( * , «'!) r(r) r(l — r) kde položeno (6) — ni(n + r)w — 0, po případě též <70 , r0 ]>• 0 . Neníli ani ď0 ani r0 dělitelno na r , přejděme od soustavy (čz,^,c;í7,7) k soustavě rovnomocné (V, b\c’ \a\ r') , kde bude - -(-2 bmn c n-)& l - : — (am2 -{-Vbrnn -f- c«2) . = \ e fď xs - 1 d x 4. 11 obdržíme pak (b) kde psáno (c) n(j)^— Kr (a, b,c:,s) = ^ o ' — ^^(am24-2ř?n« + e«2) /(*) = 2^ e \a m , n dx , a v součtu 2 ' vynechán člen m = n = 0 . Ze známého vztahu*) — ^-(aw24-2í’mM + cw2) + 2rr/(mor4-WT) 1 ^ - *-=r\a(x + n)2 — 26(r + «) (<7+ m) c (o 4- m)2] i/ A -L%_^YZJL J £* V = — 2jr x m, n m, n obdržíme volbou (u , »,,) /i(») — /iW - //W . //'(O /. (») — /sOv) - /a'W . /s"(«fO . •••/a"!_2)("í.) /*- 1(«) — /»-!(«,.) ,/' iW. • • i2)(0 Determinant tento jest elliptickou funkcí stupně /z o týchž pólech , , jako funkce fa (22) , a zmizí ve stupni 72-tém na místě 22^ . Z toho plyne (3) J kde w jest veličina tvaru m co m' & , v němž 772 , 772' značí čísla celistvá, načež bude (4) (l> (u , 22J = A Gn (u G (u — ax) G (u - tf2) • • • o (u — an) kde fj = 772 rj -(- m'y\ odpovídá polouperiodě w . Dále jest determinant (1) elliptickou funkcí stupně n pólech ax , /«"(0 . • • •/«' ~2’CO v =0 při čemž jsme vytkli pouze «-tou řádku jako representanta všech ostatních. Tento determinant ale začíná svůj rozvoj mocností (u — u^f1 + 1 , a tedy by byl identicky nullou, poněvadž elliptická funkce stupně n nemůže míti nullové místo stupně n- j- 1 . Jsou tudíž nullová místa funkce D (íí) vesměs jedno¬ duchá, a tedy vzorec (5) správným. Jako zajímavou okolnosť dlužno vytknouti, že podíly _ A ’ /"•(« — O V .mu <*»(*, O {c(u-u0)-J jsou funkce o ^-násobném pólu a /z-násobném místě nullovém, takže jich n- té odmocniny jsou funkce jednoznačné, které dlužno považovati za zobecnění funkcí Jacobiových. Jedná se ještě o stanovení konstanty A. Rozvoj determinantu <1* (jí , u^) začíná členem výraz (4) pak členem _ — _ V («_«)», a («„ — a ,) a (u,, — a„) ... a (u,, — an ) a tedy musí A — -ů-il- JJ a (uf, — aa) . D'(ufl) e~írl , a z čehož následuje (4*) (* , O = — j— D\u„) n (“~V rr” (?/ — «^) J o- (?//t — gq) <7 (?/ — aa ) Vytkněme nyní některé zvláštní případy. 1) Pro n — 2 máme zde jedinou funkci f(u) stupně druhého o pólech at, a2] vzorec (5) podá /'(») = B , w ď-4 (« — a j) ťH (» — a2) V. 5 1 ,, v,,. i • v . + ^2 +^2 dále značili uq,ux^u^,7í3 veličiny — ~2 — , - - - a* -4- a« a\ H- Gž věta (4*) poskytne -»„) Vi = V , Vq = V' > V3 =~ ^1 h" V* • Jako důležitý výsledek dlužno uvésti, že podíly \ ' lze vy~ /O) ~ /K) jádřiti funkcemi kde ;/ zároveň s ^ probíhá čísla 1,2,3. Výsledek ten kryje se s redukcí elliptických integrálů na tvar normalný. 2) V případě n — 3 máme dvě funkce stupně třetího f{u) ,g{u) o pólech at ,a2,a3, a při tom vzorce [/'(“) ■/"(») I _2 B 1 (3 « — a, — a,, — a3) ! g'(u),g"(zi) I /'«> I _ A _ ff3 (a — a„) _ fív« I (%) dx , n- 1 & ^ Z' (a?) 1 p(x) dx = F (řn + # — řn)) ^ (x) dx , ř*+l kdež O <[ 1 . Nahradíme-li na pravé straně v posledních relacích ^ rozdílem ^ ^ , tu promění se v následující: b b F(pc) 'tp (x) dx — F (a - 1- («j — a )) V \p (x) dx — F (a -(- Ol — #)) V (a;) ^a: , b b y. £y. + 1 £n b b ^F(x)\p(x) dx = F (*, +^2 (£2 — %)) dx — ^(fj 4-^2 (f 2 — £i)) ^V(4) dx , ^(a?) t/j (a:) dx — F (4*-i 4~ b n (fn řw — 1 )} ^ ^(a?)tó — i^(řw_i4-^a(fa~ *n-l)) \ ^ (®) dx b b ^ F(x) \p (x) dx = i7 (fn -j- & (b — «„)) ^ip (a;) dx . en £„ Sečtením těchto rovnic obdržíme : b ^ /^(a;) \p (x) dx — a b b /■ (a -j- («! — «)) (a:) (f, +#a (řa — *,)) — ^(« + («i — «)) ] (x) dx a £t b + [/* (ř2 4“ l93 (ř3 - hž)) - F (fl 4“ #2 (£2 - fl)) J V (X) dX 4~ . • • e2 b [^(*„4"# iP~ *»)) — ^(fa-l 4~ (*a ~ *n-l)) ] (®) ^ * VI. 5 Na pravé straně této rovnice jest součet součinů, každý z činitelů (*k -\- &k-\-l (řAr + l — ř*)) — F (í-fc— i~f- tik (ýk — fx—l )) J jest positivní, neboť F(x) v intervallu a...b jen roste. Podobně i činitel F (a- f- ti1 (éj — #)) jest positivní, neboť F(cc) jest v intervallu a ... b positivní. Můžeme tudíž na součet hořejší applikovati větu /?), čímž obdržíme (i«) \F(x)y(x)dx — F(fn-\-& (b — *„)) B , a kdež B značí jakousi hodnotu, ležící mezi největší a nejmenší hodnotou in¬ tegrálů b b b b ^*p(x)dx, ^ip(x)dx, ^ ip(x)dx ... ^ip(x)dx. a E{ e2 £() b Poněvadž ale y(x) jest funkce integrace schopná a ^\p(x)dx tudíž spojitou o — ^ V* 0*0 dx , funkcí argumentu t, lze hodnotu B vyjádřiti následovně: b B = i kdež a . Rovnice (la) nabude pak tvaru b b (1) ^F(x) \f) (x) dx = F(sn -|- ti (b — eB)) ^ (x) dx ; « < f < f n • Z tohoto vzorce snadno vyvineme větu všeobecnější. Budiž f{x) funkce, která může býti positivní buď negativní a nechť vy¬ hovuje všem ostatním podmínkám jako F(x), tedy i té, že v intervallu a ... b stále roste. Pak můžeme na funkci F{<») =/(*) ~f(a) applikovati větu (1), čímž obdržíme b b ^ [/(*)— /(«)] V{x)dx = [/(«„ + (b — t«)) —/(«)] ^ , <• f čili po krátké redukci b £ b (2) ^/(*)v(«)rf»=/(a)^i/>(«)^a!+/(fii-|- # (£ — «»)) ^(x)dx = /(a ) j xp (x) dx +/(č) j ( x ) a a g dx , a<Š. » Siciliense (non M. Edw.) Rss. Stephanophyllia elegans Br. sp. Steinabrunn. Caryophyllia inops Rss. Trochocyathus crassus M. Edw. » Fuchsi Rss. Ceratotrochus duodecimcostatus Goldf. sp. Flabellum Roissyanum M. Edw. Cladocora Prevostana M. Edw. » Reussi From. Clavadangia conferta Rss. Stylocora exilis Rss. Heliastraea Reussana M. Edw. » conoidea Rss. Solenastraea distans Rss. Plesiastraea Desmoulinsi M. Edw. Stylophora subreticulata Rss. Balanophyllia concinna Rss. Turbinaria cyathiformis Blain. sp. Porites incrustans Defr. sp. Seznam druhů bud nových, buď z jednotlivých nalezišť poprvé uvedených. Soos. Caryophyllia Soosensis nov. spec. Flabellum Reussi nov. spec. Acanthocyathus Vindobonensis Rss. Flabellum Roissyanum M. Edw. Astraea Fróhlichiana Rss. Steinabrunn. Caryophyllia emaciata Rss. Porites incrustans Defr. sp. Mollersdorý. Caryophyllia emaciata Rss. Flabellum clavaeformis nov. spec. Astraea crenulata Goldf Baden. Acanthocyathus transsilvanicus Rss. Ceratotrochus duodecimcostatus Goldf var. Badensis. Flabellum austriacum nov. spec. VII. 5 Ottnang. Discotrochus Duncani Rss. Discrotrochus Ottnangensis nov. sp. Walbersdorf. Ceratotrochus multispinosus M. Edw. Ceratotrochus multiserialis Michti sp. » cylindratus nov. sp. » Walbersdorfensis nov. sp. Flabellum Roissyanum M. Edw. Flabellum austriacum nov. spec. Jak z oněch seznamů poznali lze, jest počet nových druhů z jílů facies ba- denské velmi nepatrný, obnášíť toliko dva druhy. Avšak i počet z miocaenu známých druhů sluší považovati za velice skrovný, jelikož rozmnožuje dosud známé množství druhů jílu mollersdorfského toliko o 2, badenského o 2, slinu steinabrunnenského o 2 druhy. Materiál tento je netoliko po této stránce zají¬ mavý, ale nabývá i proto nemalou důležitosť, že poskytuje obraz korálové zví¬ řeny jílu sooského a walbersdorfského a že nás seznamuje se dvěma druhy ottnangského šlíru, odkud korály nebyly dosud známy. Vidíme, že Reziss byl skutečně oprávněn na základě svého materiálu k domněnce zmíněné, neboť i my shledáváme s ním bohatosť korálů jílů dolno- rakouských facies badenské v nepoměru s bohatostí tamních zvířen mollusko- vých atd. Zároveň ale i poznáváme, že domněnka Reussova pohřešuje platnost’ všeobecnou, omezujíc se toliko na jíly zaalpské pánve Výborná zachovalosť zmíněného materiálu, nemalá bohatosť jeho druhů na individua byla mi pohnutkou, že jsem odhodlal se ku popisu jeho nových druhů a ku částečnému doplnění diagnos druhů Reussem popsaných. A. E. Reuss shledal zvláštnost rázu korálové zvířeny jílu facies badenské v převážném rozvoji druhů skupiny Caryophillinae , zvláště čeledi Turbinolidae a u veliké redukci korálů trsových, které tvoří malinké trsy zvící pěsti, ať se vyskytnou v jílech facies badenské kdekoliv. Jak druhý seznam dokazuje, nepoměnil ničeho materiál nasbíraný v jílech badenských, móllersdorfských, voslavských, sooských a i walbersdorfských po vydání monografie Reussovy na jeho domněnce vzhledem k těmto sedimen¬ tům; naopak on zmíněný Reussův názor netoliko doplňuje, ale i rozšiřuje, dodávaje mu tím nepopiratelné hodnoty. Z tohoto seznamu vychází nade vši pochybnost’, že korálová zvířena jílu badenského, mollersdorfského a sooského náleží společnému typu. On též do¬ kazuje, že do obvodu tohoto typu nutno zařaditi korály walbersdorfské, a zdá se, že časem bude k němu přičísti i korály ottnangského šlíru. VII. Popis druhů. Zoantharia M. Edw. et H. Hexacoralla Heckel. Madreporaria M. Edw. et H. Turbinolidae E. H. Caryophyllia Lam. Caryophyllia miocaenica nov. spec. Tab. I., vzor 4. a - e. Tvar kalicha kolísá mezi tvarem obráceného kuželu a štíhlého, slabě pro¬ hnutého válce, jehož jeden konec ponenáhlu se zužuje. Rovněž jeho prohýb není konstantní, je bud silnější anebo slabší, což má v zápětí, že polyparium nabývá druhdy podoby rohu. Kalichy tvaru kuželovitého vybíhají ve špičku, válcovité mají dolní konec zakulacený a nesou jako onino malinkou plošku přírůstací. Stěna teninká, od okraje kališného až do špičky anebo zúženého dolního konce stejnoměrně sesílená. Povrch vnější stěny zdobí 38 — 40 úzkých, slabě vysedlých, stejně širokých žeber, která se táhnou od kališného okraje až ku ploše přírůstné, ponenáhlu se zužujíce. Korrespondují se zevními příčkami a pouze žebra prvních dvou cyklů jsou vysedlejší ostatních. Posety jsou malými zrnéčky buď do jedné, anebo do dvou řad seřaděnými, druhdy nepravidelně roztroušenými a toliko pod zvětšu¬ jícím sklem viditelnými. Uprostřed brázdy dvou sousedních žeber běží řada malinkých zrnéček. V příčných vtiscích jsou jak žebra, tak i zrnéčka a brázdy nezřetelný. Epithek schází. Dutina kališná buď mírně, buď silněji prohloubena. Osu skládají 3 až 4 teninké lamelly do řady sestavené a zkroucené. Tři úplné a čtvrtý neúplný cyclus vnějších příček (38 — 40). Primární vnější příčky dělí kalich v šest nestejně velkých systémů, z nichž tři uzavírají septa všech pěti řádů, dva toliko prvních tří řádů a jeden pouze prvních čtyř řádů. Septa prvních tří řádů jsou stejně tlustá a převyšují stejnoměrně okraj kališný, z nich dosahují osy pouze první dva řády. Příčky čtvrtého a pátého řádu, jakož i příčky třetího řádu v systémech toliko s třemi řády příček jsou tenčí než dříve vzpomenuté a zhusta silně zprohýbány. Podél stěn sept táhnou se ze septálního prostoru až nahoru k hornímu okraji septálnímu řady malých válcovitých zrnéček, jež poblíž vnitřního septálního okraje srůstajíce, tvoří šikmo položené, malé destičky, které dodávají kalichu velmi ozdobného vzezření. Příčky vnitřní stojí před septy vnějšími řádu druhého a třetího, a sice vklíňují se mezi osu a vnější příčky řádu třetího v systémech se čtyřmi cykly příček ; mezi osu a příčky zevní řádu druhého v systémech s třemi cykly příček. Jejich tloušťka je shodná s tloušťkou příček vnějších; jsou taktéž zprohýbány, poměrně široký, tenký a převyšují osu. Od příček zevních dělí je toliko výřez horního okraje. VII. 7 Rozměry popsaných kalichů : výška průměr okraje kališného. 1. exemplář steinabrunnenský 6 mm .... 4 mm 2. » » 11 5 mm .... 5 mm 1. » móllersdorfský 1 1 mm .... 6 mm 2. » » 13 mm . . . . 12'2 mm Caryophyllia miocaenica přináleží skupině Caryophyllia inops Rss., C. ema- ciata Rss. a C. attenuata Rss. Největší příbuznost’ jeví s druhem C. emaciata , liší se však od něho jednak tvarem svého kalichu, počtem příček a tím, že jeho vnitřní příčky v systémech s pěti různými řády septálními stojí toliko před tertiárními, nikoliv před sekundárními příčkami. Od druhu C. attenuata různí se jednak menšími rozměry kalichu, jednak počtem příček a tvarem osy i příček vnitřních. Konečně i od druhu C. inops rozeznati ji lze velmi snadno, neboť rozdíly spočívají ve znacích hlavních, totiž v rozdílném vytvoření příček vnitřních, jež jsou u druhu C. inops velmi sesíleny, jednak ve tvaru osy, která je složena ze ztlustlých a zrostlých lamell. Zachovalosť jak exemplářů mollerdorfských, tak i steinabrunnenských jest vzorná. Mají nejenom krásně Zachovalý, neporušený povrch vnější stěny kališné, ale i jejich septální apparát honosí se původním vzezřením. Toliko jeden z ka¬ lichů mollersdorfských je na spodině trošinku poškozen, šťastnou náhodou však ne do té míry, abychom nevypozorovali, že přirůstal malinkou ploškou. Naleziště: Móllersdorf (2 exempl.), Steinabrunn (2 exempl.). Caryophyllia Soosensis nov. spec. Tab. I. vzor 1. a b. Kalich 9*5 mm vysoký, kuželovitý, průřezu elliptického, ku spodině rychle se zužující. Přirůstal malou ploškou poloměru většího, než co obnáší poloměr spodiny kališné. Stěna tenká, ku basi ztlustlá. Její povrch zdobí 49 žeber bud plochých, bud mírně sklenutých, ohraničených brázdami uzounkými a mělkými. Od okraje kališného žebra ku basi rychle se zužují, na jejich povrchu sedí malinká zrnéčka, jež jsou toliko poblíž kališného okraje poněkud zvětšena. Spodní čásť žeber je úplně holá. Zebra prvních dvou řádů, zejmena primární, jsou silně vysedlá, nad okrajem kališným, kde přiléhají ku příčkám zevním, přiostřelá a pokryta na hranách hrubšími hrbolky, nepravidelně uspořádanými. Dutina kališná je prohloubená, nikoliv hluboká, obrysu elliptického; její polo¬ měry mají se k sobě jako 11:9 mm. Uzavírá ve svém středu slabou osu, prů¬ mětu oválního, složenou z 12 tenkých lamell, ve směru vertikálním silně zkrou¬ cených, které dodávají septálnímu apparátu potřebné pevnosti tím, že jsou těsně seřaděny a postranními výběžky spojeny. Čtyři cykly úplně vyvinutých zevních příček. V jednom systému pozoruji toliko jednu příčku šestého řádu, jež je neúplně vzrostlá a, jak se podobá, zakrslá. Dutina kališná je rozdělena primárními příčkami zevními, jež jsou silně vzrostlé, VII. 8 ztlustlé, vysoké a jež táhnou se od stěny kališné až k ose, v šest stejně velkých, postranních komor, systémů, v nichž uzavřeno je po sedmi slabších příčkách. Sekundární zevní septa, rovněž silnější mladších, jsou slabší, nižší a užší primárních. Tertiární příčky rozeznávají se od quaternárních toliko poněkud větší tloušťkou, jinak se od nich neliší. Poslední tři cykly zevních příček převyšují mírně okraj kališný, avšak nestejnoměrně, jsouť quaternární septa poněkud vyšší tertiárních. Vnitřní kolmý okraj těchto sept jest silně zvlněný, po stěnách táhnou se řady malých, již pouhým okem viditelných, válcovitých zrnéček rovnoběžně s hořejším okrajem septálním. Velikosť těchto zrnéček jest na všech příčkách bez rozdílu stáří stejná, což má za následek, že se zdá, jako by mladší příčky nesly větší zrnéčka než starší. Příčky vnitřní stojí v obvodu ellipsy před příčkami tertiárními. Představují tenké, úzké, slabě zprohybané lamelly, jejichž vrcholky leží pod niveau osy. ejich stěny zdobí rovněž malé hrbolky, nerozdílné od oněch, jež krášlí stěny příček zevních. Vůbec neliší se ráz těchto příček od onoho sept vnějších a zdá se, že představují pokračování těchto. Proto jest třeba přihlížet! zevrubně k tomu, aby přesně byly vymezeny příčky tyto, poněvadž snadno by se mohlo při- hoditi, přehlédnuvše ji, že bychom se dali svésti k zařádění individuí tohoto druhu do rodu Ceratotrochus. Caryophyllia Soosensis rozpoznáme velmi snadno od všech známých druhů z miocaenních usazenin jednak svéráznou povahou příček zevních a vnitřních, jednak rázem osy a tvarem kalichu. Zachovalosť předloženého exempláře jest označiti jako výtečnou. Náleží individuu úplně vyspělému. Tyto okolnosti byly toho příčinou, že odhodlal jsem se, přirovnav zmíněný exemplář k zástupcům druhů rodu Caryophyllia , známým z miocaenu, ku jeho popisu a stanovení téhož jako představitele nového druhu. Naleziště: Soos v Dolních Rakousích (1 exempl.). Acanthocyathus E. H. Acanthocyathus transsilvanicus Rss. Tab. I. vzor 8. a b. 1872. Acanthocyathus transsilvanicus Reuss. D. foss. Korali, des oest.-ung. Miocaens, pag. 213, Taf. X , Fig. 4., 5. V badenském jílu přicházejí zároveň s typickými individui druhu A. Vindo- bonensis štíhlé kalichy, jež jsou vyšší než polyparia druhu tohoto a jež vyznačují se vysedlými žebry primárními, na nichž obyčejně sedí ostré, krátké hrany. Takto charakteristické kalichy nacházejí se v oněch jílech velice pořídku a možno je velmi snadno rozpoznati od zástupců druhu A. Vindobonensis. Odpovídají polypariím, které jsem našel v sousedství typických individuí tohoto druhu v jílu boračském a jež jsem shledal shodnými s většími kalichy druhu A. trans¬ silvanicus, které dosti zhusta se vyskytují v drnovickém a jaroměřickém slinu. Přirovnav tato individua k menším kalichům druhu A. transsilvanicus z la- pugyského jílu, nerozmýšlím se zařaditi je do obvodu tohoto druhu. Na váhu Vil. 9 padá zejmena následující okolnosť, která dosvědčuje, že tato individua nelze považovati za zástupce druhu A. Vindobonensis , nýbrž že třeba zařaditi je k druhu A. trans silv anicus , a sice jednak proto, že kalichy druhu A. Vindo¬ bonensis ze všech mi dosud známých miocaenních lokalit, ať již dolnorakou- ských, jiho-, západo- anebo severozápadomoravských, souhlasí úplně v roz¬ měrech a v počtu sept, jednak že hlavní rozvoj, vytčený množstvím indivi- duelním, druhu tohoto spadá do oblasti jílu se zvířenou badenskou, kdežto zase ve slínech facies litavského vápence je velice řídký. Pravý toho opak poskytuje druh A. trans silv anicus. On jest poměrně hojný ve slínech bathy metricky vyšších niveaux, kdežto naproti tomu přichází v jílu toliko porůznu v ojedi¬ nělých individuích, obyčejně malých, poněkud větších než praví zástupci druhu A. Vindobonensis. Kdyby bylo opravdu správné, jak na první pohled býti se zdá, že malé kalichy, o něž tuto běží, jsou poněkud vzrostlejší jedinci druhu A. Vindobonensis a že tento druh dosáhl ve slínech litavského vápence větších rozměrů, pak zajisté zůstalo by nevysvětlitelno, proč vždy jisté kalichy a ne všechny do¬ sahují tu větších, tu menších rozměrů a proč v jílech převládají kalichy rozměrů nepatrných, kdežto zase ve slínech nacházejí se kalichy veliké. Jako další doklad pro správnosť názoru, že kalichy v jílech se vyskytující, jež se vyznačují dříve uvedenými vlastnostmi, přísluší druhu A. ti'ans silv anicus, svědčí ráz septálního apparátu. Podrobíme-li tento zevrubnému prozkumu, po¬ známe záhy, že počet příček obou tuto uvedených druhů: A. Vindobonensis a A. trans silv anicus souvisí těsně s velikostí kalichů a že intensita vzrůstu kalichu u tohoto druhu je odchylná od oné druhu onoho. Vyobrazil jsem na tab. I. obr. 3. dvě individua z jílu badenského v při¬ rozené velikosti za tím účelem, aby byl přesně znázorněn rozdíl druhů těchto a doplněn obraz nastíněný A. R. Reussem. Zachovalosť předloženého materiálu z badenského jílu jest opravdu skvostná, zejmena pokud se sept a osy týče, lze ji označiti výtečnou. Toliko hrot kalichu jest poněkud poškozen. Naleziště: Dle prof. A. E. Reusse vyskytuje se tento druh v lapugyském slinu dosti zhusta ; jako další naleziště jest zaznamenati : jíl badenský (2 exempl.) ; boračský, lomničský, drnovický a jaroměřický na Moravě. Ceratotrochus E. H. Ceratotrochus cylindriformis nov. spec. Tab. I. vzor 2. a - c. Kalich malý, štíhlý, 8 mm vysoký, válcovitý, místy zaškrcený, uprostřed slabě prohnutý, toliko v dolní části zúžený a hákovitě zahnutý. Přirůstal malinkou ploškou. Stěna tenká, ku spodině ztlustlá. Její povrch zdobí 28 žeber stejně širo¬ kých, úplně plochých, k basi se zužujících, pokrytých řadou zrnéček toliko pod zvětšujícím sklem viditelných, maličkých, ostře ohraničených. Brázdy VII. 10 scházejí. Na jich místě běží podél žeber vysedlé, velmi krásně vyvinuté čáry ostrých obrysů od kraje kališného téměř až po samu plochu přírůstnou. Epithek schází. Dutina kališná hluboká ; okraj kališný kruhovitý, měří 2'5 mm v poloměru. Osa slabá, složená z tenkých sloupečků. Tři úplné a čtvrtý částečně vyvinutý cyklus příček zevních (28). Jsou roze¬ staveny do šesti systémů, z nichž dva obsahují 5, ostatní 3 příčky. Hlavním znakem sept tohoto druhu jest to, že jsou úzké a teninké. Primární a se¬ kundární septa poněkud širší tertiárních, jsou téměř tak tlusté jako tyto. Tím stává se, že se zdá na první pohled, jako by septální apparát byl složen ze stejných příček. Stěny příček jsou posety malinkými zrnéčky. Ceratotrochus cylindriformis liší se velmi nápadně ode všech z miocaenu dosud známých druhů rodu Ceratotrochus netoliko tvarem kalichu, povahou povrchu stěny, ale i rázem septálního apparátu. Walbersdorfský exemplář jest velmi dobře Zachovalý, toliko osu má poněkud poškozenou. Naleziště: Walbersdorfský jíl (1 exempl.). Ceratotrochus Walbersdorfensis nov. spec. Tab. II. obr. 4. Kalich štíhlý, 11 — 14 mm vysoký, kuželovitý, v do’.ní části hákovitě buď silněji, buď slaběji zahnutý. Vybíhá v jemnou špičku, která nese zhusta patrné stopy malé přírůstné plošky. Epithek obaluje slabou vrstvou kališný povrch, tvoře slabé kruhy, rovno¬ běžné s kališným okrajem. Stěna poměrně silná, sesiluje se rychle ku spodině kališné. Zebra stejně široká, plochá, ohraničena čarami vyhloubenými a úzkými; jsou poseta zrnéčky malinkými, nepravidelně rozsetými, toliko pod zvětšujícím sklem vidi¬ telnými. Na jednom exempláři pozoruji okruh přiostřelých hrbolků, rovno¬ běžný s okrajem kališným. Je-li epithek silně vyvinutý, jsou žebra sotva zna¬ telná, tvoří-li však slabounký obal, vynikají silně. Dutina kališná mělká, obrysu kruhovitého, v poloměru 5'5 mm široká. Uzavírá poměrně silnou osu, složenou ze sloupků tenkých, těsně k sobě při¬ lehlých, postranními výběžky (trabekuly) pevně srostlých, jejichž hořejší za¬ kulacené konce leží ve společné horizontálné ploše. Tři cykly příček zevních ; septa čtvrtého cyklu vyskytují se velmi zřídká ; pozoruji je toliko v jednom kalichu, a sice v jednom systému, jako příčky řádu čtvrtého. Uzavírá tudíž septální apparát 24 — 26 lamell. Příčky prvních dvou řádů jsou stejně tlusté a vysoké, avšak různě široké — jsouť primární širší sekundárních. Septa třetího řádu jsou úzká, slabá a vytrácejí se rychle do du¬ tiny mezipříčné. Společným znakem vnějších příček je jich značná tloušťka poblíž a u samé kališné stěny naproti nepatrné šířce. Hořejší jejich obloukovitý okraj převyšuje mírně kališnou stěnu, vnitřní okraj zapadá kolmo do dutiny kališní. Stěny příček ozrněny malými zrnéčky, jež jsou přišpičatělá a ne¬ pravidelně roztroušená. VII. 11 Ceratotrochus Walbersdorfensis představuje ostře ohraničený druh; nejvíce ještě podobá se a má příbuzenských znaků s druhy C. mul ti spino siis , C. cy- lindriformis a C multiserialis. Liší se však ode všech tuto vyjmenovaných druhů a jim příbuzných forem svéráznou povahou svého příčkového apparátu. Předložené exempláře honosí se vzácnou zachovalostí netoliko příček a osy, ale i povrchu a spodiny kalíšné. Rozmnožování děje se pučením interkalycinálním. Mladé individuum srůstá pevně s matečným, kalich zvětšuje se ve směru vertikálném a, opakovalo-li se pučení několikráte, vyhlíží polyparium jako by složeno z několika do sebe vsunutých kalichů. Pěkný příklad trojnásobného pučení poskytuje originál ku obr. 4 a, tab. II. Naleziště: Jíl walbersdorfský (3 exempld. Ceratotrochus duodecimcostatus Goldfs. var. Badensis. Tab. I. vzor 5. a e. Odděluji velké polyparie v jílech badenských nalezené od typických zá- stupitelů druhu Ceratotrochus duodecimcostatus , jež jsou značně rozšířeni, jak již A. E. Reuss byl dokázal, v miocaenních sedimentech pánve vídenské. Činím tak na základě vnějších znaků kalichu a vlastností septálního apparátu. Shle¬ dávám totiž velikost’ vzpomenutých kalichů naproti kalichům, jež netoliko pro jíl badenský, ale i pro slin litavského vápence, zejmena miocaenu oblasti mo¬ ravské mají nemalé důležitosti, velmi značnou a septální apparát těchto poly- parií v mnohých případech složený z menšího množství příček zevních, než u ma¬ lých typických zástupců. Tyto odchylky přiměly mne, že oddělil jsem zmíněné kalichy od svérázných representantů druhů C. duodecimcostatus a že jsem je stanovil jako představitele variety tohoto druhu. O správnosti mého nynějšího počinu rozhodne budoucnost, až totiž nalezeny budou v badenských jílech neporušené kalichy, neboť předložené nehodí se k tomuto účelu, jelikož mají dutinu kališnou odlomenu. Největší z kalichů badenských, jehož dutina kališná je odlomena, měří 60 mm délky. Naleziště: Badenský jíl (6 exempl.). Ceratotrochus multiserialis Michti sp. 1831. Caryophyllia cornucopiae. Bronn. Ital. Tertiárg. pag. 135. 1838. Turbinolia multiserialis Michelotti. Spec. zool. diluv. pag. 75, Tab. II, fig. 7. — Foss. des terr. mioc. de Fí talie sept. pag. 27. 1841 — 47. Turbinolia multiserialis Michelin. ínconogr. zoophyt. pag. 41, Tab. IX, Fig. G. 1846 — 48. Caratotrochus cormicopiae Bronn. Lethea. 3. Aufl. III, pag. 312. 1847. Turbinolia multispina Reuss. Foss. Polyp. d. Wiener Tertiárbeck. pag. 11, Taf. I, Fig. 6—8. 1848. Ceratotrochus midtiser ialis M. Edwards et Haime. Annal. des sc. nat. 3. sér. t. IX, pag. 250, Tab. VII, fig. 3. — Hist. nat. des corall. II, pag. 74, Vil. 12 1872. Turbinolia multispina Reuss. Die foss. Korali des oest.-ung. Miocaens, pag. 223, Taf. IV, Fig. 5. Vyskytuje se zároveň s druhem C. multispinosus toliko tam častěji, kde tento těší se velkému množství individuelnímu. Ojediněle přichází velice zřídka. Jeho oblastí je jíl hlubokého moře, uložený poblíž pobřeží. Za týchž poměrů po¬ znal jsem ho netoliko na některých lokalitách vnitrovídeňské pánve, ale i v jílu walbersdorfském a v jílu boračském, kde všude jeho kalichy dorůstají stejných rozměrů a vyznačují se shodnými vlastnostmi septálního apparátu i vnější stěny kališné. Pokud se týče zachoval osti zde uvedených kalichů walbersdorfského jílu, třeba dodati, že jest až na některé nepatrné výjimky znamenitá. Naleziště: Prof. A. E. Reuss uvádí tento druh z jílu móllersdorfského, od Niederleisu, z okolí porzteichského, forchtenavského a rohrbachského. Jako jeho nové naleziště sluší zaznamenati mimo Walbersdorf v Uhrách, Borač a Lom- ničku na Moravě. Z italských miocaenních usazenin znám je z okolí torton- ského a od Castellarquarto. Ceratotrochus multispinosus M. Edwards et Haime. 1831. Caryophyllia aculeata Bronn. Ital. Tertiárgeb. pag. 135. 1837. Turbinolia multispina Michelotti. Spec. zooph. diluv. pag. 71, Tab. II, Fig. 9. 1841 — 47. Turbinola multispina Michelin. Inconogr. zooph. pag. 42, Tab. XI, Fig. 5. 1846 — 48. Ceratotrochus aculeatus Bronn. Lethea, 3. Aufl. III, pag. 312. 1848. » multiserialis M. Edwards et Haime. Ann. des sc. nat. 3. sér. tom. IX, pag. 249. — Histor. nat. des corall. II, pag. 73. 1872. Ceratotrochus multiserialis Reus. Die foss. Korali, des oest.-ungar. Miocaens, pag. 224, Taf. IV, Fig. 6, 7; Taf. XIX, Fig. 8. Již Th . Fuchsp ) E". Toul a p) R. Hoernesp) zejmena E. Kittl3 4 5 6) poznali značnou bohatost tohoto druhu v jílu walbersdorfském. I materiál poslední, skoupený a sebraný panem dvorním radou D. Sturem v tamní první cihelně, je toho pádným důkazem. Walbersdorfská individua druhu tohoto nerozeznᬠvají se ničím od oněch boračského jílu a jsou shodná s polyparii jiných lokalit, jak dolnorakouských, tak i uherských a sedmihradských. Od italských liší se menšími rozměry kalichu a slabší stěnou. Jinak i s těmito souhlasí, zejmena pokud se týče uspořádání vnějších příček a poměru těchto ku ose. K popisu Reussovu budiž připomenuto, že výška kalichu kolíbá se mezi 10 — 17 mm , že kalichy pokryty jsou obyčejně štíhlými, ztlustlými epitheliálními 3) Th. Fuchs. Ober den marinen Tegel von Walbersdorf mit Pecten denudatus. Ver- handl. d. k. k. geolog. Reichs-Anst. 1884, pag. 373. 4) T. Toulá. Ob. d. marinen Tegel von Walbersdorf bei Mattersdorf in Ungarn. Ver- handl. d. k. k. geolog. Reichs-Anst. 1885, pag. 245. 5) E. Kittl. Ober den miocaenen Tegel von Walbersdorf. Annal. d. k. k. Hofmuseums 1886, I. svaz. 6) R. Hdmes. Versteinerungen aus dem mioceanen Tegel von Walbersdorf. Verhandl. der k. k. geolog. Reichsanst. 1891, pag. 131 VII. 13 pruhy. Osu skládají dva druhy sloupečků, z nichž sloupky vnitřní jsou tlustší než vnější. Tyto stojí v kruhu okolo slabších vnitřních sloupků a podobají se druhdy sesíleným, úzkým příčkám vnitřním, od nichž se liší na první již po¬ hled znaky do oči bijícími. Až na některé nepatrné výjimky jsou kalichy walbersdorfské krásně Za¬ chovalé. Naleziště: Ku oněm, jež Reuss ve své monografii uvádí (Móllersdorf, Rudice-Lažánky, Rohrbach, Oedenburg a Lapugy), buďtež připočteny mimo Walbersdorf, ještě Borač, Lomnice, Jaroměřice a Boskovice na Moravě. Discotrochus E. H. Discotrochus Duncani Reuss. 1871. Discotrochus Duncani Reuss. D. foss. Korali, des oest.-ung. Miocaens, pag. 225, Taí. III, Fig. 13; Taf. IV, Fig. 1, 2. V palaeontologických sbírkách říšského geologického ústavu vídeňského nalezl jsem v bohaté kolekci ze šlíru ottnangského 30 individuí tohoto druhu, o nichž nečiní se v literatuře dosud žádná zmínka. Zajímavá jsou jednak svou poměrnou velikostí, jednak povšechným tvarem kalichu, který, jak se zdá, silněji rostl do šířky než do výšky. Přirovnav polyparie ottnangské k 251 exem¬ plářům porzteichským, k 83 exemplářům boračským, lažánským, drnovickým, badenským, niederleiským a enzesfeldským přesvědčil jsem se náležitě o jich svéráznosti. Záleží v tom, že kalichy ottnangské jsou širší a poměrně nízké a že pohřešují tvarů válcovitých, které převládají v materiálu jak porzteichském, tak i boračském a jiném. Jiných rozdílů nestává. Neboť uspořádání a rozměry příček zevních, jakož i tloušťka osy individuí ottnangských odpovídá úplně oněm z vyjmenovaných lokalit. Rovněž i jich žebra kolmé vnější stěny a ploché basy nejeví po té stránce žádných rozdílů. Toliko jedno polyparium mezi porzteichskými bylo nalezeno, jehož rozměry a výška kalichu souhlasí s ottnang- skými exempláři. Ostatní byly menší, za to však vyšší. Naleziště: A. E. Reuss uvádí tento druh z následujících nalezišť: Baden, Enzesfeld, Niederleis a Porzteich, k těm dlužno připočísti: Ottnang, Borač, La- žánky, Knihnice a Drnovice (na Moravě). Discotrochus Ottnangensis nov. spec. Tab. II. vzor 2. a—c. Kalich maličký, plochý, miskovitý, 4 mm široký, toliko Vb mm vysoký, s plochou, uprostřed slabě sklenutou dolní basální stěnou, z jejíhož středu táhnou se kolmo na periferii žebra úzká, silně vysedlá, ostrohranná. Mezi žebry leží široké brázdy. Kolmou postranní stěnu zdobí žebra vysoká, při- ostřelá, tak jako ona ploché base ozrněná, malými, pod zvětšujícím sklem vidi¬ telnými zrnéčky. Brázdy, žebra ohraničující, jsou širší, než obnáší šířka žeber. VII. 14 Dutina kališná velice mírně prohloubená, obrysu kulatého, uzavírá ve svém středu osu slabou, složenou z tenkých sloupečků, spjatých malými, tenkými, postranními výběžky. Tři úplně a čtvrtý toliko částečně vyvinutý cyklus příček vnějších (36). Septa rozestavena do šesti stejně velkých systémů, uzavřených primárními pří¬ čkami, a sice obsahuje každý systém mimo příčky prvního řádu pět sept. Příčky prvních dvou řádů jsou poněkud silnější ostatních a táhnou se až k ose; tertiární a quaternární jsou slabé, úzké; zejmena tenké jsou nejmladší, quater- nární, které obloukovitým koncem k tertiárním přiléhajíce, s těmito částečně srůstají. I na sekundárních příčkách lze vypozorovati, že jejich vnitřní konec zahýbá ku septu primárnímu, a že s ním částečně souvisí, leč ne tak těsně jako dříve vzpomenutá mladší septa. Okraj kališný převyšují příčky vysoko a stejnoměrně a nesou na stěnách řady malých, špičatých zrnéček. Discotrochus Ottnangensis jest předešlému druhu velmi příbuzný, liší se však od něho jednak sklenutou dolní plochou basální, žebry úzkými, vysed¬ lými, radiálními, širokými brázdami oddělenými a poněkud i tvarem příček. Třeba tu podotknouti, že žebra typického zástupce předešlého druhu jsou — což bylo na více než 250 exemplářích pozorováno — široká, plochá, uzounkými brázdami, vlastně rýhami ohraničená, avšak nikdy nejsou ostrohranná a širokými brázdami oddělená. Naleziště : Ottnangský jíl (1 exempl.). Flabellum Lesson. Flabellum Roissyanum M. Edw. et H. 1848. Flabellnm Roissyanum M. Edwards et Ilaime. Ann. des sc. nat. 3. sér. tom. IX, pag. 26^, Tab. VIII, fig. 1. — Hist. nat des. corall. II, pag. 87. 1872. Flabelhim Roissyanum Reuss. A. E. Die foss. Korali, des oest.-ungar. Miocaens, pag. 227, Taf. IV, Fig. 9-12; Taf. V, Fig. 1, 2. Flabelhim Roissyammi sluší považovati po mnohé stránce za typický druh jílu facies badenské. Poukazuje! k tomu jednak okolnost, že přichází obyčejně v těchto jílech hojněji než v ostatních — zejmena v sedimentech facies litav- ského vápence, jednak, že kalichy druhu tohoto v oněch usazeninách vyznačují se většími rozměry než v těchto. Z walbersdorfského jílu známé mně kalichy tohoto druhu náležejí mladým individuím, jež vyz namenávají se poněkud silněji sklenutými postranními stěnami, než typické exempláře badenského jílu. V sooském jílu byl dosud sebrán toliko poškozený kalich tohoto druhu. Naleziště: A. F. Reuss uvádí tento druh z jílů badenských, móllersdorf- ských, vóslavských, grinzingských, porzteichských a ze slínů steinabrunnen- ských. K těmto třeba připočísti ještě následující lokality: Walbersdorf, Soos; Borač, Lomnici, Jaroměřice a Drnovice na Moravě. VII. 15 Flabellum Lapugyense nov. spec. Tab. II. obr. 3. a — c. Kalich poměrně štíhlý, klínovitý, smačklý, až 37 mm vysoký. Jeho vnější stěny jsou mírně, pravidelně sklenuty a protínají se pod ostrým úhlem podél hran ostrých, okrášlených výrůstky podobnými buď smačklému trnu anebo vysoké, přiostřelé, avšak krátké hraně. Podél těchto stěn táhnou se uprostřed dvě ve¬ liká, silná žebra, jež korrespondují s primárními příčkami zevními. Zebra tato vycházejí tolikéž ze spodiny, zdvíhají se dole mírně, avšak, čím více se blíží ho¬ řejší polovině kalichu, tím se zvyšují do té míry, až v hořejší polovině polyparia nabývají podoby vysokých, poměrně úzkých, zaokrouhlených hran, ozdobených tupým hrotem. Od tohoto místa ku okraji kališnému žebra tato rychle se vy¬ trácejí, tak že jejich výška poblíž kališného okraje není druhdy větší než výška žeber sekundárních. Tato dělí prostor žeber primárních buď ve stejně velké anebo v nestejné poloviny. Mimo tato žebra pokryt je povrch stěny ještě žebry nízkými, úzkými, stejně velkými, jež, jako vzpomenuté, vybíhají vějířo- vitě od spodiny kališné. Na dvou lapugyských exemplářích, z nichž jeden je velmi pěkně Zachovalý a deponován je ve sbírkách dvorního musea vídeňského, po¬ zoruji základnu kališnou protaženou v kratičkou stopku, na jejímž konci sedí malinká ploška přírůstná. Epithek potahuje povrch kališný slabounkou vrstvou, složenou do vrásků rovnoběžných s okrajem kališným a přerušených bud primárními, buď sekundárními, buď tertiárními a quaternárními žebry. Dutina kališná mírně prohloubená, podélně elliptická. Dorostlá individua vykazují pět úplných cyklů zevních příček. Septa prvních dvou řádů jsou stejných rozměrů, tertiární lamelly jsou poněkud slabší. Tenčí nežli tyto jeví se příčky quaternární. Tenké a úzké jsou pak konečně příčky nej mladší, jež středu kališného nedosahují, nýbrž asi v polovici šířky mezi- kališné příkře spadají do prostoru viscerálního. Příčky prvních čtyř řádů do¬ sahují svými vnitřními konci střed kališný, kde postranními výběžky pevně spojeny jsouce, nahrazují kalichu osu. Po stranách sept táhnou se řady ma¬ linkých přiostřelých zrnéček, rovnoběžně s hořejším okrajem příčkovým. Druh Flabellum Lapugyense je příbuzný druhu FL Roissyanum, pokud se povšechných vlastností kalichu týče, liší se od něho znaky, na jejichž základě ho není nesnadno rozpoznati od tohoto druhu. Největší různosti skytá v tom ohledu povaha žeber a ráz septálního apparátu. Naleziště: Lapugyský jíl (2 exempl.). Flabellum austriacum nov. spec. 1872. Flabellum Siciliense Reuss. Die foss. Korali, des oest.-ungar. Mioca_ns, pag. 230, Taf. V, Fig. 4, 5. Toliko nedostatečný srovnávací materiál přiměl A. E. Reusse , že zařadil po většině pěkně Zachovalé polyparie tohoto druhu, v móllersdorfském jílu dosti hojné, do obvodu druhu F. Siciliense. Maje příležitost přirovnati originál) VII. 16 Reussovy jednak k dosti četnému materiálu móllersdorfskému sbírek říšského geologického ústavu, jednak k typickému zástupci druhu F. Siciliense z plio- caenu okolí Bruccoli, Sassulo a k oněm z pliocaenu ostrova Rhodu, jež jsou uschovány v palaeontologických sbírkách dvorního musea vídeňského, přesvědčil jsem se, že pochybnosti Reussovy vzhledem ku správnosti zařádění móllersdorf- ských individuí ku druhu F. Siciliense byly docela oprávněny. Rozdíly, jež je dělí, jsou příliš závažné, příliš konstantní, než aby mohly býti ignorovány. Ony se zračí netoliko v povšechném tvaru kalichu a v různosti žeber, ale i u veli¬ kosti basálního úhlu. Jako mezi materiálem sicilským a rhodiským nebylo je¬ diného kalichu s postranními přiostřelými hranami, rovněž není v materiálu mollersdorfském jediného individua, jehož úhel postranních hran byl by tak přiostřelý, jehož žebra byla by tak plochá, jehož strany kališné byly by tak mírně sklenuty, téměř plochy, jako typických kalichů druhu F. Siciliense. Vůbec, jak již praveno, rozdíly jsou konstantní a změny, jimž podléhají, roz¬ dílné od oněch individuí mollersdorfských. Jako od zmíněných individuí druhu F. Siciliense liší se F. austriacum i od F. Roissyanum velmi ostře; především větší rozměry, menší úhel postranních hran, slabší primární žebra, která okraje kališného nedosahují, a silně vyklenuté stěny kališné oddalují ho od tohoto druhu. Ve walbersdorfském jílu byl tento druh toliko v jediném individui zjištěn, z badenského jílu je znám malý úlomek. Naleziště : Reussovi byl druh F. austriacum toliko z móllersdorfského jílu po vědom. Nyní objeven i v jílu badenském a walbersdorfském. Flabellum clavaeformis nov. spec. Tab. II. vzor 1. a b. Kalich klínovitý, 47 mm vysoký, přišpičatělý, s malinkou přírůstnou plo¬ chou. Jeho kališné strany jsou mírně sklenuté, toliko poblíž postranních hran slabě convexní. Hrany uzavírají úhel 69°, jsou úzké, ostré, tenké, místem zvl¬ něny a vykrojeny. Zebra primární vyčnívají poněkud silněji než ostatní, avšak i tato nedosahují velikosti oněch na př. druhu F Roissyanum , anebo F Reussi , ani nejsou tak vysedlá a ostrohranná. Z tenkého hrotu vybíhají vějířovitě, po- nenáhlu rozšiřujíce se k okraji kališnému, žebra plochá, stejně široká, jemnými rýhami ohraničená, přes něž se táhnou s okrajem kališným rovnoběžné oblouky zvlněných záhybů epithekálních. Dutina kališná je obrysu elliptického; její osy mají se k sobě jako 45:27 mm. Pět úplných, šestý částečně vyvinutý cyklus příček zevních (110), rozesta¬ vených do 24 komor, uzavřených septy tří prvých řádů, z nichž 20 obsahuje po 3 příčkách, kdežto ostatní čtyři komory, jež leží po obou stranách delší osy, obsahují buď devět, buď sedm lamell. Rozměry příček prvních tří řádů jsou stejné. Mladší septa obyčejně jako vlákna tenká vytrácejí se rychle do dutiny viscerální, aniž dosahují vnitřní okraje starších příček, spojené příčnými, po- VII. 17 stranními výběžky. Tyto nabubřelé vnitřní konce zevních příček, jejichž tloušťka se zvětšuje do hloubky, jsou kolmé, obstupují podlouhlou elliptickou járku, zastupující osu ; druhdy byly nazvány osou nepravou. Stěny sept nesou nepra¬ videlně uspořádaná zrnéčka přišpičatělá, která toliko ve ztlustlé části zevních příček nabývají poněkud větších rozměrů. Flabellum clavaeformis přináleží skupině druhů Fl. Roissyanum, Fl. Suessi a Fl. aiistriacum. Činí přechod od posledního druhu ku druhu Fl. Siciliense a sice k oněm jeho zástupcům, jejichž stopky jsou krátké a jejichž kališné okraje protínají se obyčejně pod tupším úhlem. Nejpříbuznější jest tento druh druhu Fl. austriacum , leč dostačí již zběžný pohled na jeho povšechný ráz, aby byl od tohoto rozpoznán. Naleziště: Móllersdorfský jíl (1 exempl.). Flabellum Reussi nov. -spec. Tab. I. vzor 6. a b. Kalich mírně smáčknutý, ohraničený plochami po obou bocích a podél hran kališných slabě sklenutými, uprostřed téměř rovnými. Stěna tlustá, se- siluje se k basi. Pohraničně hrany otupeny, bez výběžků, zvaných křídel; uza¬ vírají úhel 121°. Spodina rovněž otupena a malou ploškou přírůstnou zakončena. Z basálního hrotu vycházejí paprskovitě žebra a táhnou se až ku okraji kališ- nému, ponenáhle se rozšiřujíce. Nej silněji vysedlá jsou z nich primární, ostatní jsou úzká, plochá, stejně široká a uzounkými rýhami ohraničená. Přes žebra táhnou se v obloucích jemné, rovnoběžné vrásky svraštělého povrchu slabé epitheky. Velikost předloženého polyparia byla asi značná, neboť i nyní, kdy jeho kališná dutina je odlomena, měří zvící 32 mm. Poloměry jeho elliptického vodorovného průměru mají se k sobě jako 51 : 53 mm. Šest úplných cyklů zevních příček (192). Rozestaveny jsou do 24 stejně velkých komor, jež uzavírá 24 primárních, sekundárních a tertiárních příček a v nichž je uzavřeno po sedmi slabších lamellách Příčky prvních tří cyklů jsou stejně tlusté, toliko poblíž kališné stěny slabě sesílené a silně ztlustlé na protilehlém konci. Vnitřní, silně sesílené konce těchto sept, mezi něž vsouvají se rovněž ztlustlé okraje quaternárních příček, jsou spojeny silnými výběžky a na¬ hrazují osu kališnou. Quaternární příčky, mnohem slabší sept starších, dělí zmíněné komory ve dvě stejné poloviny, v nichž uzavřeny jsou jako vlákna tenká septa cyklu pátého a šestého. Vnitřní okraje těchto příček přiléhají k příčkám bezprostředně starším, a sice přimykají se příčky šestého řádu k septům řádu pátého a tyto ku quaternárním, s nimiž pevně srůstají. Po stě¬ nách příček roztroušena leží malinká přiostřelá zrnéčka. Flabellum Reussi liší se od ostatních druhů rodu Flabellum jednak po¬ vrchem a povšechným tvarem kalichu, jednak úhlem postranních hran, zejmena však rázem svého septálního apparátu, tak že již na základě těchto znaků velmi snadno se rozpozná od druhů příbuzných. Rozpravy. Ročn. II. Tř. II. Č. 7. VII. 2 18 Předložený exemplář není velmi dobře zachován, v jistém ohledu jest velmi špatně, hlavně pokud se týče dutiny kališné, která je odlomena. Přes to od¬ hodlal jsem se k jeho popisu a ku vymezení jeho stanoviska jako zástupce nového druhu, a to vzhledem k jeho dříve vytčeným, na první pohled snadno viditelným a nápadným znakům. Naleziště : Sooský jíl (1 exempl.). Astraeidae E. H. Astraeaceae E. H. Astraea E. H. Astraea Frohlichiana Reuss. 1847. Astraea Frohlichiana Reuss. A. E. Die foss. Polypar. d. Wiener Tertiár- beck., pag. 22, Taf. IV, Fig. 2. 1871. Astraea Frohlichiana Reuss A. E. Die foss. Korali, d. oest.-ung. Miocaens pag. 245, Taf. XIII, Fig. 2, 3. Tento druh byl dosud znám toliko jenom z písku zálivu hornského. Z jílu sooského nachází se ve sbírkách říšského geologického ústavu úlomek z velkého trsu, jehož kalichy jsou až dosud dosti dobře zachovány. I jeho buňky vyznačují se mnohem většími rozměry než druhu Astraea crenulata a jsou silněji prohloubeny než buňky uvedeného zde druhu. Rovněž bylo kon¬ statováno, že hořejší okraje sept jsou tenké, celistvé a že nenesou ani nejnepatr¬ nější známky granulace. K výsledkům těmto jsem dospěl na základě zevrubného přirovnání zmíněného úlomku k pěkně Zachovalým trsům druhu tohoto, pocho- dících z písků hornské pánve a k trsům druhu A. crenulata ze sedimentů bathy- metricky vyšších niveaux. Naleziště: Dle A. E. Reusse přichází v okolí eggenburském, enzersdorf- ském, dreieichenském, drasenhofském ; v jílu sooském zjištěn v jednom úlomku. Astraea crenulata Goldf. 1826 - 44. Astraea crenulata Goldfuss. Petrefacta Germaniae, I, pag. 71, Tab. XXIV, Fig. 6. 1847. Astraea crenulata Reuss A. E. Die foss. Polypar. d. Wiener Tertiárbeck. pag. 22, Taf. IV. Fig. 1. 1857 — 61. Asťraea crenulata Mil. Edwards et Haime. Nat. des corall. II. pag. 510. 1863. Isastrea miocaenica Segenza. Disquit palaeont. int. ai corall. foss. della roce. terz. ecc., pag. 113, Tab. XIII, Fig. 4. 1871. Astraea crenulata Reuss. Die foss. Korali, des oest.-ung. Miocaens. pag. 245, Taf. XII, Fig. 1, 2. 1878. Astraea crenulata V. Hilber. Jahrbuch der k. k. geolog. Reichsanst. 28. svaz. VII. 19 Byla stanovena na nových dvou nalezištích : v móllerdorfském jílu a v pótz- leinsdorfském písku Z oné lokality pochází pěkně Zachovalý trs, jenž měří v poloměru 38 mm. Jest tvaru kulovitého a přirůstal širokou vyklenutou zᬠkladnou. Úlomek potzleinsdorfský je silně omletý, povrch jeho buněk jest odřen, avšak přes to jest velmi snadno určitelný. Naleziště: Dle prof. A. E. Reusse přichází A. crenulata ve slinu gainfah- renském, v jílu sooském, pak v okolí Moltu u Hornu, v jílu rudoltickém, u Poelsu, Wildonu, Rohrbachu, Mattersdorfu, Marzer Kogelu a Soproně. Jako další jeho naleziště zaznamenati sluší kromě zmíněných již dvou: Móllersdorfu a Pótz- leinsdorfu, ještě litavský vápenec Flamberga ve Štýrsku, kde byl zjištěn V. Hilberem. Poritidae Dana. Porites Lam. Porites incrustans Defr. sp. 1871. Porites incrustans Reuss. D. íoss. Korali, d. oest.-ung. Miocaens, pag. 261’ Taf. XVII, Fig. 5, 6. A. E. Reuss načrtl jistými tahy obraz horizontální rozlohy tohoto velmi důležitého druhu, jehož, jak snadno se přesvědčíme, velikost trsů se mění změnou petrografické povahy sedimentu. Jest třeba připomenouti si velikost jeho trsů v píscích grundských a potzleinsdorfských, v litavských vápencích některých lokalit, anebo nepatrných rozměrů, jimiž se vyznamenávají jeho trsy v jílech a v mnohých slínech, abychom obdrželi o onom vztahu jasnou před¬ stavu. Steinabrunnenský slin náleží do kategorie druhých nalezišť. Aspoň dosud je z něho znám trs rozměrů malinkých, takých, jaké skytají jeho trsy v jílu. Jako v jílech marně bychom pátrali po trsech zvící trsů pískových, na př. grundských, tak naopak nenalezneme v těchto píscích trsy malé, povahy trsů z jílů. Tuto okolnost třeba dobře uvážiti, tím důkladněji, že jest povždy stejná — a že ji v mnohých případech lze s prospěchem vykořistiti, zejmena poskrovnu-li mollusků a druhů jiných tříd. Naleziště: Dle A. E. Reusse Rudoltice v Cechách, Pótzleinsdorf, Grund, Enzersdorf, Niederleis, Nodendorf, Kalladorf (Dolní Rakousy); Mattersdorf, Forchtenau (v Uhrách); Mikulov, Podivín (na Moravě); St. Nikolai a Gamlitz (ve Štýrsku). K těm třeba jako další lokality přičísti: Steinabrunn, Borač, Drnovice a Sudice na Moravě. VII. 2* VYSVĚTLENÍ TABULEK. TABULKA I. Vzor 1. Caryophillia Soosensis nov. spec. Soos. 1 a zvětšený kalich se strany ; 1 b pohled do zvětšené dutiny kališné. Vzor 2. Ceratotrochus cylindr iformis nov. spec. Walbersdorf. Zvětšeno. 2 a pohled na kalich s boku; 2 b dutina kališná s hora; 2c silně zvětšený povrch stěny kališné. Vzor 3. Acanthocyathus trans silvanicus Reuss. Baden. Přirozená velikost, 3 a, b pohled na kalich s boku. Vzor 4. Caryophyllia miocaenica nov. spec. Móllersdorf. 4 cd zvětšené kalichy s boku ; 4 a, b tytéž v přirozené velikosti ; 4 e dutina kališná, pohled s hora. Vzor 5. Ceratotrochus duodecimcostatus Goldf. sp. var. Badensis. Baden. Při¬ rozená velikost’. 5 a,b,c kalichy s boku. Vzor 6. Flabelhim Reussi nov. spec. Soos. 6 a kalich s boku v přirozené velikosti ; 6 b čtvrtina systému příček zvětšených. TABULKA II. Vzor 1. Flabellum clavaeformis nov. spec. Móllersdorf. Přirozená velikost. 1 a kalich s boku ; 1 b pohled shora do dutiny kališné. Vzor 2. Discotrochus Ottnangensis nov. spec. Ottnang. Zvětšený. 2 a basální plocha kalichu; 2b kalich s boku; 2c pohled s hora do dutiny kališné. Vzor 3. Flabellum Lapugyense nov. spec. Lapugy. Přirozená velikost. 3 a, b kalich s boku, c systém příček zvětšený. Vzor 4. Ceratotrochus Walbersdorf ensis nov. spec. Walbersdorf. 4 a, b kalichy s boku v přirozené velikosti ; 4 d, c zvětšené ; 4 e pohled s hora do zvětšené dutiny kališné. Veškeré originály jsou majetkem palaeontologické sbírky c. k. říšského geologického ústavu vídeňského. Vil. RESUMÉ. Ein Beitrag zur Kenntniss der miocaenen Anthozoen des Wiener Beckens. Von Vlád. Jos. Procházka. Im Vorliegenden gebe ich die Beschreibnng einer kleinen Anzahl aus den Gebilden des Wiener Tertiárbeckens (Baden, Móllersdorf, Vóslau, Soos, Walbersdorf, Steinabrunn und Ottnang) stammender neuer Arten von Antho¬ zoen, die ich gelegentlich von Vergleichsstudien des von mir im west- und nordwestmahrischen Miocaengebiete aufgesammelten, artenreichen Korallenmate- rials mit dem in der schónen Anthozoensuite der k. k. geologischen Reichs- anstalt enthaltenen kennen gelernt haťte. Ferner sind hier auch jene Arten erwáhnt, die von anderen Fundstátten bereits bekannt sind, aber an den obigen Fundstátten noch nicht constatirt wurden. Es enthált somit die vorliegende Abhandlung alle jene Arten, welche nach der Herausgabe der werthvollen Monographie der Miocaen-Korallen durch Prof. A. E. Reuss — dem, wie be¬ kannt, das gesammte bis zum Jahre 1870 im Gebiete des oest.-ung. Miocaens aufgesammelte íossile Anthozoenmaterial der Wiener Sammlungen zur Ver- fugung standen — in dem Tegel von Baden, Móllersdorf, Vóslau, Soos, Walbers¬ dorf, dem Mergel von Steinabrunn und dem Schlier von Ottnang entdeckt wurden und in den Besitz der palaeontologischen Sammlung der k. k. geolo¬ gischen Reichsanstalt iibergiengen und die sich fur jene Localitáten ais neu erwiesen haben. Dem hier besprochenen Anthozoenmateriale kommt ausser dem Interesse, dass es ein Bild der Korallenfauna des Tegels von Soos und Walbersdorf ge- wáhrt und zwei Arten aus dem Ottnanger Schlier vorfiihrt, noch insoferne eine Wichtigkeit zu, dass es einen Beweis dafur liefert, dass die von A. E. Reuss seinerzeit ausgesprochene Ansicht, dass die Gebilde des oest.-ungar. Miocaens arm an Anthozoen seien, fur die Sedimente der hier in Rede stehenden Loca¬ litáten ganz zutreffend ist. Eine allgemeine Geltung kann dieser Anschauung VII. 22 jedoch nicht zugesprochen werden, aus dem einzigen Grunde, weil bereits Fundorte, wie z. B. Borac, Lapugy etc., bekannt sind, deren Anthozoenreich- thum ais ein in jeder Hinsicht beachtenswerther angesehen werden muss. Beschreibung der Arten. Zoantharia M. Edw. et H. Hexacoralla Heckel. Madreporaria M. Edw. et. H. Turbinolidae E. H. Caryophyllia Lam Caryophyllia miocaenica nov. spec. Taf. I. Fig. 4 a. Polyparium entweder verkehrt kegelfórmig oder cylindrisch, in der Mitte leicht gekrúmmt, unten zuweilen hackenfórmig gebogen. Anwachsfláche klein, deutlich. Wand des Polyparium nach der ganzen Lange dunn. 38 — 40 mit den Septen correspondirende Langsrippen. Dieselben sind schmal, leicht ge- wólbt, gleich breit und durch seichte Furchen geschieden. Ihre Oberfláche ist gekórnelt. Kórnchen nur unter der Loupe sichtbar. In den Furchen finden sich Reihen sehr kleiner Kórnchen. Epithek fehlt. Der Zellenstern leicht vertieft, kreisrund. Das Sáulchen von 3 — 4 díinnen, in einer Geraden stehenden Lamellen gebildet. Drei vollstandige und ein vierter nur zum Theil entwickelter Septalcyclus (38—40). Sternleisten der ersten drei Ordnungen gleich dick; dieselben iiber- ragen den Kelchrand gleichmássig. Nur die primáren Septen erreichen die Axe. Lamellen der iibrigen Ordnungen sind schwácher ais diese, haben ihren Innen- rand wellenfórmig gebogen. Die Seitenfláchen sammtlichcr Septen tragen kleine Kórnchen, welche an den Innenrandern der álteren Sternleisten zu kleinen, entweder schief oder horizontál liegenden Leistchen verwachsen. Píáhlchen stehen vor den secundaren und tertiaren Sternleisten, vor den ersteren befinden sich dieselben nur in Systemen mit drei, vor den letzteren in Systemen mit vier Septalordnungen. Sie sind, wie die ihnen vorstehenden Septen dtinn, wellenfórmig gebogen und an den Seitenfláchen mit kleinen Lamellen bedeckt. Hóhe Durchmesser d. Zellensternes. 1. 6 mm . . . 4 mm 2. 11*5 mm . . . 5 mm 3. 1 1 mm . . . 6 mm 4. 13 mm . . . 12*2 mm Caryuphyllia miocaenica gehórt der Gruppe: C. inops, C. emaciata und C. attenuata an Am náchsten steht sie C. emaciata, unterscheidet sich jedoch von derselben erstlich durch die Totalgestalt des Polyparium, zweitens durch VII. 23 die Anzahl der Septen und dann durch die Stellung und die Ausbildung der Pfálchen. C. inops hat sowohl verschieden ausgebildete Axe, ais auch ver- schiedene Pfahlchen. Endlich unterscheidet sich C. atteuuata von unserer Form einerseits durch eine gróssere Anzahl von Septen, andererseits durch eine schwammige Achse und stárkere Pfahlchen. Fundort : Móllersdorf (2 Exempl.), Steinabrunn (2 Exempl.). Caryophyllia Soosensis nov. spec. Taf. I, Fig. 1 ab. Polyparium 9'5 mm hoch, verkehrt kegelfórmig, seitlich leicht zusammen- gedrúckt, sitzt mit einer kleinen, kreisrunden Anheftungsfláche fest. Wand diinn. Epithek fehlt. 49 Langsrippen. Dieselben sind schmal, mássig gewólbt, gegen die Basis zu verjungt und bis herab deutlich vortretend. Geschieden sind die Rippen durch schmale, lineare Furchen und bedeckt nur in der náchsten Nahé des Kelchrandes durch kleine nur unter dem Vergrosserungsglase sichtbare, abgerundete Kórnchen. Rippen der ersten zwei Ordnungen ragen náchst des Zellenrandes hoch empor, weiter unten sind dieselben den iibrigen gleich. Zellenstern vertieft, breit-elliptisch ; seine Durchmesser verhalten sich zu einander wie 11 : 9 mm, Achse besteht aus 12 schmalen, stark gedrehten, ge- drengt stehenden Lamellen und zeichnet sich durch einen langelliptischen Durchschnitt aus. Vier vollstándige Septalcyclen. Der ftinfte Cyclus ist nur durch eine schwache, verkummerte Lamelle angedeutet. Die Primársepten sind sehr stark verdickt, uberragen den Kelchrand sehr hoch und fallen in einem starken Bogen in den Zellenraum ein. Viel schwacher ais diese sind die Secundársepten ; die Lamellen der letzten zwei Septalcyclen ercheinen niedrig, diinn und gedrengt stehend. Letztere haben ihren Innenrand schraubenfórmig gedreht und ihre Seiten- fláchen, wie die der ersten zwei Cyclen, mit langlichen, cylindrischen Kórnchen bedeckt, die in Reihen angeordnet erscheinen, welche dem Oberrande parallel laufen. Pfahlchen kommen nur den tertiaren Septen zu. Dieselben sind schmal, diinn, seitlich gekórnelt, ihre abgeschnittenen oberen Enden liegen etwas tiefer ais die Ebene des Sáulchens. Cariophyllia Soosensis unterscheidet sich von den bisher aus dem Miocaen bekannten P^ormen sehr scharf. Fundort: Soos (1 Exempl.). Acanthocyathus E. H. Acanthocyathus transsilvanicus Reuss. Taf. I, Fig. 3 a, b. 1872. Acanthocyathus transsilvanicus Reuss. D. foss. Korali, d. oesterr.-ungar- Miocaens, pag. 213, Taf. X, Fig. 4, 5. VII. 24 In der Sammlung der k. k. geologischen Reichsanstalt befinden sich einige Polyparien, welche die Ausmaasse der seinerzeit von A. E. Reuss besprochenen Lapugyer Exempláre zwar nicht besitzen, nichtsdestoweniger sich durch Merk- male auszeiclmen, auí Grund deren man sie in den Bereich dieser Form ziehen muss. Denn ?uch sie haben ihre Primárrippen stark ausgebildet und mit kamm- artigen Erhabenheiten, die fast bis zum Zellenrande hinaufreichen, bedeckt, in Folge dessen ihr Geháuse einer sechsseitigen, unten mehr weniger stark ge- bogenen Pyramide áhnelt, und sie sich von der Form A. Vindobonensis scharf abheben. Die so beschaffenen Polyparien wurden von mir auch im máhrischen Miocaen und zwar im Tegel von Borac und Lomnická gefunden, und sind die- selben von den Polyparien des im Boračer Thone sehr haufigen A. Vindobo¬ nensis ausserordentlich leicht zu unterscheiden. Ferner hábe ich im máhrischen Miocaengebiete die Erfahrung gemacht, dass das Ausbreitungsgebiet des A. trans- silvanicus im Bereiche der dortigen aschgrauen Mergel liegt, wáhrend das des A. Vindobonensis in den Rayon des Tegels mit der typischen Badener Fauna fállt. Fundorte: Prof. A. E. Reuss fuhrt diese Form von Lapugyau ; daran sind ais weitere Fundorte anzufugen: Badener Tegel (2 Exeinpl.), Borač, Lomnická, Drnovic, Jaróměřic. Ceratotrochus E. H. Ceratotrochus cylindriformis nov. spec. Taf. I, Fig. 2 a — c. Polyparium klein, schlank gebaut, 8 mm hoch, cylindrisch, unten ver- schmalert, daselbst schwach nach oben gebogen und mit einer kleinen An- wachsfláche versehen. Wand dúnn, nach abwárts stárker werdend. 28 Langsrippen. Dieselben sind gleich breit, fast eben, gegen die Basis zu allmálig verschmálert und ge- kórnelt. Furchen erscheinen durch Reihen dicht stehender, kleiner Kórnchen vertreten. Epithek fehlt. Zellenstern stark vertieft, kreisrund, mit einem Durchmesser von 2 5 mm. Sáulchen schwach, aus gedrengt stehenden Stábchen zusammengesetzt. Drei vollstándige und ein vierter nur zum Theil entwickelter Septalcyclus (28). Sechs fast gleich grosse Systeme, von welchen zwei je 5 und vier je 3 Sternleisten einschliessen. Die Primár- und Secundársepten sind gleichmassig stark und hoch, die iibrigen schwacher; letztere iiberragen den Kelchrand nicht so hoch wie jene. Die Seitenfláchen sámmtlicher Sternleisten tragen kleine Kórnchen. Diese Form ist von den iibrigen bereits bekannten Formen des Genus Ceratotrochus scharf geschieden. Fundort: Der Tegel von Walbersdorf (1 Exempl.) YII. 25 Ceratotrochus Walbersdorfensis nov. spec. Taf. II, Fig. 4 a—e. Das Polyparium schlank, 11 — 14 mm hoch, verkehrt kegelfórmig, unten gebogen, in eine feine Spitze auslaufend. Es trágt eine kleine Anheftungsfláche. Epithek bildet eine dunne Schichte, deren Oberfláche fein gerunzelt er- scheint und mit kleinen, mit dem Sternrande parallel laufenden Falten bedeckt ist. Mauer verhaltnismassig dick, gegen die Basis rasch an Dicke zunehmend. Lángsrippen undeutlich vortretend, gleich breit, flach, durch lineare Furchen geschieden und nur dort mit kleinen Kórnchen bedeckt, wo die Epithek zuriickgetreten ist. An einem Polyparium werden grossere zugespitze Hócker beobachtet. Der Zellenstern seicht vertieft, rund, 5*5 mm breit. Das Saulchen wird von důnnen, dicht gedrengt stehenden, durch seitliche Fortsatze verbundenen Stáben gebildet. Drei vollstandige und ein vierter unvollstándiger Septalcyclus (24 — 25). Sternleisten der ersten zwei Cyclen gleich stark und gleich breit, die des dritten Cyclus schwácher und schmaler ais jene. Sammtliche Septen verjúngen sich von der Mauer gegen das Saulchen zu allmalig, haben ihren Oberrand bogefórmig abgegrenzt; der Innenrand in den Visceralraum senkrecht einfallend. Ihre Seitenfláchen tragen kleine, unregelmassig verstreute Kórnchen. Vermeh- rung íindet durch intrakalycinale Knospung statt. Diese Form ist noch am meisten mit dem Cer. multispinosus verwandt, von dem sie sich aber durch geringere Ausmaasse, durch weitaus grossere Schlankheit des Polyparium und durch die eigenthůmliche Ausbildung des Septalapparates scharf unterscheidet. Fundort: Walbersdorf (3 Exempl.) Ceratotrochus duodecimcostatus Goldf. sp. var. Badensis. Taf. I, Fig. 5 a — e. Von den in den Miocaengebilden weit verbreiteten typischen Vertretern der Form Ceratotrochus duodecimcostatus ’) trenne ich eine Anzahl von in dem Badener Thone aufgefundenen Polyparien, welche sich durch bedeutende Aus¬ maasse hervorthun und die ich in Folge dieses und noch anderer Merkmale ais eine Varietát jener Form aufzufassen mich veranlasst sehe. Sie unterscheiden sich von den Typen dieser Form ausser durch die Ausmaasse auch noch durch die geringere Anzahl von Sternleisten, also durch Merkmale, die jeden- falls Beriicksichtung verdienen. Die Richtigkeit meines Vorgehens wird erst die Hinkunft klarlegen kónnen, und zwar erst dann bis es gelungen sein wird, vollkommen erhaltene Polyparien mit unbeschádigter Sternzelle zu entdecken. Bis nun liegen nur Bruchstiicke mit zumeist ganz abgebrochenem Zellensterne .vor. Das grósste von ihnen (Taf. I, Fig. 5 a) misst 60 mm Lange. Fundort: Badener Tegel (6 Exempl.). *) A. E. Reuss. Die foss. Korallen des oest.-ung. Miocaens pag. 231, Taf. IV, Fig. 3, 4. VII. 26 Ceratotrochus multiserialis Michti sp. 1831. Caiyophyllia cormicopiae Bronn. Ital. Tertiárg. pag. 135. 1838. Turbinolia multiserialis Michelotti. Spec. zool. dil. pag. 70, Taf. II, Fig. 7. — Foss. d. terr. mioc. de 1’Italie sept. pag. 27. 1841—47. Turbinolia multiserialis Michelin. Inconogr. zoophyt. pag. 41, Tab. IX, Fig. 5. 1846. Ceratotrochus multispina Reuss. Foss. Polyp. d. Wiener Tertiárbeck. pag. 11, Taf. I, Fig. 6 — 8. 1848. Ceratotrochus multiserialis M. Edwards et Haime. Ann. des sc. nat. des coral. 3. sér. t. IX, pag. 250, Tab. VII, Fig. 3. — Hist. nat. des corall. II, pag. 74. 1872. Ceratotrochus multiserialis Reuss. Die foss. Korali, des oest.-ung. Miocsens p. 223, Taf. IV, Fig. 5. Diese Form ist ein steter Begleiter des Ceratotrochus multispinosus in Sedimenten, in welchen dieser in einer grosseren Háufigkeit vorkommt. Auch der Thon von Walbersdoif liefert fur die Richtigkeit dieser Ansicht einen wei- teren Beweis und stimmt darin mit dem Tegel von Borač vollkommen iiberein. Fundorte: An die von Prof. A. E. Reuss angefuhrten Fundorte dieser Form: Mollersdorf, Niederleis, Potzleinsdorf, Forchtenau und Rohrbach sind noch anzuschliessen : Walbersdorf (Ungarn), Borač und Lomnická (Máhren). Ceratotrochus multispinosus M. Edwards et H. 1831. Caryophyllia aculeata Bronn. Ital. Tertiárgeb. pag. 135. 1888. Turbinolia multispina Michelotti. Spec. zooph. diluv. pag. 71, Tab II, Fig. 9. 1841 — 47. Ttirbinolia multispina Michelin. Inconogr. zooph. pag. 42, Tab. IX, Fig. 5. 1846 — 48. Ceratotrochus actileata Bronn. Lethea. 3 Aufl. III, pag. 312. 1848. Ceratotrochus multiserialis M. Edwards et Haime. Ann. des sc. nat. 3. sér. tom. IX, pag. 249. — Histor. nat. des coral. II, pag. 73. 1872. Ceratotrochus multiserialis Reuss. Die foss. Korali, d. oest.-ung. Miocaens, pag. 224, Taf. IV, Fig. 6, 7 ; Taf. XIX, Fig. 8. Im Walbersdorfer Thone ist diese Form sehr haufig und wurde daselbst wiederholt constatirt. Nur der Boračer Tegel gleicht in Bezug auf die Indi- viduenháufigkeit dieser Art dem von Walbersdorf; an den íibrigen Lokalitaten, von wo dieselbe ebenfalls bekannt ist, wird sie in vereinzelnten Polyparien aufgesammelt. Die Hóhe der Walbersdorfer Exempláre schwankt zwischen 10 und 17 mm , die Polyparien derselben sind etwas schlanker gebaut ais die von Borač und zeichnen sich ausserdem durch eine starkere Epithek ais diese aus. VII. 27 Fundorte: A. E. Reuss fiihrt die vorliegende Form von folgenden Loca- litáten an: Móllersdorf, Rudic-Lažánky, Rohrbach, Oedenburg und Lapugy. Daran sind nun anzuschliessen : Walbersdorf, Borač, Lomnic, Jaroměřic und Boskovic. Discotrochus R. FI. Discotrochus Duncani Reuss. 1878. Discotrochus Duncani Reuss. D foss. Korallen d. oest.-ung. Miocaens, pag. 225, Taf. III, Fig. 13; Taf. IV, Fig. 1, 2. In der aus dem Ottnanger Schlier stammenden Sammlung der k. k. geo- logischen Reichsanstalt fand ich gelegentlich ein Fláschchen mit 30 wohlerhaltenen Polyparien dieser Form vor. Dieselben wurden mit jenen von Niederleis , Porz- teich , Borač z tc. zum Vergleich herangezogenen Individuen eingehend untersucht, haben sich von denselben insofern ais verschieden erwiesen, ais ihr Durcli- messer grósser ist und sie nicht zu cylindrischen Polyparien heranwachsen. In ihren Ausmaassen stimmen sie demnach nut* mit den grossten der Porzteicher Exempláre iiberein, die, wie diese, stets niedrig sind. Fundorte: Zu den von A. E. Reuss angefuhrten Localitáten (Baden, Enzes- feld, Niederleis und Porzteich) sind hinzuzufugen : Ottnang, Borač, Lažánky, Knihnic und Drnowic (Máhren). Discotrochus Ottnangensis nov. spec. Taf. II, Figc 2 a- c. Das Polyparium kreisrund. scheibenfórmig, 4 mm breit bei einer Hohe von L5 mm. Seine Unterflache in der Mitte leicht gewolbt, ohne eine Spur einer Anwachsfláche. Aus der Mitte der Unterflache strahlen radiale, niedrige, schmale, gekórnelte Rippen aus, die durch breite, seichte Furcheu geschieden sind. Die Lángsrippen der senkrechten Seitenfláche sind hoch, fast lamellár. Die Sternzelle sehr seicht vertieft, kreisrund, mit einem schwachen Sáulchen in der Mitte. Vier Septalcyclen, von welchen der jungste nur zu Theil entwickelt ist (36). Sechs Systeme mit je funf Septen. Die Sternleisten der ersten zwei Ord- nungen gleichmássig stark, die jungeren schwácher ais die náchst álteren; sehr diinn erscheinen die Leisten der letzten Ordnug. Septen der vorletzten Ordnung biegen mit ihren Innenrandern gegen die nachst alteren ein und verwachsen mit diesen. Der Kelchrand wird von den Sternleisten gleich hoch uberragt. Von der Wand verjungern sich sámmtliche Sternleisten gegen das Sáulchen zu langsam. Discotrochus Ottnangensis unterscheidet sich von der vorhergehenden Form erstlich durch die Gestalt der Unterseite, dann durch die Ausbildung der Lángs- VII. 28 rippen und theilweise auch durch die abwejchende Ausbildung des Septal- apparates. Fundort : Schlier von Ottnang (1 Exempl.). Flabellum Lesson. Flabellum Roissyanum M. Edw.et H. 1848. Flabellum Roisssyanum M. Edwards et Haime. Ann. des sc. nat. 3. sér. tom. IX, pag. 268, Tab. VIII, Fig. 1. — Hist. nat. des corall. II, pag. 86. 1872. Flabelhim Roissyanum Reuss A. E. Die foss. Korali, d. oest.-ung. Miocaens, pag. 227, Taf. IV, Fig. 9—12; Taf. V, Fig. 1, 2. Spielt in den Tegeln der Badener Facies eine ziemlich wichtige Rolle, insoferne ais es darin verháltnismássig haufig auftritt und ziemlich weit ver- breitet ist; in den Mergeln der Leithakalkfacies kommt es in der Regel ver- einzelt vor. Fundorte : Nebst den von A. E. Reuss angeíiihrten Localitáten Baden, Móllersdorf, Vóslau, Grinzing, Steinabrunn und Porzteich dieser Form seien noch angefuhrt: Walbersdorf, Soos, dann von den máhrischen Fundstatten: Borač, Lomnická, Jaroměřice und Drnovice. Flabellum Lapugyense nov. spec. Taf. II, Fig. 3 a- c. Das Polyparium verháltnismássig schlank, seitlich mássig zusammengedríickt, 37 mm hoch. Seitenfláchen leicht gewólbt, gerippt. Seitenránder scharf, mit Lappen versehen. Die Primárrippen sehr hoch, fast leistenfórmig, oben abge- rundet, manchmal mit dornenformigen, plattgedriickten Fortsátzen verziert. Die ubrigen Lángsrippen schmal, gleich breit, durch schmale, lineare Furchen ge- schieden und von sehr feinen, dem Kelchrande parallelen Falten verquert. Sámmtliche Rippen laufen in der schwach ausgezogenen Basis zusammen, an deren Ende eine kleine, rundliche Anwachsfláche sitzt. Der Zellenstern mássig vertieft, lang-elliptisch. Zumeist fúnf vollstándige Septalcyclen. Die Sternleisten der ersten zwei Cyclen sind gleichmássig ausgebildet ; schwácher ais diese erscheinen die tertiáren, Septen an diese reihen sich die quaternáren Leisten an. Die jiingsten Septen sind lamellár, dúnn, gerade, schmal und verlieren sich allmálig in dem Visceral- raum. Seitlich tragen dieselben aus kleinen Kornchen zusammengesetzte Reihen, welche mit dem oberen Septa! rande parallel laufen. Die Innenránder der Septen der ersten vier Cycleň sind schwach verdickt und durch seitliche Fortsátze fest mit einander verbunden. Flabellum Lapugyense ist dem Fl. Roissyanum nahé verwandt, unterscheidet sich aber von demselben durch die eigenthumliche Ausbildung seiner Lángs¬ rippen und die verschiedenartige Ausbildung des Septalapparates. Fundort: Tegel von Lapugy in Siebenbiirgen (2 Exempl.). VII 29 Flabellum austriacum nov. spec. 1871. Flabellum Siciliense Reuss. Die foss. Korali, des oest.-ung. Miocaens, pag. 230, Taf. V, Fig. 4, 5. Diese Form ist zwar mit der von M. Edwards und Halme aufgestellten Art F. Siciliense nahé verwandt, jedoch kann sie mit derselben nicht identi- ficirt werden. An dem schonen von Bniccoli , Sassulo und von der Insel Rhodus im k. k. Hofmuseum auíbewahrten Materiále der Form F. Siciliense konnte ich mich iiberzeugen, dass A. E. Reuss begriindete Ursache gehabt hat, an die Richtigkeit der von ihm vorgenommenen Unterstellung der von Mbllersdorf stammenden Polyparien dem F. Siciliense Zweifel zu hegen. Die Unterschiede zwischen den Typen der Form F. Siciliense und den von Mollersdorf bestehen erstlich darin, dass die Seiteníláchen unserer Form weitaus gewólbter, Primár- rippen derselben stárker hervortreten, ais man dies bei der sicilienischen Pbrm gewahrt; dann, dass der Winkel ihrer Seitenkanten breiter ais bei jener ist. Fundorte: Nach A. E. Reuss kommt diese Form nur im Tegel von Mollersdorf vor; ais weitere Fundstátten mogen angefiihrt werden: der Tegel von Baden und der von Walbersdorf. Flabellum clavaeformis nov. spec. Taf. II, Fig. 1 a, b. Das Polyparium 47 mm hoch, seitlich zusammengedruckt, nach abwárts verschmálert und in eine feine Spitze, die eine kleine Anheftungsflache trágt, auslaufend. Seiteníláchen leicht gewolbt, Seitenránder stossen unter einem Winkel von 69° zusammen. Lángsrippen schmal, gleich breit, fast flach, durch lineare, vertiefte Linien geschieden. Nur die Primárrippen ein wenig stárker vortretend. Der Zellenstern breit-elliptisch, seine Achsen verhalten sich wie 45 : 27 mm. Fiinf vollstándige und ein sechster nur theilweise entwickelter Septalcyclus ; im Ganzen 110 Sternleisten. Dieselben sind in 24 Systemen vertheilt. Die Septen der ersten drei Cyclen gleich stark, an ihren Innenwánden verdickt, mit Seitenhóckern versehen. Diese haben die Verbindung zwischen den Šeptal - innenrándern herzustellen. Die quaternáren Lamellen sind schwácher ais jene, dieselben keilen sich zwischen die vorerwáhnten Septen ein, zur Ausbildung der sogenannten falschen Achse wesentlich beitragend. Schwach und schmal sind die Septen der tmrigen Ordnungen. Seitlich tragen die Sternleisten kleine regellose Kornchen. Flabellum clavaeformip gehórt der Gruppe F Roissyanum, F. Reussi und F. austriacum und bildet den Ubergang von dieser Form zu F. Siciliense. Von allen diesen Arten ist es jedoch sehr leicht zu unterscheiden, erstens durch die abweichende Totalgestalt, andererseits durch die Grosse des Seiten- ránderwinkels und schliesslich durch die Ausbildung des Septalapparates. Fundort: Walbersdorf (1 Exempl.). VII. 30 Flabellum Reussi nov. spec. Taf. I, Fig. 6 a, b. Unter diesem Namen beschreibe ich ein ziemlich beschádigtes Polyparium, welches aus dem Sooser Tegel stammt und das sich von den Typen der bereits bekannten Formen der Flabellum-Gruppe wesentlich unterscheidet. Das Polyparium ist leicht zusammengedruckt, mit fast ebenen Seitenfláchen, mit ziemlich . stumpíen Seitenrándern, die unter einem Winkel von 121° zu- sammenstossen. Anwachsfláche selir klein. Von der Spitze gehen schwache, schmale, flache Lángsrippen aus, die von linearen Furchen begrenzt erscheinen. Epithek fein gerunzelt, Falten dem Rande parallel. Mauer sehr dick, gegen die Anwachsfláche zu stárker werdend. Die Hóhe dcs Fragmentes betrágt 32 mm, seine Querachsen verhalten sich wie 51 : 53 mm. Sechs vollstándige Septalcyclen (192). Septen in 24 gleich grossen Syste- men vertheilt. Sternleisten der ersten drei Cyclen gleichmássig ausgebildet, stárker ais die ubrigen. Diesen kommen noch die quaternáren Sternleisten am náchsten zu stehen. Septen des funften Cyclus verwachsen mit jenen des vierten und sechsten Cyclus zusammen. Seitlich tragen sámmtliche Septen kleine Kórnchen. Flabellum Reussi ist durch die Art der Verwachsung und Ausbildung der Sternleisten ausgezeichnet, ferner unterscheidet es sich von den ubrigen Formen durch die bedeutende Dicke der Mauer seines Polyparium. Fundort: Soos (1 Exempl.). Astraeidae H. E. Astraeaceae E. H. Astraea E. H. Astraea Frohlichiana Reuss. 1847. Astraea Frohlichiana Reuss. D. foss. Polypar. d. Wiener Tertiárbeck. pag. 22, Taf. IV, Fig. 2. 1781. Astraea Frohlichiana Reuss. D. foss. Korali, d. oester.-ungar. Miocaens, pag. 245, Taf. XIII, Fig. 2, 3. Diese bis nun nur aus den Sanden des Horner Beckens bekannt gewesene Form liegt in einem kleinen Bruchstucke auch aus dem Tegel von Soos vor. Seine Zellensterne, genau so beschaffen wie jene der zum Vergleich herbei- gezogenen Stócken von Eggenburg etc., unterscheiden sich von jenen der nach- folgenden Form nicht nur durch die Grosse, sondern auch durch die Be- schaffenheit der Oberránder der Sternleisten. Fundorte: Nach Prof. A. E. Reuss Eggenburg, Enzensdorf, Drei-Eichen Drasenhof, nun kommt auch noch Soos hinzu. VTI. 31 Astraea crenulata Goldfuss. 1826 — 44. Astraea crenulata Goldfuss. Petraefacta Germaniae, I, pag. 71, Tab. XXIV, Fig. 6. 1847. Astraea crenulata Reuss A. E. D. foss. Polypar. d. Wiener Tertiár- beck. pag. 22, Taf. IV, Fig. 1. 1857 — 61 .Astraea crenulata Miln. Edwards et Haime. Nat. des corall. II, pag. 510. 1863. Isastraea miocaenica Sequenza. Disquit palaeont. int. a i corall. foss. delle rocce terz, ecc. pag. 113, Tab. XIII, Fig. 4. 1871. Astraea crenulata Reuss A. E. D. foss. Korali, d. oest.-ung. Miocaens, pag. 245, Taf. XII, Fig. 1, 2. Diese Form wurde an weiteren zwei neuen Localitaten nachgewiesen. Der Tegel von Mollersdorf lieferte ein 38 mm grosses Stóckchen, der Sand von Pótzleinsdorf ein kleines, abgeriebenes Bruchstuck. Fundorte: A. E. Reuss fúhrt diese Form von Gainfahren, Voslau, Molt und Horn, Rudelsdorf, Poels und Wildon, Rohrbach, Mattersdorf, Marzer Kogel und Oedenburg an. Daran ist nun anzuschliessen : Mollersdorf und Pótzleins¬ dorf und nach Dr. V. Hilber'2) Flammberg. Poritidae Dana. Porites Lam. Porites incrustans Defr. sp. 1826. Astraea incmstans Defrance. Diet. des sc. nat. tom. XLII, pag. 384. 1838. Thetia asbestella Michelotti. Specim. zooph. dil. pag. 218. 1842. Porites Collequiana Michelin. Inconogr. zooph. pag. 65, Taf. XIII, Fig 9. 1847. Pointe s Collequiana Michelotti. Foss. des terz. mioc. de Lítal. sept. pag. 46. 1848. Porites Collequiana Reuss. D. foss. Polypar. d. Wiener Tertiárbeck. pag. 28, Taf. V, Fig. 3. 1851. Porites Collequiana M. Edwards et Haime. Pol. foss. des terr. pal. pag. 143. Porites Collequiana Pictet. Traité de paléont. tom. IV, pag. 432, Taf. 106, Fig. 17. 1857. Porites incrustans Edwards et Haime. Histoire des corall. pag. 181. 1857 — 61. * » de Fromentl. Intr. á letude des pol. foss. pag. 251. 1871. » » Reuss A. E. D. foss. Korali, d. oest.-ung. Miocaens, pag. 261, Taf. XVII, Fig. 5, 6. Wie schon Prof. A. E. Reuss nachgewiesen hatte, kommt diese Form in den Gebilden des oest.-ung. Miocaens weit verbreitet vor. Man begegnet 2) V. Hilber. Die Miocaenen-Ablagerungen um d. Schiefergebirge zwischen den Fliissen Kainach und Salm in Steiermark. Jahrbuch d. k. k. geolog. Reichsanst. 28. Bnd. 1878. VII. 32 denselben sowohl in den Sanden, ais auch in den Mergeln, Tegeln und Mergel- leisten des Leithakalkes. Am háufigsten scheint sie in den Sanden aufzutreten, wo ihre Stocke, wie z. B. in jenen des Horner-Beckens, oder in den von Grund bedeutende Dimensionen erreichen. In den thonigen und mergeligen Sedimenten unseres Miocaens ist diese Form selten und ihre Stocke zeichnen daselbst sich, so viel mir bis jetzt bekannt ist, stets durch geringe Ausmasse aus, ein Umstand, der Beachtung verdient, da derselbe sich in vielen Fállen ais von Nutzen erweisen kann. Fundorte: Prof. A. E. Reuss fuhrt diese Form von folgenden Fundorten an : Rudelsdorf (Bohmen); Pótzleinsdorf, Grund, Enzersdorí, Niederleis, Noden- dorf, Kalladorf (Niederoesterreich) ; Mattersdorf, Forchtenau (Ungarn); Nikols- burg, Kostel (Máhren); St. Nikolai und Gamlitz (Steiermarkt). Ais neue Fund¬ orte sind anzuschliessen Steinabrunn, Borač, Drnovice, Sudice (Máhren). TAFEL-ERKLÁRUNG. Tafel I. Fig. 1. Caryophyllia Soosensis nov. spec. Soos. 1 a vergrosserte Seitenansicht, 1 b Sternansicht. Fig. 2. Ceratotrochus cylmd riformis nov. spec. Walbersdorf. Vergróssert. 2 a Seitenansicht, 2 b Sternansicht, 2 c ein Štuek Oberflache stark ver¬ gróssert. Fig. 3. Acanthocyathus trans silvanicus Reuss. Baden. Natiirliche Grosse 3 a b Seitenansicht. Fig. 4. Caryophyllia miocaenica nov. spec. Móllersdorf. A: cd Seitenansicht, Ae Sternansicht, beides vergróssert; Aab Seitenansicht in naturlicher Grosse. Fig. 5. Ceratotrochus duodecimcostatus Goldís. sp. var. Badensis. Baden, 5 a, b, c Seitenansicht in naturlicher Grosse. Fig. G. Flabellum Reussi nov. spec. Soos. 6 a Seitenansicht in naturlicher Grosse, 6 b ein System von Sternleisten stark vergróssert. Tafel II. Fig. 1. Flabellum clavaeformis nov. spec. Móllersdorf. In naturlicher Grosse. 1 a Seitenansicht 1 b Sternansicht. Fig. 2. Discotrochus Ottnangensis nov. spec. Ottnang. Vergróssert. 2 a Basis des Polyparium, 2 b Seitenansicht, 2 c Sternansicht. Fig. 3. Flabellum Lapugyense nov. spec. Lapugy. 3 a, b Seitenansicht in natur¬ licher Grosse, 3 c ein System von Sternleisten stark vergróssert. Fig. 4. Ceratotrochus Walbersdorf ensis nov. spec. Walbersdorf. Aab Seiten¬ ansicht in naturlicher Grosse, Ac Sternansicht vergróssert. Sámmtliche Originále sind Eigenthum der palaeontologischen Sammlung der k. k. geologischen Reichsanstalt in Wien. Vlád. Jos.Procházka: Příspěvek k poznání zkam.míocaen.korálli Vlád. Jos. Procházka kreslil dle přírody. Lith. Farský v P Rozpravy české Akademie Třída H. 1893 Vlád. Jos.Procházka: Příspěvek k poznání zkam.miocaen.korálů. Tab. II. I sl 5 BBKH Rozpravy české Akademie Třída H. 1893 ROZPRAVY ČESKÉ AKADEMIE CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ V PRAZE. ROČNÍK II. TŘÍDA II. ČÍSLO 8. ATROFIE FOLIKULU A ZVLÁŠTNÍ CHOVÁNÍ SE BUŇKY VAJEČNÉ. (S TABULKOU.) PROF. DR- J. JANOŠÍK VĚNUJE ZA PŘIJETÍ DO AKADEMIE CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA. PŘEDLOŽENO DNE 9. PROSINCE 1892. V PRAZE. NÁKLADEM ČESKÉ AKADEMIE CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ. Tiskem J.Oirr v Praze. Flemming' popsal první zvláštní pochod při zacházení folikulů, jemuž podléhají buňky epithelové folikulu či buňky t. zv. granulosy. Možno totiž viděti, že chromatická hmota jader těchto buněk rozpadá se ve větší neb menší úlomky, které ještě leží v jádře, jehož konturu rozeznati lze, neb leží volně v buňce, na níž nelze více obrys jádra viděti. Flemming nazval pochod ten chromatolysis. Zkoumáme-li buňky folikulů chromatolysis zasáhnutých, tu možno se pře- svědčiti o tom, že krok za krokem volně podléhají přeměně této všechny buňky granulosy a lze pak na místě jich nalézti buňky, které bychom, ne¬ vědouce nic o jich provenienci, prohlásili zajisté za leukocyty, a jest mínění Schulinovo1 2 do jisté míry oprávněno, který praví, že se mu zdá pravdě nej¬ podobnějším, že buňky granulosy v leukocyty se mění při zacházení folikulů. On ovšem udává, že není to až tak nápadným, poněvadž buňky granulosy a buňky stromatu ovaria z těchže buněk původ berou. V novější době poukᬠzáno bylo při četných příležitostech, že epithelie dávají původ leukocytům, ovšem toto nové pojmutí jest od onoho, od něhož Schulin vycházel, úplně různé, neb dnes máme za to, že, ač buňky granulosy jsou původem meso- blastickými, přece jim charakter epithelií přísluší, neb dlužno mezi jiným roze- znávati zvláštní skupinu epithelií, epithelie mesoblastické, jak jsem k tomu v histologii při roztřídění tkaniv poukázal. Ze pak buňky granulosy jsou geneticky epithelie mesoblastické, a že nelze je tedy srovnávati s leckterými elementy mesoblastickými, dokázáno v četných pracích. U mnohých tvorů jest postup vývoje nade vši pochybnost určitý.3 V době nejnovější udává Holi ,4 že jak theca folliculi, tak membrána gra- nulosa jsou původu téhož, a uvádí dále, že žádný z autorů na určito původ granulosy od epithelu nedokázal. On kloní se ku mínění a dedukci Hai^zove r,5 proti níž určitě mluví obr. 4. a 7. uvedené mojí práce. 1 Flemming: Ueber d. Bildung von Richtungsfig. etc. Arch. f. Anat. u. Physiol. anat. Abth. 1885. 2 Schulin: Zuř Morphol. d. Ovariums. Arch. f. mikr. Anat. Vol. 19. 1881. 3 Janošík: Zur Histol. d. Ovarium. Sitzb. d. Akademie Wien. 1887. Taf. I. Fig. 4. 7. 4 Holi: Ueber d. Reifung d. Eizelle des Huhns Sitzb. d. Akad. Wien. 1890. . Harz : Beitr. zur Histol. des Ovariums d. Sáugeth. Arch. f. mikr. Anat. Vol. 22. 1888. 1* 8. 4 V novější době zabýval se poměry atroíTe a změn folikulů ještě Schott¬ laender ,6 7 který chromatolysis i ve folikulech těch našel, u nichž liquor folliculi jest nevyvinut, tedy u folikulů poměrně jeřtě mladých. On vidí v procesu tom toliko zacházení buněk epitheliálních granulosy a naprosto žádnou přeměnu jich v leukocyty, ač udává za jistého případu, kdy totiž ve folikulu, v němž rozhodně nové tvoření se buněk granulosy dokázati lze a též chromatolysis, že: ». . . sind dem untergehenden Epithel Zellen anderer Herkunft und zwar Wanderzellen beigemischt, . . .« Zde připouští, že mohly leukocyty proniknouti theku folikulu, ač v jiných případech o úplně intaktním vazivovém pouzdře folikulu mluví. Z jeho udání vychází zkrátka na jevo, že za jistých rřípadů alespoň při chromatolysi viděl též mezi buňkami granulosy buňky, které sám zove leukocyty či buňkami bloudivými. Skutečně s velkou pravděpodobností lze udati, že při tom tvaru zacházení folikulů, kde děje se to chromatolysi, jedná se o přeměnu buněk epithelových granulosy v leukocyty. Co rozšíření tohoto zjevu, totiž chromatolyse se týká, tu uvádí Flemming že ji pozoroval toliko u králíků, a sice již vyrostlých, a má za to, že lze snad processes tento toliko u králíků vyrostlých dokázati nek u mladého králíka, jehož ovaria za tím účelem zkoumal, nenašel podobného chování se epithelií folikulů. Toho rovněž Flemming připustiti nechce, že by buňky granulosy přeměňovaly se v leukocyty, jak udával Schulin , poněvadž prý určitě se mohl přesvědčit!, že buňky ty zacházejí. K tomuto možno dodati, že, jako všude možno nalézti buňky zacházející, bude jich rovněž dosti i v těchto případech, kde skutečně o zacházení jistého útvaru, folikulu, se jedná, nutno však do¬ kázati, že skutečně žádná z buněk v leukocyty se nepřeměňuje. V jedné z pozdějších prací praví však Flemming : 7 »Ueberhaupt bin ich weit entfernt die Móglichkeit einer Bildung von Wanderzellen aus fixen Ge- webszellen, auch wáhrend des physiologischen Wachsthums, anzuzweifeln.« Toto udání vztahuje se ovšem toliko na buňky vazivové, prosloveno jest však úplně všeobecně neb »Gewebszelle« jest kterákoliv buňka. V tak velkém rozsahu však ani dle dnešních názorů a výsledků věta ta platnosti nemá. Schottlaender zkoumal ovaria jednoho morčete, několika myší a krys, psa a jedno člověčí. U všech těchto tvorů nalezl postup degenerace s chromatolysis a má ji za pochod vůbec u všech tvorů se nalézající. Mohl jsem se přesvěd- čiti, že jest skutečně pochod tento, chromatolysis, při epitheliích folikulů roz¬ šířen, avšak neděje se u všech tvorů úplně stejně. V tom ohledu podotknouti jen chci, že v ovariích kočky daleko není tak určitým jako ku př. u králíka a morčete. Flemming jakož i Schottlaender , který u něho pracoval, dotvrzují, že chromatolysis nepřichází ve folikulích tak vyvinutých, aby blízky byly úplné zralosti, kterou, hlavně povrchně, poznáváme po seřadění buněk kumulu kolem buňky vaječné, které tvoří zde t. zv. corona radiata. Leč mohu i v takto 6 Schottlaender: Beitrag zur Kenntniss der Follikelatresie etc. Arch. f. m. Anat. Vol. 87. 1891. 7 Flemming: Ueber Theilung u. Kernform etc. Arch. f. mikrosk. Anat. Vol. 37. 1891, 8. vyspělých folikulích dokázati chromatolysis, ovšem ne v tak velké míře, jako u folikulů mladších, avšak přece tak rozšířenou, že jsem měl za to po delší dobu, že u všech zdravých folikulů chromatolysis v jádrech buněk granu- losy dokázati lze, a že jest ona tedy v jistém ohledu pochodem normálním při zrání folikulů, ač i pochod týž při zacházejícím folikulu se vyškytá. Hlavní myšlénkou práce této jest však ukázati na jiný způsob zacházen folikulů, a sice hlavně se vzhledem ku chování se vajíčka. Ve dřívějších pracích svých 8 připomenul jsem, že v četných případech atrofie folikulů buňka va¬ ječná scvrká a stává se až homogenní. »Jádro v buňce vaječné lze při počátku atrofie viděti, mizí však záhy« (1. c. str. 14). Vyslovuji se dále proti udání Schulinovu, ač přece již uvádím: »Vyvinuta-li blánka vajíčko obalující ještě málo, tu viděti, že do vajíčka při nastalé atrofii buňky vnikají. Pátráme-li po původu oněch, do vajíčka vniknuvších buněk, tu vidíme, že jsou to buňky granulosy, které tímto způsobem proliferují .« Co mne tehdy zmátlo vysloviti skutečně již domněnku, že epithelie zde dávají původ buňkám bloudivým, byla její úplná nesrovnalost s panujícími tehdy náhledy a pak i ta okolnost, že viděl jsem často súčastněnými velice záhy při pochodu atrofie buňky vazivové theca folliculf (Srovnej str. 14. a tab. I. obr. 8. při a 1. c.) V pracích těch poukázal jsem též k tomu velezajímavému faktu, o jehož vysvětlení pokusiti jsem se tehdy nemohl, totiž, že lze nalézti i v silně již atrofovaných folikulích buňku vaječnou někdy se dvěma jádry (1. c. tab. II. obr. 10.). Udání Schulinova nálezu mi tehdy ušlo, neb i on již zobrazuje vajíčko se třemi jádry z ovaria děvčete a pak vajíčka se zonou pellucidou rozdělená ve více segmentů s jádry i bez jader. O těchto posledních udává, že jsou z ovarií mladých krys. V zacházejících folikulích u prasete našel též rozdělené plasma vaječné na více částí, ale scháze'o vždy jádro a plasma vždy vyplněno bylo vel¬ kými kapkami tukovými. K nálezům svým připomíná, že rozmnožování jader jako počátek degene¬ race pozorováno již za různých okolností. Neprobírá blíže skladbu jader a ne¬ vysvětluje blíže nález svůj. Zajímavým jest rovněž nález Hensenuv. On našel v jedné polovici uteru, s otatním uterem nespojené, značné množství vajíček nejrůznějších tvarů. Ně¬ která byla až na 8 částí rozdělena, jiná byla, jak se zdálo, jen zduřenou zonou zaškrcena. Hensen srovnává vzezření těchto útvarů se skupinami buněk chru- pavkových, zavřených ve společné torbečce. V poslední době mohl jsem z ovarií sestaviti celou řadu dělících se va¬ jíček, a sice od stadia vypuzení směrného těliska až ku vytvoření většího množství segmentů. Folikule, v nichž jsem tato vajíčka našel, byly různého vzezření, avšak všechny v atrofii, a sice většina v oné, která t. zv. chromato¬ lysis probíhá. U všech těchto vajíček nalézám dále, že v pozdějších stadiích po vytvoření směrných tělisek, neb řekněme raději tělisek podobných jako * Janošík: 1. c. Tvoření a atrofie follikulů v ovariích. Sborník lék. 1888. 8. G jsou těliska směrná, leží ona volně bez zóna pellucida v degenerujícím neb degenerovaném folikulu. Podle jednoho nálezu však z ovaria morčete, které jsem zkoumal za živa, mám za to, že není to naprosto nutným, aby vždy takto dělící se buňka vaječná byla bez blány ji obalující. Našel jsem totiž mezi vajíčky z folikulu za čerstva řezem vybavenými, jedno které mělo úplně tak vyvinutou zónu, jako tomu jest u vajíček dorostlých, a úplně pěkně vytvořenou koronu. Toto poslední poukazuje na vajíčko úplně zralé, neb dle souhlasných udání jen u zralých vajíček lze ono paprskovité uspořádání buněk epitheliálních z ku- mulu pozorovati. Zkoumání prováděl jsem v humor aqueus téhož zvířete. Buňka vaječná sestávala z jednoho velkého a několika malých segmentů na onen velký nasedajících. Plasma bylo jak u onoho velkého tak též u oněch malých segmentů silně granulované. Granula ta jevila se temnými, tak jako obyčejně vypadají zrníčka deutoplasmatu. V tomto granulovaném plasmatě nebylo lze za čerstva viděti nějaké jádro, jak u jiných zároveň vybavených vajiček, ale za to něco jako vakuoly. Vůbec upomínalo vajíčko toto valně na obraz III. v Reinovč 9 pojednání. Nález zóny srovnává se s nálezy Schulinovým a Hensenovým , a lze za to míti, že jak v jednom tak v druhém případě, ať jest totiž zóna zachovaná nebo zmizela, může buňka vaječná rozděliti se na několik segmentů. Při oněch nálezech rozdělené buňky vaječné v ovariu v zacházejících foli- kulích byla mi jedna věc nápadnou, totiž úchylnosť místa, kde objevila se zde t. zv. chromatolysis. Obyčejně lze totiž viděti, že chromatolysis objevuje se na nej vnitřnějších buňkách folikulu, a sice na místech od kumulu nej vzdálenějších a bývá právě kumulus nej později zasažen. U oněch folikulů zasažen však právě, jak z nálezů těch soudí ti se dá, kumulus, ne-li napřed, tedy alespoň velice záhy. Možno totiž často viděti, že v celém obvodu folikulu buňky granulosy na peri¬ ferii jsou zachované, ač okolí vajíčka úplně již zaměněno. Příčinu tohoto zjevu udati nemohu, možno však, že značně na váhu padá ta okolnost, že všechna tato vajíčka či folikule s vajíčky, úchylný počátek změny granulosy ukazující, jsou z ovarií mladých. Rozdělování se buňky vaječné není vždy v souhlase se změnami v zóna granulosa, v celku však si to dosti odpovídá, čím totiž více segmentů má vajíčko, tím pokročilejší chromatolysis. Abych jen repro¬ dukovaných praeparátů se přidržel, podotknu, jak u těchto chovala se zóna. U vajíčka se směrným těliskem chromatolysis teprv začíná. Při onom vajíčku, kde zobrazeno vřeténko, jest chromatolysis pokročilejší a lze zároveň pozoro¬ vati mizení zóny pellucidy na tom místě, kde uložen onen menší segment, kdežto na ostatním obvodu vajíčka má zóna ještě ono po reagencích obyčejné vzezření. Granulosa ještě dále změněna jest v onom folikulu, v němž rozdělena buňka vaječná na dva segmenty a změny ještě dále jsou pokročilé ve folikulu, jehož vajíčko sestává již z velkého počtu segmentů, kdežto u onoho vajíčka, které ukazuje jeden velký a dva malé segmenty, tedy nižší stupeň dělení, jest 9 Rein: Beitr. zu Kennt. d. Reifersch. etc. Arch. f. raikr. Anat. Vol. 22. 1SS3. 8. 7 granulosa úplně již zničena v celém okalí vajíčka, v částech pak vzdálenějších jest něco epithelu tohoto folikulu zachováno, nelze však viděti v tomto případě žádnou známku chromatolysis, spíše se pochod mizení epithelu podobá zde onomu, jak zmínil jsem se o něm na str. 14. českého a na str. 18. německého pojednání. Jest zajímavým, že právě v tomto folikulu, chromatolysis neukazu¬ jícím, též buňka vaječná značně nepravidelně se dělí. Není tomu však vždy tak, že takové nepravidelné dělení buňky vaječné vždy vázáno by bylo na jiný typus mizení epithelu folikulu, než jest onen s chromatolysis. Všimneme-li si blíže postupu dělení se buňky vaječné za těchto okol¬ ností, totiž bez oplození v ovariu samém, tu neujde nám v četných přípa¬ dech zvláštní pravidelnost dělení tohoto, upomínající na udání různých autorů, zkoumavších dělení oplozených buněk vaječných u ssavců. Na inaequální v. Benedenem zastávaný typus pro králíka upomíná buňka v obr. 4. Obr. 2. a 5. ukazují na typus primordiální, ač obr. 6. bylo by lze i tak značití, že jest zde značné přichýlení ku přechodu ku typu inaequálnímu. Možno ovšem i o onom typu v. Benedenem popsaném říci, že více se kloní ku tvaru primor- diálnímu než ku typickému inaequálnímu. Lze mnohdy nepatrné takové úchylky u stejného druhu tvorů pozorovati, jak viděl jsem ku př. na vajíčkách ascidií. Jednotlivé segmenty mají úplně charakter buněk; jádro jejich chová se jako jádra buněk vaječných a možno, jak z obr. 3. viděti lze, dokázati po re- agenciích i sítivo v jádře, podobné onomu u mladších buněk vaječných a nukleolus, či ve smyslu Hertwigově barvící se skvrnu jádrovou. Toto chování se jádra po reagenciích ukazuje s velkou pravděpodobností na stejnou neb velice podobnou skladbu obojích ve stavu živém. V obr. 5., kde vytvořeno velké množství segmentů, lze i dutinu mezi nimi pozorovati, jako by se jednalo o tvar blastuly neb snad až gastruly. Tento poslední tvar neodpovídá nálezům známým u ssavců, nýbrž upomíná, ano až shoduje se s nálezy u nižších tvorů. Nález tohoto pravidelného dělení buňky vaječné jest z ohledu morfologického značně důležitý. Že skutečně se jedná o dělení buňky, viděti již z toho, že v jednotlivých segmentech lze vi¬ děti jádra úplně normálního vzezření, jak již nahoře jsem podotknul, a dále ještě to, že často nalézáme i jednotlivé segmenty mezi sebou stejné, jak z při¬ ložených obrazů viděti lze. Důležitým jest dále i to, že buňka vaječná jest schopná děliti se i tehdy, kdy značně již jest vyvinuta, kdy blízka jest neb do¬ stoupila stupně zralosti a kdy plasma její chová již značné množství deuto- plasmatu. Toto uložení deutoplasmatu či částeček žloutku v plasma buňky vaječné značně oslabuje schopnost dělení se a vysvětluje tímto způsobem Waldeyer ,u povstávání rýhování inaequálního až i diskoidálního z původního primordiálního. Dlužno si představiti, že prostupování rýhy plasmatem čistým bude daleko rychlejší, než plasmatem, v němž uloženy jsou částečky se nedělící. Jest taktéž za všech okolností viděti, že jádro při dělení zvláštních změn doznává, v nichž pohyb utvářených částek jádra hlavně chromatické hmoty jest zřejmým, ulo- 10 Waldeyer : Archiblast und Parablast. Arch. f. mikr. Anat. Vol. 22. 1883. 8. 8 ženo vždy v čisté plasma. Jest tak i u buňky vaječné, u níž vždy lze jasný dvorec plasmatu kolem jádra i na praeparátech úplně čerstvých pozorovati a taktéž po různých reagencích dokázati. Toto čisté plasma bude pohybům hmoty jádra co nejméně překážeti. Vajíčko, jako buňka, sloužící za východiště pro tvořící se nové individuum, přijímá do sebe jaksi jako zásobu výživy částečky žloutkové a tím oslabuje schopnost svoji děliti se jako kterákoli buňka jiná. Ku nabytí opětné schop¬ nosti této potřeba oplodnění. Leč oplodnění všude předcházeti musí jisté zjevy, které souborně zoveme zrání vajíčka. Nejdůležitějším zjevem při tom jest tvo¬ ření se tělisek směrných, útvarů to, které v době novější od různých badatelů nejrůznějším způsobem vysvětlovány. BalfouiA 1 udává vysvětlení jen se stanoviska fysiologického a nikoliv anatomického. On uvádí, že směrná těliska obsahují v sobě ony částky buňky vaječné, které by ji schopnou činily bez oplození dále se vyvíjeti. Jsou tedy vypuzovány dle Balfonra z vajíček ony části, které by snad měly za nᬠsledek parthenogenesi a směřuje celý pochod ten ku zamezení parthenogenese. Anatomické vysvětlení dávají Biitschli a Hertwig. Pro vyšší tvory jest bližší vysvětlení Hertwigovo ,12 Dle něho totiž máme srovnati buňku vaječnou s buňkou, z níž tvoří se sperma. Jak buňka tvořící sperma dělí se na větší počet mezi sebou stejnomocných buněk, totiž spermatozoí, tak dlužno před- staviti si, že i buňka vaječná má tuto tendenci, dáti původ většímu množství stejnomocných útvarů, které by po tolikanásobném oplodnění, kolik jich jest, dávaly původ tolika též novým individuím. S tím nesouhlasí ovšem hypothesa Balfourova, neb dle něho by jedna buňka vaječná jen jednomu individuu dáti mohla původ bez předchozího oplodnění. Srovnání toto Hertwigovo není úplně shodné s novějšími některými údaji při tvoření se spermatozoů. Benda 1 ' udává, že před tvořením se spermatozoů nutně předcházeti musí kopulace buněk spodinových s buňkami semennými v kanálku varlete. Není to tedy jen jednoduché dělení se búňky semenné, jak srovnává to Hertwig ; S udáním Bendovým souhlasí i některé z novějších ještě prací. Vejdovský 14 udává o směrných těliskách, která zove buňkami pólovými, názor následující: Vzrůstem a přijmutím částeček žloutkových stává se buňka vaječná tak velikým plasmatickým tělesem, že množství plasmatu mužského v periplastu vaječném jest oproti ní značně nepatrným a může tudíž odděliti se od vajíčka tolik, co může »zmoci« množství přítomného plasmatu chámového. Jsou pak těliska směrná či buňky polově dle Vejdovského různé velikosti; první jest větší a druhá menší. Tato jest menší proto, že množství plasmatu chámového po oddělení se první buňky polové ještě se zmenšilo Má-li nastoupiti dělení 11 Balfour: Vergl. Embryologie v překladě Vetterově. 1880. 12 Herwig: Entvvickelungsgeschichte. 13 Benda: Untersuch. liber d. Bau des funktionirenden Samenkan. etc. Arch. f. mikr. Anat. Vol. 80. 1887. 14 Vejdovský: Zrání, oplození a rýhování vajíčka. Praha. 1883. 8. 9 či . rýhování, jest nutno, aby nastoupil »nový element dělící, to jest nový peri plast, jenž současně tedy s pronucleem mužským do vajíčka vniká. « Názor tento srovnává se s pojmutím Balfourovým a vysvětluje toto ze stanoviska anatomického. Udání uvedená (nechci dále na obsáhlou literaturu doby novější, k tomuto bodu se vztahující, blíže zacházeti) všechna shodují se v tom, že buňka vaječná není schopna samostatného dělení, na nejvýše může se z ní oddMiti tolik, co zmůže ono, aktivním prvně se jevící plasma, v buňce vaječné obsažené Srovnám-li nálezy své o buňkách vaječných v ovariích, tedy neoplozených, tu nemohu udati, že ony by se srovnávaly úplně s uvedenými názory různých autorů. Po vypuzení směrných tělisek nelze, aby buňka vaječná se dělila, možným by to bylo podle udání nahoře uvedených jen ještě v té době, než vypuzena byla směrná těliska. V obr. 3. viděti určitě dvě buňky polově či směrná těliska, neb alespoň útvary jim odpovídající, a přece rozdělena jest buňka ve dva segmenty Ne¬ jsou to jen fragmenty, jak se tu a tam, jak výše uvedeno, někteří autoři o tom zmiňují, nýbrž skutečné buňky s úplně dobře vyvinutým jádrem. Podobného něco viděti na obr. 4. Zde v řezu zobrazeném viděti dvě menší těliska a pak jeden velký segment s určitým jádrem, majícím taktéž vzezření úplně normální, a pak segment menší, jehož jádro jest v obraze poněkud méně zřetelné, poněvadž neleží obě jádra těchto segmentů úplně v jedné rovině a nelze je tedy zároveň fotografovati. Na sousedním řezu viděti pak ještě segment takový, jak jest onen menší a jehož čásť jen zasažena v obr. 4. Uvedl jsem zde pří¬ klad rozdělení úplně pravidelného, jak jest viděti v obr. 3. Neúplnost seg¬ mentu jednoho podmíněna řezem a lze čásť onu na řezu sousedním nalézti. Dále zde uveden příklad dělení poněkud nepravidelného, avšak pro ssavce též uváděného (Bendou). V obou případech lze viděti útvary, jimž srovnání s tě¬ lisky směrnými odepříti nelze. Není tedy ani nepravidelnost ta v dělení se buňky vaječné podmíněna vždy nepravidelným vzezřením neb vytvořením oněch tělisek, ač často lze i to pozorovati, že rozděluje se buňka vaječná na menší neb větší počet segmentů přibližně stejných neb úplně nestejných, aniž by lze bylo viděti nějakých útvarů, které by bylo lze považovati za těliska směrná. Též v onom případě, zobrazeném v obr. 5., nenašel jsem nic, co odpovídalo by těliskům směrným. Jedná se zde o nálezy, které nejsou tak vzácnými, lze totiž v ovariích mladých ssavců tato dělení vajíček sledovati. Obrazy uvedené vzaty jsou z ovaria 4 neděle starého morčete, lze je však u různých zvířat dokázati. I ony nᬠlezy dosti časté v ovariích mladých, též u člověka totiž zdvojení se jádra v buňce vaječné snad též sem přísluší, ač skutečného podobného dělení, jak popsáno, v ovariích těch nenalézám, mám však za to, že i tam při vhodném materiálu bude lze něco podobného nalézti. Ač nálezy tyto jsou vykonány na vajíčkách tvorů, kteří nejsou ještě úplně vyspělými, dlužno s nimi z ohledů theoretických počítati, neb i u tvorů již v době jich vyspělosti lze tu a tam něco podobného nalézti. Již obr. 2., vzatý z ovaria březího morčete, ukazuje, že mohou značné segmenty se tvořiti, které ovšem nutno bráti asi za směrná těliska. 8. 10 Nechci dělati všech dedukcí z uvedených nálezů, neb vždy možno mi předhoditi, že to, co jsem popsal, jest pochod atypický. Však byť bychom i tak na nálezy tyto pohlíželi, přece to doznati musíme, že viděti lze na těchto pří¬ padech, že buňka vaječná u ssavce má za jistých okolností alespoň schopnosť děliti se dále i po vypuzení či odštěpení tělisek směrných, kterýžto pochod, jak již z udání Flemmingových (1. c.) a j. viděti lze, děje se v ovariu i v do¬ bách úplně normálních. V ovariích, z nichž vzaty ony příklady, našel jsem četné buňky vaječné s tvořícími se neb již i vytvořenými vřeténky v poloze, jaká odpovídá době předchozí vypuzení směrného těliska. Byť bychom i udali, že zjev tento u ovarií v době jich neúplné ještě zralosti nelze srovnati s úplně zralými vajíčky, tu hlavně k tomu bych poukázal, že i v těchto ovariích lze všechna stadia vy- puzování směrných tělisek zrovna tak dokázati, a sice v úplné shodě s nálezy u ovarií úplně funktionelně vyspělých živočichů, a proto lze pochod onen s tímto srovnati. Zde lze dobře užiti slov Flemmingových vyslovených za jiné příležitosti »mám za to, že o věcech těch nevíme pořád ještě dosti, abychom mohli ko¬ nečný úsudek pronésti. Zdálo se mi však správným k tomu poukázati . . .« (1. c.) I z toho ohledu jsou důležitá uvedená pozorování, jakož i částečně ona Hensenem uveřejněná, že nutno býti obezřetným při údajích o prvních stadiích při vývoji ssavců, neb není vymezena nade vši pochybnost možnosť, že to, co máme za následek oplození, jest jen samovolná segmentace vajíčka, a odtud jsou snad dosti četné neshody v udáních o těchto prvotních stadiích od růz¬ ných badatelů. Sem patří asi též udání Schenkovo o umělém oplození volných vajíček ssavčích a o počátcích jejich vývoje. Pokusím se zde ještě krátce o vysvětlení nálezů uvedených. Lówcnihal 15 udává o mladých vajíčkách, avšak ne těch nejmladších, že u vajíček něco hloub uložených objevuje se v těle »ein, wenn auch nicht immer allzu scharf abgegrenztes . . . von dem umgebenden Inhalte der Zelle sich unterscheidendes Gebilde«. Po haematoxylinu a eosinu zbarvuje se ono tělisko červenavě a lze jej za nahromadění eosinofilní hmoty považovati. Z obr. 4. a, b jde z pojednání Ldwenthalova , že se jedná asi o útvary onoho významu, jak při dělení buněk je popisuje s velikou určitostí a jasností Platnerý 6 o útvary to, které jsou v určitém vztahu ku dělení jádra a dle všeho dělení toto za¬ vádějí. Udání Lowenthalovo vztahuje se na vajíčka v ovariích mladých koťat. Již na tom místě, kde jsem se zmínil o nálezu rozdělené buňky vaječné po¬ psané Schulinem , připomenul jsem, že nález ten učiněn podle udání Schulinova u mladých krys, a nález u prasete, ač zde není to určitě podotknuto, vztahuje se asi rovněž na mladého tvora. Nález dvou jader v buňce vaječné, jakož i ono popsané dělení buňky vaječné, ať ve pravidelné neb nepravidelné segmenty, lze nalézti podle mých Iň Lówenthal: Ueber Ruckbildung d. Eizellen etc. Internát. Monatschr. f. Anat. und Physiol. 3889. 16 Platner : Beitr. zur Kenntniss der Zelle. Arch. f. mikr. Anat. Vol. 82. 1889. 8. 11 zkušeností jen u mladších tvorů. Jest ovšem možno, že podobného něco lze i u starších tvorů nalézti, avšak podle mých zkušeností nebudou případy tyto asi hojnými. Ona Lowenthalcm popsaná těliska, která za vedlejší jádra bez odporu považovati nutno, lze takměř u všech vajíčeck v mladých ovariích do- kázati, a sice jak v oněch úplně mlaďoučkých, tak v oněch z velkých, zralosti blízkých folikulů. Ano, lze tato těliska či jádra vedlejší dokázati i u oněch buněk, jichž obraz podán pod č. 3. Nález tento ukazuje, že buňky tyto ještě dále by se dělily. V novější době byla jádra vedlejší v četných buňkách popsána (Flemming, Solger, Hermann atd.). Bylo též shledáno, že u různých buněk jsou ona velice různé velikosti. Veledůležitá jsou dále pozorování v době novější provedená u nálevníků, u nichž též v jisté době rozmnožování též jádra vedlejší stávají se útvary veledůležitými a jejich chování se upomíná úplně na chování se jader vedlejších u buněk vyšších tvorů. Dvě taková těliska, jak Flemming 17 pro některé buňky vazivové udává, jsem nikdy ,u vajíček neviděl a ony jsou asi jen již dělící se tělisko jedno v počáteční fasi dělení. Další osud vajíček ať pravidelně či nepravidelně se dělících, ať segmenty mají jádra nebo jsou bez jader, jest vždy týž, ona zacházejí úplně. Dutina folikulu stává se stále menší, buněk, z rozpadlé granulosy původ vzavších, jest stále méně, až nelze jich více kolem zacházející buňky vaječné dokázati. Pochod ten dělá v celku dojem, jako by svrašťujícím se vazivem byla vajíčka úplně umačkána. Leč nelze se zřetele pustiti, že po různých reagenciích ukazují se jinak zbarvenými než v dobách dřívějších. Tak ku př. po eosinu zbarvují se silně na červeno, ač původně jen slabě se zbarvovala. Toto chování by se i tím ovšem dalo vysvětliti, že stávají se jednotlivé segmenty buňky va¬ ječné hutnějšími. Neujde však též, že stává se hmota částic vajíčka skoro homo¬ genní a na některých místech se zdá, hlavně na okraji, že se i vajíčko či vlastně jeho segmenty též až i rozplynují. 17 Flemming: Attraktionsspháren u. Centralkórper etc. Anat. Anz. 1891. 8. Vysvětlení vyobrazení. Obr. 1. Vajíčko z ovaria králíka ku konci březnosti. Buňky kumulu počínají se sestavovati v koronu. Směrné tělisko jest vytvořené a leží vedle vajíčka v obalu zóna pellucida. Ve vajíčku viděti zbytek chromatické substance bez vřeténka achromatického ; ostatní čásť hmoty chroma¬ tické jest obsažena v tělisku směrném. Praeparát jest velice tenký a poněkud celý zažloutlý a vypadla proto reprodukce poněkud mdle. V zóna pellucida lze viděti v blízkosti směrného těliska jako mikropylu, jest to však artefakt. Obr. 2. Vajíčko z ovaria morčete březího. Jedno směrné tělisko jest vytvořené a zbytek chromatické hmoty s vřeténkem achromatickým se připravuje na vytvoření těliska druhého. Tělisko ono jest značně velké a bylo by možno zde mysliti na segmentaci bez tvoření směrných tělisek. Obr. 3. Vajíčko se rozdělilo ve dvě buňky, vytvoří vši dříve dvě směrná těliska. Čásť buňky na pravé straně jest zasažena již následujícím řezem. Jádra jsou úplně dobře vyvinuta a lze zde mluviti o skutečném dělení nebo segmentaci. Chromatolysis či vlastně přeměna epithelií v leukocyty jest zřejmá. Obr 4. Vytvořeny jsou tři segmenty a dvě. směrná těliska. Jeden segment jest velký s úplně zřejmým jádrem. Ostatní dva segmenty jsou menší a jest řezem zasažen jen jeden a čásť druhého. Ostatní čásť druhého, jakož i čásť jádra prvního segmentu zasaženy jsou již řezem druhým a jest proto i v onom menším segmentě jádro méně určitě vyznačené. Obr. 5. Velký počet segmentů jest vytvořen úplně mezi sebou stejných. Ony obkličují dutinku vyplněnou tekutinou. Obr. 6. Velký počet segmentů, které nejsou mezi sebou stejné. Obr. 7. Mladý folikul, jehož vajíčko má určité jádro a jádro vedlejší. Všechny obrazy jsou fotografovány Reichertem kompens. okul. 4 obj. 8 vyjma obr. 2. fotogr. apochr. homog. immersí 2 mm s komp. okulárem 4. 8. RÉSUMÉ. V ATROPHIE DES FOLICULES ET UNE CONDUITE ÉTRANGE DE L’OVULE. Flemming était le premier qui a décrit une specielle atrophie des follicules, qui se manifeste par chromatolysis. II pense que les cellules de la membrane granuleuse en ce cas sont détruites. Schulin a déjá indiqué que les dites cellules se transforment en leucocytes. On peut sassurer, qu’il y a dans des follicules pris par chromatolysis parmi les cellules de la membrane granuleuse des cellules, qui ressemblent tout entier á des leucocytes et chacun dirait, ne sachant pas de quoi il s’agit, qu’ ils les sont. II est connu déjá, que dans des autres endroits les cellules épithéliales se transforment en leucocytes et nous trouvons dans la membrane granuleuse de méme. Ce proces, nommé chromato¬ lysis se trouve dans chaque période du développement des follicules et méme dans cet état, dans lequel le follicule est můr. La métamorphose de l’épithélium de la membrane granuleuse commence ďabord quelquefois á apparaitre dans un follicule, dans lequel les cellules du disque proligěre forment la corona radiata autour de 1’ovule et oú un globule polaire méme s’est détaché de 1’ovule. L’oeuf dans la figuře 1. est ďun tel follicule. Mais je n’ai pas trouvé dans des ovaires des ovules seulement avec des glo- bules polaires, mais aussi des ovules plus avancés dans leur développement, jusqiť á la formation des nombreuses sphéres ou cellules. Ces globes ne sont pas toujours égales entre eux, mais ils ont souvent des formes trés irréguliěres et des dimensions differentes. Cherchant dans des ovaires de jeunes animaux on peut toujours trouver des ovules, qui se segmentent en sphéres absolument réguliéres et des mémes di¬ mensions, comme on peut voir dans la fig. 3. et 5. Dans la figuře 3. on voit deux globules polaires, qui se sont détaché et malgré cela 1’ovule s’ est segmenté. Selon les examinations de la plupart ďauteurs 1’ovule est une cellule qui a perdu les moyens de se diviser, particuliérement ayant donné naissance á des globules polaires Daprés ce que nous venons de dire il est possible que 1’ovule se divise aussi en ce cas, mais nous n’avons observé ce proces que chez des jeunes 8, 14 animaux, ne contestant pas que cela se retrouvait de méme, mais moins fréquem- ment, chez des animaux dans leur fonctionelle maturitě (et peut-étre aussi chez 1’homme). En examinant la cause de la division des ovules chez des jeunes ani¬ maux nous avons trouvé qu’ il y a presque dans touš les ovules ainsi dans le plus můres que dans le plus jeunes une sphěre attractive (Nebenkern) bien distincte, laquelle nous ne pouvons pas distinguer si clair et grande dans les ovules ovariens chez adultes animaux. Cet état des choses est ďune grande importance sur la signification des globules polaires, dont le détacnement doit empécher la partheno- geněse ( Balfou r). Les explications ď O. Hertwig ne se laissent pas tout entier conformer á nos recherches. D’aprěs le méme auteur 1’oeuf a ťintention de se diviser en nombreuses cellules ďune valeur égale entre eux, comme le sper- matoblaste fait naitre nombreuses cellules — les spermatozoides. Nous avons trouvé, que 1’oeuf produit des cellules ďune valeur différente, car aprěs la formation de globules polaires lovule se divise souvent en sphěres égales entre eux. Ces recherches sont aussi importantes en cas de signification du développe- ment des ovules fécondés dans 1’oviduct ou 1’utérus, car on pouvait trouver des oeufs, qui ne sont pas fécondés et les juger comme fécondés et nous pensons, que ďici provienent les differents opinions sur le plus jeunes phases de la segmentation de l’oeuf chez les mammifěres. Nous avons aussi vu un ovule dégagé par un coupe ďun grand follicule qui avait presque le méme aspect, comme le déssine Rein dans sa figuře III., et nous ajoutons ici ce que a constaté Hensen. — En tout cas on trouvé enfin les ovules segmentés reguliěrement comprimés dans le tissu conjonctif du stroma de 1’ovaire; leurs segments se teignent plus fortement et on peut voir comme s’ils voulaient se fondre. Explication des figures. Fig. 1. L’ ovule ovarien de lapine á la fin de la grossesse. Les cellules du disque proligěre commencent á s’arranger pour former la corona radiata. Un globule polaire s’est détaché et est entouré par la zone pellucide avec 1’ovule. Dans 1’ovule on peut voir sans aucune radiation achroma- tique le reste de la substance chromatique, dont 1’autre partie on peut remarquer dans le globule polaire. La praeparation est trěs mince et un peu jaune et á cause de cela la réproduction est un peu éteinte. Dans la zone pellucide apparait pres de globule polaire une formation comme un micropyle, mais c’est artificiel. Fig. 2. Lovule ovarien du cochon de mer aussi en grossesse. Un globule polaire est formé et le reste de la substance chromatique avec la radiation achromatique se prépare á donner naissance á un deuxiěme globule. Ce globule est bien grand et on pouvait déjá ici penser á une segmentation sans aucune formation de globules polaires. 8. 15 Fig. 3. L’oeuf s!est segmenté en deux cellules aprěs avoir formé deux globules polaires. Une partie de la cellule á droite se trouve déjá dans le coupe suivant. Les noyaux sont tout entier bien développés et on peut parler ici ďune réelle division on segmentation. La chromatolysis ou plutót la transformation de cellules épithéliales en leucocytes est évident, comme aussi dans la suivante figuře. Fig. 4. Sont formés trois segmentes et deux globules polaires. Un segment est grand et a un noyau třes destinct. Les deux autres segments sont un peu plus petits et on en peut voir un dans ce coupe et une partie de 1’autre, qui est dějá dans le coupe suivant avec une partie de noyau de 1’autre et voilá pourquoi le noyau n’est pas dans ce segment si distinct. Fig. 5. Un grand nombre de segments s’est formé, qui sont entre eux par- faitement égales. Ils entourent une cavité remplie par liquidité. Cet état ressemble á la blastula ou gastrula des animaux inférieurs et ne cor- responde pas avec la formě chez les mammiféres décrite par v. Bene den et par ďautres. Fig. 6. Un grand nombre de segments qui ne sont pas égales entre eux. Fig. 7. Un jeune follicule, dont 1’ovule a un noyau et une sphére attractive (Nebenkern) trés distincte. Toutes les figures sont fotogr. avec Reichert compens. ocul. 4 obj. 8 a excepté la figuře 2. fotogr. Reichert Apochr. immers. homog. 2 mm compens. ocul. 4. 8, J. Janošík, Atrofie folikulů etc. Obr. 1. Obr. 2. Obr. 3. Obr. 4. Obr. 5. Obr. 6. Obr. 7. Artist. -typograf, ústav Karla Bellmanna v Praze. ROZPRAVY ČESKÉ AKADEMIE CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ V PRAZE. ROČNÍK II. TŘÍDA II. ČÍSLO 9. Z POČTU INTEGRÁLNÍHO. NAPSAL M. LERCH PŘEDLOŽENO DNE 24. ŘÍJNA 1892. V PRAZE. NÁKLADEM ČESKÉ AKADEMIE CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ. 1893. I. 1 . Integrál (i) oo ^ e~ xs ~ 1 cos uxdx = F (u, s) existuje pro všechna konečná u, reálná i komplexní, a pro všecka s , jichž reálná čásť je kladna. Znamenejme a kladnou veličinu a násobme po obou stranách e~a*u*du a integrujme v mezích 0 a oo ; i vznikne oo oo oo J — ^ F (u , s) e~ a* “2 d u = ^ e~ *2 xs~ 1 dx ^ e~a2u' cos ux du , 0 0 0 poněvadž pořádek integrační patrně dovoleno obrátiti. Avšak vnitřní integrál oo oo ^ e—álu2 cos u x d u _ A. ^ a2M24-«/a; ^ •oo má hodnotu a tedy bude J i — * V77 --i*- 2a oo = F-^e-^l+-F)xs-ídx V*/1© Mi + ik)2 Máme tak výsledek (2) P<., = V* ní) 4« " (1+-4Í-)2 1* IX. 4 čili (2*) ^rtir) 4^(l+-44r)2 o — — - — = ^ e~a~ u' d u ^ e~ x2 cos ?/ x xs ~ 1 d x Buď w kladná veličina, a násobme po obou stranách e~a2w2 a da a integrujme dle a v mezích 0 a oo; i vznikne tak vzorec oo oo ->2 a«2 OO oo 2 „2 ^ r e~a2w2 d a r f f — .T (j) \ - — — \ e~a2yj2 a da \ a2u2 du V e~ *2 cos ux xs~^ dx ; o Í14- -A-') 2 o o o po změně pořádku integračního obdrží pravá strana tvar oo oo oo ^ e~x2 xs~1 dx ^ cos u x du ^ ^—^ (»*+«*) acia o óo a poněvadž vnitřní integrál má hodnotu oo k' W + w') a da x_ _ 1 2 71 2 -(- 2£/2 ’ mamě e—a2w2 d a 4 (1 + T55") s 4a2 oo oc Y ^ e~x2 xs~l dx ^ cos 71 x d 71 77? -(- W 2 Vnitřní integrál přetvořme substitucí 7t — — , a obdržíme pravou stranu x ve tvaru (a) oo oo Y ^ e~x* xs dx ^ cos t dt 7 2 + W2^2 * Integrál oo S cos t dt i [ eti dt F4W ) 1 «4^e/*ič2 obdrží se pomocí věty Cauchyovy takto : Uvažuje se nejprvé integrál f eudt J /2 + w2#2 c vzatý podél cesty U, složené z úseku osy reálné ( — 7? ... R) — kde R je kladná velká veličina — a z polokruhu \t\ = R v severní polovici roviny ( t ) . IX Znainenámeli / tento půlkruh, bude jednak K f etldt _f eli d t f J ť2-\-w2x2 — J t* + w*x* + J d t 4-w2x'2 1 J t2-\-zv2x2 ’ c —R r a jednak dle věty Cauchyovy, ana funkce integrovaná má uvnitř čáry C jediný pól t = wxi o residuu — WXl eli dt _ n ť1 w2 x1 wx přejdemeli v rovnici takto nabyté n wx K P eli dt f eudt J t* + w*x* + J /2 + íc/2. R r k limitě pro R = oo , odpadne poslední člen a zbude oo 71 zvx e~ eli dt t*-j- w*X2 ’ oo takže máme (b) cos t dt -j-w2x2 2 wx a tedy výraz (a) obdrží hodnotu oo [w J wx xs~v dx a máme tak rovnici : \l ti f e~a2v}2 da 4 ^ ® J OO = "-[ 4 zv J e-x*-wxxs-\ m ° (! + ~4^“) Píšemeli ještě v levo aw == x , obdržíme po krátké redukci : *) (3) OC S e~ %2 dx 8 (! + -£-)* r('%) 0 OO 4L [ xs - 1 dx . *) Vzorec (B) je zvláštním případem vzorce (18) Kummerova pojednání v Crelleově žurnálu, sv, 17, str. 280, tam ovšem jinou cestou odvozeného. IX. 6 Pravá strana je celistvá funkce proměnné w, kdežto integrál v levo existuje pouze, pokud w není ryze pomyslné, takže dlužno vésti řez podél celé osy pomyslné, a tím omeziti proměnnou w na hodnoty s kladnou částí reálnou. Předpokládejme nyní, že reálná čásť veličiny s leží v mezích 0 a 2 , položme w = u i -j- f , kde s je malá kladná veličina, a přejděme k limitě pro 8 = 0. Tu bude kde mocnosti jsou dány jednoznačně dle vzorce ( v S , / £ i \ 2,0S('’±2S) při čemž pomyslná čásť logarithmů leží v mezích — n a n Jeli u kladné, máme tedy lim I £ = 0 ' ( 1 -L — - - L ^ 2ác 2 pro všecka a lim | £ = 0 ' ?, ale fi _ ^ i “ 1 s 1* — ( 1/ 2* 1 2x ) 1 -{ lim I £ — 0 f 1 U i ^ s 1* _ ( 2z ‘ 2x ) 1 T l ) U 2 2x . e a tudíž o ^ 2 lim ( 1 -|- 4— -jj e —0 t (jí-1)''1"' pB pří x < y , . u ■*< Y ’ Při *>Y Následkem toho bude (při w = ui , u 0) OO W lim í ^rf£_ = limC ; i w~ \ í a £ — ^ J lim \ — 1 - . |= lim \ — - - _ _|_ ]jm « a+^-)2 « (l+^r) Cx ** dx i (i+^)2 M e~x* dx s IX. Podmínka Reál. — ► 0 , byli bychom obdrželi lim + e =0 V V a tedy místo (3a) rovnici í il~ i A 2 — \ sni v ^ ' Pri x-*)• při a; > — , (3b) J u oo C* e-*dz , f e-*dx jn C x,+uix X ( “2 lV2 ~ /I “2 \ 2 1 W X dx . o (^r-D2 | (l-^)2 ‘V2 Odečtemeli rovnice (3a), (3b), obdržíme tedy, píšíce 2 u za u : f e—^dx _ ^ 7t P J ^_1>)í sin^r(4) 3 sin 2ux . dx aneb vzhledem k rovnici r®r(i— f) = — ř— , slnT u oo (4) C e~*dx _ _ r(1—n)_ f ^ *> sin 2 a » x* - 1 dx . “ (-£--1 Y ' * « sni sni Násobímeli pak rovnice (3a), (3b) veličinami e 2 , resp. e 2 a odečteme, vznikne IX. 8 2. Vraťme se ku vzorci (3), píšíce v něm 2^w za w a přetvořivše jej substitucí \wx za x , (3*) o i' e~wx2 dx V « (l + V)2 J OO í xs~x dx . Jeli Reál. s > 1 , bude lze přejiti k ryze pomyslným hodnotám w = u i , — , čímž vznikne rovnice oc 5 e-utfi dx v* C-* a +-?-)* ní) V* 3 OO euxUdx (1 + ^)^ ni) v* 3 X2 — X V U (1 / ) - 4 xs~x dx . 4 a?—1 dx , poněvadž ve vzorci (3*) má míti kladnou čásť reálnou a tedy JI i H | • = yž7 . e 4 = y « . — , 3T I -j V — u i — ^zi . e 4 fiSa Y u . — — — Píšemeli zde ?/2 za # , obdržíme z těchto rovnic OO OO (6) « C cosnWáx = _V*_ f cos Lx+ * ) **- 3 „ , mí ní) 3 1^4; 1 dx » (i+-ý) 2' 0 OO f SÍn^2íC2tó V 77 f *a \ - - = Y - — \ * — «* sin I ux -f- — I xs 1 dx 3/ii 1 1! r (í) 3 5 (i+-ý) kde veličina u jest reálná a kladná. 3. Píšemeli u vzorci (4) x — u^t, obdrží levá strana tvar • \ ~ - , • % = Y f t* ' * (1 - 0 0 (i- 1)2 V' tf — 2 dt a tedy máme vztah 1 OO p 2FÍ1 — ) f (a) \e-n,,t* * (1 _ /) *rf/ = - - 2 \ /■-»-sin 2«a a?-1 J Zl\ 71 J vzorec ten jest dokázán pro kladná reálná zt, poněvadž ale obě strany jsou celistvé funkce «, platí pro všecka u bez rozdílu. IX. 9 Differencujme nyní obě strany rovnice vzniklé z (4) u 1 oo >-uZtdt _r(i — s) J (i-i)5 o 't2 dle u\ tím vznikne i t- \ e~ x~ sin 2 x . ~ 1 dx C e~*edt „ (* e~ \ ) (i-i y \ (i. *t'ťídt _ 0 r(i — (iT 77 J 3:2 cos 2 u x . x~s d x . Avšak ^ e~v2tz t ^ e—u2r~ dt e—1 d — j- - = — ; - 2?^ — r y-i) a odtud plyne ( _ 2a8 f e-**t*dt_ = lim J f-i-iv J (4— «* -=iLři— -r^t^dt , „ e-*’? t-^dt 4- 2í — ; - (4-i)s+1 (é-i)s 2í) (4-ds+1-I . r4— takže máme rovnici lim ^ - 2^ ^ e~ u'tz (1 — /2)— 2r(l — s) Y n e~xZ cos 2 ux .x*s dx . Integrál v právo existuje, jakmile Reál. 2 i* — 1, a jeli skutečně 0 > Reál. 2s > — 1 , máme odtud 2s \ e-ut> ť* (1 — /2)-J-i dt OO = 2r(i — .o f_ J x cos 2ux . x^s dx o ' o Píšemeli zde 2 s = g — 1 , máme při 1 Reál. a ]> 0 , uživše vztahu r(i-s) = -sr(-s) = -sr(±=~y rovnici : i _ l+o P (1 — ť*) 2 dt = O f oo k' Rozpravy. Ročník II. Třída II. Číslo 9. cos 2ux . x°~ 1 dx 2 IX. 10 aneb píšemeli Y7 za t f ——i — 1 + cr 2 r (,1~») Zl)/ - »! GV) ’ při označení (a , r) = « (a -(- 1) (a -(- 2) . . . (« -j- v — 1) ; (a , 0) = 1 . IX. 11 Následkem toho platí rozvoj (9) P{v\(t, KM I z něhož plyne, že P(v\a,(i) jest vůči veličinám v , a celistvou funkcí trans¬ cendentní, pokud /? není záporným číslem celistvým neb nullou. Z rovnic (8) plyne pak, že lI(0 (u,s) , ^ (u , j) jsou celistvé funkce transcendentní obou proměnných u, s ] a sice ^ sudou, ^ lichou vůči u . 4. Pokud jsou splněny podmínky Reál. a j> 0 , Reál. (/? — a) >> 0 , existuje pravá strana prvé z rovnic (7) ; klademeli pak v integrálu z = 1 — x , obdržíme i i ^ (1 - zy-a-l dz = ^ e-vx xp-a-l dx , 0 0 a tedy bude (10) P(v\u,fl) = ev P(— V,P — «,/?) . Tato relace zde tak jednoduše odvozená poskytne ve zvláštních případech pomocí rovnic (8) vztahy ( %(#*, 1 — j) , | (u,s) = — i e~ “2 (ui , 1 — í) . Vyjádřímeli tyto vztahy přímo pomocí integrálů, máme*) e~ ? zs~ 1 cos hyp 9 V r© ud 2uz dz = 7— — eu \ n1^-) J e~ť z~s cos 2uz dz , oc 5 e~v 1 sin hyp 2uz d z = n i-t) sin dz . Poznamenejme ještě, že z rovnice (10) obdržíme rozvinutím obou stran dle mocností v a porovnáním součinitelů následující vlastnost binomialních součinitelů (12) tedy na př. pro x = n : *) Prvý ze vzorců (11) obdrželi jsme ve své práci »0 jistém integrálu omezeném« (Věstník král. čes. spol. nauk z r. 1886) na základě vlastností funkce d'3(u\z). Vztah (10) přichází u Kummera (Journal f. d. reine u. angew. Math., sv. 17, str. 228), kde vyvozen z vlastností řady hypergeometrické. IX. 2* 12 II. 1. Funkce (i) oc e — ?2+m7 zs — * di. hoví určité linearné differencialné rovnici druhého řádu, kterou chceme odvoditi Především plyne differencováním = #(«,*+ 1) , rf2 (2a) tedy též (2b) -^(I>(u,s) = (u,s + 2) Integrací identity d (e~ ?2 + Mt = — 2e~ť+ui zsJt~1dz u e~ ť + zs d z -)- s e~ ? + “? zs~~ 1 dx v mezích 0 a oo plyne (3) 0 == — 2 {u , s -)- 2) 4“ u <1> {ti , j -f- 1) -f- J (IJ (u , j) aneb dle (2a), (2b) (3*) d'2 d 2 , „ (u,s)-\-s {ti , í) du 2 v ' 2/22 takže # = (u,s) jest integrálem differencialné rovnice (3a) ~ d2x dx , 2 — T— tt = & -=— -f- jíc . du 2 2^22 Rovnici té hoví taktéž funkce a? == ( — 22 , j) , a bude tedy x — A (I>(u,s) -[- £ (. 1 > ( — 22 , j) jejím obecným řešením. Z rovnic (2a) plyne opakováním vztah dn dun < / > (22 , í) = (u,s) = <1> (u ,s -\-ri) , a tedy (u ,s) = r (y) 0 (*,*) + r [u , š) , kde položeno (4b) °° % (« 1 J) = S (y . ’) /2 v (2*)! ’ i(i 2 ’ / (2v + 1)! v = 0 OO Zároveň nacházíme 0 (u , s) = (2* + 1)1 0 (U,S) -\- 0 ( - « , i-) "TtíT _ 0(«,j) + a>(— »,j) l(,)_ r(i±i) a v dřívější symbolice vyjádřeno [viz I. (7)] ^ + í'a:-0’ kde / a q jsou funkce proměnné bude veličina l C dftt z = xe* hověti differencialné rovnici ď*z (5b) = (/ +/2 — ?) « • IX. 14 71 Při diff. rovnici (3a) jest / = - — , q a tudíž funkce _ if! z — x e 8 hoví differencialné rovnici jež tedy má řešení z = e~ s u' 0(u i , 1 — j) , z — e B M f/ij (ui ,1 — j) . Tato musejí býti tvaru A e~ *u~ (1 >0 (& , ^) -(- i? š U*0 jest sudá a <1\ lichá vůči ?/, musí pro prvou býti i? = 0 , pro druhou A = 0 , takže “2 (I>0 {ui , 1 — = A e~*u <ř>0 , j) , M (»/ , 1 — .$•) = B e~gU <ř>j (& , i*) , a odtud pro w = 0 nalezneme na základě definice (4b) : -4=1, ^ = ř , takže bude f 0 ui , 1 — J) = (# » -0 » I (W ,1 — j) = ř>- i“* <1^ (u,s) , kteréžto vzorce se s rovnicemi (11) naprosto kryjí, takže rovnice ty zde na novo jsou odvozeny. Poněvadž (-.')= c+r můžeme rovnice (4b) psáti (4C) o(-)-|0( ^ (2*)! ( ’ ,(«,Í) = ^(-1)-^7^T)T( / J >+l IX. 15 Jeli tedy ^ záporné sudé číslo celistvé, zbude z řady #>0 jen konečný počet členů, takže bude 0 (u , s) celistvou racionalnou funkcí u stupně — s . Tedy pro i* = — 2 n máme z (6) («* . i + 2«) = *-*“’ 5!o (— x)v čili 2 j a2 cos ux .x^n dx — r(n -f -^) .n\ e~\u* ^ ( — l)v -^yy /2 v 0 Avšak tedy (n — v) ! , . Iv 1.3.5 - (2n — 1) I— + í) = - 2 ir - - v ” . /> + -§■) = -£# V*, a náš výsledek zní (7a) oo _ n C e~x 2 COS UX . #2w dx = e~*u2 d " v = ( ,2v r-=-o<‘ 1 (2*)!(« — *)1 Funkce (I\ redukuje se na celistvou racionalnou, jeli s = — 2n — 1 záporným lichým číslem, a sice bude (“ > — 2" — !)= Éo (- D” (27TT)7 (*) = 1j (-^727 v = 0 (2*+l)l (« — »)! a tedy plyne z (6) n 0 ! (« 2 , 2 /z -(- 2) = z 1 “2 . n ! ^ ( — 1)’ *»'+ 1 r = 0 (2 v -j- 1) ! (/z — y) ! čili oo n 2/ V *2 sin íix . dx = i . . r*(« S ( — l)v v .r^"n «*^ + l (2*+l)! (n — v)\ aneb konečně (7b) s sin u x .xt*+ldx = ^"gt+7" í-i S <->)'«; «*^+l (2 v — f- 1) ! (// — *)! * IX. 16 Pro í = 0 máme z (4b) v lír ■X 2 eux _ e ux , v /i a u*v+1 V #*'+: A, ( 2 ’ r) W+T) ! ~ ,4 21' . »! (2 » 2»< + l (2»+l) čili, píšemeli u i za u\ s f , sin & x . (7c) J e~sr~dx o 3. Jsouli /j , j/2 dva integrály differencialné rovnice ~dí +/ž+^,-°- bude, jak známo, 4i J7 2 ^ i J^2 — C e = reSpdu kde C značí veličinu stálou, jež není nullou, pokud integrály yx , y2 se pod¬ statně liší. Rovnice (3*) d*x dx 2 —j—tr — U -3— - SX = 0 <2 uz ctu má neodvislé integrály (u , j) , ( — # , s) ; zde jest & s č = ~ Y’ tedy — ^ p du = 4 ’ takže máme vzhledem k (2a) (]) (u , s) ( — « , j + 1) H~ (J) ( — # , j) f/J (« , •? + 1) = ČV 4 ; veličina ČT se ustanoví volbou & = 0 , a sice bude c = 2 ® (o , í) 0 (o , í ■ + 1) = i r j r j , takže máme vztah 0 (u , s ) (ř ( — — j— 1) — J— (ř ( — z/ , fD (u , j — j— 1) “MíMt)'""' (8) tento byl již dán Ábelem , naším úkolem bude jen dále stopovati jeho obsah. IX. 17 Jelikož oc <1> (u ,s) = ^ ■ + ux xs — í dx zní levá strana rovnice (8) takto: oo oo oo oo f e-x* + uxxs-l dx ^ e-y*-ny ys £ y _|_ ^ e-x*-uzxs-l dX ^ + ys dy 0 0 0 0 0 0 aneb ve tvaru dvojnásobných integrálů oo oo J 0 0 oo oo = ^ ^ e~ (x2+y2) + u(x — y) (xyy-ly d x dy 0 0 oo oo + ^ ^ e-(*2+y2)-u(x-y) {xýf~ 1 y dx dy . o o Tyto integrály převeďme na polární souřadnice pomocí rovnic x = r cos q y = r sin q) , a bude OO JI J— dep . ^-r2 + rtt(cos«P-sin sin5

) \ e~ ax xs E (x , s)dx = — rr , v 5 > as + 1 a jest užitečným v mnohém ohledu. Abychom uvedli jednu applikaci, pokusme se ustanoviti koefficienty Av tak, aby oo ^ AvE(x ,s- \- v) xv . v — 0 Násobme obě strany dx a integrujme v mezích 0 a oo ; i obdržíme se zřetelem k rovnici (10a) i r(s+ 1) (« + «)*+1 ,4 «•+»+* ’ aneb r(í + i)r- (« v A b4^+»+i (^ + ^+1 Z rovnice té lze ustanoviti An dvojím způsobem. Především lze pravou stranu rozvinouti dle mocností veličiny — , a sice bude rozvoj ten roven sou¬ činu řad v = 0 * ) Crelleův žurnál, sv. 17., str. 228. Je to vzorec (5), ale u Kummera jest chyba ve znamení; exponent má u něho zníti qr 2 Víc na místo 4^2 V# . IX. 20 součinitel při S±n±1 bude patrně součet a tudíž bude A . = (- D- £ r('ťtV) M >*'■ (*—/*)■ čili Druhý způsob vyjádření jest následující: (0) — 2 ** ') (« + a)*+1'/a’ kde integrace se děje podél uzavřené čáry obsahující uvnitř body # = 0 , — Pišme nyní a — ~^ pak bude _ r(j+i) r dx n 2 7ti J ÍCn + 1(l — |— + 1 ’ kde integrační cesta obsahuje uvnitř bod 0 , nikoli však bod — g . Odtud máme též on 4.= r(j+1)2?» ! X = n (l-\-Ux)s + 1 Znamenejme na okamžik (12 pak bude ) fn (u , s) = JI í 11 I r (j -|- 1 -)- n) uf1 = \ e~ x xs (1 ux)n dx , «=oV, Vn {y , S) E(x , í + ti) xn , X\ y n= 0 kde položeno oo (13*) Vn 0 , s)= ^ ^ e~uyfn{u , s) du , čili 0 (13b) „ (v a — ( n«y r(í +/í+1) . qr*ty’ ,_l } "o (*-*) '-r+1 ’ při tom se předpokládalo, že Reál. y > 0 , Reál. (# -f-j) > 0 . Tyto podmínky však nestačí. Řady (12b) a (13) jsou typu oo S = anE(x ,s-\-n)xn; n — 0 dokážeme, že obor konvergenční každé řady tohoto typu jest určitá kružnice o středu x — 0 . Je totiž E (x , s n) xn = ^ X‘ 71 -J- v pro veliká n tvaru xTi r(s + n + l) Konverguj eli tedy řada S, bude (Zfi X^" £o »ir(j+«+»+i) (l + eB), lim «„ = 0. lim r(s + n+ 1) 0. Jsouli tedy pro určité x = r členové řady 5 pod stálou mezí, bude řada ta konvergovati absolutně pro všecka x absolutně menší než r . Neb buď r řečená (kladná) veličina ; pak z nerovnosti | an E(r ,s -\-n) rn | < g plyne pro dosti veliká n I _ ^ _ \<2jr |r(#+*+i) 1^^’ a odtud plyne, že řada oo V an xn n = 0 r(S~ !) bude konvergentní, pokud \ x\ <^r . Z toho ale opět plyne absolutní konver¬ gence řady N . IX. 22 Pomocí vzorce (/?") obdržíme nyní = r (í + 1}BfoÍT A”=o (~(1 +^+i ) -£^,s + n)x«; tato řada dle předešlého konverguje neb diverguje zároveň s řadou \ xn 7+r ) r(j+«+i) ' 5' = 00 (1 4- tu) Jeli z kladná veličina sebe menší, bude vždy od určitého n počínaje ** r(«+» + l) a tedy bude řada S' kovergentní, jeli jí řada s"=S^-( ' (1 -f- tli)s + x tato řada jest však patrně Maclaurinovským rozvojem funkce (1 + 1 ’ jenž konverguje, pokud \z\ | 4 | • Z toho následuje, že řada S' konverguje pro všecka x , u , a tedy rov¬ nice (L2b) platí při libovolných x , u . Abychom rozhodli o konvergenci řady (13), potřebujeme asymptotickou hodnotu funkce cpn pro veliká n . Za tím účelem uvažme, že r (s H~ f1 ~h 1) _ _ 1 _ r(s + n+ 1) (*-ř)lC+p* takže bude dle (13b) > | y |) diverguje. Tohoto fakta budeme potřebovati k přesnému důkazu vzorce (13). IX. 23 Předpokládejme y reálné, kladné a větší než \x\\ jedná se pak o důkaz identity oo r ( — i \n \ e~uy du 2j - p- fn (u,s) E(x,s- f- «) J »=° n- oo 00 = - — p— \ e~uy fn (u , s) E (x 1 s - ]- n) xn d u . n — 0 ^ Pravá strana konverguje na základě supposice y f> | x | ; poněvadž N rvn (— i)” /z! ^ 00 \ e~uydu — pp-- fn(u , s) E (x , s f-n) xn J n = 0 ^ 00 00 . = — — p— \ e~uy fn (u ,s) E (x , s -[- n) xn du , n = o ^ * J třeba pouze dokázati, že veličiny 00 S r-rdu f] fn (u, s) E (x , s n) xn , n =: 0 00 = v i- n=0 f p. N (u , s) E (x , s n) xn du jsou nekonečně malé pro nekonečně veliká N\ o první je to patrno, a zbývá to dokázati jen o druhé. Radu (N) rozložme ve dvě n — i 00 (TV) = — p- E (x , ^ + «) [ e~uy fn (u,s) du n = 0 •< N 00 + s (-1)” zz ! $ E (x , s -f- n) xn \ e~uy fn {u, ,s)d u . Zde u je reálné a kladné jakožto proměnná integrační a tedy veličina 00 fn (u ,s) = ^ e~a a? (1 -|- u a)n d a bude číselně menší než 00 ^ e~a ar (1 -(- ua)n da— fn (í U , a) , IX. 24 kde (T značí reálnou čásť veličiny s ; máme tedy | fn (u , í) | <±fn (u,a), tedy oo co ^ e~uy fn (u , s) du | <£ ^ e~uy fn (u , (7) a poněvadž v posledním integrálu je funkce kladnou, oo co I j ^uy fn (*, s) du I < ^ e~uy fn(u,o)du, N 0 t. J. (-1) ^ ! - \ r uy fn (u , s) d u N můžeme tudíž psáti (- oo y— ^ e~ uy fn (» ,s)du = tn (fn (y , a) , N kde | fw | <1; pak obdrží řada (TV^) tvar , - w 71—1 / h\ (* {N) = —~—y— E(%,s-\-ri) xn \ e~uy fn(u ,s)du n=0 + 2j ‘sn | a? | , a odtud snadno odvodíme též konvergenci řady oo s n (fn (y , |#| jednoznačné funkce analytické proměnné y a tedy vzorec (13) je platným pro všecka komplexní/ hovící podmínce \y\j>\x\. Pišme v něm — / za / , a obdržíme o° (13*) — — ~r=Y, £>„(?, s)E(x,s-\-n) xn , y - X n =0 kde položeno (15) n D„(y,s) = ( — 1)« £ (-1)" /LI —0 r(s + (n — j) ! yf* + 1 Rozvoj (13*) je platný pro všecky hodnoty x,y hovící konvergenční podmínce \cc\<\y\. Budiž nyní f(z) funkce mající uvnitř kruhu \z\ = r povahu funkce celistvé; znamenejme x libovolné místo uvnitř tohoto kruhu a volme rf tak, aby \x\ | x | a tedy bude dle (13*) 1 — — = V Dn{z , s) En(x , s n) xn , Z - " Jb n = 0 takže obdržíme, provedše integraci, oo (16) /(*) = AnE(x,s-\-n)xn , n— 0 kde (16a) An — — ( f(e) Dn(z,s)dz , £ni J (0) a integrál vzat kol počátku z = 0. Tím dokázána věta: Kazdou analytickou funkci f(x) mající uvnitř kruhu \x\ = r povahu ftmkce celistvé lze rozvinouti v řadu tvaru (16), při čemž koeficienty jsou dány vzorcem (16a), a řada ta konverguje uvnitř uvedeného kruhu absolutné. Rozpravy. Ročn II. Tř. II. Č. 9. IX. 4 26 Klademeli zvláště f{x) = E{x^s-\-n)xn^ obdržíme vzorec (17) ^ • Dm(z,s) dz = | ° (0) ' 0 při m\n , pri m-=n Znamenej nyní /(#) funkci jednoznačnou a pravidelnou uvnitř mezikruží ro I # I <\x\ takže _ i f /0)^ _ L_ f /(*)< 2 7i i J z — X 2 n i J z — dz x Ul =r/ l?l=r0' V prvém integrálu je | ^ | >> x a tedy bude — ^lDn(z,s)E(x,s-!rn)xn , v druhém však | z | < | x | , a tedy 1 — = — ^ Dn(x , s) E(z ,s-\-n)zn po dosazení těchto rozvojů do našich integrálů obdržíme oo oo (18) f{x) = 2] AnE(x , Í + n) xn + 5] A , *) , n=0 n —0 pn cemz (18*) A- = -^1 J/W Dn (z ,s)dz, Bn = — J /(z) E(z , s-\-n) z” dz , Při tom měl by prvý integrál býti vzat podél kružnice \z\ = r\, druhý podél \z\ = rř0, avšak hodnota jich se nemění, jsouli vzaty po téže cestě společné \z\ = r,i kde rř je libovolná veličina mezi r0 a rx . Věta vyjádřená vzorcem (18) odpovídá rozvoji Laurentovu právě tak jako věta (16) rozvoji Taylorovu. Kdybychom u vzorci (13*) psali y , — za x , y , obdrželi bychom 1 f *>u£,s) y—x ® a odtud bychom odvodili následující věty: IX. 2 1 1° Kazdou funkci f (x) pravidelnou uvnitř kruhu \x\ = r lze v tomto kruhu rozvinouti v řadu tvaru /(«) = a'* n = O 2° Kazdou funkci f (x) , jednoznačnou a pravidelnou uvnitř mezikruzí r0 , kde op je reálné, a znamenejme (19) takže (19a) E (eicP ,s-\-n)en ícp = \ (cp) , Dn (e*v , s) ei(P = ((p) — i (cp) , cos (n -f- v) qp n (<í>) — ^ <-! r(j + « + »+ i) 00 • / i \ , i / \ V1 sin [n -4- v) cr H »ir(j+«+* + i) (») = (_ ty 2 (- 1), -r-^ + ^ [4 = 0 n (qp) = (— l)w (“ ly* — Sln t1

0m (9>) XV\ (q)d

) + (Ijlm (°rn (g) V°n (cp) dep = — \ cb'm (cp) (q) dq> = \ 71 J 77 J 1 při ^ = tz o o { ^ Zvláště jest tedy vw D0 iy , s) ■■ n*+ 1) *>+i) /z ! jj/ *, .n('n (*) , n = 0 a v řady tvaru CJKJ UU ý («) = 5] Un qt0" (*) + S bn qíl* (*) • n = 0 « = 1 Přesný důkaz možnosti takovýchto rozvojů do jisté míry libovolné funkce f (x) vyžaduje však úvah mnohem hlubších a ponecháváme si na jinou pří¬ ležitost o něm pojednati. Vyložené zde výsledky jsou velmi podobny oněm, jež p. C. Neumann objevil o rozvinování funkcí analytických v řady tvaru 5] «# E (— ~ , n) Xn . IX. 29 III. 1. Na základní větě theorie funkcí vytvořujících dokázané v naší rozpravě č. 33 spočívá zvláštní methoda neurčitých součinitelů. Vyložme ji na příkladě následujícím. Buď dán integrál a) 0 (x) _ (* sin a x j («*'- da W kde x musí býti reálné — volme je kladné — a reálná veličina s musí býti pravý kladný zlomek. Jedná se o seznání analytické povahy této funkce. Funkce <ř> (x) je konečná a spojitá na všech místech kladných, a zbývá vyšetřiti její povahu pouze v okolí míst 0 a oo . Především máme po substituci ~ za a oo /H a\ _ / v 1 C sin a d a ■"<*>= a poněvadž sin a d a (i-iy je kladný neb záporný, jak kladné celistvé číslo n > ~ je sudé neb liché, bude patrně kn («) (* sin a 3 74- da <.X0 (X) < (5-1 )* J (■ (* sin a * J da i)1 kde k jest libovolné sudé číslo celistvé, ovšem větší než . Nejmenší číslo k je jedno z čísel [^] -f- 1 , [^] -|- 2 , a tedy oba krajní inte¬ grály («) jsou číselně menší než 1+2" x + 3jt - , f _ f J (5 - iy ~ * J («2 — i)T ’ takže bude též 1 + íí X p a tedy lim 0 {x) = 0 ; *= oo funkce <í> (#) tedy je nekonečně malou pro nekonečně veliká x . IX. 30 Pro malá x však plyne z (la) 71 ~ . _ . x . f sin a da a poněvadž sin « < « . plyne odtud (*r2 — a;2)1- s “2(1-*) čili 0 < <ř> (a?) < ^ 25 1 (”‘-*T 2 — 2 j z čehož následuje, že funkce 0 (x) se v okolí bodu a? = 0 chová jako funkce x<2s~ 1 , a tedy jest integrace schopna. Z nalezených vlastností funkce 0 (x) plyne, že integrál oo J=^ 0 (x) e~cx dx o existuje, značili c kladnou konstantu. My však dříve ustanovíme integrál X da f j f sin a, l)1 *>o , £ 1 o němž nejprve dokážeme, že se rovná limitě oo 1 V f f Si = lim \ e~cxdx \ —r N — oo J J (ť sin ax da iy ’ čili, což totéž jest, že platí oo oo r 7 f sin axdx ÍS, i ' 0Pr=TJ^ = £ N Abychom provedli důkaz rovnice (/?'), proveďme částečnou integraci (* sin a x d a 1 o o c n Nx 0 (* a cos a x d a ~| J (a2 — l)s x L(^*- - i)s “J) («« _!). + ! J N a tato veličina je číselně menší než oo jl r _ j C _ ^ _ i X [(-íV2 — 1)* ^ J (a2— l)í + 1 J ’ IX. 31 a tedy se integrál oo í sin ax d a X«u— 1 )s s rostoucím N blíží nulle, a sice stejnoměrně vůči x , pokud Z toho plyne správnost vzorce (/#') , a tedy též vzorce (/?) . Poněvadž dvojnásobný integrál (/?) jest absolutně konvergentním, smíme obrátiti pořádek integrační, čímž vznikne N oo oo oo dn 1 £ i Avšak = lim \ -T-j N= oo J ia 1 )J ^ cx sin axdx = ^ ^ e~cx sin ax dx oc S Ca gjn — e-ce a cos « « -J- c sin a s a tedy máme oo -$ cos as . a da + c oc S sin as . dt _ (a2— l)s (c2 + «2) 1 ~ J (aa — 1)* (^2 + «2) * Dokáže se nyní velmi snadno, že oba integrály v právo jsou spojité funkce proměnné £ i na místě s = 0 , z čehož plyne “o*-} («*— l)*^1 +“2) ’ transformujemeli pravou stranu substitucí «2 — 1 = § (V2 -f 1) , a uvážímeli, že lim JE = J , máme £ = 0 oo r_ _ ! _ r r - 2(c*+l)‘ 3 1 -f- ■/? 2 (í2 -)- 1)! . sin j 77 ’ t. j. (2) OO P in s ti v ' 2 sin j n \ n ) — s\ 1 2 sin n =0 a tedy musí býti obecný člen hledané řady dán rovnicemi a-j-l = 2s-j-2n, r (a 1) A = £) — . - í \ 1 1 \ \ / 2 sin S7T \ n J takže obdržíme (3) , / N n ( — A x^s + ^n~1 (x) 2 sin ^ n (_ n ) r (2 s-\- 2ri) jakožto hledaný rozvoj funkce (x) . Co se tkne přesnosti dedukce, nelze zamlčeti, že rovnice (7) není nutným následkem předpokládané rozvinutelnosti, a proto dlužno důkaz doplniti úvahou následující: Znamenejme nejprve q> (x) hodnotu řady (3); to jest položme / . 71 f - J\ xVs + Vn-l V (x) 2 sin j ti n ) r (2 s~\- 2 n ) čili , \ _ 7T y / -t\n (S > H) + ^ ^ — 2sin.f».'m.r> -1) nl(2s, 2«) 2 siní 77 . jT(2j)m^0 což po krátké redukci obdrží tvar 00 9>(*) 77 ( - 1)» /p25 + 2n-l 2 r(2 j) . sin í n n^0 4». „!(,+ !,*) n r (s + 4) .2^ — 1 2 r(2s) . sin í 77 Tato funkce však jest pro s > ^ konečnou a spojitou v mezeře (0 ... 00) , aspoň po násobení určitým činitelem e~ax , a jak se snadno ukáže, bude 00 ^ e~cx y (x) dx = 2 sin í ti (^+l)"s . a tudíž musí dle (2) býti <1> (x) = v (x) . Tím tedy dokázán vzorec (3), čili (3* 00 = rfi(-£, .-i) ^2 s — 1 IX. 33 ovšem za supposice sj>^. Abychom jej dokázali též pro ^ << ^ , musili bychom ukázati, že rozdíl obou stran je konečný pro x = 0 . To by však byl úkol obtížný, a proto zobecníme poněkud svůj theorém o funkcích vy¬ tvořujících. Dokážeme totiž větu: Jeli i (x) funkce schopná integrace v každém konečném oboru, jehož dolní mez je nulla a horní mez kladná veličina, a platili pro všecka c převyšující jistou mez oo ^ l(x) e~cx dx = 0 , o bude nutné y (x) = 0 , předpokládaje, že existuje konstanta c0 , tak aby oo lim e~c»x y(x) = 0 ; tuto lze voliti tak, aby integrál \ e~ c°* y(x) dx existoval. X —OO J 0 Důkaz. Pišme c -\- c0 za c , a znamenejme e~c»x % (x) = /0 (x) ; tím obdržíme funkci /0 ( x ) v každém z uvedených intervallů integrace schopnou a mizející v nekonečnu. Klaďme X ^ jíoO)'^-- v>(*) , 0 a pak obdržíme částečnou integrací 0 ^ Xo (p) e~cx dx — c ^ tyfa) e~cx dx ; o o avšak y(x) je funkce konečná a spojitá v celém intervallů (0 . . . oo) i na kon¬ cích jeho, a tedy z rovnice oo $ yj (x) e~ cx dx = 0 platné pro všecka c převyšující jistou mez, plyne dle dosud dokázané základní d ip dx nější dokázána. věty, že ip (x) = 0 ; odtud plyne, že též / (x) = ec«x = 0 , čímž věta obec 2. Murphy nalezl větu, pomocí které lze v některých případech ustanoviti funkci vytvořující, příslušnou k dané funkci určující. Tuto větu možno poněkud zobecniti. Nechť funkce vytvořující f(x) příslušná k funkci určující q (d) má rozvoj oo /(x) = y] av x$+v , v=0 Rozpravy. Rojník II. Třída II. Číslo 9. 5 IX. 34 a nechť existuje rovnice 4 co e~axf(x) dx = ^ Av v = 0 r(s + * + 1) t. j. nechť funkce as cp (a) připouští rozvoj dle záporných celistvých mocností proměnné a . Pak bude cp (a) as + v r^T+7+1) da a tedy kde položeno f(x) = ~ [ cp (a) G (ax, s) xs as da lni J CO a integrace se děje podél kruhu velikého poloměru. Jinak vyjádřeno, vytvořující funkce f(x) se rovná součiniteli při vinutém součinu 1 a v roz- as cp (a) . xs G (ax , s) , což se psává f(x) = [ as cp (a) .xsG(ax,s)\ a~i Věta Marphyova vznikne odtud pro ^ = 0; pak ale G (z , s) = e* , takže bude v tomto zvláštním případě f(x) = t If (a) eax ] a - 1 Připomeňme, že platí rovnice i c (' ') = r^TÍ) p ('■ • 1 - > + ■) = -m P 1 d" 0 a že tedy bude v případě obecnějším /(*) = xs TJs) i a s — l d a [ as cp (a) d1 ~ a)a x ] a — 1 IX. 35 IV. 1. Jeli reálná čásť veličiny a pravý kladný zlomek, bude integrál oo (1) (u ; s , (i) — (u ; í -|- a , (& ; j , o-) = (& ; s -j- n (0 ; í , ff) = \ e~^zs~1dz=r (ď) d^-(u;s, OO _ . . v (« ; * , <0 = 2j - “Hí — 2 “ kterážto řada skutečně konverguje pro všecka u , jeli Reál. cr < 1 . K důkazu slouží vzorec log r(a) = (a — i) loga — a + i log 2n + cp (a) , kde cp (a) je nekonečně malé pro nekonečně veliká a ; vzorec ten obyčejně se dokazuje pro a , jichž reálná čásť je kladná a velmi veliká ; pan Stieltjes však ve své práci plné elegance*) dokázal správnost jeho ve všech případech. Pomocí tohoto vzorce vypočteme F ( s -j- n g) log n ! = log r (s -f- 11 a) — log r {n -f- 1) = (s + n v — i) (log n + log d) — (n + y) log n -f- n — na -f- log A , kde log A je konečné pro n = 00 . Tedy ^ jjll (cr — 1) -(- s — 1 gVl (1 — (— oo , O, — oo) r{s + na) ' . oo (— ; s, ff)dz = 2ni V , V*" ) £ >! ’ čili (3) 77 j) (h (tf ; * >ff) dz= eX . (— oo ,0, — oo) Volme cestu integrační tak, aby skládala se z úseku ( — oo . . . — to) na jižním břehu osy reálné, pak z kruhu \z\ = co a z úseku ( — co ... . — oo) na břehu severním. Tím vznikne oo ^ 1 . í eSjtf \ e~* z~s (]J i — ^ , a ) dz 2 ni j J V / O) OO — ^ e~^ z~s (I> ^ ^ e~n7li\ s , <7^ ds oo + (T ds J = f“. IX. 37 Předpokládámeli 0 < Reál. a < 1 , můžeme zde výrazy (]* nahraditi inte¬ grály pomocí vzorce (1), čímž obdržíme (3*) CX H oo oo e~* z~s dz ^ e o ^ e sin (stt -|- u (y)* sin gtz^ x?~ 1 dx > o 7t OO é s [ [ —x-4-u ř— V* (cos aft — i sin o . _ \ e) P' . — u x cos a ji sin (sen — u x sin a n) Y~ = Tin e~u , o 1 -)- xa kde ovšem 0 < <7 < { , u > 0 . Pěknější tvar obdrží tento výsledek substitucí x za xu cos gtt, totiž oo í x s ^ d x (4*) \ e~x sin (sg tt — x tan g ti) — j - — j- = n g (u cos g ti) a e~u . o x° -|- {2i cos gtí)g Vytkněme některé zvláštní případy: V krajním případě g = obdržíme ze (4a) vzorec oo ,-v f . ísn \ xs~~ 1 dx 7i (S) J sin ( 2 - ux) = Te~ ’ 1 s - dále máme ze (4*) pro g = — vzorec 4 (6) OO $ sin (t-*) xs~ 1 dx n — ~ . _ = _ 9 % 7,s — 4 p- u 4x4-\- u 4 4 Že vzorec (5) není platný též pro záporná , dokáže se takto. Klademeli == 1 , máme OO r cos ) ux dx 7i + ;r2 kdyby vzorec byl správným též pro záporné u , uplynula by odtud nemožná rovnice e~ u = eu . Není nikterak potřebí poznamenávati, že integrály (5) a (6) obdrží se přímo pomocí věty Cauchyovy o integraci v oboru komplexním, o čemž zde nikterak nehodláme se šířiti. Integrál oo f . í stí . \ xs~x dx , v ) sm [~2~ + ux) = ®(«) 0 nelze vyjádřiti pomocí elementarných funkcí. Vypočtěme především oo oo oo ^ 0 (u) e~ cu du — ^ ^ e~ CU sm “f" ux ^ d u 5 IX. 39 jelikož oo ^ e~cu sin -f- du = Szi | • • S: x cos -g- -j- c sin -g ^2 + ^2 mamě oo f s ti C xs d x . . j ^ f xs~x dx J (li(u) e~cu du cos -g— j (! (ř* -f **) + f sln T" ) (T+í5K?r+^)' Při c2 > 1 máme a tedy (1 -f- £2) (y2 x*) c- i (4 _ ?_4 — 1 U + »- c'íArx'í) f . . , cos -J- \C a* dx f 3 * («) ř-ca du = -t—\ n r+aí2 _ J o lo o xs dx c2-j-x* ^sin-^- JP xs~ 1 dx f xs~ x dx\ 1_7^T |J 1 + ®2 ~ J ^2 + *2j 1 — cs l — cs~v 2 c2—l 2 ^2— 1 tedy posléze ^ e~ cu (u) d u — 1 ~s — 1 2 c — 1 í2 — 1 ’ 7T — 1 bude tedy c/j (») — — eu — n vytvoř, funkce - — , tedy dle zobecněného íj C JL pravidla Murphyova («) = g — » J] ,°2n — s 1 r(2*+l-í) IX. 40 čímž odvozena rovnice oo (7) 5 sin (t + **)“! xs~x dx 4- #s = \eU-n %-ř7i /ét r('2n+l-s) u >0 , /2 n — s a poněvadž řadu oo ^ X~%i r(2» + l —s) nelze vyjádřiti obecně v zakončeném tvaru, platí totéž o integrálu (7). Pro s = 0 , s = 1 , s — 2 shodují se výsledky (5) a (7), poněvadž tu lze řadu vy- čísliti. Obdržíme na př. ze vzorce (5) i (7) vztah oc i sin ux dx x 1 -j-x2 u > 0 . Funkce (8) hoví diťferencialné rovnici d*x — X du* r(i — *) ’ kterou lze velmi jednoduše integrovati pomocí methody variace konstant. Jakožto důsledek vztahu (4a) uveďme ještě následující. Násobímeli po obou stranách e~wu du a integrujeme v mezích 0 a oo , obdržíme, berouce zřetel k rovnici oo $ e~ {w + x cos oji) u sin (s g n — u x sin a n) dti w sin í a n -J- X sin (s — 1) an výsledek oc i w 2 -| - 2 wx cos a 7T -[- x* w sin s a n — J— x sin (s — 1 ) an xs~ 1 dx na w* + 2 wx cos an 4- x* 1 1 + w ’ o ^ ^ l+x° píšemeli tedy na okamžik oo (9) $ *“" 1 \ ’ o (wQ-\-2 wx cos an -j- #2) fl -|~ xG ) máme vztah na (10) w sin sa n . L (w , s — 1 , a) -|- sin (s — 1) a n . L [w , s , a) =z ^ | * k němuž se vrátíme v jedné z příštích studií, v níž ukážeme, jak souvisí funkce L s úkony elliptickými. ROZPRAVY ČESKÉ AKADEMIE CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ V PRAZE. ROČNÍK II. TŘÍDA II. ČÍSLO 10. 0 TEČNÝCH ROVINÁCH PLOCH KUŽELOSECKOVÝCH. JAK STROJ ITI OSKULACNi hyperboloidy přímkových ploch ČTVRTÉHO STUPNĚ, URČENÝCH PROJEKTIVNÍMI ŘADAMI 2. STUPNĚ. NAPSAL F. MACHOVEC. PŘEDLOŽENO DNE 9. PROSINCE 1892. V PRAZE. NÁKLADEM ČESKÉ AKADEMIE CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ. 1893. Tiskem J. Otty v Praze. O tečných rovinách ploch kuželosečkových, Dva jednoduché způsoby, jimiž lze dosíci tečných rovin ploch, jež obsa- hují spojitou řadu kuželoseček, podal poprvé prof. Dr Ed. Weyr ve spise »0 theorii ploch«. Účelem této rozpravy jest odvoditi jiná výhodná řešení téže úlohy. 1. 1. Budiž plocha kuželosečková P určena tímto způsobem: Dáno jest pět řídicích křivek A, B, . . . E této plochy a řídicí plocha různosměrek F. Kterᬠkoli rovina tečná R této plochy proniká řídicí křivky v bodech, z nichž pět (a, b , . . . é) , náležejících po jednom každé z křivek řídicích, určují křivku 2. st. K. Geometrickým místem křivek K jest plocha P . Jde o rovinu tečnou plochy P ve kterémkoli bodě x křivky K. Tečné roviny plochy P v bodech a, b, ... e jsou určeny tečnami Ta, . . . Te křivky K a tečnami křivek řídicích v těchto bodech. Předpokládejme, že tyto roviny tečné (Ta, T&,..Te) neprocházejí jedním bodem, čili že plocha obalová rovin tečných plochy P v bodech křivky AT není plochou kuželovou. Budiž ť bod společný rovinám tečným Ta, T b a Tc a Sa, Sb a Sc přímky tímto bodem a body a , b a c určené. Body, v nichž přímka Sb proniká roviny a Te, buďtež označeny u a v a přímky ud a ve Sd a Se. Přímky Sa . . . Se jsou potom tečnami plochy P v bodech a ... e. Přímku, v níž rovina R dotýká se plochy F , označíme R a body této přímce a křivce K společné ras. O bodech a,b,..e předpokládáme, že jsou různé od bodů ras, což, jak později vysvitne, jest totožné s výminkou, že roviny Ta . . . .Te jsou různý od roviny R . Přihlédněme ku ploše mimosměrek K určené křivkou K , s ní soumeznou křivkou 1K plochy P a přímkou Sb. Tato plocha bude se dotýkati plochy P dle křivky K , a přímky Sa, Sc, Sd, Se, br a bs budou jejími přímkami. Poně¬ vadž přímka Sb obě křivky K a 1K proniká, jest plocha K čtvrtého stupně a má přímku Sb za trojnásobnou. Ustanovme útvar společný této ploše a rovině Sa Sc = R' . Tento útvar skládá se z přímek Sa, Sc a z kuželosečky K' obsahující bod ť a body ď , e\ r a s\ v nichž přímky Sd, Se, br a bs rovinu R' pronikají. * X. 4 Kuželosečka K' jest tedy úplně určena.*) Touto kuželosečkou, křivkou K a přímkou Sb, jež obě protíná (v bodech b a ť), jest stanovena plocha K. Její roviny tečné v bodě x dojdeme takto : Rovina x Sb proniká křivku K' podruhé v bodě x' , který s bodem x stanoví přímku plochy K. Přímkou xx ' a tečnou křivky K v bodě x určena jest žádaná rovina tečná. Podotýkáme, že konstrukce obrazu přímky xx’ zůstává pravítkovou, i když body ras jsou imaginárně.**) 2. Přidružíme-li k bodům r,s,d,e... křivky K body r\ s' , ď , e' . . . křivky K\ jsou tyto. řady bodů projektivně. Plocha K obsahuje přímky určené body spolu sdruženými. S bodem ť křivky K' jest sdružen jistý bod t křivky K , který s bodem ť stanoví třetí přímku plochy K , protínající se s přímkami Sa a Sc v bodě ť trojné přímky Sb . Rovina t Sb jest tedy rovinou tečnou křivky K' v bodě ť . S bodem b křivky K bude sdružen určitý bod b' , a přímka bb' s trojnou přímkou Sb jsou společné útvary roviny a plochy K. 3. Kdyby některý z bodů u a v , na př. u , splynul s bodem ť , byl by bod d totožný s bodem t (odst. 2.) a kuželosečka K' byla by určena body ť, r\ s\ e' a tečnou v bodě ť , jakožto průsečnicí roviny d Sb s rovinou R' (2). 4. Může se státi, že kuželosečka Kr zvrhne se v soustavu dvou přímek. Ani body r', s, ani body ď e' nemohou býti s bodem ť na přímce, neboť první případ by vyžadoval, aby bod ť byl na přímce rs', druhý, aby přímky Sb, Sd a Se byly v rovině, tedy b , d a e na přímce. Rovněž nemůže býti bod ť s některým z bodů d\ /as některým z bodů r\ s ' na přímce, neboť kdyby tomu tak bylo na př. pro body ď a r\ nemohl by býti bod d různý od r (odst. 1.). Poněvadž dále ani přímka Sd ani Se není v rovině R (odst. 1.), nemohou býti body r, s ' a ď nebo r , s' a e' na přímce, tak že zbývá jediná možnost, že totiž body ď a e' jsou s některým z bodů r a .y' na přímce. Jsou-li na př. body d\ e ' a r na přímce, jest jednou částí plochy K plocha třetího řádu určená křivkou K , přímkou Sb ji protínající a přímkou ď e' r\ druhou částí rovina sSb, neboť má s plochou K společnou dvojnou přímku Sb, přímku bs a ťs\ Každá přímka této roviny procházející bodem s má s plochou K pět spo¬ lečných bodů, totiž bod j, bod společný s přímkou ť s' a třikráte počítaný bod na přímce Sb- Z toho jde, že každou z těchto přímek nutno pokládati za přímku plochy K, a z toho zase vychází na jevo, že bod ^ musí býti spo¬ lečným bodem křivek K a 1K 5. Z odstavce 1. vyplývá, jak ustanoviti tečnou rovinu plochy P v bodě x křivky K, není-li dána přímka R (odst. 1.), za to však tečné roviny této plochy v sedmi bodech křivky K. *) Každá z rovin RaR' dotýká se plochy K dvakráte ; první v bodech r a s, druhá v bodech, v nichž přímky Sa a Sc křivku K' po druhé pronikají. Rovina R dotýká se tedy i plochy P ve dvou a ne více bodech. Jsou-li body a...e různé od ras, jsou roviny Ta . . . Te různý od R. **) Viz na př. : F. Spath »Lineale Construction von Kegelschnitten aus theilweise imag. Elementen« (Monatshefte fiir Math. und Physik, 6. Heft, 1890). X. 5 Označme tyto body a, b, .... g a roviny tečné v nich Ta . T^. Mějtež dále přímky vS"a . . . Se týž význam jako v odst. 1 . a S/, Sg buďtež přímky určené body fa g a proniky přímky Sb s rovinami T/aTř. Potom jsou i přímky Sj a Sg přímkami plochy K . Rovina R' bude míti s touto plochou kromě přímek Sa a Sc společnou kuželosečku K' určenou bodem ť a body ď , c\f g\ v nichž přímky Sd . . Sg tuto rovinu pronikají. Plocha K určena jest potom jako v odst. 1. křiv¬ kami K , K ' a přímkou Sb , a její rovinu tečnou v bodu ^ lze určiti dle odst. 1. 6. Zároveň jest zřejmo, jak lze ustanoviti přímku R , známe-li tečné roviny plochy P v sedmi bodech kuželosečky K. Křivka K' (odst. 5.) proniká rovinu R v bodech r' a s , a přímky těmito body a bodem b určené pronikají křivku K v bodech ras určujících přímku R. Pravítkovou konstrukcí dospějeme k obrazu přímky R touto úvahou : Jak vytčeno v odst. 2., jsou řady bodů d, e , f, g . . . a ď , e\ f, g'. . . projektivně. Přidružíme-li bodům d , e ,f, g ro¬ viny R body d\ e\f\ g roviny R', budou tím obě roviny uvedeny v souvislost kollineárnou, při níž křivce K bude přidružena křivka K’ a přímce R = rs přímka r's'. Ze známého obrazu přímky rs' lze tedy nabyti obrazu přímky R konstrukcí pravítkovou.*) 7. Vytkněme si nyní úlohu, sestrojiti přímky obalové plochy V tečných rovin plochy P (nebo K) v bodech křivky K , na př. přímku V procházející bodem b. Rovina tečná T b má s plochou K kromě přímky trojné Sb společnou přímku bb' (odst. 2.), již označíme U . Dokážeme, že přímka V jest harmonicky sdružena k tečně vzhledem ku přímkám U, Sb. Mysleme si dvě kuželosečky K a 1K v různých rovinách, v obecné poloze vzájemné a přímku Sb, která obě protíná Pronik její s K označme b , tečnu této křivky v b Tb a R přímku společnou rovinám křivek K a 1K. Útvary K, 1K a Sb určují plochu mimosměrek K čtvrtého stupně o trojné přímce S.'b . Rovina Sb Tb má s touto plochou kromě Sb ještě společnou přímku U, určenou bodem b a druhým pronikem této roviny s křivkou XK. Mysleme si nyní místo řídicí přímky Sb jinou přímku řídicí f*Sb , která jest kteroukoli přímkou plochy kuželové určené středem b a křivkou XK. Touto přímkou a křivkami R a XK bude určena plocha , kteráž bude míti v ro¬ vině Tb v Sb ještě jistou přímku . Dvojiny přímek U Sb, ^ U ^Sb . . . . budou tvořiti kvadratickou involuci na ploše kuželové b XK, jejíž osou bude přímka Tb a dvojnými prvky přímky dotyku rovin tečných této plochy obsahujících přímku Tb, čili dvě přímky plochy, která obaluje společné roviny tečné křivek K a XK. *) Určení plošného pruhu K 'K jeho rovinami tečnými v sedmi bodech odpovídá reciproce určení křivky čtvrtého řádu 1. druhu sedmi body plochy kuželové a středem této plochy. Tento střed musí býti pro onu křivku bodem dvojným. Určení proužku K 'K přímkou R a rovinami tečnými v jeho pěti bodech odpovídá reciproce určení křivky 4. řádu pěti body plochy kuželové a přímkami této' plochy, jichž se žádaná křivka 4. řádu ve středu plochy dotýká. První úlohu lze rozřešiti úplně dle návodu obsaženého v Reyeově »Geometrie der Lage« II. Abth., S. 158., 2. Aufl. ; při řešení druhé jest pomocnou křivku třetího řádu, která při tomto řešení se vyskytuje, voliti tak, aby procházela čtyřmi z daných bodů a dotýkala se jedné z daných přímek ve středu. X. 6 Budtež nyní kuželosečky K a 1K nekonečně blízky. Potom plocha kuže¬ lová b 'K , rozdělí se v rovinu R (křivky K) a v rovinu tečnou proužku K XK v bodě b , a vytčená involuce kvadratická ve dvě involuce v těchto rovinách*) Dvojnými prvky involuce v rovině T\, bude přímka 7& a dále přímka, v níž tato rovina dotýká se plochy V. Poněvadž jednou dvojinou této involuce jest U Sb , jest přímka V harmo¬ nicky sdružena s 7i vzhledem k této dvojině. Kratčeji vyplývá tato vlastnost ze známého theoremu Dupinova, dle něhož bodem b procházející přímka plochy obalové rovin tečných plochy P v bodech křivky A" jest harmonicky sdružena s tečnou Th křivky K vzhledem k inflexním tečnám plochy P v bodě b . Těmito inflexními tečnami jsou v našem případě přímky U a Sb. II. 8. Ukáži, jak užívajíc prostředků deskriptivné geometrie lze sestroj iti tečné roviny plochy P (odst. 1.) v některém bodě x její kuželosečky K , je-li plocha P určena pěti řídicími křivkami A, B, .. E a plochou různosměrek R (odst. 1.). Buďtež jako v 1. odst. Ta . . . Te tečné roviny plochy P v bodech a, . . . e\ ť bod společný rovinám T^, T^,, Tc ; Sa, Sb, Sc nechť jsou přímky tímto bodem a body a, b a c určené. Dále budiž v pronik přímky Sb s rovinou Te, Se^ve\ konečně budiž u pronik roviny s přímkou Se a Sd^ud. Písmeny u a Sd mají tedy v tomto případě jiný význam než v odstavcích předchozích. Přímky Sa . . • Se jsou vesměs tečnami plochy P. Přihlédněme nyní ku ploše S takto určené: Libovolná rovina ^R snovu R (odst. 1.) proniká přímky 5 v pěti bodech, jimiž jest určena kuželosečka -UAT. Souhrnem všech křivek a* K , k nimž náležejí i křivky K a 1K, jest plocha S, která se plochy P dotýká dle křivky K. Sestrojení tečné roviny plochy P v bodě x jest tím převedeno na sestrojení tečné roviny plochy S v témž bodě. Bodem x a přímkou Se jest určena rovina X , která má s plochou S spo¬ lečnou křivku X , jejíž jednotlivé body jsou druhé proniky f*x roviny X s kuželo¬ sečkami ‘aK\ první proniky t*‘e jsou na přímce Se. K určení proniků t*x užijeme věty Pascalovy na šestiúhelník ^b >ux v rovině 'lR se nalézající. Schéma protilehlých stran a jejich proniků jest t*a H , !'d iLe >ul ilb , ve t-lx ‘uc /Ld , *ux ‘ua iln. Body H a určují Pascalovu přímku aP stanovící na ,lc tld bod "/z . Přímka ,ln >la protíná t*e ux v bodě f*x . Přihlédněme ku plochám tvořeným přímkami, které se vyskytují při šesti¬ úhelnících příslušných ke všem rovinám snovu R. *) Tento a následující výrok lze snadno dovoditi počtem, zvolime-li za XK křivku kruhovou 7J,// R a ku 1 K nejbližší bod přímky Tb za bod b. X. 7 Všecky přímky , jakož i přímky (*e jsou v rovině Sa Sb resp. Sj Se a tudíž body H na přímce L těmto rovinám společné. Z podobné příčiny jsou i body t* m na přímce M společné rovinám Sb Sc a X. Poněvadž obě přímky L a M procházejí bodem v, jsou přímky v ro¬ vině přímkami L a M určené. Body f^n budou následkem toho na křivce N společné rovině LM a ploše obsahující všecky přímky t*c f* d . Tato plocha, majíc za řídicí útvary přímky Sc, Sd a R, jest obecně hyperboloidem jednodílným a tudíž křivka N kuželo¬ sečkou (protínající přímku R). Křivkou N a přímkami Sa a R jest určena plocha mimosměrek (3. stupně) obsahující přímky fla a její pronik s rovinou X jest křivka X. Na základě toho lze snadno sestroj iti pravítkovou konstrukcí obraz tečny křivky X v bodě x\ touto tečnou a tečnou ke křivce K v bodě x určena jest žádaná rovina tečná. Podotýkám, že rychle dojdeme cíle, užijeme-li obrazů středmoty, poklᬠdajíce ť za střed promítání a R za rovinu průmětnou. 8. Sestrojení obrazu středmoty X3 křivky X vyžaduje jistých konstruktiv¬ ných čar, a to vesměs přímých. Pokládáme-li tyto čáry za obrazy průmětů pravoty přímek stejnosměrných s rovinou průmětnou R, které náležejí jistým plochám, bude X3 totožno s obrazem pravoty Y1 jisté křivky Y společné dvěma určitým plochám,*) jejichž roviny tečné a tím i tečny křivky Y v kterémkoli bodě snadno zobraziti lze. 1 tímto způsobem dospějeme k sestrojení tečny čáry X3 = Y1, načež jest tečna křivky X a tím i rovina tečná plochy P v bodě ;r určena. *) Machovec: »Zobrazování tečen a středů křivosti křivek etc.« V Praze 1883. Jak strojiti oskulační hyperboloidy přímkových ploch 4. stupně, určených projektivnými řadami 2. stupně. Buďtež K a K' dvě křivky 2. stupně v rovinách R a R', dále budiž a, b , c ... p .. . řada bodů na K , pak a , b\ cr. ../'... řada k nim projektivně přidružených bodů na K'. Přímky aa\ bb\ cc\ ..//'.... , určené body spolu sdruženými, náležejí ploše F čtvrtého stupně. Úlohou naší jest sestrojiti hyper¬ boloid, který tuto plochu oskuluje dle některé přímky její, na př. pp' = P. Řešení této úlohy podal prof. Dr. Ed. Weyr v rozpravě » Strojení osku- lačních kuželoseček k čarám vytvořeným křivými projektivnými řadami a svazky « (Rozpravy II. tř. České Akademie ročn. I. č. 5). Zabývaje se normaliemi ploch 2. stupně dle kuželoseček, byl jsem veden k jinému řešení téže úlohy, jež tuto podávám. Vlastnímu řešení předesílám několik úvah přípravných. 1. Projektivnými řadami na AT a AT' uvedeny jsou rovinné soustavy R a R' v souvislost kollineárnou. Radě bodové na kterékoli přímce R roviny R odpo¬ vídá s ní projektivná řada bodová na přímce R! roviny R'. Přímky R a R' jsou obecně mimosměrné, a přímky určené jejich body spolu sdruženými nᬠležejí tudíž ploše 2. stupně. Zvláště pak přísluší řadě bodové na tečně T křivky K v bodě p řada s ní projektivná na tečně T křivky K' v bodě /', a plocha 2. st. obsahující přímky určené body spolu sdruženými dotýká se plochy F dle přímky P. Na základě toho lze snadno zobraziti konstrukcí pravítkovou určovací části tečné roviny plochy F v kterémkoli bodě přímky P. 2. Jistým přímkám roviny R přidruženy jsou přímky roviny R' s nimi různosměrné; každým bodem roviny R , na př./, procházejí dvě takové přímky. Neboť snovu přímek o středu p v rovině R přidružen jest v rovině R' snov přímek o středu /'. Přímky těchto dvou snovů určují s přímkou P dva pro¬ jektivně snový rovin, které mají dvě roviny S a *S samodružné. Stopy 5 a lS těchto rovin na R jsou kollineárně přidruženy a různosměrny ke stopám 5', resp. 1vS/ týchž rovin na rovině R'.*) Obrazů přímek 5 a ^ lze tedy dojiti čarami přímými a kruhovými. *) Všecky přímky 5, k nimž i přímka RR' náleží, obalují křivku 2. stupně. Roviny S, 'S,..., obsahující po dvou přímkách plochy F, jsou jejími dvojnásobnými rovi¬ nami tečnými. X. 9 Přímky určené body přímky 5 (nebo lS) a k nim přidruženými body přímky S' (nebo 15/) obalují kuželosečku O (resp. 10), která se dotýká přímek S, S' a P. 3. Jest známo, že přímky určené sdruženými body dvou kollineárných soustav rovinných R a R' tvoří paprskový systém 2 řádu 3. a třídy 1. Body p a p' obou soustav, které určují paprsek P systému 2, budeme krátce jmenovati póly tohoto paprsku. Každým bodem v prostoru procházejí tři přímky tohoto systému; pro bod x přímky P jsou to přímka P a druhé tečny křivek O a 10 tímto bodem procházející. Obrazů těchto druhých tečen lze dosíci konstrukcí pravítkovou. 4. Budiž L libovolná přímka. Každým jejím bodem procházejí dle 3. tři paprsky systému 2’. Ustanovme řád křivky, která obsahuje v rovině R obsa¬ žené póly všech těchto paprsků. Vytkněme v rovině . R libovolnou přímku R. Paprsky systému 2’, které mají na ní své póly, tvoří jednu soustavu přímek plochy 2. stupně (odst. 1.); ta protíná L ve dvou bodech, jimiž procházejí jediné dva paprsky systému 2, mající póly na R. Z toho jde, že v rovině R ležící póly paprsků systému 2, které libovolnou přímku L protínají, jsou na křivce 2. stupně. Označíme ji U\ póly týchž paprsků v rovině R' obsažené budou na křivce U\ která jest křivce U v kollineárných soustavách R a R' přidružena. Podotýkáme, že křivka U prochází bodem /, v němž přímka L protíná rovinu R , poněvadž i tento bod jest polem paprsku přímku L protínajícího.*) 5. Po těchto úvahách můžeme přikročiti k řešení své úlohy. Budiž vytčen na přímce P plochy F libovolný bod x a T budiž její rovina tečná v tomto bodě, již dle odst. 1. lze určití, konečně X stopa této roviny na rovině R . Bod x pokládejme za střed snovu přímek 1L , 2L , 3L ... v rovině T. Každá z nich jest tečnou plochy F v bodě ;r a protíná tedy kromě přímky P této plochy i přímku s ní soumeznou 1P. Ke každé z přímek nL náleží jako v odst. 4. jistá kuželosečka nU obsahující póly paprsků sy¬ stému 2 tuto přímku protínajících. Dokážeme snadně, že tyto kuželosečky tvoří svazek. Nejprve jest patrno, že všecky procházejí bodem pas ním soumezným bodem xp křivky K , poněvadž tyto body jsou póly paprsků P a XP všecky přímky nL protínajících. Bodem x procházejí kromě P ještě dva paprsky systému (3), jejichž v R obsažené póly označíme r a s , a poněvadž i tyto paprsky všecky přímky nL protínají, procházejí všecky kuželosečky nU i body ras; tvoří tedy skutečně svazek o středech p, xp , ras. Středy ras lze stanoviti dle odst. 3. Mezi přímkami nL jest jedna — označme ji L — která jest druhou inflexní tečnou plochy F v bodě x . Tato přímka protínajíc tři soumezné přímky XP, P, *P plochy F, jest přímkou žádaného oskulačního hyperboloidu. Přímce *) Všecky paprsky systému 2, jež protínají přímku Z, tvoří plochu 4. st. určenou projektivnými řadami na U a. Uř . Přímka Z jest pro tuto plochu přímkou trojnásobnou. Rozpravy Ročn. II. Třída II. Č. 10. 2 X. 10 L bude ve svazku p 'prs příslušeti kuželosečka U oskulující křivku K v bodě p. Tato křivka U, procházejíc body r a .r a oskulujíc K v bodě p , jest úplně a jednoduše určena. Její druhý pronik / s přímkou X (odst. 4.) určuje s bodem x přímku L. 6. Určíme-li týmž způsobem jako L ještě jednu přímku M oskulačního hyperboloidu, příslušnou na př. k bodu t přímky P, jest tento hyperboloid dokonale určen. Jsou-li totiž / a m proniky přímky L a M s rovinou R , jest křivka 2. st. H, v níž žádaný hyperboloid proniká rovinu R , dokonale určena : procházíť body l a m a oskuluje K v bodě p. Křivkou H a přímkami L a M , nebo křivkou H a přímkami P a lP jest oskulační hyperboloid určen. I z jedné přímky L lze odvoditi přímku H . Svazek kuželoseček prochᬠzejících bodem / a oskulujících křivku K v bodě p vytvořuje na přímce RR' kvadratickou involuci bodovou, podobně i svazek kuželoseček procházejících v rovině R' bodem ZR' a oskulujících křivku K' v bodě p’ . Obě tyto invo- luce mají jedinou společnou dvoj inu, kterou prochází kuželosečka H . Touž dvojinou prochází stopa J oskulačního hyperboloidu na rovině R'. 7. Bod /, v němž křivka U protíná X , lze snadně určiti takto* Křivky K a U jsou v perspektivné kollineaci pro střed /, jímž prochází i osa kollineace. Vytkneme-li tedy homologickou tětivu V 's křivky K k tětivě r s křivky £/, jest osa kollineace určena pronikem těchto tětiv a bodem p. Bod homologický s bodem, v němž X po druhé protíná K, jest žádaný bod /. K bodu l dospějeme výhodněji, zvolíme-li místo libovolného bodu x přímky P jeden ze dvou bodů, v nichž P protíná dvojnou křivku plochy F. Každá z rovin S a 1S, procházejících přímkou P , protíná křivku K podruhé v bodech u a v, které jsou póly plošných přímek protínajících přímku P v bodech y a z dvojné křivky plochy F . Zvolíme-li jeden z těchto bodů, na př. y, místo bodu x , splyne jeden z bodů r a s s bodem a osou kollineace křivek U a K jest přímka t. j. stopa 5 roviny S.*) *) Z odst. 2. jest zřejmo, jak lze stanovití kteroukoli dvojnou rovinu tečnou plochy F. Každá z těchto rovin má s F kromě dvou přímek povrchových společnou kuželo¬ sečku již lze snadno pěti body stanoviti. Plocha F jest potom částí útvaru určeného třemi křivkami K , K’ a Kfn>, a její oskulační hyperboloid dle kterékoli plošné přímky lze určiti způsoby, které podali prof. Ed. Weyr ve Zpr. vid. akad. r. 1880 a prof. Šolín ve Zpr. král. české spol. nauk r. 1883. ROZPRAVY ČESKÉ AKADEMIE CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ V PRAZE. ROČNÍK II. TŘÍDA II. ČÍSLO 11. 0 PROUDU HARMONICKÉM, O HYSTERESIS A PROUDECH FOUCAULTOVÝCH. PODÁVÁ DR* K. DOMALÍP. SE 6 VYOBRAZENÍMI V TEXTU A 3 TABULKAMI. PŘEDLOŽENO DNE 9. PROSINCE 1892. V PRAZE. NÁKLADEM ČESKÉ AKADEMIE CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ. 1893. V prvním pojednání podaném v dubnu akademii věd J) projednán byl následující jednoduchý případ proudu harmonického: V obvodu proudovém působila vedle vnější harmonicky proměnné síly elektromotorické i vniťřní síla elektromotorická v induktoru stroje na proudy střídavé, vnější vedení však se¬ stávalo toliko z vodičů neinduktivních, tedy z vodičů, ve kterých žádná indukce nevznikala. Chceme v následující stati pojednati o případech, kdy i ve vnějším vedení indukce vzniká, a sice vložíme do vnějšího obvodu proudového: 1. pouhou cívku indukční, 2. cívku indukční se svazkem isolovaných drátů železných a konečně 3. cívku indukční s plným válcem železným. Chceme tedy v této stati zkoumati výslední proud, když ve vnějším vedení indukce vzniká. V prvním případě nekoná se touto indukcí žádná práce mimo obvod proudový, kdežto v druhém a třetím případě koná se práce i mimo obvod proudový, kterážto práce tak zvanou hysteresis a Foucaultovými proudy vzniká, a sice lze očekávati, že v případě druhém převládati bude práce hyste¬ resis a v případě třetím práce, vznikající tak zvanými proudy Foucaultovými. Podmínky pokusové zvoleny co nejjednodušší. Proud cívkou procházející jest harmonicky proměnný a perioda proudu toho se nemění. Tím právě jest tato stať v jakémsi spojení se statí dříve již uveřejněnou, jelikož tam vyšetřeny podmínky, pokud lze vnitřní koeficient induktoru za stálou hodnotu pokládati, a kdy proud ve stroji vznikající jest harmonicky proměnným. 1. Pouhá cívka indukční. Rozměry cívky do vnějšího vedení vložené byly následující. Délka její měřila 34 cm, průměr vnější 11*6 cm a vnitřní 9‘7 cm. Měděný drát, jehož průměr bez obalu isolujícího rovnal se 3 mm, s obalem 3'5 mm, byl navinut ve čtyřech polohách po 93 závitech, tak že celkový počet závitů rovnal se 372. Touto cívkou procházel proud ze stroje na proudy střídavé, jehož dimense v pojednání dřívějším uvedeny byly. Induktor otáčel se stále stejnou rychlostí v poli magnetickém stále stejné intensity, odpor ve vnějším vedení přiměřeně se měnil. ') Domalíp: Theor. a exp. příspěvky k nauce o strojích elektr. na proudy střídavé. Předlož. Č. akad. 29. dubna 1892. XI. 1* 4 Vedeme-li cívkou indukční proud harmonický, jehož amplitudu označíme i0, vyjádří se proměnná intensita proudu cívkou procházejícího (i) ix — iQ sin w t , kdež značí nám úhlovou rychlost pohybu amplitudy, dosadíme-li za změnu harmonickou pohyb rovnoměrný v kruhu. Tato rychlost úhlová co jest v případě našem hodnotou stálou, jelikož, jak výše uvedeno, počet obratů in- duktoru a tedy i T, t. j. doba jedné periody, jest stálá. Rozdíl potentialu, spád elektrický ve svorkách cívky, bude výslednicí dvou spádů a sice spádu et , který odporem obvodu proudového vzniká, a spádu e 2 následkem indukce vnitřní síly elektromotorické. Bude tedy n* e 2 = L di1 ~ďf ’ kdež r odpor cívky a L koeficient indukce této cívky značí Harmonický proud cívkou procházející vyvolává v cívce harmonickou změnu silokřivek, a tím vzniká indukce, jíž síla elektromotorická na této změně jest závislá. Jest totiž db dt kdež n počet závitů cívky, a b harmonicky proměnlivý počet silokřivek značí. Jelikož počet silokřivek na intensitě proudu jest závislý, bude ^2 db di d i dt Ve cívce však roste počet silokřivek b s intensitou v přímém poměru, jest tedy L hodnotou stálou. Jelikož při následujících pokusech odpor cívky se nemění, jsou obě hodnoty odpor i koeficient indukce hodnotami stálými. Výslední spád ve svorkách cívky E — ei ~t~ e lze vyjádřiti výslední spád elektrický ve svorkách cívky (3) E = A sin (co t -|- B) . Rovnice tato značí, že výslední spád elektrický jest harmonicky proměnný, jehož amplituda se určí rovnicí A 2 = (r z'0)2 -|- ( Ly co 20)2 -j-2r i0 Lx co iQ sin d , jehož měna však jest vzhledem na skutečný proud, čili na spád odporem vzniklý, o úhel B pošinuta, a jehož hodnota opět se určí z rovnice Lx co cos d r -[- Lx co sin d Výslední tento spád elektrický lze zobraziti stranou (< hc ) v trojúhelníku ( abc ) (obr. 4.), jehož strana ab = riQ skutečnému spádu odporovému \ ac = L1coi0 spádu nᬠsledkem vnitřní indukce. Spády tyto nejsou v quadratuře, jak jsme shledali při pouhé cívce. Kolmice z bodu (c) na prodlouženou stranu ( ab ) spuštěná svírá se stranou ( ac ) úhel ó, který stanoví opoždění měny pole magnetického a intensity proudu magnetisujícího. Strany ( cb ) a (ab) svírají úhel B} který opět měří rozdíl měny mezi výsledním spádem a spádem, který odporem proudovým vzniká. c XI. 15 Z obrazce toho jde dále b d = ť z0 -j- Lx ca i0 sin 8 , cd = Lxco iQ cos 8 . Spád odporový zvětší se tedy o Lt co i0 sin 8, kdežto spád následkem in¬ dukce se zmenší a sice v poměru ^ ^ . Dělíme-li amplitudu výsledního spádu na amplitudu skutečné intensity proudové, obdržíme výslední odpor R. (4) ~ = R = V (r2 -\- (Zj ca)2 -(- 2 ca sin ú) ; zo z rovnice této jde na jevo, že lze výslední odpor zobraziti v trojúhelníku, který jest podobný trojúhelníku, ve kterém výslední spád zobrazen byl (obr. 5.). bx cx = R výslednímu odporu. Vý- . slední tento odpor skládá se opět, jako ve případě cívky pouhé, z odporu sku¬ tečného : bxdx = t -)- Lx co sin 8 , Obr. 5. a z odporu zdánlivého: exdx = ca Lx cos d ; oba tyto odpory jsou v quadratuře. Překonáváním zdánlivého odporu cx dx žádná práce se nekoná, energie elektrická se tu utajuje a opět v příhodné době uvolňuje. — Překonáváním skutečného odporu bx dx koná se práce. Odpor tento skládá se z r, t. j. z elektrického odporu obvodu proudového, tedy z od¬ poru ohmového a z odporu Z! cosinů, který mimo obvod proudový v poli magnetickém vzniká. Zdánlivý odpor zmenší se v poměru Nachází-li se tedy v magnetickém poli cívky železo, koná periodický proud cívkou prochᬠzející práci nejen v obvodu proudovém, ale i mimo obvod tento. Skutečný odpor zvětší se tu o odpor mimo obvod proudový a roste rozdílem měny stavu magnetického a síly magnetisující, kdežto odpor zdánlivý se zmenší a ubývá rostoucím rozdílem měny stavu magnetického a síly magnetisující. Dosadíme-li za skutečný odpor o a za zdánlivý /ca, obdržíme o v — | — Zj ca sin 8 , co l = Lx co cos 8 ; označíme-li amplitudu výsledního spádu A — e o lze skutečný proud závity cívky procházející vyjádřiti: (5) H Ve2 + K)2 sin ca t . XI. 1G Z rovnice této najdeme amplitudu skutečného proudu i — _ eo 0 Ví'!2 + (ío/)2 ’ z čehož opět plyne ~l~ = Ve2 + (*,/)* = * výslední odpor cívky. Jak již uvedeno, jest ohmový odpor cívky r hodnotou stálou, to udržuje se stále ve stejné míře a intensita proudu cívkou prochᬠzejícího udržuje se v mezích, ve kterých dle vyšetřených případů i LA lze za hodnotu stálou pokládati, bude tedy i celkový odpor spirály ^ = V(,2 + (/co)2 hodnotou stálou, jestliže ó' rozdíl měny magnetickým stavem prostředí a inten¬ sitou proudu cívkou procházejícího se nezmění. Jak z pokusů následujících (> seznáme není poměr —X čili celkový odpor R hodnotou stálou, ale mění se s intensitou proudu. Celkový spád ve svorkách cívky jest tedy na intensitě závislý a závislost tuto lze vyjádřiti vztahem e0 — a tQ -f- /? , kdež a a /? konstanty značí. Připomínáme, že tato závislost vyjadřuje jen při¬ bližný vztah, jen v mezích intensit v našem pokuse uvedených. Pro intensity nad a pod touto mezí se nacházející závislost tato pozbývá svého významu. Kdybychom přesněji chtěli vyznačí ti závislost tuto, hledíce hlavně k intensitám pod mez dolení, bylo by spíše na místě vyjádřiti křivkou k ose X vydutou. Přibližná však závislost, svrchu dovožená, stačí nám k důsledkům, které hodláme v následujícím ze vzájemnosti této vyvoditi. Práce elektrická výsledního spádu v cívce konaná rovná se součtu prací, které se konají spádem elektrickým, vznikajícím odporem cívky a spádem vzni¬ kajícím vnitřní indukcí. Bude tedy dle obr. 4. (6) ^5- cos B T i 2 J^i lo sin d Srovnáme-li výraz práce v případě tomto s výrazem práce elektrické, konané v pouhé cívce, seznáme, že v případě tomto práce vnitřní indukce nerovná se nulle, jako při pouhé cívce, ale má určitou na d závislou hodnotu. Celá práce v cívce konaná skládá se tedy ze dvou částí. Z práce, která se jeví oteplením drátů cívky, tedy z práce v obvodu proudovém konané, a z práce, která mimo obvod proudový v poli magnetickém se vykonává a hysteresis neb Foucaultovými proudy vzniká. — Z rovnice předcházející jde co L1 i{ 2 en i . °- sin d 2 cos B — ~7z~~ = H kdež H práci mimo obvod proudový značí. Práci tuto vypočteme, když od celé práce elektrické v cívce spotřebované odečteme teplo, které skutečným proudem v cívce vzniká. XI. 17 Rovnici (6) lze napsati také ve formě (7) cosB=*!L-(r+»L1smd) = Í£-Q. Práci elektrickou jak v cívce tak i mimo obvod proudový lze tedy vypo- čítati dle zákona Joulova, zvětšíme-li odpor ohmový o odpor aequivalentní, v magnetickém poli vznikající. Ze vzorce q = r -|- Lx co sin ■>& rj Tab ulka III. ROZPRAVY ČESKÉ AKADEMIE CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ V PRAZE. ROČNÍK II. TŘÍDA II. ČÍSLO 12. 0 JISTÉ NESPOJITÉ FUNKCI. NAPSAL EDUARD WEYR. PŘEDLOŽENO DNE 20. LEDNA 1893. V PRAZE. NÁKLADEM ČESKÉ AKADEMIE CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ. 1893. Tiskem J . Otty v Phazb. 1. V této úvaze sestrojuji funkci reálné proměnné#, konečnou pro všecka #, spojitou pro všecky irracionalné argumenty, pro racionalné však jen vzhledem ke kladným přírůstům argumentu spojitou, vzhledem k záporným přetržitou. Funkce takové lze pomocí Hankel- ova t. zv. principu kondensace singularit snadno sestrojiti,*) arci ve tvaru nekonečných řad ; avšak funkce cp (#) , o niž půjde, nabývá zajímavosti tím, že lze její hodnotu jakož i rozdíl cp(x — 0) — °g k=Yi_ y 4 Uvážíme-li, že ^0(t> IA A + ^ — «'—!/■ — v -|- k — 1 == k — v — 1 (mod. k) , jest patrné, že k — v — 1 jest nejmenší kladný zbytek čísla — pv dle modulu k , a že tedy lze poslední rovnici psáti 00 ( i°sk= s. L {1 Ll { n 1 + s o (3) zde n0 značí nejmenší kladný zbytek čísla — n (mod. k), tedy hodnotu de¬ finovanou takto: n — j— X k — nQ , 0 Uq k X celistvé číslo. ) , \ | f 1 i 1 J 1 1 ( n » + « oJ 2. Označme literou x libovolnou kladnou hodnotu a utvořme řadu (4) ) = v níž n0 značí nejmenší kladný zbytek čísla — n (mod. x ), definovaný tedy : — n-\-Xx = n0 , 0 <1 /z0 < # , X celistvé číslo. Rada ta konverguje stejnoměrně v každém intervallu kladnými hodnotami uzavřeném, neboť patrně * + «o < * + * . a tedy (1 1 l 1 n n-j-x f Hodnota 0<«„"<^- . 0 (2 q -j- ^i) ^ = 2/ -)- 1 + «(/ » (? + ^) ^ =/ + 2 + wo,/j (2 ^ + *2) = 2/ + 2 -f- n0", atd 2?y =/+/ 3q-y = 2p+P . a tedy HÍ)-(t-vz) + (t-^) + --+(t-V£:) + Označíme-li opět literou součet prvních /z řádků, máme 9 í1 1/^1 (a Xt + -\r2q~^~ J^~X1~\-(n — l)y) (a X2 -)- q X2 4” 2 q ”h — 1)^) q í 1 Xp—i-\-q Xp_\-\-2q — 4-— + ...4 - —'j . p\q'2q'3q' ' nq ) Xp- i-\-(p — 1)^ Výraz ten lze psáti S’t==1 + J + ---+^) — lo§ (*/+ 1)+1°g(«^+1) — — 1 - — 7— ý — - * l°g«l — ilog« / \A ^1+^ ^i+(^ — 1)^ 9. ) P ?f_L + __A _ / \A-i ^p-i + í' H1+í+---+i ^-i+(«— i)? (») 9>(^-)=1°g/ + y S1{!F(;?”~ 1) — }> (/’. 0 < «0W < ~ , (*=1, 2, máme totiž a tedy cimz K = £ (~ř) + 1 ’ p-í o < 4- < i , (6) 9 (f ) = log/ + I £ [v Q- E (“) + j - 1 ) - !"(0) j . 0» < 9) • XII. 9 5. Mějme nyní za druhé a / >> q buďte opět dvě celistvá nesoudělná čísla. Položíme-li = 1 + no ' X2 = 2 -|- , xr^-=p, kde = 1 , lp = ^ a celistvá čísla X2 . . . . lp __ i jsou tak stanovena, že plat o <; v < , o . tu nalezneme právě tak jako nahoře, že (7) ¥ (J) = log/ + {«P (y - l) - (0)} • Zde arci i některé z čísel X2 . , lp — \ může míti hodnotu q, což však na platnosti této formule ničeho nemění, jelikož i pak , i?S (r + xt? + • • • + * +¥ • ~ i log ”) = 7lim(1+T + "- + ^-logw) Vzhledem k >*y = ' + *ów, 0 < »0w < máme o^»owy 0 máme = 1 -f- £ • Abysme oba případy jedním výrazem vystihli, uvažme, že v prvním případě máme , V Q a v druhém, kdy — není celistvým číslem, platí patrně ^í)=*(3-tY XII. tak že v obou případech platí 10 K= 1 Není obtížné ukázati, že tato formule platí i v případě, kdy / <^q , a máme tedy pro každá dvě celistvá nesoudělná ěísla p , q rovnici (8)

XII. 11 z toho soudíme, že I

(x) jest vždy možným; dále zvolme £ takové, aby bylo s < -^r- a aby též platila nerovnost n = i n Pak platí pro všecka t hovící těmto dvěma rovnostem patrně i 9> H- ») — / , čímž dokázána spojitost funkce cp(x) vzhledem ku kladným přirůstům a to pro každý argument x . 7. Vezměme nyní v úvahu záporné přirůsty — £, a předpokládejme nej¬ prve, že x jest hodnota irracionalná. Pak patrně n0 není nikdy nullou; dále — n i (x — e) = n0 — le . Vzhledem k # > ?z0 , s<^le soudíme, že x — s > nQ — 1 £ . Volivše kladné číslo celistvé N opět libovolně, předpokládejme, že pro n = 1 , 2 , . . . N stále platí no—ls>0, t. j. > ku kterému cíli stačí supponovati e < , značíme-li ú, nej menší z hodnot - p A od n=l do n = N. Za této supposice patrně máme a jelikož N XII. 12 máme dále (,) = J j-jL - + /?»-/?, X Máme tedy — předpokládajíce s < — — v (« — *) — <í ( x ) I < — tJC Ř (v) R'n I -\- I I • Označme rj opět libovolnou kladnou hodnotu, a volme N tak velkým, aby v jak i?#, tak R'N číselně byly menší než , pak volme e tak, aby platily ó nerovnosti s < $1 e < rjx ř(i) 6 2* i máme pak patrně | cp (x — s) — qp (x) | < rj , čímž spojitost funkce g) ( x ) též pro záporné přírůsty argumentu dokázána, arci jen pro irracionalné hodnoty x . p Budiž konečně x hodnotou racionalnou ; / , q dvě celistvá nesoudělná čísla. Napišme — n-\-Xx = nQ , 0 < # , — n-\-l{x — s) = n0 — Is , a připomeňme si nejdříve, že nQ = 0 při n — lx , tedy při n=p, 2/, 3/,... a resp. l = q,2q,3gi... , načež - 7t — X S , - H — (X 1 j ( X ťj X — j- 1) B . Volivše N opět libovolně, předpokládejme, že stálé n0 — A«>0, nabývá-li n hodnot 1 , . . . N, vyjma násobky čísla p ; k tomu stačí předpokládati Xs0 čili (vq -j- 1) s < x , t. j. předpokládejme a *1 9 + 1 ' Za těchto dvou supposic patrně máme — *) = ]£ f 1 i i { n n + n0 — le\ ; J +■#'»; Lá \ n n- \-x — (ý-j-l)g zde součet 2if se vztahuje k hodnotám n = 1 , 2 , . . . N nedělitelným číslem a součet k hodnotám n=p,2p,...v1p. Píšeme-li <«-•>= S'(Ť-tí^+S"|4 n n- \- x — (A — j— 1) « r 1 "v N 5 obdržíme odečtením cp (x) — cp (x — í) (j) “J?, n n- \- x — (A 1) ř n Rn — R'i (J_ _ 1 _ \vp vp -\-X — (vq~\~^)£ } + Rn — R'n • «< X S'(!) Volme nejprve N tak velkým, aby jak R jy tak Rf jv byly číselně menší r> v než — , značíce literou rj libovolnou kladnou hodnotu ; napotom volme s tak, o by hovělo nerovnostem ^ dx b< N+x ’ Aby třetí nerovnost, t. j. byla vyplněna, stačí, aby vt q - 1— 1 X (x — s) ' x v li ^r-r^r < 1 1 < 3 ' x{x — fc) ^ n -j- n0 x — £ s (i) < X čili, při s < — , aby «< rjX •SW XII. 14 Pro všecka e dosti malá, že hoví všem třem nerovnostem, máme patrně v («) — ?(« — *) 3^3 3 "T- n Li I ,/ 3 “ti”/ *’/ + * — (»?+ !) £ ) ’ kde o- , g' , ď" značí hodnoty v mezích — 1 a — 1 . Položme nyní V 4 1 s + s*= — ^ vp -j- a; — -f- 1) £ V. 5 = y J _ 1 0 I 1’ V t> - 4 ]. „4, ' vP vp + x i 1 a uvažme, že vzhledem k ii /ii vp + # vq+ 1 =*— + 1 = - — -1 - 1 x x mamě c _ S' •Jy *j£ ^1(0/4-®) (i— f) *-‘41'/+* ’ Z toho patrno, že pro dosti malé s rozdíl cp (x) — cp (x — s) se liší o libo- 7? volně malou hodnotu od — (a -f- a' ď") — 50 . Avšak S0 závisí na vA a toto O číslo opět na hodnotě rj ; zvolivše ?/ dosti malým, nabývá v l libovolně velkých hodnot, z čehož patrno, že pro dosti malé « rozdíl cp (x) — cp (x — e) se liší libovolně málo od — lim 50, t. j. od 00 / i -S!+ _ i ) r=l ' ''P Vp -j-xl Máme tedy lim [g> (x) — cp (x — e) ] £ = 0 P Mi. »’(»’?+ O čímž dokázáno, že funkce cp (x) pro každou racionalnou hodnotu x jest vzhledem k záporným přírůstům argumentu přetržitou a to takovým způsobem, že hod¬ noty cp (x — e) mají pro lim s = 0 limitu, totiž OQ ,(«- 0) = „(«) + i S, ,„/+!) ■ Velikost průtrže zde se jevící lze snadno v zakončeném tvaru vyčísliti, jelikož (viz Časopis pro pěstování mathematiky a fysiky, sv. XXI., str. 177) 00 1 i S/H+i) = v(j) - v(°) XII. 15 a tedy *(f-0H(í)+7Hí)-v(0)]- Pro liché q máme tedy [Gauss, 1. c.) »(í_o) = V (f ) J [f + f COtg — loS ? + cos log(2-2cos2^) i 4(y — \)n f 4 n\ , [q — l)(q—\)n ( {q — l)n 4- cos — - - ^ — losf I 2 — 2 cos — I —I— . . . —I— cos — - — - — logj 2 — 2 cos- - — q sv q) <7 V ? a pro sudé q platí: £-oW„í/-) + ± (7_°)=»( Y cotg (q— \)n log q + cos log (2 — 2 cos + cos ^ log (2 — 2 cos j -f -|- cos — - 'T log (2 — 2 cos — — — log 2^ . Poněvadž pro každé x jak cp (x -\- s) tak cp (pc — s) mají pro lim s = 0 limity, jest funkce cp (x) , ač jest v každém sebe menším intervallu přetržitou, integrace schopnou, jakož dokázal obecně pan G Darboux v Mémoire sur les fonctions discontinues, Annales de 1’Ecole Normále sup., 2. Série t. IV., p. 90. 8. Zakončíme nynější úvahu o funkci cp (x) tím, že dáme řadě ji definující pomocí symbolu E tvar explicitnější. Buď x nejprve číslem celistvým, a položme n — 1 = q (mod. x) , 0 = £{* n = 1 x + xE £-—) P Budiž za druhé x racionalné a sice , / a q celistvá nesoudělná čísla. XII. 16 Položivše t. j. mamě — n + X x = n0 , 0 = n0q , 0^noq, — nq = n{) q (mod. p) , a soudíme právě tak, jako v předchozím případě, že nq — 1 z čehož , _ / nq — l ^ n0q=p-nq-]-pE ( — - I n — j— n q — x — x E ^ — - E ^ . p Máme tedy pro racionálně x = — formuli 00 / m-EK n = 1 +-(^) zahrnující předchozí formuli jako specialný případ příslušný hodnotě q = 1 Je-li konečně x hodnotou irracionalnou, soudíme z rovnice — n -f- 1 x = «0 , 0 < ;z0 < x , ze buď platí l = E » aneb = 1 -[- E • Položme " (£)+*• *>®. — — 8X , — = E l — x i máme v prvním případě n0 = — n- \-Xx = — n- \- x - = tedy výsledek nemožný, pročež nastává jen případ druhý, tak že pro irra- cionalné x platí formule oo c*) = y í-1- - *- ééx l n x+xE © I tuto formuli lze pokládati za specialný případ předchozí formule, pří¬ slušný hodnotě q = oo . 9. Budiž mi dopřáno poukázati při této příležitosti k tomu, že lze Eulerovu konstantu definovanou rovnicí i+ý+--+^- 1°g(*+1)] snadno vyjádřiti pomocí limit obdobných výrazů. C = lim n = oo XII. 17 log K tomu cíli poznamenejme, že, nahradíme-li log (n -(- 1) součtem 9 3 n 4-1 ^ — [— log ^ — |— . . . -f- log — ^ — , patrně máme C = — log n 1 n Vezmeme-li nyní v úvahu limitu 1,1, 1 L — lim n — oo a-\-b 1 a -j- 2b + a -\- (n — 1) b b log(« + l) v níž a , b značí dvě dané hodnoty, tu především snadno shledáme, že jest tato limita konečná a určitá. Pišme totiž L ve tvaru a máme ihned L = 00 / -< v t 1 „41! !« + (* — l)í l b log ” + U n i ’ bL ( b _ M — 1)£ « ) 7/ } ^ ^ nŠi ^ — 1) Řada po pravé straně konverguje - — arci za supposice, že a -j- (n — 1) b po n— 1,2,... nevymizí — a jest tedy L určité konečné číslo. Označíme-li součet této řady 5 , máme pro konstantu Eulerovu výraz C=bL — S. Zvolíme-li za a a b čísla racionalná, lze součet 5 vyčísliti, jakož jsem po¬ drobně ukázal ve článku » Stanovení součtů jistých nekonečných řad«, Čas. pro pěstov. math. a fys., XXI., prováděje myšlénku panem Appell-em vyslo¬ venou; pak tedy jest konstanta Eulerova vyjádřena limitou L a známým ko¬ nečným výrazem. Na př. při a = 1 , b = 2 máme oo oo oo 5=S1 #(2» — 1) =2„?1 2«(2»— 1) =2 SJ2VHT — 2 ní = 2log2 1+ — + — + • M - 1 — 1 ■ 3 ' 5 ^ ' 2n — 1 log (« + 1) M 1 «(2 n— 1) a tedy C = — 2 log 2 -j- 2 lim n—oí Volíme-li a — 2 , b == o , máme (viz 1. c.) 00 ■s = S, 1^377=: 7;, = 4- (3 'os 3 - Ť ” V B) • C= ¥ (Ť ^ 8 _ 3 ‘°8 3) + ? I™ [Í + ' ' ' + 2 + S(» ZTjj - 5- lo« <" + 1 1 Rozpravy. Ročn. II. Tř. II, Č. 12. 2 XII. 18 Než výrazy pro Eulerovu konstantu lze ještě rozhojniti. Označme un ra- cionalnou funkci indexu n , a hleďme v limitě L = lim I ut Uo un — X log (n -f- 1 ) n — oo L J stanovití hodnotu A na indexu /z nezávislou takovým způsobem, aby L bylo určitou konečnou hodnotou. Pak patrně musí též L — X ± l n I býti konečná určitá hodnota, a to také stačí. Avšak, aby tato řada konvergo¬ vala, musí obecný člen její un - - býti lomenou funkcí indexu n , jejíž čitatel jest alespoň o dvě jednotky ve stupni nižší než jmenovatel, z čehož jde, že rozvoj hodnoty un dle klesajících mocností indexu jest tvaru Značí-li tedy nns~x -[- ax ns ~ 2 -f- as _ i Un= +... + /J, libovolnou ryze lomenou funkci indexu n , jejíž čitatel však jest zrovna o jed¬ notku v stupni nižší než jmenovatel, máme rovnici a J čímž Eulerova konstanta C vyjádřena limitou L a součtem j un — Tento součet lze ale vždy vyčísliti, kdykoli má rovnice + + + = 0 vesměs reálné racionalné a různé kořeny, aneb též kořeny dvojné celistvé aneb různící se o od celistvých čísel, jakož z citovaného pojednání patrno. V těchto případech jest tedy C vyjádřeno limitou L a známým zakončeným výrazem. XII. Sur une fonction cliscontinue. Dans cette notě je construis une fonction cp(x) de la variable réelle x, con- tinue pour toutes les valeurs irrationnelles de x , qui, pour les valeurs ration- nelles n’est continue que relativement aux accroissements positifs de x, et discontinue relativement aux accroissements negatifs. On trouve aisément de telles fonctions á 1’aide ďune méthode donnée par Hankel *) et généralisée par M. G. Cantor'**') notre fonction cependant présente quelque intérét en ce qu’on peut 1’évaluer, pour tout argument rationnel x , á l’aide de fonctions élémentaires sous formě finie, et qu’on peut, ďune maniěre analogue, évaluer la différence cp (x — 0) — cp (x) . On parvient á cette fonction, si l’on cherche de déduire la formule de Cauchy relative á la fonction r , qui généralise une formule analogue due á Euler , en faisant usage de la formule de M. Weierstrass, qui exprime 1 : r(x) sous formě ďun produit de facteurs primaires. En effet, k étant un entier positif, on voit de suitě que le quotient de r(pc) par le produit '(ÍM £íi)'-(ií±í=i) est de la formě eGW y Q désignant une fonction entiěre, ce qui donne 1 oo nn ( x ) (k — 1) C j) v =0 n — 1 x+v — k + kn -*yn—\ kn I n [x±n--\ rVl l n j C est la constante ďEuler. Si Ton pose pv — k li — j- v — k — [— 1 , *) Dini, Fondamenti par la teorica delle funzioni di variabili reali, Pisa 1878, p. 185. **) G. Cantor, Uber ein neues und allgemeines Condensationsprincip der Singularitaten von Functionen, Math. Ann. XIX. pag. 588. 2* XII. 20 1’entier pv prend les valeurs v -)- 1 , v 1 -\- k } v 1 2 k , . . . et l’on a (k - 1) C k-w^l i A * — 1 a: + v — /f i ,G(x) - nu A 'A + k Pv Pv + k—v—1 I • La dérivée logarithmique de ce produit est la constante k-í a K — I = S S 4 1’ =0 (p -j l pv pv-\-k - v - 1 ) ’ ďoíl G (pc^ — ci x — |— ci j , ax étant une nouvelle constante. Mettant kx á la plače de x, il vient í , 1 \ / k - 1 \ (*+y)- ■ i ) et comme on trouve facilement a = log k , on a pour le logarithme néperien de tout entier positif k 1’expression k — \ iog*=v v {- - — i — r}> M (0) , pour toute valeur rationelle XII. 21 de x , peut étre évaluée sous formě finie a 1’aide ďune formule donnée par Gauss, cf ^ ^ se trouve exprimée de la méme maniěre. On trouve de plus (í - e) = ” (í ) + 7 Hv) no\ ďoú l’on conclut, ďaprěs un théorěme de M. Darboux*) que la fonction cp (x) est intégrable. La notě est terminée par cette remarque, qu’on peut obtenir la constante ďEuler a 1’aide de la limite trěs-générale L — lim \iix -\- u2-\- . . . un — 1 log n ] , oú un désigne une fonction rationelle fractionnaire de n , assujettie á cette con- dition que le degré de son dénominateur surpasse ďune unité celui du nomi- nateur, et que les racines du dénominateur soient toutes inégales et rationelles. En effet, ayant CL TLS ^ — | — CL | 1ts ^ — | — . . . — | — CLS i Un = ’ on trouve, si l’on prend 1 L C n — 1 cl 1 P n la somme á droite pouvant étre évaluée, selon une remarque de M. Appcll ,**) en termes finis. *) Darboux , Mémoire sur les fonctions discontinues, Ann. de l’Ec. normále sup., 2. série IV, p. 90. **) Afipell, Sur quelques applications de la fonction V (x) et ďune autre fonction trans- cendante, Comptes Rendus, t. LXXXVI, p. 953. Rozpravy. Ročn. II. Tř. II. Č. 12. XII. 3 ROZPRAVY ČESKÉ AKADEMIE CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ V PRAZE. ROČNÍK II. 0 BUŇCE TŘÍDA II. ČÍSLO 13. VAJEČNÉ U S SAVCŮ. NAPSAL PROF. DR- J. JANOŠÍK. S TABULKOU. PŘEDLOŽENO DNE 20. LEDNA 1893. V PRAZE. NÁKLADEM ČESKÉ AKADEMIE CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ. 1893. Jak u různých buněk v nejrůznějších tkanivech popsána zvláštní detailní skladba jak těla tak i jádra, provedeno totéž záhy i u buňky vaječné. Ku zkoumání detailnější skladby na buňce vaječné u ssavců v to pojímaje i člo¬ věka, vedla mne ta okolnost, že našel jsem při studování vývoje žláz pohlavních v ovariích různých stadií a za různých konservací obrazy, které si navzájem často úplně odporovaly a přece nebylo lze připustiti myšlénku, že by buňka téhož druhu a pak takového významu jako jest buňka vaječná měla skutečně u téhož tvora, v téže době svého vývoje různou skladbu. Daleko bližší byla myšlénka, že jedná se jen v různostech ve vzezření toliko o různosti metho- dami zkoumacími přivoděné Při tomto studiu byl jsem pak veden k tomu, sledovati direktní působení různých konservačních tekutin direktně pod mikro¬ skopem na objektu tak velkém, jako jest právě buňka vaječná, a pak i pokusiti se o vysvětlení experimentem, jak níže se o tom blíže zmíním. V době novější upozornil Holi1') na zvláštní vzezření nukleolu u vajíček člověka, které vyžadují bližšího ohledání. Poněvadž neměl jsem materiálu od člověka, jehož mi nutně bylo potřeba a pak že ještě jinak tou dobou byl jsem zaměstnán, byl jsem nucen práci tuto odložiti. Zatím dostalo se mi též něco nového materiálu od člověka a chci krátce pozorování svá zde sděliti. Sledujeme-li vývoj vajíčka u ssavců, začínajíce již z doby prvovajíček, tu shledáváme podstatné rozdíly v detailnější skladbě. Ano i mezi t. zv. prvotními vajíčky jest rozdíl v různém stáří, což jest v úplném odporu s udáním Nage- lovýrn ,2) že jádro člověčího vajíčka se nemění ve svém vzezření od té doby^ kdy prvotní folikl se vytvořil. Dle Nagela jsou tato malá vajíčka úplně stej¬ ného vzezření u mlaďounkých, jakož i u starších ovarií, ano až i v době jejich involuce. Změně podléhají prý jen tehdy, když přijdou na řadu, aby vyvinula se ve vajíčka oplození schopná. Různá jsou též mínění, co týče se bližší skladby jádra u prvovajíček. Již Flemming 3) popisuje trámčinu v nukleu či váčku prvovajíčka a po něm celá řada badatelů uvádí podobné nálezy u různých tvorů. 1) Holi: Ober die menschl. Eizelle. Anat. Anz. 1891. 2) Nagel: Das menschl. Ei. Arch. f. mikr. Anat. Vol. 31. 1888. ■*) Flemming: Stud. uber die Entwgesch. der Najaden. Sitzber. d. k. Akademie. Wien. 1875. 1* XIII. 4 Balfour 4) pak uvádí: »Although a more or less distinct network is present in most nuclei (I háve found it in almost a 11 embryonic nuclei) it is not uni- versally so.« V rozdílu tom pak vidí i naznačenou již různost dalšího vývoje, neb dle jeho mínění vytváří se definitivní vajíčka jen z oněch prvovajíček, jejichž nu- kleus skladbu sítiva ukazuje, a ta, u nichž nelze oné skladby postřehnouti, zacházejí. Ze názor tento není správným, lze se již i jen pouhým odhadnutím množství vajíček jednoho a druhého druhu přesvědčiti, srovnáme-li počet těchto prvovajíček s počtem oněch, která skutečně ku dalšímu vývoji dospívají. Jest těchto posledních v každém ovariu oproti počtu i oněch se sítivem v jádře velice málo, a lze tedy již podle tohoto povrchního odhadu určitě za to míti, že velká čásť, převalná většina i z oněch vajíček se sítivem v jádře zachází, nedospívajíc jen ku poněkud vyššímu vývoji. Zde pak dlužno ještě připome- nouti následující. Vezmeme-li různé části jednoho a téhož ovaria a konservu- jeme je různým způsobem, tu můžeme se přesvědčiti, ze oněch vajíček se sítivem a bez něho jest nápadně různý počet. Tak ku př. konservujeme-li tekutinou Flemmingovou, mají skoro všechna jádra oněch vajíček sítivo, kdežto po konservaci alkoholem ku př. jest jich se sítivem již značně méně a jest celkem nález dosti nepravidelný. Tak jeví se četná jádra jen jako rozplizlými. Po působení Múllerovy tekutiny jest u velice četných prvovajíček jádro jako z jednotné hmoty složené, bez nějakého i jen naznačeného sítiva. Nukleolus a sice jeden jest za všech případů viditelným. Jest za takových okolností ovšem nejbližší otázka ta, jaká jest vlastně skladba jádra těchto prvovajíček, a ku rozřešení jejímu nejbližší a nejpřiroze- nější cesta, zkoumati vliv různých oněch reargencií na jádro ono, vycházejíc od úplně čerstvých, živých vajíček. Nagel (1. c.) udává, že u vajíček ženy, jejichž jádro určitě ohraničeno bylo blankou, mohl vždy i u úplně čerstvých vajíček sítivo v jádře viděti, a udává, že tento jeho nález souhlasí s nálezy v. Benedenovými u netopýrů, krᬠlíků a jiných ssavců, jakož i s udáními četných jiných autorů u nejrůznějších druhů tvorů. Nález tento nemohu potvrditi na živých vajíčkách a sice jak prvotných, tak i na oněch dále již vyvinutých. Zkoumal jsem v tom ohledu velice, četná vajíčka od různých ssavců ve stavu úplně čerstvém a sice tím způsobem, že na ohřátém stolku mikroskopu zkoumal jsem buďto jen uvol¬ něná vajíčka z ovarií různých stadií vývoje v humor aqueus téhož zvířete neb i jen v liquor folliculi a udám zde úplně krátce své nálezy. U mladého 4 neděle starého morčete nalezl jsem hmotu jádra vždy jemně granulovanou, v níž lze bylo vždy jen jeden něco lesklejší nukleolus pozorovati, na němž nebylo lze další skladbu nějakou postřehnouti, měl vždy vzezření úplně homogenní. Velice záhy však a to již po několika minutách, stával se nukleolus až silně lesklým a bylo lze v něm někdy jako tvoření vakuol pozo¬ rovati. Jindy bylo viděti, že jeho tvar z počátku úplně okrouhlý jeví se po- 4) Balfour: On the Struct. and Devel. of the Vertebrate Ovary. Quart. Journ. of m. sc. Vol. 18. 1878. XIII. 5 někud nepravidelným, ano i zaškrcování jeho mohl jsem krok za krokem sledovati, až i úplné jeho rozdělení ve dvě ano i ve více částek. Jemná granulace jádra stále určitěji zaměňovala se ve sítivo, jehož z po¬ čátku jemftounká a velice četná vlakénka stávala se určitějšími, hrubšími, na počet jich však ubývalo. Vlakénka tato byla vždy upevněna na blánce jádra, již lze bylo vždy i úplně za čerstva jako ostrou konturu pozorovati. Od blánky jádra bylo lze vlakénka tato sledovati ku nukleolu ve případech těch, kdy nerozpadl nukleolus, a ona upevňovala se na něj. Při rozpadlém nukleolu bylo chování se těchto vlakének značně nepravidelnější, vždy však nukleoly (vlastně jen fragmenty nukleolu původního) uloženy ve spojení s oním sítivem. Ve vláknech sítiva, jakož i mnohdy v okách jeho bylo lze postřehnouti obje¬ vování se lesklých zrníček, která mnohdy ten dojem dělala, jakoby se o více nukleolů jednalo, ač podotýkám, že původně vždy byl jen jeden nukleolus. U dospělé, staré již samice morčete, březí, nalézám taktéž u všech vajíček jádro homogenním s jedním nukleolem, aniž bych byl s to i jen stopu nějakého sítiva v jádře v úplně čerstvém stavu dokázati. Po reagenciích a též již jen po delším zkoumání i v indifferentní tekutině, je viděti, že nastupují tytéž změny jak výše uvedeno. Totéž viděl jsem u vajíček ovariálních u králíků, i zde byl v jádře jediný nukleolus a nebylo lze za čerstva žádného sítiva dokázati a sice jak u mladých, tak u dospělých individuí. Úplně shodné nálezy mohl bych detailně podle poznámek zde podati z ovarií koček a j. Nagel , jak již uvedeno, udává, že na úplně čerstvých prvovajíčkách vždy sítivo dokázati mohl, ovšem však na vajíčkách dozrání blízkých neb dále již vyvinutých, však že sítiva toho za čerstva dokázati nemohl. Na řezech však v četných případech sítivo v jádře kreslí a sice toho způ¬ sobu, jak na konservovaných praeparátech i u zvířat obyčejně viděti lze. Vysvětleni pro tento nález mohu podati z vlastních pozorování. Prvovajíčka jsouce bez silnějšího obalu buněk zonae granulosae a bez vytvořené blánky starší vajíčka obalující, snáze při pozorování octnou se v nepřirozených po¬ měrech a bude na nich dříve možno viděti různé změny než na vajíčkách, která chráněna jsou obalem buněk granulosy a blánkou, starší vajíčka obejí- mající (zóna pellucida). Možno se skutečně o tom přesvědčiti, že u těchto po¬ slednějších změny ony na vajíčkách holých pozorované později teprv se obje¬ vují, nastupují však přece, ač mnohdy ve značně modifikovaném způsobu, což ovšem z různosti detailní skladby jader vajíček mladých a starších vysvětliti si lze. Schdfer 5) udává, že u králíka (ovšem po konservaci a sice kyselinou pikrovou a alkoholem) jest nukleolus v jádře tak uložen, jako u kuřete a jest v principu téhož složení, sestává totiž z homogenní matrix, v níž leží granula. °) Schdfer: On the Struct. of the immature ovar. Ovum etc. Proceed. of the Royal soc. London 1880. XIII. 6 U více vyvinutých vajíček pak leží granula volně (». . . to lie loose within the germinal vesicle«). Někdy prý jest i sítivo, jednotlivá tato granula mezi sebou spojující. Nález tento vysvětlil bych ze svých pozorování takto : To co má Schafer za jednotlivá granula v homogenní matrix, jsou asi vakuoly ve hmotě nukleolu velice často i na praeparátech konservovaných dokazatelné (srovnej obr. 8.) a jichž objevování se na praeparátech čerstvých pozorovati můžeme, jak výše jsem uvedl. Tam, kde dle Schafera schází již homogenní matrix a granula leží volně, jedná se dle mých zkušeností o rozpadlý již nukleolus. Na týž zjev, totiž na rozpadání nukleolu a sice artihcielné, lze vztahovati asi též udání Reinovo 6 7) o rozpadání se jadérka při zrání vajíčka. Sem spadají na určito pozorování Nagelova o pohybu nukleolu v buňce vaječné, neb obrazy la, b , c, 2 a, b, c, 8 a 5 na tab. 31 (1. c.) poukazují dle mého mínění toliko na rozpad nukleolu a sice ve přibližně stejné části, v obr. labc a nestejné v obr. 2 abc. Žádný z přidaných vyobrazení nepouka¬ zuje k tomu, že vykonával by nukleolus amoeboidní pohyb. Nechci popírati, že by vůbec nukleolus nebyl schopen pohybu takového, jen k tomu pouká- zati chci, že z mých pozorování žádné mne o tom nepřesvědčilo, neb vždy po objevování se jakýchkoliv změn ve tvaru ano i ve vzezření nukleolu nastoupilo zacházení útvaru tohoto, jevící se rozpadem. Nikde v uvedené práci nenalézám, že by nukleolus po vykonání pohybů byl se vrátil opět ve klid, nabyv prvot¬ ního tvaru. Ve stejném smyslu lze značiti i pohyby nukleolu v buňkách gangliových sympathiku, pozorované Svierczewským?) Autor tento udává, že pohyb nu¬ kleolu měl vzezření molekulárního pohybu a nikoliv vzezření pohybu amoe- boidního, na jaký Naglovo tvrzení se vztahuje. Na samovolný pohyb lze bylo by toliko při pokusů s kyslíkem a vodíkem mysliti, ač nynějšími silnějšími optickými nástroji lze dokázati, že v uvedeném případě jedná se o vakuoly a mohu pozorování tato v úplný souhlas s mými přivésti. V době nejnovější upozorňuje Hacker ,8) ovšem u nižších tvorů, na to, že ještě před počátkem ryhování, ano před tvořením se směrných tělisek, objevuje se mimo jádro uložené těleso silně se barvící, které svým vzezřením úplně odpo¬ vídá nukleolu v jádře buňky vaječné. Direktně to ovšem nesledoval, soudí tak toliko podle vzezření toho těliska a pak z té okolnosti, že tělisko toto vždy tehdy lze v plasmatě buňky viděti, kdy nelze dokázati nukleolus v jádře buňky vaječné a naopak, kdykoliv lze viděti v jádře nukleolus, nelze postřehnouti v plasmatě ono tělisko. Tělisko to sledoval až do vytvoření většího množství segmentů a leželo ono vždy v některé buňce vedle buďto se dělícího nebo ve klidu se nalézajícího jádra. 6) Rein: Beitráge zur Kenntniss der Reifersch. u. Befruchtungsvorg. an Sáugethierei. Arch. f. mikrosk. Anat. Vol. 22. 1888. 7) Svierczewski : Zur Physiol. d. Kernes u. Kernkórperchens etc. Centrbl. f. med. Wissensch. 1869. 8) Hacker: Die Furchung d. Eies von Aequorea Forskalea. Arch. f. mikrosk. Anat. Vol. 40. 1892. XIII. 7 Že by mělo nějaký vliv na vývoj, nepozoroval, rovněž o dalším jeho osudu neví nic bližšího udati, poukazuje však k tomu, že se tu snad jedná o t. zv. parakopulační buňky, jak popsány u Daínid a j. Z celé práce vysvítá, že chromatická substance nukleolu nikterak na počátku vývoje a sice určitě až do vytvoření značného množství segmentů nebéře účastenství. Ve výkresech prací přiložených lze též viděti, že v nukleolu objevují se vakuoly. Nelze ovšem udání toto nikterak rozšiřovati snad na všechno tvorstvo, důležitým však ono jest proto, že nás určitě poučuje o vztahu nukleolu ku dalšímu vývoji vajíčka udávajíc, že jest on alespoň v tomto případě útvarem dočista vedlejším. Četné práce jiných autorů neudávají nic určitého v tomto směru. Za uváženou udání toto stojí i z toho ohledu, že někteří autorové v době nejnovější nukleolus za útvar nejdůležitější považují. V nejnovější době udává O . Hertzvig 9) jako všeobecně platnou větu, že se mu zdá, že nukleoly rozpadají se v době přípravné dělení buňky předcházející v malé částečky, které pak se rozdělují na segmenty jádra. O. Hertwig při¬ pouští též možnost, že t. zv. těliska polová či vedlejší jádra mají snad též původ, alespoň v částečkách rozpadlých nukleolů. S tímto ovšem nesouhlásí právě uvedené pozorování Hackerovo , jakož i ta okolnost, že i u buněk, u nichž vždy jen jeden nukleolus se nalézá, též útvary ony, zvané jádry vedlejšími, do- kázati lze. Hertwig dělá ovšem přísný rozdíl mezi nukleolem, který složen jest z lininu, látky to obyčejnými barvivý se nebarvící a skvrnami jádrovými, slo¬ ženými ze hmoty se barvící, nukleinu, a k těmto přísluší vlastně útvary, nazý¬ vané u vajíček nukleoly. Holi 10) uvádí, abych zůstal při původním thematu, u člověka, že lze na nukleolu jisté určité změny sledovati, z nichž na určito jde na jevo, že nu¬ kleolus jediný při zrání vajíčka z celého jádra se zachovává a rozpadá ve větší počet přibližně mezi sebou stejných koulí chromatinových. Tyto koule chromatinové z nukleolu povstavší jsou po náhledu Hollově ta nejpodstatnější část jádra vaječného a útvarem nej důležitějším při oplodnění. Holi soudí ještě dále, že snad jest nukleolus ve všech buňkách stejně velké důležitosti, jak pro vajíčko udává, a že mu připadá při dělení snad velice důležitý úkol. Při mladších vajíčkách vidí vždy jen jeden nukleolus, a teprv u vajíčka z folikulu v průměru 1 cm nachází, jakoby z nukleolu pučením větší počet chromatinovaných tělisek původ bral. Kreslí pak dále buňku vaječnou z folikulu r6 cm v průměru. O buňce této udává, že mimo nukleolus ve větší počet chromatických koulí se rozdělivší lze viděti četné úlomky či drobty, jak to jmenuje, chromatické hmoty, jak v jádře tak v plasmatě buňky vaječné. Udání toto, jakož i celé vzezření této nakreslené buňky vaječné dělá na mne dojem, soudě podle praeparátů zví¬ řecích, že se jedná o zacházející vajíčko. V tomto mínění podporuje mne ještě 9) O . Hertwig: Die Zelle u. die Gevvebe. Jena. 1893. 10) Holi: 1. c. XIII. 8 i vzezření buněk granulosy zároveň s onou buňkou vaječnou v obr. 4. nakre¬ slených. I v těchto viděti, že jedná se asi o chromatolysis, jak ji popsal Flem- ming n) u buněk granulosy. Co týče se další skladby jádra, neudává Holi nic bližšího, z výkresů samých pak viděti lze toliko jako jen jemňounce naznačené jakési sítivo v obr. I . a 2. z follikulů 1/i a % cm v průměru. Detailním zkoumáním jádra buňky vaječné a jadérka obíral se mimo jiné v době novější též LoewenthalH ) Výsledek pozorování jeho v níže uvedené práci obsažených jest asi tento. On zkoumal po různých konservačních tekutinách (kys. chromovou, Flem. teku¬ tinou a pak alkoholem) a shledal, že u prvovajíček mladých ovarií, hlavně u koťat jest nukleolus velice různého vzezření, někdy se jeví zaškrceným, jindy m i výběžky a někdy jest i ve dva rozdělený ano i ve větší počet. Z různých těchto tvarů, hlavně z oněch, kde nukleolus má výběžky, soudí na to, že jest on schopen pohybu. V jakém však vztahu ku pohybu může býti rozdělení nukleolu ve dva ano i rozpadnutí ve více částek, o tom nemluví a nelze si to pohybem amoeboidním, na nějž zde podle popisu jedině mysliti lze, nikterak vysvětliti. Loewenthal připomíná již dřívější práce o pohybu nukleolu v buňkách vaječných a sice Eimera , Brandta a j. Předem pak již vylučuje možnost, že by se snad jednalo o nějaké artefakty a sice proto, že našel tu a tam v buňkách » dosti dobře « zachované mitotické figury, a pak, že užíval reagencií, o nichž jest známo že nejlépe skladbu jádra zachovávají. Udává taktéž, že u prvovajíček hloub uložených těchto různých tvarů nukleolů neviděl, a soudí tedy, že ony vázány jsou jen na jistý stupeň vývoje, vzrůstu a snad i na výživu. Proti tomuto dá se uvésti následující. Reagencie uvedené zachovávají ovšem v četných případech velice dobře tvar a poněkud i skladbu buňky a jádra, avšak ne vždy. Na potvrzení toho lze uvésti následující pokus. Položíme-li čerstvé, živé tkanivo na podložní skélko a studujeme zde direktně mikro¬ skopem změny vyvolávané oněmi uvedenými reagenciemi, tu snadno se pře- svědčiti můžeme, že zachovávají reagencie ony (hlavně značně rozšířená v mikro¬ skopické technice teď Flemmingova tekutina), jen hrubší takřka věci tak, jak přibližně to skutečnému vzezření odpovídá. I ony hrubé útvary, v nichž jeví se nám při dělení jádra a buňky uložená substance chromatická jádra, mnohdy jsou v jejich tvaru i působením Flemmingovy tekutiny rušeny. Ze u porovnání se skladbou jádra a těla buněčného jsou tyto útvary při mitotickém či indirektním dělení skutečně značně hrubé a resistentní, vysvítá z četných prací, mimo jiné též z práce Hammerovy ,13) který udává, že lze nalézti mitotické figury i s achromatickou radiací, až i 48 hodin po smrti. To jest doba, kdy nelze více na skutečnou konservaci buněk ani mysliti. u) Flemming: liber d. Bildung von Richtungsfig. in Sáugeth. etc. Arch. f. Anat u. Physiol. anat. Abth. 1885. vl) Loewenthal ; Zur Kenntniss des Keimfl. im Urei einiger Sáuger. Anat. Anz. 1888. I3) Hammer : Ober das Verhalten von Kerntheilungsfig. in der menschlichen Leiche. Berlin. 1891. XIII. 9 Sledoval jsem často, že tam, kde na určito žádné struktury dokázati nelze, po působení i Flemmingovy tekutiny jakási a mnohdy velice pravidelná skladba se objevuje. Tak na př. v liquor folliculi nelze žádnou skladbu dokázati, jest to skutečně jen čirá tekutina hustoty asi řídké huspeniny, rozřízneme-li však některý větší folikl, lze viděti, že tvoří se za působení Flemmingovy tekutiny kolem každého pevnějšího bodu orientovaná skladba jemných, přesně ohra¬ ničených íibril. Pevnějším takovým bodem jest ku př. vajíčko s nasedajícími na něm buňkami granulosy a tu a tam volně plovoucí buňka epithelová gra- nulosy, ano i větší množství sražené oné tekutiny folikulu samého. Toto lze sledovati netoliko na vyteklé oné tekutině z otevřeného íolikulu, nýbrž i na folikulech zavřených, konservovaných s celým okolím v tekutině oné. Lze pak dále sledovati ještě i to, že artefakty ony tím jsou určitější, čím bezprostředněji tekutina ona působila. (Srovnej pokusy s bílkem níže uvedené.) Jak mohou artefakty tyto povstati na volně vyteklé tekutině folikulu a pak i ve folikulu samém, zrovna tak lze si mysliti, že mohou povstati i na jiných místech, tedy ku př. v jádře buňky vaječné, a lze tímto způsobem sku¬ tečně vysvětliti četné nálezy uvedeného badatele, jakož i četných badatelů jiných i na jiných objektech pracovavších. Jest pak z uvedeného též zřejmým, proč nukleoly jen povrchněji uložených prvovajíček ony změny ukazují, dle nichž Loewenthal na pohyb nukleolu soudí, a proč nukleolus zůstal přibližně jednotným a tvaru jednotného u vajíček hloub uložených. Na prvnější působily tekutiny konservační bezprostředněji a mohly tedy lehko ony změny podmíniti. Jest v tom ohledu důležitým i to udání, že i mitotické figury byly » dosti dobře « zachovány, nebo z toho samého již vysvítá, že konšervace nebyla ani v obyčejném smyslu běžném úplně exaktní a tím nezpůsobilá ku dělání de¬ dukcí o tak jemných věcech. Na nejvýše lze souditi z nálezů Loewenthalových , že hmota nukleolu mladších (povrchněji uložených) vajíček jest méně hutnou než u vajíček starších (hlouběji uložených). O tomto lze však direktním pozorováním úplně čerstvých vajíček pod mikroskopem přesvědčiti. S tímto náhledem, že jest celé mladé (povrchněji uložené) vajíčko méně hutným, souhlasí i to udání zmíněného autora, že nemohl v jádře mlaďounkých oněch prvovajíček dokázati ani pomocí oněch reagencií nějaké sítivo, a udává, že čím starší jest prvo- vajíčko (čím hlouběji tedy uložené), tím že určitěji se sítivo jádra utváří a on má za to, že ono jen postupně se vytváří. Dle mého mínění lze toliko říci, že hmota jádra tak málo v sobě obsahuje u mladých prvovajíček látek, které se oněmi reagenciemi srážejí, že ani sítivo žádné povstati nemůže. Direktní pokus v tomto směru lze udělati ku př. s bílkem zúmyslně různě rozředěným, který pak některým z oněch reagencií srážíme. Dělal jsem tyto pokusy následujícím způsobem. Bílek z vejce ptačího rozstříhaný přefiltrován a použito ho ku pokusu, tak jak byl, neb rozřeďova- ného libovolně přidáváním indiťfenretního roztoku solného a sice pokud jen možno slabého. Dáme-li kapku připraveného bílku bez rozředění na podložní skélko a přidáme kapku alkoholu, povstane okamžitě sraženina a sice tak rychle, že XIII. 10 způsob povstávání její ani pod drobnohledem sledovati nelze. Zkoumáme-li sraženinu tuto, tu vidíme, že jest na různých místech poněkud různá. Někde dělá dojem toliko jemné granulace, na četných místech však viděti vytvořená četná homogenní vlákna nejrůznějším způsobem uložená. Přehlédneme-li celou sraženou kapku při slabém zvětšení, viděti ihned že ony pruhy vytvořených snopců vláken tvoří jako houbovitou skladbu, kde trámce nejrůznějším směrem probíhají, nechávajíce značná oka, v nichž právě ulo¬ žena ona hmota jen po způsobu granul složená, neb i ve tvaru jemňounkého sítiva. Cím více jsem rozřeďoval bílkovinu, tím méně určitě objevovala se ona hrubá houbovitá skladba, tím méně vytvářela se lesklá vlákna a celek více měl jen podobu sraženiny granulované, v níž ovšem na různých místech v různě velkém množství byla nakupená granula. Dosti často jevila se ona vlákna kolem většího kousku sražené bílkoviny nějakým způsobem orientována. Někdy bylo zřejmým, že snopce vláken podle proudu přidaného alkoholu se položila, jindy nejrůznějším způsobem jevila se zapletená, což povstalo asi prouděním kapaliny při míchání se s alkoholem. Zřejmým bylo, že orientovaná jsou vlakénka ta podle fixnějších bodů. Pokus tento jest hrubý a nelze jen tak přenésti ho na pozorování půso¬ bení na plasma buněčné, neb zde jsou podmínky zvláštní, jichž při experimentu nelze ani dosti nedokonale napodobiti. Plasma buněčné samo a bílek, jehož zde použito, jsou i jen ve hrubě pozorovaném složení valně od sebe úchylné a což nej důležitějším, my necháme působiti reagencie na plasma živé, zde při pokusech jednalo se o tekutinu, v níž naurčito žádné skladby nebylo, bylť bílek filtrován a filtrátu použito. Z pokusů samých pak lze bylo konstatovati, že čím častěji bílek filtrován, tím méně zřejmě při srážení tvořila se homo¬ genní vlákna, která na nefiltrovaném nerozředěném bílku vždy s velkou urči¬ tostí po působení alkoholu se objevovala. Plasma buněčné jakož i hmota jádra nalézají se mimo to, jak již podo¬ tknuto, za zvláštních podmínek uložení, byť bychom i připustili, že stejně se srážeti budou jako uvedená bílkovina. Představme si jen ku př. jádro za klidu (a o to se hlavně v našem případě jedná), tu vidíme, že jest ono útvar velice malý, blánkou obložený, k níž všude plasma těsně přiléhá. Dále pak lze i za živa konstatovati, že ve hmotě jádra jest ku př. u vajíčka jeden nukleolus či skvrna jádrová. Útvar tento jest zajisté hutnější a bude tvořiti pro ono řidší plasma ostatní bod do jisté míry pevný, a blánka tvoří celou pevnou dutou kouli rozměrů tak malých, že při experimentě ani jen poněkud pro onu rozře- ďovanou bílkovinu poměry takové uměle připraviti nelze. Pokusil jsem se o to ve hrubých takřka jen schématech. Přimíchal jsem ku bílku něco různorodých jemných částeček hmoty alko¬ holem nerozpustné a shledal jsem, že proudy po přidání alkoholu nastalé tyto jemné částečky zároveň sebou zmítají a nelze tedy za body poněkud jen pevné v přesném slova smyslu částečky ony považovati. Než přece lze bylo viděti, že kolem míst, na nichž více takových částeček se nakupilo, sražená vlákna bílkoviny byla poněkud orientována. XIII. 11 Určitější výsledek dal pokus s jemnými vlakénky ssacího papíru, která přimíchána byla ku bílku a proudům více vzdorovala. Zde bylo viděti celé snopce neb i jen jednotlivá vlakénka nejrůznějším směrem uspořádané mezi oněmi hrubými vlákny ssacího papíru. Na četných místech povstávaly obrazy úplně toho druhu, jak je v plasmatě buněčném neb ve hmotě jádra po kon- servaci viděti možno. V tomto pokusu bylo potřeba zameziti ještě rušivé proudy, povstalé diffundováním a odpařováním alkoholu povstávající. Toho lze bylo docíliti použitím nějakého jiného reagens, ku př. kyseliny pikrové nebo Flemmingovy tekutiny. Tato poslední jest výhodnější a sice z té příčiny, že za každé okolnosti ať pracujeme na skutečných buňkách neb i zde experi¬ mentálně na bílku, ukazuje větší tendenci tvořiti sraženinu vláknitou, což v žádném případě ani na histologických elementech ani na bílku nelze říci o kyselině pikrové, po níž sraženina jeví se vždy v převládajícím tvaru jako jemně granulovaná. 1 za těchto okolností, kdy proudy ony nenastaly, tedy nejlépe po Flem- mingově tekutině, byly nálezy shodné s oněmi po alkoholu. Aby poměry ještě byly poněkud přirozenější, udělal jsem na skle pod¬ ložním síťku z jemných čárek tekutého celoidinu, kterou jsem pak nechal zaschnouti, a na tuto síťku rozetřel jsem bílek buď beze všeho neb rozředěný. Čtverečky proloženy pó sražení na četných místech, hlavně, kde byly jemnější nej pěknějším sítivem. Poměry tyto ještě i tím vzdalovaly se od skutečných, že bílkovina ne¬ zavřena v úzkou mezeru. To napodobil jsem tak. že přikryv bílek sklíčkem na skle podložním, vložil jsem celý praeparát do konservační tekutiny. Zde povstávaly, jak se čekati dalo, sraženiny nejdříve podle okraje sklíčka krycího a povolně srážel se bílek i dále pod skélkem, což i při alkoholu dobu ně¬ kolika hodin vyžadovalo, než dále pod skélkem sraženina se udělala. Rozdíl ve způsobu srážení na kraji a dále pod sklíčkem jest nápadný: na okraji a poblíže okraje povstávají sraženiny četné ve tvaru lesklých, jemných, na četných místech síťovitě spletených vláken, dále pod skélkem však byla sraženina po většině jen jemně granulovaná. Byť bychom i uznávali, že pokusy tyto daleko jsou vzdáleny od poměrů přirozených ve tkanivech, lze z nich přece alespoň dedukovati následující: Jest zřejmým, že v tekutině, nemající naprosto žádné struktury (byl bílek filtrován i několikráte), lze po reagenciích viděti nastupovati struktury, které s oněmi srovnati lze, jak je nalézáme v plasmatě buněk. Povstává řidčí a hustší granulace, jemňounké sítivo, hrubší sítivo z vláken lesklých i vlákna a útvary nej různější z nich složené. Nelze tedy jen tak lehce nálezy podobné v plasmatě a jádře buněčném přenášeti na skladbu jejich původní neb dokonce míti tyto útvary za základ skladby. I granulaci nelze za žádnou základní skladbu všude považovati, když uvážíme, že granulace ty i ve hmotě bez struktury po reagenciích povstati mohou. Tím nechci říci, že granulace nejsou v plasmatě buněk některých za XIII. 12 živa, neb o existenci jejich lze se v četných případech na určito přesvědčiti, jen k tomu poukázati chci, že ne všude, kde po reagenciích granulaci nalézáme, byla ona též za živa. Pokusy podobné pohádají stále dále a dále, nebudu se však o tom zde více šířiti. Podotknu jen ještě, jaké různosti lze nalézti při působení různýchi obyčejně užívaných reagencií. Alkohol, čím jest silnější a čím bezprostředněji působí, tím více sráží bílek ve způsobu hrubších neb jemnějších vláken. Cím jest rozředěnější, a čím obtížněji ku bílku proniká, tedy ne bezprostředně, tím určitěji vystupuje srᬠžení ve způsobě granul. Kyselina pikrová působí vždy více granulované srážení, tak jak i na prae- parátech jí konservovaných viděti lze. Srážení děje se rychle. Flemmingova tekutina způsobuje podobně jako alkohol ano do jisté míry ještě u větším stupni způsobuje srážení ve způsobě vláken. Srážení děje se rychle. Zkoumáme-li působení jednotlivých tekutin, tekutinu Flemmingovu sklᬠdajících, tu shledáme, že po působení samé kyseliny chromové ano i po při¬ míchání kyseliny osmičelé nenastupuje rychlé srážení, ano, spíše ještě rozře¬ dění bílku. Teprv až k oběma uvedeným tekutinám přidáme kyselinu octovou, nastupuje schopnost ku rychlému srážení bílku. Jest to tedy působení hlavně kyseliny octové. Mullerova tekutina neb sám dvojchroman draselnatý tak se chovají, jak Flemmingova tekutina bez kyseliny octové. Taktéž působí samotná kyselina osmičelá v roztoku nebo její páťy, o nichž známo, že přirozené vzezření tkaniv v četných případech nejlépe zachovávají. Jakým způsobem sráží bílek ony reagencie, které dlouhou dobu působiti musí, než dokonána jest konservace, jsem posud nezkoumal, leč toliko při Miillerově tekutině; zde převládá srážení ve granula, i to jsem neprobíral dosud, jaký různé ony způsoby mají vliv na barvení se povstalých sraženin. Tyto povstalé z bílku sraženiny lze nějakým z obyčejných způsobů jako praeparát uchovati buďto s glycerinem nebo pryskyřicí Scházení sítiva v jádře, jak udává Loewenthal , souhlasí úplně s nálezem oním Balfourovým (1. c.) a jde pak z uvedeného rovněž, že ve smyslu Bal- fonrovž nelze z nálezu onoho dělati nijakých dedukcí, co týče se dalšího vý¬ voje vajíček oněch. Co týče se odvolávání na udání Brandtovo a Eimerovo , uvedu jen nᬠsledující. Brandt 14) udává, že na vajíčkách Blatta orientalis, uložíme-li celou vaječnou rouru do bílku neb tekutiny krevní téhož tvora, lze viděti v jádře po jednom nukleolu, který má velice různý tvar a na němž mnohdy i zaškrcení, jakoby se nukleolus ve dva rozděloval, pozorovati mohl, a to vedlo ho ku domněnce, že lze na nukleolu pohyb dokázati. u) Brandt'. Ober active Formveránd. d. Kernkorperchens. Arch. f. mikr. Anat. Vol. 10. 1874. XIII. 13 Zkoumal pak skutečně po dlouhou dobu jeden a týž nukleolus a mohl na něm nejen změny tvaru, nýbrž i změnu místa pozorovati. Za zvýšené teploty mohl viděti, že změny tvaru byly velice rychlé, takže nebylo lze ani načrtnouti různé fáse změn oněch. Okrouhlý tvar jadérka či nukteolu se mu zdá výminečným, ku př. jen za působení nepřirozených ústředí se dostavující. Ve připojené poznámce pak lze vyčisti, že přece asi mnoho nukleolů viděl bez pohybu a tvaru kulatého. Ze žádného místa pak ani v nejmenším souditi nelze, že by tyto amoeboidní pohyby nukleolu u oněch buněk byly něco nor¬ málního, končí pozorování nejčastěji rozpadem nukleolu, což s uvedenými mými náhledy jest v úplném souhlase. Eimerlb) popisuje pohyby na nukleolu vajíček sumce a kapra, bez udání na jakých vajíčkách pozorování svá dělal, zda mladých neb vyvinutých. Udání jeho vztahují se na pozorování, která provedl před třemi roky, a podotýká, že mnohdy obrazy byly toho druhu, jak často postmortální změny se nám jeví, proti tomu zdá se mu však, že svědčí změny na tomtéž nukleolu po¬ zorované. Z uvedeného následuje, že Brandt i Eimer zkoumali úplně čerstvý ma¬ teriál a pak u tvorů nižších. Nálezy však vykonané u tvorů nižších nelze jen tak přenášeti na tvory vyšší, ony mají nám býti toliko direktivou, nač máme u vyšších tvorů dbáti, a bylo by bývalo důležitým, aby Loewenthal zkoumání byl provedl taktéž na materiálu čerstvém a pak konservovaném. Nálezy své o čerstvých nukleolích u vajíček některých zvířat jsem již výše uvedl. Na praeparátech konservo váných jsou obrazy podle užitých method tak různé, že těžko lze něco obecného říci. Zdá se však, že není nukleolus stejné skladby u různých ssavců, poněvadž po použití i těchže reagencií se různě chová. Tak mohu ku př. na praeparátech od králíka viděti nukleolus v různě vyvinutých vajíčkách takměř vždy, po kterémkoliv způsobu konser- vace rozpadlým ve více menších, někdy stejnoměrných tělisek, jindy pak jest rozplizlý neb až v drť rozpadlý, ač u vajíček úplně čerstvých, za živa pozoro¬ vaných, i u králíka lze jen jeden nukleolus dokázati, možno však i na těchto za čerstva pozorovaných objektech náklonnost ku snadnému rozpadu nukleolu pozorovati. U kočky lze vždy viděti nukleolus i na konservovaných praepa¬ rátech jen jeden, nehledě ku tvarům, které nám úplně nepravidelný tvar nu¬ kleolu ukazují a tím na jeho rozpad souditi nechají. Velice často a sice nejlépe u vajíček něco již u vývoji pokročilejších lze viděti uložený jednotný nukleolus ve hmotě poněkud méně se barvící a jak se zdá i méně hutné. Hmota tato nukleolus obkličující jeví se homogenní a na řezech jako dvorec obejímá nukleolus. Proti hmotě jádra není sice ostře tento dvorec ohra¬ ničen, avšak vždy lze udati, až kam sahá. U zralosti blízkých vajíček normál¬ ního vzezření dvorce toho jsem neviděl. U vajíček zralosti blízkých, avšak jak 13) Eimer\ Ober amoeboide Bewegungen des Kernkórperchens. Arch. f. mikr. Anat. Vol. 11. XIII. 14 podle celého vzezření souditi lze, atrofii podléhajících, lze též někdy onen dvorec dokázati. Nalézáme dvorec ten vůbec nejčastěji pó konservaci Múlle- rovou tekutinou. Má pak nukleolus a dvorec kolem něho asi takové vzezření, jak Nagel kreslí v obr. 12. tab. 21. (1. c.) z ovaria opice, o němž udává, že za čerstva pozorovati bylo při nukleolu několik drobtů zdánlivě stejného vzezření s nu- kleolem i co barvení i co lomivosti světla se týče, a teprv později pak, že ony částečky splynuly a tak bylo vajíčko kresleno. Rozdělení hmot nukleolus skládajících jest známo u nižších tvorů a kreslí O. Hertwig™) takovéto chování se u vajíčka Asterias glacialis, jak to již dříve ve své embryologii uvedl. Jest zde rozdělen nuklein a paranuklein, který po¬ slední tvoří onen dvorec, kdežto první tvoří to, čemu obyčejně nukleolus říkáme. Poměry takové popsány již dříve Ley di gem a Flemmingem. He7'twig (1. c.) uvádí, že takové složení nukleolu našel mimo u Anodonta, kde též Flemming to popisuje, ještě u Helix, Tellina a Asteracauthion, a praví, že jest jádro za různých dob stáří a vývoje buňky v jednotlivých svých částech velice různého vzezření. Tak našel u Arterias glacialis, že rozlišení se obou těchto hmot substance jadérka děje se v době, kdy jádro se rozplizuje a kdy z jeho součástek vřeténko se tvořiti počíná, a přidává k tomu od Flemminga , že na mladém vajíčku u lamellibranchiat se taktéž takové rozlišení objevuje teprv až s dospíváním vajíčka. U ssavců lze, jak již uvedeno, rozlišení toto pozorovati též u něco vyvinu¬ tějších vajíček a taktéž u vajíček ve folikulích úplně již vyvinutých. Nutno však udati, že nenašel jsem rozdělení obou těchto hmot ve vajíčkách zralých folikulů vždy, čímž nechci říci, že by tomu tak nebylo, neb jest možnost, že konservaci dvorec onen v těch případech zničen. Zdá se, že i nález Nagela sem patří, a to co on za čerstva viděl, bylo snad teprve počátkem onoho rozlišení. O. Hertwig má za to, že takové rozlišení hmoty skvrny jádra buňky va¬ ječné platí i pro buňky semenné, jak alespoň ve varleti u Ascaris megaloce- phala pochod ten sledovati mohl. Již dříve jsem se zmínil, že objevují se často při konservaci ano i za čerstva v nukleolích vakuoly, které často ku rozpadu nukleolu vedou. U ně¬ kterých tvorů lze však na praeparátech konservo váných tu a tam z pravidla viděti nukleolus jako ze samých (po zbarvení zvláště) silně se barvících kuliček složený. Zkoumáme- li však větší počet takových praeparátů, tu lze se přesvědčiti, že jedná se o vakuoly jako plynem naplněné, byť bychom byli i přístup vzduchu úplně zamezili. Nejčastěji našel jsem takové chování se nukleolů z ovarií děvčat a žen. (Srovnej obr. 8.) Abych úplně vliv různých reagencií oceniti mohl, konservoval jsem ovaria různých ssavců tak, že čásť jednu za čerstva jsem zkoumal a pak téhož ovaria jednu čásť jsem konservoval alkoholem, čásť Mullerovou tekutinou a čásť teku¬ tinou Flemmingovou. l6) Hertwig : Die Zelle und die Gewebe. Jena. 1893. Fig. 31. XIII. 15 Nejměkčí obrazy a tedy též skutečnosti nejlépe odpovídající dává Múlle- rova tekutina, avšak též ne vždy; ostré, tvrdé dává tekutina Flemmingova a nej nepřirozenější vzezření v některém ohledu dává praeparátu alkohol. Nejnápadnějšími jsou rozdíly působení těchto tekutin na jádra buněk va¬ ječných, která mají již silnější blánku. Jádra tato jsou po alkoholu z pravidla úplně svraštěná ve tvary úplně nepravidelné a to tím více, čím silnější alkohol bezprostředně působil. Toto svraštění někdy lze ovšem i po Flemmingově tekutině nalézti, bývá však méně destruktivní. Po tekutině Múllerově neb i po konservaci prováděné postupně sesilo- vaným alkoholem lze vždy viděti tvar jádra takým, jak lze za živa na úplně čerstvém vajíčku pozorovati. Dosud jsme se zabývali hlavně toliko nukleolem a celého jádra jen tu a tam jsme si povšimli. Nebudu zde vypisovati věcí známých, chci jen na tu otázku zde blíže zajiti, na niž jsem častěji zde již narazil, lze-li totiž sítivo, Jak popisováno a kresleno jest, v jádře vajíček i u ssavců za strukturu sku¬ tečnosti odpovídající považovati. Sítivo toho druhu, jak někteří badatelé je popisují, pro nižší tvory lze ovšem na konservovaných vajíčkách i u ssavců viděti. O. Hertwig (1. c.) udává mezi jiným, že u nezralých vajíček mořského ježka hrubé ono sítivo v jádře již úplně za čerstva a sice za živa viděti lze, a odkazuje toho, kdo by snad v sítivo jádra nevěřil, na krásně vyvinuté toto lininové sítivo u buněk varlete mloka a sice před dělením. Toto poslední udání vztahuje se ovšem na materiál konservovaný. Jemnou pravidelnost a pak charakteristickou prý chemickou reakci, jíž liší se vlákna ta od nukleinu a paranukleinu, uvádí za důkaz, že zde se jedná o útvary exi¬ stující, ne snad vyvolané reagenciemi. Mezi jiným kreslí jemné sítivo ve hmotě jádra vajíčka žabího, jehož vla- kénka též skvrny jádrové, či těliska nukleinová v jisté poloze udržují Zkou¬ máním tohoto posledního objektu jak za čerstva tak za konservace , jsem se zanášel, o existenci však sítiva nějakého přesvědčiti jsem se nemohl. V nukleolích v jádře buňky vaječné u ryb popírá též Aiierbach 17) spojení síťovité jednoho s druhým. Ze toho druhu sítivo, jak v jádrech vajíček nižších tvorů bývá zobrazo¬ váno, na určito u tvorů vyšších není ničím jiným než hrubým artefaktem, lze snadno se přesvědčiti. Tak hrubý útvar, jak četní autorové jako základní pro jádro buňky vaječné u nižších tvorů popisují a kreslí, nemohl by pozorovateli ujiti na materiálu čerstvém. Bylo by možno, že by celé ono sítivo bylo snad méně zřetelně znatelné, avšak poněkud přece, a mělo by na praeparátech kon¬ servovaných poněkud jednotnější vzezření, než jak to nacházíme. 17) Auerbach : Ober einen sexuellen Gegensatz in der Chromatophilie etc. Sitzbr. d. preuss. Akad. Berlin. 1891. XIII. 16 Zajímavým jest udání v době nejnovější učiněné Altmannem 18j o struk¬ tuře jádra vůbec. On uvádí, že mohl na základě svých prací na určito se přesvědčiti, že skoro všechny tekutiny, které na těle buněčném a dělícím se jádře tak výtečně se osvědčují, jsou úplně bezmocný oproti jádru ve klidu a způsobují zde destrukci na místě konservace. Zásadu tuto hájil již na sjezdu anatomickém ve Vídni roku 1892. On obrací se dále proti některým bada¬ telům ( Fromman , Heitzmann, Biitschlí), kteří onu síťovitou či pěnitou skladbu plasmatu jádra dokazují, pravě, že jest nutno, ony struktury se stanoviska morfologického správně oceniti. Jako positivní výsledek svých badání udává, že jest jádro složeno z granul a ona hmota intergranulární má pak skutečně vzezření sítiva ovšem velejemného. Sítivo toto, jak ho Altmann popisuje, jest skoro až imaginerním a nemá nic společného se sítivem, jak obyčejně se v jádře popisuje. Altmann snaží se ovšem všude granulum živé hmoty jed¬ notkou pro skladbu učiniti a mohlo by se mu vytýkati, že jeho výklad jest předpojatým theorií, avšak důležitým na tom udání jest popření onoho hru¬ bého sítiva a pak poukázání jak i nepatrné percentuální změny koncentrace konservačních tekutin jsou velkých vlivů na vzezření útvaru zkoumaného. On udává: Užijeme-li na objekty ku konservaci molybdenanu ammonatého bez kyseliny chromové, tu jeví se jádro pak při barvení jako homogenní; při- dáme-li však 0*5 až 1% volné kyseliny chromové ku tekutině oné, tu vystoupí ono hrubé sítivo, jak ho různí badatelé popisují a kreslí. Přidáme-li však toliko 0'25% kyseliny chromové volné ku 2'5% roztoku molybdenanu ammonatého, pak lze viděti složení jádra tak, jak dříve po cyaninu popisoval, totiž z granul, s velejemným intergranulárním sítivem, a lze pak za jistých okolností i o tomto intergranulárním sítivu dokázati, že složeno taktéž jen z jemných granul. Jest pak dle Altmanna tato intergranulární síť ona hmota, která při dě¬ lení se jádra jako chromatické kličky a vlakénka vystupuje, neb ona dává stejnou s těmito reakci. Ona chromatická vlákna a kličky jsou pak taktéž složena z jednotlivých chromatinových elementů, jak z Pjitznerových a Balbianiho zkoumání známe. Granula pak ona, mezi sítivem se nalézající, jsou asi jako v plasmatě těla buněčného uložená monoblastická granula jen assimilačními orgány. Nelze tedy toto intergranulární sítivo bráti za základní strukturu, poněvadž ono vlastně podmíněno jen uloženými monoblastickými zrníčky a kde těchto není, není ovšem též sítiva. U rostlin a v protoplasmatě prvoků neb nižších organismů může pak houbovité složení se objeviti z různých příčin, jako ku př. tvořením vakuol, avšak, jak samozřejmým, ani zde tato hrubá síť není základní strukturou plasmatu. Tato uvedená práce není jedinou, která sítivu jádra popírá význam exi¬ stující struktury. Tak udává již Auerbach ,19) že jest sítivo v jádře ve klidu 18) Altmann'. Ober Kernstructur und Netzstructuren. Arch. f. Anat. u. Physiol. anat. Abth. 1892. 19) L. Auerbach’. Zur Kenntniss der tierischen Zelle. Sitzber. der preuss. Akad. Berlin 1890. XIII. 17 nahodilým zjevem a že scházeti může. Možná, že jemu již za živa ve hmotě jádra nějaká skladba odpovídá, ale jest možno, že mimo tělo živočicha i tam povstává, kde mu za živa nic neodpovídá. O jádrech různých buněk tvrdí totéž Leydig. 20) Flemming 21) hledě vyvrátiti udání Auerbachovo , podává sám několik pří¬ kladů, kde za živa sice nelze sítivo jádra viděti, ale pozorujeme-li buňky ty v ústředí jim vhodném, lze vystoupení sítiva toho viděti a bylo by tedy lze toliko říci, že jest ono zjevem postmortálním, avšak nikoliv artefaktem, reagen- ciemi vyvolaným. Lze pak se dle Flemminga direktně působením reagencií ve mnohých případech přesvědčiti, že struktura ona náhle v celém jádře vy¬ stupuje, a z toho soudí, že nutně jest praeformovanou. Též i to uvádí Flemming na důkaz existence onoho sítiva, že vždy se objevuje a nikdy jen nepravidelné shluky na místě něho. Toto tvrzení jest nesprávné, neb častěji nalézti lze právě shluky a útvary nepravidelné, než pěkné sítivo. Udání, že tam, kde není viděti pěkného sítiva a jen útvary nepravidelné, jedná se o špatnou konservaci, nemá mnoho váhy, neb když za stejné mani¬ pulace obojí útvary se jeví, pak jsou logicky stejně oprávněné. Proti Leydigovi uvádí, že u buněk chrupavkových lze prý za živa sítivo dobře viděti, zkoumáme-li rychleji, než buňky a jádra zduřovati počnou. Zkoumal jsem tento objekt velice často a našel jsem poměry vždy tak, jak udává Leydig. Plasma u buněk těchto za čerstva nikdy nemá to vzezření, jak od sala¬ mandra kreslí Flemming. Nález ten nevím sice čím vysvětliti, neb Flemming zřejmě udává, že to buňka živá, ukazující dobře při velmi silném zvětšení mitom v plasmatě svém. Nechci zde dále na otázku tuto zacházeti, jen k tomu jsem chtěl pouká- zati, že i jiní badatelé se vyslovují proti všeobecně takřka ovládajícímu mínění o síťovité skladbě jádra za klidu u různých buněk. U vajíček ssavčích zkoumaných úplně za čerstva v indifferentní tekutině buďto v liquor íolliculi nebo humor aqueus oka téhož zvířete, možno viděti vždy, kdy stalo se zřejmým jádro, že jest bud homogenní neb jemně granu¬ lované, jak částečně již nahoře uvedeno. Při detailnějším zkoumání lze u různých vajíček u vzezření jich úplně za čerstva a při nastupujících později změnách nalézti jisté úchylky. Uvedu zde jen několik specielních příkladů. U staré samice morčete nalézám úplně za čerstva jádra buněk vaječných vždy viditelná, jsou bledá, vzezření úplně homogenního. Ohraničení jejich jest někdy určitější, jindy méně určité. Určitější jest naurčito u vajíček starších. Sítivo nelze v úplně čerstvém stavu dokázati. 20) Leydig'. Zelle u. Gevvebe. 1885. 21) Flemming: Ober Unsichtbarkeit lebendiger Kernstrukturen. Anat. Anz. 1892. Rozpravy. Ročník II. Třída II. Číslo 13. 2 XIII. 18 U oněch vajíček, u nichž jádro nemá tak určité ohraničení nenalézám poměry ty tak, jak kreslí Nagel (1. c.) na tab. 21. obr. 7. u buňky vaječné, u níž má za to, že blízka jest zralosti a že jádro připravuje se ku bližšímu spojení s plasmatem buňky, jaké předchází tvoření se směrných tělisek. V jádře tomto, které kreslí jemňounce granulované, lze viděti toliko jeden nukleolus. Zde dlužno poukázati na udání Hollovo (1. c.), který taktéž u ženy udává, že jadérko v době, kdy jádro jest ještě určitě blánkou ohraničené, rozpadá ve „ větší počet fragmentů. Udání ta úplně si odporují a mohu říci, že udání Na- gelovo shoduje se daleko blíže s nálezy mými než udání Hollovo , kde, jak již jsem uvedl, jedná se o zacházející buňku vaječnou a nikoliv o buňku normální. Takové neurčité ohraničení jádra buňky vaječné, jaké předchází zralosti vajíčka, nalézám spíše v souhlase, i u vajíček ovaria ženy, s obr. 11. A a B, jak je kreslí O. Hertwig ve své embryologii, ono pak, jak se o něm zmiňuji zde já, jest na celém obvodu jádra, avšak na různých místech téhož poněkud různě vyznačené, tak že se zdá jakoby až hmota jádra ve plasma radiárními výběžky vyzařovalo, čemuž ovšem tak není jak na řezech viděti možno. U staré králice viděl jsem jádro u různých buněk vaječných a sice hlavně z folikulů 0*75 — 1 mm v průměru, úplně určitě hned za počátku zkoumání, po nějakém sítivu nebylo ani památky. Totéž viděl jsem u vajíček z velkých a malých folikulů u březí kočky něco již starší a u několika mladých zvířat. Čím jest vajíčko vyspělejší, tím určitější jest ohraničení jádra, a mohl jsem se často o tom přesvědčiti, že má určitou blánku, která jej proti plasmatu buněčnému ohraničuje. Ku dokázání určité, za živa kolem jádra existující blánky vedla mne následující okolnost, o níž blíže ještě níže se zmíním. U některých vajíček nemohl jsem za čerstva, hlavně při počátku svých zkou¬ mání na čerstvých, živých objektech, viděti žádné jádro, a pozoroval jsem jednou, že po přiložení krycího skélka na vajíčko úplně pěkně viditelné, z fo- likulu vybavené, roztrhla se zóna pellucida a obsah vajíčka vytékal. Ve vyté¬ kajícím obsahu vajíčka viděl jsem též jádro blížiti se trhlině v zóna pellucida a vklouzlo pak do ní, v tom však zmizelo. Tlakem totiž roztrhla se blánka je obalující. Experiment onen jsem často ještě opakoval, totiž abych lehkým přitlačením na krycí skélko roztrhl zónu pellucidu a opět ono vytékání po¬ zoroval. K tomu vedlo mne udání Pfliigerovo ,‘i2) který na tab. V. fig. 8. kreslí vajíčko, které má úplně totéž vzezření, jak často pak jsem viděl, jako vyklou- závající jádro buňky vaječné trhlinou v zóna pellucida, zároveň s plasmatem buňky vaječné. Pfliiger viděl totéž a udává, že měl za to, že čásť jádra va¬ ječného již proklouzla a čásť jest ještě pod zóna pellucida. Vzdor tomu, že tato myšlénka mu na mysli tanula, přece udává, že s určitostí může tvrditi, že tomu tak není, ač, jak udává, v onom vajíčku skutečně žádného jádra do- kázati nemohl. On dal se svésti nálezem zobrazeným na téže tabuli v obr. 7., 22) Pflúger'. Uber die Eierstocke der Sáugeth. u. des Menschen. Leipzig. 1863. XIII. 19 kde vnikají buňky granulosy do buňky vaječné zacházející. Pfliiger vysvětluje tím zvláštní mechanismus otevírání se mikropyly, jak níže se o tom zmíníme. Při pokusech svých jsem se záhy přesvědčil o tom, že tlaku povolí někdy dříve blánka jádra než zóna pellucida a pak smíchá se obsah jádra s plasmatem těla buněčného a pozorovateli se jeví vajíčko bez jádra. Jindy opět bylo lze viděti, že i jádro Zachovalé úplně proklouzlo roztrženinou tou a zachovalo svůj tvar, a v těch případech o ohraničující blánce bylo lze se naurčito přesvědčiti. U jader buněk popsána byla dvojitá blánka jádro obalující, o jejíž exi¬ stenci jsem podle svých nálezů u vajíček ptáků nepochyboval, avšak po provᬠdění pokusů se srážením bílku již na dvojí tuto blánku věřiti nemohu. Lze totiž viděti ve sráženém bílku za následujících okolností obrazy úplně shodné s oněmi, jaké lze viděti na řezech praeparátů konservovaných vajíček ptačích. Dáme-li na podložní skélko malou kapičku čerstvého, asi na polovici roz¬ ředěného bílku, tu při pokrytí skélkem krycím zůstanou četné bublinky vzdu¬ chové v praeparátě, které tvoří do jisté míry pevné body v rozředěném bílku. Vlo- žíme-li takto připravený praeparát do některé z konservačních tekutin (nejlépe užiti jest alkoholu, poněvadž rychle diffunduje), tu vidíme, že v okolí každé bublinky se po sražení dělá lesklý okraj, ne nepodobný obyčejnému ohrani¬ čení jádra za použití obyčejných reagencií. Zajímavější v tom ohledu jsou však tvořící se vakuoly kolem malinkých bublinek vzduchových. Tu často dosta¬ neme struktury, kde jest jako ohraničené jádro, od jehož blánky jdou jemná vlákna sítiva ku místu, kde nalézá se malá bublinka vzduchová, jako by znᬠzorňovala nukleolus. (Srv. obr. 9.) Jindy není pozorovati žádného vzduchu v útvarech značně jádrům buněk se podobajících, zdá se však, že i zde byla bublinka vzduchová, že však se vstřebala. Ovšem jest též možnost, že při srážení se bílku utvořila se vakuola, do níž z okolí proniklo něco rozředěnějšího bílku, zbylého po sražení velké jeho části. Viděti pak nezřídka jako blánku jádra, s velejemným sítivem v okolí, mnohdy radiárně uloženým, jak níže při těle buňky vaječné se o tom blíže zmíníme. Za obsah pak má toto zdánlivé jádro buďto jemné sítivo ku většímu nějakému zrnéčku orientované, neb vyplněno jest většími neb menšími kuli¬ čkami homogenními, lesklými, jak je též někdy nalézáme v jádrech buněk po konservaci. Skoro vždy má kraj dutinky ve sraženém bílku takovou ostrou hranici a lze si my sliti, že i ona mezera kolem jádra od různých autorů ( Leydig , Frommann atd.) popsaná a přesně ohraničená, jejíž hranice tu a tam jako druhá blánka, ohraničující takřka plasma buněčné proti dutince, v níž uloženo jest jádro, povstati mohla konservaci. Jest známo, že Quincke 23) a But schli s náležející mladému zvířeti). Zbytky kostí mně právě zaslaných z »Turské Maštale« náležejí následu¬ jícím zvířatům. Leopardus pardoides (nový tvar). Kost loketní (ulna, tab. I. obr. 2. a 3.). Kosť ta pozůstává z hořejší polovice úplně Zachovalé; dolejší část byla při kopání ulomena a ztratila se. Ulna ta náleží rodu Leopardus Gray. K určení druhu neb tvaru by sama o sobě sotva postačila. Dopomáhá nám však k tomu pravá dolejší čelist, nacházející se ve sbírkách mých a pocházející z jeskyně »Výpustku« na Moravě, kteráž přísluší též rodu Leopardus Gray a již vedle v textu vyobrazuji. (Obr. 1.) Zmínil jsem se o ní před lety.6) Trhací zub, jehož zadní část jest ulomena, má na předním hrotu šikmo ožvýkanou plochu, též oba postranné hroty premolaru7) jsou Obr. 1. Leopardus pardoides z Výpustku, v přiroz. velik. silně ožvýkány; náleží tudíž kosť ta úplně dospělému staršímu zvířeti. Jelikož nejvíce se blíží druhu Leopardus pardus Gray a okončin k ní patřících jsem tehdáž postrádal, připojil jsem ji prozatím k rodu tomuto. Při podrobném porov¬ nání s kostrou druhu Leopardus pardus Gray (Felis pardus L.) ve sbírkách c. k. dvorního musea vídeňského seznal jsem, že čelist fossilní jest značně menší a slabší, pod stoličkami mnohem nižší (s poměrně silnými stoličkami) než čelist ta u kostry žijícího druhu, která kostra pochází ještě k tomu ze zvířete ze zvěřince. 5) Kafka: Hlodavci atd. str. 17. Podotýkám k poznámce Kafkově o názvu sluje této, že není totožná s jeskyní neb kryptou »Sv. Ivana« v údolí potoka Kačáku u kostela sv. Ivana, jíž název můj přiděluje, která jest částečně umělá, částečně přirozená a obsahuje jen hrobky jako v katakombách římských. 6) Woldřich: Beitráge zur Fauna der máhrischen Hohlen. Verh. d. k. k. geolog. Reichsanst. Wien 1880. No. 15. 7) Čítám premolary od zadu ku předu. XV. 5 Též ulna naše z »Turské Maštale« (tab. I. obr. 2. a 3.) jest u porovnání s kostí loketní na zmíněné kostře skoro v témže poměru jako čelist fossilní značně menší a slabší, ač incisury svalové jsou mohutnější. Domnívám se, že obě fossilní kosti jmenované náležejí témuž fossilnému druhu neb tvaru. Jelikož ulna jest mohutnější a čelist značně větší než čelist druhu Leopardus irbis (Felis irbis Ehrenb.), a spíše se blíží druhu Leopardus pardus, aniž by s ním to¬ tožná byla, jmenuji tvar fossilního pardála tohoto, hlavně dle čelisti: Leopardus pardoides. Čelist dolejší (z Výpustku). Délka řady stoliček u kořene . . . . . . 47 -j- ? 8) Délka řady stoliček na koruně . 50? Délka trhacího zubu na koruně . 21? Tlouštka trhacího zubu . 9 Délka Pj (p2 schází) . . 17 Tlouštka pj . 8’5 Délka od předního okraje p2 ku zadnímu okraji Špičáku . 20 Průměr podélný alveoly Špičáku . 17 Průměr příčný plochy Špičáku . 12 Výška čelisti před p2 . 2G » » pod pj . 27 » » pod trhacím zubem . 27 Největší tlouštka čelisti pod trhacím zubem . . 14 Kost loketní (ulna) z Turské Maštale. Výška olecranonu nad foss. sigmoid . 29 Nejmenší šířka olecranonu nad foss. sigm . 24'5 Šířka od nej hlubší části fossy sigm. k okraji zadnímu . 18 Výška fossy sigm . 27 Největší tlouška olecranonu pozadu . 15*5 Šířka pod process. coronoid . 24'5 Tlouštka zadní části za středem fossy sigm . 13 Hyaena spelaea Goldf. Dolejší pravá čelist dospělého zvířete jest u zadní části ulomena; hroty stoliček jsou trochu ožvýkány; Špičák jest vůči mohutným stoličkám po¬ měrně slabý. 8) Nejvýše asi 49. — Číslice mčr pojednání tohoto znamenají mm. XV. 6 Délka zubu trhacího (na koruně) . 31 Tlouštka zubu trhacího .... 13 Délka pj . 24 Tlouštka pj . . . 14 Délka po . 23*5 Tlouštka p2 . 16 Délka p3 . 17 Šířka p3 . 135 Délka koruny Špičáku ..... 16 Tlouštka koruny Špičáku .... 14 Výška koruny Špičáku (z věnčí) . 35? Délka celé řady stoliček .... 90 Výška čelisti před p3 (nejpředněj¬ ším) . 39 Dále sem náleží hořejší polovice kosti loketní a kosti vřetenní jakož i metacarpus 2. Lupus vulgaris fossilis Woldř. Tvaru tomuto náleží úlomek čelisti dolejší, obsahující zub trhací, dva zuby mezerné a jednu stoličku hrbolatou; pak úlomek přední části čelisti dolejší jiné s p2 a p4 ; dále úlomek kosti ramenné, dole původně přelomené a druhé žebro přelomené. Veškeré zbytky tyto souhlasí úplně s diluviálním tvarem tímto, mnou popsaným,9) jsou mnohem slabší, než tytéž kosti tvaru Lupus spelaeus Woldř. a Lupus Suessii Woldř. Čelist dolejší (silný cf). Délka zubu trhacího . 27*5 Tlouštka zubu trhacího . 11 Délka Pj . 15 Délka p2 . 13 Délka první stoličky hrbolaté .... 12 Výška čelisti pod zubem trhacím . . 32 Vulpes vulgaris fossilis Woldř. Z vyšších vrstev diluviálních pochází úplně Zachovalá lebka bez čelisti dolejší, náležející as šest piěsíců starému zvířeti, P. Ursus spelaeus Rosenm. Dospělému zvířeti náležejí: Dvě dolejší čelisti, jedna 210 mm dlouhá, třetí bez zubů, jedná velká stolička, jeden obratel šíjový, čtyry žebra ; ulomená 9) Woldřich: Ober Caniden des Diluviums, Denkschrift d. kais. Akad. d. Wiss. Wien BXXXIX. 1878. XV. 7 crista sagittalis s přirozenou podélnou rýhou, která hlínou pokryta byla ; když jsem byl hlínu vodou a kartáčkem odstranil, seznal jsem, že rýha ta ostrým hrotem (asi pazourkem) podél vnitřních stěn poškrábána jest; vedle rýhy této viděti ještě jednu slabou rýhu, původně hrotem učiněnou. Několik měsíců mladému zvířeti náležejí : Kosť ramenní a kosť stehenní, obě bez epiphys, úlomek holeně (tibia), kosť patní (calcaneus), holen bez epiphys, úlomek kosti stehenní na obou koncích ohryzené. Poněkud staršímu zvířeti náležejí: zlomek kosti ramenní a úlomek kosti stehenní. Sus spec. Úlomek hořejší čelisti se stoličkou 2., 3. a 4. zdá se býti pro Sus euro- paeus Pall. velmi slabý, spíše se blíží tvaru Sus palustris Rútim. Podotýkám, že podobný slabý tvar nalezl jsem též v rozsedlině sudslavické a v diluviu mladším dolnorakouském. Rhinoceros tichorhinus G. Fischer. Uvádím nálezy sem příslušící pod společným starým názvem, Cuvierovi nesprávně připisovaným, jelikož z úlomků okončin těch nedá se určití, náležejí-li tvaru Atelodus antiquitatis Brdt. anebo Atelodus Merckii Brdt., zdá se však, že by spíše náležely tvaru poslednímu. Jsou to: Půl dolejšího, uraženého a ohryzeného kloubu kosti ramenné; ulomená a ohryzená střední část téže kosti, hořejší část ohryzená kosti vřetenní, dolejší konec téže kosti, při kopání přelomené, úlomek lopatky (scapula), při kopání porušené, střední část kosti holenní, na obou koncích ohryzené a uprostřed poškrábané, úlomek kosti bederní, ohryzené a s násilným řezem na os ilei i na os ischii opatřené. Elephas prhnigenius Blumb. Úlomek velmi silného tesáku od konce alveolárního (v. tab. I. obr. 4.) ; část tato musila býti původně odlomena a nejspíše hrotem na ulomené jakož i na vnitřní straně poškrábána, jak obrazec náš ukazuje, kdežto větší štěrbiny mohly by pocházeti od zubů šelmy, snad hyeny, ač na kosti té není ničeho ku hlodání. Sem náleží nejspíše též úlomek dolejší části kosti holenní, patřící zvířeti mladému ; úlomek jest na obou koncích ohryzený a na zadní ploše hro¬ tem očividně poškrábaný; dále několik kusů úlomků velkých kostí velmi vá- penitých, které u zdi vápencové uloženy byly. Bos spec. Hořejší stolička poslední a úplně Zachovalá kost nártní (metatarsus) jsou pro Bos primigenius a Bison priscus velmi slabé, spíše by mohly náležeti plemenu domácího tura (Bos taurus L) prostředního vzrůstu nebo tvaru Bos XV. 8 brachyceros Rútim. Oba zbytky pocházejí z hořejších vrstev diluviálních, zdá se mně však, že by mohly náležeti alluviu. Metatarsus i tím zajímá, že v přední části ku předu vypuklý jest, nejspíše to výsledek pathologický. Kosť nártní (Metatarsus). Úplná délka . 191 Největší šířka hořejšího konce .... 48 Největší tlouštka hořejšího konce ... 43 Největší šířka dolejšího konce .... 56 Největší šířka uprostřed diaphysy . . 27 Největší tlouštka uprostřed diaphysy . 27 Ibex spec. Uvádím předběžně řadu úlomků, náležejících ku tvaru kozorožce, pod vše¬ obecným názvem, ač jsem dříve několik zbytků prozatím připojil ku druhu Capra ibex L., s kterým však úplně nesouhlasejí. Jelikož právě pojednání o diluviálních tvarech kozorožců sestavuji, poukáži pak i na zbytky tyto.10) Jsou to: Úlomek zadní části lebky střední velikosti, úlomek dolejší části kosti ramenní, a epiphyse hořejší kosti této, kost vřetenní bez dolejší epiphysy, hořejší polovice kosti vřetenní s kostí loketní, jejíž olecranon jest původně ulomen; kosti ty nejsou ani ohryzeny ani poškrábány; kosť záprstní (meta- carpus), úlomek kosti stehenní, kost holenní bez hořejší epiphysy, dva obratle hrudní, jeden bederní a dvě žebra. Kosť ramenní (humerus). Největší šířka dolejšího konce .... 46'5 Největší tlouštka dolejšího konce . . . 4L Největší šířka hořejší epiphysy .... 88 Kosť vřetenní (rádius). Největší délka bez epiphys . 203 Největší šířka kloubu hořejšího . . . 46 '5 Největší šířka hořejšího konce .... 49 Největší tlouštka hořejšího konce ... 25 Šířka uprostřed diaphysy . 30 Tlouštka uprostřed diaphysy . . . . 17'5 Kosť vřetenní s kostí loketní (rádius a ulna). Největší šířka hořejšího kloubu (rádius) . . 42 » » » konce » . . 45 ltí) Podotýkám, že jmenuji tvar ten Ibex priscus. XV. 9 Největší tloušťka hořejšího kloubu (rádius) . 19 Sirka uprostřed diaphysy (rádius) .... 27 Výška fossy sigmoid. (ulna) . 18*5 Kosť záprstní (metacarpus) fŠ Největší délka . 147*5 Největší šířka hořejšího konce . 39*5 Největší tloušťka hořejšího konce .... 25*5 Šířka uprostřed diaphysy . 26*5 Tloušťka uprostřed diaphysy . 17 Největší šířka dolejšího konce • . 43 Největší tloušťka dolejšího konce .... 25 Kosť holenní (tibia). Největší délka bez hořejší epiphysy .... 28G Šířka diaphysy uprostřed . 24 Tloušťka diaphysy uprostřed . 21*5 Největší šířka dolejšího konce . 39*5 Největší tloušťka dolejšího konce . 32 Cervus elaphus L., var. canadensis. Pod dosavad obvyklým názvem tímto uvádím zbytky obrovského jelena, ač se domnívám, že spíše se budou asi blížiti některému tvaru náramně silných jelenů sibiřských, a to nejspíše Cervus maral Ogilby.11) Na úlomku levé čelisti hořejší s m2 a m> jsou koruny stoliček skoro do polovice ožvýkány, náleží tudíž úlomek ten dospělému zvířeti prostředního stáří. Co do tvářnosti a velikosti souhlasí stoličky úplně se stoličkou, již Alb. Gaudry 12) na tab. X. obr. 2. vyobrazuje a která nalezena byla v rozsedlině louvernénské. Zajímavý jest úlomek parohu, sestávající z nejdolejší části (v. tab. I. obr. 5. a 6.); jest mnohem mohutnější, než část ta na parohu jelena dvacáteráka, ano mohutnější skoro než paroh na kostře Cervus curyceros ve dvorním museu vídeňském. Ulomené nad sebou stojící dva konce či větve dokazují, že paroh ten ani posledně jmenovanému druhu ani Alces palmatus náležeti nemůže. Dolejší větev (konec) jest v průřezu podlouhlá, hořejší pak okrouhlá, obě jsou naříznuty, ulomeny a pak snad ještě i ohryzeny. Nápadno jest, že parohu do výšky značně v doušce ubývá, nebo 8*2 cm nad větví druhou, totiž na hořejším též ulomeném konci má v průměru pouze 46 a 38 mm. I úlomek tento souhlasí ll) Mezi tiskem došlo mne dílo J. Čerski-ho (Vědecké výsledky výzkumu v pozemí janaském a novosibiřských ostrovů), kde poukázáno k tomu, že Maral , jejž badatel ten nazval dříve Cervus elaphus var. canadensis Tscherski, jest odrůdou jelena kanadského, již nazývá teď Cervus canadensis var. maral Ogilby. ,2) Alb. Gaudry : Matériaux pour 1’histoire des temps quaternaires. Paris 187(1. XV. 10 úplně nejen co do velikosti ale i co do zachovalosti svých částí s vyobrazením parohu, pocházejícího též z rozsedliny louvernénské, jež Alb. Gaudry podává na tab. X. obr. 3. Obratel atlas byl při vykopání po jedné straně trochu porušen. Velikostí a mohutností blíží se též atlasu druhu Cervus curyceros a Alces palmatus; jinak není ani poškrábán ani ohryzen. Čelist hořejší. Délka sagittální na ožvýkané ploše korunní . Šířka koruny nad kořenem napřed .... » » » » pozadu .... Paroh. Zachovaná délka . Průměr růže . v Průměr parohu mezi první a druhou větví . v Průměr ulomeného konce (hořejšího) . . v Atlas. Délka těla (dole) . . Délka oblouku . Rozsáhlost (šířka) předních kloubů Postranná výška předních kloubů . . Výška canal. vertebr., napřed . . Šířka » » » ... Výška » » pozadu . . . Šířka » » » ... Equus Caballus fossilis Rutim. Tvaru tomuto náležejí následující neobyčejně silné kosti: metatarsus, nej¬ spíše ď ; metatarsus, nespíše P, s nímž zakrnělá kost pravá srostlá jest ; dolejší konec ulomené kosti holenní, hořejší konec ulomené kosti stehenní, ohry¬ zené, nejspíše cT, a kost vřetenní. Kosť nártní (Metatarsus). ď? P? Největší délka . 288 279 » šířka hořejšího konce . 61 50 » tlouštka hořejšího konce . 57 46 » šířka epiphysy uprostřed .... 42 38 » tlouštka epiphysy uprostřed ... 36 34 » šířka dolejšího konce . 59 53 tlouštka dolejšího konce .... 44 42 . 68 . 73 . 96 . 38 . 25 . 43 . 37? . 40? . m2 — 33, m3 = 30 . t/z2 — 31, m3 — 30 . m 2 = 30, mz = 27 200 štší = 80? menší = 70? ětší = 86, menší = 58 štší = 46, menší = 38 XV. 11 Kosť holenní (Tibia). Největší šířka hořejšího konce . 87 » tlouštka hořejšího konce . 49 » šířka epiphysy uprostřed . 5G » tlouštka epiphysy uprostřed . 41 šířka dolejšího konce . . . = 126 07 07 stř. aekv. 1881*0 i= 78 09 40 J lg q= 1-77 070 , a v A. N. 100. p. 15. udává se dle pozorování ve Vídni, 0’Gyalle, Kielu, Ham¬ burku a Strassburku soustava: c T = 1881 , F, 20^5974 stř. Berl. času o — 299° 37' 31" | 125 01 11 1 stř. aekv. 1881*0 i= 78 50 55 ) lg q =1*76 952. Na základě uvedených elementů Oppenheimových (b) vypočetl p. dr. Gruss se zřetelem k většímu již počtu pozorování ve Vídni, 0’Gyalle, Marseillei, Oděse, Kielu, Hamburku, Strassburku, Berlíně a Lipsku nové elementy parabolické (A. N. 105. p. 315.): d T= 1881 , F, 20*473 785 stř. Berl. času co = 300° 11' 45" 69] 12 = 126 24 15*53 stř. aekv. 1881*0 i= 77 58 19*39 j lgq= 1*771 6696. K našemu výpočtu užili jsme některých dosud neupotřebených pozorování, takže v souhrnu zpracovali jsme pozorování konaná ve Vídni, 0’Gyalle, Mar¬ seillei, Cambridgei U. S., Oděse, Kielu, Hamburku, Strassburku, Paříži, Berlíně a v Lipsku. Svrchu zmíněných pozorování v Dunechtu jsme se dopíditi ne¬ mohli. Za základ počtu zvolena uvedená soustava ( d ) parabolických elementů určených p. drem. Grussem. Dle nich sestrojena v intervallech jednoho dne postu¬ pující efémerida : XVI. 5 Stř. Berl. čas /, 1881 , II. 1881 , V « / ver. d / ver. IgQ d 26 0 h 08m 3P44a 35° 20' 36"95 0-0374 36 11 59-75, 34 22 466, 0333 4 6 15 32'565 33 23 03‘26 0291 56 19 10‘317 32 21 23-68 0248 6-6 22 53 464 31 17 45-29 0206 7*6 26 4242, 30 12 05'78 0163 8-6 30 37-656 29 04 23'6„ 0121 9-6 34 39-59a 27 54 37-97 0079 10*6 38 48-663 26 42 490, 0-0037 11*6 43 05-27! 25 28 57-68 1-9996 12*6 0h 47m 59s795 24° 13' 05"8, — a srovnávána s pozorováními z uvedených hvězdáren, pokud nám byla přístupna, Jsou to: č. Pramen Místo Stř. místní čas 1881, V, zí a "dt i A. N. 102. p. 278. Vídeň 2^14*53^22^ — 03*60*94 + 00' 32"S 1 a 2 A. N. 100. p. 15. 0’Gyalla 2 15 04 08 — — — 3 A. N. 100. p. 118. ) C. R. XCII. p. 1146. i Marseille 3 14 43 20 + 02 04-29 — 09 48-0 b 4 A. N. 101. p. 302. Cambridge U. S. .* 3 15 17 01 + 03 57-60 — 05 25 0 c 5 A. N. 100. p. 15. Oděsa 4 14 45 04 — — — 6 A. N. 99. p. 382. Oděsa* 4 14 50 15 + 00 17-45 + 23 51-4 á 7 A. N. 190. p. 118. Marseille 4 14 28 25 - 02 38-98 + 09 01-0 e 8 A. N. 101. p. 302. Cambridge U. S.* 4 14 51 50 — 01 49-17 - 05 05-1 e 9 A. N. 99. p. 382. Oděsa 5 14 28 12 + 01 44-61 + 03 34-2 f 10 A. N. 100. p. 15; ib. 99. p. 365. Kiel 5 13 43 35 — 11 25-81 — 40 55-1 g 11 A. N. 100. p. 207. Hamburk 5 14 09 01 + 04 28-23 + 02 29 0 h 12 A. N. 100. p. 15 ; ib. 108. p. 270. Strassburk 5 14 56 10 + 02 01-40 — 01 30-4 f 13 A. N. 100. p. 118. Marseille 5 14 47 20 + 02 01-92 - 01 41-1 f 14 A. N. 102. p. 278. Vídeň 6 14 11 08 — — h j 15 A. N. 108. p. 270. Strassburk * 6 13 53 46 + 02 49-58 — 16 48-9 k 16 C. R. XCII. p. 1272. Paříž * 6 14 14 25 — 01 24-48 — 12 15-3 l 17 A. N. 100. p. 118. Marseille 6 14 49 30 — 01 28-16 — 13 20-7 l 18 A. N. 99. p. 382. Oděsa 7 14 36 02 + 00 51-97 + 23 14-0 VI 19 A. N. 99. p. 365. Kiel 7 13 33 11 — 06 22-88 + 01 37-9 n 20 A. N. 100. p. 15. 0’Gyalla 7 14 45 02 — — - 21 A. N. 102. p. 278. Vídeň 7 14 53 51 + 01 02-86 + 19 45-2 m 22 A. N. 108. p. 270. Strassburk * 7 14 48 01 + 05 40-60 — 03 44-4 P 23 A. N. 100. p. 118. Marseille 7 15 18 05 — — y 24 A. N. 100. p. 15 ; ib. 102. p. 278. Vídeň 8 14 10 34 + 00 20-31 — 05 11-7 r 25 A. N. 108. p. 270. Strassburk * 8 14 15 00 + 00 25-51 — 07 05-7 r 26 C. R. XCII. p. 1272. Paříž * 8 14 22 49 + 00 30-69 -08 28-7 r 27 A. N. 100. p. 118. Marseille 9 15 22 37 — — s 28 A. N. 99. p. 382; ib. 101. p. 209. Berlín 10 14 15 09 — 02 03-69 — 04 59-7 t , u 29 A. N. 100. p. 175. Lipsko 10 14 24 36 — — v 30 C. R. XCII. p. 1272. Paříž * 10 14 42 25 — — w 31 A. N. 100. p. 175. Lipsko 11 14 26 29 + 01 41-29 — 09 26-4 X 32 A. N. 100. p. 118. Marseille 11^14*54*49* + 01*61*27 — 12 29-7 X XVI. 6 kde v sloupcích nadepsaných A a a A á' udány jsou pozorované rozdíly v rekt- ascensi a deklinaci mezi kometou a hvězdou, kteráž pro krátkost v posledním sloupci jednoduchou písmenou označena jest. Pozorování hvězdičkou označená jsou námi nově do počtu přibrána. Pozorování v 0’Gyalle ze dne V, G^6 (A. N 100. p. 15.), z něhož již p. dr. Gruss deklinaci pro značnou úchylku (-j-27' 26") od efémeridy při svém výpočtu vypustil, zdálo se nám právě pro tuto okolnost nespolehlivým, i bylo vůbec vypuštěno. Rovněž nemohli jsme upotřebiti pozorování ze dne V, 6^ 14/l 21m 465 místního času Strassbur- ského, ježto v A. N. 108. p. 270, kde uvedeno jest, nejsou při deklinaci hvězdy D. M — j— 31° 61 udány sekundy, a seznam jmenovaný nám po ruce nebyl. Následující tabulka udává příslušné seznamy hvězdné a místa hvězd od¬ tamtud vážená : rězda Seznam a d Epocha a W II 0,! 292 0"09m28s26 35° 01' 00"9 1825 b W II 0h 230 07 0624 34 11 58-8 1825 c W II 0h 208 06 03-81 33 53 48 0 1825 d BB+B2°50 13 46-85 32 52 30*9 1855 e W II 0" 428 15 19-27 32 54 23-4 1825 f W II 0" 403 14 20-08 32 02 20 9 1825 = 126 51 00*98 stř. aekv. 1831*0 i— 78 34 43*78 j Igq = 1*772 8263 a-1 = — 0*058 006 . Ze tyto elementy skutečnosti daleko jsou bližší, než elementy parabo¬ lické (A), patrno ze zbývajících úchylek od normálných míst: A X. cos f? A (3 II — 2"37 — 0"27 III —1*93 +0*16, kdež součet čtverců zbylých chyb toliko 2\AA] = 9*4 obnáší. Jak patrno, přísluší soustavě ( B ) rozhodně přednost před soustavou elementů (A), a nutno tedy dráhu kométy 1881 II aspoň v rozmezí tehdáž pozorovaném skutečně za hyperbolickou pokládati. Pravděpodobné chyby přijatých normálných míst pro tuto soustavu hyper¬ bolických elementů jsou (dle výpočtu p. prof. dra. Seydlerd) tyto : A a Ad I ± 0*15 +. 3"0 II ±0*11 ± 1*4 III ±0 16 ±0*8 IV ± 0*21 ± 2*8 tedy vzhledem k daným poměrům uspokojivě malé. Zároveň poznáváme z nich, že na nabytý výsledek nesmí se pohlížeti jako na pouhý výsledek početní , nýbrž že musíme považovati jej za skutečné zlepšení dříve předpokládané dráhy. * * * XVI. 12 Celý výpočet zosnován dle návodu obsaženého v znamenitém díle Th . von Oppolzer , Lehr bnch zur Bahnbestimmung der Cometcn und Planeten. Pokud bylo třeba počítáno vesměs sedmimístně a též poslední místo svědomitě vedeno, aby se zaručila správnost místa předposledního *) Ku konci budiž vytčeno, že veškeré výpočty prováděny od nás obou zcela neodvisle, výsledky po každém výkonu početním srovnávány a nad to ještě, pokud bylo možno, zkouškami dotvrzovány byly. Mimo to při řadách s aekvidistantními argumenty byly na základě vyvinutých vyšších rozdílových řad pravděpodobné opravy připojovány (ovšem v mezích možné chyby), takže během celého počtu byla možnost chyby i kumulace její na nejmenší míru stlačena. Přítomná práce byla ukončena již v druhé polovici února 1891, její uve¬ řejnění však mimo naši vinu až do této doby se zdrželo, kdy laskavým za¬ kročením p. prof. dra. Grussa bylo umožněno, začež mu tímto povinné díky vysloveny buďtež. Tímže budiž vysvětleno a omluveno, že nebylo použito od té doby nově vyšlých seznamů hvězdných. V Praze, dne 21. prosince 1892. *) Při té příležitosti dovolujeme si poukázati k několika tiskovým chybám logarith- mických tabulek vydaných od Fr. Macka v Brně 1862 (1. vyd.) a 1874 (4. vyd.), z nichž jedna nám skutečně několikadenní marnou práci způsobila. Str. 5. Num. 10375 6. lg 10710 má zníti 029 .. . » 10. lg 1256 » » 098 .. . » 15. lg 1533 » » 185 .. . 35. Num. 5211 » » 2511 » 89. Num. 5347 » » 5247 » 114. lg 64560 » » 809 » 270. are 4' » » 0-001 1636 » 270. are 8" » » 0-000 0388 » 270. are 10" » 0-000 0485 » 452. lg cosl7°01'50" » » 9-980 . . . » 456. lg cos 17°45'30" » » 9-978 . . . » 497. lg cos24°34'40" » » 9-958 . . . » 524. lg cos29°04'10" » 9-941 5271 » 604. lg tg 42°27'00" » 9-961 . . . nehledě k menším omylům, které se snadno zpozorují. XVI. RESUMÉ. Détermination de Lorbite de la eoměte 1881 II. L’orbite de la eoměte 1881 II découverte le 30. avril 1881 par M. Swift á Rochester, relativement peu observée entre le 2. mai et le 11. mai 1881 ůt catculée par M. G. Gruss et publiée dans les Astr. Nachr. 105. p. 315 Un examen des écarts du deuxiěme et troisiěme lieu normál ayant attiré attention de M. A. Seydler nous avons entrepris suivant le conseil de M. A. Seydler de calculer á nouveau 1’orbite. Nous avons basé nos calculs sur le systéme ďéléments publié par M. Gruss T — 1881, V, 20^ 473 785 T. moyen de Berlin G7 = 300° 11' 15"69 | £> = 126 24 1553 Equin. moyen 1881*0 /= 77 58 19*39 ) \gq = 1-771 6696 A 1’aide des éléments indiquées nous avons calculé 1’éphéméride, qui nous a servi pour la comparaison avec les observations. Le tableau suivant contient les numéros ďordre, lieu ďobservation, sous la dénomination A a . cosďetz/ď le résultat (differences entre les observations et le calcul O — C) de la com¬ paraison avec lephéméride, enfin les observateurs. Nr. Lieu ďobservation A a . cos d Ad Observateurs 1 Vienne 2*61 — 0S29 + 5"2 A. N. 102. p. 278. 2 0’Gyalla 2’61 + 0-66 — 22-9 A. N. 100. p. 15. 3 Marseille 3*63 — 0-87 — 4-1 ( A. N. 100. p. 118. c. : R. XCII. p. 1 146. 4 Cambridge U. S* 3’87 — 0-21 + 3-8 A. N. 101. p. 302. 5 Odessa 456 — 0-31 — 14-6 A. N. 100. p. 15. 6 : Odessa * 4'56 +m — 6-0 A. N. 99. p. 382; 7 Marseille 4*62 — 0-29 + 17-1 A. N. 100. p. 118. 8 Cambridge U. S* 4'85 + 0-05 + 7-4 A. N. 101. p. 302. XVI. 14 9 Odessa 5*55 + 1-26 + 5*3 A. N. 99, p. 382. 10 Kiel 557 -i- 1*41 + 4-9 A. N. 100. p. 15; ib. 99. p. 365. 11 Hambourg 5*59 + 0-50 — 1-3 A. N. 100. p. 207. 12 Strasbourg 5*63 — 0-06 — j~ 13*7 A. N. 100. p. 15; ib. 108. p. 270. 13 Marseille 5-63 + 0-26 + 4-3 A. N. 100. p. 118. 14 Vienne 6-58 + 0-30 — 2-2 A. N. 102. p. 278. 15 Strasbourg* 6*59 + 0-82 + 100 A. N. 108. p. 270. 16 Paris * 6-62 — |— 0*86 — 0*9 C. R. XCII. p. 1272. 17 Marseille 6-63 + 0-58 — 56 A. N. 100. p. 118. 18 Odessa 7*55 + 0-64 + 2-4 A. N. 99. p. 382. 19 Kiel 7*57 + 0-79 + 6-5 A. N. 99. p. 365. 20 0’Gyalla 7*60 4-1-96 + 90 A. N. 100. p. 15. 21 Vienne 7*61 — 0-42 + 2-7 A. N. 102. p. 278. 22 Strasbourg* 7 63 + 0-50 + 55 A. N. 108. p. 270. 23 Marseille 7*65 — 023 — 5*1 A. N. 100. p. 118. 24 Vienne 8*58 + 1-37 + 3-4 A. N. 100. p. 15; ib. 102. p. 278. 25 Strasbourg* 8-60 + 0-29 + 0-8 A. N. 108. p. 270. 26 Paris* 8-62 + 0-54 + 2-3 C. R. XCII. p. 1272. 27 Marseille 9*66 — 1-22 — 21-2 A. N. 100. P. 118. 28 Beran 1059 + 0-78 + 04 A. N. 99. p. 382; ib. 101. p. 209. 29 Leipzig 10 60 4-0-79 + 37 A. N. 100. p. 175. 30 Paris* 10 64 + 0-70 + 5-7 C. R. XCII. p. 1272. 31 Leipzig 11-60 + 016 + 5*5 A. N. 100. p. 175. 32 Marseille 11-64 — 010 — 3-1 A. N. 100. p. 118. Remarques. Les observations nouvelles emyloyées au calcul sont marquées ďun astérisque; 1’observation á 0’Gyalla, mai 6'6 a été rejeté. Les positions de toutes les étoiles de comparaison, empruntées de W., B. B., 539 Sterne et Astr. Nachr. 2651, 2652 ont été soumises á une révision třes rigoureuse. No. 3. II faut corriger le temps ďobservation (C. R. 1. c.) par -f- 33m. No. 8. Le temps ďobservation est corrigé par — 1*. No. 10. Nous avons accepté la valeur publiée dans les Astr. Nachr. 100 p. 15. No. 12. Nous avons choisi parmi les différentes valeurs de la déclinaison la plus probable (Astr. Nachr. 108. p. 270). No. 16. L’ascension droite 0h 24m 22*04 de 1’étoile de comparaison est évide- ment fausse (C. R. 1. c ) ; nous préferons la valeur 22*40. No. 24. Dans les Astr. Nachr. 100 p. 15. une faute ďimpression; nous lisons Tascension droite 0^ 30m 34*02 au lieu de 24*02. No. 26. et 30. Les declinaisons de la coměte contenues dans C. R. 1. c. sont fausses. Nous avons dérivé les valeurs correctes en employant les déclinaisons des étoiles de comparaison et les différences. No. 32. Nous appliquons ici la méme correction 10* á 1’ascension droite de 1’étoile de comparaison comme dans Tobservation No. 31 fait á Leipzig. XVI. 15 En employant les observations citées nous avons formé quatre lieux nor maux. On trouve pour eux- mémes ces difíerences : Datum A a, cos d A d 1881, V, I 4*0 — 0S02 — 1"77 II 6*0 + 0-66 + 313 III 8-0 + 0-60 + 3'°5 IV 11*0 4-0-18 —1-49 L’éphéméride corigée au moyen de ces différences et exprimée en lati- tude et longitude donne les lieux normaux suivants: l 0 I 17° 51' 53"43 + 29° 34' 14"44 II 18 21 33*67 27 03 24*08 III 18 55 26-85 24 22 44 21 IV 19 56 34-64 20 02 07*86 Nous appliquons aux lieux normaux trois systémes des éléments I. (parabole). 1881, V, 20*475 605 T. m. de Berlin 173° 48' 00"88 | 126 24 16*92 Équin. moyen 1881*0 77 58 18*07 ) 1*771 6464 II. (parabole). 1881, V, 20*411 367 T. m. de Berlin 173° 29' 46"36 | 126 43 35*30 Équin. moyen 1881*0 77 43 06-47 1-772 3828 Hyperbole. T= 1881, V, 20*413 170 T. m. de Berlin w = 173° 33' 16"39 | n = 127 02 04-57 Équin. moyen 1881*0 i= 78 18 05*59 ) Igq = F*773 2261 a-1 = — 0*050 0000 calculés ďaprés la méthode de variation du rapport dés distances géocentri ques et ďaprés la méthode de M. Hornstein pour les orbites a peu pres paraboliques. T = O) = a = igq = T— CO = O — lgq = XVI. 16 La supposition de 1’orbite parabolique fournit le systéme des éléments A , cclle de 1’orbite hyperbolique le systéme B A. (parabole). T — 1881, V 20^463 703 m. T. de Berlin o = 173° 44' 38"09 ] R = 126 27 51*54 Équin. moyen 1881*0 i= 77 55 29*17 J /^=T771 7828 B . (hyperbole). T= 1881, V, 20^460 108 m. T. de Berlin, w = 173° 47' 04"87 j R = 126 51 00*98 Équin. moyen 1881*0 i= 78 34 43*78 j lgq = 1*772 8263 Iga-1 = — 0*058 006 Nous donnons ici les écarts des lieux normaux calculés directement : A d l. cos § 8 fl II +10"79 +1"95 III +8 33 +3*01 La somme des carrés des écarts : B 8 1. cos § 8 (1 — 2"37 — 0"27 — 193 +0*16 197*0 9*4 On remarque que ťhyperbole réprésente les observations dans la maniére trés exacte, dont nous devons conclure, que 1’orbite de la cométe 1881 II est hyperbolique. A la fin nous ajoutons que, touš les calculs sout exécutés par nous deux indépendamment sous contróle mutuel. Prague, 1892 décembre 21. XVI. ROZPRAVY ČESKÉ AKADEMIE CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ V PRAZE. ROČNÍK II. TŘÍDA II. ČÍSLO 17. O NÉKTERÝCH INTEGRÁLECH EULEROVÝCH. NAPSAL AUGUSTIN PÁNEK. PŘEDLOŽENO DNE 3. ÚNORA 1893. V PRAZE. NÁKLADEM ČESKÉ AKADEMIE CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ. 1893. V Eulerově díle o integrálním počtu, jehož německý překlad pořízen Salo¬ monem s názvem »L. Euleťs vollstándige Anleitung zur Integralrechnung«, uvedeno ve 4. svazku vyčíslení některých integrálův, uveřejněných poprvé Eulerem ve sborníku akademie věd v Petrohradě. V úvahu vzaty (str. 22. a násl.) integrály tvaru Jt = í (i (1 -\- x*) dx #2) Vi -f- J, rjT+^4 3 dx , '*=5 4(lA (1 — x*) dx (í+^ViT^ dx Při vyčíslení integrálu J1 položil Euler x V2 >)Ví x V 2 xq p a při vyčíslení inte¬ grálu J2 klade = q . Pak vyšetřuje integrál J3 a praví o d J3 toto 1 -(- x(“ (str. 24.): »Dieser Ausdruck lásst sich durch keine der beiden vorhergelienden Substitutionen auf eine rationale Form zurúckfuhren.« Dokážeme však, že oběma substitucemi lze vyčísliti všecky čtyři uvedené integrály, a že jsou tedy subtituce dotčené těmto integrálům společný. I. Když klademe podle Eulera jest («) W) a sestrojíme-li (?) (») x V2 —p 1 — x'1 J dý = ^2 (1 r|- z*) dx ~(i — x*ý Vi+A2 = Y i — j— x^ l — x*’ 1 + = (1 + *2)2 (1 — *2)2 XVII. 1* 4 bude (•) (i + a/2) vt+>“2 - -(1+^y.yi+«!4 . Dělíme-li (/?) rovnicí (a) , obdržíme dp _ y2 _ (1 — x 2) dx 0) , _ (l+2/“)Vl+/“ a tedy integrál nabude tvaru r *^2) d x \ k\ (1 4- #'0 V 1 + ^ ^ p (1 +a:2)Vl + *4 V2 J (1 + 2/a)|I+/2 Integrál, na pravé straně uvedený, je známý a vede k tvaru du pn cemz 0) J ! + “4 ’ _ YT+7* a integrál J2 má pak tvar integrálu differenciálu racionálního díl (i) 1 *>'2 —i - o — -= are tg . _ . + « y 2 s V 1 + Chceme-li dostati výsledku Eulerova (str. 23.) , považme, že are tg = are sin . Yi+^2 Abychom vyčíslili integrál J3 , dělíme (j) rovnicí (2)Vl+/>2‘ Pz = proto (3') Ježto, jak svrchu uvedeno, — , _ — „ , (1 + 2y>2) V 1 +/2 1 + 1 a a dle (b) ti2 — 1 obdržíme přímo, znásobíce obě poslední rovnice. p2 dp du \ (i+2/2)yi+/2 i — » x2 dx 1 r du A ’ (1 — a:4) y 1 + x* 2 y 2 J 1 tedy opět tvar známého integrálu differenciálu racionálního, takže konečně 1 (3) 4y2 . *y2 + yi+*4 xf* l — — - are tg 1 — x yi+*< II. Zavedeme-li druhou Eulerovu substituci, kterou vyčíslil integrál J( t , dokážeme, že touže substitucí lze vyčísliti též integrály Jt , J3 a Jx . Položíme-li tedy x V 2 (a) a sestroj íme-li (b) (f) l + x‘- = 9 Yt 1— 2y5 y i -f - #4 T+^"’ (1— £2)2 (1 — (— íT2)2 ’ XVII. 6 (l _ 2 a*) Vl — a* — C1 ~ x*)a V 1 + . (1 iq)\ 1 q — (1+a.y pak bude (d) a poněvadž tu W <*? = V2 obdržíme dělíce (e) rovnicí ( d ) (ni) ,/o (1 -x*)dx (l+z2)2 ’ (1 -j-x2) dx V2 (1 — 2q*)^í— q* (1 - X*) Vl+íC4 ’ což vede k integrálu (O s (1 +ÍC *)dx (l-*2)Vl + ®4 V 2 i (l-2^)Vl-?4' Ježto integrál na pravé straně lze vyjádřiti tvarem du h kde (ri) Vl - pn cemz ,4 > (1— 2í2)Vl— 1 — « jest tedy integrál J4 přetvořen na tvar integrálu differenciálu racionálního du f _ x^dx _ 1 f _ J (1 — X*) 1T+X± 2 V 2 J 1 _ 1 _ í 1 / “ ~1~ 1 /a 1 4 Y2 1 2 a — 1 are tg 1 a zavedeme-li — - — — místo ?/ , po snadné redukci konečně *Y2 (3) — — -= 1 4 Y2 l r=U xj2_+ Y 1 + x* 1 - X 2 are sin Y2 1 XVII. ROZPRAVY ČESKÉ AKADEMIE CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ V PRAZE. ROČNÍK II. TŘÍDA II. ČÍSLO 18. O RUDISTU Z BĚLOHORSKÝCH VRSTEV. SEPSAL DR- FILIP POČTA. (S LITOGRAFO VANOU TABULKOU.) PŘEDLOŽENO DNE 3. BŘEZNA 1893. V PRAZE. NÁKLADEM ČESKÉ AKADEMIE CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ. 1893. Ve svém pojednání: »0 rudistech, vymřelé čeledi mlžů z českého křído¬ vého útvaru«,1) kladl jsem ve stati jednající o geologickém stáří radistů zvláštní důraz na okolnost, že radisté v jižním cípu severní oblasti křídové vyskytují se vesměs ve vrstvách korycanských, které stářím svým rovnají se stupni cenomanskému. I pravil jsem tam v té příčině doslova: » Všechny dosud z Cech a ze Sas popsané druhy rudistů, jakož i všechny tvary mně z Cech známé, pocházejí z vrstev korycanských čili ze stupně cenomanského. V mlad¬ ších vrstvách dosud se nevyskytly a všecky zprávy o rudistech českých z vyšších horizontů, než jest cenoman, zakládají se buď na zřejmém omylu, aneb na zbytcích tak špatně zachovaných, že o bližší určení jich není možno ani se pokusiti. Ovšem nelze pravidlo toto, dle zkušenosti stanovené, po- važovati za apodiktické, ježto i zkušenost se může měniti; poměry ty však souhlasí úplně s rázem, jaký v severní oblasti křidové pozorujeme, neboť jinde (až na nepatrné výjimky) známy jsou radisté pouze z cenomanu.«2) O zprávách, které uvádí rudisty z vyššího pásma naší křídy, zejména o udání ď Orbignyho, H. Wolfa, G. Laubeho a E. Bárty, jest v jmenovaném článku blíže pojednáno. Loňského roku pan prof. Frič získal na výletě svém do Vinař kus opuky bělohorské, z níž vyčnívala část rudista. Bylo velice obtížno z pevné opuky zkamenělinu tu vydobyti a podařilo se to skutečně jen při jedné polovině, kdežto polovina druhá zůstala v kameni. Polovina namáhavou prací vydobytá popukala a rozbila se tak, že celkový dojem vnější podoby rudista nabudeme, slepíme-li jednotlivé rozbité částky. Tu ještě pak vyskytnou se některé mezery, povstalé jednak tím, že některé částky při vydobývání na drť se rozprášily aneb i také ztratily, jednak, a to ovšem v menší míře, také i tím, že část skořápky upotřebena byla ku sdělání dvou drobnohledných výbrusů stěnou skořápkovou a sice dle řezu kolmo na stěnu vedeného, příčného a pak dle řezu podélného Dříve než přikročíme ku popisu zajímavé zkameněliny, chceme uvésti ještě několik poznámek o důsledcích, jež má toto vyskytnutí na geologické rozšíření rudistů vůbec. ') Rozpravy kr. čes. společnosti náuk. VII. řada 3. svazek 1889. 2) 1. c. str. 19. XVIII. 4 Jest to první nad pochybnost zjištěné vyskytnutí se rudista ve vyšších vrstvách než korycanských v Cechách. Prof. Laube podal sice zprávu ’) o zbytcích rudistů z malnického, tudíž ještě vyššího pásma, avšak obě jím uvedené zkameněliny a sice Radiolites inexpectus a Caprina Telleri jsou tak nezřetelně a nepříznivě zachovány, že na bližší určení není možno pomýšleti. První z nich upomínala nanejvýše svou vnější podobou na rod Caprotina neb Monopleura, a byl jsem kdysi sám tohoto mínění tím spíše, poněvadž o typické struktuře stěny, jaká vyškytá se u všech Radiolitů, u druhu výše vzpomenutého nebylo ani stopy. Později ovšem myslil jsem, že lépe jest všímati si udeje takového teprve po potvrzení nálezy příznivěji zachovanými. Ačkoli by vyskytování se rudistů i v turonském oddělení naší křídy ni¬ kterak nepozměnilo obraz, jejž možno bylo si učiniti o způsobu žití, o vývoji a o příbuzenských vztazích této zajímavé vymřelé čeledi mlžů, přece dlužno upozorniti zde na zvláštní zjev, který mimovolně připadá pozorovateli při bližším prohlížení nového rudista z bělohorské opuky od Vinař. Kdežto ostatní zástupci rodu Radiolites u nás i jinde mají povrch velice modelovaný a ozdobený hlavně vodorovnými rýhami, které jsou vlastně jednotlivými od¬ stavci růstu a které někdy tak stávají se mocnými, že až celý vnější povrch dělí ve stupňovitě nanesené pásy, jest povrch u rudista z Vinař všecek hladký, a neukazuje žádných patrnějších stupňů jednotlivých přirůstacích vrstev sko¬ řápkových. 1 okraj vnější, který bývá u jiných ostře kreslen, jest zde úplně oblý, tak že celý zjev našeho rudista ukazuje k tomu, že později byl obroušen a ohlazen podobným způsobem asi, jak se děje ve vodě semo tamo smýkaným oblázkům a úlomkům rozličných hornin. Mohlo by se snad proto souditi, že rudist ten žil původně v době usazování se starších vrstev korycanských a že po zhynutí zvířete skořápka jeho po dlouhou dobu byla ve vodě zmítána a tím obroušena a na povrchu všecka ohlazena a že teprve v následujícím obzoru ve vrstvách bělohorských konečně dostala se do ústředí, kde pro¬ měněna byla známým pochodem fossilisačním ve zkamenělinu. A tak se nám zdá, že tento první nález rudista v turonském stupni není dosud způsobilým k tomu, aby měnil pravidlo ustálené zkušeností až do dnešních dob nabytou, že rudisté v Cechách vyskytují se pouze v nejzpodnějších usazeninách mořských, ve vrstvách korycanských. Přikročíme ku popisu vzpomenutého rudista. Jest to druh nový, který nemá podoby ani příbuznosti se žádným dosud popsaným druhem a jemuž navrhuji k označení geologického naleziště, které právě činí jej velezajímavým, jméno Radiolites turoniensis nov. spec. Vnější podoba jest mísovitá (viz. tab. I. obr. 1.), se širokým a vodo¬ rovným okrajem nahoře. Stěna skořápková zužuje se shora dolů velmi rychle a končí dole špicí uraženou. Již v uvedeném pojednání o radistech upozornil ') Ueber das Vorkommen von Chamiden und Rudisten im bóhm. Turon. Ye Ver- handlungen der k. k. geolog. Reichsanstalt 1885, str. 75. XVIII. 5 jsem na to, že rudisté a zvláště pak v Cechách nejobecnější druh Radiolites Sanctae Barbarae Poč. přicházejí téměř vždy se špicí zpodní utrženou. Sko¬ řápky radistově přirůstaly ke dnu mořskému, po odumření zvířete příboj vln a vůbec pohyb vody utrhal je, tak že nejzpodnější špice jsouc pevně při¬ rostlá ku podkladu svému zůstala na původním stanovišti svém a skořápka se nad špicí tou zlomila. Z velkého množství jedinců druhu Radiolites Sanctae Barbarae, které jest uloženo ve sbírkách musea království Českého, pouze jediný jest nalezen se špicí úplně zachovanou Podobný poměr jest u Radio¬ lites turoniensis, i zde jest skořápka zlomena a odloučena od zpodního vrchole, který zůstal na původním stanovišti. Již nahoře by] o uvedeno, že popisovaný rudist byl vrostlý v pevnou desku opuky, z níž podařilo se vyprostiti pouze jednu polovinu, kdežto polo¬ vice druhá zůstala v kameni. Volná polovina při namáhavém vydobývání několikráte popukala a některé části její se ztratily. Na výkresu, tomuto článku přiloženém, jsou ovšem trhliny i mezery povstalé zmizením některých částek naznačeny, jakožto útvary nahodilé, jen slabými čarami. Pokud se rozměrů týče, obnáší průměr okraje, tudíž největší průměr celé skořápky, měřen na polovině v kameni, jakožto polovině celé, 160 mm\ výše skořápky jest 50 mm. Největší tlouštka stěny skořápkové na okraji měří 28 až 40 mm. Okraj sám měřený na polovici z kamene vydobyté jest 30 — 45 mm široký. Vnitřní dutina měří při ústí 51 mm a jest tedy pouze třetinou celého průměru. Dutina ta se jen znenáhla úží směrem ke zpodu skořápky a teprve zde náhle stává se užší, není však dole, jak již bylo praveno, uzavřená, nýbrž vychází u popisovaného jedince na venek, poněvadž vrchol zpodní byl utržen. Zachovaná skořápka sestává vesměs jen ze vnější stěny skořápkové a není po vnitřní perleťové a z velejemných lupínků rovnoběžně seřaděných složené vrstvy nikde ani stopy. Následkem toho neznamenáme uvnitř také ani stopy po zámku, aniž po rýze svazové. Vnitřní plocha dutiny, pokud bylo možno pozorovati na polovině z kamene vydobyté, jest hladká a má jen jemné, vodo¬ rovné a hustě k sobě seřaděné čáry, které naznačují jednotlivé vrstvy kolmých hranolků ve vnější vrstvě skořápkové. Vnější povrch skořápky jest ohlazený, ano i plochy druhotné, které patrně povstaly uražením kusu skořápky, jsou úplně na rovno obroušené a ohlazené, tak že jest zřejmo, že skořápka jest vodou omleta a obroušena. Hlavním znakem význačným pro rod Radiolites jest, jak známo, skladba vnější vrstvy stěny skořápkové. Skladbu tuto dobře možno pozorovati na jedinci popisovaném již pouhým okem na každé ploše, povstalé rozdrcením skořápky při vytloukání z kamene; blíže pak zkoumati ji možno ve výbrusech drobnohledných pořízených dle řezu příčního a pak podélného. Rez příčný (vyobr. č. 3 ) vedený rovnoběžně s plochou širokého okraje, ukazuje nám průřezy rourek podélných, které jsou rozličně široké, zde ale nad jiné hrubé, měříce 0'4 až i 1'5 mm v průměru. Jsou vždy hranaté, zřídka 4, obyčejně 5 neb 6, neb i konečně vícehranné. Hranolky ty běží rovnoběžně na podél ke skořápce a jsou v odstavcích odděleny dny, které jsou položeny v plochách na skořápku kolmo postavených. Prostor uprostřed XVIII. 6 hranolků jednotlivých byl za živa zvířete buď prázdný aneb naplněný nějakou organickou látkou; nyní objevuje se nám — jako téměř všecky dutinky malé na zkamenělinách — vyplněný krystalickým vápencem, jehož paprskovitě ze středu se rozbíhající jednotlivé krystalky a potom hustší vrstvy obvodní krystalinické hmoty tvoří zvláštní malebný obrázek. Průřez podélný (vyobr. č. 4.), tedy řez skořápkou podél dutiny vnitřní vedený, ukazuje kolmé rourky rozličného průměru a pak dna někdy neúplná a na průřezu někde jen jaksi body naznačená, která dosti stejně daleko od sebe probíhají na výbrusu v čarách šikmých, ježto stojí na skořápku kolmo. Někdy se poněkud vlnitě prohýbají. Prostor v jednotlivých hranolcích vyplněn krystalinickým vápencem, který někdy jest vydrolen a pak ukazuje prázdné mezery. Naleziště zajímavého rudista toho jest, jak již uvedeno bylo, bělohorská opuka u Vinař a jediný kus zobrazený jest majetkem sbírek musea král. Českého. Z českých rudistů přibližuje se zevnějškem svým pouze snad druh Radio- lites Sanctae Barbarae Poč. ku jedinci popsanému, liší se ale nejen menšími rozměry a více kuželovitou vnější podobou, nýbrž i značně užšími hranolky ve vnější vrstvě stěny skořápkové. VYSVĚTLIVKY K TABULI. ^Vyobrazení č. i. Pohled se strany na jedince, jsou-li obě poloviny spolu spojeny. a/3 skutečné velikosti. » » 2. Pohled shora na Široký okraj poloviny volné. 2/3 skutečné ve¬ likosti. » » 3. Průřez příčný vnější vrstvou stěny skořápkové. 1 5 krátě zvětšený. » » 4. Průřez podélný vnější vrstvou stěny skořápkové. 1 5 krátě zvětšený. » » 5. Čásť skořápky se strany, aby tlouštka skořápky byla znatelná. 3/4 skutečné velikosti. XVIII. D= F. Počta: O rudistu z bělohorských vrstev. Rozpravy české -Akademie. Třída II. 1893. ROZPRAVY ČESKÉ AKADEMIE CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ V PRAZE. ROČNÍK II. TŘÍDA II. ČÍSLO 19. 0 AETIOLOGII CHALAZIA. SEPSAL DR- J. D E Y L, DOCENT OČNÍHO LÉKAŘSTVÍ NA C. K. ČESKÉ UNIVERSITĚ KARLO -FERDINANDSKÉ. (S 2 LITOGRAFOVANÝMI TABULKAMI.) PŘEDLOŽENO DNE 17. BŘEZNA 1893. V PRAZE. NÁKLADEM ČESKÉ AKADEMIE CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ. v poslední době stal se známý granulační nádor víček očních, zvaný chalazion, předmětem studia. Zabýval jsem se již před tím vyšetřováním této choroby na c. k. české universitní poliklinice, při čemž nepodařilo se mi pře- svědčiti se o správnosti náhledů o tomto předmětu rozšířených Co se aetiologie týče, byl by velmi důležitý náhled Arltuv, ') že chalazion jest v příčinné souvislosti se »scrophulosou (tuberkulosou)«, jak do slova napsal. Byla by to věru důležitá a snadná diagnostická pomůcka pro lékaře, kdyby mohl z chalazia na první pohled souditi na tuberkulosní hnízdo, které snad kdes v organismu se nalézá a odkudž tuberkulosní bacilly proudem krevním do víček očních zaneseny byly; tak aspoň na novo soudí Tangl-) (Budapest), jenž v jediném případu nádoru víčka, vyšetřovaném v laboratoři Baumgartenově, nalezl spoře a v málo řezech tuberkulosní bacilly. Toto chalazion zasláno bylo z oční kliniky, jak vysvítá z Tanglovy práce (str. 208), jenž poukazuje v tomto případu ku zprávě J. Miillera ,* * 3) který píše »noch in Behandlung befindlichen Fall von Tuberkulose der Conjunctiva mit Chalazionbildug zu erwáhnen« (str. 375.). Deutschmann 4) se domnívá, že nejednalo se dle této zmínky o typické chalazion. Baumgarten 5) však tvrdí, že tomu tak bylo, conjunctiva byla prý intaktní u nádoru Tanglem vyšetřovaného. Tuberkulosní původ chalazia hledí dokázati v nej novější době Paul von Wichert ;fi) jenž mezi 28 případy chalazia viděl dvakrát tuberku¬ losní bacilly; v prvním případě mezi 4.0 řezy nalezl v jednom přt bacillu, in¬ tensivně červeně zbarvených, ve skupině; v druhém případě mezi 10 řezy rovněž v jednom j parallelně u sebe ležící bacilly. ') Arit, Die Krankheiten des Auges fiir praktische Aerzte. Prag 1859. III. S. 350. a) Tangl, Ober die Aetiologie des Chalazion. Zieglers Beitráge. Bd. IX. 1891. S. ‘270. 3) Múller, Ueber Tuberkulose der Augenbindehaut. Nagels Mittheilungen. II. 3. H. S. 375. 4) Deutschmann, Zur Pathogenese des Chalazion. Beitráge zur Augenheilkunde. II. H. 1891. S. 269. s) Baumgarten, Jahresbericht. VI. Jahrg. S. 134. **) P. v. Wichert , Ober den Bau und die Ursachen des Chalazion. Konigsberg i./P. Verlag Wilh. Koch. 1892. Rozpravy: Ročn. II. Tf. II. Čís. ig XIX 4 Již před vyjitím těchto prací svedlo mne mínění Arltovo (1. c.) »Die Behauptung, dass die Bildung von Gersten- und Hagelkornern mit Scrophu- losis (Tuberculosis) in ursachlichem Zusammenhánge stehe, ist in der ganzen bisher aufgestellten Aetiologie die einzig haltbare und auf wirkliche Be- obachtungen gestiitzte«. Počal jsem vyšetřování v tomto směru, zdali by se mi podařilo nalézti buď tuberkulosní bacil ly, aneb očkováním do přední ko¬ mory oka králíkova vzbuditi tuberkulosu; bylo mi zvláštních četných pokusů známo, jak minimální částky tuberkulosní tkáně lidského oka (conj. tuber- kulosa, duhovková tuberkulosa), byvše do oka králíkova vočkovány, vyvolávají tuberkulosní iritis; rovněž vzal-li jsem tuberkulosní částky z ptáků, koček, králíka i morčete a myši, i když byla tuberkidosa velmi mírně se jevící, vzbudil jsem tuberkulosní iritis u králíků. Vyvolil jsem 10 velkých uzlů chalaziových, jak na českou universitní poli¬ kliniku přišly, exstirpoval je, pokud bylo lze, subkonjunktivalně a vložil vždy do jednoho králíkova oka kousky stěny s přiléhající tkaní, do druhého jen granulacní tkáň měkcí ; kousky ty byly vždy větší semence, řez učiněn byl bez cocainu, pokud bylo lze, malý, vočkovaná část massáží po rohovce vsunuta byla v ko¬ moře dále od rány; náhodou nepovstal nikdy prolapsus iridis, podráždění bylo nepatrné jen po několik dní, vložená tělesa se buď resorbovala, nebo zbyly po dlouhou dobu teěkovité bělavé zbytky, sedící v atroph. (na tom místě) duhovkovém stromatu. Zvířata, od tuberkulosních jsouce oddělena, byla po mnoho měsíců pozorována; u žádného nevyskytla se ani tuberkulosní iritis ani nějaká irritace v době, kdy obyčejně iritis po očkování tuberkulosních hmot se vyskytuje, Zbývající kousky exstirpovaných chalazií uložil jsem v alkoholu, později v celloidinu a vyšetřoval jsem na tuberkulosní bacilly a kokky. Tuberkulosní bacilly nebyly ani jednou nalezeny. Po objevení se práce Tanglovy vyvolil jsem ještě pět případů chalazií u lidí, kde tuberkulosa jiných orgánů u nich aneb v rodině byla velmi po¬ dezřelá (úmrtí, exsudaty pleuritické, haemoptoě) ; části exstirpovaných chalazií těchto rozdělil jsem opět k očkování králíkům a k hledání na bacilly; opět s výsledkem úplně negativním. Podobné negativní výsledky co do pře¬ nesení chalazia na králíka zaznamenal Deutschmann (1. c.) 5 případů, Weiss *) 3 případy (jeden od phthisické dámy), Saltini* 2) v 6 případech, Meyer ( Gama Pinto) 3) v 5, von Wichert (1. c.) ve dvou (do dutiny peritonealní) ; rovněž negativní byly všecky pokusy očkovací Krauseovy . 4) M. Blok 5) ve 4 pří¬ padech chalazia nenalezl tuberkulosní bacilly. V celku tedy s mými případy ') Weiss , Zur Pathogenese des Chalazion. Kliň. Monatsbl. fur Augenhlk. Juni 1891. 2) Paul v. Wichert 1. c. 3) Rudolf Krause , Beitráge zur Aetiologie und Histologie des Chalazion. Dissert. Berlin 1891. Gustav Schade. 5. 17. 4) Gama Pinto , Memoires. Contributions á la chirurgie oculaire. Annales ďoculistique. Avril 1892. 246. 5) M. Blok , L’étiologie du Chalazion. Annales ďoculistique. Février 1893. 106. — O positivních nálezech Arkanazy-ho, Nauwercka a Neumanna (?) nemám jiných zpráv. XIX. 5 byly všecky, počtem as 45, bez výsledku. Myslím, ze z negativnosti očkování lze souditi, ze virulentní bacilly lub er kulo sní v chalaziu se nenalézají. Mohlo by se však namítnouti, že chalazion způsobeno jest bacilly s oslabenou virulencí aneb že bacilly vzbudivše tuto granulaci odumřely. Co se »seslabené tuberkulosy« týče, byl tento náhled uveden do očního lékařství Liebrechtem, J) Van Duysem * 2j a Leberem 3) zvlášť. V těchto případech jedná se o mírně probíhající uzlíčkovou iritis, která spontánního vyléčení schopna jest. Leber praví, že v těchto případech nález bacillů a pokus očko¬ vací na králíku se vždy zdařiti nemusí. Mohlo by tedy také chalazion býti podobným produktem oslabené tuberku.osy. Avšak v 9 případech svých Leber mohl ve čtyřech vočkovati částky duhovky (uzlíčky); pouze v jednom, v nčmz jediný 7izlíček králíku v očkován byl, mčl výsledek negativní, tři pří¬ pady vzbudily tuberkulosu , a to jeden z těchto tří dvakráte: nej prv po iridectomii vykonané v době léčení, později po enucleaci oka pacientova. Van Duyse měl jeden negativní výsledek, neudává však, jak dlouho byl králík pozorován. Myslím, že tato oslabená tuberkulosa by byla jistě aspoň jednou ve 45 případech chalazia vedla ku vzbuzení očkovací tuberkulosy. Ze bacilly tuberkulosní, byvše vetřeny do normální conjunctivy, vůbec neúčinkují a že byvše dány do porušené spojivky, působí vždy jen tuberkulosu, toho důkazy nalézáme v četných zprávách o pokusné tuberkulose v oku zvířecím. Vážnější byla by druhá námitka, že chalazion chová již mrtvé bacilly tuberkulosní. Abych došel přesvědčení, provedl jsem následující experimenty. 9. července 1892 vzal jsem dvě hojné kultury tuberkulosních bacili, dal jsem eprouvetty na dvě hodiny ve vyhloubené skřínce polepené sta¬ niolem na polední slunce (40° C.), na to přenesl jsem je do eprouvetty se sterilisovanou vodou, vařil po několik minut na Bunsenově kahánci a pak dal je na dvě hodiny do Kochova apparatu při teplotě 99" C. Na to učinil jsem bez cocainu malé řezy do rohovek obou očí 6 různobarevných králíků a dvou morčat a vstřiknul jsem dobře sterilisovanou stříkačkou malé množství do předních komor; žádné z těchto 1(5 očí nezhnisalo, povstaly pouze mírné iritidy. u některých se šedobělavými exsudaty při okraji zornice; za týden nebylo injekce cev, zbyly jen větší neb menší synechie; zvířata pozoroval jsem po několik měsíců; u žádného z nich nevyskytly se ani později tuberku¬ losní iritis ani irritace ani jakés změny. Zatím uschoval jsem zbylou čásí sterilisované vody s hustou suspensí bacillů a částkami živné půdy, jež při seškrabování byly s sebou přeneseny. Zároveň ovšem z této suspense pře¬ neseny byly bacilly k vůli kontrole na nové půdy, které zůstaly sterilní. Mikroskopickým vyšetřováním zbytku ve stříkačce po experimentu zjištěny ') Liebrecht, Beitráge zur Kenntniss der Geschwůlste des Uvealtraobus. A. v. Graefe’s Archiv fiir Ophth. XXXVI. 4. 229. 2) Van Duyse, Guérison spontanée de la tuberculose irienne, tuberculose atténuée de 1’iris. Archives ďOphthalmologie. Aoůt 1892. h Leber , Ober abgeschwáchte Tuberculose des Auges. Bericht uber die XXI. Versamml. der ophth. Gesellschaft in Heidelberg. 1891. XIX. G byly hustě ležící tuberkulosní bacilly, zcela dobře specifickými methodami se barvící. (Ehrlich. — Gabbet.) Uschovaná suspense byla dne 25. října znovu převařena, vyšetřena na bacilly, které jevily různé paličkovité formy, dobře se barvily methodami vlastními tuberk. bacillůrn; na kulturách nevzrostly žádné kolonie vůbec; znova vstřiknuta byla dvěma králíkům do předních komor, každému do jednoho oka, avšak přímo do komory bez řezu. Zvířatům dal jsem do vaku spojivkového po zrnku cocainu. Bulbus byl luxován slabým vtlačením silnější tyčinky vedle okraje orbitálního (přes víčko) do orbity a fixován mezi prsty, tak že lze operaci přesně, bez poškození duhovky i čočky provésti. Po vbod- nutí jemné jehly vypuštěna postranním stlačením rány část komorní vody, načež bulbus opět reponován a pak vstřiknuto hojně bacillové kalné tekutiny, až tense o málo vstoupla a komora viditelně naplněna byla kalnou teku¬ tinou. Potom bylo na několika místech na okrajích víček a konjunktivy do vývodů Meibomských žláz vstřiknuto část tekutiny; do hořeních víček vždy o něco více, až nastal malý oedem spojivky. Kanulka byla na spodu oblita paraffinem, aby při zvýšeném tlaku tekutina neodbíhala. Zde ukázalo se, že vskutku (Koch) bacilly tuberkulosní mrtvé ve větším množství byvše vstřiknuty vzbuzují hnisavý zánět, což působí i sterilní Staphylokokky. (: Leber , Uber die Entstehung der Entzůndung, 121.) V prvních dnech nastalo zkalení rohovek a tečkovité a vláknité zelenavě žlutošedé exsudace na duhovkách, později hojnost zelenavě žlutého hnisu v komorách; rovněž i ve hořeních víčkách, kam větší množství vstřiknuto bylo, utvořily se abscessy; v Meibomských žlázách, do nichž jen nepatrné množství tekutiny úmyslně zavedeno bylo, povstala pouze nepatrná reakce, která v několika dnech zmizela a v celém dalším mnohaměsíčním pozorování nevzbudila nic, co by bylo lze zaznamenati. Abscessy v předních komorách po perforaci nechal jsem až do února 1893, tedy přes čtvrt roku; ve velikém špinavožlutém hnisu přední komory, bílému, obyčejnému suchému králičímu hnisu málo podobném, nenalezl jsem žádné kokky ani kulturou ani mikro¬ skopem, nýbrž zřetelně se barvící, byť degenerované, na jednom konci ztlu- stlejší tuberkulosní bacilly. Mrtvé bacilly tuberkulosní byvše vstřiknuty a vzbu¬ divše hnisavý zánét (Koch) je sté za étvrt roku dobře se zbarvily, coz snad bylo by lze i v chalaziích, kdyby tuberkidosní bacilly i odumřelé, nevindentní tam se nalézaly. O barvitelnosti mrtvých bacili nalézáme zprávy i u Kita- sataý ) Wissmannaý) Kleina* 2 3) a j. V žlázách Meibomských, jak jsem řekl, rovněž nevzbudily pranic, co by chalaziu trochu podobno bylo. Mohl bych si tu uvésti mínění autorů jiných na pomoc, kteří popírají souvislost chalazia s tuberkulosou, uvedu však zvlášť jen klassickou práci ') Kitasato , Gewinnung der Reinculturen der Tuberkelbacillen. Ref. Centralblatt fiir Bakteriologie. Bd. XI. N. 14. S. 450. 2) Wissmann , Virchow Archiv. B. 129. H. 1. 163. 3) Klein , Pleomorphismus des Tuberkuloseerregers. Ref. Centrallblatt fiir Bakteriologie. Bd. XII. N. 25. S. 905. XIX. 7 Fuchs ovu , ') jenž již r. 1S78 tvrdí, že s tuberkulosní tkaní má chalazion jen vzdálenou podobu, s čímž zcela souhlasím; v posledním třetím vydání své dokonalé učebnice nezmiňuje se Fuchs vůbec ani o možnosti, že by chalazion bylo původu tuberkulosního, nýbrž uvádí jinou aetiologii. »Dieses bildet sich vielmehr auf folgende Weise: in einer Meibom’schen Drůse entsteht eine Stockung in dem Austritte des záhen Sebum. Dasselbe sammelt sich daher in den Acinis der Driise an und wird durch lángeres Verweílen in denselben eingedickt und hárter. Gleichzeitig aber setzt es einen Reiz auf die Wandung des Acinus, in Folge dessen sowohl das Epithel desselben wuchert, ais auch eine entzundliche Infiltration in dem umgebenden Gewebe des Tarsus entsteht. « Podnikl jsem od 7. srpna 1892 celé řady pokusů v tom směru na kočkách, psech, králících, při nichž chtěl jsem utvořiti » Stockung in dem Austritte des Sebum « aneb » einen Reiz auf die Wandungen des Acinus «, ačkoliv při histologickém vyšetřování četných případů chalazií přišel jsem na případy, kde granulační tkáň vůbec ani s Meibomskými žlazami co dělati nemá neb teprv sekundárně tkáň žlázy zachvacuje, tak že východištěm chalazia nemůže asi býti žláza (aspoň v těchto případech). Také jsem ne¬ nalezl nápadného přeplnění, nahromadění se zhustlého sekretu, abych si mohl vyložiti ucpání a dráždění. (Viz Wichert.) Nejprv potíral jsem ob čas hoření víčka králíků mezi a nad řasami kro- tonovým olejem aneb terpentinem Olej krotonový vzbudil vždy prudký otok a vředy; po terpentinovém oleji povstalo zardění, mírný otok, později tvoření se jemných šupinek na okrajích víček a větší žlutší hojnější sekrece z vývodů Meibomských žláz, avšak nikdy něco podobného chalaziu. U těchto zvířat i u jiných králíků a dvou psů vbodal jsem drsné jehly aneb bodec Pravazovy stříkačky přímo do vývodů, jindy jehly rozžhavené vsunul jsem do vývodů, abych vzbudil uzavření neb aspoň nastávajícím reaktivným zduřením dočasné úplné neb částečné ucpání a tím zadržení sekretu; ani zde nepovstalo po dlouhou dobu pozorování nic, co by se chalaziu podobalo. Vstřikoval jsem gelatinu, čistý terpentin, terpentin s etherem rovněž bez výsledků; v posledních případech povstalo prudké hnisání ve tlouštce víček bez mikroorganismů. U 5králíků provedl jsem četné stehy, uzavírající vývody Meibomských žláz; druhý, třetí den však zvířata niti sama vytrhla, zbyly však jizvy na okrajích, kde dříve nalézaly se vývody Meibomských žláz, U dvou koček v narkose a u 5 králíků buď po oškrábání pokožky na okraji víčka nožíkem, neb po odstřihnutí povrchních vrstev tamtéž kanteriso- vány byly okraje víček rozžhavenou pincettou, až povstal úzký příškvar, zaujímající několik vývodů Meibomských žláz. Pouze u dvou králíků ze všech těchto velmi četných pokusů povstaly nádorky ve tlouštce víčka, prožlutá- vající konjunktivou, které jsem ob čas mnutím mezi prsty podraždoval, teprv za měsíc o málo se zvětšily a dosáhly po měsících velikosti malé čočky. Do¬ mníval jsem se již, že podařilo se mi uměle vzbuditi chalazion; když jsem ') Fuchs , Archiv fiir Ophth. Gruefe XXV. XIX. 8 vsak prohlížel řezy mikroskopicky, přesvědčil jsem se, ze nádor ky nejsou nic jiného, nez chobotnatč, značně 1'ozsířené vývody acinu Meibomských zlaz. O gra¬ nit lační tkaní nějaké ani zdání. Obrátil jsem se tedy ku bakteriologii, v níž mnozí badatelé hleděli na- lézti vysvětlení původu chalazia .Poncetj) Boucheron * 2) nalezli mikroorganismy pod mikroskopem co dvojbody se jevící, jimiž Boucheron vzbudil u králíků chalazia. Vassaux v 6 případech na to je nenalezl. Burckhardt se zmiňuje o »feinste bewegliche Kornchen um die Kerne der Zellen; die Bewegungen waren denen an den Zellen des Mundspeichels sehr áhnlich«; Fárbungen gelangen nicht. Jednou nalezl »feine Pilzfáden«, jednou Acarus foeliculorum. Addario ve 4 případech tvrdí, že nebyly mikroorganismy příčinou, v jednom pak, v němž se nalézal malý »Eiterherd«, bylo lze nalézti v kultuře i Grammovou methodou v řezech Staphylokokkus (albus). Krause nalezl v 9 případech Staphylokokkus aureus a albus a mikrokokkus liquefaciens. Michel ve své učebnici vidí příčinu v mikroorganismech. Totéž tvrdí Dianoux (Archives ďophth. 1891. 307). Deutschmann (1. c.) viděl »Mikro- kokkenháufchen« v praeparátech chalazia. Sattla 3 4) nalezl ve větším počtu chalazií Staphylokokky málo virulentní. Lagrangej) jenž v 15 chalaziích neviděl buňky obrovské, viděl jednotlivé okrouhlé mikrokokky, které prý mají jen velmi podružnou úlohu. V těchto různých zprávách bylo se mi ovšem těžko vyznati. Jak jsem již svrchu podotknul, nepodařilo se mi v řezech nikdy kokky nalézti. Ani když vyšetřoval jsem celé řady chalazií, jichž obsah, kde bylo lze, jsem vývodem na sklíčka vytlačoval, neviděl jsem pyogenní kokky tak, jak jsme zvyklí v hni¬ savých processech je nalézti. Vzdor tomu počal jsem však přece pokusy se staphylokokky. Nejprv vyšetřoval jsem mikroskopicky i bakteriologicky 10 případů hordeol: ve všech nalezl jsem ve velikém množství a čistě jsem vy¬ pěstoval staphylokokky. U dvou pacientů poliklinických, kteří byli stiženi skupinou hordeol při samých vývodech Meibomských žláz, otíral jsem pevně hnis po vývodech Meibomských žláz a dal jsem pevné obvazy, v domnění, že mohl bych infikovati žlázy Meibomské: ve dvou dnech byla tu sice pravá nová hordeola v několika dnech se zhojivší, ale žádné chalazion ani cos po¬ dobného na žlázách Meibomských. U 10 různých pacientů vetřel jsem pevně silnou platinovou kličkou do otvorů žláz Meibomských čisté kultury staphylo- kokků, a kryl víčka rovněž obvazem; opět v 8 případech vzbudil jsem jen ') Poncet , Séance de la Société fran5aise ďophthalmologie du 28. Avril 1886. Ref. Revue clinique ďoculistique. T. VI. 1886. 2) Boucheron , Séance . . . tamtéž. Vassaut , Sur la bacteriologie du Chalazion. Séance de la Société de Biologie du 19. Juin 1886. Originál se mi nepodařilo si zaopatřiti. Cituji dle Wicherta 1. c. Str. 12. 3) Sattler , Bericht uber die XX Versammlung ophth. Gesellschaft in Heidelberg. 1889, 187. 4) Lagrange , Anatomie pathologique et pathogénie du chalazion. Archiv ďophthalm. IX. 226. — Ref. Jehresbericht der Ophth. 1890. 208. XIX. 9 hordeola, právě jako Garré ') vtíraje staphylokokky do intaktní kůže vzbudil furunculosu, což dokázal i Schimmelbusch.* 2) I u králíků zaváděl jsem jemné drsné drátky, omočené do gelatinových kultur Staphylokokků zpředu do vývodů Meibomských žláz aneb vstřikoval jsem malé kapky Pravazskou stříkačkou: buď nepovstala patrná reakce, neb jen hojnější sekret z vývodů, které byly vystouplé a kolem zardělé, v sekretu nalézal jsem vždy po několik dní kokky v takém množství , ze, kdyby chalazion u élovéka bylo jimi podmíněno, nebylo by lze jich přehlédnouti\ vstřikl-li jsem větší kapku (z asbestové stříkačky oblité paraffinem), povstal abscess. V žádném z těchto případů nepovstal ani později process chalaziu podobný, nýbrž většinou bílé neb šedé proužky na místě či směru vývodů žláz Meibom¬ ských v konjunktivě a pod ní, neb kysty. Tyto negativní výsledky nabývají ovšem právě ceny teprv tehda, když jen sesilují výsledky positivní, ku kterým byl jsem přiveden teprv pomocí detailního klinického pozorování o vývinu chalazia. Podrobně uveřejním pokusy negativní i positivní později. Přesvědčil jsem se na určito, že granulační tkáň, již nazýváme chalazion, jest jen pozvolnější vývin choroby, která mívá jméno Hordeolum internum neb Plordeolum Meibomianum ( Fuchs , Lehrbuch). Jest známo, že dost často vyskýtá se onemocnění toto pod příznaky tlaku, slzení, zardění víčkové kůže, injekce cev konjunktivalních, ano i oedemu kůže víčka a zduření žlázy příušní; skrze kůži lze hmatati více neb méně bolestivý nádorek, jenž skrze konjunktivu, na tomto místě nastřiknutou a o něco ztlustlou jest viděti jako žlutavou hmotu, která s vývodem Meibomským někdy souvisí, jindy jest vzdálena několik milimetrů od okraje víčka bez souvislosti s vývodem, jenž jest normální Jest pak v prvém případu otvor na okraji víčka vystouplý, hojnější sekret skýtající než sousední vývody. Nádorek ten perforuje ve žlutavém jednom, dvou i třech bodech spojivku, zřídka se provalí vývodem zvláště po stlačení víčka a vytéká hnisavá, žlutobílá, táhnoucí se tekutina; tím jest buď process ukončen aneb vyrůstá z otvorů perforačních granulační hmota, která proti bulbu se zplošťuje a pod konjunktivou s ná- dorkem souvisí. Ze povstává chalazion z takovýchto malých abscessů, zvláště když se tyto neprovalí, nalézáme mimo jinde již v citované knize Arltové na straně 347- 348, III. Často nevyvíjí se ani abscess, viditelný po barvě skrze konjunktivu, nebo nepatrně prosvítá, aniž se provaluje, nebo tvoří se chalazion zvolna a jen bez obtíží, tak že nemocný neb lékař náhodou jej odkryje; že jest tomu tak přesvědčil jsem se u případu, jejž jsem denně viděl, denně zaváděl jsem ka- nulku Anelovy stříkačky do discidovaného slzního kanálku (Dacryocyst. ca- tarrh .), v jehož sousedství chalazia se vyvinula, a to jedno bez viditelných příznaků abscessů, druhé pod obrazem malého abscessů, jak svrchu jsem naznačil. (Viz případ slč. Bret . . . dále.) ') Garré , Zur Aetiologie der Akut-eiteriger Entziindungen. Fortschritte der Medizin. Bd. III. 1885. N. 6. S. 165. 2) Schimmelbucsh , Archiv fiir Ohrenheilkunde. 1889. 4. 252. XIX. 10 V 15 případech takovýchto začínajících chalazií, později i ve chronických podařilo se mi mikroskopicky nalézti zvláštní bacilly\ vždy tak charakteri¬ stické a v takém množství, v houfcích a skupinách , že jest mi podivno, jak mohly až dosud býti přehlédnuty. Snad lze to vysvětliti jejich bizarrní měnící se podobou. (Tab. I obr. 1., 2., 3., 4.) Nejlépe jest, nabodnouti takovéto čerstvé chalazion. přenésti velmi jemnou vrstvu na sklíčka, rozetříti ji mezi dvěma a barviti violetí gentianovou l"/0 vodní (několik kapek alkoholu k vůli rozpuštění) ; nebo methodou Gram- movou, ještě lépe s modifikací Weigertovou. V 10 případech vypěstoval jsem tyto mikroorganismy bakteriologicky. Zakládání ploten, které jsem z počátku vykonával a které mne velmi zdržovalo, nemohu odporučiti, nanejvýše ještě plotny agarové, neb z agaru a krevního sera. Nejlépe jest postupovati tímto způsobem : Očistiti okolí oka, zvláště řasy dobře sterilisovanou vodou a mýdlem, k vůli čemuž lze dříve vkápnouti do vaku spojivkového několik kapek (2°/0) cocainu, na to dobře vypláchnouti vak spojivkový množstvím sterilisované vody (ano i alkoholu a sublimatu 1 : 1000 jsem u anophthalmu užil) zachytiti chalazion incipiens do Desmar- resovy pincetty, ohněm sterilisované, zadržeti druhé víčko, řasy a slzní proud sterilisovanou vatou, nabodnouti opáleným dříve nožem napnuté chalazion, po čemž assistent, jenž má připraveny 2 — 3 platinové sterilisované kličky, zachytí opatrně žlutavobílou táhnoucí se hmotu z chalazia a přenáší na půdy; ope¬ rující nejlépe mu podrží zatím víčko, jinak se snadno stává, že druhé víčko, řasy a slzy čistotu bacteriologické práce porušují. Nejlepsí půdou jest lidské krevní sérum, agarové krevní sérum, glycerinagar, obyčejný agar. Nelze odporučiti bouillon, gelatinu, brambor, mléko. Za 2 — 3 dny objeví se na očkovacím pruhu v povrchu živné půdy ztráta lesku, jako na nadchnutém skle, později 5. — 10. den, jako rosa nebo tečko- vité isolované kolonie, dosahující v nejlepším případě průměru 1 — 1*/2 mm , tuhé, ne vlhké, poloprůhledné, asi jako kapka svíčkového vosku, v centru vy¬ výšený uzlíček, okraj kolonie vlnitý neb zoubkovaný (Tab. II. obr. 2., 4., 5., 6.) ; na lidském krevním seru zůstává velmi často jen podoba porosené plochy. (Tab. II. obr. 3.) Tyto kolonie lze několikráte v různých generacích přeočko- vati, rostou nejlépe při teplotě 32° — 37°, ano i když byly 4 — 8 neděl mimo ohřivárnu v pokoji, vyvíjejí se po přeočkování ovšem jenom jednotlivé kolonie, někdy jen 1 — 2. Jen poměrně zřídka se stává, že přeneseny byvše z agarové plotny na glycerinagar tvoří brzo — za 2 — 3 dny — popsané ozdobné kolonie, z nichž některé jako mince přes sebe okrajem ležící (Tab. II. obr. 2.) se seskupí. Bouillon zůstává vždy po vočkování kultur z chalazií pocházejících čistý, alkalický, se zvláštními práškovitými drobty, které v jasném bouillonu se vznᬠšejí, později dole bělavou usazeninu tvoří. Prošedše však tkaní (abscessem) králíka, bouillon rychle skalují a okyselují. (Bouillony byly ze stejné i z růz¬ ných zásob.) V gelatině (Tab. II. obr. 1.) a agaru obyčejném utvoří se kolem vpichu jemné tečky, velmi sporé a později nahoře kolem otvoru vpichu hro- XIX. 11 mádka podobných kolonií, jako svrchu poznamenáno. Mléko sráží se velmi málo. Dle Buchnera nerostou, ač i po týdnech dobře se barví, avšak ani pře- očkovány byvše dále se nevyvíjejí - ale přece barviva přijímají. Co se týče podoby bakterií pod mikroskopem, nutno jest upozorniti zvláště na měnivou, často tak bizarrní formu, že ten, kdo není již na tyto bakterie z živných půd nacvičen, stíží je za týž druh prohlásí. V chalaziích nejmladšich, trvavších teprv několik dní, nalézáme husté houfce (Tab. I. obr. 1., 2., 4 ) bakterií dvoj článkových, jeden článek větší ovální, na svém prvním pólu vskutku vejčitě širší, druhý článek ovální menší, užší, na odvráceném pólu někdy přišpičatělý ; mezi oběma články na přič proužek, který se méně zbarví; i člen větší nejprv popsaný bývá intensivněji zbarven než druhý. Husté skupiny těchto bakterií, které mívají velikost 1 [i a jsou širší, tluštší než bacilly tuberkulové, sedí v buňkách kolem jádra, protoplasma buňky jeví někdy i mimo skupinu bakterií prázdné světlé místo ; nebo nalé¬ zají se bakterie v okrouhlých, prázdných prostorech, které odpovídají jako by bývalým buňkám, což pozorovateli se vnucuje vidoucímu tyto prostory s bak¬ teriemi mezi polynukleárními buňkami v okolí seskupenými. Tyto obrazy lze nalézti velmi často v natřených jemných praeparátech, mimo to nalézají se řady a skupiny bakterií zvlášť mezi vlákny fibrinu sem tam rozetřené ze set sestávající; ovšem také ojedinělé bakterie hojně se vidí Někdy jsou tyto bakterie zvláště v buňkové skupince o 5— 10 členech tak krátké, že podobají se diplokokkům (Tab. II. obr. 4.), jsou však méně pravidelně okrouhlé, mimo to najdou se přechodní tvary k jiným, o nichž se nyní zmíním a z nichž se pozorovatel orientuje. Snad viděl Deutschmann tyto skupiny. Ve starších chalaziích nejméně 3 — 10 neděl trvavších vidíme mimo tyto krátké dvojčlenné bakterie jiné dlouhé, rozčlánkované. Jeden člen kyjovitě ovální, silně zbarvený, větší nalézá se na straně jedné (širší část leží na konci odvráceném od centrálního proužku, kde se oba členy dotýkají), druhý člen jest rovněž kyjovitý, podlouhle ovální, na opačném odvráceném pólu také širší, ale v celku o něco útlejší, bývá i o něco málo méně zbarven. Směrem ku středu, kde se oba členy dotýkají, jsou oba rozděleny na přič v tyčinky, které čím dál ku středu, jsou menší i méně zbarveny bývají Kdybychom chtěli si dovoliti zhruba podobu takovéto bakterie naznačiti, mohlo by se užiti obrazu dvou nabobtnalých pijavkových forem, které hlavovou částí se dotýkají, tato pak a krční jsou na přič rozpadalé. (Velikost až 17 p na půdách) Mnohdy sedí takovéto bakterie zvlášť z krevního sera vzaté, v rosettových skupinách. Mimo tyto tvary jsou velmi časté i formy činkovité, piškotovité s pře- různými přechody. Čím starší jest chalazion a čím starší a méně výhodnější jest výživná půda tím více nalézáme těchto bizarrních forem. Dost často se stává, že některé praeparáty z krevního sera aneb glycerin- agaru mají podobu bacillů diphtherie, popsaných Klebsem a Lófflerem , k ne¬ rozeznání od pravých bacili diphtherie; obyčejné jsou však mohutnější. XIX . 12 To několikerém přeočkování objevují se široké skupiny hranatých, méně se barvících kokkových forem, v něž se bakterie rozpadly (Tab. I. obr. 8., 9., 10.), vždy jest však viděti onen ovální veliký charakteristický, silně zbarvený článek, ku kterému tyto kokkové útvary přináležejí, tak že takový houfec kokků málo zbarvených má svůj příslušný počet zbarvených bacillových článků, které mnohdy mají vzezření, jako by se byla původní rosetta na periferii degene¬ rovala. V řezech chalazií, tvrzených v alkoholu, nalézti lze malé skupiny popsa¬ ných baciliů i houfy s nesčetnými jedinci; tyto nahromaděniny bacillů leží někdy ve prázdných prostorách (Tab. I. obr. 11). Co do virulence zkoušel jsem řídkou suspensi těchto z chalazií u člověka vypěstovaných bacillů podkožně na králících, morčatech, domácích myších, bílých krysách, psech a holubech. Nejvyšší dávka byla 1 Pravazská stříkačka ; nepozoroval jsem účinek žádný. Ani po vetření starších kultur platinovou kličkou do konjunktivy u ho¬ lubů a králíků nevzbudilo se nic nápadného. Vbodal jsem špičku Pravazovy stříkačky, omočenou v kultuře aneb v sus¬ pensi její, do vývodů Meibomských žláz u psů a králíků: povstala jen zvýšená sekrece trvající několik dní. Holubi a morčata nestali se po podkožní injekci immunními proti pozděj¬ šímu očkování pravými bacilly diphtherie. Když jsem vsak vstřikoval větší množství husté suspense pod konjunktivu víček, několik millimetrů od okraje , tam, kde obyěejně u ělověka chalazion se vyvinuje, vzbudil jsem zcela podobné processy , jako jest chalazion incipiens u ělověka , a později , po týdnech chalazhi podobné nádorky. Pod jemnou, bezsrstnou koží králičího ucha povstávají skoro bez reakce abscessy trvající pod nezměněnou koží po týdny a měsíce dlouho ; z těchto ab- scessů podařilo se mi někdy na některé ze živných půd obdržeti vzrůst bacillů ( nikdy kokky — často zůstanou půdy vůbec sterilní), které tvořily sice podobné kolonie, zvlášť na další generaci, ale rostly bujně a rychle, byly špinavobílé a zkalily i okyselily rychle bouillon, na němž povstala našedle modravá ků¬ žička; bouillony byly z různých várek, jiné bacilly i bacilly přímo chalaziové netvořily kůžičku; nezdá se tedy, že by dle Fi'aenkla ') utvoření se povrchní blanky bylo v tomto případě podmíněno zvláštnostmi ve složení bouillonů; pod koží králíků vzbudily uzly dlouho trvající. V 3. — 4. generaci dále se nevyvíjely. Pod mikroskopem jevily tutéž podobu jako původní starší bacilly chalaziové složené ze dvou členů se středním proužkem, ale mnohem více stejnoměrných, na vzájem si podobných individuí. Bacilly chalaziové se tedy mění i co do vzrůstů, co do vlivu na bouillon , co do formy pod mikroskopem , ano i co do vindence. Pokouším se nyní o to, zdali by nebylo lze po smíšení těchto bakterií s bacilly diphtherie nebo s filtrátem bouillonových kultur pravé diphtherie aneb s gonokokky virulenci jejich ještě zvýšiti, jako podařilo se Roux-Yersi- ') Eug . Fraenkel , Centralblatt fur Bakteriologie. XII. N. 23. S. 827. XIX. 13 nov i, kteří vstřikli morčatům málo virulentní bacilly diphtheritické a strepto- kokky erysipelu, ze zvířete isolovali pak bacilly diphtherie, které měly opět prudké vlastnosti virulentní, jako pravé bacilly diphtheritické. Ku pokusům s gonokokky byl jsem přiveden nálezem zcela podobných bacili, jako v chalaziu, ve dvou případech blenorrhoea conjunctivae vedle množství gonokokků (methoda Wertheimova). Jeden případ byla blenorrhoea advultorum s tvrdou infiltrací spojívky bulbu a ztrátou rohovky — druhý byl těžký, dlouho trvající případ blenorrhoea neonatorum. Isolované z tcchto blenorrhoeí kolonie rostly vsak rychle, spinavobíie , zka¬ lily a okyselily bonillon a usmrcovaly králíky bez abscessu po injekci za ni¬ koli k dní. Ještě zajímavější jest, že nalezl jsem a isoloval tyto bakterie v případě prudké, bouřlivé blenorrhoea neonatorum, který každý klinik za blenorrhoea pokládati musí — kde nebyly gonokokky ani mikroskopem ani plotnami Wertheimovými dokázány. Na konjunktivě tarsu byly v tomto případě šedobílé nesetřitelné plátky. (Týž den, kdy opuchla víčka, natřel lékař arg. nitr. na spojivku druhý den na to přišel případ na polikliniku ) Mimo to isoloval jsem bacilly v každém směru chalaziovým podobné, a to v přečetných, jen rychleji rostoucích malých koloniích z velmi prudké, mucopurulentní conjunctivitis u novorozeného a u kollegy z dětské nemocnice, jenž udával, že mu při čištění kanulky tracheální u těžké, smrtelné diphtherie, z níž jsem pravé bacilly Lofflerovy vypěstoval, vstřikl hnis do očí. Toto udání není ovšem důkazem, že jeho prudká conjunctivitis povstala diphtheritickými bacillami a že by bacilly diphtherie vzaly na sebe úplně i co do virulence tvář¬ nost tak zvaných nepravých diphtheritických (pseudo-diphth.),1) které jsem ze spojivky jeho hojně vy kultivoval ; avšak i tu jest podezření, že by to býti mohly, neboť bacilly, pocházející z této prudké fibrinosní, ano mucopurulentní con¬ junctivitis se zduřením příušních a submaxillárních žláz — nechaly sice bouillon jasným, jako diphtherie, ale zkyselily jej na rozdíl od pseudodiphtheritických a působily v kůži morčat uzlíčky, což pokud známo ani u pseudodiphtheritických ani u direktních chalaziových se obyčejně nestává. Ze nejednalo se v těchto případech o bacillovou conjunctivitis, jak ji popisuje v. Morax a croup Gerkův jest ten, že bacilly Moraxovy (Weeksovy) nebarví se Grammovou methodou. Leží na bíledni, že když chtěl jsem studovati chalazion, počal jsem vyšetřo- vati nejprv tyto chronické nádory granulační. Jak již řečeno, nepodařilo se mi zjistiti ani tuberkulosní bacilly, ani dokázati obyčejné kokky Grammovou methodou. U některých chalazií lze vytlačiti z vývodů Meibomských žláz, které přiléhají k uzlu a bývají někdy na okraji víčka vystouplejší a ovroubeny zduřelou, zardělou tkaní, mezi tím, co sousední vývody, nalézající se v pravidelné J) Bacilly pseudodiphtheritické, jak nazval Lóffler nevirulentní bacilly — není šťastně vyvolený výraz, neboť má značití bacilly podobné diphtheritickým, ne ale bacilly působící pseudodiphtherii. XIX. 14 řadě, jsou normální; vyšetřoval jsem tento sekret mnohdy drobkovitě bělavý, mastný šupinkovitý, jindy kondensovanému mléku podobný, na mikroorganismy a tu nalézal jsem často mimo tlusté, dlouhé, vodním podobné bacilly obyčejné podivné útvary piškotovité, oba ovální konce jich plné a zbarveny, střed na přič rozpadlý a méně zbarvený. Velikost a tvar byly tak rozdílné, že jsem se domníval, jako by to bylo více druhů bacillů. Všecka chalazia nemají však vý¬ vody Meibomských žláz změněné, nýbrž jsou četné případy, kde jsou tyto naprosto normální, z čehož jsem soudil, že onemocnění toto není vždy spo¬ jeno, není závislé na onemocnění vývodů. Když vyšetřování těchto chronických, již vyvinutých nádorů nevedlo k cíli, obrátil jsem se, jak již řečeno, k bakteriologickému studiu začátku chalazia, jež pod jménem Hordeolum Meibomianum se uvádí. Klinické pozorování. O vývinu chalazia. Na důkaz, že takovýto abscess, jenž konjunktivou víčka žlutavě prosvítá, posléze vede k typickému chalaziu, uvádím tyto případy, jež jsem úmyslně neincidoval. I. M. Matěj, 401etý zámečník. Dne 28. srpna r. 1892 vlétlo mu cizí těleso při práci do rohovky levého oka, které bylo vytaženo; na spojovce víček nebylo nic pozorováno. Asi za týden oteklo a značně zrudlo hoření víčko téhož oka, měl značný tlak a slzení oka, načež ve 4 dnech pozoroval již v horním víčku ve vnitřní třetině nádorek, jenž po obrácení víčka jevil se skrze ztlustlou, na tomto místě zrudlou spo- jivku co žlutavá hmota. Dán byl pouze obyčejný obvaz; od té doby kůže hořejního víčka zbledla, avšak byla na chorobném místě nádorkem, přes nějž volně ležela, vyzdvižena, tak že nádor již při prvním pohledu byl viditelný; nádorek jest prý ob čas větší, při práci mu stíní a vadí. Dne 19. února 1893, tedy skoro za půl léta, shledali jsme na tomto místě na přechodu vnitřní třetiny okraje víčka (na levém oku) do střední třetiny, že okraj víčka jest trochu zardělý, a to více kožní část, kde mezi řasami na¬ lézaly se loupající se šupinky, kůže víčka odtud nahoru nepatrně zardělá, volná, pod ní v tarsu pevný nádorek, jako hrách velký, jenž prošedával spo- jivkou, na tomto místě tlustší, kalnější, cévy její byly zde více nastřiknuty a rozšířeny. Vykonána byla excise i s konjunktivou; měkká tkáň vetřena byla na sklíčka, kde dokázány byly bizarrní bacilly. Tvrzeno v alkoholu. II. C. Frant., ingenieur 411etý. Nebyl nikdy na oči churav, víčka nikdy se nezardívala; nyní má odbor zaměstnání, při němž musí odčítati na jemných zasklených stupnicích různých přístrojů, při čemž mu přecházel zrak tak, že často musil mnouti oči. Neužíval dosud konvexních skel Obyčejná presbyopia. XIX. 15 Dne 2. listopadu 1802 oteklo a zrudlo levé hořejní víčko, tlak, slzení. Kůže víčka hořeního na levém oku jest oedematosní, tmavorudá, prst hmatající nalézá uprostřed víčka podkožní nádorek, jenž prožlutává teprv po odstranění injekce konjunktivalních cev následkem tlaku na obrácené víčko; kon¬ junktiva nad nádorkem ztlustlá, rudá, cévy husté, nastřiknuté. Nádor jest velmi bolestivý. Přiléhající vývody Meibomských žláz nemají zvýšení sekretu, jsou normálně v řadě s ostatními; žláza příušní zduřelá jako hrách, na tlak bole¬ stivá. Bylo opatrně nabodnuto jehlou, k vůli získání látky k vyšetřování. Obklady Burowovým roztokem. Za 3 týdny kůže víčka málo zardělá, injekce konjunktivy na nádorku jako čočka velkém jest dosud značná. Excise i s konjunktivou; měkká centrální tkáň rozetřena byla na krycí sklíčka. Tvrzeno v alkoholu. Dokázány byly opět bacilly typické i bacilly různých bizarrních forem. (Tab. I. obr. 3.) III. V. Jindřich, 6 1 letý úředník. Při práci mu červenají víčkové okraje. Před G lety bylo na dolejším víčku pravého oka exstirpováno chalazion. Acne v kůži obličeje. Dne 21. července 1892. V levo uprostřed hořeního víčka jest vývod Mei- bomské žlázy vystouplý, malým, hladkým, šedým jako epidermis vypadajícím uzlíčkem pokryt, okolí jeho zrudlé i část sousedící na okraji víčka zrudlá, přiléhající kůže zrudlá, zduřelá, šupinami pokrytá, řasy lomivé; pod koží v tarsu jest nádor, jenž jest pokryt ztlustlou, šarlachově rudou spojivkou, skrze niž asi 1 cm od okraje víčka viděti jest v hloubi 'žlutavou hmotu, as jako se- menec . Po odstranění uzlíčku uzavírajícího vývod vytlačen byl sekret na sklíčka Nalezeny opět různotvárné bacilly. Dne 4. srpna. Na okraji víčka prožlutává loupající se koží abscess, který na tomto místě v několika dnech skrze kůži perforoval. Konjunktivou vynikají tři růžové granulace jako špendlíkové hlavičky souvisící, s nádorkem pod kon¬ junktivou ležícím, pevným, jako čočka velkým, oválním Dne 17. března 1893, tedy za sedm měsíců, vyšetřoval jsem jej opět a na¬ lezl jsem na témž místě pod normální volnou koží podlouhlý nádorek jako čočka velký, jenž našedle prosvítá konjunktivou; uprostřed nádorku plochá, šedorůžová granulace jako uzlíček V tomto případě povstalo chalazion vzdor tomu, že abscess provalil se skrze kůži nad řasami i do konjunktivy, v níž utvořily se granulomy s cha- laziem souvisící. IV. Slečna Brt. Marie 1G r. Stenosis ductus nasolacrymalis; dacryocysticis catarrhalis; discissio ca- naticuli lacrym. inf. o. u. Denně injekce Collyr. adstr. lut. 1 : 3 aneb 2°/0 antipyrinu Anelovou stří¬ kačkou; tekutina prochází do nosu. Denně tedy bylo nutno zřetelně viděti spojivku v okolí rozpoltěného kanálku slzního při čistění a zavádění kanulky. XIX. 16 8. března 1893 bez bolestí, bez zardění kůže se vyvinul v několika dnech nádorek větší semence při vnitřní kommissuře v hoř. víčku, as 1 0 cm od okraje^ kde jest konjunktiva zduřelá, zardělá, cévy husté značně nastřiknuty. Nádorek nemá žlutavou barvu abscessu. Vývody Meibomské zcela normální. Excise i s konjunktivou, tkán centrální vetřena byla ve sklíčka, na nichž nalezeny byly skupiny 60 — 70 známých bacillů piškotovitých, rozpadlých, místy méně se barvících. Po excisi viděti bylo, že na zevním okraji rány jsou zbytky šedorůžové granulační tkáně. Zajímavo však jest, že již den po této excisi 9. března dostavil se tlak v dolním víčku, pocit cizího tělesa a dne 12. března byl již prstem hmatný nádorek pod. normální koží na vnitřní třetině víčka (proti místu, kde byla na¬ hoře vykonána excise chalazia). As V„ cm od okraje víčka bylo viděti nádorek jako čočka velký, ze dvou žlutavých částí složený, jichž povrch leží v stejném niveau s nastřiknutými, síťovitě probíhajícími cévami konjunktivalními. Opatrně pouze nabodnuto bylo sterilisovaným nožem, načež hustá bělavá tekutina vytékající dána byla z větší části sterilisovanou kličkou pod konjunktivu bulbu králíkova; mikroskopicky nalezeny byly opět chalaziové známé dvojbacilly. Vzdor odstranění kapky žlutavobílého obsahu zůstal nádorek co do veli¬ kosti pod koží téměř nezměněn, jen barva byla ne žlutá, nýbrž šedorůžová. Z těchto a četných jiných případů vysvítá, že chalazion povstává ze zá- nětlivých processů různého stupně; buď ani nemocný nic nepozoruje, až nᬠhodou nádorek odkryje, neb má nepatrné příznaky tlaku bez zardění kůže, jindy jsou to bouřlivé zánětlivé processy s oedemem víček, zduřením příušní žlázy a abscessem pod konjunktivou, nalézajícím se obyčejně dál od okraje mimo vývod Meibomský; jen zřídka zasahuje process okraj víčka a kůži. Již z této různé reakce bylo by lze snad i na různou virulenci souditi. Ve všech případech nalezeny byly mikroskopicky, v 10 i bakteriologicky zvláštní bacilly, zřídka a to ze prudce zánětlivých chalazií vzrostlo i málo ko¬ lonií kokkových ; nikdy neviděl jsem kokky v takovém množství, jak na¬ lézám je pravidelně v hordeolech. V 10 případech hordeol za sebou jdoucích dokázal jsem i bakteriologicky jen staphylokokky, pomocí jichž vetíráním na okraje víček u lidí (se svolením) vyvolal jsem pravá hordeola, jichž klinický obraz, průběh i prognosa, jest jak známo, zcela jiná než u chalazia; jsou to tedy hordeolum a chalazion dvě choroby i aetiologicky různé ’. Bacilly, způsobující zánět, jenž vede ku chalaziu, rozezná ve hnisu neb tkáni pro měnivou podobu nejlépe ten, jenž vyšetřováním jich na různých půdách a v různém stáří s nimi se seznámil. Bakteriologické vyšetřování. Isolování. První případ, v kterém mohl jsem se pokusiti o bakteriologické zjištění známých mi podezřelých mikroorganismů, byl následující: D. Jaroslav dne 21. července 1892. XIX. 17 Chlapec jest stižen šupinko vitou blepharitidou obou očí, jíž i matka trpí, měl před dvěma roky spalničky a výtok z levého ucha. Před třemi dny opuchlo dolní levé víčko, jako když se má tvořiti ječné zrno, druhý den bylo zapálené, což do dnes trvá. Nalezl jsem oedem zardělé kůže levého dolního víčka, mezi řasami na zardělých okrajích víček množství šupinek i oschlý hlen, uprostřed dolního víčka na okraji větší část žlutavého suchého lpícího hlenu, po jehož odstranění bylo lze vývodem Meibomským vytlačiti celý obsah nádorku, jenž značně nastřiknutou spojivkou co žlutavá hmota se jevil; pro¬ valení se vývodem stává se poměrně zřídka. Obsah, podobný kondensovanému, v obchodě přicházejícímu mléku, dán byl do gelatiny a bouillonu. V plotnách gelatinových první den založených i ve druhých druhý den utvořených ze zkaleného bouillonu neobjevilo se nic charakteristického. Na krevním seru vy¬ rostl 1. nahnědlý povlak dlouhých tlustých bacillů (B. mesentericus ?) a 2. ni- ťovitý, spletitý povlak šedobílý po stranách nahnědlého pruhu sestávající z oválních bacillů špatně se barvících, a 3. velmi málo tečkovitých kolonií, které obsahovaly bacilly, jež jsem hledal. Vzdor tomu, že očkováno bylo dále a činěny isolační pokusy, nezdařily se. Přeočkováním nahnědlého pruhu a šedobílého povlaku po stranách jeho podařilo se jen tyto dva druhy ba¬ cillů z povlaku hnědého a niťovitého ve směsi kultivovati ; injikoval jsem tyto dva druhy králíkům pod kůži a do konjunktivy bez výsledku, tak že i u člověka chloroformovaného k vůli excochleaci zrn trachomových bez obavy jsem je na četných místech do vývodů Meibomských žláz pomocí Pravazovy stříkačky injikoval; druhý den stíží rozeznal jsem na okraji víček místa, kde kanulka vbodnuta byla. Bylo nyní pro mne tím více pravdě- podobno, že virulentním bude asi třetí druh bakterií, jichž kolonie vždy zaplaveny byly rychle rostoucími prvními, tak že nebylo lze je osamotniti aneb k četnějšímu vzrůstu přivésti ; tyto různé isolační pokusy na plotnách a různých půdách ani dále nevypočítávám. Ať jsem přenášel ku př. s ploten jakkoli, vždy mi rychle vzrostly bakterie, jež jsem nehledal. 25. září. Chl. K. 41 r., zámečník. Bledý, svalstvo i vazivo podkožní dobře vyvinuto. Okraje víček mírně zardělé, řídkými šupinami pokryté. Na právo v hoř. víčku nad zevní kommis- surou a na dolním víčku ve vnitřní třetině jsou prstem hmatná, jako čočka velká, tvrdá, spojivkou prosvitávající chalazia. Chronický katarrh spojivek; dost hlenu Na 1. oku u. punct, lacrym. infer. podubný tvrdý nádorek. V levo bylo oko druhdy k vůli poranění cizím tělesem enukleováno; hoření víčko, jsouc bez podpory, jest mírně vchlípeno, řasy hlenem pokryty. Na dolním víčku zevně, téměř při kommissuře jest kůže zardělá, konjunktiva nastřiknuta, skrze niž prožlutává as ^ cm od okraje víčka z hloubi chalaz. incipiens, jež na tlak jest dost bolestivo V tomto případě mohli jsme k vůli anophthalmu dost dobře omyti sterilisovanou vodou a mýdlem, pak alkoholem a etherem, nakapavše dřív cocain; ano i sublimatem 71000 vymyl jsem v tomto případě vak spojivkový a přepláchl naposled sterilisovanou vodou. Nůž sterilisován byl plamenem. XTX. 18 Po nabodnutí spojivky na nádorku zachycena byla vytékající bělavá hustá tekutina několika platinovými kličkami a dráty a přeneseny na nᬠsledující půdy: I. gelatinové plotny, II. vpich do gelatiny. V obou případech přeneseny byly částky smíšené s vytékající krví ze řezu, po jehož stranách vystupovala zřetelná granulační tkáň. III. a) na krevní sérum IV. na glycerinagar V. na obyčejný agar VI. b ) krevní sérum, dána skoro jen krev. 28. září. Na gelatinové plotně vzrostlo 1. mnoho velkých, zkapal bujících šedých kolonií (b. liquefaciens?) ; 2. dvě šedé kolonie na povrchu, mírně fluoreskující, nepravidelných okrajů bledších, centrum plné; 3. v hloubi jediná, šedá, tečkovitá. 2. října jeví 2. průměr l1/., cm , kolonie složeny jsou ze dvou koncen¬ trických kruhů, na periferii jemné ryhování, gelatina mírně zkapalňuje. 3. dnes větší, mlhovitá, šedá, ne přesných okrajů Na gelatinovém vpichu nevzrostlo nic. Na glycerinagaru několik teček. Na obyčejném agaru nic. a) Na krevním seru sotva viditelné nabélavélé isolované tečky jako kapky , na nadchnutém skle, čisté \ mikroskopem objeveny bacilly pro chalazion typické. Kokky nevzrostly na žádné půdě; dalším přenášením z půd gelatinových dokázány byly bacilly jako v případě předcházejícím. Tato kultura po 3 týdnech měla barvu jasně bílou, což jsem později \íce na jiných kulturách nepozoroval ani po týdnech. Bělost kultur udává Hofmanu co charakteristickou u bacillů pseudodiphtherie, na rozdíl od špinavě bílých, později žlutých pravé diphtherie. Z d) direktně vypěstované kultury typických bacillů krevního sera pře- očkováno na 14. října krevní sérum ax. Za 8 dní, 22. října, byl na ploše krevního sera pouze kalný pruh, v němž lupou viděti bylo pupíčkové kolonie, v celku vzezření jako opo¬ ceného skla. 22. října. Z ay na krevní semm a2 a na obyé. agar. Půda a 2 ztratila as za 2 — 3 dny na úzkém pruhu lesk, za dalších několik dní pruh jako rosou pokryt, jednot¬ livé kolonie pupíčkové zřítí lze lupou, jsou mdle lesklé, skoro bez barvy, jen po okraji (po stranách) v pruhu očkovacím jsou nabělavělé. Kultura na ob. agaru roste velmi zvolna, povstává rovněž ztráta lesku, později jako opocení na očkovacím pruhu, teprv 2. října, tedy za 10 dní lze kličkami přeneseny jen čisté části obsahu chalazia, skoro bez krve. XIX. 19 rozeznati jednotlivé charakteristické, skoro bezbarvé, mdle lesklé kolonie a proužkovitý vzrůst na strany od hlavního původního pruhu. Sv. Karel, obchodník, 47 let. Kůže bledá, svalstvo a vazivo podkožní velmi dobře vyvinuto. Jest léčen na poliklinice k vůli hemianopii. Chronický katarrh obou spoj i vek očních. Na právo jest v hoř. i dolním víčku po jednom prstem hmatném, tvrdém chalaziu, na levo na dolním víčku ve vnitřní třetině podobný nádorek. Na rozhraní zevní a střední třetiny dole jest kůže nepatrně zarudlá, pozdvižena, ač volna; konjunktivou as í/,l cm od okraje prosvitá mezi nastřiknutými cévami žlutavý, bolestivý, ovální nádorek. Po očištění, pokud bylo při citlivosti a blepkaiospasmu možná, učiněn byl pokus opáleným nožíkem tuhou spojivku proniknouti ; poněvadž se pokus hned nezdařil, vzat z pouzdra nový, neopálený nožík a učiněna incise; vy¬ tékající hmota rozdělena byla na půdy, jak v předešlém případě, mimo to dána byla větší částečka do bouillonu, z něhož p. prof. Hlava sám očkoval čtyry agarové eprouvetty ku plotnám agarovým, jež dány do teploty as 37°. Zvláště na plotně III. vyvinuly se četné, zcela isolované kolonie bílé (v agaru slabě namodralé s tečkovitým tmavším centrem) sotva půl mm v průměru, za 14 dní as 1 '/(i mm. Uprostřed kolonie nalézal se vyvýšený hustší uzlíček, kolem pruh, jehož kraj byl vlnitý neb zoubkovaný. Kolonie ty obsahovaly bacilly chalaziové. Na ostatních půdách vzrostly mimo to četné kolonie neškodných bacillň, strepto- a staphylokokků a tetragenes. Charakteristické kolonie bacillů chalaziových tak dobře isolované byly fotografovány (Tab. II., obraz 4., 5., 6.), na to napřed každá vyzkoušena mikroskopem a pak přenášeny na různé půdy. 31. října na krevní sérum. Vzrůst dostavil se zcela jako na předešlém případu, jen že kolonie nezbělely, nýbrž zůstaly vůbec i po týdnech jako tečkovité, tuhé, poloprůsvitné kapičky jako na porosené ploše. Podávám zde k vůli podrobnosti postup přenášení kolonií z agarové plotny, v níž uloženy byly čistě isolované kolonie, zvláště při okraji plot¬ nové misky. 6. listop. Z agar. plotny s isolovanými charakteristickými koloniemi. Svb. K. přeočkováno na I. Tekuté krevní sérum. 8. listopadu. Na dně vláknité usazeniny. 12. listopadu. Obláčkovité, vláknité a tečkovité zákaly i kousky. 13. listopadu. Neobyčejně málo bacillů, krátkých, ale tlustších než obyčejně, proužek oddělující tlustší článek od tenšího jest sotva znáti. Mnohé bacilly špatně se obyčejnou methodou na rychlo barví. II. Vpich do obyc. agant. 8. listopadu. Kol vpichu velmi řídké, práškovité tečky, čím hloub, tím méně. 12. listopadu. O něco více teček. 24. list. Kolem vpichu nahoře prstenec jako opocený, složený ze sotva rozeznatelných teček. Rozpravy: Ročn. II. Tř. II. Čís. 19. XIX. 2 20 III. Vpich do glyc. agaru. Vzrůst jako u obyč. agaru. IV. Šikmé agar . krevní sérum. 8. listopadu rychlý vzrůst. 12. list. kolonie až 1 '/2 mm , uprostřed uzlíček vyvýšený, kolem kruh, jedna kolonie vedle druhé. 24. list. Dole splynulá, povlak mdle bělavý jako vosk svíčky s vlnitým okrajem, výše pak jednotlivé charakt. kolonie jako peníze přes sebe ležící. 8. listopadu. Nové očkování z jiné kolonie dříve fotografované a mikro¬ skopem vyšetřené na šikmé agar krevní sérum. 12. listopadu. Kolonie až 1 7a mm jedna vedle druhé s centr, uzlíčkem. 13. listopadu. Kolonie jako štíty s centr, pupkem Mikroskopicky neobyčejně malé tyčinky, charakteristické pro nejčerstvější chalazion. 24. listopadu. Okraj kolonií vlnitý. Pod hlavním středním očkovacím pruhem kultury jest několik čar dolů ke dnu eprouvetty, vlnitě probíha- hajících, které složeny jsou z jednotlivých kolonií tečkovitých, které jedna za druhou leží. 6 listop. V. Do bouillomi éást fotogra fovajié plotny, dříve mikroskopicky vyšetřeno. 8. listop. Dole značné sraženiny — v tekutině jako prach na slunečním pruhu, bouillon jasný. 8. listop. Nová eprouvetta. 12. listop. bouillon jasný, v něm jako prach ve slunečním pruhu, neb krystalky. 13. listop. velmi málo bacillů lze mikroskopem nalézti, jsou vesměs dlouhé, kyjovité, rozčleněné. Jak lze viděti, byl vzrůst v tomto případě po přenesení z agarové plotny na agar krevní sérum a na glycerinagar velmi rychlý, což jsem později při direktním očkování z chalazia na půdu nikdy neviděl. Kolonie, které na agarové plotně zbyly, po týdny dlouho se nezvětšily. Při napadávajícím světle byly tyto drobné kolonie s vlnitým neb zoubko¬ vaným krajem, uprostřed majíce hustší tečku, mdle bělavé; proti světlu zdály se býti namodrale bílými v nahnědlé živné půdě agaru. Dne 9. října 1892 dostavil se opět Chl. K. udávaje, že od včerejška, tedy jeden den, má tlak opět v dolním víčku levého oka, vedle toho »dřívějšího« ; na místě, kde druhdy, dne 25. září, byl vzat chalaziový obsah ke kulturám a kde po řezu viděti bylo granulační tkáň, zřetelně nalézá se nyní uzlíček chalaziový větší semence a v něm žlutá tečka jako špendlíková hlavička; nový to důkaz, že z původního, abscessu podobného processu povstal nyní nádorek ve 14 dnech (od 25. září do 9. října). Do vnitř vedle tohoto při zevní kommissuře ležícího nádorku, dosud kry¬ tého ztlustlou, rudou spojivkou, v níž řez jest znáti, nalézal se nový, žlutavý nádorek, pokrytý nastřiknutými cévami, byl ovální, přecházející zvolna až k okraji víčka, kde jest příslušný vývod Meibomské žlázy vyvýšen, kolem něhož jest tkáň zardělá, zduřelá jako obruba. Dále k nádorku jest vývod širší, žlutší než sousední vývody žláz Meibomských. XIX. 21 Opět desinfikováno bylo mýdlem, absol. alkoholem, sublimatem Viooo’ vypláchnuto sterilis ovanou vodou. Cocain i podkožně do víčka i do spojiv- kového vaku. Opáleným nožem incise. Žlutavobílý obsah dán do bouillonu a na glycerinagar. Částka obsahu, jež zbyla na noži, vetřena na sklíčka, kde na¬ lezeny byly mikroskopicky přečetné skupiny typických známých bacillů — žádné jiné mikroorganismy. Nádorek 14 dní starý, původně excidován a uložen v alkoholu. Případ tento, stižený chronickými chalaziemi na obou očích, jest zajímavý tím, že po incisi začínajícího chalazia hned vedle povstalo za 14 dní nové, jak v případu dříve uvedeném (Brt.), v němž po excisi chalazia, jež ne¬ mělo ani vzezření abscessu a v němž nalezeny rovněž přečetné bacilly ve skupinách, utvořilo se nové pod obrazem abscessu, po jehož nabodnutí a zmizení žlutobílé barvy zůstal nádorek co do velikosti nezměněný. V tomto případu nalézal se v nádorku, na místě jako špendlíková hla¬ vička velkém opět týž obraz jako při chalazion incipiens; jest nutno prohlásiti tento příznak za recidivu hnisavou na místě5 kde druhdy byl hnis k bakterio¬ logickému vyšetřování vypuštěn. P. Jan, 78 r. starý, býv. bednář. Chron. trachom, jenž po měsíce dlouho od před. roku, dochází denně na polikliniku a natírán jest střídavě sublim. V1000, alumen crudum, cuprum sulfur., arg. nitr. l°/0. Značná katarrhalní sekrece. Náhle asi před 2 dny tlak ve víčku dolním v levo. 28. října mírný otok dolního víčka, zardění kůže uprostřed okraje, bolestivost na tlak. V kalné, ztlustlé konjunktivě zříti jest několik millimetrů od okraje uprostřed víčka větší injekci cev a nádorek, jenž ve dvou žlutavých proužcích prosvitá Desinfekce jen sterilisovanou vodou. Cocain. Nožíkem opáleným incise Obsah přenesen do bouillonu. 28. října a na glyc. agar i kr. sérum. Bouillon zůstal čirý, druhý den objevily se jemné částečky jako krystalky poletující v tekutině, později se rozmnožily a usazovaly se na dně v šedo- bělavou hmotu; zároveň zůstal rovněž alkalický. Na ostatních půdách vyvinuly se kolonie chalaziových bacillů velmi četné. 26. prosince 1892. Slč. Rsn., 17 r. Kůže neobyčejně bledá, sliznice bledá, obtíže chlorotické. Nebyla nikdy chorá na oči, víčka nikdy nečervenala. Před 5 dny byla kůže dolního pravého víčka zardělá, jako při ječném zrnu, zcela bez bolesti. Dnes jest kůže víčka i vývody na okraji zcela normální , okraje víček zcela pravidelné co do barvy, tlouštky i řas, vývody v konjunktivě nejsou vůbec téměř znatelné. Několik millimetrů od okraje víčka (v pravém dolením) na rozhraní vnitřní a střední třetiny nádorek větší čočky prožlutávající síťkou nastřiknutých cev v konjunktivě, která jest tu nádorem vypoulena. Tento nádorek byl jehlou se strany nabodnut, část obsahu dána na glyc. agar, částka zbylá na jehle vyšetřována byla mikroskopicky, při čemž XIX. 22 nalezeny byly opět jen skupiny bacillů a to velmi četné; většina bacillů dlouhých jako ve starších kulturách a chalaziích. V tomto případě ponechána byla část žlutavého obsahu pod konjunktivou když pak po 14 dnech jsem místo toto opět vyšetřoval, nalezl jsem uzlíček, prstem skrze kůži ve tlouštce víčka zcela dobře hmatný, v konjunktivě jen při stlačení viditelný, málo nastřiknutými cévami pokrytý. 27. prosince. Kn. Augustin, strojník, 41 r. Acne. V kouři ho pálí od jakživa víčka oční a červenají Dvacet let již neměl »toto« co dnes. Před 8 dny počalo svrběti a páliti dolní víčko v levo, »reiboval to«, druhý den dostavily se bolesti v oku, 4. den pozoroval bolestivou buličku při levém uchu, kde jest hmatná žlázka jako hrách velká. Kůže nosu má četné, rozšířené cévy. Okraje víček zardělé, mezi řasami šupiny a oschlý hlen zvlášť ve vnitřní třetině. Dolní víčko v levo ve vnitřní třetině jest vyvráceno, odchlípeno nᬠsledkem nádoru, jenž jest ovální, delší osou leží parallelně s okrajem víčka, jest několik millimetrů (3 — 4) od okraje víčka vzdálen, vystouplý tak, že do¬ týkaje se bulba, odsunuje víčko, konjunktiva po povrchu jeho rudá, cévy značně nastřiknuty; nádor jeví na povrchu svém dvě okrouhlá, žlutavá místa vedle sebe ležící. Zrnko cocainu bylo vloženo k vůli citlivosti. Čištění sterilisovanou vodou a otevření abscessu ve směru Meibomských žláz bylo obtížné pro nepokojnost nemocného. Obsah byl v malé části dán do bouillonu a glycerinagaru; bouillon se zkalil již druhý den, i v tomto i ve glyc. agaru vzrostly vedle četných chalaziových bacillů kokky. Ostatní čásť abscessu, zachycena byvši kličkou platinovou, dána byla na sterilisované hodinové sklíčko do několika kapek sterilisované vody, načež připravenou stříkačkou vstřiknuto minimální množství do vývodů Meibomských žláz u králíka. Ve sklíčkových praeparatech nalezeno bylo množství malých, dvojčlenných, většinou stejně velkých bacillů, známé podoby. 28. prosince Kl. Josef. 19 r., posl. obchodní akad. Macul. corn. o. d. Leucom. corn. taetov. o. s. Před dvěma roky měl ječné zrno týden na 1. oku v témž místě, co dnes. V neděli večer padla mu částka jádra ořechového do 1. oka, v noci měl šku¬ bání, druhý den začala bolest na hoř. klapce, včera teprv víčko oteklo. Bledý, svalstvo i vazivo podkožní chabě vyvinuto. V levo slzení, hoření víčko horké, kůže rudá oedematosní nad vnitřní třetinou zvlášť, pod ní jest hmatný bolestivý nádorek; okraj víčka na tomto místě jest zduřelý, zvláště část konjunktiva! ní jest vystouplá proti bulbu v zad ; zde nalézají se ve dvou vývodech žlutavé tečky. Při tlaku vytéká z nich hojný žlutobílý sekret, jenž natřen byl na krycí sklíčka. Od okraje víčka až nahoru v celém průměru tarsu nalézá se plocho vypuklý nádorek pokrytý intensivně nastřiknutou, kalnou, zduřelou spojivkou. Žláza příušní jest zduřelá jako čočka. Před operací byl omyt zaschlý vývod a vytlačen opět mastný, drobkovitý obsah a dán na sklíčka. Barvením obyčejným způsobem na rychlo i Gram- movou methodou i modifikací Weigertovou nalezeno bylo veliké množství XIX. 23 bacillů, v celku méně intensivně zbarvených, delších neb na jednom pólu bach- ratých, uprostřed, kde přiléhá druhý člen, skoro nezbarvených ; ano i ovální kokkovité formy jich nebo dlouhé prohnuté tvary, střední proužek málo znát, piškotovité, činkovité jako ve starých kulturách. Bacilly leží četně po jedné o sa¬ motě, nebo v řídkých houfcích, ale i v hustých skupinách po 10 až 100. V praeparátech ze hnisu natřeného na sklíčka nalezeny byly velmi četné bacilly v buňkách kol jádra (Tab. I. obr. 4.), někde leží v buňce, kde část protoplasmatu zmizela, jádro však zcela zachováno jest, jinde jest buňka plna bacillů a zdá se, že jádro dle podoby a porovnání s okolními buňkami jest změněno co do barvení se, velikosti a tvaru, jinde nalézáme prázdné, okrouhlé, ostře ohraničené prostory, jako by to bylo místo, jež zaujímala dříve buňka, jež vyplněna jest hromádkou (hustou) bacillů ; jinde leží v četných skupinách rozetřeny mezi buňkami. Obsah přenesen byl na dva glycerinové agary a dvě krevní sera tak, že jen jednou vzata byla značná část hnisu do gelatinové kličky a očkováno z jedné eprouvetty hned dál do druhé, třetí a čtvrté. Pozoruhodno jest, že v tomto případě vyskytly se v poslední glycerinagarové eprouvettě mezi pře¬ četnými koloniemi chalaziových bacillů jen dvě velké vlhké, bílé kolonie — jedna dole, jedna uprostřed — staphylokokků. Očkováno bylo na poliklinice, v místnosti, kde jsou všecky přednášky, ordinace oční, gynaekologické a chir¬ urgické. Ostatní tři půdy poskytly zcela čisté kolonie chalaziové. 30. prosince. Pouze ztráta lesku na očkovacím pruhu ; vzata část na mikro¬ skopický praeparát (tedy dvoudenní) a nalezeny hromádky bacillů, z nichž většina se jen slabě zbarví, bacilly jsou dlouhé neb rozpadlé v hranaté kokkové formy; v každé této hromádce však nalézti lze jeden neb více jednotlivců dobře zbarvených; tyto jsou však zbubřelé, jeden člen tlustší, druhý útlejší, odděleny sotva patrným proužkem, v celku ale mají konfiguraci stejnou, char¬ akteristickou pro bacilly chalaziové. 22. prosince 1892. Z., MUCand., 30 r. R. 1886 incise chalazia na P. d. víčku. R. 1890 exstirpare chalazia tamtéž. Asi čtyři dni stěžuje si na tlak v pr. oku. Pleť bledá, udává celkové neurasthenické příznaky. Okraje víček o něco málo tlustší, konjunktivalní cévy nepatrně nastřiknuty, jen uprostřed víčka jest jeden z vývodů Meibomských vyvýšen a rudě ovrouben i pod konjunktivou roz¬ šířen, a souvisí s oválním žlutavým nádorkem, na němž cévy konjunktivalní jsou více nastřiknuty. Nejprv vytlačen byl obsah (kalně žlutavá řídká tekutina) z vývodu a rozetřen na sklíčka. Nalezeno bylo velké množství bacillů dlouhých, naduřelých, méně dobře zbarvených, uprostřed kde dva členy souvisí, vroubkovaných asi jako v případě předešlém a ve starých kulturách. Na spojivku vložen byl cocain v zrnkách a očištěna byla sterilisovanou vodou. Incise opáleným nožem; značné slzení, které obsah odplavuje; část XIX. 24 zachycená na nožíku vsunuta pod konjunktivu dolního víčka králíku, krev vytékající ruší experiment. Zbytek vločky žlutavobělavé vetřen na sklíčka, na nichž nalezeny byly velmi četné bacilly téměř jen ve skupinách, zvláště často v buňkách. Bacilly mají tvar nejmladších případů, jsou dvojčlenné, ovální, jeden člen větší, tlustší, druhý užší, na odvráceném pólu přišpičatělý, někdy i mírně zahnutý, centrální proužek oba členy dělící, velmi zřetelný. V sekretu z vývodu Meibomské žlázy byly opět nalezeny bacilly různé velikosti a tvaru, v chalaziu samotném však stejnoměrné. 26. ledna 1893 dostavil se opět. Studuje mnoho hodin denně, při čemž se dostavuje tlak v očích, víčka se svírají. Tři dni jest tento tlak větší. Včera zarděla se kůže v zevní třetině opět pravého víčka dolního, kde dříve bylo chalazion, dnes jest zardění větší i žlutavá tečka na okraji víčkové konjunktivy. Při zevním koutku v právo na dolním víčku kůže málo zardělá, mírně zduřelá ; na okraji víčka v řadě Meibomských vývodů viděti jest žlutobílý výstupek jako semenec velký, cévami nastřiknutými pokrytý, v kožním okraji přiléhá druhý uzlíček — bez cev — jako suchou pokožkou krytý. Odtud do konjunktivy ve směru Meibomské žlázy jde značná injekce cev, skrze niž při tlaku viděti jest prožlutávající nádorek as % cm dlouhý. Cocain. Destilovaná obyčejná voda. Incise opáleným nožem. Obsah dán na šikmé gelatiny a na glyc. agar. Na sklíčkových praeparátech nalezeny byly typické malé bacilly, jeden člen tlustší, druhý užší, přišpičatělý s centrálním příčným proužkem. Weigertovou methodou nalezeny byly i dlouhé bacilly téže podoby, ale spoře. Na šikmé gelatině vzrostly čisté staphylokokky, na glycerinagaru pře¬ vládaly četné kolonie bacillů chalaziových. V tomto případě nebylo lze oče- kávati čistou kulturu, poněvadž nebylo lze dostatečně otříti a omyti okraj víčka. Jest známo, že staphylokokky přicházejí na normální spojivce člověka velmi často. {Leber, Internationaler ophth. Congress 1888. S. 349. — A. Eug. Fick , Ueber Mikroorganismen im Conjunctivalsack. Reí. Kliň. Monatsblatt, XXV. 491.) Dokázal jsem tedy v 10 případech, jak za sebou do ordinace přišly, bez výminky tyto bacilly mikroskopicky i bakteriologicky. Na živných půdách převládaly nepoměrně kolonie bacillů chalaziových proti koloniím jiných bakterií. Jen v případech se značnými zánětlivými příznaky vzrostly též málo četné kolonie kokků. Chtěl jsem se přesvědčiti, zdali lze je nalézti i ve případech velmi dlouho trvavších a bez obtíží pro nemocného se vyvinuvších; v řezech jest důkaz dost obtížný, z tohoto důvodu chtěl jsem se přesvědčiti již při operaci na na¬ třených praeparátech, zdali i v takovýchto chalaziích tyto bacilly naleznu. 21. prosince. N. Marie, 12 roků, dcera pomocníka krejčovského. Děvče i matka udávají, že neměla nikdy červená, zrudlá víčka »ani dost málo«. Během 10 neděl vyvinul se nádor, jenž pouze večer při práci tlačí. Pleť bledá. Na dolním pravém víčku zevně viděti jert nádorek jako bohatý hrách, kůže jest volna a normální; vývody Meibomské na okraji víčka i v dal- XIX. 25 ším průběhu zcela normální, jen asi dva, které by odpovídaly nádorku, nejsou viditelný, kdežto sousední jsou patrné. Cévy konjunktivalní jsou nad nádorem více nastřiknuty, nádor spojivkou prosvítá. Desinfikace sublimatem 0’ 10/1000. Cocain. Desmarresův proštěpec steril. Nejprv proříznuta byla spojivka na povrchu nádoru ve směru žláz Mcibom- ských, na to přitažen šroubek proštěpce, tak že tlak po stranách nádorku se zvýšil a tento řezem konjunktivalním vynikl; objevilo se tuhé, hladké, tlusté, bílé pouzdro. Na to vedeny byly opatrné řezy po pouzdře rovněž ve směru Meibomských žláz, až tuhá, pouzdrovitá, bělavá stěna zvolna otevřena a kalně šedobílý tekutý obsah i jakás šedá, na způsob sequestru uvnitř leževší granu- lační hmota byla přístupna připravené platinové kličce. Bylo vyšetřováno pouze mikroskopicky na natřených praeparátech a zji¬ štěny sice spoře, ale jistě známé bacilly; dlouhé, oba ovální konce zbarveny, střed méně zbarven na přič rozeklaný. K tomuto vyšetřování jest nutno sklíčka jen velmi jemně potříti, pak naleznou se i rozpoznají degenerované, rozpadlý špatně se barvící bacilly. Nádor velmi snadno pomocí proštěpce a nůžek Cooperových téměř enu- kleován. 26. února 1893. X. Fr., 30 r., sladovnický. Před měsícem počalo na pravém hořením víčku v zevní třetině za pří¬ znaků slzení, tlaku, zrudnutí kůže, injekce cev konjunktivalních chalazion co malý abscess, kde nyní nalézá se typický nádorek chalaziový. Exstirpace chalazia byla vykonána tím způsobem, že po fixaci Desmar- resovým proštěpcem veden byl řez přímo skrze konjunktivu a celou tlouštku cha¬ lazia, při čemž vytryskující kalně bílá tekutina zachycena byla kličkou a sklíčka natřena, nádor pak, pokud bylo lze, subkonjunktivalně s obou stran odstraněn pomocí proštěpce a nůžek. V praeparátech nalezeny byly četné houfce bacillů různých forem od malých do prodloužených, ale vesměs charakteristickou podobu zachovávajících ; houfce ty většinou sedí ve prázdných okrouhlých prostorech, obklopených polynuklearními buňkami. Již z těchto případů jest viděti, že tyto bacilly a to v četných houfcích nalézají se i ve chronických nádorech chalaziových, z nichž zajímavý jest první, poněvadž měl tlustou tuhou stěnu na způsob pouzdra a vzdor tomu obsahoval uvnitř bacilly. Jednalo se mi nyní o to, dokázati, zdali jsou vypěstované bakterie viru¬ lentní a zdali jsou pravidelnými snad obyvateli vaku spojivkového. Dne 30. října 1892 vzal jsem dvě poměrně nejbujnější kultury na krevním seru, jednu založenou 14. října [(od direktně 25. září očkované (20denní) eprouvetty)], tedy 16 dní starou, druhou založenou 22. října (od krevního sera 8denního), tedy osm dní starou. Kultury přeneseny byly do bouillonu, pak steriliso- vanou stříkačkou asbestovou vstřiknuty 5 králíkům různých barev do předních komor, jednomu z nich mimo to plná Pravazská stříkačka, druhému sotva půl pod kůži na hřbetě, kde dříve byla srst ostříhána, kůže omyta mýdlem, XIX. 26 alkoholem-, aetherem, sublimatem 1 : 1000 m. Do konjunktivy po zrnku co- cainu. V očích povstaly vesměs iritidy lehčího neb těžšího stupně, pod kozí pranic. Zvířata zůstala stále čilá, byla po měsíce pozorována. Když injikoval jsem tímtéž způsobem ku př. bacilly cholerové do přední komory u králíků, nepovstaly záněty duhovek. Bílé kryse a domácí myši injikováno po í/3 stříkačky — bez následku; domácí myš žije dosud; krysa použita byla později k experimentu tetanovému. Bílý malý holub do prsní kůže půl stříkačky — bez následků, žije dosud. Žluté morče plnou stříkačku podkožně na břichu. Nejevilo a nejeví rovněž ani lokálních ani všeobecných příznaků. Souborně pojednám o experimentech, na něž se v práci této odvolávám, později. Teprv když jsem uvážil — po různých negativných pokusech — že cha- lazion se vyvíjí a nalézá obyčejně několik millimetrů od okraje víčka, počal jsem v štrikovat i hustou suspensi bacillu pod konjunktivu u králíků, po čemž se vyvinuly na místč injekce zcela tytéž proces sy jako chalazion incipiens u člo¬ věka; pozoroval jsem je po měsíce dlouho, když již povstaly nádorky chalaziím se podobající. V jednom z těchto pokusů vjela mi jemná injekční kanulka do vrstev konjunktivy, tak že pevně byla objata vlastní tkaní spojivkovou; musil jsem o něco zpět a na to injikoval jsem několik kapek, až nastal oedem. Druhý den byl na tomto místě vřed dna žlutavobílého, převislých okrajů, jenž vy¬ světlil mi dosud záhadný případ hlubokého vředu v bulbalní konjunktivě a scleře, jejž jsem druhdy léčil. S. Alois 301etý, chovanec ústavu. Otec pocházející z fcuberk. rodiny zemřel ve 44. roce na tuberkulosu ; matka s druhým mužem dvakrát potratila. Matka prý má srdeční vadu ; dvě sestry jsou zdrávy, dva bratři zemřeli do roka na zánět mozkových blan, jedna sestra zemřela rovněž brzo, neví, na jakou nemoc. Dle udání matky zemřelo děcko po našem nemocném narozené za 3 týdny na psotník, pak narodila se dcera, jež jest po dnes zdráva, pak čtvrté dítě zemřelo v 3V2 měsíci náhle, následující páté děvče mělo asi v půl létě červené oči, které dlouho léčeno bylo kalomelem v dětské nemocnici. Nemocný byl co novorozené děcko zdráv a silný, za 6 neděl dostal vy¬ rážku kol rtů a na rtech, ad scrotum měl knoflíček, asi do 10. měsíce křičel celé noci. Matka kojíc měla bolavé prsy. V pátém roce měl obě oči nemocné asi rok, léčen byl prof Hasnerem, vodičkou a práškem; zůstal mu »cink« na 1. oku. Od té doby se ob čas záněty očí opakují. Ve 12. roce upadnuv udeřil se do holenní kosti levé nohy, za 4 dny mel značné bolesti v noci, otok na holeni bez červenosti kůže. Dr. Erpek dal šedou masť — půl léta to trvalo, než se z otoku povstalý vřed zhojil ; na to v násle¬ dujících letech vyskytovaly se hluboké vředy po obou nohou kol kolenou, kotníků, na loktech, naříkával na bolesti v noci. XIX. 27 Před 6 lety acquiroval od jiných nemocných trachom, k vůli němuž byl dlouho a často léčen. Před 3 roky chrlení krve, zápal plic a pohrudnice, dostával pěikrát denně orphiovou injekci, až si zvykl, tak že měl pravidelné injekce pod kůži po 2 roky: když jí neměl, šlo naň vzívání, slabost, nemohl jisti, byl rozčilen, myslil často, že se zblázní, ač o sobě věděl. Počal odvykati z vlastní vůle, musil ale piti kořalku, až i toho zanechal. R. 1882 měl po týdny bolesti hlavy k zbláznění se, načež se mu vy¬ skytly puchýře, později hluboké, dlouho lpící příškvary na hlavě, zvláště na čele kol očí — více v právo. (Herpes.) Před nějakým časem trpěl neštovičkami, jemu dobře známými, v očích, které z jednoho oka do druhého přecházely — na posled v právo, dolní víčko bylo oteklé, rudé, na straně k nosu. Na to objevila se neštovička v pravém oku vedle rohovky na straně k nosu a počala se šířit a žloutnout. Nemocný velký, svalstvo, vazivo podkožní slabě vyvinuto, kůže špinavo- hnědobledá Na čele kol očí, zvlášť v právo paprskovité, tuhé bílé jizvy jako po herpesu. Na sliznici rtů bělavé jizvy. Na 1. rameni a pr. lokti vtažené jizvy, na dolních končetinách od kolen dolů rozsáhlé hladké bělomodravé, místy pruhy prostouplé jizvy, které na mnohých místech s kostí souvisí. Okraje víček zardělé, jemnými šupinkami pokryté, spojivky víček prostoupené mra¬ morovanými jizvami, na rohovkách zvlášť při okraji v levo skvrnitý zákal (povrchní) rohovky, jemné stromkovité cévy při okraji rohovky. Na limbu v horiz. meridiánu zevně i uvnitř povrchní zduření (po phlyctaeně) a příslušná injekce cev. Blepharospasmus. Slzení. V právo: ve vnitřní třetině dol. víčka nádorek pod volnou koží, jenž kon¬ junktivu as 2 — 3 mm od okraje perforoval a jako vystouplý knoflíček větší semence, bledočervený zasáhá — při blepharospasmu právě do vřídku na bulbu asi jako malá čočka velkého žlutobílého dna, jenž leží ve scleře vedle limbu as 2 mm od něho vzdálen na straně nasální. Kolem tohoto vřídku, jehož okraje jsou vystouplé, převislé nalézají se nahoře, ve větším počtu však dole žlutavé, v niveau spojivky ležící tečky (asi jako při čerstvém trachomu spojivky víčka). Limbus na straně nasální rudý, zduřelý, přiléhající spojivka mezi limbem a vřídkem značně nastřiknuta ; na rohovce několik starých skvrn, dvě čerstvé phlyctaeny — povrchní cévy — zevně dole okrouhlý leucom s tmavším středem, kamž duhovka fixována, tak že zornice jest šikmo ovální, zevně dolů stažena. Od leucomu tohoto jde do spojivky bulbu zevně pod horiz. meridián bělomodravá, pruhovitá jizva. Sublimat. Jodoform. obvaz. Den co den na to měnily se žlutavé tečky nahoře, i ony dole mezi lim¬ bem a vředem ve vřídky, které se s hlavním pojily. Podobné žluté tečkovité, v niveau spojivky ležící hmoty vidčti lze ve spo- jivce mezi okrajem víčka dolního a zmíněnou knoflíčkovitou granulací, jejíž jaksi otisk tvořil původně vřídek, dle anamnesy z phlyctaeny povstalý. XIX. 28 Od 13. do 15. vzdor pečlivému čištění a obvazu pevnému jodoformu rozlézá se vřed nahoru i dolů i do hloubi, vždy spojiv se s okrouhlým vřídkem, jenž povstal rychle ze zmíněných tečkovitých hmot konjunktivy v okolí vředu. Dne 15. října excise granulomu dolního víčka, vyšetřováno na bacilly tu- berkulosní bez výsledku, tkáň jest pouze granula ční. 1G. října další postup vředu, zvláště i do hloubi. Má shora dolů 1*7 cm, šířku 4 mm. Klinické symptomy nehodily se ani pro ulcus specificum, ani pro Gumma, nejspíše ještě bylo lze mysliti na vředy, jež dle Fuchse prý po bodnutí hmyzem povstávají, aneb na tuberkulosní vřed se sekundární infekcí, ač průběh tuber- kulose málo se podobal. V praeparátech ze dna vředu bizarrní bacilly. Dne 17. října. Další postup, nové žluté tečky v okolí, dno se proklubuje, tak že již ve středu prokmitá pigment vnitrooční. V ten den oko nakresleno. Tab. I. obr. 12. a. Pomocí proštěpce a jemných nůžek duhovkových odstříhány byly převislé okraje a větší částka vložena do přední komory králíkovy; tuberkulosní ba¬ cilly nenalezeny. Vystřihování vlažným sublimatem přímo do vředu pomocí Anelovy stří¬ kačky, denně dvakráte, pevný obvaz. Vřed rychle se čistil, úžil, žlutavé tečky v okolí zmizely (tab. I. ob. 12 b) a zacelil se tak, že nyní viděti jest jen při pozorném pohledu celá jeho bývalá rozsáhlost: lze rozeznati o něco málo prohlubinu v povrchu na vnitřní po¬ lovici bulbu vedle rohovky, zvlášť do vnitř dolů až k vertikálnímu meridiánu na dolním okraji; v délce as 1*7 cm shora dolů, zšíří A: mm. Okraj prohlu¬ biny při rohovce jest dosud co tmavší proužek znatelný. Od té doby vidím nemocného skoro denně; dochází k vůli phlyctaenám, které ob čas znovu se vyskytují. Na místě excidovaného granulomu víčka, povstavšího z perforace chalazia, zbyla tuhá bělavá jizva. Přecházím nyní ke druhé otázce, zdali jsou chalaziové bacilly pravidel¬ nými obyvateli spojivky oční neb okrajů víček. Na normálních okrajích ne¬ podařilo se mi mikroskopicky je nalézti; tu a tam poznal jsem je u ne¬ mocných, kteří mají zanícené, vystouplé, zarudlé okolí jednoho neb několika vývodů Meibomských, které poskytují při stlačení a tření sekret hojnější, žlutavý, často jako zátka vybíhající, šroubovité stočený; bacilly tyto jevily vždy mnoho degenerovaných, špatně se barvících, ale charakteristických pro ně forem. Ve 4 případech mírné conjunctivitis nenalezl jsem tyto mikroorganismy ani mikroskopem, ani bakteriologicky (plotny agarové). *) Tím více překvapil mne nález jich v conjunctivitis blenorrhoica u do¬ spělých i novorozených, vedle převládajících gonokokků Neisserových a v pří- ') Publikace o bacillech pseudo- a diphth. pravých v konjunktivě Uhthoff-Fraenkel i Berlin, kliň. Woch. 1893. N. 12) a Georg Moritz (Beitráge zur Augenheilkunde) obdržel jsem po ukončení práce. XIX. 29 pádu těžkého zánětu spojivky pod klinickým obrazem blenorrhoe se vysky- tajícím — bez gonokokků. Případy tyto uvádím. 5. listopadu 1892. V. Františka, žena železničního zřízence. Několik dní má značné bolesti v očích, zvlášť v levém, otok víček, vy¬ tékání hnisu. Klinický obraz blenorrhoe u dospělých. V levo jest mimo zduření víček a hojný, špinavě žlutobílý, bublinkami pomísený hnis, spoji vka neobyčejně zduřelá, zardělá, na bulbu do tvrdá infiltrovaná, několik millimetrů ztlustlá, nabledle červená, celá zevní polovice rohovky — jinak průhledná — má povrchní ztráty vrstev při limbu, jako vylomené sklo. Příušní žláza zdu¬ řelá. Mikroskopicky nalezeno bylo neobyčejné množství Neisserových gono¬ kokků obyčejným i Neisser-Steinschneidrovým barvením. Ze hnisu založeny byly plotny z agaru a krevního sera dle methody Wertheimovy. Třetí den nalezl dr. Honí mezi četnými koloniemi gonokokků, hnisavých kokků, různých bacillů, známé kolonie našich bacillů — ač na tuto krátkou dobu několika dní byly kolonie dost velké. Kolonie přeneseny byly na krevní sérum, na agarkrevní sérum šikmé, na glycerinagar a gelatinu. Vzrůst byl velmi rychlý , ve dvou dnech četné špinavě bílé nesplývavé kolonie, asi jako u kultur z chalazia za 10 dní i více; osamotnUé z nich jeví vzezření kolonií diphtheritických bacillů (centrální uzel, concentrické kruhy, obruba vlnitá). Bouillon se rychle zkalil a zkysal. Dne 11. prosince vzaty dvě kultury těchto bacillů, vypěstovaných z ble- norrhoea adultorum na kr. seru od 10. listopadu a na šikmém agarkrevním seru od 27. listopadu smíšeny v bouillonu a vstřiknuty s patřičnou při experi¬ mentu opatrností dvěma silným králíkům. Jednomu 3 dílky Pravazské stříkačky husté suspense pod jemnou bez- srstnou kůži ucha pravého nad tragem. 14. prosince značné oedematosní zduření celého ucha, barva špinavě rudo- modravá Zvíře není čilé, nebéře potravy. 16. prosince. Ucho těžké, svislé svou tíží, zvíře nevládne zadními konče¬ tinami. 18. prosince zašlo. Při sekci nalezen byl pouze špinavý oedem tkáně, na boltci žádný hnis. 11. prosince. Druhému silnému králíku vstřiknuty dvě Pravazské stříkačky pod kůži: 1. na pravou stranu vedle trachejí, 2. po půl stříkačce do zad a břicha pod kůži. V následujících dnech mírné zduření v okolí injekce, zvíře smutné, nebéře potravu. 15. prosince se snadno převalí, nemůže se postaviti na nohy, nevládne končetinami a 16. prosince zhynul. Při sekci nalezeno: Vedle tracheje v právo, na zádech i břichu na místech injekce špinavý, haemorhagický oedem. Krev ve vénách jugularních koagulována. Játra tmavá, žlučník velmi naplněn. V praeparátech z míst oedematosních nenalezeny ani kokky, ani bakterie. V krvi rovněž nic. XIX. 80 Mohlo by se mi namítnouti, že tento usmrcující účinek i způsob zcela odpo- . vídá bakteriím pravé diphtherie, jak jej Loffler, Roux- Yersin , Fracnkcl , Brieger a j popsali, a že hnisotok spójivky byl případ infekce gonokokky a diphtherie. Sám jsem vypěstoval a konal řadu pokusů s pravými bacilly diphtherie, k čemuž mi laskavě poskytli materiál pp. prof. Neureutter a Hlava; účinek na králíky byl vskutku týž, jen ještě rychlejší. Nutno jest konstatovati, že tento případ hnisotoku musím klinicky prohlásit i za blenorrhoea conj. adultorum; po blanách diphtheritických ani sledu, ovšem patří-li tyto ku processu diphtherie nutně. Kdybychom prohlásili tyto případy za kombinaci gonokokků s di- phtherií — bez blan — , museli bychom téměř vesměs případy blenorrhoea adultorum sem vřaditi. Zajímavým zůstane však tento případ na jisto; od té doby neměl jsem příležitosti, druhý případ blenorrhoea adultorum viděti. Druhý případ hnisotoku, v němž vedle neobyčejně hojných gonokokků viděl jsem nejen mikroskopem houfce bacillů podobných chalaziovým, nýbrž je i na plotnách agarkr. sera vypěstoval ( vedle gonokokkfi), jest tento: 12. prosince 1892. H. Václav, 7 dní starý, syn zřízence plynárny. Předešlé děti měly rovněž hnisotok novorozených. Druhý den po na¬ rození výtok z pravého, pak z levého oka. Blenorrhoea neobyčejně těžkého druhu. Léčení zcela dle pravidel trvalo mnoho neděl. V tomto případě nebyly založeny plotny agarkrevního sera, nýbrž pře¬ nášen byl hnis na různé půdy přímo. Mezi četnými koloniemi kokků, zvlášť Streptokokky (mnoho) vzrostly i značné kolonie bacillů chalaziových ; nepodařilo se mi však je isolovati. Z tohoto důvodu jest nutno při dalším vyšetřování hnisotoků užívati ploten. Zvláštní zajímavost měl však pro mne případ hnisotoku novorozeného děcka, jež by každý oční lékař prohlásil za blenorrhoea neonatorum. V pří¬ padu tomto nebylo lze dokázati gonokokky, což přece u blenorrhoea jest tak snadné. 14. listopadu 1893. S. Marie, dcera obchodního sluhy. V bytě ani v domě nebyla diphtherie. Děti sousedovy měly dlouho per- tussis. Matka neměla a nemá fluor. Sedmý den po narození začalo se pr, oko kvasit, jako z »podebraného prstu« ; večer už kvasily se obě oči. Lékař přetřel spójivky dolních víček týž den 1 °/0 arg. nitr., jak mi sdělil. Dne 14. i 15. listopadu hledal jsem gonokokky obyčejným barvením i me- thodou Neissersteinschneider. bez výsledku. Ani na plotnách agarkrevního sera nevzrostly. Za to i mikroskopem i na plotnách dokázali jsme bacilly, rychleji rostoucí, spinavobílé kolonie tvořící, bouillon zkahijící a okyselující jako v ptí padé blenorrhoeí s gonokokky. Opět mnoho kokků zvláště Streptokokků. Pro zajímavost jest mi v této řadě sděliti ještě dva případy prudké con- junctivitis se zduřením víček, horní víčko přesunuté přes dolní, skoro muco- purulentní výtok velmi hojný, spojivka zduřelá, cévy nastřiknuty, malé haemor- rhagie, později žlutavočervené follikule ve spojivce víček, zvlášť horního, ano i v konj bulbu; v jednom z nich infiltráty v povrchu rohovky jako špendlíkové hlavičky. XiX. 31 Mikroskopicky nalezl jsem v těchto případech fibrinosní mucopurulentní conjunctivitis tak hustě ležící , stejnoměrné, zakřivené, dvojčlenné bacilly, jeden clen tlustší, druhý užší, přišpičatělý, Grammem se barvící, že praeparát po dobal se praeparátu pravé diphtherie. Pro toto poněkud změněné mikro¬ skopické vzezření a stejnoměrnost těchto bacillů pomýšlel jsem již, že mám před sebou prudké katarrhy infekční, jak je Koch v Aegyptě, Wecks ve Phi- ladelfii, v. Morax (1. c.) a Panas (tento u novorozeného) v Paříži pozorovali, aneb dvojčlenné bacilly, které O. Gerke nalezl v croupu konjunktivy a celé sliznice úst u 211etého vojáka. (Archiv fur Augenheilkunde XXIV. 4. 312.) Avšak v. Moraxovy a Gerkovy bacilly Grammem se odbarvují, mimo to vzrostly mi na četných půdách, ve velkém množství zřetelné kolonie , chalaziovým zcela podobné, jen o něco rychleji- Částky íibrinu a hlcnohnisu dal jsem na šikmý glycerinagar, kde vzrostly isolované, velmi četné kolonie, zcela jako chalaziové. Vzezření těchto nesčetných bacillů na praeparátech sklíčko¬ vých ze sekretu spojivkového zcela se hodí na popis bacillů pravé diphtherie. jak je popisuje Zarnikox) a jak vykresleny jsou v díle o diphtheni: Traité de médecin (T. III., 165). Bacilly ze všech těchto charakteristických kolonií (jiných skoro nebylo) byly nyní zcela jako bacilly chalaziové. V těchto případech jest nutno uvážiti, že v sekretu, vzatém z prudce zanícené spojivky na sklíčkách nalezeny byly v nesčetném množství stejnoměrné bacilly — poněkud jiného vzezření než chalaziové — na půdách živných pak vzrostly v přečetném množství skoro jen chalaziové. — Důkaz podati, že bacilly v sekretu mikroskopem nalezené a vypěstované jsou tytéž, nemohou podati pouze dva případy, nýbrž další pozorování četnějších případů. 2) 2. března 1893. S. Blažena, narozena 11. února 1893. Asi 18. února počalo hnisati pravé oko, za 2—3 dny oteklo horní víčko, ležící přes dolní, za dva další dny počalo hnisati oko levé, neoteklo. Žádné gonokokky . Neobyčejné množství malých, přišpičatělých, dvoj¬ členných, prohnutých bacillů, tlustších než tuberkulosní. Mezi víčky žlutý hlenohnis, táhnoucí se. Konjunktiva víček i přechodních řas zrnitá, rudá, snadno krvácí, povléklá ůbrinovými vlákny a hlenohnisovou mázdrou příliš jemnou oproti známým crouposním blanám neb povlakům u conj. membranacea. Na hoř. víčku conj tars. jest zduřelá do žlutavočervena ; sem tam malé haemorrhagie ve spojivce 2. března. Na krevním seru vyrostly za tři dny velmi četné bílé kolonie charakteristické, tečkovité uprostřed, s obrubou vlnitou. Jen jediná velká vlhká bělejší kolonie kokková. Na glyc. agaru byly ko¬ lonie čisté hojné. Pod mikroskopem jevily se bacilly podobné chalaziovým i diphtheritickým. Dáno do dvou bouillonů, které dne 10. března byly slabě alkalické ' ěisté, při stěnách krystallkovité drobty. 12. března. Nahoře namodrale šedá , jemná kůžička. ') Zarniko, Centralblatt fur Bakteriologie VI. 1889. p. 1G0. '■’) Po ukončení práce v nových případech se potvrdily. XIX 32 Pokus. 8. března. U šedé holubice rozškrabána povrchně sliznice pharyngu a měkkého patra a konjunktiva a vetřeny suché šestidenní kolonie z krev¬ ního sera od 2. března. Mimo hyperaemii neviděl jsem v následujících dnech žádných změn. 2. února přišel pan MUDr. P. na polikliniku s prudkým zánětem spojivky pravého oka, udávaje, že má obavy, aby zánět nebyl způsoben infekcí diph- theritickou. Uvádím nejprve případ, při jehož opatrování vstřikl mu hnis do obličeje. L. Antonie, 3 r., dcera truhláře. Diagnosa: Diphtheritis fancium, laryng. tracheit. pseudomembr. Tra- cheotom. inf. Scarlatina. Albuminuria. Bronchopneum. lat. utque. Sepsis. Rodiče zdrávi. Tři sourozenci zemřeli, jeden sourozenec rok starý zdráv. Očkována je. Byt suchý. Byla vždy zdráva, jednou však měla pravou žlázu podčelistní zduřenou. V místě stůňou na záškrt, v té ulici však žádný. Před týdnem spala nepokojně, byla rozpálena, dostala kašel a vykašlala krev, pak kousky šlemu s krví smíšeného. V krčku měla zapálené mandle. Dne 18. zavolali lékaře, který konstatoval záškrt. Od včerejšího dne se začíná dusiti. Dnešního dne počala modrati. Stav přítomný ze dne 21. ledna o 9. hod. ranní: Nemocná bledá, výživy dobré, kostry silné. Vazivo podkožní chová dosti tuku. Sliznice rtů fialová, konečky prstů zamodralé. Jamky nad- a podklíčkové, mezižebří a nadbřišek se značně vtahují, dýchání provázeno pískotem. Na plících dýchání neslyšitelné. Nemocná apatická, somnolentní. Hned učiněna tracheotom. inf. prof. Drem. Michlem. Učiněn řez, již před tím přestala dýchati, načež ihned zavedeno umělé dýchání, po kterém přivedena k sobě, expektorovala značně hlenu, žádných však membrán. Na plících nález negativní. Horečka velmi značná. V moči žádné bílkoviny. Na čípku membrány, kterými prosvítá již místy sliznice. Tonsilly rozhlodané. 22. ledna. Emphysem podkožní od rány do kola v poloměru jednoho decimetru. Odpoledne horečka. 23. ledna. Emphysem větší, horečka celý den. Nechutenství. Po zádech hrudníku exanthem šarlatový. Sekrece z kanyly sporá. Nemocná somnolentní, z kanyly vychází malé membrány. 24. ledna. Stopy bílkoviny. Horečka. Rána povleklá. Exanthem po celém těle i končetinách. Spánek neklidný, nechutenství. Kanyla vyndána, počínající zápach. Nemocná chřadne. Od té doby kanyla aspoň ve dne odstraněna. Rána čím dále tím více na¬ bývá horšího vzhledu, až ke konci špinavo violově zbarvena. Zápachu stále při¬ bývá. Nemocná vrhne, nechce žádného pokrmu přijmouti. Bílkoviny v moči přibývá, horečka trvá. 27. ledna. Retence moče, tak že až do konce musila být kathetrisována. Na plících rachoty se vzdáleným trubicovým dýcháním. XIX 38 28. ledna. Cyanosa, nepokoj, na to sopor. 29. ledna. Smrť o 10. hod. ranní. Údaje o své chorobě oční p. kollega zaznamenával, začež mu děkuji. Dne 31. ledna časně již z rána značné svědění oka pravého, víčka sle¬ pena. Oko po celý den slzelo, překrvení značné dostavilo se již v odpoledních hodinách, v oku pocit cizího tělesa (drsného písku). 1. února. Překrvení velmi značné, z oka vytéká sporý hnis, oko slzí ne¬ ustále, žlázy předušní velikosti semence až hrachu, žláza podčelistní pravá zduřená velikosti holubího vejce, při dotyku značně bolestivá. Toho dne o 11. hod. dopolední vzat hnis k vyšetření bakteorologickému Ordinace : vymývání oka roztokem borovým a přikládány ledové obklady. 2. února. Stav celkem týž. O 12. hodině vyjmut v pathologickém ústavu hnis ke kulturám, oko však před hodinou bylo vymyto roztokem borovým. O 3. hodině odpolední potřeno dolní víčko roztokem arg nitr., k večeru přiložen obkladek teplý na půl hodiny. Hnisání na to bylo značné. 3. února. Subjektivní příznaky mnohem lepší. Překrvení trvá dále, dolní i horní víčko potřeno o 11. hod. dopolední roztokem arg. nitr. Odpoledne o 2. hod. teplý obkladek na půl hod., na to opět hnisání hojné. Víčka ráno slepena. 4. února. Od tohoto dne značná úleva. Víčka opět natřena roztokem arg. nitr., na to as za tři hodiny teplý obkladek. Žláza podčelistní méně zdu- řena a málo bolestivá, za to vystupuje za ni celá skupina zduřelých žlázek menších, mezi nimi jedna velkosti lískového ořechu. Celá pravá polovice obli¬ čeje značně zduřena. Pod vnitřním koutkem při basi nosu a doleji ve tváři jako čočky velké infiltráty rudé barvy v kůži — bez žlutavého středu. 5. února. Překrvení mizí, hnisání téměř žádné, žlázy mnohem méně zdu- řelé. Ve spojivce víček, zvlášť horním i na bulbu follikule žlutavočervené. Ord.: ráno collyr. adstr. Oko ráno slepeno. 6. února. Zduření pravé polovice obličeje mizí, některé dříve zduřené žlázy již nehmatny. Ord. : collyr. adstring. lut. Oko ráno zalepené. 7. února. Ráno o 11. hod. konstatována flyktaena ve vnitřním horním kvadrantu v oku, pocit malého zrnka písku. Oko vymýváno jen borovou vodou. Oko již ráno neslepeno. 9. února. Postranním osvětlením shledáno as 5 infiltrátů tečkovitých v rohovce. Dříve, než vzaty byly částky hlenu spojivkového na kultury, vymyl si nemocný oko roztokem 2% borové vody. Očkováno krevní sérum a glyc. agar. Vzrostly velmi četné charakteri¬ stické malé isolované kolonie; v eprouvettě jest též po jedné nebo dvou koloniích kokkových. Mikroskopem dokázány b>ly opět známé bacilly. XIX 34 7. února očkován bouillon (z glyc. agaru). Zůstal jasný neutrální , plovou zažloutlé drobty. 28. února. Nové dva bouillony (z glyc. agaru) očkovány. 10. března. Bouillon čistý, ale kyselý se známými drobty. Na praeparátech z glycerinagaru nalezeny byly typické bacilly, jeden pol ovální, intensivně zbarven, další část zužující se rozdělena na přič v tyčinkovité články. Většina bakterií má kolem sebe jasně ohraničený, pravidelný, prů¬ hledný obal, v němž zvlášť články na přič rozdělené se zřetelně kreslí. Bar¬ vení na pouzdro se neosvědčilo. Bacilly chalaziové jsou velmi podobné baciliům pravé diphtherie a ba- cillům, které diphtheritickým mimo virulenci skoro úplně se podobají a proto obdržely jméno pseudo-diphtheritické. Na tyto nevirulentní bakterie poukázal sám Ldfjler , vypěstiv je nejen z diphtherie pravé, nýbrž i z úst zdravého dí¬ těte, Hofmanu von Wellenhof (W. mediz. Wochenschrift 1888 Nr. 3), jenž nalezl je velmi často u scarlatin, morbill, u lidí zemřelých na tuberkulosu plic, i u pravé diphtherie; taktéž Roux ct Yersin (Annales de 1’Institut Pasteur 1890), Zarniko (Centralbl. fůr Bakter. VI. 227 ) objevil je také v normálním hrtanu, u nemocného s polyarthritis rheumatica. Rovněž Klein (Centralbl. fůr Bakter. VII. Nr. 6.) a Escherich , dále Protopopov popisuje — neudávaje nijakého nᬠzvu — zcela podobné bakterie co do biologie a morphologie, vypěstovav je z hovězího jazyka prostoupeného uzly aktinomykotickými ; zvláště věrně jsou nakresleny měnivé formy těchto bakterií (Annales de 1’Institut Pasteur, Planche Vílí). Beck (Zeitschrift fůr Hygiene VIII) nalezl je často na zdravé sliznici list. O.rthmann (Berlin. Kliň. Wochen. 1889. 218.) nalezl rovněž bacilly diphthe- ritickým podobné ve zhnisalém nosním polypu a hnisavé meningitidě u téhož případu vedle Fraenkelových pneumokkoků a v jiném případu ve zdánlivé diphtherické affekci sliznice na tváři. Dr. Honí isoloval zcela podobné bakterie z případu rhinoskleromu, jenž vyšetřován byl s laskavým svolením p prof Janovského. Prof. Hlava obdržel 7. března 1893 bakterie tyto ze sleziny případu, jenž stižen byl exanthematickým tyfem.1) Není účelem této práce, která co do bakteriologické části konána byla v pathologicko-anatomickém ústavu p. prof. PIlavy za laskavé podpory přednosty a assistenta dra. Honla, jimž zde děkuji, dokázati stupeň podobnosti neb totožnosti s bacilly diph- theritickými pravými neb nepravými (pseudo-) — vedlo by uvažování to da¬ leko; důkaz lze podati jen tehda, až by se povedlo z bacillů chalaziových učiniti tak virulentní, jako diphtheritické. Ronx-Yersin učinili sice z pravých, prudce virulentních diphtheritických bacillů nepravé, které chovaly se zcela jako pseudodiphtheritické — ' opak se jim ale nepodařil; pouze ze sesla- bených diphtheritických bacillů podařilo se jim vypěstovati úplně virulentní. Vytknu jenom zkrátka ještě, že bacilly chalaziové vedle znaéné podobnosti s pravými i nepravými diphtheritickými jeví i rozdíly, zvlásté jest to jich ') Teprv po ukončení práce obdržel jsem zprávu o LdfflérovS publikaci, v niž zmi¬ ňuje se, že prof. Ubthoff nalezl podobné organismy v konjunktivě (Berlin, Kliň. Woch. 1893. N. 44.) a Géorg Moritz při konj. fibrinosa (Beitráge zur Augenheilkunde IX.). XIX. 85 stejnoměrná podoba v nejěerstvějsích případech chalazia, totiž ony krátké \ bachraté, ovální, jako diplokokky vypadající formy (Tab. I. obr. A.), za druhé úkaz, ze bouillon zůstává vždy ěistý a alkalický, za třetí pak změna jich úěinku na bouillon, a změna virulence, když byly prošly abscessem králíků } a za ětvrté posléze nepoměrně pomalý a sporý vzrůst (obyč.). Rozdíly ty nejsou ovšem při měnivosti jich rozhodující. Bacilly těmito, které v mých případech byly pří¬ činou chalazia, čímž nechci tvrditi, že by jiné mikroorganismy je někdy též vzbuditi nemohly, lze si vysvětliti, proč někdy vyskytují se chalazia jedno za druhým u lidí dříve nestižených a ani tuberkulosních ani skrophulosních, jak mohl jsem to pozorovati u nemocných, kteří k vůli chalaziu na c. k. českou polikliniku do mé ordinace přišli. Od konce r. 1888 do začátku r. 1893 bylo jich 116, a to 71 mužských, 45 ženských. O něco častěji vyskýtalo se chalazion na víčkách pravého oka (52) než na levo (43), na obou stranách zaznamenáno bylo 21 krát. O něco častěji byla také zachvácena víčka dolní v právo i v levo než horní. Nejméně případů zaneseno jest pro horní víčko levého oka. V pří¬ padech chalazia počínajícího s velmi značnými příznaky zánětlivými nalezeny byly na kulturách kokky, ač poměrně spoře. Velká část těchto nemocných měla blepharoconjunctivitis a pracovala v místnostech, kde obyčejně bývá nečistý vzduch, nebo jevili chlorotické, anaemické vzezření často následkem špatné výživy a nemocí, nebo jednalo se o špatně opravenou presbyopii, zvláště v dobách namáhavé práce v úřadě, odbývání zkoušek a j., při kterýchžto všech podmínkách dostavují se, jak známo, obtíže asthenopické a časté vytírání a mnutí očí. VÝSLEDEK. Náhled Fuchsův, že by ucpání vývodů Meibomských bylo příčinou chalazií, nemohl jsem potvrditi v přečetných pokusech u různých zvířat, jimž jsem uzavřel vývody Meibomské různými methodami. Nanejvýš obdržel jsem uzly, které po měsících, ač na pohled chalaziu podobny, ukázaly se býti vytvořeny ectatickými chobotnatými rozšířeninami vývodů Meibomských. Náhled Sattlerův, Deutschmannův a Krausův, který nalezl v 9 případech chron. chalazia bakteriologicky staphylokokky, se rovněž v mých případech nepotvrdil. Krause roztřepával se steril. vodou centrální partie exstirpovaných chalazií a přenášel na plotny gelatinové a agarové. Znečištění kokky lze snadno pochopiti. Mínění Arltovo, že jedná se o tuberkulosu, s určitostí vyslovil nedávno Tangl, jenž v ústavu Baumgartenově viděl v jediném, dost pochybném pří¬ padu chalazia tuberkulosní bacilly »spoře a v málo řezech«; totéž hledí do- kázati v nej novější době Paul v. Wichert, jenž mezi 28 případy chalazia viděl u dvou tuberkulosní bacilly: v jednom mezi 40 řezy 3 bacillů ve sku¬ pině, v druhém mezi 10 řezy 3 bacilly. Exstirpoval jsem 15 případů chalazií, mezi nimi 5 u lidí s určitou neb suspektní tuberkulosou, a vložil částky 15 králíkům do předních komor obou Rozpravy: Ročn. II. Tř. II. Čís. 19. XIX 36 očí: po měsíce dlouho jsem čekal bez výsledku na objevení se tuberkulosy. V literatuře nalézám 30 rovněž negativních pokusů; v celku as v 45 případech nevzbudilo chalazion tuberkulosu. Totéž platí o nálezu bacillů v řezech; ne¬ byly ve všech těch případech nalezeny. Abych se vyhnul námitce, že snad v chalaziu jsou bacilly již umrtvené, injikoval jsem na jisto mrtvé bacilly zvířatům do předních komor a víček; po čtvrt létě ještě bylo lze bacilly, ač umrtvené, zde zbarviti, což v chalaziu, které často jest jen několik týdnu staré, by se přece také povésti musilo. Tyto negativní výsledky neměly by bez positivního nálezu o příčinách chalazia velké ceny. Obrátil jsem se k začátečním stadiím chalazia, jež často pod obrazem abscessu počíná (Arit, Abadie); o přechodech těchto abscessů — zvaných také Hordeolum Meibomianum — ve skutečné chalazion jsem se na určito přesvědčil. — Hordeolum pravé jest podmíněno staphylokokky, což v 10 pří¬ padech za sebou jsem mikroskopicky i bakteriologicky zjistil. V abscessech chalazia i ve mladších chalaziích nalezl jsem bez výminky mikroskopicky v 15, bakteriologicky v 10 případech bacilly co do podoby i kultur i viru- lence velmi měnivé, podobné bacillům diphtheritickým a t. zv. pseudodiph- therickým (t. j. prvním podobným). (Tab. I.) Podkožně vstřiknuty (1 cub. cm) v řídké suspensi u králíků, morčat, ho¬ lubů, bílých myší, domácích myší, krys bílých nevzbuzují ani lokálních ani všeobecných příznaků. Vstřiknuty byvše u králíků pod konjunktivu několik millimetrů od okraje víčka, kde obyčejně také lidské chalazion se nalézá, vzbuzují obyčejně malé abscessy, z nichž povstávají po týdnech nádorky — zcela jako u člověka. Bacilly barví se anilinovými barvami i Grammem, zvláště s modifikací Weigertovou, kterou dokázal jsem bez výminky i na sklíčkách potřených i v řezech typických chalazií plné skupiny těchto bacillů. (Tab. I., obr. 1., 2., 3„ 4., 11.) Ve 4 případech konjunktivalního lehkého katarrhu nebyly ani mikro¬ skopicky ani bakteriologicky odkryty. Za to dokázány a vypěstovány byly v četném množství z blenorrhoe u dospělé ženy s tvrdou infiltrací spojivky bulbu a rozpadem rohovky vedle převládajících gonokokků. Kultury těchto bakterií z blenorrhoe rostly rychle na rozdíl od chalazio- vých, barvy spinavobílé — oproti bezbarvým skoro chalaziovým, zkalovaly a okyselily rychle bouillon, jenž u chalaziových zůstává jasný a alkalický; podkožně vstřiknuty byvše, usmrcovaly králíky. Když vypěstil jsem z umělého chalazia králíkova aneb z malého abscessu podkožního na uchu, kam jsem chalaziové bacilly vstřikl, opět čisté kultury, rostly nyní rychle, spinavobílé, zkalovaly a okyselovaly bouillon a vzbuzovaly podkožně u králíků abscessy a injiltraty. Lze tedy i účinek na bouillon a vzrůst změniti i virulenci bacillů chalaziových zvýšiti. Tyto bacilly nalezl jsem mimo to ve blenorrhoea neonatorum vedle gonokokků, pak u novorozeného stiženého hnisavým bouřlivým zánětem XIX. 37 spojivky, tak že klinicky nutná byla diagnosa blenorrhoea, naprosto bez gonokokků. Dále v případu prudké fibrinosní konjunktivitidy s oedemem víček, che- mosou, hojným mucopurulentním výtokem a značným zduřením žláz příušních a podčelistních u kollegy, jemuž při čištění kanulky u diphtheritického dítěte po tracheotomii vstřikl několikráte hnis do obličeje. Podobná conjunctivitis s týmž nálezem jen bez infiltrace žláz u novo¬ rozence poskytla mi týž mikroskopický i bakteriologický výsledek. Ze vlivu chalaziových bacillů lze vysvětli ti následující vzácný případ. U 301etého muže z tuberkulosní rodiny, jenž přestál chrlení krve a roz¬ šířené ulcerace (v dětství), původu hered. luetického a stiženého širokými phlyctaenami na konjunktivách i rohovkách obou očí, povstal v konjunktivě a skleře na nasalní straně bulbu pravého vřed (Tab. I. obr. 12. a 12. b.), jenž šířil se do šířky i hloubky; v okolí jeho viděti bylo žlutobělavé uzlíčky v niveau spojivky. Do tohoto vředu, později 1’7 cm průměru majícího, právě přiléhal granulom perforovaného chalazia dolního víčka. Odstřižené okraje vředu, vloženy byvše do oka králíkova, nevzbudily tuberkulosu ani nebyly ve dnu vředu ani v okrajích nalezeny bacilly tuber_ kulosní, nýbrž bizarrní chalaziové. Vřed po týdnech úplně se zhojil. Pomocí bacillů chalaziových vysvětliti lze náhlé, četné, opakující se chalazia u lidí, již dříve jimi netrpěli, zvláště po těžkých chorobách při anaemii, chlorose, špatně opravené presbyopii, kdy dostavují se akkommodační asthe- nopie a mnutí očí při práci; totéž platí o blepharoconjunctivitis, pracují-li nemocní mnoho do blízka neb ve špatném ovzduší. * XIX. Uber die Aetiologie des Chalazion. Von Dr. J. Deyl, Docent der Augenheilkunde an der k. k. bóhm. Universitát. (Mit 2 lith. Tafeln.) Die unter dem Namen Chalazion bekannte granulierende Geschwulst der Augenlider bildete in jůngster Zeit den Gegenstand vielseitiger Forschung. Schon lange vorher widmete auch ich an der Poliklinik der bohmischen Uni- versitat dieser Krankheitsform meine besondere Aufmerksamkeit, wobei es mir nicht gelang, mir von der Berechtigung der uber diesen Gegenstand ver- breiteten Anschauungen Úberzeugung zu verschaffen. Beziiglich der Aetiologie wáre die Ansicht Arlť s ,1) dass das Chalazion in ursáchlichem Zusammen- hange mit der Scrophulose (»Tuberkulose«) stehe, wie er wortlich sich aus- drúckt, von hervorragender Bedeutung. Es wáre doch wahrlich dem Arzte ein wichtiges und bequemes Hilfsmittel geboten, wenn er aus dem Vorhanden- sein eines Chalazion auf den ersten Blick auf die Existenz eines tuberkulósen Herdes in irgend einem Organ, von woher die Tuberkelbacillen durch die Blutcirculation in die Augenlider ubertragen worden sind, schliessen kónnte. So wenigstens argumentiert neuerdings Tangl 2) (Budapest), der in einem ein- zigen in Baumgarten' s Laboratorium untersuchten Falle Tuberkelbacillen »nur spárlich« gefunden hat. Wie aus Tangl' s Arbeit hervorgeht, war dieses Cha¬ lazion von der Augenklinik zur Untersuchung eingeschickt worden (Seite 268.), und es wird in diesem Falle auí den Bericht von J. Miiller 3) hingewiesen, wo es heisst: »noch in Behandlung befindlichen Fall von Tuberkulose der Conjunctiva mit Chalazionbildung zu erwáhnen« (Seite 375). Deutschmann 4) ist der Ansicht, dass es sich dieser Bemerkung zufolge nicht um ein typisches Chalazion gehandelt hábe ; Baumgarten 5) behauptet dagegen, dass es ein solches gewesen, die Conjunctiva sei bei der untersuchten Geschwulst Tangl s intact S. ') Arit, Die Krankheiten des Auges fiir praktische Aerzte. Prag 1859. III. S. 350. 2) Tangl , Uber die Aetiologie des Chalazion. Zieglers Beitráge. Bd. IX. 1891. S. 270. 3) Múller , Ueber Tuberkulose der Augenbindehaut. Nagels Mittheilungen. II. 3. H. 375. 4) Deutschmann, Zur Pathogenese des Chalazion. Beitráge zur Augenheilkunde. II. H. 1891. S. 269. 5) Baumgarten, Jahresbericht. VI. Jahrg. S. 134. XIX. 89 gewesen. In neuster Zeit sucht Paul v. Wichert ') den tuberkulósen Ursprung des Chalazion nachzuweisen ; indem er angibt, dass er unter 28 Fdllen von Chalazion zweimal Tuberkelbacillen gesehen hábe; im ersten Falle hábe er unter 4.0 Schnitten in einem fiinf Bacillcn intensiv roth gcfárbt in einer Gruppe, im zweiten Falle gleichfalls unter 10 Schnitten in einem drei parallel neben einander liegende Bacillen gefunden. Schon vor dem Erscheinen dieser Arbeiten verlockte mich die Anschauung Arlťs (1. c.) »die Behauptung, dass die Bildung von Gersten- und Hagelkórnern mit Scrophulosis (Tuberkulosis) in ursách- lichem Zusammenhange stehe, ist in der ganzen bisher aufgestellten Aetiologic die einzig haltbare und auf wirkliche Beobachtungen gestutzte«. Ich begann meine Untersuchungen in der Richtung hin, ob es mir gelingen wurde, ent- weder Tuberkelbacillen zu finden oder durch Impfungen in die vordere Kammer des Auges beim Kaninchen Tuberkulose hervorzurufen. Aus zahl- reichen eigenen Versuchen war mir bekannt, welche minimale Theile tuber¬ kulósen Gewebes des menschlichen Auges (Conj. tuberkulosa, Iritis tuberku- losa), woferne man sie in das Auge eines Kaninchens impft, eine tuberkulose Iritis hervorrufen. Auch, wenn ich tuberkulose Partikel von Vógeln, Katzen, Kaninchen, Meerschweinchen, selbst von weissen Mausen verwendete, konnte ich immer, auch wenn die Tuberkulose sehr massig aufgetreten war, tuber- kulóse Iritis beim Kaninchen hervorrufen. Ich wáhlte 10 grosse Chalazionknoten, wie sie an der bóhm. Universitáts- Poliklinik vorkamen, exstirpierte, so weit dies móglich war, sub conj unctival und legte in ein Auge des Kaninchen Stůcke der Wand mit anliegendem Ge- webe, in das andere bloss gramdierendes weicheres Gewebe ein, diese Stiickchen waren immer grósser ais ein Hanfkorn; der Schnitt wurde ohne Cocain ge- macht, sowohl ais móglich, klein, die eingeimpfte Partie mittelst Massage aut der Hornhaut in die Kammer weiter von der Wunde entfernt geschoben. Zufállig trat niemals Prolapsus iridis auf, die Entzundung war unbedeutend, dauerte nur einige Tage an; die eingelegten Stuckchen wurden entweder re- sorbiert oder es blieben durch lange Zeit weissliche Theilchen reactionslos zuriick. Die Thiere standen, von den tuberkulósen getrennt, durch einige Mo- nate unter Beobachtung; bei keinem derselben trat weder tuberkulose Iritis noch irgend eine Irritation wahrend des Zeitraumes auf, wo gewóhnlich Iritis nach der Impfung tuberkulósen Gewebes sich zu entwickeln pflegt. Die zurtick- gebliebenen Stiicke der exstirpierten Chalazien legte ich in Alkohol, spáter in Celloidin und untersuchte auf Tuberkelbacillen und Kokken. Tuberkel¬ bacillen wurden in keinem einzigen Falle gefunden. Nach dem Erscheinen der TangV schen Arbeit wáhlte ich noch 5 Falle von Chalazion aus, u. zw. von Menschen, bei welchen selbst oder bei deren Angehórigen der Verdacht auf Tuberkulose sehr begriindet war (durch Ab- leben, pleuritische Exsudate, Haemoptoe). Ich theilte wieder den Inhalt dieser l) F. v. Wichert , Ober den Bau und die Ursachen des Chalazion. Konigsberg i./P. Verlag Wilh. Koch. 1892. XIX. 40 exstirpierten Chalazien zur Impfung von Kaninchen und zur Untersuchung auf Bacillen ein, wieder mit vollstándig negativem Erfolg. Áhnliche negative Resultate bezuglich der Ubertragung der Chalazion auí Kaninchen verzeichnet Deutschmann 1. c. in 5 Fállen, Weiss *) in 3 Fállen (1 von einer phthisischen Dáme), Saltini* 2) in 6 Fállen, Meyer ( Gama Pinto ) 3 4 5 б) in 5, von Wichert (L c.) in 2 (in die Peritonialhóhle) ; desgleichen waren alle Impfversuche Krause’ s*) negativ ausgefallen. M. Blockb) hat in 4 Fállen von Chalazion Tuberkelbacillen nicht gefunden. Tm Ganzen wurden, meine Fálle miteingerechnet, 45 Fálle ohne Resultat untersucht. Meiner Ansicht nach kann aus der Negativitát der Impfung der Schluss gezogen werden, dass vi- rulente luberkelbacillen im Chalazion sich nicht vorfinden. Man konnte aber einwenden, dass das Chalazion durch Bacillen von abgeschwáchter Virulenz bewirkt werde oder dass die Bacillen nach Hervorrufung dieser Granulation abgestorben wáren. Was die » abgeschwáchte Tuberkulosa« betrifft, so wurde diese An- schauung in die Augenheilkunde von Liebrechtf) Van Duyse 7 8) und insbeson- dere von Leber9, ) eingefúhrt. — Sattler berichtet eben daselbst uber dieses Thema bei Kaninchen. In allen diesen Fállen handelt es sich um mild ver- lauíende Knótchen-Iritis, welche einer spontanen Heilung fáhig ist. Leber sagt, dass in diesen Fállen ein Auffinden von Bacillen und der Versuch der Impfung auf Kaninchen nicht immer gelingen músse. Demzufolge konnte auch das Chalazion ein áhnliches Produkt der abgeschwáchten Tuberkulose sein. Aber in 4 von seinen 9 Fállen konnte Leber Theile des erkrankten Gewebes (Knótchen) einimpfen; nur in einem Falle, in welchem ein einziges Knót- chen dem Kaninchen eingeimpft wurde, hatte er ein negatives Resultat; 3 Fálle riefen Tuberkulose hervor, u. zw. einer von diesen 3 Fállen zweimal, zuerst nach ausgefůhrter Iridektomie imVorlaufe der Behandlung, spáter nach Enucleation des Auges des Patienten. Van Duyse hatte ein - negatives Resultat, fuhrte aber nicht an, wie lange das Kaninchen unter Beobachtung gestanden. Ich bin der Meinung, dass diese abgeschwáchte Tuberkulose wenigstens ein- mal unter 45 Fállen von Chalazion zur Entwicklung von Impftuberkulose ge- fúhrt hátte. Vollvirulente Bacillen rufen bekanntlich in unversehrter Conjunctiva ') Weiss , Zur Pathogenese des Chalazion. Kliň. Monatsbl. fiir Augenhlk. Juni 1891. а) Paul v. Wichert 1. c. 3) Rudolf Krause , Beitráge zur Aetiologie und Histologie des Chalazion. Dissert. Berlin 1891. Gustav Schade. 5. 17. 4) Gama Pinto , Memoires. Contributions á la chirurgie oculaire. Annales ďoculistique. Avril 1892. 246. 5) M. Blok , L’étiologie du Chalazion. Annales ďoculistique. Février 1893. 106. — O positivních nálezech Arkanazy-ho, Nauwercka a Neumanna (?) nemám jiných zpráv. б) Liebrecht, Beitráge zur Kenntniss der Geschwulste des Uvealtraobus. A. v. Graefe’s Archiv fiir Ophth. XXXVI. 4. 229. 7) Van Duyse, Guérison spontanée de la tuberculose irienne, tuberculose atténuée de 1’iris. Archives ďOphthalmologie. Aoůt 1892. 8) Leber , Ober abgeschwáchte Tuberculose des Auges. Bericht uber die XXI. Versamml. der ophth. Gesellschaft in Heidelberg. 1891. XIX. 41 keine, in laedirter gewóhnliche Tuberkulose hervor. Wichtiger ware der zweite Einwand, dass das Chalazion die schon abgestorbenen Tuberkelbacillen berge. Um mir hievon Úberzeugung zu verschaffen, fiihrte ich nachstehende Ex¬ perimente aus. Am 9. Juli 1892 nahm ich zwei reichliche Culturen von Tuberkelbacillen und stellte sie in Eprouvetten auf 2 Stunden an die Mittagssonne (40° C). Hierauí iibertrug ich sie in Eprouvetten mit sterilisiertem Wasser, kochte sie einige Minuten liber dem Bunseďschen Brenner und brachte sie sodann auf 2 Stunden in den Koch’schen Apparat bei einer Temperatur von 99° C. Hierauf machte ich ohne Cocain kleine Schnitte in die Cornea beider Augen von 6 verschieden gefárbten Kaninchen und 2 Meerschweinchen und injicierte mittelst gut sterilisierter Spritze kleine Mengen in die vorderen Kammern. Keines dieser 16 Augen eiterte, es entstanden bloss massige Iritiden, bei einigen mit grau weisslichen Exsudaten der Iris namentlich am Rande der Pupille ; nach einer Woche verschwand die Injection der Gefásse und blieben nur gróssere oder kleinere Synechien zurúck. Die Thiere wurden einige Monate hindurch beobachtet. Bei keinem derselben traten auch spáter tuberkulose Iritis, auch nicht Irritation oder andere Veránderungen auf. Mittlerweile be- bewahrte ich Reste des sterilisierten Wassers mit dichter Bacillensuspension und Partikelchen des Náhrbodens, welche bei dem Abschaben mit der Platin- oese mitgenommen wurden auf. Gleichzeitig wurden allerdings auch diese Tuberkelbacillen auf frische Bóden iibertragen, welche ganzlich steril blieben Zugleich wurden durch mikroskopische Untersuchung des Restes in der Spritze nach dem Experimente das Vorhandensein dichtlagernder Tuberkelbacillen con- statiert, die mittelst specifischer Methoden (Ehrlich, GabbetJ sich sehr gut fárbten. Die aufbewahrte Suspension wurde am 25. Oktober neuerdings ge- kocht und auf Bacillen untersucht, wobei sich verschiedene trommelschláger- artige Formen zeigten, die sich gut fárbten. Es wurden von neuem Partien auf Náhrboden iibertragen, aber es entwickelten sich ůberhaupt keine Co- lonien. Die Suspension wurde neuerdings 2 Kaninchen in die vordern Kam¬ mern eingespritzt, einem jeden direct in die Kammer ohne Schnitt ; der Aug- apfel wurde luxiert (Cocain), durch seitliches Drúcken der Wunde ein Theil des Kammerwassers herausgelassen, worauf der Bulbus wieder reponiert und dann eine reichliche Menge bacillenháltiger triiber Fliissigkeit injiciert wurde, bis die Tension um ein Geringes stieg und die Kammer sichtbar mit triiber Fliissigkeit sich gefiillt zeigte; sodann wurde an einigen Stellen am Rande der Augenlider und der Conjunctiva die Caniile in die Ausfúhrungsgánge der Meibom’schen Drúsen eingefuhrt und ein Theil der Fliissigkeit injiciert, in die oberen Lider stets etwas mehr, bis ein kleines Oedem der Bindehaut ent- stand. Die Caniile war am Ansatz mit Paraffin umgossen, damit bei gestei- gertem Drucke die Fliissigkeit nicht abfliessen kónnte. Da zeigte sich, dass die abgestorbenen Tuberkelbacillen (Koch) in grósserer Menge eingespritzt eine eitrige Entzúndung hervorrufen, was bekanntlich auch die sterilen Staphylokokken bewirken (Leber »Uber die Entstehung der Entziindung« 121). In den ersten Tagen trat Triibung der Cornea und spáter eine reichliche Menge griinlichgelben XIX. 42 Eitres in den Kammern auf. Gleichzeitig entwickelten sich in den oberen Lidern, wo mehr eingespritzt wurde, Abscesse. In den Meiborďschen Driisen, in welche nur unbedeutende Fliissigkeitsmengen absichtlich eingefíihrt wurden, trat nur eine geringfugige Reaction ein, welche nach einigen Tagen auf hořte und wáhrend der ganzen weiteren mehrmonatlichen Beobachtung trat nichts zu Tage, was der Aufzeichnung werth gewesen wáre. Den Abscess in den vorderen Kammern nach der Perforation liess ich bis Feber 1893, also uber ein viertel Jahr. Im feuchten schmutziggelben Eiter der vordern Kammer, welcher dem gewóhnlichen trockenen Eiter des Kaninchens wenig ahnlich war, hábe ich keine Kokken weder in Culturen noch durch das Mikroskop, sondern deutlich sich farbende degenerierte, zuweilen gezahnte, an einem Ende dickere Tuberkelbacillen gefunden. Die abgestorbenenTuberkelbacillen farbten sich,nach- dem sie injiciert wurden und eine eitrige Entziindung hervorriefen (Koch), noch nach einem viertel Jahre gut, was vielleicht anch bei Chalazion der Fall wáre, wofern sich daselbst T uberkelbacillen wenn auch abgestorben vorjinden wiirden. Uber die Fárbbarkeit der abgestorbenen Tuberkelbacillen berichten auch Wissmann, Kitasato, Ábel. In den Meiborďschen Driisen riefen sie, wie bereits gesagt, gleichfalls nichts hervor, was dem Chalazion auch nur annáhernd ahnlich gewesen wáre. Ich kónnte mich hier auf die Ansichten anderer Autoren berufen, welche den Zusammenhang des Chalazion mit der Tuber- kulose in Abrede stellen, doch verweise ich nur insbesondere auf die klas- sische Arbeit von Fachs , J) der schon im Jahre 1878 behauptet hat, dass das Chalazion mit tuberkulósem Gewebe nur eine entfernte Áhnlichkeit hábe, womit ich durchaus ubereinstimme. In der dritten, letzten Auflage seines ausgezeichneten Lehrbuchs erwáhnt Fuchs iiberhaupt nicht die Móglichkeit, dass das Chalazion tuberkulósen Ursprunges wáre, sondern fiihrt eine andere Aetiologie ais nur wahr- scheinlich an: »Dieses bildet sich vielmehr auf folgende Weise: In einer Meiborďschen Drúse entsteht eine Stockung in dem Austritte des záhen Se- bum. Dasselbe sammelt sich daher in den Acinis der Driise an und wird durch lángeres Verweilen in demselben eingedickt und hárter. Gleichzeitig aber setzt es einen Reiz aul die Wandung des Acinus, in Folge dessen sowohl das Epithel desselben wuchert, ais auch eine entzúndliche Infiltration in dem um- gebenden Gewebe des Tarsus entsteht. « Seit dem 7. August 1892 unternahm ich eine ganze Reihe von Versuchen in dieser Richtung an Kaninchen, Hunden, Katzen, bei welcher ich » Stockung in dem Austritte des Sebum« oder » einen Reiz auf die Wandungen des Acinus « hervorrufen wollte, trotzdem ich bei der histologischen Untersuchung zahlreicher Fálle von Chalazion auf Fáhe ge- stossen bin, wo das Granulationsgewebe iiberhaupt weder mit den Mei¬ borďschen Driisen etwas zu thun hat, noch auch erst secundár das Driisen- gewebe ergreift, so dass die Driise nicht ais Ausgangspunkt des Chalazion (wenigstens in diesen Fállen) angesehen werden kann. Auch hábe ich keine auffalende Uberfullung und Anháufung des eingedickten Secrets gefunden, um mir eine Verstopfung und Reizung erkláren zu konnen. J) Fuchs , Archiv fiir Ophth. Gruefe XXV. XIX. 43 Zunáchst bestrich ich zeitweilig die oberen Lider der Kaninchen zwischen und oberhalb der Wimpern mit Crotonól oder Terpentin. Das Crotonól rief immer eine ansehnliche Geschwulst und Geschwíirsbildung hervor; nach Terpentinól entstand Róthung, massige Geschwulst, spáter Bildung íeiner Schuppen am Rande der Lider und reichliche gelbliche Secretion aus den Ausfůhrungsgángen der Meibonťschen Dríisen, aber niemals etwas dem Cha- lazion Áhnliches. Bei diesen Thieren wie auch bei anderen Kaninchen und zwei Hunden bohrte ich rauhe Nadeln oder die Spitze einer Pravazspritze direct in die Ausfuhrungsgánge, ein andermal stiess ich glíihende Nadeln in die Ausfuhrungsgánge, um eine Schliessung oder wenigstens durch die ent- stehende reactive Entzíindung eine zeitweilige vollstándige oder partielle Verstopfung und hiedurch Stauung des Secretes hervorzurufen ; aber auch hier trat selbst bei langer Beobachtungsdauer nichts dem Chalazion Áhnliches auí. Ich injicierte Gelatine, reines Terpentin, Terpentin mit Aether, gleichfalls ohne Erfolg. In den letzteren Fállen entwickelte sich heftige Eiterung in den Augenlidern ohne Mikrorganismen. Bei 5 Kaninchen fuhrte ich auí verschiedene Art Fáden um die Ausfuhrungsgánge der Meibonťschen Dríisen ein, um dieselben einzuschniiren — es blieben aber nur grauliche Streifen an den Stellen zuriick, wo sich frúher Ausfuhrungsgánge der Meibonťschen Dríisen vorgefunden hatten. Bei 2 Katzen in der Narkose und bei 5 Kaninchen cauteri- sierte ich immer einige Óffnungen der Meibonťschen Dríisen auí dem Lidrande, aber nur bei 2 Kaninchen von allen diesen zahlreichen Versuchen traten Ge- schwíilste unter der Conjunctiva der Lider auf, welche durch die Conjunctiva gelblich durchschimmerten, die ich zeitweilig durch Reiben zwischen den Fingern reizte und die sich erst nach einem Monate ein wenig vergrosserten und nach Monaten die Grosse einer kleinen Linse erreichten. Schon glaubte ich, es wáre mir gelungen kíinstlich ein Chalazion hervorzurufen, ais ich aber die Schnitte mikroskopisch untersuchte, íiberzeugte ich mich, dass die Ge- schwiilste nichts anderes ais die aufgebauchten bedeutend erweiterten Aus- fíihrungsgánge der Meibonťschen Dríisen sind. Von irgend einem Granulations- gewebe war aber auch keine Spur zu finden. Ich wandte mich nunmehr der Bakteriologie zu, durch welche viele Forscher die Erklárung der Aetiologie des Chalazions gefunden zu haben angaben. Poncet, Boucheron *) fanděn Mikroorganismen unter dem Mikroskope »in Form eines Doppelpunktes«, mittelst welchen Boucheron Chalazion bei Kaninchen hervorgerufen hat. Vasseau fand jedoch in 6 Fállen keine solche. Burckhardt erwáhnt »feinste bewegliche Kórnchen um die Kerne der Zellen, die Be- wegungen waren denen an den Zellen des Mundspeichels sehr áhnlich. Fár- bungen gelangen nicht.« Einmal fand er »feine Pilzfáden«, einmal Acarus íolliculorum. Addario behauptet in 4 Fállen, dass Mikroorganismen nicht die l) Poncét, Séance de la Société frar^aise ďophthalmologie du 28. Avril 183G. Ref. Revue clinique ďoculistique. T. VI. 1886. — Boucharon, Séance . . . ebendaselbst. Vapana , Sur la bacteriologie du chalazion. Séance de la Société de Biologie du 19. Juin 1886. — Das Originál konnte ich mir nicht verschaffen und citiere nach Wichert 1. c. S. 12. XIX 44 Ursache wáren, in einem wieder, in welchem ein kleiner »Eiterherd« vor- handen gewesen, war es móglich in der Cultur und mittelst der Gramnťschen Methode in den Schnitten Staphylokokkus (albus) zu finden. Krause fand in 9 Fállen Staphylokokkus aureus und albus und Mikrokokkus liquefaciens. Sattler einen hellgoldgelben Staphylokokkus in mehreren Chalazien — schwach pyogen. (Bericht der XX. Versammlung der ophth. Gesellschaft in Heidel¬ berg. S. 187.) Lagrange , der in 15 Chalazien keine Riesenzellen gesehen hat, bemerkte einzelne, nur sehr secundáre Rolle spielende rundě Mikroorganismen. (Anatomie pathologique et pathogenie du chalazion. Archiv ďophth. IX. 22G. Nagels Jahresbericht 1889, 208.) Michel bezeichnet in seinem Lehrbuche Mikroorganismen ais die Ursache, Deutschman sah Mikroceenháufchen in den Práparaten des Chalazion. Bei so divergierenden Anschauungen war es fur mich schwer mich zurecht- zufinden. Wie schon oben bemerkt, war es mir nicht gelungen in den Schnitten Kokken zu finden. Selbst ais ich ganze Reihen von Chalazion untersucht hatte, deren Inhalt ich durch die Ausfuhrungsgánge, so weit dies móglich war, auf ein Glaschen ausdriickte, konnte ich pyogene Kokken nicht finden, wie wir solche bei Eiterungsprozessen zu sehen gewohnt sind Dessen ungeachtet begann ich zunachst mit der Untersuchung auf Staphylokokken. Zunachst untersuchte ich mikroskopisch und bakteriologisch 10 Fálle von wahren Haut-Hordeolen. Inallen fand ich in grosser Menge Staphylokokken, die ich auch rein zuchten konnte. Bei 2 Patienten der Poliklinik, welche mit Gruppen von Hordeolen nachst der Ausfuhrungsgánge der Meibonťschen Driisen behaftet waren, strich ich fest den Eiter in die Ausfuhrungsgánge der Meibonťschen Driisen und legte feste Verbánde an in der Meinung, ich konnte die Meibonťschen Driisen inficieren. Nach zwei Tagen waren zwar hier wirkliche neue Haut-Hordeola, die aber nach einige Tagen verheilt waren, aber ein Chalazion oder etwas dem áhnliches war an den Meibonťschen Driisen nicht wahrzunehmen. Bei 10 verschiedenen Patienten rieb ich mittelst einer starken Platinschlinge in die Múndungen der Meibonťschen Driisen reine Staphylokokkenculturen und bedeckte die Lider gleichzeitig mit Verbánden und wieder rief ich in 8 Fállen Hordeolen hervor, ebenso wie Garré ') durch Einreiben von Staphylokokken in die intacte Haut Farunkulose hervorgerufen hat, was auch Schimmelbusch* 2) gelungen ist. Auch bei Kaninchen hábe ich Staphylokokken mittelst feiner mit Gelatin- culturen befeuchteten Dráhte von vorne in die Ausfuhrungsgánge der Meibom- schen Driisen tibertragen oder hábe kleine Quantitáten mit der Pravazspritze injiciert ; es trat entweder keine bedeutende Reaction auf oder nur ein reich- licheres Secret aus den Ausfuhrungsgángen auf, welche aufgedunsen und ringsum geróthet waren; im Secrete fand ich immer nach einigen Tagen Kokken in solcher Menge, dass, wofern das Chalazion beim Menschen von ihnen bedingt wáre, sie unmóglich hátten iibersehen werden kónnen. Injicierte ') Garré , Zur Aetiologie der Akut-eiteriger Entziindungen. Bd. III. 1885. N. 6. S. 165. 2) Schimmelbucsh , Archiv fur Ohrenheilkunde. 1889. 4. 252. Fortschritte der Medizin. XIX. 45 ich einen grósseren Tropfen (aus einer mit Paraffin umgossenen Asbestspritze), entstand ein Abscess. In keinem dieser Fálle trat selbst spáter nicht ein dem Chalazion áhnlicher Process auf, sondern zumeist grauliche Streifen an der Stelle und in der Richtung der Ausfuhrungsgánge der Meibom’schen Driisen in der Conjunctiva und unter derselben. Diese negativen Resultate gewinnen allerdings erst dann den richtigen Wert, wenn sie durch positive Erfolge bekráftigt werden, zu welchen ich erst mit Hilfe detaillierter klinischen Beobachtungen uber die Entwicklung des Chala¬ zion gelangt bin. (Die Details dieser positiven und negativen Versuche werde ich spater veróffentlichen.) Ich hábe die feste Uberzeugung gewonnen, dass das granulierende Gewebe, welches wir Chalazion nennen, nur eine langsamere mildere Entwicklung einer Krankheit ist, die wir ais Hordeolum internum oder Hor- deolum Meibomianum (. Fuchs , Lehrbuch) bezeichnen. Bekanntlich entwickelt sich diese Krankheit sehr oft unter Erscheinungen von Druck, Thránen, Rothung der Haut der Li der, Injection der Conjunctivalgefásse, selbst Oedem der Lidhaut und Schwellung der Lymph-Drúsen vor dem Ohře. Durch die Haut kann man eine mehr oder minder schmerzhafte Geschwulst tasten, die durch die an dieser Stelle injicierte und etwas verdickte Conjunctiva ais gelbe Masse zu sehen ist, die mit dem Meibonťschen Ausfuhrungsgánge zuweilen zusammenhángt, ein andermal ist sie einige Millimeter vom Lidrande entfernt ohne Zusammenhang mit dem Ausfuhrungsgánge, der normál ist. Im ersteren Falle ist dann die Offnung am Lidrande hervorragend und secerniert ein reich- licheres Secret ais die benachbarten Ausfuhrungsgánge. Diese Geschwulst perfo- riert und es entleert sich eine eitrige, gelblichweisse záhe Flussigkeit Dass das Chalazion aus solchen kleinen Abscessen, besonders wenn diese sich nicht ent- leeren, zu entstehen pflegt, finden wir unter Anderen schon in dem citierten Buche Arlťs , Seite 347 — 348, III. Zuweilen entwickelt sich nicht einmal ein Abscess der der Farbe nach durch die Conjunctiva durchscheinen wlirde oder die Geschwulst scheint nur sehr wenig durch, geht auch nicht auf, oder es bildet sich das Chalazion allmálig und ohne Beschwerden, so dass Patient oder Arzt nur durch Zufall es entdecken. Dass sich dies so verhált, hábe ich mich in einem Falle iiberzeugt, den ich táglich zu sehen bekommen. Táglich fuhrte ich die Caniile einer Anel’schen Spitze in das wegen Dacryocystitis catarrhalis geschlitzte Thránenkanalchen ein, in dessen Nachbar- schaft sich Chalazien entwickelten und zwar das eine ohne sichtbare Er¬ scheinungen eines Abscesses, das andere unter dem Bilde eines kleinen Ab- scesses, wie ich voranstehend bemerkt hábe. In i $ Fallen solcher beginnender Chalazien, spater auch bei chronischen , ist es mir gelungen unter dem Mikroskope specifische Bacillen zu finden, jedesmal so charakteristisch und in solcher Menge in Haufien und Gruppen beisammen, dass es mir unerklárlich erscheint, wie sie bisher iibersehen werden konnten Vielleicht hángt dies mit ihrer bizarren, wechselnden Gestaltung zusammen. Man verfáhrt am besten, wenn man ein solches frisches Chalazion ansticht, und die hervorquellende gelbliche Masse unter nóthigen bacteriologischen XIX. 46 Cautelen mit Platinschlingen auffángt und auf Náhrboden (beziehungsweise Deckgláser zum Farben) iibertragt. Farben mit 1% Gentianaviolette oder Weigert. In 10 Fállen hábe ich bacteriologische Untersuchung vorgenommen. Das Anlegen von Platten, welches ich Eingangs gepflegt hábe und das mich sehr lange aufgehalten hat, kann ich nicht empfehlen, hóchstens noch Agarplatten oder aus Agar und Blutserum. Am besten ist folgendes Verfahren: Man reinigt die Umgebung des Auges, insbesondere die Wimpern mit sterilisiertem Wasser und Seife, aus welchem Grunde es sich daher empfiehlt, vorher einige Tropfen 2% Cocainlosung in den Conjuctivalsack einzutráuíeln, hierauí wird der Conjunctivalsack mit einer reichlichen Menge sterilisierten Wassers ausgespiilt (ja sogar Alkohol und Sublimat 1 : 1000 hábe ich bei An- ophthalmus verwendet), das Chalazion incipiens mit der Desmarres’schen aus- geglúhten Pincette geíasst, das zweite Augenlid, die Wimpern und der Thranenstrom mit sterilisierter Watta hintangehalten, mit einem vorher aus- geglúhten Messer das gespannte Chalazion incidiert, wornach ein Assistent mittelst 2 — 3 in Bereitschaft gehaltenen sterilisierten Platinschlingen vorsichtig die gelblichweisse aus dem Chalazion fliessende záhe Masse auf Bóden iiber- trágt. Der Operateur fixiert inzwischen das Augenlid, da es sonst geschehen konnte, dass das zweite Augenlid, die Wimpern und Thránen die Reinheit der bacteriologischen Arbeit beeintráchtigen konnten. Die besten Boden sind, das menschliche Blutserum, Agar-Blutserum, Glycerinagar, gewohnliches Agar. Nicht zu empfehlen sind Bouillon, Gelatine, Kartoffeln, Milch, Nach 2 — 3 Tagen zeigt sich im Impfstrich an der Oberfláche des Náhr- bodens ein Glanzverlust wie nach Anhauchen eines Glases, spater am 5. bis 10. Tage wie Thau oder punktfórmige isolierte Colonien, die im besten Falle einen Durchmesser von 1 — 1 ’/ž mm erreichen und denselben nicht ubersteigen. Die Colonien sind halbdurchsichtig ungefahr dem Tropfchen von Wachskerzen áhnlich, im Centrum ist ein erhóhtes Knótchen, der Rand der Colonie ist wellig oder řein gezahnt. (Taí. II., íig. 2 ) Auf menschlichem Blutserum bleibt sehr oft nur das Bild einer bethauten Fláche zuruck (Taf. II., fig. 3 ) Diese Colonien kann man einigemal in verschiedenen Generationen uberimpfen, sie gedeihen am besten bei einer Temperatur von 32 — 37°; selbst wenn sie 4— 8' Wochen ausserhalb des Brutofens im Zimmer belassen werden, ent- wickeln sie sich nach der Uberimpíung allerdings nur in vereinzelten Colonien, manchmal nur 1 — 2. Nur verhaltnismássig selten tritt der Fall ein, dass nach Ubertragung von Agarplatten auf Glycerinagar sich nach 2 — 3 Tagen die beschriebenen zierlichen Colonien bilden, von welchen einige wie Míinzen liber einander gruppenfórmig liegen. Das Bouillon bleibt stets nach Impíung von Culturen, die von Chalazion stammen, rein, alkalisch, mit eigenthiimlichen gelblichen Ptinktchen, die in heliem Bouillone sich erheben, spater am Boden weisslichen Niederschlag bilden. Liess ich aber diese Bacterien durch die Conjunctiva (Chalazion) oder Abscess unter der feinen haarlosen Haut des Kaninchenohres passieren, trubte sich das Bouillon rasch und wurde sauer. (Das Bouillon war aus XIX. 47 gleichem oder verschiedenem Vorrath.) In Gelatine und gewóhnlichem Agar bilden sich rings um den Stichkanal feine Punktchen sehr langsam. (Taf. II. fig. 1.) Nach Buchner wachsen sie nicht; obzwar sie nach Wochen dann noch sich gut fárben, entwickeln sie sich bei der Úberimpfung dennoch nicht weiter. Was die Gestalt der Bakterien unter dem Mikroskope betrifft, ist es nothwendig ins- besondere auf die veránderliche, ófter so bizarre Formation aufmerksam zu machen, so dass derjenige, der nicht schon auf diese Bakterien aus Nahr- bóden gelibt ist, sie schwerlich fur dieselbe Arten halten wurde. In den jungsten Chalazien, die erst einige Tage bestehen, finden wir dichte Haufen zweigliedriger Bakterien. (Taf. I. fig. 1., 2., 3., 4.) Dichte Gruppen dieser Bakterien, welche die Grosse von 1 n erreichen und breiter und dicker ais Tuberkelbacillen sind, sitzen in Zellen rings um den Kern, das Protoplasma zeigt zuweilen auch ausser der Bakteriengruppe eine leere helle Stelle, oder es finden sich die Bakterien im kreisfórmigen, leeren Ráumen, welche vielleicht frúheren Zellen entsprechen. (Taf. I. fig. 3., 4 ) Diése Bilder kann man sehr oft in feinen Strich-Praeparaten finden, ausserdem finden sie sich in zahlreichen Reihen insbesondere zwischen den Fibrinfaden des Strichpraeparates. Manchmal sind diese Bakterien insbesondere in Zellengruppen zu 5 bis 10 Gliedern so kurz, dass sie den Diplokokken áhnlich sind (Taf. I. fig. 4.), sind jedoch weniger regelmassig abgerundet, ausserdem finden sich Ubergangs- formen zu anderen, von welchen ich im weiteren Verlaufe sprechen werde. Vielleicht waren es diese Gruppe, welche Dentschmann gesehen hat. In álteren, wenigstens 3 — 10 Wochen andauerenden Chalazien finden wir nebst diesen kurzen zweigliedrigen Bakterien lange, zergliederte. (T. I. fig. 3.) Ein grosseres keulenfórmig ovales, stark gefárbtes Glied befindet sich aul einer Seite (der breitere Theil am Ende abgewandten Poles) ; das zweite Glied ist gleichfalls keulenfórmig, lánglich oval, am abgewandten Pole breiter, aber im Ganzen um etwas schlanker. In der Richtung gegen die Mitte, wo sich beide Glieder beriihren, sind beide stábchenfórmig getheilt, welche Stábchen je weiter gegen die Mitte kleiner und weniger gefárbt zu sein pflegen. Wollten wir mit einem groben Vergleiche die Gestalt dieser Bakterie bezeichnen, kónnten wir sie unter dem Bilde von zwei vollgesaugten Blutegeln veranschaulichen, die mit den Kopf- theilen sich beriihren, deren Kopf- und Halstheil der Quere nach getheilt wáre. Ofter sitzen solche insbesondere dem Blutserum entnommenen Bakterien in rosettenfórmigen Gruppen. Ausser diesen Arten kommen sehr haufig hantelfórmige, bisquitfórmige und sehr zahlreiche Ubergangsformen vor. Je álter das Chalazion ist, und je álter und je weniger zweckmássig der Náhrboden ist, desto mehr finden sich diese bizarren Formen vor. Sehr oft geschieht es, dass sie in einigen Cul- turen von Blutserum oder Glycerinagar die Gestalt von Bacillen der Diphtherie haben, wie solche von Klebs und Loffler beschrieben wurden und die von XIX. 48 echten Diphtheriebacillen nicht zu unterscheiden sind. Gewohnlich sind die Formen máchtiger. Nach mehrmaligem Uberimpfen zeigen sich breite Griippen kantiger, weniger sich íarbenden Kokkenformen (Taí. I. fig. 6., 7., 8., 9., 10.), in welche die Bakterien zerfallen sind, immer ist aber jenes ovále, grosse, charakteristische, stark sich fárbende Glied zu sehen, zu welchem diese Kokkenreihen gehoren, so dass ein solches Háufchen wenig geíárbter Kokken seine entsprechende Žahl von gefárbten Bacillenglieder hat, die haufig das Aussehen haben, ais wáre die ursprungliche Rosette an der Peripherie degeneriert, zerfallen. In Schnitten von Chalazien, die im Alkohol gehartet wurden, kann man kleine Gruppen beschriebener Bacillen und Haufen mit unzahligen einzelnen Individuen vorfinden. Diese angeháuften Bacillen liegen zuweilen in leeren Raumen. (Taf. I. fig. 11.) In Bezug auf die Virulenz machte ich die Versuche mit einer verdunnten Suspension dieser aus dem menschlichen Chalazion geziichteten Bacillen sub- cutan an Kaninchen, Meerschweinchen, Hausmáusen, weissen Ratten, Hunden und Tauben. Die hóchste Dosis war 1 Pravazspritze. Eine Wirkung hábe ich niemals beobachtet. Selbst nach Einreibung álterer Culturen mittelst eines Platinhákchens in die Conjunctiva von Tauben und Kaninchen hábe ich nichts Auffallendes hervorgerufen. Ich stach eine mit Culturen oder Suspension befeuchtete Naděl einer Pravazspritze in die Ausfuhrungsgánge der Meibom- schen Drúsen von Hunden und Kaninchen ein; es trat nur eine mehrere Tage andauernde gesteigerte Secretion ein. Tauben und Meerschweinchen erwiesen sich nach subcutaner Injection nicht ais immun gegen spátere Impfungen mit wirklichen Diphtheriebacillen. Ais ich jedoch eine gróssere Menge einer dicken Suspension unter die Con¬ junctiva der Lider, einige Millimeter vom Rande, wo gewohnlich beim Menschen Chalazion sich entwickelt, einspritzte, rief ich dem menschlichen Chalazion incipiens ahnliche Processe hervor und spater nach Wochen dem Chalazion ahnliche Geschwulste. Unter der feinen, haarlosen Haut des Kaninchenohres bilden sich fast ohne Reaction Abscesse, welche unter der unveranderten Haut Wochen und Monate lang bestehen. Von diesen Abscessen ist es mir gelungen auf einigen Nahrboden Bacillenculturen zu erhalten (niemals Kokken, haufig bleiben die Boden uberhaupt steril), welche zwar ahnliche Colonien besonders in wei- teren Generationen gebildet haben, aber kráftig und rasch gewachsen sind. Die Culturen waren schmutzigweiss, spater auch gelblich, triibten und machten rasch das Bouillon sauer, auf welchem sich ein graublauliches Hautchen bildete. Die Bouillon waren von verschiedenen Abkochungen ; andere Bacillen und die direkt aus dem Chalazion geziichteten, bildeten im Bouillon des- selben Vorrathes keine Hautchen. Das Verhalten gegen das Bouillon hat sich dem- nach durch das Passieren des Thierkórpers verándert. Unter die Haut der Meerschweinchen und Kaninchen injiciert, riefen sie dann Knoten hervor. In III. bis IV. Generation haben sie sich nicht weiter entwickelt. XIX. 49 Unter dem Mikroskop zeigten die vom Kaninchen stammenden Bacillen dieselbe Gestalt wie die urspriinglichen álteren Bacillen des Chalazion, bc- stehend aus zwei Gliedern mit einem mittleren Streifchen, aber etwas plumper und grosser *) und unter einander viel mehr gleichmássig. Die Bacillen des Chalazion verándern sich daher sowohl bezíiglich des Wachsthums ais auch hinsichtlich der Einwirkung auf Bouillon, dann auch nach der Form unter dem Mikroskop und selbst bezuglich der Virulenz. Gegenwartig bin ich mit Versuchen beschaftigt, ob es nicht gelingen wurde, nach Vermischung dieser Bakterien mit Diphtheriebacillen oder mit dem Bouillonfiltrat der Culturen echter Diphtherie oder aber mit Gonokokken die Virulenz derselben noch zu steigern, wie dies Roux-Yersin gelungen ist, welche Meerschweinchen abgeschwachte Diphtherie-Bacillen und Streptokokken des Erysipels injiciert haben und hernách vom Versuchsthiere Diphtherie¬ bacillen isolierten, welche wieder die hochgradig virulenten Eigenschaften besassen, Zu den Versuchen mit Gonokokken wurde ich durch das Auffinden ganz áhnlicher Bacillen in zwei Fállen von Blennorrhoea Conjunctivae nebst reichlicher Menge von Gonokokken (Methode von Wertheim) gefiihrt. Ein Fall war eine Blennorrhoea adultorum mit harter Infiltration der Con- junctiva bulbi, und spáter Verlust der Hornhaut. — Der zweite war ein schwerer, lange dauernder Fall von Blennorrhoea neonatorum. Die von diesen Blennorrhoeen isolierten Colonien wuchsen rasch, waren schmutzigweiss, triibten das Bouillon und machten es. sauer und todteten nach einigen Tagen die Kaninchen ohne Abscesse an der Injectionsstelle. Noch interessanter ist, dass ich diese Bakterien in einem Falle von acuter mit hochgradiger Lid und Conjunctialschwellung und profuser Eiterung verbundener Blennorrhoea neonatorum, die jeder Kliniker fíir eine Blennor- rhoe anerkennen muss, und in welchem Gonokokken weder mit dem Mikroskop noch mittelst der Wertheim! schen Platte nachzuweisen waren, aufgefunden und isoliert hábe. Auí der Conjunctiva des Tarsus der oberen Lider waren in diesem Falle grauweisse, nicht abwischbare Bláttchen. (Tags zuvor kaute- risierte der Arzt die Conjunctiva mit Arg. nitricum.) Ausserdem isolierte ich Bacillen, die den Chalazionbacillen in jeder Hinsicht áhnlich waren, u. zw. in zahlreichen nur schneller wachsenden kleinen Colonien bei einer sehr heítigen fibrinósen Conjunctivitis eines Neugeborenen und bei einem Collegen aus dem Kinderspitale, der angab, dass ihm bei Reinigung der Trachealcanule eines todtlichen Diphtheriefalles Eiter in die Augen geschleudert wurde Von dem Kinde hábe ich wahre Diphtheriebacillen geziichtet. Diese Angabe ist freilich noch kein Beweis dafiir, dass seine acute Conjunctivitis durch Diphtheritisbacillen hervorgerufen wurde und dass die ') Auch die wahren Diphtheriebacillen wachsen in Fáden aus, nachdem sie der Kuh subcutan eingespritzt, in dem darauf entstehenden necrotischen Tumor verweilt haben. Klein, Centralblatt fiir Bakter. XII. 9C6. XIX. 50 Diphtheriebacillen vollstándig die Beschaffenheit der sogenannten Pseudo- diphtheriebacillen, welche ich bei ihm in zahlreichen Culturen gewonnen hábe, in sich aufgenommen hátten, u. zw. auch im Betreff der Virulenz; doch ist auch hier wenigstens der Verdacht vorhanden, dass es moglich ware; denn die gewonnenen Bacillen triibten zwar das Bouillon nicht, aber riefen sauere Re- action hervor zum Unterschied von den Pseudodiphtheriebacillen *) und ver- ursachten an der Injectionsstelle bei Meerschweinchen kleine Knoten, welche man weder durch die Chalazionbacillen, nocli durch die Pseudodiphtherie¬ bacillen, so viel bekannt ist, hervorrufen kann. Dass es sich in diesen Fállen nicht um die bacilláre Conjunctivitis gehandelt hat, welche v. Morax u. Gerke be- schreibt, wird durch den Umstand bewiesen, dass die von Morax angegebenen Bacillen die Gramm’sche Fárbung nicht annehmen. Durch die Wirkung der Chalazionbacillen kann man folgenden interes- santen Fall von einer ausgedehnten Scleralulceration erklaren: Alois S., Institutszógling 30 J. alt. Der Vater, welcher aus einer tuberkulosen Familie stammt, starb 44 Jahre alt an Tuberkulose; die Mutter hat in 2. Ehe zweimal abortiert und hat angeblich einen Herzíehler. Zwei Schwestern sind gesund, zwei Brúder starben im ersten Lebensjahre an Meningitis, eine Schwester starb gleichíalls im friiheren Kindesalter, doch ist die Todesursache nicht bekannt. (Laut Angabe der Mutter starb das nach unserem Patienten geborene Kind nach 3 Wochen an Fraisen, dann kam eine Tochter zur Welt, die bis heute gesund ist.) Ein 4. Kind starb 3 V2 Monate alt plotzlich, das nachfolgende 5. Kind (Mádchen) bekám ungeíahr im Alter von 6 Monaten rothe Augen und wurde im Kinderspitale mit Calomel behandelt. Der Kranke selbst war ais neugeborenes Kind gesund, nach 6 Wochen bekám er rings um die Lippen und an diesen einen Ausschlag, am Scrotum entwickelte sich ein kleines Knopfchen, und er schrie bis zu 10 Monaten ganze Nachte durch. Die Mutter, welche das Kind selbst náhrte, hatte wunde Bruste. Zu 5 Jahren bekám er eine Augenkrankheit an beiden Augen und wurde von Prof. Hasner mit einem Augen wasser und Pulver behandelt, es blieb eine Trúbung der Hornhaut des linken Auges zuriick. Seit jener Zeit wiederholte sich zeitweilig die Ent- ziindung der Augen. Im 12. Lebensjahre verletzte er sich durch einen Fall am linken Schienbein, nach 4 Tagen traten in der Nacht starke Schmerzen auf, desgleichen eine Geschwulst am Schienbein ohne Hautrothe. Dr. Erpek verordnete Mercurialsalbe. Ein halbes Jahr dauerte es, bevor der aus der Geschwulst entstandene Abscess zur Heilung kam; hierauf entwickelten sich in den folgenden Jahren tiefgehende Abscesse an beiden Extremitáten in der Kniegegend, am Knochel, an den Ellenbogen und Patient klagte uber nacht- liche Schmerzen. Vor 6 Jahren acquirirte er durch Infection von anderen Kranken ein Trachom, an welchem er lange und oft behandelt wurde. Vor 3 Jahren traten Haemoptoe, Pneumonie und Pleuritis auf, er bekám 5mal táglich Morphiuminjectionen, bis er an selbe sich gewóhnt hatte, so dass ') Die Publicationen uber diphtherieáhnliche Conjunctionalbacterien von Uhthoff- Fraenkel (Berlin, kliň. Wochenschrift 1893, N. 11.) und von Georg Moritz (Beitráge zur Augenheilkunde IX.) erhielt ich nach Beendigung meiner Arbeit. XIX. 51 er zwei Jahre hindurch regelmássige subcutane Injectionen erhielt. Bekám er selbe nicht, so iiberfiel ihn Gáhnen, Schwáche, Appetitlosigkeit, Zerstreutheit und er dachte oft in Wahnsinn zu verfallen, obzwar er das Bewusstsein nicht verlor. Er fieng an sich das Morphium abzugewóhnen, musste aber Branntwein trinken, bis er auch das unterliess. Im Jahre 1882 bekám er Kopfschmerzen, die wochenlang bis zum Ver- růcktwerden anhielten, wornach bei ihm Blasen auftraten, spater tiefe lange strahlige Narben (fur Hespes charakteristisch) am Kopf, insbesondere an der Stirn rings um die Augen — mehr rechts. Vor einiger Zeit litt er an ihm sehr bekannten Bláschen in den Augen, die von einem in das andere Auge ubergriffen, zuletzt rechts. Das untere Lid war vordem geschwollen, rothlich. Vor 17 Tagen zeigte sich ein Bláschen im rechten Auge neben der Cornea an der Nasalseite. Der Kranke ist gross, das Unterhautfettgewebe schwach entwickelt, die Haut schmutzig, blass, braun, von schwáchlichem Muskel- und Knochenbau An der Stirn rings um die Augen, besonders rechts strahlige, derbe weisse Narben wie nach Herpes. Am 1. Arm und r. Ellenbogen eingezogene Narben, an den unteren Extremitáten von den Knien abwárts ausgedehnte, glatte, weisslichblaue stellenweise strangformige Narben, die an vielen Stellen mit dem Knochen zusammenhángen. Die Lidránder sind gerothet, mit feinen Schuppchen bedeckt, die Conjunctiva der Lider besonders am Rande mit marmorierten Narben. Links fleckige (oberfláchliche) Trubung der Hornhaut, baumformige Verzweigung der Gefásse am Rande der Cornea. Am Limbus im ho¬ rizontálen Meridian áusserlich und innerlich oberfláchliche Schwellung (nach Phlyctaene) und zugehórige Gefássinjection, Blepharospasmus, Thránen. Rechts: Im innern Drittheil des unteren Augenlides eine kleine Geschwulst unterhalb der freien Haut, welche die Conjunctiva ungefáhr 2 — 3 Mm. vom Rande perforiert, und wie ein hervorstehendes Knópfchen, grosser ais ein Hanfkorn, hervorragt, so dass es beim bestehenden Blepharospasmus gerade in ein vis a vis gelegenes aus einer Phlyctaene entstandenes Scleralgeschwiir hineinpasst. Ringsum dieses Geschwtirchens, dessen Ránder unterminiert sind, finden sich in grósserer Žahl gelbliche, im Niveau der Conjunctiva liegende Piinktchen (etwa wie bei einem frischen Trachom der Conjunctiva der Lider). Der Limbus der Nasalseite ist rothbraun, geschwollen, die anliegende Conjunctiva zwischen Limbus und Geschwurchen hochgradig injiciert, an der Cornea einige alte Flecke, 2 frische Phlyctaenen — oberfláchliche Gefásse — aussen unten ringfórmiges Leucom mit dúnklerem Centrum, woselbst die Regenbogenhaut fixiert ist, so dass die Pupille schrág oval nach aussen unten verzogen er- scheint. Von diesem Leucom zieht sich in der Conj. bulbi unter dem ho¬ rizontálen Meridian eine weisslichblaue streifenfórmige Narbe. Sublimat, Jodoform. Verband. Tags hierauf von 13. October an verwandelten sich nach und nach die gelblichen Piinktchen oben wie auch jene unten zwischen Limbus u. Geschwur in Geschwurchen, welche sich mit den ersteren vereinigten. Ahnliche gelbe, punktfórmige, im Niveau der Conjunctiva liegende Infiltrate kann man in der Conjunctiva zwischen dem Rande des unteren Augenlids Rozpravy: Ročn. II. Tř. II. Čís. 19. 4 XIX. 52 und der bezeichneten knopfchenartigen Granulation sehen, ais deren Abdruck das gegenliber liegende Geschwurchen aussah, das nach der Anamnese ur- spríinglich aus einer Phlyctaene entstanden war. Zwischen 13. bis 15. verbreitet sich der Abscess trotz sorgfáltiger Reinigung, Vorsicht und fixem Verband nach oben, unten und in die Tiefe, stets begleitet von runden Geschwurchen, die sich rasch aus den bezeichneten punktfórmigen Infiltraten der Conjunctiva in der Umgebung des Geschwtires entwickelten. 15. October. Excision der Granulation des unteren Lides. Die Unter- suchung auf Tuberkelbacillen ohne Resultat, das Gewebe erweist sich bloss ais ein Granulom. 16. Oct. Weitere Verbreitung des Geschwiirs insbesondere in die Tiefe. Dieses misst der Lange nach 1*7 Cm., in der Breite 4 Mm. Die klinischen Symptome liessen es weder ais ein Ulcus specificum noch ais ein Gumma deuten, am fríihesten konnte man noch an Geschwíire denken, die nach F uchs angeblich nach einem Insectenstich entstehen, oder an tuberkulóse Geschwíire mit secundárer Infection, obwohl der Verlauf wenig Ahnlichkeit mit Tuber- kulose zeigte. Bizarre Bacillen. 17. October. Weitere Ausbreitung, neue gelbe Punkte in der Um¬ gebung, der Boden vertieft sich so, dass schon das intraoculare Pigment durchschimmert. An diesem Tage wurde eine Zeichnung des Auges vorge- nommen. Die iiberhángenden Ránder mittelst Pincette und feiner Schere ab- getragen und eine gróssere Partie in die vordere Kammer des Kaninches ein- gelegt. Tuberkelbacillen wurden nicht gefunden. Ausspritzung mit lauem Sublimat direct in das Geschwíir mittelst der Anelepritze táglich zweimal. Fester Verband. Der Abscess reinigte sich bald, wurde kleiner, die noch vorhandenen gelb- lichen Punkte in der Umgebung verschwanden. (Siehe Zeichnung. Tab. II. 12. a., 12. b.) In den mit besonders heftigen entziindlichen Erscheinungen beginnenden Chalazien wurden neben zahlreichen erwáhnten Colonien auch spárliche Kokkencolonien auf den Náhrboden gefunden. Diese bacteriologischen Unter- suchungen wurden in Laboratorium des H. Prof. Hlava ausgefiihrt, wobei ich von dem H. Vorstande und dem Assistenten H. Dr. Honí mit Rath und That unterstiitzt wurde, so dass ich mich verpflichtet fiihle ihnen hier meinen Dank auszusprechen. Die vorgelegte Frage liber die Aetiologie des Chalazion wurde fiir meine Fálle durch den Bacillennachweis gelost; liber deren Áhnlichkeitsgrad oder Identitat mit den echten oder unechten Diphtheriebacillen Iiberzeugende Beweise zu liefern, lag ausserhalb des Rahmens dieser Arbeit. XIX. 53 RESUMÉ. Die Versuche zur Hervorrufung von Chalazien mittelst lebender oder ab- gestorbener Tuberkelbacillen blieben ohne Erfolg. Die abgestorbenen Bacillen liessen sich noch nach Verlauf eines Vierteljahres farben. In 15 Fállen von Chalazion wurden keine Tuberkelbacillen gefunden, auch keine Impftuber- kulose im Kaninchenauge hervorgeruíen. Die Versuche mit Staphylokokken fiihrten gleichfalls zu keinem Resultate. Auch die verschiedenen, die Obliteration der Ausfubrungsgánge der Mei- bom’schen Driisen bezweckenden Experimente verliefen erfolglos. In 10 Fallen von Chalazion incipiens wurden Bacillen gezuchtet, mit welchen man bei Kaninchen Chalazion hervorrufen konnte. Die Bacillen sind bezuglich der Morpho- und Biologie den Bacillen der Diphtherie und sogenannter Pseudodiphtherie áhnlich. Es gelang ihre Virulenz und ihr Verhalten zum Bouillon zu verándern. Áhnliche Bacillen wurden gezuchtet aus gonokokkenlosen mucopurulenten und blennorrhoischen Conjunctivitiden und aus Blennorhoe mit Gonokokken. In diesem letzten Falle waren die Culturen hochgradig virulent. Das Wachs- thum und das Verhalten zum Bouillon wie bei echten Diphtherie-Bacillen. Erklárung der Abbildungen. Tafel I. Fig. i — io. Bacillen des Chalazion. Vergrosserung : Reichert. Homog. Immers. Y10. Oc. 1 2. Gentianaviolette. Fig. i. Bacillengruppe in einer diinnen Eiterschicht aus dem beginnenden Cha¬ lazion beim Pat. Chl. K. 25/9 1892. » 2. Auseinandergestrichene Bacillen aus dem beginnenden Chalazion, welches sich 14 Tage spáter bei demselben Patienten in der Nahé des vorigen gebildet hat. Incision. Strichpraeparat. » 3. Verschiedene Formen der Bacillen aus dem Granulationsgewebe des exstirpierten 3 Wochen alten, von abscessáhnlichem Anfang an be- obachteten Chalazion beim Pat. Č. Fr. Die Bacillen gleichen den aus alteren Culturen stammenden (Fíg. 7. 8. 9 ). Strichpraeparat. » 4. Kurze und dicke Bacillen, eingeschlossen in Zellen und runden, den gewesenen Zellen áhnlihen Hohlráumen. Strichpraeparat aus dem disci- dierten, 3 Tage alten Chalazioninhalt beim Pat. K1 J. » 5 — 6. Bacillen aus einer 8tágigen Bouilloncultur. Das Bouillon wurde mit einer 19 Tage alten Blutserumcultur geimpft, welche direct von Chalazion stammte. Pat. Chl. K. XIX. 54 Fig. 7. Bacillengruppe aus einer 8tagigen Blutserumcultur, welche wie die vor- hergehende geimpft wurde. » 8. Bacillengruppe aus einer 4wóchentlichen schrágen Agarblutserumcultur, welche mit einem Theilchen von einer Agarplattencolonie geimpft wurde, Sv. K. » 9. Bacillen aus einer 1 mm breiten, 6 Wochen alten Agarplattencolonie. » 10. Bacillen aus Gelatinestichcultur, 6 Wochen alt. » 11. Bacillen im Schnitt aus einem 4 Wochen dauernden Chalazion beim Pat. X. Fr. Vorfárbung mit Cochenille Czokor. Bacillenfárbung nach Weigert. » 1 la. Tiefgehendes Ulcus sclerae mit punktfórmigen gelben Iníiltraten in der Umgebung. Auf der gegeniiberliegenden Partie der Conjunctiva des unt. Lides eine Narbe nach Exstirpation des perforierten, granulierenden Chala- zions. In der Hornhaut befinden sich alte Flecke, frische oberfláchliche Iníiltrate (Phlyctaenen) und Gefásse; aussen ein Leucom mit eingeheiltem Irisprolaps álteren Datums und eine von hieraus in die Bulbuscon- junctiva ausstrahlende alte weissliche Narbe. Pat. Sk. K. » 1 2 b. Daselbe nach einer Woche im Stadium der Heilung, nachdem die iiberhangenden Geschwiirs- Ránder theilweise abgetragen, der Geschwiirs- grund leicht abgeschabt und 2mal des Tages mit lauwarmer Sublimat- losung ausgespritzt wurde. Tafel II. (Nach Photographien gezeichnet, dann lithographiert.) 1. Chalazion-Bacillencultur im Gelatinestich, oben durch Vertrocknen schon eingezogen; 6 Wochen alt. Punktformige Golonien. 2. 4 Wochen alte Glycerinagarcultur (schrág). Gharakteristische rundě im Centrum nabelformig verdickte, am Rande gezáhnte Colonien 3. 4 Wochen alte Blutserumcultur (schrág) mit dichtgedrángten, punkt- formigen und grosseren thauáhnlichcn Colonien. 4. Agarplattencolonie, Vergrosserung 1 : 7. 5. » » 1 : 70. 6. » » 1 : 100. Fig. » » » » ANMERKUNG. Die Praeparate 1, 2, 3, 5, 10 auf Tafel I und alle auf Tafel II wurden urspriinglich photographiert; die Negative sind aufbewahrt. Wegen Schwierigkeiten der Reproduction hat sich der Autor fár die Litho- graphie entschlossen. XIX. Vysvětlení obrazů. Tab. I. i — io. Chalaziové bacilly. Zvětšení: Reichert. Hemog. Immers. y,2 Oc. 12. Zbarvení fialově gentianou. 1. Skupina bacillů v tenké vrstvě obsahu z nabodnutého začínajícího cha- lazia nemocného Ghl. K. a5/9 1892. 2. Rozetřená skupina bacillů ze začínajícího chalazia, které o 14 dní po¬ zději utvořilo se u téhož nemocného vedle prvního předešlého chalazia. Incise. Obsah rozetřen na krycí sklíčka. 3. Různé tvary bacillů jako ve starších kulturách (obr. 7. 8. 9.) z exstir- povaného chalazia, tři týdny trvajícího, pozorovaného od počátku vý¬ vinu u nemocného Č. Frant. Granulační tkáň natřena byla na sklíčka. 4. Krátké a tlusté bacilly v buňkách a okrouhlých prostorech, jako by bývalých buňkách z rozpoltěného, 3 dny trvajícího chalazia u nemoc¬ ného Kl. J. Natřený praeparát. 5 — 6. Bacilly z 8denní kultury bouillonové. Bouillon byl očkován kulturou krevního sera, 19 dní starou, pocházející přímo z chalazia Chl. K. 7. Skupina bacillů z 8denní kultury krevního seru, očkovaného jako pře¬ dešlé. 8. Skupina bacillů ze 4nedělní kultury na Šikmém agarovém krevním sérum, očkovaném částkou kolonie z agarové plotny od Sv. K. 9. Bacilly z kolonie 1 mm zšíří, 6 neděl staré na agarové plotně. 10. Bacilly z gelatinové kultury vpichem, 6 týdnů staré. 11. Bacilly v řezu chalazia 4 týdny starého X. Fr. Napřed předbarveno cochenillou Czokorovou, pak barveno bylo na bacilly dle Weigerta. 12a. Hluboký sklerální vřed se žlutavými infiltráty v okolí. Naproti němu ve spojivce dolního víčka jizva po exstirpaci granulujícího chalazia. Na rohovce skvrny, povrchní infiltráty a cévy, zevně leucom se starým zhojeným prolapsem duhovky a bělavou jizvou odtud do spojivky sáha¬ jící. Nemocný Sk. K. 12 b. Stadium hojení se vředu za týden po částečné excisi okrajů, povrchním oškrábání a častém vvstřikování vlažným sublimatovým roztokem. 56 Tab. II. (Překresleno s fotografií a lithografováno.) Obraz » 1. Kultura chalaziových bacillů v gelatinovém vpichu, kol něhož viděti jest tečkovité kolonie. Stáří 6 týdnů. Povrch gelatiny nahoře již vysy¬ cháním se prohlubuje. 2. Kultura na glycerinovém agaru Šikmém. Stáří 4 týdny. Charakteri¬ stické okrouhlé kolonie s vyvýšeným středem a zoubkovanou obrubou. 3. Kultura na krevním sérum, 4 týdny stará s hustými tečkovitými i vět¬ šími koloniemi jako rosa. 4. Kolonie na plotně agarové. Zvětšení 1 : 7. 5. « » » » » 1 : 70. 6. » » '» » ‘> 1 : 100. POZNÁMKA. Praeparáty 1., 2., 3., 5., 10. na tabulce I. a všecky na tabulce II byly původně názorně fotografovány, negativy jsou uloženy. K vůli obtížím reprodukce rozhodl se autor pro lithografii. XIX. Deyl: Oaetiologii chalazia. Tabule f. Obr. 7. •4 *• Obr. 5. % W .. Obr. 6. - - ^ •• / /ř t « / Obr. 2. . . « t. 06/-. 7. f v • <• Obr. 1Z a Obr. 9. Obr. lZb Rejsek a.n. fot. C í kr.dv lirojr A HIJSt v Praw Deyl: Oaeíiologii chalazia Obr. 1. 0brZ Obr. 3. Tabule H. Obr. 5 ROZPRAVY ČESKÉ AKADEMIE CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ V PRAZE. ROČNÍK II. TŘÍDA II. ČÍSLO 20. fiíPAD HHIOTICKÉ PODMÍNĚNĚ VÝVOJEM MNOHONÁSOBNÝCH FIBROMYOMŮ LAEVICELLULARNÍCH KALÍŠKŮ LEDVINNÝCH. NAPSAL DR- RUDOLF KIMLA, ASSISTENT. (PRÁCE Z ÚSTAVU PATHOLOGICKO-ANATOMICKÉHO PROF. DR. JAR. HLAVY.) (SE TŘEMI VYOBRAZENÍMI.) PŘEDLOŽENO DNE 17. BŘEZNA 1893. V PRAZE. NÁKLADEM ČESKÉ AKADEMIE CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ. 1893. Leiomyomy, nádory složené z hladkých vláken svalových, i rhabdomyomy, nádory ze svalstva příčně pruhovaného, ač zejmena v prvých počátcích vývoje jsou si v mnohém podobny i příbuzný, přece po některých stránkách pod¬ statně se liší. Leiomyomy jsou útvary benigní, zjevy pathologické, náležející většinou případů rozhraní druhé a třetí třetiny věku lidského, nádory vznika¬ jící lokalisovanou hyperplasií praeexistujícího tkaniva svalového, tudíž homoeo- plastické, kdežto rhabdomyomy naopak vyznačují se často malignitou (myo- sarcoma Virchow), nepoměrnou většinou jsou heteroplastické a základu foe- tálního. Leiomyomy nikterak nejsou vzácností, jmenovitě ve tkáni svalovinou bohatých (uterus, tractus zažívací, měchýř močový, cévy) ; tím pozoruhodnějším jest proto, že na močovodu i pánvici ledvinné a kalíškách, kde přece rovněž množství svaloviny ve stěně jest uloženo, doposavad nebyl pozorován ani jediný případ leiomyomu, a pouze osamocen stojí jediný případ Ribbertův 1) mnoho¬ násobných polyposních myosarkomů o vláknech příčně pruhovaných, nᬠdorů bujících do vnitra kalíšků, pánvice a močovodu. Novotvary histioidní vůbec v těchto orgánech jsou téměř neznámým zjevem, a mimo případ uvedený zaznamenáno v literatuře pouze několik skrovných nálezů papillárnich fibromů, jež vyvinuly se v močovodu chronickým zánětem stiženém. Proto tím spíše za vhodné pokládati jest, aby vylíčen byl v hlavních rysech výsledek studia případu, jejž měl jsem příležitost pitvati v ústavě prof. Hlavy loňského podzimu, a jenž vyznačuje se vývinem mnohonásobných jibro- leiomyomu neobyčejné velikých i četných z muscularis kalisku ledvinných a Částečné i pánvice . Mimo to v průběhu vyšetřování histologického na praepa- rátech z nádorů získaných objevily se některé zvláštnosti, které snad mají akýsi vztah k nauce o množení se buněk svalových, a jež mám za nutné předložití k veřejnému posudku, aby význam jejich po pravdě stanoven byl. *) Virch. Arch. 106. p. 282. Rozpravy: Ročn. II. Tř. II. Čís. 20. XX. 1 4 a) Status klinický. Lhota František, 47letý, tesař z Doleního Lochova u Jičína, přijat dne 13. července 1890 s diagnosou: Tumor abdominis, ascites, — na oddčlení profesora dr. Eiselta, Anamnesa: Otec nemocného zemřel v pokročilém včku sešlostí. Matka dosud živa. Sourozenců měl osm. Dvě sestry dosud jsou živy a zdrávy, ostatních šest zemřelo, a to nejmladší, 1 rok 14 dní starý, zemřel zimnicí, kterou současně též matka trpěla, druhý dvouletý na osýpky, třetí Šestiletý na záškrt, čtvrtý osmiletý na »zdvižení krve«. Jeden syn, dvacetipětiletý, zemřel na neštovice a druhý konečně v bosenské válce padl. Porod u všech dětí byl lehký. Nemocný v osmém roce svém přestál zimnici, později mze.'2) Pak měl žloutenku, a to ještě v dětském věku, kdy a jak dlouho, na to se již nepamatuje. Později netrpěl žádnou chorobou vážnější. Před šesti lety (tedy asi v r. 1884) při práci najednou pocítil silné pích¬ nutí v levém boku, načež následovala palčivá bolest, kterou nemohl nikterak uko- nejšiti prostředky domácími. Zemřelý dr. Kořínek vyšetřiv ho, radil mu, aby Šel do pražské nemocnice, že prý má odtrženou ledvinu, nemocný však neposlechl a spokojil se různými medikamenty, po nichž mu bolesti poněkud pominuly, v nadbřišku však zůstala jemu značná »opuchlost kolem pupku «. Cítil stále v hrdle silné pálení a měl bez ustání velikou žízeň. Přes to pracoval ještě, ale vždy jen krátkou dobu, dlouho pracovati nevydržel. Konečně ulehl. Objem břicha od té doby vzrůstal stále, a to po celé Šířce, a nemocný sám pozoroval, kterak zvolna ale víc a více chřadne. Status praesens 20. IX. 1890: Nemocný prostřední postavy, kostry slabé, vý¬ živy velmi sešlé, svalstva atrofického. Nápadná anaemie. Kůže tenká, ochablá,, vrásčitá. Zorničky dobře reagují. Jazyk oschlý. Krk dlouhý, úzký, hrudník mírně klenutý, ad basim v obou polovinách značně rozpjatý. Dýchání namáhavé. Úder srdeční v 3. mezižebří. Processus xifoides obloukovitě vyhnut v před hrotem. Břich neobyčejně vydmutý, vej čitého tvaru, stěny břišní napjaté, konsistence ela¬ stická. Chuť k jídlu dobrá. Stolice, moč, jakož i spánek normální. Temperatura =±= 36°C., tep. — 72. — Výzkum fvsikální ukazuje značné vysunutí bránice vzhůru, dýchací šelesty plicní srkavé. Na břiše po levé polovině poklep prázdný až ku 4. žebru, po pravé polovině poklep bubínkový až k oblouku žebernímu. Byla vykonána punkce, a vypuštěno asi 8 litrů zahnědlé tekutiny, načež ne¬ mocný po pětidenním pobytu v nemocnici propuštěn byl domů. Dne 20. října 1862, tedy po dvou letech, nemocný týž opět přichází do ne¬ mocnice s ohromným nádorem břicha, a transferován jest z oddělení prof. Eiselta na chirurgické oddělení prof. Maydla, s diagnosou cystis pancreatica. Nemocný udává, že po svém odchodu z nemocnice po celý následující rok nebyl punktován, ale života prý přibývalo víc a více. Po roce obrátil se do ne¬ mocnice jičínské, kde v různých intervallech několikráte punkcí odňata mu byla tekutina, celkem prý asi čtyřikráte, množství tekutiny vypuštěné obnášelo 26 litrů. Poslední punkce byla v srpnu 1892. Po všech pukcích vždy nastal status quo; obtíže vždy znovu i znovu se dostavovaly a nemocný při tom rapidně scházel. Dr. V. Michal, assistent prof. Maydla, vyšetřiv případ tento, odhodlal se k la- parotomii. Status praesens dne 23. září 1892: Ohledání vnější: Nemocný 47letý, střední postavy, gracilní kostry, velmi sešlý, anaemický. Obličej i bulbi hluboko zapadlé, pokožka zažloutlá, vrásčitá. Krk dlouhý, tenký, jamky nad- i podkličkové hluboké. Hrudník poněkud nesouměrný tím způ- 2) Chřadnutí, atrofie, jakou pozorujeme u nedonesených, špatně živených dětí. XX. 5 sobem, že oblouk žeberní levý zřejmě značněji odstává, než pravý, ač i tento značně odtažen jest od páteře. Dýchání obtížné. Úder srdeční ve 3. mezižebří laterálně od mamillární čáry. Břich v celém objemu mocně vydmutý, stěny břišní od maximum napjaté, tenké, ztenčelou kůží, v podbřišku prokmitají modravé, jemné sítě venosní. V kůži podbřišku i vnější ploše stehen hojnost bčlavých strií. Kontury oblouků žeberních nejsou znatelný a vyklenutí počíná již na obou stranách od 5. žebra těsně pod bradavkou a od proč. xifoides obloukem dosti náhlým. Nemocný sotva chvíli drží se na nohou, neboť při postoji přímém těžiště trupu následkem vydmutí břicha padá značně před osu těla. Břicho má v celku tvar vejčitý. Rozměry: Největší objem břicha (přes pupek) = 128 cm. Vzdálenost od proč. xiphoides k pupku = 36 cm. Vzdálenost od pupku k symfyse = 21 cm. Vzdálenost pupku od spina ant. sup. levé =325 cm., od spina ant. sup. pravé =: 29 cm. Levá polovina břicha, zejmena podbřišku, patrně mnohem vyklenutější. Cristae ilei a ligamenta Pouparti velmi ostře vyznačena. Veškeré svalstvo vysoce atrofické. Šourek i pyje, jakož i končetiny dolní mocně oedematosně zduřeny. Na šourku na plochách ku stehnům obrácených i na stehnech pod rýhou genitofe- morální kůže macerována, rete Malpighii obnažené, mokvající Výzkum fysikální: Na hrudníku poklep plný a jasný na právo v čáře para- sternální a mamillární až ku 4 žebru, v čáře axillární až ku 5. žebru. Odtud prázdný až k obloučku žebernímu Na levo v Čáře parasternální a mamillární poklep plný, o něco ztemnělý jen k 3. žebru, odtud prázdný až k oblouku žeber¬ nímu. V axillární Čáře poklep plný až skoro ku 5. žebru. Na břiše v levé polo¬ vině vůbec poklep prázdný, při poklepu cítiti lze značnou resistenci, hlavně v podbřišku. Golon transversum dá se dokázati poklepem bubínkovým, jako pruh táhnoucí se těsně nad pupkem napříč a něco směrem dolů a na levo, i přechází obloukem tupým v colon descendens, jež táhne se po přední ploše tušeného nᬠdoru něco laterálně od prodloužené čáry mamillární. Poklep prázdný táhne se ještě též na pravou polovinu podbřišku a nenáhle ztrácí se v bubínkovém poklepu v nadbřišku, který prostírá se až k oblouku žebernímu pravému a téměř až k linea alba. Slezinu není lze poklepem dokázati. Palpací nalezena pod obloukem žeberním levým zřejmá fluktuace až do scrobiculus cordis i podle linea alba až téměř k pupku. V regio infraumbilicalis strany levé a hypogastrica stran obou zřejmá resistence, i hmatny hrboly nádoru tuhého. Zbývající část pravé poloviny břicha jeví ela¬ stickou konsistenci. Laparotomii provedl assistent dr. Michal dne 23. října 1892. Řez veden v linea alba stěnou břišní od processus xiphoides směrem dolů v délce 28 cm. Hned pod peritoneum parietale nalezl operující ligamentum gastrocolicum, ne¬ obyčejně do délky vytažené, úplně volné. Colon transversum fixováno k nádoru. Ligamentum proříznuto podélně a pod ním objevila se stěna nádoru zřejmě fluktuu¬ jícího. Žaludek zatlačen nahoru a do zadu za vrchol nádoru pod levý lalok ja- terní, curvatura major v před obrácena Plocha nádoru volná pod ligám, gastro¬ colicum jest hladká, lesklá. Operatér učinil v ní řez podélný a vypustil z vaku asi 1 5 litrů zahnědlé tekutiny Potom prodloužen řez stěnou břišní v linea alba ještě několik centimetrů až pod pupek, a tu nalezeno, že přední stěna nádoru pod colon transversum vazivově přirostlá jest na peritoneum stěny břišní. Řez stěnou vaku taktéž prodloužen dolů až ke colon transversum, načež operatér mohl vnořiti zvolna celé předloktí do vnitra nádoru, i přesvědčuje se, že na vnitřní ploše vaku nasedá množství tuhých nádorů nej různější velikosti i formy, hlavně v dolní polovině. Operace ukončena tím způsobem, že dvěma obloukovitými řezy excidována veliká část přední stěny vaku pod lig gastrocolicum, vak pak okraji řezů přišit po obou stranách k peritoneum parietale do okrajů rány v linea alba, načež rána spojena stehy tak, že horní třetina rány ponechána byla otevřena, dutina vaku pak vycpána mulem. Nemocný velmi anaemický brzy po operaci za příznaků oedemu plic akutního skonal. XX. b) Protokol pitevní. Z tohoto vyjímáme následující: Poloha útrob břišních neobyčejně změněna jest ohromným nádorem (obr. 1.), jenž zaujímá zcela polovinu levou a značnou část pravé poloviny dutiny břišní. Nádor v celku jest tvaru vejčitého a položen jest tak, že pólem horním do¬ týká se klenby bránice, pólem dolním sahá do levé jámy kyčelné a ku vchodu pánve malé. Co do poměrů přední plochy nádoru konstatováno bylo pouze to, co již ve státu klinickém zcela správně a přesně vytčeno bylo. Zadní stěnou nádor pevně fixován jest k zadní stěně břišní v krajině lumbální levé, při vrcholu horním pak jest přirostlý k pars lumbalis bránice strany levé. Poloha nádoru jest určitě retroperitoneální, a to tak, že peritoneum povléká přední plochu nádoru, s nímž souvisí vazivem volným, snadno rozrušitelným ; do po¬ vlaku peritoneálního pojato patrně též mesocolon transversum a část radicis mesenterii. Flexura sigmoidea jest úplně volná, její mesenterium normální. Colon ascendens normální polohy a fixace. Omentum jemné, bez tuku, slo¬ ženo na právo nádoru vedle kliček střeva tenkého, jež vytlačeny jsou na právo směrem ku colon asc. a k játrám. Radix mesenterii vyzdvižen od páteře a po¬ sunut jsa rovněž něco v právo a vpřed nasedá široce na pravý bok nádoru. Játra v celku normální polohy, pouze kličkami a nádorem něco vzhůru vy- tísněná. Konvexní plocha laloku pravého srostlá vazivově úplně s bránicí. Ža¬ ludek nádorem zatlačen vzhůru pod bránici a stěsnán jest mezi levý lalok jaterní a vrchol volný nádoru, jinak upevnění jeho zcela jest normální. Slezina velikosti přiměřené, nasedá na vrchol nádoru po straně levé a vnořena jest úplně ve vazivo fixující v zadu nádor. Veškeré útroby hrudní i břišní vyňaty en masse, a tu patrně objevilo se, kterak nádor zhuštěným vazivem retroperitoneálním pevně fixován byl k zadní stěně břišní. Aorta i véna cava vazivem kolkolem jsou obklopeny a kompri¬ movány naléhajícím bokem nádoru, pancreas protáhlý a oploštělý. Ledvina i nadledvinka pravá položeny normálně. Arteria i véna renalis levá protaženy a vnikají v pravý bok dolního pólu nádoru. Sledujeme-li ureter levý nastří- hávajíce ho na pátradle směrem od měchýře močového, nalézáme, kterak z malé pánve probíhá subperitoneálně přes linea innominata podle páteře pod nádorem až do výše asi 3. obr. bederního, kde úhlovitě se ohýbá a táhne se pak přidruživ se k cévám renálním rovněž kol pravého boku nádoru, kdež se ztrácí ve vazivu stěny. Útroby malé pánve beze změn. Nádor isolován a rozdělen po té řezem vedeným od vrcholu horního po levém boku dolů až přes dolní pól k boku pravému na část přední a zadní, načež část přední odklopena v právo o 180°. Tu objevilo se, že nádor jest ohromnou kystou, jež rozdělena jest srpovitou přepážkou na dutinu přední a horní i zadní a dolní. Nástěnná přepážka ta nasedá na rozhraní obou od¬ dílů na zadní stěnu nádoru, probíhajíc šikmo dolů shora s leva v právo asi pod úhlem 45° k rovině horizontální ; konkavní volný okraj její obrácen vpřed jest roztřásněný a natrhaný, opatřený polyposními výrůstky tuhými, jež volně XX. do dutiny vaku visí. Nejnápadnějším zjevem při pohledu v nitro kysty jsou skupiny nádorů, nasedajících na vnitřní povrch kysty a kryjících zadní plochu vaku do dobrých dvou třetin dolních. Nádory ty hustě vedle sebe jsou polo¬ ženy a tak utvářeny, že velmi podobají se plastické mapě pahorkaté krajiny, nebo mohutným závitům mozkovým do plochy ovšem rozestřeným, jež arci nepravidelného jsou útvaru i členění přerývány jsouce namnoze tu mělčími, tu hlubšími brázdami, příčnými a šikmými. Nádory ty nejeví se tudíž ve tvaru hrbolův a uzlů ohraničených neb ve formách stopečnatých, nýbrž tvoří mnoho¬ násobné vály a pásma, jež nasedají na spodinu širokou basí a tak těsně podle sebe probíhají, že vzájemně po svých bocích se oplošťují a nejrůznějším způ¬ sobem deformují. Vrcholy těch pásem jsou pěkně oblé, hladké, a jen do ně¬ kterých mohutnějších hřebenů vtroušeny jsou menší, přibližně vždy kulovité nádorky tuhé, čímž rozmanitost vzhledu ještě jest zvýšena. Hladký povrch valů, jež neobyčejně jsou tuhé, téměř elastické konsistence, má barvu mdle šedohnědou v nejrůznějších odstínech. Ale právě jen povrch tak jest zabarven, jak přesvědčujeme se na řezech kolmých, napříč pásma protínajících; tkáň nádorů samých u většiny řas těch jest šedobílá, u některých šedorůžová, struktury vláknité. Plocha řezu nádory jest pravidelně lehounce hrbolkovitá, jakoby zvlněná nerovnostmi zcela plochými, neohraničenými. Vyvýšeniny vln- kovité většinou mají vzhled tkáně šlachové, jsou lesklé, bílé, dolinky pak mezi nimi jsou šedobělavé, mírně prosvítavé. Některé z pásem nádorových, hlavně vyšších, jeví na řezu kolmém zřetelné vláknění od spodiny radierně k povrchu vyzařující. Mezi těmito mohutnými vály a pásmy nádorovými v hloubi brázd, jak snadno lze se přesvědčiti kdekoliv, kde poněkud jen odtáhneme od sebe dva sousedící vály, vyrůstají malé, těmto zcela analogické útvary nádorové, pásma a vály en miniatuře. Vrcholy jejich po větším díle však nejsou pěkně oblé, nýbrž deformovány jsou v útvary tuberosní a polyposní forem nej- bizarrnějších, akkommodujíce se dle možnosti oněm těsným prostorám brázd. Veškeré tyto útvary nádorové, malé i velké vycházejí, jak snadno na čet¬ ných řezech kolmých, protínajících veskrze až i pouzdro, přesvědčiti se lze, od nejvnitřnější vrstvy stěny vaku, jež jest asi 1 — 2 mm tlustá a jeví struk¬ turu vláknitou. Vrstva vnitřní a vrstva vnější, jež složena jest z poddajnějšího vaziva dosti cévnatého, bezprostředně pojícího se s vazivem retroperitoneálním i fasciemi lumbálními, pojena jest vazivem řídkým, jež chová široké prostory interfascikulerní. Proto obě blány snadno od sebe dají se odloučiti. Vnější vrstva zadní stěny patrně tvořena zhuštěným vazivem retroperitoneálním, ve stěně přední pak skládá se z peritoneálního povlaku i zbytků subperitoneál- ního vaziva. Tyto poměry skladu lze na jisto postaviti ve stěně kysty kdekoliv, ovšem nejlépe na místech, kde stěna prosta jest nádorů, totiž v horní třetině zadního oddílu kysty a ve větší části oddílu předního horního, z něhož při operaci, jak zmíněno bylo, vyňata byla právě velká část blánité stěny. Avšak povrch vnitřní na těchto místech není stejnoměrně hladký, nýbrž dvojí útvary prvním pohledem hned poutají pozornost. Předem nepatrné, zcela ploché nerovnosti, jež působí jako by nepravidelné zvlnění povrchu. Učiníme-li řez stěnou, kde ty hrbolky jsou nápadnějšími, tu zcela zřetelně se objeví, kterak XX. 8 ona vnitřní, tužší vrstva pouzdra není všude stejnomérně tlustou, nýbrž na místech hrbolkův a vln polovřetenitě jaksi zduřuje, takže vnější kontura jest rovná, vnitřní pak nepravidelně vlnitá. Druhým zjevem pozoruhodným i pro výklad celé affekce asi dosti důležitým zjevem v těchto částech jsou vazivové lištny nástěnné. Jest jich několik. Největší z nich, útvaru i velikosti processus falciformis durae matris, ve střední části vysoká 32 mm , táhne se od rozhraní svrchní a střední třetiny srpovitého, dříve již popsaného, směrem na levo a dolů po zadní ploše kysty, čím dále v levo, tím nižší se stávajíc, až na svém konci rozštěpí se v několik nízkých, paprskovitě se rozbíhajících trámců vazivových, jež nenáhle do okolí se ztrácejí. Druhá, větší lištna vazivová táhne se od vnějšího konce této poslední směrem kolmým dolů po zadní stěně. Jest to tuhý, asi 2 — 3 mm tlustý provazec výšky 1 — 2 mm. Nej hodnější pozornosti jest poloměsíčitá blánitá řasa nástěnná, jež táhne se horizontálně po zadní stěně kysty na rozhraní horní třetiny prosté nádorů a dolních dvou třetin, jež posety jsou vály nádorovými již vylíčenými. Rasa ta jest asi 6 — 7 cm vysoká, okraj srpu nerovný, roztřásněný, obrácený šikmo vzhůru a vpřed, čímž svrchní plocha přepážky téměř zadní se stává a přikládá se ku stěně kysty, tvoříc takto chobot jakýsi, dosti prostranný. Na spodní či přední plochu srpu bezprostředně přecházejíce nasedají ony vály nádorové, výběžky pásem, jichž skupina souvislá právě tu končí. Přední a hoření oddíl kysty jeví poměry dosti jednoduché : Stěna kysty jest dvojvrstvá, vnitřní plocha, hlavně v okolí měsíčité přepážky dělící, na stěně zadní mírně hrbolatá, šedohnědé barvy. Od konce doleního té přepážky po laterální stěně pravé vaku táhne se po ploše vnitřní směrem od zadu vpřed horizontální, nízká lištna zdélí 9 cm> jež nenáhle se ztrácí předním koncem v povrchních vrstvách stěny. Pod lištnou při mediálním jejím konci nádorek velikosti ořechu vlaského, hrbolatý, nasedající stopkou širokou, tuhý. Podobný nádorek, o něco objemnější, nasedá stopečnatě na přední plochu vaku v právo od dolního úhlu řezu chirurgického. Veškeré, dosud vylíčené poměry byly dosti prosté : Veliká kysta biloku- lární, jejíž stěna dvojvrstvá z části kryta jest nádory uvnitř nasedajícími, z části jest hladká, pouze několika nižšími i vyššími řasami a lištnami nástěnnými opatřena. Poměry mnohem spletitější postiženy byly v dolním pólu vaku pod dělící řasou půlměsíčitou, zej měna v přední části a v pravém boku dolní tře¬ tiny vaku, lede uložena jest nejmohutnější skupina nádorů, vyplňujících celou téměř prostoru dolní třetiny vaku. Sem v tato místa, jak již pověděno bylo, vniká ureter s cévami renálními. Po pánvici ledvinné není téměř stopy, močo- vod pouze, dříve než v nádory vústí, rozšiřuje mírně kuželovité, načež dělí se již v nitru vaziva i nádoru v několik větví (calices majores) Tu především snaha naše směřovala, aby konstatován byl poměr obou vrstev stěny vaku k nádorům, ale přes nejlepší vůli naši nebylo možno na jisto postaviti, v jakém po¬ měru k nim nalézá se ona vnitřní vrstva vaku, která nádorům dříve popsaným sloužila za spodinu. Ohromně zbujelé nádory tohoto místa porušily úplně tyto jednoduché poměry, pouze konstatovati bylo lze, že peritoneum povlékající bok kysty, respective tyto nádory, bezprostředně přechází v radix mesenterii. XX. 9 Pod peritoneem nalezena vrstva vaziva dosti tuhého, jež kryje ony nádory a úzce s nimi jest srostlé v jednolitý celek, nádory pak samé volnými vrcholy hledí do nitra kysty. Jedna z nej svrchnějších větví oddělujících se od močo- vodu vede ku zbytku ledviny značně oploštělému a do všech ostatních roz¬ měrů patrně protaženému, jenž položen jest v pravém boku dolního pólu nᬠdoru pod peritoneem a vrstvou onoho subperitoneálního vaziva. Jest to asi dolní třetina přední poloviny ledviny levé; zbytek ten otečen jest kol osy vertikální, vedené hilem asi o 90° tak, že hilus by hleděl vzhůru a mírně vpřed. Délka zbytku z= 4 cm , šíře — 4'6 mm. Capsula renis propria pevně srostlá s vazivem kryjícím ledvinu. Plocha konvexní povrchu ledviny obnažené jest zcela hladkou bez hrbolků i kyst retenčních, barvy červenohnědé. Stellulae venosae zřetelné. Horní konec zbytku ledviny roztříštěn jest haemorrhagií, kontury jeho jsou tu zcela neurčité, poměr k okolí není lze proto přesněji určiti (haemorrhagie z větévky arterie renální proříznuté při operaci, nyní ligaturou opatřené). Dolní pól dal se snadno tupě isolovati, jednak od pouzdra, jinak od příslušného kalíšku (calis major), kontura kraje pak objevila se úplně ostrou. Kraj konvexní, proti hilu položený, nedal se isolovati a ztrácí se ne- náhle ve vazivo sousední. Kalich příslušící zbytku ledviny značně jest roztažen, sliznice jeho tenká, hladká, anaemická. Z něho bezprostředně větví se tři calices minores značně protažené a rozšířené. Korá ledviny jest na řezu kolmém úzkou, měříc na místě nejširším sotva 3 mm , jest barvy červenohnědé, kon¬ sistence chabé. Z pyramid pod korou zbyl jen úzký proužek bez znatelné struktury, temněji hnědý, jenž na pólu dolním, odpovídaje pyramidě nejspod¬ nější a příslušnému kalíšku nejvíce ze všech rozšířenému, téměř úplně se ztrácí v jemnou, hnědou vrstvu subkortikální. Ostatní calices renales majores od ureteru se oddělující pod zbytkem ledviny a její kalichem vnikají radierně v ony mohutné nádory dolního pólu, v jejichž massách úplně se ztrácejí. Sledujeme-li je i na těchto nesnadných cestách, pozorně na pátradle je prostříhá vajíce, konstatujeme, kterak neobyčejně jsou protaženy do délky v trubinky průchodné sic, avšak okolními massami nádorů stlačené. Končí slepě v nádorech. Vnitřní povrch jejich jest hladký, stěna asi 1 mm silná, místy i tenčí, s nádory přímo souvisí řídkým vazivem. Nádory samy tvoří dvě mohutné skupiny: První, velikosti hlavy muže dospě¬ lého, sedí níže při dolním pólu vaku, druhý konglomerát, o něco menší, leží výše nad skupinou prvou, a nasedá částečně též na přední stěnu vaku, kde vyniká na venek řezem chirurgickým. Obojí ty skupiny podobně skládají se z ohromných valů, ba skoro možno říci řas nádorovitých, jež na sebe v po¬ měrně malém prostoru silně jsou stěsnány, čímž nabyly nejrůznějších podivných forem, akkommodujíce se vzájemnému tlaku. Valy nádorů jsou tu ovšem mnohem mohutnější, rýhy mezi nimi hluboké, nejhlubší až 8 cm. Pak rozdíl od sku¬ piny prvé popsané jest ten, že seskupeny zde jsou v konglomerát kulovitého v celku tvaru, protože střední vály jsou nejvyšší a nejobjemnější, laterální pak nižší a drobnější, kdežto nádory zadní plochy vaku položeny jsou vedle sebe více do plochy, majíce tam mnohem více místa ke vzrůstu. V hloubi brázd mezi vály i zde vyrůstají zase nádorky menší přepodivných, nejrozmanitějších XX. 10 tvarů. Povrch nádorů, zejmena některých větších, jest hrubě hrbolatý, barvy šedočervenohnědé neb světle šedavé, konsistence jejich tuhá, jako u myomů děložních Na řezu veliká část jich má onu strukturu vláknitou tkáně šedobílé neb šedorůžové, ne však všechny. V některých objemných valech tkaft jest něco měkčí, poddajněiší, šedorůžovou na obvodě, temně červenohnědou v částech centrálních, a tu tkáň zřetelně na řezu vklesává, i hacmorrhagicky jest infiltro¬ vána. V některých těch partiích rozeznáváme, kterak měkká tkáň tvoří sít trámečků, dělících od sebe dutinky velikosti prosa až bohatého hrachu, kulovité neb ellipsoidní, jež vyplněny jsou jednak tekutou krví, jednak sraženinami krevními čerstvými i odbarvenými. Jiné z hrbolů mají hlavně ad basim tkáň prosáklou, měkkou, gelatinos- ního vzhledu, jiné zase ukazují ve svém nitru ve tkáni kysty velikosti hrachu až ořechu lískového, jež položeny jsou ve skupinách a obsahují čirou tekutinu serosní. Na ostatních orgánech nalezeno následující: Slezina velikosti přiměřené, pouzdro vazivově ztlustělé, rovněž trámčina zmo- hutnělá. Substance intertrabekulární světle Červenohnědá, vpadávající, pulpy ne¬ mnoho. Ledvina pravá zvětšena; rozměry = 14, 6*5, 3*8 cm. Pouzdro snadno se slupuje, povrch hladký, korá široká, šedohnědá, pyramidy objemné, šedoviolové. Pánev i kalíšky příslušné, jakož i močovod pravý normální. Játra jeví tkáň anaemickou, chabou, jinak beze změn. Obé plíce ad basim a v zadních částech laloků dolních fixovány vazivově. Tkáň jejich jest nápadně anaemická a ve značném stupni oedematosní, hlavně v zadních partiích laloků veškerých. Basální kraj lal. dol. levého jeví mimo to kollabovanou, bezvzdušnou, ochablou tkáň, hlavně vzadu Mozek anaemický, mírně oedematosní. Diagnosa pitevní : Hydronefrosa vakovitá , levostranná , enormních roz¬ měru z kompresse kalisku i pánvice ledvinné massami nádorovými v hilu po¬ loženými a prorůstajícími do vnitra kysty. Bujení nádoi'ovité ve vnitru kysty ze stény. Deviace kliček střeva tenkého i radicis mesenterii v právo. Vysoký stav bránice. Oedem plic akutní, oedem vnéjsích genitálií a končetin dolních. Vikarující hypertrojie ledviny pravé. Částečná excise přední stény vaku post laparotomiam. Anaemic excessivní a povšechná atrojie. c) Vyšetření histologické. Pro vyšetření mikroskopické vyříznuty z různých míst částečky tkaní, a to z tuhých, bělavých nádorů, z nádorů haemorrhagicky infiltrovaných, z partií kavernosních, z partií nádoru oedematosních, kousky stěny vaku, části protažených kalíšků v souvislosti s okolní tkaní nádorovitou, i část zbytku ledviny. Výsledek vyšetření vypadl následovně : Nádory bélavé, tuhé: Mikroskopický nález byl velmi překvapující. Tkáň slo¬ žena ze svazečků vláken svalstva hladkého, jež, podle obvyklého způsobu leiomyomů, XX. 11 směry nejrůznějšími mezi sebou se proplétají a kříží. Mezi fascikulárními proudy svaloviny rozložena jest síť vaziva fibrillárního, v níž probíhají jemné cévy. Čím větší nádory, tím více vaziva. Buňky svalové isou velké, jejich jádra tyčinkovitá jsou zřetelná, dobře se barví; leč nalézti lze v nádorech dosti míst, kde kontury jader též zcela zmizely a tkáň veškerá má vzhled homogenní, průsvitný, slabě barví se eosinem. V celku, jak patrno, tytéž poměry, jako u myomů děložních vídati jsme zvykli. Nádory haeniorrhagicky infiltrované: Ve tkáni íibromyomatosní vény, i pro¬ story, jak se zdá, kapillární, roztaženy a naplněny rudými krvenkami. Ve sno- pečkách svalových jednotlivé menší skupiny vláken od sebe oddáleny jsou vrstvami krvinek. Vše nasvědčuje tomu, že krvenky nejsou nahromaděny pouze v kapil- lárách i vénách, nýbrž že extravasáty infiltrují v míře rozsáhlé tkáň, hlavně v oněch Červenohnědých, oedematosních, silně vklesávajících partiích, kde buňky svalové od sebe úplně jsou uvolněné a rozptýlené ve tkáni zaplavené krvenkami rudými. V tom případě nápadnou jest značná atrofie buněk svalových, jež vesměs patrně jsou zmenšeny, ba mnohé přeměněny v útvary téměř čárkovité s jemným centrálním vřetenitým naduřením, značícím atrofické jádro. Tkáň tu vůbec velmi podobá se tkáni myomů děložních stopečnatých, v nichž po zakroucení stopky nastává jakési haemorrhagické infarcování tkáně. Zde kompresse vén děla se asi přímo tlakem sousedních rostoucích valů menších na basis valů větších a tím povstaly podobné poměry, jako při zakroucení stopky u myomů děložních. Atrofie buněk svalových právě touto stasou venosní jest podmíněna, a poměr svaloviny k cévstvu jest tu asi takový, jako poměr buněk jaterních ku kapillarám acinů při atrofii cyano- tické jater. Nádory se tkaní kavernosní : Prostorky kulaté i protáhlé vyplněny jsou krven¬ kami rudými, v něž vtroušeny leukocyty jednojaderné. V některých dutinkách fibrinosní síť mezi krvenkami zřetelně se pletoucí. Trámečky a přepážky dělící od sebe jednotlivé dutinky jsou místy velejemné, pouze skoro čárkovité. Tam, kde jsou poněkud tlustší, nalézáme v nich tkáň jednak zcela téměř homogenní, v níž jen místy naznačeno fibrillerní pruhování, místy tkáň jest složena z jemných fibrill, mezi nimiž probíhají snopce vláken svalových, tenounkých. Zdá se, že některé aspoň ze snopců fibrill nejsou nic jiného, než silně atrofické buňky svalové. — Kystičky vyplněné čirou tekutinou pod mikroskopem ukazují obsah jemně zrnitý, stěny jejich mají velmi přesné kontury a složeny též buď z jemné tkáně fibril¬ lerní, neb z tkáně fibromuskulární. Povstávají-li tyto kysty rozpadem tkáně dege¬ nerované, či jsou-li to lymphektasie jak Klebs ve své učebnici (str. 704) tvrdí, není možno rozhodnouti. Lze to tím nesnadněji zodpověděti, čím temnější nám jest znalost poměrů cest mízních v nádorech vůbec. V kystách těch nikde nedo¬ kázali jsme povlaku endotheliálního, ale také nějaké zbytky rozpadlé tkáně ani v jediné dutince nebylo lze konstatovati. Ony dutinky krví vyplněné jsou pravdě¬ podobně roztažené varikosně venulae, jak již Virchow ve svých případech uvádí, leč dle povahy stěn kystiček těch dosti nesnadno bylo by otázku tu rozhodnouti, neb jsou-li to roztažené vény, pak stěny jich valně jsou pozměněny. Nádory měkké, gelatinosního vzhledá: Tkáň zřetelně íibromyomatosní. Snopce vláken od sebe oddálené ; příčina toho leží patrně v silném oedematosním prosák¬ nutí veškerého vaziva interfascikulerního, v němž ona struktura fibrillerní téměř úplně jest neznatelná, a to tím spíše, protože ve tkáni zdánlivě homogenní uložen jemnozrnný detritus sraženin bílkovitých. Místy též buňky myomatosní nedrží po¬ hromadě ve snopcích, nýbrž jsou uvolněny a rozházeny ve skupiny neuspořádané, takže na mnohých místech tato oedematosní tkáň íibromyomatosní má vzhled tkáně myxomatosní. I sítě fibrinu, ovšem jemné a řídké dají se tu dokázati; vznik fibrinu asi vázán jest tu na rozpad některých buněk svalových, neb infiltrace leuko- cytární tu úplně schází. Většina buněk, resp. jader svalových špatně přijímá bar¬ vivo, a celé proudy vláken jeví jednotlivé buňky zduřelé, a to jádra i těla. V jednom XX. 12 z praeparátů nalezen byl útvar, jenž zobrazen na tab. fig. 3. Jest to široký, pa- rallelně s průběhem vláken myomatosních se táhnoucí pruh protoplasmatu zrnitého, v němž obsažena dvě ovální, slabě barvící se jádra jemnozrnná, neobyčejně veliká. Od toho pruhu protoplasmatického na právo i na levo vybíhají plasmatické pruhy, z nichž některé obsahují jádro podlouhlé, jeden z výběžků pak dokonce dvě jádra. Pátral jsem, zdaž by nebylo možno více podobných zjevů nalézti, leč nepoštěstilo se mi. Sténá vaku: Vnější, tužší vrstva složena z fibrillerního vaziva. Fibrilly ne¬ pravidelně různými směry se proplétají a chovají málo jader interpolovaných buněk vazivových. Cev jest tu hojnost. Vrstva vnitrní jest rovněž fibrillerní struktury, vlakénka hustě se proplétají. Obě vrstvy vnitřní i vnější pojí řídké, cévnaté vazivo. Co se týče poměru nádorů ku stěně vaku, tu všady na zadní ploše možno bylo konstatovati, že nádory v souvislosti jsou pouze s vnitřní vazivovou vrstvou pouzdra, leč od vaziva fibrillerního dosti přesně jsou ohraničeny, takže nikde nemáme tu známky, která by nám ukazovala přímo, z čeho a jakým způsobem tu vybujela tkáň myomatosní. Poměr protažených calices renales k nádorům: Epitheliální povlak vymizel, povrch kryt hmotou zrnitou v jemné vrstvě. Typická struktura stěny kalíšku se ztratila, i místo ní nalézáme vrstvu vaziva fibrillerního asi '/2 — 1 mm tlustou, do něhož uloženy snopce vláken myomatosních dosti přesně ohraničené, převládně průběhu longitudinelního. O svalstvu příčném neb longitudinálním zevním, jež by uloženo bylo v snopcích distinktních, ani potuchy; pouze možno konstatovati, že ve vazivu pojícím nádory přímo s kalíšky jen tu i tam potroušeny jsou ostrůvky myomatosní tkáně. Nádory samy jeví tkáň myomatosní vůči spojujícímu vazivu dosti ohraničenou. Zbytek ledviny: Vazivová vrstva zbývající na povrchu po odloupnutí pouzdra složena jest z jemných, dosti řídkých fibrill, v nichž roztroušena jádra vřetenitá a plochá. Tkáň myomatosní nezastihli jsme tu nikde. Klubíčka malá, atrofická. Kanálky točité patrně zúženy, epithél specifický za¬ měněn s úzkým kubickým epithélem indifferentním V četných kanálcích shluky odchlíplých buniček granulovaných vedle detritu. Vazivo interstitielní téměř všude mezi točitými kanálky, hlavně však v zóně subkortikální stejnoměrně rozhojněno. V pyramidách kanálky taktéž úzké, buničky výstelkové nizounké, v lumen různé válce homogenní. Nikde dilatace kanálků, nikde kysta, nikde malobuněčný infiltrát. Z posouzení vylíčených změn makro- i mikroskopických jde na jevo, že jde tu o přeměnu větší části ledviny levé v kystu a o bujení myomatosní, jež v jakési souvislosti jest s pánvicí i kalíšky renálními. Aby stanovena býti mohla konečně diagnosa přesná, zodpověděti jest ještě následující otázky: 1. Jaké podstaty jest ona kysta, a jaký vztah její k nádorům? 2. Jest affekce ta pitvodíi foetalního ci vyvimda se teprve pozdéji? 3. Jaký význam má zjev histologický, zobrazený na tab. obr. 3? 1. K otázce prvé možno podati výklady následující: Ať již tomu jakkoliv, tolik jisto jest, že bujení myomatosních nádorů bylo primerní, kysta pak vy¬ tvořila se sekunderně, neboť nemáme žádné jiné příčiny v tomto případě, jež by mohla podmiňovati vznik oné kysty, než kompressi močovodných cest oněmi nádory. Ono úhlovité zahnutí močovodu patrně způsobeno značným vzrůstem oněch velkých skupin nádorů, jež ledvinu tak značně dislokovaly. Kdyby mělo ono býti příčinou, pak by byly musily veškeré kalíšky dila- tovati v stejné míře, a nenalezli byohom zajisté onen zbytek ledviny s pří- XX. 18 slušnými kalíšky v takovém stavu. Pravdě nej podobnějším zdá se, že ony ohromné nádory, jež obklopují kolkolem calices majores i větší části pánvice, vyvinuly se z vnějších vrstev muscularis těchto orgánů a bujíce v hilu, velmi záhy způsobily kompressí stasu moče v příslušných calices minores. Jak známo, pyramidy, počtem asi 15, ústí papillou svou každá v jeden calix minor, tyto 2 — 3 spojují se v calix major, a tyto, počtem 4 — 6, ústí v jedinou pelvis re- nalis. Nádory ty stlačily asi záhy pánvici a kalíšky větší veškeré, až na jediný, jenž zůstal prost bujení myomatosního, a jejž nalezli jsme při zbytku ledviny i s jeho příslušnými třemi calices majores Calices minores stasí moče rozta¬ hovaly se víc a více, jako při každékoliv hydronefrose, na úkor tkáně led- vinné, která vlivem tlaku víc a více atrofovala, až konečně úplně vymizela a stěny kalíšků ve válcovité útvary dilatovaných splynuly s pouzdrem ledviny v jedinou vrstvu. Ony lištny nástěnné i poloměsíčité řasy jsou asi zbytkem jediným sept, které dělily od sebe vaky dilatovaných kalíšků. Nádory v hilu vzrůstaly dále, až konečně nemajíce při páteři v hilu ledviny dostatek prostoru, prodraly se do vaku hydronefrotického, při čemž spojení mezi stlačenými ka¬ líšky většími i dilatovanými menšími úplně bylo přerušeno. Bujení myomatosní však, jak patrno, neomezilo se pouze na hilus, nýbrž nastalo bujení, jak se zdá, diffusní, ve stěně některých roztažených kalíšků do vnitra kysty, zejmena v kalíšcích odpovídajících nejzadnějším a nejdolejším dvěma calices majores, a z toho vyplynul zjev oněch skupin valovitých, jež pokrývají souvisle celou dolní část zadní stěny vaku, přesně omezeny jsouce šeptem od hoření části vaku nádoru prosté. Ale i bujení stopečnatých myomů do vnitra vaku bylo lze konstatovati, jak vylíčeno bylo v popisu makroskopickém. Onen zbytek ledviny, přináležící nepochybně přednímu nejdolejšímu calix major, fungoval asi dlouhá léta, až do těch dob, kdy nádory hilu nabyly oné neobyčejné veli¬ kosti a stlačily přímo calix příslušný způsobivše nad to klínovité ohnutí močo- vodu. Pak teprve i zde nastala stasa moči a stav hydronerosy se značnou kompressí parenchymu ledvinového, hlavně pyramid. Jiný výklad, že by nádory hilu prodraly se až k pyramidám, tyto stla¬ čily a tak způsobily kystosní degeneraci ledviny, jednotlivé kysty retenční že by splynuly v jedinou, na jejímž vnitřním povrchu pak ze svaloviny pouzdra Eberthem dokázané secunderně myomy by vybujely, zdá se sotva pravdě¬ podobným. Svědčí proti němu okolností několik Při kystosní degeneraci led¬ vina nikdy nedosahuje takových obrovských rozměrů, jako v některých pří¬ padech hydronefrosy, a pak kysty vždy jsou neobyčejně četné, ba ani jediný případ nebyl pozorován, kde by snad ony nesčetné dutinky splynuly v několik velikých kyst. Konečně na jisto postaveno jest, že tlakem na pyramidu od kalíšku nikdy nenastává tvoření se kyst, nýbrž v každém případě atrofie tkáně z kompresse, anaemie i ztráty funkce, kysty retenční pak vždy podmíněny jsou strangulací kanálků. 2. Odpověď k otázce druhé jest velmi nesnadnou, i bude asi zapotřebí pozorovati a vyšetřiti více případů podobných, než tato otázka určitě bude moci býti zodpověděna. Jsouť mnohé důvody, které vřele mluví pro původ kongenitální, proti nim vsak staví se důvody neméně závažné. XX. 14 Již anamnesa sama jest pozoruhodnou Nemocný náš již od dětství byl velmi slabým, neduživým, konstituce chatrné, která přece něčím podmíněna býti musila; při sekci však mimo afiekci ledviny nebylo možno nalézti jiných příčin, které by onen stav povšechný mohly vys/ětliti. Počátky této choroby, respective momenty, které nemocného uvedly na to, že vážně churaví, dají se konstatovati již před mnoha lety. Nemocný první potíže, které činily ho neschopna ku práci, pocítil již před 10—11 lety a tu již hmatna byla zřetelně »opuchlost kol pupku « a diagnostikována lékařem » dislokovaná ledvina «, jež zajisté nebyla ničím jiným, než hmatným nádorem. Uvážíme-li, kterak u jiných myomů dlouhá, dlouhá léta uplynou, než poněkud vyrostou, kterak vůbec vzrůst myomů jest velmi nenáhlý, snadno přichylujeme se k náhledu o foe- tálním původu této affekce, a to tím spíše, protože jediný analogický případ Ribbertův již citovaný výše byl právě foetálního původu. Konečně najisto po¬ staveno, že myosarkomy striocellulární, tedy nádory dosti příbuzné leiomy- omům, v ledvině vesměs nalezeny byly u novorozených neb u dětí několika¬ letých, ode všech autorů uznány za nádory kongenitální. Leč některé okolnosti zase naopak staví se přímo proti názoru o původu kongenitálním : Leiomyomy jsou novotvary, náležející věku staršímu, jak zej měna poučuje statistika myomů děložnich, kožních i traktu zažívacího. Dále většina případů hydronefros kongenitálních již in foetu docházejí neobyčejných roz¬ měrů a tvoří obyčejně při porodu překážku, jež nutí k usmrcení plodu. Zů- stane-li dítě na živu, stiženo jsouc podobnou affekcí kongenitální, tu nádory ledvin bujívají dosti rychle a velmi záhy znatelnými se stávají. Z důvodův uvedených pro i contra patrno, kterak nesnadno jest určitý výrok učiniti, a to tím nesnadněji, jelikož tento případ beze všelikých analogií úplně stojí osamocen. 3. Rovněž nesnadným úkolem jest oceniti co do významu histologický útvar zobrazený. — Veškerý vzhled tkáně, v níž tento útvar jest uložen, ukazuje na změny regressivní, prosáknutí a lilenovi tou jakousi degeneraci vaziva, i zdu- ření a rozpad četných vláken myomatosních. Možno zjev ten vykládati buď jako změnu regressivní, neb naopak, progressivní. Při změně regressivní šlo by o zduření několika sousedních buněk a zrnitý rozpad, načež protoplasma rozpadávajících se buněk by splývalo v tento podivný útvar? Proti názoru tomuto svědčí jednak ona bezprostřední souvislost amoebovitých výběžků protoplas- matických s původní massou plasmatickou, a potom přítomnost oněch krásných, neobyčejně velikých oválních jader. Mimo to, srovnáme-li okolní buničky sva¬ lové, jež nalézají se právě ve stadiu rozpadu, nalézáme, že zduření buněk těch nedochází nikde těchto značných rozměrů. Jest to tedy útvar, který by nám mohl podati jakési svétlo do temné dosud nauky o množení se buněk myoma- tosních ? Útvar ten poukazoval by k tomu, že buňka neobyčejně zduří, jádra i plasmatu na objemu značně přibude, a z původního protoplasmatu pak vy¬ cházejí amoebovité výběžky, které protahují se do tvaru vřetenitého, opatřeny byvše napřed svým vlastním jádrem. Je-li tomu skutečně tak, pak nutno by bylo dále stanovití, jakým způsobem nastává tu dělení jáder, o čemž na našem obrázku nemáme ani stopy. Ostatně Virchow sám ve své klassické práci XX. 15 o myomech 3) upozorňuje na následující: »Ungleich seltener ist in den Myomen eine andere Form der regressiven Umbildung, namlich Erweichung. Zuweilen sah ich sie inmitten fester Knoten beginnen, indem einzelne Stellen sich in ein weiches, gelblich weisses wie flockiges Gewebe umwandelten; bald traten hie und da Lúcken mit klarer Flůssigkeit auf, in deren Umgebung das Ge¬ webe ungemein zart und zu lángeren, fádigen Strángen ausziehbar war. Die Veránderung schien mir von dem Bindegewebe auszugehen, weiches stellen- weis nóch Bůndel von Fasern, an anderen Stellen dagegen eine undeutlich streifige, mehr amorphe, hie und da punktirtfórmige Masse zeigte, die mikro- skopisch wenig elastische Fasern, hie ud da Kerne, sehr Jiaufig abcr eigenthiim liché, rundliche, und etwas kcrnige , fast an Ganglienzellen erinnernde, roscn- kranzformig an Fáden aufgereihte Anschwellungen zeigte. Die Muskelfasern waren an manchen Orten noch deutllch erhalten, jedoch gleichfalls kórnig, punktirt »wie Linsen fasern bei Catarakt; an anderen Orten sah man sie nebst ihren Kernen zu einem granulirten Detritus zerfallen.« Jak si však vysvětliti onu okolnost, že právě ve tkaní regressivní změně propadající takové bujení by se etablovalo? Příčinu toho objasniti bylo by arci nesnadným, ale možno přece aspoň upozorniti na řadu analogií. Při de- degeneraci parenchymatosní jater, ledvin, vedle změn regressivních nalézáme hojné bujení buněk epitheliálních, ba jak se zdá, i některé aspoň z interstitiel- ních dispersních infiltrátů, které dosti často v průběhu »nephritis parenchy- matosa« se vyškytají, děkují původ svůj bujení fixních elementů vazivových. Při voskové degeneraci svalstva velmi záhy stopovati lze příznaky regenerace. Podobně při cyanotické atrofii pozorujeme současně hyperplasii vaziva atd. Aby mohla tato otázka definitivně býti rozluštěna, nutno, jak patrno, ještě pilně pátrati po celé řadě podobných zjevů, a tyto přísné kritice pod- robiti. Zprávy o vzniku a množení se hladkého svalstva, pokud v literatuře jsou zaznamenány, velice sobě odporují: Vogel, Kolliker a Runge4) tvrdí, že buňky hladkého svalstva v myomech povstávají přeměnou kulatých buněk infiltrátů ve tvary vřetenité, i uvádějí, že mohou sledovati všechny přechody od kulaté buňky až k dokonalé buňce svalové. Virchow nepopírá sice možnost množení se tímto způsobem, ale sám spíše kloní se k náhledu, že svalovina vzniká množením se praeexistujících buněk svalových, důkazy o správnosti svého nᬠzoru však nemohl podati. Dělení vláken nikdy neviděl, pozoroval pouze jednak neobyčejně hypertrojická vlákna i jinak naopak fascikule vlakének svalových, obzvláště jemných a o těch domnívá se, že snad vznikly proliferací z praeexi¬ stujících buněk. Konečně mimovolně přicházíme ku thématu, zdaž pravdivá jsou tvrzení některých autorů, že vlákna příčně pruhována vzrůsti mohou z vláken hlad¬ kých. Autoři, kteří obírali se histologickým studiem myosarkomů striocellu- lárních v ledvinách, většinou o možnosti té jsou přesvědčeni, i poukazují na 3) Virchowova Onkologie svazek III., str. 115—116. 4) Onkologie Virchowova sv. III., str. 100. XX. 16 dlouhé, vřetenité útvary s jemným ryhováním podélným, které možno nalézti v nádoru vedle vláken příčné pruhovaných, a které navlas jsou podobny hladkým vláknům svalovým.5) Náš případ ukazuje, že snad ve všech případech tomu tak není, nebo že toto mínění vůbec jest nedosti odůvodněným, neboť u na¬ šeho případu, ač léta trval, a vyvinuty byly leimyomy na místech, která pro vznik myomů striocellulárních tak jsou praedisponována, ani na jediném místě neviděli jsme přeměnu vlákna leiomyomatosního v rhabdomyomatosní. Věc snad se má tak, že první, základní formy tvořícího se svalstva pruhovaného mají nápadnou podobu s buňkami hladkého svalstva, ale záhy u oněch jádro nabývá tvaru více okrouhlého a v plasmatu příčné ryhování vystupuje. Tedy jen co do podoby vnější oba útvary mají cosi společného, jinak, jak se zdá, valně se liší. Uvážiti ještě nutno, že není právě často dána příležitost pozoro- vati direktní přechod leiomyomů v rhabdomyomy, a přec leiomyomy jsou zjevem všedním. Mimo to rhabdomyomy musili bychom vídati častěji, uváží¬ me-li, kterak hladká tkáň svalová téměř všude po celém těle jest rozšířena. Zej měna leiomyomy uteru mluví proti názoru tomu; v těch přece tak často i tolik nejrůznějších proměn bylo konstatováno, ale snad ani v jediném pří¬ padě proměna hladkých vláken v pruhovaná. Zdá se tudíž, že jsou jiné pří¬ činy, proč na místech neobvyklých vyvíjejí se rhabdomyomy. Říci, že povstávají metaplasií z hladkých vláken svalových, jest snadné, neboť tato nalézti možno jest téměř všude. Pouze matný paprsek vrhá v nauku tuto Cohnheimova theorie o inklusi foetální, leč i tu mnoho asi půtek přestojí, než bud padne, anebo zvítězí. Konče tu skromnou práci mám za milou povinnost, abych vřelé díky vzdal slovutnému panu prof. Hlavoví, svému chefovi, za laskavé a vzácné rady, kterými mne, propůjčiv mi materiál, při studiu tohoto případu podporoval. Neméně díky zavázán jsem slovutným pánům prof. B. Eiseltovi a K. May- dlovi za laskavé propůjčení států klinických. s) Marchand Virch. Arch. Bd. 73. p. 289. — Langhans, Deut. Zeitschr. fiir Chirurgie Bd. IX. p. 312. — Bostróm, Deutsches Archiv fiir kliň. Med Bd. 23. p. 2^5. XX. Uber einen Fall von hydronephrotischer Kyšte bedingt durch multiple Fibromyome der Nierenkelehe. (Resumé.) Leiche eines 47. ‘Jahre alten Mannes von áusserst schlechter Ernáhrung; hochgradige Anaemie der Haut und der sichtbaren Schleimháute, Oedem der áuseren Genitalien und der unteren Extremitáten und enorme Ausdehnung der Bauchhóhle (grósster Umfang am Nabel gemessen = 128 cm. Die Entfernung vom Proč. xiphoides zur Symphyse — 57 cm). Bei Eroffnung der Bauchhóhle fand man ais Ursache der enormen Erweiterung des Abdomens eine kolossale Kyšte, welche retroperitoneal gelegen, die ganze rechte Halíte der Bauchhóhle und von der linken auch noch einen betráchtlichen Raum einnahm. Náhere Betrachtung ergibt, dass die linksseitigen Nierengefásse sammt dem linken Harnleiter in die Kyšte eindringen, und zwar in die vordere Fláche des unteren Pols der- selben, wo man auch beim nachherigem Abprápariren der oberfláchlichen binde- gewebigen Schichten der Kystenwand den Rest der linken Niere íindet, námlich ungefáhr den unteren Drittheil ihrer vorderen Halíte sammt den angehórigen, in hohem Masse erweiterten drei Calices minores und einem Calix major. Die drei Pyramiden sind stark abgeplattet und der Rest der Nierenrinde hoch- gradig verschmálert und atrophisch. Die innere Fláche der bindegewebigen, einige Millimeter dicken, straffen Wand der Kyšte ist nicht íiberall gleich- mássig glatt, sondern die zwei unteren Drittel der hinteren Wand sind ganz bedeckt mit máchtigen Geschwulstmassen, deren Form grossen, unregelmassig gegliederten Gehirnwindungen áhnlich ist. Das Aussehen, sowie die Consistenz der Geschwúlste ist die der Uterusmyome, nur sind die Geschwulstmassen nicht polypós, wie man bei anderen Myomen so oft zu sehen pflegt, sondern von wulstfórmiger Gestalt. Die myomatósen Balken setzen sich mit breiter, langcr Basis an die innere Fláche der Kystenwand an. Die tibrige innere Fláche, besonders das obere Drittel der hinteren Wand, der obere Pol, und der gróssere Theil der vorderen Wand ist írei von Geschwúlsten, nur hie und da bemerkt man einige birnfórmige, mit dunnem Stiele aufsitzende Gebilde von verschiedener Grosse. Die gróssten zwei Geschwulstgruppen, die eine XX. 18 von Grosse eines Mannskopfes, die andere um etwas kleiner, sind im unteren Pole der Kyšte bei der Wirbelsáule localisirt. Auch diese Geschwulste zeigen derbe Consistenz und Eigcnschaften der Myome; einige von ihnen sind etwas weicher, oedematos durchtránkt, andere wieder rothbraun gefárbt und haemor- rhagisch infiltrirt Man kann auch unter ihnen Geschwulstgebilde bemerken, die Virchow ais myoma teleangiectodes et myoma cysticum multiloculare be- zeichnet hatte. In diesen zwei dicht unter dem Reste der Niere gelegenen Geschwulstgruppen sind die íibrigen Calices majores ganz verloren. Bemerkens- werth sind noch einige niedrige, bindegewebige Balken und Leisten, die auf der inneren, geschwulstíreien Fláche der Kyšte nach verschiedenen Richtungen hin verlaufen, die man einfach fúr Reste der friiheren Septa zwischen den dilatirten Calices minores erkláren kann, denn diese Kyšte ist nichts anderes ais eine Hydronephrose hohen Grades, die dadurch entstanden war, dass die Calices majores durch fibromyomatčse, im Hilus der linken Niere aus den áusseren Muskelschichten der Calixwánde sich entwickelnde Geschwulste com- primirt und undurchgángig gemacht wurden; ais Folge dessen war natíirlich Dilatation der entsprechenden Calices minores, und Entwickelung einer Hydro¬ nephrose Die Hilusgeschwiilste wuchsen aber mehr und mehr nach allen Rich- tungen hin, bis sie, indem sie im Hilus alle Raume ausgefúllt hatten, in die kystisch dilatirten Nierenkelche durchbrachen, wobei der Zusammenhang der Calices majores mit den minores untergebrochen wurde. Die wulstfórmigen an der hinteren Wand aufsitzenden Geschwulstgruppen und die solitáren polypósen Myome kann man nur ais eine Wucherung von den inneren Schichten der dilatirten Kelche nach Innen erkláren. Die mikroskopische Untersuchung be- stattigt vollkommen die makroskopische Diagnose: Alle diese Geschwulste zeigen die Structur des Fibromyoma fasciculare leiocellulare. Die weichen, rothbraun gefarbten Geschwulste sind bemerkenswerth durch eine hoch- gradige Venostase und haemorrhagische Infiltration des Gewebes, wobei die Muskelzellen durch Druck und Atrophie ex venostasi zu Grunde giengen. In den weichen, oedematosen, grauweissen Gewebspartien sind fast alle Muskelzellen vergróssert, intumescirt, manche von ihnen in grobkornigen Zerfall begriffen, das interfasciculáre Bindegewebe in oedematósein Zustande, enthalt hie und da punktirtformige Massen und feine Netze von Fibrin. In einem Praparate von dieser Partie findet man das unter fig. 3. der beiliegenden Tabelle abgezeichnete Gebilde. Man ist nicht im Stande zu entscheiden, ob es sich um eine regressive Metamorphose handelt, oder eher eine Progressive Umbildung vorliegt ; im letzteren Falle wiirde es sclieinen , ais ob glatte Muskel¬ zellen durch Aussprosseu der plasmatischen amoeboiden Knospen von ei?ier ursprunglichcn, enorm vergrossaten mutterlichen Zelle gebildet werden. Dieser Fall ist endlich auch darům von Interesse, dass derselbe, soviel mir aus der Literatur bekannt ist, ais der einzige bisher beobachtete Fall eines primáren multnlen Leiomyoms der Nierenkelche bezeichnet werden muss. XX. Obr. i. Nemocný před operací. Fig. i . Der Kranke vor der Operation. Dr. Rud. Kimla : Případ hydronephrotické kysty I. Obr. 2. Nádor isolovaný a rozevřený podle levého boku mrtvoly: Fig. 2. Die Geschwulst isolirt und geoffnet lángs ihrer linken Seite; z dní stěna (P) překlopena v právo (vzhledem k mrtvole). Z = zadní stěna, vordere Wand (P) nach rechts umgeschlagen. Z = hintere Geschwulstwand. Obr. 3. Histologický útvar nalezený ve tkáni oedematosní. Fig. 3. Das histologische im oedematósen Geschwulstgewebe gefundene Gebilde. ROZPRAVY ČESKÉ AKADEMIE CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ V PRAZE. ROČNÍK II. TŘÍDA II. ČÍSLO 21. Í VLASTNOSTECH BACILLA TYFOVÉHO. PODÁVÁ DR- IVAN HONL, ASSISTENT ÚSTAVU PROF. DRA. HLAVY. (PRÁCE Z ÚSTAVU PATHOLOGICKO-ANATOMICKÉHO PROF. DRA. JAR. HLAVY.) PŘEDLOŽENO DNE 17. BŘEZNA 1893. V PRAZE. NÁKLADEM ČESKÉ AKADEMIE CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ. 1893. Že v průběhu tyfu, jako vůbec všech infekčních nemocí, dostavují se různé zánětlivé affekce, jest všeobecně známo; poukazuji jen na časté parotitidy, oti- tidy, nefritidy, kruposní pneumonie, pleuritidy, jež prognosu obyčejně valně stěžují. Aetiologický moment těchto komplikací jest doposud málo prozkoumán, a zdálo se, že ve většině případů těchto jedná se o infekci sici generis. V no¬ vějších — doposud ovšem velice řídkých — ■ pracích objevili někteří autorové bakteriologicky, že mnohé z komplikací těchto padají na vrub bacilla tyfo¬ vého. Tak nalezli Foá a Bordonni- Uffreduzi, dále Arustamoff, ') bacilla tyfo¬ vého při kruposní pneumonii po tyfu se vyvinuvší (tyfosní pneumonie čili pneumotyfus,* 2) podobně při téže Chantemesse a Widal, Karliňski3) (4 pří¬ pady), dále Fernet,4) Charrin a Roger5) v posttyfosní pleuritidě serofibrinosní a haemorrhagické, ve vegetacích endocarditidy A. Viti,6) v exsudátu menin- geálním Adenot;7) Wagner8) v jím tak nazvané tyfosní angině, ač důkazu detailního neprovedl; Rheiner9) pak při erysipelu v laboratoři Klebsově nalezl ') Arustamoff \ Centralbl. fiir Bakt. u- Par. VI. Band. 1889. Nr. 8. 2) Dle autorů těchto, jakož i dle Finklera (Die akuten Lungenentzůndungen ais In- fektionskrankheiten. 1891. Dle C. f. B. Bd. XI. 1892. \ vyhražujeme význam pneumonie pro affekci plícní, jejíž původce jest identický s bacillem tyfovým. Pojmenování toto pneumonii sekunderně po tyfu se vyvinuvší a různými jinými mikroorganismy vyvolané nepřísluší. 3) Karliňski J., Zur Frage uber die Entstehung der typhosen Pneumonie. Fort. d. Med. Bd. VII. Nr. 18. 4) Fernet , Pleurésie sénoíibrineuse avec bacillus ďEberth. Le Bulletin med. č. 40. 1891. Dle C. f. B. Bd. XI. č. 13. 1892. 5) Charrin a Roger, Présence du bacili ďEberth dans un épauchement pleural hae- morrhagique. C. f. all. Path. Bd. IIÍ. Nro 18. 1892. 6) Viti , L’endocarditide secondo le odierne dottrine microparasitaire. Dle Jahresb. Baumgarten. 1890. pag. 374. 7) Adenot , Recherches bactériologiques sur un cas dé meningite microbienne. Dle C. f. Bakt. Bd. VII. Nro. 18. 1890. 8) Wagner , Zur Kenntniss des Abdominaltyfus. D. Archiv f. klinische Med. XXXVII. Heft 3. 4. 9) G. Rheiner , Beitráge zur path. Anatomie des Erysipels bei Gelegenheit der Tyfus- epidemie in Zárich 1884. Virchow’s Archiv. Bd. C.' 1885. Rozpravy: Ročn. II. Tř. II. Čís. 21. XXI. 1 4 zakulacené bacilly, s centrálními sporám podobnými partiemi, jež v celku málo intensivně se barvily a které Rheiner za bacilly tyfové rozpoznal. Myslí pak, že bacilly tyto, ač differencielně diagnostický důkaz neprovedl, process tento, jejž pojmenoval erysipelas tyfosum , vyvolaly. Hólscher ') pak sestavil výsledky 2000 sekcí individuí tyfem zhynulých, z nichž vysvítá, že komplikace při tyfu abdominálním velmi často na různých částech a v různých orgánech těla při¬ cházejí, a myslí, že z většího dílu tyto »jedem tyfovým« vyvolány jsou, v men¬ šině pak smíšenými infekcemi. Komplikace zmíněné ve většině případů jsou příčinou letálního zakončení. Mimo tyto řidčeji však přicházejí na sklonku průběhu onemocnění ty¬ fových zvláštní affekce hnisavé , jichž aetiologický moment doznává taktéž te¬ prve v novější době bakterioskopicky řádného objasnění, a jelikož prací v pří¬ čině té jest velice poskrovnu, zdá se nám býti každý příspěvek do oboru toho zasahující velice cenným. K vůli přehlednosti zmiňuji se o rozdělení, jehož přidržuje se prof. Hlava, jenž ve svých výkladech upozorňuje vždy na tyto nálezy makroskopické. 1. Tyf s charakteristickými změnami v ileu. Vedle toho jednoduchá hyper- plasie žláz mesenteriálních. Tumor lienis acutus. Degeneratio parenchy- matosa hepatis et renum, svalu srdečního; případně hypostasa v plících; vosková degenerace svalů. 2. Tyf v ileu, tyfosní nekrosy ve žlázách mesenteriálních, slezině, hrtanu, zřídka v játrách, ledvinách, bronchech, dřeni kostní. Lobulární pneumonie. Kruposní pneumonie. 3. Tyf v ileu, septické nekrosy, infarkty v žlázách mesenteriálních, slezině, játrách, ledvinách. Vředy hrtanu. Hnisavé záněty různě lokalisované (pleura, dřeň kostní, periost, klouby, meningy, mícha etc.). Hnisavé tyto processy v průběhu tyfu se dostavující povstati mohou asi trojím způsobem: a) sekunderní invasí kokků pyogenních, tedy streptokokky, staíylokokky, neb diplobacillem Fránkel-Weichselbaumovým; b) sekunderní smíšenou infekcí mikrobiotickou, t. j. kokky pyogenními neb i jinými a bacillem tyfosním; aneb c) vyvolány bývají výhradně úěinkem bacillu tyfových. Ad cl) Vysvětlení prvního způsobu, t. j. sekunderní invase streptokokko- vité, velmi snadno si učiníme na základě toho, že předem supponovati mu¬ síme, že zárodky pyogenních kokků (hlavně streptokokků) ve střevě skrývati se mohou, uvážíme-li dále, že tyto v normálním sekrétu dutiny ústní se na¬ lézají, a připomeneme-li, že většina jich, jak Miller 2) dokázal, bez ztráty viru- lence své žaludkem projiti může. Pro snadné vyskytnutí se této sekunderní infekce kokkovité svědčí dále, že skoro v každém tyfosním vředu nalézáme *) Hólschner, Ueber die Komplikationen bei 2000 Fállen von letalem Abdominaltyfus. Miinch. m. W. 1891. Nro 3. 4. a) Miller, Ueber Gáhrungsvorgánge im Verdauungstract und die dabei betheiligten Spaltpilze. D m. W 1885 Nro 40. pag. 815. XXI. o vždy hojně kokkovitých útvarů, jež patří asi do řady streptokokkň pyogen- ních, ač kultivováním doposud za tyto rozpoznány nebyly. Dokázáno bylo však dále, že pyogenní kokky z tyfosních těchto ulcerací do žláz mesenteriál- ních, sleziny a krve vniknouti mohou, a sice pozorováním Reklingshausena, Ebertha, Gaffkyho, Hlavy, Frindlándera a Sengra. Leč možná, že i z jiných míst hlavně z kůže (časté furunkule při tyfu) a dutiny ústní z tyfových vředů laryngeálních vnikati mohou do organismu průběhem tyfu seslabeného. Průběh případů takových podobá se ovšem onemocněním septickým a v literatuře ač spoře jsou popsány. Takový podobný případ pozoroval a popsal proí. Hlava.1) Nemocný přijat na oddělení prof. Eiselta s pathognomonickými příznaky tyfu střevního. Tyfus pravidelně proběhl až do 4. týdne, opět na to vystou¬ pila horečka, vyskytl se erythém na hlavě a pojednou kollaps ve značném erythému a rychlá smrt. Poznání pitevní: Vředy tyfové hojící se. Nádor sleziny. Zvrhlost parenchymatosní ledvin a jater. Akutní oedem plic. Hyperaemie mozku, střev a haemorrhagie v pokožce a ve sliznici střevní. Erythema kůže. (Erythema septicum in tyfo.) Z resultátů bakteriologických vysvítá, že vypěstěn byl jak ze sleziny tak z jater a ledvin výhradně streptococcus pyogenes. — Affekci tuto vysvětlu¬ jeme si asi tím, že po odběhlém tyfu nastala infekce druhá, streptokokková, kteráž asi ze vředů vycházela a vedla k mocnému rozmnožení mikrobů těchto v oběhu krevním, jež toxický vyvolaly erythem. — Pro tuto sekund, infekci dále mluví E. Fránkel a Simonds, Holmes, Stern a Hirschler i jiní. Ad b) Smíšená infekce, t. j. sdružení pyogenní ch kokků s bacillem tyfosním není velmi řídkou; v literatuře však našel jsem jen jediný takový případ; Anton a Futterer (Untersuchungen uber Tyfus abd. Munch. m. W. 1888. Nr. 19.) isolovali z hnisu parotidy 3 druhy bakterií: 1. bacillus tyfi, 2. staf. pyog. aureus, 3. strept. pyogenes. Nemožno ovšem a priori rozhodnouti, zda hnisání zde vyvoláváno bývá výhradně jen kokky pyogenními neb jen bacilly tyfosními, neb jedná-li se o hnisání způsobené associací obou druhů. Definitivní rozhodnutí v příčině této jest velmi těžké. Nám zamlouvá se nejvíce mínění to, že hnisavé processy této kategorie vyvolány bývají sdruženým účinkem obou bakterií, kde totiž jedna o sobě virulencí již sesláblá není s to, aby rozvinula samostatně účinek svůj. Opírám mínění své o experimenty, jimiž kontroloval jsem údaje Trom- betty,2) jenž již dříve ukázal, že smíšená infekce hnisání valně podporuje. Trombetta totiž pozoroval, že očkováním virulentních mikrobů hnisání podmi- ') Hlava, Sborník lékařský, sv. II XIV. Další příspěvek ku seznání »haemorrhagické infekce«. 2) Trombetta , Die Mischinfektion bei den akuten Eiterungen. C. f. B. u. P. Bd. XII. Nro 4. a 5. pag. 121 * XXI. (\ ňujících s jinými vespolek vyvolati lze vždy a rychleji abscess větší, nežli když očkujeme osamoceně jednoho bez druhého. To dokázal autor mimo jiné i pro bacilla tyfového. Práce Trombettova jest tak zajímavou, že chci se zmínit ještě o provedeném jím důkazu, že bakterie, byly-li již tak seslabeny, že ojediněle hnisání způsobiti již nemohly, původní své schopnosti opět nabyly sesílením mikroby jinými, opět pathogenními (b. tyfosním); ba dle jeho pokusův daly i ?iepathogenní bakterie attenuovaným stafylokokkům opět jich původní účin¬ nost. (Zkušenosti tyto zdají se svědčiti i proto, že přítomnost obyčejných saprophytních zárodků na ranách a v nich není tak lhostejnou, jako se zdá.) Kromě toho dokázal Vincent,1) že associací streptokokků s bacillem ty¬ fosním účinek jich valně se sesiluje a tím průběh nemocí se zhoršuje. Očku- jeme-li totiž oba společně zvířeti, zachází toto velice záhy. Ač jest pak experimenty uvedenými možnost associačního účinku bacilla tyfového i streptokokků velice pravdě podobná, tož přece v některých pří¬ padech přes přítomnost bacilla tyfového v témže orgánu hnisavý zánět, re¬ spektive jeho počátek — mykotická embolická nekrosa — způsoben býti může jen streptokokky. Tohoto poslednějšího druhu případ při onemocnění tyfovém uveřejnil taktéž prof. Hlava. 2) Jelikož případ Hlavův jest prvním svého druhu v literatuře zaznamenaným, chci krátce o něm se zmíniti. Z oddělení prof. Eiselta dodán byl do ústavu dělník Jan Musil, u něhož za živa rozpoznána haemoptoě a haemorrhagie z ledvin, při čemž na kůži haemorrhagie tečkovité a pruhovité. Poznání pi¬ tevní bylo: Tyfus ve stadiu zvředovatění, zduření žláz mesenteriálních. Vředy tyfové v hrtanu. Laryngitis pseudomembranacea septica. Haemorrhagie v pleuře, plících, kůži, vazivu podkožním i svalstvu atd. Tumor sleziny akutní. Hae¬ morrhagie a abscessy v ledvinách. Sepsis haemorrhagica in tyfo. Mikrosko¬ pickým, bakteriologickým jakož i histologickým vyšetřováním konstatováno: bacilly tyfové ze sleziny a ledvin. Streptokokkus pyogenes z membrán hrtanu, plic, jater, ledviny. V ledvině histologicky poznán nephrotyfus, t. j. hyperplasie lymphatické tkáně s houfci bacillů tyfových a vedle toho septické infarkty, t. j. nekrosy způsobené embolickým ucpáním cev streptokokky. Ad c) I pyogenní vlastnosti může míti bacillus tyfový. Případů takových zaznamenáno v literatuře několik; uvážíme-li však, že dříve již stvrzena byla pyogenní vlastnost bacilla tyfosního, a připomeneme-li sobě, že na jisto jest postaveno téměř konstantní kolování bacilla tyfového v krvi při onemocnění tyfem, měly by hnisavé processy vyvolávané výhradně mikrobem tímto býti častější, leč v literatuře teprve novější dobou bakteriologicky bacilly tyfové při hnisavých procesech post- a intratyfosních jsou prokázány. Jakou cestou asi vnikají bacilly tyfosní do odlehlejších míst, o tom ne¬ možno dnes s určitostí se vysloviti. Ve většině případů děje se tak asi cestou ') Vincent, Resultats éxperimentales de 1’association du streptocoque et du bacille typhique. Referát ve Fortschritte f. Med. Nro 20. Bd. 10. 1892. 2) Hlava, Sborník lékařský, sv. II. XIV. XXI. 7 krevní ; vždyť — jak jsem právě uvedl — dokázáno doposud sporými pracemi, že při onemocnění tyfosním zárodky bacilla tyfosního v krvi se nalézají. I já vyšetřoval jsem v několika případech krev mrtvol tyfem zhynulých, a tu mi¬ kroskopem sice ne konstantně, ale kulturou vždy se mi podařilo tyto zjistiti. Musím ovšem dodati, že zárodků bacilla tyfi v oběhu krevním při tyfu ne¬ bývá mnoho, jak tomu nasvědčují jednak obyčejně negativní resultáty vy¬ šetření mikroskopického krve, ale i chatrné kultury direktní, jež poskytoval nám vpich do bramborové gelatiny. Propagace děje se i cestou lymfatickou , jak tomu nasvědčuje tyfosní affekce žláz mesenteriálních, sleziny, hrtanu i někdy jater a ledvin; poukázal pak Karliňski *) k tomu, že bacilly tyfové rozšiřují se v lymfatickém apparátu, jelikož v duetu thoracicu našel je i v případech, kdy v krvi dokázati je ne¬ mohl. Však méně na snadě jest to, že bacillus tyfósní ihned z prvopočátku z dutiny ústní sekunderně do různých orgánů, hlavně snad do plic vnikati může. Možnost tato však jest tím oprávněnější, čím více množí se průkazy o kon¬ statování jiných pathogenních mikrobů v dutině ústní, tak zejména pneumo- bacillů, streptokokků, stafylokokků, mikrokokků tetragenních, bacillů difterie, actinomyces a j. Proč tedy by i zárodky bacilla tyfi, již dříve jistě jen dutinou ústní vodou neb vůbec potravou do organismu vniklé nemohly v dutině ústní i později se udržovati? Uznáváme při tom ovšem antibakterielní vliv slin na mikroby jme nované, avšak nemáme příčiny podceňovati pokusy Sanarelliho,* 2) z nichž vy¬ svítá, že slina má zhoubný účinek na pathogenní bakterie jen tehdy, nachá- zejí-li se tyto jen v malém množství; jsou-li tyto — jak hlavně autorem dokázáno o bacillu tyfosním a kommabacillu Kochovu — ve větším množství, tu vliv její jest bez účinku. Kromě toho jest dále možno, že snad i kůží bacilly tyto, jež výkaly na okolí řitě a odtud i jinam přeneseny býti mohou, opět do vnitř organismu vnikají (aneb na této již lokálně hnisání způsobují — furunkulosa při tyfu). Toto mínění naše opírati by se mohlo o pokusy B. Wasmutha,*3) jenž expe¬ rimenty svými k těmto došel resultátům : 1. I neporušená, zdravá kůže jest průchodnou mikroorganismům. 2. Vstup pro mikroby tvoří prostora mezi pochvou vlasovou a stvolem. Resultáty tyto potvrdil Machnoff (Centralblatt fur Bakt. VII. 1890.) ve- tíráním bacilla anthracis morčatům, a Schimmelbusch vtíráním stafylokokků na lidskou kůži; leč anatomický průkaz tyfosní affekce kožní podán doposud nebyl. Vnikne-li pak bacillus tyfový některou z uvedených cest aneb metastaticky krví i lymfou do jiných orgánů, vyvolává především hyperplastické změny, ') Karliňski , W. m. W. 1891. Nro 11. a 12. 2) Sanarelli, Der menschliche Speichel u. die patholog. Mikroorganismen der Mund- hóhle. C. f. Bakt. Bd. X. Nro 25. 3) Wasmuth, Ueber Durchgángigkeit der Haut fur Mikroben. C. f. Bakt. Bd. XII. Nro 24. XXI. 8 jež dostupují jisté výše, načež regressivní metamorfosy se dostavují; někdy však vyvolává hnisání. Chceme v následujícím dimorfní účinek bacilla tyfového doložiti jednak případy pozorovanými, jednak i experimentelně. I. i; Dne 7. května 1892 pitvána byla v ústavu našem mrtvola ženy 21 lete, která dodána byla z kliniky psychiatrické s neurčitou diagnosou : Sub insultu epi- leptico. Při otevření dutiny lebeční a odstranění durae matris objevila se rozsáhlá meningitida hnisavá. V uchu nic pathologického. Za to charakteristický nález učiněn v dutině břišní. Ve slezině totiž exquisitní nádor akutní a ku konci ilea u chlopně Bauhinské asi 6 vyčištěných vředů tyfosních. Poznání pitevní znělo: tyfus abdominalis ve stadiu vyčistění vředů. Meningitis cerebrospinalis pu- rulenta. Hydrocephalus internus chronicus acute exacerbens. Degeneratio parenchy- matosa organorum. Tumor lienis acutus enormis. Nález v praeparátech těchto i po vykonané sekci dosti nás překvapil. Ovšem neočekávali jsme — jak samo se rozumí, — že by hnisavá tato meningitida způsobena byla diplokokkem intra- cellulárním Weichselbaumovým. Spíše domnívali jsme se, že jedná se o sekunderní infekci septickou, vyvolanou streptokokkem pyogenním neb diplokokkem Frankel- Weichselbaumovým. Mikroba tohoto, jakož vůbec žádného tvaru kokkovitého jsme nenalezli. Za to však objevily se nám dosti četně bacilly krátké, mírně zakula¬ cených konců. V rozpoznání bacilla tohoto — neupíráme — byli jsme chvíli na rozpacích; ač podezření, že jedná se o bacilla tyfového tehdejším p. prakti¬ kantům jsme vyslovili. Mohloť se na základě mikroskopických těchto praeparátů jednati snad přece o bacilla Neumann- Scháfferova, který v jednom případu ge- nuiní primerní meningitidy uvedenými autory popsán byl — (udání toto po¬ tvrzeno Netterem *) a jenž svými m rfologickými i kulturelními vlastnostmi bacillu tyfu abdominálního velice se podobá. I nezbývalo, ač podezření na základě nálezu pitevního, že asi jedná se v případě tomto o bacilla tyfosního, bylo odůvodněným, než ponechati konečnou diagnosu vyšetření bakteriologickému. Za to však s tím větší pečlivostí očkovali jsme na lehce kyselých půdách výživných, na nichž některých bacillu tyfovému lépe než jiným se daří, i přenesli jsme tudíž hnis meningeální jednak direktně vpichem do gelatin bramborových a do gelatin s 5 kapkami teku¬ tiny Pariettové i na plotny z půd těchto, a očkovali jsme kromě toho ze sleziny direktně do několika agarů, gelatin obyčejných i bramborových. Již po dvou dnech objevilo se, že podezření naše na b. tyfi bylo správné. Vyrostlyť na půdách, jež direktně infikovány byly, kultury charakterů bacillu tyfosnímu přináležejících , úplně cistě. I na plotnách gelatiny, očkované hnisem meningeálním vyvinuly se kolonie nezvratně pro bacilla tyfového svědčící. (Na plotnách z gelatiny alkalické vyrostly ještě kolonie bacilla aurea a sarciny žluté, zajisté nahodilé to znečištění vzduchem neb vodou.) Diagnosa postavena teď na jisto pro zkušeného bakterio¬ loga. Leč přece důkaz neklamné jistoty neopomenuli jsme provésti do detailu, a použili jsme v dalším všech method, v bakteriologii za platně diagnostické uznaných, jimiž docílili jsme vždy resultatů positivních. Kromě toho hleděli jsme i tinktorielními vlastnostmi presvědčiti se o tom, že námi vypěstovaný bacillus jest skutečně totožným s bacillem Eberth-Gaffkyho. Dokázali jsme, že bacillus náš vypěstovaný z meningitidy hnisavé i ze sleziny nebarví se methodou Gram- movou, barví se však obyčejnými alkalickými roztoky barviv anilinových. Doká- *) Netter , Recherches sur les méningites supurées. France médie. 1889. Nro 64. XXI. 9 zaliť jsme ho i v řezech barvených methodou Lofflerovou, při čemž pod mikro¬ skopem objevily se nám bacilly dobře zbarvené, v menší shluky nahromaděné. Přesvědčili jsme se o čilé pohyblivosti jeho; vypěstovaliť jsme ho na bramborách ve známé kultury; přesvědčiliť jsme se, že bacillus náš sterilní mléko nekoaguluje. Tím vyloučili jsme tedy úplně bacterium coli com. b. Neumann — Scháffer (rychleji než bacillus tyfi. v gelatině rostoucí) a všechny druhy pod jménem ba¬ cillus semityfosus popsané, v mnohém ohledu b. tyfovému podobné. Užitím všech známých diagnostických i differencieln ích method proveden byl průkaz naprosté nepochybnosti, že v tomto případu leptomeningitidy hnisavé bacillus tyf osní jedině byl přítomným. Po objevu tomto pátráním v literatuře našli jsme zaznamenaný jen jediný případ našemu analogní. Popisuje totiž L. Kamen *) případ meningitidy jakožto komplikaci one¬ mocnění tyfového, rychle smrtí končícího. Při sekci shledána na konvexitě mozku meningitida s huspeninovitým, žluto¬ zeleným exsudátem. V hrudníku žádné změny. Při otevření dutiny břišní unikají plyny hnilobné. Slezina zvětšená, měkká, pulpy hojné. Ve střevě tenkém tekutý žlutý obsah; asi io cm od chlopně coecalní kulatý vřed, infiltrovaných okrajů. Dolní oddíl ilea a coecum nastříknuto. Žlázy mesenteriální zduřeny. Diagnosa : Typhus abdominalis, meningitis acuta, tumor lienis acutus. K bakteriologickému prozkoumání vzat kousek meningu a slezina. Mikroskopickým vyšetřením exsudátu meningeálního a ze sleziny nalezeny tyčinky tvarem, velikostí a vlastností tinkto- rielní bacillu tyfosnímu odpovídající. V praeparátech z meningů kromě toho Četná těliska hnisová. Kulturami v gelatině, na agaru a bramborách, jež stejné byly jak ze sleziny tak i meningů, přesvědčil se autor, že jedná se o bacilly tyfosní, jež i v řezech konstatovány. Připomenouti dále dlužno, že ani mikroskopicky ani v kulturách jiné mikroby neshledáný, pročež autor tvrdí zcela správně, že menin¬ gitida tato způsobena byla »metastasou jedu tyfového«. Kromě tohoto pouze ještě jeden analogní případ v literatuře jsme našli, ač vyšetření našeho přípodu spadá do doby dřívější před tou, kdy následující, jejž uvádíme, publikován byl. Enrico Monsi a Tito Garbone vyšetřovali totiž typický tyf u dívky šestileté, v rekonvalescenci exquisitními příznaky meningitidy cerebrospinální se jevící a le- tálně zakončujícího. Při autopsii shledáno : Meningitis cerebrospinalis fibrinoso- purulenta. Dilatace komor postranních. Bronchitis. Četné vředy tyf. ve stadiu zjizvení. Hyperplasie a nekrosy žláz mesenteriálních. Aniž bychom se pouštěli k vylíčení podrobností, vztahujících se k vy¬ šetření bakteriologickému tohoto případu, sdělujeme jen, že ani ve hnisu me- ning., ani ve slezině nenalezen než jeden druh bacilla, jenž v typickém způ¬ sobu poskytoval charaktery odpovídající i morfologicky i kulturelně bacillu Eberthovu, pročež možno s jistotou tvrditi, že tento případ meningitidy ce¬ rebrospinální hnisavé povstal invasí bacilla Eberthova. Případ náš tuto vylíčený jest tudíž druhým vůbec pozorovaným a třetím publikovaným. Druhý případ týkal se muže A. K., 331etého dělníka, jenž zemřel za ty¬ pických příznaků onemocnění tyfového na interní klinice prof. Maixnera Sekci J) L. Kamen , Zur Aetiologie der Typhuskomplikationen. XXI. 10 druhého dne po smrti vykonal chéf ústavu prof. Hlava. Diagnosa pitevní zněla: Tyfus ve stadiu vředů v ileu, jejunum a colon ascendens. Strumitis dextra purulenta tyfosa. Tumor lienis acutus. Degeneratio parenchymatosa hepatis et renum. Pneumonia lóbularis confluens et dispersa cum venostasi. Vosková degenerace svalů přímých břišních. Enterorrhagia. Ihned po sekci vykonány četné praeparáty z hnisavého obsahu a stěn žlázy štítné, v nichž shledány bacilly krátké, zakulacené, nad očekávání četné ; v žádném praeparátu neshledán ani jeden kokkus. Meihodozi Grammovou ty činky tyto nekonstatovány. Z hnisu toho, jenž byl řídký, zlutocervený , vyko¬ nány pak plotny gelatiny bramborové a direktně očkováno na agary, bouillony bramborové a do gelatin bramborových i masopeptonových. Podobně očko¬ váno ze sleziny a žláz mesenteriálních. Na agaru již druhého dne objevil se povlak šedý, pozůstávající z bacillů krátkých, jež tendenci měly ve vlákna se spojovati, aniž by shledána byla jiná nějaká kolonie. V gelatině vpichem tře¬ tího dne objevily se kultury, jež již makroskopicky zcela dobře daly se roz- poznati jako kultury bacilla tyfového. Povlak na povrchu gelatiny byl dosti mocný, později však značněji se ještě rozšířil a gelatinu, hlavně masopepto- novou, na povrchu zkalil. Podél vpichu nepatrný vzrůst. Odsud pak k úplnému provedení důkazu, že jedná se o bacilla tyfového, očkováno bylo na brambory a do gelatinu, jimž přidáno pět kapek 5% roztoku kyseliny karbolové. Re- sultát všech těchto kultur svědčil jedině pro bacilla Eberth-Gaffkyho. V řezech pak vykonaných ze stěn žlázy štítné a Lofflerovou methodou zbarvených kon¬ statovány bacilly krátké i delší v houfcích ležící. Barvením pak dle Gramma bacilly tyto zůstaly nezbarveny, při čemž pak neshledali jsme žádných mi¬ krobů, tedy ani ne nějakých kokků. Jest tudíž jisto, ze i tento případ, t. j. povstání hnisavé strumitidy, v pi ů- béhu tyfu dlužno přicítati jediné a výhradné bacillu tyfovému. Pátráním v literatuře nalezli jsme dva totožné případy, a sice jeden případ hnisavé strumitidy původu haematogenního, společně popisují Kummer aTavel; v hnisu poznány jedině bacilly tyfové, a autorové uznávají je za původce zᬠnětu a zhnisání a tím doplňují učení o pyogenní schopnosti mikroorganismu tohoto. Druhý případ popisuje Dupraz,* 2) kde v druhém týdnu po uplynutí abdominálního tyfu povstala u 331etého muže hnisavá strumitida; ve hnisu incisí vyprázdněném konstatovány bacilly tyfové v čisté kultuře. Na základě uvedeného není pochyby, že ve dvou těchto případech jednalo se o hnisavé processy, jež dostavily se na sklonku onemocnění tyfosního vy¬ volány byvše jedině a výhradně bacillem tyfovým. V literatuře shledáváme kromě již uvedených tří případů ještě několik jiných, z nichž obšírněji zmíniti chci se pouze o těch, kde bacillus tyfi poznán ') Kumrner a Tavel, Zwei Fálle von Strumitis haematogenen Ursprungs. Ref. v Centr, fiir Bakt. u. Paras. Bd. XII. Nro 10. 2) Dupraz, Deux cas de suppurations (thyroidite et osteomyelite) consécutives á la fiěvre typhoide et causées per le bacille ďEberth (Archiv de médecine exper. et ďanat. pathol. 1892. Mro 1.). Dle C. f. allg. Path. u. path. Anat. Bd. III. Nro 17. 1892. XXI. 11 byl neklamně detailním vyšetřením bakterioskopickým jako samostatný původce hnisavých processů, přidruživších se k průběhu onemocnění onoho a kde bakterio¬ logický průkaz proveden exaktně. Tak Achalme *) popisuje případ, kde u nemocné v rekonvalescenci po tyfu povstal periostitický abscess na vnitřní ploše levé tibie; v hnisu konsta¬ továny bakteriologicky bacilly tyfové bez jiných mikroorganismů, kteréž by hnisání vyvolati bývaly mohly. Raymond* 2) popisuje analogní případ. Destrée 3) prohlížel bakteriologicky nemocné tyfem a tu čtyřikráte při různých abscessech mammy, v levé axille a krajině šíjové konstatoval pouze stafylokokkus pyogenes aureus. U jednoho však nemocného, kterýž ve stadium rekonvalescence onemocněl levostrannou akutní otitidou purulentní, dokázán byl výhradně bacillus Eberthův. Autor proto soudí, že hnisavé processy ve průběhu tyfu ponejvíce jen obyčejnými pyogenními kokky způsobeny bývají, že však bacillus tyfu abdominálního též samostatně hnisání vyvolati může. Druhý případ Duprazův 4) — první byla posttyfosní strumitida — týče se muže onemocnivšího v rekonvalescenci po tyíu esteomyelitidou tibiae; při otevření vytéká červenohnědá tekutina hnisavými tělisky a krví promíšená, v níž nalezen bacillus Eberthův (vedle bacilla bramborového, jenž, jak Dupraz myslí, ze přikládaných lněných kataplasmat k hnisu přimíšen byl). Ebermayer 5) sděluje o dvou případech periostitidy po tyfu abdominálním, v nichž jen bacilla tyfi konstatoval. A. Frdnkel 6) měl příležitost vyšetřovati opouzdřený peritoneální abcess, jenž vyvinul se za 147 dní po započetí onemocnění tyfového, v němž našel výhradně bacilly tyfové. Hnis ten byl tekutý, řídký, nefaekulentní, skoro čoko- ládovitý. Autor myslí, že změknutím a následujícím prasknutím mesenteriální žlázy vyprázdněn byl obsah do dutiny peritoneální. Kelsch 7) pozoroval levostrannou pleuritidu, která se dostavila u 221etého vojína po tyfu ; při punkci vytékal zprvu kalný, krví promíšený exsudát ; později vyvinul se empyem, na základě čehož vykonána resekce žeber. Ve hnisu shledán výhradně bacillus tyfi. Lehmann 8) referuje o bakteriologickém vyšetření jednoho případu peri- tonitidy a jednoho případu zhnisání mesenteriálních žláz po tyfu. V obou ') Achalme , Periostit suppurée consécutive á une fiěvre typhoide et pue au bacille typhique. La semaine méd. 1890. Nro 27. а) Raymond, La semaine medicale. 20. II. 91. S. M. 3) Destrée , A propos de quelques cas de suppuration compl. la fiěvre typhoid. Dle C. f. B. Bd. X. Nro. 17. *) Dupraz, 1. c. 5) Ebermaier, Deutsch. Archiv fiir kliň. Mediz. Bd. 44. Heft. 2. б) A. Frdnkel , Ueber die patholog. Eigenschaften des Tyfusbacillus. Verhandl. des VI. Kongr. f. inn. Med Wiesbaden 1887. ’) Kelsch, Un cas de pleuresie produite par le bacille typhique. Dle C. f. B. Bd. XII. Nro 7. a 8. 8) Lehmann, Zur Kenntniss der Aetiologie von Eiterung im Verlaufe von Abdominal- tyfus. C. f. kliň. Medizin. 1891. Nro 34. Dle C. f. B. Bd. XI. Nro 13. XXI. 12 případech obsahoval hnis jen bacilly tyfové, z čehož autor pyogenní účinek mikroba tohoto uznává. Loriga G. a Pensuti V.1) popisují případ, kde rekonvalescent v desátém bez- horečnatém dnu onemocněl pleuritidou. Ze hnisavého exsudátu isolovali autorové plotnami mikroorganisma, který tinktorielními i kulturelními vlastnostmi a pro své chování vůči různým, k zjištění bacilla tyfosního doporučovaným methodám differencielním, jako bacillus Eberthův rozpoznán byl. Při prohlížení později vzatého exsudátu konstatovány kromě bacilla tohoto ještě mikrokokkus pyo- genes aureus a albus. Autorové jmenovaní doznávají, že mnohé komplikace a následné nemoci při tyfu nepochybně účinkem bacilla tyfového vyvolány bývají. Rosin a Hirschel 2) nalezli ve zvláštním infiltrátu bérce (snad periostitis?), jenž se vyvinul v jednom případě dlouho probíhajícího tyfu ve stadiu bez- horečnatém, v nekrotické tkáni výhradně v čisté kultuře, bacilla tyfového a provedli exaktně bakteriologický důkaz o svém nálezu. Dále Ullmann 3) měl příležitost pozorovati dva zvláštní případy. Jeden případ, kde po pneumonii nastala osteomyelitis humeru s následujícím zhni- sáním kloubu ramenního, vyvolán byl pneumokokkem. V druhém případě pro nás důležitém — jednalo se o osteomyelitis tibiae po přestálém tyfu, kdež vypěstěn jedině bacillus Eberth-Gafikyho. Konečně zmiňuji se o publikaci Valentiniho. 4) Jeden případ recidivujícího tyfu komplikoval se 55. dne po započetí nemoci s abscessem na tibii, jenž povstal po nepatrném traumatu. Mikroskopickým vyšetřením hnisu neshledáno žádných mikroorganismů. Očkováním však na brambory a gelatiny vyvinuly se kolonie bacillů, jichž všecka charakteristika svědčila pro bacilly tyfové. Baumgarten identitu bacillů těchto s bacilly tyfovými potvrdil. Druhý případ, jenž velice pro pyogenní vlastnost bacilla tyfového svědčí, týkal se nemoc¬ ného, u něhož za 9 týdnů po onemocnění tyfem vyvinul se levostranný empyem, jenž thorakocentesou vyprazdňován byl. Při mikroskopickém vyše¬ třování barvených praeparatů z hnisu nalezeno několik bacillů, jež tvarem bacillů tyfovému se podobaly. Kulturelně (užito bylo bramborů, ploten gela- tinových i gelatin nakloněných), pohyblivostí a j. rozpoznány tyto jako bacilly tyfové, při čemž pak žádných pyogenních kokků nekonstatováno. Na základě toho považuje Valentini bacilly tyfové za původce empyemu a popírá nᬠmitku Baumgartenovu, jenž myslí, že původní infekce v případech takovýchto vyvolána bývá diplobacillem Fránkel-Weichselbaumovým, jenž pak odumírá, a bacilly tyfové sekunderně na místo zachvácené vnikají. Lišil se též hnis z empyemu tohoto od hnisu povstávajícího diplobacilly pneumoniae. *) Lorigo a Pensuti, Pleurite de bacillo del tifo Dle C. f. B. Bd. IX. Nro 24. 2) Zur Lehre von den metastatischen Wirkungen des Tyfusbacillus. Deutsche med. Wochen. 1892. Nro 22. 3) Ullmann, Beitráge zur Lehre der Osteomyelitis. Dle Deut. med. Woch. 1892. Nro 52. 4) Valentini, Beitrag zur Pathogenese des Tyfusbacillus. Berl. Kliň. Woch. 1889. Nro 17. XXI. 13 Poslední pak případ, který ještě uvésti mohu, publikován byl, když již práce tato nalézala se v tisku, Weintraudem. *) U individua stiženého tyfem, jež před třemi lety před onemocněním tímto zachváceno levostrannou exsu- dativní pleuritidou, vyvinul se ve čtvrtém týdnu průběhu onemocnění tyfového levostranný empyem pleurální. Punkcí v VII. intercostální prostoře axillární čáry vyprázdněn byl hnis tuhý, žlutavý, hlenovitý, v němž mikroskopicky vedle hnisavých tělisek dokázány bacilly velice pohyblivé, jež kulturelně, mor- fologicky i tinctorielně jako bacilly tyfové rozpoznány byly. Průkaz toho pro¬ veden exaktně. Za 17 dní po první punkci vyprázdněn byl týž hnisavý ex- sudát, bacilly však z tohoto vykultivované při applikaci intraperitoneální mo- riatum utrpěly na své virulenci, dříve tak značné. — V případě tomto jedná se tedy o jakési locus minoris resistentiae, povstalé přestálou pleuritidou dří¬ vější, kdež bacilly tyfové byly s to hnisání vyvolati. Další positivní resultáty v literatuře zaznamenány jsou Rouxem a Vi- nayem, Colzim, Belfantim, Orloffem, obšírnější však pojednání autorů těchto nebyla mně přístupna. Shrneme-li pak celou literaturu o thematu tomto, seznáváme, že celkem prozkoumány v průběhu tyfu s positivním resultátem komplikace tyto: Abscešsy slezinné : 1 : Empyem měchýře žlučového : 1 : Empyem pleury : 5 : Infiltrát zvláštní bérce (snad periostitis ?) : 1 : Meningitis : 1 : Orchitis : 2 : Osteomyelitis tibiae : 2 : Otitis media purulenta : 1 : Periostitis : 9 : Peritonitis purul. : 2 : Strumitis : 2 : Zhnisání žláz mesenteriálních : 1 : Roux a Vinay. Gilbert a Girode. Loriga a Pensuti, Valentini, Belfanti, Kelsch, Weintraud. Rosin a Hirschel. Kamen; náš případ jest druhým. Ta vel a Belfanti. Ullmann a Dupraz. Destrée. Achalme, Ebermaier (2), Valentini, Ray- mond, Orloťf, Barbacci, Peán a Cornil. Lehmann a A. Fránkel. Kummer a Tavel, Dupraz; náš případ jest třetím. Lehmann. Případů těch jest tedy po skrovnu; nemíním však proto, že bac. tyfi sám o sobě jest jen řídkým vyvolávatelem hnisavých processů tak zv. post- tyfosních a spíše zdá se, že podobné případy jen pořídku podrobovány byly bakteriologickému zkoumání. Probrav pak veškery protokoly pitevní našeho pathologického ústavu českého shledal jsem, že od 17./X. 1883. do 10./1II. 1893 pitváno bylo 165 pří¬ padů tyfu. Z těchto bylo ') Weintraud, Ein Fall von Typhusempyem Berl. klín. Wochenschr. 1893, Nro 15. XXI. 14 1) nekomplikovaných, t. j. ulcerace ve střevě, tumor lienis, degenerace parench. ledvin, jater . 32 (19*39°/0) 2) komplikace pak byly tyto : a) tyfosní nekrosy žláz mesenteriálních . 16 » » ledvin . 4 » » sleziny . 16 » » jater . 4 » » vagíny . 3 » » laryngu . 19 b ) Endocarditis verrucosa valvulae bicuspidalis recens . 1 c) crouposní pneumonie neb lobulární neb pleuritis . . 72 d) peritonitis pérforativa . 21 e) nephritis haemorrhagica . 4 f) hnisavé processy (inclusive sepsis) . 27 (16‘39°/0) Z těchto bylo : Phlegmona cubiti . 1 » colli . 1 Abscess kůže . 1 » omenta . 1 Bronchitis putrida . 1 Mediastinitis purulenta .... 1 Arthritis » .... 1 Meningitis » .... 1 Strumitis » .... 1 Nephritis abscedens . 5 Litovati dlužno ovšem, že bohatý tak materiál nemohl býti v dřívějších dobách bakteriologicky prozkoumán, čímž asi valně bylo bý se přispělo k ob¬ jasnění a potvrzení pyogenní schopnosti bacilla Eberth-Gaffkyho, již doposud někteří autorové popírají. Tak tvrdí Baumgarten a E. Fraenkel, že hnisavé affekce v průběhu tyfu se vyskytující zahájeny bývají výhradně kokky pyo- genními, k nimž teprve později — sekundárně — bacillus tyfu se přidružuje, kokky prý pak v době bakteriologického zkoumání vymizejí a pole opanuje výhradně bacillus tyfi. Na základě toho byehom pak v hnisavých processech po tyfu se vyvinovavších nalezené bacilly tyf. musili považovati jen za epiphyty, bez zvláštního jich vztahu k affekcím oněm. Mínění toto nemůže našeho dojiti souhlasu, kteréhož ani v literatuře ne¬ má, i považujeme je za dalekosáhající skepticismus, jenž by nám posudek mnohých bakteriologických prací valně stížil. Uvažuji pak takto: Jest jisto, že komplikační processy takovéto dostavují se vždy ku konci onemocnění tyfového, a tu buď 1) jedná se o hnisavé processy vyvolané jen kokky pyogenními a pak přece nebylo by příčiny, proč by někdy již za krátkou dobu — za několik jen dní — kokky tyto ve svých toxinech zahynuly, kdežto přece vůbec jest známo, že pyogenní kokky začínají mizeti teprve 18. neb 20. dnem z exsudátu XXI. 15 hnisavého, proč by tedy v processu hnisavém po tyfu vyhynuly tyto dříve nežli jinde a jindy ? 2) I když hnisavý process tento vyvolán jest společným účinkem obou — tedy kokky a bacillem tyfovým — čemuž nasvědčuje neantagonistické půso¬ bení obou, jak jsem dříve již řekl, i pak nestávalo by příčiny, proč by vy¬ mizely dříve kokky ; zajisté by vymizel dříve méně resistentní z obou, a to, jak známo, jest bacillus tyfi, a vždy pak při bakteriologickém vyšetření i záhy po vzniku hnisavého processu vykonaném nabyli bychom v menšině bacilla tyfového a v hojném množství kokky pyogenní (případ Hlavův). 3) Tvrzení další, jako by nahodile bacillus tyfi do hnisavých ložisek vnikl, postrádá naprosto podkladu. Vždyť dokázán byl bacillus tyfi při onemoc¬ nění tyfovém konstantně v krvi ') — ač někdy jen v pranepatrném množství — jak sám jsem se přesvědčoval — a skoro ve všech orgánech, tak v mozku (Silva,* 2) Chantemesse a Widal [ — tito dva autorové na základě nálezu b. tyf. v substanci mozkové myslí, že těžké funktionelní poruchy činnosti mozkové na bujení b. tyfosních spočívají — ]), ve tkáni mišní (Curschmann),3) v plících, (Chantemesse a Widal), ve svalu srdečním (Ch. a W.), častěji v játrách, ledvi¬ nách . [v těchto Faulhaber 4) konstatoval je ve třiapadesáti případech], slezině a střevě, proč by tedy sám v těle značně osláblém nemohl vyvolati samostatně hnisavý process a to obyčejně v orgánu disponovaném, buď traumatem neb nahodilým zánětlivým processem. Konečně třeba ještě podotknouti, že kdyby vždy jen jednalo se o hnisavý účinek kokkovitý, že snad přece, třeba i velmi spoře, bývali by nalezli buď uvedení autoři, buď my v případech oněch nějakého kokka pyogenního. II. Na základě těchto vlastních zkušeností a vybídnut slovutným svým chéfem proíessorem Hlavou, odhodlal jsem se i cestou experimentelní potvrditi snad schopnost bacilla tyfového vyvolávati samostatné hnisavé processy. Před započetím s experimentováním pátral jsem po literatuře v příčině té a tu shledal jsem, že v r. 1891 společně Gilbert A. a Girode J.5) nalezli náhodou při sekci morčete, jež zhynulo za 24 hodiny po podkožní injekci, 1 cm 3 kultury bouil- lonové, diffusní purulentní peritonitidu, silné zduření follikulů a nádor sleziny. Exsudát peritonealní jevil mikroskopicky velmi četné bacil ly tyfové a žádné ') Mikroskopické vyšetření krve individuí stižených tyfem nevede vždy k positivním resultátům, za to však s úspěchem zdaří se kulturelní. 2) Silva B., Complicanza letale rara del tifo abdominale. Dle C. f. B. 1892. Bd. XI. Nro 6. a 7. 8) Curschmann. Bemerkungen uber das Verhalten des Centralnervensystems bei acuten Infectionskrankheiten. Verhandlungen des V. Congresses f. inn Med. zu Wiesbaden 1886. *) Taulhaber E., Ueber das Vorkommen von Bakterien in den Nieren bei akuten Infektionskrankheiten. Zieglers Beitráge zur pathol. Anatomie. Bd. X. 1891. 5) Sur ie pouvoir pyogěne du bacille ďEberth Comptes rendus de la soc. de biol. 1891. Nro 16. Dle C. f. B. Bd. XI. Nro 8. a 4. 1892. XXI. 1G jiné mikroorganismy, což kulturami stvrzeno bylo. Autorové uvedení poukazují pak k tomu, že nestávalo v tomto případě vůbec nějakého traumatu, aniž jiného nějakého způsobení loci minoris resistentiae. — Přímý pak pokus provedl Ull- mann J) a obíraje se aetiologickou otázkou osteomyelitidy objasnil zdařilými pokusy pole aetiologie osteomyelitidy se týkající. Dle stávajících totiž pozoro¬ vání byl považován stafylokokkus pyogenes aureus (mikrokokkus Becker) za pathogenního mikroba infekčního zánětu dřeně kostní a jen v těžkých případech onemocnění tohoto vypěstován byl kromě uvedeného mikroba ještě stafylokokkus pyogenes albus. Ullmann pak zajímavými svými nálezy (o nichž zmínka učiněna na str. 12.) pobádán, provedl důkaz, že osteomyelitis může způsobena býti celou řadou pathogenních mikroorganismů, tak kromě stafylo- kokka pyog. aurea i stafylokokkem pyog. albem, streptokokkem pyogenním, bacillem pyocyaneem, mikrokokkem tetragenem, diplobacillem pneumonie a bacillem tyfu. Experimentoval pak tak, že místo fraktury (jak Becker činil) temporerní elastickou ligaturou končetiny způsobil městnání krve a haemor- rhagie ve dřeni kostní a tím locus minoris resistentiae. Na záklaně toho činí Ullmann rozdíl mezi primerní osteomyelitidou a sekunderní; prvotní způ¬ sobena jest stafylokokky. jejichž místo invase jest neznámo, druhotná pak přidružuje se ku nemocem infekčním (tyfu, pneumonii a j.) a způsobena bývá dotyčnými mikroorganismy invasí z původního místa lokalisačního. Z klini¬ ckého stanoviska ovšem rozdílu není; tento týče se jen stránky aetiologické. Muscatello G.* 2) vstřikoval podkožně králíkům a psům malé kvantity (až 05 cm3) den až 12 dní staré kultury bouillonové bacillů tyfových bez výsledku. Reakce omezovala se na několik dní trvající červeň a zduření místa, kam očko¬ váno bylo, v němž po třech dnech injikované organismy kulturami již se ne¬ dali dokázati. Naproti tomu však týmže způsobem applikačním včtsího množství kultury konstantně u těchže zvířat bylo možno vyvolati vytvořování se ab- scessů. Ve hnisu těchto abscessů, jež ve svých elementech oněm vyvolaným kokky hnisavými úplně se podobaly, mikroskopicky bacilly jen velice spoře se nalézaly, kulturou však vždy jedině bacilly tyfové dokázati se daly. Vylíčené tyto pokusy nebyly tedy vykonány přímo k tomu, aby snad zjištěna byla pyogenní vlastnost b. tyf., vyjímaje práci Muscatellovu. Resultáty této však nemůžeme prohlásiti za úplně přesvědčivé, jelikož jednak nevíme, zda s materiálem očkovacím proveden potřebný průkaz totožnosti b. t., a za druhé, jelikož subkutanní applikace králíkům k studiu pyogenních schopností toho neb onoho mikroba nezdá se nám býti úplně spolehlivou. Jedině Orlojf, jehož práci jen z referátu známe,3) zabýval se otázkou, zda processy hnisavé posttyfosní příslušejí výhradně b. t. nebo effektem-li jsou obyč. hnisavých mikrobů. Z práce této však ani nemohu zjistiti, zda Orloff sám podobné případy u člověka pozoroval aneb zda pouze obmezil se na ') Ullmann, Beitráge zur Lehre der Osteomyelitis. Dle Deut. med. Woch. Nro 32. 2) Muscatello G., Sul potere piogeno del bacillo di Eberth. Dle C. f. B. Bd IX Nro 24. 3) Dle referátu v Centralbl. f. Bakt., 1890. XXI. 17 experimenty, ani dále nenabýváme přesvědčení, že skutečně jednalo se o b. tyf., jimiž experimentováno bylo. Nekonstantní výledek pokusů těchto růz¬ nými applikacemi svědčí sám proto, že asi v mnohých případech užito bylo kultur úplně různých. Methody differencielní pro b. t. poslední dobou pak tak se pomnožily a skomplikovaly, že kontrola pokusů Orloťfových — čᬠstečně positivních — - jest nejenom místnou ale i nutnou. To celá literatura o thematu našem; ostatní aspoň publikace nemohou míti nějaké důvěry, jednak pro neúplnost svoji, jednak pro odporující si údaje. Tak ku př. nesdílím údaje Tayonovy;1) autor tento tvrdí totiž, že bacilly, jimiž experimentoval, vyvolávaly na místě, kde injikováno bylo, hnisání, při čemž pozorována i na zvířatech zřetelná roseola (!?). Dle uvedeného zdálo by se, že bacillus tyfi abd. vyvolává hnisání jen tehdy, když předchází trauma aneb když ve větším množství jest přítomen. K objasnění otázky této podniknul jsem celou řadu pokusů, nežli však při¬ kročíme pak ku sdělení, jakým způsobem my experimenty své jsme provedli, jakož i ku podání resultátu jich, mám za potřebné, aby snad nemohlo se na- mítati, že pracoval jsem s kulturami nečistými neb snad docela jinými (bakt. coli), zřníniti se o tom, že užíval jsem vždy jen kultur typických, charakteri¬ stických známek. Do nedávná ještě postačily k differenciální diagnose kultury bramborové v . gelatině Holzově a snad ještě kultury bouillonové s přísadou tekutiny Pariettovy praeparát mikroskopický. Dnes však, kdy známe dosti značnou řadu mikroorganismů, jež chováním svým vůči různým živným substrátům i kyselým nápadně bacillu tyfovému podobnými se zdají, nevystačíme s prů¬ kazem methodami uvedenými, nýbrž nezbytným se jeví nám provedení všech známých method differenciálních, v nové době tak četně udaných. Kriteria 2) pak, jež za neomylně jistá pro bacilla tyfového se považují a jež v ústavu našem poněkud modifikovanými methodami za takové akkre- ditovány byly, jsou tato: A. Biologické. 1. V gelatině bramborové i alkalické vpichem. Po 5 dnech vytvořen jest na povrchu povlak nepravidelný, chobotnatý, nažloutlý, tenký , lehce hrbolatý, az ku stenám zkoumavky dosahující. Pod povlakem tímto později jeví gelatina lehké zkalení, tmavě se zabarvujíc. Kolem vpichu vzrůst v horních partiích mocnější (žlutobílý), v hloubi v podobě bělavě- žlutých zrnek nepatrný. Vytvořování plynu nekonstantní. Vzrůst na gela¬ tině je tím lepší, čím méně peptonu v ní se nalézá. V ústavu našem užíváme ') Tayon , Sur les inoculations de la flěvre typhoide. 2) Třeba poznamenati že znaky tyto přináležejí vegetacím mladým asi do 3. — 5. ge¬ nerace; generace pozdější charakteristických známek těchto detailně nechovají, v mnohém — hlavně ve slabém a sporém vzrůstu v gelatině vpichem — se lišíce od generací mladých. XXI. 18 O5°/0 peptonu, což nejlépe se osvědčilo pro kultivování bacilla tyfového a kommabacilla Kochova. V gelatině kyselé jest vzrůst vždy bujnější. 2. Plotny gelatinové. Na plotnách gelatinových alkalických třetí den vidíme dvoje kolonie: a ) povrchní, nepravidelně na okraji zubaté, malé, světlohnědé, tmavší v centru, lesku perleťového, světlejší na periferii, skoro průhledné ; při zvětšení jako z brázd a ryh složené. Centrum někdy vyvýšeno bývá nad niveaux ostatní kolonie, jest hustší, velikosti dosahuje až špendlíkové hlavičky ; b ) hluboké mají tvar buď ovoidní buď kulatý, přesně ohraničené, lehce granu¬ lované, průsvitné. Gelatina nikdy nezkapalňuje. Na plotnách bramborové gelatiny kolonie na povrchu jsou větší, žluto¬ hnědé, později hnědožlutozelenavé, s podobným vyvýšeným nepravidelným tmavším centrem. Na agaru glycerinovém nakloněném tlustý, bělavý, později nahnědlý povlak, málo lesklý, zvolna do plochy se šířící, jenž se dá velice lehce setříti. Se.střeme-li takovou asi lOdenní kulturu s povrchu agarového a natřeme-li novou kulturou, nedochází tato již vzrůstu, který má na půdě nevyčerpané. Natřeme-li ale agar, bacillem tyíi ztrávený, bakteriem coli, vyrůstá toto přece bujně. (Chantemesse.) 4. Na bramboru dobře uvařeném, moučnatém (t. zv. škrobovém bramboru), politém y^/o kyselinou octovou, nevidíme pouhým okem skoro žádného vzrůstu; povrch bramboru očkovaného a v teple 37° C. udržovaného jest nanejvýše méně lesklý, matnější, nežli bramborů neočkovaných. Přejedeme-li povrch ten kličkou drátu platinového, tu cítíme drsnost; přeneseme-li pak z povlaku to¬ hoto něco na sklíčko, objeví se nám hojné množství bacillů s tendencí ve vlákna se spoj ováti, konců zakulacených, jež sem a tam lesklou kuličkou na konci svém jsou opatřeny. (Podobně jako někdy na povrchu gelatiny.) 5. Bouillon alkalický při teplotě 37° C. jest za 24 hodin zkalen; zakalení toho se stářím kultury přibývá, při čemž se vytvořuje ssedlina bělavá. 6. Maximum vzrůstu v krátké době (24 hodin) pozorujeme na bouillonu kyselém bramborovém , jenž jest velice příznivou výživnou půdou, v níž již za 24 hodin značné zkalení a značná ssedlina i usazenina na stěnách zkoumavky dosti lehce diffundující se vytvořuje. (Bouillon tento sestaven jest dle návrhu p. prof. Hlavy ze šťávy bramborové, s přidáním 0 5% peptonu a ostatních látek v procentu obvyklém; půda tato hodí se nejen výtečně pro b. tyfového, ale i pro všechny mikroby, jimž na půdách kyselých dobře se daří.) 7. Mléko sterilisované do zkoumavky nalité bacillus tyfový nekoaguluje, očkujeme-li z bramborů neb s povrchu výživných půd. (Opak bakterium coli.) Proti tomu pozoroval jsem toliko jednou srážení mléka bacillem tyíi a to v pozdní době, a sice očkoval jsem v případu tom z velmi staré kultury bouil- lonové. Výkladu proto nemám. Snad vinu neslo neúplné sterilisování mléka? (Dle nejnovějších publikací hodí prý se k differencování bacilla tyfi a bakteria coli mléko kokosové ; methody této jsem dosud neužil.) XIX. 19 B. Morfologické. Z těchto charakteristik jest nejdůležitější ta, že bacillus tyfi na umělém výživném substrátu, hlavně na povrchu gelatiny okyselené vpichem očkované a na bramborech, v substanci své jeví prázdná místa, jež nezaujímají celé šířky bacilla. Vakuoly tyto mylně považovány by býti mohly za spory. Šířka i délka bacilla závisí na živné půdě; nejširší bývá na bramboře, nejužší a nejkratší na agaru v teple; nejdelší v bouillonu bramborovém. C. Tinktorielní. Vodnatými roztoky barví se tíže nežli jiné druhy bakterielní; nejlépe bar¬ vití jak v řezech tak sklíčku Lófflerovým alkalickým fuchsinem i gentianou, neb fuchsinem karbolovým. Jedině kultur těchto známek a vlastností, o nichž pokaždé jsem se pře¬ svědčoval, k experimentům svým jsem používal. Užil jsem pak kultur: I. nabytých ze sleziny Dahomejky tyfem zemřelé na klinice prof. Eiselta ; II. ze strumitidy posttyfosní a sleziny sděleného případu z kliniky prof. Maixnera ; III. získaných z krve individua tyfem zemřelého. Upotřeboval jsem pak kultur těchto takto : 1. do oka králíkům vstřikoval jsem a) kultury bouillonové (bramborového neb obyčejného) 24 — 26hodinné, b) povlak z kultur bramborové gelatiny tím, že kličku platinového drátu přenesl jsem do 3 cm.3 fysiologického roztoku neb do bouillonu, 2. do oběhu krevního králíkům po následující frakUiře zadní končetiny vstřikoval jsem a) kultury bouillonové, b) rozředěné agarové. 3. Do kloubu kolenního králíkům. 4. Kidtury bouillonové jiltrované Chamberlandem očkovány do oka krᬠlíkům. 5. Kidtury zahřáté na 55° C. po 1 hodinu (z nichž již nic v gelatině vpichem nevyrostlo) vstřiknuty do oka a kloubu králíkům. 6. Kidturu nabytou z krve králíka , očkovaného kulturou ze sleziny Da¬ homejky, vstřikoval jsem opět do oka jinému králíku. 7. Malá ěásteěka kultury agarové rozředěna ve zkoumavce naplněné do 2/3 fysiologickým roztokem. Takto velmi rozředěné kultury očkovány do oka králíkům. Ad 1. Pokusy této řady vykonal se mnou p. dr. Deyl, docent očního lékařství, jenž provedl operativní část a sledoval pilně změny makroskopické, za kterouž ochotu a přispění činím mu povinný dík. Rozpravy: Ročn. II. Tř. II. Čís. 21. “ XXI. 20 I. Bílý králík, i ./XI. 1892: a) V právo : vstříknuto několik kapek kultury do přední komory po odtoku komorní vody po vbodnutí. b) V právo: rovněž několik kapek do sklivce v krajině aequatorialní. c) V levo : jen do komory. Ohledání dne 2./XI. : V právo i v levo víčka slepena tlustou vrstvou žlutobělavého hnisu, jehož množství nalézá se ve vaku spojivkovém ; spojivka víček, přechodní řasy i bulba oedematosní, dost tuhá, rudá. — Rohovka v právo na povrchu jako rozbodána a zkalena, zvlášť v hořejší části; na Descemetské bláně tečkovité i vláknité zákaly, přední komora hlubší, parenchym duhovky zduřelý, kresba smazána, barva zeleněžlutokalná, pokrytý místy žlutobílými vlákny, která leží na přič přes paprsky duhovkové. V levo totéž ve větší míře než v právo, zvláště na duhovce leží mnoho blá- novitých i vláknitých žlutobílých výpotků. Ohledání 6./XI. : Víčka slepena,* množství hnisu. Rohovka v právo bez lesku, běložlutá, sotva průhledná, v komoře plno hnisu. Týž den enukleace oka pravého: Ve hnisu žlutavém mnoho bílých tělisek, spoře krátkých bacillů, žádné kokky. Očkováno z hnisu do tří bramborových a tří alkalických gelatin. Ve středu sklivce řídká tekutina, kalná i při stěnách hnis na několik millimetrů. V levo: Ve vaku spojivkovém méně hnisu než v právo, víčka neslepena. V komoře žlutobílá vlákna. Nález 1 5 ./I. 1893.; Králík dekapitován. Zbylé levé oko má rohovku ektatickou, nahoře řada cev končící v oblouku koncentrickém s limbem 3 mm od okraje; v komoře dole a v zornici bělavé hmoty. Na řezu vytéká tekutina bělavočervenavá, jež pod mikroskopem skládá se z bělavých tělisek a fibrinu; bacilly nalezeny s velkou tíží a to jen velice spoře. Kultury vykonány vpichem a pomocí ploten. II. Šedý králík. 1 ./XI. Injekce táž jako u předešlého. V právo do komory — v levo do sklivce na dvou místech v aequatoru. Při ohledání 2. /XI. poznány tytéž změny jako u předešlého, v menší míře. Ohledání 12./XI. : V právo víčka slepena, mnoho hnisu blánovitého, rohovka rozpadlá, jen nahoře zbyl proužek tkáně. Enukleace oka. Mikroskopicky hnisavá těliska, Četně bacillů. Kultura vpichem. V levo ze sklivce zelenobílý (šálkovitý) reflex. 1 5./XI. : Injekce konjunktivalní mírné. Tense značně snížena. V rohovce a na Descemetské bláně chumáČkovité bílé skvrny. Komora hlubší, stroma duhovky prořídlé, zornice místy slepena se předním pouzdrem, ze sklivce žlutobílý reflex. Téhož dne králík zabit. Mikroskopicky dokázáno bacillů malé množství, kul¬ tury vykonány do bramborové gelatiny. Výsledek Čtyř těchto experimentů byl positivní. Na gelatinách vpichem očko¬ vaných vyrostly kultury nezkapalňující, pozoroval jsem však jako jindy u starších kultur, že vzrůst na povrchu gelatiny není tak mocným, nedosahuje nikdy okrajů zkoumavky. Ku diíferencování užito methodv Grammovy, sterilisovaného mléka, bramboru. Ad 2. 19. /XI. Šedý velký králík per venam auricularem obdržel 1 ccm kultury bouillonové z tyfosní sleziny Dahomejky dobyté. Po té fraktura přední končetiny. 2 6. /XI. Králík zabit; při nekroskopii nalezena ohraničená osteomyelitis incipiens purulenta na přední končetině levé, v níž mikroskopicky konstatovány tyčinky ty- XXI. 21 fové, jak kulturou stvrzeno bylo. V krvi nalézají se bacilly ve sporém množství; v praeparátu asi 2 — 6 bacillů. 19./XI. Bélošedý králík očkován 1 ccm kultury agarové, ze strumitidy post- tyfosní per venam auricularem suspendované ve fysiologickém roztoku -)- fraktura zadní končetiny. 30. XI. Zabit; při sekci shledána osteomyelitis partialis. Ve hnisu četně ba¬ cillů, žádné kokky ; očkováno direktně do bramborové gelatiny, vyrostla typická kultura bacilla tyfového. 29./XI. Žlutobílý králík. Vstřiknuta do břicha kultura bouillonová (1 ccm) -j- fraktura. Králík pošel za 2 dny; při sekci neshledány změny nijaké, v játrách mnoho uzlů psorospermií a v dutině břišní cysticerky. Tedy ze tří pokusů dva s positivním rešultátem. Ad 3. V této řadě pokusů užito bylo 5 králíků, jimž vstřikovány byly do obou kloubů kolenních kultury jak bouillonové tak agarové. Králík oholen nad kloubem, omyt lysolem, alkoholem, aetherem, kloub fixován, načež sterilisovanou stříkačkou vstřiknuto pokud možno mnoho kultury. Všichni králíci očkováni 29./XI. 1892 a zabíjeni postupně 5 ./XII., 9./XII., 13. XII., 17. XII. a 20./XII. U všech takto infikovaných králíků docílili jsme resultátu positivního. Již za 24 hodiny zcela zřejmě pozorovali jsme, že kloub naduřuje a naduření tohoto do 5. dne přibývá. Při otevření pak kloubu sterilisovaným nožem vytékalo značně řídkého hnisu zlutocerveného, v němž mikroskopicky dokázány výhradně bacilly jemné, zakulacené, bez jiných mikrobů. V praeparátech barvených Grammem bacilly tyto se neobjevily. Třeba zmíniti se o tom, že s trváním processu ubývalo bacillů dosti značně, tak že v kloubu králíka nejposledněji zabitého konstatovány tyto jen kul- turelně. Kultura sama pak byla chatrnou, daleko nedosahujíc vzrůstu, jakého je¬ vily kultury z hnisu prvních tří králíků. Dále shledali jsme, že kultury bouillonové jevily se v účinku svém silnějšími agarových, poněvadž zduření rychleji pokračovalo a intensivnějším se jevilo, jakož i hnisu že bylo více. Ad 4. Pokusy do řady této spadajícími přesvědčiti jsem se chtěl, zda i kul¬ tury nevirulentní, t. j. bezbacillerní tutéž schopnost pyogenní mají. Za tou příčinou desítidenní kultury bouillonové zfiltrovány Chamberlandovým přístrojem filtračním, a, abychom se přesvědčili, že filtrát skutečně nechoval zárodků nějakých, očkovali jsme do gelatiny alkalické a bramborové. 11. /XI. Bílý králík se Šedýma ušima. V právo vstřiknuty 3 dílky Pravazské stříkačky do sklivce, až vstoupila tense. V levo nahoře v aequatoru 2 dílky Pravazské stříkačky. Tamtéž pod kon¬ junktivu 2 dílky. Nález 1 2. XI. a 13. /XI. V právo i v levo značná injekce celé konjunktivy; v právo zelenožlutobílý reflex Šálkovitých hmot ze vnitra. Okraj zornice blankou přilepen na přední pouzdro. V levo kalný reflex. Po enukleaci oka shledány v te¬ kutině běložluté hnisová těliska bez jakýchkoliv mikrobů. Ad 5. Výsledek pokusů v tomto směru vykonaných jest týž, jako u řady po¬ kusů sub 4. uvedených. Kultury thymového bouillonu , v němž, jak Brieger, Wasser- mann a Kitasato ukázali, mikroby ve své virulenci se seslabují, zahřívány na 5 5 °C. po 1 hodinu, čímž, jak následní kultura ukázala, bacilly tyfové jsme usmrtili. I tato tekutina objevila se pyogenní, jak experiment na králíku očkovaném do přední komory ukázal. Ad 6. Z výsledku pokusů této kategorie poznal jsem, že účinek bacillů ty¬ fových passirovaných tělem králičím (kultura užitá pocházela z hnisu oka králíka dekapitovaného) byl seslabený. Ad 7. Abych dokázal, že nezáleží snad na koncentraci kultur, rozředil jsem malou kličku kultury agarové ve zkoumavce naplněné do 2/3 fysiologickým roz¬ tokem. Injekce vykonána do sklivce dvěma dílky stříkačky 1 1 ./XI. * XXI. 22 Nález 12. /XI. Nahoře v konjunktivě i episkléře injekce cev, zornice zúžena, vyplněná šedobílými hmotami, které jako obláčky přesahují na duhovku. 14./XI. Králík zabit. Sterilisovaným nožem oko rozříznuto, při čemž vytekl hnis žlutobílý, v němž bacilly dosti sporé konstatovány. Kultury vykonané do gelatiny vpichem jak alkalické tak kyselé svědčí pro ba- cilla tyfového ; důkaz proveden dále Grammem i sterilisovaným mlékem. Výsledek experimentů stručně jest tudíž tento: 1. Na jistých místech těla zvířecího funguje b. tyfi pyogenně. 2. Nejen bacilly nýbrž i toxiny a staré kultury tohoto mají schopnost pyogenní. 3. Koncentrace kultur nemá vlivu na zvýšení funkce té. Nanejvýše se pozoruje, že kultury bouillonové (1 denní) účinkují intensivněji než kultury 2 — 3denní z agaru. 4. Bacilly z hnisavých ložisek svých dosti záhy vymizejí. Jak si máme představiti tento účinek pyogenní u člověka? Jak z uvedené kasuistiky naší, tak z případů v literatuře zaznamenaných vyplývá, že zárodky bacilla tyfového ve stadiu rekonvalescenčním v organismu ještě dlící — a to buď ještě virulentní aneb z neznámých příčin virulence opět nabyvší — v tomto trváním nemoci seslabeném libovolně v některém orgánu se usazují a atypickou lokalisací svou různé změny prostě zánětlivé neb hnisavé způsobiti dovedou. Zevšeobecnělo pak mínění, že bacilly tyfové ve třetím týdnu nemoci již neškodnými jsou aneb vymizejí z těla zachváceného ; tomu však rozhodně tak není. Bacillus tyfi udržuje se za jistých okolností v těle rekonvalescenta, déle než se myslilo, na což již Kilcher ve své práci upozornil,1) a než dle trvání nemoci bychom supponovati mohli. Jenom touto okolností možno snadně vysvětliti sobě recidivy tyfové. Jest na snadě tudíž, že ona ochranná látka v těle, ať zoveme ji tak či onak, průběhem nemoci jest vysílena , nečiníc odporu zbylému ještě bacillu virulentnímu. Přesnějšího výkladu aspoň doposud pro toto znovu vzplanutí virulence bacilla tyfového jakž i pro dosažení vlastností pyogenních nemáme. Někteří autorové tvrdí, že různé takové zánětlivé změny i hnisavé pozorují se při tyfech dlouho se táhnuvších. Jiní (a sice Quincke a Friedlánder) tvrdí, že záněty kostí i hnisavé jen v jistých dobách se pozorují; náhled tento tak málo zamlouvá se běžným regulím pathologie, že třeba pátrati po příčinách jiných. Na základě aspoň některých případů pozorovaných a zaznamenaných v literatuře jasně supponovati můžeme locus minoris resistentiae, asi traumatem povstalý. Tím vysvětlili bychom si periostitidy i osteomyelitidy posttyfosní. Witzel pak ve své monografii: Die Gelenk- und Knochenentzúndungen bei acutinfektiosen Erkrankungen vysvětluje tyfosní záněty kostní v novější době častěji pozorované ne působením genia epidemica, nýbrž způsobené nově *) Sborník lékařský. XXI. 28 zavládlou therapií; zdá se mu totiž, že nemocný vystupováním i ukládáním do lože lehce nepatrné trauma utrpěti může, jež disponovaným ho pak činí (! ?). S výkladem, že jedná se o locus minoris resistentiae, v každém případě nevystačíme. Budeť pro každý hnisavý process existovat! asi jiný moment disposiční; tak pro affekce kloubní zajisté mluví příznivý prostor artikulární, v němž bacillu tyfovému ve vlhku dobře dařiti se může. Zajisté jako jiným mikrobům tak i bacillu tyfovému ve pochvách šlachových a vaku slizovém poskytnuta bývá příznivá k vývoji mezera. Ze by snad anaemie nastalá vysílením organismu měla příznivý vliv, nezdá se pravdě podobným na základě pokusů Enderlenových, jenž vstřikoval psům, u nichž anaemii vyvolával ztrátou krve, a seznal, že ani počet krvinek ani množství haemoglobinu krevního nemá vlivu na antibakterielní působení této. Spíše zamlouval by se nám výklad tohoto atypického působení b. t., že jedná se o jaksi nové získanou schopnost v těle lidském snad sesláblém, snad nějak jinak disponovaném inkonstatně pyogenně působiti. Tato nově získaná schopnost , čili přemčna » činnosti « v kulturách jiz vlastní b. tyfovému neod¬ poruje ovsem pranic stávajícímu učení o recidivách tyfových. Ač tedy schopnost bacilla tyfového ve zvláštních případech pyogennč fungovati nedá se dnes úplné vysvčtliti, jest přece jisto, ze pyogenním jest a třeba tudíž hranici t. zv. sekundárních neb smíšených infekcí jinými mi¬ kroby při tyfu aspoň z části obmeziti. Jsem povinen svému chéíu, prof. dru. J. Hlavoví za podnět k práci, jakož i za účast, jíž provádění této laskavě sledoval a návodem svým podporoval, učiniti hluboký dík. XXI. 24 RESUMÉ. Autor vyšetřoval dva případy tyfu pitvané v ústavu pathologicko-ana- tomickém prof. Hlavy; u jednoho z případů shledána rozsáhlá meningitida hnisavá, u druhého strumitis purulenta. V praeparatech mikroskopických ze hnisu dokázány bacilly prostředně silné, zakulacených konců ve velikém množ¬ ství, bez jiných mikrobů. — Baktereologickým prozkoumáním, všemi metho- dami, jež za charakteristické pro b. tyfové v ústavu path.-anat. akkreditovány byly, detailně provedenými prokázáno, že jedná se o b. Eberthova, vedle něhož žádný jiný mikrob neshledán. — Na základě toho a experimentů svých soudí autor, že b. tyfi byl vyvolavatelem těchto komplikací posttyfosních. Sekunderní infekce v rekonvalescenci (obyčejně) po tyfu se dostavující rozděluje ve 3 kategorie. Buď povstávají tyto: a) sekunderní invasí kokků pyogenních, b) sekunderní smíšenou infekcí mikrobiotickou, t. j. kokky pyogenními neb i jinými bakteriemi a bacillem tyfovým, aneb c) vyvolány bývají výhradně účinkem bacillů tyfových. Ze statistiky sestavené z protokolů pitevních ústavů od roku 1883 do 1893 vysvítá, že hnisavé processy po tyfu konstatovány v 39%- Po uvedení veškeré přístupné jemu literatury bodu toho se týkající a po sestavení známek, jež za differencielně diagnostické pro bac. tyf. i jinými autory se považují, přechází autor ku sdělení četných experimentů, k nimž užito oka, kloubu, applikace intravenosní s následující frakturou končetiny vesměs u krᬠlíků. Použito dále bylo jak kultur virulentních (1 — 2denní kultur bouillonu bramborového neb glycerinového i kultur agarových ve fysiologickém roztoku suspendovaných, tak zfiltrovaných filtračním apparátem Chamberlandovým neb zahřátých na 55° po 1 hodinu). Experimenty ty vesměs potkaly se s úspěchem. Resultát jich stručný jest: 1) Na jistých místech těla zvířecího funguje b. tyfi pyogenně. 2) Nejen bacilly, nýbrž i toxiny a staré kultury tohoto mají schopnost pyogenní. 3) Koncentrace kultur nemá vlivu na zvýšení funkce té. Nanejvýš se pozoruje, že kultury 1-denní bouillonové účinkují silněji než kultury 2 — 3- denní 1 agaru. 4) Bacilly z hnisavých ložisek svých dosti záhy vymizejí. XXI. 25 RÉSUMÉ. L’auteur examina deux cas de fiěvre typhoíde á 1’institut pathalogique de M. le professeur Hlava. Dans Tun de ces cas on constata une menin- gite purulente diťfuse, dans 1’autre une strumite purulente. Dans les pré- parations microscopiques du pus on trouva des bacilles ďune taille moyenne, aux bouts arrondis, en grande nombre, sans ďautres microbes. — A 1’examen bactériologique á 1’aide des toutes les méthodes accréditées á 1’institut comme caractéristiques pour le bacille typhique conduites dans touš les détails il fut démonstré qu’ il s\ agissait du bacille Eberth sans ďautres microorga- nismes. En se basant sur ce fait et sur ses expériences 1’auteur mets en connexité étiologique le bacille typhique avec les complications posttyphiques mentionnées plus haut. Ces inféctions secondaires survenant ordinairement á la suitě de la fiěvre typhoíde sont classées par 1’auteur de la fagon suivante: Elles sont déterminées a) par 1’invasion secondaire des coccus pyogéniques, b) par des coccus pyogéniques ou ďautres bactéries et le bacille typhique (inféctions microbiques secondaires mixtes) ou par c) le bacille typhique seul. D’aprěs le recueil statistique de 1’institut comprenant les années 1883 — 1893 les processus purulents á la suitě de la fiěvre typhoíde ont été constatés dans 39 %• Aprěs avoir čité toute la littérature qui concerne la question et aprěs avoir établi les signes réputés aussi par ďautres auteurs pour caractéristiques du bacille typhique, 1’auteur passe a la communication de ses nombreuses experiénces au cours desquelles il s’était servi de 1’oeil, des articulations, de 1’application intraveinese suivie des fractures des extrémités chez les lapius. On employa aussi bien des cultures virulentes (1 — 2 jours au bouillon de pommes de terre ou de glycérine et des cultures sur gélose suspendues au liquide physiologique, que des cultures filtrées á 1’appareil Chamberland ou chauffées á 55° pendant une heure). Toutes ces expériences avaient reussi et en voici le resultat: 1) Le bacille typhique devient pyogénique pour certaines parties du corps animal. 2) Non seulement les bacilles mais aussi leurs toxines et ses vieilles cultures ont des propriétes pyogéniques. 3) La concentration des cultures na pas ďinfluence sur le degré de cette action. Au plus on constate que les cultures au bouillon ďun jour sont plus fortes que celles sur gélose de 2 — 3 jours. 4) Le bacilles disparaissent assez vité des foyers purulents. XXL ROZPRAVY ČESKÉ AKADEMIE CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ V PRAZE. ROČNÍK II. TŘÍDA II. ČÍSLO 22. LEBKY ČESKÉ Z XVI. STOLETÍ. CRANIA BOHEM IC A SAECULI xvi. POPISUJE MUDR JINDŘICH MATIEGKA. PŘEDLOŽENO DNE 3. BŘEZNA 1893. V PRAZE. NÁKLADEM ČESKÉ AKADEMIE CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ. 1893. Tiskem j. Otty v Prazb. Spis tento má býti jaksi pokračováním práce mnou před 2 lety započaté jejíž první dí) (Crania bohemica I.) obsahuje popis lebek českých z doby předhistorické pozdní; při tom se zároveň vyplní mezera, která povstala vy¬ dáním práce dra. Niederla » Lebky Zamberské« (Rozpravy C. Akad. v Praze I., třída II. č. 31.) popisující lebky moderní. Chci totiž popsati řadu lebek nale¬ zených v kryptě bývalého kostela Panny Marie před Týnem v Praze, které pocházejí asi z počátku XVI. století. Když byly v lednu 1890 nákladem obce pražské odkryty zbytky tohoto kostela a jeho podzemní krypty — (o čemž p. architekt J. Herain podal obšírnou zprávu v »Památkách archaeologických«. XV. str. 133 — 146 a 217 — 226) — byl tam dle této zprávy učiněn i následující nález: »V horní části hlavní lodi, jakož i v pravé lodi nalezeno mimo mince množství lidských kostí v hrobech zděných i nezděných, ve směru od západu k východu položených. Avšak ještě větší množství koster lidských, jichž počet šel do set, nalezeno v podzemní kryptě, která byla v pravém slova smyslu kostrami přeplněna. Kostry ležely v 8 — 10 řadách na sobě a ve třech řadách za sebou narovnány, jedna vedle druhé co možná nejťěsněji, a sice 35 cm ód středu ku středu mrtvoly, z kteréž hustoty soudím, že byly bez rakví pocho¬ vány, ježto mimo asi 4 hřebíky nalezeno sice více přasek, patrně od pasů, jinak nenalezeno v kryptě ničeho, co by poukazovalo na nějakou rakev. Kostry mrtvol byly v kryptě vesměs ve vápenném rumu uloženy, poloha jich byla od západu k východu, jen tu a tam při zdi byly některé na přič. Nejhustěji jich bylo nakladeno při straně západní u schodů č. 16, kdežto k oltáři nalézaly se již řidčeji a u oltáře pak nebyly skoro žádné. Při zmíněných schodech číslo 16. byly řady koster těsně u dveří a docela ještě výše narovnány, než samotný otvor dveřní obnáší; z toho soudím, že sem, do této krypty, nepřineseny dveřmi, nýbrž spuštěny se shora klenbou ; která dříve za tím účelem pobořena byla. Ptáme-li se pak, kdy asi mrtvoly tyto sem kladeny a klenba krypty pobořena byla, nemůžeme dáti bezpečnou, nýbrž jen přibližnou, však pravdě¬ podobnou odpověď, vyplývající z této úvahy : Předně, kostry nalezeny mimo několik přasek bez darů, ve vápenném rumu, velmi hustě vedle sebe položené ; z toho by se mohlo souditi na dobu nějakého moru, v níž sem uloženy býti mohly. XXII. 1* 4 K úsudku tomu nesvádí mne ani tak onen vápenný rum jako hustota jich kladení, z kterého soudím na pochování bez rakve, což může být opět jen při moru. Z nalezených v kryptě nej mladších mincí byly » bílé peníze « Vladislava a Ludvíka Jagellonců; ku 2 mincím z konce 16. století nepřihlížím, jelikož ne¬ patří zajisté k udanému nálezu, jsouce objeveny brzo pod dlažbou ulice. Proto kladu čas, kdy sem k hromadnému pochovávání přijít mohlo, do doby moru buď ku konci panování Ludvíka krále, nebo v první čas panování Ferdinanda I. Větší mor, který v Praze řádil, byl (» Staří letopisové čeští « od Palackého na stránce 440) roku 1520 za panování Ludvíka (1516 — 1526) a druhý nejbližší mor řádil dle Hammerschmida Prodr. Prag. str. 671 r. 1542 za panování Fer¬ dinanda I. Spíše však bych se klonil k náhledu o době pochovávání mrtvol do krypty za moru rofoi 1520 ; v rumu nalezené mince zdají se tomu nasvěd- čovati. « Dozvěděl jsem se příliš pozdě o tomto zajímavém nálezu; nicméně po¬ štěstilo se mi laskavostí pana arch. Wiehla a p. ing. J. Heraina*) změřiti a si nakresliti poslední ještě neodvezené lebky, — celkem 20. Lebky, které byly, mimochodem řečeno, barvy světložluté, a čisté jako macerované, byly zkoumány na nalezišti samém, vlastně v kapli sv. Barbory tehdy vyprázdněné; od každé jsem si načrtal výkresy ve všech normách, každou jsem popsal a změřil zvláště. Měření se dělo skoro úplně dle francouzské methody, vyjma výšku hořejší čelisti, která byla měřena od kořene nosního k okraji alveolárnímu. V celku bylo měřeno 20 lebek, z nichž 10 přináleželo dospělým mužům. 2 mužům mladším (16 — 201etým), 5 dospělým ženám, 2 dívkám (16— 201etým), edna byla dětská (12 — 14 let.). U poslední nebylo lze pohlaví určiti; u lebek nedospělých mužů a žen učinil jsem to — tuším — s dosti velkou pravdě¬ podobností. Míry, které jsem dostal, jsou v tabulce I. přehledně sestaveny. Nežli však přistoupím ku porovnání a seskupování těchto měr, dovolím si pozornost obrátiti na tvary a typy mezi těmito lebkami zastoupené a je porovnati s oněmi, jež se v dobách předcházejících vyskytují.**) *) Dovoluji si těmto pánům na tomto místě nejvřelejší díky za jejich podporu vy- sloviti. **) Ze jsem počal v I. dílu spisu »Crania bohemica« popisem lebek »z pozdní doby předhistorické«, odůvodnil jsem tím, že tyto, stojíce na hranicích mezi temným pravěkem a jasněji dějinami ozářenými dobami, budou nejlepším podkladem ku dalším pracím, po¬ něvadž dovolují jistější určení času, z kterého pocházejí, a původu ethnografického. Při dalších pracích jsem se však čím dále tím více přesvědčoval, že jest i jiný důvod pro tento začátek. Jest zmíněná doba právě ta, v níž český anthropolog najde, pokud vím, všechny typy lebeční zastoupeny, které kdy v Čechách panovaly: jednak ještě zbytky oněch ex¬ tremních dolichocefalů, které za první obyvatele české země považovati musíme, jednak ale již ony krátké formy, které zase v novějších dobách tak ohromnou převahu dostaly. Jdeme-li od této doby zpět nebo ku předu, ztrácí se nám pozvolna buďto jeden neb druhý extrém, až konečně úplně zanikne. Neboť marně by se hledaly v kostnicích novějších lebky typu neanderthalského a marně jsme doposud hledali mezi lebkami českými prvních dob předvěkých naše moderní brachycefaly. XXII. 5 Ve spisu Crania bohemica I. zjistil jsem, že v době pozdní (VI — XII stol.) v Cechách se nacházejí následující typy lebeční : 1. Typ lebek extremně dlouhých, 2. typ zvaný žalovský, 3. typ středolebý, zvaný mněňansko-libšický, 4. typ krátký, zv. libčanský, 5. typ krátký, zv. hradský. Dále pak 2 typy — typ z pražského Hrádku a jaroměřský — které nej¬ spíše nejsou původní, nýbrž sekundární, povstalé ze smíšení typů nahoře uvedených. Typ lebek extremně dlouhých bývá od některých anthropologů připočí¬ táván k typu merovejskému (typů řadových hrobů germánských), odpovídají¬ címu typu našich žalovských lebek; však kdo má příležitost větší anthropolo- gický materiál z doby neolithické a bronzové prohlédnouti, může se přesvědčiti, že jest nutno tyto lebky, které někdy a pouze svou délkou, nikoliv tvary na typ v merovejských hrobech se vyskytující upomínají, sestaviti ve zvláštní skupinu. Ale právě tak, jak zmínění anthropologové — hlavně němečtí — hranice dobře karakterisovaného typu merovejského bezdůvodně příliš daleko stanoví, počínají si stejně při určení hranic proti typům krátkým a středním Celou skupinu středolebců annektují pro tento typ, ba i mezi lebkami krátkými po¬ znávají hojně jeho příslušníky. Indexům pak vykazují tak široké hranice, že se přesnost karakteri štiky, která zrovna tento typ původně u velké míře vy¬ znamenává, úplně ztrácí. To platí jak o délce, tak o výšce lebek, o prognathii nebo orthognathii obličeje atd. Opatrnější bylo, zřídit zvláštní skupinu »dolí- choidních lebek«, ačkoliv při neurčitosti typu těchto na věci samé se nic ne¬ změní Záhadné tyto lebky nacházejí se částečně v mé skupině lebek středo- lebého typu libšicko-mněňanského a vedlejších typů z pražského Hrádku a jaroměřského. Ale také mnohé lebky počítané mnou dle karakteristického tvaru lebky a hlavně obličeje, nosu a čela k typu libčanskému, lze pouze dle indexu s : d do skupiny »dolichoidních« zařaditi. Tuším, že jest typ libčanský, t j. sarmatský prof. Hóldera, dobře karak- terisován rozměry a tvary svými: indexem s\d od 77 — 78 nahoru, vejčitým obrysem v normě parietální, vysokou klenbou v normě occip., silně vyvinutými nadočními oblouky a výčnělky, středním orthognathním obličejem, spíše vyšším nosem s aperturou tvaru hruškovitého (nahoře užší, dole širší), a středními očnicemi (u mužů nižšími). Též typ hradský, který se kryje asi s Hólderovým typem turanským, liší se vyšším indexem š : d a kulatostí lebky ve všech normách, hojností kůstek vsutých atd. dobře od ostatních typů. Jest však otázka, zdali nebude nutno z něho vyloučiti extremně krátké lebky s hranatými tvary lebečními a sestaviti je ve zvláštní skupinu. Dosavadní materiál neopravňuje mne zde se o této otázce dále šířiti. XXII. 6 V následujícím popsané lebky poskytují, pokud jich malý počet to dovo¬ luje, obraz fysické povahy aneb lépe řečeno složení obyvatelstva pražského v XVI. století se stránky fysické. Prohlédneme-li materiál, bude nám především nápadna lebka č. I., která již svou délkou (jest to jediný dolichocefal) pozornost naši vzbuzuje. Jest to těžká lebka asi 50 — GOletého muže; nadoboční oblouky jsou mírně soscovité a ostatní výčnělky silně vyvinuté, švy jednoduché, všechny již skoro úplně srostlé. Pohled shora ukazuje nám skoro stejnoměrný, dlouhý ovál se širokým čelem a nepatrně vyvstávajícími hrboly temenními. V celku upomíná obrys lebky (vyjma zakulacený týl) na šestihianný tvar typu řado¬ vých hrobů germánských ; ještě více však vysokým obloukem a kolmo spa¬ dajícími stranami v normě occipitalní. Lebka jeví se i ze zadu i ze strany vysoká. Obličej se jeví při pohledu ze strany spíše prognathní, nos poněkud vyvstává, čelo jest vysoké a stoupá přímo; k němu se připojuje v krátkém oblouku ploché temeno, které oblou- kovitě a pak příkře spadajíc, přechází do kulatého týlu; tento zdá se silně vyvinutým torem occipitalním jaksi přelomen. Oblouk jařmový spadá do ně¬ mecké horizontální čáry. Z předu jeví se obličej dosti vysokým s málo šikmo postavenými, zakulaceně čtyrhranými očnicemi a s poněkud vyšším nosem. Výčnělek alveolarní jest obloukovitý, široký, otvor týlní čtyřhranný. Popis tento shoduje se s popisem, který bývá podán o typu řadových hrobů germánských, a porovnáme- li i rozměry a indexy, — nebudeme váhat lebku tu prohlásit za dobrého representanta této skupiny. Na týž typ upomíná ještě poněkud lebka č. II. muže mladého, s málo otřenými zuby, však již skoro úplně srostlými švy; její nadoční oblouky jsou vyznačené, výčnělky soscovité a bodcovité velké. Norma parietalní vykazuje podlouhlý ovoid, poněkud stejnoměrný. Klenba lbi podobá se jak v normě lateralní, tak hlavně v normě occipitalní dosti předešlé; však čelo ustupuje již silněji do zadu, nos jest dlouhý, úzký a nosní kosti jsou hluboko pod nad- očními oblouky zasazeny, jsou dlouhé a vyvstávají silně. Tato lebka tvoří přechod od předešlé ku následujícím. Počítám ji již k typu lebek libčanských. Lebka č. III. se ještě více liší od lebky I. Jest to těžká mužská lebka se skoro úplně srostlými švy; na pravé kosti temenní nalézá se podélní jizva, pocházející nejspíše od vyhojené sečné rány. Obrys lebky jeví se v normě parietalní jako podlouhlý, vejčitý ovál, s kulatým vytáhlým týlem. V pohledu ze zadu tvoří klenba lbová jednoduchý, dosti vysoký oblouk. Nosní kosti jsou dlouhé, hluboce zasazené pod nadočními oblouky, a vyvstávají. Očnice jsou zakulaceně čtyřhranné . Rozhodný typ lebek libčanských vykazuje lebka č. IV. muže, dle pokro¬ čile srostlých švů (lambdovitého a věncovitého) přes 50 let starého ; také zuby jsou silně otřené; pravý poslední molár však leží ještě nevyvinut v sklípku. Nadoboční oblouky, výčnělky soscovité, torus occipitalis a ostatní místa upevnění svalových jsou silně vyvinutá. Pohled shora podává nám vejcovitý ovál, s kulatým čelem a širokým, kulatým týlem. V normě occipitalní vidíme XXII. 7 pěkný oblouk s nevysokou klenbou. Obličej jest v pohledu ze strany málo prognathní, nosní kosti hluboce pod silnými nadočními oblouky zasazeny vy¬ vstávají poněkud. Vysoké čelo přechází v plochém oblouku ku krátkému temenu, které šikmo spadá ke kulatému týlu. Oblouk jařmový spadá do německé čáry. Norma facialní ukazuje obličej vysoký, očnice zcela čtyřhranné, nos dlouhý, obzvláště nosní kosti dlouhé a úzké; přednosní jamky jsou naznačené. Předešlé ve všech normách docela podobná jest lebka č V. muže asi 301etého: výčnělky jsou silně vyvinuté, čelo ustupující, obličej spíše prognathní. Šev lambdovitý jeví se v normě lateralní poněkud vmáčknutý, šev temenní naopak v normě occipitalní vystupuje jako malý váleček. Přednosní jamky jsou naznačené. Leb č. VI. asi. 401etého muže jeví podobné tvary jako č. IV.: norm. par. podobá se však více stejnoměrnému oválu, z něhož pouze temenní hrboly zna¬ telněji vystupují. Též lebka č. VII. asi 501etého muže vykazuje velmi jasně typ lebek lib- čanských; nosní kosti jsou hluboce pod silnými nadočními oblouky zasazeny, čelo ustupuje rychle na zad ; výčnělky jsou silně vyvinuté, očnice zakulaceně čtyřhranné stojí málo šikmo, šev čelní a šev věncovitý jsou Zachovalé, šev lambdovitý a šípový skoro úplně srostlé. Zachovalý šev čelní má též lebka č. VIII. asi 401etého muže, která se dle tvarů řadí také k lebkám předešlým. Obličej jest však prognathní, očnice čtyřhranné, vodorovně postavené. Leb č. IX. asi 501etého muže tvoří opět přechod od této skupiny lebek typu libčanského k lebkám typu hradského, neboť v normě parietalní uka¬ zuje krátký, skoro stejnoměrný ovál s kulatým, plným čelem a krátkým, plným } kulatým týlem; v normě occipitalní podobá se oblouk lebeční nízkému, širo¬ kému klenutí se stranami dolů se sbíhajícími, tak že tím povstává skoro kulo¬ vitý tvar. Tyto kulaté tvary se jeví též v normě lateralní, jen že čelo nevy¬ stupuje přímo, nýbrž ustupuje dosti na zad; taky nadoční oblouky a ostatní výčnělky jsou silně vyvinuté, švy složité. Lebka č. X. muže asi 241etého se silně vyvinutými výčnělky soscovitými a bodcovitými představuje nám typ hradský; zuby jsou již dosti otřené, po¬ slední moláry však ještě nevyvinuté. V pohledu shora vidíme obrys v podobě krátkého, vej čitého oválu s kulatým čelem a s krátkým, širokým, kulatým týlem. Švy jsou jednoduché, v švu lambdovitém se nalézá několik vsutin. Pohled ze zadu podává nám široký oblouk s nízkým klenutím. Norma late¬ ralní ukazuje slabě prognathní obličej, nadoční oblouky málo vyvinuté, čelo kulaté, klenuté; temeno krátké, v oblouku a pak šikmo ke kulatému týlu spadajíc. Obličej stává se následkem silně vybočujících jařmových oblouků dosti širokým. Očnice jsou zakulaceně čtyřhranné, nos vysoký a úzký; kosti nosní dlouhé, široké, v hranu postavené. Pokud se týče lebek dospělých žen, jest stanovení jejich typů obtížnější než u mužů. XXII. 8 Lebky č. XI. a XII. ukazují v normě parietalní podlouhlý, skoro stejno¬ měrný ovál s kulatým čelem a týlem. Švy jsou jednoduché, dílem srostlé; v normě occipitalní jeví se nám oblouk s přímo spadajícími stranami (u č. XI. poněkud pentagonalní, s lépe naznačeným temenem); nadoční oblouky jsou pouze naznačené, čelo rovně stoupá, jest kulaté, temeno ploché; pak příkře spadajíc ke kulatému týlu. Obličej jest vysoký, očnice vysoké, čtyřhranné (č. XI.) nebo zakulacené (č. XII ), nos vysoký, úzký, nosní kosti jsou dlouhé, úzké — Lebky tyto počítám k typu libčanskému, ačkoliv upomínají částečně na typ řadových hrobů ger¬ mánských a ještě více na mesocefaly z Hrádku v Praze. Čistý ženský typ libčanský representují lebky č. XIII. a č. XIV. Pěkný vejčitý ovál s kulatým čelem a týlem v normě parietalní, pěkný oblouk s po¬ někud dolů se sbíhajícími stranami v normě occipitalní a čelo v oblouku pře¬ cházející ku plochému temenu, které opět v oblouku ke kulatému týlu se sklání — jsou karaktery jak těchto lebek, tak ženského typu libčanského vůbec. Nosní kosti jsou dlouhé, široké, ploché; očnice čtyřhranné. Leb č. XV. starší ženy se řadí ku předešlým. Ale silné vystupování hrbolů čelních a temenních ve všech normách prozrazuje ji jako silně rhachitickou. Obraz, který nám předcházející lebky dorostlých mužů a žen podávají, doplňují následující lebky nedospělých individuí, a to 2 mužských, 2 ženských a 1 děcka. Poněkud rhachitická lebka č. XVI. mladíka asi 161etého podobá se lebce č. X.; shora, ze strany a ze zadu jeví tvary kulovité. Čelo rovně vystupuje, týl jest krátký, kulatý; očnice jsou vysoké, stojí šikmo. Nosní kosti jsou úzké, dlouhé; nosní otvor jest nízký, úzký, vůbec malý. Ještě silněji rhachitická*) jest lebka č. XVII. mladíka asi 201etého. Na skoro kulatém, vejcovitém krátkém ovále (v normě par.) s užším čelem a plným kulatým týlem, jako na oblouku (v normě occip.) s nízkým klenutím a sbí¬ hajícími stranami vystupují hrboly temenní silněji. Na týlu jsou švy složité a v lambdě se nalézají 3 vsutiny. Obličej jest prognathní, očnice jsou vysoké, kulaté; nosní kosti leží ploše; nos jest vysoký, úzký; přednosní jamky slabě naznačené. Jinak spojuje tato lebka tvary typu libčanského a hradského. Lebka mladého, asi 161etého individua ženského pohlaví č. XVIII. vyka¬ zuje tvary typu libčanského a podobají se její obrysy ve všech normách asi oněm lebky č. XIII.; velké ovální očnice jsou však šikmo postaveny; lebka č. XIX. pak upomíná svou kulatostí ve všech normách na typ hradský. Konečně lebka č. XX. asi 12 — 14letého dítěte (rod nelze zjistiti) prozra¬ zuje vedle známek dětských (zakulacené, šikmo postavené očnice, velká inter- orbitalní šířka, malý otvor nosní atd.) tvary typu libčanského. *') Rhachitis, anglickou nemoc, pozorujeme velmi zřídka na lebkách z prvních dob předhistorických ; poněkud častěji vyskytuje se u lebek z »pozdní slovanské doby«. Mezi lebkami zde pojednanými vystupuje již dosti hojně a lze ji nejlépe poznati, jak vysvětli- telno, na lebkách nedospělých osob; toť patrné známky městského života v tmavých, úzkých ulicích Staré Prahy. XXII. 9 Sestavíme-li všechny lebky dle typu a pohlaví, obdržíme následující obrazec : Typ ď ml. 9 ml. 9 í Summa řad. hrobů germ. 1 — 1 — 1 = 5% libčanský 7 1 5 1 1 15= 75% hradský 2 1 — 1 — 4 = 20% Summa 10 2 5 2 1 l 20 Dozajista nápadné jest však hojnější vyskytování se některých karakterů, které jsem mezi lebkami pozdní doby nalezl častěji pouze u lebek z pražského okolí (pražský Hrádek a Stodůlky). To jest na př. zvláštní obrys lebky (více stejnoměrně ovální) v normě parietalní se jevící a s tím snad souvisící častější zachovalost švu čelního. Tři mužské (č. II. VI. a dílem I.) a 4 ženské (XI. a XII., méně XIII. a XIV.) jeví onen tvar v normě parietalní a tři lebky (č. VII., Vílí. a částečně V.) vykazují Zachovalý šev čelní. Pokud se týče rozměrů a indexů lebečných, poukazuji na přiložené ta¬ bulky I— III. Upozorňuji však zvláště na to, jak silně se liší lebka č. I. také v rozměrech a indexech od ostatních. Zbývá jen ještě se zmíniti o výsledku, kterého se doděláme sestavením lebek v skupiny dle jednotlivých indexů. Předně vidíme, že lebek dolichocef alních (index do 74'9) jest = 5°/0) (1) » mesocefalních (75 - 79 9) 25 % (5) a » brachycefalních (80 a výše) 70% (14). Dolichocefalie a mesocefalie přináležejí pouze mužskému pohlaví, které vůbec okkupuje hlavně indexy nižší; ženské lebky a lebky nedospělých se rozkládají v hranicích brachycefalie. Dle indexů d : v jest dle rozdělení německého : pouze 1 lebka nízká, chamaecefalní (5*5%) 9 lebek střední výšky, orthocefalní (50%) a 8 lebek vysokých, hypsicefalních (44*5%)*) Dle indexů v : š jest. 10 lebek (55'6%) vysokých (index do 91'9, dle Brocy »allongé«) 6 lebek (33'3%) středních (92 — 97 9, » » »moyen«) a pouze 2 lebky (11*1%) jsou vysoké (98 a výše, » > »court«). Co se týče obličeje, vykazují vyjma 3 lebky, t. j. 20% (dětské č. XX., mužské typu hradského č. X. a dívky téhož typu č. XIX.), všechny (80%) *) Dle francouzského rozdělení jsou 3 (16*8%) chamaecefalní, 7 (38*8°/0) orthocefalní a 8 (44'4%) hypsicefalní. Rozpravy. Ročn. II. Tř. II. Č. 22. XXII. 2 10 indexy nad 50; jsou tedy rozhodně převahou vysokého obličeje, leptoprosopní , jak již střední index udává. Také dle číslic, které nám podává index hořejší čelisti, kloní se lebky více k leptoprosopii. Očnice mužských lebek jsou jak v průměru (87 96), tak také dle počtu převahou střední výšky, očnice ženských lebek však na každý způsob roz¬ hodně vysoké. Průměrný index obou dohromady staví naše lebky mezi hypsi- konchní, ovšem přesně ku hranicím k mesokonchii. Lebky nedospělých vykazují nejvyšší indexy, jako vůbec vysoké očnice jsou karakterem dětských lebek. V cefku jest 1 lebka (6'2°/0) chamaekonchní (ind. — 82*9) 5 lebek (31*3%) mesokonchních (83 — 88*9) 10 lebek (62*5%) hypsikonchních (89*0 a výše) *) Dle středního indexu nosního (49:92), dle oscilačního bodu (index 49) i dle většiny (9 lebek 60%) přináležejí lebky tyto k mesorhinúm , kdežto jen malý počet připadá na platyrhinii (3 — 20%) a leptorhinii (3 = 20%b Roz¬ dělením indexů dle shody frankobrodské získá platyrhinie, avšak se přece nezmění nic na převážné většině střední skupiny. ZÁVĚR. Předcházející popisy a rozpočty dovolují nám následující závěry: 1. Pokud se týče typu lebecných , lze jich zjistiti tři mezi lebkami zde pojednanými. a) typ lebek řadových hrobů germánských v 5% > b) typ libčanský (Hólderův sarmatský) v 75% > nikoliv však v té čistotě, jak některých nalezišť pozdní doby ; c) typ hradský v 20% • Typ středolebý, libšickomněňanský nelze mezi nimi s jistotou rozpo- znati; 1 — 2 lebky, které na něj upomínají, jsou pojaty do skupiny lebek libčanského typu. Skoro polovice lebek však upomíná jednotlivými karaktery více méně na vedlejší typ lebek z pražského Hrádku. Porovnáme-li tento výsledek s tím, který se zjistil pro pozdní dobu před- historickou, vidíme, že typ extremně dlouhých lebek zde úplně schází (v pozdní době 4*5 %)> typu řad. hrobů germánských ubývá, 5% (v pozdní době 164%), typ středolebý splývá s typem následujícím (v pozdní době 38*2%), typu libčanského a hradského silně přibývá 95% (v pozdní době 40*9%). Tyto rozdíly v rozšíření typů mezi dobou pozdní a XVI. století, jsou ještě nápadnější, porovnáme-li svůj materiál s materiálem z pozdní doby, po¬ cházejícím pouze z Prahy a pražského okolí. Pro malý počet těchto lebek však *) Dle rozdělení frankobrodského přináleží ještě větší počet lebek mezi hypsikonchy. XXII. 11 bylo by percentuální porovnání obou nejisté. Časté vystupování jistých karakterů mezi lebkami z pozdní doby a z pražského okolí pocházejícími a mezi leb¬ kami zde popsanými nezdá se mi býti nahodilé, nýbrž geneticky odůvodněné .*) Porovnám-li dále svůj materiál s moderním v kostnicích uloženým, musím předně vytknouti, že ani p. dr. Niederle (» Lebky Zamberské«), ani jiní ba¬ datelé (Weisbach, Zuckerkandl atd.) nenašli typu řad. hrobů germánských v něm. Pan dr. Niederle jedině, jehož práce na větším počtu lebek se zakládá, konstatoval pouze dva typy: jeho typ A odpovídá našemu typu hradskému, typ B pak libčanskému; že různost typů těchto nezakládá se pouze na roz¬ dílech pohlavních, dokazuje řada mých popisů lebek, ale i udání p. Nieder- lovo, že typ A se nalezl též u rozhodně mužských lebek. Pan dr. Niederle (1. c. str. 17.) jest však »přesvědčen, že různé kraje české, tak jako ukazují různé typy živých hlav svého obyvatelstva, i na lebkách jejich objeví rozdíly «, k čemuž přisvědčuji, dokládaje, že jsem mohl v kostnici mělnické zjistiti typ řadových hrobů germánských, ale v mnohem menším percentu, než ho zde vidíme zastoupený, t. j. asi v 1 — 2°/0, pokud z nespracovaného materiálu soudím. Toto percento, tvrdím, neplatí však vůbec pro obyvatelstvo nynější ; pro toto bude jistě ještě menší, neboť v kostnicích jest snesen materiál jistě až ze XVII. a XVI. století. Měření na živých podá dozajista ještě silnější pře¬ vahu typů krátkolebých. Jest tedy stálé ubývání typů dolichocefalních v dobách historických až na naši dobu věcí nepopiratelnou. Mírnou stenokrotafii jsem našel pouze jednou (u lebky ženské) — 5% > přednosní jamky 4krát (3 c? a 1 ml. ď) = 26’6% (u c? a ml. S = 36*4%)> ale vždy pouze naznačené, nikdy ne silně vyvinuté. 2. Celkový výsledek, pokud se týče měr a indexů , lze asi následovně formulovati. Pražané šestnáctého století byli převahou brachycefalní : střední index š : d jest pro všechny 82'80, pro dorostlé 81*72; ženy jsou rozhodně brachy- cefalnější: neb střední index pro muže dospělé jest 80*77 (pro nedospělé c? 87*01) pro dospělé ženy 83*60 (pro nedospělé 9 87*40). Vzhledem k výšce stojí lebky na hranicích vysokých a středních : index v : d střední pro všechny lebky jest 75*21, pro dorostlé 74*94; obě pohlaví se v tom málo liší. (Dospělé ženy zdají se býti poněkud vyšší dospělých mužů; u nedorostlých jeví se však obrácený poměr.) Totéž dosvědčuje index š : v, který jest v průměru u všech 91*08 ; ale mužské lebky jeví se při porovnání v tom směru rozhodně vyšší (ď 92*68, a to 93*27 a 90*33; 9 88*98, a to 90*24 a 85*83). Lebky jsou dále leptoprosopní , neboť obličej jest v průmětu rozhodně vysoký, jak dle indexu svrchní části obličeje (52*91; pro dospělé c? 53*91, pro dorostlé 9 52*07), tak dle indexu hořejší čelisti (71 93; pro dospělé c? 73*47; pro dospělé 9 69*82). Mužské lebky mají poměrně vyšší obličeje než ženské, tyto vyšší nedospělých a lebky dětské. *) Tak jsem nalezl zvláštní tvar lebky v normě parietalní (přiblížení se obrysu ku stejnoměrnému oválu) v 35% a Zachovalý šev čelní v 15% 1 mezi lebkami z pražského Hrádku a ze Stodůlek vyskytuje se šev čelní v 50%, v pozdní době vůbec však pouze v 5*5%, mezi lebkami moderními (žamberskými) dokonce pouze v 3*3%. XXII. 2* 12 Lebky jsou dále megasemní , hypsikonchní, neboť index očnicový jest v průměru 91 40, vyšší u žen (94'02) než u mužů (90 36), vyšší u nedospělých (95*29) než u dospělých (b9'48). Nos jest střední výsky (49*92), aniž by se našly velké rozdíly dle stáří a pohlaví. Srovnáme-li tato střední čísla s těmi, které jsem obdržel pro obyvatelstvo v době pozdní předhistorické (Crania bohemica I. tab. IV.), jest nej nápadnější, jak silně se lebky průměrně v tomto období zkrátily; střední index š:d všech zkoumaných lebek z pozdní doby byl 78 02 oproti 81*72 všech dospělých lebek (nebo proti 82*ť0 všech lebek vůbec) zde popsaných. Porovnání těchto číslic s těmi, jež p. dr. Niederle pro moderní lebky žamberské vypočítal, objevuje další stoupání indexu š:d až na 84*59.*) Totéž vychází z porovnání celých skupin: Neboť nalezeno lebek extremně dlouhých, dlouhých, středních krátkých (index — 69*9) (70—74-9) (75—79-9) (ind. 80 — ) v pozdní době \ 3*6% 20-9% 42-73 % 32*73% předhistorické J (4) (23) (47) (36) v XVI. století 5% 25% 70% (O (5) (14) v novější době \ 0 0 15% 85% (Kostnice žamberská) 1 (9) (51) Toť jaksi číselný doklad pro tvrzení nahoře o šíření se krátkolebých typů pronesené. Tímto opět dokázána pravdivost výroku mého (Crania bohemica I. str. 140.), že i v Cechách lebky od nejstarších dob postupně čím dále tím více se krátí, ba i v dobách pozdějších, kde jistě dějepisně lze vyloučiti nové při¬ stěhování lidu krátkolebého. Naopak se u našich Pražanů XVI. století jedná nanejvýše o nějaké percento německých přistěhovalců, jistě však ne silněji brachycefalních. — Všechno poukazuje na to, že se velká čásť středního Ně¬ mecka v těchto dobách (v XVI. století) anthropologicky docela stejně chovala, jako Cechy, podobně jak se již v pozdní době a též ještě dnes velká shoda ve fysické povaze dá dokázati. Ba ještě více, — jsou to tytéž typy, náš lib- čanský (Holderův surmatský, Virchovův a Gildemeistrův batavský) a náš hradský (Holderův turanský), které jak u nás tak ve velké části Německa přivedly nynější brachy cefalii obyvatelstva. Pokud se týče indexu v : d) nepozorujeme skoro žádné změny v zmí¬ něných dobách: Neboť jest index ten pro lebky v pozdní době = 74*69, v XVI. století = 74*94 (75*21), pro lebky žamberské = 74 70. *) A podobně na číslice, které jinými badateli jako střední index byly udány. XXII. 13 Index v : Š však značně klesá, t. j. šířky u porovnání k výšce (podobně jak u porovnání k délce) přibývá: neboť střední index ten jest u lebek z pozdní doby = 96*95 z XVI. století = 92*11 (91*08) u lebek žamberských = 88*43. Poměrná výška obličeje se v těchto dobách valně nezměnila; neboť jest u lebek z pozdní doby index svrchní části obličeje = 53*62, index hoření če¬ listi = 71-64*) z XVI. století index svrchní části obličeje = 53*76 (52*91), index hoření čelisti = 72*34 (71*93) z kostnic moderních (Žamberk) index svrchní části obličeje = 51*91. Index očnicový jest v průměru v pozdní době = 82*59, stoupá u lebek z XVI. století na 89*48 (91*40) a klesá u lebek moderních (žamberských) na 86*37. Index nosní se takřka nemění; jest u lebek z pozdní doby — 50*12, z XVI. století 49 53 (49*92), z kostnice žamberské 49*52. Toto porovnání dokazuje nesprávnost popisu českého lebečního typu, jak jej cizí badatelé doposud podávali; dostačí mi zde jen na věcnou kritiku těchto názorů v p Niederlově spisu » Lebky žamberské « poukázati. Bude však zapotřebí naše výsledky ještě opraviti, až bude větší počet kostnic českých prozkoumán a až se snad poštěstí větší materiál lebeční z XVI. století (i mimo Prahu) sebrati. Myslím však, že se vždy rozdíly časové ukážou větší než rozdíly místní, lokální. *) U lebek v spise Crania boh. I. popsaných jest výška svrchní části obličeje měřena od nasia k alveolarnímu okraji, vyjma cípek mezizubový. Počítáme-li tento k výšce, jak teď vždy činím, jest nutno index svrchní části obličeje a hořejší čelisti asi o 2 zvýšiti. Rozpravy. Ročník II. Třída II. Číslo 22. XXII. 3 PŘÍDATEK. ŽIDOVSKÉ LEBKY STŘEDOVĚKÉ. CRÁNES DES JUIFS DU MOYEN AGE. V museu anatomického ústavu německé lékařské fakulty pražské chová se 5 lebek pod názvem »Aus dem Judengarten in Prag« (č. kat. 4605 — 4609), jichž původní (nyní vybledlý) inkoustem provedený nápis český, » židovská zahrada «, svědčí o tom, že pocházejí ze sbírky Purkyňovy. Byly patrně nalezeny na místě, které doposud v Praze má tento název, a kde do dob Vladislavových býval židovský hřbitov.*) Považuji tedy lebky ty za středověké židovské. Jsou to kalvárie dvou starších mužů s částečně srostlými švy a 3 dětí (7 — 151etých); vykazují žluto¬ hnědý až kaštanový, částečně odprýskaný povrch. Všechny, hlavně obě mužské mají tvary typu libčanského (silné nadoční oblouky, čelo prchající, normu par. vejčitou, č 4607 více stejnoměrně ovální); u dětských lebek zastiňují karaktery dětské ještě příliš tvar typový. V detailech se lebky tyto druží ku lebkám napřed popsaným. Rozměry jsou podány na tabulce : z těchto po¬ znáváme, že obě lebky mužské mají střední index š : d = 79*15 (77*65 a 80*66), lebky dětské 86*26 (88*27, 86*06 a 84*47), všechny dohromady 83*42. Lebka č. 4607 (ď) vykazuje dále index v : d = a index v: š = 92*46. Pouze lebka č. 4606 (asi 71etého dítěte) má Zachovalou čásť obličejovou. Index obli¬ čeje jest 87*93, ind. svrchní části obličeje — 50 0, ind. hoření čelisti = 73*42; index očnicový = 94*12, nosní 32*58. Poněvadž se však rozměry a tvary v dětském obličeji silně mění, nelze číslice tyto upotřebiti pro určení typu obli¬ čejového. Dozajista jest však dlouhý, úzký nos (mezi šikmo stojícími, vyso¬ kými očnicemi) nápadný. Pokud se pak týče mozkové části lebky, jest dovolen úsudek, hlav né vzhledem na obé lebky dorostlých mužů, že se Židé v útvaru a v rozměrech této části lebky nelišili od ostatního obyvatelstva pražského oné doby, a že index lebečný byl u nich asi podobně poněkud nižší nynějšího. *) Bylo mi panem prof. drem. Rablem laskavě dovoleno lebky tyto změřiti, začež mu zde vzdávám povinné své díky. XXII. TAB. I. XVI. SIÉCLE. Číslo lebky Pohlaví — Sexe | Longeur I n d e x — I n d i c e Poznámky délky de longeur-larg. výšky ku délce de longeur-haut. výšky k šířce de hauteur larg. 11 obličeje svrchního facial. sup. hoř. čelisti maxille. sup. očnicový orbitaire nosní nasal I. d !2 74-61 74-61 100-69 55-55 72-81 87-18 49-09 II. d !8 77-22 73-33 94-96 57-14 84-44 91-89 49-05 III. d !5 78-45 78-45 89-43 52-21 71-00 85-36 53-70 IV. d !8 80-44 74-85 93-05 58-95 75-24 100-00 50-00 V. d 14 81-09 78-73 97-16 54-61 71-00 77-50 53-06 sut. front. part. VI. d 77-83 — — — — — . — VII. d 79-03 70-96 89-76 — — 85-71 — sut. front. VIII. d Í5 78-28 76-57? 97-81? 50-36 66-90 86-84 49-09 sut. front. IX. c 89-65 — — — — — — X. d 52 91-18 70-64 83-33 48-58 72-63 89-19 45-83 XI. í 55 80-86 80-25 99-23 55-00 67-35 91-67 46-00 XII. S 52 80-45 77-58 96-42 55*20 75-82 97-28 47-17 XIII. íl 82-53 75-30 91-24 50-00 66-30 91-67 52-27 XIV. 84-24 69-69? 82-73? — — — — XV. - 89-94 73-37? 81-58? — — — — XVI. c 5Í 85-80 78-28 91-33 53-85 71-59 100-00 40-81 XVII. c .8 88-23 78-82 89-33 54-62 73-03 100-00 48-89 XVIII. s 81-03 74-71 92-19 53-66 72-53 100-00 50-00 XIX. 1 « 50 93-78 74-53 79-47 48-43 71-26 89-47 51-06 XX. Is Ž0 81-54 73-21? 89-78? 45-60 67-06 85-71 54-76 DYEN ÁGE. 4607 c 77-65 71-80 92-46 — — — — 4608 r 80-66? — — — — — — 4606 L8 88-27 — — 50-00 73-42 94-12 32-58 v. obl. = 102 vsutiny v švu lambd. 4605 86-06 — — — — — — 4609 < 84-47 ~ " vsutiny v švu lambd. ROZMĚRY A INDEXY LEBEK. XXII. TAB. II. ROZMĚRY: MAXIMA, MINIMA A PRŮMĚRY U LEBEK DOROSTLÝCH MUŽŮ A. ŽEN. TAB. III. INDEXY: MAXIMA, MINIMA A STŘEDNÍ INDEXY. LEBKY PRAŽSKÉ Z XVI. STOLETÍ. Indexy Pohlaví Maximum Minimum Střední hodnota Sexe Moyennes d 91-18 74-61 80-77 Index délky 9 ml. d 89-94 88-23 80-45 85-80 83-60 87-01 ml. 9 93-78 81-03 87-40 Ind. de longeur larg. 4 — 81-54 81-54 Summa d -j- 9 91-18 74-61 81-72 Summa všech 93-78 74-61 82-80 d 78-73 70-64 74-75 Index výšky I. 9 ml. d 80-25 78-82 69-69 78-28 75-24 78-55 ml. 9 74-71 74-53 74-62 Ind. de longeur-haut 4 — 73-21 73-21 Summa d -j- 9 80-25 69-69 74-94 Summa všech 80-25 69-69 75-21 d 100-69 83-33 93-27 Index výšky II. 9 ml. d 99-23 91-33 81-58 89-33 90-24 90-33 ml. 9 92-19 79-47 85-83 Ind. de hauteur-larg. 4 — 89-78 89-78 Summa d -(- 9 100-69 81-58 92-11 Summa všech 100-69 79-47 91-08 d 58-95 48-58 53-91 Index svrchní části obličeje Q ml. d 55-20 54-62 50-00 53-85 52-07 54-24 ml. 9 53-66 48-43 51-05 Ind. fac. sup. 4 — 45-60 45-60 Summa d 9 58-95 48-58 53-76 Summa všech 58-95 45-60 52-91 d 84-44 66-90 73-47 Index hoř. čelisti 9 ml. d 75-82 73-03 66-30 71-59 69-82 72-31 ml. O 72-53 71-26 71-89 Ind. maxill. sup. 4 — 67-06 67-06 Summa d + 9 84-44 66-90 72-34 Summa všech 84-44 66-30 71-93 d 100-00 77-50 87-96 9 97-28 91-67 93-54 Index očnicový ml. d 100-00 100-00 100-00 ml. 9 100-00 89-47 94-73 Ind. orbitaire 4 - 85-71 85-71 Summa d 9 100-00 77-50 89-48 Summa všech 100-00 77-50 91-40 d 53-70 45-83 49-97 9 52-27 46-00 48-48 Index nosní ml. d 48-89 48-81 48-85 ml. O 51-06 50-00 50-53 Ind. nasal. Č 54-76 — 54-76 Summa d 9 53-70 45-83 49-53 Summa všech 54-76 45-83 49-92 XXII. ROZPRAVY ČESKÉ AKADEMIE CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ V PRAZE. ROČNÍK II. TŘÍDA II. ČÍSLO 23. PŘÍSPĚVKY K THEORII FUNKCÍ ELLIPTICKÝCH, NEKONEČNÝCH ŘÁD A INTEGRÁLŮ OMEZENÝCH. (POKRAČOVÁNÍ.) NAPSAL M. LERCH. PŘEDLOŽENO DNE G. ÚNORA 1893. V PRAZE. NÁKLADEM ČESKÉ AKADEMIE CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ. 1893. III. 1. Jeli f(x)‘ funkce konečná a spojitá v celém intervallu od — oo do oo a taková, že konverguje integrál co \ \f(x)\dx , bude rovnice (i) oo oo oo 5] /(*) = S f n = — oo n = — oo J /"(#) e2nxni dx správnou, jestliže obě strany existují.*) Volme zde Axx2 ■\-(*) = ■■ví- ■»r 2jr? \^r + lni(u + v) 1 — e ' 1 jest jednoznačná a nemá jiných míst zvláštních kromě pólů Z — (k — U — v) i , (£ = 0J±lJ+_2,±3>...), z nichž za učiněné supposice žádný neleží na ose reálné. Integrál i cp {z) d z vzatý podél obvodu obdélníka o vrcholech — N — cz, N — c i , N, — N (kde A7 je reálné a kladné) sestává z částí N—ci N N -N-ci ^ y (z) dz -f ^ op (z) dz + ^ op (z) dz -\- ^ q> (z) dz ; -N-ci N—ci N -N integrační cesta obíhá pak obdélník ve směru kladném, jeli c kladné, ale ve směru záporném v případě záporného c ; hodnota integrálu bude dle známé věty Cauchyovy rovnati se součtu residuí funkce qp (z) na pólech obsažených uvnitř rovnoběžníka, násobenému +_ 2 n i , při čemž hořejší znamení odpovídá kladné, dolejší pak záporné hodnotě c . Přejdemeli k limitě pro N= 00 , máme lim N = oo N 9>(*) N — ci dz — lim N = 00 j a tudíž obdržíme XXIII. 5 je téhož znamení jako n , a sice V našem případě veličina c = n ) jsou zde póly, obsažené mezi osou reálnou a cestou integrační, následující: při n = m^> 0 : k = 0 , — 1 , — 2 , . . . — (m — 1) , při 72 = — m <^ 0 : £ = 1 , 2 , 3 , . . . ni . Jelikož residuum na pólu SS={Jt — U — V)Í má hodnotu JLL(k-U-V)2 e x — 2^7- máme vzhledem k stanovenému výše znamení činitele +_ 2 722 rovnice J m - (u + m? — m — ^ T m — 1 k =0 (* + « + v)2 Til ^ + ) 2 + _ — ^ T J , x 1 — (u — m)2 J— m - € kde psáno k vůli zjednodušení k = 1 oc í (k — u — v)2 e ~nť di VI — (« — «)* — T — 00 ^ JŽ7t^^- + ZjtiXu + v) zároveň patrno — poněvadž mezi cestou integrační u výrazu (b) a osou re¬ álnou v případě 72 = 0 neleží žádný pól — že bude j‘ = VI a tudíž rovnice (a) obdrží tvar Se(n2 t -{- 2 n u) 7ii 1/2 1 — Tii (v — n r) V7 n~ — 00 1 * . 00 ni m~ 1 ttÍ 1 ^ - (u + m)2— ^ (u + v + k)2 -e ***’ J y e (« + n)2 -- co J . 7 . 6 n~~ 00 00 1 V* — (u — tri)2 — - VI ^ v 2j e ’ Le m = 1 fc = 0 m = l A: = 1 Pravé straně lze uděliti tvar elegantnější způsobem následujícím. Především je známo, že . Til Til — (u — m)2 - VI (u-\-v — k)2 a dále lze součet V— co í s n~ — < 00 -(u + n)2 — e X = #3 (* I x) > (u -f m)2 — w— 1 A: =0 (u 4- v 4- £)2 XXIII. 6 psáti - ( m 2 — k2) — {mu — ku -kv)-\- (2 u v-\- v2) e x x x Sx = E k<.m .(£ = 0,1,2,...; = 1,2,3,...). Zavedemeli zde místo /* summační literu n — m — £ , jež bude tedy pro- bíhati hodnoty 1,2,3,..., máme VI n {n + 2 k) - - (« u - k v) -f- -ZL. (2 m v + v2) = 2j * r A:, n (£==0,1,2,...; * = 1,2,3,-...). Provedemeli nyní sčítání vůči £ , obdržíme OO - — (« + tt)2 -\- -ZL (u 4- v)2 s — V - _ I _ ! _ °1 - Zj 2tt / n=l — — (» — ») 1 — 7 Podobně přetvoříme součet ^ = f] 171 — 1 — {u — m)2 — - (tt + V — A:)2 Z-l k = 1 zavedením indexu n = m — £ , kde pak £=1,2,3,... ale * = 0,1, 2, 3,... a obdržíme VI [« (« + 2Ar) — 2«m 4-2^« + tt2 — (« + w)2] = tt , Zr takže máme po provedeném sčítání vůči £ oo — {n — u)2 — (w + n) 4- — — (« 4- v)2 c _ Y* e 7 7 7 ^2 — 2j 2*1- . . n=0 „ - — (» + «) oo - — ( n — tt)2 -}- -ZL {u 4- v)2 S — 1 — Z nalezených takto výrazů pro čřj a S2 vysvitá, že bude l7lt / i x n~ o . --(»+«) 1 — e 7 oo - — (w 4 m)2 + — — (u 4- v)2 VI * * 7 ^2 — 2j . > n = — oo 1 (w — ”) 1 — ď 7 takže vztah náš bude zníti e{n2x + 2«m) ni \ _ fíLni{v — n e(n*t+2nu)ni J -5í-(» + »» ^ e i '" + "1 2j - m-, — — = M*l *)J ■ ti — — oo _ (v n) 1 — ď Zde zbývá ještě zjednodušiti integrál oo e~n? d z J = -OO I _ e i ) 1 , kde w = * ~\- v ; Qjziw XXIII. 7 itucí g^j tento obdrží substitucí z -\- i w = y tvar oo+ it =V? i — — (y — iu>)2 dy 1 — jty » integrační cesta je zde rovnoběžná s osou reálnou a obsahuje bod y = wi\ Z z mezi touto cestou a přímkou y = — x vedenou bodem — rovnoběžně u £ s osou reálnou neleží patrně žádný pól integrované funkce, a tedy bude do¬ voleno pošinouti cestu integrační do této přímky, takže máme oo •'=#p — co — iwý dx 1 elnx Zavedemeli tedy celistvou funkci transcendentní proměnné w (2) W (w , t) oo i'-' — iwT dx | — I — ^>2 ji x — OO obdrží vztah náš konečně tvar (3) y ý #3 (« i *) (« + v . *) ^(n2r-l-2Mw)?rz J _ f&nHp— m) ji i OO * ni OO — - -(# + K)2 ^(w2r-l-2MM)jrz | + - £ T .—i ZClJll , - oo 1 — — (w-n) 1 — T s — Obě strany jsou analytické funkce jednoznačné proměnných u , v a též komplexní proměnné r , pokud Im. % ]> 0 , a tedy vztah (3) bude platným pro všecka u,v bez rozdílu a pro všecka r , jichž pomyslná čásťje kladná. Při tom odmocnina “ Vv ve vzorci se vyskytující musí býti kladna v části reálné. Vzorec tento lze přehledněji vyjádřiti zavedením funkce (4) R(u,v \r)= Yí J ^(n2z + 2nu)7TÍ ^2 JI i ( V-\-tlT ) 5 n = — oo ~ kterou jsme uvažovali ve svých Poznámkách k theorii funkcí elliptickýcli. Píšemeli totiž v prvé z řad (3) v součtu — n za n , shledáme, že tato řada splývá s R ( — u , v | x) , kdežto druhá řada zní e x R I - , — - I ; píšemeli tedy — - u za u , máme místo (3) vztah (3” Vt #3 (» 1 7) iy — u, t) , , v 1 - («2-2«b) níU V R(u ,v\x) - e x R \ — , — V 1 ' T \ T T | / 0 V | 1 \ V* ’ *1 VT XXIII. 8 Tento zajímavý výsledek byl v citovaných Poznámkách odvozen přímo z theorie funkcí elliptických ve tvaru jen málo rozdílném. Pomocí vlastností funkce R tam vyvinutých lze funkci lIs (v) uděliti rozmanité tvary, jež tkví vesměs u vztahu (3*) . Klademeli u — 0 , plyne (3a) #3 lI; (v , t) — R (0 , v j t) 1 T v* ni e T v X a odtud obdržíme hodnotu levé strany pro v — 0 způsobem následujícím. Prvé dva členy mocninového rozvoje funkce *( 0,»|«)= ti T 71 — — OO 1 se obdrží ze vzorce — - n - ni q^n fivni ’ " c > R 1(0, v)— - — ^ + £ J ' f" ,2 71 a sice bude R(0,v) 1 , 1 , vV q* Si — q*n 2 v ni 1 2 kde vynechané členy obsahují v , v* , z/3, . . . a součet 2' vztahuje se k hod¬ notám n = +. 1 , +.2, ±3,... Píšemeli pak v součtu Si 72« n za /z , obdržíme Sr — qrč + 2 n 1 — ’ a tedy sečtením obou tvarů plyne 2s takže bude 1 , 1 i? (« , ! r) =— + Ý>’3(° 7) + v $ 0) značili ^ (v) řadu kladných mocnin v . Dle toho máme též ±e—Rl{)* a tedy ("■ • v |- i) = -- ér, + 2r’> (»! - f) + " *, (-) • y 7 *. V (. , r) = -i- ». (0 1 .) - i ♦, (o I — 1) + . f (.) , XXIII. 9 takže V? *» lp (o,o=-g-*.(°l*)-ší (° I ■ - -r) což vzhledem k relaci obdrží tvar © fo i ij = ůj (o j — y± «' (#) sudá funkce a existujeli integrál -H qp (z) d z + * ,2 711 ’ obdržíme týmž postupem jako při posledním integrálu oo J = Jr ^ V (?) dz . Dle toho bude »ť(w)4- »P(1 -W)=\ OO ni / i . \ 2 ni / i . . \2 * — r (x+v-tw) (x «+,w) l + í'4-''* CO =45[>í£<«í-'->-+ (-Í + '-)" OO — oo oo i ni r . i . \ 2 — r (*+-2 -*«0 í/*=ff > tudíž máme důležitý vztah (7) V(í,*)4->P(1- »,*) = V-7- Vť Z relace (3a) obdržíme další vlastnost funkce . Dříve však bude potřebí znáti veličinu oo , qn n p- *2. v ni ' n — — oo ~ 1 R{ 0.-®)= S -r n — _ píšemeli v řadě — n za /z , máme qn7 ^n2 + 2 n ftvni ížn Jiv ni q*n eí jelikož máme sečtením t. j. («) *(0,-> = S • /? (0 , — v) + 7? (0 , v) = ^ q* = (0 I r) R (0 , — v) = #3 — R (0 , v) . XXIII. d x 11 Ze vzorce (3a) Vť #3 (v , t) = R (0 , v | t) - i- .F(«,í») + l, í F(u,v — T) = e-"i&'’-"[F(u,v) — 1] , k nimž třeba připoj iti rovnici samozřejmou : F(ti , v -)- 1) = , v) . Z (9) plyne patrně (» + 1)2 ^ WV + ll-i); u v j T T i) (7) Vf + 1 . 0 = tór/ ji úplně charakterisují. XXIII. 13 Neb kdyby existovala druhá celistvá funkce f (v) hovící těmto rovnicím, pak by rozdíl cp (v) = f (• v ) — W (v) hověl rovnicím cp (z/ — |— 1) = cp (y) , cp (v x) = cp (v)e*í&v + *) a součin &3 (v) cp (y) měl by periody 1 a z ; jsa pak stále konečným, musil 1 — z by býti konstantou a patrně nullou, poněvadž mizí pro v — — — .Je tedy u cp (y) = 0 a tedy f (y) = lIf (y) , jak tvrzeno. 2. Užijme nyní rovnice (1) u funkce gtlniprx* -\-%ux) /(*) p gznlpo — xr) kde n značí kladné číslo celistvé a ostatní veličiny hoví týmž podmínkám, jako v předešlé úvaze na počátku. Rovnice (1) pak poskytne vztah (a) kde psáno Substitucí z_-í gv~ nxTii-P-Vivnuni- e°L ji i (v — v r) = s * o© ^ gTix x2jtí -f- Vxtí i(n u + v) _ dx ^7lÍ(V — Xt) Vř-(*+Ť)'Vr- obdrží pak poslední integrál tvar -V e-n.-rf d. c Číslo r lze uvésti na tvar r-\-mn , kde r jest jedno z čísel 0, 1 — 1, a //z značí libovolné, kladné neb záporné, číslo celistvé (včetně nullu). Pak bude 00“(“+¥ + m) ‘~ÍÍ r-j-m e—nn? dí f-r + (« + » + £) / . r \ . i / * 1 — e ' 1 n Póly funkce integrované jsou zde Z = (k-u~v-i)iiv' XXIII. 14 předpokládejme k vůli pohodlí, že u , v jsou kladné veličiny hovící podmínce jeli pak m kladné, leží cesta integrační pod osou reálnou a póly mezi ní a řečenou osou položené jsou k = 0 , — 1, — 2,... — (m — 1) , i obdržíme užitím věty Cauchy-ovy způsobem šíře vyloženým v odstavci předešlém výsledek následující 2 m — \ Jr 4- mn — ^ m f . . r\* "L_x mři . . . r\- y —(k+u+«+-) k- 0 + V. nu i / . r í+-)‘ J*r, kde psáno oc e-njtť dt j VT + 2jri í« + »4-- ) — OO ^ 1 U v w / Jeli však ^ záporné, běží cesta integrační nad osou reálnou a póly mezi ní a touto osou ležící jsou k = 1,2,3,... — //z, a tedy bude nni / , r \2 n.i/ /. r\s _ i -—(«+-->») y v r — mn — ^ Zj ^ Z /c = 1 -. / / (a + T_wV + V — * * V M W*r . Tu bude nám stanovití součet co č>r + > m = — co jenž patrně má hodnotu V — oo njci / . r , \ 2 ^ TM = — OO i niti / , . r \2 «»*/.. . . r\2 _l_ A y o+™+— ) y /v (^+“+«+— ) r in== 1 A: = 0 i ,22. niti / . r \ 2 JZL niti / r \ 2 _i £ f — - (“-“+t) £ „-) 7c = 1 XX11I. 15 a tento výraz se způsobem v předešlém odstavci vyloženým přetvoří na •k- "irJ*r •*»(*+ íl i) v nni / . r \ + U!f£(,+, + X)- « r = -°° 1— í * takže zbývá nyní jen utvořiti součet n — 1 « — 1 oo ^jj Sr = Jr-\-mn j r=0 r = 0 m = — oo patrně totožný s uvažovanou řadou ^ . Integrál e7*r se patrně rovná výrazu 2 « 7T * . . ’ (« — v) OO oo I C ,-iTi(a;+T-''(“+,’ + T)y_^__ t. j. bude dle našeho označení j*r=)j±v(»+v+Lt±y a vzorec (a) obdrží následkem toho tvar n — 1 (11) £ i ev2nT7ii + <2vnu7ii \ ^ *. v 2 OO tjrz / . r \ — (“+s+t) _ ?r I (v — r r) j = — oo "*■ c r =0 = V~ - íř/í^ + Z, + “ #3 Í^ + ~ — 1 » ;zt r^JQ V ' n nj V 1 n n J %nni 1 — e [V — s) kterýžto vzorec zobecňuje vztah (3). Zavedemeli označení oo nx jíi -\-~z Rn{u,v\r)= Yi \_^i ^s2 n xni 2 í n m ni (» + ít) _ ’ takže Rx splývá s dosavadním R (ii , v) , bude lze levou stranu rovnice (11) psáti . n~ 1 1 nm / , , r\2 n jii /, r\2 s i Rn (— u, v\r) — - Y e— (’’ + “+») -(“+n) R ( nu + r nv_ _ /A T r^o 1 V r ’ r rj a tedy máme vztah: |-v) = V- s ifí v.r*— — — v y ^ r r^0 V n n ) 3 v n n ) (11*) XXIII. 16 IV. 1. Znamenejme literami vx , t/2 , v3 komplexní veličiny různých amplitud (úhlů), , 7i, t , ?/3 buďte tři kladné pravé zlomky, wx , , w3 pak veličiny libo¬ volné, a uvažujme integrál p e%xnÍ(ulv1 + u,v2-\-uiv3') ^ \ (^>2 ni{vlx — wl) ^y^8íni(vt»— w2) l)(ý® nHv^x — wJ C vzatý podél uzavřené cesty C, o níž podáme bližší ustanovení. Póly integrované funkce tvoří tři řady _ ^1 ~t~ W\ ^2 + W2 &3 ~\~ W3 vt ’ V2 ’ v3 ’ kde kt , £2 , k3 značí libovolná čísla celistvá, kladná neb záporná, inclus. nullu. Body tyto jsou rozloženy po třech přímkách různých směrů a to na každé ve stejných vzdálenostech. Za cestu integrační C volme kružnici C se středem £ = 0 procházející bodem JV- |_ J. _L w x = — — — - — L , kde N ie velmi veliké číslo celistvé. Zbývá ještě pět průseků našich tří přímek s kružnici C ; buď q čtvrtina nejmenší z veličin — ^ . - , . ^ , ; pak bude třeba v okolí těchto prů- \V1 I I I J »3 I seků nahraditi čásť kružnice řečené obloukem kruhovým poloměru o dovnitř neb zevně kruhu C zabíhajícím, a sice má střed tohoto oblouku ležeti na prů¬ seku uvažované přímky s kruhem ČT. Touto modifikací obdržíme z kruhu C integrační cestu Č7, která má tu vlastnost, že integrovaná funkce je na ní ne¬ konečně malou, poněvadž vzdálenost všech bodů jejích od pólů obnáší více než q . Přijdeli totiž na cestě C proměnná k jednomu z pólů poměrně blízko (ale ne blíže než na q) , bude jeden ze tří činitelů ve jmenovateli sice nepříliš velikým, ale přec větším než určitá stálá mez, ale ostatní dva činitelé budou míti veliký obnos, a funkce bude tedy podél celé cesty integrační velmi malou a sice typu e~ I cx I . Provedemeli na integrálu přechod k limitě pro N = oo , přejde tento v nullu, a porovnámeli tuto hodnotu s onou, jež plyne z věty Cauchy-ovy, obdržíme výsledek, že součet všech residuí integrované funkce jest nullou. Znamenejme ^ = ux vx -[- u± v2 v3 , tak že integrovaná funkce bude zníti ^fŽSXJli , 2 ji i (V x — w \ „ . 2jz i (V -x (e (a “—!)(> ' P v>_ l)(e 2 ji i -i) XXIII. 17 kde a ft y značí kteroukoli z permutac čísel 1,2,3. Residuum na pólu x = n W-~ má pak hodnotu Všiti 0 wa + «) Viti Viti f - - tw v. — v w.-\-nv0\ \ ( - (W v — v iv -\ -nv \ \ 2itivayeva{ a V a fi—l) [eva{ay ay y)—\) a náš výsledek zní tedy 3 ^ OO (!) S.ir S ti Všiti e « ;a + ») a = l a n~— OO .Viti Viti ( - (w v.— v w -j- nv \ \ f - (W v —v w \ í e va { a P a p P} _ 1 J ( e va K a y a r y) _ 1 J == o Přehledněji se vyjádří tento výsledek zavedením funkce Vnsit i OO - (2) x(j',j"|»,«\«";í)= Yí / Viti . n — — oo í ~7T~ (T n to) a sice obdrží rovnice (1) tvar 2í«>, it i — X(wt — víw3‘w1,wavíl — v!íwi\v3,v1,vít)e v> =0 Rovnice ta se valně zjednoduší, zavedemeli proměnné z t, z, 2, z{ 3 podrobené podmínce Vt*i + *'*** + *'•** = 0 , a sice klademe Zv^v3 Wo V\ Z\ V3 -3 3 ^1^3 3^ z/2 tím obdržíme rovnici (1) ve tvaru 1 (1*) V s wx it i x(zl,—zi\ví,v * "* Vsw,iti + — X(^3.— K>^I .^2) * * =0 kterýžto vztah vyjadřuje zajímavou vlastnost naší funkce X Rozpravy. Ročn. II. Tř. II. Č. 23. XXIII. 18 Pro seznání povahy této funkce X uvažujme výraz s řadou (2) v podstatě totožný (2a) X0 (w, , w,, | z, , ; t + mt) — y {e^ni + nri) _ 1) předpokládajíce Im. rx 0 , Im. r2>0, a dále 0 < Im. a- < ^ Im. (rt -|- z2) . Pak bude lze veličinu a rozložiti ve dvě ct , 2 n i (u>2 "l- n Tj) _ ^ (a) (#) - Xq , w2 | Tj , Ty , (7j — |— C72) . Dle známého vzorce oo £ n = — co finun i ftni {w -\-nr) _ _ ^ 1 (0 | t) (zť -j- u | z) 2 71 i &x [w | z) J z) bude však p tr\ _ i ^'1 (Q 1 r0 t9i (^i 4~ °i ~l~ x 1 ri) 11 2íZZ (Wi \ti) &l (?1 ~\- X \t\) ’ y7 /^N __ 1 ^ i (Q I ^2) ^1 (^2 + °2 ^ 1 ^2) 2 ~ 2 ni x\ (ze/2 | z2) ( W2 I 71 » 72 ; *1 + ď2) (3) _ 0\ (0 | r,) (0 | t8) f ť>, (Wt + fft+jglT,) ď, (Wj + gj,— s|t8) ^ (2 tz z)2 J ^1 (ffi + # | ri) (ff2 — x\ t2 ) Tím ukázána souvislost funkce X s elliptickými transcendentami. Dále je z rovnic X0 (», + 1 , wt) = X0 (wl , w2 + 1) = X0 (wt , wa) , xo K + *1 . + ra) = X0 (wt , wa) patrno, jak se chová funkce X0 k periodám (0,1), (1,0), (t, , r2) . Chceme ještě prozkoumati povahu funkce X0 (w, , zva | r, , r„ ; a) vzhledem k proměnné <7 ; předpokládejme prozatím Im. 7j >> Im. wx > 0 , Im. z2 > Im. ze/2 > 0 , XXIII 19 a pak máme dle (2a) flnani-{-^njii (rnirl 4- »í2t2) -{-<ŽJti(mlwl -\-m2w2) n, mv, tn2 = 0, 1 ,2, . .. j ^ — Qncrjti -{-Qnjzi (m1T1-\-m2T2) — %Jii{mxwl -\-m2 w2) n, mV) m2 — 1,2,3, . . . a provedemeli sčítání vůči n\ (2b) X0(w1,w2\t1,ri -;o)= w, , m2 — 0 , 1 , 2 , . . . A ji i (mt w, m2 w2) ^2. a ji i -f- 2 jt i (mv r, -J- w*2 rž) + mí}m2 = 1,2,3, . , g— ^ojií + 2jt/ (m,^ + ^2 r2) — 2ttz (m, +m2u;2) ^ — 2 a jt i 4* 2 ji i (ml r2 -f- m2 r2) Za učiněných podmínek Im. z1 Im. wt > 0 , Im. r2 > Im. ze/2 > 0 je tedy X0 (w1 , | rí ,r2 ; \mí ,m2 = O , 1 , 2 , . . ., rk = O , +_ 1 , ±. 2 , , . .A Wj , w2 = 1,2,3,.../ Totéž tedy platí o funkci (3) vzhledem k proměnné a — cr1 -|- gq . Rovnice (3) však dokázána byla za supposice 0 odchýliti se s cestou na jih, tak aby bod x'0 padl mezi cestu a osu. Rozdíl ty (g'\) — qp ((t\) je pak rozdílem dvou křivočarých integrálů, které existují také v bodě osy reálné a jsou v něm spojité; značili qp(tf,) a qp (o-j) tyto křivočaré integrály pro crt , máme tedy lim — 9>0i)] = <ř (<*») — V O,) , a\ = at a \ — a± a tento rozdíl poslední dle věty Cauchyovy nic jiného není než integrál vzatý podél uzavřené cesty obíhající bod (Tl v kladném směru.*) Bude tedy dle známé věty

(o” ,) — q> ( (v) by byla jednoznačnou a měla by tři periody 1 , xx , x2 , takže by nutně byla konstantou, = a , tedy i/> (a) — A ec Z rovnic (; y ) bychom pak měli v případě A \ 0 : tedy g(l ^ ^ - g — Im. wx O , Im. t2 > Im. w2 > 0 jsou splněny. Ve funkci X0 (wx , w2 \ xx , x2 ; o-) nemusí však býti pomyslné části veličin xx , t2 kladné. Jsouli obě záporné, stačí psáti v řadě (la) — n za n , aby se vidělo, že X0 [wx , w2 | r, , r2 ; ď) = X0 (wx ,w2\ — xx , — x2 ; — o) , kde pak argumenty — , — t2 jsou kladné v části pomyslné. Jeli však na příklad Im. xx > 0 , ale Im. t2 < 2 , bude dlužno při odvození vzorce (3) vyčísliti řadu F2 vzorcem oo g— 2 -j-av2) i) 0 při čemž psáno s =. ux vx -j- us z/a . Možno zde však považovati s za libo¬ volnou konstantu, jež splňuje konvergenční podmínku, která zní, aby bod s byl uvnitř rovnoběžníka o vrcholech (0 , vx , vv -|- v2 , v2) . Zajímavou jest konsekvence, jež odtud plyne pro vx = oo . Předpokládejme, že a není reálné, že dále Im. v2 > 0 , a pak že w 2 jest reálné a v mezích (0 ... 1) . První řadu v levo lze pak psáti i % s 7t i . + * wi+« a klademeli zde zx v , í/j = oo patrně rovna integrálu _ . / . w. + «\ , 2jtz (— w24-V2 • - ) .. V «i J - 1 1 x , - = d x , bude limita tohoto výrazu pro OC $ dx c&SXJli a— \-x ^ní(v2x — w2) — 1 Poněvadž pak (dle podmínky Im. v2 > 0 , 0 < wq <[ 1) ®7tt. (w2vt — v2wt-\-nv i) ( 0 pro 71 > 0, ale bude míti hodnotu *2 71 i + jeli Im. a < 0 . Máme tudíž — píšemeli v , ze; místo z/2 , — vzorec (6) OO P flsXTli J *2 «!>*-«,) _ 1 2í?r/ oo - (w — n) dx x-\ -a e v 0 pro Im. a^> 0 2 ti i e~^asjtl n^i W “f" a v - n 1 ( e—%jzi[w + av) _ j P1 ° a ^ ^ ’ v němž dlužno předpokládati 0 << w > Im. ^ > 0 , Reál. v < Reál. s . Výsledek ten lze ovšem taktéž přímo obdržeti pomocí věty Cauchyovy. Píšemeli zde 1 — w za w , máme (6‘) OC i JLsxtzí dx i{w + vx) — 4 x-\-a %S71Í oo - ( w 4- n) e v n^0 w -\- n — a v 0 při Im. a > 0 2 7ii e~ -=( J 0 e- t(w — av) dt takto : oo oo oo oo Am= ^ e~cw dw ^ e-t(w-av) dt=^ etav dt ^ ^-(c + D« ° dw , 0 0 0 0 tedy oo Íeavt dt +~ kde psáno c 2 sni -| -2mni\ máme tedy Am~7éj\ eavt dt 2m J jL J_ fyi _J_ t o v 1 1 a integrál (6a) bude míti hodnotu oo OO . p oo Yi 4.<4",,i=— g- - \ e*v'dt Y — — oo d m~ — Jim w ji i Pravá strana vyčíslí se dle vzorce 2 ni .é*xyni £C JT gLxyni ^ 7 -f““ ^ k = — oo giky ni X — /& = -007 + ^+^ , (0 \ V ' ví 2«*(T + ř) * \w 1 / dt , t. j. mamě 00 OO isni ( f e^sxni dx _ r J + — 1 x~\ -a J e 00 o 1 — e v ^-(1 — te)+ (2jrí(l — w) + a»)ř dt (s + v t) kde a , v jsou ryze pomyslné a kladné veličiny, a mimo to platí podmínka 0)] (ř + n) 27tí . ’ . _^~(s + vř) 1 - ^ w jenž po sečtení řady zní : 257tí * v 1 (1 - w) ^ ^V-f^Ttí (1 — tť)] t dt Máme tudíž pro veličinu (7) nový tvar (1 w) p e[av + %ni 257tí e vi vt (u - 7 4- n vj Z nv J e v* — i — 2 n i Ještě elegantnější tvar je následující, jenž vznikne substitucí u-j-z — xQ , u — z — xx : 2sttí 1 (ó*) e viv2 (»i 4- n «i) X\ -f- nvx (Xi -x2JrnVx) e vi — 1 25 7tí e viv2 (x2 4- n v i) 2 7ti n = - oo X(* ^*-(*2- Xi+nv2) e — 1 í QXfni \ í °lx2ni \ lř lJv l J Rozpravy. Ročník II. Třída II. Číslo 23. XXIII. 26 Rozvinemeli obě strany dle mocností veličiny xx , a porovnámeli stálé členy, obdržíme, píšemeli hned x za x2 , 2 ns n i (8) oo , V J__ 2 71 t e vi e (nvx — x) 7tl _ 2a; jr/ ^ v. — 1 V 1 ^ X -4- ; Qsni e viv* (x + nv2) 1 = —oo x-\~nv 0 , “V n Vn Vn čili což totéž jest Im. X- < Im. (o- , z , w) uvažované v §. 9. naší rozpravy Základové theorie Malmsténovských řad. Také tuto funkci možno vyjádřiti integrálem sestrojeným z elliptických transcendent. Položme za tím účelem Insjti 9> («) e v* ibJ 2jtž W — — OO — (j + »®l) ^2n předpokládajíce Im. — — > 0 , (což obecnosti nikterak újmy nečiní), i shledáme velmi snadno, že bude J 2 n i í 2 xni \ vx\evi — 1 J i* 2a; {yr* (z) e vi dz ; XXIII 27 řadu cp (z) sečteme dle vzorce oo s n — — oo a sice nalezneme tak Jí na ni q><3) _ _ (Q I *) (« + <*_ 1 T) (a4-»rj - 1 2 77 z' (22 | t) ((7 | z) ’ ) ío M •T + ^2^ *1 1° ^2 > l ^2 ^2 žni #2 <] Ki fs + vtz\ M V Vt ) l ^2 \vj Hledaný výraz pro funkci J bude tedy (10) J(x,y,s I w, , z»2) 1 H !í) k-^ ^2 * I !^1 ^2 ^ íx\n i \ e 2/ v\ G íxni \ 1 í v , -1)^ *,(£ £l] 1 1 f -T + V -í Z>2 4 z>,, J l V Jak bude vypadati tento výraz v případě Im. — — < 0 , plyne z identity J(x,y,s\vl,v!l) — J(x,y, — s\—v1,v2). Při našem označení lze rovnici (5*) psáti ísxtni ísx2ni v1J(xlix1—x2is \vti v2) e W J (x2 3 X2—X1 }s\v2iv1)e — žni (íx1ni ^ f * ~ -lJl 2 x, n i e ** — lj Klademeli v (10) x vx za a? a přejdemeli, násobivše ^ , k limitě pro oo i , máme ínsni e ÍC „A ÍC + ř »> — i B=1 i sin + ^ + i (e2,xni — 1) sin o aneb po změně označení — = z , = 22 , A *7i 7 m n(s 4- v o s) sm — - — ! — L (H) 4- -s4r '2 OO x eÁ T-S x tt = l Jím ni — *1 — J— 72 n sin 2277 . (V2x7r/ — 1) i f sin 77 (22-f- ^ + 2’2x?7r/ J sin 77 ■ (* + *) kde musí býti Im. z > 0 . XXIII. 4* 28 Vraťme se ještě ku vzorci (3*), a volme v něm r2 = i oo ; i obdržíme tak (12) (fljziWi _ ^ (%7tiw2 _ e^ni(wl-\-nrl) _ [ 1 _ _ n _ (01^) f sin n ( w 2 -\- a{l — x) (wx — (— , +Br,) 1 4 n f (^i I h) J COt 71 (rr2 - x) (w\ + a\ ~h x 1 Ti ) ^ I *i) Klademeli zde Tj = oo i 5 máme 2 2 _ g^niu) I 2 _ ftoni 1 4 - ( cot * K - *) m w n J * sin n (o-j x) 4 sin Rozvinemeli zde dle mocností w a porovnáme stálé členy, máme i 2 ^>2 oni 1 f 4-+ =-j) cot 71 (ít, — (— x) cot n — x) dx , kde jako ve všech vzorcích těchto 0 , Im. > 0 . Z rovnice (1) obdržíme přechodem k limitě pro va = co , předpokládajíce Im. vx < 0 , Im. ^2 < 0 , 0 < wt < 1 , 0 < w9 < 1 , vzorec následující: (13) OC $ e% sxni dx (fl>ni(vrx — voú _ 2) ^%ni{v2x — w2) _ 2) Qsjzí 1 e (^i + n) lni V\ tí^O z^JL(w1v2 — vlw2 + nv2) e vt — 2 - 1 y e 7» 2 ti Z* n - íi«„ w. — (W, + W) n^o — +««-») ^ v2 při čemž s značí veličinu tvaru + f.>o, o <ř,> 0 rozvoj l v 7v-\-Íxnt _ j v v — ivxni a tedy v = l i J /(*)■? dx V z. _ _ > A p—vv + Íxni _ i e 1 v = í Umímeli stanovití integrál v levo, aneb aspoň jeho rozvoj dle mocností veličiny e~v , obdržíme tím koefficienty Av bezprostředně. Okolnost ta nastane často u funkcí tvaru /(*) = S f(x + n) - kde F{cc) je funkce jednoznačná. Pak bude J /(*) dx o o gV -\-ix ni _ což po substituci x za x -f- « obdrží tvar Y~ \ F{x-\-n) + 2a;jtz- _ 1 , 1 n — — oo J + 1 t. j. S í F(& s+tí* - 1 > n = — oo v ^ gV -\-ixni _ l - ^ F(X) ev + ixni _ } XXIII. 30 Jakmile dovedeme tento integrál rozvinouti dle mocností e~v, bude úkol stanoviti součinitele trigonometrického rozvoje funkce f(x) řešen. Součinitele A0 , A _ i , A _ 2 , . . . obdržíme totiž cestou analogickou z integrálu i dx \ f(x) e~ v -\-%xni oo J] A-v e ~vv v=0 Hledejme na př. trigonometrický rozvoj funkce oo /(«) oo S T ea (x + ii) _ Jíxti i-\-Qbn (x -f- n) ’ n~ — oo - kde a,b jsou reálné veličiny hovící podmínce 0 <^a Tu bude nám především stanoviti integrál oo J = oo 0) oo -i eax dx ^ _ gf&Ujii -f-2£?rx^ -\-%xji i _ jQ v >> 0 , což se podaří pomocí věty Cauchyovy. V jižní polovici roviny (x) leží pouze tyto póly integrované funkce: n — u . a jeli u pravý zlomek — jak chceme předpokládati — dlužno voliti n = 0 , — 1, — 2,.... Uvažujme nyní integrál tétéž funkce, jako v integrálu (a) , ale vzatý po uzavřené cestě složené z přímočarých úseků ( — N . . . N) , (AT . . N — Mi) , (iV — Mí . . . - — A/ — Mi) , ( — N — Mi . . — N) , jež jest obdélníkem o vrcho¬ lech ±_ N , ±_ N — Mi ; při tom volíme M = ^ 2 kde k značí kladné číslo celistvé. Pak bude na vzdálených částech integrační cesty inte¬ grovaná funkce nekonečně malou při nekonečně velikých M , N, a integrál tento bude se od J lišiti jen o veličinu nekonečně malou. Hodnota našeho integrálu bude však dle Cauchya rovnati se součinu — 2 ti i se součtem residuí integrované funkce, a poněvadž residuum na pólu x a (n -f- u) i n-\~ 2i . - 1 — i zni Gi 7 / V + ~T (» + «) . nu '-ťS. r = 1 1 — * <2 z 2r?r ~b b~ takže bude v našem případě Av i e J " a i 2 v ti u -r-u - z — b b Ti TTT > 0 > 0) 1 — e b b Pro stanovení koefficientů A0 , A 1 , A_ 2 , . . . . dlužno vyšetřiti integrál eax dx A ^2 gQUJli-^QbjlX^ ^ 2 £ — V-f-2®7T řj ’ — oo v severní polovici roviny (#) má integrovaná funkce póly * = (íf = 1> 2? Uvažujemeli integrál tétéž funkce vzatý podél obvodu rovnoběžníka _+ N, +_ N Mi , obdržíme podobně jako předešle (u n) tudíž J' = s,s. i 1 . -V + -r-(ZÍ-M) 1 — e b ai . . . 2r?r . — (w - n) - ; — (u — ri) — v v o b oo - - - (u — 1) — v i y * T 2j " ai — vvn r=0 i — ř » takže máme 2r 7T — <2 z A~v = Qv jt — ai ’ (*=0,1,2.. .) 1 — e b vzorec téhož tvaru jako pro Av . Bude tudíž obecně 2vjt + zzz -4, 2 ^ ^ 2 r ti -j- íZ z 1—e “ XXIII. 32 čímž nacházíme známý vztah oo ea(x + n) £&uni-\- 4. Jednoznačná funkce komplexní proměnné s f(s) = r (s) r (a — s) r (j? v s i) r (c — v s i) , v níž konstanty a ,b , c ,v jsou tak voleny, aby póly byly vesměs jednoduchý, a v je buď reálné aneb aspoň není ryze pomyslné, je pro nekonečně veliká ^ , ležící mimo určitá okolí pólů, nekonečně malou asi jako *“*l*l. Okolnosť ta vyplývá z analogické vlastnosti funkce cp (/) = r (V) r (a — s) . Klademeli a = a-\- i (3, s~ J -|- z ?/ , a předpokládámeli na př. f > 0 , ustanovme celistvá čísla n , n' tak, aby rozdíly f — n — f0 , a — f -|- nr = 1 — £'0 byly pravé kladné zlomky ; pak bude dle známé vlastnosti funkce r (s) patrně , s(s — 1) (s — 2) - (s — n + 1) vi*) — (a — s)(a — s + l)....(a — s + n'—l) r(s — n) r (a — s -j- nr) čili „ (.) _ / _ 1 (1 + Sp + jv) (2 + jo + irl) (3 + Žo + iri) • • • • (” + £o + *» (f 'o + * v) (l'o 4 * v + 1) (ř o + íri + 2) — cr« -j- * v + — 1 ) r (1° + «» r (i — 1'0 — *» . Součin JT (f -j- ř r/) r (1 — f'0 — irf) jest pro veliká?/ úměrný s výrazem tvaru- 71 1 . , kdežto lomený výraz tvořící jeho činitele na pravé straně sm rjjzt jest nanejvýš nekonečný jako sh , kde h značí určitou konstantu. Funkce f (5-) je pak součinem dvou součinitelů tvaru cp ( s ) , q ^ (vsi b) , z nichž aspoň jeden je v nekonečnu typu e~ , a věta tím dokázána. Z vlastnosti té plyne, že integrál ^ f(s)ds vzatý podél uzavřené cesty » nekonečně vzdálené«, jež nezabíhá v okolí pólů, jest nekonečně malý, a že tedy součet všech residuí funkce f (s) rovná se nulle. Póly funkce f(s) jsou pak následující I & — i- tl . C 11 . A 1 t) Q \ ^ = — n , a -J- n , — 1 — i , - — — z , (n = 0 , 1 , 2 , o , . . . .) XXI1J. 33 a residua příslušná znějí (-i)” n ! (- 1)" n ! r{a -j- n) r(b — n i v) F(c -(- n i v) , r(a -f- n) r(b -\- aiv ni v) r(c — aiv — n i v) , j (-i)” r( b+n ; v n ! i (—i)" v n ! b 4- n : a - 1 - i v c n ) r(í + f+»), z) r(p c n) Položímeli tedy součet těchto residuí na roven nulle, máme vztah -O / . » 23. »! ria + n) [ r{b — niv ) r{c-\-niv) — r (b A~ aiv n i v) r{c — aiv — ni v)] n = 0 n — 0 n\ r(b + c + n) <^04 Ž±JLi ) (-4”>')r("+4”'')]- Píšemeli zde c — b za c a klademeli oo . ^ - ----- /"(« — » i v) r(c — b-\-niv) — r(b aiv -\-n i v) r(c — b — aiv — n i ^)] = F(a,b ,c;iv) , obdrží vztah náš tvar (15) F(a,6,c;iv) = ^-F^c,a—-í-,a;-^j. K vůli eleganci doporučuje se psáti iv = r , kde pak r není reálné, a pak máme (14*) F(a ,b ,c;r) = ^ ^{a n) \T(P — n T) — b-\-m) — F(b -j- a t -f- n %) r(c — b — ar — n r)] , (15*) f(a,b,c\ *)= — + • Pro a = 1 zní výraz (14*) oo 23 (- !)" hx* — m) r(c — b -j- n r) — r(b -j- n -)- 1 r) r{c — b — n-\- lr)] , «~ro Rozpravy. Ročník II. Třída II. Číslo 23. 5 XXIII. 34 což jest identické s řadou oo ^ ( — 1)” r(b — 11 t) r(c — b -\-m) , n = — oo kdežto pravá strana bude i , n i v+.)['-(.+T+Ť)'-K-ý) r i ( c — b -4- ii )rpi+«) r S, ’ 1 - r(f + *) [ ir Jest + tíeebz" ] a tedy máme vztah oo (16) ^ ( — 1)M r(b — ii r) r(c — b-\-nr) oo I *=£ *H - •> ( + -heW) • Je zajímavo poznamenati, že tento výsledek je zvláštním případem vztahu (4) §. 1 hlavy I., a sice vznikne z něho volbou u — 4. . Vzorec onen zní totiž r(s-\-nti) r(a — s — nti) r(a) tys JI s [n-u) / 2jt \ \ a ' {i ) kde t je reálné a kladné, a mimo to 0< Reál. s < ^ Reál. # , u pak značí ryz zlomek kladný. Jelikož tu pro n > 0 platí rozvoj 2$ JT (« — u ) 2 7T — — (s — Im. {v — ki)f> — Im. n x . Volímeli zvláště 0 < Im* v < Im. r , bude £=1,2,3 Dle věty Cauchyovy bude pak ^/(*) dx = — 2ni. eikU!>i (x — v) ^ d n — — e x (n + v — *) 2»* . ’ » = — oo i —(« + »-*) u 1 - ^ T 7t l Z zde podmínka konvergenční 0 při obou znameních ±, , aby funkce se chovala pravidelně pod osou reálnou. Tu obdržíme při označení q — exni vzorec (T> y] e*kuni (a bq'lk -\- c qik)G k = 1 i _ f (X 2 n i9 j (&) j — ■ v u {x — v) (a-\-b e y c{x . 2 2 3 ,) (x — v) K ' ' Vzorec (4) poskytne pak dále oo (5*) W=1 ~f i '2 oo , , , - (x + v) (a + b e*71 * (* + w> 4- £ ** * * (* + v) )a dx *±71 Í 1 — e (» + v) při čemž u podrobeno podmínkám u i Im. 0 , 0 * = ti, » = ■*• — twi . načež bude oo S — — e-nU7li qp ( — m) , n — 1 a tedy dle (2) c _ i O* j (* (re — v -f- \ — zuti) dx ~ _ 2aO-x (\~zuti) J />i (a? — v) (**«*(*-«> _ 1) 2 n i ti, 1 (* #2 (x — v — zuti) dx #2 (zuti) J iil (x — v) _ i) ’ a tedy oo (fi) £tct f řl0_ J (a? — v — zuti) dx ^ 1 -f- ^2jrř(n ~“9 2 71 i x\ (zuti) .] (a — v) (el7xi (*-») — 1) T ti Vzorec (10a) hlavy I. plyne odtud pro ^ = — = — ; neboť pak bude u u ti1 (x — v) = — i eni (x_ 1 T) t9-0 (#) , #2 (# — v — zu ti) = e^Hx — ivti - \ r) ^ ^ — w ti) , takže pravá strana vzorce (6) obdrží tvar i 0\ ewtn P #3 (x — w ti) d x 2 n ti„ (zu t i) j #0 (x) (e f fljt -\-ixjti _ XXIII. 40 Vzorec (4) pak poskytne v našem případě, poněvadž D , u t u 1 Reál. - == Reál. — = -zr— r t 2/ skutečně leží mezi 0 a t ’ 5 '■* (4r-w‘)(x+v> dx -oo(l — e 1 <í' + !’,j (*■—**'<» + *> — 1) /Z aneb pro 7; — — po krátké redukci : £J OO OO , r* y 1 _ í i —~~r j e- = ’(*+,,) pomocí integrálu ^/o») dx vzatého podél rovnoběžníka (0 , 1 , 1 nr , nr) , kde zz je kladné celistvé číslo, vztah J A (jp(^r) V. ku 71 i ^1 (») Jeli splněna podmínka (7) lim e~^nUni q (x -j- v -j- nr) = 0 pro íc = (0 . . . 1) , M = OO bude 1 o XXIII. a tedy 41 (8) ?>(£*) k= 1 2 ni ^ \ í & \ (x — j— v — |— u) cp (x — J— v ) d x ' 0-i w ' (» + jestliže se předpokládá 0 <[ Im. v < Im. x . Pomocí vzorce (3) možno pravou stranu uvésti na tvar OO Vůni m M - (* + W) f , N j e z cp(x-\-v)dx 1 — e líni - (x + v) 2H 2 jestliže se předpokládá 0 (x) funkce hovící rovnici ip(x- 1- 1) = — a> (x) a chovající se pravidelně pod osou reálnou; pak se v integrálu P (z — v) d j v) vzatém podél rovnoběžníka (0,1 ,1 — nz , — n z) ruší složky vzaté dle cest (1 ... 1 — , ( — tix . . . 0) a zbývá mimo integrál 1 P yjjz J *. — v) d; (z — v) ještě složka i U (, z — v) d . i9-j (z — v) = (— 1)"+1? ř e1n„i ” J - (w -x) y ’[X - v - 1t [x — v) dx , jež mizí pro n = oo , platili podmínka (9) lim qn* \p (x — v — - n ) eínv7li = 0 . Předpokládámeli 0 <[ Im. v Im z , jsou póly integrované funkce obsa¬ žené v oboru integračním tvaru z = v — kx , (>£ = 1 , 2 , 3 , . . .) a příslušná residua znějí (- 1 takže obdržíme oo (10) — v\ d. v) Při tom značí, jako vůbec v této práci, litera q veličinu eX7lt . Rozpravy Ročr. II. Tř. II Č. 23. b XXIII. 42 Kdybychom předpokládali, že funkce \p (z) chová se pravidelně nad osou reálnou, obdrželi bychom pomocí integrační cesty (0 , 1 , 1 n z , m) vzorec (10*) (— \f(z + v) dz 2 ti i J nl{z-\rv) jestliže splněna podmínka (9a) lim qyť‘ 1 (x -f- v 4“ n T) e°Lnvn f* = 0 . OPRAVY. Str. 15. Ve vzorci (11) má za znamením součtu ^ v čitateli exponent niti ( , , r \2 a - I u 4- s -4 - 7 V n J S — — oo zniti r y 1 ‘ n J Str. 22. Ve druhém řádku vzorce (5) má v čitateli exponent zníti — 2 sni . . . místo - (a/, -f- 7z) . V 1 ' OO Dále připoj v řádku 6. z dola znamení součtu ^ před napsaný » = — oo výraz. Str. 28. Ve vzorci (12) má ve jmenovateli státi ^níw2 — 1) místo (2 71 7 ^ — 1) . XXIII. ROZPRAVY ČESKÉ AKADEMIE CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ V PRAZE. ROČNÍK II. TŘÍDA II. ČÍSLO 24. MIOCAEN ŽIDLOCHOVICKÝ NA MORAVĚ A JEHO ZVÍŘENA OD VLÁD. JOS. PROCHÁZKY. (S 3 TABULKAMI.) PŘEDLOŽENO DNE 3. BŘEZNA 1893. V PRAZE. NÁKLADEM ČESKÉ AKADEMIE CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ. 1893. Tiskem J.Otty v Praze. Úvod. Uříve než promluvím o vlastním předmětu předložené rozpravy, o zvlášt¬ nostech rázu zvířeny miocaenních usazenin Vejhona a Kohlberga u Zidlochovic, považuji za prospěšno vykresliti přesný obraz rozlohy židlochovického miocaen- ního území a nastíniti nárys, v němž by se zrcadlily naše dosavadní vědomosti o jeho stratigřafii a zvířeně. Abych vytknutého sobě účelu dosáhl, jest mi sá- hnouti po poměrně malé sice, leč však obsažné, jenom že poněkud rozházené literatuře této zajímavé a velmi důležité oblasti a chronologicky uspořádati názory v ní snesené, jež vyslovili různí badatelé o její vztahu k ostatnímu miocaenu. Rozloha a souvislost Rázem zvedá se z roviny na levém břehu Švarcavy mezi městem Židlo- chovicemi a vesnicemi Blučinou a Nosislaví ostře ohraničené plateau, pojme¬ nované Vejhonem po nej vyšším svém vrcholku. Obehnáno na západu a severo¬ západu téměř sráznými svahy, kloní se mírně na straně polední, protahujíc se na severovýchodu v nízkou zemní vlnu, zvanou Kohlberg, kdežto nad Zidlocho- vicemi zapadají jeho boky poměrně příkře do rovin)/. Velikými, širokými žleby jsou jeho svahy rozbrázděny, uvnitř pak na jeho ploše nerovné rozestupují se široké kotliny a zářezy, rozprostírají se tu úplně, onde částečně uzavřené pro- sedliny, vesměs erosí vyhlodány a vybrázděny. Vejhon skládají výhradně miocaenní sedimenty. Představuje ostrými kon¬ turami obepsaný miocaenní ostrov, kterýž se zvedá z území mladších útvarův, toto poměrně vysoko převyšujíc. Ze i nyní souvisí se sousedními miocaenními obvody, totiž se sokolnickým, slavkovským a brněnským, jest pravdě velmi podobno, avšak přímý důkaz pro tento názor nám dosud schází a scházeti bude, pokud nebude ve středomoravském miocaenu hlubších buď přirozených, buď umělých zářezův. Toliko skutečnosť konstatuji, dím-li zde, že i poněkud hlubší a lépe přístupné lomy na kopci Pidce u Sokolnic a Starých vinohradu u Blažejovic, lomy u Holubic , železniční průkopy a zákopy mezi Křenovicemi a Holubickoíi železniční stanicí neposkytují příležitost poznati podklad tu hlu¬ boko prokopaných písků, tu slínů, onde litavských vápenců. Ještě nejhustěji l* XXIV. 4 se přiházívá, že ve zmíněných lomech proraženy jsou buď sliny, anebo litavské vápence, leč nikde jsem tam nenalezl písky, anebo spodní, obyčejně mohutné hnědé sliny prokopány. Na základě svých zkušeností, učiněných ve středo- moravském miocaenu, pokládám za nemožné považovati na př. brněnské písky za aequivalent písků grundských atd. Pravda, názor tento má své těžiště ve studiu miocaenu Vejhona a zdá se na první pohled, že spočívá na pevném podkladu. Kdo však zevrubněji poznáš jak Vejhon, tak i jeho sousední mio- caenní obvody, dáš mně zajisté za pravdu, že je sice velmi snadno uvrstvení Vejhona podložiti ostatnímu moravskému miocaenu a mysliti sobě předkem, že jako se na Vejhonu a v jeho bezprostředním okolí ukládaly miocaenní lavice, tak že se dálo i v ostatních středomoravských oblastech. Podotýkám toliko, že juž v komplexu sousedním, v sokolnickém, marně bychom se na¬ máhali vynajiti souvrství Vejhona a že rovněž i v miocaenním obvodu slav¬ kovském a rousinovském nastupuje facies od vejhonské odchylná. Příčina tohoto zajímavého úkazu je prostičká, přirozená a záleží v různé povaze fysi- kálních poměrů tehdejšího miocaenního moře, které na různých místech byly rozličné a jež, kombinujíce se, dali vznik velikému množství facií, různosti zvířen a ponenáhlým přechodům jedné facies v jinou, jednoho zvířenného typu v jiný. Dějepisná stát. Jak juž vzpomenuto, činí studium středomoravského miocaenu velké nesnáze pro nedostatek hlubších zářezův. Toliko miocaenní obvod židlochovický byl ode dávna u té věci vzácnou výjimkou. Jaký tudíž div, že židlochovickému Vejhonu přiřknuta velká důležitost pro stratigrafii miocaenu střední Moravy. A nejenom v nejnovější době obracel k sobě zraky na prozkumu moravského miocaenu súčastněných, nýbrž i dříve, a to již tehdy, kdy započato se syste¬ matickým, geologickým výzkumem Moravy. Byloť to v letech čtyřiapadesátých, kdy o něm učiněna první zmínka v literatuře. Tenkráte uveřejnil čilý, o geo¬ logický výzkum Moravy zasloužilý Dr. J. Melion *) seznam zkamenělin, jež zaslal z Vejhona H. Ender brněnskému geologickému spolku Werneru. Uvádím pod čarou zmíněný seznam,* 2) nepřipisuji mu však žádnou váhu, jelikož se určitě neví, ve které lavici Vejhona Ender jeho jednotlivé elementy nasbíral. Vejhon jako naleziště jest nyní pro nás pojmem příliš obšírným. ') J. Melion. Jahresbericht d. Briinner 2) Conus fuscocingulatus. » ventricosus Br. » Dujardini Desh. Ancillaria inflata Lam. Cypraea pyrum Gmel. Mitra fusiformis Brocc. Cancellaria cancellata Sow. » acutriangularis M. Pleurotoma granulatocincta Miin. Werner Vereines 1854, str. 34. Pleurotoma rotata Brocc. » Coquandi Bell. » retirostrum Sow. Cerithium bidentatus Defr. » Riepeli Partsch. » Vindobonensis Partsch. Turbo rugosus Lin. Natica millepunctata. Dentalium elephantinum Brocc. XXIV. 5 Záhy po uveřejnění Melionova seznamu prozkoumal a mapoval F. Foetterle zdejší miocaen. Ve své předběžné, kratičké zprávě3) podotýká, že považuje i miocaenní vrstvy Vejhona a sousedních miocaenních depóts za sedimer.ty mořského zálivu, kterýž vysýlal dlouhé rameno přes Olomúc do Slezska, sou¬ viseje s miocaenním zálivem haličsko-podolským a kratší přes Brno do Cech. V druhé své zprávičce vzpomíná F Foetterle 4 5) miocaenních sedimentů Vejhona jako bohatých na zkameněliny. Zevrubný popis moravských, tudíž i židlochovických miocaenních sedimentů F. Foetterle ani nenapsal, neřkuli uve¬ řejnil, jak původně přislíbil učiniti. Prvního zevrubnějšího popisu dostalo se miocaenním usazeninám Vejhona prof. E. SuessemF) Sleduje třetihorní útvar z Dolních Rakous na Moravu, prof. E. Suess přichází do okolí židlochovického od Křepčic a Nikolčic. Po¬ znav písky Kohlberga za nejstarší člen tamního miocaenního obvodu, táhne svůj vrstevní profil od Kohlberga přes vesnici Blučinu k Zidlochovicím a vy¬ mezuje tento vrstevní pořad od spodu nahoru: a) Písky Kohlberga, proložené tenkými lavicemi tvrdého pískovce. Písky tyto ztotožňuje s gauderndorfskými písky a považuje malé zbytky písků, na nich tu a tam uloženy, za aequi valenty eggenburgských vrstev. b) Slír se šupinami Meletta sardinites, jehož vrstvy zapadají SZ. c) Bělomodrý slin s vložkami pískovce, v němž odkryty úlomky misek ústřice Ostrea giengensis , krystally sádry a otisky listův. d) Modrý jíl v dolní části se schránkami druhů rodu Robulina atd., v horní části s ulitami a miskami mollusků: Cassis, Emarginata, Venus atd. e) Jíly střídající se s agglomeráty nulliporového vápence, naplněny střepi¬ nami rozličných konchylií. f) Nulliporový vápenec. Na jihozápadním svahu neshledal E. Suess šlír nikde, zjistil tam všude toliko nulliporový vápenec na slinu zkamenělinami bohatém. Slír se šupinami Meletta sardinites prohlášen E. Suessem za spodní, kdežto bělomodrý slin s vložkami pískovce za horní čásť horizontu šlírového. Vrstvy a, b, c považuje za starší, naproti tomu pak vrstvy d, e, f za mladší členy mediterraního souvrství. Nulliporový vápenec pokládá konečně za osamocený komplex, jenž i původně nesouvisel, po jeho mínění, se sousedními obvody nulliporového vápence. Dvorní rada D. Stur 6) napsal již roku 18G7 velice zajímavou zprávu ze židlochovického miocaenního obvodu, kteráž bohužel později zůstala nepovšim¬ nuta. Shledal totiž, což před ním nikdo nevypozoroval a čehož i později rovněž nedbáno, že nulliporový vápenec je přikryt pískem. Ku svému sdělení přičiňuje 3) F. Foetterle. Jahrbuch der k. k. geolog. Reichsanst. 1861, XIV. svaz. Verhandl. str. 9. 4) F. Foetterle. Jahrbuch der k. k. geolog. Reichsanst. 18G1 — G2, XII. svaz., str. 51. 5) E. Suess. Ueber die Gliederung der tertiáren Bildungen zwischen dem Mannharz und dem áusseren Saume des Hochgebirges. Sitzungsber. der k. Akad. d. Wissensch. math. nat. Class. 1866, str. 89. u) D. Stur. Die Flora der Suesswasserquarze und Congerien und Cerithienschichten. Jahrbuch der k. k. geolog. Reichsanst. XVII. svaz., 1867, str. 81. XXIV. D. Stur ihned další poznámku, a to že nejenom na Vejhonu leží písky na lithothamniovém vápenci, ale i jinde, zejména na četných nalezištích haličských. Roku 1880 prohloubil a rozšířil prof. A. Rzehak1) Suessův názor o slo¬ žení tvrdých slínů Vejhona. Rzehak sledoval vrstevní uložení vejhonských usa¬ zenin nejenom na severním svahu, ale i od Nosislavi ku Kohlbergu, tudíž i ve směru protiběžném, směru Snes sova zmíněného vrstevního profilu. Výsledky jeho badání jsou velmi zajímavý, zejména přirovnány-li k Suessovým resultátům. Na jižním svahu Vejhona vypozoroval A. Rzehak toto souvrství od spodu nahoru: a) Mocný modravý slin se skořápkami pteropodů, v němž foraminifery jsou řídkým úkazem, kdežto naproti tomu jehlice hub vyskytují se často. Su¬ piny ryb a konchylie objevují se rovněž zřídka. Vrstva tato pojmenována vrstvou vaginellovou. b) Jemnopísečnaté sliny, jež uzavírají místy konkréce. Ony přechovávají zbytky ryb (Meletta), též konchylie a zřídka schránky vaginell. Označeny jmé¬ nem sliny nosislavské. c) Jemnopísečnaté sliny, poněkud tvrdší než nosislavské, v nichž zhusta vyskytují se schránky druhu Aturia cf. Aturi . Supiny melettové a konchylie přicházejí zde zřídka, častěji foraminifery. V horních svých polohách jsou tyto sliny lupenité. Pojmenovány sliny aturiovými. d) Modrý, nezřetelně zvrstvený slin, jenž přechovává množství špatně Za¬ chovalých zkamenělin. Nej hojnější je druh Vaginella depressa , pak druhy Tellina sp ., Leda cf clavata , Nucinella ř Zřídka přichází druh Solenomya Do- derleiny. Korály a foraminifery vyskytují se zhusta. Sliny tyto označeny jmé¬ nem horní vaginellové vrstvy. e) Pískovce s velmi nezřetelnými bylinnými otisky. f) Žlutý jíl, poměrně chudý konchyliemi. g) Následují vrstvy druhého mediterranního stupně. Na severním a severovýchodním svahu Vejhona zjistil pak A. Rzehak tento vrstevní sled od spodu nahoru: a) Aturiové sliny. b) Sliny s poměrně bohatou zvířenou. Nejčastějším druhem jest zde Leda cf. nitida , pročež pojmenovány tyto sliny sliny lednovými , kteréž přibírajíce ku Kohlbergu písek, stávají se písčitými, až pak konečně přecházejí v kohl- bergský písek. c) Nákrovní vrstvy slinu lednových nestanoveny, na místě jich shledána diluviální hlína. Tímto potvrdil i A. Rzehak správnost Suessova původního pozorování, že uvrstvení ve svahu severním a severovýchodním je poněkud odchylno od onoho svahu západního. 7) A. Rzehak. Ueber die Gliederung und Verbreitung der álteren Mediterranstufe in der Umgebung von Gross-Seelowitz. Verhandl. der k. k. geolog. Reichsanst. 1830, str. 301. XXIV. Ve výkladu ku geologické mapě okolí brněnského 8) A. Rzehak nepřipo¬ míná více svého zevrubného roztřídění souvrství tvrdých slinu Vejhona z r. 1880, tím větší váhu klade však na to, že písky a pískovce nad tak zv. štírem, t. j. nad spodními sliny, náležejí druhému mediterrannímu stupni. Tvrdí, že zdejší písky jsou stejně staré s brněnskými, pak s oncophorovými písky kraje ivančicko- oslavanského a že představují zástupce grundských písků. Kromě tohoto tak zvaného grundského horizontu Vejhona, do něhož klade mimo jiné též písky a pískovce brněnského okolí, jako na př. husovické, obřanské, židenické, pak blažejovické, rousinovské atd., rozeznává horizont šlírový, kterýž zařaďuje do prvního mediterranního stupně. Není mým úkolem v předložené práci se stra ti grafického stanoviska po- suzovati správnosť zmíněného Rzehakova názoru, vzhledem k Vejhonu a jeho miocaenním usazeninám, učiní tak záhy bánský rada K. M. Paul , kterýž loni konal v okolí židlochovickém zevrubná geologická studia. Mou úlohou tento¬ kráte jest, vyšetřiti toliko palaeontologický ráz vrstev Vejhona, zjistit zvířenu kohlbergských pískův, pak přirovnati tuto ku zvířeně slinu, jílu a písčitých vložek litavského vápence a konečně přirovnati zvířeny tak zv. zdejšího šlíru k typické šlírové zvířeně ottnangské. Ze za rozmluvy o zvířenném rázu přijde řeč též i o vrstevních poměrech, toť leží na bíledni. Dosavadní znalosť zvířeny tak zv. šifrového slinu, pískovce a litavského vápence Vejhona a písku Kohlberga byly až dosud velice skrovný. Kromě připomenutého juž Melionova seznamu uvádí prof. E. Suess 9) ve své práci z písků Kohlberga toliko 5 druhův: Turitella , Tellina strigosa , Pccten, Ano- mia a Balanus , pak žebra Halitheria. Obohaceny a prohloubeny byly později tyto naše vědomosti A. Rzehakem ,10) kterýž pilný zřetel věnoval zvířeně tvrdých slínův. K vůli úplnosti budtež zde -uvedeny tyto seznamy z jeho práce: a) Zvířeny foraminiferové z uvrstvených slínů: Nodosaria (3 ncurčitelné druhy). Frondicularia nov. spec. ind. Textullaria venusta Rz. nov. sp. Globigerina bulloides ďOrb. Nonionina communis ďOrb. (velmi zřídka). b) Zvířena mollusková a korálová Buccinum subquadrangulare Michti. Cassidaria echinophora Lam. Natica helicina Brocc. Pleurotoma sp. ind. » harpula Brocc. Truncatulina cf. Dutemplci ďOrb. Pulvinulina cf. umbilicata Hantk. Anomalina lobatula ďOrb. (velmi zř.). Amphistegina sp. (velmi zřídka). Quinqueloculina tenuis Cžiž. (velmi zřídka). ze šlírových slínů: Dentalium Badense Partsch. » tetragonum Brocc. » cf. entalis Linn. Pccten denudatus Rss. » duodecimlamcllatas Bronn. 8) A. Makowsky et A. Rzehak. Die geologischen Verháltnisse der Umgebung von Briinn ais Erláuterung zu der geologischen Kartě. Verhandl. d. naturforschend. Vereines in Briinn, 1889, XXII. svaz. 9) E. Suess. Loc. cit. str. 39. 10) A. Makowsky et A. Rzehak. Loc. cit. str. 117- 119. XXIV. 8 Ostrea nitida Brocc. var. Leda clavata Calc. Nucula ovalis Wood. Teredo sp. Megerlia ? Discotrochus cf. Duncani Rss. Dendrophyllia aff. Popelaki Rss. Coenocyathus sp. Kromě těchto druhův uvádí A. Rzehak z těchto slínů ještě ostny moř¬ ských ježkův, zbytky balana, mechovky a 56 různých druhů foraminifer. Z kohlbergských sypkých písků není ani ve zmíněné Rzehakově práci no¬ vých druhů vyjmenováno. I ona obsahuje toliko species, kteréž odtud znal juž prof. E. Sucss. Z mladších mediterranních vrstev Vejhona nebyl dosud znám ani jeden druh. Tolikéž zůstaly nepovšimnuty i pískové vložky tamějšího litavského vápence. Ubíraje se do okolí židlochovického za tím účelem, abych prozkoumal zvířeny tamních miocaenních usazenin, umínil jsem si, že provedu svůj výzkum na základě Rzehakova dříve zmíněného roztřídění vejhonských vrstev z r. 1880. Pročež přišed do tamního okolí, usiloval jsem poznati předně spodní vaginel- lové sliny, pak nosislavské sliny atd., vůbec celé souvrství, jak bylo popsáno Rzehakem. Proto sledovány mnou zdejší vrstvy od Nosislaví přes Dlouhý Lys ku cótě 355 a 272, proto schozeny a prohlédnuty zářezy na celé tamní rozloze, avšak bohužel nikde nenalezen vrstevní pořádek dolních tak zv. šlírových slínů, jak ho vypozoroval Rzehak. Ovšem sliny nosislavské vymezeny ihned a snad- ninko, leč spodní vaginellové, aturiové a horní vaginellové sliny nepovedlo se mi najiti! Proč? Snad nepřály mně okolnosti! Snad nenašel jsem týž zářez, v němž vypozoroval A. Rzehak onen vrstevní pořad. Ale A. Rzehak podotýká, že jeho vaginellové vrstvy jsou bohatý na schránky vaginell a že jeho aturiová vrstva vyznamenává se množstvím schránek Atiiria cf. Aturi. Možná dost, jak jsem juž pravil, že jsem oněch zářezů nenalezl. — Budiž ! Ale také tu zároveň budiž výslovně podotknuto, že celý jižní svah Vejhona byl schozen, pilně pro¬ hledán a vypozorováno, že tenkolupenité sliny vyskytují se v různých polo¬ hách, že schránky vaginell po delším a usilovném hledání nalezneme téměř na každém místě a téměř ve všech polohách (niveaux). Rovněž jehlice spongií neomezují se na určitý vrstevní horizont anebo na určité lavice, nýbrž nachᬠzejí se tu hojněji, tu řidčeji téměř ve všech vrstvách a jsou zjevem docela obyčejným. Schodiv několikráte celý jižní svah Vejhona, přesvědčil jsem se nezvratně, že vaginellové i aturiové sliny asi ničím nejsou leda slabými vložkami v ostat¬ ních slínech, jednak že vyskytování se vaginell a nautila Aiuria cf Aturi na některém místě u větším individuelním množství má platnost obyčejně pro pozorované místo, anebo nanejvýš i pro sousední obvod, pohřešujíc významu všeobecného. K tomuto úsudku donutily mne výsledky učiněné po zevrubném prohlédnutí výchozů v četných hlubších zářezech, kde spodní lavice tvrdých slínů vycházejí na den, kde však po velkém individuelním množství vaginell a zmíněného nautila není ani potuchy. XXIV. 9 V tomto domnění utvrdily mne konečně nálezy v zářezu voznice, která vede ze Zidlochovic zprvu přímo k triangulačnímu bodu 355 Vejhona a za¬ hýbá rázem, tohoto nedostihnuvši, na jih. Ve stráni naproti tamější cihelně objevil jsem pak sliny, jež považovati sluší za velice bohatý zvířenou, uložené do slinu zkamenělinami chudých. Sliny zkamenělinami bohaté představují la¬ vice poměrně slabé a rozličně mohutné. Zmíněná stráň jest v oněch místech asi 3 metry vysoká. Na její průmětné ploše vidíme ve výši asi půldruhého metru nad niveau voznice světlomodrý, je-li čerstvě urýpnut, modravý slin. Tento vysušen, nabývá našedlé barvy. Asi půl metru pod slínem tím vychází na den lavice nažloutlého slinu, přebohatá zkamenělinami. V niveau pak voznice byla vykopána lavička světlého slinu přeplněná miskami lamellibranchiatův, schrán¬ kami foraminifer, ostrakodův atd., vesměs krásně Zachovalých. Pod touto vrstvi¬ čkou následuje tvrdý slin rázu nosislavského, šedý, rozpukaný, s hojnými jehli¬ cemi mořských hub, kteréž, hledáme-li déle v těchto slínech, zabodávají se rychle do kůže a způsobují zvláštní svědění po kopřivách. Budiž zde ještě podotknuto, že zářez voznice leží na geologické mapě okolí brněnského od A. Makoivského a A. Rzehaka v obvodu usazenin tak zvaného druhého stupně mediterránního. Sleduje tyto vrstvy v zářezu odhalené na severozápadní svah Vejhona, od jihozápadu na severozápad, došel jsem až do hliníka naproti Hliníkové ulici, kde je »lóss« prokopán až na starší svůj podklad, mořský miocaenní slin. Asi tři sta krokův za hliníkem vede voznice hlubokým úvozem, na jehož stráních vycházejí na den pod mocným lóssem šedé a zelenavé, tvrdé sliny zkameněli¬ nami chudé. Bledožluté sliny jsou dále na sever odhaleny a snadno přístupny teprve ve vinohradech a v polích, jež rozprostírají se po svahu naproti kříži na silnici židlochovicko-blučinské. Zdejší sliny chovají značné množství úlomků konchylií a neurčitelných střepin schránky velkého brachiopoda, jehož se dosud nepodařilo určiti na základě známého mi materiálu. Jdouce po cestě, jež vede z Hliníkové ulice po severozápadním svahu Vejhona do Blučiny, přijdeme k židlochovickým vodárnám. V právo od nich je otevřen nyní téměř docela zanedbaný, opuštěný lom, v němž před lety lᬠmán kámen (litavský vápenec) ku stavbě vodárny. V tomto lomu je hluboko prokopán světlomodrý, neuvrstvený šedý slin a do něho uložený lithotham- niový vápenec. V okolí vodáren nacházíme se juž v obvodu vrstev, jejž prof. E. Suess správně vymezil a právem označil obvodem slínů s vápenci litav- skými se střídajících. Prošedše tímto obvodem, přišli jsme do vrstev, jež jsou shodný jak po rázu zvířenném, tak i petrografickém se sliny, které promíťuje svah v polích a vinohradech naproti kříži u silnice. U prvních domků vesnice Blučiny, v zářezech a ve zmolách, je odhalen všude tvrdý, tak zv. šlírový slin. Opakuji, že jsem na západním svahu Vejhona zjistil všechny členy, o nichž se prof. E. Suess ve své dotyčné práci zmiňuje a že stanoveny byly v témže vrstevním pořádku. XXIV. 10 Slin ve svahu naproti kříži považuji jak po stránce petrografické, tak i palaeontologické, což níže je doloženo důkazy, za stejný se slínem nad blu- čínským tvrdým slínem bezprostředně uloženým. Slin pak v hliníku naproti 1 lliníkové ulici pokládám za pokračování vrstvy zkamenělinami bohaté, kteráž vychází na den v zářezu voznice. Jak z řečeného vidno, spadá tato vrstva do obvodu souvrství, jež leží pod pískovci s bylinnými otisky, onano do obvodu souvrství, jež spočívá na pískovci. Jak juž ze Suessova seznamu usazenin Vejhona vyrozumíváme, náleží a) nulliporový vápenec, b) nulliporový vápenec střídající se slínem a c) slin se skořápkami mladším mediterranním sedimentům, anebo jak A. Rzehak myslí, druhému mediterrannímu stupni. Tudíž spadají do obvodu tohoto sou¬ vrství usazeniny, jež jsem vykořistil ve svahu naproti kříži a v lomu u vodáren, a sice přináleží slin vodárenský Suessovč vrstvě slinu střídajícího se s litavským vápencem a slin ve svahu naproti kříži u silnice Suessovu slinu se střepinami konchylií. Zkamenělinami bohatý slin pod lóssem v hliníku naproti Hliníkové ulici spadá do obvodu tvrdého slinu, čili dle Rzehaka do prvního mediterran- ního stupně. K tomuto tak zvanému šlíru, vlastně spodnímu slinu přísluší, jak zřejmo, i namodralý slin s druhem Leda Moravic a v zářezu a lavice s četnými miskami druhů Leda nitida a Corbitla gibba. Pokud se týče zvířeny pískovce, uloženého na spodním slinu organického obsahu, souhlasím s A. Rzehakem, který juž ve svých pracích s důrazem k tomu poukázal, že neobsahují kromě bylinných otiskův, listův a polámaných ston- kův ničeho. Studuje lithothamniový vápenec západního svahu Vejhona, přesvědčil jsem se, že jsou do něho vloženy slabé lavice jemnozrnného písku, který přechovává zajímavou zvířenu, jež jeví patrné příbuzenské vztahy ku zvířeně písků kohl- bergských. Jak patrno, povede vy kořistění pískovcových vložek v lithothamniovém vápenci slínů vodárenských, slínů odhalených ve strání naproti kříži u silnice židlochovicko-blučinské, slinu na zkameněliny bohatého, přístupného v hliníku a v zářezu voznice, jež vede na Vejhon k triangulačnímu bodu 355 a konečně slínů s druhem Lučina Moravica a s miskami druhů Corbula gibba a Leda nitida , časem k poznání příbuzenských vztahů mezi tak zv. šlírovými sliny a sliny facies lithothamniového vápence. Ačkoliv juž nyní s určitostí usuzovati lze o jednotlivých elementech zvířeny oněch sedimentů, jako na př. o fora- miniferách, aneb ostrakodech, tož zůstává přec jen povšechný zvířenný ráz těchto usazenin velmi neúplný, jelikož se dosud nezná důkladně jejich mol- lusková zvířena, kteréž, jak povědomo, jest nezbytně třeba, má-li přesně stanoven býti charakter zvířeny té které lokality, toho kterého niveau. Molluskovou zvířenu vejhonských sedimentů důkladně poznati nepovede se tak snadno, jelikož zachovalosť ulit a misek její druhův jest velmi chatrna, poněvadž jsou poměrně vzácné a příhodných nalezišť je na mále. Léta uplynou a četných návštěv bude třeba, než seznam dosud odtud známých druhův bude zvětšen a naše vědomosti o jejich charakteru rozmnoženy. XXIV. 11 K o h 1 b e r g. Důležitost usazenin židlochovických : Kohlberga a Vejhona, přiměla mne napsati poněkud zevrubnější popis, než bývá obyčejem, o tamních vrstvách jak po stránce petrografické, tak i palaeontologické. K tomuto detailnímu popisu jednotlivých podělenu zavdala příčinu jednak zvířenná povaha zejména vrstev ztvrdlého slinu, jednak ale i snaha nalézti a poukázati ku vztahu mezi zvířenou kohlbergských písků, spodních tvrdých slínů a pískových vložek litavského vᬠpence Vejhona. Mou snahou bylo tudíž nastíniti předkem pokud možno věrný obraz dosud velmi málo známé zvířeny kohlbergských pískův, dolních ztvrdlých slínů v Vejhona a konečně odhaliti obraz rázu dosud úplně neznámé zvířeny písko¬ vých vložek zdejšího písčitého litavského vápence. Kromě toho běželo mně i o to, abych vymezil, pokud toho nynější poměry dovolují, povahu zvířeny, juž na první pjhled nápadných lavic spodních tvrdých slínů a abych poukázal k tomu, kde a v čem vlastně máme hledati příčinu Rzehakova rozdělení vrstev téhož stupně (tvrdých slínů č. šlíru) v několik samostatných členů. V předložené práci pojmenoval jsem lavice v zářezu voznice rovněž jmény na individua nej¬ bohatších druhů, avšak pojmenování tato slouží mně jako prostředek k cíli, nikoliv nejsou mým cílem. Ona mají za účel zevrubněji označiti ony lavice, jejichž zvířeny poněkud se odchylují od společného typu a kteréž, ačkoliv se povrchně odlišují, přec jen ve svém jádru se srovnávají. Zvířena písků kohlbergských proložených tenkými lavicemi tvrdého pískovce. Jak připomenuto budiž, upozornil poprvé na kohlbergské písky a jejich zvířenu prof. E. Suess. Úhrnně nalezl v nich nepatrné množství druhův, z nichž uvádí tyto: Turritella, Tellina strigosa , Pecten , Anomia a Balanus , kromě těchto zjistil tam ještě žebra Halitheria . V ornici pak tamních polí sbíral velké úlomky ústřice druhu Ostrea giengensis, o nichž podotýká, že jsou po¬ měrně zjevem řídkým. Rázem petrografickým a uložením těchto písků se řídě, zejména i k přítomnosti tenkých lavic tvrdého pískovce bera zřetel, roz¬ hodl se E. Suess pro názor, že kohlbergské písky představují aequivalent písků gauderndorfských a že na nich uložené tu a tam vyskytující se písky odpovídají vrstvám eggenburgským. Naproti tomu domnívá se A. Rzehak , že zdejší písky představují písčitou facii slinu vrstvy Leda , kteráž na severním svahu Vejhona jsouc ještě hlinitá přechází ponenáhlu, přibírajíc písek, ve facii pískovou. Kromě trubiček druhu Teredo sp. Rzehak neuvádí odtud nových druhů. Novinkou je, toť se rozumí, sdělení Rzehakovo, že geologická sbírka brněnské techniky přechovává od Zidlo- chovic písčité jádro nautila Aturia cf Aturi . Ale dokavad se nedokáže dok'ady hodnověrnými, t. j. nálezy novými, že v kohlbergských píscích druh Aturia cf. Aturi skutečně je, dotud nelze zmíněnému sdělení přikládati váhy, jelikož XXIV. 12 o onom jádru dosud není dokázáno, že skutečně nalezeno bylo v kohlberg- ských píscích. Kohlbergské písky jsou odkryty v jamách, kde lámou ji ho tvrdé pískové lavice bud na stavební kámen anebo na štěrk. Tyto jámy jsou pravidelně mělké; kamenníci se omezují toliko na horní tvrdé lavice a vystřihávají se kopati do hloubky, jelikož sypkosť písku znesnadňuje takovou práci. Zdejší písek je žlutý, zbarven kysličníkem železitým ; je jemnozrnný a složen z malých křemenných zrníček. Lavice pevného pískovce měří 20, 30 až i 40 cm tloušťky. Zachovalosť jeho zkamenělin je mnohem nepříznivější než v píscích. V těchto nachází se střepin ulit a misek měkkýšů sice dosti, avšak naproti tomu celých, neporušených exemplářů velmi málo. Zřídka se stává, vyděláváme-li z písků buď schránky anebo misky měkkýšů, že se nám povede vydobyti celou schránku, anebo celou neporušenou misku. Příčina toho záleží ve zvláštním zvápnatění stěn skořápek. Lépe zachovány jsou schránky foraminifer, misky ostrakodů, keříky mechovek, leč velmi zhusta i zachovalosť těchto pohřešuje mnohé, což činí schránky atd. na př. slínů anebo jílů cenné. Po dlouhém hledání a opatrném prosytí značného množství kohibergského písku nalezeny a určeny tyto druhy : Foraminifer a. Miliolina Bouěana ďOrb . » nitens Rss . Virgulina Schreibersiana Cžiž . Nodosaria (D) scabra Rss . Cristellaria cultrata Montfort sp. . . . » Austriaca ďOrb . Polymorphina Moravica nov. sp. . . . » sp . » sp . Uvigerina pygmaea ďOrb . Sphaeroidina bulloides ďOrb . Discorbina obtusa ďOrb . Pulvinulina Partschiana ďOrb. sp. . . Polystomella crispa Linné sp . » Fichtelliana Rss . Amphistegina Hauerina ďOrb . Anthozoa. Porites incrustans Rss . Ech ino idea. Ostny . . Bry ozoa. Crisia Eburnea Linné . » Edwardsi Rss . Idmonea vibicata Manz . Cellaria globulosa Lam . č vz") Salicornaria farciminoides Johnst. . . . vč Eschara sp . . . z . vz Lamellibranch i a ta. X Teredo Norvegica Spengl . , vz . c Nuclea nucleus Linné . , vz Pecten cf. Malvinae Dub . č . vz 7 » sp . . vz . Z Ostrea digitalina Dub . vz Gasteropoda. Trochus miliaris Brocc . vz Dentalium cf. Michelotti M. Hoern. . . . vz . vz . č » incurvum Renn . č . č Ostracoda. Candona arcuata Rss . vz Bairdia oviformis Speier . vz » cf. lucida Rss . vz Cythere Philippi Rss . č » trigonella Rss . vz » Kostelensis Rss . vz » angulata Rss . vz » punctata Miinst . č » Ungeri Rss . vz . vč P i s c e s. Otolithus (Berycidarum) pulcher nov. spec. z ") Písmena seznamu vz, z, vč a č znamenají, že ten který druh přichází vz velmi zřídka, s zřídka, vč velmi často, Č často. XXIV. 13 Zvířena kohlbergského písku, jak z předešlého seznamu pochodí, jest naproti zvířeně slinu vejhonských chudá. Především je chudá na druhy, kdežto vzhledem k množství v ní obsažených živočišných tříd staví se oněm po bok. Dosud obsahuje toliko 41 druhův, z nichž připadá na foraminifery 1G, korály 1, mechovky 6, lamellibranchiaty 5, gasteropody 3, ostrakody 9 a ryby (otolithy zastoupeny) 1 druh. Ráz zvířeny foramininiferové jeví všechny znaky pravé pískové facies; vyznamenáváť se poměrnou chudobou na druhy, zvláštním seskupením druhův a rodův, seskupením to pro zmíněnou facii vlastní Naproti tomu nelze popiíti, že její ráz se přichyluje těsně k onomu slinu a jílu a že upomíná živě na ráz zvířeny slínů vápnitých, zejména individuelním bohatstvím druhu Amphiste- gina. Hauerii. Koráli jsou v tomto písku zjevem řídkým. Dosud v nich zjištěn pouze malý úlomek z velkého trsu druhu Porites incrustans , kterýž hraje v píscích důle¬ žitou úlohu, rozšířen jsa v nich široko daleko. Zachovalosť předloženého frag¬ mentu není valná, rozpadáť se snadno. Po mořských ježcích nalezeny toliko malé, teninké ostny. Poměrně hojny jsou v kohlbergských píscích mechovky, avšak nevysky¬ tují se v nich tak zhusta, aby podnítily ku pojmenování těchto písky bryozoo- vými. Zastoupeny jsou druhy v moravském miocaenu jak v jílech, tak i ve slínech a píscích obyčejnými. Nejčastějšími z nich poznány krásně Zachovalé kolonie druhův Crensia Edwardsi a Salicornaria farciminoides. Ostatní druhy jsou řídké. Jak juž bylo dříve vzkázáno, jest zachovalosť lamellibranchiatů nepříznivá. Ona zavinila, že se mi do té chvíle nepovedlo více druhů, než co obsahuje seznam, v těchto píscích vypátrati; vzdor tomu však i toto malinké množství dokazuje, o čemž se juž na místě možno dosti snadno přesvědčiti, že před¬ stihují gasteropody netoliko co do množství druhů, ale i do individuelního rozvoje. Zajímavo je, že gasteropodi i tohoto písku honosí se charakterem, jenž je společný všem lavicím ztvrdlého slinu Vejhona a který záleží jednak v nepatrném rozvoji, jednak ale v individuelním bohatství druhu Dentalium incurvum. Jak níže bude dokázáno, zachoval si tento druh tuto vlastnost nejen ve slínech nad pískovcem, než i v pískových vložkách tamního vápence. Ostrakodi jsou poměrně časti, zastoupeni druhy, mezi nimiž druhy Cythere Philippi, C. Kostelensis, C. angulosa, C. punctata a C. Ungeri dosahují, zejména ve slínech bathymetricky vyšších niveaux, značného horizontálního rozšíření a místy nápadného individuelního množství, kdežto naproti tomu v jílech jsou zjevem řídkým, ba podřízeným, vyskytujíce se v ojedinělých exemplářích. Rovněž i rybí otolithy vykazují zde druh O. pulcher , jenž je v našem miocaenu pravým kosmopolitou, neboť potkáváme se s ním jak v pravém šlíru, tak i v grundském písku, ve slínech grinzingských a jim aequivalentních, rovněž v jílech badenských, jakož i ve slínech steinabrunnenských a ve slínových vložkách litavských vápenců. XXIV. 14 Ráz předložené zvířeny přirozeně nutí k úsudku, že písek kohlbergský nepřináleží ani pravým bryozoovým pískům, ani pískům gauderndorfským. S povahou zvířen těchto písků ovšem má onu vlastnost společnou, kteráž hluboko je zaryta do charakteru všech miocaenních pískových zvířen vůbec, leč jiný znak s ní nesdílí. Kdybychom měli v kohlbergských píscích skutečného zástupce písků gauderndorfských, nepohřešovali bychom jistě — a toho třeba dbáti — druhů pro gauderndorfské písky hornské pánve význačných. A dokud těchto nebude a dokud zůstane ráz kohlbergských písků, jak jsem ho poznal a zde uvedl, nelze ani pomýšleti na podřídění těchto oněm. V ejhon. Zářez voznice. Poloha zdejší stráně vytknuta dříve. Stráň poskytuje vzácnou příležitost k poznání nejenom uvrstvení ztvrdlého slinu (t. zv. šifrového) Vejhona, než i změny, jíž podléhala jeho zvířena. Než však započneme s její studiem a vykořisťováním, nechmež ji pečlivě skopat až k úpatí, neb jenom takovým způsobem učiníme sobě přístupny její jednotlivé členy a rozpoznáme a) lavici bohatou na druhy Corbula gibba a Leda nitida od spodního tvrdého slinu, od lavice bohaté zkamenělinami vůbec, pak od lavice s druhem Lučina Moravica a tuto od nákrovních uvrstve- ných slínů. Při vykořisťování těchto slínů nebral jsem pilný zřetel k poměrně chudé zvířeně dolních tvrdých slínů, které nahoru znenáhla přecházejí ve sliny měkčí, poznav, že jich zvířena ve svém hlavním rysu souhlasí se zvířenami lavic, nápadných bud velkým individuelním množstvím jednotlivých, anebo vícfe druhův. Těmto lavicím věnována největší péče a snaženo poznati jich zvířeny co nej důkladněji. Ku plavení vzaty velké kusy slínů téměř ze všech přístupných lavic. Když jsem pak přirovnával množství vyplaveného písku, příměsi to slínů, stejně velkých kusů z různých poloh a sice nejenom ze stráně, než i z ostat¬ ních niveaux Vejhona, přesvědčil jsem se záhy, že pískové příměsi přibývá čím blíže lavice pískovci a litavskému vápenci leží a že s touto petrografickou změnou těsně souvisí ráz zvířeny. a) Zvířena slínové lavice bohaté miskami druhů Corbula gibba a Leda nitida. Tato lavice leží přímo na šedém, tvrdém slinu, který vychází v niveau voznice na den. Zmíněný tvrdý slin neliší se svým vnějším habitem od nosi- slavského až na okolnost, že jest poněkud měkčí. Vyznamenává se jako onen poměrně značným množstvím jemných jehlic mořských hub. Slin naší vložky jest světlopopelavý, ve vodě dosti snadno rozpustitelný a plaven, zanechává mimo krásně Zachovalé schránky foraminifer, ostrakodů, XXIV. kolonií mechovek, jehlic spongií a rybích oto ithů toliko střepiny misek a ulit měkkýšů. Jest jemnější nežli slin lavice zkamenělinami bohaté, světlejší než tento a onen vrstvy s četnými miskami druhu Lzicina Moravica. Přes to, že přechovává bohatou, skvostně Zachovalou mikro- a submikrofaunu, marný zů¬ stanou naše námahy objeviti v něm poněkud větší množství lépe Zachovalých lamellibranchiatů. Těchto objeví se mnohdy úžasné množství na plochách roz¬ lomených kousků tohoto slinu, leč mezi stem devětadevadesát jest jich bez misek, anebo s miskami velice silně porušenými, jež se rozpadávají ihned, jak¬ mile se jich jenom dotkneme. Náhodou se stane, že přec přicházíváme k Za¬ chovalejším miskám mlžů, avšak jenom velmi zřídka. Tolikéž je nepříznivá za- chovalosť i gasteropodů. Od těchto lze ještě nesnadněji větší množství nasbírati, jelikož jsou řídcí a podřízeným elementem zvířeny tohoto slinu. Až dosud ne¬ povedlo se mi vůbec v této vložce jejich neporušené ulity nalézti, přes to, že jsem po nich pilně a dlouho pátral. Foraminifera. Biloculina amphiconica Rss . Spiroloculina canaliculata ďOrb. . . . » tenuis Cžiž . Miliolina Akneriana ďOrb . » Buchiana ďOrb . » Nussdorfensis ďOrb . » Josephina ďOrb. . . . . . » foeda Rss . » (T.) gibba ďOrb . » (F.) consobrina ďOrb. . . . Cornuspira foliacaea Philippi sp. . . . Textularia carinata ďOrb . » sagittula Defr . » acuta var. pectinata Rss. . » Hauerii ďOrb . Tritaxia lepida H. B. Brady . Verneuilina spinulosa Rss . Bulimina ovata ďOrb . » pyrula ďOrb . » pupoides ďOrb . » Buchiana ďOrb . Virgulina Schreibersiana Cžiž . Bolivina punctata ďOrb . » dilatata Rss . » Karreri nov. spec . Cassidulina laevigata ďOrb . Lagena marginata Walk. sp . » gracilicosta Rss . » Moravica nov. spec . Nodosaria (G.) laevigata ďOrb. sp. . . » (G.) elliptica Rss . » spinicosta ďOrb . » trichostoma Rss . » Krejčii nov spec . » (D.) consobrina ďOrb. . . . Nodosaria (D.) conspurcata Rss. . . . . z . vz » (D.) elegans ďOrb . » ÍD.) acuticauda Rss . . č » (D.) acuta ďOrb . . č » (D.) Roemeri Rss . . z . z » (D.) conferta Neug . » (D.) Adolphina ďOrb. . . . » (D.) scabra Rss . . č . z » (D.) acuta ďOrb . » (D.) pungens Rss . Amphimorphina Hauerina Neug. . . . . z . z Frondicularia interrupta Karr . . vč » raricosta Karr . . č » tricostulata Rss . . č . z Marginulina hirsuta ďOrb . . č » varians Neug . » arcuata ďOrb . Cristellaria cultrata Montf. sp . . vč » calcar ďOrb . . č » similis ďOrb . . vz » echinata ďOrb . . z » Austriaca ďOrb . . č » imperatora ďOrb . » intermedia ďOrb . . z . č » pauperata Rss . . č Polymorphyna problema ďOrb. . . . . z . vč » punctata ďOrb . . vz » Moravica nov. spec. . . . z » cf. seroria Rss . Uvigerina pygmea ďOrb . . č . z » asperula Cžiž . » angulosa Well . » tenuistriata Karr . . č » aculeata ďOrb . . vč Globigerina bulloides var. triloba Rss. . č Orbulina universa ďOrb . XXIV. 16 Pullenia sphaeroides ďOrb . Sphaeroidina bulloides ďOrb . Asterigerina lobata ďOrb . Discorbina rosacaea ďOrb . Truncatulina lobatula ďOrb . » Haidingeri ďOrb . » Akneriana ďOrb . » praecincta Karr . » Dutemplei ďOrb . Anomalina Austriaca ďOrb . Pulvinulina umbonata Rss . » Schreibersii ďOrb. sp. . . . » Hauerii ďOrb . » Partschiana ďOrb . Rotalia Soldanii ďOrb . » beccarii Linné sp . Nonionina communis ďOrb . » umbilicata var. Soldanii ďOrb. Polystomella crispa Lam . z z z vč č z č vz č č z z č z z vz vz z z Bryozoa. Crisia Hoernesi Rss . č Hornera hippolythus Defr . vz Idmonea cancellata Goldf. . č Entalophora anomala Rss . z Filisparsa typica Mang . vz Pustulopora rugulosa Manz . vz Salicornaria farciminoides Johnst. . . . č Lamellibranchiata. Corbula gibba Olivi . vč Leda nitida Brocc. var . vč Limopsis anomala Eichw . z Pecten denudatus Rss . vz Ostrea cochlear Poli . vz Gasteropoda. Pleurotoma sp . vz Ostracoda. Candona cf. intermedia Rss . vz Bairdia subdeltoidea Mtinst . vz » cf. lucida Rss . z » semicircularis Rss . vz Cythere Kostelensis Rss . vz » hastata Rss . z » plicatula Rss . č » Edwardsi Miinst . č » asperrima Rss . z » aerinacaeus Born . č » cornuta Róm . z » oviformis nov. spec . č » Moravica nov. spec . z » transsilvanica Rss . z » Reussi nov. spec . z Cytheridea Miilleri Miinst . vč Cytherella auriculata Rss . z » compressa Miinst . č Pisces. Otolithus (Berycidarum) Moravicus nov. sp. vč » » pulcher nov. spec. č » » fragilis nov. spec. vz » (Gobius) praetiosus nov. spec. . z » » praeclarus nov. spec. . z Označil jsem tuto slínovou vložku jako na individua druhův Corbula gibba a Leda ?iitida bohatou. Doufám, že jsem tak učinil oprávněně, neboť jich bo- hatosť na individua je skutečně až nápadna. Nevyjmeme z ní jediný kousek, aby jeho povrch nebyl pokryt buď otisky, buď chatrně Zachovalými miskami zmíněných druhův. Nejenom na tyto druhy je slin vložky, o niž tu běží, bo- hat, ale i na jiné, jež vyznamenávají se naproti oněm speciím zachovalostí přímo výbornou. Do těch dob poskytla tato vložka zvířenu o 126 druzích, z nichž odpadá na foraminifery 90, mechovky 7, lamellibranchiaty 5, gasteropody 1, ostra- kody 18 a ryby (otolithy) 5 druhův. Největší procento zkamenělin tohoto slinu přísluší foraminiferám. Ne-li více, tož jistě činí množství jich schránek dvě pětiny všeho množství fossilií této lavice. Zastoupeny jsou rody, z nichž rod Miliolina, Textularia, Nodo- saria, Cristellaria, Polymorphyna a skupina Rotalina vykazuje nejvíce druhův a udává ráz. Není nesnadno poznati, že foraminiferová zvířena této lavice od¬ povídá zvířenám slínů a jílů, a sice že přimyká se k oněm slínů, jež činí pře¬ chod od pískové facies k slínové, anebo kteréž spadají do bathymetricky vyš- XXIV, 17 ších niveaux. S tímto souvisí pak i individuelní množství jednotlivých druhův, jako na př. druhu Textularia carinata, Nodosaria elegans, N. aaita, Cristel- laria cultrata, C. Austriaca , Discorbina rosacaea, Pulvinulina Hauerii, Pntn- catulina lobalula atd. Globigeriny a druh Pullcnia sphaeroidina, jakož i Orbulina wiiversa vyskytují se sice dosti zhusta, avšak v poměrně malém individuelním množství. S povšechným rázem foraminifer souvisí těsně povaha mechovek. Ačkoliv na druhy bohatší než v písku kohlbergském, jsou zde přec jen elementem podřízeným a snadno se přesvědčíme, že jejich ráz neliší se téměř ničím od onoho mechovek v kohlbergském písku. Na kolonie nejbohatší poznány druhy : Crisia Hoernesi a Salicornaria farciminoides. Jehlice mořských hub nalezeny krásně Zachovalé, leč v množství poněkud menším, než v lavicích dolního, tvrdého slinu. Toliko jehlice druhu Pacha- strella sp. povedlo se zevrubněji určití. I mořští ježci jsou zde řídci; zjištěny po nich toliko malé slaboučké ostny. Až na druhy Corbída gibba a Leda nitida poznána tato lavice na mlže chudou. Tyto naproti tomu přicházejí zde v nápadném množství. Po ostatních druzích nalezeno velmi málo, tak po druhu Pecten denudatus toliko malý úlomeček. Domnívám se, že tím není vyčerpána zvířena mlžů tohoto slinu, bude na budoucím vykořisťování, aby dosavadní naše nedostatky po té stránce odklidilo. Z gasteropodů nalezen malinký úlomek, jejž se mi nepovedlo zevrubně určití pro jeho nepříznivou zachovalosť. Po mém soudu přísluší do skupiny Pleurotoma\ kterému druhu, zůstává nerozřešeno. Poměrně hojni jak na druhy tak i na individua poznáni ostrakodi. Jich typ není nic, nežli rozšířený typus písků kohlbergských. A jestli jsem o tomto příležitostně řekl, že se přimyká k typům ostrakodovým z jílů, zejména k ončm ze slínů bathymetricky vyšších niveaux, pak to platí v plné míře o ostra- k ódech této vložky. Pro tento názor svědčí netoliko rody tuto zastoupené : Candona , Bairdia, Cythere, Cytheridea a Cytherella, ale i rozvoj těchto jednot¬ livých rodův a seskupení jich druhův, dále pak poukazuje k tomu i indivi¬ duelní množství těchto specií: Cytherella plicatula, C. Edwardsi a Cytheridea Mulleri. Častí jsou v tomto slinu rybí otolithy. Zástupci skupiny Berycidae pře¬ važují, zejména druh 0. Moravicus vyznamenává se značným bohatstvím in¬ dividuelním. Přítomnosť tohoto druhu a druhů O. pjdcher, O. fragilis, pak jich způsob vyskytování se živě upomíná na otolithy slínů a jílů ostatních oblastí moravských. Vzácnější než zástupci předchozí skupiny jsou zástupci skupiny Gobius. Zvířena slinu zkamenělinami bohatého. Mohutnost této vrstvy měří na různých místech asi jeden metr. Její slin rozpoznáme od onoho ostatních zde uvedených lavic velmi snadno juž po žluté jeho barvě. Tolikéž snadno povede se vždy stanoviti jej na základě jeho znač- Rozpravy: Ročn. II. Tř. II. Č. 24. 2 XXIV. 18 ného množství fossilií. Plaven-li byl, zanechává kromě nesčetných schránek růz¬ ných druhův, rodův a živočišných tříd též značné množství jemného, bílého, kře- mitého písku, kterýž dokonale se shoduje co do velikosti zrna s písky vložek litavského vápence, kromě toho obsahuje i malé shluky jemných sádrových krystalkův. Fossilie v této lavici vyznamenávají se výtečnou zachovalostí. Jejich schránky, misky, ulity atd. překvapí nás nejenom svou lepostí, ale i bohat¬ stvím, což oboje usnadňuje studium velmi. Kdo chceš studovati přechodní tvary foraminiferových druhův, stanovených ďOrbignym, vol k tomu foramini- ferovou zvířenu tohoto slinu a ušetříš sobě mnohou námahu. Nemalou důležitost nabývá tato lavice vejhonského slinu poněkud přízni¬ vější zachovalostí svých měkkýšů. Podotknouti však třeba, že i v této lavici ulity a misky pohřešují dokonalé zachovalostí, přes to, že se dosti často ne¬ porušené misky vyskytnou. Domnívám se, že se časem přece povede poznati kromě povšechného rázu této zajímavé molluskové zvířeny i její jednotlivé de¬ taily. Dosud toho nedosaženo, jelikož se mi nedostávalo ani času, ani dosta¬ tečných prostředkův; po mém soudu doděláme se i u té věci žádoucího vý¬ sledku teprve po četných návštěvách židlochovického zářezu a po zevrubném a pečlivém prohlédnutí velkých mass vyplavenin ze slinu tamní lavice. Mnohem příznivější výsledky poskytlo dosavadní vykořisťování těchto slínů, pokud se týče mikrofauny. Tato jest bohatá, krásně Zachovalá, a ačkoliv juž nyní vykazuje dosti značné množství druhův, tož jsem přec jen přesvědčen, že není dokonale vykořistěna a že budoucí studium odkryje mnohou vzácnost její charakteru, kteráž zůstala až do té chvíle našemu zraku zastřena. V seznamu, jenž hned následuje, jsou obsaženy všechny druhy, kteréž se mi povedlo v tomto slinu zjistiti. Foraminifera. Spiroloculina canaliculata ďOrb . vz » tenuis Cžiž. sp • . vz Miliolina foeda Rss . z » Buchiana . z Alveolina Hauerii ďOrb . vz Textularia carinata ďOrb . vč » sagittula Defr . č » Haueri ďOrb . z » abreviata ďOrb . vz Clavulina communis ďOrb . z Bulimina ovata ďOrb . vz » pupoides ďOrb . z » Buchiana ďOrb . č Virgulina Schreibersiana Cžiž . z Bolivina punctata ďOrb . č Lagena globosa Mont. sp . vz Nodosaria (G.) laevigata ďOrb. sp. . . . vz » irregularis ďOrb . vz » (D.) elegans ďOrb . vč » (D.) consobrina ďOrb . z Nodosaria (D.) Roemeri Neug . č » (D.) acuticauda Rss . č » (D.) trichostoma Rss . z » (D.) Bouěana ďOrb . z » (D.) Verneuilii ďOrb . č » (D.) Adolphina ďOrb . z » (D.) scabra Rss . č » (D.) pungens Rss . z » (D.) sp. (úlomky) . z Lingulina costata ďOrc . vz Amphimorphina Hauerina Neug . č Frondicularia Medelingensis Karr. ... z » tricostulata Rss . č Marginulina hirsuta ďOrb . vz Vaginulina Badense ďOrb . vz Cristellaria compressa ďOrb . vz » arcuato-striata Hantk . vz » crassa ďOrb . vz » cultrata Mont. sp . vč » calcar ďOrb . č » similis ďOrb . č XXIV. 19 Cristellaria cassis Lamk . z » echinata ďOrb . z » depauperata Rss . z » Austriaca ďOrb . vz » imperatora ďOrb . z » intermedia ďOrb . č » ornata ďOrb . vz Polymorphyna problema ďOrb . vz » Austriaca ďOrb . vz » compressa ďOrb . z » discreta Rss . vz » Moravica nov. spec. . . . vč » gibba ďOrb . vz Uvigerina urnula ďOrb . vz » semiornata ďOrb . vč » pygmaea ďOrb . z » asperula Cžiž . č Globigerina regularis ďOrb . z » bulloides var. triloba Rss. . . vz Orbulina universa ďOrb . vz Pullenia sphaeroides ďOrb . vz Sphaeroidina bulloides ďOrb . vz Discorbina rosacaea ďOrb . vč » spec. ident . vz Truncatulina lobatula ďOrb . vz » lobatula var. Bouěana ďOrb. vz » Haidingeri ďOrb . č » Akneriana ďOrb . č » Ungeriana ďOrb . č » Dutemplei ďOrb . z » praecincta Karr . z Anomalina Austriaca ďOrb . vz Pulvinulina Schreibersii ďOrb . vz » Hauerii ďOrb . č » Brogniarti ďOrb . z » Bouěana ďOrb . vz Epistomina Partschiana ďOrb . z Rotalia becarii Linné sp . vz Nonionia communis ďOrb . č » umbilicatula var. Soldanii ďOrb. z Polystomella crispa Linné sp . č » Fichtelliana ďOrb . vz Amphistegina Hauerii ďOrb . č Spongia. Pachastrella spec. Jehlice . č Anthozoa. Trochocyathus sp. (úlomek) . vz Stylocora exilis Rss . z Balanophyllia cf. irregularis Seg . vz Porites leptoclada Rss . č Echinodermata. Ostny . Bryozoa. Crisia Hoernesi Rss . z Hornera hippolythus Defr . vč » disticha Goldf. . z » cancellata Goldf. . č » sp . vz Pustulopora rugulosa Manz . z Cellaria cereoides Sol. et. Eli . vz Salicornaria farciminoides Johnst. ... z Eschara cf. undulata Rss . vz » costata Rss . vz Myriozoum punctatum Phil . vz Lunulites Haidingeri Rss . z Lamellibranchiata. Corbula gibba Olivi . z Tellina sp . vz Tapes cf. vetula Bašt . z Venus multilamella Lam . z » Basteroti Desh . vz Circe minima Mont . vz Cardita cf. elongata Brocc . vz » scalaria Sow . z Astarte triangularis Mont . z Lučina Dujardini Desh . vz Solenomya Doderleini Mayer . vz Nucula sp . vz Leda subfragilis Lam . z » nitida Bors . z » fragilis Chemn . z Limopsis anomala Eichw . z Area diluvii Lamk . vz » sp . z Pecten substriatus ďOrb . vz » Malvinae Dub . z » eristatus Bronn . vz » denudatus Rss . vz » sp . vz Ostrea cochlear Poli . vz » digitalina Dub . z Gasteropoda. Cerithium sp . vz Turritella bicarinata Eichw . vz Turbo sp . vz Monodonta angulata Eichw . vz Trochus fanulum Gmel . z » miliaris Brocc . z » patulus Brocc . vz » sp. . vz Dentalium mutabile Doderl . vz » tetragonum Brocc . vz » entalis Linné . z » incurvum Renn . vč 2* XXIV. 20 Ostracoda. Cythere Edwardsi Miinst . z Candona defficilis Rss . vz * Reussi nov. spec . z » strigulosa Rss. .... » plicatula Rss . . . . z Bairdia subdeltoidea Miinst. . . . . z * cornuta Rom . vz » oviformis Speier . Cytherid ea Miilleri Miinst . vz » ovulum Rss . Cytherella auriculata Rss . vz Cythere triginella Rss . * compressa Miinst . z » punctata Miinst . č Pisces. » deformis Rss . ... z Kostelensis Rss . . . vz Otolithus (Berycidarum) Moravicus nov. sp. č * hastata Rss . » » pulcher nov. spec. č * aerinacaeus Born . » » Kokeni nov. spec. vz » asperrima Rss . » » splendidus nov. sp. vz » Moravica nov. sp . * (Serranus) insignis nov. spec. . vz » Ungeri Rss . . . » (Percidarum) opinatus nov. spec. vz » Haidingeri Rss . » (Spadidarum) elegans nov. spec. vz » cassidea Rss . . . č » (Gobius) praeclarus nov. spec. . vz » transsilvanica Rss. . . . » » praetiosus nov. spec. . vz » oviformis nov. spec. . . . » (inc. sedis) bellus nov. spec. . . vz Juž v úvoze na výchozu této lavice snadno poznáme, že je přebohatá zví¬ řenou, ano že je takořka přeplněna fossiliemi. Pročež označena-li dřívější lavice jako bohatá mikrofaunou, nutno z převážných příčin i pro tuto vrstvu název tento voliti nejenom vzhledem k mikro- než i makrofauně. Skutečnou bohatost tohoto slinu poznáme teprve po plavení tím důkladněji, čím větší kusy vy¬ plaveny a pozorně prohledány. Dosud poskytl 1G9 rozličných druhův. Lví díl, 81 druhův, připadá fora- miniferám, toliko 4 korálům, 12 mechovkám, 25 mlžům, 12 břichonožcům, 25 ostrakodům a 10 rybám (otolithům). Ráz foraminiferové zvířeny jest dán druhovým množstvím těchto rodův : Nodosaria, Cristellaria , Polymorphina a skupiny Rotalina. Ostatní rody jsou zastoupeny menším množstvím druhův. Poněkud nápadná jeví se redukce rodu Miliolina naproti rozsahu rodů Polymorphina a Uvigerina. Individuelním bo¬ hatstvím vyznamenávají se zvláště druhy : Polystomella crispa, Amphistegina Hauerii, Discorbina rosacaea etc. Právě vzpomenuté znaky staví tuto zvířenu do přímého sousedství zvířen dříve zde uvedených a oné, o níž je níže řeč; ony jsou důkazem jednak o ponenáhlé malé změně, jíž foraminifery podčiněny byly za sedimentace těchto lavic. Globigeriny a druhy Orbulina universa, Pídi e ni a sphaeroides přicházejí zřídka. S jehlicemi mořských hub potkáváme se tu dosti zhusta. Jejich zachova- losť, ačkoliv příznivá, není přece jen tak dokonalá jako v lavicích nižších. Ze všech lavic spodního slinu poskytla lavice slinu zkamenělinami boha¬ tého největší množství korálů, jejichž ráz souhlasí s ostatní povahou zvířeny. Rys tento záleží zejména v tom, že vykazují druhy v jílech a slínech bathy- metricky nižšího niveau obyčejné, mezi nimiž převládají po většině druhy ojedi¬ nělé. Nápadné jest individuelní množství druhu Porites leptoclada, kteréž nemá sobě rovného mimo onen v jílech boračských a slínech drnovických. XXIV. 21 Týž typ mechovek, jako v lavicích předešlých, je i zde domovem, od oněch toliko tím rozdílný, že dosahuje většího rozvoje. Toť jediný rozdíl, kte¬ rýž zasluhuje, aby byl zaznamenán. Zajímavo pak je, že druhy Horncra Jii- pollytlms, H. cancellata a Pustulopora rugosa docházejí tuto poměrně znač¬ ného individuelního množství, kdežto v dřívějších lavicích bud ani neobjeveny anebo shledány toliko v ojedinělých koloniích. Opravdový interess vzbuzují měkkýši; že právem, leží na bíledni, vždyť závisí na jich povaze okolnost, oprávněni-li jsme skutečně považovati tyto sliny za aequivalent šlíru čili ne. Juž poměr jich lamellibranchiatů ku gastero- podům (25 : 12) souvisí s touto otázkou. Právem přikládá dvorní rada D. Sti/r tomuto poměru patřičnou váhu, alespoň si toho zasluhuje plnou měrou vzhledem ku zvířenám facies badenské, grinzingské, steinabrunnenské. Ze i vůči zvířenám šlíru a oněm, kteréž zařaďovány bývají do obvodu této, má to pravoplatnost, přesvědčí nás přirovnání ottnangské zvířeny k walbersdorfské a židlochovické. Lamellibranchiati zastoupeni jsou druhy šifrovými, badenského a steina- brunnenského typu. Slírových elementů je málo, mnohem více však druhů, jež jsou společný badenskému a steinabrunnenskému typu. Pro šlír svědčí toliko druhy Solcnomia Doderleini a Pecten denudatus , pro zmíněné dva typy ostatní. Uvedené zde šlírové druhy zjištěny v úlomcích, a pokud jsem se pře¬ svědčil, jsou v této lavici zjevem velmi vzácným. O gasteropodech nedovoluji si vysloviti určitý úsudek, zbraňujeť mi v tom jednak nepatrné jich druhové množství, jednak jich seskupení. Podotknuto však budiž, že i v této lavici druh Dentalium incurvum náleží, jak v dřívějších vrstvách poznáno, k nej obyčejnějším fossiliím. Kromě foraminifer a lamellibranchiatů poutá zajisté naši pozornost i značný rozvoj ostrakodů. A věru zasluhují býti povšimnuti. Podstata jich rázu záleží jednak v seskupení rodův: Candona, Bairdia, Cytherc, Cytheridea a Cytlie- rella, jednak ve sdružení druhův. Pokud se toho týče, poznáme juž na první pohled, že tato ostrakodová zvířena rovná se oněm z lavic, o nichž tu byla juž dříve řeč. Značné druhové bohatství předchozích živočišných tříd důstojně doplňuje bohatství rybích otolithů. Není věcí nahodilou, že i zde jsou druhy skupiny Berycidae : Otolithus Moravicus a O. pul c her, zjevem častým a že tato sku¬ pina převažuje ostatní, mezi nimiž shledáni zástupci vzácných rodův: Serranus a Percidarum, k nimž se druží pak ještě druhy rodu Gobius, v tuzemském miocaenu daleko široko rozšířeného. Zvířena slínn lavice s druhem Lučina Moravica. Čerstvě urýpnutý slin této lavice je namodralý, vyschlý, silně světlomodrý, až i šedý. Vychází na den ve vrstvě asi půl metru mocné, na níž spočívá světlošedý, vrstevnatý slin, kterýž přechází na horu v tenkolu pěnitou až i list¬ natou lavici. Slin tento jest drsnějšího omaku než spodních lavic. Na jeho štěpných plochách uvidíme, držíme-li je naproti světlu, malinké lupínky bílé XXIV. 22 slídy, kteréž jsou pravidelně menší než v ottnangském šlíru. Ve vodě se slin této lavice poměrně snadno rozpouští, vyplaven zanechává kromě bohaté mikrofauny ještě jemný křemitý písek se značným množstvím malých shlukův krystallků sádry. Jeho zkameněliny jsou vesměs bílé, namnoze bílé jako křída; až na měkkýše vyznamenávají se znamenitou zachovalostí. Plavením a vykořistěním značného množství slinu z této vrstvy obdržen seznam druhův, kterýž, jak o tom juž nyní netřeba pochybovati, bude během dalšího vykořisťování značně rozšířen. Foram inifera. Miliolina Akneriana ďOrb . » Josephina ďOrb . » (T.) consobrina ďOrb. . . . Textularia carinata ďOrb . . » sagittula Defr . » Hauerii ďOrb . Clavulina communis ďOrb . Bulimina pyrula ďOrb . » pupoides ďOrb . Nodosaria (G.) laevigata ďOrb . » (L.) rotundata ďOrb. . . . » Beyrichi Neugeb . » spinulosa ďOrb . » affinis ďOrb . » elegans ďOrb . » (D.) consobrina ďOrb. . . . » (D.) Roemeri Rss . » (D.) Adolphina ďOrb. . . . » (D.) scabra Rss . Amphimorphina Hauerina Neug. . . . Frondicularia interrupta Karr . » trichostoma Rss . Marginulina hirsuta ďOrb . Cristellaria calcar ďOrb . » Austriaca ďOrb . » imperatora ďOrb . » intermedia ďOrb . Polymorphina problema ďOrb . » Austriaca ďOrb . » Moravica nov. f. spec. . Uvigerina semiornata ďOrb . » asperulata Cžiž . Pullenia sphaeroides ďOrb . Disčorbina rosacaea ďOrb . Truncatulina lobatula ďOrb . » Haidingeri ďOrb . » Akneriana ďOrb . » Dutemplei ďOrb . Anomalina Austriaca ďOrb . » sp . Pulvinulina Hauerii ďOrb . Rotalia becarii Linné sp . . z . vz . z . vč . z . vz . vz . vz . č . vz . z . z . z . vz . č . vz . č . vz . č . č . z . č . č . z . z . vz . z . vz . vz . č . z . č . z . č . vz . z vz vz vz z z Nonionina communis ďOrb . vz » var. Soldanii ďOrb . č Polystomella crispa Linné sp . z » Fichtelliana ďOrb . z Amphistegina Hauerina ďOrb . č Echinodermata. Ostny . č Bryozoa. Crisia Hoernesi Rss . č Hornera hippolythus Defr . z Idmonea vibicata Manz . vz » cancellata Goldf. . z Entalophora anomaia Rss . vz Ceriopora globulus Rss. . . . vz Salicornaria farciminoides Johnst. ... z Eschara monilifera M. Edw . vz Myriozoum spec . vz » sp . z Lunulites Haidingeri Rss . vz Lamellibranchiata. Corbula gibba Olivi . z Lučina Moravica nov. spec . z Solenomya Doderleini Mayer . vz Nucula Mayeri M. Hoern . z » sp . vz Pecten denudatus Rss . vz Ostrea cochlear Poli . vz Pteropoda. Vaginulina cf. Austriaca Kittl . vz Gasteropoda. Conus antediluvianus Brocc . vz Ranella gigantea Lamk . vz Pleurotoma cataphracta Brocc . vz Cerithium pygmaeum Phil. ..... vz Turritella subangulata Brocc . vz Dentalium tetragonum Brocc . vz » incurvum Renn . vz XXIV. 23 Ostracoda. Candona arcuata Rss . z Bairdia ovulum Rss . vz Cythere hastata Rss . z » transsilvanica Rss . č Pise es. Otolithus (Berycidarum) splendius nov. sp. vz » » insoletus n. sp. . vz » » Moravicusnov.sp. č » (Gobius) intimus nov. spec. . vz Juž za zběžného prohlédnutí malé částky vyplaveniny tohoto slinu pře¬ svědčíme se s dostatek, že i jeho mikrofauna je bohatá. Při zevrubném \ ak pozorování objevíme, že její bohatství na druhy nedosahuje onoho předešlé lavice. Abych se o tomto náležitě přesvědčil, prohlédl jsem vyplaveniny stej¬ ných kusův slinu z různých poloh lavice, a výsledek byl vždy týž. Dosavadní kořist z této lavice obsahuje úhrnně pouze 73 druhův, z nichž přináleží foraminiferám 47, mechovkám 12, lamellibranchiatům 8, gastero- podům 7, ostrakodům 4 a rybám resp. r. otolithům 4 druhy. I v této lavici poznány foraminifery nej bohatšími na druhy. Jejich ráz jest podčiněn druhovému bohatství rodu Nodosaria a skupině Rotalina. Rody Miliolina, Rextularia , Cidstellaria a Polymorphina nedosahují rozvoje druhův rodů předešlých. Seskupení rodův a druhův jest charakteristické, připomínáť živě na ono, v lavicích nižších poznané. Nápadno je pak též individuelní množství těchto druhův : Textularia carinata, Nodosaria elegans, Discorbina rosacaea, Uvigerina asperulata, Marginidina hirsuta, Nonionina Soldanii a částečně i druhu Ampliistegina Hauerina. Globigeriny dosud nenalezeny. Ostny mořských ježků vyskytují se dosti zřídka; ambulakrální destičky náležejí ku vzácnostem, po celých schránkách není nikde ani potuchy. Zdejší typ mechovek nerůzní se ničím od onoho dřívějších lavic. Sesku¬ pení rodů i druhů je i tu stejné K povaze těch tříd přimyká se těsně ráz měkkýšů. Nápadná jest v této lavici přítomnost’ druhu Lacina Moravka, kterýž se mi nepovedlo v ostatních vrstvách zjistiti, vzdor tomu, že jsem po něm pilně a usilovně pátral. Druh Solenomya Doderleini zjištěn i tu toliko v jednom úlomku, rovněž i druh Pecten denudatus. Častěji napadeny misky druhu Nucula Mayeri; mnohem řidčeji však ony druhu Corbula gibba. Pteropodi jsou i tu řídcí. Po dlouhém, usilovném hledání nenalezena po nich než jedna špatně Zachovalá schránka. Naproti tomu přicházejí zde gasteropodi častěji. Druhy, jimiž zastoupeni jsou, svědčí spíše pro facii badenskou, než šlírovou. Okolnost’, že není mezi nimi ani jediného typického druhu šlírového, nabývá v tomto případu ne¬ malé váhy. Po druhu Aturia Aturi nenalezeny než nezřetelné úlomky. Rovněž ostrakodi vykazují menší množství druhův než v lavicích, o nichž dříve byla juž řeč. Avšak i na těchto několika druzích možno snadno vypozoro- vati, že přísluší typu, kterýž onomu z nižších lavic úplně se rovná. Tolikéž třeba tvrditi i o rybích otolithech. Druhy skupiny Berycidae a Gobius jsou i tu zastoupeny a připadá rozvoj oněch a řídkosť těchto do shody, kterouž jsme dříve poznali na otolithech lavice předchozí. XXIV. 24 Jestliže přirovnáme zvířeny lavic, v zářezu voznice vykořistěných, poznáme, že skládají týž typ a liší se toliko znaky, o nichž určitě možno juž nyní tvrditi, že nemění na jeho podstatě téměř ničeho Ostatně potvrdí příští vykořisťování těchto lavic domněnku, že ostrost odchylek zvířen z lavic, o něž tu jde, spadá v první řadě na vrub naší dosavadní nedostatečné znalosti jich detailův. Z povahy těchto zvířen však v té chvíli vysvítá, že by bylo nepřístojno, chtíti je podřizovati pravému ottnangskému typu, jakož by bylo ukvapením, při- kládati náhlému rozvoji jednotlivých druhův, na př. Corbula gibba, Leda nitida, Líícina Moravica , přílišné váhy. Pokud možno tak učiniti, o tom poučuje po¬ všechný ráz zvířen z lavic prozkoumaných a poukazuje k tomu, že ve všech lavicích zářezu je týž zvířenný typus domovem. Maje na mysli správnost tohoto názoru opříti důkazy hodnověrnými, podvolil jsem se nesnadné práci zevrubného rozboru zvířen, jak jsem je shledal po vykořistěni jednotlivých lavic ve zmíněném zářezu. Hliník. Zviřena žlutého slinu v hliníku naproti Hliníkové ulici. Ani mohutnost, ani podklad této vrstvy nebyl jsem s to, abych v hliníku určil. Jest zde mocnou vrstvou lossu na měkkýše bohatou přikryta, kdežto za hliníkem leží na ní silně rozrušená lavice zelenavého, měkkého slinu na zkameněliny chudého. Slin, o němž je tu řeč, je barvy nažloutlé, právě takové jako slin lavice na zkameněliny bohaté v úvozu. Je plastický a obsahuje ne¬ patrné množství vápna; vyplaven zanechává mnoho jemného, křemitého, bí¬ lého písku a poměrně dosti bohatou mikrofaunu. Po krystallech sádry nena¬ lezeno ve vyplaveninách nic. Zachovalosť jeho zkamenělin jest dobrá, zejména příznivou shledána foraminifer, mechovek a ostrakodů. Méně příznivě zachováni poznáni koráli. Po měkkýších nalezeny po dlouhém hledání toliko střepy ze¬ vrubně neurčitelné. O těchto zbytcích možno pouze říci, že sluší rozličným druhům, avšak rozhodně nelze o nich tvrditi, kterému druhu náležejí. Jemné, téměř průsvitné úlomky, podélně slabounko rýhované, považuji za fragmenty misek druhu Pecten deniLdatus. Po gasteropodech nenalezeno ničeho. Dosud povedlo se v tomto slinu nasbírati a zevrubně určití tyto druhy: Foraminifera. Textu laria carinata ďOrb . Miliolina Mayeriana ďOrb . Clavulina communis ďOrb . » Akneriana ďOrb . ... z Bolivina punctata ďOrb . » zigzag ďOrb . » spec . » Schreibersii ďOrb. . . . Nodosaria bacillum Defr . » secans ďOrb . » semirugosa ďOrb . » Ungeriana ďOrb . » consobrina ďOrb. . . . vz » Partschiana ďOrb. . . . . vz » (D.) elegans ďOrb. . . . . č » Badeni ďOrb . (D.) pauperata ďOrb. . . vz » costata Karr . » (D.) Roemeri Neugeb. . . » foeda Rss . » (D.) Adolphina ďOrb. . . » (T.) gibba ďOrb . (D.) scabra Rss . XXIV. 25 Nodosaria (D.) pungens Rss. . . . . . vz Amphimorphina Hauerina Neug. . vz Erpndicularia tricostulata Rss. . . z M^rginulina hirsuta d’0rb. . . . . z Crjstellaria Wetherella Jones . . vz » arcuato-striata Hantk. vz » crassa ďOrb . vz » cultrata Montf. sp. . . vč » orbicularis ďOrb. sp. . vz » calcar ďOrb. .... č » casiis Lam . . č » Austriaca ďOrb . . . z » imperatora ďOrb. . vz » depauperata Rss. . . » intermedia ďOrb. . vz » clypeiformis ďOrb. . z » Reussi nov. spec. . vz » carus nov. spec. , . . vz Polymorphina problema ďOrb. . . vz » semiornata ďOrb. . vz » pygmaea ďOrb. . . z » asperula Cžiž. . vz Globigerina regularis ďOrb. . vz Discorbina rosacaea ďOrb. . č Truncatulina lobatula ďOrb. . . . z » Haidingerii ďOrb. vz » Akneriana ďOrb. . . z Dutemplii ďOrb. . vz Pulvinulina Hauerii ďOrb. . . . . vz » Bouěana ďOrb. . . . vz Epistomina . Partschiana ďOrb. . . z Nonionina communis ďOrb. . . . vz Polystomella crispa Linné sp. . . z » Fichtelliana ďOrb. . vz Amphistegina Hauerina ďOrb. . č Spongia. Pachastrella sp. (jehlice) . z Anthozoa. Stylocora exilis Rss . z Porites leptoclada Rss. ....... č Echinodermata. Ostny . č Bryozoa. Crisia eburnea Linné . z » Hoernesi Rss . vč Hornera hippolythus Defr . z Idmonea cancellata Goldfs . č Entalophora anomala Rss . z Filisparsa typica Manz . vz Salicornaria farciminoides Johnst. . . č Scrupocellaria elliptica Rss . vz Eschara coscinophora Rss . vz » monilifera M. Edw . z » cf. papillosa Rss. ... . . vz v costata Rss. z Myriozoum punctatum Phil . z Retepora cellulosa Linné ...... vz Lamellibranchiata. Tellina sp. (úlomek) . vz ? Lučina spinifera Mont. (úlomek) . . . vz Cardita sp. (úlomek) . vz Nucula Mayeri M. Hoern. (úlomek) . . . vz Leda pusio Phil . vz Pecten denudatus Rss. (úlomky) . . . . vz Ostrea ? cochlear Poli. (úlomky) .... z Gasteropoda. Cerithium scabrum Olivi . vz Turritella turris Bašt . vz Solárium ? millegranum Lam. (úlomek) vz Chemnitzia Reussi M. Hoern . vz Eulima Eichwaldi M. Hoern . . vz Rissoina cf. Moravicum M. Hoern. . . . vz Rissoa Zetlandica Mont . vz Dentalium tetragonum Brocc . z » incurvum Doderl . č Ostracoda. Candona arcuata Rss . vz Bairdia subdeltoidea Munst . č » ovulum Rss . z Cythere Philippi Rss . z cf. lacunosa Rss. . . . . . vz » opaca Rss . » Haueri Rss . punctata Mtinst. . . . . . . z » hastata Rss . » aerinacaeus Born. . . . . . z » asperrima Rss. . . . » Moravica nov. spec. . » Ungeri Rss . » Haidingeri Rs^. . . . » cassidea Rss . » transsilvanica Rss. » verrucosa Rss. . . . Edwardsi Rom. . . . . . . vz » Reussi nov. spec. . . . . . vz » plicatula Rss . Cytheridea Múlleri Munst. . . ... z Pise es. Otolithus (Berycidarum) Moravicus nov. sp. č » » pulcher nov. sp. . č » » Kokeni nov. sp. . z » » fragilis nov. sp. . vz XXIV. 2G Časté vyskytování se druhů Poriles leptoclada, DentaLium incurvum a j., jakož i vnější petrografický habitus této vrstvy uporníná mimoděk na lavici slinu v úvozu zvířenou bohatého. I v hliníku žlutavý tento slin hostí bohatou zvířenu. Dosud se mi povedlo z něho vydobyti toliko 110 druhův, množství, jak patrno, dosti značné, avšak naproti bohatství slinu v úvozu přec jen malé. Bude na příštím vykořisťování množství toto rozšířiti, doufám pevně, že se to povede, jelikož bohatosť tohoto slinu, jak pouhý pohled na množství úlomků na výchozu jeho se povalujících poučuje, je opravdu značná. Dosud poskytl, jak juž podotknuto, 110 rozličných druhů, nepočítaje v to mořské houby a ježky. Jak tyto tak i ony nelze v té době určiti, jelikož nalezeny po nich to¬ liko jehlice a ostny. Ze zmíněných 110 druhův odpadá na foraminifery G0, korály 2, mechovky 15, lamellibranchiaty 7, gasteropody 9, ostrakody 13 a ryby (otolithy) 4 druhy. Povšechný ráz této zvířeny rovná se rázu zvířeny zmíněného juž slinu v zářezu. Tato shoda jeví se nejen na foraminiferách, než i mechovkách, la- mellibranchiatech, gasteropodech atd. Zejména foraminifery, mechovky a ostra- kodi jsou po té stránce pouční. Budiž zároveň podotknuto, že lamellibranchiati a gasteropodi ve slinu hliníku vyskytují se poměrně častěji a u větším druho¬ vém množství, avšak jejich zachovalosť je namnoze velmi špatná, jejich ulity a misky jsou po většině rozmačkány, a my sbíráme a vyplavujeme toliko střepy a úlomky, kteréž zhusta zevrubně a přesně možno určiti. Pískovec s bylinnými otisky. Juž A. Rzchak připomíná, že zdejší pískovec, uložený mezi tak zvaný šlír, nebo tvrdé sliny a horní měkčí sliny, přechovává toliko neurčitelné bylinné otisky. I panu dvornímu radovi D. Sťurovi byly tyto otisky známy juž r. 1867, avšak ani jemu, výtečnému phytopalaeontologovi, nepovedlo se zde objeviti větší množství dobře Zachovalých a zevrubně určitelných listův atd. Každá snaha, směřující k tomu, dodělati se zde po té stránce nějakých úspěchův, jest marna. A jiných organických zbytkův tento pískovec nepře¬ chovává. A. Rzehak považuje tyto jinak dosti bezvýznamné pískovce, které na západě přecházejí v sypké písky, za aequivalentní písků grundských. Klade je do bezprostředního sousedství písků ivančicko-oslavanských. Na nich uložené sliny pokládá za sedimenty druhého mediterranního stupně. — Právem-li tak činí, poznáme, když bedlivě prozkoumáme ráz jednotlivých zdejších miocaenních členů a když k tomu ještě přibereme v úvahu zvířenu lavic slínů, o nichž je tuto řeč. Jsem přesvědčen, jestliže tak učiníme, mnohé věci, které se zde zdají svědčiti pro názor, že Vejhon dokumentuje správnost nᬠzoru o dvou mediterránních stupních v miocaenu moravském, seschne se na svůj opravdový a přirozený objem. XXIV. 27 Zvířena slinu ve stráni naproti kříži na silnici. Vysoko ve stráni naproti kříži, jenž stojí na silnici židlochovicko-blučín- ské, vycházejí na den šedožlutavé, jemné sliny, kteréž zanechávají po plavení hrubý písek, složený z křemenných zrnek, z tvrdého vápna atd. Mohutnost? tohoto slinu nepodařilo se mi zjistiti, aniž byl jsem s to, abych někde napadl jeho podklad. Příčina toho záleží v okolnosti, že diluviální hlína táhne se sla¬ bým pokrovem na úpatí Vejhonu od silnice nahoru po stráni a poskytujíc úrodnou ornici, je pečlivě obdělána. Až teprve ve vinohradech vyniká slin na povrch a, možno ho tam snadno dobyti a přesvědčiti se o jeho značném bo¬ hatství zkamenělinami. Zklamán však bude, kdož předkem se domnívá, že v těchto horních lavicích zastane příznivěji Zachovalou zvířenu, zejména měk¬ kýšovou, o níž vlastně vždy jen běží — než v dolních lavicích. Nelze popříti, že juž při prvním pohledu na četné úlomky na povrchu se povalující a deštěm ze slinu vyprané, vznikne v mysli naší myšlénka, že snad tu počíná oblast Zacho¬ valých měkkýšů, leč, jak dříve bylo podotknuto, jiného budeme názoru, jakmile se podvolíme zevrubnému prozkumu této lavice. Velmi záhy poznáme pak zachovalosť mikrofauny jako výbornou, téměř nepříznivou shledáme naproti tomu onu makrofauny. Tato okolnost ztěžuje velmi značně naši snahu, čelící k tomu, abychom si utvořili jasný obraz o zvířeně této lavice. V uvedeném zde seznamu vepsány jsou všechny druhy, kteréž se mi po¬ štěstilo ve slinu stráně do těch dob zjistiti. Foraminifera. Spiroculina tenuis Cžiž. sp . vz Miliolina Bouěana ďOrb. . . . vz » Partschiana ďOrb . z Textularia carinata ďOrb . vč Bolivina punctata ďOrb . z Nodosaria (D.) radiculata Linn. sp. . . . z » (D.) acuticauda Rss . z » (D.) pauperata ďOrb . z » (D.) Verneuilii ďOrb . z » (D.) scabra Rss . č » (D.) pungens Rss . z Marginulina Boehmi Rss . vz Cristellaria cultrata Montfort sp . č » Austriaca ďOrb . z » pauperata Rss . vz » intermedia ďOrb . z Polymorphina problema ďOrb . vz » Austriaca ďOrb . vz » Moravica nov. sp . č Uvigerina urnula ďOrb . č » pygmaea ďOrb . č » Orbignianus Cžiž . z Globigerina bulloides ďOrb . vz Orbulina universa ďOrb . z Sphaeroidina bulloides ďOrb . vz Discorbina obtusa ďOrb . vč Truncatulina lobatula ďOrb . z » Haidingeri ďOrb . z » Akneriana ďOrb . vz » Ungeriana ďOrb . č » Dutemplii ďOrb. ..... č » praecincta Karr . č Anomalina Austriaca ďOrb . vz Pulvinulina Schreibersii ďOrb. sp. . . . z » Hauerii ďOrb . vz » Partschiana ďOrb. sp. . . . z Polystomella crispa Linné sp . z Amphistegina Hauerina ďOrb . vč Heterostegina simplex ďOrb . vz Anthozoa. Porites leptoclada Rss . vz Bryozoa. Crisia eburnea Linn . vz » Hoernesi Rss . vč Defrancia stellata Goldf. . č Hornera hippolythus Defr . č Idmonea disticha Goldf. . z » vibicata Manz . z » cancellata Goldf. . č Salicornaria farciminoides Johnst. . . . č Eschara cf. undulata Rss . z XXIV. 28 Eschara cf. patula Manz. . . . » formoza Manz . Myriozoum punctatum Phil. . . » sp . » SP- • • . Lunulites Haidingeri Rss. . . . Lamellibranchiata. Pecten Malvinae Dub . » latissimus Brocc . Ostrea digitalina Dub. ..... Gasteropoda. Dentalium Badense Partsch. . . » incurvum Renn. . . Balanidae. Balanus spec . z Ostracoda. z Bairdia subdeltoidea Munst . vz vz Cythere cinctella Rss . vz » punctata Munst . č vz » hastata Rss . vz vz » aerinacaeus Born . vz » asperrima Rss . č č » hystrix Rss . č č » Ungeri Rss . vz č » transsilvanica Rss . č » Edwardsi Munst . vz » plicatula Rss . z vz z Pise es. Otolithus (Berycidarum) pulcher nov. sp. č vz (Ophiidarum) sinister nov. sp. . vz Vyplaveniny tohoto slinu sluší právem označiti jako bohaté na zvířenu. Zasluhují si toho plnou měrou. Ve značném množství vyskytují se i tu schránky foraminifer, kromě četných kolonií mechovek, misek ostrakodů a hojných, bohužel že jen velmi špatně Zachovalých misek a ulit měkkýšů Dosud zde nalezeno všeho všudy 74 rozličných druhův, z nichž připadá na foraminifery 38, korály 1, mechovky 16, lamellibranchiaty 3, gasteropody 2, balany 1, ostra- kody 1 a ryby (otolithy) 2 druhy. Pevně doufám, že dalšímu vykořisťování větších kusův slinu z této lavice povede se toto množství druhů značně zvětšiti. Zajímavý je ráz foraminifer tohoto slinu. Upoutá naši pozornost juž tím, že se rovná téměř úplně onomu lavic, o nichž byla dříve řeč. Vždyť i tu vi¬ díme zastoupeny rody Miliolina , Cristcllaria, Polymorphina a skupinu Rota- lina četnými druhy a snadno poznáme, že právě tyto rody vtiskují jí onen charakter, kterýž jsme vypozorovali na foraminiferové zvířeně zmíněných dolních lavic. Přihlédneme-li pak ještě i k detailům naší zvířeny, přesvědčíme se velmi záhy, že i po této stránce panuje shoda dokonalá. Individuelní hojnosť druhův Textularia carinata , Cristellaria cultrata, Polymorphina Moravica , Uvigerina pygmaea , Discorbina rosacaea a částečně i druhu Amphistegina Píaucrina svědčí pro tuto shodu, kteráž pak je doložena též okolností, že i tu jsou Globi- geriny a druh Orbiilina universa zjevem velmi řídkým. Rozdíly zvířen této la¬ vice a oněch lavic níže položených připadají nepatrné a nemění tudíž na úsudku zde vysloveném nic. Přítomnost korálů potvrzuje druh Porites leptoclada. Množství jeho trsů je nepatrné a tudíž právem nelze ho přirovnávati k onomu, jež vyznamenává na př. lavici na zkameněliny bohatou. Dle mých dosavadních zkušeností o ko¬ rálech představují v této lavici podřízený člen. Po mořských ježcích nenalezeny než úlomky ostnů a ojedinělé ambula- krální destičky; po celých Zachovalých schránkách není ani potuchy. Jak juž bylo dříve podotknuto, přechovává slin této lavice mnoho úlomkův misek lamellibranchiatň, kdežto po Zachovalých, neporušených miskách pᬠtráno bezúčelně. Mezi úlomky nalezeny snadno poznatelné zbytky z velkých XXIV. 29 misek druhu Pecten latissimus a z malých druhův Pecten Malvincte , kromč toho rozpoznány fragmenty druhu Ostrca digitalina . Zvláštní péče věnována dru¬ hům Pccten demidatus a Solenomya Doderleini , vzdor tomu však nenalezeno po nich ani stopy. Toliko dva druhy gasteropodů zjištěno. I tu poznán druh Dentalium incurvumy leč jenom na individua chudý. Mimo něj objeven poprvé ve vej- honských slínech druh Dentalium Badense , který se vyskytuje, jak povčdomo, velmi zhusta v jílech íacies badenské. Balani jsou známi ode dávna jako velmi řídcí v usazeninách bathymetricky nižších nivcaux. Též ve slínech vejhonských je jim tento znak vlastní; k tomu poukazuje mimo jiné i okolnosť, že zjištěni tu toliko v jednom exempláři, kterýž náleží do skupiny druhů, s nimiž se potkáváme v jílech a slínech na četných nalezištích. Ráz zdejších ostrakodů rovná se rázu ostrakodů poznanému v lavici na zkameněliny bohaté. Tytéž rody, zastoupeny téměř těmiž druhy, jsou i tu domovem. Tolikéž se má i s rybími otolithy. Jak z tohoto nárysu zvířenriého rázu slinu ve stráni naproti kříži jasně vysvítá, liší se jeho zvířena od rázu zvířeny spodních slínů toliko tím, že pohřešuje druhy Solenomya Doderleini, Pecten denudatus a Aturia cf Aturi, naproti tomu že obsahuje druhy Pecten Malvinae a Pecten latissimus. Roz¬ dílu tomuto důležitost popříti nelze, avšak třeba míti zároveň na paměti i shodu těchto zvířen, a jestliže postavíme tuto shodu, která až do očí bije, naproti zmíněnému rozdílu, pak zajisté nebude nám proti mysli názor, že tyto zvířeny velice těsně k sobě přiléhají a že oddělovati a pokládati je za různě staré, bylo by věcí opravdu pochybenou. Severozápadní svah Vejhona. Zvířena slinu v lomu v právo od městské vodárny. Odhalený slin v lomu vodárenském náleží vrstvě vyšší polohy vejhon- ského miocaenního souvrství, než onen, o němž bylo dříve mluveno. Jak je mohutný, nebylo mně možno vypozorovati, neníť v lomu až na svůj podklad prokopán. I jeho poměr k litavskému vápenci nepovedlo se přesně určití, jeli¬ kož je lom spola zasypán a sesuté massy slinu přiléhají k jeho druhdy kol¬ mým stěnám. Zdejší slin je šedožlutý, vápnitý, plastický a zanechává po pla¬ vení značné množství hrubozrnného písku s dosti značným množstvím schránek různých zkamenělin. Zachovalosť těchto je rozličná. Nejlépe zachovány poznány schránky foraminifer, kolonie mechovek a misky ostrakodů. Toliko úlomky nalezeny z misek lamellibranchiatů a ulit gasteropodů. Ve vyplavenině dosti velkého kusu slinu objeveny tyto druhy : Foraminifera. Miliolina (T.) consobrina ďOrb . z Spiroloculina tenuis Cžiž. sp . z * (T) inflata ďOrb . vz Miliolina semminulum Linné sp . vz Textularia carinata ďOrb . č XXIV. 30 Nodosaria longicosta d’0rb. » stipitata Rss. . . pyrula d’0rb. Marginulina hirsuta ďOrb. » cristellaroides sp. Polymorphina inaequalis ďOrb. . . » Moravica nov spec. . Nonionina communis ďOrb. . . » umbilicatula Mont. sp. Bry ozoa. Crisia eburnea Linn. . . , . z Hornera hippolythus Defr . . . vz . č Idmonea lineata Hay . . . č . č » vibicata Manz . . z » compressa Rss . . . vz . z » cancellata Goldfs . . vz Pustulopora palmata Bk . . z Salicornaria farciminoides Johnst. . . . z . z Scrupocellaria elliptica Rss . . č Eschara cf. undulata Rss . . z Lamellibranchiata. . z Pecten Malvinae (úlomky) . . . . č . vz » latissimus Brug. (úlomky) . . č . z . z Ostrea digitalina (úlomky) . . . č . vz Gasteropoda. . vz z Cerithium sp . . z Ostracoda. . vz Bairdia ovulum Rss . . vz Cythere trigonella Rss . . z » punctata Múnst . . z » asperrima Rss . . . vč . č » Haidingeri Rss . , vč » transsilvanica Rss . . č » plicatula Rss . . z , vč » Blučinensis nov. spec. . . . . z . vz » reticulata Rss . . z Cytherella Múlleri Múnst . . č č » compressa Múnst . č Pise es. Otolithus (Berycidarum) pulcher nov. sp. z » » insoletus nov. sp. z * z . č Plantae. , vz Lithothamnia ramosissima Rss. . . . . č :ého možno se snadno přesvědčiti, že jeho i ve stráni, anebo slínů tvrdých lavic. Zá- roven však i poznáme nápadný rozvoj jednotlivých druhův a vysvětlíme si tímto okolnost’, že tato zvířena, ačkoliv na druhy dosti chudá, přec činí dojem zvířeny bohaté. Pokud mi bylo možno, určil jsem všeho všudy 54 druhův, z nichž patří foraminiferám 35, mechovkám 12, lamellibranchiatům 3, gasteropodům 1, ostrakodům 11 a rybím otolithům 2 druhy. Koráli nezjištěni. Na každý způsob je foraminiferová zvířena této vrstvy zajímavá Ona se zdá na první pohled podobná oné vrstvě, o níž v předešlé stati byla řeč, a přec liší se od ní v podstatě. Shodná je s ní, pokud se týče rozvoje rodů Miliolina, Nodosaria, Cristellaria a skupiny Rotalina a pak Globigerin a druhu Orbu- lina universa , rozdílná však je vzhledem k velkému rozvoji druhu Amphiste- gina Hauerina a záměně druhů uvedených rodů. Tyto vlastnosti dodávají naší XXIV. 81 foraminiferové zvířené ráz přechodní od zvířenného typu pravých slinu ku pra¬ vému typu lithothamniového vápence. Mořští ježci zastoupeni jsou toliko ostny a ambulakrálními destičkami, po celých schránkách i tu nenalezeno nic. Z hojnosti těchto fragmentů vyplývá přirozený soud, že zde žili za příznivých okolností ve značném množství. Ráz mechovek jest týž jako v lavici dřívější, jen že je zde jich rozvoj, pokud mé zkušenosti jdou, větší, než ve slínech nižších poloh. Druhy rodů Hornera a Idmonea docházejí nápadného rozvoje, rovněž druhy Salicornaria farciminoides a Crisia Hoernesi. Četné úlomky velkých, tlustostěnných misek druhu Pecten latissimus po¬ ukazují k tomu, že druhu tomuto dostalo se za sedimentace zdejšího slinu pří¬ znivých podmínek životných, kterýmž se těšil soudobně s druhy Pecten Mal- vinae a Ostrea digitalina. I ráz ostrakodů svědčí pro příbuznost zvířeny této lavice s předchozí. Přítomnost pak rodů Bairdia, Cythere a Cytherella a zastoupení rodů Cythere a Cytherella druhy svědčí tomu ještě rozhodněji. S tímto v úplném souhlasu jsou též rybí otolithy. Zvířena pískových vložek lithothamniového vápence vejhonského. Vložky křemitého, jemného písku ve zdejším lithothamniovém vápenci jsou tenké, nepatrně mocné. Leží obyčejně mezi dvěma poněkud mohutnějšími lavicemi vápence, kterýž chová značnou přísadu písku. Zvířena těchto písků jest poměrně chudá, obejímá toliko foraminifery, gasteropody a ostrakody. Zachovalosť schránek, ulit a misek je dosti příznivá. Nejlépe zachovány shle¬ dány mechovky. Jak z řečeného pochodí, zdejší lithothamniový vápenec není čistý, jako na př. rájecký, drnovický, nořízovský atd., jelikož obsahuje přísadu písku, kteráž nahoru přibírá na množství. Na několika místech pozoroval jsem, že i zdejší vápenec představuje vlastně pískovec se značně velkým množstvím vápenného tmelu. Jemný vápenný prášek naplňuje i lavice sypkého písku, leč tu pohřešuje vlastnost tmele. Na mnohých a sice četných místech uzavírá pevný, tvrdý vápenec Vejhona značné bohatství keříků lithothamnie, násled¬ kem čehož zasluhuje jména pravého lithothamniového vápence. Pokud se týče zmíněné petrografické povahy vejhonského vápence, rovná se úplně vápenci světelskému u Jevíčka v údolí Malé Hany. Zvířenu z oněch pískových lavic dosud mi známou obsahuje následující seznam. Foram inifera. Bryozoa. Discorbina rosacaea ďOrb . z Hornera hippolythus Rss . vč Polystomella crispa Lam . č Idmonea cancellata Goldf. . č Amphistegina Hauerina ďOrb . vč Myriozoum punctatum Phil . z XXIV. 32 Ceriepora globulus Rss . z Gasteropoda. Salicornaria farciminoides Johnst. . . . vz Trochus fanulum Renn . z » sp . č Dentalium incurvum Gmel . vz Eschara sp . z O stra c od a. Cythere punctata Miinst, . vz Připomeneme-li sobě bohatost’ předešlých lavic Vejhona zvířenou a pozříme-li potom na zvířenu písčitých vložek, překvapí nás poněkud její nápadná chudoba na druhy a rody. Vlastně ona nás ani nepřekvapí, poznali-li jsme dříve ne¬ patrné sice, avšak konstantní ochuzování zvířeny vejhonských vrstev, čím více se tyto blíží k litavskému vápenci. Vzhledem k této vlastnosti porozumíme i rázu zvířeny tuto uvedené, kteráž sice je chudičká, vzdor tomu však velice charak¬ teristická. Těžiště jejího rázu leží v povaze foraminifer a mechovek. Foraminifery potvrzují nad slunce jasně, že tu máme činiti se zvířenou bathymetricky nižšího niveau, č. s pravou zvířenou facies pískové. Mechovky pak poukazují k blízké příbuznosti této zvířeny s onou slinu dříve popsaného. Zajím avo je pak ještě, že i v těchto píscích přicházejí trubičky druhu Dentalium incurvum , dotvrzu¬ jíce, že tento druh prožil celou dlouhou dobu sedimentace vejhonských usa¬ zenin, počínající spodními tvrdými sliny a končící litavskými vápenci. Všeobecná charakteristika zvířen. Předesílám, že do souhrnného, přehledného seznamu všech zvířen Vej¬ hona pojaty toliko druhy, kteréž jsem sám v tamějších sedimentech nasbíral a vyplavil. V úvahu nepřibrány a do onoho seznamu nevepsány druhy, jež přechovávají z Vejhona sbírky c. k. říšského geolog, ústavu vídeňského Opo¬ menuto těchto jedině k vůli přesnosti a správnosti, jelikož jsem se na místě nejednou přesvědčil, že ulity a misky měkkýšů, deštěm ze slínů vyplavené, přívaly bývají spláchnuty s horních poloh do nižších, kde se smíchávají s vy¬ plavenými zkamenělinami t. zv. šifrového č. tvrdého slinu. O starší sbírce zmíněného ústavu pak je mi známo, že její jednotlivé elementy sbírány bez zřetele k vrstvě, což konečně velmi snadno lze i po- znati jednak po různém zbarvení, jednak po rázu horniny zkameněliny vy¬ plňující. Sbírky této, jinak cenné, opomenuto také i proto, poněvadž mně okamžitě jde o věc, které se oprávněně přikládá velká důležitost, totiž sta- noviti, do jaké míry zvířena usazenin Vejhona, jež považovány jsou za šlír, je odchylná a spříbuzněna se zvířenou usazenin, jimž po poloze a zvířenném rázu přisouzeno stáří vrstev typického litevského vápence. Vzhledem k této otázce zařízeno vykořisťování vejhonských slínů. Proto přesně stanoveny zvířeny jednotlivých lavic v zářezu voznice, jež vede ze Zidlochovic ku cótě 355, proto vykořistěn i slin v hliníku a vzaty kusy slinu ku prozkoumání ze dvou různých poloh, a sice z obvodu slínů na pískovci uloženém. Vedeno sobě tak, aby stanoven byl ráz zvířeny slínů nad a pod p'skovcem, a konečně aby úspěšně řešena býti mohla otázka, pokud fauni- stické. rozdíly zmíněných slinuv a lithothamniového vápence souvisejí s polo¬ hou těchto sedimentů. XXIV. 33 Přirovnávajíce zvířeny jednotlivých vrstev Vejhona a Kohlberga, bez zře¬ tele k tomu, náležejí-li k slínům nad anebo pod pískovcem, aneb jak A. Rzehak se domýšlí, slínům prvního a druhého mediterranního stupně, poznáme velmi záhy, že jsou složeny ze dvou elementů, z nichž jeden je všem zvířenám lavic vejhonských společný, kdežto druhý bud více, buď méně se mění. Jed¬ ním z těchto elementův je mikro-, druhým makrofauna. Onano zůstává až na nepatrné výjimky téměř ve všech lavicích stejná, tato vykazuje sice téměř ve všech vrstvách týž ráz, leč přec se mění, přibírajíc v hořejších lavicích druhy význačné pro sedimenty facies litavského vápence. Jak ze souhrnného seznamu rázem pochodí, poskytly vrstvy Vejhona a Kohlberga zvířenu na druhy značně bohatou. Povedloť se totiž přesně a zevrubně určiti 313 druhů mimo jehlice mořských hub, ostnů a ambulakrálních destiček mořských ježků a zbytky balana, kterýž právě jako spongie a zmínění mořští ježci určen nebyl. Nejvíce druhů nalezeno v dolních tvrdých slínech; jest jich 277, méně jich objeveno ve slínech nad pískovcem (104) a toliko 13 druhů zjištěno v písčitých vložkách litavského vápence. Lví díl povšechného druho¬ vého čísla (313) náleží foraminiferám (159 druhů), a není nezajímavo, že z těchto 159 druhů připadá na písky kohlbergské 13, tvrdé spodní sliny 146, sliny nad pískovcem 61 a na písčité vložky litavského vápence toliko 4 druhy. Mecho- vek objeveno 33 druhů, a sice v kohlbergském písku 5, ve tvrdém spodním slinu 22, ve slinu nad pískovcem 15 a v písčité vložce litavského vápence 7 druhů. Lamellibranchiatů určeno všeho všudy v písku Kohlbergu 4, ve spodním slinu 30, v horním slinu 3 druhy; v písčité vložce litavského vápence dosud nenalezeny. Gasteropodi stanoveni toliko v kohlbergském písku ve 3, v horním slinu v 26 druzích. Ostrakodů objeveno 40 druhů, a sice v kohlbergských píscích 9, v horním slinu 33, v dolním slinu 18 a v písčité vložce litavského vápence 1 druh. Rybích otolithů vyplaveno 14 rozličných druhů, z nichž náleží dol¬ nímu slinu 13 a hornímu pouze 3 druhy. Usazeniny Vejhona poskytují vzácnou příležitost oceniti stratigi afickou důležitost foraminifer. Juž pouhý pohled na souhrnný seznam poučuje, že týž foraminiferový typ stoupá z lavic dolního slinu do oněch na pískovci ulože¬ ných a odtud do vložek litavského vápence, jehož hlavní sloupy budují druhy rodů: Miliolina, Textiilaria, Nodosaria, Cristellaria a skupiny Rotalina . Ty- pus tento nepoměnil se ani ve slinu, ani v písku Kohlberga, aniž se změnil ve vložkách litavského vápence; on je všude stejný, všude vyniká jeho hlavní rys zřejmě, aniž pozbývá svéráznosti i v písčitých vložkách vápence. Jako tento rys foraminiferové zvířeny Vejhona má do sebe nemalou za¬ jímavost, tak i jiný, neméně vážný její znak třeba bráti v úvahu. Přirovnavše totiž íoraminiferovou zvířenu tvrdého slinu dolních lavic s oněmi slínů nad pískov¬ cem, poznáme, že počet druhů v horních slínech je menší než v dolních, že je chudší v písku Kohlberga a nejchudší v písčitých vložkách litavského vápence. F. Karrer1) vyslovil poprvé myšlénku, že foraminiferová zvířena písků je l) Fr. Karrer. Ueber das Auftreten der Foraminiferen in den Mergeln der marinen Uferbildungen (Leithakalk) des Wiener Beckens. Sitzungsber. der math.-naturw. Cl. d. k. Akad. d. Wiss. in Wien. L. svaz. str. 5. Rozpravy: Ročn. II. Tř. II. Č. 24. 3 XXIV. chudší než slínů a jílů. Na zvířeně jílu mor.-třebovského, z různých hloubek pochodícího, kterýž je proložen lavicemi jemného, křemitého písku, dokázal jsem 2) správnost tohoto názoru. A jako další doklad pro jeho správnost uvádím znenáhlé ochuzování íoraminiferové zvířeny ve vejhonských slínech vyšších poloh. Přihlédneme-li, pátrajíce po příčině tohoto úkazu, k pozůstatkům po vy¬ plavených tvrdých slínech různých vejhonských lavic a přirovnáme-li vyplave- niny tyto k oněm slínů nad pískovcem, přesvědčíme se, že sliny Vejhona, pokud jsou přístupny, nejsou čisté, nýbrž že obsahují příměs jemného písku a že množství této příměsi se zveličuje, čím výše lavice leží, čím blíže se nalézají litavskému vápenci. Vzavše pak dále v úvahu i litavský vápenec Vej¬ hona, který je, jak v předu ukázáno, směsí lithothamnií a písku, porozumíváme tomuto ochuzování. Ono těsně souvisí se změnou petrografickéno charakteru horniny a je podmíněno fysikálními vlivy, jež způsobily ponenáhlý přechod po přerušení facií pískovou, facies slínové do facies písčitohlinité a písčité a jejímž lokálním výsledkem byla sedimentace písčité íacies litavského vápence. Vzpomenutý ráz fóraminiferové zvířeny, jak v šlírových dolních, tvrdých slínech Vejhona, tak v písčitých rovná se rázu šlíru ottnangského, jílu walbers- dorfského, jílů okolí ostravského, avšak on se též neliší ani od onoho jílů ba- denské facies, ani od slínů facies steinabrunnenské. Juž F. Karrer počal pochybovati o stratigrafické důležitosti foraminifer, běží-li o stanovení rozdílů ve stáří na př. šlíru a badenského jílu, tohoto a steinabrunnenského slinu atd. Veškerou důležitost v tomto směru upírá jim též A. Rzehak , a to právem. Jako se jemu nepovedlo vypozorovati nějaký pod¬ statný rozdíl mezi foraminiferovou zvířenou jílů ostravských, jílů facies baden- ské a slínů steinabrunnenských, ačkoliv molluskové zvířeny těchto sedimentů valně se od sebe liší, tak i my marně bychom se namáhali zjistiti nějakých závažných differencí. Kdož hledají v resistenčnosti foraminifer příčiny tohoto fakta, přišli pravdě do půl cesty v ústrety. Ovšem tím, co zde bylo řečeno, nepopírá se strati grafická důležitost foraminifer vůbec; o této jsem pevně pře¬ svědčen a to tím více, jelikož jsem měl příležitost sám se o její významu přesvěd- čiti. Zde však běží toliko o jednotlivé členy miocaenu, jež jsou aequivalentními. Jehlice spongií jsou v dolních lavicích hojnější než v hořejších. Na ně¬ kterých místech vyskytují se v takovém množství, že hledáme-li tam po delší dobu zkameněliny, pociťujeme záhy nepříjemné sadání rukou, jež pochodí od malinkých, jemných jehliček, do kůže vbodnutých. Jehlice spongií přicházejí nejenom v dolních slínech. nýbrž sahají až do lavic slínů nad pískovcem, kde je tu a onde v nepatrném množství konstatujeme. V pravém jílu badenské facies zjistil jsem je na různých a íůzných místech. Nejsou tudíž nepopiratel¬ ným znakem, že vrstva, jež je přechovává, přísluší prvnímu mediterrannímu stupni, jak ještě před nedávném bylo tvrzeno. Vždyť přec všechna období miocaenní doby měla nároky na spongie, poskytujíce i těmto příznivé životní podmínky. Ze se z badenských jílů dosud neznaly, nespadá na vrub spongií, 2) J. Procházka. Em Beitrag zur Kenntniss der Fauna des Miocaengebietes der Um- gebung von Máhr.-Triibau. Verhandl. der k. k. geolog. Reichsanst. 1892, str. 100. XXIV. 35 nýbrž na náš, nedbali jsme jich. Ovšem ve slínech bathymetricky vyšších ni- veaux a v píscích marně bychom je hledali, neníť tam po nich ani památky. Koráli ve slínech nad pískovcem zdají se býti velice řídkými; v dolních slínech objeveno jich poměrně malinké množství, mezi nimiž vynikají malé trsy druhu Porites Icptoclada individuelní hojností. Významným rysem této zvířeny, pokud z nepatrného, až dosud odtud známého množství druhů na její povšechný ráz usuzováno býti smí, je, že převládají v ní ojedinělí koráli, kdežto trsovité druhy, zejména připomenutý juž druh Porites leptoclada vy¬ kazuje nepatrné rozměry. V úvahu bráti třeba ještě druh Porites incrustans , rozšířený jak v píscích, tak i v jílech a slínech, kdež se těší různému vývoji : v píscích nabývá rozměrů poměrně velikých, v jílech a slínech zakrsá, před¬ stavuje trsy sotva tak velké jako pěst. Toliko z jílu boračského a ve slinu drnovickém v západní a severozápadní Moravě poznal jsem druh Porites lepto¬ clada v značném individuelním množství ; na ostatních nalezištích je vzácností. Zajisté překvapí bohatství dolních slínů mechovkami , naproti tomu ne¬ překvapí nás bohatost slinu zkamenělinami nad pískovcem, pak pískových vlo¬ žek v litavském vápenci a kohlbergského písku. Z jílů facies badenské, ze slínů gainfahrenských, ze šlím dolno- a horno- rakouských, uherských, pak z jílů jiho- a severomoravských známo dosud velmi nepatrné množství mechovek. Po dlouholetém vykořisťování těchto sedimentů učiněna zkušenosť, že mechovky vyskytují se v usazeninách bathymetricky nižších niveaux velice zřídka, vždy v omezeném počtu druhů na individua chudých. Jejich oblastí shledány usazeniny facies litavského vápence, kdež tu a tam sklᬠdají mohutné lavice, jež nazvány lavicemi bryozoovými. Bohatství mechovek jak v dolním slinu, tak ve slinu nad pískovcem a v píscích Vejhonu a Kohlberga jest mnohem větší než v pravém šlíru a v badenském jílu, avšak není tak velké jako v pravých bryozoových lavicích. Ani o mechovkách kohlbergského písku toto nelze tvrditi, kdo by tak přec činil, pak přehání. Opět týž ráz zvířeny mechovkové, který počíná v dolních lavicích tak zv. šlírového slinu, pro¬ stupuje hořejšími až do vložek litavského vápence. Ráz tento se nemění, i když se petrografická povaha sedimentu valněji poměnila. Přesně je vytčen druhy rodů Idmonea, Hornera, Pustidopora, Eschara, k nimž se kromě toho ještě druží rody Entalopora, Filisparsa, Cariopora, Cellaria, Myriozoum, Lu- nulites a Salicornaria. V západní Moravě znám pouze jednu lokalitu jílu se zvířenou badenského jílu, jehož počet mechovek předstihuje všechny dosud známé mechovkové zví¬ řeny z jílů aequivalentních. Jsou to Lazánky u Rudice . Leč i zde je vtisknut me¬ chovkové zvířeně znak hlubokého moře, neboť individuelní množství všech druhův rovná se onomu jílů boračských, badenských, lomničských atd. Po¬ někud jinak dopadne však naše přirovnání, jestliže věnujeme zřetel zvířeně slínů drnovických, lysických a jaroměřických. Všechny druhy, které vejhonské sliny a šlírové sliny hostí, zastoupeny týmž individuelním množstvím, jsou v oněch západomoravských slínech domovem. Rozdílu i sebe nepatrnějšího mezi tě¬ mito mechovkovými zvířenami není. Identičnosť jest dokonalá a zrcadlí se mimo jiné i u velikosti individuelní. XXIV. Není bez významu, že v jílech badenské facies lamellibranchiati proti gasteropodům jsou v ohromné menšině. D. Stur3) klade na tento poměr ve své důležité a známé práci: Příspěvek ku poznání stratigrafických poměrů mořského stupně pánve vídeňské, velký důraz. Poznav jeho konstantnost za bedlivého zkoumání zvířen jílů badenských, sooských, móllersdorfských, staví jemu naproti poměr gasteropodů a lamellibranchiatů slínů gainfahrenských a enzesfelských, v nichž lamellibranchiati činí zvící 30% veškeré molluskové zvířeny, těšíce se kromě toho nepoměrně velkému individuelnímu množství. Tento poměr lamellibranchiatů ku gasteropodům lze pozorovati všude, kdež jsou sliny bathymetricky vyšších niveaux než badenský jíl. Juž po něm možno právem usuzovati na niveaux horniny, na facii a příbuznost facielní. Zkušenosti učí, že v jílech bathymetricky nejvyšších niveaux lamellibranchiati dosahují největšího rozvoje, kdežto naproti tomu gasteropodi jeví patrné známky degenerace vzhledem k rodovému a druhovému množství. I typická zvířena ottnangského šlíru kloní se, pokud se týče tohoto po¬ měru, ku zvířenám slínů bathymetricky vyšších niveaux. Vždyť nepoznáno do¬ sud ze šlíru zvířeny, jejíž lamellibranchiati zastoupeni by byli tak nepatrným počtem druhů, jak tomu všude v badenských jílech. Zvířeny, jak jílů ostrav¬ ského okolí, tak šlírů walbersdorfských, dolno- a hornorakouských jsou toho pádným důkazem. V těsném spojenství s tímto nacházíme molluskové zvířeny dolního slinu Vejhona. Dosavadní poměr odtud známých lamellibranchiatů a gasteropodů obnáší 24 : 18. Lamellibranchiati jsou v převaze nad gasteropody netoliko vzhledem k počtu druhů, než i k individuelnímu množství těchto. Okamžitě nevím, zdali tento poměr ve všech lavicích židlochovického dolního slinu je stejný. Pokud mé vlastní zkušenosti jdou, tvrdím však, že je de facto v lavi¬ cích mnou vykořistěných. Ze 24 druhů lamellibranchiatů dolních slínů objevuje se 12 v baden¬ ských jílech, 10 ve slínech steinabrunnenských, 15 v píscích forchtenavských, 15 v písku grundském, 8 ve šlíru, 11 ve slinu drnovickém, 10 v jaroměřickém a 6 v jílu lažánském. Ze 17 druhů gasteropodových dolního, tak zv. šlírového slinu, přichází 11 v badenském jílu, 12 ve šteinabrunnenském slinu, 5 ve forchtenavském písku, 4 v grundském písku, 5 ve šlíru, 11 v drnovickém, G v jaroměřickém slinu a 8 v lažánském jílu. Skupina šifrových druhův: Solenomya Dodeideini, Leda subfragilis a Pecten denudatus je podřízena druhům pískovým a slínovým č. druhům bathymetricky vyššího niveau. Všechny tyto šlírové druhy vyskytují se ojediněle v lavicích, jež jsem vykořistil, pohřešujíce onoho individuelního množství, které je cha- rakterisuje v pravých šlírech. Zajímavo je zajisté i veliké množství individuí druhův Leda nitida a Corbula gibba v lavici spodní, jež uvádím jménem těchto druhů. Ve vrstvě slinu, jež leží mezi touto lavicí a lavicí takořka zkameněli¬ nami přeplněné, nevidíme téměř ani jedinou misku těchto druhů. Rovněž ne- 3) D. Stur. Beitráge zur Kenntniss der stratigraphischen Verháltnisse der marinen Stufe des Wiener Beckens. Jahrb. der k. k. geolog. Reichsanst. 18'<0. 20. svaz. XXIV. 37 nacházejí se zde krásné, velké misky druhu Lučina Moravica , který se v horní lavici zářezu vejhonského dosti zhusta nachází. Ve vrstvách zářezu Vejhona omezuje se zvířena na jisté lavice, z nichž horní, snadněji přístupnou, jsem vy- kořistil, pokud okolnosti mi v tom nezabraňovaly. Ráz zvířeny foraminiferové, ostrakodové, mechovkové a rybích otolithů slínů na pískovci uložených, utvrzuje s dostatek u víře, že zvířenný vztah těchto sedimentů k dolením tak zv. šlírovým slínům je těsný. Vyskytování se pak druhův Pecten latissimus, Pecten Malvinae atd. jest dostatečným dokladem, že sliny tyto příslušejí facii litavského vápence Jako dodatek budiž tu ještě uveden seznam zkamenělin sbírek c. k. geo¬ logického říšského ústavu, o nichž se domnívám, usuzuje na základě horniny, skořápky jich vyplňující, že pochodí ze slínů nad pískovcem. Lamellibranchiata. Corbula gibba Olivi. Venus multilamella Lamk. » anglaurae Brong. Chama griphina Lamk. » Austriaca M. Hoern. Cardium fragile Brocc. Lučina spinifera Miinst. Cardila Partschii Goldf. » scalaris Low. Area diluvii Lamk. Pecten latissimus Brocc. » Malvinae Dub. Spondylus crassicosta Lamk. Pectunculus pilosus Linné. Ostrea cochlear Poli. » digitalina Dub. Vaginelly shledány v lavicích šlírového slinu toliko v jednom druhu. Nebyl jsem s to, abych vypátral lavici slínovou, kde by se vyskytovaly v ta¬ kovém individuelním množství, jež přimělo A. Rzehaka k tomu, že pojmenoval jimi dvě vrstvy šlírové. Rovněž druh Ahiria cf. Aturi nalezen toliko v úlomcích ; po Zachovalých exemplářích však nebylo nikde ani stopy. Avšak i fragmenty tohoto druhu jsou velice řídké, o čemž svědčí, že po dlouhém a namáhavém hledání ne¬ povedlo se více, než dva úlomky zjistiti. A. E. Reuss 4) ve své práci o miocaenních ostrakodech podotýká, že nej¬ většího rozvoje dosáhli v usazeninách horizontu litavského vápence. Badenský jíl poskytl mu nevalný počet druhův, rovněž sliny tomuto aequivalentní neho- nosí se bohatší zvířenou ostrakodovou. Jak ze seznamu vysvítá, právem označiti lze bohatosť ostrakodů šlírového slinu a slínů nad pískovcem jako značnou. Rozdílu mezi ostrakody dolních, Gasteropoda. Conus ventricosus Brocc. Ancillaria glandiformis Lamk. Columbella subulata Bell. PBuccinum Badense Partsch. Cancellaria Bonellii Bell. Pleurotoma Jouanetti Desh. Turritella turris Bašt. » Archimedis Bašt. » bicarinata Eichw. Turbo rugosus Linn. Trochus miliaris Brocc. Natica heliciana Brocc. Dentalium Badense Partsch. » incurvum Renn. 4) A. E. Reuss. Die fossilen Entomostraceen des oesterreichischen Tertiaerbeckens. Haidingers ges. naturw. Abhandl. 1849. XXIV. 38 tak zv. šifrových slínů a horních není. Drahy, které přechovávají spodní lavice šlírového slinu, stoupají do hořejších, odkudž přecházejí pak do slínů nad pí¬ skovcem a jsou domovem též i v písčitých vložkách litavského vápence. Indivi- duelní jich množství je všude stejné. Podotknuto zároveň budiž, že s ostrakodovou zvířenou, s níž nás sezna¬ mují lavice šlírového slinu Vejhona, potkáváme se i v horních lavicích slínů v západní a severozápadní Moravě, jejichž molluskovou zvířenu skládají mimo typy fauny badenského jílu elementy steinabrunnenských slínů. Pokud se týče rybích otolithů , přestávám na poznámce, že zastoupeny jsou druhy v miocaenu velice rozšířenými. Tak, jak se nám ráz rybích otolithů ve šifrových slínech praesentuje, vypadá pravý typus miocaenní, ostře od¬ dělený od typu, jejž jsem poznal v oligocaenních usazeninách pouzdřanských. Juž z několika málo otolithů lze velmi spolehlivě usuzovati, máme-li činiti s sedimenty miocaenními anebo oligocaenními. Rozdílů, pokud se stáří týče, mezi otolithy šlíru, badenských jílů a slínů horizontu litavského vápence není. Po té stránce náleží skupině složené ze zvířen foraminiferové, bryozoové a ostra- kodové. Shrneme-li vše, co tu bylo dosud řečeno o zvířenném rázu kohlbergských písků dolních, tak zv. šlírových slínů a slínů na pískovci, obdržíme tuto struč¬ nou charakteristiku: Zvířena písků Kohlberga neliší se podstatně od zvířeny dolních a horních slínů Vejhona. Označení »bryozoové písky « sedimenty kohl- bergské sice snesou, než pojmenování toto není případné se zřetelem k dosti malému bohatství na mechovky. Druhy pro písky gauderndorfské charakteri¬ stické omezují se v těchto píscích toliko na druhy Ostrea giengensis a Tellina strigosa, z nichž tento byl tam objeven toliko prof. E. Suessem. Leč i v pří¬ padu, že by zde byly opět zjištěny, tož víme o nich juž nyní, že přináležejí k podřízeným elementům zvířeny kohlbergských písků. Jako takové pohřešují váhy, jelikož je známo, že jsou též domovem i v grundských píscích. Rzehak vyslovil před lety domněnku, že tyto písky jsou písčitou facií jeho tak zv. Icda- ové vrstvy. Zde uvedená zvířena přímo dokazuje, že zvířena písků kohlberg¬ ských těsně souvisí se zvířenami slínů Vejhona a že ji třeba považovati za písčitou facies oněch. Spodní, tvrdé sliny Vejhona typickému šlíru se nerovnají, naproti tomu souhlasí po petrografické stránce s tvrdými, šedými sliny, jež jsou ve střední Moravě dosti rozšířeny a na mnohých místech odkryty. Největší shodu jeví rozhodně se sliny okolí křenovického a slavkovského a jsou velmi podobny slinu bedřichovickému u Brna. Kdybychom považovali vejhonský spodní slin za šlír, pak nám nezbude leda i zmíněné sliny připočísti ku šlíru. Učinivše tak, budeme pak na roz¬ pacích, kde v oněch končinách Moravy vlastně hledati třeba hranici mezi tak zv. šlírem a sedimenty tak zv. druhého mediterranního stupně. V tomto pří¬ padu však učinili bychom též zajímavý objev, neboť bychom shledali, že na východ a severovýchod od Vejhona tak zv. šlíru ubývá, pak že přechází v měkký slin a že konečně neobsahuje nikde na oněch místech ani čelné repraesentanty šlírové zvířeny, neřku-li tuto samu. Ani vzhledem ku zvířeně XXIV. 39 vejhonské spodní sliny s pravým šlírem shodný nejsou. Společný mají s ním toliko tři druhy: Solenomya Doderleini, Pecten denudatus a Aturia Aturi. Avšak i těmto třem druhům nelze přisouditi velké váhy, vždyť bychom pak museli i sliny řepské, jaroměřické a kralické považovati za šlír, poněvadž ve slinu řepském a kralickém je domovem druh Pecten demidatus a ve slinu jaroměřickém zjištěn druh SolenomyaDoderleini , čemuž rozhodně odporuje po¬ všechný ráz zvířen oněch slinu. I v tomto případu jest třeba bedlivě přihlížeti k povaze všech členů zvířeny spodních vejhonských slínů, abychom sobě o ní učinili správný obraz. Jinak zvláštní její povahu nepoznáme. Jak juž bylo dříve dokázáno za rozboru zvířeny všech prozkoumaných lavic spodního slinu, účastní se na složení jeho zvířeny tři různé faunistické elementy. Poznali jsme, že druhy facies slínitopísčité převažují, tvoříce pod¬ klad, a přesvědčili jsme se pak též, že šlírové druhy jsou oněm podřízeny. Upozornil jsem, že tento rys v povaze zvířeny tamních slínů úplně souhlasí s jich petrografickým rázem a že zvířenný ráz všech vejhonských vrstev těsně souvisí s petrografickým habitem horniny a že se mění zároveň s tímto. Zajímavý tento zjev dá se krok za krokem sledovati všemi lavicemi Vejhona od spod¬ ních tvrdých slínů, až do tamních pískových vložek litavského vápence. A je zajímavo, že týž zvířenný typ všemi tamními lavicemi probíhá a se mění tou měrou jak petrografický ráz horniny se poměňuje. Ze tomu skutečně tak jest, dokazují a potvrzují zvířeny v předu uvedených seznamů. Z těchto pak dále i poznáme velmi snadno, že zvířena tamních usazenin ve svém žití a vývoji přerušována nebyla, nýbrž že se měnila za vlivu neustále se přeměňujících fysikálních okolností. Na ní bychom poznali rozhodně stopy vlivu přechodní doby od tak zv. prvního ke druhému mediterrannímu stupni, kdyby bývalo, jak mnozí se domnívají, miocaenní moře uloživši šlír odteklo, zanechajíc po sobě souš a opět přiteklo, aby ukládalo sliny, písky a litavské vápence. — Jak patrno, vliv těchto změn musil by být na zvířeně zjevný a hluboko vtisk¬ nut do její povahy. Pátrajíce po jeho stopách, po jeho účincích, neshledáme po něm ničeho — byť bychom sebe bedlivěji pátrali a sebe více se namáhali. Rozdíl poznaný záleží v záměně druhův Solenomya Doderleini a Pecten denu¬ datus ve slínech nad pískovcem druhy Pecten latissimus a P. Malivinae a u vytrácení se druhu Aturia Aturi. Zvířena horních slínů béře na se povahu zvířeny horniny mělčího niveau a přechází v typ moře mělkého. Toť jediný rozdíl mezi zvířenou spodních a horních slínů ; jiného není. A tento rozdíl spojen s okolností, že pískové příměsi vejhonských slínů přibývá v kolmém směru nahoru a že na písčitoslínitou facies následuje písčito vápnitá, není leda důkazem, že sedimentace vejhonských usazenin udála se nepřetržitě v moři, jehož hloubka ponenáhlu se umenšovala. Majíce toto na paměti, vysvětlíme sobě snadno těžké záhady v moravském miocaenu způsobem přirozeným a jednoduchým. XXIV. 40 Souhrnný seznam zvířen. 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 AS 49 50 51 52 J m é n. o Foraminifera. Biloculina amphiconica Rss . Spiroloculina canaliculata ďOrb. . . » tenuis Cžiž . Miliolina Buchiana ďOrb . » Mayeriana ďOrb . » seminulum Linné sp. . . . » Akneriana ďOrb . » zigzag ďOrb. . » Schreibersii ďOrb . » Haidingeri ďOrb . » secans ďOrb . » Ungeriana ďOrb . » Bouěana ďOrb . » Nussdorfensis ďOrb. . . . » Josephina ďOrb. .... » Badensis ďOrb. .... » Partschii ďOrb . » nitens Rss . » costata Karr . » foeda Rss . » (T.) gibba ďOrb . » (T.) consobrina ďOrb. . . » (T.) inflata ďOrb . Cornuspira foliacea Phil . Alveolina Hauerii ďOrb . Textularia carinata ďOrb . » sagittula Defr . » acuta var. pectimata Rss. » Haueri ďOrb . » abbreviata ďOrb . » Sturi Karr . Tritaxis lepida H. Brady . Clavulina communis ďOrb . Verneuilina spinulosa Rss . Bulimina ovata ďOrb . » pyrula ďOrb . » pupoides ďOrb . » Buchiana ďOrb . Virgulina Schreibersiana Cžiž. . . . Bolivina punctata ďOrb . » dilatata Rss . » Karreri nov. spec . » spec. ind . Cassidulina laevigata ďOrb . Lagena globosa Mont. sp . » marginata Walk. sp . » gracilicosta Rss . » Moravica nov. spec . Nodošaria (G.) laevigata ďOrb. sp. . » (G.) elliptica Rss . » (L.) rotundata ďOrb. . . » semirugosa ďOrb . Zvířena slinu lavice 1 •§ r« ^ to .s <> u.a >3 rt | > s-g.gg « H vz č vz vz vč z z vz C ra c c 3 ; - t + !+ + + i + + ± n+ + t + + XXIV. 41 J rrx é n o Z -v i r e arx a. slinu lavice 'C\J O í E I* 8 rj VD >N g C ^ O qj ~ >£ '(U ^ > o 53 54 55 56 57 58 59 60 61 62 63 64 65 66 67 68 69 70 71 72 78 74 75 76 77 78 79 80 81 82 83 84 85 86 87 88 89 90 91 92 93 94 95 96 97 98 99 100 101 102 103 104 105 106 107 108 Nodosaria Beyrichi Neugeb. . . . » longicosta ďOrb. . . . » irregularis ďOrb. . . . » stipitata Rss . » hispida ďOrb . » spinicosta ďOrb. . . . » bacillum Defr . » affinis ďOrb . » trichostoma Rss. . . . » consobrina ďOrb. . » Krejčii nov spec. . . . » conspurcata Rss. . . . » (D.) Bouěana ďOrb. . . » (D.) radiculata Rss. . . » (D.) elegans ďOrb. . . » (D.) acuticauda Rss. . . » (D.) pauperata ďOrb. . » (D.) Roemeri Neug. . . » (D.) conferta Neug. . . » (D.) Verneuilii ďOrb. . » (D.) Adolphina ďOrb. . » (D.) scabra Rss. . . . » (D.) acuta ďOrb. . . . » (D.) pungens Rss. . . . » (D.) sp. (úlomek) . . . Lingulina costata ďOrb . Amphistegina Hauerina Neug. . . Frondicularia Medelingensis Karr. » raricosta Karr. . . . » interrupta Karr. . . » tricostulata Rss. . . Marginulina hirsuta ďOrb . » cristellaroides Cžiž. . » cf. Behmi Rss. . . . » variabilis Neug. . . . » arcuata ďOrb. . . . Vaginulina Badense ďOrb . Cristellaria Wetherella Jones . » compressa ďOrb. . . . » arcuato-striata Hautk. , » crassa ďOrb . » cultrata Montf. sp. . » orbicularis ďOrb. sp. , » similis ďOrb . . . » calcar ďOrb. . . . » echinata ďOrb. . . » cassis Lam . » Austriaca ďOrb. . . » imperatora ďOrb. » intermedia ďOrb. » depauperata Rss. . . » ornata ďOrb. . . . » clypeiformis ďOrb. . » Reussi nov. spec. » carus nov. spec. „ . » tumida nov. sp. . . z č vz č -i t + + + t + + + + + + i t tt t t XXIV. 42 T na é icl o písku kohlbergského z slinu lavice d slinu v hliníku ^ H' slinu ve svahu naproti h< křiži u silnice ^ slinu v lomu vodá- u renském ^ pískové vložky litav. vápence badenských jílů steinabrunnenských slínů 3 Ih HO s druh. Corb. gib¬ ba s Leda nitida zkamenělinami bohaté s druhem Lučina Moravica 109 Cristellaria cf. gladius Phil . VZ 110 Polymorphina problema d’0rb . Z VZ VZ VZ VZ + 111 » punctata d’0rb . VZ 112 » Austriaca d’0rb . VZ VZ VZ VZ + 113 » compressa d’0rb . z + 114 seriosa Rss . VZ 115 » inaequalis d’0rb . z + H 116 » discreta Rss . VZ -j 117 » digitalina d’0rb . vč z 118 » Moravica nov. spec. . . . VZ z vč č vč Č z - 119 » gibba d’0rb . VZ + + 4- 120 » spec . Z 121 » spec . z 122 Uvigerina urnula ďOrb . VZ + 123 » semiornata ďOrb . vč z VZ č 124 » pygmaea ďOrb . z č z z č + h 125 » tenuistriata Rss . z z 126 » angulosa William . z z 127 » asperula Cžiž . z č č VZ z + + 128 » aculeata ďOrb . VZ 129 Globigerina regularis ďOrb . z VZ 130 » bulloides var. triloba Rss. . . č VZ 131 Orbulina universa ďOrb . VZ z 132 Pullenia sphaeroides ďOrb . z VZ z z 133 Sphaeroidina bulloides ďOrb . VZ z VZ VZ 134 Asterogerina lobata ďOrb . z 135 Discorbina rosacaea ďOrb . č vč vč č č vč vč Z + + + 136 » spec. ident . VZ 137 Truncatulina lobatula ďOrb . č VZ VZ z z č + 138 » lobatula var. Bouěana ďOrb. VZ + 139 » Haidingeri ďOrb . z č z VZ z - 140 » Akneriana ďOrb . č č č z VZ + 141 » Ungeriana ďOrb . č č h 142 » Dutemplei ďOrb . č z VZ VZ č vč + 143 » praecincta Karr . VZ z č 144 Anomalina Austriaca ďOrb . č VZ VZ VZ + + + 145 » sp . VZ 146 Pulvinulina umbonata Rss . z 147 » Schreibersii ďOrb. sp. . . . z VZ z + 148 » Hauerii ďOrb . č č z VZ č VZ 149 » Brogniarti ďOrb . z 150 » Bouěana ďOrb . VZ VZ + 151 Epistomina Partschiana ďOrb . VZ z z z z + 152 Rotalia Soldanii ďOrb . z + 153 » beccarii Linné sp . VZ z + 154 Nonionina communis ďOrb . VZ č VZ VZ z + 155 » Soldanii ďOrb . z z č č + 156 Polystomella crispa Linné sp . č VZ č z z z č č + 157 » Fichtelliana ďOrb . č VZ z VZ + 158 Amphistegina Hauerii ďOrb . vč č č č vč č vč 159 Heterostogina simplex ďOrb . VZ Spongia. 160 Pachastrella spec. (jehlice) . č č z VZ + XXIV. 43 T rrx é n o písku kohlbergského z, slinu lavice slinu v hliníku ’ _ H- slinu ve svahu naproti ^ kříži u silnice - - - - — (D slinu v lomu vodᬠrenském P pískové vložky litav. {D vápence badenských jílů y !s druh. Corb. gib¬ ba a Leda nitida zkamenělinami bohaté js druhem Lučina Moravica steinabrunnensk] slínfi a >Č/3 Anthozoa. 161 Trochocyathus sp . VZ 1621 Stylocora ex lis Rss . z Z + + 163| Balanophyllia cf. irregularis Seg . VZ + 164 Porites leptoclada Rss . č č VZ + 165 » incrustans Defr . VZ + + Echinodermata. 166 Ostny a destičky ambulakrální . Z Z č Č č + Bryozoa. 167 Crisia eburnea Linné . z Z VZ Z + + 168 » Hoernesi Rss . č z č č vč č + + 169 » Edwardsi Rss . vč + + 170 Defrancia stellata Goldfs . č vz + 171 Hornera hippolythus Defr . VZ vč Z z č vz Č + + 172 Idmonea lincata Hag . č + 173 » disticha Goldf. . z z + 174 » vibicata Man z . VZ VZ z vz + 175 » compressa Rss . VZ + 176 » cancellata Goldf. . č č v č č vz vz + 177 sp. . VZ 178 Filisparsa typica Manz . VZ VZ + 179 Entalophora anomala Rss . z VZ z + 180 Pustulopora palmata Bk . vz + + 181 » rugulosa Manz . VZ z VZ + + 182 Ceriopora globulus Rss . VZ + + 183 Cellaria ceroides Sol. et. Eli . VZ + + 184 » globulus Lam. . . . z + 185 Scrupocellaria elliptica Rss . VZ z + + 186 Salicornaria farciminoides Johnst. . . . vč č z z č č z vz + + + 187 Eschara cf. undulata Rss . VZ z vz + + 188 » coscinophora Rss . í vz + + 189 » monilifera M. Edw. ..... VZ 1 vz 4- + 190 » cf. papillosa Rss. ... vz 191 » patula Manz . z + + 192 » formosa Manz . z + 193 » costata Rss. . VZ vz + 194 » spec . z 195 Myriozoum punctatum Phil . VZ z vz z + 196 » spec . 197 » spec . 198 Retepora cellulosa Linné . i vz 199 Lunulites Haidingeri Rss . z z vz + + Lamellibranchiata. 200 Teredo Norvegica Spengl . VZ + 201 Corbula gibba Olivi . vč z z + + 202 Tellina sp . VZ vz 203 Tapes cf. vetula Bašt . Z + 204 Venus multilamella Lam . z + + 205 » Basteroti Desh . VZ + 206 Circe minima Mont . VZ + + 207 Lučina Moravica nov. spec . č XXIV. 44 J X30. é n o písku kohlbergského slít á-8 a'g O * -C1"1 5 - -o rt W -O iu la\ i c -S 13 O E M a ^4 N s druhem Lučina n' Moravica ^ N V í a e 2 > d sS 2 slinu ve svahu naproti h< kříži u silnice A slinu v lomu vodá- u renském ^ [pískové vložky litav. ^ vápence badenskýcn jílfi steinabrunnenských slínfi d K0 208 Lučina ? spinifera Mont. (úlomek) . . vz 209 » Dujardini Desh . VZ + + + 210 Cardita cf. elongata Brocc . VZ + + + 211 » scalaria Sow . z + + 212 » sp. (úlomky) . vz 213 Astarte triangularis Mont . z 4- + 214 Solenomya Doderleini Mayer . VZ VZ + + 215 Nucula Mayeri M. Hoern . z vz + h 216 » nucleolus Linné . VZ 217 » SP* . i VZ VZ + 218 Leda subfragilis Lam . z VZ 219 » nitida Bors . vč VZ + 220 » fragilis Chemn . Z + + 221 » pusio Phil . vz f 222 Limopsis anomala Eichw . z "ř + 228 Area diluvii Lamk . VZ VZ + + + 224 » sp . z z 225 Pecten substriatus d’0rb . VZ + + 226 » latissimus Brug . č Č + + 227 » Malvinae Dub . Č z č Č + + 228 » eristatus Bronn . VZ + + 229 » denudatus Rss . VZ VZ VZ vz T 230 » sp . VZ 231 Ostrea cochlear Poli . VZ VZ VZ vz + + 232 » digitalina Dub . VZ Z Č č + + Pteropoda. 233 Vaginulina cf. Austriaca Kittl . VZ + f Gasteropoda. 234 Conus antediluvianus Brug . VZ + + 235 Ranella gigantea Linn . vz + + 236 Pleurotoma cataphracta Brocc . VZ + + 237 » sp . VZ 238 Cerithium scabrum Olivi . vz + + 239 » pygmaeum Phil . vz + + 240 » sp . VZ + + 241 Turritella turris Bašt . vz + + 242 » bicarinata Eichw . . vz + + 243 » subangulata Brocc . vz + + 244 Turbo sp . . vz 245 Monodonta angulata Eichw . vz + + 246 Trochus fanulum Gmel . z z + + 247 » miliaris Brocc . VZ z + + 248 » patulus Brocc . VZ + 249 » spec . . VZ 250 Solárium ? millegranum Lam. (úlomky) . vz + 251 Chemnitzia Reussi M. Hoernes .... vz + + 252 Eulima Eichwaldi M. Hoern . vz + + 253 Rissoina cf. Moravicum M. Hoernes . . vz + 254 Rissoa Zetlandica Mont . vz + 255 Dentalium Badense Partsch . vz + + 256 » mutabile Doderl . vz + + 257 » tetragonum Brocc . VZ vz z + + + 258 » entalis Linné . z + + XXIV. 45 T na é na o písku kohlbergského z slinu lavice slinu v hliníku ^ j slinu ve svahu naproti h< I kříži u silnice /r. 1 slinu v lomu vodá- u renském ^ pískové vložky litav. P vápence badenských jílů steinabrunnenských slínů šlíru |s druh. Corb. gib- ba a Leda nitida zkamenělinami bohaté s druhem Lučina Moravica 259 Dentalium incurvum Renn. .... Č VČ VZ Č Z vz + + 260 » Michelotti M. Hoern . VZ + Balanidae. 261 Balanus spec. (úlomky) . VZ 262 Creusia Sturi Proch . VZ Ostracoda. 263 Candona arcuata Rss . vz z VZ + + 264 » difficilis Rss . VZ + 265 strigulosa Rss . vz + + 266 Bairdia subdeltoidea Miinst . vz vz č vz + + 267 » oviformis Speier . VZ vz vz 268 » cf. lucida Rss . vz z + 269 ovulum Rss . vz vz vz VZ 270 » semicircularis Rss . vz + + 271 Cythere Philippi Rss . č z + + 272 » trigonella Rss . vz vz Z + + 273 » cinctella Rss . z 274 » Kostelensis Rss. .... vz vz vz + 275 » cf. lacunosa Rss . vz 276 » opaca Rss . vz -f- 277 » Haueri Rss . vz 278 » angulata Rss . vz + 279 » punctata Miinst . č č z č vč vz + + 280 » fragilis nov. sp . 281 » deformis Rss . z + + 282 » hastata Rss . z z z vz vz + 283 » aerinacaeus Born . z z vz vz + 284 » asperrima Rss . č z z č vč + + 285 hystrix Rss . č + + 286 » Moravica nov. spec . z z z 287 » Vejhonensis nov. spec . 288 Ungeri Rss. . , . vz vz z vz + 289 » Haidingeri Rss . . . vz č vz + + 290 » cassidea Rss . č vz + + 291 » transsilvanica Rss . z z z z č vz -+ 292 » oviformis nov. spec . č vz + + 293 » cornuta Rom . z + 294 » Edwardsi Rom . z vz + 295 » reticulata Rss . č z vz vz + 296 Reussi nov. spec . z + + 297 » plicatula Rss . z z z 298 » verrucosa Rss . č z z z z + + 299 » Blučinensis nov. spec . z 300 Cytherella Miilleri Miinst . vč vz vz z 4- + 301 » auriculata Rss . z vz + + 302 » compressa Miinst . č z vz + + Pisces. 303 Otolithus (Ophiidarum) pulcher nov. sp. . ! vz 304 » (Berycidarum) Moravicus no v. sp. vč č č č + + 305 » » pulcher nov. spec. z č č č č z + + + 306 » » Kokeni nov. spec. | vz z + 307 * » insoletus nov. sp. vz z XXIV. 40 J" xcl é m. o z T7* £ ř e JO. i EL písku kohlbergského slinu lavice slinu v hliníku slinu ve svahu naproti kříži u silnice slinu v lomu vodᬠrenském pískové vložky litav. vápence badenských jílů steinabrunnenských | slínfi a Xfi s druh. Corb. gib- ba a Leda nitida zkamenělinami bohaté s druhem Lučina Moravica 308’ Otolithus (Berycidarum) splendidus nov. sp. VZ l VZ 309 » » fragilis nov. spec. VZ VZ 3101 » (Serranus) insignis nov. spec. . VZ 311 » (Percidarum) opinatus nov. spec. VZ 312 » (Spadidarum) elegans nov. spec. VZ 313 » (Gobiusj praeclarus nov. spec. . Z VZ 314 » » intimus nov. spec. . . VZ 315 » » praetiosus nov. spec. . Z VZ 316! » (inc. sedis) bellus nov. spec. . VZ Plantae. 317 Lithothamnia ramosissima Rss. . . Č f + -1- Popis druhů. I. Foraminifera. Textularidae. Tritaxia Reuss. Tritaxia lepida. H. B. Brady. Tab. II., vzor 5 a— c. 1881. Tritaxia lepida Bi'ady. Quat. Journ. Micr. Sci vol. XXI., N. S. pag. 55. 1882. » ovata Terquem. Mém. Soc. géol France, sér. 3, vol. 11, Mém. III., pag. 105, pl. XI., fig. 11. 1884. Tritaxia lepida Brady. Report on the Foraminifera, pag. 389, pl. XLIX., fig. 12. 03 mm vysoká. Schránka tvaru protáhlého jehlance trojhranného ; plochy konkávní, stejně velké, sbíhají se na dolním konci v ostrý hrot a protínají se v ostrých, vy¬ sedlých hranách, jejichž hřeben je slabounko zaokrouhlený. Povrch lesklý, sklenný, celistvý. Komůrky ohraničují slabé, úzké, prohnuté švy. Ústí jedno¬ duché, kulaté, okrášleno prstencovitým okrajem; sedí na okraji nízké trubičky, v níž vybíhá nej mladší komůrka. Tritaxia lepida jest ve slínech vejhonských velice řídká. Po dlouhém namᬠhání nalezena konečně toliko v jednom sice, avšak krásně Zachovalém exempláři. Z ostatních miocaenních nalezišť moravských do těch dob známa mi není. XXIV. 47 Židlochovický originál liší se od výkresů a popisu recentních zástupců Bradyho leda tím, že plochy jeho schránky jsou silněji vyhloubeny a hrany vysedlejší a užší. Jiných rozdílu nestává. Brady uvádí tento malinký, zajímavý druh od břehů severní Ameriky, kde byl vyloven z hloubek 1240 uzlů. Správno-li, jak Brady se domýšlí, že Terquem popsaný druh z eocaenních usazenin pánve pařížské přísluší tomuto druhu, pak zástupce v židlochovickém miocaenu pojí přímo repraesentanty s recentními. Naleziště. Židlochovický spodní slin Vejhona lavice bohaté druhů Corbula gibba a Leda nitida. Bolivina ďOrbigny. Bolivina Karrei nov. spec. Tab. II., vzor 6 ab. 0*5 — 06 mm dlouhá. Schránka klínovitá, prodloužená, stejnoměrně smačklá. Strany sklenuté, protínají se v nízkých, zaokrouhlených hranách, kteréž ku hrotu se ztrácejí. Komůrky nezřetelné, švy mělké, anebo úplně zastřené povlakem malinkých hrbolků. Vyskytují se i schránky, jež se zdají složeny toliko z jedné komůrky. Příčinou toho jest, že jejich povrch pokrývá poměrně tlustá vrstva, složená ze zmíněných stěsnaných hrbolků. Terminální komůrka nese obyčejně jemný povlak hrbolků, jež se umenšují k ústí. Toto leží šikmo a má podobu osmičky, jejíž část obrácená ku hraně je menší než protilehlá. Ze známých druhů je druh Bolivina Karreri nejpříbuznější druhu Boli¬ vina robusta Brady (Report on the Foramin. pag. 421, pl. LIIL, fig. 7 — 9) liší se však od něho jednak různým tvarem ústí, jednak strukturou povrchu schránky. Naleziště. Židlochovický slin Vejhona lavice bohaté druhy Corbula gibba a Leda nitida. T. ovata objevený eocaenní miskami Lagenidae. Lagena Valker et Boys. Lagena Moravica nov. spec. Tab. II., vzor 7 a, b. 03 mm veliká. Schránka čočkovitá, smačklá, ovroubena přiostřeným obvodním okruhem, k němuž přiléhá široký pás ostře ohraničený, jehož tloušťky ubývá k ústí. Břišní plocha silně sklenutá, okrášlena kruhem rovnoběžným s opasem ; je, jako tento, hladká a slabě lesklá. Ústí sedí na mírně prodloužené trubičce, kteráž se kuželovité seslabuje; je v průměru kulaté a dosti malé. XXIV. 48 Lagena Moravica přísluší skupině druhu Lagena emarginata. Zvláštní ráz a druhovou samotatnosť dává jí jednak tvar opasu a kruh uvnitř na břišní ploše umístěný. Naleziště. Vejhon u Zidlochovic, objevena ve slinu lavice bohaté na druhy Corbula gibba a Leda nitida; zde přichází dosti často, v ostatních vejhonských lavicích nebyla dosud objevena. Nodosaria. Lamarck. Nodosaria Krejčii nov. spec. Tab. II., vzor 8 a, b. 1 mm dlouhá. Schránka rovná, hladká, slabě lesklá, o osmi komůrkách. Terminální komůrka vybíhá v kratičkou trubičku, na jejímž konci sedí kulaté, malé ústí, ohraničené ostrým okrajem. Tvar této komůrky je prodlouženě kulatý, na¬ mnoze slabě válcovitý, v zadu zdá se, jako by byla rázem usečena plochou kolmou na podélnou osu schránky. Tuto zvláštnost jeví i následující komůrka, avšak u míře daleko menší, kdežto třetí komůrka je kulatá a v zadní své části silněji sklenuta, než v přední. Prostřední čtyři komůrky umenšují se na zad vždy o jistou úměrnou veličinu. Starší, pátá komůrka je menší předešlé, a sice značně menší ; zadní starší komůrky umenšují se na zad rovněž o jistou úměrnou veličinu ; i zdá se skutečně následkem toho, jako by schránku skládaly dvě části, jejichž komůrky různě rychle rostly. Jednak tvar komůrek vůbec, jednak velikost komůrek zadních zvlášť na¬ proti předním jsou znaky tak nápadné, že dle nich velmi snadno juž při prvním pohledu poznáme tento zajímavý, pro svou maličkost nápadný druh, kterýž je rozšířen, pokud mé skušenosti jdou, jak v západo- tak i v severozápado- moravském miocaenním oddílu na četných nalezištích. Naleziště . Zidlochovice, Vejhon, lavice spodního slinu. Cristellaria. Lamarck. Cristellaria Reussi nov. spec. Tab. I., vzor 1 a b. 1*5 mm vysoká. Schránka ovální, silně smačklá, úplně hladká a lesklá. Hřbet tupě při- ostřelý, nikoliv ostrý. Poslední závit uzavírá 6 komůrek úzkých, slabě prohnu¬ tých, téměř plochých. Toliko poslední komora, terminální, je poněkud silněji sklenuta a poměrně hlubokou rýhou od starších komor oddělena. Na povrchu jsou příčky ohraničeny úzkými švy. Pištěl je malinká, sotva znatelná, mírně vyhloubená. Terminální komůrka prodlužuje se v nízký vrcholek, na jehož přední straně otevírá se uzounké ústí. Od ústí táhne se až k závitu úzká plocha. XXIV. 49 Cristellaria Reussi živě připomíná druhy C. spectabilis, C. brachy spirá a C. galeata, od nichž se liší jednak povšechným tvarem schránky, jednak odchylně vyvinutou pištěli a pak tím, že schránka jeho jest evolutní, kdežto schránky oněch druhův jsou, jak povědomo, involutní. Naleziště. Zidlochovický šlír Vejhona, lavice slinu zkamenělinami bohatého. Cristellaria tumida nov. spec. Tab. I., vzor 5 a b. 1*1 mm vysoká. Schránka je ovální, krátká, v dolní polovici nabubřelá. Hřbet má tupý, povrch hladký a lesklý. Poslední závit uzavírá čtyři široké, sklenuté, téměř rovné komůrky, jež se ukládají bezprostředně na sebe. Na povrchu ohrani¬ čují komůrky uzounké švy. Ústí mají plochá, srdčitá, prodloužená, dole roz¬ šířená a prohloubená. Naleziště. Zidlochovický spodní slin Vejhona, lavice zkamenělinami bohaté. Cristellaria arcuato-striata Hantk. Tab. I., vzor 4 1875. Cristellaria arcuato-striata Hantken. Mittheil. a. d. Jahrbuche d. kon. ungar. geol. Anstalt, IV. B., pag. 56, Taf VII., Fig. 2. 1*4 mm vysoka. Schránka je kruhovitá, involutní. Poslední závit o 5 až 7 komůrkách silně prohnutých, úzkých a ohraničených švy jemně prohloubenými. Pištěl malá, kulatá, vysedlá, konvexní. Hřbet ostrou lištnou ovinutý. Plocha ústní jest troj- hranná, úzká, hluboká, v předu obloukem usečena, ozdobena ústím úzkým, oválním. Postranní okraje přiústní plochy jsou stlustlé, tupé, hranaté, silné a táhnou se až k pištěli. Schránky slinu židlochovického úplně se srovnávají s oněmi, jež Hantken popisuje a kreslí z vrstvy Clavulina Shabói od Budína, Ůrómn, Granu a Sá- risápu. Naleziště. Zidlochovický spodní slin Vejhona, lavice zkamenělinami bohaté. Cristellaria carus nov. spec. Tab. I., vzor 2 ab. P6 mm vysoká. Schránka je čočkovitá, mírně smačklá, na hřbetě ostrohranná. Uzavírá 11 úzkých, silně obloukovitě zahnutých komůrek, jejichž zúžené vnitřní konce obstupují pištěl kulatou, malou, velmi nezřetelnou. Komůrky jsou sklenuté do hrany, jež běží mediální čarou od píštěle a ztrácejí se poblíž obvodu schránky. Hrany tyto jsou slabounké, ploché; připomenouti třeba, že nezáležejí ve stlust- Rozpravy: Ročn. II. Tř. II. Č. 24. 4 XXIV. 50 nutí stěny schránky, nýbrž toliko ve tvaru této. Ústí mají úzké, podlouhlé, dole rozšířené a poměrně mělké, ohraničeno ostrými okraji. Cristellaria carus sluší skupině C. limbosa Rss. a C. rotulata Lam. sp. Od onoho druhu rozeznává se menší, téměř nezřetelnou pištěli a tím, že pohřešuje lištnovité okraje, od tohoto odlišuje se odchylným povšechným tvarem schránky, množstvím a povahou komůrek. Naleziště. Zidlochovický spodní slin Vejhona, lavice zkamenělinami bohaté. Polymorphyna ďOrbigny. Polymorphina Moravica nov. spec. Tab. I., vzor 3 ab. 0*6 — 0*8 mm dlouhá. Srovnává se, pokud se týče tvaru schránky, s druhem P. myristiformis Will. (Brady. Report on the Foraminif. pag. 571, Taf. IX., fig. 10.), s nímž sdílí nápadně shodnou povahu a uspořádání žeber. Zidlochovická individua tohoto druhu různí se od oněch zmíněného druhu odchylně vytvořeným ústím, kteréž je u druhu P. myristiformis , jak známo, okrášleno paprskovitě seřadě- nými žebry, jež vybíhají ze společného bodu a leží v kruhu, jehož středem je otvor ústní. Schránka je vejčitá, v předu buď zúžena anebo rozšířena, zhusta v zadu sil¬ něji zúžena. Povrch má lesklý, ožebřený. Zebra jsou buď celistvá, úzká, sklenutá a zaokrouhlená na hranách, ohraničena úzkými brázdami, anebo složena z krát¬ kých, do řad sestavených hran, zřídka z protáhlých hrbolků. Množství žeber a hrbolků je velmi měnlivé. Tolikéž i výška žeber bývá u různých individuí různá. Ústí sedí na malinkém válcovitém hrdélku, jest kulaté a zaovroubeno. Zebra nedobíhají hrdélka, vytrácejí se nedaleko něho, tak že okolo hrdélka po¬ vstává kruhovitá hladká plocha. Schránka uzavírá 3 až 4 komůrky, oddělené tenkými stěnami. Švy jsou velice slabé, představují tenké, sotva znatelné čáry. Naleziště. Ve slínech Vejhona vyskytuje se Polymorphina Moravica dosti zhusta. Zjištěna dosud jak ve slinu s druhy Corbula gibba a Leda nitida, tak i ve slinu lavice s druhem Líícina Moravica , pak ve slinu hliníka, ve slinu lomu u vodáren a konečně též v písku Kohlberga. Uvigerina. ďOrbigny. Uvigerina angulosa Williamson. Tab. II. vzor 4 ab. 1858. Uvigerina angulosa Williamson. Rec. For. Gt. Brit. pag 67, pl. V, fig. 140. 1862. » trigona Seguenza. Atti dell’ Accad. Gioenia, vol. XVIII, ser. 2, pag. 123, pl. II, fig. 1 a. 1865. » pygmaea var. angulosa. Parker and Jones. Phil. Trans. vol. CL V, pag. 364, pl. XII, fig. 68; pl. XVII, fig. 66. XXIV. 51 1879. Uvigerina. angulosa Seguenza. Atti dell’ Accad. dei Liucei, ser. 3, vol. VI, pa g. 226 a p 307. 1884. > » Brady. Report on the Foraminifera, pag. 576, pl. LXXIV, fig. 15—18. 0*3 — 0 5 mm dlouhá. Schránka je malinká, štíhlá, protáhlá, stejnohranná, v předu užší než v zadu. Plochy protínají se v ostrých hranách a jsou buď rovné anebo slabokonkávní. Hrany mají vysedlé. Komůrky ohraničeny úzkými, hlubokými švy, jsou mírně sklenuté a okrášleny jemnými žebry. Terminální komůrka je prodloužena v krátké válcovité hrdélko, ovroubené zaokrouhleným, prstencovitým okrajem. Uvigerina angulosa je v nynějších mořích velmi rozšířena. Žije v různých hloubkách. Vylovena byla z hloubky 2 — 1630 uzlův. Známa je ze severního a jižního Atlantského oceánu, ze Středozemního moře a z jižního Tichého oceánu. Zkamenělá přichází v subapenninských jílech, v pliocaenu okolí ma- lagského a v posttertiaerních usazeninách norwayských a irských. Naleziště. Židlochovský spodní slin Vejhona, lavice slinu bohatého druhy Corbula gibba a Leda nitida. Rotalidae. Pulvinulina. Parker Jones. Pulvinulina Bradyana nov. spec. Tab. I. vzor 6 a b. 1 mm v průměru. Schránka je ovální, nahoře téměř plochá, dole na obvodu konvexní, upro¬ střed slabě vyhloubena. Uzavírá 12 komůrek ohraničených lineárními švy. Komůrky dolní strany jsou mírně sklenuté, švy poměrně hluboké. Povrch mají lesklý, malinkými dírkami hustě posetý. Ústí jest oválné, úzké, chráněno malinkým příklopkem. Hřbet schránky otupený, vysedlý. Tento druh liší se od dosud známých druhův rodu Pulvinulina velmi nᬠpadně, jednak povšechným tvarem schránky, jednak otvorem ústním. Naleziště. Židlochovický tvrdý spodní slin Vejhona, lavice zkamenělinami bohaté. II. Lamellibranchiata. Erycinidae. Deshayes. Lučina. Bruguiěre. Lučina Moravica nov. spec. Tab. II. vzor 11 ab. 27*5 mm vysoká, 34 mm široká. Misky jsou obrysu okrouhlého, nestejnostranné, v zadu mírně vykrojené, v předu tupě přišpičatělé. Dolní okraj mají v předu téměř rovný, v zadu silně zaokrouhlený. Jich vrcholek je do předu mírně zatočený a pošinutý. Povrch vy¬ padá sklenutý, pokrytý silnými lištnami pravidelně uspořádanými, kteréž běží 4* XXIV. 52 rovnoběžně s okrajem. Tyto lištny jsou silnější, čím blíže leží při dolním okraji. Prostory mezilištné jsou úplně hladké, bez ryh a přírůstů. Přední štítek je ma¬ linký protáhlý, úzký ; zadní větší a delší, leč užší a plošší. Zámek silně vyvinutý, je složen ze dvou kardinálních zubů, mezi nimiž leží uzavřena tříboká jamka pro kardinální zub pravé misky, a ze dvou postranních zubů. Postranní zub přední je silněji vyvinut než protější zadní, kterýž je protažen v ostrohrannou lištnu, ukončenou járkem pro zub misky pravé. Vnitřek misky nepovedlo se mi pozorovati pro nepříznivou zachovalosť materiálu. Přicházejí sice ve slinu lavice hořejší v zářezu voznice misky tohoto druhu poměrně dosti zhusta, avšak úplně rozdrcené, tak že se nepovede vyňati je ze slinu. Povšechným tvarem upomíná Lučina Moravica na druh L. Dujardini , liší se však od něho za bedlivého přirovnání předkem velikostí, pak vývojem silných lišten, jich uspořádáním a konečně odchylně vytvořeným porozpukané anebo vrchem. Naleziště. Zidlochovický dolní tvrdý slin Vejhona, lavice barvy namodralé. III. Ostracoda. Cypridae. Zenker. Baiardia M’Coy. Bairdia oviformis Speier. Tab. I. vzor 7 a — c. 1 mm vysoká, 06 mm široká. Schránka je vejčitá, mírně smačklá, asi uprostřed nejsilněji sklenutá, odkudž stejnoměrně se sklání k okrajům. V předu tupě zašpičatělá, v zadu slabounko rozšířená. Dorsální okraj má obloukovitý, uprostřed jakoby tupě zašpičatělý. Bídšní strana je rovněž obloukovitá, avšak velmi slabo. Povrch jest hladký a lesklý. Vnitřní okraje jsou velmi úzké, nesou na obou koncích zřetelné lištny. Vtisk svalu svíracího leží v předu a je pošinut k břišnímu okraji. Bairdia oviformis sluší skupině B. subdeltoidea, B. abscisa, B. lucida a B. semicircularis. Nej příbuznější je druhu B. subdeltoidea, od něhož se různí jednak menšími rozměry a povšechným obrysem schránky, zejména ale tím, že pohřešuje pektorálního výkrojku. Od ostatních zde uvedených druhův rozpoznáme ji nejenom po zmíněných znacích, jimiž se odchyluje od druhu B. siibdeltoidea, než i po zašpičatělém zadním konci a po poloze otisku sví¬ racího svalu. Naleziště. O. Speyer popsal tento druh z kaselských třetihorních usa¬ zenin okolí Ahnengrabenu. V židlochovickém spodním slinu Vejhona jest sice velice řídký, avšak dobře Zachovalý. XXIV. 53 Cytheridae Zenker. Cythere. Miiller. Cythere fragilis nov. spec. Tab II. vzor 2 ac. 0'7 — 1 mm dlouhá, 04 — 06 mm široká. Schránka je obrysu vejčitého, krátká, v zadu poněkud širší než v předu. Karinální okraj má obloukovitý, ovroubený úzkou lištnou, ohraničenou ostrou rýhou. Kaudální okraj má na straně dorsální šikmo zeříznutý, dole slabě pro¬ dloužený, bez lamelly. Okraj dorsální táhne se mírným obloukem, ventrální je té¬ měř rovný, toliko v předu zahnutý. Hřbet jeví se silně sklenutým, nejsilněji poblíž ventrálního okraje, a sice v zadní třetině povšechné délky. Odtud hřbet sklání se střechovitě k okraji karinálnímu, srázné k okraji kaudálnímu a mírně k okraji ventrálnímu. Pektorální plocha je slabo sklenutá a úzká. Povrch kryjí malinké dírky, seřaděny do řad, jež běží s okrajem pektorálním rovnoběžně. Mezi těmito malinkými dírkami, viditelnými toliko pod silným zvětšujícím sklem, roztroušeny leží dírky větší, jejichž průměr je dvakrát větší než průměr dírek malých. Zámek levé misky skládá silná, příčná, šikmo položená lištna, jež je po celé své délce stejně tlustá a toliko na svých koncích slabounko nabubřelá. Pravých zubů tu není, toliko nabubřelé konce, jež zapadají do jamek po obou stranách lištny. Cythere fragilis liší se od druhů C. Philippi a C. cinctella, s nimiž má nejvíce shodných znakův, jednak větší tlouštkou stěny, pak tím, že má do řad uspořádané dírky a odchylný zámek. Naleziště. Zidlochovický spodní slin Vejhona, lavice s druhem Lučina Moravica. Cythere obliquus nov. spec. Tab. I. vzor 8 a — c. 0*7 mm dlouhá. Schránka je malinká, vejčitá, v předu zúžená, v zadu rozšířená. Přední okraj, ozdobený třemi zoubky, táhne se šikmým obloukem od dorsálního okraje na zad k ventrálnímu ; zadní je silně vydmutý a hladký. Dorsální okraj jest tupě přišpi čatělý a tam, kde se stýká s kaudálním okrajem, má karinální čásť téměř rovnou. Povrch je lesklý, jemnými dolíčky posetý. Hřbet jest sklenutý, dosahuje v hraně, jež leží blízko pektorálního okraje, největší výše. V této hraně protíná se mírně nakloněná ventrální čásť plochy hřbetní s příkrou pektorální částí hřbetní plochy. Toliko v předu zahýbá tato hrana obloukem k dorsálnímu okraji, a sice směřuje přímo do úhlu, jejž uzavírá přední okraj s dorsálním. Vnitřní okraje jsou velmi tenké a přiostřelé. Pektorální lištna jeví se slabou, vysedlou. Zámek pravé misky složen z teninké, nízké lištny a z jednoho slabého zubu, kterýž leží na konci kaudálním; v levé misce schází, nahražen jsa zoubkem na konci karinálním. Zoubkům odpovídají v miskách malé dolinky. XXIV. 54 Tento druh je velice rozdílný od dosud známých druhův skupiny Cythere. Naleziště. Zidlochovický spodní tvrdý slin Vejhona, lavice na zkameně¬ liny bohaté. Cythere Vejhonensis nov. spec. Tab. I. vzor 11 a — c. 1 mni dlouhá, 0’5 mni široká. Schránka je čtyřboká, podlouhlá, v předu silným obloukem usečená, v zadu slabo protažená, šikmo sříznutá a krátkým výběžkem zakončená. V předu poněkud širší než v zadu. Ventrální okraj s dorsálním má téměř rovnoběžný; oba jsou rovné, toliko onen je slabě prohnutý poblíž karinálního okraje. Okraj přední ventrální a caudální jest slabounko stlustlý, jakoby úzkou zakulacenou lištnou obehnán. Hřbet misek je nejsilněji sklenut poblíž pektorálního okraje v caudální části. Odtud sklání se ponenáhlu ku karinálnímu a dorsálnímu okraji, rychle k ventrálnímu. Hrana schází. Povrch kryjí uzounká žebra, rovnoběžná s ventrálním a karinálním okrajem, mezi nimiž leží úzké rýhy s řadami malin¬ kých buď kulatých, buď podélných dolíčků. Pět až šest těchto žeber je v předu misky silně vyvinuto, a táhnou se tato žebra, jsouce nahoru prohnutá, k okraji karinálnímu. Polohu zámkových zubů označují na vnější straně silné hrbolky, z nichž zadní je podélný a ztrácí se směrem ventrálním, kdežto přední hrbolek je kulatý a ostře ohraničený. Vtisk svalu svíracího je nezřetelný. Vnitřní okraje jsou poměrně tlusté. Podél pektorálního okraje běží žlíbek poměrně široký, do něhož zapadá hrana ventrálního okraje pravé misky. Lištna zámková jest úzká, vysoká, kulatá, v předu zakončená silným válcovitým zoubkem, pod nímž na karinální straně leží hluboká dolinka pro zub protilehlé misky. Zadní konec této lištny táhne se až k jamce zubní, kteráž je větších rozměrů než jamka přední. Cythere Vejhonensis přísluší skupině druhův, jichž repraesentanty jsou druhy tyto : C. Haidingeri a C. Moravica. Sdílí s nimi povšechný obrys schránky a tvar zámku; leč liší se od nich jednak odchylným povrchem, tvarem hřbetu a zejména tím, že pohřešuje pektorální hranu. Naleziště. Zidlochovický tvrdý spodní slin Vejhona na zkameněliny bohaté (hliník) a slin v lomu u vodáren. Cythere Moravica nov. spec. Tab. I. vzor 10 a — c. 1’2 — 1*3 mm dlouhá, 05 — 0 6 mm široká. Schránka poměrně velká, obyčejně krásně Zachovalá, tlustostěnná, obrysu čtyřbokého, prodloužená, v zadu tupě přišpičatělá, v krátký zobák vytáhlá a šikmo od dorsálního okraje k ventrálnímu sříznutá. V předu je zakončena oblouk ovitým, stlustlým okrajem. Dorsální okraj je rovnoběžný s ventrálním ; onen má upro¬ střed mírně prohnutý, tento téměř docela rovný. Hřbet má sklenutý a rozpadá se XXIV. 55 ve dvě části: ve větší dorsální a menší pektorální, kteréž se protínají v ostré hraně, silně vysedlé. Dorsální část hřbetu spadá mírně od hrany k okraji zámku, pektorální je kolmá a slabounko vyhloubená. Povrch kryjí řady malinkých důlků, kteréž běží s hranou a okrajem rovnoběžně. Rozměry těchto důlků se zvětšují, čím blíže leží u hřbetní hrany a blíží se k dorsálnímu okraji. K přednímu okraji běží pět až šest vysedlých žeber. Vnitřní okraje jsou tenké, zakulacené. Lištna zámku v levé misce je silná, vysedlá, v předu zakončená velkým, válcovitým, zahnutým zubem, pod nímž otvírá se jamka pro zub misky pravé. Zadní čásť lištny je nabubřená, za ní leží elliptická jamka zubní. Druh Cythere Haidingeri liší se od druhu C. Morav ica hrubšími, nepravidelně rozestavenými důlky povrchu, jež jsou buď tří-, buď čtyřboké a pohřešuje vy¬ sedlých žeber v předu misek. Rovněž rozdíly v zámku těchto druhů jsou nᬠpadné. Zámek druhu C. Haidingeri jest mnohem silněji vyvinut než u na¬ šeho druhu, rovněž i jeho lištna a zuby, jakož i jamky jsou větší, širší a tlustší. Cythere Moravica jest v jílech a ve slínech západní a severozápadní Moravy velice rozšířená. Schránky její vyznamenávají se všude stejně krásnou za- chovalostí. Naleziště. Zidlochovický spodní s ín Vejhona, lavice zkamenělinami bohaté, a lavice s druhy Corbula gibba a Leda nitida. Cythere oviformis nov. spec. Tab. I. vzor 9 a — c. L4 mm dlouhá, 06 mm široká. Schránka je vejčitá, podlouhlá, v zadu silně zúžená, širokou, otupenou špi¬ čkou zakončená; v předu je široká, ohraničená sesíleným, sklenným, podélnými žilkami okrášleným okrajem. Přední a zadní okraj nese dlouhé ostny. Dorsální okraj je téměř rovný, ventrální slabounko prohnutý, v předu trošinku vykrojený. Až po přední a zadní okraj klene se hřbet misek poměrně velmi silně a roz¬ padá se ve dvě části nestejně velké a nestejně silno sklenuté. Ventrální čásť hřbetní, ačkoliv silně vyklenutá, spadá mírně k okraji zámku, ktežto pektorální malá, úzká čásť stojí téměř kolmo na okraji břišním, jsouc mírně vyhloubená. Hrana, v níž se tyto nestejnoměrně sklenuté části protínají, je ostrá, tenká, v zadu vyšší než v předu a v zadu ozdobená hákovitě ohnutým ostnem. Povrch schránky jest lesklý, posetý malinkými, toliko pod silným zvětšujícím sklem viditelnými chloupky. Vnitřní okraje jsou tenké, střední záhyb velmi zřetelný, přehýbací ploška sotva znatelná. Podél ventrálního, karinálního a kaudálního okraje běží úzký stupínek, o nějž se podpírá okraj misky. Zámek levé misky je složen z brázdy střední, do níž zapadá lištna pravé misky, a ze dvou zubních jamek. Zuby pravé misky jsou poměrně tenké, avšak dlouhé; lištna slabá, tenká, silně vysedlá. Vtisk svíracího svalu leží asi uprostřed misky, pošinut k ventrálnímu okraji. Druh Cythere oviformis připomíná poněkud na druh C. spinulosa , popsaný A. E. Reussem z grinzingského slinu, lze ho však velmi snadno od něho roz XXIV. 56 poznati již po povšechném tvaru misek, zejména však po poloze hřbetní hrany a zámku. Naleziště. V židlochovickém tvrdém dolním slinu Vejhona, v lavici bohaté miskami druhu Corbula gibba a Leda nitida , je dosti hojný, naproti tomu vý¬ skytu c se v lavici slinu bohatého zkamenělinami zhusta; zřídka přichází ve slinu svahu naproti kříži u silnice. Cythere Reussi nov. spec. Tab. II. vzor 1 ab. 0*7 mm dlouhá, 0*4 mm široká. Schránka má obrys tetragonální ; dorsální a ventrální okraje rovné, rovno¬ běžné. Karinální okraj je obloukovitý, kaudální slabě prodloužený, na ventrální straně šikmo usečený a k dorsálnímu okraji zahnutý. Toliko přední okraj ohraničuje stlustlá, zakulacená lištna. Hřbet jest sklenutý, hranou ve dvě ne¬ stejné části rozdělený. Ventrální čásť poměrně široká, pektorální úzká, onano spadá od hrany střechovitě k okraji zámkovému, tato stojí téměř kolmo na dorsálním okraji. Povrch kryjí ostře ohraničené lištny, jež směřují od předu na zad, a v zadu jsouce jakoby uťaty, činí dojem, že kaudální čásť misky zdá se býti zakončena hranou kolmou a příčnou. Od karinálního okraje táhne se střední lištna až asi do první třetiny délky misky, kdež se dělí ve dvě vidlice, lištny téže výšky a tlouštky. Uprostřed této vidlice běží lištna, těchže dimensí, ve směru lištny střední a táhne se až k zadnímu konci. Tyto lištny, rovnoběžné s hranou hřbetní, jsou spojeny mezi sebou tenkými příčkami, což má v zápětí, že povrch misky nabývá tím podoby voštin, pokryt jsa čtyř- až pětibokými buňkami. Lištny plochy pektorální jsou trošinku slabší, než ony části ventrální. Vnitřní okraje mají tenké a otupené. Zámek levé misky je složen z tenké vysedlé lištny a ze dvou zubních jamek; pravé ze dvou zubů a rýhy, určené pro lištnu levé misky. Svým povrchem připomíná druh Cythere Reussi na druh C. truncata. Rozdíly těchto druhův záležejí nejenom v povaze zámku, než i v povšechném obrysu schránky a jsou tak nápadný, že jich nelze neviděti již při zběžném při¬ rovnání. Krásně Zachovalé misky tohoto malinkého druhu vyskytují se poměrně zhusta téměř ve všech mořských usazeninách miocaenu moravského. Zacho- valosť jejich jest všude stejná a výtečná. Naleziště. Zidlochovický tvrdý spodní slin Vejhona, lavice bohaté zkame¬ nělinami a slinu s druhy Corbula gibba a Leda nitida. Cythere Blučinensis nov. spec. Tab. II. vzor 3 a — c. 0*9 mm dlouhá, 0*4 mm široká. Schránka je obrysu ledvinovitého, v zadu a v předu stejně široká. Karinální okraj má obloukovitý, kaudální rovněž oblý, avšak na ventrální straně slabě XXIV. 57 vytáhlý. Hřbet stejnoměrně sklenutý, v zadu silněji než v předu. Povrch ozdoben žebry podélnými, úzkými, zdánlivě vybíhajícími ze společného bodu. Mezi žebry běží úzké brázdy, na jejichž dnu je po řadě malinkých jamek. Dorsální okraj táhne se mírným obloukem, ventrální je téměř rovný, toliko v přední polovině vykrojený. Vnitřní okraje jsou ostré. Pektorální lištna je slabá a nízká. Zámek pravé misky má složen z tenké lištny, jejíž přední konec nese silný zub, kdežto zadní končí u malé zubní jamky. Ačkoliv jsem dosud ód toho zajímavého druhu toliko jednu misku nalezl, nerozpakuji se, zde ji uvésti a popsati. Znaky její jsou velmi rozdílný od oněch druhů, do jichž skupiny tento druh přísluší. Rozdíly, jež ji staví mimo známé druhy, jsou příliš závažné, než aby byly přehlédnuty. Příštímu výzkumu při¬ padne toliko úkol, znaky tuto vyjmenované pozorovati na bohatém materiálu a stanovití, pokud jsou konstantní a pokud se mění. Naleziště. Písek Kohlberga u Blučiny. IV. P i s c e s. Ophidiidae. Otolithus (Ophiidarum) sinister nov. spec. Tab. III. vzor 12 ab. 1*5 mm dlouhý, 1 mm široký, 0*3 mm tlustý. Obrysu je podélně vejčitého, v předu a v zadu mírně zúžený. Dorsální okraj má rovný, ventrální mírně obloukovitě prohnutý, ostrý a celistvý. Vnější strana slabounko sklenutá, toliko poblíž ventrálního okraje poněkud silněji konvexní než u protilehlého. Téměř od samého dorsálního okraje táhnou se až k protilehlému ventrálnímu bílé žilky, jichž barva velmi ostře se odráží od hnědé základní barvy otolitha. Těmto žilkám odpovídají na vnitřní ploše žilky vysedlé, rovněž bílé. Vnitřní strana je mírně sklenutá. Šikmo přes ni leží sotva zřetelný sulcus acusticus, jenž představuje rýhu na obou koncích zúženou. Collicula scházejí, po rýze ventrální a po arei není ani potuchy. Naleziště. Zidlochovický slin Vejhona lavice v lomu u vodáren. Berycidae. Otolithus (Berycidarum) Moravicus. nov. spec. Tab. III. vzor 1 ab. 2 mm dlouhý, T5 mm široký, 04 mm tlustý. Obrysu je elliptického, podélný, v předu slabě zúžený, šikmo seříznutý. Vnější plochu má sklenutou, nejsilněji v zadu. Vnitřní plocha rovná, excisurou slabě vykrojena. Tato představuje úzkou od okraje na zad zúžující se žlíbek. Na vnější straně odpovídá excisuře rýha krátká, poměrně hluboká. Sulcus acu¬ sticus je široký, v předu rovný, v zadu ve směru dorsálním zahnutý a slabo rozšířený. Ostium jest vždy delší než kauda, avšak užší než tato. Přední coili- XXIV. 5b culum je vejčité, zadní čtyřhranné s otupenými rohy; obě jsou slabě vysedlá a prohloubena. Crista superior tvoří hranu slabě vyvýšenou, v zadu prohnutou. Ventrální rýha rovnoběžná s okrajem, je slabá, sotva zřetelná. Area mělká, prohlubuje se na zad, kde je rozšířena. Dorsální a ventrální okraj obloukovitý; tento je hladký a ostrý, onen ozubený. V zadní části ventrálního okraje leží slabý výkroj ek. Otolithus Moraviais je příbuzný druhu Kokenem *) popsanému O. medi- terraneus. Liší se však od něho jednak odchylným poměrem šířky k délce, zejména pak rozdílně vyvinutou kaudou. Zachovalosť tohoto velice rozšířeného druhu v jílech badenské, steinabrun- nenské a šlírové facies jest vesměs velmi krásná. Setkáváme se s ním téměř na každé lokalitě miocaenu moravského. I v obvodu miocaenních usazenin dolnorakouských jest rovněž široko daleko rozšířen. Naleziště. Mimo v židlochovickém spodním slinu Vejhona zjistil jsem tento druh v jílu lažánském (v 600 exemp.), lomničském (2 exempl.), bejkovi- ckém (60 exempl.), boskovickém (5 exempl.), řepském (2 exempl.), knihnickém (12 exempl.), dále ve slinu černohorském (2 exempl.), drnovickém (1 exempl.), kralickém (3 exempl.), sudickém (1. exempl.), jaroměřickém (4 exempl.) na Moravě; mimo to jest mi znám od Neudorfu, pak ze šlíru ottnangského a jílu walbersdorfského. Otolithus (Berycidarum) pulcher nov. spec. Tab. III. vzor 17 ab. 1*2 mm dlouhý, 1 mm široký, 03 mm tlustý. Obrysu je elliptického, v předu šikmo seříznutý, v zadu zúžený. Ventrální okraj má vypouklejší dorsálního, oba jsou ostré, avšak neozubeny. Zadní okraj je zakulacen. Po výkrojku mezi okrajem dorsálním a zadním není ani památky. Vnější plocha hladká, lesklá, asi uprostřed nejsilněji sklenutá, sklání se k okra¬ jům; vnitřní je rovná. Rýha na vnější ploše, jež odpovídá excisuře, je hluboká a poměrně dlouhá. Až po její zadní konec sklání se vypouklý hřbet, odtud počínajíc, vnější strana je plochá. Výkrojek excisury, u okraje rozšířen, úží se na zad v úzkou rýhu. Sulcus acusticus široký, mělký, v zadu zahnutý. Me¬ diální osa ostia a kaudy nespadá do mediální osy otolitha, nýbrž uzavírá s ní ostrý úhel. Kauda asi půldruhakráte kratší ostia, jehož vnější okraj je oblou¬ kem vykrojeny; okraj zadní vypouklý, spodní rovný. Crista superior slabá, úzká. Area poměrně hluboká, v zadu rozšířená, poblíž hrany crista superior nejsilněji vyhloubená. Přední colliculum slabě, zadní silněji vyvinuto, podél tohoto táhne se na spodní straně ostrá rýha. Ventrální rýha úzká, ale ostrá, s okrajem rovnoběžná. Otolithus pulcher liší se od druhu O. Moravicus , jemuž je velmi podoben, jednak menšími rozměry a neozubenými okraji, jednak — a na to budiž po- ') E. Koken. Neue Untersuchungen an Tertiár-Fisch-Otolithen, II. Zeitschrift d. deutsch. geolog. Gesellsch. 1891, 43 B. pag. 122, Fig. 15. XXIV. 59 ložen důraz, polohou sulca, kaudy a ostia. Od ostatních zde popsaných druhův lze jej rozpoznati velmi snadno juž po obrysu. Zachovalosť jak židlochovických exemplářů, tak i z jiných moravských nalezišť pochodících otolithů tohoto druhu jest znamenitá a usnadňuje studium i nejjemnějších detailů sulca. Naleziště. Zidlochovický spodní slin Vejhona, lavice bohaté druhy Corbula gibba a Leda nitida, lavice slinu bohatého zkamenělinami, slinu s druhem Lučina Moravica a slinu svahu naproti kříži u silnice. Borač (5 exempl.), Lomnická (2 exempl.), Bejkovice (2 exempl.), Perná u Lysic (2 exempl.), Boskovice (1 exempl.), Řepka (2 exempl.), Knihnice (3 exempl.), Tišnov (3 exempl.), Lysice (1 exempl.), Drnovice (7 exempl.), Kralice (4 exempl.), Jaroměřice (l exempl.), Lomnice (2 exempl), Sudice (3 exempl.), Nussdorfj Neudorf a Walbersdorf. Otolithus (Berycidarum) Kokeni nov. spec. Tab. III. vzor 3 ab. 2’3 mm dlouhý, 2‘1 jnm široký, 05 mm tlustý. Obrysu téměř čtyřhranného, v předu slabě šikmo seříznutý a zúžený, v zadu poněkud širší. Dorsální okraj téměř rovný, hladký a ostrý, ventrální, ozubený, mírným obloukem usečený. Kde se dorsální okraj se zadním stýká, nalézá se malý, velmi zřetelný výkrojek, na jehož obou koncích sedí malinké otupené zoubky. Spodní strana slabě sklenutá, v zadu silněji než v předu, hladká a lesklá. Vnitřní strana plochá. Sulcus acusticus široký, rovný, pro¬ hloubený, v zadu mírně rozšířený, obloukem ohraničený. Excisura ostii sotva znatelná, táhne se na zad ve způsobu úzké rýhy; na vnější straně odpovídá jí krátký žlíbek. Ostium je jen o poznání delší než kauda. Collicula jsou nezřetelná. Ventrální rýha úzká, hluboká, s okrajem rovnoběžná. Crista superior před¬ stavuje úzkou, ostrou hranu, za níž se rozprostírá v předu zúžená area. Otolithus Kokeni přísluší skupině druhů O. Austriacus, O. mediterranus , O. Moravicus a O. pulcher, od nichž se liší znaky tak nápadnými a stálými, že jej velmi snadno od ostatních rozeznáme Naleziště. Zidlochovický spodní slin Vejhona, lavice bohaté zkamenělinami. Lažánky (34 exempl.), Boskovice (1 exempl.), Knihnice (2 exempl.), Jaro¬ měřice (2 exempl.), Lomnička (1 exempl.), Kralice (4 exempl.) na Moravě, Walbersdorf v Uhrách, Lapugy v Sedmihradsku. Otolithus (Berycidarum) splendidus nov. spec. Tab III. vzor 5. 3 mm dlouhý, 2 mm široký, 05 mm tlustý. Obrysu vejčitého, v předu silně zúžený, excisurou hluboko vykrojený, v zadu široký, obloukem usečený. Dorsální okraj rovný, celistvý, záhyby po¬ setý; ventrální je ozubený a zvlněný. Okraj kaudální konvexní, poblíž dorsál- XXIV. 60 ního okraje slabě vykrojený. Vnější plocha mírně sklenutá, od její okrajů táhnou se ku hřbetu klenby úzké, krátké rýhy, viditelné toliko pod zvětšují¬ cím sklem. Vnitřní strana plochá. Sulcus acusticus stejnoměrně široký, v zadu mírně prohnutý; rozpadá se ve dvě nestejně velká pole, z nichž delší při¬ padá ostiu, kratší kaudě. Přední colliculum je elliptické, protáhlé, ostře ohra¬ ničené a slabounko vyhloubené. Excisura ostii představuje úzkou, na zad zúže¬ nou rýhu. Crista superior nízká, poměrně ostrá, v zadu slabě prohnutá. Za ní rozprostírá se hluboká area. Rostrum zašpičatělé. Ventrální rýha ostrá, rovnoběžná s okrajem. Tento druh, juž svým tvarem nápadný, jeví největší příbuznost s druhy O. Moravicus a O. pulcher , od nichž se liší znaky na první pohled snadno znatelnými. Zachovalosť sagitty je obyčejně výtečná. Naleziště. Zidlochovický spodní slin Vejhona, lavice bohaté zkameněli¬ nami a slinu s druhem Lticina Moravica. Lažánky (38 exempl.), Borač (2 ex), Boskovice (1 exempl.), Řepka (2 exempl.), Drnovice (2 exempl.). Otolithus (Berycidarum) insoletus nov. spec. Tab. III. vzor 8 a b. 2*9 mm dlouhý, 18 mm široký, 0*4 mm tlustý. Obrysu podlouhlovejčitého, karinální okraj šikmo seříznutý, excisurou slabě vykrojený. Ventrální okraj v zadu silně, v předu mírně konvexní, kau- dální tupě přišpičatělý. Dorsální okraj je v zadu šikmo rovně skrojen, v předu mírným obloukem ohraničen. Spodní strana uprostřed téměř plochá, toliko na pokrajích sklenutá ; vnitřní strana rovná. Sulcus acusticus leží centrálně, je po¬ měrně úzký a prohloubený. Jeho horní okraj je rovný, toliko v zadu prohnutý a nese nízkou hranu, crista superior. Rostrum přišpičatělé, antirostrum tupé, na zad pošinuté. Ventrální plocha vysedlá, ostře ohraničená. Ostium asi dvakrát tak velké jako kauda, je od tohoto odděleno můstkem. Colliculla poměrně silně vyvinutá, vysedlá. Excisura ostii táhne se úzkou rýhou na zad, jíž od¬ povídá sotva znatelný žlíbek na vnější straně. Area podlouhlá, mělká. Pokud se velikosti týče, druh O. insoletus připomíná živě druh O. splendidus, od něhož se odlišuje jednak tvarem sulka, jednak povšechným obrysem sa¬ gitty. Zachovalosť tohoto druhu bývá zřídka příznivá. Toliko v jílech baden- ské facies je příhodnější, ve slínech je však velmi špatná. Naleziště. Zidlochovický spodní slin Vejhona, lavice miskami druhu Lzi- cina Moravica bohaté. Lažánky (6 exempl.), Boskovice (4 exempl.), Řepka (3 exempl.) a Borač (2 exempl.). Otolithus (Berycidarum) fragilis nov. spec. Tab. III. vzor 11 a b. 1 mm dlouhý, 0 9 mm široký, 0‘2 mm tlustý. Obrysu vejčitého, v předu nahoře šikmo seříznutý a excisurou vykrojený. V předu zúžený, v zadu rozšířený. Dorsální okraj rovný, ventrální v zadní XXIV. 61 částí obloukem ohraničený, v předu téměř rovný. Spodní strana konvexní, v zadu sklenutější než v předu, uprostřed zřídka smačklá, hladká a lesklá. Sulcus acusticus leží v mediální čáře ploché vnitřní strany, je úzký, v zadu rozšířený, poměrně hluboký. Ostium delší a užší než kauda. Collicula sotva znatelná. Rostrum přišpičatělé, prodlouženo ; antirostrum tupé, do zadu po¬ sunuto. Crista superior nízká, rovná; za ní rozprostírá se mírně prohloubená area, jež se na zad rozšiřuje. Tento druh různí se od ostatních druhův této skupiny nejenom obrysem sagitty, než zejména sulkem, jenž je odchylně vyvinut od tvaru sulka druhů dříve popsaných. Máme-li tu činiti s novým repraesentantem nové skupiny, nelze mi okamžitě říci. Scházíť až dosud dostatečný srovnávací materiál a po¬ pisy většího množství recentních otolithů. Naleziště. Židlochovický spodní slin Vejhona, lavice slinu miskami boha¬ tého Corbula gibba a Leda nitida. Boskovice (7 exempl.), Řepka (2 exempl.). Percidae. Otolithus (Serranus) insignis nov. spec. Tab. II. vzor 9 ab. 3 mm dlouhý, T6 mm široký, 05 mm tlustý. Obrysu podélně elliptického. V zadu přišpičatěný, na konci otupený; v předu prodloužený v poměrně dlouhé přiostřené rostrum a excisurou slabo vykrojený. Vnější strana silně konkávní, pokryta širokými žebry, jež jsou té¬ měř plochá a ohraničená úzkými rýhami, kolmými na okraj. Dorsální okraj je rovný, vzadu šikmo seříznutý a ostrý; nese nepravidelné, nestejně velké zuby. Ventrální okraj ozubený, v předu silněji obloukovitě prohnutý než v zadu a ostrý. Vnitřní strana konvexní, rozdělená sulkem ve dvě nestejné části, z nichž dorsální je menší než ventrální. Sulcus acutiscus rozpadá se v široké, lopatkovité, vyhloubené ostium, které se ku kaudě zužuje. Tato je dlouhá, úzká, hluboká, avšak mělčí než ostium a zahýbá v zadu hákovitě k ventrálnímu okraji. Ostium dělí nízký stupínek od kaudy. Dorsální okraj ostia je téměř rovný, ventrální vodorovný, v předu rovný, v zadu se rázem za¬ hýbá ku přednímu konci kaudy. Dno ostia prohlubuje se od předu ke stu¬ pínku kaudálního okraje. Podél dorsálního okraje ostia běží poměrně hluboká rýha excisury ku kaudě, kde se ztrácí. Této rýze odpovídá na vnější straně hluboká brázda. Crista superior představuje nízkou, úzkou a ostrou hranu, za níž se rozkládá elliptická area. Vytáhlému rostru odpovídá zakrslé, otupené antirostrum. Ventrální rýha schází. Otolithus insignis připomíná živě druh O. Nothingeni popsaný Kokenem ze svrchního oligocaenu, avšak liší se od něho netoliko tvarem sulca, ale i odchylnými rozměry. Naleziště. Židlochovický spodní slin Vejhona, lavice bohaté miskami druhů Corbula gibba a Leda nitida. XXIV 62 Otolithus (Percidarum) opinatus nov. spec. Tab. III. vzor 10 a b. 3'5 mm dlouhý, 24 mm široký, 1 mm tlustý. Obrysu oválního, v předu poněkud zúžený, excisurou hluboko vyříznutý, v zadu obloukem useknutý. Vnější strana toliko uprostřed velmi mírně skle¬ nutá, poblíž okrajů téměř plochá. Z její středu táhnou se k okrajům různě široká a nestejně silně vypouklá žebra, ohraničená úzkými brázdami, jimž jemné rýhy na straně vnitřní odpovídají. Vnitřní strana je plochá, rozdělená sulkem ve dvě stejně velké části ; dorsální a ventrální okraj má obloukovitý, oba jsou ozubeny. Ostium krátké, lopatkovité ; kauda úzká, asi půldruhakráte delší než ostium, v zadu je zúžena a slabým obloučkem k ventrálnímu okraji zahnuta. Ven¬ trální okraj ostia je mírným obloukem, jako protější dorsální, s nímž běží rovnoběžně, vykrojen. Okraje kaudy jsou ostré, ventrální je ozdoben nízkou hranou, crista superior. Za touto rozprostírá se mělká area. Ventrální rýha je úzká, téměř nezřetelná. Naleziště . Zidlochovický spodní slin Vejhona, lavice miskami druhu Cor- bula gibca a Leda nitida bohaté. Otolithus (Spadidarum) elegans nov. spec. Tab. II. vzor 10 a b. 3 mm dlouhý, 25 mm široký, 0*8 mm tlustý. Obrysu široko oválního; v předu nahoře šikmo seříznutý, excisurou hlu¬ boko vykrojený, v zadu obloukem usečen. Dorsální a ventrální okraj oblouko¬ vitý, ozubený. Vnější strana téměř plochá, toliko uprostřed slabě vypouklá a pokryta žebry širokými, silně sklenutými, rýhami ohraničenými a kolmými na okraji. Sulcus acusticus leží excentricky, blíž okraje dorsálního než ven- trálního, rozpadá se v krátké ostium a v dlouhou, úzkou, slabounko zahnutou kaudu. Dorsální okraj ostia je slabě vykrojen, ventrální téměř rovný, toliko poblíž caudy obloukem vyříznutý. Kauda zúžuje se na zad rychle, je hluboká. Excisura ostii představuje úzkou rýhu, jež běží podél dorsálního okraje ostia a přešedši úzkou rýhu, vniká až do zadní části kaudy. Collicula scházejí. Ostium dělí od caudy nízký stupínek. Crista superior táhne se úzkou hranou na zad, kde se ponenáhlu ztrácí. Za ní rozprostírá se mělká area. Rostrum má prodlouženo, přiostřeno, antirostrum otupeno a na zad pošinuto. Předložený otolith je velmi krásně Zachovalý. Jeho vnější i vnitřní strana jest bezúhonná, sulcus acusticus bezvadný. Liší se nápadně od všech dosud ze skupiny Spadidarum popsaných druhův. Naleziště . Zidlochovický spodní slin Vejhona, lavice bohaté zkamenělinami. XXIV. 68 Gobiidae. Otolithus (Gobius) praeclarus nov. spec. Tab. III. vzor 4 a b. í’2 mm dlouhý, 1*3 mm široký, 04 mm tlustý. Obrysu čtyřbokého, s otupenými rohy, v předu užší než v zadu. Přední a zadní okraj téměř rovný, toliko uprostřed velmi slabounko vykrojený. Spodní strana sklenuta, a sice poblíž ventrálního okraje silněji, než poblíž dorsálního ; hladká, toliko ve ventrální části nese rýhy, jež ohraničují laloky okraje ven¬ trálního. Tento jest téměř rovný, dorsální silně konvexní, celistvý a otupený. Vnitřní strana plochá. Sulcus acusticus excentrický, široký, v předu slabě zúžený. Jeho dorsální okraj je uprostřed mírně prohnutý. Za tímto klene se poměrně široká plocha, za níž se rozkládá mělká area. Ventrální okraj sulka je dolů prohnutý; rýha ventrální znatelná Crista superior představuje velmi níz¬ kou hranu. Naleziště. Zidlochovický spodní slin Vejhona, lavice bohaté zkamenělinami. Drnovice na Moravě, Walbersdorf v Uhrách, Grinzing a Neudorf v Dolních Rakousích. Otolithus (Gobius) intimus nov. spec. Tab. III. vzor 6 a b. 1*9 mm dlouhý, 1*5 mm široký, 08 mm tlustý. Obrysu rhomboidického, v předu a v zadu mírně vykrojen. Dorsální a ventrální okraj rovněž slabě vykrojený, ostrý, celistvý. Vnější strana silně sklenutá, sklání se ponenáhlu od okraje ventrálního k dorsálnímu, k ventrál- nímu okraji spadá srázné. Je hladká, bez hrbolků a ryh. Sulcus acusticus po¬ měrně široký, v předu přišpičatěný, v zadu obloukem zakončený. Jeho ven¬ trální okraj je uprostřed poměrně silně prohnutý, dorsální zaškrcený. Ostium je větší než kauda, collicula scházejí. Ventrální plochu má vysedlou, rovnou, ohraničenou hlubokou rýhou. Area mělká O. intimíis liší se od předešlého druhu velmi nápadně, jednak povšech¬ ným obrysem, polohou sulca a velikostí arei. Ačkoliv jsem pozoroval vlastnosti těchto dvou druhův na dosti četném materiálu, tož přec nebyl jsem s to, abych vypozoroval přechodních tvarů. Znaky těchto druhův jsou konstantní a i mladá stadia neliší se od vyvinutých ničím než velikostí. Naleziště. Zidlochovický slin Vejhona, lavice miskami druhu Liicina Mora- vica bohatého. Otolithus (Gobius) praetiosus nov. spec. Tab. III. vzor 7 a b. T5 mm dlouhý, 1 mm široký, 04 mm tlustý. Obrysu rhombického, v předu a v zadu silně vykrojený. Ventrální zadní? dorsální přední část okraje je protažená a přišpičatěná. Vnější strana uprostřed XXIV. 64 nejsilněji sklenuta, sklání se mírně k okrajům; je úplně hladká a slabě lesklá. Okraj dorsální a ventrální konvexní, celistvý, ostrý. Vnitřní strana plochá. Sulcus acusticus mírně prohloubený, ohraničený ventrálním, zaškrceným, dor- sálním uprostřed prohnutým okrajem. Ostium větší kaudv; collicula scházejí. Cristu superior má sotva znatelnou. Area prostranná, leč velmi mělká. Ventrální plocha vysedlá, ohraničená ostrou rýhou s okrajem rovnoběžnou. Otolithus praetiosiis lze od předchozích druhů velmi snadno juž po ob¬ rysu sagitty rozpoznati. Avšak i znaky sulca liší se od oněch druhů. V moř¬ ských sedimentech vídeňské pánve je poměrně silně rozšířen a těší se tu vzácné zachovalosť. Naleziště. Zidlochovický spodní slin Vejhona lavice miskami druhův Cor- bula gibba a Leda nitida bohaté. Neudorf, Nussdorf. Otolithus (inc. sedis) bellus nov. spec. Tab. III. vzor 9 ab, 9’8 mm dlouhý, 6 mm široký, 2 mm tlustý. Obrysu vej čitého, v předu široký, v zadu zúžený. V předu tlustší než v zadu. Přední okraj mírným obloukem ohraničený, zadní tupě přiostřelý. Ventrální a dorsální okraj celistvý, onen prohnutý, tento téměř rovný. Vnější strana téměř plochá, v předu silněji konvexní než v zadu, pokrytá jemnými žilkami, kteréž se sbíhají ve společném bodu při okraji dorsálním, a sice v předu ležícím. Rovnoběžně s okrajem běží obrysy přirůstných vrstev. Sulcus acusticus leží šikmo, je v předu rozšířen, v zadu zúžen a prodloužen. Ostium je krátké, široké, téměř čtyřhranné; kauda je prodloužená, vyhloubená a v zadu přihrotěná. Area elliptického obrysu, rozprostírá se mezi cristou a dorsálním okrajem, nedosahujíc však zadní části sagitty. Tvarem sagitty a polohou sulca upomíná druh Otolithus bellus na latt- dorfský druh O. umbonatus , popsaný E. Kokenem 2) z oligocaenu severoněme- ckého, leč rozdíly, jež tyto druhy odlišují, jsou tak nápadné a značné, že nepřipadá těžko ihned je při prvním přirovnání rozpoznati. Naleziště. Zidlochovice ze spodního slinu Vejhona, lavice na zkameněliny bohaté. 2) E. Koken. Ober Fisch-Otolithen, insbesondere uber diejenigen der norddeutschen Oligocaen-Ablagerungen. Zeitschrift d. deutsch. geolog. Gesellsch. in Berlin 1884, pag. 557, Taf. XII, Fig. 12. XXIV. RESUMÉ. Das Miocaen von Seelowitz in Máhren und dessen Fauna. Von Ylad. Jos. Procházka. (Mit 3 Tafeln.) Das Seelowitzer Miocaengebiet bildete wiederholt den Gegenstand geo- logischer Studien. Bereits in den funfziger Jahren erkannte F. Foetterle dessen Wichtigkeit; spáter lernte man dieselbe umsomehr wiirdigen, je fester die Uberzeugung platzgegriffen hat, dass tiefe instructive Aufschliisse in dem Miocaengebiete des mittleren Mahren fast gánzlich fehlen. Die erste Beschreibung der stratigraphischen Verháltnisse des obgenannten Miocaengebietes verdanken wir Herrn Prof. E. Suess ; Herrn Hofrath D. Siur gebiihrt das Verdienst, auf die dem Vejhoner Leithakalke aufgelagerten Sande die Aufmerksamkeit gelenkt zu haben. Einen Schritt nach vorwárts brachte spáter Herr Prof. A. Rzehak die Kenntnisse uber dieses interessante und wichtige Miocaendepót; sein Hauptverdienst liegt in erster Linie darin, dass er die Fauna und die Lagerungs verháltnisse des Seelowitzer unteren Mergels einer eingehenden Prufung unterzog, auf Grund welcher die Móglichkeit ge- schaffen wurde, diese Sedimente mit jenen anderer Miocaendepóts in Vergleich zu bringen. Von A. Rzehak rúhrt auch die Ansicht her, dass es im mittleren Máhren Vertreter der beiden Mediterranstufen gábe Den Beweis dafur sieht er in der Lagerung der Sedimente des Vejhon und in dem Charakter deren Faunen. Er hált die dortigen unteren harten Mergel fur Schlier — also fur die Re- prásentanten der ersten Mediterranstufe, dann den diesen Mergeln aufgelagerten Sandstein fur Áquivalente des Grunder Sandes und schliesslich rechnet er die Mergel zusammen mit den denselben aufliegenden Leithakalken in den Bereich der zweiten Mediterranstufe. Diese soeben angefiihrte Rzehak’sche Ansicht betreffs des Vorhandensein der Gebilde der 1. Mediterranstufe in mittlerem Máhren gab mir wáhrend meiner Untersuchungen im Gebiete des westlichen und nordwestlichen An- theiles des máhrischen Miocaens viel zu schaffen. Die Ursache ist eine nahe- liegende. Es liegt doch auf der Mand fiir Jedermann, der ein wenig mit den Rozpravy: Ročn. II. Tř. II. Č. 24. 5 XXIV. Verháltnissen des máhrischen Miocaens vertraut ist, dass, wenn die Vertreter der ersten Mediterranstufe in mittlerem Mahren thatsáchlich vorkommen wíirden, dieselben auch irgendwo im westlichen und nordwestlichen Mahren unter der dortigen Decke jungerer Miocaengebilde vorhanden sein mtissten. Fiir das Fehlén der ersten Mediterranstufe in diesem Terrain sprechen viele Thatsachen. Am entschiedensten deutet aber darauf hin die Beschaffenheit des Grundgebirges des gesammten nbrdlich und nordwestlich von Brúnn sich ausbreitenden Miocaengebietes. Wenn nur die Seehohe desselben in Betracht gezogen wird, so zeigt sich schon, dass nichts vermocht hátte, das bis in das mittlere Mahren etwa eingedrungene Meer der ersten Mediterranstufe daran zu hindem, seinen Weg bis in die tief ausgefurchten Tháler der sudlichen Ausláufer des bóhmisch-mahrischen Plateau zu nehmen. Die Annahme, die Sedimente der ersten Mediterranstufe seien aus jenem Gebiete ganzlich weggeschwemmt worden, entbehrt jeder Grundlage, gerade so wie die Anschauung, die Tháler des máhrischen Plateaus seien gegen das Meer der ersten Mediterranstufe abgeschlossen gewesen. Wie schon oben bemerkt wurde, lag mir viel daran, die Frage zu ent- scheiden, ob diese Gebilde in dem nordwestlichen und westlichen Máhren vor¬ handen sind oder nicht. Diese Frage stellte ich mir jedesmal vor, wenn ich an die Untersuchung der dortigen Miocaendepóts schritt. Heute, nachdem ich dieselben nach Thunlichkeit ziemlich eingehend palaeontologisch ausge- beutet und studirt hatte, bin ich bereits in der Lage mitzutheilen, dass in zvestlichern sozvohl, zvie in nord westlichcm Miocaengcbiete von Mahren nicht die geringste Spur von Ablagerungen der ersten Mediterranstufe zu finden ist. Ich gestehe es hier offen zu, dass ich bereits nach diesen Eríahrungen die Zugehorigkeit der harten, unteren Mergel des Vejhon dem Schlier sehr in Zweifel gezogen hábe und der Ansicht, dass dieselben der ersten Mediterran¬ stufe angehoren, keinen Glauben schenkte Doch die vollstándige Uberzeugung davon konnte ich mir erst nach der durchgefůhrten Untersuchung des Vej- honer Miocaens verschaffen. Nachdem Prof. E. Suess und nachher Prof. A. Rzehak die Lagerungs- verháltnisse der Miocaenablagerungen des in Rede stehenden Seelowitzer Ge- bietes festgestellt hatten und ich mich iiberzeugt hábe, dass die von E. Suess stammende Eintheilung der Ablagerungen des Vejhon den thatsáchlichen Ver¬ háltnissen entspricht, eriibrigte mir nur noch, die Fauna dieser Sedimente, — welche bis nun ausserordentlich wenig bekannt war — móglichst genau kennen zu lernen. Ich beschloss nun auf Grund der liber diese Fauna gemachten Erfahrungen zur Beantwortung der Frage zu schreiten, ob tiberhaupt eine Ursache vorliegt, die Vejhoner Sedimente in zwei altersverschiedene Stufen zu stellen und anderseits, worin der Grund dieses Vorganges zu suchen ist. Ich gieng dabei von dem Standpunkte aus, dass, wenn die Vejhoner Gebilde thatsáchlich zwei verschiedenen Altersstufen angehoren, dieser Alterunterschied an dem Charakter der in denselben eingeschlossenen Fauna deutlich wahrnehm- bar sein mlisse; ist dem aber nicht so, dass wir es dann entschieden mit Sedimenten derselben Stufe zu thun haben miissen. XXIV. 67 Zur Ausfiihrung meines Vorhabens war es unbedingt nothig, wo moglich alle Mergelbánke des Vejhon moglichst intensiv auszubeuten und auch die Thier- welt des dortigen Leithakalkes kennen zu lernen. Zu diesem Zwecke erscbien mir der westliche Hang des Vejhon noch am geeignetsten. Von besonderer Wichtigkeit erwies sich bei der Gelegenheit der Einschnitt, durch den der von Seelowitz zu dem Triangulirungspunkte 355 fúhrende Fahrweg sich zieht. Es sind in demselben die unteren, harten Mergel blossgelegt, welche von jenen des sudlichen Abhanges des Vejhon náchst Nosislava gelegen, nicht zu unter- scheiden sind. Nach einer genauen Besichligung der hier befindlichen Lehne, der eine kleine Ziegelei gegenuber liegt, gelang es in den Mergeln drei durch ihre organischen Einschliisse auffallende Bánke zu unterscheiden. Die mittlere derselben tritt auch nordlich vom Einschnitte zu Tage, und zwar in der der Hliníkergasse gegenúberliegendcr Thongrube. Nachdem diese Mergelbánke und vorher der Sand des Kohlberges ausgebeutet wurde, wurde dann der Sandstein liber den harten Mergeln und die diesem aufgelagerten weichen Thone, die in dem hoheren Niveau Leithakalk einschliessen, untersucht und die Ausbeute mit jener der Sandlagen im Leithakalke abgeschlossen. Die hier soeben flúchtig aufgezáhlten Mergelbánke und Sandstein, dann Mergel mit eingelagertem Leithakalke und Leithakalke mit Sandlagen bilden das Gerippe des Vejhoner Miocaens. Ich beginne die kurze Charakteristik der Seelowitzer Miocaengebilde mit der Beschreibung der Kohlberger Sande deshalb, weil dieselben urspriinglich von Prof. E. Suess ais das álteste Glied dieses Miocaen- gebietes angesprochen wurden. Im Jahre 1880 stellte dieselben Prof. A. Rzehak ais die sandige Facies der von ihm ausgeschiedenen Ledaschichte des Vejhon auf. Die Ursache, warum Prof. E. Suess diese Sande in den Bereich der Eggen- burgerschichten versetzte, liegt lediglich in dem Entdecken einiger Sandformen, namentlich der Tellma strigosa . Uber den Charakter der Fauna dieses Sandes gibt die auf pag. 12 verzeichnette Liste Aufschluss, die 40 verschiedene Arten záhlt, von denen 16 Arten den Foraminiferen, 6 den Bryozoen, 5 den Lamellibranchiaten, 3 den Gasteropoden, 9 den Ostracoden und eine Art den Fisch-Otolithen gehórt. Von den fur die Eggenburger Sande charakteristischen Arten konnte trotz anhaltenden Suchens nicht eine Spur entdeckt werden. Daraus ist zuversicht- lich zu schliessen, dass dieselben, wenn sie darin auftreten, ein untergeordnetes Glied der Sandfauna bilden. Ausschlaggebend fur die Thierwelt des Kohl¬ berger Sandes ist dagegen der Umstand, dass die ihr zukommenden Thier- classen durch Arten vertreten erscheinen, die fast sámmtlich in den Vejhoner Mergeln zu Hause sind. Uberhaupt lásst sich ein Unterschied in den Haupt- charakterziigen dieser Fauna und jener des Vejhoner Mergels nicht constatiren. Auf Grund dieser Thatsache ist es ais erwiesen zu betrachten, dass die Kohl¬ berger Sande mit jenen von Eggenburg nicht identificirt werden konnen, sondern dass sie in dieselbe Serie wie die sandigmergeligen unteren Banke des Vejhon gehóren. Untere Mergel. In dem oberwalmten Aufschlusse gegeníiber der Ziegelei kann man bei einer etwas genauen Beobachtung deutlich drei durch ihren 5* XXIV. 68 organischen Einschluss sich unterscheidende Báníce deutlich gewahren, und zwar von unten nach oben: a) eine dúnne Lage erfullt mit Schalen der Corbula gibba und Leda nitida , mit einer ausserordentlich reichen und geradezu práchtig erhaltenen Mikrofauna ; b) eine etwas dickere Bank ais die vorerwáhnte, von lichtgelblicher Farbe, voli von Fossilien, unter welchen sich die Form Porites leptoclada durch ziemlich grosse Háufigkeit besonders hervorthut; c) eine lichtblaue, ziemlich weiche Bank, in welcher die Fossilien seltener sind ais in den unteren Lagen und wo die Art Lučina Moravica eine gewohn- liche Erscheinung bildet. Es móge gleich hier bemerkt werden, dass ich der soeben angefíihrten Eintheilung der unteren Mergel einen unťergeordneten Werth beilege, da sich bei einem eingehenden Studium der Faunen dieser Lagen stets ergibt, dass dieselben demselben Typus angehoren, íerner dass sie ident sind und sich nur durch den bedeutenden Individuenreichthum der Arten Corbula gibba und Leda nitida in der unteren, Porites incrustans in der mittleren und Lučina Moravica in der oberen Bank einigermassen, jedoch nicht erbeblich von einander unterscheiden. Diese Ubercinstimmung spiegelt sich íibrigens sehr deutlich in den Verzeichnissen der Faunen dieser Lagen, weiche sich auf pag. 15 und 16 (aus der an Corbula gibba und Leda nitida íeichen Bank), dann auf pag 18 — 20 (aus der fossilreichen Lage mit Porites incrustans) und schliess- lich auf pag. 22 und 23 (aus der Bank mit Lučina Moravica ) verzeichnet finden. Nach dem Úbersichtsverzeichnisse auf pag. 40 — 46, Colonne 2 — 4, lieferten diese Mergellagen zusammen eine Fauna von 314 Arten — die Spongien und Echinodermen nicht mitgerechnet, von welcher Fauna 159 Arten den Fora- miniferen, 5 den Anthozoen, 33 den Bryozoen, 33 den Lamellibranchia^en, 1 den Pteropoden, 27 den Gasteropoden, 1 den Cephalopoden, 40 den Ostra- coden und 14 den Fisch-Otolithen angehoren. Von Spongien wurden bloss feine Nadeln in zimlicher Menge, von Echinodermen Stacheln und Ambulacral- platten festgestellt. Der Gesammtcharakter dieser Thierwelt ist der einer Tiefseefauna ; darauf weist sowohl der Typus der Korallen ais auch jener der Mollusken hin. Mit der echten Schlierfauna von Ottnang theilt dieselbe folgende Arten: Sole- nomya Doderleini, Pecten denudatus und Aturia cf. Aturi, weiche íibrigens im gedachten Mergel zu grossen Seltenheiten gehóren. Aus diesem Grunde kann denselben ein besonderer Werth nicht beigelegt werden; dieser muss vielmehr in jene Gruppen verlegt werden, weiche an der Bildung unserer Fauna den Hauptantheil haben und die den drei Typen der, sandigen und mergligen Facies angehoren. Vergleicht man beispielsweise die Mollusken dieser Mergel mit den bekannten Faunentypen von Steinabrunn, Enzesfeld und Ottnang, so wird man gewahr, dass sich an ihrer Zusammensetzung Vertreter aller dieser drei Typen betheiligen, ferner aber iiberzeugt man sich, dass die Elemente der ersten zwei Typen úberwiegen und der Fauna ihren Charakter aufdriicken. Mit diesem eigenthiimlichen Charakter der Mollusken, welcher mit Entschie- XXIV. 69 denheit auf ein bathymetrisch tiefercs Niveau, ais das, welches der Steina- brunner und Enzefelder Fauna zukommt, jedoch auf ein hoheres Niveau, ais das des Badener Tegels hinweist, befindet sich im innigen Einklangc der Charakter der ubrigen Thierclassen dieser Thone. In der nórdlich von dem soeben besprochenen Einschnitte gelcgenen Thongrube wurde die mittlere von den Mergelbánken des Wegeinschnittes neuerdings ausgebcutet, um die Fauna (siehe pag. 24 und 25) derselben mit jener des Einschnittes zu vergleichen. Das in dieser Hinsicht erzielte Rcsultat erhártet die Ansicht von der vollstándigen Identitat der in der Thongrube anstehenden Mergellage mit jenen des Wegeinschnittes. Auch gelegentlich dieser Untersuchung ist es nicht gelungen, in dem harten Vejhoner Sandsteine, der allmálig in losen Sand íibergeht, Thierreste zu entdecken. Was diesmal darin íestgestellt wurde, sind wieder nicht naher bestimmbare Pflanzenuberreste. Weitaus mehr Interesse ais diese Sande beansprucht die Fauna der gelblichen Thone, welche im westlichen Abhange des Vejhon in den dortigen Weingárten und zwar gegeníiber dem an der Seelowitz-Blučiner Strasse stc- henden Kreuze zu Tage treten. Schon beim Schlámmen dieses Thones springt der ziemlich bedeutende Sandruckstand desselben in die Augen, ein Merkmal, das unter Umstanden ein Fingerzeig ist, welcher auf die Veránderung des faunistischen Charakters hinweist. In unserem Falle kommt diesem verhaltnis- massig bedeutenden Sandriickstande dieser Lage diese Bedeutung in der That zu. Unterzieht man namlich die Fauna dieser Bank einer Untersuchung, so iiberzeugt man sich davon zur Genuge. Das Endresultat, zu dem man schliess- lich gelangt, lautet dahin, dass die Fauna derselben einem seichteren Meer- wasser angehort, ais jene, die die unteren Mergel beherbergen. Diese Eigen- thiimlichkeit ist nicht nur dem Gesammtcharakter unser Thierwelt eigen, sondern sie documentirt sich auch in den Detail s, zu welchen in der ersten Linie das Auftreten der Arten Pecten latisshmis und Pecten Malvinae und das Verschwinden der sogenannten Schlierformen gehort Die bisherige Aus- beute dieses Thones ergab im Ganzen 74 Arten, von welchen 38 Arten den Foraminiferen, 1 den Korallen, 11 den Bryozoen, 3 den Lamellibranchiaten, 2 den Gasteropoden, 1 den Balanen, 11 den Ostracoden und 2 den Fisch- Otolithen zukommen. Fast derselbe Faunentypus wie der vorhergehenden Mergelbank kommt auch dem Thone zu, dem bereits Leithakalk eingelagert ist. Der Unterschied, welcher sich zwischen den Faunen dieser Bánke ergibt, beruht erstlich in der verháltnismássig geringen Artenzahl der oberen Mergellage, zweitens in der bedeutenden Individuenmenge deren einzelnen Arten und drittens in dem Vortreten von fúr die echte Leithakalkfacies bezeichnenden Formen. Wáhrend die Fauna des Mergels am Hange, gegeníiber dem Kreuze an der Seelowitz- Blučina-Strasse, zwar deutliche Merkmal e des Leithakalktypus trágt, im ubrigen aber der Fauna der unteren Mergel vollkommen gleicht, ist die Fauna dieses Mergels eine typische Leithakalkfauna. Die Ausbeute dieses Thones ergab bis zum Augenblicke G6 Arten (siehe das Verzeichnis auf pag. 29 und 30), von XXIV. 70 welchen 37 Arten auf die Foraminiferen, 12 auf die Bryozoen, 3 auf die Lamellibranchiaten, 1 auf die Gasteropoden, 11 auf die Ostracoden und nur 2 auf die Fisch-Otolithen entfallen. Von nicht minder grosser Bedeutung ais die Faunen des Mergels ist die Thierwelt der Sandlagen des Leithakalkes (siehe pag. 31 und 32). Bis nun lieíerte sie nur 13 Arten, von welchen 3 den Foraminiferen, 7 den Bryozoen, 2 den Gasteropoden und 1 den Ostracoden angehórt. Ihr Charakter lásst eine rasche und richtige Deutung nur in dem Falle zu, wenn dieselbe in Verbindung mit den ubrigen Faunen der Vejhoner Mergellagen geschieht; sonst ist es aber wahrscheinlich, dass man gelegentlich ihrer Beurtheilung auf írrwege gerath. Sie ist eine Sandfauna, die durch Verarmung aus der Fauna der den Leithakalk cinschliessenden Mergel hervorgegangen ist. Die Schlussfolgerung, zu welcher wir an der Hand der hier voigebrachtcn Faunen der einzelnen Glieder des Miocaens von Seelowitz gefúhrt werden, ist die folgende: a) Die Kohlberger Sande Stell en eine sandige Facies der unteren harten Mergel des Vejhon vor. b) Die unteren Vejhoner Mergel, das alteste zugángliche Glied vorstellend, beherbergen einen Faunentypus, der durch sammtliche Bánke des Vejhon bis hinauf in die dortigen Leithakalke aufsteigt. Dieser Faunentypus erfáhrt Ver- anderungen und geht derselbe nach oben allmalig in eine Fauna der sandigen Leithakalkfacies, oder mit anderen Worten ausgedriickt, in eine Fauna eines hóheren bathymetrischen Niveau liber. Diese Veránderungen des Faunen¬ typus lassen mit Zuversicht darauf schliessen, dass das Miocaenmeer dieses Ortes entweder eine successiv andauernde Abnahme der Tiefe erlitten hat, oder aber dass die physikalischen Verháltnisse desselben derart beschaffen waren, dass sie áhnliche Wirkung auí die Thierwelt ansiibten, wie sie das Seichter- werden des Meeres in der Regel nach sicli zieht. Dieser Charakterzug, es sei dies nochmals mit Nachdruck hervorgehoben, steht im innigen Zusammen- hange mit dem petrographischen Charakter der dortigen Sedimente, welche zu unterst fast sandarme Mergel vorstellen, nach oben immer sandiger werden, schliesslich in einen sandigen Kalk mit losen Quarzsandbanken tibergehen. c) Nicht ein einziges Merkmal der Fauna gibt nur Andeutung hiefiir, dass die unteren Mergel von den liber dem Sandsteine gelegenen und dem Leithakalke darart verschieden seien, dass dieselben auf Grund dessen in zwei altersverschiedene Stufen gestellt werden konnten. Ich halte daflir, dass diese unteren Mergel mit Pecten denudatus, Solenomya Doderleini und Aturia cf. Aturi in den Bereich der sogenannten zweiten Mediterranstufe gehóren, erst- lich deshalb, weil sie in diesen Gebilden eine seht* untergeordnete Rolle spielen, zweitens weil dieselben mit Ausnahme des Aturia cf. Aturi in dem máhrischen Miocaen in Sedimenten von Řepka, Jaroměřice und Kralice auftreten, deren Zugehórigkeit der zweiten Mediterranstufe — in erster Linie die der Mergel von Jaromeřice — niemals in Zweifel gezogen wurde. Diese Mergel gehóren einer sandig mergeligen Facies an, die in mittlerem Máhren weit verbreitet ist und daselbst nach oben bald in feine Mergel, bald XXIV. 71 in lose Sande oder Sandsteine, bald in sandige Leithakalke iibergehen. In den Bereich dieser Mergel gehóren die Thone und die diesen aufgelagerte Lage losen Leithakalkes von Kralic mit ihrer eigenthumlichen Thierwelt an. Da- selbst tritt in der unteren Thonlage Pecten denudatus in Gesellschaft mit Pecten cristatus und Pecten latissimus verhaltnismássig háufig auf, wahrend derselbe in der losen Leithakalklage bis zum Augenblicke nicht constatirt wurde. Uber die Kralicer Gebilde und deren Thierwelt werde ich demnáchst eine Abhandlung erscheinen lassen. Beschreibung der Arten. Foraminifera. Textularidae. Tritaxia. Reuss. Tritaxia lepida. H. B. Brady. Taf. II., Fig. habc. 1881. Tritaxia lepida Brady. Quat. Journ. Micr. Sci vol. XXI., N. S. pag. 55. 1882. » ovata Terquem. Mém. Soc. géol. France, sér. 3, vol. 11, Mém. III., pag. 105, pl. XI., fig. 11. 1884. Tritaxia lepida Brady. Report on the Foraminifera, pag. 389, pl. XLIX., fig. 12. Grosse 0’3 mm. Gehause verlangert, dreiseitig pyramidenformig, vorn abgerundet, mitten gleich breit, unten rasch zugespitzt. Seitenflachen schneiden sich in stark vor- tretenden Kanten, sind leicht concav. Schalenoberflache glatt, mattglasigglan- zend. Wand dicht, dtinn. Die Kammern sind ausserordentlich leicht convex, durch lineare, deutliche Nahte getrennt. Die letzte Kammer láuft plótzlich in cin niedriges Róhrchen aus, an dessen áusserem Rande eine rundliche, mit einem Strahlenbtindel verzierte und von einem wulstenfórmig verdickten Ringe umgebene Mundung sich óffnet. Tritaxia lepida lebt in den Jetztmeeren in einer Tiefe von 1240 Faden, bis jetzt wurde sie in der Nahé der Křiste von Nord-Amerika gedredgt. Fundorte. Im fossilen Zustande kenne ich diese Form bis zur Stunde nur aus dem unteren Mergel des Vejhon bei Seelowitz und zwar aus der dortigen an Corbula gibba und Leda nitida reichen Mergelbank. Bolivina. ďOrb. Bolivina Karrei nov. spec. Taf. II., Fig. 6 a b. Grosse 04 — 0'8 mm. Gehause verlangert keilfórmig, beiderseits gleichmássig zusammengedriickt ; Seitenflachen leicht gewolbt; Seitenkanten wenig deutlich vortretend, vorn XXIV. 72 stárker ais hinten, oben abgerundet. Kammern an der Oberflache undeutlich sichtbar, von seichten schwachen Náhten begrenzt. Oberflache der Schale rauh, mit verhaltnismássig grossen, unregelmássigen Kórnchen bedeckt. Die Termina- kammer an der Mundseite gerade abgeschnitten ; Mundóffnung 8-fórmig, die vordere Halíte derselben grósser ais die hintere. Bolivia Harreri steht der Form Bolivia robiista Brady sehr nahé, unter- scheidet sich aber von derselben einerseits durch die abweichend ausgebildete Miindung, anderseits durch die verschiedene Beschaffcnheit der Schalenober- fláche. Fundorte . Vejhon-Berg náchst Seelowitz, gefunden in der an Corbnla gibba und Leda nitida reichen Mergellage. Lagenidae. Lagena. Valker et Boys. Lagena Moravica nov. spec. Taf. II., Fig. 7 a, b. Gróssc 0 3 mm. Gehause linsenfórmig, zusammengedruckt, mit činem scharfen Kiel, dem ein breitcr Band parallel láuft. Bauchfláclie stark convcx, verzicrt mit činem scharf bcgrcnzten Ringe; dieselbe ist glatt, mattglanzend. Miindung ldein, kreisrund. Diese Form gehort der Gruppe der Art Lagena emarginata an. Fundorte . Stammt aus der an Corbula gibba und Leda nitida reichen Bank des unteren Mergels. Nodosaria. Lamarck. Nodosaria Krejčii nov. spec. Taf. II., Fig. 8 a, b. Grosse 1 mm. Gehause gerade, glatt, von acht Kammern gebildet. Die jiingste Kammer schwach, aber deutlich walzenformig, mit einer kreisrunden, auf einem kurzen Róhrchen sitzenden Miindung versehen. Je álter die Kammern sind, desto kreis- runder werden dieselben. Diese Form, durch ihre winzig kleinen Ausmasse ausgezeichnet, erinnert einigermassen an jene Gruppe von Formen, deren Repraesentant die Art Nodosaria consobrina ist. Fundorte. In den unteren Mergeln des Seelowitzer Vejhon gehort Nodo¬ saria Krejcii zu den gewohnlichen Erscheinungen. Auch ihre Verbreitung in dem Miocaengebiete des westlichen und nordwestlichen Mahren ist eine be- deutende, sie kommt darin fast tiberall vor und zwar nicht nur in den un¬ teren Tegeln, sondern auch in den Mergeln, denen Leithakalk eingelagert ist. XXIV. Polymorphyna. ďOrb. Polymorphina Moravica nov. spec. Taf. I., Fig. 3 ab. Grosse OG — 08 mm. Geháuse bald oval, bald fast kugelig, vorn stets ctwas breiter ais hinten. Schalenoberfiáche durch Rippen bcdeckt, háufig abcr auch nur mit in Rcihen angcordneten lánglichen, scharfbegrenzten Korném verziert. Rippen schmal, oben abgerundet, durch schmale, gleich breite Furchen geschieden. Sowohl die Rippen, ais auch die dieselben vertretenden Reihen von lánglichen Korném verflachen sich gegen den Mundansatz zu derarť, dass dieselben in der Nahé der Mundung ganz verschwinden. Drei bis vier Kammern nehmen an der Bildung der Schale theil. Náhte sehr undeutlich, derart schwach ausgebildct, dass es scheint, ais ob das Geháuse nur aus einer einzigen Kammer bcstánde. Mundung klein, kreisrund, sitzt an einem kurzen Stiel. Polymorphyna Moravica stimmt einigermassen mit P. myristiformis ťiber- cin, unterscheidet sich aber von derselben einerseits durch die abweichende Ausbildung der Lángsrippen, andererseits durch die Gestalt der Mundung und theilweise auch durch die Gestalt der Schale. Fundorte. Unsere Form ist in den Mergeln des Vejhon-Berges náchst Seelowitz ziemlich verbreitet und kommt in den dortigen Sedimenten verháltnis- mássig háufig vor, wenigstens spricht dafúr ihr Auftreten in der an Cor- bnla gibba und Leda nitida reichen Mergelbank, ferner in jener, die sich durch den Einschluss von Lučina Moravica auszeichnet, ausserdcm kommt sie auch im Mergel der Thongrube und in jenem des náchst der stádtischen Wasserleitung gelegenen Steinbruche zu Tage tretenden Mergel vor. Cristellaria. Lamarck. Cristellaria Reussi nov. spec. Taf. I., Fig. 1 ab. Grosse T5 mm. Geháuse oval, seitlich stark zusammengedriickt ; Schalenoberfiáche glatt, mattglánzend, am Umfange mit einem stumpfen Kiele versehen. Die letzte Windung besteht aus sechs schmalen, fast flachen Kammern, die sich un- mittelbar an einander reihen und einen kleinen vertieften Kreisel einschliessen und die durch seichte Náhte geschieden sind. Terminalkammer vorne mássig ausgezogen; Mundfláche schmal, verlángert-elliptisch. Cristellaria Reussi ist den Formen C. spcctabilis , C. brachyspira und C. Galeata nahé verwandt, unterscheidet sich jedoch von denselben insbeson- dere durch die Aneinanderreihung der Kammern. Die Schale unsercr Form ist eine evolute, wáhrend die Schale der erwáhnten Arten eine involute ist. Fundorte. Vejhon-Berg bei Seelowitz, im Rúckstande einer Mergelprobe, die der an Fossilien reichen Lage entnommen wurde. XXIV. 74 Cristellaria tumida nov. spec. Taf. I., Fig. 5 flí. Lánge 11 mm, Breite 0'9 mm. Geháuse oval, kurz, beiderseits stark convex, umgeben von einem breiten abgcrundeten, kaum vortretenden Kiel. Die letzte Windung zeigt vier breite, leicht gewolbte, durch massig eingedruckte Nahte geschiedene Kammern. Kreisel fehlt, die Kammern schliessen unmittclbar an einander. Schalenoberfláche glatt, mattglánzend. Múndung klein, schmal, elliptisch; Mundflache vertieft, vorn schmal, nach rlickwarts massig erweitert, dann wieder verschmálert. Fundort. Vejhon-Berg náchst Seelowitz, stammt aus dem Mergel der fossilreichen Lage. Cristellaria arcuato-striata Hantk. Taf. I., Fig. 4 a b. 1875. Cristellaria arcuato-striata Hantken. Mittheil. a. d. Jahrbuche d. kón. ungar. geol. Anstalt, IV. B., pag. 56, Taf VII., Fig. 2. Grosse 1 4 mm. Geháuse kreiselfórmig, massig zusammengedriickt, involut, in der Mitte mit einem kleinen, convexen, scharf begrenzten Kreisel. Die letzte Windung zahlt fúnf bis sieben schmale, leicht gewolbte, durch lineare, deutliche Nahte geschiedene Kammer. Um das Geháuse láuft ein lamellárer breiter Kiel. Miin- dung klein, schmal, elliptisch; Mundflache dreiseitig, vertieft. Die in den harten Mergeln des Vejhonberges selten vorkommenden Exem¬ pláre dieser Form stimmen mit den von J. Hantken aus den Clavidincn Shabói Schichten von Budapest, Ůróm, Gran und Sárisápu beschriebenen vollkommen uberein. Fundortc. Bis zur Stunde liegt diese Form aus der fossilreichen Mergel- lage des Vejhon-Berges vor. Cristellaria carus nov. spec. Taf. I., Fig. 2 ab. Grosse T6 mm. Geháuse kreiselfórmig, mássig convex, mit einem niedrigen, scharfen Rande umgeben und mit einem sehr kleinen, wenig vortretenden Kreisel in der Mitte. Dasselbe besteht aus eilf schmalen, leicht gewólbten, stark gebogenen Kam¬ mern, in deren Mediallinie vom Rande gegen den Kreisel zu eine niedrige, stumpfe Kante sich zieht, die in dem ersten Drittheil der Entfernung des Aussenrandes vom Kreisel am deutlichsten vorspringt und von hier gegen den Kreisel zu sich allmálig verflacht. Míindung klein, lánglich, schmal; Miindungs- fláche vertieft, dreiseitig. XXIV. 75 Cristellaria cams erinnert an C. limbosa und C. rotulata ; von der ersteren Jí unterscheidet sich dieselbe durch die Ausbildung des Kreisels und die kan- tigen Kammern, von der andern durch die Gesammtgestalt des Gehauses und die Anzahl der Kammern. Fundort. Vejhon-Berg náchst Seelowitz; stammt aus dem an Fossilien reichen Mergel. Uvigerina. ďOrbigny. Uvigerina angulosa Williamson. Taf. II. Fig. 4 ab. 1858. Uvigerina angulosa Williamson. Rec. For. Gt. Brit. pag 07, pl. V, fig. 140. 1862. » Ldgona Seguenza. Atti dell’ Accad. Gioenia, vol. XVIII, ser. 2, pag. 123, pl. II, fig. la. 1865. » pygmaea var. angulosa. Parker and Jones. Phil. Trans. vol. CL V, pag. 364, pl. XII, fig. 68; pl. XVII, fig. 66. 1879. » angulosa Seguenza. Atti dell’ Accad. dei Lincei, ser. 3, vol. VI, pag. 226 a p 307. 1884. » » Brady. Report on the Foraminifera, pag. 576, pl. LXXIV, fig. 15—18. Grosse 0‘3 — 0'5 mm. Gehause dreiseitig, hinten breiter ais vorn, daselbst fast zugespitzt. Kam¬ mern leicht convex, Nahte seicht vertieft und schmal, Lángsrippen fein, scharf vorspringend. Mtindung rund, sitzt am Aussenrande eines walzenfórmigen Ansatzes. Fundorte. Vorliegende Form ist in den Jetztmeeren sehr verbreitet, heraus- geholt wurde sie aus einer Tiefe von 2 — 1600 Faden. Im fossilen Zustande kennt man dieselbe aus den subapenninen Ablagerungen, aus dem Pliocaen von Malaga und dem Posttertiaer von Norwegcn und Irland. Im Mergel des Vejhon-Bergcs wurde sie in der an Corbula gibba und Leda nitida reichen Lage festgestellt. Rotalidae. Pulvinulina. Parker et Jones. Pulvinulina Bradyi nov. spec. Taf. I. Fig. 6 ab. Grosse 1 mm. Gehause oval, vorn abgestutzt, oben fast flach, unten mássig convex, bc- steht aus zwólf leicht gebogenen Kammern, die an der Oberseite durch lineare, an der Unterseite durch vertiefte Nahte geschieden sind. Schalcnoberflache mattglanzend, fein punctirt. Mtindung verháltnismassig gross, halbmondfórmig, oben durch ein Schildchen geschtitzt. XXIV. 76 Von den bis nun bekannten Pulvinulinen unterscheidet sie sjch durch die Gesammtgestalt, dic Ausbildung der Kammern und dic Miindung. Fundort. Vejhon-Berg nachst Seelowitz, in der an Fossilien reichen Mergelbank. Lamellibranchiata. Erycinidae. Deshayes. Lučina. Bruguiěre. Lučina Moravica nov. spec. Taf. II. Fig. 11a b. Hóhe 27*5 mm , Breite 34 mm. Das Geháuse rund, vorn zugespitzt, hinten oben gerade abgesetzt, unten bogenfbrmig abgeschnitten. Der Wirbel klein, leicht gebogen, nach vorn ge- riickt. Die Oberfláche verziert mit dem oberen Rande parallel laufenden glatten Zuwachsbándern, deren Dicke und Grosse gegen den Wirbel zu allmálig ab- nimmt. Das ziemlich stark ausgebildete Schloss der linken Klappe besteht aus zwei Kardinalzáhnen, welche ein dreiseitiges Grlibchen fur den Mittelzahn der rechten Klappe einschliessen und aus zwei Seitenzahnen, von denen der vordere starker ausgebildet ist, ais der hintere. Dieser ist ziemlich gestreckt und endigt vor einem lánglichen elliptischen Grlibchen, das zur Aufnahme des vorspringenden Seitenzahnes der rechten Klappe dient. Lučina Moravica erinnert an L. Dujardini , unterscheidet sich aber von dieser durch weitaus gróssere Dimensionen, gróssere Dicke, stárkeres Schloss und die Ausbildung der Aussenfláche. Fundort. Vejhon-Berg nachst Seelowitz; ist nur in der hier mit dem Na- men Lučina Moravica belegten Lage festgestellt werden. Die Erhaltung der darin entdeckten Schalen ist nicht besonders giinstig. Ostracoda. Cypridae. Zenker. Baiardia. M’Coy. Bairdia oviformis Speier. Taf. I. Fig. 7 a — c. Bairdi oviformis Speier. Die Ostracoden der Casseler Tertiiirbildung. Cassel, pag. 44. Taf. I, Fig. 6 a — c. Hohe 1 mm, Breite 0‘6 mm. Gehause eifórmig, leicht zusammengedriickt, in der Mitte am stárksten convex, vorn abgestumpft, hinten mássig erweitert. Dorsalrand convex, Pec- toralseitc leicht gewolbt. Schalenoberfláche glatt, glanzend, Innenraum sehr eng, mit einer deutlichen Lamelle versehen. Muskeleindruck deutlich, liegt in der vorderen Ilalfte nahé dem Pectoral rande. XXIV. 77 Bairdia oviformis ist der B. subdeltoidea, B. abscisa, B. lucida und B. semicircularis verwandt. Die grósste Verwandtschaft zeigt sie jedoch mit B. subdeltoidea , von welcher sie sich nur durch die Gesammtgestalt und klei- nere Ausmasse unterscheidet. Fundort. Vejhon-Berg náchst Seelowitz. Speier beschrieb diese Form zum erstenmale aus den oligocaenen Ablagerungen der Umgebung von Ahnen- graben. Cytheridae. Zenker. Cythere. Mtiller. Cythere fragilis nov. spec. Taf II. Fig. 2 ac. Hóhe 0'7 — 1 mm, Breite 0 4 — 0*6 mm. Geháuse eiformig, kurz, hinten breiter ais vorn. Carinrand gewólbt, um- geben von einem engen Wulste. Caudalrand náchst der Dorsalseite schief- abgeschnitten, unten mássig verlangert; Lamelle fehlt. Dorsalrand stark ge- bogen, Ventralrand fast gestreckt, vorne leicht ausgeschnitten. Riicken in der Nahé des Ventralrandes am stárksten gewólbt, zerfállt in einen dachformigcn und einen abschiissigen Theil. Aussenfláche bedecken kleine in Reihen ge- ordnete Griibchen, die dem Pectoralrande parallel laufen. Schloss stark, Mittel- leiste lang, an beiden Enden mit starken Záhnen; Zahngruben vertieft. Diese Form unterscheidet sich von Cythere Philippi und C. cincta erstlich durch die gróssere Dicke ihrer Klappen und die Structur derselben. Fundort. Vejhon-Berg bei Seelowitz, im Mergel der an Luqina Morav ica reichen Lage. Cythere obliquus nov. spec. Taf. I. Fig. 8 a — c. Hóhe 0*7 mm. Geháuse verlangert eiformig, vorn verschmálert, Hintenseite stark gebogen. Vorderrand mit kleinen Stacheln bedeckt, schief abgeschnitten. Dorsalrand leicht, Ventralrand stark gebogen. Riicken durch eine niedrige Kante, welche gegen den Pectoralrand geríickt ist, in zwei ungleich grosse Hálften getheilt. Schalenoberfláche mattglánzend, mit Parallelreihen feiner Griibchen verziert. Innenránder diinn, Leiste schwach. Das Schloss schwach ausgebildet, in der rechten Klappe besteht dasselbe aus einer niedrigen Leiste; Zahne schwach, Zahngruben klein. Cythere obliquum unterscheidet sich scharf von sámmtlichen Vertretern des Genus Cythere und duříte einer neuen Gruppe dieser Gattung gehóren. Fundort. Vejhon-Berg náchst Seelowitz, stammt aus der fossilreichen Bank. XXIV. 78 Cythere Vejhonensis nov. spec. Taf. I. Fig. 11 a — c. Hóhe 1 mm , Breite 0 5 mm. Geháuse verlángert rhomboidisch, vorn ein wenig verschmálerť, daselbst abgerundet, hinten mássig ausgezogen. Ventralrand dem dorsalen fast parallel. Ein schmaler, niedriger Wulst umgibt den Ventral-, Caudal- und Vorderrand. Rucken gewolbt, der pectorale Antheil desselben fállt dachfórmig ab. Ober- fláche mit feinen Lángsrippen verziert, dieselben sind um desto stárker, je naber sie dem Vorderrande zu liegcn kommen. In den Rippenfurchen liegen kleine Grubchen. Zahnhócker im Vordertlieile deutlich, im Hinteitheile durch eine langliche Erhabenheit vertreten. Muskeleindruck undeutlich. Schloss stark ausgebildet, Mittelleiste cylindrisch, mit starken Zahnen an beiden Enden; Zahngruben eliiptisch. Diese Form ist der Cythere Haidingeri und C. Morav ica nahé verwandt. Fundort. Vejhon-Berg náchst Seelowitz, nachgewiesen im Mergel der Hli- niker Grube und in jenem des Steinbruches náchst der stádtischen Wasser- leitung. Cythere Moravica nov. spec. Taf. I. Fig. 10 a— c. Hóhe 12—1:3 mm, Breite 0'5 — 0‘6 mm. Gehause verlángert rhombisch, dickwandig, vorn abgerundet, hinten schief abgeschnitten. Vorderrand verdickt, Dorsalrand dem pectoralen parallel. Rucken gewolbt, durch eine stark vortretende, gebogene, scharfe Kante in einen dach- fórmig abfallenden grósseren und in einen kleineren fast senkrechten, den pectoralen Theil getheilt. Schalenoberfláche mit Reihen kleiner Grubchen be- deckt, deren Grosse mit der Nahé der Kante zunimmt. Innenrand schmal, scharf. Schlossleiste diinn, Zahne verlángert; Zahngruben vertieft eliiptisch. Cythere Haidingeri unterscheidet sich von der hier besprochenen Form durch unregelmássig vertheilte Grubchen und ein etwas stark ausgebildetes Schloss. Fnndort Vejhon-Berg náchst Seelowitz, in der fossilreichen Mergellage in jener die Corbida gibba und Leda nitida einschliesst. Cythere oviformis nov. spec. Taf. I. Fig. 9 a— c. Hohe T4 mm, Breite 0‘6 mm. Geháuse verlángert eifórmig, hinten stark verschmálert, vorn mit einem verdickten Rande umgeben, uber welchen zařte Fáden laufen. Kleine, feine Stacheln zieren den Vorder- und Hinterrand. Den Rucken theilt eine nach Hinten an Hóhe zunehmende Kante, an derem Hinterende ein kleiner ge- XXIV. 79 bogener Dorn liegt, in zwei ungleich grosse Halften, von denen der pectorale Antheil kleiner, ais der dorsale und fast abschússig ist. Schalenoberflache glatt, glanzend und mit sehr feinen Haarstacheln besetzt. Innenrand dúnn, Pectoral- leiste kaum sichtbar. Das Schloss schwach ausgebildet, Mittelleiste dúnn, Zahne klein und nicht besonders stark ; Zahngruben seicht vertieft, elliptisch. Muskel- eindruck elliptisch, nach vorn geruckt. Cythere oviformis erinnert einigermassen an C. spinulosa , unterscheidet sich aber von derselben wesentlich. Fundorte. Vejhon-Berg nachst Seelowitz, im Mergel der an Corbula gibba und Leda nitida reichen Bank, ferner in der fossilreichen Lage und schliesslich im Mergel der gegenuber dem Kreuze an der Strasse blossgelegten Schichte. Cythere Reussi nov. spec. Taf. II. Fig. 1 ab. Hóhe 07 mm , Breite 04 mm. Gehause vierseitig, kurz. Dorsal- und Ventralrand gestreckt, mit einander parallel laufend, gebogen. Caudalrand massig verlangert, schief abgeschnitten. Vorderrand von einem niedrigen Rande umgeben. Oberfláche zerfállt in einen dachformigen und einen fast senkrecht abfallenden Theil. Der erstere, der dor¬ sale, ist mit Leistchen, die durch Querleistchen in Verbindung stehen, bedeckt, ebenfalls der pectorale Antheil desselben wird von Leistchen verziert, in Folge dessen die Oberfláche das Aussehen eines Zellennetzes gewinnt. Schloss kraftig gebaut. Leiste walzenfórmig, Zahne cylindrisch, Zahngruben vertieft. Cythere Reussi ist mit der Form C. truncata verwandt, letztere erweist sich jedoch bei einem eingehenden Vergleiche ais verschieden. Fundorte. Diese Form ist im máhrischen Miocaen weit verbreitet. In den Sedimenten des Vejhon-Berges wurde sie im Mergel der fossilreichen Lage und in jenem der an Corbida gibba und Leda nitida reichen Bank festgestellt. Cythere Blučinensis nov. spec. Taf. II. Fig. 3 ) und Miura 5‘) und zwei Fálle von Feist !9, 20). In meiner Práparatensammlung, welche etwa 35 in reichen Serienschnitte zerlegte und pathologisch veránderte Rúckenmarke aufweist, fand ich dreizehn Fálle mit Dislocationen und Difor- mitáten der weissen und grauen Substanz versehen, von welchen zwei bereits beschrieben worden sind. 7' 21) Diese auffallend hohe Žahl der Fálle findet ihre Erklárung in dem Um- stande, dass sich unter den Fállen auch solche befinden, von denen ich schon vorhinein die Uberzeugung hegte, dass die Dislocationen im Baue auf kíinst- lichem Wege entstanden seien. Jedoch die sorgfáltigste Untersuchung dieser Fálle, die man bis jetzt ais werthlos betrachtet hat, fůhrte mich zu der An¬ sicht, dass die Heterotopien weder ais angeboren zu betrachten, weder loci minimae resistentiae sind, sondern dass im Gegentheil die mitbegleitenden, spáter erworbenen pathologischen Processe die Veranlassung zur Entstehung der Heterotopien darbieten. Nebstdem uberzeugte ich mich, dass Dislocationen und Diformitáten im Baue der weissen und grauen Substanz gewissermassen gewaltsam auf Grund eines pathologischen Processes, námi ich des Riicken- marksoedemes, entstehen. Das Oedem, auch ais weisse Erweichung bekannt, findet sich háufig in der Umgebung acuter Entzůndungen und Geschwůlsten, kann aber auch spontan erscheinen und diffus verbreitet sein. Wegen dem XXV. 40 negativen Befunde bei mikroskopíscher Untersuchung wird von einigen Auto- ren seine Entstehung den postmortalen Veranderungen zugeschrieben. In meinen Fállen fand ich nun die Thatsache, dass die gewaltsamen Dis- locationen der weissen und grauen Substanz gerade in der náchsten Umge- bung der Geschwíilsten und localen Entzundungserscheinungen sich háufen. Sechs Fálle sprechen dafur. Im ersten Falle, wo ein syringomyelitischer Process von oberen Hals- segmenten bis in die Lumbalsegmente hinabreichte, traf ich direct unter dem Processe wahre Hetorotopien von grauer Substanz, hochgradige Dislocationen von grauer und weisser Substanz und eine gewaltsame Verschiebung der hin- teren Riickenmarkshálfte um 45°. Eine der Heterotopien war Neubildung grauer Substanz mit eingesprengten und gut erhaltenen Ganglienzellen, mit ihrer Umgebung innig verwachsen und von solcher Grosse und Form, dass gewaltsame Verschiebung irgend eines Theiles der grauen Substanz vóllig ausgeschlossen war. Einige Ganglienzellengruppen, welche extrapial in innig- ster Verbindung mit den vorderen Spinalnervenwurzeln standen, konnten eben- falls ais Heterotopien oder Neubildungen betrachtet werden. Die durch ge¬ waltsame Verschiebungen entstandene Spalte fullte einerseits homogen co- agulirende Lymphe, anderseits waren sie mit neugebildetem Gliastroma ver- klebt. Das Stroma strotzte von feinwandigem Blutgefássnetze, welches mit dem entsprechend erweiterten und vermehrten Gefássnetze der angrenzenden Rú- ckenmarkssubstanz in Verbindung stand. Im zweiten Falle fand sich uber einem solitaren Tuberkel der Lumbal- gegend eine nicht unbedeutende Asymmetrie der grauen Substanz. Im dritten Falle sass ein Tuberkel im sechsten Dorsalsegmente. Bereits im fiinften Dorsalsegmente waren die Vorderhórner deformirt. Der Tuberkel, rechterseits von Centralgefássen ausgehend, war von betráchtlicher Grosse und drángte, oben von Reactionsgewebe umgeben, die iibriggebliebene rechte Halíte der grauen Substanz ausdehnend auseinander. Sein unteres, schmales und ein wenig ausgezógenes Ende war von seiner Umgebung isolirt und ge- lockert, wahrscheinlich in Folge eines bereits abgelaufenen Erweichungspro- cesses. In Folge dessen wurde der Tuberkel durch irgend eine Gewalt schiel gestellt, so dass sein unteres Ende rechts und hinten die Pia durchbrach. In den tieferen Schnitten sah man dann seine Spitze extrapial liegend. In der- selben Hohe war die rechte Hálfte der grauen Substanz zusammengeklappt und von einer langen, kaum klaffender Spalte durchzogen, welche eigentlich den ursprúnglichen Sitz des Tuberkels andeutete. (Fig. 6.) Manche Indicien sprechen dafiir, dass das intravital geschehen ist. Kaum einige Millimeter tiefer traf ich die Spalte diesmal durch eine Héterotopie wieder erweitert. Sie be- stand aus grauer Substanz mit Ganglienzellen, welche zahlreiche Nervenfaser- búndeln durchkreuzten. Ihre obere Hálfte war pathologisch verándert. In der Umgebung der kolossal erweiterten Blutgefásse háuften sich Gliawucherungen. Die Wánde der verschieden weiten, kleineren Gefásse waren fast cylindrom- artig verdickt. Sonst sah die Degeneration der Heterotopie dem Reactions¬ gewebe des Tuberkels áhnlicli. (Fig. 7.) Das untere Ende der Heterotopie XXV. 41 gieng in eine myelitisch erweichte Stelle uber, wo die Zeichung des Rúcken- markes fast vollstándig verwischt wurde. In der náchstfolgenden Stelle war der Riickenmarksbau total zersprengt. Der vierte Fall stellte eine hochgradige multiple Sclerose dar. In der Hóhe des funften Cervicalnerven reichte eine inselfórmige totale Sclerose bis zum linken Vorder- und Seitenrande. Dort zwischen der Sclerose und der Pia war ein fremdartig aussehendes Band von groben, longitudinalverlaufenden Nervenfasern, welche lateralwárts in die erhaltenen Seitenstrangen allmalig iiber- giengen, eingeschoben. Auch rechts zeigte sich eine áhnliche, aus groben Lánge- fasern zusammengesetzte periferische Zone, welche durch frisches Aussehen von den angrenzenden, stark sclerosirten Seitenstrangen deutlich abstach. Im rechten Hinterstrange lag eine kleine, im Durchmesser rundě, von der Um- gebung scharf differenzirte Heterotopie mit im reichen Gliastroma eingebet- teten longitudinal verlaufenden Nervenfasern. Unter der Sclerose traf man bereits Veránderungen im Baue. Ein Theil der weissen Substanz war von unten nach oben zwischen die Pia und die Hinterstrange heraufgepresst, und die Hinterhórner dadurch gedehnt und auch gesprengt. (Fig. 12 — 14.) Im funften Falle bei einer paralytischen Frau wurde das Riickenmark in der Hóhe der obersten Dorsalnerven bis auf die Hálfte verschmalert an- getroffen. Die weisse Substanz war hier ziemlich erhalten, die graue jedoch deformirt und atrofisch in Folge einer abgelaufenen Myelitis, welche aber keine secundáre Degeneration der Nervenbahnen verursachte. In der nachsten Umgebung uber und unter dieser Stelle traten Bauveránderungen auf. Oben waren die Vorderhórner und die Commissur gewaltsam deformirt, unten die Hinterhórner gedehnt, die Commissur nach vorn ausgebaucht und zwar durch einen hinaufgetriebenen Theil der weissen Substanz zwischen die Commissur und die Hinterstrange. (Fig. 20. — 23.) Im sechsten Falle bei einem epileptischen Madchen, welches spater auch spinale Symptome darbot, fand ich in der Hóhe der letzten Cervicalsegmenten deutliche Spuren nach einem myelitischen Herde. Oberhalb und unterhalb kamen wieder gewaltsame Verweríungen im Riickenmarksbaue vor. Oben in den Hinterstrángen sass wieder eine kleine rundě Heterotopie von Longitudinal- fasern. Sie wurde bereits im vierten Cervicalsegmente angetroffen und stand mit einer hintenwárts laufenden Spalte im rechten Hinterstrange in unmittel- barer Verbindung. Das Lumen der Spalte, sowie auch der Heterotopie, welche . eigentlich nur das vordere cylindrisch erweiterte Ende der Spalte darstellte, war mit mittelfeinen, longitudinal verlaufenden, in dem sparlichen Gliastroma eingebetteten Nervenfasern erfullt. An den die rundě Heterotopie umgránzen- den Wánden sah man deutliche Spuren seitlicher Pressung und zugleich einer eigenthumlichen Bauveránderung. Die Hinterstrangsnerven waren hier sehr fein und dicht aneinander gepresst. Der erste und dritte Fall sind zugleich klare Beweise ííir die Thatsache, dass die pathologische Processe, die gewaltsamen Verschiebungen und Verletzun- gen des Ríickenmarksbaues und deren Herstellung durch Regeneration der Nervensubstanz synchronistisch geschehen. Die Thatsache, dass die gewaltsamen XXV. 42 Veránderungen intravital auftreten konnen, lenkte nun meine Aufmerksamkeit auf Fálle, von denen ich im Vorhinein die Uberzeugung hegte, dass diejenigen Gewalterscheinungen postmortal kiinstlich erzeugt worden sind. Es war mir immer auffallend, warum gewisse, namentlich erweichte Riickenmarke aus dem Vertebralcanale ganz zerquetscht und zerschunden herausgeholt werden. Deshalb untersuchte ich genau vier erweichte und theilweise zerquetschte Rii- ckenmarke, von denen die drei ersten (zwei Fálle von eitriger Spinalmeningitis und ein Fall von todlich verlaufender peracuter Myelitis) gánzlich erweicht waren, wáhrend im vierten Falle, wo sich ein Gliom in der IV. Gehirnkammer und Gliomatosis in den náchsten Spinalsegmenten vorfand, nur die náchstfolgende Riíckenmarkspartie dem Oedeme unterlag. Die formreichen, gewaltsamen Bau- veránderungen selbst bei erhalterrer áusserer Riickenmarksform iiberraschten mich durch ihre Áhnlichkeit mit den intravitalen Bauveránderungen. Hier begegnete ich Diformitáten der grauen und weissen Substanz, nament¬ lich der Vorderhorner, welche auf volle Plasticitát des erweichten Riickenmar- kes hindeuteten, colossale Dehnungen und Verschmálerungen der Fortsátze, in- soweit sie mit grósseren periferischen Gefássen mit der verschiebbaren Periferie in Verbindung standen, verschiedene, in gewissen Richtungen regelmássig auftretende Risse, Abspaltungen und Verschiebungen bis um 90° grosser Ruckenmarksstiicke (Fig. 36.), Zerquetschungen ganzer Partien, welche mit- unter caudal- oder cerebralwárts mit Gewalt in die angrenzende Riickenmarks- substanz hineingepresst wurden. Nebst diesen augenscheinlich kunstlich er- zeugten Gewaltthaten bemerkte ich Erscheinungen, welche diese Entstehungs- art ausschlossen. So fand ich eine Spalte in grauer Substanz, welche entschieden eine Neubildung fullte, námlich longitudinal geordnete Nerveníasern, welche im frischen Gliastroma eingebettet lagen; einen Keil von ebenfalls longitudinalen Fasern, welcher sich zwischen die beiden Hinterstránge hineinschiebte. Unmit- telbar iiber der Stelle fehlte linkerseits die hintere Hinterhornshálfte mit angrenzenden Hinterstrángen, indem das Verschwundene hinaufgeschoben wurde. Die Lucké war mit feinem blattartigem Gliastroma fast unkenntlich verklebt. Wenn auch der letzte Befund augenscheinlich aucli anders gedeutet werden kann, so ist doch der erste Fall beweisfuhrend, dass die Gewaltthat hier bereits intravital eingeleitet worden ist. Der erste Fall betraf das dritte Riickenmark von der an peracuter Myelitis gestorbenen Frau, jedoch bei mikro- skopischer Untersuchung wurde klar bewiesen, dass die Frau an latent ver¬ laufender chronischer Myelitis gelitten hat. Die letzten vier Fálle weisen auch auí die Thatsache hin, dass die an Oedem erkrankten Riickenmarke sehr gebrechlich sind und schon intravital auf die feinsten Insulte zu reagiren scheinen. Die Bauveránderungen miissen aber sehr langsam vor sich gehen, da dabei keine Gefásszerreissungen, wohl aber nur unbedeutende Blutergusse vorgefunden werden. Die iibrig gebliebenen zwei Fálle betrafen noch einen Fall von multipler Sclerose mit unbedeutender Diformitát der grauen Substanz und einen Fall mit Lateralsclerose, welcher zahlreiche Bauveránderungen aufwies. Der letzte Fall war noch dadurch bemerkenswert, dass man an Stehen der intensivsten XXV. 43 Bauveránderungen vermehrte Glia und Gefásse mit kleinen Haemorrhagien vorfand. Die sorgfáltigste Revision der in der Literatur bekannten Fálle von Hetero- topien und deren Vergleichung mit meinen Ergebnissen haben meine Anschauun- gen nur bekraftigt. In den meisten Fállen sehe ich spater erworbene gewalt- same Bauveranderungen, welche meistens durch Regeneration reparirt worden sind. Hieher gehóren die Fálle von Bramwell , Krontkal (erste Fall), Jakobsohn und Feist (zweiter und dritter Fall). Das schonste Beispiel einer postmortalen, kunstlichen Entstehung scheint mir der dritte Feisť sche Fall zu sein, welcher nebstdem dadurch bemerkenswert ist, dass er aucli die Entstehung der extra- pialen Ruckenmarkstumoren erkláren kann. Bei pialen Rissen quillt die Rúckenmarkssubstanz hervor. In der Rich- ,tung des Durchbruches wird entweder die plastische graue Substanz des Riickenmarks gedehnt und gezogen, oder man findet sie in der zerquetschten weissen Substanz des Tumors zerbróckelt. Solche Tumoren beschreibt auch Kronthal und Jakobsohn , und sie werden ais Doppelbildungen gedeutet. Im oben erwáhnten Feisť schen Falle scheinen jedoch manche Erscheinungen auch ftir ihre intraviťale Entstehung zu sprechen. Dieser Deutung nach konnten vielleicht die extrapialen Tumoren insoweit sie noch mit dem Riickenmark in Verbindung stehen und in ihnen bereits Regenerationserscheinungen vorkommen den Uebergang zu den wahren Doppelbildungen bilden. Vielleicht wáre der extrapiale Tumor im KronthaV schen Falle hieher zu rechnen. Dies stellt aber die Entstehung der Doppelbildungen ein ganz anderes Licht, denn sie konnten auch im spateren Lebensalter durch gewisse patho- logische Processe veranlasst werden. Nehmen wir den Fall an, dass ein Theil des Riickenmarks in der Weise losgelost wird, dass er gewissermassen functionsfáhig bleibt, so kann eine selbststándige Regeneration die volle Functionsfáhigkeit wieder herstellen, íalls nur alle unterbrochenen Verbindun- gen neugebildet werden. Das ist aber nur in Form der oekonomischen Riicken- marksbaues moglich und deshalb muss auch der Bau nachgeahmt werden. Brown Seqtiard hat die Regenerationen im Centralnervensystem bereits zu- gestanden und bewiesen. 23) Der Fall von Miura 9) kann ais Beispiel dienen. Dort wurden die beiden lateralen Ruckenmarkshálften der grauen Substanz durch locale Hydromyelie vollstándig voneinander abgetrennt und die unter- brochen gegenseitigen Verbindungen durch Regeneration in Form von kleineren neugebildeten Ruckenmarkshálften wieder hergestellt. Das Rúckenmark theilte sich in dieser Hóhe in zwei gut entwickelte Ruckenmarke, welche die Hydro¬ myelie von einander trennte. Die berúhmte Fiirsiner-Zacherische Doppelbildung braucht in diesem Sinne auch nicht angeboren zu sein. Meine Fálle haben also mit vielen Beispielen zur Beweisfúhrung der Riickenmarksregeneration beigesteuert. Die gewaltsamen Veránderungen werden entweder direct quasi per primam intentionem oder indirect mittels neuge¬ bildeten Gewebes, aus welchem sich erst spáter die Nervensubstanz differenzirt, hergestellt. Die erste Art geschieht allgemein, die zweite hábe ich nur in meinem ersten Falle (Syringomyelie) getroffen. Somit werden neue Nerven- 4 Rozpravy: Ročn. II. Tř. II. Č. 25. XXV. 44 bahněn angelegt, welche ais Heterotopien oder abnormale Nervenbůndel be- schrieben werden, somit entstehen auch neue Klumpen von grauer Substanz mit Ganglienzellen. Wahrscheinlich gehoren hieher auch die aberranten Gan- glienzellengruppen, welche den spinalen vorderen Nervenwurzeln anliegend an- getroffen werden. Man findet sie nur in der Nahé von pathologischen Processen. Bei Sclerosis multiplex, in gewissen Fállen von Myelitis transversa regeneriren die zu Grunde gegangenen langen Nervenbahnen, wenn auch an dislocirten Stehen. (Siehe unseren dritten und funften Fall. Die periferischen Zonen von frisch ansehenden longitudinalen Nerven, welche im Riickenmarksdurch- schnitte etwas Fremdartiges haben, halte ich flir solche Regeneration der langen Bahněn.) Weshalb in solchen Fallen, wo doch trotz den grossen Ver- wiistungen, welche hier pathologische Processe verursacht haben, keine secun- dáre Degenerationen der Nervenbahnen vorkommen, findet hier vielleicht eine geniigende Erklárung. Ein Beispiel von durch Regeneration vermehrten Nervenbundeln in grauer Substanz lieferte mir der nachstfolgende Fall. Im zehnten Dorsalsegmente traf ich zwei gummóse Geschwiilste, deren nachste Umgebung mit Spuren einer grosszelligen Gliadegeneration hoch- gradig erweicht war. Oberhalb und unterhalb dieser erweichten Stelle fand ich nun jene grosszellige Gliadegeneration einerseits diffus verbreitet in den Seitenstrángen, andererseits aber streng localisirt in dem Anscheine nach heterotopischen scharf begrenzten Stehen in den Hinterhórnern und der Com- missur. Die Heterotopien entsprachen stark vermehrten longitudinal verlau- fenden Nervenbundeln, welche in den specifisch degenerirten Gliastroma eingebettet lagen. Meist waren die Heterotopien von colossaler Grosse. Der ganze luetische Process reichte vom achten Dorsalsegmente bis zum zwólften hinab. (Fig. 15. — 19.) Die abnormalen Nervenbůndel betrachte ich ais Neu- bildung, die jedoch dem primáren pathologischen Processe anheimgefallen ist. Etwas ahnliches wurde im unserem dritten Falle erwáhnt, wo eine hetero- fopische Neubildung wieder dem primáren tuberculósen Processe unterlag. Es scheint also, dass die Neubildungen bei infectiosen Processen im Riicken- mark weniger widerstandsfáhig sind. Es bleibt nun zu erkláren, auí welche Weise die gewaltsamen Veránde- rungen im Riickenmark entstehen. Das Ríickenmark ist nur lose im Vertebral- canal eingehángt, um den Riickgratsbeugungen auszuweichen. Von den im Canale befestigten Spinalnerven wird es gewiss gezerrt, dem jedoch die Festig- keit des Ruckenmarkes entgegen wirkt. Tritt nun eine Lockerung der Rucken- markssubstanz, wie z. B. beim Oedem cin, so scheint mir die Bedingung zur Entstehung der gewaltsamen Veránderungen im Baue gegeben zu sein. Das Ruckenmark ist am unteren Ende des Halses wegen den grossen Halsbewe- gungen und am Conus den meisten Insulten medullaris wegen den gróssten Ausschweifungen bei Riickgratsbewegungen ausgesetzt. Diese Stehen, nament- lich die obere, wo sonst die meisten chronischen Spinalaffectionen ihren Anfang zu nehmen pflegen, weist auch die háufigsten Gewaltveránderungen auf. XXV. 45 Bei Paralysis progressiva kommen Heterotopien in 25% vor. Diese Paralytiker boten grósstentheils auffálige spinale Symptome dar. Die mitbe- gleitenden myelitischen Befunde sind meist von verschiedenem Alter und hie und da ganz unbedeutend. In den meisten Fállen findet man nur die Glia und die Gefasse vermehrt, was aber auch nur Reactionserscheinungen sein kónnen. Es scheinen also im Laufe der allgemeinen Paralyse ófters voriiber- gehende Oedeme oder weisse Erweichungen des Ruckenmarkes vorzukommen, welche zwar gewisse klinische Symptome darbieten und zuweilen auch zur Heterotopiebildung Veranlassung geben, die aber kaum beachtet oder vielleicht missdeutet werden. Erklárung der Abbildungen. Taf. I. und II. Fig. 1.— 9. Tuberkel. 3. Fall. Fig. 10. — 14. Sclerose en plaques. 4. Fall. Fig. 15.— 19. Lues. 13. Fall. Fig. 20. — 23. Paralysis progr. 5. Fall. Fig. 24. — 27. Myelitis chron. 12. Fall. Fig. 28. — 30. Epilepsie Myelitis. 6. Fall. Fig. 31. — 34. Myelitis acuta. 9. Fall. Fig. 35. — 37. Gliomatosis spin. 10. Fall. Fig. 38. — 41. Meningitis spin. 7. Fall. Fig. 42. — 47. Meningitis spin. 8. Fall. XXV. 46 Vysvětlení obrázků. Bílá hmota jest ponechána na kresbě bílá, šedá jest šedou. Hmota roz- mělčená nebo jinak pathologicky zdegenerovaná jest tečkovaná. Nádory skle- rosy dle jich intensity jsou tušované. Obr. 1. — 9. Solitarní tuberkle v míše (případ 26.). Řezy jdou vesměs blízko za sebou. Obr. 10. — 14. Sclérose en plaques (příp. 29.). Obr. 10. poskytuje řez míchy ve větším měřítku. Bílá místa jsou sklerotická, intensivnější bar¬ vou naznačená jsou heterotopie. Obr. 15. — 19. Syphilis míchy. (Případ 28.) Skvrny v šedé hmotě značí degene¬ race luetické bílé hmoty. Obr. 20. — 23. Paralysis progressiva. (Případ 32.) Obr. 24. — 27. Myelitis chron. (Případ 31.) Obr. 28. — 30. Epilepsia. Myelitis chron. (Případ 33.) Obr. 31. — 34. Myelitis acuta. (Případ 37.) Obr. 35. — 37. Gliomatosis spin. (Případ 34.) Obr. 38. — 41. Meningitis spinal, pur. (Případ 35.) Obr. 42. — 47. Meningitis spinal, par. (Případ 36.) XXV. Tab.I. Lith. G langhans. C.3 Wr dv lifogr A.Haase v Praze Tab.II. Lith.G. Langhans . C a kr. dv. litogn A.Haasa v Praze. ROZPRAVY ČESKÉ AKADEMIE CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ V PRAZE. ROČNÍK II. TŘÍDA II. ČÍSLO 26. ÚCHYLKY OD ZÁKONA RAOULTOYA PŘI BODU VARU ROZTOKŮ. PODÁVAJÍ A. P. PARÍZEK a 0. ŠULC. (S 1 VYOBRAZENÍM.) Z CHEMICKÉHO ÚSTAVU ČESKÉ UNIVERSITY. PŘEDLOŽENO DNE2B. DUBNA 1893. V PRAZE. NÁKLADEM ČESKÉ AKADEMIE CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ. 1893. Tiskem J. Otty v Praze. Ze zákona Raoult- ova o bodu tuhnutí roztoků a o bodu varu jich vy¬ plynuly, jak známo, dvě methody stanovení veličin molekulárných : jedna kryoskopická, která slově obyčejně Raoult- ovou, druhá na měření bodu varu roztoků založená, kterou vypracoval E. Beckmann , až do té formy, jak pří¬ tomně se jí v laboratořích užívá. Určení hmoty molekulárně v jistém rozpustidle děje se dle vzorce shod¬ ného pro obě methody kde M je hledaná molekulárná hmota, p koncentrace roztoku a sice počtem gramů q látky rozpuštěné na 100 g rozpustidla vyjádřená, tedy _ 100? P~ Q - když Q značí počet gramů určitého rozpustidla. At jest pozorovaná změna mezi bodem tuhnutí neb bodem varu roztoku a rozpustidla. Pro stanovení molekulárně hmoty samé nerozhoduje znamení tohoto rozdílu utvořeného ve smyslu A t — tx Íq , když t0 pro rozpustidlo samotné, tx však pro roztok platí. Jinak řečeno ne¬ záleží na tom, zda pozorujeme depressi či elevaci teploty při tuhnutí neb při varu rozpustidla látkou rozpuštěnou. Methoda kryoskopická pozoruje depresse bodu tuhnutí, methoda varu elevace bodu varu. Při této druhé methodě, k níž nyní výhradně se obrátíme, předpokládá se ovšem, že bod varu látky leží výše než bod varu rozpustidla, a sice vy¬ žaduje praxe, má-li měření býti spolehlivé, aby rozdíl obou bodů varu byl značný (aspoň 140°). Jak se průběhem této stati objeví, lze dojiti dobrých výsledků i při látkách, jichž body varu značně méně se liší, pečlivým rozborem výsledků. Veličina Amt ve vzorci pro M jest veličina stálá pro určité rozpustidlo. Jest to molekulárné zvýšení bodu varu rozpustidla, to jest zvýšení, které působí molekulárné množství (v gramech) jakékoli látky ve 100 g rozpustidla. Rozpravy. Ročník II. Třída II. Číslo 26. 1 XXVI. 4 Veličinu tu lze stáno viti tedy pokusně rozpouštěním látek se známou hmotou molekulárnou ; lze ji však též určiti, známe-li utajené teplo vypařovací L pro rozpustidlo. Pro . obě veličiny odvodil v arit Hoff na základě úvah thermo- dynamických vztah Am t — 0-02 ~ , kde T jest bod varu rozpustidla absolutní stupnicí měřený. Jak patrno, jest stálá tato, a tím i methodou určená molekulárná hmota závislá na tlaku, neboť i bod varu T i utajené teplo L jsou funkcemi tlaku. Změna ta jest však nepatrná pro malé denní variace tlaku. Pro éthylalkohol jest ku př. pro bod varu 78°3 při tlaku ICrOcm Amt~ 11-50 , a změna pro rozdíl v tlaku o 1 cm obnáší pouze 005 jednotek, tedy asi Va procenta celkové hodnoty. Z té příčiny netřeba při odvození absolutních hodnot pro molekulárné hmoty dbáti okamžitého stavu tlaku, za to však při stanovení elevací At musí býti zaručena stálost tlaku, neboť na tom závisí stálost bodu varu rozpustidla průběhem pokusu. Proto považována jen ta pozorování za definitivní, kde prů¬ během pokusu — as 1 až 2 hodin — tlakoměr patrně stavu svého nezměnil. Jak patrno, jsou theoretické základy methody velmi jednoduchý. I pod¬ nikli jsme řadu měření za účelem rozluštění jistých otázek o molekulárném stavu některých látek v roztocích. Jak níže bude doloženo, ocitli jsme se průběhem práce poněkud v jiném oboru, než na který jsme původně pomýšleli. Beckmann dělí rozpustidla užívaná při methodě varu na dvě třídy ; jedny (benzol, chloroform, éthylénbromid, sírouhlík) chovají se k molekulám v roz¬ toku jsoucím netečně, druhé, látky to vesměs dle typu vody složené (kyselina octová, alkoholy, octan éthylnatý, éther éthylnatý) jeví velký vliv dissociační. I zamýšleli jsme: 1. Zkoumati chování se organických kyselin a esterů v roztocích ben¬ zolových. 2. Studovati podobné poměry při éthylalkoholu, a mimo to seznati cho¬ vání se jeho k anorganickým solím krystallovou vodou opatřeným. Když však se jisté překvapující zajímavosti u alkoholů objevily, rozšířili jsme při nich svá měření, původní úmysl poněkud pozměnivše. I pracovali jsme s těmito rozpustidly: 1. Benzol. 2. Éthylalkohol. 3. Methylalkohol. 4. Isopropylalkohol. Postup práce byl v celku týž jak jej vypsal Beckmann^) Tamtéž musíme odkázati vzhledem k diskussi všech možných chyb methody. *) Beckmann, 1889. Zeitschr. f. ph. Chem. 4. 582. — Týž 1890. ib. 6. 437. XXVI. 5 Vzhledem ku praktické manipulaci podotýkáme jen toto: Přístroje užíváno ve tvaru, jak jej udal nejnověji Beckmann*) Aby topení bylo stejnoměrné, vložili jsme do vedení plynového manometr a precisním kohoutkem jsme po dobu trvání pokusu udržovali tlak plynu na stálé výši. Aby se vypařování rozpustidla předešlo, užito většinou obou chladičů vodních. Po každém pokuse jsme se vážením přesvědčili o velikosti ztráty rozpustidla vypařením. Byla-li značnější, rozdělili jsme patřičné opravy na jednotlivá pozorování dle uply¬ nulých příslušných intervallů časových. Přesvědčili jsme se, že jest výhodné, aby teplota parního pláště byla o něco málo vyšší bodu varu rozpustidla. To usnadňuje i urychluje dostavení se stálého bodu varu roztoku velkou měrou. I přidávali jsme do benzolu párového pláště něco málo toluolu, do alko¬ holů několik kapek homologů téže řady mastné, čímž docílili jsme teplotu o 0°2 až 0°5 vyšší, než byl bod varu rozpustidla. Odčítání teploměru dálo se za mírného poklepávání malým dalekohledem. Při každé řadě měření pozorován tlak, je-li stálý. Střední hodnoty těchto tlaků připojili jsme k svým tabulkám, ježto posloužiti mohou k vypočtení osmo- tických tlaků v roztocích zkoumaných, jež se dá, jak W. Nerůst**) právě ukázal, na základě stanovení zvýšení bodu varu provésti. I. Rozpustidlo benzol. Benzolu se zálibou se užívá k stanovení hmot molekulárných, jak methodou kryoskopickou, tak methodou varu, a to z příčiny, že se chová, jak pravíme, »chemicky netečně« k látkám rozpuštěným v nejčetnějších případech, to jest nepůsobí dissociaci molekul látek rozpuštěných, nedotýkaje se tedy polyme- risace jejich, ač je-li jaká. Již dříve nalezl jeden z nás***) methodou kryoskopickou, že kyseliny řady mastné CnH2n02 i kyseliny řady olejové CnH2n-2 02 v benzolovém roztoku dvojnásobné molekuly jeví, kdežto tytéž kyseliny ve vodě a kyselině octové pravidelné hodnoty pro molekulárnou hmotu vykazují. Estery jevily vesměs molekuly jednoduché. Bylo tedy zajímavo zjistiti, jak věc se má u vroiícím roztoku benzolovém. Upotřebený benzol, nejčistší to prodajný préparát firmy A. W. Kahlbaum v Berlíně podroben třikráte po sobě opatrně vymrznutí. Při volné manipulaci vyrůstaly krásné šupinaté krystally silného lesku. Tak získaný benzol tuhl okrouhle při 4°5 a jevil na teploměru Beckmannově stálý bod varu. Vřel při 79°4 za tlaku 74*81 cm. *) Beckmann, 1891. Zeitschr. f. ph. Chem. 8. 223. **) Nerůst, 1893. Zeitschr. f. ph. Chem. 11. 1. ***) Šulc, 1889. Věstník král. čes. spol. náuk. 1. 301. — Týž, 1889. ib. 2. 87. — Týž, 1890. ib. 1. 148. Zkoušky ty měly za účel, objeviti za obyčejných temperatur rozdíl kyselin CnH2n-2 02, kteréž tají výše než jejich isology CnH^nO^ . 1* XXVI. 6 Podotknouti dlužno, že benzolem pracovalo se neobyčejně hladce a rychle. Stálost bodu varu při jednotlivých roztocích dostavovala se rychle a pravidelně, takže jednotlivá odečtení teploměru shodovala se, zvláště při zředěných roz¬ tocích, až na jednu neb dvě tisíciny stupně, a jen málokdy různila se o více. Molekulárně zvýšení bodu varu pro benzol udává Beckmann Amt = 26°7 , na základě údaje utajeného tepla vypařování 93*4 kal. učiněného Schiffem. Této hodnoty, která i četnými pokusy jest stvrzena, užili jsme vesměs. Zprvu podrobeny zkoušce počáteční členové homologické řady kyselin mastných. Kyselina mravenčí a octová nemohly býti zkoušeny, ježto s ben¬ zolem, jak se zdá, neposkytují tak stejnorodých směsí, aby dávaly dokonale stálý bod varu. Teprve kyselina propionová vyhovuje této podmínce. Veškeré préparáty užité jsou od firmy Kahlbautn- ovy, dle udání kyselina máselná normálná připravena z máselnanu éthylnatého, kyselina kaprónová připravena z příslušného nitrilu; u všech zkoušena stálost bodu varu, aby se chemická individualita pokud lze zaručila. Výsledky vykonaných měření podávají následující tabulky, kde užito vesměs již zavedeného a vysvětleného označení. Kyselina propionová. QII:, . CO . OH == 74. Bod C PJ c ě o to Tlak 75*10 cm. Q q P At M g g 0/ /o 17-47 0-1177 0-67 + 0°072 250 » 0-2833 1-62 0193 224 » 0-5050 2-89 0-354 218 » 0-8020 4-59 0-586 209 » 1-2809 7-33 + 0-961 203 Kyselina máselná normálná. C,H, . CO . OH = 88. Bod varu 162°9 Tlak 75-00 cm. g g 0/ 10 16-51 0-4774 2-89 + 0°345 224 » 0*8696 5-27 0-681 203 » 1-2966 7 85 1-113 188 » 1-9812 12-00 + 1-831 175 Kyselina valerová normálná. c4H9. CO . OH = 102. Bod varu 184°7 Tlak 75*24 cm. g g °/ 10 15-60 0-1836 1-18 + 0°153 205 » 0-4281 2-74 0-362 202 » 0-8285 5-31 0-707 200 » 1-1545 7-40 + 0998 198 XXVI. 7 Kyselina kapronová. Bod C5Hn . varu 204°0 CO. OH = 116. Tlak 75*31 cm. g 16-34 g 0-0964 0/ /o 0-59 + 0°085 185 » 0-2309 1 41 0-189 200 » 04656 2-85 0-361 211 » 0-7395 4-53 0561 215 » 1-1644 7-13 0-865 220 1-7464 10-73 + 1-273 224 Kyselina isomáselná . CHa\ >CH . CO . OH = 88 . ch/ Bod varu 155°0 . Tlak 75*39 cm. g 15-33 g 0-2200 0/ 10 1-44 + 0°243 157 » 0-4436 2-89 0-430 179 » 0-8349 5 45 0-785 185 » 1-3448 8-77 + 1-224 187 Diskusse uvedených výsledků pozorování skýtá mnoho zajímavého. Předem jest z čísel pro molekulárně hmoty všech zkoumaných mastných kyselin na první pohled patrno, že v benzolovém roztoku molekuly jejich trvají většinou jakožto dvojnásobné. K témuž výsledku dospěli jsme, jak již podotknuto, již dříve kryoskopickou methodou Raoult- ovou při těchto kyse¬ linách řady mastné, ba i při kyselinách řady olejové. Nemění se tedy v pod¬ statě poměry v benzolovém roztoku těchto látek, stoupne-li teplota od bodu tuhnutí benzolu (asi 5°) až k jeho bodu varu (as 80°). Dle zkušenosti, které o této věci nabyl Beckmann , jeví kyseliny organické, alkoholy a oximy v benzolových roztocích tendenci ku polymerisaci zřetelně patrnou i při bodu tuhnutí i při bodu varu benzolu. Nejedná se tu tedy o vý¬ jimky porůznu se vyskytující, ale o pravidelný zjev vztahující se k určitým třídám látek, který z povahy tříd těch nutno jest vysvětliti. Z kyselin organických zkoumal Beckmann*') v benzolovém roztoku jen kyselinu benzoovou a salicylovou, a shledal chování jich zcela obdobné tomu, jež našli jsme my při kyselinách řady mastném Polymerisace molekul jest v těchto případech jako v dříve uvedených zcela patrná. Pozorujme průběh hodnot pro » molekulárně hmoty « zevrubněji vzhledem ku koncentraci. Jak známo, stoupají v nejčetnějších případech molekulárně hmoty odvozené jak kryoskopickou methodou Raoult- ovou, tak Beckmann- ovou *) Beckmann, 1890. Zeitschr. f. ph. Chem. 6. 440. XXVI. methodou varu se stoupající koncentrací roztoku. Příčinu spatřujeme obyčejně v tom, že jen velmi zředěné roztoky, kde zanedbati lze vzájemné působení molekul látky rozpuštěné, ovládány jsou jednoduchými zákony v analogii s dokonalými plyny. Než v našich případech rozrůzniti lze uvažované kyseliny ve dvě skupiny. U jedněch molekulárně hmoty stoupají s koncentrací, u jiných klesají. Nejlépe vynikne povaha věci užitím grafického znázornění. Ježto se zde hlavně o mole¬ kulárně hmoty jedná, považujme je za pořadnice příslušné k procentům, udᬠvajícím koncentrace roztoků, jakožto k úsečkám. Body vyznačující jednotlivá pozorování druží se velmi pěkně v tahy křivek rázu hyperbolického. Křivky pro kyselinu propionovou a máselnou klesají z počátku prudce, křivka pro kyselinu valerovou klesá již daleko mírněji, pro kyselinu kapronovou pak již stoupá se stoupající koncentrací roztoku. Zvláštní jest, že obě isomerické kyseliny máselná a isomáselná zcela různě se chovají. Z průběhu křivek na první pohled jest patrno, že limitují asymptoticky k jistým hodnotám a sice, což jest pozoruhodno, pro nekonečně velikou úsečku, tedy pro p = °° , což při zvoleném významu této veličiny značí pouhou látku rozpuštěnou. Tato hraničná hodnota pořadnice jest blízká dvojnásobné molekulárně hmotě, oproti té, kterou u kyselin uvažovaných obvyklými vzorci chemickými vyjadřujeme. Odhadneme-li přibližně tyto hraničně hodnoty, můžeme sestaviti tuto tabulku : Dvojnásobná Odhadnutá hmota molekulárná hodnota mezní Kyselina propionová 148 » máselná 176 » isomáselná 176 » valerová 204 » kapronová 232 198 172 178 197 218 Vzhledem k tomu, že v odhadování mezních hodnot cestou grafickou přece jen značná libovůle leží, lze považovati souhlas za velmi uspokojivý. Beckmann*') extrapoloval pro určení hmot molekulárných při kyselině benzoové a salicylové ku roztokům velmi zředěným, tedy ku lim p = 0 , i zdálo se pak, že kyselina salicylová normálnou hodnotu jeví, totiž 139 místo 138, ale počí¬ nání toto nezdá se býti přípustným, ježto by při kyselinách s klesajícími pří¬ slušnými křivkami ve zředěných roztocích vykazovalo molekuly nekonečně násobné. Abychom charakter těchto křivek zabezpečili, provedli jsme ještě jedno měření na kyselině propionové, jež byla zcela jiného původu. Avšak nabytá čísla jevila stejný průběh jako při dříve zkoumaném préparátu, ač jsme i vy¬ pařování se benzolu v úvahu vzali. *) Beckmann, 1. c. XXVI. 9 Kyselina propionová. C2 H, 5* CO. OH = 74. Bod varu 139°. Tlak 74*87 cm. Q <1 / At M £ £ 0/ /o 14*82 04438 0*97 + 0°091 284 14*68 0*3791 2*58 0*287 240 14*53 1*0047 6*91 0*837 221 14*39 1-6178 11*24 + 1-408 213 Průběh křivky počíná ještě vyššími hodnotami, ale limituje k hodnotě ne valně rozdílné od dříve nalezeného čísla (198), totiž asi ku 208. Jak patrno, běží tu o zcela určité případy dissociace v roztoku, a nabyté křivky jsou výrazem její, jsou pravými křivkami dissociacními. Průběh jich liší se zcela od mírného průběhu křivek v případech normálných, naznačujících malou závislost vypočtené molekulárné hmoty na koncentraci užitého roztoku, neboť tato mírná změna zaviněna jest podstatou methody samé i způsobem výpočtu, a lze ji téměř odstraniti, bereme-li v úvahu hutnoty roztoku za varu, kladouce hutnotu rozpustidla za varu rovnu jednotce, jak ukázal Beckmann*) Pravé příčiny vysvětlení tohoto zjevu, oné polymerisace molekul kyselin ovšem neznáme. Při pozorování téhož zjevu methodou kryoskopickou, vyslovil jeden z nás domněnku,**) že příčina spočívá v uhlíku karboxylovém, jasněji řečeno v nesouměrnosti molekuly vzhledem k tomuto uhlíku, ježto estery, kde dva řetězy uhlíkaté jsou karboxylem spjaty, vykazují jednoduché molekuly. Zcela obdobně soudí Beckmann uváděje,***) že by molekuly ku př. kyseliny octové mohly býti zdvojeny dle schémata OH i ch3 . c . o . co . ch3 I OH neb dokonce ztrojeny OH CH3 i i ch3 . c . o . c . o . co . ch3 . I I OH OH Za podporu domněnky své uvádí faktum, že kyselina octová, ač jednosytná, poskytuje i soli kyselé. Než buď tomu jak buď, jisto jest, že tato snaha po tvoření složitých molekul trvá jen potud, pokud v molekule jest labilní vodík hydroxylový. Zastoupíme-li jej alkylem nebo radikálem kyselin, objeví se normálné hodnoty molekulárné. *) Beckmann, 1890. Zeitschr. f. ph. Chem. 6. 464. **) Šulc, 1890. Věstník král. čes. spol. náuk str. 152. ***) Beckmann, 1890. Zeitschr. f. ph. Chem. 6. 469. XXVI. 10 Estery kyselin jeví v roztoku benzolovém vesměs jednoduché molekuly. K témuž výsledku vedla nás již dříve methoda kryoskopická. Výsledky pozorování sneseny jsou v těchto tabulkách: Valeran amylnatý. C4 H9.CO. O. C5 Hn = 172. Bod varu 187°1. Tlak 75"06 cm. Q q P At M g g °/ /o 16-00 0-1510 0-95 + 0°139 181 » 0-3373 2-11 0*304 185 » 0-5634 3-52 0-501 188 » 1-0017 6-28 + 0-908 184 Mo = 176. Máselnan amylnatý. c3 h7. CO. O. C5 HIt = 158. Bod varu 174°9. Tlak 74*85 cm. g g 0/ 10 15-11 0-2066 1-37 + 0°205 178 > 0*4873 3-22 0-501 171 » 0-8142 5-39 + 0-843 170 M0 = 169? Máselnan isobutylnatý . c3 h7 . CO. 0. ch2 CH “^CH3 = 144 Bod varu 151°0. Tlak 74‘69 cm. g g °/ 10 16-12 0-1541 096 + 0°158 162 » 0-3051 1-89 0-310 163 » 0-5382 3-34 0-541 165 » 1-5262 9-65 1-574 161 » 2-4490 15-19 + 2-531 160 M0 = 161. Octan amylnatý. CH3!i CO.O.QHj, = 130. Bod varu 139°7. Tlak 74-82 cm. g g 0/ /o 14-74 0-1342 0-91 + 0°157 154 » 0-3519 2-39 0-404 158 » 0-7277 4-94 0-833 158 » 1-3769 9-34 + 1-572 159 M0 = = 151. XXVI. 11 Propionan propylnatý . Q h5 . n o o C3H7 = 116. Bod varu 120°6. Tlak 74*60 cm. g g °/ '0 15-47 0*1619 1-04 + 0°168 166 15-22 0-3591 2-36 0-367 172 15-07 0-7651 . 5-08 0-794 170 1492 1-4260 9-56 + 1-513 169 M0 = 159. Ze všech těchto dat jest tendence k zachování jednoduchých molekul nade vše patrná. Hodnoty pro molekulárně hmoty stoupají zvolna s koncen¬ trací. zdá se, že dostoupí jistého maxima, odkud snad, ač velmi zvolna, kle¬ sají. Jen máselnan amylnatý činí nevysvětlitelným způsobem výjimku. Extra- polujeme-li graficky hodnoty pro molekulárně hmoty, a sice pro p = 0 , ob¬ držíme čísla M0 s obvyklými tím více souhlasná, čím více atomů uhlíku má ester v molekule, jak patrno z tohoto : Molekulárně hmota Rozdíl obvyklá : nalezená : v procentech Valeran amylnatý 172 176 2% Máselnan amylnatý 158 169? 7 Máselnan isobutylnatý 144 161 12 Octan amylnatý 130 151 16 Propionan propylnatý 116 159 37 Souvisí to jistě s tím, že estery s většími molekulárnými hmotami výše vrou, a methoda Beckmannova dává nej spolehlivější výsledky u látek, jichž bod varu značně výše leží než bod varu rozpustidla. Beckmann nezkoušel esterů kyselin mastných, a z aromatických toliko benzoan éthylnatý a fenylnatý, a nalezl v benzolovém roztoku molekuly jich jednoduché. Rovněž anhydrid kyseliny benzoové dává hodnoty normálné. Ze všeho, co dosud uvedeno, jest patrno, že molekul árný stav rozpuště¬ ných látek v benzolu závisí na obou skupinách uhlíkem karboxylovým spjatých : kyseliny jeví tendenci polymerisace, estery nikoli. II. Rozpustidlo éthylalkohol. Alkoholy, ježto jsou výtečná a přístupná rozpustidla nesčetných látek organických, mají pro stanovení hmot molekulárných ve vroucích roztocích ne¬ obyčejný význam. Se stanoviska theoretického přisuzujeme jim, jako vůbec látkám typu vody velikou mohutnost dissociační. Kyseliny jeví v nich mole¬ kuly vesměs jednoduché [Beckmann). Měli jsme původně v úmyslu studovati chování se anorganických solí vodou krystallovou opatřených v alkoholu rozpuštěných. K tomu cíli mělo se XXVI. 12 stanovití, jak chovají se soli s vodou krystallovou, jak chovají se soli bez- vodé, a konečně jak chová se voda sama v alkoholu za varu. Z toho doufali jsme nabyti nějakých vědomostí o tom, jak přítomna jest voda původně ja¬ kožto krystallová do alkoholu různými látkami vnesená. Alkohol ku práci užitý, nejčistší to préparát obchodu, odvodněn dle možnosti žíhaným síranem měďnatým. I stanovena pak specifická jeho hmota pyknometrem Sprenglovým. Nalezeno při 20°00 středem ze dvou pokusů N20 = 0’79285 g. cm~ , na základě čehož přisouzeno našemu alkoholu dle tabulky MendUejeva *) 1'03% vody. Na základě utajeného tepla vypařování 214*9 kal. dle Regnau/ta**) vy¬ počtena dle vzorce varCt Hojýova molekulárná elevace pro éthylalkohol Jmt= 11°48, kdežto Beckmann udává Amt= 11°50 . Čísla tato platí ovšem pro absolutný alkohol a tlak 76 cm. Ač těmto podmínkám nebylo přesně vyhověno, užito zatím čísel těchto jako první appro- ximace při stanovení elevací bodu varu způsobených rozpouštěním solí s vodou krystallovou v alkoholu. Výsledky pokusů jsou tyto: Chlorid vápenatý Ca Cl2 . 6H2 O = 219 . Q <7 P z 1t M g 14*73 g 0*4332 0/ / 0 2*94 + 0"104 325 » 0*6200 4*21 0*163 297 » 1*1491 7*80 0*334 268 » 1*7833 12*10 + 0*533 261 Dusičnan nikelnatý Ni (N03)2 . 6H2 0 = 310. g 15*02 g 0*6291 0/ 10 4*19 + 0°140 344 » 0*8781 5*84 0*204 329 » 1*1940 7*95 0*281 325 » 1*8630 12*40 0*468 305 » 2*5431 16*93 + 0*667 292 Chlorid manganatý Mn Cl2 . 4 H2 O — 198. g 14*76 g 0*5191 0/ Jo 351 + 0°137 295 0*8956 607 0-252 276 » 1*0555 7*15 0-307 268 » 1*1695 7*92 + 0-345 264 *) Landolt-Bornstein, Phys.-Chem. Tabellen. **) Regnault, Jahresb. d. Chem. 1863. p. 55. XXVI. 13 Dusičnan urany lovy U02 (N03)2 . 6 H2 O = 504 . 14*57 0*8135 5*88 + 0°109 589 » 1*6557 11*37 0*244 536 » 2 0503 14.07 0*303 534 » 2*2491 15*44 0*334 532 » 2*5676 17*62 0*404 502 » 2*6421 18*13 4-0*417 500 Čísla pro molekulárně hmoty jsou při velkých zředěních vesměs vysoká, odtud klesají s rostoucí koncentrací. Vysvětlení mělo podat studium solí bez- vodých a vody samé ve vroucím alkoholu. Tu však narazili jsme na obtíže nepřekonatelné : 1. Soli bezvodé rozpouštějí se tak málo v absolutním alkoholu, že data z roztoků tak zředěných nabytá nelze považovat! za spolehlivá. 2. Voda 'ukázala překvapující anomálii. Objevením této anomálie octli jsme se u nových otázek, přivedeni jsme byli na jinou cestu, než po jaké jsme chtěli původně spěti. Voda přidávána k alkoholu nezvyšuje bod varu příslušně své molekulárně hmotě, al snižuje. Tato depresse dosáhne maxima. Přidáváme-li stále vody, vrací se bod varu zase vždy více k bodu varu původního alkoholu, až pro jistou kon¬ centraci se mu rovná. Na to teprve přejde depresse v elevaci. Největší de¬ presse, s kterou jsme pracovali, byla nepatrná, obnášelať sotva 0°06 , i bylo nutno velmi obezřetně si vésti, chtěli-li jsme, aby hodnoty jednotlivými sta¬ noveními nabyté družily se pěkně v křivku. Teprve opětovanými pokusy se nám to podařilo. Stůjž zde již přehled výsledků: Voda. Alkoholu (98,97%níh°) užito co rozpustidla 14*62 g C. í l P Zít cr 0/ 10 1 0*0946 0-647 — 0°016 2 0*2086 1-43 — 0-040 3 0*3312 2*27 — 0*049 4 0*4770 3-26 — 0-058 5 0-6200 4*24 — 0*053 6 0*7886 5*39 — 0*039 7 0*9606 6*57 — 0*010 8 1*1607 7*94 + 0*023 9 2-0824 14-24 + 0*270 V sloupci označeném p jsou zaznamenána množství přidané vody pře¬ počtená na 100 g užitého alkoholu. Nanášíme-li procenta p jakožto úsečky, elevace At jakožto pořadnice, druží se body tak získané velmi dobře v křivku tvaru parabolického, která poblíže úsečky / = 7 protíná osu koncentrací. XXVI. 14 Ježto věc sama sebou jest velice zajímavá, snažili jsme se vyjádřiti závislost elevace A t na koncentraci kvadratickou funkcí tvaru At = A + Bp + Cf*. Absolutní členy této rovnice paraboly stanoveny byly methodou nejmen- ších čtverců. I nalezli jsme At = — 0*0108 — 0-0199 p + 0-00281 /2 . Křivka nabytá (v. tabulku) takto vyhovuje pozorováním: c. At Rozdíly pozorované počítané poz. — poč. 1 — 0°016 — 0°023 + 0°007 2 — 0- 040 — 0-033 — 0* 007 3 — 0* 049 — 0-042 — 0- 007 4 — 0-058 — 0-046 — 0-012 5 — 0-053 — 0-045 — 0-008 6 — 0- 039 — 0-036 — 0-003 7 — o-oio — 0-021 + 0-011 8 + 0*023 + 0-008 + 0-015 9 + 0-270 + 0- 276 — 0-006 Rozdíly mezi počtem a pozorováním pohybují se většinou jen v tisícinách stupně. Uvážíme-li obtíže tak jemného měření teploty, musíme prohlásiti sou¬ hlas pozorování a počtu za velmi dobrý. Chyba průměrná jednoho pozorování jest 11 jednotek, chyba výsledku 4 jednotky desetinného místa třetího. Abychom vymýtili počtem oněch 103% vody v alkokolu obsažené, vztahovati tedy mohli veškeré údaje na absolutní alkohol, musíme extrapolo- vati pro p = — 1-03 , což dá A t = -\- 0"0127 . Chceme-li pak, aby pro počátek souřadnic bylo zároveň p = 0 a A t = 0 , jakož jest výhodno, musíme posunouti souřadnice tím, že místo At klademe At~ j-0'0127, » p » p — 1*03 , čímž získáme rovnici pro At prostou absolutního členu A t = — 0-0257 p + 0-00281 p 2 . Příslušné k sobě hodnoty změn bodu varu a koncentrací, platné nyní pro absolutní alkohol, jsou tyto c. P At C. P At 1 1-67 — 0°036 6 6-42 — 0-049 2 2-46 — 0’049 7 7-60 — 0*034 3 3-30 — 0-055 8 8-97 — 0-005 4 4-29 — 0-059 9 15-27 + 0-263 5 5-27 — 0-058 XXVI. 15 Jak patrno, stane se dvakráte rovným nulle, totiž jednou pro P = 0 , což jest nutno a samozřejmo, po druhé pro hodnotu plynoucí z rovnice 0 = — 0-0257 + 0-00281 p , tedy pro p = 9-14 . To znamená, slovy vyjádřeno, že směs 100 g absolutního alkoholu a 9*14^* vody, čili alkohol asi 91'62procentní při téže teplotě vře (uvnitř kapaliny měřeno) jako absolutní alkohol sám. Směsi na alkohol bohatší vrou vesměs níže. Maximum této depresse bodu varu vodou jest ovšem nepatrné, neobnášíť an> V»o° Poměry ty nejlépe objasní křivka (I) na připojené tabulce, kde však jsou za úsečky zvolena procenta P vody v roztoku co celku obsažená. Chceme-li, aby pro P= 0 bylo současně A 1 = 0 , plyne pro naši křivku At = — 0-041 1P + 0-004348 P* . (I) V nepatrné hodnotě zmíněného maxima depresse spočívá asi příčina, že zjev dosud nebyl, pokud víme, od fysiků pozorován. O příčině samé tohoto zajímavého úkazu nelze prozatím určitě se vy- sloviti. Chemickou akci snad lze tu podezřívati (tvoření hydrátů). Však žádná z význačných koncentrací p = 914 a . p = 457 neodpovídá jednoduchému molekulárnému poměru vody a alkoholu.*) *) Vzorec 4C2H60.H20 odpovídá 9187 alkoholu na 948 vody. XXVI. 16 Při tak výlučně zvláštním chování se vody vzhledem k alkoholu nemohli jsme očekávati jednoduchého rozluštění touto cestou svrchu položené otázky o vodě krystallové solí v alkoholu rozpustných. Za to osvědčil se alkohol éthylnatý i ostatní později užité alkoholy k řešení jiné otázky, theoreticky velmi zajímavé, co nejlépe. Rhamnosa, cukr to drem. Raýmanem *) poprvé blíže studovaný, má jediný ze všech cukrů tu znamenitou vlastnost, že rozpouští se dobře v četných alkoholech. Cukr sám v roztocích vodních otáčí rovinu světla polarisovaného v právo, a sice jest [«]/> = 8°6 (srovnej i H Jacobi , Unter- suchungen uber Birotation, Frankfurt 1891), v roztocích alkoholických však v levo. Specifická otáčivost v těchto roztocích nalezena při alkoholu methyl- natém, éthylnatém, isobutylnatém téměř stejná a sice [«]/> — — 10°6 . Tuto okolnost vysvětluje dr. Raýman tím, že vznikají nové skupiny asymmetrický uhlík obsahující v oněch roztocích, k molekule cukru připjaté C5HI104-CH-gg , kde R značí jednomocný radikál alkoholický. Jsou to pravé alkyláty rhamnosy; asymmetrická skupina v nich obsažená působí patrně rotaci 11a levo, zprvu zmenšuje — přidáváme-li k vodným roztokům alkoholu — posléze úplně nabude vrchu nad kladnou hodnotou úhlu [«]£>. Voda dissociuje tyto alkyláty. I jiné okolnosti nasvědčují tvoření se těchto sloučenin, ba rhamnosamylát dal se dokonce isol ováti ve formě syrupu. Bylo se nadíti, že methodou Beckmann ovou dá se fysikálně rozhodnouti, zda v alkoholickém roztoku obsaženy jsou molekuly pouhé rhamnosy C6H1406 = 182 , aneb molekuly rhamnoséthylátu C«H1306 . C2H5 = 210 . Uvedeme ihned výsledky pozorování. Rhamnosa (koncentrovanější roztoky éthyl alkoholické). Tlak = 74*74 cm. Q q P At M £ 0*5374 0/ /o 3*27 + 0°174 216 » 1*2592 7*67 0*372 231 » 1*8076 11*01 0*520 243 » 2*3428 14*27 + 0*651 252 Hodnoty pro M řadí se tu, v síť souřadnic naneseny byvše, téměř v přímku. Průběh jich jest zcela pravidelný, to jest takový, jaký methoda v nejčetnějších případech podává. I jest dovoleno pravdě nejpodobnější hodnotu odvoditi extrapolací pro nekonečné zředění, to jest pro / = 0 . *) Raýman, 1887. Věstník král. čes. spol. náuk. — Listy chem. 12. 7. — Týž, 1888. Věstník král. čes. společnosti náuk str. 228. — Berl. Ber. 21. 2016. — Listy chem. 12. 287. XXVI. 17 Tu vyjde M0 = 205 . Číslo to svědčí rozhodně o tvoření se alkoholátu. Abychom .křivku pro malé koncentrace lépe sledovati mohli, učinili jsme ještě jednu řadu měření, a sice na roztocích zředěnějších než v případu prvém. Obdrželi jsme tato čísla : Rhamnosa (roztoky zředěnější). Tlak = 74*70 cm. Q q P A t M oc JT 0*2248 °/ / 0 1*56 + 0°085 211 » 0*3182 2*21 0120 212 » . 0*5176 3*59 0*193 214 » 0*7760 5*40 + 0*286 217 Pro velmi zředěné roztoky vychází tu extrapolací M0 = 207 . Střed obou hodnot M0 — 206 liší se od hodnoty pro molekulárnou hmotu rhamnoséthylátu (M = 211) asi o' 2% celkové hodnoty. Tvoření alkylátu jest tu nepopiratelné. Více o tom ještě ku konci této stati. Co jediné by se dalo těmto vývodům vytýkati, jest okolnost, že alkohol upotřebený obsahoval 1% vody. Výtku tu lze však odčiniti jednoduchou diskussí. Ukázalť nejnověji W. Nerůst?) že převratná hodnota molekulárného zvý¬ šení bodu varu směsi jest jednoduchou additivní funkcí procentového složení směsi a molekulárných zvýšení bodu varu obou složek rozpustidlo skládajících. Kdežto pro jednotlivé rozpustidlo platí vztah 1 ' Amt ’ kde M jest molekulárná hmota látky rozpouštěné, platí pro rozpustidlo, jež obsahuje r částí jedné a (100 — r) částí druhé látky 1 1 r A'mt 100 1 100 — r\ A"mt 100 ) ’ když Afm t a Anm t značí molekulárná zvýšení bodu varu obou látek rozpustidlo skládajících. Z toho plyne pro stanovení molekulárné hmoty v rozpustidlech smíšených vzorec ji /r Q 100 A mt . A mt A t r (A"m t — A' m t ) — j— 100 A' m t Vztahujeme-li A’mt a A"mt na alkohol a vodu, máme A'm t — 11*48 , A"m t = 4*47 ,**) *) Nerůst, 1893. Zeitschr. f. ph. Chem. 11. 1. **) Vypočteno na základě utajeného tepla vypařování vody. Beckmann udává pro vodu zim t = 4*5 . XXVI. 18 a pro náš alkohol ť r= 98*97 . Užitím těchto hodnot vyjde molekulárně zvýšení bodu varu pro užitý alkoho1 Amt= 11-30 , tedy asi o 1*6% menší oproti Amt ■=. 11*48. Na základě této konstanty staly by se všecky molekulárně hmoty rhamnosy o l*6°/o nižší, než uvedeno, a vý¬ slední číslo bylo místo 207 asi M0 = 204 . Tato změna výsledku však nic na pronesených úsudcích o tvoření se alky- látů nemění. Zjevy optické dokazují, že ony alkyláty trpí vodou dissociaci, i může ono nižší číslo 204 (oproti 211) zaviněno býti zcela dobře částečnou dissociaci rhamnoséthylátu vodou v alkoholu přítomnou. Ze pak i přes pří¬ tomnost oné vody vychází číslo svědčící alkylátu, jest tím silnějším pode¬ přením přesvědčení o jeho existenci v roztoku alkoholickém. III. Rozpustidlo methylalkohol. Vzhledem k tomu, že methylalkoholu nebylo posud nikým použito k sta¬ novení molekulárných hmot methodou varu, bylo předem nutno určiti proň molekulárně zvýšení bodu varu. Utajené teplo vypařování pro methylalkohol udali Favre a Silbermann *) na 263'86 kal., mimo to Andrews**) pro teplotu 65°8 na 263*7 kal. Na zᬠkladě posledního údaje počítané molekulárně zvýšení bodu varu jest Jmt= 8*71 . K experimentálnímu určení této veličiny provedli jsme tři řady měření a sice na benzaldehydu, anilinu a dimethylanilinu, látkách to, u nichž se ne¬ bylo chemické reakce s methylalkoholem obávati. Výsledky pokusů jsou tyto: Benzaldehyd C6H5 . COH == 106 . Bod varu 179°0 . Tlak 74*90 cm. Q q P At Amt £ 14*44 s 0*1647 °/ /o 1*14 + 0°093 8*64 » 0*3725 2*58 0*204 8-38 » 0*8776 6*08 0448 7-81 » 1*7494 1211 + 0*886 7*75 Bod Anilin varu 180°9 C6H5 . NH o — 93 . Tlak 74*50 cm. g 14*88 & 0*1685 % 1*13 + 0°115 9*45 » 04036 2*71 0*364 905 » 1*9136 5*50 0*513 8 67 » 2-2209 11*18 + 0*975 8*12 *) Jmenovaní, 1853. Ann. d. Chim. (3) 37. 461. **) Andrews, 1848. Pogg. Ann. 75. 501. XXVI. 19 Dimethylanilin C6H5 . N (CH3)2 = 121 . Bod varu 190° . Tlak 75*07 cm. £ 13-98. £ 02588 0/ /o 1-85 + 0°125 8-17 » 0-4780 3-34 0213 7*71 » 0-8090 5-79 0-341 7-13 » 1-5088 1079 + 0-593 664 Nabytá čísla pro molekulárně zvýšení bodu varu klesají vesměs s rostoucí koncentrací. Ježto hodnoty pro zředěné roztoky blíží se hodnotě theoreticky odvozené, nutno extrapolovati pro / == 0 , což stane se nejlépe graficky, na- nášíme-li procenta p jako úsečky, nalezené hodnoty jako pořadnice. I vyjde z blízka ■^m t při benzaldehydu 8*85 » anilinu 990 » dimethylanilinu 9'35 . Výpočet podal 8*7 1 . Považujeme-li všecky hodnoty za stejně oprávněné, plyne pro methyl¬ alkohol konstanta molekulárného zvýšení bodu varu z/m t = 9*20 . Podotknouti sluší, že náš methylalkohol, nejčistší*) to prodaj ný préparát firmy Kahlbaum- ovy po rektifikaci z čerstvě vypáleného kysličníku barnatého jevil při 20°07 specifickou hmotu 520-07 — 07920 £*. cm -3 a vřel při tlaku l&'d0cm v mezích teploty 65n6 až 66°. Na základě toho považován právem za absolutní. Nejprve zkoumáno chování se vody v methylalkoholu za varu. A tu se ukázal překvapující výsledek, že jest zcela jiné než v éthylalkoholu. Stůjtež zde hned čísla: Voda HaO = 18 . Bod varu 100°. Tlak 75*20 cm. Q <1 P zít M £ 1549 £ 01484 °/ lo 094 + 0°279 30-9 » 0-2303 1-49 0-436 31-4 » 03141 2-03 0-571 32-7 >> 0-5345 3-45 0896 354 » 07283 4-70 + 1-154 37-5 Anomálie jest zde zcela nevysvětlitelná. Čísla řadí se, v síť souřadnic vpravena byvše, téměř v přímku prudce stoupající; úsečka pro p = 0 jest *) Nejevil ani stopy acetonu reakcí iódoformovou. Rozpravy. Ročn. II. Tř. II. Č. 26. XXVI. 2 20 okolo 29. Čísla odpovídají asi dvojnásobné molekulárně hmotě vody (36), snad spějí k hodnotě 50 pro vysoké koncentrace, což by ukazovalo na hydrát Ch3 . OH . H20 = 50 . Doufajíce tuto anomálii nějak osvětliti, zkoumali jsme ještě dvě látky typu vody a sice éthylalkohol a isopropylalkohol v roztoku methylalkoholickém. Výsledky byly tyto: Q g 15-32 13-99 Éthylalkohol C2H5 . OH = 46 varu 78°0. Tlak 74*80 cm. q / át M g oj / 0 0*1518 0-99 + 0°077 118 0-3064 2-00 0153 120 0-5393 3-52 0-282 115 0-8110 5-29 + 0-432 110 ropylalkohoi CH3V r \ ch3/ CH . OH = 60. varu 80°5 Tlak 74*75 čwz. 0-1093 0-79 + 0°077 934 0-2841 2-03 0191 97-8 0-5708 4-08 0-381 990 1*0899 7-79 + 0-719 99-7 Čísla v obou posledních řadách pozorování jsou ještě záhadnější než u vody. U isopropylalkoholu stoupají, a zdá se, že blíží se jisté mezi, u éthylalkoholu dostupují mírného maxima, odtud pak klesají. Jediná možnost, jíž se tu lze domýšleti, jest kupení se molekul ve větší shluky v roztoku, buď molekul látek rozpuštěných mezi sebou, neb molekul těch s molekulami rozpustidla. Tak jest 2 CH40 . C2H60 = 110 . CH40 . C3H80 = 92 . Jest patrno, že ještě mnoho nám schází do úplné znalosti poměrů v roz¬ toku. A přece nutno považovati nabytá čísla za výraz jakési skutečné anomálie v roztocích těch, oproti očekáváním dosavadním. Ze body varu zkoumaných látek jen málo výše leží než bod varu methylalkoholu za rozpustidlo užitého, nelze uváděti co důvod nespolehlivosti nabytých výsledků, neboť čísla získaná souhlasí mezi sebou a druží se v pravidelné tahy křivek. Úchylky nepřekračují nikde meze možných chyb pozorovacích. Jako již dříve při éthylalkoholu, vzali jsme i zde při methylalkoholu v úvahu otázku o tvoření se alkylátů rhamnosy. XXVI. 21 Vykonány dvě řady pozorování, jichž výsledky v tabulku sneseny jsou tyto: Rhamnosa. C6 H14 06 = 182 . Tlak — 74*49 cm. Q í 1 P At M g g °l 10 15*31 0*1818 1*18 + 0°052 206 y> 0*2554 1*67 0-074 207 » 0*4010 2*62 0114 211 » 0*5962 3*89 + 0171 209 14*17 0*1572 1 11 + 0-049 208 » 0*2196 1*55 0-068 210 » 0*3434 2*42 + 0-103 216 Nesmíme zde zamlčeti, že pozorování jsou poněkud méně spolehlivá než ' při éthylalkoholu, teploměr zastavil se na maximu, ale po chvíli začal ještě stoupat. Příčinu toho neznáme. Také to, že pozorované elevace jsou samy o sobě malé, činí hodnoty nabyté poněkud méně zaručenými. S koncentrovanějšími roztoky nedalo se pracovati, neboť body varu ta¬ kových roztoků kolísaly dosti povážlivě. Než přes to přes všecko hlavní věc, o niž se jedná, jest jasně patrna, Pro p = 0 plyne z uvedených měření asi M0 — 205 , a rhamnosmethylát vyžaduje Q Hi3 Os . CH3 = 196 . Zde nejeví se ona dissociace vodou — bylť alkohol bezvodý. Naopak na¬ lezená hodnota jest ještě vyšší, než alkylát vyžaduje. Odpověď na otázku po tvoření se alkylátu jest tu tedy rozhodně kladná. IV. Roztoky isopropylalkoholické. Okolnost, že bod varu éthylalkoholu vodou se z počátku snižuje, přiměla nás k tomu, abychom pátrali po jiných látkách, které by stejně se chovaly. V literatuře uvádějí se tyto hydráty isopropylalkoholu, které níže vrou než alkohol sám : Bod varu 3 C3 H8 O , 2 H2 O 78° až 80° (73*8 cm tlak) Linnemann*) 3 C3 H8 O , H2 O 81° až 82° 2 C3 Hg O , H2 O 80° Erlenmeyer **) *) Linnemann, Ann. Chem. Pharm. 136. 28. **) Erlenmeyer, Ann. Chem. Pharm. 126. 308. XXVI. 2* 22 Bod varu isopropylalkoholu samého udává se od různých pozorovatelů různě, a sice asi v mezích 81° až 84° . I bylo lze očekávati, že voda, přidᬠvána do vroucího isopropylalkoholu, bude působiti depressi bodu varu, jako tomu bylo při éthylalkoholu. Náš isopropylalkohol pocházející od firmy Kahlbaum- ovy vřel (v kapalině měřeno) při 80°5 (tlak 74 93 cm). Očekávání naše potvrdilo se plnou měrou! Depresse bodu varu jsou zde daleko větší, jdou až do Y30, i nemohou ujiti pozornosti, ani když obyčejným na yi0° děleným teploměrem pracujeme. Výsledky pozorování udává následující tabulka. Ve sloupci nadepsaném P jsou koncentrace roztoku udány v procentech vztahujících se k roztoku co celku, kteréžto pojímání jest výhodné pro extrapolaci. Pozorování čís. 2. a 3. vymykají se patrně z řady, i nevzata v další úvahu. Voda . Isopropylalkoholu co rozpustidla 15*42 g. Tlak 75T7 cm. c. q P At 1 g 0*0723 0*47 — 0°038 2* 0*1546 0-99 — 0*031* 3* 0*2571 1*64 — 0* 065* 4 0*3824 2*42 — 0* 138 5 0*5495 3-44 — 0* 208 6 0*8960 5-49 — 0* 298 7 1*2386 7-44 -• o* 332 8 1*8535 10*73 — 0 332 9 3-1502 16*96 — 0*160 Závislost této depresse bodu varu na koncentraci P vyjádřili jsme rovnicí kvadratickou, jejíž koefficienty určeny jsou methodou nejmenších čtverců. Vyšlo : At — — 0*0717 P + 0-00368 P2 . (II) Křivka tato (v. tabulku) takto vyhovuje pozorováním: Č. At Rozdíly pozorované počítané poz. — poč. 1 - 0°038 — 0*033 — 0*003 4 — 0*138 — 0*152 + 0*014 5 — 0*208 — 0*203 — 0*005 6 — 0*298 — 0-283 — 0*015 7 — 0*332 — 0-330 + 0*002 8 — 0*332 — 0*346 + 0*014 9 — 0- 160 — 0-158 — 0*002 XXVI. RÉSUMÉ. Uber einige Abweichungen von clem Raoulťschen Gesetze bei dem Siedepunkte von Losungen. Wie bekannt, sind aus den ausgedehnten Untersuchungen Raoults liber die Gefrierpunkte und Siedepunkte von Losungen zwei verschiedene, aber analoge Methoden der Molekulargewichtsbestimmung entsprungen, namlich die kryoskopische und die Siedemethode. Der ersten von beiden haben wir uns schon friiher*) zur Lósung einiger Fragen liber Molekulargewichte fetter Sáuren und deren Ester mit Erfolg bedient, anwesend sollen die Ergebnisse von mittelst der Siedemethode ausgeflihrten Beobachtungen kurz mitgetheilt werden. Es wurde im Allgemeinen nach den Angaben Beckmanri 's**) gearbeitet, mit dem von ihm zuletzt beschriebenen Apparate ***) Unsere ganze Arbeit haben wir liber folgende Lósungsmittel erstreckt: 1. Benzol 2. Aethylalkohol 3. Methylalkohol 4. Isopropylalkohol. Betreffend der Manipulation soli hier nur Folgendes Platz finden. Da wir die Erfahrung gemacht haben, dass eine ein wenig hóhere Siedetemperatur in dem Dampfmantel gegen der in dem Siederohrchen eine sichere und schnelle Einstellung des Quecksilberfadens im Thermometer wesentlich befórdert, haben wir beim Benzol durch Zusatz von einigen Tropfen Toluol, bei den genannten Alkoholen durch Zusatz von ein wenig Anilin die Temperatur des Dampfbades um ca. 0°2 bis 0°3 liber der eigentlichen Siedetemperatur der Lósung hóher gehalten. Es wurde mit einem Prácisionshahn bei constantem Gasdruck gearbeitet, die Ablesung des Thermometers geschah mittelst eines Fernrohres, und wahrend jeder Beobachtungsreihe wurde der Barometerstand beobachtet, um durch etwaige Schwankungen von Atmospharendruck verursachten Fehlern Rechen- schaft tragen zu kónnen. *) Šulc, Věstník král. čes. spol. náuk, 1889. I. p. 301, II. p. 87 ; ib. 1890. I. p. 148. **) Beckmann, 1889. Zeitschr. f. ph. Chem. 4. 532; ib. 1890. 6. 437. ***) Beckmann, 1891. Zeitschr. f. ph. Chem. 8. 223. Rozpravy. Ročn. II. Tř. II. Č. 26. XXVI. 3 28 Uberhaupt wurde der Fortschaffung aller Fehlerquellen die nóthige Sorg- falt gewidmet. Die Berecbnung der Resultate geschah nach der bekannten einfachen Formel M=A-t~ň> wo M das gesuchte Molekulargewicht, p die Anzahl von Grtammen auf 100 g. Losungsmittel und At die gefundene Siedepunktserhohung bedeutet. Die Constante Amt , die sogenannte Molekularerhóhung des Siedepunktes wird am besten durch besondere Versuche durch Anwendung von Korpern von bekanntem Molekulargewicht bestimmt, oder kann auch nach der varií Hoff’schen Formel 7"2 Amt = 0'02 -j- berechnet werden, wenn man die latente Schmelzwárme fur das Losungsmittel bei der Temperatur des Siedepunktes kennt. T bedeutet dabei die Siede- temperatur des Losungsmittels an absoluter Scala gemessen. Es wird von Beckmanri angegeben ais molekulare Erhohung des Siede¬ punktes fur Aethylalkohol 1L5 Benzol 26*7 . Bei dem Methylalkohol und Isopropylalkohol wurde diese Grosse von uns selbst bestimmt. 1. Losungsmittel Benzol. In Benzollosung haben wir die ersten Glieder der Fettsáurenreihe unter- sucht. Die Ameisensáure und Essigsaure geben jedoch wenig sichere Resultate, vermuthlich weil sie mit dem Benzol nicht genug homogene Gemische geben. Wahlt man die angewandten Concentrationen zu Abscissen, die beobachteten Molekulargewicht e zu Ordinaten, so reihen sich die die Beobachtung darstel- lenden Punkte sámmtlich zu hyperbelahnlichen Curvenzíigen. Da die Molekular- gewichte aller untersuchten Sáuren in Benzollosung »doppelt« erscheinen, so muss man die angefúhrten Curven ais wahre Dissociationscurven betrachten die mit wachsender Concentration, also fur p = oo , einem Grenzwerthe M ^ zustreben, der beinahe das doppelte Molekulargewicht ( ’2M ) darstellt, wie aus der Tabelle ersichtlich : 2M Propionsáure 148 198 Buttersaure 176 172 Isobuttersaure 176 178 Valeriansaure 204 197 Kapronsáure 234 198 XXVI 29 Auffallend ist es, dass einige gefundene Werthe fallende (bei Propionsáure, Buttersáure, Valeriansáure), die anderen jedoch ansteigende (Isobuttersáure, Kapronsáure) Curven darstellen. Ansteigende Curven hat schon friiher Beck¬ mann *) fiir Benzoěsáure und Salicylsáure gefunden, die auch auf Doppel- molekeln fur / = o© hinweisen. Es liegt also nahé der Gedanke, dass die organischen Sáuren in der »indifferenten« Benzollosung iiberhaupt zur Bildung von Molekularcomplexen Neigung besitzen, uber welchen Umstand sich Beckmann **) schon áusserte. Kleine oder gar keine solche Neigung besitzen die Ester. Fur verdiinn teste Lósungen, also fur p = 0 ergibt sich durch Extrapolation ein Werth (M0) , der dem Normalwerthe um so naher zu liegen scheint, ais die Verbindung hoheren Siedepunkt zeigt. Es wurde gefunden fiir M0 Abweichung Siedepunkt vom Normalwerthe Amylvalerat 176 2% 187° Amylbutyrat 169? 7% 175 Isobutylbutyrat 144 12% 151 Amylacetat 130 16% 140 Propylpropionat 159 37% 121 Ganz analoge Verháltnisse haben wir fur Sáuren und deren Ester schon friiher mit der kryoskopischen Methode gefunden. Vielleicht verursacht die Neigung zur Polymerisation bei Sáuren der Umstand, dass die Molekel in Bezug auf den Carbonylkohlenstoff unsymmetrisch ist, das heisst mit dem- selben nur eine Kohlenstoffkette verbunden besitzt, wie deren bei den Ester zwei stattfinden. 2. Lósungsmittel Aethylalkohol. Wir haben die Hoffnung gehegt durch die Siedemethode Auskunft dar- úber zu erhalten, wie das Krystallwasser der in Alkohol loslichen anorgani- schen Salzen in solchen Lósungen zugegen ist. Deswegen wurde eine Reihe von Salzen in aethylalkoholischer Lósung untersucht, námlich Calciumchlorid Ca Cl2 . 6 H2 O Nickelnitrat Ni (NOa)2 . 6 H2 O Manganchlorid Mn Cl2 . 4 H2 O Uranylnitrat U02 (N03)2 . 6 H2 O Ais Molekulargewichte ergaben sich iiberall die der Molekel sammt dem Wassergehalte angehórenden Werthe. *) Beckmann, i890. Zeitschr. f. ph. Chem. 6. 469. **) Beckmann, 1. c. XXVI. 3 30 Darauf wurde Wasser selbst in Aethylalkohol untersucht. Es zeigte sich da eine uberraschende Anomálie. Das Wasser, dem sie- denden Alkohol zugesetzt, zeigt keine Elevation des Siedepunktes desselben, sondern eine Depression, welche mit zunehmendem Wassergehalte des Alkohols ein Maximum erreicht, sodann abnimmt und endlich in eine Elevation iiber- geht. Die Abhangigkeit der Elevation von dem Procentgéhalte P der Mischung an Wasser Hess sich durch eine quadratische Parabel darstellen át = — 0-041 1 P + 0-004348 P\ wo die Coěfficienten aus 9 Beobachtungen nach der Methode der kleinsten Quadrate berechnet sind. Es ergibt sich daraus, dass Alkohol mit 9"1% Wasser bei der- selben Temperatur siedet (in der Fliissigkeit gemessen) wie absoluter Alkohol. Durch diese Anomálie, auf deren Erklarung wir derzeit verzichten, wurde der Losung der gestellten Frage nach dem Verhalten von krystallwasserhal- tigen Salzen in alkoholischer Losung ein grosses Hinderniss in den Weg gestellt. Der Alkohol bewahrte sich jedoch sehr gut zur Entscheidung anderer, der Siedemethode angestellten Fragen. Rhamnose C6 H12 05 . H2 O , eine Zuckerart, welche Prof. Raýman zuerst naher beschrieb,* **)) bildet nach seinen und unseren spateren Beobachtungen*) mit den Alkoholen der alifatischen Reihe Verbindungen, sogenannte Alkylate, deren Existenz sich auf polarimetrischem Wege optisch nachweisen Hess. Die Rham¬ nose zeigt námlich in wasseriger Losung Rechtsdrehung ( [op] = 9°3), in alko- holischen Losungen dreht sie dagegen die Polarisationsebene stark nach links und zwar ist beinahe [«£>] = — 10°6 . Diese Erscheinung wurde mit Recht von Prof. Raýman auf die Bildung von Alkylaten, die eine neue linksdrehende Gruppe mit asymmetrischen Kohlenstoffatom besitzen c;H11o4.CH-gg> wo R1 ein einwerthiges Alkoholradikal bedeutet, zurúckgefuhrt, insbesondere da sich auch eine solche Verbindung, das Rhamnosamylat, in Syrupform isoliren Hess. Die Rhamnose in siedendem Aethylalkohol nach der Beckmann' schen Methode untersucht gab folgende zwei Reihen von Zahlen fur Molekulargewichte 216, 231 , 243, 252 ; M= 211 , 212, 214, 217 . Werden fur diese Werthe in angegebener Weise Curven gezeichnet, so bekommt man fur grosse Verdiinnung, also fur p = 0 durch graphische Extrapolation einmal M0 = 205 , dann M0 = 207 , also im Mittel ais Molekulargewicht der in der Losung befindlichen Verbindung M= 206. *) Raýman, B. B. 21. 2046. **) Šulc u. Pařízek, 1891. Věstník král. čes. spol. náuk I. 169. XXVI. 31 Die Rhamnose erfordert QHl4Ot = 182, das Rhamnosaethylat jedoch C6 Hia 06 . C2 H5 = 210 . Die Bildung von Rhamnosaethylat ist dadurch unzweifelhaft bestátigt. 3. Lósungsmittel Methylalkohol. Um mit Methylalkohol arbeiten zu konnen, musste tur denselben zuerst die Molekularerhóhung des Siedepunktes bestimmt werden. Zu dem Zwecke wurden Versuche mit Benzaldehyd, Anilin und Dimethylanilin angestellt, aus denen durch graphi-sche Extrapolation fiir grosse Verdunnungen folgende Zahlen abgeleitet wurden : /lm t Benzaldehyd 8'85 Anilin 9‘90 Dimethylanilin 9 35 . Mit Hilfe der varít Hoff’scJien Formel wurde aus der latenten Verdampfungs- wárme 263'7 Cal. (Andrews) fúr Methylalkohol ais Molekularerhóhung bé¬ rech net — 8*7 1 . Betrachtet man alle diese Zahlen ais gleich berechtigt, so folgt fiir Methylalkohol im Mittel An t — 9*20 . Darauf wurde Wasser im Methylalkohol untersucht. Es ist sehr uber- raschend, dass es sich ganz anders verhált ais gegen Aethylalkohol. Es ist keine Depression zu beobachten und die gefundenen Elevationen des Siede¬ punktes deuten, mit dem obigen Werthe der Constante berechnet, auf ein Doppelmolekulargewicht hin. Áhnliche abnorme Verháltnisse zeigen sich beim Losen von Aethylalkohol und Isopropylalkohol in siedendem Methylalkohol. Es ergab sich Gefundenes Mol.-Gew. zwischen Wasser 31 und 37 Aethylalkohol 118 und 110 Isopropylalkohol 93 und 99 , Die fur die Alkohole gefundene Zahlen scheinen auf Molekularcomplexe 2 C H4 O . Q H6 O = 110 CH4O.C3H80= 92 hinzuweisen. Die Rhamnose zeigt in Methylalkohol unzweifelhaft die Bildung von Rhamnosmethylat. Zwei Reihen von Versuchen gaben ais Molekulargewichte fiir dieselbe M — 206 , 207, 211, 209; M == 208 , 210, 216, XXVI. 32 woraus im Mittel fur grosse Verdúnnung M0 = 205 folgt, wáhrend das Rhamnosmethylat c6 H13 06 CH3 = 196 ersichtlich noch einen niedrigeren Werth verlangt. 4. Losungsmittel Isopropylalkohol. Bei Isopropylalkohol sind nach den Angaben der Litteratur einige Hy¬ dráte beobachtet worden, deren Siedepunkt niedriger ist ais der des Isopro- pylalkohols selbst, so wird angegeben fur 3 C3 H8 O . 2 H2 O 78° bis 80° (Linnemann) 3 C3 H8 O . H2 O 81° bis 82° (Linnemann) 2 C3 Hs O . H2 O 80 (Erlenmeyer) wáhrend der Isopropylalkohol ungefáhr bei 81° siedet. Dieser Umstand fuhrte uns zur Vermuthung, dass in siedendem Isopro¬ pylalkohol das Wasser eine Depression des Siedepunktes hervorrufen wird. Der Versuch bestatigte es in vollkommener Weise. Die Siedepunktsánderung liess sich gut ais quadratische Function des procentuellen Wassergehaltes P der Mischung darstellen A t = — 0 0717 P + 0-00368 P2 . Die Maximaldepression ist hier weit bedeutender ais beim Aethylalkohol, denn si betrágt ca. 1/3° . Die Curve schneidet die Abscissenaxe fur einen Werth von P = 19*5 , das heisst, eine Mischung von Isopropylalkohol mit 19*5% Wasser siedet bei derselben Temperatur ais Isopropylalkohol selbst. Die molekulare Siedepunktserhóhung wurde fur Isopropylalkohol mit Hilfe derselben Substanzen wie bei Methylalkohol bestimmt. Es ergab sich: Am t Benzaldehyd 13*0 Anilin 12-9 Dimethylanilin 12*8 Angenommen wurde Amt = 1 2*9 Zuletzt wurde Rhamnose in siedender Isopropylalkohollosung untersucht. Es ist sehr bemerkenswerth, dass sich hier durch aus keine Bildung von Pro- pylat nachweisen liess. Ais Molekulargewichte ergab eine Reihe von Bestim- munsen M= 165, 170, 177 , 186, also Werthe, die dem Molekulargewichte der Rhamnose c6 H14 06 = 182 nahé liegen, wáhrend das Rhamnosisopropylat Q H13 06 . C3 H7 = 234 einen betráchtlich hoheren Werth verlangt. XXVI. 33 Es war nach diesen Versuchen ersichtlich, dass sich der Isopropylalkohol indifferent gegen die Rhamnose auch in siedender Losung verhált, also kein Alkylat bildet, wie es Aethylalkohol und Methylalkohol thun. Da sich bei diesen letztgenannten Alkoholen, wie schon erwáhnt, die Bildung der Alkylate durch eine Linksdrehung polarimetrisch nachweisen liess, so war es sehr wún- schenswerth die schon erwáhnte Theorie der Bildung von Rhamnosalkylate auch bei dem Isopropylalkohol zu priifen, in dessen Losung den gemachten Annahmen gemáss Prof. Raýman fiir die Rhamnose eine Rechtsdrehung erwar- tete. Diese Erwartung bestátigte der Versuch auťs beste. Eine isopropyl- alkoholische Losung mit 3'37 % Rhamnose drehte in einer 20 cm langen Róhre um 0°482 nach rechts. Aus der spec. Masse der Losung 0 6242 ergibt sich ais specifische Drehung [a]D = + 8°67 , wáhrend Prof. Raýman in wásseriger Losung Hd = -j- 8°6 fand. Beide Zahlen beziehen sich auí die krystallisationsfáhige Molekel C6 Hj2 05 . H2 O . Es ist aus diesen Versuchen der Unterschied beider Arten von Lósungen ersichtlich. Bei den einen (Wasser, Isopropylalkohol) verhált sich das Lósungsmittel gegen die gelósten Molekeln indifferent, bei den an- deren findet eine chemische Action in der Losung statt. Beide Gruppen von Erscheinungen lassen sich, wie gezeigt, durch die Siedemethode in volliger Ubereinstimmung mit den optischen Eigenschaften der Lósungen gut studieren. XXVI. 23 Parabola upravena již tak, aby procházela počátkem souřadnic, to jest, aby pro P = 0 bylo zároveň At = 0. Úchylky mezi počtem a pozorováním pohybují se většinou v tisícinách stupně. Souhlas lze tedy míti za uspoko¬ jivý. Chyba průměrná jednoho pozorování jest 0°013 , chyba průměrná vý¬ sledku 0°006 . Veličina At se stane rovna nullou pro hodnotu P určenou rovnicí: 0 = — 0-0719 — 0*00368 P , tedy pro P = 19-54% . To znamená, slovy vyjádřeno, že směs 19’54 g vody a 80*46 g iso- propylalkoholu vře (v kapalině měřeno) při téže teplotě jako isopropyl- alkohol. Poměr tento neodpovídá ani přibližně žádnému z uvedených hydrátů iso- propylalkoholu, ani nejjednoduššímu možnému C3 H8 O . H2 O . Ostatně není důvodu, proč by právě ten bod byl pro tvoření se hydrátů významným. Také lze připustiti jen částečné tvoření se jednoho neb několika hydrátů. Podotýkáme, že depressi bodu vařu vodou pozoroval již Beckmann*) při éthylétheru (udává ji v maximu na 0°3), ale vysvětlení zjevu vzájemnou roz¬ pustností, jak je podává, nelze v tomto případu užiť. I nezbývá než předpokládati tvoření se hydrátů. Domněnka, že příčinou přítomných depressi bodu varu jest tvoření se hydrátů, stává se tím pravděpodobnou a sice nejen zde, ale obdobou pak i u éthylalkoholu. Abychom i při isopropylalkoholu mohli rozhodnout o tvoření se alky- látů rhamnosy, bylo předem stanovití molekulárně zvýšení bodu varu pro tento alkohol. Údaje pro utajené teplo vypařování jsme se v literatuře nedo- pátrali, i nezbylo, než spolehnouti na vlastní pokusy. K tomu cíli užito těchže látek, které již při methylalkoholu se osvědčily, totiž benzaldehyd, anilin a dimethylanilin. Výsledky pokusů jsou tyto : Benzaldehyd C6 H5 . CO H = 106 . Bod varu 179. Tlak 74 58 cm. Q <1 P At Am t g 14-26 g 0*1297 °/o 091 + 0°091 10-6 » 0-2977 209 0- 191 9-7 » 05442 3-82 0-337 9-4 » 0*8659 6-07 0-521 9-1 » 1-4148 9-92 + 0-814 8-7 9 Beckmann, 1889. Zeitschr. f. ph. Chem. 6. 442. XXVI. 24 Anilin C6 H5 . NH2 == 93 . Bod varu 180-9 Tlak 74*46 cm. g g °/ 10 13*96 0*0528 0-38 + 0°052 12-8 » 0-1475 1-06 0143 12-6 » 0-3260 2-33 0-309 12-3 » 0-5085 3-64 . 0471 120 » 0-7426 5-32 0-676 11-8 » 1-2478 8-94 + 1-076 11-2 Dimethylanilin C6 H5 . N (CH3)2 = = 121 . Bod varu 190°. Tlak 74-76 cm. g g % 14-25 0-1371 0-96 + 0°102 12-8 » 0-3050 2-14 0-212 11-9 » 0-4915 3-45 0-325 10*4 » 0-8179 5-74 0*511 10-8 » 1-5072 10-58 + 0-910 10-4 Nalezená čísla- pro molekulárně zvýšení bodu varu isopropylalkoholu klesají vesměs s rostoucí koncentrací řadíce se dobře v křivky. Extrapolu- jeme-li pro / = 0, tedy pro roztoky velmi zředěné, poskytují se nám hodnoty Ajn t při benzaldehydu 13*0 anilinu 12*9, dymethylanilinu 12*8 jak patrno velmi souhlasné. Co střed sluší považovati za molekulárně zvýšení bodu varu isopropylalkoholu Amt = 12-90. Znajíce toto číslo mohli jsme přikročit! k otázce tvoření se alkylátu rhamnosy ve vroucím roztoku isopropylalkoholickém. < Obdrželi jsme tato čísla: Rhamnosa C6 H14 06 = 182 . Tlak 74*98 cm. Q í 7 P At M g g 0/ /o 13-91. 0-0914 0-66 0-051 165 » 0-2001 1-44 0-109 170 * 0-3499 2-52 0-183 177 » 0-7538 5-42 0-376 186 Na prvý pohled jest patrno, že tu není řeči o tvoření se rhamnosisopro- pylátu, který by vyžadoval c6 H13 06 . C3 H7 = 224 . XXVI. 25 Hodnota pro p = 0 jest asi M0 = 162. Také po dissociaci tu není památky — ježto voda není přítomna — neboť čísla klesají i pod molekulárnou hmotu rhamnosy samotné. Veškerá naše pozorování, týkající se elevace bodu varu alkoholických roz¬ toků rhamnosy nasvědčují, že skutečně tento zajímavý cukr tvoří s éthyl- alkoholem i methylalkoholem alkyláty. O amylalkoholu bylo již dokázáno, že tvoří s rhamnosou látku syrupovitou, jejíž analyse poskytovala čísel shodných se vzorcem amylátu C5 Hn 04 CH H qq ' Ačkoliv při látkách beztvarých jen nesnadno může chemik o individuál¬ nosti souditi, bylo zde tak možno, neboť syrup rozpouštěl se úplně v étheru i uhlovodících aromatických, což cukr sám ovšem nečiní. Co do theorie, že tvoření alkylátu souvisí s levou rotací roviny světla polarisovaného, byl důkaz tak dalece zdařilý, že skutečné alkyláty se tvoří tam, kde roztok otáčeli na levo. Jediný isopropylalkohol tvořil výjimku, on se dle měřených elevací bodu varu s rhamnosou neslučuje, i byli: jsme prof. Raýmanem vyzváni, abychom theorii jeho zde zkoušeli a otáčivost isopropylalkoholického roztoku zjistili. Dalo se očekávati, je-li theorie vzpomenutá oprávněna, že musí roztok otáčeti v právo , a sice právě tak silně, jako otáčejí roztoky vodné, v nichž hydrát rhamnosy QH^CVCH-gg platnost svoji prokazuje. I polarisovali jsme jeden isopropylalkoholický roztok rhamnosy. Roztok 1T407 g rhamnosy 406714 g isopropylalkoholu, tedy roztok 3*37procentní zkoumán v trubce 20 cm dlouhé, otáčel rovinu světla polarisovaného vskutku v právo a sice o úhel « = +0°482 . Specifická hmota tohoto roztoku při teplotě 20° nalezena S20 — 0*8242 g. cm~ 3 , pomocí kteréžto hodnoty vypočtena otáčivost našeho roztoku dle známého vzorce Biot- ova na [«]/> = + 8°67 . Otáčivost ta vztahuje se na molekulu C6H1205 . H(iO , tedy na molekulu rhamnosy krystallované. Prof. Raýman*') nalezl pro tuto molekulu ve vodním roztoku [«Jj> = + 8°60 . *) Raýman, 1. c. XXVI. 26 my*) ve své práci o optických konstantách rhamnosy jsme shledali [«]/> = + 8°34, a posléze udal Jacobi**') pro tutéž veličinu \a\o = -f- 8°7 . Veličiny tyto souhlasí v celku uspokojivě, i nelze vysloviti se jinak, než že isopropylalkohol nechává molekuly rhamnosy netknuty, a sice i za varu, že tedy chová se tu jako pouhé rozpustidlo, lépe řečeno zředidlo, beze vší chemické akce, právě tak jako voda. Jsou to pravé směsi, neb jak díme, ne¬ umějíce zatím jinak to vyznačiti, jsou to pravé roztoky fysické. Vyplývá odtud, že na rovinu světla polarisovaného v těchto pravých roz¬ tocích (jako zde při vodě a isopropylalkoholu) má jediný vliv molekula krystall representující, neboť rhamnosa jest krystallisace schopna jen jakožto molekuly C6 HJ2 o5 . h2 o , kdežto v roztocích, v nichž rozpustidlo působí chemicky, vznikají nové látky o rotační mohutnosti nové. A právě tyto okolnosti — ba snad tyto ze všech nejlépe — dokumentují nám různost dvou druhů roztoků, jak naznačena byla. Patrně souvisí s tím i tato okolnost : Vneseme-li do těch alkoholů, s nimiž rhamnosa poskytuje alkylátů, tolik rhamnosy, že po sebe delším účinku za studená zbývá jí část nerozpuštěna, a zahřejeme, až se vše rozpustí, pak ale k původní teplotě schladíme, nevyloučí se žádné krystally. Však roztok ten není přesycen, neboť ani třepáním ani vhozením krystallků ničeho nevylučuje, ba ještě při zahřátí nové množství rhamnosy se v něm rozpustí. Tvoří se tu patrně alkyláty, jež ku svému vzniku tepla potřebují. Vodní roztok chová se jako roztoky obyčejné vůbec, zde nevzniká žádný alkylát. A též tak choval se roztok isopropylalkoholický. Ochlazen byv vylučoval nadbytek rhamnosy v krásných krystallkách. * * * Budiž nám dovoleno vysloviti zde upřímné díky panu prof. dru. B. Raý- manovi , jenž s obvyklou ochotou po celou dobu práce laskavou radou co nejúčinněji nás podporoval. *) Pařízek a Šulc, 1891. Věstník král. čes. spol. náuk 1. 169. **) Jacobi, 1. c. XXVI.